S P L U T Í L A B E

S P L U T Í

L A B E

2 0 0 7

Když jsme s Jardou Slavíkem sjeli v roce 2004 Vltavu od Soumarského mostu až do Mělníka, tak jsem myslel, že je to ojedinělá akce, a nic podobného už nebudem podnikat. Za dva roky po turistickém sjetí Dunaje od Bratislavy do Štúrova mně napadlo, jestli by nešlo sjet tuto trasu za jeden den. Ověřil jsem si cestovní rychlost na Dunaji při našich dovolenkových plavbách, a došel jsem k závěru, že je to reálné. Vzdálenost 149 km při průměrné rychlosti l0 km/hod. vychází na 15 hod. plavby. Je jasné, že tuto akci nelze jet na Pálavě. V Kojetíně v loděnici je ale Orlice, která je 5,2 m dlouhá, a jede na klidné stojaté vodě 6 km/hod. Když k tomu připočtu 4-6 km rychlost vody tekoucí v Dunaji, tak se tato akce alespoň teoreticky stává reálnou. Nikdo z mých kamarádů si ale nedovede představit, že bude sedět 15 hod. v lodi a bude míjet všechny ty hospody, čárdy, kde se tak dobře vaří a točí Zlatý bažant. Koncem června je dlouhý den a tak jak jsem akci naplánoval, tak jsem ji s Jardou uskutečnil, Do Štúrova jsme dojeli ještě o 20 min. dříve proti plánu. Když jsme dojeli do Štúrova, tak Jarda prohlásil:"A co teď, snad už jenom Labe". Přes zimu jsem tuto myšlenku pustil z hlavy, ale na jaře mně ji Jarda připomněl. Když se předběžně plánovalo co se letos pojede, tak na začátek července byli všichni pro Ohři. My jsme v tento termín chtěli jet Labe. Nakonec z různých důvodů se na Ohři nejelo, a my jsme posunuli Labe na polovinu července. Důvod byla Jardova možnost dostat dovolenou. Také počasí ze začátku měsíce nebylo moc vhodné. Jedna fronta za druhou, bouřky a silný vítr západních až severozápadních směrů, což bylo to nejhorší co by nás mohlo potkat. Termín plavby jsme stanovili na 14. červenec, doufali, že Jarda dostane dovolenou a počasí se uklidní, alespoň co se týká větru. Jak bývá mým zvykem, tak u takových akcí nemám rád improvizaci a 1

spoléhat na náhodu, že to nějak dopadne. S téměř 50. kilovou lodí a 60 kg bagáže se moc spoléhat na náhodu nedá. Proto se vždy před plavbou snažím získat co nejvíce informací o tom, co nás čeká. První krok v mém plánování byl dotaz na Povodí Labe, jak je to s proplaváním jezů, která mají zdymadla. Dostal jsem odpověď, že nad Pardubicemi zdymadla nejsou, Pardubice a Srnojedy si musím telefonicky domluvit na Vodohospodářském dispečinku. Přelouč z technických důvodů nefunguje. Od Týnce jsou zdymadla funkční a proplutí by neměl být problém. To bylo zásadní. Nebýt možnosti proplouvat zdymadly, tak do toho nejdeme. Na internetových stránkách Povodí Labe jsem si našel mapky s rozmístěním jezů s plavebními komorami, ale nejdůležitější byla stránka, kde byla u všech jezů uvedena telefonní čísla a otvírací, nebo spíš pracovní doba. Po Mělník je to od 6.00 hod. do 18,00 hod a dál pak do 20.00 hod. Těch 18.00 před Mělníkem sice trochu zkomplikovalo plánování, protože skončit před komorou 3 hod. před západem slunce se mně moc nechtělo, a přenášet už vůbec ne. Protože jsem nevěděl, jak dlouho pojedeme první úsek, kde komory nejsou a musí se přenášet, tak jsem si s tím hlavu nelámal. Nakonec to vyšlo k plné spokojenosti. Dál jsem si na mapy.cz našel všechny jezy na trati, vychozí i koncové body trati a letecké pohledy na tyto lokality jsem si v co největším zvětšení vytiskl. K nim jsem si napsal, na kterém říčnim kilometru jsou, abych věděl jejich vzájemnou vzdálenost, což bylo důležité pro stanovéní doby plavby mezi jednotlivými komorami. Kilometráž jsem si vytisk z nějakých vodáckých 2

stránek. Letecké pohledy jsou kolmé, a bylo na nich vidět, kde se dá jez přenášet, nebo kde zabočit do komory. Některé jezy měly komory v samostatném kanále, a k rozdvojení docházelo někdy i 700 m před komorou. Nájezd do plavební komory byl sice značen bílou šipkou na modrém podkladě, ale to jsem dopředu nevěděl. Další úkol bylo vyřešit dopravu. Protože jsme počítali s týdenní akcí, tak nešlo sehnat někoho, kdo nám bude popojíždět autem, tak jako Zdeňa Balcárek na Dunaji. Nakonec jsem našel řešení, které se ukázalo jako ideální, a myslím, že lépe už to nešlo vyřešit. Plánoval jsem, že vyjedem z Jaroměře. Výše proti proudu jsem nechtěl kvůli nedostatku vody. V Jaroměři se do Labe vlévá Úpa, a pod Jaroměří i Metuje, což dávalo předpoklad, že vody bude dost. Z průtoků v Jaroměři jsem došel k číslu 1215 m3/sec., což je dostatečné. Druhým argumentem pro Jaroměř bylo místní aeroklubové letiště, které je jen 1 km od Metuje. Tam jsem nic nedomlouval, ale věřil jsem, že aeroklubáci se vždy domluví. Plánoval jsem, že tam odvezem loď i s bagáží, tu tam necháme, a abychom se po skončení plavby nemuseli pro auto vracet až z Děčína, tak ho odvezem k dceři Ladika Smékala, která bydlí v Křešicích u Děčína. Vytiskl jsem si spojení z Hřenska do Křešic a z Křešic do Jaroměře. Jarda si pořídil na svého Passáta ohrádku, ale nechtěl nechat stát auto někde na ulici.Moji osvědčenou plynovou střelu jsem tentokrát nechal doma. Jen jsem s ní odvezl lodˇz kojetínské loděnice domů. V pátek před odjezdem se Jarda cestou z práce stavil u mně, a naložili jsme všechnu bagáž, mimo lodi, s kterou by se mu auto nevešlo do garáže. Domlouváme se, že Jarda ke mně přijede v sobotu v 5.00 hod. Vlak z Děčína nám jel ve 12,21 a další v 14,21 hod. Ten první jsem ani nepředpokládal, že stihneme, ten druhý jsme stihnout museli. Druhým vlakem bychom dojeli do Jaroměře v 18,30 hod, na letiště je to 3/4 hod. chůze, takže by jsme stačili odjet, a přespat někde mimo město. Vše tedy bylo připraveno, jídlo, které jsem nakoupil bylo částečně v autě a něco ještě v lednici u mně.

3

První den - sobota 14.července 2007 Vstávám ve 4 ráno a po snídani chystám zbytek věcí, které nemám u Jardy v autě. Přesně o páté přijíždí Jarda z Kroměříže. Nakládáme loď, a protože to neděláme poprvé, tak jsme za 20 min. hotovi a ve 5.25 vyjíždíme z Kojetína. Jedeme na Prostějov, tam najíždíme na dálnici směrem na Olomouc. Jarda se ptá, jak rychle s lodí může jet. Loď je k ohrádce přitažena dvěma popruhy, za oka k přední a zadní části auta. Je vidět, že i na nerovné cestě se ani nehne, tak mu říkám, že 100-110 klidně můžeme jet. V Mohelnici odbočujeme na Svitavy a jedem směrem na Hradec Králové. Protože z dopravního zpravodajství víme, že mezi Hradcem a Jaroměří se opravuje silnice a vznikají tam dopravní zácpy s dlouhým čekáním, tak za Holicemi v Býšti odbočujeme na Třebechovice pod Orebem a kolem letiště v Jaroměři přijíždíme do Josefova. Tam odbočujeme k letišti a v 7.55 jsme na místě. Tam už panuje čilý provoz, takže není problém někoho sehnat a domluvit odstavení lodi na letišti do odpoledne, než se vrátíme z Děčína. Sundáváme loď z auta a dáváme ji na vozík. V 8.30 vyrážíme.Projíždíme bývalou vojenskou pevností Josefov, která byla postavena za Marie Terezie, a donedávna sloužila jako kasárna. Na konci Jaroměře ještě nakupuji pečivo na cestu. GPS nás žene na Hořice. Ještě než tam dojedem, tak nás GPS odkloní na Lázně Bělohrad. Jarda nastavil 4

nejkratší trasu. Před Jičínem najíždíme na hlavní silnici, a po obchvatu objíždíme Rumcajsovo město. Jedem kolem sportovního letiště na Mnichovo Hradiště a přes bývalý vojenský prostor do Mimoně. U Kamenického Šenova projíždíme kolem Panské skály, známé jako čedičové varhany, kde se točila, a dnes se tam promítá pohádka Pyšná princezna. V Děčíně nás GPS neomylně vede na místo, kde bydlí Štarmanovi, což jsou naši známí, u kterých necháme auto. V 11.30 jsme u nich na zahradě. Je to čas, který jsem nečekal, a umožní nám jet prvním vlakem ve 12.21 hod. Občerstvujeme se pivem, které nám Vašek nabídl, Věra uvařila kávu a k ní baňku rumu. Pojíme ze svých zásob, a ve 12.10 odcházíme s Věrou na nádraží. To je naštěstí asi 150 m od domu. Vlak přijíždí na čas z čehož by měl zajisté radost náš kamarád Honza Mejzlík z Budějovic. Křešice jsou zastávka na znamení, tak doufám, že vlak zastaví. Zastavil. Kupujeme jízdenky, jedem podél Labe, kde s potěšením sleduji dostí velkou rychlost tekoucí vody. V Ústí n L.-Střekov přestupujem na rychlík do Nymburka. Je krásné počasí, tak 2/8 cumulů a dohlednost 40 km. Sleduji okolní krajinu a poznávám místa, která znám z navigačních letů jako je Milešovka, Štětí, Hazmburk, Liběchov. Projíždíme Starou Boleslaví, kde jsem sloužil na vojně, a z místního nádraží se vracel domů. V Nymburku přestupujeme na Trutnov, a protože máme půl hodinu čas, tak hledáme tabuli se známym symbolem vidličky a nože. Hospoda vypadá tmavě jak doupě loupežníků, hospodská je silně podnapilá, ale pivo točí dobré a je dobře ošetřené. Jak by ne, je to postřižinské pivo z místního pivovaru, kde se točil známý film Postřižiny. Protože je horko, tak je žízeň na dvě piva. Pivo je dobré, a z fotografie z uvedeného filmu na nás shlíží hezký zadeček paní Vašáryové. Cestou do Jaroměře dojídáme poslední zbytky jídla a po příjezdu v 16.20 usuzujeme, že když už jsme tady, tak ochutnáme i místní pivo. Restaurace je podstatně lepší a pivo dobré. Dáváme jen jedno, vydáváme se pěšky přes celou Jaroměř a Josefov na letiště. Cesta nám trvá 45 min. a u Metuje si prohlížíme, kde spustíme loď na vodu. Nejlepší se nám to jeví přímo u mostu. Jinde jsou vysoké břehy, stromy a keře až do vody. Před půl šestou přicházíme na letiště. Loď i všechny věci 5

tam jsou, tak se ještě jdeme podívat k hangárům, protože na letišti je ještě čilý provoz. Cestou jsme ve vzduchu viděli kroužit několik kluzáků. Prohlížíme si hangár s letadly a nedopatřením zabloudíme k letištnímu baru. Tam bylo shromážděno starší osazenstvo aeroklubu, které vyhnalo do chládku úmorné vedro. Chvíli si povykládáme, dáme ještě dobrý Budvar, loučíme se s aeroklubáky a vydáváme se na cestu k vodě. Cestou po kostkách nám párkrát vypadlo z vozíku kolečko, protože jeho pouzdro bylo tak vydřené, že pojistka, která ho zajišťuje ho neudržela. Není se co divit. Na Vltavě ujel vozík 14 km se zátěží asi 100 kg. Je to jen podvozek z kočárku, a na takovou zátěž není stavěn. I když jsem před odjezdem všechna kolečka důkladně namazal, tak vrzavé zvuky, které za jízdy vydával nevěstily nic dobrého. Za mostem přes Metuji sjíždíme k vodě. Vytahujeme všechnu bagáž a dáváme loď na vodu. Do ní všechny naše věci. Jen pro představu. 3 lodní 80 l pytle plné oblečení, stan, spacáky, jídlo a všechny věci na vaření, dva 5 l kanystry s vodou na vaření, 6 láhví minerálky na pití a 6 plechovkových piv.Loď je do poloviny své výšky ponořená. Přesně v 18.45 hod. vyrážíme po Metuji k Děčínu. Po 300 m jsme na Labi. Máme před sebou 178,2 km do Mělníka a pak ještě 107,7 do Hřenska. Voda teče a cesta rychle ubíhá. Břehy jsou zarostlé stormy a křovinami, takže nic zjímavého, a z hlubokého koryta stejně není nic vidět. Po 6,5 km jízdě jsme před jezem ve Smiřicích Na Labi slouží tyto jezy k zadržení vody pro zavlažování, a všechna voda teče přes turbinu elektrárny. Jez je 9 m vysoký, s nějakým sjížděním se při jeho stavbě nepočítalo. Přenášíme vpravo tak na vzdálenost 50m. Napřed věci a pak loď. Za 20 min. odjíždímě od jezu. Protože je už okolo 20. hod, tak se rozhodujeme, že pojedem ještě k dalšímu jezu, který ale už přenášet nebudem. Cestou si najdem vhodné místo na táboření. Jez v Předměřicích je 7,4 km vzdálený, tak nám na to hodina bude stačit. Řeka je široká asi 30 m, ale voda teče, a tak jsme okolo 21. hod. před jezem v Předměřicích na 164,4 říčním km. Zajíždíme k levému břehu, kde je vysečená tráva. U břehu je bahno a voda hnilobně smrdí. A to jsem netušil, že tento smrad nás bude provázet celou cestu. Stavíme stan, vybalujem věci na spaní a pouštíme se do večeře. Už nic nevaříme, jen něco studeného. Po jídle si jdem prohlednout jez abychom věděli, kde se dá nejlépe přenést. Když jsme prošli pobřežními křovinami, tak s hrůzou zjišťujeme, že se asi 100 m od nás chystá diskotéka. Ani na Labi této hrůze neunikáme. Účastníci se již sjíždějí. Naše zbožné přání, aby vypnuli proud se nesplnilo. Naštěstí měli reproduktory otočené na druhou stranu. Po desáté uléháme za známého monotoního dunění hudby. Horko, únava a pivo udělaly své, takže jsme se celkem dobře vyspali, I když jsme se občas probouzeli. V kolik přestali ani nevím.

6

Dnes jsme ujeli prvních 13,8 km což byla vhodná rozcvička pro další dny. Kolik ještě zbývá jsem v tuto dobu ještě nepočítal. Druhý den - neděle 15. července 2007 Ráno vstávám po páté. Jarda ještě spí Je příjemný chládek a rosa. Jasná obloha ale dává tušit, že bude teplo. Z večerního telefonátu domů vím, že původní předpověď už neplatí, a teploty budou okolo 32 stupňů a v dalších dnech ještě vyšší. Snídáme polévku s chlebem. Pak je káva. Přejíždíme na druhý břeh vynášíme bagáž, převážíme loď na druhou stranu jezu. Dáváme ji na vodu, do ní všechny věci, a za klasických 20 min. vyplouváme. Jez je stejný jako ve Smiřicích, jen o metr nižší. Břehy jsou vysoké, jsou zarostlé křovinami a stromy, vystoupit prakticky nejde. Do dalšího jezu v Hradci Králové je to jen 6 km, což je necelá hodinka plavby. V Hradci mluvíme s nějakým pánem, který nám tvrdil, že tu vodáka jako jsme my, neviděl nejméně 30 let. Ani se tomu nedivím. V 8.oo hod. zastavujeme na nábřeží před jezem a Jarda si jde prohlédnout přenášení. Za chvíli se vrací. Je to dobré. Na nábřeží je asfaltový chodník, po kterém jedem asi 200m za jez mimo dlážděné břehy, abychom mohli po trávě loď spustit. Břehy jsou strmé, a nést loď by moc nešlo. O půl deváté vyrážíme k dalšímu jezu, který budeme přenášet. Po 400 m míjíme soutok s Orlící, které přitéká zleva. Zase bude více vody. Po několika minutách pádlování jsme za městem. Okolí je pořád stejné. Mimo velká města, jako by se Labe vyhýbalo vesnicím. Alespoň my jsme žádnou z lodi neviděli. V 9.45 jsme na jezu v Opatovicích na 148,7 km. Zdejší jez je jiný. Má širokou šípovou korunu, přes kterou neteče voda. Hlavní účel jezu je pouštět vodu do Opatovického kanálu, a zbytek přes elektrárnu. Přes korunu teče v korýtku trochu vody, aby ryby mohly táhnout proti proudu. Chvíli zde odpočinem, já na špalku, který na koruně zůstal zapisuji průběh cesty, abych si vše nemusel později pracně vzpomínat. Dáváme jedno plechovkové. Sneseme loď asi 20 m a jedeme dál. Do Pardubic je to 19 km, takže asi dvě a půl hodiny nebudeme muset přenášet. Několik km před Pardubicemi se křoviny ztrácejí, objevuje se čím 7

dál víc chatek. Potkáváme první motorové čluny, a proti nám jede i větší výletní parník. Při průjezdu okolo hospody odoláváme a jedeme dál, což se nám vyplatilo. Občas se mezi stromy objevuje známá dominanta pardubicka, Kunětická hora. Dojíždíme do Pardubic. Je už velké vedro, tak namáčíme čepice do vody a chladíme se. Najíždíme ke zdymadlu, které je zavřené a svítí červená. Telefonuji na dispečink, ale je neděle, tak jsem předpokládal , že tam nikdo nebude. Když vyjíždíme od zdymadla, tak přijíždí ten výletní parník, který jsme potkali. Vjíždí do zdymadla. Ptám se posádky, zda můžeme s nimi. Neměli námitek, tak zajíždíme za ním a stavíme se na druhou stranu. Nevím kdo zdymadlo obsluhoval, protože jsem nikoho neviděl, ale vrata se zavřela a začali jsme sjíždět dolů. Z ušetřeného přenášení jsme měli radost. Proplavání zdymadlem, ale nebylo naše první, na Vltavě jsme jeli 5 komor. Po vyjetí z komory předjíždíme parník, který po pár stech metrech přistává. To že jsme se nedali před půl hodinkou zlákat oroseným pivem se nám teď bohatě vyplatilo. Pokračujeme dál. Slunce pálí čím dál víc. Využíváme každého stínu, který na vodě je od okolních stromů. Jedem kvůli tomu jedem jen kousek od břehu i za cenu, že se nám zmenší cestovní rychlost. Každý kousek stínu je dobrý, protože víme, že pojedem až do večera. Do dalšího jezu v Srnojedech je to 7 km. Za něco víc než hodinu jsme tam. Zastavujeme na levé straně, jednak se podívat na přenášení, nebo jestli tam není nějak obsluha. Potkávám v budově někoho z Povodí Labe, který mně říká, že zdymadlo nefunguje. Mně to však připadalo, že se mu nechce na druhou stranu, kde je plavební komora. Zajíždíme na druhou stranu, vynášíme věci a loď do stínu dvou velkých topolů. Vařit v tom horku se nám nechce, tak pojíme za studena dietní vepřovou konzervu, až nám sádlo teče po bradě, pak si dáváme kávu. Protože je horko a do Týnce zbývá 20 km, tak navrhuji posedět hodinku, pak to vedro už nebude tak velké. Okolo půl páté vyrážíme k Přelouči, vzdálené 9 km. Průběžně namáčíme čepice, mažeme se opalovacím krémem a rychlostí 6,5-7 km/hod. dojíždíme okolo 18. hod do Přelouče. Tam je jez, který musíme přenášet a teoreticky je poslední. Přistáváme na levé straně u mola, já se jdu podívat na možnost přenášení. Od mola vede asfaltka na cestu přes jez a za jezem polní cesta. Na druhé straně vede také asfaltová silnice a k vodě pak 50m polňačky. Volám na Jardu a přejede na pravý břeh. Vynášíme věci, loď a jedeme na cestu a pak 100 m k jezu. Po polní cestě jedeme tak 200 m protože za jezem jsou mělčiny a těžko bychom projížděli. Řeka tu v žádném případě není splavná, tak se ani nedivím, že zdymadlo není v provozu. Voda teče rychle a v 18.30 odjíždíme s mylnou představou, že do Týnce je to 10 km. V korytě jsou krásné peřeje, a my musíme přejíždět z jedné strany na druhou. Ale to nevadí, hlavně, že to rychle jede. Posledních 500 m jsou peřeje, jaké bych na Labi nečekal ani ve snu. Vlny jsou tak vysoké, že voda cáká do lodi. Odhaduji to na WW 1-2. Po jednom km peřej končí a voda zas klidně teče. 8

Po půl hodině pádlování, kdy už takové vedro není se v dálce objevuje vysoký komín. Jediný takový v okolí je v elektrárně Chvaletice. Protože na břehu ještě není kilometráž, tak se dívám do svých papírů a zjišťuji, že i přes své vzdělání jsem se opět spletl a do Týnce je to o 10 km dál. Když to počítám, tak musíme pořádně zabrat, abychom to do tmy stihli. Mohli bychom sice zaparkovat dál od Týnce, ale tam je první, provozu schopné zdymadlo, a ráno chceme být co nejblíže. Proto nasazujeme rychlejší tempo, což nám klesající teplota vzduchu umožňuje. Komín elektrárny se objevuje co chvíli mezi stromy a pořád se nepřibližuje. Na mapě je pak vidět, že ho řeka velkým obloukem obtéká. Konečně jsme v dlouho očekávaném překladišti uhlí ve Chvaleticích. Žádný provoz, je několik zakotvených značně rezavých lodí na uhlí. Na břehu se rozpadával starý kolesový parník, jaký jezdil na Vltavě v Praze. Tento určitě pamatuje France Josefa. Od přístaviště začíná kilometráž na levém břehu a proti Vltavě je zde značení po 100 metrech, takže přesně víme, kde jsme a co nám zbývá do dnešního cíle. Konečně se objevuje most v Týnci a za ním jez. Nalézáme místo na stan na pravém břehu, které si upravili rybáři, měli tam i jednoduchý stolek. Je 21.20 hod. když přistáváme. Protože je jasno, tak je ještě dostatek světla na postavení stanu. Něco pojíme, zapijeme teplým pivem z plechovky. Na pivo v Týnci nemáme ani pomyšlení. I když na protějším břehu celou noc duní vlaky a po mostě jezdí nákladní auta, tak po dnešním přenášení, pádlování v tom vedru spíme jako zabití.

9

Dnes jsme ujeli 69 km, přenesli 5 jezů a jeden proplavali. Zítra chceme vyrazit co nejdříve. Zdymadlo funguje od 6,00 hod. Třetí den - pondělí 16, července 2007 Vstávám před pátou. Je bezvětří, jasno, ale rosa není. To bude zase horký den. Chystám snídani a Jarda ještě spí. Dnešní snídaně je bohatá, abychom se cestou moc nezdržovali. Vařím bramborovou polévku ze sáčku, ale přidávám do ní tři brambory nakrájené na drobné kostičky, aby se za 10 min uvařily. Dále vylepšuji polévku hrstí sušených hříbků, které jsem nasbíral v lese u letiště v Kotvrdovicích/okr.Blansko/. Nakonec přidávám majoránku. Jako druhý chod ohřeji vepřový lunch, který smíchám s uvařenými těstovinami. Třetí chod je káva a snídani zakončujeme jedním pivem. Balíme stan, všechny věci a v půl sedmé odrážíme od břehu. Přejíždíme na druhou stranu, kde je plavební komora. Horní vrata jsou otevřená a svítí zelená, tak najíždíme do komory až k předním vratům. Obvykle tam bývá ovládání zdymadla. Po najetí se zavírají zadní dveře. Slyšíme, jak hydraulika otvírá vypouštěcí klapky a voda se s hukotem valí ven. U předních vrat se tvoří víry. Toto zdymadlo bylo nejrychlejší ze všech. Voda klesala rychlostí l m za 18 sec, takže za minutu jsme o tři metry dole. Jak se hladiny vyrovnají, tak se začínají otvírat spodní vrata. Obsluha se nás většinou ptala, kam jedem, tak jsme ji požádali, ať nás ohlásí na dalším zdymadle. Protože jsem znal vzájemnou vzdálenost zdymadel, tak jsem na každý kilometr dával 10 min. Většinou jsme přijížděli o pět až deset minut dříve, podle vzdálenosti jezů od sebe. Další zdymadlo na nás čeká ve 4 km vzdáleném Veletově. Po čtyřech km k němu dojíždíme. Z fotky vidím, že zdymadlo je na pravé straně jezu. Pokud obsluha nereaguje na náš příjezd, tak voláme telefonem. Ale to se stalo jen dvakrát z počátku, a pak už šlo vše hladce. Pokud svítí zelená, tak to znamená, že zdymadlo je napuštěno a horní vrata otevřena. Najíždíme hned dovnitř. Pokud jde vše hladce, jsme za 10 min dole, a vyjíždíme ze zdymadla. Pokračujeme na Kolín. Protože zdymadlo v Kolíně je ve středu města, tak případné přenášení by bylo velice nepříjemné, dosti dlouhé, ne-li nemožné. První, co se z Kolína objevuje je jako obvykle vysoký bíločervený komín místní teplárny. Vplouváme do města, podle kilometráže vidím, že se již blížíme k jezu. Vlevo jsou vidět dvě věže kostela a jsme u zdymadla. Svítí červená a tak 5 min. se nic neděje. Volám telefonem na obsluhu, a dovídám se, že v komoře je velká loď, která vyjíždí nahoru. Po chvíli se vrata otvírají, motorová loď vyjíždí a jak odjede, tak hned najíždíme do komory. Po vyjetí z komory si prohlížíme starou, ale krásnou konstrukci mostu a jezu. Opět máme obsluhou přislíbeno ohlášení na dalším jezu a zdymadle v Klavanech, které je jen 4 km vzdálené. Tam opět bez 10

potíží a zdržení projíždíme. Stejné je to i ve Velkém Oseku na 74,3 km. Při další plavbě jedem lesem a Labe už je víc než 100 m široké. Sice teče, ale pomalu. Před námi se objevuje nový moderní lanový most, po kterém vede dálnice z Prahy do Hradce Králové. Za mostem se vpravo vlévá do Labe Cidlina. Protože se zde projevuje vzdutí hladiny od jezu v Poděbradech, tak není vidět, kolik vody přitéká, ale vzhledem k počasí asi moc ne. K jezu v Poděbradech zbývají 3 km. Najíždíme na 1,5 km dlouhou rovinu před jezem, který je opět jako v Kolíně starý, ale velice pěkné konstrukce. Vpravo od jezu je vidět poděbradský zámek. Zdymadlo je na pravé straně. Bez zdržování projíždíme a pokračujeme na Nymburk, který je 8 km daleko. Před jezem v Nymburku projíždíme kolem loděnice, kde jsem jako 16. letý vodák závodil na kajaku. Jez proplouváme bez zdržení a domlouváme ohlášení na dalším zdymadle. Pijeme jen vodu, protože vydatná snídaně zatím stačí a hlad nemáme. Po 5 km plavby projíždíme zdymadlo v Kostomlátkách. Další zdymadlo je v Hradíšťku. Po najetí se už ani nedržíme žebříku, jak se vrata otvírají, tak hned vyjíždíme a nečekáme, až se otevřou úplně. Tak se vůbec nezdržujeme. Další zdymadlo je v Lysé n L. a je vzdálené 10 km., což znamená, že pojedem 1 hod 35 min. Po několika kilometrech plavby střídáme strany, na kterých pádlujeme. Břehy jsou nízké, bez křovin a jen někde je alej vysokých topolů, kterých využíváme a schováváme se do stínu. Provoz na řece není žádný, jen občas se ve vyhrazených prostorech prohánějí vodní skútry. Pádlujeme celkem usilovně, protože chceme stihnou zdymadlo

11

v Čelákovicích, které je otevřené do 18. hod. Zdymadlo v Lysé je asi 3 km od města, z toho je vidět jen zámek, který stojí na malém kopečku nad městem. Po projetí zdymadlem nám zbývá do Čelákovic 5 km. Máme víc než hodinu čas, takže je jisté, že to stihnem. Opět se objevuje napřed komín a pak i zdymadlo. Na zdymadle je červená a vrata jsou zavřená. Jarda se jde podívat, ale v tom z domu u zdymadla vychází paní, která zdymadlo obsluhuje. Ví o nás a hned nás spustí dolů. Ještě se nás ptá, jestli jsme u mostu neviděli policii a potápěče. Asi se tam někdo utopil. V době, kdy jsme tam jeli, tam však už nikdo nebyl. Po projetí zdymadlem zastavujeme na písečné pláži hned za jezem. Je 18.05 hod a v lodi sedíme nepřetržitě 11,5 hod. Chvíli trvá, než se naučíme chodit. Jarda se chce vykoupat, ale voda je tak špinavá, že to v tomto místě vzdává. Zapínám telefon, abych domluvil nákup pití a pečiva v Brandýse, kde bydlí moje bývalá spolupracovnice Maruška Rukriglová. Mám tam vzkaz od Hanky Loupové, že je ve Skašticích, a že bychom mohli na pivo. Tak jí volám a zvu ji do Čelákovic. To však zdvořile odmítá. Po přejetí na druhou stranu řeky, kde je voda relativně čistější, Jarda leze do vody oblečený. Prý ho to bude cestou v tom vedru chladit. Do veslařské loděnice v Brandýse n L. dojíždíme okolo 19.30 hod. Domlouvám možnost přespání. Stavíme stan opláchneme pot a něco pojíme. Okolo osmé zvoní telefon. Maruška volá, že jsou u loděnice a nikdo tam není. Po krátkém vysvětlování jim popisuji jak dojet k té, kde jsme my. V Brandýse je jich několik, a o této ani ona ani její manžel Luboš nevěděli. Dovezli vše potřebné, a ještě nějaké pivo navíc. Oba projevili zájem o loď, na které jedem a divili se, že jedem 12

sami. Oba sebou přivezli i svou půvabnou dcerušku Ditu. Na molu jsme se všichni vyfotili. Tu se ukázalo, že o co je Dita hezčí než Luboš, o to je i lepší fotograf. Jako jediná se při focení nedopustila klasické chyby fotografů amatérů. Nad hlavou spousta místa a nohy chybí. Ale to je jen nepodstatná maličkost.Důležité bylo setkání po několika desítkách let, co jsme se neviděli. Fotky jsou jen dokument. Zajeli jsme do Brandýsa a vystoupili 50 m od jejich domu, kde je malá hospůdka ze zahrádkou. Luboš jel s Ditou do Prahy, kde bydlí. Maruška si s námi sedla na pivo. Objednal jsem hned 4 pro nás, ať nemusíme čekat, a malé pro ni. Z počátku ani nechtěla s námi jít, protože je za celý den utahaná. Zítra jím mají v bytě měnit okna, tak stěhovali. Když jsem jí říkal, že po tak dlouhé době co jsme se neviděli, budeme zavírat hospodu, tak tomu nevěřila. Pak šel Jarda ještě pro 2 piva, a byla to poslední. V jedenáct končíme a odcházíme jak poslední hosté. Na rohu ještě chvíli vykládáme, a v tom přijíždí Luboš. Po chvilce se definitivně rozcházíme a jdeme přes náměstí do loděnice. Po půl dvanácté uleháme, tentokrát bez diskotéky, ani vlaky nejsou v doslechu. Dnes vše vyšlo tak, jak jsem to naplánoval. Ujeli jsme 68 km a proplavali 11 komor. Nic jsme nemuseli přenášet. Cestovní rychlost není velká, protože na každé komoře se zdržíme 10-20 min. podle situace, ale pořád je to lepší než přenášení. To by bylo jednak delší, a podstatně namáhavější. O Kolíně si nejsem jist, jak by jsme ho vůbec přenesli. Tentokrát jsme loď ani nevytahovali z vody, ale jen ji uvázali k molu. Čtvrtý den - úterý 17. července 2007 Ráno vstávám před pátou. Možná se to někomu na dovolené bude zdát brzy, ale zdymadla jsou funkční od 6. hod. a co ujedeme za ranního chládku, to se bude později hodit. Napřed umývám nádobí od včerejší snídaně. Z pytle, kde mám jídlo a věci na vaření se line strašný zápach. Zjišťuji, že jsem nedal Hermelín do pevné bedýnky z polystyrénu, ale do plátěné tašky s konzervami. Teplo a tlak konzerv způsobily, že sýr do tašky vytekl. Věren svému jménu i královsky smrděl. Sýr jsem vyhodil, tašku opral, i když smrděla pořád, jen o něco méně. Definitivně to vyřešila až pračka doma. Z lodního pytle se ale táhla libá vůně až do konce plavby. Ještě štěstí, že plechem konzerv nepronikne a do pečiva, zabaleného v igelitu také ne. Na snídali jsme dali čerstvý chleba s opečeným uzeným bůčkem, hořčicí. Zapili to čajem,a nakonec, protože bůček byl dost slaný, tak jsme chuť soli spláchli jedním plechovkovým pivem. Ne že by jsme byli milovníci piva v plechu, ale na vodu, kde si vše vezeme se nehodí vozit pivo v lahvích. Po snídani před půl sedmou vyrážíme na vodu. Objíždíme špici, na které stojí loděnice a plujeme k 700 m vzdálenému zdymadlu. Vpravo 13

mezi stromy jsou vidět věže kostela ve Staré Boleslavi, vlevo krásně opravenou střechu na zámku v Brandýse. Proplutí proběhlo rychle a bez problémů. Pokračujeme v plavbě na Kostelec n L., který je o 8 km po proudu dál. Řeka je široká a jedeme, pokud to jde hned od rána ve stínu. Vítr nefouká, a když zavane, tak do zad. Je však tak slabý, že ani nepomáhá v plavbě, ani neochlazuje. Po nějaké půl hodině vidíme v dálce nějaký komín. Protože je na Kostelec hodně daleko, tak se dívám do mapy, a zjišťuji, že je to komín v Neratovicích. Po chvíli se objevuje i komín v Kostelci. Slunce začíná pálit hned od rána. Už druhý den jedu v dlouhých kalhotách, které jsou ušity z padáku. Jsou prodyšné, chráním si tak nohy před spálením, protože první den byly dost červené, i když jsem je dostatečně mazal. Kalhoty co chvíli polévám vodou a tím se také chladím. V Kostelci pod zdymadlem vyběhneme na břeh chvíli si spočnout. Proti proudu jede motorový člun a přijet o 10 min později, tak musíme čekat, než vyjede nahoru. Po chvilce odpočinku jedeme dál. 7 km před námi jsou Neratovice. Když přijíždíme k jezu, tak zajíždíme do místní veslařské loděnice, kde doplníme zásoby vody na vaření. Vezeme ji 10 l . Na pití máme minerálky v petkách. Ty vypijeme dvě během dne. Po projetí zdymadla nás čeká zdymadlo v Obříství. Je to poslední zdymadlo před soutokem s Vltavou. Zdymadlo je za zatáčkou a ostroh, který rozděluje řeku na plavební kanál a vodu tekoucí k jezu je 700 m dlouhý. Tu jsou dobré fotky z letadla, které ukazují, jak nájezd vypadá. Také jsme zjistili, že bílá šipka ukazuje do plavebního kanálu. Po projetí nám do soutoku zbývá jen 6,1 km, což je hodinka jízdy. Jedeme kolem nějakých fabrik v Mělníku, i kolem hospody, která však otvírá až po 16, hod. Na soutok přijíždíme přesně v plánovaných 13,00. To je místo, kde jsme pluli před třemi roky, ale tehdy tady naše plavba končila. Zkoušíme rukou teplotu vody, ve Vltavě je citelně chladnější. Na vychlazení piva to však nestačí. Vltavská voda je také o hodně čistější. Ještě před soutokem je vidět mělnický zámek, ale z trochu jiného pohledu než z Vltavy. Dělám jednu fotku z dálky a jednu pod zámkem. Míjíme vlevo ústí Vraňansko-Hořínského plavebního kanálu a pokračujeme k mostu, kde jsme

14

minule skončili svou vltavskou plavbu. Teď máme před sebou ještě 107,7 km. Vybalujeme jídlo, je to jen malá vepřovka s chlebem, a protože je to málo dojídáme se uzeným bůčkem s rohlíky a hořčicí. K tomu si dáváme vitamíny v paprice. Jarda si dává kozí rohy z mé zahrádky. Když jsem je před týdnem jedl, tak vůbec nepálily. Tyto pálí jak deset čertů. Zákonitě následovalo pivo. Po půl hodince odpočinku sedáme do lodi a jedeme dál. Na vodu bohatá Vltava víc jak dvojnásobně zvýšila průtok, tak se těším, jak se nám zvedne cestovní rychlost. To se také hned projevilo. Jedeme 7,5 km hod. Naše radost ale netrvala dlouho. Větrné štěstí v podobě větru v zádech se k nám otočilo zády a začíná to foukat proti nám. Zprvu nesměle, takže to ani není cítit, ale vítr pomalu, ale jistě zesiluje. Projíždíme zdymadlo Dolní Beřkovice. Za ním jsou dlouhé roviny připomínající Dunaj, ale řeka není tak široká. Vítr zesiluje a naše rychlost klesá. Jedeme podél břehu, kde to tak nefouká, ale také pomaleji teče. U obce Horní Počáply už vítr fouká tak 7-8 m/sec a protože je to přesně proti proudu, tak se stačily nadělat dlouhé vlny až půl metru vysoké i s bílými čepicemi. Rychlost klesá na 3 km/hod a to je na vynaloženou námahu neúnosné. S naloženou lodí se ani v těch vlnách nedá jet, protože bychom nabírali nekrytou špicí vodu.Když se v průhledu do obce objeví nápis Restaurant Rosse, tak neváháme ani vteřinu. Přistáváme, vytahujeme loď částečně na břeh a jdeme se občerstvit. Restaurant je ale 3 měsíce zavřený. Pokračujeme dál po hlavní a asi po 150 m najdeme fungující a dobrou hospodu. Vzorně ošetřené pivo, milá a rychlá obsluha. Vychutnáváme ústecký Zlatovar. Usuzujeme, že vítr ještě nezeslábl a tak dáváme ještě jedno. Po hodince odpočinku jdeme k vodě. Ve městě se nehne ani lístek Vítr na vodě už fouká slabě, vlny jsou poloviční, ale to je doběh těch velkých. Jedeme ke zdymadlu ve Štětí, které je 5 km daleko. I když nejsme ohlášení, tak ho bez zdržování projíždíme a pokračujeme na Roudnici. Ještě za jezem vyjdeme na břeh a já fotím zdejší jez. Řeka je v těchto místech skoro 300 m široká a toto je největší jez, jaký jsme na Labi zatím viděli. Je 19.30 hod. Jedeme dál s tím, že pojedeme co nejblíže Roudnici, případně až před jez. To záleží na tom, jaké objevíme 15

místo na stanování. Přímo ve městě to asi nepůjde.Když asi 4 km před Roudnicí jede proti nám čtyřka veslařů, tak vím, že v Roudnici je také veslařská loděnice, tak nic nehledáme a jedeme. 200 m před jezem přistáváme u mola veslařského klubu. Jdu se někoho zeptat na možnost přespání v areálu loděnice. Nacházím přímo předsedu klubu, a stanování je nám povoleno. Stan stavíme hned u mola, ať nemusíme nosit věci daleko a loď vytahujeme, protože přistává čtyřka veslařů a ti by nemohli vynést svou loď, kdybychom u mola stáli my. Když se dověděli, že jedem z Brandýsa, tak je zajímalo jen jestli tam byly nějaké juniorky. Když jim Jarda řekl, že tam byly dvě, které natíraly molo barvou, tak spokojeně přikývli, že to jsou ony. Děláme večeři a s potěšením zjišťuji, že hospoda je 30 m za branou loděnice.Pivo stejné jako v Počáplech, ale tam bylo lepší. Já si dal jedno, na víc jsem neměl chuť, Jarda lupnul své tři a šli jsme spát.Když jsem Jardu upozorňoval, že v 6 hod. musíme být před zdymadlem, tak prohlásil, že tak brzy nevstává ani do práce, a to jezdí z Kroměříže až do Brna. Pokud ale chceme dojet zítra až do Hřenska, tak je to 80 km.Tak musíme vyrazit co nejdříve. I tady je naproti nádraží, ale to nám už vůbec nevadí. Nejhorší co po tom hnusném větru bylo, že už jsme měli tak otlačené zadky, že jsme nevěděli jak si sednout. Dnes jsme ujeli relativně málo, jen 55 km, ale to způsobila jednak zastávka v Mělníku, ale hlavně zdržení při plavbě proti větru a neplánovaná zastávka v Počáplech. Ale do Roudnice jsme chtěli, takže plán byl beze zbytku pro tento den splněn. Projeli jsme 6. komorami a opět jsme nemuseli přenášet. Pátý den - středa 18. července 2007 Ráno vstávám o půl páté. Chystám snídani. Nic složitého, aby příprava netrvala dlouho. Vařím čaj mažu rohlíky zlatým dědictvím z Hamé, a nakonec opět jedno plechovkové. Jarda kupodivu bez reptání vstává v 5 hod., takže předpoklad, že vyrazíme brzy je reálný. Balíme věci. Kontroluji, zda jsme něco nenechali na břehu. Odpadky vezeme sebou, 16

protože jsme v loděnici nenašli popelnici. Stejně jsme jeli jako popepářská loď, plná prázdných plechovek od piva a petek od minerálek. Ty ale nebyly vidět, protože jsme na ně dali lodní pytle. Zdymadlo je v Roudnici na levé straně asi 500 m za jezem. Podjíždíme starý ocelový most a jedeme kolem zámku. Na zdymadle je to bez čekání. Po výjezdu ale jedeme kanálem se stojatou, hnusnou a zapáchájící vodou, než se dostaneme do tekoucí vody od jezu. Před sebou máme 80 km, a tři jezy. Vzdálenosti mezi jezy jsou větší, takže zdržení při překonávání jezů bude menší. Počítám, že na posledním jezu ve Střekově, který je přesně v polovině trati musíme být nejpozději ve 14 hod., abychom to do Hřenska stihli. 13 km za Roudnicí je jez v Českých kopistech, což jsou prakticky Litoměřice. Vítr nefouká. Z telefonátu vím, že by měl foukat jihovýchod, což by ještě šlo. Asi po sedmé, když vyjedeme ze závětří topolové aleje najednou vítr zadul takovou silou, až mně to vyděsilo. Tak silný a tak brzy! Co to potom bude dělat v poledne a později. Jedeme při pravém břehu, kde se vítr neprojevuje. Ten naštěstí začíná slábnout. Právě v tom okamžiku, kdy se tok Labe stáčí k západu a měl by nám foukat do zad, tak skoro nefouká. Vidím věže a komíny v Litoměřicích. V dálce před námi vidím Milešovku a ostatní sopky Českého středohoří, kopec se zříceninou hradu Hazmburk. Bez čekání projíždíme komorou a pokračujeme dál na jez v Lovosicích. Řeka teče k jihozápadu. Jezy na tomto úseku Labe mají dvě komory. Jednu malou 85x13 m a druhou větší 145x20 m. My, se vší skromností najíždíme do těch menších. Blížíme s k Lovosicím a Milešovka před námi je čím dál větší. Jsou vidět ovocné sady na jejím úpatí a meteorologická stanice na vcholu. Po projetí zdymadlem jedem kolem chemičky tak 1,5 km po stojící a špinavé vodě. Násládlá pachuť ve vzduchu mně připámíná Ostravu před 30. lety. Řeka se stáčí k severu, další a poslední jez je v Ústí n.L.-Střekov. Jez je vzdálený 20 km, ale naděje, že voda poteče je malá. Je vysoký 7,5 m. Takže jeho vzdutí sahá až k Lovosicím. Na každém zdymadle byla vždy nadmořská výška nejvyšší a nejnižší hladiny. Ta nejnižší byla téměř shodná, nebo jen o něco větší, než ta nejvyšší na dalším zdymadle, takže bylo jasné, že voda nepoteče moc rychle. To se také potvrdilo. Počasí 17

bylo tento den příznivé. Už večer v Roudnici se na severu blýskalo. Ráno bylo zataženo, a to vydrželo až do Litoměřic.Pak se začal točit vítr, a od západu se začala nasouvat vrstevnatá oblačnost. Ta pomalu, ale jistě houstla a tmavla. Asi 12 km před Střekovem vítr zesílil tak na 3 m/sec a foukal proti nám, ať se řeka točila kterýmkoliv směrem. Začalo mírně poprchat. Bylo teplo, tak jsme pláštěnky nevytahovali. Jarda si ji dal prozíravě na dno svého lodniho pytle. Déšť pomalu ale jistě houstl, až už to nemělo cenu se převlékat nebo tahat pláštěnku. Na severu se obloha začala projasňovat, tak byla naděje, že přestane pršet. Vítr přestal foukat. Když se za zatáčkou objevil na pravém břehu Střekovský hrad, tak pod ním musí být i poslední jez. Za chvíli jsme ho uviděli. Zdymadlo je na pravé straně. Najíždíme k němu a přichází obsluha, která nám říká, že nahoru jede tlačný člun, ať si trochu couvnem, ať může vyjet, pak ať vjedem dovnitř. Chvíli čekáme, po vyjetí člunu jedeme do přední části komora. Tato má na rozdíl od ostatních třetí vrata, která jsou uprostřed asi 150. metrové komory. Obsluha jezdí po komoře na kole. Všechno trvá o něco déle než na menších komorách, ale protože je 13.30 hod. tak máme čas. Jedeme pomalu dolů, tentokrát o 7,5 m proti asi třem metrům na všech ostatních zdymadlech. Po vyjetí z komory zastavujeme u lávky, která slouží pro malá plavidla čekající na proplavání. Vytahujeme jídlo, posilníme se pivem. Pršet už přestalo, a skrz mraky se dere ven sluníčko.Tak jsme se rozhodli, že se převlékat nebudeme a třeba uschneme. Jak situace vypadala jsem si ověřil na meteo-radaru po příjezdu domů. Teplá fronta lízla severní Čechy, ale byla tak na dvě hodinky široká. Je to krásně vidět na fotce radaru. Křížek je Ústí n.L a v tom čase jsme tam byli i my. Ve 14.05 vyrážíme na posledních 40 km, tedy jen s pětiminutovým zpožděním. Máme na to 7 hod. což je průměr pod 6 km/hod. Protože pod Střekovem až do Hřenska už není žádný jez, tak voda poteče přirozeným spádem jaký řeka má, a teče dosti rychle. To jsme si ověřili po vyplutí, když jsme první dva km ujeli za 13 minut. Po 5 a 10 km kontroluji naši rychlost. Je to dobré. 20 km do Děčína jedeme za 2 hod a 3 min. To už nevíme jak si sednout. Zadek je tak otlačený, že nepomáhá ani taška s oblečením, na které sedím. A to mám na sedadle polystyrenen, filcovou podložku a ještě tašku s oblečením. Přestáváme pádlovat.Obloha se vyjasnila, svítí sluníčko, a mokré oblečení už na nás uschlo. Ve Střekově jsem nahlásil Vaškovi Štarmanovi kde jsme. On končí v práci v 19 hod. a pak pro nás přijede. Protože je 16 hod., tak máme tři hod. na dvacet km takže můžeme odpočívat. Prohlížíme si Děčín, děčínský zámek. Před ním se vlévá do Labe zprava Ploučnice, ale teď je to pro vodáky nesjízdný potok. Je málo vody. Podle kilometrovníků hlídáme čas. Chvílemi pádlujeme, ale protože víme, že máme dost času, tak už se nám moc nechce. Jedeme Labskou soutěskou, nad námi jsou vysoké skály. Asi 4 km před Hřenskem máme 45 min. na dojetí. Tak začínáme pádlovat. Po levé straně s námí závodí dvě hezká děvčata na kolečkových 18

bruslích. Jen nám zamávají a jedou dál Jsou o něco rychlejší než my. Míjíme Prostřední a Dolní Žleb, což jsou poslední vesnice na levém břehu u nás. Pak už jsou jen dva sloupy, jeden s českým a druhý s německým znakem. Obě děvčata je objíždějí a pokračují dál do Německa. Jak nám pak Vašek řekl, tak cyklostezka vede až do Drážďan. Po chvíli dojíždíme do Hřenska. Protože je málo vody , tak nad vodou jsou slizké kameny, které bývají obvykle pod hladinou. Vystoupit po nich se nedá. Objíždíme zakotvený motorový člun německé grenzpolicei, a jeden z nich nám ukazuje, ať přijedem k odbavení. Říkáme mu, že do Německa nejedeme, a jen hledáme místo na přistání. Asi rozuměl česky, protože nás nechal na pokoji. Najíždíme pod lano, které drží přistávací ponton. Jednou rukou se držím lana a druhou podávám Jardovi lodní pytle. Pak přetáhneme loď na místo, které je vhodnější pro vytažení. Volám Vaškovi, kde přesně jsme a ten oznamuje, že právě vyjíždí z Děčína. Prohlédnu si kde loď vytáhnem na silnici. Pod silnicí je podchod a pak po schodech na parkoviště u šikmookých obchodníků.Během 10 min. Vašek přijíždí. Vyvážíme loď na vozíku podchodem, pak vše vyneseme po schodech k autu. Okolo půl osmé vyjíždíme směr Děčín do Křešic. Po dojetí si dáváme jedno, z ledničky vychlazené pivo na šťastné zakončení plavby. Přehazujeme loď na Jardovo auto, ať to nemusíme dělat ráno. Také všechny věci, které už nepotřebujeme dáváme do auta. V kuchyni uvařím kolínka, přidám do nich kuřecí maso, trochu pepře. Vašek vytahuje okurky a feferonky. Vše za chvíli zmizelo z talířů. Tečkou bylo několik vychlazených Staropramenů. Do hospody, která je asi 1,5 km daleko se nám nechtělo. O půl dvanácté jdeme spát. Vašek jde na 8 do práce, a my pojedem domů. Ráno si dáváme jen kávu, protože Vašek se synem snědli už vše, co jim Věra nachystala, a nám se nechtělo rozbalovat pytle uložené v autě. Po sedmé se loučíme s Vaškem a vyjíždíme. GPS nás žene na Ústí n.L., ale po pravám břehu. V Ústí čekám, že přejedeme na druhou stranu, a pojedeme po hlavní na Roudnici, ale navigace je nastavena na nejkratší trasu takže jedeme jinou cestou. Do Roudnice nakonec dojíždíme, jedeme po mostě, pod kterým jsme ráno jeli, mrknu na zdymadlo, loděnici a pokračujeme na Prahu. Projíždíme kolem obchodního centra v Letňanech a sjíždíme k Hloubětínu. Na GPS je odbočka až po 9 km. Jarda říká, že je to na D 1. Tak ho přemluvím, ať odbočí na Poděbradskou dálnici. Pokud bychom Prahou popojížděli tak jako dosud, tak pojedem na dálnici hodinu, a to už budem dávno v Poděbradech.. Po chvíli najíždíme na křižovatku a odbočujem na Černý most, najíždíme na dálnici na Hradec Králové. Teď už cesta ubíhá, jen po sjetí z dálnice před Hradcem jsou semafory, tak se trochu zdržíme. Po průjezdu Hradcem jedeme na Moravskou Třebovou, za ní odbočujeme na Prostějov. Menší komplikace nastala až v Kojetíně, kde se kope kanalizace, ale za chvíli bagr uvolňuje cestu a ve 12.30 dojíždíme k mému domu. Sundáváme loď, vytahuji své věci a Jarda odjíždí do Kroměříže. Protože se nám nikde 19

nechtělo zastavovat na jídlo, tak jsem rád, že jsem ráno zavolal domů, že se vracíme, takže se mnou bylo na oběd počítáno. Tím skončila naše další plavba. Vše dopadlo dobře podle mých předpokladů. Důkladná příprava se vyplatila. Jen baterie staršího digitálu, který jsem si místo svého vzal, neměla pochopení, a u Litoměřic ukončila svou činnost. Ještě na jeden snímek v Hřensku se vzpamatovala, ale to bylo vše. N a k o n e c p o z n a t k y z . Nedivím se, že po Labi nejezdí žádní vodáci. Jednak jsou to samé oleje, kromě krátkého úseku za Přeloučí a voda teče až od Střekova. Krajina, mimo úseku od Ústí n L. je fádní, většinou z vody pro velké množství křovin a stromů není nic vidět. Ale zase na vodě byl klid, nebylo slyšet žádná auta, jen ptáci řvali. Co však bylo nejhorší je kvalita vody v Labi. Co mně překvapilo, tak už od Jaroměře byla voda špinavá a smrděla. Plavala v ní spousta mrtvých ryb, hlavně malých tak 20 cm dlouhých sumců. Když za námi přišla v Brandýse moje kamarádka Maruška, tak se udiveně ptala, jestli v tom smradu jedeme celý den, a jak to můžeme vydržet. Já mám špatný čich,a přesto jsem tu zahnívající vodu cítil. Co to musí dělat s lidmi s normálním čichem? Ale člověk si časem zvykne. Z největších řek u nás máme sjetou celou Vltavu, Labe a z Moravy máme sjetý úsek až do Kroměříže. Tak se ještě chystáme, že pojedem po Baťově kánálu do Hodonína. Tím bude ukončeno sjíždění největších

20

českých řek. Na Labe už jako vodáci asi nepojedeme, i když jet víc jak 200 km bez přenášení se na našich řekách nikde jinde nedá. Ujeli jsme 178,2 km do soutoku s Vltavou a 107,7 km z Mělníka do Hřenska. Na vodě i s přestávkami a přenášením jsme strávili 56 hod. takže průměrná cestovní rychlost byla 5,1 km hod. Bez přestávek ji odhaduji tak na 6 km/hod. I přes připomínky, které jsem uvedl se nám oběma plavba líbila a mile nás překvapila ochota obsluhy zdymadel, kde nás bez ohledu na naši velikost ochotně a rychle obsloužili. To byl také největší zážitek z této plavby. Počasí nám vyšlo, i když bylo trochu více tepla, ale podle údajů na zdymadlech tam nebylo víc jak 32 stupňů. Na vodě to však bylo snesitelné. Občasný vítr ještě trochu pomohl, a ochladil nás. I když před Štětím už to bylo moc silné. Poslední den už bylo příjemně. Když jsem porovnával počasí týden dopředu a pak po naší plavbě, tak jsem byl rád i za ta vedra. Po našem návratu začaly chodit fronty a silný západní vítr by nám plavbu určitě znechutil, ne-li znemožnil úplně. Labe proplaval a s pozdravem ahoj Jirka Kučírek s Jardou Slavíkem Zapsal Jiří Kučírek

v Kojetíně 25.července 2007

21