Rytíři a pochybní rytíři Slavkovští ze Skalice a Šonova

60 | Heraldická ročenka 2011

články & studie

Rytíři a pochybní rytíři Slavkovští ze Skalice a Šonova Marek Starý

Vlastně až do zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918 bylo šlechtictví neobyčejně významným institutem. Jeho právní výhody se sice v důsledku pozvolného procesu demokratizace v průběhu 19. století postupně stíraly, ve sféře společenské zůstával však urozený původ nadále cennou devizou. Dokladem toho je ostatně sama skutečnost, že povyšování do šlechtického stavu jako určitý druh odměny za věrné služby panovnickému domu bylo praktikováno až do samotného rozpadu císařství, ba dokonce ještě několik dnů po něm.[1] Na druhou stranu je ovšem nasnadě, že ruku v ruce se společenským postavením musí alespoň do určité míry kráčet odpovídající zázemí ekonomické. Obecně bylo sice šlechtictví věčné a nepromlčitelné (samozřejmě s výjimkou možnosti jeho ztráty jako zvláštní trestně právní sankce), jsou ovšem historicky doložené případy, kdy šlechtické rody zcela zchudly a následně klesly na poddanskou úroveň – nejtypičtěji v důsledku pobělohorských konfiskací. Někdy další generace těchto rodů posléze zcela ztratily ponětí o svém původu, jindy příslušníci rodu titulu i predikátu vytrvale užívali, a to i při výkonu rukodělných řemesel či polním hospodaření. Někdy se predikát na nějakou dobu zcela ztrácí, aby se pak v 19. století znovu vynořili potomci, pravděpodobní potomci či vyložení lžipotomci jeho uživatelů a v něk­terých případech se znovu úspěšně domohli jeho potvrzení ze strany nejvyšších ze­ měpanských úřadů.[2] Právě rody balancující na hranici šlechtictví přinášejí historikům řadu příležitostí k napínavému pátrání, jehož výsledky nejsou vždy jednoznačné. Příkladem mohou být třeba Slavkovští ze Skalice a Šonova. Ti patřili mezi nižší šlechtu, a sice mezi její drtivou většinu, která majetkem nijak zvlášť neoplývala a neangažovala se ve veřejných záležitostech, což pochopitelně implikuje celkem omezenou pramennou základnu, z níž lze při sledování jejích osudů vycházet. Za jejich předka je považován Jan ze Skalice, kterému byl latinským majestátem krále Jiřího z Poděbrad ze 7. srpna 1469 obnoven a potvrzen erb, a sice „červený štít, v němž [1] Šlechtě a šlechtictví v posledním století podunajské monarchie je věnována monografie Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006, passim. [2] V řadě případů se obnovení šlechtického stavu zakládalo na neúplných či dokonce vědomě falšovaných dokladech – známá jsou skandální soudní řízení z počátku 20. století, o nichž blíže Václav ELZNIC, Renobilitační procesy pražské. Zvláštní příloha Zpravodaje KGHO č. VI, Ostrava 1986, passim, nověji J. ŽUPANIČ, Renobilitace a re­ nobilitační procesy v Rakousku. Slovanský přehled 4/XCII, 2006, s. 485–507, a TÝŽ, Nová šlechta Rakouského císařství, s. 320–366. Pro úplnost nutno dodat, že možnost znovuobnovení šlechtického stavu, titulu a predikátu se právně zakládala na patentu císařovny Marie Terezie z 31. května 1766. K dalším právním konsekvencím viz Čeněk PINSKER, O promlčení a vydržení šlechtictví v Čechách. Právník XXXIX, 1900, s. 637–655.

články & studie

HR 2011 | 61 Erb potvrzený v roce 1469 Janovi ze Skalice. Kresba Jan Oulík

pták sokol nebeské barvy, rozkřídlený, helmice a na ní dvě křídla dole spojená, svázána ženským závojem neb čechlíkem žluté barvy, přikryvadla modrá červená“.[3] O tři roky později se připomíná další člen rodu, Odolen, jako svědek při prodeji platu Vilémovi mladšímu Rabskému z Rýzmburka.[4] Další rozrod jejich potomků nelze bohužel s ohledem na mlčení pramenů rekonstruovat. V  roce 1567 sepsal na tvrzi Slavkově kšaft její držitel, titulující se „Burian Slovkovský (sic!) ze Skalice a Šonova“. Kromě četného potomstva odkázal nikoli nepatrný finanční obnos „Janovi a Václavovi z Skalice, strejcuo[m] mý[m], synuom někdy pana Kašpara z Skalice“ a v případě vymření jeho potomstva měl jeho statek spadnout na „děti Václava, syna bratra mého Jana z Skalice, který by ne s touto ženou Martou, ale s jinou manželkou zplodil“.[5] Jak z tohoto dokumentu vyplývá, soubor osob užívajících predikátu „ze Skalice“ byl v té době poměrně početný a genealogická návaznost na výše zmíněného Jana ze Skalice se vcelku nabízí. Věc je ale poněkud složitější a právě u Buriana Slavkovského, autora citované závěti, je přímá descendence po Janovi nadmíru pochybná. Přinejmenším v přímé mužské linii. Kromě přídomku „ze Skalice“ užívá totiž Burian ve své závěti i predikátu „ze Šonova“, přičemž [3] Text majestátu zachytil Bartoloměj PAPROCKÝ z Hlohol a Paprocké Vůle, Diadochos id est successio, Pragae 1602, O stavu rytířském, s. 299–300), český překlad August SEDLÁČEK, Českomoravská heraldika II. Část zvláštní, Praha 1925, s. 608. [4] B. PAPROCKÝ, Diadochos, O stavu rytířském, s. 300. [5] Státní oblastní archiv (=SOA) Třeboň, fond Cizí rody, kart. 83, i.č. 472, sign. ze Skalice 2. Edice testamentu Pavel KRÁL, Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550–1650. Monographia historica, sv. 2, České Budějovice 2002, s.166–174, č. 18. Ze čtyř přivěšených pečetí visí jako první zleva Burianova. Její obtížně čitelný opis zní pravděpodobně BUR•S•Z•SK•A•SS•SIG [vložená barevná příloha A, s. 15].

62 | HR 2011

články & studie Erb udělený v roce 1544 Burianovi Hostomickému ze Šonova. Kresba Jan Oulík

během svého života se zásadně psal pouze „ze Šonova“.[6] Tento predikát se však v Čechách objevuje teprve po nástupu Habsburků, kteří ho během 16. století udělili společně s erbem celé řadě novoštítných erbovních měšťanů. Jako první ho 2. června 1527 od Ferdinanda I. obdrželi Jan Šonovský, Václav Vicens, Vít Jan Štika, Jiří Velík, Jan Kydlín a Jan Tachovský. V uděleném znaku se spatřuje stříbrná ostrev se třemi suky v modrém štítě, na ostrvi sedí sokol s  panenskou hlavou ve zlatém čepci, s poutkem a stříbrným zvonečkem na každé noze.[7] 15. února 1544 obdrželi od téhož panovníka tentýž predikát Matěj Komorník, Burian Hostomický, Jan Žichovský a Jan Vesecký, rovněž udělený erb byl takřka totožný, jen zvonečky u nohou sokola byly nikoli stříbrné, ale zlaté.[8] Konečně na konci 16. století přijali Mikuláš Velík, Jan starší Litický a Jan Tětický za erbovního strýce Jana Papeže jinak Milevinského, což bylo potvrzeno majestátem Rudolfa II. z 15. srpna 1591.[9] [6] Tak např. jako „Burian z Šonova“ je uveden v tituláři z roku 1556. Národní archiv (=NA) Praha, Knihovna, sign. IV C 44. [7] NAPraha, fond Registra, i.č. 3, fol. 32 – 33 („Jan Šonovský, Václav Vicens, Vít jinak Jan Štika, Jiřík Velík, Jan Kydlín, Jan Tachovský všickni z Šonova. Dán jest jim list erbovní. Totižto štít modrý a v něm vostrev stříbrná vo třech sucích, na té ostrvi sokol s panenskú hlavú v zlatém čepci a u každé nohy zvonček stříbrný a pútce, na helmu též ostrve s sokolem týmž zpuosobem jako v štítu a odtud fafrnochy modrú a bílú barvú potažené dolov visí, jakožto etc. ut in forma gmuni. Tomu na svědomí etc. Dán na hradě pražském v neděli po Božiem vstoupení léta etc. XXVIIo a království Našich první[h]o“). [8] NA Praha, fond Salbuchy (=SAL), i.č. 119, Majestalia č. 284, fol. 171v („List erbovní dán jest slovutným Matějovi Komorníku, Burianovi Hostomickému, Janovi Žichovskému a Janovi Veseckému, aby se psáti mohli z Šonova. Totiž štít modrý neb lazourové barvy, v němž stojí pták na stříbrné ostrvi z panenský hlavy v zlatém čepci, majíc u každé nohy zlatý zvonec, nad štítem kolčí helm, na kterémžto přikryvadla neboližto fafrnochy modrý neb lazourový a bílý neb stříbrný barvy z obou stran potažené doluov visí, nad tím vším tím vším spuosobem jako v štítu pták se vidí, jakož to všecko etc. Tomu na svědomí etc. Dán na Hradě praž[ském] ut s[upra]“). [9] SAL, i.č. 2, kniha 12a, fol. 319r – 321r. A. SEDLÁČEK, Českomoravská heraldika II., uvádí na s. 558 správné datum, na s. 511 ale mylně 10. srpna.

články & studie

HR 2011 | 63

Ve výše uvedeném seznamu na první pohled zaujme jméno Buriana Hostomického ze Šonova. Ten se již v roce 1543 objevuje jako věřitel Břetislava z Rýzmberka a na Švihově, který přiznal vůči němu svůj dluh ve výši 200 kop českých grošů.[10] Rovněž v roce 1543 zapsala Burianovi ze Šonova (příjmení tento zápis neuvádí) dluh 300 kop pražských grošů Anna Svitáková z Kopidlna, o dva roky později jí ale Burian zápis z desk propustil.[11] Je zajímavé, že predikát je Burianem v těchto případech užíván již několik měsíců před královskou nobilitací. To lze nejspíše vysvětlit institutem erbovního strýcovství, které bylo smluvně založeno již v dřívější době a teprve v roce 1544 se mu dostalo panovnické sankce.[12] Těžko lze pochybovat o tom, že když se ve výše opakovaně zmíněném roce 1543 ujala správy sirotčího statku po svém bratrovi Matyášovi „Dorota, manželka Buriana z Šono­ va“,[13] jde tu stále o jednoho a téhož Buriana. Tím ale sledování genealogie Slavkovských ze Skalice a Šonova dostává zcela nový impuls. Císařský služebník Matyáš ze Šontálu pojal v roce 1541 za choť Markétu z Mezipotočí, dědičku nevelkého rytířského dominia Slavkov, rozkládajícího se v jižních Čechách, jihozápadně od Českého Krumlova.[14] Kromě samotné vsi Slavkov s tvrzí[15] byly jeho součástí ještě vsi Mezipotočí, Klení, část Doudleb a část Světlíku. Jeho choť byla v té době již vdovou po Bohuslavovi Vítovi ze Rzavého, s nímž zplodila minimálně šest dětí.[16] Za fingovaný dluh 100 kop pražských grošů nechala Matyášovi zanedlouho po svatbě, 31. prosince 1541, zapsat postup celého slavkovského panství do zemských desk.[17] Oba manželé ale zřejmě záhy zemřeli a stihli zplodit jediného syna Jana, jehož se, jak již bylo uvedeno, ujala Matyášova sestra a Burianova choť Dorota ze Šontálu. V roce 1543 se v souladu s běžnou praxí společně se svými spoluručiteli zavázala, že při své poručnické správě nezmenší sirotčí statek. I když formálně byla poručnictví ona, není důvodu pochybovat o tom, že ve skutečnosti slavkovské panství spravoval právě Burian. Ten tak, jak se ukázalo, učinil první krok vedoucí k tomu, aby se slavkovské zboží stalo jeho přímým vlastnictvím.[18] Dorota ze Šontálu zemřela zřejmě v roce 1550 nebo na začátku roku následujícího. Vyplývá to ze skutečnosti, že větší zemský soud, zasedající o suchých dnech postních v roce 1551, se znovu zabýval otázkou poručnictví nad jejím synovcem Janem. Rozhodnutím vloženým do desk 2. března 1551 ho svěřil Ondřejovi Vítovi ze Rzavého (synovi Markéty z Mezipotočí z prvního manželství a tedy bratrovi nezletilého Jana ze Šontálu) „jakožto [10] NA Praha, fond Desky zemské, sign. Desky zemské větší (=DZV) 83, fol. J 7r. [11] DZV 83, fol. G 19v – G 20r. Spolu s Burianem byla tato částka zapsána Annině vnučce Elišce z Landštejna. [12] Poměrně ilustrativní je i absence Buriana v tituláři z roku 1534 – srovnej Národní knihovna (=NK) Praha, sign. 54 B 113. [13] DZV 5, fol. B 21v. Zápis je přeškrtnut. [14] Svatební smlouva z 21. srpna 1541 viz SOA Třeboň, fond Cizí rody, Listiny, kart. 85, i.č. 405, sign. ze Šontálu. [15] O slavkovské tvrzi blíže kolektiv, Encyklopedie českých tvrzí, III. díl, Praha 2005, s. 708–709. [16] A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého, III. díl, Praha 1884, s. 91; Ottův slovník naučný, díl XXVI., Praha 1907, s. 764. [17] NA Praha, Desky zemské, sign. Desky zemské menší (=DZM) 226, fol. A 30v (podle staré foliace A 15v). Vklad je přeškrtnut. [18] Dějiny slavkovského zboží zpracoval podrobně, avšak bez odkazu na prameny a s řadou nepřesností Franz S. MARDETSCHLÄGER, Geschichte des Rittergutes und der Pfarre Lagau. Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, XX. Jahrgang, Prag 1882, s. 319–341.

64 | HR 2011

články & studie

Pozůstatky tvrze ve Slavkově, rodového sídla v polovině 16. století. Foto autor.

nejbližší[m]u příteli po příbuzenství“ a vyzval ho, aby sirotčí statek „dostatečně podle p[rá]va a zřízení zemské[h]o uručil“.[19] Proti tomu se ale neprodleně ohradil ovdovělý Burian a s ne­ bývalou rychlostí proběhl soudní spor, který byl již 5. března 1551 ukončen nálezem, jímž došlo k revizi původního rozhodnutí a potvrzení Burianova nároku.[20] Následujícího dne zemští soudci rozhodli o přetržení původního vkladu, svědčícího Ondřejovi Vítovi[21] a do desk bylo vepsáno poručnictví Burianovo.[22] Burian tak získal i formálně právo rozhodovat, alespoň dočasně a s určitými omezeními, o osudech slavkovského statku. August Sedláček píše, že Jan ze Šontálu dosáhl dospělosti a o Slavkov se musel soudit se svými polorodými sourozenci Annou, Ondřejem, Janem, Uršulou, Kateřinou a Barborou ze Rzavého.[23] Jak ale vyplývá z  níže citované smlouvy mezi Burianem ze Šonova a je­­ho synem Janem z roku 1566, zemřel Jan ze Šontálu čtyři a půl léta po Barboře, tedy zřejmě v roce 1555. Každopádně ale zemřel dříve, než mohl nabýt zletilosti (jeho rodiče se ženili teprve v roce 1541), takže veškeré soudní spory za něj musela vést Dorota a po její smrti Burian. Když Jan ze Šontálu zemřel, dostalo se slavkovské rytířské zboží do rukou spřízněných rytířů ze Šonova. Tento přechod, po právní stránce nepochybně zajímavý, není žel dochovanými prameny dostatečně zdokumentován. V berním soupisu z roku 1557 se [19] NA Praha, Desky zemské, sign. Desky zemské stavovské (=DZSt) 43, fol. C 5r. [20] DZV 49, fol. B 28r – B 29v. [21] DZSt 43, fol. C 13v. Původní vklad ale písařem přetržen nebyl. [22] DZV 10, fol. A 3v. [23] A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého, III. díl, s. 91.

články & studie

HR 2011 | 65

každopádně jako pán na Slavkově objevuje „Burjan z Šonova“, který oceňoval svůj majetek na 750 kop českých grošů a majetek svých poddaných na dalších 425 kop.[24] Je-li ale Burian Hostomický ze Šonova totožný s Burianem ze Šonova, pánem slavkovského statku (a lze o tom jen stěží pochybovat), znamená to, že pozdější rytíři Slavkovští ze Skalice nejsou přímými a právoplatnými potomky Jana ze Skalice, jemuž král Jiří v roce 1469 potvrdil erb. Burian byl s Janovými potomky jistě blízce spřízněn, jak ostatně nade vší pochybnost dokazují útržkovité informace, týkající se jeho rodiny a obsažené v závěti z roku 1567. Nejpravděpodobněji lze uvažovat o tom, že Burianova matka byla dvakrát provdána, přičemž (zřejmě) první manžel byl Burianovým otcem a druhý patřil k rodu rytířů ze Skalice. Zatímco polorodý bratr Jan používal stejně jako další uvedení příslušníci rodu tradiční predikát, Burian musel cestou erbovního strýcovství a nobilitace usilovat o jiný přídomek a získal také jiný, byť shodou okolností podobný erb. V době, kdy se pevně usadil na slavkovském panství a etabloval se mezi okolní šlechtou, začal zřejmě Burian poznenáhla užívat nového příjmení, erbu a predikátu svých příbuzných a relativně nenápadně se tak protlačil do řad rytířského stavu, aniž by se musel na zemském sněmu ucházet o formální přijetí do něj. Stojí ostatně za zmínku, že již August Sedláček vyjádřil v roce 1925 v druhém díle Českomoravské heraldiky o Slavkovských ve vztahu k rytířům ze Skalice pochybnost, „jestliže to byli potomci aneb nebyla rodina k erbu přijatá“.[25] Burianovou sestrou snad byla „nábožná“ Dorota ze Šonova, jíž král Ferdinand udělil v ro­­ ce 1549 právo, aby „ke všem přem a puohonuom svým, kteréž v královstvie českém má, poručníky za dvě létě (sic!) pořád zběhlá zřéditi mohla“. Jak svědčí připojená juxta, stali se těmito poručniky Burian „Hostomnický“ ze Šonova a Jiří Ursín z Vladoře.[26] Může se zde ale jednat i o Bu­rianovu choť, i když v takovém případě by šlo o omyl písaře. Ženy totiž i po svatbě užívali svého rodného predikátu a sama Dorota se ve všech ostatních případech prokazatelně psala „ze Šontálu“, jak je ostatně patrno i z některých výše citovaných pramenů. V zemských deskách je dochován vklad, kterým Burian a jeho syn Jan prodali v roce 1558 vsi Radostice a Doudleby se vším příslušenstvím. Zápis bohužel není úplný a schází druhá část, v níž měly přijít některé klíčové údaje, tj. kupec a cena.[27] Celá transakce navíc probouzí několik pochybností. Předně Doudleby nepatřily Slavkovským celé, ale pouze polovina, vlastníkem druhé bylo od roku 1544 zcela nepochybně město České Budějovice.[28] Druhá věc je, že 24. srpna 1574, tedy necelá dvě desetiletí po provedení výše citovaného vkladu, prodala Burianova dcera Florentina Voračická ze Šonova i na místě svých mladších sourozenců druhou část Doudleb za 2.125 kop míšeňských grošů Elišce Kořenské z Dlouhé Vsi. Té patřily i Radostice a již následujícího roku Eliška obojí prodala Vilémovi z Rožmberka.[29] Je tedy nanejvýš pochybné, že byl prodej Radostic a Doudleb skutečně realizován. Na druhou stranu ale není jasné, kdy jindy Burian pozbyl vlastnického práva k první ze jmenovaných vesnic. [24] Otto PLACHT (ed.), Odhad majetku stavů království českého z r. 1557. Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-filologická, číslo IV., ročník 1947, Praha 1949, s. 77. [25] A. SEDLÁČEK, Českomoravská heraldika II., s. 608. [26] DZSt 42, fol. L 29v (podle nové foliace K 27v). [27] DZV 13, fol. C 16r – C 16v. [28] A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého, III. díl, s. 288. [29] Václav PULEC, Doudleby, České Budějovice 1990, s. 13.

66 | HR 2011

články & studie

S Dorotou ze Šontálu zplodil Burian čtyři známé potomky. Již výše byl zmíněn prvorozený syn Jan, vystupující v roce 1558 po otcově boku při majetkové transakci. Vedle něj přivedla Dorota na svět ještě druhého syna Pavla, který záhy zemřel, a dcery Apolenu a Florentinu. Právě syn Jan se ale stal pro Buriana záhy zdrojem četných problémů, neboť začal vznášet nároky na slavkovský statek, který byl podle jeho náhledu dědictvím Doroty ze Šontálu jako tety bezdětného Jana ze Šontálu a který měl tedy po dosažení zletilosti připadnout jejím dětem. Burian naproti tomu argumentoval tím, že Dorota zemřela ještě před svým synovcem a že panství nespadlo na ni, ale přímo na něj. Rodinný spor nabral na obrátkách a byl nepochybně veden za hranicí korektnosti. Jan se nikterak nerozpakoval nechat svého otce obeslat ke komornímu soudu. Nakonec byla věc 25. února 1566 vyřízena „přátelskou smlouvou“, kterou zprostředkovali nejvyšší komorník Vilém z Rožmberka a Michal Španovský z Lisova. Do zemských desk byla smlouva vložena 30. března a pro svou zajímavost si snad zaslouží odcitovat in extenzo:[30] Léta Páně tisícého pětistého šedesátého šestého v pondělí po s[vaté]m Matěji námi Vilímem z Rožmberka, zprávcí a vladařem domu a rodu Rožmberského a nejvyšším komorníkem králov­ ství če[skéh]o, Michalem Španovským z Lisova a na Pacově jakožto od pánův jich milosti a vladyk z plného soudu zemského vydanejmi prostředky stala se j[es]t smlouva dobrovolná celá a dokona­ lá mezi urozenými vladykami Burianem z Šonova a na Slavkově s jedné a Janem z Šonova synem jeho z strany druhé, a to taková. Jakož j[es]t svrchu dotčený Jan obeslal dotčeného otce svého z dílu někdy Doroty mateře své stat­ku na ni po Matyášovi z Šontálu připadlého, že by jemu Janovi po mateři jeho k užívání ná­ ležel, jakž též obeslání plněji zní (žádaje ho k postoupení, vedle toho i suplikací jeho Jana z Šonova jich milostem na dotčeného otce podaná byla), v sobě obsahuje a zavírá. Ale tomu on Burian z Šonova na otpor nastoupil, že mateř Janova a manželka jeho prve o půl páta léta umřela nežli sirotek, kterýž statek ne sobě, ale k ruce sirotku vysoudila příbuzenstvím po někdy Matyášovi z Šontálu. A tak poručenství on Burian po smrti manželky své obdrževši soudem, vobranu a opatrování. A že j[es]t mu dán od jich milosti sirotek i statek jeho, kterejž uručivši počet za sebe sám sirotku po svrchu dotčeném Matyášovi z Šontálu činiti měl a za někdy manželku svou. A tak aby na umrlou jakej nápad přijíti měl manželku jeho a matku téhož Jana, že o tom neví. A to­mu na otpor j[es]t stál, že on Jan při tom statku, jakž sobě pokládá, nemá žádné spravedlivosti j[es]t oznámil, další svou spravedlivost předkládajíc a ukazujíc, jakž též obeslání a suplikací, což od jedné i druhé strany jich milostem ukázáno j[es]t, šířeji v sobě obsahuje a zavírá. Kdež pak jich milost uvažujíc, že j[es]t ta rozepře mezi vlastním otcem a synem, a chtíc raději tomu, aby ta rozepře během přátelským mezi nimi tak příbuznými k porovnání přišla, nás napřed psané prostředky mezi ně vydati sou ráčili. Kdež my, vyslyševše obě strany a dosáhši na nich, že sou nám to všecko v moc dali, takto sme je o tu rozepři a obeslání, které se mezi nimi zběhlo, dokonale s jich obou stran dobrou vólí smluvili a srovnali. Napřed to obeslání, které j[es]t se mezi nimi zběhlo, minouti má. A on Burian k oddělení jeho Jana od sebe a dědicův svých z toho ze všeho statku slavkovského za pravý díl otcovský vydati půl vosma sta kop g[rošů] českých dotčenému Janovi synu svému, a to rozdílně při času s[vatéh]o Hav­ la nejprve příštího neb dvě neděle potom pět set kop g[rošů] č[eských] dáti a položiti má a vostatek [30] DZV 57, fol. N 29r – N 30v, vloženo 30. března 1566. Povolení ke vložení smlouvy je v DZSt 45, fol. D 14r.

články & studie

HR 2011 | 67

té sumy, totiž půl třetího sta kop g[rošů] českých od tohoto s[vatéh]o Havla příštího, v roce, totiž když se psáti bude léta tisícého pětistého šedesátého sedmého a nebo dvě neděle potom dodati jemu má. A to pod pokutou, jestliže by buď prvního neb druhého dílu tomu dání jedné i druhé straně prodléval, buď vší, neb na díle pominul a neb na časy nahoře jmenované dáti prodléval, s uvázání[m] komorníkem pražským ve všecek statek jeho Buriana z Šonova a toho statku tak dlouho držení a užívání, až by mu ta suma při kterémžkoliv termínu buď všecka, neb na díle se zadržala, i s škodami a náklady na to vzešlými, od něho Buriana z Šonova jemu Janovi synu jeho zouplna zaplacena nebyla. S tou znamenitou vejminkou, že on Jan z Šonova jakž první sumu, totiž pět set kop g[rošů] če[ský]ch při s[vaté]m Havle přijme, ihned dckami zemskými se přiznati i vší spraved[l]nosti, která (sic!) sobě tu byl jmíti v tom statku slavkovském pokládal po mateři, i tudíž dílu otcovského a bratrského, odříci se má a povinen j[es]t. Tak, že již víc po otci svém anebo po smrti jeho při bratřích svých žádného dílu ani spraved[l]nosti nižádným spůsobem hledati moci nebude. Než on Burian z Šonova s posledními syny svými v nedílu zůstane a o synech svých, manželce i dce­ rách bude moci dckami aneb jináč pořádně kšaft a pořízení učiniti. V čemž on i dědicové jeho od často psaného Jana syna jeho nižádné překážky jmíti nemají a moci míti nebudou nyní i na časy budoucí a věčné. A on Jan z Šonova s puol osmem sta kop g[rošů] č[eských] jakožto dílem svým otcovským a bratrským, kterouž sumu za oddělení i vší spravedlivost přijíti má, říditi a kšaftovati podle své vůle bude moci i také k živnosti své, jak mu se zdáti a líbiti bude, vynaložiti může, v čemž od otce svého, dědicův budúcích jeho on Jan, dědici budúcí jeho nižádné překážky jmíti nemají a moci nebudou, nyní i na časy budúcí a věčné. A to, což skrze nás smluveno j[es]t, řekli sou sobě obě straně (sic!) za sebe a za dědice a budúcí své křesťansky zdržeti, jakž na dobré lidi náleží. A tato smlouva s povolení[m] jich milosti ve dcky zemské vložena a vepsána býti má. Pro lepší toho jistotu my, svrchupsaní smlouvce, pečeťmi našimi tuto smlouvu sme stvrdili a jedné každé straně jednu v jednostejná slova sepsanou a spečetěnou sme dali. Stalo se léta a dne svrchupsaného. Tato smlouva ve dcky zemské památné slovo od slova vložena a vepsána j[es]t s povolení[m] pánův jich milosti a vladyk z plného soudu zemského, tak, jakž relací v kvaternu relací Jeho Milos­ ti císařské a pánův jich milosti a vladyk z plného soudu zemského léta LXVIo ve čtvrtek po vtělení P[ána] Krista D XIIII zapsaná plněji svědčí a v sobě šíře obsahuje a zavírá. Na základě této smlouvy se tedy Jan vzdal všech svých nároků a měl od otce obdržet částku 750 kop pražských grošů, která představovala jeho dědický podíl a kterou byl zcela a definitivně vyňat z rodinného nedílu. Tato částka ale nebyla včas uhrazena, takže jakmile marně proběhla lhůta splatnosti prvních 500 kop, uvázal se Jan neprodleně prostřednictvím Ambrože Rendla, komorníka při deskách zemských, v celé slavkovské zboží.[31] Další Janovy osudy nejsou známy. Po Dorotině smrti se Burian podruhé oženil s Markétou Strachovskou ze Strachovic, sestrou Václava ze Strachovic, sedícího na tvrzi Lažanech (dnes zvaných Defurovy) v prácheňském kraji a užívajícího s ohledem na tuto skutečnost i příjmení Lažanský.[32] Oba [31] DZV 57, fol. N 29v (juxta). Uvázání proběhlo 11. listopadu 1566. [32] NA Praha, fond Dobřenského genealogická sbírka (=Dobřenský), i.č. 1027, Strachovský ze Strachovic.

68 | HR 2011

články & studie

byli zřejmě dětmi Filipa ze Strachovic v Žitíně, připomínaného v tituláři z roku 1534.[33] S ohledem na skutečnost, že z manželství vzešla celá řada dětí, byl Burianův druhý sňatek velmi pravděpodobně uzavřen záhy po smrti jeho první choti. Cenným pramenem ke genealogii Slavkovských ze Skalice je již zmíněná Burianova závěť, sepsaná dne 7. října 1567 na jeho tvrzi Slavkově. Burian tak využil práva svobodného kšaftování a jmenování poručníků nad dědici i majetkem, které mu udělil král Maxmilián listem daným 14. dubna 1567.[34] Veškerý svůj majetek, tvrz Slavkov s příslušenstvím, klenoty, hotové peníze i úpisy odkázal synům Adamovi, Davidovi, Danielovi, Vilémovi, Jeremiášovi, Kašparovi a Melicharovi, pocházejícím z druhého manželství. Syn Jan z manželství prvního byl pro neposlušnost a soudy s otcem vybaven částkou 750 kop grošů a byl zbaven jakýchkoli dalších dědických nároků. Poručníky ostatních synů i dcer Apoleny a Florentiny z prvního a Zuzany a Doroty z druhého manželství ustanovil Burian svou druhou choť, Markétu ze Strachovic, Viléma z Rožmberka, Jana Ježovského z Lub a Víta Flavina z Rotenfeldu. Manželce zabezpečil vdovský důchod, dcerám věno. V případě smrti všech dětí měli dědit jeho vnuci, synové vyděděného Jana. Určité částky, jak již bylo připomenuto v úvodu této studie, měly být vyplaceny Janovi a Václavovi, synům zesnulého Kašpara ze Skalice, nebo dědicům Burianova synovce Václava, syna jeho bratra Jana. Stanovil též nadaci pro kostel a špitál v Kníně, kde byli pohřbeni jeho předci a kde si přál být pohřben i on sám.[35] Pokud jde o Burianovy dcery, podle smlouvy, kterou Burian zjednal nedlouho po sepsání závěti, 25.  listopadu 1567, přislíbil druhorozenou Florentinu pojmout za choť Václav Voračický z  Paběnic. Nevěstě mělo být poskytnuto věno ve výši 100 kop českých grošů. Ženich se podle platného práva zavázal garantovat jí vdovské věno „třetinou vejš“, tj. 250 kop českých grošů. Aby se vyvaroval dalších hrozících soudů s vlastním dítětem („poněvadž tomu srozuměl, že by dcery jeho k souduom s ní[m], otcem vlastním svým, navozovány byly“), přislíbil Burian ve smlouvě Florentině, že po jeho smrti má z pozůstalého po něm statku obdržet 300 kop míšeňských grošů, ovšem s podmínkou, že se ani za jeho života, ani po jeho smrti nebude z její strany dána „jaká příčina k soudu“.[36] Václav Voračický z Paběnic byl nejmladší ze tří synů Mikuláše Voračického z Paběnic na Polánce († 1541/7) a jeho druhé choti Markéty Kořenské z Terešova. Po otci zdědil spolu s bratry část poláneckého panství, v roce 1557 ji ale prodali dalšímu spoludržiteli, strýci Václavovi. Florentinin manžel byl v té době ještě nezletilý.[37] Po smrti Florentiny, která byla naživu ještě v roce 1574, kdy prodala polovinu vsi Doudleb (kterou dost pravděpodobně držela jako kompenzaci za hotově nevyplacené věno, resp. odkaz přislíbený ve svatební smlouvě),[38] pojal Václav za druhou manželku Marianu Dráchovskou z Dráchova a zemřel v roce 1603.[39] [33] NK Praha, sign. 54 B 113. [34] SOA Třeboň, fond Cizí rody, kart. 83, i.č. 470, sign. ze Skalice 1. Zmínka o jeho vydání je obsažena i v NA Praha, fond Salbuchy, i.č. 122, Majestalia č. 287, fol. 302r. [35] SOA Třeboň, fond Cizí rody, kart. 83, i.č. 472, sign. ze Skalice 2. [36] SOA Třeboň, fond Cizí rody, kart. 35, i.č. 476, sign. z Paběnic. Přitisknutá pečeť Buriana Slavkovského s papírovou krytkou je žel nečitelná. [37] DZV 12, fol. L 10r – L 10v. [38] Václav PULEC, Doudleby, České Budějovice 1990, s. 13. [39] DOBŘENSKÝ, i.č. 1219, Voračický z Paběnic.

články & studie

HR 2011 | 69 Kresba erbu Slavkovských ze Skalice a Šonova podle malby v kostele sv. Markéty v Kašperských Horách. NA Praha, Wunschwitz, kart. 34, i.č. 1098, fol. 3r

Další Burianova dcera Zuzana se stala manželkou Václava Prechta z Rotemburku na Bohdašicích, úředníka na královském panství kašperském. Ten zemřel 14. září 1613 a ve zdi levé lodi děkanského chrámu sv. Markéty v Kašperských Horách mu byl zasazen žulový náhrobník, v závěru jehož textu se uvádí, že „P[aní] Zuzana Prechtová z Šonova svému nejmilejšímu manželu tento kámen na památku udělati dala“.[40] Kromě toho byly prý nad hlavními chrámovými dveřmi vymalovány erby rytířů Prechtů a Slavkovských a k nim připojen nápis: „Letha 1619. Vrozena Pany Zuzana Prechtowa Rozena Slawkowska z Ssonowa ke czti a chwále Trogicze Swate a ozdobie Chramu tohoto, tež ku Pamatcze swy a dobre Pamieti Vrozeneho a Statecžneho Ryttirze Pana Waczlawa Prechta z Rottmburgku a na Bohdassiczych Negmilegssiho Pana Manzela gegího dobre Pamieti Rodinie gich timto malowanim Chram tento ozdobiti Racžila“.[41] Znamená to, že v roce 1619 byla Zuzana ještě naživu. V roce 1568 pohnal Burian jménem nezletilého syna Adama ke komornímu soudu Silvestra Mlázovského z Těšnice „z toho, jakož jest Václav Lažanský z Strachovic na Lažanech dotčenému Silvestrovi puojčil ručnici dlouhé pěkné myslivecké, kteroužto ručnici tejž Václav Lažanský výš psanému Adamovi, synu Burjana z Šonova, jakožto ujci svému jest dal, kdež týž Burjan jeho Silvestra Mlázovského jedním i druhým psaním jest přátelsky napomenul, aby takovú [40] Karel HOSTAŠ – Ferdinand VANĚK, Politický okres sušický. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, díl XII., Praha 1900, s. 34–35. [41] Nápis a kresba erbu (odpovídající spíše původnímu erbu Jana ze Skalice z roku 1469) zachycuje NA Praha, fond Wunschwitzova genealogická sbírka (=Wunschwitz), i.č. 1098 (Slavkovský ze Šonova). S nepatrnými odchylkami je nápis uveden i v Archiv Národního muzea (=ANM), fond Sbírka CH, kart. CH 25, Slavkovský z Šonova. Soupis památek z roku 1900 již tento nápis neuvádí, jeho zánik je pravděpodobně třeba spojit s požárem Kašperských Hor v roce 1863.

70 | HR 2011

články & studie

ručnici jmenovanému Adamovi, synu jeho, odeslal a navrátil, ale toho jest neučinil a učiniti zane­ dbává až podnes“.[42] Při plném zdraví byl i následujícího roku, kdy u téhož soudu obvinil Barboru Migalovou z Větvinovic, že mu nechce v rozporu s dříve uzavřenou smlouvou prodat stateček Hamry.[43] Nedlouho potom však Burian zemřel; tradičně uváděné datum 1578[44] je nepochybně mylné, neboť výše zmíněná závěť byla do zemských desk vložena již 10. ledna 1570.[45] Správným rokem úmrtí je tak bezpochyby rok 1569. Zletilí bratři Adam, Daniel, Vilém a Jeremiáš a nezletilí Kašpar, Melichar a Baltazar, kterým zemský soud „propůjčil léta“ výhradně pro tuto příležitost, prodali 17. října 1584 tvrz a ves Slavkov s dvorem a kostelním podacím, ves Mezipotočí a chalupu ve Světlíku Vilémovi z Rožmberka za 6.200 kop míšeňských grošů.[46] Určitou vazbu k této lokalitě si ovšem podrželi, neboť nejstarší Adam nadále seděl ve Světlíku na svobodném dvoře nazvaném Výrov. Společně s ním tu zjevně žili i někteří další bratři – vyplývá to například ze skutečnosti, že v roce 1589 obeslal Melichar Kalkreiter z Kalkreitu na Černém Dubu Melichara Slavkovského ze Šonova pro výtržnost, kterou spáchal na jeho poddaném Pavlu Hořínkarovi. Týž rok v úterý po sv. Jiljí Melichar Slavkovský prý „jsouc ve vsi Světlíku v krčmě u Blažka Krejčího a vyševši ven z též krčmy a uhlídavše téhož Pavla Hořínkara, po dotčeném Pavlovi Hořínkarovi jest šel maje ručnici v rukou svých a přiloživše kohoutek k též ručnici, k témuž Pavlovi jest z též ručnice vystřelil a nohu škodně vejtržně prostřelil a vokrvavil“.[47] V českém tituláři z roku 1589 se ze Slavkovských připomíná pouze Adam, a to, bezpochyby nedopatřením, dokonce dvakrát.[48] Naživu byl ještě v roce 1596, kdy se objevuje jako svědek v privilegiu Petra Voka z Rožmberka pro městečko Frymburk.[49] Z četných Adamových sourozenců se v písemných pramenech častěji připomíná pouze jeho mladší bratr Kašpar. Ten byl podle polského historiografa a genealoga Bartoloměje Paprockého z Hlohol dvakrát ženat, přičemž jeho první manželka údajně pocházela z ro­du pánů z Vartenberka, druhá z rodu Kaleniců z Kalenic (s tou prý žádných potomků neměl).[50] Na počátku 17. století se Kašpar usadil ve východních Čechách. Termínem ad quem jeho přesídlení je 11. červen 1603, kdy se Heřman a Prokop Nejepínští z Nejepína u zemských desk přiznali, že jsou dlužni 100 kop grošů Kašparovi Slavkovskému ze Šonova a Skalice, a ihned mu postoupili své dědictví, totiž „tvrze Nejepína s dvorem poplužním, též vsi [42] NA Praha, fond Komorní soud (=KS), i.č. 14, fol. O 3v. [43] KS, i.č. 14, fol. T 7r. [44] A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého, díl III., Praha 1884, s.  91; heslo „Slavkovský ze Skalice a z Šonova“ v Ottův slovník naučný, díl XXIII., s. 353. [45] DZV 16, fol. N 27v – N 31v. [46] DZV 22, fol. K 18r – K 18v, povolení zemského soudu k vložení smlouvy do památného kvaternu bylo poznamenáno i v DZSt 47, fol. F 3v. Adam vystupuje samostatně o rok dříve v registrech komorního soudu, když pohnal Adama Radkovce z Radkovic na Nepomuce z nevrácení dluhu ve výši pěti kop. Vilém zase pro změnu v roce 1583 pohnal Šebestiána Strojetického ze Strojetic na Újezdci ze slov hanlivých, protože mu týž ve svém domě před dalšími urozenci řekl: „Nejsi hoden mezi dobrými býti“. KS, i.č. 16, fol. B 6r, B 9r – B 9v. Pokud jde o rozdíl v seznamu Burianových synů v letech 1567 a 1584, je zřejmé, že se Burianovi ještě na sklonku života narodil nejmladší Baltazar, zatímco David v rozmezí tohoto intervalu zemřel. [47] ANM, fond Sbírka H, kart. H 51, Slavkovský z Šonova. [48] NA Praha, Knihovna, sign. IV C 12. [49] F. S. MARDETSCHLÄGER, Geschichte des Rittergutes und der Pfarre Lagau, s. 329. [50] B. PAPROCKÝ, Diadochos, O stavu rytířském, s. 300.

články & studie

HR 2011 | 71

Nejepína, vsi Sucholupy, chalupy Venhudy, s lidmi osedlými a z těch gruntův zběhlými, s platy stá­ lejmi i běžnejmi, s robotami ženními, vornými a vožení vobilí, s posudným z krčmy, s pastvištěmi, lukami, obcemi, s krčmou vejsadní, lesy, bílejmi i černejmi porostlinami, s potoky, vodotočinami, s rybníky, splavy polhrubými u týchž rybníkův, s hony a lovy, s jiným vším a všelijakým příslušen­ stvím“.[51] V roce 1615 přiznával Kašpar k berním účelům na nejepínském statku 8 osedlých a 1 mlýnské kolo.[52] V roce 1620 vypravil místo sebe do stavovského vojska synovce Jana s jedním koněm a za toto provinění byl 18. srpna 1623 odsouzen, aby svůj majetek, poplužní dvůr a ves Nejepín, přijal jako léno.[53] Tou dobou byl ale již zřejmě mrtev, neboť již v roce 1622 se jako pán na Nejepíně a blízkém Skuhrovci uvádí Jan Slavkovský ze Šonova a Skalice, jenž odváděl v čáslavském kraji kontribuci z 12 poddaných.[54] Podle všeho nebyl Kašparův nástupce jeho přímým potomkem, ale je totožný se synovcem Janem, účastnícím se stavovského tažení. Tento Jan byl synem výše zmíněného Kašparova bratra Adama, po němž zdědil také jeho drobné jihočeské zboží. Pro svou účast na stavovském povstání byl však 17. října 1623 odsouzen ke ztrátě třetiny jmění a dvůr Výrov s mlýnem, rybníkem a chalupou pod vsí Světlík propadl královskému fisku. Vcelku nepatrný statek byl již tou dobou zpustlý a dosti dlouho opuštěný, neboť již v roce 1619 ho obsadilo císařské vojsko, operující v jižních Čechách. V roce 1625 se jeho navrácení neúspěšně domáhala Janova sestra Kateřina, provdaná za Jana Sudka z Dlouhé, jíž bylo na Výrově otcem zapsáno věno. Až do roku 1637 ale se svým požadavkem neuspěla a neobdržela ani žádnou kompenzaci.[55] Zatímco o dalších osudech Jana historické prameny mlčí, lze alespoň v hrubých rysech rekonstruovat další životní osudy jeho sestry. Ta se, jak již bylo řečeno, provdala za Jana Sudka, nejmladšího ze tří synů Jindřicha Sudka z Dlouhé. Janovi připadl při dělení otcovského majetku nevelký statek Omlenička na Českobudějovicku. V roce 1631 učinil o tomto statku poslední pořízení a odkázal ho právě Kateřině.[56] Naživu byl ještě v roce 1650, kdy prodal sousední Vracov Lvovi Kalkreiterovi z Kalkreitu ve Lhotce za 2.000 kop míšeňských grošů.[57] Zemřel asi v roce 1652.[58] Kateřina se pak v roce 1653 podruhé provdala za Jiřího Kryštofa Šmidaura z Oberfelsu (svatební smlouvy byly sepsány 22. září), kterému v česky psané závěti datované 20. února 1654 odkázala celý svůj statek, s výjimkou 2.000 kop grošů, které rozdala různým osobám a institucím. V téhož dne německy sepsaném kodicilu pak připojila některé další drobné finanční a věcné odkazy. Pohřbena si přála být v kaplickém chrámu. Zemřela nedlouho poté, neboť závěť a kodicil byly do zemských desk vloženy již 24.  listopadu téhož roku.[59] Její druhý choť, pocházející z hornorakouského rytířského [51] DZM 236, fol. M 13r. [52] A. SEDLÁČEK (ed.), Rozvržení sbírek a berní r. 1615 dle uzavření sněmu generálního nejvyššími berníky učiněné, Praha 1869, s. 21. [53] Tomáš Václav BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách, Spisy muzejní CLV, část I., Praha 1882, s. 522–523. [54] K. ČERMÁK, Současný přehled držitelů zboží v kraji Čáslavském dle register kontribuce z r. 1622. Památky archaeologické a místopisné, díl X., roč. 2., 1875, s. 325. [55] T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, část I., s. 522. [56] DZV 144, fol. F 2v – F 3r. [57] DZV 306, fol. M 5v – M 7r. [58] A. SEDLÁČEK, Hrady III., s. 279. [59] DZV 261, fol. D 2v – D 4v; připojen je též německy psaný rejstřík (fol. D 4v – D 5r). Právě v závěti je obsažen odkaz na výše zmíněné svatební smlouvy.

72 | HR 2011

články & studie

rodu, obdržel český inkolát teprve 7. října 1654 a zemřel již 20. prosince 1655. Pohřben byl po jejím boku v Kaplici.[60] Obě Kateřinina manželství zůstala bezdětná, Jiří Kryštof Šmidaur proto odkázal Omleničku své sestře.[61] Málo známé jsou další osudy nejepínského statku, který zůstal jedinou majetkovou zá­ kladnou Slavkovských. Určitý díl na něm měla i Kateřina, která ho postoupila svému prvnímu choti výměnou za zápis Omleničky. I tato skutečnost je velmi významným argumentem pro výše uvedené genealogické zařazení Jana Slavkovského. Posléze obdržel Nejepín jako léno Jindřich Adam Slavkovský ze Skalice, který složil v roce 1654 místo zadrželé manské kvóty 1.045 zlatých pro svou chudobu pouze 300 zlatých. V roce 1663 byl z manství propuštěn.[62] Logicky lze předpokládat, že tento Jindřich Adam byl synem Jana a vnukem Adama. Připomíná se již v roce 1652, kdy složil zemským zřízením vyžadovaný slib dědičné věrnosti. V prosinci téhož roku byli hrabě Václav ze Šternberka a hejtmané čáslavského kraje vyzváni, aby prošetřili nárok Jindřicha Adama Slavkovského vůči Jindřichovi Kustošovi ze Zubřího a Lipky jako poručníkovi sirotka po zemřelém Karlovi Kustošovi, který měl Slavkovskému dlužit blíže nespecifikovanou částku.[63] Teta Kateřina Šmidauerová ze Skalice a Šo­nova odkázala Jindřichovi Adamovi v roce 1654 částku 500 kop grošů.[64] 23. srpna 1658 si nechal Jindřich Adam Slavkovský ze Skalice vepsat do zemských desk pustou ves Koštišťany (dnešní Košťany) se třemi chalupníky a dvěma spáleništi, nacházející se v Čáslavském kraji, kterou zdědil po své zemřelé matce Žofii Kustošové ze Zubřího a Lipky.[65] Jako její majitel se pod zkomoleným jménem Jindřich „Sevkovský“ uvádí už o čtyři roky dříve v Berní rule.[66] Později Košťan pozbyl a seděl pouze na Nejepíně. Smlouvou datovanou 11. července 1684 a zapsanou do větších zemských desk 5. prosince téhož roku prodal ale i „stateček svůj, v kraji čáslavském ležící, Nejepín řečený, ačkoliv prve ruinirovaný byl, však nyní z více než polovice lépe napravený a s velikými náklady a outratami, byvše manský, nyní s nejmil[ostivějším] J[eho] M[ilosti] cís[ařské] povolením z téhož manství propuštěný, totiž tvrz Nejepín s jedním dvorem poplužním, s poplužími, s mlejnem, pilou, s dědinami ornými i ne­ ornými, osetými i neosetými, neb ladem ležícími, lukami, palouky, štěpnicemi, s chmelnicí, lesy, háji, porostlinami, struhami, s úhory, s lovy, hony, myslivosti provozování[m], rybníky nasaze­ nými i  ne­nasazenými, pustými i napravenými, vodotočinami, ves Nejepín s vejsadní hospodou a masným krámem, s hovězím, ovčím dobytkem, a skotem svinským, též drůbeží perlatou, což vše obzvláštní registřík od stran zpečetěný a podepsaný v sobě obsahuje, lidmi osedlými i neosedlými, z těch gruntův zběhlými a neb na ně odjinad vyjednanými, s vdovami a sirotky, platy stálými, běžnými, robotami různými pěšími i potažními, nic odsud (mimo na obzvláštním rejstříku vymí­ [60] DOBŘENSKÝ, i.č. 1073, Šmidauer. [61] Závěť datovaná 18. listopadu 1655 je v DZV 261, fol. H 8r – H 10r. [62] T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách, část I., s. 522–523. [63] NA Praha, fond Nová manipulace (=NM), sign. S 192/1. [64] S osobou Kateřiny je zřejmě spojen ne zcela jasný nárok Jindřicha Adama, uplatňovaný v bechyňském kraji v roce 1658 – viz NM, sign. S 192/2. [65] DZV 252, fol. D 29r – D 29v. Žofiino zařazení do rodokmenu Kustošů je nejisté, nejspíše ji lze považovat za dceru Jindřicha staršího Kustoše († po 1628) a jeho první choti Barbory Kočkové z Katzenštejna († 1613). Do rodokmenu ji nezařadil (ačkoliv její existenci zaznamenal) ani DOBŘENSKÝ, i.č. 533, Kustoš ze Zubřího a z Lipky. [66] Berní rula 11. Kraj Čáslavský II, ed. F. BENEŠ, Praha 1955, s. 538–539.

články & studie

HR 2011 | 73

něných a ved­le přitisknutých sekretův podpisem vlastních ruk stvrzených věcí a lidí) vymiňujíce, se vší zvolí a pl­ným právem“ celkem za 6.500 rýnských zlatých Ferdinandovi Antonínovi Mladotovi ze Solopisk.[67] V této souvislosti je jistě pozoruhodné, že ještě 24. července 1685 vydal císař Leopold I. listinu, 25. června 1686 vepsanou do zemských desk, v níž rozhodl „na ponížené toho při Nás slovutného Jindřicha Adama Slavkovskýho z Šonova a Skalic, věrného milého, vyhledávání se milostivě resolvirovati a statček jeho manský Nejepín řečený, v kraji čáslavským ležící a po strejci jeho neb[ohým] Kašparovi Slavkovským pocházející, z práva Našeho královskýho lenního pro­ ti učinění při úřadě Našem rentmistrském za příčinou stýho lenního peníze náležité pořádnosti propustiti a týž v dědictví spupné uvésti“.[68] Vzhledem k tomu, že byl Nejepín z manského práva propuštěn již o více než dvě desetiletí dříve a že v roce 1686 už ani Jindřichu Adamovi nepatřil, lze předpokládat, že v návaznosti na prodej Ferdinandovi Antonínovi Mladotovi se vyskytly nesrovnalosti (mohly to být například dluhy v lenních poplatcích), které vyvolaly potřebu vydání nové panovníkovi listiny o transformaci Nejepína z královského léna na svobodné vlastnictví. Jindřich Adam Slavkovský byl ženat s Eliškou Kunašovou z Machovic a s ní zplodil četné potomstvo. S ohledem na velmi omezenou majetkovou základnu, kterou disponoval, je však otázkou, zda lze skutečně na množství potomků stereotypně pohlížet jako na Boží požehnání. Z šesti známých synů Jindřicha Adama hned čtyři, Bernard, Jindřich, Mikuláš Vilém a František, byli nuceni hledat svou budoucnost ve vojenských službách a protloukali se již za otcova života po uherských bojištích; Jindřich a František tu také nalezli smrt. O osudech nejstaršího (?) Rudolfa není známo nic, každopádně po Jindřichově smrti převzali dědictví pouze dva synové, a to Jan Antonín a již zmíněný Mikuláš Vilém. Pokud jde o dcery, Celestina Eufemie se ojediněle objevuje jako kmotra při křtu v roce 1677[69] a zemřela zřejmě svobodná, Alžběta Kateřina se 27. ledna 1683 provdala za rytíře Václava Jaroslava Hoberga z Hennersdorfu[70] a Maxmiliána Theodora se stala chotí Františka Antonína Bošinského z Božejova.[71] Sám Jindřich Adam, který po prodeji Nejepína sídlil ve vsi Nemojově, nepochybně již jen jako majitel selské usedlosti, zemřel zřejmě krátce po sepsání závěti, datované 26. srpna 1687. Dozajista byl mrtev v roce 1695, kdy synové Jan Antonín a Mikuláš Vilém složili 23. července slib dědičné věrnosti.[72] Jak se stávalo vcelku často, poslední příslušníci zchudlého šlechtického rodu již zcela re­ zignovali na jeho další zachování a ani se neoženili. Na druhou stranu, ani jim se tělesné potřeby nevyhýbaly. V  roce 1696 informovali krajští hejtmané čáslavského kraje pražské místodržitelství o kauze rytíře Mikuláše Slavkovského, který žil v městě Chotěboři a držel u sebe hospodyni, fakticky konkubínu, která měla malé dítě a druhé čekala, což bylo vnímá[67] DZV, i.č. 398, fol. O 22r – O 25r. [68] DZV 632, fol. L 3v – L 4v. [69] SOA Zámrsk, fond Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 777 (Křestní, oddací a úmrtní matrika f.ú. Uhelná Příbram z let 1676–1735), s. 1. [70] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 777, s. 130. [71] DOBŘENSKÝ, i.č. 994, Slavkovský ze Skalice a z Šonova. [72] NA Praha, fond České gubernium – Všeobecná registratura, i.č. 1422, karton 1935, sign. 10/20/2 (datum obsaženo v žádosti Františka Slavkovského z 26. dubna 1844 č.j. 20395/1395). Rok uvádí též Sedláčkovo heslo v Ottův slovník naučný, díl XXIII., s. 353.

74 | HR 2011

články & studie

Úmrtní zápis Jana Antonína Slavkovského ze Skalice z roku 1720. SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 8838, sign. 2553, fol. 319v

no jako „höchstschädliches Scandalum“. Krajští hejtmané si dále stěžovali, že Mikuláš nerespektoval jejich úřední nařízení a že navzdory opakovaným upozorněním tuto osobu u sebe ponechal, a žádali o pokyny k dalšímu postupu v té věci. Jako příloha bylo připojeno Mikulášovo neumělé a těžkou rukou psané vyjádření, v němž se snažil poměrně nepřesvědčivě tyto výtky popřít. Místodržitelství ovšem nařídilo v květnu hejtmanům, aby v té věci postupovali velmi rozhodně, pokud by dotyčná ženština byla u Slavkovského znovu nalezena.[73] Také Mikulášův bratr Jan Antonín žil v konkubinátu, v tomto případě ale jakýmsi způsobem společensky tolerovaném, a zplodil se svou neurozenou milenkou Terezií několik dětí – ve světelské matrice jsou alespoň zachyceny křty tří dcer, Kateřiny (25. října 1713), která zřejmě brzy po narození zemřela, další Kateřiny (20. listopadu 1714) a Marie Magdaleny (15. května 1717). První se narodila v Lipničce, další dvě v Leštince, zřejmě na chudých selských dvorech, které Jan Antonín držel. Kmotrami všech tří dcer se staly příslušnice světelské honorace.[74] Jejich další osudy nejsou známy. [73] NM, sign. S 192/3. Vyjádření Mikuláše Slavkovského adresováné hejtmanu Františkovi Bechyňovi z Lažan znělo následovně: „Urozený a statečný rytíři! Psaní od V[aší] M[ilosti] od kr[ajského] ouřadu sem náležitě přijal a z něcho vyrozuměl, co so (sic!) dotejče zase tý osoby, že by měla u mně až posavad zůstávati. Kdo by to V[aší] M[ilosti] přednášel, než by byl jakýhokoliv stavu, mluví jako nepoctivej, jestli je jeden rytíř, mluví jako nekavalír. Já sem jí před 5 nedělma vodbyl, ale že vona v tom čase 3 nebo 2krát u mně byla v domě, já sem se na ní věcí mušel ptáti, který se mi nenacházely. Jak i taky ráčíte v tom psaní dokládati, že ji skrze právního posla ráčíte dáti vyvésti, V[aši] M[ilost] prosím skrze mně zajistěné (sic!), nebo já tu osobu u mně nemám. A jak někteří lidi mně v podezření mají, pan páter bude nejlípe věděti, nebo on jí se na to vyptával a spovídal. Já za žádnou vosobu, kerá u mě slouží, nemohu připovídati za její lechkomyslný chování, ale jen sám za sebe. Když se nětco takovýho na mně chledá, ráčíte máct (sic!) mně, podle duhových (sic! – duchovních) a podle kr[ajského] ouřadu viniti a já za to vodpovídat budu. V[aši] M[ilost] prosím, že mne ráčíte v té věci vymluveného míti, já se domnívám, že jich V[aše] M[ilosti] snad nebudou jednomu rytíři ňákou ženskou osobu pro hospodářství v domě zapovídati pro posloužení, ale pro nic zlýh[o], nebo takový vosoby nemůž žádný hospodář uchledět, kerý chtějí zle činit.V[aši] M[ilost] prosím, že mně vodpustit ráčíte, že tak nezdvořile píšu, nebo sem se líp neučil. S tím V[aši] M[ilost] v o[c]hranu Boží poroučím a zůstávám V[aší] M[ilosti] žádostivý a volný služebný Nikolass Slavkovský Skalic Šonovy. Chotěboře dne 18. Januarii 1696.“ [74] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 8838, sign. 2553 (Křestní, oddací a úmrtní matrika f.ú. Světlá nad Sázavou z let 1694–1742), fol. 71v, 74r, 80v. Kmotrami byly postupně Dorota Svobodová, manželka světelského důchodního, Dorota Maxová, sestra faráře, a Marie Felicitas Šmicerová, choť purkrabího.

články & studie

HR 2011 | 75 Chrám sv. Václava ve Světlé nad Sázavou. Místo posledního odpočinku Jana Antonína Slavkovského ze Skalice († 1720). Foto autor.

Jan Antonín zemřel 29. prosince 1720 ve Světlé nad Sázavou a posledního dne téhož ro­ ku byl pohřben v tamním kostele svatého Václava. Podle matričního zápisu zemřel ve věku 52 let jako poslední mužský příslušník svého rodu.[75] Také zpráva světelského děkana z 24. května roku následujícího uvádí, že zanechal pouze sestru Maxmiliánu, manželku rytíře Františka Bošinského z Božejova. Vyplývá z ní rovněž, že poslední příslušník rodu Slavkovských žil předtím ve zmíněném městečku a že krátce před smrtí přišel při požáru o mnohé věci.[76] Zmíněná Maxmiliána Theodora zemřela pak ve Světlé o dvacet let později, 9. července 1740, údajně ve věku devadesáti let, jako poslední příslušnice rodu rytířů Slavkovských po přeslici.[77] Její choť, František Antonín Bošinský, byl synem světelského úředníka Jindřicha Václava Bošinského z Božejova († 1700) a jeho choti Doroty ze Svárova. Zemřel 29. května 1733 ve Světlé, manželství zřejmě zůstalo bezdětné.[78] Náhrobní kameny manželů Bo­ [75] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 8838, sign. 2553, fol. 319v („1720. We Swietly. 29 De­ cembris umrzel 31 dito pohrzben Vrozeny a Stateczny Rytirz Pan Jann Antonin Slawkowsky z Ssonowa a z Skalicz, kteryžto Slawny rod po Meczy na niem se dokonal, Wieku sweho 52 leta, Swatostmy potrzebnima zaopatrzeny, lezy w Chramu Panie S. Waczlawa k Oltarzy B. P. Marie pod prwnj Stoliczy. Gemuz a wssem wzlasstie toho Roku Wiernim Vmrlim Pane Boze deg odpoczinutj Wieczne. Amen“). Oltář Blahoslavené Panny Marie se dnes nachází v pravé boční lodi, ta ale byla přistavěna o něco později. Původně byl snad tento oltář situován na protější straně hlavní lodi. Za cenné informace v této záležitosti jsem povinován díky Mgr. Aleně Křivské. [76] Historický ústav Akademie věd ČR, fond Sedláčkova pozůstalost, Slavkovský ze Skalice (odkaz: Archiv zemský Geneal.). [77] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 8838, sign. 2553, fol. 334r. [78] Úmrtní zápis Františka Antonína Bošinského viz SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č.

76 | HR 2011

články & studie

Josef Slavkovský v chotěbořské matrice (1790). SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 3344, sign. 673, s. 11

šinských ani samotného Jana Antonína Slavkovského nejsou ve světelském chrámu Páně svatého Václava dochovány.[79] Navzdory pochybnosti nepřipouštějící dikci matričního zápisu o úmrtí Jana Antonína se lze s predikátem „ze Skalice a Šonova“ znovu vcelku často střetnout v archiváliích z konce 18. a z celého 19. století, a to například v Praze, Chotěboři, Golčově Jeníkově, Ronově nad Doubravou i jinde. Některé příslušníky uvádí i August Sedláček v Ottově naučném slovníku – jeden byl zedníkem, druhý krejčím, třetí pro změnu mošnářem.[80] Vzhledem k tomu, že časové vakuum, v němž není po predikátu ani vidu ani slechu, není v tomto případě nijak zvlášť dlouhé, nabízí se pokusit se rekonstruovat genealogickou vazbu mezi jeho původními a pozdějšími nositeli, jejichž potomci dost možná žijí dodnes.[81] Ponejprv se predikát „ze Skalice a Šonova“ znovu objevuje v Chotěboři. Bohužel, zde je situace nepříjemně komplikována skutečností, že nejstarší chotěbořské matriky vzaly za své při požáru města v roce 1800. V dochovaných knihách, obsahujících zápisy od roku 1788, je již 15. března 1790 obsažen zápis o narození Josefa, syna Josefa Slavkovského ze Skalice (který byl ovšem zedníkem) a jeho manželky Evy Žádné. Podle všeho bylo ale původně v matričním zápise v rubrice otec uvedeno pouze „Josef Slawkowský zedník“ a text „v. Skalitz a Schwandra“ byl později doplněn jinou rukou a jiným inkoustem.[82] Něco podobného lze konstatovat i o dalších matričních zápisech z konce 18. století.[83] Ve skutečnosti tak ke 8838, sign. 2553, fol. 306v, rodokmen sestavil DOBŘENSKÝ, i.č. 91, Bošinský z Božejova. [79] O náhrobních kamenech ve Světlé se stručně zmiňuje Alena KŘIVSKÁ, Za záhadami a tajemstvím děkanského kostela sv. Václava. In: Světelsko. Vlastivědný sborník, 1. díl, Světlá nad Sázavou 2007, s. 55. Za možnost ověřit in situ negativní dochování sepulchrálních památek na rodinu Slavkovských jsem vázán díky městskému kronikáři ve Světlé, panu Jaroslavu Válovi, a tamní duchovní správě. [80] Ottův slovník naučný, díl XXIII., Praha 1905, s. 353. [81] F. S. MARDETSCHLÄGER, Geschichte des Rittergutes und der Pfarre Lagau, s. 330, uvádí, že rod pravděpodobně vymřel budějovickým advokátním kancelistou Janem Slavkovským ze Skalice 30. října 1863, to se však s oh­ledem na množství jeho příslušníků, žijících v polovině 19. století, nejeví pravděpodobné. [82] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 3344, sign. 673 (Křestní matrika f.ú. Chotěboř z let 1788–1803), s. 11. [83] Při narození dcery Anny (18. července 1792) je otec dokonce „Jozef Sladkowský, zedník“ a později je dopsá-

články & studie

HR 2011 | 77

spojení chotěbořských Slavkovských s někdejším rodem rytířů ze Skalice došlo až v první polovině 19. století. Tato linie Slavkovských pak pokračovala Josefovým synem Martinem a jeho potomky. Další lokalitou, z níž se rod Slavkovských v průběhu 19. století šířil, bylo další východočeské město, Golčův Jeníkov. Jméno „Slavkovský“ se tu poprvé objevuje v polovině 18. století – 20. listopadu 1757 se zde odehrál sňatek Jana, syna zemřelého Tomáše Slavkovského, krejčího z Ráje (jeníkovské předměstí), a Apolonie, dcery Viléma Jelínka, krejčího z Pa­řezína. Podle matriky bylo oběma snoubencům dvacet osm let a byli poddáni k panství Česká Bělá.[84] Jan Slavkovský rozhodně nepatřil ani na úrovni poddaného lidu k bohatším vrstvám, v Jeníkově podružil a živil se též jako mošnář a košíkář. V písemných pramenech se neobjevují žádné náznaky jeho případného šlechtického původu – při narození všech pěti dětí (1758 František, 1761 Jan, 1764 Anna, 1767 Josefa a 1771 Vojtěch) je v matričních zápisech uveden pouze jako „Joannes Slawkowsky“.[85] Pozoruhodná je bezpochyby skutečnost, že ani příjmení Slavkovský nebylo stoprocentně fixováno – když Jan 26. října 1783 zemřel, byl do matriky zapsán jako „Joannes Sladkowsky“[86] a také jeho vdova byla při svém úmrtí 21. února 1790 zaznamenána jako „Apolena wdowa po † Janowy Sladkowskym Mossnaržy z Genykowa“.[87] Stejně tak Janův stejnojmenný syn, který se v roce 1783 oženil s Barborou Odlerovou z Jeníkova a postupně s ní zplodil děti Jana (* 1784), Annu (* 1786), Františka Jakuba (* 1788) a Barboru (* 1791),[88] byl prostým vojákem u pluku Wartensleben a nezámožným jeníkovským ševcem a šlechtictvím se až do své smrti nikdy nehonosil. Za pozornost bezpochyby stojí, že rodinné příjmení se zejména na konci 18. století v matrikách zcela pravidelně objevuje ve zkomolené podobě „Sladkovský“ – tak při Janově sňatku, narození tří jeho mladších dětí, úmrtí jeho choti Barbory rozené Odlerové v roce 1793 a stejně tak i při sňatku jeho sestry Josefy, která se rovněž v roce 1793 provdala v Praze u svatého Mikuláše za kamenického mistra Václava Kolínka.[89] Konečně byl pod příjmením Sladkovský do no „v[on] Skalitz a Andwa (sic!)“, při narození dcery Josefy (8. března 1795) původně „Josef Slawkowský, zedník“, doplněno „v[on] Skalitz und Schwandwa“. U narození dcery Petronily (30. května 1798) je pouze „Jozef Slawkowský, zedník“. SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 3344, sign. 673, s. 35, 65, 95. [84] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1863, sign. 52 (Oddací matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1794–1821), s. 32 a 39. [85] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1851, sign. 58 (Křestní, oddací a úmrtní matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1700–1765), s. 497 (František), 532 ( Jan), 563 (Anna); i.č. 1852, sign. 59 (Křestní, oddací a úmrtní metrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1765–1775), s. 24 ( Josefa), 72 (Vojtěch). [86] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1870, sign. 54 (Úmrtní matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1775–1786), s. 115. [87] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1871, sign. 55 (Úmrtní matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1784–1793), s. 21. [88]  SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1861, sign. 50 (Oddací matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1775–1786), s. 86 (sňatek Jana a Barbory); i.č. 1853, sign. 46 (Křestní matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1776–1786), s. 170 ( Jan); i.č. 1854, sign. 47 (Křestní matrika d.ú. Golčův Jeníkov z let 1784–1792), s. 9 (Anna), 21 (František Jakub), 36 (Barbora). [89] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1871, sign. 55, s. 30 (úmrtí Barbory); Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka církevních a civilních matrik, sign. MIK O8 (Oddací matrika f.ú. sv. Mikuláše z let 1784–1811), s. 110.

78 | HR 2011

články & studie

Jan Slavkovský v jeníkovské matrice (1806). SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1863, sign. 52, s. 32

úmrtní matriky zapsán i sám Jan, zesnulý v roce 1834.[90] Stabilně se příjmení Slavkovský a zároveň již také šlechtický predikát v matrikách objevují teprve u Janových synů – starší Jan byl při své svatbě s Klárou Blažkovou zapsán 4. listopadu 1806 jako „P[an] Jan Slawi­ kowský (sic!) rytiř s Skalice a Schondwa (sic!)“, v čemž ho následoval i mladší bratr František, ševcovský mistr, který se 7. ledna 1810 oženil s Annou Krepsovou.[91] Dále již rodina rytířský titul užívala pravidelně. O něco málo později než jeníkovští příbuzní se ke šlechtictví začal hlásit jejich strýc, výše zmíněný František Slavkovský (1758–1829), jenž byl ševcem v Ronově nad Doubravou – při svých dvou svatbách, jež v tomto malebném městečku uzavřel v letech 1781, resp. 1789, vystupuje ještě pod občanským jménem a predikát „rytíř ze Skalice a Šonova“ se u jeho jména náhle objevuje v roce 1810, při narození jedenáctého, nejmladšího dítěte.[92] O tom, na jakém základě rodina Slavkovských počala predikát dřívějších rytířů Slavkovských ze Skalice a Šonova užívat, se lze více dozvědět v registratuře Českého gubernia.[93] František Slavkovský, někdejší správce panství Sloupno v Bydžovském kraji a od roku 1832 vrchní úředník na benediktinském panství v Broumově, vnuk jeníkovského podruha a košíkáře Jana Slavkovského a jeho manželky Apolonie Jelínkové, se totiž ve čtyřicátých letech [90] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1873, sign. 57 (Úmrtní matrika d.ú. Golčúv Jeníkov z let 1821–1840), s. 42. [91] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 1863, sign. 52, s. 32 a 39. [92] SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 7725, sign. 130 (Křestní matrika f.ú. Ronov nad Doubravou z let 1798–1819), s. 65. Pozdější rukou je Františkovo šlechtictví připsáno i k některým dřívějším křestním zápisům jeho dětí – viz s. 2 (r. 1798) a 36 (r. 1804) a ve starší matrice i.č. 7724, sign. 129 (Křestní matrika f.ú. Ronov nad Doubravou z let 1784–1815), s. 33 (r. 1791) a 56 (r. 1796). U zápisu z roku 1796 je dopsáno „Rytjř z Skalice a Ssonowa, nyní pro chudobu sswec“, u zápisu z roku 1791 byl vpisek „rytjř z Skalice a Ssonowa“ škrtnut a doplněn konstatováním: „In Folge des h[ohe] Hofkanzlei Dekrets von 24. Jänner 1846 Hz. 2734/5634 wurde gegenwertiges Adelsprädikat gelöscht.“ V obou zápisek byl František původně zapsán pod příjmením „Slavíkovský“. [93] NA Praha, fond České gubernium – Všeobecná registratura, i.č. 1422, karton 1935, sign. 10/20/2.

články & studie

HR 2011 | 79

František Slavkovský v ronovské matrice (1796). SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, i.č. 7725, sign. 130, s. 36

19. století pokusil dosáhnout úředního potvrzení svého šlechtického původu. V roce 1840 se obrátil na dvorskou kancelář se žádostí o vydání nového šlechtického diplomu. Jeho nároky byly odmítnuty dekretem č.j. 36107 ze dne 10. listopadu 1843, následně mu však byla na základě rozhodnutí téhož orgánu z 10.  června 1844 poskytnuta dekretem datovaným 20. června (č.j. 19515) dodatečná šestiměsíční lhůta k předložení dalších důkazů a na jeho opakovanou žádost byla tato lhůta dne 17. března 1845 (č.j. 8745) prodloužena o dalších šest měsíců. Ani během této doby František kompetentní úřady přesvědčit nedokázal, predikátu ovšem nadále užíval, takže gubernium jeho záležitost řešilo ještě v průběhu roku 1846. Františkovu argumentaci shrnují především přípis c.k. komorní prokuratury zemskému guberniu z 20. října 1842 (č.j. 65176/2699) a obsáhlý list datovaný 26. dubna 1844, jímž se po prvních nepříznivých rozhodnutích František prostřednictvím gubernia obrátil s poníženou žádostí přímo na císaře Ferdinanda I. (č.j. 20395/1395). Součástí tohoto podání bylo i 29 příloh, které se bohužel v registratuře nenacházejí; nepochybně byly po vyřízení celé záležitosti vráceny žadateli. Z textu obou zmíněných dokumentů lze nicméně povahu shromážděných důkazů velmi spolehlivě rekonstruovat. V prvé řadě se jednalo o údaje, zcela věrohodné, spjaté s nepochybnými členy rytířského rodu v 15.–17. století. Sem patřila citace diplomu krále Jiřího z roku 1469, dále byl zmíněn slib dědičné věrnosti, který složil Jindřich Adam Slavkovský ze Skalice a Šonova 4. listopadu 1652 a podobný slib jeho synů Jana Antonína a Mikuláše Viléma z 23. července 1695. O tom, že tito bratři byli skutečně syny Jindřicha Adama, svědčil nepochybně Jindřichův testament, napsaný dne 26. srpna 1687 na jeho sídle v Nemojově. Z hlediska další argumentace nebyl přitom zcela nepodstatný fakt, že si Jindřich Adam přál být pohřben v Chotěboři. Další skupinu přiložených dokladů tvořily právě výpisy z chotěbořských matrik. Podle nich zemřel v tomto městě 31. prosince 1716 Mikuláš Slavkovský, 16. listopadu 1726 se tu že­nil Tomáš, syn Mikuláše Slavkovského, a 13. prosince 1730 se zde narodil Tomášův syn Jan, Františkův děd, právě ten, který se v roce 1757 ženil v Golčově Jeníkově a stal se zakladatelem tamní větve rodu. Právě tato část shromážděného důkazního materiálu ale probouzí – a nepochybně vzbudila i ve své době – určité pochybnosti.

80 | HR 2011

články & studie

Předně jde o otázku, zda Mikuláš Slavkovský, zemřelý v roce 1716, je skutečně rytířem Mikulášem Vilémem Slavkovským, který na sebe nechvalně upozornil v roce 1696. Doslovný opis úmrtního listu, vystaveného v roce 1798, není v registratuře obsažen a zatímco citovaný přípis komorní prokuratury ho reprodukuje slovy „Zufolge des Todtenscheines No. 5 wurde Nikolaus Slawkowsky Ritter von Skalitz und Schonow im Dezember 1716 auf dem cho­ tieboržer Gottesacker beerdigt“, podle ostatních materiálů zemřel v roce 1716 prostě „Nikolaus Slawkowsky“. Vzhledem k  avizovanému zániku chotěbořských matrik nelze dnes již tento rozpor jednoznačně rozhodnout. S přihlédnutím ke skutečnosti, že Mikuláš Vilém Slavkovský ze Skalice a Šonova v Chotěboři skutečně žil, zdá se jeho ztotožnění s osobou zemřelou v roce 1716 dosti pravděpodobné. Varianta, že v Chotěboři žil v téže době příslušník šlechtického rodu a zároveň člověk neurozený téhož křestního jména a příjmení, se skutečně jeví jako příliš velká náhoda. Navíc je známo, že v 18. a 19. století opravdu dosti často docházelo k tomu, že u zchudlých osob z řad drobné šlechty byl při zapisování do matrik jejich stav opomíjen a z příslušných zápisů dnes žádným způsobem nevysvítá. Jiným kontroverzním místem celé argumentace byla dále skutečnost, že z ní žádným způsobem nezvratně nevyplývala genealogická vazba mezi Tomášem Slavkovským a Mikulášem Vilémem Slavkovským ze Skalice a Šonova. Stejně jako není zcela nepochybné, že Mikuláš Vilém zemřel v roce 1716 v Chotěboři, nelze věrohodně a bez jakýchkoliv pochybností prokázat, že je totožný s Mikulášem, otcem Tomáše Slavkovského, jenž se v Chotěboři ženil o deset let později. Je ale pravda, že akceptace první skutečnosti vede celkem logicky k přijetí faktu druhého. Nelze ovšem přehlížet váhu dalších argumentů, které celkem jednoznačně hovoří proti šlech­tictví pozdějších Slavkovských. Předně lze připomenout již citovaný úmrtní zápis Jana Antonína Slavkovského ze Skalice z roku 1720, podle něhož zemřel jako poslední mužský příslušník svého rodu. Pokud by v té době skutečně žil v relativně nedaleké Chotěboři jeho synovec, tedy blízký příbuzný, velmi pravděpodobně by o tom světelský farář musel mít ně­ jaké povědomí. Dozajista by se byl také zajímal o dědictví po svém strýci, jakkoli nevelké. Dosti nevěrohodný se jeví také dramatický společenský propad, vyplývající z  předložených materiálů – zatímco Mikuláš Vilém vystupoval po celý život jako příslušník šlechtického stavu, byť zchudlý, jeho údajný syn Tomáš se nikdy ani nejmenším náznakem svého šlechtictví nedovolával. Skutečnost, že vykonával krejčovské řemeslo, není v tomto směru určující,[94] velmi zarážející je ovšem fakt, že se netěšil osobní svobodě, ale byl českoběl­ ským poddaným. Zatímco výkon řemesla, jakkoli poněkud dehonestující, by byl zřejmě nezbytnou ekonomickou nutností, pro dobrovolné (a to velmi podstatné) zhoršení sociálního statusu cestou přijetí poddanství těžko hledat přesvědčivé důvody. Do určité míry budí podezření i křestní jméno Tomáš, které se mezi nepochybnými Slavkovskými ze Skalice nikdy nevyskytlo. Také zásadní kolísání tvaru příjmení (Slavkovský/Sladkovský) působí přinejmenším zvláštně u rodiny s údajnou dlouhou šlechtickou tradicí. A proč by bývala byla tato tradice obnovena až koncem 18. století, když by si jak Tomáš, tak jeho synové byli museli být svého šlechtického původu jednoznačně vědomi? [94] Podobně se v 18. století živili jako řemeslníci někteří Tunklové z Brníčka, počítající se dokonce k stavu panskému.

články & studie

HR 2011 | 81

Úředníci dvorské kanceláře, kteří dostali podání Františka Slavkovského k vyřízení, na tom byli do značné míry podobně jako dnešní badatel. Byli zbaveni možnosti ověřit předkládané údaje a případně získat nějaké další doplňující přímo v originálních pramenech, protože chotěbořské matriky, jak bylo již předznamenáno, shořely při velkém požáru města. A i skutečnost, že František Slavkovský nejen své nároky neobhájil, ale dokonce mu bylo úředními rozhodnutími zakázáno protiprávní užívání šlechtického titulu, do určité míry signalizuje věrohodnost předložené genealogické konstrukce. Vyslovit jednoznačný soud ve věci vazby rodiny Slavkovských na rytíře Slavkovské ze Skalice a Šonova na základě sebraných archivních podkladů bohužel nelze. Lze nicméně ve shodě s guberniálními úředníky poloviny 19. století konstatovat, že neexistují jednoznačné doklady, které by šlechtictví Slavkovských nade vší pochybnost dokazovaly.[95] Naopak, vymření rytířského rodu Slavkovských ze Skalice Janem Antonínem v roce 1720 se zdá pravděpodobné.[96] To ale neznamená, že by genealogická návaznost pozdějších Slavkovských na rytíře Slavkovské ze Skalice zcela postrádala reálný základ – výše konstatované rozpory lze totiž nejsnáze překlenout ztotožněním krejčího Tomáše s jedním z nemanželských dětí chotěbořské hospodyně, jehož otcem mohl být právě Mikuláš Vilém Slavkovský ze Skalice a Šonova. To by vysvětlovalo i „ztrátu predikátu“ trvající dvě generace – teprve Mikulášovi pravnuci, vědomi si svého původu, se začali znovu psát rytíři ze Skalice a Šonova, a to v době, kdy nelegitimita jejich původu stačila upadnout ve všeobecné zapomnění. Netřeba však jistě zdůrazňovat, že odpovídá-li tato hypotéza realitě, neměla rodina Slavkovských v 19. století na užívání rytířského stavu a predikátu sebemenší právo.[97] A navíc, jde skutečně o hypotézu, jíž zdaleka ne všechna fakta jednoznačně potvrzují. fotografie – Marek Starý kresby – Jan Oulík fotografie – vložená barevná příloha A, s. 15

[95] Jen pro pořádek je nutno zdůraznit, že rozhodnutí Gubernia bylo de iure meritorně správné, neboť ve věci sporu týkajícího se osobního statutu nelze v žádném případě použít princip „in dubio pro reo“, vlastní právu trestnímu, a naopak zde nárokující stranu zatěžuje důkazní břemeno, se kterým se František Slavkovský nedokázal beze zbytku vypořádat. [96] Zajímavý, byť sám o sobě nikterak průkazný je fakt, že se Slavkovští ze Skalice vůbec neobjevují např. v titulárním kalendáři z roku 1788. Viz NA Praha, Knihovna, sign. IV C 180, 1788, i.č. 474, Kaiserlich Königlicher Titular und Familienkalender des Königreichs Böhmen bey Johann Ferdinand Edlen von Schönfeld, Prag 1788. [97]  Do značné míry by se pak jednalo o analogii k  poněkud staršímu případu Mikuláše, nemanželského syna Václava Buzického z Buzic na Stříteži, o kterém píše Jaromír VRÁNA, Zchlapělý rytířský syn Mikuláš Buzický z Buzic a zánik velkostatku Střítež na Jistebnicku r. 1601. Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze, 6. řada, květen 1978, s. 77–80.