RYBOLOVNÉ TECH s umělými nástrahami
Přívlač a muškaření jsou vysoce sportovními rybolovnými technikami, které dokáží být i nadmíru efektivní. Proti chytání na přirozené nástrahy jsou okouni ulovení na umělé nástrahy jen výjimečně zaseknuti „hluboko“, a tak je možnost jejich poranění jen minimální. Na „falešnou kořist“ přitom dravčíci reagují stejně dobře jako na tu skutečnou. Umělých nástrah na okouny existuje nepřeberné množství a stejně tolik je i variant, jak je prezentovat pod hladinou. I v tom spočívá krása lovu okounů na napodobeniny jejich potravy.
HNIKY
■ OKOUNÍ PŘÍVLAČ Je to technika, která je založena na aktivním vyhledávání okounů. Umožňuje rychlé přesuny, prochytání všech vrstev vodního sloupce a přímo vybízí k improvizaci při lovu. Pravda, vybrat tu správnou nástrahu chvíli trvá, ale jakmile se naváže ta správná a umí se dostatečně přesvědčivě oživit, pak je rybolov radostí a zábavou. Přívlač je zdaleka nejefektivnější metodou na okouny. Při vyhledání okouního hejna a zvolení ideální nástrahy se v krátkém čase může rybář seznámit se všemi členy pruhované tlupy. Okouni vláčecí nástrahy milují! Okoun spolehlivě reaguje na téměř všechny typy nástrah. Když rozdělím okounovou přívlač podle jednotlivých vláčecích nástrah, pak vznikne následující žebříček: 1. Nástrahy přirozené – vláčené mrtvé rybky 2. Nástrahy kombinované – marmyška + přirozená nástraha (červ, malá rybka) 3. Nástrahy umělé tvrdé: a) kovové – třpytky: rotační a plandavky – ostatní (devony, cikády, pilkery, marmyšky bez přirozené nástrahy aj.); b) dřevěné nebo z tvrdého plastu – woblery 4. Nástrahy umělé měkké: c) twistery a rippery; d) měkké napodobeniny různých vodních živočichů (rybky, ráčci, pijavky atd.) 5. Nástrahy umělé z peří, chlupů, syntetických vláken – vláčecí jiggy
■ Když nechtějí zabrat … Každý vyznavač vláčení (ať začátečník, či zkušený lovec) může okouny považovat za vděčné publikum všech vláčecích nástrah, které protáhne vodou. Pruhovaní dravčíci jsou téměř vždy jejich nadšenými fandy a roztodivná lákadla v nich vzbuzují zvýšenou zvědavost. Zblízka nástrahu okukují a klidně ji doprovodí až pod špičku prutu. Avšak aby zvědavost okounů přerostla k samotnému výpadu na kořist, je potřeba dodržet několik zásad – vybrat správnou nástrahu (druh, velikost a zbarvení), umět ji správně vodit a především s ní lovit ve správný čas na správném místě (zvolit místo a dobu, kde okouni loví, eventuálně, kde se zdržují). Jen tak se vyplní výsledek rovnice: okoun + přívlač = bohatý úlovek! Všechny vláčecí nástrahy vyžadují specifické umění při jejich oživování. Odlišně se vodí rotač-
89
¦Hladinové nástrahy si získávají čím dál větší oblibu – jak u rybářů, tak i u okounů.
Láska okounů k vláčecím nástrahám má někdy až „samozničující účinek“…
ní třpytka a jinak třeba okounový jigg. Snad nejvíce rozličných variant prezentace nástrah nabízejí gumové nástrahy a marmyšky. Různé taktiky vláčení mají své opodstatnění stejně jako celá škála okounových lákadel. Při chytání často rozhoduje nejen pohyb nástrahy, ale i její velikost, tvar a barva. Někdy úspěch ovlivní i nepatrný detail – rudý třapec na trojháčku, barva twisterové hlavičky, potisk rotačního lístku. Okoun je denním dravcem, tudíž na krátkou vzdálenost velice dobře vidí a navíc výborně rozlišuje i barvy. Když se mu něco na nástraze nelíbí, nechá si raději zajít chuť. Vybíravost a náladovost je dominantním znakem především velkých a trofejních kusů. Každý rybář, který věnuje více času okounům, určitě již zažil zarputilou tvrdohlavost dravčíků, kteří odmítají předloženou nástrahu, ignorují ji nebo se za ní jen ze zvědavosti zvednou pod hladinu. Kolikrát jako manekýni pózují pod špičkou prutu, ale k útoku se nemají. Vzrušený
90
vláčkař začne měnit nástrahu za nástrahou, vodí je na desítky způsobů, avšak naježení dravci jej odmění pouze ležérní lhostejností. Zvláště velcí okouni dokážou být pravými mistry v brnkání na rybářovy nervy. Každé pravidlo má však svou výjimku. Domněnka, že neteční okouni jsou neulovitelní, neplatí vždy. Příroda je však nevyzpytatelná a někdy dokáže všechna pravidla i zákonitosti obrátit naruby. Existuje něco, co probudí v apatických okounech agresivitu a hlad? Zde je několik receptů, i když bez záruky, že zaberou: a) Výměna nástrahy – např. „gumu“ za rotačku, jigg za marmyšku, či naopak. b) Změna tempa a rychlosti vedení nástrahy – účinné je hlavně maximální zpomalení pohybu, nebo naopak prudké úniky nástrahy do stran. c) Nahazování na místo, kde se okouni ukazují, z větší vzdálenosti – kolikrát pomůže změna směru či úhlu trasy vedení nástrahy. d) Dát okounům pauzu – po několika minutách je vyzkoušet s jinou nástrahou, stejný způsob se s úspěchem praktikuje na vyplašenou nebo zrazenou štiku. Nevýhodou je, že okouni jsou kočovníci a na rozdíl od stanovištní štiky už mohou být o pěkných pár metrů dál. e) Vyměnit vlasec za tenčí – a přesedlat na miniaturní sousta, např. mikrotwistery, marmyšky, minijiggy. Právě podobné jednohubky dokážou vydráždit i přecpané a odpočívající okouny. Těchto pět bodů by mělo být základních. Samozřejmě mohu netečné okouny zkusit přelstít na přirozenou nástrahu – na červa nebo živou rybku, ale tato možnost je trošku pod úroveň každého milovníka přívlače. Pokud nezabere nic ze vzpomínaných rad a okouni stále odmítají spolupracovat, pak mám ještě jednu zkušenost. Nechám tyto lenochy „plavat“, nezaslouží si mou trpělivost! Pokračuji dál v lovu a doufám, že možná už za další zátokou na mě čekají krasavci, kteří k mému umění a nástrahám nebudou tak lhostejní. Účinnost nástrah se mění revír od revíru a velký vliv na ni má i konkrétní roční období. Například rotačka se zdá být na okouny po většinu sezóny absolutní jedničkou, ale když přijde silnější podzimní ochlazení, převálcují ji v pomyslných závodech účinnosti téměř všechny ostatní nástrahy. A tak ve studenému závěru roku na pomyslných stupních vítězů stanou pomalé nástrahy – marmyšky, gumy a „peří“. Aby se nástrahy ve vodě pohybovaly dostatečně atraktivně a dokázaly vydráždit okouny
Během lovu je nutné přemýšlet, operativně měnit nástrahy a způsoby jejich vedení. Radim Křepelka (dvojnásobný vítěz ligy a reprezentant ČR v přívlači) má ve strategii chytání naprosto jasno.
k útoku, je potřeba umět je svůdně oživit. Techniky vedení jsou u každé jednotlivé nástrahy více či méně odlišné. Podstatný vliv na správnou prezentaci má i použité náčiní. Aby přívlač byla pro rybáře potěchou a ne utrpením, musí být vybavení vyladěno ke konkrétnímu druhu chytání. Je markantní rozdíl chytat s prutem uzpůsobeným přímo k určitému lovu, nebo s nějakým pochybným „univerzálem“. Už se mi například přihodilo, že jsem se na přehradě trefil do velkého hejna okounů a poblíž sedící rybáři rychle přezbrojili své kaprové teleskopy na přívlač. Přestože jim jejich „čtyřmetrová ráhna“ umožnila nahazovat do stejných míst, zužitkovaných záběrů měli podstatně méně. Problém nebyl ani tak v nástraze, kterou celkem úspěšně odpozorovali, ale v jejím vedení a následovně i v rozpoznání záběrů. Dlouhé a masivní pruty znemožnily včasnou identifikaci okouního útoku a těch pár dravčíků, kteří náhodně putovali na souš, se na nástrahách vlastně samo oběsilo. Radostné výkřiky kolegů ve stylu: „Jé, on tam visí a ani jsem o něm nevěděl!“ jen dokumentují požitek ze zdolávání. Zkrátka každá technika vedení nástrahy chce své. Podle druhu použitých nástrah bych rozdělil vláčecí okounové náčiní na tvrdé a měkké.
■ Tvrdá přívlač Pod pojmem „tvrdá přívlač“ si představuji chytání na rotačky, plandavky a woblery. K jejich správné prezentaci je lepší používat prut relativně tvrdší (rozhodně ale nemám na mysli bidlo na srážení ořechů) umožňující nepatrné, ale přitom důrazné přiseknutí zápěstím při záběru, ovšem bez toho, aby okoun utrpěl natrhnutí tlamky. Právě nejčastější chybou začínajících vláčkařů je používání prutů vyloženě tuhých a neohebných, pak se ovšem tito rybáři okrádají nejen o snadné rozpoznání záběru, ale následně i o vychutnání souboje s rybou.
Hlubokopotápivý wobler s velkým nořítkem v proudné vodě vytváří silný odpor, který by špičku ultrajemného prutu zbytečně zatěžoval. V tomto případě je na místě použít „rychlejší“ proutek s tužší špičkou.
Rovněž při ráznějším záseku (jak to u začátečníků bývá) snadno vytrhnou trojháček z křehkých okouních čelistí. Opačný extrém – použití celkově měkkého prutu – také není vhodný. Tvrdé nástrahy ve vodě kladou větší odpor a přitahovat je s vláčákem ohnutým až k rukojeti není zrovna ideální stav. Takový prut při záběru zapruží jako guma. Přes poměrně razantní zásek (zvláště na větší vzdálenost) dravec ani nemusí pocítit ostrost trojháčků a po ochutnávce nástrahy si klidně odpluje do bezpečnějších vod. Chci-li si opravdu vychutnat přívlač s tvrdými nástrahami, pak i tvrdší prut bude tím, co hledám. Dříve se jejich akce značila písmenem „B“, což představuje střední (vrcholovou) akci, při běžném zatížení se ohýbá horní třetina prutu. Výběr správného okounového vláčecího prutu určují i další aspekty – délka a vrhací zátěž. Délka prutu je z části závislá na rozlehlosti vody. Delší prut (2,7–3,3 m) je vhodný na rozlehlejší vody, pomáhá k delším náhozům a rovněž i k spolehlivějšímu záseku ve větší vzdálenosti. Kratší prut (1,6–2,4 m) je přizpůsoben spíše na menší vody a umožňuje přesnější náhozy, lepší vedení nástrahy na kratší vzdálenost a v neposlední řadě i snadnější manipulaci v zarostlém terénu. Optimální vrhací zátěž prutu na okouny je někde okolo 5–25 g a skýtá pohodové zdolání i trofejní-
92
ho kusu, těžší „vrhačka“ na okouny je tudíž zbytečná. Naopak při ultralehkém vláčení s rotačkami vel. 00 a mikrowoblerky do 3 cm mohu jít ještě níž, např. 0–10 g. K prutu patří spolehlivý naviják a dohromady spolu musí tvořit vyvážený komplet. Optimální vláčecí naviják je menší či střední velikosti, orientační kapacita cívky je 100–200 m vlasce o průměru 0,20 mm. Musí mít citlivou a spolehlivou brzdu (přední či zadní), protože okounová přívlač je spojena vždy s tenkými vlasci. Výhodou navijáku je křížové vinutí a vysoká cívka, umožňující nepoměrně delší náhozy. Kvůli lepšímu odhozu by cívka měla být vlascem naplněná až po okraj. Sílu vlasců volím podle průzračnosti vody, světelných podmínek, předpokládaného množství vázek a velikosti ryb v lokalitě. Podle hmotnosti nástrahy uplatním průměry od 0,12 do 0,18 mm (cca 1,5–4 kg v tahu). V průzračné zimní vodě nebo při plném svitu občas využiji i předností „neviditelných“ fluorokarbonových vlasců. Ani opravdu velký okoun totiž nedokáže svými zoubky takový vlasec předřít či silou utrhnout. Pokud vlasec během zdolávání „pruhovaného pantáty“ nevydrží a praskne, chyba vězí jen a jen v samotném rybáři. Takové katastrofy se stávají při nevhodně seřízené brzdě navijáku, zeslabeném vlasci po předchozích střetech s vázkami,
špatně navázaném uzlu, velké chtivosti a spěchu rybáře během zdolávání nebo vylovování. Jedinou polehčující okolností při utrhnutí okouna (mimo lidský faktor) může být skutečnost, že „zrádný ježatec“ zabere v těsné blízkosti vázky, pak mu stačí prokličkovat překážkou a pevně v ní uvíznout. V tom případě k jeho vypáčení z vody často nepomůže ani splétaná šňůra. Mnozí kolegové sice k lovu okounů šňůrky využívají, ale spíše kvůli záchraně nástrah z vázek. Někdy rovněž ospravedlňují použití šňůr vysokým výskytem štik v revíru (přitom štika svými zuby dokáže pletenku uříznout stejně snadno jako vlasec). Nejen z mých zkušeností vyplývá, že chytáním se šňůrami (byť nejtenčími) se okouní vláčkaři připravují o záběry těch nejopatrnějších a nejskvostnějších kousků, které plavou v jejich vodách.
■ Měkká přívlač Pod tímto pojmem si představuji náčiní optimálně uzpůsobené k chytání s „gumami a peřím“. Tomuto požadavku podřizuji především výběr prutu, navijáku, vlasce, zátěží (twisterových hlaviček) a v neposlední řadě samotných nástrah. Prut při chytání na měkké nástrahy určitě hraje klíčovou roli. Měl by být dostatečně dlouhý (250–330 cm) a jemný (vrhací zátěž do max. 30 g s vrcholovou akcí). Je markantní rozdíl lovit na gumy s běžným vláčecím prutem anebo pomocí twisterového speciálu – indikace záběrů je nesrovnatelná. Adekvátně se dá k lovu využít winkelpickerový prut s jemnou špičkou, která odhalí každý letmý kontakt či nepatrný zájem okouna o nástrahu. Na rozdíl od tvrdé přívlače mohu použít naviják s pomalejším převodem. Pro vlasce platí to samé, co už bylo uvedené výše ve stati o tvrdé přívlači. A nyní už ke konkrétním nástrahám.
■ ROTAČNÍ TŘPYTKA – MAGNET NA OKOUNY Když se zeptáte vláčkařů, jaké nástrahy by volili na okouny, 90 % z nich bez mrknutí oka odpoví – rotační třpytky! Rotačky jsou doslova „kombajnem“ na okouny. Dokážou vyburcovat zvědavost dravčíků svou září, svádí je vibracemi a navíc jsou i vysoce chytlavými nástrahami díky zadnímu vyzbrojení. Okouní taktika lovu se totiž podobá vlčí štvanici. Houf pruhovaných barbarů
pronásleduje kořist, a když oběť začne umdlévat, nejbližší okoun zrychlí a současně ji i nasaje do prostorné tlamky. Většina útoků směřuje zezadu na ocásek rybky. Z tohoto důvodu bývá trojháček na konci rotačky vysoce efektivní! Rotaček je na trhu nepřeberné množství a navíc se dá celkem snadno zvládnout i jejich domácí výroba. K vodě nosím vždy více rozdílných typů a velikostí. Jen tak zjistím, které jsou na revíru nejúčinnější. Není však rotačka jako rotačka (což platí i pro ostatní nástrahy). Kvalita třpytky se většinou projeví až při praktických zkouškách, tj. při tažení vodou. A tak mnohé „perly výkladů“, které svým leskem a zpracováním okouzlily rybáře, u dravců při budoucích lovech žádné ovace nesklízí. Správná rotačka se musí rozjet při pouhém potažení (bez opakovaného startu). Musí umožnit zpomalování a zrychlování bez výpadku v rotaci. Zadrhávání v chodu třpytky žádný, zvláště pak velký okoun neodpouští. Špatně rotující a nevyvážená rotačka navíc nepředstavitelně kroutí vlasec a pak proti tomuto nešvaru nepomůže ani důmyslná soustava nejlepších obratlíků či antiklinkerů. Trojháček musí být tenký, dobře zakalený a s hroty ostrými jako jehla!
93
Různorodé okounové rotačky.
Dvojitý úspěch rotačky.
■ Výběr správné nástrahy Velikost Za typicky „okounové“ rotačky lze pokládat nástrahy označené 0, 1, 2 a někdy i velikost 3. To ovšem neznamená, že se na „maxi-čtyřku“ nepověsí pruhovaný trpaslík, a naopak, že kilový okoun nesezobne mini-třpytku vel. 00, která se batolí poblíž. Dobrým ukazatelem výběru třpytky je velikost rybek v dané lokalitě, které jsou potenciální kořistí okounů. Pak už vše záleží na představení nástrahy dravcům a jejich momentální náladě. Když vlastním kvalitně šlapající třpytku ve správné velikosti, musím se ještě před náhozem rozhodnout, v jaké hloubce chci lovit, a teprve podle toho vyberu tu pravou váhovou kategorii, tedy těžší či lehčí vzor. Těžší vzor nemusí nutně znamenat velkou nástrahu. Obyčejně se jedná opět o menší rotačky, které ale mají dostatečně zatížené (např. kapkovité) tělíčko. Další možností je umístění asymetrické hlavičky před třpytku. Hlavičková zátěž nejenže prodlouží hody, ale umožní i lepší kopírování dna a zároveň zabraňuje zkrucování vlasce. V souvislosti se zatížením lehké nástrahy dělají mnozí kolegové chybu, že daleko před třpytku umístí olůvko těžší, než je nástraha. Při náhozu pak zátěž letí jako první a trojháček třpytky se může zachytit za vlasec, následně dochází k zamotání. Pokud se stejná sestava nechá vyklesat až ke dnu, pak také častěji vázne. Při rozjezdu se totiž napřed zvedne do prostoru olovo a rotačka se zpožděním ještě chvíli „oře“ dno. Hmotnost a vyvážení třpytky je určitě důležitým faktorem, ale existují i jiné, neméně důležité okolnosti správného výběru. Patří mezi ně typ rotačky, její barva a v neposlední řadě i samotné vedení nástrahy. Typ rotaček určuje konstrukční zpracování nástrahy. Variant a úprav je bezpočet, a tak se můžete setkat s rotačkami asymetrickými (např. cyankali), častěji se symetrickými (běžné typy rotaček), některé mohou mít woblerové tělíčko, dva tandemové rotační listy za sebou apod. Všechny vzory mají jedno společné – vydráždění dravců má na svědomí křidélko (plíšek, list), které zavěšené na třmínku rotuje kolem osy třpytky. Intenzitu rotace ovlivňuje tvar listu, jeho prohnutí a další úpravy. Rotační plíšek může mít různý tvar, od širokého (vejčitého) přes kapku až ke štíhlému, který se nazývá vrbový list. Třpytky se širším plíškem (úhel plíšku vůči ose je při rotaci cca 45°) jsou vhodné do stojatých vod nebo na řeky při vláčení po
proudu. Vyznačují se větším odporem při tažení, zároveň jsou jejich vibrace mnohem silnější a okouny dokážou svolat ze slušné dálky. Čím je list užší, tím se zmenšuje i úhel rotace a zároveň i vyvolávané vibrace. Vrbový list má při pohybu úhel k ose přibližně 30°, proto klade vodě minimální odpor a třpytku lze použít i při chytání proti silnějšímu proudu. Chod třpytky může ovlivnit i zvlnění listu, perforace plíšku či výseky na jeho okraji. Takové nástrahy se nazývají zvukové třpytky. Samozřejmě nevydávají žádné zvuky slyšitelné lidským uchem, ale zvýrazňují vibrace rotačního
Pro velké okouny nebývá nepřekonatelnou překážkou ani rotačka velikosti 4. ¦Kilový okoun z řeky Irtyš (východní Kazachstán) neodolal rotačce s tandemovými listy.
95
