Rusko-čínský obchod v Kjachtě a Velká čajová cesta, Michal Wanner

1    

Rusko-čínský obchod v Kjachtě a Velká čajová cesta, 1689-1861 Michal Wanner „Jako Benátky na břehu Středozemního moře, tak Kjachta na hranici stepního Mongolska hrála roli obchodního přístavu. Sem rovněž mířily koráby, koráby pouště, velbloudi se svým těžkým nákladem, naložení čínským a jiným asijským zbožím, obklopeni mongolskými jezdci se žlutými bezvousými obličeji."1 Poetický popis ruského města Kjachty z pera Nikolaje Jadrinceva ukazuje Kjachtu jako bránu pro orientální zboží, město, které sehrálo obdobnou roli jako Benátky pro středověkou Evropu. Toto srovnání má své opodstatnění, nejvýstižnější paralelou je však jihočínský Kanton (Kuang-čou). V 18. a první polovině 19. století to byla totiž pouze tato dvě města, která umožňovala Evropanům získat žádané čínské zboží, především čínský čaj. Obchodníci z Asie, Evropy a posléze i Ameriky soustředili svůj obchod do jihočínského Kantonu, na severu obchodovali Rusové. Zatímco obchod v Kantonu byl a je podrobně zkoumán mnoho let a zvláště v posledních deseti letech vznikla celá série vynikajících monografií o kantonském obchodu,2 kjachtský obchod na svou velkou monografii teprve čeká. Západní historiografii je téměř neznám. Tento příspěvek se pokouší tuto mezeru alespoň částečně zacelit. CESTA K NĚRČINSKÉ SMLOUVĚ

                                                                                                                      1 2

 

JADRINCEV, N., Torgovaja gavaň. In: Kjachtinskaja starina - Al´manach, Kjachta 2003, s. 50. HOH-CHEUNG MUI, LOMA MUI H., The Management of Monopoly: A Study of the East India Company's Conduct of Its Tea Trade, 1784–1833, Vancouver 1984; GUOTU, Z., Tea, Silver, Opium and War: The International Tea Trade and Western Commercial Expansion into China in 1740–1840, Xiamen 1993; VAN DYKE, P. A., The Canton Trade: Life and Enterprise on the China Coast, 1700– 1845. Hong Kong, 2005; LIU YONG, The Dutch East India Company's Tea Trade with China, 1757– 1781, Leiden-Boston, 2007; VAN DYKE, P. A., Merchants of Canton and Macao: Politics and Strategies in Eighteenth-Century Chinese Trade. Hong Kong 2011.

1  

2    

První kontakty mezi ruskými knížectvími a Čínou proběhly pravděpodobně ve 13. století. V té době byly obě země po dlouhou dobu ve sféře vlivu jediného státu – Mongolské říše. V 16. století za Ivana Hrozného byla vyslána dvě poselstva, aby našla cestu do Číny přes Střední Asii a Mongolsko. Po založení Tobolska (1587) jeho vojvoda řídil osidlování Sibiře a posílal kozáky na Dálný východ. Ruští kozáci a rolníci osidlovali Zabajkalsko a Poamuří. Podél Amuru postavili několik opevněných osad – ostrogů, z nichž největší byly Albazin na levém břehu Amuru a Něrčinsk na řece Šilka.3 Přestože země ruských osadníků nehraničily ani s územím Mandžuů, ani s Čínou (v té době hranice Čínského císařství procházela severně od Liao-tungského poloostrova po tzv. Ivovově palisádě), čínská vláda se k ruským osadníkům chovala nepřátelsky. Dlouhodobým cílem mandžuské vlády bylo obklopit hranice Číny řetězcem závislých říší, které by tvořily nárazník proti vnějším nepřátelům. Obávala se proto útěku nedávno Čínou pokořených Evenků a dalších národností žijících v pásu mezi Čínou a Ruskem na ruskou stranu. Po přechodu některých významných rodů pod ochranu Moskvy mandžuská vláda Číny začala usilovat o odchod Rusů z břehů Amuru.4 V téže době carská vláda poslala do Číny své představitele s cílem nastolit mírové vztahy. V roce 1618 do Pekingu dorazila diplomatická mise kozáka Ivana Petlina. Petlinovi se podařilo navázat první diplomatické kontakty, i když jen na nižší úrovni.5 V roce 1654 byl do Pekingu poslán první oficiální ruský vyslanec Fjodor Isakovič Bajkov, jehož mise se protáhla do roku 1658, skončila však neúspěšně, neboť vyslanec se odmítl podrobit rituálu kou-tou, který vyžadoval padnout k nohám císaře. Ruský                                                                                                                       3 4 5

 

MINENKO, N. A., Po staromu moskovskomu traktu, Novosibirsk 1990, s. 5–13; ŠIROKORAD, A. B., Rossija i Kitaj: Konflikty i sotrudničestvo, Moskva 2004, s. 5–10. MELICHOV, G. V., K istorii proniknovenija maňčžurov v bassejn Verchnego Amura v 80-ch godach –XVII v. In: Maňčžurskoje vladyčestvo v Kitaje, Moskva 1966, s. 113–114. DĚMIDOVA, N. F., MJASNIKOV, V. S., Pervyje russkije diplomaty v Kitaje, Moskva 1966, s. 41–55.

2  

3    

posel se, obdobně jako mnozí jiní, domníval, že by to uškodilo prestiži Ruska a mohlo to být chápáno jako snížení ruské suverenity.6 V roce 1658, když se Mandžuům podařilo vytvořit strategické základny v Ning-anu (rus. Ningut) a Ťi-linu (rus. Girin) pro expanzi do Poamuří, rozehnali oddíl Onufrije Stěpanova Kuzněce v ústí Sungari a během následujících dvou let vytlačili Rusy z oblasti Poamuří. Rusko navzdory této skutečnosti pokračovalo ve snaze normalizovat vztahy s Čínou. V roce 1675 bylo z Moskvy do Pekingu posláno velké poselstvo v čele s ruským diplomatem rumunského původu Nikolajem Gavrilovičem Spafarijem (vl. jménem Nicolae Milescu Spǎtaru). Toto poselstvo pobylo v Pekingu více než rok, aniž by se mu podařilo dosáhnout jakýchkoli pozitivních výsledků. Čína odmítala přijímat cizí vyslance, dokud se Rusové nestáhnou z Poamuří a nevydají vůdce místních kmenů, kteří přijali ruské poddanství.7 V téže době carská vláda provedla v Poamuří významné administrativní změny – 22. května 1682 vzniklo Albazinské vojvodství, do kterého připadlo údolí Amuru po obou stranách řeky od soutoku Šilky a Arguni a území kontrolované kozáky Nikifora Černigovského, kteří zde původně vytvořili nezávislou kozáckou republiku (vol´nicu), ale v roce 1672 přijali carský pardon a začali sloužit Ruské říši. Prvním vojvodou stojícím v čele tohoto administrativního celku byl Alexej Larionovič Tolbuzin. Tento krok vyvolal bezprostřední negativní reakci čínské vlády. Jak konstatoval císařský rozkaz ze 4. září 1682: „Poddaní ruského státu znepokojují země kolem Amuru, podřizují si naše lovce a tamější obyvatele. Dříve jsme proti nim posílali vojska, ale tato vojska je nemohla potlačit.“.8                                                                                                                       6 7 8

 

MOLJAVKO, G. I., FRANČUK, V. L., KULIČENKO, V. G., Geologi, Geografi: Biografičeskij spravočnik, Kiev 1985, s. 21. URSUL, D. T., Nikolaj Gavrilovič Milesku Safarij, Moskva 1980, s. 74–101; AKSENTJEV, S. T., Dve suď´by rozdělennyje dvumja vekami, Moskva 2008, s. 70–76. Císař měl na mysli útoky mandžuských oddílů na Ačanský a Kumarský ostrog a potyčky s kozáky Onufrije Stěpanova na Sungari. In: Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1608–1683, sv. I, dok. č. 61, s. 80, 103.

3  

4    

Od tohoto roku Číňané pečlivě sledovali ruské osady v Poamuří, shromažďovali vojska při hranici a stavěli říční flotilu. Po potlačení povstání v kontinentální Číně a na Tchaj-wanu zahájili Mandžuové vojenské operace proti Rusům. V roce 1685 vojsko Mandžuů v počtu 4000 vojáků a 1200 čínských dělníků, vybavené dělostřelectvem, dorazilo k Albazinu. Posádka opevněné osady čítala 350 lidí, ke kterým se přidalo 98 vyděšených rolníků, kteří se stáhli do Albazinu po zprávě o příchodu čínské armády. Na návrh kapitulace Albazinci odpověděli záporně, ale když Číňané zapálili ostrog, byli nuceni vzdát se. Asi 40 lidí odešlo s čínskou armádou, ostatní byli pod ochranou téže armády dopraveni do Něrčinsku.

Přeživší

Albazinci

žádali

něrčinského

vojvodu

Ivana

Jefstafjeviče Vlasova, aby je pustil do Ruska, ale ten je poslal nazpět. Na podzim se proto Albazinci v čele s vojvodou Tolbuzinem, posíleni oddíly z Něrčinsku, vrátili znovu a využili tažení čínských vojsk k Ajguni, sklidili úrodu, přestavěli ostrog a znovu postavili své domy.9 Vznik problémů na západní hranici přiměl ruskou vládu obnovit nabídku směřující k uzavření míru na východě. K rozhovorům s čínskou vládou vyslal Poselskij prikaz (Zahraniční úřad) v prosinci 1685 z Moskvy Nikifora Venjukova a Ivana Favorova. Tato mise však zcela selhala. Jakmile se čínská vláda dozvěděla o opakovaném ruském obsazení Albazinu, ihned obnovila obležení ostrogu a po ruských poslech žádala pouze to, aby obyvatele Albazinu přiměli k odchodu do Něrčinska nebo Jakutska. Desetiměsíční obléhání Albazinu neuspělo10 a v srpnu 1687 se čínské oddíly stáhly s odůvodněním, že „bílý car vyslal posla s prosbou o mír“.11 Tímto mužem byl Fjodor Alexejevič Golovin, vojvoda a                                                                                                                       9

10 11

 

Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, Moskva 1972, sv. 2, s. 6–7; MELICHOV, G. V., Maňčžury na Severo-Vostoke (XVII v.), Moskva 1974, s. 167–173; BEZPROZVANNYCH, E. L., Priamur´je v sisteme russko-kitajskich otnošenij, Moskva 1983, s. 37–44. ALEXANDROV, V. A., Rossija na dal´nevostočnych rubežach (vtoraja polovina XVII. veka), Chabarovsk 1984, s. 144–154; MELICHOV, G. V., Maňčžury na Severo-Vostoke, s. 175–183. Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, sv. 2, s. 10.

4  

5    

zplnomocněný vyslanec, kterého vyslala ruská vláda počátkem roku 1686, aby uzavřel mír, stanovil hranici na Amuru a navázal s Čínou obchodní vztahy. Přestože Golovina doprovázela dvacetičlenná delegace a z Tobolska pluk o síle 1400 mužů, instrukce, které Golovin obdržel, rozebíraly spíše ústupové možnosti. Reflektovaly jak absenci podstatné ruské vojenské síly v oblasti, tak domácí problémy – boj o moc carevny Sofie

a rovněž neúspěchy ve vojenských operacích proti krymským

Tatarům.12 Golovin postupoval mimořádně opatrně, dva roky se zdržoval na Sibiři, řešil drobné problémy s místními mongolskými náčelníky a jednal o procedurálních otázkách vedení rozhovorů s čínskými zástupci. Čínská vláda z těchto rozhovorů vydedukovala, že ruské poselstvo nedoprovázejí podstatné vojenské síly. Mandžuové proto přemluvili několik mongolských chánů k vojenskému útoku na poselstvo, který je měl zničit. Mongolové od ledna 1688 tři měsíce obléhali Golovina v Selenginsku, avšak neúspěšně. Golovinův posel Stěpan Korovin mezitím v Pekingu dojednal, že místem rozhovorů nebude čínské hlavní město, ale Něrčinsk.13 V květnu 1688 bylo jmenováno čínské poselstvo v čele s velmožem Songotuem. Hlavního vyjednavače doprovázela suita zhruba o tisíci členech a 1500 vojáků z pohraničních posádek. Členy poselstva byli rovněž v Číně působící jezuité – Portugalec Tomas Pereira (1645–1708) a Francouz Jean-François Gerbillon (1654–1707), kteří zde působili jako tlumočníci a zanechali o rozhovorech podrobné zprávy. Díky jejich přítomnosti byly rozhovory vedeny v latině.14 Čínskou říši v konečném důsledku přivedlo k rozhovorům to, že pokusy vojensky vytlačit Rusy od Amuru neuspěly a nebylo moudré mít                                                                                                                       12 13 14

 

JAKOVLEVA, P. T., Pervyj russko-kitajskij dogovor 1689 g., Moskva 1958, s. 147. Statějnyj spisok F. A. Golovina, Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, sv. 2, s. 180–214. Zapiski T. Perejry, Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, sv. 2, s, 702–731, Zapiski F. Žerbijona, Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, sv. 2, sv. 2, s. 732–761.

5  

6    

nevyřešené problémy se severním sousedem v předvečer plánovaných výbojů, které měly zničit mohutný Džungarský chanát ve Střední Asii. Rovněž se právem obávali vzniku koalice mezi Rusy a západními Mongoly (Ojraty), s nimiž byl Golovin v trvalém styku. Byli proto ochotni postoupit Něrčinsk a hranici stanovit na řece Arguň. Obě strany tedy měly instrukce směřující k co nejrychlejšímu uzavření dohody. V počátku rozhovorů přesto Mandžuové kategoricky žádali, aby Čínské říši bylo předáno celé Albazinské vojvodství a větší část Zabajkalska, což Golovin striktně odmítl.15 Rozhovory probíhaly pro ruskou stranu v mimořádně špatných podmínkách. Něrčinsk byl v červenci 1689 obklíčen čínskými vojsky v počtu asi 15 000 vojáků s podporou dělostřelectva říční flotily. Proti nim stál jeden a půl tisíce ruských střelců a kozáků bez dostatečných zásob munice a potravin. Pozice Golovina byla navíc oslabována pokyny z Moskvy, v nichž ho carevna Sofie nutila k rychlému uzavření míru, prakticky za jakoukoli cenu.16 Hrozba útoku na Něrčinsk a masový přechod místních Burjatů do čínského poddanství donutil Golovina postoupit Číňanům země na pravém břehu Arguni. 27. srpna 1689 (dle ruského kalendáře 6. září) byla dohoda uzavřena. Za ruskou stranu podepsali Něrčinskou dohodu F. A. Golovin, I. E. Vlasov a S. Kornickij, za Čínu Songotu. Území mezi řekou Udou a Velkým Chinganem zůstala nerozhraničena a Albazinský ostrog byl podle dohody spálen. Arguňský ostrog byl přemístěn na levý břeh Arguni. Území opuštěné Rusy nebylo Číňany osídleno, bylo nárazníkovou zónou, ve které žilo obyvatelstvo, které neplatilo nikomu daně. Součástí dohody byl i pátý článek tohoto znění: „Bude povoleno všem osobám s průjezdními dokumenty obou stran, pro nyní započaté přátelství, ze svých důvodů volně                                                                                                                       15 16

 

Statějnyj spisok F. A. Golovina, Russko-kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, sv. 2, s. 508–510. MJASNIKOV, V. S., Imperia Cin i russkoe gosudarstvo v XVII. veke, Moskva 1980, s. 249–251, 259.

6  

7    

přijíždět a odjíždět do obou zemí a kupovat a prodávat vše, co se jim zlíbí.“17 Texty dohody v ruštině, mandžuštině a latině nebyly identické, popisované orientační body nebyly přesně vymezené, výměna map nebyla provedena. Vymezení hranice bylo provedeno na úrovni i v této době neobvyklé, konkrétní demarkační linie nebyla stanovena, což způsobilo mnoho sporů a konfliktů v následujících staletích.18 POČÁTKY RUSKO-ČÍNSKÉHO OBCHODU Po uzavření něrčinské slouvy byly navázány i první obchodní styky mezi Čínou a Ruskem. Zboží přepravovaly ozbrojené karavany. V letech 1693–1762 vysílalo Rusko do Číny pouze státem organizované obchodní karavany. V čele karavany stál zplnomocněný kupec, který se opíral o vládního komisaře a gardového důstojníka s vojenskou ochranou v podobě stovky kozáků. Celkový počet administrativních sil a ochrany jedné karavany dosahoval maximálně 200 lidí, více nebyla čínská vláda ochotna tolerovat. Karavany byly organizovány většinou jednou za tři roky, neboť jejich cesta každým směrem trvala jeden rok. Pohybovaly se po trase, kterou později ruští historikové, po vzoru hedvábné stezky nazvali Velkou čajovou cestou (Velikij čajnyj puť). Vedla z Moskvy přes PereslavlZalesskij, Jaroslavl, Kostromu, Vologdu, Ustjug Velikij, Nižnij Novgorod, Irbit, Solikamsk, Jekatěrinburg, Verchoturje, Turinsk, Ťumeň, Tobolsk, Tomsk, Jenisejsk, Ilimsk, Nižněudinsk, Irkutsk, Verchněudinsk (dnešní Ulan-Ude) do Selenginsku. Karavany procházely dále stepmi Vnějšího Mongolska do Urgy (dnešní Ulánbátár) a Kalganu (Čang-ťia-kchou) – tržiště u brány ve Velké čínské zdi, považované za bránu do Číny, a dále do Pekingu. Celková vzdálenost z Moskvy do Pekingu činila podle jedněch                                                                                                                       17 18

 

Russko–kitajskije otnošenija v XVII v. 1686–1691, sv. 2, s. 658. Ruští historikové hodnotí Něrčinský mír z pohledu mezinárodního práva jako neuzavřený dokument. Čínská strana dlouho považovala něrčinskou smlouvu za jedinou spravedlivou dohodu, ajgunskou smlouvu z roku 1858 stanovující pevné hranice považovala za vynucenou silou. Definitivní demarkace rusko-čínské hranice ukončující staletí sporů proběhla v letech 2004–2005.

7  

8    

propočtů 8888 kilometrů (8332 verst), podle jiných 9 429 kilometrů (8839 verst).19 22. listopadu 1689 sice vyšel carský rozkaz o vybudování silnice spojující Moskvu se Sibiří, ale dalších 40 let toto řešení zůstalo pouze na papíře. V důsledku dlouhé absence solidních pozemních cest spojujících evropskou část Ruska se Sibiří, bylo zboží dlouho dopravováno po řekách, hojně byly využívány voloky – úzká místa mezi řekami, kde se přetahovaly lodě.  Většina čínského zboží se vyvážela v zimě. Zboží bylo dopraveno do Verchněudinska a přes Bajkal, Irkutsk, po řekách Angaře a Jeniseji byly dovezeny do Jenisejska. Z Jenisejska bylo zboží po Makovském voloku dopraveno k řekám Keť a Ob. V Tomsku zboží "přezimovalo" (vesnovali) a se začátkem nové plavby bylo dopraveno do Tobolsku, a dále do Nižního Novgorodu a Moskvy. Dodání zboží do evropské části Ruska tak trvalo dva roky, což podstatně brzdilo obrat kupeckého kapitálu.20 Na Bajkalu navíc existovali piráti. Tito lupiči napadali kupecké lodě i místní menší trhy. Nejznámějším bajkalským pirátem byl zbojník s přezdívkou „Sochatij“, který se později stal hrdinou lidových pověstí, dobrodružných legend a románů.21 Karavany zpočátku vozily pouze zboží ve vlastnictví státu. Soukromí kupci se obchodu nesměli účastnit, mohli však své zboží svěřit státní karavaně. Podíl tohoto zboží postupně narůstal. V roce 1702 hodnota soukromého zboží převýšila hodnotu státem vlastněného, v roce 1706 však vydal car příkaz zásadním způsobem omezující soukromý obchod s Čínou. Zboží mohli vyvézt do Číny pouze ti, kdož získali v karavaně místo agenta,                                                                                                                       19

Sibiřská silnice (Sibirskij trakt) existovala pod mnoha různými názvy - Moskevská silnice, Moskevskoirkutská silnice, Moskevsko-sibiřská silnice, Velká silnice, Osmá státní cesta. Vždy se jednalo o starou pozemní trasu z evropské části Ruska přes Sibiř k hranicím Číny. 20 Cesta z Pekingu do Archangelska je podrobně vylíčena v závěru druhé části románu Daniela Defoea, Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku. Líčení vychází ze záznamů několika dobových cestovatelů. Srv. DEFOE, D., Robinson Crusoe, Praha 1975, s. 467– 495 21 POLEVOJ, H. A., Sochatij (Sibirskaja povjesť). In: Dennica, Al’manach na 1830, Moskva, s. 272– 349.

 

8  

9    

celníka apod. Vláda Petra I. tak stanovila faktický monopol na čínský obchod. Vlastní obchod probíhal hlavně v Něrčinsku, od roku 1693 byl zatížen cly stanovenými v prvním celním řádu pro Sibiř. V letech 1703– 1706 se změnila trasa státních karavan, obchod se přesunul do Selenginsku a Irkutsku. Ruští kupci začali obchodovat i v Urze v Mongolsku, ale Mandžuové záhy přestali pouštět jejich karavany do Pekingu. Tento styl obchodu se ukazoval neefektivním a vykazoval ztráty.22 BURINASKÁ A KJACHTSKÁ SMLOUVA Zablokování cesty do Pekingu čínskými úřady vyvolalo v Moskvě adekvátní reakci. V roce 1719 bylo vypraveno poselstvo k císařskému dvoru v čele s gardovým kapitánem Lvem Vasiljevičem Izmajlovem. Doprovázeli ho tajemníci Ivan Ivanovič Glazunov a Lorenc Lang. Výprava měla částečně vědecký charakter. Lang během cesty shromáždil materiály k dějinám rusko-čínských vztahů a k dějinám Sibiře, a sepsal dílo Popis čínského státu.   Při jednáních dala čínská strana jednoznačně najevo, že nehodlá dále pouštět ruské karavany na území pod svou kontrolou a navrhovala přenést obchod do Selenginsku. Přestože Izmajlov vykonal i rituál kou-tou, Číňané nebyli ochotni k ústupkům a vznášeli nové územní nároky na ruská území. Izmajlov dosáhl propuštění jediné karavany do Pekingu, obchod však nadále vázl.23 V roce 1724 do Selenginsku přijeli zplnomocněnci Číny, kteří měli jednat o návratu několika set Mongolů, kteří uprchli do Ruska. V průběhu rozhovorů kladli důraz na vymezení hranic mezi Ruskem a Chalchou (Severním Mongolskem), přičemž vznášeli nárok na část území pod ruskou kontrolou. Za ruskou stranu vedl jednání Lorenc Lang, který konstatoval,                                                                                                                       22 23

 

BABET, I., Kjachtinskaja torgovlja. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 14–15. Russko-kitajskije otnošenija v XVIII. veke 1700–1725, Moskva 1978, sv. 1, s. 19–21.

9  

10    

že toto rozhodnutí je mimo jeho mandát. Čínští zástupci proto požadovali vyslání ruské delegace s plnými pravomocemi do Pekingu.24 Ruská vláda tuto prosbu splnila v srpnu 1725 vysláním poselstva v čele s hrabětem Sávou Lukičem Vladislavičem-Raguzinským, jako mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem.   VladislavičRaguzinskij (1669–1738) byl po všech stránkách pozoruhodnou a poněkud tajuplnou osobností. Tento průzkumník, ekonom, podnikatel a diplomat pocházel ze starého bosensko-srbského rodu Vladislavičů z Ragusy (Dubrovník). Během života používal titul ilyrský hrabě. V mládí provozoval obchod ve Francii, Španělsku a Benátkách. Od roku 1703 působil jako agent ruských vyslanců v Istanbulu, kde obchodoval s bavlněnými látkami, papírem a rostlinným olejem. V témže roce obdržel od Petra I. na 10 let privilegium svobodného obchodu v Rusku. V roce 1708 přesídlil do Moskvy, kde mu byl přidělen dům. V roce 1710 byl jmenován dvorním radou, v roce 1723 státním radou. Od roku 1711 zastupoval ruské zájmy v Černé Hoře a Moldávii, v letech 1716–1722 v Římě a v Benátkách.25 Vladislavič-Raguzinskij obdržel rozsáhlé instrukce. Především měl zabránit výstavbě čínské pevnosti na horním toku Irtyše. Dále měl dosáhnout svobodné výměny zboží s Čínou, včetně vývozu zlata a stříbra. Současně měl vyloučit z tohoto obchodu Angličany, Francouze a Portugalce resp. dosáhnout omezení jejich působení na jihočínský Kanton. Na druhé straně měl usilovat o kontakty do Japonska. Byl vybaven četnými dary, 3000 rublů na úplatky, a oddílem zeměměřičů, kteří měli vytýčit rusko-čínskou hranici.26

                                                                                                                      24

KURC, B. G., Russko-kitajskie snošenija v XVI, XVII i XVIII stoletijach, Dněpropetrovsk 1929, s. 70– 74. 25 PAVLENKO, N., Sava Lukič Vladislavič-Raguzinskij. In: Sibirskije ogni 1978, No. 3, s. 155–168. 26 KURC, c. d., s. 70–71

 

10  

11    

V listopadu

1726

dorazil

Vladislavič-Raguzinskij

s Lorencem

Langem a stodvacetičlennou suitou do Pekingu. Ruského vyslance zde čekalo slavnostní uvítání, včetně přehlídky vojska a salv z děl. Diplomaté však byli ubytováni v domě pro vyslance, který byl obklíčen vojskem a jeho vrata byla na noc opatřovali pečetí. Po pompézním přivítání začaly obtížné rozhovory, během nichž čínská strana vznesla znovu nároky na území sahající až k Tobolsku. Poselstvu byla údajně dávána jen slaná voda, byli drženi o hladu a bylo jim vyhrožováno vězením. Raguzinskij neváhal naopak použít válečné hrozby a rozdávat úplatky čínským ministrům. V důsledku popsaných útrap však onemocněl a musel přijmout pomoc císařova lékaře. Ve snaze pohnout se z mrtvého bodu nakonec navrhl, aby rozhovory probíhaly v prostoru budoucí hranice. V červnu 1727 byly rozhovory obnoveny a 20. srpna byla podepsána Burinská smlouva nazvaná podle tábora ruského vyslance na řece Buře (107 kilometrů jižně od Selenginska). Tato smlouva částečně upřesnila vymezení rusko-čínské hranice v některých otázkách, které nebyly řešeny Něrčinskou smlouvou z roku 1689. Vladislavičovi-Raguzinskému se podařilo odklonit nároky čínské strany na území obývaném ruskými poddanými a prosadit princip „každý stát ovládá, to co má“. Smlouva obsahovala podrobnější popis rusko-čínské hranice vytýčené podle následujícího principu: „Podle celého výše popsaného rozhraničení, od (průsmyku) Šabin-Dabag do (řeky) Arguni, severní strana bude patřit Ruské říši, ale jižní strana bude patřit Říši středu.“.27 Raguzinskij poslal zeměměřiče na západ i na východ, aby vytyčili hranici pomocí vysokých zastřešených kamenných sloupů-majáků,28 a vrátil se do Pekingu, aby dohodu proměnil v obecnější smlouvu. V Pekingu však zjistil,                                                                                                                       27 28

 

MJASNIKOV, V. S. (ed.), Russko-kitajskije dogovorno-pravovyje akty (1689–1916), Moskva 2004, dok. č. 2, s. 30–31, citát s. 31 Výsledek práce těchto zeměměřičů dokumentuje demarkační protokol Ivana Glazunova z 12. října 1727 (tamtéž, dok. č. 3, s. 32–36) a seznam pohraničních znaků a ruských strážních stanovišť rovněž z 12 října 1727 (tamtéž, dok č. 4, s. 37–41)

11  

12    

že text, který mu předložili hlavním městě, se liší od dohodnutého textu. Po delších jednáních byla Vladislavičem-Raguinským a zplnomocněnci čínské vlády podepsána 21. října 1727 nová smlouva. Text musel být ještě potvrzen pekingskou vládou, takže k vzájemné výměně listin došlo 14. června 1728 na řece Kjachtě. Do dějin proto dokument vstoupil jako Kjachtská smlouva.29 Ta zafixovala hranici dohodnutou Burinskou smlouvou mezi oběma stranami. Hranice kolem řeky Udy a východních hor zůstaly však i nadále nestanoveny. Smlouva hovořila o věčném míru mezi signatáři a upravovala otázku vydávání přeběhlíků. Čtvrtý článek dohody upravoval podmínky obchodní výměny. Rusům bylo umožněno obchodovat formou karavan za následujících podmínek: „Svobodné kupectvo bude moci jednou za tři roky přijít do Pekingu a počet kupců, jak již bylo dříve stanoveno, nebude větší než 200.“ Smlouva zavazovala čínskou stranu k přenesení trhu z Urgy (dnešní Ulánbátar) a Čchi-čchi-cha-eru (v Mandžusku, rus. Cicikar) do dvou míst na rusko-čínské hranici. Jedno z nich se nalézalo na řece Kjachta, nedaleko Selenginska, druhé v Curuchajtě (též Curuchajtuj) na řece Arguni (dnešní Priargunsk), kde bylo umožněno „zbudovat domy a ohradit je ohradou, nebo palisádou“. Kupci tak mohli obchodovat ve větším bezpečí, obchod nepodléhal clům. Smlouva rovněž právně upravila působení ruské duchovní mise v Pekingu. Šest z deseti jejích členů zde studovalo čínský a mandžuský jazyk. V domě hostů (koenu), kde měli Rusové přebývat během návštěv v Pekingu, bylo možno vybudovat křesťanskou svatyni.30 Velký význam mělo řešení stanovené Kjachtskou smlouvou v oblasti vzájemné titulatury. Bylo dohodnuto vést vzájemnou korespondenci jménem ruského senátu a čínského ministerstva závislých držav (Li-fan jüan – nazývaný též Velký Tribunál), což vyřešilo problém vzájemného                                                                                                                       29 30

 

Text smlouvy uvádí v plném znění MJASNIKOV, V. S. (ed.), Russko-kitajskije dogovorno-pravovyje akty, s. 41–47. Tamtéž, dok. č. 5, s. 43–44.

12  

13    

titulování ruského cara a čínského císaře. Rusko se tak stalo jedinou zemí, která udržovala s čchingskou Čínou diplomatické vztahy. Odpadlo tak navíc zprostředkování jednání jezuity, které ruská strana vnímala negativně. Smlouva rovněž přenášela řešení místních pohraničních sporů na pohraniční administrátory obou stran, stanovila pořádek přijímání poselstev, výměnu přeběhlíků a jurisdikci v případě narušení hranic.31 Ruskou stranou byla smlouva přijata s nadšením. VladislavičRaguzinskij byl za odměnu jmenován tajným radou a dekorován insigniemi řádu Alexandra Něvského. Kjachtská smlouva se stala základem vzájemných čínsko-ruských vztahů do poloviny 19. století. Ustanovení této smlouvy byla modifikována až Aigunskou dohodou z roku 1858 a Pekingskou smlouvou z roku 1860.32 VÝSTAVBA TROJICKOSAVSKA A KJACHTY V souvislosti s probíhajícími rozhovory začala na řece Kjachtě stavba pevnosti Trojickosavsk a kupeckého předměstí (slobody) Kjachty, vše podle Raguzinského plánu. Pevnost založenou na den sv. Trojice v roce 1727 stavělo 350 ruských vojáků z Jakutského pluku a 30 kozáků z Udinsku. Prvních pět ruských kupců dorazilo již v listopadu téhož roku. V prosinci 1727 kapitán Fjodor Kňjaginkin, pověřený výstavbou pevnosti, informoval Raguzinského o dokončení stavby mlýna a prvním semletém obilí (pro mongolského důstojníka čínské armády) a s uspokojením hlásil, že „mouka je semleta velmi dobře – na hladko“.33 S příchodem jara roku 1728 začaly práce na dalších objektech. První obytné domy se v Trojickosavsku objevily již na podzim 1727. Šlo o dřevěná kasárna pro důstojníky a mužstvo, konírny, stodoly, sklady. V                                                                                                                       31

Tamtéž, dok. č. 5, s. 44–45. Tamtéž, dok. č. 12, s. 62–63, dok. č. 15, s. 70–78. 33 CHOCHLOV, A. N., Kjachtinskaja torgovlja i jejo mesto v politike Rosii i Kitaja (20-e gody XVIII v.– 50-e gody XIX v.). In: Dokumenty oprovergajut protiv fal’sifikacii istorii russko-kitajskich otnošenij, , Moskva 1982, s. 104. 32

 

13  

14    

severním rohu pevnosti byl zbudován kostel sv. Trojice a svatého Sávy srbského. V roce 1758 již v Kjachtě žilo 327 lidí (186 mužů a 141 žen) v 59 domech.34 Souběžně s budováním pohraniční pevnosti probíhala výstavba kupecké slobody. Podle zprávy kapitána I. I. Trense, pověřeného výstavbou, již koncem roku 1728 v ní bylo 29 chalup (z 32 plánovaných v instrukci) a tržnice v délce 33,6 metru s 24 obchody. Později byl postaven dům guvernéra a počet obchodů vzrostl na šedesát. 25. srpna 1728 zde proběhl první trh, kterého se účastnilo 10 ruských a 4 čínští obchodníci.35 Od 1. října 1729 do 1. ledna 1730 projelo trojickou pevností 453 lidí se zbožím na 630 koních a 2 velbloudech. První kupci neplatili žádné clo, ale rovněž nepožívali žádné ochrany. Již v roce 1729 ale zaplatili jen za prodejní místa 112 rublů a 97 kopějek a v roce 1730 již 232 rublů a 17 kopějek.36 V roce 1730 začalo na mongolské půdě naproti Kjachtě vznikat obchodní městečko Maj-ma-čen, nynější Altanbulag.37 Jezdili sem kupci především z provincie Šan-si. Kupci byli organizováni v jediném cechu spolu s místními. O charakteru tohoto osídlení svědčí popis Maj-ma-čenu ze sedmdesátých let 18. století. „Od této (kjachtské) slobody na půl versty38 nachází se čínské Najmatčiny. Jsou vystavěny podél dřevěné stěny a zpevněny zemním valem, ve kterých jsou tři velké ulice, které se jmenují horní, střední a dolní (ta, která leží blízko břehu řeky Kjachty) a čtvrtá příčná; čínských jurt, nebo domů z hliněných mazanic, tam bude asi 350, tři čínské chrámy, patero vrat; počet lidí tj. čínských kupců, sloužících a                                                                                                                       34

FILIPOVA, L., Osnovanie Kjachty. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 5. SILIN, E. P., Kjachta v XVIII. veke, Irkutsk 1947, s. 41; SILIN, E. P., Predmety kjachtinskoj torgovli v XVIII. veke. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 18. 36 CHOCHLOV, c. d., s. 105. 37 Maj-ma-čen je označením funkce, nikoli názvem města. Stejně označované čínské obchodní osady existovaly v Urze a Khovdu v Mongolsku. 38 1 versta = 1066,781 metrů. Vzdálenost tedy činila cca 534 metrů. 35

 

14  

15    

pracujících, jakož i Mongolů, kteří se tu nacházejí pro strážní službu, není vždy stejně, nicméně podle poznámek zde bylo 1000 lidí i více.“39 ORGANIZACE OBCHODU V KJACHTĚ A MAJ-MA-ČENU Veškeré

dovezené

v Trojickosavsku. Před

ruské

zboží

bylo

ukládáno

do

skladu

odvozem do kjachtské slobody ho prohlíželi

celníci, obchodníci a komisionáři, zjišťovali množství a navrhovali ceny, které byly definitivně stanoveny na zasedání v Kjachtě před otevřením obchodování. Zboží, které nebylo prodáno, podléhalo dalšímu jednání o snížení jeho ceny. Čínský kupec, který měl o zboží zájem, nejprve prozkoumal možnosti obchodu. Odjel sám do Kjachty, tam si prohlédl dovezené zboží ve skladu nebo i jinde. Poté se odebral do domu majitele zboží, kde při šálku čaje dohodl cenu. Pokud byla cena dohodnuta, kupující i prodávající odešli do skladu, zabalili zboží a poté se oba odebrali do Maj-ma-čenu, kde si ruský kupec vybíral zboží, které potřeboval. Když se dohodli na zboží a ceně, ruský kupec nechal v Maj-ma-čenu svého příručího, který zajistil převoz zboží, a sám se vrátil do Kjachty, aby vydal instrukce nezbytné k vydání a příjmu zboží. Pokud čínský kupec v průběhu transakce snížil cenu, musel zaplatit velkou pokutu.40 O tom, jak vypadala jednání kjachtských a majmačenských kupců zanechal svědectví I. Popov. Rozhovory byly vedeny místní, dosti obtížně srozumitelnou čínštinou s ruskými slovy, ze které se pozvolna vyvinul tzv. kjachtský jazyk.41                                                                                                                       39

CHOCHLOV, c. d., s. 106. Tamtéž, s. 115. 41 Kjachtský jazyk nebo kjachtský pidžin se vyvinul až na přelomu 19. a 20. století v Poamuří, Mandžusku a Zabajkalsku. Jeho lexikální stránka byla převážně ruského původu, zatímco gramatika převážně čínského původu. V Číně sel tento jednoduchý jazyk učili úředníci účastnící se obchodu s Ruskem. Tento jazyk prakticky vymizel v první polovině 20. století. Srv. MUSORIN, A. J., Leksika kjachtinskogo pidžina, Novosibirsk 2004, s. 79–86. 40

 

15  

16    

Obchod měl převážně podobu naturální směny. Čínští kupci neměli dost kapitálu, často nakupovali ruské zboží na dluh, který ne vždy spláceli. Jen v roce 1746 činila celková zadluženost čínské strany 20 313 rublů.42 Kjachtský obchod rostl trvale, ale pomalu. Příčinou byla částečně strohá reglementace uplatňovaná čínským dvorem vůči čínskému kupectvu a politika izolace uplatňovanou v mezinárodních vztazích. Vliv měla jistě i stále sdílená představa o primární roli zemědělství a druhotné roli řemesla a obchodu. Tento postoj nejlépe vyjádřil jeden z čínských komentátorů rusko-čínské obchodní dohody z února 1792, když napsal o kjachtském obchodu, že je „pro Čínu nesmyslný“, a „velký císař ho dovolil jen z lásky k chudému lidu obou zemí, který by se mohl octnout v bídném postavení (v případě přerušení obchodu) a také proto, že jej o to písemně požádal ruský senát.“43 Čínský dvůr sledoval politiku izolace, omezoval a reguloval obchodní činnost. Kupec, který projevil zájem o obchod s cizinou, musel výměnou za poplatek dostat od vlády v sídelním městě povolení k obchodu. V něm bylo uvedeno jméno a příjmení kupce, výčet a množství převzatého zboží, datum narození kupce a místo, odkud se vydal na obchodní cestu. Toto povolení musel kupec předložit vojenské správě v Kalganu nebo jiném místě – podle vybrané trasy. V Ugře a Kjachtě tyto dokumenty zkoumali celníci z Ministerstva závislých držav. Pokud by se kupec vydal jinou cestou, čekal ho krutý trest. Na záda dostal těžkou dřevěnou konstrukci, kterou musel nosit dva měsíce, poté dostal 40 ran bambusovou rákoskou a byl odvezen do rodné provincie. Součástí trestu bylo zabavení poloviny zboží.44 Pekingská vláda tak pomocí povolení mohla efektivně kontrolovat množství zboží směřujícího k ruské hranici. Povolení kontrolovaly místní                                                                                                                       42

CHOCHLOV, c. d., s. 106. Tamtéž, s. 117–118. 44 Tamtéž, s. 118. 43

 

16  

17    

orgány povinně každé tři roky. Například v roce 1850 bylo vydáno 268 povolení, které si rozdělilo 56 obchodních firem. V letech 1851–1855 existovalo v Kalganu 60 kupeckých firem zabývajících se obchodem v Kjachtě, které si rozdělovaly 400 až 500 povolení.45 Kontrolu nad čínskými kupci a místní čínsko-mongolskou populací vykonával

dzarguči46

jmenovaný

Ministerstvem

závislých

držav.

Disponoval rozsáhlými obchodními i soudními pravomocemi a často s cílem osobně se obohatit uvaloval na kupce nezákonné dávky a žaloval ty, kteří si stěžovali na jeho praktiky. Kupci byli povinni informovat dzargučiho o cenách, o ruském zboží apod. a řídit se jeho instrukcemi v tom, co lze a nelze v Rusku koupit. Byli povinni dosahovat co nejnižších nákupních cen. Obyčejné ruské zboží měli odmítat a naznačovat, že takové mohou dovést levněji do Číny jiní. Nikdy nesměli dát najevo, že některý z ruských produktů je pro Čínu nezbytný nebo potřebný. K ruským kupcům se Číňané měli chovat přátelsky, měli však povinnosti zjišťovat maximum informací o ruském státě a předávat je dzargučimu. Ten měl za povinnost rovněž řídit dezinformační akce vůči Rusům. Kupec, který utajil jakoukoli informaci získanou od Rusů, byl trestán. Podobně ten, kdo by obchodoval bez povolení. Totéž se týkalo dovozu nebo vývozu zboží mimo povolené množství nebo vyzrazení jakýchkoli informací ekonomického charakteru. Po organizační stránce čínský dovoz zajišťovaly kompanie. Důchody kompanie se sčítaly každé 3–4 roky, přičemž vkladatel dostal za toto období 3 až 4 % ročně z vloženého kapitálu, zbytek zisku se dělil mezi ostatní členy kompanie rovným dílem. Jeden z ruských autorů, o nich v roce 1856 napsal: „Číňané s námi obchodují pomocí kompanií, nebo spíše firem, složených z několika osob … nyní je jich více než 150, z nichž

                                                                                                                      45 46

 

Tamtéž, s. 119. Dzarguči nebo czarguči (z mandžuštiny), úředník ministerstva závislých držav.

17  

18    

70 má vlastní obchody v kjachtském Maj-ma-čenu, ostatní posílají svůj čaj na komisi kupců usazených v Maj-ma-čenu, nebo jej prodají v Kalganu.“47 Růstu obchodu zabraňovala reglementace na obou stranách hranice. Číňané nebyli ochotni dovážet větší množství zboží a ruským kupcům vždy něco z dovezeného zboží zůstalo. Jak konstatoval ředitel kjachtské celnice I. O. Selifontov 3. září 1805: „Ruským kupcům po obchodování vždy zůstane nějaký zbytek…protože druhá strana o ně nemá zájem v takovém množství, a rozšíření je proto nemožné.“48 Někteří čínští kupci v honbě za ziskem skupovali tajně i zbylé ruské zboží a vědomě tak porušovali vládní nařízení. Běžné byly i nekalé praktiky v obchodu. Jak konstatuje zápis o kjachtském obchodu sestavený v roce 1774 nebo těsně poté: „Ve svých obchodních záležitostech jsou tvrdí a neústupní, jednání vedou slušně … Podvod považují za úspěch … proto často dělají ve svém zboží podvody, u cizího zboží ubírají velikost a u jiného váhu, nebo proti dohodnutému dodají našim kupcům něco jiného, a kupci, kteří nejsou tak zkušení, nekontrolují zboží, přijímají je s důvěrou odděleně a za to nesou náklady a Číňanům zůstává zisk.“49 Mezi oblíbené triky patřilo špatné plnění jednotlivých balení. Šestadvacet kjachtských kupců uvádí v dopise ruské vládě z roku 1827, že každý cibik50 fermentovaného

čaje

obsahoval

místo

60

liber

50–59

liber,

nefermentovaného čaje pak 60 až 64 liber místo 80 liber atd. Jak ukazuje zpráva ruské pohraniční správy z roku 1812, mnozí čínští kupci tajně nakupovali za čaj ruské obilí, které distribuovali do mongolských měst v oblasti, ale i do Kalganu a Pekingu.51

                                                                                                                      47

CHOCHLOV, c. d., s. 115. Tamtéž, s. 123. 49 Tamtéž, s. 124–125. 50 Cibik, též.ustar. Bedna s okrajem dlouhým asi 60 cm, potažená kůží. Určena byla pro pozemní přepravu čaje o hmotnosti do 35 kg. 51 CHOCHLOV, c. d., s. 126. 48

 

18  

19    

Významnou překážkou na ruské straně byla státní organizace obchodu a obchodních karavan, která dlouho dominovala rusko-čínskému obchodu. Hlavním problémem byly obavy státu o zisk, kterého se však málokdy podařilo dosáhnout. Příslušná omezení samozřejmě vedla

k

pašeráctví, jehož rozsah je těžké odhadnout, nepochybně však dosahoval nejméně objemu státního obchodu. Soukromý sektor pronikal do ruskočínského obchodu jen postupně, zásadní reformy nastaly až za vlády Kateřiny II. V roce 1762 carevna zrušila dosavadní praxi státních karavan a otevřela kjachtský obchod soukromému kapitálu. Ve stejném roce byl zrušen i státní monopol na obchod kožešinami.52 Jestliže na čínské straně dominovali obchodníci z provincie Šan-si, na ruské straně to byli obchodníci z centrálního Ruska. Stejně jako na čínské straně, dominovaly i v Rusku obchodní kompanie, které vznikly po předání obchodu do soukromých rukou. Již v roce 1768 bylo na ruské straně pro obchod s Čínou založeno šest společností (Moskevská, Tulská, Archangelská, Vologodská, Tobolská a Irkutská). Šlo o sdružení kupců z jednoho města, kteří jezdili zpravidla s jedním typem zboží do Kjachty. Jejich cílem byla doprava zboží na čínskou hranici. Tito kupci neměli společný kapitál a obchodovali jako jednotlivci. Největší a nejmocnější byla Moskevská společnost, která dovážela kůže bobrů a vyder, sukno a jiné manufakturní produkty. Tulská dovážela do Kjachty především beraní a kočičí kůže, Archangelská a Vologodská severoruské kožešiny (liščí, vydří a psí) a také některé moskevské zboží. Tobolská a Irkutská společnost dovážely sibiřské kůže, kožešiny a juchtu.53 Společnosti volily ze svého středu představeného, který oceňoval ruské zboží a vydával obecná doporučení týkající se množství a kvality čínského zboží určeného na výměnu. V roce 1800 byla v souvislosti                                                                                                                       52 53

 

KURC, c. d., s. 108–110. CHOCHLOV, c. d., s. 127.

19  

20    

s novými ustanoveními ruské vlády v Kjachtě oficiálně zavedena praxe kompanií (po jedné z každé společnosti) s cílem stanovit jednotné ceny ruského i čínského zboží. Po jejich vzniku docházelo často k třenicím mezi ruskými a čínskými kupci. Někteří kupci v jejich důsledku odešli a nakonec bylo stanoveno, že kompanii mohou tvořit jen čtyři kupci osobně obchodující v Kjachtě se svým vlastním kapitálem.54 Obchodu v Kjachtě se v polovině 19. století účastnili obchodníci z více než 20 ruských měst.55 Kupci z evropského Ruska většinou do Kjachty nejezdili. Obchodovali zde pomocí příručích nebo místních komisionářů. Do Kjachty dováželi vlněné, bavlněné a konopné tkaniny a částečně ovčí, kočičí a veverčí kůže. Sibiřští kupci obchodující převážně kožešinami a juchtou jezdili většinou do Kjachty sami a nevyužívali služeb příručích, kterým bylo nutno platit a museli zpravidla umět čínsky. Ze 60 kupců účastnících se kjachtského obchodu v letech 1806–1807 19 vyřizovalo své věci osobně, 20 prostřednictvím příručích, ostatní obchodovali prostřednictvím místních komisionářů. Ti si brali 4–8 kopejek z rublu za prodané zboží. Počátkem třicátých let 19. století ze 60 kupců, kteří se účastnili obchodu v Kjachtě,5610 řídilo své věci osobně, 9 prostřednictvím příručích a zbytek pomocí komisionářů. Ze 14 komisionářů přítomných v Kjachtě 4 vedli i vlastní obchod. Místní komisionáři určovali rovněž ceny zboží. Často se tak dělo na úkor sibiřských kupců, především v důsledku pozdního prodeje zboží. Sibiřští kupci zboží dodali již v září, ale obchodovat se začalo až v lednu nebo únoru, protože zboží z centrální části Ruska sem dorazilo až v zimě. To sráželo ceny zboží. Mnozí sibiřští kupci tak na obchod v Kjachtě rezignovali. Změna nastala až ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století,                                                                                                                       54 55 56

 

BABET, c. d., s. 15–16. CHOCHLOV, c. d., s. 128. POPOV, I., FILIPOVA, L., Kjachtinskoe kupečestvo. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 45.

20  

21    

kdy se sibiřští kupci domohli zrušení některých opatření a jejich role v kjachtském obchodu vzrostla.57 Další významnou bariérou byla povolení vázaná na gildy. Obyvatelstvo ruských měst bylo v roce 1721 podle výše majetku rozděleno na „řádné občany“, kteří byli rozděleni do dvou gild, a „střední lidi“ – dělníky a nádeníky. V roce 1722 byli z obou gild vyděleni měšťané v řemeslnických ceších. Poslední kategorie obyvatel se v roce 1742 změnila v třetí gildu. Na příslušnost ke gildě odvozené od výše majetku a dalších kritérií, byla vázána jednak privilegia (především právo vést domácí či zahraniční obchod a podnikat, právo na pas, právo volně se pohybovat po zemi, vlastnit dopravní prostředky apod.), na druhé straně tu byly povinnosti (registrace ve městech) a zvláštní daně. Systém gild se vyvíjel, několikrát byl reformován, ale zrušen byl až v roce 1863. Od 1. ledna 1801 až do roku 1855 se obchodu v Kjachtě mohli účastnit pouze kupci první gildy bez ohledu na to, odkud byli. Kupci druhé a třetí gildy se mohli účastnit jen drobného obchodu. Šlo nepochybně o brzdu ruskočínské obchodní směny, na druhé straně toto omezení působilo jako stimul k úsilí řady sibiřských kupců o povznesení do první gildy.58 Drobný obchod probíhal celý rok a spočíval v prodeji drůbeže, skotu, stavebnin a zemědělských produktů Číňanům. Drobným obchodem se zabývali měšťané Trojickosavska a dalších měst Zabajkalska, a také Burjati, kteří do Kjachty přiváželi velbloudy, koně a berany. Šlo o obchod rozsahem nevelký, který ruskému státu přinášel minimální zisk v podobě cel.59 Na ruské straně vybírala daně celnice v Kjachtě, obava z korupce ze strany čínských obchodníků však nakonec vedla v roce 1766 k přenesení celnice z Kjachty do severnějšího Petropavlovska. V roce 1776 pak byla                                                                                                                       57

CHOCHLOV, c. d., s. 129. Srv. RAZGON, V. I., Sibirskoe kupečestvo v XVIII i v pervoj polovine XIX veka: Regional’nyj aspekt predprinimatel’stva tradicionnogo tipa. Barnaul 1999. 59 CHOCHLOV,c. d., s. 129–130. 58

 

21  

22    

založena Trojická komerční expedice (v Trojické pevnosti) a Irkutské komerční komisařství.60 RUSKÝ VÝVOZ Z Ruska se vyvážely do Číny především kůže. Ve velkém množství se směňovala vydělaná ovčí kůže a surová ovčí kůže. V sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století se přes Kjachtu každoročně vyváželo 600 000 až milion kůží. Ke konci 18. století vzrostl každoroční export na 1 200 000 kůží. V 19. století se vývoz kůží snížil, ale stále měl svůj význam. V roce 1850 se vyvezlo ještě 600 000 kůží. Ani ne polovina vydělaných ovčích kůží byla v 19. století nakupována v Zabajkalsku. Částečně byla zpracovaná kůže používána jako spotřební materiál na cibiky, bedny s čajem, které se obšívaly kůží. Začátkem padesátých let 19. století bylo na balení čaje spotřebováno každoročně 80 000 kůží. Poptávka po kůžích potřebných pro obchod čajem vedla k růstu cen kůží. To vyvolalo krizi kožedělného průmyslu v irkutské gubernii a zabajkalské oblasti. Na juchtu připadalo v první polovině 19. století 7–16% ruského exportu. V letech 1850–1852 sibiřští kupci každoročně uplatnili v Kjachtě v průměru 116 700tisíc jucht a vydělaných kůží.61 Další významnou komoditou byly kožešiny. Čínské domy byly nevytápěné a v zimě studené. Existovala zde proto poptávka po kožešinách. Kožešiny se nakupovaly na turuchanském a jenisejském trhu. Pocházely z Jakutska, Kamčatky i z dalších částí Sibiře. Největší popularitu u čínských kupců měly veverčí kožky, jejichž dovoz kolísal mezi dvěma a čtyřmi miliony kusů ročně. Vedle nich se prodávaly kůže sobolů, hranostajů. lišek, vyder, bobrů a rysů. Do zrušení státního monopolu na kožešiny v šedesátých letech 18. století, byl ve velkém měřítku veden i                                                                                                                       60 61

 

KURC,c. d., s. 102. CHOCHLOV, c. d., s. 127.

22  

23    

ilegální obchod kožešinami.62 Na konci 18. století a na počátku 19. století kožešiny dominovaly v ruském vývozu do Číny. Tvořily okolo 70 % ruského

exportu.

Podle

údajů

ředitele

kjachtské

celnice

P.

F.

Galljachovského bylo v roce 1823 vyvezeno 208 699 kg,63 v roce 1824 226 228 kg, v roce 1825 249 879 kg, v roce 1826 734 592 kg, v roce 1827 1 341 339 kg kožešin.64 Významné místo zaujímala v obchodu s kožešinami Rusko-americká obchodní společnost založená v roce 1799 jako nástroj hospodářského rozvoje ruské Severní Ameriky. Obchod mezi Čínou a Aljaškou probíhal již od šedesátých let 18. století. Dne 31. května 1810 založila společnost v Kjachtě vlastní kontor.65 Ruští kupci vyváželi z Aljašky do Kjachty kožešiny mořských bobrů, sobolů, lišek a v menším množství i mořských vyder, a směňovali je zde za čínské zboží. Kupci z Irkutsku dokonce podnikali lovecké výpravy na Kurily a Aleuty. Významným organizátorem tohoto obchodu byl Ivan Šelechov, zakladatel Rusko-americké společnosti. Vznik společnosti přispěl ke zvýšení obratu s těmito komoditami a pozitivně se projevil i v kjachtském obchodu.66 Po zrušení státního monopolu na vnější obchod kožešinami v roce 1762 nastal v obchodu kožešinami značný vzrůst objemu obchodu: od roku 1760 do roku 1800 vzrostl objem obchodu v Kjachtě z 1,4 milionu rublů na 8,4 milionu rublů. V letech 1757–1784 kožešiny tvořily 85 % ruského exportu do Číny. V dalším období toto množství kleslo, obchod kožešinami však stále vysoko převyšoval objem obchodu kovy, látkami, skotem a dalším zbožím. Kožešiny zůstávaly hlavní komoditou ruského exportu do Číny až do čtyřicátých let 19. století, kdy první místo zaujaly vlněné a                                                                                                                       62

SILIN, E., Predmety kjachtinskoj torgovli v XVIII. veke, s. 18. CHOCHLOV, c. d., s. 112. 64 Tamtéž, s. 112. 65 EBINARCHOVA, N., Torgovlja rossijsko-amerikanskoj kompanii s Kitajem čerez Kjachtu. In: Zemlja Irkutskaja, No. 12, Irkutsk 2000, s. 18. 66 SILIN, E., Rossijsko-amerikanskaja kompanija. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 16–17. 63

 

23  

24    

bavlněné látky. Podíl na tom mělo rovněž částečné vybití zvířat, které poskytovaly obchodované kožešiny. Nejlépe je to patrné na poklesu vývozu Rusko-americké společnosti do Kjachty, který u většiny komodit klesl na třetinu. Po opiových válkách byla Čína zaplavena západním zbožím a zájem o ruské kožešiny poklesl.67 V padesátých letech 19. století již látky tvořily 50 % ruského exportu.68 Následující tabulka ukazuje podíl kožešin na ruském exportu do Číny v letech 1757–184069 údobí

1757–1784 1790–1800 1824–1828 1836–1840

podíl kožešin

85 %

70 %

50,7 %

34,5 %

Dobytek hrál významnou roli především v rané fázi kjachtského obchodu. V roce 1699 bylo posláno z Irkutsku do Nerčinska 488 kusů rohatého skotu a 236 koní. Po přesunu obchodu do Kjachty se obchod dobytkem ještě zvýšil. V Číně byla velká poptávka po koních. V roce 1758 bylo jen v krasnojarském újezdu nakoupeno pro směnu 60 000 koní, což vedlo k zvýšení ceny koně z 5–7 rublů na 15 rublů. V letech 1759–1761 představoval vývoz koní 2,5 % ruského exportu.V roce 1813 ruská vláda přikázala omezit v Kjachtě obchod obilím a dobytkem. Obchod dobytkem pak podstatně klesl. V letech 1847–1850 už vývoz dobytka tvořil jen 0,23 % ruského exportu.70 Z Kjachty se do Číny vyváželo sukno, většinou hrubé, a také železo, cín, vosk, sanytr, slída, plsť, mincíře, kamenné brusy, barvy, zrcadla, vozy, konopí, ťumeňské koberce, brokát, vepřové maso, konopí, kostěné a rohovinové hřebeny, borovicové a březové dřevo, cihly, stearínové svíčky, tomská krupičná mouka, med, olej, ryby, tuk, mýdlo, hodiny, železné                                                                                                                       67

EBINARCHOVA, Torgovlja rossijsko-amerikanskoj kompanii, s. 19. CHOCHLOV, c. d., s. 136. 69 Tabulka je sestavena podle údajů KURCE, c. d., s. 110. 70 CHOCHLOV, c. d., s. 111–112. 68

 

24  

25    

výrobky, železářské zboží, zbraně, jehly, lepidlo, medvědí žluč

atd.

Pšenice se prodávala jako osivo, mouka byla dodávána čínskému obyvatelstvu žijícímu podél hranice.71 ČÍNSKÝ VÝVOZ Z Číny se vyvážel do Ruska především čaj, hedvábné a bavlněné látky a rebarbora. Vedle nich to pak bylo rozsáhlé spektrum nejrůznějších drobných komodit, jejichž význam byl z globálního hlediska poměrně malý. K nim patřil samet, damašek, šály, hedvábné a bavlněné látky, surové hedvábí, vlna, porcelán, zlato, stříbro, lakové a smaltované zboží, barvy, perly, drahé kameny, korál, jantar, skleněné korálky, cizí zlaté a stříbrné mince, nádobí, kartáče, koberce, hudební nástroje, matematické přístroje, chirurgické náčiní, měď, medikamenty, papír, svíčky, cukr, ovoce a pepř.72 Do 19. století tvořily dvě třetiny čínského vývozu látky. Velká poptávka byla především po čínském hedvábí, jak v sibiřských městech, tak v evropském Rusku. Od roku 1824 do roku 1850 se import čínských látek zmenšil šestkrát v důsledku vzniku ruského hedvábnického průmyslu. Rusko samo začalo prodávat látky do Číny. Významnou komoditou byla sušená rebarbora. Této rostlině byly připisovány neoprávněně významné léčivé účinky. Byla proto velice drahá a stát se nechtěl nechat připravit o zisky z obchodu s tímto artiklem. Státní monopol na obchod rebarborou byl v Rusku zaveden v roce 1687 a v roce 1704 byl vydán rozkaz nakupovat v sibiřských městech rebarboru do množství nejméně 300 pudů ročně a vozit ji do Moskvy. V roce 1727 byl státní monopol odvolán, ale v roce 1731 byl znovu obnoven. V roce 1735 byl pod trestem smrti dokonce vydán zákaz soukromého obchodu                                                                                                                       71 72

 

SILIN, Predmety kjachtinskoj torgovli v XIX. veke, s. 19–20. Tamtéž, s. 20.

25  

26    

rebarborou. Čínská rebarbora nahradila v 18. století rebarboru dováženou z Buchary.

V Kjachtě vznikla tzv. rebarborová komise, byl jmenován

státní lékárník, který dohlížel nad správným nakládáním s rebarborovým kořenem.73 Tyto operace probíhaly v takzvaném rebarborovém domě. Veškerá rebarbora nakoupená v Kjachtě se dopravovala do Moskvy, do Medicinského úřadu, nevelká část zůstala v irkutské polní lékárně, odkud byla distribuována po celé Sibiři. Z šedesátých let 18. století se uchovaly doklady o vývozu ruské rebarbory do Nizozemska, kde se libra rebarbory prodávala až za čtyři guldeny, v roce 1761 dokonce za šest až sedm guldenů. V roce 1782 vyšel carský rozkaz, podle kterého byl povolen „svobodný obchod rebarborou a rebarborovým semenem jak uvnitř, tak vně hranic Ruska“. V dalších padesáti letech byl hlavním skladištěm rebarbory Irkutsk.74 Nejvýznamnější čínskou vývozní komoditou byl čaj.

V Číně se

pěstoval především ve dvou regionech. První byl v oblasti mezi Nankingem a Fu-čou, druhý na horním toku řeky Jang-c’. Ve druhé oblasti byly pěstovány čaje horší kvality. Produkce čaje zaměstnávala široké vrstvy obyvatelstva. Keřík čaje žije 10–12 let a rodí každý čtvrtý rok. První sklizeň probíhá koncem března a začátkem dubna. Tyto nejmladší lístky tvořily tzv. císařský čaj, který byl nejlepší a nejdražší a téměř vůbec nepřišel na trh. Druhý sběr probíhal v květnu až červnu. Tehdy se sbíraly rozvité šťavnaté listy, z nichž pocházelo nejvíce běžných čajů. Poslední srpnový sběr dával hrubší, levný čaj. Čaj byl nejprve zavadnut proudícím vzduchem, následně se nechal za kontrolované teploty a vlhkosti zoxidovat. Poté byl sušen, aby se zabránilo další oxidaci. Následně se čaj třídil podle velikosti a kvality lístků.75                                                                                                                       73

REMAN, P., O torgovlje revenem na Kjachte. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 21–22. 74 SILIN, E., Reven’. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 20–21, 22. 75 EBINARCHOVA N., O čaje a čajnoj torgovle. In: Zemlja Irkutskaja, No. 5, 1996, s. 17–18, odkaz s. 17.

 

26  

27    

Čaj byl prodáván na mnoha trzích v Číně, do Ruska však většinou putoval z města Chan-kchou (dnes součást trojměstí Wu-chan). Čaj koupený v tomto městě byl naložen na říční lodě a odvezen po řece Jang-c’ do Šanghaje. Zde byl překládán na námořní lodě a odvezen do Tiencinu (Tchien-ťin, Tianjin), kde byl proclen a dále vezen na velkých čínských džunkách po řece Chaj-che do Tchung-čou, odkud byl dopravován na velbloudech do Kalganu a odtud přes Urgu do Kjachty.76 V Kjachtě se čaje ujali „sovoščici“, kteří v Maj-ma-čenu kontrolovali čínským karavanám povolení k prodeji, pomáhali s vykládkou čaje z velbloudů, přebírali čaj, kontrolovali jeho množství a kvalitu a zajišťovali dopravu zboží na vlastních koních do Kjachty, kde po přebalení označovali zboží znakem majitele. Byli organizováni do týmů po 7–10 lidech (sovošnaja artel’) podle jednotlivých společností. Tato práce zaměstnávala velký počet obyvatel Kjachty. Na jejich práci navazovali „širilnici“ organizovaní podle kompanií. Každá kompanie měla 10–50 těchto lidí, kteří v širel’njach – dlouhých dřevených domech okolo kjachtské tržnice zašívali čaj do kůží a balili jej do cibiků před další cestou napříč Ruskem.77 Čaj, který prodělal tuto dlouhou cestu a prošel mnoha rukama, byl drahý, přesto byla po něm velká poptávka. V poslední čtvrtině 18. století tvořil čaj 30 % čínského exportu přes Kjachtu. Od roku 1807 bylo v souvislosti se zvýšením cen bavlněných látek uvnitř Číny do Maj-mačenu dopravováno stále větší množství černého čaje. V letech 1815–1840 se jeho objem více než zdvojnásobil a dosáhl 80 000 cibiků ročně.78 Růst dovozu čínského čaje ukazuje následující tabulka:79                                                                                                                       76

77 78 79

 

SUBBOTIN, A., Put’ čaja ot kucta do stola. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 26–29, odkaz s. 27; Existovaly i alternativní cesty jakými se dovážel čaj z Číny. Určité množství zboží putovalo po staré trase Velké hedvábné stezky přes Střední Asii. EBINARCHOVA, O čaje a čajnoj torgovle, s. 18; PTICYN, V., Sabošnyje arťeli. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 35–37. PTICYN, V., Širel´nyje arťeli. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 32–34. 1 pud =16,38 kg. Sestaveno na základě údajů O. N. KATIONOVA, Moskovsko-Sibirskij trakt i jego žiteli v XVII–XIX vv., Novosibirsk 2004, s. 247.

27  

28    

údobí 1801–1810 1811–1820 1821–1830 1831–1840 1841–1850 1851–1860 1861–1870 1871–1880 1881–1890

množství čaje (v pudech) 75 000 96 000 143 000 190 000 294 000 335 000 405 000 791 000 1 077 000

DOPRAVA ZBOŽÍ Již tři roky po podepsání kjachtské smlouvy v roce 1727 ruská vláda rozhodla o vybudování Sibiřské silnice (Sibirskij trakt). Velká čajová cesta tak změnila trasu. Směřovala z Moskvy přes Murom, Arzamas, Kosmoděmjansk, Kazaň, Perm, Kungur, Jekatěrinburg, Ťumeň, Tobolsk, Taru, Kainsk, Kolivaň, Tomsk, Jenisejsk, Irkutsk do Verchněudinska. Silnice byla zakončena větvemi na Něrčinsk a Kjachtu. V polovině 18. století se trasa silnice stočila více na jih – vedla z Ťumeni přes Jalutorovsk, Išim, Omsk, Tomsk, Ačinsk a Krasnojarsk do Irkutska. Až v roce 1792 byl vydán rozkaz ke stavbě silnice z Irkutska do Kjachty, která se poté nazývala Krugobajkalská (Krugobajkalskij trakt) nebo Krugomorská (Krugomorskij trakt).80 Výstavba Sibiřské silnice začala v roce 1730, ale probíhala velmi pomalu, dokončena byla až v polovině 19. století. Doba přepravy zboží do evropské části Ruska se díky stavbě silnice zkrátila na 2–3 měsíce. Během dvou měsíců se zboží dostalo z Kjachty na Irbitský trh. Cesta do Moskvy však byla dlouhá 11 000 kilometrů a dovoz zboží trval kolem půl roku. Na

                                                                                                                      80

 

Tamtéž, s. 85–120.

28  

29    

začátku 19. století bylo v důsledku výstavby cesty po vodě dopravováno již jen 10–30% zboží nakoupeného v Kjachtě.81 Dopravu zboží z Kjachty zajišťovali kupcům prověření příručí, kteří byli vybaveni příslušnou částkou na dopravu. Nazývali se „transportní vozatajští mládenci“, na východní Sibiři byli nazývaní též „nogoti“. Jejich povinností bylo najímat vozky a doprovázet transporty. Sjednávali prodej zboží ve městech podél cesty. Často pocházeli z bohatších rolnických rodin. Zajišťovali dopravu hlavně v zimě, kdy jejich koně neměli jiné využití. V zimě tak byla doprava paradoxně levnější než v létě, kdy byli koně zaměstnáni na polích a pro dopravu jich byl nedostatek. Tato praxe převažovala v 18. a první polovině 19. století. V druhé polovině 19. století převzaly obchod transportní firmy.82 Doprava zboží stála velké sumy. Například v roce 1842 obrat kjachtského obchodu dosáhl 10 595 kg a transportní náklady 1 823 500 rublů ve stříbře. Hlavní část peněz plynula na platy vozků. V kjachtském obchodu se jich živilo na 10 000. Náklady na zajištění bezpečnosti činily 80–120 % ceny a tzv. kjachtský čaj byl v Rusku prodáván někdy až dvanáctkrát dráž než v Německu nebo Anglii. Šíření pití čaje v Rusku probíhalo o něco pomaleji než v západní Evropě, k jeho plnému rozšíření došlo až v 19. století.83 P. A. Ostrouchov, který zkoumal vývoj cen čaje na ruských trzích v letech 1827–1862 zjistil, že cena závisela na mnoha faktorech. Od úspěchu při výměně zboží v Kjachtě, přes celkové získané množství v různé kvalitě až po náklady na dopravu z Kjachty do Ruska. Cena byla ovlivněna množstvím čaje dovezeného v předchozích letech, což vedlo k nasycenosti ruského vnitřního trhu, zejména v Moskvě a Kazani.                                                                                                                       81

Tamtéž, s. 278–279. Tamtéž, s. 265–267, 288–289, 291. 83 Tamtéž, s. 190–192, 275–276. 82

 

29  

30    

Již v 18. století se čínské zboží dováželo na trh u vesnice Makarjev, nedaleko Želtovodského (též Trojického nebo Makarjevského) kláštera na střední Volze, v dnešní nižněgorodské oblasti. Tento trh byl od druhé poloviny 16. století pravděpodobně největším tržištěm v Rusku. Trval dva týdny a od roku 1666 sem pravidelně zajížděli obchodníci z Buchary, Chivy, Persie, evropské části Ruska a celé Sibiře.84 Bylo zde 1400 zdaňovaných prodejních míst a 1800 obchodů. V roce 1751 navíc staré dřevěné tržiště nahradila kamenná budova. Když 16. srpna 1816 zničil tržiště v Makarjevu rozsáhlý požár, bylo zvažováno přenesení trhu na nové místo, protože u kláštera nebyl dostatek místa a Volha se každoročně rozvodňovala. Car Alexandr I. proto rozhodl o přenesení makarjevského trhu do Nižného Novgorodu, kde byl trhu vymezen více než 8 kilometrů čtverečních velký ostrov při ústí řeky Oky do Volhy. Zde vzniklo pod velením generál-poručíka, inženýra a architekta španělského původu Augustina de Betancourt y Molina nové kamenné tržiště s šedesáti oddělenými částmi a 2530 obchody, stavba probíhala v letech 1817–1820. Tato monumentální klasicistní budova byla slavnostně otevřena v roce 1822.85 Zboží z Kjachty na tento trh proudilo již od roku 1817. V nové tržnici byly pro asijské zboží vyčleněny čtyři řady náležející tzv. prvnímu kvartálu (z celkem devíti), součástí kvartálu byl rovněž Tržní (Spasský) kostel, arménský chrám, mešita a další velké stavby. Čínské zboží dominovalo mezi asijskými produkty. V roce 1831 tvořilo asijské zboží asi 16 % ceny všeho místního zboží, z toho 14 % tvořilo zboží čínské zboží. Jednoznačně dominoval čaj. Přestože se trh oficiálně konal od 15. června do 15. srpna (od roku 1824 do 25. srpna), prodej čaje začínal až začátkem srpna, kdy byla stanovena jeho cena.                                                                                                                       84

OSTROUCHOV, P., Der Jahrmarkt zu Nižnij Novgorod in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts, In: Zeitschrift für osteuropäische Geschichte, Band VIII, Heft 3, Königsberg-Berlin 1934, s. 353–356. 85 FILATOV, N. F., Nižegorodskoe zodčestvo XVII - načala XX veka. Gorkij 1980, s. 99–143.

 

30  

31    

Kromě makarjevského a irbitského trhu se větší část čínského zboží prodala v Moskvě. Například v roce 1834 z 32 000 cibiků čaje, které byly dodány z Kjachty do Nižného Novgorodu, zde bylo prodáno 27 000 cibiků a více než 5000 cibiků bylo posláno do Moskvy.86 PRŮBĚH A OBJEM OBCHODU V prosinci 1728, těsně po uzavření Kjachtské smlouvy, si čínští kupci stěžovali na malý počet ruských obchodníků a nedostatek jejich zboží, a na to, že prodávají jen sukno a juchtu. Situace se však záhy obrátila. V letech 1736–1740 bylo do Kjachty dovezeno ruské zboží na 1430 vozech a 96 saních, zatímco dovezené čínské zboží bylo přivezeno na 806 vozech a 37 saních.87 V následujícím pětiletí (1741–1745) se situace opět obrátila ve prospěch čínské strany (1200 proti 944 vozům). V roce 1744 bylo v Kjachtě vyměněno čínské zboží za 287 000 rublů. Čínské karavany přivezly ve třicátých letech do Pekingu zboží za asi 100 000 rublů. Tento obchod však stále nepřinášel velký zisk. Koncem padesátých let byl ruský karavanní obchod v Pekingu opět přerušen a obchod v Kjachtě se omezil na místní směnu.88 V roce 1762 čínští představitelé na jednáních se selenginským velitelem V. V. Jakobim usilovali o zrušení kontrolních stanovišť zavedených ruskou stranou k eliminaci podloudného obchodu. Současně žádali zrušení cel na ruských trzích. V roce 1764 dokonce zcela přerušili obchod. Čínští kupci se stáhli z Maj-ma-čenu, kam byla naopak umístěna vojenská posádka, která měla zabránit tajnému rusko-mongolskému obchodu a vyvíjet nátlak na některé mongolské kmeny, které přijaly ruskou svrchovanost. V roce 1762 čínský dvůr ze stejného důvodu podřídil obchod                                                                                                                       86

CHOCHLOV, c. d., s. 132. Tamtéž, s. 106–107. 88 Tamtéž, s. 107. 87

 

31  

32    

v Kjachtě a Maj-ma-čenu mandžuskému správci – ambanovi89 v Urze. Bezprostřední dohled nad obchodem v Kjachtě měl však maj-ma-čenský dzarguči – úředník čínského Ministerstva závislých držav (Li- fan-jüan).90 V prvních měsících roku 1767 přijel do Irkutsku ruský spisovatel, překladatel a diplomat Ivan Ivanovič Kropotov (1724–1769) vyslaný ruskou vládou s cílem konsolidovat pohraniční poměry. Rozhovory s urgskými ambany začaly v Kjachtě. Čínští zplnomocněnci poslali po rozhovorech do Pekingu list s 13 ruskými požadavky. Z Pekingu došla instrukce, že pokud ruská strana nepřistoupí na čínské požadavky, mají být rozhovory přerušeny. Kropotov pod tímto tlakem učinil dílčí ústupky. V roce 1768 byla Kjachtě uzavřena smlouva, která předpokládala zrušení kontrolních míst a zrušení cel vybíraných ruskou stranou ve městě.91 Zmíněné dohody měly velmi pozitivní dopad na rusko-čínský obchod. Od roku 1772 se Kjachta stala místem, přes které procházel legální rusko-čínský obchod. V roce 1775 činil podíl kjachtského obchodu 8,3 % zahraniční směny Ruska.92 Nehledě na dvouletou přestávku (1778–1779), obchodní obrat v Kjachtě se v letech 1769–1784 vzrostl téměř třikrát. V letech 1755–1762 činil roční obrat 1 011 129 rublů, v letech 1768–1778 2 300 122 rublů a v letech 1780–1785 6 361 612 rublů.93 Obchod neprobíhal bez problémů. Ruská strana měla zájem na jeho udržení, proto ustupovala a tolerovala narušování pohraničního režimu za strany Číny.

V letech 1744–1792 byl obchod z čínské strany přerušen

desetkrát, důvody roztržek spočívaly především ve sporech o vydávání uprchlíků a obavách z vojenského zásahu jedné nebo druhé strany.94                                                                                                                       89 90 91 92 93 94

 

Amban (mandžusky doslova „vysoký úředník“) byl titul, kterým se označoval představitel císařské moci dynastie Čching. Používán byl v Tibetu, v Mongolsku a na Sibiři. Li-fan jüan – ministerstvo závislých území. V praxi spravovalo vnitroasijské záležitosti čchingské Číny. Text smlouvy uvádí v plném znění MJASNIKOV, V. S. (ed.), Russko-kitajskije dogovorno-pravovyje akty, dok. č. 9, s. 53–55. SILIN, Kjachta v XVIII. veke, s. 187. CHOCHLOV, c. d., s. 109. Rozbor konfliktů v letech 1775–1792 uvádí KURC, c. d. s. 102–104.

32  

33    

Velký konflikt v letech 1785–1792 ukončila nová smlouva v únoru 1792. Obnovila obchod a umožňovala řešit pohraniční spory jako předtím, avšak podle zákonů každé země, bez konzultace s úředníky druhé strany. Čína tak uznala novou ruskou legislativu a vzájemná kontrola nad uprchlíky se tak snížila.95 Po sedmileté přestávce nastalo v obchodu znatelné oživení. Za deset let od podpisu smlouvy stoupl obchod v Kjachtě o 70 %.96 16. prosince 1805 byla podepsána mezinárodní smlouva otevírající na 13 let kjachtský obchod zahraničnímu zboží. Kjachtou tak procházel tranzitní obchod především suknem a bavlněnými látkami z ciziny, především z Pruska a Polska. V roce 1817 byla uzavřena dohoda mezi Ruskem a Pruskem, podle níž mohli ruští kupci, mající právo zahraničního obchodu, vyvážet přes Kjachtu, Trojickosavsk, Orenburg a Astrachaň látky cizího původu a museli platit tranzitní daň.97 Pruská sukna začala záhy vytlačovat ruská a další zahraniční sukna a vývoz tohoto zboží stoupal. To vyvolalo reakci ruských úřadů, které se již v roce 1822 pokusily změnit dohodu o vývozu. 11. března 1825 byla podepsána nová dohoda, která zbavovala pruská sukna přednostního postavení. Od roku 1827 pruská sukna vystřídala sukna polská, protože v Polsku se v té době začal rozvíjet soukenický průmysl. Proto ruská vláda omezila i dovoz polských suken. Vývoj vývozu textilu se projevil v celkových číslech kjachtského obchodu. V letech 1801–1826 se obrat kjachtského obchodu zvýšil z 8,2 na 12,3 milionu rublů tj. o 50 %. Pro vývoz z Ruska v tomto období byl typický vysoký podíl tranzitních komodit posílaných přes Sibiř cizími                                                                                                                       95 96 97

 

Text smlouvy uvádí v plném znění MJASNIKOV V. S. (ed.), Russko-kitajskije dogovorno-pravovyje akty, dok. č. 10, s. 56–58. KORSAK, A., Istoriko-statističeskoe obozrenie torgovych snošenij Rossii s Kitajem, Kazaň 1857, s. 97. 1 aršín (loket) = 0,71 m. OSTROUCHOV, P. A., K voprosu o značenii russko-kitajskoj menovoj torgovli v Kjachtě dlja russkogo rynka v pervoj polovině XIX-go veka, Praha 1939, .s. 209.

33  

34    

firmami. Objem vyváženého ruského zboží v tomto období převyšoval množství cizího tovaru jen málo

(22 resp. 20 mil. rublů), přičemž

v některých letech byl tento rozdíl ve prospěch cizího zboží. Ve třicátých letech 19. století obchod neustále rostl. V letech 1830–1839

vzrostl

dvakrát a jeho objem dosáhl počátkem čtyřicátých let 16 milionů rublů.98 Typickým jevem v kjachtském obchodu druhé čtvrtiny 19. století bylo zvýšení vývozu průmyslových výrobků z Ruska do Číny. Vyváželo se především sukno a bavlněné látky, poté následovaly kůže a kožešiny, juchta a safián, sklo (především zrcadla), korále, hodiny, plátno, kovové výrobky. Jestliže v roce 1825 tyto výrobky, především látky, činily 30 % exportu, pak na konci třicátých let již 50 %. Tento vývoj odrážel rozvoj domácího průmyslu. 99 V roce 1801 obnášel podíl cizího (tranzitního) zboží 54 % veškerého zboží vyváženého přes Kjachtu, v roce 1826 toto číslo kleslo na 33 %. Rozvoj textilní výroby v Rusku snížil a do poloviny 19. století prakticky eliminoval dovoz cizích látek. Export látek do Číny měl velký význam pro rozvoj ruského textilního průmyslu. Moskevský gubernátor Seňavin 20. července 1843 konstatoval: „Blahobyt sibiřského kraje a našeho manufakturního průmyslu, především moskevského, je jím především podporován. Oživuje dalekou cestu z Moskvy k hranicím Číny dopravou zboží na kjachtský trh a zpět“. Seňavin touto argumentací podporoval snížení daní na ruské látky ve snaze uplatnit přebytky ruských manufaktur a rozšířit obchod s Čínou i dovoz čaje. Jeho úsilí bylo na přelomu let 1842/1843 korunováno úspěchem. Současně došlo k redukci podílu kožešin, které dominovaly obchodu v 18. století. Jestliže v letech 1824– 1828 tvořily kožešiny v průměru 50 % každoročního exportu, pak v letech 1836–1840 tvořily již jen 34.100                                                                                                                       98

Tamtéž, s. 113, 132. OSTROUCHOV, K voprosu o značenii, s. 253. 100 CHOCHLOV, c. d., s. 136–137, citát na s. 140. 99

 

34  

35    

Měnila se struktura dovozu z Číny, především vzrostl dovoz čaje. V letech 1800–1840 stoupl pětkrát a tvořil 90 % čínského exportu směřujícího přes Kjachtu. Rusko přesto zaostávalo v dovozu čaje za Velkou Británií, která začala od třicátých let 19. století, navzdory zákazům čínské vlády, dovážet jako jeho protihodnotu opium. Obdobně zaostával ruský dovoz i vůči dovozu americkému. Důvodem byla také doprava po moři, která byla několikanásobně levnější než pozemní. Na úkor čaje klesl naopak ve sledovaném období podíl dovozu bavlněných a hedvábných látek.101 Rusko-čínské vztahy v tomto období zůstávaly až na drobné roztržky dobré. Rusko se drželo především svých obchodních cílů. Svědčí o tom například instrukce pro N. I. Ljubimova v souvislosti s jeho cestou do Pekingu v roce 1840. Tento dokument, potvrzený carem, zdůrazňuje, že „obchod s Čínou je nejvýznamnější věcí, a možno říci, hlavním cílem našeho politického působení ve vztazích k tomuto státu.“102 První opiová válka v letech 1839–1842 měla na kjachtský obchod negativní dopad. Počet kupců přijíždějících do Kjachty se v letech 1840– 1841 snížil, kleslo i množství dovezeného zboží. Válka však neznamenala bezprostřední otřes. Jak konstatoval P. A. Tugarinov, vedoucí ruské mise v Pekingu 8. srpna 1845: „V Pekingu, kromě běžných bavlněných výrobků, není vidět nic evropského, a dominuje zde stejně jako v minulosti naše zboží“. V následujících letech kjachtský obchod dále rostl, ale pomalým tempem. Růst obchodu a prosperita se v tomto období odrážely i v popisech Kjachty i Maj-ma-čenu. Umělec A. E. Martylov, člen poselstva J. A. Golovkina do Urgy, po návštěvě Maj-ma-čenu v prosinci 1805 popsal město následovně: „Proti Kjachtě, na druhém břehu říčky, v ne více než                                                                                                                       101 102

 

Tamtéž, s. 137. Tamtéž, s. 138.

35  

36    

100 saženech, se nalézá čínská sloboda, nazývaná Maj-ma-čen. Je postavena, stejně jako ruská, ve tvaru čtverce, ale je výrazně větší a obehnaná tvrdou a ostrou hradbou. Uprostřed města, na křižovatce obou hlavních ulic, byla postavena vysoká věž, nad prostranným sálem, ve kterém visí dřevěné destičky, na které se píší náčelníkovy rozkazy. Na tuto věž se chodí po verandách ze všech čtyř stran. Na nižší straně její střechy visí množství litinových zvonečků a zvonečků z jiných kovů, upevněných na římse, které vydávají příjemný zvuk.“103 O Maj-ma-čenu psal v roce 1840 V. V. Gorskij, právě jmenovaný člen ruské misie v Pekingu: „Jeví se vám lépe než Trojickosavsk. Před vámi se zjeví ulice Maj-ma-čenu v podobě dlouhých, dosti úzkých, přímých linií, protínající město v různých směrech, které vycházejí od hlavní věže, která představuje centrum a východisko do celého města; po celé délce těchto linií se téměř bez výjimky táhnou dřevěné jednopodlažní domy vysoké dvě nebo jeden a půl saženu, prázdné, bez oken do ulice, s plochými střechami …jsou omazány šedou a bílou hlínou, a to tak šikovně, že vypadají jako kamenné; a hlína přitom chrání dřevo před poškozením.“104 V roce 1743 získala Kjachta status obchodního městečka (slobody), roku 1774 zde vznikl magistrát a radnice. V roce 1792 sem byla přeložena celnice z Irkutsku. Nehledě na minimální přírůstek obyvatelstva (v roce 1806 zde bylo 362, v roce 400 obyvatel), rozloha slobody se postupně rozšiřovala. Tento rozvoj je možno zaznamenat Martynovově popisu Kjachty z roku 1805: „Vlastní obchodní předměstí (sloboda) leží na říčce Kjachta ve vzdálenosti 660 verst od Irkutsku. Má podobu čtyřúhelníku, uprostřed kterého je tržnice s kamennou kaplí. Na východ od tržnice leží ruský kostel a směrem na jih kasárna, hlavní strážnice a dům velitele. Zbytek prostranství je tvořen domy obchodníků. Celá osada je obehnána                                                                                                                       103

Živopisnoje putešestvije ot Moskvy do kitajskoj granici Andreja Martynova, sovetnika Akademii chudoževstv, Sankt Petěrburg 1819. s. 59–60, 61. 104 CHOCHLOV, c. d., s. 114.

 

36  

37    

hradbou. Na každé ze čtyř stran se nachází vrata s věží. Mimo slobodu leží obydlí kozáků usazených zde spolu s rodinami k ochraně hranice. Celé nevelké předměstí včetně kanceláře a skladu rebarbory je rovněž obklopeno hradbou a má strážnici a tři kaple. Místo, na kterém Kjachta leží,

je zcela nevýhodné pro jakoukoli hospodářskou činnost, protože

obyvatelům chybí dobrá voda. Říčka Kjachta často vysychá a její voda je nedobrá. Nicméně osada je dobře postavena, ulice jsou široké, domy dřevené, ale čisté a pěkné. Obyvatelstvo se skládá z mnoha národů tj. kupců moskevských, kazaňských, kurských atd., sibiřských Tatarů, Buchařanů, Mongolů, Tunguzů a mnoha dalších národů, které se sem stahují kvůli trhu. Blízko severozápadních vrat bylo založeno předměstí pro kupce přijíždějící dnem i nocí, především spřátelených Mongolů, kteří sem neustále ženou skot na směnu. Mnozí z nich i zde žijí v jurtách.“105 P. L. Šiling, vyslaný v roce 1830, aby se seznámil s podmínkami rusko-čínského obchodu, popsal město následovně: „Kjachta je tržní osada, rozložená na levém, poněkud vyvýšeném břehu říčky Kjachty, u samé hranice … Nyní se v Kjachtě nachází 20 soukromých domů s přistavěnými

sýpkami,

které

patří

zde

obchodujícímu

kupectvu,

rebarborový dům s pohraniční kanceláří, dům pohraničního velitele, hlavní strážnice, stará tržnice a druhá nová, postavená z iniciativy kupectva a vetchý kostel. Budovy jsou všechny dřevěné, kromě kostela, který byl znovu vybudován z kamene.“106 V letech 1837–1838 bylo v Kjachtě 38 domů, z nich 27 patřilo kupcům. Z 253 zde žijících mužů bylo 58 kupců, včetně tří čestných občanů města, z toho 18 kupců 1. gildy (4 z jiných měst) a 37 kupců 2. a 3. gildy (z toho 24 z jiných měst). Kromě dvou tržnic s 83 obchody v Kjachtě existovala tržnice pro drobný obchod s dvěma obchody. V letech 1837 až                                                                                                                       105 106

 

Živopisnoje putešestvije ot Moskvy, s. 57. CHOCHLOV, c. d., s. 132–133.

37  

38    

1842 byla postavena nová kamenná tržnice pod vedením inženýra, plukovníka A. Medvěděva. V roce 1858 kjachtská sloboda dostala lékaře, porodní bábu, lékárnu, požární zbrojnici a asi 20 placených strážníků k ochraně pořádku v nočních hodinách. V roce 1838 byla dokončena stavba kamenného kostela Vzkříšení Kristova a kazaňské Matky Boží, který nahradil předchozí dřevěnou stavbu z 18. století. Autorem projektu byl moskevský architekt Grigorij Gerasimov. Podle svědectví současníků tento chrám „nenacházel sobě rovného na celé Sibiři“.107 V Kjachtě byla roku 1835 otevřena škola čínského jazyka, v níž učil slavný sinolog Bičurin. Původně byl poslán jako pomocník Šilinga do Kjachty. Založil zde dvanáctičlennou skupinu žáků z dětí místních kupců a po deset měsíců je učil čínský jazyk. Na veřejných zkouškách, kterým byli přítomni členové ruské duchovní misie v Pekingu, žáci prokázali dobré znalosti. To povzbudilo ruskou vládu k tomu, že 18. listopadu 1832 vydala rozkaz, na jehož základě byla v Kjachtě zřízena škola čínského jazyka, která pak existovala 25 let.108 Rozvoj čínského obchodu ve druhé čtvrtině 19. století prospíval i rozvoji Trojickosavska ležícího v úzké písčité úžlabině na soutoku řek Kjachty a Grjaznuchy. V roce 1805 byl Trojickosavsk povýšen na město. V roce 1829 měl 4054 obyvatel a 542 domů, P. L. Šiling ho v roce 1832 popsal následovně: „Čtyři versty od kjachtské tržní slobody leží Trojickosavská pevnost … Na samém začátku osídlení zde byly dřevěné stavby, kostele a celnice… Nyní z těchto budov zůstala jedna vetchá celnice a opevnění není žádné. V pevnosti je 800 domů, dva kostely, jeden kamenný, druhý dřevěný, přebudovaný z původního chatrného kostela, a rovněž dřevěná tržnice. V minulém roce 1831 byly položeny základy                                                                                                                       107

MINERT, L., Voskresenskaja cerkov, Gostinyj dvor. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 63. 108 Tamtéž, s. 133.

 

38  

39    

kamenné celnice půl versty na západ od Trojickosavsku.“109 V roce 1839 zde žilo 6624 obyvatel. Město vážně poškodil požár 27. dubna 1843, při němž shořela především dřevěná tržnice, kterou v roce 1853 nahradila honosná kamenná budova nové tržnice. V letech 1812–1817 byl postaven nový Trojický kostel s třicet metrů vysokou lodí, hodinami a zvonicí s devíti zvony.110 V Trojickosavsku se nacházely dvě školy, újezdní a farní, založené v roce 1811. V roce 1833 zde byla založena rusko-mongolská škola, ve které se v letech 1837–1838 učilo 24 žáků. Většina obyvatel města se zabývala dopravou zboží obchodníků a stavebních materiálů. V roce 1851 byl Trojickosavsk povýšen na město, které v průběhu roku navštěvovalo až 15 000 lidí. Vzdálenost města od velkých center propůjčovala místní komunitě relativní svobodu, procházel jím významný obchod, město bylo proslulé bohatstvím, svobodomyslností a pohostinností. Německý vědec a cestovatel Petr Simon Palllas napsal o Kjachtě v roce 1772 : „Všude zde panuje rozšířená pohostinnost, která kromě Irkutsku, není v žádném jiném sibiřském městě.“111 ÚPADEK KJACHTSKÉHO OBCHODU V polovině 18. století se v kjachtském obchodu projevil pokles způsobený masovým pašováním podél celé rusko-čínské hranice i dovozem z Evropy. Přes hranici byl dovážen čínský čaj importovaný evropskými a americkými loděmi. Objevil se ale i import po moři realizovaný ruským loďstvem. Od osmdesátých let 18. století zhruba do roku 1796 podnikaly ruské lodě cesty do Indie pod toskánskou, sardinskou nebo janovskou vlajkou. Na cestách využívaly jako opěrný bod přístav                                                                                                                       109

CHOCHLOV, c. d., s. 134. MINERT, L., Gostinye rjady, Troickij soubor. In: Kjachtinskaja starina - Al’manach, Kjachta 2003, s. 61, 63. 111 PALLAS, P. S., Putěšestvije po raznym provincijam Rossijskogo gosudarstva po poručeniju Sankpeterburskoj Imperatorskoj Akademii Nauk, Sanktpeterburg 1786–1788, 1. sv., s. 152. 110

 

39  

40    

v Ostende. V roce 1785 se dokonce v Bombaji objevila loď ruského velkoobchodníka pod carskou vlajkou. Do stejného období spadají úspěšné cesty ruských cestovatelů do Indie, seržanta Jefremova v roce 1786 a Gerasima S. Lebeděva v letech 1785–1797.112 Pomineme-li dovoz čaje z Indie realizovaný těmito výpravami, nejpodstatnější byla skutečnost, že bylo jen otázkou času, kdy se Rusové objeví i v ústí Perlové řeky. Došlo k tomu 20. listopadu 1805 při návštěvě výpravy Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna v Maccau, během první ruské cesty kolem světa v letech 1803–1806.113 O otevření Kantonu ruským lodím usilovala rovněž mise Jurije Aleksandroviče Golovkina, vyslaná v roce 1805 pozemní cestou do Pekingu. Tato výprava však skončila neúspěšně již v Urze, do Pekingu vůbec nedorazila.114 K širšímu rozvoji rusko-čínské námořní směny tak došlo až v druhé polovině 19. století.115 Čaj se tak do Ruska začal dostávat přes Oděsu, a význam Kjachty i Nižního Novgorodu v obchodu s čajem rychle poklesl. Čaj dovážený přes Kjachtu byl totiž podstatně dražší, než čaj dovážený z Kantonu po moři. Jak konstatoval v roce 1855 N. R. Rebinder: „Obchod s Čínou, takřka výlučně s čajem, se dostal do krizového období … nejsilnější úder zasadil tomuto obchodu podloudný obchod, vedený od roku 1846 s kantonskými čaji na našich západních hranicích.“116 Snaha čelit tomuto jevu nabývala v té době ideologické podoby. Obchod s čajem byl posunován do faktoru ovlivňujícímu velmocenskou                                                                                                                       112

DRUHÉ, D. N., Russo-Indian Relations 1466–1917, New York 1970, s. 67. KRUZENŠTERN I. F., Putešestvije vokrug světa v 1803, 4. 5. i 1806 godach: po poveleniju Jego Imp. Veličenstva Aleksandra pervogo, na korabljach Nadeždě i Nově, pod načal’stvom Flota Kapitanlejtenanta Kruzenšterna, Sankt Peterburg 1809–1812, sv. 2 (1810), s. 286–337; Report from the Select Committee of the House of lords Appointed to Enquire into the present State of Affairs of the East India Company, and into Trade Between Great Britain, THe East-Indies, and China, Together with the Minutes of Evidence and an Appendix., London 1830, sv. 2, s. 625. 114 Popis debaklu mise v Urze je součástí zprávy švédského velvyslance v Rusku švédskému králi, která se opírá o zprávu Bajkova, prvního tajemníka mise. STEDINGK von K. B. L. C. Mémoires posthumes du Feld-Maréchal comte de Stedingk (ed. M. F. F. BJÖRNSTJERN), Paris, 2 sv., 1894–1895, sv. 2, s. 151–152. 115 KURC, c. d., s. 111. 116 Tamtéž, s. 142. 113

 

40  

41    

politiku. Svědčí o tom například traktát nazvaný Několik slov o kjachtském obchodu sepsaný K. E. Ogorodnikovem. Tento materiál brojí proti dovozu čaje z Kantonu. Argumentace je uzavřena slovy: „Otázka stojí jednoduše: Angličané nám prodají čaj levněji než Rusové, proto budeme-li pít kantonský čaj, budeme podporovat anglický obchod.“117 Tyto intervence však neměly praktický význam. Jak konstatoval N. I. Ljubimov ve zprávě z cesty do Kjachty a Pekingu sepsané 29. října 1842, hlavním problémem obchodu byl „nedostatečný dovoz našich výrobků, který je v nesouladu s přáním Číňanů“ a „nízké ceny našeho zboží, které v poslední době klesly pod snesitelnou míru“. Jak si ověřil, v Číně se ruské zboží prodávalo levněji než v Rusku. Ljubimov konstatoval, že kupci tak opouštějí kjachtský obchod a ztráty z něj se snaží kompenzovat zvýšením cen v Nižním Novgorodu, takže vše nakonec zaplatí spotřebitel. V Nižním Novgorodu, kde například odbyt vlněných látek nebo zpracovaných kůží závisel ve čtyřicátých a ještě na počátku padesátých let 19. století zásadním způsobem na kjachtském obchodu, se tato situace projevovala snížením odbytu ruského zboží na straně jedné a růstem cen čaje na straně druhé. Není náhodou, že v té době zobecnilo na nižněnovgorodském trhu rčení „Čaj určuje všechny ceny“.118 Ruská vláda reagovala na situaci sérií opatření. V roce 1854 povolila platit Číňanům za čaj stříbrnými výrobky pod podmínkou, že jejich hodnota nepřevýší třetinu hodnoty vyvážených manufakturních výrobků a třetinu hodnoty kožešin. V roce 1855 byl povolen soukromý obchod a v roce 1861 byl povolen dovoz a vývoz stříbra i zlata bez jakéhokoli omezení. V březnu 1861 ruská vláda snížila dovozní cla na kjachtský čaj a v říjnu

téhož roku zavedla v Kjachtě a v Zabajkalsku bezcelní režim.

V roce 1856 byl obchod v Kjachtě povolen kupcům 2. gildy a v roce 1861                                                                                                                       117 118

 

Neskol’ko slov o kjachtinskoj torgovlje, Sankt Petěrburg 1856, s. 34. OSTROUCHOV, K voprosu o značenii, s. 253.

41  

42    

kupců 3. gildy a rolníkům. Tato opatření posílila roli sibiřských obchodníků v kjachtském obchodu.119

Přes tato opatření Kjachta,

především po otevření Sin-ťiangu ruskému karavannímu obchodu na základě Kuldžské smlouvy z 25. srpna 1851, ztratila pozici centra tranzitního obchodu a začala rychle upadat.120 ZÁVĚREM Rusko-čínský obchod v Kjachtě byl oboustranně výhodný. Rusku přinášel významné zboží, které nemohlo po dlouhou dobu získat jinou cestou. Na druhé straně se obchod na ruské straně dlouho potýkal s problémy spjatými s velkou geografickou vzdáleností kjachtského centra, nedostatečnou dopravní infrastrukturou a v neposlední řadě s rozmanitou neefektivní státní regulaci. Tyto bariéry padly až koncem šedesátých let 18. století, kdy obchod v Kjachtě začal vzrůstat. Za zlatou éru lze z ruského pohledu považovat druhou čtvrtinu 19. století, kdy kjachtský obchod podstatným způsobem přispěl k rozvoji sibiřské ekonomiky a v rané fázi i k industrializaci Ruska, umožnil jeho ekonomické pronikání na trhy Dálného východu, i když ani v tomto období nelze mluvit o nerovnoprávném

obchodu,

jak

jej

charakterizovala

starší

čínská

historiografie. Čínská vláda nepřikládala v sledovaném období zahraničnímu obchodu velký význam a nijak výrazně nepodporovala obchod jako takový. V Poamuří sledovala primárně vojensko-strategické cíle, kterým byl obchod v Kjachtě podřízen. Využívala regulace obchodu jako nástroje k tlaku na ruské autority v jiných otázkách. Obchod v Kjachtě tak nikdy nedosáhl rozměrů, které se nabízely a rychle upadl, jakmile se objevila alternativní snazší cesta k obchodní výměně mezi Ruskem a Čínou.                                                                                                                       119 120

 

Tamtéž, s. 142–143. Dokument uvádí v plném znění MJASNIKOV, V. S. (ed.), Russko-kitajskije dogovorno-pravovyje akty, dok. č. 11, s. 58–62.

42  

43      

 

43