Motto: „Křížem krážem Češi světem“.
Rumunský Banát 28. 6. - 8. 7. 2013 turistika ve vesnicích krajanů Rumunsko bylo první cizí zemí, kterou jsem navštívil. Jako student jsem tam jezdil často a to jak k moři, tak i do hor včetně Fagaraše, Retezatu či pohoří Bucegi. Měl jsem tam v té době i svou lásku, Lilianu Turcanu, studentku z Bukurešti. Rozhodl jsem se vyrazit po 50. letech znovu do rumunského Banátu, kde v šesti vesnicích žijí česky mluvící potomci původních českých přistěhovalců; ne jako turista, ale jako poutník. Vrátil jsem se na místo, které mne zaujalo už dávno, stejně jako se vracím v posledních letech do Santiaga ve Španělsku. Rumunský Banát je oblast rozprostírající se při hranicích se Srbskem a Maďarskem. Před téměř dvěma sty lety byl jižní Banát liduprázdný. Stal se uherskou provincií a v té době tu vznikala vojenská hranice. Tuto oblast bylo třeba osídlit. Byla potřeba dřevorubců a dělníků, kteří by vykáceli tamní lesy. Lidem z Čech a Moravy byla přislíbena půda, zadarmo dřevo na stavbu domů a hlavně to, že budou na deset let zbaveni všech daní a vojenské služby. Několik desítek rodin 1
se nechalo přemluvit a odešlo. Po několika letech však lidé zjistili, že sliby nejsou dodržovány, ale už bohužel nebyla cesty zpátky. Tak došlo k jejich usazení v této oblasti. Čas jakoby se zastavil… Banát byl v roce 1919 rozdělen mezi Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jen malá část připadla Maďarsku. Tomu odpovídá i dnešní podoba hranic. V současnosti tu žije kolem 2000 obyvatel dodnes mluvících česky. Vesnice jsou propojeny turistickými cestami, které vedou kolem atraktivních míst, jeskyní, vodních mlýnků a krasových kaňonů. Je zde nedotčená příroda na úpatí rumunských Karpat v horách nad úchvatnou Dunajskou soutěskou. V Rumunském Banátu jsem se u krajanů, kteří osídlili nejjižnější výběžky Karpat, vrátil do doby svého dědečka ve Vejvanovicích na Chrudimsku, kde jsem jako dítě do 14ti let pracoval na poli a pomáhal s hospodářstvím. Tehdy čas a život ubíhal poklidněji než dnes a hodnoty byly jiné než dnes, v době internetu. Byla to nelehká doba vesnických hospodářů, časy, kdy tradice a víra byly nade vše. Vrátil jsem se na chvilku do původní zemědělské krajiny, kde se žije v souladu s přírodou, o což se v posledních letech snažím i já, a jak říkám: „chci být šťastný, pokorný, spokojit se s málem, žít v souladu s přírodou“. Těšil jsem se nejvíce na obyčejné lidičky, podobné jako jsem potkával v Nepálu nebo na Madagaskaru či nedávno v Indii, jejich jídla, rumunské speciality, mici, šármí, domácí sýr, grilované ryby, vdolky pečené na peci, slivovici, vonící seno, které jsem sušil jako malý kluk na loukách svého dědečka. 28. 6. pá Poslední školní den, kdy jsem se v Jičíně rozloučil jen s přáteli, neboť Jitka byla na dovolené v Africe. Vlakem jsem odjel
do
Prahy
a
večer
klimatizovaným autobusem pana Hrůzy přes Brno, Bratislavu, Budapešť a Temešvár přímo do Svaté Heleny, což je největší a nejstarší česká 2
obec v Banátu. Bylo to asi 1000 km a cesta trvala 15 hodin. Cena zpáteční jízdenky byla 2500 Kč
[email protected]. Autobus nebyl zcela obsazen a tak jsem měl k dispozici dvě sedadla pro sebe. Celkem příjemná jízda během noci, ale jen samotný začátek po dálnici z Prahy do Brna byl trochu děsivý, vzhledem ke stavu vozovky, zvláště v pravém pruhu, kde náš autobus bohužel většinou jel. 29. 6. so
okolí Svaté Heleny
(kolem větrných elektráren) – 10 km, převýšení 300 m. Před 10. hodinou jsme přijeli na náves
obce
Svatá
Helena,
kde
autobus končil a já se ubytoval na doporučení jedné dámy, cestující se mnou, hned vedle hospody na návsi u paní Kučerové. Předtím jsem ještě v městečku
Moldova
na
tržnici
vyměnil 50 € za rumunské lei (1 € =
4.35 lei). Teprve na místě jsem zjistil, že nejžádanější
měnou
nejsou lei ani eura, ale Také
české paní
koruny. Anka
Kučerová žádala za ubytování s polopenzí, tj. večeře a snídaně 350 Kč nebo 14 €. První kontakty byly v hospodě na návsi jak s místními, tak s turisty, kteří přijeli nebo kteří pobyt již končili. Domácí nabízeli kromě rad také slivovici nebo třešňovici a pilo se hlavně pivo za 3.50 lei, tj. 21 Kč (stačilo dát 20 Kč). Poté mi paní domácí 3
nabízela kávu, ale já dal přednost čaji na snížení vysokého tlaku, který jsem si přivezl z Jičína. Vrátil se poté její manžel Jozef od Dunaje, kde chytal ryby, ale bez úspěchu. Odpoledne mi to nedalo a šel jsem na rekognoskaci terénu kolem římsko - katolického kostela Sv. Heleny a evangelického kostela
směrem ke Kulhavé skále, ale nikoliv červenou značenou turistickou cestou, což
Orientaci usnadňovaly větrných které
zde
mi
bylo
trochu
dobrodružství.
však stožáry
elektráren, postavila
nedávno italská firma Enel, což někteří kritizují jako narušení krajiny a někteří chválí, neboť firma jim platí za pronájem pozemku (ale jen 2000 € ročně za stožár), a zavedla do obce vodovod a zlepšila komunikace. Cesta byla převážně po vonících loukách, většinou ještě neposečených, zpět už po turistické značce k druhé hospodě ve vsi, kde mne dvě české dívky pozvaly na ochutnávku kozího sýru, který překvapivě nesmrděl, ale byl chutný a popíjel jsem pivo „Kozel“. S domácími jsem večeřel plněné papriky, chutnal jejich slivovici, popili jsme i dovezené 4
plzeňské a ochutnali skleničku tramínu, který jsem si přivezl. Anka a Jozef byli mladší jak já, ale jejich děti a vnoučata už žijí a pracuji v Česku a komunikují s nimi denně prostřednictvím Skype a denně sledují české zpravodajství na ČT 24. Překvapilo mne, že mnoho rodin má internet a také já jsem ho mohl zdarma využívat. Po večeři jsem ještě seděl s domorodci a turisty na zahrádce hospody uprostřed návsi a z 90% se mluvilo česky; jen málo rumunsky, i když všichni domácí rumunštinu znají, neboť se ji museli učit ve škole. Před odchodem domů jsem stačil koupit turistickou mapu Banátu (za 4 piva = 60 Kč) od Čecha, který svůj pobyt už ukončil. 30. 6. Svatá Helena – Kulhavá skála 5 km – Garina 8.5 km – hledání jeskyně Vranovec 14.5 km – Gernik 25 km; převýšení 1100 m. Snídani jsem si domluvil na 7. hodinu místního času, což je zde o hodinu více než u nás doma, a po hodině se vydal na cestu. Po mírném stoupání
jsem
klesal
do
hlubokého údolí s potokem Alibego skoro 300 m níže po rozkvetlých
loukách
ke
Kulhavé skále. Kolem cesty jsou i malá políčka, kde pěstují ječmen,
brambory, pšenici
a
kukuřici. Poté jsem dlouho hledal jeskyni Vranovec,
ale
bez
místního
průvodce
bez úspěchu. Vrátil jsem se stejnou cestou po modré turistické značce o 300 m výš na červenou značku a pokračoval 5
směrem Garina. Značení nebylo nejlepší a tak jsem trochu bloudil. Náročná byla cesta listnatým lesem, kde převažují buky, stále nahoru až do nadmořské výšky 850 m; občas mírné klesání a znovu stoupání. Na obloze se začaly ukazovat mraky a občas z nich i padaly dešťové kapky. Přistihlo mne to právě při obědě na překrásné louce, kde jsem se uvelebil, ale naštěstí to trvalo jenom pár minut. Při pokračování členitým terénem převážně lesem jsem potkal jediného turistu za den, studenta, který zde pracoval na sušení a sklizni sena za ubytování a stravu. Do cíle v obci Gernik jsem přišel v 16 hod. RČ (rumunského času)
kolem českého kostela a české školy, kde mne zastihl déšť a tak jsem zašel do místní hospody na točené rumunské pivo Ursus za 3.50 lei = 21 Kč. Po dešti jsem začal hledat ubytování, což nebylo snadné, neboť zde byl autobus Čechů, botaniků. Ubytovala mne opět starší Češka, ale nikoliv ve svém domě, kde čekala skupinku 5 Čechů, ale v domě
naproti,
který
vlastní
podnikatel z Čech. Dům je uvnitř nově
přestavěn
a
kvalitně
vybaven; kromě tří pokojů a velké kuchyně má v koupelně velkou vanu
s vířivkou,
kterou
jsem
dokonce využil; neuvěřitelné. 6
Paní domácí, též Anka, 56 letá vdova s velkými problémy s dýcháním, tento dům uklízí a hlídá, a přivydělává si tak na živobytí. Pracovní příležitosti tu jsou v poslední době minimální. Mladí lidé proto odcházejí do Čech a české vesnice se tak postupně vyklidňují. Ve zdejší obci Gernik žilo v roce 1937 1400 Čechů, v roce 2000 559 Čechů a dnes jen asi 350 Čechů; do školy dnes chodí jen 13 dětí. Všichni se učí do 10 let jak rumunsky, tak i česky, ale lidé mezi sebou mluví výhradně jen česky. Vstupem Rumunska do EU v roce 2007 se usnadnilo krajanům přesídlení do Česka a tak v celém Banátu jejich počet stále klesá a obce začínají vymírat. Jejich domy kupují jak Rumuni, tak i Češi a používají je jen k rekreaci jako své chalupy. Večeřel jsem u Anky společně s pěti Čechy z Podkrkonoší, kteří přijeli výše zmíněným autobusem. Paní domácí nabídla pálenku, nudlovou polévku a rumunskou specialitu šármí, tj. plněný zelný list (podobně jako plněná paprika) s domácí smetanou a moučník s ořechy. Zbylé moučníky jsem dostal ještě ke snídani, když jsem se večer vracel z místní hospody. 1. 7. po Gernik (550) – U Petra 4 km – U Filipa 9 km – Rovensko 16 km; převýšení 800 m; odpoledne procházka 4 km, převýšení 100 m; celkem 20 km, převýšení 900 m. Výborně odpočatý jsem snídal už v 6 hodin a za hodinu už odcházel na další výlet do Rovenska. Po ránu byla velká oblačnost, teplota jen asi 15°C. Během dne se však vyjasnilo a teplota dosáhla k 20°C a byl mírný vítr. Byl jsem na horách v nadmořské výšce cca 500 m a ještě jsem stoupal do nejvýše
položené
obce
v Banátu, do Rovenska, která má nadmořskou výšku 750 m, což
je
srovnatelné
se
Špindlerovým Mlýnem. Mezi rozkvetlými loukami, kde sklízeli seno a pasáci pásli ovečky, jsem stoupal 7
nahoru, abych v zápětí prudce musel klesnout k říčce Gramensca, kde jsem se zastavil „U Petra“, což je stará soustava vodnic. Jsou to dřevěné mlýnky, dříve na mletí mouky, dnes tu šrotují obilí pro prasata, krávy a koně. Dlouho jsem poslouchal „mlynáře“ a „koňáka“ zároveň. Je o 15 let mladší a živí ho hlavně turistické vyjížďky na koních, převážně českých turistů. Děti i vnoučata už žijí v Čechách, hlavně
v oblasti Žatce, Rokycan, Podbořan a Rakovníku. Pokračoval
jsem
po
červené turistické značce kolem salaše prudkým stoupáním
nahoru,
střídavě bukovým lesem, občas i borovicovým, kde
byl chládek, ale také po rozpálených loukách, kde vonělo seno a létali motýli. V další usedlosti „U Filipa“ žijí jen Rumuni, byl zde značný nepořádek a hlavně 8
jsem se musel bránit psům,
kteří
se
zakusovali střídavě do mých hůlek (lepší než do
Žádné
nohy)…
turisty jsem tentokrát nepotkal.
Už
před
obědem jsem přišel do
Rovenska, prý nejhezčí české obce v Banátu, kde bylo trochu chladněji, neboť většinou
slunce schováno
bylo za
mraky. Obec přes den byla skoro vylidněná; snad jen 150 stálých obyvatel tu žije a tak chybí i hospoda. Jen malý přístřešek je vedle obchodu, který je však otevřen až v 17 hodin. Ubytoval jsem se opět ve stavení Petra Pražáka, kde mají koně, krávy, kuřata, kde žijí starší rodiče a padesátileté děti; jejich mladší generace opět ale už v Česku. Tvrdili, že oni jsou poslední generace, která tu dožije, neboť mladí zde postupně odcházejí. Odpoledne jsem se prošel po okolí a hledal cestu na zítřejší den. Večer se v domě ubytovali ještě čtyři Moraváci ze Zlína, kteří se vraceli od moře z Řecka a tak bylo o zábavu postaráno. K večeři rumunskou
všichni
nudlovou
specialitu
mici
polévku, (klobása,
brambor, okurka), moučníky a slivovice. 9
2. 7. út Rovensko – Sopotu Nou 9 km – jezero Lagun Dracului 17 km – Sasca Romana 38 km; převýšení 500 m. Vstával jsem v 6 hodin a za hodinu
se
vydal
směrem
k soutěsce řeky Nera. Byl překrásný slunečný den a pěkné výhledy z hřebene do údolí, kde se ještě válela mlha. Cesta zde není klasicky značena, červenými
ale
jen puntíky
občas na
stromech, a stále klesala dolů o více jak 500 m do obce Sopotu Nou. Předtím ale ještě trochu bloudění a porada s pasáky ovcí. Došel jsem do obce po silnici asi 1 km a přešel k čisté bystré řece Nera, odkud vedla už červená turistická značka po pravé straně řeky. Ocitl jsem se v Národním parku, kde jsem začal po
štěrkové silnici, ale brzy odbočil na pěšinu přímo u řeky. Cesta byla velmi pohodlná, občas v lese, někdy po loukách, kde pořádně pražilo a kolem vápencové skály a na nich kytičky. Míjel jsem dvě salaše a často musel otvírat 10
a zavírat dřevěná vrata na cestě, bránícími kravám ve volném pohybu. Před jezerem Dracului jsem vystoupal na skálu po dřevěném žebříku a prodíral se skoro trním; pokračoval jsem po úzké skalní římse a za chvilku cesta skončila, resp. jsem nevěděl, kam dál. Naštěstí z druhé strany řeky se ozvalo štěkání psa, který řeku přeplaval a přiběhl ke mně, ale choval se vlídně. Ozval se i muž, který mi říkal: „musíte řeku přebrodit, chcete-li k jezeru Dracului“, a tak se stalo. Na druhé straně mladá dvojice z Ostravy právě balila své batohy, neboť zde trávila pod širákem předchozí noc a měla v plánu stejně jako já jít skalní soutěskou řeky Nera. Asi 30 m odtud bylo 10 m hluboké, skalní čertovo jezero Lacul Dracului s tmavě zbarvenou vodou, spíše smaragdová propast. Byl jsem rád, že nepůjdu dále sám a budu mít partnery Ondru a Zuzku pro náročnou cestu kaňonem řeky. Naši skupinku doplňoval pes, který se včera večer přidal ke dvojici, když tábořila, a dostal zbytky od večeře. Připomnělo mi to
psa
z Rifugia
Auronzo
v Dolomitech, který doprovázel skupinku vedenou moji ženou Jitkou celý den kolem Tre Cime di Lavaredo.
Občerstvil
jsem
se
zbylými rohlíčky a rumunským bílým vínem a společně jsme se vydali soutěskami občas podél řeky, občas vysoko nad ní. Bylo pro mne příjemné po dvou dnech 11
samotného putování jít s mladými sympatickými Ostraváky.
Cesta
ubíhala velmi pomalu, neboť byla technicky náročná; skalní zářezy, ocelová
lana,
tunely,
dokonce
překonat
čtyři
strmé bylo brody.
výstupy, nutné Zvláště
poslední dva, když už jsem šel sám, byly široké a hluboké, a voda měla značnou sílu. Cesta však byla překrásná. Soutěska řeky Nera je v Národním parku „Cheile Nerei“. Divoké skalní údolí má charakter kaňonu, jehož stěny jsou místy až 400 m vysoké, což nebylo možné vyfotit. Údolí je protkáno mnoha jeskyněmi a při větší vodě je kaňon sjízdný na lodi. Bohužel přátelé po 15 km společné chůze se rozhodli cestu ukončit, neboť Zuzka byla značně unavena a často převazovala své namožené koleno. Na její obhajobu musím napsat, že na svou štíhlou postavu měla velmi těžký batoh. Po 12 hodinách jsem se ubytoval v prvním pěkném penzionu Cheile Nerei (
[email protected]), kde jsem cenu za ubytování snížil z původních 70 lei na 50 lei a skvěle jsem povečeřel; chutné
grilované
vepřové
maso
s bramborovou kaší a zeleninou a samozřejmě
pivo.
Společnost
mi
dělali dva rumunští Němci, které jsme potkali v soutěsce řeky.
S dnešním
dnem jsem byl nesmírně spokojený, i když byl trochu delší; plných 12 hodin a 38 km chůze. Většina cesty byla ve stínu stromů, což bylo velmi příjemné, neboť slunce velmi pálilo. 12
3. 7. st Sasca Romana – Sasca Montana 3 km – vodopád 6 km – Carbunari 11 km – Sopotu Nou 26 km – Rovensko 42 km; převýšení 1300 m. Po snídani jsem odešel z penzionu v 7 hodin, kdy slunce už ozařovalo modrou oblohu. Po silnici jsem šel do obce Sasca Montana, která je dlouhá skoro 3 km. Na konci obce jsem odbočil vlevo na modrou turistickou značku k vodopádu Susara.
Dále
byla
cesta
„zarubaná“;
velmi
popadané
stromy a kluzké kameny a voda tekoucí po cestě. Následoval
asi
patnáctiminutový strmý výstup lesem, kde byl neuvěřitelný sklon; snad 40°. Zbylá část už byla pohodlná bukovým lesem do vsi Carbunari, kde jsem nakoupil čerstvou zeleninu a k vyřízení
pivo mailů
a
využil
přímo
internet
v kanceláři
starosty. Mnoho úředníků se přišlo podívat, co píši, resp. jakým jazykem, když jsem z Česka. V této oblasti pobývají rumunští Němci a tak bylo snadné se
s nimi domluvit. Pokračoval jsem po štěrkové silnici do Sopotu Nou ve snaze zkrátit 15 km dlouhou cestu stopem, ale bohužel žádné auto vůbec nejelo. Posilnil jsem se na to jedním „lahváčem“ za 2.50 lei, tj. 15 Kč, a klábosil s místními, tentokráte německy. V Sopotu Nou opět první zastávka na místním úřadě a poté v malém obchůdku,
kde 13
jsem
nakoupil
pivo, poobědval
a dostatečně si odpočal před výstupem do Rovenska ležícího o 500 m výše. Velmi dlouho jsem hledal neznačenou stezku a nebylo s kým se ani domluvit. Poprvé jsem na doporučení jediného Rumuna stoupal nesprávným směrem nejméně 40 minut stále do kopce, ale pochopil jsem, že Rovensko leží na vedlejším hřebenu a tak jsem se vrátil. Nikde nebyl červený puntík na stromě či na sloupu elektrického vedení a tak jen podle intuice jsem se vydal po vedlejším hřebenu opět nahoru, naštěstí správným směrem. Do stavení v Rovensku, kde
jsem včera zanechal část svých věcí, jsem přišel po 19. hodině, tzn. opět 12 hodin v terénu a dalo to neuvěřitelných 42 km a nastoupal jsem 1300 m. Předtím jsem se ještě zastavil v „magazínu“, což je obchůdek se vším možným, a doplňoval tekutiny a klábosil s mladými Čechy z Prahy, kteří byli oblečeni v maskáčích. U manželů Pražákových jsem tentokráte večeřel s mladou českou rodinkou, která žije v Bukurešti. Pán tam pracuje jako šéf rumunsko - českého kulturního střediska a tak večer s nimi byl opět velmi zajímavý. Večeře jako vždy zakončená slivovicí a navíc skvělé moučníky. Do postele jsem se dostal až kolem 23. hodiny, tentokráte značně unavený. 14
4. 7. čt Rovensko (750) – salaš (300) 10 km – Debelilung 24 km - nad Bígrem (850) 35 km – Bígr (500) 40 km; převýšení 1300 m. Vstával jsem jako obvykle v 6 hodin rumunského času a po snídani se dlouho loučil s domácími. Paní Pražáková mi dala ještě chléb a moučníky na cestu a děda nalil pohárek slivovice, prý na příští setkání, který jsem celý ale nevypil. Venku bylo teplo, slunečno, překrásný den, a tak jsem šel jen v šortkách a krátkém tričku. Pohodlná byla cesta zvlněným terénem nejprve po kvetoucích loukách a poté převážně bukovým lesem,
který
mne
chránil
před
ostrými
slunečními paprsky. Po 1.5 hodině jsem naposledy z dálky uviděl Rovensko, neboť cesta klesala skoro 450 m dolů do údolí, kde je bývalá salaš. Jen chvilku jsem šel pohodlnou cestou údolím, ale červená značka brzy chyběla, což bylo znamení, že jdu špatně. Asi 1 km jsem se vracel a musel začít stoupat do neuvěřitelně strmé stráně lesem, což trvalo víc jak hodinu. Nit na mně nezůstala suchá, jak jsem se potil, a nevzpomínám si, že bych někdy v životě vystoupal na tak krátkém úseku o 600 m výše. Snad jen díky hůlkám jsem nespadl dolů, ale i tak jsem se klouzal a dvakrát upadl na suchém, ale strmém terénu! Asi po 4 hodinách
jsem
dosáhl
vrcholu, kde bylo malé tábořiště a kolem zbytky českých konzerv. Nedaleko odtud jsem si dopřál malý piknik a radoval se jak z krásného dne, kde jen ptáci
zpívali
a
tisíce
různobarevných motýlů mne doprovázely na náročné cestě do Bígru; žádní lidé. 15
Následoval též strmý sestup, ale ještě delší než ten předchozí. V údolí byla však jen stezka plná napadaných stromů, kopřiv, trní – cesta „zarubaná“! Zde jsem šťastně improvizoval, opustil stezku vedoucí spíše potokem a pokračoval souběžnou cestou, kde jsem potkal v protisměru motorkáře
polské a
s nimi
konzultoval další cestu. Po přebrodění řeky, kde jsem si namočil boty, jsem se dostal opět na správnou
červeně
značenou cestu, což jsem oslavil jediným pivem z batohu. Bohužel na dalším rozcestí jsem pokračoval lesní cestou stále nahoru, ale značka opět chyběla. Nechtělo se mi vracet a tak jsem musel vystoupat hodně vysoko nad Bígr, kde jsem zase potkal české „čtyřkolky“ a jejich řidiči mi sdělili, že i touto cestou přijdu do Bígru. Bohužel to bylo ale mnohem delší a musel jsem vystoupat nad vesnici a do ní snad 250 m sestupovat. Po více jak 12 hodinách šťastný vidím střechy domů v Bígru a první kroky míří k místní hospodě. Celý den jsem musel popíjet jen vodu nejen ze studánek, ale ze všech možných potůčků; taková byla žízeň v tom horku. Na lavičce na návsi jsem si přisedl k místním studentům, od kterých se dozvídám, že obec má jen 250 stálých českých obyvatel a do školy chodí 6 dětí (1. až 8. třída!). 16
Na doporučení hospodské jsem si zajistil nocleh o tři domy vedle a za hodinu prý mohu přijít na večeři. Odpočíval jsem s českými turisty před hospodou a po večeři jsem se zase vrátil.
Dům,
kde
jsem
spal,
byl
plný
rumunských studentek a tak pro mne zůstalo volné jen lůžko v kuchyni, ale já spal „jako zabitý“.
V Bígru
jsem stačil
vyfotit
jen
římskokatolický kostel Sv. Trojice. 5. 7. pá Bígr(500) – Kopřiva (912) 8 km – Baia Noua 14 km – Eibental (400) 18 km + vycházka směr Známana a zpět 2x 2 km = 22 km; převýšení 950 m. Vstal jsem jako obvykle v 6 hodin a jedl neobvykle dlouho, neboť snídaně byla velmi pestrá; domácí vajíčka, domácí klobásy, paprika, rajčata, čerstvá cibulka, švestková
zavařenina,
domácí
smetana atd. Co jsem nesnědl, dostal
jsem
sebou
v balíčku.
Navíc do mé plastové lahve na víno mi paní domácí nalila ještě pivo, abych netrpěl žízní jako včera. Opět dlouhé loučení, fotka nakonec a odešel jsem na poslední větší túru. Přestože mi včera večer všichni rozmlouvali, abych nechodil po červené značce, kde je cesta velmi náročná a špatně značená a šel delší cestou po žluté značce, červená značka a kratší cesta u mne
zvítězila.
Při
strmém
stoupání o 650 m nahoru jsem na jejich slova vzpomínal a skoro
litoval,
neposlechl.
že
jsem
Bedlivě
je
jsem
musel hledat značky, abych 17
„nekufroval“ jako včera. Začal jsem klesáním podél silnice, ale brzy zase stoupal lesní cestou. Následoval sestup do údolí vysokou mokrou trávou a trnitými keři a poté neuvěřitelně dlouhý výstup bukovým lesem, kde jsem často musel zastavit a hledat pokračování v cestě, tj. červenou značku na dalším buku. Štěstí mi přálo a tak jsem došel kolem starých zrušených dolů v roce 2007 v Baia Noua, kde se těžil 150 let antracit, do obce Eibentalu. Poslední 4 km už byly snadné a opět jsem potkal české čtyřkolky. Po 5ti
hodinách jsem ukončil cestu ve stylovém penzionu „U medvěda“,
kde
bylo ještě
zavřeno,
ale
já
mohl
poobědvat z vlastních zásob a za chvilku přišla servírka a přinesla mi točené pivo Ursus. Majitelé jsou Češi z České Lípy, ale byli zrovna v Čechách, a tak mladá dívka, studující v Temešváru mezinárodní vztahy, vede po dobu prázdnin jejich podnik. Její přání je potkat zde Čecha a provdat se do Česka. Trávil jsem s ní odpoledne, ale k večeru jsem se vydal na procházku k vyhlídce Známana, která je o 400 m výše a má být odtud výhled na Dunaj. Bohužel začala bouřka a tak jsem se brzy vrátil. Výše nad vesnicí byl alespoň signál a mohl jsem dát zprávu SMS domů, že jsem vše přežil. Před večeří jsem dal hygienu a vypral nezbytné prádlo a odpočíval. 18
Večeři mi přinesla do penzionu jiná mladá dívka, ale tentokráte mne mnoho nenadchla; obalená cuketa s bramborem a dobrý salát z rajčat a okurek. Večer jsem trávil s Čechy, kteří zde bydlí nedaleko i s nadšenci čtyřkolek, což byl podnikatel z Ostravy a jeho syn; každá čtyřkolka prý stojí 430 000 Kč! Měli sebou velký gril a skoro všechny potraviny v lednici; já jim říkám „masňáci“. 6. 7. so Eibental – Dunaj, přístaviště 6 km + Coronini směr Svatá Helena 2 km; celkem 8 km; převýšení 250 m Vstal jsem tak, abych stihl autobus jedoucí na trase Orsova – Moldava se zastávkou u přístavu na Dunaji, 6 km od
Eibentalu, kam jsem po
snídani musel dojít pěšky, což bylo většinou s kopce. V 8.30 hodin přijel téměř prázdný rumunský mikrobus, který mne za 1.5 hod. odvezl podél Dunaje do obce Coronini. Veletok Dunaj tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Vzdálenost byla asi 80 km a zaplatil jsem 13 lei, cca 80 Kč. Odtud zbývalo jen 6 km do české obce Svatá Helena,
kde
jsem
putování
v Banátu před týdnem začal a nyní ukončil. Asi po 2 km stoupání mi zastavilo osobní auto a řidič nabídl, že mne odveze zdarma zbývající 4 km. 19
Na Dunajskou stezku dlouhou 3.6 km, kde vedla římská silnice do Dácie už před N.L. za éry císaře Traiana, bohužel nebyl čas. Obědval jsem ve společnosti českých turistů před hospodou, kde všichni vyprávěli své zážitky a popíjeli pivo. Přišly i známé dívky z minulé soboty. Poté jsem u domácích vyřídil všechnu mailovou poštu a na návsi s Čechy, kteří teprve přijeli, konzultoval jejich plán na celý týden. Také přijelo rumunské dodávkové auto s melouny a tak jsme jich několik koupili pro zdejší děti, neboť jeden vážící cca 4 kg stál pouhých 30 Kč. Poslední večeře u Kučerů, dopili jsme zbytek červeného tramínu a poslední Plzeňské, což bylo uschováno v jejich lednici po celý týden. Poté jsem absolvoval v kulturním zařízení vedle kostela přednášku s filmem o Jeruzalému. Už ve 22 hodin jsem šel spát. 7. 7. ne V 6 hodin ráno jsem odjel klimatizovaným autobusem zpět po stejné trase do Brna, kam jsme přijeli v 16.32 hodin. Za 5 minut už jsem seděl v expresu Vídeň – Praha. Za Českou Třebovou však byla výluka na trati a tak rychlík přijel do Pardubic z 29 minutovým zpožděním. Rychlíkem jsem pokračoval do Hradce Králové a odtud autobusem do Jičína, kam jsem přijel ve 21 hodin. Jsem moc rád, že jsem zvládl náročné túry v opuštěné, ale krásné krajině na jihozápadě Rumunska,
v Karpatských
horách
poblíž
soutěsky Dunaje, navštívil pět ze šestice českých vesnic. Poznal život, zvyky a tradice krajanů, kteří sem přišli na začátku 19. století, tj. před více jak 190 roky. Ochutnal jsem jejich jídla, ale i povidla či místní kořalku. Šetrné tradiční zemědělství zde zachovalo neporušenou přírodu, vzácné rostliny. Viděl jsem nejen koňské povozy, ale i fůry sena, které táhly kravičky. 20
Toulal jsem se převážně listnatými lesy, které se střídaly s loukami, pastvinami a políčky v podhůří Karpat. Nejhezčí ale byla setkání s krajany, kde jsem nasával unikátní atmosféru stejně jako nedávno u Bajkalu. Má návštěva byla zároveň pomocí našim krajanům, kteří mají hluboko do kapsy a živí se tvrdou manuální prací; mají však hlubokou životní moudrost a proto jsem rád s nimi hovořil a snažil se být pokorný. Přehled kilometrů a převýšení: So 1/2
10 km
300 m
Ne
25 km
1100 m
Po
16 km
800 m
Út
20 km
900 m
St
42 km
1300 m
Čt
40 km
1300 m
Pá
22 km
950 m
8 km
250 m
So 1/2 Celkem
83 km
6900 m za 7 dní, tj. 26 km/den, převýšení 1000 m/den
Náklady na cestu: Doprava
2600 Kč
Ubytování, stravování a pití
3200 Kč
Celkem
5800 Kč
V Jičíně 9. července
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013
21
