RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 20
kapitola 2.
„Ano, jmenuji se Offenbach.“ Představil jsem se zcela automaticky a otevřel dvířka ve vratech. Vzápětí jsem svých slov zalitoval. Ale nezdálo se, že bych ji přivedl na stopu, prosmykla se po chodníčku kolem mne, a já pocítil nejen úlevu, ale i čarovnou vůni potu, smíchaného narychlo s kolínskou. V létě byla, jak se teď pravidelně stává, příroda tak krutá, že nejen tráva, ale i stromy usychaly, předčasně šedly a na zápraží chalupy bylo jako v pekle. Situace se vlastně nelišila od dnešní silvestrovské noci, kdy sloupec rtuti v teploměru utekl opačným směrem a já se nemohu a nemohu zahřát, přestože kamna hučí a v láhvi rumu prst po prstu ubývá. Mladá žena žádající o sklenici vody zdála se vskutku krásná. Nebyla ovšem moderní vyzáblý typ, který ze ženských dělá věšáky na šaty. Připadala mi jako dobře vyvedená váza. Hodily by se do ní květiny. Tvář lemovaná množstvím dlouhých černých vlasů svázaných do copu, pleť jakoby nedotčená sluncem. Měla lehce vysedlé lícní
20
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 21
kosti, nevytrhané černé obočí a černé oči s dlouhými řasami. Krk dlouhý, ramena poněkud široká, prsy nezanedbatelné a úzký pas s širšími boky. Vzrostlá jako lípa v květu, jen chodidla se zdála krapet veliká. Na první pohled jsem se bezútěšně (?) a naplno zamiloval. Že by po všem tom pachtění přicházela na stará kolena záchrana? Předtím jsem ten zázrak zažil jen jednou, když mě představovali Adlétě. Ale tenkrát jsem byl mladík. Dnes jsem před tou dívkou strnul a příliš dlouho ohromeně mlčel, i když jsem si mohl všimnout tmavých kruhů potu v podpaží a pod prsy mnohem dřív a poskytnout žádanou pomoc. „Jsem Hortensie.“ „Nechcete dovnitř, do chládku?“ Přijala. Když prošla síní, kde mám pár akvarelů Zámrsku a jeho okolí od místního amatéra, červotočivý mohutný stůl a lavici, na podstavečku na zdi sádrovou lidovou sošku Madony s uraženou hlavou Ježíška, skleník a v něm skvostný secesní džbán na pivo, neomylně zamířila do světnice, a já získal chvilku, abych se vzpamatoval. „Vodu nebo pivo?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil, čemu dá přednost. První pivo v ní zmizelo přímo závodnickým tempem, takže jsem se odebral do kuchyně pro druhé. Po návratu na mě upřela trochu unavené oči a zeptala se přesně tak, jak jsem nechtěl: „Nejste vy ten spisovatel?“ Ta otázka neměla padnout. Po ní jsem se dokázal chovat zle. Ano, řekl jsem jí navýsost podrážděně, opravdu jsem býval spisovatel s divným jménem, a lidé si ho proto
21
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 22
v souvislosti se skandálem kolem Holanovy ceny zapamatovali. Zatímco nikdo z nich nečetl žádnou z mých knih, pokračoval jsem, po mé řeči na Hradě přicházely anonymní i neanonymní dopisy, byl jsem označován za zrádce národa, smrdutého Žida a Němce. Začali se kolem mne točit novináři a ptali se na všechno možné. Jediné vědět nechtěli: co jsem měl vlastně na mysli. Pochopil jsem, mluvil jsem čím dál rozhořčeněji, že mi nezbývá než s psaním skončit. V Česku už slova ztratila schopnost pojmenovat věci a lidi pravdivě. Skrývá se za nimi jen goebbelsovská lež. Dřív jsem se domníval, že jasné pojmenování dává člověku schopnost dialogu s druhým, že jazyk člověka charakterizuje jako zvláštní živočišný druh. Vpravdě je to dnes jen hýkání oslů, podobné nočním rozhovorům rozvášněných koček, v nichž jde jen o oči, o uši a o páření. Když dnes, mluvil jsem dál, sleduji hovory lidí, cítím potřebu řvát a žádat nebesa, aby tu plíseň odstranila z povrchu země. „Pokud jste novinářka,“ zapíchl jsem do ní oči, „přiznejte se a rozejdeme se v míru. Pokud ne, neptejte se na nic souvisejícího s dávnými texty připisovanými jisté fyzické osobě. Nejsem už jejich autor a nebudu podávat hlášení za druhého.“ „Pozval jste mě dovnitř,“ otázala se klidně, „abyste měl komu nadávat? Proč můj vpád nechcete vnímat jako náhodu? Mohla bych zapírat, ale četla jsem skoro všechny vaše knihy a vím o tom skandálu kolem Holanovy ceny. Byl to ostatně jen rychle vyšumivší skandálek, překrytý vzápětí
22
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 23
jinými senzacemi. Češi přece posuzují tyhle věci neradi a laxně. Abych pravdu řekla, mám dojem, že se v jistém ohledu přeceňujete. Zároveň nevnímáte věci pro vás i budoucnost vašeho psaní důležitější. Jistý typ čtenáře vaše knihy vyhledává čím dál víc. Proč bych nemohla patřit mezi ně? Já se dovedu z náhod těšit a nenapadne mě přisuzovat je nějakému spiknutí vůči sobě či někomu jinému.“ Koneckonců, proč bychom se netěšili? Trapné, pomyslel jsem si. Přistihla mou nedobře maskovanou ješitnost a já bych se nejraději propadl. I teď, když si vzpomenu na udělenou lekci, mám chuť ukrýt se někam hluboko. Ale ani první krok se mi dnes nezdařil. Pokoušel jsem se otevřít venkovní dveře, jsou ale tak přimrzlé k futrům a je na nich ze zápraží nalepeno tolik sněhu, že mne, pokud se tu nestaví soused Jezbera, najdou časem vytuhlého tady a ne v nějaké sloji v okolí. Bojím se nedostatku dříví, i když jsem ho nosil celé odpoledne. Mám strach, a to jsem našel ještě další nenačatou láhev. Věděl jsem, že se poslední dobou ze mne stává paranoik. Svědčilo o tom mnoho mých snů, i ten dnešní. Napsal jsem v něm divadelní hru, a dokonce v ní účinkoval. Abych nelhal – byla to spíš taková malá morbidní revue. Nechyběly ani spoře oblečené tanečnice. Všechny byly amatérky, a tak působily na některé pány omamně. Hra měla při premiéře ohromný úspěch a já pak o něm v tramvaji (často teď mívám tramvajové nebo sídlištní sny) vyprávěl ženě Adlétě. Nevím už proč, ale nebyla na premiéře, a teď mému líčení nevěřila. Proti nám seděla asi padesátiletá
23
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 24
dobře oblečená žena. Když jsem zaslechl úryvky jejího rozhovoru se sousedkou, stačilo Adlétu upozornit, a držel jsem v ruce trumf. Dáma totiž představení nezřízeně chválila. Na zastávce přistoupila dvojice mužů. Sedli si vedle nás a hned začali posměšně a s náležitými pomlkami visícími ve vzduchu jako mraky před bouřkou ze hry citovat. Bylo mi jasné, že ji okamžitě zakážou, pokud nepřistoupím na jisté podmínky. „Že se nestydíte obtěžovat velkého spisovatele,“ vzkřikla na ně z protějšího sedadla moje obdivovatelka, a tramvaj se k ní přidala tlumeným brumendem. Jeden z mužů donucených rozruchem na příští zastávce vystoupit stačil ještě vyplivnout svůj názor. On sice přijde o místo, ale já dopadnu mnohem šeredněji. Okamžitě se objevil další a předchozí dvojici vystřídal. Povzbuzen reakcí tramvaje vedl jsem k němu tentokrát ironickou až sarkastickou řeč. Když také on za velkého láteření vystupoval, zdvihla se k odchodu i moje obdivovatelka. Její vstřícná a inteligentní tvář se najednou proměnila v chladnou masku. „Doplatíte na tu naivitu,“ řekla, a já si byl z čista jasna jist, že tady se mnou mluví skutečná moc a ne nějaký obyčejný fízl. Pak jsme s Adlétou vystoupili konečně i my. Na schodech v metru jsem si uvědomil, že citáty přednášené tajnými vlastně nepocházejí z mé hry. Volal jsem na protější pojízdné schody: Já tu hru nepsal, opravdu nenapsal.
24
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 25
„Paranoia mě nepřepadla ze samoty, ale z lidí. Vy se proto na mě, Hortensie, nezlobte.“ Najednou vysvitlo nad slunce jasněji, že odejde-li, můj opilý koráb se bez kormidla ocitne už napořád, definitivně na mělčině. Toužil jsem po ní. Zatraceně toužil. „Pokud chcete ještě na chvíli naslouchat výstřednímu starci, učiňte tak. Byl by tam modrý portugal.“ „Proč ne?“ zasmála se a v její tváři se na vteřinu usadila děvka. Vulgárnost se občas mihne v každé ženě. Je ve hře očí, v protažení těla, vysílajícího signál, v náhlém zabarvení hlasu. Jde o jasnou výzvu, ale dnes, kdy už ji dokážu rozeznat, dostává se mi jí velmi zřídka, a když, tak si připadám příliš starý na to, abych směl reagovat. „Kdo byla Adléta?“ Zdálo se, že chce odvést konverzaci jinam. Ve skutečnosti hrála dál nebezpečnou hru. „Žena, po které jsem umřel,“ slyšel jsem se říkat. „Radši bych mluvil o něčem jiném.“ Pokrčila rameny. „Dobře, ale slíbil jste červené.“ Když jsem se vracel s lahví portugalu, sklenicemi, otvírákem a hrstí černých oliv na talířku, přistihl jsem ji, jak obhlíží s bezmeznou zvědavostí – a já o zvědavosti něco věděl – zařízení místnosti. Byla to tak trochu pietní síň určená k uctění mých neexistujících předků. „Musí to tu být hodně staré,“ pravila s citem, jaký bych od ženy její letory nečekal. „Ten selský nábytek má za sebou jistě věky věků.“ Malovaná kredenc, židle, truhla a stůl neměly za sebou ani sto let. Dědeček Horejc a jeho vyvolená dostali tu kuchyň
25
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 26
hned po první válce od rodičů jako svatební dar. Holdovalo se tenkrát vlastenecky a na krátký čas tzv. národnímu stylu. Žádná venkovská chalupa ovšem nebyla takhle zařízena, vesničané neměli už nějaký čas pro jakýkoliv styl cit. Nábytek stál původně v Praze na Smíchově v domě na nábřeží Legií, kde bydlívali mohovitější občané a kde jsem s výjimkou prázdnin žil i já. Po dědečkově smrti měl skončit na skládce. Vzal jsem ho radši sem. „Myslím,“ dodal jsem zálibně, „že už s tou chalupou pomalu srůstá.“ „Tohle je ale kýč!“ vykřikla Hortensie nadšeně, když uviděla v rámu zdobeném stejnými ornamenty jako celá světnice akvarel malovaný řídkými vodovými barvami. Na obraze byla zpodobena Madona a kolem poletovali růžoví naháčci, zvaní putti. Scéna působila jako poleva na dortu doneseném právě z cukrářské dílny. Fischerová-Kvěchová byla ve své době velmi ctěná malířka a ilustrátorka, většina ji určitě nepovažovala za kýčařku. Kdysi jsem ten obraz nenáviděl stejně jako pražský dům. V každém patře byl vymalován jiný výjev ze šlechtického života, mými sny se probíhaly naparáděné děti hrající si na schovávanou a troubili v nich jeleni, pronásledovaní muži s třírohými klobouky. Na každém odpočívadle nabízela jiná na zdi vymalovaná služebná kafíčko. U vchodu byli vlevo na bílém mramorovém reliéfu vyháněni Adam a Eva z ráje a napravo ve stejném formátu Abraham napřahoval dýku, aby syna Izáka obětoval Hospodinu. Vedle v křoví ovšem už žehral na osud jasnozřivým beče-
26
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 27
ním Izákův náhradník beran a z nebes hledělo přísné Boží oko, aby Izáka na poslední chvíli zachránilo. Reliéfy byly pokryty hustou vrstvou prachu, protože pod ně umístili popelnice, lovecké výjevy porušeny elektrikáři, kteří při výměně vedení postupovali co možná nejjednodušeji a malba jim byla šumafuk. „Později dům vybavili výtahem a lóží pro vrátného. Lidé najednou začali obdivovat dokonale odvedenou řemeslnou práci i naivní půvab zašlých časů,“ zakončil jsem svou řeč. „Rukodělnost tím pádem podražila.“ „Tak jo,“ řekla s nakrčeným čelem. „Myslíte si, že za sto let,“ napadlo ji, „budou lidi obdivovat nějaké dnešní kýče?“ „Asi ne,“ odpověděl jsem. Starý kýč nás dojímá. Je za ním totiž vidět osobu s vlastní, i když pochybnou představou krásy. Dnešní kýč je nezajímavý, protože anonymní, produkují ho linky na výrobu plastových hraček, továrny chrlí CD a DVD, na nichž jsou technicky upraveny hlasy, turisté nedokážou rozeznat, zda už náhodou nebyli na stejné pláži v nějaké jiné zemi jindy, ba i dívky na ní jsou jako sochy odlité z jedné formy. Ten sochař musel být šílenec. Ale vyráběl všechno po sériích a jistě vydělal. Je-li dnes něco opravdu velký kýč, pak je to náš život, zhotovený většinou v nějaké továrně na promrhání času. Podíval jsem se na ni. „Úvaha o kýči se vás nebo alespoň vašeho zevnějšku netýká. Věnujte se radši sbírání starých kýčů.“
27
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 28
„Ó děkuji,“ pokývla hlavou, „právě jsem jeden z nich sebrala. Vidět tvé černé vlasy rozestřené na bílém polštáři... Kolikrát jsem v různých obměnách od starších pánů slyšela něco podobného. Občas jsem si uvědomila, že vlastně nemám nic proti kýčům ani proti nějakému staršímu zachovalému pánovi.“ Neřekl jsem jí, co si myslím o lenosti, požitkářství a nechuti nést následky. Neřekl jsem jí, jaké nebezpečí na ni a její vrstevníky číhá. Nechal jsem si všechno pro sebe, abych nevypadal jako moralizátor, či nedejbůh hodný člověk. Naléval jsem ji vínem a mohl být právem obviněn z nečistých úmyslů. Mha přede mnou, mha za mnou – ona ovšem věděla, proč se tak chovám. A mne zaráželo, že se nesnažila udělat ráznou přítrž namlouvacímu tanci pána řekněme málo zachovalého. Klábosili jsme o všem možném. Když horko trochu opadlo a dvůr se ocitl ve stínu, přesunuli jsme se na zápraží a pokračovali v pití i konverzaci. Na nebi se objevila večernice a mě začala přepadat nervozita. Mám jí říct, že světla na cestě do Zámrsku už víc než rok nesvítí a že bude muset vést kolo temným lesem? Co kdyby... Neřekl jsem jí to a ona se neptala. Pak začal rozhovor váznout a bylo na mně, abych zapeklitou situaci vyřešil. „Hortensie, kde v Zámrsku spíte?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem. „Na cestě bude tma jak v pytli. Nabízím vám pohostinství. Ale aby to bylo fér, musím vám říct, že jsem měl dnes v noci i erotický sen. Ta dívka se vám samozřejmě nepodobala, ale opravdu měla dlouhé černé vlasy.“
28
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 29
„A co když řeknu ne, že nechci?“ „Tak nic. Na nabídce pohostinství se samozřejmě nic nemění.“ Beze slova vstala a já slyšel klapnout dveře a pak i dvířka v bráně. Seděl jsem jako zasažený elektřinou a cítil se opuštěný. Napadlo mě, že se šla vykoupat před spaním do nádrže za zahradou, a toho nesmyslu jsem se držel i ve chvíli, kdy jsem rozestýlal, jí v pokoji nalevo, sobě v oné matoucí světnici. Vrátila se. Přiběhla nahá, mokrá a zabalená v mé ohromné osušce. „Musela jsem se přesvědčit. Zdá se, že až na drobnosti originál jsem. Šílenec mě rozhodně nemodeloval.“ Drkotala přitom zuby a já ji utíral pomalu a soustředěně, abych se ocitl naposled co nejblíž jedinečnému a geniálnímu výtvoru, jakým je mládí. Nakonec byla jako vlna útočící na břeh a pak se vracející ve chvíli, kdy by to plavec, ale ani námořníci držící se vší silou na vratkém člunu nečekali. „A teď budeme, papá, spát,“ pravila, když bylo po všem. Natáhl jsem se a zhasl lampu. „To tedy byl kýč,“ zaslechl jsem za chvíli ze tmy chichotání. „Starý sto let. Nejmíň. Rozhodně ne vyráběný po sériích.“ Vzápětí se už ozýval jen její pravidelný, poněkud hlasitý dech. Ležel jsem vedle ní a snažil se usnout. Opakovala se dávná situace, kdy žena přivezla z porodnice miminko a já první noc nespal ze strachu, aby se neudusilo. Vidím
29
RULF ZLOM.qxd
10.10.2006
10:30
Stránka 30
to dodnes. Měsíc na obloze visel v úplňku jako bělostný pomačkaný balon. Zvláštní je, že když jsem teď pohlédl polozamrzlým oknem ven, bylo jasno, sněžit na chvíli přestalo. Nad dvorkem se oblohou zase sunula důvěrně známá papírová koule. Když venku mrzne, dívám se do vesmírného akvária raději z bezpečí. Mám rád oheň, ale teplo vyzařující ze spících bytostí je jistě lepší. Mimoděk jsem teď zavadil pohledem o skleněné okénko v krbových kamnech. Plamínky se v něm svíjejí skoro stejně jako my při milování. Ale je zima. Chtě nechtě tam budu muset ještě pár polen přihodit.
30
