Rudolf II. 1. Mládí a počátky vlády Maxmiliánův syn Rudolf II. (1552 - 1612) byl také vychován ve Španělsku. Strávil tam 7 let, která ho navždy ovlivnila: španělština se stala jeho nejoblíbenějším jazykem, oblékal se podle španělské módy. Ze Španělska si také přivezl přesvědčení, že králova vůle musí být beze zbytku naplňována a že mezi nejužitečnější královské výsady patří možnost shromažďovat kulturní skvosty (smysl i vášeň pro umění byly Rudolfovi zřejmě vrozené). Rudolf nastoupil na trůn po otcově smrti v r. 1576. Čeští stavové jej získali k tomu, že od r. 1583 sídlil v Praze. České království bylo nejbohatším státem habsburské střední Evropy. Proto především na českých berních závisel výběr peněz na armádu proti Turkům. Rudolf věděl, proč by měl Čechům vyjít vstříc, a Češi si od panovníkovy přítomnosti slibovali zlepšení postavení českých stavů i nekatolíků obecně. 2. Osobnost, pražský dvůr a kultura S Rudolfovým příjezdem pronikla do Prahy prakticky celá tehdejší Evropa. Praha se na bezmála 30 let proměnila v křižovatku kultur, uměleckých směrů, vědy a diplomatických intrik. Rudolf si udržoval vzezření sebevědomého vladaře, ale pod touto maskou se skrývaly pochyby a nejistota: jinak mnohostranně nadaný Habsburk neovládal umění zdlouhavých vyjednávání s reprezentanty stavovské monarchie i protestantských říšských zemí, a tak se řešení mnohých problémů záměrně vyhýbal. Podat souhrnný obraz Rudolfovy Prahy na několika řádcích je nemožné. Využijme tedy alespoň toho, jak je náš pohled na rudolfinskou dobu ovlivněn filmem Martina Friče a Jana Wericha Císařův pekař a Pekařův císař. Pokusme se pro zajímavost porovnat hlavní postavy filmu s jejich reálnými předlohami. Rudolf II., římský císař a český a uherský král (ve filmu ho hrál Jan Werich): jeho osobní život byl zásadně ovlivněn postupným rozvojem duševní choroby, maniodepresivní psychózy, vyznačující se střídáním deprese (útlumu) a mánie (hlučného neklidu). Nemoc propukla naplno r. 1598, do té doby se však Rudolf dosti lišil od své filmové podoby: udivoval širokým kulturním rozhledem, zajímal se o svou oblíbenou alchymii i o lékařství, dbal na realizaci preventivních opatření proti moru. Uměl rázně poroučet, ale také dokázal odpustit provinilcům. Vždy se však vyznačoval nedostatkem smyslu pro humor a povýšeností (k audienci nepřijal zdaleka každého, setkáním s prostými lidmi se pečlivě vyhýbal, ale zato dával jména jelenům ve své brandýské oboře). V politice nechával průchod protireformačním snahám katolické církve, ale sám je nijak nepodporoval a katoličtí hodnostáři mu vyčítali vlažnost ve víře. Za provoz svého dvora, ale zejména za nashromáždění obrovských uměleckých sbírek platil obrovskými částkami, ovšem dokázal také finance získat. Proslul početnými milenkami, nikdy se však neoženil. Jeho zdravotní potíže k stáru ztížila i pohlavní choroba. hraběnka Stradová, Rudolfova partnerka (hrála Marie Vášová): celým jménem Kateřina Stradová z Rosbergu, byla dcerou prvního správce Rudolfových sbírek. Milenkou o 15 let staršího Rudolfa se stala nejpozději ve svých 17 letech. Již v osmnácti mu porodila syna Julia Césara d°Austria a s Rudolfem žila až do konce císařova života - Rudolf ovšem míval kromě ní ještě množství milenek dočasných. Nešťastný don Julio také nebyl duševně v pořádku: dnes bychom jej označili za sadistu. Rudolf mu přikázal žít v ústraní na Českém Krumlově, který koupil od Rožmberků. Don Julio se tam
zamiloval do šestnáctileté dcery místního lazebníka, pobodal ji, vyhodil z okna zámku, a když přežila, rozsekal ji mečem (stalo se r. 1608, Julio zemřel o rok později ve vězení). komoří Lang, intrikán proti Rudolfovi (hrál Bohuš Záhorský): celým jménem Filip Lang z Langenfelsu, v pozdních létech Rudolfova života opravdu získal nad nemocným císařem značný vliv, využívaje i jeho pověrčivosti. Dokázal u císaře prosadit zájmy lidí, od nichž zároveň bral obrovské úplatky. Jeho bohatství zavdalo příčinu k zvěstem (patrně neopodstatněným) o tom, že Lang rozkrádá Rudolfovy sbírky. Rudolf tedy učinil jeden z posledních prozíravých činů svého života: nechal Langa zatknout, vyslýchat, a než byla záležitost uzavřena, Lang ve vězení r. 1610 zemřel. Jeroným Alessandro Scotta, dvorní alchymista (hrál František Černý): ve filmu je hlavním reprezentantem alchymistického živlu na Rudolfově dvoře. Alchymisté přinášeli do Evropy orientální (arabské a židovské) vědomosti o přírodních vědách (z výrazu alchymie opravdu pochází slovo chemie). Byli oblíbení a vážení, ačkoli v jejich práci bychom našli také omyly i vyložené podvody - stačí vzpomenout na výrobu drahých kovů a elixír mládí (obojí žádáno panovníky chtivými bohatství a početného potomstva). Kromě Prahy byl dalším velkým alchymistickým střediskem Český Krumlov, na němž vládl Vilém z Rožmberka. Sám Scotta pracoval dřive, než přišel do Prahy, např. na pařížském dvoře Kateřiny Medicejské (organizátorky bartolomějské noci). magistr Edward Kelley, hlavní padouch (hrál Jiří Plachý): anglický alchymista. Když mu v Leicesteru jako podvodníkovi uřízli uši, odejel do Polska a posléze do Čech: nejprve působil u Rožmberků, pak se dostal do Prahy k Rudolfovu dvoru. Dokázal předstírat transmutaci běžných kovů ve zlato a byl povýšen do šlechtického stavu. Během své alchymistické činnosti v Čechách nashromáždil obrovské bohatství, včetně pozemkového majetku (kromě mnoha vesnic např. i dům na dnešním Karlově náměstí, jenž se odtud nazývá Faustův). V r. 1591 však zabil protivníka v souboji a musel uprchnout z Prahy. Na útěku byl polapen v jihočeské Soběslavi a uvězněn na Křivoklátě. Za jeho propuštění se přimlouvali Vilém z Rožmberka i anglická královna Alžběta I. (!). Ocitl se tedy na svobodě, ale brzy byl znovu zavřen, tentokrát pro dluhy a v Mostě. Ve vězení se sám otrávil r. 1597 ve věku 42 let. Tycho Brahe, dánský astronom, který při výkladu o sluneční soustavě zamíchal sklenice, z nichž jedna byla otrávená: ve Švédsku vybudoval astronomickou observatoř, již vybavil přístroji vlastní konstrukce. V Praze pak spolupracoval s německým matematikem a astronomem Johannesem Keplerem, jenž byl o generaci mladší a později objevil zákony pohybu planet kolem Slunce (Keplerovy zákony; Kepler se ovšem zabýval i astrologií, tedy sestavováním a výkladem horoskopů). Brahe pobýval také u Rožmberků. Je pohřben v pražském Týnském chrámu, dnes je po něm pojmenován jeden z měsíčních kráterů. hrabě Hermann Christoph Russworm, polní maršál v rachotícím brnění (hrál Zdeněk Štěpánek): německý vojevůdce v habsburském vojsku, hrdina válek s Turky. Když se však dopustil vraždy, byl r. 1605 v Praze popraven. rabín Jehúdá Löw ben Bezalel, tvůrce Golema: vrchní rabín Království českého (nejvyšší správce české židovské náboženské obce), byl rabínem také polských Židů. Podporoval důkladné studium judaismu, byl ovšem vzdělán všestranně: vynikal v astronomii i astrologii, v matematice i fyzice. Na rozdíl od filmového příběhu zemřel až r. 1609, dokonce byl Rudolfem přijat k soukromé audienci, což bylo tehdy v případě židovského rabína neobvyklé. Po smrti se stal hlavní postavou mnoha pověstí.
Golem, hliněný obr: podle pověsti vytvořil Golema Rabbi Löw jako svého domácího sluhu. Golem prý tedy měl rozměry lidské postavy. Oživován byl šémem, který se mu vkládal do úst (tak ještě ve hře Golem od Jiřího Voskovce a Jana Wericha). Sám název tohoto umělého člověka je snad zkomolen ze slova holomek, jímž staří Čechové označovali sluhu: mělo by se tedy správně psát golem, rabbi Löw mu ovšem dal ještě vlastní jméno - Josef. Na bezpočet dalších osobností se ve filmu samozřejmě nedostalo: namátkou připomeňme fantazijního malíře Giuseppe Arcimbolda a portrétistu Hanse von Aachen. Praha se stala jedním z center uměleckého směru manýrismu, který tvoří přechod mezi renesancí a barokem. 3. Politika Rudolfův styl života i vlády sledoval s velkými obavami ambiciózní mladší bratr Matyáš. Získal na svou stranu mnohé šlechtice v Rakousku, na Moravě a v Uhrách a v r. 1608 přiměl nemocného Rudolfa k odevzdání vlády v těchto zemích. Čeští stavové se stali Rudolfovou poslední oporou. Rychle byly zapomenuty třicetileté spory Čechů s podivínským císařem a ten vydal r. 1609 zákon nazývaný Majestát Rudolfa II. Šlo vlastně o písemné potvrzení České konfese z r. 1575. Nekatoličtí stavové jím navíc získali právo volit si třicetičlenný sbor defensorů, který - vybaven velkými pravomocemi - měl dohlížet na obranu nekatolických vyznání. Majestát byl v Čechách přijat s velkou úlevou: opětně tu zajišťoval náboženskou svobodu, která se již začala vytrácet. Matyáš přitvrdil a tlačil Rudolfa k abdikaci na římskou a českou korunu. V r. 1611 Rudolf pozval do Čech žoldnéřské vojsko svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda Habsburského, aby tu posílilo císařovy politické pozice. Akce však skončila naprostým fiaskem. Vpád Pasovských přinesl jen zuřivé pustošení české země, obsazena byla i část Prahy. Pasovské nakonec vrátil domů Petr Vok z Rožmberka, poslední příslušník svého rodu. Krátce předtím přestoupil z katolické církve k Jednotě bratrské a nyní obětoval rodový poklad, aby Pasovské uplatil. Rudolf pak musel opravdu na český trůn abdikovat a r. 1612 zemřel. Jeho všestranným nástupcem se stal samozřejmě Matyáš. f) Matyáš Rudolfův bratr Matyáš (1557 - 1619) získal r. 1608 na Rudolfův úkor vládu v Rakousku, Uhrách a na Moravě. V r. 1611 se stal i římským králem a od r. 1612 byl římským císařem. V r. 1618 došlo ke druhé pražské defenestraci, jíž začala Třicetiletá válka.
D. Třicetiletá válka (1618 – 1648) 1. Příčiny a bojující strany Třicetiletá válka byla největší válkou, jakou do 17. století Evropa poznala. Byla též poslední evropskou náboženskou válkou, byť byl její náboženský charakter postupně oslabován. Stručně řečeno, ve Třicetileté válce šlo o konflikt politických koncepcí, životních stylů a kultur. Ve vícevrstevnatém mocenském zápase se tu střetly 2 bloky evropské politiky: a) stoupenci a prosazovatelé nadnárodního absolutismu, katolicismu a zároveň velmocenské role Habsburků; b) především zastánci stavovské národní monarchie, protestantství a odpůrci Habsburků. V dobovém vyjádření se ovšem právě náboženské (konfesní, věroučné) rozdíly jevily jako určující. Proto říkáme, že se ve Třicetileté válce střetly válečné tábory katolický a protestantský: 1. Katolická strana: a) rakouští Habsburkové: tradičně vládli ve svém Rakousku, avšak nyní si chtěli udržet také koruny českou a uherskou, jako římští císaři usilovali o setrvání svého vlivu v německých státech; b) Katolická liga: sdružení německých katolických států, z nichž nejsilnější bylo Bavorsko (zakladatelem a vůdcem Ligy se stal bavorský vévoda Maxmilián I. z dynastie Wittelsbachů); patřila sem ještě všechna 3 porýnská kurfiřtství; c) španělští Habsburkové: Španělsko (s koloniemi), Španělské Nizozemí (dnešní Belgie); v samotném Španělsku se mnoho nebojovalo, země posílala vojáky především na jiná bojiště a španělští Habsburkové podporovali financování armády svých rakouských příbuzných. Maxmilián I. Bavorský 2. Protestantská strana: a) Protestantská unie: sdružení německých protestantských států, z nichž nejsilnější bylo Sasko. Vůdcem unie se ovšem stal Friedrich V. Falcký. Kalvinista Friedrich byl falckým kurfiřtem a také zetěm anglického krále Jakuba I. (měl za manželku jeho dceru Alžbětu); b) Protestantské stavy Českých zemí a Uherska: v prvních fázích války měly ve svých zemích silnou převahu a útočily především na rakouské území. (ovšem stavovská protihabsburská opozice se zformovala i v Rakousku); c) Dánsko a Švédsko: podnikly rozsáhlá a účinná tažení do střední Evropy, jejich mimořádná vojenská aktivita měla řadu příčin: od skutečnosti, že šlo o vnitřně stabilní stavovské monarchie s velmocenskými ambicemi, až po fakt, že na severní Evropu doléhalo ochlazení klimatu v počínající malé době ledové, a bylo tedy třeba získávat nová dobytá či závislá území v jižněji položených úrodných oblastech; Friedrich V. Falcký d) Spojené Nizozemí a Anglie: poskytly vojáky mimo svá území; e) Francie: katolický stát, který ze zahraničněpolitických důvodů (především z obavy před růstem habsburského vlivu ve státech sousedního Německa, ale také ve Španělském Nizozemí) vstoupil do války na protestantské straně. 2. Místo války v dějinách vojenství Třicetiletá válka znamenala – pro svou délku, územní rozsah i úpornost bojů – přelomovou etapu ve vývoji vojenství. Přinesla vrchol, ale i počínající úpadek žoldnéřství a dala základ k vytvoření stálých armád. Válka přinesla posílení početnosti i role jezdectva, na němž ležela hlavní tíha prudkého útoku. A zejména pro podporu pomaleji postupující pěchoty vznikl třetí základní druh vojska – samostatné polní dělostřelectvo.
Vojáci byli získáváni dvojím způsobem: 1. Byli najímáni jako placení žoldnéři, kteří tvořili drtivou většinu válčících vojáků a lze je rozdělit do dvou skupin: a) profesionálové, pro něž byla vojenská služba celoživotním povoláním; b) naverbovaní dobrovolníci, při jejichž získávání však bývaly uplatňovány také násilné a záludné metody; 2. Byli stavěni na základě vrchnostenského příkazu jako feudální zemská hotovost, jejíž význam však právě za Třicetileté války výrazně poklesl, což nakonec vedlo k jejímu zániku. Většina vojáků chápala válku jako střet nikoli idejí, ale hmotných a mocenských zájmů. Proto bylo běžné, že poražení a zajatí vojáci vstupovali do armády vítězů, aby doplnili její prořídlé stavy. Typickým vojákem Třicetileté války byl mušketýr. Tento pěší bojovník měl jako hlavní zbraň velkou pušku, mušketu. Byla dlouhá asi 175 cm (s ráží 20 mm) a těžká až 7 (později 4) kg. Nabíjela se samozřejmě zepředu, mušketýr si s sebou nesl střelivo pro 12 ran (navíc mušketu musel při střelbě opřít do vidlice). Mušketýr dokázal vypálit vždy jednou za 2 – 3 minuty, s dostřelem 200 – 300 m. Kadenci střelby celého bitevního útvaru ovšem zvyšovalo střídání mušketýrských řad. Své široké klobouky mušketýři v boji nahrazovali pěchotní ocelovou přilbou šišákem. A pro boj zblízka byl mušketýr vyzbrojen poboční bodnou zbraní kordem. Protože mušketýr byl příliš těžkopádný proti jízdě, existovaly ještě pěší oddíly pikenýrů, jejichž hlavní zbraní byla píka – až 6 m dlouhé kopí k boji proti jezdcům; na zadním konci měla píka bodec k zaražení do země. Pikenýři byli ve srovnání s mušketýry lépe chráněni ocelovou zbrojí: kromě šišáku s kovovým hřebenem a lícnicemi nosili ještě přední a zadní plech a někdy plechové šosy k ochraně stehen. Bojovali sešikováni do pevných, hustých útvarů, které vytvářely ochrannou clonu mušketýrům. Nejúdernější, těžké oddíly jízdy tvořili kyrysníci. Na počátku Třicetileté války byli od hlavy až po kolena kryti tříčtvrteční plátovou ocelovou zbrojí, její rozsah se však postupem času zmenšoval. Výzbroj kyrysníků představoval palaš (poboční bodná a sečná zbraň podobná sečné šavli) a pár dlouhých jezdeckých pistolí. Kyrysníci jezdili na velkých, zdatných a náročně cvičených koních. Existovala také lehčí jízda, jejíž význam právě během Třicetileté války významně vzrostl: arkebuzíři (s lehkou puškou, dvěma pistolemi a mečem; bojovali i v obtížném terénu), dragouni (na bojiště se přesouvali v sedle, ale bojovali jako pěchota) aj. Na počátku i na konci války mívala v klíčových bitvách každá z bojujících armád mezi 20 a 30 tisíci mužů, jen ve 30. letech dokázaly některé z bitevních stran přivést na bojiště až 100 tisíc vojáků. Početnost vojsk (včetně nepravidelností ve vyplácení žoldu), rozsah a intenzita bojových operací, následné hladomory i epidemie – to vše znamenalo strašlivou zátěž také pro civilní obyvatelstvo. Shrnutí: Třicetiletá válka mezi katolickým a protestantským táborem evropské politiky byla poslední náboženskou válkou v Evropě a vynikla svou délkou i ničivostí. Představovala vrchol žoldnéřského válčení a přinesla nesmírné utrpení i civilnímu obyvatelstvu. Otázky a úlohy: 1. Shrňte, které významné evropské události předznamenaly vypuknutí Třicetileté války. 2. Co zajímavého ve vašem okolí se odehrálo či bylo vybudováno za Třicetileté války? Výběr z odborné literatury: Petr Klučina: Třicetiletá válka. Obraz doby 1618 – 1648. Praha – Litomyšl 2004. Josef Polišenský: Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. Praha 1970.
3. Průběh a) Česká válka (1618 – 1620) 1. Druhá pražská defenestrace (1618) Česká válka byla první z 5 etap, na něž se Třicetiletá válka tradičně rozděluje. Česká válka měla vlastně podobu odboje nekatolické většiny českých stavů, hájících svá politická a náboženská práva proti nastupujícímu habsburskému absolutismu, jenž se opíral o rekatolizaci. Bezprostředním podnětem k odboji byla snaha císaře Matyáše omezovat – ve spolupráci s úředníky z řad českých katolických pánů – působnost defensorů víry, ustanovených podle Rudolfova Majestátu. Napjatá atmosféra v Praze vyvrcholila 23. května 1618. Představitelé českých stavů přišli ve velkém počtu na Pražský hrad a tam obvinili královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Vyčetli jim, že podněcují Matyáše, aby stupňoval svou rekatolizační politiku, a že sami na svých panstvích nedopřávají poddaným svobodu víry. Pak se stavové na Slavatu a Martinice vrhli a vyhodili je z okna do hradního příkopu: oba místodržící však pád přežili bez trvalých následků (spolu s nimi letěl vzduchem i písař Fabricius). Tato událost, označovaná jako druhá pražská defenestrace, je považována za počátek celé Třicetileté války. Václav Brožík: Druhá pražská defenestrace 2. Vláda direktoria (1618 – 1619) Odbojní čeští stavové zvolili vládu 30 direktorů, která okamžitě zahájila formování vojska na obranu povstání. Vrchním velitelem a neformálním vůdcem odbojníků se stal hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Císař Matyáš poslal do Čech armádu, ovšem ta se daleko nedostala: Češi ji porazili u Nových Hradů a u Lomnice nad Lužnicí. K povstání se připojily Slezsko, Lužice a Morava. Vůdce německé Protestantské unie Friedrich Falcký vypravil do Čech na pomoc vojsko vedené Arnoštem Mansfeldem. Mansfeld dobyl katolickou Plzeň, ovšem nesplnila se česká očekávání pomoci od Anglie a Saska (anglický Jakub I. měl vnitropolitické starosti a saský vévoda Jan Jiří I., jenž byl luterán, považoval kalvinistu Friedricha za svého nepřítele). 3. Friedrich Falcký českým králem (1619 – 1620) 20. března 1619 zemřel císař Matyáš. Protože byl bezdětný, jeho nástupcem na trůnech římském, rakouském, českém a uherském se stal již dříve designovaný Ferdinand II. Štýrský, Matyášův bratranec. Rodičovská výchova i jesuitští učitelé učinili z Ferdinanda zbožného, ale netolerantního katolíka. Sám se však účasti v boji vyhýbal a o to více podléhal vlivu svých rádců. V r. 1619 Češi zaútočili na Vídeň, ovšem císařské vojsko obchvatem vpadlo znovu do jižních Čech ve snaze zastavit Mansfelda. Mansfeld byl poražen u Záblatí před Českými Budějovicemi; Budějovičtí pak vydrancovali a pobořili nedalekou luteránskou hornickou osadu Rudolfov. Pražský generální sněm všech zemí Koruny české přijal novou ústavu (zemské zřízení) Českého království: jádrem jejího obsahu byla přeměna království na rovnoprávnou konfederaci 5 zemí (druhý pokus o podobné uspořádání přišel až v letech 1968 – 1969, kdy bylo na federativní stát přeměněno Československo) Mezitím vypuklo povstání uherských stavů, vedené Gabrielem Bethlenem. Bethlen zahájil tažení proti Vídni a Češi si od jeho spojenectví slibovali obnovení své převahy. Uzavřeli spojenectví i s rakouskými stavy, které se rovněž proti Ferdinandovi vzbouřily. V srpnu 1619 české stavy
Ferdinanda sesadily a Friedricha Falckého zvolily za nového českého krále. Tím také skončila vláda direktoria. 4. Bitva na Bílé hoře (1620) Ferdinand II. využil prakticky poslední příležitost, jež mu zbývala. V r. 1619 uzavřel spojeneckou smlouvu s Maxmiliánem Bavorským, vůdcem Katolické ligy. V r. 1620 pak Bavoři vtrhli do rakouského Podunají a spolu s císařskou armádou porazili rakouské stavy. Obě katolická vojska se pak obrátila do Čech. Zároveň habsburská vojska ze Španělského Nizozemí vtrhla do Friedrichovy Rýnské Falce. To se již zřetelně projevily slabiny českého odboje: 1. V čele povstání stála pouze šlechta, zejména panstvo. Královská města byla záměrně držena v podřadné pozici. 2. Nikdo se nezabýval myšlenkou vytvořit vojsko z poddaných (bylo to riskantní). 3. Stavovská armáda byla složena ze žoldnéřů, mezi nimiž značný podíl tvořili němečtí protestanti. 4. Na vydržování armády bylo potřeba velmi mnoho peněz: byla sice vypsána berně, ale vzbouření stavové odmítli její mimořádné zvýšení. 5. Stavové byli přesvědčeni, že jejich zápas chápe a podporuje celá nekatolická Evropa. Nepřipustili si, že protestantští monarchové spíše než náboženské ideje zvažují ekonomické i diplomatické dopady konfliktu (to platilo i pro Friedricha Falckého). Součástí České války je i osud moravského kněze a prudkého rekatolizátora Jana Sarkandera. Poté, co v čele průvodu s eucharistií uchránil své působiště Holešov před vydrancováním od polského vojska táhnoucího na pomoc Ferdinandovi, moravští protestantští stavové jej obvinili, že je s Poláky spolčen, a v březnu 1620 jej umučili. V r. 1995 došlo k jeho svatořečení. Na podzim 1620 císařští a ligisté vypálili Písek, uzavřeli příměří s Mansfeldem a přes Plzeň přitáhli od jihozápadu ku Praze. Vedeni francouzským šlechticem Karlem Bonaventurou Buquoyem de Longueval porazili české vojsko u obory Hvězda na Bílé hoře před Prahou 8. listopadu 1620. Friedrich Falcký, který na výsledek bitvy čekal v pohodlí Pražského hradu, uprchl z Čech, aby hájil svou Falc (stihl tedy vládnout na českém trůně jen jedinou zimu, a proto získal přízvisko zimní král). Shrnutí: První fází Třicetileté války se stala Česká válka – stavovský odboj proti Habsburkům. začal 2. pražskou defenestrací, pokračoval volbou Friedricha Falckého (vůdce německých protestantů) za českého krále, ale poté, co se proti povstalcům spojily Habsburkové s německou Katolickou ligou, vše skončilo bitvou na Bílé hoře (1620), kde české stavovské vojsko bylo osudově poraženo. Otázky a úlohy: 1. Bezprostředním konfliktem vedoucím k defenestraci byly spory o 2 kostely. Zjistěte, kde se nacházejí a oč v jejich případě tehdy šlo. 2. Které významnější události v místě vašeho bydliště či školy se přihodily za Třicetileté války? Výběr z odborné literatury: František Kavka: Bílá hora a české dějiny. Praha 2003. Jan P. Kučera: 8. 11. 1620 – Bílá hora. Praha 2003.
5. Ferdinand II. a poprava 27 stavovských vůdců (1621) Bělohorská porážka je dnes chápána jako jeden z nejtragičtějších okamžiků českých dějin. Současníci ji ovšem viděli jen jako jedno z mnoha obdobných střetnutí. Teprve pozdější vývoj ukázal, že na Bílé hoře skončila etapa stavovské (a nábožensky relativně tolerantní) monarchie v dějinách českého státu a uvolnila se cesta silám, jež směřovaly k úplnému zániku české samostatnosti. Po bitvě na Bílé hoře se celé české povstání zhroutilo. Vítězní Habsburkové toho rychle využili k tomu, aby v Českém království prosadili svůj panovnický absolutismus a úplnou rekatolizaci. Ferdinand II. se vrátil na český trůn a proti účastníkům odboje tvrdě zasáhl. Nejproslulejším takovým činem se stalo nařízení staroměstské exekuce 21. června 1621. Ferdinand odsoudil k trestu smrti 27 představitelů českého stavovského odboje. Ačkoli v lidovém povědomí zůstává představa, že šlo o popravu 27 českých pánů, ve skutečnosti byly na pražském Staroměstském náměstí setnuty hlavy 3 pánům, 7 rytířům a 17 měšťanům; katem byl Jan Mydlář, sám nekatolík, a setnuté hlavy byly pak nabodeny na kopí a na výstrahu vystaveny nad ochozem Staroměstské věže Karlova mostu. Popravenými pány byli Jáchym Ondřej Šlik z Holejše, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Thurn stačil uprchnout za hranice). Z popravených rytířů je patrně nejznámější šestaosmdesátiletý (!) Kašpar Kaplíř ze Sulevic, z měšťanů slovenský lékař Ján Jesenský (Jessenius), který za Rudolfovy vlády uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu a během povstání byl rektorem Karlovy univerzity. V r. 1621 Ferdinand také dal obojí Lužici do zástavy saskému vévodovi Janu Jiřímu I. jako odměnu za jeho protifalcký a protičeský postoj v průběhu České války. 6. Obnovené zřízení zemské (1627/1628) Císař Ferdinand II. vydal nový základní zákon pro České země: Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu. Obnovené zřízení zemské bylo založeno na teorii o propadlých právech vzbouřených českých stavů: 1. Český trůn se stal dědičným v habsburském rodě (skončilo právo stavů volit českého krále, zaručené již Zlatou bullou sicilskou); 2. Panovník mohl sám vydávat nejdůležitější zákony a jmenovat nejvyšší úředníky, jejichž pravomoc byla zároveň omezena (a stavovské sněmy se mohly zabývat jen nepodstatnými věcmi); 3. Nekatolická vyznání byla zakázána (nekatolíci měli na výběr jen ze 2 možností: přestoupit na katolickou víru, nebo odejít za hranice do exilu, ovšem bez majetku); 4. Katolické duchovenstvo se po dvou staletích opět stalo stavem, a dokonce prvním, nejvýznamnějším; 5. Němčina byla zrovnoprávněna jako úřední jazyk s češtinou (o skutečných záměrech s budoucím jazykovým vývojem v Českých zemích však svědčil fakt, že samo Obnovené zřízení zemské bylo nejprve vydáno v němčině a teprve posléze přeloženo do češtiny). Obnovené zřízení zemské vytvořilo právní základ pro dovršení cesty k absolutismu v Českém království (které formálně – nikoli fakticky – stále ještě zůstávalo samostatným státem). Ferdinand také nařídil konfiskace statků někdejších odbojníků a odměnil jimi ty, kteří za ním během České války stáli. Zvedla se silná vlna emigrace, ale zároveň se v Českých zemích začaly usazovat cizí šlechtické rody, jejichž příslušníci patřili k velitelům císařské armády.
7. Jan Amos Komenský Mimořádnou osobností českého národa i celé Evropy 17 století byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670). Narodil se na jižní Moravě a stal se českobratrským knězem. Jako badatel a popularizátor se věnoval širokému spektru oblastí. Již jako mladý muž nakreslil velmi kvalitní mapu Moravy a napsal beletristický spis Labyrint světa a ráj srdce, stojící na pomezí několika žánrů, od teologického traktátu až po satiru a science fiction. Komenský odmítl rekatolizaci a s rodinou se vystěhoval za hranice. Pobýval v řadě zemí: v Polsku, Uhrách, Anglii, Švédsku, Nizozemsku. Usiloval o duchovní povznesení evropského lidu tváří v tvář hrůzyplné válce. Soustředil se přitom na 3 oblasti: 1. Pedagogika: Komenský vypracoval promyšlenou a ucelenou soustavu moderních vyučovacích metod i prostředků, z jeho poznatků čerpá kvalitní školství dodnes. Názorně a prakticky pojaté učebnice bez zbytečného teoretizování (Komenského Orbis pictus – Svět v obrazech), spojení naučených dovedností s mravními zásadami, společná práce žáků ve třídě (škola hrou), cestování jako nejvyšší stupeň vzdělání – to vše známe i z dnešní školy; Komenský se ovšem vysmíval pojetí vzdělávání jako pouhého nástroje společenského či kariérního vzestupu. 2. Filozofie a teologie: Komenský prosazoval myšlenku všestranného a navzájem provázaného vzdělání a jemu na pomoc sestavoval mohutný vševědný (pansofický) encyklopedický latinsky psaný spis Všeobecná porada o nápravě věcí lidských. Projekt zůstal nedokončen – nebyl v silách sebelépe vybaveného jednotlivce –, ale Komenský si prací na něm (za finanční podpory především Nizozemců) vydobyl velký respekt. 3. Politika: Komenský putoval po klíčových státech protestantské koalice, jednal s jejich vrcholnými představiteli a naléhavě je žádal, aby po vítězství nad Habsburky (o tomto rozuzlení války nepochyboval) pamatovali na českou touhu po nezávislosti. Postupem času se u Komenského stále více prosazovalo přesvědčení, že vleklá válka je dokonce apokalypsou: již v Bibli předpovězeným zuřivým celosvětovým zápasem mezi silami božského dobra a ďábelského zla. Poněvadž po Apokalypse má nastat Poslední soud a druhý Kristův příchod na zem, Komenský chápal veškeré své dílo jako nástroj přípravy lidstva na tento vrcholný okamžik. b) Falcká válka (1621 – 1624) Vojska Katolické ligy, jimž velel Johann Tserclaes Tilly, ovládla celé Porýní včetně Rýnské Falce. Friedrich Falcký se uchýlil do Nizozemí. Rýnskou i Horní Falc tedy získal Maxmilián I. Bavorský a s Rýnskou Falcí i kurfiřtskou hodnost. Shrnutí: Bělohorští vítězové postupovali vůči poraženým razantně a systematicky. 27 stavovských vůdců bylo popraveno (1621), absolutismus, rekatolizaci a počínající germanizaci zajistil pro České země ústavní zákoník Obnovené zřízení zemské (1627). Mnoho nekatolíků emigrovalo (mezi nimi intelektuál evropského významu Jan Amos Komenský) a na jejich zkonfiskovaná panství se nastěhovali příslušníci domácích i zahraničních prohabsburských šlechtických rodů. Otázky a úlohy: 1. Najděte jiné osobnosti mezi tehdejšími českými exulanty a zjistěte o nich podrobnější údaje. 2. Porovnejte české stavovské povstání s husitskou revolucí. Výběr z odborné literatury: Josef Petráň: Staroměstská exekuce. Výběr z uměleckých zpracování: Vladimír Körner: Lékař umírajícího času (román a televizní seriál). Zikmund Winter: Mistr Kampanus (román).
6. Ferdinand II., poprava 27 stavovských vůdců (1621) Po bitvě na Bílé hoře se celé české povstání zhroutilo. Vítězní Habsburkové toho rychle využili k prosazení panovnického absolutismu a k rekatolizaci Českých zemí. Ferdinand II. se vrátil na český trůn a proti účastníkům odboje tvrdě zasáhl. Nejproslulejším takovým činem se stalo nařízení staroměstské exekuce 21. června 1621. Ferdinand odsoudil k trestu smrti 27 představitelů českého stavovského odboje. Ačkoli v lidovém povědomí zůstává představa, že šlo o popravu 27 českých pánů, ve skutečnosti byly na pražském Staroměstském náměstí setnuty hlavy 3 pánům, 7 rytířům a 17 měšťanům (katem byl Jan Mydlář, sám nekatolík). Popravenými pány byli Jáchym Ondřej Šlik z Holejše, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Thurn stačil uprchnout za hranice). Z popravených rytířů je patrně nejznámější šestaosmdesátiletý (!) Kašpar Kaplíř ze Sulevic, z měšťanů slovenský lékař Ján Jesenský (Jessenius), který za Rudolfovy vlády uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu a během povstání byl rektorem Karlovy univerzity. V r. 1621 Ferdinand také dal obojí Lužici do zástavy saskému vévodovi Janu Jiřímu I. jako odměnu za jeho protifalcký a protičeský postoj v průběhu České války. 7. Obnovené zřízení zemské (1627 - 1628) Císař Ferdinand II. vydal Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu. Obnovené zřízení zemské bylo založeno na teorii o propadlých právech vzbouřených českých stavů: 1. Český trůn se stal dědičným v habsburském rodě (skončilo právo stavů volit českého krále, zaručené již Zlatou bullou sicilskou); 2. Panovník mohl sám vydávat nejdůležitější zákony a jmenovat nejvyšší úředníky, jejichž pravomoc byla zároveň omezena (a stavovské sněmy se mohly zabývat jen nepodstatnými věcmi); 3. Nekatolická vyznání byla zakázána; 4. Katolické duchovenstvo se po dvou staletích opět stalo stavem, a dokonce prvním, nejvýznamnějším; 5. Němčina byla zrovnoprávněna jako úřední jazyk s češtinou (o skutečných záměrech s budoucím jazykovým vývojem v Českých zemích však svědčil fakt, že samo Obnovené zřízení zemské bylo nejprve vydáno v němčině a teprve posléze přeloženo do češtiny). Obnovené zřízení zemské vytvořilo právní základ pro dovršení cesty k absolutismu v Českém království (které formálně - nikoli fakticky - stále ještě zůstávalo samostatným státem). Ferdinand také nařídil konfiskace statků někdejších odbojníků. Kdo nesouhlasil s novými poměry, mohl se vystěhovat, ovšem bez majetku. Zvedla se silná vlna emigrace. 8. Jan Amos Komenský Mimořádnou osobností českého národa i celé Evropy 17 století byl Jan Amos Komenský (1592 1670). Narodil se na jižní Moravě a stal se českobratrským knězem. Jeho zájem se soustřeďoval především na otázky výchovy a vzdělávání. V době vysoké prestiže jesuitských škol přišel se vzdělávací koncepcí stojící na třech pilířích: 1. Základním smyslem pedagogiky je rozvoj lidství (humanity). 2. Proto vzdělání i věda musejí být podřízeny zásadám mravnosti, jejímž zdrojem je Bůh. 3. Dobré vzdělávání respektuje přirozenost člověka: musí se opírat o smyslovou zkušenost i o vlastní aktivitu žáků a musí odpovídat zvláštnostem dětského věku. Bitva na Bílé hoře zhatila Komenskému vyhlídky na realizaci jeho pedagogických představ. Přesto působil ještě 8 let na panstvích mocných českobratrských pánů, zejména na moravských statcích Karla ze Žerotína. Tehdy napsal své hlavní beletristické dílo, Labyrint světa a ráj srdce (alegorické putování městem – světem). Když však dolehly pobělohorské represálie i na privilegované vrstvy českých nekatolíků, Komenský - podobně jako mnoho jiných Čechů - odmítl přestoupit ke katolictví, a proto se musel vystěhovat do ciziny.
Jeho hlavním útočištěm se stalo polské Lešno, které se proměnilo v centrum českobratrských emigrantů. Tam byl také posléze zvolen za biskupa Jednoty bratrské. V cizině Komenský napsal svá nejvýznamnější díla. Své pedagogické zásady shrnul do spisu Didactica, to jest Umění umělého vyučování, jenž pak mnohokrát přepracovával. Průkopnickým se stalo jeho Informatorium školy mateřské, vůbec první teoretický spis o předškolní výchově (název mateřská škola žije dodnes). Evropský věhlas však Komenskému přinesly především učebnice jazyků Dvéře jazyků otevřené / Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) a Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus). Učebnice byly založeny na názorném vyučování a na potlačení gramatických výkladů ve prospěch praktických dovedností: jsou plnohodnotnými předchůdci moderní jazykové výuky. Ve světě je Komenský dodnes považován za jednoho z největších pedagogů všech dob (jeho jméno nese i jeden ze vzdělávacích programů Evropské unie). Zůstává na nás, abychom posoudili, zda a do jaké míry mají Komenského zásady prostor i v dnešní české škole. V průběhu celé Třicetileté války Komenský věřil v porážku katolického tábora. Putoval tedy po protestantských zemích, setkával se s vlivnými osobnostmi a přesvědčoval je, aby považovaly obnovení české stavovské monarchie za nutnou součást poválečného uspořádání Evropy (kromě Polska pobýval v Anglii, Švédsku, Uhrách a Nizozemí). Válečné hrůzy jej dovedly k víře v blížící se příchod Ježíše Krista. K očekávanému vyvrcholení dějin lidstva chtěl přispět jednak dílem, které by zobecnilo celé dosavadní lidské vědění, jednak prosazováním mírových vztahů mezi národy. Mnohaleté úsilí věnoval sedmisvazkovému (a nedokončenému) spisu Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (Consultatio catholica de rerum humanarum emendatione), navrhl spolupráci různých církví a vytvoření mezinárodní akademie učenců i mezinárodního soudu (úmyslně tu nezmiňujeme celou řadu jeho dalších aktivit). c) Dánská válka (1625 - 1629) Dánský král Kristián IV., který vládl také v Norsku, chtěl učinit z luteránského Dánska obchodní a koloniální velmoc (r. 1616 vznikla první dánská kolonie v Západní Indii). Byly to tedy především mocenské zájmy, jež dovedly Kristiána ke vstupu do Třicetileté války - samozřejmě na protestantské straně. Kromě Kristiána se přichystal do boje také falcký vojevůdce Arnošt Mansfeld, který po ústupu z Čech shromáždil v Nizozemí nové vojsko. Kristián a Mansfeld získali finanční podporu od Anglie, Nizozemí, a dokonce i od Francie. Svým vpádem do střední Evropy však narazili na nečekaně silné protihráče. Kromě Tillyho se jim postavil do cesty také český šlechtic, kníže Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583 - 1634). První válečné zkušenosti sbíral r. 1604 v boji proti Turkům, r. 1606 přestoupil od Jednoty bratrské ke katolicismu. Sňatkem s bohatou vdovou získal rozsáhlé pozemky na střední Moravě. Po bitvě na Bílé hoře bleskurychle nabídl císaři Ferdinandovi II. finanční půjčky a již r. 1621 za ně dostal několikanásobně cennější zkonfiskovaná panství rodu Smiřických v severovýchodních Čechách. Za své sídlo si vybral tamější Frýdlant a brzy se stal vévodou frýdlantským. V r. 1625 byl Valdštejn jmenován vrchním velitelem (generalissimem) císařských vojsk (v německých textech jej nazývali Wallenstein). Albrecht z Valdštejna se v mnohém nelišil od jiných významných šlechticů své doby: byl velmi ctižádostivý, chtivý kariéry a dobře cítil, že náboženské spory jsou ve skutečnosti podřízeny sporům o moc. Věřil astrologii a ještě před válkou si nechal od Johannese Keplera vypracovat horoskop, jímž se po celý další život řídil. Výjimečnost však Valdštejnovi dodávaly jeho inteligence, obratnost ve finančních záležitostech a organizační schopnosti. Především těmto vlastnostem (a nikoli vojevůdcovskému nadání) vděčil za to, že se mu v průběhu Dánské války podařilo zvýšit počet císařských vojáků na neuvěřitelných 100 tisíc mužů.
Dánský král Kristián IV. považoval pomoc, kterou dostal od jiných protestantských států, za nedostatečnou a po proniknutí do severního Německa si uškodil příliš opatrným postupem. Tíha války tedy zůstala na Mansfeldovi. Ten zamířil do Čech, ale ještě v Německu byl u Desavy (Dessau) poražen Valdštejnem (1626). Odhodlal se tedy k obchvatu a probil se přes Slezsko a Moravu až na Slovensko v Uhrách, kde se chtěl proti Vídni spojit s maďarským Gáborem Bethlenem (na kterého již kdysi spoléhal Thurn). Bethlen však na konci r. 1626 uzavřel s Habsburky mír a dezorientovaným Mansfeldovým oddílům nezbylo nic jiného než se vzdát přispěchavšímu Valdštejnovu vojsku. Valdštejn a Tilly si pak našli v Německu Kristiána a zahnali ho na dánské ostrovy. Valdštejn dobyl Jutský poloostrov a společně s Tillym i podstatnou část jižního pobřeží Baltského moře. Tuto pobaltskou oblast pak císař Ferdinand svěřil Valdštejnovi do správy a jmenoval jej vévodou meklenburským (1628). Po České a Falcké válce skončila tedy i Dánská válka vítězstvím katolické strany. Valdštejn se doma stal ještě knížetem zaháňským a v Praze na Malé Straně si dal vystavět - jako vyzývavý protipól Pražského hradu - honosný Valdštejnský palác (dnes sídlo českého parlamentu). d) Švédská válka (1630 - 1635) V červenci 1630 se na severoněmeckém pobřeží vylodil švédský král Gustav II. Adolf se silnou armádou, aby přinesl do Třicetileté války zvrat ve prospěch protestantů. I on však sledoval především vlastní velmocenskou politiku. Gustav Adolf patřil mezi poslední evropské panovníky, kteří vedli válku sami s taseným mečem v čele svých vojáků. Rychle dobyl celé severní Německo a jeho další postup usnadnily i spory v katolickém táboře. Německým katolickým knížatům totiž vadil úspěšný Čech v čele císařského vojska a žádali Valdštejnovo odvolání. Ferdinand II. jim v srpnu 1630 vyhověl, aby dosáhl jejich souhlasu s kandidaturou svého syna Ferdinanda III. na římský trůn. Všechna katolická vojska byla podřízena Tillymu. Tilly v čele spojené katolické armády se pokusil protestanty zastrašit, když v květnu 1631 dobyl a rozbořil Magdeburg na Labi. Zničení známého města však jen přispělo k rychlému uzavření spojenectví mezi Švédy a Protestantskou unií, zejména Saskem. Do švédské armády vstoupili i někteří čeští emigranti, v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem. U saského Breitenfeldu Švédové a Sasové Tillyho porazili (17. září 1631) a během následujících 7 měsíců pozice katolíků rozmetali. Ještě do konce roku 1631 Švédové dobyli střední Německo včetně Frankfurtu nad Mohanem a Sasové pronikli do Čech. Počínali si zde jako na dobytém území, s krutostí, která nerespektovala ani náboženskou orientaci ani nedávné osudy zdejšího obyvatelstva (obzvlášť tragicky dopadl Nymburk, vypálený a vypleněný dokonce dvakrát). Když však Sasové obsadili Prahu, přece jen vzbudili naději na brzký konec války. V dubnu 1632 Švédové porazili ligistické vojsko na řece Lechu a sám Tilly byl v bitvě smrtelně raněn. 17. dubna 1632 Gustav Adolf ovládl Mnichov. Císař Ferdinand II. sáhl po poslední naději, jež mu zbývala: v dubnu 1632 vrátil Albrechtu z Valdštejna vrchní velení nad císařským vojskem. Rozumělo se samo sebou, že frýdlantský vévoda převezme i trosky ligistické armády, která zbyla po Tillym. Valdštejn rychle vyhnal Sasy z Čech a vtáhl do Bavorska. Se Švédy tam svedl dvě bitvy: u Norimberka (v září) a u Lützenu (v listopadu). Obě bitvy skončily nerozhodným výsledkem, v druhé z nich však Gustav II. Adolf padl. V r. 1633 začal Valdštejn z Ferdinandova pověření vyjednávat se Švédy o příměří. Jednání se účastili i čeští stavovští emigranti a ti nabídli Valdštejnovi přestup na protestantskou stranu.
Vévoda ústně souhlasil, avšak se skutky váhal. Ve Slezsku pak překvapivě porazil Švédy vedené Thurnem, samotného Thurna zajal, ale pak ho propustil. Tím ztratil Ferdinandovu důvěru a císař jej opět z funkce vrchního velitele sesadil. Odvolávací rozkaz zastihl Valdštejna 24. února 1634 v Chebu a vévoda se s konečnou platností rozhodl zahájit bojové akce po boku protestantů. Avšak již nazítří, 25. února večer, byl ve své ložnici proboden skotskými důstojníky císařské armády (atentátníci jednali na vlastní pěst, ovšem Valdštejnova panství byla pak zkonfiskována). V září 1634 došlo k významné bitvě u Nördlingenu v Bavorsku. Spojené vojsko císařské a ligistické tam uštědřilo těžkou porážku Švédům i německým protestantům. Švédové tak ztratili téměř celé Německo a Sasové uzavřeli r. 1635 s Ferdinandem Pražský mír, k němuž záhy přistoupily i mnohé státy Protestantské unie (opět se zdálo, že celá válka končí). Pražským mírem získalo Sasko definitivně obojí Lužici a byl potvrzen augsburský mír z r. 1555. Můžeme říci, že Švédská válka měla vyrovnaný průběh a podmínky Pražského míru, který ji ukončil, měly ráz kompromisu. e) Švédská a francouzská válka (1635 - 1648) Po bitvě u Nördlingenu byla Protestantská unie z války vyřazena (některá její knížata sice pokračovala v boji, ovšem na katolické straně, k níž se přidali např. i Dánové!). Protikatolický tábor se zúžil na osamělé Švédy. Ti se však brzy spojili s katolickou Francií, kde vládl Ludvík XIII. z dynastie Bourbonů: hlavním tvůrcem francouzské zahraniční politiky však byl kardinál ArmandJean du Plessis Richelieu. Francie vstoupila do Třicetileté války na protestantské straně, neboť usilovala o vytlačení Habsburků z jižního Nizozemí (dnešní Belgie) a ze severní Itálie (jistě jim vadil i habsburský vliv v německých státech Svaté říše římské). Třicetiletá válka ve své poslední etapě definitivně ztratila tvář náboženského konfliktu. V r. 1636 Švédové opět ovládli severní Německo, kde získali spojenectví Braniborska, které se již r. 1618 rozšířilo o území Pruska a nyní se chtělo zařadit mezi mocné evropské státy. Dalším švédským cílem se staly Bavorsko a České země s konečným cílem dobýt Vídeň. Zde působil i diplomatický tlak českých exulantů ve švédských službách: od opětovného přenesení bojů na českou půdu si slibovali obnovení české stavovské monarchie (která by samozřejmě byla většinově nekatolická). Když však Švédové r. 1639 vpadli do Čech, počínali si jako na nepřátelském území. Nedělali si starosti s šetřením majetku a životů českých lidí, a tak si proti sobě postavili i civilní obyvatelstvo. Švédský vojevůdce Johann Banér přitáhl až k Praze, ale zaútočit se neodvážil a místo toho vydrancoval severní a východní Čechy. Mezitím v r. 1637 zemřel Ferdinand II. a jeho nástupcem se stal jeho syn Ferdinand III. Po r. 1640 začala v městech Osnabrücku a Münsteru v severoněmecké zemi Vestfálsku vleklá mírová jednání. Jejich průběh měl být ovlivněn drtivým náporem švédsko- francouzským, jenž vyplnil posledních šest let války. V r. 1642 švédský vojevůdce hrabě Lennart Torstensson vpadl přes Slezsko na Moravu a dobyl Olomouc. V r. 1643 zastavili Francouzi u Rocroi španělskou ofenzivu z jižního Nizozemí a poté ovládli jihozápadní Německo (v témže roce zemřel Ludvík XIII. a na trůn formálně nastoupil jeho pětiletý syn Ludvík XIV.). Torstensson se chtěl spojit s novým uherským odbojníkem, Jiřím Rákoczim (jenž měl tichou podporu Turků!) a společně měli zaútočit proti Vídni. Torstensson se tedy rozhodl proniknout na jižní Moravu oklikou přes Českomoravskou vrchovinu. V r. 1645 porazil císařsko-bavorskou
armádu u Jankova (nedaleko Votic) a pak obléhal Brno, ovšem bezúspěšně, takže se celý plán zhroutil. V r. 1646 spojené švédsko-francouzské síly dobyly Bavorsko, které r. 1647 uzavřelo s oběma velmocemi příměří. V létě, kdy mírová jednání ve Vestfálsku vrcholila, podnikl švédský generál Hans Christoph Königsmarck překvapivý útok na Prahu. Tentokrát byli Švédové aspoň zčásti úspěšní: dobyli levý břeh města včetně Hradu a zmocnili se Rudolfových uměleckých sbírek. V dobytí Starého a Nového Města však Švédům zabránila tamější vojenská posádka, obětavě posílená měšťany i studenty. Úspěšný boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě se stal jedním z nejpopulárnějších okamžiků českých dějin. Pro zajímavost: velitelem pražských obránců byl při této poslední velké akci Třicetileté války Jaroslav Bořita z Martinic, jehož defenestrací před dlouhými třemi desetiletími celý konflikt začal: bývalý místodržící byl však nyní vážně zraněn a r. 1649 zemřel. Švédská a francouzská válka skončila a nikdo nepochyboval, že katolická strana - přes všechny své někdejší úspěchy - v konečném účtování prohrála. 24. října 1648 byl podepsán Vestfálský mír, čímž Třicetiletá válka skončila. f) Vestfálský mír Soustava smluv nazývaná Vestfálský mír zajišťovala rovnováhu v Evropě a velmocenské postavení Francie, Švédska a středoevropské monarchie rakouských Habsburků. 1. Švédsko získalo strategicky důležitá území (především některá hansovní města) na německém pobřeží. Francie rozšířila své území v Porýní. Braniborsko pohltilo některá území ve svém sousedství - šlo především o statky katolické církve. 2. Rýnská Falc byla obnovena v rozsahu z r. 1621 a dostala i kurfiřtský hlas, který si během Falcké války přisvojili Bavoři. Těm ovšem kurfiřtská výsada zůstala a počet kurfiřtů se zvýšil na osm. V pozdějších letech došlo v kurfiřtské sestavě ještě k dalším změnám, které ovšem nezmíníme, protože další ustanovení Vestfálského míru jim odňala praktický význam. 3. Německá protestantská knížata totiž dosáhla svého hlavního cíle: v německých záležitostech byla moc habsburských římských císařů podřízena sněmu německých panovníků. Tím Svatá říše římská přestala s konečnou platností plnit svou úlohu. 4. Náboženské poměry byly upraveny podle stavu z r. 1624 v duchu zásad augsburského míru. To ovšem znamenalo, že České země a Uhry zůstaly v habsburské moci (zdrcený Komenský reagoval na toto rozhodnutí svým slavným textem Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž si ovšem vyhradil prostor pro naději, že jednou se opět českému lidu vláda jeho věcí do rukou navrátí). 4. Důsledky Třicetiletá válka byla nejničivějším ozbrojeným konfliktem, jaký Evropa do 17. století poznala (od stěhování národů?). Celkové počty obětí se odhadují velmi obtížně, smrt přinášely nejen válečné operace, ale zejména hladomory ve vydrancovaných oblastech a epidemie skutečného moru i dalších nakažlivých chorob. Úbytek obyvatelstva v mnohých oblastech byl způsoben také rozsáhlou emigrací, především protestantů odcházejících z rekatolizovaných zemí. Zatímco např. Rýnská Falc nebo většina Meklenburska ztratily přes dvě třetiny obyvatel (!), v Bavorsku nebo českém Polabí přežil již každý druhý a ve většině Saska, Čech a Moravy se ztráty pohybovaly mezi 15 a 33 % obyvatel.
Kromě toho Třicetiletá válka (podobně jako v menším měřítku český vývoj za Václava IV. a Husitské revoluce) prohloubila vliv obecných negativních tendencí, které se projevovaly v celoevropském sociálně-ekonomickém vývoji. V 17. století totiž Evropané tíživě pociťovali technologickou, a tedy i hospodářskou stagnaci. V zemědělství i v řemesle se většinou stále používaly nástroje pocházející v podstatě z raného středověku, či dokonce z pozdního pravěku a mnoho na nich nezměnila ani jejich někdejší zdokonalení po r. 1000 (kdy vznikl pluh, trojpolní hospodaření a třeba chomout). Počet obyvatel dosáhl maximální úrovně, již bylo možné těmito prostředky uživit. Válka jen potvrdila zastavení růstu populace v hlavních oblastech Evropy: v r. 1600 stejně jako o sto let později mělo např. Německo zhruba 15 milionů obyvatel, Nizozemí asi 3 miliony, Francie kolem 20 milionů obyvatel apod.
