Rozvojové cíle tisíciletí a jejich plnění Michal Putna Ekonomicko-správní fakulta MU 15. března 2010 Abstrakt: Míra extrémní chudoby v subsaharské Africe (SSA) se dlouhodobě pohybuje okolo hranice 50 %. OSN v roce 2000 spustila iniciativu Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals - MDGs), která má přispět k jejímu snížení. Jedním z cílu tohoto projektu OSN je snížit o polovinu mezi roky 1990 a 2015 podíl obyvatel žijících za méně než jeden dolar na den. V následujícím textu prozkoumáme, zdali je tento cíl naplňován, či ne. Podle OSN je hlavní příčinou chudoby v SSA nízká míra úspor a kapitálové akumulace. Oficiální rozvojová pomoc (ODA) je pak dle OSN nástrojem, který má výskyt chudoby omezit. Tuto logiku rozvojové pomoci podrobíme empirickému ověření. Klíčová slova: Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals - MDGs), extrémní chudoba, oficiální rozvojová pomoc (Official Development Assistance - ODA), subsaharská Afrika (Subsaharan Africa - SSA) Úvod Již Adam Smith si kladl otázku, co je příčinou toho, že některé národy jsou bohatší než jiné a už tehdy se snažil odhalit původ „bohatství národů“. Také v dnešní době je tato otázka nanejvýš aktuální. Podle poslední zprávy OSN (MDG Report 2009) trpí na světě hladem a podvýživou téměř jedna miliarda lidí a současně 1,4 miliardy obyvatel je postiženo extrémní (absolutní) chudobou definovanou jako jeden dolar na den (aktualizovaná hranice extrémní chudoby je 1,25 dolaru/den, 2005 PPP). Ve světle těchto údajů se hledání příčin „bohatství národů“, jeví jako mimořádně důležité. Organizace spojených národů vyhlásila v roce 2000 novou iniciativu nazvanou Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals - MDGs) zaměřenou na boj proti světové chudobě. MDGs představují v současnosti největší rozvojový program na světě, který ročně přerozděluje desítky miliard dolarů ve formě oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance - ODA). MDGs mají 8 hlavních cílů, jejichž naplňování, či nenaplňování je sledováno příslušnou sadou indikátorů. Rozvojové cíle tisíciletí jsou také jasně časově vymezené. Všechny cíle, by pokud možno na celosvětové úrovni, měly být splněny do konce roku 2015. V této práci se budeme zabývat prvním cílem MDGs, který se snaží odstranit extrémní hlad a chudobu. Konkrétně se zaměříme na podcíl (target) 1. A: Snížení podílu extrémní chudoby o polovinu mezi roky 1990 a 2015. Náplní práce je tedy posoudit, do jaké míry je tento (pod)cíl naplňován a identifikovat příčiny jeho případného neplnění. Zabývat se budeme oblastí subsaharské Afriky (SSA), neboť tato oblast zaznamenala navzdory již přijaté rozvojové pomoci nejmenší zlepšení. Zatímco míra extrémní chudoby od počátku osmdesátých let ve východní Asii klesla z téměř 80 % na necelých 20 %, v subsaharské Africe se stále drží okolo 50 %, (WB, 2008). Ekonomická východiska Rozvojových cílů tisíciletí Abychom mohli hodnotit naplňování či nenaplňování MDGs (jejich prvního podcíle) potřebujeme nejprve identifikovat základní ekonomické principy, na kterých MDGs stojí. Ekonomická teorie zde hraje roli nejmenšího společného jmenovatele, který umožňuje
1
zastáncům i odpůrcům MDGs hovořit ve stejné argumentační rovině. Existuje tedy nějaká ekonomická teorie stojící za MDGs? Ekonomickou logiku MDGs můžeme nejlépe odhalit ve zprávě UN (2005): Investing in Development: A Practical Plan to Achieve the Millennium Development Goals a stejnou logiku najdeme i v textech: Sachs, et al. (2004) a Sachs (2005), které detailněji rozvádějí některé aspekty (nedostatečné) kapitálové akumulace, resp. míry úspor v rozvojových zemích. Byl to právě Jeffrey Sachs, kdo byl v roce 2002 generálním tajemníkem OSN pověřen vedením Projektu tisíciletí (Millenium Project), poradního orgánu OSN pro naplňování MDGs. J. Sachs a jeho tým se tak stali nositeli hlavních ekonomických myšlenek MDGs, které OSN plně přijala za své vlastní. Ekonomickou teorií vysvětlující praktické kroky OSN v oblasti MDGs je pak standardní neoklasický (Solowův) růstový model ekonomiky v interpretaci Jeffreyho Sachse, ve kterém je důraz kladen na roli úspor při dosahování dlouhodobého ekonomického růstu. J. Sach tvrdí, že SSA je chycena v pasti chudoby, do které byla uvržena v důsledku nízké míry národních úspor. Nedostatečné úspory jsou dle Sachse způsobeny jednak absolutní chudobou obyvatel SSA, která jim neumožňuje spořit a jednak vysokým populačním růstem, který snižuje již tak nízkou kapitálovou vybavenost práce per capita. Oba faktory přispívají ke zpomalování procesu kapitálové akumulace v regionu subsaharské Afriky. Základní ekonomické zdůvodnění MDGs je tedy založeno na standardním neoklasickém modelu ekonomického růstu. Popis neoklasického růstového modelu lze nalézt např. v Barro (1997). Sachs vysvětluje příčiny nejen africké chudoby pomocí tohoto modelu, kde je výstup na hlavu (q) dán mírou kapitálové akumulace určené rovnicí: dk/dt = sAf(k) – (n + d)k, kde: Af(k) je produkční funkce, k představuje kapitál na hlavu (kapitálová vybavenost práce), s je národní míra úspor, d je míra depreciace kapitálu a n představuje míru populačního růstu, to vše za předpokladu konstantní technologické úrovně A (Sachs, et al. 2004: 123). Grafické znázornění výše popsaných vztahů je znázorněno na obrázku číslo 1. Obr. č. 1: Standardní neoklasický model ekonomického růstu
2
Zdroj: Sachs, et al. (2004) Příjem na hlavu q roste do té doby, dokud úspory na hlavu převyšují depreciaci kapitálu a populační růst, tedy výraz (n + d)k. Sachs argumentuje, že standardní neoklasický model automaticky předpokládá, že ekonomika roste i při velmi nízké úrovni k (hned od nuly), jak je patrné z obrázku číslo 1. V tomto případě je pozitivní kapitálová akumulace rovna vertikální vzdálenosti mezi křivkou úspor sAf(k) a přímkou depreciace kapitálu a demografické změny (n + d)k. V takovémto případě roste k i q již od počátku a obě veličiny směřují k rovnovážné, stacionární (steady-state equilibrium) zásobě kapitálu kE. Sachs vidí základní neoklasický model ekonomického růstu (obrázek 1) jako nekvalitní vysvětlení pro bídu rozvojových zemí (zejména sub-saharské Afriky). Sachs namítá, že lidé postižení extrémní chudobou nemají dostatečně velký příjem, aby mohli spořit a celkově nízká míra národních úspor tak nestačí na překonání pasti chudoby (de facto pasti nízkých úspor). Navíc dodává, že bez kvalitní infrastruktury a kvalifikované pracovní síly má mírné zvýšení k (kapitálové vybavenosti práce) pouze zanedbatelný pozitivní vliv na příjem jednotlivců. K nastartování (vyššího) ekonomického růstu je zapotřebí zvýšit kapitálovou vybavenost práce nad minimální tzv. prahovou kapitálovou zásobu ekonomiky kT (capital threshold), jak ilustruje obrázek číslo 2.
Obr. č. 2: Model ekonomického růstu s minimální zásobou kapitálu
Zdroj: Sachs, et al. (2004) Pouze pokud má ekonomika vyšší k než je minimální prahová úroveň kT, je schopna dosahovat ekonomického růstu a konvergovat k ustálenému stavu kapitálové zásoby kE a vyššímu příjmu na hlavu q. „Ti nejchudší se ve skutečnosti stávají ještě chudšími, jsou tlačeni nedostatečnou kapitálovou akumulací a populačním růstem do extrémní chudoby. Pouze pokud ekonomika dosáhne kapitálové vybavenosti převyšující minimální zásobu kapitálu kT,
3
může dosahovat ekonomického růstu a přibližovat se stacionárnímu stavu kE a qE,“ (Sachs, et al. 2004: 127). Chudé domácnosti však nemohou spořit, neboť všechen svůj případný příjem utratí za základní potřeby nutné k přežití. „Jakmile jsou jednou základní potřeby zajištěny, chudé domácnosti mohou začít šetřit, ale ne dříve,“ (Sachs et al. 2004: 126). Logiku nízkých úspor jako základní příčinu subsaharské chudoby přijala také OSN. Poté, co byla identifikována hlavní příčina příjmové chudoby v SSA vyvstává otázka, jak proti nízkým úsporám v SSA bojovat a jaké nástroje použít, aby region SSA mohl nastartovat udržitelný ekonomický růst? Odpovědí OSN je strategie tzv. „Big Push“. „Big Push“ a oficiální rozvojová pomoc Strategie Big Push v přístupu k MDGs znamená masivní navýšení finanční pomoci (ODA) rozvojovým zemím. Jestliže se tedy Afrika nachází pod prahovou úrovní kapitálové zásoby kT a zaznamenává nízký či negativní ekonomický růst, existuje dle Sachre, resp. OSN jasná implikace pro navýšení oficiální rozvojové pomoci za účelem zvýšení kapitálové zásoby k nad kritickou úroveň kT. Externí finanční zdroje (ODA) v tomto modelu dočasně nahrazují nedostatečné domácí úspory a dopomáhají ekonomice překonat minimální kapitálovou zásobu potřebnou pro nastartování ekonomického rozvoje. Oficiální rozvojová pomoc se tak stává „prvotním hybatelem“, který přes veřejné rozpočty směřuje do nejrůznějších projektů, např. do stavby nových škol, které zlepšují lidský kapitál a činí je produktivnějším. Kvalifikovanější pracovní síla a kapitál obecně zvyšují produkční možnosti dané ekonomiky a přispívají k ekonomickému růstu, který zvyšuje příjem domácností a jednotlivců. Vyšší příjem domácností a jednotlivců nejen že pomáhá těmto lidem postupně se vymanit z (extrémní) chudoby, ale navíc umožňuje danému státu vybírat (vyšší) daně, které jsou zdrojem pro budoucí investice opět např. do školství. Toto je stručný popis toho, jak by měl systém Big Push fungovat. Je patrné, že v takovémto systému je počáteční přítomnost ODA zcela nezbytná, neboť jsou to právě prostředky ODA, které umožňují provádět prvotní investice do vzdělání, zdravotnictví, atd. a roztáčejí další spirálu kapitálové akumulace, která v posledku vede k ekonomickému růstu a růstu příjmu na hlavu. Jeffrey Sachs k metodě masivního zvýšení rozvojové pomoci v SSA říká: „Aby pomoc (ODA) vyvedla zemi z pasti chudoby, musí být dostatečně velká a musí trvat dostatečně dlouho, aby zvýšila k (kapitálovou vybavenost práce) nad kT. Malá a krátkodobá finanční pomoc mnoho nezmění… Tento důležitý fakt je široce opomíjen. Často se pak tvrdí, že předchozí pomoc Africe téměř nepomohla. Ve skutečnosti to bylo způsobeno příliš malou pomocí, která nebyla schopná výrazněji stav věcí ovlivnit,“ (Sachs, et al. 2004: 135). O kolik je tedy potřeba navýšit oficiální rozvojovou pomoc, aby cíle MDGs byly do konce roku 2015 splněny? Shantayanan Devarjan ve své studii vyčíslil částku potřebnou na dosažení MDGs na 40 – 60 miliard dolarů ročně, Devarajan (2002). Seznámili jsme se již s hlavním teoretickým zdůvodněním příčin subsaharské chudoby a také jsme si stručně přiblížili základní nástroj OSN v boji proti chudobě – strategii Big Push. Tato strategie masivního navýšení rozvojové pomoci je logickou implikací modelu nedostatečných úspor a pomalé kapitálové akumulace. Máte tedy základní teorii a hospodářsko-politický nástroj z ní vyplývající. Nyní se podívejme, jak se ve skutečnosti vyvíjela míra extrémní chudoby v SSA. Skutečný vývoj a plnění Rozvojových cílů tisíciletí v subsaharské Africe Abychom mohli měřit míru extrémní chudoby v SSA, potřebujeme nejdříve sadu indikátorů, které nám takové měření umožní. Použijeme zde oficiální ukazatele, které využívá OSN pro
4
potřeby MDGs abychom zachovali logickou konzistenci celé práce. OSN monitoruje naplňování prvního podcíle (target) MDGs těmito ukazateli: Podíl populace žijící za méně než jeden dolar na den Poverty gap ratio1 Podíl nejchudší pětiny obyvatel na národní spotřebě Měření započneme od roku 1990, což je referenční rok Rozvojových cílů tisíciletí, vůči kterému se naplnění či nenaplnění všech cílů MDGs vztahuje. Považuji za nutné ještě upozornit na velmi problematický sběr dat v regionu SSA, nízkou frekvenci realizovaných průzkumů a obecně velmi špatnou kvalitu datové základny údajů o chudobě v SSA. Navíc poslední měření dostupná pro celý region SSA jsou z roku 2005. V tabulce číslo 1 je pak zachycen vývoj hlavních indikátorů chudoby od roku 1990.
Tab. č. 1: Vývoj indikátorů chudoby v SSA subsaharská Afrika Indikátor Podíl populace žijící za méně než jeden dolar na den (%) Poverty gap ratio (%) Podíl nejchudší pětiny obyvatel na národní spotřebě (%)
Rok 1990 57,4 26,2 3,4
1999 58,2 25,7 -
2005 50,7 20,6 3,6
Zdroj: UN (2007) a UN (2009) Na základě vývoje indikátorů chudoby můžeme prohlásit, že míra extrémní chudoby v SSA se za posledních 15 let snížila pouze velmi málo. Toto mírné zlepšení však v žádném případě není dostatečné pro splnění prvního podcíle MDGs. Dle ukazatele poverty gap ratio nedošlo v SSA od roku 1990 k dostatečnému zlepšení, aby mohla být naplněna kritéria 1. podcíle MDGs, a proto podle tohoto ukazatele není první podcíl MDGs naplňován. Stejně tak ukazatel chudoby, podíl nejchudší pětiny obyvatel na národní spotřebě, nezaznamenal žádné zlepšení od roku 1990. Proto ani na základě tohoto indikátoru není první podcíl MDGs naplňován. Ze všech tří výše uvedených indikátorů chudoby vyplývá jeden jasný závěr: stagnace či velmi mírné snížení chudoby v SSA (zejména v posledních letech). Tento závěr však často není podpořen dostatečně robustními daty, takže nelze hovořit o nějakém dlouhodobějším trendu. Navíc mírné zlepšení míry chudoby zaznamenané některými indikátory je zcela nedostatečné z titulu dosažení prvního podcíle Rozvojových cílů tisíciletí do konce roku 2015. Ve světle výše popsaných skutečností se další analýza vývoje chudoby v SSA stává poněkud monotónní. Vývoj v naplňování prvního podcíle MDGs je téměř identicky popsán ve všech zprávách OSN a zprávách ostatních mezinárodních organizací jako 1
Poverty gap ratio je hodnota střední vzdálenosti oddělující populaci od hranice chudoby, vyjádřená jako procento z hranice chudoby. Tento indikátor chudoby měří „deficit chudoby“ celé populace. Deficit chudoby je částka na hlavu, která je nutná k pozdvižení všech chudých obyvatel nad hranici chudoby prostřednictvím kvalitně cílených transferových plateb. Tento indikátor může být též použit pro nepeněžní vztahy. Například „poverty gap“ ve vzdělávání může být zbývající počet let potřebný k dosažení např. základního vzdělání.
5
WB, IMF, či Africká rozvojová banka. Všechny zdroje potvrzují téměř neměnný stav chudoby v SSA jako celku a společně hovoří o velmi pravděpodobném nesplnění prvního podcíle MDGs do roku 2015. Navíc od roku 2005 nebyl v SSA dosažen žádný pokrok směrem k naplnění prvního podcíle MDGs, (MDG Report 2005, MDG Report 2006, MDG Report 2007, MDG Report 2008 a MDG Report 2009). Zdali je mírné snížení chudoby v posledních letech dlouhodobějším trendem nám prozradí až novější data. Otázkou však zůstává, proč tedy 510 miliard USD (DAC, 2010), které byly do regionu SSA od počátku roku 1990 poslány ve formě ODA nepřispělo k výraznějšímu snížení extrémní chudoby? Příčiny neplnění Rozvojových cílu tisíciletí V této části práce se pokusím nabídnout kritický pohled na problematiku snižování chudoby prostřednictvím rozvojové pomoci, jak ji realizuje OSN de facto již od svého založení v roce 1945. Z vývoje ukazatelů chudoby vyplývá, že region SSA je stále, navzdory již přijaté rozvojové pomoci, sužován extrémní mírou chudoby na úrovni 50%. Proč tedy MDGs nepřispívají k (rychlejšímu) snižování míry absolutní chudoby v tomto regionu? A proč je po uplynutí 2/3 funkčního období MDGs míra extrémní chudoby v SSA téměř stejná? K tomu, abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme nejdříve učinit několik mezikroků, kterými si výše položené otázky blíže specifikujeme. Nejdříve bychom měli odpovědět na otázku: Zdali OSN (potažmo J. Sachs a jeho tým) identifikovali správně (dostatečně) hlavní příčiny subsaharské chudoby? Jako hlavní příčina chudoby v SSA byla označena nízká míra národních úspor, která podvazuje kapitálovou akumulaci a nepřispívá tedy k růstu příjmu na hlavu. Nízké úspory jsou sice jednou z příčin chudoby v subsaharské Africe, ale domnívám se, že takto úzce definovaná příčina chudoby opomíjí mnoho dalších důvodů africké nerozvinutosti. Proto je identifikace příčin subsaharské chudoby dle názoru autora nedostatečná a měli bychom se dále ptát: Zdali OSN zvolila vhodný (postačující) nástroj pro řešení problému chudoby v SSA? Jako hlavní nástroj byla vybrána rozvojová pomoc. Důvodem, proč byla vybrána právě ODA je fakt, že dle logiky nedostatečných úspor má ODA dočasně nahrazovat deficit domácích úspor a podporovat tak ekonomický růst. Rozvojová pomoc však sama o sobě ke snižování chudoby automaticky nevede. Její efektivní působení na snižování chudoby je podmíněno mnoha faktory, které však nebyly zohledněny, protože identifikace příčin chudoby byla, dle mého názoru, nedostatečná. Na závěr se tedy zbývá zeptat: Zdali použití tohoto nástroje (ODA) přispělo, či přispívá ke snižování míry extrémní chudoby v SSA? Na základě nedostatečné identifikace hlavních příčin chudoby v SSA byl zvolen nepostačující hlavní nástroj (ODA). Nevhodný nástroj (sám o sobě) pak jen stěží může přispívat ke snižování míry absolutní chudoby v SSA. Data o vývoji extrémní chudoby v SSA potvrzují, že míra absolutní chudoby se za posledních 15 let téměř nesnížila. Rozvojová pomoc zde tedy neměla téměř žádný vliv na snížení míry chudoby. Pokud tedy zohledníme dosavadní výsledky ODA v subsaharské Africe, tak se další navyšování rozvojové pomoci v rámci strategie Big Push nejeví jako opodstatněné.
6
Kritici přístupu J. Sachse (a OSN) k MDGs totiž tvrdí, že případné zvýšení míry národních úspor samo o sobě nemusí nutně implikovat snížení míry chudoby v SSA. Významný kritik rozvojové pomoci W. Easterly například uvádí, že pokud by platil předpoklad, že ekonomický růst si lze koupit pomocí ODA, tak za období let 1960 až 1994 by příjem na hlavu v Zambii musel být cca 22.000 dolarů, místo skutečných 600 USD, (Easterly, 2001). Easterly (2006) také popírá pozitivní efekty rozvojové pomoci na ekonomický růst a potažmo snižování chudoby v SSA. Tvrdí, že právě v Africe byla rozvojová pomoc nejvyšší, ale Afrika zaznamenala přesto nejnižší růst ze všech kontinentů. Easterly navíc přirovnává MDGs k centrálnímu plánování, kdy jedno byrokratické centrum OSN v New Yorku rozhoduje o příčinách chudoby a potřebách všech rozvojových zemí, nejen těch v SSA. Také Devarajan, Easterly a Pack (2002) se zabývali vlivem investic na ekonomický růst v Africe. Výsledkem jejich výzkumu je závěr, že neexistuje žádná prokazatelně silná vazba mezi navyšováním pomoci (ODA) a vyvoláním vyššího tempa růstu HDP, tento závěr empiricky potvrdil také Erixon (2005). I Kraay (2005) zpochybňuje jasně pozitivní vazbu mezi rozvojovou pomocí a ekonomickým růstem v SSA. Tvrdí, že pro tento závěr není dostatek empirických podkladů. Současně však netvrdí, že Afrika vůbec žádnou pomoc nepotřebuje. Mírní však očekávání spojená s jejími efekty na dlouhodobý ekonomický růst. Kromě nedostatečných úspor však existuje celá řada dalších příčin extrémní chudoby v SSA. Například Collier (2008) vidí příčiny africké stagnace v těchto čtyřech základních bodech: (1) vysoké množství konfliktů politických i etnických, (2) těžba nerostných zdrojů nepřispívá k rozvoji ekonomiky, pokud neexistují vhodné instituce a organizace státu, které by zajistily, že se zdroje z nerostného bohatství nestanou kořistí úzké skupiny lidí, (3) vnitrozemské státy bez přístupu k moři mají velmi omezené obchodní možnosti a (4) zkorumpované vlády a nízká úroveň vzdělanosti. Autoři Lucas a Timmer (2005) dále zdůrazňují důležitou roli zemědělství a trhu práce v procesu snižování míry extrémní chudoby. Pokud oba tyto sektory ekonomiky přispívají ke zvyšování produktivity práce, resp. přispívají k růstu příjmu na hlavu, pak plní úlohu dvou zásadních katalyzátorů ekonomického růstu. Příčiny extrémní chudoby v SSA můžeme hledat také v neformálních institucích a jejich vlivu na chování jednotlivců postižených absolutní chudobou. Tento přístup aplikovali například Bauer a Chytilová (2006), když hledali příčiny nízké míry afrických úspor. Svůj průzkum provedli v Ugandě v distriktu Mukono za účasti 910 respondentů různého věku a úrovně vzdělání. Výsledky shrnuli následovně. „Každá investice vyžaduje čas, než přinese své plody. Podle výsledku Bauera a Chytilové (2006) je roční subjektivní diskontní míra Uganďanů extrémně vysoká (více než 300% ročně) a velmi silně spjatá s úrovní vzdělání. Nízká ochota čekat se projevuje požadavkem výrazně vyšší výnosnosti investic, protože lidé v Africe velmi silně diskontují budoucí užitky a preferují okamžitou spotřebu. To zákonitě vede k nižším investicím do fyzického a lidského kapitálu. Nízký podíl úspor a investic tedy nemusí být primárně způsoben externími vlivy, ale spíše důsledkem odlišnosti preferencí“, Bauer a Chytilová (2006: 18). Také Birdsall (2007) ve své práci zpochybňuje roli rozvojové pomoci a nabízí alternativní pohled na SSA, která dle autora není chycena v pasti chudoby (resp. pasti úspor), ale v pasti nedostatečných a slabých institucí, formálních i neformálních. Toto svoje tvrzení opírá mimo jiné o fakt, že v SSA neexistuje silná, ekonomicky nezávislá střední třída, která jinak přispívá k vytvoření a udržování zdravých institucí, včetně základních institucí státu. Jak je tedy vidět, pohledů na příčiny subsaharské chudoby je velmi mnoho. Soustředění se pouze na úspory a jejich nahrazení rozvojovou pomocí se proto ukazuje jako nedostatečné a údaje o míře chudoby v SSA nám toto konstatování jen potvrzují.
7
Závěr Hlavním cílem této práce bylo zhodnotit míru naplňování MDGs v SSA a odpovědět na otázku, zdali MDGs přispívají ke snižování míry absolutní chudoby v SSA? Zjistili jsme, že dle OSN, je hlavní příčinou subsaharské chudoby nízká míra národních úspor, která podvazuje ekonomický růst v tomto regionu. OSN vidí řešení tohoto problému v masivním navýšení rozvojové pomoci, která má dočasně překlenout deficit domácích úspor. Domnívám se, že OSN identifikovala hlavní příčiny subsaharské chudoby příliš úzce, a proto nedostatečně. Nízká míra národních úspor sama o sobě, dle autora, nevysvětluje plně příčiny subsaharské chudoby. Například vliv neformálních institucí na chování obyvatel postižených absolutní chudobou je v konceptu OSN silně opomíjen. Protože OSN nedostatečně identifikovala základní příčiny subsaharské chudoby, byl zvolen nevhodný (nepostačující) hlavní nástroj v boji s chudobou – oficiální rozvojová pomoc. Rozvojová pomoc však sama o sobě ke snižování míry chudoby nevede. První podcíl MDGs (Snížení podílu extrémní chudoby o polovinu mezi roky 1990 a 2015) tak není v SSA v současnosti naplňován a s velkou pravděpodobností SSA do konce roku 2015 (tj. do konce MDGs) první cíl nenaplní. Budoucí výzkum by se měl, dle mého názoru, zabývat více institucionálním prostředím SSA a vlivem institucí na chudobu obecně. Zejména studium neformálních institucí v subsaharské Africe by mohlo přispět k lepšímu poznání příčin chudoby v SSA a dále by mohlo napomoci s řešením tohoto, pro subsaharskou Afriku, letitého problému.
8
