Rozšiřující text. Charakteristika osob s tělesným postižením

Tento dokument vznikl v rámci projektu Včasná pracovní diagnostika pro tělesně postižené reg. č. projektu CZ.1.04/5.1.01/B2.00002

Příloha č. 1 METODIKY PRÁCE S MLADÝMI TĚLESNĚ POSTIŽENÝMI Rozšiřující text

Charakteristika osob s tělesným postižením Cílovou skupinou projektu jsou mladí lidé do 26 let s tělesným postižením. Pokud bychom chtěli blíže charakterizovat, co konkrétně pojem tělesné postižení znamená, můžeme říct, že jde o omezení hybnosti a dysfunkce motorické koordinace v souvislosti s poškozením hybného aparátu nebo ve spojitosti s poruchou centrální či periferní nervové soustavy. Charakteristikou tělesně postižených osob je omezení pohybových aktivit člověka. U některých osob může dojít dokonce k úplné imobilitě, což vede k zásadnímu omezení běžného způsobu života. Tělesná postižení bývají obvykle vrozená nebo mohou být získaná v průběhu života, např. po úraze. Příkladem člověka s tělesným postižením může být osoba, která se narodila s centrální neurologickou poruchou (dětskou mozkovou obrnou), s vrozenou deformitou páteře nebo osoba, která utrpěla poranění míchy a následně ochrnula. Osobou s tělesným postižením však také může člověk po amputaci končetiny následkem úrazu nebo z důvodu nádorového onemocnění či metabolické poruchy. S tělesným postižením však není vždy spjato postižení mentální. Například osoba s dětskou mozkovou obrnou může mít i v případě těžšího tělesného postižení dobře zachované intelektové schopnosti, které jí umožní studovat na střední či vysoké škole. Život s tělesným postižením přináší lidem mnohé obtíže a překážky. Mezi nejvýznamnější omezení, která lidem s tělesným postižením komplikují běžný život, patří: •

Částečné nebo úplné omezení pohybu – lidé s omezeným pohybem jsou často nuceni používat kompenzační pomůcky (berle, hole, chodítka, protézy), které jim znesnadňují pohyb v běžném životě. Ať už částečné nebo úplné omezení pohybu, tak negativně ovlivňuje jejich samostatnost, nezávislost, schopnost sdružovat se, sportovat a pěstovat některé zájmy a záliby. Omezená pohyblivost osob s tělesným postižením vede k tomu, že jsou omezeni nebo úplně vyloučeni z některých činností, které by jako zdravé osoby vykonávat mohly.

•

Ztížená možnost řízení vlastního života – s tělesným postižením jde ruku v ruce také ztížená možnost osamostatnit se a stát se dospělým a nezávislým člověkem. Lidé s tělesným postižením jsou často závislí na fyzické pomoci ostatních osob, které jim vypomáhají v domácnosti, při osobní hygieně, doprovází je na různá setkání, jednají s nimi na úřadech nebo jim asistují při práci. Převážně u mladých lidí s tělesným postižením může nastat situace, že nedospějí, nepřevezmou zodpovědnost za svůj vlastní život a jsou celoživotně odkázáni na pomoc druhých osob.


•

Omezené vzdělávání – někteří mladí lidé s tělesným postižením žijí v ústavech nebo studují na speciálních školách, určené handicapovaným osobám. Jejich tělesné a mentální postižení jim neumožní studovat v běžných školách, které navštěvují zdravé děti. Mladí lidé pak získávají vzdělání v oboru, který ani studovat nechtěli nebo jsou vyučeni v profesi, o kterou na trhu práce není ze strany zaměstnavatelů zájem. Dochází tak ke zbytečnému plýtvání energie i financí jak ze strany žáka, tak ze strany školy. V současné době existuje v naší společnosti výrazný trend na integraci dětí s tělesným postižením do běžných škol. Ve školách vznikají bezbariérová prostředí, školy jsou vybaveny různými kompenzačními pomůckami a zaměstnávají asistenty, kteří pomáhají handicapovaným dětem ve výuce. V případě dlouhodobějšího onemocnění může žák také studovat invidivuálně prostřednictvím internetu nebo skypu (např. pomocí videokonferencí přímo z výuky).

•

Ztížené pracovní uplatnění – člověk s tělesným postižením potřebuje upravit pracovní prostředí tak, aby bylo přístupné vzhledem k jeho omezenému pohybu nebo aby bylo přizpůsobené jeho smyslovému postižení. Zaměstnavatelé tak musí v případě zaměstnání osob s tělesným postižením upravit pracovní místo (např. pro vozíčkáře vytvořit bezbariérový přístup, zakoupit speciální židle, přizpůsobit pracovní stůl), zajistit vhodné pracovní pomůcky (speciální lupy, zvětšené klávesnice, elektronické komunikátory), upravit pracovní dobu (zahájení pracovní doby dle potřeb osoby s tělesným postižením) nebo přiřadit osobě s tělesným postižením osobního asistenta. Zaměstnat osobu s tělesným postižením pro zaměstnavatele znamená zvýšené finanční výdaje, závazky v oblasti úpravy pracovního prostředí, ale také závazky vyplývající z pracovně právních vztahů. Z tohoto důvodu zaměstnavatelé při výběru pracovníků dávají přednost osobám zdravým a lidé s tělesným postižením zůstávají dlouhodobě bez práce.

•

Ztížené utváření sociálních vazeb – omezená mobilita osob s tělesným postižením, bariérovost vnějšího prostředí a často i ochranitelská péče rodičů vedou k sociální izolaci těchto osob. Lidé s tělesným postižením mají problémy při utváření sociálních a interpersonálních vztahů, trpí sociální fobií a izolovaností. Jejich snížená sociabilita vede k tomu, že mají zkreslené představy o sobě samém, nízkou motivaci k seberozvoji či slabou motivaci k překonávání překážek a problémů. Častým důvodem sociální izolovanosti těchto osob bývají předsudky a neadekvátní postoje ze strany tzv. „zdravé společnosti“. Jak správně komunikovat s člověkem s tělesným postižením

Jak jsme již popsali výše, lidé s tělesným postižením mají problémy s pohybem, často jsou nuceni používat kompenzační pomůcky (např. berle, hole, chodítka, protézy), které jim znesnadňují pohyb v běžném životě. Omezení pohybu, negativně ovlivňuje jejich samostatnost a nezávislost. V řadě činností potřebují pomoc ostatních osob. Taktéž běžná komunikace


s osobami s tělesným postižením bývá ztížena např. v důsledku poruchy řeči či paměti, v důsledku poruchy motorické koordinace nebo v důsledku ztížené artikulace či gestikulace. K osobám s tělesným postižením je vhodné přistupovat citlivě a ohleduplně. Při jednání s těmito lidmi je nezbytné vycházet především z jejich potřeb, přijmout a zohlednit zvláštnosti jejich postižení a předejít tak možným potížím a nedorozuměním. Pro pracovníky, kteří pracují s osobami s tělesným postižením, ale také pro úředníky, kteří s nimi jednají, je důležité osvojit si základy lidského pohybu a být schopen bezpečně pomoci např. člověku na vozíčku, člověku o berlích nebo člověku se sníženou svalovou intenzitou. Je dobré umět postiženého člověka uchopit, zvednout nebo mu poskytnout oporu. Řada osob s tělesným postižením má omezenou hybnost horních končetin, což jim způsobuje potíže při psaní. Z tohoto důvodu není vhodné, aby si osoby s tělesným postižením museli něco sami zapisovat, ale mnohem vhodnější je připravit jim dopředu okopírované materiály, které si mohou odnést. Mají-li osoby s tělesným postižením komunikační problémy, je třeba jim dát větší prostor pro vyjádření se a také zpětnou vazbou ověřit, zda dobře porozuměli tomu, co jim bylo řečeno. Provází-li osobu s tělesným postižením rodič, asistent nebo jiný doprovod, pak není vhodné mluvit o samotném účastníkovi jako o někom, kdo se v místnosti nachází a není důležitý, ale je třeba hovořit a adresovat svá slova přímo účastníkovi, protože tento člověk je osobou samostatnou a svéprávnou a má svou vlastní individualitu. Mladí lidé s tělesným postižením, kteří vstoupili na trh práce (sumarizované poznatky z pilotáže) Cílovou skupinou pilotáže jsou mladí lidi s tělesným postižením do 26 let, kteří ukončili školní docházku a hledají zaměstnání. Hlavním problémem mladých lidé s tělesným postižením je malá či dokonce nulová absence pracovních zkušeností, která jim v kombinaci tělesným postižením znesnadňuje přístup na trh práce. Jejich situace na trhu práce je ztížena jednak nedostatkem pracovních zkušeností, ale také zdravotním handicapem souvisejícím s jejich tělesným postižením. Kombinace zdravotního postižení a nedostatku pracovních zkušeností může vést k dlouhodobé nezaměstnanosti. Často tak dochází k případům, že jsou mladí lidé s tělesným postižením dlouhodobě v evidenci úřadu práce nebo jsou finančně podporováni rodinou. Pokud si zaměstnavatel může vybrat, vždy dá přednost člověku, který již má pracovní zkušenosti, je zdravý a aktivní. Prvořadým cílem veškeré práce s touto cílovou skupinou je zajistit mladým lidem s tělesným postižením zaměstnání, ať už na otevřeném trhu práce nebo na chráněném pracovním místě. Mladí lidé získají nejen pracovní zkušenost, ale předejde se tím také sociální izolaci, pasivitě a stereotypům, které mohou vést k dlouhodobé nezaměstnanosti. Vzhledem k tělesnému handicapu těchto osob je vhodné při hledání práce využít různých nástrojů, které nabízí stát a sociální politika. Souhrn těchto nástrojů uvádíme v další části této metodiky. Na základě našich zkušeností v odborné oblasti jsme jako nejvhodnější způsob práce s mladými lidmi s tělesným postižením do 26 let vybrali úkolově orientovaný přístup, který je zaměřený na


zvládání aktuálních problémů klientů. Základem úkolově orientovaného přístupu je myšlenka, že člověk je mnohem více motivován, má-li jasno v tom, jakých cílů chce dosáhnout a v jakém časovém období. Úkolově orientovaný přístup upřednostňuje identifikování silných stránek a předností člověka, jež je třeba rozvíjet, před zabýváním se dysfunkčními aspekty osobnosti, které přispívají k daným problémům. Členové realizačního týmu (pracovní poradce, sociální pracovník, speciální pedagog, ergoterapeut, asistent) spolupracují s účastníkem pilotáže po celou dobu pilotáže a doprovází jej v jednotlivých fázích pilotáže. Pilotáž, která v rámci realizace projektu proběhla, jsme rozdělili do tří základních fází. Každá fáze pilotáže je zaměřena na určitou oblast, přičemž jednotlivé fáze pilotáže na sebe navazují a dohromady tvoří komplexní program vedoucí k umístění účastníka na trh práce. 1. Fáze - Kdo jsem a co mohu nabídnout Cílem této fáze je získat objektivní poznatky o účastníkovi pilotáže, které jsou významné pro volbu jeho povolání. V této fázi se provádí analýza znalostí, dovedností, schopností a silných stránek účastníka, na kterých lze postavit jeho úspěšnou profesní kariéru. Identifikuje se míra zdravotního omezení a činnosti, které účastník pilotáže může vykonávat zcela, částečně nebo jen v omezené míře. Zjišťuje se také motivace účastníka k pracovnímu uplatnění, jeho zájmy, záliby a vlastní představy. Základním zdrojem těchto informací je osobní pohovor s účastníkem a také vstupní dotazník, s osobními údaji, jako je např. jméno, datum narození, nejvyšší dosažené vzdělání, absolvované školy, rekvalifikační kurzy, zájmy, záliby. Mezi další zdroje, kterými se zjišťují informace o účastníkovi, patří testy, analýzy, diagnostiky apod. V první fázi pilotáže byly použity tyto konkrétní metody a techniky: • Orientační test profesního zaměření • Dotazník spokojenosti v různých životních oblastech • Osobní SWOT analýza • Koláž • Typologie osobnosti MBTI • Ergodiagnostika, ergoterapie 2. Fáze - Která profese je pro mě ta pravá Cílem druhé fáze pilotáže je vybrat konkrétní profesi, pro kterou má osoba s tělesným postižením předpoklady, a ve které bude schopna dosahovat výborných výsledků. V rámci této fáze jsou vybírány profese odpovídající zdravotním stavu, dovednostem, znalostem a osobnostnímu typu účastníka pilotáže. Ve druhé fázi pilotáže byly použity tyto konkrétní metody a techniky: • Seznámení se s profesí prostřednictvím videoukázek • Seznámení se s profesí prostřednictvím exkurze 3. Fáze - Hledám a získávám své pracovní místo Cílem třetí fáze je najít a získat pracovní místo a úspěšně se na něm zapracovat. Vychází se při tom z výstupů dvou předchozích fází. Účastník pilotáže se připravuje na kontakt se zaměstnavateli, jedná s nimi, nalézá pracovní místo a zapracovává se na nové pracovní pozici.


U výběru konkrétního pracovního místa hraje důležitou roli nejen pracovní náplň, ale také pracovní doba, lokalita pracoviště (vzdálenost od místa bydliště, dopravní dostupnost), pracovní prostředí (hlučnost, bezbariérový přístup, teplota ovzduší, prašnost) a sociální prostředí (velikost pracovního kolektivu, sociální klima firmy). Ve třetí fázi pilotáže byly použity tyto konkrétní metody a techniky: • Příprava životopisu • Jak nejlépe zvládnout otázky u výběrového řízení • Modelový přijímací pohovor Popis jednotlivých metod použitých v průběhu pilotáže 1. Orientační test profesního zaměření Cílem tohoto testu je zjištění profesního zaměření účastníka pilotáže. Test zjišťuje nejen, jaký druh práce, činností a pracovního prostředí účastník preferuje, ale orientačně zkoumá i šíři jeho profesního záběru a vyhraněnost. Test definuje 6 profesních typů, které se liší činnostmi, jež tyto upřednostňují nebo odmítají i typem pracovního prostředí, které je pro jednotlivé typy vhodné. Test umožňuje určit profesní zaměření testovaného člověka a vytipovat pro něj vhodné profese. Znalost odpovídajících profesí pomáhá účastníkovi pilotáže při rozhodování a plánování profesní kariéry (studia, rekvalifikačního kurzu), ale i při hledání samotného zaměstnání. Výstupem testu je seznam konkrétních profesí, které odpovídají profesnímu zaměření testované osoby. Profesní zaměření pracuje s šesti typy osobnosti označenými znaky R, I, A, S, E, C. Popis jednotlivých znaků: • Typ R (realisticky, praktický) – osoby tohoto typu rády pracují manuálně a preferují fyzickou práci před prací duševní. Dávají přednost tělesné aktivitě, nevadí jim práce venku, v lese nebo v dílně. Pro tento typ se nejvíce hodí manuální profese vyžadující fyzickou zdatnost, ale také profese vyžadující řemeslnou zručnost a dovednost práce na strojích a zařízeních. •

Typ I (vědecký, zkoumající) – lidé tohoto typu rádi pracují samostatně a nebojí se ani řešení složitých problémů, při kterých využívají svých analytických schopností. Raději se zabývají myšlenkami a nápady, než práci s druhými lidmi. Tito lidé mají dobře vyvinuté abstraktní myšlení, jsou zvídaví, vynalézaví a přemýšliví. Pro tento typ osob se hodí profese vyžadující vysokou míru zvídavosti, schopnosti přemýšlet a ochoty neustále se vzdělávat, např. pracovník ve vědě a výzkumu, sociolog, historik, matematik.

•

Typ A (umělecký, tvořivý) – lidé tohoto typu mají tvůrčí schopnosti a umělecké dovednosti. Rádi tvoří něco nového a originálního. Dávají přednost tvořivému a kreativnímu přístupu. Pro tento typ se hodí umělecké profese, jako je např. spisovatel, režisér, fotograf, malíř skla a keramiky, kuchař, překladatel, grafik.


•

Typ S (sociální) – lidé tohoto typu se rádi a ochotně starají o druhé. Jsou empatičtí, rádi pomáhají druhým a dobře vycházejí s ostatními lidmi. Jejich typickými vlastnostmi jsou přátelskost, soucit, pochopení, vřelost a radost pomáhat. Pro tento typ se hodí profese, které jsou zaměřené poskytování služeb lidem, jako je např. sociální pracovník, psycholog, terapeut, pracovník informačního centra, ošetřovatel.

•

Typ E (podnikavý) – osoby tohoto typu rády vedou, motivují, přesvědčují, řídí a organizují. Podnikaví lidé jsou ctižádostiví a jsou zaměřeni na úspěch. Mají vynikající vůdčí a vyjednávací schopnosti a dovednosti motivovat ostatní. Mezi vhodné profese pro tento typ lidí patří obchodní zástupce, prodejce, finanční poradce, marketingový pracovník, drobný živnostník apod.

•

Typ C (spořádající, spravující) – lidé tohoto typu rádi pracují systematicky, přesně a v rámci předem vymezených mantinelů. Spořádající typy jsou charakterizovány vytrvalostí, pečlivostí, praktičností a svědomitostí. Jejich práce je charakterizována spolehlivým provedením, dobrou organizací a náležitou kontrolou. Mezi vhodné profese pro tento typ lidí patří např. účetní, spisový manipulant, auditor, administrativní pracovní, analytik nebo normovač.

2. Dotazník spokojenosti v různých životních oblastech Tato technika zjišťuje míru spokojenosti účastníka v různých životních oblastech a poskytuje informace o potřebách účastníka. Je poměrně jednoduchá, názorná, podporuje sebepoznání. Umožňuje lidem s tělesným postižením uvědomit si oblasti, ve kterých nejsou spokojeni a získat tak motivaci ke změnám. Technika se skládá z dotazníků, které je možné použít samostatně nebo je různě kombinovat. Dotazníky sledují např. spokojenost účastníka s bytovou a finanční situací, jeho vztahy v rodině a v okolí, spokojenost s pracovní situací a také spokojenost s vlastní osobou. Pro některé účastníky je forma dotazníku příjemnější než rozhovor. Poskytuje jim více klidu i času na odpovědi jednotlivých otázek. Předností dotazníku je také možnost vyplnit ho v domácím prostředí. Tato technika může být podkladem pro další práci s účastníkem pilotáže, jako je např. mapování rodinného prostředí, zjišťování potřeb a cílů. Díky písemné formě se lze k dotazníku kdykoliv v průběhu pilotáže vrátit a vyhodnotit, zda došlo k nějakému posunu. Dotazník spokojenosti se doporučuje provést na počátku práce s účastníkem, kdy pomáhá rychle najít problémové oblasti a hlavní zdroje jeho nespokojenosti. 3. Koláž Koláž je arteterapeutická technika, která pomáhá motivovat účastníka k práci na sobě samém. Umožňuje nahlédnout do vnitřního světa účastníka a otevírá prostor pro pojmenování niterných pocitů. Tato technika je pro účastníky mnohem příjemnější než např. klasický poradenský rozhovor. Témata koláže mohou být různá, např. mé záliby, jaké profese bych chtěl/a vykonávat, mé oblíbené a neoblíbené aktivity.


4. Osobní SWOT analýza Osobní SWOT analýza je přehledná a rychlá metoda, která se věnuje čtyřem aspektům, konkrétně silným a slabým stránkám účastníka, dále příležitostem a ohrožením na trhu práce. Použití metody vede k reálnějšímu pohledu účastníka na jeho aktuální situaci na trhu práce a k ujasnění si možností i výběru vhodné strategie do budoucna. Metoda ukazuje, jakým způsobem se účastník dívá na své silné a slabé stránky, a také jakým způsobem vnímá okolní prostředí trhu práce, jaké na něm vidí příležitosti a ohrožení. Popis jednotlivých aspektů (dimenzí): • Silné stránky – vlastní schopnosti, zkušenosti, dovednosti, klady i přednosti, které účastník může v zaměstnání uplatnit a může je nabídnout zaměstnavateli. Například dovednosti a znalosti získané v předchozích zaměstnáních, znalost cizího jazyka, časová flexibilita, samostatnost. •

Slabé stránky – tato dimenze představuje opak silných stránek. Mohou zde být zahrnuty nedostatky účastníka, jako jsou například chybějící pracovní zkušenosti, nedostatečné vzdělání, zdravotní omezení spojené s tělesným handicapem.

•

Příležitosti – jde o konkrétní pojmenování možností, které existují v prostředí trhu práce, a které jsou účastníkovi pilotáže dostupné. Např. výstavba nového závodu v blízkosti bydliště, vznik nové chráněné dílny, vznik chráněného pracovního místa u zaměstnavatele.

•

Ohrožení – představují vnější bariéry, které účastníkovi brání v získání zaměstnání. Může se jednat např. o špatné dopravní spojení mezi místem bydliště a pracovními příležitostmi, omezování oborů, ve kterých má účastník vzdělání, zavádění nových technologií, na které nemá účastník kvalifikaci.

5. Typologie osobnosti MBTI Jedná se o techniku, která hodnotí osobnost účastníka. Tato technika sleduje především chování, prožívání a projevy účastníka. Zkoumá vnímání okolního prostředí, tj. jakým způsobem účastník získává informace a jak tyto informace zpracovává. Dle výsledků v jednotlivých preferencích je každému člověku přidělován typ osobnosti, který ho nejlépe charakterizuje. Účastníci se tak při výběru povolání mohou zaměřit na profese, které odpovídají jejich osobnostnímu typu. Metoda MBTI definuje čtyři párové preference • Extroverzi a introverzi – extroverti jsou lidé, kteří čerpají energii z okolního světa. Jsou hovorní, mají rádi společnost jiných osob a potřebují, aby se kolem nich stále něco dělo. Jsou vstřícní změnám a jednají většinou rychle a bez rozmyslu. Introverti jsou naopak lidé, které čerpají energii ze svého vnitřního světa pocitů, myšlenek a prožitků. Introverti nebývají tak hovorní jako extroverti, jsou tišší a jsou také mnohem více přemýšliví. Mají rádi klid a soukromí. Přemíra vnějších podnětů je obvykle stresuje a vyčerpává. Práce vyžadující kontakt s lidmi vyhovuje především


extrovertům. Svou extroverzi tito lidé dobře uplatní v profesích, ve kterých mohou použít své komunikační a přesvědčovací dovednosti. Introverti naopak preferují práci, ve které není narušeno jejich soukromí. Nepotřebují mít kolem sebe plno lidí, dávají přednost individuální a samostatné práci. •

Smysly a intuice – lidé s preferencí smyslového vnímání mají rádi fakta a konkrétní údaje. Jsou to praktici a realisté, kteří neumí pracovat s abstraktními teoriemi. Dávají přednost logice před nahodilostí. Naopak lidé s převahou intuice mají velkou schopnost představivosti. Často pracují s pojmy, jako jsou např. vize, strategie, taktika a strategické cíle. Přemýšlí o několika věcech současně a detaily považují za zbytečné. Vítají možnost učit se něčemu novému, mají mnoho nápadů a jsou zaměřeni na celek. Smyslovým typům vyhovuje práce s konkrétními úkoly a výsledky. Pro osoby s preferencí smyslového vnímání jsou vhodné profese, jako je např. tesař, instalatér, účetní. Naopak intuitivním typům se líbí profese, ve kterých uplatní svou představivost, jako je např. architektura, finanční plánování, zavádění nového výrobku na trh. V těchto profesích mohou výborně uplatnit své schopnosti strategického myšlení.

•

Myšlení a cítění – myšlení a cítění představují dva rozdílné způsoby, na jejichž základě lidé zpracovávají informace, které získali buď použitím svých smyslů, nebo prostřednictvím intuice. Lidé, u kterých převažuje myšlení, jednají na základě korektnosti a pravdy a nehledí na pocity ostatních osob. Používají více mysl než své srdce. Naopak lidé, u kterých převažují pocity, mají dispozice ostatním lidem porozumět a pochopit je. Snaží se uspokojit potřeby druhých a mají dobrý pocit, když mohou ostatním lidem pomoci. Pro osoby s převahou cítění jsou vhodné profese zahrnující jednání s lidmi, jako je např. učitel, poradce, zdravotní sestra.

•

Usuzování a vnímání – lidé s dominantním usuzováním rádi postupují podle plánu. Často je rozhodí, stane-li se něco nepředvídaného a nesnáší překvapení. Mají rádi věci na svém místě. Typ s převahou usuzování vyžaduje pevný řád a plánování. Mezi vhodné profese patří řidič, zubař, voják. Naopak lidé s dominantním vnímáním spoléhají na subjektivní mínění. Nic neplánují a věci dokončují na poslední chvíli. Neuznávají systematičnost a dávají přednost spontánnosti a flexibilitě. Mezi vhodné profese pro osoby s převahou vnímání patří např. umělci, baviči, marketingoví pracovníci.

6. Ergodiagnostika, ergoterapie •

Ergodiagnostika – je speciální vyšetření, jehož cílem je zjistit pracovní předpoklady osob s tělesným postižením. Cílem ergodiagnostiky je prostřednictvím testování fyzického a psychického pracovního potenciálu navrhnout osobám s tělesným postižením vhodné pracovní uplatnění. Ergodiagnostické vyšetření se provádí ve specializovaných zdravotnických zařízení, která disponují odborným týmem složeným z lékařů, fyzioterapeutů, ergoterapeutů, psychologů, zdravotních sester a dalších odborníků.


V průběhu ergodiagnostického vyšetření se zjišťují dovednosti a schopnosti účastníka, jako je např. manipulace s břemeny, schopnost pohybu na pracovišti, schopnost dopravy do práce, jemná motorika, senzomotorické schopnosti, psychomotorické schopnosti, kognitivní funkce, motivační a emocionální aspekty účastníka. Výstupem ergodiagnostického vyšetření je závěrečná zpráva, která obsahuje, jaké činnosti osoba s tělesným postižením vykonávat může zcela nebo částečně a jaké činnosti naopak vykonávat nemůže vůbec. •

Ergoterapie – je založena na předpokladu, že zapojení člověka do cílené a smysluplné činnosti podporuje jeho mentální a fyzické funkce, celkovou pohodu a vede ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Ergoterapie má povzbudivý účinek na znovuzískání ztracených sil, sebedůvěry, odpoutává pozornost od zdravotních potíží a zbavuje člověka pesimistických myšlenek. Pomáhá nalézt způsoby, jak se co nejlépe znovu zapojit do plnohodnotného společenského i pracovního života. V rámci ergoterapie se rozvíjí tvořivost handicapovaných osob. Ergoterapie probíhá buď individuálně, kdy se ergoterapeut/ka věnuje pouze jednomu účastníkovi nebo skupinově, kdy je ve skupině více osob. Ergoterapie je přizpůsobena schopnostem účastníků a není nijak časově omezená. Výhody ergoterapie - ergoterapie vede: - k odpoutání člověka s tělesným postižením od jeho nemoci, - ke smysluplnému vyplnění volného času, - k prevenci úzkostných a depresivních stavů, - k aktivaci handicapovaného člověka a přeladění se na pozitivní přístup. Oblasti ergoterapie: - Ergoterapie zaměřená na výchovu k soběstačnosti. Cílem je nácvik soběstačnosti v běžných denních činnostech, jako je oblékání, mytí, nácvik a využití kompenzačních pomůcek a nácvik denních činností. -

-

Ergoterapie zaměřená na pracovní začlenění. Cílem je opětovné začlenění mladého člověka s tělesným postižením do zaměstnání a pracovního kolektivu, nebo vytyčení nové profesní dráhy s ohledem na jeho tělesné postižení. Kondiční ergoterapie. Cílem kondiční ergoterapie je udržet duševní pohodu člověka a navázat přátelské vztahy v kolektivu lidí. Kondiční ergoterapie má za úkol tvořivě a aktivně vyplnit volný čas, zabránit nečinnosti a zlepšovat fyzický a psychický stav člověka. Mezi nejčastěji používané techniky jsou malování, ruční práce, práce s papírem, práce se dřevem, práce s kovem, modelování, drobné pracovní činnosti na zahradě apod.

7. Seznámení se s profesí prostřednictvím videoukázek Seznámení se s profesí prostřednictvím video ukázek pomáhá účastníkovi pilotáže názorně poznat podobu různých povolání. Zhlédnutí krátkého videa zabere jen pár minut, ale poskytne


jasné informace o náplni práce dané profese, o požadavcích na vzdělání i o předpokladech konkrétních znalostí a dovedností. Videoukázky jsou součástí 2. fáze pilotáže, ve které již účastníci pilotáže mají vytipované konkrétní profese, ke kterým mají osobnostní předpoklady. Videoukázky pomohou účastníkům získat jasnější představu o vybrané profesi i to, jak vypadá konkrétní práce či pracovní prostředí. Informace z videoukázek o náplni práce a požadavcích pak usnadňují rozhodnutí účastníka, zda se na tuto profesi chce rekvalifikovat, zda je pro něj vhodná a zda ji zvládne po zdravotní stránce. K dispozici je téměř 100 videoukázek, což pokrývá široké spektrum profesí a umožňuje vybrat tu správnou. 8. Seznámení se s profesí prostřednictvím exkurze Tato metoda pomáhá účastníkům pilotáže seznámit se s konkrétní profesí přímo na místě u vybraného zaměstnavatele. Součástí exkurze je nejen prohlídka pracoviště a zhlédnutí konkrétně vykonávané práce, ale také rozhovor se zaměstnancem, který na této pracovní pozici dlouhodobě působí, případně rozhovor s vedoucím pracovníkem, který vede pracovní kolektiv. Exkurze u zaměstnavatele je přínosná, protože se účastník seznámí s konkrétními činnostmi, které profese vyžaduje, může si zblízka prohlédnout pracoviště a udělat si tak reálnou představu o dané pracovní pozici. 9. Příprava životopisu Tato technika patří do třetí fáze pilotáže „Hledám a získávám své pracovní místo“, jejímž cílem je najít účastníkovi vhodné pracovní místo. Životopis se obvykle zasílá jako reakce na volné pracovní místo, které zaměstnavatel na trhu práce poptává. Životopis je také první vizitkou účastníka, kterou zaměstnavatel spatří. A to, zda zaměstnavatele životopis zaujme, rozhoduje o tom, zda účastníka pozve na výběrové řízení či nikoliv. Kvalitně sestavený životopis zvyšuje naděje účastníka, že bude pozván k osobnímu pohovoru. Chce-li uchazeč o zaměstnání dosáhnout maximálního úspěchu, musí jeho životopis co nejvíce korespondovat s pracovní pozicí, o kterou se uchází. Především u mladých lidí do 26 let, kteří nemají žádnou pracovní praxi, je důležité přípravě životopisu věnovat maximální pozornost. 10. Jak nejlépe zvládnout otázky u výběrového řízení Tato technika pomáhá účastníkům s přípravou na výběrové řízení. Důležitou částí výběrového řízení je ta, kdy zástupce zaměstnavatele pokládá různorodé dotazy uchazečům o místo. Kvalita odpovědí má zásadní vliv na přijetí či nepřijetí uchazeče. Uchazeč, který není na otázky dopředu připraven, je nucen reagovat bezprostředně a improvizovat, což je vidět na jeho projevu. Naopak uchazeč, který je na otázky zaměstnavatele dopředu připraven, podává obvykle lepší výkon a jeho šance na přijetí se tím zvyšují. Otázek položených u výběrového řízení může být nespočetné množství, proto není vhodné učit se zpaměti odpovědi na jednotlivé odpovědi, ale zaměřit se na vybrané oblasti, které budou zaměstnavatele zcela jistě zajímat. Mezi tyto oblasti patří např. dovednosti a praktické zkušenosti související s nabízeným pracovním místem, vzdělání vhodné pro výkon vybraného povolání, motivace k dané práci, povahové vlastnosti, které jsou pro nabízenou práci důležité a další argumenty, které vyzdvihnou kvality uchazeče. Stejně jako přípravě životopisu je potřeba také této technice věnovat maximální pozornost, a to především u mladých lidí do 26 let, kteří nemají téměř žádné zkušenosti s výběrovým řízením.


11. Modelový přijímací pohovor Tato technika slouží jako příprava na výběrové řízení nebo na pracovní pohovor a umožňuje účastníkům sice v reálné situaci, ale přitom bezpečně vyzkoušet si skutečný průběh výběrového řízení. K této technice je obvykle přizván personalista, nebo zástupce zaměstnavatele, který má s výběrovými řízeními dostatečné zkušenosti. Účastníci (uchazeči o místo) pak projdou jednotlivými fázemi výběrového řízení tak, jak by bylo provedeno ve skutečnosti. Výhodou modelového přijímacího pohovoru je, že účastníci prochází všemi fázemi výběrového řízení, včetně zaslání průvodního dopisu, životopisu, osobního pohovoru se zaměstnavatelem a různých forem testů a také včetně závěrečného vyhodnocení, tedy toho, kdo ve výběrovém řízení uspěl a kdo naopak neuspěl. Účastníci získají i zpětnou vazbu od personalisty. Hodnotí se například kvalita zaslaného životopisu, kvalita průvodního dopisu, výsledky testů, vhodnost vystupování během pohovoru, kvalita odpovědí, nebo přiměřenost zvoleného oblečení. Také účastník se může k průběhu výběrového řízení vyjádřit, co mu vyhovovalo a co naopak přinášelo obtíže a těžkosti. Účastníci této techniky oceňují větší pocit bezpečí a menší míru stresu, které v průběhu pohovoru zažívají a dále možnost se touto formou kvalitně připravit na skutečný přijímací pohovor. Možnosti a nástroje, které nabízí stát a jeho sociální politika, politika zaměstnanosti a organizace poskytující sociální služby Mladí lidé s tělesným postižením mohou využívat řadu výhod a nástrojů, které vyrovnávají a kompenzují jejich znevýhodnění na trhu práce. Některé možnosti jsou obecně známé, jiné se dozví až v průběhu individuálních konzultací v rámci pilotáže. Společně s pracovníky projektu potom zvažují, které z výhod a nástrojů pomou při hledání zaměstnání využít. Jak účastník pilotáže, tak pracovní poradce by měli usilovat o nalezení optimálního dlouhodobého řešení a promyslet cestu, jak toho dosáhnout. Většina osob s tělesným postižením nakonec najde uspokojivé postavení na trhu práce, které je většinou kombinací práce na částečný úvazek a určité podpory ze strany státu nebo organizací poskytujících sociální služby. Příkladem může být kombinace částečného invalidního důchodu a práce na zkrácený pracovní úvazek. Vhodné nástroje z nabídky aktivní politiky zaměstnanosti pro osoby s tělesným postižením •

Chráněné pracovní místo. Každý zaměstnavatel může zřídit chráněné pracovní místo, které je vyhrazeno pro zaměstnání osob se zdravotním postižením či tělesným postižením. V praxi to může probíhat tak, že pracovní poradce kontaktuje zaměstnavatele a dohodne se s ním, že chráněné pracovní místo zřídí a zaměstná na něm osobu s tělesným postižením. Chráněné pracovní místo se zřizuje ve spolupráci


s úřadem práce, který může poskytnout dotaci na zřízení chráněného místa i na mzdu zaměstnance. Smlouva s úřadem práce se obvykle uzavírá na minimálně dva roky a zaměstnavatel nesmí mít nedoplatky na daních a odvodech sociálního a zdravotního pojištění. •

Pracovní uplatnění v chráněné dílně. Každý zaměstnavatel může zřídit chráněnou dílnu, ve které může zaměstnat osoby se zdravotním či tělesným postižením. V praxi to probíhá většinou tak, že pracovní poradce kontaktuje zaměstnavatele a dohodne se s ním, že takovou chráněnou dílnu zřídí. Poradce může zaměstnavateli poskytnout pomoc při vyřizování žádosti o zřízení chráněné dílny nebo při výběru vhodného výrobního programu (např. dodávání určitého typu služeb větší komerční firmě, kompletace výrobků, obsluha vrátnice). Chráněná dílna se zřizuje ve spolupráci s úřadem práce, který může zaměstnavateli poskytnout dotaci na její zřízení, dotaci na mzdy zaměstnanců i dotaci na provoz. Při získání dotace na zřízení míst, musí být ale splněna podmínka udržitelnosti minimálně 2 roky. Zaměstnavatel nesmí mít nedoplatky na daních nebo odvodech.

•

Pracovní rehabilitace - příprava k práci. Příprava k práci je součástí tzv. pracovní rehabilitace. Pokud je osoba s tělesným postižením v evidenci úřadu práce, může požádat o pracovní rehabilitaci. Tiskopis je k dispozici na příslušném úřadě práce. S pověřenou pracovnicí úřadu práce sestaví individuální plán, ve kterém definuje, o co by měl konkrétně zájem. A v tomto plánu se může objevit právě příprava k práci. Příprava k práci může probíhat jen u státních vzdělávacích zařízení, občanských sdružení nebo církevních organizací. Možné je realizovat přípravu k práci i v běžné firmě, ale musí tuto službu zprostředkovat některá chráněná dílna. To, zda bude účastníkovi poskytnuta příprava k práci, rozhoduje komise úřadu práce. Pokud žádost komise schválí, nastoupí účastník na pracoviště, kde pracuje. Nedostává však mzdu, ale „zvýšenou hmotnou podporu“ od úřadu práce, dále zpravidla také cestovné a stravné. Zaměstnavatel, na jehož pracovišti je účastník zaměstnán, má nárok na proplacení nákladů na tzv. instruktora, který pomáhá se zapracováním a stará se, aby příprava k práci probíhala dobře. Zaměstnavatel si může nárokovat i náklady na lektora, pokud se člověk tělesným postižením učí i nějakou teorii nebo odborné dovednosti k dané profesi. Příprava k práci může trvat 1 měsíc až maximálně 2 roky. Běžná praxe je však několik měsíců (obvykle 1 – 6 měsíců). Na konci přípravy k práci obdrží účastník osvědčení o přípravě k práci. V rámci přípravy k práci lze dojednat s ÚP i speciální podporu nezaměstnaného ve formě asistenta, který pomáhá nejen v práci, ale může pomáhat např. i s dopravou do zaměstnání u osob se závažnějším tělesným postižením.

Vhodné nástroje z nabídky organizací poskytující sociální služby osobám s tělesným postižením •

Podporované zaměstnávání. Smyslem podporovaného zaměstnávání je vyrovnání příležitostí pracovního uplatnění lidí, kteří jsou znevýhodněni na trhu práce. Cílem podporovaného zaměstnávání je umožnit lidem se zdravotním (tělesným) postižením získat a udržet si zaměstnání na otevřeném trhu práce. U podporovaného zaměstnávání


účastník se zaměstnavatelem uzavírá pracovní poměr a má srovnatelné pracovní podmínky (pracovní prostředí, vybavení, mzdu) jako ostatní zaměstnanci. Podpora účastníka ze strany organizace, která poskytuje službu podporovaného zaměstnávání, spočívá v různých doprovodných aktivitách, jako je např. zprostředkování komunikace mezi účastníkem a zaměstnavatelem, doprovod účastníka na pracoviště, asistence během zapracování na pracovišti, nácvik dovedností potřebných pro práci. •

Sociálně-terapeutické dílny. Sociálně terapeutické dílny jsou službou pro osoby s těžším tělesným postižením, které nejsou zaměstnatelné na otevřeném trhu práce ani v chráněných dílnách. Posláním sociálně terapeutických dílen je poskytnout účastníkům možnost pracovní seberealizace, smysluplné pracovní aktivity během dne, sociálních kontaktů i radosti a uspokojení z kontaktu s ostatními lidmi. Sociálněterapeutické dílny pomáhají udržet a rozvíjet dovednosti účastníků, pracovních návyky i sociální dovednosti prostřednictvím pracovní terapie. Služba v sociálně terapeutické dílně zahrnuje tyto činnosti: - podpora, vytváření a rozvíjení základních pracovních návyků a dovedností; - rozvíjení sociálních dovedností (komunikace s jinými lidmi, spolupráce při společné činnosti, porozumění úkolům a jejich naplňování aj.); - nácvik nebo rozvíjení dovedností spojených s péčí o vlastní osobu a nácvik dalších činností vedoucích k co nejsamostatnějšímu fungování ve společnosti; - případná pomoc při osobní hygieně či jiných běžných úkonech (např. stravování). Poradce může účastníkovi zjistit informace o tom, jaké dílny v jeho regionu fungují a pomoci mu jejich služeb využít. Provoz a činnost sociálně-terapeutické dílny může být financována prostřednictvím dotací. Jejich zřizovatel (poskytovatel) musí mít speciální registraci. O uvedení v registru se žádá příslušný krajský úřad. Dotace se pak poskytují k financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním služeb v rámci sociálněterapeutické dílny, v souladu se zpracovaným střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb pro daný kraj. Dotace jsou poskytovány zpravidla z rozpočtu kraje.

•

Dobrovolnická činnost. Dobrovolnictví v pravém slova smyslu se řídí Zákonem o dobrovolnické službě. Probíhá přes organizace, které mají akreditaci k provádění této činnosti. Tyto akreditované organizace pak uzavírají dohody s dalšími organizacemi o vzájemné spolupráci a přijímání osob pro výkon dobrovolné činnosti. Akreditované organizace řeší pro dobrovolníky vstupní školení zaměřené na komunikaci, školení BOZP a požární ochrany, pojištění odpovědnosti za škodu, apod. Dobrovolnictví přináší řadu povinností, ale i práv pro všechny zúčastněné. Vysílající organizace může po státu požadovat dotace. Pro přijímající organizaci přináší výhody hlavně v podobě bezplatné pracovní pomoci, dále v zapracování nové osoby, kterou poté může přijmout do pracovního poměru. Účastníkovi může dobrovolnictví přinášet obnovu pracovních návyků, získání nových dovedností a sociálních kontaktů, ale také praktické ověření, zda by takové povolání nebo činnost chtěl dělat a zdravotně ji zvládl.


Další nástroje, které mohou využít organizace pomáhající osobám s tělesným postižením •

Místo na zkoušku. Jde o formu pracovního uplatnění, která je v současné době podporována v rámci některých výzev pro předkládání projektů financovaných z fondů EU, zejména z ESF. Jedná se o pracovní uplatnění na časově omezenou dobu, obvykle minimálně 6 měsíců. Místo na zkoušku může být zřízeno v běžné komerční firmě nebo u jiných zaměstnavatelů. Zřizovatel místa na zkoušku však musí striktně dodržet podmínky, které stanuje poskytovatel grantu, ze kterého jsou místa na zkoušku financována. Poradenský pracovník může účastníkovi pomoci vyhledat organizace, které takové projekty realizují a zjistit, zda by u nich mohl účastník využít místo na zkoušku.

•

Pracovní praxe. Poradenský pracovník může pro účastníka domluvit pracovní praxi u zaměstnavatele. Konkrétní podoba praxe pak může vypadat tak, že účastník dochází např. 1 měsíc k zaměstnavateli na čtyři hodiny denně a vykonává zde předem domluvenou činnost. Poradenský pracovník za ním na pracoviště dochází, pomáhá mu s adaptací na nový druh práce a na nové pracovní prostředí. Praxe je vykonávaná na základě písemné dohody mezi organizací poradce a zaměstnavatelem. Účastník může vykonávat praxi i na základě pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli (na DPČ, DPP). Záleží, zda se podaří zaměstnavateli na tuto praxi zajistit finanční prostředky.

Použitá literatura: 1. PLESNÍK, V., ŠOBÁŇOVÁ, P. Profesní poradenství pro dlouhodobě nezaměstnané. Krnov: REINTEGRA, 2014. 2. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Souhrnná metodika podporovaného zaměstnávání. Praha: Rytmus, 2005. 3. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Výzkumné centrum zdravotně postižených, 2005.

Rozšiřující text. Charakteristika osob s tělesným postižením

Recommend Documents