Rozhovory. nad biblí

Rozhovory nad biblí

Petr Pokorný Má to smysl

Rozhlasové r o z ho v o r y o b i b l i c k ý c h textech vedl s autorem Petr Vaďura

Vyšehrad

Tato kniha vychází s laskavým souhlasem rozhlasových stanic:

www.nabozenstvi.com

© Petr Vaďura, 2012 ISBN 978-80 -7429-247-7

Knihu věnujeme P. Petru Kolářovi, bývalému redaktorovi náboženské redakce Českého rozhlasu, který pořad Ranní slovo vymyslel a několik let byl jeho tvůrcem.

Obsah

Knížce na cestu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Rozhovory o biblických textech Co je v životě důležité . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Vyslání Ježíšových žáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Petrovo vyznání v Cesareji Filipově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Proměnění na hoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 O naději a strachu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Družičky pošetilé a rozumné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Počátek evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Víra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Ježíšovy zázraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Poslední věci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Kázání v Nazaretu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Kázání na rovině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Proměnění na hoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Spor o vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Vzkříšený Ježíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Logos . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Jan Křtitel a Ježíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Svědectví Jana Křtitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Uzdravení slepého u rybníka Siloe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Dobrý pastýř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Ježíšova poslední slova učedníkům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Marie Magdalská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Jidáš a Matěj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Pavlovo působení v Efezu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Pavlovo loučení s efezskými křesťany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Saulovo obrácení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Ospravedlnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Pavlovo dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 O lásce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Kristus Pantokrator . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Chvalozpěv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 Ponížení a povýšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 O smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Naděje navzdory lidské slabosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Kristovo dílo pro člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 O podřizování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 Ohraničenost času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Alfa i Omega . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Nebeská liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260 Věčnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Konečná naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272

Vzpomínky Dětství, studium, vojenská služba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281 Farářské působení, zahraniční pobyty a publikační činnost . . 288 Od normalizace do současnosti, zahraniční stáže a vědecká činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Josef Bohumil Souček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324

Knížce na cestu

Vydat knižně rozhovory, které zazněly v rozhlase, je přechodem z jednoho žánru do druhého. Stírá se bezprostřednost, kterou posluchač vnímá jako výhodu, a jazyková vata, která umožňuje porozumění přesto, že akusticky nám vždycky něco unikne, se stává přítěží. Jazyk odpovídajícího je v takových případech zapotřebí mírně zušlechtit. To je však jen povrch. O něco závažnější problém je, že zapíšeme-li bez dalšího rozvedení rozhovor o vědě, zůstane nevyužitá možnost, kterou nám poskytuje právě tisk, totiž vysvětlit něco z metody příslušné disciplíny, co je nutno napsat nebo doprovodit nějakým přehledem, k němuž se pak může čtenář pro lepší pochopení vracet. Zvláště v biblistice je pracovní metoda nesmírně zajímavá. Začíná rekonstrukcí textu (textologie), která se navíc ke svému cíli stále jen přibližuje. Máme totiž k dispozici jen opisy pramenů, i když u biblických textů ve srovnání s jinými starověkými díly poměrně blízké originálu. Ale i kdybychom měli autorem psaný rukopis (autograf), stále by se nemuselo jednat o tu rozhodující autoritu. Je totiž pravděpodobné, že sami autoři svá díla leckdy sami dodatečně upravovali, ať už při konfrontaci se starší ústní tradicí, anebo proto, že své sdělení chtěli lépe (teologicky) vyjádřit. Ještě hlouběji se dostáváme tam, kde lingvisticky a literárněkriticky zkoumáme svět pisatele a svět postav, které v textu vystupují. V tomto smyslu se i Ježíš nazývá (literárním) „hrdinou“. Svět pisatele a svět postavy je třeba rozlišovat. Uvedu příklad: i když autoři rané křesťanské literatury stojí většinou jednoznačně na Ježíšově straně, líčí ho z hlediska své velikonoční zkušenosti. Při takovém srovnání se nemůžeme vyhnout jevu, který je v náboženské literatuře příznačný právě pro hebrejskou a křesťanskou

12

KNÍŽCE NA CESTU

kulturu: je jím zřetelně proklamovaný vztah závažných sdělení (zjevení) k určitým událostem dějin, které lze částečně rekonstruovat. Tady se dostáváme k Ježíšovi jako historické postavě. Historická kritika je postup hluboce sekulární a všechny své metody sdílí s historickou vědou obecně. Hermeneutika (nauka o porozumění) totiž musí být jen jedna, jinak by to nebyla hermeneutika a nešlo by v ní o skutečné porozumění. V naší práci je to však současně počínání hluboce zbožné až svaté, protože působení Ducha svatého se podle nejstarších křesťanských vyznání dá od jiných a sporných vnuknutí rozeznat jen tak, že je v souhlasu s tím, co se můžeme naučit z příběhu „Ježíše, který přišel v těle“ (1J 4,2; 2J 7). Proto „vzpomínka“ nebo „památka“ hrála v křesťanské tradici tak významnou roli. Historická kritika má jako moderní, kvalifikovaný nástroj vzpomínání kriticky odlišit všechny druhotné zájmy, které vzpomínku mohou zkreslit. Proto má v biblickém bádání i z teologického hlediska své místo. Jelikož Ježíšovo vystoupení je v hlavním proudu křesťanské literatury závdavkem konečné, absolutní (eschatologické) budoucnosti, je kritické bádání o Ježíšovi z hlediska křesťanské víry „vzpomínkou na budoucnost“. Omlouvám se za užití titulu kdysi tak populární knihy, ale na tomto místě je to opravdu výstižné. Motivace k takovému bádání je pochopitelně většinou dána vírou, která s Ježíšem spojuje naději, nebo alespoň předpokladem, že jde o věc závažnou (události, na něž se bible odvolává, jsou přece významné pro miliony lidí na všech kontinentech). Přírodní vědci se osobní motivací při volbě badatelského pole programově ne obírají, protože na takovou motivaci nelze použít žádnou exaktní metodiku. Jejich cesta vede jinudy. Pokud však berou takové tázání vážně a vidí v něm svůj protějšek, umožní to vzájemný respekt a dia log mezi vědcem (scientist) a badatelem (scholar). Tohle všechno píši jen proto, abych ukázal, co zajímavého muselo zůstat stranou, protože jsme se soustředili na rozhovor, a to o jednotlivých biblických textech. Dokladem toho, že zaznamenaný rozhovor není žánr neaktuální, je skutečnost, že takové knihy lidé kupují a že se vydávají i knihy rozhovorů, které ve zvukové podobě nikde veřejně nezazněly.

KNÍŽCE NA CESTU

13

S tím souvisí druhý problém. Když se mnou pan redaktor Vaďura (a můj bratr v Kristu) vedl rozhovory o biblických textech, byl to on, kdo úryvky vybíral. Nevybíral je podle svého vkusu, ale podle starocírkevních perikop. Leckdy bych si byl rád vybral něco, čemu víc rozumím, co mne zaujalo a co jsem pokládal za aktuální. Ne všechna místa bible mluví v každé době se stejnou intenzitou do života lidí. Nicméně seznámit a vyrovnat se musíme se svědectvím otců víry ve všech jeho vrstvách. K tomu jsou církevní perikopy dobré. Ještě lepší a metodicky čistší je samozřejmě exegetovat (vykládat) souvisle celou biblickou knihu, na což však v omezeném čase rozhlasových pořadů nebyl prostor. Proto jsem rozhovor o různých perikopách přijal jako výzvu a díky tomu jsem si tak často uvědomil nové aktuální důrazy biblického poselství. Jen lituji, že se do našeho výběru liturgického čtení, které vznikalo až ve středověku, nedostalo třeba podobenství o marnotratném synu, aktuální a moderní právě tím, jak je evangelista Lukáš (L 15,11–32) použil k vyjádření toho, co přinesl Ježíš: obraz milosrdného nebeského Otce, který spěchá vstříc těm, kdo se mu odcizili a stanuli až na prahu smrti („já tu hynu hladem“). Leckomu se pokání v tomto textu může zdát příliš laciné a pozvání k společenství stolu příliš snadné. Kdo by však nad tímto podobenství pociťoval rozpaky, ten nepochopil, co odcizený člověk (a celý dnešní odcizený svět) prožívá, když jako svůj horizont vidí jen smrt, a jaká je to potom odvaha konfrontovat svůj život s milosrdným Otcem. Ježíš, který v tomto podobenství nevystupuje, za tento obraz Boha položil svůj život. A jeho vzkříšení z moci Boží je tak podle Lukáše existenciální garancí autenticity toho obrazu Boha. Přes tuto jedinou výhradu jsem postup podle perikop pokládal za správný. V průběhu natáčení rozhovorů jsem neměl žádnou celkovou strategii než tu, že jsem hleděl najít vnitřní zaměření jednotlivých textů. Přes všechno úsilí nezatížit čtenáře příliš ustáleným křesťanským vyjadřováním nemohl jsem se mu zcela vyhnout. Mluvili jsme o bibli, která náš slovník ovlivnila; byl to rozhovor mezi dvěma křesťany. A konečně – čtenář mimo církev, který chce věci porozumět, se s určitými výrazy prostě musí seznámit („milost“ ve smyslu „slitování“, „evangelium“ nejen jako označení knihy, ale i výraz pro

14

KNÍŽCE NA CESTU

ústně předávané dobré svědectví, „eschatologie“ jako absolutní budoucnost a klíč k dějinám atd.). Jsou to něco jako technické termíny pro skutečnosti, které nejsou bezprostředně dosažitelné smysly. Já sám tuto knížku chápu jako pokus. Nikdy jsem si totiž nesedl, abych na ní soustavně pracoval. K rozhovorům jsme se scházeli bez velkého předchozího domlouvání a jednotlivé pořady vznikaly jako spontánní rozhovor o předem daném textu. K úpravě pro tisk jsem jednotlivé rozhovory dostával postupně a pracoval jsem na nich po chvilkách. Stejně po částech zpracovával texty kolega Vaďura. Oba nás tak tahle knížka provázela sice po chvílích, ale přece jen v průběhu několika let života. Teď se s ní loučíme. Tak, milá knížko, ať tě Pán Bůh provází na tvé cestě do světa a mezi lidi! Petr Pokorný

Rozhovory o biblických textech

Co je v životě důležité Matoušovo evangelium 6,19 –34 Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Tahle slova nás dnes mohou až provokovat. Možná však provokovala už Ježíšovy současníky, co myslíte? Myslím, že ano. Smyslem našeho rozhovoru nad nimi však bude ukázat, že se nejedná o výroky provokativní, nýbrž skoro pragmatické, ovšem pouze v takové životní perspektivě, která je nám zde předestřena. Jako nejzávažnější slovo celé perikopy mi připadá Ježíšův pokyn: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Co znamená hledat Boží království? Zajímavé je, že království Boží se nebuduje, ale hledá. Většina historických pokusů o jeho vybudování na této zemi dopadla

18

ROZHOVORY O BIBLICKÝCH TEXTECH

špatně. Někde jsem přišel ke sbírce básní z padesátých let; v jedné z nich se veršuje o tom, jak vybudujeme na zemi říši stokrát lepší než tisíc království nebeských. Ve srovnání s realitou to působí jako špatný vtip. Království Boží se nebuduje, neboť se jedná o hodnotu či skutečnost již danou, připravenou. A přesto to není něco, na co jen čekáme, abychom to mohli pasivně přijmout. Pod slovy „hledání Božího království“ si představuji úsilí, které musíme vynaložit k nalezení toho, co má budoucnost. Vztah daru a aktivity bych přirovnal k nadání a jeho rozvinutí. O nadaném pianistovi se dá říci, že má dar od Boha, ale kdyby necvičil někdy až osm hodin denně, bude mu to k ničemu. A co si máme představit pod slovy „království Boží“? Protože jej Ježíš přirovnává k pokladu v poli, na jehož získání člověk obětuje všechen svůj majetek, lze usoudit, že se jedná o hodnotu převyšující všechno ostatní. Já bych je charakterizoval jako nejzazší cíl života, který vytváří rozhodující perspektivu našeho bytí. Vysvětlete trochu tu metaforu „království“. Metafora se vždycky něčím podobá a něčím naopak nepodobá tomu, k čemu je přirovnávána. Království Boží určitě neznamená nějakou mocenskou strukturu s vlastní armádou, policií, berním úřadem a podobně. Současně se však státu podobá v jednom důležitém ohledu: je to společenství, jde v něm o vztahy mezi lidmi. A jelikož je použito slovo „království“, musíme počítat nejen se vzájemnými vztahy mezi poddanými, ale i se vztahem k panovníkovi, jímž je v tomto případě Bůh sám. Křesťané se kdysi nazývali „pokolení bez krále“, protože jejich panovník nevládne vnější mocí jako králové, které známe z dějin. Na začátku perikopy je výzva: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“ Ježíš tento požadavek zdůvodňuje slovy: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Co je však špatného na tom, když lidé mají srdce u pozemských pokladů?

CO JE V ŽIVOTĚ DŮLEŽITÉ

19

Majetek sám o sobě není špatný, špatné je jen to, že lidé se na něj upínají srdcem. To je velmi neprozíravé, protože pozemské poklady jsou pomíjivé. Je možno je ukrást, můžou se zkazit, je možno o ně jakkoli jinak přijít. Poklad je zde metaforou takového životního základu, na nějž je možno se opravdu spolehnout. Podle Ježíše není příliš jisté spoléhat se na pozemské poklady, což se nejlépe ukazuje především v dobách krizí, kdy se hroutí banky a bankrotují celé státy. Slovo „srdce“ v bibli neznamená cit, ale spíš rozhodování. Dnes by jeho synonymem nejspíš bylo sousloví „lidské já“. Ježíšův výrok tedy znamená, že člověk, který spojí své já s něčím sice cenným, avšak pomíjejícím, plánuje svůj život velmi krátkozrace. Jako ten boháč v 12. kapitole Lukášova evangelia. Ten si postavil sýpky, aby v nich uložil všechny své veliké zásoby obilí, a řekl si: „Má duše, máš zásoby na mnoho let; klidně žij, jez a pij…“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši.“ Víc není potřeba vysvětlovat. Jak rozumíte další části perikopy: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Na tomto místě se dostáváme do skupiny výroků, které sem umístil evangelista Matouš pravděpodobně proto, že se nějak dotýkají plánování a dlouhodobých vizí. Jednotlivé výroky však mohly být původně vysloveny při různých příležitostech, a proto se nám může zdát, že jakoby ruší souvislý myšlenkový proud Ježíšova kázání. Z obsahového hlediska se můžeme pozastavit nad faktem, že oko není žádným světlem, nýbrž jen receptivním orgánem. Co je zde tedy řečeno? Jestliže člověk vnímá světlo pomocí oka, pak právě oko zprostředkuje jeho vnímání světa. Je proto důležité, na co se člověk v pohledu na svět zaměří, neboť právě to potom vstoupí do jeho srdce. Nacházíme zde polemiku s představou, podle níž má člověk Pána Boha v sobě. To není pravda. Člověk má v sobě jisté Boží určení, kterému se však může vzdálit, zpronevěřit či odcizit. Vidění světla okem zde tedy znamená zaměření na to, co je jasné, zjevné a nepochybné. V tomto smyslu i tento výrok zapadá do souvislosti

20


kázání: člověk má hledat, co je pro něho dobré, a to dobré pozná podle toho, že to osvětlí celý jeho obzor. Na perspektivě, s jakou vnímám svět, druhé lidi a své okolí vůbec, tedy velmi záleží. Kdo je škarohlíd, vidí všechno černě, takže jeho oko mu pak žádné světlo nepřináší. Proto se zde říká: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Řeč je samozřejmě o celkové orientaci života. Dvacátý čtvrtý verš se vrací k varování před otroctvím majetku: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Kraličtí překladatelé zde použili slovo mamon. Je nějaký sémantický rozdíl mezi mamonem a majetkem? Zatímco majetek je slovo neutrální a označuje hodnotu, s níž se dá velmi rozumně nakládat, je mamon takové bohatství, na které člověk absolutně spoléhá. Řecké mamonas, které se vyskytuje v originálním znění, je hebrejského nebo aramejského původu a souvisí se slovesem áman, které v pasivu znamená zhruba „být zakotven“. Mimochodem je to patrně tentýž kořen, od něhož je odvozeno slovo „amen“. Mamon je tedy něco, na co se člověk spoléhá, ale protože to není ten pravý základ, doplatí na to. Zase jsme u pokladu, který je buď na zemi, nebo v nebi. Zatímco podle apoštola Pavla je kořenem všeho zlého milování peněz, zde Ježíš varuje před majetkem jako takovým, protože majetek může dát člověku falešný pocit bezpečí. A právě toho se zde dotýkáme. Milování peněz – to je právě to mamonění, o kterém byla řeč. V Pavlově výroku i v naší perikopě je slovo „milovat“ užito vlastně jako metafora. Penězi přece mohu disponovat, mohu s nimi počítat, nanejvýš si jich mohu jako těžce vydělaných vážit, ale nemohu je milovat. Milovat mohu druhého člověka nebo Pána Boha. Použití tohoto slova naznačuje, že je zde řeč o značně pokřiveném pohledu na peníze, od nichž musí mít člověk jistý věcný odstup. Z našeho textu může čtenář nebo posluchač nabýt dojmu, že Ježíš žil jako bezdomovec: chodil se svými žáky od jednoho města k druhému, vyučoval a choval se podobně jako potulní filosofové té doby.


21

Ve skutečnosti však měl naprosto zřetelnou představu o tom, jak by člověk měl s penězi zacházet. Tak například si vážil žalmových výroků, podle nichž správně hospodařící člověk také dopředu počítá. I svůj potulný život měl celkem zorganizovaný. Dobře si uvědomoval, že je závislý na majetku jiných. V 8. kapitole Lukášova evangelia nacházíme zmínku o skupině zámožných žen, která mu sloužila, patrně i vařila a celou jeho misi také spolufinancovala. V této skupině nacházíme dokonce i manželky vysokých funkcionářů římských satelitních států z oblasti Palestiny. Ježíš tedy nežil zcela nahodile, ale naopak působil podle určitého projektu. V této řeči však chtěl především ukázat, na čem člověku skutečně záleží. A protože byl prorok, choval se jako prorok. Proroci dost často svá slova podpírali nějakým obrazným jednáním. Jeremjáš třeba v době, kdy se blížilo obležení Jeruzaléma, běhal v chomoutu, aby lidem ukázal, co je čeká. Tak vzbudil u posluchačů zájem a dosáhl svého cíle. Ježíš vystupoval jako potulný kazatel, aby zdůraznil svou bezprostřední závislost na nebeském Otci. Pane profesore, jaký máte vy recept na to, abyste se nezačal spoléhat na majetek? Důležité je si uvědomovat, co mě opravdu nejvíc těší a co by mě naopak velmi ranilo. Kdyby mě podrazil někdo z blízkých, vezme mě to určitě víc, než kdybych přišel o peníze. Lidé si to mnohdy neuvědomují, ale je to tak. Obírá se tím celá jedna větev filosofie, které říkáme filosofie existence. Zde se ukazuje, jak si člověk (na rozdíl od zvířat) může svůj život plánovat. Důležité je, že ví o jeho konci. Starost vyvolaná vědomím časnosti života jej motivuje k odpovědnému životu. Pokud starost o každodenní věci zaplní celý jeho horizont, propadá animálnímu životu. Těmito otázkami se zabýval německý filosof Heidegger, který říká, že skutečná, oprávněná a nezbytná starost je obírat se životem jako celkem. Tady to jde ještě dál, až k perspektivě království Božího, zatímco to běžné denní starání je spíš takové to shánění, co kde mají lacino, co na sebe a tak dál. To je nutné, ale jen v určité míře. Je známo, že lidé, kteří stále shánějí nějaké slevy, na tom většinou stejně prodělají. Naopak vždycky se vyplatí dlouhodobější plánování života, díky němuž se člověk také

22


naučí žít skromněji. To není moralismus, ale naprosto pragmatický návod k životnímu stylu. Po staletí je hlavním úkolem člověka zabezpečit svůj život: sehnat obživu, zajistit oblečení a nějaké slušné bydlení. Ježíš zde však říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všecko potřebujete.“ A já se ptám docela prostě, zda to myslel vážně. Chceme-li těmto slovům porozumět, musíme se podívat na celý tehdejší život, který se nakonec od toho našeho v těch nejdůležitějších záležitostech zase tolik nelišil. Je jasné, že abychom přežili, musíme pracovat. Stejně tak nikdo nepopírá, že nám tato práce zabere větší část našeho času. Bůh dobře ví, že to potřebujeme. Na co si však musíme dát pozor, je směr, kterým s lodí tohoto našeho životního nákladu vyplujeme. Správně se můžeme rozhodnout jen tehdy, když se ztišíme a konfrontujeme s tím, kdo je naším protějškem. Jestliže směřujeme tam, kam ukazuje Ježíšův termín „království Boží“, pomůže nám to rozhodovat se v těch zásadních věcech, které si stejně pečováním a sháněním nezajistíme. Není to tedy spíš věc perspektivy, s jakou se na život dívám? Pak by zde byla klíčová otázka: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Ano, tyto věci jsou dány a my se jimi nemůžeme znepokojovat. Každý z nás třeba víme, jak je naše životní prostředí znečištěné,


23

a že kdybychom žili v absolutně čistém prostředí, žijeme o několik let déle. Jenomže to nejsme schopni změnit, a proto bychom se tím neměli trápit, byť na změnách můžeme dlouhodobě pracovat. Trápit bychom se měli tam, kde jsme něco změnit mohli, ale propásli jsme to. Když Ježíš mluví o starosti o oblečení, uvádí příklad květinek, o něž se Pán Bůh stará. Následuje ujištění: „On přece obleče i vás, vy malověrní.“ Zaujalo mě to slovo „malověrní“. Co znamená? Tohle slovo se v řečtině nevyskytuje nikde jinde než zde. Zřejmě má tedy hebrejský nebo aramejský základ. Znamená skutečně nedostatek víry, tedy spolehlivého zakotvení. Víra v biblickém smyslu totiž neznamená souhlas s určitými věroučnými články, ale spolehnutí na svědectví o Božím jednání jako dobré síle, která se přes odpor lidského odcizení prodírá k cíli dějin a lidských životů. Malo věrný je ten, který si těžiště svého života hledá někde jinde. Poslední verš naší perikopy zní: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ O co se tedy máme starat? Ježíš své učení chápal jako klíč k normálnímu životu. Poznáme to z toho, že biblická tradice zachovala různá obecná úsloví, která užíval. Zde jsou tyto praktické rady seřazeny do správné perspektivy. Díky ní si můžeme uvědomit, že každodenní starosti nejsou tím rozhodujícím v životě a my se je musíme učit s jistou velkorysostí přecházet. Naopak starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme. Nad tím máme přemýšlet dnem i nocí, to máme Bohu předkládat na modlitbách. Životní směřování, ta rozhodující naděje, ovlivňuje totiž úplně všechno, včetně konkrétní každodenní práce. Ranní slovo 27. 2. 2011, Český rozhlas 3 Vltava

Vyslání Ježíšových žáků Matoušovo evangelium 9,35–10,15 Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ,hoden je dělník své mzdy‘. Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet. Když vstoupíte do domu, řekněte: ,Pokoj vám.‘ A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou‑li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám. A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu.“

Perikopa začíná popisem Ježíšova vyučování a kázání evangelia spojeného s uzdravováním a dalšími mocnými činy. Co jej vlastně k této činnosti motivovalo? Dozvídáme se zde, že to byla lítost. Evangelista tady používá řecké slovo, které znamená skutečně vnitřní pohnutí. V této lítosti se odráží Boží vztah k člověku, který Ježíš reprezentoval a který potom reprezentovali i jeho žáci. Jsem přesvědčen, že to platí dodnes, takže když dnešní křesťané přemýšlejí nad tím, co by měli na světě dělat, měla by je k této činnosti motivovat stejná lítost nad

VYSLÁNÍ JEŽÍŠOVÝCH ŽÁKŮ

25

těmi, kdo jsou jako ovce bez pastýře. Někteří lidé přímo volají po takovém přístupu a mně je líto, že se nám tak často nedaří je oslovit nebo se k nim dostat. V čem bylo těžiště Ježíšovy činnosti? Ježíš podle Matouše na jedné straně učil a zvěstoval království Boží jako absolutní horizont, který se mu jevil jako poměrně blízký, ale na druhé straně uzdravoval a pomáhal těm, kdo byli v tísni. A protože se v tom shodují všechny literární sumáře Ježíšovy činnosti, jsem přesvědčen o tom, že popisují opravdovou dějinnou skutečnost, tedy že toto Ježíš Nazaretský skutečně dělal. V perikopě, kterou se máme zabývat, je popsána Ježíšova péče o pokračování jeho pozemského díla. Čím byla motivována? Ježíš byl přesvědčen, že plní Boží vůli. V biblické vědě se stále vedou spory o to, do jaké míry měl mesiášské vědomí a jakou mělo toto vědomí případně podobu. K tomuto sporu by nemuselo dojít, kdybychom si uvědomili, že hloubka Ježíšova zaujetí a odpovědnosti vůči Bohu z jeho strany očekávání nějakého dalšího Mesiáše vylučovala. Příkladem může být to, jak pracoval s titulem „Syn člověka“. Ježíš o Synu člověka mluvil často jako o někom třetím, ale je zřejmé, že sám vědomě plní to, co se na tomto světě od Syna člověka očekávalo. Možná tak činil s jistotou, že Syn člověka mu dá zapravdu a přizná se k němu.1 Pro ty, kteří Ježíše vzali vážně a setkali se s jeho učením a působením v autentické podobě, byl skutečně Mesiášem. Své žáky posílá konat stejné dílo, jaké koná on sám, a to s odvoláním na něho. Mají učit, uzdravovat, vyhánět zlé duchy a dokonce i „mrtvé probouzet k životu“. Tahle slova naznačují, že Ježíš své vystoupení chápal do značné míry jako konflikt s nepřátelskou silou – s ďáblem. Kniha Zjevení líčí, jak byl ďábel svržen z nebe na zem, a ze skutečnosti, že Ježíš vysílá do boje se silami zla své žáky, lze vyvodit, že tento zápas stále pokračuje, i když je jisté, že ďábel svržený z nebe už nemůže zvítězit.

1 Viz Mt 26,64.

26


Jak má tyto skutečnosti přijímat dnešní čtenář prizmatem současné vědy? Z hlediska vědy se jedná o mytický svět, ovšem slovo mytický neznamená neskutečný. Jednotlivé výroky musíme chápat jako metafory, ale v tom smyslu, že se nejedná „jen“ o metafory. Pro nás je to síť znaků, která umožňuje reálnou orientaci ve světě a do dění, které vyjadřuje, zahrnuje i subjekt posluchače. Tím může být někdo z tehdejších Ježíšových žáků, lidé, za nimiž byli tito žáci posláni, nebo – přes propast staletí – dnešní čtenáři evangelia nebo posluchači jeho bohoslužebného předčítání. Proč Ježíš učedníkům zakazuje chodit k pohanům? Zřejmě měl v té době jinou představu misie, než jakou později praktikovala církev. Jednalo se o misii dostředivou, kterou bychom mohli charakterizovat jiným Ježíšovým výrokem: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16) Podobné výroky bychom nalezli nenápadně roztroušené i na mnoha dalších místech evangelií. Ježíšova představa pravděpodobně vycházela z prorockého očekávání poutě národů na Sijón na konci věku. Lidé ze všech národů budou podle proroků přicházet do Jeruzaléma a budou se dotazovat na zákon Hospodinův. A protože by jim obyvatelé Jeruzaléma měli být schopni odpovědět, cílila Ježíšova reforma právě na Izrael. A přestože církev později přistoupila k odstředivé misii, tenhle dostředivý prvek v ní zůstal. Poznáme to třeba z misijní strategie apoštola Pavla, z níž je zřejmé, že mu stačilo vybudovat jednu křesťanskou obec v hlavním městě provincie a mohl jít dál. Čas od času tyto první sbory navštívil, ale další misie byla už v režii místních křesťanů – v jejich přitažlivosti pro okolní svět, v tom, jak dovedli nově příchozí přijmout, vzít vážně a srozumitelně oslovit. Když tedy Pavel říká, že pokřesťanštil Dalmácii, znamenalo to především vybudování tohoto pevného středu. Ježíš svým učedníkům zapovídá misii v pohanských a samařských oblastech, protože nejprve chtěl vytvořit ono pevné jádro, domov.


27

Kázání Ježíšových žáků bylo doprovázeno mnoha znameními, jejichž prostřednictvím byla – jak už jsme řekli – demonstrována Boží moc nad silami zla. Proč tuto schopnost vymítat démony, uzdravovat nemocné, ba dokonce křísit mrtvé církev později ztratila? Dělal bych se moc chytrým, kdybych tvrdil, že na to umím odpovědět. Už ve třetí křesťanské generaci apoštolských otců se objevují stesky nad tím, že ačkoli se církvi podařilo mnoho z prvních dob přenést do dalších věků, schopnost konat mocné činy se ztratila. Teolog a spisovatel Tertulián sice tvrdí, že uzdravování se dějí a že o nich ví, ale to už je taková poslední výjimka z konce 2. a začátku 3. století. Podobně to známe i z české reformace, kde se Jednota bratrská ve všem snažila přiblížit životu Ježíšových učedníků, ale dar uzdravovat nemocné se jí obnovit nepodařilo. Jen v obecném smyslu lze tedy povědět, že dodnes se na příznivé kondici člověka projevuje vedle dobrého životního zakotvení i naděje spojená se svědectvím o Ježíšově nové přítomnosti. Během posledního století se tyto „nadpřirozené“ jevy, jako je uzdravování, vymítání démonů a někdy i kříšení mrtvých, objevují v praxi charismatických a letničních křesťanů, především v Africe, Latinské Americe a Asii. Jak si to vysvětlujete? Vysvětlit si to neumím. K problematice nečekaných uzdravení mohu povědět jen čtyři poznámky: Za prvé: i když se jedná o pozoruhodné skutečnosti, svou víru bych na nich nestavěl. Ani v první církvi přece uzdravování nebylo tím rozhodujícím a Ježíš svědkům svých zázraků dokonce zapovídal o nich mluvit. Nelze začít tím, že bychom se ho pokusili v tomto ohledu napodobit. Předně jde o to, abychom přijali to, co Ježíš ukazuje jako poslední perspektivu. Druhé poučení, které bychom z jeho uzdravování měli vyvodit, je skutečnost, že nemoc není trestem od Hospodina ani neměnitelnou osudovou daností. V tomto smyslu je moderní medicína tak trochu dědicem tohoto křesťanského přístupu, podle něhož je možno se proti nemoci vzepřít. To v antice nebylo zcela běžné. Lékaři tehdy

28


byli především chirurgy, kteří se věnovali léčbě zraněných vojáků. Zeus usmrtil lékaře Asklépia za to, že v důsledku jeho léčebných úspěchů v podsvětí neplnili osudem určený plán, když jim chyběli mrtví. Oživování nemocných a umírajících je tedy něčím novým, co přišlo teprve s křesťanstvím a např. v hinduistickém přístupu k životu nemá místo dodnes. Obávám se, že zánik křesťanského obrazu života může ohrozit i medicínu, která by se mohla dokonce stát nebezpečím, jak tomu bylo v nacistickém Německu, kde lékaři vykonávali eutanazii duševně postižených a v koncentračních táborech se neostýchali provádět dokonce i pokusy na lidech. Třetí poznámka plynoucí z Ježíšových uzdravení: skutečnost, že křesťané mohou usilovat o prodloužení života a nemusejí svůj čas považovat za osudově určený, má v sobě velkou vnitřní sílu. Za čtvrté si ještě musíme uvědomit, že novozákonní texty popisující uzdravování, ba místy dokonce i kříšení z mrtvých, byly komponovány až po Velikonocích, takže se staly předobrazem vzkříšení Ježíšova. To se pak stalo opravdovou nadějí pro všechny nemocné, včetně těch skutečně umírajících. Při vysílání učedníků je nápadné, že se nemají starat o své hmotné potřeby, neboť se jim o ně postará Bůh. Tohle však dnes už také neplatí. Ježíšovi žáci nejspíš žili z darů, ale ne od těch, kteří byli prvotními adresáty jejich kázání. Už apoštol Pavel zdůrazňuje, že kdo zvěstuje evangelium, má právo být těmi, kterým je zvěstuje, vydržován. On sám podle této zásady nežil, aby ukázal, že nekáže evangelium ze zištných důvodů. Také Ježíšovi žáci, kteří se tolik lišili od svého okolí, neměli vyvolávat zbytečnou závist nebo nepřátelství svým majetkem. Lidé mají podvědomě strach ze všeho nového, co by je mohlo ohrozit, což je zvláště v náboženské oblasti všechno, co se liší od zavedených způsobů. Jestliže tedy učedníci neměli od lidí nic brát, měli tím demonstrovat, že to nové lidi neohrožuje, ale naopak jim to přináší prospěch a radost. Když učedníci přišli do nějakého města, měli se zeptat, kdo je zvěstování hoden. Co to znamená?


29

Nejspíš si měli předem ověřit, že jejich kázání evangelia nebude rovnou zesměšněno a že nebudou „házet perly sviním“, jak praví staré přísloví, které podle záznamu Matoušova evangelia užil i Ježíš.1 Potřebovali tedy najít takové prostředí, ve kterém by rozhovor o závažných věcech člověka byl vůbec možný. Proto se měli ptát na to, zda se v daném městě najde alespoň několik lidí, kteří jim budou naslouchat a vezmou jejich poselství o Božím království vážně. Pokud takové prostředí v nějakém městě vytvořit nelze, měli učedníci při odchodu setřást prach z obuvi. Kdesi jsem četl, že když Izraelita přicházel z cest po pohanských zemích, vyklepal na hranici Izraele ze svých bot pohanský prach. Co setřesení prachu znamená zde? Ježíšovi žáci měli dát najevo, že s těmi lidmi nechtějí mít nic společného. Je to dost tvrdé a podobá se to prorockým znamením, o nichž si čteme v knihách starozákonních proroků. V závěru své vysílací řeči Ježíš dokonce mluví o prokletí těchto měst, což se nám může zdát kruté. Tyto texty mají v rámci evangelia jako knihy čtenářům naznačit nekonečnou hodnotu nabídky, kterou jim Bůh prostřednictvím vyprávění o Ježíši a jeho poslání předkládá. Mají si uvědomit, že rozhodnutí, které učiní, může být také tragické a nevratné. Lidé uzavření do sebe, kteří už nechtějí nic slyšet, přicházejí o pokoj. Bohužel i dnes jich je velmi mnoho. Takoví lidé opravdu jsou, nicméně je možné, že na vině jsme především my křesťané, protože se k nim neumíme přiblížit a nabízíme jim dobrou zprávu v podobě, která jim připadá nezajímavá a neaktuální. Možná, že kdybychom dokázali o ně samotné projevit opravdový zájem, mohli bychom s nimi navázat dobrý rozhovor. A třeba by se s námi bavili i ti, kteří dnes kladou ten největší odpor. Ranní slovo 15. 6. 2008, Český rozhlas 3 Vltava

1 Mt 7,6.

Petrovo vyznání v Cesareji Filipově Matoušovo evangelium 16,13 –19 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“

Asi první skutečnost, která v perikopě upoutá naši pozornost, je způsob, jakým o sobě Ježíš mluví. Proč si říká Syn člověka? Jednalo se o titul, který se poprvé objevuje v 7. kapitole starozákonní knihy Daniel. Ta popisuje vizi minulých dějin, v níž byly velké říše ovládající Izrael reprezentovány nelidskými panovníky, jakýmisi zvláštními zkříženými šelmami. Slibuje však, že v závěru dějin, což podle ní bude vlastně už v nejbližší budoucnosti, je očekáván ten, který bude reprezentovat Boží vládu – Syn člověka. Toto označení vychází z hebrejského myšlení. Když se v hebrejštině např. ptáte: „Kolik je ti let?“, doslova řeknete: „Syn kolika roků jsi?“ „Syn člověka“ tedy znamenal původně jednotlivého a skutečného člověka, biblicky člověka k Božímu obrazu, jakým má člověk podle Božího určení být. Je to člověk opravdově lidský, a tudíž Boží. V Danielově knize je Syn člověka postaven do kontrastu k oněm předchozím nestvůrným vládcům. V letech po Danielovi se pak z tohoto označení stal titul, který byl občas užíván pro očekávaného ideálního vladaře – mesiáše nového věku. Ježíš se ptá učedníků, za koho jej lidé pokládají. Odpověď přináší celou galerii významných postav. Proč je na prvním místě Jan Křtitel? Vždyť o něm přece všichni věděli, že byl popraven a pohřben.

PETROVO VYZNÁNÍ V CESAREJI FILIPOVĚ

31

Jenomže současně si byli jisti tím, že jeho dílo, kterým byla reforma Izraele, pokračuje dál. A protože očekávali blízký konec světa, počítali i s nečekanými událostmi. Pokud jde o reformní program, zdá se, že značná část židů zprvu moc nerozlišovala mezi Ježíšem a Janem Křtitelem. Proč je zde uveden Elijáš? O tomto proroku se v několika tehdy značně populárních apokryfních spisech předpokládalo, že se na konci věků objeví znovu. Elijáš navíc patří mezi několik starozákonních postav, které jakoby překročily smrt: Druhá kniha Královská v 2. kapitole líčí, jak byl vzat na nebe na ohnivém voze. A proč Ježíše někteří pokládali za Jeremjáše? Jeremjáš byl významný prorok, který působil v závěrečném období judského království a podle některých deuterokanonických textů, třeba Druhé knihy Makabejské, měl hrát významnou roli na konci věků. Ježíš byl pokládán za proroka a podle chápání tehdejších lidí mohlo objevení proroka po tolika letech signalizovat pouze jediné: nastal začátek rozhodující etapy dějin – posledních dní. Proto někteří lidé měli Ježíše za vzkříšeného Jeremjáše. Šimonovo vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ patří k nejvýznamnějším výrokům Matoušova evangelia. Co je však jeho obsahem? Slovo Mesiáš znamená „Pomazaný“ a tento titul souvisí s ceremonií pomazání olejem, která patřila k ustanovení krále. Proto byl titul Mesiáš dáván především izraelským a judským králům. Olej při obřadu pomazání znázorňoval Božího Ducha, tedy i Boží poslání krále. Mesiáš měl být podle představ Ježíšových současníků postavou, která se objeví na konci časů jako nový král a vysvoboditel Izraele z područí pohanů. Některými kruhy byl nedočkavě očekáván, i když toto očekávání nebylo zřejmě tak všeobecné, jak se dříve předpokládalo. Představy o tom, co všechno Mesiáš po svém příchodu učiní, se asi různily, ale shoda panovala v tom, že vysvobodí

32


Izrael politicky. Očekávalo se, že „rozdrtí zpupnost hříšníkovu“1. Ježíšovo působení však bylo jiné, a to byl zřejmě důvod, proč on sám z tohoto Petrova vyznání tak úplně nadšený nebyl. Poznáme to ze slov, kterými učedníkům nařídil, „… aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.“2 Přesto jej Římané popravili právě proto, že se jej báli jako Mesiáše. Dokládá to nápis, který dal Pilát umístit na kříž: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“3 Takový nápis by si nevymysleli ani křesťané, ani židé, přestože přesně vystihuje to, jak byl Ježíš chápán svým okolím. Petrovo vyznání obsahuje ještě jeden titul: „Syn Boha živého“. Je vůbec možné, aby Žid vyslovil takováto slova? Ano, je. Např. v židovském románu Josef a Asenat, pocházejícím zhruba z doby Ježíšovy, je Josef, syn Jákobův, označen také jako syn Boží. Ta slova znamenala, že někdo prostě patří k lidu, jemuž je Bůh Otcem. Tady se však jedná o titul zvláštní, který navíc v křesťanství zažil velkou renesanci. Navazuje na starozákonní text, v němž Bůh zaslibuje Davidovi syna: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem.“ (2S 7,14) Židé ta slova opět vztáhli na postavu Mesiáše. V křesťanské církvi tento titul znamenal spíš označení Ježíše jako toho, který beze zbytku plní Boží vůli. U Marka, tedy v nejstarším evangeliu, tento dovětek není a Ježíš se k titulu Mesiáš staví s rozpaky. Zde, v Matoušově evangeliu, je již Petrovo vyznání modelem vyznání křesťanů. Proto je Petr chválen. Vyznání v Cesareji Filipově je pokládáno za nejdůležitější Petrův výrok. Snad právě proto je Petr pokládán, minimálně v katolickém prostředí, za nejdůležitější postavu církve hned po samotném Ježíši a jeho matce Marii. Jak k tomu došlo? Petr sehrál v Ježíšově životě skutečně výraznou roli, především jako jakýsi mluvčí jeho žáků. Přesto v prvních letech církve probí-

1 17. žalm Šalomounův, verš 23. Jedná se o apokryfní text z 1. stol. př. Kr. 2 Mt 16,20. V Markově evangeliu věta zní: „I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.“ (Mk 8,30) 3 J 19,19; dle Mk 15,25 par. „Král Židů“.


33

haly spory o to, kdo vlastně je představitelem křesťanů. Toto napětí dokládá třeba apokryfní Tomášovo evangelium, v němž se také nachází scéna, o níž dnes pojednáváme. Ježíš se zde ptá učedníků, za koho jej pokládají. Jako první odpovídá Petr: „Ty jsi posel nebo anděl.“ Ačkoli zamířil docela vysoko, přesto se tak úplně netrefil. Po Petrovi odpovídá Matouš: „Ty jsi filosof.“ Ani tato odpověď není správná. Jako třetí odpovídá Tomáš, a protože Tomášovo evangelium vzniklo v tomášovských kruzích, je jeho odpověď nejlepší: „To se vůbec nedá vyslovit.“ A dodává: „On sám mně to řekl, ale sdělit vám to nemohu, protože byste mne za to ukamenovali.“ Tomášovo evangelium, které vzniklo o dvě generace později než evangelium Matoušovo, dokumentuje, že v malých odštěpeneckých skupinách, jako bylo janovské či tomášovské prostředí, byli věřící soustředěni na jiné osoby než na Petra. Petrova role však byla přesto přijímána nejširším okruhem křesťanů a Petrovy epištoly dokonce podpořily ideu křesťanského kánonu tím, že některé prvky Pavlovy teologie spojily se jménem Petra. Jablkem sváru mezi katolickými vykladači a biblisty evangelickými je interpretace Ježíšovy věty určené Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Katoličtí vykladači na těchto slovech staví papežský primát. Jak jim rozumíte vy? Slovo skála je překladem Petrova jména, protože kéfa (řecky petros) znamená skálu. V českém prostředí by se tedy Petr jmenoval Skalák. Petr je zde také jako skála představen: přizná se k Ježíši Kristu, vyjádří podstatu jeho poslání a stane se skutečně základním kamenem církve. Užití slova „církev“ (ekklésia) je zde zvláštní, protože v evangeliích se objevuje jen dvakrát. Ježíš to slovo mohl říci aramejsky a pak by označovalo skupinu těch, kteří společně slavili velikonočního beránka. Pokud však Ježíš mluvil řecky, což se mi zdá málo pravděpodobné, mohlo toto slovo označit i jakési větší společenství. V každém případě je zde řeč o Ježíšových stoupencích. Rozdíl mezi pojetím protestantským (resp. pravoslavným) a katolickým spočívá v tom, že zatímco protestanté tato slova vztahují pouze na Petra samotného, v katolickém učení se vytvořila

34


představa jakési sukcese, tedy předávání tohoto úřadu Petrovým nástupcům, římským biskupům. O tom zde však není ani slovo. Tím nechci říci, že takovou tradici není možno vytvořit, ovšem je třeba mít na paměti, že o Písmo se opírá jenom velice nepřímo. Ježíš zde Petrovi ještě říká: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Co tím míní? Tahle věc by si vyžadovala větší prostor, neboť se dotýká systematické teologie. Stručně řečeno „moc klíčů“ (potestas clavium) znamená, že Petr je ve svém lidském jednání a mluvení spoluodpovědný za záchranu druhých lidí. Musí si uvědomit, že jim něco otvírá a něco zavírá. Svým jednáním druhým lidem něco povoluje, něco kladného zvěstuje, anebo také něco upírá. Proto si musí dát velký pozor, aby jeho jednání odpovídalo Boží vůli, a své posluchače musí upozornit, že zde nejde o nějakou hru, ale o celý život. Člověk se svými omezeními dostává autoritu, která má dosah ve věčnosti. Ta autorita je skutečně velká, a proto si křesťané musí dávat pozor na to, aby ji nezneužili. Zároveň je v ní však také záruka transparentnosti toho, co přinášejí. Lidé se někdy domnívají, že jsou jakési tajné pravdy a kódy, které někdo střeží a nechce je sdělit těm druhým. Nic takového však v křesťanství není. Skutečnou pravdou je Petrovo vyznání a obraz Ježíšova života a smrti, jak jej přináší evangelium. Nic dalšího, co je potřebné znát, není. Můžeme i my být v určité životní situaci nositeli těchto klíčů? Myslím to tak, že svými slovy či postoji uzavíráme druhým lidem přístup do Božího království, nebo jim jej naopak otvíráme. Je to tak. Jde jen o to, abychom si uvědomili, co tím otevíráním je. Podle mého mínění to znamená přiznat se k tomu, co Ježíš reprezentuje, a snažit se o tom přesvědčit druhého člověka. Třeba tak, že mu demonstruji, co to znamená pro mne.


35

Zde je řečeno, jak vyznal Ježíše Petr. Jak byste jej vyznal dnes vy? Musel bych začít od Pána Boha. Ten nám je ve chvílích krize jako náš opravdový protějšek oporou. Ježíš sám zde hraje především tu roli, že díky němu můžeme skutečného Boha odlišit od všech jeho falešných a nebiblických obrazů, ale hlavně nám svým příběhem sděluje, že Pán Bůh člověka neopouští ani v jeho bezmoci a smrti. Bůh si nevynucuje poslušnost násilím, hrozbou nebo duchovním vydíráním, ale nabízí nám otevřenou náruč, a to tak působivě, až si člověk řekne, že takovou nabídku vlastně ani nemůže nepřijmout. A takový obraz Boha Ježíš přinesl. Vidíme třeba, jak se dovedl vcítit do lidí, kteří byli v sociální nouzi, aniž však vyvolával třídní nenávist. Sledujeme jej, že při stolování dokázal vytvořit uvolněné prostředí, ale přitom nabízel prostor k rozhovorům o základních otázkách života. Těch příkladů by bylo více, ale pro všechny je jedno zásadní: Ježíš je v tom všem zjevením živého Boha. Ranní slovo 29. 6. 2008, Český rozhlas 3 Vltava

Proměnění na hoře Matoušovo evangelium 17,1–13 Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ Učedníci se ho ptali: „Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“ On jim odpověděl: „Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko. Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli.

Událost popisovaná v této perikopě je podivuhodná. Jak se na ni můžeme dívat? Literárně se jedná o jednu z nejzáhadnějších epizod z Ježíšova života a přesně ji charakterizovat je velmi těžké. Vzhledem k tomu, že je tento oddíl převzat z Markova evangelia, začněme otázkou, jakou měl funkci právě zde. V době, kdy Marek svůj text sestavoval, ještě žily vzpomínky na pozemského Ježíše, které však bylo nutno spojit s povelikonoční zkušeností víry. Z vyprávění evangelia plyne, že Ježíš nenabyl během svého pozemského působení žádnou vnější politickou moc. Jeho mocné činy, například uzdravování a exorcismy (vyhánění zlých duchů), navíc nemuseli jeho současníci chápat jako projev Boží moci a pravomoci, ale mohli v nich vidět třeba magii spojenou s nečistými silami.1 I čtenář evangelia mohl tedy snadno začít pochybovat o tom, zdali Ježíš skutečně je „Kristus, ten syn Boha živého“, jak jej označil Petr v Mt 16,16. To je jeden z dů1 Viz Mk 3,22 par., srv. s Mt 10,25.

PROMĚNĚNÍ NA HOŘE

37

vodů, proč se ve vyprávění o Ježíšově životě objevuje scéna proměnění na hoře, v níž žáci vidí svého mistra v jakési nebeské podobě, přičemž z oblaků zaznívá hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Díky této mimořádné události se už čtenář může odpoutat od vnějšího pohledu na Ježíše a dokáže jej zahlédnout jakoby Božíma očima. Celé vyprávění má jistě základ v nějaké zkušenosti z Ježíšova života, ale její podání odráží především pohled víry poznamenaný velikonoční zkušeností s Ježíšovým novým působením. Čtenáře znalého Starého zákona navíc musí napadnout, že to, co se zde děje, nápadně připomíná jednu slavnou starozákonní scénu z počátku dějin Izraele. Ano, připomíná to Mojžíše na hoře Sinaj v okamžiku, kdy přijímal z Božích rukou desky zákona. Zářící tvář (Ex 34,35 a Mt 17,2) je zřetelným společným jmenovatelem. Jakoby teď byl Ježíš, který na hoře vyhlásil pravidla království Božího, potvrzen samotným Bohem ve funkci nového zákonodárce. Navíc slova: „To je můj milovaný Syn“ jsou citátem z 2. žalmu. Jedná se o klasický příklad takzvané intertextuality, kdy se význam nějaké události nebo osoby podtrhne odkazem k jinému textu majícímu u předpokládaného čtenáře nebo posluchače jednoznačnou autoritu. Popis proměněného Ježíše připomíná postavu známou ze 7. kapitoly Danielova proroctví. Je v tom záměr? Domnívám se, že ano. Se zjevením Syna člověka z Danielova proroctví spojují vyprávění o Ježíšově proměnění motivy oblaku (nebes) i jasu a běloby, které znamenají naprostou čistotu a blízkost Boží slávy. O „Synu člověka“ se mluví proto, že tato symbolická postava vyjadřuje pravé lidství neporušené odcizením (hříchem), je opakem vladařů se zvířecí podobou – tedy ne-lidských mocností. Zář je zase spojena s bázní a respektem, který má hříšný člověk v přítomnosti svatého Boha. Setkat se takto s Bohem může být i nebezpečné, a proto jsou důležitá slova „nebojte se“, jimiž Ježíš učedníky uklidňuje a vyzývá k další cestě.

38


Navzdory strachu a bázni zde chtějí učedníci zůstat a postavit tam dokonce tři stany: pro Ježíše, pro Mojžíše a pro Elijáše. Jako by doufali, že tím tento okamžik prodlouží. Bible nám toho o psychologii učedníků moc neříká. Víme jen, že Ježíše dobře znali a v minulosti se už k němu několikrát ve svých krizích utekli, takže v jeho blízkosti pociťují jistotu. Snad proto chtěli chvíli setkání s Mojžíšem a Elijášem prodloužit. Potom však zazněl Boží hlas, na učedníky padl strach a oni padli k zemi. Boží přítomnost vede k odstupu od sebe samých. To může vyvolat šok. Člověk – a opět si musíme uvědomit, že evangelista měl na mysli předně ty, kdo předčítání jeho textu poslouchali při bohoslužbě – si spolu s učedníky uvědomuje, kdo je Bůh. Izajáš v takové chvíli volá: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ (Iz 6,5) Tohle sebeuvědomění před Bohem a jeho dokonalostí je asi docela zdravé. Teprve když nám dojde, co jsme skutečně zač, můžeme docenit význam Krista jako prostředníka. Kristus zásadně stojí na naší lidské straně, dává našemu životu smysl a naději a ukazuje nám, co má v tomto lidském světě budoucnost. Ale jsou chvíle, kdy je potřebí, abychom si na chvíli připomenuli tuto perikopu, v níž se s ním setkáváme z druhé strany, tedy především jako s reprezentantem Boha, k němuž je třeba přistupovat s důvěrou, ale také s uctivou bázní. Ve vyprávění se objevují Mojžíš jako zástupce zákona a Elijáš jako zástupce proroků. Proč? Vyprávění chce zdůraznit, že v Ježíšově příběhu se naplňuje to, co očekávaly a k čemu směřovaly texty židovské bible, zejména Zákona a Proroků. Ty konkrétní postavy nejsou vybrány náhodně – jsou to totiž osobnosti, jejichž konec života je v bibli podán jako něco mimořádného. Elijáš byl podle Druhé knihy Královské přenesen do nebe na ohnivém voze, Mojžíšův hrob zase nikdy nebyl nalezen. Se jmény Elijáše a Mojžíše byly také spjaty pozdější apokryfní knihy, které čtenáře poučovaly o životě „na druhé straně“.


39

Přítomnost těchto dvou osobností tedy naznačuje, co tvoří minulost Ježíšova příběhu, tedy i minulost církve. Každá náboženská skupina si svou minulost v podstatě vybírá, rozhoduje se pro tradici, na kterou navazuje. A církev navázala na Zákon a Proroky. To nebylo samozřejmé, přestože zpočátku byla tvořena pouze Židy. Když v ní však zhruba po dvou generacích byla Židů naprostá menšina, mnozí začali přemýšlet nad tím, že by se církev měla od židovského Písma odpoutat. Nedošlo k tomu mimo jiné i díky takovým textům, jako je vyprávění o proměnění na hoře, kde se objevuji Mojžíš a Elijáš. Křesťané se Starého zákona nezřekli a udělali dobře. Do pohanského světa se vyplatilo jít nejen s evangeliem, ale i se vší výzbrojí židovské víry a teologie. Dotkněme se ještě eschatologických rozměrů Ježíšova příběhu. Ve scéně proměnění na hoře se na chvíli jakoby otevřelo okénko do budoucnosti. To je pravda. Jenom si musíme dát pozor, abychom do ní nepromítali své vidění, byť vytvořené na základě starozákonních proroctví. Starozákonní věřící samozřejmě očekávali příchod mesiáše a spolu s ním i příchod mesiášské říše. Tu popisuje prorok Izajáš: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s lvíčetem odpočívat. /…/ Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu…“ (Iz 11,6.9a) Ta zaslíbení se ve skutečnosti nesplnila, ačkoli křesťané jsou si jisti, že Mesiáš přišel. Tím vznikl velký vnitřní rozpor víry. Na druhou stranu si říkám, že kdyby se Ježíšův příběh odehrával přesně v souladu se starozákonními zaslíbeními, měli by mnozí asi pocit, že ho někdo vymýšlel podle tohoto předem daného prorockého modelu. Protože se do něj však tak úplně nevejde, utvrzuje mne to v tom, že Ježíšův život byl skutečnou událostí. Ta byla svým obsahem tak silná, že dokonce překryla a rozrušila obrazy zaslíbení ze Starého zákona. A navzdory tomu, že byla dosti jiná, prosadila se, takže je jasné, že nemohla být vymyšlena někde u zeleného stolu. Srovnání novozákonních událostí se starozákonními obrazy je poučné, protože nám slouží k pochopení jádra prorocké zvěsti. Jejím aktuálním dědictvím nejsou jednotlivé představy o průběhu budoucích událostí, nýbrž poznání, že svět nevznikl náhodou, že není poddán neměnnému

40


osudu a jeho budoucností není nicota. To všechno židé věděli, byť to ne vždycky vyjádřili přesně. Proto křesťané chápali svou zkušenost víry jako naplnění starozákonních zaslíbení, ale i jako jejich usměrnění a překonání. V jaké perspektivě to všechno vidí Matouš? Matouš tímto příběhem sděluje svým čtenářům, že Ježíš je Syn Boží, tj. že sděluje jeho vůli, že ji lze z jeho příběhu vyčíst. Syn měl tehdy právo zastupovat otce. To je základ pozdějšího učení o synovství Božím. Vyvstává však nový problém: nestačí zůstat u vyznání, nýbrž je třeba Ježíše skutečně následovat. Když zazní hlas z nebe, který potvrzuje, že Ježíš je Syn Boží, a jeho žáci padají na zem v šoku, cituje Matouš jeho slova: „Vstaňte, nebojte se.“ Vidění zmizelo a po jejich boku stál opět pozemský Ježíš. Jenomže jeho žáci – a především čtenáři či posluchači při předčítání evangelia – jej už vidí novýma očima, Proto také mohou brát vážně to, co jim sdělil, když s hory proměnění sestupoval a mluvil o svém utrpení a o tom, že se mu nehodlá vyhnout. Znamená to, že velikonoční zkušenost Ježíšova přítomného působení nesignalizuje skutečnost, že Ježíš byl zbaven tíhy lidského života, ale spíš ujišťuje člověka o faktu, že jeho násilná smrt neznamená nicotu a zmar, nýbrž je naplněním a cílem. V onom rozhovoru zazněla slova: „… dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ Celý Ježíšův příběh se tak pro ty, kdo se s ním seznamují, stává cestou k poznání, že člověk jde svým životem vstříc setkání s poslední skutečností, tedy s Bohem. Neboli vstříc věčnosti? My ze svého pohledu vidíme jen to, jak nám minulost uniká. Uplynulé děje už zde nejsou a zůstávají snad pouze v našich vzpomínkách. Jenomže kde bude ta „naše skutečnost“ uchována, až zemřeme? Biblická odpověď zní: v paměti Boží. Ta je přitom tak „stvořitelská“, že dává vzniknout nové existenci. Vyprávění o proměnění na hoře je jejím nábožensko-poetickým vyjádřením. Setkává se tu napříč časem čtenář či posluchač, Ježíš, jeho žáci, ale i Elijáš a Mojžíš. To je věčnost. Věčný život není tedy žádný posmrtný život, který by byl pokračováním života současného (představa nekonečně


41

dlouhého života je strašná!). Věčný život je zasazení života do všech závažných vztahů včetně vztahu k Bohu, a jejich společné prožívání. To je věčnost, které podle bible jdeme vstříc. Ranní slovo 6. 2. 2005, Český rozhlas 3 – Vltava

O naději a strachu Matoušovo evangelium 24,3.36 – 44 Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ /…/ O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Uvedený text bývá nazýván Matoušovou apokalypsou. Co znamená to slovo „apokalypsa“? Slovo apokalypsa, doslova „zjevení“, označuje specifický literární žánr náboženské literatury. Jeho pomocí se líčí dějinné skutečnosti, většinou očekávané, budoucí, které nejsou běžnými prostředky poznatelné a jsou odhalovány náboženskou zkušeností, v podstatě zkušeností víry. Apokalyptika se objevovala tehdy, když lidé procházeli těžkými dějinnými údobími a kladli si otázku, zda je možno taková strádání vydržet. Žili vyslovenou nebo nevyslovenou otázkou: „Jak dlouho, Bože, na nás necháš dopadat tyto zkoušky?“ Extrémní situace člověka či Božího lidu prověřuje jeho vyznání, protože většinou se nejedná pouze o období válek či hmotné nouze, ale také o diskriminaci a pronásledování pro víru. V Ježíšově době byli Židé utlačováni Římany, a proto tehdy byla živá představa brzkého příchodu Mesiáše, který římskou nadvládu ukončí a obnoví suverenitu Izraele. Ježíšovi učedníci se proto tázali, zda „tento věk“ (naše dějiny) skutečně nespějí k brzkému konci. Mezi Ježíšovými stoupenci, zárodkem pozdější církve, se apokalyptická vlna vzed-

O NADĚJI A STRACHU

43

mula po jeho popravě a o čtyřicet let později, po zániku jeruzalémského chrámu v roce 70, se apokalyptické představy dostaly opět do centra pozornosti. V apokalyptických spisech je většinou očekávána nějaká katastrofa, která je výrazem Božího soudu a trestu. Zde v Matoušově evangeliu je takovou výraznou pohromou likvidace jeruzalémského chrámu, která je pro učedníky znamením zániku starého věku a příchodu věku nového. Ten je přitom spojován s osobou Ježíšovou a s jeho zjevením ve slávě. Ano, za Ježíšova života se mnozí lidé připravovali na setkání s Bohem samotným a v tomto duchu učil i Ježíš, který říkal, že všichni staneme před soudnou stolicí Boží či Mesiášovou. Teprve zpětně si křesťané uvědomili, že pro smysl a průběh celých dějin byl rozhodující událostí už sám Ježíšův příchod. Očekávání dějinných katastrof patří k apokalyptice jako žánru. Apokalyptické texty vznikaly v dobách ohrožení a válek a měly ujistit své čtenáře o tom, že ani katastrofy nezmaří Boží konečný záměr. Neznamená to, že dějiny nutně musí skončit katastrofou. Naopak, znamená to, že „skonání tohoto věku“, rozuzlení, dovršení nebo naplnění dějin – „onen den“, bude chvílí, kdy dojde k jasnému rozlišení dobrého a zlého, a v křesťanském pohledu bude rehabilitací toho, co Ježíš dělal a říkal za svého života. Jak je možné, že o této hodině neví ani Syn? Cožpak není Bůh se všemi atributy božství? Je, nicméně není s Bohem zajedno v tom, že by všechno věděl dopředu. Chceme-li to vyjádřit církevním učením, musíme povědět, že byl-li Ježíš pravý člověk, mohl být Bohem jen tak, že mu byl oddán, byl s ním „zajedno“ ve svém životním zaměření, měl důvěru v jeho prozíravost a dobrou vůli. Tuto důvěru si zachoval i v nepředvídatelných situacích, s nimiž se jako lidé stále setkáváme. My všichni jdeme vstříc budoucnosti, která se nedá naprogramovat. S jistou mírou jistoty lze naplánovat jen velmi přesně vymezenou část života – budoucnost, jak s ní pracuje futurologie. Avšak to důležité, co mění naše životy (setkání, láska, život dětí), k nám většinou

44


přichází nečekaně. To je budoucnost ve smyslu tzv. eschatologie. Vystihuje to i lidská řeč, např. fráze jako: „Představte si, co potkalo našeho Karla…“ Budoucnost k nám tedy přichází a mnohdy přináší i události, o které vůbec nestojíme. Pokud Ježíš žil svůj život ve stejných životních podmínkách, v jakých jej žijeme my, tedy i ve stejné nejistotě a se stejným rizikem, a přesto v tom všem zůstal svému nebeskému Otci věrný, může se pro nás stát zdrojem naděje. Kdyby všechno dopředu věděl, byl by pro nás jen malou oporou, protože bychom si vždycky mohli říct: „Tomu se to říká…“ Byl by to vlastně jen takový herec, Laurence Olivier, který se naučí roli Hamleta a pak ji bezchybně předvede na jevišti. A přestože by se jednalo o roli nesmírně obtížnou, dokonce až na samotných hranicích úplného vyčerpání, byla by to pořád jen role a ne život. Stále by věděl, že za oponou ho čeká odpočinek, může se jít osprchovat a udělat si pohodlí. Jenomže takhle to nebylo. Ježíš neprožil svůj život jako roli, on žil autentický lidský život se vším všudy, tedy i s pochybnostmi, slabostmi, vyčerpáním a nakonec i smrtí. Ale jenom proto, že celou tou cestu prošel, se stal pro nás nadějí. Vzkříšený Ježíš je totiž tentýž Ježíš, který umíral potupen na kříži. Jen proto je nadějí pro všechny lidí, protože všichni jdeme kromě jiného vstříc smrti. Co vlastně Ježíš dopředu mohl vědět o svém utrpení, smrti a vzkříšení? To je obtížné říci, protože o tom evangelisté nic nepíší. Jedno však jasné je: nemohl vědět, kdy a za jakých okolností dospějí dějiny k svému cíli. Zřejmě sdílel tehdejší očekávání blízkého konce. Ale vnitřní stavba jeho naděje, podle níž se o poslední budoucnosti (spasení) rozhoduje teď, nebyla na tento odhad vázána. Zajímavé je, že v raném středověku zbožní křesťanští opisovači tuto část věty, vypovídající o jeho nevědomosti, vynechali, protože jim nezapadala do jejich obrazu božského Syna. Jiná věc je, jak dalece mohl Ježíš počítat se svou smrtí. Nejspíš si musel být vědom toho, že svou relativizací chrámového kultu a zbožnosti, která na něj byla vázána, ztrácí přirozené spojence. A protože pro Římany byla jeruzalém-

O NADĚJI A STRACHU

45

ská hierarchie jakýmsi garantem bezproblémového vládnutí nad židovským národem, bylo jasné, že tak vlastně riskuje život. S touto situací se musel nějak vyrovnat. Jeden způsob takového vyrovnání s blížícím se koncem naznačuje výrok zaznamenaný v 17. kapitole Lukášova evangelia: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ (L 17,33) Ve skutečnosti se jedná o vojenské přísloví, podle něhož měl největší šanci na přežití v boji ten, kdo poctivě bojoval, zatímco ten, kdo se otočil a snažil se uniknout, riskoval mnohem víc, neboť nepříteli vystavil svá nekrytá záda.1 Ježíš těmito slovy odhaluje nejhlubší smysl svého životního poslání. Podobně v Janově evangeliu čteme o zrnu, které musí samo zemřít, aby z něho vzešly klasy. Takových modelů, které měly Ježíšovi pomoci vyrovnat se s blížícím se okamžikem smrti, je v evangeliích popsáno několik. Při posledním stolování se svými žáky Ježíš navíc jak slovy, tak i gesty vyjadřuje přesvědčení, že jeho smrt přijde k dobru mnoha dalším lidem. Už samotné gesto, jímž podával chléb a svůj kalich ostatním, vyjadřuje, že to, čemu jde vstříc, bude k dobru druhým, že to „vydá užitek“. Také modlitba v Getsemanské zahradě svědčí o tom, že si uvědomoval, co všechno jej čeká. Ježíš viděl, jak se události vyvíjely, takže si byl vědom i toho, že podle pravidel židovské zbožnosti bude odsouzen jako bezbožník. Nešlo tedy jen o fyzické utrpení a blížící se smrt, ale i otřesení naděje. Jeho naděje tedy visela doslova na vlásku a posilovalo jej pouze to, že stále měl komu sdělit svoji úzkost. Tenhle vlásek se ukázal silnější než ocelové lano. Mluvili jsme o apokalyptických představách, jejichž součástí je příchod soudu a potrestání všech, kteří se Bohu vzpírali. Písmo tento model zná – nejznámějším vyprávěním o soudu a zániku starého světa je příběh potopy. A právě k potopě se zde Ježíš 1 Zachyceno v jedné Xenofontově řeči.

46


odkazuje, když říká: „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“ To je zajímavý výrok. Už jsme se toho dotkli: nejenom lidský život, ale i dějiny mají svůj rámec, nejsou věčné. Je zajímavé, že marxismus, který sebe sama pokládal za vědeckou filosofii, zavedl jednu skoro až gnostickou náboženskou formulaci týkající se hmoty, neboť marxističtí teoretici tvrdili, že hmota je věčná. Samozřejmě nic takového nelze doložit, takže se tomu muselo prostě jen věřit. V křesťanské tradici se naopak mluví o ohraničenosti života i dějin. Neznamená to, že biblické líčení prapočátku i konce, který nastane po určitých dějinných katastrofách, je přesným popisem toho, jak to všechno bylo a jak se to i v budoucnu bude odvíjet. I když však odhlédneme od konkrétních detailů, poselství Písma je jasné: dějiny mají hranice a záleží na každém z nás, jaké důsledky z toho vyvodí. V Brně před mnoha lety zemřel jeden komunistický církevní tajemník, který se ke konci života začal zamýšlet nad celým svým životem. Na jeho přání mu byl vystrojen církevní pohřeb. Sešla se na něm spousta lidí z partaje a pan farář jim všem slavnostně řekl, že tento XY, kterého jsme znali a s nímž se teď loučíme, už stanul před tváří Boží. Dostal se za hranici, s níž už nemáme nikdo z nás osobní zkušenost. Tento rozměr života nám může připadat hrůzný, nebo také plný naděje. Navzdory tomu, že všichni o ohraničenosti svého života vědí, žije – alespoň u nás – velká většina lidí stylem „jídlo, pití, sex, majetek“ a na konečnost své existence vůbec nemyslí. To je pravda, že člověk má tendenci před myšlenkami na smrt utíkat. Nějací psychologové dávali v 60. letech lidem otázku, co budou dělat v roce 2010, kdy by každému z nich bylo už asi 110 let. Většinou se odpovědi vyhnuli, nanejvýš napsali nějaký vtip. Člověk zkrátka má tendenci před realitou vlastní smrtelnosti uhýbat. V poslední době tato tendence vzrůstá, protože lidé ztrácejí jakýkoli pevný základ života. A jestliže v 19. století byl tabu sexuální život, dnes je tabu téma smrti. Pokud však člověk myšlenky na smrt

O NADĚJI A STRACHU

47

potlačuje, je pak velmi bezbranný, když musí bolest a umírání na vlastní kůži zakusit. Proto je také podle mého mínění určitá dávka apokalyptiky zdravá. Všimněte si, apokalyptika není žánr celého Nového zákona, nýbrž objevuje se pouze na konci evangelií a v poslední knize Nového zákona. Nelze ji tedy označit za jádro, ale spíš za koření novozákonní zvěsti, které velmi zdravě upozorňuje na existenci posledních hranic. Jinak totiž člověk začne lpět na věcech, které vůbec neutvářejí vzájemné lidské vztahy a které si nakonec stejně s sebou do hrobu nevezme. Snadno pak také propadne pověře, že aby mu bylo dobře, musí vydělávat stále víc a víc peněz. Jenomže zkušenost nás učí, že více peněz neznamená více štěstí, ale naopak spíš více starostí. Navíc je přece nutno brát ohled na ty, kteří na světě žijí v mnohem horších podmínkách než my. Posiluje mne, že stále víc mladých lidí dnes poznává, že vnější „zajištění“ života není všechno a hledá to, co má skutečný smysl. Když Ježíš charakterizuje konec dějin, uvádí příklad: „Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.“ Co tím chce říci? Tento motiv se objevuje v apokalyptických textech častěji. Jeho prvoplánový význam je vzít vážně slova, která předcházejí nebo následují, protože se skutečně jedná o život. Záměrem textu nejspíš nebylo postrašit lidi připomínkou Posledního soudu, na němž bude každý poměřován podle přísných Božích kritérií, a kdo jim nevyhoví, půjde do zatracení. Spíš se zde připomíná, že ve smrti se nikdo nebude moci opřít o nikoho jiného. Z psychologického hlediska se jedná o hlavní problém smrti; každý z nás se musí připravit na to, že jde vstříc naprostému osamocení. V epištole Galatským píše apoštol Pavel, že každý ponese sám svoje břemeno, za něž má před Bohem plnou odpovědnost. Je dobré si uvědomit, že tato myšlenka tvoří vnitřní základ celé západní civilizace, v níž každý za své jednání osobně odpovídá. Když mluvím o přípravě na konec života, nemám na mysli, že by se měl člověk zaměřit na svou vlastní osobu. Zde se totiž nemá jednat o individualismus v běžném smyslu, protože na soudu bude rozhodující, zda jsme nesli břemena těch druhých. K tomu vybízí tatáž epištola Galatským

48


slovy: „Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův.“ (Ga 6,2 v kralickém překladu) Každý se bude zodpovídat z toho, jak tato břemena druhých nesl. Mně ten motiv připadá velmi důležitý, protože rozbíjí zavedené jistoty. Už Izraelci přece počítali s tím, že jako synové Abrahamovi se nemusí ze strany Boží ničeho obávat. Ježíš tuto jistotu odhaluje jako falešnou. Falešnou jistotu však člověku může dát i příslušnost k určité společenské třídě nebo subkultuře. Někdo zase čerpá svůj klid z příslušnosti k té jediné správné církvi či náboženské společnosti. Tenhle výrok však všechno takové počítání staví na hlavu. Na tyhle věci se člověk skutečně spoléhat nemůže. Důležité je rozhodnout se, jak svůj život nasměruji, čemu budu důvěřovat, jaké budu zastávat hodnoty a které vztahy budou pro mě nejdůležitější. A protože křesťanská víra spojuje naději s postavou Ježíše Krista, umožňuje mi i k Bohu vybudovat osobní vztah. Text je uzavřen podobenstvím: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Co konkrétně znamená to „bděte“? K jakému postoji chce výrok člověka přivést? Máme si uvědomit, že běžné představy o hodnotném životě nás ve skutečnosti odvádějí od toho, co je podstatné a svrchovaně lidské. Za ztrátu této bdělosti se platí okradením, protože člověk se najednou ocitne i bez toho, na čem si předtím zakládal. Upřímně řečeno, k tomuto zjištění není potřeba žádné filosofické a intelektuální úsilí. Stačí se podívat na člověka, který leží v rakvi, a uvědomit si, co si z tohoto světa odnáší. Možná papírové boty. Ano, možná. Ale může to být i něco víc. Nakonec to poznáváme i z našeho textu. Zmiňuje se zde soud potopou, který zničil celý tehdejší svět. Jenomže navzdory tomu zde bylo něco, co do dalšího

O NADĚJI A STRACHU

49

období přešlo – byl to Noe se svou rodinou a se zvířaty ukrytými v arše. Když však nebudeme uvažovat pouze v našem ubíhajícím čase a budeme hledat podstatu věci, narazíme ještě na něco: jedná se o to, co existuje nezávisle na lidské vůli i jeho konání. Křesťané to vyjadřují při slavení Večeře Páně, při níž jsou jakoby Ježíšovými hosty: jsou ve společenství s Bohem, ale i jedni s druhými. Všechno ostatní je v tu chvíli druhotné. Domnívám se, že při tom je nám umožněno zahlédnout to, co přejde do věčnosti. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským říká, že všichni staneme před soudným stolcem Kristovým, na němž bude zhodnocen náš život. Všechno projde ohněm, ve kterém shoří to, co bylo ze dřeva, trávy a slámy, zatímco všechno, co jsme postavili ze zlata, stříbra a drahého kamení, obstojí. Jelikož je však základním kamenem Ježíš Kristus, bude spasen i ten, komu celé jeho životní dílo shoří. Tento oddíl ze 3. kapitoly Prvního listu Korintským je velmi závažný, neboť nám odhaluje, co tvoří podstatu křesťanského obrazu naděje. Není to naše dokonalost, ale je to schopnost odstupu od sebe samého, díky němuž budu moci přežít požár mnohého z toho, na čem si zakládám. Obraz ohně vystihuje očištění člověka od všeho, co ke skutečné naději nepatří. Pro člověka může být tato očista velmi bolestná. Někdo totiž tolik lpí na tom, co má, že když bychom jej o to připravili, už by to nebyl on. Kdo však má od sebe odstup víry, ten může vidět, jak některé věci i hodnoty, na nichž si zakládal, hoří, a přesto mu zůstane to nejcennější. Na křesťanské vlně 7. 8. 2005, Český rozhlas Plzeň

Družičky pošetilé a rozumné Matoušovo evangelium 25,1–13 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: „Ženich je tu, jděte mu naproti!“ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: „Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!“ Ale rozumné odpověděly: „Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!“ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: „Pane, pane, otevři nám!“ Ale on odpověděl: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Ježíšova podobenství v Matoušově evangeliu tvoří několik souborů. Podobenství o družičkách patří do souboru posledního, který se týká Kristova druhého příchodu. Při pohledu na dnešní církev se zdá, že věřící s druhým příchodem Kristovým příliš nepočítají, ovšem v minulosti tomu mnohdy bylo jinak. Pane profesore, jaké bylo očekávání tohoto příchodu v době, kdy Matouš psal své evangelium? V Matoušově době nebylo očekávání druhého příchodu už tak intenzivní jako v době, kdy se lidé vyrovnávali se zkušeností s nově přítomným Ježíšem působícím v církvi. Nicméně i tak očekávání Kristova druhého příchodu poznamenávalo život i praxi křesťanů. Bylo jim totiž jasné, že jak jejich osobní život, tak i život církve směřuje k nějakému cíli, který je potřeba mít stále před očima. Důsledkem bylo vědomí, že jejich životy i všechno, co církev dělá, je pod normou Božího zaslíbení i Božího soudu, který byl ztělesňován osobním setkáním s Kristem. Zajímavé je, že v průběhu dalších století přicházela období, kdy toto očekávání Kristova příchodu sláblo, zatímco v jiných epochách výrazně sílilo. Jaké to byly doby?

DRUŽIČKY POŠETILÉ A ROZUMNÉ

51

Očekávání Kristova druhého příchodu sílilo většinou v dobách krize a ohrožení, kdy bylo zapotřebí ukázat, že utrpení nebudou křesťany provázet nekonečně dlouho. Přinášelo naději, že konec s sebou přinese dovršení a naplnění života, tedy něco jiného, než lidé prožívají v přítomnosti. V dobách poměrného klidu zase bylo nutno lidem připomínat, že i když tento výhled nemusí být naplněn bezprostředně, stále zůstává měřítkem jejich křesťanské existence. To, co říkáte, však platí jen zhruba do 19. století, kdy se v církvi objevilo mnoho hnutí, jejichž příznivci začali Kristův druhý příchod velmi intenzivně očekávat. Někteří dokonce vypočítávali jeho přesné datum. Tak se zrodila církev adventistů, Svědkové Jehovovi nebo učení Johna Nelsona Darbyho, z něhož povstalo bratrské hnutí1. Vznikaly různé scénáře budoucích událostí postavené na biblických apokalypsách a proroctvích, v nichž byl Kristův druhý příchod vždy v centru pozornosti. Čím ta myšlenka brzkého konce světa lidí přitahuje? Všechna ta hnutí fungují i navzdory různým falešným předpovědím dodnes a stále přitahují tisíce příznivců. Podle mého mínění zde stále hraje určitou roli konfrontace současné situace s tím, co je nám modelem, základem, nadějí i normou. Současně je třeba vědět, že vypočítávání konkrétní chvíle, v níž dojde k dovršení dějin, provází lidskou zbožnost od začátku. Je součástí trochu nebezpečné snahy poznat něco, co není obecně známé, a na základě toho dojít k vytouženému cíli, a to jakousi protekcí, bez úsilí o nápravu věcí lidských. Tato hnutí přežívají navzdory všem zklamáním plynoucím z toho, že konec zatím nikdy nenastal, a mnohdy bývají i vysmívána a pronásledována, což jejich stoupence ještě pevněji stmeluje. Není to moc biblická cesta, protože i v nejstarších dobách křesťanství, kdy se Kristův druhý příchod očekával velmi aktuálně, byl kladen základní důraz na to, že nevíme dne ani hodiny. Všeobecně se předpokládalo, že Kristus přijde brzy, ale kdy, to nevěděl nikdo.

1 U nás církev registrovaná pod názvem Křesťanské sbory.

52


Zachoval se dokonce i Kristův výrok, že „o tom dni neví ani Syn“. Přesně tak. Znamená to, že zde není něco, co by mohlo být předmětem nějakého tajného učení, které Ježíš sdělil jenom svým určitým žákům, jak učila některá křesťanská hnutí už koncem 1. a začátkem 2. století. V dějinách teologie je mnoho modelů, které se snaží na základě biblických textů určit, jak bude Kristův druhý příchod a konec dějin vypadat. Co tvoří jejich podstatu? Tyto teorie vyjadřují něco, co odpovídá zkušenosti s dějinami. V 19. století byly dějiny chápány jako jakási postupná cesta k dokonalosti. 20. století naopak ukázalo, že v nich dochází k tak silným náporům a zpětným rázům, až mohou vést k přesvědčení o zavrženosti tohoto světa, o nemožnosti jeho nápravy a jeho celkovém odsouzení k zániku. To je reálná zkušenost plynoucí ze zklamání z dějin a z toho plynoucího stresu. Podobné malé zklamání z dějin prožíváme dnes i u nás, i když je skoro až neškodné, protože v naší zemi zatím nejde o žádný státní bankrot ani jiný fatální konflikt. Přesto si díky tomuto pocitu selhání dovedeme představit, co prožívali lidé třeba po roce 1948. Apokalyptické pojetí evangelia může být v takové situaci dobrým lékem. Jedná se v něm o spojení neutěšené přítomnosti s jistotou, že lidský život i dějiny mají smysl a že všechno bude nakonec spravedlivě rozsouzeno milosrdným Bohem. Tato naděje však funguje jenom po určitou dobu. Proto také není apokalypsa typickým literárním druhem křesťanů: v evange liích nacházíme jednu apokalyptickou kapitolu, v celém Novém zákoně jen jednu celou apokalyptickou knihu. Jedná se totiž o evangelium pro krátké období, s nímž nelze vystačit po delší dobu. Měl by se křesťan na druhý Kristův příchod nějak připravovat? Co znamená Ježíšovo: „Bděte!“, které slyšíme v našem textu? Především to znamená stále počítat s tím, že náš život i celý svět podléhá vyššímu soudu. Apokalyptickou vizi totiž není nutno interpretovat jen v přímé souvislosti s postupným průběhem dějin, ale je možno na ni hledět podobně, jako to činil apoštol Pavel. Ten


53

ukazuje, že v našem myšlení je propojeno to, co Boží vůli odporuje, s tím, co jí odpovídá. Na Posledním soudu to pak bude od sebe odděleno. Bdělost, o níž se zde mluví, znamená mít kritický odstup od svých vlastních představ a názorů. Kdo takový odstup má a uvědomí si, že jeho představy a myšlenky o Bohu nemusí být nutně nejlepší a že jeho chápání Pána Boha není jeho přesným obrazem, ten pak přežije i tvrdou korekci těchto svých dřívějších představ na Posledním soudu. Obraťme svou pozornost k samotnému podobenství. Nacházíme zde dvě skupiny družiček, které čekají na ženicha. Jedna skupina počítá s tím, že ženich přijde v určitou hodinu, a proto si bere do svých lampiček oleje jen tolik, aby jim to přesně vyšlo. Druhá skupina je moudřejší, a ačkoliv také počítá s brzkým ženichovým příchodem, pro jistotu si s sebou bere ještě olej zásobní. To se nakonec ukazuje jako moudré, protože ženich skutečně nepřichází v tu dobu, kdy jej čekaly, ale až hluboko v noci. A zatímco moudré družičky si rychle doplní olej a jdou jej vítat, nemoudré musí honem shánět olej náhradní a vstup ženicha na svatební veselici promeškají. Celé toto podobenství se vztahuje k očekávání Kristova příchodu. Družičky jsme asi my, kteří očekáváme příchod svého Pána. Co máme dělat, abychom na něj byli dobře připraveni? Kdo je křesťan připravený a kdo nepřipravený? Celé to vyprávění se skutečně do určité míry vyrovnává s tím, že očekávání Kristova příchodu nemusí být naplněno v krátkém časovém rozmezí. Družičky zde reprezentují dvě skupiny lidí, z nichž jedna je připravena na příchod království Božího, zatímco druhá není. Vlastně je, ale je připravena jen na bezprostřední dovršení dějin. Dále tu máme první doklad zkušenosti rané církve, že ne každý křesťan je pořádný křesťan. Připravenost zde znamená být soustředěn na podstatu celé věci a ne na odhady či předpoklady, které vycházejí z našich představ. A protože svatba byla základní radostná událost v životě Palestiny tehdejší doby, můžeme povědět, že tím podstatným, na co je třeba se soustředit, je vědomí, že na samém konci přijde radost.

54


Možná, že i ty nepřipravené družičky, které neměly olej, by byly mohly vejít, kdyby neodběhly někam za prodavači a soustředily se na přicházejícího ženicha. Je to možné, protože na orientální svatbu je zván každý a pořád. Vzpomínám si, jak nás jednou na vykopávkách v biblické Gadaře přišel pozvat jeden chlapík na svatbu. Bylo to už pozdě v noci, ale oni nás přijali a pohostili jako v biblické době. V tomto podobenství však Ježíš zavádí do celkem běžného vyprávění o svatbě nový a nečekaný prvek, kterým je významně inovuje: ukazuje, že nejde spoléhat na vlastní odhady, nýbrž že se člověk musí skutečně připravit. Nebrat to vážně, to mu může skutečně zkazit život. Má smysl zkoumat, co v podobenství znamená chybějící olej? Já mám dojem, že ne, protože olej zde hraje vedlejší roli. V podobenství jde hlavně o to, že ty ženy zapomněly na nějakou nesmírně důležitou věc. V dějinách výkladu tohoto textu se i olej samozřejmě vykládal alegoricky, takže pro někoho představoval víru, zatímco pro jiného Ducha svatého. To podobenství je jakožto metafora otevřeno různým interpretacím, případně nějakému novému dotažení, ale nesmí to být v rozporu s tím základním, co z něho lze vyčíst na první pohled. Když ty nepřipravené družičky sehnaly náhradní olej a chtěly se dostat na svatbu dodatečně, uslyšely od ženicha dost přísná slova: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Jak to, že je neznal, vždyť to byly stejné družičky jako ty první, jen byly prostě nemoudré? Tak proč je nepustil? Slova „neznám vás“ vyjadřují situaci, před kterou podobenství varuje. Je to varovné upozornění na možnost, která by měla zůstat jen hypotetická: že totiž je možno to důležité v životě propást. Z perspektivy našeho evropského způsobu myšlení a vyjadřování můžeme říci, že Pán Ježíš mnohdy velice přeháněl. Nejen tady, ale i když mluví o nenávisti k otci a matce, o sekání rukou a vylupování očí apod. Jenomže on tím přeháněním chtěl vždycky něco zdůraznit. Zde to „neznám vás“ znamená, že vztah družiček a ženicha není tak silný, aby o sebe navzájem stáli.


55

Celé podobenství končí výzvou: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ Ve skutečnosti však usnuly všechny družičky, i ty opatrné. Co je tedy tím bděním? Být připraven na to, co přichází. A jakkoli se jedná o něco velmi dobrého, tato příprava vyžaduje po člověku námahu. Ve skutečnosti představuje model plného lidského života, v němž je nutno vynaložit určité úsilí na to, aby člověk byl schopen odhalit jeho pozitivní perspektivu. Jeden rakouský katolický teolog řekl, že žít život v tom nejhlubším smyslu šťastný je nesmírně náročné, zatímco žít život nešťastný a zklamaný je velmi pohodlné. Jak vy osobně, pane profesore, očekáváte Kristův druhý příchod? Především mohu říct, že jej skutečně očekávám, ovšem jsem si vědom toho, že moje představa, kterou jsem si o této události vytvořil, je pouze lidská a vychází z biblického textového světa. Jenomže právě v takových textových světech my žijeme. Běžně nás třeba ovlivňují apokalyptické představy, podle nichž je to rozhodující někde „nad námi“ a „na konci“ očekáváme setkání s Bohem. V těchto představách se běžně pohybujeme a bez nich bychom se nedovedli orientovat. Samozřejmě také víme, že to všechno má i svoje přírodovědné rozměry, nicméně ke své orientaci používáme základní metafory odvozené z elementární zkušenosti našeho života. Něco očekáváme, na něco zapomínáme, něco přijímáme, něco dáváme, něco oblékáme, něco odhazujeme. To je svět, ve kterém se pohybujeme a do kterého zakreslujeme svou základní zkušenost. Dospělost člověka se pak pozná podle toho, že si uvědomuje, jak realita tyto jeho představy převyšuje. Přesto i všechny překvapivé zkušenosti zasazujeme do našeho jazykového světa. Ten pak je zkreslený tehdy, pokud v něm chybí nadějný výhled k dobrému cíli. Ranní slovo 6. 11. 2011, Český rozhlas 3 Vltava

Ediční poznámka

Kniha obsahuje přepsané a následně upravené texty rozhovorů, které jsme nad biblickými perikopami vedli s profesorem Petrem Pokorným v letech 2004 až 2012. Všechny byly odvysílány v pořadu Ranní slovo ve vysílání Českého rozhlasu 3 Vltava. Konkrétní datum vysílání je u každého textu uvedeno. Shodou okolností se stalo, že jsme 1. kapitolu Janova evangelia probírali v několika pořadech, a tak se některé probírané verše překrývají (zvláště J 1,19 –28). Záměrně jsme tyto rozhovory v knize ponechali v přesvědčení, že srovnání může být pro čtenáře podnětné. Publikace je doplněna třemi biografickými rozhovory a medailonem J. B. Součka, které zazněly ve vysílání TWR na frekvencích Českého rozhlasu Plzeň. Všechny tyto pořady lze vyslechnout v původním znění ze záznamu na adrese http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo, případně http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/krestanskavlna. Ještě k psaní jmen. Nový zákon v Českém ekumenickém překladu píše jména Eliáš, Jeremiáš s „i“ uprostřed, protože překládá z řečtiny, zatímco Starý zákon Elijáš, Jeremjáš, jak se jména píší v hebrejštině, ze které pocházejí. S výjimkou přímých citací Nového zákona se držíme originálního starozákonního úzu. Petr Vaďura

VYSÍLACÍ ČASY POŘADŮ

Rozhlasové rozhovory byly vysílány v pořadech a termínech, které jsou uvedeny na konci jednotlivých textů. Ve zvukové podobě je možno je stáhnout z webových stránek Českého rozhlasu, na adrese www.nabozenstvi.com, či přímo v Audiovýkladu Bible na adrese www.rozhlas.cz/nabozenstvi/bible. Aktuální časy vysílání pořadů s biblickými výklady, jejichž přepis v edici Rozhovory nad biblí přinášíme, jsou následující: Český rozhlas 3 – Vltava, pořad Ranní slovo vysílá se každou neděli 7:35–8:00; Český rozhlas Plzeň, pořad Na křesťanské vlně vysílá se každou neděli 7:03–8:00; Trans World Radio – satelitní a internetové Rádio 7 (www.radio7.cz), pořad Ke kořenům vysílá se každý pátek 19:00–19:45, reprízuje se každé pondělí 17:15–18:00 a každou sobotu 2:00–2:45.

EDICE ROZHOVORY NAD BIBLÍ

Svazek 5

Petr Pokorný Má to smysl Rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura Edici řídí Jaroslav Vrbenský K vydání připravil Petr Vaďura Obálku, grafickou úpravu a sazbu písmem TyfaMedium ITC CE navrhl Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1026. publikaci. Odpovědná redaktorka Radka Fialová. Vydání první AA 16,93. Stran 328. Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-247-7

Rozhovory. nad biblí

Recommend Documents