ROZHODČÍ ŘÍZENÍ V ČLR SE ZVLÁŠTNÍM ZŘETELEM NA PROBLEMATIKU ROZHODČÍ SMLOUVY

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Mezinárodní právo soukromé Katedra mezinárodního a evropského práva

Disertační práce

ROZHODČÍ ŘÍZENÍ V ČLR SE ZVLÁŠTNÍM ZŘETELEM NA PROBLEMATIKU ROZHODČÍ SMLOUVY

Veronika Hradilová

2009/2010

Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem disertační práci na téma: Rozhodčí řízení v ČLR se zvláštním zřetelem na problematiku rozhodčí smlouvy zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury―. V Brně dne 25. 6. 2010 Podpis: …………………………...........

2

Poděkování Děkuji svým rodičŧm za trvalou podporu a pochopení pro mé nadšení pro Asii. Děkuji prof. JUDr. Naděţdě Rozehnalové, CSc. za cenné rady a připomínky při zpracování této práce. Na tomto místě děkuji za její vstřícnost během mých dlouhodobých pobytŧ v Číně a ve Vietnamu. Rovněţ děkuji prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexanderu J. Bělohlávkovi, Dr.h.c. za jeho připomínky a návrhy. Special thanks to Cherry Grace Chan, 谢谢! 非常感谢 An Shouzhi 和 Alex Peng Yang! Cảm ơn Trưởng Khoa Tiến Sĩ Lê Thị Nguyệt Châu và tất cả chuyên viên Khoa Luật Đại Học Cần Thơ! 3

Tato disertační práce byla sepsána z největší své části v prŧběhu podzimního semestru 2009. Vychází z pouţitých pramenŧ a literatury mi dostupných k této době. Jména čínských autorŧ u pouţitých zdrojŧ jsou uváděna v plném znění ve tvaru příjmení a jméno. Vzhledem k tomu, ţe si autoři pocházející mimo pevninskou Čínu volí anglická křestní jména, zvolili jsme uvedení jejich příjmení a zvoleného jména v plném tvaru bez pouţití iniciálŧ jmen. Upozorňujeme, ţe případné odborné názvy v čínském „pinyinu― (tj. transkripce čínských znakŧ do latinky) nejsou opatřeny českou transkripcí (např. ze slova „pinyin― se v českém přepisu stává „pchin-jin―). 4

„Je

zapotřebí,

abychom

odložili

naše

myšlenkové návyky a zároveň abychom se zbavili klišé, která náš pohled na Čínu zkreslují. Čína není neměnná ani nehybná, a o nic víc není ani uzavřená okolnímu světu.― I. P. Kamenarović

Předmluva ke knize KAMENAROVIĆ, I. P. Klasická Čína. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 9.

5

OBSAH SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ..................................................................... 8 JEDNA AFÉRA Z ČÍNY NAMÍSTO PŘEDMLUVY .......................................... 9 1. ÚVOD ................................................................................................................... 12 2. CHARAKTERISTIKA ČÍNSKÉHO ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ ................... 23 2.1 ÚVOD DO ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ V ČÍNĚ ......................................................... 23 2.1.1 Historické souvislosti .............................................................................. 27 2.1.2 Druhy rozhodčího řízení v rozhodčím zákoně ČLR ................................ 33 2.1.3 Prameny rozhodčího řízení ..................................................................... 34 2.1.4 Čínská „unikátnost― ............................................................................... 40 2.2 MEZINÁRODNÍ PRVEK A TZV. „DVOJKOLEJNOST“ ČÍNSKÉHO ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ ................................................................................................................... 41 2.2.1 Vymezení mezinárodního prvku .............................................................. 41 2.2.1.1 Mezinárodní prvek v čínském pojetí................................................ 44 2.2.1.2 Mezinárodní prvek ve Vzorovém zákoně UNCITRAL ................... 51 2.2.1.3 Dílčí shrnutí ..................................................................................... 56 2.2.2 Tzv. „dvojkolejnost― čínského rozhodčího řízení ................................... 57 2.2.2.1 Rozhodčí soudy ve vnitrostátním vs. mezinárodním styku ............. 60 2.2.2.2 Dílčí shrnutí ..................................................................................... 64 2.3 KOMBINACE MEDIACE, RESP. KONCILIACE A ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ (TZV. „MED-ARB“) ........................................................................................................ 65 2.3.1 Obecně k čínskému pojetí „med-arb―..................................................... 65 2.3.2 Řád Rozhodčího soudu CIETAC a „med-arb― ....................................... 68 2.3.3 Dílčí shrnutí ............................................................................................ 71 2.4 INSTITUCIONALIZOVANÉ VS. AD HOC ROZHODČÍ ŘÍZENÍ .............................. 71 2.4.1 Obecně k druhům rozhodčího řízení ....................................................... 71 2.4.2 Rozhodčí zákon ČLR: výlučné postavení stálých rozhodčích soudů ...... 73 2.4.3 Praktické východisko rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení v Číně .......................................................................................................................... 79 2.4.4 Posouzení platnosti rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení v zahraničí: uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu před čínskými soudy ... 81 2.4.5 Úniková cesta: ad hoc rozhodčí řízení v Hongkongu ............................. 83 2.4.6 Související poznámka pro zahraniční investory v Číně .......................... 88 2.4.7 Dílčí shrnutí ............................................................................................ 89

6

3. ROZHODČÍ SMLOUVA ................................................................................... 92 3.1 ARBITRABILITA SPORU ................................................................................... 92 3.1.1 Obecně k arbitrabilitě ............................................................................. 92 3.1.2 Arbitrabilita ve Vzorovém zákoně UNCITRAL ....................................... 94 3.1.3 Arbitrabilita ve vybraných právních řádech ........................................... 95 3.1.4 Arbitrabilita v čínském právu ............................................................... 100 3.1.5 Rozhodčí řízení z mimosmluvních právních vztahů .............................. 102 3.1.6 Arbitrabilita v řádech jednotlivých čínských rozhodčích soudů ........... 109 3.1.7 Právo rozhodné pro posouzení arbitrability ......................................... 110 3.1.8 Dílčí shrnutí .......................................................................................... 117 3.2 ZÁSADA AUTONOMIE ROZHODČÍ SMLOUVY ................................................. 119 3.2.1 Obecně k vymezení autonomie rozhodčí smlouvy ................................. 119 3.2.2 Teoretické východisko autonomie rozhodčí smlouvy ............................ 123 3.2.3 Od arbitrážní praxe k právní úpravě .................................................... 128 3.2.4 Kompabilita čínské úpravy s úpravou ve Vzorovém zákoně UNCITRAL ........................................................................................................................ 131 3.2.5 Autonomie rozhodčí smlouvy v řádech jednotlivých čínských rozhodčích soudů .............................................................................................................. 135 3.2.6 Autonomie rozhodčí smlouvy v čínské praxi ......................................... 137 3.2.6.1 Omezená autonomie rozhodčí smlouvy ......................................... 137 3.2.6.2 Absolutní autonomie rozhodčí smlouvy ........................................ 140 3.2.6.3 Modernější pohled na autonomii rozhodčí smlouvy po roce 1999: relativní autonomie rozhodčí smlouvy....................................................... 145 3.2.6.4 Specifické případy autonomie rozhodčí doloţky ve smlouvách o zaloţení joint venture ................................................................................. 148 3.2.7 Dílčí shrnutí .......................................................................................... 151 3.3 ZÁSADA PRAVOMOC-PRAVOMOC ................................................................. 152 3.3.1 Obecně k vymezení zásady pravomoc-pravomoc .................................. 152 3.3.2 Pozitivní účinek rozhodčí smlouvy: komparativní studie...................... 156 3.3.2.1 Pozitivní účinek rozhodčí smlouvy v ČLR .................................... 164 3.3.2.2 Zásada pravomoc-pravomoc: rozhodčí soud vs. rozhodčí senát ... 166 3.3.4 Negativní účinek rozhodčí smlouvy: komparativní studie .................... 170 3.3.4.1 Nepravomoc obecného soudu rozhodnout ex officio o své nepravomoci ............................................................................................... 170 3.3.4.2 Přezkum rozhodnutí rozhodcŧ o své pravomoci obecnými soudy: komparativní studie.................................................................................... 175 3.3.4.3 Negativní účinek rozhodčí smlouvy v ČLR................................... 188 3.3.5 Dílčí shrnutí .......................................................................................... 198 4. ZÁVĚR............................................................................................................... 203 RESUMÉ ............................................................................................................... 212 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................................. 215

7

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ADR

Alternative Dispute Resolution („alternativní zpŧsoby řešení sporŧ―)

CIETAC

China International Economic and Trade Arbitration Commission

CMAC

China Maritime Arbitration Commission

Contract Law

Contract Law of the People’s Republic of China z roku 1999

ČLR

Čínská lidová republika

ICC

International Chamber of Commerce

Newyorská úmluva

Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ z roku 1958

Občanský soudní řád ČLR

Civil Procedure Law of the People’s Republic of China z roku 1991

Rozhodčí zákon ČLR

Arbitration Law of the People’s Republic of China z roku 1994

UNCITRAL

United Nations Commission on International Trade Law

Vídeňská úmluva

Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí z roku 1980

Vzorový zákon UNCITRAL

Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku 1985, resp. 2006

8

JEDNA AFÉRA Z ČÍNY NAMÍSTO PŘEDMLUVY Tuto disertační práci zahájíme poněkud netradičně. Poukáţeme na události z roku 2006, které otřásly mezinárodně-rozhodčí komunitou. 20. 3. 2006 byl v Pekingu zatčen profesor Wang Shengchang. Wang Shengchang je jednou z nejvýznamnějších osobností čínského rozhodčího řízení a významně přispěl k jeho současnému vývoji, angaţoval se v modernizaci čínského rozhodčího zákona, pŧsobil jako místopředseda a generální tajemník rozhodčího soudu CIETAC (China International Economic and Trade Arbitration Commission) v letech 2003-2006, je autorem mnoha významných publikací o čínském rozhodčím řízení, z níţ mnohé byly publikovány v anglickém jazyce. Profesor Wang je rovněţ známou osobností mezinárodně-obchodní arbitráţe. Objevují se zde tři moţné scénáře jeho zatčení, které byly anonymně publikovány v časopise Journal of International Arbitration v prvním čísle z roku 2007:1 1) Wang se dopustil finančních machinací během jeho funkce generálního tajemníka CIETAC. 2) Wang se dopustil korupce a jednal proti pravidlŧm Komunistické strany Číny. Jedním z konkrétních dŧvodŧ bylo, ţe Wang vyuţil svého vlivu u CIETAC. Před čínskou rozhodčí institucí bylo zamítnuto rozhodčí řízení ve sporu PepsiCo, Inc. of the United States v. Sichuan Pepsi (China Investment Company) a následně byla zaloţena pravomoc rozhodčího soudu ve Stockholmu. Wang se tak měl dopustit „korupčního― jednání, neboť si byl vědom, ţe jako rozhodce v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu Obchodní komory ve Stockholmu (Stockholm Chamber of Commerce) bude ohodnocen vyšší odměnou.2 3) Zatčení Wanga souvisí s jeho funkcí rozhodce ve dvou konkrétních případech řešených u Rozhodčího soudu Obchodní komory ve Stockholmu. Jednalo se o spory ve věcech PepsiCo, Inc. of the United States v. Sichuan Pepsi (China Investment Company) a Pepsi China Investment Co., Ltd. v. Sichuan Yunlu Industrial Development Co., ve kterých byly stranou 1

MING, WU. The Strange Case of Wang Shengchang. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 1, s. 64-68. 2 Tamtéţ, s. 67.

9

rozhodčího řízení multinárodní korporace a čínský státní podnik. Rozhodčí nálezy byly vydány v neprospěch čínských společností.3 Reakce z kruhu předních rozhodcŧ mezinárodní obchodní arbitráţe byla značně negativní. Na kaţdoročním setkání Institutu pro transnacionální rozhodčí řízení (Institute for Transnational Arbitration) v americkém Dallasu 15. 6. 2006 se vyjádřil britský rozhodce V. V. Veeder takto:4 „Bylo by šokující zatknout a uvěznit rozhodce za jeho neloajálnost vůči svému státu… Bylo by více než zklamáním, jestliže byl Dr. Wang zatčen a uvězněn v důsledku nerozhodnutí výše dvou rozhodčích nálezů ve prospěch čínských stran. Taková událost by značně zasáhla mezinárodní rozhodčí řízení.― Reakce z čínské strany vylučovala spojitost zatčení Wanga s rozhodčími nálezy ze Stockholmu. Wang Chengjie, zástupce generálního tajemníka CIETAC, odmítl spekulace a dodal:5 „Existuje mnoho rozhodčích nálezů, ve kterých čínská strana prohrála.― Čínský soud obvinil Wanga z korupce a uloţil mu trest odnětí svobody na pět let. Wang byl předčasně propuštěn 19. 9. 2009.6 Tento incident zanechává pochybnosti nad čínským rozhodčím řízením. Poukazuje na to, jak je čínské rozhodčí řízení vázáno na státní moc. Není divu, neboť CIETAC je státní orgán finančně závislý na China Council for the Promotion of International Trade, resp. Komoře pro mezinárodní obchod (China Chamber of International Commerce), která je zřízena pod Ministerstvem obchodu Čínské lidové republiky (Ministry of Commerce of People’s Republic of China). Tímto jsou ohroţeny základní funkce rozhodčího řízení, jako je nezávislost na státní moci, nezávislost a nepodjatost rozhodce. Námi zmiňovaná událost poukazuje na politické spojitosti. Nicméně i přesto, ţe se čínští funkcionáři vyjadřují, ţe v případě profesora Wanga neexistuje ţádná vazba s jeho funkcí rozhodce u výše zmiňovaných rozhodčích řízení ve Stockholmu, jsou skutečné okolnosti případu zahaleny tajemstvím. Jednalo se skutečně o korupci? Nebo

byl

celý

proces

politicky

vykonstruován?

Stál

v pozadí

záměr

3

Tamtéţ, s. 66-67. Tamtéţ, s. 68. 5 A Snapshot of Arbitration in China . . . And the Strange Case of Dr. Wang [online]. The Wall Street Journal Blog, 9. 5. 2008 [citováno 30. listopadu 2009]. Dostupné z: http://blogs.wsj.com/law/2008/05/09/a-snapshot-of-arbitration-in-china-and-the-strange-case-of-drwang/. 6 Ex-Secretary-General of CIETAC released [online]. Practical Law Company, 2009 [citováno 30. listopadu 2009]. Dostupné z: http://arbitration.practicallaw.com/2-500-6623. 4

10

„odklidit― Wanga z arbitráţní scény? Jedno je ovšem jisté. Tento případ mŧţe negativně ovlivnit budoucí vývoj čínského rozhodčího řízení.7

7

MING, WU. The Strange Case of Wang Shengchang. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 1, s. 68.

11

1. ÚVOD Mezinárodní rozhodčí řízení, zejména problematika rozhodčí smlouvy, upravené zákony a dalšími právními předpisy platnými v Čínské lidové republice (dále „ČLR―) odpovídá v základních rysech předloze nastavené ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, případně tam, kde Vzorový zákon UNCITRAL mlčí, trendŧm ve vedoucích národních právních řádech. Nicméně vliv právní kultury a právního povědomí hluboce zakořeněných v čínské společnosti, navíc dnes ovlivněných specifiky čínského soudnictví a dalšími jevy specifickými pro čínskou společnost vytvářejí bariéry porozumění interpretace a aplikace norem, či realizaci jednotlivých institutŧ. Rozhodčí řízení v ČLR je současně

ovlivněno

mechanismem

rigidní

právní

úpravy

odpovídající

centralizovanému „dohledu― orgánŧ soudních a jiných, přičemţ zásadní akcent v kontrole je dán sice soudním orgánŧm, sloţeným zcela specifickým čínským podmínkám. Jak poukazují V. Knapp 8 , R. David a J. E. C. Brierley 9 , v souvislosti s řešením sporŧ totoţně P. Raban10, čínské pojetí práva je odlišné od toho, jak je chápáno v „západních civilizacích―. Během psaní této disertační práce jsme se museli vypořádat s myšlenkami konfucianismu, jeţ svým dŧrazem na harmonické řešení sporŧ, ovlivňují čínskou právní kulturu. Ve svém dŧsledku se takové myšlenky, zakořeněné v čínské společnosti, střetávají s právem převzatém zvenčí. Tímto jsme se pohybovali na „tenkém ledě―, kde se prolíná čínský přístup k právu s právní kulturou, která nám je blízká, a naráţeli jsme na meze při zkoumání cizích právních řádŧ. Současně jsme museli přihlédnout ke specifickému právnímu vývoji v období 20. století. V té době prošla Čína v oblasti práva velkými zvraty: od přijímání kodifikací zejména ve 20. a 30. letech, po zrušení těchto kapitalistických― počinŧ po roce 1949 a nastolení ve své podstatě téměř „neprávního― státu ve smyslu nerozvinutého psaného práva11, aţ po období po roce 1978, které je charakteristické „masovým― přijímáním právních norem jako

8

KNAPP, V. Velké právní systémy. Praha: Universita Karlova, 1972, s. 23. DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978, s. 478 a násl. 10 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 8. 11 TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 294. 9

12

dŧsledku „otevření a přiblíţení se světu―. V. Knapp tento vývoj výstiţně charakterizuje, ţe „s tradičním čínským právem však tyto proměny současného čínského práva nemají nic společného.―12 Pro upřesnění dodáváme, ţe tato disertační práce je zaměřena na rozhodčí řízení v pevninské Číně. Nebude se věnovat problematice v kontextu Zvláštní administrativní oblasti ČLR Hongkong a Zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao. Čína se řadí ke státŧm s několika rozdílnými právními systémy. Pevninská Čína, Hongkong a Macao mají svŧj vlastní právní systém a jsou odkázány na svou vlastní právní úpravu. To je dŧsledkem politiky „jedna země, dva systémy―13 po návratu Hongkongu a Macaa pod správu Číny v roce 1997, resp. 1999.14 Hongkong a Macao mají svou vlastní úpravu rozhodčího řízení a obě převzaly Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi.15 Hlavním dŧvodem, proč jsme si zvolili problematiku rozhodčího řízení v Čínské lidové republice jako téma pro disertační práci, je roční pŧsobení na Siamenské univerzitě v ČLR, kde jsme se věnovali zejména čínskému občanskému a obchodnímu právu. Tento pobyt nás natolik ovlivnil, ţe jsme projevili zájem věnovat se čínskému právu i nadále. Jednotlivé kroky k uchopení premisy jsou rozděleny do dvou krokŧ: obecně natínění rozhodčího řízení v Číně a analýza rozhodčí smlouvy jako vybraného institutu. K zdŧraznění vymezené problematiky čínského rozhodčího řízení nemá smysl popsat povrchně celé rozhodčí řízení. Zvolili jsme proto postup, kdy nejprve obecně charakterizujeme rozhodčí řízení v čínských podmínkách, se zvláštním zřetelem na některé specifické rysy. Bez tohoto kroku bychom jen těţko porozuměli 12

KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 206. 13 TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 307, 339-340. 14 Ústavními základy budoucího uspořádání Hongkongu a Macaa se stal tzv. Základní zákon Zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky Hongkong, přijatý v roce 1990, a tzv. Základní zákon Zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky Macao, přijatý v roce 1993. Oba tyto základní zákony upravují totoţně v článku 1, ţe Hongkong a Macao tvoří nezcizitelnou část Čínské lidové republiky. Obě zvláštní administrativní oblasti pokračují ve výkonu nezávislé zákonodárné, soudní moci a v udrţení své prosperity a stability. IN: HUANG, JIN – QIAN, XUEFEND ANDREW. ―One Country, Two Systems,‖ Three Law Families, and Four Legal Regions: the Emerging Inter-regional Conflict of Law in China. Duke J. Comp. & Int’l L. 1994-1995, roč. 5, s. 290 a násl. 15 Aktuální stav na www stránkách UNCITRAL. Dostupné z: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitration_status.html [citováno 27. listopadu 2009].

13

současnému stavu rozhodčího řízení v čínském prostředí. Následně jsme si zvolili rozhodčí smlouvu jako základní institut rozhodčího řízení. Zde se zaměříme na analýzu rozhodčí smlouvy a jejích účinkŧ. Nicméně problematika rozhodčí smlouvy je značně široká a promítá se ve fázi před zahájením rozhodčího řízení, stejně jako po ukončení rozhodčího řízení, proto poukazujeme na to, ţe se jí nevyhneme ani v první části věnující se obecné charakteristice čínské arbitráţe. Prvním krokem této disertační práce je charakteristika čínského rozhodčího řízení celkově. Cílem tohoto kroku bude seznámit čtenáře obecně s rozhodčím řízením tak, jak se vyvinulo historicky v kontextu čínského právního řádu. Čínská ekonomika

se

v

krunýři

ekonomického

vývoje

zaslouţila

o

„znovuobjevení― psaných pramenŧ práva v ČLR v celé řadě oblastí, zejména v soukromém právu. I přes tento trend však Čína nebyla schopna flexibilně a rychle reagovat na potřebu právní regulace. Na přijetí historicky prvního rozhodčího zákona se čekalo aţ do roku 1994. Vzhledem k téměř neexistenci legislativy zaznamenáme od 80. let minulého století velký „boom― přijímání právních předpisŧ. Ty v mnoha případech vznikají nekoordinovaně, proto jsme svědky prolínání právní úpravy a její nepřehlednosti. V oblasti soukromého práva existovala v čínském prostředí „doba temna― v období od 1949 – 1978. Před rokem 1949 přijala Čína celou řadu soukromoprávních kodifikací, včetně občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Nicméně po uchopení moci Komunistické strany Číny v roce 1949 byly všechny tyto kodifikace zrušeny a tímto odstraněn kapitalistický vliv. 16 Právní úprava po roce 1949 byla natolik kritická17, ţe dokonce první Ústava ČLR byla přijata aţ v roce 1954, kdy byl Mao Ce-tung (Mao Zedong) k tomuto kroku víceméně donucen přistoupit; často se v této souvislosti hovoří o právním nihilismu.18

16

KNAPP, V. Velké právní systémy. Praha: Universita Karlova, 1972, s. 23. WANG, ZHENMIN. The Roman Law Tradition and Its Future Development in China. Front. Law China. 2006, roč. 1, č. 1, s. 75. DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978, s. 483-485. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 271 a násl. 17 DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978, s. 484-491. 18 TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 289-290. Po vypuknutí „kulturní revoluce― v ČLR v roce 1965 bylo právo poznamenáno klíčovým heslem: „Pohrdáme právem!― IN: TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 294.

14

Významným mezníkem pro rozvoj právní úpravy je konec 70. let 20. století.19 Za otce ekonomického vývoje Číny je pokládán Teng Siao-pching (Deng Xiaoping)20; nastolením politiky „otevřených dveří― po roce 1978 je přirozeným jevem zajistit relevantní právní úpravu a zaručit tímto určitou právní jistotu zahraničním investorŧm pŧsobícím v Číně. Ekonomický vývoj jde ruku v ruce s vývojem v oblasti práva. Právě v tomto momentě došlo také k obnově čínského rozhodčího řízení, neboť bylo zapotřebí nějakým zpŧsobem řešit spory vznikající z mezinárodního obchodu. Příkladem zpopularizování rozhodčího řízení je od 80. let minulého století narŧstající počet sporŧ řešených před CIETAC, coţ byl jediný pŧvodní rozhodčí soud pravomocný (příslušný) k řešení sporŧ s mezinárodním prvkem. Cílem prvního kroku bude analyzovat zdroje právní úpravy čínského rozhodčího řízení a ukázat, ţe akcent na mezinárodní spolupráci a expanzi v ní hospodářská politika vyţadovala také ošetření mezinárodních vztahŧ a přístup k mezinárodním smlouvám. Současně se zde chceme zamyslet nad otázkou uniformity, či dvojkolejnosti právní úpravy arbitráţe ve smyslu mezinárodní vs. vnitrostátní. Nesporně bude nutné učinit rozdíly mezi základními pojmy mediace vs. rozhodčí řízení. Zejména pokud jde o promítnutí mediace v rámci rozhodčího řízení. Specifickou otázkou je restriktivní postoj vŧči rozhodčímu řízení ad hoc. Takový přístup není plně kompatibilní s celosvětovým trendem, ovšem ani s mezinárodním standardem nastoleným v Newyorské úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, jejíţ smluvním státem je ČLR od roku 1987. Za navýsost aktuální povaţujeme zhodnotit čínský přístup k ad hoc arbitráţi, poukázat na jeho historické kořeny a aktuální otázky spojené s uznáním a výkonem ad hoc rozhodčích nálezŧ. Druhým krokem této disertační práce je zhodnotit rozhodčí smlouvu jako základní předpoklad pro realizaci rozhodčího řízení. Cílem tohoto kroku bude analyzovat rozhodčí smlouvu a její účinky v kontextu čínského rozhodčího řízení. Středem zájmu druhého kroku bude otázka arbitrability v rozhodčím řízení. Vymezením arbitrability se nezabývá ţádná mezinárodní úmluva. Jedná se o národní záleţitost, jeţ je plně v dispozici vnitrostátní právní úpravy. Převaţujícím trendem je arbitrabilita majetkových sporŧ, popř. sporŧ o právech, jeţ mají strany k volné dispozici. Nicméně v negativním vymezení arbitrability se většina 19 20

TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 297 a násl. Tamtéţ, s. 307.

15

národních právních úprav shoduje pouze ve sporech o osobním stavu a v trestních věcech. Trendem je rozšiřování arbitrability na spory ve věcech rodinněprávních, práva duševního vlastnictví, insolvenčního práva a rovněţ i ve věcech veřejného zájmu, jako je právo hospodářské soutěţe. Některé právní řády v kontextu mezinárodní obchodní arbitráţe poukazují na existenci mezinárodního veřejného zájmu ve prospěch mimořádně širokého vymezení arbitrability. S širokým pojetím arbitrability ve věcech majetkových sporŧ dochází k odklonu od pŧvodního záměru rozhodčího řízení na spory mezi obchodníky a dochází k jeho rozšiřování do dalších soukromoprávních vztahŧ, včetně rodinného práva a dědictví. Tímto dochází k překonání rozhodčího řízení v obchodním styku, tak jak je nastaveno ve Vzorovém zákoně UNCITRAL. Zde se chceme zamyslet nad pojetím arbitrability v čínském rozhodčím zákoně a zda podléhá trendu rozšiřování arbitrability. V opačném případě, zda je rozhodčí řízení vázáno na pŧvodní obchodní aspekt. Za nesporně zajímavé pokládáme analyzovat účinky rozhodčí smlouvy. Zásada autonomie rozhodčí smlouvy a s ní související zásada pravomoc-pravomoc jsou označovány za pilíře moderního rozhodčího řízení. Otázka autonomie rozhodčí smlouvy měla zásadní vliv na mezinárodní rozhodčí řízení. Klíčovým problémem je, zda rozhodčí doloţka ujednaná v hlavní smlouvě následuje smlouvu, nebo existuje samostatně a nezávisle na smlouvě. Cílem bude poukázat na absolutně vs. relativně samostatnou existenci obou smluv. K samostatnoti a nezávislosti rozhodčí smlouvy nelze přistupovat absolutně, zejména s přihlédnutím k veřejnému pořádku státu místa rozhodčího řízení, popř. místa výkonu rozhodčího nálezu. Trendem je relativní samostatnost rozhodčí smlouvy. V tomto směru poukáţeme na vývoj v Číně, kde došlo ke třem zvratŧm: omezená vs. absolutní vs. relativní autonomie rozhodčí smlouvy. Zásada pravomoc-pravomoc se řadí ke kontroverzním tématŧm celého rozhodčího řízení. Ústředním problémem je otázka, kdo má pravomoc rozhodnout o pravomoci rozhodcŧ: rozhodce, resp. rozhodčí senát vs. obecný soud. Rozhodčí soudy a obecné soudy se střetávají v otázce vyhodnocení své pravomoci. Jejich vzájemný vztah závisí na časovém okamţiku, kdy byl učiněn úkon směřující k napadení pravomoci rozhodcŧ a ke komu takový úkon směřoval. Zde rozlišujeme tři moţné varianty: Zahájení řízení u obecného soudu i přes existenci rozhodčí smlouvy. Námitkou jedné ze stran ohledně existence rozhodčí smlouvy je popřena 16

pravomoc obecného soudu. Tímto odkáţe strany na rozhodčí řízení. Na ţádost strany je tak upřednostněno rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci. Zahájení rozhodčího řízení. Námitka pravomoci rozhodcŧ je vznesena k samotným rozhodcŧm. Rozhodci rozhodují o takové námitce, tj. o své pravomoci. V tomto případě je v některých právních úpravách moţná „podvarianta―, kde je bezprostředně po rozhodování rozhodcŧ umoţněn plný přezkum rozhodnutí rozhodcŧ obecným soudem. Ukončení rozhodčího řízení a vydání rozhodčího nálezu. Strana, proti níţ rozhodčí nález směřuje, mŧţe podat námitky proti platnosti a existenci rozhodčí smlouvy k obecnému soudu ve fázi rozhodování o zrušení či výkonu takového rozhodčího nálezu. Zásada pravomoc-pravomoc vychází z koncepce, ţe rozhodce, resp. rozhodčí senát má pravomoc nezávisle rozhodovat o své pravomoci vyřešit konkrétní spor, který mu byl předloţen bez toho, aniţ by měl povinnost ţádat obecný soud o schválení takového rozhodnutí (tj. pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc). Nicméně za určitých okolností je moţná intervence obecného soudu. I přesto, ţe je rozhodcŧm dána pravomoc rozhodnout o své pravomoci, nejsou obecné soudy zbaveny moţnosti zasáhnout do posouzení takové otázky (tj. negativní účinek zásady pravomoc-pravomoc). Vzhledem k tomu, ţe je pozitivní účinek rozhodčí smlouvy celosvětově uznávanou zásadou, zaměříme se na negativní účinek této zásady. Z výše vymezených variant se zaměříme zejména na situaci uvedenou na druhém místě. Nesporně bude nutné přiblíţit si přístup k dané otázce ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi a ve vybraných národních právních úpravách. Současně se chceme zamyslet nad postojem čínského práva. Stanovení hypotézy disertační práce Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi je povaţován za určitý vzor moderní právní úpravy rozhodčího řízení. K tomuto zákonu jako

17

vzoru se hlásí na 70 právních řádŧ 21 , které jej v rŧzné míře převzaly do vnitrostátního zákonodárství. Některé ze zásad tohoto zákona jsou povaţovány za základní pilíře rozhodčího soudnictví. Konkrétně se jedná o zásadu autonomie rozhodčí smlouvy a zásadu rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci (competencecompetence). Cílem této disertační práce vedle vyjasnění těchto institutŧ bude srovnání úpravy se Vzorovým zákonem UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Jako hypotézu jsme si stanovili ověření či vyvrácení úvahy, ţe: Čínská úprava sleduje v části námi zkoumané, tj. vymezení mezinárodního prvku, arbitrabilita, zásada autonomie rozhodčí smlouvy a zásada pravomoc-pravomoc, obecné trendy, které jsou nastoleny v právní úpravě rozhodčího řízení ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, případně tam, kde Vzorový zákon UNCITRAL mlčí, trendům ve vedoucích národních právních řádech. Konkrétně budeme sledovat následující otázky: Potýká se čínská právní úprava s problémy při interpretaci termínŧ mezinárodní

rozhodčí

řízení

a

mezinárodní

prvek?

Je

vymezení

mezinárodního rozhodčího řízení plně kompatibilní s definičními znaky vymezenými ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi? Vymezením arbitrability se výslovně nezabývá Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi: sleduje vymezení arbitrability v čínském rozhodčím zákoně trend rozšiřování arbitrability ve vedoucích národních právních řádech, či je vázáno na pŧvodní obchodní aspekt rozhodčího řízení tak, jak je rovněţ nastaveno ve Vzorovém zákoně UNCITRAL? Upravuje rozhodčí zákon ČLR výslovně zásadu autonomie rozhodčí smlouvy? Jaké je východisko zásady autonomie rozhodčí smlouvy z hlediska jednotlivých přístupŧ k této zásadě? Jak na autonomii rozhodčí smlouvy nahlíţela čínská praxe, neţ si osvojila přístup zaloţený na relativní autonomii rozhodčí smlouvy?

21

Aktuální stav na www stránkách UNCITRAL. Dostupné http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitration_status.html [citováno 9. března 2010].

z:

18

Někteří autoři se domnívají, ţe čínské rozhodčí řízení potlačuje institut charakteristický pro moderní vývoj rozhodčího řízení, jako je zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci (zásada pravomoc-pravomoc). Potvrzení či zamítnutí tohoto tvrzení je moţné pouze na základě rozboru dílčích otázek: Kdo má pravomoc rozhodnout o otázce platnosti rozhodčí smlouvy a zaloţení pravomoci rozhodcŧ v Číně: rozhodčí senát, rozhodčí instituce, či lidový soud? Je zásada pravomoc-pravomoc potlačena tím, ţe namísto rozhodcŧ rozhoduje o pravomoci rozhodčí instituce? Jaká je vazba mezi rozhodčím senátem, rozhodčím soudem a lidovým soudem? Jaký je vztah mezi pravomocí rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci a pravomocí lidových soudŧ? Jaký je vztah mezi rozhodnutím rozhodcŧ o své pravomoci a pravomocí lidových soudŧ rozhodnout o této otázce? Je rozhodnutí rozhodčí instituce (rozhodčího senátu) závazné a konečné pro lidové soudy? Metody disertační práce Při zpracování disertační práce pouţijeme obecné metody interpretace, jako jsou gramatická, systematická, logická a historická, tak rovněţ obecné metody vědecké práce, zejména metodu analýzy, syntézy a komparace, k pochopení problematiky v čínském kontextu rovněţ metodu popisnou. Práce bude zahrnovat kombinaci několika ţánrŧ: metodu komparace, přehledovou stať, odbornou esej a metodu kompilace. Metody vyuţité při psaní této disertační práce vycházejí obecně z metod vědeckého poznání.22 Jednotlivé metody nelze pouţívat izolovaně, stejně tak není moţné se ve vědecké práci obrátit pouze na jednu metodu. Tato disertační práce vyuţívá několik metod tak, aby myšlenkový postup tvořil souvislý a komplexní celek.23 K první části této práce, věnující se obecné charakteristice čínského rozhodčího řízení, jsme nastudovali řadu publikací a článkŧ ohledně této problematiky a vyuţili jsme zejména metodu popisnou a metodu kompilace.

22 23

KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 65. Tamtéţ.

19

V práci pouţijeme logické metody 24 vědecké práce. Z názvu disertační práce lze vyvodit široké vymezení tématu na rozhodčí řízení v Číně, kde bude pozornost upřena na rozhodčí smlouvu. Zařadili jsme zde obecnou charakteristiku rozhodčího řízení v Číně z dŧvodu, abychom nastínili jeho vývoj v čínském kontextu a porozuměli specifickým podmínkám v tamějším prostředí. Problematika rozhodčí smlouvy se prolíná téměř ve všech kapitolách této práce. V tomto směru bychom měli pro přehlednost celé práce dodrţovat rozumné členění jednotlivých kapitol.25 S vyuţitím metody abstrakce26 vymezíme podstatné znaky rozhodčího řízení v Číně se zvláštním zřetelem na některé specifické rysy (chápání mezinárodního prvku, dvojkolejnost právní úpravy ve smyslu mezinárodní vs. vnitrostátní rozhodčí řízení, promítnutí mediace v rámci rozhodčího řízení a restriktivní přístup k rozhodčímu řízení ad hoc) a otázek arbitrability, zásady autonomie rozhodčí smlouvy a zásady pravomoc-pravomoc. Při rozboru jednotlivých institutŧ je v těchto typech prací klíčovou metoda analýzy. Zde poukazujeme na dŧleţitost této metody v pracech, kde se setkáváme s problematikou právních úprav mimo náš „mateřský― právní řád a naráţíme na meze při zkoumání cizích právních řádŧ. Analýzou jednotlivých institutŧ vymezených v premise této disertační práce mŧţeme formulovat závěry s vyuţitím metody syntézy ke zobecňující abstrakci, coţ nám umoţní ze získaných poznatkŧ vytvořit systematický celek vyššího řádu. Tímto postupem také v závěru práce vyhodnotíme premisu. Vymezením premisy, ţe mezinárodní rozhodčí řízení (zejména problematika rozhodčí smlouvy) upravené v čínské právní úpravě odpovídá v základních rysech předloze nastavené ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, případně trendŧm ve vedoucích národních právních řádech, nás směřuje k vyuţití metody indukce, díky níţ se rozborem vybraných institutŧ dostaneme do závěřečné fáze, abychom zhodnotili premisu o rozhodčím řízení v Číně a jeho případné specifické odchylky od celosvětového trendu. V dŧsledku střetávání indukce a dedukce27 uplatníme také metodu dedukce.

24

Tamtéţ, s. 67-76. ŠANDEROVÁ, J. – MILTOVÁ, A. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách: několik zásad pro začátečníky. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2005, s. 134. 26 KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 34-35. 27 Tamtéţ, s. 34. 25

20

V pracech tohoto druhu je obvykle vyuţívána metoda komparace.28 Zde vyuţijeme srovnání jednotlivých institucí a právních norem v čínském právu a ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, popřípadě ve vybraných zahraničních právních úpravách. Komparace bude v tomto případě specifická v tom, ţe comparatum (tj. to, co se srovnává) i comparandum (to, co s tím má být srovnáno) bude zahraniční právní úprava či Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Obvykle si autoři volí za comparatum svŧj vlastní právní řád. 29 Předpokladem je existence sjednocujícího prvku komparace – tertium comparationis, který umoţňuje rozumné srovnání. 30 Komparace právních úprav bude doplněna v první části práce také komparací historickou.31 Zde stručně poukáţeme na jednotlivé fáze čínského rozhodčího řízení a jejich odlišný vývoj. Na tomto místě bychom rádi poznamenali, ţe v dosahu české literatury se obecně čínskému právu věnuje M. Tomášek 32 a z pohledu právní komparistiky V. Knapp. 33 V kontextu naší disertační práce se o čínském rozhodčím řízení zmiňuje A. J. Bělohlávek 34 , okrajově N. Rozehnalová 35 a v souvislosti s řešením sporŧ také P. Raban.36 Nicméně tato disertační práce by nevznikla bez nastudování relevantních publikací od českých odborníkŧ na rozhodčí řízení, díky čemuţ jsme následně mohli snáze pochopit, analyzovat čínské rozhodčí řízení a vyvodit závěry. Vedle výše uvedených poukazujeme zejména na následující autory: K. Růžička, V. Steiner a B. Donner. Pokud jde o zahraniční a čínské autory, jeţ se zabývají

28

KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 87-89. KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 2-32. 29 KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 88. 30 KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 87-88. KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 3. 31 KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 27-28. 32 TOMÁŠEK, M. Právo zahraničních investic v Číně. Praha: Academia, 1990. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004. TOMÁŠEK, M. Právo staré Číny. Praha: Codex, 1995. TOMÁŠEK, M. Kontinuita a diskontinuita ve vývoji čínského socialistického práva. Právník. 1989, č. 2. TOMÁŠEK, M. Právní úprava hospodářských smluv v ČLR. Arbitrážní praxe. 1989, č. 4. 33 KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 205-207. 34 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 244-246, 1200. 35 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 72. 36 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 8.

21

konkrétně čínským rozhodčím řízení, nesmíme opomenout zmínit zejména následující: G. Johnston, G. Kaufmann-Kohler, L. A. Kloppenberg, M. J. Moser, R. Peerenboom, R. C. Thirgood, P. Thorp, C. von Wunschheim, dále Cai Hongda, Fei Lanfang, Gu Weixia, Guo Xiaowen, Huang Jin, Chi Manjiao, Kong Yuan, Kun Fan, Li Hong, Li Hu, Mo John, Song Lianbin, Tao Jingzhou, Wang Schengchang, Wang Wenying, Xiao Yongping, Yuen Peter, Zhao Xiuwen, Zhao Jian a Zhou Jian.

22

2. CHARAKTERISTIKA ČÍNSKÉHO ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ 2.1 Úvod do rozhodčího řízení v Číně Rozdílné zpŧsoby řešení sporŧ37, zahrnující mediaci, resp. konciliaci, mají v Číně několika tisíciletou tradici, jeţ je úzce spjata s myšlenkami konfuciánského myšlení. Kořeny mediace spadají do období dynastie Západních Čou (1046-771 př. n. l.

38

).

39

V postupném vývoji se do čínské mediace promítají myšlenky

konfucianismu, jenţ klade dŧraz na harmonii a k jehoţ základním hodnotám patří velkorysost, loajalita, rituálnost, rozumnost a upřímnost.40 Konfuciánské myšlení upřednostňuje harmonické vyřešení sporŧ mezi stranami samotnými. Z tohoto pohledu se dá říci, ţe stará čínská civilizace je kolébkou moderních alternativních zpŧsobŧ řešení sporŧ [„Alternative Dispute Resolution―, tzv. „ADR―; 非诉讼(替代性)争端解决 „fei susong (ti dai xing) zheng duan jiejue―41]. Mŧţeme konstatovat, ţe ve skutečnosti západní civilizace převzaly s odstupem času myšlenku řešit vzniklé spory v první řadě smírnou cestou mezi stranami mimo státem garantovanou soudní moc. Západní svět se nechal inspirovat 37

Podrobněji k řešení sporŧ v Číně (mediace, rozhodčí řízení, soudní řízení) v moderním vývoji odkazujeme na: CLARKE, D. C. Dispute Resolution In China. Journal of Chinese Law. 1991, roč. 5. PEERENBOOM, R. – HE, XIN. Dispute Resolution in China: Patterns, Causes and Prognosis. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 3. února 2009]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract =1265116. 38 Jinde uváděno 1025 – 771 př. n. l. IN: TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 12. 39 KAUFMANN-KOHLER, G. – KUN, FAN. Integrating Mediation into Arbitration: Why it Works in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 4, s. 480-481. 40 Tamtéţ. Blíţe ke konfuciánskému myšlení promítajícím se do řešení sporŧ: DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „Med-Arb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18, s. 162-170. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 8. Obecně blíţe ke konfuciánství a jeho prŧnikŧm do právní vědy: TOMÁŠEK, M. Právo staré Číny. Praha: Codex, 1995, s. 44-49. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 59 a násl. HUNGR, P. Srovnávací právo – Právní kultury. Brno: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 31 a násl. HUNGR, P. – KALVODOVÁ, V. Afroasijské právní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 89 a násl. RENÉ, D. (Chief Editor). International encyclopedia of comparative law. Volume II. The Legal Systems of the World/Their Comparison and Unification. The Different Conceptions of the Law. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1975, s. 197 a násl. ZWEIGERT, K. – KÖTZ, H. Introduction to Comparative Law. Oxford: Clarendon Press, 1998, s. 287 a násl. DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978, s. 481. 非诉讼纠纷解决机制 „fei susong jiufen jiejue jizhi―, popř. 代替性纠纷解决方式 „daitixing jiufen jiejue fangshi―. 41

23

konfuciánským učením o harmonickém a rozumném uspořádání sporŧ. Nemýlíme se, pokud dokonce vyslovíme názor, ţe kombinováním rozdílných metod v zásadě vycházejících z mediace (konciliace) a pŧvodní konfuciánské myšlenky o harmonickém zpŧsobu řešení sporŧ se vyvinuly nové „hybridní― přístupy alternativních

zpŧsobŧ

řešení

sporŧ

(jako

je

například

„mini-trial―,

42

„med-arb― a „medaloa― ). Západní státy tak přivedly k dokonalosti jednotlivé druhy alternativních zpŧsobŧ řešení sporŧ. Rozhodčí řízení povaţujeme na druhé straně za institut s kořeny v římském právu.43 Rozhodce byl ve starém Římě povaţován za osobu pověřenou stranami k vyřešení sporŧ mezi nimi vzniklými.

44

Rozhodce byl nezávislou osobou 45

pověřenou k rozhodování podle svého uváţení.

Opačná tendence se promítá do současnosti. Čínské rozhodčí řízení neudává vŧdčí krok celosvětovému trendu řešení sporŧ. Dá se říci, ţe v mnoha ohledech mírně pokulhává za moderními tendencemi, včetně těch unifikačních.46 Příkladem

42

Blíţe k alternativním zpŧsobŧm řešení sporŧ: ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 3239. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 12 a násl. RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 14-15. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 5 a násl. 43 STEVENS, R. An Essay on Arbitration: More Particularly as It Relates to Commerce and Marine Insurance. London: Kessinger Publishing, 1834, s. 4. Dostupné z: http://books.google.com/books. RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 19. 44 STEVENS, R. An Essay on Arbitration: More Particularly as It Relates to Commerce and Marine Insurance. London: Kessinger Publishing, 1834, s. 5-6. Dostupné z: http://books.google.com/books. 45 RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 19. 46 Podíváme-li se na unifikační tendence v oblasti mezinárodního práva procesního, Čína je vázána řadou mezinárodních úmluv: Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958. Washingtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států z roku 1985. ČLR uzavřela dvoustranné smlouvy o podpoře a vzájemné ochraně investic s téměř 120 státy světa, včetně České republiky – Dohoda mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou o podpoře a ochraně investic (č. 89/2006 Sb.m.s.). ČLR uzavřela dvoustranné smlouvy o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních se 32 státy světa (ze zemí Evropské unie se jedná o Francii, Belgii, Itálii, Španělsko, Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Řecko, Litvu a Kypr). Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti Čínské lidové republiky. Dostupné z: http://www.legalinfo.gov.cn/english/JudicialAssis/judicialassis1.htm [citováno 6. října 2009]. Podíváme-li se do unifikačních snah vyvíjených na pŧdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého, pevninská Čína se podílí na přijetí mezinárodních úmluv od roku 1987. Nicméně ratifikovala pouze 3 procesní úmluvy:

24

je Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (United Nations Commission on International Trade Law, „UNCITRAL―) a její Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku 1985 (dále „Vzorový zákon UNCITRAL―). Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi je povaţován za určitý vzor moderní právní úpravy rozhodčího řízení. K tomuto zákonu jako vzoru se hlásí na 70 právních řádŧ 47 , které jej v rŧzné míře převzaly do vnitrostátního zákonodárství. Poloţme si otázku, proč je Vzorový zákon UNCITRAL povaţován za vzor rozhodčího soudnictví? Myšlenka Vzorového zákona UNCITRAL vzešla během zasedání Asijsko-afrického právního poradního výboru (Asian African Legal Consultative Committee) v malajském Kuala Lumpur v roce 1976.48 Podle Výboru by měla být upřena pozornost na moţnost stran odchýlit se od procesních norem místa rozhodčího řízení a přijmout svá vlastní procesní pravidla. Výbor navrhoval, aby byla taková úprava přijata ve formě protokolu k Newyorské úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Tato moţnost byla zamítnuta z dŧvodu specifické úpravy Newyorské úmluvy v procesu uznání a výkonu cizích rozhodčích Úmluva o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních z roku 1965, Úmluva o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních z roku 1970, Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení z roku 1993. Zdroj: Haagská konference mezinárodního práva soukromého. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=states.details&sid=30 [citováno 6. října 2009]. Ve vztahu k Hongkongu je rovněţ přípustné, vedle výše uvedených, pouţití následujících úmluv (tyto úmluvy byly pŧvodně Velkou Británii rozšířeny na kolonii Hongkong): Úmluva o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin z roku 1961, Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití z roku 1970, Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980. Ve vztahu k Macau je přípustné rovněţ pouţití těchto úmluv (tyto úmluvy byly pŧvodně Portugalskem rozšířeny na kolonii Macao):  Úmluva o civilním řízení z roku 1954,  Úmluva o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem z roku 1958,  Úmluva o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin z roku 1961,  Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980. Zdroj: Haagská konference mezinárodního práva soukromého. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=states.details&sid=30 [citováno 6. října 2009]. Do budoucna očekáváme, ţe pevninská Čína přistoupí k dalším Haagským úmluvám a tento impuls mŧţe být odŧvodněn tím, ţe zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky Hongkong a Macao jsou vázány i dalšími Haagskými úmluvami. Proto by ČLR mohla mít zájem sjednotit přístup k těmto úmluvám v rámci celé Číny. Na druhé straně se zde mŧţe rovněţ projevit „trend velmocí― jako jsou USA, které se příliš nehrnou být vázány unifikačními úmluvami vypracovanými na pŧdě Haagské konference. 47 Aktuální stav na www stránkách UNCITRAL. Dostupné z: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitration_status.html [citováno 9. března 2010]. Z toho 65 právních řádŧ převzalo úpravu podle znění Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku 1985, 5 podle znění z roku 2006. 48 RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 829.

25

nálezŧ. Komise pro mezinárodní právo obchodní navrhovala upravit problematiku do mezinárodní úmluvy nebo vzorového zákona. 49 Forma vzorového zákona se v konečné fázi upřednostnila.50 Hlavním cílem bylo umoţnit realizaci mezinárodní obchodní arbitráţe a zaručit jeho řádnou funkci a uznání. 51 Strany rozhodčího řízení se setkávají s překáţkami hladkého prŧběhu rozhodčího řízení v podobě dopadu kogentních norem práva rozhodného (promítajících se například do arbitrability sporu, volby a jmenování rozhodcŧ, pravomoci rozhodčího senátu rozhodnout o své pravomoci, moţnosti stran zvolit si pravidla rozhodčího řízení), volby rozhodného práva (pro meritum sporu a procesní pravidla), dále také v pomocné a kontrolní funkci obecných soudŧ. Tímto je narušeno očekávání stran rozhodčí smlouvy.52 Účelem Vzorového zákona UNCITRAL je sjednotit úpravu mezinárodní obchodní arbitráţe, jejíţ roztříštěnost v jednotlivých právních řádech je dŧsledkem rozdílných právních norem a rozdílné praxe rozhodčího řízení. 53 K jednotnosti právní

úpravy

bylo

přistoupeno

s přihlédnutím

k základním

rozdílŧm

a zvláštnostem právních úprav v jednotlivých státech a také na základě zhodnocení zkušeností při pouţití mezinárodních úmluv, které upravují oblast mezinárodní obchodní arbitráţe. 54 Úprava ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi je výsledkem všeobecně přijatelného řešení.55 Vzorový zákon UNCITRAL představuje celosvětový respekt k principŧm a pravidlŧm mezinárodní obchodní arbitráţe.56 Je vzorovým dokumentem, který je určen pro pouţití při přijímání vnitrostátních zákonŧ o rozhodčím řízení. 57 Vzorovým zákonem UNCITRAL se z velké části nechaly inspirovat i státy, které se

49

Tamtéţ. Report of the Secretary-General: possible features of a model law on international commercial arbitration (A/CN.9/207), 14 May 1981, para. 1. Working Paper submitted to the Working Group on International Contract Practices at its third session (A/CN.9/WG.II/WP.35), 3rd session, New York, 16-26 February 1982, s. 301. 51 Report of the Secretary-General: possible features of a model law on international commercial arbitration (A/CN.9/207), 14 May 1981, para. 9. 52 Tamtéţ, para. 10. 53 Tamtéţ, para. 4. 54 STEINER, V. O Vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráţ. Právník. 1992, č. 8, s. 733. 55 Report of the Secretary-General: possible features of a model law on international commercial arbitration (A/CN.9/207), 14 May 1981, para. 4. 56 ZAHRADNÍKOVÁ, R. Vítězné taţení Modelového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Jurisprudence. 2006, č. 3, s. 3. 57 RŦŢIČKA, K. Právní povaha a obsah dokumentŧ UNCITRAL v oblasti rozhodčího řízení. Právo a podnikání. 1995, č. 11, s. 7. RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 46. 50

26

k němu přímo nehlásí 58 , například Česká republika 59 , Vietnamská socialistická republika60, Čínská republika (Tchaj-wan)61 a další státy.62 2.1.1 Historické souvislosti Počátky moderního rozhodčího řízení v Číně se datují kolem roku 1900.63 Následně byl vývoj zejména mezinárodní obchodní arbitráţe nekompromisně poznamenán rokem 1949, kdy byla vyhlášena Čínská lidová republika a Čína se pod vedením komunistického vŧdce Mao Ce-tunga (Mao Zedonga) uzavřela vnějšímu světu na téměř tři desetiletí. Významným charakteristickým znakem bylo, ţe Čínská lidová republika po svém vzniku vycházela ze sovětského modelu, avšak nevytvořila hospodářskou arbitráţ jako ve Vietnamské demokratické republice, Korejské lidově demokratické republice a v některých socialistických zemích v Evropě. K řešení sporŧ měly být příslušné lidové soudy64, v praxi však byly řešeny orgány státní správy.65 V tomto období bylo výjimkou realizovat mezinárodní rozhodčí řízení v obchodním styku na čínském teritoriu. K tomu byla pověřena výhradně rozhodčí instituce

„Foreign

Trade

Arbitration

Commission“

(„FTAC“)

of

the

International Trade Promotion Commission (předchŧdce dnešní „CIETAC“, tj.

58

RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 829-830. 59 MOTHEJZÍKOVÁ, J. – STEINER, V. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. Praha: C. H. BECK, 1996, s. 17. RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 46. STEINER, V. O Vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráţ. Právník. 1992, č. 8, s. 738. 60 Poznatky z oblasti vietnamského práva a konkrétně rozhodčího řízení jsme získali během stáţe na Právnické fakultě Can Tho University ve Vietnamu v jarním semestru 2010. Vietnamské zákony jsou dostupné v anglickém znění na www stránkách Ministerstva spravedlnosti Vietnamské socialistické republiky. Dostupné z: http://vbqppl.moj.gov.vn/vbpq/en/pages/vbpq.aspx [citováno 22. března 2010]. Dále odkazujeme na www stránky Vietnam International Arbitration Centre. Dostupné z: http://www.viac.org.vn/en-US/Home/default.aspx [citováno 22. března 2010]. 61 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 94. 62 Tamtéţ, s. 68-96. RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 46. 63 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 1. 64 TOMÁŠEK, M. Kontinuita a diskontinuita ve vývoji čínského socialistického práva. Právník. 1989, č. 2, s. 170. 65 Tamtéţ, s. 175. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 292. Příkladem byla Směrnice pro kombinovanou přepravu zboží po železnici a po vodních cestách (1958): „Veškeré spory, které vzniknou z plnění smluv při přepravě, bude řešit místní lidová vláda.―

27

„China International Economic and Trade Arbitration Commission“66), zaloţená v roce 1956. V případě námořní arbitráţe se jednalo o „Maritime Arbitration Commission“ of the China Council for the Promotion of International Trade, která byla zřízena v roce 1958 67 jako předchŧdce současné „China Maritime Arbitration Commission“ („CMAC“).68 Pro následující etapu po roce 1978 je charakteristické otevření se Číny světu (tzv. „open-door policy―, „opening-up―; 开 放 政 策 „kai fang zheng ce―). 69 V tomto období dochází k obnově rozvoje rozhodčího řízení v čínském prostředí. Zároveň dochází ke značnému zpopularizování rozhodčího řízení. Pro srovnání se řešilo před CIETAC méně neţ 100 sporŧ v časovém horizontu 1956 – 1978. 70 Rostoucí tendence se objevuje od konce 80. let minulého století. Zatímco v roce 1985 to bylo pouze 37 sporŧ71, v roce 1990 jiţ 203 řešených případŧ, v roce 1994 bylo takových sporŧ 574 a význačným skokem je 875 arbitráţí v roce 199572, tj. v roce, kdy je od 1. 9. účinný čínský rozhodčí zákon. V roce 2006 jsme zaznamenali 967 řešených sporŧ, rostoucí tendence se promítla do 1 051 projednaných sporŧ

66

Oficiální www stránky CIETAC dostupné z: http://www.cietac.org/ [poslední přístup 9. února 2010]. 67 ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 148, pozn. 23. 68 Oficiální www stránky CMAC dostupné z: http://www.cmac-sh.org/en/home.asp [poslední přístup 28. listopadu 2009]. 69 ZHU, YIKUN. Concise Chinese Law. Beijing: Law Press, 2003, s. 120. PEERENBOOM, R. – HE, XIN. Dispute Resolution in China: Patterns, Causes and Prognosis. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 3. února 2009]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract =1265116, s. 4. Tento termín souvisí s uvolněním státní kontroly výroby, prosazením metod „západní― ekonomiky a přílivem přímých zahraničních investic do Číny. K úspěchu této strategie se od roku 1978 zřizovaly tzv. speciální ekonomické zóny („SEZ―). Pŧvodně vznikaly SEZ v jihovýchodních přímořských provinciích Kuang-tung, Fu-ťien a Chaj-nan. V prŧběhu 80. let se rozšířily po celém východním pobřeţí ČLR. Definice SEZ (zvláštní ekonomická oblast „ZEO―) podle teorie čínského hospodářského práva: „Zvláštní ekonomické oblasti jsou části území ČLR, kde je mimořádnými způsoby využíván zahraniční kapitál, vědecké a technické poznatky a zkušenosti z řízení za účelem rozvoje ČLR v rámci politiky čtyř modernizací.― IN: TOMÁŠEK, M. Právo zahraničních investic v Číně. Praha: Academia, 1990, s. 23. 70 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 171, pozn. 5. 71 PÉ, R. – POLKINGHORNE, M. Two Steps Forward, One Step … Sideways. Recent Developments in Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 3, s. 407. 72 ZHAO, XIUWEN – KLOPPENBERG, L. A. Reforming Chinese Arbitration Law and Practices in the Global Economy. University of Dayton Law Review. 2006, roč. 31, č. 3, s. 425-426.

28

v roce 2007.73 Aktuálně v roce 2008 vzrostl počet aţ na 1 097 řešených případŧ.74 Podobný trend sledujeme také v rozhodčím řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jako pokračovatele

bývalého

Rozhodčího

soudu

při

Československé

obchodní

a průmyslové komoře (ČSOPK), kde se počet řešených sporŧ od poloviny 90. let 20. století navýšil téměř čtyřnásobně.75 V období po roce 1978 lze vývoj čínského rozhodčího řízení rozdělit na dvě významné dekády: I. První období v rozmezí let 1978 – 1994. Zde došlo k významným legislativním změnám a byly započaty práce na unifikované úpravě čínského rozhodčího řízení – rozhodčím zákoně Čínské lidové republiky z roku 1994.76 Do roku 1994 bylo rozhodčí řízení značně roztříštěné. Mezinárodní rozhodčí řízení v obchodním styku bylo realizováno před China International Economic and Trade Arbitration Commission (CIETAC) 77 , ve věcech námořních sporŧ byl pravomocný (příslušný) stálý rozhodčí soud China Maritime Arbitration Commission (CMAC). Domácí rozhodčí řízení z hospodářských smluv

78

(tzv. „economic

contracts―79) bylo realizováno před rozhodčími soudy zřízenými administrativními 73

PÉ, R. – POLKINGHORNE, M. Two Steps Forward, One Step … Sideways. Recent Developments in Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 3, s. 407. 74 Zdroj: CIETAC. Dostupné z: http://www.cietac.org.cn/index.cms [citováno 14. října 2009]. 75 BĚLOHLÁVEK, A. J. – KALLA, P. Nové směry v rozhodčím řízení a při řešení sporŧ z mezinárodního obchodního styku. Právní rádce. 2004, č. 2, s. 4-5. 76 Arbitration Law of the People’s Republic of China [Adopted by the 9th Meeting of the Standing Committee of the eighth National People’s Congress on October 31, 1994 and promulgated by the Decree (No.31) of the president of the People’s Republic of China on October 31, 1994; 中华人民 共和国仲裁法 „Zhonghua Renmin Gongheguo Zhongcai Fa― ]. 77 Zde poukazujeme na podobnost s úpravou v bývalém Československu. Rozhodčí soud Československé obchodní a prŧmyslové komory byl oprávněn rozhodovat pouze spory z majetkových nárokŧ z mezinárodního obchodního styku (vyhláška federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 47/1975 Sb., kterou se vyhlašuje nový Řád Rozhodčího soudu Československé obchodní komory). IN: RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 144. 78 V roce 1981 byl přijat zákon o hospodářských smlouvách (Economic Contract Law of the People’s Republic of China, vedle toho byl v roce 1985 přijat Foreign Economic Contract Law of the People’s Republic of China; oba zákony byly v roce 1999 nahrazeny zákonem o smluvním právu – Contract Law of the People’s Republic of China), který umoţňuje řešení sporŧ v rozhodčím řízení i smírčím řízení, popř. před nově vytvořeným kolegiem lidových soudŧ. IN: TOMÁŠEK, M. Kontinuita a diskontinuita ve vývoji čínského socialistického práva. Právník. 1989, č. 2, s. 180-181. 79 „Commercial contracts― v zemích common law. IN: MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 1.

29

orgány pod dohledem ústředního orgánu státní správy (tzv. „správní rozhodčí řízení― 80 ). 81 Takové rozhodčí soudy byly zřizovány Ministerstvem prŧmyslu a obchodu ČLR (State Administration for Industry and Commerce of the People’s Republic of China) a místními úřady pro prŧmysl a obchod (local Administrations for Industry and Commerce). 82 Rozhodčí řízení ze smluv o technologiích (tzv. „technology contract―) bylo realizováno před specifickými rozhodčími soudy označovanými jako „Technology Contract Arbitration Institutions―.83 Odlišné zacházení mezinárodního a domácího rozhodčího řízení se výrazně promítlo ve fázi po vydání rozhodčího nálezu.

84

Rozhodčí nález vydaný

v rozhodčím řízení s mezinárodním prvkem před CIETAC a CMAC byl konečný a závazný. 85 Na rozdíl od domácího rozhodčího řízení u rozhodčích soudŧ zřizovaných při Ministerstvu prŧmyslu a obchodu ČLR. Do přijetí Regulations of the People’s Republic of China on the Arbitration of Disputes Involving Economic Contracts (dále „nařízení―) v roce 1983 se mohla strana nespokojená s rozhodčím nálezem odvolat ke správnímu rozhodčímu orgánu ve druhém stupni.

86

Tato úprava tedy vytvořila značnou propast mezi

institucionálním rozhodčím řízením (projednávajícím spory s mezinárodním Úprava hospodářských smluv v ČLR byla doprovázena diskusí, zda je právo hospodářských smluv samostatným odvětvím čínského práva, nebo součástí systému hospodářského práva. Z pohledu teoretikŧ z USA se pojetí hospodářských smluv přibliţuje úpravě „contract law―. Nutno podotknout, ţe právní úprava hospodářských smluv se odlišuje svým historickým vývojem a společenskou funkcí. Pojetí hospodářských smluv bylo chápáno jako součást doktrinální koncepce hospodářského práva i v socialistických zemích v Evropě. Úprava v ČLR se nejvíce přibliţovala té v Německé demokratické republice, kde úprava hospodářských smluv ve Vertragsgesetz zahrnovala obecné principy všech typŧ hospodářských smluv, rovněţ i smluvních závazkŧ a odpovědnosti za neplnění smlouvy. Definici hospodářských smluv obsahoval článek 2 zákona o hospodářských smlouvách: „Hospodářské smlouvy jsou dohody mezi právnickými osobami uzavřené za účelem uskutečňování určitých hospodářských cílů a stanovící vzájemná práva a povinnosti subjektů.― IN: TOMÁŠEK, M. Právní úprava hospodářských smluv v ČLR. Arbitrážní praxe. 1989, č. 4, s. 113-114. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 322. 80 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 1. Taktéţ WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 55. 81 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 51, 55. [Pramenem práva bylo Regulations of the People’s Republic of China on the Arbitration of Disputes Involving Economic Contracts (1983).] 82 Tamtéţ, s. 55. 83 Tamtéţ, s. 55, 65-66. [Pramenem práva bylo Provisional Regulations Concerning the Administration of Organizations for Technology Contract Arbitration Institutions (1991).] 84 Tamtéţ, s. 64. 85 Tamtéţ. 86 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 1. WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 63.

30

prvkem) a správním rozhodčím řízením (rozhodování vnitrostátních sporŧ). Prostřednictvím článku 3 výše uvedeného nařízení byl do čínské právní úpravy zakotven princip konečného a závazného rozhodčího nálezu. 87 Strany nespokojené s vydaným rozhodčím nálezem mají moţnost podat návrh na zahájení řízení v dané věci k lidovému soudu do 15 dnŧ od doručení rozhodčího nálezu. Uplynutím této lhŧty se rozhodčí nález stává závazným.88 Další moţnost přezkumu rozhodčího nálezu poskytuje článek 34 nařízení. V případě, ţe předseda nebo místopředseda rozhodčího senátu shledá, ţe rozhodčí nález, který je právně závazný, je zatíţen vadou, mŧţe poţádat o svolání rozhodčího senátu, jenţ rozhodne o znovuzahájení rozhodčího řízení.89 Navíc mŧţe rozhodčí soud ve druhém stupni ze své vlastní iniciativy přezkoumat rozhodčí nález, rozhodnout o jeho zrušení a nařídit nové rozhodčí řízení.90 Rozhodčí řízení v Číně lze v tomto období rozlišit na rozhodčí řízení, v rámci něhoţ se rozhodují spory s mezinárodním prvkem, a správní rozhodčí řízení před rozhodčími soudy zřízenými pod ministerstvem, které rozhodují tuzemské spory. Charakteristickým znakem rozhodčího řízení byla značná diversita. Ta však byla mnohem hlubší do roku 1983, kdy bylo přijato výše uvedené nařízení. Tímto se alespoň částečně sjednotilo mezinárodní a vnitrostátní rozhodčí řízení 91 v tom smyslu, ţe se zrušil přezkum rozhodčích nálezŧ v rámci správního rozhodčího řízení. Zde se měly strany moţnost odvolat proti rozhodčímu nálezu hned ve čtyřech stupních (resp. dvakrát po dvou stupních)

92

, tj. nejdříve v rámci

dvoustupňového systému přezkumu u správních rozhodčích institucí, následně u obecného lidového soudu a soudu jemu nadřízenému. I nadále však byla rozhodčímu řízení ponechána kontroverznost.

87

Článek 3 Regulations of the People’s Republic of China on the Arbitration of Disputes Involving

Economic Contracts [Promulgated by the State Council on August 22, 1983; 中华人民共和国经济 合同仲裁条例 „Zhonghua Renmin Gongheguo Jingji Hetong Zhongcai Tiaoli―]. 88 Tamtéţ, článek 33. IN: WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 63, 65. MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 1. 89 Článek 34 odst. 1 Regulations of the People’s Republic of China on the Arbitration of Disputes Involving Economic Contracts. 90 Tamtéţ, článek 34 odst. 2. 91 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 1. 92 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 63.

31

II. Druhá etapa od 1. 9. 1995. Pro toto období je charakteristické, ţe je v účinnosti rozhodčí zákon ČLR. Tato první legislativní úprava rozhodčího řízení v Číně byla označována jako „mezník v čínské historii rozhodčího řízení―, či dokonce jako „významný mezník ve vývoji čínského právního systému vůbec―. 93 Díky tomuto zákonu se unifikovalo rozhodčí řízení v Číně. Došlo zejména k překlenutí diferenciálního rozdílu mezi mezinárodním a vnitrostátním rozhodčím řízením. Nicméně ani tento zákon úplně nepřekonal zmiňovanou diversitu v čínském rozhodčím řízení. 94 Nadále se zde objevují speciální ustanovení dopadající na rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem a jeho odlišné zacházení neţ v případě domácího rozhodčího řízení. Této problematice se budeme blíţe věnovat v kapitole 2.2.2. Přijetím rozhodčího zákona bylo zapotřebí vybudovat rozhodčí soudy pro řešení domácích sporŧ, které by jiţ nebyly přímo podřízeny státním orgánŧm. Zřízeno bylo na 187 rozhodčích soudŧ.95 V jejich pravomoci bylo aţ do roku 1996 rozhodování výhradně v tuzemských sporech. Po tomto roce se naplno rozjela soutěţ mezi rozhodčími soudy pŧvodně zřízenými pro domácí arbitráţ a rozhodčími soudy CIETAC a CMAC s dlouhou tradicí pro řešení sporŧ s mezinárodním prvkem. 96 Střetem zájmu byly jak jinak spory s mezinárodním prvkem. Jejich soupeření o co nejlepší podmínky vnesly do čínského prostředí dlouho očekávaný soutěţní prvek, jenţ prolomil výsadní postavení CIETAC a CMAC v oblasti mezinárodního rozhodčího řízení.

93

Tamtéţ, s. 50. SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 172. CAI, HONGDA. Judicial Supervision of Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 1, s. 71. 94 ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 147. WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 66. 95 VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 36. WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 66: uvádí číslo 185. ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 149: uvádí číslo více neţ 150. 96 MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 391-392.

32

2.1.2 Druhy rozhodčího řízení v rozhodčím zákoně ČLR Rozhodčí zákon ČLR rozlišuje tři druhy rozhodčího řízení:97 1) Rozhodčí řízení ze sporů ze smluv a jiných majetkových sporů. Článek 2 rozhodčího zákona ČLR vymezuje arbitribilitu na spory ze smluv mezi sobě rovnými občany, právnickými osobami a jinými hospodářskými podniky, a na spory z jiných majetkových práv a hodnot. Článek 3 vymezuje spory nepřípustné k řešení v rozhodčím řízení. Nearbitrabilní jsou spory ve věcech: a) manţelských, adopcí, poručnictví, týkajících se dětí a dědictví; b) správněprávních, které spadají podle platné právní úpravy do pravomoci správních orgánŧ. 2) Rozhodčí řízení v pracovněprávních věcech. Tento druh podle článku 77 podléhá úpravě ve zvláštním právním předpise.98 3) Rozhodčí řízení ze sporů vznikajících z obdělávání půdy ve společném vlastnictví. Rovněţ tento typ je podle článku 77 předmětem speciální právní úpravy.99 Z dŧvodu zaměření disertační práce na rozhodčí řízení v obchodním styku se nebudeme zabývat posledním dvěma zmiňovaným druhŧm rozhodčího řízení v rozhodčím zákoně ČLR (tj. rozhodčí řízení před správními orgány). 97

MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 15. 98 V roce 2007 byl přijat zákon: Law of the People’s Republic of China on Labor Dispute Mediation and Arbitration [Order of the President of the People’s Republic of China (No. 80), adopted at the 31st meeting of the Standing Committee of the Tenth National People’s Congress of the People’s Republic of China on December 29, 2007, is hereby promulgated and shall be effective as of May 1, 2008; 中华人民共和国劳动争议调解仲裁法 „Zhonghua Renmin Gongheguo Laodong Zhengyi Tiaojie Zhongcai Fa―]. 99 Pŧvodně neexistoval unifikovaný zákon, bylo upraveno na úrovni jednotlivých provincií a autonomních oblastí. Například: Provisional Regulations of Gangsu on Arbitration of Farming Contracts (1991); Provisional Regulations of the Ningxia Hui Minority Autonomous Region on Arbitration for Farming Contracts (1992); Measures of Guangdong for Arbitration of Farming Contracts (1992); Measures of the Henan on Arbitration of Disputes Arising from Farming Contracts (1995); Measures of Hubei on Arbitration of Disputes Arising from Farming Contracts (1996). V roce 2009 byl přijat zákon s účinností od 1. 1. 2010: Law of the People’s Republic of China on the Mediation and Arbitration of Rural Land Contract Disputes [Order of the President of the People’s Republic of China (No. 14), adopted at the 9th session of the Standing Committee of the 11th National People’s Congress of the People’s Republic of China on June 27, 2009, is hereby promulgated and shall come into force as of January 1, 2010; 中华人民共和国农村土地承包经营 纠纷调解仲裁法 „Zhonghua Renmin Gongheguo Nongcun Tudi Chengbao Jingying Jiufen Tiaojie Zhongcai Fa―].

33

2.1.3 Prameny rozhodčího řízení Před přijetím rozhodčího zákona ČLR adoptovala Čína velké mnoţství právních předpisŧ dopadajících na oblast rozhodčího řízení: 14 zákonŧ, 82 správních právních předpisŧ a 190 místních předpisŧ a nařízení.100 Prameny práva101 regulující oblast současného rozhodčího řízení ve sporech ze smluv a jiných majetkových sporŧ jsou v prvé řadě mezinárodní smlouvy a zákony. Významnou roli zaujímají soudní výklady, opatření, nařízení, odpovědi, názory a oznámení Nejvyššího lidového soudu k ČLR. 102 Konkrétně si uvedeme následující prameny v uţším slova smyslu, které jsou v popředí naší pozornosti:103 rozhodčí zákon ČLR z roku 1994104; občanský soudní řád ČLR z roku 1991105; soudní

výklady

(„interpretations―),

odpovědi

(„replies―),

nařízení

(„regulations―) a oznámení („notices―) Nejvyššího lidového soudu Čínské lidové republiky.106 100

SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 172. HOU, DENGHUA. Arbitrability in China. Towards Modernization and Internationalization. US-China Law Review. 2006, roč. 3, č. 4, s. 47. 101 Z převáţné části převzato z následujících publikací: MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 2-3. WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 67, 76-77. VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 35-36. V dosahu české literatury se vymezením pramenŧ práva v čínském rozhodčím řízení věnuje: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1200. 102 Struktura lidových soudŧ v ČLR: 1. Supreme People’s Court, 2. high people’s courts (popř. higher people’s courts), 3. intermediate people’s courts, 4. basic people’s courts. Intermediate people’s courts jsou soudy první instance ve věcech projednávání dŧleţitých sporŧ s mezinárodním prvkem (článek 19 odst. 1 občanského soudního řádu ČLR). 103 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 2-10. 104 Arbitration Law of the People’s Republic of China (1994). 105 Civil Procedure Law of the People’s Republic of China [Adopted at the Fourth Session of the Seventh National People’s Congress on April 9, 1991, promulgated by Order No. 44 of the President of the People’s Republic of China on April 9, 1991, and effective as of the date of promulgation; 中 华 人 民 共 和 国 民 事 诉 讼 法 „Zhonghua Renmin Gongheguo Minshi Susong Fa―; poslední novelizace v roce 2007]. 106 Terminologie je nejasná a zmatečná. Blíţe: CHEN, JIANFU. Chinese Law: Context and Transformation. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2008, s. 171-206. Dostupné z: http://books.google.com/books. A. J. Bělohlávek zmiňuje soudní interpretace, nařízení, názory a oznámení. IN: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1200. Soudní výklad (ve smyslu „interpretation―) dopadá na otázky týkající se toho, jak pouţít zákon nebo jak jej aplikovat na konkrétní specifický případ. Odpovědi (ve smyslu „reply―) slouţí soudŧm

34

Soudní interpretace Nejvyššího lidové soudu ČLR jsou pramenem práva.107 V čínském právním systému však nehraje dominantní roli soudní precedent ve smyslu systému common law na základě zásady stare decisis. 108 109 Čínský právní systém se hlásí ke kontinentální právní tradici.110 Bezesporu má soudní praxe v čínském právu velký význam.

111

Jak

poukazuje V. Knapp, „čínské chápání práva bylo vždy jiné než chápání evropské―.112 Pŧvodním pramenem práva bylo pod vlivem konfucianismu zvykové právo a precedenty. Značný význam se přisuzoval interpretaci základních etických

niţšího stupně jako instrukce pro pouţití zákonŧ ve zvláštních případech během soudního procesu. Nařízení („regulation―) je vydáváno ve významu soudního výkladu pro potřeby soudního procesu, který musí být implementován soudy niţšího stupně. Oznámení („notice―) promítá přístup k určité konkrétní otázce vyplývající ze zákona. Dále v kontextu lidových soudŧ vymezujeme: opatření (ve smyslu „provision―), která jsou vydávána pro účely potřeby soudního procesu, a názory („opinion―), jeţ mají podobu právního názoru pro potřeby soudního procesu. IN: CAO, SHIBING. The legal status of decisions and judicial interpretations of the Supreme Court in China. Front. Law China. 2008, roč. 3, č. 1, s. 2 a násl. 107 CAO, SHIBING. The legal status of decisions and judicial interpretations of the Supreme Court in China. Front. Law China. 2008, roč. 3, č. 1, s. 2-3. VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 35. ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 153. MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 10. 108 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 10. ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 152. 109 Soudní precedent vychází ze zásady stare decisis jako představa závaznosti právní podstaty soudního rozhodnutí pro obdobné případy i v budoucnu a je přítomna v common law po staletí. Princip závaznosti precedentu ukládají soudci dodrţovat normy tak, jak je stanovili jeho předchŧdci (rule of precedent, doctrine of precedent, let the decision stand, stare decisis). Obsah principu stare decisis se dá vyjádřit jako povinnost rozhodovat o kauzách se substancionálně stejnými relevantními fakty stejným zpŧsobem. Srozumitelněji řečeno tedy tento princip znamená, ţe stejné případy by se měly rozhodovat stejně. V prŧběhu 20. století se vytvořila pevná pravidla doktríny precedentu: kaţdý soud je vázán rozhodnutími soudu vyššího v téţe soudní hierarchii, přičemţ fakt, ţe precedent je velmi starý, sám o sobě nesniţuje jeho autoritu. Argument precedentem mŧţe být zaloţen jen na správné citaci z určitého autoritativního zdroje. Soud mŧţe odmítnout následovat precedent pouze z kvalifikovaných dŧvodŧ. Blíţe: KÜHN, Z. Doktrína stare decisis v zemích common law. Právník. 1999, č. 8. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 268 a násl. 110 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 10. 111 POZDŇAKOV. Graždanskoje pravo stran narovnej demokratii. Moskva: Vneštorgizdat, 1958, s. 53 a násl. Citováno podle: KNAPP, V. Velké právní systémy. Praha: Universita Karlova, 1972, s. 23. Dále také: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 244. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 239. 112 KNAPP, V. Velké právní systémy. Praha: Universita Karlova, 1972, s. 23. Podobně také: RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 8.

35

principŧ a jejich aplikaci v konkrétním případě.113 Postupně byly přijímány právní kodexy. 114 Od počátku 20. století nastal „boom― přijímání právních předpisŧ. V letech 1929 – 1931 byl přijat občanský zákoník podle německého vzoru115 (resp. německým vlivem v moderním japonském právu116).117 Nicméně po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 byly všechny „kapitalistické― právní předpisy zrušeny 118 (mimo Tchaj-wan, kde si zachoval tento pŧvodní občanský zákoník platnost dodnes 119 ) a následný politický vývoj byl specifický svou nechutí k psanému právu.120 Obrat nastal aţ po roce 1978 a je spjat s politikou „otevřených dveří―. V souladu s programem „čtyř modernizací―121 (rozvoj prŧmyslu, zemědělství, vědy a techniky a národní obrany) mělo být právo účinným nástrojem pro realizaci tohoto programu.

122

V posledních letech sledujeme trend přijímání velkého

mnoţství právních předpisŧ. Vedle úpravy národního pŧvodu zastává soudní praxe významnou pozici.

123

Své specifické postavení zaujímají soudní výklady

Nejvyššího lidového soudu ČLR (ve smyslu normativního výkladu, nikoliv ve smyslu tvorby práva, resp. precedentŧ124), které slouţí k výkladu, doplnění a někdy

113

HUNGR, P. – KALVODOVÁ, V. Afroasijské právní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 95. HUNGR, P. Srovnávací právo – Právní kultury. Brno: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 48. 114 V období dynastií Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) a Tchang (618 n. l. – 906 n. l.). IN: HUNGR, P. – KALVODOVÁ, V. Afroasijské právní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 95. 115 KNAPP, V. Velké právní systémy. Praha: Universita Karlova, 1972, s. 23. KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 206. WANG, ZHENMIN. The Roman Law Tradition and Its Future Development in China. Front. Law China. 2006, roč. 1, č. 1, s. 75. 116 WANG, ZHENMIN. The Roman Law Tradition and Its Future Development in China. Front. Law China. 2006, roč. 1, č. 1, s. 75. KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 206. 117 DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978, s. 483. Blíţe ke střetávání a přizpŧsobování čínského práva kontinentálnímu a angloamerickému právnímu systému od 19. století: TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 213 a násl. 118 WANG, ZHENMIN. The Roman Law Tradition and Its Future Development in China. Front. Law China. 2006, roč. 1, č. 1, s. 76-77. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 271 a násl. 119 KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 206. 120 KNAPP, V. Velké právní systémy. Praha: Universita Karlova, 1972, s. 23. DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978, s. 484-491. 121 TOMÁŠEK, M. Právo zahraničních investic v Číně. Praha: Academia, 1990, s. 23. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 294. 122 HUNGR, P. Srovnávací právo – Právní kultury. Brno: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 114 a násl. 123 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 244. 124 KNAPP, V. (Chief Editor). International encyclopedia of comparative law. Volume I. National reports. Pakistan, Panama, Papua New Guinea, Paraguay, People’s republic of China, Peru,

36

také k modifikaci zákonŧ.125 Zvláštností ovšem zŧstává, ţe soudní výklady občas upravují také oblasti, které nejsou doposud předmětem úpravy v právním předpise (tzv. quasi-law-making procedure126).127 V této rovině se nepochybně jedná o de facto vyuţití systému soudních precedentŧ (zásady stare decisis). 128 Vzhledem k tomu, ţe se nejedná o klasická soudní rozhodnutí, jsou soudní interpretace, označované jako „interpretations―, „replies―, „regulations― a „notices―, soudními precedenty v širokém slova smyslu jako výsledek quasi-law-making procedure. Praktickým východiskem je nahlíţet na soudní interpretace Nejvyššího lidového soudu ČLR jako na zvláštní druh právní úpravy, která je závazná pouze pro lidové soudy.129 Od přijetí rozhodčího zákona bylo vydáno na 30 soudních výkladŧ.130 Ty jsou právně závazné a musí být k nim v kontextu rozhodčího zákona a občanského soudního řádu vţdy přihlédnuto.131 Rozhodčí řízení je předmětem regulace mezinárodních smluv. Čínská lidová Philippines, Poland, Portugal. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1996, s. 66. MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 8-10. 125 KNAPP, V. (Chief Editor). International encyclopedia of comparative law. Volume I. National reports. Pakistan, Panama, Papua New Guinea, Paraguay, People’s republic of China, Peru, Philippines, Poland, Portugal. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1996, s. 67. 126 ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 152. 127 KNAPP, V. (Chief Editor). International encyclopedia of comparative law. Volume I. National reports. Pakistan, Panama, Papua New Guinea, Paraguay, People’s republic of China, Peru, Philippines, Poland, Portugal. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1996, s. 66-67. 128 ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 153. 129 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 10. 130 LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2, s. 168. 131 K aktuálním patří například: Interpretation of the Supreme People’s Court concerning Some Issues on Application of the Arbitration Law of the People’s Republic of China (2006); Reply of the Supreme People’s Court to the Request for Instructions on the Force of Arbitration Clauses (2005); Reply of the Supreme People’s Court on the Issue concerning Which Level of the Courts Has Jurisdiction Over a Challenge to the Validity to an Arbitration Agreement Submitted by a Party (2000); Reply of the Supreme People’s Court on Court Jurisdiction over the Challenge to the Validity of an Arbitration Agreement (2000); Reply of the Supreme People’s Court on Whether an Arbitral Award Made by a Chinese Arbitration Commission Can be Partially Set Aside (1999); Reply of the Supreme People’s Court on Whether a Court Should Hear an Application for Reviewing a Court Ruling to Set Aside an Arbitral Award (1999); Notice of the Supreme People’s Court on Certain Issues Relating to the Revocation by the People’s Courts of Foreign-Related Arbitration Awards (1998); Regulations of the Supreme People’s Court Regarding the Issues of Fees and Investigation Periods For the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards (1998); Reply of the Supreme People’s Court to Several Issues Arising from the Determination of the Validity of an Arbitration Agreement (1998); Reply of the Supreme People’s Court concerning the Validity of an Arbitration Agreement Which has only Chosen the Place of Arbitration, but Failed to Agree on an Arbitration Institution (1997); Notice of the Supreme People’s Court on Some Issues Concerning Foreign Arbitration and Arbitration in Foreign Countries (1995) a další.

37

republika je smluvní stranou těchto mezinárodních smluv dopadajících na oblast rozhodčího řízení: Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ z roku 1958 (Hongkong nebyl pŧvodně smluvní stranou, navrácením Čínské lidové republice od 1. 7. 1997 je Newyorská úmluva aplikovatelná také na Hongkong, totéţ v případě Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboţí z roku 1980132); Washingtonská úmluva o řešení sporŧ z investic mezi státy a občany druhých státŧ z roku 1985; dvoustranné smlouvy o právní pomoci133; dvoustranné smlouvy o podpoře a vzájemné ochraně investic.134 Mluvíme-li o pramenech práva v širším slova smyslu, stojí v čínském právním prostředí za zmínku následující:135 zákon ČLR o smluvním právu z roku 1999136; zákony upravující oblast zahraničních investic, zejména zákon o čínskozahraničních podílových joint ventures z roku 1979 137 , zákon o čínskozahraničních smluvních joint ventures z roku 1988138 a zákon o obchodních společnostech s ryze zahraničním kapitálem z roku 1986139 a další140;

132

CISG: participating countries - China (PRC). Pace database on the CISG and International Commercial Law [online databáze]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2009 [citováno 7. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/countries/cntriesChina.html. 133 Viz poznámka pod čarou 46. 134 Tamtéţ. 135 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 2. Taktéţ WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 67, 76-77. 136 Contract Law of the People’s Republic of China [Order No.15 of the President of the People’s Republic of China, adopted at the Second Session of the Ninth National People’s Congress on March 15, 1999, and is hereby promulgated, it will come into force as of October 1, 1999; 中华人民共和国 合同法 „Zhonghua Renmin Gongheguo Hetong Fa―]. 137 Law of the People’s Republic of China on Chinese-Foreign Equity Joint Ventures (1979, poslední novelizace v roce 2001); Regulations for the Implementation of the Law of the People’s Republic of China on Chinese-Foreign Equity Joint Ventures (1983). 138 Law of the People’s Republic of China on Chinese-Foreign Contractual Joint Ventures (1988, poslední novelizace v roce 2000). 139 Law of the People’s Republic of China on Chinese-Foreign-owned Enterprises (1986, poslední novelizace v roce 2000). 140 Law of the People’s Republic of China on the Exploitation of Off-Shore Petroleum Resources in Co-operation with Foreign Enterprises (1982); Law of the People’s Republic of China on Economic Contracts Involving Foreign Interests (1985).

38

Řád Rozhodčího soudu CIETAC 141 , Řád Rozhodčího soudu CMAC 142 a další řády rozhodčích institucí v hlavních čínských městech, jako je Peking143, Šanghaj144, Wu-chan145 a Šen-čen146, stojí za zmínku i přesto, ţe nepatří k formálním pramenŧm práva. A. J. Bělohlávek v této souvislosti poukazuje na dŧleţitost pravidel CIETAC i přes to, ţe nemají sílu zákona.147 Vztah mezi rozhodčím zákonem a řády rozhodčích soudů Řády rozhodčích soudŧ nepředstavují pramen práva ve smyslu formálních pramenŧ.148 Neodmyslitelně však mají tyto právní normy přímý dopad na rozhodčí řízení. Řád („reglement― 149 ), resp. pravidla

rozhodčího soudu představují

soukromá pravidla regulující rozhodčí řízení u konkrétní rozhodčí instituce. 150 Jedná se o nestátní pravidla, jejichţ rámec je vymezen kogentními normami ze zákona. 151 Rozhodčí soudy nesmí ve svých rozhodčích řádech překročit hranice, které jsou dány v zákoně, a modifikovat zákon v rámci řádŧ rozhodčích institucí. Tam, kde je to přípustné, mohou modifikovat zákon ohledně celé řady procesních otázek 152 , jako je například zpŧsob vedení řízení, počet rozhodcŧ, jmenování

141

Aktuální znění z roku 2005 dostupné z: http://www.cietac.org/index.cms [citováno 14. října 2009]. Poslední znění je jiţ sedmou revizí rozhodčích pravidel od vzniku CIETAC v roce 1956. Při přijímání znění z roku 2005 bylo sestavena speciální pracovní skupina, která se zaměřila na mezinárodní arbitráţní praxi a zvláštní pozornost věnovala Rozhodčím pravidlŧm UNCITRAL, rozhodčím řádŧm Mezinárodního rozhodčího soudu ICC a Rozhodčího soudu Švédské obchodní komory. IN: MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 391-392. Dále také: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 244. 142 Aktuální znění z roku 2004 dostupné z: http://www.cmac-sh.org/en/rules.asp [citováno 14. října 2009]. 143 Beijing Arbitration Commission. Oficiální www stránky dostupné z: http://www.bjac.org.cn/en/index.asp [poslední přístup 9. února 2010]. 144 Shanghai Arbitration Commission. Oficiální www stránky dostupné z: http://www.accsh.org.cn/accsh/english/index.html [poslední přístup 9. února 2010]. 145 Wuhan Arbitration Commission. Oficiální www stránky dostupné z: http://www.whac.org.cn/zcen/ [poslední přístup 30. prosince 2009]. 146 Shenzhen Arbitration Commission. Oficiální www stránky dostupné z: http://www.szac.org/english/index.asp [poslední přístup 9. února 2010]. 147 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 244. 148 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 81. 149 RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 23. 150 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 90. 151 Tamtéţ. 152 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 100.

39

rozhodcŧ, délka řízení apod. 153 Rovněţ v čínském právu je rozhodčí zákon povaţován za právní rámec rozhodčího řízení, na kterém je poloţen celý systém arbitráţe.154 2.1.4 Čínská „unikátnost“ Čínské rozhodčí řízení bývá často označováno jako „světový unikát―. 155 Domníváme se, ţe takový názor souvisí s tím, ţe se tradiční čínská koncepce harmonického řešení sporŧ střetává se západními principy. Čínská lidová republika nepřevzala úpravu podle Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. 156 Nicméně obsahovou předlohou Vzorového zákona UNCITRAL se nechali čínští zákonodárci inspirovat. Směsice převzatých ustanovení ze vzorového zákona a samotné čínské právní úpravy má za následek celou řadu nejasných a nepřesných ustanovení v rozhodčím zákoně ČLR, rozdílný výklad rozhodčích soudŧ a lidových soudŧ, včetně Nejvyššího lidového soudu ČLR. Jak jsme jiţ naznačili, je čínské rozhodčí řízení ovládáno několika specifickými prvky, které budou předmětem následujících tří kapitol. Zde se v prvé řadě obecně zaměříme na rozlišení mezinárodního a domácího rozhodčího řízení a s tím souvisejícím vymezením mezinárodního prvku. Na první pohled se zdá, ţe se jedná o jednoduchou záleţitost. Nicméně v Číně je výklad těchto pojmŧ problematický. Klíčovou otázkou v oblasti mezinárodní obchodní arbitráţe je právě vymezení mezinárodního prvku. Jak je definován mezinárodní prvek v čínské právní úpravě? Potýká se čínská úprava s problémy při interpretaci pojmu mezinárodní rozhodčí řízení? Je vymezení mezinárodního rozhodčího řízení plně kompatibilní s definičními znaky vymezenými ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi?

153

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 90. RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 23. 154 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 4. 155 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 53. DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „Med-Arb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18, s. 75. 156 Zdroj: Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo. Dostupné z: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitration_status.html [citováno 14. října 2009].

40

Za nesporně nutné povaţujeme zamyšlení nad otázkou uniformity, či dvojkolejnosti právní úpravy ve smyslu mezinárodní vs. vnitrostátní arbitáţe. Jaký přístup zastává Čína? Na základě čeho mŧţeme vyvodit takový závěr? Jaký vliv mají historické kořeny dvojkolejnosti rozhodčího řízení v Číně zejména v 50. – 70. letech 20. století na současnou arbitráţ? Jaké jsou dopady dvojkolejnosti právní úpravy? Další kapitola této části disertační práce poukazuje na promítnutí alternativních zpŧsobŧ řešení sporŧ („ADR―) do samotného rozhodčího řízení v podobě tzv. předstupně. Vzhledem k tomu, ze Čína je kolébkou alternativních zpŧsobŧ řešení sporŧ, má mediace, resp. konciliace své místo v rámci rozhodčího řízení. Existuje vysvětlení pro takový přístup? Jaký je právní základ „med-arb―? Jakou pozici zastává mediátor, resp. konciliátor a rozhodce? Musí se strany podrobit obligatorně mediaci, resp. konciliaci, neţ se přistoupí k samotnému rozhodčímu řízení? Závěrečná kapitola směřuje k druhŧm rozhodčího řízení a stěţejním bodem bude poukázat na pozici ad hoc rozhodčího řízení v ČLR. Hlavním cílem této části bude rozebrat nemoţnost realizace ad hoc rozhodčího řízení v Číně. Jaké jsou historické kořeny rozhodčího řízení institucionálního vs. ad hoc v Číně? Jaký je právní základ restriktivního přístupu vŧči rozhodčímu řízení ad hoc? Odpovídá takový přístup celosvětovému trendu a zejména mezinárodnímu standardu nastavenému v Newyorské úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, jejíţ smluvním státem je ČLR od roku 1987? Objevují se v praxi lidových soudŧ problémy s uznáním a výkonem cizích rozhodčích nálezŧ vydaných v ad hoc arbitráţi? Je do budoucna dán výhled v tom směru, ţe čínská legislativa uvolní svou restriktivní pozici k ad hoc rozhodčímu řízení na čínském teritoriu?

2.2 Mezinárodní prvek a tzv. „dvojkolejnost“ čínského rozhodčího řízení 2.2.1 Vymezení mezinárodního prvku Rozhodčí řízení mezinárodní se odlišuje od tuzemského rozhodčího řízení existencí mezinárodního (cizího) prvku. Teorie nejsou jednotné, pokud jde o

41

vymezení mezinárodního prvku v rozhodčím řízení.157 Základním rozporem je, zda se přikláníme k vazbě mezinárodního prvku na procesní vztah nebo čistě na soukromoprávní vztah. V prvém případě mŧţe být dán cizí prvek tím, ţe strany delokalizují rozhodčí řízení do zahraničí a tímto i čistě vnitrostátní vztah bez jakékoliv vazby na zahraničí získá mezinárodní prvek. Jedná se o tzv. subjektivní prvek 158 , kdy existuje vazba pouze na jeden právní řád dopadající na soukromoprávní vztah, i na procesní vztah. Nicméně volbou stran se rozhodčí řízení přesune do zahraničí. Hovoříme o relativní mezinárodní povaze rozhodčího řízení. 159 Rozhodčí řízení bude povaţováno za mezinárodní z pohledu jednoho právního řádu, avšak jiný právní řád jej bude povaţovat za vnitrostátní.160 Záleţí na tom, jakou doktrínu ten či onen stát zastává. Relativní mezinárodní rozhodčí řízení úzce souvisí se smluvní doktrínou161, která je zaloţena na respektování rozhodčí smlouvy a autonomie vŧle stran. Pokud si strany ujednají, ţe rozhodčí řízení bude přeneseno do zahraničí, tj. delokalizováno, tímto se odpoutá od vazby k pouze tomuto jednomu státu a dojde ke změně z vnitrostátního rozhodčího řízení na mezinárodní, tj. dojde k jeho denacionalizaci (internacionalizaci), a tímto vznikne mezinárodní povaha rozhodčího řízení. 162 Případně se strany výslovně dohodnou, ţe má předmět rozhodčí smlouvy vztah k více neţ jedné zemi. Tímto bude rozhodčí řízení denacionalizováno a bude dána mezinárodní povaha rozhodčího řízení.163 Druhý názorový proud vychází z existence tzv. objektivního prvku. 164 Takto je dána absolutní povaha mezinárodního rozhodčího řízení, neboť se na rozhodčí řízení z pohledu kteréhokoliv právního řádu nahlíţí jako na mezinárodní

157

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 44. 158 Tamtéţ, s. 44-46. 159 Tamtéţ, s. 44. 160 Tamtéţ, s. 44-45. 161 Tamtéţ, s. 55-56. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 3. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 77-78. 162 Viz článek 1 odst. 3 písm. b) (i) Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. 163 Viz článek 1 odst. 3 písm. c) Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. 164 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 44.

42

arbitráţ.165 Mezinárodní prvek je dán absolutním předpokladem existence bez vlivu vŧle stran.

Tzv. objektivní prvek mezinárodního rozhodčího řízení je dán

v právním vztahu absolutně, tj. objektivními předpoklady:166 v subjektu vztahu − strany mají vazbu na rŧzné právní řády − mají sídlo či bydliště na území jiného státu, nebo byly zřízeny podle jiného práva; v nepřímém předmětu − předmět právního vztahu se nachází na území jiného státu; v činnosti − smlouva má převaţující část plnění v jiném státě, neţ je místo společného sídla stran, nebo jednání se událo na území jiného státu. Tato koncepce vychází z teorie jurisdikční doktríny. 167 Podstatou této doktríny je pravomoc státu kontrolovat a regulovat veškerá rozhodčí řízení v dosahu jurisdikce takového státu. 168 Z toho vyplývá, ţe od národního práva státu se odvozuje

posouzení

otázky,

zda

rozhodčí

řízení

naplňuje

předpoklady

mezinárodního rozhodčího řízení.169 Je zde sice respektována vŧle stran pro konání rozhodčího řízení, nicméně rozhodující je také právní řád takového státu v otázkách, jako je zejména moţnost konat rozhodčí řízení, účinky rozhodčí smlouvy, ustanovení rozhodcŧ, pravomoc rozhodcŧ a vykonatelnost rozhodčího nálezu.170 Za extrémní lze pokládat případ, kdy vnitrostátní právo výslovně zakazuje dvěma stranám pocházejícím z tohoto státu podrobit se rozhodčímu řízení

165

Tamtéţ. Tamtéţ. Podobně v čínském kontextu: JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 567. 167 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 44. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 3. 168 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 53. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 74. 169 RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 29. 170 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 53-54. K jurisdikční teorii dále: BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1617. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 189-192. RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 22-23. 166

43

v zahraničí. Poukazujeme na článek 128 čínského Contract Law171, podle něhoţ si v případě smluv s cizím prvkem mohou strany ujednat rozhodčí řízení u čínské rozhodčí instituce, nebo u jakékoliv jiné rozhodčí instituce sjednané v rozhodčí smlouvě. Z výkladu tohoto článku čínští autoři a rovněţ čínské soudy vyvozují závěr, ţe pokud právní vztah postrádá mezinárodní prvek, strany se mohou podrobit arbitráţi pouze v pevninské Číně.172 Ustanovení článku dopadá na případ existence mezinárodního prvku ve smluvním vztahu, jenţ musí být dán absolutně, tj. objektivními předpoklady. Vyloučena je moţnost, ţe si dvě strany pocházející z Číny zvolí místo rozhodčího řízení v zahraničí a v procesní rovině tak naváţou vazbu na zahraničí, tj. vznikne relativní mezinárodní povaha rozhodčího řízení. Zastáváme názor, ţe Čína je silným zastáncem tzv. jurisdikční doktríny. Mezinárodní povaha rozhodčího řízení mŧţe být dána pouze existencí objektivního prvku. Tímto je vyloučeno, aby byl čistě vnitrostátní spor delokalizován do zahraničí a naplněn takovým procesním úkonem předpoklad pro mezinárodní povahu rozhodčího řízení. Dopad vlivu jurisdikční doktríny rozebereme dále také v kapitole 2.4.2 této disertační práce. 2.2.1.1 Mezinárodní prvek v čínském pojetí Čínská praxe se potýká s urputným odlišením mezinárodních sporů („international disputes―, tj. 国际争端 „guoji zheng duan―; „guoji― ve významu mezinárodní) a sporů s mezinárodním prvkem („foreign-related disputes―, tj. 涉 外 争 端 „she wai zheng duan―; „she wai― ve významu vazby na zahraničí). Mezinárodní spor lze vymezit jako případ, kdy obě strany pocházejí z rŧzných státŧ mimo stát místa rozhodčího řízení, tj. mezinárodní prvek je dán v nejčistší absolutní podobě. Na druhé straně spory s mezinárodním prvkem jsou podmnoţinou

171

Článek 128 Contract Law of the People’s Republic of China (1999): „…Parties to a foreignrelated contract may apply to a Chinese arbitration institution or another arbitration institution for arbitration …‖. 172 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584-585. JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 566-567. VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 39-40.

44

mezinárodních sporŧ, pro které je dostačující existence alespoň minimálního spojení se zahraničím v subjektu právního vztahu, v nepřímém předmětu nebo v činnosti. To znamená, ţe i kdyţ obě strany pocházejí z jednoho státu, mŧţe být zaloţen mezinárodní prvek existencí určité související skutečnosti na území jiného státu. Teorie mezinárodní obchodní arbitráţe vymezuje podle autorŧ J. D. M. Lew – L. A. Mistelis – S. M. Kröll173 kritéria mezinárodní povahy rozhodčího řízení do tří skupin: 1) Do první skupiny spadají spory, kde se posuzuje předmět sporu (objektivní přístup). Pokud má předmět sporu vazbu na mezinárodní obchodní zájmy, vztah k jinému státu, nebo je rozhodčí řízení předloţeno k mezinárodnímu rozhodčímu soudu jako např. International Chamber of Commerce (ICC, Mezinárodní obchodní komora), jedná se o mezinárodní rozhodčí řízení.174 2) Vedle toho rozlišujeme subjektivní přístup175, jenţ posuzuje vazbu subjektŧ právního vztahu k jinému státu. Za mezinárodní rozhodčí řízení se povaţuje pouze takové, kdy obě strany pocházejí ze státŧ mimo stát místa rozhodčího řízení, tj. mezinárodní prvek je dán v nejčistší subjektivní podobě. V kontextu

čínského

odlišování

mezinárodních

sporŧ

a

sporŧ

s mezinárodním prvkem se jedná právě o mezinárodní spor ve smyslu „international dispute―. 3) Třetí moţností je kombinace objektivního a subjektivního přístupu.176 Tento přístup je značně flexibilní a typickým příkladem jeho uvedení v praxi je článek 1 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Termín mezinárodní prvek je široký 177 a do značné míry abstraktní. V souvislosti s mezinárodním rozhodčím řízením vymezila výstiţně ve svém právním řádu Francie, ţe rozhodčí řízení je mezinárodní, pokud zasahuje 173

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 58. 174 Tamtéţ. 175 Tento přístup zastává švýcarské právo: článek 176 odst. 1 Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht (Swiss Private International Law Act). IN: LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 59-60. 176 Tamtéţ, s. 60. 177 Tamtéţ, s. 59.

45

mezinárodně-obchodní zájmy. 178 To znamená, ţe na rozdíl od Švýcarska 179 není vázána na rozdílnou státní příslušnost stran, ale zastává koncept tzv. objektivního přístupu mezinárodní povahy rozhodčího řízení. Čínský přístup mezinárodního rozhodčího řízení je zaloţen na objektivním přístupu v kontextu sporŧ s mezinárodním prvkem (ve smyslu „foreign-related disputes―). Přihlédneme-li k tomu, ţe Čína odlišuje mezinárodní spory (ve smyslu „international disputes―), zastává zde své místo subjektivní přístup. Tímto rozlišováním mŧţeme hovořit o kombinaci obou přístupŧ. V čínské praxi je existence mezinárodní prvku ztíţena ve vztahu k Hongkongu a Macau. 180 Strany pocházející ze zvláštních administrativních oblastí jsou povaţovány za cizí prvek v právním vztahu (totéţ ve vztahu k Tchaj-wanu 181 ). 182 V kontextu mezinárodního práva soukromého označujeme

178

Tamtéţ, s. 58. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 51. Viz Článek 1492 Nouveau Code de Procedure Civile: „Est international l'arbitrage qui met en cause des intérêts du commerce international.― („An arbitration is international if it implicates international commercial interests.―) 179 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 60. Viz článek 176 odst. 1 Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht (Swiss Private International Law Act) - Internationale Schiedsgerichtsbarkeit: „Die Bestimmungen dieses Kapitels gelten für Schiedsgerichte mit Sitz in der Schweiz, sofern beim Abschluss der Schiedsvereinbarung wenigstens eine Partei ihren Wohnsitz oder ihren gewöhnlichen Aufenthalt nicht in der Schweiz hatte.― („The provisions of this chapter shall apply to arbitrations if the seat of the arbitral tribunal is in Switzerland and if at least one of the parties at the time the arbitration agreement was concluded was neither domiciled nor habitually resident in Switzerland.―) 180 Článek 2 odst. 5 Supreme People’s Court’s Interpretation on Trials of Disputes Involving Hong Kong or Macau Elements (1987). IN: XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 571, poz. 16. 181 Tchaj-wan bývá označován jako Čínská republika. Podle čínského scénáře je Tchaj-wan součástí Číny, kdeţto z pohledu samotného Tchaj-wanu se jedná o nezávislý samostatný stát, který je k dnešnímu dni uznáván 23 státy světa, zejména státy v Tichém oceánu, Střední a Jiţní Americe, Africe a z evropských státŧ Vatikánem. Ústava ČLR z roku 1982 se připravila na budoucí zřizování zvláštních administrativních oblastí Hongkong a Macao v duchu politiky územního sjednocení Číny (článek 31). Jiţ od této doby se zamýšlí, ţe takový statut by mohl získat i Tchaj-wan a „zachovat si stávající společenský a ekonomický systém, způsob života i hospodářské a kulturní styky se zahraničím―. IN: TOMÁŠEK, M. Kontinuita a diskontinuita ve vývoji čínského socialistického práva. Právník. 1989, č. 2, s. 178. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 307. 182 JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 567. Relevantní úprava: Regulations of the State Council for Encouragement of Investment by Taiwan Compatriots (1988), Provisions of the State Council Concerning the Encouragement of Investments by Overseas Chinese and Compatriots from Hong Kong and Macao (1990), Rules of the Supreme People’s Court on Related Issues concerning the Application of Law in Hearing Foreign-Related Contractual Dispute Cases Related to Civil and Commercial Matters (2007), Opinions of the Supreme People’s Court on Some Issues Concerning the Application of the Civil Procedure Law of the People’s Republic of China (1992).

46

tento jev jako mezioblastní právo soukromé („interregional conflict of laws―).183 184 Tento trend je zřetelný z ustanovení článku 3 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC ve znění z roku 2005, podle kterého je zaloţena pravomoc rozhodčího soudu v následujících případech: a) v mezinárodních sporech nebo sporech s mezinárodním prvkem, b) ve sporech ve vztahu k Hongkongu, Macau nebo Tchaj-wanu, c) ve vnitrostátních sporech. Nahlédneme-li do čínských právních předpisŧ, definovalo v roce 1988 občanskoprávní vztah s mezinárodním prvkem ustanovení článku 178 odst. 1 „soudních názorŧ― Nejvyššího lidového soudu ČLR o implementaci Všeobecných principŧ občanského práva ČLR (General Principles of Civil Law of the People’s Republic of China z roku 1987):185 „a) je-li jedna nebo obě strany zahraniční státní příslušník, osoba bez státní příslušnosti nebo zahraniční právnická osoba, b) nachází-li se předmět právního vztahu v zahraničí, c) existuje-li skutečnost, že došlo ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu v zahraničí, je takový právní vztah označován jako občanskoprávní vztah s mezinárodním prvkem.― Následně v roce 1992 vydal Nejvyšší lidový soud ČLR „názor― o otázkách spojených s aplikací občanského soudního řádu ČLR 186 , ve kterém definoval soukromoprávní spor s mezinárodním prvkem (v této souvislosti nás překvapí 183

HUANG, JIN. Constitutional Law and Inter-regional Choice of Law: A comparative Survey. Prezentováno na: U.S.-China Private International Roundtable 2005. 26. - 27. 7. 2005, Temple University Beasley School of Law. Příspěvek získán z emailové komunikace s profesorem Huangem Jinem [19. 12. 2007]. HUANG, JIN – QIAN, XUEFEND ANDREW. ―One Country, Two Systems,‖ Three Law Families, and Four Legal Regions: the Emerging Inter-regional Conflict of Law in China. Duke J. Comp. & Int’l L. 1994-1995, roč. 5, s. 292. 184 Poukazujeme na podobnost s mezioblastními kolizemi ve federálních státech. V USA se hovoří o tzv. interstate conflicts. IN: SYMEONIDES, S. C. – PERDUE, W. C. – VON MEHREN, A. T.: Conflict of Laws: American, Comparative, International: cases and materials. 2. vyd. St. Paul: Thomson West Publishers Co., 2003, s. 4 a násl. 185 Opinions of the Supreme People’s Court on Several Issues concerning the Implementation of the General Principles of the Civil Law of the People's Republic of China (For Trial Implementation) [Deliberated and Adopted at the Judicial Committee of the Supreme People's Court on January 26, 1988]. 186 Článek 304 Opinions of the Supreme People’s Court on Some Issues Concerning the Application of the Civil Procedure Law of the People’s Republic of China (1992).

47

specifický přístup odlišující vymezení mezinárodního prvku v rovině hmotněprávní a procesněprávní): „… jedná se o spor, kdy 1) jedna nebo obě strany jsou zahraničními státními příslušníky, osobami bez státní příslušnosti, zahraničními společnostmi nebo podniky, nebo 2) kde

došlo

ke

vzniku,

změně

nebo

zániku

právní

skutečnosti

v soukromoprávním vztahu mezi dvěma stranami v zahraničí, nebo 3) předmět sporu se nachází v zahraničí.―187 Čínská úprava kombinuje v tomto procesním ustanovení subjektivní a objektivní přístup.188 Promítá se zde absolutní povaha mezinárodního rozhodčího řízení, jeţ je dána existencí objektivního předpokladu v subjektu, činnosti nebo předmětu právního vztahu. Vyjdeme-li z kritérií pro mezinárodní povahu rozhodčího řízení dle autorŧ J. D. M. Lew – L. A. Mistelis – S. M. Kröll, promítá se do předpokladŧ pod bodem 1) posouzení podle vazby subjektŧ právního vztahu k zahraničí. Zde pod vymezením „jedna nebo obě strany jsou zahraničními státními příslušníky― poukazujeme na skutečné rozlišování „foreign-related disputes― a „international disputes― v čínské praxi. V opačném případě by bylo dostačující vymezit mezinárodní prvek tak, ţe strany pocházejí z rŧzných státŧ, popř. alespoň jedna ze stran je zahraničním státním příslušníkem. Pod body 2) a 3) se z podstaty věci promítá objektivní přístup. Ten je však limitován, neboť zde není dána moţnost navázat procesním úkonem vazbu na jiný stát a přenést tak rozhodčí řízení do zahraničí. Čínský přístup se přiklání k vazbě mezinárodního prvku na čistě soukromoprávní vztah (tj. absolutní mezinárodní povaha rozhodčího řízení). Výše zmiňované kritérium objektivního přístupu je 187

MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 33. WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 79. TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 22-23. THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 614-615. 188 Podobný přístup zastává například Itálie (rovněţ není smluvní stranou Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi). IN: LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 61. Článek 832 odst. 1 Italian Civil Procedure Code – International Arbitration: „If at the date of signing the arbitration clause or submission to arbitration at least one of the parties has its domicile (residenza) or principal place of business (sede effettiva) abroad, or if a substantial part (parte rilevante) of the obligations arising out of the relationship to which the dispute refers must be performed abroad, the provisions of Chapters I to V of this Title shall apply to arbitration in so far as they are not derogated from by this Chapter.―

48

značně flexibilní a přiklání se k relativní mezinárodní povaze rozhodčího řízení. Nutno konstatovat, ţe definice mezinárodního prvku by měla být do budoucna zakotvena v doposud neexistujícím čínském zákoně o mezinárodním právu soukromém. V současné době lze jen hovořit o Vzorovém zákoně o mezinárodním právu soukromém Čínské lidové republiky z roku 2000 (Model Law of Private International Law of People’s Republic of China), jenţ byl vypracován Chinese Society of Private International Law ve Wu-chanu.189 Podíváme-li se zpětně do článku 2 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC z roku 2000, jenţ byl účinný aţ do roku 2005, je zvláštností, jak byl řešen vztah k mezinárodnímu prvku v rozhodčím řízení. Arbitrabilita sporŧ byla upravena v článku 2 odst. 1 a dopadala na spory ze smluvních nebo mimosmluvních vztahŧ vznikajících z hospodářských a obchodních transakcí. CIETAC měl v té době jiţ pravomoc rozhodovat čistě vnitrostátní spory. Za zmínku tedy stojí poněkud zastaralá úprava v článku 2 odst. 2 vymezující další předpoklady na: a) spory mezinárodní a spory s mezinárodním prvkem; b) spory ve vztahu k Hongkongu, Macau nebo Tchaj-wanu; c) spory mezi společnostmi se zahraničním kapitálem, nebo společnostmi se zahraničním kapitálem a čínskými právnickými osobami 190 , fyzickými osobami nebo hospodářskými podniky; d) spory vznikající z projektŧ financování, zadávání veřejných zakázek a podávání nabídek, projektŧ výstavby atd. čínských právnických osob, fyzických osob a dalších hospodářských podnikŧ s vyuţitím kapitálu, technologií nebo sluţeb z jiných státŧ, mezinárodních organizací nebo z Hongkongu, Macaa a Tchaj-wanu; e) spory, ve kterých je dána pravomoc rozhodčího soudu ze zákona; f) jakýkoliv jiný vnitrostátní spor mezi stranami, které si ujednaly rozhodčí řízení u tohoto rozhodčího soudu. 189

Model Law of Private International Law of the People’s Republic of China (Sixth Draft), 2000. Dostupné z: http://translaw.whu.edu.cn/cn/english/20031104/033704.php [citováno 3. února 2009]. Mezinárodní prvek je vymezen v článku 2 odst. 2 Vzorového zákona o mezinárodním právu soukromém ČLR: „International civil and commercial relations refer to the civil and commercial relations in which one or both parties are foreign natural persons, stateless person, foreign legal person, other foreign organization, foreign state, international organization, or the domicile, habitual residence or seat of business are located in different countries, or the subject matter is located abroad, or the legal facts that bring about the formation, modification, and termination of such relations occur abroad.― 190 Do této kategorie by spadal níţe uvedený spor ve věci „Lido― (China International Engineering Consultancy Company v. Lido Hotel of Beijing).

49

Povaţujeme takové řešení za poněkud netradiční a nadbytečné. K bodu c) dodáváme, ţe z čínských zákonŧ vyplývá, ţe veškeré společnosti se zahraničním kapitálem jsou čínskými právnickými osobami.191 To znamená, ţe veškeré spory mezi nimi, popř. mezi nimi a jinými čínskými osobami jsou povaţovány za vnitrostátní spory. Ze znění v bodu d) vyplývá mezinárodní prvek z právního vztahu k zahraničnímu subjektu, popř. mezinárodní organizaci. Rovněţ povaţujeme úpravu v bodě e) za zde nelogicky zařazenou z dŧvodu, ţe se koncepčně jedná o vymezení arbitrability na okruh sporŧ, které mohou být řešeny ze zákona před rozhodčím soudem. Na tomto místě si přiblíţíme čínské rozhodnutí ve věci China International Engineering Consultancy Company v. Lido Hotel of Beijing (dále „Lido―) 192 , které úzce souvisí s problematickým výkladem mezinárodního prvku v čínské praxi během 80. let minulého století aţ do zmiňovaného roku 1992. V dané věci se jedná o spor mezi čínsko-zahraniční joint venture (hotel Lido) a čínskou společností. Mezi oběma stranami vznikl spor ohledně výstavby budov pro hotel Lido. Čínská společnost zahájila v souladu s rozhodčí smlouvou rozhodčí řízení u CIETAC v roce 1990. Poté se domáhala u soudu v Pekingu (Beijing Intermediate People’s Court) výkonu rozhodčího nálezu. Lidový soud dospěl k názoru, ţe v daném sporu neexistuje cizí prvek, neboť obě strany jsou čínskými právnickými osobami. Oproti tomu rozhodčí soud CIETAC zastával názor, ţe spor obsahuje zahraniční prvek: hotel Lido je společný podnik čínské a hongkongské společnosti. Lidový soud zastával opačný názor: podle čínského práva není zahraniční investor dostatečný pro to, aby vznikl cizí prvek. V našem sporu dáváme za pravdu rozhodnutí lidového soudu. Podle článku 2 Regulations for the Implementation of the Law of the People’s Republic of China on Chinese Foreign Equity Joint Ventures (1983) je čínsko-zahraniční podílový joint venture, zaloţený v souladu se zákonem na čínském teritoriu, povaţován za čínskou právnickou osobu. Totéţ se promítlo do pozdějšího zákona o obchodních společnostech s ryze 191

Příkladem je čínská společnost se zahraničním kapitálem, jejíţ vlastníkem je společnost z USA, a jiná čínská společnost s vlastníkem z Francie. V případě sporu mezi čínskými společnostmi se bude jednat o domácí spor („domestic dispute―). Stany budou tímto zbaveny moţnosti podrobit se rozhodčímu řízení mimo Čínu. IN: MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 398. 192 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 32-36. TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 23-24.

50

zahraničním kapitálem (1986) a zákona o smluvních joint ventures (1988). Podle článku 8 zákona o obchodních společnostech s ryze zahraničním kapitálem má taková společnost se 100%-ním podílem zahraničního kapitálu status čínské právnické osoby. Taktéţ podle článku 2 odst. 2 zákona o smluvních joint ventures (1988) je takový společný podnik pokládán za čínskou právnickou osobu. Rozhodčí soud CIETAC pochybil v kvalifikaci právního vztahu. V roce 1990, kdy bylo zahájeno rozhodčí řízení před CIETAC a ten by správně zhodnotil neexistenci mezinárodního prvku v právním vztahu, by bylo rozhodčí řízení zastaveno. CIETAC neměl pravomoc k řešení sporŧ v domácích sporech. Rozhodčí soud byl zřízen výhradně k rozhodčímu řízení s mezinárodním prvkem.

193

Podíváme-li se do Řádu Rozhodčího soudu CIETAC z roku 1995, je zaloţena pravomoc rozhodčího soudu ve sporech mezinárodních nebo ve sporech s mezinárodním prvkem mezi zahraničními právnickými osobami (nebo fyzickými osobami) a čínskými právnickými osobami (nebo fyzickými osobami), mezi zahraničními právnickými osobami (nebo fyzickými osobami), nebo také mezi čínskými právnickými osobami (nebo fyzickými osobami). Jediným předpokladem je existence mezinárodního prvku. 2.2.1.2 Mezinárodní prvek ve Vzorovém zákoně UNCITRAL Vzorový zákon UNCITRAL vymezuje v článku 1 odst. 3 mezinárodní rozhodčí řízení, které je zaloţeno na moderní kombinaci objektivního a subjektivního přístupu.194 Za mezinárodní rozhodčí řízení se povaţuje řízení, kdy a) strany mají v okamţiku uzavření rozhodčí smlouvy sídlo na území jiných státŧ; b) mimo stát sídla smluvních stran se nachází: i. místo rozhodčího řízení sjednané v rozhodčí smlouvě, ii. místo, kde se nachází podstatné plnění ze smlouvy, nebo místo, které je s předmětem sporu nejúţeji spjato; c) strany si výslovně zvolily, ţe má předmět rozhodčí smlouvy vztah k více 193

Podle Rozhodčího řádu CIETAC z roku 1988 měl rozhodčí soud pravomoc ve sporech z mezinárodních ekonomických a obchodních transakcí. IN: TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 20. 194 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 60.

51

neţ jednomu státu. Sídlem se pro účely tohoto ustanovení rozumí místo, které má nejuţší vztah k rozhodčí smlouvě, pokud má strana více neţ jedno sídlo. V případě, ţe strana nemá sídlo, je určující místo obvyklého pobytu strany (článek 1 odst. 4 Vzorového zákona UNCITRAL). Z definičních znakŧ mezinárodního rozhodčího řízení vymezených ve Vzorovém zákoně UNCITRAL vyvozujeme, ţe je tento přístup značně liberální a ponechává stranám volnost ujednat si vztah k zahraničí delokalizací, resp. denacionalizací sporu a vytvořit tak mezinárodní rozhodčí řízení z čistě vnitrostátního sporu (relativní mezinárodní povaha rozhodčího řízení). Vymezení mezinárodního prvku195 v konečném znění v článku 1 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL z roku 1985 nebylo přijato bezproblémovou cestou. V pŧvodním návrhu z roku 1982 vycházela mezinárodní povaha rozhodčího řízení z povahy stran právního vztahu na úkor předmětu sporu. 196 Upřednostněna byla státní příslušnost stran pro posouzení mezinárodního prvku.197 Test pro posouzení mezinárodní povahy rozhodčího řízení měl vycházet z teorie místa inkorporace, nebo kontroly právnické osoby.

198

Nicméně pod vlivem

Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku 1961199 a Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboţí z roku 1980200 bylo přistoupeno k posouzení podle sídla stran.201 Varianta pracovního návrhu z roku 1982 vycházela z toho, ţe rozhodčí

195

Blíţe k pŧvodním úvahám o mezinárodní povaze rozhodčího řízení: Report of the SecretaryGeneral: possible features of a model law on international commercial arbitration (A/CN.9/207), 14 May 1981, para. 32-37. 196 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fourth session (A/CN.9/232), 4th session, Vienna, 4-15 October 1982, para. 34. 197 Tamtéţ, para. 35. 198 Tamtéţ. 199 Článek 1 písm. a) Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráţi: „[Úmluva se vztahuje] na rozhodčí (arbitrážní) smlouvy uzavřené za účelem urovnání sporů, které vzešly nebo vzejdou z provádění mezinárodního obchodu mezi fyzickými anebo právnickými osobami, které při uzavírání smlouvy měly svůj obvyklý pobyt nebo své sídlo v různých smluvních státech.― Také IN: Working paper submitted to the Working Group on International Contract Practices at its third session [A/CN.9/WG.II/WP.37 (15 July 1982)], para. 15. 200 Článek 1 odst. 1 Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboţí: „Tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech…―. Také IN: Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its third session, 3rd session, New York, 16-26 February 1982, para. 20. 201 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fourth session (A/CN.9/216), 4th session, Vienna, 4-15 October 1982, para. 36.

52

řízení je mezinárodní, jestliţe:202 a) strany mají v okamžiku uzavření rozhodčí smlouvy sídlo na území jiných států; b) strany mají sídlo v tomtéž státě, avšak místo podstatného plnění ze smlouvy, nebo místo, kde se nachází předmět sporu, je mimo stát sídla smluvních stran. Jestliže má strana více než jedno sídlo, rozumí se sídlem místo, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění, nebo místo uzavření rozhodčí smlouvy. V návrhu Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku 1983 se objevila značně restriktivní úprava. Podle tohoto návrhu je rozhodčí řízení mezinárodní, jestliţe mají strany v okamţiku uzavření rozhodčí smlouvy sídlo na území jiných státŧ. Pokud má strana více neţ jedno sídlo, je sídlem místo, které má nejuţší spojení k rozhodčí smlouvě, nebo místo, kde se nachází sídlo ústředí strany.

203

Nicméně pracovní skupina dospěla v prŧběhu vyjednávání

k závěru, ţe by pojem „mezinárodní― měl být široce interpretován.204 Přepracované znění návrhu z téhoţ roku bylo doplněno o ustanovení článku 1 odst. 3, ţe rozhodčí řízení je mezinárodní, jestliţe strany souhlasí s pouţitím tohoto Vzorového zákona UNCITRAL na tuzemské rozhodčí řízení a zvolí si, ţe jejich právní vztah má mezinárodně-obchodní povahu. Takto je mezinárodní prvek dán za předpokladu, ţe jedno z následujících míst se nachází v jiném státě: a) místo návrhu na uzavření rozhodčí smlouvy; b) místo přijetí návrhu rozhodčí smlouvy; c) místo, kde se nachází podstatná část plnění ze smlouvy, nebo předmět sporu; d) místo zápisu, nebo sídla, nebo kontroly strany rozhodčí smlouvy; e) místo rozhodčího řízení.205

202

Tamtéţ, para. 26, totoţně Alternative A a Alternative B (odst. 4). Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fifth session (A/CN.9/233), 5th session, New York, 22 February-4 March 1983, para. 47. Working Papers submitted to the Working Group on International Contract Practices at its fifth session [A/CN.9/WG.II/WP.40 (14 December 1982)], s. 79. Zde se pracovní skupina shodla na moţnosti existence mezinárodního prvku v čistě tuzemských sporech, kde je jednou z moţností místo rozhodčího řízení v zahraničí (pozn. 7). Nicméně tato moţnost nebyla přijata do návrhu z roku 1983. 204 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fifth session, para. 57. 205 Model law on international commercial arbitration: redrafted article I to XII on scope of application, general provisions, arbitration agreement and the courts, and composition of arbitral 203

53

V návrhu Vzorového zákona z roku 1984 se objevila konečná verze znění v článku 1 odst. 2 206 , kterou známe ze současného článku 1 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku 1985, popř. i z jeho novelizované verze z roku 2006. Definice mezinárodního prvku se v prŧběhu přijetí finální verze Vzorového zákona UNCITRAL nesetkala s jednotně zastávaným přístupem. Od pŧvodních návrhŧ vymezit mezinárodní prvek pouze na základě státní příslušnosti stran byl přijat kompromis zaloţený na širokém výkladu tohoto pojmu. Stranám v čistě vnitrostátních sporech je dána moţnost ujednat si místo rozhodčího řízení v zahraničí a rovněţ vztah předmětu rozhodčí smlouvy k jinému státu. Tímto je stranám dána široká volnost rozhodnout o mezinárodní povaze rozhodčího řízení. Obě tato ustanovení jsou svým širokým výkladem mezinárodního prvku kritizována.207 Ve srovnání se Vzorovým zákonem UNCITRAL o mezinárodní arbitráţi zaostává čínská praxe rozhodčího řízení. Pro mezinárodní povahu rozhodčího řízení se předpokládá kombinovaný objektivní a subjektivní přístup. Tento přístup je oproti Vzorovému zákonu UNCITRAL značně limitován. Je omezen tím, ţe dvěma stranám pocházejícím z Číny je odepřena moţnost ujednat si místo rozhodčího řízení v zahraničí. V opačném případě bude ohroţeno uznání a výkon rozhodčího nálezu před čínskými soudy. Spojitost nalezneme v kontextu článku 128 Contract Law, z něhoţ se vyvozuje, ţe pokud smluvní vztah mezi stranami postrádá mezinárodní prvek, mohou se strany pocházející z Číny podrobit rozhodčímu řízení pouze před čínským rozhodčím soudem. Pro takový výklad nalezneme podporu rovněţ v článku 257 odst. 1 občanského soudního řádu ČLR208, v souladu se kterým si mohou strany ujednat rozhodčí řízení ve sporech z ekonomických, obchodních, dopravních či námořních transakcí s mezinárodním

tribunal: note by the secretariat (A/CN.9/WG.II/WP.45), 6th session, Vienna, 29 August - 9 September 1983. 206 Draft text of a model law on international commercial arbitration as adopted by the Working Group (A/CN. 9/246 – Annex), 7th session, 6-17 February 1984, New York. 207 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 52-53. 208 Článek 257 odst. 1 občanského soudního řádu ČLR: „In the case of a dispute arising from the foreign economic, trade, transport or maritime activities of China, if the parties have had an arbitration clause in the contract concerned or have subsequently reached a written arbitration agreement stipulating the submission of the dispute for arbitration to an arbitral organ in the People’s Republic of China handling cases involving foreign element, or to any other arbitral body, they may not bring an action in a people's court.‖

54

prvkem u čínské rozhodčí instituce, nebo jakékoliv jiné rozhodčí instituce. Na druhé straně nic nebrání tomu, aby se dvě zahraniční strany podrobily rozhodčímu řízení v Číně. Omezení zvolit si místo arbitráţe je aplikovatelné výhradně na dvě strany pocházející z Číny [v kontextu článku 1 odst. 3 písm. b) (i) Vzorového zákona UNCITRAL]. Pokud jde o ustanovení v článku 1 odst. 3 písm. c) Vzorového zákona UNCITRAL, setkává se takové široké pojetí mezinárodního prvku u některých smluvních státŧ s kritikou. 209 Některé méně liberální právní řády odmítly tuto širokou

definici

mezinárodního

prvku

(například

kanadské

Ontario

210

a Maďarsko 211 ). Další státy se nechaly inspirovat francouzským přístupem, zaloţeném na předpokladu existence mezinárodně-obchodního zájmu. 212 Jiné ponechávají stranám moţnost zvolit si mezi vnitrostátním a mezinárodním rozhodčím řízením (například Hongkong213, Mauricius214, Singapur215).216 209

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 61. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 52-53. 210 International Commercial Arbitration Act, R.S.O. 1990, Chapter I.9, článek 2(3): „Despite article 1 (3) (c) of the Model Law, an arbitration conducted in Ontario between parties that all have their places of business in Ontario is not international only because the parties have expressly agreed that the subject-matter of the arbitration agreement relates to more than one country.― 211 Článek 47 (1) Hungarian Act LXXI of 1994 on Arbitration: „An arbitration is international, if a) the parties to an arbitration agreement have, at the time of the conclusion of an agreement, their seat, or failing a seat, their places of business in different states, or b) one of the following places is situated outside the state in which the parties have their seat (place of business): ba) the place of arbitration as determined in the arbitration agreement; bb) any place where a substantial part of the obligations originating from the legal relationship of the parties is to be performed, or with which the subject-matter of the dispute is most closely connected.― 212 Článek 48 odst. 1 písm. d) Code de l'arbitrage Tunisien: „L’arbitrage est international dans l’un des cas suivants: D’une manière générale si l’arbitrage concerne le commerce international.― („An arbitration is international, if it concerns international business transactions.―) Tento trend se prosadil v bývalých francouzských koloniích v Africe. IN: ASOUZU, A. A. International Commercial Arbitration and African States: Practice, Participation and Institutional Development. Cambridge: Cambridge University Press, 2001, s. 161-165. Dostupné z: http://books.google.com/books. 213 Hong Kong Arbitration Ordinance Sect. 2L – Application to domestic arbitration agreements: „This Part applies to a domestic arbitration agreement and to an arbitration pursuant to a domestic arbitration agreement, except where a dispute has arisen and the parties to the dispute have subsequently agreed in writing- (a) that Part IIA is to apply; (b) that the agreement is, or is to be treated as, an international arbitration agreement; or (c) that the dispute is to be arbitrated as an international arbitration.― Hong Kong Arbitration Ordinance Sect. 2M – Application to international arbitration agreements: „This Part applies to an international arbitration agreement and to an arbitration pursuant to an international arbitration agreement if, but only if, the agreement provides or the parties to the reference agree in writing- (a) that this Part is to apply; or (b) that agreement is, or is to be treated as, a domestic arbitration agreement; or (c) that a dispute is to be arbitrated as a domestic arbitration.‖

55

Z přístupu zastávaného v méně liberálních právních řádech vyvozujeme závěr, ţe čínské rozhodčí řízení nezaostává za trendem mezinárodní obchodní arbitráţe. Výjimkou je pouze zmiňovaná jednostranná výhrada k článku 1 odst. 3 písm. b) (i) Vzorového zákona UNCITRAL, jeţ směřuje ke dvěma stranám pocházejícím z Číny. Domníváme se, ţe je tento trend dŧsledkem silného vlivu jurisdikční doktríny v Číně. Zajímavou skutečnost lze ovšem sledovat ve vztahu k Hongkongu. Od roku 2002 se dvě čínské strany podrobily v několika případech v čistě tuzemském sporu rozhodčímu řízení ve Zvláštní administrativní oblasti ČLR Hongkong (v kontextu politiky „jedna země, dva systémy― se jedná o zahraničí). Ujednáním si místa rozhodčího řízení v Hongkongu došlo k prolomení moţnosti podrobit se rozhodčímu řízení mezi dvěma čínskými subjekty mimo čínské teritorium. V současné době neexistuje ţádná evidence toho, ţe by čínské soudy odmítly uznat rozhodčí řízení v domácích (čínských) sporech, které bylo delokalizováno do Hongkongu. Proto vyhlídky do budoucna jsou takové, ţe dvěma stranám pocházejícím z Číny bude případně umoţněno podrobit se rozhodčímu řízení i v jiném státě. Další moţností ovšem je, ţe se jedná v souvislosti s Hongkongem o mezeru v čínském právu, na kterou doposud nereagoval Nejvyšší lidový soud ČLR.217 2.2.1.3 Dílčí shrnutí Čínské rozhodčí řízení se potýká s celou řadou problémŧ vznikajících z interpretace pojmŧ mezinárodní rozhodčí řízení a mezinárodní prvek. Čínská praxe se dlouhou dobu pohybovala ve vakuu, jak definovat mezinárodní prvek. Těmto domněnkám učinil zadost aţ výklad Nejvyššího lidového soudu ČLR v roce 1992, který poskytuje vodítko k jeho vymezení: jedná se o takovou situaci, kdy „jedna 214

Článek 3 odst. 2 písm. b) (iii) Mauritius International Arbitration Act (2008): „For the purposes of subsection (1)(c)(1), an arbitration shall, subject to subsection (6), be an international arbitration where - the parties have expressly agreed that the subject matter of the arbitration agreement relates to more than one State, or that this Act is to apply to their arbitration…―. 215 Singapore International Arbitration Act (Chapter 143A), Part II (5) —(1): „This Part and the Model Law shall not apply to an arbitration which is not an international arbitration unless the parties agree in writing that this Part or the Model Law shall apply to that arbitration.― 216 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 61. 217 JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 568.

56

nebo obě strany jsou zahraničními státními příslušníky, nebo osobami bez státní příslušnosti, zahraničními společnostmi nebo podniky, nebo kde došlo ke vzniku, změně nebo zániku právní skutečnosti v soukromoprávním vztahu mezi dvěma stranami v zahraničí, nebo předmět sporu se nachází v zahraničí―. Významným předpokladem je rovněţ existence mezinárodního prvku v právních vztazích k zvláštních administrativním oblastem ČLR Hongkong a Macao a k Tchaj-wanu. V porovnání se Vzorovým zákonem UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi není čínské rozhodčí řízení plně kompatibilní v problematice vymezení mezinárodního rozhodčího řízení. Definiční znaky mezinárodního rozhodčího řízení v článku 1 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL poukazují na široký výklad termínu mezinárodní prvek. Takový přístup je značně liberální a ponechává stranám volnost ujednat si vztah k zahraničí delokalizací, resp. denacionalizací sporu a vytvořit tak mezinárodní rozhodčí řízení z čistě vnitrostátního sporu (relativní mezinárodní povaha rozhodčího řízení). Oproti tomu čínský přístup se přiklání k vazbě mezinárodního prvku na čistě soukromoprávní vztah (absolutní mezinárodní povaha rozhodčího řízení). Ve svém dŧsledku jsou dvě strany pocházející z Číny omezeny v moţnosti ujednat si místo rozhodčího řízení v zahraničí [v kontextu článku 1 odst. 3 písm. b) (i) Vzorového zákona UNCITRAL]. Jinak bude následně ohroţen proces uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu před čínským soudem. Vzhledem k širokému pojetí mezinárodního prvku v článku 1 odst. 3 písm. c) Vzorového zákona UNCITRAL a jeho značné kritiky i ze strany smluvních států se domníváme, ţe čínské rozhodčí řízení v problematice vymezení mezinárodní povahy rozhodčího řízení příliš nezaostává. Jedinou námitku máme k výše uvedené výhradě vŧči dvěma stranám z Číny ohledně omezení delokalizovat rozhodčí řízení do zahraničí ujednáním si místa rozhodčího řízení mimo čínské teritorium. 2.2.2 Tzv. „dvojkolejnost“218 čínského rozhodčího řízení V části 2.1.1, věnující se historickému exkurzu rozhodčího řízení v Číně, 218

Přeloţili jsme z termínu „dual-track system―. IN: WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 54, 60 a násl. SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 183.

57

jsme se zmiňovali o diversitě rozhodčího řízení v období do roku 1994. Rozhodčí řízení striktně oddělovalo rozhodčí řízení vnitrostátní a mezinárodní. Mezinárodní obchodní arbitráţ byla ve výlučné pravomoci stálých rozhodčích soudŧ CIETAC a CMAC, které měly monopol výhradně nad rozhodčím řízením s cizím prvkem aţ do roku 1996. Vnitrostátní rozhodčí řízení v hospodářském styku bylo realizováno před celou řadou správních rozhodčích institucí (správní rozhodčí řízení) pod dohledem ústředního orgánu – Ministerstva prŧmyslu a obchodu Čínské lidové republiky – a jednotlivých místních úřadŧ pro prŧmysl a obchod. Přijetím rozhodčího zákona ČLR se unifikovala čínská arbitráţ. Nicméně ani přijetím tohoto nástroje nedošlo k překonání diferenciálnosti vnitrostátního a mezinárodního rozhodčího řízení v čínské teorii a praxi.219 Odborníci220 hovoří o tom, ţe tento zákon započal tzv. dvojkolejnost (双轨制 „shuang gui zhi―, tj. „dual-track system―) v čínské arbitráţní praxi. Hlava VII 221 rozhodčího zákona ČLR upravuje mezinárodní rozhodčí řízení. Ustanovení týkající se zejména sloţení rozhodčích soudŧ222, kvalifikace kladené na rozhodce223, zapojení obecných soudŧ (tzv. pomocná a kontrolní funkce) 224 , dŧvody pro zrušení rozhodčího nálezu 225 a odepření výkonu rozhodčího nálezu 226 se odlišují od čínského vnitrostátního rozhodčího řízení. Na druhou stranu není čínský přístup ţádnou ojedinělostí. Přihlédneme-li k tomu, ţe také Francie a další státy (např. Velká Británie, USA, Kanada, Austrálie, Bermudy227) oddělují domácí a mezinárodní rozhodčí řízení.228 Rovněţ

219

THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 613. 220 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 60. SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 183. 221 Článek 65-73 rozhodčího zákona ČLR. 222 Pro srovnání článek 12 a článek 66 rozhodčího zákona ČLR. 223 Pro srovnání článek 13 a článek 67 rozhodčího zákona ČLR. 224 Pro srovnání články 28, 46, 58, 62 rozhodčího zákona ČLR a články 68, 70, 71 rozhodčího zákona ČLR, články 258 a 259 občanského soudního řádu ČLR. 225 Pro srovnání článek 58 rozhodčího zákona ČLR a článek 70 rozhodčího zákona ČLR, resp. článek 260 občanského soudního řádu ČLR. 226 Článek 63 rozhodčího zákona ČLR, resp. článek 217 občanského soudního řádu ČLR a článek 71 rozhodčího zákona ČLR, resp. článek 260 občanského soudního řádu ČLR. 227 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 57. 228 Na rozlišování mezi rozhodčím řízením tuzemským a mezinárodním poukazuje také A. J. Bělohlávek. IN: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 186-187.

58

právní normy dopadající na oba druhy arbitráţe se odlišují v rámci vnitrostátního práva.229 Za domácí rozhodčí řízení je povaţováno řízení na teritoriu daného státu a řídí se jeho procesním právem. Z toho lze vyvodit úzkou vazbu mezi obecným a rozhodčím soudnictvím. 230 Nicméně i v případě, kdy je realizováno rozhodčí řízení v daném státě a existuje zde alespoň minimální vazba k zahraničí, povaţujeme takové rozhodčí řízení za mezinárodní.231 V tomto kontextu usuzujeme, ţe se Čína snaţí vymezit hranice mezi mezinárodním rozhodčím řízením (řízení realizované mimo daný stát, které je ukončeno vydáním cizího rozhodčího nálezu; zde se ovšem domníváme, ţe vhodnější je označení „foreign arbitration―), rozhodčím řízením s mezinárodním prvkem (na území onoho státu za předpokladu existence vazby na zahraničí; zde poukazujeme na překlad „foreign-related arbitration― a nikoliv „international arbitration―, resp. se jedná o domácí rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem) a domácím rozhodčím řízením bez cizího prvku. Podle

některých

autorŧ

232

je

samotné

označení

„international

arbitration― historicky vázáno na mezinárodní právo veřejné. Vzhledem k tomu, ţe mezinárodní ekonomické právo zastává v Číně významné postavení (zejména právo zahraničních investic a právo WTO), předpokládáme, ţe to mŧţe být jeden z dŧvodŧ, proč čínský zákon upřednostňuje pro rozhodčí řízení v obchodním styku pouţití „foreign-related arbitration―. Podíváme-li se do čínského rozhodčího zákona, Hlava VII má na mysli mezinárodní rozhodčí řízení ve smyslu domácího rozhodčího řízení s cizím prvkem. Takové odlišování povaţujeme za zbytečně komplikované a nabývá na významu pouze ve vztahu k uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ, kde dochází k odlišení cizího rozhodčího nálezu, domácího rozhodčího nálezu mezinárodního a domácího rozhodčího nálezu. Avšak tady je rozdíl na první pohled jasný. Čína si to navíc komplikuje odlišným zacházením domácích rozhodčích nálezů mezinárodních a čistě domácích rozhodčích nálezů. Zároveň jsme zaznamenali jednu zajímavost, kdy v učebnici mezinárodního rozhodčího řízení pouţívá M. Rubino-Sammartano termín „international arbitration―, avšak zmiňuje-li se o Číně, pouţívá „international 229

RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 30. 230 Tamtéţ. 231 Tamtéţ. 232 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 50.

59

(foreign-related)―. 233 Vyvozujeme z toho, ţe M. Rubino-Sammartano zřetelně poukazuje na to, ţe „foreign-related arbitration― je specifickým termínem, jenţ ovládá čínské rozhodčí řízení. 2.2.2.1 Rozhodčí soudy ve vnitrostátním vs. mezinárodním styku Vstřícným krokem ke „zrovnoprávnění― vnitrostátní a mezinárodní arbitráţe bylo přijetí Notice of the General Office of the State Council No. 22 234 (dále „Vyhláška č. 22―) v roce 1996. Díky tomuto došlo k jakémusi narovnání obou arbitráţí 235 a pravomoc k rozhodování domácích a mezinárodních sporŧ byla stejnou mírou svěřena všem rozhodčím soudŧm, zaloţeným v souladu s čínským právem. Zatímco menší rozhodčí soudy naplno vyuţily moţnosti řešit spory s mezinárodním prvkem, jeţ byly pŧvodně ve výlučné pravomoci CIETAC a CMAC, rozhodčí soud CIETAC se k tomuto opatření postavil zpočátku rezervovaně. Dokonce nepřijal nový rozhodčí řád, kterým by zaloţil svou pravomoc rovněţ v čistě tuzemských sporech. Tak se stalo aţ v roce 2000. Domníváme se, ţe záměrem CIETAC bylo přitáhnout co nejvíce sporŧ, zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, ţe od roku 1996 se v dŧsledku přijetí této vyhlášky sníţil počet zahájených rozhodčích řízení ve sporech s mezinárodním prvkem z pŧvodních 902 případŧ v roce 1995 na 543 v roce 2000.

236

Z následujících let vyplývá, ţe řešit spory s mezinárodním prvkem před CIETAC jiţ není hlavním středem zájmu. Od roku 2000 prudce narostl počet domácích sporŧ z 90 v roce 2000 na 552 v roce 2005, kdy lze poprvé zaznamenat převahu vnitrostátních sporŧ.237 Tato tendence přetrvává. Z posledních dostupných statistik dosáhl počet domácích arbitráţí před CIETAC v roce 2008 na 682 případŧ. 238 Nutno ovšem poznamenat, ţe jednotlivé rozhodčí soudy si v současné době konkurují a soupeří v tom, zda ten či onen nabízí nejvýhodnější rozhodčí pravidla, nejflexibilnější přístup, niţší náklady apod., aby přilákaly co nejvíce sporných stran. 233

RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, pro srovnání viz s. 29-31, 76. 234 Notice of the General Office of the State Council No. 22 of June 6, 1996. 235 THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 615. 236 Zdroj CIETAC. Dostupné v čínské verzi z: http://cn.cietac.org/AboutUS/AboutUS4Read.asp [citováno 20. října 2009]. 237 Tamtéţ. Pro srovnání bylo v roce 2005 zahájeno 427 řízení ve sporech s mezinárodním prvkem. 238 Tamtéţ.

60

V praxi je rovněţ problematický pojem rozhodčí soud určený pro rozhodování ve věcech mezinárodních („foreign arbitration commission―) v rozhodčím zákoně ČLR. 239 Anglické znění nás navede, ţe by se mohlo jednat o zahraniční rozhodčí soud (například ICC International Court of Arbitration, American Arbitration Association, London Court of International Arbitration), jenţ pŧsobí na čínském území. Nicméně tato moţnost je vyloučena. Rozhodčí soudy mohou být v Číně zřízeny pouze místními úřady a obchodními komorami v samosprávných městech nebo v hlavních a velkých městech provincií a autonomních oblastí. Zřízení rozhodčí instituce podléhá registraci na příslušném úřadě

podřízeném

Ministerstvu

spravedlnosti

autonomních oblastí a samosprávných měst.

240 241

ČLR

na

úrovni

provincií,

Tento koncept je ovšem vlastní

pouze rozhodčím institucím, kterým byla pŧvodně svěřena pravomoc pouze v domácích sporech. Proto je vyloučeno pouţití na zřízení zahraniční rozhodčí instituce. 242 K problematice zahraničních rozhodčích institucí v Číně se vrátíme v kapitole 2.4.2 této disertační práce v souvislosti s výkladem termínu rozhodčí instituce („arbitration commission―) v článku 16 rozhodčího zákona ČLR. Základním nedostatkem je, ţe podle zákona má být rozhodčí soud pro mezinárodní spory zřízen Mezinárodní obchodní komorou ČLR (China International Chamber of Commerce).243 Výše zmiňovaná vyhláška je v nesouladu s ustanovením rozhodčího zákona. CIETAC a CMAC by tak měly v souladu se zákonem získat povolení k rozhodování mezinárodních sporŧ od Mezinárodní obchodní komory ČLR, avšak o dalších rozhodčích institucích rozhodujících v mezinárodních sporech se zákon nezmiňuje. Ustanovení zákona je jednou z dalších nesrovnalostí v čínském rozhodčím řízení. Problematické je, ţe si oba předpisy odporují. Rozhodčí zákon ČLR uznává v článku 66 pouze CIETAC a CMAC jako rozhodčí instituce pro řešení sporŧ s mezinárodním prvkem. V případě, ţe tento článek opravdu rezervuje zvláštní pravomoc pro rozhodčí soudy 239

Článek 66-68 rozhodčího zákona ČLR. Článek 10 rozhodčího zákona ČLR. 241 Problematice zřizování stálých rozhodčích soudŧ se v dosahu českého práva věnuje např.: LISSE, L. Postavení stálých rozhodčích soudŧ. Právní rádce. 2006, č. 10, s. 32-34. 242 Blíţe k problematice zahraničních rozhodčích institucí v Číně: TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 322-324. THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 609-610. YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 587. 243 Nutno podotknout, ţe tato instituce nebyla doposud zřízena. 240

61

CIETAC a CMAC ve věcech mezinárodního rozhodčího řízení, vyhláška musí být chybná v ustanovení, ţe ostatní rozhodčí soudy mohou rozhodovat spory s cizím prvkem.244 Tato mezera v zákoně se promítá také do článku 260 občanského soudního řádu ČLR, podle něhoţ mŧţe lidový soud odepřít výkon rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem pověřeným k řešení mezinárodních sporŧ, avšak pouţití je omezeno pouze na CIETAC a CMAC („foreign-related arbitration institution―). Na druhé straně články 70 a 71 rozhodčího zákona upravují, ţe se článek 260 občanského soudního řádu aplikuje na domácí rozhodčí nález mezinárodní („foreign-related arbitral award―), který mŧţe ve skutečnosti vydat nejen rozhodčí soud CIETAC (CMAC), ale také ostatní rozhodčí instituce.245 Je to dáno tím, ţe přijetím rozhodčího zákona v roce 1994 se nepočítalo s tím, ţe by bylo později umoţněno rozhodovat spory s mezinárodním prvkem před jinými rozhodčími soudy mimo CIETAC a CMAC. Po přijetí vyhlášky v roce 1996 nebyl rozhodčí zákon ČLR doposud novelizován. V této souvislosti se opět vrátíme k našemu případu ve věci Lido. Lidový soud v Pekingu (Beijing Intermediate People’s Court) odepřel v roce 1990 výkon rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení před CIETAC. Podle lidového soudu neexistuje v daném sporu mezinárodní prvek, proto neměla být zaloţena pravomoc CIETAC, který má oprávnění rozhodovat výhradně mezinárodní spory. Lidový soud odepřel výkon rozhodčího nálezu podle článku 260 občanského soudního řádu ČLR. Toto ustanovení se pouţije na základě článku 71 rozhodčího zákona pouze na případy, kdy je rozhodčí nález vydán rozhodčím soudem rozhodujícím

v

mezinárodních

věcech

(tj.

„foreign-related

arbitration

institution―). 246 V souladu s článkem 260 občanského soudního řádu soud ČLR 244

MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 33-34. 245 Tamtéţ, s. 34-35. 246 Článek 260 občanského soudního řádu ČLR: „V případě strany, proti které je podán návrh na výkon rozhodčího nálezu vydaného čínským rozhodčím soudem rozhodujícím v mezinárodních věcech („foreign-related arbitration institution―), může lidový soud odepřít výkon rozhodčího nálezu z následujících důvodů: 1) strany neujednaly ve smlouvě doložku o rozhodčím řízení, nebo písemně neuzavřely rozhodčí smlouvu; 2) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat; 3) rozhodčí tribunál nebyl sestaven v souladu se zákonem, nebo byla porušena pravidla rozhodčího řízení; 4) rozhodčí nález byl vydán ve věci, o které nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, nebo ve věci rozhodoval rozhodčí tribunál, který nebyl oprávněn rozhodnout.

62

odepřel výkon rozhodčího nálezu z dŧvodu, ţe podle tehdy účinného Řádu Rozhodčího soudu CIETAC nebylo moţno před tímto rozhodčím soudem řešit spory mezi dvěma čínskými společnosti, tj. čistě domácí spor. Autor Mo John247 si v souvislosti s tímto případem klade otázku, jak by se k případu Lido postavil lidový soud dnes, kdy je CIETAC pravomocný k rozhodování v domácích sporech? Představme si situaci, kdy strana podá z nějakého dŧvodu návrh na odepření výkonu rozhodčího nálezu vydaného před CIETAC v čistě tuzemském sporu. Podle čeho bude postupovat lidový soud? Lze se domnívat, ţe by se lidový soud mohl opřít o článek 260 občanského soudního řádu ČLR, neboť ustanovení tohoto článku by mělo být pouţito na rozhodčí nález vydaný rozhodčím soudem s pravomocí nad spory s mezinárodním prvkem, tj. přímo dopadá na rozhodčí soud CIETAC (jako „foreign-related arbitration institution―). Tato situace je poněkud kontroverzní, protoţe se v našem případě jedná o domácí rozhodčí nález. Otazníkem tedy zŧstává, zda lidový soud uváţí v případě rozhodčího nálezu CIETAC, zda bude postupovat podle ustanovení článku 217 občanského soudního řádu ČLR, které je aplikovatelné obecně na domácí rozhodčí nález (k tomuto přístupu se stavíme, neboť z ustanovení Hlavy VII a článku 65 rozhodčího zákona ČLR bychom měli zohlednit především to, zda je dán předpoklad sporu s mezinárodním prvkem; na ostatní spory se tak pouţijí jiná ustanovení tohoto zákona), nebo článku 260 občanského soudního řádu ČLR, který dopadá na rozhodčí nález vydaný čínským rozhodčím soudem s pravomocí nad mezinárodními spory (tj. domácí rozhodčí nález mezinárodní), avšak fakticky rozhodující rovněţ spory ve vnitrostátním styku.248 Vzhledem k tomu, ţe jsme nenarazili na konkrétní případ, kdy by byl tento koncept přijat lidovým soudem, odváţíme se pouze konstatovat, ţe rozhodčí zákon ČLR je nutno novelizovat, aby udrţel krok s neustálým progresivním vývojem čínského rozhodčího řízení. Zákon by měl v případě uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ zvolit jednotný proces pro všechny rozhodčí nálezy vydané v rozhodčím řízení na čínském teritoriu bez ohledu na to, zda se jedná o čistě domácí nebo mezinárodní spor. Jedině tímto postojem dojde k překonání rozlišování tuzemského Soud odepře výkon rozhodčího nálezu, pokud rozhodčí nález odporuje společenskému uspořádání a veřejnému pořádku v zemi.― 247 MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 35-36. 248 Tamtéţ.

63

rozhodčího řízení a tuzemského rozhodčího řízení v mezinárodních sporech. Nadále jiţ nebude domácí rozhodčí nález mezinárodní „diskriminován― z hlediska pouţití odlišných zákonných ustanovení. Nutno však podotknout, ţe okruh dŧvodŧ pro odepření výkonu čistě domácího rozhodčího nálezu je širší.249 2.2.2.2 Dílčí shrnutí Čínské rozhodčí řízení bylo do roku 1994 ovládáno přísným rozlišováním vnitrostátního a mezinárodního rozhodčího řízení. Mezinárodní rozhodčí řízení bylo pŧvodně ve výlučné pravomoci rozhodčích soudŧ CIETAC a CMAC do roku 1996. Vnitrostátní rozhodčí řízení bylo vedeno před rozhodčími soudy zřízenými pod dohledem komunistické vlády. Jednalo se o druh správního rozhodčího řízení a označovalo se jako „quasi-soudní― zpŧsob řešení sporŧ.250 Rozhodčí zákon ČLR s účinností od 1. 9. 1995 unifikoval čínské rozhodčí řízení pouze do určité míry. V dŧsledku nepřekonání značné odlišnosti vnitrostátního a mezinárodního rozhodčího řízení se hovoří o tzv. dvojkolejnosti rozhodčího řízení („dual-track system―). Problematické je ustanovení Hlavy VII rozhodčího zákona ČLR. Ta upravuje výlučně mezinárodní rozhodčí řízení. Specifická ustanovení týkající se zejména sloţení rozhodčích soudŧ, kvalifikační předpoklady kladené na rozhodce, postavení obecných soudŧ v rozhodčím řízení a dŧvody pro zrušení a odepření výkonu rozhodčích nálezŧ se liší u obou druhŧ rozhodčího řízení. Právní úprava dopadající na mezinárodní rozhodčí řízení je značně flexibilní ve srovnání s domácí arbitráţí. K velké reformě čínského rozhodčího řízení došlo v roce 1996. Přijetím Notice of the General Office of the State Council No. 22 (tzv. Vyhláška č. 22) došlo k uvolnění rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem pro řešení i před jinými 249

Článek 63 rozhodčího zákona ČLR odkazuje na článek 217 odst. 2 občanského soudního řádu ČLR, který obsahuje výčet dŧvodŧ pro odepření výkonu rozhodčího nálezu: „1) neexistence platné rozhodčí smlouvy; 2) rozhodčí nález byl vydán ve věci, o které nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, nebo rozhodčí instituce nemá pravomoc rozhodnout ve věci daného sporu; 3) rozhodčí tribunál nebyl sestaven v souladu se zákonem, nebo byla porušena pravidla řízení; 4) nedostatek důkazů; 5) omyl v použití práva; 6) rozhodci porušili pravidla nestrannosti, nebo nesprávně posoudili právní stav věci. Obdobně lidový soud odepře výkon rozhodčího nálezu, pokud rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku.― 250 ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 168.

64

rozhodčími soudy, neţ pŧvodně pověřenými rozhodčími soudy CIETAC a CMAC. Závěrem lze konstatovat, ţe rozhodčí zákon ČLR se od doby jeho přijetí v roce 1994 doposud nenovelizoval. Vzhledem k vývoji čínského rozhodčího řízení je potřeba jej změnit, neboť není plně v souladu s aktuálním stavem rozhodčího řízení. V této kapitole jsme se několikrát pozastavili nad situacemi, kdy je rozhodčí zákon nejasný a dokonce si odporuje s jinými právními předpisy. Nutno ovšem poznamenat, ţe kolidující právní předpisy nejsou v čínském prostředí ţádnou výjimkou. Bohuţel se čínští zákonodárci příliš netíţí otázkou souladu právních předpisŧ a vše spěje k tomu, ţe se soudci a strany sporŧ mnohdy ztrácejí ve značném mnoţství právních norem. Novela rozhodčího zákona ČLR byla plánována na rok 2008251, avšak doposud nebyl zaznamenán ţádný konečný návrh.

2.3 Kombinace mediace, resp. konciliace a rozhodčího řízení (tzv. „Med-Arb“) 2.3.1 Obecně k čínskému pojetí „med-arb“ Čínská arbitráţ je neodlučitelně spojena s mediací, resp. konciliací. Čínská právní tradice je zaloţena na zdŧraznění role mediátora, resp. konciliátora, přičemţ se jeho role promítá v rámci rozhodčího řízení jako tzv. předstupeň.252 Tuto formu řešení sporŧ označujeme jako hybridní alternativní způsob řešení sporů („ADR―).253 Rovněţ v čínské soudní praxi hraje mediace významnou roli.254 Zajímavým

251

JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 578-579. 252 RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 14. 253 Zde mŧţeme vymezit dvě řízení: „Med-Arb― a „Arb-Med―. IN: ROSOFF, J. Hybrid Efficiency in Arbitration: Waiving Potential Conflicts for Dual Role of Arbitrators in Med-Arb and Arb-Med Proceedings. Journal of International Arbitration. 2009, roč. 26, č. 1. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 36. 254 Strany sporŧ v široké míře upřednostňují mediaci. Tato tradice je neodlučitelně spojena se společenskými vztahy v čínské společnosti. Číňané odjakţiva nemají rádi spory a snaţí se jim vyhýbat. V případě jejich vzniku jsou tedy přívětivější ke smírnému řešení sporu, neţ k samotnému soudnímu řízení. Při osobní účasti na několika soudních jednáních v ČLR jsme zaznamenali a potvrzujeme, ţe většina sporŧ je ukončena ve prospěch mediace. Číňané lpí na harmonii a rozumnosti ve společenskoprávních vztazích.

65

postřehem P. Rabana je, ţe „využití metod ADR je v jednotlivých zemích v nepřímé úměře k efektivnosti soudního řízení. V zemích, které jsou známé rychlejším a preciznějším fungováním soudního systému, zpravidla bývají metody ADR méně časté a rozvinuté, než v zemích, jejichž soudní systém je nákladný a zdlouhavý.―255 Podstatou řízení „med-arb“ (调解―仲裁 „tiaojie-zhongcai―) v čínské praxi je včlenění mediace (konciliace)256 a rozhodčího řízení do jednoho kombinovaného procesu.257 Jedná se o tzv. blended „med-arb―.258 V rámci toho řízení jsou nepatrné hranice mezi oběma druhy řízení.259 V čínské praxi se jedná o zapojení třetí strany, která plní zároveň funkci konciliátora a rozhodce. V případě, ţe tato osoba jako konciliátor dosáhne dohody stran, včlení ji do rozhodčího nálezu. Pokud nedojde ke smírnému vyřešení sporu mezi stranami, postaví se konciliátor do role rozhodce a spor rozhodne.260 Blíţe k mediaci: PEERENBOOM, R. – HE, XIN. Dispute Resolution in China: Patterns, Causes and Prognosis. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 3. února 2009]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract =1265116, s. 12-14. CLARKE, D. C. Dispute Resolution In China. Journal of Chinese Law. 1991, roč. 5. KAUFMANN-KOHLER, G. – KUN, FAN. Integrating Mediation into Arbitration: Why it Works in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 4. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 8. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 240, 263 a násl., 299. 255 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 5. 256 V anglickém překladu zákona se objevuje termín „konciliace―. V souvislosti s čínskou praxí se oba pojmy zaměňují; někteří autoři pouţívají pojem konciliace (např. Wang Wenying, Mo John, Cao Lijun, Tang Houzhi, M. Scott Donahey, Wang Shengchang) a jiní upřednostňují pojem mediace (např. C. De Vera, R. Peerenboom, G. Kaufmann-Kohler). Vzhledem k pouţití termínu konciliace v zákoně, přikláníme se k jeho pouţití. Domníváme se, ţe záměrem je funkce konciliátora jako třetí osoby k dosaţení vzájemně akceptovatelné dohody mezi spornými stranami. Nevidíme zde jeho funkci při mediaci v tom, ţe má navést strany k dohodě zaloţené na vzdání se části nároku výměnou za jiný přínos. IN: ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 25. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 7, 11. 257 RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 14. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 14. 258 DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „Med-Arb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18, s. 156, 178-183. 259 Tamtéţ, s. 150-156. Podobně také: ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 37. Vyvozujeme, ţe druhá forma „med-arb― – tzv. conjoined „med-arb― – je upřednostňována v Indonésii a v Korejské republice (Jiţní Korea). IN: DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „MedArb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18, s. 81. 260 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 37. Dále také: RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 37 a násl.

66

Mediace (konciliace) je realizována rovněţ ve vnitrostátním rozhodčím řízení. Zde stojí za povšimnutí, ţe mnoho rozhodčích institucí lidově řečeno „tlačí na pilu―, aby co nejvíce sporŧ bylo vyřešeno jiţ ve fázi mediace (konciliace).261 Právní základ „med-arb― je zakotven v článku 51 rozhodčího zákona ČLR. Rozhodce mŧţe dát stranám sporu prostor pro mediaci, resp. konciliaci před vydáním rozhodčího nálezu. Základní znaky pro realizaci konciliace jsou následující: a) strany se dobrovolně podřídí takovému řízení v rámci rozhodčího řízení; b) je zaloţena výhradně na vŧli stran.262 Rozhodce tedy zastává funkci aktivního konciliátora, zaměřuje se na zprostředkování komunikace mezi stranami a navádí strany k jejich vzájemně akceptovatelnému řešení. Vyřešení sporu je výhradně v dispozici sporných stran.263 V případě, ţe strany nemají zájem na konciliaci, rozhodce automaticky přistoupí k samotnému rozhodčímu řízení. Pokud konciliace nevede k dohodě stran, přistoupí konciliátor ke své funkci rozhodce, rozhodne spor a vydá rozhodčí nález.264 Konciliace je ukončena vydáním písemného usnesení nebo rozhodčího nálezu; oba mají stejný právní účinek. 265 Písemné usnesení a rozhodčí nález se odlišují v tom, ţe rozhodčí nález je účinný okamţikem jeho vydání. Písemné usnesení není fakticky rozhodčím nálezem a jeho závaznost je podmíněna podpisem obou sporných stran. V takovém případě, kdy má jedna ze stran z jakýchkoliv dŧvodŧ pochybnosti potvrdit písemné usnesení svým podpisem, rozhodčí soud následně vydá rozhodčí nález. Nevýhodou písemného usnesení je, ţe není vykonatelným rozhodčím nálezem. Straně je tedy odepřena moţnost podat návrh na výkon rozhodčího nálezu k lidovému soudu a rovněţ takové písemné usnesení nelze uznat a vykonat v zahraničí podle Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ 266 , resp. domníváme se rovněţ podle Ujednání o vzájemném

261

WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 79. 262 WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 129. 263 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 76. 264 Článek 51 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR. 265 Článek 51 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR. 266 KAUFMANN-KOHLER, G. – KUN, FAN. Integrating Mediation into Arbitration: Why it Works in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 4, s. 489.

67

výkonu rozhodčích nálezŧ mezi ČLR a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong (Arrangement concerning Mutual Enforcement of Arbitral Awards between the Mainland and the Hong Kong Special Administrative Region267). 2.3.2 Řád Rozhodčího soudu CIETAC a „med-arb“ Kořeny neodlučitelnosti konciliace a rozhodčího řízení nalezneme v rozhodovací praxi CIETAC, jehoţ první rozhodčí řád vycházel ze sovětského modelu a nezahrnoval moţnost konciliace. 268 Nicméně obsahoval ustanovení, ţe pokud se strany dohodnou na smírném vyřešení sporu, nepřistoupí se k samotnému rozhodčímu řízení. I přes absenci ustanovení o konciliaci byla v 50. aţ 80. letech 20. století většina sporŧ před CIETAC ukončena konciliací. V prŧběhu 80. a 90. let byla konciliace stále vysoce zastoupena, avšak měla neustále sestupující tendenci.269 V současné době je v účinnosti Řád Rozhodčího soudu CIETAC z roku 2005 (jedná se o sedmou novelu), který implementuje konciliaci do článku 40.270 V souladu s článkem 40 odst. 1 mají strany rozhodčí smlouvy, ve které si ujednaly rozhodčí řízení u CIETAC, oprávnění obrátit se na tento rozhodčí soud s ţádostí o vydání rozhodčího nálezu ve věci, v níţ smírně vyřešily svŧj spor mimo zapojení rozhodčího soudu CIETAC. Za předpokladu, ţe alespoň jedna ze stran trvá na konciliaci a druhá strana s ní po výzvě rozhodčího senátu následně souhlasí, má rozhodčí senát oprávnění včlenit konciliaci do rozhodčího řízení. 271 Ovšem je to

267

Arrangement concerning Mutual Enforcement of Arbitral Awards between the Mainland and the Hong Kong Special Administrative Region (Shenzhen, 21.6.1999). 268 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 73-74. Blíţe ke konciliaci: WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 66-67, 72. WANG, WENYING. The Role of Conciliation in Resolving Disputes: A PRC Perspective. Ohio State J. Disp. Res. 2005, roč. 20, č. 2. KAUFMANN-KOHLER, G. – KUN, FAN. Integrating Mediation into Arbitration: Why it Works in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 4. 269 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 74. Konciliace je realizována před CIETAC v 50% případŧ před tím, neţ rozhodci přistoupí k samotnému rozhodčímu řízení (IN: tamtéţ, s. 74). Z toho byla úspěšnost přes 70% v roce 1986, 17% v roce 1995 a 27% v roce 2000 (IN: tamtéţ, s. 77). Pro srovnání byla před CIETAC konciliace realizována v roce 1993 v 11 případech, v roce 1995 ve 43 sporech, v roce 1997 ve 28 případech a v roce 2000 ve 38 sporech (IN: tamtéţ, s. 77). 270 Pro srovnání uvádíme, ţe Rozhodčí řád CIETAC z roku 1989 poprvé oficiálně zahrnoval konciliaci jako zpŧsob řešení sporŧ v rámci rozhodčího řízení. 271 Článek 40 odst. 2 Rozhodčího řádu CIETAC (2005).

68

plně v dispozici stran, zda se přistoupí, či nepřistoupí ke konciliaci. Rozhodčí senát upustí od konciliace a bude pokračovat v rozhodčím řízení na návrh strany, nebo pokud dojde k závěru, ţe není cesta pro pokračování řízení ve formě konciliace.272 Za předpokladu, ţe není moţno dosáhnout dohody mezi stranami, rozhodčí senát rozhodne sám a vydá rozhodčí nález.273 Shrneme-li si včlenění konciliace do rozhodčího řízení z pozice CIETAC, stojí konciliace v rámci rozhodčího řízení na třech základních pilířích:274 a) je dána stranám pouze jako alternativní zpŧsob řešení, nikoliv jako obligatorní postup rozhodčího řízení; b) je plně v dispozici stran (autonomie vŧle stran); c) konciliace musí být zaloţena na faktických skutečnostech a splňovat poţadavek rozumnosti a spravedlnosti. Jednotlivé rozhodčí soudy si upravují samostatně ve svých rozhodčích řádech pravidla pro mediaci, resp. konciliaci v rámci „med-arb―. Některé z nich se přiklánějí k překladu termínu z čínštiny 调解 „tiaojie― jako mediace (rozhodčí soudy v Šanghaji a Šen-čenu) a jiné jako konciliace (jiţ výše zmiňovaný CIETAC, rozhodčí soudy v Pekingu a Wu-chanu). Oba termíny jsou tudíţ v čínské rozhodčí praxi zaměnitelné. Rozhodčí soud v Pekingu zvolil úpravu stručnější v rámci článku 39 Řádu Rozhodčího soudu. Navíc v článku 40 odkazuje na moţnost stran podrobit se výhradně mediačnímu řešení sporu před tímto rozhodčím soudem v souladu s Pravidly pro mediaci Rozhodčího soudu v Pekingu. Rozhodčí soud v Šanghaji zvolil detailnější úpravu zahrnutou do Hlavy VI (články 50-56) Řádu Rozhodčího soudu, podobně rovněţ Rozhodčí soud v Šen-čenu (články 65-69 Řádu Rozhodčího soudu). Stručnější úpravu jako v případě Rozhodčího soudu v Pekingu zvolil také Rozhodčí soud ve Wu-chanu (článek 51 Řádu Rozhodčího soudu). Rozhodce (rozhodčí senát) má v čínském prostředí dvojí funkci: funkci konciliátora a funkci rozhodce. Rozhodce ponechává stranám prostor pro vyřešení sporu smírnou cestou. Teprve v případě neúspěchu se postaví do role rozhodce 272

Tamtéţ, článek 40 odst. 4. Tamtéţ, článek 40 odst. 7. 274 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 75. Širší shrnutí poskytuje: DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „Med-Arb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18, s. 182. 273

69

a vydá rozhodčí nález. Nutno podotknout, ţe konciliace v rámci rozhodčího řízení má svá specifická pravidla. Rozhodce se mŧţe v prŧběhu probíhající konciliace individuálně setkat se stranou sporu a vyjádřit své stanovisko k případu. Z tohoto dŧvodu lze u následné arbitráţe namítat dŧvodné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce a zachování nezávislosti a nestrannosti rozhodčího řízení. A to i přesto, ţe by rozhodce neměl být ovlivněn skutečnostmi, které se dozvěděl v prŧběhu konciliace, neznamená, ţe jimi ovlivněn nebude.275 V tomto směru lze poukázat na nedostatečnou úpravu v rozhodčím zákoně ČLR, který se nezmiňuje o vlastnostech kladených na rozhodce v kombinovaném procesu konciliace a rozhodčího řízení. V takovém případě se poţadavek nezávislosti a nestrannosti rozhodčího řízení odvíjí od samotného rozhodčího soudu.276 Rozhodčí soud CIETAC si ošetřil poţadavek nezávislého a nestranného rozhodčího řízení do článku 40 odst. 8 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC. V případě, ţe je konciliace ukončena neúspěchem, jakýkoliv názor, prohlášení a návrh vyjadřující souhlas či nesouhlas strany, či rozhodčího senátu v prŧběhu konciliace by neměl být uplatňován pro vznesení jakéhokoliv nároku, obhajoby nebo protinávrhu v následném rozhodčím řízení, soudním řízení nebo jiném řízení. Totoţné ustanovení najdeme v článku 39 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu v Pekingu, v článku 53 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu v Šanghaji a v článku 51 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu ve Wu-chanu. Řád Rozhodčího soudu v Šen-čenu se v článku 69 odst. 2 nepatrně odlišuje s tou výjimkou, ţe jednotlivé skutečnosti získané v prŧběhu konciliace by neměly být uplatněny pro vznesení nárokŧ v následném rozhodčím řízení. Tudíţ se nezmiňuje o dalších zpŧsobech řízení jako ve výše uvedených pravidlech rozhodčích soudŧ. Závěrem shrneme, ţe obavy ohledně nezávislosti a nestrannosti rozhodčího řízení, kdy rozhodci z pŧvodní role konciliátorŧ přistoupí k roli rozhodcŧ, odpadají v případě, ţe strany nemají zájem podřídit se konciliaci a přímo se přistoupí k samotnému rozhodčímu řízení. 275

KAUFMANN-KOHLER, G. – KUN, FAN. Integrating Mediation into Arbitration: Why it Works in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 4, s. 490-491. DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „Med-Arb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18, s. 185-187. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 38. 276 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 79.

70

2.3.3 Dílčí shrnutí Čína je kolébkou alternativních zpŧsobŧ řešení sporŧ z historického pohledu. Jak jsme se zmiňovali v úvodní kapitole 2.1 této disertační práce, mediace má své kořeny ve staré Číně. Není proto divu, ţe je čínské rozhodčí řízení postaveno na hybridním přístupu kombinujícím mediační, resp. konciliační a rozhodčí řízení. I přesto, ţe čínské rozhodčí řízení v období od roku 1949 do 80. let 20. století vycházelo ze sovětského vzoru, zachovala se stará čínská tradice zaloţená na konfuciánských myšlenkách harmonického řešení sporŧ i v tomto období. Dŧkazem byl rozhodčí soud CIETAC, kde se i přes chybějící ustanovení o konciliaci v Řádu Rozhodčího soudu CIETAC z roku 1956 prosadila alespoň úprava, ţe v případě dohody stran o vyřešení sporu se nepřistoupí k samotnému rozhodčímu řízení. K velkému návratu konciliace v rámci rozhodčího řízení došlo v 90. letech minulého století. Právní základ „med-arb― byl inkorporován do čínského rozhodčího zákona. Konciliace je zaloţena na dobrovolnosti a je plně v dispozici sporných stran. V případě, ţe strany nemají zájem o konciliaci, rozhodce automaticky přistoupí k rozhodčímu řízení. Rozhodce je postaven do role konciliátora, snaţí se usměrnit strany k vzájemné dohodě o řešení. Pokud dojde k selhání konciliačního řízení, konciliátor se stává rozhodcem, rozhodne spor a vydá rozhodčí nález. Mediace je rovněţ značně rozšířeným zpŧsobem pro řešení civilních sporŧ v řízeních před lidovými soudy v současné Číně; mimo jiné byla i v dobách reţimu Mao Ce-tunga (Mao Zedonga). Číňané lpí na starých čínských tradicích a upřednostňují harmonické a rozumné řešení sporŧ.277 Není pochyb, ţe za tím vším stojí typická čínská vlastnost „zachovat si tvář― a respekt k tradičním čínským hodnotám.

2.4 Institucionalizované vs. ad hoc rozhodčí řízení 2.4.1 Obecně k druhům rozhodčího řízení Moderní rozhodčí řízení se vyvíjelo z rozhodčího řízení ad hoc, které 277

TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 299.

71

povaţujeme za vývojově starší. 278 V současné době většina státŧ povoluje v tuzemské právní úpravě rozhodčí řízení ad hoc. 279 Výjimkou je Čínská lidová republika. Ta jiţ od počátkŧ moderního rozhodčího řízení, které se datuje okolo roku 1900 280 , přeskočila vývojový stupeň od rozhodčího řízení ad hoc k institucionalizovanému rozhodčímu řízení. 281 Rozhodčí řízení ad hoc bylo před přijetím rozhodčího zákona ČLR v roce 1994 velkou neznámou v čínské právní praxi. Tento přístup je dán v dŧsledku staré čínské tradice řešit spory před stálým orgánem pověřeným k řešení sporŧ. Druhou zvláštností je, ţe v případě uzavření rozhodčí smlouvy s čínským obchodním partnerem je z jeho strany očekávána volba rozhodčí instituce. Dŧvodem není nic jiného, neţ obava z jiné moţnosti řešení sporu v podobě ad hoc arbitráţe, se kterou nikdy nepřišel do styku a je pro něho neověřeným institutem.282 Tato kapitola disertační práce si klade za úkol rozebrat nemoţnost realizace ad hoc arbitráţe v Číně z dŧvodu silného centralistického postoje k rozhodčímu 278

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 65. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 18. 279 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 54. Ad hoc rozhodčí řízení je v ostatních státech východní a jihovýchodní Asie většinou přípustné. V některých právních systémech tohoto regionu je ad hoc arbitráţ dokonce značně populární, např. v Indonésii, Singapuru a Hongkongu. IN: HARPOLE, S. A. Factors Affecting the Growth (or Lack Thereof) of Arbitration in the Asia Region. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 1, s. 89. 280 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 1. 281 Rozhodčí řízení dále rozlišujeme na fakultativní a obligatorní. Fakultativní rozhodčí řízení (označováno jako dobrovolné rozhodčí řízení) je zahájeno výhradně na základě uzavřené rozhodčí smlouvy. K zahájení obligatorního rozhodčího řízení není potřebné uzavírat rozhodčí smlouvu, rozhodčí řízení je na základě právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy zahájeno podáním ţaloby k rozhodčímu soudu. Příkladem obligatorního rozhodčího řízení byla Úmluva o řešení občanskoprávních sporů vznikajících ze vztahů hospodářské a vědeckotechnické spolupráce v rozhodčím řízení z roku 1972 (Vyhláška federálního ministerstva zahraničních věcí č.115/1974 Sb.) mezi státy bývalé RVHP (článek I odst. 1: „Všechny spory mezi hospodářskými organizacemi vyplývající ze smluvních a jiných občanskoprávních vztahů, vznikajících mezi nimi v průběhu hospodářské a vědeckotechnické spolupráce smluvních států této úmluvy, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci státních soudů v těchto sporech.― IN: RŦŢIČKA, J. – FOREJT, A. – DOBIÁŠ, P. Všeobecné podmínky RVHP a předpisy o rozhodčím řízení. Praha: Orbis, 1978, s. 158-165.). IN: RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 21-22. RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 31. STEINER, V. O Vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráţ. Právník. 1992, č. 8, s. 732. 282 AGLIONBY, A. Arbitration Outside China: the Alternatives. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 676.

72

řízení. Zároveň se domníváme, ţe je tento přístup odŧvodnitelný vlivem tzv. jurisdikční doktríny, kdy stát má pravomoc kontrolovat a regulovat veškerá rozhodčí řízení realizovaná na čínském území. Budeme se rovněţ zabývat otázkou, jak úzce je rozhodčí řízení v Číně spjato se soudnictvím, resp. do jaké míry zasahuje státně centralistický pohled na arbitráţ jako na systém alternativního řízení k soudnímu řízení, ale zároveň jako na systém odvozený od soudní moci státu. ČLR je smluvním státem Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Restriktivní postoj vůči ad hoc arbitráţi není plně kompatibilní s ustanovením článku II odst. 1 Newyorské úmluvy.283 V souladu s jeho ustanovením je závazkem smluvních státŧ uznat „písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení―. Písemnou dohodou se rozumí rovněţ písemná dohoda o ad hoc rozhodčím řízení.284 Je plně v uváţení stran, jaký druh rozhodčího řízení si ujednají v rozhodčí doloţce, zda institucionální či ad hoc.285 Rozhodčí řízení ad hoc je implicitně zahrnuto do článku 1 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. V procesu přijímání Vzorového zákona UNCITRAL byl od počátku všeobecný souhlas, ţe se vztahuje na ad hoc a institucionální rozhodčí řízení.286 Pracovní skupina dospěla k závěru, ţe není snadné definovat oba druhy rozhodčího řízení. Přistoupila ke kompromisu, ţe pŧsobnost Vzorového zákona UNCITRAL by měla být vymezena široce a zahrnovat všechny druhy rozhodčího řízení.287 2.4.2 Rozhodčí zákon ČLR: výlučné postavení stálých rozhodčích soudů

Rozhodčí řízení ad hoc (v čínštině 特别仲裁 „tebie zhongcai―) nikdy nebylo v Číně povoleným zpŧsobem řešení sporŧ. Rozhodčí řízení bylo odjakţiva 283

ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 169. 284 DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 267. 285 LEW, J. D. M. Contemporary Problems in International Arbitration. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1987, s. 74. 286 Report of the Secretary-General: possible features of a model law on international commercial arbitration (A/CN.9/207), 14 May 1981, para. 29-30. Working Paper submitted to the Working Group on International Contract Practices at its third session (A/CN.9/WG.II/WP.35), 3rd session, New York, 16-26 February 1982, para. 10. 287 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fourth session (A/CN.9/216), 4th session, Vienna, 4-15 October 1982, para. 16.

73

realizováno výlučně před stálou rozhodčí institucí. 288 Před přijetím rozhodčího zákona ČLR z roku 1994 bylo rozhodčí řízení ad hoc tabu. V rozhodčím zákoně ČLR se zaměříme na úpravu, která stojí proti rozhodčímu řízení ad hoc:289 1) Strany uzavřou rozhodčí smlouvu písemně a určí stálý rozhodčí soud pro vyřešení sporu. V případě, ţe se strany nedohodnou na stálém rozhodčím soudu, nebo je taková specifikace neurčitá, mají moţnost se dohodnout dodatečně. Pokud takový postup nevede k určení rozhodčího soudu, je rozhodčí smlouva pokládána za neplatnou. 2) Strany si mohou zvolit pouze rozhodce zapsané u dané rozhodčí instituce. 3) Pouze rozhodčí soud jmenuje rozhodce pro konkrétní spor, jestliţe se strany sporu nedohodly na jejich jmenování. Přijetím rozhodčího zákona Čínské lidové republiky připouští čínská právní úprava pouze institucionalizované rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení ad hoc není povoleným zpŧsobem řešení sporŧ a to i přesto, ţe v čínské právní úpravě není nikde výslovně zakázáno.290 Nicméně je zde ponechána široká volnost stran, kde a jakému rozhodčímu řízení se podrobí v zahraničí. Toto ustanovení tedy zavání čínským strachem z rozhodčího řízení ad hoc realizovaného na čínské pŧdě. Na druhé straně je rozhodčí řízení před stálými rozhodčími soudy pro strany sporu výhodnější, zejména ohledně výběru kvalifikovaných osob a pouţití předem známých procesních předpisŧ v podobě řádŧ jednotlivých rozhodčích institucí.291 Zdrojem problému je ustanovení článkŧ 16 a 18 rozhodčího zákona ČLR. V souladu s článkem 16 jsou podstatnými náleţitostmi rozhodčí smlouvy: a) souhlas stran podrobit se rozhodčímu řízení; b) vymezení okruhu právních vztahŧ, na které se vztahuje; c) určení rozhodčího soudu.

288

THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 617. 289 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 55. 290 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 54. MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 29. AGLIONBY, A. Arbitration Outside China: the Alternatives. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 675-676. 291 RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s. 78.

74

Právě třetí předpoklad je problematický. Ustanovení zákona má na mysli stálý rozhodčí soud (v čínštině 仲裁委员会 „zhongcai weiyuanhui―, v anglickém překladu „arbitration commission―), čímţ je vyloučeno rozhodčí řízení ad hoc, kdy by si strany zvolily jednoho či více rozhodcŧ pro vyřešení konkrétního sporu. V tomto směru čínské právo omezuje volbu stran podrobit se rozhodčímu řízení ad hoc a pro západně smýšlející právníky má toto omezení nevýznamný zásah do autonomie vŧle stran. Nicméně záměrem Číny je pravděpodobně dohled „nad vším co se na čínském teritoriu děje― (tj. praktický příklad tzv. jurisdikční doktríny), proto se upřednostňuje institucionalizované rozhodčí řízení. Z čínského pohledu se v době přijetí zákona nejednalo o nic atypického, ţe by se nad tím někdo v té době pozastavoval. Následně byl však v druhé polovině 90. let minulého století dán impuls k tomu, aby byl dán prostor k ad hoc arbitráţi v Číně alespoň ve sporech mezi stranami ze zahraničí. Nicméně tento záměr nebyl úspěšný (blíţe viz následující kapitola 2.4.3). Termín „arbitration commission― je podle Mo Johna292 kontroverzním svou nejasností, zda se takovou rozhodčí institucí myslí pouze čínská rozhodčí instituce, nebo také zahraniční rozhodčí instituce. P. Thorp293 argumentuje tím, ţe článek 10 rozhodčího zákona ČLR, jenţ upravuje zřízení rozhodčí instituce, se výslovně zmiňuje o rozhodčí instituci zaloţené v Číně. Proto zastává názor, ţe rovněţ článek 16 rozhodčího zákona ČLR by měl být interpretován ve smyslu čínské rozhodčí instituce. Nicméně Nejvyšší lidový soud ČLR o této otázce doposud nerozhodoval a obecně lze říci, ţe je k článku 16 rozhodčího zákona ČLR zaujímán široký výklad pojmu rozhodčí instituce.294 V této souvislosti poukazujeme na rozhodnutí čínského soudu (Zhejiang Province Ningbo City Intermediate People’s Court) ohledně uznání a výkonu rozhodčího nálezu vydaného v ICC rozhodčím řízení v Pekingu ve věci Duferco S.A. v. Ningbo Arts & Crafts Import & Export Co., Ltd. z 22. 4. 2009. 295

292

MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 30. 293 THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 609-610. 294 TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 311. 295 HILL, R. The Continuing Debate As to Whether Non-Chinese Institutions May Administer Arbitrations In China. Kluwer Arbitration Blog [online]. Kluwer Law International, 30. 11. 2009

75

Švýcarská a čínská společnost si ujednaly rozhodčí doloţku: „Veškeré spory ohledně plnění z této smlouvy nebo vyplývající z této smlouvy budou podřízeny rozhodčí komisi Mezinárodní obchodní komory; místem rozhodčího řízení bude Peking, ČLR.―296 Lidový soud se nezabýval rozborem článku 16 rozhodčího zákona ČLR ohledně převaţujícího názoru na poţadavek čínské rozhodčí instituce. Soud klasifikoval, ţe rozhodčí nález není „místní (národní)― ve státě, v němţ je ţádáno o jeho uznání a výkon podle článku I odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Soud neshledal ţádné dŧvody, které by bránily uznání a výkonu rozhodčího nálezu. 297 Poukazujeme na skutečnost, ţe čínský soud by neuznal takový rozhodčí nález z dŧvodu rozporu s čínským veřejným pořádkem podle článku V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy, pokud by se jednalo o čistě vnitrostátní spor. Strany by ujednáním o podrobení se ICC rozhodčímu řízení v Pekingu uměle vytvořily relativní mezinárodní prvek. Na takové rozhodčí řízení by se nahlíţelo jako na delokalizované rozhodčí řízení před ICC v místě jejího sídla, tj. v Paříţi. Překáţkou je ustanovení článku 128 Contract Law, podle něhoţ spory s mezinárodním prvkem mohou být předloţeny k jiné neţ čínské rozhodčí instituci. Analogicky je dána moţnost podrobit tuzemský spor rozhodčímu řízení pouze u čínské rozhodčí instituce. Rozhodnutí ve věci Duferco je v kontrastu s dřívějším rozhodnutím ve věci Züblin International GmbH vs. Wuxi Woke General Engineering Rubber Co., Ltd.298 z 19. 7. 2006 (Wuxi Intermediate People’s Court in Jiangsu Province).299

[citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://kluwerarbitrationblog.com/blog/2009/11/30/thecontinuing-debate-as-to-whether-non-chinese-institutions-may-administer-arbitrations-in-china/. 296 Rozhodnutí v anglickém překladu: ICC arbitration with a Chinese seat - the recent Ningbo decision [online]. Herbert Smith, China arbitration e-bulletin, 20. 11. 2009 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.herbertsmith.com/NR/rdonlyres/6E181CD0-F249-4B6A-BA388A4CF0D6626A/13417/1111ChinaarbNingbo.html, s. 2. 297 HILL, R. The Continuing Debate As to Whether Non-Chinese Institutions May Administer Arbitrations In China. Kluwer Arbitration Blog [online]. Kluwer Law International, 30. 11. 2009 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://kluwerarbitrationblog.com/blog/2009/11/30/thecontinuing-debate-as-to-whether-non-chinese-institutions-may-administer-arbitrations-in-china/. 298 Tamtéţ. 299 Rozhodnutí v anglickém znění: ZHAO, XIUWEN. Judicial Supervision in International Commercial Arbitration – Lessons from the Zueblin Case in Mainland China. IN Conference on The Chinese Judge and International and Comparative Law at Hong Kong University on Nov. 2 and 3, 2007 [online]. Hong Kong: University of Hong Kong, 2007 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.hku.hk/ccpl/pub/conferences/documents/OutlinefromZhaoXiuwen.pdf. Viz Letter of Reply of the Supreme People’s Court to the Request for Instructions on the Case concerning the Application of Züblin International GmbH and Wuxi Woke General Engineering Rubber Co., Ltd. for Determining the Validity of the Arbitration Agreement (No.23 [2003] of No.4 Civil Tribunal of the Supreme People’s Court July 8, 2004).

76

Německá a čínská společnost si ujednaly v rozhodčí doloţce následující: „Arbitration ICC Rules, Shanghai shall apply.―300 Rozhodčí nález byl zhodnocen jako cizí rozhodčí nález podle Newyorské úmluvy. Rozhodčí doloţka byla shledána neplatnou301 z dŧvodu rozporu s článkem 16 rozhodčího zákona ČLR, neboť nebyl výslovně určen rozhodčí soud. V Soudních výkladech Nejvyššího lidového soudu ČLR o několika otázkách týkajících se použití rozhodčího zákona z 8. 9. 2006 dopadá článek 4 na případ, kdy strany odkazují v rozhodčí smlouvě na rozhodčí řád konkrétního rozhodčího soudu. Odkazem na řád konkrétního rozhodčího soudu v rozhodčí doloţce je určen rozhodčí soud 302 a taková rozhodčí doloţka je povaţována za platnou. Zahraniční straně mŧţe úprava v článku 16 rozhodčího zákona ČLR „vzít vítr z plachet―. Představme si situaci, ţe čínská a zahraniční strana si v rozhodčí doloţce zvolí rozhodčí řízení ad hoc v Pekingu a strany si samy ustanoví tři rozhodce. Z ustanovení článku 16 tedy vyplývá, ţe rozhodčí smlouva nesplňuje TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 321-322. 300 V roce 2004 proběhly v pevninské Číně celkem 3 rozhodčí řízení před ICC. IN: BÜHLER, M. W. – WEBSTER, T. H. Handbook of ICC Arbitration: Commentary, Precedents, Materials. London: Thomson Sweet & Maxwell, 2005, s. 189-190. 301 Podobně rozhodl lidový soud (Shanghai Intermediate People’s Court) ve věci Revpower Ltd. v. Shanghai Far East Aerial Technology Import and Export Corporation. Soud odmítl uznat a vykonat rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení před Rozhodčím soudem Obchodní komory ve Stockholmu. Strany si ujednaly v rozhodčí doloţce jako místo rozhodčího řízení švédský Stockholm a nezvolily si rozhodné právo. Rozhodčí soud Obchodní komory ve Stockholmu akceptoval spor a pravomoc k rozhodnutí ve věci. Čínský lidový soud posoudil platnost rozhodčí doloţky podle čínského práva a vyslovil neplatnost rozhodčí doloţky. Lidový soud pochybil v aplikaci článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, podle něhoţ má být platnost rozhodčí dohody posouzena podle práva země, kde byl rozhodčí nález vydán, tj. podle švédského práva. Chybná aplikace článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy není v čínské praxi výjimkou. IN: LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2, s. 174-175. TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 321. Příkladem správného výkladu platnosti rozhodčí doloţky je rozhodnutí čínského soudu (Xiamen Intermediate People’s Court) ve věci S & H Foodstuff Trading GmbH v Xiamen Lianfa Import & Export Corporation. Strany si ujednaly v rozhodčí doloţce rozhodčí řízení před německým Hamburg Exchange Commodity Association. Lidový soud posoudil platnost rozhodčí doloţky podle německého práva, tj. podle práva státu, kde byl rozhodčí nález vydán. Podobně také rozhodnutí ve věci Norbok Cargo Transport Services Co Ltd v China Navigation Technology Consultation & Services Company (1996). IN: KONG, QINGJIANG – HU, MINFEI. The Chinese Practice of Private International Law. Melbourne Journal of International Law. Roč. 3, č. 2, 2002, s. 433. 302 Článek 4 Judicial Interpretations on Several Issues Relating to the Application of the Arbitration Law (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7: „Where the arbitration agreement only agrees upon the applicable arbitration rules, it shall be deemed that no arbitration institution has been agreed upon, except where the parties concerned have reached a supplementary agreement, or where the arbitration institution can be determined according to the arbitration rules that have been agreed on.‖

77

náleţitosti na ni kladené. Pokud se chceme podrobněji zabývat otázkou, zda je taková rozhodčí smlouva automaticky neplatná ex tunc, musíme nahlédnout do podpŧrného ustanovení v článku 18 rozhodčího zákona ČLR. Suplementárním ustanovením k článku 16 rozhodčího zákona ČLR je pro případ nejasnosti nebo neúplnosti rozhodčí smlouvy právě článek 18. Tento článek umoţňuje stranám dodatečně se dohodnout na stálém rozhodčím soudu v případě, ţe se na něm v rozhodčí smlouvě opomněly shodnout, nebo dané ujednání o rozhodčím soudu je zatíţeno vadou nejasnosti. Příkladem nejasného ustavení rozhodčího soudu je ujednání o podřízení se rozhodčímu soudu v Pekingu, ale strany výslovně neurčí konkrétní rozhodčí soud 303 (zde mají dvě moţnosti: Rozhodčí soud v Pekingu či Rozhodčí soud CIETAC v Pekingu). 304 V takovém případě je stranám ponechána volnost dohodnout se na chybějících či vadných náleţitostech rozhodčí smlouvy v podobě dodatečného ujednání. V případě, ţe se strany dodatečně nedohodnou, povaţuje se rozhodčí smlouva za neplatnou.305 306 Domníváme se, ţe takové ustanovení je vstřícným krokem pro strany rozhodčího řízení, neboť v případném pochybení není rozhodčí smlouva automaticky neplatná, ale stranám je ponechána moţnost napravit nejasnosti v 303

Příkladem je Reply of the Supreme People’s Court to the Request for Letters on Affirming the Force of a Arbitral Agreements (Min Si Ta Zi [2005] No. 52) ve sporu Hangzhou Top Leader Textile Co., Ltd. vs. Forward Machinery Industrial Corporation (Hong Kong). Strany si ujednaly rozhodčí řízení před „Beijing Economy & Trade Arbitration Commission‖. Nicméně taková instituce neexistuje, proto je rozhodčí smlouva neplatná. Dostupné z: http://www.fdi.gov.cn/pub/FDI_EN/Laws/default_new.jsp [citováno 16. října 2009]. V dosahu české literatury z rozhodcovské praxe: BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 126 a násl. 304 TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 318-319. 305 Tamtéţ, s. 311-312. YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 587. THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 608-609. 306 Pro srovnání rozhodnutí lidového soudu (Liaoning Higher People’s Court) z roku 2004 ve věci Japan Shuangye Bedding & Clothing Co., Ltd. [Letter of Reply of the Supreme People’s Court to the Request for Instructions on the Case of Application for Determining the Validity of the Arbitration Agreement by the Applicant Japan Shuangye Bedding & Clothing Co., Ltd. (No.5 [2004] of No. 4 Civil Tribunal of Liaoning Higher People’s Court)]. V tomto sporu se jednalo o rozhodčí doloţku, ve které si strany zvolily obecně čínskou rozhodčí instituci („Chinese arbitration institution―) bez její konkrétní specifikace a rovněţ si nezvolily právo rozhodné, podle kterého by se posoudila platnost rozhodčí doloţky. Platnost rozhodčí doloţky bude v tomto sporu tedy posuzována podle práva místa fóra, tj. čínského práva. Podle článku 16 rozhodčího zákona ČLR musí rozhodčí doloţka obsahovat jasné určení rozhodčí instituce. Vzhledem k tomu, ţe strany nesplnily tento předpoklad a rovněţ se dodatečně nedomluvily na konkrétním rozhodčím soudu, tak je rozhodčí doloţka neplatná v souladu s článkem 18 rozhodčího zákona ČLR. Dostupné z: http://www.lawinfochina.com/law/display.asp?db=1&id=5004&keyword=Japan Shuangye Bedding [citováno 8. prosince 2009].

78

rozhodčí smlouvě. Z ustanovení článku 18 rozhodčího zákona ČLR vyplývá, ţe pokud se strany nedohodly v rozhodčí smlouvě na rozhodčí instituci, tak se na ni mohou dodatečně dohodnout. Proto zastáváme názor, ţe v případě, kdy si strany ujednají rozhodčí řízení ad hoc, nicméně dodatečně se dohodnou na rozhodčím soudu, je tímto rozhodčí smlouvě ponechána platnost. ČLR nemá specifické výhrady k rozhodčímu řízení ad hoc, pouze jej nepřipouští na čínském teritoriu a dŧvodem není nic jiného, neţ stará čínská tradice urovnávání sporŧ před stálou rozhodčí institucí. Tato tradice se promítá do současného rozhodčího zákona a je více neţ pravděpodobné, ţe se ještě několik let udrţí, neţ na čínské zákonodárce dopadne trend liberalizace. 2.4.3 Praktické východisko rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení v Číně Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení realizovaném v Číně se zabýval Nejvyšší lidový soud ČLR. Podle něj jsou rozhodčí smlouvy, ve kterých se strany podrobují rozhodčímu řízení ad hoc, neplatné v souladu s čínským právem. Tímto Nejvyšší lidový soud ČLR potvrdil čínskou právní úpravu, která zakazuje rozhodčí řízení ad hoc na čínském teritoriu bez výjimky. Příkladem je rozhodnutí ve věci People’s Insurance Company of China, Guangzhou Branch v. Guangdong Guanghe Power Co. Ltd.

307

z roku 2003.

Lidový soud v tomto rozhodnutí konstatoval, ţe ad hoc rozhodčí řízení není povoleným zpŧsobem řešení sporŧ v Číně. Všechna rozhodčí řízení realizovaná na čínském teritoriu – ať je či není právem rozhodným čínské právo – by měla být bez výjimky institucionální.308 V roce 2003 vydal Nejvyšší lidový soud ČLR návrh Ustanovení týkajících se případů rozhodčího řízení se zahraničním prvkem a cizích rozhodčích řízení

307

BROCK, D. – CHUA, EU JIN – SANGER, K. What to expect from arbitration in China. International Financial Law Review [online]. Supplement – The IFLR Guide to China 2004, vydáno 23. července 2004 [citováno 7. října 2009 ]. Dostupné z: http://www.iflr.com/Article/2026602/Whatto-expect-from-arbitration-in-China.html. CHUA, EU JIN. Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal (AIAJ). 2005, roč. 1, č. 1, s. 86. 308 Tamtéţ.

79

projednávaných před lidovými soudy309, kde je v článku 27 připuštěna výjimka pro rozhodčí řízení ad hoc v ČLR za předpokladu, ţe:310 a) všechny strany rozhodčí smlouvy pocházejí ze státŧ, které jsou smluvními státy Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, a b) vnitrostátní právo těchto stran nezakazuje rozhodčí řízení ad hoc. Dŧvod pod písmenem b) vylučuje moţnost ujednání platné rozhodčí smlouvy o rozhodčím řízení ad hoc v Číně mezi stranami, kdy jedna pochází z Číny a druhá ze zahraničí. Pokud by byl tento návrh přijat, byla by to jediná moţnost, jak by mohlo být realizováno rozhodčí řízení ad hoc v ČLR. Nicméně vázáno na podmínku, ţe obě strany sporu pochází mimo Čínu a ze zemí, jejichţ vnitrostátní právo umoţňuje ad hoc arbitráţ. Takový poţadavek je značně restriktivní ve srovnání s článkem II odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. 311

312

Připomínky zejména ze strany

zahraničních investorŧ v Číně byly vzneseny ohledně toho, aby byly odstraněny překáţky pro ad hoc rozhodčí řízení a uznávány ad hoc rozhodčí smlouvy.313 Návrh Nejvyššího lidového soudu ČLR by měl smysl pouze za předpokladu, ţe by dopadal také na čínské příslušníky.314 Na tomto místě poukazujeme na to, ţe k dnešnímu dni je tento návrh zapomenutým řešením. 315 Na čínském území je realizovatelnost rozhodčího řízení ad hoc zatím bez výjimky nepřípustná. Nicméně z výše

309

Draft of the Provisions of the Supreme People’s Court Regarding People’s Courts’ Handling of Arbitration Cases Involving Foreign Elements and Cases Arbitrated Abroad (December 31, 2003). 310 Článek 27 Draft of the Provisions of the Supreme People’s Court Regarding People’s Courts’ Handling of Arbitration Cases Involving Foreign Elements and Cases Arbitrated Abroad: „An arbitration agreement is invalid in which the parties have agreed to submit their disputes to ad hoc arbitration, except when the parties concerned are citizens of member countries to the 1958 United Nations Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards and the laws of such countries do not prohibit arbitration.‖ 311 Článek II odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ: „Každý Smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením.― 312 ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 168. 313 Tamtéţ. 314 REINSTEIN, E. S. Finding a Happy Ending for Foreign Investors: the Enforcement of Arbitration Awards in the People’s Republic of China. Bepress Legal Series [online]. Working Paper 506, Berkeley Electronic Press, 2005 [citováno 8. prosince 2009 ]. Dostupné z: http://law.bepress.com/expresso/eps/506/, s. 18. 315 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584, pozn. 4.

80

uvedeného návrhu vyplývá do budoucna stále větší moţnost povolení ad hoc rozhodčího řízení v Číně.316 2.4.4 Posouzení platnosti rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení v zahraničí: uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu před čínskými soudy Na problematiku neplatnosti rozhodčí smlouvy o ad hoc arbitráţi se nemŧţeme dívat obecně pouze z pohledu čínského práva vzhledem k tomu, ţe zde existuje moţnost uzavřít rozhodčí smlouvu o ad hoc arbitráţi v zahraničí. Jak to bude s platností rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení v zahraničí a následném procesu uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu v ČLR? ČLR je smluvním státem Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ od roku 1987.317 Proto není (obvykle318) překáţkou domáhat se před čínskými soudy uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení ad hoc. 319 Předpokladem pro uznání a výkon takového rozhodčího nálezu je:320 a) rozhodčí řízení ad hoc je v souladu s právem státu nebo regionu, kde se rozhodčí řízení konalo (lex arbitri), nebo b) rozhodčí řízení ad hoc je v souladu s právem rozhodným, které si strany pro arbitráţ zvolily. Za splnění výše uvedených předpokladŧ budou čínské soudy respektovat platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčí nález mŧţe být uznán a vykonán v souladu s Newyorskou úmluvou.321

316

REINSTEIN, E. S. Finding a Happy Ending for Foreign Investors: the Enforcement of Arbitration Awards in the People’s Republic of China. Bepress Legal Series [online]. Working Paper 506, Berkeley Electronic Press, 2005 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://law.bepress.com/expresso/eps/506/, s. 18. 317 Notice of the Supreme People’s Court Concerning Implementation of the New York Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards (1987). 318 REINSTEIN, E. S. Finding a Happy Ending for Foreign Investors: the Enforcement of Arbitration Awards in the People’s Republic of China. Bepress Legal Series [online]. Working Paper 506, Berkeley Electronic Press, 2005 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://law.bepress.com/expresso/eps/506/, s. 17. 319 FEI, LANFANG. Implementation of the New York Convention in China: A Case Study. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 2, s. 125. 320 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 56. 321 Tamtéţ.

81

Příkladem je rozhodnutí soudu (Guangzhou Maritime Court) ve věci Ocean Shipping Company Ltd. of Guangdong v. Marships of Connecticut z roku 1990. Čínská společnost Ocean Shipping Company se domáhala výkonu tří rozhodčích nálezŧ z rozhodčího řízení ad hoc v Londýně. Ţalovaná strana nezaplatila náhradu škody a čínská společnost se poté domáhala zaplacení vŧči třetí straně (Foreign Trade Transportation Company of China). Soud v čínském Kantonu (Kuang-čou) přezkoumal platnost rozhodčích nálezŧ podle anglického práva, tj. v souladu s ustanovením článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy podle práva státu, kde byl vydán rozhodčí nález. Následně soud nařídil třetí straně poskytnout plnění čínské společnosti Ocean Shipping Company. 322

323

Podobně také rozhodnutí

Dalian Ocean Transportation Co. (China) v. Tekso Pte (Singapore) z roku 1997 (Dalian Maritime Court) ve věci ad hoc rozhodčího nálezu z rozhodčího řízení před dvěma rozhodci v Londýně.324 Platností rozhodčí smlouvy o ad hoc rozhodčím řízení se zabýval Nejvyšší lidový soud ČLR v roce 1995 ve věci Productive Materials Corporation of Fujian Province vs. Jinge Shipping Ltd. Co. Soud odpověděl na dotaz lidového soudu niţší instance, ţe ve sporech s cizím prvkem je rozhodčí smlouva, ve které se strany dohodly na rozhodčím řízení ad hoc v zahraničí, platná.325 Otázkou platnosti smlouvy o rozhodčím řízení ad hoc se zabývá rovněţ stanovisko lidového soudu v Pekingu (Beijing Higher People`s Court) z roku 1999. Čínské právo neobsahuje ţádné ustanovení o rozhodčím řízení ad hoc. Podle tohoto stanoviska se tedy v případě, kdy si strany zvolí ad hoc arbitráţ a jako rozhodné právo čínské právo, bude taková rozhodčí smlouva neplatná z dŧvodu rozporu s čínským právem. Z toho vyplývá, ţe v případě, kdy si strany v rozhodčí smlouvě 322

MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 29-30. WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 366-368. LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2, s. 177. 323 Více praktických případŧ ohledně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ v Číně: WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003, s. 365-381. 324 LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2, s. 177. 325 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 56. Taktéţ spor: Hong Kong Yunwei Shipping Agency Co. Ltd v. Shenzhen Native Produce & Animal Byproducts & Tea Import/ Export Co. (No.18 [2002] of No.4 Civil Tribunal of the Supreme People’s Court, July 16, 2002). IN: Association For International Arbitration. In Touch, duben 2009, s. 8 [citováno 16. října 2009]. Dostupné z: http://www.arbitration-adr.org/documents/?i=46.

82

ujednají rozhodčí řízení ad hoc v zahraničí a jako právo rozhodné čínské právo, bude takové ujednání povaţováno za neplatné.326 2.4.5 Úniková cesta: ad hoc rozhodčí řízení v Hongkongu Strany se mohou vyhnout komplikacím spojeným s rozhodčím řízení ad hoc v pevninské Číně tím, ţe se podrobí ad hoc arbitráţi ve Zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky Hongkong.327 Zejména pokud strany sporu pŧsobí ve významných ekonomických oblastech v okolí Hongkongu, mohou se snadno vyhnout ustanovení článku 16 čínského zákona o rozhodčím řízení a vyřešit svŧj spor v ad hoc rozhodčím řízení v Hongkongu, který takovéto řízení umoţňuje.328 V této souvislosti nesmíme opomenout opětovně zmínit jednu význačnou skutečnost. Vzhledem k tomu, ţe se v dŧsledku politiky „jedna země, dva systémy― nahlíţí na Hongkong jako na zahraničí, tak pokud si dvě strany pocházející z Číny ujednají v rozhodčí smlouvě ad hoc rozhodčí řízení v Hongkongu, čínské právo neumoţňuje v čistě tuzemských sporech mezi čínskými osobami podřídit se arbitráţi v zahraničí. Článek 128 Contract Law umoţňuje stranám smlouvy s existujícím cizím prvkem podřídit se rozhodčímu řízení u čínské rozhodčí instituce (中国仲裁机构 „Zhongguo zhongcai jigou―, „Chinese arbitration institution―), nebo u jakékoliv jiné rozhodčí instituce ujednané v platné rozhodčí smlouvě (其他仲裁机构 „qita zhongcai jigou―, „any other arbitration institution―). Mnoho odborníkŧ 329 tedy vyvozuje, ţe pokud smlouva postrádá cizí prvek (to znamená absolutně ─ 326

TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 56. ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 166. 327 Pramenem rozhodčího řízení v Hongkongu je Arbitration Ordinance – Chapter 341. 328 Je to dáno tím, ţe se Čína řadí ke státŧm s několika rozdílnými právními systémy. Pevninská Čína, Hong Kong a Macao mají svŧj vlastní právní systém a jsou odkázány na svou vlastní právní úpravu. To je dŧsledkem politiky „jedna země, dva systémy― po návratu Hongkongu a Macaa pod správu Číny v roce 1997, resp. 1999. IN: HUANG, JIN – QIAN, XUEFEND ANDREW. ―One Country, Two Systems,‖ Three Law Families, and Four Legal Regions: the Emerging Inter-regional Conflict of Law in China. Duke J. Comp. & Int’l L. 1994-1995, roč. 5, s. 290 a násl. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004, s. 307, 339-340. 329 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584-585. JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 566-567.

83

objektivně ─ daný mezinárodní prvek, nepřipouští se mezinárodní povaha řízení za účelem delokalizace rozhodčího řízení, tj. relativní mezinárodní prvek), mohou se strany podrobit rozhodčímu řízení pouze v pevninské Číně. V roce 2004 se k této problematice vyjádřil Nejvyšší lidový soud ČLR330, jenţ zdŧraznil, ţe podle článku 257 odst. 1 občanského soudního řádu ČLR a článku 65 rozhodčího zákona ČLR 331 si mohou strany ujednat rozhodčí řízení ve sporech z ekonomických, obchodních, dopravních či námořních transakcí s mezinárodním prvkem u čínské rozhodčí instituce, nebo u jakékoliv jiné rozhodčí instituce. Tímto čínské právo nepovoluje ve sporech tuzemských subjektŧ bez existence mezinárodního prvku podrobit se rozhodčímu řízení u zahraniční rozhodčí instituce, popř. ad hoc rozhodčímu řízení v zahraničí.332 Taková rozhodčí smlouva bude lidovým soudem prohlášena za neplatnou.333 Teoreticky by arbitráţ v Hongkongu mezi dvěma čínskými stranami mohla proběhnout, ale ohroţen by mohl být proces uznání a výkonu rozhodčího nálezu před čínským soudem. Čínský soud by odmítl výkon takového cizího rozhodčího nálezu z dŧvodu delokalizace rozhodčího řízení, tj. umělého vytvoření zahraničního prvku přenesením sporu do Hongkongu (tzv. relativní mezinárodní povaha řízení334), a vyslovit neplatnost takové rozhodčí smlouvy. Konkrétní případ by si vyloţil jako obcházení čínského zákona (existující vazba pouze na čínský právní řád 335 ) a argumentoval by rozporem s čínským veřejným pořádkem (v souladu s článkem 7 Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezů mezi pevninskou

330

YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584, pozn. 4 písm. b). Draft Provision Regarding the Handling By the People’s Court of Cases Involving Foreign-related Arbitrations and Foreign Arbitrations z 31. 12. 2004. 331 Článek 65 rozhodčího zákona ČLR: „The provisions in this chapter apply to arbitration of disputes arising from foreign economic cooperation and trade, transportation and maritime matters. Matters not covered by this chapter shall be handled according to other relevant provisions of this law.‖ 332 Problematice rozhodování čistě vnitrostátních sporŧ v rozhodčím řízení v zahraničí se v dosahu českého práva zabývá: RŦŢIČKA, K. Rozhodování „vnitrostátních sporŧ― v rozhodčím řízení v zahraničí. Právní rádce. 1997, č. 10, s. 3-5. 333 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584, pozn. 4 písm. b). MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 398. 334 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 44. 335 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584, pozn. 4. Dále také: JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 568.

84

Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong336). Mezi pevninskou Čínou a Hongkongem se nemohou pouţít ustanovení Newyorské úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ. V rámci trendu vzájemné justiční spolupráce – po roce 1997 po navrácení Hongkongu Číně – bylo 21. 6. 1999 přijato Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezů mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong. Ujednání se výslovně nezmiňuje o rozhodčích nálezech vydaných v ad hoc rozhodčím řízení, proto mohla tato otázka narazit na rozdílný výklad v pevninské Číně a v Hongkongu. Případným domněnkám bylo učiněno za dost aţ po osmi letech, kdy se hongkongská strana oficiálně dotázala Nejvyššího lidového soudu ČLR, zda jsou rozhodčí nálezy vydané v rozhodčím řízení ad hoc v Hongkongu vykonatelné v Číně. Ve své odpovědi se Nejvyšší lidový soud ČLR vyjádřil 25. 10. 2007 pozitivně a potvrdil, ţe rozhodčí nálezy ad hoc jsou vykonatelné v pevninské Číně (článek 7 Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezŧ mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong taxativně vymezuje dŧvody pro odepření výkonu rozhodčího nálezu, jeţ jsou srovnatelné s dŧvody vymezenými v článku V Newyorské úmluvy).337

336

Arrangement concerning Mutual Enforcement of Arbitral Awards between the Mainland and the Hong Kong Special Administrative Region (Shenzhen, 21.6.1999). Rovněţ bylo 30. 10. 2007 přijato Ujednání o vzájemném uznávání a výkonu rozhodčích nálezů mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Macao (Arrangement between Mainland and the Macau Special Administrative Region on Reciprocal Recognition and Enforcement of Arbitral Awards). 337 LAU, DAVE. Enforcement of Hong Kong Ad Hoc Arbitral Awards in Mainland China. Spring 2008, International Disputes Quarterly [online]. White & Case, jaro 2008 [citováno 7. října 2009]. Dostupné z: http://www.whitecase.com/idq/spring_2008_5/. Článek 7 Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezů mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong: „The party against whom an application is filed may, after receiving notice of an arbitral award, whether made in the Mainland or in the HKSAR, adduce evidence to show any of the situations set out below. Upon such evidence being examined and any of the said situations being found proved, the relevant court may refuse to enforce the arbitral award: (1) A party to the arbitration agreement was, under the law applicable to him, under some incapacity, or the arbitration agreement was not valid under the law to which the parties subjected it, or, failing any indication thereon, under the law of the place in which the arbitral award was made; (2) The party against whom the application is filed was not given proper notice of the appointment of the arbitrator or was otherwise unable to present his case; (3) The award deals with a difference not contemplated by or not falling within the terms of the submission to arbitration, or the award contains decisions on matters beyond the scope of the submission to arbitration. However, if the award contains decisions on matters submitted to arbitration that can be separated from those not so submitted, that part of the award which contains decisions on matters submitted to arbitration shall be enforced; (4) The composition of the arbitral authority or the arbitral procedure was not in accordance with agreement of the parties or, failing such agreement, with the law of the place where the arbitration took place; (5) The award has not yet become binding on the parties, or has been set aside or suspended by the court or in accordance with the law of the place where the arbitration took place;

85

V prŧběhu psaní této disertační práce jsme se dostali k zajímavým záznamŧm: v současné době neexistuje ţádná evidence toho, ţe by čínský lidový soud odmítl uznat rozhodčí řízení v Hongkongu v domácích (čistě čínských) sporech. Bohuţel nemáme přístup k jednotlivým případŧm, proto nemŧţeme uvést, zda některé z rozhodčích řízení bylo realizováno ve formě ad hoc. Na tomto místě se však domníváme, ţe vzhledem k trendu upřednostnění stálých rozhodčích soudŧ čínskými stranami z dŧvodu neznalosti ad hoc arbitráţe zde existuje minimální moţnost. Nejvyšší lidový soud ČLR vydal v roce 2006 Soudní výklady Nejvyššího lidového soudu ČLR o několika otázkách týkajících se použití rozhodčího zákona338, kde se zabýval platností rozhodčích smluv s cizím prvkem. V souladu s článkem 16 se platnost rozhodčí smlouvy s mezinárodním prvkem posuzuje podle práva zvoleného stranami. V případě, ţe se strany nedohodly na rozhodném právu, posuzuje se platnost rozhodčí smlouvy podle práva místa rozhodčího řízení (lex arbitri) 339 ; pokud se strany nedohodly na rozhodném právu, ani na místě rozhodčího řízení, nebo takové určení není určité, pouţije se právo místa soudu (lex fori). Nejvyšší lidový soud ČLR tímto potvrdil princip obsaţený v článku V odst. 1

If the relevant court finds that under the law of the place of enforcement, the dispute is incapable of being settled by arbitration, then the court may refuse to enforce the award. The enforcement of the award may be refused if the court of the Mainland holds that the enforcement of the arbitral award in the Mainland would be contrary to the public interests of the Mainland, or if the court of the HKSAR decides that the enforcement of the arbitral award in Hong Kong would be contrary to the public policy of the HKSAR.― 338 Judicial Interpretations on Several Issues Relating to the Application of the Arbitration Law (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7. Dostupné z: http://www.fdi.gov.cn/pub/FDI_EN/Laws/default_new.jsp . 339 Volba práva je obecně uznávaným principem čínského mezinárodního práva soukromého. V článku 126 Contract Law of the People’s Republic of China zaujímá kolizní volba práva pro smluvní závazky vŧdčí postavení. V případě neexistence volby práva se smlouva řídí právním řádem státu, se kterým je spjata nejúţeji („closest connection―). Právě lex arbitri je promítnutím pravidla nejuţšího spojení. IN: ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 165. Volba práva je relativně novým institutem v čínském právu. Poprvé byla zakotvena do Foreign Economic Contract Law v roce 1985. Nicméně volba práva měla v té době minimální dopad na čínské státní příslušníky, neboť ti měli velice omezený prostor uzavírat smlouvy se zahraniční stranou. Teprve přijetím Contract Law v roce 1999 má volba práva praktický význam a čínské osoby mohou vstupovat do smluvních vztahŧ se zahraničními stranami bez omezení. IN: ZHANG, MO. Choice of Law in Contracts: A Chinese Approach. Northwestern Journal of International Law & Business. 2006, roč. 26, s. 312-314. Nicméně volba práva je vyloučena u některých typŧ smluv, kterými jsou například smlouvy o joint ventures (smlouvy o podílových a smluvních joint ventures). Tyto smlouvy, včetně rozhodčí doloţky, se řídí čínským právem.

86

písm. a) Newyorské úmluvy.340 Taková koncepce byla přijata také v článku 34 odst. 2 písm. a) (i) Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi.

341

Úprava v článku 7 odst. 1 Ujednání o vzájemném výkonu

rozhodčích nálezů mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong plně následuje ustanovení článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy. 342 Výklad v článku 16 „soudních výkladŧ― není nadbytečným postupem vzhledem k tomu, ţe tyto interpretační zdroje Nejvyššího lidového soudu ČLR jsou adresovány lidovým soudŧm.343 Nicméně ustanovení článku 16 „soudních výkladŧ― poskytuje únikovou cestu posoudit platnost rozhodčí smlouvy podle lex fori. Některé čínské soudy mohou chybně aplikovat článek V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy a posoudit platnost rozhodčí smlouvy podle čínského práva (viz výše zmiňovaný spor Revpower Ltd. v. Shanghai Far East Aerial Technology Import and Export Corporation344). Proto ustanovení článku 16 mŧţe vést ke zmatečnosti čínských soudŧ ohledně posouzení platnosti rozhodčí smlouvy, zejména pokud nemají zkušenosti s aplikací Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Nejvyšší soud ČLR ve svých „výkladech― nezmiňuje situaci, kdy se jedná o 340

Článek V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ: „Uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon: a) že strany dohody zmíněné v čl. II byly podle zákona, který se na ně vztahuje, nezpůsobilé k jednání nebo že zmíněná dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily, nebo, v nedostatku odkazu v tomto směru, podle práva země, kde nález byl vydán …―. 341 Článek 34 odst. 2 písm. a) (i) Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi: „Rozhodčí nález může být soudem … zrušen pouze, jestliže strana uplatňující žádost prokáže, že … smlouva není platná podle práva, kterému ji strany podřídily, nebo, pokud neexistuje žádný odkaz na právo konkrétního Státu, podle práva tohoto Státu [lex arbitri] …―. 342 Článek 7 odst. 1 Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezŧ mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong: „The party against whom an application is filed may, after receiving notice of an arbitral award, whether made in the Mainland or in the HKSAR, adduce evidence to show any of the situations set out below. Upon such evidence being examined and any of the said situations being found proved, the relevant court may refuse to enforce the arbitral award: (1) A party to the arbitration agreement was, under the law applicable to him, under some incapacity, or the arbitration agreement was not valid under the law to which the parties subjected it, or, failing any indication thereon, under the law of the place in which the arbitral award was made; …―. 343 TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 314. 344 Viz poznámka pod čarou 301. Fei Lanfang zaznamenává změnu v přístupu čínských soudŧ; chybné posouzení jako v rozhodnutí Revpower je výjimkou. IN: FEI, LANFANG. Implementation of the New York Convention in China: A Case Study. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 2, s. 126.

87

posouzení platnosti rozhodčí smlouvy před čínskými lidovými soudy v případě cizího rozhodčího nálezu vydaného v Hongkongu v čistě vnitrostátním čínském právním vztahu. 345 Za těchto okolností nejsou dány překáţky pro výkon cizího rozhodčího nálezu z Hongkongu před čínskými soudy. V této rovině jsme svědky prolomení absolutně daného cizího prvku v čínské praxi ve prospěch relativní mezinárodního povahy rozhodčího řízení. Jediným předpokladem je, ţe si strany v rozhodčí smlouvě výslovně neurčí čínské právo jako rozhodné právo, podle něhoţ je ad hoc rozhodčí smlouva v rozporu se zákonem. Pokud se k dané problematice nevyjádří sám Nejvyšší lidový soud ČLR, bude s největší pravděpodobností pokračovat trend výkonu rozhodčích nálezŧ z Hongkongu v čistě tuzemských sporech. Zde rovněţ zaznamenáme prolomení jurisdikční doktríny a nastupující vliv smluvní doktríny. Smluvní doktrína 346 zaručuje stranám autonomii a rozhodčí smlouvu jako pilíř rozhodčího řízení. Strany samy ovlivňují svou volbou druh rozhodčího řízení (ad hoc, institucionální), místo řešení sporu a rozhodné právo. 2.4.6 Související poznámka pro zahraniční investory v Číně Zahraniční investory ve společných podnicích v Číně ve formě podílových a smluvních joint ventures by navýsost měla zajímat problematika ad hoc rozhodčího řízení ve sporech vznikajících z těchto smluv. 347 Podle článku 15 zákona o čínsko-zahraničních podílových joint ventures mají strany moţnost vyřešit spor v rozhodčím řízení před čínskou rozhodčí institucí („Chinese arbitration agency―), nebo v rozhodčím řízení u jiné rozhodčí instituce („another arbitration agency―). Podobně článek 25 zákona o čínsko-zahraničních smluvních joint ventures, podle kterého se mohou strany podrobit rozhodčímu řízení před čínskou rozhodčí institucí („Chinese arbitration agency―), nebo před 345

Počet takových sporŧ vzrostl z 5 v roce 2000 na 18 v roce 2006. IN: JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 568, pozn. 14. 346 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 55-56. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 14-15. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 188-189. RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 22. 347 WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1, s. 54. MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 29.

88

jinou rozhodčí institucí („any other arbitration agency―) v souladu s rozhodčí doloţkou ve smlouvě o zaloţení smluvního joint venture, či pozdějším písemném ujednání o rozhodčím řízení. V tomto momentě nás napadne, ţe čínský překlad do angličtiny je nepřesný a místo termínu „agency― měl zákonodárce zvolit obecně pouze rozhodčí řízení. Čínský zákon nemŧţe exteritoriálně zakazovat a diktovat formu rozhodčího řízení v zahraničí, pokud je rozhodčí řízení ad hoc v souladu s místem rozhodčího řízení, zejména s přihlédnutím k tomu, ţe ad hoc rozhodčí nález bude z principu uznán čínskými lidovými soudy podle Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Na tomto místě nesmíme opomenout jednu skutečnost ve smlouvách o joint ventures mezi čínskými a zahraničními partnery: otázka rozhodného práva. V souladu s čínským zákonem (kogentní ustanovení článku 126 odst. 2 Contract Law348) se smlouvy o podílových a smluvních joint ventures řídí čínským právem. Proto v případě, kdy dojde k rozhodčímu řízení v zahraničí, musí být aplikováno čínské právo jako právo rozhodné pro posouzení platnosti rozhodčí doloţky, jinak je ohroţen výkon rozhodčího nálezu v ČLR. Čína se snaţí zasahovat do této oblasti tím, ţe čínští úředníci ve fázi uzavíraní smluv o zaloţení joint ventures (jeţ podléhají jejich schválení) poţadují nezřídka souhlas stran podrobit se rozhodčímu řízení v Číně.349 Z tohoto dŧvodu se čínští zákonodárci v zákonech o joint ventures zmiňují pouze o institucionalizovaném rozhodčím řízení. Rozhodčí řízení ad hoc v zahraničí v případě joint ventures není přípustné, neboť se smlouva, včetně rozhodčí doloţky, bude řídit čínským právem, podle něhoţ není přípustná ad hoc arbitráţ na čínském teritoriu. 2.4.7 Dílčí shrnutí V úvodu této kapitoly jsme si vytyčili cíl: rozebrat nemoţnost realizace ad hoc arbitráţe v Číně. Na tomto místě si shrneme závěry, ke kterým jsme dospěli. V souladu s článkem 16 rozhodčího zákona ČLR je rozhodčí smlouva o ad 348

Contract Law of the People’s Republic of China (1999). ZHAO, XIUWEN – KLOPPENBERG, L. A.: Reforming Chinese Arbitration Law and Practices in the Global Economy. University of Dayton Law Review. 2006, roč. 31, č. 3, s. 402. YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584-585. 349

89

hoc arbitráţi realizované na čínském teritoriu neplatná bez ohledu na to, zda se jedná o domácí rozhodčí řízení nebo domácí rozhodčí řízení mezinárodní, a to bez přihlédnutí k tomu, zda je či není právem rozhodným pro rozhodčí smlouvu čínské právo. Podle čínských autorŧ 350 by případné povolení ad hoc rozhodčího řízení přineslo pro čínskou arbitráţ větší soulad s ustanoveními Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, jehoţ smluvní stranou je ČLR od roku 1987. Zejména pokud se jedná o ustanovení článku II odst. 1 Newyorské úmluvy, kdy je závazkem smluvních státŧ uznat písemnou dohodu o podrobení se rozhodčímu řízení. Pod písemnou dohodu rozsahově spadá písemná dohoda o ad hoc rozhodčím řízení. V případě ad hoc mezinárodního rozhodčího řízení by čínský soud měl posoudit platnost rozhodčí smlouvy podle práva, které si strany zvolily [v takovém směru se vyjádřil Nejvyšší lidový soud ČLR v „soudních výkladech― z roku 2006, obdobně také článek V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy].351 Kamenem nejistoty ovšem zŧstává, jestli čínský soud uzná volbu rozhodného práva. Praxí zŧstává, ţe se některé čínské soudy obtíţně vypořádávají s takovou autonomií vŧle stran. Soudy upřednostňují snadnější cestu aplikace čínského hmotného práva 352 , tj. článku 16 rozhodčího zákona ČLR, podle něhoţ je rozhodčí smlouva o ad hoc rozhodčím řízení neplatná. Tento přístup vyplývá ze soudních rozhodnutí, podle kterých by měla být všechna rozhodčí řízení na čínském území probíhat před stálými soudy bez ohledu na to, zda je či není právem rozhodným čínské právo. Jde-li o uznání a výkon cizích rozhodčích nálezŧ vydaných v ad hoc rozhodčím řízení v zahraničí, Čína je smluvním státem Newyorské úmluvy. Cizí rozhodčí nálezy jsou čínskými soudy ve většině případŧ uznány a vykonány. V roce 2003 naznačil Nejvyšší lidový soud ČLR v návrhu Ustanovení týkajících se případů rozhodčího řízení se zahraničním prvkem a cizích rozhodčích řízení projednávaných před lidovými soudy moţnost ad hoc rozhodčího řízení v pevninské Číně. Nicméně tento návrh připouštěl dopad výhradně na strany pocházející mimo ČLR a navíc za předpokladu, ţe obě pocházejí ze zemí, jejichţ 350

Například ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2, s. 169. 351 Tamtéţ, s. 166. 352 Tamtéţ, s. 167. FEI, LANFANG. Implementation of the New York Convention in China: A Case Study. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 2, s. 126.

90

vnitrostátní právo umoţňuje ad hoc arbitráţ. Tyto předpoklady jsou značně restriktivní v porovnání s ustanovením článku II odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Návrh nebyl nikdy oficiálně přijat. Dŧsledkem je přetrvávající nemoţnost realizace ad hoc rozhodčího řízení na čínském území. Na tomto místě konstatujeme, ţe do budoucna bude navýsost zajímavé sledovat, jak se čínská legislativa vypořádá s ad hoc rozhodčím řízením. Není pochyb, ţe výše zmiňovaný návrh poukazuje na uvolnění negativní pozice Číny k ad hoc rozhodčímu řízení.

¨

91

3. ROZHODČÍ SMLOUVA 3.1 Arbitrabilita sporu 3.1.1 Obecně k arbitrabilitě Arbitrabilitou sporu rozumíme okruh sporŧ přípustných k rozhodčímu řízení. Strany si mohou ujednat v rozhodčí smlouvě, ţe jakýkoliv spor vznikající z jejich smluvního vztahu bude řešen v rozhodčím řízení. Avšak taková autonomie vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení je limitována vnitrostátním právem a zároveň v určitých věcech nelze odebrat obecným soudŧm jejich výlučnou pravomoc. V teorii se hovoří o tzv. objektivní arbitrabilitě.353 Zde si dovolíme vymezit tzv. objektivní arbitrabilitu hmotněprávní, kdy zákon výslovně uvádí, jaké spory jsou či nejsou arbitrabilní (pozitivní či negativní vymezení), a tzv. objektivní arbitrabilitu procesněprávní, jeţ vyplývá z ustanovení procesního předpisu, který zakládá výlučnou pravomoc obecného soudu v určitých věcech (negativní vymezení). Vedle toho odlišujeme tzv. subjektivní arbitrabilitu354, která má dopad na konkrétní právní subjekty. V dŧsledku vnitrostátní regulace mohou být státy a státní podniky omezeny podrobit se rozhodčímu řízení, popř. vyţadují zvláštní oprávnění. Subjektivní arbitrabilita má ovšem také jiný význam.355 Tímto pojmem označujeme situaci, kdy je spor objektivně arbitrabilní, avšak autonomií vŧle stran dojde k zúţení předmětu rozhodčí smlouvy.356 Otázka arbitrability sporu mŧţe být posouzena při zahájení rozhodčího řízení podle lex arbitri, avšak zpětně také z pohledu právního řádu státu, kde se ţádá o uznání a výkon rozhodčího nálezu. Tato otázka má značný dopad na rozhodčí řízení a mŧţe vést k tomu, ţe rozhodčí nález nebude nikdy vykonán ve 353

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 188. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 116. 354 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 187. 355 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 116. 356 Tamtéţ. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 285-286. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 75.

92

státě strany, jejíţ právní řád je značně „proti-arbitrabilní―.357 Vezměme si spory z mimosmluvních právních vztahŧ v čínském prostředí do druhé poloviny 90. let minulého století. V Číně byl do té doby zastáván názor opírající se o nearbitrabilitu sporŧ z mimosmluvních závazkŧ. V praktické rovině se situace mohla promítnout tak, ţe v případě cizího rozhodčího nálezu měl čínský soud moţnost odmítnout uznání a výkon takového rozhodčího nálezu, ve kterém se zahraniční strana domáhala jeho výkonu vŧči čínskému subjektu. Takové jednání čínského soudu by bylo v souladu s článkem V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy, neboť podle čínského práva nejsou takové spory předmětem rozhodčího řízení. Zajímavostí ovšem je, ţe rozhodčí zákon ČLR a občanský soudní řád ČLR vymezují dŧvody pro odepření uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ domácích a domácích mezinárodních. Jde-li o cizí rozhodčí nálezy, jeţ byly vydány ve státě, který není smluvní stranou Newyorské úmluvy358, lze se opřít o ustanovení článku 269 občanského soudního řádu ČLR. Podle něho bude lidový soud postupovat v souladu s mezinárodní úmluvou nebo podle zásady vzájemnosti. Za předpokladu, ţe existuje bilaterální smlouva mezi státy, situace se zřetelně vyjasní. Avšak mnohem nepředvídatelný bude přístup zaloţený na recipročním principu uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Zde je navýsost jasné, ţe čínské soudy s největší pravděpodobností odmítnou uznat a vykonat takové rozhodčí nálezy bez ohledu na to, zda je spor arbitrabilní podle čínského práva. Otázkou arbitrability se nezabývá ţádná mezinárodní úmluva, ani Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Jedná se o záleţitost národních právních řádŧ. Většina právních řádŧ vymezuje arbitrabilitu ve věcech majetkových sporŧ, o nichţ lze uzavřít smír, popř. sporŧ o právech, se kterými mohou strany disponovat. V negativním vymezení arbitrability se národní právní úpravy shodují pouze ve sporech o osobním stavu a v trestních věcech. Aktuálním trendem je rozšiřování arbitrability na spory ve věcech rodinněprávních, práva duševního vlastnictví, insolvenčního práva a ve věcech veřejného zájmu (např. právo hospodářské soutěţe). S široce vymezenou arbitrabilitou ve věcech majetkových sporŧ dochází k odklonu od pŧvodního záměru rozhodčího řízení na spory mezi obchodníky. Dŧsledkem toho je rozšiřování arbitrability v dalších 357

RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 58. 358 ČLR učinila výhradu k článku I odst. 3 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ.

93

soukromoprávních vztazích, včetně rodinného práva, dědického práva, pracovního práva, spotřebitelského práva. Tímto dochází k překonání pŧvodní záměru rozhodčího řízení, kterým je řešení sporŧ v obchodním styku, tak jak je nastaveno ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. V této části disertační práce se budeme zabývat arbitrabilitou v rozhodčím zákoně ČLR. Jako hypotézu jsme si stanovili potvrzení úvahy, ţe rozhodčí řízení je v Čínské lidové republice vázáno na obchodní souvislosti a rozšiřování arbitrability je otázkou úpravy v rozhodčích řádech jednotlivých rozhodčích soudŧ. K analýze dané problematiky dospějeme na základě následujících otázek: Sleduje čínská úprava pŧvodní obchodní aspekt rozhodčího řízení? Jaké spory jsou nearbitrabilní? Podléhá trendu rozšiřování arbitrability? Je čínská úprava méně liberální ve srovnání s maximálním vymezením arbitrability v některých právních řádech? 3.1.2 Arbitrabilita ve Vzorovém zákoně UNCITRAL Otázkou vymezení arbitrability se výslovně nezabývá Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi359, který se zmiňuje v článku 1 odst. 1 pouze o pŧsobnosti na mezinárodní obchodní rozhodčí řízení. Podle výkladu by měl být termín „obchodní― interpretován široce a dopadat na obchodní vztahy smluvní a mimosmluvní. Tímto se Vzorový zákon UNCITRAL nepřímou cestou vyjadřuje k přípustnosti řešení sporŧ v rozhodčím řízení. Takový přístup je značně liberální s dopadem na veškeré obchodní vztahy smluvní a mimosmluvní. Nicméně konkrétní omezení je v pŧsobnosti národních právních řádŧ. V takovém směru se vyjadřuje článek 1 odst. 5 Vzorového zákona UNCITRAL. Podle tohoto ustanovení nejsou dotčeny vnitrostátní předpisy státu z dŧvodu, ţe určité spory nemohou být řešeny v rozhodčím řízení, nebo mohou být řešeny podle odlišných ustanovení neţ ve Vzorovém zákoně UNCITRAL. V praxi mohou státy vyloučit arbitrabilitu určitých sporŧ ze zákona nebo tím, ţe je v takových věcech zaloţena výlučná pravomoc obecných či zvláštních soudŧ.360 359

UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration 1985, pozn. 2. Explanatory Note by the UNCITRAL secretariat on the 1985 Model Law on International Commercial Arbitration as amended in 2006, s. 26, para. 12. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 108. 360 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 200. Obdobně také: Report of Working

94

Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL) přikládá otázce arbitrability prioritní význam. 361 Pracovní skupina pro rozhodčí řízení a konciliaci se zabývá otázkou celosvětového konsensu vymezení arbitrability. Ve zprávě z roku 2008 se zaměřila na to, zda by měla být arbitrabilita vymezena pozitivně, tj. v obecné rovině s uvedením demonstrativního výčtu sporŧ, nebo negativně s výčtem otázek nepřípustných k rozhodčímu řízení. Pracovní skupina došla k závěru, ţe otázka arbitrability souvisí s veřejným pořádkem, který je obtíţné jednotně definovat z pohledu rozdílných právních řádŧ. 362 V kontextu mezinárodní arbitráţní praxe je termín veřejný pořádek široce interpretován. Zpráva Komise pro mezinárodní právo obchodní ohledně Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi objasňuje, ţe pojem veřejný pořádek, jenţ se pouţívá v Newyorské úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ a dalších mezinárodních smlouvách, zahrnuje základní právní principy a spravedlnost v hmotněprávní a procesněprávní rovině.363 364 Výčet sporŧ přípustných k rozhodčímu řízení by mohl ohrozit veřejný pořádek, jenţ je spojován s určitými zájmy a hodnotami státu, které se vyvinuly a zastávají své místo v právním řádu takového státu.365 Doporučeným opatřením je, ţe jednotlivé státy vymezí okruh sporŧ nepřípustných pro rozhodčí řízení. Sporné strany si poté ověří, zda je jejich spor arbitrabilní podle práva místa rozhodčího řízení (lex arbitri) a místa výkonu rozhodčího nálezu.366 3.1.3 Arbitrabilita ve vybraných právních řádech Otázka arbitrability a její vymezení v jednotlivých právních řádech je Group II (Arbitration and Conciliation) on the work of its forty-seventh session (A/CN.9/641), 47th session, Vienna, 10-14 September 2007, s. 2, para. 4. Report of Working Group II (Arbitration and Conciliation) on the work of its forty-ninth session (A/CN.9/665), 49th session, Vienna, 15-19 September 2008, s. 2, para. 4. 361 Report of the Working Group on Arbitration and Conciliation on the work of its forty-eighth session (A/CN.9/646), 48th session, New York, 4-8 February 2008, s. 2, para. 4. 362 Tamtéţ, s. 2-3. 363 SCHLAEPFER, A. V. – PINSOLLE, P. – DEGOS, L. IAI Series on International Arbitration No. 3, Towards a Uniform International Arbitration? New York: Juris Publishing Inc., 2005, s. 165. 364 K základním hmotněprávním principŧm se řadí dobrá víra, pacta sunt servanda, zákaz zneuţití práv a zákaz vyvlastnění bez náhrady. IN: tamtéţ, s. 121. V procesněprávní rovině zejména právo na spravedlivý proces a rovné zacházení. IN: tamtéţ, s. 179-189. 365 Report of the Working Group on Arbitration and Conciliation on the work of its forty-eighth session (A/CN.9/646), 48th session, New York, 4-8 February 2008, s. 2-3, para. 4. 366 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 108-109.

95

kontroverzní problematikou. Nepřípustnost sporŧ k rozhodčímu řízení se liší stát od státu.367 Obecně přijatelným řešením vymezení arbitrability sporŧ jsou majetkové spory, popř. spory o právech, jeţ jsou v plné dispozici stran. Následně většina právních řádŧ vymezuje negativně okruh sporŧ, které jsou nepřípustné k rozhodčímu řízení. Většina národních právních úprav se shodne na tom, ţe nearbitrabilní jsou spory ve věcech osobního stavu a ve věcech trestního práva. Některé státy dále omezují rozhodčí řízení například ve věcech konkurzního práva, v pracovněprávních sporech, ve sporech z práv duševního vlastnictví, nárokŧ z cenných papírŧ, rodinného práva, dědictví či nemovitostí. Mnoho státŧ se negativně staví k rozhodčímu řízení ve věcech souvisejících s veřejným zájmem (např. právo na ochranu hospodářské soutěţe).368 Tato kapitola vychází z premisy, ţe posouzení arbitrability závisí na rozsahu arbitrability podle práva místa rozhodčího řízení a podle práva místa uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Cílem je nastínit dvojí trend přístupu k otázce arbitrability ve vybraných právních řádech: „liberální― trend maximálního rozšiřování sporŧ přípustných k rozhodčímu řízení (například v USA, Švýcarsku, Francii, Itálii a Singapuru) a vazba rozhodčího řízení na pŧvodní obchodní aspekt (poukáţeme na Čínskou lidovou republiku, Vietnamskou socialistickou republiku a Kazachstán). Arbitrabilita v rozhodčím zákoně ČLR je vymezena tak, aby korespondovala s původním záměrem rozhodčího řízení, kterým je řešení sporŧ v obchodním styku. V tomto směru se ovšem nedá srovnávat s trendem rozšiřující arbitrability 369 v mnoha právních řádech. Některé právní úpravy zastávají ve věcech majetkových sporŧ přístup široce vymezené arbitrability (tzv. maximální připuštění arbitrability370). Ve Švýcarsku se otázkou arbitrability zabývá článek 177 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém.371 Rozhodčímu řízení mohou být podrobeny jakékoliv spory z

367

BORN, G. B. International commercial arbitration: commentary and materials. Ardsley: Transnational Publishers, 2001, s. 245. 368 Tamtéţ, s. 245-246. 369 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 194-195. 370 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 28-29. 371 Článek 177 Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht: „All pecuniary claims may be submitted to arbitration.

96

majetkových práv. Připuštěna je rovněţ arbitrabilita sporŧ o dědictví372, ve věcech práv z duševního vlastnictví, konkurzního práva373 a práva hospodářské soutěţe.374 Ve Francii vymezuje arbitrabilitu sporŧ článek 2059 francouzského občanského zákoníku, podle něhoţ se kaţdý mŧţe podrobit rozhodčímu řízení ve vztahu k právŧm, se kterými mŧţe volně disponovat. 375 Podle článku 2061 občanského zákoníku je platná rozhodčí smlouva ve smlouvách vztahujících se k „profesionální činnosti―, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.376 Profesionální činností se rozumí závislá činnost včetně pracovněprávních vztahŧ, s výjimkou zaměstnancŧ pro pomocné domácí práce. 377 V souladu s článkem 2060 nejsou obecně arbitrabilní spory týkající se veřejného řádu. 378 Jde-li o mezinárodní rozhodčí řízení, je v otázce arbitrability rozhodující mezinárodní veřejný zájem.379 V Itálii mohou být podle článku 806 občanského soudního řádu řešeny před rozhodci spory mezi stranami, s výjimkou individuálních pracovních sporŧ, sporŧ ze sociálního zabezpečení a povinné zdravotní péče, sporŧ týkajících se osobního stavu a ve věcech rozvodŧ a dalších sporŧ, o kterých nemŧţe být uzavřen smír.380 V Singapuru jsou podle článku 11 odst. 1 zákona o mezinárodním rozhodčím řízení všechny spory, ve kterých se strany dohodly na rozhodčím řízení,

If one party to an arbitration agreement is a State or an enterprise dominated by or an organization controlled by a State, it may not invoke its own law to contest the arbitrability of a dispute or its capacity to be subject to an arbitration.― 372 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 28-29. 373 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 84. 374 WEGEN, G. – WILSKE, S. Arbitration 2009 in 47 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 292. 375 Článek 2059 Code Civil: „All persons may make arbitration agreements relating to rights of which they have the free disposal.― 376 Článek 2061 Code Civil: „Except where there are particular statutory provisions, an arbitration clause is valid in the contracts concluded by reason of a professional activity.― 377 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 307-308. 378 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 85. Viz článek 2060 Code Civil: „One may not enter into arbitration agreements in matters of status and capacity of the persons, in those relating to divorce and judicial separation or on controversies concerning public bodies and institutions and more generally in all matters in which public policy is concerned. However, categories of public institutions of an industrial or commercial charakter may be authorized by decree to enter into arbitration agreements.― 379 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 85. 380 Článek 806 Italian Code of Civil Procedure: „The parties may have the disputes arising between them decided by arbitrators, with the exception of the disputes provided for in Articles 409 and 442, 1 those concerning issues of personal status and marital separation and those other disputes which may not be the subject of a settlement.―

97

arbitrabilní za předpokladu, ţe rozhodčí smlouva není v rozporu s veřejným pořádkem.381 Na druhé straně většina z výše zmiňovaných právních řádŧ (zejména Švýcarsko, Itálie, Singapur) zastává v určitých případech omezený přístup ke koncepci arbitrability ve sporech s veřejnoprávním zájmem pro rozpor s veřejným pořádkem daného státu. K dalším státŧm, jeţ zastávají liberální přístup k arbitrabilitě, se řadí Německo382, Hongkong383, Norsko384, Portugalsko385, Jihoafrická republika386 a Spojené státy americké. 387 Některé z těchto právních řádŧ jsou rovněţ proarbitrabilní ve sporech s významným veřejnoprávním aspektem (např. Německo388, USA). Jako příklad si uvedeme pojetí arbitrability v USA. K otázce arbitrability je v USA389 přistupováno odlišně v tuzemském a v mezinárodním rozhodčím řízení. Domněnka arbitrability je v mezinárodní obchodní arbitráţi širší (obdobně jako ve Francii) a je přiznána například nárokŧm z cenných papírŧ, práva duševního vlastnictví a antitrustového práva. 390 Ve věci Mitsubishi Motors Corp. v. Soler Chrysler-Plymouth, Inc.391 judikoval Nejvyšší soud USA, ţe by arbitrabilita měla 381

Článek 11 odst. 1 International Arbitration Act (Cap. 143A): „Any dispute which the parties have agreed to submit to arbitration under an arbitration agreement may be determined by arbitration unless the arbitration agreement is contrary to public policy.― 382 WEGEN, G. – WILSKE, S. Arbitration 2009 in 47 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 135. 383 Tamtéţ, s. 142. 384 Tamtéţ, s. 232. 385 Tamtéţ, s. 245. 386 Tamtéţ, s. 266. 387 Tamtéţ, s. 334. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 86. 388 Německá úprava zastává extenzivní přístup v otázce arbitrability sporŧ. Rozhodčí řízení není přípustné v dosahu trestního práva, rodinného práva a některých nájemních vztahŧ. Blíţe: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 305-307. 389 Obecně k americkému přístupu: BORN, G. B. International commercial arbitration: commentary and materials. Ardsley: Transnational Publishers, 2001, s. 243-295. 390 BORN, G. B. International commercial arbitration: commentary and materials. Ardsley: Transnational Publishers, 2001, s. 245 a násl. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 86. WEGEN, G. – WILSKE, S. Arbitration 2009 in 47 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 334. 391 Mitsubishi Motors Corp. v. Soler Chrysler-Plymouth, Inc., 473 U.S. 614 (1985). Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/scripts/getcase.pl?court=US&invol=614&vol=473 [citováno 18. listopadu 2009]. Zmíněno v: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 111. Tomuto rozhodnutí se v dosahu české literatury věnuje také: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 69. RABAN, P.

98

být interpretována široce v mezinárodním kontextu. Dŧraz se klade na mezinárodní vzájemnost, předvídatelnost v mezinárodním obchodním styku a respektování vŧle stran k rozhodčímu řízení a to i přesto, ţe by byl konečný výsledek v rozporu s tuzemskou úpravou.

392

Dŧsledkem toho by měla být rozhodčí smlouva

interpretována ve prospěch rozhodčího řízení.393 Ve věci Fritz Scherk v. AlbertoCulver Co.394 se soud vyjádřil, ţe tuzemské soudy podřídí národní zájem kladený na arbitrabilitu ve prospěch mezinárodního rozhodčího řízení. Na méně liberální přístup k otázce arbitrability poukazujeme například v České republice395, Rusku396 a ve Spojených arabských emirátech.397 V Kazachstánu jsou podle článku 6 odst. 4 zákona o mezinárodní obchodní arbitráţi přípustné k rozhodčímu řízení spory z občanskoprávních smluv mezi fyzickými osobami, právnickými osobami a jinými organizacemi. 398 Arbitrabilní nejsou spory ohledně soutěţního práva; spory ohledně práv z duševního vlastnictví jsou

arbitrabilní

za

předpokladu,

ţe

vznikly

z

obchodní

smlouvy.

399

Úprava kazašského zákona zastává shodný přístup, ojedinělý v soudobém rozhodčím řízení, jako Čína v tom, ţe na arbitráţ je nahlíţeno v jejím pŧvodním kontextu obchodních sporŧ (obdobně také v Nigérii400 a ve Vietnamské

Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 86. 392 Viz část III rozhodnutí, para. 1, dále para. 3-6. Zmíněno v: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 111. 393 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 150-151. 394 Scherk v. Alberto-Culver Co., 417 U.S. 506 (1974). Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/cgibin/getcase.pl?linkurl=%3C%linkurl%%3E&graphurl=%3C%graphurl%%3E&friend=%3C%20rien d%%3E&navby=case&court=us&vol=417&invol=506 [citováno 18. listopadu 2009], para. 9-10, 1314. Zmíněno v: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 111. 395 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 27 a násl. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 307-308. 396 WEGEN, G. – WILSKE, S. Arbitration 2009 in 47 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 251. 397 Tamtéţ, s. 328. 398 Článek 6 odst. 4 Закон Республики Казахстан О международном коммерческом арбитраже (2004): „В арбитраж по соглашению сторон могут передаваться споры, вытекающие из гражданско-правовых договоров, между физическими лицами, коммерческими и иными организациями, если хотя бы одна из сторон является нерезидентом Республики Казахстан.― 399 WEGEN, G. – WILSKE, S. Arbitration 2009 in 47 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 174. 400 Tamtéţ, s. 224.

99

socialistické republice401). V této souvislosti mŧţeme konstatovat, ţe se rozsah arbitrability v čínské praxi příliš neodlišuje od jiných zemí světa s přihlédnutím k tomu, ţe některé právní řády jsou liberálnější a jiné více restriktivní. 3.1.4 Arbitrabilita v čínském právu

Arbitrabilita (可仲裁性 „ke zhongcai xing―) sporŧ v čínském rozhodčím řízení je vymezena v rozhodčím zákoně ČLR. Článek 2 rozhodčího zákona ČLR vymezuje přípustnost sporŧ k rozhodčímu řízení (pozitivní vymezení arbitrability) na spory ze smluv mezi sobě rovnými občany, právnickými osobami a jinými hospodářskými podniky, a na spory z jiných majetkových práv a hodnot. V čínské úpravě zaznamenáme pojetí arbitrability, které je vázáno na svŧj původní obchodní aspekt. Tento trend je dŧsledkem přílivu zahraničních investic a narŧstající pozici Číny v mezinárodním obchodě od konce 70. let a počátku 80. let 20. století. Rozhodčí zákon ČLR dopadá výhradně na spory v obchodním styku a nepřipouští rozšiřování arbitrability, tak jak jsme svědky tohoto jevu v mnoha současných právních řádech, na rŧznorodé právní spory: pracovněprávní spory a další majetkové spory (např. ve věcech dědictví). Někteří čínští autoři 402 jsou názoru, ţe ustanovení článku 2 rozhodčího zákona ČLR je nepřesné a mŧţe vést k nesprávnému pochopení, ţe spory ze smluv a spory z jiných majetkových práv a hodnot mezi sobě rovnými subjekty mohou být podrobeny rozhodčímu řízení. Navrhují, aby případná novela byla obohacena o dodatek, ţe strany mohou v daném sporu uzavřít smír. 403 Tato připomínka pravděpodobně úzce souvisí s tradičním čínským konceptem zaloţeným na „med401

Rozhodčí řízení je podle článku 1 Ordinance on Commercial Arbitration z roku 2003 přípustné ve věcech vznikajích z obchodní činnosti. Podle výkladu v článku 2 odst. 3 spadají pod obchodní spory obchodní aktivity obchodníkŧ nebo organizací; výčet zahrnuje koupi a prodej zboţí, poskytování sluţeb, distribuci, obchodní zastoupení, zasílatelské sluţby, nájem a pronájem, leasing, výstavbu, poradenství, technologie, licence, investice, financování, bankovnictví, pojištění, prŧzkum a těţbu, leteckou, námořní, ţelezniční a pozemní přepravu zboţí a osob, a další obchodní aktivity vymezené ve zvláštním zákoně. Podle článku 10 Ordinance on Commercial Arbitration jsou rozhodčí smlouvy neplatné v případě, kdy se jedná o spor, jenţ nevzniká z obchodních činností vymezených v článku 2 odst. 3 tohoto právního předpisu. 402 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 180. 403 Tamtéţ.

100

arb―. Domníváme se, ţe čínský zákonodárce vypustil předpoklad smíru na základě silně zakotveného vlivu konfuciánské myšlenky o harmonickém řešení sporŧ v čínské společnosti. Objektivní arbitrabilita, jeţ je upravena v právním řádu, je vţdy širší neţ arbitrabilita subjektivní (ve smyslu zúţení předmětu rozhodčí smlouvy).

404

Zastáváme názor, ţe ustanovení článku 2 rozhodčího zákona ČLR implicitně zahrnuje pod spory z majetkových práv405 spory z mimosmluvních právních vztahŧ. Vzhledem k nejasnému postavení sporŧ z mimosmluvních závazkŧ před čínskými soudy by bylo vstřícným krokem, pokud by se formulace článku 2 rozrostla na spory z mimosmluvních právních vztahů, popř. na spory o právech s těmito právy související. Článek 3 rozhodčího zákona ČLR vymezuje spory nepřípustné k řešení v rozhodčím řízení (negativní vymezení arbitrability). Nearbitrabilní jsou spory ve věcech: 1. manželských, adopcí, poručnictví, týkajících se dětí a dědictví; 2. správněprávních, které spadají podle platné právní úpravy do pravomoci správních orgánů. Pokud jde o článek 3, čínští autoři volají v případné novele zákona o doplnění v bodě 1 o věci vyplývající z jiných osobnostních práv a v bodě 2 doporučují definovat správněprávní spory.406 Vedle toho má kaţdý stát moţnost vymezit okruh sporŧ, které jsou ve výlučné pravomoci obecných tuzemských soudŧ.

407

Tato problematika je

v dispozici jednotlivých státŧ. Článek 34 občanského soudního řádu ČLR zakládá výlučnou pravomoc lidových soudů ve věcech nemovitostí, přístavních operací a dědictví. Spory vyvolané z platnosti práv duševního vlastnictví a insolvence nemohou být podle dílčích zákonŧ408 řešeny v rozhodčím řízení. 404

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 116-117. 405 Srovnej „property rights― v článku 2 rozhodčího zákona ČLR a „pecuniary claims― v článku 177 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém. 406 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 180. 407 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 199. 408 Například článek 41-43 Trademark Law of the People’s Republic of China (Adopted on Aug.23, 1982 at the 24th Session of the Standing Committee of the Fifth National People’s Congress,

101

Z výše uvedeného rozsahu arbitrability v rozhodčím zákoně ČLR, jak jsme jiţ zmiňovali, vyplývá v čínské praxi nejistota ohledně sporů z mimosmluvních právních vztahů. V této oblasti čínské právo pokulhává za ustanovením článku II odst. 1 Newyorské úmluvy, který výslovně připouští rozhodčí řízení ze sporŧ vznikajících ze vztahŧ smluvních či mimosmluvních. 409 Z výkladu ustanovení článku 1 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi 410 , jenţ vymezuje pŧsobnost na mezinárodní obchodní rozhodčí řízení, mŧţeme dovodit, ţe termín „obchodní― by měl být interpretován široce a dopadat na obchodní vztahy smluvní a mimosmluvní. 3.1.5 Rozhodčí řízení z mimosmluvních právních vztahů Negativní postoj ke sporŧm z mimosmluvních nárokŧ vznikajících ze smluv byl vlastní v zemích common law, jeţ volily uţší výklad pro rozhodčí smlouvu znějící „all disputes arising out of this Agreement―411 412 a „all disputes arising

amended for the first time according to the Decision on Amending the Trademark Law of the People’s Republic of China of the 30th Session of the Standing Committee of the Seventh National People’s Congress on Feb.22, 1993, and amended for the second time according to the Decision on Amending the Trademark Law of the People’s Republic of China of the 24th Session of the Standing Committee of the Ninth National People’s Congress on Oct.27, 2001). Článek 20 Law of the People’s Republic of China on Enterprise Bankruptcy (Adopted at the 23rd Session of the Standing Committee of the 10th National People’s Congress on August 27, 2006 and goes into effect since June 1, 2007). Článek 45-46 Patent Law of the People’s Republic of China (Adopted at the 4th Session of the Standing Committee of the Sixth National People’s Congress on March 12, 1984; amended for the first time by the Decision on Amending the Patent Law of the People’s Republic of China adopted at the 27th Session of the Standing Committee of the Seventh National People’s Congress on September 4, 1992; amended for the second time by the Decision on Amending the Patent Law of the People’s Republic of China, adopted at the 17th Session of the Standing Committee of the Ninth National People’s Congress on August 25, 2000; amended for the third time by the Decision of the Standing Committee of the National People’s Congress on Amending the Patent Law of the People’s Republic of China adopted at the 6th Session of Standing Committee of the 11th National People’s Congress of the People’s Republic of China on December 27, 2008). 409 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 119. 410 UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration 1985, pozn. 2. Explanatory Note by the UNCITRAL secretariat on the 1985 Model Law on International Commercial Arbitration as amended in 2006, s. 26, para. 12. 411 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 152. 412 Podle některých autorŧ je slovnímu spojení dán široký výklad v některých právních řádech (například ve Velké Británii) a tímto je dostačující pro nároky z mimosmluvních závazkŧ. IN: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 607. Viz rozhodnutí ve věci Capital Trust Investment Ltd. v. Radio Design AB, [2002] EWCA Civ 135.

102

under this Agreement―. 413

414

Na druhé straně široký výklad rozsahu rozhodčí

smlouvy je všeobecně uznáván ve formulacích „all disputes arising in connection with this Agreement―, „all disputes relating to this Agreement―415 a „all disputes in respect of this Agreement―. 416

417

Čínské soudy rovněţ přistupují k širokému

výkladu takových rozhodčích doloţek. 418 Značně problematický je tedy výklad „disputes arising from―, „disputes arising under― a „disputes arising out of―.419 Takové rozhodčí doloţky jsou značně riskantní, neboť daná formulace vylučuje mimosmluvní nároky.420 V této souvislosti poukazujeme na zajímavé britské rozhodnutí ve věci Premium Nafta Products Ltd. and others v. Fili Shipping Co. and others z roku 2007.421 Rozhodnutí se věnuje formulacím „in relation to―, „in connection with―,

413

BORN, G. B. International arbitration and forum selection agreements: drafting and enforcing. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 39-40. 414 Formulace je spojována s uţším výkladem neţ v případě „arising out of―: viz rozhodnutí ve věci Heyman v Darwins Ltd [1942 ], Fillite (Runcorn) Ltd v Aqua-Lift [1989] (IN: Premium Nafta Products Ltd. and others v. Fili Shipping Co. and others, para. 11). IN: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes : international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 608. Nutno podotknout, ţe soudy ve Velké Británii nejsou v tomto přístupu jednotné: viz rozhodnutí Union of India v E B Aaby's Rederi A/S [1975], kde nebyl spatřován rozdíl mezi oběma formulacemi, a Mackender v Feldia AG [1967], kde bylo potvrzeno širší pojetí (IN: Premium Nafta Products Ltd. and others v. Fili Shipping Co. and others, para. 11). 415 BORN, G. B. International arbitration and forum selection agreements: drafting and enforcing. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 40. 416 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes : international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 605-607. 417 CIETAC ve vzorové rozhodčí doloţce kombinuje „arising from― a „in connection with―: „Any dispute arising from or in connection with this Contract shall be submitted to the China International Economic and Trade Arbitration Commission for arbitration which shall be conducted in accordance with the Commission’s arbitration rules in effect at the time of applying for arbitration. The arbitral award is final and binding upon both parties.‖ IN: CIETAC. Application for Arbitration – Model Arbitration Clause [online]. Změněno 2008 [citováno 12. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.cietac.org/index.cms. 418 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 580. Tento přístup byl potvrzen soudy v dalších státech (např. Velká Británie, Austrálie, Německo, Kanada, USA, Hongkong). 419 BORN, G. B. International arbitration and forum selection agreements: drafting and enforcing. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 40. XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 580. 420 BORN, G. B. International arbitration and forum selection agreements: drafting and enforcing. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 40. 421 Premium Nafta Products Ltd. and others v. Fili Shipping Co. and others, [2007] EWCA Civ 20. Dostupné z www stránek United Kingdom Parliament: http://www.publications.parliament.uk/pa/ld200607/ldjudgmt/jd071017/ship-1.htm [citováno 3. prosince 2009]. Zmíněno v: XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 580-581.

103

„arising under― a „arisen out of―.422 Dále uvádí, jestliţe strany uzavřely rozhodčí smlouvu, tímto očekávají, ţe veškeré spory vznikající z jejich vztahu budou řešeny v rozhodčím řízení, ledaţe se dohodnou, ţe určité otázky jsou vyloučeny z projednání v rozhodčím řízení.423 Tímto připouští problematické termíny „arising under― a „arisen out of― v rozhodčích smlouvách. Tento přístup byl přijat také hongkongským soudem v rozhodnutí UDL Contracting Ltd. v. Apple Daily Printing Ltd. z roku 2008. 424 Soud odkazuje v dané věci na výše zmiňované britské rozhodnutí.425 Otázkou

zŧstává,

zda

čínská

praxe

připouští

rozhodčí

řízení

z mimosmluvních vztahŧ. Z dostupných zdrojŧ 426 uvádíme, ţe postoj čínských soudŧ ke sporŧm z mimosmluvních vztahŧ prošel významným vývojem. Na tomto místě uvedeme dva případy, jeden z roku 1989 a druhý z roku 1998, kde poukáţeme na změnu trendu. Příčinou problémŧ je článek 29 občanského soudního řádu ČLR, podle něhoţ je ve sporech z mimosmluvních závazků dána pravomoc (příslušnost) lidovému soudu určenému podle místa, kde vznikla škoda, nebo podle místa, kde má žalovaný bydliště. První spor ve věci Swiss Industrial Resources Corporation v. China Technology Import and Export Corporation427 z roku 1989 se setkal s odmítnutím čínských soudŧ řešit spor z mimosmluvního vztahu v rámci rozhodčího řízení. Podle uzavřené smlouvy měla švýcarská společnost dodat čínské společnosti ocel. K dodávce oceli nedošlo. Následně čínská společnost ţalovala švýcarskou společnost u lidového soudu v Šanghaji (Shanghai Intermediate People’s Court) a poţadovala vrácení kupní ceny, ušlý zisk, úhradu nákladŧ bance za zřízení dokumentárního akreditivu a další související náklady. Lidový soud rozhodl ve 422

Viz rozhodnutí, para. 11. Tamtéţ, para. 13. 424 UDL Contracting Ltd. v. Apple Daily Printing Ltd. and Lai Chee Ying Jimmy, HCA1209/2007. Dostupné z www stránek Judiciary of the Hong Kong Special Administrative Region of the P. R. China: http://legalref.judiciary.gov.hk/lrs/common/ju/ju_body.jsp?DIS=59831&AH=&QS=&FN=&currpag e=T [citováno 3. prosince 2009]. Zmíněno v: XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 581. 425 Viz rozhodnutí, para. 26-27. 426 KONG, YUAN. Recent Cases Relating to Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal. 2006, roč. 2, č. 2, s. 179-181. XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 579-581. 427 KONG, YUAN. Recent Cases Relating to Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal. 2006, roč. 2, č. 2, s. 179-180. 423

104

prospěch navrhovatele. Švýcarská společnost se poté odvolala k soudu vyššího stupně (Shanghai High Court) s tím, ţe lidový soud není pravomocný k rozhodování v dané věci z dŧvodu existence rozhodčí doloţky. Lidový soud druhé instance došel k závěru, ţe švýcarská společnost dosáhla uzavření smlouvy uvedením v omyl. Jedná se tedy o spor z mimosmluvního vztahu, vyloučil pouţití rozhodčí doloţky v kupní smlouvě a potvrdil rozsudek prvostupňového soudu. Soud odkázal na článek 22 občanského soudního řádu ČLR, podle něhoţ je dána pravomoc (příslušnost) lidového soudu určeného podle místa, kde došlo ke vzniku škody. Druhý případ z roku 1998 se vyznačuje rozhodnutím ve prospěch arbitráţe: Textile & Other Light Industries Co. Ltd. of the Commodities Group (Jiangsu Province) vs. Topcapital Holdings Ltd. (Hong Kong) and Prince Development Ltd. (Canada).

428

Čínská společnost uzavřela dvě smlouvy o koupi pouţitých

elektrických zařízení se společností z Hongkongu a se společností z Kanady. Obě kupní smlouvy obsahovaly rozhodčí doloţku: „Veškeré spory vyplývající z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení před CIETAC.― Stroje byly dodány, nicméně čínská společnost je z dŧvodu špatného stavu shledala nepouţitelnými. Poté čínská společnost ţalovala oba prodávající u lidového soudu (Jiangsu High Court), který rozhodl, ţe nepouţitelnost strojŧ zakládá mimosmluvní závazek překračující rozsah plnění ze smlouvy. Potvrdil, ţe poškozená strana má i přes existenci rozhodčí doloţky právo podat ţalobu k lidovému soudu.429 Rozhodnutí bylo značně kritizováno, neboť poskytlo ţalobci únikovou cestu vyhnout se rozhodčímu řízení.430 Následně se ţalované společnosti odvolaly k Nejvyššímu lidovému soudu ČLR. Ten potvrdil existenci rozhodčí doloţky v kupní smlouvě, tudíţ spory měly být podány k rozhodčímu řízení před CIETAC.431

428

Tamtéţ, s. 180-181. XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 579-580. Plné znění rozhodnutí dostupné z: http://www.lawinfochina.com/case/display.asp?db=2&id=51&keyword=tort (pouze v čínštině, anglický překlad dostupný po placené registraci na www stránkách LawInfoChina) [citováno 19. října 2009]. 429 KONG, YUAN. Recent Cases Relating to Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal. 2006, roč. 2, č. 2, s. 180-181. 430 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 579. 431 KONG, YUAN. Recent Cases Relating to Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal. 2006, roč. 2, č. 2, s. 181.

105

Toto rozhodnutí lze povaţovat za zlomové v tom směru, ţe sjednaná rozhodčí doloţka v čínské praxi implicitně zahrnuje vedle sporŧ ze smluvních vztahŧ rovněţ spory z mimosmluvních vztahŧ, pokud si strany smluvně neujednají, ţe jsou z rozhodčího řízení vyloučeny spory z neplnění smlouvy.432 Vzhledem k tomu, ţe v posledním případě rozhodoval Nejvyšší lidový soud ČLR, mŧţeme říci, ţe nyní je rozhodčí řízení přípustné i ve sporech z mimosmluvních vztahŧ. A to i přesto, ţe se o mimosmluvních závazcích čínský zákon nezmiňuje. Nebylo by proto na škodu v případné novele zákona zahrnout vedle sporŧ ze smluv a sporŧ z jiných majetkových práv rovněţ spory s těmito právy související, popř. přímo uvést spory z mimosmluvních právních vztahŧ. Skutečným problémem v čínské praxi bylo, ţe se lidové soudy běžně nechaly ovlivnit kvalifikací sporu žalobcem a podáním ţaloby k lidovému soudu. Následně lidové soudy opomněly interpretovat rozsah rozhodčí doloţky.433 Lidové soudy tak umoţnily ţalobcŧm vyhnout se rozhodčímu řízení.434 Zajímavým nedávným sporem z roku 2005 je rozhodnutí Nejvyššího lidového soudu ČLR ve dvojici případŧ Jilin Songmei Acetic Acid Ltd. v. WP International Group Inc. a Jilin Chemical Industrial Co. Ltd. v. WP International Group Inc.435 Podstatou těchto případŧ jsou následující okolnosti: společnost Jilin Chemical Industrial Co. Ltd. (dále „Jilin Chemical―) uzavřela se společností WP International Group Inc. (dále „WP International―) smlouvu o zaloţení smluvního joint venture – Jilin Songmei Acetic Acid. Ltd. (dále „Jilin Songmei―). V článku 44 smlouvy o zaloţení joint venture byla obsaţena rozhodčí doloţka: „Veškeré spory vyplývající z této smlouvy nebo s ní související budou řešeny v rozhodčím řízení před stálým rozhodčím soudem CIETAC.― Společnost WP International ţalovala obě společnosti Jilin Chemical a Jilin Songmei u lidového soudu v provincii Ťi-lin (Jilin High Court) s odŧvodněním, ţe obě společnosti jednaly ve shodě a dopustily se vŧči společnosti WP International zvyšování cen surového a zpracovaného materiálu, placení nepřiměřených poplatkŧ a dalších neopodstatněných ztrát. 432

XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 579-581. 433 Tamtéţ, s. 579-580. 434 Tamtéţ, s. 579. 435 YEOH, FRIVEN – FU, YU. The People’s Courts and Arbitration. A Snapshot of Recent Judicial Attitudes on Arbitrability and Enforcement. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 637-638. KONG, YUAN. Recent Cases Relating to Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal. 2006, roč. 2, č. 2, s. 181-182.

106

Oba ţalovaní namítali nepravomoc lidového soudu z dŧvodu existence platné rozhodčí doloţky uzavřené mezi Jilin Chemical a WP International ve smlouvě o zaloţení joint venture a z dŧvodu, ţe se jedná o spor vzniklý ze smlouvy o joint venture. Ţalovaná společnost Jilin Chemical namítala, ţe je jediným ţalovaným. Námitka nepravomoci lidového soudu byla zamítnuta. Následně se obě ţalované společnosti samostatně odvolaly k Nejvyššímu lidovému soudu ČLR. Nejvyšší lidový soud ČLR zamítl obě odvolání a potvrdil rozhodnutí soudu první instance. Podle Nejvyššího lidového soudu ČLR byla rozhodčí doloţka uzavřena mezi společností Jilin Chemical a WP International. Proto ţaloba k lidovému soudu proti společnosti Jilin Songmei nemŧţe být zamítnuta. Teorie rozhodčího řízení umoţňuje realizaci rozhodčího řízení mezi více neţ dvěma stranami. Předpokladem je, ţe všechny strany jsou vázány smlouvou, ve které je ujednána rozhodčí doloţka. 436 V našem sporu nebyla tato podmínka evidentně naplněna. Další moţností zŧstává, ţe strana, která není podepsána pod rozhodčí smlouvou, se stane implicitně stranou rozhodčího řízení na základě vázanosti takovou rozhodčí smlouvou například tím, ţe se podílí na plnění ze smlouvy, nebo je dotčena vzniklým sporem.437 Rozhodčí soud na základě doktríny competence-competence mŧţe sám rozhodnout, zda takové rozhodčí řízení spadá pod rozhodčí smlouvu a rozhodne o své případné pravomoci. 438 Tento přístup je však plně v dispozici rozhodčího soudu. Vzhledem k tomu, ţe se v našem sporu jednalo o společné jednání společností Jilin Chemical a Jilin Songmei, lidový soud nenašel ţádný dŧvod, proč by společnost WP International nemohla obě společnosti ţalovat u lidového soudu. Soud

došel

k závěru,

ţe

rozhodčí

doloţka

nemohla

zabránit

ţalobě

z mimosmluvního vztahu na základě článku 29 občanského soudního řádu ČLR. Společnost Jilin Songmei není smluvní stranou smlouvy o zaloţení joint venture, proto není oprávněna namítat existenci rozhodčí doloţky. Tato okolnost byla klíčovým dŧvodem, proč Nejvyšší lidový soud ČLR ponechal pravomoc k vyřešení 436

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 379. YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 589. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 302. 437 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 590. 438 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 380.

107

sporu lidovému soudu. Na první pohled je zřejmé, ţe v případě ţaloby pouze proti společnosti Jilin Chemical by ţalobce postupoval v souladu s rozhodčí doloţkou, tj. ve prospěch rozhodčího řízení. K výkladu článku 29 občanského soudního řádu ČLR se přímo vyjádřil Nejvyšší lidový soud ČLR v roce 2005 v Supreme People’s Court Minutes of the Second National Work Conference on the Trial of Foreign-related Commercial and Maritime Cases.439 V souladu s tímto opatřením Nejvyššího lidového soudu ČLR odepře lidový soud svou pravomoc v mimosmluvních sporech za předpokladu, ţe je zde platná rozhodčí doloţka mezi stranami smlouvy s existujícím cizím prvkem. Pokud dopadá rozhodčí doloţka na všechny strany sporu, článek 29 občanského soudního řádu nebrání stranám zahájit rozhodčí řízení ve věcech mimosmluvních závazkŧ.440 Oproti výše zmiňovanému rozhodnutí lze zaznamenat rozdílný přístup soudu v Pekingu ve věci Pulaisite Investment Management Ltd. (dále „Pulaisite Ltd.“) v. Beijing Yidonghang Business Management Ltd. (dále „Beijing Yidonghang Ltd.“) and Beijing No. 1 Machine Tool Plant (dále „Beijing No. 1 Plant“) z roku 2002. 441 Společnosti Pulaisite Ltd. a Beijing Yidonghang Ltd. uzavřely smlouvu, jejíţ součástí byla rozhodčí doloţka. Následně Pulaisite Ltd. ţalovala o náhradu škody z mimosmluvního jednání u lidového soudu (Beijing No. 2 Intermediate People’s Court) společnosti Beijing Yidonghang Ltd. a Beijing No. 1 Plant i přesto, ţe mezi Pulaisite Ltd. a Beijing Yidonghang Ltd. existovala rozhodčí doloţka. Lidový soud zamítl ţalobu proti Beijing Yidonghang Ltd. z dŧvodu existence rozhodčí doloţky a zastavil řízení. Tento postup odŧvodnil tím, ţe ţaloba proti Beijing No. 1 Plant mŧţe být podána teprve aţ po vyřešení sporu mezi dvěma stranami rozhodčí doloţky. Otázkou však zŧstává, jak došel lidový soud k závěru zamítnout ţalobu v celém svém rozsahu i vŧči Beijing No. 1 Plant? Čínské právo nemá pro takové rozhodnutí ţádné zákonné ustanovení. Jedinou moţností je podle článku 136 odst. 6

439

YEOH, FRIVEN – FU, YU. The People’s Courts and Arbitration. A Snapshot of Recent Judicial Attitudes on Arbitrability and Enforcement. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 638. 440 Tamtéţ. 441 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 586-587.

108

čínského občanského soudního řádu ČLR442 přerušit soudní řízení z dŧvodu, který shledá soud přiměřeným.443 3.1.6 Arbitrabilita v řádech jednotlivých čínských rozhodčích soudů V podkapitole 2.2.1.1 jsme v souvislosti s vymezením mezinárodního prvku okrajově zachytili přípustnost řešení sporŧ v Řádu Rozhodčího soudu CIETAC z roku 1988, resp. 1995, 2000 a nejnověji 2005. Na tomto místě se zaměříme na vymezení arbitrability sporŧ v aktuálních zněních rozhodčích řádŧ vybraných rozhodčích institucí v ČLR. Řád Rozhodčího soudu CIETAC z roku 2005 vymezuje v článku 2 odst. 1 svou pravomoc ve sporech ze smluvních či mimosmluvních vztahŧ vznikajících z hospodářských a obchodních transakcí. Článek 3 dále specifikuje pravomoc na tyto případy: a) na mezinárodní spory nebo spory s mezinárodním prvkem, b) na spory ve vztahu k Hongkongu, Macau nebo Tchaj-wanu, c) na vnitrostátní spory. Tato zvláštní úprava je dalším specifikem čínského rozhodčího řízení. Úprava je v souladu se zákonem, pouze ujasňuje poměr k mezinárodním sporŧm vs. sporŧm s mezinárodním prvkem (tj. dŧkaz, ţe čínská praxe rozlišuje „international disputes― a „foreign-related disputes―) a zejména k Hongkongu, Macau a Tchaj-wanu. Ve spojení s článkem 3 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC je cílem podchytit

co

nejvíce

případných

sporŧ

pod

označením

„international

disputes― a „foreign-related disputes―. Jak jsme jiţ několikrát zmiňovali v této disertační práci, tato volba se jeví jako zbytečně komplikovaná, neboť druhý pojem je pouze podmnoţinou prvního. Pokud jde o vymezení sporŧ ze smluvních a mimosmluvních právních vztahŧ, CIETAC reagoval na vývoj v 90. letech minulého století, kdy došlo k obratu v přípustnosti rozhodčího řízení v mimosmluvních vztazích. Z ustanovení 442

Článek 136 odst. 3 občanského soudního řádu ČLR: „Legal proceedings shall be suspended in any of the following circumstances: (6) other circumstances that warrant the suspension of the litigation.― 443 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 587.

109

článku 2 odst. 1 vyplývá, ţe mimosmluvní právní vztahy jsou rovněţ arbitrabilní v domácích sporech vznikajících z obchodních smluv. Řád Rozhodčího soudu v Pekingu volí liberálnější úpravu, ve které se promítlo „zrovnoprávnění― rozhodčího řízení vnitrostátního a mezinárodního po roce 1996. Článek 1 odst. 1 se obecně zmiňuje o pravomoci soudu rozhodovat ve sporech vznikajících ze smluv a z jiných majetkových sporŧ mezi fyzickými osobami, právnickými osobami a jinými podniky. Řád Rozhodčího soudu v Šanghaji vymezuje pravomoc obdobně v článku 2, kde navíc dodává, ţe spory se mohou týkat buď čínských nebo zahraničních osob. Navíc ve druhém odstavci téhoţ článku negativně vymezuje okruh právních vztahŧ, jeţ nejsou arbitrabilní. Jedná se o výčet situací z článku 3 rozhodčího zákona ČLR a zároveň zmiňuje spory v pracovněprávních věcech a spory vznikající z obdělávaní pŧdy ve společném vlastnictví. Poslední dvě situace jsou ve výčtu nearbitrabilních sporŧ zbytečné, neboť rozhodčí zákon ČLR se zmiňuje, ţe úprava těchto forem rozhodčího řízení podléhá úpravě ve speciálních právních předpisech a ve své podstatě se jedná o správní rozhodčí řízení. Řád Rozhodčího soudu ve Wu-chanu se staví k rozhodčímu řízení značně liberálně. Pokud jde o okruh sporŧ, má rozhodčí soud podle článku 2 odst. 1 pravomoc přijímat a rozhodovat spory. Ţádná jiná specifikace není do toho článku zahrnuta. Nicméně z článku 1 vyplývá, ţe rozhodčí pravidla jsou formulována v souladu s rozhodčím zákonem a dalšími právními předpisy. Pro srovnání si uvedeme také článek 3 Řádu Rozhodčího soudu v Šenčenu. Rozhodčí soud má pravomoc ve věcech sporŧ ze smluv a jiných majetkových sporŧ mezi fyzickými osobami, právnickými osobami a jinými podniky, které jsou si rovny před zákonem a pŧsobí na území, či mimo území Čínské lidové republiky. 3.1.7 Právo rozhodné pro posouzení arbitrability Značně kontroverzním tématem je otázka posouzení přípustnosti k řešení konkrétního sporu v rozhodčím řízení. Tentýţ spor mŧţe být podroben rozhodčímu řízení v jednom státě, avšak ve druhém státě, kde se bude následně ţádat o uznání a výkon rozhodčího nálezu, je vyloučen z projednání v arbitráţi.444 V praxi to mŧţe 444

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 188-189.

110

vést k tzv. forum arbitri shopping. Strany si budou volit místo rozhodčího řízení, které je pro-arbitrabilní a obsahuje značně flexibilní úpravu. Tímto se vyhnou nemoţnosti podrobit se rozhodčímu řízení například ve státě sídla jedné strany, avšak musí přihlédnout k tomu, zda rovněţ potenciální stát místa uznání a výkonu rozhodčího nálezu zastává liberální právní úpravu. Jinak mohou narazit na odmítnutí uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Význam se klade na posouzení arbitrability zejména podle práva místa rozhodčího řízení (lex arbitri), práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu a práva místa uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Vedle toho existuje dalších pět moţných právních řádŧ aplikovatelných na posouzení arbitrability sporu445: právo státu místa státní příslušnosti stran; právo rozhodné pro smlouvu (lex cause); právo státu, kde by byla zaloţena pravomoc obecného soudu v případě neexistence rozhodčí smlouvy; přístup zaloţený na kombinaci výše zmiňovaných právních řádŧ; a „denacionalizační― přístup zaloţený na obecných právních principech. Posouzení arbitrability sporu z pohledu práva lex arbitri je plně v závislosti tohoto právního řádu. Čínský autor Li Hu, rozhodce u Rozhodčího soudu CIETAC, spojuje nearbitrabilitu sporu s hmotněprávním projevem veřejného pořádku. 446 Tuzemský veřejný pořádek pod sebou zastřešuje základní právní principy a spravedlnost v rovině hmotněprávní a procesní. V rovině hmotného práva se veřejný pořádek promítá do vymezení nearbitrabilních sporŧ z pohledu národního práva. Na druhé straně se v rovině procesní projevuje tím, ţe došlo k pochybení při pouţití procesních norem, jako je porušení práva na spravedlivý proces, dále straně nebylo oznámeno sestavení rozhodčího senátu nebo zahájení rozhodčího řízení.447 V této rovině zde neexistuje ţádná mezinárodní úprava, která by obsahovala pravidlo posouzení přípustnosti rozhodčího řízení ve fázi před vydáním rozhodčího nálezu například tím, ţe by se namísto lex arbitri pouţilo právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu. Jediným mezinárodním instrumentem dopadajícím na posouzení arbitrability je Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ ve fázi po vydání rozhodčího nálezu.448 Podle článku V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy odepře soud místa, kde se žádá o uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu, 445

Tamtéţ, s. 196. LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2, s. 176. 447 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 196. 448 Tamtéţ, s. 189-190. 446

111

uznání a výkon, pokud není možno uzavřít v daném předmětu sporu platnou rozhodčí smlouvu podle práva státu uznání. Posouzením arbitrability sporu ve fázi před a po vydání rozhodčího nálezu se zabýval odvolací soud v Bruselu v roce 1986. 449 V dané věci se jednalo o distributorskou smlouvu uzavřenou mezi švýcarskou a belgickou stranou. Součástí smlouvy byla volba rozhodného švýcarského práva a rozhodčí doloţka. Belgická strana zahájila řízení u obecného soudu, neboť podle belgického práva jsou spory z distributorských smluv nearbitrabilní. Švýcarská strana podala proti tomu námitky a poţadovala konání rozhodčího řízení. Bruselský soud se vyjádřil, ţe arbitrabilita sporu musí být posouzena podle odlišných kritérií, pokud se jedná o platnost rozhodčí smlouvy nebo o uznání a výkon rozhodčího nálezu. Článek II odst. 1 Newyorské úmluvy pod ustanovením, ţe „… smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory … z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením―, nevede k pouţití rozhodného práva určeného podle kolizních norem pro posouzení arbitrability sporu, pokud zde máme rozhodčí smlouvu. Soud se přiklonil k závěru, ţe arbitrabilita by měla být zhodnocena podle práva, které se pouţije pro určení platnosti rozhodčí smlouvy. Arbitrabilita sporu by měla být posouzena na základě volby práva. Podle belgického soudu musí být arbitrabilita sporu zhodnocena podle práva fóra pouze ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu, nikoliv ve fázi posouzení platnosti rozhodčí smlouvy. Americké soudy rovněţ zaujaly v několika případech specifický přístup k posouzení arbitrability. 450 Za zajímavé lze pokládat rozhodnutí soudu v New Yorku ve věci Meadows Indemnity Co. Ltd. v. Baccala & Shoop Insurance Services Inc. z roku 1991.451 Ţalobce podal návrh na zahájení řízení před obecným soudem i přes existenci rozhodčí smlouvy. Tento postup odŧvodnil tím, ţe daný spor není arbitrabilní podle práva Guernsey452, kde byla uzavřena rozhodčí smlouva a kde má 449

Tamtéţ, s. 190-191. K arbitrabilitě je v USA přistupováno jako k tuzemské a mezinárodní. Arbitrabilita by měla být interpretována široce v mezinárodním kontextu: Mitsubishi Motors Corp. v. Soler ChryslerPlymouth, Inc., 473 U.S. 614 (1985). IN: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 111. 451 MISTELIS, L. A. – BREKOULAKIS, S. L. Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer Law & Business, 2009, s. 92-93. Dostupné z: http://books.google.com/books. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 191. 452 Korunní závislé území Spojeného království. 450

112

dojít k výkonu rozhodčího nálezu. Na soudu bylo posoudit rozhodčí smlouvu v souladu s článkem II Newyorské úmluvy, nebo se vyslovit, ţe spor je nearbitrabilní. V případě mezinárodního rozhodčího řízení by měla být domněnka arbitrability širší.453 Soud přistoupil k článku II Newyorské úmluvy jako k hmotněprávní normě, jeţ klade dŧraz na mezinárodní pojetí arbitrability. Podle soudu není moţno vyřešit arbitrabilitu sporu podle článku II odst. 1 Newyorské úmluvy z pohledu práva fóra, ani práva místa uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Určení, zda je spor arbitrabilní podle článku II odst. 1 Newyorské úmluvy, je nutno posoudit v mezinárodním měřítku s přihlédnutím k právním řádŧm smluvních státŧ Newyorské úmluvy. Účelem Newyorské úmluvy je zajistit provedení rozhodčích smluv v obchodních věcech. Dŧraz kladený na upřednostnění rozhodčího řízení vyţaduje, aby byla výjimka ze sporŧ v článku II odst. 1 Newyorské úmluvy vymezena mimořádně úzce.454 Tento zmiňovaný přístup byl přijat soudy v několika dalších státech (Kanada, Nový Zéland, Indie, Hongkong).455 Jako příklad uvádíme rozhodnutí hongkongského soudu ve věci Hebei Import & Export Corporation v. Polytek Engineering Co. Ltd.456 z roku 1999, kde se však jednalo o posouzení arbitrability sporu ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu. V daném případě se jednalo o uznání a výkon čínského rozhodčího nálezu vydaného před CIETAC u soudu v Hongkongu. Strana namítala odepření uznání cizího rozhodčího nálezu z dŧvodu rozporu s veřejným pořádkem podle hongkongského práva.457 Soud se vyjádřil, ţe dŧvody pro odepření musí jít mimo ty, jeţ jsou vymezeny pro odepření uznání domácího rozhodčího nálezu. Hongkongský soud odkázal na kontext v americkém rozhodnutí ve věci Mitsubishi Motors Corp. v. Soler Chrysler-Plymouth, Inc.458, kdy by se měla zohlednit mezinárodní vzájemnost, předvídatelnost v mezinárodním 453

TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 108. 454 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 191. 455 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 111. 456 Hebei Import and Export Corp. v. Polytek Engineering Co. Ltd., FACV No. 10 of 1998, Hong Kong Court of Final Appeal (Feb. 9, 1999). Dostupné z: http://legalref.judiciary.gov.hk/lrs/common/ju/ju_frame.jsp?DIS=21687&currpage=T [citováno 3. listopadu 2009]. Tomuto rozhodnutí se v dosahu české literatury věnuje: BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 594. 457 Viz rozhodnutí, para. 24. [Článek 44(3) Hong Kong Arbitration Ordinance: „Enforcement of a Convention award may also be refused if the award is in respect of a matter which is not capable of settlement by arbitration, or if it would be contrary to public policy to enforce the award.‖] 458 Tamtéţ, para. 25.

113

obchodním styku a respektování vŧle stran k rozhodčímu řízení bez ohledu na to, ţe by byl konečný výsledek v rozporu s národní koncepcí arbitrability. Soud dále judikoval, ţe v případě odepření uznání rozhodčího nálezu ze země, jeţ je smluvním státem Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, se musí přihlédnout k mezinárodnímu veřejnému pořádku. 459 Soudy by měly respektovat a uznat platnost rozhodnutí cizích rozhodčích soudů na základě vzájemnosti,

ledaže

takové

rozhodnutí

narušuje

nejzákladnější

představu

spravedlnosti a morálky daného státu místa uznání. Ve svém dŧsledku se bude jednat o ojediněle extrémní spor, aby byl takový závěr naplněn.460 Výše zmiňovaná rozhodnutí jsou svými přístupy v rozhodčí praxi spíše výjimkou. Článek II Newyorské úmluvy neupravuje, jaké právo má být pouţito k posouzení arbitrability sporu.

461

Obsahuje pouze domněnku ve prospěch

realizace rozhodčího řízení.462 Čínská arbitráţní praxe nerozlišuje v kontextu mezinárodní obchodní arbitráţe koncept mezinárodního veřejného pořádku. Nicméně v souvisloti s uznáním a výkonem cizích rozhodčích nálezŧ vydaných v rozhodčím řízení ad hoc před čínskými lidovými soudy ve věcech Ocean Shipping Company Ltd. of Guangdong v. Marships of Connecticut z roku 1990 a Dalian Ocean Transportation Co. (China) v. Tekso Pte (Singapore) z roku 1997 (viz blíţe k těmto sporŧm kapitola 2.4.4) mŧţeme hovořit o uznání konceptu mezinárodního veřejného pořádku, neboť takové rozhodčí nálezy nebyly shledány v rozporu se společenským zřízením a veřejným zájmem ČLR.463 Z praxe Nejvyššího lidového soudu ČLR zde vyvodit značnou opatrnost při výkladu termínu veřejný pořádek.464 Do rozhodnutí Nejvyššího lidového soudu ČLR v roce 2008 ve věci Hemofarm DD, MAG International Trading Company v. Jinan Yongning Pharmaceutical Co., Ltd. nebyl ţádný cizí rozhodčí nález před lidovými soudy odepřen z dŧvodu rozporu s veřejným pořádkem podle článku V odst. 2 písm. b) 459

Tamtéţ, para. 28. Tamtéţ, para. 8. 461 MISTELIS, L. A. – BREKOULAKIS, S. L. Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer Law & Business, 2009, s. 91. Dostupné z: http://books.google.com/books. 462 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes : international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 109. 463 LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2, s. 176-177. 464 CLARK, R. (Editor). The Dispute Resolution Review. 1. vyd. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 113. Kniha je dostupná z: http://www.magisters.com/files/00FullBook.pdf. 460

114

Newyorské úmluvy. V daném sporu se jednalo o uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení před ICC v Paříţi v roce 2007; nicméně jiţ před zahájením rozhodčího řízení rozhodovaly od roku 2002 v dané věci čínské lidové soudy. 465 Následně lidové soudy (Jinan Intermediate People’s Court a Shandong Province Higher People’s Court) odepřely uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu z následujících dŧvodŧ: a) rozhodčí doloţka ve smlouvě o zaloţení joint venture je podle čínského práva závazná pro smluvní strany joint venture, čímţ je vyloučena realizace rozhodčího řízení mezi joint venture a zakládající společností (viz blíţe k této problematice podkapitola 3.2.6.4) – článek V odst. 1 písm. c) Newyorské úmluvy; b) spory ve věcech týkajících se nemovitostí nejsou arbitrabilní podle čínského práva a jsou ve výlučné pravomoci lidových soudŧ podle článku 34 občanského soudního řádu ČLR – článek V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy; c) uznání a výkon takového cizího rozhodčího nálezu by bylo v rozporu s veřejným pořádkem, tudíţ by mělo být odepřeno v souladu s článkem V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy. Následně se k danému sporu vyjádřil Nejvyšší lidový soud ČLR, jenţ judikoval, ţe v daném sporu mezi joint venture a zakládající společností jiţ rozhodovaly příslušné lidové soudy, tudíţ ICC rozhodčí nález je zásahem do čínské suverenity soudní moci a pravomoci lidových soudů. Takový rozhodčí nález je v rozporu s čínským veřejným pořádkem.466 465

Stručně k faktickému stavu případu: V roce 1995 zaloţily společnosti Hemofarm DD a Mag International Trading Company společně s čínskou společností Jinan Yongning Pharmaceutical Co., Ltd. (dále „Jinan Yongning―) v ČLR joint venture Jinan-Hemofarm Pharmaceutical Co. Ltd. V roce 2002 ţalovala čínská zakládající společnost Jinan Yongning před čínským lidovým soudem joint venture ohledně nárokŧ vznikajích z nájemní smlouvy (nájem pozemku). Joint venture namítala nepravomoc lidového soudu ve prospěch konání rozhodčího řízení. Tato námitka byla lidovým soudem zamítnuta na základě toho, ţe rozhodčí doloţka ve smlouvě o zaloţení joint venture je závazná pouze pro smluvní strany. Joint venture není smluvní stranou, tudíţ rozhodčí doloţka není aplikovatelná. Lidový soud rozhodl ve prospěch společnosti Jinan Yongning. Následně společnost Jinan Yongning podala v roce 2003 a 2004 další tři ţaloby. V roce 2004 zahájila společnost Hemofarm DD a další partneři z joint venture rozhodčí řízení před ICC proti Jinan Yongning ve stejné věci ohledně vztahŧ vznikajících z nájmu pozemkŧ. 466 Děkuji prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexanderu J. Bělohlávkovi, Dr.h.c. za poskytnutí daného rozhodnutí z pozice jeho pŧsobení u ICC. Tomuto rozhodnutí se dále věnuje: CLARK, R. (Editor). The Dispute Resolution Review. 1. vyd. London: Law Business Research Ltd, 2009, s. 113. Kniha je dostupná z: http://www.magisters.com/files/00FullBook.pdf.

115

Většina soudŧ posuzuje arbitrabilitu sporu ve fázi před vydáním rozhodčího nálezu podle práva fóra. 467 Soudy se k tomuto kroku rozhodují z racionálního dŧvodu bez toho, aniţ by přihlíţely ke kolizním ustanovením, a jednoduše se odvolávají na článek V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy: „Uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být odepřeny, jestliže příslušný orgán země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí … že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva této země …―.468 Z toho tedy vyplývá, ţe se snaţí jiţ v této fázi řízení zamezit tomu, ţe by byl vydán rozhodčí nález a následně bylo ţádáno o jeho uznání a výkon v tomtéţ státě. V opačném případě však lex fori znemoţní konání rozhodčího řízení, jehoţ rozhodčí nález by měl být vykonán v jiném státě, podle kterého je daný spor arbitrabilní. V praxi mŧţe ovšem nastat i takový případ, kdy je spor arbitrabilní podle práva fóra, nicméně nearbitrabilní podle práva rozhodného v rozhodčí smlouvě. Co to tedy znamená? Podle článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy vysloví obecný soud, ţe je daný spor arbitrabilní. Následně však existuje nearbitrabilita z pohledu volby práva pro rozhodčí smlouvu. Soudy se nebudou touto otázkou zabývat, proto mŧţe dojít k vydání rozhodčího nálezu. Jeho uznání a výkon mŧţe být poté odepřen na návrh strany podle článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy: „Uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany …, že zmíněná dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily.― Úplně nejideálnějším řešením se jeví, pokud je spor arbitrabilní podle práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu a zároveň podle lex fori. 469 Článek II odst. 1 Newyorské úmluvy by měl být interpretován v tom smyslu, ţe právem rozhodným k posouzení arbitrability sporu je výhradně právo místa fóra.470 ČLR zastává typický přístup pro posouzení arbitrability sporu ve fázi před vydáním rozhodčího nálezu

podle

čínského práva. V této rovině jsme

nezaznamenali ţádný exces od celosvětového trendu jako výše zmiňovaná rozhodnutí soudŧ v Belgii a USA, která upustila od posouzení arbitrability sporu podle lex arbitri. 467

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 191. MISTELIS, L. A. – BREKOULAKIS, S. L. Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer Law & Business, 2009, s. 93. Dostupné z: http://books.google.com/books. 468 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 191. 469 Tamtéţ, s. 193. 470 Tamtéţ, s. 193-194.

116

Jde-li o posouzení přípustnosti k řešení sporu ve fázi uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, je situace u smluvních státŧ Newyorské úmluvy jednoznačnější. Podle článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy je plně v dispozici strany, zda podá návrh na odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu z dŧvodu, ţe rozhodčí smlouva není platná podle práva rozhodného. Soud, kde se ţádá o uznání a výkon rozhodčího nálezu, mŧţe sám nařídit odepření uznání a výkonu za předpokladu, ţe předmět sporu není arbitrabilní podle práva tohoto státu [článek V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy]. Nicméně i v tomto případě záleţí na postoji soudu a v případě, ţe takový stát zastává liberální přístup s dŧrazem na mezinárodní charakter rozhodčího řízení a vŧli stran podrobit se rozhodčímu řízení, je více neţ pravděpodobné, ţe bude uznán a vykonán i rozhodčí nález, jenţ překračuje rozsah tuzemské arbitrability. Ovšem tímto případem není přístup zastávaný v pevninské Číně. 3.1.8 Dílčí shrnutí Arbitrabilita sporu je bezesporu označována za vŧdčí předpoklad pro podrobení se rozhodčímu řízení. Strany sporu si v rozhodčí smlouvě pravidelně ujednávají okruh sporŧ vyplývajících ze smlouvy, které budou řešeny v arbitráţi. Nicméně ne vţdy bude moţná realizace rozhodčího řízení ve všech vymezených sporech. Autonomie vŧle stran mŧţe být omezena z pohledu vnitrostátního práva místa rozhodčího řízení (lex arbitri) tím, ţe daný spor není arbitrabilní, nebo je ve výlučné pravomoci obecných soudŧ, popř. daný subjekt je vyloučen z rozhodčího řízení. Otázka arbitrability sporu mŧţe být posouzena rovněţ z pohledu právního řádu státu, kde se následně ţádá o uznání a výkon rozhodčího nálezu. Tímto má nearbitrabilita za následek odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu a celý proces rozhodčího řízení ztrácí svŧj smysl. Otázce vymezení arbitrability se přisuzuje značný význam. V praxi mŧţe dojít k tomu, ţe tentýţ spor mŧţe být podroben rozhodčímu řízení v jednom státě, avšak ve druhém státě, kde se bude následně ţádat o uznání a výkon rozhodčího nálezu, je vyloučen z projednání v rozhodčím řízení. Dŧsledkem odlišného vymezení arbitrability v rŧzných státech je tzv. forum arbitri shopping. Strany umísťují rozhodčí řízení do státŧ se značně široce vymezenou arbitrabilitou a zároveň kladou dŧraz na liberální úpravu v potenciálním státě místa uznání 117

a výkonu rozhodčího nálezu. Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi jako model rozhodčího řízení, jenţ zaujal své místo v mnoha právních řádech, se vymezením arbitrability výslovně nezabývá. Zmiňuje se o své pŧsobnosti na mezinárodní obchodní

arbitráţ.

Z

obecně

uznávaného

širokého

výkladu

pojmu

„obchodní― vyplývá dopad na obchodní vztahy smluvní a mimosmluvní (článek 1 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL). Nicméně článek 1 odst. 5 Vzorového zákona UNCITRAL ponechává národním právním řádům omezit arbitrabilitu ve vnitrostátních zákonech. Tímto jsme došli k závěru, ţe arbitrabilita je promítnutím národního veřejného pořádku daného státu. Veřejný pořádek nelze jednotně definovat z pohledu jednotlivých státŧ, proto nelze arbitrabilitu jednotně vymezit v unifikačních nástrojích. Pracovní skupina v rámci UNCITRAL připouští řešení spočívající v tom, ţe státy vymezí okruh arbitrabilních sporŧ. Následně si strany ověří arbitrabilitu z pohledu lex arbitri a práva místa výkonu rozhodčího nálezu. Dŧsledkem je přednost liberálních právních řádů a nepoměr rozhodčích řízení v oblíbených pro-arbitrabilních destinacích a v ostatních ne příliš oblíbených, resp. nejistých státech. Čínská úprava zaujímá uţší přístup k otázce arbitrability. Zákon o rozhodčím řízení ČLR vymezuje arbitrabilitu v článku 2 na spory ze smluv mezi sobě rovnými občany, právnickými osobami a jinými hospodářskými podniky, a na spory z jiných majetkových práv a hodnot. Arbitrabilita je v čínském právu vázána na původní obchodní aspekt rozhodčího řízení. Rozhodčí zákon ČLR nepřipouští rozšiřování arbitrability, tak jak zaznamenáváme tento trend v mnoha právních řádech, na rŧznorodé právní spory, včetně pracovněprávních a rodinněprávních, které jsou nearbitrabilní v souladu s článkem 3 rozhodčího zákona ČLR, a dále ve věcech dědictví a nemovitostí, jeţ jsou ve výlučné pravomoci lidových soudŧ (článek 34 občanského soudního řádu ČLR). Vázanost rozhodčího řízení na obchodní aspekt neodmyslitelně souvisí s pozicí mediace v ČLR jako nástroje pro řešení soukromoprávních sporŧ. Za nedostatek pokládáme tu skutečnost, ţe v čínské praxi vyplývala z článku 2 rozhodčího zákona ČLR dlouhou dobu nejistota ohledně sporŧ z mimosmluvních závazkŧ. V této oblasti není čínské právo jednoznačné a úplně nekoresponduje s ustanovením článku II odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ a článku 1 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL. Zastáváme jednoznačný 118

názor, ţe spory z majetkových práv v sobě zahrnují rovněţ spory z mimosmluvních právních vztahŧ. Obecně mŧţeme říci, ţe k rozhodčímu řízení z mimosmluvních vztahŧ zaujímaly pŧvodně čínské soudy negativní přístup. Základním problémem byla skutečnost, ţe se lidové soudy nechávaly ovlivnit kvalifikací sporu ţalobcem a podáním ţaloby k lidovému soudu. Následně tak lidové soudy opomněly interpretovat rozsah rozhodčí doloţky. Tímto umoţnily ţalobcŧm vyhnout se rozhodčímu řízení a zahájily soudní řízení.471 Za zlomový je pokládán rok 1998, kdy se Nejvyšší soud ČLR vyjádřil k arbitrabilitě sporů z mimosmluvních vztahů, ledaţe si strany smluvně ošetřily, ţe jsou takové spory vyloučeny z rozhodčího řízení. Tento trend se v následujících letech promítl do řádŧ některých čínských rozhodčích soudŧ. Například Řád Rozhodčího soudu CIETAC definuje pod pojmem „obchodní― spory smluvní a mimosmluvní vznikající z hospodářských a obchodních transakcí. Cílem tohoto ustanovení je přiblíţit rozhodčí řízení co největšímu mnoţství sporŧ mezinárodních a s mezinárodním prvkem (viz v této disertační práci dříve rozebírané „international disputes― vs. „foreign-related disputes―). Zastáváme názor, ţe vzhledem k nejasnému postavení sporŧ z mimosmluvních právních vztahŧ zejména před lidovými soudy by případná novelizace rozhodčího zákona ČLR mohla do ustanovení článku 2 zahrnout vedle sporŧ ze smluv a z majetkových práv a hodnot rovněţ spory s těmito právy související.

3.2 Zásada autonomie rozhodčí smlouvy 3.2.1 Obecně k vymezení autonomie rozhodčí smlouvy

Autonomie, resp. separace rozhodčí smlouvy 472 ( 仲 裁 协 议 的 独 立 性 „zhongcai xieyi de dulixing―) patří k jedné z nejvýznamnějších zásad mezinárodního rozhodčího řízení. Podstatou této doktríny je samostatná existence 471

XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 579-580. 472 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 108. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 122. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 55.

119

a nezávislost rozhodčí doloţky na smlouvě hlavní (taktéţ označovaná jako „kontejnerová smlouva― 473 ). Základní charakteristikou je, ţe platnost rozhodčí doloţky není vázána na smlouvu hlavní a naopak. 474 (Relativně 475 ) samostatná existence obou smluv nemá přímý vliv na existenci jedné či druhé smlouvy. 476 Tudíţ obě smlouvy jsou posuzovány nezávisle a odděleně. Neplatnost hlavní smlouvy, popř. rovněţ odstoupení jedné strany od smlouvy nezasahuje do pravomoci rozhodčího soudu, jeţ je dána existencí rozhodčí doloţky.477 Zásada autonomie rozhodčí smlouvy zabezpečuje nedotknutelnost rozhodčí smlouvy jako nástroje pro konání rozhodčího řízení a zaručuje, ţe nebude potlačena vŧle stran předloţit vzniklé spory k rozhodčímu řízení.478 Tato zásada úzce souvisí se zásadou pravomoc-pravomoc (principle of competence-competence, v čínštině 仲 裁庭自裁管辖权原则 „zhongcai ting zi cai guanxia quan yuanze―), která zakládá pravomoc rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci. 479 Na rozdíl od ní má zásada autonomie rozhodčí smlouvy dopad na rozhodování v meritu věci.480 Otázkou zŧstává, zda neexistence smlouvy hlavní vylučuje existenci smlouvy rozhodčí.481 Zásada autonomie se projevuje v samotném rozhodčím řízení, kde se její praktický dopad promítá do zásady pravomoc-pravomoc. 482 Rozsah zásady autonomie je značně široký. Umoţňuje realizaci rozhodčího řízení i přesto,

473

BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1118 a násl. ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, pozn. 51. 474 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 55. 475 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 37, 49. 476 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 109. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 55. 477 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 102. 478 Tamtéţ. 479 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 108. 480 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 102. 481 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 109. 482 Tamtéţ.

120

ţe hlavní smlouva je od počátku neplatná nebo neúčinná.483 Zajímavým rozhodnutím, zmiňovaném v několika publikacích484, se zabýval soud na Bermudách ve věci Sojuznefteexport v. Joc Oil Ltd.485 v roce 1989. Vedle praktického dopadu zásady autonomie rozhodčí smlouvy a jejího širokého pojetí mimo jiné konstatoval, ţe je běţně označována jako „severability― (oddělitelnost) ve Spojených státech amerických a „autonomy― (autonomie) ve Francii a Německu.486 Společnost Joc Oil Ltd. namítala nevykonatelnost rozhodčího nálezu na Bermudách z dŧvodu neplatnosti rozhodčí doloţky na základě toho, ţe smlouva, do které byla zahrnuta, nesplnila ohledně podpisu poţadavky kladené podle rozhodného ruského práva. Soud se následně zabýval tím, zda poţadavky kladené na podpis jsou rozšířeny na rozhodčí smlouvu.

487

Toto bylo odmítnuto

s odŧvodněním, ţe podle ruského práva je rozhodčí smlouva samostatnou smlouvou a její platnost není ovlivněna neplatností hlavní smlouvy.488 Rozhodnutí bermudského soudu je dŧleţité z pohledu omezení zásady autonomie. Soud vymezil dvě moţné koncepce. První moţností je posouzení existence smlouvy za předpokladu, zda strany skutečně uzavřely smlouvu obsahující rozhodčí doloţku. Pravomoc rozhodcŧ je v takovém případě na pochybách, neboť „jestliže smlouva nikdy nevstoupila v existenci, nemohlo ani vstoupit v existenci rozhodčí ujednání―. 489 Strany mohou namítat, ţe rozhodčí smlouva nebyla nikdy uzavřena, nebo strany byly stále ve fázi uzavírání

483

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 50. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 103-104. 484 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 103-104. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 123-124. SANDERS, P. Quo vadis arbitration? The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 175-176. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 56. 485 Sojuznefteexport (SNE) v. Joc Oil Ltd., Court of. Appeal of Bermuda, 7 July 1989. 486 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 123. 487 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 103. 488 Tamtéţ. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 123. 489 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 56.

121

smlouvy. 490 I přes neplatnost hlavní smlouvy mŧţe být zaloţena pravomoc rozhodčího soudu z dŧvodu, ţe rozhodčí doloţka je posuzována jako samostatný celek. Strany se pak musí podrobit arbitráţi.491 Strany uzavřením smlouvy vstupují do dvou na sobě nezávislých ujednání: hlavní smlouvy a rozhodčí doloţky.492 Druhou koncepcí je námitka neplatnosti samotné rozhodčí doloţky. 493 Na rozhodčí doloţku se pohlíţí jako na „arbitráţní dvojče―, které přetrvá počáteční vadu nebo neplatnost hlavní smlouvy.494 V tomto případě je ponechána pravomoc rozhodčímu soudu rozhodnout o platnosti či neplatnosti takové rozhodčí doloţky.495 Tato moţnost je plně v dispozici rozhodčího soudu 496 a v případě negativního posouzení dochází k překonání zásady autonomie rozhodčí doloţky. Záměrem této kapitoly disertační práce bude analyzovat účinky rozhodčí smlouvy, konkrétně autonomii rozhodčí smlouvy. Zásada autonomie rozhodčí smlouvy měla zásadní vliv na mezinárodní rozhodčí řízení a je jednou z nejvýznámnějších principŧ rozhodčího řízení vŧbec. Hlavní otázkou této problematiky je, zda rozhodčí doloţka ujednaná v hlavní smlouvě následuje smlouvu, nebo existuje samostatně a nezávisle na smlouvě hlavní. Je existence rozhodčí doloţky bezvýhradně podmíněna existencí hlavní smlouvy? Rozebereme dva zcela opačné přístupy k této zásadě:

absolutní vs. relativní samostatná

existence obou smluv. Jaký přístup je zastáván v soudobém rozhodčím řízení, včetně Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodnín arbitráţi? Liší se současná pozice ČLR k této otázce? Jak na autonomii rozhodčí smlouvy nahlíţela čínská praxe v historickém kontextu?

490

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 104. 491 Tamtéţ. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 123. 492 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 124. 493 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 104. 494 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 124. 495 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 104. 496 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 50.

122

3.2.2 Teoretické východisko autonomie rozhodčí smlouvy Autonomie rozhodčí smlouvy je povaţována za právní koncept 497 , jenţ nutně neznamená uznání existence dvou smluv, tj. rozhodčí smlouvy a kontejnerové smlouvy. Uplatnění autonomie s sebou nese v konečné fázi určité dŧsledky. Literatura rozlišuje dŧsledky přímé a nepřímé.498 Přímým dŧsledkem je nejen nezávislost rozhodčí smlouvy na hlavní smlouvě, ale zároveň moţnost rozdílného rozhodného práva aplikovatelného na rozhodčí smlouvu, neţ kterým se řídí smlouva hlavní.499 Rozhodčí smlouva není ovlivněna neplatností hlavní smlouvy, avšak za určitých okolností, pokud hlavní smlouva neexistuje, se bude od ní odvíjet.500 Nelze předpokládat existenci rozhodčí smlouvy, nevznikla-li smlouva hlavní, ledaţe bylo rozhodčí ujednání zahrnuto do samostatného dokumentu. Na druhé straně někteří autoři 501 nepředpokládají, ţe autonomie rozhodčí doloţky a smlouvy hlavní znamená úplnou nezávislost jedné na druhé. A. J. Bělohlávek 502 hovoří o relativní samostatnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní. V takovém směru rozhodly čínské soudy ve věcech Zhangjiagang Xinggang Electronic Co. v. Boze International Co. a Samsung Business (Group) Co., Ltd. v. Shanghai Jinguang Bund Development Co., Ltd.503 V prvním sporu se jednalo o smlouvu o zaloţení joint venture, pro níţ je rozhodným právem čínské právo. Lidový soud byl přesvědčen, ţe čínské právo dopadá na smlouvu, nikoliv na rozhodčí doloţku. V případě, ţe se strany nedohodly na rozhodném právu, aplikuje se pro posouzení platnosti rozhodčí doloţky právo lex arbitri, tj. v tomto případě

497

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 209. 498 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 118. 499 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 209, 213. 500 Tamtéţ, s. 210. 501 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 578, pozn. 65. SAMUEL, A. Separability of Arbitration Clauses – Some Awkward Questions about the Law on Contracts, Conflict of Laws and the Administration of Justice. Arbitration and Dispute Resolution Law Journal (ADRLJ). 2000, roč. 9 [citováno 3. listopadu 2009]. Dostupné z: http://www.adamsamuel.com/pdfs/separabi.pdf, s. 9-10. 502 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1102. 503 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 578.

123

švýcarské právo.504 Lidové soudy dospěly v obou případech k závěru, ţe právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu by mělo být odlišné od lex causae za předpokladu, ţe takové rozhodné právo zpŧsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy. Soudy pouţily v obou případech lex arbitri. Zásada autonomie rozhodčí smlouvy by měla být interpretována ve prospěch její platnosti 505 , nikoliv nutně proti pouţití práva rozhodného pro posouzení případu (lex causae).506 Tímto je dána moţnost pouţít na rozhodčí smlouvu lex causae, vede-li takto určené rozhodné právo k platnosti rozhodčí smlouvy. Tento přístup je značně flexibilní. Na druhé straně lex causae by mělo být pouţito za předpokladu, ţe rozhodčí smlouva je neplatná podle jinak určeného rozhodného práva.507 Nepřímým dŧsledkem promítnutí zásady autonomie rozhodčí smlouvy je zásada pravomoc-pravomoc, která dává rozhodcŧm pravomoc rozhodovat o své pravomoci. Dále také kombinace principu platné rozhodčí smlouvy a odmítnutí kolizní metody pro určení rozhodného práva. 508 Posledně zmiňovaný dŧsledek vychází z francouzské rozhodovací praxe, jeţ odmítá koncept vázanosti rozhodčí smlouvy na jakýkoliv právní řád. Autonomie rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní znamená, ţe rozhodčí smlouva není vázána na právo rozhodné pro smlouvu, ale rovněţ je autonomní na jakémkoliv právním řádu, jehoţ kolizní normy by mohly být aplikovány pro posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy.

509

Francouzská praxe nahlíţí na autonomii rozhodčí smlouvy jako na „hmotněprávní

504

YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 586. 505 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 184. Tento princip byl převzat ze Švýcarska. Viz článek 178 odst. 2 Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht (Swiss Private International Law Act): „As to substance, the arbitration agreement shall be valid if it complies with the requirements of the law chosen by the parties or the law governing the object of the dispute and, in particular, the law applicable to the principal contract, or with Swiss law.― 506 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 578. Zmiňovaní autoři poukazují na: DERAINS, Y. The ICC Arbitral Process, Choice of Law Applicable to the Contract and International Arbitration. ICC International Court of Arbitration Bulletin. 1995, roč. 6, č. 1, s. 16-17. Podle tohoto autora autonomie rozhodčí doloţky a smlouvy hlavní neznamená úplnou nezávislost jedné na druhé. 507 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 578. 508 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 213-218. 509 Tamtéţ, s. 215 (autoři poukazují na rozhodnutí ve věci Hecht, Court de Cassation, 4 July 1972).

124

normu mezinárodního rozhodčího řízení―.510 Čínský přístup vycházel z vázanosti rozhodčí smlouvy na právní řád lex arbitri (rozhodčí smlouva má charakter smlouvy procesního charakteru 511 ), tj. čínské právo, které se pouţije pro posouzení platnosti rozhodčí smlouvy.512 Tento přístup byl potvrzen Nejvyšším lidovým soudem ČLR v roce 1998.513 V roce 2006 vydal Nejvyšší lidový soud ČLR „výklad― k rozhodčímu zákonu514, podle něhoţ má být v souladu s článkem 16 rozhodčího zákona ČLR posouzena platnost rozhodčí smlouvy s existujícím mezinárodním prvkem podle práva zvoleného stranami [zde se promítá článek V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ: „Uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany …, že zmíněná dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily.―]. Chybí-li volba práva, ale strany si ujednaly místo rozhodčího řízení, pouţije se lex arbitri. Pokud se strany nedohodly na rozhodném právu, ani místu rozhodčího řízení, bude platnost rozhodčí smlouvy posouzena podle lex fori.515 Tato 510

Tamtéţ. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001, s. 225. 511 Viz dále kapitola 3.2.3 Od arbitráţní praxe k právní úpravě. 512 Článek II odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ: „Každý Smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením.― Vzhledem k tomu, ţe podle čínského práva nelze realizovat rozhodčí řízení ad hoc, bude rozhodčí smlouva o ad hoc arbitráţi prohlášena za neplatnou. Zmiňujeme spor ve věci Davis-Standard Corporation and Ningbo Xiecheng Power Tools Co., Ltd. [Letter of Reply of the Supreme People’s Court to the Request for Instructions on the Invalidation of the Arbitration Clause in the Case of Loan Dispute over the Sales Contract between Davis-Standard Corporation and Ningbo Xiecheng Power Tools Co., Ltd. (No. 13 [2004] of No. 4 Civil Tribunal of the Supreme People’s Court, June 25, 2004)]. Strany si v rozhodčí doloţce neujednaly právo rozhodné pro posouzení platnosti rozhodčí doloţky. Lidový soud rozhodl, ţe platnost rozhodčí smlouvy by měla být posouzena podle místa fóra. Zajímavé by bylo, kdyby si strany ujednaly rozhodné právo. Zde by tedy lidový soud posoudil platnost podle takového práva. Ale zároveň by posoudil z pohledu čínského práva například nearbitrabilitu sporu, nemoţnost ad hoc rozhodčího řízení apod. Tímto definitivně vyvozujeme, ţe lex arbitri hraje hlavní roli při posouzení platnosti rozhodčí smlouvy. Podobně také: Letter of Reply of the Supreme People’s Court to the Request for Instructions on the Case of Application for Determining the Validity of the Arbitration Agreement by the Applicant Japan Shuangye Bedding & Clothing Co., Ltd. (No. 30 [2004] of No. 4 Civil Tribunal of the Supreme People’s Court, September 8, 2004). 513 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 576. 514 Interpretation of the Supreme People’s Court concerning Some Issues on Application of the Arbitration Law of the People’s Republic of China (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7. 515 Tento přístup v sobě promítá smíšenou povahu rozhodčí smlouvy. Hmotněprávním, procesním a smíšeným charakterem rozhodčí smlouvy se v české literatuře věnuje zejména: B. Klein (IN: DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 262.) [hmotněprávní]; J. Macur (MACUR, J. Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezŧ. Právo a podnikání. 1995, č. 4, s. 3.), J. Mothejzíková, V. Steiner (MOTHEJZÍKOVÁ, J. – STEINER, V. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář.

125

výkladová pravidla sjednotila přístup čínských soudŧ a byla v praxi potvrzena v několika rozhodnutích. 516 Postoj Nejvyššího lidové soudu ČLR směřuje tedy v zásadě k posouzení rozhodčí smlouvy ve prospěch její platnosti.517 Zásada autonomie rozhodčí smlouvy byla ospravedlněna v práci soudce S. Schwebela a vychází ze čtyř „racionálních“ premis:518 1) Vůle stran řešit jakýkoliv arbitrabilní spor v rozhodčím řízení za předpokladu, ţe nebyly s předstihem vyloučeny spory ohledně platnosti nebo existenci smlouvy. Záměrem stran je podrobit se rozhodčímu řízení a vyhnout se tomu, ţe část nárokŧ bude řešena v rozhodčím řízení a část před obecnými soudy (tj. integrita řízení). 2) V případě neexistence zásady autonomie by bylo pro stranu vítané oddalovat konání rozhodčího řízení s námitkami, ţe rozhodčí smlouva je neplatná. Tímto by byla narušena integrita řízení, neboť by došlo k přerušení rozhodčího řízení a předloţení návrhu na vyřešení otázky k obecnému soudu, popř. po vyslovení platnosti rozhodčí doloţky soudem by byl návrh předloţen rozhodčímu senátu. Tímto by došlo k negaci základních předností rozhodčího řízení, kterými jsou rychlost a niţší náklady (není ovšem pravidlem). 3) Není důvod, proč zacházet s rozhodčí doloţkou ve smlouvě jinak neţ s „ad hoc“ rozhodčí smlouvou. Předpokládá se právní presumpce zaloţená na existenci dvou smluv s rŧzným účelem. Ve svém dŧsledku nedopadá na Praha: C. H. BECK, 1996, s. 20.); K. Růžička (RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 37-38.) [procesní]; R. Bystrický, B. Donner, S. Hanák (IN: DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 262.), A. J. Bělohlávek (BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 35. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 107-112.), N. Rozehnalová (ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 107.), P. Raban (RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 54.) [smíšený]. 516 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 577. THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 617. 517 XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4, s. 578. 518 SCHWEBEL, S. M. International Arbitration: Three Salient Problems. Cambridge: Grotius Publications, 1984. Citováno podle: ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 117. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 125.

126

rozhodčí smlouvu neplatnost či ukončení smluvního vztahu. 4) Autonomie rozhodčí smlouvy předpokládá vyřešení sporu v rozhodčím řízení a tímto se „vyvléknout“ pravomoci obecných soudů. Pokud by nebyla uznána autonomie rozhodčí smlouvy, soudy by zhodnotily spor nejdříve jako celek, aby se následně rozhodly, zda je rozhodčí smlouva platná. Tímto by byl narušen smysl rozhodčího řízení. Kontrolní funkce státu v rozhodčím řízení by se prostřednictvím obecných soudŧ měla promítnout aţ ve fázi po vydání rozhodčího nálezu. Pouze tento přístup mŧţe zajistit rozhodčímu řízení charakter alternativního zpŧsobu řešení sporŧ k obecnému soudnictví a relativní samostatnost na státní moci. Vedle výše uvedeného „ochranářského― přístupu k autonomii rozhodčí smlouvy existují ve stejné rovině určité hranice. K autonomii rozhodčí smlouvy nelze přistupovat v neomezeném slova smyslu a předpokládat její absolutní platnost. Je zřejmé, ţe autonomie rozhodčí smlouvy mŧţe být omezena zejména z pohledu veřejného pořádku519 (resp. rozhodčí smlouva je v rozporu s lex arbitri či právem místa výkonu rozhodčího nálezu). Na tomto místě poukazujeme na výše zmiňované rozhodnutí Nejvyššího lidového soudu ČLR ve věci Jilin Songmei Acetic Acid Ltd. v. WP International Group Inc. a Jilin Chemical Industrial Co. Ltd. v. WP International Group Inc. Ltd. Zde byla v rámci smlouvy o joint venture o zaloţení společnosti Jilin Songmei uzavřena rozhodčí doloţka mezi zakládajícími společnostmi Jilin Chemical a WP International. Jilin Songmei není přímo vázána rozhodčí doloţkou a to přesto, ţe je společným podnikem těchto dvou společností. Pouze strana, která je smluvní stranou smlouvy, je vázána v ní ujednanou rozhodčí doloţkou. Evidentně tento případ není spojován s rozporem s veřejným pořádkem. Avšak mŧţeme poukázat na úzkou vazbu autonomie rozhodčí smlouvy a zásadu pravomoc-pravomoc, která je ve své podstatě prodlouţením autonomie do procesní oblasti.520 Rozhodčí soud má oprávnění sám rozhodnout o své pravomoci (jeţ by ovšem byla značně extenzivní, ale není nepřípustná). Vedle toho je vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy vázáno na okruh 519

TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 125-126. 520 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, pozn. 55.

127

sporŧ nearbitrabilních z pohledu práva místa uznání rozhodčího nálezu. Příkladem je rozhodnutí anglického soudu ve věci Soleimany v. Soleimany521 z roku 1999.522 Soud se zabýval výkonem cizího rozhodčího nálezu. Vyslovil neplatnost rozhodčí smlouvy z dŧvodu jejího rozporu se zákonem, avšak tato vada nemá za následek neplatnost hlavní smlouvy. V anglickém právu jsou určité spory vyloučeny z rozhodčího řízení, proto je taková rozhodčí smlouva povaţována za nezákonnou či v rozporu s veřejným pořádkem. Otázkou však zŧstává, co by se stalo, kdyby pouze část sporu byla nearbitrabilní? Anglický soud by neakceptoval rozhodčí smlouvu v dané specifické části sporu a roztříštil by řízení na rozhodčí a zároveň soudní.523 Tímto by došlo k narušení integrity rozhodčího řízení, avšak dŧvody by byly odŧvodnitelné. Nicméně tento postup obecného soudu lze povaţovat za racionální, neboť ve svém konečném dŧsledku nebyla narušena vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. 3.2.3 Od arbitráţní praxe k právní úpravě Autonomií rozhodčí smlouvy, resp. dopadem neplatnosti hlavní smlouvy na rozhodčí smlouvu se zabývala arbitráţní praxe jiţ od 18. století. Mŧţeme říci, ţe zásada autonomie rozhodčí smlouvy byla soudy akceptována dříve, neţ došlo k jejímu zakotvení do právních řádŧ.524 Kořeny zásady nalezneme v Anglii v Arbitration Act z roku 1698. V prŧběhu 18. století došlo k negativnímu postoji k této zásadě nejen v Anglii, ale zejména ve Francii. Návrat zásady autonomie je spojován s Německem v 19. století. Podle tamějších autorŧ je rozhodčí doloţka procesním ujednáním v hlavní smlouvě. Procesní řízení je regulováno právem fóra, rozhodčí doloţka tedy právem jiným neţ je hlavní smlouva.525 Německý přístup ovlivnil anglické rozhodnutí ve věci Hamlyn v. Talisker

521

Soleimany v. Soleimany, [1998] 3 WLR 811, [1999] QB 785 (CA). TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 126. 523 Tamtéţ. 524 LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 106. 525 SAMUEL, A. Separability of Arbitration Clauses – Some Awkward Questions about the Law on Contracts, Conflict of Laws and the Administration of Justice. Arbitration and Dispute Resolution Law Journal (ADRLJ). 2000, roč. 9 [citováno 3. listopadu 2009]. Dostupné z: http://www.adamsamuel.com/pdfs/separabi.pdf, s. 1-2. 522

128

Distiller 526 z roku 1894, podle něhoţ se mŧţe rozhodčí doloţka řídit jiným rozhodným právem neţ smlouva hlavní (tj. lex arbitri). Podstatou tohoto rozhodnutí byla smlouva ujednaná mezi anglickým a skotským obchodníkem, v níţ se strany dohodly na rozhodčím řízení v Londýně. Poţadavkem skotského práva bylo určení rozhodcŧ v rozhodčí doloţce; anglické právo takový poţadavek nekladlo. Soud se zabýval otázkou rozhodného práva pro rozhodčí doloţku a pro posouzení její platnosti. V tomto směru odlišil rozhodčí doloţku, nikoliv smlouvu jako celek, a označil anglické právo jako právo místa rozhodčího řízení (lex arbitri) za právo rozhodné pro rozhodčí doloţku.527 Německý vliv rozhodčí doloţky jako smlouvy procesního charakteru se promítl do švýcarského rozhodnutí ve věci Jorg g/ Jorg z roku 1915.528 Ústředním bodem tohoto rozhodnutí bylo, zda se rozhodčí doloţka řídí federálním právem jako hlavní smlouva, či právem kantonu. Soud dospěl k závěru, ţe vzhledem k tomu, ţe švýcarská ústava dává jednotlivým kantonŧm pravomoc ve věcech procesních, dopadá na rozhodčí doloţku kantonální právo. První zemí, která zakotvila fixní přístup k zásadě autonomie rozhodčí doloţky, je Švýcarsko. Nejvyšší federální soud v roce 1931 deklaroval, ţe neplatnost hlavní smlouvy nemá vliv na rozhodčí doloţku. Tento přístup byl zachován do přijetí švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém v roce 1987 529 , podle jehoţ úpravy nemŧţe být rozhodčí smlouva napadena z dŧvodu neplatnosti hlavní smlouvy.530 Zásada autonomie rozhodčí smlouvy je akceptována ve většině státech Evropy, USA a také v některých asijských a arabských státech.531 Postoj jednotlivých státŧ se odlišuje v závislosti na tom, zda je doktrína výslovně 526

Hamlyn v. Talisker Distiller [1894] AC 202. LEW, J. D. M. Contemporary Problems in International Arbitration. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1987, s. 128. 528 SAMUEL, A. Separability of Arbitration Clauses – Some Awkward Questions about the Law on Contracts, Conflict of Laws and the Administration of Justice. Arbitration and Dispute Resolution Law Journal (ADRLJ). 2000, roč. 9 [citováno 3. listopadu 2009]. Dostupné z: http://www.adamsamuel.com/pdfs/separabi.pdf, s. 3. 529 Tamtéţ, s. 6. 530 Článek 178 odst. 3 Bundesgesetz über das internationale Privatrecht: „The arbitration agreement cannot be contested on the grounds that the main contract is not valid or that the arbitration agreement concerns a dispute which has not yet arisen.― 531 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 123. LEW, J. D. M. Contemporary Problems in International Arbitration. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1987, s. 106. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 55-56. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1103. A. J. Bělohlávek poukazuje na to, ţe tato otázka není v některých státech (např. Ukrajina) vyjasněna. 527

129

upravena v právním předpise, nebo je ustálena v judikatuře. Promítla se například do holandského zákona o občanském právu procesním z roku 1986 532 , do německého zákona o občanském právu procesním533, do anglického Arbitration Act z roku 1996 534 , do francouzského občanského soudního řádu 535 , do japonského rozhodčího zákona 537

zákona

536

, rovněţ do vietnamského rozhodčího

a čínského rozhodčího zákona.538

Zásada autonomie rozhodčí smlouvy patří k výstavbovému principu ve Vzorovém zákoně UNICITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Zde v článku 16 odst. 1 nalezneme výslovnou úpravu této otázky: „… rozhodčí doložka, která je zahrnuta do smlouvy, je považována za smlouvu nezávislou na ostatních podmínkách smlouvy. Rozhodnutí rozhodčího soudu o neplatnosti smlouvy nemá za následek ipso jure neplatnost rozhodčí doložky.― Toto ustanovení našlo své uplatnění nejen v právních řádech státŧ, které přistoupily ke Vzorovému zákonu UNCITRAL, ale je respektováno ve velké většině dalších státŧ. Mŧţeme říci, ţe v tomto směru naplnil Vzorový zákon UNCITRAL očekávání unifikovaného 532

Článek 1053 Wetboek van Burgerlijke Rechtsvordering: „An arbitration agreement shall be considered and decided upon as a separate agreement. The arbitral tribunal shall have the power to decide on the validity of the contract of which the arbitration agreement forms part or to which the arbitration agreement is related.‖ 533 Článek 1040 odst. 1 Zivilprozessordnung: „The arbitral tribunal may rule on its own jurisdiction and in this connection on the existence or validity of the arbitration agreement. For that purpose, an arbitration clause which forms part of a contract shall be treated as an agreement independent of the other terms of the contract.― 534 Článek 7 Arbitration Act: „Unless otherwise agreed by the parties, an arbitration agreement which forms or was intended to form part of another agreement (whether or not in writing) shall not be regarded as invalid, non-existent or ineffective because that other agreement is invalid, or did not come into existence or has become ineffective, and it shall for that purpose be treated as a distinct agreement.‖ 535 Článek 1466 Nouveau Code de Procedure Civile: „If, before the arbitrator, one of the parties challenges the principle or scope of the arbitrator's jurisdiction, the arbitrator shall rule on the validity or scope of his or her jurisdiction.― Francouzský přístup je silně vázán na judikaturu. IN: ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 118 a pozn. 58. Tento princip je ve Francii zakotven dlouho a je široce vázán na rozhodovací praxi. Pod vlivem soudní praxe rozlišují francouzští autoři materiální autonomii od smlouvy hlavní a právní autonomii od práva rozhodného pro smlouvu nebo od všech právních řádŧ. Blíţe k francouzské praxi: POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2. vyd. London: Sweet & Maxwell Ltd., 2007, s. 132-141. 536 Článek 13 odst. 6 Arbitration Law (Law No.138 of 2003): „Even if in a particular contract containing an arbitration agreement, any or all of the contractual provisions, excluding the arbitration agreement, are found to be null and void, cancelled or for other reasons invalid, the validity of the arbitration agreement shall not necessarily be affected.― 537 Článek 11 Ordinance on Commercial Arbitration (2003): „The arbitration clause exists independently from contracts. The modification, extension, cancellation or invalidity of contracts shall not affect the effect of the arbitration clause.― 538 Článek 19 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR: „An arbitration agreement shall exist independently. The modification, rescission, termination or invalidity of a contract shall not affect the validity of the arbitration agreement.‖

130

přístupu k mezinárodnímu rozhodčímu řízení. 3.2.4 Kompabilita čínské úpravy s úpravou ve Vzorovém zákoně UNCITRAL Srovnáme-li ustanovení článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL s ustanovením článku 19 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, dospějeme k závěru, ţe zásada autonomie rozhodčí doloţky jako celosvětově rozšířený princip je uznána také v čínském právu: „Rozhodčí smlouva je považována za nezávislou. Změna smlouvy („modification―), odstoupení od smlouvy s účinky ex tunc (ve smyslu „rescission―), ukončení smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti (ve smyslu „termination―) nebo neplatnost smlouvy („invalidity―) nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy.―539 Obdobně je zásada autonomie rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní zakotvena do článku 57 Contract Law.540 Rozdíl v úpravě Vzorového zákona UNCITRAL a čínského rozhodčího zákona je shledán z hlediska účelu autonomie rozhodčí smlouvy.541 Článek 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL si osvojuje dvě zásady: zásadu pravomocpravomoc a zásadu separace, resp. autonomie rozhodčí doloţky. Zásada pravomoc-pravomoc znamená, ţe rozhodčí senát mŧţe nezávisle rozhodnout o své pravomoci, včetně jakýchkoliv námitek ohledně existence či platnosti rozhodčí smlouvy bez toho, aniţ by se obrátil na obecný soud. Autonomie rozhodčí doloţky znamená, ţe rozhodčí doloţka je nezávislá na ostatních ustanoveních smlouvy. V případě, ţe rozhodčí soud rozhodne o neplatnosti smlouvy, neznamená to automaticky neplatnost rozhodčí doloţky. 542 Autonomie rozhodčí smlouvy zakládá pravomoc rozhodčího senátu rozhodnout o existenci a platnosti rozhodčí smlouvy. Tímto je kladen dŧraz na úzkou vazbu autonomie vŧle stran a autonomie rozhodčího senátu rozhodnout o své pravomoci, coţ ve svém dŧsledku předpokládá široké pojetí autonomie rozhodčí smlouvy pro naplnění 539

K překladu pojmŧ pouţit výklad podle: GUBBY, H. English Legal Terminology: Legal Concepts in Language. The Hague: Boom Legal Publishers, 2007, s. 155-196. 540 Článek 57 Contract Law of the People’s Republic of China (1999): „If a contract is null and void, revoked or terminated, it shall not affect the validity of the dispute settlement clause which is independently existing in the contract.― 541 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 166. 542 Explanatory Note by the UNCITRAL secretariat on the 1985 Model Law on International Commercial Arbitration as amended in 2006, s. 30, para. 25.

131

pravomoci rozhodčího senátu.543 Čínský přístup přímo neodráţí vztah mezi autonomií vŧle stran a autonomií rozhodcŧ. Někteří čínští autoři (konkrétně Gu Weixia544) však zastávají názor, ţe ustanovení článku 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR, ţe „rozhodčí senát může rozhodnout o platnosti smlouvy―, nepřímo vyplňuje mezery mezi vazbou autonomie rozhodčí doloţky a pravomocí rozhodčího senátu na základě širokého pojetí, které dopadá také na rozhodčí smlouvu. Ačkoliv jsou rozhodčí doloţka a smlouva hlavní povaţovány z pohledu posouzení platnosti za dvě samostatné smlouvy, z pozice samotného textu je rozhodčí doloţka zahrnuta do smlouvy jako její část.545 Tento argument tedy obhajuje široké pojetí smlouvy a z povahy věci rozšiřuje posouzení platnosti smlouvy rozhodčím senátem také na rozhodčí doloţku. To vysvětluje uměle vytvořenou představu neexistence vztahu mezi pravomocí rozhodčího senátu a autonomií rozhodčí smlouvy v čínském rozhodčím zákoně.546 Odlišná je rovněţ formulace, ţe podle článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL je „rozhodčí doložka, která je zahrnuta do smlouvy, považována za smlouvu nezávislou na ostatních podmínkách smlouvy. Rozhodnutí rozhodčího soudu o neplatnosti smlouvy nemá za následek ipso jure neplatnost rozhodčí doložky.― Tímto je rozhodčí smlouva platná, pokud je zde dána nepochybná vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. I v případě existence dŧkazu, ţe rozhodčí smlouva nebyla uzavřena ze skutečné vŧle stran, mŧţe být rozhodčí řízení realizováno na základě autonomie vŧle stran. Strany tak projeví dŧvěru v rozhodčí řízení (tzv. vyvratitelná domněnka skutečné vůle stran podrobit se rozhodčímu řízení).547 Tímto je potvrzena celosvětově rozšířená zásada relativní autonomie rozhodčí doloţky548, která v případě pochybností, zda je v rozhodčí smlouvě dána skutečná vŧle stran, respektuje zájem stran podrobit se rozhodčímu řízení. To znamená, ţe pokud je strana uvedena v omyl při uzavření smlouvy, neznamená to neplatnost rozhodčí smlouvy, projeví-li strany zájem na rozhodčím řízení. To pak

543

GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 166. 544 Tamtéţ, s. 167. 545 GU, WEIXIA. Judicial Review over Arbitration in China. ExpressO [online]. SelectedWorks, Berkeley Electronic Press, 2009 [citováno 11. listopadu 2009 ]. Dostupné z: http://works.bepress.com/weixia_gu/1, s. 22. 546 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 167. 547 Tamtéţ, s. 167-168. 548 Tamtéţ, s. 168.

132

bude realizováno. Příkladem je rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Prima Paint Corp. v. Flood & Conklin Mfg. Co.549 z roku 1967. V daném sporu bylo vysloveno, ţe pokud strany nevznesou námitku uvedení v omyl přímo k samotné rozhodčí doloţce, bude realizováno rozhodčí řízení i přesto, ţe existuje námitka vŧči smlouvě uzavřené v omylu. Článek 19 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR se zmiňuje o změně smlouvy, odstoupení od smlouvy s účinky ex tunc, ukončení smlouvy v dŧsledku porušení smluvní povinnosti nebo neplatnosti smlouvy, které nemají za následek neplatnost rozhodčí smlouvy. Nastanou-li však jiné skutečnosti, je tento výčet nedostačující. V dŧsledku toho mŧţe být následně ohroţena pravomoc rozhodčího senátu. 550 Domníváme se, ţe široký výčet podmínek, jeţ nemají vliv na platnost rozhodčí doloţky, není nejvhodnější. Z ustanovení totiţ vyplývá, ţe autonomie rozhodčí doloţky je omezená. Proto by článek 19 rozhodčího zákona ČLR měl explicitně vymezit, ţe rozhodnutí rozhodčího soudu o neplatnosti smlouvy nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy.551 Zhodnotíme-li s úpravou ve Vzorovém zákoně UNCITRAL, je ustanovení, ţe rozhodnutí rozhodčího soudu o neplatnosti smlouvy nemá za následek ipso jure neplatnost rozhodčí doloţky, mnohem flexibilnější. Tím, ţe čínský zákon vyjmenuje jednotlivé dŧvody, které nemají vliv na neplatnost rozhodčí smlouvy, pŧsobí restriktivně na autonomii rozhodčí smlouvy, pokud nejsou zákonné dŧvody naplněny. 552 Rozhodčí smlouva pak bude posuzována ad hoc bez uplatnění presumpce autonomie rozhodčí smlouvy. Narušena mŧţe být skutečná vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení 553 i přes existenci sporných okolností, jako je například uzavření smlouvy uvedením v omyl. Pokud nebude dostatek dŧkazŧ, ţe samotná rozhodčí doloţka nebyla uzavřena v omylu, bude autonomie vŧle stran podrobit se arbitráţi bezesporu zamítnuta. Zásahem do autonomie vŧle stran bude 549

Prima Paint Corp. v. Flood & Conklin Mfg. Co., 388 US 395 (1967). IN: LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 106. 550 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 168. 551 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 181. 552 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 168. 553 Tamtéţ.

133

také skutečnost, ţe rozhodčí doloţka byla uzavřena pod nátlakem. Taková rozhodčí doloţka bude neplatná ze zákona (článek 17 odst. 3 rozhodčího zákona ČLR). V dŧsledku toho bude stranám odebrána moţnost podrobit se rozhodčímu řízení, pokud i přes to všechno mají zájem na konání rozhodčího řízení. Tímto musíme přistoupit k širokému výkladu článku 19 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR se zdŧrazněním principu presumpce platné rozhodčí smlouvy, která nebude mít vliv na skutečnou vŧli stran podrobit se rozhodčímu řízení, ledaţe jedna ze stran vznese námitku ohledně platnosti rozhodčí smlouvy. Čínské rozhodčí řízení prošlo v tomto směru krušným vývojem: od omezené autonomie rozhodčí smlouvy, přes úplnou autonomii rozhodčí smlouvy zaloţenou na absolutní platnosti (rozhodnutí Nejvyššího lidového soudu ČLR), po dnešní „střední proud― relativní autonomie rozhodčí smlouvy s přihlédnutím k principu vyvratitelné domněnky ohledně vŧle stran (zejména vyplývající z rozhodnutí vyšších lidových soudŧ; z tohoto pragmatického přístupu vychází rovněţ Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi554). Na tomto místě vyzdvihujeme, ţe Nejvyšší lidový soud ČLR byl v posledních letech „zaneprázdněn― tím, aby vymezil další situace vycházející z hlavní smlouvy, které nemají dopad na nezávislost a posouzení platnosti rozhodčí doloţky. Z jeho aktuální činnosti, směřující k respektování nezávislosti rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní, zmiňujeme Soudní výklady Nejvyššího lidového soudu ČLR o několika otázkách týkajících se použití rozhodčího zákona555 z roku 2006. Článek 8 „soudních výkladŧ― dopadá na vázanost právního nástupce rozhodčí smlouvou v případě fúzování nebo rozdělení entit, ledaţe se smluvní strany při uzavření rozhodčí smlouvy nedohodly jinak. V případě smrti osoby vázané rozhodčí smlouvou přechází práva a závazky z rozhodčí smlouvy na jeho dědice, ledaţe se smluvní strany při uzavření rozhodčí smlouvy nedohodly jinak. Článek 9 se vztahuje na postoupení pohledávky na cesionáře, který je vázán rozhodčí smlouvou, ledaţe se strany nedohodly jinak, nebo cesionář měl námitky při postoupení pohledávky, nebo si není vědom toho, ţe zde existuje samostatná rozhodčí smlouva. Článek 10 odst. 1 dopadá na situaci, kdy je smlouva nulitní a neplatná; v takovém případě by se článek 19 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR měl

554

Tamtéţ. Interpretation of the Supreme People’s Court concerning Some Issues on Application of the Arbitration Law of the People’s Republic of China (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7. 555

134

pouţít pro posouzení platnosti rozhodčí smlouvy (v tomto ustanovení je zakotvena podstata článku 19 Vzorového zákona UNCITRAL 556 a potvrzen směr relativní autonomie rozhodčí smlouvy, pokud je dostatečným zpŧsobem vyjádřena vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení v době uzavření rozhodčí smlouvy557). Tímto je tedy dána definitivní nezávislost rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní. Dŧsledkem je moţnost realizovat rozhodčí řízení v širokém okruhu sporŧ ze smluvních závazkových vztahŧ.558 Článek 10 odst. 2 „soudních výkladŧ― upravuje, ţe platnost rozhodčí smlouvy po podpisu smlouvy hlavní není dotčena tím, ţe taková hlavní smlouva nevznikla. 3.2.5 Autonomie rozhodčí smlouvy v řádech jednotlivých čínských rozhodčích soudů Jednotlivé čínské rozhodčí instituce víceméně s nepatrnými odlišnostmi vycházejí z rozhodčího zákona ČLR a sledují záměr širokého výčtu situací, které nemají dopad na platnost rozhodčí smlouvy. Tímto reagují na flexibilní tendence v soudních výkladech Nejvyššího lidového soudu ČLR. Řád Rozhodčího soudu CIETAC upravuje autonomii rozhodčí smlouvy v článku 5 odst. 4 takto: „Rozhodčí doložka, která je zahrnuta do smlouvy, je považována za doložku nezávislou a samostatnou na ostatních ustanoveních smlouvy, a rovněž rozhodčí smlouva připojená ke smlouvě je považována za nezávislou a samostatnou na ostatních ustanoveních smlouvy. Jakákoliv změna smlouvy („modification―), odstoupení od smlouvy s účinky ex tunc (ve smyslu „rescission―), ukončení smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti (ve smyslu „termination―), převod práv ze smlouvy (ve smyslu „transfer―), zánik smlouvy uplynutím doby 559 (ve smyslu

556

GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 173. 557 Tamtéţ, s. 174. 558 Tamtéţ, s. 172. 559 Některé typy smluv mohou mít ze zákona limitovánu dobu trvání smlouvy o podílové joint venture. Strany by proto měly ve smlouvě stanovit dobu trvání v souladu se zákonem: článek 3 Interim Provisions for the Duration of Chinese-Foreign Equity Joint Ventures (Approved by the State Council on September 30, 1990 and promulgated by the Ministry of Foreign Economic Relations and Trade on October 22, 1990). Například joint venture ve formě cestovní kanceláře má omezenu dobu trvání na 20 let: článek 5 odst. 6 Interim Measures for Trial Chinese-Foreign Equity Joint Venture of Travel Agencies (Circular of the National Tourism Administration and the Ministry

135

„expiry―),

neplatnost

smlouvy

(„invalidity―),

neúčinnost

smlouvy

(„ineffectiveness―), výpověď smlouvy (ve smyslu „revocation―) nebo neexistence smlouvy („non-existence―) nemá za následek neplatnost rozhodčí doložky nebo rozhodčí smlouvy.―560 Řád Rozhodčího soudu v Pekingu zahrnuje úpravu do článku 5: „Rozhodčí smlouva, která je zahrnuta do smlouvy, je považována za nezávislou a samostatnou na smlouvě hlavní. Změna smlouvy („modification―), odstoupení od smlouvy s účinky ex tunc („rescission―), ukončení smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti („termination―), neplatnost smlouvy („invalidity―), zánik smlouvy uplynutím doby (ve smyslu „expiry―), neúčinnost smloouvy („noneffectiveness―), výpověď smlouvy („revocation―) nebo neexistence smlouvy („nonestablishment―) nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy.―561 Řád Rozhodčího soudu v Šanghaji zakotvuje tuto otázku do ustanovení článku 3 odst. 3 následovně: „Rozhodčí smlouva, která je zahrnuta do smlouvy, je považována za nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Jakákoliv změna smlouvy („modification―), převod práv ze smlouvy („transfer―), ukončení smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti („termination―), neúčinnost smlouvy („ineffectiveness―), neplatnost smlouvy („null and void―), zánik smlouvy uplynutím doby („expiry―) nebo neexistence smlouvy („non-existence―) nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy.―562 Řád Rozhodčího soudu ve Wu-chanu obsahuje v článku 7 následující: „Rozhodčí smlouva je považována za nezávislou. Rozhodčí doložka, která je zahrnuta do smlouvy, je považována za nezávislou a samostatnou na ostatních ustanoveních smlouvy, a rovněž rozhodčí smlouva připojená ke smlouvě je považována za nezávislou a samostatnou na ostatních ustanoveních smlouvy. Jakákoliv změna smlouvy („modification―), odstoupení od smlouvy s účinky ex tunc („rescission―), výpověď smlouvy („revocation―), ukončení smlouvy v důsledku porušení

smluvní

povinnosti

(„termination―),

neúčinnost

smlouvy

(„ineffectiveness―), zánik smlouvy uplynutím doby („expiry―), neplatnost smlouvy of Foreign Trade and Economic Cooperation on Modifying Interim Measures for Trial Chineseforeign Joint Venture of Travel Agencies on April 19, 1999). 560 K překladu pojmŧ pouţit výklad podle: GUBBY, H. English Legal Terminology: Legal Concepts in Language. The Hague: Boom Legal Publishers, 2007, s. 155-196. 561 Tamtéţ. 562 Tamtéţ.

136

(„invalidity―) nebo neexistence smlouvy („non-existence―) nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy, která je připojena ke smlouvě.―563 Řád Rozhodčího soudu v Šen-čenu upravuje separaci rozhodčí smlouvy v článku 8: „1. Rozhodčí smlouva je považována za samostatnou. 2.

Jakákoliv

(„amendment―), („existence―),

neúčinnost neplatnost ukončení

smlouvy smlouvy

smlouvy

(„ineffectiveness―), („invalidity―),

v důsledku

porušení

změna

smlouvy

existence

smlouvy

smluvní

povinnosti

(„termination―) nebo odstoupení od smlouvy s účinky ex tunc („cancellation―) nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy.―564 3.2.6 Autonomie rozhodčí smlouvy v čínské praxi Čínská praxe rozhodčího řízení přijala zásadu autonomie rozhodčí smlouvy jiţ v první polovině 80. let minulého století. Tento postoj je vázán na přistoupení ČLR k Vídeňské úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboţí

565

a závazku

vyplývajícího z článku 81 odst. 1 Vídeňské úmluvy, podle něhoţ se odstoupení („avoidance―) od smlouvy nedotýká ustanovení ohledně řešení sporŧ (rozhodčí doloţka v kupní smlouvě). Nicméně v praktické rovině existovalo do roku 1998 prohloubení rozdílŧ v chápání autonomie rozhodčí smlouvy v souvislosti se závislostí rozhodčí doloţky na smlouvě hlavní. Toto období je spojováno s tzv. omezenou autonomií rozhodčí smlouvy. Excesem v čínské arbitráţní praxi byla soudní rozhodnutí ve prospěch absolutní platnosti rozhodčí smlouvy. Další etapa po roce 1999 znamená pojetí tzv. relativní autonomie rozhodčí smlouvy.

566

V následujících podkapitolách si

přiblíţíme vývoj jednotlivých přístupŧ k autonomii rozhodčí smlouvy. 3.2.6.1 Omezená autonomie rozhodčí smlouvy Před rokem 1998 byla charakteristickým znakem čínského rozhodčího řízení 563

Tamtéţ. Tamtéţ. 565 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 60. 566 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 163. 564

137

závislost rozhodčí doloţky na smlouvě hlavní. V případě zániku nebo neplatnosti hlavní smlouvy z dŧvodu uvedení v omyl jedné smluvní strany, popř. uzavření smlouvy pod nátlakem zanikla rovněţ rozhodčí doloţka.567 Příkladem je rozhodnutí lidového soudu v Šanghaji (Shanghai Higher People’s Court) v roce 1988 ve věci China National Technical Import Co. v. Swiss Industrial Resources Co. Inc.568 Lidový soud vyslovil neplatnost hlavní smlouvy z dŧvodu uvedení v omyl stranou ţalovanou při uzavření smlouvy. Tímto je rovněţ neplatná rozhodčí doloţka. Soud dospěl k závěru, ţe takové jednání zakládá mimosmluvní právní vztah, jenţ nespadá pod okruh sporŧ vyplývajících z práv a povinností ve smlouvě. Pravomoc lidového soudu byla zaloţena na základě mimosmluvního jednání ţalovaného. Podle názoru lidového soudu je autonomie rozhodčí doloţky přípustná pouze pro případ odstoupení („cancellation―) nebo ukončení („termination―) zahraniční hospodářské smlouvy podle ustanovení článku 35 Foreign Economic Contract Law. 569 Toto rozhodnutí bylo respektováno a zároveň značně kritizováno.570 Rozebereme-li si tento spor blíţe, musíme poukázat na to, ţe v té době nebyl účinný rozhodčí zákon, kde by byla zakotvena autonomie rozhodčí doloţky na smlouvě hlavní. Na základě této skutečnosti lidový soud automaticky vyslovil s neplatností hlavní smlouvy také neplatnost rozhodčí doloţky. Podle článku 192 odst. 1 tehdejšího občanského soudního řádu ČLR571 je ve sporech ze zahraničních hospodářských, obchodních, přepravních a námořních aktivit v Čínské lidové republice dána pravomoc rozhodčímu soudu pro spory s mezinárodním prvkem (tj. CIETAC, popř. CMAC), pokud strany uzavřely písemnou rozhodčí smlouvu. V opačném případě mohou strany zahájit řízení před lidovým soudem. Poukazujeme na to, ţe vzhledem k respektování vŧle stran, by měla být respektována platnost rozhodčí doloţky. Lidový soud značně restriktivně přihlédl k ustanovení článku 35

567

Tamtéţ, s. 163-164. TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 61. 569 Foreign Economic Contract Law (Adopted on March 21, 1985 at the 10th Session of the Standing Committee of the 6th National People’s Congress). 570 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 62. GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 163-164. 571 Civil Procedure Law of the People’s Republic of China (for Trial Implementation) [Adopted at the 22nd Meeting of the Standing Committee of the Fifth National People’s Congress and promulgated by Order No. 8 of the Standing Committee of the National People’s Congress on March 8, 1982, and implemented on a trial basis as of October 1, 1982]. 568

138

Foreign Economic Contract Law, jehoţ ustanovení je nešťastné, a odmítl aplikovat zásadu autonomie rozhodčí smlouvy. Uzavření rozhodčí smlouvy pod nátlakem jedné ze stran je jednou z okolností uvedenou v článku 17 odst. 3 rozhodčího zákona ČLR, která zakládá neplatnost rozhodčí smlouvy.572 To znamená, ţe vedle rozhodčí smlouvy ve věcech sporŧ nearbitrabilních podle čínského práva je rovněţ rozhodčí smlouva uzavřená pod nátlakem povaţována za neplatnou. Rozhodčí zákon však mlčí, zda mŧţe být rozhodčí smlouva ovlivněna uzavřením hlavní smlouvy v omylu nebo pod nátlakem.573 Taktéţ Contract Law v článku 54 odst. 2, kde je postiţené straně dána moţnost obrátit se na lidový soud, nebo na rozhodčí soud s návrhem na změnu či výpověď smlouvy.574 Zajímavým případem je posouzení autonomie rozhodčí doloţky ve smlouvě o zaloţení čínsko-zahraniční joint venture. 575 Na tomto místě si dovolujeme poukázat na rozhodčí doloţku ve smlouvě o joint venture mezi čínskou a hongkongskou společností znějící: „Jakýkoliv spor vznikající z této smlouvy bude řešen před CIETAC, pokud se strany samy nedohodnou na smírném řešení sporu.― Čínská strana podala návrh na zahájení řízení k lidovému soudu v Chuejčou (Huizhou Intermediate People’s Court). Hongkongská společnost namítala nepravomoc lidového soudu z dŧvodu existence rozhodčí doloţky. Problematickou otázkou tohoto sporu byla neúčinnost smlouvy o joint venture, neboť ta se podle čínského práva nabývá po schválení smlouvy Ministerstvem pro zahraniční obchod a ekonomickou spolupráci ČLR 576 (Ministry of Foreign Trade and Economic Cooperation – „MOFTEC―). Tímto lidový soud vyslovil neplatnost rozhodčí doloţky z dŧvodu neúčinnosti hlavní smlouvy a zaloţil svou pravomoc k rozhodnutí sporu. Ţalovaná společnost z Hongkongu se odvolala k lidovému 572

Článek 17 rozhodčího zákona ČLR: „An arbitration agreement shall be invalid under any of the following circumstances: 1. matters agreed upon for arbitration are beyond the scope of arbitration prescribed by law; 2. an arbitration agreement concluded by persons without or with limited capacity for civil acts; and 3. one party forces the other party to sign an arbitration agreement by means of duress.― 573 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 165. 574 Článek 54 odst. 2 Contract Law of the People’s Republic of China (1999): „If a contract is concluded by one party against the other party’s true intentions through the use of fraud, coercion, or exploitation of the other party’s unfavorable position, the injured party shall have the right to request the people’s court or an arbitration institution to modify or revoke it.― 575 Strany sporu neuvedeny. Převzato z: TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 61-62. 576 Článek 8 Law of the People’s Republic of China on Chinese Foreign Equity Joint Ventures.

139

soudu vyššího stupně (Higher People’s Court of Guangdong Province), který změnil pŧvodní rozhodnutí. Neplatnost hlavní smlouvy o zaloţení joint venture nemá vliv na rozhodčí smlouvu. Soud zamítl pravomoc lidových soudŧ ve sporech, jeţ spadají pod rozsah rozhodčí smlouvy. Čínští autoři se přou, jaký přístup by měl být zastáván. 577 Z pohledu omezené autonomie rozhodčí smlouvy neplatností hlavní smlouvy zaniká rozhodčí doloţka (neplatnost ab initio). Na druhé straně si níţe rozebereme přístup zaloţený na úplné autonomii rozhodčí doloţky, jeţ je dána absolutně: autonomie rozhodčí doloţky a hlavní smlouvy znamená úplnou nezávislost jedné na druhé. 3.2.6.2 Absolutní autonomie rozhodčí smlouvy Absolutní autonomie rozhodčí smlouvy na smlouvě uzavřené uvedením v omyl nebo pod nátlakem byla respektována v rozhodnutí Nejvyššího lidového soudu ČLR ve věci Jiangsu Materials Group Light Industry and Weaving Co. v. Hong Kong Top-Capital Holdings Ltd. & (Canada) Prince Development Ltd.578 v roce 1998. Kupující – společnost Jiangsu Materials Co. – zahájil soudní řízení u lidového soudu (Jiangsu Higher People’s Court) proti prodávající společnosti z dŧvodu uvedení v omyl při plnění smlouvy. Ţalovaná strana namítala existenci rozhodčí doloţky v kupní smlouvě ve prospěch rozhodčího řízení před CIETAC. Lidový soud potvrdil svou pravomoc na základě toho, ţe ţalovaná společnost se dopustila jednání vedoucího k uvedení v omyl při uzavírání hlavní smlouvy. Lidový soud odkázal na výše zmiňované rozhodnutí lidového soudu v Šanghaji ve věci China National Technical Import Co. v. Swiss Industrial Resources Co. Inc., kde bylo potvrzeno, ţe uvedení v omyl u smlouvy hlavní zakládá neplatnost smlouvy a zároveň neplatnost rozhodčí doloţky. Následně se ţalovaná společnost odvolala k Nejvyššímu lidovému soudu ČLR, jenţ změnil rozhodnutí soudu niţšího stupně. Vyslovil se, ţe lidový soud nemá pravomoc v dané věci na základě nezávislé a samostatné existence platné rozhodčí doloţky. Nejvyšší lidový soud ČLR potvrdil autonomii rozhodčí doloţky 577

Například autoři Liu Xiaohong vs. Zhang Jianhua. IN: GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 165. 578 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 169. TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 62.

140

(smlouvy) v hlavní smlouvě, která je nezávislá na povaze smlouvy nebo její neplatnosti nebo jinak.579 Autonomie rozhodčí doloţky musí být vykládána široce, aby byla zachována její platnost i přes neplatnost či jinou vadu hlavní smlouvy.580 Nejvyšší lidový soud ČLR deklaroval absolutní platnost rozhodčí doloţky bez toho, aniţ by posoudil výslovnou vŧli stran uzavřít rozhodčí smlouvu v případě uzavření hlavní smlouvy v omylu nebo pod nátlakem jedné strany.581 Tento přístup je značně specifický ve srovnání se Vzorovým zákonem UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, kde mŧţe rozhodčí senát na základě zásady pravomoc-pravomoc rozhodnout o neplatnosti rozhodčí doloţky, coţ vyplývá z ustanovení první věty článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL: „Rozhodnutí rozhodčího senátu o tom, že je smlouva neplatná, nemá za následek ipso jure neplatnost rozhodčí doložky.“ Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe rozhodčí senát mŧţe sám vyslovit neplatnost rozhodčí doloţky, která je nezávislá na hlavní smlouvě, pokud zjistí, ţe byla uzavřena v omylu či pod nátlakem jedné ze stran; rovněţ také v případě, kdy není rozhodčí smlouva v souladu se zákonem podle lex arbitri, popř. podle práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu. Avšak ani tento přístup není cizí čínskému rozhodčímu zákonu. Článek 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR říká, ţe „rozhodčí senát může rozhodnout o platnosti smlouvy“.582 Z toho tedy vyvozujeme, ţe podle zákonné úpravy má rozhodčí senát implicitně pravomoc posoudit platnost rozhodčí doloţky. Nicméně rozhodnutí Nejvyššího lidového soudu ČLR popírá toto ustanovení tím, ţe rozhodčí doloţka je absolutně platná. V praxi mŧţe nastat situace, ţe jedna ze stran uzavře smlouvu, v níţ je zakotvena rozhodčí doloţka, pod nátlakem či uvedením v omyl. Poté nastanou pochybnosti, zda je zde dána skutečná vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. Představme si, ţe podle článku 20 rozhodčího zákona ČLR nepodá ani jedna ze stran námitku ohledně platnosti rozhodčí smlouvy před jednáním ve věci samé k rozhodčímu soudu, či k lidovému soudu. Vyslovením Nejvyššího lidového soudu ČLR o absolutní platnosti rozhodčí smlouvy se bude konat rozhodčí řízení, avšak 579

TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 62. 580 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 169. 581 Tamtéţ, s. 170. 582 Článek 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR: „The arbitration tribunal shall have the power to affirm the validity of a contract.―

141

uznání a výkon rozhodčího nálezu mŧţe být následně na návrh strany v zahraničí zamítnuto z dŧvodu uvedeného v článku V odst. 1 a) Newyorské úmluvy, ţe „dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily―. V případě, ţe postiţená strana z nějakého dŧvodu nevznese námitku proti odepření uznání rozhodčího nálezu, ztratí jakoukoliv moţnost postavit se proti uznání a výkonu takového rozhodčího nálezu. Za těchto okolností se mŧţe strana „spoléhat― pouze na to, ţe soud v místě uznání a výkonu dospěje k závěru, ţe uznání a výkon rozhodčího nálezu, který byl vydán v rozhodčím řízení realizovaném na základě rozhodčí smlouvy uzavřené v omylu či pod nátlakem, je v rozporu s veřejným pořádkem místa uznání a výkonu [článek 5 odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy]. Domníváme se, ţe článek 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR má svŧj význam. Z pravomoci dané rozhodčímu senátu posoudit platnost smlouvy je mu dána nepřímo pravomoc posoudit platnost rozhodčí doloţky a předejít tak situaci vydání rozhodčího nálezu, jsou-li zde pochybnosti o skutečné vŧli stran podrobit se rozhodčímu řízení. Rozhodčí smlouva bude dále povaţována za neplatnou pro rozpor se zákonem z dŧvodu nearbitrability daného sporu nebo výlučné pravomoci obecných soudŧ v dané věci v rovině procesní. Promítá se zde vliv objektivní arbitrability, podle níţ je autonomie vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení limitována vnitrostátním právem a v určitých věcech nelze odebrat výlučnou pravomoc obecných soudŧ. Rovněţ se mŧţe projevit subjektivní arbitrabilita, v jejímţ dŧsledku je odebrána moţnost podrobit se arbitráţi určitým subjektŧm (např. státní podniky). Někteří autoři uvádějí583, ţe omezení vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení se odráţí prostřednictvím arbitrability do projevu národního či mezinárodního veřejného pořádku. Představme si opět situaci v čínském prostředí, kdy je zahájeno rozhodčí řízení. Rozhodčí senát není podle článku 20 rozhodčího zákona ČLR pravomocný rozhodovat o své pravomoci (zásada competence-competence). Pokud podle článku 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR nemá pravomoc posoudit platnost rozhodčí 583

OBE, R. M. Arbitrability and Illegal Contracts: Can Mercenary Agreements Be Arbitrated? American Bar Association [online]. 2007 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://www.abanet.org/intlaw/fall07/materials/MulleratArbitrabilityandIllegalContractsCanMercenaryAgreementsBeArbitrated.pdf, s. 7-8. YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 582.

142

doloţky, bude zahájeno rozhodčí řízení. Jedná-li se o nearbitrabilní spor podle čínského práva a strany chtějí vyřešit spor mimo lidové soudy, bude vydán rozhodčí nález, jehoţ uznání a výkon bude ohroţen. I přesto, ţe strana nevznese námitku proti uznání a výkonu rozhodčího nálezu (podle článku 260 odst. 4 občanského soudního řádu ČLR z dŧvodu, ţe rozhodčí soud rozhodoval ve věcech, které nejsou arbitrabilní 584 ), bude rozhodčí nález s největší pravděpodobností odepřen před čínským lidovým soudem z dŧvodu, ţe rozhodčí nález odporuje společenskému uspořádání a veřejnému pořádku v zemi (článek 260 odst. 2 občanského soudního řádu ČLR585). Zde je jednoznačně zajímavé, ţe čínský přístup nebude respektovat autonomii vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení a tímto se vyhnout soudnímu řízení. Pŧjde-li o uznání a výkon rozhodčího nálezu v zahraničí, mŧţe strana vznést námitku proti uznání a výkonu rozhodčího nálezu podle článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy: rozhodčí smlouva není platná podle rozhodného práva, nebo podle práva státu, kde byl nález vydán. Soud dále mŧţe odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu sám z dŧvodu, ţe spor není arbitrabilní podle práva státu soudu místa uznání [článek V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy]. Tímto mají strany ve státech se značně pro-arbitrabilním přístupem mnohem menší překáţky ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Za zmínku stojí srovnání, ţe občanský soudní řád ČLR na rozdíl od Newyorské úmluvy zobecňuje moţnost lidového soudu odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu domácího s mezinárodním prvkem (domácí rozhodčí nález mezinárodní) na jediný dŧvod: rozpor se společenským uspořádáním a veřejným pořádkem Čínské lidové republiky (článek 260 odst. 2 občanského soudního řádu ČLR). Domníváme se tedy, ţe pojetí čínského veřejného pořádku je široké. Současně tímto potvrzujeme, ţe arbitrabilita je projevem veřejného pořádku. Úprava v Newyorské úmluvě nedopadá na vztahy mezi všemi státy světa,

584

Článek 260 odst. 4 občanského soudního řádu ČLR: „A people’s court shall, after examination and verification by a collegial panel of the court, make a written order not to allow the enforcement of the award rendered by an arbitral organ of the People’s Republic of China handling cases involving foreign element, if the party against whom the application for enforcement is made furnishes proof that: (4) the matters dealt with by the award fall outside the scope of the arbitration agreement or which the arbitral organ was not empowered to arbitrate.‖ 585 Článek 260 odst. 2 občanského soudního řádu ČLR: „If the people’s court determines that the enforcement of the award goes against the social and public interest of the country, the people’s court shall make a written order not to allow the enforcement of the arbitral award.―

143

avšak na 144 smluvních státŧ.586 Narazíme-li na nesmluvní stát Newyorské úmluvy, kde zároveň nebyla ujednána bilaterální dohoda, mŧţeme jen zřídka očekávat uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu na základě recipročního principu. 587 Soudy se pravděpodobně nebudou zabývat tím, zda je spor arbitrabilní podle práva místa uznání a výkonu, a jednoduše se vysloví pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu z dŧvodu rozporu s veřejným pořádkem. Veřejný pořádek sám o sobě mŧţe hrát významnou roli ve fázi uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu. V čínském kontextu mŧţe soud, jenţ rozhoduje o uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu, vyslovit neplatnost rozhodčí smlouvy ve sporu (arbitrabilním podle čínského práva), kde se dvě strany pocházející z Číny dohodnou na rozhodčím řízení v zahraničí. Podle článku 128 Contract Law se strany smlouvy s cizím prvkem mohou podřídit rozhodčímu řízení u čínské rozhodčí instituce, nebo u jakékoliv jiné rozhodčí instituce. V praxi se z tohoto ustanovení vyvozuje, ţe pokud smlouva postrádá vazbu na zahraničí, strany pocházející z pevninské Číny se mohou podrobit arbitráţi pouze v Číně (mimo zvláštní administrativní oblasti Hongkong a Macao). 588 Jinak je ohroţeno uznání a výkon takového cizího rozhodčího nálezu před čínským lidovým soudem v souladu s návrhem Nejvyššího lidového soudu ČLR z roku 2004 (Draft Provision Regarding the Handling By the People’s Court of Cases Involving Foreign-related Arbitrations and Foreign Arbitrations) .589 Čínský lidový soud by si takový případ vyloţil jako obcházení čínského zákona (existující vazba pouze na čínský právní řád590) a mohl by argumentovat rozporem s čínským veřejným pořádkem [článek 586

Dostupné z www stránek UNCITRAL: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/NYConvention_status.html [citováno 11. listopadu 2009]. 587 Podle článku 269 občanského soudního řádu ČLR: „If an award made by a foreign arbitral organ requires the recognition and enforcement by a people’s court of the People’s Republic of China, the party concerned shall directly apply to the intermediate people’s court of the place where the party subjected to enforcement has his domicile or where his property is located. The people’s court shall deal with the matter in accordance with the international treaties concluded or acceded to by the People’s Republic of China or with the principle of reciprocity.― 588 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584-585. JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 566-567. VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 39-40. MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 398. 589 VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 39-40. 590 YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 584, pozn. 4.

144

V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy]. 3.2.6.3 Modernější pohled na autonomii rozhodčí smlouvy po roce 1999: relativní autonomie rozhodčí smlouvy Opatrnější pozice je po zaujetí absolutní platnosti rozhodčí smlouvy ve výše zmiňovaném rozhodnutí Jiangsu Materials Group Light Industry and Weaving Co. v. Hong Kong Top-Capital Holdings Ltd. & (Canada) Prince Development Ltd. zastávána v praxi čínských soudŧ. V roce 1999 vydal lidový soud vyššího stupně v Pekingu (Beijing Higher People’s Court) „soudní názory― 591 týkající se toho, zda by mohla být účinnost rozhodčí doloţky (smlouvy) nepříznivě narušena v okolnostech, kdy je hlavní smlouva neplatná. Lidový soud uzavřel, ţe nezávislost a autonomie rozhodčí doloţky potvrzuje její existenci jako samostatné smlouvy. 592 Pekingský soud se rovněţ zabýval účinností rozhodčí smlouvy včleněné do hlavní smlouvy, která byla uzavřena pod nátlakem.593 V článku 7 „soudních názorŧ― se vyjádřil, ţe „v případě nedostatku důkazů, prokazujících uzavření rozhodčí smlouvy uvedením v omyl nebo pod nátlakem, je taková rozhodčí smlouva považována za věrohodný záznam vůle stran řešit vymezené spory v rozhodčím řízení. Neplatnost hlavní smlouvy nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy.― Přístup pekingského soudu je prolomením absolutní platnosti rozhodčí doloţky ve fázi posouzení její platnosti rozhodčím senátem. Své místo zde zastává tzv. princip vyvratitelné domněnky ohledně vůle stran podrobit se rozhodčímu řízení (tzv. relativní autonomie rozhodčí smlouvy). Rozhodčí senát mŧţe posoudit platnost rozhodčí doloţky a vyvodit, ţe z dŧvodu jednání pod nátlakem či uvedením v omyl byl narušen skutečný záměr stran podrobit se rozhodčímu řízení.594 Tímto je potvrzeno ustanovení článku 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR ohledně posouzení platnosti smlouvy, z něhoţ vyvozujeme nepřímou cestu pro posouzení platnosti rozhodčí smlouvy samotným rozhodčím senátem s tím, ţe závisí pouze na jeho 591

Provisional Regulations and Opinions on Some Issues Regarding the Determination of an Application for Ascertaining the Validity of an Arbitration Agreement, and Motions to Revoke an Arbitration Award (Beijing Higher People’s Court, 1999). 592 TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004, s. 63. 593 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 170. 594 Tamtéţ.

145

úvaze, zda bude taková rozhodčí smlouva označena za neplatnou. Tímto vyvracíme tvrzení mnoha autorŧ595, ţe čínské rozhodčí řízení nezná zásadu competence-competence. Podle některých čínských autorŧ596 i přesto, ţe se zákon nezmiňuje přímo o rozhodčí smlouvě jako předmětu pro posouzení platnosti, lze zde v širokém pojetí zahrnout také rozhodčí smlouvu. V tomto směru tedy dochází k tomu, ţe nedostatek v čínském rozhodčím zákoně je uměle vykonstruovaný z pohledu přístupu kombinujícího pravomoc rozhodcŧ a autonomii rozhodčí smlouvy597 (tak jako článek 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL, z něhoţ přímo vyplývá, ţe autonomie rozhodčí smlouvy těsně souvisí se zásadou pravomoc-pravomoc, do níţ se promítá její praktický dopad598). Domníváme se, ţe pekingský soud skutečně došel k podstatě zásady competence-competence a to, ţe nelze od sebe navzájem oddělit rozhodování o pravomoci rozhodcŧ a posouzení platnosti rozhodčí smlouvy. Posouzením platnosti rozhodčí smlouvy se rozhodčí senát nemŧţe vyhnout konstatování své pravomoci, resp. případné nepravomoci. Zastáváme názor, ţe čínské rozhodčí řízení respektuje zásadu pravomoc-pravomoc. Mezi zásadou autonomie rozhodčí smlouvy a zásadou pravomoc-pravomoc existuje úzká vazba a obě zásady nelze od sebe úplně oddělit. Zásada autonomie rozhodčí smlouvy se v procesní rovině transformuje do zásady pravomoc-pravomoc, kdy rozhodčí senát sám reaguje na neplatnost, popř. neexistenci rozhodčí smlouvy a následně tedy nemusí dojít k realizaci rozhodčího řízení. 595

SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 181. TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 312-313. JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 573. VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 37. MOSES, M. L. The Principles and Practice of International Commercial Arbitration. New York: Cambridge University Press, 2008, s. 89. 596 XU, ZHIQING – DAI, SHU. China Should Establish the Tribunal`s Competence-Competence. Arbitration and Law. 2005 (pouze v čínštině). Citováno podle: GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 167. Dále: CHI, MANJIAO. Is the Chinese Arbitration Act Truly Arbitration-Friendly: Determining the Validity of Arbitration Agreement under Chinese Law. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 1, s. 119. THIRGOOD, R. A. Critique of Foreign Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 97-98. 597 GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 167. 598 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 109. ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, pozn. 55.

146

V ČLR je zásada pravomoc-pravomoc potlačována tím, ţe rozhodčí senát není oprávněn rozhodovat o námitkách ohledně platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy. Strana mŧţe podat nejpozději před prvním jednáním rozhodčího senátu námitku platnosti rozhodčí smlouvy k rozhodčímu soudu (ve smyslu stálé rozhodčí instituce a ne rozhodčího senátu), či k lidovému soudu.599 Nyní se jiţ pohybujeme v rovině zásady pravomoc-pravomoc, která bude předmětem následující rozsáhlé kapitoly 3.3. Ze znění článku 20 rozhodčího zákona ČLR však jiţ nyní poukazujeme na tu zvláštnost, ţe se zde nehovoří jako v článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o rozhodčím senátu („arbitral tribunal―), jenţ rozhoduje o své pravomoci, včetně rozhodování o námitkách stran ohledně platnosti rozhodčí smlouvy. V dosahu článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR je tato pravomoc dána rozhodčímu soudu („arbitration commission―). Zásada autonomie rozhodčí smlouvy byla potvrzena soudem v Pekingu ve věci Beijing Lihang Int`l Transportation Ltd. (dále „Beijing Lihang“) v. Hong Kong Wenhang Int`l Ltd. (dále „Hong Kong Wenhang“). V tomto sporu zaslala společnost Beijing Lihang faxem splátkový plán s podpisem a razítkem hongkongské společnosti Hong Kong Wenhang. Tento dokument obsahoval rozhodčí doloţku, ţe spory budou řešeny v rozhodčím řízení před Rozhodčím soudem v Pekingu (Beijing Arbitration Commission). Společnost Hong Kong Wenhang nepotvrdila splátkový plán, ale přijímala platby. Následně byly platby zastaveny a hongkongská společnost zahájila rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem v Pekingu. Pekingská společnost Beijing Lihang se bránila tím, ţe je rozhodčí doloţka neplatná a podala ţalobu k lidovému soudu (Second Intermediate People’s Court). Lidový soud rozhodl, ţe rozhodčí doloţka je platná. Společnost Hong Kong Wenhang výslovně přijala rozhodčí doloţku tím, ţe přijímala plnění od společnosti Beijing Lihang. Nejvyšší lidový soud ČLR se zabýval otázkou neplatnosti rozhodčí smlouvy ve sporu Hong Kong Henjin Cereals Oils & Foodstuffs Co. Ltd. (dále „Hong Kong Cereals“) v. Anhui Cereals Oil & Foodstuffs I/E (Group) Corp. (dále

599

Článek 20 rozhodčího zákona ČLR: „If the parties object to the validity of the arbitration agreement, they may apply to the arbitration commission for a decision or to a people’s court for a ruling. If one of the parties submits to the arbitration commission for a decision, but the other party applies to a people’s court for a ruling, the people’s court shall give the ruling. If the parties contest the validity of the arbitration agreement, the objection shall be made before the start of the first hearing of the arbitration tribunal.―

147

„Anhui Cereals“) z roku 2003. 600 Dceřiná společnost Hainan Gaofurui Co. zneuţila razítko své mateřské společnosti Anhui Cereals a uzavřela jejím jménem smlouvu s hongkongskou společností Hong Kong Cereals. Mateřská společnost se nikdy nedozvěděla o existenci takové smlouvy. Po určité době bylo zahájeno rozhodčí řízení u Hong Kong International Arbitration Centre a hongkongská společnost se následně domáhala výkonu rozhodčího nálezu před čínským lidovým soudem. Mateřská společnost Anhui Cereals namítala neplatnost hlavní smlouvy, v níţ byla zahrnuta rozhodčí smlouva, podle Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezů mezi pevninskou Čínou a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong z dŧvodu uvedení v omyl, kterého se dopustila dceřiná společnost. Nejvyšší lidový soud ČLR potvrdil neplatnost rozhodčí smlouvy601, neboť taková smlouva uzavřená uvedením v omyl není platná podle čínského práva jako místa výkonu rozhodčího nálezu, ani podle hongkongského práva jako místa rozhodčího řízení. Tudíţ byl výkon rozhodčího nálezu odepřen. 3.2.6.4 Specifické případy autonomie rozhodčí doloţky ve smlouvách o zaloţení joint venture Specifickým případem autonomie rozhodčí doloţky je vázanost právního nástupce rozhodčí smlouvou. Zde převládá všeobecný názor, ţe postoupením práv z hlavní smlouvy se stává rozhodčí smlouva závaznou i pro právní nástupce. Ujednání o rozhodčím řízení je neoddělitelnou vlastností postoupeného práva.602 V čínské praxi ovšem nebyl tento celosvětový přístup dlouhou dobu zastáván. Teprve „soudní výklad― Nejvyššího lidové soudu ČLR z roku 2006603 zakotvuje do článku 8 vázanost právního nástupce rozhodčí smlouvou. Zhodnocením autonomie rozhodčí doloţky ve smlouvě o čínsko-zahraniční podílové joint venture se zabývaly lidové soudy ve věci Hong Kong Longhai 600

YEOH, FRIVEN – FU, YU. The People’s Courts and Arbitration. A Snapshot of Recent Judicial Attitudes on Arbitrability and Enforcement. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 640. 601 Článek 7 odst. 1 Ujednání o vzájemném výkonu rozhodčích nálezŧ mezi ČLR a Zvláštní administrativní oblastí ČLR Hongkong (Arrangement concerning Mutual Enforcement of Arbitral Awards between the Mainland and the Hong Kong Special Administrative Region). 602 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 37. 603 Interpretation of the Supreme People’s Court concerning Some Issues on Application of the Arbitration Law of the People’s Republic of China (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7. Viz blíţe kapitola 3.2.4 Kompabilita čínské úpravy s úpravou ve Vzorovém zákoně UNCITRAL.

148

Company (dále „Hong Kong Longhai“) v. Wuhan Zhongyuan Scientific Company (dále „Wuhan Zhongyuan“).

604

Společnost Hong Kong Longhai

pŧvodně uzavřela se společností Wuhan Donghu Import and Export Company (dále „Wuhan Donghu―) v roce 1993 smlouvu o zaloţení podílové joint venture, do které byla zahrnuta rozhodčí doloţka o rozhodčím řízení u CIETAC. Následně převzala společnost Wuhan Zhongyuan závazky společnosti Wuhan Donghu. Mezi společností Hong Kong Longhai a právním nástupcem Wuhan Zhongyuan byla uzavřena nová smlouva o podílové joint venture, kde se společnost Wuhan Zhongyuan zavázala převzít všechna práva a závazky z pŧvodní smlouvy o zaloţení joint venture. V roce 1998 zahájila Hong Kong Longhai rozhodčí řízení u CIETAC. Wuhan Donghu namítala pravomoc rozhodčího soudu u lidového soudu ve Wuchanu (Wuhan Intermediate People’s Court). Lidový soud ve Wu-chanu judikoval, ţe není zaloţena pravomoc rozhodčího soudu CIETAC. Podle soudu je rozhodčí doloţka v pŧvodní smlouvě o zaloţení joint venture nezávislá a není závazná pro právního nástupce (Wuhan Zhongyuan). Lidový soud tedy zánikem pŧvodní smlouvy o zaloţení joint venture vyvodil zánik rozhodčí doloţky. Následně se společnost Hong Kong Longhai odvolala k lidovému soudu vyššího stupně (Hubei Higher People’s Court), jenţ potvrdil platnost rozhodčí doloţky a pravomoc rozhodčího soudu. Lidový soud konstatoval vázanost právního nástupce

rozhodčí

doloţkou.

Tento

princip

byl

potvrzen

v „soudním

výkladu― Nejvyššího lidového soudu ČLR aţ v roce 2006. V tomto rozhodnutí se promítá skutečnost, ţe zejména lidového soudy prvního stupně chybně posuzují zásadu autonomie rozhodčí doloţky.605 Rozhodčí doloţka byla v našem případě platná před tím, neţ právní nástupce převzal všechna práva a závazky z pŧvodní smlouvy. Tím, ţe nastupující společnost převzala práva a závazky, zavázala se také rozhodčí doloţkou, která byla zahrnuta do pŧvodní smlouvy o zaloţení joint venture, ledaţe by se smluvní strany v nové smlouvě o joint venture nedohodly jinak. Z podstaty věci je zajímavým případem rozhodnutí ve věci Qingdao Huaxiang Joint Venture (dále „Qingdao JV“) v. Qingdao Huaqiangda Technical 604

Převzato z: GU, WEIXIA. Judicial Review over Arbitration in China. ExpressO [online]. SelectedWorks, Berkeley Electronic Press, 2009 [citováno 11. listopadu 2009 ]. Dostupné z: http://works.bepress.com/weixia_gu/1, s. 21. 605 Tamtéţ, s. 22-24.

149

Company (dále „Technical Company“). 606 V roce 1997 uzavřely tři společnosti smlouvu o zaloţení joint venture (Qingdao JV), do níţ byla zahrnuta rozhodčí doloţka: „Veškeré spory vznikající z této smlouvy mezi třemi investujícími společnostmi budou řešeny v rozhodčím řízení před CIETAC.― V roce 2001 jedna ze zakládajících společností převedla celý svŧj podíl (35 %) na společnost Technical Company. Ta následně odstoupila od svého investičního podílu. Qingdao JV podala návrh na zahájení rozhodčího řízení proti Technical Company u rozhodčího soudu CIETAC z dŧvodu porušení závazkŧ z pŧvodní smlouvy o zaloţení joint venture. Technical Company vznesla námitku pravomoci rozhodčího soudu CIETAC a platnosti rozhodčí doloţky u lidového soudu (Qingdao Intermediate People’s Court). V roce 2003 se lidový soud vyslovil pro zamítnutí pravomoci rozhodčího soudu CIETAC. Vycházel ze „soudního názoru― lidového soudu v Pekingu 607 (Beijing Higher People’s Court), podle kterého není rozhodčí smlouva závazná mezi investorem a společností, do které je investováno („investee―, tj. joint venture). Lidový soud vyššího stupně (Shandong Higher People’s Court) na základě výkladu pekingského soudu potvrdil rozhodnutí soudu niţšího stupně. Soud se dotázal Nejvyššího lidové soudu ČLR, jenţ potvrdil pravomoc lidového soudu a zdŧraznil, ţe společnost Qingdao JV není smluvní stranou smlouvy o zaloţení joint venture a rovněţ není investující společností zavázanou plnit smlouvu o zaloţení joint venture. Podle Nejvyššího lidové soudu ČLR608 je rozhodčí doloţka závazná pro Technical Company a obě pŧvodní strany smlouvy o zaloţení joint venture. Nevyjádřil se však dále k moţnosti, zda by mohla být rozhodčí doloţka rozšířena rovněţ na společný podnik (joint venture), který není smluvní stranou smlouvy o zaloţení joint venture. Kontroverzní na tomto sporu je pouţití výkladu pekingského soudu v praxi soudu mimo jurisdikci takového soudu s přihlédnutím k tomu, ţe pouze Nejvyšší lidový soud ČLR mŧţe vydávat soudní výklady se sílou pramenŧ práva.609 V tomto rozhodnutí se promítá spor ve věci Jilin Songmei Acetic Acid Ltd. v. WP 606

Tamtéţ, s. 22-23. Provisional Regulations and Opinions on Some Issues Regarding the Determination of an Application for Ascertaining the Validity of an Arbitration Agreement, and Motions to Revoke an Arbitration Award (Beijing Higher People’s Court, 1999). 608 GU, WEIXIA. Judicial Review over Arbitration in China. ExpressO [online]. SelectedWorks, Berkeley Electronic Press, 2009 [citováno 11. listopadu 2009 ]. Dostupné z: http://works.bepress.com/weixia_gu/1, s. 24. 609 Tamtéţ, s. 25. Viz kapitola 2.1.3 Prameny rozhodčího řízení. 607

150

International Group Inc. Nejvyšší lidový soud ČLR zde v roce 2005 potvrdil, ţe rozhodčí doloţka ve smlouvě o zaloţení joint venture zavazuje smluvní strany. Proto je námitka joint venture ohledně existence rozhodčí doloţky neoprávněná a je zaloţena pravomoc lidového soudu.610 3.2.7 Dílčí shrnutí Zásada relativní autonomie rozhodčí smlouvy je povaţována za jeden z nejvýznamnější principŧ mezinárodní obchodní arbitráţe. Její podstatou je samostatná existence a nezávislost rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní. Platnost rozhodčí smlouvy není vázána na smlouvu hlavní a naopak. Tato zásada je zakotvena v článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Za určitých předpokladŧ však mŧţe být rozhodčí smlouva vázána na smlouvu hlavní, pokud se ukáţe, ţe zejména smlouva neexistuje, byla uzavřena uvedením v omyl nebo pod nátlakem. Tato situace bývá označována jako tzv. vyvratitelná domněnka skutečné vůle stran podrobit se rozhodčímu řízení. V případě, ţe strana podá námitky proti rozhodčí smlouvě, která nebyla uzavřena ze skutečné vŧle stran, nemusí to vést k realizaci rozhodčího řízení. Ledaţe strany i přes existenci těchto skutečností projeví zájem a důvěru v podrobení se rozhodčímu řízení (relativní autonomie rozhodčí smlouvy). Čínské rozhodčí řízení je z pohledu autonomie rozhodčí smlouvy spojováno se třemi vývojovými stupni. A to i přesto, ţe čínská praxe přijala s přistoupením ČLR k Vídeňské úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboţí zásadu autonomie rozhodčí smlouvy v 80. letech 20. století na základě závazku vyplývajícího z ustanovení článku 81 odst. 1 Vídeňské úmluvy o autonomii rozhodčí doloţky na smlouvě kupní. Pŧvodně zde převládalo prohlubování rozdílŧ v chápání autonomie rozhodčí smlouvy v souvislosti se závislostí rozhodčí smlouvy na hlavní smlouvě. Charakteristická byla omezená autonomie rozhodčí smlouvy. To znamená, ţe neplatností hlavní smlouvy zaniká rozhodčí doloţka. Takový přístup opomíjel autonomii vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. Tento jev je bezpochyby dŧsledkem toho, ţe čínský rozhodčí zákon je účinný aţ od roku 1995, tudíţ čínská

610

Viz kapitola 3.1.5 Rozhodčí řízení z mimosmluvních právních vztahŧ.

151

praxe nebyla s tímto institutem příliš obeznámena. Změna nastala v roce 1998, kdy Nejvyšší lidový soud ČLR potvrdil absolutní autonomii rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní. Tímto deklaroval absolutní platnost rozhodčí smlouvy bez toho, aniţ by se přihlédlo ke skutečné vŧli stran (tento přístup lze toho času povaţovat za nejliberálnější na světě, avšak zároveň negativně dopadající na slabší stranu, která má námitky proti platnosti rozhodčí smlouvy). Přístup srovnatelný s úpravou ve Vzorovém zákoně UNCITRAL ovládá současnou čínskou arbitráţní praxi. Rozhodčí řízení mŧţe být ohroţeno za okolností, kdy je rozhodčí smlouva neplatná, existují-li dŧkazy, ţe rozhodčí smlouva byla uzavřena uvedením v omyl a v dŧsledku toho byla narušena autonomie vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. Své místo zde zastává výše zmiňovaný princip vyvratitelné domněnky ohledně vŧle stran pro konání rozhodčího řízení. Jediným specifikem čínské arbitráţe je neplatnost rozhodčí smlouvy uzavřené pod nátlakem jedné ze stran ze zákona (článek 17 odst. 3 rozhodčího zákona ČLR). V tomto případě nemŧţe autonomie vŧle stran předejít neplatnost takové rozhodčí smlouvy. Na závěr po vymezení problematiky autonomie rozhodčí smlouvy v čínském prostředí, která byla předmětem této kapitoly disertační práce, konstatujeme, ţe čínská praxe je se současným přístupem, zaloţeným na relativní autonomii rozhodčí smlouvy s přihlédnutím k vyvratitelné domněnce ohledně vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení, kompatibilní s tímto celosvětově rozšířeným principem podle modelu ve Vzorovém zákoně UNCITRAL.

3.3 Zásada pravomoc-pravomoc 3.3.1 Obecně k vymezení zásady pravomoc-pravomoc Článek 16 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi je povaţován

za jeden z pilířŧ mezinárodní obchodní arbitráţe. 611 Ustanovení

článku dopadá na dva základní principy rozhodčího řízení: zásadu pravomocpravomoc („competence-competence―, „compétence-compétence―, „KompetenzKompetenz―, v čínštině 仲裁庭自裁管辖 „zhongcai ting zi cai guanxia―, popř. 仲 611

BINDER, P. International commercial arbitration and conciliation in UNCITRAL model law jurisdictions. London: Sweet & Maxwell, 2005, s. 143.

152

裁庭自裁管辖权 „zhongcai ting zi cai guanxia quan―) a v předchozí kapitole rozebíranou zásadu autonomie rozhodčí smlouvy. Stěţejním bodem je otázka, kdo má pravomoc rozhodnout o pravomoci („jurisdiction―, někdy se uţívá termín „competence―) rozhodce, resp. rozhodčího senátu.612 Terminologie principu pravomoc-pravomoc není přesná v jejím německém znění „Kompetenz-Kompetenz―.

613

Přesto tuto slovní hříčku

v německém znění mnozí evropští autoři paradoxně dlouhou dobu.

614 615

pouţívali Z německé

právní terminologie vyplývá, ţe „Kompetenz-Kompetenz― je rozhodnutím rozhodcŧ o své pravomoci (na základě tzv. „Kompetenz-Kompetenz“ clause616) s konečnou platností bez toho, aniţ by takové rozhodnutí bylo přezkoumatelné obecným soudem.617 Tento přístup nebyl nikdy přijat v německém rozhodčím řízení.618 Řada autorŧ přestala z dŧvodu jiného významu uţívat německé znění termínu a přiklánějí se k anglickému výrazu „competence-competence―. 619 Anglické znění je více kompatibilní s principem vyjádřeném v pŧvodním francouzském rozhodnutí ve věci Caulliez-Tibergien v. Caulliez-Hannart z roku 1949. 620

621

Soud se v daném

612

LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 332. ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113. 613 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 396. 614 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113. 615 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 396. 616 BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 2, pozn. 2. 617 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 396. BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 2, pozn. 2. 618 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 396-397. 619 Někteří angličtí autoři nadále uţívají zaţitý termín Kompetenz-Kompetenz: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 169-177. 620 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 397. GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence- Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 242. 621 Caulliez-Tibergien v. Caulliez-Hannart, Supreme Court, Feb 22 1949, JCP,. Ed. G., Pt. II, No. 4899 (1949).

153

rozhodnutí vyslovil, ţe rozhodce jako první rozhoduje o své pravomoci; konečné rozhodnutí je plně v dispozici obecného soudu.622 Představme si situaci, ţe neexistuje zásada competence-competence. V takovém případě by docházelo k tomu, ţe by se strany rozhodčí smlouvy musely nejdříve obrátit na obecný soud, který by rozhodl o pravomoci rozhodcŧ. Tímto by bylo značně narušeno rozhodčí řízení, jehoţ podstatou je zaloţení pravomoci rozhodčího soudu a takto se tedy vymanit z jurisdikce obecných soudŧ.623 Zásada pravomoc-pravomoc vychází z koncepce, ţe rozhodce, resp. rozhodčí senát má pravomoc nezávisle rozhodovat o své pravomoci vyřešit konkrétní spor, který mu byl předloţen bez toho, aniţ by měl povinnost ţádat obecný soud o schválení takového rozhodnutí. 624 Princip pravomoci rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci je projevem pozitivního účinku rozhodčí smlouvy.625 Vedle toho rozlišujeme negativní účinek rozhodčí smlouvy. 626 Ten se projevuje tím, ţe v určité fázi řízení je dána moţnost podat návrh na přezkum pravomoci rozhodcŧ, resp. existence a platnosti rozhodčí smlouvy k obecnému soudu.627 I přesto, ţe je rozhodcŧm dána pravomoc rozhodnout o své pravomoci, nejsou obecné soudy zbaveny moţnosti zasáhnout do posouzení takové otázky.628 Negativní účinek zásady competence-competence bývá označován jako „geneticky modifikovaný účinek― primárního významu této zásady, podle něhoţ je dána výlučná pravomoc rozhodčímu senátu posoudit platnost rozhodčí smlouvy.629 Pojetí

622

GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence- Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 242. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 398, pozn. 83. 623 GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence-Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 231-232. 624 BINDER, P. International commercial arbitration and conciliation in UNCITRAL model law jurisdictions. London: Sweet & Maxwell, 2005, s. 143. BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and Competence-Competence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1124. 625 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 381 a násl. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 332. 626 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 396, 401. 627 Tamtéţ, s. 396, 405. 628 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1123. 629 BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic

154

negativního účinku se liší v právní úpravě jednotlivých státŧ. 630 Zde existují tři moţné varianty: po zahájení řízení u obecného soudu i přes existenci rozhodčí smlouvy je na ţádost strany popřena pravomoc obecného soudu a upřednostněno rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci; plný přezkum rozhodnutí rozhodcŧ o své pravomoci obecným soudem bezprostředně po rozhodování rozhodcŧ; nebo přezkum aţ ve fázi rozhodování o zrušení či výkonu rozhodčího nálezu. Další moţností je značně rozšířené kompromisní řešení, které souvisí s otázkou litispendence mezi obecným a rozhodčím soudem, kdy mŧţe být obecnému soudu dána moţnost přezkoumat rozhodčí smlouvu před rozhodnutím rozhodcŧ, nebo pokračování projednání sporu před rozhodci a vydání rozhodčího nálezu aţ do doby, neţ obecný soud rozhodne o platnosti a existenci rozhodčí smlouvy.631 Tato část disertační práce rozebírá jeden z ústředních bodŧ celé práce. Tím je zásada competence-competence a její zakotvení v čínském právním systému. Budeme se podrobněji zabývat, zda je potlačována zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci. Zohledníme pozitivní účinek rozhodčí smlouvy, jenţ je povaţován za celosvětově uznávaný princip. Zde přiblíţíme úpravu v článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi a korespondující úpravu ve vybraných právních řádech (např. Francie, Anglie, Japonsko, Hongkong, Singapur). Zvláštní zřetel je kladen na čínskou úpravu. Významnější a značně rozsáhlejší diskuse je vedena ohledně negativního účinku rozhodčí smlouvy. Otázka, kdy mohou obecné soudy zasáhnout do přezkumu existence a platnosti rozhodčí smlouvy, je kontroverzním tématem v mezinárodních úpravách a v jednotlivých právních řádech. Přiblíţíme si přístup zastávaný ve Francii. Na druhé straně se metodou komparace budeme zabývat úpravou v článku 8 a 16 Vzorového zákona UNCITRAL a ve vybraných právních řádech (např. Vietnamská socialistická republika, Spolková republika Německo, Rakousko, Anglie, Indie, Švédsko). Následně zohledníme postoj čínského práva k dané problematice. Odpovíme si na následující otázky: Kdo má pravomoc rozhodnout o otázce platnosti rozhodčí smlouvy a zaloţení pravomoci rozhodcŧ v ČLR: rozhodčí senát, rozhodčí instituce, či lidový soud? Jaká je vazba mezi Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 3. 630 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113. 631 Tamtéţ.

155

rozhodčím senátem, rozhodčím soudem a lidovým soudem? Je tato zásada potlačena tím, ţe namísto rozhodcŧ rozhoduje o pravomoci rozhodčí instituce? Je rozhodnutí rozhodčí instituce (rozhodčího senátu) závazné a konečné pro lidové soudy? V jaké fázi rozhodčího řízení se strana, která nesouhlasí s rozhodnutím rozhodčího soudu (rozhodčího senátu), mŧţe obrátit na lidový soud? 3.3.2 Pozitivní účinek rozhodčí smlouvy: komparativní studie Pozitivní účinek rozhodčí smlouvy spočívá v pravomoci rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci. Zásada pravomoc-pravomoc je často spojována s právní fikcí. Základním účelem této zásady je poskytnout rozhodčím senátŧm širší pravomoc ohledně posouzení platnosti rozhodčí smlouvy a to tak, aniţ by byla omezena pravomoc obecných soudŧ.632 Zásada pravomoci rozhodcŧ rozhodnout své pravomoci je zásahem do smluvní doktríny 633 , neboť si strany v rozhodčí smlouvě ujednaly podrobit se rozhodčímu řízení a jsou vázány takovou smlouvou. Na druhé straně přijetí právní fikce existence pravomoci rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci podle lex arbitri umoţňuje překonat bludný kruh, kam by se rozhodčí řízení mohlo dostat.634 A to ve fázi přezkumu pravomoci rozhodcŧ, resp. existence a platnosti rozhodčí smlouvy před obecným soudem zejména ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Pravomoc rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci je odrazem vlivu lex arbitri.635 Pravomoc rozhodcŧ není omezena pouze na otázku posouzení existence či platnosti rozhodčí smlouvy, ale umoţňuje také posouzení arbitrability sporu.636 632

BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 3, 13. 633 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113-114. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 399. 634 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 400. 635 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 400. POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 386. 636 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113-114.

156

Značně kontroverzní je ovšem skutečnost, ţe i zastánci smluvní doktríny se obracejí na lex arbitri jako právní základ pravomoci rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci.637 Pozitivní účinek zásady competence-competence je výslovně upraven v mezinárodních úmluvách a národních právních řádech.638 Tento princip je široce rozšířen a všeobecně uznáván.639 Příkladem je článek V odst. 3 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráţi, ţe „… [rozhodce] je oprávněn rozhodovat o své pravomoci, jakož i o existenci nebo platnosti rozhodčí smlouvy …―.640 Totoţnou úpravu zvolil německý zákon o občanském právu procesním v článku 1040 odst. 1. 641 Formulačně shodné znění volí článek 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi: „Rozhodčí senát může rozhodovat o své vlastní pravomoci, včetně rozhodování o jakýchkoli námitkách ohledně existence či platnosti rozhodčí smlouvy.―642 Podobnou úpravu nalezneme v článku 186 odst. 1 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém643, podle něhoţ rozhodce rozhoduje o své vlastní pravomoci. Shodnou koncepci zvolilo Nizozemí v článku 1052 odst. 1 zákona o občanském právu procesním.644 Pro srovnání článek 1466, resp. 1495 francouzského občanského soudního řádu stanoví, ţe rozhodce musí rozhodnout o námitkách jedné ze stran ohledně své pravomoci.645 Ve francouzské úpravě zaznamenáme podnět jedné ze

637

Tamtéţ. Tamtéţ, s. 113. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 397. 639 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 399. 640 Článek V odst. 3 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráţi (1961): „… the arbitrator whose jurisdiction is called in question shall be entitled to proceed with the arbitration, to rule on his own jurisdiction and to decide upon the existence or the validity of the arbitration agreement or of the contract of which the agreement forms part.‖ 641 Článek 1040 odst. 1 Zivilprozessordnung: „Das Schiedsgericht kann über die eigene Zuständigkeit und im Zusammenhang hiermit über das Bestehen oder die Gültigkeit der Schiedsvereinbarung entscheiden…―. („The arbitral tribunal may rule on its own jurisdiction and in this connection on the existence or validity of the arbitration agreement…‖.) 642 Článek 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi: „The arbitral tribunal may rule on its own jurisdiction, including any objections with respect to the existence and validity of the arbitration agreement.― 643 Článek 186 odst. 1 Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht: „Das Schiedsgericht entscheidet selbst über seine Zuständigkeit.― („The arbitral tribunal shall rule on its own jurisdiction.―) 644 Článek 1052 odst. 1 Wetboek van Burgerlijke Rechtsvordering: „The arbitral tribunal shall have the power to decide on its own jurisdiction.― 645 Článek 1466 Nouveau Code de Procedure Civile: „Si, devant l'arbitre, l'une des parties conteste dans son principe ou son étendue le pouvoir juridictionnel de l'arbitre, il appartient à celui-ci de statuer sur la validité ou les limites de son investiture.― („If, before an arbitrator, one of the 638

157

stran k rozhodnutí rozhodce o své vlastní pravomoci. Obdobný koncept volí také článek 30 odst. 1 vietnamského rozhodčího zákona

646

(Ordinance on

Commercial Arbitration). V tomto směru jsme zaznamenali praktickou ukázku vlivu francouzského práva na současnou vietnamskou právní úpravu, zejména v oblasti soukromého práva. Na tomto místě poukazujeme na dvojí moţnost pravomoci rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci: na základě námitky stran ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy, nebo pravomoci rozhodcŧ nezávisle rozhodovat o své pravomoci. Právě ustanovení francouzského zákona je vázáno na námitku strany ohledně pravomoci rozhodce a tímto potírá přijetí právní fikce existence pravomoci rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci. V dŧsledku toho se dostáváme do bludného kruhu, kdy mŧţe proběhnout rozhodčí řízení například ve sporu nearbitrabilním podle francouzského práva. Následně ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu bude takový rozhodčí nález odepřen z dŧvodu rozporu s právním řádem místa rozhodčího řízení (lex arbitri). Poukazujeme na skutečnost, ţe švýcarská a nizozemská úprava je plně výstiţná. Nespecifikuje jako v případě anglické úpravy posouzení platnosti rozhodčí smlouvy, řádné sestavení rozhodčího senátu a předloţení okruhu sporŧ k rozhodčímu řízení v souladu s rozhodčí smlouvou, ledaţe se strany nedohodly jinak.647 Anglická úprava obdobně jako francouzská upřednostňuje výslovnou vŧli stran k rozhodnutí rozhodce o své vlastní pravomoci. Taková koncepce je značně liberální a upřednostňuje smluvní doktrínu. Nicméně následkem takového přístupu, jenţ nepřijme právní fikci existence pravomoci rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci podle lex arbitri, se nacházíme v bludném kruhu rozhodčího řízení.

parties has challenged the principle or scope of the powers of the arbitrator, the latter must rule upon the validity and limits of his nomination.―) 646 Článek 30 odst. 1 Ordinance on Commercial Arbitration: „Before considering the dispute’s details, if any party lodges a written complaint that the Arbitration Council has no jurisdiction to settle the dispute; the dispute has no arbitration agreement or the arbitration agreement is invalid, the Arbitration Council must consider the written complaint and make decision in the presence of the involved parties, unless otherwise requested by the involved parties. If the complainants, though having been summoned properly, are absent without plausible reasons, they shall be deemed to have withdrawn their complaints. The Arbitration Councils shall continue to consider and settle the dispute.― 647 Článek 30 odst. 1 Arbitration Act 1996: „Unless otherwise agreed by the parties, the arbitral tribunal may rule on its own substantive jurisdiction, that is, as to— (a) whether there is a valid arbitration agreement, (b) whether the tribunal is properly constituted, and (c) what matters have been submitted to arbitration in accordance with the arbitration agreement.―

158

Úpravu koncepčně plně kompatibilní s ustanovením článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL zvolilo Japonsko. Podle článku 23 odst. 1 japonského rozhodčího zákona mŧţe rozhodčí senát rozhodnout o námitkách ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy nebo o své vlastní pravomoci (tj. ve významu realizace rozhodčího řízení a vydání rozhodčího nálezu).648 Některé právní řády, které se hlásí ke Vzorovému zákonu UNCITRAL, zakotvují ve svém vnitrostátním právu přímý odkaz na ustanovení článku 16 Vzorového zákona UNCITRAL ohledně pravomoci rozhodčího senátu rozhodnout o své pravomoci. Příkladem je Hongkong, který odkazuje na Vzorový zákon UNCITRAL ve vnitrostátním a mezinárodním rozhodčím řízení. 649 V Singapuru má Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi sílu zákona podle článku 3 odst. 1 zákona o mezinárodním rozhodčím řízení. 650 Článek 21 odst. 1 singapurského zákona o rozhodčím řízení doslovně opakuje ustanovení článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL.651 Úprava v čínském rozhodčím zákoně se přímo nezabývá projevem pozitivního účinku rozhodčí smlouvy. Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR výslovně neupravuje princip pravomoci rozhodců rozhodovat o své pravomoci. Odráţí v sobě „modifikovaný― negativní účinek zásady competence-competence, jenţ dopadá na otázku, kdo má pravomoc rozhodovat o námitkách stran ohledně platnosti rozhodčí smlouvy vznesených nejpozději před zahájením řízení, zda rozhodčí soud, či lidový soud.652 Lidový soud přednostně rozhoduje o pravomoci rozhodcŧ ve fázi před zahájením rozhodčího řízení, pokud jedna strana vznesla námitku k lidovému soudu. Zásada competence-competence mŧţe být plně účinná pouze za předpokladu, ţe rozhodci mají skutečnou přednost před obecnými 648

Článek 23 odst. 1 Arbitration Law (Law No.138 of 2003): „The arbitral tribunal may rule on assertions made in respect of the existence or validity of an arbitration agreement or its own jurisdiction (which hereafter in this article means its authority to conduct arbitral proceedings and to make arbitral awards).― 649 Článek 13B Arbitration Ordinance – Chapter 341: „Article 16 of the UNCITRAL Model Law applies to an arbitral tribunal that is conducting arbitration proceedings under a domestic arbitration agreement in the same way as it applies to an arbitral tribunal that is conducting arbitration proceedings under an international arbitration agreement.― 650 Článek 3 odst. 1 International Arbitration Act (Cap. 143A): „Subject to this Act, the Model Law, with the exception of Chapter VIII thereof, shall have the force of law in Singapore.― 651 Článek 21 odst. 1 Singapore Arbitration Act 2001: „The arbitral tribunal may rule on its own jurisdiction, including any objections to the existence or validity of the arbitration agreement.― 652 Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR: „If a party challenges the validity of the arbitration agreement, he may request the arbitration commission to make a decision or apply to the peoples court for a ruling. If one party requests the arbitration commission to made a decision and the other party applies to the peoples court for a ruling, the peoples court shall give a ruling.―

159

soudy.653 Tato podmínka není v čínské arbitráţní praxi naplněna. Hovoříme zde o modifikaci zásady competence-competence. Pozitivní účinek, tj. pravomoc rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci, je výslovně zakotven v řádech jednotlivých čínských rozhodčích institucí, které se nechaly inspirovat Vzorovým zákonem UNCITRAL. V souladu s článkem 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC má CIETAC pravomoc rozhodovat o existenci a platnosti rozhodčí smlouvy a o své pravomoci. CIETAC mŧţe delegovat takovou pravomoc rozhodčímu senátu. 654 Pokud má rozhodčí senát v prŧběhu rozhodčího řízení pochybnosti nad svou pravomocí k projednávání sporu, není pŧvodní rozhodnutí překáţkou pro vydání nového rozhodnutí o nepravomoci rozhodčího soudu (článek 6 odst. 2).655 Námitka ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy a pravomoci rozhodčího soudu musí být vznesena nejpozději při prvním úkonu v řízení k rozhodčímu senátu, resp. nesmí být vznesena později neţ s podáním ţalobní odpovědi, jedná-li se o rozhodčí řízení vedené pouze na základě písemných materiálŧ (článek 6 odst. 3).656 657 Podle článku 6 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu v Pekingu má rozhodčí soud nebo pověřený rozhodčí senát pravomoc rozhodovat o námitkách ohledně pravomoci rozhodcŧ a o námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy.658 Námitka strany ohledně pravomoci rozhodčího soudu nebo platnosti rozhodčí smlouvy musí být vznesena nejpozději při prvním úkonu v řízení, popř. nesmí být vznesena později neţ s podáním ţalobní odpovědi v případě rozhodčího řízení vedeného na

653

POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 386. 654 Článek 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC: „The CIETAC shall have the power to determine the existence and validity of an arbitration agreement and its jurisdiction over an arbitration case. The CIETAC may, if necessary, delegate such power to the arbitral tribunal.― 655 Článek 6 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC: „Where the CIETAC is satisfied by prima facie evidence that an arbitration agreement providing for arbitration by the CIETAC exists, it may make a decision based on such evidence that it has jurisdiction over the arbitration case, and the arbitration shall proceed. Such a decision shall not prevent the CIETAC from making a new decision on jurisdiction based on facts and/or evidence found by the arbitral tribunal during the arbitration proceedings that are inconsistent with the prima facie evidence.― 656 Článek 6 odst. 3 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC: „An objection to an arbitration agreement and/or jurisdiction over an arbitration case shall be raised in writing before the first oral hearing is held by the arbitral tribunal. Where a case is to be decided on the basis of documents only, such an objection shall be raised before the submission of the first substantive defense.― 657 CIETAC: Application for Arbitration – Arbitration Procedure [online]. Změněno 2008 [citováno 12. 12. 2009]. Dostupné z: http://www.cietac.org/index.cms. 658 Článek 6 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu v Pekingu: „The BAC or, if authorized by the BAC, the Arbitral Tribunal, shall have the power to rule on jurisdictional objections and objections to the validity of an arbitration agreement.―

160

základě písemných materiálŧ předloţených stranami.659 Zde jsme zaznamenali, ţe v Řádu Rozhodčího soudu v Pekingu neexistuje výslovné ustanovení, ţe rozhodčí soud sám rozhoduje o své vlastní pravomoci. Řád Rozhodčího soudu v Šanghaji zahrnuje námi sledovanou otázku do článku 4. Rozhodčí soud má pravomoc rozhodovat o námitkách stran ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy a ohledně své pravomoci.660 Námitka strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy nebo pravomoci rozhodčího soudu musí být vznesena nejpozději při prvním úkonu v řízení, popř. nesmí být vznesena později neţ s podáním ţalobní odpovědi v případě rozhodčího řízení vedeného na základě písemných materiálŧ předloţených stranami (článek 14).661 Řád Rozhodčího soudu ve Wu-chanu upravuje danou problematiku do článku 8. Zde je v odstavci 1 úprava totoţná jako v ustanovení článku 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC: „Rozhodčí soud má pravomoc rozhodovat o existenci a platnosti rozhodčí smlouvy a o své pravomoci. Rozhodčí soud může delegovat takovou pravomoc rozhodčímu senátu.― 662 Námitky stran ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy nebo pravomoci rozhodčího soudu musí být vzneseny k rozhodčímu soudu nejpozději při prvním úkonu v řízení. Pokud je rozhodčí řízení vedeno na základě písemných materiálŧ, nesmí být námitka vznesena později neţ s podáním ţalobní odpovědi (článek 8 odst. 2).663 Obdobně jako v článku 6 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC mŧţe rozhodčí soud

659

Článek 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu v Pekingu: „A jurisdictional objection or an objection to the validity of an arbitration agreement shall be raised in writing before the first hearing. For a documents-only arbitration, the written objection shall be raised prior to the expiry of the time limit for the submission of the first defence.― 660 Článek 4 Řádu Rozhodčího soudu v Šanghaji: „The Arbitration Commission shall, in accordance with the application of the parties concerned, be entitled to determine the existence and validity of an arbitration agreement and its jurisdiction over an arbitration case.― 661 Článek 14 Řádu Rozhodčího soudu v Šanghaji: „The objection of a party concerned whether to the validity of the arbitration agreement or to the acceptance of the arbitration shall be put forward in writing prior to the initial hearing. Where a case is handled on the basis of documents only, the aforesaid objection shall be put forward in writing prior to the expiration of the time period set for the defense.‖ 662 Článek 8 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu ve Wu-chanu: „The Commission shall have the power to determine the existence and validity of an arbitration agreement and its jurisdiction over an arbitration case. The Commission may delegate such power to the arbitral tribunal.― 663 Článek 8 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu ve Wu-chanu: „Where objections are raised by the parties as to the existence and validity of an arbitration agreement or the jurisdiction of the arbitral tribunal, the parties may request the Commission for a decision. Such request shall be made in writing before the first hearing of the arbitral tribunal. In the case of a documents only arbitration, such an objection shall be raised in writing before the expiry of the time limit for the filing of the defence.―

161

změnit pŧvodní rozhodnutí o pravomoci, má-li rozhodčí senát v prŧběhu rozhodčího řízení pochybnosti ohledně své pravomoci (článek 8 odst. 4).664 Pozitivní účinek rozhodčí smlouvy se dále odráţí v článku 12 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu. Rozhodčí soud má pravomoc rozhodovat o námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy nebo o své pravomoci; rozhodčí soud mŧţe delegovat takovou pravomoc rozhodčímu senátu (článek 12 odst. 5). Následující odstavec výslovně upravuje pravomoc rozhodčího soudu rozhodnout o své pravomoci a zahájení rozhodčího řízení. V případě, ţe rozhodčí senát v prŧběhu rozhodčího řízení dospěje k závěru, ţe nemá pravomoc rozhodnout v dané věci, není pŧvodní rozhodnutí překáţkou pro vydání nového rozhodnutí o nepravomoci rozhodčího soudu (článek 12 odst. 6). 665 Námitky ohledně platnosti rozhodčí smlouvy musí byt vzneseny nejpozději při prvním úkonu v řízení k rozhodčímu senátu. Pokud je rozhodčí řízení vedeno pouze na základě písemných materiálŧ předloţených stranami, nesmí být taková námitka vznesena později neţ s podáním ţalobní odpovědi (článek 12 odst. 1).666 Z jednotlivých ustanovení řádŧ rozhodčích soudŧ a národních právních úprav vyplývá, ţe rozhodci sami rozhodují o své pravomoci, nebo o ní rozhodují z podnětu strany. Základním nedostatkem je, ţe rozhodčí řády jsou smluvního charakteru a nemohou na rozdíl od právních norem vyřešit otázku, zda je či není dána rozhodcŧm pravomoc. 667 Rozhodci mohou pokračovat v rozhodčím řízení i přesto, ţe strany namítaly existenci a platnost rozhodčí smlouvy nikoliv na základě 664

Článek 8 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu ve Wu-chanu: „If the Commission is satisfied by prima facie evidence that an arbitration agreement providing for arbitration by the Commission exists, it may, based on such evidence, decide that it has jurisdiction and proceed with the arbitration. Such a decision to proceed shall not prevent the Commission from making a new decision on jurisdiction based on facts and/or evidence inconsistent with the prima facie evidence found by the arbitral tribunal during the arbitration proceedings.― 665 Článek 12 odst. 5 a 6 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu: „(5) If a party raises an objection to the validity of an arbitration agreement or to the SZAC’s jurisdiction, the SZAC may, or it may delegate the power to the arbitral tribunal, to make a decision. (6) Where the SZAC is satisfied by prima facie evidence that an arbitration agreement referring to the SZAC for arbitration exists, it may make a decision based on such evidence that it has jurisdiction over the arbitration case, and the arbitral proceedings shall resume. Such a decision shall not prevent the SZAC from making a new decision on jurisdiction based on facts and/or evidence found by the arbitral tribunal during the arbitral proceedings that are inconsistent with the prima facie evidence.― 666 Článek 12 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu: „Any objections to the validity of an arbitration agreement shall be raised in writing before the first oral hearing held by the arbitration tribunal (exclusive of the day the first hearing is to be held). Where a case is to be heard only on the basis of documents, such an objection shall be raised in writing prior to the expiry of the period of submitting the first substantive defense.‖ 667 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 399.

162

neplatnosti hlavní smlouvy, ale z dŧvodŧ, jeţ mají přímý dopad na samotnou rozhodčí smlouvu. Zásada autonomie rozhodčí smlouvy umoţňuje rozhodcŧm pokračovat v rozhodčím řízení i v případě, pokud je namítána neplatnost rozhodčí smlouvy z dŧvodu neplatnosti smlouvy hlavní. Rozhodci však nebudou pokračovat v rozhodčím řízení, jestliţe se neplatnost přímo vztahuje na rozhodčí smlouvu.668 Rozhodčí soud by měl sám posoudit v případě pochybností svou pravomoc a platnost rozhodčí smlouvy ex officio, jinak bude ohroţeno uznání a výkon rozhodčího nálezu v případě, ţe se prokáţou vady rozhodčí smlouvy (například spor není arbitrabilní podle lex arbitri).669 V této souvislosti opětovně poukazujeme na diskutabilní ustanovení článku 1466 francouzského občanského soudního řádu, podle něhoţ rozhoduje rozhodčí senát o své pravomoci na základě námitky jedné ze stran. Pravomoc rozhodčího senátu mŧţe být poté namítána aţ ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu před obecným soudem. 670 Článek 1466 francouzského občanského soudního řádu je pouţitelný také pro mezinárodní rozhodčí řízení. Jeho doslovné pouţití, tj. rozhodci rozhodují o své pravomoci na základě námitky jedné strany, má negativní dopad na rozhodčí řízení, pokud je rozhodčí smlouva zatíţena vadou. Rozhodčí řízení proběhne z vŧle stran, které nemají námitky proti rozhodčímu řízení. Nicméně francouzský soud výslovně potvrdil v nedávném rozhodnutí z roku 1999 ve věci Zanzi v. J. de Coninck 671 základní princip mezinárodního rozhodčího řízení, ţe „rozhodce rozhoduje o své vlastní pravomoci―, a neodkázal na článek 1466 francouzského občanského soudního řádu. 672 Tento princip byl ve francouzské soudní praxi vysloven jiţ mnohem dříve, v roce 1949 ve výše zmiňovaném rozhodnutí ve věci Caulliez-Tibergien v. Caulliez-Hannart.673 Jak jsme výše poukazovali, je princip, ţe rozhodce rozhoduje o své vlastní pravomoci, zakotven do článku V odst. 3 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní 668

Tamtéţ, s. 399-400. POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 396-399. 670 DELVOLVÉ, J.-L. – ROUCHE, J. – POINTON, G. H. French Arbitration Law and Practice. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 93-94. 671 Zanzi v. de Coninck, Cour de Cassation, 5 January 1999. 672 DELVOLVÉ, J.-L. – ROUCHE, J. – POINTON, G. H. French Arbitration Law and Practice. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 93. 673 GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence- Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 242. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 398, pozn. 83. DELVOLVÉ, J.-L. – ROUCHE, J. – POINTON, G. H. French Arbitration Law and Practice. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 93, pozn. 210. 669

163

arbitráţi, článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi a v národních právních úpravách. Promítá se také v řádech jednotlivých rozhodčích institucí. 674 I přesto, ţe není v čínské úpravě výslovně zakotven do rozhodčího zákona ČLR, je obsaţen v řádech jednotlivých předních čínských rozhodčích institucí. Rozborem jednotlivých rozhodčích řádŧ jsme zachytili výslovnou úpravu v článku 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC, dále například v článku 8 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu ve Wu-chanu a v článku 12 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu. 3.3.2.1 Pozitivní účinek rozhodčí smlouvy v ČLR Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR výslovně nezakotvuje pozitivní účinek rozhodčí smlouvy, avšak není v tomto ustanovení ani výslovně popřen. Pro nastínění této problematiky si na tomto místě přiblíţíme celé znění zmiňovaného článku 20 rozhodčího zákona ČLR:675 „Námitka strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy může být vznesena k rozhodčímu soudu, nebo k lidovému soudu. Jestliže jedna strana vznese námitku k rozhodčímu soudu a druhá strana k lidovému soudu, rozhodne o takové námitce lidový soud.― Odstavec 2 upravuje časový moment podání námitek: „Námitka platnosti rozhodčí smlouvy musí být vznesena před prvním jednáním rozhodčího senátu.― Z ustanovení článku 20 rozhodčího zákona ČLR vyplývá, ţe rozhodčímu soudu je dána pravomoc k rozhodování o námitkách stran. Tímto je plně respektována

zásada

pravomoc-pravomoc.

Rozhodčí

soud

má

pravomoc

rozhodnout o své pravomoci a posoudit platnost či neplatnost rozhodčí smlouvy. V prŧběhu celého rozhodčího řízení je tato pravomoc svěřena rozhodčímu senátu. Pŧvodní rozhodnutí o pravomoci či platnosti rozhodčí smlouvy není překáţkou pro

674

DELVOLVÉ, J.-L. – ROUCHE, J. – POINTON, G. H. French Arbitration Law and Practice. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 94. ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113. 675 Článek 20 rozhodčího zákona ČLR: „If a party challenges the validity of the arbitration agreement, he may request the arbitration commission to make a decision or apply to the peoples court for a ruling. If one party requests the arbitration commission to made a decision and the other party applies to the peoples court for a ruling, the peoples court shall give a ruling. A party's challenge of the validity of the arbitration agreement shall be raised prior to the arbitration tribunals first hearing.―

164

vydání rozhodnutí v prŧběhu rozhodčího řízení, ţe není dána pravomoc rozhodčího soudu, zejména prokáţou-li se dŧkazy, které nebylo moţno objasnit při zahájení rozhodčího řízení.676 O námitkách stran ohledně platnosti rozhodčí smlouvy rozhoduje v čínské praxi v prvé řadě rozhodčí soud za předpokladu, ţe obě strany vznesly námitky pouze k rozhodčímu soudu. Tomu je svěřena prioritní pravomoc k rozhodnutí o pravomoci rozhodčího soudu. V této rovině je naplněn princip competencecompetence, ţe nejprve musí rozhodnout rozhodce na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy.677 Pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc je narušen, podá-li jedna ze stran sporu námitku ohledně pravomoci rozhodcŧ k lidovému soudu. V takové situaci je dána přednost lidovému soudu rozhodnout o této otázce. Nedostatkem článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR je chybějící ustanovení, ţe rozhodci mají pravomoc rozhodnout o své pravomoci. Nicméně tato domněnka vyplývá z celosvětově rozšířeného uznání zásady pravomocpravomoc. 678 Výslovně je tento princip zakotven v řádech některých čínských rozhodčích institucí (například článek 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC). Rozhodčí senát se musí zabývat otázkou pravomoci v prŧběhu celého rozhodčího řízení679 (například článek 6 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC). Implicitně dovozujeme, ţe zásada pravomoc-pravomoc je respektována také v ČLR. Jinak by ztrácela smysl první věta článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, ţe „námitka strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy může být vznesena k rozhodčímu soudu …―. Gu Weixia patří k jednomu z čínských autorŧ, jenţ dovozuje z ustanovení článku 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR, ţe „rozhodčí senát může rozhodnout o platnosti smlouvy―680, nepřímý vztah mezi autonomií rozhodčí smlouvy a zásadou pravomoc-pravomoc. Širokým výkladem tohoto ustanovení je dána pravomoc

676

Viz článek 6 odst. 3 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC, článek 12 odst. 6 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu. 677 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115. 678 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 399. 679 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 121. 680 Článek 19 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR: „The arbitration tribunal shall have the power to affirm the validity of a contract.―

165

rozhodčímu senátu rozhodnout také o platnosti rozhodčí smlouvy. 681 Nicméně opačný názor sdílí celá řada autorŧ (M. L. Moses, Song Lianbin, Zhao Jian, Li Hong), podle kterých je pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc v ČLR potlačen tím, ţe je dána pravomoc rozhodnout o pravomoci rozhodčí instituci, nikoliv samotnému rozhodčímu senátu. S tímto názorem se neztotoţňujeme. Této otázce se budeme blíţe věnovat v následující podkapitole. 3.3.2.2 Zásada pravomoc-pravomoc: rozhodčí soud vs. rozhodčí senát Předmětem zájmu této podkapitoly je zhodnocení, kdo má pravomoc rozhodovat o pravomoci rozhodcŧ. V případě ad hoc rozhodčího řízení je pravomoc bez

jakýchkoliv

pochybností

svěřena

rozhodcŧm.

Nicméně

v případě

institucionálního rozhodčího řízení se objevují dvě koncepce. Pravomoc rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci je svěřena samotnému rozhodčímu senátu na jedné straně, nebo o této otázce rozhoduje rozhodčí soud na druhé straně. Všechny v kapitole 3.3.2 zmiňované národní právní úpravy včetně Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní arbitráţi svěřují tuto pravomoc rozhodčímu senátu. Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR hovoří o rozhodčím soudu ve smyslu stálé rozhodčí instituce (仲裁委员会, „zhongcai weiyuanhui―). Otázkou tedy zŧstává, zda takové ustanovení má přímý dopad na zásadu competence-competence? Ne. Taková úprava nemá dopad na účinky zásady competence-competence. V této souvislosti jsme se setkali s opačným názorem autorŧ – M. L. Moses682, Song Lianbin, Zhao Jian a Li Hong 683, ţe čínský rozhodčí zákon nerespektuje zásadu competence-competence z dŧvodu, ţe není dána pravomoc samotnému rozhodčímu senátu rozhodnout o své pravomoci, ale namísto toho rozhodčí instituci. S tímto názorem nesouhlasíme. Rovněţ také N. Rozehnalová684 či A. J. Bělohlávek.685 681

GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2, s. 167. 682 MOSES, M. L. The Principles and Practice of International Commercial Arbitration. New York: Cambridge University Press, 2008, s. 88-89. 683 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 181. 684 Konzultováno s profesorkou N. Rozehnalovou, Brno, 2. prosince 2009. 685 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 122.

166

Čínská úprava není výjimkou. I přesto, ţe je pravomoc rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy svěřena rozhodčímu soudu z ustanovení článku 20 rozhodčího zákona ČLR, řády jednotlivých rozhodčích institucí mohou přijmout vnitřní opatření, ţe taková pravomoc mŧţe být dána rozhodčímu senátu. Takový trend jsme zaznamenali v článku 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC, podle něhoţ pravomoc rozhodovat o existenci a platnosti rozhodčí smlouvy a o své pravomoci mŧţe CIETAC svěřit rozhodčímu senátu (仲裁庭, „zhongcai ting―). V případě, ţe předseda CIETAC nesvěří pravomoc rozhodčímu senátu, rozhoduje sám o pravomoci Rozhodčího soudu CIETAC. V praxi rozhoduje ve významných případech předseda jménem CIETAC. Ve většině případŧ je svěřena pravomoc k rozhodnutí o své pravomoci samotnému rozhodčímu senátu.686 Předseda CIETAC má k dispozici sekretariát k posouzení pravomoci rozhodčího soudu. Veškerá rozhodnutí o pravomoci, existenci a platnosti rozhodčí smlouvy jsou vydána jménem rozhodčí instituce CIETAC. 687 Při podání návrhu na rozhodčí řízení posoudí v předběţném rozhodnutí CIETAC svou pravomoc obdobně jako u rozhodčího řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem ICC.688 Rozhodčí senát rozhoduje o své pravomoci a o svém rozhodnutí o námitkách ohledně své pravomoci informuje CIETAC, jenţ obvykle respektuje takové rozhodnutí rozhodčího senátu. Pokud má rozhodčí senát a rozhodčí instituce odlišný názor, je rozhodující s konečnou platností názor rozhodčí instituce.689 Dále také odkazujeme na článek 8 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu ve Wuchanu a na článek 12 odst. 5 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu. V souladu s těmito ustanoveními má rozhodčí soud pravomoc rozhodovat o námitkách 686

AN, SHOUZHI: One more question English-Chinese [online]. Veronika Hradilová. 25. 11. 2009, 27. 11. 2009 [citováno 14. prosince 2009]. YU, ZHANMIN: Question on commercial arbitration in China [online]. Veronika Hradilová. 27. 11. 2009 [citováno 14. prosince 2009]. 687 AN, SHOUZHI: One more question English-Chinese [online]. Veronika Hradilová. 10. 12. 2009 [citováno 14. prosince 2009]. 688 Článek 6 odst. 2 ICC Rules of Arbitration: „If the Respondent does not file an Answer, as provided by Article 5, or if any party raises one or more pleas concerning the existence, validity or scope of the arbitration agreement, the Court may decide, without prejudice to the admissibility or merits of the plea or pleas, that the arbitration shall proceed if it is prima facie satisfied that an arbitration agreement under the Rules may exist. In such a case, any decision as to the jurisdiction of the Arbitral Tribunal shall be taken by the Arbitral Tribunal itself. If the Court is not so satisfied, the parties shall be notified that the arbitration cannot proceed. In such a case, any party retains the right to ask any court having jurisdiction whether or not there is a binding arbitration agreement.‖ 689 KUN, FAN. Arbitration in China: Practice, Legal Obstacles and Reforms. Asian Society of International Law [online]. Working papers of the AsianSIL Inaugural Conference, 7-9 April 2007, Working Paper 2007/20 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://law.nus.edu.sg/asiansil/workingpapers/2007/wp_asiansil_ic.htm, s. 6-7.

167

ohledně platnosti rozhodčí smlouvy nebo o své pravomoci, a rozhodčí soud mŧţe takovou pravomoc svěřit rozhodčímu senátu. Řády dalších rozhodčích soudŧ volí podobnou úpravu a svěřují rozhodování o pravomoci rozhodcŧ do pravomoci orgánŧ rozhodčích soudŧ 690 , nejčastěji předsednictvu rozhodčího soudu. V České republice je zásada pravomocpravomoc zakotvena v § 15 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezŧ: „Rozhodci jsou oprávněni rozhodovat o své pravomoci.― Nicméně § 23 odst. 1 Řádu pro mezinárodní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky svěřuje pravomoc rozhodovat o pravomoci Rozhodčího soudu předsednictvu Rozhodčího soudu. Při rozhodování o pravomoci (příslušnosti) si vyţádá předsednictvo spis se stručnou zprávou od rozhodcŧ, pokud jiţ byli ustanoveni, jinak od tajemníka rozhodčího soudu.691 V mezinárodních sporech tedy rozhoduje o otázce pravomoci obligatorně předsednictvo Rozhodčího soudu.692 Na rozdíl od vnitrostátních sporŧ, kde jsou rozhodci oprávněni rozhodnout o této otázce sami (§ 23 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory693).694 Taková úprava se příliš neodlišuje od ustanovení článku 6 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC. Rozhodovat o pravomoci rozhodčího soudu je namísto předsednictva svěřena předsedovi Rozhodčího soudu CIETAC. Ten si vyţádá zprávu ohledně posouzení pravomoci rozhodčího soudu od sekretariátu rozhodčího soudu (namísto od tajemníka), popř. od rozhodčího senátu. Odlišností je

690

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 122. 691 § 23 odst. 1 Řádu pro mezinárodní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky: „O pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu rozhoduje jeho předsednictvo. Za tím účelem mu rozhodci, pokud již byli ustaveni, jinak tajemník, předloží spis se stručnou zprávou, a to v každém případě, kdy se bude rozhodovat o pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu s ohledem na námitku strany nebo s ohledem na pochybnosti rozhodců či tajemníka, případně jsou-li rozhodci či tajemník názoru, že Rozhodčí soud je nepříslušný.― 692 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 122. MOTHEJZÍKOVÁ, J. – STEINER, V. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. Praha: C. H. BECK, 1996, s. 67. 693 § 23 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory: „O pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu rozhodují rozhodci (§ 3 odst. 3). Před svým rozhodnutím si mohou vyžádat stanovisko předsednictva. Za tím účelem mu předloží spis se stručnou zprávou.― 694 RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 85.

168

ustanovení v článku 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu CIETAC, podle něhoţ mŧţe předseda CIETAC svěřit pravomoc k rozhodnutí o své pravomoci samotným rozhodcům. Takovou moţnost neposkytuje Řád pro mezinárodní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kde je tato pravomoc svěřena výlučně předsednictvu Rozhodčího soudu. V České republice se zachoval tento trend ještě z období před rokem 1989. V souladu s § 12 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezŧ, rozhodují o příslušnosti rozhodci. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 98/1963 Sb. mohou rozhodci nebo stálý rozhodčí soud vyslovit svoji nepříslušnost. Z povahy zákona vyplývá, ţe o příslušnosti rozhodují rozhodci v případě nároku vzneseného před rozhodci pro konkrétní spor, nebo stálý rozhodčí soud v případě institucionálního rozhodčího řízení. Podrobněji upravuje danou otázku § 29 vyhlášky federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 47/1975 Sb., kterou se vyhlašuje nový Řád Rozhodčího soudu Československé obchodní komory. 695 Podle odstavce 1 této vyhlášky rozhoduje o příslušnosti rozhodčího soudu jeho předsednictvo. Znění § 29 odst. 1 vyhlášky se promítá v současném § 23 odst. 1 Řádu pro mezinárodní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Tím, ţe je pravomoc rozhodnout o pravomoci rozhodcŧ svěřena předsedovi, předsednictvu nebo dalšímu orgánu stálého rozhodčího soudu, není narušena zásada competence-competence, ţe rozhodce, popř. rozhodčí senát má pravomoc rozhodovat o své pravomoci. Totéţ potvrzují J. Mothejzíková a V. Steiner696, ţe v souladu se zásadou pravomoc-pravomoc v § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezŧ rozhoduje o pravomoci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky tento Rozhodčí soud, resp. předsednictvo (nikoliv rozhodce nebo rozhodčí senát) jako orgán k tomu obligatorně oprávněný podle § 23 odst. 1 Řádu pro mezinárodní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.

695

RŦŢIČKA, J. – FOREJT, A. – DOBIÁŠ, P. Všeobecné podmínky RVHP a předpisy o rozhodčím řízení. Praha: Orbis, 1978, s. 179. 696 MOTHEJZÍKOVÁ, J. – STEINER, V. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. Praha: C. H. BECK, 1996, s. 67.

169

Zamyslíme-li se nad čínskou úpravou, kde je pravomoc svěřena rozhodčímu soudu z ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, domníváme se, ţe taková úprava úzce souvisí s tím, ţe na čínském teritoriu je přípustné pouze rozhodčí řízení institucionální. Tímto rozhodčí zákon nereaguje na ad hoc rozhodčí řízení, kde je taková pravomoc dána výhradně samotným rozhodcŧm. Bude-li do budoucna připuštěno rozhodčí řízení ad hoc v ČLR, musí být v tomto směru novelizován rozhodčí zákon. 3.3.4 Negativní účinek rozhodčí smlouvy: komparativní studie Rozhodčí řízení je ovládáno principem, ţe obecné soudy nemají pravomoc rozhodovat ve sporech, o nichţ strany uzavřely rozhodčí smlouvu697, ve které se dohodly podrobit všechny, popř. určité spory k řízení před rozhodci. Rozhodcŧm je svěřeno prioritní postavení rozhodnout o své pravomoci.698 Obecné soudy nemohou zasahovat do rozhodování rozhodcŧ o této otázce aţ do určitého okamţiku, kdy je jim umoţněno přezkoumat pravomoc rozhodcŧ.699 Na druhé straně obecný soud nemá pravomoc rozhodnout ex officio o své nepravomoci z dŧvodu existence rozhodčí smlouvy za předpokladu, ţe ani jedna ze stran rozhodčí smlouvy nenamítla existenci rozhodčí smlouvy. Strany se takovým jednáním vzdávají rozhodčího řízení a sledují svŧj záměr podrobit se soudnímu řízení.700 701 3.3.4.1 Nepravomoc obecného soudu rozhodnout ex officio o své nepravomoci V této podkapitole se zaměříme na pozici obecného soudu, pokud jde o zahájení soudního řízení i přes existenci rozhodčí smlouvy. Poukáţeme na skutečnost, ţe obecný soud nemá pravomoc rozhodnout ex officio o své 697

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 399. 698 Tamtéţ, s. 406. 699 Tamtéţ. 700 Tamtéţ, s. 405. 701 Pozicí obecných soudŧ a rozhodčích soudŧ ve sporech, kdy je uzavřena rozhodčí doloţka, se v dosahu českého práva věnuje: RABAN, P. K otázce vzájemného pŧsobení zahájení soudního a rozhodčího řízení. Soudní rozhledy. 2007, č. 1, s. 4-7. ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 116-117. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, např. s. 17.

170

nepravomoci s odŧvodněním, ţe zde existuje rozhodčí smlouva. Jediným předpokladem pro zahájení soudního řízení je, ţe odpŧrce nenamítá existenci rozhodčí smlouvy. Tímto strana, jeţ podala ţalobu k obecnému soudu, i odpŧrce sledují svŧj záměr rezignovat na rozhodčí řízení a vŧli podrobit se řízení před obecným soudem. Tento přístup je zastáván v mezinárodních úmluvách a v jednotlivých národních právních úpravách. 702 Vedle toho se budeme rovněţ zabývat moţným excesem od takového přístupu. Odlišuje se postoj v některých právních řádech tím, ţe soud musí zamítnout svou pravomoc ex officio, je-li rozhodčí smlouva platná? Jaká je pozice ČLR k této otázce? Článek II odst. 3 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů říká, ţe soud, u kterého podala jedna strana rozhodčí smlouvy ţalobu ve věci, která má být projednána v rozhodčím řízení podle rozhodčí smlouvy, „odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich―. To znamená, ţe pokud druhá strana nenamítá existenci rozhodčí smlouvy, bude spor projednán obecným soudem, neboť strany se vzdaly ujednání v rozhodčí smlouvě.

703

Podobné

ustanovení nalezneme v článku 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, podle něhoţ odkáţe obecný soud strany na rozhodčí řízení, pokud „… o to nejpozději při prvním vyjádření k předmětu sporu jedna strana požádá …―. Obě úpravy dopadají na případ, kdy i přes existenci rozhodčí smlouvy podá jedna strana k obecnému soudu ţalobu ve věci, která je předmětem rozhodčí smlouvy. Soud odkáţe strany na rozhodčí řízení, ledaţe by zjistil, ţe je rozhodčí smlouva neplatná, neúčinná nebo nevykonatelná. To znamená, ţe obecný soud mŧţe rozhodnout o neplatnosti rozhodčí smlouvy, následně pak bude ohroţeno rozhodčí řízení. Z ustanovení Newyorské úmluvy a Vzorového zákona UNCITRAL vyvodíme, ţe strany jsou odkázány na rozhodčí řízení na základě ţádosti jedné strany, nikoliv ex officio.704 702

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 405-406. MISTELIS, L. A. – LEW, J. D. M. Pervasive Problems in International Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 163. 703 MISTELIS, L. A. – LEW, J. D. M. Pervasive Problems in International Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 162. 704 POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 429. MISTELIS, L. A. – LEW, J. D. M. Pervasive Problems in International Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 162. Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its seventh session (A/CN.9/246), 7th session, New York, 6-17 February 1984, para. 22.

171

V národních právních úpravách se tato otázka promítá například v článku 1458 odst. 3 francouzského občanského soudního řádu, jenţ výslovně stanoví, ţe „soud nesmí zamítnout svou pravomoc ex officio― 705

706

, pokud byl spor

předloţen k rozhodčímu řízení na základě ujednané rozhodčí smlouvy (článek 1458 odst. 1), nebo existuje-li zde rozhodčí smlouva (článek 1458 odst. 2). Francouzská úprava na rozdíl od Newyorské úmluvy a Vzorového zákona UNCITRAL výslovně neobsahuje, ţe na ţádost jedné strany odkáţe obecný soud strany na rozhodčí řízení na základě ujednané rozhodčí smlouvy; obdobný přístup jsme zaznamenali rovněţ v článku 5 vietnamského rozhodčího zákona.707 Na rozdíl od Newyorské úmluvy, Vzorového zákona UNCITRAL a Francie zvolilo specifický přístup Švýcarsko v článku 7 zákona o mezinárodním právu soukromém.

708

Ustanovení zákona neobsahuje předpoklad, ţe obecný soud

nezamítne svou pravomoc ex officio. Švýcarský soud musí zamítnout svou pravomoc ex officio, pokud shledá rozhodčí doloţku pro podrobení se rozhodčímu řízení ve Švýcarsku platnou, ledaţe odpŧrce nenamítá jeho pravomoc [článek 7 písm. a) švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém]. V případě, ţe odpŧrce nenamítá pravomoc obecného soudu, nepřezkoumá soud svou pravomoc ex officio z dŧvodu, ţe se odpŧrce vzdal rozhodčího řízení ve prospěch soudního řízení.709

705

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 406. MISTELIS, L. A. – LEW, J. D. M. Pervasive Problems in International Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 163. 706 Článek 1458 Nouveau Code de Procedure Civile: „When a dispute submitted to an arbitral tribunal by virtue of an arbitration agreement is brought before a national court, such court shall decline jurisdiction. If the arbitral tribunal has not yet been seized of the matter, the court shall also decline jurisdiction unless the arbitration agreement is manifestly void. In neither case may the court decline jurisdiction on its own motion.‖ 707 Článek 5 Ordinance on Commercial Arbitration: „For cases of dispute where there is arbitration agreement, if one party initiates a lawsuit at a court, the court must refuse to handle them, unless such arbitration agreement is invalid.― 708 Článek 7 Bundesgesetz über das Internationale Privatrecht: „If the parties have concluded an arbitration agreement with respect to an arbitrable dispute, the Swiss court before which the action is brought shall decline its jurisdiction unless: a. The defendant proceeded to the merits without contesting jurisdiction; b. The court finds that the arbitration agreement is null and void, inoperative or incapable of being performed; or c. The arbitral tribunal cannot be constituted for reasons for which the defendant in the arbitration proceeding is manifestly responsible.― 709 POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 429.

172

Tato zvláštnost je dŧsledkem toho, ţe švýcarské soudy musí aplikovat federální zákony ex officio a přezkoumat svou pravomoc ex officio. 710 Rozdílná ustanovení v Newyorské úmluvě a ve švýcarském zákoně o mezinárodním právu soukromém však nezpŧsobují ţádné problémy, neboť obě dopadají na rozdílné případy. 711 Podle článku 1 odst. 2 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém mají mezinárodní smlouvy přednost, tj. Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Švýcarský federální zákon nemŧţe být pouţit ve sporech, na které dopadá Newyorská úmluva.712 Podobně jako Newyorská úmluva nedává článek 7 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém rozhodcŧm prioritní postavení rozhodnout o své pravomoci. Ukládá obecným soudŧm zamítnout svou pravomoc, pokud zjistí, ţe strany uzavřely rozhodčí smlouvu, ledaţe nejsou dány předpoklady pro zaloţení pravomoci obecného soudu, jako je neexistence či neplatnost rozhodčí smlouvy nebo odpŧrce nemá námitky proti pravomoci obecného soudu [článek 7 písm. a) – c) švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém]. V případě, ţe se odpŧrce v určité lhŧtě nevyjádří, soud musí přezkoumat svou pravomoc ex officio na základě skutečnosti, ţe ví o rozhodčí smlouvě z předloţených písemných materiálŧ.713 Ojedinělý přístup volí také čínská úprava v článku 5 rozhodčího zákona ČLR. V případě, ţe strany uzavřely rozhodčí smlouvu a jedna strana podá ţalobu k lidovému soudu, lidový soud se nebude takovým sporem zabývat, ledaţe je rozhodčí smlouva neplatná. 714 Lidový soud zamítne pravomoc ve sporu, o němţ byla uzavřena rozhodčí smlouva, která je prima facie platná. Tento přístup svědčí ve prospěch realizace rozhodčího řízení. 715 Na druhé straně, pokud je rozhodčí

710

Tamtéţ, s. 429-430. Za mezinárodní rozhodčí řízení se podle článku 176 odst. 1 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém pokládá takové řízení, jestliţe je místo rozhodčího řízení ve Švýcarsku a jestliţe alespoň jedna strana nemá v okamţiku uzavření rozhodčí smlouvy domicil, nebo obvyklé bydliště ve Švýcarsku. 712 POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 430. 713 Tamtéţ. 714 Článek 5 rozhodčího zákona ČLR: „If the parties have concluded an arbitration agreement and one party institutes an action in a peoples court, the peoples court shall not accept the case, unless the arbitration agreement is null and void.― 715 CAI, HONGDA. Judicial Supervision of Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 1, s. 72. 711

173

smlouva zjevně neplatná, lidový soud se bude takovým sporem zabývat a posoudí platnost rozhodčí smlouvy pouze na námitku ţalovaného.716 Z ustanovení článku 5 rozhodčího zákona ČLR vyplývá, ţe lidový soud přezkoumá svou pravomoc ex officio. Pokud existuje v daném sporu platná rozhodčí smlouva, lidový soud zamítne svou pravomoc. Prioritní postavení zaujímá rozhodčí smlouva, ve které se strany dohodly vyřešit vymezené spory v rozhodčím řízení. V čínské doktríně se setkáváme s negací principu, ţe obecný soud nemá pravomoc rozhodnout ex officio o své nepravomoci z dŧvodu existence rozhodčí smlouvy za předpokladu, ţe ani jedna ze stran rozhodčí smlouvy nenamítá platnost rozhodčí smlouvy.717 Určité zmírnění dopadu článku 5 rozhodčího zákona ČLR nalezneme v článku 26.718 Zde poukazujeme na netradiční řazení jednotlivých článkŧ. Článek 26 rozhodčího zákona ČLR reaguje na nepravomoc lidového soudu rozhodnout o své nepravomoci ex officio z dŧvodu existence rozhodčí smlouvy. Upravuje situaci, kdy strany uzavřely rozhodčí smlouvu a jedna strana podá ţalobu k lidovému soudu ve věci, jeţ je předmětem takové rozhodčí smlouvy bez toho, aniţ by ţalobce přiznal existenci rozhodčí smlouvy. Poté, co se lidový soud začne sporem zabývat, mŧţe odpŧrce podat námitku existence rozhodčí smlouvy nejpozději před prvním jednáním ve věci samé.719 Lidový soud zastaví řízení, ledaţe je rozhodčí smlouva neplatná. Pokud strana nevznese námitku ohledně pravomoci lidového soudu, strana se tímto vzdává rozhodčí smlouvy a lidový soud rozhodne v takovém sporu. Ustanovení článku 26 rozhodčího zákona ČLR dává stranám moţnost zahájit soudní řízení, jestliţe odpŧrce nenamítá pravomoc lidového soudu. Tímto jednáním je sledován záměr stran vzdát se rozhodčí smlouvy ve prospěch řízení

716

MISTELIS, L. A. – LEW, J. D. M. Pervasive Problems in International Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 163. 717 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 405. 718 Článek 26 rozhodčího zákona ČLR: „If the parties have concluded an arbitration agreement and one party has instituted an action in a peoples court without declaring the existence of the arbitration agreement and, after the peoples court has accepted the case, the other party submits the arbitration agreement prior to the first hearing, the peoples court shall dismiss the case unless the arbitration agreement is null and void. If, prior to the first hearing, the other party has not raised an objection to the peoples courts acceptance of the case, he shall be deemed to have renounced the arbitration agreement and the peoples court shall continue to try the case.― 719 Článek 14 Judicial Interpretations on Several Issues Relating to the Application of the Arbitration Law (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7: „The first hearing as referred to in Article 26 of the Arbitration Law means the first trial in court that is organized by the people's court after expiration for defense, excluding all procedural activities before the trial.―

174

před lidovým soudem. V takovém případě nepřezkoumá lidový soud svou pravomoc ex officio. Domníváme se, ţe čínská úprava se snaţí v článku 26 rozhodčího zákona ČLR promítnout ustanovení článku II odst. 3 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ a tímto také ustanovení článku 8 Vzorového zákona UNCITRAL. Záměrem čínské úpravy je vypořádat se s ustanovením článku II odst. 3 Newyorské úmluvy, jejíţ smluvním státem je ČLR od roku 1987. 3.3.4.2 Přezkum rozhodnutí rozhodců o své pravomoci obecnými soudy: komparativní studie Otázka, kdy mohou obecné soudy zasáhnout do přezkumu existence a platnosti rozhodčí smlouvy, je značně kontroverzní v jednotlivých národních právních úpravách.

720

V této rovině mohou nastat dvě moţnosti: přezkum

rozhodnutí rozhodcŧ o své pravomoci je umoţněn bezprostředně po rozhodování rozhodcŧ, nebo se takový přezkum přesouvá aţ do fáze o zrušení rozhodčího nálezu. První moţnost je značně úsporná nejen z hlediska časového, ale rovněţ finančního. Rozhodčí řízení nebude realizováno zbytečně ve věci, u níţ existuje hrozba zrušení rozhodčího nálezu. Nicméně odsunutí přezkumu aţ do fáze po vydání rozhodčího nálezu znemoţňuje odpŧrci činit procesní obstrukce a počkat aţ do vydání rozhodčího nálezu.721 Proto některé státy přijímají „hybridní řešení―722, které by bylo kompromisním přístupem pro obě krajní moţnosti přezkumu rozhodnutí rozhodcŧ o své pravomoci. Mŧţeme říci, ţe negativní účinek zásady pravomoc-pravomoc, kdy je rozhodcŧm prioritně svěřena pravomoc rozhodnout o své pravomoci, se nejzřetelněji promítne, pokud je soudní přezkum umoţněn aţ po vydání rozhodčího

720

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 406. ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113. BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and Competence-Competence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1123-1124. 721 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 120, pozn. 17-18. DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 269. 722 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 113.

175

nálezu.

723

Takový pro-arbitrabilní přístup

724

byl přijat v článku 1458

francouzského občanského soudního řádu. Odstavec 1 zavazuje obecný soud odepřít svou pravomoc, pokud bylo na základě rozhodčí smlouvy zahájeno řízení před rozhodčím senátem. Francouzský soud poukáţe na existenci a platnost rozhodčí smlouvy a odkáţe strany na rozhodčí řízení. Tento přístup striktně omezuje stranu činit obstrukce v rozhodčím řízení nebo zasahovat do jeho prŧběhu.725 Na druhé straně, jestliţe rozhodčí řízení nebylo zahájeno, obecný soud zamítne svou pravomoc, ledaţe je rozhodčí smlouva zjevně neplatná (článek 1458 odst. 2 francouzského občanského soudního řádu). Pokud strana namítá pravomoc rozhodcŧ u obecného soudu před zahájením rozhodčího řízení, francouzský přístup umoţňuje širší přezkum obecným soudem, neboť zde existuje domněnka dobré víry, ţe strana je znepokojena pravomocí rozhodcŧ.726 Domníváme se, ţe francouzský vliv v této otázce lze zaznamenat v článku 5 a 30 vietnamského rozhodčího zákona. 727 Vietnamská úprava klade dŧraz na 723

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 398, 406. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 347. 724 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1124-1126. BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 4-5. 725 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1124-1125. 726 Tamtéţ, s. 1125. 727 Článek 30 Ordinance on Commercial Arbitration: „1. Before considering the dispute’s details, if any party lodges a written complaint that the Arbitration Council has no jurisdiction to settle the dispute; the dispute has no arbitration agreement or the arbitration agreement is invalid, the Arbitration Council must consider the written complaint and make decision in the presence of the involved parties, unless otherwise requested by the involved parties. If the complainants, though having been summoned properly, are absent without plausible reasons, they shall be deemed to have withdrawn their complaints. The Arbitration Councils shall continue to consider and settle the dispute. 2. In case of disagreement with the Arbitration Council’s decision on the content mentioned in Clause 1 of this Article, within five working days after receiving the Arbitration Council’s decision, the involved parties may request the provincial-level court of the locality where the Arbitration Council has made such decision to review such decision. The requesting party must notify concurrently the Arbitration Council thereof... Within five working days after receiving the written requests, the chief judge of the court shall assign one judge to consider and settle them. Within 10 days after being assigned the task, the judge must consider and make decision. The court decisions are final ones. In cases where the courts decide that the disputes do not fall under the jurisdiction of the Arbitration Councils, the disputes have no arbitration agreement or the arbitration agreements are invalid, the Arbitration Councils shall issue decisions to stop the settlement of the disputes. Unless otherwise agreed upon, the involved parties may bring their disputes to court. The statute of limitations for

176

prioritní posouzení pravomoci rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci. Nicméně vietnamská úprava (na rozdíl od francouzské) se snaţí v článku 30 odst. 2 rozhodčího zákona zohlednit ustanovení článku 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL tím, ţe umoţňuje stranám do pěti dnŧ od rozhodnutí rozhodčího senátu o své pravomoci poţádat lidový soud, aby rozhodl o námitce ohledně pravomoci takového rozhodčího senátu. Rozhodnutí lidového soudu je konečné a závazné. Pokud lidový soud rozhodne, ţe rozhodčí senát nemá pravomoc rozhodnout v daném sporu, popř. ţe zde neexistuje rozhodčí smlouva nebo rozhodčí smlouva je neplatná, rozhodčí senát zastaví řízení. Následně mohou strany namítat pravomoc rozhodcŧ ve fázi po vydání rozhodčího nálezu, kdy se obrátí na lidový soud s ţádostí na zrušení rozhodčího nálezu v souladu s článkem 54 vietnamského rozhodčího zákona.728 Mezinárodní úmluvy a národní právní řády jednotlivých státŧ nenásledují francouzský přístup v jeho „čisté― podobě729, jehoţ „agresivní (progresivní)― pozice svědčí ve prospěch arbitráţe. 730 Čím je taková úprava charakteristická? Jaká je vazba mezi obecnými soudy a rozhodci v otázce přezkumu rozhodčí smlouvy? Mŧţe obecný soud v případě existence rozhodčí smlouvy zahájit řízení, aniţ by strany odkázal na arbitráţ? Úprava ve Vzorovém zákoně UNCITRAL se vedle námi sledovaných článkŧ 8 a 16 odst. 3 věnuje poměru rozhodčího řízení ke státním soudŧm initiating lawsuits at court shall comply with the provisions in Article 21 of this Ordinance, excluding the duration between the date when the claimants lodge their claims at the Arbitration Councils and the date when the courts issue decisions under the provisions of this Article.― 728 Článek 54 Ordinance on Commercial Arbitration: „The courts shall issue decisions to cancel the arbitral awards if the requesters are able to prove that the Arbitration Councils have issued such arbitral awards in one of the following cases: 1. There is no arbitration agreement; 2. The arbitration agreement is invalid under the provisions of Article 10 of this Ordinance; 3. The Arbitration Council’s composition and/or arbitral proceedings fail to comply with the involved parties’ agreements under the provisions of this Ordinance. 4. The dispute does not fall under the jurisdiction of the Arbitration Council; if part of the arbitral award does not fall under the jurisdiction of the Arbitration Council, such part shall be cancelled; 5. The requester is able to prove that during the process of settling the dispute an arbitrator(s) has breached the arbitrators’ obligations specified in Clause 2, Article 13 of this Ordinance. 6. The arbitral award runs counter to the public interests of the Socialist Republic of Vietnam.― 729 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 408. 730 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1127. BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 5.

177

v několika dalších článcích. K takovému vybalancování rovnováhy mezi státními soudy a rozhodčím řízením se výstiţně vyjádřil V. Steiner, ţe „… právní úprava Vzorového zákona [vychází] z filozofie laissez-faire, umožňující připuštěným rozsahem i obsahem úkonů státních soudů co největší autonomii arbitráže, jakož i její osvobození od jakékoli nadbytečné soudní intervence―.731 Článek 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi a rovněţ článek II odst. 3 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů umoţňují soudu rozhodnout o sporu bez toho, aniţ by strany odkázal na rozhodčí řízení, ledaţe zjistí, ţe zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpŧsobilá k pouţití. 732 Pokud odpŧrce namítá před obecným soudem existenci rozhodčí smlouvy, odkáţe soud strany k ţádosti odpŧrce na rozhodčí řízení. Tímto dvojím výkladem dojdeme k závěru, ţe je buď soudu umoţněno zahájit v daném sporu řízení, nebo má soud pouze přezkoumat rozhodčí smlouvu.733 Ustanovení článku 8 Vzorového zákona UNCITRAL je diskutabilní, zda má obecný soud vţdy přezkoumat rozhodčí smlouvu, nebo má strany odkázat na rozhodčí řízení na základě toho, ţe zde existuje rozhodčí smlouva.734 Předlohou pro Vzorový zákon UNCITRAL se stal článek II odst. 3 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ735, podle něhoţ „soud Smluvního státu, u něhož byla podána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely dohodu ..., odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.― Obecný soud je povinen odkázat strany na rozhodčí řízení, ledaţe zjistí, ţe je rozhodčí smlouva neplatná, neúčinná nebo nezpŧsobilá k pouţití.736 Pojmy, ţe je rozhodčí smlouva neplatná, neúčinná nebo nezpŧsobilá k pouţití „jsou tak mlhavé, že mohou vést k nejrůznější interpretaci soudem, který má posoudit, zda z tohoto hlediska může rozhodčí smlouvu zkoumat

731

STEINER, V. O Vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráţ. Právník. 1992, č. 8, s. 734. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 408. 733 Tamtéţ. 734 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115. 735 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1128. 736 Explanatory Note by the UNCITRAL secretariat on the 1985 Model Law on International Commercial Arbitration as amended in 2006, s. 29, para. 21. 732

178

již nyní―. 737 Ve svém dŧsledku mŧţe obecný soud rozhodnout o neplatnosti rozhodčí smlouvy, avšak následně bude ohroţeno rozhodčí řízení. Zmírnění takových následkŧ obsahuje článek 8 odst. 2 Vzorového zákona UNCITRAL, podle něhoţ mŧţe být i přes podání návrhu k obecnému soudu paralelně zahájeno rozhodčí řízení nebo v něm pokračováno a mŧţe být vydán rozhodčí nález aţ do doby, neţ rozhodne obecný soud. Řada autorŧ hovoří v této souvislosti

o

tzv.

„částečném

negativním

účinku

zásady

competence-

competence“ („partial competence-competence―). 738 Ten se rovněţ promítá do ustanovení článku 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL, ţe „pokud rozhodčí senát rozhodne o předběžné otázce tak, že je dána jeho pravomoc, každá ze stran může požádat během třiceti dnů od přijetí oznámení o takovém rozhodnutí soud …, aby o této záležitosti rozhodl, přičemž proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat; dokud není o takové žádosti rozhodnuto, může rozhodčí senát pokračovat v rozhodčím řízení a vydat rozhodčí nález.― 739 F. González de Cossio rozlišuje „partial compétence― a „total competénce― ve významu, ţe partial compétence vymezuje jako případ, kdy rozhodce rozhoduje o platnosti smlouvy jako celku a obecný soud o platnosti samotné rozhodčí smlouvy. Total compétence naopak znamená, ţe rozhodce rozhoduje o platnosti smlouvy jako celku, stejně jako o rozhodčí smlouvě.740 Total compétence nastane, kdyţ rozhodce rozhodne o své pravomoci jako první a obecný soud potvrdí rozhodnutí jako konečné. Tímto je také naplněna nepochybná vŧle stran rozhodčí smlouvy, ţe veškeré spory mezi nimi budou řešeny v rozhodčím řízení a nikoliv před obecnými soudy. 741 Partial compétence na druhé straně omezuje záměr stran podrobit se rozhodčímu řízení v otázce platnosti rozhodčí smlouvy. Partial compétence mŧţeme vymezit ve čtyřech případech:742

737

DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 269. 738 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1129. GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence-Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 243-244. 739 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1129. 740 GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence-Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 237, poz. 22. 741 Tamtéţ, s. 243. 742 Tamtéţ.

179

1) v okamţiku samostatného uplatnění nároku ohledně rozhodčí smlouvy u obecného soudu (článek 8 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi), 2) při přezkumu rozhodnutí rozhodcŧ o své pravomoci bezprostředně po rozhodování rozhodcŧ, 3) ve fázi po vydání rozhodčího nálezu při ţádosti o zrušení rozhodčího nálezu, nebo 4) ve fázi po vydání rozhodčího nálezu při uznání a výkonu takového rozhodčího nálezu. Analýzou docházíme k závěru, ţe zásada competence-competence, kdy rozhodčí senát má prioritní pravomoc rozhodnout o své pravomoci, znamená ve skutečnosti podle partial compétence, ţe „rozhodčímu senátu je někdy dána pravomoc rozhodnout o své pravomoci jako první―.743 Konkurentním posouzením platnosti rozhodčí smlouvy rozhodčím senátem a obecným soudem je narušena rovnováha pozitivního účinku zásady competencecompetence. 744 S. Brekoulakis argumentuje, ţe by obecné soudy měly odkázat strany na rozhodčí řízení, vznesou-li strany námitky ve věcech jiných, neţ je existence a platnost rozhodčí smlouvy. Z pohledu negativního účinku zásady pravomoc-pravomoc pak bude mít rozhodčí senát výlučnou pravomoc rozhodnout o své pravomoci, vyjma sporŧ ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy. Rozhodnutí obecného soudu a rozhodčího senátu ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy by měly mít účinky res judicata. Vydá-li rozhodnutí o dané otázce obecný soud jako první, je takové rozhodnutí závazné pro rozhodčí senát a jiné obecné soudy. Obdobně také rozhodnutí rozhodčího senátu by mělo být závazné pro obecné soudy.745 Jaké přístupy lze z dokumentů o mezinárodní obchodní arbitráţi zaznamenat k otázce, kdo rozhoduje o platnosti rozhodčí smlouvy?

743

Tamtéţ, s. 243-244. BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 14. 745 Tamtéţ, s. 17. 744

180

Z historie vzniku článku 8 Vzorového zákona UNCITRAL lze zaznamenat návrhy, které se snaţily zavést zvláštní kontrolu pravomoci rozhodcŧ obecným soudem a dokonce aţ takové moţnosti, kdy mohou obecné soudy rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy. 746 Shodný návrh se objevil jiţ v roce 1957 na zasedání Institutu mezinárodního práva v Amsterdamu. Ten přiznával obecným

soudŧm

namísto

rozhodcŧm

pravomoc

rozhodovat

o

námitce

nepříslušnosti během rozhodčího řízení, pokud to připouští lex arbitri.747 Opačné krajní řešení bylo navrhováno na IV. Zasedání pracovní skupiny Hospodářské komise pro Evropu v Ţenevě. Většina zúčastněných delegátŧ se shodla na tom, ţe pravomoc (příslušnost) obecných soudŧ by měla být vyloučena aţ do okamţiku vynesení rozhodčího nálezu rozhodci, kteří by sami rozhodovali o námitce nepříslušnosti.748 Na tomto místě shledáváme za vhodné blíţe se seznámit s historickým exkurzem přijímání článku 8 Vzorového zákona UNCITRAL. Zde jsme zaznamenali značný kontrast v jednotlivých navrhovaných řešeních. Pracovní skupina se v roce 1982

749

shodla na znění tehdejšího článku 5

750

, který

koresponduje se současným článkem 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL. V pracovní skupině byl dále obecný souhlas, ţe článek 5 by měl být zahrnut do Vzorového zákona UNCITRAL a měl by rovněţ specifikovat časový okamţik, kdy mŧţe strana namítat u obecného soudu existenci rozhodčí smlouvy podle vzoru v ustanovení článku VI odst. 1 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráţi 751 z roku 1961 (časová specifikace je opomenuta v článku II odst. 3

746

ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115. BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and Competence-Competence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1128. 747 DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 261. 748 Tamtéţ, s. 269. 749 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fourth session (A/CN.9/232), 4th session, Vienna, 4-15 October 1982. 750 „Soud, u něhož byla podána žaloba ve věci, která je předmětem rozhodčí smlouvy, odkáže strany na žádost jedné z nich na rozhodčí řízení, ledaže je rozhodčí smlouva neplatná, neúčinná nebo nevykonatelná.― 751 Článek VI odst. 1 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráţi: „Námitka nepříslušnosti soudu, jež má být uplatněna soudem v řízení zahájeném jednou ze stran arbitrážní smlouvy a která je založena na skutečnosti, že existuje arbitrážní smlouva, musí být pod hrozbou ztráty práva na tuto námitku z důvodu uplynutí lhůty uplatněna žalovanou stranou buďto před uplatněním námitek ve věci samé, nebo nejpozději současně s těmito námitkami podle toho, zda právo státu, jehož soud věc projednává, považuje námitku nepříslušnosti za otázku řízení nebo za otázku týkající se věci samé.―

181

Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ 752 ). 753

754

Následnou reakcí bylo také rozšíření článku o ustanovení, které v sobě promítá princip obsaţený v současném článku 8 odst. 2 Vzorového zákona UNCITRAL.755 Za prŧlomové označujeme v pořadí páté jednání pracovní skupiny v New Yorku v roce 1983. Pŧvodním záměrem pracovní skupiny bylo v navrhovaném článku IV odst. 1756 zakotvit princip, ţe rozhodčí senát rozhoduje o své pravomoci jako první a následně je moţný přezkum obecným soudem. Nicméně ohledně tohoto ustanovení převaţoval názor, ţe pokud mají strany rozdílný názor na existenci rozhodčí smlouvy, měla by být tato otázka přednostně rozhodnuta obecným soudem bez toho, aniţ by rozhodčí senát, který údajně postrádá pravomoc, rozhodl o této otázce jako první.757 Na sedmém zasedání pracovní skupiny v roce 1984 bylo přijato konečné znění článku 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní

752

Bylo poukazováno na tento nedostatek na IV. Zasedání pracovní skupiny Hospodářské komise pro Evropu v Ţenevě. IN: DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959, s. 269. 753 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fourth session (A/CN.9/232), 4th session, Vienna, 4-15 October 1982, para. 50. 754 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fifth session (A/CN.9/233), 5th session, New York, 22 February-4 March 1983. Navrhovaný článek IV odst. 2: „Námitka, že obecný soud nemá pravomoc z důvodu existence platné rozhodčí smlouvy, musí být vznesena nejpozději při podání prvního vyjádření k předmětu sporu.― 755 Článek IV odst. 3 Working Papers submitted to the Working Group on International Contract Practices at its fifth session [A/CN.9/WG.II/WP.40 (14 December 1982)], s. 80: „Pokud bylo rozhodčí řízení zahájeno a strana podala žalobou k obecnému soudu nebo požaduje od obecného soudu rozhodnutí o nepravomoci rozhodčího soudu, rozhodčí senát může pokračovat nebo zastavit rozhodčí řízení, dokud soud nerozhodne o pravomoci.― 756 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fifth session (A/CN.9/233), 5th session, New York, 22 February-4 March 1983. Navrhovaný článek IV: „Soud, u něhož byla podána žaloba ve věci, která je předmětem rozhodčí smlouvy, odkáže strany na žádost jedné z nich na rozhodčí řízení, ledaže je rozhodčí smlouva neplatná, neúčinná nebo nevykonatelná. Námitka, že obecný soud nemá pravomoc z důvodu existence platné rozhodčí smlouvy, musí být vznesena nejpozději při podání prvního vyjádření k předmětu sporu. Pokud bylo rozhodčí řízení zahájeno a strana podala žalobu k obecnému soudu nebo požaduje od obecného soudu rozhodnutí o nepravomoci rozhodčího soudu, rozhodčí senát může pokračovat nebo zastavit rozhodčí řízení, dokud soud nerozhodne o pravomoci.― Zde jsme zaznamenali menší úpravu v členění výše uvedeného článku IV odst. 1 a 2 z následujícího šestého jednání pracovní skupiny v témţe roce 1986, kde byla obě ustanovení včleněna do jednoho odstavce článku IV Model law on international commercial arbitration: redrafted article I to XII on scope of application, general provisions, arbitration agreement and the courts, and composition of arbitral tribunal: note by the secretariat (A/CN.9/WG.II/WP.45), 6th session, Vienna, 29 August - 9 September 1983: „Soud, u něhož byla podána žaloba ve věci, která je předmětem rozhodčí smlouvy, na žádost strany odepře svou pravomoc a odkáže strany na rozhodčí řízení, ledaže je rozhodčí smlouva neplatná, neúčinná nebo nevykonatelná. Žádost strany ohledně existence rozhodčí smlouvy musí být vznesena nejpozději při podání prvního vyjádření k předmětu sporu.― 757 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its fifth session (A/CN.9/233), 5th session, New York, 22 February-4 March 1983, para. 77.

182

arbitráţi. 758 Článek 8 odst. 2 návrhu ve znění, ţe „pokud bylo rozhodčí řízení zahájeno, rozhodčí senát může pokračovat v rozhodčím řízení, dokud nebude otázka pravomoci rozhodnuta před soudem, ledaže obecný soud rozhodne zastavit rozhodčí řízení―, byl pozměněn. Pracovní skupina následně vypustila část ustanovení: „ledaže obecný soud rozhodne zastavit rozhodčí řízení.―759 Konečné znění článku 8 Vzorového zákona UNCITRAL bylo přijato Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo 21. 6. 1985.760 Vzhledem k tomu, ţe samotné ustanovení článku 8 Vzorového zákona UNCITRAL bylo přijato na základě kompromisu 761 a je interpretačně nejasné, střetává se jeho objasnění s problémy také v právních řádech státŧ, jeţ přijaly úpravu Vzorového zákona UNCITRAL.762 „Hybridní― přístup je zastáván v celé řadě právních řádŧ. Německá úprava v článku 1032 odst. 2 občanského soudního řádu763 vychází ze Vzorového zákona UNCITRAL (článek 1032 odst. 1 vychází z ustanovení článku 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL 764 ) a doplňuje jej o časové určení, kdy mŧţe strana podat k obecnému soudu návrh na posouzení přípustnosti rozhodčího řízení. Taková ţaloba mŧţe být podána aţ do sestavení rozhodčího senátu.765 I přes podání takové 758

Článek 8 odst. 1 Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its seventh session (A/CN.9/246), 7th session, New York, 6-17 February 1984. Z ustanovení tedy vyplývá, ţe strany budou odkázány na rozhodčí řízení na základě ţádosti jedné strany, nikoliv ex officio. IN: tamtéţ, para. 22. 759 Článek 8 odst. 2 Draft text of a model law on international commercial arbitration as adopted by the Working Group (A/CN. 9/246 – Annex), 7th session, 6-17 February 1984, New York. Report of the Working Group on International Contract Practices on the work of its seventh session (A/CN.9/246), 7th session, New York, 6-17 February 1984, para. 21. 760 UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration (United Nations document A/40/17, annex I). 761 BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and CompetenceCompetence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1129. 762 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115. 763 Článek 1032 odst. 2 Zivilprozessordnung: „Prior to the constitution of the arbitral tribunal, an application may be made to the court to determine whether or not arbitration is admissible.‖ („Bei Gericht kann bis zur Bildung des Schiedsgerichts Antrag auf Feststellung der Zulässigkeit oder Unzulässigkeit eines schiedsrichterlichen Verfahrens gestellt werden.―) 764 Srovnej článek 1032 odst. 1 Zivilprozessordnung: „A court before which an action is brought in a matter which is the subject of an arbitration agreement shall, if the respondent raises an objection prior to the beginning of the oral hearing on the substance of the dispute, reject the action as inadmissible unless the court finds that the arbitration agreement is null and void, inoperative or incapable of being performed.― 765 Zde existuje minimální rozdíl mezi ustanovením článku 1032 odst. 2 německého občanského soudního řádu („Prior to the constitution of the arbitral tribunal, an application may be made to the court to determine whether or not arbitration is admissible.‖) a článku 1458 odst. 2 francouzského občanského soudního řádu („If the arbitral tribunal has not yet been seized of the matter, the court shall also decline jurisdiction unless the arbitration agreement is manifestly

183

ţaloby mŧţe být zahájeno rozhodčí řízení nebo se v něm mŧţe pokračovat a mŧţe být vydán rozhodčí nález. 766 V souladu s článkem 1040 odst. 3 občanského soudního řádu mají rozhodci pravomoc rozhodnout o své pravomoci, přičemţ proti rozhodnutí mohou strany poţádat soud do jednoho měsíce od přijetí oznámení o takovém rozhodnutí, aby v této věci rozhodl (obdobně článek 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL). Přístup v Rakousku vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1935 a také z pozice německého práva k dané otázce.767 Nejvyšší soud vyslovil názor, ţe „by pro stranu, jež namítá pravomoc rozhodčího senátu, bylo značnou překážkou, aby musela nejprve zahájit rozhodčí řízení a teprve poté jí umožnit podat žalobu k obecnému soudu―.768 Tento přístup v sobě promítá potlačení negativního účinku zásady pravomoc-pravomoc na rozdíl od jejího striktního pojetí ve Francii. Nicméně Rakousko novelizovalo svŧj rozhodčí zákon v roce 2006769, kde se hlásí ke Vzorovému zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. V souladu s článkem 584 odst. 1 rakouského občanského soudního řádu zamítne soud ţalobu ve věci, která je předmětem rozhodčí smlouvy za předpokladu,

void.‖). Nicméně z německého ustanovení vyplývá posouzení přípustnosti rozhodčího řízení v širokém slova smyslu, nikoliv jako ve francouzské úpravě omezení na to, zda je rozhodčí smlouva zjevně neplatná. IN: BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and Competence-Competence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1131. Ve fázi před vydáním rozhodčího nálezu existují čtyři moţnosti přezkumu rozhodčí smlouvy ze strany obecných soudŧ: a) Podobně jako Francie zastávají i další státy omezený přezkum rozhodčí smlouvy ve fázi před vydáním rozhodčího nálezu (Hongkong, Kanada). b) Extenzivní výklad jako v Německu, kdy je přípustnost rozhodčího řízení posuzována v širokém slova smyslu, nachází své uplatnění ve Španělsku, USA a na Novém Zélandu. c) Kombinovaný přístup je zastáván ve Švýcarsku, kde se v případě, ţe se místo rozhodčího řízení nachází ve Švýcarsku, přistupuje k posouzení, zda je rozhodčí smlouva zjevně platná. Pokud není místo rozhodčího řízení ve Švýcarsku, je rozhodčí smlouva přezkoumávána v širokém slova smyslu. d) Posledním přístupem je pravomoc obecných soudů rozhodnout o pravomoci rozhodčího senátu. S tímto postupem se setkáme v USA, Anglii, Švédsku a také Čínské lidové republice. IN: GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence-Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 241-242. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 347-350. 766 Článek 1032 odst. 3 Zivilprozessordnung: „Where an action or application referred to in subsection 1 or 2 has been brought, arbitral proceedings may nevertheless be commenced or continued, and an arbitral award may be made, while the issue is pending before the court.― Shodně také článek 8 odst. 2 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. 767 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 409, pozn. 133. 768 Tamtéţ, s. 409. 769 Článek 577-618 Zivilprozessordnung Österreichs.

184

ţe ţalovaný netrvá na soudním řízení, nebo na námitku ţalovaného uplatněnou před zahájením ústního jednání ve věci samé, ledaţe soud zjistí, ţe smlouva neexistuje nebo je nevykonatelná. Článek 584 odst. 3 rakouského občanského soudního řádu posiluje pravomoc rozhodčího senátu rozhodnout o své pravomoci. Pokud strany vstoupily do rozhodčího řízení, nelze uplatňovat u obecného soudu jakýkoliv nárok.770 Toto ustanovení zavedlo do rakouské úpravy institut pravé litispendence. Zahájení rozhodčího řízení vylučuje moţnost soudního řízení a obecné soudy tak musí zamítnout ţalobu.771 Zde poukazujeme na vliv německé úpravy v článku 1032 odst. 2 občanského soudního řádu, ţe ţaloba ohledně přípustnosti rozhodčího řízení mŧţe být podána do sestavení rozhodčího senátu. Podle článku 592 odst. 1 rakouského občanského soudního řádu mŧţe rozhodčí senát rozhodnout o své pravomoci buď jako o předběţné otázce, nebo v rozhodčím nálezu ve věci samé. Podle článku 611 odst. 1 rakouského občanského soudního řádu mŧţe strana podat k soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém rozhodčí senát rozhodl o své pravomoci. Anglický přístup vychází ze Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi, od něhoţ se však ve srovnání s německou a rakouskou úpravou více odchyluje.772 Umoţňuje obecnému soudu plně přezkoumat existenci a platnost rozhodčí smlouvy bez toho, aniţ by čekal na rozhodnutí rozhodčího senátu ohledně této otázky.773 Tento přístup obdobně jako v Německu utlačuje do pozadí podstatu zásady pravomoc-pravomoc, ţe rozhodce má přednostní pravomoc rozhodnout o své pravomoci. Podle článku 32 Arbitration Act má soud pravomoc rozhodnout na návrh jedné strany nebo obou stran o některých předběţných procesních otázkách („preliminary points―). 774 Podle článku 32 odst. 1 Arbitration Act má soud pravomoc rozhodnout na návrh strany o otázce pravomoci rozhodčího senátu. 770

Článek 584 odst. 3 rakouského občanského soudního řádu: „When an arbitration procedure is pending, no other legal dispute may be carried out before a court or an arbitral tribunal on the asserted claims.― („Ist ein Schiedsverfahren anhängig, so darf über den geltend gemachten Anspruch kein weiterer Rechtsstreit vor einem Gericht oder einem Schiedsgericht durchgeführt werden; …―.) 771 ZAHRADNÍKOVÁ, R. Vítězné taţení Modelového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Jurisprudence. 2006, č. 3, s. 6. 772 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 116. 773 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 408. 774 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 116.

185

Nedohodnou-li se strany jinak, rozhodčí senát mŧţe mezitím pokračovat v rozhodčím řízení a vydat rozhodčí nález (článek 32 odst. 4 Arbitration Act). Ustanovení článku 32 Arbitration Act je význačným krokem k úplnému přijetí negativního účinku zásady competence-competence.775 V souladu s článkem 67 odst. 1 Arbitration Act mŧţe strana podat k soudu návrh na přezkum rozhodnutí rozhodčího senátu ohledně jeho pravomoci. Podle článku 67 odst. 3 mŧţe soud takový rozhodčí nález potvrdit, změnit nebo zrušit. Rozhodčí senát mŧţe pokračovat v rozhodčím řízení a vydat rozhodčí nález, dokud nebude o otázce rozhodnuto soudem (článek 67 odst. 2 Arbitration Act). Výše zmiňované přístupy měly dopad na situace, kdy strany jiţ zahájily rozhodčí řízení. Vedle toho poskytuje anglická úprava v článku 72 Arbitration Act rovněţ moţnost poţádat soud o rozhodnutí ohledně platnosti rozhodčí smlouvy, sestavení rozhodčího senátu a toho, zda věc spadá pod rozhodčí smlouvu. Nicméně tato moţnost dopadá pouze na strany, které doposud nezahájily rozhodčí řízení. Švýcarský přístup se rovněţ odchyluje od francouzského postoje. Odmítá, aby po zahájení rozhodčího řízení ztratily strany moţnost obrátit se na obecné soudy ohledně rozhodnutí o pravomoci rozhodcŧ.776 Totoţný názor je zastáván v Indii.777 Tímto se obdobně jako anglický přístup více odchyluje od pozice zastávané v Německu a Rakousku. Jeden z autorŧ – A. Boucher 778 – poţaduje, aby pravomoc rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci měla přednost před obecným soudem, nebo by se alespoň pravomoc obecných soudŧ odlišovala, pokud je napadena platnost rozhodčí smlouvy a jiţ bylo zahájeno rozhodčí řízení.

779

Tento názor byl zamítnut

Federálním soudem v roce 1995780, podle něhoţ soud musí rozhodnout o nedostatku své pravomoci na základě rozhodčí smlouvy; tímto předběţně potvrdí pravomoc 775

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 409-410. 776 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 176. K takovému závěru došel švýcarský soud v rozhodnutí ve věci Compagnie de Navigation et Transports SA (France) v. MSC Mediterranean Shipping Company SA (Switzerland) [Swiss Federal Tribunal, 16 January 1995]. 777 TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 176. 778 BOUCHER, A. Le nouvel arbitrage international en Suisse, 1988. Citováno podle: FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 430-431. 779 FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 430-431. 780 Rozhodnutí ve věci Compagnie de Navigation et Transports SA (France) v. MSC Mediterranean Shipping Company SA (Switzerland).

186

rozhodčího senátu, čímţ vyloučí svou pravomoc obdobně jako v případě, kdy si strany ujednají prorogační doloţku a zvolí si příslušnost konkrétního soudu.781 Přístup v Indii vychází z článku 16 Arbitration and Conciliation Act z roku 1996. Odstavec 1 zákona převzal ustanovení článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi.782 Nejvyšší soud Indie se ve věci Wellington Associates Ltd. v. Mr. Kirit Mehta z roku 2000783 zabýval otázkou, zda článek 16 Arbitration and Conciliation Act zakládá výlučnou pravomoc rozhodčího senátu rozhodnout o své pravomoci. Soudce M. Jagannadha Rao, J. dospěl k závěru, ţe ustanovení článku neodebírá obecným soudŧm pravomoc rozhodnout o existenci rozhodčí smlouvy, tudíţ rozhodčí senát nemá výlučnou pravomoc rozhodovat o své pravomoci.784 Dále zmiňuje případ, kdy rozhodce není jediným orgánem oprávněným k rozhodnutí ohledně existence rozhodčí smlouvy. Poukazuje na skutečnost, ţe pravomoc rozhodce je dána rozhodčí smlouvou. Pokud tedy nastane situace, ţe se strany ve fázi před uzavřením smlouvy dohodly na smlouvě zahrnující rozhodčí doloţku, avšak smlouva nebyla nikdy uzavřena, bylo by v takovém případě značně paradoxní jmenovat rozhodce, aby rozhodl o existenci rozhodčí smlouvy.785

781

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 431. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 176-177. 782 Článek 16 odst. 1 Arbitration and Conciliation Act (1996): „The arbitral tribunal may rule on its own jurisdiction, including ruling on any objections with respect to the existence or validity of the arbitration agreement, …―. IN: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 176. 783 Wellington Associates Ltd. v. Mr. Kirit Mehta [2000] INSC 183 (4 April 2000). Rozhodnutí je přístupné na Commonwealth Legal Information Institute [online databáze]. Dostupné z: http://www.commonlii.org/in/cases/INSC/2000/183.html [citováno 6. ledna 2010]. 784 Wellington Associates Ltd. v. Mr. Kirit Mehta [2000] INSC 183 (4 April 2000). Soudce M. Jagannadha Rao, J.: „In my view, section 16 does not take away the jurisdiction of the Chief Justice of India or his designate, if need be, to decide the question of the 'existence' of the arbitration agreement. Section 16 does not declare that except the arbitral tribunal, none else can determine such a question. Merely because the new Act permits the Arbitrator to decide this question, it does not necessarily follow that at the stage of section 11 the Chief Justice of India or his designate cannot decide a question as to the existence of the arbitration clause… In my view, in the present situation, the jurisdiction of the Chief Justice of India or his designate to decide the question as to the 'existence' of the arbitration clause cannot be doubted and cannot be said to be excluded by section 16.‖ 785 Soudce M. Jagannadha Rao, J.: „… it will, in my view, be anomalous to ask the arbitrator to decide the question whether clause 5 is at all an arbitration clause. It is well settled and has been repeatedly held that the source of the jurisdiction of the arbitrator is the arbitration clause. [see Waverly Jute Mills case (AIR 1963 SC 90) above referred to ). When that is the position, the arbitrator cannot, in all situations, be the sole authority to decide upon the "existence" of the arbitration clause. Supposing again, the contract between the parties which contained the arbitration clause remained at the stage of negotiation and there was no concluded contract at all.

187

Specifický přístup, jenţ se nechal inspirovat anglickou úpravou, zvolilo Švédsko, jehoţ úprava v rozhodčím zákoně umoţňuje prioritní posouzení pravomoci rozhodcŧ obecným soudem. V souladu s § 2 odst. 1 švédského rozhodčího zákona786 je dána rozhodcŧm pravomoc rozhodnout o své pravomoci a promítá zásadu pravomoc-pravomoc v pozitivní podobě. Nicméně na základě druhé věty tohoto odstavce má obecný soud pravomoc rozhodnout o pravomoci rozhodcŧ na návrh strany. Pokud byla taková ţaloba podána k soudu, mohou rozhodci pokračovat v rozhodčím řízení (třetí věta téhoţ odstavce). Netradiční přístup je zakotven v ustanovení § 2 odst. 2 švédského rozhodčího zákona787, podle něhoţ není rozhodnutí rozhodcŧ o pravomoci závazné. Strana má podle § 34 a 36 švédského rozhodčího zákona moţnost podat návrh na zrušení takového rozhodčího nálezu, coţ znamená, ţe obecný soud rozhodne s konečnou platností o pravomoci. Švédský přístup v sobě promítá krajní řešení, které umoţňuje obecným soudŧm rozhodnout o pravomoci rozhodcŧ bez toho, aniţ by rozhodci sami měli moţnost o této otázce rozhodovat. Za předpokladu, ţe strana podá k soudu návrh ohledně pravomoci rozhodcŧ, mŧţe obecný soud o této otázce rozhodnout a následně se rozhodci touto otázkou jiţ nemusí zabývat. 788 Tímto je narušena exkluzivní pravomoc rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci. Zvláštností je, ţe švédský zákon nedává rozhodnutí rozhodcŧ o pravomoci závaznost. Jestliţe rozhodci rozhodnou o své pravomoci, mŧţe strana následně podat u obecného soudu aţ návrh na zrušení rozhodčího nálezu. 3.3.4.3 Negativní účinek rozhodčí smlouvy v ČLR Negativní účinek zásady pravomoc-pravomoc v čínském právu existuje,

Then in such a case also, there is no point in appointing an arbitrator and asking him to decide the question as to the existence of the arbitration clause.‖ 786 § 2 odst. 1 Swedish Arbitration Act (SFS 1999:116): „The arbitrators may rule on their own jurisdiction to decide the dispute. The aforesaid shall not prevent a court from determining such a question at the request of a party. The arbitrators may continue the arbitral proceedings pending the determination by the court.― 787 § 2 odst. 2 Swedish Arbitration Act (SFS 1999:116): „Notwithstanding that the arbitrators have, in a decision during the proceedings, determined that they possess jurisdiction to resolve the dispute, such decision is not binding. The provisions of sections 34 and 36 shall apply in respect of an action to challenge an arbitration award which entails a decision in respect of jurisdiction.― 788 LEE, K. ICSID Reports. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 359. Dostupné z: http://books.google.com/books.

188

nicméně postrádá absolutní povahu. Z ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR vyplývá pravomoc rozhodčího soudu rozhodnout o námitkách stran ohledně pravomoci. Zde mŧţeme dovodit prioritní pravomoc rozhodčího soudu. V této rovině je naplněn princip competence-competence, ţe nejprve musí rozhodnout rozhodce na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy.789 Čínská úprava je ovšem specifická v případě konkurentního vznesení námitek ohledně pravomoci k rozhodčímu soudu jednou ze stran a k lidovému soudu druhou stranou sporu [první věta článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR: „Námitka strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy může být vznesena k rozhodčímu soudu (仲裁委员会 „zhongcai weiyuanhui―), nebo k lidovému soudu ( 人 民 法 院 „renmin fayuan―).―]. Lidovým soudem příslušným k projednání platnosti rozhodčí smlouvy je soud vyššího stupně („intermediate people’s court―). V případě rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem je takový lidový soud určen podle následujících kritérií: podle místa rozhodčího soudu, na kterém se strany dohodly v rozhodčí smlouvě; podle místa uzavření rozhodčí smlouvy; nebo podle místa, kde má ţalobce bydliště, či kde se nachází předmět rozhodčího řízení (článek 12 odst. 2 Soudních výkladů Nejvyššího lidového soudu ČLR o několika otázkách týkajících se použití rozhodčího zákona roku 2006790). Pokud v praxi podá jedna strana námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy k rozhodčímu soudu a druhá strana k lidovému soudu, rozhodne o takové námitce

789

ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115. 790 Článek 12 Judicial Interpretations on Several Issues Relating to the Application of the Arbitration Law (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7: „As regards a case in which an interested party applies to the people's court for determination of the validity of an arbitration agreement, it shall be under the jurisdiction of the intermediate people's court in the place where the arbitration institution agreed upon in the arbitration agreement is located; if the arbitration institution in the arbitration agreement is not clearly stipulated, the said case shall be under the jurisdiction of the intermediate people's court in the place where the arbitration agreement is concluded or where the object of the application resides. As regards a case on applying for determination of the validity of an arbitration agreement involving foreign interests, it shall be under the jurisdiction of the intermediate people's court in the place where the arbitration institution agreed upon in the arbitration agreement is located, where the arbitration agreement is concluded, or where the applicant or object of the applicant resides. As regards a case on the validity of an arbitration agreement of a maritime dispute, it shall be under the jurisdiction of the maritime court where the arbitration institution agreed upon in the arbitration agreement is located, where the arbitration agreement is concluded, or where the applicant or object of the applicant resides; if there is no maritime court at the aforesaid places, it shall be under the jurisdiction of the nearest maritime court.‖

189

přednostně lidový soud 791 podle ustanovení druhé věty článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR: „jestliže jedna strana vznese námitku k rozhodčímu soudu a druhá strana k lidovému soudu, rozhodne o takové námitce lidový soud.― Toto ustanovení je v rozporu s principem „chronologické přednosti― zásady pravomocpravomoc.792 To znamená, ţe pravomoc soudu rozhodnout o pravomoci rozhodcŧ je odsunuta aţ do momentu, kdy rozhodl rozhodčí senát. Názorným příkladem takového principu je ustanovení článku 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL, podle něhoţ mŧţe strana poţádat do třiceti dnŧ od rozhodnutí rozhodčího senátu o námitce ohledně jeho pravomoci obecný soud, aby o této záleţitosti rozhodl. Čínská úprava volí řešení, ţe v případě námitky jedné strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy k lidovému soudu je upřednostněno rozhodnutí lidového soudu. Tento přístup byl potvrzen Nejvyšším lidovým soudem ČLR v roce 1998. 793 Soud poskytl návod v případě, kdy jedna strana zahájí rozhodčí řízení a ţalovaná strana bude namítat platnost rozhodčí smlouvy. Strana, proti níţ bylo zahájeno rozhodčí řízení, mŧţe vznést námitku buď k rozhodčímu soudu, nebo přímo podat ţalobu k lidovému soudu. Pokud strana podá námitku k rozhodčímu soudu, rozhodne o platnosti rozhodčí smlouvy rozhodčí soud. Tímto je potvrzena primární role rozhodčího soudu ohledně rozhodování o své pravomoci, resp. platnosti rozhodčí smlouvy. Lidový soud mŧţe následně přezkoumat takové rozhodnutí aţ ve fázi po vydání rozhodčího nálezu.794 V případě námitky vznesené k lidovému soudu je narušeno prvotní rozhodování rozhodcŧ o jejich pravomoci a moţnost realizace rozhodčího řízení.795 Čínská úprava naopak v pozitivním směru zvolila kompromis, kterým se snaţí zamezit zbytečnému rozhodčímu řízení, které by bylo od počátku zatíţeno problémem týkajícím se jeho samotné podstaty a jehoţ rozhodčí nález by mohl být zrušen.796

791

MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 395. 792 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 114. 793 Reply on Several Questions Regarding the Determination of the Validity of Arbitration Agreements, Document No. 27 of 1998. 794 MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 395. 795 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 114. 796 Tamtéţ, s. 115.

190

Nedostatkem čínské úpravy je ovšem skutečnost, ţe strana, která namítá neplatnost rozhodčí smlouvy u lidového soudu, mŧţe svým jednáním sledovat výhradně oddalování rozhodčího řízení, narušení dohody stran o podrobení se rozhodčímu řízení a zaloţení pravomoci lidového soudu. Tento případ představuje obstrukci v rozhodčím řízení. Takové řešení se vzdaluje smluvnímu ujednání stran a jejich skutečnému záměru podobit se rozhodčímu řízení.797 Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR nemá za cíl restriktivní přístup, který dává lidovým soudŧm pravomoc rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy. Záměrem je zavést „zvláštní“ kontrolu pravomoci rozhodčího soudu lidovým soudem za předpokladu, ţe jedna strana namítá neplatnost rozhodčí smlouvy u lidového soudu. Postavení lidových soudŧ je v této otázce pasivního charakteru. V souladu s čínským právem nebude lidový soud rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy aţ do okamţiku, kdy se strana domáhá takového rozhodnutí. 798 Impuls k rozhodnutí o této otázce musí být aktivně vznesen stranou sporu k lidovému soudu. Zde poukazujeme na podobnost se švédskou úpravou ve druhé větě ustanovení § 2 odst. 1 švédského rozhodčího zákona. 799 Zásada competencecompetence nebude ohroţena, pokud strany vznesou námitky ohledně platnosti rozhodčí smlouvy k rozhodčímu soudu. Značně krajním řešením by byla úprava, podle níţ by o jakýchkoliv námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy rozhodoval výhradně obecný soud. Takové ustanovení by definitivně potlačovalo negativní účinky zásady competence-competence. Tento přístup je spojován s doktrínou zastávanou v USA.800 Ustanovení článkŧ 3 a 4 federálního zákona o rozhodčím řízení (Federal Arbitration Act) nezakotvuje respektování principu competence-competence.801 Z historického hlediska byla v rozhodčím řízení v USA

797

FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999, s. 386-387. 798 CAI, HONGDA. Judicial Supervision of Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 1, s. 75. 799 § 2 odst. 1 Swedish Arbitration Act (SFS 1999:116), druhá věta: „The arbitrators may rule on their own jurisdiction to decide the dispute. The aforesaid shall not prevent a court from determining such a question at the request of a party.― 800 Blíţe se přístupu v USA věnuje v dosahu české literatury: ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 116. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1106-1109. 801 BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 6.

191

zastávána pozice, ţe otázka rozhodování o pravomoci rozhodčího senátu 802 je svěřena soudŧm. Zde pokazujeme na jev partial compétence, kdy o neplatnosti smlouvy jako celku rozhodují rozhodci a o neplatnosti rozhodčí smlouvy obecný soud.803 Nicméně pod vlivem precedenčních rozhodnutí se objevuje přístup, jenţ umoţňuje rozhodcŧm rozhodovat o své pravomoci. To je však vázáno na výklad vŧle stran, zda si přejí, aby o otázce existence a platnosti rozhodčí smlouvy rozhodovali sami rozhodci (tzv. Kompetenz-Kompetenz clause 804 , kdy strany v takovém ujednání výslovně svěří rozhodnutí ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy rozhodčímu senátu). 805 Tento závěr kontrastuje s čínským

Text znění Federal Arbitration Act z roku 1925 je přístupné například na www stránkách American Arbitration Association. Dostupné z: http://www.adr.org/sp.asp?id=29568 [citováno 17. ledna 2010]. 802 V USA je pravomoc rozhodčího senátu označována termínem „arbitrability―. IN: BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 6. 803 GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence- Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 236, pozn. 18. 804 BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 6, pozn. 24. 805 V rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Steelworkers v. American Manufacturing Co. z roku 1960 (363 U.S. 564, 80 S.Ct. 1343, 4 L.Ed.2d 1403) byly vymezeny čtyři principy, na základě kterých je moţno určit, zda o otázce pravomoci rozhoduje rozhodčí senát, nebo obecný soud. Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/cgi-bin/getcase.pl?court=us&vol=363&invol=564 [citováno 19. ledna 2010].) Tyto čtyři principy byly potvrzeny v rozhodnutí ve věci AT&T Technologies v. Communications Workers of America z roku 1986 (475 U.S. 643, 648, 106 S.Ct. 1415, 89 L.Ed.2d 648). Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/scripts/getcase.pl?court=US&invol=643&vol=475 [citováno 19. ledna 2010]. Blíţe část II rozhodnutí: 1) Rozhodčí řízení je smluvního charakteru. Pokud strana nesouhlasila s vyřešením sporu v rozhodčím řízení, nelze očekávat konání rozhodčího řízení (část II, para. 2; dále odst. 5, 16 rozhodnutí Steelworkers v. American Manufacturing Co.). 2) Otázka rozhodování o pravomoci je obvykle svěřena soudům, nikoliv rozhodčímu senátu, ledaţe se strany zřetelně a jasně nedohodnou jinak (část II, para. 3; dále odst. 16, 18 Steelworkers v. American Manufacturing Co.). Dále také rozhodnutí ve věci John Wiley & Sons, Inc. v. Livingston z roku 1964 (376 U.S. 543). Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/cgibin/getcase.pl?navby=case&court=us&vol=376&invol=543 [citováno 19. ledna 2010]. Část II, para. 1: „The threshold question in this controversy is who shall decide whether the arbitration provisions of the collective bargaining agreement survived the WileyInterscience merger, so as to be operative against Wiley. Both parties urge that this question is for the courts. Past cases leave no doubt that this is correct. "Under our decisions, [376 U.S. 543, 547] whether or not the company was bound to arbitrate, as well as what issues it must arbitrate, is a matter to be determined by the Court on the basis of the contract entered into by the parties." Atkinson v. Sinclair Refining Co., 370 U.S. 238, 241.―

192

přístupem, kdy lidové soudy stojí v pasivní pozici. Naproti tomu jsou soudy v USA stavěny do pozice aktivního charakteru. Negativní účinek zásady competencecompetence obecně v USA nenastává, o námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy obvykle rozhoduje obecný soud. Projev negativního účinku je tak otázkou konkrétního posouzení případu.806 Na druhé straně rozhodci rozhodují o neplatnosti hlavní smlouvy.807 Pod vlivem novějších precedenčních rozhodnutí (řádově od roku 2002) se objevují stanoviska, ţe v případě námitek ohledně platnosti hlavní smlouvy, v níţ je ujednána rozhodčí smlouva, je dána pravomoc k rozhodnutí o platnosti rozhodčí smlouvy rozhodčímu senátu, nikoliv obecnému soudu.808

3) Pokud je k soudu vznesena námitka ohledně existence rozhodčí smlouvy, tak ten by neměl rozhodovat v meritu sporu (část II, para. 5; dále odst. 7-8 Steelworkers v. American Manufacturing Co.). 4) Je-li obsaţena v hlavní smlouvě rozhodčí doloţka, existuje zde předpoklad ve prospěch konání rozhodčího řízení a to zejména v případě, kdy je rozhodčí smlouva široce formulována, ledaţe rozhodčí doloţka vylučuje rozhodčí řízení v určitém sporu. V případě pochybností má být takový spor pokryt rozhodčí doloţkou (část II, para. 6; dále odst. 17, 19-20 Steelworkers v. American Manufacturing Co.). Dále také Steelworkers v. Warrior & Gulf Co. z roku 1960 (363 US 574). Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/cgibin/getcase.pl?navby=volpage&court=us&vol=363&page=582#582 [citováno 19. ledna 2010]: „Yet, to be consistent with congressional policy in favor of settlement of disputes by the parties through the machinery of arbitration, the judicial inquiry under 301 must be strictly confined to the question whether the reluctant party did agree to arbitrate the grievance or did agree to give the arbitrator power to make the award he made. An order to arbitrate the particular grievance should not be denied unless it may be said with positive assurance that the arbitration clause is not susceptible of an interpretation [363 U.S. 574, 583] that covers the asserted dispute. Doubts should be resolved in favor of coverage.― IN: TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 172. O závěr v rozhodnutí AT&T Technologies v. Communications Workers of America se opírá řada dalších případŧ řešených před Nejvyšším soudem USA. Zde poukazujeme na rozhodnutí ve věci First Options of Chicago, Inc. v. Kaplan z roku 1995 (514 U.S. 938). Rozhodnutí je přístupné na FindLaw [online databáze]. Dostupné z: http://caselaw.lp.findlaw.com/scripts/getcase.pl?court=US&vol=000&invol=u10279 [citováno 19. ledna 2010]. Para. 1 písm. b) a část II, para. 6: „Courts should not assume that the parties agreed to arbitrate arbitrability unless there is "clea[r] and unmistakabl[e]" evidence that they did so. See, e.g., AT&T Technologies, Inc. v. Communications Workers, 475 U.S. 643, 649.― 806 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 116. BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and Competence-Competence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36, s. 1131-1133. 807 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1106-1109. 808 BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325, s. 6-8. Zde poukazujeme na rozhodnutí ve věci Buckeye Check Cashing Inc. v. Cardegna z roku 2006 (546 U.S. 440). Rozhodnutí je přístupné na Legal Information Institute (Cornell Law School) [online databáze]. Dostupné z: http://supct.law.cornell.edu/supct/html/04-1264.ZO.html [citováno 19.

193

Argumenty v předcházejícím odstavci popírají tvrzení řady autorŧ (Song Lianbin, Zhao Jian, Li Hong 809, G. Johnston810, M. L. Moses811, Kun Fan, C. von Wunschheim 812 , Tao Jingzhou 813 ), ţe čínské rozhodčí řízení nezná zásadu pravomoc-pravomoc. Zastáváme názor, ţe je zde zakotvena tato zásada, nicméně v modifikované podobě. K existenci tohoto principu v pevninské Číně se hlásí vedle zmiňovaného Gu Weixia také Chi Manjiao814, podle něhoţ však zásada pravomocpravomoc není plně implementována do rozhodčího zákona ČLR; dále ze zahraničních autorŧ R. A. Thirgood815, jenţ hovoří o zásadě pravomoc-pravomoc s „čínskou charakteristikou―. Americká autorka rozsáhlé publikace o mezinárodní obchodní arbitráţi M. L. ledna 2010]. Dále se tomuto rozhodnutí věnuje: GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The CompétenceCompeténce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 235-236. Dále jedno z nejnovějších rozhodnutí ve věci Preston v. Ferrer z roku 2008 (552 U.S. 346). Rozhodnutí je přístupné na Legal Information Institute (Cornell Law School) [online databáze]. Dostupné z: http://supct.law.cornell.edu/supct/html/06-1463.ZO.html [citováno 19. ledna 2010]. Část V, para 8: „Preston and Ferrer’s contract, as noted, provides for arbitration in accordance with the AAA [American Arbitration Association] rules. One of those rules states that ―[t]he arbitrator shall have the power to determine the existence or validity of a contract of which an arbitration clause forms a part.‖ AAA, Commercial Arbitration Rules R–7(b) (2007) … The incorporation of the AAA rules, and in particular Rule 7(b), weighs against inferring from the choice-of-law clause an understanding shared by Ferrer and Preston that their disputes would be heard, in the first instance, by the Labor Commissioner.― Článek R-7 písm. a) AAA Commercial Arbitration Rules and Mediation: „The arbitrator shall have the power to rule on his or her own jurisdiction, including any objections with respect to the existence, scope or validity of the arbitration agreement.― Pouze v případě, ţe strana namítá platnost a existenci samotné rozhodčí smlouvy, je na obecných soudech rozhodnout o takové otázce. Blíţe rozhodnutí ve věci Will-Drill Resources Inc v. Samson Resources Co. z roku 2003 (352 F.3d 211). Rozhodnutí je přístupné na Open Jurist [online databáze]. Dostupné z: http://openjurist.org/352/f3d/211/will-drill-resources-inc-v-samsonresources-co [citováno 19. ledna 2010].) Odst. 20 rozhodnutí: „Where the very existence of any agreement is disputed, it is for the courts to decide at the outset whether an agreement was reached, applying state-law principles of contract.― Dále také: GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence- Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3, s. 236-237. 809 SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI, HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2, s. 181. 810 JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6, s. 573. 811 MOSES, M. L. The Principles and Practice of International Commercial Arbitration. New York: Cambridge University Press, 2008, s. 89. 812 VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1, s. 37. 813 TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2, s. 312-313. 814 CHI, MANJIAO. Is the Chinese Arbitration Act Truly Arbitration-Friendly: Determining the Validity of Arbitration Agreement under Chinese Law. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 1, s. 119. 815 THIRGOOD, R. A. Critique of Foreign Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3, s. 97-98.

194

Moses 816 srovnává francouzský a čínský přístup jako dva krajní přístupy na opačném konci stupnice, pokud jde o otázku, kdo má pravomoc rozhodovat o pravomoci rozhodčího senátu. Článek 1458 francouzského občanského soudního řádu dává pouze minimální moţnost, ţe by obecný soud mohl rozhodnout o neplatnosti rozhodčí smlouvy před posouzením rozhodčím senátem, ledaţe je rozhodčí smlouva zjevně neplatná. Striktní francouzský přístup obecně nepřipouští zásah obecných soudŧ do pravomoci rozhodčího senátu aţ do fáze po vydání rozhodčího nálezu. 817 Čínský přístup na druhé straně nezná zásadu pravomocpravomoc a rozhodčí senát nikdy nerozhoduje o své pravomoci, neboť ta je svěřena z ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR rozhodčí instituci, nebo lidovému soudu.818 Tento názor nesdílíme. Tím, ţe místo rozhodčího senátu rozhoduje o pravomoci rozhodčí soud, není potlačena zásada pravomoc-pravomoc (viz blíţe podkapitola 3.3.2.2). Navíc řády čínských rozhodčích institucí svěřují tuto pravomoc samotným rozhodčím senátŧm. Otázka posouzení pravomoci rozhodčího soudu je v souladu s článkem 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR plně v dispozici stran, zda ji svěří rozhodčímu soudu, nebo o ní rozhodne lidový soud. Negativní účinky zásady competence-competence mají „hybridní― povahu. Stejně jako se čisté pojetí této zásady promítá ve Francii, tak je modifikován přístup v celé řadě národních právních řádŧ. Proto se domníváme, ţe úvaha, ţe čínské právo nezakotvuje zásadu competence-competence, je mylná. Tato zásada má svou čínskou specifickou charakteristiku a postrádá absolutní povahu. Rozhodčí zákon ČLR upravuje v článku 20 odst. 2 časový okamţik, kdy mají strany moţnost podat námitky ohledně pravomoci rozhodčího soudu. Podle tohoto ustanovení musí být námitka vznesena nejpozději před prvním jednáním rozhodčího senátu. Časové určení blíţe specifikuje článek 13 Soudních výkladů Nejvyššího lidového soudu ČLR

o několika otázkách týkajících se použití

819

Pokud strana nepodá námitku proti platnosti

rozhodčího zákona roku 2006.

816

MOSES, M. L. The Principles and Practice of International Commercial Arbitration. New York: Cambridge University Press, 2008. 817 Tamtéţ, s. 88. 818 Tamtéţ, s. 88-89. 819 Článek 13 Judicial Interpretations on Several Issues Relating to the Application of the Arbitration Law (8. 9. 2006). Fa Shi [2006] No. 7: „In case an interested party fails to object to the validity of the arbitration agreement before the first hearing in the arbitral tribunal, and then applies to the people's court for determining the arbitration agreement as invalid, the application

195

rozhodčí smlouvy před prvním jednáním rozhodčího senátu a následně podá ţalobu na neplatnost rozhodčí smlouvy k lidovému soudu, ten takovou ţalobu zamítne. Takový přístup byl potvrzen soudem v Kantonu (Guangzhou Maritime Court) jiţ v roce 1997.820 Soud zamítl ţalobu strany ohledně platnosti rozhodčí doloţky na základě toho, ţe o této otázce jiţ rozhodl rozhodčí soud CMAC (China Maritime Arbitration Commission).821 Článek 13 odst. 2 „soudních výkladŧ― odebírá straně moţnost zahájit řízení u lidového soudu ohledně přezkumu platnosti rozhodčí smlouvy nebo zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu ohledně platnosti rozhodčí smlouvy. Strana tímto ztrácí jakoukoliv moţnost podat námitky proti pravomoci rozhodčího soudu aţ do okamţiku vydání rozhodčího nálezu. Teprve poté mŧţe ţádat u lidového soudu zrušení takového rozhodčího nálezu. Strany mohou namítat platnost rozhodčí smlouvy aţ ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu podle článku V odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy, popř. článku 70 – 71 rozhodčího zákona ČLR (resp. článku 260 občanského soudního řádu ČLR) v případě domácího rozhodčího nálezu mezinárodního822 (tj. negativní účinky zásady pravomoc-pravomoc). Podobné ustanovení jako v článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR nalezneme v § 2 odst. 1 švédského rozhodčího zákona z roku 1999. Z jeho ustanovení vyplývá, ţe „rozhodci mají pravomoc rozhodnout o své pravomoci. To však nebrání tomu, aby o této otázce rozhodl na návrh strany obecný soud.― Dále toto ustanovení zmírňuje dŧsledky tím, ţe shodně jako v článku 8 odst. 2 Vzorového zákona UNCITRAL stanoví, ţe „rozhodci mohou pokračovat v rozhodčím řízení i přes řízení před soudem.― Tento předpoklad konkurentního rozhodčího a soudního řízení není upraven v čínském rozhodčím zákoně, tudíţ

may not be accepted by the people's court as stipulated in Paragraph 2 of Article 20 of the Arbitration Law. In case an interested party applies to the people's court for determining the arbitration agreement as valid or applies for revoking the arbitration institution's decision after an arbitration institution has made a decision on the validity of an arbitration agreement, the application may not be accepted by the people's court.‖ 820 Rozhodnutí ve věci Su Xia. IN: CAI, HONGDA. Judicial Supervision of Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 1, s. 72-73. 821 CAI, HONGDA. Judicial Supervision of Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 1, s. 73. 822 V případě domácího rozhodčího nálezu podle článku 58 rozhodčího zákona ČLR (zrušení rozhodčího nálezu) nebo článku 63 rozhodčího zákona ČLR, resp. článku 217 odst. 2 občanského soudního řádu (odepření výkonu rozhodčího nálezu).

196

není připuštěn. Rozhodčí soud počká s konáním rozhodčího řízení aţ do okamţiku, kdy lidový soud vysloví platnost či neplatnost rozhodčí smlouvy.823 Úprava v § 2 odst. 1 švédského rozhodčího zákona ve druhé větě, ţe „[pravomoc rozhodců rozhodnout o své pravomoci] … nebrání tomu, aby o [otázce pravomoci] rozhodl na návrh strany obecný soud―, nevylučuje pouţití principu competence-competence. Záměrem je právo strany obrátit se na švédský soud s ţádostí přezkoumat platnost rozhodčí smlouvy. Rozhodci mají pravomoc rozhodnout o své pravomoci a přezkum jejich pravomoci mŧţe být následně uplatněn u obecného soudu aţ po vydání rozhodčího nálezu. Pokud strana namítá u švédského soudu pravomoc rozhodcŧ, ti jiţ dále nemusí posuzovat platnost rozhodčí smlouvy.824 Domníváme se, ţe § 2 odst. 1 švédského rozhodčího zákona vychází z podobné koncepce jako článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR. Zastáváme názor, ţe v obou případech jsou námitky strany směřovány výhradně k pravomoci rozhodčího soudu. Článek 8 Vzorového zákona UNCITRAL dopadá na situaci, kdy jedna strana zahájí řízení u obecného soudu ve sporu, o němţ byla uzavřena rozhodčí smlouva. Strana přímo nenamítá pravomoc rozhodčího soudu, ale snaţí se zahájit soudní řízení za účelem obstrukce rozhodčího řízení. Úkolem soudu je tedy přímo odkázat na rozhodčí řízení z dŧvodu přiměřené pravděpodobnosti existence rozhodčí smlouvy825, ledaţe soud při následném přezkumu rozhodčí smlouvy zjistí, ţe je smlouva neplatná, neúčinná či nevykonatelná. Totoţné pojetí zakotvuje článek II odst. 3 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ. Úvahy de lege ferenda Zastáváme názor, ţe případná novela rozhodčího zákona ČLR by měla zahrnout do úvodní věty článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, ţe rozhodci mají pravomoc rozhodovat o své pravomoci. Tímto by čínská úprava výslovně upravovala pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc.

823

Článek 20 rozhodčího zákona ČLR, článek 6 odst. 3 Řádu rozhodčího soudu v Pekingu, článek 12 odst. 3 a 4 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu. 824 LEE, K. ICSID Reports. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 359. Dostupné z: http://books.google.com/books. 825 ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115.

197

Rovněţ by dosavadní ustanovení článku 20 rozhodčího zákona ČLR mohlo projít revizí. Jako zbytečné se nám jeví, ţe „námitka strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy může být vznesena k rozhodčímu soudu, nebo k lidovému soudu.― Z podstaty věci vyplývá, ţe námitka strany ohledně platnosti rozhodčí smlouvy mŧţe být vznesena k rozhodčímu soudu, neboť tato moţnost vyplývá z pozitivního účinku zásady pravomoc-pravomoc. Pokud jedna strana podá návrh na zahájení rozhodčího řízení, jedná tímto úkonem ve prospěch konání rozhodčího řízení, tj. předpokládá existenci a platnost rozhodčí smlouvy. Druhá strana mŧţe namítat u rozhodčího soudu neplatnost rozhodčí smlouvy, popř. má moţnost se obrátit v dané věci na lidový soud. Dostačující by tedy bylo ustanovení, ţe se jedna ze stran mŧţe obrátit na lidový soud, který by přezkoumal platnost rozhodčí smlouvy. Současně bychom při navrhované úpravě výše zmiňované věty zákona vypustili poslední větu dosavadního článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, ţe „jestliže jedna strana vznese námitku k rozhodčímu soudu a druhá strana k lidovému soudu, rozhodne o takové námitce lidový soud.― Zde by bylo dostačující, ţe v případě námitky strany k lidovému soudu, rozhodne o takové námitce ohledně platnosti rozhodčí smlouvy lidový soud. V této rovině by se mohla čínská úprava inspirovat zněním § 2 švédského rozhodčího zákona. 3.3.5 Dílčí shrnutí Zásada competence-competence je stěţejním principem mezinárodního rozhodčího řízení. Pravomoc rozhodnout o pravomoci rozhodčího senátu je svěřena rozhodcŧm. Tento projev pozitivního účinku zásady pravomoc-pravomoc je výslovně upraven v článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Většina národních právních řádŧ sleduje výslovnou úpravu této otázky ve svých vnitrostátních právních předpisech. Rozdílný trend jsme zaznamenali v článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, jenţ výslovně neobsahuje princip pravomoci rozhodcŧ rozhodovat o své pravomoci. Pozitivní účinek vyplývá z respektování celosvětově rozšířeného uznání této zásady a z rozhodovací praxe čínských rozhodčích soudŧ. Je výslovně upraven v řádech některých čínských rozhodčích institucí, jeţ se evidentně nechaly inspirovat Vzorovým zákonem UNCITRAL. Příkladem je článek 6 odst. 1 Řádu Rozhodčího 198

soudu CIETAC, článek 8 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu ve Wu-chanu a článek 12 Řádu Rozhodčího soudu v Šen-čenu. Případná novela rozhodčího zákona ČLR by měla výslovně zahrnout do ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc. Mnohem zajímavější a pestřejší z pohledu zastávaných přístupŧ je otázka, kdy mohou obecné soudy zasáhnout do přezkumu existence a platnosti rozhodčí smlouvy (tj. negativní účinek zásady competence-competence). Zásada pravomoc-pravomoc svěřuje rozhodcŧm prioritní postavení rozhodnout o své pravomoci. Obecným soudŧm je tímto odebrána moţnost zasahovat do rozhodování rozhodcŧ o otázce pravomoci aţ do určitého okamţiku, kdy mohou následně přezkoumat takové rozhodnutí rozhodcŧ. Jak jsme v úvodu této části disertační práce podotkli, liší se přístup k negativního účinku v jednotlivých právních úpravách. V této rovině se vymezují tři moţné situace: a) po zahájení řízení u obecného soudu je na ţádost strany ohledně existence rozhodčí smlouvy upřednostněno rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci (článek 8 Vzorového zákona UNCITRAL), b) plný přezkum rozhodnutí rozhodcŧ obecným soudem bezprostředně po rozhodování rozhodcŧ (článek 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL), nebo c) přezkum aţ ve fázi rozhodování o zrušení či výkonu rozhodčího nálezu (článek 34 a 36 Vzorového zákona UNCITRAL). V prŧběhu psaní této disertační práce jsme potvrdili myšlenku, ţe negativní účinek zásady pravomoc-pravomoc, kdy mají rozhodci prioritní pravomoc rozhodnout o své pravomoci, se nejzřetelněji promítne, je-li soudní přezkum umoţněn aţ po vydání rozhodčího nálezu (článek 1458 francouzského občanského soudního řádu). Článek 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi dává obecným soudŧm moţnost rozhodnout o sporu, aniţ by strany odkázal na rozhodčí řízení na základě námitky strany ohledně existující rozhodčí smlouvy, ledaţe zjistí, ţe zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpŧsobilá k pouţití. Ve svém dŧsledku mŧţe takové ustanovení potlačovat pozitivní účinek zásady competence-competence, neboť je rozhodcŧm odebráno prioritní postavení rozhodnout o své pravomoci v dŧsledku intervence obecného soudu. Značně 199

diskutabilní je otázka, jestli má soud vţdy přezkoumat rozhodčí smlouvu, nebo má strany odkázat na rozhodčí řízení na základě existující rozhodčí smlouvy. Strana v takovém případě přímo nenapadá pravomoc rozhodčího soudu, avšak sleduje zájem na konání soudního řízení za účelem obstrukce rozhodčího řízení. Z dikce ustanovení souhlasíme s N. Rozehnalovou, ţe úkolem soudu je odkázat strany na rozhodčí řízení z dŧvodu přiměřené pravděpodobnosti existence rozhodčí smlouvy.826 V jednotlivých právních řádech, které se hlásí ke Vzorovému zákonu UNCITRAL, se promítá vliv článkŧ 8 a 16 Vzorového zákona UNCITRAL v rŧzných variacích. Pravomoc rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci jako první, jak je chápána ve Francii, je potlačena „modifikovaným přístupem― v řadě právních řádŧ. Zvláštní přístup je zvolen v Čínské lidové republice a také ve Švédsku. Ze zákona je dáno soudům oprávnění rozhodnout na návrh strany o pravomoci rozhodců, aniţ by o této otázce mohli rozhodci sami rozhodnout, čímţ je narušena exkluzivní pravomoc rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci (tj. pozitivní účinek zásady competence-competence). Dále je stranám odebrána možnost obrátit se na soud bezprostředně po rozhodnutí rozhodců o své pravomoci. Strany se mohou obrátit na soud až ve fázi po vydání rozhodčího nálezu. Konkrétně poukazujeme na následující otázky v čínském rozhodčím zákoně: Článek 5 rozhodčího zákona ČLR dopadá na situaci, kdy strany uzavřely rozhodčí smlouvu, avšak jedna ze stran zahájí řízení před lidovým soudem. Lidový soud zamítne pravomoc ve sporu, o němţ byla uzavřena rozhodčí smlouva, která je zjevně platná. Prioritní postavení zaujímá rozhodčí smlouva; takový přístup je ve prospěch realizace rozhodčího řízení. Pokud je rozhodčí smlouva zjevně neplatná, lidový soud zahájí řízení a posoudí platnost rozhodčí smlouvy pouze na námitku žalovaného. Zmírnění dopadu článku 5 nalezneme v článku 26 rozhodčího zákona ČLR. Jestliţe strany uzavřely rozhodčí smlouvu a jedna ze stran zahájí řízení u lidového soudu, ten na základě námitky ţalovaného ohledně existence rozhodčí smlouvy zastaví řízení, ledaţe je rozhodčí smlouva neplatná. Pokud strana nevznese námitku ohledně pravomoci lidového soudu, strana se tímto vzdává rozhodčí 826

ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 115.

200

smlouvy a lidový soud rozhodne v této věci. Taková úprava koresponduje s ustanovením článku 8 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL. V případě, ţe strana nevznese námitku ohledně platnosti rozhodčí smlouvy nejpozději před prvním jednáním rozhodčího senátu, ztrácí moţnost podat námitky proti pravomoci rozhodcŧ aţ do fáze po vydání rozhodčí nálezu. Teprve poté mŧţe ţádat u lidového soudu zrušení rozhodčího nálezu (článek 20 odst. 2 rozhodčího zákona ČLR, článek 13 Soudních výkladů Nejvyššího lidového soudu ČLR o několika otázkách týkajících se použití rozhodčího zákona roku 2006). Tento přístup vylučuje moţnost přezkumu rozhodnutí rozhodcŧ o jejich pravomoci obecným soudem bezprostředně po rozhodování rozhodcŧ, tak jak je upraveno v článku 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL. Čínskou úpravu hodnotíme pozitivně, neboť limituje stranu zasahovat do průběhu rozhodčího řízení. Úprava v článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR je specifická v případě konkurentního vznesení námitek ohledně pravomoci jednou ze stran k rozhodčímu soudu a k lidovému soudu druhou stranou sporu. Řešením takové situace je upřednostnění rozhodnutí lidového soudu. Tento přístup byl potvrzen Nejvyšším lidovým soudem ČLR v roce 1998. Tato úprava je specifická ve srovnání s ustanovením článku 8 odst. 2 Vzorového zákona UNCITRAL. Domníváme se, ţe čínská úprava zvolila vhodné opatření, kterým se snaţí zamezit realizaci zbytečného rozhodčího řízení, které by bylo od počátku zatíţeno problémem týkajícím se jeho samotné podstaty a jehoţ rozhodčí nález by mohl být následně zrušen. Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR neobsahuje restriktivní úpravu, která by dala lidovým soudŧm pravomoc rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy. Cílem je zavést „zvláštní“ kontrolu pravomoci rozhodčího soudu lidovým soudem za předpokladu, ţe jedna strana namítá neplatnost rozhodčí smlouvy u lidového soudu. Postavení lidových soudŧ je pasivní povahy. Lidový soud nebude rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy aţ do okamţiku, kdy se strana domáhá takového rozhodnutí. Otázka posouzení pravomoci rozhodčího soudu je plně v dispozici stran, zda ji svěří rozhodčímu soudu, nebo o ní rozhodne lidový soud. Zásada competence-competence nebude v ţádném případě ohroţena, jestliţe strany vznesou námitky výhradně k rozhodčímu soudu. Pro srovnání by značně krajním řešením bylo, pokud by o jakýchkoliv námitkách ohledně platnosti rozhodčí

201

smlouvy rozhodoval výlučně obecný soud. Tímto by byla definitivně potlačena zásada competence-competence. Značně kontroverzní je ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, který dává pravomoc k rozhodnutí o námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy rozhodčímu soudu namísto rozhodčímu senátu. Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní arbitráţi a většina národních právních úprav svěřuje tuto pravomoc rozhodčímu senátu. Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR hovoří o rozhodčím soudu ve smyslu stálé rozhodčí instituce. Je zásada pravomocpravomoc potlačena tím, ţe namísto rozhodcŧ rozhoduje o pravomoci rozhodčí instituce? Zásada pravomoc-pravomoc není tímto potlačena. Navíc řády čínských rozhodčích institucí svěřují tuto pravomoc samotným rozhodčím senátŧm, čímţ se upevňuje respektování této zásady v čínské arbitráţní praxi.

202

4. ZÁVĚR Mezinárodní rozhodčí řízení podlehlo od 20. let 20. století modernímu trendu

unifikace. Takové snahy byly vyvíjeny na pŧdě Organizace spojených

národŧ, později zvláštně zřízeným orgánem – Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). V roce 1958 byla přijata Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezŧ, jeţ dopadá na specifickou otázku uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ vydaných v zahraničí. Postupně se objevuje myšlenka překonat roztříštěnost úprav mezinárodní obchodní arbitráţe v jednotlivých národních právních řádech. Odlišná úprava je dŧsledkem rozdílných právních norem a rozdílné praxe rozhodčího řízení v tom či onom státě. Základním cílem bylo sjednotit úpravu mezinárodní obchodní arbitráţe s přihlédnutím ke zvláštnostem právní úpravy v jednotlivých právních řádech. Tímto byl přijat Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi jako výsledek všeobecně přijatelného řešení k mezinárodní obchodní arbitráţi. I přesto, ţe má formu vzorového zákona, je povaţován za vzor moderní právní úpravy rozhodčího soudnictví. Ke Vzorovému zákonu UNCITRAL se hlásí k dnešnímu dni na 70 právních řádŧ, které jej v rŧzné míře převzaly do svého vnitrostátního zákonodárství. Nechaly se jím inspirovat a hlásí se k principŧm v něm zakotvených také státy, které se k němu výslovně nehlásí. Na vybrané problematické otázky, jeţ nebyly přijaty bezproblémově, jsme poukázali v této disertační práci, zejména na vymezení mezinárodního prvku, diskuse ohledně arbitrability a negativní účinek zásady competence-competence. Tato disertační práce předloţila „exotický― exkurz do rozhodčího řízení v Číně. Smyslem této práce nebylo podrobněji popsat celé rozhodčí řízení v čínských podmínkách, ale poukázat na některé charakteristické znaky a analýzu vybraných institutŧ. Moderní rozhodčí řízení v Číně je spojováno s vývojem v oblasti práva na počátku 20. století. Nicméně tento směr rozhodčího řízení v Číně byl silně ovlivněn rokem 1949, kdy vznikla Čínská lidová republika. Nejenţe v tomto období byly zrušeny všechny kodifikace vycházející z tradice kontinentálního práva, rovněţ byla poznamenána právní úprava. Charakteristickým znakem byl negativní přístup k psanému právu, zejména právu soukromému. V tomto období byla navýsost

203

výjimečná realizace mezinárodního rozhodčího řízení na čínském území, k němuţ byla pověřena výhradně rozhodčí instituce CIETAC, případně CMAC. O tomto jevu vypovídá statistika počtu sporŧ řešených před rozhodčím soudem CIETAC: po jeho zaloţení v roce 1956 do roku 1978 jako zlomového roku bylo zaznamenáno méně neţ 100 sporŧ. Rok 1978 je pokládán za mezník ekonomického rozvoje Číny. Tento moment je rovněţ prvním impulsem pro legislativní změny ve všech právních odvětvích. Zdŧvodnění je prosté: zajistit zejména zahraničním investorŧm právní jistotu a reagovat na potřeby ekonomické expanze. V tomto období byly započaty práce na rozhodčím zákoně ČLR, na jehoţ přijetí se čekalo aţ do roku 1994. Tak, jak dlouho byl zákon přijímán, tak brzy se stal „neaktuálním― vzhledem k celé řadě potřebných změn směrem k zachování kroku se soudobými trendy mezinárodní obchodní arbitráţe. Čínský rozhodčí zákon si zachoval svŧj rigidní přístup, jenţ je však na druhé straně pozvolna překonáván, nicméně ne ve formě novelizace zákona, avšak specifické pozice soudní praxe Nejvyššího lidového soudu ČLR. Čína je v současné době významnou cílovou destinací pro zahraniční investory a obchodníky. Tato skutečnost se bezesporu promítá do počtu rozhodčích řízení vedených u čínských rozhodčích institucí. Čínská úprava rozhodčího řízení čelí mnoha výzvám. Celosvětové trendy rozhodčího řízení mají dopad na čínskou arbitráţ. Proto je navýsost vhodné k nim přistupovat pruţně a zohlednit je do té míry, aby nebyl ohroţen zájem stran podrobit se rozhodčímu řízení v ČLR z dŧvodu jeho „nemoderní― právní úpravy. Zahraniční vliv v čínském rozhodčí řízení mŧţeme sledovat například také v souvislosti s přijetím Řádu Rozhodčího soudu CIETAC ve znění z roku 2005. Zde vznikla speciální pracovní skupina, jeţ se zaměřila na mezinárodní arbitráţní praxi a jejím cílem bylo najít „styčné body― s Rozhodčími pravidly UNCITRAL, rozhodčími řády Mezinárodního rozhodčího soudu ICC a Rozhodčího soudu Švédské obchodní komory.827 V rámci vytýčených cílŧ v úvodu této disertační práce jsme zaměřili pozornost na zdroje právní úpravy čínského rozhodčího řízení a související vazbu na dŧraz na mezinárodní spolupráci a přístup k mezinárodním smlouvám. Zabývali jsme se otázkou dvojkolejnosti právní úpravy rozhodčího řízení ve smyslu

827

MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3, s. 391-392. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 244.

204

mezinárodní vs. vnitrostátní. Rozebrali jsme kořeny a zdroje právní úpravy promítnutí mediace (konciliace) do rozhodčího řízení. Zvláštní kapitola byla věnována restriktivnímu přístupu vŧči rozhodčímu řízení ad hoc realizovanému na čínském teritoriu a zároveň aktuální otázky spojené s uznáním a výkonem ad hoc cizích rozhodčích nálezŧ. Tyto zmiňované otázky se řadí k charakteristickým specifikŧm čínského rozhodčího řízení. Jejich zhodnocení bylo předmětem dílčích závěrŧ jednotlivých kapitol. V souladu se stanovenou hypotézou v úvodu této disertační práce se na tomto místě budeme zabývat zhodnocením výše vytýčené úvahy, ţe čínská úprava sleduje obecné trendy, které jsou nastoleny v právní úpravě rozhodčího řízení ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži, případně tam, kde Vzorový zákon UNCITRAL mlčí, trendům ve vedoucích národních právních řádech. Zde jsme si zvolili čtyři zkoumané části, v rámci níţ jsme mohli zahrnout pozici Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi: vymezení mezinárodního prvku, problematika arbitrability a dvě základní zásady rozhodčího řízení – zásada autonomie rozhodčí smlouvy a zásada pravomoc-pravomoc. Vzhledem k tomu, ţe otázka vymezení mezinárodního prvku je úzce vázána na otázku dvojkolejnosti právní úpravy ve smyslu mezinárodní vs. vnitrostátní rozhodčí řízení, byla tato problematika zařazena v rámci jedné kapitoly. Vymezení mezinárodního prvku logicky navazuje na „dvojkolejní― chápání rozhodčího řízení v ČLR ve smyslu odlišování tuzemského rozhodčího řízení v čistě vnitrostátním sporu a ve sporu s mezinárodním prvkem. Konkrétně na tomto místě poukazujeme na následující shrnutí: Potýká se čínská právní úprava s problémy při interpretaci termínŧ mezinárodní rozhodčí řízení a mezinárodní prvek? Čínské rozhodčí řízení se dlouhou dobu potýkalo s problematickým výkladem mezinárodního prvku. Definiční znaky mezinárodní prvku přinesl výklad Nejvyššího lidového soudu ČLR v roce 1992. Čínská úprava se neodlišuje mezinárodní povahou rozhodčího řízení od jiných přístupŧ: mezinárodní prvek je dán existencí objektivního předpokladu v subjektu, činnosti nebo předmětu právního vztahu; promítá se zde trend absolutní povahy mezinárodního rozhodčího řízení. Významným znakem je existence mezinárodního prvku v právních vztazích ke zvláštním administrativním oblastem ČLR Hongkong a Macao a k Tchaj-wanu. Specifickým termínem čínské arbitráţe je „foreign-related dispute―, 205

namísto běţně uţívaného „international dispute―, jenţ je historicky spojováno s mezinárodním právem veřejným. Zdŧvodnění mŧţe být takové, ţe mezinárodní ekonomické právo zastává v ČLR významné postavení (zejména specifické disciplíny práva zahraničních investic a práva WTO), a proto čínský zákon upřednostňuje pro rozhodčí řízení v obchodním styku „foreign-related arbitration―. Je

vymezení

mezinárodního

rozhodčího

řízení

plně

kompatibilní

s definičními znaky vymezenými ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi? V porovnání se Vzorovým zákonem UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi není čínské rozhodčí řízení plně kompatibilní v problematice vymezení mezinárodního prvku. Definiční znaky mezinárodního rozhodčího řízení v článku 1 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL poukazují na široký výklad pojmu mezinárodní prvek. Takový přístup je značně liberální a ponechává stranám volnost ujednat si vztah k zahraničí delokalizací, resp. denacionalizací sporu a vytvořit tak mezinárodní rozhodčí řízení z čistě vnitrostátního sporu (relativní mezinárodní povaha rozhodčího řízení). Oproti tomu čínský přístup se přiklání k vazbě mezinárodního prvku na čistě soukromoprávní vztah (absolutní mezinárodní povaha rozhodčího řízení). Dvě strany pocházející z ČLR jsou omezeny v moţnosti ujednat si místo rozhodčího řízení v zahraničí [v kontextu článku 1 odst. 3 písm. b) (i) Vzorového zákona UNCITRAL]. S přihlédnutím k širokému pojetí mezinárodního prvku v článku 1 odst. 3 písm. c) Vzorového zákona UNCITRAL (tj. „strany si výslovně zvolily, že má předmět rozhodčí smlouvy vztah k více než jednomu státu―) a jeho značné kritiky i ze strany smluvních státŧ se domníváme, ţe čínské rozhodčí řízení v problematice vymezení mezinárodní povahy rozhodčího řízení příliš nezaostává. Jedinou námitku máme k výhradě směřující vŧči dvěma stranám z ČLR ohledně omezení delokalizovat rozhodčí řízení do zahraničí ujednáním si místa rozhodčího řízení mimo čínské teritorium. Další část námi zkoumaná – arbitrabilita – je kontroverzní otázkou v jednotlivých právních řádech. Vymezení arbitrability se liší stát od státu a nelze k ní zaujmout obecně jednotící přístup. Jediným sjednocujícím řešením v národních právních úpravách je arbitrabilita v majetkových sporech, popř. ve sporech o právech, jeţ jsou v plné dispozici stran. Většina právních úprav se shodne také na tom, ţe nearbitrabilní jsou spory ve věcech osobního stavu a ve věcech trestního práva. Většina právních řádŧ vymezuje negativně okruh sporŧ, které jsou 206

nepřípustné k rozhodčímu řízení. Zde mŧţeme vymezit trend liberálního či spíše konzervativního přístupu. Méně liberální právní řády omezují rozhodčí řízení ve věcech konkurzního práva, v pracovněprávních sporech, ve sporech z práv duševního vlastnictví, nárokŧ z cenných papírŧ, rodinného práva, dědictví či nemovitostí. Na druhé straně převaţujícím trendem je negativní pozice k rozhodčímu řízení ve věcech souvisejících s veřejným zájmem (např. právo na ochranu hospodářské soutěţe). V některých právních řádech je arbitrabilita vázána na obchodní aspekt rozhodčího řízení v souladu s pŧvodním záměrem rozhodčího řízení, kterým je řešení sporŧ mezi obchodníky. Takovým příkladem je právě ČLR. Konkrétně poukazujeme na následující zhodnocení problematiky arbitrability: Otázce vymezení arbitrability přikládá Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní prioritní význam. Arbitrabilita má dopad nejen na realizaci rozhodčího řízení, ale následně na uznání a výkon rozhodčího nálezu v jiném státě. Strany rozhodčího řízení upřednostňují rozhodčí řízení ve státech se značně široce vymezenou arbitrabilitou a zároveň kladou dŧraz na liberální úpravu v potenciálním státě uznání a výkonu rozhodčího nálezu, aby zde neexistovaly překáţky pro následné odepření či zrušení takového rozhodčího nálezu. Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi jako model rozhodčího řízení se vymezením arbitrability výslovně nezabývá. Jeho pŧsobnost dopadá na mezinárodní obchodní arbitráţ. Článek 1 odst. 5 Vzorového zákona UNCITRAL ponechává národním právním řádŧm omezit arbitrabilitu ve vnitrostátních zákonech. Arbitrabilita je promítnutím národního veřejného pořádku jednotlivých státŧ. Veřejný pořádek nelze jednotně definovat z pohledu jednotlivých státŧ, proto nelze arbitrabilitu jednotně vymezit v unifikačních nástrojích. Čínská úprava zaujímá uţší přístup k vymezení arbitrability. Sleduje pŧvodní záměr rozhodčího řízení, kterým bylo řešení obchodních sporŧ. Rozhodčí zákon ČLR vymezuje arbitrabilitu v článku 2 na spory ze smluv mezi sobě rovnými občany, právnickými osobami a jinými hospodářskými podniky, a na spory z jiných majetkových práv a hodnot. Zde jsme dospěli ke zjištění, ţe vázanost rozhodčího řízení na obchodní aspekt souvisí s pozicí mediace v ČLR jako nástroje pro řešení soukromoprávních sporŧ. Rozhodčí zákon ČLR nepřipouští rozšiřování arbitrability, tak jak zaznamenáváme tento trend v mnoha právních řádech, na rŧznorodé právní spory, včetně pracovněprávních a rodinněprávních, ve věcech dědictví či nemovitostí. Rozsah arbitrability v čínské praxi se příliš neodlišuje od jiných zemí 207

světa s přihlédnutím k tomu, ţe některé právní řády jsou liberálnější a jiné více restriktivní. V čínské praxi se vymezení arbitrability setkávalo s chybnou interpretací rozhodčí doloţky (rozhodčí smlouvy) ze strany lidových soudŧ. Ty se v mnoha případech nechaly ovlivnit kvalifikací sporu navrhovatelem. Podáním ţaloby k lidovému soudu potvrdily svou pravomoc i přes existenci rozhodčí smlouvy a námitek ze strany ţalované. Tímto se ţalobci vyhýbali pravomoci rozhodčího soudu a ţalované strany jen přihlíţely. V tomto kontextu se jednalo zejména o otázku arbitrability ve sporech z mimosmluvních závazkŧ. Z ustanovení článku 2 rozhodčího zákona ČLR vznikala nejistota ohledně sporŧ s mimosmluvních závazkŧ ve srovnání s ustanovením článku II odst. 1 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezŧ a článku 1 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL, které výslovně vymezují svou pŧsobnost na spory ze smluvních a mimosmluvních sporŧ. Zde zastáváme jednoznačný názor, ţe spory z majetkových práv v sobě zahrnují rovněţ spory z mimosmluvních právních vztahŧ. Přístup k mimosmluvním závazkŧm byl v čínské arbitráţní praxi vyjasněn v roce 1998, kdy se Nejvyšší soud ČLR vyjádřil k arbitrabilitě sporŧ z mimosmluvních vztahŧ, ledaţe si strany smluvně ošetřily, ţe jsou takové spory vyloučeny z rozhodčího řízení. Tento trend se v následujících letech promítl do řádŧ jednotlivých čínských rozhodčích soudŧ. Tímto poukazujeme na to, ţe vzhledem k nejasné pozici sporŧ z mimosmluvních právních vztahŧ před lidovými soudy by případná novela rozhodčího zákona ČLR mohla do ustanovení článku 2 zahrnout vedle sporŧ ze smluv a z majetkových práv a hodnot rovněţ spory s těmito právy související. V této disertační práci jsme se dále zabývali zásadou autonomie rozhodčí smlouvy jako jednoho z nejvýznamnějších trendŧ mezinárodního rozhodčího řízení. Zásada úplné (relativní) autonomie rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní je zakotvena v článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Na tomto místě provedeme zobecňující zhodnocení autonomie rozhodčí smlouvy s přihlédnutím ke kontextu čínské právní úpravy: Jaké je východisko zásady autonomie rozhodčí smlouvy z hlediska jednotlivých přístupŧ k této zásadě? Jak na autonomii rozhodčí smlouvy nahlíţela čínská praxe, neţ si osvojila přístup zaloţený na relativní autonomii rozhodčí smlouvy? Z pohledu přístupŧ k otázce autonomie rozhodčí smlouvy prošla ČLR třemi názorovými proudy. I přesto, ţe ČLR přijala tuto zásadu v 80. letech 20. 208

století v souvislosti s přistoupením k Vídeňské úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboţí (článek 81 odst. 1 Vídeňské úmluvy), doktrinální přístup prohluboval rozdíly v chápání autonomie a vyvozoval, ţe neplatnost hlavní smlouvy má za následek zánik rozhodčí doloţky. Čínský přístup byl tedy ovládán omezenou autonomií rozhodčí smlouvy. Takový přístup opomíjel autonomii vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. Tento jev je bezpochyby dŧsledkem toho, ţe čínský rozhodčí zákon je účinný aţ od roku 1995, tudíţ čínská praxe nebyla s tímto institutem příliš obeznámena. Kontrastně v roce 1998 deklaroval Nejvyšší lidový soud ČLR absolutní autonomii rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní. Tímto byla potvrzena absolutní platnost rozhodčí smlouvy bez toho, aniţ by se přihlédlo ke skutečné vŧli stran. I kdyţ lze tento přístup povaţovat za celosvětově nejliberálnější, má značně negativní dopad na slabší stranu, která má námitky proti platnosti rozhodčí smlouvy. Upravuje rozhodčí zákon ČLR výslovně zásadu autonomie rozhodčí smlouvy? Čínské rozhodčí řízení uznává zásadu autonomie rozhodčí smlouvy, která je upravena v článku 19 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR. Čínská praxe je se současným přístupem, jenţ je zaloţen na relativní autonomii rozhodčí smlouvy s přihlédnutím k vyvratitelné domněnce ohledně vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení, kompatibilní s tímto celosvětově rozšířeným principem podle modelu ve Vzorovém zákoně UNCITRAL od roku 1999. Podstatou tohoto přístupu je v případě pochybností ohledně platnosti rozhodčí smlouvy vŧle stran podrobit se rozhodčímu řízení. Jediným specifikem čínské arbitráţe je neplatnost rozhodčí smlouvy uzavřené pod nátlakem jedné ze stran ze zákona (článek 17 odst. 3 rozhodčího zákona ČLR). V tomto případě nemŧţe autonomie vŧle stran předejít neplatnost takové rozhodčí smlouvy. Blíţe zkoumaným stěţejním principem mezinárodního rozhodčího řízení byla v této disertační práci zásada pravomoc-pravomoc. Pozitivní účinek této zásady, ţe pravomoc rozhodnout o pravomoci rozhodčího senátu je svěřena rozhodcŧm, je obecně zakotven ve většině národních právních řádŧ, včetně článku 16 odst. 1 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Čínská úprava postrádá výslovnou úpravu pozitivního účinku zásady competencecompetence. Pozitivní účinek vyplývá z respektování celosvětově rozšířeného uznání této zásady a z rozhodovací praxe čínských rozhodčích soudŧ. Je výslovně upraven v řádech některých čínských rozhodčích institucí, jeţ se nechaly inspirovat Vzorovým zákonem UNCITRAL. Případná novela rozhodčího zákona ČLR by 209

měla výslovně zahrnout do ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc. Mnohem kontroverznější je otázka, kdy mohou obecné soudy zasáhnout do přezkumu existence a platnosti rozhodčí smlouvy (negativní účinek zásady competence-competence). Zásada pravomoc-pravomoc svěřuje rozhodcŧm prioritní postavení rozhodnout o své pravomoci. Obecným soudŧm je tímto odebrána moţnost zasahovat do rozhodování rozhodcŧ o otázce pravomoci aţ do určitého okamţiku, kdy mohou následně přezkoumat takové rozhodnutí rozhodcŧ. Rovněţ rozhodčí zákon ČLR upravuje negativní účinek, avšak svým specifickým „hybridním― přístupem. Konkrétně poukazujeme a zhodnotíme následující otázky čínské úpravy: Ustanovení článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR, které dává pravomoc k rozhodnutí o námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy rozhodčímu soudu namísto rozhodčímu senátu, vyvolává otázku, zda není zásada pravomoc-pravomoc v čínském právním řádu zcela potlačena. Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní arbitráţi a většina národních právních úprav svěřuje tuto pravomoc samotnému rozhodčímu senátu. Kdo má pravomoc rozhodnout o otázce platnosti rozhodčí smlouvy a zaloţení pravomoci rozhodcŧ v ČLR: rozhodčí senát, rozhodčí instituce, či lidový soud? Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR hovoří o rozhodčím soudu ve smyslu stálé rozhodčí instituce. Je zásada pravomoc-pravomoc potlačena tím, ţe namísto rozhodcŧ rozhoduje o pravomoci rozhodčí instituce? Zásada pravomoc-pravomoc není tímto potlačena; v tomto kontextu řády čínských rozhodčích institucí svěřují tuto pravomoc samotným rozhodčím senátŧm, čímţ se upevňuje respektování této zásady v čínské arbitráţní praxi. Jaká je vazba mezi rozhodčím senátem, rozhodčím soudem a lidovým soudem? Úprava v článku 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR je specifická v případě konkurentního vznesení námitek ohledně pravomoci jednou ze stran k rozhodčímu soudu a druhou stranou sporu k lidovému soudu. V takovém případě je prioritní rozhodnutí lidového soudu. Tato úprava je rovněţ specifická ve srovnání s článkem 8 odst. 2 Vzorového zákona UNCITRAL. Domníváme se, ţe čínská úprava zvolila vhodné opatření, kterým se snaţí zamezit realizaci zbytečného rozhodčího řízení, které by bylo od počátku zatíţeno problémem týkajícím se jeho samotné podstaty a jehoţ rozhodčí nález by mohl být následně zrušen.

210

Jaký je vztah mezi pravomocí rozhodcŧ rozhodnout o své pravomoci a pravomocí lidových soudŧ? Článek 20 odst. 1 rozhodčího zákona ČLR nezavádí restriktivní přístup, kterým by byla zaloţena pravomoc lidových soudŧ rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy. Záměrem je zavedení zvláštní kontroly pravomoci rozhodčího soudu ze strany lidového soudu za předpokladu, ţe jedna strana namítá neplatnost rozhodčí smlouvy právě u lidového soudu. Postavení lidových soudŧ lze charakterizovat jejich pasivní pozicí; lidový soud nebude rozhodovat o platnosti rozhodčí smlouvy aţ do okamţiku, kdy se strana domáhá takového rozhodnutí. Otázka posouzení pravomoci rozhodčího soudu zŧstává plně v dispozici stran, zda ji svěří rozhodčímu soudu, nebo lidovému soudu. Zásada competence-competence nebude dotčena, pokud strany vznesou námitky výhradně k rozhodčímu soudu. Značně krajním řešením by ovšem na druhé straně bylo, jestliţe by o jakýchkoliv námitkách ohledně platnosti rozhodčí smlouvy rozhodoval výlučně obecný soud; za takových okolností by zásada competence-competence byla definitivně potlačena. Jaký je vztah mezi rozhodnutím rozhodcŧ o své pravomoci a pravomocí lidových soudŧ rozhodnout o této otázce? Je rozhodnutí rozhodčí instituce (rozhodčího senátu) závazné a konečné pro lidové soudy? Čínská úprava je specifická tím, ţe strana nemá moţnost podat námitky proti pravomoci rozhodcŧ až do fáze po vydání rozhodčí nálezu, jestliţe nevznesla námitku nejpozději před prvním jednáním rozhodčího senátu. Teprve aţ následně mŧţe ţádat u lidového soudu zrušení rozhodčího nálezu. Tento přístup je odlišný od článku 16 odst. 3 Vzorového zákona UNCITRAL. Domníváme se, ţe čínská úprava v pozitivním směru omezuje stranu zasahovat do prŧběhu rozhodčího řízení. Nicméně negativním aspektem této úpravy mohou být nadbytečné časové prodlevy a finanční výdaje na realizaci rozhodčího řízení, lze-li následně očekávat zrušení či odepření rozhodčího nálezu.

211

RESUMÉ The modern arbitration in China was affected by the legal development in the early twentieth century. However, the development of Chinese arbitration was influenced by the year of 1949, when the People’s Republic of China was founded. In this period, the codifications based on continental legal tradition had been cancelled. The negative approach to the written laws prevailed, especially in the field of private law. During this time, international (foreign-related) commercial arbitration merely took place in the People’s Republic of China, and the CIETAC (the China International Economic and Trade Arbitration Commission, formerly known as the Foreign Trade Arbitration Commission) had the exclusive jurisdiction to deal with the disputes involving foreign elements. This phenomenon reflects the number of disputes heard before the CIETAC: after its founding in 1956 until 1978, there were fewer than 100 cases. The year 1978 is considered a milestone in China’s economic development. This moment is also the first initiative calling for the legislative changes in all branches of law. The reason is simple: to ensure legal security for foreign investors, and to respond to economic expansion. The Arbitration Law of the People’s Republic of China was adopted in 1994. Therefore, as long as the procedure of adoption took place, sooner the law became ―outdated‖ due to a number of necessary changes in order to follow the contemporary trends in international commercial arbitration. The Arbitration Law of the People’s Republic of China has not been novelized yet, and retains its rigid approach. However, some measures have been done due to the specific position of the judicial practice of the Supreme People’s Court of the People’s Republic of China. China is currently a major destination for incoming foreign investors and businessmen. This fact is reflected in the number of arbitration proceedings conducted before Chinese arbitral institutions. The legislation on arbitration faces many challenges. The global trends in arbitration have certainly an impact on Chinese arbitration. This dissertation is divided into two steps: a general overview of arbitration in the People’s Republic of China, and an analysis of the arbitration agreement as a selected instrument. The crucial hypothesis of this dissertation is to confirm, or disprove following statement: the Chinese legislation on arbitration follows in our

212

examined areas – the definition of international element, the arbitrability, the principle of autonomy of the arbitration agreement, and the principle of competence-competence – general trends incorporated in the UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration, or where the UNCITRAL Model Law is silent, the trends in the leading legal systems. The first part of this dissertation deals with general characteristics of Chinese arbitration, with particular reference to certain specific features. Without this step, we would hardly understand the current state of arbitration in the People’s Republic of China. The aim of this step is to analyze the legal framework on arbitration in the People’s Republic of China, and to stress upon that the international cooperation and the expansion of economic policy requires an accession to the international conventions. Further, we discuss the question of uniformity, or dual-track system of the legal framework on arbitration within the meaning of international (foreign-related) vs. domestic arbitration. We analyze the basic concept of mediation vs. arbitration, particularly the integration of mediation into arbitration proceedings in Chinese practice. Finally, we discuss the restrictive approach towards ad hoc arbitration in the People’s Republic of China. Such approach is not fully compatible with the global trends, neither with the international standard contained in the New York Convention on Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards (the People’s Republic of China became a contracting state in 1987). The second part of this dissertation focuses on an arbitration agreement as the instrument of arbitration. We focus on the evaluation of arbitration agreement as an essential prerequisite to the commencement of the arbitration proceedings. The aim of this step is to analyze the arbitration agreement and its effects in Chinese context. Firstly, we deal with the question of arbitrability. The scope of arbitrability is not an issue covered by any international convention, nor the UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration. The question of arbitrability is the most controversial issue in the national legal systems. The Chinese concept of arbitrability in the Arbitration Law of the People’s Republic of China follows the original commercial aspect of arbitration, i.e. arbitration as a method of settling disputes arising from commercial activities.

213

Secondly, we focus on the effects of arbitration agreement – principle of autonomy of the arbitration agreement and the principle of competence-competence. The issue of the autonomy of the arbitration agreement had a significant impact on international commercial arbitration. The key issue is whether the arbitration clause agreed upon in the main contract follows a contract, or exists as a separate and independent contract. We analyze such principle with regard to the legal provisions contained in the UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration, and in Chinese legislation and practice. The principle of competence-competence is one of the most controversial issues in international commercial arbitration: who has the power to decide on the arbitrators’ jurisdiction – an arbitral tribunal, or a court. The principle of competence-competence is based on the concept that the arbitrators, respectively the arbitral tribunal has the power to decide independently on its own jurisdiction. It does not require a court review of such arbitrators’ decision (the positive effect of the principle of competence-competence). However, under certain circumstances the court has the right of intervention. Although the arbitrators are authorized to decide on their own jurisdiction, the courts can decide on the jurisdiction over the dispute (the negative effect of the principle of competence-competence). As the positive effect of the principle of competence-competence is internationally recognized principle, we particularly focus on the negative effect of this principle. We consider the position of the UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration, the selected national jurisdictions and especially Chinese approach to the principle of competence-competence.

214

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Monografická literatura ASOUZU, A. A. International Commercial Arbitration and African States: Practice, Participation and Institutional Development. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. ISBN 978-0521641326. Dostupné z: http://books.google.com/books. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-096-6. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. BINDER, P. International commercial arbitration and conciliation in UNCITRAL model law jurisdictions. London: Sweet & Maxwell, 2005. ISBN 978-04-218-61207. BORN, G. B. International commercial arbitration: commentary and materials. Ardsley: Transnational Publishers, 2001. ISBN 978-1-57105-175-9. BORN, G. B. International arbitration and forum selection agreements: drafting and enforcing. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006. ISBN 97890-411-2528-0. BÜHLER, M. W. – WEBSTER, T. H. Handbook of ICC Arbitration: Commentary, Precedents, Materials. London: Thomson Sweet & Maxwell, 2005. ISBN 978-04219-1370-7. BÜHRING-UHLE, CH. Arbitration and mediation in international business. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006. ISBN 90-411-2256-7. CLARK, R. (Editor). The Dispute Resolution Review. 1. vyd. London: Law Business Research Ltd, 2009. Dostupné z: http://www.magisters.com/files/00FullBook.pdf. DAVID, R. – BRIERLEY, J. E. C. Major Legal Systems in the World Today. An Introduction to the Comparative Study of Law. 2. vyd. London: Stevens and Sons, 1978. ISBN 0-420-44150-6. DELVOLVÉ, J.-L. – ROUCHE, J. – POINTON, G. H. French Arbitration Law and Practice. The Hague: Kluwer Law International, 2003. ISBN 978-90-411-2225-4. FOUCHARD, P. – GAILLARD, E. – GOLDMAN, B. – SAVAGE, J. On International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 1999. ISBN 90-411-1025-9. GUBBY, H. English Legal Terminology: Legal Concepts in Language. The Hague: Boom Legal Publishers, 2007, s. 155-196. ISBN 978-90-545-4931-4. HUBKA, A. Komentář k hospodářskému zákoníku a k zákonu o hospodářské arbitráži se vzory smluv a podání. Díl II. Komentář k hospodářskému zákoníku po novele č. 139/70 Sb. Praha: Institut poradenství při ČsKVŘ, 1971.

215

HUNGR, P. Srovnávací právo – Právní kultury. Brno: KEY Publishing s.r.o., 2008. ISBN 978-80-87071-57-1. HUNGR, P. – KALVODOVÁ, V. Afroasijské právní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-3010-0. CHEN, JIANFU. Chinese Law: Context and Transformation. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2008. ISBN 978-90-04-16505-2. Dostupné z: http://books.google.com/books. JOSEPH, D. Jurisdiction and arbitration agreements and their enforcement. London: Sweet & Maxwell, 2005. ISBN 978-04-219-0480-1. KAMENAROVIĆ, I. P. Klasická Čína. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-397-5. KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003. ISBN 80-86432-54-8. KNAPP, V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996. ISBN 80-7179-089-3. KNAPP, V. (Chief Editor). International encyclopedia of comparative law. Volume I. National reports. Pakistan, Panama, Papua New Guinea, Paraguay, People’s republic of China, Peru, Philippines, Poland, Portugal. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1996. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 5. vyd. Brno, Doplněk, 2001. ISBN 80-7239-100-3. KUČERA, Z. – PAUKNEROVÁ, M. – RŦŢIČKA, K. a kol. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-108-3. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0483-3. LEE, K. ICSID Reports. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. ISBN 9780-521-89987-1. Dostupné z: http://books.google.com/books. LEW, J. D. M. Contemporary Problems in International Arbitration. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1987. ISBN 978-0-89838-926-7. LEW, J. D. M. – MISTELIS, L. A. – KRÖLL, S. M. Comparative international commercial arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003. ISBN 90411-1568-4. LUKÁČ, M. Rozhodování arbitrážních orgánů. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. MISTELIS, L. A. – BREKOULAKIS, S. L. Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer Law & Business, 2009. ISBN 978-90-411-2730-3. Dostupné z: http://books.google.com/books. MISTELIS, L. A. – LEW, J. D. M. Pervasive Problems in International Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006. ISBN 978-90411-2450-0. MOSES, M. L. The Principles and Practice of International Commercial Arbitration. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-52168562-7. 216

MOTHEJZÍKOVÁ, J. – STEINER, V. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. Praha: C. H. BECK, 1996. ISBN 3-40640179-1. PARK, W. W. Arbitration of international business disputes: studies in law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2006. ISBN 978-0-199-28690-6. POUDRET, J. F. – BESSON, S. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007. ISBN 978-0-421-93210-4. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-873-8. REDFERN, A. – HUNTER, M. Law and practice of international commercial arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2004. ISBN 978-0-421-86240-1. REISMAN, W. M. a kol. Documentary supplement international commercial arbitration: cases, materials and notes on the resolution of international business disputes. Westbury: Foundation Press, 1997. ISBN 978-1-566-62555-6. RENÉ, D. (Chief Editor). International encyclopedia of comparative law. Volume II. The Legal Systems of the World/Their Comparison and Unification. The Different Conceptions of the Law. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1975. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. ISBN 978-80-7357-324-9. RUBINO-SAMMARTANO, M. International arbitration law and practice. 2. vyd. The Hague: Kluwer Law International, 2001. ISBN 978-90-411-1425-4. RŦŢIČKA, J. – FOREJT, A. – DOBIÁŠ, P. Všeobecné podmínky RVHP a předpisy o rozhodčím řízení. Praha: Orbis, 1978. RŦŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. ISBN 80-86898-43-1. RŦŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997. ISBN 80-7175-051-4. SANDERS, P. Quo vadis arbitration? The Hague: Kluwer Law International, 1999. ISBN 978-90-411-12359. SCHLAEPFER, A. V. – PINSOLLE, P. – DEGOS, L. IAI Series on International Arbitration No. 3, Towards a Uniform International Arbitration? New York: Juris Publishing Inc., 2005. ISBN 1-929446-67-5. STEVENS, R. An Essay on Arbitration: More Particularly as It Relates to Commerce and Marine Insurance. London: Kessinger Publishing, 1834. Dostupné z: http://books.google.com/books. SVITAVSKÝ, K. Zákon o hospodářské arbitráži a předpisy související. Praha: Orbis, 1966. SYMEONIDES, S. C. – PERDUE, W. C. – VON MEHREN, A. T. Conflict of Laws: American, Comparative, International: cases and materials. 2. vyd. St. Paul: Thomson West Publishers Co., 2003. ISBN 978-03-142-6473-2.

217

ŠANDEROVÁ, J. – MILTOVÁ, A. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách: několik zásad pro začátečníky. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2005. ISBN 80-86429-40-7. ŠTEFANOVIČ, M. Svetové právne systémy. Ţilina: Poradca podnikateľa, 2007. ISBN 978-80-88931-72-0. TAO, JINGZHOU. Arbitration Law And Practice In China. The Hague: Kluwer Law International, 2004. ISBN 978-90-411-2237-0. TOMÁŠEK, M. Dějiny čínského práva. Praha: Academica, 2004. ISBN 80-2001190-0. TOMÁŠEK, M. Právo staré Číny. Praha: Codex, 1995. ISBN 80-85963-04-3. TOMÁŠEK, M. Právo zahraničních investic v Číně. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-0269-3. TWEEDDALE, A. – TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: international and English law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-01-992-1647-5. VÁRADY, T. S. – BARCELÓ, J. J. III – VON MEHREN, A. T. Documents supplement to international commercial arbitration: a transnational perspective. 2. vyd. St. Paul: Thomson West, 2003. ISBN 978-03-142-5211-8. WANG, SHENGCHANG. Resolving Disputes Through Arbitration in Mainland China. Beijing: Law Press, 2003. ISBN 75-036-4261-0. WEGEN, G. – WILSKE, S. Arbitration 2009 in 47 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2009. ISSN 1750-9947. ZHU, YIKUN. Concise Chinese Law. Beijing: Law Press, 2003. ISBN 75-0364379-X. ZWEIGERT, K. – KÖTZ, H. Introduction to Comparative Law. Oxford: Clarendon Press, 1998. ISBN 0-19-826859-9.

Periodická literatura AGLIONBY, A. Arbitration Outside China: the Alternatives. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6. BARCELÓ, J. J. III. Who Decides the Arbitrators` Jurisdiction? Separability and Competence-Competence in Transnational Perspective. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, roč. 36. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení a trestní právo v tuzemském a mezinárodním kontextu. Právní fórum. 2008, č. 4. BĚLOHLÁVEK, A. J. Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodcŧ. Právní zpravodaj. 2005, č. 11. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení ad hoc vs. řízení před stálými rozhodčími soudy a postavení tzv. rozhodčích center. Bulletin advokacie. 2005, č. 10.

218

BĚLOHLÁVEK, A. J. – KALLA, P. Nové směry v rozhodčím řízení a při řešení sporŧ z mezinárodního obchodního styku. Právní rádce. 2004, č. 2. BĚLOHLÁVEK, A. J. Arbitrabilita sporu. Právní zpravodaj. 2003, č. 3. BERDYCH, M. – ZWETTLEROVÁ, I. Náleţitosti a forma rozhodčí doloţky. Právní rozhledy. 2008, č. 24. CAI, HONGDA. Judicial Supervision of Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 1. CAO, SHIBING. The legal status of decisions and judicial interpretations of the Supreme Court in China. Front. Law China. 2008, roč. 3, č. 1. CLARKE, D. C. Dispute Resolution In China. Journal of Chinese Law. 1991, roč. 5. DE VERA, C. Arbitrating Harmony: „Med-Arb― and the Confluence of Culture and Rule of Law in the Resolution of International Commercial Disputes in China. Colum. J. Asian L. 2004, roč. 18. DONNER, B. K současnému vývoji mezinárodní obchodní arbitráţe. Časopis pro mezinárodní právo. 1959. FEI, LANFANG. Implementation of the New York Convention in China: A Case Study. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 2. FEI, LANFANG. Setting Aside Foreign-Related Arbitral Awards under Chinese Law. A Study in Perspective of Judicial Practice. Journal of International Arbitration. 2009, roč. 26, č. 2. GONZÁLEZ DE COSSIO, F. The Compétence-Competénce Principle, Revisited. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 3. GREENBLATT, J. L. – GRIFFIN, P. Towards the Harmonization of International Arbitration Rules: Comparative Analysis of the Rules of the ICC, AAA, LCIA and CIETAC. Arbitration International. LCIA, 2001, roč. 17, č. 1. GU, WEIXIA. China`s Search for Complete Separability of the Arbitration Agreement. Asian International Arbitration Journal. 2007, roč. 3, č. 2. GUO, XIAOWEN. The Validity and Performance of Arbitration Agreement in China. Journal of International Arbitration. 1994, č. 1. HARPOLE, S. A. Factors Affecting the Growth (or Lack Thereof) of Arbitration in the Asia Region. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 1. HUANG, JIN. Constitutional Law and Inter-regional Choice of Law: A comparative Survey. Prezentováno na: U.S.-China Private International Roundtable 2005. 26. -27. 7. 2005, Temple University Beasley School of Law. Příspěvek získán z emailové komunikace s profesorem Huangem Jinem [19. 12. 2007]. HUANG, JIN – QIAN, XUEFEND ANDREW. ―One Country, Two Systems,‖ Three Law Families, and Four Legal Regions: the Emerging Inter-regional Conflict of Law in China. Duke J. Comp. & Int’l L. 1994-1995, roč. 5. CHI, MANJIAO. Is the Chinese Arbitration Act Truly Arbitration-Friendly: Determining the Validity of Arbitration Agreement under Chinese Law. Asian International Arbitration Journal. 2008, roč. 4, č. 1. 219

CHUA, EU JIN. Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal (AIAJ). 2005, roč. 1, č. 1. JOHNSTON, G. Bridging the Gap Between Western and Chinese Arbitration Systems. A Practical Introduction for Businesses. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6. KAUFMANN-KOHLER, G. – KUN, FAN. Integrating Mediation into Arbitration: Why it Works in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 4. KONG, QINGJIANG – HU, MINFEI. The Chinese Practice of Private International Law. Melbourne Journal of International Law. Roč. 3, č. 2, 2002. KONG, YUAN. Recent Cases Relating to Arbitration in China. Asian International Arbitration Journal. 2006, roč. 2, č. 2. KOUKAL, P. Rozhodčí smlouva a pravomoc soudŧ. Právní rádce. 2001, č. 9. KÜHN, Z. Doktrína stare decisis v zemích common law. Právník. 1999, č. 8. LI, HU. Enforcement of Foreign Arbitral Awards and Court Intervention in the People’s Republic of China. Arbitration International. LCIA, 2004, roč. 20, č. 2. SONG, LIANBIN – ZHAO, JIAN – LI HONG. Approaches to the Revision of the 1994 Arbitration Act of the People’s Republic of China. Journal of International Arbitration. 2003, roč. 20, č. 2. LISSE, L. Postavení stálých rozhodčích soudŧ. Právní rádce. 2006, č. 10. MACUR, J. Dŧvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, č. 12. MACUR, J. Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezŧ. Právo a podnikání. 1995, č. 4. MING, WU. The Strange Case of Wang Shengchang. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 1. MO, JOHN. Probing the Uniformity of the Arbitration System in the PRC. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3. MOSER, M. J. – YUEN, PETER. The New CIETAC Arbitration Rules. Arbitration International. LCIA, 2005, roč. 21, č. 3. PAUKNEROVÁ, M. Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí – otázky rozhodného práva. Právní rozhledy. 2003, č. 12. PÉ, R. – POLKINGHORNE, M. Two Steps Forward, One Step … Sideways. Recent Developments in Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2008, roč. 25, č. 3. POHL, T. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezŧ soudem. Právní fórum. 2008, č. 4. RABAN, P. K otázce vzájemného pŧsobení zahájení soudního a rozhodčího řízení. Soudní rozhledy. 2007, č. 1. ROSOFF, J. Hybrid Efficiency in Arbitration: Waiving Potential Conflicts for Dual Role of Arbitrators in Med-Arb and Arb-Med Proceedings. Journal of International Arbitration. 2009, roč. 26, č. 1. ROZEHNALOVÁ, N. Institut zrušení rozhodčího nálezu v mezinárodním prostředí. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, roč. 7, č. 4. 220

ROZEHNALOVÁ, N. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodcŧ o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2. RŦŢIČKA, K. Rozhodování „vnitrostátních sporŧ― v rozhodčím řízení v zahraničí. Právní rádce. 1997, č. 10. RŦŢIČKA, K. Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení? Bulletin advokacie. 2005, č. 10. RŦŢIČKA, K. Odvolání v rozhodčím řízení? Právní praxe v podnikání. 2000, č. 4. RŦŢIČKA, K. K některým otázkám institucionálního rozhodčího v mezinárodním obchodním styku. Právní praxe v podnikání. 1997, č. 9.

řízení

RŦŢIČKA, K. Právní povaha a obsah dokumentŧ UNCITRAL v oblasti rozhodčího řízení. Právo a podnikání. 1995, č. 11. SANGER, K. – SEGORBE, B. – NIU, J. Arbitration in Greater China: Hong Kong, Macau and Taiwan. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6. SOKOL, T. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. Právní fórum. 2008, č. 4. STEINER, V. O Vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráţ. Právník. 1992, č. 8. STEINER, V. K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráţi. Právník. 1971. STŘELEC, K. K moţnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu. Bulletin advokacie. 2004, č. 3. TAO, JINGZHOU – VON WUNSCHHEIM, C. Articles 16 and 18 of the PRC Arbitration Law: The Great Wall of China for Foreign Arbitration Institutions. Arbitration International. LCIA, 2007, roč. 23, č. 2. THIRGOOD, R. A Critique of Foreign Arbitration in China. Journal of International Arbitration. 2000, roč. 17, č. 3. THORP, P. The PRC Arbitration Law: Problems and Prospects for Amendment. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6. TOMÁŠEK, M. Kontinuita a diskontinuita ve vývoji čínského socialistického práva. Právník. 1989, č. 2. TOMÁŠEK, M. Právní úprava hospodářských smluv v ČLR. Arbitrážní praxe. 1989, č. 4. VON WUNSCHHEIM, C. – KUN, FAN. Arbitrating in China: The Rules of the Game. Practical Recommendations concerning Arbitration in China. ASA Bulletin. 2008, roč. 26, č. 1. WANG, WENYING. Distinct Features of Arbitration in China: An Historical Perspective. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 1. WANG, ZHENMIN. The Roman Law Tradition and Its Future Development in China. Front. Law China. 2006, roč. 1, č. 1, s. 75. XIAO, YONGPING – LONG, WEIDI. Enforcement of International Arbitration Agreements in Chinese Courts. Arbitration International. LCIA, 2009, roč. 25, č. 4. 221

YEOH, FRIVEN – FU, YU. The People’s Courts and Arbitration. A Snapshot of Recent Judicial Attitudes on Arbitrability and Enforcement. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6. YUEN, PETER. Arbitration Clauses in a Chinese Context. Journal of International Arbitration. 2007, roč. 24, č. 6. ZAHRADNÍKOVÁ, R. Vítězné taţení Modelového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráţi. Jurisprudence. 2006, č. 3. ZHANG, MO. Choice of Law in Contracts: A Chinese Approach. Northwestern Journal of International Law & Business. 2006, roč. 26. ZHAO, XIUWEN – KLOPPENBERG, L. A.: Reforming Chinese Arbitration Law and Practices in the Global Economy. University of Dayton Law Review. 2006, roč. 31, č. 3. ZHOU, JIAN. Arbitration Agreements in China: Battles on Designation of Arbitral Institution and Ad Hoc Arbitration. Journal of International Arbitration. 2006, roč. 23, č. 2.

Internetové zdroje BREKOULAKIS, S. The Negative Effect of Compétence-Compétence: The Verdict has to be Negative. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1414325. BROCK, D. – CHUA, EU JIN – SANGER, K. What to expect from arbitration in China. International Financial Law Review [online]. Supplement – The IFLR Guide to China 2004, vydáno 23. července 2004 [citováno 7. října 2009 ]. Dostupné z: http://www.iflr.com/Article/2026602/What-to-expect-from-arbitration-inChina.html. GU, WEIXIA. Judicial Review over Arbitration in China. ExpressO [online]. SelectedWorks, Berkeley Electronic Press, 2009 [citováno 11. listopadu 2009 ]. Dostupné z: http://works.bepress.com/weixia_gu/1. HILL, R. The Continuing Debate As to Whether Non-Chinese Institutions May Administer Arbitrations In China. Kluwer Arbitration Blog [online]. Kluwer Law International, 30. 11. 2009 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://kluwerarbitrationblog.com/blog/2009/11/30/the-continuing-debate-as-towhether-non-chinese-institutions-may-administer-arbitrations-in-china/. KUN, FAN. Arbitration in China: Practice, Legal Obstacles and Reforms. Asian Society of International Law [online]. Working papers of the AsianSIL Inaugural Conference, 7-9 April 2007, Working Paper 2007/20 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://law.nus.edu.sg/asiansil/workingpapers/2007/wp_asiansil_ic.htm. LAU, DAVE. Enforcement of Hong Kong Ad Hoc Arbitral Awards in Mainland China. International Disputes Quarterly [online]. White & Case, jaro 2008 [citováno 7. října 2009]. Dostupné z: http://www.whitecase.com/idq/spring_2008_5/.

222

LEE, JACK TSEN-TA. Separability, Competence-Competence and the Arbitrator’s Jurisdiction in Singapore (IN: Singapore Academy of Law Journal, roč. 7, 1995). Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=648402. OBE, R. M. Arbitrability and Illegal Contracts: Can Mercenary Agreements Be Arbitrated? American Bar Association [online]. 2007 [citováno 10. listopadu 2009]. Dostupné z: http://www.abanet.org/intlaw/fall07/materials/MulleratArbitrabilityandIllegalContr actsCanMercenaryAgreementsBeArbitrated.pdf. PEERENBOOM, R. – HE, XIN. Dispute Resolution in China: Patterns, Causes and Prognosis. Social Science Research Network (SSRN) [online databáze]. Social Science Electronic Publishing, Inc., 2008 [citováno 3. února 2009]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract =1265116. REINSTEIN, E. S. Finding a Happy Ending for Foreign Investors: the Enforcement of Arbitration Awards in the People’s Republic of China. Bepress Legal Series [online]. Working Paper 506, Berkeley Electronic Press, 2005 [citováno 8. prosince 2009 ]. Dostupné z: http://law.bepress.com/expresso/eps/506/. SAMUEL, A. Separability of Arbitration Clauses – Some Awkward Questions about the Law on Contracts, Conflict of Laws and the Administration of Justice. Arbitration and Dispute Resolution Law Journal (ADRLJ). 2000, roč. 9 [citováno 3. listopadu 2009]. Dostupné z: http://www.adamsamuel.com/pdfs/separabi.pdf. ZHAO, XIUWEN. Judicial Supervision in International Commercial Arbitration – Lessons from the Zueblin Case in Mainland China. IN Conference on The Chinese Judge and International and Comparative Law at Hong Kong University on Nov. 2 and 3, 2007 [online]. Hong Kong: University of Hong Kong, 2007 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.hku.hk/ccpl/pub/conferences/documents/OutlinefromZhaoXiuwen.pdf. A Snapshot of Arbitration in China . . . And the Strange Case of Dr. Wang [online]. The Wall Street Journal Blog, 9. 5. 2008 [citováno 30. listopadu 2009]. Dostupné z: http://blogs.wsj.com/law/2008/05/09/a-snapshot-of-arbitration-in-china-and-thestrange-case-of-dr-wang/. CISG: participating countries - China (PRC). Pace database on the CISG and International Commercial Law [online databáze]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2009 [citováno 7. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/countries/cntries-China.html. Ex-Secretary-General of CIETAC released [online]. Practical Law Company, 2009 [citováno 30. listopadu 2009]. Dostupné z: http://arbitration.practicallaw.com/2500-6623. ICC arbitration with a Chinese seat - the recent Ningbo decision [online]. Herbert Smith, China arbitration e-bulletin, 20. 11. 2009 [citováno 8. prosince 2009]. Dostupné z: http://www.herbertsmith.com/NR/rdonlyres/6E181CD0-F249-4B6ABA38-8A4CF0D6626A/13417/1111ChinaarbNingbo.html. American Arbitration Association. Dostupné z: http://www.adr.org/ [poslední přístup 9. února 2010].

223

Association for International Arbitration. Dostupné z: http://www.arbitrationadr.org/ [poslední přístup 28. listopadu 2009]. Beijing Arbitration Commission. Dostupné z: http://www.bjac.org.cn/en/index.asp [poslední přístup 9. února 2010]. Haagská konference mezinárodního práva soukromého. Dostupné http://www.hcch.net/index_en.php [poslední přístup 9. února 2010].

z:

China International Economic and Trade Arbitration Commission (CIETAC). Dostupné z: http://www.cietac.org/ [poslední přístup 9. února 2010]. China Maritime Arbitration Commission (CMAC). Dostupné z: http://www.cmacsh.org/en/home.asp [poslední přístup 28. listopadu 2009]. Invest in China. Dostupné z: http://www.fdi.gov.cn/pub/FDI_EN/default.htm [poslední přístup 9. února 2010]. Judiciary of the Hong Kong Special Administrative Region of the People’s Republic of China. Dostupné z: http://legalref.judiciary.gov.hk/lrs/common/ju/judgment.jsp [poslední přístup 3. prosince 2009]. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). Dostupné z: http://www.uncitral.org/ [poslední přístup 9. března 2010]. LawInfoChina. Dostupné z: http://www.lawinfochina.com/ [poslední přístup 9. února 2010]. Ministerstvo spravedlnosti Čínské lidové republiky. Dostupné z: http://www.legalinfo.gov.cn/english/node_7590.htm [poslední přístup 9. února 2010]. Ministerstvo spravedlnosti Vietnamské socialistické republiky. Dostupné z: http://vbqppl.moj.gov.vn/vbpq/en/pages/vbpq.aspx [poslední přístup 22. března 2010]. Shanghai Arbitration Commission. Dostupné z: http://www.accsh.org.cn/accsh/english/index.html [poslední přístup 9. února 2010]. Shenzhen Arbitration Commission. Dostupné http://www.szac.org/english/index.asp [poslední přístup 9. února 2010].

z:

United Kingdom Parliament. Dostupné z: http://www.parliament.uk/index.cfm [poslední přístup 3. prosince 2009]. Vietnam International Arbitration Centre. Dostupné z: http://www.viac.org.vn/enUS/Home/default.aspx [poslední přístup 22. března 2010]. Wuhan Arbitration Commission. Dostupné z: http://www.whac.org.cn/zcen/ [poslední přístup 30. prosince 2009]. Wuhan University Institute of International Law. Dostupné z: http://zggjfw.org/ [poslední přístup 9. února 2010].

224

Online databáze Commonwealth Legal Information Institute [online databáze]. Dostupné z: http://www.commonlii.org/. FindLaw [online databáze]. http://www.findlaw.com/casecode/index.html.

Dostupné

z:

Legal Information Institute (Cornell Law School) [online databáze]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/. Open Jurist [online databáze]. Dostupné z: http://openjurist.org/. Pace database on the CISG and International Commercial Law (Pace Law School Institute of International Commercial Law) [online databáze]. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/.

Elektronické databáze HeinOnline [elektronická databáze]. Dostupné z (přístup z počítačŧ na Právnické fakultě MU): http://heinonline.org/HOL/Index?collection=journals&set_as_cursor=clear. Kluwer Law Online [elektronická databáze]. Dostupné z (přístup z počítačŧ na Právnické fakultě MU): http://www.kluwerlawonline.com/index.php?area=Journals.

225