téma měsíce
ŠPANĚLSKO • Text a foto: Michael Fokt
Rozbouřená řeka klisen Mezi prvními dřevěnými domy se zvedá hustý oblak prachu a vzduchem se nese vzdálené dunění. Přichází bouře. Není však žádný důvod k panice. Živoucí rozbouřenou řeku, která se valí do ulic osady El Rocío, drží na uzdě stovky ostřílených honáků. Za okamžik město zaplaví tisícihlavé stádo polodivokých koní... 54
Lidé a Země
www.lideazeme.cz
www.lideazeme.cz
Lidé a Země
55
téma měsíce
„J
osé, cuidado con la potranca colorada, se te va!!“ „Muévete, potrillo, rápido, a que esperas...“ Výkřiky honáků pronikají prašnou stěnou ještě dřív, než se v zamlženém vzduchu začnou rýsovat první siluety koní. Tisícovka pádících klisen neviděla člověka zblízka celý minulý rok a stovky hříbat, která se jim drží u boků, možná vidí ty podivné dvounožce poprvé v životě. Všichni ti koně totiž ještě předevčírem svobodně pobíhali po rozlehlých pláních národního parku Doñana, kde se pásli v bažinách i na suché vegetaci písečných dun. Po několika rušných dnech se tam zase na další rok vrátí. Jestli kdy měli docválat do světa lidí, nemohli si k tomu vybrat příhodnější místo. Vesnice El Rocío vypadá jako vystřižená z westernového filmu. Stejně jako na Divokém západě nenajdete tady v ulicích ani kousek asfaltu. Široké písčité cesty, které místní pravidelně uhrabují, jsou tu právě kvůli koním. Nebo spíš kvůli jejich kopytům. Žádný z doñanských rančerů nechce, aby si jeho chlupaté
Kde bydlela Doña Anna Národní park Doñana dostal své jméno po svérázné šlechtičně, která si zde kdysi postavila sídlo stranou od lidí. To však zdaleka není jediná zajímavost nejstaršího chráněného území Španělska: amotný národní park je větší než celá Praha a navíc je S obklopen dalšími chráněnými územími. imu v parku přečkává na půl milionu tažných ptáků Z a celkem žije v Doñaně více ptačích druhů než v celé České republice – podle pozorování téměř 420. Nádhernou podívanou nabízejí stohlavá hejna plameňáků růžových a v parku žije asi 30 jedinců nejvzácnější kočkovité šelmy Evropy – téměř vyhubeného rysa pardálového. oučástí chráněného území je i na čtyřicet kilometrů S přírodních pláží. Lidé do místní polopouště kdysi vysadili velbloudy jednohrbé, dnes tu však již nežijí. Dokonce i místní koně jsou přizpůsobeni bažinám. Mají široká kopyta, aby se při pastvě nebořili do bahna.
56
Lidé a Země
skvosty při běhu městem poranily nohy. Najdete tu však něco, co nemá v evropských zeměpisných šířkách obdoby. Před restauracemi i obchody se místo parkovišť táhnou dřevěné tyče a nápis „Reservado Caballos“ (Určeno pro koně) jasně říká, k čemu vlastně slouží. Ano, právě tady parkují místní caballeros své čtyřnohé dopravní prostředky. Během slavnosti vyhánění klisen neboli La Saca de las Yeguas je živo nejen kolem tyčí, ale všude ve městě. Obzvlášť před kostelem Sanctuario de Nuestra Señora de El Rocío, kolem kterého všichni koně proběhnou. Vlastně je to hlavní věc, kvůli které se klisny městem ženou. Před kostelem jim totiž požehná místní kněz, který spravuje jeden z nejuctívanějších svatostánků široko daleko. Za dřevěnou soškou Panny Marie, která tu přebývá už od třináctého století, sem každoročně z celého Španělska cestuje na milion poutníků. Tak proč by si pro požehnání nemohlo doběhnout i patnáct stovek koní? A s nimi samozřejmě i přes tři sta honáků, kteří ohromné stádo rozdělené na několik menších skupin ženou pískem. Klusem přes pláně Koncem června, kdy většinu vody z močálů odpaří slunce, přichází čas doñanských jezdců. Do sedla se vyhoupne doslova všechno, co má dvě nohy, koně a honáckou hůl, které se tu říká „chivata“. Nejmladším yegüerizos, jak si jezdci říkají, je sotva deset let, zatímco ti nejstarší za sebou mají přes padesát ročníků vyhánění klisen. Celkem do plání vyrazí přes tři stovky jezdců, aby z různých koutů národního parku vyčesali co nejvíc koní. Jejich úspěšnost má v rukou vrtkavé počasí. V zimě tu dokáže být vody až nad hlavu, zatímco v létě se bývalé mokřiny mění v rozpraskanou vyprahlou planinu. Právě to je také podle legendy důvodem, proč farmáři před více než pěti sty lety začali každoročně klisny z divočiny www.lideazeme.cz
Když se stádo koní přehnalo a lidé pomalu odjeli, zůstal naproti kostelu Ermita de El Rocío stylový pomníček moderních oslav vyhánění klisen.
Klisny s hříbaty se ženou písečnými ulicemi jako lavina, kterou následují honáci s holemi. Od diváků je přitom nedělí žádné zábrany.
www.lideazeme.cz
Lidé a Země
57
téma měsíce
Pěšky jako za vozem Vyhánění klisen není jediná událost, kvůli které se do osady El Rocío stahují davy lidí. Během pouti zvané Romería de El Rocío se jich tu sejde hned celý milion. rocesí pěších, jezdců na koni i vyzdobených vozů P tažených koňmi či traktory sem míří k uctění dřevěné sošky Panny Marie El Rocío, kterou prý objevili v dutině stromu už ve třináctém století. Někteří poutníci, zvaní rocieros, sem cestují ze vzdálených oblastí Španělska – třeba až z Barcelony. Trvá jim to i více než týden. Samotná cesta ve společnosti ostatních je důležitou součástí celého rituálu. vatá soška přebývá v novém kostele z 20. století, kteS rý stojí na místě svatostánku zničeného lisabonským zemětřesením v roce 1755. lavními účastníky pouti jsou členové asi stovky H andaluských bratrstev (hermandades), kterým patří taky většina větších domů v El Rocío. S rodinami tu přespávají během pouti. ouť se koná během svatodušních svátků (letnic), P které většinou připadají na květen. Záleží to na datu Velikonoc – letnice po nich následují za padesát dní.
vyhánět. Během léta totiž musely klisny s hříbaty putovat za potravou mnohem dál než dřív a mnoho jich cestou uhynulo – údajně tak, že se zapletly dlouhými hřívami do křovisek nebo plotů. Obřad stříhání hřívy a ocasu je proto nedílnou součástí několikadenního koňského kolotoče. Celé to rodeo má samozřejmě ještě jeden prozaičtější cíl – oddělit část stáda a koně prodat, aby majitelé vyžili během další sezony. A taky označkovat nová hříbata přesně jako na Divokém západě, aby bylo napříště jasno, který kůň je čí. Vše probíhá v ohradách u městečka Almonte, kam yegüerizos klisny doženou asi za půl dne poté, co přesně v pravé poledne šestadvacátého června proběhnou kolem kostela v El Rocíu. Během stříhání, žíhání a kování farmáři klisny navíc také měří. Někdy dokonce vědeckým způsobem. Některé studie ukazují, že mají zdejší houževnatí koně mnoho společného s americkými mustangy.
Světoznámé Panně Marii Virgen del Rocío se přichází každoročně poklonit milion poutníků – a také tisíc klisen z národního parku Doñana.
58
Lidé a Země
www.lideazeme.cz
El Rocío nemá žádné asfaltové cesty, aby se tu koním lépe běhalo. Mimo slavnostní události připomíná ztichlou vesničku z Divokého západu.
K vybavení honáků patří klobouk, nepostradatelná hůl – a někdy také kelímek s kokakolou.
Není divu. Mnozí z prvních bílých osadníků Ameriky totiž pocházeli právě z delty řeky Guadalquivir, která napájí doñanské mokřiny. Ostatně v Evropě najdete jen málo míst, odkud je to do Nového světa blíž než odsud. Dobře to věděl i Kryštof Kolumbus, který právě odtud vyrazil na svou slavnou objevitelskou plavbu. Španělští pionýři si s sebou do nové vlasti samozřejmě vzali www.lideazeme.cz
i své nejvěrnější pomocníky – koně odchované na místních pláních. Přes Atlantik zároveň přenesli i něco jiného – představu, jak mají lidé v rozlehlých prériích bydlet. Atmosféra podobná Divokému západu tedy není na španělském západě žádnou náhodou. Právě tady mají totiž svou předlohu americké ranče a haciendy i s jejich rozlehlými verandami a tyčemi k uvazování koní. Lidé a Země
59
