V žulových lomech a skalnicích v okolí Vratislavic ovněž žula přinesla do Jizerských hor svérázné kamenické řemeslo a kamenictvím se v 19. století tady zabývali soukromě mnozí chalupníci. Materiálu měli všude dost. Zprvu jim vlastně ony balvany na lukách, polích i v lesích překážely. Menší tedy sváželi na hromady, zvané hrobky, větší se leckdy snažili převalit do vedle pracně vykopané jámy: neskonale více než dnes si tehdy lidé vážili půdy, která je živila! Koncem osmnáctého století, a hlavně ve století následujícím, se začalo ale hodně stavět z kamene, protože dřeva ubývalo a na stavby stále rozměrnější se ani nehodilo. Stavěly se domy, cesty, železnice i mosty. Potřeba stavebního kamene prudce vzrostla a obyvatelé Jizerských hor, zprvu prý ve Vratislavicích, ale velmi brzy i jinde, začali rozbíjet osamělé a neužitečné balvany, roztroušené po lesích a stráních v kamenných mořích, kde jich byly tisíce. Otesávali je na vazáky, kopáky, okeňáky, laufáky či jen na hrubé bakule a na mnoho dalších tvarů, těžce je vyváželi z lesů a prodávali. V létě pracovali kameníci osaměle a jednotlivě ve svých skalnicích, v zimě někteří tkali plátno či dřevařili v lesích, ale jiní, chráněni jen zástěnou z chvojí, nepřerušovali své horské dílo ani za mrazů a vánic. I kameníci pozměnili tvář hor, protože mnoho kamenů, skal a balvanů sprovodili ze světa. Tolik o jizerské žule a zdejších žulařích napsal ve své slavné Knize o Jizerských horách Miloslav Nevrlý. Ušlechtilý kámen z údolí Nisy posloužil za téměř tři století, co je zde těžen, k mnoha účelům. Postaveny z něj byly první měšťanské domy v Liberci, železniční stavby dráhy z Turnova do Liberce, použit byl na schodech liberecké radnice, nověji pak dokonce na podstavec pro znovu usazenou Neptunovu kašnu. Najdeme ji téměř ve všech základech a zdech starých domů ve Vratislavicích a ve všech vsích dále k jihu směrem k Rádlu, Rychnovu a Jablonci. A nejen tam – zdejší růžová a žlutavá žula posloužila (a dodnes slouží) coby patníky podél cest, kryla studánky stojící vedle chalup v lukách, používala se na náhrobky, podstavce křížů, zpevnění lesních cest a regulace vodních toků. Žulu tu najdeme takřka všude, stačí se pořádně rozhlédnout. Jakub Šrek, jeden z největších znalců kamenné historie i současnosti Jizerských hor to dokládá v nedávno zveřejněném článku těmito milými slovy: „Rád chodím po hrubě lomených schodech do sklepa starého selského stavení svého táty v blízkém Rádle. Pokaždé, když vynáším chladné láhve piva po žlutavých žulových
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 39 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2012/04
R
305
schodech, zamyslím se nad prací kameníků, kteří trpělivě lámali rozličné stavební prvky v nedalekých lesích. Úměrně počtu vynesených láhví se pak mé představy stávají konkrétnější. Ani nevím, proč mně přišly na mysl zrovna tátovy schody, snad láska ke kameni, snad k pivu. Napadá mě i další žulová maličkost. Můj bratr chodí k tátovi se svým synem Hynkem z nedalekého Rychnova. Stejně jako já, i on má rád tátovy staré žulové schody. A protože je Hynek ještě malý chlapec, často se zastaví při cestě k odpočinku u božích muk. Postavil je místní sedlák Schwarz v první polovině 19. století. Sednou si spolu na nově vyrobenou žulovou lavici, koukají do polí, odpočívají.“ Žula náleží k údolí Nisy jako máloco jiného. Jak píše další jizerskohorský bard, novoveský Jaroslav Lubas: „Žula patří ke zdejšímu kraji. Najdeme ji úplně všude. Na některých místech žulové balvany vytvářejí celá pole, kde se dá skákat bez přestání z jednoho na druhý, jinde zase vystupuje skalní masa vzhůru a uchvacuje diváka svými rozmanitými tvary. Nezpracovaná žula kladla mnohdy překážky, zpracovaná napomáhala rozvoji kraje.“ A konečně co někdy okolo roku 1865 řekl vratislavický a prosečský kronikář Anton Jäger ve svém úctyhodném díle, kdy sláva kamenictví v údolí Nisy byla těsně před svým vrcholem: „Zedníků a tesařů je toho času v naší průmyslové obci jen málo. Tím více rukou se zde ale věnuje kamenictví, protože naše okolí je velmi bohaté na kámen. Nejkrásnější k opracování vhodné kameny se nacházejí na vratislavickém horském hřebemi směrem k Milířům a Vrkoslavicím; prosečská žula je hrubozrnná, kopce okolo Harcova, Kateřinek a Rudolfova poskytují znamenitý tvrdý stavební kámen a kostky pro dláždění silnic a ulic.“ Žula – onen krásný kámen z ďábelské kuchyně starobylých vyvřelin – dřímá v hlubinách pod Vratislavicemi. I když – zejména na svazích na jih od Nisy tak ráda unikala ze spárů země na povrch. Čertíci z granitu tu vystrčili svoje hlavičky s kamennými růžky. Musívalo ale těch čertích hlav být v okolí Vratislavic na desetitisíce: vykukovaly zprvu z lesů, později z luk a polí. Sedláci si o ně rozbíjeli pluhy a motyky. Než přišli lidé a kladívky je roztloukli. Krajina tak na většině míst v průběhu 19. století přišla o kamenné svědky své dávné minulosti. O své žulové kameny a nezkrotnou sílu země, která z nich prýštila. Pod samotnými Vratislavicemi se nachází povětšinou známá narůžovělá liberecká žula. Těžila se zde v řadě menších lomů, zejména v okolí Nové Rudy. Koneckonců ještě na mapě z roku 1935 je zde zaznamenáno celých sedm míst s dobývkou granitu, těžko říci, kolik z nich ještě bylo tehdy činných. Podle některých zpráv právě z novorudských lomů pocházela část kamene na stavbu liberecké radnice, který dodával vratislavický kameník Josef Wondrak.
306
Žulovou skálu na západním svahu Císařského kamene přepůlila čára kamenických dírek možná před půldruhým stoletím; bůhví co vedlo staré lomaře k tomu, že ji nakonec nerozbili a nechali ji jako památku svého řemesla v lesích.
307
Pro historii Vratislavic nad Nisou a sousedních sídel Proseč, Nový Svět i Milíře měl však podstatně větší význam jiný druh žuly – ten, který nacházíme v poměrně úzkém (pouhé tři kilometry širokém), zato však celých pětadvacet kilometrů dlouhém pásmu od Minkovic až k Tanvaldu. Této žule se obvykle říká tanvaldská či železnobrodská, někteří autoři ji dokonce nazývají jablonecká. Jedná se o takzvaný dvojslídný granit – obsahuje obě slídy: jak světlý muskovit, tak černý biotit. Kámen je proto vzhledem velmi odlišný od liberecké žuly. V kontrastu s ostatními zdejšími žulami je překvapivě velmi světlý – žluťoučký, někdy až lehce narůžovělý, namodralý či nazrzlý, s tmavými puntíčky slídy. Právě barva byla a je jednou z příčin velké obliby této žuly – podobně jako růžový liberecký granit je i tanvaldská žula velice dekorativní. Často se proto uplatnila (a dodnes uplatňuje) nejen v základech a zdech zdejších chalup nebo jako patníky podél okolních cest (cesta z Proseče nahoru na Milíře je jimi dodnes zčásti lemována), ale najdeme ji coby ozdobu na monumentálních stavbách. V Praze posloužila například při výstavbě Obecního domu, budovy Živnobanky či pilířů mostu Legií. Vytesán z ní byl i leštěný podstavec pod známou Plečnikovu mísu na Pražském hradě. Řada publikací uvádí, že zpracování žuly, ono mužné řemeslo kamenické, se v našem kraji sice zrodilo na železnobrodské žule, ale právě zde – v okolí Vratislavic. První, kdo zde podle kronikáře Antona Jägera začal nějak manipulovat se žulovými kameny, byl někdy v první polovině 18. století jistý Michael Appelt, všeobecně přezdívaný der reiche Michel čili Bohatý Michal. Šlo o postavu ve své době více než proslulou v celém vratislavickém údolí. Appelt, rodák z nedalekých Jeřmanic, kdysi coby truhlářský tovaryš zmizel kdesi ve světě, odkud přitáhl zpět v bohatém oblečení, mluvil cizozemsky a měl plný pytlík dukátů. Roku 1729 si postavil v lesní pustině tzv. Svijanského lesa ze smrkových kmenů sroubený prostorný dům loveckého střihu, do něhož si ze vsi přivedl nevěstu. To místo dodnes ve Vratislavicích lze nalézt, podle všeho jde o přestavbami změněný velký dům č. 411 v dnešní ulici Za Tratí. Protože však pozemky okolo domu byly nesmírně kamenité, rozhodl se světem protřelý Appelt pro neotřelé řešení – vedle skalek vykopal ohromné jámy, žulové balvany rozbíjel a všechny je v těch dírách nakonec „utopil“; hroby žulových balvanů pak nechal zarůst trávou. Těžko říci, jestli byl Bohatý Michal úplně první. Na sousedním Jablonecku začal kámen opracovávat ve zhruba stejné době marxovský Anton Kunze, známý spíše jako Brechschmied, prý tehdy také odstraňoval kameny ze svých pozemků a využíval je dokonce již na stavbu budov. Nejstarším doloženým opravdovým zástupcem poctivého řemesla kamenického ve
308
Staré stavení stojící v ulici Za Tratí je umístěno zhruba na místě, kde si kdysi v lese svůj rozlehlý dům postavil Michael Appelt. Na okolních loukách „pohřbil“ všechny žulové balvany.
Vratislavicích byl tkadlec Franz Wünsch z levobřežních Vratislavic č. 491. Jeho dům se také dodnes dochoval v ulici Nad Kyselkou, dokonce včetně malého zarostlého lomu nedaleko za ním. Stejně jako mnoho jiných, jejichž jména se do současnosti nedochovala, začal rozbíjet na svazích Lovčího vrchu a Císařského kamene osamělé balvany železnými klíny a přeměňoval je na ušlechtilé kamenické výrobky. Jedním z nich byl například dodnes dochovaný podstavec pro sochu svatého Václava, kterou roku 1792 nechal postavit zdejší sedlák Franz Lange na cestě k Milířům. Wünsch tehdy s těžbou kamene teprve začínal a vyráběl jen hodně hrubé zboží. Langemu tak dodal kámen pro základy a opracované bloky pro předložené schůdky. Protože ale sochařovi z Mnichova Hradiště, který z pískovce Václava vytvořil, chyběli pomocníci na manipulaci s těžšími bloky, nebyl tak schopen vyrobit pro sochu i velký podstavec ze stejného kamene. Lange byl zoufalý, ale Wünsch nakonec přislíbil, že podle několika rad sochaře se pro Václava pokusí vytesat potřebný fundament ze zdejšího
309
Půvabná modrá chalupa v Milířích má k západu odvrácenou stěnu vyzděnu ze zdejšího dvojslídového granitu, onoho nažloutého kamene s tmavými tečkami roztroušené černé slídy.
kamene. S pomocí kladiva a úhelníku zručný Wünsch vyrobil sice poněkud humpolácký, ale pečlivě vyvedený dřík, na němž dodnes český patron nad Vratislavicemi stojí. Dojděte se k němu podívat na Tyršův vrch, neboť právě zde se zrodilo profesionální vratislavické kamenictví. Franz Wünsch se v opracovávání kamene ještě zdokonalil a záhy byl zahlcen objednávkami. Přes zimu sice, jako mnoho jiných ve Vratislavicích a okolí, seděl ve své chalupě u tkalcovského stavu, ale jen slezl sníh, už létal po okolních lukách a lesích a rozbíjel žulové kameny na stavební materiál i propracovanější výrobky. Brzy se stal mistrem kamenického řemesla, do něhož pak zasvětil i své syny. Určitým napodobitelem úspěšného Franze Wünsche byl Franz Fiebieger z Nového Světa č. 420, původně vyučený mlynář a tkadlec, jehož pozemky byly posety kamením tak hustě, že zde téměř nebylo vůbec možné hospodařit. Pověsil tedy nevděčný tkalcovský člunek na hřebík a s kladivem a dlátem rozbíjel a zpracovával jeden kámen za druhým na podstavce pro kříže,
310
schody, rámy dveří a oken, placáky pro dláždění a jiné hrubší výrobky, které pak rozprodával na stavby zdejších domů a továren či dláždění silnic a chodníků. Zejména liberecké ulice byly v té době velkým polykačem „žluté“ žuly z okolí Vratislavic a Jablonce, velkými obdélníky byly tehdy postupně dlážděny všechny chodníky a úzké uličky. Fiebieger na žule značně zbohatl a z vděku postavil roku 1831 vedle svého domu dodnes stojící kříž. Byl to také tento bohabojný muž, kdo inicioval zřízení nedaleké kapličky. Jak říká Jäger: „Ten muž téměř vynalezl způsob, jak přeměňovat kámen na zlato; jeho činění z něj brzy udělalo nejzámožnějšího muže v Novém Světě, jenž pak svým sousedům při různých příležitostech býval pomocníkem v nouzi.“ Z kamenictví se v polovině 19. století stala téměř móda; zdá se, že vedle slušně placené práce to v té době byla jistá forma úniku od úmorné šestnáctihodinové práce u předení a tkaní. Fiebieger měl proto mnoho následovníků, zejména mladých chlapíků, které lákala práce na čerstvém vzduchu v lesích. V létě působila snad dřina v partě veselých kumpánů romanticky, v zimě to ale nebylo nic příjemného – řada lamačů a kameníků se za sněhů vracela ke stavům a do fabrik a dílen. Jen pár nejotrlejších se choulilo v boudách z chvojí, kde i za mrazu otesávali v prachu ze žuly kameny; jiní zase využívali sněhové pokrývky a natěžené kamení sváželi na saních dolů k lidem. Práce v lomech a skalnicích opravdu nebyla jednoduchá, souboj člověka a drsné žuly býval velmi tvrdý, žulaři si jej proto často ulehčovali kořalkou perlovkou. Popis jejich živobytí se dochoval ve vzpomínkách českého učitele Josefa Lhoty z nedaleké Zásady, který za 1. republiky popsal lamače při těžbě zdejší žluté žuly – stejného kamene, jaký dobývali němečtí žulaři pár desetiletí předtím v lesích pod Císařským kamenem: „Poznáte je, když za časného rozbřesku kráčejí z vesnice holedbavým krokem do práce s uzlíčkem jídla v jedné a s nově naostřenými nástroji v druhé ruce. Zajímavý a obdivuhodný byl jejich zápas s nepoddajným nerostem. Kdo by neviděl kamenáře při práci, těžko by uvěřil, že balvan, vážící mnohdy přes tunu, samojediný kamenář z lůžka ve skalnici vyvalí, sám si ho podle potřeby postaví, jedině pomocí několika asi decimetrových ocelových klínků a dlátek rozpoltí, pěkně opracuje, popřípadě i sám na vůz naloží.“ Brzy byly téměř všechny kameny v okolí Nového Světa rozbity, zpracovány a prodány, lomaři začali dělat pravý opak toho, co kdysi Bohatý Michal – postupovali výše do lesů a vykopávali žulu doslova ze země. Skalnaté lesní pozemky a louky, které byly ještě nedávno považovány za bezcenné, byly najednou draze poskytovány k dobývání nažloutlého granitu. Jenže na
311
rozdíl od chudé trávy a smrčin kamenů ubývalo a nové na polích nenarostly. Žulaři tedy začali otevírat v okolí Vratislavic malé lomy a skalnice. Některé z nich byly doslova na dohled od jejich chalup, jiné se skrývaly v lesích na panském. Celá oblast tzv. Svijanského lesa mezi Jeřmanicemi a Jabloncem byla ve druhé polovině 19. století rozlehlou dílnou, v níž zněla kladívka jednotlivých kameníků. Jejich zlatou dobou byla léta 1858 a 1859, kdy se odtud žula odvážela v obrovském množství na stavbu železnice Turnov–Liberec. Tehdy byla rozbita a zpracována nejedna skála v okolí, například ze světa úplně zmizela celá skalní skupina Hohlestein, kameny z ní skončily v tělese železničního viaduktu v nedalekém Rychnově. Zdejší houževnatí kameníci se poté také vydávali do světa – pomáhali na stavbě ohromného viaduktu přes Nisu v Görlitz a ještě dále na tratích v Sasku a Prusku. Zavzpomínejme na jejich nelehkou práci opět s panem učitelem Lhotou: „Tvrdá pak lopota jejich a krušný zápas o vezdejší chléb vypěstil je v pracovníky kostnaté, svalnaté, zdatné. Prostředí, v němž žijí, udělalo z nich muže samorostlé, na pohled jako ta skála tvrdé, zevnějšku svého sice málo dbalé, ale nejvýš dobromyslné. Jsou to beránci ve vlčím rouše.“ Však také píše pan učitel Lhota: „Třebaže povolání našich kamenářů zdá se velmi zdravým, přece málokdo z těch pracovníků dožije se ‚letitého‘ stáří. Nemoci utržené přílišnou námahou, častým nastuzením a někdy i alkoholem řádí bohužel mnohdy zde a předčasně v řadách těchto bodrých našich lidí.“
Kameníci zanechali na severozápadní stráni pod vrcholem Císařského kamene i tento půlený kámen. Jizva vytesaných dírek je následována křivou puklinou, která dává tušit, že tu žula praskla jinak, než měla.
312
