ročník XXIV

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 4 / 2014 / ročník XXIV

STÁLÁ EXPOZICE

VÝSTAVY

Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) KULTURNÍ AKCE / KONCERTY KPH ZUŠ KRALOVICE 21. ledna 2015 Ladislav Kozderka - trubka Lukáš Moťka - trombon Jakub Uhlík - klavír 11. února 2015 Patrick Vacík Matěj Freml - kytarové duo 18. března 2015 Jana Vonášková Nováková - housle Petr Novák - klavír 16. dubna 2015 Lukáš Klánský - klavír Koncerty v Muzeu a galerii v Mariánské Týnici začínají v 19.00 hod. Doprava na koncerty je zajištěna autobusem - odjezd od Lidového domu v Kralovicích v 18.30 hod, od ZUŠ Kralovice v 18.35 hod. Vstupné: 100,- / 60,- / 30,Změna programu vyhrazena.

VÁŽENÍ ČTENÁŘI Ke konci roku býváme překvapeni, jak rychle těch dvanáct měsíců uběhlo, máme před sebou opět vánoční čas a na stole nový kalendář. Vybízí, k naplánování úkolů i dovolených. Každodení, rutinné zvládání všech povinností z nás mnohdy činní tvory podobné strojům. Máme čas se zastavit, věnovat se činnosti, která nás naplňuje a ne jen slouží k obstarávání hmotných statků? Pokud plánujeme, že odložené tužby naplníme „až někdy bude čas”, dojdeme možná poněkolikáté k rozhodnutí, že dávná předsevzetí a plány přesouváme opakovaně do roků dalších. Ale co neuděláme hned, neuděláme třeba už vůbec nikdy. Neplatí to jen u novoročních předsevzetí - skoncovat s kouřením, sportovat nebo redukovat nadbytečné kilogramy těla, podniknout důležité cesty za poznáním okolního světa, naučit se cizí jazyk, přečíst knihy, kterými jsme za mnoho let zaplnili do posledního místa svoji knihovnu. Nezoufejte! I drobnými krůčky máme možnost leccos napravit. Chce to možná trochu pevné vůle a samozřejmě nejednou i zdraví a potřebného štěstí. To

posledně jmenované máme, protože žijeme ve svobodné společnosti bez citelného strádání. Že mnohé nepořádky by bylo dobré napravit? Také toto za nás nikdo další neudělá. Proto mnohé neodkládejme na pozdější dobu. Je třeba už nyní udělat si třeba poznámku do nového kalendária. Přejeme Vám hodně zdraví, příjemný vánoční čas a skutečně dobrý vstup do nového roku 2015! Vaše redakce

Muzeum a galerie severního Plzeňska Mariánská Týnice přeje všem svým příznivcům spokojený nový rok 2015

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionál2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

UDÁLOSTI OBRAZEM

1, 2) Podzimní oživlá prohlídka na téma „Jak se žilo za první světové války” se konala 18. října v prostorách muzea. Návštěvníci shlédli výstavu, nácvik členů klubu vojenské historie i další atrakce. 3) Křest knihy Jiřího Franka, nazvané Pirátské bratrstvo, vydanou nakladatelstvím LIKA Klub Praha, se konal 8. listopadu v refektáři muzea za velkého zájmu návštěvníků. Spisovatele přišili podpořit i bývalí námořníci. 4) Začátek adventu v muzeu měl slavnostní ráz s ukázkou tradic vánočního času v pohádkových příbězích s Mikulášskou nadílkou i s jarmarkem. 5, 6) Východním směrem orientovaný ambit, související s kostelem Zvěstování P. Marie, prošel na podzim výraznou stavební proměnou. Firma Arbo ze Všerub u Plzně realizovala práce během krátkého podzimního času tohoto roku. 3


ZÁPADNÍ ČECHY V HUSITSKÝCH VÁLKÁCH n Radovan Lovčí Koncem roku 2013 byla vydána další objemná práce, která částečně souvisí i s naším okresem a jeho dějinami. Jde o knihu „Západní Čechy v husitských válkách" o 396 stranách od plzeňského historika PhDr. Vladimíra Bystrického, CSc. (*1934), jemuž ji vydalo českobudějovické nakladatelství a vydavatelství Veduta. Kniha byla pečlivě zredigována a doplněna množstvím historických map, fotografií i dobových vyobrazení a ilustrací. Publikace odráží autorův dlouholetý zájem o dané téma, jehož zpracování bylo podloženo jak dostupnou odbornou literaturou a publikovanými prameny, tak zejména rozsáhlým výzkumem v nejrůznějších archivních institucích. Dr. Bystrický v ní podává plastický obraz husitství, přičemž dění na západě Čech je vkomponováno do celkového rámce dějin českých zemí této doby. A to tím způsobem, že kniha může souběžně posloužit i jako souhrnný přehled husitské historie. Jde o regionální publikaci výrazně nadprůměrné kvality, která se jistě dočká obdobné pozornosti jako některá dřívější autorova díla a studie, nezřídka citované celostátními historiky i autory univerzitních učebnic. Bystrický se snaží psát dílo maximálně nestranně a s nadhledem, vědom si jistě toho, že politizace husitství v různých obdobích české historie vedla občas k velmi zkresleným pohledům, k jednostranné heroizaci 4


Titul knihy Vl. Bystrického. doby a vítězné strany, či naopak k jejímu příkrému odsuzování. Svou roli zpravidla hrálo stanovisko konfesní či již zmíněné politické a odráželo se i ve školských a učebnicových textech, které následně formovaly mentalitu a historické povědomí části národa. Autor mimo jiné názorně ukazuje, že někteří výrazní představitelé strany katolické či podobojí se v době předhusitské živili rovněž lapkovstvím a jejich mravní profil byl již tehdy poněkud sporný. Neopomíjí momenty, kdy představitelé té či oné strany v „husitských válkách“ sledovali své osobní zájmy a nešetří ani husitské vůdce. Upozorňuje též na některé záležitosti běžnému čtenáři

méně známé – kupříkladu na tragický fenomén křížových výprav, kdy zahraniční křižáci při svém tažení občas pobíjeli česky mluvící obyvatele bez ohledu na náboženskou příslušnost, neboť tak byli instruováni svými vůdci, v jejichž představách se pojem Čech jednoznačně spojoval s pojmem heretik. K újmě tak přicházela i katolická panství, jejichž majitelé následně podnikali trestné výpravy do ciziny, aby si zde vyřizovali účty s protistranou. Konkrétně je tato situace přiblížena na příkladech přímo ze západních Čech. Kořistné jízdy a výpady za hranice Českého království tudíž nebyly záležitostí pouze husitských vojsk. Bystrický také varuje před snahou přehnaně vnímat léta husitských bojů jako dobu, kdy došlo k enormním ztrátám kulturního dědictví a ke zničení mnoha cenných staveb, neboť by to znamenalo opomíjet např. význam údobí třicetileté války, kdy došlo taktéž k obřím kulturním škodám. Dominantní prostor zaujímají v knize místa nejúžeji spojená s husitstvím na západě Čech, či s významnými vojenskými akcemi své doby. Území severního Plzeňska proto v knize není příliš často vzpomínáno, ač i dění zde nezůstalo opomenuto – a to jak prostřednictvím místních šlechticů angažovaných v bojích, tak i konkrétních míst (např. Plas, kde byl husity zničen místní cisterciácký klášter). Menší pozornost autor naproti tomu věnuje otázkám náboženským, v nichž se nepouští do detailních analýz. Též problematika hospodářská není akcentována tolik co dějiny 5

vojensko-politické, což ale dílu na kvalitě neubírá. Publikaci odborně recenzoval plzeňský rodák – profesor Eduard Maur (*1937). Ten je sám autorem mnoha odborně ceněných historických studií a knih, jejichž obsah se nezřídka váže i k našemu kraji. Zajímavostí je také fakt, že Eduard Maur byl úzce spojen přímo se severním Plzeňskem a po skončení svých univerzitních studií krátce působil na základní škole v Kozojedech. Jako mladý nadějný historik však později přesídlil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Konkurz na jeho místo původně vyhrál právě dr. Bystrický. Protože ale v Praze nedostal byt, s ohledem na rodinu místo na UK odmítl a nahradil jej již řečený Eduard Maur, který zde pak po desítky let úspěšně působil a stále je tu podle svých možností činný (stejně jako na univerzitě v Pardubicích). Dr. Bystrický nakonec z výše uvedených příčin upřednostnil archivní sféru a trvale zakotvil v západních Čechách. Působil v Okresním archivu ve Stříbře a v letech 1964–2003 řídil Státní oblastní archiv v Plzni. Zde navíc jako externí pedagog přednášel na místní univerzitě. Během svého archivního působení patřil především spolu s dr. Janem Pelantem a dr. Karlem Waskou k výrazným tvářím této instituce i západočeské historické obce vůbec, které byly respektovány a známy i v celostátním měřítku. S odbornou prací nepřestal ani po svém penzionování v roce 2003, jak ukazuje nejen právě představená kniha.


DĚJINY ČESKÝCH CISTERCIÁKŮ n Radovan Lovčí Jednou ze zajímavých publikací, které se objevily na knižním trhu ještě před koncem roku 2013 a jež by neměly ujít zájmu čtenářů a historiků interesovaných v dějinách českých církevních řádů a klášterů, je dílo profesorky Kateřiny Charvátové s názvem „Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. Díl 1: Fundace 12. století“. Jedná se o druhé, upravené a rozšířené vydání, které oproti prvému nákladu z roku 1998 více akcentuje řádové právní poměry a správní instituty. (Dosti prostoru je věnováno např. vizitacím). Reprezentativně působící publikaci o 481 stranách vydalo nakladatelství Karolinum. Kniha je obohacena řadou schematických nákresů, mapek i množstvím černobílých fotografií, jež názorně ilustrují mnohé informace obsažené v textu. Dílo začíná obecným úvodem a poté se zaměřuje na jednotlivé cisterciácké kláštery založené v rámci výše jmenovaného století, tj. na Sedlec, Plasy, Pomuk, Hradiště a Osek, a také na jejich vzájemné vztahy a vazby. Pro čtenáře z našeho okresu bude pochopitelně nejzajímavější částí oddíl věnovaný Plasům (str. 209– 272). Pokud by však měl kdokoli pokušení přečíst si z knihy pouze tuto část a jiné vynechat, je třeba jej předem upozornit na fakt, že Plasy jsou porůznu zmiňovány také v dalších kapitolách a informace o nich jsou rozmístěny v celé publikaci, právě kupříkladu s ohledem na vzájemné 6

Titul knihy K. Charvátové. styky mezi kláštery. Kniha z pera přední české znalkyně cisterciáckého řádu je sepsána čtivě, ovšem pro laického čtenáře může být obtížněji sdělná. Zcela samozřejmě operuje s mnoha odbornými pojmy, které jsou pro historika samozřejmostí, ale laik může jejich smysl pochopit až s pomocí slovníku. I přesto si s ohledem na zvolené téma může najít své čtenáře nejen mezi zasvěcenými odborníky. Pokud jde o plaský klášter, je zdůrazněna jeho vazba na některé přemyslovské panovníky, netoliko na postavu zakladatele – knížete Vladislava II., ale především na krále Pře-


mysla Otakara I., Václava I. Jednookého a Přemysla Otakara II., jenž zahynul v památné bitvě na Moravském poli v r. 1278 (na dnes rakouském území, jež bylo cca do let 1040– 1041 starou „jižní Moravou“, nežli bylo uchváceno našimi sousedy). Přemysl Otakar II. měl v Plasích dokonce svůj vlastní dům, tzv. královskou rezidenci (Residentia regia), tento se však bohužel do dnešních dnů nedochoval. Autorka přitom vyslovuje domněnku, že ač je dům doložen až za vlády právě jmenovaného panovníka, pravděpodobně musel v Plasích stát již za jeho královského předchůdce. K úpadku vlivu Plas dochází za vlády Václava II., jenž měl blíže k cisterciáckým klášterům v Sedleci a na Zbraslavi. I přesto to byl právě plaský opat Jan, kdo spolu s opaty sedleckým a zbraslavským a dalšími členy zvláštního poselstva z Čech absolvoval v roce 1310 významnou diplomatickou cestu za římským králem Jindřichem VII. Lucemburským do Říše, kde byl dohodnut nástup nového českého krále Jana z rodu Lucemburků na český trůn. Ani za lucemburské dynastie však už Plasy nikdy nesehrály v životě českých panovníků tutéž úlohu jako za některých posledních Přemyslovců. Plasy se také významně podílely na šíření cisterciáckého řádu v českých zemích. Jejich filiací je klášter v moravském Velehradě, kde se v moderních dějinách samostatné České republiky pravidelně o 5. červenci odehrávají velké slavnosti upomínající příchod věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu 7

(datum je pochopitelně symbolické, skutečný den příchodu soluňských bratří není historikům ani teologům znám). Autorka se zaměřuje rovněž na majetkovou držbu kláštera, jemuž náležely na Plzeňsku desítky vesnic a dokonce různé statky v okolí Prahy, např. v oblasti dnešního Újezdu, dvůr na Petříně, vinice a statky v Košířích či ves Řeporyje. Majetková držba plaského kláštera v Praze podle autorky zanikla brzy po vypuknutí husitských válek, neboť už v létě 1419 byla uchvácena husity. Dřívější spojení středověkých Plas s naším hlavním městem dnes mimo jiné upomíná Plaská ulice na Smíchově. Autorka zmiňuje i dobytí kláštera Plasy husitskými bojovníky a neblahé následky, které tato událost místním cisterciákům přinesla. Dále se věnuje vizitacím plaských mnichů v jiných cisterciáckých klášterech a s tím souvisejícími dobovými prohřešky obyvatel jednotlivých mnišských komunit. Pozornosti profesorky Charvátové neunikla ani klášterní architektura, dobové rukopisy, jednotliví opati či otázka hospodářských poměrů (ale i zisk Týnce, kde se v budově bývalého proboštství aktuálně nalézá Muzeum a galerie severního Plzeňska). Pro zájemce o dějiny kláštera Plasy jde o velmi cenný informační přehled, za kterým stojí roky pečlivého studia a odborného historického výzkumu. Na druhé straně je třeba říci, že se pochopitelně nejedná o přehled vyčerpávající, a to ani k vytčenému časovému úseku končícímu rokem 1420. Pokud by se v budoucnu nalezli vhodní pisatelé a badatelé v jedné


osobě, mohly by se podrobné a systematicky pojaté dějiny kláštera Plasy stát předmětem obsáhlé a mnohasetstránkové monografie. Potenciál k tomu se zcela jistě naskýtá. Je taktéž možné, že některá nová zjištění k dějinám Plas budou prezentována v chystané kolektivní publikaci o klášteru plánované na rok 2015 a že se zde může otevřít prostor i k případné polemice s některými tezemi profesorky Charvátové. Ostatně právě starší období našich dějin, k nimž neexistuje dostatek písemných pramenů, obyčejně nabízejí možnost vícečetných interpretací. K jazykové a redakční úpravě knihy je třeba poznamenat, že preferuje užití pro některé publicisty a historiky možná méně obvyklého výrazu cistercký namísto rovněž užívaného slova cisterciácký. To však není nikterak na závadu. Velmi výpravně připravené knize je ovšem nutno vytknout nejednotnost ve jménech místních obcí, což je věc, již čtenáři z Plaska a Kralovicka sotva přehlédnou. A tak se v publikaci jednou objevují Královice a jindy (správně) Kralovice. Najdeme zde i Vražné namísto Vrážného, Lité místo Lítého, Rybniči (má být Rybnici) či opakovaně zmiňovaný Kačerov namísto Kaceřova (označovaného dříve též jako Kačerov či Kacerov). Je možné, že v některých případech bylo úmyslně užito starší a dnes již neužívané pojmenování obce (nelze to ale vztáhnout na všechny případy). Ovšem nemůžeme ani vyloučit, že tyto nedostatky vznikly bez vědomí autorky, nedopatřením redakce, kdy názvy obcí mohl automaticky přetvořit gramatický 8

„opravce“ v počítačových programech Windows, který bohužel důsledně nerespektuje český pravopis a často vytváří i novotvary. Běžně se tak setkávám s tím, že pokud jej nevypnu, automaticky nahrazuje např. slovo náboženský neexistujícím slovem navoženský; můj kolega Mintál se v úředním zápisu mění na Dentála či na Kinžála (kinžál je pro zajímavost kavkazská dýka) a nešťastnou zkušenost jsem udělal též s vydanou regionální publikací „Plasy ve fotografii“ v roce 2011. Její editoři možná rovněž zapomněli při úpravě textu zmíněnou automatickou funkci vypnout a v popiscích u mnou dodaných fotek se má prababička Marie Mrvíková nenávratně změnila v Marii Novákovou, kterou s ohledem na nepravděpodobnost nového vydání knížečky už „na papíře“ zůstane až do skonání světa… Podobným chybám, jimž se tradičně říká redakční šotci, zpravidla zabrání důsledná autorizace vysázeného textu, k níž nedošlo ani u tiskoviny vydané v Plasích, ale zřejmě ani u knihy jinak velmi renomovaného pražského nakladatelství Karolinum. Snad si nakladatel vezme z tohoto případu ponaučení a další dva cenné svazky k dějinám českých cisterciáků z pera paní profesorky budou prosty redakčních nedostatků, jimž se dá při dobré vůli včas předejít.


VÁCLAV KAREL, GRAFIK A ILUSTRÁTOR Z DOBŘÍČE n Jana Dienstpierová V letošním roce uplynulo 45 let od úmrtí významného umělce, rodáka z Dobříče na Kralovicku, českého malíře, grafika a ilustrátora Václava Karla. Narodil se 21. října 1902 v Dobříči na severním Plzeňsku. Zemřel 28. prosince 1969 v Praze. Po absolvování Keramické školy v Bechyni v roce 1919 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u profesora V. Maška a F. Kysely v letech 1919–1927. A poté na Akademii výtvarných umění u profesorů M. Švabinského a T. F. Šimona 1927–1929. Po ukončení studií v Praze byl na stipendijním pobytu v Paříži. Jako grafik se zprvu zabýval hlavně technikou dřevorytu, která měla uplatnění v ilustracích a ve volných listech. V olejomalbě převažovaly krajinné motivy a kytice. Poprvé vystavoval v roce 1932 se Sdružením západočeských výtvarníků. V letech 1933–1935 vystavoval s Nezávislými v Topičově salónu. Potom pravidelně obesílal Zlínský salon. V roce 1939 se stal řádným členem Umělecké besedy a pravidelně se zúčastňoval jejich výstav. Samostatně začíná vystavovat v roce 1933 v Hradci Králové. Pak v Alšově síni Umělecké besedy v letech 1943–1957 to byly především ilustrace. Posmrtně byly uspořádány v Praze dvě souborné výstavy v Galerii Československého spisovatele v roce 1971 a 1977. V osmdesátých a devadesátých letech se připomíná dílo tohoto malíře 9


Václav Karel (foto F. Vopat). na několika menších výstavách např. v Nymburku, Třeboni, ale také opakovaně a úspěšně v Řecku, Itálii a Francii. V roce 2000 bylo dílo vystaveno ve Starém Plzenci. Během amerického bombardování Prahy v roce 1945 byl bombou zasažen dům ve kterém bydlel a měl svůj ateliér. S manželkou zachránili holé životy, ale celé malířovo dílo bylo zničeno. Díky přátelství s fotografem Josefem Sudkem se zachovala alespoň fotodokumentace řady jeho obrazů a kreseb. Poté musel umělec znovu existenčně začínat. Upřednostňuje proto ve své další tvorbě ilustrační práci a to v časopise Život, v dětském týdeníku Mateřídouška. Byl autorem kalendá-

řů, pohlednic, leporel, tabulí pro školní výuku. Ilustroval čítanky a s jeho výtvarným doprovodem vycházela v padesátých a šedesátých letech řada knížek pro děti. Byly to české národní pohádky K. J. Erbena, B. Němcové, básně, říkadla a příhody ze světa dětí a přírody od J. V. Sládka nebo např. od J. Kožíška. Václav Karel byl především poetickým a citlivým krajinářem, jehož cit a smysl pro kresbu prostředí se projevuje v ilustrační práci a je důkazem jeho vřelého vztahu k přírodě. Ve svých obrazech se snaží vyjádřit skutečnou podstatu české krajiny v jednotě s osudem člověka a s jeho zásahem. Česká krajina se objevuje i v jeho ilustračních dílech. Ilustrace V. Karla

čerpají z nejlepších českých tradic v duchu Josefa Mánesa a Mikoláše Alše. Karel dovedl mistrně charakterizovat pohádkový děj, který zasazoval do prostředí české vesnice. Prostřednictvím jeho prací jsou čtenáři z reality vtahováni do snu a fantazie, ilustrace se tak stávají neodmyslitelnou součástí knihy. Svými olejomalbami je zastoupen v Národní galerii v Praze, v Západočeské galerii, jeho ilustrace najdeme ve sbírkách Národního muzea, Památníku Národního písemnictví na Strahově a v řadě dalších institucí. Hodně jeho kreseb a obrazů je v soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. K jeho dílu také odkazuje webová adresa: www.vaclavkarel.sweb.cz /cvcz

ŽIDÉ NA KRALOVICKU n Irena Bukačová Pro ilustraci života židovské minority na Plzeňsku ve 2. polovině 19. století nahlédněme do sčítacích operátů, kronik a dalších archivních pramenů na badatelsky dosud opomíjeném Kralovicku. Nejvýznamnější lokalitou severního Plzeňska bylo okresní město Kralovice, jež se od poloviny 19. století stalo domovem řady židovských rodin, které se přistěhovaly do města většinou z nedalekého okolí, aby zde založily své živnosti. Židé v Kralovicích pocházeli z tradičních lidnatých židovských oblastí, z Podbořanska, z Radnicka a z Hořovicka. Typickou kralovickou obchodnickou rodinou byli Popperové. Nejstarší člen židovského rodu Popperů z Kra10

lovic, Marcus, je zachycen na vzácném portrétu z druhé poloviny 19. století. První kralovický obchod jeho rodiny již dokumentují fotografie a pohlednice z přelomu 19. a 20. století. Stával na náměstí Osvobození, tehdy ovšem na náměstí Arcivévody Karla jako jednopatrový dům se sedlovou střechou. Tuto úspěšnou regionální obchodní firmu založil Marcus Popper v Kralovicích v roce 1856. Bližší údaje o rodině Popperů uvádějí sčítací operáty od roku 1869. Tehdy zde bydlela velká rodina, jejíž hlava, Marcus Popper (1834), byl ženatý obchodník se smíšeným zbožím židovského vyznání. Pocházel z Hřešihlav, okres Hořovice, kam byla rodina ostatně příslušná. Man-


želka Helena (1840) byla ze Spáleného Poříčí, děti Flora (1861), Sigfrýd (1862), Louis (1863), Leo (1866), Karel (1867) a Ernestina (1869) se narodily v Kralovicích. Starší synové, Josef (1855) a Marek (1854), se narodili v Domažlicích a Hřešihlavech. Spolu s rodinou bydlel kupecký pomocník, katolická kuchařka a služka a Simon Lamp, svobodný židovský soukromý učitel dítek pana Poppera, který pocházel z Lochovic u Hořovic. Jednopatrový dům firmy Marcus Popper měl v přízemí kupecký krám (tzv. koloniální obchod), kde se nabízelo zboží všeho druhu od střižního zboží, přes potraviny, petrolej až po obilí či železo. Krom toho zde byl též hlavní sklad tabáku a soli. Před vchodem bývaly nastavěny pytle s různým zbožím, sudy se slanečky, košťata, hrábě, kosy, jak to bývalo tehdy zvykem. V roce 1904 dala rodina vystavět na náměstí na místě staršího krámku velký moderní obchodní dům v novorenesančním slohu. V přízemí byl přehledně zařízený

obchod s kovovými galeriemi, podobný jako např. u Rotta v Praze, poschodí obývaly společně dvě rodiny, Artura a Leo Poppera, které měly celkem 13 členů a v domě s rodinou bydleli ještě tři obchodní příručí. Památkou na tuto úspěšnou obchodnickou rodinu, jejíž podnikavost byla pro Kralovice požehnáním, protože jejich obchod přinášel do kraje řadu technických a hospodářských novinek, je dodnes dům čp. 30, kde sídlí kralovické železářství.1) Podle sčítání obyvatel v Kralovicích z roku 1890 žily ve městě další židovské rodiny, které pocházely z nedalekého okolí. Dá se říct, že severní fronta náměstí tvořila jakousi židovskou enklávu, protože vedle obchodu bohatého Markuse Poppera následovaly ještě dva další domy s obyvateli, kteří byli na druhém konci sociálního žebříčku židovské komunity. Zajímavé osudy měl dům čp. 35, v němž v roce 1869 bydlela chudá rodina, jejíž hlavou byl Salomon Löwus (nar. 1824), v době sčítání pětačtyřicetiletý

Firma Popper v Kralovicích ve 20. století (foto sbírka P. Goldscheidera). 11


muž židovského vyznání, narozený a domovským právem patřící do Nové Vsi na Podbořansku. V Kralovicích měl zvláštní živnost –„veřejnou kuchyni“. Byl ženatý a jeho žena Rebeka (nar. 1830 ve vsi Kůzová u Podbořan) ve sčítání uvedena jako „pomocnice ve veřejné kuchyni“, byla matkou početné rodiny (děti Antonie (1856), Heřman (1858), Jakub (1860), Amálie (1862), Bernard (1864), Cecilie (1866) a Emanuel (1868)). Původ Löwusových byl pro Kralovice celkem typický, neboť oba pocházeli z panství Vysoká Libyně (zahrnujícího lokality Nová Ves, Wallisgrün, Kůzová), kde byla tradičně silná židovská menšina a v Kůzové dřevěná modlitebna.2) Ostatní členové židovské minority žili v centru města: Hermann Feldstein, židovský obchodník střižním zbožím, jehož rodina pocházela z Hřešihlav a Podbořanska, bydlel v čp. 9, v čp. 14 židovský řezník Reich provozoval košer porážku a sám měl ještě hospodářství s několika kusy dobytka, v čp. 26 bydlel židovský advokát JUDr. Breitenfeld. Čp. 91 obývala početná rodina obchodníka střižním zbožím Sonnenscheina, která pocházela z Hřešihlav a Terešova (okres Hořovice), jejíž děti byly na studiích. V čp. 151 bydlel další židovský obchodník se smíšeným zbožím, Hermann Gans, původem z Hřešihlav, jehož manželka pocházela z Podbořanska, který měl pět dětí. V Kralovicích však není doložena ani škola ani modlitebna a nejbližší židovský hřbitov je v Kožlanech. Významnější centra na severním Plzeňsku se vytvořila v 19. století 12

Nečtiny, ulička u synagogy s domem rabína, kolem 1940. (foto Došlý, sbírka MaG MT) v Dolní Bělé, v Nečtinech, ve Všerubech, Kozolupech a Městě Touškově, kde byly také synagogy nebo též židovské školy s matričním obvodem. V Dolní Bělé, též zvané též Böhmisch-Neustadt čili Český Najštát, je židovské osídlení doloženo od 2. poloviny 17. století. Jeho charakteristika je i v pozdějších dobách příznačná.3) Mezi obyvateli najdeme Isacka Strausse, pachtýře flusárny a vinopalny, který se živil prodejem produktů z výroby, Jacoba Lederera prodejce střižního zboží, Joachima Brumela s obchodem se smíšeným zbožím (tabák, dobytek, kůže střižní zboží), Eliase Becka s prodejem střižního zboží, rodinu Abrahama Fleischmanna, která se živila obchodem s masem a střižním zbožím. Dále žil v Dolní Bělé Isack Schüller, který působil jako školní (židovský) učitel. V 19. století se židovské osídlení koncentrovalo do ulice v severovýchodní části městečka, kde v roce 1839 stálo pět panských domů, Ži-


dům pronajatých.4) Před polovinou 19. století zde již stálo jedenáct židovských domů, z nichž je většina v pozdějších přestavbách zachována. Vrcholu dosáhlo židovské osídlení v roce 1880, kdy zde žilo 76 židovských obyvatel. Jim sloužila synagoga, situovaná asi 100 m severovýchodně od náměstí mezi židovskými domy, která byla postavena v 60. letech 19. století v novorománském slohu na místě starší dřevěné synagogy. Sloužila k bohoslužebným účelům do 30. let 20. století, posléze byla opuštěna a po druhé světové válce přestavena na dodnes obývaný dům. V sousedním domě čp. 85 byl byt rabína. V roce 1848 dostalo panství žádost o povolení k přestavbě staré vinopalny na židovskou školu a byt pro učitele. 5) Ten zpravidla nepožíval ochrany místní vrchnosti (jako tzv. „Schutzjude“) a býval ze vzdálenější komunity. Bohaté židovské osídlení tak jako jinde v Čechách dosahovalo v Dolní Bělé svého vrcholu koncem 19. století. Rodiny byly početné, všichni byli gramotní. K typické dynamice patřilo to, že synové obchodníků šli na studia do Plzně či dokonce do Vídně a následovně se věnovali praxi lékářské či právnické. Obec v Dolní Bělé prožila pouze jediný náboženský konflikt. Kříž, který dal postavit pokřtěný Žid na vlastní náklady, jeho původní souvěrci pokáceli na znamení nesouhlasu s pro ně nepřijatelnou konverzí.6) Stejně tak jako zanikla v první polovině 20. století samostatná dolnobělská náboženská obec, podobný osud sdílela kdysi významná židovská 13

komunita v Nečtinech (Netschetin).7 Židovské osídlení zde je doloženo od 1. poloviny 17. století a prošlo typickými peripetiemi. V letech 1655–1685 byli Židé vypovězeni z města, museli pak platit vrchnosti poplatek za ochranu. Maximum osob dosáhla zdejší komunita koncem 70. let 19. století, kdy zde žilo 72 Židů, jejichž sídelním okrskem byla lomená ulička jihovýchodně od náměstí mezi hlavní ulicí vedoucí k Novému Městečku a potokem a dále na východním břehu potoka. V první polovině 19. století je v Nečtinech doloženo pět sousedících, většinou patrových a částečně roubených domů, z nichž jsou v přestavbách dva dochovány. Synagoga postavená v letech 1840–1857 v klasicistním slohu jako náhrada za starší modlitebnu v krátké ulici vedoucí z hlavní ulice k brodu, byla zdevastována nacisty a v letech 1986–1987 zbořena. Židovský hřbitov, situovaný v lese na východní hranici katastru ve svahu 300 m jihovýchodně od kostela a obecního hřbitova, na tzv. Vysokém vrchu, je velmi starý, podle německé obecní kroniky přes tři sta let. Táž německá kronika popisuje, že „bylo každé volné místo mrtvolami pokryto a protože hřbitov nemohl být rozšířen, byly v posledních letech mrtvoly pohřbívány na místo již použité, což jinak nebylo u židů zvykem.“ V roce 1890 bylo v Nečtinech celkem 118 domů včetně samot, z toho 13 domů obývaly židovské rodiny, tedy až 10%. Byl zde templ čp. 65, neobydlený dům židovské náboženské obce, podle údajů v německé obecní kronice postavený roku 1854.


Asi předtím se pobožnosti konaly v jedné místnosti domu čp. 58, kde se i vyučovaly židovské děti a kde se ještě za první republiky říkalo židovská škola. Jinak domy obývané židovskými rodinami byly v čp. 163, 149, 103, 102, 101, 94, 78, 76, 58, 51, 49, 48. Nejčastěji se objevuje jméno Bergmann a Braun. Všichni mluvili německy a živili se obchodem, rodiny byly také početné. Také kronika konstatuje, že „Židé, kteří byli dříve velmi silně zastoupeni v našem městě jako majitelé domů, obchodníci a řemeslníci, se skoro úplně odstěhovali“. K četným lokalitám s nevelkým židovským osídlením na severním Plzeňsku patřilo několik vesnic, kde žili Židé, hlásící se výhradně k českému obcovacímu jazyku. V Potvorově byly při sčítání lidu v roce 1890 doloženy v obci jen tři domy, obydlené příbuznými židovskými rodinami z celkem 70 stavení. Charakteristika ve sčítacím operátu definuje sociální postavení nejchudší skupiny venkovských Židů, k níž patřila v čp. 33 žijící vdova Johanna Fleischerová, výměnkářka (nar. 1815 na Rabštejně), příslušná do Potvorova, českého jazyka a israelitského náboženství, jejíž živností byl „obchod v hadrech“ a jejíž profese byla označena jako „sběratelka“. V čp. 34 žil Mořic Fleischer, ženatý český Žid, který obchodoval s dobytkem a měl polní hospodářství. Narodil se stejně jako jeho žena Johanna v Potvorově (1856). Ta byla také české národnosti a živila se obchodem se smíšeným zbožím. Vedle toho měli hospodářství (šest krav a čtrnáct ovcí), v domě byla též 14

pekárna macesů a vzadu v patře byla modlitebna, prostá deštěním obložená místnost, která se dochovala do 80. let 20. století. Velmi pauperitní chalupa čp. 69, která patřila Mořici Fleischerovi, byla přestavěna na stodolu a dodnes se zde říká „V židovně“. Víska Krašovice měla ještě v roce 1890 synagogu, která byla tehdy již opuštěná, jen obydlená jednou vdovou, Marií Liebsteinovou, (nar. 1828 v Krašovicích), Češkou israel. náboženství, podomní obchodnicí. Krom ní žila v čp. 3 velká rodina obchodníka Mořice Klingera a v čp. 35 obchodník Otto Münzer, kteří tvořili zbytek dříve početné komunity. Židé německého jazyka byli usazeni v Nekmíři a na Rabštejně. V Nekmíři židovská minorita obývala čtyři domy (čp. 10/2 Rechst Salom, kupec, rodina s 5 dětmi, čp. 36, Rosenberg Hynek, kupec, tříčlenná rodina, čp. 40 Rechts Filip, obchodník 5 členná rodina, čp. 41 Rechts Bernard, obchodník, 4 členná rodina, celkem 19 lidí). Přestože na Rabštejně se nachází jeden z významých židovských hřbitovů, bylo zdejší židovské osídlení, doložení od první poloviny 17. století, málo početné. Rabštejnští Židé patřili pod nečtinskou náboženskou obec. Nejstarší zprávy o židovském obyvatelstvu ve Všerubech u Plzně pocházejí ze 17. století. Zajímavou informaci o židovských výrobních a komerčních aktivitách v městečku Všeruby k roku 1730 dokládá žádost Františka Albrechta Jaroslava Vřesovce o přemístění židovské vinopalny a šenku z centra městečka na


jeho dolní okraj.8) Podle této zprávy stávala odedávna poblíž kostela vinopalna (Brandtwein-haus), jejíž existence byla vrchnosti trnem v oku, protože byla jednak potenciálním nebezpečím vzniku požáru a navíc vadilo, že se zde kořalka přímo šenkovala vedle kostela („ein Brandwein-haus wo zugleich der Brandwein zu trincken verkauft wird“). Sedláci i měšťané a další lidé se zde shlukovali, když šli z kostela, popíjeli a zadlužovali se. To vrchnosti vadilo, a proto navrhovala šenk odstěhovat, jistě to mělo ale především ekonomické pozadí. První podrobnosti k osudům minority jsou až z evidence židovského obyvatelstva – v katastrech a sčítacích operátech. Všerubští židé v josefinském katastru 1787 se objevují jako minorita, která užívala celkem sedm domů, včetně školy. Rodiny Libermannů, Samuelů a Löblů nevlastnily žádné pozemky. Židovská škola neměla své popisné normální číslo, měla čp. N IV, stávala na parcele 176 (Jüdischesgemeindschul) a bylo uvedeno, že patří „zdejší židovské obci“. Židovské domy byly v roce 1787 očíslovány římskými číslicemi I.–VII., parcely ležely poblíž sebe. Pouze u jednoho domu (No. II) bylo specifikováno, že je to panský židovský dům (herrschaftl. jüdisches Haus), který patřil ke dvoru v Kunějovicích.9) Existenci školy dokládá „Schulmeister“ Jacob Freund. Do všerubské školy chodilo v roce 1826 do třech tříd (67-66-66 dětí) - „jüdische Schuljugend“, tedy židovskou školní mládež tvořilo 12 dětí z 262 žáků. Děti chodily do obecné školy 15

a do své židovské, kde skládaly zkoušky. V roce 1839 podle stabilního katastru Všeruby bylo v užívání komunity celkem deset nemovitostí, včetně synagogy. Jednalo se o tzv. Schutzjude, tedy Židy pod ochranou vrchnosti. Rodina Auerů byla velmi podnikavá, měli koželužnu a byli obchodníci. Podle duplikátu stabilního katastru (NA Praha, SK duplikát Všeruby, 5229) koželužna zpracovala ročně 150 kusů hovězích a 250 kusů telecích kůží, suroviny byly skupovány po okolí a prodávány v Plzni a okolí (Národní archiv Praha, Josefinský katastr, ič. 4019 Pilsner Kreis, Gemeinde Stadtl Wscherau). Tento páchnoucí provoz byl situován u vody, kterou potřebovali k zpracování. Byly zde ještě dva obdobné provozy další koželužna, kde byli také dva dělníci, kteří zpracovali 80 kusů kůží ročně na jemnou surovinu, a továrna na lakované kožené zboží (Lederlakierei), v níž pracovalo 5 dělníků, kteří zpracovali 20 hovězích kůží, 500 telecích a 200 ovčích kůží. Obor byl zpravidla v židovských rukou. Všerubští židé byli podle farních soupisů z roku 1881 označováni jako „Israeliten“, vzhledem na své náboženství vedeni samostatně. V tomto roce zde žilo celkem 58 lidí židovského vyznání.10) Z operátů je patrná poměrná kontinuita příjmení a tedy určitá stabilita židovského osídlení. Všichni mluvili německy, rodiny byly početné, živily se obchodem s dobytkem, obilím, surovinami, smíšeným zbožím. Synagoga byla obdélná jednolodní dvouosá budova se sedlovou střechou, střídmě členěná pilastry v nároží, prolomená v delších stra-


nách dvěma okny se segmentovými záklenky. Postavena byla v první třetině 19. století ve velmi střídmém, pozdním klasicismu. Zbořena byla roku 1989. Vedle synagogy byla základním vybavením židovské obce také škola a rabinát. Všerubská židovská škola je doložena od josefinského katastru, zřejmě sloužila tato prostora i jako modlitebna, než byla postavena vlastní synagoga.11) Pohled do „provozu“ židovské minority jako kulturní a náboženské menšiny a její sebevědomí a emancipaci dokládá i materiální vybavení místní obce. Na závěr zmíním vývoj průmyslového podniku nedaleko Plzně, který je ilustrací podnikavosti kozolupských židovských obyvatel. Továrna na bronzové barvy a vánoční ozdoby p. Auerbacha a Otto Weisbergera byla založena ve druhé polovině 19. století. Podnikatelé, kteří koupili vyhořelý mlýn, jej upravili na malou továrnu,v níž začínali s osmi dělníky. Vhodná orientace na žádaný sortiment vedla v roce 1907 k rozšíření výroby o litografické barvy (Steindruckfarben). Brzy měla 150 zaměstnanců, po první světové válce byla

rozšířena o několik parních strojů, které později nahradila elektrárna, poháněná řekou Mží. Firma, která skupovala pozemky v okolí, aby měla zázemí pro rozvoj, vybudovala pobočky též v Bavorsku. Mezi její nejvýznamnější majitele patřil Otto Weisberger, (nar. 1864 v Touškově), který se stal čelným představitelem Obchodní a živnostenské komory v Plzni a funkcionářem mnoha prestižních obchodních sdružení. Jeho kariéra je typickou ukázkou společenského vzestupu úspěšných podnikatelů ze skromného židovského zázemí k trvalé emancipaci a vystoupení z marginalizované společenské skupiny mezi honoraci. Židovský fenomén v západních Čechách se vytratil z obecného povědomí po druhé světové válce v důsledku tvrdých populačních proměn. Na venkově jsou na často strastiplný životě minority již jen vzpomínky. Ve městech, jako je Plzeň, připomíná rozkvět a předválečné bohatství komunity především kvalitní architektura (Loosův dům) na hlavní třídě, jejíž hodnota je objevována se vzrůstajícím zájmem o památky konce 19. a počátku 20. století.

Poznámky a odkazy: 1) V roce 1902 vystavěla firma Popper dvoupatrový obchodní a obytný dům, po arizaci byl v německé správě a po znárodnění od r. 1949 užívalo obchod spotřební družstvo Jednota. Všichni členové rodiny Popperů zahynuli v důsledku holocaustu za druhé světové války. 2) Kůzová (okr. Rakovník) má doložené židovské osídlení od 18. století. V 19. století zde žilo kolem deseti židovských rodin. Synagoga (čp. 38) byla postavena roku 1812 na severovýchodním okraji obce jako jednoduchá roubená přízemní stavba. Bohoslužebným účelům sloužila do začátku 20. století a roku 1949 byla prodána k rekreaci. 3) Statek Dolní Bělá 1794: podle soupisu židovských rodin žilo v místě 16


šest židovských rodin, které se živily obchodem. 4) SOkA Plasy, fond Okresní úřad Kralovice, Sčítací operáty 1880, č. 766 pro Dolní Bělou (Český Najštát). 5) SOA Plzeň, fond velkostatek Plasy, kart. 131. K roku 1848 doloženo povolení k přestavbě staré vinopalny na židovskou školu a byt pro učitele. 6) SOkA Plasy, Gedenkbuch der bielaer Pfarre 1835-1974, fotokopie, s. 3. 7) SOkA Plasy, Gedenkbuch der Pfarre Netschetin 1864-1938. 8) NA, Staré České Místodržitelství, 24-771/1730 I d 8. 9) Národní archiv Praha, fond Josefinský katastr, inv. č. 4019. Pilsner Kreis, Gemeinde Stadtl Wscherau. 10) Seelen-Beschreibungsbuch der Pfarrgemeinde Wscherau im Jahre 1881 zusammengestellt vom wscherauer Kaplan Johann Beneš, rkp., SOkA Plasy, fond archiv města Všeruby. 11) Dokumentace fotky NPU Kočandrle (1973,1983), Fiedler interier (1984). Prameny a literatura: Sčítací operáty. Pamětní kniha fary Dolní Bělá, SOka Plasy, kopie. Pamětní kniha fary v Nečtinech, SOkA Plasy. ČAPKOVÁ Kateřina, Češi, Němci a Židé. Litomyšl 2005. DRNEK, Jan, Krajina nad pokladem. Plzeň, 2012, s. 55–57. FIEDLER, Jiří, Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992. KLEPSOVÁ, Eva, Historie Dolní Lukavice do roku 1945, s. 53–69. MYŠKA, Milan, Rytíři průmyslové revoluce. Hermann Dietrich Lindheim, s. 172–210. PĚKNÝ, Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001. SCHALLER, Jaroslaus, 16. SOMMER, Johann Gottfried, Böhmen.Pilsner Kreis, Prag 1838. Israeliten Familien počítaly se na rodiny v roce 1837 celkem 210 000 obyvatel 16 měst se 7 předměstími, 14 městsů a 685 vesnic, celkem 30 000 domů. STRNAD, Milan, Židé v dějinách města Klatov. ŠPIRKOVÁ, Věra, Židovská komunita v Plzni. Domažlice 2000. WASKOVÁ, Marie - BOHÁČEK, Jan (eds.), Soupis židovských rodin. v Čechách z roku 1793. Plzeňský kraj. Praha 2004.

Z hISTORIE MANĚTÍNSKÝCH LESŮ - IV n

Petr Rožmberský

Dobývání rud a hornin Hlavní příjem manětínských komturů johanitského řádu v předhusitských dobách vycházel z mlýna na Písčinách, při němž byl rybník Kle17

not a stejnojmenný les, říká V. Kočka, ale nedodává, proč by tomu tak mělo být.1) Jistě by příjem z mlýna převyšovaly příjmy z města a z poddanských vesnic, odvádějících feudální


rentu. Rybník „Klenot Teich“, les Klenot a polohu „am Sande“ - Na pískách najdeme na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1839 severně od Lipí, ale již na katastru Manětína.2) V okolí vsi Lipí se totiž rýžovalo a dolovalo zlato, o čemž vypovídají četné sejpy a odvaly. Původní terén při potoce Kačina (V klenotech) je na ploše 2 km2 celý překopán. Nedaleko od rybníčku Klenotu se propadl povrch loučky a byly tu v hloubce několika metrů zjištěny vodorovné štoly.3) Ve zmíněném mlýně Na Písčinách byla tedy zřejmě rozemílána a potom propírána zlatonosná ruda, která mohla být hlavním příjmem manětínských johanitů. Zaniklý mlýn zatím nebyl objeven, nejde-li ovšem o Švendův mlýn na soutoku Kačiny a Malého potoka náležející k Lipí, u něhož (jakož i v lokalitě Zlatý křížek a Klenoty) se dochovaly sejpy,4) hromady proplaveného materiálu. Také na jižním okraji zmíněných lesů najdeme na potoce Bělá (Černý potok) mezi Spankovem a zaniklým Tisem množství sejpů - hromad materiálu zbylých po rýžování zlata.5) Patrně i zde se zlatonosná ruda dolovala a byla rozemílána ve mlýně, neboť v místech zaniklé vsi Tisu byl při srovnávání terénu vykopán silně opotřebovaný mlýnský kámen.6) Přímo v zaniklém Tisu nebyl zdroj vody potřebný pro pohon vodního mlýna; buď sem byl kámen kdysi přenesen od zmíněného potoka, kde mohl kdysi dávno zlatorudný mlýn s nádržkou stávat, nebo mohl být mlýn poháněn zvířecí silou. Bohužel, tento artefakt byl již z prostoru zaniklého 18

Tisu odnesen.7) Je možné, že další vlna dobývání drahých kovů nastala po roce 1516, kdy Jindřich ze Švamberka získal od krále povolení k jejich dolování na svých panstvích, kde byl dostatek horníků, ale „nemajíce povolení, nesměli pracovat“. Panu Jindřichovi náležela však v té době panství Švamberk/Krasíkov s Manětínem, Zvíkov, Kašperk a Kestřany,8) takže nevíme, zda bylo dolování zlata obnoveno právě na manětínském panství. Ves Vladměřice byla v minulosti nazývána Steindorf, tedy Kamenná Ves, a to již na Müllerově mapě Čech z roku 1720.9) Topografie z roku 1788 na manětínském panství omylem uvádí Steindorf a Vladměřice jako dvě lokality.10) Na mapě stabilního katastru (císařský otisk z roku 1839) jsou nedaleko na jih od vsi zaznamenány dva lomy.11) Tehdejší Topografie uvádí, že se jižně od Manětína, u Steindorfu, vyskytuje pískovec a že ve Steindorfu je dobrý lom na mlýnské kameny.12) Lom na pískovec byl však ještě na manětínském katastru.13) Takže ves byla po nějaký čas pojmenována právě podle lomů na materiál, z nějž se vyráběly mlýnské kameny, a také snad podle toho, že se v okolí lámala též pokrývačská břidlice.14) Ve druhé polovině 19. století začala těžba kamenného uhlí také v manětínské pánvi a bylo zde otevřeno několik dolů (např. důl Josef a důl Václav) hlubokých maximálně 72 m. Jen výjimečně v nich pokračovala těžba ještě ve 20. století, v období 1919–1938 (62 m hluboký důl Klenot severně (sic!) od Manětína).15) Zdá


se, že došlo k omylu ve světové straně a mělo být jižně od Manětína směrem k Lipí, kde je ještě na manětínském katastru rybníček Klenot (viz výše). U Vladměřic se v 19. století uhelný důl Josef „zakusoval“ do vrchu Chudík, píše se jinde.16) To nám dovoluje spojit důl sv. Josefa s dvěma objekty v lese jihozápadně od Vladměřic blízko kóty „Chulík“, nazvaných Kohlenwerk (uhelný důl), zakreslených v mapě III. vojenského mapování z roku 1876. Jiné doly na mapě v manětínských lesích zaznamenány nejsou.17) Mapa II. vojenského mapování z let 1845–1846 ještě důl u Vladměřic (ani jiné doly) nezaznamenala,18) takže patrně vznikl až po tomto roce. Také se uvádí, že v letech 1834 až 1906 byl v činnosti důl na uhlí rovněž v Radějově,19) což se z jiných zdrojů nepodařilo ověřit. Ve 30. létech minulého století, v době velké hospodářské krize, se několik nezaměstnaných z Vladměřic pokoušelo v uvedeném místě dobývat uhlí. Nezkušení „horníci“ však byli zavaleni, ale podařilo se jim dostat na povrch. Tím jejich pokus skončil.20) V závěru 20. století se zde ještě nalézaly zříceny tzv. „havírny“.21) Chemická výroba Potaš (salajka, flus, draslo – uhličitan draselnatý) se vyráběl z dřevěného popela louhováním a následným odpařováním vody a přepalováním (kalcinováním). Potaš se užíval při výrobě skla, mýdla, v bělidlech, barvírnách, v lékařství, k přípravě kamence apod.22) Na manětínském panství bylo několik flusáren (Pota19

schensiederei), kam museli poddaní odvádět dřevěný popel,23) popel ale vznikal i při různých „lesních“ činnostech jako vedlejší produkt (milíře, hutě), a existovali také specializovaní výrobci popele - popeláři. O jejich působení v manětínských lesích ale zatím nejsou k dispozici žádné zprávy. Je možné se dočíst, že jedna z flusáren byla i v Lipí, aniž by bylo upřesněno období její existence nebo bližší poloha.24) Lipskou flusárnu měl v nájmu Jakob Löwy z Manětína.25) Vzhledem k charakteru provozu je třeba ji předpokládat u potoka; v 19. století měla být u Švendova mlýna, patřícího k Lipí.26) Jak již bylo řečeno výše, ves Líté s příslušenstvím a také s lesem nad Starými horami byla po polovině 17. století přikoupena k manětínskému panství.27) V. Kočka napsal, že kupec, Karel Maxmilián Lažanský, zde obnovil zaniklou huť na kyselinu sírovou a pojmenoval ji po manželce Anně Elišce (správně Alžbětě) Elisabethenthal.28) K tomu je především třeba říci, že v bělských matrikách (Líté příslušelo k faře v Dolní Bělé), dochovaných z let 1641–168329) a po hiátu z let 1724–1757,30) není zmíněn nikdo, koho by bylo možné dát do souvislosti s chemickým závodem v Alžbětině údolí u Lítého. U osady Berk se Zeleným jezírkem s pozůstatky dolování vitriolové břidlice (tj. Alžbětino údolí u Lítého) prý vznikla okolo roku 1700 varna na výrobu kyseliny sírové31) (kyselina sírová se však v té době z břidlice ještě nevyráběla). Ani tento údaj matriční zápisy nepotvrdily. Je možné uvažovat o tom, že výše


uvedené informace V. Kočky jsou jeho domyslem. Les nad Starými horami u Lítého koupený k Manětínu totiž nemusel znamenat staré doly na vitriolovou břidlici (se zaniklou hutí), ale mohlo jít o území při potoce Veska, kde ještě dnes najdeme na mapě pomístní jméno, nazývající kopce nad potokem „Hory“. Od dodnes dochovaných pozůstatků dolování (zatopený povrchový důl Zelené jezírko je ještě na katastru Líté u osady Berk, která je již na katastru Dolní Bělé) je uvedená poloha vzdálena cca 1,5 km vzdušnou čarou a patrně s dolováním a výrobou kyseliny sírové neměla nic společného. I když se již důl na vitriolovou břidlici nenacházel v manětínských lesích, jak uvidíme dále, úzce s nimi souvisel. A dostáváme se k dalšímu využití manětínských lesů a jejich novému osídlení. Jak už bylo podotknuto, nezdá se, že by Karel Maxmilián Lažanský založil (nebo dokonce obnovil) huť na vitriol či dokonce na kyselinu sírovou u Lítého a pojmenoval ji po své manželce Anně Alžbětě „Elisabethenthalem“.32) Vitriolová břidlice na manětínském panství byla totiž objevena až roku 1808 důlním Františkem Heimrlem a v roce 1809 dostal Jan Nepomuk Karel Lažanský povolení k důlní činnosti v Lítém. Břidlice zde byla dobývána povrchovým způsobem - lomem.33) Z kyzových (vitriolových) břidlic se původně vyráběl vitriol a zelená skalice (síran železnatý a železitý, louh) a kamenec (síran hlinitodraselnatý, alaun).34) Na konci 18. století byla vynalezena z kyzových břidlic výroba 20

kyseliny sírové. Vytěžená břidlice se vršila na haldy založené na jílem vymazané šikmé ploše (vaně), 3 roky větrala. Pak byla polévána vodou (haldy se louhovaly 20–25 let). Do vody se vylouhoval síran, roztok byl jímán do nádrží a ve varně ve zděných pánvích probíhalo zahušťování a pak se v železných kotlích vařil na hustotu kaše, která pak tuhla na vitriolový kámen, dále žíhaný a mletý na moučku, která se v olejových hutích (olejnách) pálila v galejních pecích v hliněných lahvicích, kde se rozkládala na kysličník železitý a sírový. Kysličník sírový byl pohlcován ve vodě a vznikalo tak oleum neboli česká dýmavá kyselina sírová. Olejny často vznikaly v místech s dostatkem paliva a kamencový prášek se k nim dovážel.35) Kyselinovzdorné lahvice zvané retorty o výšce cca 50 cm a průměrem dna 10 cm, se s kamencovou moučkou vkládaly do galejních pecí, kde se zahřívaly na vysokou teplotu po 24 hodin. Pro dosažení požadované koncentrace se postup musel opakovat zpravidla čtyřikrát.36) U Lítého tedy od roku 1809 vzniká chemický závod, pojmenovaný Alžbětino údolí. Pojmenován byl prý podle Alžběty, manželky Prokopa Lažanského,37) ovšem žádný z několika Prokopů z rodu Lažanských neměl manželku tohoto jména. Lokalita byla zřejmě pojmenována po manželce Jana Lažanského (1774–1830, který obdržel povolení k dolování). Šlo a uherskou šlechtičnu „Erzsébet“ rozenou Pálffy (1782– 1843).38) Erzsébet je maďarskou variantou jména Elisabeth, česky Alž-


Pozůstatky průmyslového podnikání v Lipí v roce 2003 (foto J. Fák). běta. S pojmenováním Alžbětino údolí se setkáváme v Topografii z roku 183839) a na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1839 (Elisabethenthal Vitriolhütte).40) K provozu tohoto závodu bylo třeba množství dřeva z manětínských lesů. Původně se patrně vyráběla kyselina v olejně postavené přímo v chemickém závodě, avšak při postupném zvyšování produkce se dovoz dřeva prodražoval. Daleko levnější bylo vystavět další olejny uprostřed lesů a dovážet do nich moučku z vitriolového kamene. Takže možnost, že by byla přivážena břidlice z Lítého do lesů k Lipí a ukládána zde na haldy, kde zvětrávala, jak uvádí V. Jirsa,41) je velmi, ale velmi nepravděpodobná. Také jinde se uvádí, že výroba z Lítého byla později z provozních důvodů přenesena do Lipí.42) Jedná se o nepochopení procesu výroby kyseliny sírové - olea. V. Jirsa dále píše, že hrabě Prokop (Oldřich Josef) Lažanský založil 21

podobnou huť (jako v Lítém) u Lipí, která byla po něm pojmenována Prokopihütte. Protože však zemřel 5. 8. 1804, není doloženo, odkud břidlici pro výrobu olea bral.43) Vysvětlení je poměrně jednoduché. Provozovna nebyla pojmenována po Prokopovi (Oldřichu Josefovi) Lažanském († 5. 8. 1804), nýbrž po jeho vnukovi Prokopovi Oldřichu Aloisovi (*1809).44) V manětínských lesích za Lipím vznikly dvě olejny - podle V. Jirsy od roku 1820 vlastnil chemický závod v Lítém pouze Jan Lažanský (syn Prokopa Oldřicha Josefa45), který přenechal bratrovi Prokopovi († 182346)) statek Libyni výměnou za jeho podíl na oleu (k majetkovému oddělení bratrů však došlo již roku 1810, přičemž manětínské panství připadlo Janovi47)). Hrabě Jan Lažanský pak vybudoval nedaleko Prokopovy hutě další olejnu nazvanou po něm Johanni Oleumhüte.48) Je však velmi pravděpodobné, že nejprve


Prokopova huŅ (r. 1839) již na katastru Radějova. vznikla olejna pojmenovaná po otci a až potom olejna pojmenované po synovi. Nakonec to uvádí v poznámce i V. Jirsa, citující odbornou literaturu uvádějící, že Janova huť byla zřízena v letech 1828–1830 a Prokopova huť v roce 1835. Dále zaznamenává, že v červnu 1835 byla stavěna nová Prokopova huť, k níž se vozil stavební materiál (řezivo, cihly, kámen), ale neopouští myšlenku, že existovala i stará Prokopova huť.49) Můžeme doplnit, že hrabě Jan zemřel 21. 1. 1830 a po něm následoval v držení manětínského panství syn Prokop.50) Pracovníky olejen zaznamenaly manětínské matriky a ukazují, že datace jejich vzniku ještě není zcela objasněna. Už totiž 20. září 1826 se v „Oleumhütte“ u Lipí narodilo dítě Jiřímu Hruškovi, povoláním Oleumbrenner (palič olea - kyseliny sírové) a syn horníka v Hromnicích (zde velký důl na kyzovou břidlici a výroba olea). Další potomek se mu tamtéž narodil v roce 1828, avšak palič olea Jiří Hruška z lipské Oleumhütte v roce 1829 ve 33 letech 22

umírá na plicní nemoc.51) V roce 1836 stály obě olejny (hutě). Toho roku byl v lipské olejně čp. 21 Janově huti - paličem olea Florián Hammer; jeho manželkou byla dcera France Glasera, paliče olea z Prokopovy hutě. V témže roce byl ale již paličem olea v Prokopově huti (Lipí čp. 22) Francův syn Ondřej (Andreas) Glaser. Jak Hammerovi, tak Glaserovi se v "jejich" olejnách narodili roku 1838 potomci. Také se zde však umíralo. Roku 1836 zde zemřela manželka France Glasera ve svých

Janova huŅ (r. 1839) na katastru Lipí.


66 letech a v roce 1837 tříletá dcera Antona (sic!) Glasera.52) V roce 1839 byl provoz Prokopovy hutě zastaven a zařízení Janovy hutě bylo zastaralé a opotřebované; měla být opravena (především pec) s použitím materiálu z Prokopovy hutě,53) k čemuž však již zřejmě nedošlo. Ještě v roce 1839 totiž koupil chemický závod v Lítém podnikatel J. D. Starck a místo dříví začal používat kamenné uhlí a vyráběl oleum pouze tam. Olejny u Lipí zůstaly Lažanským a v červnu 1840 byla ze zásob vyrobena poslední kyselina v Janově huti. V roce 1841 byla od Janovy huti odvážena do poplužního dvora v Lipí k neutralizaci dobytčí močí hlína kontaminovaná kyselinou. Odpadem, občas používaným jako barvivo, byl také oxid železitý, červený prášek, zvaný smrtihlav.54) Na mapě stabilního katastru (císařský otisk) z roku 1839 je v lese jihozápadně od Lipí zakreslen obdélný objekt vybarvený žlutě, což znamenalo, že byl spalný - tedy roubený, nikoli zděný. Nese označení „Oehlhütte“ (jde o Janovu huť). Dále naznačeným směrem, těsně za katastrální hranicí Lipí (již na katastru Radějova), je další roubený objekt (s drobnou kůlnou) na čtvercovém půdorysu, označený „Prokopi Oliumhütte“.55) Obě huti/olejny byly po ukončení výroby uzpůsobeny k ubytování lesních dělníků - sáhařů.56) Hned v roce 1840 se v Prokopově huti (čp. 22) narodily děti nádeníkům Františku Žaludovi a Václavu Karáskovi, v Janově huti (čp. 21) se toho roku narodila nemanželská dvojčata Marii 23

Krejčí; za kmotru ještě byla Kateřina Glaserová, manželka paliče olea. Potom jsou zde matrikou zaznamenány rodiny dalších dřevařů a nádeníků.57) V roce 1866 jsou jmenováni poslední, kteří bydleli v Janově huťi (Lipí čp. 21). Šlo o tři nádenické rodiny a o podruhyni s dcerou, celkem 15 osob.58) Pozůstatky obou olejen jsou stále v terénu patrné. Janova huť nedaleko vypuštěného rybníka se projevuje terénními příznaky, z nichž lze zjistit, že šlo o obdélný objekt na půdorysu obdélníka o rozměrech cca 40 x 10 m (jinde se udává nejspíše omylem rozměr 20 x 10 m.59)) V jeho severovýchodní části lze identifikovat pozůstatky čtyř místností. Krajní a zároveň největší z nich se jeví jako prohlubeň o rozměrech cca 8 x 11 m, ohraničená náspem vysokým 70 cm a širokým v koruně kolem 2 metrů. Další tři prostory mají přibližně 4 x 5 m a mají naopak podobu vyvýšenin vymezených metr širokými příkopy. V jihozápadní polovině objektu jsou zbytky galejních pecí. Je jich možno rozeznat devět ve dvou řadách, čtyři blíže k cestě a pět, lépe zachovaných, blíže k rybníku. Zde je u dvou pecí viditelné topeniště vyzděné z pálených cihel (7 x 14 x 30 cm). Pece byly dlouhé asi 6 m. Pozůstatky Prokopovy huti jsou dochované hůře. Na ploše o rozměrech cca 40 x 40 m je kumulace kamenů, zlomků cihel a střepů z retort. Zachována je 7 m dlouhá, 2–3 m široká a asi 50 cm vysoká zeď.60) Objekty byly tedy dřevěné na kamenných podezdívkách. Pod kořeny stromů lze vyhrabat


odpad z výroby kyseliny - červený oxid železitý, smrtihlav.61) V Dolním Lipí na skalce autor tohoto příspěvku viděl před lety celou dochovanou retortu. Textilní výroba Pod vsí Lipí byly odedávna dva mlýny. Jsou zmiňovány již roku 1587, kdy byla k panství Manětín přikoupena ves Lipí s poplužním dvorem, ovčínem a „dvěma mlýny náchlebními pode vsí“.62) Vzdálenější z nich, Švendův mlýn, existuje v podstatě u soutoku Malého potoka a potoka Kačiny dodnes.63) Druhý mlýn východně od Lipí na Malém potoce patrně omylem není zachycen I. vojenským mapováním z let 1764– 1768.64) Mohl však také zaniknout. Bylo-li tomu tak, zůstávalo zde vodní dílo (náhon, nádržka, jalová strouha), které bylo později zřejmě využito ke zřízení valchy. Někdy před rokem 1787 byla totiž v Manětíně zřízena vrchnostenská manufaktura na výrobu sukna. Podle regionální literatury se vyrobené sukno valchovalo na valše, která stávala nedaleko náhonu na Růžkovský a Zastudilovský mlýn.65) Valchováním se sukno scelovalo a zároveň odmašťovalo a pralo. Proces probíhal v horké vodě s kravskou močí, mýdlem nebo potašem ve stoupě, poháněné vodním kolem. Zkoušela se i kyselina sírová, která se však osvědčila pouze u plsti.66) Oba jmenované mlýny se nalézaly v Manětíně.67) Zřejmě však byla později zřízena ještě jedna valcha u Lipí; v roce 1812 se totiž stal otcem Martin Bláha, valchař manětínské manufaktury na 24

sukno z valchy v Lipí čp. 14.68) Ještě po zániku manufaktury, která zastavila provoz v roce 1828,69) je v topografii z roku 1838 v Lipí mimo jiné zaznamenána Tuchwalke, tedy soukenická valcha70) a také mapa stabilního katastru (císařský otisk) z roku 1839 zachytila východně od Lipí skupinu domků, z nichž jeden roubený se nachází pod dlouhou obdélnou nádržkou na náhonu. Není už ovšem u něj značka vodního kola, která by označovala existenci vodního stroje.71) Později byla z bývalé valchy zřízena pila (o pile se bez bližší datace zmiňuje encyklopedie mlýnů72)), kterou zachytilo III. vojenské mapování (značka vodního kola a listů katru) z roku 1879.73) Skupina domů u bývalé valchy/pily se dnes nazývá Dolní Lipí. Byla tu hospoda s velkým roubeným tanečním sálem – dnes již neexistuje.74) Závěrem K mnoha dalším lesním činnostem se konkrétně v manětínských lesích zatím nepodařilo najít doklady. Je však nutné předpokládat, že k nim zde, tak jako v jiných lesních komplexech, určitě docházelo. Jistě se někde v nich nachází vyrovnané kruhové plochy obsahující spoustu uhlíků – místa někdejších milířů – milířiště, kde se pomalu spalovalo dřevo za minimálního přístupu vzduchu a vznikalo tak dřevěné uhlí, bez kterého se neobešly prakticky až do 19. století železné hutě (byly na sousedním nečtinském panství), ale ani žádný vesnický kovář. Jihozápadně od Lipí nesla v letech 1839 i 1879 jedna lesní poloha pomíst-


ní jméno Kohlhau,75) které je možné přeložit jako Uhlířská seč či paseka a zdá se, že zde výrobu dřevěného uhlí dokládá. V souvislosti se Spankovem se uvádí, že se v okolních lesích vyrábělo dřevěné uhlí pálením milířů.76) Možná se někde v lesích skrývají pozůstatky zděné kolomazné pece. Tyto pece bývaly dvouplášťové a stávaly většinou ve svahu, s vyústěním v dolní části. V nich se procesem suché destilace dřeva vyráběl dehet (konzervační a impregnační prostředek), vytékající ze vstupního otvoru žlábkem do nádob, a z něj terpentýn, ševcovské lepidlo, některé produkty jako ze smoly (viz dále), a hlavně kolomaz (smícháním s vápnem a lojem). Kolomaz byla univerzálním mazadlem na kola vozů, hřídele mlýnských kol, panty dveří a podobně.77) Smolaření je získávání pryskyřice ze živých jehličnatých stromů, zejména borovice, méně ze smrků a modřínů. Stromy se úmyslně zraňují a tím se vyvolává ronění pryskyřice, která se zachycuje a dodává k dalšímu zpracování.78) Zdejší hlavně borové lesy jsou k smolaření přímo předurčené. Smola či pryskyřice se používala k výrobě pochodní, laků, lepidel, kalafuny, kadidla, parfémů a léčiv,79) a v neposlední řadě ke smolení sudů. Kmen stromu byl zbaven dvou pruhů kůry ve tvaru písmene „V“ a pod místo, kde se pruhy stýkaly, byla připevněna sběrací nádoba, do níž smola vytékala.80) Stopy po této činnosti již asi zcela zahladil čas. Je ovšem zajímavé, že v manětínských matrikách (které však ohledně 25

povolání nejsou moc sdílné), nebyl nalezen ani jeden uhlíř, kolomazník nebo smolař.81) V manětínských lesích bylo ve středověku jistě také provozováno brtnictví. Brtníci hledali po lesích divoké včely a z dutin stromů (brtí) vylamovali plástve medu. Mimo medu získávali také vosk. Postupně byly brtě přemísťovány k lidským obydlím a pak stavěny včelám úly; můžeme již mluvit o včelařství. Ještě v 16. století však převažovalo brtnictví.82) Ze dřeva bylo vyráběno množství nejrůznějších věcí, nástrojů a nářadí, od násad po měchačky a louče. Jedno takové odvětví máme v manětínských lesích doloženo. V roce 1638 se ženil Michal Šindelář z Lipí.83) Je možné se domnívat, že ještě nešlo o příjmení, ale o řemeslo. Šindelář vyráběl šindel - krytinu užívanou tehdy na význačné stavby - kostely, zámky, městské domy apod. Musel vybrat k tomu účelu vhodné stromy s hustým a rovně štěpným dřevem. Naštípaná prkénka upravil pořízem a opatřil drážkou, aby do sebe na střeše zapadala.84) Z dalších lesních činností, k nimž však v případě manětínských lesů opět nemáme doklady, můžeme zmínit výrobu koželužského třísla především z dubové kůry, těžbu březové a javorové mízy k výrobě sirupu (náhražka sladidla za napoleonských válek), nebo koptařství – výrobu co nejčistšího uhlíku (sazí).85) Manětínské lesy pochopitelně poskytovaly stavební dříví, jehož se spotřebovávalo větší množství než dnes, neboť zástavba vesnic a zčásti i měst byla až do 19. století převážně


roubená. Především však poskytovaly palivo. Dřevo bylo až do 19. století jediným zdrojem tepelné energie k vytápění objektů a k přípravě pokrmů, ale i k chemické a další výrobě, jak bylo ukázáno výše. Těžba dřeva překročila přirozenou obnovu lesa a posléze začal být pociťován jeho nedostatek. V polovině 18. století byl Marií Terezií vydán Zemský lesní řád, považovaný za počátek systematického lesního hospodaření. V 19. století pak byly vysazovány většinou monokulturní lesy, především smrkové a borové a došlo k zásadní

změně druhové skladby lesů.86) Dnes nejen manětínské lesy ochraňují půdu před erozí, spotřebovávají „skleníkový“ oxid uhličitý a produkují kyslík, absorbují dešťové srážky, poskytují útočiště řadě živočichů a rostlin, ale také blahodárně působí na lidskou psychiku při rekreaci. Poskytují také lesní plody, především borůvky, brusinky a houby, což ve zvýšené míře platí právě pro manětínské lesy. Jejich sběr byl prováděn od začátků osídlení krajiny až po dnešek.

Odkazy: 1) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického II. Soudní okres Manětínský. Kralovice 1932, s. 7, 8. 2) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Manětín. 3) Rožmberský, P.: Z dějin těžby zlata. In: Dudák, V. (ed.): Plzeňsko příroda, historie, život. Praha 2008, s. 448. 4) Bukačová, I. - Fák, J. - Foud, K.: Severní Plzeňsko II. Historickoturistický průvodce č. 7. Domažlice 1997, s. 24. 5) Široký, V.: Lípa Na kostelíku u Špankova, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem, kralovického s Manětínskem V/1935, s. 115. 6) Citace v pozn. 5, s. 117; Foud, K. - Karel, T.: Osídlení Hornobělska ve středověku. Plzeň 1984, s. 117. Nepublikováno, uloženo u autora. 7) Autopsie. 8) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905, s. 46, 144. 9) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 12. 10) Schaller, J.: Topographie des Königreichs Böhmen IX - Pilsner Kreis. Prag u. Wien 1788, s. 213. 11) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Vladměřice. 12) Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt VI. Pilsner Kreis. Prag 1838, s. 304, 308. 13) Citace v pozn. 12. 14) Citace v pozn. 4, s. 162. 15) Pešek, J.: Z dějin těžby uhlí. In: Dudák, V. (ed.): Plzeňsko - příroda, historie, život. Praha 2008, s. 454. 16) Novotná, M.: Mikroregiony - Manětínsko. In: Dudák, V. (ed.): Plzeňsko příroda, historie, život. Praha 2008, s. 240. 17) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 4050-2. 26


18) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. W-9-V. 19) Krčmář, L. - Štemberová, O. - Kalaš, V.: Historie a zajímavosti v okolí Bažantnice. Dostupné na: http://hvezdarna.plzen.eu/pozorovani bazantnice/zajimavosti.html - 10.11.2013. 20) Vyprávění vnučky jednoho z nezaměstnaných V. Rožmberské. 21) Autopsie. 22) Cht.: Draslářství. In: Ottův slovník naučný VII. Praha 1901, s. 932; Rg.: Draslík a jeho sloučeniny. In: Ottův slovník naučný VII. Praha 1901, s. 934–935. 23) Jirsa, V.: Konec továrny na sukno Lažanský-Godart v Manětíně, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XXIII/2013, č. 2, s. 17. 24) Citace v pozn. 16. 25) Jirsa, V.: Zánik „panského“ průmyslu v Manětíně, Vl. sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XXIII/2013, č. 3, s. 19. 26) Citace v pozn. 4, s. 84. 27) Citace v pozn. 1, s. 44-46; Doskočil, K. (ed.): Berní rula 2 - popis Čech r. 1654 I. Praha 1953, s. 433. 28) Citace v pozn. 1, s. 46. 29) Státní oblastní archiv Plzeň, fond SM, fara Dolní Bělá, kniha 1. 30) Citace v pozn. 29, kniha 2. 31) Citace v pozn. 4, s. 45. 32) Srovnej dílo cit. v pozn. 1, s. 46 a v pozn. 25, s. 16-17. 33) Citace v pozn. 25, s. 17. 34) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I, Vl. sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 1, s. 19. 35) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku II, Vl. sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 2, s. 14. 36) Fák, J.: Výroba kyseliny sírové u Lipí, Vlastivědný sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska II/1992, č. 3, s. 3. 37) Citace v pozn. 19. 38) http://patricus.info/Rodokmeny/Lazansky.txt - č. 35. 39) Citace v pozn. 12, s. 308. 40) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Líté. 41) Citace v pozn. 25, s. 17, 18. 42) Citace v pozn. 6. 43) Citace v pozn. 25, s. 17. 44) Sedláček, A.: Lažanský z Bukové. In: Ottův slovník naučný XV. Praha 1900, s. 750; citace v pozn. 38 - č. 31, 46. 45) Citace v pozn. 38 - č. 35. 46) Citace v pozn. 38 - č. 34. 47) Citace v pozn. 1, s. 19. 27


48) Citace v pozn. 25, s. 18. 49) Citace v pozn. 25, s. 22, 19. 50) První citace v pozn. 4. 51) Státní oblastní archiv Plzeň, fond SM, fara Manětín, kniha 20, s. Lipí 24, 26; kniha 17, s. Lipí 17. 52) Citace v pozn. 51, kniha 20, s. Lipí 24, 26; kniha 17, s. Lipí 17. 53) Citace v pozn. 36. 54) Citace v pozn. 25, s. 20, 19. 55) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Lipí, katastr Radějov. 56) Citace v pozn. 25, s. 20. 57) Citace v pozn. 51, kniha 20, s. Lipí 39, 40 a n.; kniha 17, s. Lipí 22 a n. 58) Citace v pozn. 25, s. 21. 59) Citace v pozn. 25, s. 21. 60) Citace v pozn. 36, s. 3-4. Připojen plánek reliktů Janovy huti. 61) Citace v pozn. 25, s. 21. 62) Citace v pozn. 1, s. 44. 63) http://www.mapy.cz. 64) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 120. 65) Citace v pozn. 23, s. 15-16. 66) Citace v pozn. 23, s. 17; Šlk.: Valchování. In: Ottův slovník naučný XXVI. Praha 1907, s. 364. 67) Klempera, J.: Vodní mlýny v Čechách IV. Praha 2001, s. 110-111, 116-117. 68) Citace v pozn. 51, kniha 20, s. Lipí 34, 36, 38; kniha 17, s. 20, 21. 69) Citace v pozn. 23, s. 19. 70) Citace v pozn. 12, s. 308. 71) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Lipí. 72) Citace v pozn. 67, s. 108-110. 73) Citace v pozn. 17. 74) Autopsie. 75) Citace v pozn. 17. 76) Citace v pozn. 19. 77) Srovnej http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolomazn%C3%A1_pec - 25.12.2013. 78) http://encyklopedie.vseved.cz/smola%C5%99en%C3%AD - 25.12.2013. 79) http://cs.wikipedia.org/wiki/Prysky%C5%99ice - 25.12.2013. 80) Autopsie. 81) Citace v pozn. 51. 82) http://www.n-vcelari.sk/sal/VCELY14.html - 25.12.2013. 83) Citace v pozn. 51, kniha 3, 21.11.1638. 84) http://www.drevenesindele.cz/index.html - 25.12.2013. 85) Woitsch, J.: Lesní řemesla v raném novověku: koncept, Český lid 97/2010, č. 4, s. 343, 344, 346. 86) http://cs.wikipedia.org/wiki/Lesnictv%C3%AD - 25.12.2013.

28


OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Západní Čechy v husitských válkách (recenze knihy) ....................................... 4 /Radovan Lovčí Dějiny českých cisterciáků (recenze knihy) ........................................................ 6 /Radovan Lovčí Václav Karel, grafik a ilustrátor z Dobříče .......................................................... 9 /Jana Dienstpierová Židé na Kralovicku .................................................................................................. 10 /Irena Bukačová Z historie manětínských lesů IV (dokončení) ................................................... 17 /Petr Rožmberský

ADRESA REDAKCE Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393 e-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz www.facebook.com/marianskatynice

Ilustrace na obálce: Vejprnice, pomník padlým v 1. světové válce (foto Václav Podestát).

Publikace k prodeji

PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

ARCHITEKTURA JANA BLAŽEJE SANTINIHO - AICHLA NA SEVERNÍM PLZEŇSKU Text: Irena Bukačová Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování deseti architektonických památek. ISBN: 978-80-86720-61-6 Cena 299 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXIV

Recommend Documents