ročník XXIV

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 3 / 2014 / ročník XXIV

STÁLÁ EXPOZICE

VÝSTAVY

Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) OD SARAJEVA K ČESKOSLOVENSKU - První světová válka 10. 9. - 2. 11. 2014 KULTURNÍ AKCE / KONCERTY OŽIVLÁ PROHLÍDKA V MUZEU „Jak se žilo za první světové války" sobota 18. 10. 2014 od 14 do 17 hodin KŘEST NOVÉ KNIHY Jiřího Franka / Pirátské bratrstvo sobota 8. 11. 2014 od 14 hodin EUROPAMUSICALE - MUSICA SACRA - Sedm posledních slov našeho Spasitele na kříži od J. Haydna neděle 9. 11. 2014 od 17 hodin SOJKOVO KVARTETO a Štěpán Kos / klavír středa 19. 11. 2014 od 19 hodin ADVENT V MUZEU adventní trh, Mikulášská nadílka vánoční tradice v pohádkách sobota 6. 12. 2014 od 13 hodin VÁNOČNÍ PĚVECKÝ RECITÁL / Tomáš SUP středa 10. 12. 2014 od 19 hodin

VÁŽENÍ ČTENÁŘI podzimní číslo Vlastivědného sborníku, které právě čtete, Vám přináší zprávy o dění v muzeu, o nové knize Jana Pelanta, týkající se heraldiky, ale i několik studií k historii regionu severního Plzeňska. Závěr letních měsíců v Mariánské Týnici provázelo několik společenských a kulturních programů. V refektáři byla k vidění výstava obrazů a keramických plastik Jana Eckerta, v kostele Zvěstování P. Marie se v rámci projektu Plzeň 2015 / Šest týdnů baroka konal uprostřed měsíce srpna koncert hudebního uskupení Barocco sempre giovane (baroko pro mladé), které uvedlo díla P. A. Locatelliho, A. Vivaldiho, F. O. Manfrediniho, A. Corelliho a F. Geminianiho. Potěšit se mohli i nejmladší návštěvníci, pro které ochotnický divadelní soubor Kornatice sehrál pohádku Princezna kopřivka. Dne 13. září se uskutečnila druhá repríza úspěšného programu „Noc v muzeu“, během níž divadelní ochotníci souboru Tyl z Čisté hráli pověsti z okolí. Pro novou koncertní sezónu, překlenující konec letošního a začá-

tek příštího roku, je tradičně připraveno Základní uměleckou školou v Kralovicích několik koncertů. Netradiční, podzimní oživlá prohlídka v muzeu na téma „Jak se žilo za první světové války“ signalizuje nejen blížící se závěr letošní muzejní sezony, ale i souvztažnost se současnou výstavou v muzeu, která připomíná sté výročí začátku první světové války. Výstavu doplňuje i katalog, který přináší řadu dosud nezveřejněných rukopisů a vzpomínek kronikářů i přímých účastníků bojů. Pro Ty z Vás, kteří máte rádi námořnické příběhy, je připraveno na 8. listopad kulturní odpoledne s Jiřím Frankem, který bude křtít svoji novou knihu, pojmenovanou Pirátské bratrstvo, společně s konferenciérem Jiřím Hlobilem a hudebníky Štěpánem Kosem a Kamilem Tichotou. O aktualitách se můžete také informovat na webových stránkách muzea, a jak jsme minule připomínali, nově i na: www.facebook.com /marianskatynice Přejeme Vám příjemný čas! Vaše redakce!

TÝDEN KNIHOVEN 2014 V MARIÁNSKÉ TÝNICI Ve dnech 6.–12. října 2014 proběhl již 18. ročník celostátní akce Týden knihoven, kterou vyhlašuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP). V letošním roce jsou představovány především knihovny muzeí a galerií. Naše muzeum během tohoto týdne představilo res2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

taurovanou knihu ITINERARIUM SACRAE SCRIPTURAE jako předmět měsíce a u příležitosti „Týdne knihoven“ bylo připraveno sedm besed pro školy s ukázkami knihovního fondu a jedna prohlídka knihovny a knih umístěných v expozici muzea.

UDÁLOSTI OBRAZEM

1) Koncert hudebního uskupení Barocco sempre giovane (baroko pro mladé) uvedlo v Mariánské Týnici 16. srpna 2014 díla P. A. Locatelliho, A. Vivaldiho, F. O. Manfrediniho, A. Corelliho a F. Geminianiho v programu Concerto grosso v rámci širší akce „Plzeň 2015 - Šest týdnů baroka“. 2) V podání ochotnického divadelního souboru Kornatice se 31. srpna 2014 hrála pro dětské obecenstvo pohádka „Princezna kopřivka“. 3, 4) Tradiční Mariánská pouť v kostele Zvěstování Panny Marie se konala v neděli 7. září 2014. 5), 6) Výstava „Od Sarajeva k Československu - První světová válka a její ohlas na severním Plzeňsku“ je k vidění v refektáři v Mariánské Týnici do 2. listopadu 2014. Výstavu provází kromě zajímavých artefaktů a sbírkových předmětů také autentické texty, vzpomínky přímých účastníků bojů. 3


VZPOMíNKA NA TOMÁŠE KUČERU Na sklonku června, 25. 6. 2014, předčasně zemřel Mgr. Tomáš Č. Kučera (*16. 4. 1973), publicista, univerzitní pedagog a biolog původem z našeho okresu. Aby se odlišil od svých jmenovců, užíval uprostřed svého jména písmeno Č. Ne však jako zkratku případného druhého jména, nýbrž se svým „Č“ jako patriot hlásil ke svému bydlišti a domovu – k České Bříze. Zaměřoval se na hydrobotaniku, ekologii, mykologii i další biologické obory, v nichž také publikoval. Pedagogicky po dlouhá léta působil na katedře biologie Pedagogické fakulty ZČU. Byl též spoluautorem několika učebnic a didaktických publikací nakladatelství Fraus a Scientia. Specializoval se nejenom na floru rodného Plzeňska (či Plzně-severu), případně ČR, nýbrž absolvoval i několik odborných expedic do exo-

tického zahraničí. Opakovaně navštívil např. země Latinské Ameriky. Vzpomínám na něho jako na spolehlivého a svědomitého autora se Tomáš Č. Kučera smyslem pro humor, který byl oblíben studenty své katedry i lidmi, s nimiž spolupracoval na různých projektech. Řízením osudu mu však nebylo přáno pokračovat ve svém úsilí dál a čára jeho života byla i k bolesti jeho nejbližších přetržena v relativně mladém věku pouhých čtyřiceti jedna let. /RL/

NOVÁ KNIHA HERALDIKA JANA PELANTA n Radovan Lovčí Na českém knižním trhu se loni v předvánočním čase objevila objemná kniha o 622 stranách z pera Jana Pelanta (*1937), která nese název „Erby české, moravské a slezské šlechty. Vývoj erbů a stručné dějiny 610 rodů.“ V Praze ji vydalo „Nakladatelství Lidové noviny“. Podle autora, který je známým, renomovaným českým heraldikem a emeritním archivářem Státního oblastního archivu v Plzni, se jedná především o dílo populární. V jeho rámci se čtenář seznámí s výběrem 610 rodů z našich zemí, jak již ostat4


ně zaznělo výše, přičemž každý rod je reprezentován svým rodovým erbem, zpravidla jeho nejstarší vývojovou fází. Vedle ilustrací erbů, jejichž autorem je plzeňský výtvarník Martin Šimek, je každý erb odborně popsán a stejně tak i dějiny příslušného šlechtického rodu: některé stručněji, jiné podrobněji, dle významu, který je danému rodu v dějinách našich zemí obvykle přikládán. Čtenář se v publikaci může obeznámit také s řadou šlechtických rodů, které tu více, tu pouze okrajově zasahovaly i do dějin severního Plzeňska.

Titul nové publikace Jana Pelanta. Zatímco některé rody zanechaly vý- J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. raznější stopy a stále zůstávají sou- Knihu rovněž vydalo Nakladatelství částí kolektivní paměti, jiné zde pou- Lidové noviny a případní zájemci v ní ze po určitý čas držely dílčí majetky naleznou dílčí zmínky věnované a dnes nejsou na veřejnosti příliš našemu okresu, kde měli páni ze známé. Z obou skupin uveďme v kni- Svojšína také některé své majetky. ze zmiňované Benedy z Nečtin, CalNa druhé straně je třeba poty z Kamenné Hory, Gryspeky dotknout, že žádná obsáhlá kompiz Gryspachu, pány z Gutštejna, lační práce jednoho historika nemůHrobčické z Hrobčic, Kočovské že postihnout všechny informace do z Kočova, Lažanské z Bukové, Mark- posledního detailu. Například skuvarty z Hrádku, Metternichy-Winne- tečnost, že o určitém rodu mizejí burgy, Pluhy z Rabštejna i pány zprávy či je odsunut ze zřetele vysoz Rabštejna, Roupovské z Roupova, ké politiky, ještě neznamená, že rod Stehlíky z Čenkova, Strojetické ze jako takový končí. Mít ovšem podrobStrojetic, Šanovce ze Šanova, Širn- né údaje o každém z nich by znametyngáry ze Širntynku, Vidršpergáry nalo zapojit do práce obrovské množz Vidršperku, pány z Vrtby, Zádub- ství jednotlivých badatelů, kteří by ské ze Šontálu či Zmrzlíky ze Svojší- dlouze prováděli mravenčí genealona. Těm ostatně věnoval samostat- gickou práci. Např. v knize zmínění nou monografii v loňském roce Sixtové z Ottersdorfu po konfiskadocent Tomáš Velímský z Univerzity cích v době pobělohorské určitě 5


zcela neodcházejí ze scény (viz stranu 411) a rod pokračuje dál. Jeden z jejich potomků je ostatně mým vyženěným strýcem. Jeho děd Bedřich byl dokonce blízkým spolupracovníkem T. G. Masaryka a stejně jako jeho předci odpůrcem Habsburků i jejich politiky. Tito Sixtové však přestali užívat predikát z Ottersdorfu. Ing. arch. Otakar Sixt (píšící se i s predikátem) byl zase dlouholetým podporovatelem sousedního okresního muzea v Rakovníce. Sixtové byli ostatně s Rakovnickem úzce spojeni a dokonce část dnešního okresu Plzeň–sever patřila v letech 1751–1848 k Rakovnickému kraji (hranici mezi Plzeňskem a Rakovnickem tvořila mimo jiné řeka Střela). Okresní Muzeum TGM v Rakovníce pak pro zajímavost od roku 2013 vede Mgr. Magdalena Elznicová Mikesková, sňatkem spřízněná se zchudlým rodem Elsniců, který také nemizí ze scény v předchozích staletích (viz stranu 119 Pelantovy práce), nýbrž trvá i nadále. To jsou však jen zajímavosti na okraj.

Součástí knihy dr. Pelanta je dále obsáhlý úvod, v němž je čtenář obeznamován s mnoha důležitými pojmy vážícími se ke šlechtě, jejím dějinám i k erbům či heraldickým pravidlům. Knihu jako celek pečlivě zredigoval PhDr. Jan Petr Urban, redaktor, historik, spisovatel a sám odborník na dějiny tuzemské aristokracie. Ten podle vyjádření autora dokonce místy doplnil některé údaje o českých šlechtických rodech ve středověku. K autorovi knihy se sluší ještě poznamenat, že se během své odborné dráhy po desítky let intenzivně a do hloubky zabýval heraldickou problematikou a svoji stopu zanechal i na severním Plzeňsku. V roce 1978 mimo jiné upravil návrh plaského znaku, který vytvořil tehdejší předseda MěNV Josef Palma, a byl také nápomocen při zrodu erbu města Třemošná, jejž navrhl starosta Jaromír Zeithaml a výtvarně zpracoval známý plzeňský grafik a ilustrátor Vladimír Havlic.

O HISTORII EVANGELICKÉHO SBORU V KRALOVICÍCH Sepsáním titulu „Věž pevná ...“ jsem chtěl čtenářům umožnit vhled do historie evangelického sboru v Kralovicích. Čerpal jsem z kronik a dalších zdrojů. Každá kapitola je psána stylem a rétorikou své doby. Nešlo o to napsat odbornou publikaci, ale o zprostředkování svědectví minulých časů ...“ říká v předmluvě Pavel Tersch, autor nové publikace, která byla právě v těchto dnech vydána. /re 6


PŘED STO LETY VYPUKLA PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA n Jiří Fák Před sto lety vypukla první světová válka. Tato informace číhá na příznivce historie, a nejen na ně, od léta letošního roku téměř na každém kroku. Výstavy, přednášky, rekonstrukce bitev nebo nové publikace doprovází stoleté výročí vzniku děsivého válečného konfliktu, který se bezprostředně dotkl snad všech obyvatel tehdejšího Rakouska - Uherska. Muži odešli umírat na frontu a válka velmi rychle zasáhla i do života v zázemí, které postupně začínalo trpět hladem. Vedle „velkých válečných dějin“, které měnily vývoj státních útvarů, přinesly změny na trůnech a nakonec změnily mapu Evropy se odehrávaly každodenní strasti vojáků i civilistů. Jejich osudy jsou zaznamenány v místních kronikách, válečných denících i jiných dokumentech. Zalistujme v nich a připomeňme si na stránkách Vlastivědného sborníku události, které před sto lety zasáhly do života našich předků na válečných frontách i doma na severním Plzeňsku. Sarajevský atentát, který byl impulsem pro vyhlášení války popisuje zajímavě kronika Plané nade Mží: „Dne 28. června 1914 prolétla celým světem hrůzná zvěst ze Sarajeva: Zločinnou rukou vražedného výrostka zničen byl v Sarajevu život následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda i jeho choti vévodkyně Žofie z Hohenbergu. U vykonání svého vojenského úřadu přibyl arcivévoda 7

se svou chotí do Bosny k velkým manévrům. Když pak 28. června t. r. oba vznešení manželé jeli automobilem k uvítání do radnice, vržena byla na jich automobil od typografa Gabrinoviče z Trebinic puma, které však šťastně unikli. Po slavnostním přijetí v radnici na zpáteční cestě zastřelil studující Prinčip na nároží v ulici číhající v bezprostřední blízkosti jak arcivévodu, tak i jeho choť. Vypálil dva výstřely z bambitky browningové. První kule zasáhla vévodkyni na levém boku a vnikla do života. Druhá kule vnikla arcivévodovi do krku a prorazila tepnu. Smrt u obou v krátké době následovala. Zpráva o tragickém skonu vznešených těchto osob bolestně dotkla se zvláště národů slovanských v Rakousku, neboť k ni upíraly se zraky všech věrných poddaných doufajících, že silné vůli jejich se podaří zavésti dávno již kýžený pořádek v říši a obhájiti ji proti nebezpečím. Do Plané přišla zpráva o tragédii sarajevské kolem 5. hodiny odpolední téhož dne totiž 28. června. Hned po atentátu zmocnilo se obyvatelstva naší říše rozechvění proti útočníkům, ale zároveň i neblahé tušení nejbližší budoucnosti.“ Po necelém měsíci diplomatických nót a zákulisních jednání a schůzek vyhlásilo 26. července 1914 Rakousko - Uhersko mobilizaci a o dva dny později vypovědělo válku Srbsku. Do ní se jako spojenec Rakouska - Uherska zapojilo Německo a proti nim


Mobilizace v Kožlanech. během srpna vedle Srbska stálo Rusko, Francie, Velká Británie, Černá Hora a Japonsko. Mobilizace se dotkla mnoha set mužů ze severního Plzeňska, kteří většinou odcházeli k 88. regimentu do Berouna (z Kralovicka a Manětínska), k 35. regimentu do Plzně (z jejího okolí) a k 73. regimentu do Chebu (ze severozápadní části dnešního okresu z Úterska). Farář ve Strážišti k průběhu mobilizace poznamenal: „Bylo na sv. Annu, po mši svaté mnozí oddávali se naději, že se vše zase přežene, jako se to vícekrát již stalo. I ve zdejším hostinci očekávali někteří osadníci budoucích věcí. Když slyšeli, že můj bratr jel na kole do Mladotic pro noviny. Vrátil se po poledni a oznamoval již ve dveřích: „Válka vypovězena“. Zpráva ta se bleskurychle šířila, zdejší mladíci před po8

žehnáním stáli před kostelem a ti co byli vojáky s neklidem o tom rokovali. Když jsme šli s požehnáním, na vratech u starosty v č. 1. visela žlutá vyhláška, prohlášení částečné mobilizace, osmý a devátý sbor, k němuž i naši patřili. Všude rozčilení, loučení a pláč. Ze Strážiště druhý den ráno ubírali se ke vlaku Vojtěch Šmídl, Václav Koča a čeledín od Bulínů. Výjevy na nádraží nedají se popsati. Když příbuzní doprovázeli své drahé do války. I ta příroda se zdála zasmušilou, těžké mraky proháněly se krajinou a všude jen slzy a nářek.“ Svůj odchod z domova líčí i Josef Zetek ze Chříče: „Vyšel jsem s kamarády kolem 11. hodiny dopoledne z naší dědiny. Déšť nás doprovázel, jakoby snad štěstí nám padalo a zanedlouho slunce probralo se mezi mraky a nastal krásný den. Došli


jsme na nádraží, kde již mnoho známých z okolí též nastupovalo cestu jako já. Vyjeli jsme z Kožlan do Plzně a odtud k Berounu, zde mne opustili moji kamarádi, kteří patří k 88. pěšímu pluku. Já však ujíždím přes Prahu, kde na nádraží jsme přespal zbytek noci, do Benešova ke svému 102. pěšímu pluku.“ Již na počátku války se vytvořily tři fronty, ale vojáci Rakouska - Uherska bojovali jen na frontě východní proti Rusku a frontě jižní (srbské, středomořské) proti Srbsku. Válečným plánem Rakouska - Uherska bylo rychlé obsazení Srbska a porážka Srbů a následné přesunutí vojenských sil na ruskou frontu. Jenže boje na srbské frontě se výrazně protáhly. Během srpna a září podnikla rakousko- uherská armáda dvě ofenzívy (12.–21. srpna a 7.–17. září - bitva na Drině), které ale Srbové odrazily nebo zastavily. Bojů se zúčastnil i Josef Zetek, který k nim poznamenal: „Dne 9. září srazili jsme se s nepřítelem, který střežil pohoří Jagodinu a Černý vrch. Počala střelba a celu noc trvaly přestřelky. Ráno 10. září počal krutý boj mezi námi. Pušky a strojní pušky ozývaly se jako o závod. Dělostřelectvo doprovázelo vše jako děsné hřmění. Od 6. hod. ranní vypálilo srbské dělostřelectvo právě v místa, kde naše setnina byla v úžině, kudy se dopravovalo střelivo pro všechno vojsko... V tomto hrozném rachotu a dešti kulí myslím, že je již konec světa. Přestal jsme mysliti a jen zděšeně hleděl jsem na mrtvé a kolem sebe se válející těla těžce zraněných a kolem belhající se raněné. Krev se řinula ze všech stran na 9

cestu k údolí.... Strava naše byla opět švestky ze stromů..... Třetí den 13. září dorazili jsme k večeru k naší setnině, kde jsme se po tolika dní hladu najedli. Noc byla špatná, protože celý den pršelo a bláta bylo po kolena rozšlapáno vojskem, koňstvem, dělostřelectvem. Dne 18. září zarazili jsme postup nepřítele na kopcích před Drinou na našem pravém křídle. Levé křídlo bylo zahnáno do Driny, kde nalezlo tisíce svoji předčasnou smrt. Děsné to bylo divadlo, jeden přes druhého chtěl dosáhnouti druhého břehu: polosvlečení, oblečení. s torbami, s puškami, s koni, vozy i dělostřelectvo, vše se hrnulo do proudy řeky, neboť mosty byly už rozbity. Děsný křik se rozléhá na všechny strany. Loučení tonoucích, raněných se svými nemilejšími v dálné domovině, poslední vzdechy jim posílali. Za nimi nepřítel jež pouštěl déšť kulek a šrapnelů mezi nešťastníky do řeky. Mnoho mrtvých pluje po řece.“ V srpnu a září před sto lety také začaly boje na hranicích Ruska a Rakouska - Uherska v tehdejší Haliči (dnes Polsko a Ukrajina), které se rozšířily na její území a nebyly pro Rakousko - Uhersko na podzim roku 1914 právě příznivé. 2. září 1914 vyklidila armáda hlavní město Haliče Lvov a Rusové po ústupu rakouskouherských vojsk oblehli pevnost Přemyšl. Dne 6. září 1914 odjel na ruskou frontu také Antonín Kožíšek z Kozojed. V jeho zápiscích čteme: „Dne 8. září ve 3 hodiny ráno přijeli jsme do Krakova. Cestou sem potkáváme vlaky s raněnými“. Lidé, kteří zůstali


doma zatím netušili co všechno je v následujících letech čeká, ale jednu zkušenost z dob různých krizí a válek měli, a tak jedním z prvních projevů války v zázemí byla tezaurace kovových peněz. K tomu učitel školy v Nekmíři: „Hned na počátku války rozneslo se mezi lidem, že peníze budou státem konfiskovány, a cena jejich značně poklesne. Lehkověrný lid houfně vklady ze spořitelen a záložen vybral, a proto c. k. úřady vydaly vyhlášku, aby lid nedopřával sluchu řečem takovým. Lid částečně

poslechl, přece domníval se, že papírové peníze budou znehodnoceny a schovával kovové peníze, takže těchto byl velký nedostatek. Chtěl-li někdo proměnit větší papírový peníz, nemohl na něj dostat zpět. Mnohý obchodník propustil z krámu kupujícího, než by mu zpět drobných peněz dodal. Z té příčiny dány do oběhu papírové dvoukoruny [1914].“ Nastával podzim roku 1914 a nikdo netušil jak dlouho bude válka trvat.

HOLOVOUSY - LIDÉ A DOMY n Luděk Hauner První zmínky o obci Holovousy se datují do roku 1293. V roce 1447 je zde doloženo 15 obydlí. V době třicetileté války, v březnu 1640, Holovousy i okolní vesnice přepadlo vojsko plukovníka Zahrádeckého a ves byla vypálena, lidé uprchli nebo zemřeli. V roce 1651 byly opět obydleny čtyři domy (P. Houdek, V. Kašpar, V. Hurt, B. Pasák), čtyři zůstaly pusté a osm bylo vypálených. V obci žilo 17 obyvatel. V roce 1713 je už doloženo 88 obyvatel. Nejvíce jich v obci žilo patrně při prvním sčítání v roce 1869. Udává se počet 217, ale i 241 v 35 domech. Pak již počty obyvatel neustále klesají. V roce 1930 je to 161 obyvatel, 1950 je počet 107 v 36 domech (469 ha půdy) a na přelomu tisíciletí v roce 2000 jen 72 obyvatel. Číslování domů bylo zavedeno v roce 1734, přečíslování pak proběhlo v roce 1771. Číslo popisné 1 (dnes 10

Holovousy. Kaplička a pomník obětem 1. světové války. Hříbal) bylo změněno na č. p. 12, č. p. 2 (dnes Krofta) na č. p.13 atd. Nově


se č. p. 1 přesunulo na druhou stranu obce (dnes Ryvola) a od něj doprava se odvíjela další čísla. Z toho je jich dnes už osm zaniklých, protože stavení byla zbourána. Až do roku 1848 spravoval obec vrchnostenský úřad, ves patřila pod panství Chříč. Od 1. 7. 1850 byly obce samosprávné, ale Holovousy ještě spadaly pod Hlince. Od roku 1889 byla samospráva s voleným starostou i v Holovousích. Po skončení druhé světové války v roce 1945 vznikly Národní výbory. I zde fungoval až do sloučení obcí v roce 1960, kdy správa obce byla přenesena pod sousedící MNV Chříč. Od roku 1990 jsou Holovousy opět samostatné. Naši předkové zažívali kromě radostných událostí při narození dětí, svatbách nebo po vydařených

sklizních i události kruté, někdy i likvidující. Pohledem naší poklidné doby zkušenosti naprosto nepřenosné. Války, požáry a nemoci likvidovaly někdy celé rodiny. Jako příklad následně uvádím dvě události, které se staly v Holovousích během jednoho a čtvrt roku. Dne 26. 1. 1849 vznikl v domě č.p. 24 u Hurtů (nyní Řenč) požár, údajně při uzení masa. Domy byly v té době dřevěné, střechy doškové a foukal-li zrovna vítr, požár se velmi rychle šířil. V domě zahynuli: Matouš Hurt (74 let), Josef Hurt (35 let), Ludmila Hurtová (30 let), Anna Hurtová (4 roky) a ještě po půl roce, 30. března 1850 zemřel, patrně na následky požáru, také Martin Hurt. Shořely domy: č. p. 5, 6, 7, 8, 9, 10, 24, 25, 27 a stodola u č. p. 4. V č. p. 13 (nyní Krofta) bydlel rychtář Václav

Holovousy, náves v roce 1932. (foto SoA Plasy) 11


Pazák s rodinou. V roce 1850 rodinu postihla epidemie nemocí, která pro ně znamenala smrt. 26. 4. v daném roce zemřel Václav Pazák na choleru v 62 letech, 27. 4. zemřela Josefa Pazáková na stejnou nemoc ve věku 56 let, 28. 4. zemřel František Pazák také na choleru ve 28 letech, 5. 5. zemřela Františka Pazáková ve věku 23 let na tyfus. Dcera Marie se krátce (1845) před touto pohromou vdala za Václava Kroftu a tím pádem byla

nákaze ušetřena. Další Pazákův syn Josef zemřel v roce 1852 ve věku 22 let na padoucnici. Rod Pazáků v Holovousích vymizel. Při prohlídce Holovous najdeme zbytky původní, roubené zástavby, jen na severozápadní straně obce. Jde o domy, které byly ušetřeny následkům požáru v roce 1849. Po tomto datu lidé budovali v obci převážně zděná stavení.

Prameny: Kočka, V.: Dějiny politického okresu kralovického, 1930 Kronika obce Holovousy Soa Plasy Vzpomínky pamětníků

TOUŠKOVSKÉ CELNICTVÍ V 17. STOLETÍ n Václav Chmelíř Některé dosud dochované prameny z provenience městské správy Města Touškova z období raného novověku ukazují na praxi vybírání mýta z mostů, vybudovaných na řece Mži v jeho blízkosti. Jeden most překonával řeku a druhý její rameno. Jejich význam tkvěl v tom, že po nich vedla cesta, která spojovala dvě důležité komunikace údolím této řeky oddělené. Především to byla zemská silnice, procházející sousedními Kozolupy z Plzně dále přes Stříbro, Planou a Cheb do Horní Falce. Dále to byla důležitá cesta, ležící severně od městečka, nade vsí Čemíny. Ta vycházela z Plzně, pokračovala přes Chotíkov, Popovice, Toužim, směrem na Karlovy Vary a dále kolem Lokte. Blíže Plzni sice existovaly i další mosty, ale 12

ty snad svým charakterem příliš neodpovídaly dálkové dopravě zboží nebo přes ně vedly cesty, které nebyly zcela použitelné pro formanské vozy. Proti proudu Mže další vhodný most stál až v královském městě Stříbře.1) Nevíme přesně, kdy byly ony touškovské mosty vybudovány. Existovaly však již roku 1570. Tehdy vrchnost městečka, Kryštof Markvart z Hrádku na Bělé, přenechala zdejší obci vybírání mýta ze dvou těchto staveb. Výnosy měly dle privilegia sloužit k jejich údržbě a opravám2), ale přinesly zejména posílení příjmů touškovské obce. K posouzení jejich váhy v městských financích máme zdroje až o něco mladší, a to dvě na sebe navazují knihy purkmistrovských


Celnice a závora před mostem na konci 17. století (ilustrace k dílu Wolfa Helmhardta z Hohbergu, Georgica Curiosa, Nürnberg 1682). počtů, spadající do let 1614 až 1733.3) V sousedství mýtného tak mezi příjmy najdeme peníze z městských nájmů, městských várek, židovských pohřbů atd. Struktura těchto příjmů se časem v zápisech obou knih měnila. Mýto však mezi nimi zůstalo stabilní položkou po celé 17. století. Tomuto časovému úseku bude věnována pozornost v tomto článku. Z onoho století také pochází jediný dochovaný touškovský radní manuál, vedený v letech 1666 až 1671, který však přináší jen drobnosti pro naši problematiku.4) Všechny tři městské knihy používají termín clo, ačkoliv se de facto jednalo o mýto, tedy o poplatek za využívání komunikace. Prameny tohoto 13

období však rozlišování mezi těmito dvěma významy ještě neznají.5) V touškovském případě to byly dva mosty ze kterých se vybírala taxa, jejíž znění neznáme. Je však možné se podívat na příklady jiných míst s tím, že existovaly velké rozdíly mezi praxí jednotlivých měst a městeček způsobené rozdílnými privilegiemi.6) Za poměrně blízký příklad lze považoval například město Švihov, na jehož mostě se platilo od formanů a z dobytka, který se vedl skrze město na trh.7) Je téměř jisté, že dobytek byl zpoplatněn také v Touškově, což také alespoň potvrzují prameny pro léta 1656 až 1659 a 1663. Jen v těchto letech v účtech najdeme vybrané částky od honáků


a kupců vepřů, ovcí a volů, vybrané v období od srpna do listopadu. Podobně tomu bylo i u „chmelařů“.8) Transporty těchto komodit se jistě odehrávaly i v dalších letech, ale separátně se objevují v účtech právě jen tehdy. Ale ani tyto údaje samozřejmě nemohou nic říci o veškeré touškovské taxe. Jak ukazují příklady z jiných míst, o výši mýta se mohl tehdejší forman či honák dozvědět z vyvěšené tabule. O její existenci máme z touškovského prostředí kupodivu pár pozdějších zpráv, ač můžeme předpokládat, že tento přehled býval v Touškově vyvěšován již od počátku. Jediný pramen o jeho zhotovení pochází z roku 1685, kdy bylo malíři a truhláři zaplaceno 44 krejcarů.9) Další událost spojená s tabulí se stala měsíc po zvolení nového celného Zottha roku 1688, kdy účty hovoří o "přibití celný tabulky u p. Jana Zottha", což ukazuje na nějaké neidentifikovatelné změny.10) Poté ale o ní již neslyšíme. Existovala ještě jiná forma platby mýtného, na kterou narážíme v účtech na dvou místech. Tyto zprávy přinášejí doklady o tom, že mnohé vesnice se nejspíše s touškovskými měšťany dohodly na jeho placení ve formě jakéhosi paušálu. Ten zřejmě alespoň někdy vybírali přímo ve vsích zvláště vyslaní výběrčí. Týkalo se to jistě nedaleké Bdeněvsi a několika dalších nejmenovaných míst.11) Podobné ujednání existovalo asi i s majiteli statků v okolí, kteří mosty beze sporu také využívali, a dokonce poskytovali na jejich opravu dříví, dopravované na jejich náklady. Na základě této pomoci 14

vrchnost městečka, kladrubský opat, rozhodla o poskytnutí slevy těmto šlechticům, jak je známo z její existence z roku 1668, udělené však již předchozím klášterním představeným.12) V purkmistrovských účtech většinou nenacházíme mýto odváděné jako jednotnou položku. Zmíněny už byly příjmy od různých kategorií dopravců: od honáků a kupců. Ale mezi lety 1629 až 1671 zdroje uvádějí, že vedle mýta z mostů bylo pravidelně v Touškově vybíráno také „horní clo“.13) Jeho povahu nám zastírá nedostatek pramenů. Jistě se vše pohybovalo v rámci vykonávání privilegia z roku 1570. To platilo stejně i pro některé výběry od soukromníků, kolem jejichž domu vedla cesta, což byla mýta popisovaná jako „od formanův, kteří tak mimo dům jeho jedou“ nebo „od domečku jeho co z týž cesty vybral“.14) Město se dalo projet více směry. Právě zřejmě pro zamezení ztrát bylo na severním konci města snad vybíráno „horní clo“. Při jeho zavádění vyrobil roku 1629 pro město zámečník cejchy,15) což zřejmě byly kovové známky, které se na důkaz zaplacení odevzdávaly v celnici v dolní části města. Bohužel nemáme potřebné prameny, abychom celou situaci poznali přesněji a s větší určitostí. Stejně jako začátky tohoto mýta neznáme případnou reorganizaci roku 1671, která měla za následek, že se v účtech pojem „horní clo“ již neobjevuje. V purkmistrovských účtech se mýto vyskytuje vlastně neustále, ale o těch, kteří jej vybírali existují přímé zmínky jen ve velmi malém množ-


ství. Například v 60. letech 17. století ho mnohokrát odevzdával Mikuláš Miller bez toho, aby ho účty nazvaly jeho výběrčím, jímž pravděpodobně byl.16) V první půlce 17. století nalezneme výslovnou zmínku o takovém úředníku, celném, jen dvakrát.17) Jeho volbu zaznamenáme pouze při jedné z obnov městské rady v 80. letech 17. století, kdy se jím stal jeden z konšelů. Jeho funkční období se však nekrylo s dobou úřadování dosazených radních, neboť tehdy zvolený celný zůstal ve své funkci i po další renovaci rady.18) O jeho případných pomocnících materiály mlčí. Účty připomínají jen spropitné pro osoby vyslané do okolních vesnic, kteří v nich vybírali zmíněný paušál.19) Sídlem výběrčího mýta byla jistě celnice, nepochybně postavená dříve než vznikla první kniha účtů, z níž jinak můžeme poznat, že tato šindelem krytá stavba byla hrázděná či roubená: na opravách se totiž podílel lepenář,20) řemeslník, který pokryl stěny stavby vrstvou hlíny smíšenou s plevami - lepenicí nebo mazanicí. Před polovinou století se však použily na opravu střechy celnice také došky.21) Komfort celného i v chladném počasí zajišťovala kachlová kamna.22) Ovšem o poloze celnice samotné nic dosud nevíme. Ležela nejpravděpodobněji na jižním okraji městečka hned vedle mostu. Zde mohli celného podřízení obsluhovat zařízení, která regulovala přístup na most. Prameny totiž připomínají na zde stojícím malém mostě „šranky“ či „svlak“.23) Zabezpečení těchto dřevěných závor bylo zvýšeno 15

kovovým visacím zámkem.24) Na mostě mohla být i dvojí taková překážka (zmínka o „dolejším šraňku“).25) Zcela jistě byly další šranky někde ve městě.26) Nejpravděpodobněji stávaly na cestě u místa, kde se vybíralo "hořejší clo" a na znamení jeho zaplacení se dával kovový cejch. Celného podřízení zde měli jistě nějaký dřevěný přístřešek, který jim zlepšoval podmínky služby. Nevíme přesně jak, ale i touškovské mýto bylo obcházeno. Odraz vymáhání takto ušlého zisku od formanů nalezneme i v jedné z účetních knih.27) Není tam ovšem vyčtena pokuta či jiný postih, jaký pachatelům hrozil. Je toho však více, co o touškovské celní praxi dosud neznáme, neboť jsme odkázáni jen na velmi stručné prameny, což jsou především dvě knihy purkmistrovských účtů a radní manuál, který navíc zahrnuje jen krátké období. Ale tyto zdroje konstatují, že privilegiem z roku 1570 získalo městečko poměrně výrazný zdroj hotových peněz. Lze to demonstrovat na příkladu období, které se z větší části kryje s rokem 1667 (přesně mezi 19. 1. 1667 až 18. 1. 1668), během něhož mýta tvořila téměř 35 procent jeho příjmů. S vybranými poplatky nahoru nezahýbaly zdejší jarmarky, kdy se z mostů vybralo jednou zhruba polovina průměru a jednou mírně pod průměrem.28) Samotná praxe vybírání mýta zůstává ve světle výše zmíněných dokumentů ne vždy jasná, a tak toho moc nevíme například o účtě připomínaném tzv. horním cle. Také jen tušíme, jak velký vliv na vybírání


mýta měla vrchnost městečka. Neznáme ani ve Městě Touškově vybíraný tarif. Přesto jsou zprávy dochované v purkmistrovských účtech hodnotným a v rámci západních Čech ojedinělým pramenem. Jejich infor-

mace o mýtě ve Městě Touškově může případně doplnit další výzkum, který se bude věnovat pozdějšímu období jeho existence. Bude jistě založený na jiném spektru archiválií.

Poznámky: 1) Např. Müllerova mapa Čech z roku 1720, dostupné z: < http://oldmaps.geolab.cz/>. 2) Jan WALTER, Město Touškov, Město Touškov 1993, s. 14. 3) Státní okresní archív Plasy (dále SOkA Plasy), fond Archív města Město Touškov, (dále AM Město Touškov), K67, kniha purkmistrovských počtů 1614-1655; AM Město Touškov, K68, kniha purkmistrovských počtů 1655-1731. 4) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K1, radní manuál 1665-1671. 5) KOLEKTIV, Celnictví v Československu. Minulost a přítomnost, Praha 1982, s. 7. 6) Např. Zikmund Winter, Kulturní obraz českých měst, II, Praha 1892, s. 465-466. 7) František TEPLÝ, Františka Zemana Kniha o Švihově a okolí, Přeštice 1927, s. 218. 8) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 29, 42, 47, 57–58, 64, 153. 9) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 482. 10) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 522. 11) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 303, 304. 12) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, fol. 31. 13) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 278; K68, s. 292. 14) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 243, 244. 15) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 278. 16) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 178 atd. 17) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 43, 243. 18) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 521, 552, 553. 19) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 303, 304. 20) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, 234, 241, 243, 244. 21) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 726. 22) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 278, 725. 23) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 233; K68, s. 84, 235. 24) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 45, 233. 25) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 724. 26) Např. SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K1, fol. 6. 27) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 296. 28) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K63, s. 214–230. 16


ŽIDOVSKÁ MINORITA NA PLZEŇSKU n

Irena Bukačová

V letošním roce byla otevřena v Plzni v tzv. staré synagoze expozice, která je věnována historii židovské minority. V rámci projektu „10 hvězd“ bylo z mezinárodního grantu opraveno celkem deset synagog a modliteben v České republice. V je-jich interiérech našly místo expozice věnované životu Židů v příslušných regionech. V rámci plzeňské instalace byla věnována pozornost i dějinám venkovského židovstva na Plzeňsku v 19. století. Vývoj venkovského židovského obyvatelstva na Plzeňsku, které bylo rozptýleno v 19. století v malých společenstvích v řadě vesnic a osad, byl donedávna badatelsky opomíjen, snad z důvodů, že druhá světová válka jeho historii navždy uzavřela. Zbyla jen řada pomístních jmen jako „Židovna“, „Židovská jáma“, které najdeme téměř ve všech katastrálních mapách. Venkovští Židé dodnes patří ke komickému komparsu masopustních průvodů, v nichž se vracejí každoročně jako podomní obchodníci s pytlem na zádech mezi figurami medvědů, šašků, vojáků a venkovské čeledi na návsi do západních Čech, kde bychom je nepochybně ještě před sto padesáti lety mohli vskutku potkat. Torza synagog, často vtělených do modernějších objektů, domy židovských obchodníků a zarůstající venkovské židovské hřbitovy jsou hmotnými stopami, které dokládají osudy i historický pohyb této významné minority. 17

Rozdělení na venkovské a městské Židy, které se objevuje od roku 1724, kdy začala platit restriktivní nařízení, zakazující migraci židovského obyvatelstva, bylo v podstatě neměnné. Ještě 18. století bylo dobou úředního antisemitismu, jehož cílem bylo regulování počtu židovského obyvatelstva v českých zemích, což znamenalo dlouhodobou sociální nejistotu této skupiny obyvatel. Když byl za císaře Karla VI. vydán roku 1726 translokační reskript, který určoval, kde smělo být ghetto, došlo ke koncentraci židovského obyvatelstva do určitých míst. Byl též stanoven povolený počet židovských rodin, k jehož dodržování sloužil familiantský zákon. Podle něho se směl ženit jen nejstarší syn, který se stal hlavou rodiny a mohl získat stálý inkolát, tj. právo žít v zemi a tak počet židovských rodin zůstával regulovaný. Tato situace byla určující pro postavení židovské minority ještě v první polovině 19. století. Reformy roku 1848 zahájily velký pohyb židovského obyvatelstva směrem z venkova do měst.1) Rovnoprávnost Židů s ostatním obyvatelstvem byla v českých zemích uznána teprve první rakouskou ústavou z roku 1848. O rok později bylo židovskému obyvatelstvu povoleno svobodné uzavírání sňatků a byla zaručena rovnoprávnost s křesťany. Od roku 1852 mohli Židé svobodně nabývat domovní majetek, roku 1859 vláda potvrdila právo Židů na vlastnictví půdy, a tak byly odstraněny poslední


Mosazný, židovský pečetní prsten z 19. století, nalezený u obce Loza. překážky hospodářského podnikání. Ústavou z roku 1867 byla nakonec prohlášena plná občanská a politická rovnoprávnost Židů v RakouskuUhersku (zákon č. 134 a č. 135 o právu spolčovacím). Na to ještě navázal říšský zákon č. 57 z roku 1890, který vymezil rozsah náboženských obcí a matričních obvodů. Konec restrikcí nastartovalo migraci židovské populace, která však vedla k ohrožení existence a k zániku malých židovských obcí, jichž ještě v roce 1872 existovalo v českých zemích celkem 327. Již ve 20. letech 20. století žilo téměř 70% osob izraelitského vyznání ve městech nad 10 000 obyvatel. Židé v nich patřili k vyšší a střední sociální vrstvě a koncentrovali se zvláště do měst s průmyslovým potenciálem (např. Plzeň a okolí). Tím došlo i k zvýraznění rozdílu mezi životem Židů, kteří zůstali na vesnicích, a těch, kteří se usadili ve vel18

kých městech. Daleko konzervativnější venkov měl vliv též na menší míru sekularizace života nejen u židovského obyvatelstva, a tak vedle sebe zůstávali ve venkovském prostředí katoličtí obyvatelé i Židé, vzájemně tolerující své odlišnosti. Proces, který v polovině 19. století vyvrcholil, znamenal především mohutnou vlnu emancipace minority, která po celý svůj historický vývoj byla marginalizována z různých důvodů své „jinakosti“. Ty spočívaly tradičně na náboženských a zvykoslovných projevech židovské menšiny, jimiž se její život odlišoval výrazně od ostatní společnosti. Emancipace a rychlý a dynamický společenský vzestup této podceňované a často i opovrhované skupiny obyvatel byly vnímány vesměs pozitivně. Tato menšina byla přirozeně sociálně stratifikovaná a zahrnovala jak židovskou chudinu, tak podomní obchodníky i podnikatele v různých oborech (např. sklářství, železářství). Během dvou až tří generací po zákonných úpravách minorita získala postavení mezi špičkami společnosti, která již nehleděla na náboženský či rasový charakter, nýbrž oceňovala bohatství a ekonomické schopnosti jedinců. Reakcí na zákonný rámec právního postavení židovské menšiny byl tedy dvojí pohyb židovského obyvatelstva. První vlna reagovala na uvolnění místa pobytu, kdy z přeplněných ghet odcházeli Židé na venkov, kde vznikaly zvláště koncem 18. a počátkem 19. století drobné náboženské a sídelní komunity, jejichž rozmach doprovázela výstavba synagog, modliteben a škol v rámci židovských


Plzeň, železářství Carl Klotz na náměstí. Foto ZČM Plzeň. obcí. V 80. letech 19. století sledujeme opačný postup - stěhování venkovských Židů do měst, vznik velkých židovských obcí v průmyslových centrech a rozkvět rezidenčních a průmyslových čtvrtí. Došlo též k přírůstku židovského obyvatelstva, který dosáhl vrcholu v roce 1890, kdy v Čechách žilo 94 529 Židů a na Moravě 45 324.2) Až na malé výjimky byli venkovští Židé obchodníky a drobnými podnikateli, kteří bydleli většinou v chudších částech obcí, kde bývalo pohromadě několik domů, které vytvářely enklávy na způsob městských ghett, často v mapách označených jako „Judenhäuser“. Tato separace židovských obydlí navazovala na tereziánská protižidovská opatření, která stanovila přísná pravidla ve vztahu ke katolíky obývané části obcí. Soužití s katolickou majoritou však bylo 19

vesměs, až na nepatrné a hrubě medializované incidenty, téměř nekonfliktní. Ve sčítacích operátech, které jsou k dispozici od roku 1857, je možné identifikovat židovskou menšinu pouze podle přiznání se k náboženství, které bylo bez jakéhokoli rasového podtextu (zpravidla označované jako „israelitické“ či „mojžíšské“).3) Tyto statistické údaje poměrně objektivně registrují život židovské minority jako rozvíjející se skupiny obyvatel. Členové židovských rodin se vyznačovali sociální dynamikou, mobilitou, touhou po vzdělání. Rodiny byly početné stejně jako u ostatního obyvatelstva, protože v této době byla porodnost všeobecně velmi vysoká. Všichni Židé byli gramotní, často dvojjazyční, i když volba obcovacího jazyka záležela pragmaticky na dominujícím jazyce v okolí.


Tak v převážně německém prostředí se hlásili židovští obyvatelé k němčině, v českých krajích preferovali jazyk české většiny. Typickou profesí venkovského židovského obyvatelstva byl obchod, zprvu nejčastěji podomní obchod, jehož představiteli byli tzv. hausírníci, cestující obchodníci, vetešníci, skupující různé suroviny (kůže, peří, starý textil) a nabízející v drobném pestrý sortiment různých komodit. Obchodování na venkově mělo charakter překupnictví a nejčastěji bylo předmětem obchodu obilí, dobytek, plátno, peří, kůže a suroviny určené k druhotnému zpracování. Židé obchodovali také s alkoholem a v menší míře s tabákem. Pokud vlastnili později Židé půdu, tak ji pronajímali a zcela výjimečně se sami věnovali zemědělství. Obchod se surovinami (kůže, dobytek) a zpracovatelská výroba byly téměř výhradně v rukou židovských podnikatelů. Mezi tradičními profesemi bychom našli především nájemce různých výrobních vrchnostenských provozů jako byly sklárny, tzv. flusárny (draslárny), lihovary, vinopalny, papírny. Tradičním „židovským“ odvětvím byla výroba lihu, alkoholu, likérů a jejich prodej a také obchod se železářskými komoditami. Řada obchodníků a později i továrníků se vypracovala

mezi monopolní velkopodnikatele. K nim patřil například Hermann Dietrich Lindheim, jeden z největších železářských magnátů, spojený s výstavbou železnic a zakladatel válcovny a železárny v Heřmanově Huti u Plzně. Tak jako řada židovských podnikatelů, např. Johann David Starck, který byl za své zásluhy o chemický průmysl (výroba kyselin z minerálních zdrojů na Kaznějovsku) nobilitován, dosáhl mimořádného společenského významu. Židé výhradně vykonávali tradiční profese spojené se svou vlastní židovskou kulturou. K nim patřili tzv. šocheti neboli židovští řezníci. Jejich úkolem bylo porážet zvířata (savce a drůbež) podle zásad košer, a proto každý šochet musel absolvovat speciální kurz, který byl zakončen náročnou zkouškou. Pro jednotlivé větší lokality jsou ve sčítacích operátech doloženi konkrétní řezníci. K této profesi patřilo i další tradiční časté židovské zaměstnání, a sice obchod s dobytkem. S náboženstvím souviselo také pečení macesů, tradičního nekvašeného pečiva. Větší venkovské komunity zaměstnávaly též židovské učitele, kteří se věnovali výchově školní mládeže z náboženského hlediska.

Literatura a prameny: 1) ČAPKOVÁ, Kateřina, Češi, Němci a Židé. Litomyšl 2005, s. 23–24. 2) FIEDLER, JIří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 24. 3) SOkA Plasy, fond Okresní úřad Kralovice, sčítací operáty 1869, 1880,1890, 1900, 1910. 20


Z HISTORIE MANĚTÍNSKÝCH LESŮ - III n

Petr Rožmberský

Myslivost Manětínské lesy byly průběžně užívány vrchností jako lovecký revír. Mimo vlků, medvědů, jelenů a jiných zvířat zde v minulosti hnízdil také tetřev hlušec.1) Zvěřina hrála v jídelníčku panstva důležitou roli. Písař ze Švamberka/Krasíkova psal roku 1513 majiteli manětínského panství Jindřichovi ze Švamberka žijícímu na Zvíkově, že posílá málo zvěře a že slyšel, že manětínský rychtář „s fortelem honí“. Dále píše o lovci Janovi a o plašení zvěře, která přebíhá do cizích lesů.2) Nelze však z toho odvodit, že lovec Jan měl na starosti manětínské lesy. Roku 1616 si dal Jan Vilém Hrobčický vložit do desek zemských panství Manětín, k němuž patřily lesy Olešná (počínajíc od Čertových hradů), Vítova hora, Skalka (proti Vítově hoře), Olešná (u jámy Mělnické), Veliký les se Strážiskem, Kamenný vrch, na Lužinách, u Jikavečného vrchu, Prašivec, Divínský důl, Kalova jáma, Klín, Bochov, Kněžská hora, Kozelka, Dubový hájek a jiné, již zřejmě mimo sledované území.3) Některé z jejich pojmenování jsou dodnes zanesena v mapách jako pomístní jména. V soupisu poddaných z roku 1651 není v pojednávaných vesnicích uveden žádný hajný nebo myslivec; jen v Manětíně je zaznamenán panský myslivec Jan N. (znamená to, že neměl příjmí). Ve Hvozdě žil čihař Jíra Mastek s manželkou.4) Živil se čižbou - tedy lovem 21

na pokračování drobných ptáků pomocí pastí, sítí, ok nebo lepu, podobně jako ptáčník.5) Ptáčník žil tehdy také v Manětíně,6) kde roku 1676 zemřel myslivec pana hraběte Lažanského Jan Heřmach.7) V manětínských lesích byla neznámo kdy založena obora a bažantnice. K roku 1684 je doložen myslivec Jan Pachman z Radějova (stal se otcem). Potom snad byla založena obora s myslivnou - matrika zaznamenala křest z obory roku 1687; otcem se stal Václav Kratochvíle. Roku 1700 byl kmotrem Ambrož Kasnar z obory a roku 1702 se v oboře narodil syn Honze Jiřího Hertela(?) a jeho manželky Alžběty. Je zřejmě totožný s myslivcem Hanušem Georgem, který splodil s manželkou Alžbětou dalšího potomka roku 1705 a s Janem Jiřím, myslivcem z bažantnice, jenž se stal otcem roku 1708 (matkou byla Alžběta). Roku 1708 je kmotrem myslivec Jiří z obory pod Hvozdem a v roce 1711 se v oboře narodil syn Václava Kozohorského. Ještě roku 1711 je kmotrem myslivec Jan Jiří Hertan(?). V roce 1713 se stal otcem myslivec z bažantnice Jiřík Šajna(?), roku 1716 kmotroval myslivec Jan Jiří Hartan(?) a roku 1722 při křtu z Radějova manětínský myslivec Martin "Karletz".8) V roce 1713 byla u dvora Libenova postavena myslivna.9) Později jsou poměrně často připomínány osoby z obory i z Bažantické (? - viz dále) fořtovny. Jan Jiří Hertel/Hertan/Hartan byl myslivcem z obory, z bažantnice či


z obory pod Hvozdem. Logicky je možné soudit, že obora s bažantnicí byla v místech dnešní osady jménem Bažantnice u Bažantnického rybníka, nedaleko na jihozápad pod Hvozdem (již na katastru Dražeň). Rybník "pod Hvozdem" byl jmenován jako součást manětínského panství již roku 1616.10) Bažantnice byla prý původně pouze dvorem s rybníkem.11) Nepříliš důvěryhodný zdroj uvádí, že u rybníka stál původně jen dvůr, zaznamenaný roku 1737.12) Tohoto roku, přesně 6. února 1737, byl na popravišti u Manětína sťat Vavřinec Vlček, pacholek ve dvoře Bažantnice u Hvozda, asi sedmadvacetiletý, pro smilstvo se zvířaty. Po stětí bylo jeho tělo spáleno. Jižně od objektu dvora vyrostla po roce 1918 nevelká osada.13) V manětínské matrice je o popravě latinský záznam: "Ex capite bestialitatis" Vavřinec Vlček, pacholek ze dvora "fasonensi", stár asi 27 let, sťat a spálen jest.14) Po polovině 18. století dokončený tereziánský katastr žádný vrchnostenský dvůr Bažantnici nezná.15) Zajímavé údaje poskytují historické mapy. I. vojenské mapování z let 1764–1768 ukazuje rybník pod Hvozdem obklopený lesem, na jehož okraji jsou dva nepojmenované nevelké objekty. Nedaleko od Lipí je zaznamenána hájovna (Hegerhaus). Žádná obora ani bažantnice na mapě není vyznačena.16) Až císařský otisk mapy stabilního katastru z roku 1839 osvětluje problematiku bažantnice a obory. Rybník pod Hvozdem je zde označen jako Fasanteich. Les okolo něj ze dvou třetin již zmizel. V blízkosti stojí zděný objekt (s menší dře22

Jelen sika v manětínských lesích. věnou stavbou) označený parohy a nápisem Fosana Forsthaus. Severovýchodně odtud se nalézá poplužní dvůr (s ovčínem) - Fassona Maierhof,17) vzdálený od lesovny kilometr vzdušnou čarou. Jde však o dvůr Osojno (Wosojna-Vosona-Fassona, ale i Fossana18)) a podobnost zkomolených německých jmen (Fosana/ Fasana z německého Fasanerie bažantnice, Fassona/Fossana - Osojno) způsobila omyl a žádný dvůr Bažantnice u rybníka pod Hvozdem (viz výše) nestál. Popravený Vlček byl tedy z osojenského dvora. Je však nutné říci, že Fosana Forsthaus z roku 1839 je možné přeložit dvěma způsoby - jako Bažantnická fořtovna nebo jako Osojenská fořtovna. Snad byla obora v Bažantnici zrušena (úbytek lesa) a zřízena obora nová. Východní část katastru Lipí zaujímá roku 1839 les označený na císařském otisku mapy stabilního katastru jako Thiergarten, tedy obora.19) S oborou souvisel roubený objekt vybavený parohy jihozápadně od Lipí, stojící však již na radějovském katastru a označený na mapě jako Lippner Häger Haus, tedy lipenská hájovna. Parohy je označen také


Staré hospodářské stavení dvora v Libenově v roce 1971. jeden z objektů dvora Libenova.20) O manětínských lesích vypovídá též s mapou téměř současná Topografie z roku 1838, která rozděluje lesy panství Manětín do pěti revírů, z nichž tři se nalézaly v inkriminované oblasti - Fasanen revier (122 jiter), Libenauer Revier (2506 jiter s fořtovnou a hájovnou v Libenově) a Lippner Revier (416 jiter).21) Jitro je něco přes půl hektaru - 0,575464 ha.22) III. vojenské mapování z roku 1879 zachytilo východně od Lipí skupinu domů, z nichž jeden je označen parohy a zkratkou J.H. (Jägerhaus - myslivna, dnes v Dolním Lipí), jihojihovýchodně od Lipí lipenskou hájovnu, myslivnou s parohy byl jeden objekt dvora Libenova, další v místech dnešní Bažantnice a také jeden z objektů dnešní samoty Kostelík u Spankova.23) V Libenově jsou v první polovině 19. století připomínáni lesní zaměstnanci, ale také Josef Frič, roku 1821 označený jako kameník.24) Když roku 1847 zemřel, jeho povolání znělo „kameník a vrchnostenský hajný“.25) 23

Mimo hajných je v letech 1811–1833 v Libenově připomínán revírník (fořt) Antonín Herbek, roku 1826 „Forstadjunkt“ Václav Thomas a v roce 1849 zde žil lesní inženýr Jan Baumgartl; byl zřejmě příbuzný Františka Baumgartla, vrchního fořta v Manětíně.26) Od konce 19. století se v manětínské oboře u Lipí začal chovat jelen sika pocházející z Japonska.27) Ve třicátých létech 20. století byla obora zrušena a populace japonských jelenů sika se dostala do volné přírody a je dnes v západních Čechách značně rozšířena.28) Pojednávané manětínské lesy jsou dnes rozděleny do několika honiteb Manětín (1264 ha), Lipí (726 ha), Radějov (715 ha), Hvozd (651 ha) a Spankov (1030 ha) a mohou sem zasahovat i území dalších honiteb.29) Honitby náleží honebním společenstvím majitelů příslušných pozemků, která honitby obvykle pronajímají.30) Potěšitelná zprávou je skutečnost, že se v manětínských lesích opět vyskytuje rys ostrovid.31)


Poznámky a odkazy: 1) http://www.turisturaj.cz/cil/PP12 - 10.11.2013. 2) Kalousek, J. (ed.): Archiv český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích XV. Praha 1896, s. 182-193. 3) Citace v pozn. 1, s. 16. 4) Zahradníková, M. (ed.): Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Plzeňsko - Klatovsko 1. Praha 2003, s. 300, 305. 5) http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ci%C5%BEba - 10.11.2013. 6) Citace v pozn. 28, s. 311. 7) Citace v pozn. 4, kniha 4, fol. 30. 8) Citace v pozn. 4, kniha 2, fol. 21, 38v, 123, 134, 149v, 160, 165, 176v, 181, 191, 210, 4.10.1722. 9) Citace v pozn. 1, s. 46, 55. 10) Citace v pozn. 1, s. 16. 11) Citace v pozn. 22, s. 29. 12) http://cs.wikipedia.org/wiki/Ba%C5%BEantnice_ (Dra%C5%BEe%C5%88)- 10.11.2013. 13) Krčmář, L. - Štemberová, O. - Kalaš, V.: Historie a zajímavosti v okolí Bažantnice. Dostupné na: http://hvezdarna.plzen.eu/pozorovani/ bazantnice/zajimavosti.html - 10.11.2013. 14) Citace v pozn. 4, kniha 5, 6.2.1737. 15) Citace v pozn. 17. 16) Citace v pozn. 13. 17) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Dražeň. 18) Citace v pozn. 12. 19) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Lipí. 20) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Radějov. 21) Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt VI. Pilsner Kreis. Prag 1838, s. 305, 308. 22) Bělohlávek, M.: Staré míry, váhy a peníze. Plzeň s. a., s. 11. 23) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 4050-2. 24) Citace v pozn. 4, kniha 20, s. Radějov 9. 25) Citace v pozn. 4, kniha 17, s. Radějov 16-17. 26) Citace v pozn. 4, kniha 17, s. Radějov 2, 15, 16, 32-33. 27) http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=495; http://myslivecek. mypage.cz/menu/jelen-sika. 28) Křivánek, J.: Jelen sika japonský - plíživé nebezpečí genofondu jelena evropského, Myslivost 8/2010, s. 10. 29) http://apps.hfbiz.cz/apps/mysliveckyportal/honitby/view/. 30) http://eagri.cz/public/web/file/181180/Honebni_spolecenstvo_ informace.pdf. 31) http://www.turisturaj.cz/cil/PP12 - 10.11.2013.

24


OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Týden knihoven 2014 v Mariánské Týnici ............................................................. 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Vzpomínka na Tomáše Kučeru................................................................................ 4 /Radovan Lovčí Nová kniha heraldika Jana Pelanta ....................................................................... 4 /Radovan Lovčí O historii evangelického sboru v Kralovicích ..................................................... 6 Před sto lety vypukla první světová válka ........................................................... 7 /Jiří Fák Holovousy - Lidé a domy ........................................................................................ 10 /Luděk Hauner Touškovské celnictví v 17. století .......................................................................... 12 /Václav Chmelíř Židovská minorita na Plzeňsku ............................................................................. 17 /Irena Bukačová Z historie Manětínských lesů III ......................................................................... 21 /Petr Rožmberský

ADRESA REDAKCE Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393 e-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz www.facebook.com/marianskatynice

Ilustrace na obálce: Obora, pomník padlým v 1. světové válce.

Publikace k prodeji

PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

MARIÁNSKÁ TÝNICE Text: Irena Bukačová a Jiří Fák Nově vydaný průvodce popisuje barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části přináší informace o nové expozici, které byla udělena cena Gloria musealis za rok 2011. Cena 30 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXIV

Recommend Documents