ročník XX

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 3 / 2010 / ročník XX

STÁLÁ EXPOZICE - Historie Mariánské Týnice a mariánský kult: - Nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera a obnova a rekonstrukce - Mariánské poutní místo, sochy, obrazy - Historický vývoj severního Plzeňska: - pravěké dějiny - archeologické nálezy - Národopisná expozice - lidové zvyky, včelařství, kaple s lidovým umění, interiér venkovského domu - komora a jizba, stodola a zemědělské nářadí - Slévárna litiny a výrobky plaské železárny z 19. století. Venkovská kovárna. - Život ve městě - obchod a řemeslnické dílny, domácnost, dobová hospoda (nově od října 2010) - Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kopule a interiér s freskovou výzdobou - Patnáct let obnovy Mariánské Týnice (součást vstupní expozice) (část expozice z důvodu rekonstrukce uzavřena) VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno)

SVATBY A KŘTINY v regionálních zvycích severního Plzeňska 8. 9.–31. 10. 2010 DALŠÍ KULTURNÍ AKCE, BOHOSLUŽBY 23. 10. 2010 od 14 hodin Podzimní oživlá prohlídka k ukončení muzejní sezóny 4. 12. 2010 od 14 hodin Mikulášský jarmark v muzeu zvyky a tradice 11. prosinec 2010 v 17 hodin QUO VADIS BASS a sestry Stupkovy /zpěv/ - pořádá Nadace MT 16. 12. 2010 v 16 hodin Adventní pobožnost 28. prosinec 2010 v 17 hodin Česká mše vánoční J. J. Ryby v podání souboru Václav Kruh přátel hudby při ZUŠ Kralovice (55. sezóna 2010–2011) 20. říjen 2010 v 19,30 hodin VERA kvartet (Lenka Rukavičková, flétna, Markéta Kapustová j.h.,flétna, Pavel Egermaier, klarinet, Dalibor Bárta, basklarinet, Artuš Rektorys j.h., klavír) 24. listopad 2010 v 19,30 hodin Mimořádný koncert ZUŠ 15. prosinec 2010 v 19,30 Folklorní soubor ÚSMĚV (umělecký vedoucí Zdeněk Bláha) ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410,373 397 393,E-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz

Vážení čtenáři Ve volné krajině i v městském prostředí míváme záchytné body, díky nimž volíme směr našeho pohybu i podvědomou orientaci. Bývají to často jistoty našeho ukotvení v místech, v kterých žijeme a pociujeme své vlastní bezpečí. Pro vlastní emoce bývají důležitá místní zátiší - osamělý strom, zvláštní uskupení věcí, s kterými jsme vyrostli nebo s nimiž nás poutá privátní citová zkušenost. Snad se pro mnohé stal podobným místem ukotvení i komplex Mariánské Týnice, který nyní v nastalém, chladném podzimu vystupuje po ránu z plíživé mlhy, září za vysoko postaveného slunka ve své kaskádě postavených stavebních bloků nebo se naopak pro noční řidiče stává pomyslným světelným majákem, potvrzujícím správné směřování dané cesty. Směřování účelné, naplánované a cíleně zvolené si mnozí z Vás čtenářů vybrali třeba na Mariánskou pou, konanou letos s nezpochybnitelnou přesností na svátek sv. Marie 12. září nebo na zahájení výstavy Svatby a křtiny v refektáři muzea o čtyři dny dříve, 8. září.

Překvapením pro mnohé se může jevit otevřený prostor nově postavené části muzejní expozice východního bloku probošstství. Po několika měsících každodenního hluku strojů a přítomného prachu se návštěvník nyní prochází uličkou s výkladními skříněmi a obchůdky drobných řemeslníků. Nechybí tady dříve již obdivovaná stará kuchyně, přibyla stará hospoda s dlouhým stolem, pultem i světácky vyhlížejícím výčepním. Leckomu se v myšlenkách vrátí vzpomínka na dobře zažité prostředí, které z reality každodennosti odnesl čas. V sobotu 23. října se i v těchto prostorách bude konat podzimní oživlá prohlídka muzea, určená nejširší veřejnosti. Kdo zavítá v říjnu do Centra BavariaBohemia v Schönsee (nedaleko od státní hranice s Německem) může do 24. října také vidět výstavu Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech, připomínající kulturní odkaz německých umělců, kteří byli rodáky z Plzeňska a tvořili v českých zemích do začátku 20. století. Vaše redakce

Upozornění na otevírací hodiny v knihovně Našim čtenářům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 10.000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionálního cha2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2010 / ročník XX

rakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

Události fotografickým objektivem

Zahájení výstavy Svatby a křtiny 8. 9. 2010 v refektáři muzea.

Mariánská pou je v novodobé historii vždy spojena s bohoslužbou. Letošní poutníci zaplnili kostel Zvěstování Panny Marie a během mše (i po jejím ukončení) vystoupilo pěvecké sdružení Václav z Čisté.

Zahájení výstavy Zapomenuté dědictví II v Schönsee 7. 10. 2010. 3


Anotace nových publikací Antonín Wiehl tem i respektovanou kulturní osobností. Než zemřel, odkázal velký majetek kulturním institucím. Mecenášský odkaz realizovala jeho manželka Marie. Řada jeho honosných realizací se nachází v Praze, další ve Slaném, v Berouně, nebo v Trhanově na Chodsku. Čtivý text je doplněn řadou archivních materiálů, fotografiemi a reprodukcemi dnes již nesnadně přístupných dokumentů.

Obálka publikace. Více než padesátistránková publikace, mající v názvu jméno architekta Antonína Wiehla (1846–1910) odkazuje k početnému stavebnímu dílu plaského rodáka, významného představitele tzv. české novorenesance, který v Plasích prožil útlé dětství. Text si všímá kořenů rodu Wiehlů, nebo předkové Antonína v Plasech působili ve službách velkostatku, mladší bratr pozdějšího architekta, Julius (1847–1917), se stal vrchním lesním radou, zájem o techniku jej přivedl také k sestrojení několika vynálezů (1897 kontrolní průměrka, 1904 Wiehlův secí stroj). Antonín Wiehl, absolvoval Pražský polytechnický ústav (1863–1868). Po nedlouhém pedagogickém působení na české technice v Praze (1871–1873) se věnoval vlastní architektonické tvorbě. Zastával ovšem i řadu veřejných fukcí, stal se členem obecního zastupitelstva (1892–1894) a stavebním radou v Praze. Byl „vlasteneckým” architek4


Autorkou textu je Irena Bukačová. Jako 7. svazek edice Tilia plassensis vydalo v roce 2010 město Plasy v nákladu 1000 kusů.

Drobnou kuriozitou se může jevit i Ex Libris A. Wiehla.

Výstava reflektující dílo Antonína Wiehla měla svoji premiéru ve vstupním prostoru plaského konventu v září, pokračuje však na stavební fakultě pražské ČVUT a potrvá do konce ledna 2011.

Kolokvium k výročí úmrtí Antonína Wiehla se bude konat 4. 11. 2010 rovněž na ČVUT. Bude věnováno zvláště jeho architektonické tvorbě, související s vybudováním vyšehradského hřbitova Slavín.

Kaple s hvězdou - kaple Jména Panny Marie v Mladoticích Ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích vydal na začátku letošního září Nadační fond Mariánská Týnice, Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici a obec Mladotice za podpory Plzeňského kraje publikaci, která umožňuje širšímu publiku nahlédnout do historie této ojedinělé, drobné stavby, která byla postavena podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677–1723). Mladotická kaple se v roce letošního

Obálka publikace. výročí dočkala také celkové rekonstrukce interiéru - obnovy fresek, výmalby i dalších prvků. Čtyřicetistránková brožura se texty i vyobrazením stává neocenitelnou pomůckou při studiu osudů sakrální stavby, ale i dějin obce, v které se nachází. Autorkou textu je Irena Bukačová. Fotografie Dagmar Hamsíková, Jindřich Kovařík a Václav Podestát ISBN 978-80-87185-12-4. Mladotice, kaple. 5


Doba zkoušek a naděje Válečný deník katolického děkana Františka Wonky zachycuje život v západočeském městě Manětíně nedaleko Plzně, na hranicích protektorátu v letech 1938–1945. Na více než šesti stech stranách se čtenář seznamuje s reflexí historických událostí v druhé republice a protektorátě od okupace Sudet, přes roztržení republiky až po osvobození západních Čech (zářijová mobilizace 1938, vymezení nových hranic státu, ničení opevnění-změny veřejného života, rekvizice zvonů, nálety na Plzeňsko, příchod americké a sovětské armády, reakce německého obyvatelstva na konec, války). Každé svědectví, které obohacuje pohled na dějiny, dokládá, že bytí člověka má povahu příběhu. Ten, který otevíráme s deníkem děkana Františka Wonky, přivádí čtenáře do západních Čech, do malého, starého českého města Manětína, ležícího na jazykové hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Zde by se mohlo zdát oprávněným tvrzení, že smysl českých dějin spočívá ve věčném soupeření Čechů a Němců, které vrcholilo v letech 1938 až 1945. Právě tuto dobu popsal František Wonka ve svém deníku jako skutečnou dobu temna. Při ní do krajiny nesvítila ani okna lidských příbytků, pečlivě zatemňovaná v obavě před nálety, ani kostel neosvěcovalo věčné světlo, téměř symbolicky zhasnuté. Čechy, slovy Františka Wonky: „země svatého Václava, království mariánské, posvátné dědictví českého náro6


Obálka publikace. da pod ochranou Jana Nepomuckého“, na podzim roku 1938 vstupovaly do dramatického období svých dějin, které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník, který jejich osudy po dobu šesti let zachycuje, má dvě časové roviny - opakující se přírodní rytmus a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, a krutý běh času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na zažitý rituál, jímž křesanská víra dává světu řád, Wonka chápe jako projev apokalyptického konfliktu dobra a zla, a proto jsou jeho každodenní zápisky svědectvím osobní garance víry i obrany tohoto řádu. Dobu strachu, pochybností a bolesti prožíváme s pisatelem na manětín-

Celnice u “Sachalínu” v říjnu 1938 (na západním okraji Manětína ve směru na Nečtiny, pozn. red.) ském děkanství, v úzkém kruhu jeho blízkých a v široké rodině farníků. K nim přibývají i náhodní příchozí, aby společně protrpěli čas, v kterém pouze zkušenost posvátného dovolovala člověku překročit osobní kritickou situaci. Jako homo religiosus, jehož den členila modlitba, výuka náboženství, mše, pohřby, křty a svatby, věřil v ochranu boží a zemských ochránců tak, jak bývalo obvyklé v českých dějinách v době úzkosti a nebezpečí. Při setkání s lidmi prožíval postupné tříbení lidských charakterů v neobvyklých, existenciálně vypjatých situacích. Nálada pisatele se měnila během války, události sledoval s pečlivostí zpravodaje, a ani kněžská sutana jej neuchránila od nenávisti ke krutému nepříteli. Jeho deníkové zápisy monitorovaly hladinu kolaborace i proměny vztahu k ně7


meckému obyvatelstvu od tolerance až po nenávist a myšlenky na pomstu. Zpočátku nechápal nacizaci svých německy mluvících oveček, vždy jako farář nejlépe věděl, že "prach našich předků mísil se s prachem jejich dědů". Jak postupně krutost války, vedené nešastným německým národem rostla, prorokoval, že nastane čas nemilosrdné odplaty, v níž byl ochoten odpustit jen mrtvým. Deník zahajují události v září 1938 s mobilizací, zrušenou mnichovským diktátem, s rukováním do krytů a přípravami na válku. Jim učinilo konec odtržení sudetského území, které se bolestně dotklo života v Manětíně, jenž zažil útěk českého a židovského obyvatelstva do druhé republiky, vymezené novou hranicí se závorami a celnicemi, které daly životu zcela

jiné souvislosti. Wonkův deník zachycuje postupnou nacifikaci života v protektorátě, začátek války, rekvizici zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobození, příchod Američanů a Rusů až po reakce místních Němců na konec války. Děj Wonkova deníku se odehrává převážně v Manětíně, s výjimkou výletu do okupované Plzně a pouti do Staré Boleslavi k Paládiu země české. Zachycuje dění na farnosti, jejíž klidné vody zčeřily příchody vojáků, uprchlíků i zajatců. Exodus lidí za války, od transportů židovských obyvatel z města přes příchod tzv. národních hostů, německých uprchlíků z Banátu naplnil stránky deníku hlubokým soucitem i otázkami po smyslu hodnot života. Ohlas událostí ze vzdálených bojiš doléhal do městečka pod Chlumskou horou nejen jako rachot motorů letadel, které křižovaly západočeské nebe. Jeho obzor hrozivě osvětlovaly červánky vzdálených hořících měst, v nichž byli ohroženi manětínští občané, vyhnaní válečnou mašinérií na bojiště či na nucené práce. V době beznaděje a útlaku kolovaly protektorátem anekdoty "smějících se bestií", které humor nepřešel ani pod šibenicí. Několik desítek z jejich bohatého spektra najdeme ve Wonkových denících, protože venkovský farář, který byl jejich vášnivým sběratelem, je vnímal nejen jako útěchu, ale i jako koncentrované svědectví doby. K autentickému obrazu historických událostí patří líčení "vojenské" stránky místních událostí, které zahrnují osudy betonových bunkrů, náletů na 8


Plzeň, noční přelety, shazování letáků a nádrží, útoky tzv. hloubkařů či postupy vojsk, které mohou přinést zajímavé informace pro vojenské historiky. Neméně zajímavé jsou reálie života městečka, na jehož okraji vyrostl mustrhof, vzorový statek, s postupným poněmčováním jeho každodenního života, od škol, přes obchody až po úřady. Vyvrcholením zápisu je svědectví o dubnových a květnových dnech roku 1945, kdy se v Manětíně setkali američtí a ruští vojáci a kdy probíhala osobní katarze manětínských Němců a kolaborantů. Tehdy se vracela podle Wonkova deníku vláda věcí do rukou národa, který pod mariánskou ochranou prožil své nej těžší historické období. Deník jako žánr k vyjádření určitého vztahu ke skutečnosti je odlišný od pamětí. Je psán bezprostředně, pro potřebu samotného autora jako podrobná zpově očitého svědka, která je však nejen kopií, ale již i též interpretací skutečnosti. Wonkův válečný deník nabízí proto široké spektrum možností, jak využit informací, obsažených v jeho stránkách. Lze jej číst jako text historický, jako pramen osobní povahy i jako text literární s obecně kulturním, sociálním či a politickým obsahem, ovlivněným bezprostřední situací autora v okamžiku jeho psaní. Protože většina čtenářů sotva může mít s pisatelem deníku "společnou pamě", bylo třeba napomoci srozumitelnosti textu doplněním historických dat, která tvoří obsáhlý poznámkový aparát, připojený editory k původnímu textu. Příběh šesti let života českých zemí

v městě Manětín z pera děkana Wonky nenabízí hrdinství na bojištích, ale každodenní dialog člověka se sebou samým a stává se tak nejen historickou sondou do válečné atmosféry, ale též dokladem toho, že lidsky odpovědné jednání se projevuje v maličkostech, jimiž lze za všech okolností dát životu kladnou hodnotu. Pozoruhodný je i jazyk deníku, který dokládá reakce na lživost protektorátního jazyka kontrastní "novořečí" svého pisatele, jenž si pomocí emocionálně modifikovaných slov léčí zranění své citlivé duše, přestože o smyslu lidské existence nepochybuje ani v těžké situaci. Autentičnost zápisů, bezprostřední reakce na události a smysl pro jejich

souvislosti s celkovou historickou situací vytvářejí z deníku děkana Wonky čtivý dokument, který obohatí zajímavým způsobem vnímání a hodnocení složité etapy českých dějin. Irena Bukačová Knihu Doba zkoušek a naděje - deník děkana Františka Wonky z let 1938–1945 připravil k vydání Pavel Suk. Pro město Manětín ji v nákladu 1000 kusů vydalo v říjnu 2010 nakladatelství Machart, s. r. o. jako svoji 18. publikaci. Slavnostní uvedení knihy se bude konat v Manětíně 28. října 2010. Následující text přináší ukázku z jedné kapitoly, pojednávající o okamžicích konce 2. světové války.

V úterý 8. května 1945 V útery 8. května 1945 - Victory Day, kdy v mnohých zemích vyzvánějí, v Anglii jsou otevřeny kostely, a v 15 hodin mluvili anglický král (či ten večer), Churchill, americký prezident Truman, Stalin a de Gaulle. Ráno po mši svaté slyšet na městě hluk: Banati dostali rozkaz za hodinu balit a pryč. I u nás byl poprask a pláč. Místo šesti koní mají jen dva, složili všecko na dva vozy, ještě jiné rodiny ze školy s pláčem prosily Niklasa Kräye z Kleku, aby jim vezl jejich věci. Nemohl jsem se na to ani dobře dívat. Chudák kolář Niklas Retinger se loučil plačky, žena mu pomohla naložit pytel jako ruksak, celé jmění. A pak stála dlouho dlouhá řada od školy přes celý Kuchov, směr Nečtiny. Něco sádla a mouky museli nechat zde, pro nemocnici v "hně9


dém" domě. Všecko to nemuselo se stát tak rychle, ale jejich nenapravitelní kluci hajoaci jim to spískali. Jednoho chytli na stvolenské silnici: v pytli nesl troje civilní šaty. V „Židovské jámě” chytili čtyři kluky asi osmnáctileté, když tam číhali. Viděl jsem je dole v průjezdu radnice, i tam se chovali ještě drze. Proto trpí všichni. I loučení šlo velmi spěšně i u nás. Odpoledne o patnácté hodině přišli do kostela dva američtí vojáci, katolíci, jeden rodilý Ital se se mnou hned spřátelil, dal mi i cigarety na prezenty, já jim dal obrázky sv. Václava. Řekl, že přijde na májovou (a přišel opravdu ještě se třemi kamarády a velmi příkladně se chovali). Za chvilku přišel třetí, ale v tom pan Benetka přiběhl pro ně a posuňky ukazoval: poplach, střílet!

Jejich kamarádi už odjeli; naši četníci a mladý pan Zinek vzali motorky a za nimi s těmi třemi. Nedohonili je však. Pak bylo slyšet éro, na to děla: Po málo hodinách se vrátila americká výprava a zde se vyprávělo: V Žihli stříleli SSmani i z kostelní věže. Američané je skropili a 250 jich zajali, asi 8 jich přivedli i do Manětína, jeden z nich měl uniformu. Ve vyprázdněné škole dnes musely německé ženy umývat podlahy; sotva byly hotovy, přišel velký zástup bývalých zajatců, Rusů, a ubytovali se tam. K večeru se hemžil Manětín rozmanitými národy. Američanům, vrátivším se ze Žihle, dali Manětínští na auto onen věnec na přivítanou a pivo, které jim nosily naše děti v krojích. Za to je Američané vzali k sobě do aut a vozili po městě, což byla pěkná podívaná. Jiná podívaná byla, když z aut rozhazova-

li papírové marky a dvoumarky; ale skoro se nechtělo lidem je sbírat. Ruch trval přes policejní hodinu. Bolšanci nějak úzkostlivě (jako se tomu naučili Banati) nezatemňují, spustila se rádia a zpívají dlouho do noci. Srovnáváme se dobře, usmívají se, odpovídají na pozdrav, i ruku podávají. Bude vždycky tak? - Zatím na druhé straně, u Němců, začíná panika, zděšení, odpoledne se otrávila octovou trestí bývalá spolupředačka od NSV, sestra Šlikové a Mikutové. Mrtvolu hned převezli do márnice. Ježto je rozvedena a pak znovu civilně oddána, nebude mít ani výkrop. Dnes bylo hezky, te o půl jedenácté svítí hvězdy, ale v Praze se bojuje k naší bolesti a od večera hoří hrad. František Wonka

Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech Jako pokračování projektu Zapomenuté dědictví byla připravena výstava, mapující podíl německy mluvících umělců, kteří se narodili v západních Čechách a upadli ve svém rodišti téměř úplně v zapomenutí. Byla otevřena 7. října 2010 za velkého zájmu veřejnosti v kulturním centru Bohemia-Bavaria. Severní Plzeňsko je na výstavě, kde dominují především umělci pocházející z Tachovska (Elias Dollhopf, Johann a Franz Rumpler) a Stříbrska (Wenzl Lindner), zastoupeno třemi zajímavými osobnostmi, mezi nimiž nejvýznamnější místo zaujímá všerubský rodák sochař Franz Metzner (1870–1919), činný převážně ve Vídni a Berlíně. 10


Narodil v malém městě Všeruby u Plzně v domě čp. 130. Jeho otcem byl obchodník Josef Metzner, nemanželský syn Anny Müllerové, rozené Metznerové, měšanské dcery ze Všerub čp. 130, okres Stříbro, kraj Plzeňský, matkou Marie Heidlová z Kunějovic, manželská dcera a Josefa Heidla z Krašovic čp. 1 (pivovar), a Kateřiny Schnabelové, dcery sládka ze Švamberka čp. 1, okres Bezdružice, kraj Chebský (SOA Plzeň, matrika narozených Všeruby, s. 188). Rodina Metznerů byla poměrně chudá a cesta mladého umělce k sochařské dráze byla velmi složitá. První učení, které mu dalo dokonalé

řemeslné základy, bylo u kameníka Wilda v Plzni, odkud se vydal do světa k dalšímu vzdělání. Pracoval v Sasku, Zwickově, Drážanech, v Lipsku, Hamburku a v Berlíně, kde jako nadaný autodidakt navštěvoval večerní kurzy výtvarného umění nebo pomáhal v ateliérech známých sochařů. Usadil se v Berlíně a první zakázky našel jako modelér v berlínské královské porcelánce, kde se zařadil ke skupině mladých secesních umělců. Druhou a velmi výraznou oblastí jeho tvorby byly pomníky, návrhy sochařských děl do veřejných městských prostranství jako jsou kašny a různé památníky. Sepulkrální architektura vyvrcholila v památníku bitvy národů u Lipska, jemuž věnoval Metzner šest let svého života. Vedle monumentální tvorby a sochařské tvorby pro architekturu se věnoval i komorní plasti-

Plakát k výstavě v Schönsee. 11


Franz Metzner ve svém ateliéru v Berlíně v roce 1907. Reprodukce z katalogu Marie PötzlMalikova, Franz Metzner, ein Bildhauer der Jahrhundertwende in Berlin-Wien-Prag-Leipzig. ce.Velká část Metznerových prací zůstala u návrhů, mnoho modelů se ztratilo, některé domy s jeho sochařskou výzdobou byly za války v Německu zničeny. Kromě galerijních sbírek jeho umění dokládá především monumentální památník bitvy národů u Lipska. Jeho odkaz je rozptýlen v řadě galerií, najdeme jej mimo jiné v Ostdeutsche Galerie v Řeznu. Jeho rodný dům, který zdobila pamětní deska, již dávno nestojí a její torzo se nachází ve sbírkách muzea. Na výstavě je představen svojí půvabnou tvorbou také Albert Gröschl,

Franz Metzner, Zlom, 1915. Reprodukce z katalogu Marie PötzlMalikova, Franz Metzner, ein Bildhauer der Jahrhundertwende in Berlin-Wien-Prag-Leipzig. rodák z Pichlu u Číhané, činný v první polovině 20. století jako kreslíř, grafik, významný ilustrátor, krajinář, zachycující malebná západočeská zátiší, historickou architekturu na četných dřevořezech a ilustracích německých vlastivědných časopisů tzv. Egerlandu. Jeho dílo je ve velkém souboru též vystaveno v Heimatmuseum Mies -Pilsen v Dinkelsbühlu. Jeho schopnosti vystihnout památky, dokládají četné dřevořezy z 20.–30. let 20. století, zaměřené na Plzeňsko, Stříbrsko a Tachovsko, originální kresby najdeme i v německé obecní kronice Hůrky. Kreslil nejčastěji podle starých fotografií předlohy pro dřevořezové ilustrace, které byly i uměleckou přílo12


hou vlastivědných časopisů. V Unsere Westböhmische Heimat k jeho obrázkům byly doplněny texty o historii zachycených objektů, objasňující jejich osudy. Jeho život začal v malé osadě Pichl, (součást Úněšova), kde byla po generace usazena jeho rodina a kde také tvořil až do odsunu německého obyvatelstva z českých zemí. Nový domov našel ve známém poutním místě Altötting v Bavorsku, kde také zemřel. V roce 1952 o své rodné vesnici napsal: "Na Stříbrsku byly malé osady, sotva o šesti až deseti staveních, kde končila cesta. Rozkládaly se většinou v lučinatém údolí nebo na kraji lesa ve vskutku malebné krajině. Tehdy o jejich krásách a nádherném klidu vědělo jen pár lidí, kteří zde žili. Jedna z těchto malých vesniček byla osada Pichl, odkud byl krásný rozhled z blízkého kopce Hänselberg do širého okolí přes lesy k Trpistům, Vlčí horu až Přimdě a na jih k Pernarci, Stříbru a Stodu. V roce 1945 měla víska 55 obyvatel, z nichž Groeschlovi bydleli v čp. 6. Jeho rozptýlenou obrazovou pozůstalost bylo možné rekonstruovat z četných dřevořezů a linorytů a zavádí nás do zádumčivých a malebných míst Plzeňského kraje. Třetím umělcem, kterého výstava v Schönsee připomněla, je touškovský rodák Richard Fleissner (1903 –1989), malíř a grafik. Richard Fleissner studoval na pražské Akademii výtvarných umění u zakladatele moderního umění Augusta Brömse (1875–1925). Po ukončení studia působil na Státní odborné škole v Jablonci nad Nisou jako profesor a vedle toho se věnoval volné tvorbě

jako malíř a grafik. Svými díly obesílal s úspěchem četné mezinárodní výstavy a již ve dvacátých letech 20. století byl velmi vysoce hodnocen. Za války byl vyloučen z uměleckých spolků pro existencialisticky orientované náměty a nastoupil vojenskou službu. Po druhé světové válce se usadil v Mnichově a do roku 1967 působil na Německé mistrovské škole pro módu a na Pedagogickém institutu. Od roku 1957 převzal Fleissner mimo jiné vedení sudetoněmeckého umění v esslingenské galerii, roku 1979 se stal členem Sudetoněmecké akademie pro vědy a umění (Sudetendeutsche Akademie der Wissenschaften und Künste). Patří k spoluzakladatelům východoněmecké galerie v Řez-

Albert Gröschl: Pichl u Číhané. 13


Albert Gröschl: U Pernarce. nu (Ostdeutsche Galerie in Regensburg). V roce 1981 odkázal svá díla a majetek Egerland-Kulturhaus-Stiftung v Marktredwitz s tím, aby zde byla vybudována sbírka moderního umění. Zemřel v roce 1989 v Gräfelingu u Mnichova. Jeho odkaz byl naplněn v roce 1999, kdy byla stálá expozice v Marktredwitz otevřena. Sté výročí Fleissnerova narození si připomněli také v roce 2003 v místě jeho působení v Jablonci. Fleissnerovu uměleckému odkazu se věnovala významná německá historička umění Gretrud Träger (nar. 1923 ve Žluticích), která se zaměřuje na umění německých rodáků z českých zemí. Fleissnerův vztah k rodnému Touškovsku charakterizují tato slova: „Moje vlast je základem pro moji osobní tvorbu, působí podvědomě dál jako výrazná síla na moji uměleckou výpově, a to v podstatném smyslu, a nejen v předmětném vztahu.“ Muzeum a galerie severního Plzeňska počítá v budoucnu s krátkodobou prezentací děl některých neprávem zapomenutých umělců v Mariánské Týnici. Irena Bukačová

Počátky archeologického bádání na severním Plzeňsku V tomto čísle Vlastivědného sborníku zahajujeme seriál o archeologii severního Plzeňska, o počátcích vědeckého bádání i podobě a vývoji pravěkého osídlení regionu. Nejstarší, ještě nejasné zmínky o pravěkých předmětech se objevují už v české kronice Václava Hájka z Libočan. Historky o obrově hlavě na hradišti Tetín nebo o mincích kněžny Libuše snad mohly být inspirovány náhodně vykopanými předměty. Prehistorické nálezy bývaly běžnou součástí kabinetu kuriozit, např. ve slavných sbírkách Rudolfa II. O jejich skutečném významu a původu však neměli jejich nálezci jasnou představu; hliněné nádoby považovali za výtvory přírody nebo za dílo trpaslíků, kamenné sekeromlaty pak za hromové klíny, které sjely do země na špičce blesku. Takto smýšlel například jáchymovský kněz Johann Pastorius, který v roce 1562 napsal ve své sbírce hornických kázání: "Jest to kupodivu, že nádoby zde vykopané bývají tvaru tak rozmanitého, že sotva najdeš jednu druhé rovnou. V zemi samé jsou měkké jako korály ve vodě, stvrdnou však záhy na vzduchu, a téměř v každé se objeví něco neobyčejného. U jedné hraběnky viděl jsem kroužek, velmi vkusně stočený ze zlata, stříbra a mědi, a ten byl rovněž v takovém podzemním hrnci nalezen. Povídá se sice, že v místech, kde se nádoby ty vyskytují, bývaly někdy hroby, do kterých prý ukládán byl popel ze spálených mrtvol, nádoby ty že byly popelnice a jiné okříny prý slzničky, do nichž se shro14


máždily slzy truchlících přátel. Avšak hrnce ty bývají nalézány pouze v měsíci květnu, kdy se samy prozrazují tvoříce pahorek, jako by země s outěžkem (těhotná-pozn. aut.) byla; lidé, kteří jich vyhledávají, jen takovými kopečky se řídí, a proto nemohu jinak, nežli považovat je za věci přirozené, nikoli člověkem robené, nýbrž pouze od Boha a přírody stvořené". Je pochopitelné, že nalezené předměty byly pokládány jen za zajímavé kuriozity, a proto se nedochovaly žádné konkrétní informace o místech, kde byly nacházeny, nebo o jejich nálezových okolnostech. Prvním učencem, který se pokusil o soupis známých pravěkých lokalit, byl jezuita Bohuslav Balbín. V prvním svazku svého díla Miscellanea Regni Bohemiae (1679), se zmiňuje např. o nálezech hliněných hrnců poblíž zaniklého kláštera v Opatovicích nad Labem, nebo o výskytu zlatých proutků u Horšovského Týna nebo Klenčí pod Čerchovem. Pro nás je však nejzajímavější následující zpráva: "V Hněvnicích, kteráž ves náležela někdy klášteru kladrubskému, nalezají na polích roztroušené, výborné brousky". Pravděpodobně měl Balbín na mysli pravěké kamenné nástroje, nejspíše sekerky nebo sekeromlaty, které se v okolí Hněvnic skutečně nacházely. Poté se zájem o "pohanské památky" na více než sto let ztrácí. Až na konci 18. století se začíná pravěkými nálezy hlouběji zabývat rytíř Karel Josef Biener z Bienenberka, stavitel pevnosti v Hradci Králové, a první výzku-

my mohyl zkouší provádět Josef Dobrovský. Dobrovský kromě vlastních výkopů ovlivnil dějiny archeologie ještě jedním způsobem. Jako vychovatel a učitel v rodině Černínů z Chudenic podnítil hluboký zájem o historii a starožitnosti u hraběte Eugena Černína z Chudenic, který později nechal své úředníky provádět výzkumy na svých panstvích - v Chudenicích u Klatov a především v okolí svého hlavního sídla, zámku v Petrohradě. Na zdejším zámku shromáždil jednu z prvních archeologických sbírek v Čechách; její pozůstatky však vzaly definitivně za své při velkém požáru v roce 1915. Černínské výzkumy sice nezasahovaly až na území severního Plzeňska, ale probíhaly v nevelké vzdálenosti od jeho severní hranice. V těsném sousedství našeho regionu - na pravém břehu řeky Berounky (dnešní okres Rokycany) - došlo k jednomu z největších objevů „předvědecké" archeologie. V roce 1771 bylo nedaleko obce Podmokly nalezeno více než 5000 zlatých keltských mincí, tzv. duhovek. Jednalo se o ohromnou sumu - po přepočtu na dnešní peníze více než 30 milionů Kč. Podmokelští se však z rychle nabytého bohatství dlouho neradovaly. Zpráva se donesla až k úředníkům křivoklátského panství a ti, často za pomoci citelných fyzických trestů, vymohli od svých poddaných téměř všechny mince. Z pokladu se dochovalo jen několik desítek exemplářů, většina duhovek byla roztavena a zlato použito k ražbě nových dukátů. Počátek 19. století znamenal rozmach romantismu, který zachvátil prakticky celou vzdělanou společnost. 15


Romantické cítění se odráželo v literatuře i ve výtvarném umění a jeho hlavním cílem bylo pozvednutí národní hrdosti a českého sebevědomí. Je pochopitelné, že obnovený zájem o starožitnosti dobře zapadal do tehdejšího romantického smýšlení. Interpretace a časové zařazení pravěkých památek však byly velmi jednoduché. Památky se dělily na křesanské a pohanské, pochopitelně vždy etnicky slovanské. Každý nalezený hrnec byl pokládán za pohřební popelnici, každý řemeslný nástroj za bohoslužebné náčiní, každé hradiště či mohyla za pohanské obětiště. Teprve pozvolna se začal prosazovat systém tří dob (kamenné, bronzové a železné), vytvořený dánským archeologem Thomsenem, a romantický výklad účelu nalezených předmětů přetrvával až do konce 19. století. Výrazná hradiště neunikla ani pozornosti topografů - na sever od Plzně to byla zejména hradiště v Šipíně, Plané a v Lipně, případně nejasné valy v blízkosti Rybnice. Jedním z prvních romantických archeologů byl rytíř Matyáš Kalina z Jäthensteinu (1772–1848). Roku 1796 byl promován doktorem práv, o rok později přednášel jako suplent na pražské univerzitě a v roce 1799 byl jmenován mimořádným profesorem. Dobře nastartovanou kariéru však nečekaně přerušila rodinná tragédie. V roce 1802 zemřela jeho manželka a Kalina zůstal sám se čtyřmi dětmi. Ještě téhož roku opustil právnickou fakultu a věnoval se jen advokátní praxi. Na svém venkovském statku ve Zvíkovci (okres Rokycany) se věnoval zemědělským ino-

Matyáš Kalina z Jäthensteinu. vacím a osvětě, vydával dokonce časopis pro venkovské hospodáře. V roce 1818 byl zvolen členem Královské české společnosti nauk a účastnil se i zakládání Národního muzea. Jeho zájem o archeologii se datuje až do 30. let 19. století. V roce 1831 prováděl jeho přítel, František Karel Miltner, archeologický výzkum poblíž Slaného. Kalina se vykopávek osobně účastnil. Velký rozmach jeho terénní činnosti spadá do následujících let, kdy byl na jeho přímluvu dosazen na zvíkoveckou faru kněz Václav Krolmus, romantický archeolog zabývající se intenzivním terénním výzkumem. Výsledkem spolupráce obou mužů byla celá řada výzkumů, zejména na Rokycansku a Rakovnicku. Ve skutečnosti všechny terénní vykopávky prováděl Václav Krolmus, Kalina práce jen řídil a finan16


coval. Spolupráce vyvrcholila v roce 1836, kdy Kalina vydává svůj spis "Böhmens heidnische Opferplätze, Gräber und Alterthümer (Pohanská obětiště, hroby a starožitnosti v Čechách). V této knize podává seznam 123 výzkumů a nálezů ze 107 tehdy známých lokalit. Ze severního Plzeňska jsou uvedena tři naleziště: hradiště a středověký hrad ve Všerubech, tvrziště v Dubjanech a pohanské pohřebiště v Nynicích. K oběma středověkým lokalitám se ještě v budoucnu vrátíme a na tomto místě se budeme podrobněji věnovat výzkumu v Nynicích. Pravěké pohřebiště mezi Nynicemi a Planou, v poloze „Na Brantech“, zde objevil šternberský horní úředník Václav Pauk při hledání černého uhlí a v srpnu 1835 zde oba muži zahájili výzkumné práce. Při výkopech nalez-

Václav Krolmus.

li v hloubce asi jedné stopy množství "uren" ze žluté hlíny smíšené s drobnými kamínky, zdobenými prstovými vrypy, podobnými "řetízku dutých perel". Povrch byl upraven tenkou vrstvičkou tuhy a uvnitř byl křídově bílý nános, který Kalina vysvětloval jako zbytky spálených kostí. Kromě keramiky se zde vyskytovaly i hroudy spečeného bronzu, část pískovcové desky a „téměř do kruhu ohlazený balvan". V okolí Nynic si Kalina všiml ještě zámku v Kaceřově a zbytků starého hradu“ naproti Plané (hradiště Planá-Radná). Václav Krolmus, který se s Kalinou po vydání jeho knihy nepohodl a ve zlém rozešel, zachytil kolem roku 1860 ještě zprávu o nálezu meče, železných kruhů a podkov v okolí Úherců u Nýřan. Nálezce sice slíbil předat předměty Národnímu muzeu v Praze, avšak zřejmě k tomu nikdy nedošlo. Při kopání základů stodoly pak byl objeven kostrový hrob. Krolmus však nejspíše v Úhercích sám nekopal, ale informaci se doslechl a zachytil ji ve svém deníku. V městečku Radnice působil několik let další romantický archeolog - kněz František Petera-Rohoznický. Tento amatérský nadšenec prováděl množství výkopů v blízkém i vzdálenějším okolí. Kolem roku 1863 kopal na hradě Věžka u Druztové, kde nalezl podle jeho mínění zbytky pohanských hrobů; ve skutečnosti spíše zlomky středověké keramiky. Další průzkum provedl v blízkosti dvora Dubjany nedaleko Chříče. Zde objevil a prozkoumal 7 velkých rozoraných mohyl. O jejich obsahu však nemáme žádné informace. Ve stejné době prováděl 17


František Petera-Rohoznický. výkopy i na vrchu Hradiště severně od Lhotky, v místech, kde již roku 1833 kopali Krolmus s Kalinou. Jak Krolmus, tak Petera-Rohoznický pokládali středověký hrad za zbytky pohanského obětiště. Množství náhodných nálezů zaniklo kvůli neformovanosti jejich objevitelů. Několik nalezených nádob na hradišti Kozel u Nadryb v létě 1858 způsobilo fámu o výskytu pokladu; vesničané zde sice nalezli řadu střepů, kostí a popela, ale nedochovalo se nic. Větší štěstí neměl ani ve vsi Koryta. V roce 1841 zde sedlák Antonín Dufek vyoral na poli asi 6 bronzových "motyček", navlečených na bronzovém kroužku. V době, kdy se Petera o nálezu dozvěděl, byl tento unikátní depot již prodán do Plas k roztavení. Několik výzkumů provedl mezi léty 1862 –1863 také v Plané nad Mží, a to jak

na hradišti, které pečlivě nakreslil, tak i v okolí vsi. Na výšině asi 10 min od vsi objevil několik pohanských hrobů, další pohřebiště zdokumentoval na úporu mezi farním a selským polem. Jeden kostrový hrob bez milodarů a několik mohylek či sídlištních jam objevil s plánským páterem Staňkem západně od farní budovy. Středověké objekty, které obsahovaly kromě keramiky i železné předměty, nalezl roku 1843 i na poli Vojtěcha Černého z čp. 11 v obci Studená. Nízké vyvý-

šeniny byly rozebrány a rozvezeny po okolních polích. Poslední vykopávky, které Petera prováděl, byly na vyvýšené poloze nedaleko kostela ve Všehrdech. Zde v roce 1863 nalezl jakési jámy, o jejich obsahu nám však nezanechal bližší zprávy. Největší rozvoj archeologie v západních Čechách však souvisel s výzkumy mohyl; o tom však pojednáme až v dalším díle. Martin Čechura

Literatura: Kalina z Jäthensteinu, M. 1836: Böhmens heidnische Opferplätze, Gräber und Alterthümer. Prag. Sklenář, K. 1974: Učenci a pohané. Praha. Sklenář, K. 1976: Počátky české archeologie v díle Matyáše Kaliny z Jäthensteinu. Sborník Národního muzea v Praze. Řada A-Historie, svazek 30, č. 1–2. Sklenář, K. 1990: Vývoj archeologického výzkumu na Plzeňsku. Příspěvky k archeologii západních Čech. Zprávy čs. Společnosti archeologické, supplément 11. Praha, 4-6. Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Praha. Smolík, J. 1880: Kdo psali o nálezech z doby předhistorické v Čechách ve století XVI. Až XVIII? Památky archaeologické a místopisné 11, 337–354.

Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku III pokračování z minulého čísla Na Chříčsku byly vyráběny ještě jiné chemické produkty než byl kamenec, vitriol, skalice nebo oleum. Z kyzových pyritových břidlic se vyráběla také síra prudkým zahříváním ve hliněných retortách, ovšem jen do té doby, než se začala dovážet levná síra ze Sicílie.1 Jiří Agricola v polovině 16. století říká, že podobně jako kamenec a vitriol se ze sirnatých materiálů vyrábí síra. Výluh se vaří do zhoustnutí, přidají se železné okuje a taví se 18


v hrncích, popřípadě se do dvou baňatých hrnců s nosáky dává sirný materiál s vodou, ty se vsazují do pece a nosáky ústí do třetího hrnce. Nosáky stoupají sirné páry, které ve třetím hrnci chladnou do kapalného skupenství a z něj pak otvorem u dna vytéká síra; vše musí být dobře utěsněno.2 V roce 1603 na chříčském panství jmenované „hory kamencové sirné“3 jsou patrně dokladem výroby síry.

V oblasti známe v roce 1675 při prodeji statku Darová jmenovanou pustou hu na síru.4 Síra byla jednou ze složek střelného prachu, který se vyráběl ze směsi mletého ledku (dusičnan draselný, salnitr), síry a dřevěného uhlí.5 Salnitr (sanytr), krystaly ledku, dříve seškrabávali ze zdí v blízkosti hnojiš sanitrníci. Když poptávka nestačila, byly zřizovány tzv. plantáže - hromady živočišných a rostlinných odpadů smíšených s omítkou, jílem, vápnem a popelem, zalévané močí a hnojůvkou. Hromady "zrály" 3 roky a pak se

vylouhovaly, výluh se čistil, odpařoval a nechal vykrystalizovat na ledek. Šlo o specializované, avšak zapáchající řemeslo.6 Na Chříčsku byl matrikami zachycen pouze jediný - Šimon "saneytrník", žijící roku 1686 v Holovousech.7 Provoz pracháren byl velmi nebezpečný (možnost výbuchu a požáru) a proto bývaly umístěny v dostatečné vzdálenosti od měst a vesnic a to pravidelně u vodních toků, kde bylo možné za pomoci vodní síly drtit potřebné suroviny.8 Výrobci prachu, prachaři, si většinou

Výroba síry v 16. století podle Agricoly. 19


dřevěné uhlí pálili z určitých druhů dřeva ve zvláštních jamách sami. Toto velmi kvalitní dřevěné uhlí se spolu s ledkem draselným (salnitrem) a sírou roztloukalo ve stoupě, prach se potom vlhčil, znovu mlel, sušil a "leštil", vážil a pytloval. Prachárny, prachové mlýny, stávaly u řek či potoků bu v samostatných objektech, nebo se sdružovaly s jinou tehdejší „průmyslovou“ výrobou.9 Při prodeji panství Chříč v roce 1701 je v trhové smlouvě výčet vsí a za ním stojí: „a mlýny a mlýny na prach"“ (takto všeobecně).10 Z toho vyplývá, že mlýnů na prach, tedy pracháren bylo více. Matriky zaznamenaly na Chříčsku prachárny dvě. Prachárna na Javornici Podle informace z roku 1865 stávala kdysi na Javornici prachárna zřízená od Týřovských, která byla později přeměněna na mlýn.11 Roku 1691 se Vít Malina oženil s Annou, dc. Jana Longeliusa z Chříče a roku 1695 a 1696 jsou zaznamenáni Vít prachař z prachovny a Anna prachařka z prachovny; roku 1698 je uvedena Anna Malinová prachařka z Chříče a Vít Kalina prachař z Chříče.12 Jejich neustálené příjmí bylo psáno v množství dalších záznamů o jejich kmotrovství bu ve tvaru Malina, nebo ve tvaru Kalina. Z výše uvedeného se zdá, že prachárna byla ve Chříči. Nebezpečné prachárny však nebývaly přímo ve vsích a potřebovaly vodní sílu. Z těchto důvodů je možné se domnívat, že prachař a prachařka z Chříče pouze pocházeli, ale vlastní výroba střelného prachu probíhala jinde. Až v roce 1703 se dozvídáme bližší 20


indicii k lokalizaci této prachárny Anna Malinová je označena jako prachařka pod Milíčovem. Vít a Anna jsou naposledy označeni jako prachaři v roce 1704 a 1705, dále jsou však často v matrice připomínáni bez bližšího označení, a to až do let 1710 a 1712.13 Dalším prachařem tu byl František Šubrt, který roku 1713 platil vrchnosti 20 zlatých ročně14 - zřejmě za nájem prachárny. Téhož roku je zaznamenána svatba z prachárny pod Milíčovem - Jiří, syn Havla Víška, si bral za manželku Kateřinu, dceru Jana Telflara.15 Jiří Víšek byl možná učedníkem nebo pomocníkem zdejšího prachaře a později byl sám prachařem (viz dále). Jeho otec pracoval v huti na výrobu kamence v letech 1691–1698.16 V roce 1717 se v prachárně pod Milíčovem narodil Stanislav, syn Františka Šubrta, prachaře pod Milíčovem, a jeho manželky Anny. Další potomek se uvedeným rodičům narodil v roce 1719. V letech 1721 a 1722 v prachárně pod Milíčovem děti prachaře Františka Šubrta zemřely.17 Pak došlo v osobě prachaře ke změně - roku 1726 se v prachárně pod Milíčovem narodil prachaři Jiřímu Víškovi a jeho manželce Kateřině syn, ale také potomek podruha Jana Feita a Anny. Roku 1733 zemřela v prachárně pod Milíčovem ve věku 50 let Anna, manželka prachaře France Šubrta,18 která by měla zemřít ve druhé prachárně (viz dále); snad zde byla na návštěvě. V roce 1739 se konečně dozvídáme bližší lokalizaci této prachárny - v prachárně od Správkovic mlýna zemřela dcerka podruhyně Doroty Feitové, patrně již dcery výše uvedených man-

želů Feitových. A konečně v roce 1743 zemřelo dítě Anny Janichové v chalupě od Správkovic mlýna.19 Vidíme, že prachař patrně zaměstnával podruha žijícího v podružské chalupě u prachárny. Další zmínky o této prachárně v matrikách nenalézáme a zdá se, že výroba střelného prachu zde někdy ve 40. létech 18. století zanikla. Uvážíme-li, že prachaři potřebovali vodní pohon k drcení surovin (tedy mlýn se stoupou) a že prachárna byla na Javornici pod Milíčovem, musíme ji hledat v blízkosti Správkovic mlýna. Prachárna nebyla po svém zrušení přeměněna na mlýn (jak je uvedeno na začátku této kapitolky), nebo je tento mlýn matrikou běžně připomínán dříve než prachárna i současně s ní.20 Roku 1713 je konstatováno, že ke mlýnu náleží prachárna se 4 stoupami;21 mlýn po ukončení výroby střelného prachu asi pouze přestal ve stoupách drtit suroviny pro prachaře (předpokládáme, že prachárna neměla vlastní vodní pohon). Objekt prachárny, v němž se mísily namleté složky ve střelný prach a skladovaly jak suroviny, tak i finální výrobek,22 stával tedy někde nedaleko tohoto mlýna. Zda prachař z rodinou bydlel přímo ve výrobním objektu či měl obydlí opodál (nebezpečí výbuchu), nevíme.

Správkovic mlýn je na I. vojenském mapování (1764–1768) tvořen dvěma objekty a opodál na severovýchod v lese jsou zakresleny také dva objekty, které by mohly být bývalou prachárnou nebo obydlím prachaře.23 Na mapě stabilního katastru z roku 1841 je tento mlýn situován východně od Milíčova, již ve výběžku katastrálního území Lhota. Je patrné, že ačkoli je v blízkosti Javornice, byl poháněn vodami Šípského potoka, zadržovanými v nadymáčku nad mlýnem. Již na katastru Krakovec jsou výše zmíněné dva objekty, pojmenované Vinice, a u nich je pozemek s vinnou révou.24 Zda byly bývalé objekty prachárny využity jako obydlí vinaře či zda stála prachárna na jiném místě neumíme říci. III. vojenské mapování z roku 1879 má severně od mlýna nad Vinicí vepsáno pomístní jméno „Prachárna“ (kóta 413).25 Současná mapa ukazuje v místě Správkovic mlýna Machův mlýn s rekreačními objekty v jeho okolí, s pomístním jménem „Prachárna“ v lese severně nad mlýnem a 240 m vzdušnou čarou severovýchodně od mlýna stále existující objekty „Vinice“, sloužící k rekreačním účelům.26 Petr Rožmberský pokračování příště

Poznámky: 1) Ottův slovník naučný XXIII/1898, s. 204; Fencl, F.: Z historie dobývání vitriolové břidlice v povodí řeky Berounky a jejích přítoků. In: Sborník Muzea okresu Plzeň-sever 1977. Mariánská Týnice 1977, s. 51. 2) Ježek, B. - Hummel, J. (ed.): Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Praha 1933, s. 482 a n. 21


3) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 1, s. 19. 4) Rožmberský, P. - Chmelíř, V.: Zámek v Darové, Hláska XVIII/2007, č. 1, s. 8. 5) Ottův slovník naučný VII/1893, s. 934; XV/1900, s. 759; XX/1902, s. 531 - 532. 6) Nový, L. a kolektiv: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století. Praha 1974, s. 250 - 251. 7) Státní oblastní archiv v Plzni (SOA), fond Sbírka matrik (SM), fara Kožlany, kniha 2, s. 29 - 30. 8) Knotek, J.: Lovecký zámeček Prachárna u Dukovan, Hláska XVI/2005, č. 3, s. 40 - 41. 9) Hajšman, J. - Sokol, P.: Zaniklé plzeňské stavby I. Plzeň 2010, v tisku. 10) Národní archiv Praha, fond Desky zemské větší, 408 B 1. 11) Smolík Slatinský, F.: Kříč (Chříč) a bývalé panství Kříčské v Plzeňsku. Památky archeologické VI/1865, s. 231. 12) Citace v pozn. 7, s. 266, 120, 131, 150, 152. 13) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 3, s. 5, 6, 36, 92, 115. 14) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického I. Kralovice 1930, s. 414. 15) Citace v pozn. 13, s. 384. 16) Citace v pozn. 3, s. 21. 17) Citace v pozn. 13, s. 197, 256, 534. 18) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 4, s. K56, K60, srpen 1733. 19) Citace v pozn. 18, srpen 1739, březen 1743. 20) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 1, např. s. 68, 186; kniha 3, např. s. 115, 201. 21) Citace v pozn. 14, s. 414. 22) Citace v pozn. 8. 23) http://oldmaps.geolab.cz/. Mapový list 121. 24) http://archivnimapy.cuzk.cz. Císařský otisk katastrální mapy obce Lhota a obce Krakovec. 25) http://oldmaps.geolab.cz/. 1 : 25 000, mapový list 3951-4. 26) http://nahlizenidokn.cuzk.cz/Mapa.aspx?typ=KU&id=654558.

22


Historie kožlanských škol dokončení z minulého čísla Slavnostní otevření nové měšanské školy v Kožlanech je provedeno 14. září 1913 za účasti kožlanského rodáka Václava Beneše z Prahy a purkmistra města Jana Klause, který zdůrazňuje význam této události a děkuje všem, kteří se zasloužili o vybudování nové školní budovy, stánku, to ve kterém se náš nejcennější klenot, naše dítky vychovávat budou. A připomíná žákům, jak velkou obě museli přinést jejich otcové a poplatníci pivního krejcaru v Kožlanech. V tu dobu má měšanská škola již tři ročníky a je úplná. Jako smíšená dívčí a chlapecká měšanská škola pak slouží ke cti a slávě od roku 1919. Pro učňovský dorost je zřízena při měšanské škole v Kožlanech také Škola živnostenská a pokračovací a po první světové válce pro zemědělský dorost Lidová škola hospodářská. Před druhou světovou válkou v roce 1939 měla měšanská škola v přízemí 3 třídy obecné škol a v I. patře IV. třídu obecné pro 4. a 5. postupný ročník a tři ročníky měšanské školy. Čtyři kabinety: přírodopisný, fyzikální, země-dějepisný, technický a jednu třídu mateřské školy pro 4 a 5leté děti, která byla upravena ze šatny před tělocvičnou. Za války ve školním roce 1941/42 se Měšanská škola přejmenovává na Hlavní školu, která se stává pouze školou výběrovou, do které může z obecné školy postoupit po provedených zkouškách pouze 35% nejlepších žáků. Ostatní žáci zůstávají dál ve IV.třídě obecné školy jako 5., 6., 7., 23


a 8. postupový ročník obecné školy, a to až do konce školního věku. Výuka německého jazyka začíná ve 3.třídě obecné školy 3 hodinami týdně. Ve vyšších třídách pak až 8 hodinami týdně. Zimní vánoční školní prázdniny začínají 19.prosince 1941 a jako uhelné prázdniny trvají až do 3.března 1942 s povinností si 1x týdně docházet pro domácí úkoly. Ve školním roce 1942/43 je ve škole ze šestidenní týdenní docházky zavedena pouze pětidenní týdenní docházka s volnými čtvrtky. A v roce 1943 se zavádí o letních prázdninách pracovní povinnost žáků od 12 let při výpomoci o žních a sklizni chmelu, na kterou se přihlašuje 20 žáků s rodiči nebo učitelkou. Zavádí se nová školní klasifikační stupnice, která má 6 stupňů: velmi dobrý, dobrý, uspokojivý, dostatečný, sotva dostatečný a nedostatečný. Druhého listopadu 1944 se budova měšanské školy zabírá pro německé uprchlíky ze zabraných území východní Evropy a vyučuje se v náhradních třídách. Pro 1. a 2. třídu obecné školy v hostinci u Ipoltů (hospoda čp. 176 v dolejším konci-dnes již zbouraná). Pro 3. a 4. třídu v hostinci pod školou u Vožehů čp. 118. Pro dva ročníky měšanky v sokolovně, jedna třída nahoře ve sborovně a druhá třída v jídelně v přízemí. Třetí ročník pak v bývalém pivovaru, v restauraci s dámskou obsluhou "Pod věžičkou" kdysi založeného podniku v živém trhovém městečku). Všude se vyučuje v nouzových nevytápěných třídách

Budova Základní školy v Kožlanech kolem roku 1920. s očekáváním vánočních prázdnin, které začínají 21.prosince 1944 a trvají prakticky až do konce března 1945, s povinností si přicházet 2x týdně pro domácí úkoly. V prvních květnových dnech 1945 odchází přes noc v tichosti ze školy němečtí uprchlíci směrem na Čistou do Sudet (s nimi dobrovolně odchází stará kožlanská občanka Marie Jirousková z čp. 18 rakousko-německé národnosti, vdova po c.k. rakouském kapitánovi a auditorovi vojenského válečného soudu Plutarehu Jirouskovi v. v., která se po celou dobu o uprchlíky v Kožlanech starala). Prázdná škola je však opět zabraná pro případ potřeby válečného lazaretu. V revolučních dnech, počínaje 5. května 24


1945, se nevyučuje až do 22. května, kdy po delší výluce školní do-cházky se opět vyučuje a to až do 19. července 1945. Začátek školního roku 1945–46 začíná škola ještě v nouzových třídách a do školní budovy se výuka vrací až na podzim po důkladné desinfekci a opravě. V té době má měšanská škola v Kožlanech již 4 třídy obecné školy a 4 ročníky měšanské školy a Jednoroční učební kurz, který je dobrovolný, ale navštěvují ho všichni žáci a začíná prakticky devítiletá školní docházka. Bohumil Vondrášek

Obsah Vážení čtenáři ................................................................................................ 2 Upozornění na otevírací hodiny v knihovně ................................................... 2 Události fotografickým objektivem .................................................................. 3 Anotace nových knih ....................................................................................... 4 /pd; Irena Bukačová V úterý 8. května 1945 .................................................................................. 9 /František Wonka Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech .......................................... 10 /Irena Bukačová Počátky archeologického bádání na severním Plzeňsku ............................. 14 /Martin Čechura Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku III .................................................... 18 /Petr Rožmberský Historie kožlanských škol ............................................................................ 23 /Bohumil Vondrášek

ilustrace na obálce: Pekařství u Piškulů v Kralovicích, 18. 8. 1940. Foto Sklenář

Publikace k prodeji

KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena Kč 150,-

KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Foto: Dagmar Hamsíková, Jindřich Kovařík, Václav Podestát V roce 2010 vydal Nadační fond Mariánské Týnice, Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské

Týnici a obec Mladotice za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena Kč 50,-

PAMĚŤ KRAJINY I - V Již pětisvazkové dílo (nejnověji Dolnobělsko a Hornobřízsko, 2009) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát, Hedvika Smejkalová Cena za každý díl 250 Kč. (Díl V v distribuci OÚ Horní Bělá).

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XX

Recommend Documents