ROČNÍK XVII ČERVENEC-SRPEN

POUTNÍK

ROČNÍK XVII ČERVENEC-SRPEN 2013

POHNUTÉ OSUDY BRATRŮ ZE SOLUNĚ Je tomu již 1150 let, co se krajinou zlatou dozrávajícím obilím a zelenou kudrnatými lesíky v údolí řeky Moravy, jež se rozprostírá od Děvína až k Velehradu, procházeli dva učení muži. Bratři Konstantin a Metoděj přišli do vzdálené moravské země na žádost knížete Rastislava a měli zde slovanskému lidu přiblížit Slovo Boží, naučit je lásce ke křesťanství, a vytvořit tak podmínky pro vznik nového biskupství, které by omezilo vliv Franků na Velkomoravskou říši a jednou provždy skoncovalo s pohanstvím na našem území. Takový úkol nebyl jednoduchý. Učenliví a velice horliví Slované nepřijímali nové náboženství s nadšením. V dobách, kdy si Moravská země nevedla v bojích s Bavory nejlépe, prostý lid očekával, že jim křesťanský Bůh zaručí vítězství, ale nedělo se tak. Proto se často znovu uchylovali k pohanským bůžkům a doufali, že si krví obětních zvířat vykoupí odpuštění za to, že v ně přestali věřit. Přestože většina z nás má o světcích ze Soluně alespoň základní povědomí, zkusme si je přiblížit trochu z jiného úhlu. Pomoci nám může knížka Antonína Polácha „Bratři ze Soluně“, která byla vydána k výročí příchodu věrozvěstů do našich krajů a o jejíž příběh bych se s vámi chtěla podělit. Ohlédněte se tedy se mnou do dávné minulosti. Do dob, kdy byla v Evropě církevní moc rozdělena mezi byzantskou říši a Řím, a křesťanství pomalu pronikalo do pohanských států a sjednocovalo tak roztříštěné území v jeden velký celek. První řádky knížky nás zavedou do kláštera sv. Praxedy, ležícího nedaleko Říma, kde v jedné cele odpočívá mnich Konstantin zvaný Cyril. Je již delší dobu vážně nemocen. Jeho bratr Metoděj jej proto neustále navštěvuje a snaží se ho podpořit v těžkých chvílích, přestože ví, že pozemská pouť trpícího bratra se chýlí ke konci. Při jedné z těchto návštěv poprosí umírající Konstantin o poslední zpověď, ne však ledajakou. Cyril totiž žádá Metoděje, aby vyslechl jeho vyprávění o svém životě, které poodhalí jeho slabosti a pády. NELÁSKA Konstantin se narodil jedné mrazivé prosincové noci v Soluni jako sedmý a poslední potomek místního drungaria (vysoká vojenská hodnost, přirovnávaná zhruba k hodnosti plukovníka). Už zamlada byl velmi zvídavý a inteligentní, přestože jej cesta k opravdové moudrosti teprve ještě čekala. Vyrůstal jako každý jiný chlapec, ovšem během dospívání se velice trápil situací v rodině. Jeho otec, vysoce postavený muž ve vojenské funkci, byl v neklidných letech válek neustále odloučen od své rodiny. Vše, co se týkalo obživy, musela obstarávat matka. I když se mír do byzantských vesnic brzy vrátil, otec se té chvíle nikdy nedočkal. Zahynul při obraně města. V té době se v Konstantinově srdci rozrostla neláska ke svému otci. V duši mu vyčítal, že opustil své nejbližší a celý život věnoval válce. Až po 48 letech se věrozvěsta dozvěděl, že otec obětoval život za jeho nejstaršího bratra Michaela, dnes známého pod mnišským jménem Metoděj. Na sklonku svého života konečně porozuměl lásce svého rodiče, která sice nebyla zřetelná, za to byla veliká a pravá. PÝCHA Dále nás světec zavádí do dob svého studia v Konstantinopoli. Díky své bystrosti byl znám v celé společnosti a dokonce byl přítelem dospívajícího císaře Michaela I. a jeho matky Teodory. Málokomu z nižších vrstev se cosi takového poštěstilo. Pilný student si začal uvědomovat svůj dar. Lidé jej obdivovali, neboť rozuměl knihám filozofů, s lehkostí se učil cizím jazykům a dobře ovládal umění slova. Konstantin postupně získal velice ceněné místo profesora filosofie na univerzitě. Ani tento dobrý muž se však nevyhnul pýše. Začal mít pocit, že je nepostradatelný. S oblibou vítězil v slovních soubojích s učenci i biskupy. Tehdy se dostavily i první pochybnosti. Kdo vládne světu, Bůh či člověk?, tázal se sám sebe. Brzy získal odpověď. V této době totiž přišel i jeho nejhlubší pád, za který byl ovšem později neskonale vděčný. Ze dne na den ztratil úplně všechno. Nyní už dospělý císař Michael se vzbouřil proti své matce a nechal ji zabít. S císařovnou také zničil vše, co ona kdy vybudovala. Vyhnal všechny významné představitele vlády, církve a kultury z Konstantinopole. I Konstantin musel uprchnout do kláštera na horu Olymp. Jak sám bratrovi přiznal, tento pád mu otevřel oči. Přestože mu určité pochyby zůstaly, už nikdy nepochyboval o Bohu.

POUTNÍK

ČERVENEC - SRPEN 2013

STRACH Město i byzantská říše se postupně vzpamatovaly z krutých zásahů. Michael se stal právoplatným vládcem, ale byl spíše loutkou v rukách jiných. Do země se navracel klid a mír. V tom čase navštívil patriarcha Fotios svého dávného přítele, učence Konstantina. Požádal jej, aby obhájil křesťanské učení u dvora Chazarského vládce, a zabránil tak přílišnému vlivu islámu. Apoštol s radostí svůj úkol přijal a vydal se i se svým bratrem na dlouhou pouť pod Kavkazské vrchy. Během té strastiplné cesty jsem pocítil opravdový strach, přiznává Konstantin. Tehdy se totiž poprvé objevila nemoc, kterou zdědil po své matce. Tížilo jej pomyšlení, že by nemohl svou misi dokončit. Nakonec přece jen zdolal obtíže, avšak město si připravilo pro filosofa celou řadu dalších zkoušek. Arabové a Židé neustále odmítali uvěřit jeho slovům a Konstantin cítil, že potřebuje očividný důkaz, o němž nebude nikdo pochybovat. O necelý týden později se učenec v prastarých spisech dočetlo nepohřbených kostech sv. Klimenta. Navíc místní lidé tvrdili, že do nedávné doby jezdívali uctívat na nedaleký ostrůvek nějakého světce. Pln naděje na vítězství šel věrozvěstec za arcibiskupem a oznámil mu, že zná to místo, kde leží kosti třetího nástupce sv. Petra na římském apoštolském stolci. Následovalo obrovské nadšení. Záhy si Konstantin uvědomil, do jaké strašné situace se dostal. Všichni očekávali, že jim ukáže místo, kde mají kopat, aby našli relikvie. Celý zástup s biskupem v čele se vydal k malému ostrůvku. Zpívali a klaněli se až k zemi. Jen apoštol se vroucně modlil, aby ho Bůh ušetřil obrovské hanby a pravděpodobně i smrti. Snažil se nepropadnout panice, přestože se potil děsem a cítil, že strach je silnější než on. Najednou se spustil silný déšť, ale Konstantin neustoupil a šel dál. S přílivem se skoro celý ostrov ponořil pod vodu. Zůstala jen malá část s ruinami kapličky. Nebylo na výběr. Apoštol ukázal na jediné místo, přestože sám nevěřil, že se tam v zemi hledané ostatky nacházejí. A opravdu jakýmsi zázrakem muži s krompáči nalezli truhličku s pozůstatky. Díky tomuto velkému úspěchu získal Konstantin sílu na plnění dalších misií. Věděl totiž, že existuje Bůh, který ho vždy povede po správné cestě. ZÁVIST Bratři se vrátili do kláštera, kde pokračovali v poklidném životě. Konstantin se nadále učil cizím jazykům, studoval starobylé knihy a snažil se zapsat staroslovanský jazyk. Avšak blížila se největší zkouška pro oba věrozvěsty. Měli se totiž vydat na dlouhou cestu do údolí řeky Moravy. Zasít na tom nehostinném místě semeno vzdělanosti a naučit tamní obyvatele zpěvům a bohoslužbě v jejich rodném jazyce. Apoštolové museli na misii opět čelit mnohým nástrahám. Například pochopit slovanský lid, který měl jiné zvyklosti a vztah k životu, bylo pro ně opravdu těžké. Po celou tu dobu to byl vždy Konstantin, kdo ukazoval správný směr, a přesto se cítil proti svému bratru bezvýznamný. Záviděl mu jeho klid v duši a pevnou vůli. Metoděj totiž nalezl klíč k srdci Slovanů. Konstantin dokázal k lidu mluvit, přibližovat jim Kristova slova, ale Metoděj s nimi žil. Když oni trpěli, on trpěl s nimi, když je zastihl hlad nebo nemoc, on hladověl také a snažil se je vyléčit. Konstantin si tehdy uvědomil, že toto není vzdělaný lid byzantské říše, proto musí nalézt jinou cestu jak přivést moravský lid k Bohu: ne slovy ale činy. A tak den co den scházeli oba věrozvěsti do podhradí a pomáhali léčit, převazovat raněné a povzbuzovat lidi vlídným slovem. Bohužel Rastislav svůj boj s Franky prohrál a jeho nestálý trůn zavrávoral. Tím se také vytratila důvěra v poslání Soluňanů. Po necelých čtyřiceti měsících působení odešli slovanští apoštolové do Říma za papežem Mikulášem I., kde museli vysvětlit své kázání v nepovoleném jazyce. Konstantinovi se díky jeho diplomatickým schopnostem opravdu podařilo obhájit slovanskou liturgii před Svatým otcem. Bula „Industriaetuae“ povolila v roce 868 staroslovanštinu za bohoslužebný jazyk. Tady Konstantin skončil své vyprávění a poděkoval bratrovi za to, že ho provázel celým životem, chvílemi vítězství i porážek. Ještě té noci opustil slovanský apoštol pozemský svět. Stalo se tak 14. února roku 869. Jeho tělo bylo pohřbeno v chrámu sv. Klimenta v Řecku a nad hrobem byl namalován obraz tohoto světce, který je dodnes památkou na jeho život. Metoděj se tedy sám vrátil na Moravu, kde se stal biskupem panonským. Pokřtil knížete Bořivoje a jeho choť Ludmilu, také dokončil překlad Písma svatého. Smrt ho dostihla o necelých šestnáct let později než jeho bratra. Následně však katolíci vyvedli v okovech slovanské mnichy ze země. Zdálo se, že všechna snaha apoštolů ze Soluně neměla smysl. Avšak protivníci plamének poznání, který tito učenci zapálili, mohli jenom zmenšit, ale nedokázali jej zcela uhasit. Jejich práce se tak stala základem pro pozdější změny. Díky nim se nám zachovala celá řada písní a modliteb ve staroslovanštině. Konstantinovo písmo se stalo základem azbuky a nadále se používá. Metodějův spis Sudnyj ljudem byl prvním sepsaným zákoníkem platícím na našem území. Lidské osudy zanikají, ale žijí dál ve vytvořeném díle. Sám Konstantin prohlásil, že si vroucně přeje, aby lidé čerpali ponaučení nejen z jeho úspěchů, ale také z jeho chyb a pádů. A tak můžeme v šlépějích bratrů ze Soluně jít i my dnes. A-M.D Milí čtenáři Poutníka, přeji Vám krásný a požehnaný čas prázdnin a dovolených, plný krásných setkání nejen s druhými lidmi, ale především s Tím, který všechnu tu krásu, kterou v této době máme možnost více objevovat a poznávat, učinil. Ať On sám je průvodcem a ochráncem na všech Vašich letních cestách… Váš otec Josef

- 2 -

POUTNÍK

ČERVENEC - SRPEN 2013 MOJE CESTA DO SVATÉ ZEMĚ

Už se někomu z vás stalo, že se vám splnilo něco, o čem jste ani neuvažovali a ani o tom nesnili? Já jsem tenhle „zázrak“ zažila na vlastní kůži a prožila týden nádherných zážitků ve svých 68 letech loni v říjnu. „Svatá země“ – touha mnoha lidí na celém světě. Počátkem září jsme byli na návštěvě u syna a tam jsem dostala nečekanou nabídku této pouti. Jelikož mají ještě malé děti a nemohli se zúčastnit oba, syn tuto pouť nabídl své ženě a aby nejela sama, oslovili mne. Přiznám se, že v první chvíli mne to zaskočilo a začala jsem přemýšlet, co to všechno obnáší. Dali mi několik dní na rozmyšlenou a datum, do kdy bych se měla přihlásit. Řešila jsem velké dilema. Jet – nejet? Hlavou se mi honilo vše možné. Jak bych to zvládla zdravotně, taky to pro mne znamenalo v životě první cestu letadlem, které jsem se velmi bála, a mnoho dalšího se mi honilo hlavou. Až najednou, jako když se mi rozsvítí nějaké světýlko a řekla jsem si: „Taková nabídka nepřichází každý den a co když to má Bůh pro mne jako ‚velký dar‘?“ a nabídku jsem přijala. Pomalu začínaly přípravy. Termín poutního zájezdu byl stanoven od 7. 11. – 15. 11. 2012. Tento poutní zájezd měla pořádat farnost sv. Vojtěcha z Českých Budějovic s cestovní kanceláří Palomino z Prahy. Čas pomalu plynul, vše už bylo zaplaceno a najednou mi volá snacha, že se zájezd ruší pro nedostatek přihlášených. Následovaly smíšené pocity. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že nikam nemusím cestovat, nebo být zklamaná, že z toho sešlo. Snacha však nelenila a s cestovkou se spojila, jestli by nebyla jiná možnost, třeba připojit se k jinému zájezdu. Dostaly jsme na vybranou. Buď od 15. 11. - 25. 11. 2012 nebo od 19. 10. – 27. 10. 2012, což znamenalo již za týden. Další dilema: vždyť je to tak za krátko. No, ale zase mi svitlo; co jestli to tak má být a rozhodly jsme se pro dřívější datum. To jsme ještě nevěděly, že tento zájezd pořádá farnost Želiv ve spolupráci se Želivským klášterem a duchovním doprovodem 2 kněží. Přípravy šly rychle do finiše. Vyměnit peníze – tam se platí dolary, dokoupit potřebné věci a sbalit kufry. A čím dál víc jsem pociťovala takové napětí, co všechno mě čeká. Přiblížil se den odjezdu. Vše sbaleno. 19. 10. jsme se měli dostavit do 21:00 hod. do Prahy na letiště, aby bylo dostatek času na vyřízení všech formalit a odbavení zavazadel. Vyhledala jsem si rychlík do Prahy, kde jsem se na nádraží měla sejít se snachou a pak společně odjet na letiště. A zase zádrhel. Když jsem v Ústí nasedla do rychlíku, přišlo oznámení, že se na trati stala nějaká nehoda a všechny vlaky budou opožděné. Moje napětí se opět vystupňovalo. Dostanu se do Prahy včas? Začala jsem se modlit růženec a asi po 15 min. s asi 50 min. zpožděním se vlak rozjel. Další cesta už proběhla bez problémů a se snachou jsem se šťastně sešla a bez komplikací jsme dojely na letiště. Pak už vše probíhalo podle plánu. Odlet byl 5 min. po půlnoci. Všechno pro mne bylo nové – nepoznané. Stále jsem byla v napětí a očekávání, jak vše bude probíhat. Prošli jsme odbavením zavazadel a osobní kontrolou a čekali na nástup do letadla. Uvnitř letadla mě napadlo – tak, teď už není cesta zpátky. Asi po hodině letu, který byl velmi příjemný, jsem se uklidnila, a když jsme ve 3:20 hod. přistáli v Tel Avivu, ani jsem nechtěla věřit, že je to pravda. Zase vyřídit nezbytné formality – pasová kontrola, vyzvednout zavazadla a asi hodinová přestávka na ranní hygienu na letištním WC. Asi v 5 hod. byl přistaven autobus, který nás odvezl na snídani a ubytování do Betléma, což je z Tel Avivu asi 1 hod. jízdy. Po odložení zavazadel a občerstvení začalo naše putování po Svaté zemi. Jako první jsme navštívili baziliku Božího narození. Současná bazilika je postavena na základech byzantského chrámu a místo Božího narození se nachází za oltářem v jeskyňce, kam se musí sestoupit po schodech. Místo je označeno zlatou hvězdou. Byl to nádherný pocit, dotknout se místa, kam na tento svět přišel Boží Syn. Asi 500 m od baziliky se nachází místo, které se nazývá mléčná jeskyně. Podle tradice se na tomto místě v jeskyni ukryla Svatá rodina při útěku do Egypta a Panna Maria zde kojila Ježíška. Místo je vyhledávané křesťanskými i muslimskými ženami, které nemohou mít děti, a je zde prý mnoho proseb vyslyšeno. Pak jsme navštívili Pole pastýřů – místo, kde pastýři hlídali svá stáda, když jim anděl oznámil, že se narodil Spasitel. Toto místo je vzdáleno asi 3 km od místa narození. Tam jsme taky prožili 1. mši sv. ve Svaté zemi.

- 3 -

POUTNÍK


Poté jsme odjeli na ubytování a nocleh. Jídlo jsme měli zajištěno jako polopenzi – tj. snídani a večeři. Jelikož stravování bylo formou švédských stolů, každý se mohl najíst do sytosti z velkého výběru výborných jídel, takže nám to stačilo. Druhý den byla neděle. Autobus nás převezl do Jeruzaléma, což je z Betléma asi 8 km a prožili jsme tam celý den. Prošli jsme místa, kde Ježíšovi začala cesta utrpení. Kde byl bičován a souzen v místech bývalé pevnosti Antonia. V malém atriu je jako upomínka umístěna socha Krista s trnovou korunou na hlavě a třtinou v rukou – „Ejhle člověk“. Pak jsme prošli trasu křížové cesty až ke Golgotě a Božímu hrobu. Část trasy křížové cesty prochází arabskou částí Jeruzaléma a jeho proslulými úzkými uličkami, navíc z obou stran jsou krámky s arabským zbožím, je nemožné se v této části křížovou cestu pomodlit, proto jsme se část modlili na začátku a druhu část až na nádvoří u baziliky. Bazilika Božího hrobu je vybudována nad vyvýšeninou Golgoty a pod ní se nachází Boží hrob. Podle vidění Kateřiny Emmerichové se pod Golgotou nachází hrob Adama. Jelikož období září – říjen je prý hlavní poutní sezona, bylo všude velké množství lidí, a kdo se chtěl poklonit v Božím hrobu, bylo třeba vystát 11/2 – 2 hod. frontu. Ale každý toto rád a ukázněně obětoval. Pak jsme ještě navštívili večeřadlo, kde Ježíš s apoštoly slavil poslední večeři před svým utrpením a kde ustanovil Eucharistii. Tím jsme dnešní putování zakončili a odjeli do Betléma na večeři a nocleh. V pondělí ráno nás čekala 160 km dlouhá cesta autobusem na sever přes Judskou kamenitou poušť ke Galilejskému jezeru. Autobusem jsme tuto vzdálenost zdolali asi za 3 hod. po hezké silnici, ale když si uvědomím, že v Ježíšově době tuto vzdálenost zdolávali pěšky nebo nejvýš na oslu, je to až neuvěřitelné, jak dokázali projít tuto nehostinnou krajinu. Okolí Galilejského jezera však je úrodné. Podél silnice rostou háje datlových palem, pole banánovníků a sady granátových jabloní. U Galilejského jezera je několik památných míst, posvěcených Ježíšovým působením. „Primát sv. Petra“. Ježíš se 3 x ptá Petra, jestli ho miluje a pak ho ustanoví „Pas mé ovce a beránky.“ Ježíš na jezeře utišil bouři, zázračný rybolov apoštolů, Ježíš se apoštolům zjevil po svém zmrtvýchvstání. Nedaleko od jezera se nachází hora Blahoslavenství a také Kafarnaum, kde Ježíš kázal v synagoze, ze které jsou ještě dochovány části, a odtud pocházel apoštol Petr. Z jezera vytéká řeka Jordán a na jeho břehu se nachází místo, které se nazývá Jardenit = Křtitelnice. Tam jsme prožili obnovu našeho křtu. V poledne nás čekal oběd na břehu Galilejského jezera – „ryba sv. Petra“ a projížďka lodí po jezeře. Den jsme zakončili mší sv. na hoře Blahoslavenství a pak už nás čekala 3 hodinová cesta zpět na večeři a nocleh do Betléma. V úterý nás čekala návštěva Ein Karem – místa, kde Maria navštívila tetu Alžbětu, když se dověděla, že čeká dítě a místa narození Jana Křtitele. Odtud jsme autobusem přejeli na pobřeží Středozemního moře do historického města Jafy. Jafa je známa už z dob Ježíšových. Je to vlastně dvojměstí Jafa – Tel Aviv. Tel Aviv znamená Jarní pahorek a je vybudován počátkem 20. století na písečných dunách. Tel Aviv je centrum kultury a obchodu Izraele. Také jsme měli možnost vykoupat se ve Středozemním moři. Pak opět návrat do Betléma na večeři a nocleh. Ve středu nás opět čekala cesta na sever do Galileje a to navštívit Nazaret – baziliku Zvěstování – kde anděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že se má stát matkou Božího Syna. Pod dnešní bazilikou se nachází jeskyně, kde Sv. rodina žila. Vlastně je to takový systém chodeb a jeskyní, které si lidé upravili a tam žili. Po návštěvě Narazeta jsme navštívili horu Tábor. Místo Proměnění Ježíše, jak ho viděli apoštolové, které vzal s sebou. Poté jsme přejeli do Kány Galilejské, kde Ježíš na svatbě proměnil vodu ve víno. Tam jsme slavili mši sv. a manželské páry obnovily manželské sliby a byly obdarovány upomínkovým certifikátem. Tím jsme program dnešního dne ukončili a vydali se na zpáteční cestu do Betléma.

- 4 -

POUTNÍK


Šestý den našeho putování nás čekala návštěva nejstaršího města světa – Jericha. Nejdřív jsme navštívili Betanii, kde bydlel Ježíšův přítel Lazar a jeho 2 sestry Marta a Marie a Ježíš tyto sourozence rád navštěvoval a tam také Ježíš Lazara vzkřísil z mrtvých. V kostele jsme slavili mši sv., a kdo chtěl, mohl navštívit Lazarův hrob. Náš autobus zaparkoval na parkovišti vedle velblouda a jeho majitel zval k projížďce na hřbetu tohoto stvoření a někteří tuto výzvu přijali. Potom jsme odjeli do již zmíněného Jericha, které leží asi 370 m pod hladinou Středozemního moře. Dnes je to městečko s několika tisíci obyvateli a archeologické nálezy svědčí o osídlení tohoto místa již v 8. tisíciletí před Kristem, tedy město staré 10 tisíc let. I toto místo Ježíš navštěvoval. V jedné z ulic roste velmi starý fíkovník, prý z dob Ježíšových a je to prý ten fíkovník, na který vylezl celník Zacheus, když chtěl vidět Ježíše a tam došlo k jeho obrácení. Uprostřed města se nachází pahorek s archeologickými vykopávkami a na úpatí pahorku vyvěrá pramen vody nazvaný Eliášův pramen. Pak už jsme se přepravili k Mrtvému moři, které leží asi 420 m pod hladinou Středozemního moře. Koupání v Mrtvém moři se doporučuje na léčení kožních nemocí i pohybového aparátu. K této léčivé koupeli nám byl dopřán asi 2 hodinový čas. Voda je skutečně velmi slaná – prý obsahuje asi 30% soli a různých minerálů. Na dně je usazené takové tmavé bahno, kterým se lidé pomazávají a prý příznivě působí na pokožku. Po této ozdravné koupeli a osprchování jsme nastoupili zpáteční cestu do Betléma na večeři a nocleh. V pátek ráno nám začal poslední den našeho putování po Svaté zemi. Po snídani jsme odjeli na vrchol Olivové hory, odkud se nám otevřel nádherný výhled na starý Jeruzalém. Odtud Ježíš vstoupil na nebesa. Z Olivové hory je pohled na Jeruzalém nejkrásnější. Viděli jsme celé Staré město jako na dlani a mohli si připomenout všechna ta místa, která jsme již navštívili první den našeho putování po Jeruzalému. Poté jsme sestupovali po svahu k místům, kde se Ježíš krví potil, kde ho Jidáš zradil a kde byl zajat. V místech, kde Ježíš viděl v budoucnu zkázu Jeruzaléma a kde plakal nad jeho zkázou, je postavena kaple ve tvaru slzy. Na úpatí Olivové hory se nachází Cedronské údolí, které jsme přešli a vydali se na druhé straně opět do kopce až k hradbám Starého města. U hradeb se nachází zbytky rituálních lázní určených k rituálnímu očištění před vstupem do chrámového nádvoří – tzv. „mikvé“. Bránou v hradbách jsme prošli na chrámové nádvoří a navštívili tzv. Zeď nářků. Židé ji nazývají Západní zeď, která jediná zůstala zachována z Jeruzalémského chrámu. Dnes na místě, kde stávala velesvatyně, je postavena mešita se zlatou kopulí. Jeruzalémský chrám byl vybudován na hoře Moria, místa, kde měl Abraham obětovat syna Izáka. V okolí starého Jeruzaléma se nachází i hora, kde byli pomazáváni izraelští králové. Pak jsme přišli mimo hradby Starého města, kde stával dům velekněze Kaifáše a kde je zachována kobka, ve které byl Ježíš vězněn, než ho odváděli k soudu a ukřižování. Sestoupit do této kobky byl pro mne zážitek, že mne až zamrazilo, když jsem si uvědomila, že zde člověk uvěznil Boha. Blízko se nachází místo, kde se Petr setkal s odsouzeným Ježíšem a kde si uvědomil, že ho zapřel a hořce se rozplakal lítostí. Místo je označeno sousoším dvou vojáků, Petra a kohouta, který Petrovi připomenul jeho selhání. Ještě jsme se z terasy pokochali pohledem na úplně nejstarší část Jeruzaléma – tzv. Davidovo město a vydali se zpět k autobusu. Na závěr našeho putování pro nás organizátoři zájezdu měli připravený takový malý bonbonek – návštěvu Diamantového centra. Je to jediné místo na světě, kde se vykupují a zpracovávají surové diamanty a jediné místo, kde se s nimi obchoduje. V centru pro nás měli připravený krátký dokumentární film o vzniku, těžbě a zpracování diamantů a pak ve3 výstavních prostorách jsme se mohli pokochat krásou již zpracovaných diamantů do nádherných šperků. To byla tečka za naší návštěvou Svaté země. Pak jsme odjeli do místa našeho ubytování a už jsme začali balit kufry. Jenže naši organizátoři pro nás měli přichystáno ještě jedno překvapení. Na večeři nás odvezli asi 2 km od hotelu do restaurace, která měla název „v Jeskyni“ a také tak byla upravena. A navštívit nás přišli i Josef s Marií (představitelé byli vybráni z našich poutníků) a navodili atmosféru, že hledají nocleh. Večeře byla bohatá včetně vína, kávy a dobrých zákusků. Tím jsme zakončili naši pouť. Odjezd na hotel, ještě jsme si mohli dopřát odpočinek před odjezdem na letiště. Odjezd byl v 1 hod. po půlnoci. Odlet v 5 hod. ráno. Na letišti zase nezbytné formality, odbavení, tentokrát i prohlídka kufrů, pasová kontrola a už čekání na nástup do letadla. Když jsme se vznesli, ještě poslední zamávání Svaté zemi s díky za tolik krásných zážitků. Nakonec musím připomenout, že tolik nevšedních zážitků jsme mohli prožít hlavně díky našemu skvělému průvodci – knězi, který nějaký čas v Izraeli pobývá, studuje hebrejštinu a zná místní poměry, takže jeho podání bylo jak po stránce historické, tak i duchovní naprosto vynikající. Domů jsem se vrátila sice velmi unavená, ale šťastná, že mi Bůh dopřál tak velký dar. MaR.

- 5 -

POUTNÍK ČERVENEC - SRPEN 2013 MODLITBA PRO KAŽDÝ PRST NA RUCE - PAPEŽ FRANTIŠEK, OD PAULÍNEK: 1.

Palec je prst směrem k vám. Proto se začínáme modlit za ty, kteří jsou vám nejblíže. Jsou to lidé, které si pamatujeme nejlépe. Modlitba za naše milované je "sladká povinnost."

2.

Další prst je ukazováček. Modlete se za ty, kdo učí, vzdělávají a léčí. Do této kategorie patří učitelé, profesoři, lékaři a kněží. Potřebují podporu a moudrost, aby určovali ostatním správný směr. Vždy na ně pamatujte ve svých modlitbách.

3.

Další prst je nejvyšší. Připomíná naše vůdce. Modlete se za prezidenta, poslance, podnikatelé a vedoucí pracovníky. Jsou to lidé, kteří řídí osud našeho národa a ovlivňují veřejné mínění... Právě oni potřebují Boží vedení.

4.

Čtvrtý prst je prsteníček. Mnozí se budou divit, ale je to náš nejslabší prst. Každý učitel klavíru, to může potvrdit. Ten je tam, aby nám připomněl modlitbu za slabé, za ty, kteří se potýkají s problémy a za nemocné. Oni potřebují vaše modlitby ve dne i v noci. Modliteb pro ně nebude nikdy příliš mnoho. A je to pozvání i k modlitbě za manželské páry.

5.

A konečně je tu náš malý prst, nejmenší ze všech. Musíte se vnímat malými před Bohem a bližními. Jak říká Bible, "poslední budou první." Malíček nám připomíná, abychom se modlili za sebe... Poté, co jste se modlili za všechny ostatní, oni budou moci lépe pochopit jaké jsou vaše potřeby a jak se na ně dívat z pravého pohledu.

DEN BIBLE 1. PROSINCE 2012 ZASTAVENÍ

ČTVRTÉ:

PŘIJÍMÁM TĚ TAKOVÉHO, JAKÝ JSI

Abych mohl druhého člověka přijmout, musím ho poznat? Abych ho poznal, musím ho milovat? Abych ho miloval, musím se přijmout? Abych se přijal …??? Abych ho mohl přijmout, musím se přijmout?… ☺ Je důležité někde začít a dostat se do procesu paradoxu, kdy všechno děláme jednotlivě a přitom dohromady…☺ Není to tak, že nejdřív, odděleně ode všeho, druhého poznáváme, pak odděleně ode všeho, milujeme… Ne, v nějaké míře to jde ruku v ruce, v různé intenzitě a poměru, ale společně. Jde o to prohlubovat všechny aspekty, ne udělat si nějaký plán ke přijetí druhého. Znamená to víc poznávat, víc milovat, víc přijímat… Úkol: - ruku natřeme krémem, neboť jsme tvární, a hlínou, neboť jsme povstali z prachu země - na papír tuto ručku otiskneme na znamení toho, jak se „otiskujeme“ do životů druhých, protože otevřená dlaň je symbolem dávání i přijímání - papír podepíšeme - stačí křestní jméno, jen pro přihlášení se ke své jedinečnosti - otisk své ruky si prohlédneme – neexistuje další ruka s takovou kresbou - tento „obraz“ pověsíme mezi ostatní obrazy otisknutých rukou, čímž se přihlašujeme ke společenství při zachování své jedinečnosti Při pohledu na vyvěšené ruce různých velikostí, kreseb, umístění na papíru… nás napadne, že jsme opravdu různí a, paradoxně, opravdu podobní! Také nelze určit, která ruka je tou správnou rukou, která je nejhezčí… Všechny jsou nejsprávnější a všechny jsou nejhezčí – hm, tak to prostě je. Bůh se při stvoření nespletl, neudělal chyby, udělal různost, krásu různosti v jednotě, krásu jednoty v různosti. Na základě lásky…, /Bůh nás miluje. To je velká pravda našeho života, která dává smysl všemu ostatnímu. Nejsme plodem náhody nebo iracionality, ale na počátku naší existence je plán Boží lásky. (Benedikt XVI.) / proto je láska základ, ne nadstandard života! Ať tedy věta: „Přijímám tě takového, jaký jsi“ je v našich ústech vždy větou oznamovací …

KULTURNÍ KALENDÁŘ So 20. 7.

Farní pěší pouť – Kopeček, sraz 8.30 hod. u kostela, cyklisté – odjezd dle své zdatnosti 11.00 hod. – mše svatá na Kopečku

- 6 -

POUTNÍK

ČERVENEC - SRPEN 2013 FARNÍ VÝLET NA SUCHÝ VRCH A DOLNÍ MORAVU

V sobotu 18. května v 8 hodin (teda nic proti, ale já bych si příště ještě trochu přispal) jsme měli jet na výlet na Suchý vrch a na bobovou dráhu na Dolní Moravu. Ráno ale dost vydatně pršelo, takže jsme si vzali deštníky, pláštěnky, pohorky a další podobné věci uzpůsobené nepřízni počasí, ovšem když jsme došli k autobusu, pan farář nám oznámil, že má plán B, čili záložní plán, takže jsme nejeli ani na Suchý vrch, ani na Dolní Moravu, ale do Hradce Králové do Tonga. Pro ty, kdo nevědí co to je – je to tzv. rodinný zábavní park, jsou tam nějaký prolézačky a skluzavky, ale dost pevný a široký na to, aby se tam vešli i, oproti dětem trochu prostorově výraznější, dospělí. Je to v podstatě něco jako Bongo, akorát s „T“ a v Hradci. No, ale abych se do toho zase nezamotal …. Když jsme odjížděli z Dolní Čermný, byl autobus tak nějak poloprázdný, sice nikdo nedoufal, ale z Verměřovic nám zbývaly jen asi 4 místa. Než jsme ale dojeli do Verměřovic, tak se mojí malé sestře udělalo špatně, takže jsme ve Verměřovicích museli chvíli počkat. Sestra Ludmila mezitím stihla udělat výběrčí daní a zinkasovala od každého 100 korun. Když jsme tam dojeli, šli se pan farář se sestrou Ludmilou zeptat, jak je to s placením atd. Když se po chvíli vrátili, pan farář nám oznámil, že i přesto, že jsme nebyli objednaný, tak dostaneme slevu, a že nebudeme muset stát ve frontě. Lidi na nás koukali trochu zvláštně, když jsme je všechny předbíhali. Museli jsme si tam sundat boty, což nevím, jestli byl dobrý nápad, ale snad nikdo neomdlel, teda aspoň jsem si nikoho nevšiml. Pan farář a většina doprovodu hned zaujala pozice u stolu a děti, společně se sestrou Ludmilou, se utíkaly vyřádit. Sestra Ludmila lezla s dětma po prolézačkách a pak jela i po skluzavce i přesto, že měla sukni. Já s Filipem Dvořákem jsme zprvu objevili zábavu ve skákacím hradu s jakousi nafouklou kopulí uprostřed, bezvadně se tam leželo a leželo by se tam ještě líp, kdyby tam nebyla taková koncentrace těch malých ukřičených živočichů (dětí), ovšem zábavnější bylo, když jsme s Filipem skočili naráz na jednu stranu té kopule, to potom děti na druhé straně cestovaly vzduchem. Tady by platila hláška „ani křídla nemají a jak krásně létají“. Horší už to bylo, když dopadly zpět na povrch, a protože ta strana, kde jsme s Filipem byli, byla poněkud níže, děti se na nás v mžiku sesypaly, no, jak brambory, nějaký dítě mi chvíli sedělo na hlavě, ale to není až zas tak podstatné, no, radši to nebudu dál rozebírat, poté jsme vyzkoušeli masážní křesla, přece jen, ty děti byly dost tvrdý. Potom jsme se přesunuli ke stolnímu fotbálku, kam se později dostavila i sestra Ludmila, která vytvořila družstvo s paní Filipovou. Jak to dopadlo v utkání proti týmu J. Mareš a F. Dvořák vám už neřeknu, jelikož si to už nepamatuju. Mezitím se pan farář snažil dostat nějakou holčičku (byla od nás, ale já nevím, jak se jmenovala) na jakousi sopku, ze které vedla dolů skluzavka. Ta holčička totiž byla poněkud menší a nedosáhla na madla, po kterých se lezlo nahoru. Tou dobou se taky Martin Jansa někde nějak moc ohnul a kalhoty to nějak nevydržely, ale nebyl sám, celkem byli v Tongu zničeny dvoje kalhoty z naší farnosti. Kdo byl ten druhý šťastlivec, to si nepamatuju. Dále jsem se věnoval kulečníku spolu s Filipem a s Bárou Pecháčkovou. Samozřejmě, že si to vyzkoušela i sestra Ludmila a pan farář nezůstal pozadu. Po třech prohrách jsem dal raději přednost obědu. Nevím, jestli mi vynechává paměť, nebo jestli mě už taky navštěvuje ten Němec, co pořád něco schovává, ale nějak si nemůžu vzpomenout, co jsem po tom obědě dělal, ale pamatuju si, že si pan farář stačil před odjezdem ještě dát jednoho menšího šlofíka. No, nějak jsme se dostali ven, nastoupili jsme zase do autobusu, někteří si ještě vzpomněli, že potřebují na záchod, ale upřednostnili strom na parkovišti před záchodem v Albertu. V autobuse v předních řadách panovala poněkud ospalá nálada, vzadu byla naopak tak nějak dost veselá. Cestou Matěj Pomšár vystrkoval hlavu z okna a vyplazoval jazyk, jak kdyby byl pes. Před Letohradem jsme předjížděli nějaký malý cyklisty, jeden se asi trochu leknul a pokračoval směr příkop. V Letohradě jsme se ještě u nádraží stavili na točenou zmrzlinu, někdo si dal dvě a pak zdržoval, když jsme měli odjíždět. Sestra Ludmila už jela z Letohradu do Ústí vlakem. No a my jsme jeli domů. Takže sečteno a podtrženo máme tu jednu živočišnou přeměnu, dvoje zničené kalhoty, hromadu peněz a možná pár bolavých zad (z naší Karosy C934E s krátkými opěradly do půl zad - přece jen autodopravce asi počítal s plánem A), ale hlavně, a to je nejdůležitější, spoustu šťastných dětí a jejich úsměvů ☺. Takže zbývá akorát poděkovat farnosti za zorganizování a částečné financování výletu, sestře Ludmile a panu faráři za jejich aktivitu, všemu doprovodu a také panu řidiči, že nás ve zdraví dovezl tam i zpět. Fotky opět naleznete na stránkách farnosti. Určitě se už zase všichni těšíme na další výlet, nemám pravdu?☺ František Mareš

- 7 -

POUTNÍK

ČERVENEC - SRPEN 2013 AHOJ DĚTI!

Naše dnešní setkání je před prázdninami poslední. Školní rok utekl zase jako voda a konečně jste se dočkaly letních prázdnin. Ve slově PRÁZDNINY může být ukryto velmi mnoho. První písmeno P by třeba mohlo naznačovat, že si všichni přejeme pěkné počasí. Další R – určitě radost. Každý den alespoň kousíček radosti, prožívat ji a také rozdávat. Ke třetímu písmenku Á by se nám mohlo vybavit slovo Ámos, jedno ze jmen slavného učitele Jana Ámose Komenského. Ale to by zase připomínalo učení, takže raději použijeme jen krátké A. Tímto písmenem začíná slovo auto, kterým můžeme o prázdninách dobře cestovat. Z – čtvrté písmeno – je symbolem zdraví. Kdyby ono chybělo a dobře nesloužilo, tak by se na naší tváři asi neobjevil úsměv. Písmeno D stojí přesně uprostřed slova. Je to tedy jeho prostředek. A pokud vytváří slovo díky, tak i prostředek k tomu, jak druhým okolo vyjádřit svou vděčnost za cokoli. První N - značí nápady. Ať tedy během prázdnin nechybí dobré nápady, jak využít volné dny. I před dalším N – představuje informace. Prázdniny nám nabízejí možnosti získat spoustu nových informací, hodně vidět a poznat. N – nuda – té se chceme chránit, protože se dokáže plíživě vtírat a ničit. No a na konci slova stojí Y. Je nejen poslední samohláskou v abecedě, ale také zakončuje celé slovo prázdniny – čímž naznačuje, že i tento skvělý čas má svůj konec. V bludišti – moři s vlnami, hledejte cestu, kudy se dá doplavat na ostrov. Představuje to vaše prázdninové moře času. Ale cestou pozor na žraloky. Vystrkují své ploutve a budou se snažit vám tu plavbu pokazit. Takovým žralokem může být zloba, nuda, špatné chování, zlý skutek, ale i úraz, nemoc… Plavte tedy opatrně a nezapomínejte spoléhat na svého plavčíka – Pána Boha. Otazníček)

PR O

STARŠÍ:

5. července si pravidelně připomínáme sv. Cyrila a Metoděje. Letos ovšem s daleko větší pozorností, protože budeme slavit již 1150. výročí. Není tedy divu, že přípravy jsou nepřehlédnutelné a významné. Však také událost, kterou slavíme, svůj obrovský význam měla. V krátkém testu si dnes můžete vyzkoušet, co všechno o tomto víte. Malou nápovědou bude označení odpovědí. Pokud totiž písmena od správných odpovědí napíšete a přečtete odzadu, dozvíte se malou radu na prázdninové dny. Latinsky zní: Carpe diem! u) staročeštinu 1. Cyril a Metoděj v) staroslověnštinu (hlaholici) c) nebyli bratři 7. Cyril se narodil kolem roku 827. Jeho křestní jméno bylo d) byli bratři, Cyril byl starší ch) Cyril, v Římě vstoupil do kláštera a přijal jméno e) byli bratři, Cyril byl mladší Konstantin 2. Oba dva pocházeli í) Konstantin, v Římě vstoupil do kláštera a přijal m) z Konstantinopole jméno Cyril n) ze Soluně j) Lev, v Římě vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril o) z Říma 8. Metoděj byl v Římě vysvěcen papežem Hadriánem II. na 3. Na Velkou Moravu přišli pozváni knížetem kněze a jmenován arcibiskupem pro území Velké Moravy d) Rostislavem a Panonie. Po smrti byl pohřben e) Vratislavem y) v Soluni f) Bořivojem z) v Římě 4. Tato událost je spojena s rokem ž) na Velehradě j) 863 9. Je pravdivé tvrzení: Roku 1980 byli sv. Cyril a Metoděj k) 836 prohlášeni za spolupatrony Evropy? l) 866 t) ne 5. Důležitost jejich práce spočívá v tom, že přeložili u) ano základní bohoslužebné knihy a Písmo svaté do v) částečně e) slovanského jazyka (podle Kytice z královské zahrady I. Renče, internetu) f) českého jazyka Takže pěkné prázdniny a carpe diem! g) slovenského jazyka (EJ) 6. Cyril vytvořil pro výše zmíněný jazyk také písmo t) staroslovanštinu Řešení z minulého Poutníka: Tajenka zněla: TAKOVÝM PATŘÍ BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ.

- 8 -

POUTNÍK

ČERVENEC - SRPEN 2013 S PANNOU MARIÍ LURDSKOU DO SVĚTA

Matějka, Pacifik OFMCap., (Portrét jednoho misionáře) Koncem listopadu 1999 se po delší dovolené v otčině vrátil opět do své druhé vlasti náš australský misionář kapucín br. Aurel (v Austrálii musel změnit jméno na Andrew) Jaroslav Hrdina, původem z lázeňského městečka Slatinice poblíž Olomouce, který ačkoli 26. Března 1999 oslavil již 80 let života, stále se těší velké životní svěžesti a je dosud aktivní. Před odjezdem jsem jej požádal o několik vzpomínek na všechna ta léta uplynulá od roku 1950, kdy jako jediný kněz naší provincie unikl zásahu policie a zavčas ilegálně opustil ČSSR. Jeho kapucínský život začíná vlastně již roku 1929, kdy jako desetiletý chlapec přišel do internátní serafínské školy v Olomouci, aby zde u kapucínů studoval na gymnáziu. Dne 1. Srpna 1934 pak v Praze na Hradčanech nastoupil do noviciátu. Zde také složil 2. 8. 1935 své první sliby. Filozofii studoval v holandském Breust-Eijsdenu, kde se naučil obstojně francouzsky, což se mu později velmi hodilo. Proslavil zde svou rodnou Hanou, když na mnohých velkých rekreacích bratří studentů hrával oblíbenou typickou figurku hanáckého policajta. Teologická studia konal již v Olomouci, kde také 31. března 1940 skládal své doživotní sliby. O rok později, 30. listopadu 1941 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Bylo tehdy zvykem, že ještě jeden rok po svěcení novokněží zůstávali v Olomouci a nemohli zpovídat ani kázat. Teprve potom odcházeli do duchovní služby v klášterech. Po tomto roce byl tedy br. Aurel poslán do Prahy na Hradčany a zůstal tam až do konce II. světové války. Vzpomíná si, jak se »v dubnu 1944 museli na příkaz Němců vystěhovat z kláštera do Lorety, když klášter zabralo SS. Bratři tehdy bydleli v místech, kde nyní je Loretánský poklad. V době svého působení na Hradčanech měl na starosti duchovní správu nemocnice u sester alžbětinek v Praze na Slupi. Po válce byl přeložen ke sv. Josefu na náměstí Republiky. Tam zůstal několik roků a Prozřetelnost Boží prostřednictvím otce Sarkandera jej pověřila starostí o stálý výstav Nejsvětější svátosti oltářní. Kostel byl otevřen stále – ve dne i v noci. Na první pátky bývala půlnoční mše svatá. Kostel byl plný«. Nějaký čas předtím, než komunisté zavřeli kláštery (ty naše přišly na řadu 26. dubna 1950 po poledni), byl br. Aurel přeložen do Sušice za bratrem laikem Felixem Přibylem místo nemocného P. Aleše Cihláře, který byl dlouhodobě hospitalizován v sušické nemocnici. Když byly naše kláštery zabrány, na Sušici se jaksi zapomnělo, a tak měl br. Aurel dost času k tomu, aby se skryl do bezpečí. Odjel ke známým do Prahy a zde se po určitou dobu skrýval. Dále už ponechme mluvit jej samého: »Hned na začátku musím na sebe prozradit, že jsem nikdy neměl touhu nebo přání působit pastoračně mimo svoji rodnou vlast. Dále se musím přiznat, že kdykoliv jsem se zadíval na letadlo letící nade mnou, vždy pod vlivem strachu jsem si říkal, že do letadla nikdy Otec Aurel v době odchodu nesednu, i kdyby mně to zaplatili. z Československa Přišla doba komunistické totality, kterou všichni dobře znáte. Zde se chci sklonit se vší pokorou, úctou, obdivem a vděčností před vámi, moji spolubratři, kteří jste tak statečně vydávali svědectví našemu Pánu Ježíši Kristu. Svatý František, sv. Klára a sv. Vavřinec z vás jistě měli a mají v nebi velkou radost. Ačkoli moje příjmení zní Hrdina, já jsem nikdy nebyl hrdinou a cítím se před vámi opravdu velmi slabým a malým. Jednoho dne jsem se řízením Boží prozřetelnosti ocitl uprostřed Prahy. Byl jsem odříznut od svých spolubratří, kteří už byli pozavíráni, byl jsem odříznut od své rodiny, nevěděl jsem, jaká bude moje bezprostřední ani vzdálená budoucnost, neměl jsem toho moc v kapse a konečně neměl jsem ani střechu nad hlavou. Pod vlivem těchto okolností jsem začal jakoby znovu objevovat modlitbu, našeho Pána Ježíše Krista a jeho Matku – Matku Božího lidu. Začal jsem denně k večeru chodit do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí a tam jsem strávil hodně času před svatostánkem a před sochou Panny Marie Lurdské. Brzy na to přišlo pro mne milé překvapení. Jedni dobří lidé ze Žižkova poslali po své dceři, kterou jsem znal od sv. Josefa na náměstí Republiky, následující vzkaz:“Otče, dveře našeho domu jsou pro vás otevřeny. Chcete-li, můžete se k nám nastěhovat, my žádný strach nemáme.” Já jsem nabídku s vděčností přijal a každý večer jsem slavil v této rodině a s nimi eucharistii. Tam jsem zůstal až do mého přechodu přes hranice. Po několika měsících jsem dospěl k poznání, že totalita v mé rodné vlasti tak brzy neskončí a že tedy moje poslání bude za hranicemi. Do rukou Matky Boží Lurdské jsem svěřil následující prosby,: 1. aby mi pomohla bezpečně se dostat za hranice, 2 aby mi pomohla udělat si pouť do Lurd a tam jí za všechno poděkovat a zároveň prosit za svou rodnou vlast, spolubratry, milé a drahé, 3. aby mě zavedla do Austrálie, je-li tam náš kapucínský řád, 4. aby to zařídila, abych dostal požehnání od Sv. otce na své pastorační působení. Musím říct, že všechny tyto prosby Matka Boží vyslyšela. Hranici jsem překročil v Chebu v rychlíku Praha - Paříž. Byl jsem oblečen jako misionář, který mluví francouzsky a který se vrací z Afriky přes Prahu do Paříže. Misionářský oblek a misionářský kříž jsem dostal od Školských sester. Přestrojil jsem se v kostele sv. Kříže na Příkopech za pomoci své sestry. Tam jsem ji naposled objal a jejím prostřednictvím se též rozloučil se svou rodinou a spolubratry. V předvečer svého odjezdu jsem ještě naposled navštívil kostel sv. Ignáce a Pannu Marii Lurdskou. Potom jsem měl poslední mši sv. Při mši sv. jsem se rozloučil s tou rodinou, poděkoval jí a poprosil ji o modlitbu. Musím říci, že od prvního procitnutí ráno jsem měl pocit, že to všechno dobře dopadne. Cestou do Chebu jsem si připomněl všechny instrukce, které jsem dostal: abych vypadal klidně, sebevědomě, abych neprojevoval žádný strach, nervozitu, a stále se usmíval, abych stále mluvil francouzsky a nedával najevo, že mluvím česky a konečně že si musím zapamatovat všechny podrobnosti, jak jsou napsány v pasu. V Chebu to nebylo příjemné. Mnoho se mne tam dotazovali,

- 9 -

POUTNÍK


prohlíželi zavazadla a několikrát jsem musel vyplňovat formuláře. Cítil jsem, že někdo je vedle mne, a tak jsem se nebál. V Paříži mě přivítal provinciál PÃ¨re Denis, můj bývalý direktor filozofického studia. Byl nemálo zarmoucen, že jsem nechtěl zůstat v jeho provincii, ve Francii, neboť jsem byl rozhodnut, že pojedu do Austrálie, jsou-li tam kapucíni. Za několik týdnů se v Paříži v našem klášteře, kde jsem prozatím bydlel, zastavil sám představený kapucínů v Austrálii. Jmenoval se Anastáz a byl členem americké kapucínské provincie New Jersey. Sotva jsme se seznámili, ihned mne pozval do Austrálie. Povolení a obedience z Říma jsem obdržel 8. prosince na slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie. Chci se zmínit o dvou návštěvách, které jsem s radostí přijal před odjezdem z Paříže do Lurd. Byl jsem pozván skupinou poslanců do francouzského parlamentu na večeři a potom na besedu o poměrech v ČSSR. Na všechny jejich otázky jsem se snažil co nejlépe odpovědět. Na bohatou a chutnou večeři a na kávu, která se podávala po večeři, jsem nemohl dlouho zapomenout. Druhá návštěva mě vedla k papežskému nunciovi. Byl to Giuseppe Roncalli, budoucí papež Jan XXIII. Na jeho dobrotu, zájem a lásku nikdy nezapomenu. Slíbil, že mi obstará a pošle požehnání na mou cestu a pro práci v Austrálii. Požehnání skutečně přišlo, a to formou telegramu v Neapoli navečer, když jsem byl již na lodi, která odplouvala do Austrálie. Paříž jsem opustil začátkem února 1951. Jel jsem vlakem na celý týden do Lurd. Tam jsem měl příležitost Matce Boží poděkovat, prosit ji za svoji rodnou vlast, za své spolubratry, za své milé a drahé. Z Lurd jsem odjel vlakem do Janova, kde jsem se ubytoval na lodi. Bylo to koncem února 1951. Cesta lodí trvala pět týdnů. Mořskou nemoc jsem dostal hned první den. Do Sydney jsme připluli před Květnou nedělí. Po dvou dnech v Sydney mě otec Anastáz poslal do Brisbane. Byla to moje první cesta letadlem. V Brisbane jsem se učil anglicky a zároveň se věnoval apoštolátu mezi krajany. Práce mezi krajany nebyla snadná. Až na nějaké výjimky byli nábožensky pramálo vzdělaní a pořád povídali o politice. Naše kapucínská rodina měla pět členů. Dva byli Italové, dva Američani a já z ČSSR. Mezi sebou mluvili buď italsky anebo anglicky. Já jsem jim mohl pouze naslouchat. Snažil jsem se s nimi komunikovat latinsky, avšak oni latinu moc neovládali. V Brisbane jsem Otec Aure s otcem biskupem Paďourem během WYD SYD 2008 v zůstal pět let. Potom mě otec Anastáz a jeho definitoři kapli Československého centra Šumava poblíž Melbourne poslali do Sydney, kde jsem se hlavně věnoval mládeži. Musím říci, že mě to velmi bavilo. v Austrálii Po sedmi letech pastorace v Sydney jsem byl přeložen zpět do Brisbane, kde jsem byl kvardiánem a farářem naší farnosti zasvěcené andělům strážným. Nadále jsem též pokračoval v práci mezi temějšími krajany. V té době jsem byl jmenován definitorem. Potom co bratři poslali poradní hlas, přišlo jmenování z Říma. Tentokrát jsem v Brisbane zůstal jedenáct let. Po jedenácti letech mě provinční definitorium poslalo do Balcaty, která je součástí Perthu v západní Austrálii, kde se tvořila nová farnost, jež nám byla svěřena a která potřebovala nový kostel. Byl jsem tam poslán jako kvardián a farář zároveň. Kapucínská rodina měla na začátku čtyři členy a později vzrostla na sedm. Vytvořili jsme farní výbor, ve kterém každý sloužil tím darem, který od Pána dostal, aby jím přispěl k plánování a výstavbě nového kostela. Po delší době jsme konečně našli architekta, který nám vyhovoval. Předem si prostudoval dokumenty o církevním umění a liturgii. Díky jeho umělecké tvořivosti a ochotě naslouchat i přijímat návrhy od lidí, byl kostel nakonec postaven. Podle úsudku odborníků je to dílo moderního křesťanského umění. Jak po stránce liturgické, tak po stránce osobní zbožnosti se každý v kostele cítí jako doma. V západní Austrálii jsem zůstal dvacet let. Po čtyři období jsem byl kvardiánem a farářem zároveň. V té době jsem byl též dvakrát zvolen definitorem. Každé tři měsíce jsem cestoval do Sydney nebo do Brisbane na setkání definitoria. Cesta letadlem trvala čtyři hodiny. Tam se mezi kláštery jinak než letadlem necestuje, protože vzdálenosti jsou obrovské. Po dvaceti letech mě přeložili zpět do Australská Šumava formačního domu v Brisbane. Přítomnost kapucínů na australském kontinentu sahá až do minulého století, kdy roku 1833 přišli první kapucíni z Irska. Málo se ale starali o zakořenění řádu, a tak rokem 1927 vymřeli. Roku 1945 přišli kapucíni do Austrálie znovu, a to z Florencie a z New Jersey v USA. Roku 1961 se kapucínská misie stala generální kustodií, která byla přímo podřízena br. generálovi. Roku 1974 se stala viceprovincií a 1981 byla prohlášena za samostatnou provincii, poněvadž již k tomu měla všechny předpoklady. Nyní má provincie čtyřicet členů. Rád bych uvedl, že v době, kdy jsem připlul do Austrálie, každé hlavní město mělo českého kněze. Všichni tito kněží už zemřeli.

- 10 -

POUTNÍK


Před dvěma lety opustil Austrálii mladý kněz P. Kotvrda, který nyní působí v USA. Letos do Austrálie přiletěl P. Pěnkava z brněnské diecéze. Nyní bydlí v Sydney. Roku 1996 nám v červenci společně dávali duchovní cvičení nynější bratr generál John Corriveau a jeho generální definitor pro Austrálii William Wiethorn. Volební kapitula, která se slavila v listopadu téhož roku, byla ta nejlepší, na které jsem byl kdy přítomen. Přímo jsem cítil přítomnost Ducha sv. Provinciálem byl zvolen John Cooper, rozený Australan, který v září minulého roku navštívil také naši provincii. V té době jsem navštívil br. generála a zeptal se ho, zda se mám vrátit do své rodné provincie, anebo zda mám zůstat v Austrálii. Po chvíli přemýšlení a modlitby mi navrhl, abych zůstal v Austrálii a nadále pomáhal australské provincii a krajanům, kteří tam zůstali. Přijal jsem to jako přání našeho Pána Ježíše Krista. Až přijde čas rozloučení, nebude to snadné. Mé srdce bude krvácet a potečou mi slzy. Budu však opouštět svou rodnou vlast, kterou opravdu miluji, všechny své milé a drahé, i vás moji spolubratři, s vědomím, že jdu tam, kde mne chce Pán a dělám to dobrovolně, radostně a z lásky k Němu. Jeho slova:“Kdo opustí otce, matku, milé a drahé i svou rodnou vlast bude požehnán stonásobně a bude mít život věčný” mi budou vždy útěchou a posilou.” Pacifik Matějka OFMCap

Blahoslavený spokojený Blahoslavený, kdo dokáže odpočívat a usnout bez výčitek svědomí. Stane se moudrým. Blahoslavený, kdo dokáže rozeznat horu od hromádky. Vyhne se mnoha nepříjemnostem. Blahoslavený, kdo dokáže naslouchat a mlčet. Naučí se mnoha novým věcem. Blahoslavený, kdo dokáže ocenit úsměv a zapomenout na urážku. Má svou cestu zaplavenou sluncem. Blahoslavený, kdo umí brát drobnosti vážně a věci důležité klidně. Prodlouží si tím život. Blahoslavený, kdo uvažuje dřív než začne jednat a kdo se modlí dřív, než začne uvažovat. Vyhne se mnoha hloupostem. Blahoslavený, komu neujde potřeba druhých, aniž se přitom cítí nenahraditelný. Blahoslavený, kdo dokáže vždy vysvětlovat v dobrém chování jiných. Bude sice považován za naivku, ale to je cena opravdové lásky. Blahoslavený, který je natolik inteligentní, že se nebere příliš vážně, u svých bližních stoupne v ceně.

LEKTORSKÁ SLUŽBA Červenec 2013 Ne 7. 7.

14. neděle v mezidobí

Ne 14. 7.


Ne 21. 7.


Ne 28. 7.


7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00

Marešovi 271 Klekarovi 292 Moravcovi 267 Jansovi 65 Pecháčkovi 53 Jansovi 7 Macháčkovi 55 Macháčkovi 242

7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00

Řehákovi 283 Venclovi 288 Filipovi 67 Motlovi 11 Vránovi 18 Vágnerovi 102 Adamcovi 18 Vyhnálkovi 351

7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00 7.30 16.00

Režný 403 Faltusovi 356 Svobodovi Severinovi 342 Hejlovi 232 Vackovi 197 Kunertovi 12 Vašíčkovi 349 Dvořákovi 406 Macháčkovi 242

Srpen 2013 Ne 4. 8.


Ne 11. 8.


Ne 18. 8.


Ne 25. 8.


Září 2013 Ne 1. 9.


Ne 8. 9.


Ne 15. 9.


Ne 22. 9.


Ne 29. 9.


- 11 -

Zprávy z farnosti DOLNÍ ČERMNÁ 13. neděle v mezidobí 30. června 2013 27. a 28. týden / 2013

BOHOSLUŽBY V 27. A 28. TÝDNU: Pondělí - 1. července Úterý - 2. července Středa - 3. července Čtvrtek - 4. července Pátek - 5. července Sobota - 6. července

13. týdne v mezidobí 13. týdne v mezidobí Svátek sv. Tomáše, apoštola Sv. Prokopa, opata Slavnost sv. Cyrila, mnicha a Metoděje, biskupa - doporučený svátek Sv. Marie Gorettiové, panny a mučednice

Upozorňujeme, že z důvodu čerpání dovolené otce Josefa nebudou v naší farnosti ve všedních dnech od 1. 7. do 12. 7. 2013 slouženy mše svaté. 19:00 19:00 8:00

NEDĚLE 7. července

14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Pondělí - 8. července Úterý - 9. července Středa - 10. července Čtvrtek - 11. července Pátek - 12. července

14. týdne v mezidobí 14. týdne v mezidobí 14. týdne v mezidobí Svátek sv. Benedikta, opata 14. týdne v mezidobí

Sobota - 13. července

14. týdne v mezidobí

16:00

15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

mše sv. v Petrovicích - za Marii Markovou, manžela a vnučku mše sv. v Dolní Čermné - za pana faráře P. Čeňka Ptáčka mše sv. na Mariánské Hoře - Na tuto mši svatou jede autobus. Z Verměřovic od kostela odjíždí v 15:20 h. - za nová kněžská a řeholní povolání V těchto dvou týdnech otce Josefa zastupuje P. Oldřich Kučera ze Žamberka. V případě zaopatřování a pohřbu volejte na tel. č. 731 402 249.

19:00 7:30

NEDĚLE 14. července

mše sv. v Dolní Čermné - za Boží pomoc a ochranu

9:00 16:00

mše sv. ve Verměřovicích - za Leopolda Hubálka, sestru a rodiče mše sv. v Dolní Čermné - za Anežku Pecháčkovou a manžela Bohuslava mše sv. v Petrovicích - za rodiče Mannlovy a zemřelé z té rodiny mše sv. na Mariánské Hoře - za Josefa Langra, rodinu Langrovu a Němečkovu

Příležitost ke svátosti smíření: Ve středu 3. 7. v Dolní Čermné od 15:00 h. do 17:00 h. (zpovídá P. Ján Kubis). V neděli 14. 7. v Dolní Čermné od 7:00 do 7:25 h. a na Mariánské Hoře od 15:30 h. - do 15:55 h. (zpovídá P. Josef Roušar).

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA: Byla pokřtěna a stala se členkou Kristovy církve: v Dolní Čermné 8. 6. 2013 Emílie Terezie Polzerová z Prahy Rodičům malé Emílie blahopřeji a vyprošuji všechny potřebné dary od Pána pro křesťanskou výchovu jejich dětí. Křesťansky jsme se rozloučili: v Dolní Čermné 29. 5. 2013 se slečnou Marií Hrdinovou z Dolní Čermné Pozůstalým ještě jednou vyslovuji křesťanskou účast na jejich zármutku. Na zemřelou budu pamatovat v modlitbách. otec Josef

Děkujeme všem, kdo jste se přišli ve středu 29. 5. 2013 rozloučit s naší dcerou Marií Hrdinovou. Děkujeme za všechny projevy soustrasti a také povzbuzení. Jitka a Jan Hrdinovi

POUTNÍK, ČERVENEC - SRPEN 2013 Vydává Farnost sv. Jiří Dolní Čermná 1, 561 53 Dolní Čermná Internet: http://dolnocermenska.farnost.cz, e-mail: [email protected] Uzávěrka příštího čísla je 11. srpna 2013, Poutník vyjde 25. srpna 2013 Členové redakčního kroužku: J. Roušar, E. Jansová, B. Macanová, J. Moravcová Grafické zpracování: J. Adamec, T. Macháček, T. Bednář, P. Židek, V. Severinová. Za pravopis textu příspěvků zodpovídá uvedený autor. Tiskne Tiskárna DOBEL s.r.o., Dolní Čermná 231, Lanškroun, " 465 320 144. Neprodejné, pouze pro vnitřní potřebu… Nicméně je možná finanční spoluúčast – výrobní náklady spojené s vydáním jednoho kusu Poutníka činí 7,- Kč.

ROČNÍK XVII ČERVENEC-SRPEN

Recommend Documents