Stručné dějiny Romů Menšina, která si svou specifičností, ale i postavením a početností zaslouţí pozornost, jsou Romové. „Národnostní menšina je skupina osob, která je na rozdíl od ostatního obyvatelstva státu početně menší, nezaujímá vedoucí postavení a její příslušníci – občané tohoto státu – vykazují v etnickém, náboženském nebo jazykovém ohledu znaky, které je odlišují od ostatního obyvatelstva. Tito vykazují přinejmenším implicitně pocit sounáležitosti zaměřený na zachování vlastní kultury, vlastních tradic, vlastního náboženství nebo vlastního jazyka.“ definice F. Caportortiho, zpravodaje při Komisi pro lidská práva OSN V řadě zemí po celém světě ţije přes dvanáct milionů Romů. Přesné číslo se zjistit nedá, protoţe se v rámci oficiálního sčítání lidu obvykle neevidují. Mnozí Romové se sami ke svému skutečnému etnickému původu z ekonomických i sociálních důvodů nehlásí. Romové představují samostatnou etnickou menšinu, vyznačující se přinejmenším původem a vlastním jazykem. Pocházejí z indického subkontinentu z doby před více neţ tisíci lety. Nikdo s jistotou neví, proč původní Romové započali své velké putování z Indie do Evropy a v průběhu staletí se přes veškerý útisk a persekuci rozptýlili po celém světě. Romská kultura je rozmanitá - jako taková vlastně neexistuje, ovšem jsou zde atributy, které jsou všem Romům společné: loajalita vůči rodině a rodu (klanu) víra v Dela (Boha) a bytí (Ďábel) víra v předurčenost Romanija, standardy a normy, které se mezi jednotlivými kmeny do určité míry liší adaptabilita vůči měnícím se podmínkám Romština je jazyk indo-arijského původu a má mnoho hovorových dialektů, ale její kořeny spočívají v pandţábštině nebo hindštině. Hovorová romština je velmi rozmanitá, ale ve všech dialektech nalézáme určitá společná slova, která pouţívají všichni Romové. Neexistuje však ţádná univerzální spisovná romština, kterou by všichni Romové pouţívali. V prvních evropských popisech Romů po jejich příchodu na kontinent se zdůrazňuje jejich tmavá pleť a černé vlasy. V důsledku jejich integrace s Evropany v průběhu staletí dnes nejsou výjimkou i Romové s pletí a vlasy světlými. V prvních evropských popisech Romů po jejich příchodu na kontinent se zdůrazňuje jejich tmavá pleť a černé vlasy. V důsledku jejich integrace s Evropany v průběhu staletí dnes nejsou výjimkou i Romové s pletí a vlasy světlými. Romové jsou národnost kočovná. Velice to souvisí s jejich historií, kdy ještě ţili na území Indie. Tehdy byli příslušníky původních obyvatel a nazývali se Domové.
Jejich putování do Evropy pak změnilo první písmeno z „d“ na „r“ a vzniklo slovo Rom. Označení „cikán“, jak se romským obyvatelům často říká, pochází z 12. století, kdy se Romové dostali na evropský kontinent. Označení „cikán“ je apelativ, tedy jméno, které skupině obyvatel dal někdo zvnějšku. Romové nikdy označení „cikán“ za své nepřijali. V dnešní době je slovo „cikán“ vnímáno se značně negativní konotací a je politicky nekorektní. Je tedy nemyslitelné, ţe by někdo například v novinách označil Roma za „cikána“, jako to bylo běţné ještě třeba ve 20. letech minulého století. Romské kočovnictví má své specifické označení, tzv. „řemeslné kočovnictví“. V době, kdy ještě Romové ţili na území Indie, byla jejich příslušnost spjata s rozmanitými řemesly a profesemi. Mezi touto skupinou obyvatel se praktikovala stejná výrobní činnost, proto bylo nutné stále putovat z místa na místo tam, kde ještě nebyla poptávka po jejich zboţí nasycena. Aţ nájezdy árijských kočovníků vytlačily vcelku vyspělé romské etnikum na okraj společenského systému. Předkové Romů se mohli spolupodílet na vytváření vyspělé kulturní civilizace, jejich postavení tedy rozhodně nebylo takové jako dnes, kdy se pohybují většinou v té spodní vrstvě obyvatelstva. Na české území se Romové dostávají jiţ začátkem 15. století, konkrétně v roce 1417. Po tomto roce se však Romové z českého území stahují a kolují dále na západ. Z Francie 15. století pochází označení „Bohém“, které původně odkazovalo právě na Romy, kteří přicházeli z Čech, tedy Bohémie. Dnešní význam slova je úplně někde jinde, a na ten původní se jiţ zapomnělo. Těţko by si dnes někdo, zejména v České republice, spojil označení bohém s Romem. Trnem v oku evropskému obyvatelstvu v 16. století byl nevyjasněný vztah Romů k Bohu. Romové se většinou povaţovali za křesťany, nicméně jejich volnomyšlenkářská podstata příliš neuznávala církev jako instituci, skrz kterou jedině mohou praktikovat svou víru. Nedůvěru budilo romské obyvatelstvo také z toho důvodu, ţe mezi obyvateli českých zemí se šířily domněnky o tom, ţe Romové pomáhají Mongolům a tureckým nájezdníkům. Tyto fámy se ovšem nijak historicky nedoloţily. Co se ale zachovalo je „Mandát o vypovídání Romů ze země“ vydaný roku 1545 Ferdinandem I. tímto skutkem se mění nazírání českého obyvatelstva na romské etnikum. Ale nejen tím. Romové často ţili parazitickým způsobem ţivota, spoléhali se na almuţnu od domácích obyvatel a často se také dopouštěli krádeţí. Dalším nezanedbatelným faktorem je také fyziologická odlišnost Romů. Často slýcháme o vysoké kriminalitě z řad příslušníků romské komunity. A statistiky jim v tomto směru opravdu nehrají příliš do karet. Hlavním problémem je v případě kriminality odlišnost pohledu na to, co se povaţuje za špatné. Romové ve své komunitě povaţují veškerý majetek za společný. Krádeţe uvnitř komunity jsou naprosto nemyslitelné. Jiná věc je ale kontakt s někým „zvenčí“. Krádeţe, kterých se romská komunita dopouštěla na „ostatních“ obyvatelích, nebyly touto komunitou chápána jako něco špatného. Romové od počátku nelpěli na svých materiálních statcích. Jelikoţ byl jejich ţivot hodně kočovný, zvykli si nevázat se na tyto věci. Kamkoli přišli, dostalo se jim obnošeného šatstva od místních obyvatel. A další statky potřebné k ţivotu vţdy nějak sehnali. Právě tato „tradice“ tvoří patrně největší bariéru mezi Romy a většinovou populací. Je to jejich neúcta k osobnímu vlastnictví. Tradiční romská komunita takové věci neuznávala. Předmět, který doslouţil, byl bez okolků vyhozen. Romská kultura je velice bohatá. Jenţe její projevy nejsou písemné. Kočovné skupiny Romů písmo nepouţívaly, jelikoţ neměly moţnost se ho naučit. Proto neexistovala ţádná romská literatura, ţádné písemné prameny o dějinách Romů. Nicméně se velice bohatě vyvinul romský folklór. A to zejména hudební a taneční. Romové si předávali veškeré vědění ústně.
Romský jazyk patří do skupiny jazyků indických. Jeho základ vychází ze sanskrtu – jazyka nejstarších indických památek. Romština v sobě konzervuje starší formy indických jazyků s dnešními indickými jazyky. Byl to právě tento jedinečný romský jazyk, který v 18. století vedl k odhalení indického původu Romů.
Diskriminace a následná genocida Romů ve 20. století O hromadném vyvraţďování Ţidů v průběhu druhé světové války máme bohaté záznamy, svědectví a povědomí široké veřejnosti. O genocidě romského obyvatelstva se ovšem v médiích příliš nehovoří. Pro většinu lidí znamená holocaust snahu o zničení ţidovské komunity. Bohuţel hrůzné plány nacistického Německa sahaly mnohem dál. Nemůţeme ovšem spílat jen na nacistickou Třetí říši. I v nově vzniklém Československu existovala tendence Romy ze společnosti spíše vytlačovat, neţ napomáhat jim v začlenění. Zákon o potulných cikánech z roku 1927 je jasný důkaz toho, ţe zde byl prostor pro diskriminaci romského obyvatelstva. Sice se vztahoval především na Romů kočující, fakticky ale platil pro všechny. Existovala zde dokonce povinnost vybavit Romy starší 14 let tzv. cikánskou legitimaci (slouţily namísto klasických občanských legitimací). O tom, zda romští obyvatelé obdrţí cikánskou nebo klasickou legitimaci, rozhodovala zcela sama buď obecní rada nebo zastupitelstvo. Vůdci kočovnických skupin měli navíc povinnost nosit při sobě tzv. kočovnické listy. Do těchto listů jim byl zástupci obcí povolen pobyt a stanovena jeho délka. Nicméně do některých měst měli Romové vstup zakázán. Platilo to zejména o lázeňských městech a i v případě některých velkých měst. Od druhé poloviny 30. let, tedy v době, kdy jiţ na místo kancléře v Německu usedá Adolf Hitler a dochází k připojení Rakouska, je znatelný příliv romských obyvatel do Československa. To jen posilovalo uţ tak značnou averzi většinového obyvatelstva. Zejména pak na venkově byl silně patrný mírný parazitický způsob ţivota Romů. Roku 1933 vyšlo v Německu nařízení o ochraně lidu a státu před tzv. gaunerskou populací, mezi kterou byli zařazení také Romové. Od roku 1940 také začíná cílená koncentrace Romů v cikánských táborech, v rakouském Lakenbachu, pruském Královci, ale Romové byli přiváţeni také do Terezína, Osvětimi a dalších hrůzných zařízení. Fašistická rasistická teorie o čistotě ras, na jehoţ základě celé vyhlazování probíhalo, měla svůj úřad jiţ od roku 1937, kdy byl v Německu zaloţen Výzkumný ústav pro rasovou hygienu a biologické vyšetřováni obyvatelstva. Samozřejmě zde probíhal také „výzkum“ Romů. Ovšem nejen v Německu povaţovali romské obyvatelstvo za škodné. Československá nejsilnější strana Agrárníků (Česká strana venkova) ve svém deníku Venkov publikovala články s titulky jako: „Cikáni, metla venkova; „Co s cikánským neřádem“ apod. Kdyţ došlo k okupaci a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939, byla hned na podzim téhoţ roku vyhlášena povinnost trvalého usídlení kočujících osob. Mělo se tak zpřehlednit, kolik lidí bude podléhat nucené koncentraci a tzv. konečnému řešení. Další radikální krok v diskriminaci romského obyvatelstva přišel na jaře roku 1942, kdy bylo vydáno „nařízení o preventivním potírání zločinnosti“. Toto opatření fungovalo tak, ţe zavádělo preventivní policejní vazbu pro zločince a osoby, „kteří ohroţovali veřejnost svým asociálním chováním.“ Mezi asociály byly přirozeně zařazení i Romové. V nařízení doslovně stálo, ţe jde o „cikány a osoby ţijící po cikánsku“. Pokud se do této doby snaţil establishment potírat pouze Romy ţijící kočovně, tedy ty, jenţ se nechtěli přizpůsobit konvencím a ţít jako většinová populace, od léta 1942 začíná systematické soustředění veškerého romského obyvatelstva. A to bez ohledu na jejich způsob ţivota, dosaţené vzdělání nebo míru integrace do společnosti.
Dne 10. července 1942 byl vydán „výnos o potírání cikánského zlořádu“. Všechny osoby nad 14 let se musely prokazovat pouze cikánskou legitimací. Usedlým Romům byla občanská legitimace sebrána. Nařízení se vztahovalo také na smíšené rodiny. To jen podtrhovalo zvrácené přesvědčení nacistického Německa o tom, ţe míšení ras je nepřípustné. Od této chvíle bylo jasné, ţe nenávist není namířena pouze proti tzv. nepřizpůsobivým Romům, kočovníkům, ale také proti těm, kteří přijali všechny normy dané občanskou společností. Jen těţko lze nevidět v tomto tvrzení základ celé nacistické posedlosti čistou rasou. Kaţdé jiné etnikum bylo povaţováno za neuvěřitelnou hrozbu pro tisíciletou říši. Na území Protektorátu byly zřízeny tzv. cikánské tábory v Letech a Hodoníně. Nicméně v prosinci 1942 vydal říšský vůdce SS Heinrich Himmler rozkaz o deportaci cikánů a cikánských míšenců do největšího komplexu koncentračních táborů v Osvětimi. A od roku 1943 do července 1944 byla do Osvětimi deportována většina Romů z Protektorátu Čechy a Morava. Nařízení pro deportaci dostali všichni Romové. Nezáleţelo jiţ na tom, zda měli řádné zaměstnání, ţili spořádaně a začleněně. Samozřejmě i kdyby tak nečinili, nikdo nemá právo takto rozhodovat o lidském ţivotě, pouze na základě odlišného způsobu ţivota. Pokud tento způsob neporušuje základní právní normy. Do deportací byli Romové řazeni především podle fyziologických znaků. Byla to především antropologická odlišnost a etnický původ, které způsobily masové vyhlazování Romů. Stejně jako u ostatních vězňů, i Romové se musel účastnit tzv. selekcí. Často tyto selekce právě v Osvětimi řídil nechvalně proslulý „anděl smrti“ dr. Joseph Mengele. Známý především svou fascinací dvojčaty. Dalším jeho oblíbeným „badatelským materiálem“ byly těhotné ţeny. Mohl tak provádět své zrůdné pokusy na nenarozených plodech. Selekcí prošli většinou mladí muţi a ţeny, kteří se hodili na práci. Starší ţeny a děti byly pak nemilosrdně posílány do plynových komor. Ne nadarmo se Osvětimi přezdívá „továrna na smrt“. Ze 2. na 3. srpna 1944 bylo v plynové komoře zabito přes 3 000 osob romského původu. Po osvobození koncentračních táborů na konci války se jen málo Romů mělo kam vrátit. Jen v Osvětimi zemřelo odhadem více neţ 20 000 Romů z celého světa. Celkové číslo je pak mnohonásobně vyšší a hrůznější. Oběti z řad romského etnika jsou odhadovány na půl milionu osob. Ti, kteří tyto hrůzy přeţili a vrátili se domů, většinou nenalezli nikoho blízkého. Proto začali svůj ţivot zcela asimilováni do normálního, tedy neromského prostředí. Počítá se s 583 osobami romského původu, kteří se z koncentračních táborů navrátili. Současný stav Romů v české společnosti V období druhé světové války zaţívala romská komunita těţké časy a ani v době komunistického reţimu nebyl jejich ţivot idylický. Otázkou zůstává, do jaké míry si ţivot sami ztěţovali a zda byla vina vţdy na druhé straně. Nicméně pro zodpovězení tak závaţné otázky se snad nikdo necítí plně kompetentní. Pouze jen z nastíněného vývoje, který probíhal v romské komunitě, se dá uvést, jak pokračovaly snahy o zařazení se do společnosti. Na konci 80. let minulého století proběhla tzv. Sametová revoluce. Této revoluce se přirozeně zúčastnili i zástupci romského etnika. Fakticky proto, ţe doufali ve změnu, ţe jim nový společenský systém přinese větší šance. Velice důleţitým krokem v této oblasti je zakládání organizací, které mají slouţit především k uchovávání a rozvoji romské kultury. Právě pochopení romské kultury můţe velkou měrou přispět k většímu porozumění a toleranci.
Vznikl tedy například Kulturní svaz občanů romské národnosti, Svaz romských autorů a spisovatelů. Tento má opravdu veliký význam hlavně v tom, ţe začal vydávat původní romskou literaturu. Dále vznikala Matice romská – romské křesťanské sdruţení, Společenství Romů na Moravě a Nadace Dţeno na obnovu a rozvoj tradičních romských hodnost. Většinová společnost i dnes na Romy pohlíţí jako na nezodpovědné, hlavně co se rodičovství týká. Zdá se nám, ţe jejich způsob výchovy dětí není správný. Je pravda, ţe kvalitní vzdělání můţe svým dětem poskytnout jen málo rodin. Na druhou stranu ale zvaţme fakt, do jaké míry se my snaţíme tuto skutečnost změnit. Diskriminace na školách z řad učitelů zde je. Na romské děti je pohlíţeno jako na zaostalé. Ať se budeme tento fakt jakkoli snaţit vyvracet, statistika nám dá jasnou odpověď na to, ţe diskriminace na školách v české společnosti nadále přetrvává. Nedávný výzkum společnosti GAC6 ukázal, ţe běţnou základní školu dokončí pouze kaţdé třetí romské dítě. Celých šestnáct procent dětí, které projdou aţ do deváté třídy pak nepokračuje na ţádnou střední školu. Ti, kteří pokračují, pak v 68 % případů volí učňovské obory. Můţe to souviset s romskou tradicí působit spíše v manuálních oborech, nicméně nejspíš za to můţe spíše sociální vyloučenost. Gymnázium například dokončí pouhá dvě procenta romských dětí. Na gymnázia se pak hlásí spíše dívky. Zřejmě za tím je snaha vymanit se z ţivota tradiční romské rodiny, kde jsou na dívky kladeny velmi vysoké poţadavky. Matka je pak hlavou celého klanu, musí zajistit správný chod domácnosti a má na starosti veškeré povinnosti s výţivou rodiny. Pro celkovou vyšší ţivotní úroveň Romů slouţí také romská periodika, která se začala vydávat. Romští aktivisté dosáhli také toho, ţe Český rozhlas v Praze zaloţil redakci romského vysílání. Romská kultura do společnosti prosakuje také prostřednictvím kulturních festivalů. Mezi nejznámější patří mezinárodní festival Khamoro7. Tento festival soustředí umělce z celého světa a nabízí široký program obsahující zejména zpěv, ale také tanec, romskou kinematografii a výtvarné umění. Cílem takových akcí by mělo především být otevření veřejné diskuze, která by směřovala k řešení romské otázky objektivní formou. I v médiích. Bulvární tisk a televize se často na Romy zaměřují pouze v negativním světle. To ale pouze podněcuje xenofobní nálady ve společnosti. Cesta začleňování Romů do české společnosti netkví v násilné asimilaci. Naopak by mělo docházet ke střetu obou společností zejména na kulturní scéně. Interakce v umění je tou nejpohodlnější cestou. Zároveň však musí tato snaha existovat na obou stranách. Nemůţeme všechny Romy povaţovat za stejné. V kaţdém společenství se najdou jedinci, kteří touţí po porozumění, na druhou stranu jsou zde také ti, kterým současných stav věcí vyhovuje a nic pro změnu nedělají. Tyto skupiny jsou bohuţel na obou stranách.
Měli bychom se proto zaměřovat na to, co funguje, a snaţit se to rozvíjet. Pokud ale budou česká média stále tak neobjektivní jako jsou nyní, ve společnosti se obraz Romů zřejmě jen tak nezmění. Stále nám jsou servírovány informace o přepadeních, násilných činech a krádeţích. Ovšem i bílí Češi se dopouští těchto činů. V kaţdé společnosti se vyskytují jedinci, kteří nerespektují základní lidské a společenské normy. Budeme-li se však zabývat pouze tímto aspektem romského etnika, nikdy se situace nevyřeší. Zejména bychom neměli zapomínat, co se dělo s Romy v době druhé světové války. Připomínat si takové události je klíčové pro správné souţití dvou kultur. Neměli bychom na svět pohlíţet černobíle. Nic není pouze dobré nebo špatné. Tak jednoduchá naše společnost není. Připomínat si historii by měl být základní pilíř proto, abychom neopakovali jiţ jednou napáchané škody. Klíčem je snaha se z historie poučit, ne chyby opakovat.
Časová řada pronásledování Romů 1300–1871 hanzovní zákony stanoví, ţe pokud osoba nemá trvalé bydliště nebo zaměstnání a není zapsána v registru plátců daně, dopouští se trestného činu všichni Romové v Maďarsku se stávají otroky ve Švýcarsku se na Romy pořádají štvanice dánský král vyhlašuje, ţe kaţdý vůdce romské tlupy zjištěný na dánské půdě bude odsouzen k smrti všem Romům se nařizuje opustit Anglii, neuposlechnutí se trestá smrtí kaţdá romská ţena zadrţená ve Francii je ostříhána dohola a poslána do donucovací pracovny; kaţdý zadrţený romský muţ je poslán v řetězech na galeje Anglie, Francie, Portugalsko a Španělsko deportují Romy do svých kolonií jako otroky nebo sluhy vázané ke svému pánovi císař Karel VI. nařizuje Romy všude vyhladit v Holandsku se na Romy pořádají štvanice (18. století) Richard Liebich razí o Romech rčení, ţe „ţijí bezcenný ţivot" 1871–1933 v Německu zesiluje kancléř von Bismarck diskriminační zákony, které stanoví, ţe se zadrţenými Romy je třeba jednat „obzvláště tvrdě" ve Švábsku se koná konference na téma Cikánská spodina v německém Mnichově je ustavena Cikánská informační agentura v roce 1905 publikuje Alfred Dillman knihu Zigeuner Buch v Německu je v roce 1920 přijat zákon, kterým se Romům zakazuje přístup do veřejných parků a lázní v roce 1920 je publikována kniha Karla Bindinga a Alfreda Hocheho Oprávnění zničit ţivot, který není hoden ţití v Německu je uspořádána konference na téma Cikánská otázka, na jejímţ základě je přijat zákon, podle kterého musejí být nezaměstnaní Romové „z důvodu veřejné bezpečnosti" posláni do pracovních táborů a všichni Romové se musejí registrovat na policii (1925) v Německu je přijat zákon, podle něhoţ musejí mít všichni Romové, včetně dětí, u sebe identifikační průkaz s otisky prstů a fotografií (1927) v Mnichově je zřízen Ústřední úřad pro boj proti Cikánům v Německu (1929) deset dní před Hitlerovým nástupem k moci (1933) poţadují vládní činitelé rakouské spolkové země Burgenland, aby byla Romům odebrána všechna občanská práva
1933–1945 národně socialistická (nacistická) vláda v Německu přijímá zákon o „ţivotech, které nejsou hodny ţití" na Romy se v Německu vztahuje norimberský zákon o ochraně německé krve a cti, kterým se zakazují sňatky mezi Němci a „neárijci", konkrétně Ţidy, Romy a osobami afrického původu (září 1935) Romům jsou v Německu zákonem o státním občanství upřena všechna občanská práva (1937) v Německu je vydán výnos nazvaný Boj proti cikánskému moru, podle něhoţ je u romských míšenců nanejvýš pravděpodobné, ţe se zapojí do trestné činnosti, a který poţaduje, aby byly veškeré informace o Romech předávány krajskými policejními úřady říšskému ústředí (1937) po celém Německu se ve dnech 12. - 18. 6. 1938 koná Týden úklidu od Cikánů v dokumentu z 8. 12. 1938, podepsaném Himmlerem, se pouţívá výraz „konečné řešení cikánské otázky" Hitler nařizuje v červnu 1940 likvidaci „všech Ţidů, Cikánů a komunistických politických funkcionářů v celém Sovětském svazu" Heydrich vydává dne 31. 7. 1941 směrnici pro einsatzkomanda nařizující „zabít všechny Ţidy, Cikány a osoby duševně choré" Himmler vydává dne 16. 12. 1941 rozkaz deportovat všechny zbývající Romy v Evropě do Osvětimi - Birkenau k vyhlazení
Multikulturní výchova se hluboce dotýká i mezilidských vztahů ve škole, vztahů mezi učiteli a ţáky, mezi ţáky navzájem, mezi školou a rodinou, mezi školou a místní komunitou. Přispívá k vzájemnému poznávání obou skupin – majoritní i minoritní, ke vzájemné toleranci, k odstraňování nepřátelství a předsudků vůči „nepoznanému“. Multikulturní výchova vystupuje do popředí v souvislosti s globalizací úzce spojenou s ideou pluralismu. Znamená obohacování vzdělávacích obsahů o takovou látku, která bude ţáky seznamovat s tradicemi a rozmanitostí různých kultur. Na pozadí rozmanitosti si ţáci budou moci lépe uvědomovat svou vlastní kulturu, tradice. Interkulturní výchova však musí prostupovat nejen obsahem výuky, ale celým klimatem školy. Učitelé se dostávají do nové pozice, poprvé se setkávají s jedinci jiných národností v našich školách, učí se s nimi komunikovat, hodnotit je. Do obsahu vzdělávacího programu, pomocí nějţ realizujeme multikulturní výchovu, vstupují prvky globální výchovy a sociální výchovy. Multikulturní výchova se realizuje i v rámci mimoškolní činnosti. Můţe to být formou tematických zájezdů, výměnných pobytů ţáků. Na školách vybavených technicky můţe probíhat formou mediálních center. Klíčovou roli v realizaci kurikula má učitel. Učitel se zabývá obsahem předávaného učiva, ale hlavně se podílí i na spoluutváření společenského klimatu ve třídě. Kaţdá škola má své specifické klima. Ţádná aktivita ve třídě nemůţe být úspěšná, pokud ve škole nepůsobí atmosféra klidu, laskavosti, moţnost dodrţovat pravidla a normy na obou stranách. Správné klima ve třídě bere žáka jako individualitu, ţák a učivo jsou centrem pozornosti. To vše je podporováno aktivními metodami a strategiemi, které ţáka motivují, rozvíjejí jeho zájem a tvořivost.
Škola by vedle rodiny měla být prostředím, které formuje jedince, učí ho respektu k druhému, toleranci k odlišné kultuře i národu. Jen tak se mohou vytvářet podmínky pro otevřenou komunikaci a kooperativní výchovu. A v tomto případě opět vstupuje role učitele, který by měl ţáka učit diskusi, respektovat názory ostatních. Průřezové téma se hluboce dotýká i mezilidských vztahů na škole, vztahů mezi učiteli a ţáky, mezi ţáky navzájem, mezi učiteli a rodinou, mezi školou a místní komunitou. Na našem území ţije asi jedenáct národnostních menšin – Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci, Rusíni, Romové, Rusové, Řekové, Slováci a Ukrajinci. Dále v naší zemi existují etnické a národnostní skupiny, jako jsou např. Vietnamci. Početnost minorit je rozdílná, mezi nejpočetnější skupiny patří Romové a Slováci. Jako menšina byli Romové u nás uznáni aţ po roce 1989, mohou rozvíjet svůj jazyk, kulturu umění. Přesný počet Romů ţijících u nás není znám, v roce 1991 jim byla dána příleţitost se v rámci sčítání lidu přihlásit ke své národnosti. Podle odhadů jich v České republice ţije 250 000–300 000. K této národnosti se však hlásí především odborná a umělecká inteligence, představitelé romských sdruţení, a to především mladá a střední generace. Je tu i část Romů, která se ke své národnosti nehlásí. Je to dáno i tím, ţe donedávna byli počítáni do České národnosti.
Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy ČR projednalo a posléze přijalo Strategii pro zlepšení situace vzdělávání Romů. Pod vedením Meziresortní komise Pro záleţitosti romské komunity a silné podpory hnutí uvnitř romské komunity začala cílená spolupráce v oblasti vzdělávání této národnostní menšiny. Základní strategie jdou několika směry: podpořit Romy ve vzdělání na všech jeho stupních i po ukončení školní docházky s cílem zlepšit jejich moţnosti v rámci další kvalifikace, zapojení do pracovního procesu prostřednictvím zlepšení vzdělávání Romů zlepšit jejich zaměstnanost, a tím i sociální postavení napomoci rozvoji romské kultury a tradic podpořit postupné směřování společnosti v České republice k etnicky pestré a občansky jednotné společnosti Problematika řešení vzdělanostní otázky i integrace Romů do společnosti se řeší na mnoha úrovních, začala se vydávat odborná literatura. Jedním z efektivních kroků je vytvoření komplexního systému, který obsahuje zpětnou vazbu a evaluaci. Jednotlivé oblasti systému jsou rozpracovány do dílčích strategických cílů. Konkrétně se zaměřují na: předškolní vzdělání a přípravu pro úspěšné zahájení školní docházky nepovinnou výuku romského jazyka, kulturu, dějiny podporu studentů při studiu a přípravě na povolání podporu trávení volného času výchovu k toleranci a odbourávání vzájemných předsudků pro všechny děti podporu začlenění multikulturní výchovy do pregraduálního vzdělávání pedagogů
Cíle a strategie v období povinné školní docházky Prvním krokem bylo zapracovat multikulturní výchovu do vzdělávacích programů. Konkrétně při zpracování vzdělávacích programů vyuţít moţností daných rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání a zohlednit kulturní identitu romských dětí. Do obsahů vzdělání zařazovat témata romské historie, kultury, jazyka a vyuţít při zpracování romské iniciativy. Dále dle aktuální potřeby zřizovat místa asistentů učitele (romských asistentů) na školách a školských zařízeních a v zařízeních ústavní a ochranné výchovy. Dle nové legislativy dochází ke změně, hovoří o asistentu pedagoga pro ţáky se sociálním znevýhodněním. Důleţité je, ţe asistent nepůsobí pouze při edukaci ţáků romských, ale zajišťuje podporu ve vzdělávání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami – se sociálním znevýhodněním. Je zapotřebí věnovat dostatečnou péči začlenění těchto pedagogických pracovníků do ţivota školy, vytvořit podmínky pro rozvoj komunikace asistent, učitel, ţák. Taktéţ je potřebné zajistit moţnost doplnění jazykového vzdělání ţáků základních škol praktických a poskytnout jim téţ pomoc ve formě vhodných učebních pomůcek, programů, kurzů, doučování. Nezbytné je i vytvoření meziresortního systému podpory také romským ţákům základních škol – u těch, jejichţ rodina jim z finančních důvodů brání získat základní vzdělání. Zároveň by se měly zdokonalovat programy pro doplnění základního vzdělání pro jedince, kteří opustili základní školu s neukončenou povinnou školní docházkou. Děti patřící k menšinám to mají ve společnosti dětí majority často obtíţné. V procesu vyvinutí citu pro sounáleţitost všech dětí se skupinou vrstevníků můţe škola zcela jistě sehrát nezastupitelnou roli. Mezi ţáky základní školy praktické často nacházíme i děti, které nemohly na základní škole své schopnosti z nejrůznějších příčin uplatnit a rozvinout – jsou to například děti maladaptivní, děti s poruchami chování apod. Sníţenou sociální adaptabilitu nejčastěji nacházíme u romských dětí, a to z důvodu odlišné výchovy doma a ve škole. V rodině jsou romské děti vedeny k samostatnosti a brzy s nimi rodiče jednají jako s dospělými. Problémy se vţdy řeší kolektivně i s dětmi. Najednou se po dítěti ve škole poţaduje samostatná práce, mlčení, klidné jednání, soustředění. Romská tématika ve výukových programech V českém vzdělávacím systému existují četné nedostatky týkající se znalostí kultury, historie a jazyka národnostních menšin. O překonání těchto nedostatků usiluje reforma školství prostřednictvím zavedení multikulturního vzdělávání. Myšlenkou této reformy je zavedení výchovy k toleranci a respektu k odlišnostem do vzdělávacího systému na všech stupních školní výchovy, od mateřské školy aţ po školu vysokou. Hned na začátku školní docházky by se měly romské děti běţně setkávat s prvky vlastní kultury. Učební materiály, které ţáci pouţívají ke čtení a psaní, musí být dětem kulturně srozumitelné. Velkou překáţkou jsou pro děti slabikáře, kde má dítě číst příběhy, kterým nerozumí a dívat se na ilustrace, na kterých nepoznává nic jemu blízkého. Romský žák Romové jsou pojímáni jako sociokulturně znevýhodněná skupina (komunita), která v minulosti byla a dosud je terčem diskriminačních jednání a na které dnes leţí zátěţ negativních stereotypů majority. Do této sociokulturně znevýhodněné pozice se dostali nezaviněně vlivem různých historických procedur a z řady sociálních důvodů. Romské děti jsou tedy vnímané jako zatíţené sociokulturním handicapem, který se projevuje zejména v nedostatcích ve strukturaci pojmů, v odlišném pojetí kázně či rodinné výchovy a ve vyučovacím jazyce.
Odlišnosti a vývojové zvláštnosti romského dítěte Podle Říčana (1998) byli Romové vţdy od společnosti vzdáleni svým způsobem ţivota, tradicemi, zvyky a hlavně odlišným zevnějškem. Společnost je mezi sebe většinou nepřijímala, byla k nim značně kritická a často je i neprávem obviňovala z mnoha zločinů. Tento trpký osud Romů se během staletí stále prohluboval a své nejhorší podoby dosáhl v třicátých letech 20. století a v době 2. světové války. Začal mnoha zákazy a nařízeními, která dosud zcela svobodný ţivot Romů omezovala. Po listopadu 1989 se mnohé v ţivotě Romů změnilo, stejně jako v majoritní společnosti. Romové se stali svébytnou národnostní menšinou se všemi právy, která menšinám v České republice náleţejí. Část Romů začala hledat svoji identitu a rozvíjet svou kulturu. Svoboda získaná v listopadu 1989 má však i svoji druhou stránku - katastrofálně vysokou nezaměstnanost Romů (v důsledku jejich nízké kvalifikovanosti a předsudků ze strany zaměstnavatelů), ztrátu dosavadních sociálních jistot, která vede k chudobě některých romských rodin. Nejvíce však Romy ohroţuje přímé fyzické násilí příslušníků mnoha extremistických sdruţení, která jsou v České republice registrována. Romové byli dříve oficiálně označováni jako Cikáni. Toto označení má však negativní konotaci, a tak se od počátku 90. let oficiálně nepouţívá. Stále ale zůstalo v lidovém povědomí a uţívání, coţ Romové většinou vnímají negativně.
Některá vývojová specifika romských dětí (Bartoňová; 2005) Matka je dětem v rodině vzorem a dává jim základ jazyka. V romských rodinách se většinou nemluví česky nebo romsky, jde o směsici romštiny a češtiny nebo romštiny a slovenštiny. Nepodnětné rodinné prostředí má velký vliv na rozvoj jedince. Romské děti trpí malou slovní zásobou a omezenou schopností komunikovat s lidmi. Řeč úzce souvisí s rozvojem inteligence. Romské děti obtíţně rozlišují skutečnost, realitu od fantazie a snů. Ve škole je nemůţeme motivovat budoucností, protoţe ţijí pouze současností. Vnímání probíhá pomaleji, často bývá poškozeno vnímání zrakové, sluchové a sníţený intelekt. Dítě má díky nedostatečné aktivitě zrakového vnímání problém se zaměřením pozornosti, diferenciací, analýzou a syntézou. V rámci sluchového vnímání je nedostatečně vyvinutý fonematický sluch, coţ se negativně projevuje při zvládnutí techniky čtení a při vývoji řeči. Myšlení Romů je infantilní a velice emotivní, proto je při výuce důleţitá prožitkovost a praktická zkušenost. Romské děti postupně zvládají jednotlivé myšlenkové operace, ale učitel musí vycházet od konkrétní operace, přes poloabstrakci aţ k úplné abstrakci. Dalším rysem je malá schopnost zevšeobecnění. Nový poznatek musí být učitelem předloţen co nejjednodušeji a měl by být podpořen názorem. Myšlení většiny romských dětí se utváří v prostředí neplnohodnotného smyslového poznávání, nedostatečného rozvoje řeči a omezené činnosti. Proto jsou romské děti v procesu učení těţkopádné v osvojování základních pojmů a pravidel. Další odlišností je velká emotivita. Charakteristická je citová nezralost. Nedostatečně ovládají své volní projevy, dostávají se do afektu, zvláště vzteku a zlosti. Nedostatečné ovládání volních projevů často předchází vzniku poruch chování. Rozvoj vůle není podporován ani rodiči.
Zvláštnosti psychiky romských dětí (Rous 2003)
Slabá vůle - překáţkám se raději vyhnou, vzdají se. Dalo by se říci, ţe neumějí chtít.
Malá vytrvalost a trpělivost - vytrvat u jedné činnosti ve škole nebo v práci znamená pro Romy obrovský problém. Problémy řeší emotivně, a tak se při překáţkách vzdávají. Kdyţ dětem ve vyučování něco nejde, tak se rozkřiknou a praští se sešitem.
Nespolehlivost - tady by mohlo platit přísloví „Taková léta uţ spolu ţijeme a mě by nenapadlo, ţe by mě mohl zklamat!“.
Strach - Romové byli v minulosti často pronásledováni, a tak díky této zkušenosti proţívají strach. Je významným činitelem jejich soudrţnosti. Rom se cítí bezpečný jen ve své skupině. „Být sám“ pro něj znamená „být v nebezpečí“. Jako jednotlivci jsou většinou zbabělí a stačí jim ukázat odvahu a neustoupit. Velmi častou reakcí na strach jsou různé formy únikového jednání nebo agrese. Mají značný strach z bolesti a ze smrti, coţ je problémem při lékařském ošetření. Práce s Romy musí obsahovat opakované ujišťování o jejich ochraně a bezpečí.
Nesamostatnost - projevuje se v neschopnosti samostatně si něco zorganizovat, někam jít. Kdo chce v romském společenství něco rozhodovat sám, je povaţován za sobce. Kaţdé rozhodování musí být společné a jen společné je správné. Učitelé nutí děti pracovat ve škole samostatně, bez napovídání a dítě je pak zmatené. Učitelem je trestáno za něco, k čemu je doma vedeno, za co je chváleno. Naopak je učitelem chváleno za něco, co by se doma nelíbilo. Je to jeden ze zdrojů stresu a nervozity romských dětí ve škole.
Slabá schopnost zobecňovat a abstraktně myslet - v romském jazyce často pro obecné jevy chybí pojmy. Proto mají děti problémy ve škole, zvlášť v matematice.
Obrovský komplex méněcennosti - všichni Romové trpí pocitem nepřijetí. Z toho plyne nejistota, kterou odreagovávají nadutostí, vychloubáním, lţí, primitivní brutalitou, předváděním, strháváním pozornosti (u některých dětí aţ chorobné). Stydí se ptát na něco gádţů nebo je poţádat o pomoc, protoţe se bojí, ţe něco řeknou špatně. Jestli je poprosí o pomoc „nerom“, imponuje jim to.
Podpora výuky: Klíčové kompetence: Kompetence občanské respektuje, chrání a ocení naše tradice a kulturní i historické dědictví, projevuje pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit; objasní, proč a jak se lidé odlišují ve svých projevech chování, uvede příklady faktorů, které ovlivňují proţívání, chování a činnost člověka; respektuje přesvědčení druhých lidí, váţí si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí Kompetence komunikativní naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje Kompetence k učení vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně vyuţívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém ţivotě Kompetence sociální a personální přispívá k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhá předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým; přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co druzí lidé myslí, říkají a dělají
Mezioborové přesahy a vazby: Český jazyk a literatura Člověk a společnost (dějepis, výchova k občanství) Etická výchova; Rodinná výchova
Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova - hodnoty, postoje, praktická etika; mezilidské vztahy; poznávání a rozvoj vlastní osobnosti Multikulturní výchova - etnický původ Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech - Ţijeme v Evropě
Doporučená publikace pro vyučující:
DRUHÁ SMĚNA Jak využívat literaturu Romů ve výuce na 2. stupni ZŠ Jak využívat dějiny Romů ve výuce na 2. stupni ZŠ 4 oddíly I. Metody práce s textem - abecední výčet a popis metod II. Poznámky k literární tvorbě Romů - historie a kultura Romů na území bývalého Československa III. Medailony autorů - abecedně řazené portréty desítky romských autorů (včetně jejich děl) IV. Aktivity - praktické ukázky prací s osmnácti texty – básněmi, pohádkami, povídkami, vyprávěními a dramatem Dostupnost publikace v elektronické verzi na adrese: http://www.romanovodori.cz/ucebnice/
