Prázdniny na Marsu
Mars
Čtvrtá planeta od Slunce je pokrytá rozlehlou červenavou pouští. Pustiny Marsu jsou poznamenány větrnou erozí, jsou zde četné krátery a velké vulkány. Atmosféru Marsu tvoří převážně oxid uhličitý. Délka dne je tu podobná jako na Zemi. Průměrná teplota na povrchu je -50 stupňů Celsia.
Náš příběh je zcela vymyšlený…
2
1. kapitola Večer před vysvědčením Zítra je poslední den školy a Martin se cítil celý nesvůj. Bál se, jakou známku dostane z češtiny. Vždycky měl na vysvědčení samé jedničky, nechtěl si to letos pokazit. Musel na to stále myslet a nemohl tu myšlenku dostat z hlavy ven. Večer se v jídle jen tak nimral. ,,Martínku, je ti dobře?“ zeptala se starostlivě maminka. ,,Nejsi nemocný? Špagety jsi měl vždycky rád,“ nenechala se odbýt. ,,Ne, nic mi není. Jenom nemám hlad,“ odpověděl Martin nabručeně. ,,Už nebudu!“ odstrčil talíř a odešel do svého pokoje. Zkoušel si číst, skládat puzzle a dívat se na televizi, ale nic ho nebavilo. Dokonce ani hry na počítači ho neuklidnily. Nakonec se rozhodl, že nebude dělat vůbec nic. Lehl si na postel, koukal se do stropu a myslel na to, co řekne maminka, když bude mít dvojku na vysvědčení. „Co to děláš?“ vyrušila ho z přemýšlení jeho mladší sestřička Anička. „Nic,“ řekl popravdě. „Pojď si se mnou hrát, nudím se,“ poprosila Martina. „A co chceš dělat?“ zeptal se. „Co třeba malovat. Mohli bychom vyrobit malou knížku o pravěku,“ navrhla. „Tak jo,“ souhlasil bráška. Nakonec si se sestrou maloval až do devíti hodin. Vydržel by i déle, ale jakmile odbila devátá hodina, tak je maminka zahnala do koupelny. Snažili se jí přemluvit, aby si mohli pravěké leporelo dodělat. Maminka však byla neoblomná. Martin a Anička si vyčistili zuby, zalehli do postele a maminka je přišla uložit. „Dobrou noc, Martínku,“ řekla maminka a dala mu pusu na čelo. „Mamí, přečti mi pohádku,“ poprosil ji. „Ne, už jsi velkej,“ řekla a zavřela dveře. Martin se snažil usnout, ale vůbec mu to nešlo. Stále se převaloval z jedné strany na druhou a nemohl najít tu správnou polohu. Když konečně zabral, házel sebou a spaní mu kazil sen. Spíše noční můra než sen. Zdálo se mu, že přišel domů a slavnostně předal mamince i tatínkovi vysvědčení. Podívali se na něho a zamračili se. „No, Martínku. Vždycky samé jedničky a teď tohle. Že se nestydíš,“ pohrozila mu maminka. „Ale, ale … vždyť já dostal samé jedničky. Tohle nemůže být moje vysvědčení,“ hájil se plačtivě Martin. „Je to tvoje. Tady je napsané tvé jméno,“ ukázal mu tatínek. „Ale já dostal samé jedničky,“ stál si za svým Martin a rozbrečel se. 3
V tomto okamžiku se probudil. Sedl si a byl rád, že to byl jenom sen. Když se rozkoukal, zjistil, že se docela zpotil. Chvíli se díval jen tak do stropu a nakonec se rozhodl, že se půjde napít. Vstal a potichu došel do kuchyně. Vzal skleničku s trochou sladké vody a napil se. „Co ti je?“ vylekala ho maminka. „Nic. Jenom špatný sen,“ odpověděl Martin. „A copak se ti zdálo?“ vyzvídala. „Dostal jsem na vysvědčení samé čtyřky a pětky,“ vysvětlil jí to. „Neboj se, Martínku. Ty určitě dostaneš samé jedničky. Jsi ten nejšikovnější a nejchytřejší kluk, kterého znám,“ řekla maminka a objala ho. „A když ne?“ bál se Martin. „Běž spinkat, už je pozdě a nemysli na to,“ poradila mu. To se lehce řekne. Martin se pokoušel usnout a myslet na něco pěkného. Přemýšlel o tom, že je u moře s maminkou, tatínkem a Aničkou. Ale myšlenka, že dostane špatné známky, se mu stále vkrádala do hlavy. V posteli se převaloval a vrtěl, až spadl. Pořádně se uhodil do hlavy. „Určitě tam budu mít pěknou bouli,“ pomyslel si. Pomalu se vyškrábal zpátky do postele, peřinu si přitáhl až k bradě, objal svého plyšového kamaráda, kterého měl velmi rád, a usnul neklidným spánkem.
4
2. kapitola Poslední den školy Martin se probudil, protáhl se a podíval se na budík. Bylo 6:20. Vylezl z postele a šel do koupelny. Za chvíli by ho stejně přišla vzbudit maminka. Podíval se do zrcadla a zhrozil se. „Takové kruhy pod očima. To je hrůza,“ pomyslel si. Až teď si uvědomil, že je celý zpocený. Pustil si studenou vodu a opláchl si obličej, aby se pořádně probudil. Otřel si ho do ručníku a chtěl se na sebe ještě podívat, ale zakručelo mu v břiše, a tak se radši rozeběhl do kuchyně, aby zjistil, co je k snídani. Když tam vešel, viděl, že maminka s tatínkem už snídají. „Co máme dobrého?“ zeptal se. „Dneska nám maminka udělala palačinky,“ odpověděl mu tatínek. „Jé, ty miluju!“ vynořila se za Martinem Anička a už si dávala na talíř čtyři palačinky. „Aničko, nech taky Martinovi,“ vynadala jí maminka. „Ale když ty palačinky jsou tak dobrý,“ mumlala s plnou pusou. „Aničko,“ okřikla ji maminka. „Ach jó,“ udělala otrávený obličej a vrátila zpátky jednu palačinku. Martin si mezitím sednul a nalil si do sklenice mléko. Málem vyprskl smíchy, když viděl, jak se Anička snaží ukradnout palačinku, aby ji pod stolem dala Ronymu. „Martine, jsi v pořádku?“ zeptal se tatínek. „To nic, jenom jsem se zakuckal,“ neprozradil svou mladší sestřičku Martin, neboť ji měl moc rád. „Aničko, víš, že ty palačinky nemůže,“ okřikla dcerku maminka, která si všimla, že pod stolem zmizela už druhá palačinka. „Ale Rony má hlad,“ hájila se. „Běž si vyčistit zuby a neodmlouvej,“ pobídla ji nekompromisně maminka. „No jó,“ povzdechla si Anička. „Martine, ty už bys měl jít taky do koupelny. Přijdeš pozdě,“ pokračovala. Martin si nacpal do pusy zbytek palačinky a odběhl si vyčistit zuby. Mezitím jim maminka připravila jejich nejlepší sváteční oblečení. Aničce tmavě modré šaty s bílými srdíčky a bílým límečkem, Martinovi bílou košili a nové černé kalhoty. Když se Martin vrátil z koupelny a uviděl, jaké oblečení má připravené, začal protestovat. „Mamí, je to vážně nutný?! Nestačí obyčejný rifle,“ zaprotestoval. „Ano, je to vážně nutné. Pospěš si, jinak nebudeš včas ve škole,“ odpověděla maminka a šla na zahradu natrhat kytky pro paní učitelky. „Bráško, pojď mi pomoct,“ zakňučela zoufale Anička. Martin se rozesmál na celé kolo, když spatřil, jak jeho mladší sestřička bojuje s punčochami. Jakmile se uklidnil, pomohl jí. Společnými silami je 5
nakonec oblékli a podívali se z okna. Na zahradě právě maminka trhala velkou kytici růží. Děti vyběhly do zahrady a vzaly si od ní květiny. Maminka se na Martina láskyplně podívala a dala mu pusu na čelo. „Mami,“ protestoval chlapec. „Už musím jít. Kluci na mě čekají,“ řekl a ukázal na branku. Za brankou čekali Martinovi kamarádi. Stáli tam Adam s Mikulášem, kteří bydleli ve stejné ulici. Byla to dvojčata. Nikdo je od sebe nerozeznal. I Martin měl občas potíže. Dnes měli na sobě úplně stejné oblečení. Vedle nich postával Martinův nejlepší kamarád Tomáš. Tom byl jeho přesný opak. Martin byl jedničkář, Tomáš však dobré známky neměl. Marťa byl hodný, ale Tomáš si nikdy nenechal ujít žádnou příležitost provést někomu nějaký žertík nebo se připlést k nějakému průšvihu. Měli snad jen jednu společnou zálibu a tou byl fotbal. Chodili spolu do fotbalového klubu, a když dávali v televizi utkání jejich oblíbeného týmu Plzně, sešli se a dívali se spolu. Martin se vydal k brance. „Ahoj. Dnes přijdu trochu dýl. Půjdu s klukama na pizzu,“ zavolal za běhu na mamku. „Tak dobře. Ale vrať se včas,“ souhlasila. Vzpomněla si na dnešní noc i Martinův sen a byla ráda, že je její syn v pořádku. Mezitím Martin otevřel branku a pozdravil jednoho z dvojčat. „Ahoj, Mikuláši,“ otočil se na kamaráda, o němž se domníval, že je to Mikuláš. „Ahoj,“ ozvalo se druhé dvojče. Všichni se rozesmáli. „Co se mi smějete!“ obořil se na ně Martin. „Klidně bych se vsadil, že ty jsi je taky nepoznal?!“ obrátil se na svého nejlepšího kamaráda. Tomáš se ušklíbl a řekl posměšně: „Poznal. A raději pojďme.“ Vyrazili. Cestou se k nim přidal Honza, který měl kolem krku legračního motýlka a v ruce držel dárkovou tašku. Když dorazili do školy, tak se stihl Martin pozdravit jenom s Petrem, jenž bydlí na druhém konci města. Pak zazvonilo. Posadil se do lavice vedle Adama (alespoň si myslel, že je to Adam). Dvojčata byla toho dne opravdu k nerozeznání. Do třídy přicházela jejich třídní učitelka Kánská, kterou nikdo neměl rád. Byla protivná i přísná a nebyla ani moc hezká. Když ji Martin spatřil, opět znervózněl. Cítil, že mu srdce buší až v krku. Nejprve jim paní učitelka ještě připomněla, aby na sebe o prázdninách dávali pozor, nic se jim nestalo, a teprve potom přistoupila k rozdávání vysvědčení. Před Martinem bylo jedenáct žáků, ale jemu připadalo, jako by jich bylo tisíc. Když už před ním byl pouze jeden žák, Adam mu pošeptal, ať se uklidní. Podíval se po něm vyčítavě, protože mu to vůbec nepomohlo. „Martin Kuželka,“ řekla paní učitelka Kánská. Martin se zvedl, vzal kytici a nejistým krokem se vydal k paní učitelce. 6
Paní učitelka mu podala ruku a pravila: „Martine, kdyby se všechny děti učily jako ty, bylo by to velmi pěkné a pro mě snadné. Jsi moc šikovný. Máš samé jedničky.“ Jakmile řekla poslední větu, Martinovi spadl kámen ze srdce. Dal paní učitelce květiny, hrdě si vzal vysvědčení a šťastný se vracel do své lavice.
KRÁSNÉ PRÁZDNINY!!!!!!!!!!
7
3. kapitola První prázdninové neuposlechnutí Hned po opuštění školy se Martinova parta vydala ke své oblíbené restauraci na slibovanou pizzu. Chlapci se vydali delší cestou, která vedla přes nádherný park. Tam byla velká stříkající kašna, u níž krásně rozkvetly pestrobarevné květiny, které je omámily svou pronikavou vůní. U kašny byla dřevěná lavička, na niž si sedli. Uprostřed parku byl menší rybníček, na němž pluly nádherně bílé labutě. Poblíž nich se objevily i kachny s káčaty. Po chvíli se zvedli a pomalým krokem se loudali k pizzerii. Za chvíli tam došli a hledali volný stůl. Kluci se už nemohli dočkat, až usednou ke stolu a ochutnají tu nejlepší pizzu daleko široko. Za pár minut si už objednávali a nemuseli na vysněnou dobrotu ani dlouho čekat. „Já jsem tak rád, že už ta škola skončila,“ prohlásil Tomáš, když seděl nad kouskem pizzy. „Jo, jo,“ souhlasně všichni přikyvovali. „Kluci, já už nemůžu,“ zoufale zaškemral Mikuláš (nebo Adam?) a ještě se zakousl do zbytku pizzy. Tom na Martina nenápadně mrknul, ten se neudržel a vyprsknul smíchy. Mikuláš (Adam) se na něho hodně vyčítavě podíval, ale za chvíli se smál taky. „Já se tak těším k tomu moři,“ řekl Adam a připomněl Martinovi, že pozítří všichni jeho kamarádi někam odjedou a rozutečou se. Dvojčata k moři a Tomáš na tábor. Jen on zůstane doma. „No tak, nebuď smutný, Martine,“ začal ho utěšovat Mikuláš, který si všiml, že Martin posmutněl. „Za čtrnáct dní se vrátíme a užijeme si spousty legrace,“ přidal se Petr, jenž předtím stále mlčel. Ten však také nezůstane doma. Pojede s tatínkem k babičce. Maminka mu umřela, když mu byly dva roky. Petr si hodně často prohlíží staré fotografie, na nichž je s maminkou. Stále si ji připomíná, aby na ni nezapomněl. „Nepůjdem zítra na koupálko,“ řekl s plnou pusou Honza. „To je nápad!“ zvolal nadšeně Martin. „Alespoň se podíváme, jestli tam ještě pořád je ten vor, co jsme si loni postavili,“ vykřikl Adam. „Já si myslím, že už tam nebude,“ prohlásil Tom. „Tak postavíme nový,“ navrhl Mikuláš. Mikuláš se podíval na hodinky a náhle vykřikl: „Brácho, musíme domů. Mamka na nás čeká.“ Dvojčata zaplatila a vydala se domů. Martin i ostatní kluci je brzy následovali. Když dorazil Martin domů, zul si boty a vešel do obývacího pokoje. Zakřičel: „Mamííí, jsem doma! V restauraci jsme si to užili.“ 8
„A co máš na vysvědčení?“ zeptala se maminka. „Dvojku z češtiny,“ odpověděl naprosto vážně. „Opravdu?“ nechtěla tomu věřit. „Néé, mám zase samé jedničky,“ nenapínal ji déle. Maminka ho pochválila a pošmudlila se s ním. V tu chvíli uslyšel zvuky z kuchyně. Podíval se tam a viděl, jak Rony pije. Zavolal na něho: „Poběž za mnou a dej pac.“ Rony se samou radostí ke svému páníčkovi rozběhl. Druhý den se s kamarády sešli na koupališti. Šla s nimi i malá Anička. Ta byla také zvědavá, jestli tam jejich vor stále bude. Prohledali celé koupaliště, vor však nenašli. „To je škoda, že tady není. Ale nevadí. Postavíme si nový!“ rozhodl rázně Petr. „Mikuláš, Adam a Martin najdou klády. Já s Tomášem skočím pro provaz, kterým klády svážeme k sobě. A Anička vyrobí vlajku. Ale pořádnou, třeba pirátskou. Ne, nějakou růžovou!“ začal hned dávat příkazy. „Ano, pane,“ zasalutoval mu Martin. Všichni se dali do práce. Pracovali pilně, a proto bylo za chvíli vše hotovo. Potřebovali už jen všechny klády svázat dohromady. To jim zabralo delší chvíli, neboť je Anička docela zdržovala. Už se nemohla dočkat, kdy bude vor hotový a věčně se vyptávala. Kluci ji vždy odbyli, ale ona pokoj nedala. „A je to!“ vykřikl vítězně Tomáš, když pověsil vlajku. „Jééé, můžu se svézt první?“ žadonila Anička. „Tak dobře, ale pojedu s tebou,“ zareagoval bráška. Nastoupili. Nejdřív Martin a potom jeho mladší sestra. „Sedni si a seď!“ rozkázal jí Martin.
9
Pak vzal dlouhý klacek, který předtím našli, a začal se odrážet od dna. Chvíli takhle pluli, ale Anička se začala nudit a vymýšlela samé hlouposti. Martin ji musel stále napomínat a zklidňovat. Rozdováděná sestřička si však říci nedala. „To je nuda. Já si aspoň stoupnu!“ zkoušela to znovu. „Ne!“ zakázal jí to rázně Martin. Ale jí opravdu nestačilo jen tak sedět a kochat se přírodou. Ona chtěla něco víc. A tak jednala. Ve chvíli, kdy se Martin nedíval, si rychle stoupla. Vor se začal nebezpečně houpat. „Aničko!“ zděšeně vykřikl Martin. To už bylo všem jasné, že malá nezbednice skončí ve vodě. Martin se ji ještě pokusil chytit. Situaci však už zachránit nedokázal. Žbluňk! Anička se ocitla pod vodou. Všichni přihlížející zatajili dech. „Pomóc, pomóc! Já se topím!“ křičela vyděšená Anička. Martin už chtěl skočit za ní, ale Honza zachoval klidnou hlavu. „Je tam vody sotva po pás, Aničko. Neboj se a stoupni si,“ řekl. Po této příhodě se sourozenci raději vydali domů, neboť Anička byla celá promočená a dala se do ní zima. Cestou přemýšleli, jak to vysvětlí rodičům.
10
4. kapitola Nuda Ráno, když se Martin probral, tak si uvědomil, že všichni kamarádi odjeli. Rychle vstal, nasnídal se a vyběhl ven. Chvíli se procházel kolem domu, ale nevěděl, co má dělat. Sestřička si hrála s panenkami a brášku vůbec nevnímala. „Ach jó. Taková nuda,“ povzdechl si Martin. Najednou ucítil, že na něho spadlo pár kapek. Zavolal na Aničku a zašli společně dovnitř. Sedli si na zem a vysypali z krabice kostky, z nichž si udělali parádní hrad. Když měli hotovo, podíval se Martin z okna. Venku na ulici byly veliké kaluže a Martínek sledoval, jak do nich dopadají kapky. „Proč taky nejedeme k moři?“ obrátil se nenadále na mamku, která je právě přišla zkontrolovat. „Ale, Martine, vždyť jsme byli minulý rok,“ odpověděla mu. Včera večer ještě pomáhal balit dvojčatům na dovolenou do Chorvatska. Kluci jeli k moři teprve podruhé. Mikuláš s Adamem o tom tak nadšeně vyprávěli, že i on byl myšlenkami u moře. Kluci mu slibovali, že mu pošlou pohled. Martin tomu však příliš nevěřil. Myslel si, že se žádného pohledu nedočká. Kluci si budou užívat a na nějaký pohled si ani nevzpomenou. Pak se rozloučili a Martin jim popřál šťastnou cestu. Dvojčatům ale křivdil. Jaké to bylo pro něho překvapení, když za tři dny objevil ve schránce pohlednici ze slunné dovolené. Tou dobou už pršelo čtvrtý den a jeho přestaly bavit počítačové hry, dívat se na televizi a hrát si s malou Aničkou. Proto jen tak seděl na pohovce a přemýšlel, čím by si zkrátil dlouhou chvíli. Vzpomínal na kamarády a jejich společná dobrodružství. Smutně si posteskl: „Jak rád bych byl na vašem místě.“ „Crr,“ vyrušilo chlapce z přemýšlení. „Martínku, běž to zvednout. Já vařím večeři,“ poprosila ho maminka. „Už jdu,“ zakřičel Martin. „Haló, kdo je tam?“ zeptal se do telefonu. „Ahojky,“ ozvalo se, „tady tvoje milovaná babička. Jak se máš, broučku?“ „Nudím se… Ale jinak to celkem ujde,“ řekl popravdě. „Proč voláš?“ otázal se babičky. „Protože jsem nešika a včera jsem si zlomila ruku,“ odvětila babička. „Babi, bolí tě to moc?“ ptal se lítostivě chlapec. „Ne, ale je mi to líto, zatím za mnou nejezděte. Jsem ráda, když obstarám sama sebe,“ posteskla si velmi tiše. „To snad není pravda. Ani za tebou nemůžu. Už jsem se těšil na Broka, jak ho budu cvičit, jak si s ním budu hrát a brát ho k vodě. To je fakt otrava,“ postěžoval si. „Nebuď otrávený a radši mi řekni, jaké bylo vysvědčení,“ nedala se babička. 11
„Samé jedničky,“ vyhrkl rychle. „Jsi šikula. Mám pro tebe za odměnu překvapení. Pošlu ho po tatínkovi. Dnes zajede. Mluvila jsem s ním před chvílí,“ pokračovala babička. „Dobře. Teď ti dám k telefonu maminku. Posílám pusu,“ rozloučil se s babičkou. Maminka už u něho netrpělivě postávala a vzala si sluchátko. Chvíli si s babičkou něco povídala a vyptávala se jí, jak se jí to stalo. Pak se rozloučily. „Mami, jak se to babičce vůbec stalo? Zapomněl jsem se jí zeptat,“ zakřičel do předsíně. „Babička spadla z kola. A rovnou do příkopu,“ odpověděla mu maminka. „Bolí ji to hodně?“ zbystřila Anička. „Ne, jenom trochu,“ usmála se na ni mamka. Martínka mrzelo, že ani k babičce nepojede. To však mamce v tuto chvíli bylo úplně jedno. Šel raději do svého pokoje, protože se mu chtělo brečet. Uvelebil se na posteli a začal si prohlížet knihy ze své knihovničky, která dříve sloužila jako botník. Jako první vzal do ruky knížku o dinosaurech. Četl si různé zajímavosti a prohlížel si jejich obrázky. Jeho nejoblíbenější dinosaurus byl Eudimorphodon. Měl krásná červená křídla a uměl létat. „Jak rád bych teď někam uletěl, kdybych to uměl. Roztáhl bych svá velká křídla a letěl bych hodně daleko. Usadil bych se na nádherné pláži, hrál bych si s domorodci a nechodil bych do školy. To by byl úžasný život,“ přemýšlel Martin. Po nějaké době přestala Martina kniha bavit, a tak si vzal jinou. Listoval si v encyklopedii o lidském těle. Dočetl se tam spoustu zajímavých věcí. Nejvíce ho zaujala informace, že vlasy mohou narůst až do devíti metrů. Zavřel oči a představil si Tomáše, jak za sebou táhne hnědé rozcuchané vlasy plné špíny. Trošku se vyděsil a rychle knížku zavřel. Potom se za jeho zády objevil tatínek a v ruce držel krásně zabalený dárek. Bylo to slibované překvapení od babičky. Rychle ho rozbalil. Vykoukla na něho nádherná encyklopedie o vesmíru. Vesmír ho vždy velmi přitahoval, ale musel studovat spíše češtinu než jeho tajemství. Začal se s ním pomalu seznamovat. Zasekl se u kapitoly, která se týkala Marsu. Tato rudá planeta ho vždycky hodně fascinovala. Přemýšlel, jak to asi na té záhadné planetě vypadá, jestli tam opravdu žijí lidé… Jednou by se tam chtěl podívat. Zavřel knížku a unaveně položil hlavu na polštář. „Kéž by bylo hezky!“ pronesl si v duchu a za chvíli usnul.
12
5. kapitola Rozhovor s tatínkem Když se Martin probudil, byla už tma. Měl chuť sbalit si věci, běžet někam na autobus, odjet na letiště a odletět k moři. Zdálo se mu totiž, jak si na nádherné písečné pláži hraje se svou sestrou, potápí se a prohlíží si mořské dno. Dokonce ve snu i surfoval. Martin se protáhl a podíval se, kolik je hodin. Budík ukazoval 20:56. Chtěl se znovu ponořit do říše snů, když mu akorát zakručelo v břiše. „Měl bych se dojít najíst, vždyť jsem dneska nevečeřel,“ napadlo Martina. Začal se pomalu hrabat z postele. „Jsem zvědavý, co mamka připravila k večeři. Říkala něco o tom, že udělá smažák. To by bylo super,“ přemýšlel. Vydal se do kuchyně, otevřel ledničku, ale nic podobného smaženému sýru nenašel. Vlastně v ní nebylo žádné teplé jídlo. Proto si nalil do sklenice mléko, namazal si chléb se sýrem a položil na něj pět koleček salámu. Potom uklidil nádobí a pomalým krokem odešel do svého pokojíku. Chvíli dumal nad tím, co bude dělat, protože se mu už nechtělo spát, a tak sáhl po knížce o vesmíru. Našel si opět kapitolu o Marsu a přečetl si pár zajímavostí (např. že tato čtvrtá planeta od Slunce má čtyři roční období stejně jako Země, jsou však nesmírně chladná; povrch planety je pokryt krátery a skálami…). Když ho to přestalo bavit, zapnul si televizi na Prima ZOOM. Nevěřícně sledoval program, neboť tam akorát běžel dokument s názvem Záhady Vesmíru. Dnes se týkal planety, o níž Martin teď tak často přemýšlel. Marsu. Bedlivě se zaposlouchal do zajímavých informací. Právě tam opakovali: „Mars je druhá nejmenší planeta po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu Martovi. Na obloze nás upoutá její načervenalá barva, a proto je často označována za Rudou planetu. Vzdálenost od naší planety Země se v průběhu oběžné doby mění v rozmezí mezi 56 milióny až 400 milióny kilometrů v pravidelném cyklu 17 let…“ Začaly se mu klížit oči a po chvilce usnul spánkem beze snů. Když se ráno probudil, svítilo sluníčko. Rychle vstal, obul si pantofle a šeptem vykřikl: „Hurá, je krásně. Mamí, tatí, půjdeme dneska na koupaliště? Prosím, prosím…“ „Ne, na koupání je moc velká zima,“ zakřičela maminka. „Vždyť tam svítí sluníčko,“ nedal se. „Sluníčko sice svítí, ale jinak fouká studený vítr,“ odpověděla mu rázně. Martin věděl, že nemá cenu se s maminkou hádat, ale chtěl to alespoň zkusit. „Martine,“ vložil se do rozhovoru tatínek, „neodmlouvej mamince. Nepůjdeme si raději zakopat na hřiště?“ 13
„To je super nápad,“ odpověděla za chlapce maminka, „já potřebuju koupit Aničce nějaká trička a kalhoty, tak by se mi to skvěle hodilo.“ Martin si povzdechl. „No, tak jo,“ souhlasil neochotně. Po snídani svezla maminka Martina s tatínkem na hřiště. Nejdřív byl v brance taťka a pak se vystřídali. I normálně při zápasech je Martin brankář. Jednou až bude dospělý, chtěl by hrát za svůj nejoblíbenější tým Viktoria Plzeň. Jeho největším fotbalovým vzorem je Petr Čech. Jednou by chtěl být stejně úspěšný. Když byl Martin v bráně, šlo mu to výborně. Chytil skoro každou tatínkovu střelu a taťka ho za to v jednom kuse chválil. Jakmile se však vyměnili, měl co dělat, aby se strefil do brány. Po hodině a půl už byli tak vyřízení, že si sedli na lavičku, která stála hned vedle hřiště. Povídali si o všem možném. Martin se rozpovídal o fotbale, škole, kamarádech, rodině… Dostali se dokonce až k vesmíru. Toto téma chlapce poslední dobou dost zajímalo. Začal tatínkovi vyprávět, jak moc by se chtěl dostat na Mars. „Víš, Martine, že v roce 2004 vyhlásil americký prezident George Walker Bush dlouhodobý plán, podle kterého se USA připravují vyslat na povrch Marsu pilotovanou loď a na jeho povrch vysadit člověka? Podobné plány má i Evropská vesmírná agentura, která by chtěla dostat člověka na Mars mezi lety 2025 až 2030,“ pokračoval ve svém vyprávění tatínek. „Tatí,“ řekl potichu a nejistě Martin, „můžu letět na Mars?“ Tatínek se rozesmál: „Ne.“ „Škoda,“ prohlásil Martin s úsměvem, „tak to zkusím za deset let.“
14
6. kapitola Nečekaná návštěva Rozhovor s tatínkem ležel Martinovi v hlavě celý večer. Stále o něm přemýšlel. Nejraději by se vydal na Mars hned. V tu chvíli se ve dveřích objevila Anička a bráška si s ní začal povídat, i když se už cítil velmi utahaný. „Aničko, taky jsi tak strašně unavená?“ zeptal se Martin své malé sestřičky. „Ne, já nejsem vůbec. Budeš se se mnou koukat na film? Prosím?!“ žadonila Anička. „Dobře, ale nebudeme se dívat na nic o princeznách. Už jich mám plný zuby,“ odpověděl Martin. „Tak jo,“ souhlasila ochotně. Chvilinku se domlouvali na filmech. Nakonec objevili film o klukovi, který se omylem ocitne na Měsíci. Martinovi se ten film hodně líbil, tak přemluvil sestru, aby si ho znovu pustili. Martin byl přesvědčený, že až vyroste, stane se z něho kosmonaut a bude velmi slavný, protože najde mimozemskou civilizaci. Nikomu to však neříkal. Nechtěl, aby se mu někdo posmíval, jako jednou Tomáš, kterému se svěřil. Konečně si film pustili. Martin se do příběhu tak zabral, že si ani nevšiml, že mu Anička spala na klíně. Po delší době se jí na něco ptal, ale odpovědi se nedočkal. Teprve teď mu došlo, že sestřička usnula. Nechal ji spát a příběh se zaujetím sledoval až do konce. Když film skončil, byl tak unavený, že sotva stál na nohou. Ještě se pokusil odnést Aničku do postele. Příliš se mu to nedařilo, a tak oba skončili na zemi. „Au, co děláš?“ procitla Anička. „Chtěl jsem tě odnést, ale jsi moc těžká,“ nedal se bráška. „To není pravda,“ odsekla malá. „Ahoj,“ ukončil raději debatu. Anička se pomalu vydala do svého pokojíku. Ani Martin už na nic nečekal a skočil do svého pelíšku. Jak si lehl, tak usnul. Neměl však klidné spaní. Najednou uslyšel Aniččin výkřik. Pak následovalo dlouhé ticho. Jemu to však nedalo. Nevěděl, proč sestra zakřičela, a on se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku. S tlukoucím srdcem se zvedl a pomalu se plížil ke dveřím. Bál se, že se Aničce něco stalo. Když vyšel na chodbu, ze sestřina pokoje se linula nazelenalá záře a byly slyšet kroky i nesrozumitelné šuškání. Dveře byly pootevřené. Uprostřed pokoje stála kosmická loď, vypadala naprosto stejně jako v televizi. Jenom byla mnohem menší. Jen o malinko větší než auto. Na posteli ležela Anička a u ní stáli dva zvláštní mužíci. „Mimozemšťani,“ zakřičel si pro sebe. 15
Byli velmi zvláštní. Měli dvě malinkaté srostlé ruce na každé straně a na každé ručičce pouze čtyři prsty. Uprostřed obličeje se blýskaly dvě obrovské ultrafialové oči. Na hlavě jim vyrostlo jen pár vlasů. Nohy byly stejně veliké jako lidské, ale zbarvené do světle zelené. Vlastně celé jejich tělo hrálo touto barvou. Najednou tyto bytosti popadly Aničku a opatrně ji přenesly na svou loď. Rychle vyšly po schůdkách nahoru. Stále se však otáčely a ostražitě se rozhlížely. Asi tušily, že by je mohl někdo sledovat. Martin se nemusel dlouho rozhodovat. Zhluboka se nadechl, co nejrychleji a nejtišeji se rozeběhl k této kosmické lodi. Když se ocitl uvnitř, oněměl úžasem. Nevěřil svým očím. Taková nádhera. Moderní technika zářící stříbrnou barvou, úžasné přístroje s různými páčkami, knoflíky… Všechno tady bylo tak leskle zářivé, čisté… Ještě chvíli se rozhlížel, ale pak si uvědomil, proč je tady. Schoval se rychle za stůl. Mimozemšťani se ohlédli, ale nespatřili nic neobvyklého. Začali se zase zabývat přístroji. Byl překvapen, jak perfektně byli sehraní. Opatrně vykoukl ze svého úkrytu. Náhle uviděl, co hledal. Malinkatou sestřičku, jež ležela na bílém stole. Než se vzpamatoval, kosmická loď vzlétla. Jemu vytryskly slzy… „Co s námi bude? Kam se dostaneme?“ stačil si ještě v rychlosti položit tyto otázky. Odpovědi však nepřicházely…
16
7. kapitola Let do neznáma Martin se však rychle vzchopil. Nic jiného mu také nezbývalo. Teď si nemohl dovolit brečet. Pomyslel si: „To já jsem tady ten silný. Já musím mít dost odvahy a sil. Není důležité, kam se dostaneme, ale to, jak se dostaneme zpátky na Zem.“ Setřel si rychle slzy. Ještě jednou se rozhlédl. Loď nemohla být nijak velká, protože se vešla do Aniččina pokoje. Po Martinově pravé ruce byly dveře. Alespoň hádal, že jsou to dveře. Byl to jenom takový oblouček, do něhož by se Anička stěží vešla. I když byla pravda, že mimozemšťani nebyli nijak velcí. Uprostřed ležela Anička na obrovském bílém stole. Vypadala ještě menší, než doopravdy je. Okolo stěny se táhla deska plná všemožných tlačítek a páček. Martin se schovával za jedinou skříní. Najednou se mimozemšťani otočili a vykročili směrem k Martinovi. Ten se neodvažoval ani dýchat. Mimozemšťani však neměli žádné podezření a v naprostém klidu odbočili do dveří. Když za nimi zaklaply dveře, Martin vyskočil zpod skříně a zatřásl s Aničkou. Ta se ale jenom přetočila na druhý bok. „Aničko,“ zašeptal potichu a zatřásl sestřičkou silněji. „Hm,…,“ zamumlala a protřela si oči. „Co je?“ zeptala se. Po chvilce si Anička uvědomila, že rozhodně neleží ve své posteli u sebe v pokojíčku. „Poslouchej,“ začal Martin, „unesli nás mimozemšťani. Teď jsme na jejich vesmírné lodi. Nemám tušení, kam nás chtějí zavést, nebo co s námi chtějí udělat. Ale neboj se, já něco vymyslím,“ uklidňoval ji Martin. „Jasně,“ přikývla Anička, „a teď mě nech spát.“ „Dobře,“ souhlasil a začal studovat desku, kterou se ovládá tato loď. Byl tak zabraný do své práce, že si ani nevšiml, že se dveře za ním potichu otevřely. „Proč ty být tady?“ zeptali se mimozemšťani. Když je Martin uslyšel, leknutím vyskočil. Pomalu se otočil, aby je lépe viděl. „Přišel jsem zachránit svou malou sestru,“ odpověděl a doufal, že to zní alespoň trochu statečněji, než se cítil. „My nechtít ublížit tvá sestra,“ řekl jeden z nich a usmál se. Martin mu to však nevěřil. Stále ještě slyšel Aniččin výkřik před tím, než ji omámili. Jejich rozhovor přerušil náhlý náraz. „My být asi doma,“prohlásil ten největší mimozemšťan. „A kde bydlíte?“ chtěl vědět Martin. Sice se s nimi nechtěl bavit, ale zvědavost ho přemohla. 17
„Naším domovem být Mars,“ odpověděl mimozemšťan a tvářil se, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. „Páni,“ vydechl a zatřásl sestřičkou. „Co je?“ otevřela oči Anička. „Jsme na Marsu,“ odpověděl jí nadšeně. To prohlášení vlilo Aničce krev do žil. Vyskočila a rozhlížela se kolem sebe. Mezitím mimozemšťani otevřeli a vykročili ven. Anička chytila svého brášku za ruku a následovali je. Martin jí ruku pevně stisknul. Země pod jejich nohama měla zvláštní rudou barvu. Určitě tady byla menší gravitace, protože tak napůl poskakovali a létali. Všude v zemi byly dveře, do nichž pořád někdo chodil. „Na Marsu bydlí pod zemí?“ zamyslel se. Mimozemšťani se na sourozence dívali s otevřenými pusami. Takováhle stvoření viděli prvně v životě. Aniččini únosci však byli velmi trpěliví a čekali na ně vždy, když se zastavili. Brzy došli k největším a nejvíce ozdobeným dveřím. Mimozemšťani je otevřeli a počkali, dokud dovnitř sourozenci nevešli. Procházeli starými tajemnými chodbami s nízkým stropem. Dokonce i Anička se musela krčit, aby se nepraštila do hlavy. Najednou se před nimi objevily ještě jedny nádherné dveře. Martin s Aničkou se zastavili, a tak je mimozemšťani obešli a prudce je strčili do dveří.
18
8. kapitola Únos „Páni,“ vydechl Martin, když uviděl velkou místnost se zlatými sloupy, v nichž se třpytily diamanty. Na zdech visela spousta portrétů jednoho tajemného mimozemšťana. „Líbit se ti to?“ zeptal se jeden z nich. „Ano, moc,“ vykřikla Anička a běžela se dotknout jednoho ze sloupů, jestli se jí to jenom nezdá. „Je to pravda,“ zašeptala, když pod prsty ucítila chladné zlato. Martin ji jenom v tichosti pozoroval. „Vítat vás,“ přerušil mlčení silný hlas. Před nimi přijížděl na kolečkovém trůně nejspíš král mimozemšťanů. „Nemít hlad?“ zeptal se. „Ano, ano,“ vykřikla Anička dřív, než stačil Martin zareagovat. Trochu se bál, aby k jídlu nebyli oni. Naštěstí se ukázalo, že mimozemšťani jí normální jídla, ale v jiné podobě. To byly samé kostičky, obdélníčky…, chutnaly však stejně jako naše pochoutky. Martin ochutnal téměř všechno. Nejedl pouze zvláštní bobulky, které vypadaly trochu jako borůvky. Akorát byly tak pětkrát větší. Král mimozemšťanů, jenž se představil jako George, jim vyprávěl o Marsu. „A proč bydlíte pod zemí?“ chtěl vědět Martin. „No,“ začal nejistě, „nebýt na tom nic zvláštního. My jenom nechtít chodit nahoru. Tady se cítit víc v bezpečí.“ „Aha. Ale když vycházíte, stejně musíte po schodech do patra,“ upozornil Martin. „Co být ti do toho,“ odpověděl zbytečně hrubě. „Nic, nic,“ řekl opatrně chlapec, protože dostal strach. Potom už jedli mlčky. Bylo tam obrovské dusno a Martinovi málem vyhrkly slzy. Před Aničkou se však snažil vypadat klidně. Bylo mu hodně úzko. A strašně se mu stýskalo po domově. Když dojedli, vůdce mimozemšťanů zavelel a pomalu se zvedl. „Jít se mnou,“ přikázal sourozencům, „ukázat vám své kosmické sídlo.“ Anička okamžitě vyskočila ze židle. „Jupííí,“ vykřikla, „já miluju moderní baráky.“ Martin už tak nadšený nebyl. Mimozemšťanům nevěřil a myslel si, že by to mohla být past. Nakonec se přece jen vydal za svou sestrou. Za chvíli tam byli. „Tohle být moje ložnice,“ ukázal na místnost s obrovskou postelí, do níž by se vešel i slon. „A tady být sochy i obrazy všech králů,“ vešel do chodby, kde byla vystavena nejméně stovka soch. 19
„Tohle být můj pradědeček, tohle můj dědeček a tohle můj tatínek,“ ukazoval George pyšně. „A tady chtít stát já,“ podíval se na prázdné místo. Anička se rozeběhla a začala pózovat vedle soch. Dělala směšné pózy, a tak se usmál i král. Najednou se však začala nebezpečně naklánět. „Ne, Aničko, ne,“ vykřikl Martin, ale už bylo pozdě. Anička spadla přímo na sochu Georgova tatínka a ta se zřítila. „Tatí, néééééééé,“ naříkal jinak sebevědomý vůdce. „Stráže,“ vykřikl, když se trochu vzpamatoval. Na malinkou Aničku se vrhli dva strážci. „Pomóc, pomóc,“ křičela ze všech sil. To už ji ale mimozemšťani odváděli. Martin byl tak vylekaný, že se zmohl jen na tichý výkřik. Nenápadné zvolání v té obrovské místnosti úplně zaniklo. Anička se ocitla v temné místnosti, kde to silně páchlo. Cítila, jak jí železné ruce drží její malinké, drobné ručičky za zády. Pak ji ty ruce zabalily do divného stříbrného materiálu, který vypadal jako alobal, zvedly ji a odnesly. Ruce a nohy měla příliš slabé na to, aby kolem sebe mohla kopat a rozdávat rány. Jediné, co mohla dělat, bylo křičet. Křičela ze všech sil po mamince. Ruce ji nesly nekonečnými chodbami nějaké obrovské budovy, dál a dál od rodiny. V tom podivném alobalu byla tak podivně sešněrovaná, že se nemohla ani pohnout. Za jejího hlasitého řevu ji ty cizí ruce položily na záda do stříbrné postýlky. A zůstala sama. Doufala, že ji bráška brzy najde a zachrání.
20
9. kapitola Šťastné shledání „Nééé, Aničko, nééé!“ vykřikl Martin, když mu Anička zmizela z dohledu. Rozběhl se za ní, ale do cesty mu vstoupili dva strážci a on do nich narazil. Chvíli se s nimi pral, ale brzy pochopil, že to nemá žádnou cenu. Byli mnohem větší a také mnohem silnější. „Martine,“ oslovil ho George. „Co je?“ vyštěkl na něho Martin. „Nic. Jenom já chtít upozornit, že my být tady vítězi,“ pronesl v klidu. „Kde je Anička? Co s ní uděláte?“ křičel jak šílený. „Chlapče! Kde být tvá sestra, ti teď opravdu neříct… Nechtít a ani v tuto chvíli nemoct,“ odpověděl s kamennou tváří. Najednou Martina něco napadlo. Dal se na útěk opačným směrem, než strážci čekali.Ti se na sebe nejdříve zmateně podívali a teprve potom se rozběhli za ním. Martin tak získal potřebný náskok. „Martine! Nedělat to!“ stihl ho ještě varovat vůdce mimozemšťanů. Ten se však už nedal zastavit. Jednal velmi impulsivně a nic mu již nemohlo stát v cestě. Cestou u vitríny se sochami vyskočil a jednu z nich shodil. Lekl se a dostal ještě větší strach. „Co jsem to udělal?“ zděsil se. Podíval se pozorně na střepy, co zůstaly po soše. Náhle za sebou zaslechl kroky, a tak se rychle otočil. Spatřil dva strážce, jak se k němu přibližovali. „Ale ne!“ pomyslel si. Bál se, co by s ním mohli strážci udělat, a tak na nic nečekal. Bloudil Georgovým hradem a občas poznal některou z místností, kterou jim předtím ukázali. Jednu z nich si však pamatoval velmi dobře. Byla to ta nejhonosnější se zlatými věcmi a ozdobami. Vévodil jí zlatý pojízdný trůn, na němž je vůdce přivítal. Vběhl do ní a vyrazil ke dveřím, o nichž si myslel, že je tudy přivedli jejich únosci. Jak se ale mýlil! Proplétal se neznámými chodbami s nízkým stropem a najednou uviděl světlo. Sice ho už píchalo v boku a sotva popadal dech, z posledních sil však ještě přidal. Stále za sebou slyšel dunivé kroky a sípavý dech strážců, což mu přidávalo trochu energie. Vyběhl z poslední chodby vedoucí do neznáma. Ocitl se v nějakém prostoru, kde ho velmi oslnila nějaká sluneční záře. Zpočátku ho úplně oslepila. Naštěstí jen na chvíli. Přesto se nezastavil a klopýtal dál a dál. Vtom mu byli v patách oba dva strážci, kteří si před světlem chránili oči. Využil toho a schoval se do nejbližšího kosmicko – stříbrného křoví. Byl od něj celý poškrábaný a po nohou mu stékala krev, ale Martin si toho nevšímal. Snažil se zklidnit dech, aby ho nenašli. 21
Po delší chvíli, když už si myslel, že má vyhráno, se nad ním objevili. Než stačil nějak zareagovat, už ho táhli pryč. Bránil se, volal o pomoc, škrábal, kousal, kopal na všechny strany, nebylo mu to však nic platné. Nevěděl, kam se dostane. Najednou se strážci zastavili před černými dveřmi, nad nimiž visela cedule s nápisem POZOR VĚZENÍ 1567… KÓD 666. Nemohl uvěřit svým očím. Strážci vyťukali kód a černé dveře se pomalu otevřely. Strčili ho dovnitř a rychle za sebou zabouchli. Chvíli byl zmatený a zvykal si na šero. Náhle uslyšel tiché vzlykání, za nímž se pomalu blížil. Jak se mu ulevilo, když poznal plačící Aničku. „Aničko!“ vykřikl Martin. „Martine!“ zašeptala nevěřícně sestřička. Martin se rozběhl, aby ji mohl obejmout. Najednou mu bylo úplně jedno, že se tulí k mladší sestře. Ještě nedávno by se před kamarády styděl. „Neplač! To bude dobrý,“ hladil ji po vlasech, když nepřestávala brečet. Nebyl si ale vůbec jistý, jestli utěšoval sám sebe, nebo malou Aničku. Asi oba dva. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, jakmile se trochu uklidnila. Ta jen přikývla a zeptala se: „Chceš vědět, jak jsem se sem dostala?“ „Ano,“ odvětil bráška. Tak začala vyprávět: „Když jsem shodila tu sochu, odnesli mě ti dva strážci do takové místnosti, kde to hrozně páchlo a byla tam zima. Zabalili mě do alobalu, asi abych jim neumrzla a neutekla. Potom mě tam chvíli nechali samotnou. Pak jsem vyčerpáním usnula a probudila jsem se až tady.“
22
10. kapitola Stará šachta Martin se na sestřičku nemohl vynadívat a bedlivě poslouchal její napínavé vyprávění. „Já jsem tak rád, že tě zase vidím,“ usmál se na ni, když domluvila. Objal ji a něžně ji pohladil po vlasech. Najednou se zarazil. Pod prsty totiž nahmatal něco kovového. „Aničko, ty máš sponku,“ vykřikl Martin radostně. Snad v každém detektivním filmu se alespoň jednou otvíral zámek pomocí sponky či drátku. Martin rychle vyskočil na nohy a začal se rozhlížet. Potom znovu posmutněl. Toho si všimla i Anička. „Co se stalo?“ zeptala se. „Chtěl jsem otevřít zámek pomocí téhle sponky,“ vysvětloval bráška, „jenže tady žádný zámek není. Laserové dveře se otvírají díky kódu.“ „Aha,“ smutně sklopila Anička hlavu. Martin rozzlobeně přecházel po cele, jež vypadala zvláštně. Měla moderní laserové dveře a stříbrné stěny. Pouze jedna zeď zůstala nenahozená. „Proč? Z jakého důvodu?“ lámali si své hlavičky. „Musíme se přece nějak dostat ven!“ mumlal si pro sebe. Z hlavy se mu skoro kouřilo, jak usilovně přemýšlel. Anička si jenom tak bezmyšlenkovitě házela kamínkem pro štěstí, který našla zapadlý ve své ušmudlané kapsičce, o zeď. „Můžeš toho laskavě nechat?!“ utrhl se na ni po chvíli a tvářil se dost naštvaně, spíše nešťastně. Anička se zatvářila vyděšeně a nevěděla, co by měla udělat. „Promiň,“ omluvila se a kamínek zahodila. Martin zpozorněl a potichu pronesl: „Slyšela jsi to?“ „Co?“ zatvářila se Anička nechápavě. „Přece ten divný zvuk,“ řekl, jako by to bylo úplně jasné všem a každý ho vnímal. Zamířil k neomítnuté stěně, kam před chvílí dopadl kamínek, a klepal na každou cihlu zvlášť. Sestřičky si vůbec nevšímal a nechal ji, aby na něho jen tupě zírala. „Martine, prosím tě,“ zakňučela Anička, ale bráška ji přerušil. „Mám to!“ zvolal a stiskl jednu cihlu, která byla uvolněna. Jakmile ji vyndal, zjistil, že může odstranit i ostatní. Před nimi se objevila stará větrací šachta, jež nebyla nikterak velká. Záhada byla vyřešena. Už znali důvod, proč právě tuto zeď nenahodili. „Páni,“ vydechla malá tajemně. 23
Najednou však zkoprněla a vyhrkla: „Rychle zavři ten otvor.“ „Cože?“ nechápal Martin. „Někdo sem jde,“ sykla. Martin jen taktak stačil vrátit cihly do původního stavu. Vtom se prudce otevřely dveře a v nich se ocitli dva mimozemšťané. Nesli podnosy s jídlem. Když sourozence spatřili, zatvářili se zmateně, skoro až zděšeně. Oba dva málem upustili tácy. „Tak tihle dva nás vidí poprvé,“ pomyslel si chlapec. Jakmile se ti dva trochu vzpamatovali, položili misky na zem a spěšně odešli. Martin se ani nepodíval, jaké jídlo jim přinesli, a hned se otočil, aby opět uvolnil cihly do větrací šachty. „Martine, počkej. Pojď se ještě najíst,“ zarazila ho jeho mladší sestřička. „Tak dobře,“ přikývl a uvědomil si, že už mu kručí v břiše. Naházel do sebe všechno, co leželo na podnose. Stejně nevěděl, jakou by ty jedlé kostičky, obdélníčky, čtverečky… měly mít chuť. Všechno mu bylo v tomto okamžiku jedno. Hlavně chtěl být z této chmurné místnosti venku. „Tak už pojď,“ popoháněl ji. „Vždyť jdu,“ odsekla, když si do pusy strčila poslední sousto. Oba dva vlezli do větrací šachty. Nejdříve Martin a Anička hned za ním. Šachta vypadala opravdu zvláštně. Měla kruhový tvar a ti, kdo ji stavěli, neměli se stavbou žádné zkušenosti. Někde byla tak vysoká, že mohli stát, a jinde se museli zase plazit, aby se vůbec dostali dál. Zhruba po deseti minutách se před nimi objevilo rozcestí. Byly tam tři chodby a každá směřovala do neznáma. Chodba, jež byla označena bílou barvou, vedla doleva. Černá chodba byla uprostřed a vpravo od ní se táhla poslední, která byla vyznačena modře. „Co teď?“ zeptala se smutně Anička a vypadala, že se každou chvilku rozpláče. „Pojď a nebreč,“ vybídl ji Martin a potají doufal, že to znělo alespoň trochu odvážně. Vydal se modrou chodbou. Nevěděl proč. Asi proto, že mu byla nejsympatičtější. Nebyl si sice vůbec jistý, že to je ta správná, ale nic jiného jim stejně nezbývalo. Bylo lepší něco zkusit, než nečinně postávat. Lezli už dobrou čtvrt hodinu, když ucítili hrozný zápach. „Fuj! Co to tu smrdí?“ zašeptal Martin. Anička opět vypadala dost vyděšeně a dál se jí jít nechtělo. Nejraději by se vrátila zpět do cely. „Pojď pryč!“ zatahala brášku za triko. „Ne, nevzdáme to!“ křikl na ni. „Pojď pryč,“ prosím, „tohle určitě není správný únik.“ „Jak to víš?“ zeptal se Martin. „Ten smrad jsem cítila v té místnosti, kam mě zavřeli nejdříve,“ argumentovala přesvědčivě. Martin se už na nic nevyptával a beze slova zamířil zpátky k rozcestí. Jakmile tam dorazil, podíval se na dvě zbývající chodby. Po krátkém 24
přemýšlení vyrazil po bílé. Černá vypadala tak strašidelně, že tu po chvíli raději vyloučil. Cesta bílou chodbou se jim zdála strašně dlouhá. Anička se stále ptala, kdy dorazí k východu, a bratra tím neskutečně štvala. Za pár minut jí měl plné zuby. „Kdy už někde vylezem?“ zeptala se sestřička snad po sté. „Nevím!“ naštvaně na ni zařval. Potom už klidněji doplnil: „Snad za chvilinku.“ Sotva to dořekl, spatřil nějaké světlo, které snad znamenalo konec tunelu. Podíval se na Aničku, usmál se a s radostí v hlase oznámil: „Snad jsme zachráněni.“ To už i ona uviděla dlouho očekávané světýlko, déle to však nevydržela a dala se do usedavého pláče. Martin ji láskyplně objal a oba vyčerpáním usnuli. Vydatný spánek si oba dva jistě zasloužili, ale na ně čekalo ještě hodně nemilých překážek. Proto buďme rádi, že je nějaká rána z klidného spánku včas probudila.
25
11. kapitola Neuvěřitelný objev Martina probudil nějaký hluk. Pohlédl na Aničku, která už také vstávala. „Pojď,“ řekl sestře a vydal se směrem ke světlu. Zvuk se ozýval z šachty a Martin už na nic nečekal. Věděl, co se děje. Mělo ho to napadnout. „Proč jsme jen usnuli?!“ vyčítal si v duchu. Bylo jasné, že jakmile zjistí, že nejsme ve vězení, začnou nás hledat. Hluk, jenž dělali strážci při jejich hledání, zněl sice z velké dálky, kdyby však nespali, mohli mít před nimi mnohem větší náskok. Pomalu a hlavně potichu se kradli ke konci tunelu. Čím víc se blížili k okraji, tím větší křik slyšeli. Zdálo se jim, jako by blízko nich hrála nějaká podivná muzika a pokoušelo se zpívat mnoho mimozemšťanů, kteří se chtěli navzájem překřičet. „Co to proboha je?“ pomyslel si Martin a pozorněji se zaposlouchal. Když došli na konec tunelu, spatřili něco, co vůbec nečekali. Vypadalo to jako pouť a asi to doopravdy kolotoče byly. Ta pouť však byla mnohem větší než ta, na níž byl Martin zvyklý z domova. Zadívali se na spoustu zajímavých atrakcí. Nechyběly tam obrovské skluzavky, houpačky, velké vystřelovací koule, horské dráhy, různé kolotoče, co se nějak zvláštně točily a kroutily, a další neznámé atrakce, z nichž sourozenci nemohli spustit oči. Martin měl chuť vyběhnout a vyzkoušet všechno, co objevil. Kdyby ho Anička pevně nedržela, asi by to udělal. Sestřička sice byla malinká, ale měla velkou sílu. Oba dva si mlčky prohlíželi všechny atrakce. Byly úžasné. Horská dráha se právě dala do pohybu a všichni malí mimozemšťané se rozkřičeli. Sourozenci si je zvědavě prohlíželi a jich si naštěstí nikdo nevšímal. Jeden z mimozemšťánků byl v obličeji celý bledý a vypadal, že se každou chvíli pozvrací. Další se tvářil znuděně a nějaký jiný málem vypadl ze svého vozíku. Na skluzavkách bylo tak plno, že Martin stěží rozeznal, jestli to jsou opravdu mimozemšťané, nebo velká barevná šmouha. Potom objevil něco, po čem toužil ještě více. Spatřil totiž malé stánky s občerstvením. Popcorn, oříšky, perníky, lízátka… Všechno tam měli. A dokonce to bylo podobné našim sladkostem, akorát nějaké větší. Martin nemohl vydržet na jednom místě. Už neměl stání. Příliš mnoho ho svrběly nohy a chtěly se dát do běhu. „Aničko,“ podíval se na svou mladší sestřičku, „pojď se svézt. Alespoň jednou, prosím.“ Snažil se přemluvit sestru, ale ta zůstávala neoblomná. „Ne, ne a ne!“ řekla velmi přísně, až se jí bráška lekl. „Vždyť jsme na útěku,“ připomněla mu, „utekli jsme z vězení.“ Na chvíli se odmlčela. 26
„Vzpomínáš si? A nemáme žádné peníze. Chceš, abychom se prozradili,“ dodala už velmi klidně. Martin se na ni sice smutně díval, ale brzy pochopil, že má pravdu. Nesměli na sebe upoutávat pozornost. I když to šlo velmi těžko. „Kolik lidí na téhle planetě asi je?“ pomyslel si Martin. „Asi tak dva,“ odpověděl si hned. Pomalu šli co nejdále od pouti. Teprve teď si uvědomili, že otvor končil v jeskyni a oni celou dobu stáli na skále. Anička dávala pozor, jestli někde nespatří nějaké strážce, ale nikde je tu neviděla. „Ach jo,“ povzdechla si dívka a podívala se na svého bratra. „Co je?“ zeptal se starostlivě. „Budeme muset jít kolem těch atrakcí. Nedají se nijak obejít,“ vysvětlila mu. Martin se rozhlédl. Všude okolo sebe viděl jen strmé skály. Jen stěží dokázal skrýt své nadšení, když s malou souhlasil. Sestoupili dolů a potom se nechali unášet davem. Chlapec se kolem sebe rozhlížel a snažil se zapamatovat si každý detail, který postřehl. Škoda, že tu nemám svůj fotoaparát, zalitoval. Okamžitě na něj zapomněl, protože si všiml, že atrakce obsluhovali roboti. Byl tím tak zaujatý, že do jednoho z nich vrazil. Hned se začal omlouvat. Viděl ještě, jak Anička protočila oči v sloup. Robot na ně udiveně zíral. „Vy být lidi?“ zeptal se po chvíli. „Ano,“ přikývl Martin, „a ty jsi robot.“ „Co vy dělat tady?“ chtěl vědět robot. A tak začali vyprávět svá dobrodružství. Vylíčili ten jejich únos a věznění co nejnapínavěji. „Pozor!“ vykřikla najednou Anička. „Támhle!“ ukázala na stánek s popcornem. Stáli tam dva strážci a vypadali naštvaně. „Vy jít se mnou,“ nakázal jim robot a v rychlosti se představil. „Mé jméno být John,“ dodal. Martin si ještě zabrumlal: „Roboti mluví úplně stejně jako naši nepřátelé.“ Odvedl je ke kase od jedné atrakce. Uvnitř to bylo dost malé a připadali si tam jako sardinky. Robot odhrnul koberec a otevřel vstupní víko do podzemí. Oba sourozenci tam vlezli a záhadný zachránce vrátil koberec na původní místo vteřinu před tím, než se ve dveřích objevili strážci, kteří je venku na poslední chvíli zahlédli. Najednou jim však zase zmizeli.
27
12. kapitola Noví kamarádi Sourozenci se ocitli v naprosté tmě. Martin byl přesvědčený, že kdyby si dal ruku těsně před obličej, neviděl by ji. Anička se snažila poslouchat, co se děje nahoře, ale vůbec nic neslyšela. Tu a tam zaslechla nějaké slovo, dohromady jí to však nedávalo žádný smysl. Chlapec byl vystrašený. Hodně vystrašený. Trčeli teď v nějakém sklepě a před chvílí je málem chytili rozzlobení mimozemšťani. Nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby je doopravdy dopadli. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Prudce zamrkal, aby rozehnal slzy, které se mu vedraly do očí. A navíc se mu stále honilo hlavou, jak se dostanou domů. Vykřikl bezmocně: „Jestli se vůbec zachráníme!“ Anička se na něho podívala a prosebně pronesla: „Co blbneš?! Ještě tě uslyší.“ Už si pomalu zvykal na tmu, jež ho obklopovala. Opatrně se začal rozhlížet a po chvilce zpozorněl. Něco ho tam zaujalo, ale nedokázal rozpoznat, co to je. Snažil se přivolat sestřičku, ta ho však nevnímala. Tak promluvil hlasitěji. A přesně v tomto okamžiku se nad ním otevřely dveře. „Co-co to je?“ zeptal se robota a roztřeseně ukázal na místo, které ho tak vyděsilo. „Ááá,“ ozvalo se. To i Anička objevila dvě mumie schované v rohu. „Tohle?“ zeptal se robot klidně. „To být mí rodiče.“ „Cože? Cožpak vy jste měl rodiče? Vy umíráte?“ vyhrkl překvapeně a nemohl to pochopit. „Samozřejmě, ty o nás asi nic nevědět, co?“ ušklíbl se John. Když chlapec zavrtěl hlavou, povzdechl si a dal se do vyprávění. Stačil říci pár slov a najednou ho Martin přerušil. Všiml si totiž, že Anička vzlyká. „Proč zase řveš?“ obořil se na ni bráška. „Já mu ani trochu nerozumím,“ odpověděla. „Tak já ti to budu srozumitelně překládat. Souhlasíš?“ zeptal se už v klidu. Sestřička přikývla a Martin vše přetlumočil i Johnovi. Tomu to také nevadilo. Bráška se dal do překládání: „Jak jistě víte, my se nerodíme. Sestrojí nás a potom do nás vloží srdce. To znamená, že i my cítíme vztek, nenávist, radost, lásku… prostě vnímáme stejné pocity jako vy. Mladí roboti se také zamilují jako lidé. Pak se vezmou a mimozemšťani jim vyrobí z nějakých genetických součástek malé roboťátko. Tak jsem se i já dostal ke své mamince a tatínkovi. Každý robot je naprogramovaný tak, že se jednou prostě vypne. Je to proto, aby na Marsu nebylo příliš robotů, a také proto, aby ti staří roboti neměli velké problémy. Má 28
maminka přestala fungovat před pěti lety a tatínek před dvěma. A jejich těla mumifikujeme. Takto my pohřbíváme své příbuzné.“ Když John skončil své vyprávění, zavládlo ve sklepě naprosté ticho. Z Martinových očích vytryskly slzy… Chlapec si se zaujetím prohlížel robota, na jehož hlavě se blýskala stříbrná anténka zakončená stříbrnými bambulkami. Na obličeji se třpytily dvě oči ve tvaru kostiček a z úst mu vyčnívaly šroubky místo zubů. Jeho stříbrné tělo bylo krychlového tvaru s obdélníkovýma ručkama i nožkama. „Nemít hlad?“ přerušil mlčení John. „Ano,“ přikývla Anička a sourozenci se vydali za robotem ven ze sklepení. John jim nabídl samé pochoutky, ale sám se jich ani nedotkl. Sourozenci však neměli čas zkoumat proč. Neustále za nimi chodili jiní roboti, kteří byli zvědaví, chtěli se seznámit… a dávali jim různé dárky. I když jeden z nich zdvořile odmítli, objevili se před nimi další dva. Po jídle je vzal John i s ostatními kamarády na procházku po pouti. Roboti se k nim chovali, jako by byli nějací králové. Stále jim něco nabízeli; jejich oříšky, popcorn, sladkosti a různá lákavá cukrlátka všech možných chutí, tvarů i velikostí. Najednou si nedělali žádné obavy, že by je mimozemšťani našli. Byli obklopeni desítkami zvláštních kamarádů. Skvěle se bavili a ztratili veškerou opatrnost i obezřetnost. Dokonce přijali nabídku jednoho z robotů, který se jmenoval Fred, aby se projeli na jeho atrakci. Nadšeně vyskočili do velké koule, jež létala nahoru a dolů. Martin s Aničkou si to užívali, rozhlíželi se kolem sebe a pokřikovali na nové přátele. Rozpustile na ně mávali a ti jim to nadšeně opláceli. Vyhlíželi další atrakce, na něž půjdou. Náhle však Martin spatřil něco, co se mu vůbec nelíbilo. Čtveřice mimozemšťanů rychlým krokem mířila k nim a upřeně je sledovala…
29
13. kapitola Georgova socha Najednou je měli v zádech. „Ale ne, ale ne! To je špatné!“ vykřikl Martin. Mimozemšťani právě přišli k robotům a o něčem se dohadovali. John rozzlobeně máchal rukama a něco křičel. Martin se snažil něco z jejich hádky zaslechnout. Nerozuměl ani slovo, a tak ho napadlo, že mluví v tajných šifrách. Chvíli to vypadalo, jako by chtěl John na ty mimozemšťany skočit, ale jeho kamarádi ho včas zastavili. Anička brášku chytla za ruku a přitáhla se k němu. „Co budeme dělat?“ zeptala se šeptem, „já se bojím, Martine.“ „Neboj se. Všechno bude dobrý,“ utěšoval ji. Ale i on se bál. Kdyby teď byli na zemi, utekli by. Oni však stále seděli na atrakci, která se s nimi točila příliš rychle a byla velmi vysoko. Vyskočit prostě nemohli. Anička se k němu přitiskla ještě víc. „Co budeme dělat?“ šeptala, aby ji nikdo neslyšel. „Nic,“ odpověděl jí tiše Martin, „teď nemůžeme udělat vůbec nic.“ Objal svou sestřičku a cítil, jak se třese. „Nebreč,“ pošeptal jí do ucha a jemně jí setřel slzy. „Tobě se to řekne,“ odsekla. „Musíme být silní,“ snažil se jí dodat odvahu. Potom si všimli, jak mimozemšťani křičeli na robota, jenž je pustil na tuto atrakci. Ten došel k páčce a pomalu zastavoval celý stroj. Neustále při tom pokukoval po mimozemšťanech. „Pojď,“ vybídl Martin Aničku a společně se postavili před mimozemšťany. Ti se na ně přísně podívali. „Vy jít s námi!“ přikázali jim. Sourozenci se už nebránili. Poslušně kráčeli k Georgovu hradu. Odvedli je přímo do vězení. „My dojít pro vás za chvíli. Teď my jít za králem. On čekat,“ vysvětlili jim. Anička s Martinem se posadili do rohu cely a sledovali, jak je mimozemšťani opouští. Martin se pohodlně opřel o zeď a přemýšlel, co by měli udělat. Vůbec nic ho nenapadlo. Po chvilce Aničku překvapilo Martinovo tiché pochrupování. Nechala ho spát. Stejně nevěděla, kam by měli utéct. Už to ponechala osudu. Probudili ho až mimozemšťani, kteří otevřeli dveře. „Vy mít návštěvu,“ oznámili jim s nelibostí v hlase. „Až návštěva odejít, vy jít ke králi,“ prohlásili a uvolnili cestu, aby dovnitř mohli projít dva roboti. Prvního poznali okamžitě. Byl to John. A po krátkém přemýšlení jim došlo, že ten druhý robot je ten, který je pustil na poslední atrakci před příchodem mimozemšťanů. John nesl v ruce velký záhadný balíček. 30
„My hodně přemýšlet,“ začal potichu, „a napadnout nás, že by Anička moct vymodelovat Georgovu sochu. A udělat ho móóc krásného.“ John se obrátil na Aničku a zeptal se: „Pamatovat si krále George?“ Anička jenom přikývla. „Dokázat ho vymodelovat a pořádně nabarvit?“ chtěl vědět. „Asi jo,“ odvětila. John začal vyndávat věci z balíčku. Hlínu, plátna, barvy, štětce, paletu, prostě vše, co potřebovala k modelování a malování. Anička se dala hned do práce. Snažila si vzpomenout, jak George vypadá. Občas jí však nějaká drobnost unikla. Martin jí radil a stále ji popoháněl. „Pospěš si,“ řekl už nejméně po sté a byl rád, že na ně mimozemšťani zapomněli. „Nech toho,“ naštvala se. „Už ji mám. Teď ještě nějak krásně Georgovu sochu nabarvit,“ zamyslela se. Martin byl překvapen, že hlína rychle usychá i tvrdne. Byla prostě zvlášní. To jim však vůbec nevadilo, ba naopak. S napětím sledoval sestřičku a modlil se, aby vše stihla, než do dveří vstoupí mimozemšťani. Za chvíli Anička položila své dílo a usmála se na něho. I Martin zůstal nevěřícně stát a nemohl skoro promluvit. Nevěřil svým očím, jak je Anička šikovná. V tom okamžiku ho napadlo, jestli ta hlína sama nedotvořila a neupravila sochu. Začal věřit tomu, že to nebyla obyčejná hlína. Vděčně se na roboty usmál, ale Aničce nic neříkal. Byl rád, že to tak dopadlo. Z přemýšlení ho probral hlas jeho malé sestřičky, která své dílo ukazovala novým kamarádům. „To být hezký,“ pochválili jí to a bráška souhlasně přikyvoval. „Tady mít ještě balicí papír,“ oznámili jim. Martin se dal hned do zabalování. „Hotovo,“ pronesl a pochlubil se jim s úhledně zabaleným balíčkem. „Zlomit vaz,“ popřál Aničce i Martinovi. „To se jen tak říká,“ vysvětlil sestře, když viděl její vyděšený výraz. Jakmile oba roboti odešli, přišli mimozemšťani a přikázali jim, aby je následovali. Na balíček, který sourozenci nesli, se dívali dost podezřívavě. Vedli je spoustou tmavých a úzkých chodeb, v nichž to nepěkně páchlo. Procházeli i jim dobře známou chodbou plnou soch i obrazů. Trvalo jim skoro čtvrt hodiny, než se dostali do honosné místnosti se zlatým trůnem, na němž seděl jako vždy král. Připadalo jim to tam snad ještě větší než minule. „Dobrý den,“ pozdravili sourozenci a hluboce se mu poklonili. Martin mu třesoucíma rukama předal balíček. „To je dárek pro vás,“ oznámil králi. Ten se na něj nevěřícně díval a chvíli mu trvalo, než začal rozbalovat. Sourozenci byli velmi nervózní a obrovsky se jim ulevilo, když se na ně usmál. Chvilku si je prohlížel a pak vykřikl: „To je nádhera!“ Na oplátku jim dal malého plyšového mimozemšťana. 31
14. kapitola Návrat Martin otevřel oči a na vteřinku ho oslepilo prudké sluneční světlo. „Néé, to se mi jenom zdálo!“ pomyslel si a najednou mu bylo líto, že to byl pouhý sen. „Jak rád bych se vrátil zpět! Vše dobře dopadlo jako v pohádkách,“ pronášel si v duchu. Náhle se ve dveřích objevil Rony. Martin si ho však vůbec nevšímal a stále byl myšlenkami na jiné planetě. „To je smůla. Zrovna to vypadalo, že už si to tam budeme pouze užívat a já se probudím,“ rozčiloval se. Cítil, jak se postel prohnula, když na ni Rony vyskočil. „Ne, ne, ne,“ smál se chlapec a snažil se zabránit tomu, aby mu olízl obličej. Rony byl toho rána velmi dotěrný. Nedal se odbýt. „A dost,“ vykřikl Martin a vylezl z postele, protože už byl celý mokrý. „Jdem se najíst,“ zavelel a popostrčil svého čtyřnohého kamaráda. Rony se za ním rozeběhl, ale Martin se z ničeho nic zastavil u skříně a začal se pomalu přehrabovat v časopisech. Tak Ronymu nic jiného nezbývalo, než aby na chlapce počkal. Sedl si ke skříni a s vyplazeným jazykem i s nastraženýma ušima pozoroval, co jeho páníček dělá. Byl už hodně netrpělivý, protože slovo najíst bylo jedno z jeho nejoblíbenějších slov. Proto na Martina začal nenápadně dorážet. „Tak pojď, ty troubo,“ řekl a odešel do kuchyně. Funící Rony mu byl v patách. „Dobré ráno,“ pozdravil Martin, když vstoupil do místnosti. „Dobré ráno,“ zamumlala Anička s plnou pusou a maminka se na ni káravě podívala. „Promiň,“ omluvila se. Maminka se na ni usmála a poslala ji vyčistit si zuby. Martin se mezitím posadil a zakousl se do rohlíku se šunkou. Rony si sedl pod stůl a upřeně sledoval chlapcovu snídani. „Nic nedostaneš! Až za chvíli!“ upozornil ho rázně. Rony se zatvářil tak smutně, že se ho Martinovi zželelo. Darovanou šunku okamžitě snědl a zatvářil se spokojeně. Ještě se nechal podrbat za uchem. „Ty jeden vyděrači,“ zašeptal potichu a zavrtěl hlavou. Rony se opět zaměřil na Martinovu šunku. Ten mu ji chtěl zase hodit, ale maminka si toho všimla. „Rony, mazej! Máš svoje vlastní jídlo,“ zlobila se a ukázala na nedotčenou misku se psími granulemi. Rony se však zatvářil opovržlivě. Jeho vlastní jídlo ho vůbec nenadchlo. „Tak jak ses vyspal?“ zeptala se maminka. 32
„Skvěle,“ odpověděl Martin upřímně. „Zdál se mi úžasný sen,“ pokračoval. „Páni,“ vydechla Anička, když dokončil své vyprávění. Celou dobu stála za dveřmi a poslouchala Martinův vzrušující příběh. Teď vystoupila zpoza dveří. „Taky bych si přála, aby se mi zdály takové dobrodružné sny,“ prohlásila toužebně. „Třeba taky něco podobného prožiješ,“ uklidňoval ji. „Mně se zdají jenom obyčejné věci. Třeba dneska se mi zdálo, že jsem princezna a bydlím na hradě. Prostě samé holčičí kraviny,“ rozčilovala se. „Určitě to byl zajímavý sen,“ povzbudil ji a mile se na ni usmál. „Martine, ty to teď hlavně dojez,“ vstoupila do rozhovoru maminka a připomněla mu, že stále drží v ruce rohlík se šunkou. Hladově se do něj zakousl. Už se nemohl dočkat, až bude svůj dobrodružný sen vyprávět svým nejlepším kamarádům. Když se nasnídal, umyl se a oblékl se do pohodlného oblečení. Posadil se k psacímu stolu, vytáhl prázdný sešit a podíval se ven z okna. Snažil se vybavit si každý detail ze svého snu. Šlo to sice ztěžka a některá drobnost mu ze začátku unikla. Chlapec otevřel sešit a zhluboka se nadechl. Začal psát…
Konec…
33
Obsah
1. Večer před vysvědčením……………………………………………… 2 2. Poslední den školy……………………………………………………. 4 3. První prázdninové neuposlechnutí……………………………………. 7 4. Nuda…………………………………………………………………... 10 5. Rozhovor s tatínkem………………………………………………….. 12 6. Nečekaná návštěva……………………………………………………. 14 7. Let do neznáma……………………………………………………….. 16 8. Únos…………………………………………………………………... 18 9. Šťastné shledání………………………………………………………. 20 10. Stará šachta…………………………………………………………… 22 11. Neuvěřitelný objev……………………………………………………. 25 12. Noví kamarádi………………………………………………………… 27 13. Georgova socha……………………………………………………….. 29 14. Návrat…………………………………………………………………. 31
34
