ROK 2009 Ve znamení Ekonomické

Číslo 41. – Prosinec 2008

www.revo.cz.tc

NEZÁVISLÁ ORGANIZACE MLÁDEŽE

Topolánkův triumf na kongresu ODS čtěte na stránkách 3 a 4!

Růst krajní pravice ve střední Evropě více na stránkách 7 a 8!

ROK 2009 Ve znamení

Ekonomické

krize!

1

hlavní téma

41. číslo

Světová hospodářská krize Kam se podíváme, tam to slyšíme: bankroty bank a pojišťoven, masové propouštění, deflace, panika na burzách, finanční injekce, koordinované akce a záchranné plány vlád, odstávky. Na hospodářskou krizi a její dopady prostě nejde v  dnešním globalizovaném zpravodajství nenarazit. Ostatně mnohých z nás se krize již dotkla svými pařáty a miliony svých obětí již vtahuje do nelítostného mlýnku na maso, do sebemrzačícího strojku kapitalismu. Říká se, že dnešní hospodářská krize se zrodila z krize finanční, která má svůj původ na americkém trhu s  hypotékami a rodinnými půjčkami. To je ovšem jen polovina pravdy. V  hypotéční krizi šlo o  to, že velké agentury poskytující hypotéky v USA (Fredie Mac, Fannie Mae) a investiční banky vložily své peníze do rychle se rozvíjejícího trhu, jehož významnou část tvořily rizikové hypotéky poskytované statisícům a milionům chudších nebo sociálně ohrožených klientů ve Spojených státech. Když v  roce 1999  zrušila Clintonova administrativa regulace finančního sektoru z dob prezidenta Roosevelta (přijatých po velké hospodářské krizi 30. let) a v  roce 2001  došlo po 11.  9. k  pádu akciového trhu a snížení úrokových sazeb, vrhly se banky a jiní investoři na trh s  nemovitostmi jako posedlí a prodávali hypotéky již prakticky každému.  Peníze poskytnuté na tyto operace si přitom banky samy půjčovaly od jiných peněžních ústavů a fondů. Stagnace ve vývoji reálných mezd při cenovém růstu (americkou dovozovou ekonomiku poznamenal prudký pokles dolaru na světových trzích) a následném zvýšení úrokových sazeb vedla již během let 2006–07 k  masové platební neschopnosti majitelů Krize přichází... rizikových hypoték. Hypotéční agentury a banky se tak ocitly bez prostředků, které již nemohly od klientů dostat zpět, neboť hodnoty jejich nemovitostí se po prasknutí bubliny dramaticky propadly. Finanční tíseň investičních bank a dalších ústavů pak zapříčinila dramatický pokles cen jejich akcií, který na burzách vyvolal všeobecnou paniku a propad Hypotéční agentury a několik amerických investičních bank zkrachovalo. Zrodila se finanční krize.  Prakticky všichni analytici se shodují, že prasknutí samotné hypotéční bubliny mohlo vést k  otřesům, nikoliv však současných rozměrů. Na pozadí výše zmíněných událostí však můžeme vidět celou řadu klíčových faktorů, které zásadně přispěly k  prohloubení krize: všeobecný přehnaný optimismus investorů, který se neopíral o  reálné ekonomické ukazatele ale „důvěru“ v  pokračování růstu, propad hodnoty dolaru, prudký nárůst cen surovin a potravin, vysoká míra zadlužení veřejných rozpočtů s  miliardami spolykanými válkami v  Afghánistánu a Iráku. Nejdůležitější faktor byl ale dlouhodobý pokles reálné koupěschopnosti pracujících „kompenzovaný“ pouze dočasným snížením sazeb hypotéčních a spotřebních úvěrů. V  letech 2000–05 rostlo americké HDP o 12%, produktivita v soukromém sektoru o  17%, zatímco hodinová mzda jen o  3%. Reálný příjem rodin ve stejnou dobu poklesl, stejně jako americký příjmový medián. Americký dělník prostě dřel více a žil hůře na úkor pohádkových profitů Wall Streetu, podnikatelů a manažerů, což se jednou, když skončil život na dluh, muselo projevit. Dnes tedy svět čelí nejen krizi finanční (která byla jen první formou, v níž systémová krize vyplula na povrch), ale vlivem pádu bank a strachu poskytovat úvěr také krizi kapitalistické výroby projevující se jak propadem výroby,

tak relativní společenskou nadvýrobou – nemožností najít pro vyrobené zboží koupěschopnou poptávku. Ceny zboží, ať již spotřebních předmětů, strojů či surovin, začaly v posledních měsících na světových trzích prudce klesat (deflace) a firmy proto dnes nejsou schopné realizovat jeho prodejem hodnotu (a nadhodnotu) z práce dělníků ve výši, která by jim umožnila reprodukovat vložený kapitál v následném kole výroby a prodeje, nebo dokonce jen dosáhnout návratnosti již vynaloženého kapitálu. Pokud finanční krize vychází v  obecné rovině z rozdělení a relativního osamostatnění prodeje a koupě a ze všeobecné závislosti uskutečnění jedné obchodní transakce na druhé (v  měřítku milionů takových transakcí), pak problém hospodářské krize a poklesu výroby není v  tom, že by se předtím vyrobilo příliš mnoho bohatství, ale v tom, že, slovy Marxe, se vyrobilo příliš bohatství v jeho kapitalistické, rozporuplné formě. Podniky mohou stále vyrábět potřebné a žádané výrobky, ale nejsou už schopné vyrábět zisk a přeměňovat jej v potřebné míře v nový kapitál, což je vlastní účel výroby v dnešním systému. Krize je projevem a zároveň řešením (negací) tohoto rozporu, ústícího do snahy firem po obnovení ziskovosti za masivního znehodnocení či přímo zničení části „nadbytečného“ kapitálu neschopného dalšího sebezhodnocení. V  krizi se všechny vnitřní zákonitosti kapitalismu, které v  době prosperity dávaly praktikujícímu buržoovi i jeho odpoutanému teoretizujícímu vědomí (liberálnímu profesorovi ekonomie) iluzi hospodářské harmonie a souladu mezi nabídkou a poptávkou, projevují ve svém rozporu a zlomyslně se jim šklebí do tváře. Všechno je postavené jakoby na hlavu, nic, co k  sobě pasovalo, už k  sobě nepasuje, prodej a koupě se nemohou v prostředí trhu najít, a toužíce jeden po druhém jdou přesto proti sobě. Výsledkem je strach investorů, panika makléřů, zmatek profesorů ekonomie, znárodňování bank (ovšem za miliardy z  našich kapes do kapes bankéřů!) a pesimismus vůdců. Dokonce i  šéf MMF, Dominique Strauss-Kahn, mluví o  hrozbě bezprecedentního propadu výroby, vleklé krize a nebezpečí sociálních nepokojů. Hloubku a délku krize není v  kapitalismu schopen odhadnout nikdo. Boj buržoasních vlád proti krizi se zatím ukazuje jako naprosto marný. Hlavní stéblo, kterého se všechny vlády světa utápějící se v  krizi drží zuby nehty, spočívá v  nalévání obřích sum z  veřejných rozpočtů (tedy především z  kapes pracujících) do jícnů krachujících bank a korporací. Problém je v  tom, že tyto obří peníze, i  když třeba už pokryjí stejně monstrózní ztráty na „hypotékové bublině“, nemohou zasypat bezedné černé díry, v  nichž během pádů akcií na burzách a při bankrotech gigantů mizí v  okamžiku stamiliardy finančního a úvěrového kapitálu. Na tento kapitál je přitom napojen X tisíc dalších společností. Finanční injekce rovněž neřeší „strach“ bank a fondů půjčovat peníze Karl firmám i  sobě navzájem, investovat a jít do rizika. Proto je pro firmy stále obtížné dostat podnikatelské úvěry a potřebný kapitál, a proto i  spotřebitel musí dnes počítat s  obtížnějším přístupem k  hypotékám či spotřebním úvěrům. To samozřejmě zase ve vzájemné spojitosti snižuje výrobu, hodnotu firem a spotřebu, čímž dochází ke krachu řady podniků a propouštění zaměstnanců, které ještě dále prohlubuje pokles koupěschopné poptávky. Tato řetězová reakce podobající se strmě klesající spirále, požírá jako mlýnek na maso další a další oběti a drží ekonomiku u dna. Ani mezinárodně koordinované snižování úrokových sazeb ve snaze usnadnit přístup firem a bank k  novému kapitálu nenese ovoce.

Klasickým příkladem budiž Japonsko, kde vláda napumpovala koncem srpna do finančního sektoru 11,7  bilionů jenů (přes 2  biliony korun) a v  listopadu dalších 5  bilionů (900 miliard korun). Zároveň pak ve snaze nalákat firmy lačnící po kapitálu, snížila japonská centrální banka úrokové sazby na pouhá tři desetiny procenta, ale výsledky se přesto nedostavily. Japonsko již ve druhém čtvrtletí tohoto roku zaznamenalo v  mezičtvrtletním srovnání pokles HDP o  0,6% a ve třetím čtvrtletí pak o  dalších 0,5%. V  polovině října vyhlásila kvůli úvěrové krizi bankrot zavedená japonská pojišťovna Yamato Life Insurance, což vzápětí vyvolalo obrovskou paniku na burze a největší pokles cen akcií od krachu v roce 1987. Firma Sony ohlásila propuštění tisíců pracovníků a její konkurent, Panasonic, snížil odhady zisku pro letošní rok o celých 90%. V Jižní Koreji došlo ke snížení úrokové sazby hned čtyřikrát během dvou měsíců, a přesto se země dostala do recese. Nejinak je tomu samozřejmě v Americe, kde úroková sazba činila v  listopadu 2007 5,25  procenta a nyní již dělá jen 0,25  procenta, nejméně v  celé americké historii! Od listopadu 2007  do listopadu 2008  bylo do amerického finančního systému různými cestami napumpováno 5  bilionů dolarů v  půjčkách, pojištění vkladů a příspěvcích z  veřejných rozpočtů. Přes snížení úroků a přes tyto gigantické finanční injekce zkrachovaly investiční banky jako Lehman Brothers a Bear Stearns, banka Washington Mutual a sanovány musely být Merrill Lynch a pojišťovna AIG. Do potíží se dostaly banky Citigroup a finanční divize General Electric. Vedle bank, pojišťoven a jiných finančních ústavů již zbankrotoval podnik Tribune, vydavatel několika nejvýznamnějších amerických novin (Chicago Tribune, Los Angeles Times). Před bankrotem v  řádu několika týdnů stojí kdysi největší automobilky světa – General Motors a Chrysler, neboť politici odmítli automobilkám pomoci, pokud by zároveň nedošlo k přenesení břemena krize od vlastníků a manažerů na odborově organizované dělníky, čemuž se vzepřely i  jinak superpovolné americké odbory. Zájem o nové bydlení je dnes v USA nejnižší od roku 1991, za poslední čtvrtletí požádalo 573 tisíc lidí nově o podpory v  nezaměstnanosti, výroba se v  září 2008  propadla nejvíce za posledních 62  let, všude vládne všeobecný pesimismus. A  do toho ještě přišel „podvodník století“, Bernard Madoff, který své klienty – zejména z  řad sobě blízkých prominentních amerických Židů, ale třeba také Royal Bank of Scotland, Nomuru a důchodové fondy pro korejské učitele, obral o  astronomických 50 miliard dolarů! Vývoj krize není možné odhadnout. Vedle ekonomických důsledků přinese také zásadní důsledky politické, geopolitické a sociální. Marx coby mladík Jaké důsledky to budou, lze jen opatrně predikovat na základě analýz současného stavu třídních bojů a mezinárodní politické situace. Zatím vše nasvědčuje tomu, že krize bude znamenat definitivní tečku za „americkým stoletím“. Ze všech pesimistických čísel a prognóz, které přináší, je ale nutné chopit se jednoho údaje silně povzbudivého a začít na jeho základě pracovat: prodej Marxových knih v této době beznaděje stoupl již nejméně o 300%! Ano, právě dnes, při výročí 160  let Komunistického manifestu a 141  let Kapitálu, triumfuje Marxovo vysmívané a falšované učení nad šokem a bezradností učených filistrů buržoasie. Nikola, REVO Praha

prosinec 08

2

hlavní téma

Finanční krize - konec

„americké“ globalizace? Po sedmi po sobě následujících dnech poklesu akciových ukazatelů na Wall Steet (do čtvrtka devátého října) došlo k jejich snížení o 21% až na nejnižší úroveň od 11. Září 2001, což je největší pokles burzy od roku 1937. Nedosáhl sice výše největšího krachu z roku 1929, ale přiblížil se mu. Hank Paulson, bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs a současný ministr financí USA, možná ani nebude schopen zachránit svoji starou firmu. Goldman Sachs i  Morgan Stanley zažily minulý týden pád svých akcií. Jde o  dvě zbývající investiční banky, bez základny vkladatelů, které tudíž nemají finanční rezervy, aby odolaly současnému náporu. S velkou pravděpodobností tak budou Federální rezervou v  nejbližších dnech znárodněny, což musí pro tyto finanční kapitalisty par excellence představovat to nejhorší představitelné ponížení. A  nejde jenom o  banky. Ford, General Motors a General Electric jsou táhnuty dolu ztrátami způsobenými jejich finančními jednotkami. Je tu Spojené Království se ztrátou skoro bilionu dolarů, Island, který dal znárodnit své tři největší banky a Rusko, kde akcie poklesly o  61% své hodnoty, a prezident Medvěděv musel oznámit 200  miliardový záchranný balíček pro zdejší bankovní systém. Tolik k  teorii mezního užitku a neokonzervatismu.

TARP – velký ale ne dost Nic z toho samozřejmě nebylo zamýšleno. Paulsonův 700  miliardový Troubled Asset Recovery Programme (TARP), který byl protlačen Kongresem za cenu 150  miliard dalších lákavých „úplatků“, měl vyřešit problém cestou vykoupení problémových, zatížených „aktiv“ bank. Přesunutím špatných pohledávek z  účtů těchto finančních institucí do veřejných fondů se doufalo, že bude možné banky znovu zhodnotit jinými investory, kteří již nebudou odrazováni potenciálními ztrátami. Ale bylo to všechno málo a pozdě. Čtvrt měsíce uplynulo a nepřímá a pochybná podstata programu nezačala fungovat. TARP byl veliký, ale nejistota ohledně rozsahu ztrát z krize kolem rizikových hypoték byla ještě větší.

Odvoz odpadků TARP byl zatím posledním z  viditelné série opatření zacílených na poskytnutí záruky, že úvěr – půjčky, které banky a firmy potřebují pro mazání stroje kapitalismu – budou znovu moci proudit. Již dříve dovolil FED, aby Bear Sterns, tou dobou čtvrtá největší (investiční) banka v  Americe, šel ke zdi. Došlo k  prodeji jejích aktiv za výprodejové ceny bance JP Morgan, kdy FED zároveň poskytl garance na 30  miliard ztráty. Nacionalizací Fannie and Freddie, dvou polo-vládních amerických poskytovatelů hypoték odpovědných za ppolovinu všech amerických hypoték a 80% nových hypoték z  letošního roku, došlo minulý měsíc k  převzetí více než poloviny hodnoty všech amerických hypoték ve výši 5,5  bilionu dolarů. Zbývající rizikové hypotéky – ty nejhorší kvality, zvané sub-prime, i  ty o  něco méně rizikové (Alt-A  a Jumbo hypotéky) – zůstaly v rukou finančníků. To byl odpad, který měl TARP odvézt, ale protože 20%  rizikových hypoték  není v  současnosti spláceno a ceny domů poklesly okolo 20%, ale až dvakrát tolik v případech domů s nově nalezeným vlastníkem, vychází z toho celkově ztráty 480 miliard dolarů pouze za rizikové hypotéky v USA.  Toto číslo nezahrnuje ztráty z dalších forem půjček, půjčky na nákup aut, dluhy z  kreditních karet a ztráty na dalších trzích. Nyní se ale může zdát, že vzhledem k  tomu, že finanční instituce již odepsaly ztrátových 600 miliard, budou moci tuto celkovou sumu jednoduše pokrýt – zejména v kombinaci se znárodněním ztrát Fannie a Freddie (250 miliard dolarů), Bear Stearns (30 miliard dolarů), AIG (85 miliard dolarů), Northern Rock (100 miliard dolarů), Bradford and Bingley atd…

Stále mnoho odpadků zbývá Ale pád Lehman Brothers, pravděpodobně v důsledku akcí JP Morgan, která odmítla v kritickou chvíli zajistit půjčku, vedl ke ztrátám odhadovaných 120–180 miliard dolarů a zmražení 400  miliard dolarů vázaných k  těmto ztrátám, což zase vedlo k  nejistotě, kdo může padnout příště. Půjčování mezi bankami zkolabovalo, což fakticky vedlo k zástavě finančního systému. Ve Spojeném království se s  bezprecedentním zvýšením úrokové míry u  mezibankovních půjček rozhodl Gordon Brown konečně něco dělat. Znovuzhodnocení bank za 50 miliard liber v Brownově režii je součástí programu ve výši 500 miliard liber, kvůli němuž se zvýšil národní dluh z 38% na 50%. Vedle přímého nákupu podílů v britských finančních institucích, který podle všeho skončí státním vlastnictvím minimálně třetiny britských bank (pravděpodobně ale mnohem více, neboť jejich ceny jsou ke dnu), garantoval Brown také mezibankovní půjčky a krátkodobé pohledávky bank do výše 250 miliard liber a také zvýšil speciální likvidní program Bank of England o  dalších 200  miliard liber. Britská intervence, v  poměru na hlavu čtyřikrát převyšující Paulsonův program, je modelem, který teď následuje celý svět.

Světová nacionalizace bank Americké finanční úřady nyní naznačily, že budou rovněž znárodňovat banky. Jde o  návrh, který do programu TRAP vklouzl zadními vrátky, cestou odpovědi na otázky Kongresu. Jde o  dalších až 1,25  bilionu dolarů mimořádné podpory likvidity a půjček ze strany FED v minulých měsících. Takto se sérií přírůstkových kroků staly světové finanční úřady pány nad celými finančními systémy. To je odpověď na názor, že moc států v období globalizace zmizela.

Prohlubující se krize světové ekonomiky Rozsah této finančním krize jde proti základům prohlubující se krize světové ekonomiky. Americká ekonomika toto čtvrtletí ostře poklesla, nezaměstnanost se zvýšila a spotřeba pravděpodobně poklesla poprvé od roku 1992. Dojde-li k poklesu amerického HDP či ne, bude znovu záviset na dopadu platební bilance na výsledná čísla. Dovozy prudce poklesly a vývoz se zvýšil, ale méně než se očekávalo. Bez ohledu na to je ale americká domácí ekonomika v recesi. Eurozóna po rychlém růstu v  první polovině roku zpomalila, zatímco Japonsko rovněž zažívá recesi, ačkoliv jeho banky vykupují velkou část Wall Streetu. Čínský růst poklesl o  10% a MMF předpovídá příští rok celosvětovou recesi. Ceny surovin, zásadní příčina inflačních tlaků ve světové ekonomice v  minulém roce, zkolabovaly. Nejlépe je to symbolizováno zhroucením cen ropy, které poklesly z  červencového vrcholu 150  dolarů za barel na říjnových osmdesát dolarů za barel. Tento pokles je natolik markantní, že minimálně příštích šest měsíců čeká svět deflace. V  posledních dvou měsících poklesla hodnota dovozu do USA. Světová ekonomika prochází zásadní transformací, kdy před našima očima mizí jednopolární svět americké finanční nadvlády a vzniká svět nový, multipolární.

Nová velká krize? Rozsah finanční krize a všeobecné existující vzpomínky na rok 1929  vedli mnoho lidí ke srovnáním současné krize a oné Velké krize z  30. let. Do jaké míry jsou tato přirovnání seriozní? Mezi lety 1929–33 klesla zaměstnanost v Americe o 25% a produkce o 30%. V roce 1939 zůstávala zaměstnanost i produkce na značně nižší úrovni než v roce 1929. V  roce 2008  klesla v  USA zaměstnanost o  polovinu hodnoty dosažené během poslední recese na úroveň mírně nižší, než byla v  letech 2001–3, zatímco produkce stoupla o  2,2%. MMF předpokládá tento rok růst světového HDP o 4%. Během Velké krize došlo k  největšímu poklesu ekonomické aktivity v  obchodním investování, které mezi lety 1929–33 kleslo až o  80%. Během zpomalení v  roce 2008  se obchodní investování zvýšilo, i  když možná dojde

k poklesu na konci roku. Během Velké krize v USA zůstaly investice v roce 1939 o 51% pod svojí úrovní z roku 1929. V roce 1933 byla spotřeba zboží dlouhodobé spotřeby o 28% nižší než v  roce 1929  a ještě v  roce 1939  byla stále nižší o 25%. Koncem 20. a začátkem 30. let rostly tarify – domácí daně na cizí zboží -  jak v  USA tak v  jiných zemích. Liga národů v roce 1933 zaznamenala pokles světového obchodu mezi lety 1929–32 o  65%. Během roku 2008  roste podle informací MMF světový obchod o skoro 7%.

Dědictví krásných let Velká krize nebyla důsledkem krachu na Wall Streetu, ale paralýzy světové ekonomiky, kterou stále dusil koloniální systém, jenž stál i za vypuknutím první světové války. Růst produktivních zdrojů během „krásné epochy“ 1890–1914 znamenal, že se koloniální systém stal netolerovatelnou bariérou růstu nových velmocí jako Německo a USA, které byly vyloučeny z  koloniálních impérií starších imperialistických velmocí  – zejména Francie a Británie. Svržení kapitalismu v Rusku v roce 1917 masivně urychlilo příchod krize, neboť vedlo k omezení sféry světového trhu a také vedlo k revolučním krizím a občanským válkám v celé Evropě a světě. V roce 1929 se Německo zmítalo konfliktem mezi komunisty a fašisty, Španělsko vstupovalo do občanské války a občanská válka probíhala v Číně. Spojené království se vymotávalo z dopadů generální stávky. Krach na Wall Streetu rozhodně hluboce poškodil americké hospodářství, ale důležitější je, že se časově shodl s prudkým růstem ekonomického nacionalismu v celém světě.

Kapitalistická restaurace rozšířila světový trh Zcela naopak, obnova kapitalismu ve východní Evropě, SSSR a Číně v  letech 1989–95 a otevření hlavních polokolonií jako je Indie nebo Brazílie prudce zvětšilo rozsah světových trhů a možnosti imperialismu vykořisťovat svět. 50% amerických zisků nyní přichází ze zahraničí. Růst těchto nových, vhodně popsaných a rozvíjejících se trhů vykompenzovalo pokles v jádrových imperialistických zemích. Čína je dnes po Japonsku největším držitelem amerických vládních dluhopisů ve výši 510 miliard dolarů. Tato finanční krize signalizuje začátek konce americké hegemonie, která byla od počátku 90. Let garantem globalizace. Tento proces je ale jen na začátku. Čína ještě není v  pozici přímo vyzvat USA na souboj. Další z  předpokládaných amerických rivalů, Eurozóna, zůstává v  reakci na úvěrovou krizi rozdělen a oslaben vzájemnou nacionální rivalitou. Dalším důsledkem krize bude urychlení integrace evropského imperialismu. Tato restrukturalizace světové ekonomiky představuje rozklad globalizace a návrat ekonomického nacionalismu. Ale zaměňováním začátku procesu s jeho koncem, by bylo jako zaměňovat chvíli početí s  narozením dítěte. Opravdu nejde o to samé, i když to první je nezbytným předpokladem pro to druhé. Tento článek Billa Jefferise byl přeložen z webových stránek www.permanentre­volution.net

3

z domova

41. číslo

Modrý kongres a modrá sebereflexe Očekávaný kongres bohužel stále vládnoucí partaje, nesmyslně a drze se nazývající „Občanská demokratická strana, nepřinesl co do výsledků nic překvapivého. Inženýr Mirek Topolánek, pravděpodobně nejhrůznější předseda vlády, jakého jsme kdy mohli mít, svůj milovaný post opět obhájil, byť ne zrovna drtivou většinou (284 hlasů z celkových 492). Kariéra absolventa lampasácké školy a zkrachovalého podnikatele tak pokračuje dál. Je potřeba ale dodat, že k definitivnímu politickému pádu.

politických vězňů a někdejší pracovnice normalizačního ministerstva (!) Kavalírová. Kapitalistické reformy musejí být, křičí všichni ODSáci a jejich spojenci bez rozdílu. Bylo ale slyšet něco o  nutnosti udržovat sociální smír, o  boji proti chudobě, o  téměř miliardě hladovějících lidí nejen v zemích třetího světa, o  pravých příčinách světové finanční krize, o  SKUTEČNÝCH dopadech vládnutí ODS za Klausovy a nyní za Topolánkovy éry, o agresivní americké politice? Ale kdepak! Něco takového může od modré partaje čekat jen nejnaivnější či nejneinformovanější politický pozorovatel.

stouply výdaje domácností na zdraví o  přibližně 30% (největší nárůst proběhl především u  rodin s  dětmi – samoživitelů i  plných svazků) a kvůli které důchodcům žijícím v různých domovech pro seniory a ústavech zbývá z  důchodu maximálně 15%, což při průměrném důchodu znamená jen 1300  korun měsíčně. Dokud zde budeme mít Topolánkovu vládu, žádný ústupek od „regulace“ nečekejme. „Regulovat“ návštěvy dětí, těžce nemocných, invalidů a důchodců u lékaře je nutno stále, dokud ještě naše republika modrá. Jak by dodal pan Topolánek, Češi jsou banda simulantů. Tedy kromě Topolánka a Julínka.

Když už si tato banda zazobanců uspořádala třídenní kongres v ceně zhruba 5 miliónů korun (!), a to zrovna v časech masového propouštění a růstu sociálních nejistot, můžeme od ní čekat něco víc, než jak jí známe? Vždyť už základní ideové vyznání ODS ve svém vystoupení před dvěma lety brilantní jakešovskou zkratkou shrnul starosta Prahy 6 Chalupa, totiž, že „svět založený na vítězích a poražených je sice krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný.“ Neboli ať žije víra v kapitalismus!

Podle agentury STEM jen 30% občanů myslí, že se všeobecná situace v  ČR vyvíjí dobrým směrem, jen 3% občanů si určitě myslí, že náš kapitalistický režim zaručuje stejné šance pro všechny lidi, trvale roste nespokojenost s  výší důchodů a současným důchodovým systémem, a dvě třetiny Čechů neumí vyjít se svými příjmy.

V prvé řadě je nutné potvrdit, že se v rámci vítězné euforie dopustil u něj zřejmě nevídaného činu – řekl totiž výstižnou pravdu! Stalo se tak krátce po jeho zvolení v  rozhovoru s  televizí, kdy v  reakci na slova předřečníka ve studiu prohlásil, že pokládá za velký masochismus sledovat víkendovou diskusi ODS, což prý i  jemu činilo trochu problémy. A  je tomu tak! Naprosto pravdivá slova! Protože snad ještě horším zážitkem než žít ve státě s  modrou vládou je dívat se na přímý přenos z kongresu ODS. Tak otřesnou přehlídku zkoncentrované pravicové hlouposti, nabubřelosti, arogance, normalizační frázovitosti, antisocialistické nenávisti i  hulvátství není možno absolvovat bez nepříjemných rotací v  žaludku. Každý soudný a nezkorumpovaný občan včetně umírněnějších stoupenců pravice by už kvůli tomuto kongresovému obludáriu měl dojít k  závěru, že tato strana škodí a bude škodit naší zemi. Inu, ani v parlamentních žvanírnách se nedokážou rozparádit v takové míře jako na kongresech. Veškeré projevy modrých papalášů byly vesměs postaveny na stále tom samém obsahovém půdurysu – hovořilo se v  ostře antikomunistickém duchu, v  jakém se bývalí nikoliv nevýznamní svazáci a „komunisté“ v  modrém dresu patřičně vyžívají, drsně se plivalo na „populistickou opozici“, reformistická ČSSD byla označována pomalu za ,,extrémní levici marxleninského střihu“, k  ODS poslední dobou tak vstřícný Paroubek byl, jak se patří démonizován a typově zařazen coby ,,postkomunistický vekslák“. O  radaru se zase hovořilo pomalu jakožto o  spáse národa, který zajistí naše „upevnění v  euro-atlantických strukturách“ a nikoliv „v geopolitickém poli nestabilního Ruska.“ Často zde zněla kritika Lisabonské smlouvy a „socialismu“ EU.  Vláda ČR byla pochopitelně chválena za „správné reformní kroky“, které jsou „nepopulární, ale potřebné“ a „přinášejí ovoce“. Prohra v krajských a senátních volbách byla vysvětlena již zavedenou výmluvou na „nedostatečnou komunikaci s  občany“, na „ agresivní kampaň opozice“. Za „zmanipulované“ byli obecně označeni samotní občané, kteří „odmítají zaplatit 30  Kč u  lékaře, ale jsou schopni téhož dne utratit třikrát tolik za SMS při nějaké slabomyslné televizní soutěži“ (a proto, polointeligenti jedni, nedovedou docenit úžasný přínos modré politiky a odmítají ji podporovat). Prakticky totéž a se skálopevnou servilitou k  ODS hovořili i  hosté jako je Topolánkovo azurové dvojče Bursík, dlouhodobý projektant možného sloučení Lidovců s  ODS Kalousek nebo tragická předsedkyně Konfederace

Staronové vedení, vzešlé z hlasování delegátů kongresu (podle asociálního ministra Nečase „krizový management občanských demokratů“), již ve svých prohlášeních jasně signalizovalo, jak vypadá sebereflexe a’la modrý pták. Tedy – budeme neoliberálně plundrovat českou zem stejně jako dosud, bez ohledu na postoje veřejnosti, stvrzené nedávno v  pro modrou stranu superneúspěšných volbách. Zde alespoň vidíme jeden ze základních rozdílů mezi ODS a ČSSD. Zatímco sociální demokracie byla většinou po prohraných volbách schopna změnit vedení, u ODS něco takového není možné. Není pravděpodobné, že by se Topolánek zbavoval symbolu koaličních deforem, ministra Julínka (a tedy i jeho Cikrta), na to jsou až příliš velcí spojenci. Představme si, že by Julínka přece jen odvolal. Změnilo by se něco? Lze spíše říci, že vůbec nic, i  kdyby se ministrem zdravotnictví stal klidně i některý Julínkův kritik z ODS (Schwarz, Šťastný), těžko by se mohlo stát, že by posléze zrušil nebo alespoň citlivěji upravil již od základu špatnou zdravotnickou reformu, která likviduje již tak omezeně solidární české zdravotnictví, kvůli které

Jak na to reaguje ODS a její vláda, se kterou, když už jsme u průzkumu STEMU, je spokojeno pouze 22% voličů?  Zcela stejným způsobem jako Klausova vláda v  krizových letech 1996  a 1997 sestavila zcela nepatřičný rozpočet, který takřka vůbec nebere ohled na nezadržitelně propukající světovou finanční krizi. Také je mimořádně komické a současně i  smutné, že pravici se podaří (při vyloučení možných vlivů krize) „snížit“ deficit veřejných financí na 1,6% HDP, přičemž celkový veřejný dluh v roce 2007  tvořil 1% HDP (a to díky rozpočtu ještě prosazeném ČSSD). Jedním slovem geniální. Možná už z  tohoto důvodu můžeme být i  rádi, že se Topolánek a jeho tým necítí k  tomu provést korekce veškerých sociálních škrtů a jiných protilidových opatření. Pak by to zřejmě s  námi dopadlo jako s  deficitem (za který je zodpovědná politika ODS z  dřívějších dob). Ačkoliv se to tak nemusí zdát, podle aktuálních čísel ČSÚ dochází k  mírnému poklesu cen. Inflace, která letos na jaře dosáhla rekordních výšek, se meziročně drží na 4,4  procentech z jediného důvodu. A tím je růst DPH z počátku roku neboli dílo Topolánkovy mafie! Buďme proto připravení na další pěkné dárečky, jaké nám Mirek a jeho parta nadělí.

prosinec 08

z domova

Nemysleme si, že oni netuší, co exministr Sobotka, takže… zlého činí. Tak jako Klaus dobře Patrně s  tušením, že jeho věděl, že kupónová privatizace stranický kůň Bém si na znamená z ekonomického hlediska předsednické křeslo nesedne, katastrofu, ale z  politického rezignoval proto den před volbou hlediska dočasně body u  voličů, na svůj post čestného předsedy. tak i  Topolánkovci přes všechny Ano, je řeč o  „nadstranickém“ známky jejich, eufemisticky prezidentu-zakladatelovi řečeno, duševní nevyzrálosti, Klausovi, jehož odchod z  ODS mají přesné potuchy o  tom, že zaskočil mnohé modré straníky jejich reformy jsou pro většinu se slzami v  očích. Jedná se lidí pohromou, že radar je pro ČR o  naprosté vyvrcholení ryze nebezpečnou záležitostí a že Ústav osobních animozit mezi pro studium totalitních režimu (či „falešným a prázdným“ spíše pro pravičácké překrucování premiérem a „ješitným“ (tak dějin) jim pouze dělá ostudu. Mikuláš Dzurinda dával Nevysvětlujme si to tak, že by kolegům z ODS rady. Jeho jej posledně nazval Julínek) byli natolik málo bystří a nesnažili SDKÚ-DS měla v listopadu prezidentem. Nenechme se tedy zmámit se své počínání utlumit v  rámci v průzkumech 12,1%, výroky, že by šlo většího přílivu voličů. Vysvětlujme konkurenční SMER-SD o  vyhraněnější si to tak, že Topolánek a spol. jsou Roberta Fica 42,7%. střet konceptů. již neoddělitelně pevnou součástí Mohli bychom sféry buržoazie, pro niž jsou K l a u s ů v ochotni udělat cokoliv. Proto pseudoreformy, konflikt s  Topolánkem srovnat parádně prospívající nejbohatším vrstvám, které s  jeho dlouhodobým konfliktem nyní odvádějí ze svého příjmu 14,80 Kč, zatímco s Havlem, který se také nesl čistě „socky“ 14,80 Kč, kterým se zrušila řada druhů na vzájemné nesnášenlivosti, daní a ty přímé se výrazně snížily, zastropovalo případně na odlišném politickém se pojistné, kdežto „socky“ se kvůli nim musejí stylu, rozhodně však ne na zásadně uskromnit. Proto také usilování o stavbu rozdílech, amerického radaru, na čemž má eminentní programových zájem nejen agent západu Vondra. Proto ÚSTR protože jak Klaus, tak i  Havel se svými kauzami. Počkejme si ale na další jsou jen dvěma stranami téže parlamentní volby a jen se připravme na další kapitalistické mince.

4 samozřejmě i  nespokojenci z  ODS, i  když to zatím na dramatický hromadný odchod, jaký proběhl v  roce 1998  do Unie svobody, příliš nevypadá. Dnes, když bezpočet nerozhodnutých a zklamaných občanů, kteří zmanipulováni hlasovali v posledních parlamentních volbách pro ODS, argumentuje své znechucení politikou této strany především zaváděním špatných reforem, uznáním Kosova a bojem za radar, by těžko česká verze irské Libertas získala na svou stranu kvůli jejímu odporu k Lisabonské smlouvě, která nevyvolává u  české veřejnosti takový zájem jako právě radar a vládní deformy. Případný úspěch takovéto strany by ani tak nebyl zvláště oslnivý (asi tak na úrovni Unie svobody v jejích počátcích), způsobil by nicméně roztříštění sil pravice. A to by se jistě nelíbilo ani klausovcům, ani topolánkovcům.

Nejdůležitější je ale předpokládaný vývoj ODS, který lze nyní vnímat v těch nejčernějších barvách. Pokud se nestane cosi zázračného, nezblbne-li náhle deformami sužovaný národ či nezařídí-li vláda supermoderní technologii absolutního ovládání mysli občanů, neúspěchy ODS z  nedávného období se budou (nejen) díky Topolánkově znovuzvolení stále umocňovat. Dřívější velká vítězství ODS v  krajských, komunálních a senátních volbách byla zapříčiněna především neschopnými, mobilizaci proti rudému nebezpečí nebo na Klaus všechny napínal, A  právě Topolánek přiblížil k  neoliberalismu směřujícími smlouvu s  občany plné nesnižování spoluúčasti ODS nakonec ale přijel... více havlovskému vládami Špidly a Grosse, stejně ve zdravotnictví, snižování sazeb DPH a tisícovek „středu“ (ve skutečnosti ale tak i  faktem, že tyto volby důchodcům. Jiná je ODS po volbách a jiná je prachobyčejné pravici) se svým ODS před volbami, kdy nemůže občanům říkat důrazem na proamerický rektální alpinismus, vždy přirozeně přejí více ODS, jejíž voliči jsou disciplinovanější (když už jde o  parlamentní vše, co má v plánu. Jinak by nezvítězila. primitivní rusofobii, laciná antikomunistická volby, úspěch už je pro ODS znatelně menší na ODSáka podezřele velkou – vždyť od roku 1992  parlamentní volby buď Vraťme se ovšem ještě ke kongresu. Proti gesta, Topolánkovi neúspěšně kandidoval pražský servilitu k  eurobyrokracii, kamarádíčkování prohrála, nebo je nedokázala přesvědčivě primátor Bém. Jaký by byl tento egocentrický s  pravdoláskařskými bursíkovci, typickými vyhrát!) pražácký narcis vůči nevzdělanému hulvátovi reprezentanty havlovského politického kýče Topolánek tedy rozhodně nebyl žádným ze Vsetína alternativou? Pan „bezchybný“, jak a pokrytectví, za což si pochopitelně získal se Bém sám jednou označil, by si nepochybně značnou přízeň také u  havlomédií, především volebním tahákem, sami pravicoví politologové z perspektivy kapes, zdravotního stavu a břicha u  Bakalova Respektu, Lidových novin a České ho kdysi nazvali „vůdcem, který moc nevede“. Dnes je situace opačná – Topolánek se svým občanu vedl nejinak jako Topolánek, od něhož televize. hrubým chováním stal symbolem destrukční se svým politickým založením Klaus, jak známo vzhledem ODS, což si voliči uvědomují a také podle oddaného slouhy kultu kapitálu k  jeho národoveckému cítění toho hlasují. Naděje pro ODS s  Topolánkem vůbec neliší. Snad by se pokusil i  jisté dávce pragmatismu, v  čele už prakticky není na obzoru. Už i  k dát ODS jakousi sebevědomější nikdy nepatřil ani mezi velké ODS tak blízká agentura Median ve svém a klausovštěji arogantnější imidž, amerikanofily, ani mezi posledním zveřejněném preferenčním průzkumu kterou ji spíše nedůvěryhodný rusofoby, ani mezi laciné prognózuje prohru ODS pod ČSSD o  téměř nešika Topolánek nepřináší. antikomunisty, v  EU patří mezi 14%. Ač existují tisíce důvodů, proč nejásat Zřejmě by se zasadil o  určité nejeuroskeptičtější politiky, z možného vítězství sociální demokracie, i tak je změny ve vládních křeslech, s  Havlovými kamarády vždy jakákoliv oranžová vláda (snad ještě s výjimkou o  lepší kontakt s  Hradem a těžko nacházel řeč (přestože velezrádné velké koalice s  ODS, jakých vzniklo větší distanc od havlistů, kteří patřili i  mezi jeho koaliční na krajích bohužel až příliš mnoho) menším si dnes v  Topolánkově vládě spojence) a většina médií zlem než jakákoliv vláda ODS. Topolánkova prostřednictvím Schwarzenbergů o  něm doteď píše velice vláda nás ještě bude nějakou dobu strašit, Bursíkově straně a Bursíků opět užívají hroznů kriticky (v  časech kupónové její nízká podpora u  občanů se jistě nebude moci (doufejme, že jen dočasně). modrozelených zase volební privatizace mu naopak dělali zvyšovat, jen pravicová média, antikomunistické Nic víc bychom od Béma čekat výzkum Medianu naměřil v přímou propagandu). Nic z toho pseudoorganizace, průmyslová či farmaceutická prosinci pěkných 2,7%. nemohli. v  žádném případě neznačí, že lobby, ubozí žvanilové z  internetových diskusí by mezi Hradem a Strakovkou Nebylo by ani přesné se formátu sionisty Rotha a nemnoho dalších započalo úhlavní nepřátelství. Když Klaus do domnívat, že by přinesl jako předseda lepší politováníhodných subjektů budou ještě hlásat, volební výsledky. Bém sice byl vždy úspěšný současnosti vycházel s Topolánkovou vládou tak, že Topolánek je pro náš stát přínosem nebo že v  komunálních volbách, jenže se tak dělo že podpořil a podepsal veškeré významné zákony Julínek je „nejlepším ministrem zdravotnictví“, jako správný pravicový politik, pak není důvod v  pražském regionu plném do svých zájmů a který konečně začal v  tomto resortu „něco se obávat, že by Klaus dělal Topolánkovi stejné kont zahleděných boháčů, ve kterém musí mít dělat“, stejně tak jeho Cikrt je „vynikajícím ODS výhru voleb v malíčku, i kdyby kandidátku potíže jako Paroubkovi, jemuž vetoval jeden tiskovým mluvčím“, nechť si jich tedy vážíme, vedla kterákoliv zdejší modrá bytost totálně „ideologicky nepřijatelný“ zákon za druhým. protože po nich se vesla chopí „Paroprase“ se utápějící v  korupci a dalších zločinech, Zapomeňme na mediální přestřelky. Pravice si s  „rudou špínou“, co nás vrátí „zpět před rok k pravici cestu vždy najde. Bürgermeisterem počínaje, Jančíkem konče. 1989“.   Na celostátní úrovni by Bémovi již tolik přáno Nedávejme tak mnoho šancí připravovanému A na závěr jedno skromné přání – Topolánku, být nemuselo. Dobrý výsledek by automaticky projektu ODS s  netopolánkovskou a nezaručovala ani Bémova vysoká popularita protievropskou tváří. Na svou stranu by jistě Langere, Nečasi, Julínku, Cikrte, Sobotko – jen si vzpomeňme na miláčka lidu Grosse a získal spoustu ultrapravicových fanatiků, i  Béme, prosíme vás, snažte se svou stranu na extrémně nízké preference, k  jakým přivedl z  Občanského a Liberálního institutu, likvidovat tak, jak to děláte dnes! Děláte to ve ČSSD jako její předseda a premiér. Kromě odpadlíků z  fašistických partají jako je Národní prospěch lidí. Držíme vám palce, ať zkáza vaší vinou bude pořádná a hlavně co nejdříve! toho, v  posledních průzkumech veřejného strany či Práva a spravedlnost, osobnosti mínění Béma sesadil z prvního místa nenápadný typu Bobošíkové a Železného, přidali by se Vláďa, REVO Praha

5

proti válkám

41. číslo

Africké krvavé konflikty Článek rozebírá některé z největších konfliktů afrického kontinentu a hnutí, která se do nich zapojují. Střední Afrika - krvavé diamanty a krvavá politika Od počátku 70. let probíhají ostré politické, hospodářské i vojenské střety mezi středoafrickými zeměmi, zejména mezi oblastmi jižního Súdánu, Demokratické republiky Kongo (DRK), Středoafrické republiky a Ugandy. Počátek konfliktu ovšem byl zapříčiněn politickou krizí v  DRK mezi lety 1960-1965, kdy se v  DRK značně šířil vliv komunistických, resp. stalinistických myšlenek a idejí. Spojené státy proto provedli svůj první zásah a rozsáhlými dodávkami zbraní, munice a financí vyzbrojili pravicová antikomunistická hnutí a povstalecké skupiny kolem Josepha Mobuta. Poté, co Mobuta v roce 1965 pučem svrhl prezidenta Kasavuba došlo mezi americkou elitou k rozsáhlému šoku. Mobuta, místo aby šel západu na ruku, vyhlásil vládu uměle vytvořeného „Lidového revolučního hnutí“, zestátnil většinu průmyslu a provedl „kulturní revoluci“, jejímž výsledkem byla definitivní likvidace jakýchkoliv pozůstatků koloniální éry, konkrétně belgické nadvlády. V  reakci na to vznikla organizace známá jako Lord´s Resistance Army, původně založená středoafrickou prostitutkou Alicí Amuovou, která o sobě prohlásila, že jí osvítil „duch svatý“. LRA nejprve nesla název Hnutí ducha svatého, ale poté co Alice Amuová „ztratila“ své nadpřirozené schopnosti, vedení se ujal její synovec Joseph Kony. Jako oficiální cíl si ustanovilo nastolení teokratické křesťanské republiky ve střední Africe a „dodržování deseti přikázání“. Ovšem tito „křesťané“ jsou dle Amnesty International evidováni mezi nejbrutálnějšími africkými paramilitarními silami. Většina příslušníků LRA v ní není dobrovolně, až na dnes najímané žoldácké vojáky, původní zakladatele a náboženské militanty. Tři čtvrtiny ozbrojených sil LRA jsou tvořeny bojovníky, kteří byli v dětství uneseni od svých rodin, často donuceni střílet vlastní rodiče a pak i pojídat jejich maso. Většina chlapců byla poslána do zbraně a část do diamantových dolů pod kontrolou příslušníků LRA, kteří s  diamanty obchodovali na západě, ač je obchod s těmito tzv. “konfliktními diamanty“ zakázán. Zajaté dívky pak byli sexuálními otrokyněmi vojáků a důstojníků, nebo byli jako otrokyně prodávány jiným organizacím či dokonce státním vojenským agenturám. Vojska LRA mají většinu svých zbraní a munice od Francouzů a Američanů, ovšem jako standardní výzbroj, tak jako většina jiných hnutí používají sovětské kalašnikovi. Do bojů mezi LRA a vojsky DRK se v  roce 1996 přimíchala Uganda, Súdán a francouzské žoldácké regimenty. Později se tento konflikt přesunul hlavně na ugandská a súdánská teritoria. V  první občanské válce, jež probíhala mezi listopadem 1996 a květnem 1997, byl svržen diktátor Mobuta a nahrazen jiným diktátorem, Laurentem Kabilou. Na straně Mobuty tehdy bojovaly i oddíly angolské ultrapravicové polovojenské organizace UNITA, mimo jiné známé únosem československé humanitárně-technické expedice v 70.letech. Proti Mobutovi bojovala Uganda, Kabilovi ozbrojené složky, Rwanda, Burundi a „marxistické“ oddíly z  Angoly. Tato občanská válka si vyžádala více než 200.000 lidských životů mezi civilisty, přesné odhady mrtvých vojáků nejsou známy. Druhá občanská válka ovšem dalekosáhle překonala hrůzy a bestiality té první. Probíhala mezi srpnem 1998 a červencem 2003 a vyžádala si děsivý počet 3.900.000 obětí z řad civilistů. Výsledkem bylo stažení ugandských a rwandských ozbrojených sil z Konga a nová mírová jednání, ovšem i přes to stále dochází k  menším separatistickým bojům a přestřelkám. Vyvrcholením byl hospodářský kolaps Konga a další 3.000.000 obětí hladomoru. Západ, místo aby byto problémy řešil, snaží se těchto konfliktů zneužívat ve svůj prospěch. Jednotlivé země se předhánějí v rozšiřování svého vlivu a prodeji zbraní všem stranám.

Libérie - peklo v Africe Konflikt v  Libérii má své historické základy už od 19.století, kdy byla Libérie de facto otrokářskou kolonií tzv. Americké kolonizační společnosti, což byla jedna z hlavních otrokářských agentur americké vlády. Zásahy USA do politické situace v „nezávislé“ Libérii ovšem nikdy neustali. V roce 1980 americká vláda poslala na vojenskou výzbroj, výcvik armády a upevnění antikomunistických sil do Libérie přes 500 miliónů dolarů. Tyto peníze měli vést k  potlačení levicových guerill a likvidaci sovětských a libyjských vojenských poradců, kteří jim pomáhali. Vojenská diktatura Samuela Doea, podporovaná následně západem, si vyžádala tisíce obětí a americká rozvědka CIA vystavěla i několik svých základen v Libérii. Důsledkem těchto politicko-vojenských intervencí byla 1.liberijská občanská válka. K  moci se dostal protiamerický i protikomunistický povstalecký vůdce Charles Taylor. Ten byl vůdcem Liberijské národní vlastenecké fronty. Doe byl svržen a zajat Taylorovým spojencem Princem Johnsonem, jehož vojáci ho pak umučili k smrti. Taylor si vykopal hrob tím, že pomohl několika teroristickým skupinám provést bombové útoky na americké civilní i odministrativní objekty, zejména ambasády v Keni a Tanzanii. Od roku 1999 do 2003 pak probíhala intenzivně 2.občanská válka v  níž zahynulo 150.000 civilistů a na jejímž konci bylo svržení Taylorovi vlády a jeho nucený exil. Taylor byl následně poté, co porušil podmínky exilu, poslán před mezinárodní vojenský tribunál v  Haagu. Moc přejali organizace Hnutí pro demokracii v  Libérii a Liberijské sjednocené demokratické hnutí. I přes tyto líbivé názvy se oddíly HDL i LJDH dopouštěli tak jako Taylorovi vojáci masového vraždění, poprav a mučení. Situace v  Libérii je stále napjatá a přestřelky jsou na denním pořádku. Stabilitu udržuje jen „Západo-africká ekonomická komunita“, podporovaná Američany a Brity.

Angolské horké léta Dalším z  konfliktů studené války, ve kterém proti sobě bojovali částečně i sovětští a američtí vojáci, resp. vojenští poradci byla občanská válka v Angole. Vyhlášení nezávislosti Angoly na Portugalsku bylo dosaženo zejména rozsáhlým politickým tlakem angolských dělníků podporujících stalinistickou prosovětskou MPLA (Angolské lidově osvobozenecké hnutí). Občanská válka v  Angole je rovněž považována za jednu z  nejdelších, započala v  roce 1975 a skončila v  roce 2002 vítězstvím stalinistické vlády nad antikomunistickými ultrapravicovými oddíly UNITA a Národně-osvobozeneckou frontou Angoly. Obě tyto organizace byli podporovány DRK, Jižní Afrikou a Američany, přesto prohráli. V  druhé polovině 70.let a následně v  80.letech probíhala rozsáhlá intervence kubánské armády a sovětských vojenských poradců na pomoc stalinistické vládě. Na stranu stalinistické vlády se ještě postavili mozambické intervenční jednotky. Když občanská válka započatá a následně vedená západními imperialisty a do roku 1991 i sovětskou byrokracií v srpnu 2002 skončila, zůstalo po ní 500.000 mrtvých civilistů a obdobný počet zabitých vojáků. Západ dodával antikomunistům zbraně, munici a výbavu a SSSR dodávalo stalinistům zbraně, munici, sošky V.I.Lenina a brožury Leonida Brežněva. Angolská stalinistická vláda dokázala naštěstí pro angolský lid hospodářství, zásobování i zemědělství udržet na poměrně stabilní úrovní, díky čemuž se hladomory sice projevili, ale přeci jen v  porovnání s  Kongem nebo Libérií téměř minimálně. Dnes již MPLA není stalinistickou organizací, ale i oficiálně je „sociálně-demokratickou“ organizací a členskou stranou Socialistické internacionály. V případě angolské občanské války již nedocházelo k  takovým zvěrstvům a brutalitám jako v  okolních občanských

válkách, přesto číslo 500.000 mrtvých civilistů je hrůzu nahánějící. V posledních právoplatných, demokratických a mezinárodně uznaných volbách v  roce 2002 MPLA získala rekordních 53% hlasů a naprosto porazila pravicovou opozici.

Súdánský konflikt Za hlavní ozbrojený konflikt v  Súdánu se pokládá 2.súdánská občanská válka, v  níž na jedné straně stáli fundamentalistické oddíly výše zmíněné LRA a vládních sil proti autonomním vládám a jednotkám Súdánské lidově-osvobozenecké armády (SLOA). Konflikt probíhající v  jižním Súdánu si od roku 1983 do roku 2005 vyžádal 1.900.000 životů lidí zabitých přímo v bojích, ale i díky hladomoru a chudobě. Jednotky SLOA byli ze značné části zásobované sověty, Čínou a východním blokem. Naopak LRA a vládní síly dostávali zbraně zejména z USA a Západního Německa. Těsně před ukončením této války vypukl nový tzv. Dárfúrský konflikt, který zapříčinil absolutní humanitární katastrofu. V  Dárfúru se proti Súdánské vlády postavily jednotky Súdánského osvobozeneckého hnutí, Hnutí spravedlnosti a rovnosti a oddíly Národního Demokratického Hnutí. Jednotky HSR a NDH jsou nyní podporovány Čadem. V  tomto konfliktu již zemřelo minimálně 200.000 lidí, některé odhady mluví i o 400.000 obětích a další 2.500.000 lidí bylo vystěhováno nebo deportováno.

Čadská občanská válka S  vypuknutím výše zmíněného konfliktu započala občanská válka i v Čadu. Proti čadské vládě se postavila Jednotná fronta za demokratickou změnu, Sjednocené síly pro rozvoj a demokracii a Shromážděné síly pro změnu. Čadská vláda se drží hlavně díky podpoře francouzských žoldáků, tzv. cizineckých legií, které byly vyslány bojovat proti povstalcům. Díky této podpoře se stav obrátil a vláda Čadu poráží postupně povstalecké regimenty. Civilní oběti tohoto konfliktu jdou do desetitisíců.

Somálská občanská válka - imperialismus v akci Od roku 1988 do dnešních dní probíhá v  Somálsku rozsáhlá občanská válka za přímé účasti amerického imperialismu. První velká vlna americké vojenské přítomnosti v  Somálsku započala v  době vlády Billa Clintona, kdy se také udál incident s americkým vojenským vrtulníkem nad hlavním městem Mogadišo. Podle této události, při níž somálští povstalci popravili zajaté americké vojáky a důstojníky, byl i vytvořen film „Black Hawk Down“ - Černý jestřáb sestřelen. Další vojenské oddíly byly poslány za vlády G.W. Bushe a pravděpodobně budou posily poslány i za vlády Barracka Obamy. V  průběhu let 2006-2007 pak etiopská intervenční armáda na americký popud provedla invazi do jižního Somálska a udeřila proti tzv. Islámským kmenovým soudům. Konflikt mezi etiopskou intervenční armádou, americkými jednotkami, povstalci a IKS si již od roku 1988 vyžádal přibližně 350.000 obětí.

Politické ideologie povstaleckých sil Je zajímavé, že v  Africe názvy jednotlivých povstaleckých organizací vůbec nevyjadřují jejich politiku a co víc, tyto organizace ani často nemají jasné politické cíle nebo ideologie. Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, Kurdistánský dělnický svaz nebo dříve italské Rudé brigády a německá Frakce rudé armády byli levicovými organizacemi už podle názvu. V  Africe sice existují organizace jako Súdánská lidově-osvobozenecká armáda, Africká revoluční fronta, Sjednocený demokratický front apod., ale nijak neplní politické cíle, jimž by odpovídal jejich název. Toto je jen stručný výčet občanských válek v  Africe, které nyní probíhají a do nichž jsou ve většině případů zainteresován západní i východní imperialismus. Adam, REVO Praha

prosinec 08

proti sexismu

6

Ženy a náboženství Tak jako v  mnoha oblastech života se diskriminace žen projevuje i  v náboženství, které je podřízené patriarchální společnosti. Ale informace, které nám předkládají média v  souvislosti zejména s  dnešní islamofobií, bývají mnohdy zkreslené. Tak jako muslimové diskriminují ženy, tak je diskriminují i  křesťané, židé a další náboženství. Ale  protože tato tři jsou dnes nejvíce diskutovaná, podívejme se krátce na jejich postoj k ženám. Společného mají např. i to, že to jsou monoteistická a nejvíce netolerantní, kde vůdčí postavení mají téměř výhradně muži. Bůh je také od samého počátku mužského rodu, ačkoliv to nikdo nemůže dostatečně ospravedlnit, protože nikdo nemůže dokázat, že bůh má penis (symbol mužství). Mimochodem, otázka pohlaví boha dala – mimo jiných aspektů – vzniknout „feministické teologii“. Německý lingvista Carl Brockelmann spočítal, kolikrát v  hebrejské bibli (starý zákon-Tóra) vystupují mužské a ženské postavy. Nejčastějším substantivem ve Starém zákoně – po jménu Jahve – je slovo „syn“ – doložené 4929krát, „dcera“ se vyskytuje 579krát. Podobná nerovnováha panuje u  slovních párů „muž“ a „žena“ či „bratr“ a „sestra“. Vůdčí postavení, jak vychází ze Starého zákona, mají muži a i rabíny se mohou stát jen oni. Ženy jsou v judaismu považovány za méněcenné a dokonce nečisté (v  době menstruace se to znásobuje), proto se také musí podle rituálu žena (muž ne) před svatební nocí podrobit očistě, kdy se musí zcela oholit včetně vlasů, dále rituální očišťování po porodu – po narození chlapce je žena nečistá kratší dobu než po narození dívky. Na filmovém festivalu Jeden svět byl oceněn film izraelské režisérky Zurie Anat, „Čistota – prolomit mlčení“. Jde o osobní pohled na rituál čistoty, jež ortodoxní judaismus uvalil na vdané ženy během menstruace, zachycuje dilema, s  nímž se potýkají ženy ctící ortodoxní tradici, ale odmítající se ztotožnit s  patriarchální praktikou, jež usiluje o ovládání jejich těla a intimního života. Jak je již ukotveno v  Tóře, Eva byla stvořena z  žebra Adamova, pro jeho uspokojení, ale sama Eva ho pak svedla k hříchu. Judaismus je velmi úzce spjat s křesťanstvím, proto mají velmi mnoho věcí, které vychází právě ze Starého zákona, společných. Křesťanství v počátcích volalo po lásce a rovnosti (prvotně ho také hojně šířily ženy), později apoštol Pavel učinil z  celibátu povinnost pro všechny kněží, i  když Ježíš nikoho do celibátu nenutil, ačkoliv v něm sám žil. Katolická církev pak celibát prosazovala zejména z  ekonomických důvodů (hromadění majetku v držení celé instituce). Jak také ve své knize Erós a náboženství (1990) vysvětluje Švýcarský teolog Fritz Tanner: „V židovství bylo manželské plození pro každého muže a ženu (včetně kněží) povinností. Ježíš však žil v celibátu, apoštol Pavel později hlásá o bezženství a manželství uznává jen v  krajním případě jako ústupek hrozícímu smilstvu: „Kdo se ožení se svou snoubenkou, udělá dobře. Ale kdo se neožení, udělá lépe.“

Žena nemůže vstoupit do kněžské hierarchie, kromě některých protestantských církví, které to tolerují. V  roce 2001  byla biskupkou Církve československé husitské zvolena Jana Šilerová, neobešlo se to bez negativních komentářů ze strany katolíků a pravoslavných. V roce 1977 bylo v  Římě oficiálně vyhlášeno, že se ženy nemohou stát kněžími, protože Ježíš údajně nepovolal mezi své učedníky ani jedinou ženu. Protože mužská sexualita se zjevuje skrz ženu, a křesťanství se k  sexualitě stavělo negativně, byly ženám přisouzeny vlastnosti, které svadí muže k  hříchu a pokušení, kterému se musel muž ubránit. Ženy byly dokonce ekvivalentem ďábla a s  tím souviselo i  počáteční upalování čarodějnic (později se tento druh likvidace aplikoval i  na ostatní, tedy i muže, kteří nějak ohrožovali autoritu a věrohodnost církve…) Svatý Jeroným tvrdil, že ženy stojí za vší herezí a že každý významný heretik (kacíř) byl v  těsném spojení se ženou. O  tom, že Bibli psali muži, svědčí nemálo faktů, jedním z  nich (nemluvím-li o  Starém zákonu) je i to, že svatou trojici tvoří Otec, Syn a Duch svatý, všichni mužského pokolení. Křesťanství dále stále netoleruje interrupce (je to prý proti míru, protože je to válka vedená s  dětmi) a dále netoleruje používání antikoncepce. Tyto opatření dopadají negativně zejména na mladší ženy. V  některých zemích je zákaz interrupcí dokonce uzákoněn (např. Irsko, Polsko, mnohé jihoamerické státy). Nejmladší z  těchto náboženství je islám. Také on brutálně pošlapává ženská práva. V současné době je ale často xenofobní pravicí démonizován, zatímco obdobné věci u křesťanství jsou pokládány za součást „našeho anticko-křesťanského kulturního dědictví“. Je skutečně žena muslimka bez práv, bez vzdělání a pouhou otrokyní muže, jak nám ji líčí média? Jsou to právě média, která celou věc manipulují, aby okořenily už i tak nechvalnou pověst o islámu, která se zde začala formovat v  době, kdy bylo nutné, v zájmu USA a jejich války proti terorismu, aby lid věřil, že muslimové jsou nepřátelé vyspělého světa. Dnes mnohé muslimky nejen studují (řada z  nich i  na univerzitách, v  mnoha moderních zemích Perského zálivu je dokonce více studentek než studentů), ale dokonce i  dále pracují (jako zdravotní sestřičky atp.) Aspektem vypovídajícím proti islámu je polygynie (mnohoženství). Polygynie ale nepřišla na svět s  islámem, byla tu už dávno předtím a nejen na Blízkém východě. Vysvětlení nacházíme v historii, při vysoké úmrtnosti mužů v bojích byl vysoký počet svobodných žen, kterým scházela materiální opora, kterou poskytoval muž (protože žena byla vždy v domácnosti). Proto byla polygynie tolerována a dokonce vítána i ze strany žen. Islám později redukoval počet manželek na čtyři, pod podmínkou, že muž musí zabezpečit je i  jejich děti. Další pozůstatky z dob striktně rozdělených rolí mužů a žen ve společnosti jsou např. normy, že svědectví ženy je poloviční svědectví muže (vychází z  přesvědčení, že ženy nemohou příliš rozumět soudním procesům, protože jejich hlavní úloha

byla v  domácnosti) a že žena dědí o  polovinu méně než muž (protože většinový přísun majetku zabezpečoval muž). Dnes, kdy ženy pracují, mohou si svoje peníze nechat jen pro sebe. Co kdysi mělo své praktické opodstatnění, má dnes diskriminační charakter. A není divu, dnes už to totiž opravdu není nic jiného než diskriminace, vzhledem k době, kdy se ženy pomalu emancipují, studují a pracují. Mnohé věci ale samozřejmě nikdy neměly své praktické odůvodnění, a když už, tak jen z hlediska zpříjemnění a usnadnění života mužů. Nejvíce pravomocí připadá jim, ženám jsou v  některých zemích omezeny na minimum. Nejhorší postavení mají ženy v  nejvíce ortodoxních zemích jako je např. Saúdská Arábie nebo Írán (odhalené ženy tam nesmějí řídit ani auto a na pořádek dohlíží náboženská policie „mutawas“, ženy nesmějí vyjít bez doprovodu muže na ulici a potřebují manželovo svolení pro studium, cestování… Dříve dokonce byly před trestem smrti znásilňovány, pokud byly pannami, protože panny se nedostávají do ráje. Zpráva Organization of Women against execution (Organizace žen proti popravám) v  Íránu udává následující čísla pro období od roku 1981  do 1990: 1428  žen bylo popraveno, 187  mělo méně než 18  let, 9  dívek mělo méně než 13  let; nejmladší popravená dívka měla 10  let, nejstarší popravená žena měla 70 let. Naopak v  některých zemích proběhly reformy, které aspoň trochu zlepšily životní podmínky žen. Marocký monarcha Muhammad VI. uzákonil, že se dívka smí vdát až v  18ti letech, a chce-li muž mít více manželek, musí mu to jeho žena dovolit. V  Tunisku je polygynie chápána jako zločin proti lidskosti. Mustafa Kemal Atatürk zakázal v Turecku polygynii a trval na tom, aby ženy byly vzdělávány stejně jako muži a umožnil, aby mohly být voleny do parlamentu. Dnes jsou v  důsledku Atatürkových reforem Turci nejrozvinutější muslimskou zemí. Ledy se prolomily i  v Kuvajtu, kde od roku 2005 mohou ve volbách do Národního shromáždění hlasovat i ženy. Ženy se dokonce organizují a demonstrují. V Bangladéši v březnu demonstrovalo asi tisíc žen za zrušení zákona ztěžujícího obvinění ze znásilnění. Tato norma totiž ustanovuje, že znásilněná žena musí sehnat alespoň 4 svědky. A to se podaří sotva kdy, protože ke znásilnění většinou nedojde na veřejnosti. V Indonésii demonstrovalo asi 150 žen proti trestům za líbání na veřejnosti a za odhalené nohy či ruce. Náboženství ovlivňuje celý svět, ale místo aby volalo po rovnosti pohlaví, původní myšlenky proroků se modifikovaly a upravily v zájmu patriarchální společnosti. Navíc náboženství se nešíří pouze rozhodnutím jedince přijmout ho, ale je přímo vnucováno tlakem společnosti, resp. některých společenských tříd. Chová se totiž i jako politická instituce. Proto si ženy v  mnoha zemích nemohou zvolit, jak naloží se svým životem a na jaké náboženství popřípadě přestoupí (pakliže vůbec na nějaké), protože tlak okolí jim to nedovoluje. Je ale nutné, aby se samy zorganizovaly a bojovaly společně za svá práva společně, protože jen tak mohou dosáhnout změny! Dima, REVO Praha

7

proti fašismu

41. číslo

Společně proti šovinismu, rasismu a krajní pravici ve střední Evropě! Střední Evropa – snad s výjimkou tzv. „40 let totality“ (a i tehdy s výhradami) nikdy nepatřila k místům bezproblémové koexistence mezi různými národy a národnostmi, které ji obývají. V dobách vzestupu kapitalismu bojovaly mezi sebou jednotlivé národní buržoasie o trhy a hospodářskou a politickou moc v  mnohonárodních státech, přičemž neváhaly využívat všech prostředků národnostního útlaku nebo hraničního rýsování, aby své konkurenty zatlačily do podřadných pozic.

se ODS i přes facku z krajských voleb snaží prosadit privatizaci našeho zdravotnictví. A na dveře nám již klepe kapitalistická krize, hrozící propouštěním a nezaměstnaností a zvyšujícím napětím mezi pracujícími na „trhu práce“ v  boji o  udržení/získání slušného pracovního místa.

jako ohrožené, v  defenzivě bojující skupiny vymezené proti společnému „nepříteli“, který se jí prý snaží zničit. Že jde o  „nepřítele“ dole, který ve skutečnosti žije, bydlí a živoří za těch nejhorších podmínek, které nám všem současný kapitalismus připravil, Dělnické straně (a vládnoucí třídě) dokonale

„Národní zájmy“, „národní duch“, „lidové společenství“… těmito pojmy si buržoasie pomáhala rovněž v  boji proti svým skutečným třídním nepřátelům z řad dělníků a rozeštvávala mezi sebou pracující všech národů, aby si na jejich hrobech budovala svoje panství. Současná střední Evropa zrestaurovaného post-stalinistického kapitalismu opět skýtá žalostný obrázek národnostních svárů a napětí, z  nichž si naši vládci radostí mnou ruce. Střední Evropa je dnes obrovským územím připomínajícím rumiště na zbořeništi bývalé křehké stavby národnostního smíru. Takováto rumiště, jak známo, tvoří skvělou živnou půdu pro kdejaký plevel. V  našem případě je tím plevelem zejména krajní pravice ale zdaleka ne jenom ona, která intenzivně produkuje toxiny rasismu a nacionalismu hrozící otrávit půdu široko daleko a znemožňující, aby na ni vyrostlo cokoliv svěžího a dobrého. Situace je o  to vážnější, že růst tohoto plevele je podporován hnojivem – tlejícími zbytky čehosi, co se v domě dříve jakž takž vařilo a požívalo (můžeme to nazývat nijak velkorysým, ale přece jen jistoty garantujícím sociálním státem pod byrokratickou kontrolou) a co je usilovně ničeno parazity různých jmen: modré vši, dzurindovci apod., žijícími s plevelem ve vzájemné symbióze. Exkursi touto zdivočelou zemí začněme inspekcí domácího českého chlívku, v  tuto chvíli se nacházejícího pod modrou správou. Jestliže dnes „neválčíme“ s žádným ze svých sousedů, nelze to připisovat holubičí povaze, kterou nám kdysi naivně připisoval romantik Herder, ale tomu, že o  to intenzivněji řešíme svojí „cikánskou otázku“. Po létech relativního klidu, kdy parlament opustily republikánské kreatury  Sládek, Krejsa, Vik a spol. s  názory, že „samo narození Cikána je jeho největší zločin“, se této karty zdatně chopila Dělnická strana, mající ve svých řadách ex-republikánské ostřílené harcovníky (Vandas, Štěpánek) i  politické novice z  nacistického Národního odporu a Autonomních nacionalistů, kteří donedávna trávili svůj volný čas bučením na stadiónech. Děje se tak ve chvíli, kdy celá společnost žije nejistotou ohledně zdražování nájemného, hypoték a energií, kdy nás vláda kapitalistů posílá pracovat déle a bez nemocenské, kdy

Za velké Maďarsko plné sexy slečen, na to láká Jobbik nové členy do svých neofašistických Maďarských gard! A  do toho teď přichází, po několika letech na okraji zájmu, kdy se svoji sociální demagogií neudělala jediný krok kupředu, Dělnická strana s akcí Litvínov-Janov. Násilný boj proti Romům ve vznikajícím ghettu se v  současných podmínkách okamžitě ukázal být vděčným tématem, k  němuž se se sympatiemi přidala i  část (a to nemalá část) místních neromských obyvatel z  okolí Janova. Dělnická strana cítí příznivý vítr v plachtách a hodlá se na místo opakovaně vracet. Ale o  co tu jde? To, že v  Janově vzniká ghetto podobné Chánovu, z  něhož jsou vyháněni „bílí“ a v němž bují kriminalita a obchod s  drogami, je vidět dobře. Ale to je jen povrch. To, jak takové ghetto vzniká, kdo jsou jeho architekti, kteří se na jeho vzniku napakovali o  miliony, jak takový vznik ghetta souvisí s  privatizační bytovou politikou modrých vší a celkovou situací v naší zemi ohledně práce a vzdělávání, to už leží pod povrchem. Dělnická strana jako síla plně oddaná současnému kapitalistickému systému pod tento povrch programově jít nehodlá. Pro ni je lepší těžit z latentního či otevřeného rasismu proti všem Cikánům a týt z  nespokojenosti lidí majících problém s  kriminalitou a asociálním chováním některých Cikánů, aby místo řešení problémů nabídla skupinové sebepotvrzení „bílých“

vyhovuje. „Bojujte s ´černými kriminálníky´, vyžeňte je a život bude lepší“, ujišťuje nás Vandas, a to tím horlivěji, že by snad jinak někoho mohlo napadnout zeptat se, proč byl on sám kdysi vyšetřován pro kuplířství. Že však levice k celé věci mlčí, je věc opravdu smutná. Nebo snad čeká na „spásný“ zásah Langrova úřadu, který touží pouze po možnosti nasadit pod záminkou „boje proti extremismu“ ještě pevnější náhubek jakékoliv opozici vůči současnému režimu?! U našich slovenských kolegů se pravicově populistická a silně nacionalistická Slovenská národní strana (SNS) usídlila – po delším živoření v  rozštěpeném stavu mimo Parlament – rovnou ve vládě. Vůdce této strany a známý obdivovatel „osobností“ a doby Slovenského štátu, Ján Slota, nevynechá jedinou příležitost, aby nenapadl Maďary – ať už ty v  Maďarsku nebo ty na Slovensku. Od té doby, co ve zcela nespolečenském stavu řval „Tanky na Budapešť!“, močíc přitom plným proudem z  terasy na procházející chodce, se moc nezměnil.  Někdo asi nepochopil význam jednoho úsloví a roztrhal před Slotou celý náhrdelník, když nám dodnes ta svi.., tento politik hází zpět plnými hrstmi perly typu „co je to za americký hnůj?“ (o kandidátovi

prosinec 08 na prezidenta ČR, Švejnarovi) nebo „tady je zase nějaký šašek na koni“ (o uherském králi Štěpánovi z učebnice pro maďarské studenty na Slovensku). Slovensko-maďarské vztahy nikdy od obnovení kapitalismu nebyly bezproblémové a v  poslední době jsou nejhorší od první poloviny 90. let. Prudce se také zhoršují vztahy mezi Slováky a domácí maďarskou menšinou, ačkoliv zde dříve vzájemná manželství jen kvetla. I zde je na vině vládami šířený nacionalismus (současný ministr školství a člen SNS například usiluje odstranit maďarské názvy z  maďarských učebnic, kde dosud bez problému figurovaly) ale také hraniční revizionismus a provokace šířené určitými kruhy z druhé strany. 

Předseda SNS Ján Slota Za velmi smutný obrázek, nelišící se ovšem svojí podstatou od Česka či jiných zemí, kam buržoasie za necelých 20  let národ pod svým vedením dotáhla, je nutno brát výsledky průzkumu, podle něhož jsou mezi patnáctiletými slovenskými školáky Maďaři nejvíce nesnášenou menšinou (předběhli i Romy, a to už je co říct) a plné dvě třetiny z  nich by dokonce chtěli, aby slovenští Maďaři mohli na Slovensku mluvit pouze slovensky. Ostatně případ napadení maďarské studentky slovenskými neonacisty v  Nitře, kvůli jejímu telefonnímu hovoru v mateřštině, rozvířil před nedávnem hladinu politiky nejen na Slovensku a v  Maďarsku. Podle policie si vše vymyslela – ona trvá na svém. Šovinisté na obou stranách mohou každopádně zatápět pod kotlem. V Maďarsku se zdá být situace ještě o něco horší, než v okolních státech. U vlády se zde zuby nehty drží podle jména socialistická ale fakticky již dávno skrz naskrz neoliberální, pravicová vláda Ference Gyurcsányho, která drží primát v náporu proti všem výdobytkům pracujících, v útocích na zdravotnický systém postavený na univerzálním zdravotním pojištění, v  sociálních škrtech a snahách udělat z  Maďarska otroka Mezinárodního měnového fondu. Tato vláda se již od poloviny prvních let 21. století dostala nejprve pod nátlak levicové opozice z  Maďarské komunistické dělnické strany, která iniciovala úspěšné referendum proti privatizaci zdravotnictví, a později pod ještě ostřejší tlak pravicové a ultrapravicové opozice kombinující boj v sociálních otázkách „zleva“ (!) s nejzuřivějším antikomunismem a nacionalismem. Zatímco slabá, post-stalinistická levicová opozice byla zneškodněna v zinscenovaném politickém soudním procesu, hněv a nespokojenost pravice a ultrapravice, sociálně tvořené především maloburžoasií,

8

proti fašismu studenty a částí politicky bezradné a zaostalé dělnické třídy, se vláda snaží stále zřetelněji odklonit na nacionalistickou a šovinistickou dráhu proti Slovákům, Romům a dalším národnostem. V  Maďarsku působí uniformované, polovojenské, ultrapravicové skupiny Maďarské gardy, Národní stráže a dalších podobných hnutí o  tisících členech, které veřejně na náměstích v  centru největších měst konají své slavnosti a nábory, aniž by se setkaly byť jen s verbálně projeveným odporem nebo zřetelnou nevůlí vládnoucích či parlamentně opozičních politiků. Na rozdíl od Slovenska a České republiky není páteří těchto skupin mládež, ale muži (a někdy i  ženy) středního věku, otcové od rodin. U založení Maďarské gardy figuroval bývalý maďarský ministr obrany. Když krajně nacionalistická strana Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko, politické křídlo Maďarské gardy) otevírala v  tomto roce svoji knihovnu v centru Budapešti, asistoval u  toho pro změnu současný předseda maďarského parlamentu. I  výslovně konfrontační akce maďarských nacionalistů probíhají bez jakékoliv odezvy hlavního proudu maďarských politiků, což je příklad opakovaného pálení vlajek před slovenskou ambasádou, nebo listopadových blokád hraničních přechodů se Slovenskem. Místo toho maďarská vláda žádá slovenské politiky, aby jí „podali vysvětlení“ ohledně zásahu policie proti ultrapravicovým fotbalovým hooligans a ultras na zápase bratislavského Slovanu a Dunajské Stredy (policie zde ostře zasáhla proti oběma táborům i  proti fanouškům z  maďarského Ferencvarosu). Gyurcsányho vláda zjevně v  tichosti podporuje odvádění proudu nespokojenosti do kalného řečiště národnostního napětí a šovinismu. Alarmující je též vlna útoků proti maďarským Cikánům: V  červnu 2008  došlo v  obci Patka k  útoku zápalnými lahvemi proti třem romským domům, v červenci byly ostřelovány domy Romů v  Galgagyorku, začátkem listopadu byli brokovnicí zastřeleni muž a žena v obci Nagycsécy a předevčírem byl dokonce ručním granátem usmrcen romský manželský pár ve městě Pécs (zde se motiv činu ještě vyšetřuje). Neonacističtí gauneři ze Světlé nad Sázavou by maďarským fašistům mohli závidět. Nakonec nutno zmínit také Rakousko, které se rovněž namočilo do hnědé břečky až po krk. V  posledních parlamentních volbách v  srpnu 2008  slavila krajní pravice comeback: Strana Svobodných dosáhla na 17,5% hlasů a Svaz pro budoucnost Rakouska vedený definitivně vybouraným, zneuznaným automobilovým závodníkem, Jorgem Haiderem, získal bez mála 11%, což dohromady překonalo rekordní zisk rakouské krajní (ale nefašistické) pravice z  roku 1999. Svojí pozici si rakouská krajní pravice vybudovala především kritikou mnohaleté spolupráce lidovců a sociálních demokratů v nekonečných velkých koalicích, které poslední dobu vedly zemi stále ostřeji doprava. Zároveň dávala zřetelně najevo svoji averzi k přistěhovalcům, Evropské unii a slovinským obyvatelům země, kterým přes opakovaná rozhodnutí soudů Haider v Korutanech (jeho baště) sebral i omezená jazyková práva, kterých zde požívali.

Rakousko, země alpských velehor, se stále více začíná měnit do podoby pevnosti uzavřené světu, „cizím“ lidem a myšlenkám, kde pak není naprosto ničím náhodným, že zde jeden z  nejvýznamnějších televizních moderátorů a analytiků pronáší nenávistné rasistické výpady na adresu zvoleného amerického prezidenta, nebo kde televize bez okolků pustí do éteru protičeským šovinismem čpící „dokument“ o  havárii Dukovan. Situace ve státech střední Evropy se stává stále napjatější a v  souvislosti s příchodem finanční krize a dalším náporem neoliberálních opatření vedených v  zájmu národního i  nadnárodního kapitálu se může stát kritickou. Právě v  této situaci je třeba vyvinout o  to větší snahu, vynutit si masovými mobilizacemi, stávkovými boji a soustavnou politicko-organizační prací strhnutí kormidla vývoje prudce doleva. Vládnoucí třída, vědoma si bolestivosti prokapitalistických reforem pro pracující se usilovně snaží obrátit jejich hněv proti obětním beránkům, proti přistěhovalcům, menšinám a sousedům. Maloburžoasie má v  dnešním krizi propadajícím kapitalismu ještě větší strach z  levnější zahraniční nebo domácí, přistěhovalecké či menšinové konkurence, než kdy jindy a ochotně propůjčuje své lidi do první linie boje proti ní. Dělnická třída, cítící na sobě rostoucí tlak na pracovní příležitosti, sekeru sociálních škrtů a ničení veřejného sektoru, vychovaná byrokraty k  sociálnímu smíru, zmatená ze zrady a kapitulace „svých“ stran před neoliberalismem a přicházející do bezprostředního styku s  asociálními a kriminálními činy některých členů menšin, váhá a přešlapuje – chvíli jde s  krajní pravicí, většinou ale přece jen svým třídním instinktem cítí, že nepřítel je „nahoře“, ve vládách našich zemí, v  monopolech, bankách a na burze.

V ČR představuje největší výzvu Dělnická strana My, revoluční antikapitalisté z  Česka, musíme společně s  našimi soudruhy z  ostatních zemí nesmiřitelně bojovat s  šovinismem, rasismem a krajní pravicí (zejména u nás v Česku), jakožto zbraněmi vládnoucí třídy a pískem v očích pracujících, znemožňujícím jim dobře si prohlédnout a zničit původce jejich obav a zhoršující kvality života. Pro tento boj musíme bezpodmínečně získat pracující našich národů i  menšin států, v  nichž žijeme. Právě a jen našimi společnými silami se střední Evropa může z  rumiště bujícího jedovatým, vzájemně a všechno otravujícím plevelem stát kulturní zahradou mezinárodní spolupráce.  Nikola, REVO Praha

9

proti radaru

41. číslo

Senátoři schválili radar! V Senátu jsme mohli vidět další ukázku toho, jak si naši senátoři cení svých voličů. I před dlouhodobý odpor veřejnosti nerespektovali vůli většiny občanů a schválili radar. Další důkaz toho, jak na nás koaliční poslanci a senátoři hledí skrz prsty. Co nám řekli o  radaru koaliční představitelé? Téměř nic. Investovali 15 milionů do vládní kampaně na vydání klamavých materiálů, jak je ten radar skvělý a ochrání nás. A  nesmíme opomenout skladatelský kousek dua Parkanová a Vyčítal, jejich hitovku na oslavu radaru u příležitosti příjezdu amerického prezidenta G.W.Bushe. Ale všechny pokusy o rozumnou diskusi s poslanci a senátory pro radar zkrachovaly. Pokud už se tito lidé někam dostavili, tak jen pověděli svůj názor a vůbec se nezajímali o druhou stranu.

než začala. Zato senát už s  novými senátory po letošních volbách o  radaru jednal. Díky drtivému vítězství ČSSD v  letošních senátních volbách již ztratila ODS v Senátu většinu, ale i přes to se vládě podařilo radar prosadit. Proti lidem se spojili poslanci ODS, lidovci a Klub otevřené demokracie, kteří měli dohromady 49  hlasů, přičemž ke schválení byla potřeba nadpoloviční většina 41 hlasů. Opoziční návrhy na roční odložení rozhodnutí nebo návrh na přezkoumání Ústavním soudem očekávaně neprošly. Na schůzi byli přítomni premiér Mirek Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a oba obhajovali bezpečnost radaru a také, že radar vůbec nijak neohrožuje Rusko a není proti němu namířen. Nabízí se ale potom otázka, k  čemu jim

Dva staří známí před lety na výletě autobusem. Dnes oba senátoři, oba ve vládě, oba pro radar. Možná také proto byl minutý čtvrtek 27. listopadu zatlučen další hřebíček do rakve české demokracie. Senátoři schválili radarovou smlouvu. První dva hřebíčky byly zatlučeny již osmého července podpisem smlouvy o  radaru na úrovni ministrů zahraničí Spojených států a Česka a stvrzením smlouvy SOFA o  pobytu amerických vojsk na radarové základně z  Londýna 19. září. Nyní se už jen čeká na schválení parlamentem a na podpis prezidenta. Parlamentní hlasování začalo již v říjnu, kdy se poslanecká sněmovna k výsledku nedobrala, a v  listopadu den před schválením v  Senátu, kdy se poslanci pro změnu ani neshodli na programu schůze a tak jim schůze de facto skončila dříve,

Krátce o úrovni české psychiatrie

Úroveň české psychiatrické péče se ve srovnání s  minulostí určitě zvyšuje. Ve dvacátém století se rapidně zlepšilo chování k  lidem s  duševními problémy. Ve srovnání s  věžemi bláznů ve středověku a vůbec hroznými podmínkami v blázincích minulosti až do dvacátého století jsou dnešní psychiatrická zařízení v  západní Evropě

tedy je, když argumenty o Severní Koreji a Íránu už dávno padly a straší se jen Ruskem. Senátor a ministr Alexander Vondra po schválení řekl: “Pokud má být Česká republika věrohodná, tak musí umět stát za tím, co si podepsala. Je to spojenectví v  NATO, a pokud my se máme spolehnout na jiné, musí být spolehnutí i  na nás.“ Zní to hezky, ale co si Česká republika podepsala?! Je vhodné zdůraznit, kdo si vlastně co podepsal a kolik lidí si to nepřálo. A spojenectví v NATO? To je při debatách o  radaru jen planý argument. Všichni zastánci radaru by si už mohli uvědomit, mezi kým je vázaná smlouva o  radaru: mezi Českem a

přímo hotely. V  „ráji demokracie“ USA byly ještě v  šedesátých letech psychiatrická zařízení na dosti mizerné úrovni zejména v  zacházení s  lidmi (kdo neviděl film Přelet nad kukaččím hnízdem, nechť to ihned napraví). Ale ani tak nejsou dnes psychiatrické léčebny ideálním místem pro dlouhodobý pobyt. Což pro některé pacienty bohužel často bývají. Problém je zejména například v  tom, že úroveň péče je snižována tím, že názory a případné připomínky pacientů jsou brány jen jako nerelevantní blábolení. Takový „blázen“ se často ani nedoví, jaká

Spojenými státy. Jde o čistě dvoustrannou záležitost, jak se ostatně vždy zdůrazňuje, pokud se o radaru nelichotivě či odmítavě vysloví politikové v  Rusku, Francii, Německu, na Slovensku, atd… Všechny snahy opozice v  senátu nestačily na nějaký zvrat. Bohužel se jednání o  radaru vede tím nejhorším způsobem, kdy mezi všemi kroky ke schválení jsou dlouhé přestávky a tím odpor a zájem o radar upadá. Lidé jsou unaveni všemi politickými intrikami a nemají chuť se do ničeho pouštět. Naštěstí odpor stále pokračuje a rozhodně se neroztříští na hloučcích zoufalců v čele s Kateřinou Jacques nebo Michaelem Kocábem, kteří nás, většinu, posílají kamsi do Ruska. Zastánci radaru ostatně ani nejsou schopni uspořádat svoji vlastní demonstraci pro radar a jen se přiživují na akcích NE základnám, jak se tomu stalo na demonstraci 17. listopadu. Bohužel se velká část demonstrace nesla v  konfliktním duchu, který sem zanesli velcí antikomunisté, kteří si šli se svíčkou zaradovat jak „popravili minulý režim“. A  také ukázat se jako velcí hrdinové, když chtěli s  fízly za zády napadnout, použijeme-li jejich slovník: „bolševiky z  NE základnám“. Ti, kterým se do toho nechtělo fyzicky, se alespoň pokoušeli zvednout si své ego nějakou vulgární nadávkou na naši adresu. 17. listopad má mnoho výkladů a pomník k  oslavě demokracie byl použit Iniciativou NE základnám jako připomínka té demokracie, která ještě nepřišla. Opravdové demokracii, kde se hledí na zájmy lidu a vůli většiny. Leč tuto demokracii modrá klika pod praporem hvězd a pruhů zuřivě potlačuje, a proto také byli i  aktivisté NE základnám při pouhém pokládání věnců policií zatýkáni. Vraťme se ale ke schvalování. Do pomyslné rakve české demokracie zbývají už jen dva hřebíčky. Ten od pana prezidenta Klause má už předvrtanou dírku. Je téměř jisté, že radar schválí. Zato hřebíček od poslanecké sněmovny stále naráží ve své cestě na tvrdý suk. Již dva pokusy o hlasování a sněmovna se stále nedobrala k žádnému výsledku. Až dojde k hlasování, tak ani potom nemá vláda vyhráno; koalice nemá většinu – to je v tuto chvíli fakt, se kterým musí poslanci počítat – a stále se snaží získat si poslance pomocí různých úplatků a machinací. Každopádně důležité je, že hlavně nesmí polevit naše občanská angažovanost proti radaru, potažmo proti naší vládě. Všichni víme, jak dopadly letos volby. Vládní strany přišly snad o  vše co mohly. Jsou si snad již dobře vědomy, že občané jim jejich reformy, poplatky a radary v dalších volbách řádně sečtou. Radar schválen definitivně není, a i kdyby byl, musí se nejprve dovézt a postavit. Tomu musíme zabráníme! Stále ještě jsou tu síly odporu proti němu, nesmíme ale polevit, nenechat se uspat taktikou vyčkávání... Radar tady nebude! Vojta, REVO Praha

mu byla diagnostikována choroba a jaké jsou mu na ní podávány léky. Nedostane se mu ani příliš kvalitní stravy, čistých sociálních zařízení či dostatku pohybu. Pokud nedostane volné vycházky po areálu léčebny, tak se dostane ven jen při povolené návštěvě nejbližších dvou obchodů, kam navíc musí jít v doprovodu sestry. O víkendu mají oba obchody zavřeno, navíc stejně nenabízejí moc velký sortiment. V naší nejznámější psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích je pro pacienty možnost navštěvovat dílny, ale ty na celé odpoledne zábavy nevystačí. Také je

prosinec 08

proti neonacismu

Nacismus stále hrozí aneb Lidice trochu jinak V  neděli 2. prosince, za krásně modré zimní oblohy, se několik členů REVO rozhodlo vydat se na odpolední výlet do Lidic, místa všeobecně známého svým pohnutým osudem za nacistické okupace Československa. Ačkoliv lidický memoriál, s  kvalitní multimediální výstavou provázející návštěvníky příběhem Lidic a jejich obyvatel, a pietně upraveným místem bývalé obce představuje zážitek stojící za zhlédnutí sám o sobě, nás tentokrát do Lidic táhlo ještě něco navíc. To navíc byla zvláštní výstava věnovaná obětem neonacistického násilí po roce 1989 v ČR. Něco takového zde (alespoň v  posledních letech) ještě nebylo, i když jde o problematiku navýsost ožehavou a zajímavou.

nejvíce jich bylo začátkem 90. let (9 v letech 199093, z toho 5 v roce 1993, který je tak na smutném prvním místě), méně pak v letech následujících (6 v letech 1994-2000 a 5 v letech 2001-2008), což odpovídá určitému útlumu neonacistických aktivit v  rámci celého tohoto období, i když nesmíme zapomínat, že poslední tři roky jsou neonacisté a fašistická uskupení na vzestupu.

Mezi silnou stránku výstavy rozhodně patří pokus o zachycení společenské odezvy na spáchané násilí a vraždy, a to jak v  rovině reakcí tzv. občanské společnosti, tak v  rovině jednání politiků a soudů řešících tyto případy. Návštěvník si tak může učinit velmi přesný obrázek o tom, že Tuto výstavu ve spolupráci k  zmiňovaným činům nedošlo s  vedením lidického muzea v  nějakém vzduchoprázdnu ale připravila v  jeho prostorách v  transformující se společnosti organizace Antifašistická akce a rodícího a etablujícího se skupina anonymních studentů, která kapitalismu, vytvářejícího klima Vytrhni je hned teď! s  ní sympatizuje. V  Lidicích, kam a vyznávajícího hodnoty, které jsme dojeli autobusem ze Zličína Dřív, než zapustí kořínky! šíření neonacismu a projevům jeho krátce po jedné, jsme si tedy v klidu násilí rozhodně nestály v cestě. www.revo.cz.tc prošli celý areál včetně další výstavy Historie neonacistického násilí po o lidických hrdinech, Stříbrném roce 1989 je totiž také historií Samolepka z nové a Horákovi, československých jeho bagatelizace – v  prvních pilotech RAF, a pak už se zaměřili letech otevřené a programové, edice Reva... právě na zmiňovanou expozici. projevující se v beztrestnosti nebo směšných trestech pro nacistické a jiné rasistické Výstava v místnosti pod tribunou je představována vrahy a v  popírání specifik či samotné existence panely, z nichž většina je věnována už jednotlivým rasově motivovaného násilí vůbec – později pak konkrétním obětem, ale nechybí ani panely ve v  zatemňování příčin a společenských kořenů stručnosti popisující vývoj neonacistických aktivit po těchto jevů a v kriminalizování antifašistických roce 1989 a také informace týkající se Antifašistické aktivit zahrnutých státem právě společně se akce. Oběti neonacistického násilí jsou seřazeny (s samotným rasistickým násilím pod jednu určitými odchylkami) chronologicky vedle sebe, společnou nálepku „extremismus“. přičemž u několika panelů, zejména z poslední doby, jsou vedle textu umístěny i fotografie. Celkově výstava zpracovala 20 postav, které spojuje smrt z rukou rasistů a neonacistů, přičemž i organizátoři připouštějí, že nejde o všechny oběti neonacismu po roce 1989 ale jen o většinu z nich. Z  výstavy si člověk může udělat základní přehled o národnostním profilu neonacistických obětí a místech a časech jejich zavraždění či zabití. Ze dvaceti připomínaných jmen je 13 Romů, 5 Čechů, 1 občan Turecka (řidič kamionu zavražděný v Plzni v roce 1990 jako vůbec první oběť rasistů a neonacistů po roce 1989) a 1 Súdánec, student VŠE v Praze. 16 obětí byli muži a 4 ženy. Nejmladší oběti, sadisticky zavražděnému chlapci Radku Rudolfovi z  Jičína, bylo pouhých šest let. Nejvíce obětí neonacistického násilí je v  místech, kde bychom to možná nečekali – nikoliv v baštách nácků jako jsou severní Čechy, Ostravsko, okolí Brna nebo Plzeňsko, ale v Praze a okolí (5) a pásu severovýchodních Čech (5). Pokud jde o počty obětí v  jednotlivých letech, zde možnost navštívit restauraci „V páté koloně“, kde obsluha složená z pokročile léčených bere neuvěřitelnou mzdu 10 korun na hodinu. Občas je v areálu otevřená i malá čajovna, která je poměrně dobrá a levná. Sestry nepatří, až na pár světlých výjimek, k  nejpřívětivějším a doktoři nemají na pacienty dostatek času. Místo toho, aby se s  nimi bavili o jejich pocitech či stavech, má doktor čas leda tak optat se, jestli člověk odvolává to, co řekl ve stavu psychózy. Důvodem bude jistě i to, že lékařů je v tomto oboru málo a pracují za dost nízké platy.

10 zahraničního vysokoškolského studenta, vyvolaly poměrně značnou reakci lidí projevovanou konáním protestních demonstrací a pietních shromáždění i „horečnatou aktivitou“ politiků. Oproti tomu osud velké většiny cikánských obětí nebo případ brněnského bezdomovce zaživa upáleného neonacisty v  roce 2003 zůstal většině společnosti, soudě z jejích reakcí, vcelku lhostejný. Netřeba snad zdůrazňovat, že to má co dočinění s  jejich společenským statusem v dnešním systému. Naopak jako slabší bod nutno přece jen zmínit samotný výběr jmen, a to hned z několika důvodů. Zaprvé z hlediska věcné správnosti není možné přiznat všem zemřelým přídomek oběť neonacistického násilí. V případě Heleny Bihariové, která se po napadení útočníky v  únoru 1998 utopila ve Vrchlabí v  Labi, není jistý ani rasový motiv útoku a účasti pachatelů v  neonacistickém hnutí nic nenapovídá. Milan Lacko, který téhož roku zemřel přejetý na silnici v  Orlové, zahynul rukou neznámého pachatele. Zařazení neonacistky Petry Baloghové, zavražděné kvůli penězům jejím neonacistickým druhem, je formálně sice odpovídající, ale z  hlediska „ducha výstavy“ – upozorňovat na nebezpečnost rasistického a politického násilí neonacistů nevhodné a ve světle předchozích aktivit samotné „oběti“ až nepřípadné. Výhradu lze rovněž vznést k  tomu, že v  seznamu obětí nejsou, jak již bylo řečeno, všechny oběti rasistického a neonacistického násilí (např. z  pogromu na Romy v  Klatovech ze začátku 90. let), především pak ale chybí slovenské oběti neonacismu v  letech 1989-1992. Vždyť přece převratem v  listopadu 89 nevznikla hned Česká republika! Výstava v  Lidicích představuje memento všem lidem, abychom na fašismus nepohlíželi jen optikou historie jako na něco, co skončilo v roce 1945, ale jako na akutní společenský problém týkající se všech, jak v dnešních dnech dokládá případ mladého dělníka, otce od rodiny, zmrzačeného neonacisty ve Strakonicích kvůli veřejně deklarovanému odporu k vyřvávání jejich nacistických hesel. Už jen proto lze tuto varující výstavu o politickém a rasovém násilí neonacistického hnutí, zastřešenou mottem „nacismus koncentračními tábory nezačíná, ale

Výstava Oběti neonacismu po roce 1989

3.10.2008 - 30.03.2009 památník Lidice Ze zachycené odezvy na vraždy a zabíjení můžeme vypozorovat „nerovnocennost obětí“. Vraždy neromského Čecha Filipa Venclíka, syna známého režiséra, a Hassana el Amin Abdelradiho,

rozhodně jimi končí“ jen doporučit. Konání výstavy bylo pro velký úspěch prodlouženo až do konce března 2009! Nikola, REVO Praha

Lidé si nejčastěji tráví čas sledováním televize, která ale může mít v  krajním případě tu nevýhodu, že je na dvě obrazovky v  různých patrech pouze jeden ovladač. K  dispozici je také kuřárna, populární trend zakazovat kouření sem naštěstí pro kuřáky nedorazil. Nu co, řekne si možná někdo, můžou být rádi, že je nezavřou rovnou do klecí. Klece se pravda v  Bohnicích nepoužívají, ale pokud podle personálu moc vyvádíte nebo máte myšlenky na sebevraždu, umístní pacienta na oddělení zvané „Neklid“. Tam může být třeba i na tři dni „přikurtován“ k lůžku. Jeden z pacientů si to mohl vyzkoušet jen proto, že omylem převrhl stolek na oddělení.

Úroveň psychiatrické péče ještě rozhodně nepokročila dost daleko a často v ní převládají zastaralé názory. Mnohdy je nejlepším řešením naordinovat vhodné léky a s  pacientem spíše komunikovat ambulantně. Mnohdy stačí pár dní a dostaví se citelné zlepšení. Bohužel se často uplatňuje model typu je třeba ho zavřít a nechat ho tam co nejdéle. Inu, je co zlepšovat... Tomáš, REVO Praha

100.000 německých studentů ve stávce! Celkem sto tisíc středoškoláků z  celého Německa vstoupilo ve středu 12. listopadu do stávky. Ve více než čtyřiceti městech opustili své třídy a vydali se na shromáždění a demonstrace. Na mnoha místech jim podporu a solidaritu vyjádřili nejen studenti vysokých škol, ale i učitelé. Akce byla přímo namířená proti přeplněným učebnám, nedostatku učitelů a reformě maturitních studijních programů, které mají být zkráceny z  devíti let na osm. Stávka byla také proti německému trojvrstvému školnímu systému, který způsobuje, že možnosti vzdělávání se v Německu staly více svázané se sociálním statusem a původem dítěte než v  jakékoli jiné vyspělé zemi.

Taková čísla předčila všechna očekávání organizátorů. Aimo Belling ze stávkového výboru z  Kielu uvedl: „Pět tisíc lidí demonstrovalo v  listopadový pracovní den v  Kielu naposledy v  roce 1918,“ a připomněl tak německou revoluci, která ve městě vypukla přesně před devadesáti lety. Protože vyhlášení pouze jednodenní stávky nebylo pro mnohé dostatečné, během dne se objevily i  radikálnější formy protestu. V  Hannoveru studenti zablokovali zemský parlament, ale byli brutálně napadeni policií. Na nejstarší berlínské vysoké škole

konkrétní výsledky. Už od léta proto probíhala kampaň za koordinaci společné celonárodní studentské stávky, která zahrnovala i  přípravný kongres. Toho se v půli října zúčastnilo na 200 účastníků. Německé REVO, sekce Nezávislé organizace mládeže Revolution, pomáhala organizovat stávky a demonstrace v Berlíně, Kielu, Drážďanech a Postupimi. Kladla důraz především na budování solidarity mezi stávkami na školách a protesty pracujících, například zaměstnanců veřejného sektoru (včetně učitelů) v  Berlíně. V  projevech členů Reva v  několika městech například zaznělo: „Musíme jít do ulic společně s pracujícími! Pokud chceme dosáhnout našich cílů, kvalitního a bezplatného vzdělání pro všechny, musíme bojovat společně. Pokud budeme bojovat za demokratickou kontrolu nad školami a podniky, nebudeme závislí na dobré vůli šéfů a politiků, které si platí.“

Podívejme se, jak velké byly protesty v  jednotlivých městech. Největší demonstrace se konala v městě Brunšvik (Braunschweig) Protesty ve školství budou a podle odhadů na ni přišlo v  Německu pokračovat. Pro až 10.000  lidí. V  nedaleko vypracování účinné strategie vzdáleném Hannoveru vyšlo je nutné podívat se na jih, do ulic 8.500  studentů, na protesty ve školství, které 8.000  hlásil Berlín, stejný v minulých měsících a letech Vlevo nahoře vedle balkónu stojí s transparentem německé Revo! počet také Stuttgart, probíhaly v Itálii, v Řecku nebo 7.000 Brémy, 6.000 Hamburk, Humboldt Universität si stovky mladých ve Francii. Středoškolští a vysokoškolští 5.000 Rostock, 5.000 Lüneburg, 4.500 Kiel, studentů vynutili přístup do slavnostní studenti tam šli společně s  pracujícími do 4.000  Oldenburg, 2.000  Lübeck, síně a z  balkónů univerzity vyvěsili rudé boje proti škrtům ve školství a v sociálních 4.000  Bremerhaven, 3.000  Kassel, vlajky. V  Erfurtu proběhla krátká okupace službách a byli schopni opakovaně vyhrát 3.000  Frankfurt nad Mohanem, školského úřadu a v  Oldenburgu studenti a obhájit tak svoje požadavky. Jak ukázala 2.500 Göttingen, 2.000 Kolín nad Rýnem, před demonstrací obsadili školu a pod jejich studentská stávka minulý týden, požadavek 2.000  Mnichov, 2.000  Norimberk a tisíce vedením proběhla ráno alternativní výuka. na společnou akci studentů a pracujících dalších v  menších akcích ve více než proti poměrům ve školství se setkal s velmi V květnu a červnu letošního roku vyšlo dvaceti dalších městech. V  Postupimi kladným přijetím. Strategickým cílem protestovalo spontánně 150 studentů, kteří do ulic na 40.000 středoš­koláků asi v tuctu dalších protestů by proto mělo být sjednocení se posléze vlakem přesunuli do Berlína německých měst. Vláda jim přislíbila studentů bok po boku se zaměstnanci a vést na tamější akci. V  Drážďanech bylo na zlepšení. Ale ani tzv. edukační summit, další boj společně. společné demonstraci středoškoláků a který se konal 22. října (bez jakéhokoliv zastoupení studentů), nepřinesl žádné vysokoškoláků na 6.000 účastníků. Wladek, REVO Berlín;  přeložil Roman

Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš války a okupace? Štve tě šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco dělat?

Tak se přidej k REVO!

[email protected]

http://www.revo.cz.tc

Najdi si Revo na MySpace: www.myspace.com/organizace_revo videa na YouTube kanálu Reva: www.youtube.com/organizacerevo Revo na wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/REVO

Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net Napiš nám na ICQ: 494-438-907