Rodino, kde jsou svatí třetího tisíciletí? To, co je úžasným dobrodružstvím a zároveň schopností dnešní rodiny je předávání víry! Přinášíme našim dětem schopnost objevit Toho, který nám dává život a pomáhá nám orientovat se každý nový den. Ukazujeme jim přítele „par excelence“, Krista, Boha, který se stal jeden z nás a ukazuje nám svou lásku a vede nás k rozhodnutí pro pravou svobodu a konečné štěstí. Snažíme se v nich vzbudit touhu budovat vztah s Kristem v intimitě modlitby a Eucharistie. Nabízíme jim pozvání stát se svatými a spolupracovníky s Kristem na budování lepšího světa. Ano, to je skutečné a úžasné dobrodružství.
Objevení radosti z milování Lásky Manželé, kteří uzavírají manželství procházejí mnoha různými etapami v životě. Mezi nimi jsou i chvíle nejposvátnější. Narození dítěte. Chvíle, kdy jejich dítě pozváno k životu zde na zemi a bylo očekáváno, vhání slzy štěstí do očí těch nejbližších. Zárove staví oba manželé do nové role – Být rodiči. Jejich sen o společné budoucnosti se začíná naplňovat do té míry, nakolik vnímají své dítě, jako Boží dar, stvořený k podobnosti se samotným Bohem. Rodiče, kteří jsou nejen zprostředkovateli, ale i obránci víry, chtějí svému dítěti dát to nejlepší ze všeho, čím nás zahrnuje náš nebeský Otec. Poznávají, že jejich maličké není jen obyčejné dítě, nýbrž bytost, kterou Bůh chtěl a zahrnul svou láskou po celou věčnost. Vědí, že jejich dítě je stvořeno k Božímu obrazu a podobě a je pozváno účastnit se Božího nadpřirozeného života skrze svátost křtu. Jejich dítě je pozváno žít svůj život s Bohem, jako každodenní dar lásky. Příjde den, kdy toto dítě bude schopno říci: „Věřím v Boží lásku.“ Udělá tak základní rozhodnutí pro život křesťana. Rozhodnutí, který není pouhým výsledkem etické volby, nebo nějaké hezké myšlenky, ale úpřimným rozhodnutím osoby, jež dává životu nový horizont a jasný směr. Tato bytost, s kterou se setká je Ježíš Kristus- Bůh s lidskou tváří- který přišel žít s námi a navrhnout nám smíření s Bohem, aby nás uchránil od věčné smrti. Slíbil nám, že i naše těla jednoho dne vzkřísí. On, Kristus je první, který byl vzkříšen a žil spolu s námi – jako náš průvodnce, pán a přítel „par excellence“ a učil nás stát se více lidmi v každém našem dni. Největší dar ze všech
Srdcem život křesťana je stálé „ANO“. Je to intimní a osobní vztah s Kristem. Vztah, který skutečně začíná křtem a rozkvétá v celém našem životě. Při žádosti o tuto svátost, dávají rodiče svým dětem nejvýznamnější dárek ze všech. Neboť se jim dítě stává Dítětem Božím – adoptovaným a také dítětem Boží rodiny. Křtem se dítě stává údem Kristova těla. Kristus jako hlava, je první spolubratr všech děvčat a chlapců, kteří chtějí kráčet životem spolu s nim. Všichni pokřtění, nyní jako sourozenci, bratři a sestry jsme jim vedeni cestou, který vede k Otci. Toto dítě už tedy nikdy nemůže zůstat samo. Vskutku, Bůh je ten, který nejen touží po člověku, ale dává mu i poznat, že On je jediný, kdo může plně uspokojit duši člověka. – jeho nesmrtelnou duši. V řádu světa je zakotven jeho velký plán lásky, který je určen pro nás. Bůh nás potřebuje a skrze Ducha
Svatého, jehož jsme příbytkem a jenž v nás plně působí od našeho biřmování, jsme schopni naplnit Jeho důvěru, do nás vloženou. Jaká je to radost vědět, že jsem milováni Stvořitelem vesmíru a pozváni k lásce Boží a k lásce s Bohem všech jeho dětí na celém světě. Tyto dva vztahy jsou nerozdělitelné. Láska k Bohu a láska k bližnímu se stává jedinou. V posledním z bratří nacházíme samotného Krista a v Ježíši objevíme Boha.
ˇ
Evangelizovat člověka, s kterým se setkáváš znamená říci mu: „Jsi milován Bohem, skrze Ježíše Krista sv. František z Assisi
Jaká je to radost, že už nejsme osamoceni, ale stali jsme se volní skrze Krista.! Vybral si nás, abychom byli jako on a abychom sdělovali ostatním, kteří hledají skutečný smysl svého života a trvalou naději. Tou pravdou je Kristus, který má s námi podíl – Já jsem cesta, pravda a život. To je výzva a poslání, které jsme přijali v den našeho křtu:: stali jsme se identickými s Kristem, zaměřeni k pokoře, jež je cestou k svatosti a převzetí aktivní role ve velkém hnutí nové evangelizace. Slali jsem se apoštoly, vnímaví pro vanutí Ducha Svatého. Byli jsme uschopněni sdělit nepředstavitelnou novinu svým dětem, své rodině, svým přátelům a všem se kterými se setkáváme, zprávu, že je Bůh, který je osobně miluje a trpělivě čeká, s plným respektováním jejich svobody , až mu otevřou dveře svého života.
Jak rosteš..... Tolik křesťanských rodičů v duchu usilují, aby jejich děti, které byly stvořeny v Lásce a s Láskou zažily jednou nekonečnou radost vyvolených v nebi. Nic není důležitějšího pro tyto rodiče, než aby pomohli svým dětem svobodně odpovědět na jejich povolání, jako dětí Božích. To je jejich hlavní cit, jako vychovatelů. Z tohoto důvodu se starají nejen o výživu těla, ale i duše. Proč bychom potom měli být překvapení, když se nás děti ptají, co mají dělat až vyrostou? Rodiče, kteří chtějí zasadit v dětech dobré semeno touhy plnit Boží vůli a dát mu vzrůst odpovídají také otázkou: „Co si myslíš, že Bůh očekává od tebe ve tvém životě?“ Při učení „v hledání Boží vůle“, umožňují rodiče svým dětem pokračovat v příběhu lásky mezi Bohem a lidskou bytostí. Učíme se sjednocovat svou vůli s vůlí Boží, aby se ve všech našich myšlenkách a pocitech odráželo naše společenství s Kristem. Na této cestě může křesťan říci: „Boží vůle už není pro mě, jako něco cizího, něco mě předepsaného, či přikázaného, ale to je nyní moje vlastní vůle, založená na realizaci toho, že Bůh je mi v mých těžkostech mnohem blíž, než já sám sobě..“ To je cesta , v niž rosteme v našem odevzdání se Bohu a Bůh se stává naší radostí.
Bůh hledá svaté Ve skutečnosti Bůh vyhledává spolupracovníky v našich rodinách. Z pohledu dětí jsou to právě jejich rodiče, kteří dávají evangeliu věrohodnost. Bůh doufá,že dříve nebo později člověk dosáhne svého nejdůležitějšího povolání svatosti: buď v manželství, nebo jako svobodný v apoštolském životě uskutečněném v kněžství či v řeholním životě. Jak dobře řekl jeden anonymní autor: „ Když chce Bůh dát našemu světu nějaký speciální dar, pošle na svět dítě a pak čeká...“ Čeká na rodiče, muže a ženy, kteří jsou ochotní a schopní s neotřesitelným svědomím. Přestože poznávájí, že jsme všichni hříšníci, mohou se rozhodnout pro následování Krista, neboť mají důvěru v odpuštění v síle Ducha Svatého, který je jejich nadějí na cestě uprostřed tohoto světa. Jinými slovy, Bůh čeká na svaté. Chce nás „posvětit“, abychom jej byli schopni více milovat. Ale není svatost nemožný cíl, neuskutečnitelný požadavek? Jak toho můžeme dosáhnout? Odpověď je jednoduchá: „ Vaše každodenní setkání s Kristem se uskutečňuje tam, kde jsou vaši blízcí, vaše touhy, vaše práce a vaše city. Je to uprostřed všech materiálních věcí, které nás obklopují, které máme posvětit my sami ve službě Bohu a celému lidstvu. Není žádná jiná cesta: Buď se naučíme najít našeho Pána v běžném, každodenním životě, nebo ho nenajdeme vůbec.
V každodenním životě Náš každodenní život přestává být tak nudný, když si rodiče uvědomí tu jedinečnou misi – pozvednout se ke svatosti. Úkol vzdělání a výchovy inspirovaný vírou nalézáme v tom, abychom krok za krokem zakořenili děti do způsobu života, který je typicky křesťanský tzn. Zakotvený ve víře, naději a lásce. Děti se tak učí nabízet samy sebe a milovat Krista v druhých lidech pro Boží slávu. Zároveň se učí sloužit těm, které potkávají na své cestě. To je druh vzdělání, které děti příjmou, jestliže jim rodiče pomohou rozvinout jejich talenty a živí jejich osobnost dobrými zvyky a ctnostmi.: spravedlivá práce,trpělivost, duch obětí, řád, úpřimnost, radost, síla, opatrnost, poslušnost, spravedlnost, pokora, duch chudoby a sdílení, velkomyslnost, laskavost, odpuštění atd. Ano, to znamená naučit je milovat. Ale milovat „jako Kristus“, tím, že dával sebe sama do služby těm, s kterými se setkával na jejich cestách. Mnohem efektivněji, než skrze naše slova, se děti dovědí o naší víře prostřednictvím našich skutků: např. udělat moučník a nabídnout jej našim novým sousedům, žádost o odpuštění u přátel, s kterými jsme se nepohodli, pozvat přátelé, rodiny, nebo ty, kteří jsou v složité životní situaci, když se zbavujeme nějakého nábytku, hraček, oblečení. Jaké je to požehnání, když rodiče mohou počítat s podporou širší rodiny – dědečků, babiček, kmotřiček a kmotrů, tet, strýců, bratranců či sestřenic – a celého farního společenství. Tato síť je obrovský poklad, který pomáhá dětem přímo v jejich jádru zakusit hodnoty, které dávají každé rodině zvláštní barvu. Dokázat se shodnout Dokonce už v útlém věku se mohou naše děti začít učit trávit svůj čas s Ježíšem, jako tím, který bydlí v jejich srdci. Svěřovat se mu se svými radostmi i zármutky, mluvit s ním při hraní na školní zahradě, nebo když konají nějakou domácí práci, pomáhají mýt nádobí, nebo uklízet dům. Jsou tak jemně a přirozeně uváděny do jeho přítomnosti a stávají se kontemplativní uprostřed svých denních aktivit.
Jednou, až se stanou dospělými, budou každé ráno vstávat a ptát se: „Pane, co bys chtěl, abych dnes vykonal?“. Naučí se počítat s Boží milostí, touto Boží energií, kterou budou nacházet v modlitbě, v evangeliu a ve svátostech smíření a eucharistie. Budou schopni dokončit svou každodenní práci s dobrým vědomím, že jí mohou s láskou obětovat Bohu. Budou mít podíl na Kristově kněžství, když svou duši takto Bohu nabídnou navěky. V naslouchání hlasu Ducha Svatého budou nabízet svůj život kousek po kousku, den za dnem službě druhým a následování Krista. Poznají, že křesťanův program, je program Milosrdného Samaritána, program Ježíše – srdce, které vidí. Srdce, které vidí kde je potřebná láska a jedná podle toho. Nebudou váhat zůstat věrní Kristu a ve shodě se svou vírou se nebudou obávat udělat osobní i profesionální rozhodnutí a to i v případě protivenství, s kterými se setkají. Budou připraveni zaplatit i tuto cenu, aby se stali světlem světa, schopnými přetvořit svět zevnitř a uvést do života nový politický i ekonomický řád a samozřejmě i nový řád spirituální a kulturní. Nebojte se: Otevřete dokořán dveře Kristu. Jeho zachraňující síle otevřete hranice států, hospodářské i politické systémy, obrovská pole kultury, civilizace a rozvoje. Nebojte se. Kristus ví, co je v člověku. Sám to na sobě poznal. Jan Pavel II: úvodní kázání při uvedení do úřadu papeže 22. října 1978
Narůstající problémy Dnes je křesťanství vystaveno mnoha výzvám společnosti, které se chovají, jako by Bůh neexistoval. Nynější světová situace z části zasahuje i svědomí křesťanů, především pokud se jedná o mučivý problém úcty k lidskému životu od početí, do jeho přirozené smrti a problému hladu a utrpení mnoha milionů lidí na celém světě. Jejich tíživá situace zve křesťany ke skutečné globalizaci solidarity ve jménu nezcizitelné důstojnosti lidské osoby, především pak k ochraně lidí postižených přírodními katastrofami, k zamezení vzniku nevybíravých mašinérií válek, ekonomického vykořisťování a věznění v uprchlických táborech. Utrpení tolika lidských bytostí narozených i nenarozených nás zve k modlitbě a k činnosti: „Všichni, kterým jakékoliv utrpení odepřelo jejich úsilí stát se skutečným člověkem, jsou ti „maličtí“, za které zemřel Kristus.“ Jeho „eucharistické“ srdce se zrodilo za všechno světové utrpení na kříži a jeho duch nás podněcuje vzít odpovědnost za chudé a nevinné oběti, tak jak to dělal on – pokojně a efektivně. Falešný pluralismus Jak můžeme zůstat mlčet, když jsme konfrontování s ideologií, která se pod záminkou dávat každému člověku stejné místo ve společnosti, pokouší umlčet křesťany a vyloučit je z veřejného života, ze společenských debat i škol? Tento falešný pluralismus je další výzvou pro Kristovy učedníky. Jak můžeme, jako plnohodnotní občané, prohlubovat svou víru a uvádět jí ve skutek v takové společnosti? Jak bychom mohli odložit svou víru, která určuje naše plány – a neuskutečňovat – náš pohled na věci a ňovat – náš pohled na věci a řešení sociálních problémů, který je inspirován evangeliem pravých hodnot? To by byla zrada. Přišel čas, aby se rodiny postavily a nahlas, veřejně mluvily ve všech oblastech společnosti, které se dotýkají sociálních a kulturních otázek, o skutečné povaze rodiny: Aby byla ve společnosti identita rodiny nejen bráněna, ale i slavena. Především v jejích požadavcích v oblasti společenských a přirozených práva – zvláště pak svoboda svědomí,
náboženství a vyznání a jejich právo na vzdělání svých dětí podle jejich morálního a náboženského přesvědčení. Jako křesťané třetího tisíciletí se nemůžeme oddat nezájmu, nebo se bát. Odvaha prvních křesťanů je příklad, který nás volá jít proti proudu a budovat rodinnou kulturu, civilizaci, která respektuje posvátný charakter života a důstojnost každé liské osoby. Předání víry je dnes způsob předání pohledu na život, skutečnosti, která je odlišná od toho, který je nabízen naší kulturou a světskými medií. Znamená to být příkladem pro naše děti a připravit je pro boj o spravedlnost a pravdu pro lidstvo, tak že vnesou světlo evangelia do srdce veřejného života, kultury, ekonomiky a politiky. Naše děti budou potřebovat nejen kvalitní formaci, ale i odvahu podporovanou naší modlitbou. Vytrvalost, která by byla pevně zakotvena v naději budou především čerpat z denního kontaktu se Svatým Duchem. Pravá svatost spočívá v konání Boží vůle s úsměvem Matka Tereza
Eucharistie: Zdroj křesťanského manželství Už od začátku světa byla v Božím velkém plánu zakotvena rodina, jako jednota mezi mužem a ženou. Ti jsou budoucí spolupracovníci Boží při narození a výchově. Rodina je „nezbytným dobrem pro národy, nepostradatelným základem společnosti... velikým a doživotním pokladem pro manželé a jedinečným dobrem pro děti. Rodina je kolébkou života a lásky, ale také společenstvím víry a školou lidství, pokud je postavena na svátosti manželství. Stává se malou „domácí církví“, jestliže žije v Boží přítomnosti. Bůh je spojen s manžely, kteří si slíbili, že si budou vzájemně pomáhat, aby se stali svatými. Milost manželství se pak rozlévá skrze manželský a rodinný život, jako velký poklad, ke kterému manželé mohou přijít a čerpat z něho. Zvykněme si mluvit o manželství. Ať naše manželství přinášejí svědectví o síle pro každý nový den. Spojit se vjedno Tento velký poklad milosti je nevyčerpatelný. Proč? Protože „eucharistie je skutečným zdrojem křesťanského manželství“. Je to svátost Kristovy lásky k jeho církvi a také pro manželé v „malé domácí církvi“. Ona je zdrojem lásky mezi manžely. Je to nová a věčná smlouva ustanovená Kristem mezi Bohem a člověčenstvím, kterou stále dává život jejich vlastní smlouvě. Nic na světě se nemůže srovnat s darem, který Kristus dává sám od sebe; On dává sebe jako pokrm, takže jsme spojeni v„jedno“v Něm. Ve svém svatebním dni, vstoupili manželé do trvalé jednoty, věrnosti na celý život. Když se účastní mše svaté spolu se svými dětmi a přijímají stejný Chléb života, jejich rodina se stává jedním tělem v Kristu, jedním společenstvím osob. Každý z nich bude směřovat své úsilí k dobru a štěstí jiných a budou povolání stát se agenty smíření a budování společného míru. Účastí na nedělní mši svaté čerpají rodiny ze zdroje lásky a uzdravení a tak chrání svou vlastní stabilitu. Eucharistie poskytuje rodině sílu potřebnou k uskutečňování jejího poslání uprostřed světa: „Specifická mise rodiny je vtělená láska darovaná ke službě ve společnosti: manželská láska, otcovská a mateřská láska, bratrská láska, láska uskutečňovaná ve společenství osob i generací, živá láska , jako znamení manželské věrnosti a plodnosti pro novou civilizaci života a lásky. Čím je duše pro tělo, tím jsou křesťané pro tento svět.
Origenes
Když se objeví kříž Někdy se ve společenství manželů nebo v rodině objeví velké napětí. Například příjde kříž v podobě nevěry, rozdělení či rozvodu. Tehdy jsou rodiče, děti i širší rodina povolání k hlubší účasti na Kristově osobní zkušenosti smrti a zmrtvýchvstání. V takových situacích mnoho křesťanských rodičů tiše dál pokračuje v předávání víry svým dětem. Podpora farního společenství v těchto chvílích nabývá primárního významu. Může se stát, že někteří dospívající se ocitnou v mimořádných situacích. I oni však potřebují být pozváni k účasti na eucharistií a společenském životě a dokonce i tehdy, když nemohou přijímat svaté přijímání. V takovém případě může být duchovní svaté přijímání velikým zdrojem útěchy a posily. Společenství rodiny může být často zraněno, když rodiče vidí své děti, jak odmítají jejich víru a křesťanské hodnoty. Jeden francouzský autor píše: „Některé děti bloudí ve víře způsobem velmi vytrvalým a vážným. To je doba, kdy potřebují, více než kdykoliv před tím, víru a věrnou lásku svých rodičů. Pro rodiče je to období pro trpělivost, pro milující a bolestnou bezmocnost..... Není zde žádný prostor pro utápění se v nekonečných pocitech viny.......Minulost je zahalena milosrdenstvím: Boží odpuštění je zde, stále přítomné, stále nabídnuté.....Co můžeme jiného dělat, než čekat na návrat marnotratného dítětě?......Bděte a proste......Vždyť Ježíš byl první, kdo trpěl za toto dítě, protože on dává svůj život za něj, nebo za ni. Nic není ztraceno, všechno je zachráněno. Můžeme následovat příklad sv. Moniky, která prosila více než 20 let za obrácení svého syna, sv. Augustína. Tento velký učitel církve později prohlásil: „Učinil jsi nás pro sebe, o Pane. A naše srdce nemá stání, dokud nespočine v Tobě.“
Umění modlitby Zkušenost ukazuje, že když máme někoho milovat, potřebujeme jej znát. Znát ho znamená, trávit čas spolu s ním. Jen se zeptejte zamilovaných lidí! Proto je umění modlitby základní – esenciální pro ty, kteří chtějí milovat Krista Ježíše, tvář Boží pro tento náš svět. Jeden kanadský básník a teolog nabízí následující reflexi o tomto umění: „Modlit se znamená dávat volný čas Bohu. Když se modlíte, necháváte Jim formovat sami sebe.“ „Modlit se znamená pozvednout svou duši k Bohu a ptát se, co je v souhlase s jeho vůlí.....“ „Modlit se neznamená vyprázdnit sebe sama, nýbrž sám se spojit s Kristem ve vyprávění o našem nebeském Otci a sdílet s ním touhu odevzdat všechno našemu Otci.“ „Modlit se neznamená pouze prožívat Boží přítomnost sebedarováním v lásce a nechat se sám jim milovat.......Když je modlitba suchopárná.....vy stále můžete pomalu opakovat Ježíšovo jméno v rytmu svého dechu s vědomím, že On vidí mnohem dále než vy a stále vám bude dávat to nejlepší, aby jste dosáhli věčného života..“
Kromě osobní modlitby je i modlitba manželská. Rodiče často vytvářejí zvyk společné modlitby, jako manželů před tím, než učí své děti modlit se jako rodina. Pro pár, který se učí modlitbě je nejednoduší recept, často ten nejlepší. Proč se nepomodlit společně Otče náš a Zdrávas Maria? To je náš příklad, který zasévá touhu modlit se do srdcí našich dětí. Bůh žízní Když se rozhodneme věnovat každý den několik málo minut modlitbě, brzy zjistíme, že malé události každodenního života, se stávají příležitostí, abychom učili dětí ctít, chválit, děkovat a spontáně žádat o odpuštění a pomoc. Proč nemluvit s Bohem jako celá rodina? Proč mu neděkovat, jako rodina před každým jídlem , které nám dává? Proč s nim nehovořit od srdce k srdci během výletu do hor, kolem táboráku, na cestě do školy či do práce, když procházíme supermarketem, nebo děláme úklid, v metru nebo na cestě do centra města.? Můžeme se modlit za ty, které potkáváme na ulici, za zraněnou osobu v sanitce, která projela kolem nás, za naše politicky, státníky, duchovní, či mediální osobnosti. Mnohé děti milují tzv. modlitbu dobrých vlastností, kdy každá osoba střídavě říká jméno nějaké známé osobnosti a někdo jiný dobrou vlastnost, kterou tato osoba má a společně za ní Bohu děkují. Na dovolené zase můžeme každému dítěti dát osobní modlitební deník, kde každý večer mohou napsat nebo nakreslit, co Ježíši chtějí vyprávět o dobrodružstvích toho dne. Velmi mnoho dobrých návyků si děti mohou osvojit už v mladém věku a tak budou velmi přirozeně uváděny do stálého rozhovoru s Kristem, když jim postupně začneme odhalovat jak k nám mluví skrze evangelium a učení jeho církve. Jestliže rodiče povzbuzují své děti v těchto letech k účasti na farních aktivitách, ve vyučování náboženství, nebo jiných skupinkách, nebo se účastní aktivit různých křesťanských hnutí či komunit – ať už nových, nebo tradičních – kde mohou trávit čas se svými kamarády, kteří jsou zároveň přátelé Kristovi, mají solidní vyhlídky, že víra jejich dětí bude pevná i v době dospívání. V takových společenstvích budou jejich děti posilovány duchovní podporou a zápalem nejen svých vrstevníků, ale i dospělých, kteří se stanou svědky pravdy o hodnotném životě naplněném v darování. Ti, kterým se stala modlitba pravidelným zvykem, jsou každý den konfrontováni s udivujícím objevem: Bůh chce všechno! Tak proč mu tedy všechno nedat? Můžeme mu dát naše radosti i zklamání, naše dobré skutky i naše selhání, naše studia i práci, naše naděje a sny. Jestliže my chceme dělat jeho vůli, náš celý život se stává modlitbou! Proto „Bůh žízní, abychom my žíznili po něm.“ Odpovězme na jeho žízeň tím, že mu dáme sami sebe k dispozici jako Marie, jeho i naše Matka, která o tom všem uvažovala ve svém srdci. Ona půjde s námi po naší cestě šlechetnosti a velkomyslnosti.
„Mladí lidé všech kontinentů, nebojte se stát se svatými třetího tisíciletí! Buďte rozjímaví, milujte modlitbu, buďte sjednoceni se svou vírou a velkorysí ve službě vašim bratřím i sestrám, staňte se aktivními údy církve a budovateli míru.“ Jan Pavel II – Poselství k světovému dni mládých r.2000 Tento materiál byl připraven Katolickou organizací pro život a rodinu (COLF), která je podporována Kanadskou biskupskou konferencí a Svrchovaným řádem Columbových rytířů. Jejím cílem je propagovat respekt k lidskému životu a posilovat základní roli rodiny ve společnosti.
