kde jsou MÉ kódy k atomovému

Další oteky dějin sazba V1_Doteky sazba 10/31/13 11:33 PM Stránka 226


Leden 1998

kde jSoU MÉ kÓdy k atoMoVÉMU PoPlaCHU?

Prezident Bill Clinton měl sexuální poměr se stážistkou Bílého domu Monikou Lewinskou. Od časného rána středy 21. ledna 1998 šokovala tato zpráva americké občany. Hlásily ji všechny televizní a rozhlasové stanice, stejně jako titulky na prvních stránkách novin. Zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr jmenovaný ministrem spravedlnosti zahájil šetření, protože prezident tvrdil, že se slečnou Lewinskou „nikdy neměl žádnou aféru“, ale právník mu nevěřil. Kongres dokonce zahájil legislativní proces směřující k jeho odvolání – Sněmovna reprezentantů se ho chtěla zbavit, zatímco Senát ho podržel. Vždyť i někteří kongresmani si vydržovali milenky, často své zaměstnankyně. Prezident, podporovaný manželkou Hillary a většinou veřejnosti, tehdy pořád tvrdil, že se slečnou Monikou intimní poměr neměl. Nakonec celou aféru, která nepříjemně ovlivňovala veškerý politický život, po roce ustál. Až poslední den v Bílém domě, v lednu 2001, se přiznal, že lhal porotě, Kongresu a veřejnosti – s Monikou sice neměl pohlavní styk, ale orální sex ano. Podle pozdějšího tvrzení Lewinské od listopadu 1995 do března 1997 celkem devětkrát. 227


Clinton se pokoušel uspět i u jiných děvčat. Jeden z jeho vojenských poradců podplukovník Robert Patterson, který sloužil v Bílém domě v letech 1996–1998, ve svých memoárech Dereliction of Duty: The Eyewittnes Account of How Bill Clinton Compromited National Security (Odhozená povinnost: Zpráva očitého svědka, jak Bill Clinton ohrozil národní bezpečnost) psal o jeho svádění příslušnic letectva na palubě jeho letadla. Ovšem za mnohem nebezpečnější než všechny prezidentovy zálety považuje Patterson jeho nedbalost. V den, kdy Ameriku a ostatní svět zasáhl svou aférou s Lewinskou, ztratil bezpečnostní kartu s přístupovými kódy nezbytnými k vyhlášení atomového poplachu. „Myslel si, že ji uložil nahoře,“ napsal Patterson – tedy v prvním patře, kde je prezidentův soukromý byt. „Podívali jsme se tam, potom jsme kódy hledali po celém Bílém domě, až se konečně přiznal, že je ztratil. Vůbec si tehdy nemohl vzpomenout, kde je naposledy viděl.“ Tato karta z plastu, které zasvěcení říkají v žargonu „sušenka“, slouží k otevření kufříku se scénáři a tlačítky pro případ atomového konfliktu. Osmnáctikilogramový neprůstřelný kufřík nosí neustále za prezidentem ozbrojený důstojník prověřený na nejvyšší stupeň bezpečnosti zvaný Yankee White. Ve službě se jich střídá pět, kufřík mají řetízkem připevněný k ruce, aby ho nebylo možné ukrást. Jsou ze všech pěti složek ozbrojených sil: pozemní armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. Po tři roky zastávala tuto čestnou funkci první žena v historii – komandér Vivien Creanová od pobřežní stráže. I kufřík má neoficiální názvy – říká se mu Black Box (Černá skříňka), Red Button (Červené tlačítko) či Atomic Football (Atomový fotbal). V případě, že vypukne krize, pomocí „sušenky“ prezident kufřík otevře. V příručce o 75 stranách vyhledá nejvhodnější způsob odezvy. Může zvolit odpálení jediné rakety s jadernou hlavicí na určitý cíl, nebo více střel, anebo přinejhorším dokonce použít veškerý atomový arzenál. Radiotelefon mu umožňuje utajené satelitní spojení se všemi rozhodujícími místy, jako jsou operační sály Bílého domu, Pentagonu, velitelství strategického letectva a další. 228


Američané se řídí pravidlem dvou mužů. To znamená, že prezidentův souhlas s akcí musí potvrdit ministr obrany na doporučení šéfa sboru náčelníků štábů. Když muslimští teroristé zaútočili 11. září 2001 na budovy ve Washingtonu a New Yorku, George Bush mladší v letadle po startu z Floridy na vojenskou základnu kufřík otevřel. Studoval v něm pokyny pro vyhlášení atomového poplachu. Naštěstí se ukázalo, že to byla ojedinělá událost, a proto nemusí jaderné zbraně použít. Kdyby prezident zemřel anebo byl těžce raněný, zastoupí ho viceprezident. Za ním nosí důstojník druhý jaderný kufřík. Kdyby byl i viceprezident vyřazen, přechází toto rozhodování na předsedu Sněmovny reprezentantů. Třetí kufřík je trvale v Bílém domě a čtvrtý v záloze. Avšak v noci bývá prezidentův kufřík u komunikačního důstojníka v podzemí Bílého domu – upozornil Ronald Kessler v knize Zákulisí Bílého domu. Kdyby se telefonicky dozvěděl, že Sověti zaútočili, trvalo by čtvrt hodiny, než by prezident došel do Oválné pracovny, kde by mu důstojník kufřík předal. A mezitím by nepřítel Spojené státy smrtelně ohrozil. Black Box vznikl v době, kdy v Bílém domě seděl Dwight Eisenhower. Tento generál, který za druhé světové války velel invazi do Evropy, chápal, že USA musí být na válku připraveny, ale také musí existovat pojistky proti zneužití pravomoci k atomovému útoku. Podrobnosti týkající se této záležitosti jsou tajné. Zveřejněny byly jenom základní údaje a některé další konkrétní informace nacházíme v memoárech důstojníků. Když se konal ve Washingtonu summit NATO, zapomněl Clinton 24. dubna 1999 na svého nosiče kufříku na ulici a odjel. Důstojník musel běžet za vozem a dohonil ho až za čtvrt hodiny. Podruhé ztratil Clinton „sušenku“ v roce 2000. O tom podal svědectví generál Hugh Shelton, který byl v letech 1997–2001 šéfem sboru náčelníků štábů. Pentagon čas od času kódy na prezidentově bezpečnostní kartě aktualizuje, ale tentokrát ji nemohli z pracovníků Bílého domu vymámit. Prezidentovi poradci vojákům dvakrát tvrdili, že jim nemohou tuto karu přinést, protože je 229


Clinton na poradě, z níž ho nemohou vyrušit. Nakonec se přiznali, že ji pán Bílého domu ztratil. „To je velký problém, gargantuovský obchod,“ uvedl Shelton v knize Without Hesitation: The Odyssey of An Američan Warrior (Bez zaváhání: Odysea amerického bojovníka). Tato ztráta se vlekla několik měsíců! I ostatní prezidenti měli s touto drahocennou věcičkou potíže. Jimmy Carter ji nosil v bundě či v saku. Jednou však poslal oděv do čistírny a „sušenku“ v něm nechal. Gerald Ford zapomněl pověřeného důstojníka s kufrem na palubě svého letadla, poté co přistál v Paříži. Když Ronalda Reagana v březnu 1981 jeden bláznivý muž postřelil, nosič se od prezidenta vzdálil do bezpečí. V nemocnici dlouho hledali u Reagana kartičku s kódy, měl ji v peněžence v kapse kalhot. Ovšem nikdy se nestalo, že by se kufřík pokusil otevřít člověk, který k tomu nemá oprávnění. Rozhodování o případné atomové apokalypse tedy zůstává v odpovědných rukou. Sovětský vůdce Leonid Brežněv nařídili zkonstruovat obdobné zařízení koncem sedmdesátých let, dvacet let po Američanech. Měl nahradit zvláštní červený telefon, který do té doby stál zaplombovaný v pracovně generálního tajemníka ÚV KSSS a poskytoval přímé spojení s hlavním velícím stanovištěm generálního štábu sovětských ozbrojených sil. Když mu ho tam instalovali, vyděsil Brežněv službu konajícího generála, protože ho tímto aparátem zavolal, aby mu generál vysvětlil, k čemupak ho má používat. Brežněv už se kufříku nedočkal, stejně jako jeho nástupce Jurij Andropov. Až v roce 1984 přinesli prototyp do Kremlu. Nazvali ho Čeget podle hory na Kavkazu. Avšak generální tajemník komunistické strany Konstantin Černěnko s ním nebyl spokojen. Kufřík chytal signál jedině na parapetu jeho pracovny. Museli ho tedy dál zdokonalovat. Podrobnosti napsal do listu Komsomolskaja pravda plukovník v záloze Michail Timošenko, který o něj jednu dobu pečoval. „Uživatelé byli staří lidé, kteří museli pracovat pod velkým tlakem a rychle se rozhodovat,“ vzpomínal. „Kvůli tomu muselo být ovládání tohoto zařízení maximálně jednoduché.“ Obal je zahraniční výroby, potažený je šedou či černou kůží, váží zhruba dvanáct kilogramů. „Je to vnější znak moci, symbol, jakési 230


žezlo,“ řekl o kufříku jeden z jeho konstruktérů Nikolaj Děvjanin. Čeget má zajistit spojení s generálním štábem. Svému majiteli umožňuje, aby v případě potřeby předal velícímu stanovišti kódy, které odblokují jaderné šachty, a příkaz k odpálení raket. Ovšem současně to jistí několik dalších článků, které jsou navzájem propojené. Když se v srpnu 1991 pokusila skupina neostalinistických politiků uchvátit v Moskvě moc a prezidenta Michaila Gorbačova internovala na Krymu, měl Západ obavy, aby se někdo nepovolaný tohoto kufříku nezmocnil a nevyhlásil atomový útok. Sovětské ministerstvo obrany však zůstalo v klidu, protože vědělo, že vydání takového povelu je složité. Kremelští vládci neměli o toto zařízení, které za nimi nosí důstojník v hodnosti plukovníka, velký zájem. Gorbačov se prý žádných instruktážních cvičení nezúčastnil. Ani ruští prezidenti se bez Čegetu neobejdou – mohou jím řídit strategické jaderné síly Kazbek. Stejné zařízení rovněž mají ministr obrany a náčelník generálního štábu. V lednu 1995 prohlásil prezident Boris Jelcin, že Čegetu poprvé použil. Podle některých znalců kremelských poměrů to bylo divadlo pro veřejnost. „Kufřík by mohl být nahrazen obyčejným radiotelefonem, ale to víte, už by to nebylo ono,“ soudil jeden z moskevských vojenských komentátorů. Norové tehdy vypustili výzkumnou raketu, před tím o ní Moskvu sice informovali, ale tato zpráva se v tamním byrokratickém chapadle ztratila. Ruská protivzdušná obrana měla v prvních minutách obavy, jestli se nejedná o útok. Vojáci na to Jelcina upozornili a on po týdnu tvrdil, že Čeget otevřel, aby byl připraven. Není vyloučeno, že obdobné kufříky nosí důstojníci pár kroků za šéfy vlád Číny, Pákistánu, Indie a Izraele – dalších raketo-jaderných mocností.

231

kde jsou MÉ kódy k atomovému

Recommend Documents