RIZIKA V KOMER»NÕ PRAXI

RIZIKA V KOMER»NÕ PRAXI

Rizika v komerční praxi FRANTIŠEK JANATKA a kolektiv

Vzor citace: J ANATKA, F., et al. Rizika v komerční praxi. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. 320 s.

Autorský kolektiv: Ing. František Janatka, CSc. vedoucí autorského kolektivu (úvod, obsah, kap. 1, 2.1–2.3, 3.1–3.3, 4.1–4.3, 4.5, 10, literatura, rejstřík) doc. Ing. Arnošt Böhm, CSc. (kap. 5.1–5.3, 5.5–5.7) Ing. Marcela Chalušová (kap. 3.4–3.5) JUDr. Antonín Křížek (kap. 2.4) JUDr. Martin Maisner (kap. 4.4, 4.6) Ing. Marie Marvanová (kap. 7.1–7.7) JUDr. Pavel Polák (kap. 3.7) Ing. Hynek Rasocha (kap. 8) Ing. Alena Seoud (kap. 3.8) Ing. Marta Slažanská, Mgr. Petr Neuvirth (kap. 3.6) JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D. (kap. 3.7.7, 4.6.5, 7.8, 7.9, 9.6) Ing. Lubomír Šubert (kap. 5.4) JUDr. Miroslav Šubert (kap. 6) JUDr. Petr Záruba (kap. 9.1–9.5) Publikace byla vydána za finančního přispění těchto firem: ČSOB Leasing, a. s., Praha Dun and Bradstreet, spol. s r. o., Praha EULER HERMES Čescob, úvěrová pojišťovna, a. s. Právní stav publikace je k 31. 3. 2011. Lektoroval: doc. Ing. Eva Černohlávková, CSc. © Ing. František Janatka, CSc., doc. Ing. Arnošt Böhm, CSc., Ing. Marcela Chalušová, JUDr. Antonín Křížek, JUDr. Martin Maisner, Ing. Marie Marvanová, JUDr. Pavel Polák, Ing. Hynek Rasocha, Ing. Alena Seoud, Ing. Marta Slažanská, Mgr. Petr Neuvirth, JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D., Ing. Lubomír Šubert, JUDr. Miroslav Šubert, JUDr. Petr Záruba, 2011 ISBN 978-80-7357-632-5

OBSAH

Úvod ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 13 1 Komerční rizika ������������������������������������������������������������������������������������������� 1.1 Charakter komerčních rizik ��������������������������������������������������������������� 1.2 Členění rizik z komerční oblasti ��������������������������������������������������������� 1.2.1 Komerční rizika v širším kontextu rizik ��������������������������������� 1.2.2 Členění rizik dle jejich charakteru ������������������������������������������� 1.2.3 Řízení komerčních rizik �����������������������������������������������������������

15 16 17 17 18 18

2 Výrobní a tržní rizika ����������������������������������������������������������������������������������� 2.1 Tržní rizika ����������������������������������������������������������������������������������������� 2.1.1 Obchodněpolitická rizika ��������������������������������������������������������� 2.1.2 Způsoby stanovení netarifních překážek a jejich platnost ������� 2.1.3 Riziko technického zaostávání výrobků ��������������������������������� 2.2 Kontrola zboží a jeho balení jako jedno z opatření ke snížení rizik v komerční praxi ��������������������������������������������������������������������������������� 2.2.1 Zaměření kontrolní činnosti ����������������������������������������������������� 2.2.2 Odlišnosti kontroly ����������������������������������������������������������������� 2.2.3 Certifikace a povinná kontrola zboží ��������������������������������������� 2.2.4 Renomované kontrolní organizace ����������������������������������������� 2.3 Riziko nevyužití výrobních kapacit ��������������������������������������������������� 2.4 Patentová a známkoprávní ochrana ��������������������������������������������������� 2.4.1 Právní vady zboží ������������������������������������������������������������������� 2.4.2 Pojem a předměty průmyslového vlastnictví ��������������������������� 2.4.3 Právní prostředky ochrany průmyslových práv ����������������������� 2.4.4 Potírání obchodu s padělky a nedovolenými napodobeninami ����������������������������������������������������������������������� 2.4.5 Přehled nejdůležitějších právních předpisů a mezinárodních smluv ���������������������������������������������������������������������������������������

20 20 20 21 22

3 Neplnění závazků smluvními stranami ������������������������������������������������������� 3.1 Prodejní rizika na zahraničních trzích ����������������������������������������������� 3.1.1 Riziko spojené s nepřevzetím dodaného zboží či služby – odběratelem ����������������������������������������������������������������������������� 3.1.2 Rizika spojená s nedodáním zboží �������������������������������������������

35 35

23 23 24 25 26 26 27 27 28 29 31 32

35 36

5

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

3.1.3 Rizika z neplnění závazků sjednaných mezi prodávajícím a kupujícím ����������������������������������������������������������������������������� 3.2 Faktory, zvyšující rizika spojená s prodejem zboží a služeb na zahraničních trzích ������������������������������������������������������������������������� 3.2.1 Faktory tzv. objektivní ������������������������������������������������������������� 3.2.2 Faktory tzv. subjektivní ����������������������������������������������������������� 3.3 Možnosti, jak rizikům spojeným s prodejem zboží předcházet ��������� 3.4 Factoring – nástroj financování i jedna z možností, jak rizika vývozce snižovat ��������������������������������������������������������������������������������� 3.4.1 Co rozumíme pod pojmem factoring ��������������������������������������� 3.4.1.1 Definice factoringu ��������������������������������������������������� 3.4.1.2 Právní rámec ������������������������������������������������������������� 3.4.1.3 Kdo využívá factoring ����������������������������������������������� 3.4.2 Základní formy factoringu ������������������������������������������������������� 3.4.3 Jak factoring funguje ��������������������������������������������������������������� 3.4.3.1 Regresní factoring ����������������������������������������������������� 3.4.3.2 Factoring s pojištěním ����������������������������������������������� 3.4.3.3 Factoring na bázi dvou faktorů ��������������������������������� 3.4.4 Kritéria factoringu a rizika s ním spojená ������������������������������� 3.4.5 Hlavní produkty factoringu ����������������������������������������������������� 3.4.6 Výhody factoringu a důvody jeho využití ������������������������������� 3.4.6.1 Flexibilní zdroj financování ������������������������������������� 3.4.6.2 Záruka budoucích příjmů ����������������������������������������� 3.4.6.3 Nástroj správy pohledávek ��������������������������������������� 3.4.6.4 Cesta ke zvýšení konkurenceschopnosti dodavatelů ����������������������������������������������������������������� 3.4.6.5 Způsob zlepšení peněžních toků firmy dodavatele ����� 3.4.6.6 Financování bez zvýšení cizích zdrojů ��������������������� 3.4.6.7 Financování i pro finančně slabší společnosti ����������� 3.4.7 Náklady spojené s factoringem ����������������������������������������������� 3.5 Forfaiting – nástroj financování ��������������������������������������������������������� 3.5.1 Co se skrývá pod pojmem forfaiting, definice a vznik ����������� 3.5.2 Dluhové instrumenty forfaitingu ��������������������������������������������� 3.5.3 Jak forfaiting funguje ��������������������������������������������������������������� 3.5.4 Charakteristiky standardní forfaitingové transakce ����������������� 3.5.5 Výhody a nevýhody forfaitingu − doporučení pro praxi ��������� 3.6 Rizika leasingového financování ������������������������������������������������������� 3.6.1 Formy financování a jejich členění ����������������������������������������� 3.6.2 Podstata leasingového způsobu financování ��������������������������� 3.6.3 Leasingové či obdobné produkty, jejich kategorizace a charakteristika �����������������������������������������������������������������������

6

37 37 38 38 39 39 39 40 40 40 41 42 42 43 45 46 48 49 49 49 50 50 50 50 50 51 52 52 52 53 54 55 56 56 59 60

OBSAH

3.6.4 Komparace produktů a jejich rizik a porovnání jejich užitné hodnoty oproti pořízení věci „za hotové“ ��������������������� 3.7 Rizika vyplývající z celních předpisů ������������������������������������������������� 3.7.1 Tarifní překážky dovozu – cla ������������������������������������������������� 3.7.2 Členění cel podle účelu (funkce) ��������������������������������������������� 3.7.3 Členění cel podle směru obchodu ������������������������������������������� 3.7.4 Členění cel podle způsobu výpočtu ����������������������������������������� 3.7.5 Členění celních sazeb ������������������������������������������������������������� 3.7.6 Rizika vyplývající z nesprávné klasifikace zboží ������������������� 3.7.7 Jednotný trh bez bariér a jednota podnikatelského prostředí EU ����������������������������������������������������������������������������� 3.8 Výběr smluvního partnera jako jedna z forem, jak prodejním rizikům předcházet ����������������������������������������������������������������������������� 3.8.1 Současná situace ��������������������������������������������������������������������� 3.8.2 Rizik se bát nemusíme, ale musíme s nimi umět pracovat ����� 3.8.3 Základ tvoří informace o obchodních partnerech ������������������� 3.8.4 Scoring a rating firem – základ pro řízení kreditního rizika ������ 3.8.5 Portfolio Manager – komplexní přehled o celém zákaznickém portfoliu v minutě ���������������������������������������������

69 74 75 75 76 77 79 83 88 92 92 93 94 96 97

4 Rizika, vyplývající z chyb při sjednávání obchodní operace ��������������������� 99 4.1 Zásady řádného smluvního vztahu ����������������������������������������������������� 99 4.2 Chyby při sjednávání předmětu kupní smlouvy a její realizaci ������� 101 4.3 Určení doby dodání zboží a možné důsledky neplnění sjednané dodací lhůty �������������������������������������������������������������������������������������� 102 4.4 Právní aspekty ve smluvních vztazích ��������������������������������������������� 104 4.4.1 Specifická povaha smluvně technických smluvních  ustanovení ����������������������������������������������������������������������������� 104 4.4.2 Jazyk smlouvy ����������������������������������������������������������������������� 105 4.4.3 Oddělitelnost článků a celistvost smlouvy ��������������������������� 106 4.4.4 Změny smlouvy ��������������������������������������������������������������������� 106 4.4.5 Volba práva ��������������������������������������������������������������������������� 107 4.4.6 Řešení sporů ��������������������������������������������������������������������������� 111 4.5 Poruchy a reklamace při realizaci kupní smlouvy ���������������������������� 111 4.5.1 Vady zboží ������������������������������������������������������������������������������ 112 4.5.2 Nároky z vad zboží ���������������������������������������������������������������� 114 4.5.3 Nedodržení dodací lhůty �������������������������������������������������������� 114 4.5.4 Poruchy v platebním styku ���������������������������������������������������� 115 4.5.5 Ostatní poruchy v průběhu plnění smlouvy ���������������������������� 115 4.6 Řešení sporů �������������������������������������������������������������������������������������� 116 4.6.1 Řešení sporů a vynucení uložené povinnosti �������������������������� 116

7

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

4.6.2 Řešení sporů před soudy �������������������������������������������������������� 117 4.6.3 Alternativní řešení sporů �������������������������������������������������������� 119 4.6.4 Exekuce a výkon rozhodnutí ������������������������������������������������� 129 4.6.5 Soudní a mimosoudní řešení obchodních sporů s využitím práva EU ������������������������������������������������������������������������������� 130 5 Systém financování vývozních úvěrů a pojišťování rizik se státní podporou ��������������������������������������������������������������������������������������������������� 5.1 Základy státní regulace vývozních úvěrů ����������������������������������������� 5.1.1 Mezinárodní regulace – státní úpravy ����������������������������������� 5.1.2 Legislativní úprava státní podpory vývozu v ČR ����������������� 5.2 Úloha ČEB v předexportním a exportním financování českého vývozu ����������������������������������������������������������������������������������������������� 5.3 Možnosti financování vývozu komerčními bankami (srovnání) ����� 5.4 Financování vývozu komerčními bankami ��������������������������������������� 5.4.1 Úvod ������������������������������������������������������������������������������������� 5.4.2 Možnosti financování vývozu komerčními bankami ������������� 5.4.3 Nejčastější způsoby financování vývozu komerčními bankami ��������������������������������������������������������������������������������� 5.4.3.1 Vývozní odběratelský úvěr ������������������������������������� 5.4.3.2 Projektové financování ������������������������������������������� 5.4.3.3 Předexportní úvěr ��������������������������������������������������� 5.4.3.4 Bankovní záruky za závazky exportéra ������������������� 5.4.4 Rizika spojená s financováním vývozu a možnosti jejich omezení ��������������������������������������������������������������������������������� 5.4.5 Vliv finanční a ekonomické krize na financování vývozu ����� 5.4.6 Výběr banky pro financování vývozu z pohledu vývozce ����� 5.4.7 Závěr a doporučení pro praxi ������������������������������������������������� 5.5 Pojistné produkty EGAP (v pojištění obchodněpolitických rizik českého vývozu) ������������������������������������������������������������������������������� 5.6 Reakce EGAP a ČEB na ekonomickou krizi ����������������������������������� 5.7 Světové trendy v úvěrovém pojištění ����������������������������������������������� 6 Rizika přepravní ��������������������������������������������������������������������������������������� 6.1 Volba dopravní cesty a dopravního prostředku ��������������������������������� 6.2 Postavení, funkce a odpovědnost zasílatele ������������������������������������� 6.3 Hranice odpovědnosti zasílatele ������������������������������������������������������� 6.4 Nová pravidla INCOTERMS 2010 �������������������������������������������������� 6.5 Hranice odpovědnosti dopravců ������������������������������������������������������� 6.6 GENERAL AVERAGE – společná havárie ������������������������������������� 6.7 Pojištění jako nástroj omezení rizik ������������������������������������������������� 6.7.1 Pojištění přepravy zásilek – dopravní pojištění ���������������������

8

139 143 143 146 151 152 153 153 154 155 155 159 161 162 163 164 165 166 166 172 175 178 178 179 183 184 186 193 196 197

OBSAH

6.7.2 Pojištění odpovědnosti dopravce ������������������������������������������� 199 6.7.3 Pojištění odpovědnosti zasílatele ������������������������������������������� 200 6.7.4 Pojištění odpovědnosti zasílatele jako operátora multimodální přepravy ����������������������������������������������������������� 200 7 Dělení rizik v mezinárodním obchodě (s ohledem na rizika spojená s nezaplacením za dodané zboží a služby) ����������������������������������������������� 7.1 Faktory ovlivňující platební rizika ��������������������������������������������������� 7.1.1 Rizika z hlediska ekonomických podmínek na trhu, ovlivňujících placení za zboží a služby ��������������������������������� 7.1.2 Tržní rizika ����������������������������������������������������������������������������� 7.1.3 Riziko inflační ����������������������������������������������������������������������� 7.1.4 Riziko kurzové ����������������������������������������������������������������������� 7.1.5 Riziko obchodněpolitické ����������������������������������������������������� 7.1.6 Riziko politické ��������������������������������������������������������������������� 7.2 Platební a platebně zajišťovací instrumenty ������������������������������������� 7.3 Význam dokumentů v platebních a platebně zajišťovacích instrumentech ����������������������������������������������������������������������������������� 7.3.1 Dokumenty vystavované prodávajícím ��������������������������������� 7.3.2 Dokumenty vystavované třetí stranou ����������������������������������� 7.3.2.1 Dopravní a skladovací dokumenty ������������������������� 7.3.2.2 Pojišťovací dokumenty ������������������������������������������� 7.3.2.3 Pomocné dokumenty ����������������������������������������������� 7.3.3 Další členění dokumentů ������������������������������������������������������� 7.3.4 Přehled dokumentů v dokumentárním platebním styku ������� 7.4 Členění platebních instrumentů ������������������������������������������������������� 7.4.1 Schéma členění platebních dokumentů ��������������������������������� 7.4.2 Členění závazkových instrumentů ����������������������������������������� 7.5 Platební podmínky, platební a zajišťovací instrumenty ������������������� 7.5.1 Hladký plat ���������������������������������������������������������������������������� 7.5.2 Dokumentární inkaso ������������������������������������������������������������� 7.5.3 Dokumentární akreditiv ��������������������������������������������������������� 7.5.4 Bankovní záruka ������������������������������������������������������������������� 7.5.5 Indemnita (slib odškodnění) ������������������������������������������������� 7.5.6 Standby akreditiv ������������������������������������������������������������������� 7.5.7 Bankovní aval ����������������������������������������������������������������������� 7.6 Schéma způsobu předcházení platebnímu riziku pomocí instrumentů ��������������������������������������������������������������������������������������� 7.6.1 Rizika na straně prodávajícího ����������������������������������������������� 7.6.2 Rizika na straně kupujícího ��������������������������������������������������� 7.7 Možnosti zajištění kurzových rizik v zahraničním obchodě �����������

202 202 203 204 204 205 205 205 206 207 207 209 209 217 219 220 221 222 222 224 224 224 225 226 227 228 228 229 229 229 230 231

9

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

7.7.1 Výklad pojmu a popis oblasti jeho výskytu ��������������������������� 7.7.2 Eliminace platebního a kurzového rizika ����������������������������� 7.7.2.1 Promptní (spot) operace ����������������������������������������� 7.7.2.2 Termínová operace „forward“ ��������������������������������� 7.7.2.3 Swapová operace (devizový swap) ������������������������� 7.7.2.4 Devizová operace typu „options“ (opce) ��������������� 7.7.2.5 Devizová operace typu „futures“ ��������������������������� 7.7.2.6 Operace zajišťující úrokové riziko ������������������������� 7.8 Jednotná evropská měna a kurzová rizika ��������������������������������������� 7.9 Platební rizika a právo EU ���������������������������������������������������������������

231 232 233 233 234 234 234 235 237 241

8 Pojištění komerčních rizik vyplývajících z dodavatelských úvěrů ����������� 8.1 Prevence při úvěrových obchodech ������������������������������������������������� 8.2 Monitorování existujících odběratelů ����������������������������������������������� 8.3 Smluvní pojištění platebních rizik ��������������������������������������������������� 8.4 Vymáhání pohledávek, odškodnění v případě nezaplacení dodaného zboží ��������������������������������������������������������������������������������� 8.5 Management pohledávek ����������������������������������������������������������������� 8.5.1 Řízení pohledávek, tj. vymáhání pohledávek u dlužníka ����� 8.5.2 Skupiny dlužníků, které se mohou postupně měnit ��������������� 8.5.3 Externí management pohledávek ������������������������������������������� 8.5.4 Předpoklady praktické aplikace externího managementu pohledávek ����������������������������������������������������������������������������� 8.5.5 Dlouhodobá správa pohledávek ���������������������������������������������

252 253 254 254

9 Rizika odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku ��������������������� 9.1 Úvodní výklad problematiky ����������������������������������������������������������� 9.2 Výklad základních pojmů a principů ����������������������������������������������� 9.3 Ochrana před rizikem odpovědnosti za výrobek ����������������������������� 9.4 Výklad základních principů pojištění ����������������������������������������������� 9.4.1 Princip loss occurrence ��������������������������������������������������������� 9.4.2 Princip claims made ��������������������������������������������������������������� 9.5 Sjednání pojistné smlouvy ��������������������������������������������������������������� 9.6 Obchodně-rizikové souvislosti ochrany spotřebitele v EU ���������������

264 264 266 272 273 273 274 276 279

10 Mezinárodní úmluvy, zvyklosti a standardy, jejichž aplikace je vhodná ke snížení komerčních rizik v mezinárodním obchodě ��������������� 10.1 Dělení mezinárodních zvyklostí a standardů ����������������������������������� 10.2 Vykládací pravidla používaná v mezinárodním obchodě ����������������� 10.2.1 INCOTERMS – mezinárodně používaná pravidla v zahraničním obchodě ��������������������������������������������������������� 10.2.2 RAFTD 1941 – American Foreign Trade Definition �������������

10

256 259 259 260 261 262 263

287 287 288 288 288

OBSAH

10.2.3 INTRATERMS 1993 ������������������������������������������������������������� 10.3 Pravidla a zvyklosti používané v mezinárodní dopravě ������������������� 10.3.1 Pravidla používaná v mezinárodní námořní dopravě ����������� 10.3.1.1 Úmluva OSN o námořní přepravě zboží, 1978 – „Hamburská pravidla“ ��������������������������������� 10.3.1.2 Haagská pravidla 1924 ������������������������������������������� 10.3.1.3 Haagsko-visbyská pravidla 1968 ��������������������������� 10.3.1.4 Rotterdamská pravidla, schválená 23. 9. 2009 (Rotterdam Rules) ��������������������������������������������������� 10.3.2 Pravidla používaná v mezinárodní říční dopravě ����������������� 10.3.3 Pravidla používaná v mezinárodní silniční dopravě ������������� 10.3.4 Pravidla používaná v mezinárodní železniční přepravě ������� 10.3.5 Pravidla používaná v mezinárodní letecké dopravě ������������� 10.3.6 Pravidla používaná v mezinárodním zasílatelství ����������������� 10.3.7 Právní normy platné v ČR v oblasti pojišťovnictví ��������������� 10.4 Zvyklosti a pravidla z oblasti placení za zboží a služby ������������������� 10.4.1 Pravidla pro akreditivy ��������������������������������������������������������� 10.4.2 Pravidla pro dokumentární inkasa ����������������������������������������� 10.4.3 Pravidla pro placení pomocí cenných papírů – směnky  a šeky ������������������������������������������������������������������������������������� 10.4.4 Pravidla pro záruky ��������������������������������������������������������������� 10.5 Modely a vzory kupních smluv a smluv, které na kupní smlouvu navazují (zastoupení, výhradní prodej) ��������������������������������������������� 10.5.1 Doporučené vzory smluv – prodej zboží ������������������������������� 10.5.1.1 Vzorová mezinárodní kupní smlouva ICC, 1997 (The ICC Model of International Sale Contract) ����� 10.5.1.2 Standardní obchodní podmínky EHK OSN, 1974 ������������������������������������������������������������������������� 10.5.1.3 Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT ������������������������������������������������������������� 10.5.1.4 Vzorové obchodní podmínky FIDIC ��������������������� 10.5.1.5 Vzorové smlouvy GAFTA a jiných sdružení a asociací ����������������������������������������������������������������� 10.5.2 Mezinárodní úmluvy v oblasti kupních smluv ��������������������� 10.5.2.1 Obchodní zastoupení ����������������������������������������������� 10.5.2.2 Úmluva o zastoupení při mezinárodní koupi zboží ����������������������������������������������������������������������� 10.5.2.3 Úmluva o právu rozhodném pro smlouvy o zprostředkování a zastoupení z roku 1978 ����������� 10.5.2.4 Směrnice EHS v rámci zemí EU – č. 86/653 z roku 1986 �������������������������������������������������������������

289 289 290 290 290 290 291 291 292 292 292 293 293 293 293 294 294 294 295 295 295 296 296 296 297 297 298 298 298 298

11

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

10.5.2.5 Vzorový dokument a vzor smlouvy zpracované a vydané ICC Paříž, 1983. �������������������������������������� 10.5.3 Výhradní prodej ��������������������������������������������������������������������� 10.5.4 Předpisy a zvyklosti v celní oblasti ��������������������������������������� 10.6 Předpisy v oblasti rizik odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku ��������������������������������������������������������������������������������� 10.7 Pravidla v oblasti řešení sporů (obecné soudy, rozhodčí soudy, alternativní řešení sporů) ����������������������������������������������������������������� 10.7.1 Alternativní způsoby řešení sporů ����������������������������������������� 10.7.2 Mezinárodní rozhodčí řízení – mezinárodní obchodní arbitráž ����������������������������������������������������������������������������������� 10.7.3 Řízení před obecnými soudy �������������������������������������������������

299 299 299 300 300 301 302 303

Abstract ��������������������������������������������������������������������������������������������������������� 305 Literatura ������������������������������������������������������������������������������������������������������� 306 Rejstřík ������������������������������������������������������������������������������������������������������������ 311

12

ÚVOD

Problematika rizik, zejména těch, která můžeme označovat jako „rizika v komerční praxi“, je důvěrně známá všem podnikatelům. A to nejenom českým. Praxe potvrzuje, že se komerční rizika v posledních letech stále zvyšují, a to bez ohledu na situaci na světových trzích a na její hodnocení ekonomy, bankéři či národohospodáři. Když vyšla v roce 2001 v tomto nakladatelství prvá publikace s obdobným názvem, byl rozsah vytipovaných okruhů rizik z komerční oblasti výrazně menší. Do jisté míry ovlivňuje zvyšování rizik v komerční oblasti i krize. Zvyšování rizik ale může být způsobeno i absolutně větším objemem směňovaného zboží a služeb cestou zahraničního, vnitrounijního i vnitřního obchodu, globalizací světového obchodu a nesporně i některými tendencemi, které rizika zvyšují. Příkladem může být stále rostoucí podíl obchodovaných produktů při úvěrovém placení a  současné nechuti řady obchodních partnerů používat „klasické“ zajišťovací nástroje. Tím se dostáváme k základnímu záměru autorů – varovat a upozorňovat na rizikové faktory všechny, kteří jsou ve své profesi vystaveni komer­ čním rizikům, a tudíž jim nezbývá, než se s nimi vyrovnat. Napsali jsme proto tuto publikaci jinak. Pokud podnikatel není ochoten podstoupit rizika anebo se jim vyhýbá, nevede to obvykle k lepším hospodářským výsledkům, ale k nevyužívání příležitostí. Rozdělení rizik, tedy i rizik v obchodním styku (tj. „komerčních rizik“), nemá ustálené a  jednotné názvosloví, ani podrobnější dělení těchto rizik. Jak uvádí někteří renomovaní autoři odborných publikací, do skupiny rizik v oblasti mezinárodního obchodu nesporně patří rizika tržní, rizika komerční (zejména prodejní), rizika teritoriální, rizika přepravní, rizika kurzová a skupina rizik souvisejících s placením za zboží a služby (viz Černohlávková, E. Mezinárodní obchodní operace. 2003, kap. 9). Autoři této publikace vycházejí z předpokladu, že riziko jakéhokoliv podnikání, tedy i v komerční oblasti (zejména při vývozních a dovozních operacích), lze hodnotit ze dvou stránek (viz Smejkal, V., Rais, K. Řízení rizik. Praha : Grada Publishing, a. s., 2003): 1. z pozitivní stránky – naděje vyššího zisku, naděje vyššího úspěchu, 2. z negativní stránky – nebezpečí horších hospodářských výsledků. 13

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Každý podnikatel, tedy i výrobce a obchodník (jak v mezinárodním tak v tuzemském obchodním styku), musí obě stránky zvážit a pokusit se je objektivně vyhodnotit. K fundovanému vyhodnocení potřebuje mít podnikatel dostatek spolehlivých informací, z nichž některé mohou mít přímo charakter varování před neadekvátními riziky, některé naopak mohou ukazovat cesty k omezení rizik. Varování a upozornění na možná rizika je jen jednou stranou mince. Tou druhou je zájem ukázat, jak lze rizika úměrně snížit a  také  – za jakou cenu. Praxe zahraničního i  vnitřního obchodu ukazuje, že mnohá rizika jsou podnikateli často i dnes podceňována a u řady z komerčních rizik narážíme na neznalost některých potenciálních rizik a jejich možných negativních dopadů ať už na prodávajícího, či na kupujícího. Mnohdy i na obě strany. Publikace je rozčleněna do deseti kapitol a logicky vychází z  toho, jak mohou jednotlivé typy komerčních rizik ohrozit nejen dílčí obchodní transakci, ale mnohdy i podnikatelský subjekt samotný. Výrobní rizika, odbytové rizikové problémy, prodejní rizika a z nich zejména nedostatečně provedené průzkumy (trhu, komodity, cen, obchodních partnerů, konjunktury) a  řada dalších faktorů, spojených s prodejem zboží a služeb – to jsou jen namátkově uvedené ty nejpodstatnější a nejrizikovější oblasti. Na závěr každé kapitoly jsou proto v této publikaci uvedena stručná doporučení pro praxi. Citace základních předpisů a zvyklostí a standardů, které jsou používány v obchodní praxi, je přehledně uvedena v poslední, desáté kapitole této publikace. Předkládaná práce je vedena snahou autorů přispět ke snížení komerčních rizik na únosnou míru a to jak u českých výrobců tak i obchodníků. Monografie je proto určena jak praktikům, tak studentům. Praha, březen 2011

14

1

KOMERČNÍ RIZIKA

Ze vztahů mezi obchodními partnery, tedy prodávajícím (dodavatelem) zboží a služeb a kupujícím (odběratelem) zboží, příp. služeb, vzniká v průběhu realizace smluv řada rizik. Některá z rizik mají svou podstatu v charakteru samotného zboží (vyplývají z jeho vlastností), jiná rizika zase mohou vznikat v důsledku přírodních (kupř. klimatických) vlivů. Značná část komerčních rizik ale může být způsobena chybami obchodních partnerů. Některá rizika na sebe navazují a jejich účinky tak působí kumulovaně. K  otázkám komerčních rizik je proto nezbytné přistupovat komplexně a posuzovat je ve vzájemných souvislostech. Drtivá většina komerčních rizik ale vyplývá, jak už bylo uvedeno, právě z  chyb při přípravě, sjednání a následném plnění obchodních závazků jedním a někdy i více obchodními partnery. Jak těmto chybám předcházet, resp. jak je snížit na přípustnou mez? Při přípravě obchodní operace jsou to zejména odborně a  důkladně provedené průzkumové práce a činnosti. Je to bohužel neustávající, stále se opakující doplňování teritoriálních, komoditních (zbožových) a technických, cenových, právních a dalších informací. Zejména pak informací o obchodních partnerech (a o všech subjektech, které do průběhu obchodu nějakým způsobem vstupují a zasahují). Ve fázi přípravy nabídky, resp. poptávky a  sjednání kupní smlouvy (kontraktu) dochází často ke vzniku rizik v důsledku nedokonalého sjednání smluvního vztahu. Zde obchodníkům ulehčují situaci vzorové smluvní dokumenty. Zejména Mezinárodní obchodní komora (ICC – International Chamber of Commerce, Paříž) vydává řadu let pravidla, která se postupně stala všeobecně uznávanými a používanými zvyklostmi. Ve smluvní oblasti je to nejenom „Vzorová mezinárodní kupní smlouva ICC“, publikace ICC č. 556 E, 1997, ale též „Úmluva OSN o Smlouvách o mezinárodní koupi zboží“, Vídeň 1980 (viz Sbírku zákonů č. 160/1991 Sb), které patří k nástrojům snižujícím rizika z nedostatečně sjednané kupní smlouvy. Důležité a  nezastupitelné jsou znalosti předpisů platných na zvolených trzích a informace získané z výzkumů zahraničních trhů. 15

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Z hlediska řízení rizik je proto nezbytné posoudit, která z rizik lze označit jako tzv. objektivní rizika, vyplývající jak ze současného, tak i budoucího vývoje zvoleného trhu. Exportér (vývozce), ale i dovozce se v době přípravy obchodní operace rozhoduje: jaká komerční rizika jsou přijatelná,   jaká rizika jsou nepřijatelná (neúnosná), a  tedy čemu je nutno se vy  hnout, jaká přijme opatření k tomu, aby se před vybranými riziky ochránil a   kterým rizikům je třeba se vyhnout.   Uvedená rozhodnutí dělá vždy vrcholový management podniku, který také za svá rozhodnutí nese důsledky. Při realizaci sjednaného obchodu (zejména v mezinárodních obchodních operacích) jsou komerční rizika opět snižována smluvní aplikací příslušných pravidel typu INCOTERMS, pravidel v oblasti platebního styku, záruk a řady dalších doporučených dokumentů. Uvedená pravidla se tak postupně stala „zvyklostmi“, bez nichž si současný (zejména zahraniční) obchod nemůžeme prakticky představit. I tehdy, když se vzniklé poruchy a reklamace nepodaří mezi smluvními partnery vyřešit jednáním a musí být předloženy rozhodčím anebo obecným soudům k  posouzení, hraje výše uvedená ICC Paříž důležitou roli. Jednou z jejích renomovaných institucí je Mezinárodní rozhodčí soud (International Court of Arbitration, Paris).

1.1

Charakter komerčních rizik

Již z definice základního ustanovení o kupní smlouvě v Obchodním zákoníku ČR vyplývá, že „kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu“. Rizika vyplývající z vlastností zboží, tedy charakteru zboží, jsou jedním z úskalí, která mohou ohrozit zdárný, bezrizikový průběh celé operace. Charakter a vlastnosti zboží, tj. předmětu kupní smlouvy, musí být ve smlouvě přesně definovány. Jde jak o užitné vlastnosti zboží (movité věci), tak o charakteristické definování vlastností zboží.

16

Ko m e rčn í ri z i ka

Bezchybné definování zboží ve smlouvě usnadňují některé mezinárodně používané standardy (kupř. pro olejniny, krmiva, rudy, kovy, paliva a další). Obdobně se lze vyhnout nepřesnostem v definování charakteru a  vlastností kupř. strojů a zařízení i některých typů investičních celků. Jednou ze základních povinností prodávajícího je dodat jak samotné  – sjednané zboží, ale zajistit i jeho balení, označení a zajištění proti poškození po celou dobu přepravy od prodávajícího ke kupujícímu. Nedílnou součástí každé dodávky jsou i sjednané doklady, které zboží na cestě ke kupujícímu doprovázejí. K  tomu, aby byla snížena na minimum komerční rizika vyplývající z charakteru zboží, je nezbytné vlastnosti zboží ve smlouvě přesně definovat a povinností prodávajícího je zboží sjednaných vlastností skutečně dodat a doložit to.

1.2

Členění rizik z komerční oblasti

Kromě výše uvedených rizik vyplývajících z charakteru zboží jako takového, lze rizika z komerční oblasti členit podle řady kritérií. K těm nejvýstižnějším nesporně patří dále uvedené.

1.2.1 Komerční rizika v širším kontextu rizik Komerční rizika v  širším kontextu rizik souvisejících s  přípravou výroby a financováním výroby exportního zboží, výrobou zboží, sjednáním prodeje, realizací dodávky zboží a služeb, převzetím zboží a jeho zaplacením a příp. i  s  následným řešením možných poruch a  reklamací. Jmenovitě se může jednat o: Rizika související s výrobou a povahou zboží – i s jeho balením a znače  ním, (zejména pro vývoz), kde z hlediska rizikovosti dodávek může jít o: − dodávky vadného zboží, − zhoršení jakosti zboží včetně rizika jeho zkázy, − rizika spojená s přepravou zboží – přepravní rizika. Rizika spojená s prodejem zboží a jeho dodáním, tj. rizika vysloveně   obchodního charakteru (kupř. neplnění smlouvy dodavatelem zboží a služeb a podobně). Rizika vyplývající z chyb a nedostatků při sjednávání kupní smlouvy   mezi prodávajícím a kupujícím. 17

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Rizika obchodního partnera (kupř. − odstoupení obchodního partnera   od smlouvy, − nepřevzetí dodaného zboží kupujícím). Podvodná jednání.   Teritoriální (obchodněpolitická) rizika.   Rizika spojená s přepravou, manipulací se zbožím, příp. skladováním   zboží. Platební a kurzová rizika (kupř. platební nevůle či platební neschopnost   kupujícího). Rizika vyplývající z odpovědnosti za výrobek.   Specifická rizika (což jsou obvykle rizika nepředvídatelná).  

1.2.2 Členění rizik dle jejich charakteru Rizika vnitřní (tj. spjatá s aktivitami u výrobce – kupř. výrobní rizika)   Rizika vnější (tedy vznikající v zahraničí – kupř. rizika prodejní, odbyto  vá, teritoriální aj.) V dalších kapitolách této publikace jsou jednotlivé typy rizik charakterizovány a posouzeny s tím, že jsou doporučeny možnosti a způsoby ochrany proti nim.

1.2.3 Řízení komerčních rizik V řadě výrobních a obchodních organizací se problematikou komerčních rizik (a většinou nejenom komerčních, ale i řízením rizik jako takových) zabývá vedení společnosti a odpovědní pracovníci označovaní jako „risk manažeři“. Jejich úkolem je upozorňovat vedení firem na rizikové faktory. Ty mohou být spojeny s růstem firem, s jejich financováním, náklady, s přípravou a realizací nových projektů, s riziky spojenými s novými právními i jinými předpisy, s riziky spojenými s investováním, s lidskými faktory (firemními zaměstnanci) a samozřejmě také s riziky komerčními. Risk manažeři se tedy snaží identifikovat rizika ve vlastní firmě, analyzovat je a doporučovat, jak jim předcházet. Po formální stránce mají některé firmy (zejména ty větší) zpracován krizový plán, a to zvláště pro případ, kdy rizikové faktory ohrozí chod firmy (typické pro případ přírodních katastrof, hospodářské krize, havárie výroby – někdy s ohrožením životního prostředí apod.). 18

Ko m e rčn í ri z i ka

V  některých případech se můžeme setkat nejen s  uvedeným krizovým plánem, ale i s přípravou krizového managementu. Ten nastupuje do akce v okamžiku, kdy krize vypukne. V oblasti komerčních rizik se obvykle nejedná o náhlé, okamžité vypuknutí krize. Jednotlivá komerční rizika, kterými se dále v publikaci zabýváme, obvykle narůstají postupně (rizika odbytová, technického a morálního zaostávání výrobků, finanční rizika – spojená s prodejem výrobků v tuzemsku i do zahraničí a podobně). Ani pomalé narůstání komerčních rizik by nemělo vést k  jejich podcenění. Rizika je tedy nezbytné průběžně analyzovat, měřit a  dělat taková opatření, aby neohrozila vlastní existenci firmy. Ze vzniku nepředvídatelných rizik a  jejich důsledků je nezbytné vyvodit opatření pro další období (poučit se z nich). Doporučení pro praxi Vzhledem k širokému rozsahu komerčních rizik neexistuje univerzální doporučení k ochraně před těmito riziky. Předvídatelným rizikům ale lze předcházet zejména řádným a pečlivým sjednáním smluvního vztahu (smlouvy). Při specifikaci jednotlivých rizik lze potom doporučit vhodné způsoby, jak jim předcházet. To je předmětem jednotlivých kapitol této publikace.

19

2

VÝROBNÍ A TRŽNÍ RIZIKA

2.1 Tržní rizika Pod pojmem „výrobní rizika“ se obvykle řadí rizika, která přímo souvisejí s výrobou samotného zboží. Zejména zboží určeného pro vývoz do zahraničí. Zdánlivá nesouvislost „výrobních rizik“ s obchodními překážkami tarifního a zejména netarifního charakteru má ale v řadě konkrétních případů přímou souvislost. Uvedené netarifní překážky, které vytvářejí výrobní rizika, lze členit, jak je uvedeno níže.

2.1.1 Obchodněpolitická rizika Patří k  nim především netarifní překážky, zejména ve formě předpisů a norem pro výrobky, dále potom tarifní překážky (viz kapitolu 7). Do skupiny netarifních překážek, a  tím i  vzniku řady výrobních rizik, se řadí: Bezpečnostní předpisy v zemi, kam je zboží vyváženo, což jsou předpi  sy jednak k ochraně pracovníků, kteří s výrobky dále manipulují (kupř. předpisy na mechanickou ochranu obsluhujícího personálu před zraněním, radiační limity apod.). Předpisy na ochranu životního prostředí (limity škodlivých látek   v ovzduší, v povrchových i spodních vodách, ve spalinách motorů). Zdravotní předpisy platné pro ty, kdo s výrobky manipulují (kupř. léky,   ochranné prostředky). Předpisy stanovující maximální množství škodlivých látek v  potra  vinách a nápojích (limity „těžkých kovů“, karcinogenních látek, škodlivých chemikálií, jako mohou být konzervační anebo barvící látky apod.). Předpisy chránící zdraví dětí (nepřípustné látky v hračkách, nátěrových   hmotách atd.).

20

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

2.1.2 Způsoby stanovení netarifních překážek a jejich platnost U řady netarifních překážek dochází v zemích, kam jsou exportní výrobky prodávány, ke zveřejnění těchto překážek obchodu bez předchozího varování či informace o nich. Netarifní překážky jsou tak mnohdy zneužívány jako nástroj k omezování nebo dokonce bránění dovozu některých výrobků. Světová obchodní organizace (World Trade Organisation – WTO) sice proti jejich zavádění bojuje, ale jsou to tzv. autonomní překážky obchodu a v řadě zemí stále existují. WTO má 153 členů a 30 pozorovatelů, z nichž většina usiluje o členství (stav 2010). „Všeobecná dohoda o  clech a  obchodu“  – GATT  – General Agreement of Tariffs and Trade“, vzniklá v roce 1948. K Všeobecné dohodě o clech a obchodu byl v roce 1994 sjednán „GATT 1994“, což je dokument obsahující novou strukturu GATT – specifikovanou řadou ujednání, uvedených v tomto dokumentu. V roce 1995 byla založena Světová obchodní organizace (WTO), v jejímž rámci se řeší problematika GATT. Podle článku III. Dohody o zřízení WTO jsou funkce WTO vymezeny jako: zajištění realizace Dohody, mnohostranných dohod a vícestranných do  hod a cílů v nich obsažených, poskytnutí prostoru pro jednání o  otázkách pokrytých výše uvedenými   dohodami a pro jednání o dalších otázkách týkajících se mnohostranných obchodních vztahů, provádění dohody o řešení sporů,   spravování mechanizmu přezkoumávání obchodní politiky,   spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou tam,   kde je to nutné pro rozvoj světové hospodářské politiky. Netarifní překážky (viz kap. 3.7) mohou způsobit vážná výrobní rizika, protože jsou často vyhlašovány s okamžitou platností a výrobky se tak stávají prakticky neprodejnými na daném trhu. Všeobecná dohoda o obchodu se službami – GATS Dohoda byla sjednána v rámci Uruguayského kola a pokrývá oblast služeb. Byl tak vytvořen rámec pravidel pro obchod se službami.

21

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – TRIPS Řeší problematiku obchodu nehmotnými statky a reguluje zejména ochranu práv k duševnímu vlastnictví (viz kapitolu 2.4).

2.1.3 Riziko technického zaostávání výrobků Zaostávání technické úrovně výrobků může také způsobit sníženou prodejnost výrobků na zahraničních trzích, někdy dokonce i jejich naprostou neprodejnost. Technické zaostávání může být způsobeno jak zaostáváním technologickým (tj. technické úrovně nabízených výrobků), tak i materiálovým (kupř. používáním nových materiálů v leteckém a kosmickém průmyslu). Toto výrobní riziko může být ještě rozšířeno o tzv. morální zaostávání výrobků. Setkáváme se s ním kupř. u mobilních telefonů, kde sice mobily starší generace jsou plně funkční, ale nové generace mobilních telefonních přístrojů obsahují další funkce (fotoaparát, možnosti využití k příjmu a odesílání emailové pošty a další funkce). Jedinou ochranou proti technickému a  morálnímu zaostávání výrobků je nepřetržitý výzkum a vývoj nových technologií a jejich rychlé „uvádění do života“ – tedy inovace. Inovační proces – má dominantní vliv na další bytí či nebytí podniku. Krédo: „inovuj nebo zanikneš“ platí jak pro výrobní, tak pro obchodní organizace. Projevuje se konkrétně ve čtyřech úsecích inovačního procesu jako základní úkoly: A) vymyslet, B) vyrobit, C) prodat, D) využít produkt (inovační zisk, využití duševního a  průmyslového vlastnictví). (Viz Asociaci inovačního podnikání ČR, www.aipcr.cz, publikace Inovační podnikání, 2007.)

22

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

2.2 Kontrola zboží a jeho balení jako jedno z opatření ke snížení rizik v komerční praxi Kontrola zboží patří k těm nástrojům mezinárodního obchodu, které pomáhají snižovat komerční rizika jak vývozce, tak i dovozce. Kontrola je specifická služba, která dokládá plnění kupní smlouvy (resp. i plnění jiných smluv) v souladu se sjednanými podmínkami těchto smluv. Má-li být kontrola skutečně účinným nástrojem v zahraničním obchodě, musí být uskutečněna formou objektivní a  nestranné kontroly renomovanou kontrolní institucí. Smluvním ujednáním je kontrolní smlouva, která obsahuje závazek kontrolní společnosti a podmínky provedení kontroly. Výsledek kontroly je potom obsažen v kontrolním certifikátu. Jeho význam spočívá jednak v tom, že prodávající prostřednictvím kontrolního certifikátu dokládá, že splnil své závazky ve sjednaném rozsahu, po formální stránce je pak obvyklé, že kontrolní certifikát bývá jedním ze sjednaných inkasních dokladů nezbytných k zaplacení faktury za dodané zboží či služby. Proto je velmi důležité, aby v kontrolní smlouvě byl přesně sjednán rozsah kontroly a způsob, jakým jsou jednotlivé kontrolované vlastnosti zboží doloženy (kontrola množství zboží, balení a zajištění zboží, jakost a dokonce v některých případech i cena a obchodní podmínky kontraktu). Další důležité použití kontrolních certifikátů je v případě vzniku škody na zboží. V  těchto případech dokládá kontrolní společnost zjištěný stav zboží (kupř. po havárii zásilky) k likvidaci vzniklé a doložené škody pojišťovnou. Prevence proti možnému vzniku přepravních škod Je dalším aspektem sjednávání kontroly zboží. Jejím cílem je v tomto případě předcházet vzniku možných přepravních škod kupř. v důsledku nedostatečného balení zboží nebo zvoleného způsobu přepravy, zajištění zboží v přepravním prostředku (v železničním vagónu, kamiónu či kontejneru).

2.2.1 Zaměření kontrolní činnosti S ohledem na výše uvedené aspekty kontrolní činnosti můžeme rozčlenit zaměření kontrolní činnosti do těchto oblastí: Kontrola při výrobě exportního zboží (někdy i vstupních surovin a ma  teriálů), balení a značení zboží a kontrola dokladů, které zboží doprovázejí. Stručně lze tuto formu kontroly charakterizovat jako prevenci. Vyloučení neoprávněných reklamačních nároků některých odběratelů.   23

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Jedná se o  předcházení neoprávněným a  nedoloženým reklamacím ze strany některých nesolidních odběratelů (tzv. chroničtí reklamanti). Kontrolní certifikát potvrzující, že prodávající dodal zboží ve sjednané jakosti, pomůže vyloučit tyto neoprávněné reklamace. Potvrzení skutečného stavu zboží buď při jeho odeslání z výrobního zá  vodu či skladu, anebo při překladu zboží (kupř. v přístavu) nebo v okamžiku příchodu zboží k odběrateli. Ochrana proti celním a daňovým podvodům (jako může být tzv. nad  fakturace anebo podfakturace zboží, falešné doklady apod.).

2.2.2 Odlišnosti kontroly Charakter prováděné kontroly, zejména exportního zboží, se liší podle charakteru kontrolovaného zboží. Z hlediska kontroly lze proto jednotlivé skupiny zboží charakterizovat následovně: a) Hromadné zboží  – jako jsou krmiva, olejniny, obilí, paliva, chemické suroviny i chemikálie, umělá hnojiva, rudy, metalurgické výrobky a další – v nezabalené formě. Kontrola bývá sjednána jako: kontrola při nakládce anebo vykládce zboží (z dopravního prostředku),   kontrola jakosti (vzorky, analýzy),   kontrola množství zboží,   kontrola čistoty a vhodnosti přepravních prostředků (železničních va   gónů, kontejnerů, kamiónů, lodního prostoru i skladů, v nichž může být zboží dočasně skladováno). Označí služeb: FOG – Full Outturn Guarantee FOQ – Full Outturn on Quality b) Průmyslové zboží Největší podíl zde tvoří stroje, zařízení a investiční celky. I zde se velmi liší jednotlivé typy kontrol podle účelu i provedení: „Pre-qualification“ (předkvalifikační) kontrola   Bývá sjednána ještě před sjednáním kontraktu, v době výběru doda  vatele (kupř. investičního celku). Kontrolní organizace provádí posouzení potenciálních dodavatelů strojů, zařízení nebo i kompletního investičního celku.

24

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

Kontrola vyrobených strojů a zařízení nebo průmyslových výrobků   před expedicí. Kontrola jakosti – bývá sjednána k provedení kontroly jakosti suro   vin k výrobě strojů a zařízení, technologie výroby i kontroly finálního výrobku. Kontrola balení a značení zboží, kontrola doprovodné dokumen   tace k výrobkům. c) Spotřební zboží Kontrola se obvykle zaměřuje na hodnocení: funkčnosti zboží (z hlediska užití zboží spotřebitelem),   zdravotní nezávadnosti výrobků (kupř. hračky),   bezpečnosti výrobků (kupř. elektrické spotřebiče),   další kontroly, jako může být testování nehořlavosti výrobků, trvan   livosti barev, pevnosti a odolnosti materiálů apod. d) Specifická kontrola na možnosti úniku kapitálu a porušování předpisů Kontrolu zavedla řada zemí tzv. třetího světa, což může být: kontrola padělaného zboží (ochrana duševního vlastnictví),   kontrola „odpovídající“ cenové úrovně obchodovaného zboží.  

2.2.3 Certifikace a povinná kontrola zboží Většina zemí zavedla postupně certifikaci vyráběného a  také dováženého zboží. Systém tzv. státních anebo autorizovaných zkušeben posuzuje vyráběné a dovážené zboží z několika hledisek. Tím nejdůležitějším kritériem je posouzení, zda výrobek neohrožuje zdraví uživatelů či spotřebitelů výrobku. Dále posouzení, zda není ohroženo životní prostředí v zemi uživatele. Systém certifikace výrobků zajišťuje udělování certifikátu (či certifikace) tak, že výrobek je jednak kompatibilní s již schválenými obdobnými výrobky a platnými normami, jednak odpovídající daným normám a předpisům. Uznávání certifikace výrobků z jednotlivých členských zemí EU na drtivou většinu výrobků je nesporně krokem vpřed. Při obchodu se zeměmi mimo EU je třeba znát předpisy země určení (týká se vývozu) a při dovozu musí český dovozce zajistit certifikaci nových, doposud nedovážených výrobků (systém „státních zkušeben“). 25

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

2.2.4 Renomované kontrolní organizace Při volbě kontrolní organizace (ať už ze strany prodávajícího či kupujícího) je třeba zvážit pověst a postavení kontrolní organizace jako nezávislé, objektivní a solidní instituce s dobrou pověstí. Tím je zajištěna „nezpochybnitelnost“ nálezu kontrolní instituce zvláště v tak citlivých oblastech, jako jsou reklamace a poruchy. Mezi renomované kontrolní společnosti, které mají mnohdy globální charakter, patří: SGS (Société Générale de Surveillance, působí v cca 140 zemích včetně   ČR), Lloyds Register (nejen lodní registr, ale i jako kontrolní instituce),   Bureau Veritas,   Det Norske Veritas,   TUV (s dceřinými společnostmi i v ČR),   a některé další společnosti. Specifický charakter mají lokální kontrolní instituce (zejména v námořních přístavech), označované jako „SURVEYOR – surveyorské společnosti“. Jsou specializovány na ověřování a  posuzování zejména přepravních škod a specializovány podle výrobků (komodit), které jsou schopny posoudit. Poměrně novým trendem je kontrola „cargo zásilek – nákladní kontejnery“ zavedená zejména v některých evropských přístavech pro zásilky do USA, ale i kontroly kamionů a vlaků k zjištění obsahu nákladů. Systémy jsou rozděleny podle schopnosti prozáření oceli od 90 do 425 mm. Základním prvkem všech systémů je zdroj záření, detektor a vyhodnocování. Podle použité technologie se jedná o: RTG záření (kupř. Rapiscan Eagle),     gama záření (kupř. Rapiscan GaRDS), neutronové záření (kupř. Rapiscan VEDS).   Zařízení jsou stacionárního, mobilního a přemístitelného typu.

2.3

Riziko nevyužití výrobních kapacit

Toto riziko úzce souvisí s odbytovými riziky na zahraničních trzích (viz 3.1). Pokud dojde na prodejních (odbytových) trzích k poklesu poptávky – důvodů může být řada, projeví se to u výrobce zejména tím, že nejsou využity jeho výrobní kapacity. 26

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

S tím přímo souvisí snížení vlastní výroby, doprovázené zvýšením nezaměstnanosti a  mnohdy zajišťováním daného výrobku kupř. kooperační výrobou s jiným výrobcem. Dochází také často k tomu, že je výroba přenesena do země s nižšími výrobními náklady (kupř. levnější pracovní silou). Zajišťování části výrobků, komponentů, určitých částí výrobního procesu z jiného než vlastního zdroje bývá označováno jako outsourcing. Doporučení pro praxi Vývozce musí plně respektovat kogentní předpisy a normy pro výrobky, které platí v  zemích, do nichž je české zboží vyváženo. Zejména v  takových citlivých oblastech, jako je bezpečnost uživatelů a ochrana životního prostředí. Proto lze doporučit neustálé doplňování informací o  trhu komoditním a technickým průzkumem. Stejně tak do tohoto průzkumu patří znalosti o vývoji konkurenčních výrobků. Možnému technickému a morálnímu zaostávání našich výrobků lze předcházet jen inovací technologií a zvyšováním úrovně vlastních vyvážených výrobků. S tím souvisí i možné změny poptávky na trhu, kam zboží vyvážíme. Informace o  tarifních a  netarifních překážkách, pokud je naše zboží vyváženo do zemí mimo EU, patří do oblasti teritoriálního průzkumu. Některé z těchto překážek mohou být vyhlašovány (přes tendence v rámci WTO) neočekávaně. Stejně tak antidumpingová cla a antidumpingová řízení. Vhodně zvolená forma, způsob a prokazování kontroly vyváženého zboží, příp. jeho certifikace jsou mimo jiné i  ochranou před neoprávněnými reklamacemi, a  pozitivní výsledky kontroly renomovanou institucí zlepší i goodwill vývozce.

2.4

Patentová a známkoprávní ochrana

2.4.1 Právní vady zboží Významnou skupinu komerčních rizik představují pro účastníky zahraničně obchodních operací rizika spojená s případnými právními vadami zboží. Závažnost a složitost těchto rizik je umocněna tím, že zahraničně-obchodní závazkové vztahy jsou zpravidla, v té či oné míře, podrobeny více než jednomu právnímu řádu. Zboží má právní vady, jestliže je zatíženo právem třetí osoby. Právní vady je třeba odlišovat od vad faktických, spočívajících v tom, 27

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

že zboží nemá vlastnosti obvyklé či mezi účastníky dohodnuté, eventuálně takové, které podpůrně nebo závazně stanoví zákon. Typickými právy třetích osob váznoucími na zboží, které je předmětem zahraničně obchodních operací, jsou práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Aby takové právo založilo právní vadu zboží, musí ovšem podle tuzemské úpravy1 buď požívat ochrany podle právního řádu státu, na jehož území má prodávající sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště, nebo musí být splněna podmínka, že v době uzavření smlouvy prodávající věděl nebo vědět musel, že toto právo požívá ochrany ve státě, na jehož území má sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště kupující, nebo podle právního řádu státu, kam zboží mělo být dále prodáno nebo kde mělo být užíváno, a prodávající o tomto prodeji nebo místu užívání v době uzavření smlouvy věděl. I když je zboží zatíženo právem třetí osoby, kupujícímu nárok z právních vad nevznikne, pokud v době uzavření smlouvy o tomto právu na zboží váznoucím věděl nebo pokud podle smlouvy byl prodávající povinen postupovat podle jeho podkladů. Právní vady zboží je třeba reklamovat bez zbytečného odkladu poté, co se o nich kupující dozvěděl. Při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ hrozí, že nároky z právních vad zboží nebudou přiznány v soudním řízení, pokud prodávající toto prodlení v soudním řízení namítne, ledaže prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující.

2.4.2 Pojem a předměty průmyslového vlastnictví Průmyslové vlastnictví je podmnožinou širšího pojmu duševní vlastnictví. To lze obecně charakterizovat jako soubor práv k tzv. nehmotným statkům, tedy nemateriálním majetkovým hodnotám způsobilým být předmětem právních vztahů, jakož i samotné tyto nehmotné statky. Průmyslové vlastnictví je druhem duševního vlastnictví, pro něž je příznačné, že jeho předměty jsou průmyslově (hospodářsky) využitelné, a dále že pro vznik výlučných práv k těmto předmětům musí být tyto předměty ve většině případů registrovány podle zvláštních právních předpisů. Předměty průmyslového vlastnictví jako nehmotné statky vznikají buď duševní tvůrčí činností fyzických osob, nebo jinou činností fyzických a právnických osob, která nemá tvůrčí charakter.

 § 433–435 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

1

28

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

Do první skupiny patří zejména vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, topografie polovodičových výrobků, odrůdy rostlin, plemena zvířat, zlepšovací návrhy a objevy. Do druhé skupiny pak řadíme především obchodní firmu, ochranné známky, označení původu a zeměpisná označení. Vynález je kvalitativně nové průmyslově využitelné technické řešení, které svou invenční úrovní převyšuje dosavadní stav techniky. Právní formou ochrany vynálezu je patent. Užitný vzor je nové průmyslově využitelné technické řešení, které přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti. Průmyslový vzor (označovaný také jako vkusový vzor) je vzhled výrobku nebo jeho části; představuje nové estetické řešení výrobku. Obchodní firma je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku a pod nímž je povinen činit právní úkony. Ochranná známka je označení určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů. Označení původu a zeměpisná označení chrání název určitého území používaný k označení určitého zboží. Liší se mírou vazby mezi vlastnostmi výrobku a jeho zeměpisným původem s tím, že u zeměpisných označení je tato vazba slabší než u označení původu.

2.4.3 Právní prostředky ochrany průmyslových práv Ochrana průmyslového vlastnictví je reglementována řadou zvláštních právních předpisů a mezinárodních smluv. Nevztahuje se však na všechny předměty průmyslového vlastnictví, a tak jí nepodléhají např. objevy nebo know-how. Ochrana průmyslového vlastnictví podle zvláštních právních předpisů spočívá v  tom, že subjektům těchto práv svědčí výlučná absolutní práva (práva jednoho působící proti všem ostatním), zejména na obchodní užívaní průmyslového vlastnictví, do nichž ostatní nesmějí zasahovat. Při porušení těchto práv se může dotčená osoba soukromoprávní žalobou domáhat u soudu, aby se každý, kdo porušuje tato práva, svého jednání zdržel (tzv. zdržovací nárok), odstranil negativní důsledky takového jednání  – např. stáhl z trhu zboží opatřené závadným označením nebo porušující patentová práva (tzv. odstraňovací nárok), nahradil jí utrpěnou škodu, vydal získané bezdůvodné obohacení a poskytl jí přiměřené zadostiučinění, a to příp. i v peněžní formě.

29

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Předměty průmyslového vlastnictví, které nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů, jako např. know-how nebo goodwill, řadíme k tzv. nechráněným nehmotným statkům. Toto často užívané označení není ovšem zcela přesné, neboť i tyto předměty průmyslového vlastnictví, resp. práva k nim, ve skutečnosti nezůstávají zcela bez ochrany. Proti jejich porušování lze většinou úspěšně zakročit podle předpisů na ochranu proti nekalé soutěži. Kromě shora popsaných prostředků soukromoprávní povahy chrání průmyslové vlastnictví i předpisy práva veřejného. Úmyslné závažné porušení průmyslového vlastnictví může být stíháno jako trestný čin2, přestupek3 nebo správní delikt4. Specifickou ochranu pak poskytuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který ve vztahu ke spotřebitelům a primárně v jejich prospěch konkretizuje a prosazuje veřejný zájem na dodržování práv duševního vlastnictví. Právní ochrana průmyslového vlastnictví je konstruována na principu teritoriality, který znamená, že právní ochrana daného nehmotného statku platí pouze na území státu, kde byla udělena, a nemá účinky v zahraničí. Pokud je potřebné dosáhnout ochrany i v dalších státech, zejména při vývozu a reexportu výrobků a služeb, které jsou nositeli anebo ztělesněním určitého předmětu průmyslového vlastnictví, nezbývá než požádat o udělení ochrany v každém dalším státě (cílovém) zvlášť. Tento princip prolamují některé mezinárodní úmluvy z oboru duševního vlastnictví, které umožňují udělit ochranu s účinky v několika zemích.5 Princip teritoriality se projevuje i v tom, že pro ochranu průmyslového vlastnictví nelze sjednat nebo jinak použít rozhodné právo cizího státu, ani o ně domácí právo doplnit. Princip teritoriality a  značné rozdíly právní úpravy ochrany průmyslového vlastnictví v  jednotlivých zemích jsou do značné míry překlenovány četnými mezinárodními úmluvami, směřujícími postupně k jisté harmonizaci práva průmyslového vlastnictví na regionální nebo globální úrovni. Hospodářský význam průmyslového vlastnictví se odráží v propojení jeho právní ochrany s mezinárodním obchodem, jak je to patrné v mnohostranné  § 268, 269 zák. č. 40/2009, trestní zákoník.  Zák. č. 200/1990 Sb, o přestupcích. 4  Zák. č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. 5  Např. Madridská úmluva I  – o  mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek z r. 1891 nebo Washingtonská smlouva o patentové spolupráci z r. 1970. 2 3

30

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

univerzální obecné dohodě TRIPS6 stejně jako v nařízení Evropské unie o opatřeních při dovozu a vývozu padělaného a pirátského zboží.7

2.4.4 Potírání obchodu s padělky a nedovolenými napodobeninami Masový obchod se zbožím, které v té či oné míře porušuje průmyslová a další práva duševního vlastnictví, představuje vážný hospodářský a  společenský problém pro všechny země, které aktivně vstupují do mezinárodních zbožně finančních vztahů. Uvádění na trh padělků, nedovolených napodobenin, jakož i dalších druhů ilegálního zboží, které porušuje práva duševního vlastnictví, způsobuje značnou škodu výrobcům a obchodníkům dodržujícím právní předpisy, stejně jako držitelům práv, klame spotřebitele a v některých případech dokonce ohrožuje jejich zdraví a bezpečnost. Kromě toho je obchod s padělky prokazatelně také jedním z hlavních zdrojů financování nejzávažnější trestné činnosti včetně mezinárodního terorismu. V  rámci Evropské unie je účinným nástrojem v  potírání této nelegální činnosti nařízení Rady ES č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo. Tato přímo aplikovatelná norma Společenství, kterou v ČR doplňuje zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví, umožňuje, aby celní orgány v rámci výkonu svých standardních funkcí prováděly také jistou veřejnoprávní kontrolu respektování práv průmyslového a jiného duševního vlastnictví ve vztahu k dováženému, vyváženému nebo tranzitnímu zboží a při dodržení stanoveného zákonného postupu zabránily jeho přístupu na trh Evropského společenství, event. jeho tranzitu a dalšímu vývozu do třetích zemí. Celní orgány, které při kontrole dováženého a vyváženého zboží pojmou podezření, že kontrolované zboží zřejmě porušuje právo duševního vlastnictví, toto zboží zadrží na dobu tří pracovních dnů a současně o tom vyrozumí  Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví z r. 1994.  Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušování určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo.

6 7

31

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

dotčeného držitele práva, který, pokud chce zabránit uvolnění tohoto zboží do volného oběhu, musí v téže lhůtě požádat o přijetí tzv. opatření celních orgánů, a dále ve lhůtě deseti pracovních dnů podat občanskoprávní žalobu na určení, že zajištěné zboží porušuje právo duševního vlastnictví a současně o tom vyrozumět celní orgán, který zboží zajistil. Při zachování uvedeného postupu jsou celní orgány povinny zadržovat podezřelé zboží až do pravomocného soudního rozhodnutí, a pokud soud potvrdí jeho nelegální povahu, zajistit také úřední likvidaci, ledaže by šlo o případ, kdy se souhlasem držitele práva a po nezbytných úpravách jsou padělky použity pro humanitární účely.

2.4.5 Přehled nejdůležitějších právních předpisů a mezinárodních smluv Mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20.  března 1883 (vyhl. č. 81/1985 Sb.) Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891 (vyhl. č. 78/1985 Sb.) Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1958 (vyhl. č. 79/1985 Sb.) Smlouva o patentové spolupráci ze dne 19. června 1970 (sděl. č. 296/1991 Sb.) Mezinárodní úmluva na ochranu nových odrůd rostlin z  2.  prosince 1961 (sděl. č. 109/2004 Sb.) Úmluva o udělování evropských patentů ze dne 5. října 1973 (sděl. č. 69/2002 Sb. m. s.) Dohoda o  obchodních aspektech práv k  duševnímu vlastnictví (TRIPS), příloha Dohody o  zřízení Světové obchodní organizace (WTO), (sděl. č. 191/1995 Sb.) Nadnárodní předpisy Evropské unie Nařízení Rady (ES) č. 1768/92 ze dne 18. června 1992 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro léčivé přípravky Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství 32

Výrobn í a t r ž n í ri z i ka

Nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství Nařízení Rady (ES) č. 2100/94 ze dne 27. července 1994 o odrůdových právech Společenství Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1610/96 ze dne 23. července 1996 o  zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro přípravky na ochranu rostlin Nařízení Rady (ES) č.  6/2002 ze dne 12.  prosince 2001 o  (průmyslových) vzorech Společenství Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušování určitých práv duševního vlastnictví a  o  opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo Nařízení Komise (ES) č. 1891/2004 ze dne 21. října 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušování určitých práv duševního vlastnictví a  o  opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo Národní předpisy České republiky (stav k 31. 12. 2010) Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích Zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků Zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech Zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů Zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů Zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin Zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách Zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

33

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Doporučení pro praxi Pečlivý průzkum průmyslově (autorsko) právní „nezávadnosti“ předmětu obchodu ve státě vývozu a dovozu, jakož i příp. ve třetím státě, pro nějž je zboží určeno. Pozornost je třeba věnovat i jen tranzitním státům, kde by mohlo být zboží porušující právo duševního vlastnictví těchto států zadrženo jako padělek, třebaže by podle práva cílového státu dovozu bylo nezávadné. U vyváženého zboží nově uváděného na trh nelitovat prostředků na maximální průmyslově právní ochranu ve všech relevantních státech. Pečlivě sledovat všechny případy nelegálního zasahování třetích osob do vlastních průmyslových práv a přijímat rychlá a rázná protiopatření. Jakákoli liknavost v tomto směru vede nejen k velkým přímým škodám, kdy je např. odbyt na konkrétním trhu ohrožen záplavou levných padělků, ale zejména v dlouhodobé perspektivě tím, že se znehodnocuje konkrétní chráněné označení (typicky obchodní firma, ochranná známka), klesá jeho rozlišovací schopnost a snižuje jeho dobrá pověst na trhu. Při vývozu v cílových státech požádat celní orgány o opatření proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví podle Nařízení Rady (ES) č.  1383/2003, příp. podle obdobného právního předpisu, půjde-li o země mimo Evropské společenství. Při dovozu nových druhů výrobků, poprvé uváděných na domácí trh, příp. výrobků sice na domácím trhu známých, ale pocházejících od výrobců na tomto trhu dosud nezavedených, je třeba v obchodní smlouvě bezpodmínečně trvat na výslovné garanci prodávajícího o  právní nezávadnosti zboží, zejména ve vztahu k duševnímu vlastnictví třetích osob, které v žádném ohledu nesmí být tímto zbožím dotčeno, a pokud by k tomu přesto došlo, je prodávající povinen kupujícího v plné výši odškodnit za veškerou utrpěnou majetkovou i nemajetkovou újmu.

34

3 NEPLNĚNÍ ZÁVAZKŮ SMLUVNÍMI STRANAMI

Prodejní rizika, která lze charakterizovat jako jedna z nejzávažnějších rizik komerční a výrobní činnosti, mohou být způsobena řadou faktorů. Některé z nich jsou faktory, které můžeme označit jako „objektivní“. Působí totiž na trhu nezávisle na činnosti obchodních i výrobních subjektů – jak tuzemských (domácích), tak i  na zahraničních  – tedy na všechny prodejce a výrobce stejně, ale se zcela rozdílnými důsledky. Prodejní rizika tak mohou způsobit nejen pokles vlastního prodeje zboží a služeb, ale ohrozit i existenci výrobní či obchodní firmy a v některých případech mohou mít velmi negativní dopad na celé výrobní odvětví.

3.1

Prodejní rizika na zahraničních trzích

Jaká prodejní rizika na výrobce a vývozce zboží a služeb na odbytovém, zejména zahraničním trhu čekají? Je jich řada a na rozdíl od faktorů zvyšujících rizikovost, zejména faktorů takzvaně „objektivních“ – viz dále kapitolu 3.2 – závisí přímo na obchodních partnerech.

3.1.1 Riziko spojené s nepřevzetím dodaného zboží či služby – odběratelem Riziko nepřevzetí dodávky kupujícím (a na něj navazující riziko nezaplacení zboží) patří k poměrně často se vyskytujícím rizikům, zejména v zahraničním obchodě. Základním předpokladem k tomu, aby bylo toto riziko sníženo na únosnou míru, je řádně sjednaná kupní smlouva. V ní by mělo být sjednáno, jakým způsobem dokládá prodávající skutečnost, že dodává skutečně zboží ve sjednané jakosti, balení, množství, lhůtě, platebních podmínkách a dalších náležitostech. 35

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Současně s tímto klíčovým ujednáním v kupní smlouvě jsou specifikovány doklady, které to potvrzují. Obvyklými doklady mohou kupř. být: certifikát o kontrole zboží (viz kapitolu 2.2),   váhové nebo množstevní certifikáty (dokládající dodané množství zboží),   analýzy zboží, provedené kupř. nezávislou organizací (výzkumné, zku  šební nebo kontrolní ústavy), dokládající sjednané skutečnosti, doklad o přejímce zboží (kupř. Protokol o přejímce zboží) potvrzený ku  pujícím, další sjednané dokumenty, vycházející z  příslušného ujednání v  kupní   smlouvě, z nichž některé mohou výrobek na cestě od výrobce k odběrateli doprovázet (spolu s dopravními doklady), jiné pak mohou být součástí „inkasních dokladů“. Jak je již výše uvedeno, souvisí riziko nepřevzetí dodávky s  rizikem nezaplacení kupní ceny za dodané zboží (či provedenou službu). Sjednání vhodné platební podmínky, příp. záručního instrumentu (bankovní záruka anebo jiné zajišťovací podmínky) může výrazně snížit toto riziko (viz kapitolu 7).

3.1.2 Rizika spojená s nedodáním zboží K základním povinnostem prodávajícího patří povinnost dodat sjednané zboží řádně a včas kupujícímu. Podobně jako u vývozu (a prodeje zboží v tuzemsku), kde existují rizika spojená s nepřevzetím zboží odběratelem, tak i u dovozu existuje riziko spojené s nedodáním sjednaného zboží či služeb. Pokud je nedodání způsobeno tzv. vyšší mocí, musí to vždy prodávající doložit. V praxi jsou případy „vyšší moci“ dokládány hospodářskou či obchodní komorou existující v  zemi výrobce, či jiným nestranným orgánem. Příkladem mohou být přírodní katastrofy, neúroda zemědělských produktů a další „skutečnosti neodvratitelné povahy“. V řadě případů se ale dodavatelé mnohdy pokoušejí označit jako důvod nedodání zboží „vyšší moc“ i v případech, které vůbec „vyšší mocí“ nejsou. Bývají to často: nedostatek energie, paliv, surovin, výrobních kapacit, příp. jiné výrobní problémy. V kupní smlouvě je třeba (obvykle v části „dodací lhůta“) sjednat smluvní pokutu za opožděné dodání či nedodání zboží.

36

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

Důsledkem nedodání zboží může být vznik dalších škod, vzniklých u odběratele (kupujícího) zboží. K těm nejčastějším patří: 1. cenové rozdíly mezi cenou sjednanou v původní smlouvě a „náhradním nákupem“ zboží, 2. ztráta výrobní kapacity u odběratele nedodaného zboží, 3. ztráty související s nevytížením zaměstnanců v závodě odběratele, 4. ušlý zisk kupujícího, 5. částečná nebo úplná ztráta trhu.

3.1.3 Rizika z neplnění závazků sjednaných mezi prodávajícím a kupujícím K nejčastěji se vyskytujícím rizikům patří: riziko spojené s odstoupením obchodního partnera od sjednané kupní   smlouvy, riziko cenové (zejména u dlouhodobých smluv s cenovými doložkami),   rizika vyplývající z platební nevůle a platební neschopnosti kupující  ho (viz kapitolu 8), rizika vyplývající ze sjednané, ale nedodržené kapacity dodaného zaří  zení (kupř. u dodaných investičních celků, strojů a zařízení), rizika spojená se zajištěním garančních (ale i  po-garančních) oprav   dodaných výrobků a zajištěním náhradních dílů, rizika vyplývající z  nerespektování ochrany „duševního vlastnictví“   prodávajícím, rizika z nedodržení celních a daňových procedur (viz kapitolu 3.8).  

3.2 Faktory, zvyšující rizika spojená s prodejem zboží a služeb na zahraničních trzích Zahraniční obchod ovlivňuje řada rizikových faktorů, z nichž vyplývá mnoho druhů prodejních rizik. Do skupiny rizikových faktorů tak lze tak zařadit vše, co ohrožuje prodej zboží a služeb na zahraničních trzích. Rizikové faktory lze rozčlenit do dvou základních skupin.

37

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

3.2.1 Faktory tzv. objektivní Tedy ty, které vývozce (či dovozce) zboží a  služeb nemůže ovlivnit. Mezi nejvýznamnější objektivní faktory nesporně patří: Pokles poptávky po zboží či službách na zahraničním trhu (viz kapitolu   2.1.3), který může být způsoben technickým, technologickým či mate­ riálovým zastaráváním výrobků (zde nelze přesně určit hranici mezi „objektivním charakterem faktorů“ a  „subjektivním charakterem“), anebo poklesem poptávky, způsobeným hospodářskou krizí, válečným či politickým konfliktem a podobně. Tarifní překážky (viz kapitolu 2.1.1 a kapitolu 3.7), jejichž význam však   vlivem snižování a odstraňování některých překážek ve světovém obchodu (kupř. celních sazeb, příp. dovozních daní) postupně klesá. Netarifní překážky (viz kapitolu 2.1.2), které stále znamenají v  mezi  národním obchodě vážné ohrožení pravidel „volného obchodu“ v pojetí WTO.

3.2.2 Faktory tzv. subjektivní Subjektivní faktory jsou takové faktory, které jsou způsobeny vývozcem, resp. výrobcem zboží pro vývoz. Do těchto faktorů lze zařadit: Morální zastarávání výrobků, kdy vyvážený výrobek je sice funkč  ní, ale morálně zastaralý. Na trhu se obvykle objeví inovované výrobky (kupř. s více funkcemi, menší potřebou energie a servisu, lepším designem a podobně). Nerespektování předmětu patentové a známkoprávní ochrany, obje  vující se u výrobků z některých zemí Dálného východu a vedoucí k likvidaci takovýchto výrobků celními orgány v zemi dovozu (viz kapitolu 2.4). Výrobek nesplňuje technické, jakostní, zdravotní a  další předpisy   a normy platné v zemi určení. Chybná volba přepravní cesty zboží k zahraničnímu odběrateli je ne  gativním faktorem, který může způsobit prodloužení dodací lhůty, zvýšení nákladů spojených s přepravou zboží a zvýšení rizikovosti poškození zboží v důsledku nevhodné manipulace se zbožím během celé přepravní cesty. Nedostatečné smluvní sjednání platebních a  záručních podmínek   v kupní smlouvě (viz kapitolu 7). 38

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

Tento faktor může výrazným způsobem ohrozit plnění kupní smlouvy a rizika z něho vyplývající patří k těm nejzávažnějším.

3.3 Možnosti, jak rizikům spojeným s prodejem zboží předcházet Výše uvedená rizika (a některé faktory, které tato rizika způsobují) lze mimo jiné výrazně snížit vhodnou formou pojištění. Některým rizikům lze i předcházet (kromě pojištění) také jinou, specifickou formou ochrany před těmito riziky. Zabýváme se tím samostatně v kapitolách 5, 6, 7, 8 a 9 této publikace. Doporučení pro praxi Prodejním rizikům lze do značné míry předcházet již pečlivým průzkumem skutečných i potencionálních odběratelů. Slouží k tomu zejména informace bank a pojišťoven a specializovaných informačních kanceláří. Mohou nám poskytnout zevrubnou informaci o solidnosti obchodního partnera. Lze jen doporučit jejich pravidelné doplňování. Podle toho, jak jsou naši obchodní partneři hodnoceni  – jaký získávají goodwill, je nezbytné zvolit zejména platební podmínky v kupní smlouvě, pojištění (zvláště platební nevůle a platební neschopnosti) anebo jiné formy zajištění komerčních rizik. K  omezení prodejních rizik může přispět i  vybudování zastupitelské sítě, příp. prodeje zboží přes vlastní dceřinou firmu, anebo provádět finalizaci výrobku až na místě – tedy přímo na odbytovém trhu.

3.4 Factoring – nástroj financování i jedna z možností, jak rizika vývozce snižovat 3.4.1 Co rozumíme pod pojmem factoring Factoring je znám jako alternativní forma financování provozních potřeb podnikatelských subjektů. Factoring však zahrnuje řadu dalších služeb, nejen financování, a  tím se odlišuje od klasického způsobu financování, jako je úvěr. 39

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

3.4.1.1 Definice factoringu Factoring je souhrn služeb zahrnující financování, správu, inkaso, odkup a příp. zajištění krátkodobých pohledávek, které vznikly na základě dodávek zboží nebo služeb. Ačkoli je tedy factoring znám především jako forma financování pohledávek, automaticky zahrnuje další služby, jako je správa a inkaso těchto pohledávek. Pohledávky, které jsou předmětem financování, správy a inkasa, příp. zajištění jsou pohledávky se splatností standardně do 90 dnů či se splatností delší a jedná se o pohledávky hrazené na otevřený účet, resp. nejedná se o pohledávky pod dokumentárním inkasem nebo akreditivem. Subjektem, který poskytuje factoring, může být samostatná factoringová společnost, ale i banka, pro naše další účely pak to bude faktor. Faktor poskytuje své factoringové služby především dodavatelům zboží nebo služeb na základě smlouvy. Faktor tedy poskytuje nejen financování pohledávek vzniklých z dodávek zboží nebo služeb, ale také jejich správu, která zahrnuje nejen přesnou evidenci pohledávek jako takových, ale sleduje jejich splatnost, eviduje počty dnů do i po splatnosti, částečné úhrady, kdy pohledávka byla skutečně plně uhrazena, a tyto informace poskytuje dodavateli, dále provádí inkaso těchto pohledávek a upomínkové řízení, pokud pohledávka nebyla uhrazena ve splatnosti. Faktor může poskytovat také vymáhání pohledávek, které většinou souvisí s poskytnutím další služby, kterou je zajištění pohledávky proti platební neschopnosti dlužníka. 3.4.1.2 Právní rámec Factoring nemá v České republice samostatnou právní úpravu, je založen na postupování pohledávek a řídí se především § 524 Občanského zákoníku. Pro samotné fungování factoringu je standardně uzavírána factoringová smlouva mezi faktorem a dodavatelem, která upravuje podmínky poskytnutí factoringových služeb, práva a povinnosti obou smluvních stran. Až na výjimky související s poskytování skrytého factoringu je důležité, aby o postupování pohledávek byl informován odběratel, resp. dlužník zpravidla formou oznamovacího dopisu před začátkem spolupráce. Zároveň každá pohledávka, resp. faktura nese postupní doložku informující dlužníka o postoupení konkrétní pohledávky faktorovi a o účtu, na který má být hrazena. 3.4.1.3 Kdo využívá factoring Factoring je určen pro podnikatelské subjekty  – dodavatele, kteří dodávají své zboží, příp. vybrané služby svým odběratelům  – také podnikatelským 40

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

subjektům. Zpravidla faktoři žádají, aby dodavatelé zařadili do factoringové spolupráce jednak více odběratelů a jednak odběratele, kterým dodávají opakovaně s určitou pravidelností v průběhu roku. Tento požadavek faktorů souvisí s lepším rozložením rizika, které faktoři podstupují v rámci financování a odkupu pohledávek. Factoring je nejvíce využíván výrobními nebo obchodními podniky, které dodávají pravidelně dalším navazujícím podnikatelským subjektům. Nicméně je využíván i  v  dalších odvětvích, ať je to stavebnictví, doprava, zdravotnictví nebo zemědělství apod. Závisí v takovýchto případech na každém z faktorů, jak si zajistí riziko, které mu obchod přináší.

3.4.2 Základní formy factoringu Rozlišujeme dvě základní formy factoringu, a to: factoring regresní, tj. se zpětným postihem na dodavatele,   factoring bezregresní, tj. bez zpětného postihu na dodavatele.   Factoring regresní Tato forma factoringu zahrnuje financování, správu a  inkaso pohledávky. Zpětný postih pak v praxi představuje právo faktora cedovat zpět pohledávku na dodavatele, pokud tato pohledávka nebyla uhrazena k datu splatnosti ani v průběhu tzv. regresní lhůty, tedy do určité doby po splatnosti pohledávky. Zpravidla tato regresní lhůta trvá 90 dnů, nicméně její konkrétní délka je stanovena faktorem a je uvedena ve factoringové smlouvě. V průběhu regresní lhůty je pohledávka vymáhána ze strany faktora. Způsob vymáhání v průběhu této lhůty je prováděn především formou zasílání upomínek, telefonického upomínání apod., záleží ale na faktorovi, jakou formu si zvolí. Factoring bezregresní Tato forma factoringu je známa také jako „full factoring“, resp. factoring v plném rozsahu, který zahrnuje financování, správu, inkaso a vymáhání pohledávek včetně převzetí rizika proti platební neschopnosti odběratele. Převzetí rizika faktorem je zpravidla stanoveno do výše předem dohodnutého limitu vyjádřeného v určité měně. Faktor může převzít riziko platební neschopnosti dlužníka v  plné výši pohledávky, avšak do výše stanoveného limitu, nebo s tzv. spoluúčastí klienta na riziku. Faktor pak nese riziko spojené s úhradou 41

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

pohledávky dlužníkem a provádí vymáhání pohledávky bez možnosti zpětné cese pohledávky. Faktoři si zpravidla toto riziko pojišťují u komerčních pojišťoven, a pokud jsou pohledávky pojištěny, probíhá vymáhání ve spolupráci s pojišťovnou. Dále v rámci těchto dvou forem se rozlišují: Factoring zjevný – jedná se o klasický factoring, kdy odběratel je infor  mován o postoupení pohledávky na faktora a pohledávka pak obsahuje cesní klausuli. Factoring skrytý – jedná se o takovou formu factoringu, v rámci které od  běratel není informován o postoupení pohledávky a hradí tuto pohledávku na účet dodavatele. Factoringová smlouva pak stanoví způsob úhrady pohledávky mezi dodavatelem a faktorem a faktor nese veškerá rizika s tím spojená. Tato forma bývá využívána velmi bonitními společnostmi, kde riziko je nízké.

3.4.3 Jak factoring funguje 3.4.3.1 Regresní factoring Pro účely fungování factoringu je uzavírána factoringová smlouva mezi dodavatelem a  faktorem, která v rámci podmínek factoringu zpravidla stanoví limity na jednotlivé odběratele a  limit na dodavatele. Zároveň je zaslán oznamovací dopis všem odběratelům zařazeným do této spolupráce. Poté již dodavatel dodává své zboží nebo služby těmto odběratelům a vystavuje faktury, které jednak zasílá odběratelům a jednak jejich stejnopisy pak postupuje faktorovi. Faktor po provedení formálních či jiných kontrol faktury profinancuje do sjednané výše, zpravidla se jedná o 80 % hodnoty pohledávky, a zároveň do výše stanoveného limitu. Faktor vede evidenci všech faktur, sleduje splatnosti a dlužné částky pohledávek inkasuje od odběratelů. Jakmile je pohledávka uhrazena ze strany odběratele, provádí vyúčtování s dodavatelem. Toto vyúčtování spočívá ve vyúčtování pohledávky a  započtení dobropisů, vydaných faktur úrokových, poplatkových, či zpětných cesí, pokud tyto již nebyly uhrazeny či započteny. Jak z uvedeného vyplývá, faktor bývá oprávněn započítávat si své pohledávky za klientem, vyplývající z vydaných faktur, se závazky, které má vůči klientovi – jako je např. úhrada doplatku financované faktury.

42

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

Princip regresního factoringu 3

Dodavatel = klient

1 2 4 5 7

obchodní kontrakt

8

Odběratel

6

Faktor Legenda: 1 žádost o poskytnutí factoring. služeb

5 úhrada pohledávky (zálohy)

2 factoringová smlouva

6 platba pohledávky

3 dodání zboží nebo služeb

7 vyrovnání nebo zpětná cese pohledávky

4 postoupení pohledávky

8 vrácení zálohy

3.4.3.2 Factoring s pojištěním Factoring s pojištěním zpravidla funguje jako factoring bezregresní; v ojedinělých případech, pokud to podmínky pojistné smlouvy dovolí, může fungovat i jako factoring regresní. V  případě factoringu s  pojištěním faktor před uzavřením factoringové smlouvy požádá pojišťovnu, se kterou má uzavřenu pojistnou smlouvu, o limity na jednotlivé odběratele. Teprve poté, co pojišťovna limity stanoví, může být uzavřena factoringová smlouva. Komerční pojišťovny, které pojišťují riziko platební neschopnosti, resp. platební nevůle (jedná se o nevyhlášenou platební neschopnost) dlužníků, stanoví tzv. pojistný limit, do výše kterého toto riziko přebírají za konkrétního dlužníka. Faktor pak stanoví factoringový limit na odběratele zpravidla do výše pojistného limitu. V případě, že pojistný limit je nedostatečný, závisí na faktorovi, zda factoringový limit stanoví vyšší, než je limit pojistný, a nese část rizika sám, nebo sice stanoví factoringový limit vyšší, ale ta část, která je nad pojistný limit, jde na riziko dodavatele. V takovém případě faktor financuje pohledávky nad pojistný limit, ale v případě platební neschopnosti dlužníka nese riziko pouze do výše pojistného limitu. 43

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Princip factoringu s pojištěním Dodavatel = klient

4 obchodní kontrakt

1 3 5 6 9

Odběratel

7

8

Faktor 2

Pojišťovna obchodní kontrakt

Legenda: 1 žádost o poskytnutí factoring. služeb

6 úhrada pohledávky (zálohy)

2 vyžádání + udělení pojistných limitů

7 platba pohledávky

3 factoringová smlouva

8 hlášení pojistné události + plnění

4 dodávka zboží a služeb

9 vyrovnání pohledávky

5 postoupení pohledávky

Samostatné fungování factoringu s  pojištěním probíhá velmi podobně jako v případě factoringu regresního s tím, že pokud pohledávka není uhrazena v době její splatnosti a ani do stanovené doby po splatnosti, je nahlášena pojišťovně, a zároveň faktor přestává odkupovat další pohledávky vystavované na odběratele, který pohledávku, resp. pohledávky po splatnosti nehradí. Faktor zároveň postupuje dle podmínek pojistné smlouvy a ve spolupráci s  pojišťovnou pohledávku vymáhá. V  případě vyhlášení platební neschopnosti dlužníka je povinností faktora, jako vlastníka pohledávek, tyto pohledávky přihlásit do insolvenčního, konkurzního či jiného řízení. Pokud by pohledávky do insolventního řízení přihlášeny nebyly, nebo by byly správcem insolventního řízení popřeny, ztrácí faktor nárok na výplatu pojistného plnění. Riziko včasného přihlášení pohledávek k insolventnímu řízení nese faktor, stejně tak riziko řádného plnění podmínek pojišťovny, nicméně riziko popření pohledávky správcem nebo riziko včasného řádného prokázání pohledávek bývá přeneseno na dodavatele, jehož povinností bylo řádně dodat 44

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

pro účely vymahatelnosti pohledávky. Pojistné plnění je pojišťovnou vyplaceno poté, co jsou pohledávky přihlášeny k insolventnímu řízení, nebo pokud vyhlášeno není, tak po uplynutí tzv. karenční lhůty, po kterou jsou vymáhány. Jakmile pojišťovna vyplatí pojistné plnění, provádí faktor vyúčtování pohledávek s dodavatelem. Povinnost dodatečného přihlášení pohledávek k později vyhlášenému insolventnímu řízení však faktorovi zůstává, a stejně tak v případě dodatečného popření pohledávky správcem je nutné již vyplacené plnění vrátit. Výše pojistného plnění zpravidla bývá 85 %, zbývajících 15 % je tzv. spoluúčast na riziku, která může a nemusí být přenesena na dodavatele. Dodavatel ztrácí nárok na pojistné plnění, pokud je pohledávka reklamována ze strany odběratele. Je povinností dodavatele buď smírčí cestou nebo soudně prokázat oprávněnost své pohledávky.

Princip factoringového obchodu – SYSTÉMEM DVOU FAK 3.4.3.3 Factoring na bázi dvou faktorů Princip factoringového obchodu – systém dvou faktorů 2

Dodavatel

Vysvětli

Odběratel

obchodní kontrakt

cip factoringového obchodu – SYSTÉMEM DVOU FAKTORŮ 5 1 3 4 6

tel odu

2 Odběratel – SYSTÉMEM DVOU ExportFAKTORŮ Faktor obchodní kontrakt

5 Vysvětlivky: Legenda:

6 Odběratel

ktor KB)

3 5

(Factoring KB)

5

3 5

Vysvětlivky:

Import Faktor 1 factoringová smlouva (člen FCI)

2

dodávka zboží

3

postoupení pohledávky

1

factoringová smlouva

4

předfinancování

2

dodávka zboží

5

úhrada pohledávky

6

vypořádání pohledávky

Import Faktor FCI) pohledávky postoupení 3 (člen

4

předfinancování

Jedná se o  bezregresní typ factoringu výhradně určený pro financování 5 úhrada pohledávky pohledávek, tj. pohledávek za zahraničními podnikatelskými sub6 vypořádání pohledávky jekty. Někdy je nazýván také „full factoring“, resp. factoring v plném rozsahu,

Import Faktor (člen FCI) vývozních

45

1

facto

2

dod

3

pos

4

před

5

úhra

6

vypo

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

který předpokládá zajištění jak správy, inkasa a financování pohledávek, tak převzetí rizika platební neschopnosti dlužníka v plné výši. Předpokladem pro fungování této formy factoringu je zpravidla členství faktora v mezinárodním seskupení factoringových společností, v rámci kterého platí jednotná pravidla spolupráce a existuje jednotný elektronický komunikační systém. V  rámci seskupení pak jednotliví členové spolupracují a jsou při vykonávání této spolupráce povinni řídit se těmito pravidly. Faktoři z různých zemí mohou samozřejmě spolupracovat i přímo či nad rámec jednotných pravidel a mimo jednotný systém, taková spolupráce je založena na vzájemné důvěře, resp. dvoustranné dohodě, a v případě jejího porušení je záležitostí faktorů, jak v takovém případě budou postupovat. Fungování factoringu systémem dvou faktorů pak spočívá v převzetí rizika platební neschopnosti odběratele zahraničním faktorem, tj. importním faktorem, zpravidla v zemi dovozce do výše jím stanoveného limitu, a v inkasování splatných pohledávek od odběratelů. Dříve než je uzavřena factoringová smlouva mezi faktorem v zemi vývozce (vývozním faktorem) a dodavatelem, jsou vyžádány limity od importních faktorů. Samotné fungování spočívá v  postupování pohledávek opatřených cesní klauzulí exportnímu faktorovi, který je financuje do výše stanovených limitů, a dále tyto pohledávky postupuje importnímu faktorovi. Importní faktor inkasuje dlužné částky od odběratelů, převádí je vývoznímu faktorovi, který pak provádí vyúčtování s dodavatelem. Pokud pohledávka není uhrazena odběratelem ve splatnosti ani zpravidla do 90 dnů po splatnosti a zároveň není rozporována ze strany odběratele, je vývozní faktor oprávněn požádat o garanční platbu importního faktora, který je povinen ji vyplatit. V případě reklamace dodaného zboží, resp. rozporování úhrady pohledávky ze strany odběratele není garanční platba vyplacena a je výhradně záležitostí dodavatele, aby se v průběhu stanovené lhůty s odběratelem dohodl nebo zahájil soudní jednání. Pokud soud rozhodne ve prospěch dodavatele, je garanční platba vyplacena. Pro účely účtování o pohledávkách v rámci factoringu není stanoven jednotný systém či pravidla a je věcí faktorů, jak k účtování o pohledávkách, které financují a odkupují, v rámci platné legislativy a platných norem, přistoupí.

3.4.4 Kritéria factoringu a rizika s ním spojená Factoring představuje financování a odkup pohledávek plynoucích z dodávek zboží a služeb, jedná se tedy převážně o odkup faktur, které dodavatel vystaví v souvislosti s dodáním zboží či služeb a zároveň je dohodnut s odběratelem 46

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

o poskytnutí krátkodobého dodavatelského úvěru zpravidla do 120 dnů. Faktor tedy odkupuje pohledávky krátce po jejich vzniku a po uplynutí sjednané lhůty dlužnou částku inkasuje od odběratele. Předpokladem uhrazení takto vzniklé pohledávky je řádné dodání ze strany dodavatele jak co do kvality dodaného zboží či služeb, tak času dodání, tedy plnění dle podmínek obchodního kontraktu. Hlavním z  rizik spojených s  poskytovaným financováním prostřednictvím factoringu jsou reklamace a spory ohledně řádného dodání, vznesené ze strany odběratele, a tím odmítnutí hradit splatnou pohledávku. V takové situaci faktor sice má právo žádat dodavatele o vrácení jemu poskytnutého financování, resp. zálohy, ale mnohdy se stává, že dodavatel není schopen zálohu vrátit, jelikož již poskytnuté peníze utratil. Pokud odběratel odmítá uhradit vysokou pohledávku, může dodavatele a tím i faktora dostat do velmi složité situace. Velmi podstatným rizikem pro faktora jsou vzájemné dodávky mezi dodavatelem a odběratelem, kdy sice pohledávka postoupená na faktora vznikla na základě dodání zboží odběrateli, ale ten zároveň např. dodává vstupní materiál na výrobu takového nebo i jiného zboží témuž obchodnímu partnerovi. Běžným rysem vzájemných dodávek pak jsou vzájemné zápočty činěné ze strany odběratele, který pak odmítá faktorovi uhradit pohledávku v plné výši, a dodavatel vystaví dobropis. Faktor má právo žádat, aby dodavatel uhradil částku dobropisu, ten však opět nemusí být schopen hradit, pokud se jedná o vysokou částku. Dalším rizikem pak jsou zákazy postupování pohledávek, které si v obchodních kontraktech mohou vymoci odběratelé. V takovém případě pohledávka není nikdy postoupena na faktora, faktor se nikdy nestává jejím vlastníkem a nemůže tedy ani takovou pohledávku inkasovat od odběratele. Faktor nepřebírá riziko platební neschopnosti a mnohdy nefinancuje pohledávky, které sice vznikly z dodávek zboží nebo služeb, ale tyto dodávky jsou mezi majetkově propojenými podnikatelskými subjekty. Faktorem odkupované pohledávky rovněž nemohou být předmětem zástavního práva ve prospěch třetího subjektu, jako je např. banka či jiná instituce. Z výše uvedeného vyplývá, že základními kritérii pro factoring jsou: Pohledávka, která je předmětem factoringu, je pohledávka vzniklá na zá  kladě dodání zboží nebo služeb. Splatnost pohledávky má teprve nastat, pohledávka není po splatnosti.   Postupitelnost pohledávky – neexistuje zákaz nebo jiné omezení pro její   postoupení. Inkasovatelnost pohledávky – pohledávka je předmětem řádného dodání   nebo nehrozí její započet. 47

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Pohledávka není předmětem obchodu mezi majetkově propojenými sub  jekty. Pohledávka není předmětem zástavního práva.   Pohledávka má být hrazena na otevřený účet a není předmětem dokumen  tárních plateb. Aby faktor předcházel výše uvedeným rizikům, zpravidla žádá splnění níže uvedených kritérií: zařazení více odběratelů do factoringové spolupráce,   existence pravidelných dodávek,   postupování všech pohledávek za odběrateli zařazenými do factoringové   spolupráce, existence obchodních kontraktů či alespoň písemných objednávek s uve  dením základních dat souvisejících s dodáním a úhradou, předložení dokladu o dodání jako je odběratelem potvrzený dodací list.  

3.4.5 Hlavní produkty factoringu Faktoři poskytují tyto základní factoringové produkty: tuzemský factoring regresní,   tuzemský factoring s pojištěním.   V rámci tuzemského factoringu se jedná o odkup pohledávek vzniklých z dodávek zboží a služeb v rámci tuzemských obchodních transakcí, dodavatel i odběratelé zařazení do factoringové spolupráce jsou tedy z jedné země. exportní factoring regresní,   exportní factoring s pojištěním,   exportní factoring systémem dvou faktorů.   Naproti tomu exportní factoring je založen na odkupu pohledávek vzniklých při vývozu zboží a služeb, odběratelé jsou tedy v zahraničí. Importní factoring   V tomto případě se jedná o inkaso pohledávek nebo také o převzetí rizika platební neschopnosti za tuzemského kupujícího vůči zahraničnímu subjektu, zpravidla vůči exportnímu faktorovi. V  tomto případě faktor neuzavírá smlouvu s kupujícím, ale je ve smluvním vztahu s exportním faktorem.

48

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

Reverse factoring neboli reverzní factoring   Tento produkt má větší využití u tuzemského factoringu, nicméně lze jej využít i v případě exportního factoringu, a předpokládá vedle factoringové smlouvy ještě smluvní vztah s odběratelem. Je především využíván pro financování dodávek bonitním odběratelům, kteří jsou ochotni potvrdit faktorovi výši pohledávky nebo naopak její nižší hodnotu. Faktor pak financuje pohledávku do výše potvrzené ze strany odběratele. Invoice discounting (není stanoven přesný překlad)   Jedná se o produkt především využívaný ve Velké Británii a v některých dalších zemích, je založen na regresní a skryté formě odkupu. Faktoři dále vyvíjejí factoringové produkty, které jsou odvozeny od výše uvedených a jsou speciálně upraveny pro dodavatele, kteří je budou využívat, jako jsou malé podniky, nebo naopak velké korporativní subjekty, které pak mají zájem o využití specializovaných služeb.

3.4.6 Výhody factoringu a důvody jeho využití Factoring bývá žádán především z níže uvedených důvodů, které se zároveň stávají výhodou pro uživatele. 3.4.6.1 Flexibilní zdroj financování Factoring je v praxi využíván především pro účely financování, které je označováno jako financování flexibilní. V praxi to znamená, že s rostoucím objemem dodávek roste i financování nebo naopak. Výhodou takového financování pak je skutečnost, že subjekt, který financování využívá, má dostatek prostředků na udržení a zároveň rozvoj činnosti svého podnikání, na straně druhé objem financování odpovídá reálným možnostem a  není tedy vyšší, než takový subjekt unese. 3.4.6.2 Záruka budoucích příjmů Velmi podstatnou výhodou factoringu pak je získání jak financování, tak záruky budoucích příjmů, neboli pojištění proti platební neschopnosti odběratelů, nebo alespoň některých z nich. Ačkoli by se zdálo, že tato výhoda je podstatná pro podnikání, přesto pouze čtvrtina až třetina celkového obratu předních factoringových společností v naší zemi je s pojištěním nebo s převzetím rizika ze strany zahraničních faktorů. V zahraničí tomu bývá naopak. 49

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

3.4.6.3 Nástroj správy pohledávek Vedle pojištění se faktor stará o plnění pojistných podmínek spolu se správou všech jemu postoupených pohledávek. Tato činnost je důležitá jednak ve vztahu k pojišťovnám, které by při nedodržení pojistných podmínek pojistné plnění nevyplatily, jednak z pohledu řádného vedení pohledávek a jejich vymáhání, ať již cestou upomínání dlužníků či převedením této činnosti na inkasní kanceláře či jiné subjekty v případě jejich neuhrazení. Dodavatel se tak nemusí starat o pohledávky a je plně informován o jejich stavu. 3.4.6.4 Cesta ke zvýšení konkurenceschopnosti dodavatelů Další výhodou pro dodavatele je možnost poskytnutí odložených splatností odběratelům a tím zvýšení vlastní konkurenceschopnosti. V mnohých případech dodavatel ani nemá možnost uzavřít obchodní kontrakt s odběratelem, pokud odloženou splatnost neposkytne. 3.4.6.5 Způsob zlepšení peněžních toků firmy dodavatele Dodavatel lépe řídí své peněžní toky, a to především tak, že přesně ví, v jakém objemu bude dodávat a kdy, a tím také ví, jaký objem prostředků může čerpat a kdy, což v případě vlastního inkasa prostředků přímo od odběratelů nikdy přesně vědět ani nemůže. 3.4.6.6 Financování bez zvýšení cizích zdrojů Factoring, především jeho bezregresní forma, nezvyšuje cizí zdroje společnosti dodavatele, jelikož financování pohledávky lze považovat za částečnou úhradu pohledávky. 3.4.6.7 Financování i pro finančně slabší společnosti Tuto formu financování získají i  takové společnosti, které nedosáhnou na úvěr v  potřebné výši, jelikož jejich finanční situace neodpovídá vysokým poža­davkům bank.

50

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

3.4.7 Náklady spojené s factoringem Cena za poskytování financování a factoringových služeb se skládá ze dvou základních složek: factoringový poplatek,   úrok.   Factoringový poplatek je zpravidla stanoven procentní sazbou a  je vyúčtováván z  každé postoupené pohledávky. Jedná se o  poplatek nebo také provizi, která je účtována za poskytování správy a inkasa pohledávek, v případě bezregresního factoringu také za převzetí rizika platební neschopnosti dlužníka. Sazba poplatku nebo provize se pohybuje od 0,1 % až zpravidla do 1,5 %. Vyšší sazba pak zpravidla zohledňuje nejen správu a inkaso pohledávky, ale také pojištění pohledávky nebo převzetí rizika platební neschopnosti dlužníka v plné výši. Úrok je pak účtován z hodnoty poskytnuté zálohy, resp. hodnoty financování pohledávky ode dne jejího vyplacení do chvíle uhrazení pohledávky. Úrok účtovaný v případě factoringu je totožný nebo velmi podobný bankovnímu úroku v případě poskytnutí úvěru. Faktoři si mohou účtovat další poplatky, jako je poplatek za fakturu, tento poplatek bývá standardně účtován v zahraničí. Dále si faktoři účtují poplatek za stanovení limitu v případě bezregresního factoringu nebo poplatek za uzavření factoringové smlouvy nebo poplatek za využívání elektronické komunikace s faktorem. Cena za factoring tedy zohledňuje nejen cenu zdrojů za poskytnuté financování, ale také cenu za poskytnuté služby, které faktoři poskytují, jako je správa pohledávek, kdy faktoři informují dodavatele o stavu pohledávek či o jejich úhradách, upomínají dlužníky, nebo pohledávky vymáhají, monitorují pohledávky tak, aby byly splněny podmínky pojišťoven, jako je monitoring platební morálky dlužníků či přihlášení pohledávek do insolventního řízení apod. Poplatek nebo provize u bezregresního factoringu zahrnují tzv. pojistné, které si účtuje pojišťovna, nebo poplatek účtovaný zahraničním faktorem za převzetí rizika a inkaso pohledávky.

51

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

3.5

Forfaiting – nástroj financování

3.5.1 Co se skrývá pod pojmem forfaiting, definice a vznik Forfaiting je znám jako alternativní zdroj financování založený na odkupu pohledávek s odloženou splatností, existující vedle factoringu nebo klasického bankovního úvěru. Při definici forfaitingu budeme vycházet z anglické literatury, která popisuje forfaiting jako odkup dluhového instrumentu, resp. pohledávky, která vznikla na základě dodání zboží nebo služeb a je splatná v budoucnu, bez postihu vůči původnímu držiteli této pohledávky. Cílem prodeje takové pohledávky je převedení rizika a odpovědnosti související s inkasem této pohledávky na forfaitera, resp. kupujícího této pohledávky. Druhým cílem tohoto prodeje je jednak poskytnutí dodavatelského úvěru kupujícímu předmětného zboží a jednak získání finančních prostředků zpravidla okamžitě po dodání zboží či služeb, a nikoli v době splatnosti pohledávky, která může být dlouhá několik měsíců, ale i let. Odkup pohledávek bez postihu na dodavatele zboží či služeb, resp. na původního držitele pohledávky, se rozvinul především po 2. světové válce ve Švýcarsku, především v Zurichu jako způsob financování některých komodit, např. obilí, které se prodávalo do řady evropských zemí. Odtud se pak rozšířil na financování dodávek výrobních prostředků, technologií apod. při prodlužování splatností odkupovaných pohledávek od tradičních 90 až 180 dnů na jeden rok až více let. Později se dalším významným střediskem odkupu pohledávek pod forfaitingem stal Londýn, kde vznikly významné forfaitingové společnosti a kde se poté rozvinul obchod s pohledávkami na sekundárním trhu.

3.5.2 Dluhové instrumenty forfaitingu Důležitým aspektem pro odkup pohledávek pod forfaitingem je ta skutečnost, že pohledávka reprezentovaná jakýmkoli instrumentem musí představovat abstraktní závazek, na který se forfaiter může absolutně spolehnout, jinými slovy závazek plnit nemůže být závislý na splnění podmínek obchodního kontraktu, a tedy zároveň jakékoli spory mezi dodavatelem a kupujícím jej nemohou ovlivnit. Forfaiter kupuje pohledávku bez postihu vůči prodávajícímu, a tím přebírá riziko vyplývající z  nezaplacení pohledávky dlužníkem na sebe. 52

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

Forfaiter zpravidla nečeká do splatnosti odkoupené pohledávky, aby ji zinkasoval od dlužníka, ale prodává předmětnou pohledávku na sekundárním trhu jiné osobě, která tuto pohledávku opět může před splatností prodat nebo ji zinkasovat v době splatnosti. Osoba věřitele v případě forfaitingu se tedy může změnit několikrát, ale osoba dlužníka zůstává. Pokud tedy dlužníkem není bonitní subjekt z pohledu forfaitera, ale i z pohledu případných dalších věřitelů, žádá forfaiter před odkupem pohledávky její zajištění formou avalu, bankovní záruky, dokumentárního akreditivu apod., tedy zpravidla zajištění ze strany vysoce bonitního subjektu. Na základě výše uvedeného tedy i dluhové instrumenty odkupované pod forfaitingem musí odpovídat zmíněným skutečnostem, jedná se o pohledávky reprezentované především směnkou cizí nebo směnkou vlastní, které mohou být avalovány bankou nebo jiným bonitním subjektem a které jsou velmi vhodné pro jejich další snadné obchodování. Mezi další dluhové instrumenty, které mohou také být forfaitovány, lze uvést dokumenty pod dokumentárním akreditivem, či fakturu s bankovní zárukou apod.

3.5.3 Jak forfaiting funguje Pokud bychom chtěli ve velmi zjednodušené podobě popsat princip forfaitingu: Forfaiter odkoupí pohledávku na základě smlouvy a proplatí prodávajícímu hodnotu pohledávky sníženou o  tzv. diskont, který je stanoven, resp. vypočten dohodnutou sazbou za období od data odkupu do data splatnosti pohledávky. Tento princip je stejný jak na primárním, tak na sekundárním trhu. Pokud tedy dodavatel uvažuje dodat zboží kupujícímu a poskytnout mu dodavatelský úvěr a zároveň získat peněžní prostředky odpovídající hodnotě prodaného zboží po jeho dodání, může nechat profinancovat takovýto obchodní případ forfaiterovi. Před vlastním dodáním zboží či služeb je třeba s  forfaiterem dojednat veškeré podrobnosti ohledně použitého typu dluhového instrumentu, délky splatnosti pohledávky či pohledávek, osoby dlužníka, resp. osoby ručitele, resp. spoludlužníka, tj. zpravidla osoby, která bude směnku avalovat nebo vystavovat dokumentární akreditiv či záruku. Kupující předmětného zboží, který je dlužníkem celkové pohledávky, poté konkrétně dohodne s osobou či finanční institucí, která obchod zajistí, ať avalem nebo zárukou, zpravidla s bankou, podmínky avalu, záruky či akreditivu. 53

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Forfaiter ve spolupráci s dodavatelem stanoví diskontní sazbu a dle délky splatnosti pohledávky, resp. jednotlivých pohledávek pak vypočte konečnou výši těchto pohledávek. V případě, že celková dlužná částka je splácena postupně v několika splátkách, bývá zpravidla pro každou splátku vystavena směnka, která pak má vlastní splatnost. Forfaiter uzavírá smlouvu s dodavatelem o podmínkách odkupu pohledávek. Proběhne vlastní dodání zboží mezi dodavatelem a kupujícím, který namísto úhrady zboží akceptuje směnku cizí vystavenou dodavatelem nebo vystavuje směnku vlastní, kterou poté avaluje zpravidla banka nebo osoba akceptovatelná pro forfaitera. Forfaiter diskontuje směnku dle dohodnutých podmínek a  smluvenou hodnotu proplatí dodavateli zboží. Fofaiter drží směnku do její splatnosti nebo ji prodává jinému věřiteli na sekundárním trhu. V  době splatnosti je směnka prezentována věřitelem v  místě jejího domicilu k proplacení. Pokud bylo vystaveno směnek více, jsou prezentovány k jejich proplacení postupně dle jejich splatností. Směnku proplatí dlužník nebo spoludlužník věřiteli, resp. osobě, která je vlastníkem směnky.

3.5.4 Charakteristiky standardní forfaitingové transakce Forfaiting bývá využíván pro střednědobé financování dodávek zboží nebo služeb. Pohledávky pod forfaitingem mají zpravidla splatnost 90 dnů až několik let. Je vhodné jej využít pro financování dodávek zboží vyšší hodnoty, jako jsou výrobní prostředky, technologická zařízení apod., kde se zpravidla jedná o jednorázové dodání, resp. dodávku skládající se pouze z několika subdodávek. Naproti tomu factoring, který je také založen na odkupu pohledávek, je zase vhodný pro opakující se dodávky zboží nižších hodnot s kratší splatností. Forfaiting bývá využíván pro financování exportních transakcí. Co se týká měny, je na forfaiterovi, ve které měně bude pohledávky odkupovat. Základní požadavky, které předcházejí standardní forfaitingové transakci: 1. Stanovení délky dodavatelského úvěru, zda tento úvěr bude splácen najednou či postupně.

54

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

2. Jakým způsobem bude pohledávka evidována, zda bude evidována směnkou cizí nebo vlastní, fakturou a zárukou, či dokumenty pod dokumentárním akreditivem. 3. Jak bude pohledávka zajištěna, resp. kdo je osobou ručitele, resp. spoludlužníka.

3.5.5 Výhody a nevýhody forfaitingu – doporučení pro praxi Výhody na straně dodavatele 1. Jedná se o financování za fixní sazbu. 2. Jedná se o financování bezregresní, tj. bez postihu na dodavatele. 3. Dodavatel získá prostředky ihned po dodání zboží. 4. Dodavatel neztrácí čas a peníze spojené s inkasem či vymáháním. 5. Zvýšení konkurenceschopnosti. Nevýhody na straně dodavatele 1. Dodavatel nese odpovědnost za platnost dokumentů. 2. Dodavatel může mít problémy se zajištěním záruk od kupujícího dle podmínek forfaitera. Výhody na straně kupujícího 1. Kupující získává zboží na úvěr, neplatí jej ihned. 2. Úvěr je za fixní sazbu, lze jej splatit najednou nebo postupně. Nevýhody na straně kupujícího 1. Vyšší cena zároveň s požadavkem na aval či záruku banky vede ke zvýšení nákladů spojených s těmito instrumenty. 2. Zároveň záruka, aval či akreditiv zvyšují úvěrovou angažovanost subjektu u banky. 3. Veškeré později vznesené reklamace ohledně dodaného zboží je nutné řešit přímo s dodavatelem, tedy separátně od povinnosti závazek uhradit. Výhody pro forfaitera 1. Jednoduchá dokumentace. 2. Odkoupená pohledávka zajištěná zárukou banky je dobře obchodovatelná na sekundárním trhu. 3. Případná vyšší marže je výhodná pro další obchodovatelnost pohledávky.

55

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

Nevýhody pro forfaitera 1. Forfaiter musí znát zákony a legislativní prostředí jednotlivých zemí, kde dochází k  odkupu pohledávek, k  prezentaci směnek apod., legislativu spojenou se směnkou vlastní, směnkou cizí, avalem těchto směnek atd. 2. Forfaiter nese odpovědnost spojenou s kontrolou bonity osoby ručitele. 3. Jednou stanovená splatnost úvěru pod směnkami je neměnná, úvěr nelze splatit v jiných termínech (jako tomu může být kupř. u bankovního úvěru). 4. Forfaiter nese kurzové a úrokové riziko.

3.6

Rizika leasingového financování

3.6.1 Formy financování a jejich členění Úvod, historie a kontexty existence leasingového způsobu financování Užívání (a případné následné pořízení) cizí věci s využitím volných finančních prostředků jiné osoby (poskytovatele a zároveň vlastníka takové věci) lze vystopovat již v dávné historii, protože situace, kdy někdo (náš uživatel) potřebuje a umí využít věc a není schopen si ji pro nedostatek „statků“ na své straně pořídit, a někdo jiný (náš poskytovatel) zase má přebytek „statků“ a za protihodnotu je ochoten si přesně tuto věc pořídit a „pronajmout“ („lease“, poskytnout „leasing“), aby dobře sloužila a pomohla tvořit kýženou protihodnotu, je stará jako obchod sám. Myslím, že je možné na tomto místě udělat lehké zobecnění a říct, že až do doby po ukončení 2. světové války sloužily různé formy leasingů na financování větších věcí, na které většinou nebyli ochotni půjčit tehdejší konzervativní „bankéři“, jako např. lodě, flotily, nemovitosti (již i středověk) či dopravní infrastruktura, lokomotivy, vagóny (období průmyslové revoluce). Teprve ve  druhé polovině 20.  století se leasing stává masovou záležitostí, která se z  USA a  Velké Británie rozšiřuje i  do kontinentální Evropy a  dostává podobu, parametry a  zákonitosti, které známe v  současné době. První leasingové společnosti vznikají v Evropě v 60. letech, v naší zemi až 30 let poté s návratem tržní ekonomiky. Leasingové financování, jak jej známe dnes, má také svého dalšího předchůdce ve standardním financování úvěrovém (investičním), kdy celá finanční transakce byla zajištěna zástavním právem věřitele k financované věci. Masová poptávka po spotřebě v druhé polovině 20. století a tomu odpovídající stále rostoucí investiční apetit k  pořizování výrobních prostředků, 56

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

které produkují stále rafinovanější nabídku této spotřeby, přirozeně vedly k tlaku na poskytovatele financování, aby designovali své produkty tak, aby byly co nejvíce „k mání“, a zároveň aby se poskytovatelé „nebáli“ je poskytnout. Takže např. k posílení práv poskytovatele financování jako věřitele byla v 80. letech minulého století vyvinuta speciální forma financování – nájem věci s dohodou o budoucí koupi za předem sjednanou odkupní cenu, která je výrazně nižší, než by byla cena tržní. Přirozeným cílem zákazníka (investora do výrobního zařízení) je obvykle věc, resp. takový základní výrobní prostředek nakonec vlastnit a pomocí něj realizovat různé výrobní programy po dobu jeho ekonomické životnosti a plně ekonomicky vytěžit jeho užitnou hodnotu. Výše zmíněný tlak masové spotřeby a s tím související tlak na inovaci výrobků však postupem času přinesl i potřebu vyšší, a to mít k dispozici výrobní prostředky i na dobu kratší, než je jejich ekonomická životnost, a následně po ukončení výroby (ale ještě v době jejich ekonomické životnosti) je nahradit prostředky jinými, vhodnými pro nový typ výrobního programu (např. v oblasti stavebnictví nebo automobilového průmyslu) nebo používat prostředky vždy jen v technicky perfektním stavu, tedy ideálně nové, se zajištěním jejich servisu do doby, kdy už produkují zvýšené náklady na jejich údržbu a je potřeba je z  důvodu zachování přiměřené nákladovosti výroby operativně nahradit (typické pro osobní automobily nebo manipulační techniku). Těmto potřebám pak vyšla vstříc modernější forma nájmu bez dohody o budoucím odkupu předmětu zákazníkem, která je alternativně spojena se současným zajištěním servisních a doplňkových služeb. Poskytovatelé leasingového způsobu financování Postupem času si trh vyžádal existenci různých typů poskytovatelů leasingového způsobu financování: Captivní poskytovatelé – jedná se většinou o dceřiné společnosti výrob  ních koncernů, které mají za ekonomický cíl (proto existují) podporovat, zajišťovat a  zákaznicky přibližovat financování odbytu jejich výrobků, které díky propojenosti s výrobcem nabízejí zejména benefitní akční dotované prodejní programy, jejichž hlavním smyslem je primárně podpořit odbyt výrobků (podpořit dosažení marže ze strany výrobního koncernu) a  až sekundárně dosáhnout adekvátní výnos z  poskytnutého financování (příkladem takové společnosti na našem trhu je PSA FINANCE ČR). Captivní poskytovatelé mají díky svému propojení s výrobci a distributory hluboké znalosti výrobku (jsou především odborníky na výrobek) 57

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

a jsou schopni nabídnout i s distributory a výrobcem dodatečné či doprovodné služby (prodloužená záruka, dotace do financování…). Univerzální poskytovatelé  – mají prakticky neomezenou škálu finan  čních produktů, které byly kdy vyvinuty, a zajistí pro zákazníka veškeré jeho finanční potřeby. Pro univerzální poskytovatele je však typické, že jejich ekonomickým cílem je dosáhnout adekvátního výnosu z  poskytnutého financování (jsou odborníky na financování samotné), což znamená, že na rozdíl od na prodej výrobku zaměřeného pohledu captivních poskytovatelů, takový poskytovatel prověřuje smysluplnost financování investice z pohledu její návratnosti. Univerzální poskytovatelé mají díky svému propojení s bankami, pojišťovnami a jinými finančními institucemi (např. poskytovateli factoringu) hluboké znalosti v oblasti uspokojování finančních potřeb zákazníků a jsou schopni nabídnout i komplexní finanční řešení na míru včetně užitečných a  potřebných doprovodných služeb (např. pojištění majetku, odpovědnosti, provozu zajištění financování provozu, investiční poradenství apod.). Univerzální poskytovatelé jsou podle vlastníka dále obvykle členěni   na: − Bankovní dceřiné společnosti, které využívají při financování projektů zákazníků synergie s bankovními produkty a zdrojem jejich financování jsou prostředky mateřských bank (v ČR např. ČSOB Leasing). − Soukromé, které získávají prostředky na financování jako každý jiný zákazník banky (obvykle jsou zajištěné zástavou svého majetku a pohledávek svých zákazníků), jejich obchodní podmínky jsou velmi individuální. Zajímavým trendem poslední doby (který se týká také poskytovatelů leasingového způsobu financování) v této oblasti je existence kapitálových nadnárodních finančních bankovních a pojišťovacích skupin, kde je leasing nedílnou součástí jejich komplexní finanční nabídky zákazníkům takových skupin, ze kterých takový zákazník může využít prakticky na jednom místě všechny možné produkty a služby finančního trhu, a to za podmínek, které by nezískal u izolovaných poskytovatelů jednotlivých produktů a služeb. Neméně zajímavé jsou i marketingové počiny v této oblasti, příkladem za všechny jsou např. tzv. značková financování, což jsou značkové (brandové) finanční produkty univerzálních, příp. kaptivních poskytovatelů, kdy své standardní produkty tito přizpůsobí obchodními podmínkami spolupráce s konkrétním výrobcem či distribuční sítí a nabízejí pod obchodní značkou 58

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

speciální řadu zvýhodněného financování, které využívá a těží z toho, že zákazník má obchodní vztah s poskytovatelem financování, který má zase ve prospěch tohoto zákazníka s výrobcem či distributorem domluveny na bázi množstevním speciální podmínky (např. v ČR: Mitshubishi Leasing).

3.6.2 Podstata leasingového způsobu financování Leasing umožňuje (je alternativním zdrojem vůči tradičním úvěrům) s pomocí cizích finančních prostředků příjemci leasingu (zpravidla podnikatelskému subjektu) pořízení či užívání cizí užitečné věci (většinou dlouhodobějšího hmotného investičního majetku), a to na základě specifikace a výběru věci ze strany samotného příjemce leasingu. Díky leasingu pak takový podnikatelský subjekt použije účelněji vlastní zdroje, které by jinak musel celé použít na pořízení této užitečné věci, a to např. na zajištění provozu či cash flow. V ČR v současné době poskytovatel leasingu vykazuje leasingem financovaný předmět ve své bilanci a odepisuje ho. Nicméně v jiných státech může leasingem financovaný předmět mít ve své bilanci a odepisovat jej příjemce leasingu jako tzv. ekonomický vlastník (dá se očekávat, že v tomto ohledu nakonec dojde ke změně i v ČR, dnes je toto již běžné např. v SR). Mezi přednosti leasingového způsobu financování patří mimo jiné: plné a prakticky neomezené využití cizí užitečné věci bez rizik plynou  cích z právního vlastnictví; prakticky neomezené užívání/využívání (včetně braní užitků atd.) užiteč  né věci bez nutnosti ji celou zaplatit a  pořídit najednou z  vlastních či cizích zdrojů; možnost získat s  využitím cizích prostředků do vlastnictví věc, u  které   nenastal zenit její ekonomické životnosti, resp. která po splacení leasingu může mít stále ještě zajímavou a dlouhodobou tržní či jinou hodnotu; díky poskytovali leasingu a jeho obchodním vztahům s distributory či vý  robci věcí je získání výhodných a adekvátních náhrad a obnov takových věcí (včetně např. množstevní slevy), včetně rychlé, pravidelné a předvídatelné obnovy modelů a  typů (poskytovatel leasingu sleduje trendy těchto obnov a jde jim se svou nabídkou naproti financování; výše, parametry, čas) přizpůsobeno tempu technologické a kvalitativní obměny, která odpovídá vývoji komodity; vylepšení cash flow;   uvolnění finanční hotovosti pro jiné potřebnější investice či jiné provozní   účely; 59

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

splácení leasingu z přidané hodnoty splácené užitečné věci („pay as you   earn“); rychlost uzavření leasingu díky zajištění samotnou financovanou věcí;   automatizace procesu uzavření financování přímo v místě pořízení věci; úhrada DPH ve vazbě na splátky leasingového nájemného místo jednorá  zového placení DPH při pořízení za hotové. Leasing je komplexní právní vztah, kdy vedle primárních finančních podmínek samotného financování příjemce leasingu využívá různých doprovodných služeb, které mu zajišťuje či zprostředkovává poskytovatel leasingu, které buď finančně dále zvýhodňují primární finanční parametry (např. zajištění slevy z  kupní ceny) nebo snižují operační či komerční rizika (pojištění8 investice, daňové a  účetní poradenství k  financování, nezávislý pohled na smysluplnost investičního záměru z pohledu rentability a schopnosti generovat výnosy na pokrytí nákladů na finanční službu / specialisté na kreditní riziko, znalci komodit apod./, poradenství v  oblasti vhodnosti investice a  jejího dodavatele apod.), komfort (oproštění příjemce leasingu od řady administrativních a  technických úkonů apod.). Důležitá je i  znalost trendů vývoje tržních cen/technologického vývoje komodit.

3.6.3 Leasingové či obdobné produkty, jejich kategorizace a charakteristika „Růže nazvána jinak, voněla by stejně“, takže pod různým názvem najdete shodné produkty (se stejnou ekonomickou podstatou, např. hire – purchase je náš finanční leasing s povinností koupě apod.). Obecně lze členit leasingové či obdobné typy produktů např. takto: finanční leasing (fixní/na bázi float):   – finanční leasing s kupní opcí, – finanční leasing s povinností koupě, – finanční leasing s nelineárními/neanuitními leasingovými splátkami, – finanční leasing s lineáními/anuitními leasingovými splátkami,  Pojištění (při převzetí leasované věci je již věc bez dalšího pojištěna, po ukončení financování pokračuje další pojištění věci téměř automaticky bez nutnosti činění některých nutných úkonů, jako je např. prověření věci a její focení, což zajistí poskytovatel leasingu jako doprovodnou službu atd.).

8

60

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

– finanční leasing s kalkulovanými splátkami in advance, – finanční leasing s kalkulovanými splátkami in arrears; operativní leasing;   „leasingový“ úvěr (Asset-based úvěr);   splátkový prodej (v ČR již spíše vzácnost).   Základní charakteristikou všech takových produktů leasingových společností je fakt, že leasingová společnost si vyhrazuje pro případ, když už je zjevné, že zákazník své splatné smluvní závazky nedodrží nebo závažně poruší smluvní ujednání, zákazníkovi financovanou věc odebrat a následně ji na sekundárním trhu zpeněžit a tím snížit vzniklý dluh. Finanční leasing

2. P  řevod vlastnictví k PF po ukončení LS

1.

3. P za ředá stu n pu í PF je ( Le zá as kaz ing ní ) k

Zákazník

Le va

ou

ml

1. Převod vlastnictví k PF na Leasing

tky

plá

és

ov

ás

ing

ov

as

ing

Le

Dodavatel

as

3. 2. Úhrada kupní ceny

Leasing

2. Kupní smlouva Legenda: PF = předmět financování

Právní úprava finančního leasingu V  českém právním řádu jako smluvní typ není finanční leasing výslovně, resp. uceleně upraven a je sjednáván většinou v právním režimu tzv. nepojmenované smlouvy (innominátní kontrakt). Smluvní strany jsou většinou nazývány jako poskytoval leasingu × příjemce leasingu nebo jako leasingový pronajímatel × leasingový nájemce. Leasingové nájemné podléhá DPH. Pokud je budoucí koupě věci sjednána jako povinnost zákazníka, pak je celá výše DPH z budoucího nájemného 61

R IZIK A V K OMERČNÍ PRAXI

předepsána v daňovém dokladu hned na počátku nájmu. Při opčním sjednání budoucí koupě je z pohledu DPH každá splátka samostatným plněním a DPH je odváděno průběžně – tato forma dnes na českém trhu převažuje. Finanční leasing (v daňové legislativě částečně upraven v § 24 odst. 4 až 6 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších právních předpisů), je finanční pronájem s následnou koupí najaté věci (hmotného majetku). Při koupi financované věci po ukončení smlouvy o finančním pronájmu s  následnou koupí najatého hmotného majetku se sjednanou dobou nájmu kratší, než je stanovená minimální doba pro finanční leasing, uznává se nájemné jako výdaj (náklad) u  nájemce jen při splnění podmínek uvedených v zákoně, pokud odkupní cena věci je vyšší, než by byla daňová zůstatková cena dle rovnoměrného odpisování. Je-li předčasně ukončena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí/opcí koupě najatého hmotného majetku, považuje se tato smlouva od data uzavření za smlouvu o pronájmu, kdy se po skončení nájemní smlouvy najatý majetek vrací pronajímateli; přitom výdajem k  dosažení, zajištění a  udržení příjmů je pouze poměrná část nájemného, které je výdajem (nákladem) připadajícím ze sjednané doby nájmu na skutečnou dobu nájmu nebo skutečně zaplacené nájemné, je-li nižší než poměrná část nájemného, které je výdajem (nákladem) připadajícím na skutečnou dobu nájmu. Způsob pořízení investice s pomocí využití finančního leasingu Zákazník si vybere vhodného dodavatele, se kterým sjedná obchodní   podmínky a celkové parametry dodávky věci (termín dodání, technickou specifikaci věci, záruční podmínky apod.). V případě zpětného finančního leasingu je zákazník sám dodavatelem (např. v případě, kdy si zákazník pořídil věc vlastní výrobou nebo individuálním dovozem ze zahraničí). Leasingová společnost uzavírá dle dispozic zákazníka kupní smlouvu   s  dodavatelem, vyjednává platební podmínky, režim a  způsob převodu vlastnictví (např. vazba na řádné předání věci a její uvedení do provozu). Leasingová společnost současně nebo před uzavřením kupní smlouvy   samé uzavírá leasingovou smlouvu se zákazníkem. Vlastnictví k financované věci Vlastnické právo po dobu finančního pronájmu k věci má leasingová spo  lečnost; Na konci sjednané doby finančního pronájmu zákazník odkupuje věc do   svého vlastnictví, v  případě opčního sjednání podmínek odkupu musí 62

Neplnění záva zků s m l u v ní m i s t ra n a m i

navíc projevit svou vůli věc odkoupit, formou je zpravidla uhrazení všech svých závazků a zálohy na kupní cenu. Výhody pořízení investice s pomocí využití finančního leasingu Financovaná věc není zanesena v aktivech zákazníka, zlepšuje se hodnota   poměrových ukazatelů výkonnosti společnosti (ROA, ROE) na jednotku vlastněného majetku. Dostupnost financování – z pohledu rizika pro poskytovatele financování   je produkt snadněji dostupný. Splátky nájemného jsou průběžným rovnoměrným daňovým nákladem,   který je kompenzován příjmy z produkce (např. i věci samé). Obchodní rizika finančního leasingu Délka nájmu je limitována zákonem o dani z příjmu v závislosti na odpi  sové skupině věci, není vhodnou formou pro financování krátkodobých investičních potřeb. Lze financovat jen samostatné věci, nelze použít k samostatnému financo  vání součástí věci jiné (např. součástí nemovitostí). V případě opce koupě věci její neuplatnění po sjednané době nájmu lea  singový vztah končí, a  nelze zpětně uplatnit právo koupě za sjednanou výhodnou cenu, je pak možný odkup jen za tržní cenu. V případech, kdy společnost účtuje podle mezinárodních účetních stan  dardů, je financování posuzováno jako bilanční. Na zákazníka jako leasingového nájemce je postupována odpovědnost   za provozuschopnost, nepoškozenost věci a  také odpovědnost plynoucí z  užívání samého (např. za škody třetím osobám způsobené z  provozu věci apod.). V případě zpětného leasingu, který by měl za cíl jen pomoct získat zá  kazníkovi volné finanční prostředky (tedy věc pořídit a  splatit dlouho před leasingovou operací) se jedná o substituci bankovního provozního financování, kdy je zákazník zatížen zbytečně daní z  příjmu (za prodej věci leasingové společnosti) a naopak touto operací ještě zhoršuje svou finanční situaci. Pokud je poskytovatelem leasingu subjekt přeshraniční a zákazník je tu  zemský, pak se smluvní vztahy řídí právem země poskytovatele, splátky jsou zatíženy daněmi dle poskytovatele, což znamená vysoké obchodní riziko dodatečných nákladů, které zákazník dopředu neznal a není schopen ani jejich vzniku předejít. Doporučujeme obrátit se na poskytovatele leasingu v tuzemsku a řešit nákup věci dovozní operací. 63

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.