RIGORÓZNÍ PRÁCE Z OBORU TEORIE PRÁVA: Charakteristické principy práva a právních odvětví Jan Wintr 2002 OBSAH RIGORÓZNÍ PRÁCE

RIGORÓZNÍ PRÁCE Z OBORU TEORIE PRÁVA:

Charakteristické principy práva a právních odvětví Jan Wintr 2002

OBSAH RIGORÓZNÍ PRÁCE I. Úvod (str. 6) II. Různá pojetí právních principů (str. 8) 1. Dworkin a principy (str. 8) 2. Alexy a příkazy k optimalizaci (str. 10) 3. Hobbes a přirozené zákony (str. 12) 4. Deklarace práv člověka a občana (str. 14) 5. Fuller a principy legality (str. 15) 6. Principy spravedlnosti (str. 16) 7. Knapp a obecné principy právní (str. 17) 8. Hurdík a zásady soukromého práva (str. 18) 9. Trestní řád a základní zásady trestního řízení (str. 19)

III. Právní principy - vymezení, důvody zkoumání, prameny (str. 22) 1. Analýza přístupů k právním principům (str. 22) 2. Atributy spojované s právními principy (str. 24) 3. Proč studujeme právní principy? (str. 31) 4. Prameny právních principů (str. 34)

IV. Redukce právního řádu na jeho principy (str. 39) 1. Redukce právního řádu na jeho principy (str. 39) 2. Příklady využití redukce (str. 41) a) zkoumání historické a politologické (str. 41) b) zkoumání sociologické a pedagogické (str. 43) c) zkoumání právně teoretické a právně politické (str. 44)

2

V. Systematika právního řádu a odvětvové principy (str. 45) 1. Systematika právního řádu (str. 45) 2. Odvětvové principy (str. 47)

VI. Charakteristické principy jednotlivých právních odvětví (str. 48) 1. Občanské právo hmotné (str. 48) 2. Obchodní právo (str. 50) 3. Pracovní právo (str. 52) 4. Rodinné právo (str. 53) 5. Mezinárodní právo soukromé (str. 54) 6. Ústavní právo (str. 55) 7. Správní právo (str. 58) 8. Finanční právo (str. 62) 9. Právo sociálního zabezpečení (str. 63) 10. Právo životního prostředí (str. 65) 11. Trestní právo hmotné (str. 66) 12. Občanské právo procesní (str. 70) 13. Trestní právo procesní (str. 72)

VII. Obecné principy právního řádu (str. 74) VIII. Závěr (str. 78) IX. Prameny a literatura (str. 79)

motto: “Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere.” Insti tutiones seu elementa

I. Úvod Problematika právních principů se v poslední době ocitá v popředí zájmu právní vědy. K zájmu o právní principy jistě přispívají složitost a nepřehlednost práva, prozařování ústavních norem, zejména lidskoprávních, do celého právního řádu a zvyšující se teoretický i praktický význam soudního rozhodování. Američan Ronald Dworkin a Němec Robert Alexy vystavěli na právních principech své vlivné teorie. Tématem právních principů se stále více zabývají i čeští a slovenští autoři, o čemž svědčí stejnojmenný sborník z vědeckého kolokvia.1 V této práci bych chtěl nabídnout možná neobvyklý pohled na využití právních principů. Právní principy jako relativně abstraktní normativní věty koncentrovaně vyjadřující obsah práva mohou být velmi vhodné k výstižné charakteristice obsahu právního řádu. Obrovské množství norem či pravidel tvořících právní řád by mohlo být zredukováno na mnohem menší počet významných právních principů tak, aby byla zachována informace o obsahu právního řádu bez výrazného zkreslení. Jednak úvahám o této redukci a o možnostech jejího využití právní vědou i dalšími společenskými vědami, jednak samotnému pokusu o redukci právního řádu na jeho principy s využitím systému práva, děleného na právní odvětví, bude práce věnována především. Předcházet tomu bude teoretická část. Uvedení do světa právních principů obstará výběr devíti různých pohledů na ně; nebudou chybět pohledy Dworkina, Alexyho, přirozeného práva ani textu zákona. V teorii právních principů se zaměříme především na jejich vymezení a na prameny, odkud je čerpat; přihlédneme samozřejmě k účelu, pro který se principy zabýváme. Považuji za žádoucí hned v úvodu vyjasnit terminologii, jíž se budu ve své práci držet. Výrazy “právní princip” a “právní zásada” budu používat jako synonyma. Široké vymezení právních principů v této práci zahrnuje celou jejich škálu od nejzákladnějších a nejobecnějších až k relativně konkrétním a s dílčím významem; nemám však ani kritérium, ani důvod k rozlišování mezi principy a zásadami. Velký význam pro teorie právních principů má odlišení principů od konkrétních závazných v zákonech uvedených právních norem. Budu používat výraz “právní pravidla” jako souhrnnou kategorii normativních vět v právu; zahrnuje jak právní normy, tak právní principy. Postupuji přitom ve shodě se Zdeňkem Kühnem, který z důvodu, že “principy i normy mají v zásadě totožnou strukturu a jejich základní rozdíl tak spočívá především v obecnosti jejich vyjádření” chápe “právní normy i principy jako dva druhy širší množiny právních pravidel”.2 Jedná se tu ovšem pouze o terminologii, která zatím nic nevypovídá o povaze právních principů a jejich vztahu k právním normám a k právnímu řádu; těmto otázkám bude věnována především III. kapitola. Považuji za správné ještě čtenáře upozornit na skutečnost, že touto prací bych si rád připravil půdu pro svoji práci disertační; některé její části proto mají zjevně přípravný a provizorní charakter a předpokládají mnohem důkladnější rozpracování v pozdější době.

1 Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999 2 viz Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 95

II. Různá pojetí právních principů V této kapitole se podíváme na různé způsoby, jak filosofové, právníci či právní texty pojímají, zkoumají a používají právní principy a jim podobné standardy. Ronald Dworkin se snaží rozlišením principů a pravidel odhalit taje soudního rozhodování, zejména v tzv. obtížných případech. Na něj navazující Robert Alexy podobné rozlišení používá k nárysu právního systému, nejlépe zajišťujícímu racionalitu práva. Reprezentant přirozenoprávní teorie Thomas Hobbes hledá přirozené zákony jakožto předpisy zdravého rozumu, na nichž chce vystavět společenskou smlouvu. Lon Fuller formuluje osm principů “morálky, která umožňuje právo”. Z autorů zabývajících se spravedlností vyberme Johna Rawlse a jeho slavné dva principy spravedlnosti, které mají být pro každého přijatelné jako základ uspořádání společnosti. Podívejme se i na Večeřův soupis principů spravedlnosti. Principiální charakter mají i všechny listiny práv; zaměřme se na jednu z nejslavnějších - Deklaraci práv člověka a občana z 26. srpna 1789. K soukromému právu se přibližme prostřednictvím Viktora Knappa, který se zabýval obecnými zásadami právními ve svém díle komparatistickém. Monografii věnoval zásadám soukromého práva Jan Hurdík. Veřejného práva a fenoménu výčtu právních zásad přímo v zákonném textu si všimneme na příkladu českého trestního řádu. Tento víceméně nahodilý výběr má demonstrovat rozmanitost pohledů na principy práva a připravit půdu pro pozdější pojednání o právních principech, jejich vymezení, smyslu jejich zkoumání a pramenech, odkud jsou získávány. 1. Dworkin a principy Problém, zda vrah může dědit po své oběti, když je zákonným dědicem, stojí na počátku Dworkinových úvah o rozhodování tzv. obtížných případů, tedy případů neřešitelných pouhou subsumpcí pod jednoznačnou právní normu. Podle Dworkina lze soudcovo rozhodování popsat dvěma způsoby. 1. Soudce rozhoduje podle právních norem a v případě, že nedávají jednoznačnou odpověď, pak podle svého uvážení. 2. Soudce rozhoduje podle právních norem a zároveň podle jiných standardů, než jsou právní normy; těmito standardy jsou principy. První způsob je teoreticky neuspokojivý; připustíme-li rozhodování podle volného uvážení soudce, nedovídáme se nic o fungování právního systému. Druhý způsob je základem Dworkinovy teorie právních principů, která stojí na počátku současné vlny zájmu o právní principy. Vyjděme z Dworkinovy politické filosofie. V každém politickém rozhodnutí, jímž je podle Dworkina jak přijetí zákona, tak soudní rozsudek3, hrají roli jednak požadavky spravedlnosti, slušnosti nebo jiné dimenze morálky společnosti, tedy principy, jednak tzv. politiky, vyjadřující kolektivní cíle společnosti, týkající se dosažení či zajištění určité politické, ekonomické a sociální situace.4 Všichni politici i soudci jsou politicky odpovědní, smějí proto činit jen taková rozhodnutí, která mohou ospravedlnit v rámci politické teorie, jež ospravedlňuje i jiná jejich rozhodnutí.5 Jinými slovy - jejich rozhodování má být konzistentní jednak vnitřně, jednak s morálními požadavky a kolektivními cíli společnosti. Dworkinův fiktivní a ideální soudce Herkules tedy vytvoří obecnou teorii, která ospravedlňuje ústavu a vůbec instituce společnosti, a pak v případě konkrétního zákona poměřováním zjišťuje, co účel zákona a právní principy vyžadují, který z různých výkladů zákona slouží lépe této obecné teorii. Jen takové rozhodování je podle Dworkina dostatečně argumentované a ospravedlněné. Vláda práva je totiž vznešenější ideál než vláda právních textů.6 Právo tedy není jen soubor právních norem, nýbrž obsahuje i právní principy, tj. principy figurující “v nejfundovanější teorii práva, jakou lze jako ospravedlnění explicitních právních 3 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 120 4 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 43-44 5 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 119 6 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 416

a institucionálních pravidel příslušné jurisdikce předložit”7. Použitelných právních principů je nepřeberné množství, mohou být čerpány ze starých judikátů, jejich odůvodnění, ze zákonů i z parlamentních tisků k nim nebo též z “pocitu vhodnosti, který se časem zformoval mezi právníky i na veřejnosti”8. Velmi vlivná je část Dworkinovy teorie, která upozorňuje na logický rozdíl mezi principy a normami. O principech nelze říci, že se buď aplikují, nebo neaplikují; mohou se aplikovat do jisté míry, podle váhy, která je jim přiznána. O normách řekneme, že jsou platné, či neplatné, naproti tomu o principech, že jsou závažné či méně závažné. Při střetu norem se aplikuje jediná z nich (např. jako lex specialis) a druhá je na tento případ nepoužitelná. Principy se při aplikaci navzájem poměřují a právní povinnost existuje tehdy, když argument ve prospěch právní povinnosti je co do závazných právních principů silnější než argument proti.9 Dworkin zde věří v existenci jediného správného řešení. Síla principu je v tomto poměřování závislá na síle argumentace slušností, která podpírá tento princip10; síla principu se může v čase podstatně měnit. Vraťme se nyní k úvodnímu případu vraha dědícího po své oběti. Po výkladu Dworkinovy teorie by mělo být pochopitelnější, proč soudce může dát přednost nepsanému principu “nikdo nemá mít prospěch ze svého protiprávního jednání” před zákonnou normou zakotvující dědickou posloupnost. Toto řešení totiž lépe naplňuje postulát vlády práva, neboť lépe odpovídá souboru morálních i politických východisek, na nichž spočívá právo příslušné společnosti, a proto je též lépe ospravedlněno. Dworkin se nezabývá výčtem konkrétních právních principů; takový výčet ostatně považuje za neuskutečnitelný kvůli diskutabilnosti jednotlivých principů, jejich různé závažnosti i velké proměnlivosti.11 Dworkin vytváří teorii právních principů, která mu umožňuje přiměřeně popsat soudní rozhodování a především zaútočit na vžitou představu právního pozitivismu, že je možné přesně vymezit právo jako soubor norem, jejichž příslušnost k systému lze jednoduše testovat např. Hartovým pravidlem uznání. 2. Alexy a příkazy k optimalizaci Na Dworkinovu zakládající teorii právních principů navazuje především Robert Alexy.12 Alexy se zabývá mnohem důkladněji logickou povahou právních principů a upravenou Dworkinovu teorii používá k výkladu právního systému soudobého kontinentálního konstitucionalismu. Těmito dvěma body Alexyho teorie se teď budeme zabývat podrobněji. Podle Alexyho je mezi normami a principy buď pouze obsahový rozdíl (to nazývá slabým odlišením), nebo rozdíl kvalitativní, spočívající v odlišné logické struktuře (silné odlišení). V přehledu uvádí Alexy řadu příkladů slabého odlišení: a) podle jejich původu, b) podle explicitnosti hodnotového obsahu, c) podle morálního obsahu nebo vztahu k ideji práva, d) podle vztahu k nejvyššímu zákonu, e) podle významu pro právní řád, f) podle jistoty jejich poznání, g) podle všeobecné platnosti nebo přítomnosti v různých právních řádech.13 Jako příklady silného odlišení uvádí tyto rozdíly: a) zda jsou důvody pro normy, nebo normami samými, b) podle předmětu úpravy - zda jsou pravidly argumentace, či pravidly chování.14 Alexy formuluje po kritickém rozboru Dworkinova silného odlišení vlastní odlišení téhož 7 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 95 8 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 64 9 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 70 10 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 161-162 11 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 69 12 V této kapitole rekonstruujeme Alexyho teorii podle: Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, kapitoly Zum Begriff des Rechtsprinzips, str. 177-212, a Rechtssystem und praktische Vernunft, str. 213-231 13 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 185 14 tamtéž

typu: Normy v Alexyho pojetí jsou charakteristické tím, že mohou být buď zcela splněny, nebo nesplněny. Principy jsou naproti tomu příkazy k optimalizaci, které nepředpokládají, že to, co podle nich má být, je v úplném rozsahu jak fakticky, tak právně možné; požadují však, aby to bylo v nejvyšší možné míře s ohledem na faktické a právní možnosti realizováno.15 Z tohoto Alexyho odlišení např. plyne, že “nulla poena sine lege” není princip, neboť vyžaduje absolutní a ne jen přibližné uplatnění.16 Pro aplikaci právních principů je charakteristické jejich vážení, kolidující princip sice omezuje právní možnosti splnění principu, ten však zůstává částí právního řádu. Právní princip není součástí právního řádu jen tehdy, pokud ve všech případech zcela převáží protichůdné principy.17 Teorii právních principů pak Alexy využívá k obhajobě konstitucionalismu jakožto právního systému založeného na hodnotovém řádu daném ústavně zaručenými lidskými právy a svobodami a jejich ochranou ústavním soudnictvím. Stejně jako pro Dworkina je i pro Alexyho terčem kritiky striktní legalismus. Alexy konstruuje model právního systému složeného jak z právních norem, tak z právních principů. Tento systém spočívá na třech strukturních prvcích. První z nich vyjadřuje tzv. kolizní zákon: Podmínky, za nichž má princip přednost před jiným, vytvářejí skutkovou podstatu normy, která vyslovuje právní následky převažujícího principu.18 Druhý v pořadí je princip proporcionality, kterým se řeší kolize mezi principy: ve vztahu k faktickým možnostem se zkoumá, zda zásah vede ke stanovenému cíli a zda je nezbytným zásahem, ve vztahu k právním možnostem pak platí pravidlo: Čím vyšší je stupeň nesplnění či omezení principu, tím větší musí být význam splnění jiného principu. Doplňujícím prvkem jsou přednosti prima-facie mezi jednotlivými principy.19 Systém musí být doplněn procedurou zajišťující racionalitu. Podle Alexyho je úkolem teorie právní argumentace a) vytvořit metodologická pravidla, která určí, zda určité normy či pravidla zavazují, zda jsou součástí právního systému a b) zkoumat, zda a v jakém rozsahu lze rozhodování obtížných případů podřídit racionální kontrole; systém zaručující ve všech případech zjištění jediného správného výsledku není totiž podle Alexyho možný.20 Alexyho teorie hodně čerpá z rozhodovací praxe Spolkového ústavního soudu, a tak za základní problém považuje vyvážení principu rozhodovací pravomoci demokraticky legitimovaného zákonodárce a materiálních ústavních principů. Alexy dospívá k závěru, že konstitucionalismus jako právní systém umožňuje nejvyšší stupeň realizace praktického rozumu.21 Alexyho zásluha tkví v tom, že Dworkinovu teorii převedl do systému kontinentálního práva, že šířeji prozkoumal problematiku právních principů a že využil tuto materii pro teoretické uchopení soudobých problémů ochrany lidských práv a rozhodování ústavních soudů. 3. Hobbes a přirozené zákony Přirozenoprávní pojetí principů jako pravidel, která předcházejí platnému právu, jsou nezměnitelná a věčná a vyplývají z rozumu samého, zde reprezentuje Thomas Hobbes. O více než 300 let dříve, než zformulovali své teorie Dworkin a Alexy, uvažoval o přirozených základech práva ve svých spisech O občanu22 a Leviathan23. Pojmy přirozeného práva 15 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 204 a 216 16 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 205 v poznámce 96 17 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 206 18 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 225 19 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 225-227 20 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 229 21 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 231 22 Hobbes, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 31-55 23 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 165-192

a přirozených zákonů tvoří východisko Hobbesova slavného konceptu společenské smlouvy. Přirozeným právem každého člověka je svoboda užívat svých sil ke svému zachování. K právu na sebezáchovu patří i právo na prostředky k sebezáchově, každý tak má právo na vše a nároky lidí se tak nutně střetávají. Je ovšem zřejmé, že výsledná válka všech proti všem nikomu sebezáchovu nezajistí. Proto přistupuje přirozený zákon jako “předpis zdravého rozumu o tom, co jest buď činiti, neb čeho jest nechati ke stálé záchově života a údů”24. K jednotlivým přibližně dvaceti přirozeným zákonům dochází Hobbes racionální argumentací, odvozením z jiného zákona nebo redukcí ad absurdum. Všechny přirozené zákony lze podle Hobbese shrnout do pravidla: “Co nechceš, aby se dělalo tobě, nedělej ani sám jiným”.25 Přirozené zákony jsou závazné ve svědomí; kdo se jimi řídí, jedná spravedlivě. Ve vnějším světě však zavazují pouze tehdy, může-li je člověk plnit bezpečně, jinak by se totiž dostaly do rozporu s přirozeným právem na sebezáchovu; nebylo by rozumné se jimi řídit a stát se kořistí nespravedlivých. Přirozené zákony jako příkazy rozumu jsou nezměnitelné a věčné, protože se nemůže stát, aby válka zachovávala život a mír jej ničil.26 Hlavním důvodem, proč byl Thomas Hobbes zařazen do tohoto přehledu, je však jeho konkrétní formulace přirozených zákonů, jež svým myšlenkovým obsahem může zapůsobit i na dnešní čtenáře.27 Logicky prvním přirozeným zákonem je “vyhledávej a zachovávej mír”. Cestu k míru, kterou Hobbes posléze využije ke konstrukci společenské smlouvy, ukazuje druhý zákon: “Každý má být ochoten, jsou-li ovšem zároveň ochotni stejně ostatní, do té míry, jak uzná za potřebné pro svůj klid a bezpečnost, vzdáti se svého práva na vše a spokojiti se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě.” Formou tohoto vzdání se práv je smlouva. O té hovoří třetí zákon “ať lidé vykonávají sjednané úmluvy”, jenž je zdrojem a původem spravedlnosti. Neboť nespravedlností je jedině porušení smlouvy; není-li smlouva, každý má přirozené právo na vše a nemůže tedy jednat nespravedlivě. Tyto tři zákony jsou klíčové, z ostatních vyberme jen některé. Tento předznamenává funkci trestu v dnešním trestním právu: “Při odvetě a trestu máme míti na zřeteli ne minulé zlo, nýbrž budoucí dobro, tj. není dovoleno uložiti trest za nějakým jiným účelem než za tím, aby vinník byl napraven nebo jiní, varováni jeho potrestáním, stali se lepšími.”28 Tento zakotvuje rovnost: “Ať každý uzná svého bližního za rovného od přírody.” Tento se týká vlastnictví: “Věci, které nemohou být rozděleny ani společny, jest přiznati prvnímu držiteli; věci, jež náležely otci, patří synu, pokud otec sám dříve nepřenesl právo na jiného.” Další zákony se vztahují k řešení sporů: “aby všem, kdož sjednávají mír, byl povolen bezpečný průvod”, “aby sporné strany podrobily své právo výroku rozhodčího”, “nikdo není vhodným rozhodčím v své věci” a “nikdo nesmí být soudcem, kdo dělá sobě naději na prospěch neb slávu z vítězství některé strany”. K prvnímu zákonu o vyhledávání míru připojuje Hobbes např. tato pravidla: “co jest mé, zůstane mým, dokud jsem se toho nevzdal”, “nikdo svou smlouvou nezavazuje se k nemožnosti”, “jsme zavázáni sliby pocházejícími z bázně, leč by je občanský zákon zakazoval”, “dřívější smlouva ruší pozdější”, “nelze se smlouvou zavázat k neodporování pokusu zabít či poranit” a “nikdo není vázán smlouvou obžalovat sebe nebo jiného, jehož potrestáním může si přivoditi trpký život”. Na tento výměr přirozených zákonů pak v Hobbesově nejznámějším díle navazuje slavná XVII. kapitola, v níž se zrodí Leviathan. Přirozené zákony se totiž často příčí našim přirozeným zálibám a smlouvy bez meče nejsou než holá slova. Zajištění bezpečnosti 24 Hobbes: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 31 25 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 190 26 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 191 27 Formulace přirozených zákonů podle Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 165-192 a Hobbes, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 31-55 28 Hobbes: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 46

a prosazení těchto rozumných, přirozených zákonů se stává úkolem vladaře, na kterého všichni přenesou svá práva sobě vládnout. Hobbesovy přirozené zákony lze chápat jako principy, na nichž stojí každý systém pozitivního práva. Toto přirozenoprávní pojetí právních principů je dnes již překonané, do přehledu různých variant používání právních principů však bezesporu patří. 4. Deklarace práv člověka a občana Příkladem časově následujícím po Hobbesovi je Deklarace práv člověka a občana z doby Francouzské revoluce. Národní shromáždění už 26. srpna 1789 prohlásilo v sedmnácti článcích “přirozená, nezadatelná a posvátná práva člověka”. Principiální charakter těchto článků je zdůrazněn jejich osvícenským původem, snahou definovat základní práva a svobody “pro všechny lidi, všechny časy a všechny země”29, skutečností, že Deklarace byla součástí všech francouzských republikánských ústav včetně dnešní30, a konečně i samotným textem Deklarace: osvícenský optimismus a apriorní, přirozenoprávní povaha lidských práv vyplývá z tvrzení preambule, že “neznalost, opomíjení či neúcta k lidským právům jsou jedinými příčinami všeobecných běd a korupce vlád”. Jednotlivé články pak zakotvují stěžejní principy liberálního státu a nejdůležitější lidská a politická práva. Zásadní význam mají všechny, protože však nemá smysl sem Deklaraci přepisovat, vyberme jen výrazné ideje, které leckdy přesahují například naši pozitivní úpravu: “Sociální rozdíly mohou být založeny pouze na společenské prospěšnosti.” (čl. 1) “Cílem každého politického společenství je zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a odpor proti útlaku.” (čl. 2) “Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému. Výkon přirozených práv člověka nemá tedy jiných omezení než těch, která zajišťují ostatním členům společnosti požívání stejných práv.” (čl.4) “Zákon nemá právo zakazovat jiné, než činy společensky škodlivé.” (čl. 5) “Všem občanům... jsou dostupné veškeré veřejné hodnosti, místa a úřady podle jejich schopností a bez rozdílů, než těch, které vyplývají z jejich ctností a talentu.” (čl. 6) “Zákon nesmí stanovit jiné tresty než nezbytné a zjevně nutné...” (čl. 8) “(Veřejná) moc byla tedy zřízena ku prospěchu všech a nikoli k osobním výhodám těch, jimž je svěřena.” (čl. 12) “(Obecná daň) Musí být rozdělena stejně mezi všechny občany úměrně jejich majetkovým poměrům.” (čl. 13) “Společnost má právo požadovat na každém veřejném činiteli, aby jí skládal ze své činnosti účty.” (čl. 15) “Společnost, v níž nejsou zajištěny záruky práv ani zavedeno oddělení jednotlivých mocí, postrádá ústavy.” (čl.16) Jiné články zakotvují suverenitu lidu, rovnost před zákonem, nullum crimen sine lege, presumpci neviny, svobodu projevu či ochranu vlastnictví. Na Deklaraci práv člověka a občana navazuje, zejména ve 20. století, celá řada dalších listin práv, jmenujme Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN, Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, naši Listinu základních práv a svobod, ústavní články v mnoha zemích a naposledy Chartu základních práv EU. Ochrana lidských práv se po druhé světové válce dostala mezi přední témata politiky i práva. Lidská práva tak mohou být považována za nejvýznamnější principy soudobého práva; některé teorie právních principů, např. Alexyho, reflektují především problematiku lidskoprávních ustanovení. 5. Fuller a principy legality Úplně jiný typ pravidel prohlašuje za “přirozené zákony zákonodárství” a za “procesní přirozené právo” Lon Fuller.31 Fuller se zabývá právem jako metodou regulace chování, 29 Jirásková, V.: Dokumenty k ústavním systémům, Praha 1996, str. 10 30 Jirásková, V.: Dokumenty k ústavním systémům, Praha 1996, str. 10 31 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 92

pojímá právo jako cílevědomou činnost podřizování lidského chování pravidlům.32 Fullerova teorie předpokládá člověka odpovědného (aspoň potenciálně), schopného porozumět pravidlům, dodržovat je a odpovídat za své chyby. Právo, nemá-li být urážkou důstojnosti takového člověka a má-li být účinné, musí respektovat osm principů zakládajících vnitřní morálku práva. Podle těchto principů 1. právo má mít obecnou normativní povahu, 2. zákony mají být vyhlášeny, 3. nemají působit nazpět, 4. mají být jasné, 5. bezrozporné, 6. nemají požadovat nemožné, 7. mají se vyznačovat určitou stálostí a 8. při jejich aplikaci má být úřední postup ve shodě s deklarovaným pravidlem.33 Vnitřní morálka práva je morálkou aspirace34, zákonodárce by měl usilovat o dodržování těchto osmi principů, není však bezpodmínečně požadováno jejich dokonalé naplnění. Je ovšem zřejmé, že podstatným narušením jednoho či více z těchto principů legality může být ohrožen celý “podnik” práva a zákonodárství; obsahuje-li totiž právní řád tajné, odporující si, retroaktivní či nemožnost požadující zákony, ztrácí tím “morální” nárok být respektován. Fullerovy principy mají specifické vlastnosti: 1. nepožadují dokonalé splnění, jsou spíše alexyovskými “příkazy k optimalizaci”, 2. adresátem pravidel nejsou občané, nýbrž zákonodárce (popř. též exekutiva) a 3. vůbec neupravují obsah právních pravidel, jsou spíše formálními požadavky na podobu práva a jeho výkon. Fullerovy principy se tak nevztahují k žádnému konkrétnímu právnímu řádu (ani k obecně liberálnímu jako Deklarace, ani k rozumně plynoucímu z požadavku sebezáchovy jako u Hobbese), jsou analýzou pojmu práva jako takového. 6. Principy spravedlnosti Spravedlnost je podle Aleše Gerlocha nejobecnější právní hodnotou, finálním účelem práva.35 Právo a spravedlnost spolu úzce souvisí. Proto by v pojednání o různých pojetích právních principů neměla chybět zmínka o principech spravedlnosti. Teorie spravedlnosti Johna Rawlse36 výrazně ovlivnila současnou politickou, sociální a právní filosofii. Rawls formuluje slavné dva principy spravedlnosti, které by svobodní a rozumní lidé, prosazujíce vlastní zájmy, přijali v počáteční situaci rovnosti pod závojem nevědomosti o vlastním společenském postavení, původu, schopnostech a koncepci dobra. Těmito principy jsou (ve formulaci z roku 1981): I. Každá osoba má rovné právo na plně adekvátní rozvrh rovných základních svobod, který je slučitelný s obdobným rozvrhem svobod pro všechny. II. Společenské a ekonomické nerovnosti musejí splňovat dvě podmínky. Za prvé, musejí být spojeny s úřady a pozicemi přístupnými všem za podmínek férové rovnosti příležitostí; a za druhé, musejí sloužit k co největšímu prospěchu nejméně zvýhodněným členům společnosti.37 Takto definované principy spravedlnosti jsou kritériem pro posuzování společenských institucí včetně práva. Vůči právu tedy představují mimoprávní hledisko a poměřují soulad práva s politickou koncepcí egalitárního liberalismu. Miloš Večeřa se pokusil o soupis principů spravedlnosti.38 Podle těchto principů mohou být rozdělovány statky, stejně jako práva a povinnosti. Princip rovnosti zaručuje všem stejné zacházení a rovnost výsledků či životních podmínek. Princip zásluhovosti hodnotí minulé jednání a vynaložené úsilí. Princip výkonnosti rozděluje podle dosažených výsledků. Princip potřebnosti dává přednost sociálně slabším. Princip rovnosti příležitostí klade důraz na rovné 32 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 91 33 Osm principů legality viz Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 48-90 34 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 45 35 Gerloch, A.: Teorie práva, 2. vydání, Dobrá Voda 2000, str. 262 36 Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha 1995 37 Rawls, J.: Základní svobody a jejich priorita, in: Kis, J.:Současná politická filosofie, Praha 1997, str. 166 38 Večeřa, M.: Spravedlnost v právu, Brno 1997, str. 37-42

šance. Princip schopnosti a potenciálu rozděluje povinnosti podle možností jim dostát. Princip původu či hodnosti zohledňuje tato společenská postavení. Princip právních nároků má jako kritérium obsah právních norem. Zkoumání, které principy spravedlnosti převládají v právu či jednotlivých právních odvětvích, může přinést zajímavé výsledky. 1. Principy spravedlnosti jakožto principy rozdělování mají svůj zřetelný politický rozměr. Není obtížné identifikovat některé z uvedených principů s určitými politickými směry. Analýza práva prostřednictvím těchto principů tak může odhalit např. změny politického zabarvení právního řádu v čase, nebo porovnávat z tohoto hlediska právní řády různých zemí. 2. Některé z uvedených principů jsou charakteristické pro určitá právní odvětví či pododvětví, především ve veřejném právu. Tak např. v sociální péči jde o princip potřebnosti, v důchodovém pojištění princip zásluhovosti, modifikovaný principem rovnosti výsledků, v daňovém právu princip schopnosti a potenciálu, v zadávání veřejných zakázek princip výkonnosti, atd. Důkladnější zkoumání této problematiky by mohlo vést k hlubšímu pochopení specifik jednotlivých právních odvětví. 7. Knapp a obecné principy právní Viktor Knapp ve Velkých právních systémech definuje obecné zásady právní jako všeobecné postuláty na lidské chování, které jsou uznávané v civilizovaných zemích a intuitivně vnímané jako zásady právní, i když nejsou výslovně vyjádřeny v zákonech; jsou však součástí právního vědomí.39 Ve vztahu k právnímu řádu mohou být obecné zásady právní v pěti pozicích: 1. Zákon na ně odkazuje, jak tomu bylo v případě § 7 ABGB. 2. Zákon zásadu vtěluje, příkladem je zásada “neminem laedere” v § 415 OZ. 3. Zásada se nevyskytuje v zákoně, ale je dobrovolně akceptována nebo slouží jako interpretační pravidlo, jako příklady Knapp uvádí “pacta sunt servanda”, “lex retro non agit” a také interpretační zásady “lex posterior derogat priori” a “lex specialis derogat generali”. 4. Zásada je v právním řádu známá, ale zákon ji vylučuje, např. vyloučení zásady “nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet” v § 486 OZ a § 446 ObchZ. 5. Zásada je v právním řádu neznámá; Knapp tu uvádí zásadu “caveat emptor” a s drobnou výhradou ustanovení § 40a OZ též zásadu “nemo turpitudinem suam allegare potest”.40 Obecné zásady právní tak podle Knappa působí buď normativně (1, 2), nebo interpretačně (3), nebo nepůsobí vůbec (4, 5). Jako příklad využití obecných zásad právních v právní komparatistice ukazuje Knapp porovnávání zásady ochrany dobré víry s podobnou, ale specifickou, zásadou německého práva “Treu und Glauben”. Knappovo pojetí obecných zásad právních je přísně pozitivistické. Normativně působí jen ta zásada, která pramení ze zákona (z textu nebo odkazu). K tomu Knapp připouští interpretační význam nemnoha dalších zásad, intuitivně dodržovaných kvaziobyčejovým způsobem. Zásadní rozdíl Knappova a Dworkinova náhledu lze osvětlit na příkladu zásady “nemo turpitudinem suam allegare potest”. Zatímco Knapp upírá této zásadě jak normativní, tak i interpretační význam z důvodu absence zákonného základu i kvaziobyčejové akceptace, Dworkin právě této zásadě dává přednost v aplikaci před zákonnou dědickou posloupností ve zmiňovaném případu dědění vraha po své oběti. Pro Knappa je “nemo turpitudinem...” zásadou právně irelevantní (v lepším případě pak pouze interpretačním vodítkem). Pro Dworkina má tento princip jako požadavek společenské morálky v daném případě silnější právní relevanci než konkurující princip vyjádřený v zákoně, protože jej lze lépe ospravedlnit v rámci politické teorie, jež ospravedlňuje ústavu a klíčové instituce dané společnosti. 8. Hurdík a zásady soukromého práva 39 Knapp, V.: Velké právní systémy, Praha 1996, str. 59 40 Knapp, V.: Velké právní systémy, Praha 1996, str. 61

Jan Hurdík věnoval zásadám soukromého práva stejnojmennou monografii, v níž rozebírá několik nejdůležitějších soukromoprávních zásad. V teoretického úvodu shrnuje důležité poznatky a myšlenky o právních zásadách (či principech, Hurdík je užívá jako synonyma); některé z nich projděme i zde. 1. Principy či zásady lze jen těžko definovat, “s každým pokusem o definici ztrácejí část své mnohovýznamovosti”41; to ovšem neznamená, že by definice a kategorizace zásad nebyly přínosné. 2. Odvětvové zásady lze rozdělit do dvou skupin, jsou jimi a) obecné humanitární resp. mravní hodnoty, často vyjádřené pouze jako postulát v ústavních předpisech, a b) tzv. generální klauzule, zpravidla vyjádřené v konkrétním právním předpisu v klasické normativní struktuře, nicméně s vysoce abstraktním obsahem a maximálně širokým rozsahem působnosti.42 3. Právní zásady představují též kritérium diferenciace právního systému samostatné právní odvětví by se mělo vyznačovat vedle specifického předmětu právní regulace rovněž způsobilostí tvořit vlastní právní zásady a vlastní obecnou část právní úpravy (jakýsi lex generalis).43 4. Vnitřní soulad práva se odráží především v jednotě jeho zásad.44 Práce na rekodifikaci soukromého práva by se měly opírat o jednotný a propracovaný systém zásad soukromého práva; to povede i k větší účinnosti práva. Do přehledu zásad soukromého práva zařadil Hurdík jako základní princip zásadu individuální autonomie, resp. autonomie vůle. S ní souvisí ústavně zakotvená zásada “vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno”. Další je zásada dispozitivnosti právní úpravy; tu vyjadřuje občanský i obchodní zákoník. Zásada demokratismu soukromého práva se projevuje při tvorbě vůle kolektivů, jimiž v soukromém právu jsou např. spoluvlastníci, společní nájemci či členové právnických osob; rozhodování v kolektivech vychází z vůle většiny a dbá ochrany menšin. Zásada ekvity je “výraz presumpce poctivosti chování účastníků v soukromoprávních vztazích”45. Pod tuto obecnou zásadu Hurdík řadí zásadu dobrých mravů a zásadu zákazu zneužití subjektivních práv. Zásada právní jistoty je souborem právních zásad, které chrání účastníka soukromoprávního vztahu před ostatními účastníky těchto vztahů, nebo před zásahy státní moci do těchto vztahů. Hurdík zde podrobněji rozebírá zásadu ochrany dobré víry, zásadu ochrany práv třetích osob, zásadu “zákon nepůsobí zpětně” a zásadu ochrany nabytých práv; pouze zmiňuje zásadu ochrany vlastnictví, zásadu “pacta sunt servanda” a zásadu “neminem laedere”. Přehled zásad soukromého práva ukončují zásada prevence a zásada “vigilantibus iura”. Jak vyplývá hned z prvního uvedeného poznatku, Hurdík nenabízí nějaké jednoznačné pojetí právních principů. Ve své práci dává prostor různým pojetím a podrobně se věnuje především historickému vývoji konkrétních soukromoprávních zásad. 9. Trestní řád a základní zásady trestního řízení Řada právních principů je přímo formulována v zákonech; zejména v ústavních dokumentech a v kodexech. Málokdy se to však děje formou souhrnného katalogu zásad zákona, jak ho podává § 2 trestního řádu46 pod nadpisem “Základní zásady trestního řízení”. Tyto zásady zaslouženě poutají pozornost právní vědy; proto dříve, než se zaměříme na jednotlivé zásady, seznámíme se s jejich teoretickým zpracováním, jak je nabízí nejnovější učebnice trestního práva procesního kolektivu vedeného Jiřím Jelínkem.47 Základní zásady trestního řízení vymezuje učebnice jako a) určité právní principy, vůdčí 41 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 12 42 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 13 43 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 25-26 44 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 30 45 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 73 46 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů včetně komplexní novely zákonem č. 265/2001 Sb. 47 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, Praha 2002

právní ideje, jimiž je ovládáno trestní řízení; b) základ, na němž je vybudována organizace trestního řízení a c) mínění zákonodárce o nejúčelnějším uspořádání trestního procesu. Těmto zásadám je připisován čtverý význam: poznávací, interpretační, aplikační a význam pro tvorbu práva. Učebnice se čtvrtým významem spojuje tezi, že nové instituty v zákonu nemají kolidovat s těmito zásadami, ale zásady se nemusí uplatnit zcela a u každého institutu.48 V § 2 trestního řádu (v novém znění s účinností od 1. 1. 2002) nacházíme tyto zásady: zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů (odst. 1), zásadu presumpce neviny (odst. 2), zásadu legality (státní zástupce stíhá všechny trestné činy, o nichž se dozví; odst. 3), zásadu oficiality (odst. 4). Zásady legality a oficiality se uplatní, pokud zákon nestanoví jinak. V odst. 4 jsou uvedeny další zásady postupu orgánů činných v trestním řízení - jednají co nejrychleji a s plným šetřením lidských práv a svobod; do práv osob zasahují jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (zásada přiměřenosti). Odst. 5 obsahuje zásadu materiální pravdy (zjišťuje se skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti) a zásadu vyhledávací (orgány činné v trestním řízení objasňují i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti ve prospěch i v neprospěch). Dalšími zásadami trestního řízení jsou zásada volného hodnocení důkazů (odst. 6), zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů (odst. 7), obžalovací zásada (trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem; odst. 8); z odst. 9 vyplývá subsidiární senátní rozhodování. Další odstavce zakotvují zásadu veřejnosti (odst. 10), zásadu ústnosti (odst. 11), zásadu bezprostřednosti (odst. 12), zásadu zajištění práva na obhajobu (odst. 13) a zásadu jednání v českém jazyce spolu s právem užívat mateřský nebo jiný jazyk (odst. 14). Na první pohled je jasné, že jmenované zásady se od sebe liší. U zásad legality, oportunity a veřejnosti je výslovně připuštěna možnost výjimky a tyto výjimky jsou v praxi poměrně časté (srov. trestní stíhání se souhlasem poškozeného podle § 163 nebo neveřejné hlavní líčení podle § 200). Teze, že zásady jsou sice vůdčí ideje úpravy, avšak nemusí se uplatnit zcela a u každého institutu, je zde namístě. Totéž lze patrně říci i u zásad bezprostřednosti a ústnosti, které jsou formulovány bezvýjimečně. Konkrétní ustanovení budou mít v aplikaci přednost před zásadami jakožto lex specialis (srov. např. čtení protokolu o výpovědi svědka v § 211). Pojetí zásad trestního řízení jako lex generalis je však narušeno ústavněprávním charakterem některých zásad. Ačkoli se trestní řád snaží neopakovat ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 40 Listiny, přesto některé z uvedených zásad mají normativní sílu ústavní. Jde o zásadu presumpce neviny, jež je i v Listině, a dále o zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a zásadu přiměřenosti, jež lze z Listiny dovodit. Tyto ústavně zakotvené zásady by tedy měly mít přednost před zákonnými ustanoveními, má to však svá “ale”, plynoucí z povahy každé z nich. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů je výhradou zákona, kompetenčním pravidlem, vylučujícím stíhání bez zákonného podkladu; její přednost před zákonem se tedy omezuje jen na střet s jinými kompetenčními pravidly, které by zakládaly např. širokou diskreci státního zástupce. Zásada presumpce neviny má sice absolutní povahu, ale zase není pravidlem chování, nýbrž právní domněnkou; není jednoduché určit, jaké konkrétní příkazy chování či zákazy chování z ní vyplývají. Zásada přiměřenosti je kombinací výhrady zákona (zásah jen na základě zákona) a alexyovského příkazu k optimalizaci (zásah v odůvodněných případech a v nezbytné míře), jenž sice bude mít přednost před zákonem, ale bude se aplikovat poměřováním. Ani u jedné z těchto tří zásad nelze konstatovat, že staví zákonodárci nějaké jasné meze. Podívejme se krátce na další zásady v § 2 trestního řádu. Těžko si představit konkrétní použití zásady spolupráce se zájmovými sdruženími občanů; tato zásada se asi nejvíce blíží “samomluvě zákonodárce”. Zásady pátého odstavce, požadující zjištění stavu věci bez 48 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, Praha 2002, str. 76 a násl.

důvodných pochybností a objasňování okolností ve prospěch i v neprospěch, lze chápat jako příkazy k optimalizaci - posuzování je otázkou míry. Zásada volného hodnocení důkazů bude nejspíše lex generalis. Zajímavá je zásada požadující poučení o právech na obhajobu; vychází sice z ústavou zaručeného práva na obhajobu, to však nezahrnuje právo na poučení. Těžko si však představit situaci, v níž by bylo ospravedlněné odepřít toto poučení. Úvahy nad základními zásadami trestního řízení nám dávají tušit, jakou rozmanitostí se vyznačuje materie právních principů i v případě, že mají formálně stejné místo v právním řádu a týkají se stejné sféry regulace. Poslední z devíti příkladů, v nichž tak či onak figurovaly právní principy či příbuzné standardy, tak předznamenává příští kapitolu, věnovanou obecným problémům právních principů.

III. Právní principy - vymezení, důvody zkoumání, prameny Tři prvky budeme sledovat u každého pojetí právních principů. Za prvé definici právního principu a ohraničení množiny právních principů uprostřed jiných typů pravidel, kritéria jejich odlišení. Za druhé důvody zkoumání právních principů toho kterého pojetí; tím je myšlena obvykle teorie, jejíž součást právní principy představují, může jím však být i praktický, např. legislativní záměr. Za třetí původ právních principů v jednotlivých pojetích, prameny, odkud jsou principy čerpány. Výchozí tezí této kapitoly je: Definice právních principů, stejně jako jejich prameny, závisí na konkrétním důvodu, proč se právními principy zabýváme. Právní zásady sice existují odedávna, jejich nepřeberné množství nalezneme například v justiniánské kodifikaci, avšak jejich pojetí a vymezení jsou velmi neostrá. Zhuštěně řečeno: pojem právního principu je nástrojem konkrétní teorie; používá se tak, aby nejlépe posloužil osvětlení problémů zkoumaných teorií; volnost vymezení by však neměla vybočit z mezí intuitivního pojímání právních principů, jak se historicky vytvořilo ve vědomí právníků. V této kapitole nejprve stručně shrneme pomocí tří prvků příklady z II. kapitoly. Už v této kapitole naznačím možnost redukce právního řádu na jeho principy; této teorii bude věnována především IV. kapitola. V dalších částech III. kapitoly se budeme odděleně zabývat jednotlivými prvky, tedy vymezením, důvody zkoumání a prameny právních principů. U prvního se zaměříme na otázku, jaké atributy jsou spojovány s právními principy. U druhého nám půjde zejména o příčiny zvýšeného zájmu o právní principy v poslední době. Pojednání o třetím prvku bude těsněji svázáno s redukční teorií; budeme se ptát, kde hledat prameny principů nejlépe vystihujících obsah právního řádu. 1. Analýza přístupů k právním principům Pokusme se stručně určit, jak vymezují principy (a), proč je zkoumají (b) a odkud je čerpají (c) koncepce, jimž byla věnována II. kapitola. Sledujme, jaký vliv má důvod zkoumání principů na jejich vymezení. Dworkin používá svou teorii právních principů hlavně k analýze soudního rozhodování a ke kritice dosavadního pozitivistického vysvětlení (b). Ve své teorii využívá principy jako standardy odlišné od právních norem; rozdíl mezi principy a normami je logický; principy nelze aplikovat subsumpcí, nelze o nich říci, že buď platí, nebo neplatí (a). Pramenem principů je dosavadní judikatura a legislativa, ale lze aplikovat i jiné vhodné principy, pokud odrážejí morálku společnosti a vyhovují politické teorii, jež ospravedlňuje právní a politické instituce (c). Alexyho teorie je modifikací Dworkina. Alexy se s pomocí právních principů snaží vykreslit racionální právní systém, schopný řešit i obtížné případy (b), principy jsou příkazy k optimalizaci, požadující splnění v maximální možné míře (a), pramenem principů jsou pro Alexyho především ústavní články o lidských právech a svobodách (c). Hobbesova politická filosofie je založena na fiktivní společenské smlouvě (b). Jedním z východisek teorie je existence přirozených zákonů jako předpisů zdravého rozumu směřujících k sebezáchově člověka (a). Mají charakter věčných a nezměnitelných axiomů; jejich pramenem je rozum (c). Deklarace práv člověka a občana je soupisem přirozených a nezcizitelných práv pro všechny časy, lidi a země, jehož cílem je stanovit omezující pravidla pro vládu a její výkon (b). Deklarace tedy obsahuje přirozená, apriori lidem daná práva (a), jejichž pramenem je lidská přirozenost v osvícenském duchu (c). Fuller se zabývá právem jako činností podřizující lidské chování pravidlům (b). Součástí tohoto “řemesla” jsou principy legality coby požadavky na vnitřní morálku normotvorby (a). Pramenem Fullerových desiderat je patrně analýza pojmu práva metodou redukce ad absurdum (c).

Rawlsovy principy spravedlnosti jsou pravidla rozdělování společenských statků (a). Teorie spravedlnosti je pokusem o vyvození a odůvodnění těchto principů (b). Pramenem dvou principů je fiktivní dohoda lidí, uzavřená pod závojem nevědomosti o jejich schopnostech, postavení ve společnosti, atd. (c) Knapp ve své komparatistické práci srovnává různé segmenty práva včetně obecných zásad právních (b). Pro Knappa jsou obecné zásady právní všeobecnými postuláty na lidské chování a působí normativně nebo interpretačně nebo vůbec (a), přičemž normativně působící zásady musí mít oporu v zákoně (aspoň odkazem), pouhým interpretačním vodítkům postačuje přítomnost v právním vědomí (c). Hurdík se prostřednictvím právních zásad zabývá teoretickými základy soukromého práva (b). Připouští různé druhy právních principů, do své práce však vybírá pouze nemnoho klíčových zásad soukromého práva (a). Některé zásady vyplývají ze zákona, především ale zásady formuluje právní věda (c). Sepsání základních zásad trestního řízení v úvodních ustanoveních trestního řádu má především interpretační význam jako mínění zákonodárce o nejúčelnějším uspořádání trestního procesu (b). Zásady jsou vůdčími právními idejemi, jimiž je ovládáno trestní řízení; mezi sebou se ale dost liší (a). Jejich pramenem je zákon (c). Vybranými příklady se samozřejmě nevyčerpávají všechna zkoumání právních principů. Právní principy mají svůj význam pro systematiku práva, argumentaci v právu, posouzení vývoje práva, pro úvahy o účinnosti a pochopitelně též pro výuku práva. Lze říci, že konkrétní vymezení právních principů je buď závislé na teorii, jejíž součástí principy jsou (viz Dworkin, Alexy, Hobbes, Fuller), nebo je široké, takřka všeobsažné, a z principů se pro konkrétní účel činí výběr (viz Hurdík, trestní řád). Na tomto místě se poprvé zmíním o úkolu, který jsem si vytkl především, tedy o možnosti redukce právního řádu na jeho principy. Současný právní řád, pojímáme-li jej jako soubor právních norem, či obecněji, jako soubor právních pravidel, nevyniká zrovna přehledností. To je na škodu v mnoha ohledech. Znalost práva se pro občany stává nedostižným ideálem. Právní řád (bavme se o českém) se poměrně rychle mění a zároveň rozšiřuje. Udržet si přehled o platném právu může být problém i pro právníky. Právo, ač je bezesporu velmi významným společenským fenoménem, neupoutává dostatečně pozornost sociálních věd. Právní systém v současné podobě je pro sociology, politology, psychology, ekonomy či historiky těžko uchopitelný. Myslím si, že právě právní principy, jež jsou koncentrovaným vyjádřením obsahu práva, mohou být vhodným nástrojem pro zpřehlednění právního systému. Cesta vede přes výběr přijatelného počtu právních principů, které charakterizují právní řád jako celek, právní odvětví, pododvětví i nejdůležitější právní instituty. Tento soubor právních principů by se stal objektem bádání namísto právního řádu jako souboru právních pravidel. Požadavkem přitom je, aby touto redukcí právního řádu na právní principy nedošlo k výraznějšímu zkreslení obsahu právního řádu; neboť o obsah právního řádu tu běží. Problémy spojené s touto redukcí rozebereme ve IV. kapitole. Nyní se vraťme k právním principům jako takovým; zohledněme však konkrétní účel jejich zkoumání, tedy záměr této redukce. 2. Atributy spojované s právními principy Dosud jsme se zabývali právními principy pouze na konkrétních případech zkoumání, ty však rozhodně nepokrývají celou problematiku právních principů. Už teď je možné předeslat, že pro redukci práva na principy bude klíčovým kritériem význam principu pro právní řád; pokud však jde o základní množinu, z níž budou významné principy vybírány, přikláním se k širokému vymezení právních principů (viz předchozí část kapitoly). Má definice právních principů bude sice široká a neostrá, nemůže být ale svévolná. Již výše bylo řečeno, že by se žádné pojetí právních principů nemělo vymykat intuitivnímu chápání principů právnickou obcí; této zásady se hodlám přidržet. Na tomto místě tedy analyzujme, co tvoří obsah představ

právníků o právních principech, které atributy a vlastnosti jsou právním principům připisovány. Přehled různých vymezení právních principů sestavil Alexy (viz II. kapitola), vedle toho budou naším východiskem statě ze sborníku Právní principy.49 Zopakujme, že Alexy uvádí jako příklady slabého odlišení principů od norem tato kritéria: a) původ, b) explicitnost hodnotového obsahu, c) morální obsah či vztah k ideji práva, d) vztah k nejvyššímu zákonu, e) význam pro právní řád, f) jistotu poznání, g) všeobecnou platnost, h) přítomnost v různých právních řádech; v silném odlišení jsou principy i) důvody pro normy (ne normy samé), j) pravidla argumentace (ne pravidla chování) či k) příkazy k optimalizaci. Nyní se podívejme na charakteristiky a atributy, jež spojují s právními principy autoři statí ve sborníku Právní principy. Pro Holländera jsou právní principy axiomy v normovém souboru (1), regulativními idejemi pro komplex norem či pro interpretaci (2), vyznačují se vysokým stupněm obecnosti subsumpčních podmínek (3), jsou nejtěsněji spjaty s hodnotovými a teleologickými východisky práva (4) a samy představují východisko pro normotvorbu i interpretaci práva (5).50 Podle Boguszaka lze principy vždy vyjádřit podmínkovou normativní větou (6).51 Právní principy Boguszak definuje jako pravidla, která jsou staletou vymožeností právní kultury a jsou právu imanentní v právním státě (7).52 Zároveň jsou principy i společenským faktem, majetkem právního a společenského vědomí, communis opinio doctorum (8).53 Pro Weinbergera je právní princip normativně stanoveným hlediskem právního hodnocení při právním rozhodování (9)54; v Normě a instituci Weinberger charakterizoval právní principy jako abstraktní právní pravidla, která přímo neurčují, jaké chování má být nebo jaké chování je dovoleno (10)55. Bárány připisuje právním principům tyto atributy: jde o normy (ve smyslu pravidel, pozn. J. W.), které lze realizovat velmi různorodým konáním (11), týkají se relativně velkých částí pozitivního práva (12) a uskutečňují se v míře dané faktickými a právními možnostmi (13).56 Právní principy jsou součástí právního vědomí (14) a nemohou být (sociologicky chápáno) v rozporu s morálkou (15).57 Bárány klade otázku, zda existuje pyramida principů podle míry všeobecnosti (16). Gerloch vymezuje právní principy jako nejobecnější pravidla chování (17), jako regulativní ideje, které v normativní podobě vyjadřují obecné cíle práva, jimiž jsou základní hodnoty (18).58 Pro Pinze jsou principy mj. koncentrovaným vyjádřením obsahu práva (19).59 Zoulík pojímá právní principy jako požadavky na normotvorbu (20), které předcházejí právo a nejsou tedy výsledkem tvorby práva (21).60 Podle Filipovy učebnice ústavního práva představují principy konstitucionalismu systém hodnot, které v sobě obsahují veškerou logiku ústavního řádu (22),61 přičemž ani inkorporací do právního předpisu neztrácejí nadpozitivní 49 Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999 50 Holländer, P.: Deficit Dworkinovy a Alexyho koncepce logického vymezování právních principů, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 17 51 Boguszak, J.: Právní principy, hodnoty, finalita, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 26 52 tamtéž 53 Boguszak, J.: Právní principy, hodnoty, finalita, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 28 54 Weinberger, O.: Formální charakteristika právních a právně-politických principů, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 41 55 Weinberger, O.: Norma a instituce, Brno 1995, str. 80 56 Bárány, E.: Právne princípy medzi prirodzeným a pozitívnym právom, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 56 57 Bárány, E.: Právne princípy medzi prirodzeným a pozitívnym právom, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 57-58 58 Gerloch, A.: Princip právní jistoty v soudobém právu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 77 59 Pinz, J.: Právní principy, zásady a legis ratio, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 112 60 Zoulík, F.: Právní principy a procesní zásady, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 179 61 Filip, J.: Ústavní právo 1, Brno 1999, str. 179

a předpozitivní povahu (23).62 Zastavme se podrobněji u stati Zdeňka Kühna. Ten věnoval právním principům monografii a jeho názory a poznatky jsou velmi inspirativní. Pro Kühna jsou právní principy pravidly tvořícími základ právního institutu, zákona, právního odvětví nebo právního řádu jako celku (24),63 příkladem principu ovládajícího právní institut je přísná formálnost směnečných úkonů u směnky, principy celého právního řádu jsou tradičně chápané obecné zásady právní. Každý právní princip má kondicionální strukturu, na rozdíl od norem však s otevřeným antecedentem (25), to značí, že právní princip se uplatní pouze tehdy, pokud jiný právní standard v dané situaci neváží více (26).64 Každý princip má totiž dosah na minimálně několik právních norem a zpravidla z něho existuje výjimka (27). Kühn dále trvá na tom, aby s jedním právním principem byla spojena jen jedna implikace, jen jedna myšlenka (28)65, což nesplňuje např. právní jistota nebo právní stát. Principy se tak aplikují rovněž subsumpcí, ta však nemusí poskytnout definitivní řešení (29).66 Právní principy jsou nositeli hodnot, nemusejí ovšem mít nic společného s morálkou (30).67 Zkusme postupně probrat skupiny atributů. A. Poměrně časté je vymezení principů jako regulativních idejí (2, 18). V tomto pojmu podle mého názoru “regulativní” odkazuje na principy jako základ či východisko normotvorby (5, 24), případně požadavky na normotvorbu (20), dále jako východisko interpretace (5, 9), zatímco “ideje” budí souvislost s abstraktností, tedy, že princip přímo neurčuje, jaké chování má být (10). B. Druhá skupina atributů vyjadřuje obecnost, široký záběr principů; tomu odpovídá obecnost subsumpčních podmínek (3), otevřený antecedent (25), splnitelnost různorodým konáním (11), vztah k velkým částem pozitivního práva (12), skutečnost, že princip má vždy dosah minimálně na několik norem (27) či přímo vymezení principů jako nejobecnějších pravidel chování (17). C. Co se týče formální stránky, někteří autoři požadují od principů možnost vyjádřit je podmínkovou normativní větou (6, 25), podle Kühna má být dále s jedním principem spojena jen jedna implikace (28). D. S Alexyho pojetím principů jako příkazů k optimalizaci souvisí vyjádření, že principy se aplikují v míře dané faktickými a právními možnostmi (13) a že se uplatní jen tehdy, pokud jiný standard neváží více (26). E. Často se u právních principů hledá hodnotový obsah (4, 18, 22, 30). F. Občas je upozorňováno na výraznou přítomnost právních principů v právním vědomí (8, 14). G. Moment nadpozitivního charakteru principů se objevuje nejen v řadě úvodních příkladů (Hobbes, Fuller, Deklarace), nýbrž i zde (21, 23). H. Úzké pojetí právních principů vyžaduje jejich dlouhodobost a prostorovou rozšířenost (koncept obecných zásad právních u Knappa, rovněž g) a h) v Alexyho soupisu a teze 7 profesora Boguszaka). Plně souhlasím s Kühnovým vymezením právního principu jako základu právního institutu, zákona, právního odvětví nebo právního řádu jako celku (24), k pojetí principu jako základu něčeho nás přímo vede jazyková analýza pojmu “princip”. Základní množina, z níž chci vybírat principy významné pro právní řád, má být široká, pro tento účel je tedy plně adekvátní začít s principy už na úrovni právních institutů; řada institutů má totiž takový 62 Filip, J.: Ústavní právo 1, Brno 1999, str. 183 63 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 93 64 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 94-95 65 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 96 66 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 96 67 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 97

význam, že by jejich eliminace byla na újmu obsahové přibližnosti souboru principů a právního řádu. Také souhlasím s požadavkem kondicionální normativní podoby principu; je to důležitý definiční znak. Chceme-li redukovat soubor právních pravidel na principy, musíme redukovat na standardy téhož druhu, jako jsou prvky původního souboru. Každý princip musí být schopen sdělit, co podle něj má být (dispozice) a na jaké faktické situace se vztahuje (hypotéza). Požadavek kondicionální normativní podoby částečně řeší i poměr principů a hodnot, přísně je totiž odlišuje co do formy. Vezměme si příklad hodnoty právní jistoty. Takto zatím o právním řádu nevypovídá nic. Teprve princip právní jistoty, formulovaný např. “každý (včetně zákonodárce) má dbát, aby nebylo bez legitimního důvodu vnějším zásahem zhoršováno právní postavení jiné osoby, včetně jejích očekávání o budoucím právním postavení”, může sloužit jako východisko pokusu o zachycení obsahu právního řádu. Tento komplexní princip platí v celém právním řádu, v různých právních odvětvích však v odlišných konkrétních podobách (např. nullum crimen sine lege v trestním, ochrana práv třetích osob v občanském, zásada legitimního očekávání ve správním právu, atd.). Zdá se, že každou hodnotu lze přetransformovat v princip jako “princip ochrany hodnoty”, avšak tyto principy jsou nesmírně obecné, a tudíž mají malou sdělnou hodnotu. Proto také není možné dobře charakterizovat právní řád pomocí hodnot. Tvrzení, že právní řád je založen na ochraně životů, majetků, jistoty, svobody, morálky či spravedlnosti, je banální. Jinou otázkou ve vztahu principů a hodnot je, zda opravdu každý princip má hodnotový obsah. Rozhodně bych neodlišoval normy a principy podle toho, že první nemají hodnotový obsah, zatímco druhé ano. Všechny mají hodnotový obsah v následujícím smyslu: Každý princip i norma mají nějaký účel. Účely v právu jsou vždy hodnoty. Každý princip i norma proto mají hodnotový obsah. Nelze ovšem říci, že by principy měly k hodnotám těsnější vztah než normy, že by třeba explicitně vyjadřovaly hodnoty. Vezměme jako příklad zásadu “genera perire non censetur”, ze které plyne, že náhodný zánik druhově určených věcí jde k tíži zavázanému a ne vlastníkovi. Toto pravidlo je zjevně účelné; těžko se určuje, zda mi byla ukradena zrovna vlastní nebo vypůjčená bankovka. Hodnotou zde bude patrně ulehčení závazkových vztahů a předcházení sporům. Vztah k hodnotě je tu velmi nepřímý a nejedná se zrovna o základní hodnoty. Principy, jak je pojímáme v této práci, tedy nemají ex definitione nějaký privilegovaný vztah k hodnotám a tvrzení o jejich hodnotovém obsahu je tautologické. Tím ovšem nechci říci, že neexistují principy s výrazným hodnotovým obsahem, ani že nelze například pro účely etické analýzy práva definovat principy jejich hodnotovým obsahem. Přejděme k atributům abstraktnosti a obecnosti právních principů. Tyto vlastnosti jsou možností, jak odlišit normy a principy. Weinbergerova teze, podle níž princip přímo neurčuje, jaké chování má být, je pro naše účely příliš přísná. Princip “pacta sunt servanda” určuje, jaké chování má být, s tím, že právní řád obsahuje z něho výjimky. Alexy mezi své příkazy k optimalizaci neřadí bezvýjimečná pravidla, vyžadující absolutní uplatnění, např. “nulla poena sine lege”. Otázkou tu je, zda princip může být bezvýjimečný. Z hlediska potřeb redukční metody samozřejmě ano. Závažné pravidlo s velkým významem pro právní řád není možné pominout kvůli jeho bezvýjimečnosti; tím by zredukovaná podoba právního řádu ztratila na vypovídací hodnotě. Jemnější je Kühnova teze, podle které má každý princip dosah na minimálně několik právních norem. Ta vyžaduje od principů alespoň minimální míru obecnosti. To je rozumné, protože jinak by množina principů a množina pravidel byly totožné, každá norma by byla principem. I tak by bylo možné redukovat právní řád na omezený počet norem-principů, ale při takové šíři základní množiny by to bylo nesmírně problematické. Kritérium, podle něhož do základní množiny zařadíme jen obecná pravidla, která mají (alespoň potenciálně) dosah na několik právních norem, může být dobrým vodítkem a pomůckou.

K ostatním skupinám atributů stačí stručně: Alexyovský charakter příkazů k optimalizaci, které se splňují jen v míře faktických a právních možností, je pevně svázán s Dworkinovou a Alexyho teorií právních principů aplikovaných poměřováním. Nám jde o vystižení obsahu právního řádu, ne o řešení obtížných případů; tato vlastnost je tak pro nás nadbytečná. Vztah principů k právnímu vědomí je myšlenka hodná např. sociologického zkoumání, těžko však bude vhodným definičním znakem. Nadpozitivní charakter rozhodně není obecnou vlastností právních principů. A vymezení právních principů jako pravidel imanentních právu v právnímu státu, jež jsou staletou vymožeností právní kultury, je pro náš účel extrémně úzké. Po všem výše uvedeném bych definoval právní principy (s velkou pomocí Kühnových slov) jako pravidla vyjádřitelná kondicionální normativní větou, která jsou základem, koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu, právního řádu nebo jeho části čítající minimálně několik právních pravidel. V této definici chápeme právní řád jako soubor právních pravidel, právní pravidla jsou právní normy (v klasické definici jako pravidla chování, vytvořená nebo uznaná a zároveň vynutitelná státem) a jiná pravidla relevantní pro rozhodování právních otázek. Základní množina pro výběr reprezentativních právních principů je tvořena všemi právními principy, splňujícími tuto definici vzhledem ke konkrétnímu právnímu řádu určitého státu v určitém okamžiku. Do souboru právních principů reprezentujících právní řád budou vybrány právní principy v závislosti na konkrétním účelu pořizování souboru (viz IV. kapitolu). Kritériem výběru však vždy bude, zda jsou koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu těch skupin právních pravidel (těch částí právního řádu), které jsou významné pro právní řád. Vraťme se na závěr několika poznámkami ke třem problémům: a) ke Kühnově tezi, že s jedním právním principem má být spojena jen jedna implikace, jen jedna právní myšlenka, b) k Pinzově charakteristice, že principy “koncentrovaně vyjadřují obsah práva” a c) k mému vymezení právního řádu a právních pravidel. Ad a) Souhlasím, že právní princip nemá být konglomerátem více principů, více právních myšlenek. Není totiž jasný vztah mezi podprincipy, ty mohou být v kolizi, v daném případě se použijí jen některé z nich, atd. Taková nejasnost je na škodu při každém zkoumání. Myslím si ale, že Kühnem jmenované pojmy právní jistoty a právního státu lze vyjádřit normativní větou obsahující jednu myšlenku, byť za cenu obrovské vágnosti (viz výše pokus o formulaci principu právní jistoty). Tato vágnost samozřejmě snižuje hodnotu onoho principu pro naše poznání. Má-li však být právní řád vyjádřen jako uspořádaný systém právních principů, musíme principy řadit hierarchicky podle obecnosti a nejobecnější budou nutně velmi vágní. Bylo by ale chybou je pomíjet. Ad b) Nakonec jsem ve své definici právních principů použil Pinzův obrat “koncentrované vyjádření obsahu práva” jako přiblížení vágního termínu základ právního řádu. V tom je hodnota právních principů pro naše zkoumání, že zhuštěně vyjadřují hlavní myšlenky právní úpravy. Bez tohoto upřesnění by definice nebyla s to dopadat zrovna na právní principy, jak je chápeme. Normativní větou, jež je základem právního řádu, mohou být úplně jiná vyjádření, např. “právo je příkaz suveréna”, “právo má věrně odrážet společenské vztahy (potřeby, zájmy)”, “právo má odpovídat stupni společenského vývoje” a další. Podobné moudrosti ovšem obvykle slyšet nechceme, ptáme-li se na právní principy. Proto skutečnost, že právní principy “koncentrovaně vyjadřují obsah práva”, není jen důležitou charakteristikou, ale pro účely redukce právního řádu na principy přímo definičním znakem. Ad c) Dlužím ještě vysvětlení své definice právního řádu jako souboru právních pravidel, tedy právních norem a jiných pravidel relevantních pro rozhodování právních otázek. Toto rozšíření činím pod vlivem přesvědčivých argumentů Dworkina a Alexyho, že právní řád není složen jen z právních norem. Dworkin uvádí vedle právních norem jiné standardy, jimiž jsou principy a politiky (viz II. kapitolu). Má obecná formulace “jiná pravidla relevantní pro

rozhodování právních otázek” se nepouští do rozboru těchto jiných pravidel, jen připouští jejich existenci. Upozorňuji, že se jedná o deskriptivní definici právního řádu, nikoli o normativní. Součástí právního řádu jsou všechna pravidla (považuji za rozumné trvat na normativním charakteru všech prvků právního řádu), která lze fakticky použít při řádném postupu práva. Jak správně upozorňuje Kühn, soudci při rozhodování problémových kauz často intuitivně aplikují právní principy, aniž je ovšem výslovně uvedou.68 Pokud tedy takové principy fakticky ovlivňují rozhodování právních otázek, řadím je k právnímu řádu. Výhrada řádného postupu práva má vyloučit mimoprávní vlivy rozhodování právních otázek, např. v teorii proslulé rozhodování podle toho, co měl soudce k snídani, nebo v praxi nikoli zcela vymýcené rozhodování podle toho, co soudce nalezl v obálce od sporné strany. Ještě bych chtěl zdůraznit, že tato “jiná pravidla relevantní pro rozhodování právních otázek” nejsou totožná s právními principy, jak jsem je definoval. “Jiná pravidla” nemusí být zrovna koncentrovaným vyjádřením obsahu práva, stejně jako právním principem může být pravidlo zcela irelevantní pro rozhodování právních otázek. 3. Proč studujeme právní principy? Právní principy se v poslední době stávají předmětem zvýšeného zájmu právní vědy. Tři tendence současného práva k tomu přispívají. 1. V reakci na vývoj společenských vztahů se právo stává složitějším, podrobnějším, rychleji se měnícím. Této tendenci odpovídá zájem o výstižnou charakteristiku platného práva a jeho odvětví pomocí základních tezí, postulátů či zásad práva či právního odvětví. Jenom tak se lze přiblížit ke skutečnému obsahu právního řádu. Příkladem může být jedno z nejrozsáhlejších a zároveň nejkomplikovanějších právních odvětví, správní právo. Správní věda i správní právo formulovaly řadu principů týkajících se organizace a činnosti veřejné správy, obecně správního rozhodování, konkrétněji správního řízení, ještě konkrétněji správního trestání. Velký význam mají principy na úrovni evropského správního práva, ať už sepsané v doporučeních Rady Evropy, formulované evropskými soudci nebo rozebírané právní vědou (srov. zejm. texty Richarda Pomahače). Zvýšená snaha formulovat principy právního odvětví je ale všeobecná. Tradiční je studium zásad v různých odvětvích procesního práva, rekodifikace soukromého práva povzbuzuje zájem o zásady soukromého, zejména občanského, práva, konstituování nových právních odvětví s sebou přináší i pokusy o formulaci jejich principů, např. v právu životního prostředí. 2. Druhým faktorem je důraz na ochranu lidských práv. Ústavněprávní či mezinárodněprávní normy chránící lidská práva totiž mají odlišný charakter než obvyklé právní normy. Nestanovují konkrétní pravidlo chování, svoboda projevu, právo na práci či ochrana soukromí jsou spíše cíle, ke kterým se chce dospět. Můžeme je označit jako finální normy. Dokud bylo možné se těchto norem dovolávat pouze v mezích prováděcích zákonů, nebyl problém. Problém nastává, když se takových finálních norem lze dovolat přímo. Soudy (v poslední instanci právě ústavní či mezinárodní soudy) stojí před dvěma novými úkoly: a) zkoumat soulad běžných zákonů s těmito ústavními normami a b) řešit normativní spor mezi dvěma lidskoprávními normami. Tyto úkoly nelze řešit tradičními nástroji interpretace práva, mechanickým porovnáním norem vyšší a nižší právní síly či vyloučení aplikace jedné z protichůdných norem s tím, že se na daný případ nevztahuje např. podle pravidla “lex specialis derogat generali”. S lidskoprávními normami je třeba zacházet jinak, objevují se nové nástroje interpretace, např. poměřování a vyvažování prostřednictvím principu proporcionality, rozšiřuje se i pole použitelných argumentů o teleologické, hodnotové, morální či politické. Teoretickým uchopením tohoto problému jsou teorie Ronalda Dworkina a Roberta Alexyho, jejichž ústředním bodem je rozlišení pravidel a principů jako zásadně 68 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 99

odlišných druhů právních norem. 3. Související tendencí je růst významu soudního rozhodování pro celý právní řád. Soudní rozhodování dotváří právo, jež tak přestává být pod výhradním vlivem zákonodárce. I nižší soudy jsou nuceny vnímat aplikované zákony v širším kontextu. Nejde jen o to, že právo se stává složitějším a že koncepce lidských práv zasahuje do stále větších oblastí práva. Soudy musejí zohledňovat i další mezinárodněprávní normy, v EU respektovat komunitární právo, přihlížet k judikatuře evropských soudů. Význam soudního rozhodování zvyšuje i rostoucí váha teleologické metody interpretace práva. Tradiční jazykový, logický, systematický a k nim i historický výklad vnímají zákony staticky, jako vůli zákonodárce v okamžiku přijetí posuzovaných zákonů. Naproti tomu teleologický výklad připouští, že účel zákona a tím i jeho normativní obsah se mohou během doby proměňovat v závislosti na vývoji společenských vztahů, společenských postojů, atd. Soudy (samozřejmě především ústavní) tak často překračují striktně legalistickou pozici a postupují podle vlastního výkladu ústavy, který ovšem nelze z ústavního textu vyčíst tradičními metodami. Vezměme tři příklady politicky významných rozhodnutí českého Ústavního soudu v roce 2001. Ústavní soud musel rozhodnout, zda volební zákon splňuje ústavní požadavky rovnosti volebního práva a systému poměrného zastoupení69, zda státní příspěvky politickým stranám splňují ústavní požadavky oddělení stran od státu a volné soutěže politických stran70 a zda nová zákonná úprava centrální banky splňuje implicitní ústavní požadavek nezávislosti centrální banky71, snad systematicky dovoditelný z Ústavy. Z výkladu příslušných ústavních článků neplyne jednoznačné řešení těchto kauz. Jak ukázal už Dworkin, setrvání na přísně pozitivistickém pojetí by nás donutilo konstatovat, že soud rozhodl tyto kauzy podle své volné úvahy; tímto konstatováním toho ale příliš neobjasníme. Soud se při rozhodování musí opřít o širší argumentaci, zahrnující účel ústavy a zákonů, jejich hodnotový obsah, politickou teorii, jež ospravedlňuje ústavu, uvážené názory právní vědy, atd., čímž se přibližujeme k tak či onak chápané teorii právních principů. Zmíněné tři tendence nejsou neznámé. Chtěl bych však ukázat, že existuje řada dalších dobrých důvodů, proč se právními principy zabývat. Mají souvislost jednak s úvahou o redukci právního řádu na jeho principy, jednak s postavením právní vědy a práva vůbec v systému sociálních věd. Zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturaci sociálních věd72 staví právní vědu v historickém vývoji na okraj sociálních věd. Hlavními sociálními vědami jsou tam nomotetické obory ekonomie, sociologie, politická věda a antropologie. Naproti nim stojí idiografická historie. Na okraji sociálních věd jsou geografie a psychologie pro svoji blízkost k přírodním vědám. Právní věda podle autorů zprávy nikdy nebyla zcela považována za sociální vědu, protože a) je příliš spjata s přípravou právníků, b) je příliš normativní, málo empirická a c) její zákony jsou příliš idiografické. Zamyslíme-li se nad právem a právní vědou v systému sociálních věd, můžeme dospět k těmto závěrům. 1. Právo je hlavním předmětem právní vědy. 2. Právo jako společenský fakt může být vítaným zdrojem poznatků pro řadu dalších sociálních věd. 3. Právní věda, jež se právem systematicky zabývá, by měla právo dalším sociálním vědám zprostředkovat v podobě co nejvíce upotřebitelné. Pokusím se naznačit, že vytvoření systému právních principů, který koncentrovaně vyjádří obsah právního řádu, může být oním vhodným zprostředkováním. Sociální vědy se samozřejmě zabývají právem už dlouho, vytvořily se dokonce mezní obory jako právní dějiny či sociologie práva. Přesto si myslím, že by se sociální vědy mohly právu věnovat více a zaměřit se nikoli na jeho výseče, nýbrž na právní řád v co nejcelistvější podobě. Zde je 69 nález Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. 70 nález Ústavního soudu č. 98/2001 Sb. 71 nález Ústavního soudu č. 278/2001 Sb. 72 Wallerstein, I. a kol.: Kam směřují sociální vědy - zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturaci sociálních věd, Praha 1998

několik námětů, které budou konkrétněji rozpracovány ve IV. kapitole: a) Historie může komplexněji sledovat proměny obsahu právního řádu v čase, zjišťovat, které právní principy jsou během vývoje konstantní (pro svou imanenci právu nebo vládnoucí politické filosofii), ve kterých oblastech práva dochází k největším změnám, jaké jsou tendence změn. Při revolučních zlomech lze na hloubku společenských změn usuzovat částečně i z míry proměny právního řádu; je pak vhodné srovnat principy právního řádu starého a nového a zjistit, jak výrazná je diskontinuita a kde přetrvala kontinuita. b) Sociologie může empiricky zkoumat společenské vědomí o právu, zda se opírá spíše o znalost konkrétních pravidel, nebo principů práva, případně zda vědomí o právu pramení spíše z konkrétních znalostí o normách, nebo z intuitivní představy, jak by právo mělo vypadat. Jaký je vztah mezi společenskou morálkou a právem? Musí účinné právo odpovídat společenské morálce, nebo déletrvající právní úprava formuje společenskou morálku? Znalost i internalizaci právních pravidel lze srovnávat nejen u různých skupin obyvatel, ale také u různých odvětví práva. Vůbec si myslím, že problematika právního vědomí si zasluhuje mnohem větší pozornost. c) Pro politologická studia práva je důležitý poznatek, že významné části politických programů, koncepcí a záměrů mají za cíl alespoň dílčí změny právního řádu. Porovnáním politických koncepcí a skutečné změny v právním řádu lze např. měřit úspěšnost té či oné politické síly při prosazování její koncepce. To je jen pár příkladů. Věřím, že postupující specializace ve všech vědách včetně sociálních brzy probudí větší zájem sociálních vědců o širokou oblast práva a právního řádu. Studium právních principů se mi tedy ve světle tendencí současného práva i možností sociálních věd jeví jako velmi perspektivní. 4. Prameny právních principů Obecně řečeno, jako prameny právních principů připadají v úvahu a) právní normy (legislativa), b) rozhodování soudů (judikatura), c) výsledky vědecké práce (jurisprudence) a d) víra, rozum, morálka, přirozenost a další zdroje přirozeného práva. Výběr pramenů závisí přitom na důvodech, proč se chceme právními principy zabývat. Úvodem bych se chtěl krátce vyjádřit k problému závaznosti právních principů. Podle striktně pozitivistické koncepce jsou závazné a zároveň právně relevantní jen ty principy, které lze dovodit z legislativy (abstrakcí, citací, odkazem), v zemích pramenné váhy judikatury též ze soudních rozsudků. Toto stanovisko někteří autoři změkčují. 1. Uzná se závaznost malého počtu dalších principů za přísných podmínek: jedná se o principy ze skupiny c), o jejichž závaznosti panuje celkem shoda, je tu communis opinio doctorum, a dále o principy ze skupiny d) uznáním nadpozitivního charakteru lidských práv a svobod. 2. Jiným způsobem je zavedení distinkce mezi striktní závazností a jinou právní relevancí; Knapp takto rozlišuje obecné zásady právní s významem normativním a interpretačním. Dworkin rozlišuje mody “má povinnost” a “měl by”: Z věty “A by neměl kouřit” neplyne, že A má povinnost nekouřit, nýbrž jen že by měl nekouřit. Takto by podle Dworkina soudci měli dodržovat právní principy.73 Jinými slovy: právní principy nejsou právně závazné (soudce nelze postihnout za jejich nedodržení), jsou však právně relevantní. Tak se právní principy stávají součástí právního řádu. Při redukci právního řádu na principy, což je hlavní předmět našich úvah, chápeme právní principy jako pravidla vyjádřitelná kondicionální normativní větou, která jsou základem, koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu, právního řádu nebo jeho části čítající minimálně několik právních pravidel, jak je uvedeno výše. Od právních principů žádáme hlavně schopnost charakterizovat právní řád. Koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu mohou být principy získané jak z legislativy, tak z judikatury i z jurisprudence. 73 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 73-86

Spoléhám zejména na jurisprudenci, řídě se postulátem Eliáše a Zuklínové, že “obecně uznané a osvědčené principy práva kodifikuje právní věda (teorie), nikoli právní praxe”74. Postupuji zde ve shodě s názorem Boguszakovým, že jsou “právní principy výtvorem synchronie zákonodárství, judikatury a právní vědy; jejich pěstování jako vysoce obecných pravidel je hlavně úlohou právní vědy”.75 Protože naše pojetí právních principů je vzhledem k právnímu řádu deskriptivní a nikoli normativní, nejsou pro nás pramenem principů mimoprávní zdroje soustředěné ve skupině d); naším cílem je právní řád výstižně popsat, nikoli hodnotit. Hlavním úkolem této podkapitoly je ale nastínit, jakými cestami se dobrat ke konkrétním právním principům, které zhuštěně vyjádří obsah právního řádu. Tři možné cesty mě napadají: a) shora, analýzou základů práva, b) ze systematiky práva, pomocí kritérií odlišujících právní odvětví a c) zdola, převzetím či abstrakcí z legislativy, judikatury a jurisprudence. Ad a) Výstižnou analýzou toho, co činí právo právem, je Fullerova formulace principů legality. Touto cestou se ale nedobereme principů charakterizujících konkrétní právní řád daného místa a času. Takto získaných principů, např. cestou analýzy hodnot chráněných právem nebo sledováním koncepcí spravedlnosti, na nichž stojí právo, bychom asi získali příliš málo principů a tím malou vypovídací schopnost o právním řádu. Tyto analýzy nám ale mohou pomoci v úvahách, jaké jsou nejobecnější právní principy. Ad b) Dělení práva na právní odvětví je cenný výsledek mnohaleté práce právní vědy. Etablovaná právní odvětví se od sebe odlišují především předmětem, tedy právními vztahy, které upravují. Význam dělení práva na odvětví je však také v tom, že různé právní vztahy jsou upravovány různými metodami; právní odvětví tak spočívají na odlišných principech. Pokud najdeme principy, které odvětví charakterizují a vymezují ho 1. vůči jiným právním odvětvím a 2. vůči historicky či jen potenciálně existujícím variantám téhož odvětví, získáme širší soubor principů, než cestou a). Takový soubor mnohem lépe postihne rozmanitost právního řádu. Tato cesta umožní využít výsledků právní vědy; každé právní odvětví své principy tak či onak formuluje. Ad c) Abstrakce z legislativy, judikatury a jurisprudence je celkový záměr redukce právního řádu na jeho principy. Jako jediná cesta by však byla těžko použitelná, postrádá sebemenší návod, jak se ve složitém právním řádu zorientovat, a přímo láká ke zbloudění. Myslím, že vhodným vodítkem je cesta b), postupovat podle systematiky práva. Cestu c) využijeme v rámci jednotlivých právních odvětví. Poslouží nám k doplnění principů sebraných jurisprudencí a k ověřování jejich relevance (může se stát, že některý učebnicový princip bude více představou o správném právu, než skutečným odrazem platného právního řádu). K souboru principů charakterizujících právní řád tedy půjdeme přes odvětvové principy zjištěné jurisprudencí, budeme přitom přihlížet k legislativě a okrajově též k judikatuře, což nám pomůže ke korigování a doplňování; při úvahách o obecných principech celého právního řádu se budeme muset zabývat i hodnotovými a systémovými východisky práva. V poslední části této kapitoly se podívejme na několik typů právních principů, tříděných podle pramene, odkud je můžeme čerpat. 1. Pro odvětví soukromého práva si podržují svůj význam zásady formulované již římskou jurisprudencí. Římskoprávní zásady byly recipovány do naší právní kultury a dodnes jsou uznávány právní vědou a odrážejí se i v legislativě a judikatuře. 2. Základem práva soudobého demokratického právního státu jsou principy konstitucionalismu, rozvíjené od 18. století. Mezi nimi můžeme rozlišit a) všeobecně rozšířené a uznávané principy konstitucionalismu, jako “každý může činit, co zákon 74 Eliáš, Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Praha 2001, str. 133 75 Boguszak, J.: Právní principy, hodnoty, finalita, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 27

nezakazuje”, vázanost státní moci zákony, suverenita lidu, dělba moci, existence ústavního soudnictví, všeobecně a rovně volený zákonodárný sbor, atd.; b) specifické ústavní principy států, vyjadřující hodnotový základ státu nebo vystihující odlišnosti uspořádání státní moci; c) lidská práva a svobody. Jednotlivá ustanovení ústavy (především ta lidskoprávní) mají stěžejní význam pro právní řád, prozařují do něj, ovlivňují podobu i výklad řady zákonů. Lze říci, že téměř všechna ústavně zakotvená lidská práva (ale i další ústavní ustanovení) mají svým významem povahu principů pro právní řád. Proto články o lidských právech a k nim i řada dalších ústavních článků jsou rezervoárem důležitých právních principů. Nejen kvůli šanci na proces před Ústavním soudem jsou zákonná ustanovení provádějící nebo omezující lidská práva (popř. blíže upravující ústavní procedury) určitými uzlovými body právního řádu. 3. Podobně jako lze usuzovat na význam právního pravidla z jeho vztahu k ústavně zaručeným lidským právům, tak význam jiných (někdy i týž) právních pravidel je zdůrazněn trestněprávní sankcí. Právní řád se skládá z příkazů, zákazů a dovolení. Příkazy a zákazy, za jejichž porušení může soud uložit trest odnětí svobody, jsou zjevně zákonodárcem považovány za závažnější než příkazy a zákazy, s nimiž je spojena méně citelná sankce. Je podle mého názoru dobrou charakteristikou právního řádu i státu jako takového fakt, které chování trestně stíhá. Proto považuji trestní zákon za další rezervoár právních principů charakterizujících právní řád. 4. Řada právních zásad je explicitně uvedena v zákonech. Souborný katalog, jak jej podává trestní řád (viz II. kapitolu), sice není častým jevem, mnohé zásady však nalezneme v úvodních ustanoveních zákonů, jejich hlav či jen úpravy jednotlivých institutů nebo v tzv. generálních klauzulích (jako u soutěžních pravidel v obchodním zákoníku nebo u bezdůvodného obohacení). Bohatým zdrojem právních principů jsou především kodexy. 5. Někdy přímo zákon, někdy až právní věda formulují účel zákona, obvykle s vazbou na chráněné hodnoty. Rozlišme účely celých právních odvětví, jež se promítají do nejobecnějších odvětvových principů, a na druhé straně účely zvláštních zákonů (tedy ne zrovna kodexů). Příklad: Není úplně nevýznamnou charakteristikou právního řádu, zda obsahuje princip zvláštní ochrany svědka, či nikoli. Existence zvláštního zákona, jehož účelem ochrana ohrožených svědků je, nás opět upozorňuje na význam, který zákonodárce této věci přikládá. 6. Složitým úkolem je vyhledávání významných právních institutů. Jejich význam může být dán častým používáním, tradicí, společenským dopadem, atd. Principy tvořící základ významných institutů by v souboru principů charakterizujících právní řád také neměly chybět. 7. Vhodným zdrojem relevantních právních principů je i judikatura Ústavního soudu; této problematice je už věnována diplomová práce na pražské právnické fakultě.76 8. Bohaté jsou výsledky práce právních teoretiků, kteří dokázali formulovat výstižné právní principy, aniž by přímo opisovali ze zákonných textů. Příkladem jsou různé typologie (apelační, revizní a kasační princip u opravných prostředků, ohlašovací, registrační a povolovací princip např. u vzniku právnických osob, absorpční, kumulační a asperační zásada u ukládání sankcí, atd.). Zvláště procesní práva a správní právo urazily dlouhou cestu při studiu svých odvětvových principů. Tímto přehledem končí III. kapitola, jež se věnovala obecně právním principům a na několika místech naznačila záměr zredukovat právní řád na soubor charakterizujících principů za účelem ulehčení celkového zkoumání právního řádu. Teorie této redukce bude shrnuta a doprovozena příklady jejího využití v následující kapitole.

76 Tryzna, Jan: Právní a ústavní principy v judikatuře Ústavního soudu (nepublikovaná diplomová práce na PF UK)

IV. Redukce právního řádu na jeho principy V této kapitole se pokusíme zodpovědět dva okruhy otázek: 1. Základní otázkou je, zda je vůbec možné zredukovat právní řád na přijatelně malý počet právních principů tak, aby výsledný soubor relativně přesně zachytil podstatný obsah právního řádu. Vypořádat se musíme i s případnou námitkou, že lépe než principy by obsah právního řádu charakterizovaly např. hodnoty nebo právní instituty. 2. Na otázku, k čemu je taková redukce dobrá, zareagujeme předložením několika výzkumných záměrů využívajících tuto redukci. Některé záměry budou propracovanější, jiné jen hrubě načrtnuté. Ukážeme také, že výzkumný záměr má vliv na konkrétní podobu souboru principů, s nímž bude pracovat. 1. Redukce právního řádu na jeho principy Myšlenka redukce právního řádu na jeho principy za účelem koncentrovaného vyjádření jeho obsahu vychází z teze Karla Poppera, podle které je úspěšná redukce nejúspěšnější formou vědeckého vysvětlení.77 Karl Popper se ovšem zabývá redukcionismem v přírodních vědách. Jako příklady uvádí vysvětlení biologických problémů chování živočichů redukcí na chemické procesy třeba v mozku nebo vysvětlení chemických problémů jejich redukcí na fyzikální vztahy mezi částicemi. Redukcionismus je sice dobrá metoda vysvětlení problémů, filosofický redukcionismus ale není namístě. Nelze totiž říci, že biologie je redukovatelná na chemii, případně chemie redukovatelná na fyziku. Redukcí totiž vždy ztrácíme řadu informací. Protože však vědecká metoda je založena na zjednodušování, může být redukce, ač vždy zkresluje, vhodným nástrojem vědy k řešení problémů. Popperovy myšlenky jsou podle mého názoru využitelné i v našem záměru redukce právního řádu na jeho principy. Cílem redukce tu není vysvětlení problému, nýbrž koncentrované vyjádření obsahu. Je jasné, že redukcí ztrácíme množství informací o právním řádu. Pro sociálněvědní zkoumání práva je však takové zjednodušení a zestručnění nezbytné a zároveň přínosné. Redukce může právní řád zjednodušit, neměla by jej ale zkreslit nebo významově posunout. Je uspokojivá redukce právního řádu na jeho principy možná? Dworkin ve své teorii tvrdí, že úplný soubor platných principů sepsat nelze.78 Je tomu tak, protože principy jsou diskutabilní, různě závažné, jejich obsah se posouvá a principy se mění tak rychle, že seznam se stává obslolentním dříve, než ho dopíšeme. Souhlasím s Dworkinem, že nelze sepsat všechny platné právní principy. Proto postup popsaný ve III. kapitole, vycházející při výběru relevantních právních principů ze základní množiny všech platných principů, je pouze teorií. Vybírán samozřejmě bude rovnou výsledný soubor, základní množina jen vymezuje pole. Konkrétní podoba redukce bude ovlivněna účelem, pro který je prováděna. Myslím, že na otázku z úvodu předchozího odstavce lze odpovědět kladně. Uspokojivost přitom závisí na konkrétním účelu redukce. Protože jedním z hlavních úkolů právní vědy je přispívat k přípravě právníků, je právní věda nucena zabývat se všemi odvětvími a oblastmi právního řádu; právnické fakulty totiž poskytují všeobecné právnické vzdělání. Šíře vědeckého zpracování práva je dobrým předpokladem pro redukci. Důležité také je, že základní charakteristiku právních odvětví lze vyjádřit nemnoha klíčovými principy, jak dokládá řada učebnic či monografií. Nejdůležitější právní pravidla odvětví jsou často soustředěna do kodexů, popřípadě malého počtu významných zákonů. Řadu zvláštních zákonů lze velmi stručně charakterizovat jedním principem vyjadřujícím jejich účel (viz III. kapitolu). Proto redukci právního řádu na přijatelný počet principů mám za možnou. Opora v jurisprudenci a v důležitých částech legislativy by měla garantovat, že při redukci nedojde k nepřijatelnému zkreslení. 77 Popper, K. R.: Život je řešení problémů, Praha 1997, str. 41-75 78 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 69

Jinou otázkou je, zda principy jsou právě tím nejlepším prostředkem redukce. Jejich podstatná výhoda tkví ve shodné formě s pravidly tvořícími právní řád, tedy ve formě kondicionální normativní věty. Právní řád jako soubor obrovského množství pravidel určujících, jaké chování má být, popř. jaké je dovoleno, se tak redukuje na právní principy určující, jaké chování má být (nebo je dovoleno), případně jaká mají být právní pravidla určující, jaké chování má být (nebo je dovoleno). Redukcí právního řádu na hodnoty ztratíme mnohem více jeho obsahu. Hodnoty “poctivost v obchodním styku”, “ochrana zdraví při práci”, “rychlost a hospodárnost správního řízení” nebo “plná zaměstnanost” mohou být sledovány různými soubory konkrétních právních pravidel, a tak nevypovídají o konkrétní platné právní úpravě. Charakteristika hodnotami ulpívá na informačně chudé míře obecnosti, a to i v případě, že vezmeme relativně konkrétní hodnoty jako v našem případě. Hodnoty jsou součástí obecných principů, ty však musí být konkretizovány. Tak např. sám princip usilování o plnou zaměstnanost nám mnoho nepoví, nedodáme-li, že se realizuje prostřednictvím principů ochrany pracovněprávního vztahu, pomoci státu při hledání pracovního místa a při rekvalifikaci, státní hmotné podpory nezaměstnaných, atd. Tím se konkretizuje význam hodnoty plné zaměstnanosti - není např. tak významná, aby se na úkor jiných hodnot zavedla všeobecná pracovní povinnost nebo povinnost zaměstnavatelů nabízet práci. Shrnuto: hodnoty mají svůj význam pro charakterizaci obsahu právního řádu, ale nevystačíme s nimi. Právní instituty, tj. soubory věcně souvisejících právních pravidel, jsou z hlediska redukce provázeny dvěma problémy. Nejsem si jist, zda právní instituty zcela pokrývají obsah právního řádu, zda tedy neexistují právní pravidla, jež nejsou součástí žádného z uznávaných právních institutů. Druhý problém je, že název institutu nedostatečně charakterizuje obsah jeho právních pravidel, a tak i institut musí být vyjádřen principem, jenž je jeho základem. Instituty jsou ale dobrým vodítkem pro redukci; soubor charakterizujících principů by neměl pominout důležité právní instituty. Skutečnou použitelnost redukce právního řádu na principy ověří až konkrétní výzkum. 2. Příklady využití redukce Už ve III. kapitole byla naznačena možnost využít souboru principů dobře charakterizujících právní řád pro zkoumání historické, politologické a sociologické; doplňme ještě záměry právně teoretické, právně politické a pedagogické. a) zkoumání historické a politologické Následující projekt je zároveň právně historickým a politologickým. Zabývá se právními a politickými změnami u nás po revoluci roku 1989, konkrétně v letech 1989 až 1998. Předmětem analýzy jsou proměny právního řádu v tomto období. Přechod ze starého režimu do nového byl doprovázen zásadní proměnou práva, jež může být hodnocena buď jako transformace právního řádu, nebo dokonce jako faktické nahrazení jednoho právního řádu druhým. Rok 1998 tu ohraničuje sledované období ze dvou důvodů: a) v tomto roce došlo k politickému předělu a b) od roku 1999 byla v českém právu výrazněji započata harmonizace s právem EU, která by do analýzy právního řádu vnášela další komplikující prvek. Porovnáním principů československého právního řádu a pozdějších změn do roku 1998 zjistíme, které části práva zůstaly bez větších změn a které naopak byly změněny od základů, čili kde v právním řádu byla zachována kontinuita a kde došlo k výrazné diskontinuitě. Z hloubky transformace práva lze pak čerpat poznatky pro hodnocení transformace společenské. Náš zájem ale musí být upřen na celý právní řád, na všechna právní odvětví, nejen na právo ústavní a obchodní, jež se nabízejí. Opřít se můžeme o jurisprudenci předrevoluční i porevoluční, o velké kodexy ze šedesátých let a o důležité zákony transformační éry včetně jejich důvodových zpráv.

K tomuto právně historickému zkoumání lze doplnit analýzu politologickou. Vyjděme z výše řečeného předpokladu, že řada politických záměrů směřuje do legislativní oblasti. Můžeme sledovat a hodnotit cestu od politických záměrů až k jejich faktickému prosazení do právního řádu, stopovat, jak se veřejně prohlášené politické záměry daří transformovat do podoby práva. Porovnejme a) veřejně deklarované politické záměry relevantních politických sil, jak jsou obsažené v programových dokumentech významných parlamentních stran a hnutí a v programových prohlášeních vlád, b) texty významných zákonů přijatých v letech 1989 až 1998 a zejména důvodové zprávy k nim a c) principy nového právního řádu, jak je zachycuje právní věda. Soubor a) vypovídá o politických programových tezích, soubor b) o legislativním výsledku a především jeho výchozích principech a hodnotách (výsledek i principy se mohou od deklarovaných obecných politických záměrů podstatně lišit) a soubor c) o reálném dopadu jak politických záměrů, tak jejich legislativní realizace na právní řád jako takový (nedokonalost legislativní úpravy nebo postoj soudů a jurisprudence mohou vést ke značnému nesouladu mezi zamýšleným smyslem litery zákona a jejím faktickým fungováním v právním řádu; a to vůbec nemluvím o reálném dopadu právní úpravy na regulované vztahy, jenž může být mizivý i z dalších důvodů). Domnívám se, že porovnání výsledků a veřejně deklarovaných záměrů politického působení na právo přinese obraz ne zrovna přesvědčivých úspěchů. Jak je patrné, jádrem celého projektu je studium zákonů přijatých v letech 1989 až 1998. Z těchto zákonů vyberme jednak ústavní zákony, jednak komplexní či zásadní novely kodexů, jednak důležité nové zákony a významem srovnatelné novely jiných starých zákonů. Tak získáme soubor kolem stovky zákonů, s nímž už je možné pracovat. Potom bude potřeba zredukovat tyto zákony na jejich hlavní principy. K tomu nám mají posloužit zejména důvodové zprávy k návrhům těchto zákonů a úvodní ustanovení zákonů. Při jejich používání je namístě určitá opatrnost - důvodové zprávy se vztahují k návrhům a cesta od návrhu k výsledné podobě zákona může zákon výrazně proměnit, různá je také kvalita důvodových zpráv. Proto nebudeme moci úplně pominout vlastní text zákona; dobrým vodítkem by nám ale měly být výsledky práce právní vědy. Pohled právní vědy bude nejen kontrolou našeho postupu, ale rovněž důležitou informací o doktrinálním výkladu zákona. b) zkoumání sociologické a pedagogické Problematika právního vědomí zasluhuje větší pozornost sociologů i právníků, než jaké se u nás zrovna těší. Jeden aspekt právního vědomí lze zkoumat prostřednictvím právních principů. V pojmu právního vědomí vnímám dvě roviny - rovinu intelektuální a rovinu volní. První se týká vědomostí lidí o právu, druhá jejich vůle řídit se právními pravidly. Volní rovina je jistě ovlivněna vědomostmi o právu, ale vedle toho i dalšími faktory - společenskou morálkou, výchovou a vlivem okolí, vymahatelností práva, atd. Zabývejme se dále pouze intelektuální rovinou právního vědomí. Jednou ze zajímavých otázek je, zda vědomí laiků o právu je spíše konkrétní a vychází ze znalosti množství konkrétních právních norem, nebo spíše abstraktní, založená na akceptaci nejobecnějších právních principů souvisejících s hodnotami. Právní vědomí se pochopitelně skládá z obou složek. Lidé vědí, že se jezdí na zelenou, že krádež je trestným činem, že mohou mít nárok na konkrétní sociální dávku, že musejí platit daň z příjmu. Lidé rovněž vědí o zásadní smluvní volnosti, o presumpci neviny, o suverenitě lidu, o svobodě projevu. Konkrétní znalosti jsou důležité pro každodenní život už proto, že neznalost zákona neomlouvá. Abstraktní znalosti na druhou stranu dávají přehled o celkovém obsahu a smyslu právního řádu: Konkrétní znalosti jsou součástí běžné zkušenosti. Principiální znalosti mohou být součástí obecného kulturního povědomí. Má tedy smysl zkoumat, co je skutečným obsahem právního vědomí lidí. Empirický výzkum se dá založit na otázkách směřujících k právním principům různé obecnosti. Nejvhodnější by byly uzavřené otázky s variantami odpovědí, z nichž se správná označí. Otázky by měly pokrývat všechna právní odvětví a týkat se různorodých principů co do

obecnosti, hodnotového zakotvení, vztahu k morálce, atd. Zajímavými výsledky výzkumu by byly informace o znalostech lidí v různých právních odvětvích, o tom, jaký význam přikládají různým právním principům, o tom, zda převažují konkrétní znalosti nebo obecnější povědomí o právu. Informace o stavu právního vědomí jsou pak dobrým východiskem úvah o obsahu výuky práva např. na středních školách. Myslím, že výuka by měla vyváženě poskytovat informace praktické i obecný přehled o systému a obsahu práva. Nezanedbatelnou roli by zde měly hrát opět právní principy, jejichž výběr (patrně dosti úzký) tentokrát vyplyne z předem stanovených cílů výuky. Redukce právního řádu na jeho principy by měla tyto úkoly usnadnit. c) zkoumání právně teoretické a právně politické V právně teoretickém zkoumání je možno ověřovat výsledky právní vědy. Uvedu dva příklady. 1. Rozdělení práva na právní odvětví je velmi dobrým nástrojem k pochopení práva. Můžeme si ale klást otázku, zda současné dělení na právní odvětví je optimální, zda skutečně kromě odlišnosti předmětu, tedy upravovaných právních vztahů, existuje mezi odvětvími i odlišnost jejich principů. Prostřednictvím podobnosti a rozdílnosti principů se dají činit dělící čáry i uvnitř právních odvětví. 2. Jednotlivá právní odvětví formulují své principy. Analýza legislativy může ukázat, jestli tyto teoretické principy popisují skutečný obsah právního řádu, nebo zda jsou jen normativní představou jurisprudence, jaké má právo být a jaké ve skutečnosti příliš není. Právně politické zkoumání může sledovat hloubku právních reforem. Vezměme si příklad probíhající reformy veřejné správy, kdy dochází k výrazné proměně institucionální struktury a ke značným posunům v kompetencích. Koncentrované vyjádření obsahu správního práva by nám mohlo ukázat, do jaké míry se realizují předsevzaté záměry, odkud kam se přesouvají významné kompetence a jak se změny dotýkají jednotlivých pododvětví či resortů. Redukce právních řádů na jejich principy by mohla posloužit i úvahám komparativním. Některými z načrtnutých zkoumání se hodlám zabývat později v rámci disertační práce. Zbývající části této práce budou věnovány redukci jednotlivých právních odvětví na jejich principy. Redukce nebude mít konkrétní výzkumný záměr; má být spíše ověřením předchozích teoretických a metodologických úvah a prvním pokusem o koncentrované vyjádření obsahu současného českého právního řádu. Předběžný a neúplný náčrt souboru odvětvových principů, který vyplňuje VI. kapitolu, má sloužit jako východisko diskuse a předloha pro více propracované pokusy; kratší V. kapitola bude obsahovat přípravné úvahy o systematice právního řádu.

V. Systematika právního řádu a odvětvové principy Nástin redukce v VI. kapitole bude vycházet z dělení právního řádu na odvětví, jak je vytvořila právní věda. Připomeňme na úvod Hurdíkovu tezi, podle které by se samostatné právní odvětví mělo vyznačovat vedle specifického předmětu právní regulace rovněž způsobilostí tvořit vlastní právní zásady a vlastní obecnou část právní úpravy (viz II. kapitolu). Odvětvové principy, tedy pravidla vyjádřitelná kondicionální normativní větou, která jsou základem, koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu, právního odvětví nebo jeho části čítající minimálně několik právních pravidel, budou hlavním předmětem našeho zájmu. Hledanou vlastností bude zejména schopnost principu charakterizovat právní odvětví, tedy a) koncentrovaně vyjádřit jeho hlavní myšlenky, b) odlišit své právní odvětví od ostatních odvětví a c) vyjádřit současný obsah právního odvětví a vymezit ho vůči historickým či jen potenciálním variantám. Na závěr se budeme v VII. kapitole věnovat stručně obecným principům právního řádu. Ve dvou částech této V. kapitoly 1. vykreslíme a okomentujeme systematiku právního řádu, jíž se budeme řídit, a 2. učiníme několik metodologických poznámek k vyhledávání konkrétních odvětvových principů. 1. Systematika právního řádu Rozdělení právního řádu na odvětví je v kontinentálním právu poměrně jednotné a liší se spíše v podrobnostech a v řazení jednotlivých odvětví. Můj model obsahuje odvětví, jak jsou vyučovaná na pražské právnické fakultě (s jednou výjimkou, na kterou upozorním); rovněž řazení nevykazuje překvapivé inovace. Nejprve je nutno odlišit dva rozdílné právní řády, mezinárodní a vnitrostátní (popř. lze přidat třetí - právo EU). Zabývat se budeme pouze vnitrostátním právem. Vnitrostátní právní řád rozdělme tradičně na právo soukromé a právo veřejné. Právo soukromé má svůj historický základ v občanském právu (OBČ). Od občanského práva se oddělilo obchodní právo (OBCH) jako zvláštní právo obchodníků, jež má určitá specifika související právě s profesionalitou účastníků právních vztahů. Výrazné prvky narušující princip autonomie vůle z důvodů veřejného zájmu obsahují pracovní právo (PRAC) charakteristické kogentními zásahy do pracovní smlouvy a rodinné právo (ROD) se svými zásahy do vztahů uvnitř rodiny.79 Intenzivní kogentní úprava vztahů mezi manžely a především mezi rodiči a dětmi odlišuje rodinné právo od občanského natolik, že mu dávám samostatné místo, i když je na pražské právnické fakult součástí práva občanského. Soukromoprávní vztahy (především obchodní) s mezinárodním prvkem upravuje zvláštní odvětví mezinárodního práva soukromého (MPS), jež je tradičně pokládáno za součást vnitrostátního práva. Historicky a logicky je možno za základ veřejného práva považovat správní právo (SPR), jež nejlépe vystihuje charakter veřejnoprávních vztahů mezi nositelem veřejné moci a osobou, která této moci podléhá. Rozkvět konstitucionalismu však učinil z ústavního práva (ÚST) těžiště celého právního řádu; vděčí za to vyšší právní síle svých norem a reálného tlaku na soulad ostatních norem s nimi. Nelze však říci, že je správní právo autonomní součástí ústavního práva, která se oddělila; nelze to říci ani naopak. Podobně neodvozené postavení v rámci veřejného práva má trestní právo (TREST), např. německá jurisprudence jej často řadí jako zvláštní třetí obor vedle práva soukromého a veřejného.80 Veřejné právo tak spočívá na třech velkých právních odvětvích, jež sice mají mezi sebou řadu vazeb, žádné však nevychází z jiného. Ze správního práva se osamostatnily tři oblasti jeho zvláštní části. U finančního práva (FIN) i u práva sociálního zabezpečení (SOC) jde o poměrně rozsáhlé soubory právních 79 Odlišování pracovního a rodinného práva od občanského práva pomocí rozsahu autonomie vůle viz Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 46 80 srov. např. Robbers, G.: Einführung in das deutsche Recht, 2. Aufl., Baden-Baden 1998

norem, které mají specifický předmět (finance, resp. sociální dávky v širokém smyslu) a výrazné odchylky od obecného správního práva (např. koncesní princip a princip písemnosti a neveřejnosti u finančního práva, princip veřejného pojištění v právu sociálního zabezpečení). Právo životního prostředí (ŽP) je nejmladší, definuje ho účel - ochrana životního prostředí, stává se rovněž rozsáhlým souborem norem a snaží se formulovat i své specifické principy (zásada předběžné opatrnosti, přednost nápravy škod před peněžitou náhradou, ad.). Vztah finančního práva, práva sociálního zabezpečení a práva životního prostředí ke správnímu právu opět potvrzuje komparace s německým právním systémem, pro který jsou tato odvětví nezřídka “jen” oblastmi zvláštní části správního práva.81 Vyjmenovaná právní odvětví často obsahují hmotněprávní i procesní normy. Procesnímu právu je obvykle připisován veřejnoprávní charakter. Pro celé hmotné soukromé právo je procesním odvětvím občanské právo procesní (OSŘ). Ve veřejném právu má zjevně svébytné postavení trestní právo procesní (TŘ), jež se podstatně odlišuje od trestního práva hmotného. Správní řízení, finanční řízení, řízení ve věcech sociálního zabezpečení, ústavní soudnictví nebo legislativní proces nemívají postavení samostatného právního odvětví a bez problémů mohou obstát v jednom celku s příslušnými hmotnými odvětvími. Zvláštností je správní soudnictví, jež rovněž samostatným odvětvím není a dá se řadit k civilnímu procesu i ke správnímu právu; volím řazení do správního práva. Zde je přehledně systém vnitrostátního práva, jak jej budeme používat.

FIN

SPR ½ ¾

VEŘEJNÉ PRÁVO ½ ÚST ¾ ¾ SOC

¾

ŽP

TREST(TŘ) OBCH

¾

SOUKROMÉ PRÁVO ½ OBČ (OSŘ) ½ ROD PRAC ¾

¾

MPS

2. Odvětvové principy O pramenech právních principů bylo již řečeno dost (srov. zejm. III. kapitolu), a tak zde pouze nastíním posloupnost kroků při probírání principů každého z právních odvětví. 1. Principy charakterizující odvětví lze získat úvahou nad postavením odvětví v systému práva. Je třeba odhalit ty principy, které zakládají status samostatného právního odvětví a zřetelně je odlišují od ostatních. Nesmělé náznaky tohoto postupu jsou v předchozí podkapitole. 2. Základní principy právního odvětví nám nabízí jurisprudence zejména v učebnicích jednotlivých odvětví. Na dlouhodobou práci právní vědy se ve většině odvětví dá spolehnout jako na hlavní pramen těch nejdůležitějších odvětvových principů. 3. Jedním z našich hlavních záměrů je, aby soubor principů pokrýval celý právní řád a neopomenul některé z jeho významných oblastí. Proto se ve třetím kroku zaměříme na vnitřní členění právních odvětví a výchozí principy konkrétních částí. 4. V posledním kroku budeme sledovat jednak principy významných právních institutů obsažených zejména v kodexech a klíčových zákonech odvětví, jednak výchozí principy důležitějších zvláštních zákonů. Musím ještě předeslat, že není teď v mých silách vytvořit ucelený soubor právních principů podle tohoto návodu; proto se na řadě míst omezím jen na naznačení cesty.

81 srov. např. Robbers, G.: Einführung in das deutsche Recht, 2. Aufl., Baden-Baden 1998

VI. Charakteristické principy jednotlivých právních odvětví V této kapitole se budeme zabývat principy, koncentrovaně vyjadřujícími normativní obsah právních odvětví současného právního řádu České republiky. Začneme soukromým právem, tedy nejprve občanským právem hmotným a po něm odvětvími vyvinuvšími se z něj. Ve veřejném právu zahájíme ústavním právem, pokračovat budeme správním právem a jemu příbuznými odvětvími a skončíme trestním právem hmotným. Přehled uzavřou dvě procesní odvětví - civilní proces a trestní proces. Postupovat budeme u každého odvětví přibližně podle čtyř kroků nastíněných na konci minulé kapitoly. 1. Občanské právo hmotné A. Občanské právo hmotné je obecným odvětvím soukromého práva, jeho výchozí principy jsou tedy charakteristikou soukromého práva vůči právu veřejnému. Teorie práva rozlišuje soukromoprávní metodu regulace a veřejnoprávní metodu regulace. Z rozdílů těchto metod lze vyvodit princip rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů (1). Je třeba si povšimnout, že tato rovnost se liší od veřejnoprávního pojetí rovnosti v ústavním a správním právu. Tam jde o rovnost před zákonem nebo úřadem ve smyslu nediskriminace, zde je rovnost ve smyslu nepodřízenosti a souvisí s ní princip “nemo iudex in causa sua” (2). Rovnost účastníků soukromoprávních vztahů se projevuje především v klíčovém institutu smlouvy, s nímž jsou spojeny princip smluvní autonomie, smluvní volnosti (3) a Hobbesův základ vší spravedlnosti, princip “pacta sunt servanda” (3a). S převládající dispozitivitou právní úpravy souvisí široká možnost uplatnění principu autonomie vůle (4, smluvní autonomie je její částí) a ústavně zakotveného principu “vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno” (5), který platí pro všechny zúčastněné. B. Právní věda82 tyto zásady uvádí a doplňuje k nim další. Limitem autonomie vůle účastníků je princip ochrany dobré víry (6), zákaz zneužití práv, výkonu práv v rozporu s dobrými mravy (7), princip ochrany slabší strany (8) a ochrany třetích osob (9) a zásada “neminem laedere” (10). Naopak určitým potvrzením autonomie vůle je zásada “iura vigilantibus” (11). Dosud uvedené principy jsou obecnými občanskoprávními zásadami, které se projeví především v závazkových vztazích. Věcná práva spočívají na principu ochrany a zásadní nedotknutelnosti vlastnického práva (12), jádrem odpovědnosti za škodu je kromě zásady “neminem laedere” zásada prevence (13) a zásada plné náhrady škody (14); charakterizující význam pro občanskoprávní vztahy tu má také zásada “volenti non fit iniuria” (15). Občanské právo hmotné by mělo rovněž respektovat zásady “nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet” (16) a “nemo turpitudinem suam allegare potest” (17), byť neplatí bezvýjimečně. Tyto principy jsou právní vědou uznávány za základní stavební kameny občanského práva. C. Podívejme se nyní na vnitřní systematiku občanského práva hmotného. Občanské právo hmotné se tradičně dělí na a) obecnou část, b) věcná práva, c) závazkové právo (smluvní a deliktní), d) dědické právo, e) práva k nehmotným statkům (ochrana osobnosti a duševní vlastnictví). Odlišný charakter jednotlivých částí je zřetelný, a tak jistě nepřekvapí existence pododvětvových principů. Věcná práva mají absolutní charakter (erga omnes), což vyjadřuje jak uvedený princip nedotknutelnosti vlastnictví, tak princip nepromlčitelnosti věcných práv (18); hovoří se též o trvalosti a elasticitě vlastnického práva. Z Listiny plyne mj. princip stejné ochrany všech forem vlastnictví (19) a princip vyvlastnění jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (20). Zákaz zneužití vlastnictví (21) je částí obecnějšího zákazu zneužití práv. Deliktní právo je kromě zmíněných zásad 10, 13, 14 a 15 založeno na principu odpovědnosti za presumované zavinění (22), která je občas prolomena 82 srov. zejm. Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998 a Knappová, Švestka a kol.: Občanské právo hmotné I., Praha 2002, str. 47-50

zásadou objektivní odpovědnosti (23). Principem je i generální klauzule požadující vydání bezdůvodného obohacení (24). Dědické právo dává přednost principu testovací volnosti (25, součást principu autonomie vůle); v institutu nepominutelných dědiců se naproti tomu projevuje zásada familiarizace (26). Přechod dědictví probíhá podle principu univerzální sukcese (27). Princip práva na ochrany osobnosti, její důstojnosti, soukromí a projevů osobní povahy (28) obsahuje generální klauzule v § 11 OZ. Hlavní myšlenku práv k duševnímu vlastnictví bych se pokusil vyjádřit jako princip práva výlučně užívat a poskytovat souhlas s užíváním výsledků vlastní duševní práce (29). Principy obecné části a závazkového práva uvádíme v částech A, B a D. D. Širší soubor principů charakterizujících občanské právo bychom získali z důležitých institutů občanského zákoníku a z klíčových ustanovení zvláštních zákonů. Z obecné části OZ jmenujme např. princip bezformálnosti právních úkonů (30) nebo princip promlčitelnosti všech majetkových práv s výjimkou věcných (31, souvisí s “iura vigilantibus”), u věcných práv intabulační princip u převodu nemovitostí (32) nebo princip ideálního podílu u spoluvlastnictví (33), u smluvních závazků princip odpovědnosti za vady (34) a za prodlení (35) nebo princip vypověditelnosti smluv na dobu neurčitou (36), u nájmu bytu princip chráněného nájmu (37) a konkrétnější princip výpovědi jen ze zákonných důvodů a s přivolením soudu (38), u deliktních závazků princip solidární odpovědnosti škůdců (39), u dědického práva princip “semel heres, semper heres” (40) a princip odpovědnosti dědiců za dluhy jen do výše dědictví (41). Mimo občanský zákoník nalezneme princip absolutní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (42). Katastr nemovitostí spočívá mj. na principech formální a materiální publicity (43, 44). Vlastnictví bytů se řídí principem zákonného spoluvlastnictví budovy vlastníky bytů a nebytových prostor (45). Občanská sdružení i nadace vznikají na základě registračního principu (46), právní úpravu nadací charakterizuje mj. princip zákonných omezení majetkových dispozic nadace (47). Stále větší důraz je kladen na princip ochrany spotřebitele (48; jako slabší strany). 2. Obchodní právo Obchodní právo je částí soukromého práva, která upravuje právní vztahy obchodníků. V obchodním právu nalezneme většinu obecných soukromoprávních principů, jak byly uvedeny u práva občanského; rozdíly jsou spíše v posunutí akcentů, než v odlišném souboru principů. Obchodněprávní vztahy se vyznačují profesionalitou svých účastníků a vyšší majetkovou hodnotou předmětu vztahů. V popředí tu je požadavek jistoty v obchodních vztazích, méně intenzivně je vnímán požadavek jednoduchosti právní úpravy. Požadavek jistoty se projevuje v principu ochrany práv třetích osob (1); jeho důležitou částí je princip transparence (2). Principu transparence lze podřadit: princip firemní povinnosti (3) a další zásady firemního práva, princip povinného zápisu důležitých údajů do obchodního rejstříku (4) spolu s principy formální a materiální publicity obchodního rejstříku (5, 6), rovněž princip neomezeného jednatelského oprávnění statutárního orgánu (7). Profesionální charakter obchodníků zvyšuje význam zásady “iura vigilantibus” (8) a při odpovědnosti za škodu dává přednost principu objektivní odpovědnosti (9). V obchodním právu se široce uplatňuje princip smluvní volnosti (10), výrazněji je omezen pouze požadavkem ochrany hospodářské soutěže (viz níže). Přísnější než v občanském právu je naopak úprava vzniku právnických osob (obchodních společností), které sice rovněž vznikají na registračním principu (11), avšak proces vzniku je výrazně poznamenán uplatňováním zásady formálnosti (12) - nepochybně opět v zájmu ochrany práv třetích osob. Je však zřejmé, že obchodní právo mnohem více než pracovní či rodinné respektuje základní soukromoprávní principy; jmenovány jsou např. princip ekvivalence plnění (13, souvisí s rovností účastníků), princip smluvní volnosti, princip dispozitivnosti právní úpravy

(14), princip bezformálnosti právních úkonů (15). Eliáš zmiňuje obecný obchodněprávní princip profesionality a poctivosti v obchodních jednáních (16), jemuž podřizuje zásady poctivého obchodního styku zmíněné v § 265 ObchZ a zásadu “neminem laedere” (17). Zákonná úprava obchodního práva se řídí principem jednotnosti soukromého práva (18), jemuž svědčí subsidiární použitelnost občanského zákoníku.83 Podívejme se nyní na principy některých dílčích oblastí obchodního práva. Právo obchodních společností je po harmonizační novele obchodního zákoníku z roku 2000 širokou oblastí práva. Obchodní zákoník taxativně vypočítává typy obchodních společností, založených na principu neomezeného ručení společníků za závazky společnosti (19; osobní princip), nebo na principu povinného základního kapitálu (20, kapitálový princip). Z mnoha dalších principů jen vyberme u akciové společnosti princip majoritního rozhodování (21) spolu s principem ochrany menšinových akcionářů (22), princip obchodovatelnosti akcií (23), princip zákazu nabývání vlastních akcií (24) a široké použití principu publicity (25; součást principu transparence). Nespornou důležitost mají pravidla týkající se ochrany hospodářské soutěže. Základními principy jsou princip zákazu nekalosoutěžního jednání (26), princip zákazu dohod narušujících soutěž (27) a princip zákazu zneužívání dominantního postavení (28). Principiální charakter má i povinnost všech podnikatelů vést účetnictví (29). Právo cenných papírů je založeno na principu inkorporace majetkového práva do listiny (30). Pokud jde o vstup do podnikatelské sféry, vychází se z ústavního principu práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (31). Proto v živnostenském právu převládá princip ohlašovací (32) nad principem koncesním (33). Podnikání v bankovnictví a pojišťovnictví naopak ovládá koncesní princip, princip výlučnosti právnických osob (34) a princip státního dozoru (35).

3. Pracovní právo Pracovní právo84 je široký soubor právních norem, týkajících se jednoho dříve občanskoprávního smluvního typu - pracovní smlouvy. Mimořádný sociální význam pracovní smlouvy si vynutil omezení principu smluvní volnosti obecným principem ochrany slabší strany soukromoprávního vztahu (1), jenž má zde konkrétně podobu principu ochrany práv zaměstnanců (2). Narušení smluvní volnosti tímto ochranným principem je evidentní v principech klíčových pracovněprávních institutů, např. princip výpovědi jen z důvodů taxativně uvedených v zákoně (3), princip zákonem stanovené maximální délky pracovní doby (4), princip zákonem stanovené minimální mzdy (5), princip práva na placenou dovolenou na zotavenou (5a), princip limitované subjektivní odpovědnosti zaměstnance za škodu (6) a naopak princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu utrpěnou zaměstnancem (7). Pracovní právo má historicky především charakter ochranného zákonodárství. Některá jeho pravidla jsou garantována na ústavní úrovni. Princip ochrany slabší strany se projevuje nejen v principu ochrany práv zaměstnanců, ale mezi zaměstnanci dále v principu zvýšené ochrany žen, mladistvých a osob zdravotně postižených (8). Příbuzný je princip zákazu dětské práce (9). Zmíněný princip minimální mzdy je součástí širšího ústavního principu práva na spravedlivou odměnu za práci (10). Princip práva na uspokojivé pracovní podmínky (11) se projevuje v úpravě pracovní doby, v principu práva na přestávky v práci (12) nebo v principu 83 Eliáš a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Cenné papíry, Praha 1996, zejm. str. 2-16 84 Principy pracovního práva se zabývá Gavlas, M. a kol.: Pracovní právo, Brno 1993, str. 20-25, nově též Gavlas, M. a kol.: Pracovní právo, Brno 2001, str. 55 a násl.

povinnosti zaměstnance zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci (13). Novela zákoníku práce z roku 2000 zdůraznila princip rovného zacházení a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích (14), princip zákazu zneužití práv (15) a princip práva zaměstnanců na informace a projednání (16). Důležitou oblastí je kolektivní pracovní právo. Jeho pilíři jsou historicky významný princip koaliční svobody (17, právo sdružovat se v odborech) a princip kolektivního vyjednávání pracovních podmínek (18). Sem systematicky patří ústavní princip práva na stávku (19) a princip povinné součinnosti zaměstnavatele s odbory (20), např. u výpovědí. Jiná významná oblast pracovního práva se týká role státu při úsilí o dosažení co nejplnější zaměstnanosti. V Listině nacházíme princip práva na svobodnou volbu povolání (21), princip práva na práci (22) a princip přiměřeného hmotného zajištění nezaměstnaných (23). Principy 21 a 22 jsou více než mnohé jiné toliko alexyovskými příkazy k optimalizaci; stát má usilovat o jejich realizaci v míře faktických a právních možností. K tomu slouží státní politika zaměstnanosti, již charakterizuje obecný princip práva na pomoc státu při nezaměstnanosti (24), jenž se specifikuje např. principem práva na pomoc státu při zprostředkování práce a při rekvalifikaci (25). Z dalších principů pracovního práva jmenujme např. princip obligatorní písemnosti důležitých pracovněprávních úkonů (26), princip přednosti pracovního poměru před dohodami o práci mimo pracovní poměr (27) nebo principy zvláštního postavení a zvláštních povinností zaměstnanců ve státní službě (28). 4. Rodinné právo Základní institut rodinného práva, manželství, sice vzniká dobrovolnou smlouvou dvou lidí, ale tím soulad se základními soukromoprávními principy pomalu končí. Princip dobrovolnosti při uzavírání manželství (1) je totiž doprovázen principem formálnosti manželské smlouvy (2) a především principem rozlučitelnosti manželství jen rozhodnutím soudu a jen z důvodu rozvratu manželství (3). Zánik manželství tedy už není ovládán principem autonomie vůle, totéž platí pro vztahy uvnitř rodiny, viz např. princip vyživovací povinnosti (4). Jurisprudence nabízí velmi zdařilý soupis principů rodinného práva.85 Vůči historickým či kulturním variantám vymezují naše současné rodinné právo princip monogamie (5), již jmenovaný princip dobrovolnosti při uzavírání manželství, princip rozlučitelnosti manželství (6; princip 3 je jeho konkretizací), princip rovnosti muže a ženy v manželství (7), vyplývající z ústavního principu rovnosti, a výslovně v Listině uvedený princip rovného právního postavení manželských a nemanželských dětí (8). Základními principy rodinného práva jsou a) princip blaha dítěte (9), jemuž dává zákon ve výjimečném případě dokonce přednost před principem rozlučitelnosti manželství, dále b) princip rovnosti subjektů rodinného práva (10), jenž se podle autorek projevuje mj. v kontrole a intervenci státu ve prospěch dítěte (11), potom c) princip vzájemné pomoci a solidarity (12) a konečně ústavní princip zvýšené ochrany manželství, rodičovství a mateřství (13). Domnívám se, že vysvětlením významných odchylek rodinného práva od soukromoprávních principů bude vedle historického vývoje především široké uplatňování principu blaha dítěte. Mezi řádky zákona o rodině lze vyčíst názor zákonodárce, že řádná výchova dětí může probíhat optimálně hlavně v úplné rodině; založení rodiny a řádná výchova dětí je v zákoně přímo označena za účel manželství. Vztahy rodičů a dětí se řídí ústavním principem práva a povinnosti rodičů vychovávat své děti (14); rodičovská zodpovědnost může být omezena jen soudem na základě zákona. Ze zákona o rodině vyplývá princip zákonného zastoupení dítěte jeho rodiči (15). Princip vyživovací povinnosti v rodině je nejvíce uplatněn 85 viz Hrušáková, Králíčková: České rodinné právo, Brno 1998, zejm. str. 17-22

ve vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem. Velký význam pro rodinné právo má Úmluva o právech dítěte, jež vychází především z principu nároku dítěte na všechna základní práva podle stupně jeho vyspělosti (16). Ze zákona o rodině vyplývá, že i rodinné právo podléhá principu jednoty soukromého práva (17), což se projevuje subsidiární použitelností občanského zákoníku. Role církví v rodinném právu se projevuje v principu stejné platnosti občanského a církevního sňatku (18); opačným principem by byl princip obligatornosti občanského sňatku, o němž se uvažuje při rekodifikaci soukromého práva.86 Rovněž se uvažuje o zavedení principu práva stejnopohlavních párů na úředně uznaný svazek87, dosud právo charakterizuje princip úředně uznaného svazku jen mezi mužem a ženou (19). Rodinněprávními principy a nikoli občanskoprávními se řídí vypořádání společného jmění manželů, což je patrné z ustanovení § 149 odst. 3 OZ, dle kterého soud při vypořádání přihlédne k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se manželé starali o rodinu a jak se zasloužili o nabytí a udržení SJM. Společné jmění manželů nelze smluvně úplně vyloučit; lze tedy formulovat princip obligatornosti SJM (20). 5. Mezinárodní právo soukromé Mezinárodní právo soukromé obsahuje především pravidla, která určují, jakým právním řádem se řídí soukromoprávní vztahy s cizím prvkem. Většina pravidel má povahu kolizních norem, které poskytují kritéria pro výběr právního řádu a nestanovují přímo pravidla chování. Mezinárodní právo soukromé je právem vnitrostátním, jeho důležitým principem však je princip přednosti mezinárodních smluv před zákonem (1). Zákonná úprava mezinárodního práva soukromého je nevelká; vedle zvláštního zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním nalézáme jen několik ustanovení v soukromoprávních kodexech (obchodní zákoník, zákoník práce). Obecnější význam má princip přednosti volby práva (2), použitelný na závazkové vztahy, a princip výhrady veřejného pořádku (3). Statusové věci jsou řešeny na základě principu “lex patriae” (4). Právnické osoby se spravují právem státu, kde jsou registrovány (inkorporační zásada, 5). V mezinárodním právu procesním má význam princip “lex fori” (6), podle kterého se český soud řídí českými procesními předpisy, a princip uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí (7), jenž ovšem vyplývá z mezinárodních smluv. Cizinec může v České republice pracovat zásadně jen tehdy, má-li povolení k pobytu i pracovní povolení (8). 6. Ústavní právo Veřejné právo postrádá tu míru jednotnosti, která je vlastní soukromému právu. Dva prvky spojují základní odvětví veřejného práva, tedy právo ústavní, správní a trestní: a) veřejnoprávní metoda regulace, což je autoritativní rozhodování osoby nebo skupiny osob o právech a povinnostech jiných, a b) základní principy ústavy, které definují soudobé pojetí veřejné moci. Prvek b) je základním obsahem ústavního práva - ústavní právo zakotvuje instituce veřejné moci a stanovuje limity výkonu veřejné moci (hlavním limitem je uznání lidských práv). V tomto smyslu je ústavní právo základem veřejného práva; činnost soudů a úřadů je podřízena ústavním pravidlům, což ústavní právo staví nad správní a trestní právo a procesní odvětví. Na druhou stranu se ale ústavní právo omezuje na pouhé výchozí principy ostatních odvětví (i soukromoprávních - zejména lidská práva), zatímco vlastní materiální ústavněprávní úprava se dotýká pouze nevelkého okruhu právních vztahů; v porovnání se správním právem až mizivého okruhu. Z těchto úvah lze vyvodit rozdělení ústavních principů do tří skupin: a) principy zakotvené na ústavní úrovni, které ovládají ostatní právní odvětví 86 Eliáš, Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Praha 2001, str. 159 87 Eliáš, Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Praha 2001, str. 178-180

(např. princip “nullum crimen sine lege”), b) principy ovládající materiální ústavní právo, tedy instituty voleb, zákonodárství, ústavního soudnictví, kreace ústavních orgánů, atd. (např. volební princip poměrného zastoupení) a c) základní ústavní principy, východiska a ohniska celého právního systému, které mají postavení principu vůči principům a) a b) (např. princip rovnosti lidí před zákonem). Principy skupiny a) jsou pouze formálními ústavními principy; mají právní sílu ústavní, protože jsou explicitním nebo implicitním obsahem ústavy, avšak materiálně se týkají jiných právních odvětví a jsou uvedeny v kapitolkách věnovaných jim. My se zde budeme zabývat pouze ústavními principy skupin b) a c), protože jinak bychom téměř každé ústavní ustanovení mohli považovat za právní princip.88 Zaměřme se nejprve na nejobecnější ústavněprávní principy (c), jak je nabízí jurisprudence. Pražská učebnice státovědy89 uvádí jako ústavní a politické principy princip suverenity lidu (1), princip omezené státní moci (2), princip dělby moci (3), princip právního státu (4), princip vlády většiny (5) spolu s principem ochrany menšin (6), princip nezadatelných a nezcizitelných základních lidských a občanských práv (7) a princip politického pluralismu (8). Tyto principy jsou skutečným základem “demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana”, jak deklaruje Českou republiku první článek její Ústavy; tyto principy dobře vymezují takový stát vůči jeho historickým i jen potenciálním variantám. Tyto principy jsou výsledkem vývoje konstitucionalismu a řadu z nich nacházíme už v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 (viz II. kapitolu). Principy 1 a 5 vyjadřují demokratický charakter státu, ostatní principy jsou historicky vzniklými a osvědčenými zárukami práv a svobody občanů proti tyranii většiny. Tyto principy jsou východiskem především ústavního práva; další principy budou mít principiální význam i pro další právní odvětví. Odbočme krátce k principu právního státu. Právní stát je pojem dosti neurčitý a to i tehdy, definujeme-li jej prostřednictvím vázanosti státu právem. Postulát právního státu má řadu konsekvencí; definiční význam ale přikládám dvěma: principu “vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno” (9) a principu “státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem” (10). Jiné konsekvence, např. ochrana lidských práv nebo nezávislost soudů, vyplývají z jiných principů. Z brněnské učebnice ústavního práva90 vyberme další významné principy, jejichž relevance je však přece jen o stupeň níže. Je to princip republikánský (11), vylučující jiný zdroj legitimity než lid, princip zastupitelské demokracie (12), svěřující klíčovou moc volenému zákonodárnému sboru, princip parlamentní demokracie (13), jenž dále upřesňuje formu vlády, princip unitárního státu (14), princip samosprávy (15), princip svobody podnikání a ochrany vlastnictví (16) a princip sociálního státu (17). Naposled jmenované dva principy, postulující základ ekonomického života státu v sociálně tržní ekonomice, mají velký dopad na rozsáhlé oblasti práva - právo občanské a obchodní, pracovní a sociálního zabezpečení i právo správní. Další obecné principy (pohybujeme se stále ve skupině c)) vyčteme z úvodních ustanovení Listiny a Ústavy. Z dosud nejmenovaných to jsou princip rovnosti lidí v důstojnosti i v právech a zákazu diskriminace (18), princip neideologického a laického státu (19), princip svobodného rozhodování každého o své národnosti (20), princip “meze základních práv a svobod lze stanovit jen zákonem” (21), princip soudní ochrany základních práv a svobod (22), princip volné soutěže svobodně vznikajících politických stran (23; konkretizace principu politického pluralismu), princip přednosti závazných mezinárodních smluv před zákony (24), princip ochrany přírody (25) a princip “nikdo nemůže být proti své 88 Rozlišování formálního a materiálního ústavního práva vychází z: Pavlíček, Václav a kol.: Ústavní právo a státověda. I. díl. Obecná státověda, Praha 1998, str. 22 89 Pavlíček, Václav a kol.: Ústavní právo a státověda. I. díl. Obecná státověda, Praha 1998, str. 81 90 Filip, J.: Ústavní právo 1, Brno 1999, str. 176-216

vůli zbaven státního občanství” (26). Ústava také vyjadřuje otevřenost státu vůči používání principu přímé demokracie (27) a principu supranacionality (28), jenž se projevuje v možnosti přenést výkon části suverénní moci státu na nadnárodní organizaci. Z Ústavy a Listiny lze vyabstrahovat princip ústavně konformního výkladu práva (29; srov. čl. 9 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Judikatura formulovala pro řešení kolize mezi základními právy princip proporcionality (30). Přejděme nyní k principům skupiny b), tedy ke konkrétnějším principům, týkajícím se ústavních institucí státu. Jak již bylo řečeno, výše uvedené nejobecnější ústavní principy představují základ, logické východisko, i pro tyto specifičtější principy, vyjadřující partikulárnější znaky českého ústavního uspořádání. Samozřejmou oporou nám bude ústavní text. Pokusme se vybrat jen významnější z principů: princip bikameralismu s převahou dolní komory (31), obecnější princip vlády na čas (32), princip všeobecného, rovného a přímého volebního práva (33), princip poměrného zastoupení při volbách do Poslanecké sněmovny (35) a většinový princip při volbách do Senátu (36), princip volného (neimperativního) mandátu (37), princip omezené rozpustitelnosti Poslanecké sněmovny (38), princip veřejnosti u jednání Parlamentu i soudů (39), princip relativně rigidní ústavy (40), princip nepřímé volby prezidenta republiky (51), princip parlamentní vlády se silným postavením předsedy vlády (52), princip zřizování úřadů zákonem (53), princip práva exekutivy vydávat podzákonné normativní akty (54). Soudnictví je založeno mj. na principu nezávislosti soudů (55) a nestrannosti soudů (56), principu jmenování soudce natrvalo (57) a principu odbornosti soudců (58). Ústavní soudnictví vychází z obecného principu ústavnosti (59), podle kterého žádný zákon, podzákonný předpis, soudní či úřední rozhodnutí nebo zásah nesmí odporovat Ústavě či ústavnímu zákonu. Postavení Ústavního soudu jako orgánu soudní ochrany ústavnosti, se týká princip abstraktní kontroly ústavnosti (60), princip konkrétní kontroly ústavnosti (61), které vymezují hlavní působnost Ústavního soudu, a princip všeobecné závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu (62). K dalším institucím uveďme např. princip nezávislosti centrální banky (63) a princip dvouúrovňové územní samosprávy (64). Vybíráme-li principy podle jejich významu pro právní řád, máme v oblasti materiálního ústavního práva (b) výhodu - právní síla pravidel napomáhá rozlišit, která pravidla mají principiální význam a která spíše nikoli. Kumulace právních principů v ústavních textech a význam ústavního práva pro právní řád činí právě z ústavního práva velmi vhodný předmět studia právních principů. Je zřetelné, že řadu z později uvedených principů lze podřadit obecnějším principům z úvodu kapitolky, možná by šlo i vytvořit určitou hierarchickou strukturu těchto principů sestavenou podle kritéria obecnosti. Šance sestavit ústavní principy do nějakého systému je výzvou do budoucna; zde jsem se omezil na určitý, snad reprezentativní, soupis principů ústavního práva. 7. Správní právo Správní právo upravuje organizaci a činnost veřejné správy. Obsahuje tak podstatnou část veřejnoprávní materie. Známá je negativní definice veřejné správy jako činnosti státních a jiných veřejných orgánů, jejímž obsahem není zákonodárství ani soudnictví.91 Takto se vymezuje oblast úpravy správního práva vůči materiálnímu ústavnímu právu (mj. úprava zákonodárství a organizace soudnictví) a procesním právům (úprava činnosti soudnictví). Mimo správní právo zůstává dále úprava nejdůležitějších veřejných subjektivních práv (základní práva a svobody jsou předmětem ústavního práva). Výrazná role soudů, značná nezávislost orgánů a vázanost jedině zákonem zřetelně odlišuje činnost státních orgánů v trestněprávním odvětví od veřejné správy; to jsou některé z důvodů oddělení správního 91 srov. např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část, 4. vydání, Praha 2001, str. 4

práva a trestního práva. Vše ostatní ve veřejném právu systematicky spadá pod správní právo; některé oblasti jeho zvláštní části však mají autonomní postavení zvláštního právního odvětví (finanční právo, právo sociálního zabezpečení, právo životního prostředí). Jako o paralele k principu jednoty soukromého práva (viz výše) lze uvažovat o principu jednoty správního práva, jež se může projevovat skutečnou nebo alespoň myslitelnou subsidiaritou správního řádu vůči procesním předpisům jmenovaných autonomních odvětví. Považujeme-li správní právo za nejcharakterističtější odvětví veřejného práva, měli bychom začít úvahu o jeho principech vymezením veřejnoprávních principů vůči soukromoprávním. Největší informační hodnotu skýtá rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní metody regulace. Základem veřejnoprávní metody je autoritativní rozhodování osoby nebo skupiny osob o právech a povinnostech jiných osob. V soudobém veřejném právu se vyskytují dvě protichůdné tendence: 1. orgány veřejné správy musejí mít dostatečné právní nástroje k řádnému výkonu správy a 2. musejí existovat i právní záruky proti libovůli orgánů veřejné správy. Právními nástroji správy jsou pravomoci - vedle vydávání normativních aktů (vyhlášek a nařízení) a faktických úkonů se jedná především o vydávání správních aktů, jejichž autoritu posiluje princip presumpce správnosti správních aktů (1) a princip vynutitelnosti správních aktů (2). Proti libovůli správy působí zejména princip legality (3; tj. vázanost správy zákonem i podzákonnými předpisy, včetně vlastních - “patere legem quam ipse fecisti” (4)), princip soudní kontroly správy (5) a princip objektivní odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup (6); ty vymezují vnější rámec činnosti správy. Vnitřními zábranami jsou požadavky na určitou kvalitu jednání správy - např. princip otevřenosti a průhlednosti správy (7), princip rozhodování v souladu s veřejným zájmem (8), princip zákazu zneužívání pravomoci (9), princip přiměřenosti (10), s hodnotou právní jistoty souvisí princip ochrany nabytých práv (11; často též - “práv nabytých v dobré víře”), princip předvídatelnosti jednání správy (12), blízký principu legitimního očekávání (13), a princip zákazu retroaktivity (14), spravedlnosti se dotýká princip “de similibus idem est iudicandum” (15), související s principem rovnosti ve smyslu nediskriminace (16), význam má i princip rychlosti a hospodárnosti (17). Dosud uvedené principy se týkají správního práva jako celku principy a jsou většinou výsledkem práce právní vědy.92 Všimněme si logického rozdílu mezi principy 3 až 6, které mají zákonný podklad a vyžadují absolutní splnění ve všech případech, na které dopadají, na jedné straně a na druhé straně principy 7 až 17, které jsou alexyovskými příkazy k optimalizaci - činnost správy má být co nejrychlejší, co nejprůhlednější, co nejpředvídatelnější, atd. Jak již bylo naznačeno dříve, správní právo a činnost veřejné správy jsou objekty natolik spletité, že teoretici správního práva právem vnímají jako jeden ze svých úkolů zabývat se jejich principy. Principy správy formulují i významné evropské soudy.93 Tyto obecné principy mají ovšem jen velmi malou vypovídací hodnotu o konkrétním správním právu zde a v této době. Správní právo ještě více než jiná odvětví vyžaduje charakteristiku za pomoci systematického vnitřního členění. Správní právo se obvykle dělí na obecnou část a zvláštní část, přičemž obecná část je teoretickou právní vědou jako objekt zájmu výrazně preferována. Obecná část pojednává mj. o a) organizaci veřejné správy, b) o činnosti veřejné správy, zejména o správních aktech, c) o správním trestání, d) o správním dozoru, e) o veřejném užívání a o správněprávním omezování majetkových práv, f) o správním řízení, g) o kontrole veřejné správy a h) 92 O principech ve správním právu viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část, 4. vydání, Praha 2001, zejm. str. 57-63 93 srov. zejm. principy dobré správy a obecné právní zásady rozvíjené evropskými soudy, viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část, 4. vydání, Praha 2001, str. 494-509

o právních zárukách ve veřejné správě. Každá z těchto partií obecné části má vlastní sadu výchozích principů, které teprve v celku vystihují podstatu správního práva. Obecná část je ale jen jádrem správního práva. Pokud jde o počet norem, pak suverénně nejrozsáhlejší oblastí právního řádu je zvláštní část správního práva. Pokládám za velice žádoucí pokusit se o rozčlenění zvláštní části na “resorty” a o charakteristiku nejdůležitějších zákonů každého resortu pomocí účelu, základní myšlenky a klíčového právního pravidla zákona. Pro tuto chvíli ale na tento úkol rezignuji a spokojím se s konstatováním, že nikterak nepopírám význam zvláštní části správního práva, ponechám-li její místo na mapě právního řádu prozatím bílé. Vraťme se však alespoň stručně k principům v obecné části správního práva. Blíže se podívejme na principy organizace veřejné správy a správního trestání a na užití tradičních procesních principů ve správním řízení. Organizace veřejné správy je založena na několika principech, které obvykle tvoří kontrární dvojice. Faktický stav se přiklání více buď k jednomu, buď k druhému principu, málokdy však jeden z dvojice principů úplně převáží. Charakterizující význam pro současnou veřejnou správu má princip decentralizace (18), který vedle státu svěřuje veřejnou správu i dalším subjektům, především územním samosprávným celkům (souv. ústavní princip práva na samosprávu (19)). Konkrétní rozložení kompetencí ale stále favorizuje státní orgány, což odpovídá principu centralizace (20). Ve státní správě převládá princip monokratický (21), zatímco v samosprávě princip kolegiální (22). Celostátní úroveň správy je dekoncentrována na základě věcného principu (23), počínaje krajskou úrovní převažuje územní princip (24) a horizontální koncentrace. Státní správa je organizována na hierarchickém principu (25) , vyznačujícím se vztahy nadřízenosti a podřízenosti; v poslední době se ovšem začíná prosazovat princip nezávislých orgánů (26; např. ČNB, NKÚ, mediální rady, úřady na ochranu osobních údajů a hospodářské soutěže, ombudsman). Ve veřejné správě výrazně převažuje princip byrokratický (27) nad principem čestných úřadů. Zásadní význam pro správní právo má princip legality, který se v organizaci projevuje principem výhradního zřizování úřadů zákonem (28). Zákonodárce by se měl řídit při strukturování veřejné správy principem souladu odpovědnosti a pravomoci (29); úřad má mít nástroje přiměřené svým úkolům a odpovědnosti. Podobným principem je princip jednoty řízení a přikazování (30). Správní trestání spočívá na klasických trestněprávních principech, avšak s odchylkami. Klasicky zde nacházíme principy “nullum crimen sine lege” (31) a “nulla poena sine lege” (32), související zákaz retroaktivity v neprospěch (33) a zákaz analogie v neprospěch (34). Zásada “nullum crimen sine lege” ovšem není vykládána tak přísně a umožňuje i velmi obecné a neurčité skutkové podstaty. Ve správním trestání neplatí obžalovací zásada, postupuje se podle inkviziční zásady (35; žalobce je zároveň soudcem). U správních deliktů fyzických osob převládá trestněprávní princip plné subjektivní odpovědnosti (36), ovšem ne bezvýjimečně; u správních deliktů právnických osob a podnikajících fyzických osob naopak převažuje princip objektivní odpovědnosti (37). Zákon obvykle stanovuje široké rozpětí možných sankcí; lze mluvit o principu širokého správního uvážení při ukládání sankcí (38). Nelze opomenout čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod princip práva na spravedlivé a veřejné projednání věci před nezávislým a nestranným tribunálem zřízeným zákonem (39) se podstatně správního trestání dotýká. Ve správním řízení se uplatňují tradiční procesní zásady, jimiž se obšírně zabýváme níže (viz 12. a 13. část této kapitoly). Odlišná povaha správního řízení oproti soudnímu řízení ať už civilnímu, či trestnímu, se projevuje i v posunu principů. Tak ve správním řízení naprosto dominuje zásada vyšetřovací (40) nad zásadou projednací a zásada materiální pravdy (41) nad zásadou formální pravdy. Převažuje též zásada oficiality (42) nad zásadou dispoziční. Ve dvojicích zásad veřejnosti a neveřejnosti (43, 44), stejně jako ústnosti a písemnosti (45, 46), se v českém správním řízení uplatňují obě zásady. Správní řízení je ovládáno dalšímu

procesními zásadami - zásadou nestrannosti (47), zásadou volného hodnocení důkazů (48) a zásadou dvouinstančnosti (49).94 Z dalších principů obecné části správního práva jmenujme princip soudního přezkumu správních rozhodnutí (50) a princip soudní ochrany proti nečinnosti správy (51), princip práva každého na obecné (obvyklé) užívání všeobecně přístupných statků (52) a povolovací princip pro zvláštní užívání těchto statků (53) a princip státního dozoru nad dodržováním zákonů a správních aktů (54). 8. Finanční právo Pod hlavičku finančního práva jsou soustředěny veřejnoprávní normy, týkající se a) rozpočtů a státních fondů, b) daní, poplatků, cel a dalších povinných dávek, c) úvěrů, d) měny a peněžního oběhu, e) devizového hospodářství a f) finančního trhu.95 Všechny části finančního práva se vyznačují silnou státní regulací. Projevem této regulace je např. široké použití koncesního principu (1) v bankovnictví, pojišťovnictví či obchodování s cennými papíry a princip intenzivního státního dozoru nad podnikateli v těchto oblastech (2). Třeba podnikání v bankovnictví je svázáno řadou povinností, vzpomeňme na princip kapitálové přiměřenosti (3), princip pojištění vkladů (4) nebo princip povinnosti oznamovat neobvyklé transakce (5). Metodou regulace vychází finanční právo ze správního práva a jeho odvětví. Podívejme se blíže na rozpočtové a daňové právo. 1. Rozpočtové právo. Rozpočtové právo reguluje nakládání státních a samosprávných orgánů, popř. též dalších osob, s veřejnými financemi. Z Ústavy vyplývá princip hospodaření státu na základě státního rozpočtu, jenž má formu zákona (6), princip schvalování státního rozpočtu Poslaneckou sněmovnou na návrh vlády (7), princip kontroly hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu nezávislým orgánem (8) a princip samostatného hospodaření obcí a krajů v rámci vlastních rozpočtů (9). Ze zákonů o obcích a krajích ovšem vyplývají principy protichůdné poslednímu - princip státní regulace nakládání s obecním a krajským majetkem (10) a princip státního dohledu nad hospodařením obcí a krajů (11). Svůj význam mají rozpočtové zásady formulované právní vědou a finanční vědou.96 Z nich jmenujme zásadu každoročního sestavování a schvalování rozpočtu (12), zásadu reálnosti a pravdivosti rozpočtu (13), zásadu účelového určení prostředků a omezení rozpočtových přesunů (14), zásadu úplnosti a jednotnosti rozpočtu (15), zásadu dlouhodobé vyrovnanosti (16), zásadu přednosti výdajů před příjmy (17) a zásadu krytí řádných výdajů výhradně řádnými příjmy (18). 2. Daňové právo. Ústavním základem daňového práva je princip ukládání daní a poplatků jen na základě zákona (19); praxe se ovšem řídí přísnějším principem ukládání daní a poplatků toliko zákonem (20). Pokud jde o hmotné daňové právo, mám za to, že je lze výstižně popsat několika principy. Příjmy veřejných rozpočtu jsou naplňovány především na základě principu zdanění příjmů (21) a principu zdanění spotřeby (22); majetek je zdaněn v mnohem menší míře. Daně jsou obvykle konstruovány na principu daňové progrese (23), často je užit princip nezdanitelného minima (24). Regulační funkce daní se projevuje v principu výrazného zdanění spotřeby látek poškozujících zdraví (25), opačnou logikou je vedeno používání principů daňového osvobození a odpočitatelných položek (26, 27). Principy daňového práva procesního jsou sepsány v § 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Daňové řízení významně charakterizují zásada neveřejnosti (28), zásada součinnosti (29), zásada hospodárnosti (30; správce volí prostředky nejméně zatěžující plátce), zásada mlčenlivosti (31) a zásada oficiality (32). Dalšími zásadami daňového řízení jsou obecné zásady zákonnosti a rovnosti (33), zásada volného hodnocení důkazů (34) 94 zásady správního řízení viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část, 4. vydání, Praha 2001, str. 212-220 95 viz Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 2. vydání, Praha 1999, str. 8 96 srov. Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 2. vydání, Praha 1999, str. 89-90

a zásada skutečného obsahu právního úkonu (34). Významnou odchylkou od správního řízení je převládající princip vyloučení odkladného účinku (35) u opravných prostředků.97 3. Oblast měny a peněžního oběhu lze charakterizovat principem výlučné pravomoci a odpovědnosti nezávislé centrální banky (36), jež má mj. výhradní právo vydávat bankovky a mince (37), vývoj devizového práva vystihuje liberalizační zásada (38) a v současnosti princip volného přístupu k devizám (39), finanční trh ovlivňuje princip bankovního monopolu na přijímání vkladů od veřejnosti (40), vydávání dluhopisů reguluje povolovací princip. 9. Právo sociálního zabezpečení Jinou poměrně rozsáhlou oblastí veřejného práva je právo sociálního zabezpečení. Účelem právních norem tohoto odvětví je především zajišťování sociálních práv občanů. Sociální práva, garantovaná Listinou a mezinárodními úmluvami, jsou také základními principy práva sociálního zabezpečení. Z Listiny vyplývá princip hmotného zajištění těch, kteří bez viny nemohou pracovat (1), princip hmotného zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele (2), princip práva na zajištění minimálního standardu životní úrovně (3), princip ochrany zdraví (4), princip bezplatné zdravotní péče na základě veřejného zdravotního pojištění (5) a princip ochrany a podpory rodiny a dětí (6). Všechna tato sociální práva lze shrnout do obecného principu sociálního státu (7), který byl po prvních krůčcích v 19. století vybudován po druhé světové válce. Podle způsobu zajištění sociálních práv můžeme sociální zabezpečení rozdělit na oblasti a) sociálního pojištění, b) sociální podpory a c) sociální péče. Oblast sociálního pojištění je založena na principu povinného veřejného pojištění (8), oblast sociální podpory na principu státních peněžních dávek (9), oblast sociální péče na zaopatřovacím principu (10), na konkrétních službách státních i nestátních organizací. Podle učebnice98 je financování sociálního zabezpečení založeno především na principu vzájemnosti (11; tedy pomoci potřebným z peněz ostatních) a principu solidarity (12; mladých se starými, zdravých s nemocnými, bohatých s chudými); metoda vychází z principu průběžného financování (13). V důchodovém pojištění hraje roli též princip zásluhovosti (14). V podrobnějším pojednání o principech práva sociálního zabezpečení postupujme podle ústavních principů garantujících sociální práva (1-6). Následující principy jsou abstrahovány ze zákonů a představují konkrétní realizaci oněch výchozích principů. K 1. principu se vztahuje princip povinného nemocenského pojištění všech pracujících osob (15); výplata nemocenské dávky pak vychází ze zásady náhrady mzdy při pracovní neschopnosti (16). K 1. principu lze řadit i princip povinného příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (17) a princip práva na hmotnou podporu v nezaměstnanosti (18). 2. princip se realizuje systémem důchodového pojištění opět na principu obligatorní účasti všech ekonomicky aktivních osob (19), dávky se vyplácí zejména podle principu nároku na dávku po dosažení důchodového věku a minimální doby pojištění (20) a podle principu nároku z důvodu invalidity (21). Výše důchodu je výslednicí principu zásluhovosti a principu solidarity. Na 3. princip navazuje institut životního minima, jehož principem je právo na pomoc státu v případě poklesu příjmu pod právními předpisy stanovenou hranici hmotné nouze (22). Třetího principu se dotýká celá oblast sociální péče, kterou ovšem charakterizuje princip subsidiarity (23) stanovující přednost ostatních systémů sociálního zabezpečení před sociální péčí (24), přednost nestátních organizací před přímými službami státu (25) a přednost služeb před peněžními dávkami (26). 4. a 5. princip se realizují systémem založeným na principu plurality zdravotních pojišťoven (27) a principu povinného pojištění všech osob (28). Provedením 6. principu je především systém státní sociální podpory. Některé dávky jsou konstruovány na zásadě závislosti nároku 97 o zásadách daňového řízení viz Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 2. vydání, Praha 1999, str. 202-203 98 Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Praha 2000, str. 76

na dávku a výše dávky na výši příjmu (29), jiné na zásadě plošného nároku (30). Na závěr se podívejme na ty zásady řízení ve věcech sociálního zabezpečení, které znamenají odchylku od obecných správněprávních procesních zásad.99 Velmi výrazně je uplatňována zásada dispoziční (31), řízení probíhá obvykle jen na návrh (jinými slovy o dávku se musí požádat). V dokazování hraje důležitou roli zásada priority listinných důkazů (32). Rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení jsou charakteristická zásadou “clausula rebus sic stantibus” (33). Řízení ve věcech sociálního zabezpečení se řídilo zásadou soudního přezkumu rozhodnutí v plné jurisdikci (34; soudy tedy přezkoumávají i věcnou správnost), a to i v době, kdy se obecné správní soudnictví omezovalo na přezkum pouhé zákonnosti. 10. Právo životního prostředí Právo životního prostředí je nejmladším právním odvětvím ze zde uvedených. Soustřeďuje právní pravidla, jejichž účelem je ochrana životního prostředí. Ekologické hrozby učinily koncem 20. století ze zachování či obnovení příznivého životního prostředí jednu z důležitých společenských hodnot. Sledování této hodnoty se stalo hlavním tématem některých politických proudů, řada nevládních organizací se orientuje na ekologickou problematiku, zájem na ochraně životního prostředí začíná mít nemalý vliv i na národní hospodářství a právní řád. Naposled uvedený jev má dvě podoby - a) narůstající počet právních norem regulujících, omezujících, kontrolujících a zpoplatňujících činnosti dotýkající se životního prostředí a b) snahu promítnout hledisko ochrany životního prostředí do celého právního řádu, do odpovědnostních vztahů, do vzdělávacího systému i do roviny lidských práv; právní věda v této souvislosti hovoří o ekologizaci právního řádu.100 Právo životního prostředí ovšem disponuje především administrativními nástroji; můžeme je proto řadit do skupiny veřejnoprávních odvětví, odvíjejících se od správního práva. Hledáme-li odlišnosti našeho odvětví od obecného správního práva, můžeme jmenovat masivnější používání principu absolutní objektivní odpovědnosti za správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob (1), při náhradě škody dostává zásadně přednost uvedení do původního stavu (restituce) před naturální kompenzací škody a ta zase před peněžitou reparací (2); v obou principech se zohledňuje prvořadý zájem na ochraně životního prostředí. Ústavní základ práva životního prostředí představuje především čl. 35 Listiny. Ten obsahuje princip práva na příznivé životní prostředí (3), princip práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí (4) a princip zákazu ohrožovat nebo poškozovat životní prostředí nad zákonnou míru výkonem práv (5; čl. 11 odst. 3 Listiny pak explicitně hovoří o výkonu vlastnického práva). Obecný princip státu chránícího přírodu (6) je formulován v čl. 7 Ústavy slovy: “Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.” Jurisprudence101 považuje za základní principy práva životního prostředí tyto: vedle principu povinnosti státu dbát o ochranu životního prostředí (nebo též principu odpovědnosti státu za stav životního prostředí) jsou jimi princip prevence (7), princip odpovědnosti původce (8), princip komplexnosti ochrany (9; ten souvisí s ekologizací právního řádu), princip ekonomické stimulace (10) a princip informovanosti o stavu životního prostředí (viz 4). Řadu důležitých principů obsahuje zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředím, jenž je obecným, rámcovým, programovým předpisem pro právo životního prostředí. Cílem směřování celé ekologické politiky, po niž je právo pouze jedním z nástrojů, je princip trvale udržitelného rozvoje (11) v § 1. Jednu konkrétní cestu působení práva ukazuje § 12 a jeho 99 Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Praha 2000, str. 216-224 100 Drobník, J.; Damohorský, M.: Zákony k ochraně životního prostředí a předpisy související - texty s úvodními komentáři, 3. vydání, Praha 1999, str. 4 101 Drobník, J.; Damohorský, M.: Zákony k ochraně životního prostředí a předpisy související - texty s úvodními komentáři, 3. vydání, Praha 1999, str. 4-5

princip právními předpisy určované míry znečišťování životního prostředí (12; překročení míry je pak spojeno s právními následky - poplatky, sankcemi, omezujícími opatřeními). Podle principu předběžné opatrnosti v § 13 (13) nesmí být při hrozbě závažného poškození životního prostředí případná pochybnost o hrozbě důvodem pro odklad nezbytných opatření. § 16 požaduje ekologickou výchovu, osvětu a vzdělávání (14). Již zmíněný princip prevence se odráží v § 17. Všimněme si, že zákon o životním prostředí obsahuje principy poněkud jiného druhu, než jsme byli zvyklí u jiných právních odvětví. Zvláště principy 11, 13 a 14 jsou mnohem více principy environmentální politiky než přímo principy právními. Přesto i ony mají normativní povahu, sdělují, co má být, a v tomto smyslu jsou regulativem i pro právo - pro tvorbu práva i pro aplikaci práva. Zvláštnost práva životního prostředí tkví v tom, že je úzce hodnotově zakotveno, že jeho výhradním účelem je ochrana jediné hodnoty. Tomu odpovídá i specifičnost jeho principů. Podívejme se ještě na několik principů, vyplývajících z dalších zákonů. Jedná se např. o princip poplatků za znečišťování životního prostředí (15), princip veřejného a odborného posuzování vlivů na životní prostředí (16, tzv. EIA), princip územního plánování a povolování staveb (17), princip přísné regulace vlastníků lesů (18), princip zvláštní ochrany některých druhů živočichů a rostlin (19), princip ochrany hodnotných území (20), princip přísné regulace nakládání s odpady (21) nebo princip státem organizované ochrany před živelními pohromami (22). 11. Trestní právo hmotné Trestní právo se zabývá pouze nevelkou, ale o to důležitější, skupinou právních vztahů. Jedná se především o právní vztahy mezi státem a pachateli závažných společensky škodlivých činů. Trestní právo určuje, které společensky škodlivé činy jsou trestnými činy a stanovuje sankce za jejich spáchání. Sankce za trestné činy jsou neobyčejně citelnými nástroji veřejné moci vůči jednotlivcům (např. jen za spáchání trestného činu lze uložit trest odnětí svobody), a proto je jejich používání svázáno složitými pravidly hmotněprávními i procesními. Zásadními pravidly, ústavně zakotvenými, jsou výhrady zákona “nullum crimen sine lege” (1) a “nulla poena sine lege” (2), dále zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele (3) a zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího trestu, včetně trestu smrti (4). Lze říci, že trestní právo a správní právo vycházejí ze společného základu. Obě odvětví jsou založena na veřejnoprávní metodě autoritativního určování práv a povinností občanů. I historicky náležela trestní pravomoc správním úředníkům, správa a soudnictví bývaly v jedněch rukou. Teprve od konce 18. století začíná být rozhodování o zločinech a trestech svěřováno výhradně soudům a odděleno od správy. Tehdy se také prosazují výše uvedené zásady. První tři vedou k fullerovské morálce práva: trest je možné uložit jen za čin, který bylo v okamžiku spáchání trestným, a jen takový trest, který právo v témže okamžiku připouštělo. Čtvrtý vychází ze zásady humanity. Velmi propracovaný systém podmínek trestání občanů odlišil trestní právo od mnohem vágnějšího práva správního a učinil jej samostatným právním odvětvím. Trestní právo hmotné se zabývá především odpovědnostními vztahy, celé se točí kolem velmi obecného právního pojmu trestní odpovědnosti. Ke specifikům trestní odpovědnosti se vztahuje několik principů, zčásti formulovaných právní vědou, zčásti vyplývajících ze zákona. Důležitý je princip subsidiarity trestního práva (5) - trestní odpovědnost má být vyhrazena jen na nejzávažnější společensky škodlivé činy a jiné právní nástroje mají mít přednost. Trestní odpovědnost je založena na principu plné subjektivní odpovědnosti (6); vyžaduje se zavinění (vina) a ta se nepresumuje (naopak platí princip presumpce neviny (7)). Dalším principem je princip materiálního pojetí trestného činu (8), kromě zákonných znaků trestného činu je podmínkou trestní odpovědnosti i společenská nebezpečnost činu. Principy “nullum crimen sine lege” a “nulla poena sine lege” konkretizují zásada určitosti, jasnosti a přesnosti

zákonných definic trestných činů (9) a zásada relativně určitých trestních sazeb (10); obě tyto zásady mají bránit obcházení výchozích principů pomocí vágních, “kaučukových”, ustanovení. Trestní odpovědnost rozšiřují princip trestnosti pokusu trestného činu (11), princip trestnosti účastenství na trestném činu (12; za podmínky dané zásadou akcesority účastenství (13)); působnost principu trestnosti přípravy trestného činu (14) je omezen jen na nejzávažnější trestné činy. Trestní odpovědnost naopak zužují instituty nutné obrany a krajní nouze, vyjadřující princip beztrestnosti činu odvracejícího útok nebo nebezpečí (15). Doplňme příkladmo další principy vyplývající z obecné části trestního zákona: principy vymezující působnost trestního zákona - princip teritoriality (16), personality (17), ochrany (18) a univerzality (19), princip “punitur, ne peccetur” (20), podle kterého je účelem trestu ochrana společnosti a ne odplata, absorpční zásada (21) pro ukládání trestu při souběhu trestných činů, princip zostření trestu za recidivu závažné trestné činnosti (22), princip subsidiarity trestu odnětí svobody (23; viz § 39 odst. 2 TZ - u méně závažných trestných činů se uloží, jen nestačí-li jiný trest) a související princip širokého uplatňování alternativních trestů (24), princip široké možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu (25), okrajová působnost principu nepromlčitelnosti trestnosti (26), princip zmírnění sankcí i podmínek trestní odpovědnosti u mladistvých (27) a princip trestní neodpovědnosti osob mladších 15 let (28). Zvláštní část trestního zákona soustřeďuje jedny z nejdůležitějších norem právního řádu. Jsou to normy zakazující nebo přikazující určité chování pod pohrůžkou nejcitelnějších sankcí. Trestněprávní dovětek činí z právních norem jiných právních odvětví významný právní princip onoho odvětví - jmenujme přísný zákaz padělání peněz, úplatkářství, bigamie, křivého svědectví, držení zbraní bez povolení a držení drog vůbec, atd. Zvláštní část trestního zákona stanovuje např. i meze některých základních práv a svobod; verbální delikty (pomluva, šíření poplašné zprávy, hanobení rasy, národa a přesvědčení, několik skutkových podstat podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, ad.) vytyčují hranice svobody projevu. Nalezneme zde i meze dalších svobod, např. svobody pohybu či svobody podnikání. Máme-li ale pomocí principů vyjádřit podstatný obsah zvláštní části trestního zákona, musíme zachovat vyšší míru obecnosti. Dvě cesty nás povedou k principům: a) teoreticky propracovaný systém hodnot chráněných trestním zákonem a b) zvláštní postavení norem přikazujících (ne zakazujících) nějaké chování (tzv. pravé omisivní delikty). Ad a) Podle chráněných hodnot jsou rozčleněny skutkové podstaty v trestním zákoně do dvanácti hlav. Právní věda102 postuluje pro současné trestní právo princip priority ochrany člověka, jeho důstojnosti, práv a svobod (29). Uveďme přehled hodnot chráněných trestním zákonem podle jednotlivých hlav v pořadí daném principem priority a ve formě velmi abstraktních principů přímo vyjadřujících tyto hodnoty:103 princip (trestněprávní) ochrany života a zdraví člověka (30), princip ochrany svobody člověka (31), princip ochrany lidské důstojnosti (32), v VIII. hlavě ale spíše princip respektu k mravním názorům společnosti na sexuální vztahy (33), princip ochrany vlastnictví a dalších majetkových práv (34), princip ochrany základních zásad lidskosti (35), princip ochrany míru a společenského uspořádání chránícího práva a svobody člověka (36), princip ochrany života, zdraví a majetku před ohrožováním (37), princip ochrany základních hodnot občanského soužití (38), princip ochrany řádné výchovy mladého člověka (39), princip ochrany řádné činnosti orgánů veřejné moci (40), princip ochrany základů svrchovaného demokratického právního státu (41), dále principy ochrany základních prvků tržního hospodářství, hospodářské kázně, měny, práv duševního vlastnictví, řádného výběru daní, atd. Všechny tyto principy jsou velice abstraktní, slouží jako vodítko pro zákonodárce, která jednání označit jako trestné, a též jako vodítko pro 102 Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné I. Obecná část, 3. vydání, Praha 1997, str. 16 103 Postupuji podle obecných charakteristik hlav zvláštní části TZ v Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné I. Zvláštní část, 3. vydání, Praha 1997, zejm. str. 14-15

interpretaci jednotlivých skutkových podstat. Zásada “nullum crimen sine lege” vylučuje přímé použití takto abstraktních principů. Přesto si myslím, že má charakterizující význam pro právní řád, které hodnoty a která pravidla svým trestním právem chrání. Ad b) Některé pravé omisivní delikty (spojující sankci s nekonáním) stanovují důležité právní povinnosti, které přímo nevyplývají z jiných právních norem. Nejen hrozba trestněprávní sankcí dává principiální význam následujícím právním příkazům (formulovaným jako principy): princip povinnosti překazit spáchání závažného trestného činu (42), princip oznamovací povinnosti u závažných trestných činů (43), princip povinnosti poskytnout pomoc osobě vážně ohrožené na zdraví (44). 12. Občanské právo procesní V závěru cesty po odvětvích platného práva se dostáváme ke dvěma procesním odvětvím, k občanskému právu procesnímu a trestnímu právu procesnímu. Procesní právo doplňuje právo hmotné, jímž především jsme se zabývali dosud. Předmětem procesního práva jsou právní pravidla upravující činnost soudů, popř. dalších orgánů, a vztahy při této činnosti vznikající. Občanské právo procesní se omezuje na činnost při poskytování ochrany právům, převážně soukromoprávní povahy. Učebnice civilního procesu104 rozlišuje dvě skupiny principů - a) základní principy soudnictví a civilního procesu a b) odvětvové principy civilního procesu. a) Výchozím principem soudnictví je ústavní princip nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců (1). Tento princip je zajišťován oddělením soudů od ostatních státních orgánů, jmenováním soudců hlavou státu a natrvalo, zásadní nesesaditelností soudců, neslučitelností funkcí, principem vázanosti soudců toliko zákonem (2) a institutem vyloučení soudce z projednávání věci pro podjatost. Princip zákonného soudu a soudce (3) v sobě spojuje požadavky zřizování soudů zákonem, určování příslušnosti soudu a soudce zákonem a zásadu “nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci” (4). Civilní proces charakterizuje především princip rovnosti a kontradiktornosti (5) - řízení je obvykle sporem dvou stran, které mají před soudem rovné postavení. “Rovnost zbraní” zahrnuje i právo na právní pomoc (6), z kontradiktornosti plyne právo účastníka vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům (7). Přímo v Ústavě je zakotven princip veřejnosti procesu (8). S principem veřejnosti souvisí a proti dřívějším variantám vymezuje současný civilní proces princip ústnosti a přímosti (9). Efektivní ochranu práv má zajistit i princip rychlosti a hospodárnosti řízení (10), který je garantován na ústavní i mezinárodní úrovni. b) Odvětvové principy civilního procesu vytvářejí vždy dvojici protichůdných principů; v konkrétní právní podobě civilního procesu pak jeden z dvojice principů dominuje. Vývoj civilního procesu přitom charakterizuje střídání opačných principů v různých fázích, na což upozorňuje Zoulík105; dřívější fáze vývoje tedy zpravidla charakterizoval onen druhý z dvojice principů. Dominující princip může také vymezit civilní proces, vztahující se k soukromoprávním vztahům, proti trestnímu či správnímu procesu, jejichž povaha je výhradně veřejnoprávní. To je případ zásady dispoziční (11), podle které je zahájení i průběh procesu v rukou účastníků. Kontrární zásada oficiality (12) je charakteristická pro nesporná řízení; i ve sporném řízení však soud někdy postupuje z úřední povinnosti. Úzkou souvislost s dispoziční zásadou má zásada projednací (13), podle níž soud projedná jen ty skutečnosti a důkazy, které mu účastníci předloží na základě své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Naproti tomu podle vyšetřovací zásady (14) by soud skutečnosti 104 Winterová, A. a kol: Civilní právo procesní, 2. vydání, Praha 2002, str. 65-91 105 Zoulík, F.: Právní principy a procesní zásady, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 183

a důkazy aktivně vyhledával - tuto povinnost má soud u nesporných řízení a několika sporných řízení vyjmenovaných v § 120 odst. 2 OSŘ. Metoda vyhledávání důkazů závisí také na tom, zda se soud při rozhodování řídí zásadou materiální pravdy (15), nebo zásadou formální pravdy (16). Vycházeje ze zásady materiální pravdy, zjišťuje soud skutečný stav věci, dává-li přednost formální pravdě, je pro soud důležitější dodržení procesních forem. Český civilní proces dává dodnes přednost zásadě materiální pravdy; více než v jiných procesních odvětvích a zejména v poslední době (srov. např. komplexní novelu OSŘ z roku 2000) získávají na významu i známky zásady formální pravdy. Dokazování je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů (17); zásada legální teorie důkazní, předpokládající zákonem stanovenou důkazní sílu jednotlivých prostředků, je dnes naprosto marginální. Postup řízení je stále ovládán spíše zásadou jednotnosti řízení či arbitrárního pořádku (18), jež nestanovuje závazný sled procesních úkonů. Reforma civilního procesu z roku 2000 však v zájmu zvýšení rychlosti a efektivity soudního řízení výrazně posílila prvky koncentrační zásady (19; též zásada legálního pořádku), která hrozbou prekluze nutí účastníky řízení provést procesní úkony v určitém stadiu procesu. Základními a odvětvovými principy civilního procesu lze ovšem jen hrubě nastínit současnou podobu tohoto odvětví. K propracovanějšímu obrazu by bylo nutné jednak sáhnout do občanského soudního řádu a jeho doktrinálního výkladu, jednak se alespoň letmo dotknout dalších zákonů. Z občanského soudního řádu vyberme příkladmo princip příslušnosti obecného soudu žalovaného (20), princip povinnosti svědčit a pravdivě svědčit (21), princip zákazu odepření spravedlnosti (22), princip “iudex ne eat ultra petita partium” (23), princip dvouinstnančnosti řízení (24), apelační princip (25) u odvolání, kasační princip (26) u mimořádných opravných prostředků, princip povinného zastoupení advokátem u dovolání (27), princip “odpor ruší rozkaz” (28) u rozkazních řízení, zásady zájmová a úspěchu ve věci (29, 30) u hrazení nákladů řízení, princip taxativního výčtu exekučních prostředků (31), atd. V dalších zákonech nalezneme např. princip povinnosti subjektu v úpadku podat návrh na prohlášení konkursu (32), princip vykonatelnosti rozhodčích nálezů (33) nebo princip možnosti využití soukromých exekutorů (34). Význam pro civilní proces si udržují i tradiční římskoprávní zásady, např. “iura novit curia” (35), “audiatur et altera pars” (36), “iudex ius dicit inter partes” (37), “res iudicata pro veritate accipitur” (38), “nemo iudex in causa sua” (39) a další. 13. Trestní právo procesní Trestní právo procesní upravuje postup zejména orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestních činů, při rozhodování o vině a trestu za ně a při výkonu trestů. Trestní proces se zřetelně odlišuje od procesu civilního. Zatímco civilní proces je zpravidla sporem dvou soukromých osob, v trestním řízení před soudem proti sobě vždy stojí veřejný žalobce zastupující stát a obžalovaný z trestného činu. Princip “rovnosti zbraní” (1) se v trestním procesu realizuje jinak než v civilním a požaduje určité vyvážení ve prospěch obžalovaného; ten totiž tváří v tvář státním orgánům je silně znevýhodněn. Obžalovanému (nebo obecněji obviněnému) svědčí princip presumpce neviny (2), princip přiměřenosti (3), zásada vyhledávací (4) s důrazem na stejně pečlivé objasňování okolností ve prospěch obviněného jako v neprospěch a princip zajištění práva na obhajobu (5) včetně zásady povinné obhajoby v případě nepříznivého postavení obviněného nebo u závažnějších obvinění (6). Principy trestního práva procesního jsou a) ústavní principy, b) principy soudnictví, c) základní zásady trestního řízení sepsané v § 2 trestního řádu (těmi jsme se již zabývali v II. kapitole), d) principy vyplývající z dalších ustanovení trestního řádu a e) principy dalších zákonů.

a) V Ústavě nalézáme princip výhradně soudního rozhodování o vině a trestu za trestné činy (7), princip zvláštního orgánu veřejné žaloby (8) a princip práva prezidenta republiky udělovat milost a amnestii (9). Listina v čl. 40 zakotvuje dále presumpci neviny, komplexní právo na obhajobu včetně principu bezplatné pomoci obhájce pro potřebné (10), princip práva obviněného odepřít výpověď (11) a princip “ne bis in idem” (12). V čl. 8 Listiny jsou upraveny otázky omezení osobní svobody principem zadržení nejvýše na 48 hodin (13), principem zatčení jen na příkaz soudce (14) a principem zákonného omezení doby a důvodů vazby (15). b) Principy soudnictví jsou shodné jako u civilního procesu - princip nezávislosti soudů a soudců (16), princip vázanosti soudce toliko zákonem (17), princip zákonného soudu a soudce (18), ... c) O základních zásadách trestního řízení již bylo řečeno dost, tedy jen přehled106: zásada stíhání jen ze zákonných důvodů (19), zásada legality (státní zástupce stíhá všechny trestné činy, o nichž se dozví; 20), zásada oficiality (21), zásada rychlosti řízení (22), zásada přiměřenosti (23), zásada materiální pravdy (24) a zásada vyhledávací (25; včetně zásady, že orgány činné v trestním řízení objasňují i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti ve prospěch i v neprospěch (26)), zásada volného hodnocení důkazů (27), zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů (28), obžalovací zásada (trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem; 29), zásada senátního rozhodování (30), zásada veřejnosti (31), zásada ústnosti (32), zásada bezprostřednosti (33) a zásada jednání v českém jazyce spolu s právem užívat mateřský nebo jiný jazyk (34). d) Z trestního řádu lze vyčíst např. princip místní příslušnosti podle místa deliktu (35), princip subsidiarity vazby (36), princip povinnosti svědčit a svědčit pravdivě (37), princip neveřejnosti přípravného řízení (38), princip trestního stíhání jen se souhlasem poškozeného (39) u trestných činů vypočtených v § 163, princip dvouinstančnosti řízení (40), revizní princip u odvolání (41) a kasační princip u mimořádných opravných prostředků (42), princip zákazu “reformationis in peius” (43), princip “beneficium cohaesionis” (44), princip účasti orgánu péče o mládež v řízení proti mladistvému (45) a princip odklonů v trestním řízení u méně závažných trestných činů (46; konkretizovaný např. principem šance vyhnout se trestu prostřednictvím narovnání s poškozeným (47) nebo institutem trestního příkazu se zásadou “odpor ruší příkaz” (48)). e) Z dalších zákonů jmenujme princip podpory odklonů v trestním řízení a ukládání alternativních trestů státem organizovanou probační a mediační službou (49) a princip zvláštní ochrany ohrožených svědků (50).

106 srov. např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, 2. vydání, Praha 2002, str. 76-117

VII. Obecné principy právního řádu Poté, co jsme shromáždili charakteristické principy všech odvětví českého práva, zbývá nám uzavřít téma úvahou o obecných principech právního řádu. Z mnoha různých přístupů k obecným právním principům vybereme ve shodě se zaměřením práce ty, které se nejúžeji vztahují k právnímu řádu jako systému a k charakteristice jeho obsahu. Otázkou je, jak zastřešit množství právních principů na úrovni právních odvětví nevelkým počtem obecných právních principů tak, aby dohromady vytvořily uspořádaný systém vět dobře charakterizujících právní řád. Potřebujeme k tomu několik typů právních principů: 1. Principy vytvářející předpoklad našeho pojetí práva, axiomy, na nichž spočívá celé naše chápání práva. Takovým principem je např. zásada “ignorantia legis non excusat” (1), jež zakládá možnost vyvozovat odpovědnost z porušení práva. Jiným důležitým axiomem je zásada “lex posterior derogat priori” (2), zde ovšem ne jako nástroj interpretace práva, nýbrž jako předpoklad změn v právu - určující totiž dnes není autorita zákonů a obyčejů předků, nýbrž právo zákonodárce kdykoli zákony měnit. Významný je též princip svrchovanosti státu (3), který tu vyjadřuje, že jedině stát určuje, co je objektivním právem. Stát přitom nemusí být jediným tvůrcem práva, může uznat závaznost právních norem mimostátního původu (např. církevního práva, norem vydávaných samosprávnými korporacemi, obyčejů mezinárodního práva, obchodních zvyklostí); státu však přísluší rozhodnout, co za právo uzná. Kontinentální právní řád je charakteristický i principem svrchovanosti zákona (4) - zákon (včetně ústavních) je jediným primárním pramenem práva; to však neznamená, že nemůže propůjčit status pramene práva i jiným nositelům norem (např. mezinárodním smlouvám, rozhodnutím mezinárodních organizací, soudním rozsudkům, podzákonným předpisům, obyčejům). Předpokladem fungování právního řádu je, že se lze práva dovolat, že není jen na papíře proto je dalším obecným principem zákaz denegationis iustitiae (5); musejí zkrátka existovat soudy nebo jiné orgány, které právo uplatňují. Posledním obecným principem, který mě napadá, je Fullerův požadavek “právo nemá požadovat nemožné” (6; např. ve formě latinské sentence “ultra posse nemo tenetur”). Právo přikazující a vynucující nemožné totiž není právem vůbec; naproti tomu právo vnitřně rozporné, retroaktivní či tajné, pokud nepožaduje přímo nemožné, je “pouze” špatným právem porušujícím hodnoty spravedlnosti, svobody či právní jistoty. 2. Principy představující základní hodnoty práva. Dosud uváděné principy byly axiomy právního řádu, bez nich by naše právo nebylo systémem. Tyto axiomy ale nevnášejí do práva hodnotová hlediska - i právo produkované státem ve formě zákonů, jehož se lze dovolat a jež nepožaduje nemožné, může být právem rasistickým, umožňujícím svévoli úřadů, nutícím lidi k otrocké práci a trestajícím je za skutky, které v době spáchání nebyly trestné. Náš právní řád se ovšem vyznačuje právě tím, že se určitými hodnotami řídí. Za nejobecnější hodnoty v právu považuji spravedlnost, svobodu člověka a právní jistotu. Hodnota spravedlnosti má bránit svévolným právním normám a naprosto arbitrárnímu rozhodování; vhodným vyjádřením této hodnoty je princip “de similibus idem est iudicandum” (7), ovšem ve velmi obecném smyslu, zahrnujícím do své působnosti nejen aplikaci práva, ale též samotné právní normy. Princip respektu ke svobodě člověka (8) se promítá do celého komplexu lidských práv, do zásady “každý může činit, co zákon nezakazuje”, do soukromoprávní zásady autonomie vůle, do zásady subsidiarity trestní represe a garancí spravedlivého procesu,... Princip právní jistoty (9) má v první řadě bránit fullerovským nemorálnostem práva, jako je retroaktivita práva, rozpory v zákonech, nejasnost zákonů, tajné zákony, časté změny zákonů či libovůle orgánů aplikujících právo.107 Subtilnějšími, avšak rovněž podstatnými, důsledky sledování právní jistoty jsou zásada ochrany nabytých práv, zásada ochrany třetích osob či 107 viz Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 48-90

princip legitimního očekávání. Domnívám se, že spravedlnost, svoboda člověka a právní jistota jsou hodnoty nejtěsněji spjaté s pojmem práva. Dáme-li pojmu práva i hodnotovou dimenzi, budou principy prosazující tyto hodnoty stejně jako principy první skupiny conditiones sine qua non práva. Naproti tomu ochrana jiných hodnot, např. životů, zdraví, majetku, morálky, kultury, jsou principy spíše politickými; právo je tu nástrojem ochrany těchto hodnot, řídí se těmito principy, ale ty už nemají takovou vazbu na právo jako takové, právo tolik necharakterizují. 3. Základní ústavní principy. Dosud jsme k obecným právním principům postupovali shora, analýzou našich představ o právu. Nyní sestoupíme o další úroveň obecnosti níže a zaměříme se na základní principy naší ústavy. Ústavnímu právu je věnována pasáž VI. kapitoly (viz výše); nárok býti obecnými principy právního řádu mají principy skupiny c), tedy východiska a ohniska celého právního systému, které mají postavení principu vůči ústavním principům ovládajícím jednotlivá právní odvětví i vůči konkrétnějším principům materiálního ústavního práva. Mezi obecné právní principy určitě patří princip suverenity lidu (10), princip omezené státní moci (11), princip dělby moci (12), princip právního státu (13), princip vlády většiny (14) spolu s principem ochrany menšin (15), princip nezadatelných a nezcizitelných základních lidských a občanských práv (16), princip politického pluralismu (17), princip “vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno” (18), princip “státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem” (19), princip zastupitelské demokracie (20), princip svobody podnikání a ochrany vlastnictví (21), princip sociálního státu (22), princip rovnosti lidí v důstojnosti i v právech a zákazu diskriminace (23), princip neideologického a laického státu (24) a princip ústavnosti (25). 4. Tradiční soukromoprávní zásady. Význam římského práva a jeho středověké a novověké recepce pro naše soukromé právo a právní myšlení vůbec je obrovský.108 Hurdík například upozorňuje, že “studium soukromého práva... je velmi blízké studiu institucí římského práva”109. Právní zásady formulované římskými právníky a jejich následovníky proto podstatně ovlivňují naše chápání práva a mohou být i charakteristickými principy našeho právního řádu. Mezi nejdůležitější zásady bezesporu patří “pacta sunt servanda” (26), “neminem laedere” (27), “iura vigilantibus” (28), “ex iniuria ius non oritur” (29), rovné postavení účastníků soukromoprávních vztahů vyjadřuje zásada “nemo iudex in causa sua” (30). Doplnit můžeme staré procesní zásady “iura novit curia” (31), “audiatur et altera pars” (32) a “iudex ius dicit inter partes” (33). Tyto obecné právní principy představují základní charakteristiku právního řádu. Další principy z těchto obecných právních principů vycházejí, jsou jejich konkretizací. Nelze ovšem říci, že všechny významné právní principy vycházejí z těchto obecných; na nižších stupních abstrakce vnikají do právního řádu nové hodnoty, nové metody úpravy právních vztahů, právní instituty se svými specifickými účely a principy. Má-li ovšem právní řád zůstat systémem, neměly by žádné relevantní právní principy přímo odporovat těmto obecným právním principům. Konstitucionalismus přitom zabezpečuje tuto jednotu právního řádu tím, že některým z nejvýznamnějších principů právního řádu přiznává vyšší právní sílu než právním pravidlům na úrovni zákonů a prostřednictvím ústavního soudnictví dbá o jejich respektování. Nejobecnější právní principy (srov. principy 1 až 9) jsou naproti tomu obvykle nepsanými postuláty; jejich stěžejní význam jakožto předpokladů našeho práva to však nikterak nezmenšuje. 108 K recepci římského práva a vývoji soukromého práva srov. zejm. Urfus, V.: Historické základy novodobého práva soukromého, Praha 1994 109 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 145. Hurdík na str. 144-147 vyslovuje tezi, že římské právo konzervuje budoucí vývoj právních řádů a že např. staré římské pojetí absolutních subjektivních práv přežívá, byť modifikováno, navzdory principu svobody jednotlivce v institutech vlastnického práva, rodičovské moci a pracovněprávních vztahů.

VIII. Závěr Závěrem je třeba říci, že tato práce je prvním, předběžným, zpracováním tématu, jemuž chci věnovat svou disertační práci. Svá zkoumání problematiky obecných a odvětvových právních principů chci rozšířit v několika směrech: 1. Teoretická část, věnovaná různým pojetím právních principů a definičním znakům právních principů, a) bude doplněna o další historické i současné přístupy k právním principům; b) teorie právních principů, jejich vymezení a třídění budou více propracovány s využitím zahraniční literatury. 2. Redukce právního řádu na jeho principy bude důkladněji provedena a) s ohledem na případnou kritiku první verze, již obsahuje tato práce, b) s využitím komparace českého právního řádu s německým, jež má umožnit pohled zvnějšku na systém českého práva a c) pomocí systémových úvah, které se zaměří jednak na vazby mezi jednotlivými právními principy, na vztahy vyplývající z jejich různé relevance, obecnosti či postavení v právním řádu, jednak na členění práva na právní odvětví a další členění těchto odvětví. Zamýšlená redukce právního řádu na jeho principy má za cíl nejen výstižněji charakterizovat obsah právního řádu a především jej zmapovat úplně, tedy bez dosavadních bílých míst, ale také ověřit smysluplnost členění práva na právní odvětví a přispět k lepšímu pochopení systému práva pokusem o vytváření určitých hierarchií právních principů podle jejich obecnosti a jiných logických vazeb. 3. Hodlám realizovat projekt popsaný ve IV. kapitole jako využití právních principů k historickému a politologickému zkoumání. Principiální analýza proměny českého právního řádu v letech 1989 až 1998 má a) prozkoumat hloubku transformace práva po listopadové revoluci a b) porovnat veřejně deklarované politické záměry s jejich reálným dopadem na právní řád. Myslím, že právní dokumenty a právní věda skýtají řadu poznatků, které mohou napomoci k důkladnému zhodnocení české transformace.

IX. Prameny a literatura Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995 Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 2. vydání, Praha 1999 Bělina, M. a kol.: Pracovní právo, Praha 1997 Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999 Boguszak, J.; Čapek, J.; Gerloch, A.: Teorie práva, Praha 2001 Drobník, J.; Damohorský, M.: Zákony k ochraně životního prostředí a předpisy související texty s úvodními komentáři, 3. vydání, Praha 1999 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001 Eliáš a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Cenné papíry, Praha 1996 Eliáš, Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Praha 2001 Filip, J.: Ústavní právo 1, Brno 1999 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998 Gavlas, M. a kol.: Pracovní právo, Brno 1993 Gerloch, A.: Teorie práva, 2. vydání, Dobrá Voda 2000 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část, 4. vydání, Praha 2001 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940

Hobbes, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909 Holländer, P.: Nástin filosofie práva: úvahy strukturální, Praha 2000 Hrušáková, Králíčková: České rodinné právo, Brno 1998 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, Praha 2002 Jirásková, V.: Dokumenty k ústavním systémům, Praha 1996 Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M.: Římské právo, 2. vydání, Praha 1995 Klokočka, V.: Ústavní systémy evropských států, Praha 1996 Knapp, V.: Teorie práva, Praha 1995 Knapp, V.: Velké právní systémy, Praha 1996 Knappová, Švestka a kol.: Občanské právo hmotné I., Praha 2002 Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 4. vydání, Brno 1999 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 1997 Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné I. Obecná část, 3. vydání, Praha 1997 Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné I. Zvláštní část, 3. vydání, Praha 1997 Pavlíček, Václav a kol.: Ústavní právo a státověda. I. díl. Obecná státověda, Praha 1998 Pavlíček, Václav a kol.: Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky, Praha 2001

Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo, Praha 1998 Popper, K. R.: Život je řešení problémů, Praha 1997 Přibáň, J.: Suverenita, právo a legitimita, Praha 1997 Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha 1995 Rawls, J.: Základní svobody a jejich priorita, in: Kis, J.:Současná politická filosofie, Praha 1997

Robbers, G.: Einführung in das deutsche Recht, 2. Aufl., Baden-Baden 1998 Sbírky zákonů ČSR, ČSSR a ČSFR Sbírka zákonů České republiky Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Praha 2000 Tryzna, Jan: Právní a ústavní principy v judikatuře Ústavního soudu (nepublikovaná diplomová práce na PF UK) Urfus, V.: Historické základy novodobého práva soukromého, Praha 1994 Večeřa, M.: Spravedlnost v právu, Brno 1997 Wallerstein, I. a kol.: Kam směřují sociální vědy - zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturaci sociálních věd, Praha 1998 Weinberger, O.: Norma a instituce, Brno 1995 Winterová, A. a kol: Civilní právo procesní, 2. vydání, Praha 2002