UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra obchodního práva
RIGORÓZNÍ PRÁCE ORGÁNY KAPITÁLOVÝCH SPOLEČNOSTÍ The bodies of capital companies
Prosinec 2012
Konzultant: JUDr. Marie Zahradníčková, CSc. Zpracovatel: Mgr. Andrea Schindléryová
„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma ORGÁNY KAPITÁLOVÝCH SPOLEČNOSTÍ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly řádně citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.“
V Praze dne ………… 2012
…..………………………………… Mgr. Andrea Schindléryová
„Děkuji paní JUDr. Marii Zahradníčkové, CSc. za odbornou pomoc při zpracovávání této práce, za čas, který mi věnovala a za všechny její cenné rady a připomínky.“
V Praze dne ………… 2012
…..………………………………… Mgr. Andrea Schindléryová
OBSAH Prohlášení Poděkování Obsah Úvod ………………………………………………………………………………….1
Kapitola I:
Kapitálové společnosti ……………………………………….……..4
1. Obecně o kapitálových společnostech ……………………………………………...4 2. Kapitálové společnosti podle zákona o obchodních korporacích …………….….…5
Kapitola II:
Orgány kapitálových společností ……………………………….…11
1. Obecně o orgánech kapitálových společností ……………………………………...11 2. Orgány kapitálových společností podle zákona o obchodních korporacích ……….12
Kapitola III.
Dualistický a monistický systém správy obchodních korporací …15
1. Obecně o dualistickém systému …………………………………………………….15 2. Obecně o monistickém systému …………………………………………………….15 3. Dualistický a monistický systém správy v akciové společnosti podle zákona o obchodních korporacích …………………………………………………….……….16
Kapitola IV.
Dualistický a monistický systém správy v Evropské společnosti ..18
Kapitola V. Valná hromada jako nejvyšší orgán kapitálových společností …………………………………………………………………………………….……20 1. Pojem valné hromady ……………………………………………………………….20 2.1. Typy valných hromad podle současné právní úpravy …………………………….21 2.2. Typy valných hromad podle zákona o obchodních korporacích ………………….24 3.1. Působnost valné hromady podle současné právní úpravy ……………………...…25 3.2. Působnost valné hromady podle zákona o obchodních korporacích ……………...28
Kapitola VI.
Svolání a průběh valné hromady …….………………………….…32
1.1. Svolání valné hromady podle současné právní úpravy …………………………...32 1.2. Svolání valné hromady podle zákona o obchodních korporacích ………………...50 2.1. Průběh valné hromady podle současné právní úpravy ……………………………53 2.2. Průběh valné hromady podle zákona o obchodních korporacích ………………....63 3.1. Hlasování na valné hromadě podle současné právní úpravy …………………...…73 3.2. Hlasování na valné hromadě podle zákona o obchodních korporacích …………...75 Kapitola VII.
Usnesení valné hromady ……………… ………………………….77
1.1. Usnesení valné hromady podle současné právní úpravy ………………………….77 1.2. Rozhodnutí jediného společníka/akcionáře v působnosti valné hromady podle současné právní úpravy ……….……………………………………………………….80 1.3. Neplatnost usnesení valné hromady podle současné právní úpravy….……………80 2.1. Usnesení valné hromady podle zákona o obchodních korporacích ……………….82 2.2. Rozhodnutí jediného společníka/akcionáře v působnosti valné hromady podle zákona o obchodních korporacích ……………………………………………………..83 2.3. Neplatnost usnesení valné hromady podle zákona o obchodních korporacích ...…84 Kapitola VIII. Statutární orgány kapitálových společností ……………………….92 1. Statutární orgán podle současné právní úpravy ……………………………………..92 1.1. Statutární orgán společnosti s ručením omezeným podle současné právní úpravy..93 1.2. Statutární orgán akciové společnosti podle současné právní úpravy ………….….96 1.3. Souběh funkce člena statutárního orgánu a pověření obchodním vedením ………99 2. Statutární orgán podle zákona o obchodních korporacích …………………………103 2.1. Statutární orgán společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích ………………………………………………...…………………………105 2.2. Statutární orgán akciové společnosti podle zákona o obchodních korporacích …106 Kapitola IX.
Dozorčí orgány kapitálových společností ………………………..108
1.1. Dozorčí rada společnosti s ručením omezeným podle současné právní úpravy ...108 1.2 Dozorčí rada akciové společnosti podle současné právní úpravy ………………..110 2.1. Dozorčí rada společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích ………………………………………………………………………...…111
2.2. Kontrolní orgán akciové společnosti podle zákona o obchodních korporacích …112 Kapitola X.
Společné rysy orgánů kapitálových společností ………………....115
1.1. Společné rysy orgánů kapitálových společností podle současné právní úpravy ………………………………………………………………………………………..115 1.2. Společné rysy orgánů kapitálových společností podle zákona o obchodních korporacích …………………………………………………………………………..115 2.1. Způsob usnášení se orgánů podle současné právní úpravy ……………………...115 2.2. Způsob usnášení se orgánů podle zákona o obchodních korporacích ………… 116 3.1. Podmínky, které musí členové orgánů splňovat podle současné právní úpravy ..118 3.2. Podmínky, které musí členové orgánů splňovat podle zákona o obchodních korporacích …………………………………………………………………………..120 4.1. Zákonná omezení členů orgánů podle současné právní úpravy ………………...127 4.2. Zákonná omezení členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích ……...132 5.1. Práva a povinnosti členů orgánů podle současné právní úpravy ………………..136 5.2. Práva a povinnosti členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích ……..137 6.1. Práva členů orgánů podle současné právní úpravy ……………………………...138 6.2. Práva členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích …………………...140 7.1. Povinnosti členů orgánů podle současné právní úpravy …………………………141 7.2. Povinnosti členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích ……………...144 8.1. Odpovědnost členů orgánů podle současné právní úpravy ……………………...149 8.2. Odpovědnost členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích …………...154 9.1. Vznik a zánik funkce členů orgánů podle současné právní úpravy ……………...157 9.2. Vznik a zánik funkce členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích ..…163 Závěr ………………………………………………………………………………….167 Resumé ……………………………………………………………………………….169 Seznam použitých zkratek ……………………………………………………………171 Seznam použité literatury ……………………………………………………………172 Abstrakt ………………………………………………………………………………179 Abstract ……………………………………………………………………………....180 Klíčová slova ………………………………………………………………………....181
ÚVOD Kapitálové společnosti, tedy společnost s ručením omezeným a akciová společnost, jsou dvě nejoblíbenější a také nejrozšířenější formy podnikání v České republice. Důvodem je zejména absence nutnosti osobní účasti společníků na podnikání společnosti a absence odpovědnosti společníků za závazky společnosti. S oběma typy společností se každý z nás setkává takřka denně na každém kroku. Přicházející kompletní rekodifikace soukromého práva, konkrétně přijetí nového zákona o obchodních korporacích a nového občanského zákoníku, s sebou přinese mnoho signifikantních změn v oblasti obchodních společností, nově nazývaných jako obchodní korporace, a nutně také v oblasti jejich vnitřní organizační struktury, tedy jejich orgánů. Zejména vysoká frekvence využití formy kapitálových společností pro podnikání v praxi a nadcházející komplexní změny v příslušné právní úpravě mě motivovaly ke zvolení tématu „Orgány kapitálových společností“ jako tématu mé Rigorózní práce. Vztahy obchodních společností byly současnému obchodnímu zákoníku podrobeny více než 20 let. Jak pro podnikatele již podnikající v ČR prostřednictvím společnosti, jejíž vnitřní vztahy se řídí současným ObchZ, tak pro podnikatele, kteří začnou podnikat již prostřednictvím společnosti, která bude podrobena nové úpravě, bude velmi obtížné se v novém právním prostředí zorientovat. Situace bude o to složitější, že na tyto vztahy bude nově aplikovatelný jak nový zákon o obchodních korporacích, tak i některé části nového občanského zákoníku. Dosud byly tyto vztahy upraveny pouze jedinou normou, kterou je obchodní zákoník. Obě tyto normy by měly nabýt účinnosti dne 1.1.2014. Obchodní společnosti nebo chceme-li, nově obchodní korporace, vzniklé od tohoto dne se budou řídit novou právní úpravou. Ty, které vznikly před tímto datem, se novému režimu budou moci dobrovolně podrobit. Pokud tak neučiní, budou se jejich poměry touto úpravou řídit jen z části, zejména kogentními ustanoveními. Z části zůstanou její vnitřní poměry upraveny obchodním zákoníkem. To představuje další z důvodů, proč se vztahy, týkající se obchodních společností obecně, tedy i kapitálových společností, značně zkomplikují. I touto otázkou se ve své práci budu zabývat. Domnívám se, že právní úprava obchodních společností, a zejména právní úprava jejich vnitřních vztahů a vnitřní organizační struktury, tvoří základ obchodního práva jako 1
takového. Jak veškerá judikatura Nejvyššího soudu, tak i valná většina odborné literatury a článků v odborných časopisech se však vztahuje pouze k současné právní úpravě. Z tohoto důvodu je významná část mé práce věnována orgánům kapitálových společností podle stávající úpravy, a to i navzdory faktu, že tato v současné době účinná právní úprava již nebude mít dlouhého trvání a bude v brzké době nahrazena právní úpravou novou. Na druhou stranu zákon o obchodních korporacích jde cestou, kdy velká část právních vztahů týkajících se obchodních korporací, které jím budou nadále upraveny, nedozná radikálních změn, a to jak v oblasti používaného pojmosloví, tak ani v oblasti obsahové. Proto bude velká část stávající judikatury aplikovatelná také na vztahy, které se budou řídit novou právní úpravou. V mnoha případech došlo dokonce k upřesnění některých ustanovení tak, že byly doplněny o informace, které bylo dodnes možné dovozovat pouze judikaturou. Nově tedy budou upraveny přímo v zákoně. V souvislosti s přicházející novou komplexní právní úpravou soukromého práva a s ní i práva obchodních společností jsem si stanovila cíl tuto novou právní úpravu přehledně zmapovat, podrobně rozebrat a zanalyzovat. Současnou i nastávající právní úpravu ve své práci porovnávám a vyzdvihuji jejich základní shodné i odlišné rysy. Z hlediska systematiky této práce jsem zvolila postup od obecnějšího ke konkrétnějšímu. Nejprve pojednám obecně o kapitálových společnostech, poté se budu věnovat obecně jejím orgánům a pokusím se přiblížit rozdíl mezi dualistickým a monistickým systémem uspořádání orgánů společnosti. Dále přejdu k jednotlivým orgánům kapitálových společností, přičemž se pokusím podrobně rozebrat stěžejní otázky, které se k nim vztahují. Nakonec se budu věnovat otázkám, které mají některé orgány společné. Ve všech kapitolách a subkapitolách této práce se nejprve věnuji současné úpravě v obchodním zákoníku a poté nové právní úpravě v zákoně o obchodních korporacích a novém občanském zákoníku. Zároveň se snažím obě tyto úpravy vzájemně porovnat a zdůraznit odlišnosti mezi nimi. Na tomto místě považuji za nezbytné podotknout, že téma mé práce je velmi široké. Rozsah této práce mi nedovolí komplexně se zaobírat každým detailem vztahujícím se k této problematice, proto jsem se rozhodla zaměřit se pouze na stěžejní problémy, které jsou pro problematiku orgánů kapitálových společností určující. Nicméně se domnívám,
2
že právě zaměření se na kritické oblasti napomůže větší ucelenosti a přehlednosti zpracování dané problematiky.
3
Kapitola I. Kapitálové společnosti 1. Obecně o kapitálových společnostech Obchodní zákoník definuje obchodní společnost v § 56 odst. 1 jako „právnickou osobu založenou za účelem podnikání“. Obchodními společnostmi jsou podle tohoto ustanovení veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Obchodní zákoník neobsahuje výslovné určení, které z těchto výše zmíněných společností jsou osobní a které kapitálové. Většinový názor teorie i praxe však obchodní společnosti na osobní a kapitálové rozlišuje. Mezi osobní společnosti se řadí především veřejná obchodní společnost a komanditní společnost, mezi kapitálové společnosti pak zejména společnost s ručením omezeným a akciová společnost.1 Toto dělení má také „zpětně“ význam didaktický, neboť od charakteristik těchto dvou základních typů společností se odvíjejí znaky jednotlivých forem obchodních společností. Výše použité dělení je však pouze rámcové, neboť jedinou výhradně osobní společností v českém právním řádu je veřejná obchodní společnost. Ačkoliv je osobní obchodní společností také komanditní společnost, vykazuje tato i některé znaky společnosti kapitálové. Komanditisté komanditní společnosti totiž mají na rozdíl od komplementářů vkladovou povinnost, ručí v omezeném rozsahu za závazky společnosti a nepodílejí se osobně na řízení společnosti. Tyto znaky bývají uváděny jako typické znaky kapitálových společností. Naopak jedinou ryze kapitálovou společností v českém právním řádu je akciová společnost. Společnost s ručením omezeným vykazuje některé znaky osobní společnosti. Konkrétně mohou její společníci rozhodovat o věcech společnosti i mimo její orgány, mohou se na společnosti podílet pouze jediným vkladem a každý další vklad se připočítává ke vkladu původnímu, připouští se i osobní účast společníků na činnosti společnosti.2 Proto bývají jak komanditní společnost, tak společnost s ručením omezeným označovány jako společnosti smíšené.
1
Eliáš, K. a kol, Kurs obchodního práva, Obchodní společnosti a družstva, 6. vydání, Praha: 2010, C.H.Beck 2 Henrych, D. a kol, Právnický slovník, 3.vydání, Praha: 2009, C.H.Beck, dostupný z databáze systému beck-online.cz, k pojmům „kapitálové společnosti“, „osobní společnosti“
4
Jedním ze základních znaků kapitálových společností je vkladová povinnost společníků. Dále je zde povinnost vytvoření základního kapitálu, jehož minimální výše je stanovena zákonem. Společníci kapitálových společností nemají povinnost osobní účasti na činnosti společnosti, ale mají povinnost účasti majetkové. Společníci neručí za trvání společnosti za její závazky buď vůbec, anebo pouze v omezeném rozsahu. Podnikatelské riziko tedy nesou pouze do výše svého vkladu, popř. do výše nesplněné příplatkové povinnosti. Mezi další typické znaky kapitálových společností lze zařadit také převoditelnost obchodních podílů společníka na společnosti. Zánik členství společníka ve společnosti navíc neovlivňuje existenci společnosti. Zásadní odlišnost kapitálových společností od společností osobních potom spočívá v organizační struktuře obou typů společností. Základní organizační struktura kapitálových společností je totiž stanovena zákonem, společnost obligatorně vytváří své vnitřní orgány. V s.r.o. jsou obligatorně zřizovanými orgány společnosti valná hromada jako nejvyšší orgán společnosti, dále jednatel jako statutární orgán a fakultativně zřizovaným orgánem upraveným zákonem je dozorčí rada jako kontrolní orgán. V a.s. jsou obligatorně zřizovanými orgány valná hromada, představenstvo a dozorčí rada. Na řízení společnosti se společníci/akcionáři podílejí pouze zprostředkovaně, prostřednictvím jejích nejvyšších orgánů. Váha hlasu každého společníka/akcionáře při rozhodování o záležitostech společnosti na valné hromadě se odvozuje od velikosti jeho majetkového podílu na společnosti. 3
2. Kapitálové společnosti podle zákona o obchodních korporacích Jak jsem již uvedla v úvodu této práce, dne 1.1.2014 by měly nabýt účinnosti dva významné zákony, a to zákon o obchodních korporacích a nový občanský zákoník. Tyto zákony mají nahradit stávající ObchZ a ObčZ. V současné době již tyto zákony prošly legislativním procesem, byly podepsány prezidentem republiky a staly se součástí sbírky listin. Mnozí přijetí těchto dvou kodexů označují za historický okamžik, neboť představuje rekodifikaci celého soukromého práva. Jak vyplývá z důvodové zprávy, 3
Eliáš, K. a kol, Kurs obchodního práva, Obchodní společnosti a družstva, 6. vydání, Praha: 2010, C.H.Beck, s. 8-10
5
úprava dle stávajícího ObchZ byla v mnoha ohledech zastaralá, a to zejména vzhledem k tomu, že byla přijata začátkem devadesátých let, tedy v době, kdy v České republice po pádu komunistického režimu docházelo k přeměně politického a ekonomického systému. Nicméně značná část ustanovení nového ZOK nepředstavuje zásadní odlišnost oproti ObchZ. Důvodová zpráva dokonce uvádí, že „ZOK jde cestou „modernizace tradičního“ a vyhýbá se zbytečným změnám již zavedeného pojmosloví“.4 V § 1 ZOK zavádí pojem „obchodní korporace“. Určuje, že „obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti a družstva“. ZOK již na rozdíl od ObchZ počítá s výslovným dělením obchodních společností na osobní a kapitálové, když v § 1 odst. 2 stanoví, že „společnostmi jsou veřejná obchodní společnost a komanditní společnost (dále jen „osobní společnost“), společnost s ručením omezeným a akciová společnost (dále jen „kapitálová společnost“) a evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení“. Z citovaného ustanovení lze dovodit, že zákon považuje za osobní společnosti veřejnou obchodní společnost a komanditní společnost a za kapitálové společnosti potom společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. ZOK přináší velké množství jak koncepčních, tak i dílčích změn také v oblasti orgánů kapitálových společností. Tyto změny se budu pokoušet osvětlit v jednotlivých částech mé práce. Systematika práva obchodních společností podle nové právní úpravy v ZOK a NObčZ se zkomplikuje. Některé otázky orgánů obchodních korporací budou upraveny společně, a to v NObčZ v části věnované právnickým osobám obecně, zvláště potom pod marginální rubrikou „orgány právnické osoby“ (§ 151 an. ZOK) a dále také v části NObčZ věnované korporacím a zvláště pak spolkům (§ 214 an. NObčZ). Některé právní poměry, které byly dosud upraveny zvlášť pro obchodní společnosti v ObchZ, budou nadále upraveny společně pro všechny právnické osoby v NObčZ. Určitá ustanovení NObčZ o právnických osobách se na obchodní korporace uplatní v plném rozsahu s tím, že některá z nich budou doplněna o úpravu v ZOK. Z poměru speciality, ve kterém je ZOK vzhledem k NObčZ, vyplývá, že v některých případech budou tato ustanovení NObčZ ustanoveními ZOK pozměněna a někdy jimi budou dokonce nahrazena. Obecná 4
Některým změnám týkajícím se pojmosloví se však nová úprava v ZOK nevyhnula. Jak uvádí R. Pelikán (Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích, Obchodněprávní revue, 3/2012, s. 76), „častým jevem v ZOK je přeformulovávání dosavadních pravidel bez obsahové změny. Často tak tyto změny nepřinášejí žádné zlepšení“.
6
úprava orgánů obchodních korporací bude obsažena v obecné části ZOK. Jednotlivé orgány kapitálových společností jsou pak upraveny zvlášť v ZOK u jednotlivých typů společností. Abychom mohli stanovit, na jaké kapitálové společnosti a za jakých podmínek budou ustanovení ZOK (a také NObčZ) aplikovatelná a v jaké míře se použijí tyto nové právní normy na společnosti vzniklé před účinností těchto norem, musíme nahlédnout do přechodných ustanovení v § 775 an. ZOK. Z § 775 ZOK vyplývá, že nové právní úpravě budou bez dalšího podrobeny společnosti vzniklé ode dne účinnosti ZOK. Obchodní společnosti vzniklé před účinností ZOK se budou nadále řídit ObchZ s následujícími výjimkami: a) Ujednání společenských smluv, která budou v rozporu s kogentními ustanoveními ZOK se dnem, kdy ZOK nabude účinnosti, zrušují. V souladu s nimi musí společnosti přizpůsobit do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti ZOK společenské smlouvy a doručit je do sbírky listin. V případě, že tak neučiní, a to ani po výzvě rejstříkového soudu, mohou být soudem na návrh zrušeny. Naopak má se za to, že dosavadní ustanovení ObchZ, která upravovala práva a povinnosti společníků, která nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními ZOK, jsou obsahem společenských smluv. (§ 777 odst. 1-4 ZOK). b) Obchodní společnosti v právním režimu ObchZ se mohou do 2 let ode dne účinnosti ZOK změnou svých společenských smluv podřídit režimu ZOK (§ 777 odst. 5 ZOK). Účinnosti nabude tato změna až zápisem do obchodního rejstříku, čímž má být pravděpodobně zajištěna ochrana práv a dobré víry třetích osob. Otázkou je, proč zákonodárce přistoupil ke stanovení této 2leté lhůty. Tato lhůta je patrně stanovena, aby společnosti neotálely s rozhodnutím příliš dlouho a aby tuto změnu učinily co nejdříve. Dle mého názoru však není žádoucí stav, kdy pokud některá společnost tuto lhůtu zmešká, nebude již nikdy mít možnost podrobit se režimu nového ZOK a bude odsouzena k setrvání v režimu staré právní úpravy až do konce svého trvání. Usuzuji, že tento z mého pohledu nežádoucí stav nebyl zřejmě záměrem zákonodárce, nicméně bude jeho nevyhnutelným důsledkem. Společníky může k rozhodnutí podřídit se nové právní úpravě vést mnoho důvodů. Taková změna právního režimu může znamenat určité výhody v některých oblastech. Může s sebou však přinášet také některé nevýhody. Pokud se společníci rozhodnou podřídit se nové právní úpravě, znamená to 7
např. možnost snížení vkladu společníků na pouhou 1 Kč či využití možnosti kumulativního hlasování. Oproti tomu jsou výhody nového režimu vyváženy některými méně výhodnými aspekty, např. přísnějšími podmínkami odpovědnosti statutárních orgánů. Považuji za nutné podotknout, že pokud se společníci rozhodnou pro podrobení se režimu ZOK, budou se muset tomuto režimu podrobit jako celku, nikoliv pouze vybraným jednotlivým aspektům. V § 777 odst. 3 ZOK je obsaženo speciální ustanovení týkající se smluv o výkonu funkce. Podle tohoto ustanovení je nutné uzpůsobit ujednání ve smlouvě o výkonu funkce o odměně, a to do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti ZOK. V opačném případě platí, že výkon funkce je bezplatný. To souvisí s faktem, že podle nové úpravy v ZOK se předpokládá, že výkon funkce je bezplatný, pokud není uvedeno jinak ve smlouvě o výkonu funkce. Oproti tomu dle stávající úpravy se předpokládá obvyklá odměna. Pokud tedy smlouva o výkonu funkce ustanovení o úplatnosti obsahovat nebude a funkce má být vykonávána úplatně, bude třeba jej do této smlouvy zahrnout. Pokud smlouvy o výkonu funkce nové úpravě přizpůsobeny nebudou, stávající stav bude zachován pouze 6 měsíců od nabytí účinnosti ZOK. Po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti ZOK bude platit, že tyto funkce jsou vykonávány bezplatně. Ostatní práva a povinnosti ze smlouvy o výkonu funkce uzavřené před účinností ZOK se budou řídit podle dosavadních právních předpisů. Smlouvy uzavřené ode dne účinnosti ZOK budou již podrobeny ZOK bez dalšího (§ 775 ZOK). Jak jsem již výše uvedla, ke komplikovanosti nové právní úpravy přispívá také fakt, že právní úprava obchodních společností (nově obchodních korporací) bude obsažena z části v NObčZ a z části v ZOK. Aby bylo možné se v tak složité právní úpravě orientovat, je především nutné vědět, které vztahy jsou upraveny NObčZ a které ZOK, popř. která ustanovení NObčZ se na obchodní korporace uplatní a která nikoliv. V této souvislosti považuji za nutné zmínit především základní pravidlo týkající se těchto dvou norem, tedy že ZOK je zvláštním zákonem ve vztahu k NObčZ. NObčZ se použije tam, kde nelze některou otázku řešit podle ZOK. NObčZ je vzhledem k ZOK subsidiárním právním předpisem. Stejný vztah panuje také mezi současným ObchZ a ObčZ. Na rozdíl od nové právní úpravy však ObchZ obsahoval nezávislou úpravu týkající se obchodních korporací a ObčZ se na obchodní korporace nijak zvláště nevztahoval. Úpravu vztahů týkajících se 8
obchodních korporací neobsahoval. Většina úpravy tedy byla obsažena v ObchZ a nebylo ve vztahu k obchodním korporacím nutné používat ObčZ. Na obchodní korporace obecně se tedy aplikují ustanovení ZOK. Pokud ZOK jako zvláštní předpis vzhledem k NObčZ sám konkrétní úpravu neobsahuje, použijí se ustanovení NObčZ. ZOK však obsahuje také ustanovení, kdy výslovně vylučuje aplikaci NObčZ na určité vztahy. Jedná se o např. o ustanovení § 59 odst. 1 ZOK, ve kterém se výslovně vylučuje použití ustanovení NObčZ o správě cizího majetku na vztah mezi členem orgánu a obchodní korporací. Dále se na poměry obchodních korporací použijí některá ustanovení NObčZ o spolcích. ZOK však aplikaci těchto ustanovení limituje, když v § 3 odst. 1 stanoví, že ustanovení občanského zákoníku o spolcích se použijí na obchodní korporace, jen je-li tak v ZOK výslovně stanoveno. Co se tedy týče ustanovení NObčZ o spolcích, princip vztahu subsidiarity NObčZ vzhledem k ZOK se neuplatní. Uplatní se princip delegace a tato ustanovení se použijí pouze na základě výslovného zmocnění v ZOK. Na právní poměry orgánů kapitálových obchodních společností se tedy aplikují následující ustanovení: •
obecná úprava orgánů právnických osob, která je obsažena v § 151 an. NObčZ.
•
obecná úprava orgánů obchodních korporací, která je obsažena v § 44 an. ZOK
•
ustanovení NObčZ o spolcích, stanoví-li to výslovně ZOK
•
úprava orgánů s.r.o., která je obsažena v § 167 an. ZOK
•
úprava orgánů a.s., která je obsažena v § 396 an. ZOK
Ustanovení NObčZ o spolcích se na základě výslovného odkazu v ZOK aplikují na 3 okruhy případů týkající se orgánů kapitálových obchodních korporací. V § 45 odst. 1 ZOK stanoví, že ustanovení NObčZ o spolcích se použijí v případě stanovení situací, za kterých se hledí na rozhodnutí orgánu obchodní korporace, jako by nebylo přijato. Dále na použití ustanovení o spolcích odkazuje ZOK v § 191 odst. 1 o dovolání se neplatnosti usnesení valné hromady s.r.o. a § 428 o dovolání se neplatnosti usnesení valné hromady a.s. Naopak § 45 odst. 3 ZOK vylučuje použití ustanovení NObčZ o zdánlivém právním jednání a o neplatnosti právního jednání na rozhodnutí orgánu 9
obchodní korporace, nicméně s výjimkou povinnosti nahradit újmu. Nakonec se podle § 151 odst. 2 ZOK aplikují ustanovení NObčZ upravující vyloučení člena spolku pro závažné porušení povinností na vyloučení společníka, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti valnou hromadou.
10
Kapitola II. Orgány kapitálových společností 1. Obecně o orgánech kapitálových společností Z povahy s.r.o. a a.s. jako kapitálových společností vyplývá, že společnosti mají zákonem stanovenou vnitřní organizační strukturu a společnosti povinně vytváří některé vnitřní orgány. Orgány společností nemají právní subjektivitu, jsou pouze projevem vnitřní organizační struktury společnosti. Právní subjektivitu mají společníci a společnost sama.5 Orgány společností můžeme rozlišovat podle několika různých hledisek. Předně můžeme orgány těchto společností dělit podle toho, zda je společnosti vytváří povinně či dobrovolně – tedy je můžeme dělit na obligatorní a fakultativní. Obligatorně zřizovanými orgány s.r.o. jsou valná hromada a jednatel, resp. jednatelé. Fakultativně zřizovaným orgánem s.r.o. výslovně upraveným ObchZ je dozorčí rada (§ 137 ObchZ). Společnost může vytvářet na základě úpravy ve společenské smlouvě či stanovách další orgány. Obligatorně vytvářenými orgány a.s. jsou valná hromada, představenstvo a dozorčí rada. Další orgány může společnost fakultativně vytvářet, a to na základě úpravy ve stanovách, jak vyplývá z § 173 ObchZ. Dále můžeme dělit orgány z hlediska jejich účelu. Valná hromada je nejvyšším orgánem společnosti. Prostřednictvím hlasování na valné hromadě společníci uplatňují své právo na řízení společnosti. Společníci prostřednictvím hlasování rozhodují o nejdůležitějších otázkách společnosti, o jejím směřování. Dalo by se říci, že se zde utváří vůle společnosti. Úkolem statutárního orgánu (tedy jednatele s.r.o. a představenstva a.s.) potom je, aby tuto vůli projevil navenek, neboť právě jemu náleží oprávnění jednat jménem společnosti, ale také obchodní vedení. Na činnost statutárního orgánu potom dohlíží v rámci své kontrolní působnosti dozorčí rada, orgán obligatorně zřizovaný v a.s. a fakultativně zřizovaný v s.r.o. Dalším možným kritériem rozlišování orgánů společnosti je okolnost, zdali se jedná o orgány individuální či kolektivní. Individuální orgány jsou orgány, které mohou být tvořeny pouze jedinou osobou. Je možné jejich ztotožnění s touto osobou.6 Oproti tomu 5
Řeháček, O., Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů, Praha: 2010, C.H.Beck, s. 2
6
Řeháček, O., Představenstvo a postavení jeho členů, Praha: 2010, C.H.Beck, s. 2
11
kolektivní orgány jsou tvořeny více osobami. Individuálním orgánem je např. jednatel s.r.o. Kolektivními orgány jsou představenstvo a.s., dozorčí rada s.r.o. či a.s. a valná hromada. V neposlední řadě můžeme orgány rozlišovat podle toho, zdali se jedná o orgány volené či nikoliv. Již ze samotného označení vyplývá, že voleným orgánem je orgán, jehož obsazování probíhá primárně na základě volby/jmenování. Ke vzniku členství v takovém orgánu je nutné splnění určitých podmínek. Jedná se především o statutární a kontrolní orgány kapitálových společností. Nevolené orgány jsou potom analogicky orgány, které vznikají automaticky bez dalšího na základě splnění určitých zákonných předpokladů. Především se jedná o valnou hromadu, která je tvořena všemi společníky. Není tedy třeba žádná volba jejích členů, ani splnění zákonných podmínek společníky jako podmínka účasti na jejím zasedání.
2. Orgány kapitálových společností podle zákona o obchodních korporacích V obecné rovině zůstává dělení orgánů oproti úpravě v ObchZ nezměněno. Změnami
neprochází
ani
dělení
orgánu
z hlediska
jejich
obligatornosti
či
fakultativnosti. Obligatorně zřizovanými orgány s.r.o. jsou valná hromada a jednatel či jednatelé. Zákon č. 93/2009, o auditorech, stanoví, kdy je nutné zřídit také výbor pro audit. Tato povinnost se týká některých společností veřejného zájmu. Fakultativně zřizovaným orgánem s.r.o. je, na základě případné úpravy ve stanovách, dozorčí rada. Zakladatelským právním jednáním mohou být zřízeny další orgány. V a.s. jsou obligatorně zřizovanými orgány valná hromada, dále v dualistickém systému představenstvo a dozorčí rada, v monistickém systému statutární ředitel, správní rada a předseda správní rady (vysvětlení obou systémů dále v textu). U některých a.s., stejně jako u s.r.o., zák. č. 93/2009 Sb. stanoví pro některé společnosti povinnost zřídit výbor pro audit. Zakladatelským právním jednáním mohou být zřízeny další orgány. Dělení orgánů kapitálových společností podle účelu v ZOK také odpovídá současnému stavu. § 44 an. ZOK upravuje obecné otázky orgánů obchodních korporací. § 44 odst. 1 ZOK stanoví souhrnně pro oba dva typy kapitálových společností, že jejich nejvyšším orgánem je valná hromada. Statutárním orgánem je, stejně jako podle současné úpravy, jednatel nebo jednatelé v s.r.o. a představenstvo v a.s. s dualistickou strukturou či 12
statutární ředitel v a.s. s monistickou strukturou. Kontrolním orgánem je pak dozorčí rada v s.r.o. a a.s. s dualistickým systémem uspořádání či správní rada v a.s. s monistickým systémem uspořádání. Orgány obchodních společností můžeme dále dělit na individuální a kolektivní. § 152 odst. 1 NObčZ stanoví, že „právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální orgány) nebo o více členech (kolektivní orgány)“. Orgány o jednom členu jsou tedy orgány individuálními a orgány o více členech jsou orgány kolektivními. Toto dělení má význam především z hlediska usnášení se orgánů. Podle § 44 odst. 3 ZOK si kolektivní orgán volí svého předsedu. Hlas předsedy má význam především v případě, kdy při tvorbě vůle orgánu nastane rovnost hlasů. V takovém případě je rozhodující hlas předsedy, pokud tedy společenská smlouva nestanoví jiný postup. § 70 ZOK potom vylučuje použití tohoto ustanovení na valnou hromadu. Předsedovi kolektivního orgánu jsou svěřeny také některé další funkce, např. podle současné právní úpravy civilního soudního řízení za právnickou osobu jedná v takovém řízení předseda statutárního orgánu popřípadě jím pověřený člen, je-li tento orgán kolektivní (§ 21 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Valná hromada je vždy kolektivním orgánem s výjimkou případů, kdy má společnost pouze jednoho společníka, který vykonává působnost valné hromady. V s.r.o. pokud je více jednatelů a určí-li tak společenská smlouva, tvoří více jednatelů kolektivní orgán (§ 194 odst. 2 ZOK). Z použití ustanovení o kolektivních orgánech na jednatele plynou některé další důsledky, např. možnost využití kumulativního hlasování při jejich volbě či volba předsedy dle § 44 odst. 3 ZOK. Dozorčí rada je primárně kolektivním orgánem, není nutná zvláštní úprava ve společenské smlouvě. U orgánů, které jsou zřízeny na základě úpravy ve společenské smlouvě, je také věcí společenské smlouvy aby určila, zdali se jedná o orgány individuální či kolektivní. V a.s. v případě dualistického systému tvoří představenstvo i dozorčí rada kolektivní orgán, stanovy však mohou určit jinak (§ 439 odst. 1 a § 448 odst. 1 ZOK). Pokud má společnost pouze jediného akcionáře, je možné, aby představenstvo bylo jednočlenné. V takovém případě se jedná o individuální orgán. V monistickém systému jsou jak statutární ředitel, tak předseda správní rady individuální orgány. Správní rada je orgán kolektivní, pokud není jinak určeno ve stanovách (§ 457 ZOK). Nakonec rozlišujeme orgány také na volené orgány a ostatní orgány. ZOK i NObčZ vychází z výslovného dělení orgánů na „volené orgány“ a „ostatní orgány“. § 152 odst. 13
2. NObčZ hovoří o podmínkách, které musí splňovat osoba, která je „do funkce člena orgánu volena, jmenována, či jinak povolána“. Tyto podmínky pak dále rozvádí § 46 ZOK. § 152 an. NObčZ potom výslovně používají označení „volený orgán“. Je zřejmé, že podmínky uvedené v § 152 an. NObčZ a § 46 ZOK jsou podmínkami kladenými pouze na členy volených orgánů, nikoliv na členy všech orgánů.
14
Kapitola III. Dualistický a monistický systém správy obchodních korporací Existují dva hlavní způsoby vnitřního uspořádání společnosti, a to systém monistický a dualistický.
1. Obecně o dualistickém systému Dualistický systém se objevil především jako reakce na nedostatky monistického systému. Konkrétně se objevil v reakci na fakt, že v monistickém systému jeden orgán zajišťuje jak obchodní vedení společnosti, tak i zároveň kontrolu tohoto obchodního vedení.7 V dualistickém systému je vedle valné hromady oddělen statutární orgán a dozorčí orgán. Typický je tento systém např. pro právní řád Německa. V současné době je tento systém používán podle stávající právní úpravy v ObchZ. Také vnitřní struktura a.s. odpovídá vždy dualistickému systému uspořádání. Monistický systém správy se neuplatňuje u žádného typu obchodní společnosti. Nový ZOK však již počítá pro a.s. s možností volby mezi monistickým a dualistickým systémem.
2. Obecně o monistickém systému Monistický systém vnitřní struktury společností je vývojově starší.8 Monistický systém se uplatňuje zejména v zemích s angloamerickou právní kulturou – především ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii. Hlavním znakem tohoto systému je, že funkce řídícího a dozorčího orgánu jsou kumulovány u jednoho orgánu. Osobně považuji tento způsob uspořádání za ne zcela logický, neboť popírá smysl dozorčího orgánu jako orgánu kontrolujícího činnost orgánu statutárního, výkonného. Proto je dle mého mínění ideálním způsobem řešení systém dualistický, který řeší nedostatky systému monistického.
7 8
Řeháček, O., Představenstvo a postavení jeho členů, Praha: C.H.Beck, 2010, s. 10 Řeháček, O., Představenstvo a postavení jeho členů, Praha: C.H.Beck, 2010, s. 9
15
3. Dualistický a monistický systém správy v akciové společnosti podle zákona o obchodních korporacích NObčZ a ZOK s sebou přináší výraznou změnu v oblasti vnitřní organizační struktury kapitálových společností. V akciové společnosti totiž podle ZOK bude možnost volby mezi dvěma systémy uspořádání orgánů – dualistickým a monistickým (§ 396 ZOK). V dualistickém systému bude statutárním orgánem představenstvo. V monistickém systému bude vykonávat působnost statutárního orgánu statutární ředitel. V obou systémech bude stále výsadní postavení náležet valné hromadě. Bude na zakladatelích, aby pomocí úpravy ve stanovách zvolili, pro který ze dvou systémů se rozhodnou. Pokud ve stanovách žádný systém nezvolí, potom platí, že společnost má dualistický systém vnitřní organizace. Pokud je rozhodnutí o vnitřním uspořádání společnosti učiněno, neznamená to, že společnost musí mít stejnou strukturu po celou dobu svého trvání. Společnost totiž může zvolený systém vnitřní struktury změnou stanov měnit (§ 397 odst. 1 ZOK). Důvodová zpráva ZOK uvádí, že tato úprava vznikla „po vzoru nového pojetí Evropské společnosti a italské či francouzské právní úpravy“. •
dualistický systém vnitřního uspořádání akciové společnosti
Dualistický systém odpovídá způsobu vnitřního uspořádání a.s. podle současné úpravy. Kromě valné hromady jako místa, kde akcionáři uplatňují svá práva prostřednictvím hlasování o zásadních otázkách společnosti, zde i nadále působí představenstvo jako statutární orgán a dozorčí rada jako orgán kontrolní. •
monistický systém vnitřního uspořádání akciové společnosti
V monistickém systému vedle valné hromady působí statutární orgán – tzv. statutární ředitel. Kontrolním orgánem je správní rada. Odlišně od úpravy, která se uplatní pro a.s. s dualistickým systémem, statutárním ředitelem zde může být i předseda správní rady. Statutární a dozorčí orgán tedy není oddělen a splývá do jedné osoby. Vzhledem k tomu, že ZOK nestanoví minimální počet členů správní rady, může patrně dojít až k extrémní situaci, kdy je funkce správní rady, předsedy správní rady a statutárního ředitele kumulována v rukou jedné osoby. Takový případ dle mého mínění odporuje smyslu dozorčího orgánu. Pokud má kontrolní orgán reálně, nikoliv pouze formálně, dohlížet na činnost výkonného orgánu, je nezbytné, aby od něj byl oddělen. Ačkoliv porušení povinností při výkonu jedné z těchto funkcí může vést k případné povinnosti 16
nahradit společnosti způsobenou škodu, uplatňování takového nároku by mohlo být v praxi velmi problematické. § 462 odst. 2 ZOK stanoví, že „je-li předseda správní rady současně statutárním ředitelem, zastupuje v řízení před soudy proti statutárnímu orgánu společnost jiný správní radou určený člen“. V případě úplné kumulace výkonné a kontrolní funkce v rukou jedné osoby však žádní další členové správní rady, kteří by mohli uplatňovat tento nárok, nejsou. Dle mého názoru by v takovém případě byl způsob uplatňování tohoto nároku nejasný. Otázkou však zůstává, jak hojně využívaným se monistický model správy mezi českými akciovými společnostmi stane a jaké oblibě se bude těšit. Faktem je, že potenciální možnost akciové společnosti, která má pouhý jeden orgán, který může být tvořen pouze jednou osobou, by se mohla jevit jako finančně úspornější varianta oproti společnosti, která musí tvořit orgánů více. Na tomto místě nezbývá než konstatovat, že odpověď na tuto otázku přinese teprve praxe. Nicméně domnívám se, že častěji bude tento systém využíván zejména u menších společností s nízkým počtem akcionářů, neboť především u takových společností bude možnost finanční úspory vítána.
17
Kapitola IV. Dualistický a monistický systém správy v Evropské společnosti Právní úpravu evropské společnosti (dále jen „ES“) nalezneme v nařízení Rady ES 2157/2001, o statutu evropské společnosti (dále jen „Nařízení SES“). Nařízení SES upravuje základní statusové otázky ES. Řešení řady otázek však ponechává v rukou členských států. Nařízení SES je samozřejmě přímo aplikovatelné. Dále byla přijata směrnice Rady ES č. 2001/86/ES, kterou je doplněno Nařízení SES s ohledem na zapojení zaměstnanců. K provedení této směrnice byl přijat zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti (dále jen „ZES“). Podle §1 odst. 1 ZES jsou poměry ES upraveny ZES, pokud nejsou upraveny Nařízením SES. Existují dvě možné formy organizace ES, a to dualistický (v originálním znění Nařízení SES tzv. „two-tier system“), či monistický (v originálním znění Nařízení SES tzv. „one-tier system“). Na vůli zakladatelů záleží, který model uspořádání zvolí. V tomto směru mají význam stanovy. Podle čl. 38 Nařízení SES má ES v obou případech společnosti valnou hromadu. Dále má ES podrobená dualistickému systému dozorčí orgán a řídící orgán. ES podléhající systému monistickému má správní orgán. V dualistickém systému je vnitřní uspořádání podobné jako u akciové společnosti podle ObchZ. Existují tedy zde vedle sebe odděleně představenstvo jako výkonný orgán a dozorčí rada jako orgán kontrolní. Monistický model uspořádání je běžný zejména v anglosaských zemích, ve Francii a Itálii. Členské státy, jejichž akciové právo jeden z uvedených modelů nezná, jsou povinny jej upravit speciálně pro ES. Podle čl. 43 Nařízení SES má ES v monistickém systému vedle valné hromady jeden orgán, kterým je správní orgán. Správní orgán řídí ES a zároveň má také funkci dozorovou. Od dualistického systému se monistický systém odlišuje tím, že v jeho čele stojí namísto dvou orgánů (dozorčího a řídícího), pouze jediný orgán, kterým je správní rada, která v sobě spojuje pravomoci obou těchto orgánů. Existují 3 možné formy uspořádání vnitřní struktury ES v rámci monistického systému – klasický, modifikovaný a kombinovaný. 18
Klasický systém vychází z toho, že předseda správní rady se stává automaticky generálním ředitelem společnosti – náleží mu tedy jednatelské oprávnění i oprávnění k obchodnímu vedení společnosti. Dále plní funkci dozorčího orgánu společnosti. Modifikovaný systém spočívá v tom, že generální ředitel, kterému náleží jednatelské oprávnění i oprávnění k obchodnímu vedení společnosti, stojí mimo správní radu. Kombinovaný systém je potom kombinací obou předchozích systémů. Podle ZES je v ČR možné volit mezi oběma systémy, když § 26 odst. 2 ZES stanoví, že „statutární orgán ES je předseda správní rady, který je zároveň generálním ředitelem, nebo generální ředitel“. Podle odst. 2 z výše uvedených dvou možností zvolí správní rada za podmínek určených stanovami. Druhé uvedené pojetí přibližuje správní radu v monistickém modelu dozorčí radě v modelu dualistickém.
19
Kapitola V. Valná hromada jako nejvyšší orgán kapitálových společností 1. Pojem valné hromady Jak již bylo uvedeno výše, z povahy s.r.o. a a.s. jako kapitálových společností vyplývá, že se jedná o společnosti, které mají zákonem předvídanou strukturu a že obligatorně vytváří své orgány. Jak v s.r.o., tak v a.s. nalezneme na pomyslném vrcholku vnitřní organizační struktury valnou hromadu. Jak vyplývá z § 125 odst. 1 s § 184 odst. 1 ObchZ, valná hromada je nejvyšším orgánem obou forem společností. ZOK již počítá se souhrnným určením, že „nevyšším orgánem kapitálových společností je valná hromada“ (§ 44 ZOK). Prostřednictvím hlasování na valné hromadě uplatňují společníci s.r.o. svá práva společníků a akcionáři a.s. svá práva akcionářů (§ 122 odst. 1 a § 180 odst. 1 ObchZ). Jak vyplývá z povahy obou forem společností jako společností kapitálových, váha hlasu každého společníka či akcionáře při rozhodování o záležitostech společnosti se odvozuje od velikosti jeho majetkového podílu na společnosti.9 Valná hromada je tedy schůze či shromáždění společníků či akcionářů společnosti, na které tito projevují svoji vůli. To však neznamená, že valnou hromadou je jakékoliv nahodilé setkání akcionářů či společníků. Nejvyšší soud v minulosti uvedl, že10 k tomu, aby mohla valná hromada přijímat rozhodnutí, je nezbytné také „splnění určitých formálních předpokladů stanovených zákonem. Jedním z takových předpokladů je, aby bylo konkrétní jednání valné hromady řádným způsobem ustaveno, tj. aby bylo řádně svoláno, zahájeno a vedeno.“ Pokud tomu tak není, je to jedním z možných důvodů určení neplatnosti usnesení valné hromady soudem. Nelze si tedy představit situaci, kdy se někteří ze společníků s.r.o. či akcionářů a.s. zcela náhodně setkají v kavárně či restauraci, a prohlásí toto své náhodné setkání za zasedání valné hromady, v rámci kterého začnou přijímat taková rozhodnutí, která nejsou do působnosti valné hromady zákonem svěřena. Společník či akcionář, který se bude domáhat vyslovení neplatnosti usnesení takové valné hromady, bude zajisté v právu. Opačná situace však nastane v případě, kdy 9
Každý společník spol. s r.o. má jeden hlas při hlasování na valné hromadě na každých 1000,- Kč svého vkladu, pokud společenská smlouva neurčí jinak (§ 127 odst. 2 ObchZ). Hlasovací právo akcionáře akciové společnosti na valné hromadě spojeno s akcií. Počet hlasů spojených s akcií musí určit stanovy (§ 180 ObchZ). 10 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 211/2009 ze dne 24.8.2010
20
bude splněn některý z předpokladů vymezených v § 131 odst. 3 ObchZ, při jejichž naplnění soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví. Nejvyšší soud např. v minulosti posuzoval případ11, kdy valná hromada vůbec nebyla svolána, jednalo se pouze o setkání tří společníků, kteří měli schválit hospodářský výsledek, rozdělení zisku apod. Teprve na místě začal jeden ze společníků toto jednání řídit a improvizovat ohledně programu valné hromady. V této věci Nejvyšší soud uzavřel, že se uplatní ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) ObchZ, tedy že soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže na valné hromadě, která byla svolána v rozporu se zákonem, byli přítomni všichni společníci anebo společníci, kteří na valné hromadě přítomni nebyli, následně projevili s usnesením souhlas. Nejvyšší soud navíc v rozhodnutí uvedl, že „není podstatné, zda na valné hromadě došlo k formálnímu hlasování, podstatné je, zda se společníci s dostatečným počtem hlasů dohodli na řešení jednotlivých bodů programu“.
2.1. Typy valných hromad podle současné právní úpravy Podle současné právní úpravy v ObchZ rozlišujeme 3 základní typy valných hromad – řádnou, mimořádnou a náhradní. J. Holejšovský poukazuje na fakt,12 že valné hromady s.r.o. nejsou typově děleny ani podle „řádnosti“ svolání ani podle toho, jestli se valná hromada koná jako náhradní namísto valné hromady, jež se nesešla jako usnášeníschopná. Pro akciovou společnost však zákon toto dělení obsahuje a lze jej přijmout také pro s.r.o. coby společnost kapitálovou. •
Řádná valná hromada
Řádnou valnou hromadu lze definovat jako valnou hromadu „opakovaně svolávanou v termínech do značné míry pravidelných, určených zákonem, společenskou smlouvou či stanovami“.13 Dle § 128 ObchZ u spol. s r.o. „nestanoví-li zákon, společenská smlouva, popřípadě stanovy kratší lhůtu, svolávají valnou hromadu jednatelé spol. s r.o. nejméně jednou za rok. Valná hromada, která schvaluje řádnou účetní závěrku, se musí konat nejpozději do 11
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 816/2006 ze dne 11.12.2007 Holejšovský, J., Valné hromady společnosti s ručením omezeným, Praha: C.H.Beck, 2011, s. 6 13 Holejšovský, J., Valné hromady společnosti s ručením omezeným, Praha: C.H.Beck, 2011, s. 6 12
21
šesti měsíců od posledního dne účetního období“. Podle § 184a odst. 1 ObchZ u a.s. se „valná hromada koná nejméně jednou za rok ve lhůtě určené stanovami, nejpozději však do 6 měsíců od posledního dne účetního období“. Porušení ustanovení o pravidelném konání valné hromady může mít pro společnost fatální následky. Pokud se v uplynulých dvou letech nekonala valná hromada, může to vést až ke zrušení společnosti soudem na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem (§ 68 odst. 6 písm. a) ObchZ). •
Mimořádná valná hromada
Mimořádná valná hromada je valná hromada, která se nekoná v termínu stanoveném zákonem, společenskou smlouvou ani stanovami a nejedná se zároveň o valnou hromadu konající se namísto valné hromady uvedené výše.14 V s.r.o. může být mimořádná valná hromada svolána na základě žádosti o svolání valné hromady společníků, jejichž vklady dosahují alespoň 10 % základního kapitálu. Nesvolají-li jednatelé valnou hromadu do jednoho měsíce od doručení jejich žádosti, jsou společníci oprávněni svolat ji sami. Nemá-li společnost jednatele, je oprávněn svolat valnou hromadu kterýkoli společník (§ 129 odst. 2 ObchZ). Dále jednatelé svolají mimořádnou valnou hromadu bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že celková ztráta společnosti na základě účetní závěrky dosáhla takové výše, že při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu nebo to lze s ohledem na všechny okolnosti předpokládat, nebo pokud zjistí, že se společnost dostala do úpadku. Může být svolána i z důvodu výhradního rozhodnutí jednatelů. Dozorčí rada může valnou hromadu svolat, vyžadují-li to zájmy společnosti (§ 140 odst. 2 ObchZ). V a.s. může požádat představenstvo akciová minorita specifikovaná v § 181 odst. 1 ObchZ o svolání mimořádné valné hromady k projednání navržených záležitostí. Každý bod návrhu přitom musí odůvodnit nebo uvést návrh usnesení. Představenstvo je povinno svolat mimořádnou valnou hromadu tak, aby se konala nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy mu došla žádost o její svolání. Pokud tak neučiní, na žádost akciové 14
Holejšovský, J., Valné hromady společnosti s ručením omezeným, Praha: C.H.Beck, 2011, s. 7
22
minority soud zmocní akciovou minoritu ke svolání mimořádné valné hromady a ke všem úkonům s ní souvisejícím. Na rozdíl od s.r.o. je nutné, aby minoritu ke svolání valné hromady pověřil soud. Současně může soud určit i bez návrhu předsedu valné hromady. V takovém případě navíc hradí náklady soudního řízení a konání mimořádné valné hromady společnost. Mimořádnou valnou hromadu svolá také představenstvo bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že celková ztráta společnosti dosáhla takové výše, že při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu nebo pokud zjistí, že se společnost dostala do úpadku a navrhne valné hromadě zrušení společnosti nebo přijetí jiného opatření (§ 193 odst. 2 ObchZ). Podle § 199 odst. 1 ObchZ, pokud to vyžadují zájmy společnosti, svolává mimořádnou valnou hromadu i dozorčí rada. •
Náhradní valná hromada
Náhradní valná hromada je valná hromada, která se koná místo původně svolané řádné či mimořádné valné hromady, která se nekonala, protože nebyla usnášeníschopná. Pro s.r.o. není možnost konání náhradní valné hromady zákonem přímo předvídána. To však neznamená, že by v případě neusnášeníschopnosti valné hromady nebylo možné svolat náhradní valnou hromadu. Ostatně usnesení neusnášeníschopné valné hromady by mohlo být posléze napadeno jako neplatné. Nicméně, jak podotýká J. Holejšovský15, úprava s.r.o. v ObchZ neumožňuje, aby byla valná hromada usnášeníschopná s přítomnými společníky disponujícími méně než polovinou všech hlasů. Z toho lze dovodit, jak dále J. Holejšovský uvádí, že náhradní valná hromada bude možná pouze za předpokladu, že společenská smlouva pro schopnost usnášení vyžaduje přítomnost společníků majících vyšší než poloviční počet hlasů. Současně musí být splněna podmínka, že společenská smlouva umožní konání valné hromady za přítomnosti společníků majících menší počet hlasů. Náhradní valná hromada se stejným kvorem usnášeníschopnosti se nedá vyloučit. Nicméně je diskutabilní, zdali by svolání náhradní valné hromady v takovém případě
15
Holejšovský, J., Valné hromady společnosti s ručením omezeným, Praha:2010, C.H.Beck, s. 9
23
mělo valného významu. Není však vyloučeno, že na druhý pokus se společníci na valné hromadě v usnášeníschopném počtu setkají. Pro a.s. je na rozdíl od s.r.o. možnost konání náhradní valné hromady zákonem přímo upravena (§ 185 odst. 2 ObchZ). V případě, že valná hromada není schopná usnášet se, tzn. nejsou přítomní akcionáři mající akcie přesahující 30 % základního kapitálu nebo vyšší, vyžadují-li to stanovy, svolá představenstvo náhradní valnou hromadu. Tato valná hromada bude usnášení schopná bez ohledu na to, zdali je splněno kvórum usnášeníschopnosti. Lhůta pro svolání se snižuje na polovinu, tedy na 15 dní. Náhradní valná hromada se musí konat do šesti týdnů ode dne, na který byla svolána původní valná hromada a musí mít nezměněný pořad jednání. Z judikatury Nejvyššího soudu16 však vyplývá, že „jedním z nezbytných předpokladů pro konání náhradní valné hromady je řádné svolání řádné (mimořádné) valné hromady“. Pokud by totiž nebyla řádně svolána řádná či mimořádná hromada, a vady jejího svolání by byly důvodem k vyslovení neplatnosti jejích usnesení, jsou v důsledku toho neplatná také usnesení přijatá na náhradní valné hromadě, konající se místo této vadně svolané řádné či mimořádné valné hromady.
2.2. Typy valných hromad podle zákona o obchodních korporacích V novém ZOK bude u a.s. opuštěno výslovné rozlišování na řádnou a mimořádnou valnou hromadu. Důvodová zpráva připisuje tuto změnu zbytečnosti takového rozlišení a absenci jeho právního významu. Dělení na řádnou a náhradní valnou hromadu však zůstane zachováno. Vzhledem k tomu, že pro s.r.o. bylo toto dělení dovozováno z přiměřeného použití ustanovení o a.s., neuplatní se toto dělení na řádnou a mimořádnou valnou hromadu ani v případě s.r.o. ZOK výslovně neobsahuje dělení valné hromady na řádnou a mimořádnou. Nicméně usuzuji, že právně teoreticky toto dělení zůstává. Za řádnou je tak možno považovat valnou hromadu svolávanou za účelem schválení účetní závěrky. Valná hromada s.r.o. i a.s. schvalující účetní závěrku se musí konat za stejných podmínek jako je tomu podle
16
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3469/2008 ze dne 22.4.2009
24
stávající právní úpravy, tedy nejpozději do „šesti měsíců od posledního dne předcházejícího účetního období“ (§ 181 odst. 2 a § 403 odst. 1 ZOK). Za mimořádnou valnou hromadu lze považovat v případě s.r.o. valnou hromadu svolávanou jednatelem v případě hrozícího úpadku společnosti či jiných závažných důvodů (§ 182 ZOK), valnou hromadu svolávanou dozorčí radou dle § 183 ZOK, valnou hromadu svolávanou společnickou minoritou dle § 187 ZOK. Za mimořádnou valnou hromadu a.s. lze potom považovat valnou hromadu svolanou představenstvem v případě ztráty společnosti nebo jiných zvláštních důvodů dle § 403 odst. 2 ZOK, či valnou hromadu svolávanou dozorčí radou v souladu s § 404 ZOK. Za mimořádnou valnou hromadu lze také považovat valnou hromadu svolanou na základě žádosti akciové minority dle § 367 odst. 1 ZOK. Dělení na řádnou a náhradní valnou hromadu zůstává u a.s. zachováno. Úprava s.r.o. výslovnou úpravu náhradní valné hromady neobsahuje. Jako je tomu dle současné právní úpravy, v případě neusnášeníschopnosti řádné valné hromady bude nutné svolat valnou hromadu náhradní. Obdobně jako podle současné právní úpravy však není možné použít pro s.r.o. obdobně ustanovení a.s. o usnášeníschopnosti náhradní valné hromady bez ohledu na účast. Potřebnou účast při zasedání náhradní valné hromady proto bude nutné upravit ve stanovách. Na rozdíl od úpravy v ObchZ, ZOK nezakazuje společníkům na základě úpravy ve společenské smlouvě stanovit usnášeníschopnost při účasti společníků disponujících menším než polovičním počtem hlasů. Bude tedy možné zakotvit možnost konání náhradní valné hromady při účasti společníků disponujících nižším než polovičním počtem hlasů, popř. dokonce její konání za stejných podmínek, jako je tomu u a.s., tedy bez ohledu na usnášeníschopnost.
3.1. Působnost valné hromady podle současné právní úpravy Působnost valné hromady představuje okruh věcí, které valná hromada projednává a o nichž rozhoduje. Působnost valné hromady můžeme rozdělit především na zákonnou a smluvní. Zákonná působnost je působnost, která výslovně vyplývá z ustanovení zákona. Smluvní působnost je působnost, která vyplývá ze společenské smlouvy (zakladatelské listiny) v případě s.r.o. či stanov v případě a.s.
25
Zákonná působnost valné hromady s.r.o. je vymezena v § 125 odst. 1. písm. a) až o) ObchZ. Toto ustanovení do působnosti valné hromady s.r.o. svěřuje např. schválení jednání učiněných jménem společnosti před jejím vznikem, schvalování účetních závěrek, rozhodování o rozdělení zisku či naopak úhradě ztrát, schvalování stanov či společenské smlouvy a jejich změn, rozhodování o změně výše základního kapitálu, jmenování, odvolání a odměňování členů orgánů společnosti, včetně schvalování smluv o výkonu funkce s těmito osobami, vyloučení společníka podle § 113 a § 121 ObchZ, jmenování, odvolání a odměňování likvidátora a rozhodování o zrušení společnosti s likvidací, jestliže to připouští společenská smlouva, rozhodování o fúzi, převodu jmění na společníka, rozdělení a změně právní formy a další. Základní okruh působnosti valné hromady a.s. je potom stanoven v § 187 a) až n). Na základě tohoto ustanovení do působnosti valné hromady a.s. patří zejména rozhodování o změně stanov, rozhodování o zvýšení či snížení základního kapitálu, volba a odvolání členů orgánů (s určitými zákonnými výjimkami) a rozhodování o jejich odměňování, schvalování účetních závěrek, rozhodnutí o rozdělení zisku či o úhradě ztráty, rozhodnutí o podání žádosti o přijetí účastnických cenných papírů společnosti k obchodování na regulovaných trzích nebo naopak o jejich vyřazení z obchodování, rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací, jmenování a odvolání likvidátora, včetně určení výše jeho odměny, schválení návrhu rozdělení likvidačního zůstatku, rozhodnutí o fúzi, převodu jmění na jednoho akcionáře nebo rozdělení, popřípadě o změně právní formy, schválení ovládací smlouvy (§ 190b), smlouvy o převodu zisku (§ 190a) a smlouvy o tichém společenství a jejich změn. Valná hromada s.r.o. si může vyhradit také „rozhodování věcí, které jinak náleží do působnosti jiných orgánů společnosti“ (§ 125 odst. 3 ObchZ). To znamená, že si může vyhradit také rozhodování o jiných záležitostech, než jaké jí svěřují zákon či stanovy. Oproti tomu valná hromada a.s. si rozhodování věcí, které jí nesvěřuje zákon nebo stanovy, vyhradit nemůže (§ 187 odst. 2 ObchZ). Může tedy rozhodovat pouze o záležitostech, spadajících do působnosti svěřené valné hromadě zákonem či stanovami. Pokud by přesto nastala situace, kdy valná hromada rozhodne o věci, která do její působnosti na základě zákona, společenské smlouvy či stanov nepatří, nevyvolá takové rozhodnutí žádné právní účinky. Žádné právní účinky rozhodnutí nevyvolá ani v rámci společnosti, natož potom ve vztahu ke třetím osobám. 26
To vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu17, v jehož odůvodnění se navíc uvádí, že na základě úpravy ve společenské smlouvě či stanovách nemůže být do působnosti valné hromady svěřena záležitost, která do její působnosti na základě kogentních ustanovení zákona svěřena být nemůže. Nejvyšším soudem bylo dokonce v minulosti judikováno, že aby valná hromada mohla vůbec být svolána, musí být svolána za účelem projednání otázek, které náleží do její působnosti.18 Tak například nelze svolat valnou hromadu pouze za účelem diskutování určitých záležitostí. Nemůže být také výhradně prostředkem pro získání informací. Akcionáři a.s. mají právo na valné hromadě požadovat vysvětlení. Jejich právo na vysvětlení je však omezeno pouze na vysvětlení záležitostí zařazených na pořad valné hromady, které je potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady (§ 180 odst. 1 ObchZ). To znamená, že valná hromada musí být nejprve svolána za účelem rozhodnutí o některé otázce či otázkách, které spadají do její působnosti na základě zákona či stanov (společenské smlouvy), a teprve potom na ní akcionář (společník) může uplatnit své právo na podání vysvětlení. Rozhodně však nemůže být svolána pouze za účelem získání vysvětlení. Společníci s.r.o. mají také právo na informace, toto právo však uplatňují vůči jednatelům (§ 122 odst. 2 ObchZ). Nic však nebrání tomu, aby své právo na informace vůči jednatelům uplatnili právě na zasedání valné hromady. Valná hromada a.s. nemůže být svolána ani výhradně za účelem provedení kontroly. Provádění kontroly totiž náleží do působnosti dozorčí rady. Tento závěr podpořil Nejvyšší soud,19 když uvedl, že „valná hromada a.s. není kontrolním orgánem. Nemůže být tedy svolána za účelem provedení kontroly a ani nemůže nahrazovat postup při přezkoumávání činnosti představenstva.“. Toto rozhodnutí se vztahuje pouze na a.s., neboť z dikce ObchZ, jak již bylo výše uvedeno, vyplývá, že valná hromada si nemůže vyhradit rozhodování o záležitostech, které jí nesvěřují zákon či stanovy. Oproti tomu na s.r.o. toto rozhodnutí aplikovatelné nebude, neboť valná hromada s.r.o. si 17
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 500/2000 ze dne 1.6.2000: „valná hromada akciové společnosti může rozhodovat o těch věcech akciové společnosti, které do její působnosti svěřuje zákon nebo stanovy. Přitom stanovy akciové společnosti nemohou platně svěřit do její působnosti rozhodování o věcech, o kterých podle kogentního ustanovení zákona rozhodovat nemůže. Jestliže valná hromada rozhodla o věci, o které v rámci své působnosti rozhodovat nemůže, neboť do její působnosti takové rozhodování nepatří, nemá takové rozhodnutí žádné právní účinky“. 18 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 185/2003 ze dne 21.8.2003, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 2776/99 ze dne 11. 4. 2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 841/2003 ze dne 6. 5. 2004 19
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 407/2004 ze dne 22.2.2005
27
rozhodování o záležitostech, které zákon svěřuje do působnosti jiných orgánů, vyhradit může. V případě s.r.o. by tedy valná hromada za účelem provedení kontroly svolána být mohla, a to za předpokladu, že si tuto působnost vyhradila.
3.2. Působnost valné hromady podle zákona o obchodních korporacích Fakticky působnost nejvyššího orgánu s.r.o. ani a.s. příliš mnoho změn nedozná, určité změny však prodělá její formulace. V následujícím textu se tedy pouze pokusím upozornit na změny, ke kterým dochází. Působnost valné hromady s.r.o. je vymezena v § 190 odst. 2 ZOK. Změna společenské smlouvy bude nově podle nové právní úpravy v ZOK náležet do působnosti valné hromady pouze v případě, kdy tak stanoví společenská smlouva. Primárně však může být měněna pouze dohodou všech společníků (§ 147 odst. 1 a § 190 odst. 1 písm. a ZOK). Zákon výslovně nedefinuje, co se rozumí změnou společenské smlouvy. Důvodová zpráva ZOK k tomuto uvádí, že není třeba výslovně normovat, co je a co není její změnou vzhledem k tomu, že „zákon ji uvádí výslovně jako jednu z kompetencí valné hromady a zároveň odlišuje např. jmenování jednatele či zrušení společnosti, neboť ta rozhodnutí, která jsou v zákoně vymezena zvlášť, změnou společenské smlouvy nejsou“. Nově valná hromada rozhoduje o jmenování likvidátora, určí-li tak společenská smlouva. Podle ObchZ o jmenování a odvolání likvidátora rozhoduje valná hromada bez nutnosti úpravy ve společenské smlouvě (§ 125 odst. 1 písm. i) ObchZ). Toto ustanovení je speciální k obecné úpravě v § 71 odst. 1 ObchZ, podle které likvidátora jmenuje statutární orgán, proto se uplatní namísto tohoto obecného ustanovení. Valná hromada o jmenování a odvolání likvidátora nerozhoduje v případě, kdy jde o likvidaci na základě rozhodnutí soudu. V takovém případě soud také jmenuje likvidátora. Valná hromada také rozhoduje o schvalování udělení a odvolání prokury, pokud to nevylučuje společenská smlouva (písm. e).
28
Dále valná hromada rozhoduje o naložení s vkladovým ážiem (písm. m). Podle ObchZ valná hromada v tomto případě rozhoduje pouze za předpokladu, kdy se má vyplatit společníkům (§ 125 odst. 1 písm. b) ObchZ), v opačném případě takové rozhodnutí spadá do působnosti jednatele. Valná hromada dále rozhoduje o změně druhu kmenového listu (písm. n). Toto ustanovení se zde vyskytuje v souvislosti se zavedením možnosti představování základního kapitálu cenným papírem – kmenovým listem. Nově valná hromada rozhoduje o převodu části závodu pouze v případě, kdy by převod znamenal podstatnou změnu dosavadní struktury závodu20 nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti (písm. i). Podle ObchZ valná hromada o převodu rozhodovala vždy, a to i v případě, že takový převod takovou změnu nepředstavoval. Dle písm. o) valná hromada s.r.o. rozhoduje o dalších záležitostech, které do její působnosti svěřuje ZOK, jiný právní předpis nebo společenská smlouva. ZOK dále svěřuje do působnosti valné hromady rozhodování o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení dle § 51 odst. 2 ZOK, schválení smlouvy o vypořádání újmy vzniklé porušením péče řádného hospodáře členem orgánu dle § 53 odst. 2 ZOK, o zákazu uzavřít smlouvu dle § 55 nebo § 56 ZOK, schválení smlouvy o výkonu funkce dle § 59 odst. 2 ZOK, rozhodnutí o vyloučení společníka pro prodlení s plněním vkladové povinnosti dle § 151 odst. 2 ZOK nebo příplatkové povinnosti dle § 165 ZOK, rozhodnutí o vrácení části příplatku dle § 166 ZOK, schválení smlouvy o převodu podílu dle § 208 ZOK, rozhodnutí o přechodu uvolněného obchodního podílu na společníky dle § 215 ZOK. Jiným právním předpisem je např. zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách, který zůstává v platnosti i po 1.1.2014, kdy ZOK nabude účinnosti.
20
Závod je nové označení, které nahradí současný pojem „podnik“ dle ObchZ. § 502 NobčZ definuje pojem „obchodní závod“: „Obchodní závod je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“ V současné době užívaný pojem „podnik“ je definován v § 5 ObchZ jako „soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit“.
29
Stejně jako podle současné úpravy, také podle nové úpravy v ZOK bude mít valná hromada možnost vyhradit si rozhodování případů, které ZOK svěřuje do působnosti jiných orgánů. Valná hromada nemůže zasahovat jednateli/jednatelům do obchodního vedení společnosti (§ 195 odst. 2 ZOK). Nicméně možnost zasáhnout do obchodního vedení bude nově valné hromadě dána v případě, že o udělení takového pokynu jednatel požádá v souladu s § 51 odst. 2 ZOK.21 Působnost valné hromady a.s. je potom vymezena v § 421 odst. 2 písm. a) až p) ZOK a zůstává principielně nezměněna. Stejně, jako tomu bylo podle ObchZ, valná hromada si nemůže vyhradit rozhodování případů, které do její působnosti nesvěřuje ZOK či stanovy (§ 421 odst. 2 odst. 3 ZOK). Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, které valná hromada a.s. může učinit, je rozhodnutí o změně stanov (písm. a). Na rozdíl od úpravy v ObchZ, kdy rozhodování o změně stanov do působnosti valné hromady zásadně náleží, podle úpravy v ZOK rozhodování o změně stanov náleží do působnosti valné hromady pouze za předpokladu, že tak určí stanovy nebo zákon. Z dikce zákona tedy dle mého názoru vyplývá, že pokud stanovy rozhodování o jejich změně do působnosti valné hromady nesvěří, stanovy na základě rozhodnutí valné hromady měněny být nemohou. To ale neznamená, že by snad stanovy musely zůstat v nezměněné podobě po celou dobu existence společnosti. Stanovy mohou být měněny také dohodou všech společníků. Je také nutné rozlišit změnu stanov a případy, kdy valná hromada činí rozhodnutí, jehož důsledkem je změna stanov. Takovým rozhodnutím je např. rozhodnutí o změně výše základního kapitálu dle § 421 odst. 2 písm. b) ZOK. Rozhodnutí, jehož důsledkem je změna stanov již do působnosti valné hromady náleží bez dalšího. Písm. k) svěřuje do působnosti valné hromady rozhodování o jmenování a odvolání likvidátora, avšak na rozdíl od úpravy v ObchZ pouze v případě, že tak určí stanovy. Shodně s úpravou s.r.o. valná hromada rozhoduje o převodu části závodu pouze v případě, kdy by převod znamenal podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti (písm. m).
21
Důvodová zpráva ZOK k tomuto uvádí: „S ohledem na smíšenou povahu s.r.o. je namístě umožnit společníkům, aby měli možnost ovlivňovat faktický chod společnosti – vzhledem ke střetu odpovědnosti mezi jednatelem a společníkem se však nestanoví, že by společník mohl úkolovat jednatele přímo – vždy tak musí jít o příkaz či pokyn valné hromady.“
30
Valná hromada dále dle písm. p) rozhoduje o dalších záležitostech, jež do její působnosti svěřuje ZOK či stanovy. ZOK dále svěřuje do působnosti valné hromady např. udělování pokynu týkající se obchodního vedení dle § 51 odst. 2 ZOK, schválení smlouvy o vypořádání újmy vzniklé porušením péče řádného hospodáře podle § 53 odst. 2 ZOK, rozhodnutí o zákazu uzavřít smlouvu podle § 55 či § 56 odst. 2 ZOK a při schvalování smlouvy o výkonu funkce. Dle § 59 odst. 2 ZOK, schválení finanční asistence dle § 311 písm c) ZOK, rozhodnutí o nuceném přechodu účastnických cenných papírů dle § 377 a násl ZOK, rozhodnutí o omezení nebo vyloučení přednostního práva akcionářů na úpis části nových akcií dle § 488 ZOK. Na rozdíl od s.r.o. ZOK nestanoví výslovně, že další záležitosti mohou být svěřeny do působnosti valné hromady a.s. také na základě úpravy v jiném zákoně. Nicméně, taková možnost existuje také v případě a.s. Podle § 21 a § 22 PřemZ rozhoduje valná hromada a.s. o přeměně společnosti.
31
Kapitola VI. Svolání a průběh valné hromady 1.1. Svolání valné hromady podle současné právní úpravy Aby se valná hromada mohla vůbec konat, musí být nejprve svolána. Jedním z podmínek dodržení formálních náležitostí zasedání valné hromady, jehož nezbytnost vyslovil Nejvyšší soud ve svých početných rozhodnutích, je také její řádné svolání. Způsob svolání se odvíjí od toho, o jaký typ zasedání valné hromady se jedná a kdo je jejím svolavatelem. Názory odborné veřejnosti se neshodují ve věci odpovědi na otázku, zdali svolání valné hromady je právním úkonem či zdali právním úkonem není. Touto otázkou se mnohokrát zabýval také Nejvyšší soud. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu22 „svolání valné hromady společnosti s ručením omezeným nelze považovat za jednání společnosti ve vztahu ke třetím osobám.“ Svolání valné hromady je vnitřní záležitostí společnosti. Jak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůrazňuje, „tomu, že při svolávání valné hromady nejde o jednání jménem společnosti, ostatně nasvědčuje i dikce ustanovení § 128 odst. 1 ObchZ - valnou hromadu svolávají jednatelé, nikoli tedy společnost, jejímž jménem jednatelé jednají.“ Valnou hromadu a.s. podle § 184 odst. 3 ObchZ svolává představenstvo. Podle výše zmíněného rozhodnutí nejen, že svolání valné hromady není jednáním ve vztahu ke třetím osobám, není ale dokonce ani součástí obchodního vedení společnosti. Ačkoliv je valná hromada primárně svolávána statutárním orgánem společnosti, není její svolání součástí ani jedné z jeho dvou hlavních působností. Jedná se o „zvláštní, zákonem výslovně stanovenou povinnost, kterou jednatelé plní nad rámec obchodního vedení společnosti“. Nemůže spadat do obchodního vedení, neboť při obchodním vedení jde o řízení společnosti, zejména o realizaci její podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí také podotýká, že vzhledem k tomu, že svolání valné hromady nespadá do obchodního vedení společnosti, není nutné, aby s ním vyslovila souhlas většina jednatelů podle § 134 ObchZ. V této věci Nejvyšší soud uzavřel, že „jestliže tedy o svolání valné hromady rozhodl i jen jeden z více jednatelů, nelze se z toho důvodu domáhat vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady“.
22
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 2/97 ze dne 30. 4. 1997, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 8/1997 s. 429
32
Nejvyšší soud se však ve své rozhodovací činnosti od tohoto názoru v minulosti odchýlil, když posuzoval otázku, zdali je na nutné na pozvánku na valnou hromadu vztáhnout požadavek srozumitelnosti a určitosti. V této souvislosti dovodil, že pozvánka na valnou hromadu právním úkonem je. Uzavřel,23 že „pozvánka na valnou hromadu určitá a srozumitelná být musí, neboť tato pozvánka je právním úkonem společnosti vůči společníkům a je tedy podrobena stejným pravidlům, jako kterýkoli jiný právní úkon“. Nicméně toto rozhodnutí bylo pouze rozhodnutím ojedinělým. Ve své další rozhodovací činnosti opět Nejvyšší soud postupoval v souladu se svými předchozími rozhodnutími. Později opět judikoval,24 že pozvánka na valnou hromadu právním úkonem není a výslovně při tom poukázal na své předchozí rozhodnutí z r. 1997. Jak připomíná P. Čech,25 „kvůli požadavku na určitost a srozumitelnost ještě není třeba pozvánku na valnou hromadu nazývat právním úkonem“, neboť požadavek určitosti a srozumitelnosti na ně lze vztáhnout cestou analogie, jak také Nejvyšší soud učinil. Závěr, že pozvánka na valnou hromadu není právní úkon, učinil později ještě velký senát Nejvyššího soudu.26 S názorem, že pozvánka na valnou hromadu není právním úkonem, se však neztotožňuje část odborné veřejnosti. Např. podle T. Dvořáka svolání valné hromady je právním úkonem společnosti vůči jejím akcionářům.27 Jako argument podporující své tvrzení mj. vyvrací odůvodnění Rozsudku Nejvyššího soudu, podle kterého svolání valné hromady nemůže být právním úkonem, neboť jej činí představenstvo, které není subjektem práv a povinností. Podle T. Dvořáka však představenstvo při svolávání valné hromady jedná jménem společnosti. Dle mého názoru však tento argument neobstojí, neboť, jak vyplývá mj. také z odůvodnění výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, valnou hromadu svolávají právě jednatelé či představenstvo, nikoliv společnost, resp. jednatelé či představenstvo jménem společnosti. Podle současného pojetí statutárního orgánu kapitálových společností by tak spíše v dikci zákona bylo uvedeno, že valnou hromadu svolává jednatel či představenstvo jménem společnosti a ve svém důsledku by to znamenalo, že valnou hromadu svolává sama společnost. Naopak by tato koncepce odpovídala nadcházejícímu pojetí statutárnímu orgánu, když statutární orgán 23
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 155/2001 ze dne 25.9.2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1061/2004 ze dne 29.11.2005 25 Čech, P., Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, Právní rádce 12/2006, s. 28 26 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006 27 Dvořák, T., Akciová společnost a Evropská společnost, 2. aktualizované vydání, Praha: 2009, Aspi Wolters Kluwer, s. 390 24
33
bude jednat jako zástupce společnosti, přičemž jeho jednání bude společnosti přičitatelné. T. Dvořák však poukazuje také na případ, kdy valnou hromadu svolává akciová minorita, která subjektem práv a povinností na rozdíl od představenstva nepochybně je. V takovém případě by se však tento argument dostával do kolize s jeho předchozím argumentem, neboť svolává akciová minorita, která je sama subjektem práv a povinností. Svolává tedy akciová minorita valnou hromadu také jménem společnosti? Osobně se přikláním spíše k závěrům, které učinil ve svých výše uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud nebo také P. Čech, tedy že svolání valné hromady není právním úkonem. Pochybnosti nicméně nebyly zcela odstraněny. Stále zůstávají některé argumenty proti závěru, že pozvánka na valnou hromadu není právním úkonem. Z obecné definice právního úkonu dle § 34 ObčZ by mohl vyplynout závěr, že pozvánka na valnou hromadu, ačkoliv podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu „není právním úkonem vyvolávajícím právní účinky vůči třetím osobám“, určité právní účinky vůči společníkům či akcionářům vyvolává. Svolání valné hromady, které není nicotné, nepochybně vůči společníkům či akcionářům vyvolává určité důsledky, které s ním spojuje ObchZ. Tento závěr však vyvrací P. Čech,28 který nespatřuje právní úkon ani v rozhodnutí o svolání valné hromady, a tím spíše ne v realizaci takového rozhodnutí, tedy zaslání pozvánky na valnou hromadu, neboť „tímto zasláním pozvánky či oznámením rozhodně nedochází ke vzniku změně či zániku práv ve smyslu § 34 odst. 1 ObčZ“. Na otázku, zdali svolání valné hromady právním úkonem je či není, se váže mnoho dalších problémů. Nejvyšší soud v minulosti posuzoval také otázku, zdali lze samostatně posuzovat platnost pozvánky na valnou hromadu ve smyslu ustanovení § 34 ObčZ. V tomto ohledu již opakovaně judikoval, že „platnost usnesení valné hromady, a tedy i podmínky jeho platnosti (když řádné svolání valné hromady je jednou z takových podmínek), lze posuzovat pouze v žalobě na neplatnost takového usnesení anebo v rejstříkovém řízení o zápisu skutečnosti založené usnesením do obchodního rejstříku“.29
28
Čech, P., Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, Právní rádce č. 12/2006, s. 28 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 694/2001 ze dne 26.6.2002, dále Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 101/97 ze dne 13.1.1999, uveřejněné ve sb. pod č. R 5/2000 dostupné z databáze systému beck-online.cz, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006
29
34
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že důvodem je zejména ochrana právní jistoty akcionářů. Ve svém dalším rozhodnutí také poukázal na zásadu,30 podle které „soud do vnitřních záležitostí akciové společnosti smí ingerovat jen v případech, kdy tak stanoví zákon“. P. Čech k tomuto uvádí, že pokud by pozvánka na valnou hromadu právním úkonem byla, měly by vady takové pozvánky či oznámení za následek neplatnost podle § 39 ObčZ a mohla by být samostatně přezkoumávána soudem. Oproti tomu T. Dvořák podobné argumenty považuje za chybné, když uvádí, že důvodem faktu, že pozvánku nelze samostatně přezkoumat v soudním řízení, není, že pozvánka nemá povahu právního úkonu, nýbrž se podle něj jedná o případ, kdy speciální právní úprava v § 183 ObchZ má přednost před úpravou obecnou v § 80 písm c) o.s.ř. V tomto ohledu považuji za nutné poznamenat, že Nejvyšší soud pozvánku na valnou hromadu vyloučil ze samostatného přezkumu s ohledem na ochranu právní jistoty akcionářů, nikoliv s poukazem na právní povahu této pozvánky. Opět se tedy přikláním k názoru P. Čecha a k závěrům, které učinil Nejvyšší soud. S problematikou právní povahy svolání valné hromady souvisí také otázka, zdali ke svolání valné hromady lze udělit zmocnění. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém výše zmíněném rozhodnutí, ve kterém potvrdil tezi, že svolání valné hromady není právním úkonem, „svolání valné hromady není jednáním společnosti ve vztahu ke třetím osobám a k rozhodnutí o něm tudíž nelze udělit zmocnění“. Valnou hromadu tedy musí svolat orgán k tomu oprávněný.31 Jak uvádí P. Čech,32 svolání valné hromady mohou učinit pouze k tomu oprávněné osoby. Oproti tomu samotnou realizaci svolání valné hromady může učinit kdokoliv. Rozhodnutí o svolání valné hromady musí učinit kompetentní orgán, kdo však toto svolání realizuje, již podstatné není. Stejný názor zastává také Nejvyšší soud, když uvádí33, že „rozhodne-li představenstvo o svolání valné hromady, může takové rozhodnutí realizovat kterýkoliv člen představenstva anebo může představenstvo, poté, co přijalo rozhodnutí o svolání valné hromady, pověřit jeho provedením třetí osobu“.
30
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 442/2004 ze dne 29. 6. 2005 31 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1061/2004 ze dne 29.11.2005 32 Čech, P., Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, Právní rádce č. 12/2006, s. 28 33 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13. 12.2006
35
V relativně nedávné době Nejvyšší soud34 posuzoval také otázku, zdali je v souvislosti s právní povahou pozvánky na valnou hromadu nutné, aby tato pozvánka byla opatřena podpisy členů představenstva. V tomto ohledu Nejvyšší soud zopakoval, že „pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání nejsou právním úkonem. Nemusí tedy splňovat podmínky ustanovení § 40 odst. 3 ObčZ“. K tomu také dodal, že představenstvo (popř. dozorčí rada) „svolává valnou hromadu jako kolektivní orgán společnosti podpisu nezpůsobilý, nikoliv jednotliví jeho členové. Z požadavku určitosti lze nanejvýš dovodit, že musí být zřejmé, kdo valnou hromadu svolává“. Ačkoliv svolání valné hromady podle judikatury Nejvyššího soudu není právním úkonem dle § 34 ObčZ a nevztahují se na něj požadavky stanovené pro právní úkony v § 34 an. ObčZ, požadavek určitosti a srozumitelnosti na ně vztáhnout dle mého názoru nutné je, a to cestou analogie, jak již bylo zmíněno výše. Tato situace je obdobná jako u usnesení valné hromady, které rovněž není právním úkonem, nicméně požadavek srozumitelnosti a určitosti se na něj vztahuje.35 •
Osoby oprávněné ke svolání valné hromady
Valnou hromadu nemůže svolat kdokoliv, ale jen určité, zákonem předvídané osoby. Jak na způsob svolání valné hromady, tak na osoby k tomu oprávněné jsou zákonem kladené požadavky, jejichž nesplnění může mít později vliv při případném rozhodování soudem o neplatnosti usnesení valné hromady. Další náležitosti svolání můžou určit stanovy či společenská smlouva. Ke svolání valné hromady jsou oprávněny následující osoby: a) statutární orgán V s.r.o. jsou podle § 128 ObchZ ke svolání valné hromady vždy oprávnění jednatel nebo jednatelé společnosti. Ti tak učiní především v případě svolání řádné valné hromady. Jak již bylo uvedeno výše, svolání valné hromady nespadá do obchodního vedení. Není tedy nutné, aby s ním vyslovila souhlas většina jednatelů dle § 134 ObchZ.
34
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006. Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1013/2002 ze dne 5.8.2003, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3703/2009 ze dne 16.6.2010
35
36
Dále jednatelé svolají mimořádnou valnou hromadu při dosažení ztráty společnosti ve výši alespoň poloviny základního kapitálu společnosti nebo v případě úpadku společnosti (§ 128 odst. 2 a § 193 odst. 1 ObchZ). Jednatelé mohou také svolat náhradní valnou hromadu, která se koná namísto řádné nebo mimořádné valné hromady, která se nekonala pro neusnášeníschopnost. Valnou hromadu mohou nakonec svolat také ze svého výhradního rozhodnutí. Pro a.s. stanoví § 184a ObchZ, že valnou hromadu svolá představenstvo, popřípadě člen představenstva, pokud se představenstvo na jejím svolání neusneslo bez zbytečného odkladu a přitom je povinnost valnou hromadu svolat stanovena zákonem anebo pokud představenstvo není dlouhodobě schopno se usnášet. Situace je odlišná od s.r.o., kde je podle judikatury Nejvyššího soudu36 ke svolání valné hromady oprávněn také jeden z více jednatelů. V případě a.s. je výslovně stanoveno, že člen představenstva je ke svolání valné hromady oprávněn teprve v případě, kdy tak neučiní představenstvo jako celek. Nejvyšší soud se v minulosti zabýval otázkou,37 zdali je ke svolání členské schůze družstva oprávněn také bývalý člen představenstva, jehož funkce zanikla, v daném případě z důvodu, že všem členům představenstva skončilo stanovami určené funkční období. Dospěl při tom k závěru, že v případě, kdy společnost nemá představenstvo, není možno dodržet při svolání členské schůze postup stanovený zákonem a stanovami pro její svolání, oprávnění členskou schůzi proto má i bývalý člen představenstva, když nikdo jiný, kdo by ji mohl svolat, k dispozici není. Dané rozhodnutí se sice týkalo svolání členské schůze družstva, nicméně lze jej vztáhnout také na a.s. a s.r.o.38 Nicméně v s.r.o. v případě, kdy společnost nemá jednatele, je také možné svolání valné hromady kterýmkoliv společníkem v souladu s § 129 odst. 2 ObchZ. Dle § 193 odst. 1 ObchZ svolá představenstvo valnou hromadu bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že celková ztráta společnosti dosáhla takové výše, že při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu nebo to lze předpokládat, nebo v případě úpadku společnosti. b) společník/společníci či akcionář/akcionáři 36
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 2/97 ze dne 30.4.1997, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 8/1997 s. 429 37 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1023/2005 ze dne 22.8.2006 38 Čech, P., Svolání valné hromady, Právní rádce 10/2008, s.6
37
V s.r.o. „požádat o svolání valné hromady mohou společníci, jejichž vklady dosahují dohromady alespoň 10% základního kapitálu. Nesvolají-li jednatelé valnou hromadu do jednoho měsíce od doručení jejich žádosti, jsou společníci oprávněni svolat ji sami“ (§ 129 odst. 2 ObchZ). V minulosti probíhaly diskuse mezi odbornou veřejností ohledně otázky, zdali je nutné, aby jednatelé do jednoho měsíce od doručení žádosti společníků valnou hromadu svolali, či aby se valná hromada v této lhůtě také konala. Osobně se přikláním spíše k mírnější variantě, tedy že je nutné odeslat i doručit pozvánky, ne však valnou hromadu i konat. Usuzuji totiž, že z výslovné dikce zákona vyplývá, že valnou hromadu je nutné „svolat“, nikoliv konat. Opačná varianta by dle mého mínění také mohla vést k situacím, kdy by reálně nebylo možné valnou hromadu v takovém termínu svolat mimo jiné vzhledem k delší lhůtě pro svolání valné hromady určené ve stanovách či společenské smlouvě.39 O uvedeném závěru svědčí také fakt, že v úpravě a.s. ObchZ výslovně uvádí, že valnou hromadu je nutné „konat“ do 40 dnů ode dne doručení žádosti akciové minority. Pokud by zákonodárce zamýšlel stejný závěr také u úpravy s.r.o., patrně by zvolil stejnou formulaci také v úpravě s.r.o. V § 129 odst. 2 je dále řešena situace, kdy společnost nemá jednatele, který by mohl svolat valnou hromadu. Pro takový případ toto ustanovení zakládá oprávnění každého společníka valnou hromadu svolat. I. Štenglová k tomuto navíc uvádí, že toto ustanovení lze patrně vztáhnout i na případy, kdy společnost sice jednatele má, ale ten je dlouhodobě neschopen (např. jeho pobyt není znám apod.). Dále však podotýká, že to se netýká případů, kdy je jednatel pouze krátkodobě nepřítomen či z jiného důvodu zcela krátkodobě vyřazen z možnosti rozhodnout o svolání valné hromady.40
39
K opačnému názoru však dospěl Vrchní soud v Praze v rozhodnutí č.j. 14 Cmo 149/2001 ze dne 26.2.2002, publikovaném v časopise Soudní Rozhledy 9/2002, s. 327, když uvedl: „Lhůtu stanovenou v § 129 odst. 2 věta druhá ObchZ je třeba vykládat tak, že valná hromada by se měla konat do jednoho měsíce od doručení žádosti o její svolání, a svolána jednateli by tedy měla být do 15 dnů od doručení žádosti.“ 40 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 439 441
38
V a.s. může dle § 181 odst. 1 ObchZ o svolání mimořádné valné hromady a projednání navržených záležitostí požádat představenstvo tzv. akciová minorita41. Představenstvo za splnění předpokladů stanoveným zákonem svolá valnou hromadu tak, aby se konala do 40 dnů od doručení žádosti. Pokud tak představenstvo neučiní, rozhodne soud na žádost akciové minority o tom, že ji zmocňuje svolat mimořádnou valnou hromadu a ke všem úkonům s ní souvisejícím. V tomto bodě můžeme spatřovat odlišnost od s.r.o., neboť je zde k oprávnění akciové minority nutné zmocnění soudu. Oproti tomu v s.r.o. jsou společníci uvedení v předchozím odstavci oprávněni v případě nečinnosti jednatele/jednatelů svolat valnou hromadu sami bez dalšího. Nejvyšší soud v minulosti také označil možnost svolání valné hromady akciovou minoritou, jako jakýsi náhradní způsob svolání valné hromady představenstvem, když judikoval,42 že akcionáři, splňující podmínky ustanovení § 181 odst. 1 ObchZ, se mohou obrátit s návrhem na zmocnění ke svolání valné hromady na soud v případě, kdy akciová společnost nemá představenstvo. Podle názoru Nejvyššího soudu43 je účelem ustanovení § 185 odst. 3 ObchZ „zajistit fungování společnosti i za situace, kdy se - z jakýchkoli důvodů - není valná hromada schopna sejít tak, aby se mohla usnášet a přijímat rozhodnutí potřebná pro další chod společnosti“. c) dozorčí rada Dozorčí rada s.r.o., je-li zřízena, svolá valnou hromadu, „jestliže to vyžadují zájmy společnosti“ (§ 140 odst. 2 ObchZ). Pro svolání valné hromady dozorčí radou platí obecné náležitosti stanovené ObchZ pro svolání valné hromady s.r.o. V a.s. obdobně stanoví § 199 ObchZ, že dozorčí rada svolá valnou hromadu, „jestliže to vyžadují zájmy společnosti, a na valné hromadě navrhuje potřebná opatření“.
41
Akciová minorita tvoří dle § 181 odst. 1 ObchZ akcionář nebo akcionáři společnosti, jejíž základní kapitál je vyšší než 100.000.000,- Kč, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota dosahuje alespoň 3% základního kapitálu, a dále akcionář nebo akcionáři společnosti, která má základní kapitál 100.000.000,- Kč a nižší, kteří mají alespoň 5% základního kapitálu V novém ZOK bude akciová minorita definována stejně s výjimkou společností jejichž základní kapitál je nebo přesahuje 500.000.000,- Kč. V takové společnosti se za kvalifikovaného akcionáře se podle § 365 odst. 3 ZOK považuje akcionář nebo akcionáři kteří mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota nebo počet kusů přesáhne alespoň 1% základního kapitálu 42 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4946/2009 ze dne 23.2.2011 43 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 567/2004 ze dne 27.4.2005
39
T. Dvořák uvádí, že je nutné, aby valnou hromadu svolala dozorčí rada jako celek, nikoliv jen její jednotlivý člen. Usnesení valné hromady takto přijatá by byla neplatná.44 Nejvyšší soud však dospěl k jinému závěru.45 Judikoval, že „i v případě svolání valné hromady dozorčí radou platí přiměřeně ustanovení § 184 až § 190 ObchZ, která (při splnění v nich uvedených podmínek) mohou založit i oprávnění jednotlivého člena dozorčí rady akciové společnosti svolat valnou hromadu“. Také já považuji tento názor za správný, což dovozuji z přiměřené aplikovatelnosti ustanovení § 184 až 190 ObchZ založené § 200 odst. 3 ObchZ na dozorčí radu. Nespatřuji důvod, proč by v případě nečinnosti dozorčí rady jako celku nemohl svolat valnou hromadu pouze její jednotlivý člen, a to tím spíše, existuje-li naléhavý právní zájem na jejím svolání a dozorčí rada „není dlouhodobě schopná se usnášet či dozorčí rada se na jejím svolání bez zbytečného odkladu neusnesla a zákon stanoví povinnost valnou hromadu svolat“ (podle § 184a ObchZ). Jak Nejvyšší soud v minulosti také judikoval46, svolávání valné hromady dozorčí radou samo naznačuje, že jde o okolnosti závažné. Zejména se jedná o situace, kdy představenstvo neplní své povinnosti, a proto bude do určité míry možné ospravedlnit porušení určitých práv akcionářů, zejména nedodržení stanovených lhůt pro svolání této mimořádné valné hromady, a to zejména, pokud porušováním povinností hrozí ještě závažnější újma, než jaká hrozí nedodržením lhůt. Nejvyšší soud posuzoval také otázku, zdali je dozorčí rada také oprávněna svolat mimořádné zasedání valné hromady v případě, kdy ji nesvolá představenstvo na žádost akciové minority.47 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud představenstvo nesvolá náhradní valnou hromadu, může, za podmínek stanovených zákonem, valnou hromadu k žádosti akcionářů svolat podle ustanovení § 199 ObchZ dozorčí rada. Nejvyšší soud vycházel z předpokladu, že dozorčí rada je obecně oprávněna svolat valnou hromadu za předpokladu, že to vyžadují zájmy společnosti, kterým je také ochrana zájmů akcionářů. Nejvyšší soud uzavřel, že takový postup je dokonce pro společnost i akcionáře výhodnější, neboť valná hromada může být svolána rychleji a aniž by společnost musela hradit náklady soudního řízení podle § 181 odst. 5 ObchZ. Nejvyšší soud také dovodil, že v takovém případě ani nebude možné dodržet 15 denní lhůtu dle § 185 odst. 3 ObchZ, neboť dozorčí rada bude náhradní valnou hromadu oprávněna svolat až poté, 44
Dvořák, T., Akciová společnost a evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 395 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4547/2008 ze dne 2.9.2009 46 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2072/2000 ze dne 11.12.2001 47 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 567/2004 ze dne 27.4.2006 45
40
kdy uplyne 15 denní lhůta pro svolání představenstvu. Naopak 6 týdenní lhůta dle § 185 odst. 3 ObchZ být dodržena musí. Ve výše uvedeném usnesení Nejvyšší soud navíc formuloval závěr, že účelem ustanovení § 185 odst. 3 ObchZ je zajistit fungování společnosti i za situace, kdy se - z jakýchkoli důvodů - není valná hromada schopna sejít tak, aby se mohla usnášet a přijímat rozhodnutí potřebná pro další chod společnosti. Nejvyšší soud však v minulosti posuzoval také případ,48 kdy dozorčí rada svolala náhradní mimořádnou valnou hromadu poté, kdy akcionářka svolala mimořádné zasedání valné hromady, které posléze záměrně zmařila, když se ho zúčastnila pouze jednou ze svých akcií. Tento případ posoudil Nejvyšší soud opačným způsobem, tedy že dozorčí rada nebyla oprávněna ke svolání náhradní mimořádné valné hromady, neboť nebyly splněny požadavky dle § 199 odst. 2 ObchZ, tedy svolání takové valné hromady nevyžadovaly zájmy společnosti. Usnesení přijatá na takové valné hromadě byla prohlášena soudem za neplatná. d) likvidátor či insolvenční správce Mezi odbornou veřejností panuje nejednotnost ohledně otázky, zdali je ke svolání valné hromady oprávněn také likvidátor. Podle ustanovení § 70 odst. 3 ObchZ je-li společnost zrušena s likvidací, na likvidátora přechází jeho jmenováním působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Tato působnost však přechází pouze v rámci § 72 ObchZ. Z výše uvedeného bývá dovozováno, že likvidátor svolat zasedání valné hromady oprávněn je, nicméně může se jednat pouze o zasedání nutné k dosažení účelu likvidace.49 Lze tedy také dovozovat, že valná hromada svolaná likvidátorem bude vždy valnou hromadou mimořádnou. Na druhou stranu zákon hovoří o působnosti statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Jak již bylo objasněno výše, svolání valné hromady není právním jednáním vůči třetím osobám. Nabízí se tedy otázka, zdali je možné toto oprávnění vztáhnout také na svolání valné hromady, které, jak již jsem výše v textu uvedla a jak vyplývá mj.
48
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4223/2007 ze dne 3.2.2009 Eliáš, K, Společnost s ručením omezeným, Praha: 1997, Prospektum, s.136, Dvořák T, Společnost s ručením omezeným, Praha: 2008, ASPI, Wolters Kluwer, s. 206
49
41
z judikatury Nejvyššího soudu, je zvláštní povinností statutárního orgánu nad rámec obchodního vedení. Dle mého názoru by toto oprávnění likvidátora mohlo jednoznačněji vyplynout spíše z dikce § 72 ObchZ. Výčet jednání zde uvedených, které likvidátor činí, dle mého názoru není taxativní. Důvody svolání valné hromady likvidátorem, které směřují ke splnění účelu likvidace, by mohlo být např. schválení účetní závěrky dle § 74 ObchZ či schválení návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku dle § 75 ObchZ. Větší jasno by do těchto diskusí mohlo vnést rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého vyplývá, že ke svolání valné hromady je subsidiárně oprávněn také likvidátor v době, kdy je společnost v likvidaci.50 Pokud tedy představenstvo nevyvíjí žádnou aktivitu směřující ke svolání valné hromady, stává se orgánem oprávněným k učinění tohoto kroku likvidátor. Důvodem je fakt, že i v době likvidace má společnost stále své orgány, pouze v případě nečinnosti představenstva přechází oprávnění ke svolání valné hromady na likvidátora. Podle tohoto rozhodnutí tedy likvidátor ke svolání valné hromady oprávněn je, pouze však za předpokladu, že tak neučiní představenstvo. Možnost svolání valné hromady insolvenčním správcem v době úpadku není v zákoně nikde upravena. Osobně se domnívám, že insolvenční správce ke svolání valné hromady oprávněn není. Na rozdíl od likvidátora se insolvenční správce nestává orgánem společnosti. Osobně se domnívám, že není možné v zákoně nalézt titul, který by insolvenčního správce opravňoval ke svolání valné hromady. •
Pozvánka na valnou hromadu
Jak již bylo řečeno, v návaznosti na to, o jakou konkrétní formu kapitálové společnosti se jedná, a na to, který typ valné hromady je právě svoláván a kým je svoláván, je nutné dodržet také určitý postup při svolávání valné hromady. K tomu, aby byly dodrženy nezbytné náležitosti svolání valné hromady je nutné nejen učinit rozhodnutí o jejím svolání osobou k tomu oprávněnou, ale také řádně společníkům či akcionářům toto rozhodnutí „oznámit“. Jak jsem výše uvedla, realizaci pozvánky na valnou hromadu či oznámení o konání valné hromady může na rozdíl od rozhodnutí o konání valné hromady učinit kdokoliv. Konkrétní postup při svolávání valné hromady se u obou forem kapitálových společností odlišuje. 50
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 216/2003 ze dne 23.9.2003
42
V s.r.o., jak vyplývá z § 129 ObchZ, se zasedání valné hromady oznámí písemnou pozvánkou minimálně „15 dnů přede dnem jejího konání“. Dvěma nejdůležitějšími požadavky týkajícími se pozvánky je tedy její písemná forma a dodržení 15-denní lhůty. Tyto dva základní požadavky kladené ObchZ na způsob konání valné hromady jsou dispozitivní, neboť dikce tohoto ustanovení umožňuje, aby společenská smlouva určila jiný způsob svolání či jinou lhůtu pro svolání, tedy také lhůtu kratší. Účelem tohoto ustanovení je zejména zajistit, aby společník byl informován o konání valné hromady s dostatečným předstihem, a tedy aby byl schopen zúčastnit se jí a také se na ni mohl řádně připravit. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá,51 že pozvánka musí být v této lhůtě doručena, nikoliv pouze odeslána. To však platí pouze za předpokladu, že společenská smlouva neobsahuje určení, že pozvánku postačí v uvedené lhůtě odeslat. Pokud ve společenské smlouvě bude uvedeno, že valná hromada se svolává pozvánkou odeslanou alespoň 15 dní před konáním valné hromady, potom pozvánku postačí v této lhůtě pouze odeslat, nikoliv doručit. Naopak pokud zásilka nebyla společníkovi doručena z příčin, které spočívají na jeho straně, považuje se za doručenou ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 ObchZ, ačkoliv ji adresát nikdy nedostal.52 Jak dále vyplývá z § 129 odst. 1 ObchZ, na pozvánce musí být uveden termín konání valné hromady a také její program. Pokud na pozvánce nebudou uvedeny všechny záležitosti, které mají být na valné hromadě projednány, je možné je projednat pouze za předpokladu, že na valné hromadě budou přítomni všichni společníci nebo se nepřítomní společníci vzdají práva na včasné svolání nebo svolání valné hromady prohlášením provedeným způsobem, jaký je stanoven zákonem nebo společenskou smlouvou. Toto prohlášení musí být uvedené v zápisu z valné hromady, popřípadě v notářském zápisu z valné hromady. V opačném případě by muselo mít formu notářského zápisu. Ustanovení § 129 odst. 1 ObchZ o náležitostech svolání valné hromady z rozhodnutí jednatelů společnosti se uplatní také v případě valné hromady svolané podle § 129 odst.
51
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 590/2009 ze dne 29.7.2009. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvádí: „společnost musí učinit vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby společník byl informován s dostatečným časovým předstihem. Aby byla dodržena lhůta stanovená v § 129 odst. 1 ObchZ, je povinností společnosti odeslat tak, aby byla ve stanovené lhůtě společníkovi doručena, pokud není ve společenské smlouvě určeno něco jiného“. 52 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 590/2009 ze dne 29.7.2009
43
2. ObchZ, tedy valné hromady svolávané na základě žádosti společnické minority nebo přímo společnickou minoritou v případě nečinnosti jednatelů.53 Případ, kdy nebudou dodrženy některé z výše uvedených náležitostí týkajících se pozvánky na valnou hromadu, tedy případ, kdy valná hromada nebude řádně svolána, zakládá oprávnění osob uvedených v § 131 odst. 1 ObchZ obrátit se na soud a domáhat se určení neplatnosti usnesení valné hromady, o kterém bude pojednáno dále. Náležitosti svolání valné hromady a.s. jsou potom stanoveny v § 184a ObchZ. Náležitosti svolání jsou stanoveny mnohem přísněji, než je tomu u s.r.o. Důvod je dle mého názoru možné přisuzovat mimo jiné faktu, že akcionářům a.s. je obecně zákonem poskytována vyšší forma ochrany oproti ochraně společníků s.r.o. Odlišně je stanovena jak lhůta pro svolání, tak způsob svolání. Lhůta pro svolání valné hromady a.s. je na rozdíl od lhůty pro svolání valné hromady s.r.o. stanovena kogentně, zákon neumožňuje stanovit ji ve stanovách odlišně. Pozvánka musí být zaslána či zveřejněna nejméně 30 dnů před konáním valné hromady, lhůta je tedy dvojnásobně delší než je tomu v případě s.r.o. Pokud jde o svolání mimořádné valné hromady akciovou minoritou, je nutné, aby pozvánka byla zaslána 15 dnů přede dnem konání mimořádné valné hromady (§ 181 odst. 2 ObchZ). V případě svolání náhradní valné hromady činí lhůta pro svolání taktéž 15 dní. Náhradní valná hromada se musí konat do šesti týdnů ode dne, na který byla svolána původní valná hromada (§ 185 odst. 3 ObchZ). Judikatura Nejvyššího soudu objasňuje, jakým způsobem má být lhůta pro svolání valné hromady počítána: „Jestliže lhůta stanovená podle dnů předchází dni rozhodném pro její počátek, musí se tato lhůta počítat od rozhodného dne zpětně“. Pokud tedy zákon stanoví, že pozvánka musí být zaslána 30 dní před konáním valné hromady, rozhodným dnem pro počítání lhůty je den konání valné hromady. Tento den se do třicetidenní lhůty nezapočítává.54 Způsob uveřejnění musí být v souladu se zákonem a stanovami a je závislý na formě akcií vydávaných společností, tedy na tom, zdali se jedná o společnost s akciemi na majitele či na jméno.
53 54
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck s. 440 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 783/2003 ze dne 21.4.2004
44
U společnosti s akciemi na jméno uveřejňuje představenstvo pozvánku tak, že ji odešle všem akcionářům na adresu jejich sídla nebo bydliště uvedenou v seznamu akcionářů. To vyplývá z faktu, že pokud společnost vydává akcie na jméno, má možnost zjistit adresu akcionáře a zaslat tedy pozvánku přímo na jeho adresu. Ustanovení je kogentní v tom, že společnost s akciemi na jméno vždy uveřejňuje pozvánku zasláním na adresu akcionáře vedenou v seznamu akcionářů, stanovami nelze tento postup nikterak změnit. Zákon zde výslovně stanoví, že společnost musí pozvánku ve společnosti s akciemi na majitele 30 dní před konáním valné hromady „odeslat“.55 Pozvánku postačí tedy odeslat v poslední den této lhůty. Do této podoby se toto ustanovení dostalo teprve novelou provedenou zák. č. 420/2009 Sb., předtím zákon ukládal společnostem s akciemi na jméno pozvánku zaslat. Na základě provedení této novely byly odstraněny pochybnosti o tom, zda musí být pozvánka v uvedené lhůtě doručena anebo postačí-li ji v této lhůtě odeslat.56 Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy za předpokladu, že společnost věděla, že došlo ke změně adresy akcionáře a dokonce s ním vedla korespondenci na tuto adresu, bylo její povinností provést zápis o této skutečnosti do seznamu akcionářů. Nejvyšší soud došel k závěru, že nikoliv.57 Uzavřel, že je na samotném akcionáři aby inicioval změnu jeho adresy vedené v seznamu akcionářů a pokud tak neučinil, sám zanedbal svá práva. U společnosti s akciemi na majitele uveřejňuje představenstvo oznámení o konání valné hromady v Obchodním věstníku a jiným vhodným způsobem určeným stanovami. V případě akcií na majitele společnost nemá možnost zjistit totožnost akcionářů. Uveřejňování jiným vhodným způsobem určeným stanovami bylo zavedeno novelou obchodního zákoníku č. 420/2009 Sb. Ustanovení o povinnosti zveřejňování v Obchodním věstníku bylo do ObchZ doplněno novelou č. 81/2006 Sb. Ustanovení je kogentní v tom smyslu, že je nutné uveřejnit konání valné hromady v obchodním věstníku a ještě jiným způsobem určeným stanovami. Pokud by o tomto způsobu stanovy mlčely, bude dle mého názoru nutné zapotřebí přihlédnout k účelu ustanovení o náležitostech pozvánky, kterým je především zajistit, aby se akcionáři o konání valné hromady dozvěděli s dostatečným časovým předstihem. V takovém případě bude tedy dle mého mínění nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, tedy např. zdali 55
Čech, P., Svolání valné hromady, Právní rádce 10/2008, s. 8 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 650 - 655 57 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 634/2005 ze dne 20.9.2006 56
45
společnost zná adresy svých akcionářů či zdali existuje periodikum pravidelně čtené jejími akcionáři. Před účinností této novely totiž bylo nutné pozvánku zveřejnit nejméně v jednom celostátně distribuovaném deníku. K požadavkům kladeným na takový celostátně distribuovaný deník se váže rozsáhlé množství soudní judikatury. Tak např. Vrchní soud v Praze posuzoval přípustnost internetového deníku jako celostátně distribuovaného deníku dle § 184a ObchZ a dospěl při tom k názoru, že celostátně distribuovaný deník ve smyslu tohoto ustanovení nemusí být nutně deníkem tištěným jen na papíře, ale rovněž i deníkem majícím jen elektronickou podobu, zejména podobu webových stránek v síti internet. Elektronický deník na internetové adrese www.valnehromady.cz označil Nejvyšší soud za celostátně distribuovaný deník.58 Nejvyšší soud se také musel zabývat otázkou,59 jak postupovat v případě, kdy bude stanovami určený celostátně distribuovaný deník zrušen. Nejvyšší soud zdůraznil, že „představenstvo společnosti je povinno učinit vše, co je po něm rozumně možné požadovat, aby oznámení o konání valné hromady ve stanovené lhůtě zveřejnilo“. V této souvislosti nastínil možnost oznámení o konání valné hromady zveřejnit ve všech celostátně distribuovaných denících. Nejvyšší soud uzavřel, že v případě společnosti se zaknihovanými akciemi na majitele, kdy je možné adresu akcionářů zjistit z evidence cenných papírů, představenstvo splní tuto povinnost dokonce lépe, když zašle členům společnosti na jejich adresu zjištěnou z této evidence písemnou pozvánku. Vzhledem k tomu, že pro akcionáře akciových společností s akciemi na majitele může být v praxi velmi obtížné a časově náročné sledovat každé vydání obchodního věstníku či celostátně distribuovaný deník, byla do Obchodního zákoníku zavedena možnost pro tyto akcionáře požádat o zasílání oznámení o konání valné hromady na adresu, kterou v žádosti uvede. V takovém případě je společnost povinna mu oznámení posílat. Bude tak ovšem činit na náklady akcionáře. Akcionář je povinen zřídit ve prospěch společnosti zástavní právo alespoň k jedné akcii společnosti jako jistotu na úhradu nákladů za zasílání tohoto oznámení.
58
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 503/2007 ze dne 29.2.2008 publikované v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 9, s. 342 a následující 59 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1381/2006 ze dne 27.8.2008
46
•
Místo a čas konání valné hromady
V praxi se mohou objevit případy, kdy místo a čas konání valné hromady budou záměrně zvoleny takovým způsobem, aby jím byla omezena možnost některých společníků či akcionářů se zasedání valné hromady zúčastnit. Ve svém důsledku by taková situace vedla k nemožnosti akcionáře vykonat své právo na rozhodování o záležitostech společnosti prostřednictvím hlasování na valné hromadě. Takovým situacím má zabránit klauzule v ObchZ, která říká, že „místo, datum a hodina konání valné hromady musí být určeny tak, aby co nejméně omezovaly možnosti akcionářů účastnit se valné hromady“ (§ 184 odst. 4 ObchZ). Toto ustanovení je začleněno pod díl a.s. Na rozdíl od úpravy akciové společnosti, úprava s.r.o. v ObchZ neobsahuje žádné omezení, co se týče místa a času konání valné hromady. Nicméně požadavek týkající se místa a času konání valné hromady lze patrně vztáhnout také na s.r.o. Toto tvrzení potvrzuje např. I. Štenglová60, když uvádí: „Pokud by místo či doba konání byly stanoveny tak, že by zjevně omezovaly možnost některých společníků se jí zúčastnit, mohl by být takový postup za použití ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ a zásady ochrany minoritních společníků a rovněž za použití ustanovení § 265 ObchZ61 důvodem pro prohlášení usnesení valné hromady za neplatné“. K omezení možnosti zvolit místo a čas konání valné hromady se váže rozsáhlé množství judikatury Nejvyššího soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu mj. vyplývá,62 že účast akcionáře na valné hromadě nebrání jeho právu dovolat se porušení pravidel pro určení místa, data a hodiny konání valné hromady. Naopak, neplatnosti usnesení takové valné hromady se může dovolávat i akcionář, který se napadené valné hromady zúčastnil. Není tedy rozhodné, zdali ten, kdo se vyslovení neplatnosti domáhá, byl nebo nebyl porušením ustanovení o porušení místa a času valné hromady dotčen. Naopak je podle Nejvyššího soudu podstatné, jaké právní následky mělo toto porušení ve vnitřních vztazích společnosti a vůči všem osobám, kterých se dotýká.
60
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 439 - 441 61 § 265 ObchZ říká: „Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.“ 62 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4820/2010 ze dne 23.2.2011
47
Z dikce textu zákona podle Nejvyššího soudu vyplývá, že porušení ustanovení o místu a čase konání valné hromady nemusí účast akcionářů přímo vylučovat, nepřípustná je i situace, kdy účast akcionářů omezuje nad nezbytně nutnou míru. Nejvyšší soud v této věci uzavřel, že také akcionář, který se valné hromady zúčastnil, může být určením místa, data a hodiny jejího konání v rozporu s požadavkem označeného ustanovení dotčen na svých právech. Pozornost si zaslouží také rozhodnutí Nejvyššího soudu,63 kdy se mj. zabýval otázkou, zdali je nezbytné, aby společnosti, hodlají-li svolávat valnou hromadu, zjišťovaly okolnosti aktuálního pobytu akcionářů za účelem vyhodnocení termínu konání svolávané valné hromady, jež by z hlediska možnosti doručení pozvánky, vyhovoval všem. Dospěl přitom k závěru, že obecně toto nutné není. V posuzovaném případě však společnost měla pouze dva akcionáře, přičemž valná hromada byla záměrně svolána na dobu, kdy jeden z akcionářů nebyl přítomen na území České republiky. V tomto případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo k záměrnému nepřípustnému zvýhodnění jednoho akcionáře na úkor druhého. Takové jednání posoudil Nejvyšší soud jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť společnost neučinila vše, co po ní lze rozumně a tedy i spravedlivě požadovat k tomu, aby se navrhovatel o konání valné hromady dozvěděl. Jak vyplývá z níže uvedené judikaturní činnosti Nejvyššího soudu, obecně lze konstatovat, že není možné posuzovat adekvátnost místa a času, ve smyslu ustanovení § 184 a odst. 4 ObchZ odděleně, nýbrž je nutné je posuzovat v jejich vzájemné kombinaci. V souladu s ochranou práv akcionářů byla Nejvyšším soudem shledána situace64, kdy valná hromada byla svolána do Brna, ačkoliv velká část akcionářů měla bydliště či sídlo v Praze, a to s odůvodněním, že „při úvaze o vhodnosti zvoleného místa je významná zejména jeho dopravní dostupnost pro akcionáře společnosti, a to i s ohledem na určené datum a hodinu“. Nejvyšší soud dále uvedl, že „valná hromada se nemusí konat v sídle společnosti, přičemž fakticky není možné, aby místo konání valné hromady bylo pro všechny akcionáře stejně dostupné“. Posuzovaný případ byl shledán v souladu s ochranou akcionářů, neboť Brno je dle vyjádření Nejvyššího soudu „dostupné všemi
63 64
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3469/2008 ze dne 22.4.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4796/2010 ze dne 23.2.2011
48
dopravními prostředky. Zároveň není tak vzdálené, aby nebylo možné dostavit se na valnou hromadu, svolanou na odpolední hodinu, a vrátit se téhož dne zpátky“. Naopak situaci, kdy valná hromada s.r.o. byla svolána do Amsterodamu, přestože oba společníci mají sídlo či bydliště v ČR, Nejvyšší soud posoudil opačným způsobem.65 Dle názoru Nejvyššího soudu je v rozporu se zásadou ochrany minoritních společníků svolat valnou hromadu mimo území České republiky v případě, kdy má společnost společníky mající bydliště či sídlo na území České republiky a některý z nich se svoláním valné hromady mimo území České republiky nesouhlasí. Nejvyšší soud tak rozhodl především s poukazem na potencionální vyloučení účasti menšinového společníka na valné hromadě s ohledem jak na časové hledisko, tak i na nepřiměřené náklady, které by na účast musel vynaložit. Učinění takového závěru nezabránil ani fakt, že v posuzovaném případě se jednalo o s.r.o., pro kterou ObchZ žádné omezení místa či času konání valné hromady výslovně nestanoví. Nejvyšší soud při tom poukázal na zásadu ochrany menšinových společníků a zásada ochrany společníků před svévolným či nekorektním jednáním (členů) statutárního orgánu. Svolání valné hromady mimo území České republiky by patrně nebylo v rozporu se zásadou ochrany minoritních společníků (akcionářů) v případě, kdy by možnost svolat valnou hromadu mimo území České republiky byla zakotvena ve společenské smlouvě či stanovách. Nejvyšší soud byl v minulosti nucen zabývat se také některými otázkami časového určení zasedání valné hromady. Mimo jiné se zabýval situací, kdy byla doba konání valné hromady vymezena časovým rozpětím (v daném případě od 12 do 17 hodin).66 Společník, který se na valnou hromadu dostavil až ve 14 hodin, tedy právě ve chvíli, kdy valná hromada již skončila, potom namítal fakt, že na pozvánce nebyl dostatečně uveden údaj o začátku konání valné hromady. Nejvyšší soud však judikoval, že v takovém případě „je pro společníka rozhodující údaj o začátku valné hromady. Přijde-li později, musí počítat s tím, že část, případně celý program valné hromady již bude vyčerpán.“
65 66
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 66/2011 ze dne 18.10.2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 372/2007 ze dne 29.4.2008
49
Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že společníci ani akcionáři nemají právní nárok na projednání bodů programu valné hromady v určitém pořadí.67 Na tomto místě se nabízí také teoretická otázka, jakým způsobem bude posuzována situace, kdy jednání valné hromady přesáhne půlnoc a bude pokračovat do druhého dne. Bude v takovém případě možné, aby zasedání valné hromady pokračovalo? Osobně usuzuji, že pokud společníci přítomní na valné hromadě neprojeví nesouhlas, nic nebrání tomu, aby v jednání bylo pokračováno. V opačném případě by však jednání mělo být přerušeno za účelem projednání otázek zařazených na pořad valné hromady, které dosud nebyly projednány, by mělo být svoláno další zasedání valné hromady. Ačkoliv, jak již bylo uvedeno, z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že závazná je doba počátku valné hromady, opačný postup by byl v rozporu především se zásadou dle § 184a ObchZ, tedy že místo, datum a hodina konání vané hromady musí být určeny tak, aby co nejméně omezovaly možnost akcionářů účastnit se valné hromady.
1.2. Svolání valné hromady podle zákona o obchodních korporacích Obecně lze konstatovat, že v oblasti svolávání valné hromady nedochází k zásadním změnám. Také svolávání valné hromady s.r.o. podle ZOK vychází z dosavadní úpravy v ObchZ. Z tohoto důvodu bude nadále možné na svolávání valné hromady uplatnit většinu stávající judikatury Nejvyššího soudu. Nadále aplikovatelná bude též výše uvedená judikatura, která se vztahuje k současné právní úpravě náležitostí místa a času konání valné hromady v ObchZ. Mezi výhradně kosmetické změny patří např. nově použitý pojem „svolavatel“, který souhrnně označuje všechny osoby, které valnou hromadu svolávají. Okruh svolavatelů se naopak v podstatě nemění. Nově je však zakotvena povinnost jednatele svolat valnou hromadu v případě, že společnosti hrozí úpadek nebo z jiných vážných důvodů, zejména je-li ohrožen cíl sledovaný společností a navrhne-li valné hromadě zrušení společnosti nebo jiné vhodné 67
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 714/2002 ze dne 20.5.2003. Nejvyšší soud k tomuto uvádí: „V případě, kdy se akcionář dostaví na valnou hromadu až poté, co byly projednány otázky, ke kterým se vztahovala jeho žádost o vysvětlení, o možnost dostat tato vysvětlení se připraví vlastním jednáním. Opačný závěr by naopak znamenal omezení práv ostatních akcionářů, neboť by se jím omezoval časový prostor k realizaci jejich práv na úkor akcionáře, který se dostavil pozdě.“
50
řešení (§ 182 ZOK). Podle ObchZ byla stanovena obecná povinnost dozorčí rady svolat mimořádnou hromadu za situace, kdy to vyžadovaly zájmy společnosti. Pojem „zájmy společnosti“ však v ObchZ nebyl blíže specifikován. § 128 odst. 2 a § 193 odst. 1 ObchZ zakládal povinnost jednatelů svolat valnou hromadu v případě ztráty či úpadku společnosti. Nově je stanovena také povinnost osoby svolávající valnou hromadu uvést v pozvánce také návrh usnesení valné hromady, o kterém se bude hlasovat (§ 184 odst. 1 ZOK). Jiné záležitosti než uvedené na pozvánce lze projednat pouze za předpokladu, že se valné hromady účastní všichni společníci a zároveň s tím tito vysloví souhlas. Tím samozřejmě není nikterak dotčeno právo společníků na valné hromadě uvádět protinávrhy. Požadavek včasného a řádného svolání valné hromady nemusí být splněn v případě, že se tohoto práva společníci vzdají (§ 184 odst. 3 ZOK). V § 186 ZOK je stanovena podmínka, která byla podle ObchZ výslovně stanovena pouze pro a.s. a pro s.r.o, byla dovozována pouze judikaturou, a to sice, že doba a místo konání valné hromady nesmí nepřiměřeně omezovat právo společníka se jí zúčastnit. Nadále bude aplikovatelný výše zmíněný judikát Nejvyššího soudu,68 podle kterého zásadně oznámení o konání valné hromady musí být ve stanovené lhůtě nikoliv pouze odesláno, ale také doručeno. Nicméně v případě pochybností, kdy byla zásilka skutečně doručena, se uplatní domněnka doby dojití (§ 573 NObčZ), podle které se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání (pokud byla odeslána na adresu v jiném státě, potom patnáctý den po odeslání). Úprava svolávání valné hromady a.s. v ZOK neprojde výraznými změnami. Stejně jako v s.r.o. je nově používán pojem „svolavatel“ pro toho, kdo valnou hromadu svolává.
68
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 590/2009 ze dne 29.7.2009
51
Okruh svolavatelů zůstává stejný s okruhem svolavatelů podle ObchZ s výjimkou odlišně definované akciové minority, která je za určitých okolností oprávněna valnou hromadu svolat.69 Forma pozvánky je v ZOK upravena odlišně od úpravy v ObchZ. § 406 odst. 1 ZOK stanoví, že pozvánka musí být uveřejněna na internetových stránkách společnosti. Pokud společnost vydala akcie na majitele, je akcionářům vlastnícím tyto akcie pozvánka tímto způsobem také doručena (§ 406 odst. 2 ZOK). Pokud společnost vydala akcie na jméno nebo zaknihované akcie, zašle svolavatel současně s uveřejněním pozvánky na internetových stránkách společnosti pozvánku na adresu uvedenou v seznamu akcionářů nebo v evidenci cenných papírů anebo v evidenci vedené schovatelem držícím imobilizované akcie v úschově (odst. 1). ZOK dále stanoví, že na základě úpravy ve stanovách mohou být stanoveny další požadavky na svolání valné hromady, popř. být určeno, jakým způsobem bude nahrazeno posílání pozvánky akcionářům vlastnícím akcie na jméno či zaknihované akcie. Dle mého názoru z textu zákona vyplývá, že ustanovení o uveřejnění pozvánky na internetových stránkách společnosti je ustanovení kogentní. Pozvánku je tedy vždy nutné uveřejnit na internetových stránkách společnosti. Naopak ustanovení o zaslání pozvánky akcionářům je dispozitivní v tom smyslu, že je společnosti umožněno na základě úpravy ve stanovách určit způsob, jakým bude zasílání pozvánky nahrazeno. ZOK stanoví, že svolavatel akcionářům vlastnícím akcie na jméno nebo zaknihované akcie pozvánku „zašle“ na adresu uvedenou v seznamu akcionářů nebo v evidenci zaknihovaných cenných papírů nebo v evidenci vedené schovatelem držícím imobilizované akcie v úschově. ZOK tedy nahradil výraz „odešle“ výrazem „zašle“. Tato změna by teoreticky mohla vést k návratu pochybností, zdali je nutné pozvánku akcionářům odeslat, nebo i doručit. Tyto pochybnosti byly v ObchZ odstraněny právě nahrazením výrazu „zašle“ výrazem „odešle“. Dle mého názoru by se tak mohl objevit prostor pro uplatnění stávající judikatury vztahující se k úpravě s.r.o., podle které je pozvánku nutné nejen odeslat, ale i doručit. Pochybnosti v tomto směru nejsou ohledně akcionářů vlastnící akcie na jméno, u kterých je pozvánka doručena uveřejněním na internetových stránkách. 69
§ 365 ZOK akciovou minoritu definuje shodně s akciovou minoritou dle ObchZ s výjimkou společností, jejichž základní kapitál je nebo přesahuje 500.000.000,- Kč. V takové společnosti se za kvalifikovaného akcionáře se podle § 365 odst. 3 ZOK považuje akcionář nebo akcionáři kteří mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota nebo počet kusů přesáhne alespoň 1% základního kapitálu.
52
Shodně s s.r.o. se také na a.s. uplatní domněnka doručení zásilky odeslané prostřednictvím držitele poštovní licence dle § 573 NObčZ. V § 407 odst. 1 ZOK jsou specifikovány obsahové náležitosti pozvánky. Toto ustanovení stanoví, že „Pozvánka na valnou hromadu obsahuje alespoň…“. Z textu zákona dle mého názoru vyplývá, že se jedná o náležitosti pozvánky, které musí být splněny vždy. Úpravou ve stanovách mohou být stanoveny další náležitosti. K náležitostem pozvánky stanoveným ObchZ přibylo v ZOK několik dalších. Nově musí být v pozvánce uvedena také osoba, která je navrhována jako člen orgánu v případě, kdy má být volen člen orgánu (písm. d), dále musí pozvánka obsahovat také návrh usnesení valné hromady a jeho zdůvodnění (písm. f) a lhůtu pro vyjádření akcionáře v případě, kdy je mu umožněno korespondenční hlasování (písm. g). Pokud není předkládán návrh usnesení valné hromady, je v pozvánce uvedeno vyjádření představenstva společnosti ke každé navrhované záležitosti. Společnost na svých internetových stránkách uveřejní návrhy akcionářů na usnesení valné hromady (odst. 2).
2.1. Průběh valné hromady podle současné právní úpravy Aby mohla valná hromada řádně a bez vad proběhnout, je nutné dodržení procedurálních pravidel vyplývajících ze zákona a společenské smlouvy či stanov. Úprava s.r.o. v ObchZ mnoho pravidel týkajících se samotného průběhu valné hromady neobsahuje. Za procedurální pravidlo lze považovat např. § 129 odst. 3, podle kterého valná hromada „zvolí svého předsedu a zapisovatele“. Předseda a zapisovatel jsou také těmi, kdo podepisuje zápis z valné hromady. V případě absence právní úpravy se domnívám, že je možné využít analogie s úpravou a.s.70 Úprava a.s. obsahuje o něco více pravidel týkajících se průběhu valné hromady než úprava s.r.o. Tato pravidla jsou obsažena zejména v § 185 a § 188 ObchZ. Významné je např. pravidlo, podle kterého valná hromada a.s. zvolí kromě předsedy a zapisovatele také „dva ověřovatele zápisu a osoby pověřené sčítáním hlasů“ (§ 188 odst. 1 ObchZ). Odst. 2 potom upravuje náležitosti zápisu. Dále je nutné, aby se přítomní akcionáři popř. jejich zástupci „zapsali do listiny přítomných“. Listinu přítomných podepisuje předseda valné hromady a zapisovatel. 70
Shodně Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 214
53
Listina přítomných má význam zejména s ohledem na požadavek usnášeníschopnosti valné hromady. V případě, kdy platnost usnesení valné hromady bude napadena podle § 131 ObchZ s odůvodněním, že valná hromada nebyla usnášeníschopná, může listina přítomných sloužit jako důkaz prokazující, že účast na valné hromadě byla dostatečná. •
Osoby oprávněné zúčastnit se zasedání valné hromady
Stejně jako nemůže kdokoliv zasedání valné hromady svolat, nemůže se ho kdokoliv ani zúčastnit. Osobami oprávněnými zúčastnit se zasedání valné hromady jsou předně společníci s.r.o. a akcionáři a.s. (§ 122 odst. 1 a § 180 odst. 1 ObchZ). Je však nutné podotknout, že zúčastnění se valné hromady je oprávněním společníků a akcionářů, nikoliv povinností.71 Neúčastí na valné hromadě by se sami připravili o právo podílet se na řízení společnosti. Jak však zdůrazňuje mj. J. Holejšovský, nic nebrání zakotvení povinnosti zúčastnit se valné hromady ve společenské smlouvě či stanovách. Právo účastnit se valné hromady mají společníci či akcionáři také v případě, kdy nejsou oprávněni vykonávat své hlasovací právo ve smyslu § 126 odst. 5 či § 186c odst. 2 ObchZ. Nic nebrání tomu, aby se společníci s.r.o. či akcionáři a.s. v takovém případě valné hromady zúčastnili a uplatnili zde některá svá další práva, např. právo na informace. Společník či akcionář se může valné hromady zúčastnit také prostřednictvím zmocněnce na základě písemné plné moci (§ 126 a § 184 odst. 1 ObchZ). Valné hromady je povinen zúčastnit se jednatel popř. jednatelé s.r.o. Tento závěr lze dle mého názoru dovodit z ustanovení § 129 odst. 4 ObchZ, který stanoví, že „jednatel je povinen zajistit vyhotovení zápisu valné hromady a zaslat jej na náklady společnosti bez zbytečného odkladu všem společníkům“. Z tohoto ustanovení dle mého mínění vyplývá, že pokud je jednatel povinen zajistit vyhotovení zápisu valné hromady a zaslat jej všem společníkům, je nezbytné, aby se valné hromady také zúčastnil. Stejně tak se zasedání valné hromady dle mého názoru povinně zúčastní členové představenstva. Lze tak soudit obdobně na základě ustanovení § 189 odst. 1 ObchZ. Členové dozorčí rady s.r.o. jsou dle § 140 odst. 1 ObchZ oprávněni účastnit se valné hromady. Zákon tedy hovoří o oprávnění, nikoliv o povinnosti. Oproti tomu členové dozorčí rady a.s. se podle § 201 ObchZ účastní valné hromady a jsou povinni seznámit 71
Holejšovský, J., Valné hromady společností s ručením omezeným, Praha: 2001, C.H.Beck, s. 92
54
valnou hromadu s výsledky své kontrolní činnosti. Z dikce zákona tedy vyplývá jejich povinnost se valné hromady účastnit. Dle mého názoru je z textu zákona možné dovodit nutnost účasti všech členů dozorčí rady. Pokud se některý člen dozorčí rady valné hromady bez omluvitelného důvodu nezúčastní, je takové jednání porušením péče řádného hospodáře. Pokud společnost vstoupila do likvidace, má právo účasti také likvidátor, neboť ten se podle § 70 odst. 3 a § 71 odst. 5 ObchZ stává orgánem společnosti. Přechází na něj působnost statutárního orgánu a odpovídá stejným způsobem jako členové statutárních orgánů. Jako sporná se jeví otázka, zdali je v době úpadku oprávněn zúčastnit se valné hromady také insolvenční správce. Právo insolvenčního správce zúčastnit se valné hromady v zákoně nikde upravena není. Nicméně osobně se domnívám, že insolvenčnímu správci by mělo být umožněno se valné hromady zúčastnit. Situace, kdy by bylo insolvenčnímu správci bráněno v účasti na valné hromadě by zcela jistě byla v rozporu s jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, tedy zásadou ochrany věřitelů (§ 5 písm. a) InsZ). Zasedání valné hromady je neveřejné. Jiné osoby právo účastnit se valné hromady nemají. Pokud je určitá osoba přítomna a nikdo proti její přítomnosti nevznese námitku, je tento stav akceptovatelný.72 Domnívám se, že nic také nebrání zakotvení práva účasti některých osob ve společenské smlouvě či stanovách. •
Usnášeníschopnost valné hromady
Aby valná hromada mohla řádně proběhnout, je nezbytné nejen dodržet správný postup pro její svolání, ale je také nutné, aby osoby, které se na zasedání valné hromady dostaví, disponovaly dostatečným počtem hlasů a aby tedy mohlo být příslušnou osobou konstatováno, že valná hromada je usnášeníschopná a tedy způsobilá platně přijímat usnesení. Minimální kvórum usnášeníschopnosti vyplývá přímo ze zákona. K tomu, aby byla způsobilá usnášení valná hromada s.r.o., je zapotřebí, aby byli „přítomni společníci, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů“ (§ 127 ObchZ). Zákon umožňuje, aby společenská smlouva stanovila nutnost přítomnosti společníků majících vyšší počet hlasů než je jedna polovina. Ustanovení o kvóru je tedy dispozitivní, pouze však do 72
Dvořák, T., Akciová společnost a Evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 415
55
určité míry. Zákon totiž hovoří pouze o stanovení „vyššího“ počtu hlasů. Z toho lze usuzovat, že zákon neumožňuje společníkům na základě úpravy ve společenské smlouvě určit, že valná hromada je usnášeníschopná za účasti společníků, kteří mají nižší než poloviční počet hlasů. Ustanovení je tedy částečně kogentní v tom smyslu, že neumožňuje stanovit nižší kvórum. Oproti tomu podle nové úpravy v ZOK nebude stanoveno žádné minimální kvórum. Pokud tak určí společenská smlouva či stanovy, valná hromada bude usnášeníschopná bez ohledu na množství hlasů, kterými budou přítomní společníci disponovat. Valná hromada a.s. je usnášeníschopná, „pokud přítomní akcionáři mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 30% základního kapitálu společnosti“ (§ 185 odst. 1 ObchZ). Stanovy mohou určit nutnost vyšší účasti. Minimální stanovená účast akcionářů a.s. na valné hromadě je tedy nižší, než jaká je u s.r.o. Nutnost nižší účasti oproti s.r.o. stanovenou obchodním zákoníkem připisuje I. Štenglová faktu, že „část akciových společností má velké množství drobných akcionářů a bylo by proto v praxi často velmi obtížné, dosáhnout na valné hromadě potřebnou účast, pokud by zákon stanovil pro schopnost usnášení (kvórum) obvyklou nadpoloviční účast“. 73 Při zjišťování, zdali je valná hromada usnášeníschopná, se přihlíží pouze k akciím, se kterými je spojeno hlasovací právo. Naopak se nepřihlíží k akciím, se kterými sice hlasovací právo spojeno je, nicméně jej akcionář nemůže vykonávat (§ 186c odst. 1 ObchZ).
73
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13. vydání, 2010: Praha, C.H.Beck s. 610 - 611
56
V případě, kdy valná hromada a.s. není usnášeníschopná, je nutné svolat náhradní valnou hromadu. Pokud bude přijato usnesení valnou hromadou, která zasedá při nerespektování podmínky usnášeníschopnosti, mohlo by být později soudem prohlášeno za neplatné. Představenstvo svolá náhradní valnou hromadu postupem dle § 185 odst. 2 ObchZ. Náhradní valná hromada bude usnášeníschopná bez ohledu na účast akcionářů. (§ 185 odst. 2 ObchZ). •
Práva společníka/akcionáře na valné hromadě – právo účasti a právo
hlasovat Pokud se na zasedání valné hromady dostaví osoby oprávněné hlasovat a tyto osoby mají dostatečný počet hlasů, je možné valnou hromadu zahájit. Průběh valné hromady je dále určen způsobem, jakým na ní společníci či akcionáři uplatňují svá práva vyplývající ze zákona a společenské smlouvy či stanov. Základní práva, kterými společníci či akcionáři na valné hromadě disponují, upravuje ObchZ. Především se jedná o právo rozhodovat o záležitostech společnosti, které mohou projevit především na valné hromadě. Mohou tak ale učinit i mimo ni. a) Práva společníka na valné hromadě společnosti s ručením omezeným Společník s.r.o. vykonává dle § 122 ObchZ svá práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti prostřednictvím účasti a hlasování na valné hromadě. Společník se valné hromady účastní buď osobně, nebo v zastoupení zmocněncem na základě plné moci (§ 126 ObchZ). Při hlasování má společník jeden hlas na každých 1000 Kč svého vkladu (§ 127 odst. 2). Nejasnosti vyvolává otázka, zdali je možné, aby se valné hromady zúčastnil zároveň jak společník, tak jeho zástupce. Odpověď na tuto otázku dává rozhodnutí Nejvyššího soudu74, které ač se týkalo členské schůze družstva, lze patrně vztáhnout také na s.r.o.75 V tomto rozhodnutí se uvádí, že člen družstva nemá právo, aby byl současně přítomen na členské schůzi on i jeho zástupce. ObchZ také umožňuje společníkům, kteří se zasedání valné hromady nezúčastnili, aby projevili svůj souhlas s navrhovaným rozhodnutím valné hromady následně „mimo
74
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 701/2004 ze dne 27.4.2005 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck s. 428 – 429
75
57
valnou hromadu“ (§ 127 odst. 7). Podle tohoto ustanovení musí být souhlas nepřítomného společníka společnosti doručen ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, v němž se konala nebo měla konat valná hromada. Již z dikce zákona vyplývá, že se jedná o projevení souhlasu dodatečně, až po termínu konání valné hromady. Osobně se přikláním k závěru, že takto hlasující společníci se nepovažují za přítomné na valné hromadě. Důvodem pro učinění tohoto závěru byl pro mne fakt, že např. akcionáři a.s., hlasující prostřednictvím technických prostředků a prostřednictvím korespondenčního hlasování, jsou za přítomné na valné hromadě zákonem považováni výslovně. Oproti tomu pro společníky hlasující mimo valnou hromadu podle § 127 odst. 7 ObchZ zákon nic takového nestanoví. Pokud by je zákonodárce zamýšlel za přítomné na valné hromadě považovat, určil by tak dle mého názoru výslovně v textu zákona. Nejasnosti vyvolává otázka, zdali může společník udělit pouze souhlas, nebo zdali může vyjádřit také nesouhlas s navrhovaným usnesením. Jak správně podotýká např. T. Dvořák, vzhledem k tomu, že toto ustanovení je zjevně kogentní povahy a hovoří výhradně o souhlasu, lze usuzovat, že případný nesouhlas s usnesením valné hromady by neměl žádný právní význam.76 Hlasování mimo valnou hromadu může nabýt zvláštního významu v situaci, kdy se společníci dostaví na zasedání valné hromady v počtu nedostačujícím k dosažení usnášeníschopnosti valné hromady. V takovém případě je totiž možné tento stav zvrátit, když společníci s navrhovaným usnesením projeví svůj souhlas následně. To však pouze za předpokladu, že projeví svůj souhlas, projevený nesouhlas by neměl žádný význam. Význam má tento způsob hlasování také v situaci, kdy se sejde valná hromada, která sice usnášeníchopná je, ale navrhované usnesení nezíská potřebný počet hlasů. Také takový stav je možné následně postupem dle § 127 odst. 7 ObchZ zvrátit. Význam naopak patrně nemá zasílání návrhu usnesení v situacích, kdy usnesení již přijato bylo. Jak správně podotýká T. Dvořák, v takové situaci zde již není návrh usnesení, nýbrž přijaté usnesení.77 Zajímavou se jeví otázka, jak by byla posuzována situace, kdy se společníci na zasedání valné hromady dostaví v „neusnášeníschopném“ počtu, návrh usnesení je zaslán nepřítomným společníkům, ale ti projeví pouze nesouhlas s navrhovaným usnesením. Je nutné takovou valnou hromadu vyhodnotit jako neusnášeníschopnou a svolat valnou hromadu náhradní? Dle mého názoru nepochybně 76 77
Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 217 Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 218
58
ano, neboť jak již bylo řečeno, projevený nesouhlas nemá žádnou právní relevanci, nemůže mít tedy vliv ani na usnášeníschopnost valné hromady. Další formou rozhodování mimo valnou hromadu je případ, kdy společníci rozhodují „bez konání valné hromady“, a to v souladu s § 130 odst. 1. ObchZ, který říká, že společníci mohou přijímat rozhodnutí i mimo valnou hromadu. V takovém případě „osoba, která je jinak oprávněna ke svolání zasedání valné hromady, předloží návrh usnesení společnosti společníkům k vyjádření s oznámením lhůty, ve které mají učinit písemné vyjádření. Nevyjádří-li se společník v uvedené lhůtě nevyjádří, platí, že nesouhlasí“. Oproti hlasování postupem dle § 127 odst. 7 ObchZ, kdy se valná hromada koná, v tomto případě společníci rozhodují, aniž by se valná hromada vůbec konala. Společníci mohou vyjádřit jak souhlas, tak i nesouhlas s navrhovaným usnesením. Nesouhlas však mohou vyjádřit také mlčením. Možnost rozhodovat bez konání valné hromady umožňuje ušetřit náklady, které jsou s konáním valné hromady spojené. Tento způsob hlasování může také představovat časovou úsporu společníků. Možnost rozhodování společníků bez valné hromady však samozřejmě nezbavuje společnost povinnosti svolat jednou ročně řádnou valnou hromadu. Oproti úpravě platné podle ObchZ pro a.s., úprava s.r.o. neumožňuje zúčastnit se na základě úpravy ve společenské smlouvě valné hromady pomocí technických prostředků bez nutnosti zúčastnit se valné hromady osobně. Podle ZOK však v tomto ohledu možnosti s.r.o. a a.s. budou vyrovnány. Celé ustanovení o hlasování mimo valnou hromadu dle § 130 odst. 1 ObchZ je třeba považovat za kogentní, tudíž není možné tuto formu rozhodování jakkoliv vyloučit v zakladatelských dokumentech. Tato situace bude změněna v ZOK. Dle mého názoru situace, kdy není společníkům umožněno takový způsob přijímání rozhodnutí vyloučit, není příliš šťastná. Dle mého názoru by mělo být společníkům umožněno učinit rozhodnutí, jaký způsob přijímání rozhodnutí si přejí umožnit používat, a jaký nikoliv. Pokud si tedy společníci přejí, aby o všech potřebných rozhodnutích bylo řádně diskutováno na valné hromadě, měla by jim být dána možnost upravit takovou záležitost ve společenské smlouvě. Z dikce zákona vyplývá, že právo zaslat návrh usnesení k vyjádření „všem osobám, které mají právo svolat valnou hromadu“. Takovými osobami mohou být jednatelé
59
společnosti, jakýkoliv společník, nemá-li společnost jednatele, společnická minorita dle § 129 odst. 2 ObchZ a nakonec dozorčí rada. V odborných kruzích panuje názorová nejednotnost ohledně otázky, zdali je nutné, aby byl návrh usnesení předložen v písemné formě. Část autorů zastává názor, že když zákon výslovně nevyžaduje pro návrh usnesení přijímaného mimo valnou hromadu písemnou formu, vyplývá požadavek takové formy z toho, že je usnesení třeba „předložit“.78 Naopak někteří autoři se s takovým názorem neztotožňují. Tito autoři zejména uvádějí, že nelze vyloučit ani ústní „předložení“ návrhu usnesení, pokud jsou zachovány další náležitosti, tj. poskytnutí lhůty k vyjádření a písemné formy vyjádření.79 Já osobně se přikláním ke druhému z uvedených názorů. Zastávám názor, že předložení návrhu usnesení může být provedeno též ústní formou. Důležitý je však souhlas či nesouhlas společníka, který již podle zákonné dikce mít písemnou podobu musí. Zamyslíme-li se však nad zákonnou formulací předmětného ustanovení, podle které je právně relevantní také situace, kdy se společník nevyjádří vůbec, čímž projeví svůj nesouhlas, a vezmeme v úvahu např. extrémní situaci, kdy se nevyjádří žádný ze společníků, dojdeme k závěru, že v takovém případě bude jen těžko prokazatelné, že k nějakému rozhodování vůbec došlo. K tomu je však nutné podotknout, že tento argument se nejeví být příliš relevantním. Je totiž nutné vzít v úvahu fakt, že po takto proběhlém rozhodování, bude situace stejná jako před ním, tedy žádné usnesení nebude přijato a nedojde k žádným změnám. Nicméně nepochybně lze písemnou formu návrhu usnesení doporučit. V opačném případě může docházet k situacím, kdy vznikne nejistota ohledně skutečného znění předloženého návrhu, či společníci vysloví souhlas s návrhem usnesení jiného znění, než jaké bylo původně předloženo apod. Pokud zákon vyžaduje formu notářského zápisu o rozhodnutí valné hromady, musí mít formu notářského zápisu také tento projev souhlasu společníka s usnesením valné hromady (§ 130 odst. 2 ObchZ). V tomto místě považuji za nutné podotknout, že ObchZ uznává také další dva speciální případy rozhodování společníků mimo valnou hromadu bez konání valné hromady, a to konkrétně rozhodování o změně společenské smlouvy podle § 141 ObchZ a rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti dohodou podle § 149 ObchZ. 78
Dědič, J. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 1154 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 442 - 443 79
60
Právo společníka vykonávat své hlasovací právo nemá rozhodně absolutní povahu. Naopak existují určité situace předvídané zákonem, ve kterých společník své hlasovací právo vykonávat nemůže. Jedná se o takové případy, ve kterých by výkon hlasovacího práva společníka postrádal logiku, neboť předmětem hlasování je otázka dotýkající se přímo zájmů předmětného společníka. Jde o případy vyjmenované v § 127 odst. 5 ObchZ. Jedná se o situaci, kdy valná hromada rozhoduje o nepeněžitém vkladu společníka, dále kdy valná hromada rozhoduje o vyloučení společníka nebo o podání návrhu na jeho vyloučení, kdy valná hromada rozhoduje o tom, zda mu nebo osobě, s níž jedná ve shodě, má být prominuto splnění povinnosti, anebo zda má být odvolán z funkce orgánu nebo člena orgánu společnosti pro porušení povinností při výkonu funkce. Sankční povahu má potom sistace hlasovacího práva v případě, kdy je společník v prodlení se splacením vkladu. Další případy sistování hlasovacího práva mohou vyplynout ze zákona. Zákaz výkonu hlasovacího práva pochopitelně nemá vliv na právo společníka zúčastnit se valné hromady. Zúčastnit se valné hromady společník samozřejmě může a nic mu nebrání vykonávat na valné hromadě svá další práva, především právo na informace. Společník navíc nemůže vykonávat své hlasovací právo vždy pouze ve vztahu ke konkrétní otázce, o které se hlasuje, na ostatní záležitosti zařazené na pořad valné hromady se zákaz výkonu hlasovacího práva nevztahuje. Z tohoto důvodu je nutné posuzovat odděleně při každém hlasování také usnášeníschopnost valné hromady.80 § 127 odst. 9 ObchZ potom stanoví výjimku ze zákazu výkonu hlasovacích práv, a to pro případ, kdy všichni společníci společnosti jednají ve shodě dle § 66b ObchZ. b) Práva akcionáře na valné hromadě akciové společnosti Valná hromada a.s. je, stejně jako v s.r.o., místem, kde akcionář uplatňuje svá práva, a to jak osobně, tak v zastoupení (§ 184 ObchZ). Podle § 180 ObchZ je akcionář oprávněn „účastnit se valné hromady, hlasovat na ní, má právo požadovat a dostat na ní vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady, a uplatňovat návrhy a protinávrhy“. Neurčí-li stanovy jinak, hlasuje se nejprve o protinávrhu akcionáře. Hlasovací právo je spojeno s akcií. Stanovy musí určit počet hlasů spojených s akcií tak, aby na akcie se stejnou jmenovitou hodnotou připadal stejný počet hlasů.
80
Dvořák, T, Společnost s ručením omezeným, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 222
61
Dle § 184 odst. 3 ObchZ stanovy nebo rozhodnutí předcházející konání valné hromady mohou určit den, který je rozhodný k účasti na valné hromadě. Rozhodný den však nemůže předcházet dni konání valné hromady o více než 30 dnů. U akciové společnosti je na rozdíl od s.r.o. upravena také možnost akcionáře zúčastnit se na základě úpravy ve stanovách valné hromady prostřednictvím elektronických prostředků (§184 odst. 2 ObchZ), umožňujících například přímý dálkový přenos valné hromady, obrazem a zvukem nebo přímou dvousměrnou komunikaci mezi valnou hromadou a akcionářem. Úprava s.r.o. v ObchZ se v tomto směru odlišuje, neboť úpravu možnosti hlasovat pomocí technických prostředků neobsahuje. V nové úpravě v ZOK však v tomto směru dojde ke změně tak, že tento způsob hlasování bude možné uplatnit v obou typech kapitálových společností. Akcionáři, kteří se tímto způsobem valné hromady zúčastní se považují za přítomné na valné hromadě. Dle § 184 odst. 3 ObchZ stanovy mohou dále upravit možnost akcionáře odevzdat hlasy před konáním valné hromady nebo v jejím průběhu bez nutnosti jeho přítomnosti nebo přítomnosti jeho zástupce na valné hromadě. Akcionáři hlasující prostřednictvím tohoto tzv. „korespondenčního hlasování“ se též považují za přítomné na valné hromadě. V případě jak hlasování prostřednictvím korespondenčního hlasování, tak v případě hlasování prostřednictvím technických prostředků, je důležitou podmínkou, aby bylo společnosti umožněno ověřit totožnost osoby vykonávající hlasovací práva. U a.s. je možnost neúčastnit se valné hromady a přitom hlasovat tedy zajištěna prostřednictvím distanční účasti a korespondenčního hlasování,81 naopak zde není upravena možnost hlasování mimo valnou hromadu. Podle nové úpravy v ZOK bude možné využít jak možnosti hlasování prostřednictvím technických prostředků, tak prostřednictvím korespondenčního hlasování (hlasování předem) v obou typech kapitálových společností, ne pouze následně. Také pro akcionáře a.s. jsou zákonem stanoveny případy, kdy akcionář své hlasovací právo spojené s některými akciemi nebo zatímními listy vykonávat nemůže (§ 186c odst. 2 ObchZ). Jedná se o případy, kdy je akcionář v prodlení se splácením emisního kurzu nesplacených akcií nebo části, kdy rozhoduje valná hromada o tom, zdali jemu
81
Holejšovský, J., Rozhodnutí mimo valnou hromadu, Obchodněprávní revue, 6/2011, s. 163
62
nebo osobě, s níž jedná ve shodě má být prominuto splnění povinnosti anebo má být odvolán z funkce člena orgánu společnosti pro porušení povinností při výkonu funkce a další případy stanovené zákonem. Také u akciové společnosti stanoví ObchZ výjimku ze zákazu hlasovacích práv pro případ, kdy akcionáři jednají ve shodě dle § 66b ObchZ (§ 186c odst. 4 ObchZ).
2.2. Průběh valné hromady podle zákona o obchodních korporacích V rovině valné hromady nedochází k v novém ZOK k zásadním změnám, nicméně určitými změnami nová právní úprava v této oblasti přece jen projde. V následujícím textu se pokusím zaměřit na ty nejvýraznější. a) Průběh valné hromady společnosti s ručením omezeným Průběh valné hromady s.r.o. zůstává z obsahového hlediska bez větších změn. Nicméně oproti úpravě v ObchZ obsahuje úprava v ZOK více procedurálních pravidel. Průběh valné hromady je upraven mnohem podrobnějším způsobem. Určitou změnu představuje fakt, že minimální kvórum usnášeníschopnosti bude napříště možné na základě úpravy ve společenské smlouvě vyloučit. Nově tedy nebude nezbytně nutné, aby se valné hromady zúčastnili společnící, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů. Nicméně v případě absence úpravy ve společenské smlouvě platí, že valná hromada je usnášeníschopná, pokud jsou přítomni společníci mající alespoň polovinu všech hlasů (§ 169 odst. 1 ZOK). Při posuzování usnášeníschopnosti se nepřihlíží k hlasům společníků, kteří nemohou vykonávat hlasovací právo (odst.3). Osobně se domnívám, že je vhodné, aby alespoň nějaké kvórum usnášeníschopnosti bylo ve stanovách určeno. V opačném případě by totiž mohlo docházet k situacím, kdy bude usnášeníschopná např. valná hromada, na které bude přítomen pouze jeden společník disponující pouhým jedním hlasem. Obdobně jako je tomu v úpravě v ObchZ, § 173 odst. 1 písm. a) až c) ZOK vypočítává případy, kdy společník nemůže hlasovat o záležitostech, které se ho týkají. Sankční povahu má potom § 173 odst. 1 písm. d), podle kterého hlasovací právo nemůže vykonávat společník, který je v prodlení se splněním vkladové či příplatkové povinnosti. Oproti úpravě v ObchZ je tedy nemožnost výkonu hlasovacího práva vztažena také na společníky, kteří jsou v prodlení se splněním příplatkové povinnosti. Hlasovací právo však oproti úpravě v ObchZ nemůže společník vykonávat pouze v rozsahu, v jakém je v prodlení. 63
Další změnu představuje způsob řešení situace, kdy si valná hromada nezvolí předsedu. Podle § 188 ZOK v takovém případě řídí valnou hromadu svolavatel (tj. osoba, která valnou hromadu svolala). V současné době v takovém případě bylo judikatorně dovozováno, že rozhodnutí valné hromady, která neměla zvoleného svého předsedu, je nicotné. Tato změna může nepochybně být hodnocena pozitivně. Situace, kdy je na usnesení valné hromady nahlíženo, jako by nebylo přijato pouze z důvodu, že valná hromada neměla zvoleného svého předsedu, dle mého názoru představuje značnou nejistotu nejen vzhledem ke společníkům, ale i vzhledem ke společnosti. V neposlední řadě není taková situace ani příliš ekonomická. § 188 odst. 1 ZOK potom upravuje postup při situaci, kdy není určen zapisovatel a to tak, že v takovém případě bude určen svolavatelem. Povinnost vyhotovit zápis z valné hromady bude nově svědčit zapisovateli. Oproti tomu podle stávající úpravy tento zápis byl povinen vyhotovit a zaslat společníkům jednatel. Nově ZOK stanoví povinnost zapisovatele vyhotovit zápis z valné hromady do 15 dnů od ukončení valné hromady a jeho zaslání bez zbytečného odkladu na náklady společnosti všem společníkům (§ 188 odst. 3 ZOK). Lhůta byla stanovena obecně – „bez zbytečného odkladu“. V zápisu z valné hromady musí být uveden případný protest osoby dovolávající se určení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 192 odst. 2 ZOK. Uvedení takového protestu v zápisu z valné hromady je předpokladem možnosti dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady s výjimkou případů, kdy protest nebyl zapsán vinou zapisovatele. Nově v zápisu z valné hromady musí být uvedeno také případné
odmítnutí
jednatele
k
poskytnutí
informace/informací
společníkovi/společníkům (§ 189 odst. 1 písm. e) ZOK). Zápis z valné hromady podepisuje předseda valné hromady (popř. svolavatel, nebyl-li předseda zvolen) a zapisovatel (§ 188 odst. 3 ZOK). ZOK také nově stanovuje podstatné náležitosti prezenční listiny (§ 188 odst. 2). Dosud byla pouze stanovena povinnost prezenční listinu vyhotovit (§ 129 odst. 4 a § 188 odst. 3 ObchZ), nicméně bližší požadavky týkající se jejího obsahu ObchZ neobsahoval. V rovině valné hromady jako nejvyššího orgánu nicméně dochází k několika podstatným změnám v oblasti způsobu uplatňování hlasovacích práv společníků. Společník má právo, stejně jako podle stávající úpravy, podílet se na řízení společnosti jak na valné hromadě, tak mimo ni (§ 167 odst. 1 ZOK) a to osobně nebo v zastoupení 64
na základě písemné plné moci, ze které vyplývá, zdali byla udělena jen pro jednu valnou hromadu nebo pro více valných hromad (§ 168 odst. 1 ZOK). Pokud společenská smlouva neupraví hlasovací práva společníků jiným způsobem, má každý společník 1 hlas za každou 1 Kč svého vkladu (§ 169 odst. 2 ZOK). Nově však bude na základě úpravy ve společenské smlouvě připuštěna možnost vzniku různých druhů podílů. S těmito různými druhy podílů také budou moci být spojena různá hlasovací práva (§ 135 odst. 1 ZOK). Jeden společník bude navíc moci vlastnit více podílů, a to i různého druhu.82 Úprava ve společenské smlouvě, stanovující hlasovací práva odlišně od ZOK bude muset zohlednit výšku vkladů společníků, a to s ohledem na fakt, že minimální vklad každého společníka je nově stanoven na pouhou 1,- Kč (§ 142 odst. 1 ZOK). Na valné hromadě (ale i mimo ni) může společník uplatňovat právo na informace o společnosti od jednatelů. Dále může nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat v nich obsažené údaje (§ 155 an. ZOK). Usnesení je možné přijmout „při zasedání“ valné hromady nebo „mimo zasedání“ valné hromady (§ 158 odst. 2 NObčZ). § 156 odst. 1 NObčZ potom rozlišuje „přítomnost a jinou účast“ členů orgánů právnické osoby. Přítomný člen může své hlasovací právo vykonat přímo na valné hromadě, či až po konání valné hromady v souladu s § 174 ZOK. Co se rozumí technickými prostředky, specifikuje § 167 odst. 2 ZOK. Podle nového ZOK bude nově možná při hlasování na valné hromadě uplatnit způsoby hlasování, které bylo podle stávající úpravy možné použít pouze při hlasování na valné hromadě akciové společnosti. Důvodová zpráva, k tomuto uvádí, že „tyto změny vyplývají z transposice směrnice o výkonu přeshraničních hlasovacích práv83. Tato směrnice se vztahovala pouze na akciovou společnost, ale podle nové úpravy je bude možné využít také u s.r.o., neboť v opačném případě by a.s. byla vůči s.r.o. zvýhodněna.“ 82
V této souvislosti si dovolím upozornit na použitý výraz „vlastnit“. Nově bude totiž na obchodní podíl nahlíženo jako na věc v právním smyslu dle § 489 NObčZ, a to věcí nehmotnou dle § 496 odst. 2 NObčZ. Jako věc bude obchodní podíl předmětem vlastnictví. Navíc pojem „obchodní podíl“ bude nahrazen pouze pojmem „podíl“. 83 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi
65
Nově je v ZOK upravena „možnost hlasování na valné hromadě nebo rozhodování mimo valnou hromadu s využitím technických prostředků“. Tohoto způsobu hlasování lze využít pouze za splnění dvou podmínek, tedy že společnosti bude umožněno ověřit totožnost osoby oprávněné vykonávat hlasovací právo a určit podíly, s nimiž je vykonávané hlasovací právo spojeno. Pokud nebudou tyto podmínky splněny, nebude se k takto odevzdaným hlasům ani k účasti takto hlasujících přihlížet. Způsobu hlasování s využitím technických prostředků lze využít pouze, pokud to výslovně připustí společenská smlouva (§ 167 odst. 2 ZOK). Pojem „technických prostředků“ specifikuje důvodová zpráva, když uvádí jako jejich příklad telefonického či videokonferenčního hlasování. Dle mého názoru je umožnění použití těchto hlasovacích prostředků také pro s.r.o. velice přínosným krokem a z pozice společníků spol. s r.o. podrobených režimu ZOK bude jistě krokem vítaným. Zejména můžeme tuto úpravu hodnotit pozitivně s ohledem na fakt, že v současné době se nejen mnoho akcionářů a.s., ale také společníků s.r.o. v různých chvílích nachází na rozličných místech a to nikoliv pouze v rámci jednoho státu. Zbytečně by tak mohli být připraveni o možnost zapojit se do řízení společnosti, případně by byli nepřiměřeně omezováni, pokud by se rozhodli své hlasovací právo vykonat navzdory obtížnosti dostavit se na místo konání valné hromady. Možnost používat tyto prostředky při hlasování na valné hromadě pouze jako akcionář a.s., nikoliv však jako společník s.r.o. byla zcela neodůvodněná. Nebylo důvodu nesjednotit v tomto ohledu právní úpravu pro oba typy kapitálových společností. Vzhledem k faktu, že zákon sám přímo stanoví podmínku, že totožnost osoby vykonávající hlasovací právo musí být ověřitelná, nelze proti této úpravě nic namítat, neboť při splnění této podmínky se rizika využití této metody minimalizují. Jako zvláštní typ hlasování s využitím technických prostředků je upraveno hlasování předem, tzv. „korespondenční hlasování“. Takové hlasování spočívá v tom, že společníci odevzdají své hlasy před konáním valné hromady. Vzhledem k tomu, že se jedná o zvláštní typ hlasování prostřednictvím technických prostředků, je nutné, aby byly splněny obecné požadavky na něj se vztahující, které jsou vymezené § 167 odst. 2 ZOK. Dosud bylo upraveno pouze dodatečné hlasování pro společníka, který se nezúčastnil hlasování valné hromady. V souvislosti s tímto novým ustanovením vyvstává otázka, jak by byla řešena situace, kdy by prostřednictvím korespondenčního hlasování společník či společníci, disponující s většinou hlasů potřebných k učinění 66
rozhodnutí valné hromady, rozhodli o otázce zařazené na pořad valné hromady již před konáním valné hromady. Bylo by v takovém případě stále nutné valnou hromadu konat? Dle mého názoru ano, neboť právo společníka účastnit se řízení společnosti prostřednictvím valné hromady je stěžejním právem každého společníka. K tomuto závěru přispívá také rozhodnutí Nejvyššího soudu,84 podle kterého je důvodem k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem také to, že nebyla platně svolána, v důsledku čehož se jí nemohl zúčastnit společník, jež nedisponoval dostatečným počtem hlasů k ovlivnění výsledků hlasování. Toto rozhodnutí můžeme aplikovat na výše uvedenou situaci, neboť nepřipuštění hlasování společníků, kteří nehlasovali před konáním valné hromady proto, že nedisponují dostatečným počtem hlasů k ovlivnění výsledků hlasování, by znamenalo porušení jejich práv. Hlasování na valné hromadě je jejich základním právem zakotveným v ZOK. Upraveno je také tzv. „dodatečné hlasování“ (§ 174 ZOK), které může společník písemně vykonat do 7 dnů od konání valné hromady, pokud to společenská smlouva nevyloučí. Podle stávající úpravy v ObchZ tento způsob hlasování možné vyloučit není. Tento způsob hlasování společníka nepřítomného na valné hromadě lze považovat za určitou obdobu hlasování podle § 127 odst. 7 ObchZ. Pokud tímto způsobem společník nepřítomný na valné hromadě své hlasovací právo vykoná, platí o něm, že na valné hromadě byl přítomen. V případě společníka takto hlasujícího podle úpravy v ObchZ, se naopak přikláním spíše k variantě, že společník takto hlasující se považuje za nepřítomného na valné hromadě. Jak jsem již v textu výše uvedla, v ZOK je stanovena podstatně kratší lhůta pro vyjádření oproti lhůtě v ObchZ (pouze 7-denní oproti původní 30-denní). Pokud to připouští společenská smlouva, může společník provést dodatečné hlasování s pomocí technických prostředků. Za hlasování na valné hromadě se považuje také hlasování „mimo valnou hromadu“, tzv.“per rollam“ (§ 175 an. ZOK). Obecně pro všechny právnické osoby upravuje podmínky hlasování mimo valnou hromadu § 158 odst. 2 NObčZ, který říká, že „zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu i mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků“. Tento způsob hlasování bylo dosud možné uplatnit patrně pouze písemně, dnes je to možné také pomocí technických prostředků. Tento závěr lze dovodit také z § 167 odst. 2 ZOK, který hovoří o hlasování 84
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 74/96 ze dne 5.1.1997 uveřejněné ve sb. pod č. R 43/1998, dostupné z databáze systému beck-online.cz
67
na valné hromadě nebo rozhodování „mimo valnou hromadu s využitím technických prostředků“. Speciální úprava v ZOK má přednost před obecnou úpravou v NObčZ, společníci mají tedy možnost hlasovat mimo valnou hromadu, pokud to společenská smlouva nevyloučí. Není nutné, aby takový způsob hlasování výslovně připouštěla. Podle stávající úpravy v ObchZ tento způsob hlasování není vůbec možné vyloučit. Rozhodování mimo valnou hromadu s využitím technických prostředků však společenská smlouva musí výslovně připustit (viz výše). Postup při „hlasování „per rollam“ je upraven též v § 175 an. ZOK. Hlasování mimo valnou hromadu spočívá v tom, že svolavatel zašle návrh rozhodnutí na adresu společníka uvedenou v seznamu společníků. V § 175 odst. 1 je navíc stanovena možnost na základě úpravy ve společenské smlouvě určit jiný způsob „zaslání“ návrhu rozhodnutí. V případě, že společník s návrhem usnesení souhlasí, doručí tento souhlas svolavateli. Pokud nesouhlasí, nemusí společník učinit vůbec nic. V takovém případě totiž platí, že s navrhovaným usnesením nesouhlasí. V případě rozhodování per rollam je počítána většina hlasů odlišně od hlasování na valné hromadě, počítá se totiž z celkového počtu hlasů všech společníků (§ 176 odst. 2 ZOK). Odlišnost od ObchZ představuje stanovení podpůrné 15-denní lhůty pro vyjádření společníků pro případ, že návrh rozhodnutí takovou lhůtu určenou společenskou smlouvou nebude obsahovat. Novinkou, kterou ZOK přináší, je také tzv. „kumulativní hlasování“, kterého je možné využít při volbě kolektivních orgánů za předpokladu, že tak určí společenská smlouva (§ 178 an ZOK). Podle § 179 odst. 1 ZOK se při kumulativním hlasování „počet hlasů, jimiž společník nakládá na valné hromadě, znásobí počtem volených míst členů orgánu společnosti“. Společník bude dle odst. 2 takto „oprávněn při hlasování použít všechny hlasy, se kterými nakládá, nebo jejich libovolný počet jen pro určitou osobu nebo pro určité osoby.“ Oproti stávající úpravě, kdy statutárním orgánem je každý jednotlivý jednatel s.r.o., podle úpravy v ZOK bude moci více jednatelů na základě úpravy ve společenské smlouvě tvořit kolektivní orgán. Pokud se na valné hromadě volí kumulativním hlasováním jak jednatelé, tak členové dozorčí rady, byla-li zřízena, zjišťuje se pro účely kumulativního hlasování počet hlasů společníka pro každý orgán odděleně. Na valné hromadě se při kumulativním hlasování hlasuje o každém členu orgánu samostatně. Účelem kumulativního hlasování, které je používáno např. v anglickém či americkém právu, jak je podotýkáno mj. v důvodové zprávě ZOK, je umožnit menšinovým 68
společníkům, majícím menší počet hlasů na valné hromadě, aby mohli ovlivnit složení některých kolektivních orgánů. Tak bude umožněno společníkovi, který disponuje menším množstvím hlasů, zvolit např. alespoň jednoho člena kolektivního orgánu, pokud se rozhodne použít větší množství svých hlasů jen pro určitého člena (nebo členy) kolektivního orgánu. Pokud má být člen orgánu, který byl zvolený kumulativním hlasováním, naopak odvolán, je potřeba, aby pro jeho odvolání hlasovala většina členů, která hlasovala pro jeho zvolení (§ 179 odst. 4 ZOK). Aby mohly systému kolektivního hlasování využít také společnosti založené před účinnosti ZOK, musely by se podrobit režimu ZOK v souladu s § 777 odst. 5 ZOK. Otázkou však zůstává praktická využitelnost systému kumulativního hlasování. Zejména je diskutabilní, zdali by takové hlasování neztratilo svůj význam, pokud by společenskou smlouvou nebyla stanovena tajnost hlasování při volbě členů orgánů a hlasování by probíhalo veřejně. V takovém případě by totiž společníci, nakládající s větším počtem hlasů, věděli, že některý minoritní společník použil většinu svých hlasů pro volbu některého člena orgánu. To by jim dalo možnost rozhodnout se použít větší počet svých hlasů tak, aby tohoto minoritního společníka přehlasovali. V podstatě by tito minoritní společníci nikdy nezískali možnost efektivně využít výhod kumulativního hlasování. Zákon však nikde nestanoví nutnost dodržení tajnosti tohoto hlasování. V případě, kdy společenská smlouva umožňuje volbu členů orgánů s použitím kumulativního hlasování, je nutné, aby upravila také postup při volbě členů orgánů a stanovila tajnost takového hlasování. Na druhou stranu výsledky hlasování bude vždy v určitém momentu nutné odtajnit, aby bylo možné zjistit a posoudit, kteří členové orgánů byli platně zvoleni. V zápisu z valné hromady je také nutné uvést způsob, jakým bylo hlasováno. Řešením je tedy stanovit tajnost hlasování při volbě člena orgánu ve společenské smlouvě, nicméně však pouze pro okamžik hlasování. a) Průběh valné hromady akciové společnosti Ani průběh valné hromady a.s. nedozná větších změn. Změna nastane, obdobně jako je tomu u s.r.o., v oblasti usnášeníschopnosti valné hromady. Zákon primárně stanoví nutnost přítomnosti akcionářů vlastnících akcie, jejichž jmenovitá hodnota nebo počet přesahuje 30 % základního kapitálu (§ 412 odst. 1 ZOK). Nicméně, kogentnost tohoto ustanovení je oproti úpravě v ObchZ zrušena. Na základě úpravy ve stanovách tedy nově bude možné minimální účast nutnou k dosažení usnášeníschopnosti valné hromady 69
vyloučit. Dle mého názoru lze jako pozitivní hodnotit změnu, na základě které akcionářům bude dána možnost vyvarovat se nutnosti rozpouštění zasedání valné hromady a následnému svolávání náhradní valné hromady, která bude usnášeníschopná bez ohledu na účast. Nutnost svolávání náhradní valné hromady představuje pro společnost zvýšené náklady a zdlouhavost procesu přijetí navrhovaných usnesení. Nicméně § 414 odst. 1 ZOK dává stanovám možnost určit odlišně situaci, kdy náhradní valná hromada je usnášeníschopná bez ohledu na účast. Dle mého názoru by však taková úprava ve stanovách vedla k nejistotě, jak by bylo postupováno v případě, kdy ani náhradní valná hromada nedosáhne požadované účasti. Navzdory výše uvedenému se však domnívám, že lze doporučit, aby alespoň nějaké kvórum usnášeníschopnosti ve stanovách bylo určeno. V případě, kdy je minimální kvórum usnášeníschopnosti stanovami úplně vyloučeno, by mohlo docházet k absurdním situacím, kdy se dostaví akcionáři, s jejichž akciemi nejsou spojena žádná hlasovací práva, ale kteří přesto budou konat valnou hromadu. Nicméně v takovém případě je zřejmé, že žádné usnesení nebude moci být přijato. Pokud se dokonce nedostaví žádný akcionář, je zřejmé, že se valná hromada konat nebude a taková situace by neměla vyvolávat nejasnosti. Pochopitelně v takovém případě také nebude přijato žádné usnesení. Ovšem zakladatelé společnosti by měli sami uvážit, zdali je v jejich zájmu, aby byla usnášeníschopná valná hromada, kdy se účastní např. jen jeden akcionář vlastnící akcie, s nimiž je spojeno jen velmi malé množství hlasovacích práv. Osobně se domnívám, že taková situace není žádoucí a mělo by jí být předejito přijetím vhodné úpravy ve stanovách. Úprava průběhu valné hromady a.s. doznala také některých dalších změn obdobných jako úprava týkající se s.r.o. Stejně jako podle ObchZ, valná hromada „zvolí předsedu, zapisovatele, ověřovatele zápisu a osobu nebo osoby pověřené sčítáním hlasů“. Obdobně pokud není zvolen předseda valné hromady, řídí valnou hromadu svolavatel. Valná hromada může rozhodnout, že předsedou valné hromady a ověřovatelem zápisu bude jedna osoba. (§ 422 odst. 1 ZOK). Obdobně jako je tomu v případě s.r.o., nově „vyhotoví zápis z valné hromady zapisovatel“. Pro vyhotovení tohoto zápisu je, odlišně od 30-denní lhůty podle ObchZ, stanovena 15-denní lhůta ode dne ukončení valné hromady. Zápis z valné hromady podepisuje předseda valné hromady (popř. svolavatel), zapisovatel a ověřovatel (§ 423 odst. 1 ZOK).
70
Akcionář může představenstvo po celou dobu existence společnosti požádat o vydání kopie zápisu z valné hromady (§ 425 ZOK). Představenstvo může zveřejnit zápis z valné hromady na internetových stránkách společnosti. Pokud tak učiní, je sice povinno akcionáři na jeho žádost vydat kopii zápisu, nicméně na akcionářovy vlastní náklady. Pokud však v 15-denní lhůtě zápis z valné hromady na internetových stránkách společnosti nezveřejní, musí vyhotovit kopii zápisu na náklady společnosti. Obdobně s úpravou s.r.o. jsou nově upraveny náležitosti listiny přítomných (§ 413 odst. 1 ZOK) Stejně jako podle ObchZ, akcionář je dle § 353 ZOK oprávněn účastnit se valné hromady a hlasovat na ní. Stanovy mohou omezit výkon hlasovacího práva stanovením nejvyššího počtu hlasů jednoho akcionáře, a to ve stejném rozsahu pro každého akcionáře nebo i pro jím ovládané osoby. Podle § 281 ZOK může být právo jinak spojené s akcií od akcie odděleno, určuje-li tak zákon nebo stanovy, hlasovací právo spojené s akcií však samostatně převádět nelze. Podle § 405 ZOK stanovy nebo rozhodnutí předcházející valnou hromadu mohou „určit den, který je rozhodný k účasti na valné hromadě“. Rozhodný den „nemůže předcházet dni konání valné hromady o více jak 30 dnů“. V zásadě se postavení valné hromady nemění. Některé výjimky jsou v důvodové zprávě odůvodněny provedením transpozice směrnice o přeshraničním výkonu hlasovacích práv.85 Obdobně jako u s.r.o. je upraveno „hlasování per rollam“ (§ 418 an. ZOK), nicméně s tím rozdílem, že je možné takový způsob hlasování uplatnit pouze, připouštějí-li to stanovy. Chceme-li tuto možnost hlasování v případě a.s. využít, je nutné přijmout příslušnou úpravu ve stanovách. „Hlasování na valné hromadě a.s. s využitím technických prostředků“ (§ 498 odst. 2 ZOK) je možné využít za předpokladu, že jej stanovy připouští. Tento typ hlasování je upraven obdobným způsobem u s.r.o. Stejně jako u s.r.o. je za hlasování s využitím technických prostředků považováno také „korespondenční hlasování“.
85
Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2007/36 ES ze dne 11.7.2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnosti s kótovanými akciemi
71
Stejně jako podle úpravy s.r.o. se členové orgánů volí „kumulativním hlasováním“ (§ 354 ZOK), pokud tak určí stanovy. Postup při volbě členů orgánů kumulativním hlasováním je upraven totožně jako u s.r.o. V obecné rovině lze konstatovat, že úprava akcionářských práv a povinností zůstává nezměněna, pouze byla upravena z hlediska jazykového a systematického. V § 357 an. ZOK je pak upraveno právo akcionáře na vysvětlení. V ZOK bylo oproti ObchZ zdůrazněno a blíže upřesněno. Nicméně nová úprava v ZOK vychází z úpravy současné. Společnost poskytne akcionáři vysvětlení přímo na valné hromadě. Pokud to není možné vzhledem ke složitosti vysvětlení, poskytne je akcionářům ve lhůtě 15 dnů ode dne konání valné hromady. Dále jsou obdobně se současnou úpravou specifikovány situace, za kterých je představenstvo, nebo osoba svolávající valnou hromadu, poskytnutí informace oprávněna odmítnout. V takovém případě je akcionář, stejně jako dle úpravy v ObchZ oprávněn obrátit se na dozorčí radu. Ta musí o poskytnutí informace rozhodnout přímo na valné hromadě nebo ve lhůtě 5 pracovních dnů ode dne konání valné hromady. V případě, že dozorčí rada v této lhůtě nerozhodne kladně nebo se vůbec nevyjádří, může se akcionář domáhat poskytnutí informace soudně v jednoměsíční prekluzivní lhůtě ode dne konání valné hromady. V § 361 an. ZOK je potom specifikováno právo akcionáře uplatňovat návrhy a protinávrhy. Lhůta pro doručení takového protinávrhu je stanovena oproti úpravě v ObchZ neurčitě – akcionář doručí tento protinávrh v „přiměřené lhůtě“. V případném soudním sporu by soud patrně posuzoval konkrétní okolnosti případu. Představenstvo oznámí akcionářům text protinávrhu spolu se svým stanoviskem způsobem určeným ve stanovách pro svolání valné hromady. Takové oznámení však není nutné, pokud by bylo provedeno méně než dva dny před konáním valné hromady nebo jestliže by náklady na uveřejnění byly v hrubém nepoměru k významu a obsahu protinávrhu, popř. je-li protinávrh příliš obsáhlý (delší než 100 slov). Opačná situace by totiž byla značně neekonomická.
72
3.1. Hlasování na valné hromadě podle současné právní úpravy V závislosti na tom, o jaké otázce valná hromada rozhoduje, je potřeba také dosažení určitého počtu hlasů. Úprava s.r.o. v ObchZ stanoví čtyři možné způsoby rozhodování pro čtyři různé okruhy případů: rozhodování prostou většinou hlasů, rozhodování alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů, rozhodování alespoň tříčtvrtinovou většinou hlasů a rozhodování všemi společníky. Obecně je k platnému přijetí rozhodnutí stanovena nutnost hlasování alespoň prostou většinou hlasů přítomných společníků (§ 127 odst. 3 ObchZ), pokud nevyžaduje zákon či společenská smlouva vyšší počet hlasů. Platí tedy obdobně, co bylo uvedeno o kvóru společnosti, tedy že společenská smlouva může stanovit nutnosti dosažení vyššího počtu hlasů, nikoliv však nižšího. Pro hlasování o některých závažnějších záležitostech, při kterých dochází k hlubším zásahům do chodu společnosti, stanoví zákon nutnost dosažení vyššího počtu hlasů. Nutnost dosažení alespoň dvoutřetinové většiny hlasů všech společníků vyžaduje ObchZ v případě, kdy jsou schvalovány nové stanovy či měněny ty stávající, při rozhodování o změně obsahu společenské smlouvy, rozhodnutí o zvýšení či snížení základního kapitálu, schvalování smluv, na základě kterých dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části (dle § 67a – nebo souhlas společníků) a při rozhodnutí o zrušení společnosti (§ 126 odst. 4 ObchZ). Při schvalování ovládací smlouvy nebo smlouvy o převodu zisku zákon dokonce stanoví nutnost dosažení alespoň tříčtvrtinové většiny při hlasování. Toto ustanovení se nachází v části ObchZ (§ 186 odst. 4 a § 190 d ObchZ) věnované akciovým společnostem, nicméně z výslovné dikce zákona vyplývá, že se uplatní také pro spol. s r.o. O těchto rozhodnutích musí být též pořízen notářský zápis. Smlouvou o převodu zisku se dle § 190a ObchZ řízená osoba zavazuje převést zbylý zisk nebo jeho část po přídělu do rezervního fondu ve prospěch řídící osoby. Ovládací smlouvou se dle § 190b ObchZ zavazuje řízená osoba podrobit jednotnému řízení řídící osobou.
73
V obou případech vyšší kvalifikované většiny (dvoutřetinové a tříčtvrtinové) platí obdobně jako v předchozích případech, že společenská smlouva může stanovit nutnost dosažení vyššího počtu hlasů. Nakonec nutnost souhlasu všech společníků je zákonem (§ 141 odst. 2 ObchZ) stanovena pro změnu obsahu společenské smlouvy, pokud je tím zasahováno do práv všech společníků. Pokud by se však měnil obsah společenské smlouvy, bylo by tím zasahováno pouze do práv některých společníků, mohla by být tato změna provedena rozhodnutím valné hromady a vyslovením souhlasu společníků, do jejichž práv je zasahováno. Pokud by změnou valné hromady do práv žádného společníka zasahováno nebylo, postačilo by pouze rozhodnutí valné hromady. Případem, kdy je zasahováno do práv pouze některých společníků (popř. všech společníků) může být např. změna počtu hlasů při hlasování na valné hromadě, změna příplatkové povinnosti či změna způsobu rozdělení zisku. Dále je podle § 146 odst. 2 ObchZ nutnost souhlasu všech společníků stanovena pro případ, kdy dochází ke snižování základního kapitálu společnosti způsobem, kdy se vklady jednotlivých společníků snižují nerovnoměrně a za předpokladu, že se nejedná o snížení základního kapitálu o výši nesplaceného vkladu. Také v případě valné hromady a.s. se zásadně uplatní pravidlo, podle kterého se hlasuje prostou většinou hlasů přítomných akcionářů. Zákon nebo stanovy nicméně mohou stanovit jinou většinu. Nižší než poloviční počet hlasů všech přítomných akcionářů nicméně stanovy určit nemohou. Pro některé případy potom určuje ObchZ vyšší potřebnou většinu hlasů. V takových případech musí být o rozhodnutí valné hromady pořízen notářský zápis (§ 186 odst. 6 ObchZ). Rozhodování dvoutřetinovou většinou hlasů stanoví ObchZ pro případ, kdy valná hromada hlasuje o změně stanov, rozhodování o zvýšení nebo snížení základního kapitálu, schvalování smluv podle § 67a, o zrušení společnosti s likvidací a návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku. Při zvýšení nebo snížení základního kapitálu je potom vyžadována alespoň dvoutřetinová většina hlasů akcionářů každého druhu akcií, které společnost vydala nebo místo nichž byly vydány zatímní listy. Valná hromada rozhoduje alespoň třemi čtvrtinami akcionářů, kteří mají akcie, jichž se týká rozhodnutí o změně druhu nebo formy akcií, o změně práv spojených s akcií, o 74
omezení převoditelnosti akcií na jméno, o vyřazení akcií z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu Valná hromada rozhoduje tříčtvrtinovou většinou přítomných akcionářů, když hlasuje o vyloučení nebo omezení přednostního práva na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, o vyloučení nebo omezení přednostního práva na upisování nových akcií, o schválení ovládací smlouvy, o schválení smlouvy o převodu zisku, či o zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady
3.2. Hlasování na valné hromadě podle zákona o obchodních korporacích Ve s.r.o. podle nové úpravy v ZOK zásadně rozhodují společnící na valné hromadě prostou většinou svých hlasů, pokud ovšem společenská smlouva neurčí jinak (§ 170 ZOK). Zde se dle mého názoru nabízí otázka, zdali stanovy mohou určit nižší než poloviční počet hlasů. Z dikce zákona dle mého názoru vyplývá, že zásadně není vyloučena možnost stanovení nižší než nadpoloviční většiny. Praktická využitelnost taková úprava ve společenské smlouvě je však dle mého názoru distkutabilní. Nižší než nadpoloviční většina hlasujících dle mého názoru přestává být většinou. Je otázkou, zdali je v zájmu společníků přijetí takové úpravy ve společenské smlouvě, které by umožnilo přijímání usnesení takto nízkým počtem hlasujícím a umožnilo tak přijetí usnesení např. jen jednou třetinou hlasujících. § 171 odst. 1 ZOK potom určuje případy, kdy je vyžadován souhlas dvoutřetinové většiny hlasů společníků. Jedná se např. o přijetí rozhodnutí o změně obsahu společenské smlouvy či o rozhodnutí, jehož důsledkem se mění společenská smlouva. Pokud je však změnou společenské smlouvy zasahováno do práv či povinností pouze některých společníků, je potřeba souhlas všech společníků, do jejichž práv je zasahováno (odst. 2). Valná hromada a.s. primárně přijímá svá usnesení též prostou většinou hlasů přítomných akcionářů (§ 415 ZOK). Zákon či stanovy mohou stanovit jinou většinu. ZOK stanoví nutnost dosažení dvoutřetinové většiny přítomných akcionářů např. v případě rozhodování o změně obsahu stanov či při rozhodování o záležitostech,
75
důsledkem jejichž schválení je změna stanov, o pověření představenstva zvýšit základní kapitál či o vydání vyměnitelných nebo prioritních dluhopisů (§ 416 odst. 1 ZOK). § 417 odst. 1 až 4 ZOK upravuje obdobně s úpravou v ObchZ většiny hlasů, jakých musí být dosaženo např. při rozhodování o změně druhu nebo formy akcií, o omezení převoditelnosti akcií na jméno či o vyloučení nebo o omezení přednostního práva na získání vyměnitelných nebo prioritních dluhopisů.
76
Kapitola VII. Usnesení valné hromady 1.1. Usnesení valné hromady podle současné právní úpravy Valná hromada vždy rozhoduje usnesením. Usnesení valné hromady je výsledkem hlasování společníků na valné hromadě. Usnesení může být platně přijato, pokud jsou splněny všechny náležitosti stanovené zákonem, společenskou smlouvou, či stanovami. Jedná se především o náležitosti týkající se způsobu svolání valné hromady, způsobu přijímání usnesení atd. Pojem usnesení je v obchodněprávní oblasti obsahově totožný s pojmem rozhodnutí. Rozhodnutí je obecně pojmem širším.86 Např. v oblasti procesního práva je usnesení soudu jen jedním z více typů soudních rozhodnutí, kdy soudní rozhodnutí reprezentují především rozsudky a usnesení. Usnesení resp. rozhodnutí valné hromady mohou být stižena vadami. Pro takový případ dává zákon určitým osobám možnost domoci se neplatnosti takového usnesení u soudu a v souvislosti s tím také vznést požadavek náhrady škody způsobené takovým rozhodnutím ve spojeném řízení podle § 113a o.s.ř. V odborné literatuře, ale ani v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepanuje názorová shoda ohledně otázky, zdali usnesení valné hromady je právním úkonem či zdali právním úkonem není. Jedna skupina autorů zastává názor, že usnesení valné hromady není právním úkonem. Těmito autory jsou např. I. Štenglová či J. Dědič.87 Jako argumenty podporující toto tvrzení uvádějí především, že „valná hromada vytváří vůli společnosti, není však orgánem oprávněným k tomu, aby tuto vůli projevila navenek. Orgány oprávněnými projevovat vůli společnosti navenek vůči třetím osobám jsou v kapitálových společnostech pouze představenstvo či jednatel“.88 Oproti tomu velká část autorů zastává opačný názor, tedy že usnesení valné hromady je právním úkonem.
86
Vítek, J., Neplatnost usnesení Valné hromady s.r.o., Praha: 2010, Wolters Kluwer, s. 4 Dědič, J., Štenglová, I., Je usnesení valné hromady právním úkonem?, Právní rozhledy, č. 5/1999, s. 229 a násl., Dědič, J. a kol., Akciové společnosti, 6. vydání, Praha: 2000, C.H.Beck, s. 163-167 88 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, Díl III., Praha: 1997, Linde, s. 86 a násl. 87
77
Tuto skupinu autorů reprezentují např. K. Eliáš a J. Pokorná89. T. Dvořák k tomuto uvádí, že není možné, aby některá usnesení valné hromady měla povahu právního úkonu, zatímco jiná nikoliv. „Jestliže však valná hromada specifickým, zákonem zvlášť upraveným způsobem mění společenskou smlouvu nebo stanovy, pak toto usnesení musí mít nutně formu právního úkonu, neboť je to projev vůle společníků projevený formou usnesení valné hromady směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují podle § 34 ObčZ“. 90 Tuto otázku v minulosti posuzoval také Nejvyšší soud. Ten výslovně uvedl, že usnesení valné hromady není právním úkonem, protože jím nedochází ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů vně společnosti. Usnesení navíc dle textu citovaného rozhodnutí postrádá jednu z nezbytných náležitostí právního úkonu, kterou je projev vůle společnosti, neboť valná hromada není orgánem způsobilým tuto vůli navenek projevit. Nejvyšší soud zároveň při své rozhodovací činnosti uvedl91, že „proces rozhodování na valné hromadě lze považovat za proces tvorby vůle společnosti, přičemž projevení této vůle ve vnějších vztazích a založení právních vztahů v souladu s ním přísluší jinému orgánu společnosti.“
92
Nicméně Nejvyšší soud také upozorňuje, že ačkoliv usnesení
valné hromady není právním úkonem, je přesto nutné aplikovat na něj některé požadavky kladené na právní úkony prostřednictvím analogie.93 Např. se jedná o požadavky určitosti a srozumitelnosti. Zamyslíme-li se nad odůvodněními tvrzení obou názorových skupin, dospějeme k závěru, že žádná z nich nepostrádají argumentační logiku. Je nutné připustit uvedené argumenty odborníků z obou těchto skupin. Dle mého mínění lze nepochybně souhlasit s tvrzením jak některých autorů, tak Nejvyššího soudu, kdy tito uvádějí, že valná hromada není orgánem oprávněným jménem společnosti jednat, tedy činit jménem společnosti právní úkony jako projevy vůle způsobující účinky, které právní normy s takovým projevem vůle spojují ve smyslu § 34 ObčZ.
89
Eliáš, K., Otázka formy při tvorbě vůle společnosti s ručením omezeným jejím nejvyšším orgánem, Ad notam, 1997, č. 1, s.1 a násl., Eliáš, K., K právní povaze usnesení valné hromady, Právní rozhledy, 12/1999, s. 624 a násl., Pokorná, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady, Právní rozhledy, 12/1999, s. 631 a násl. 90 Dvořák, T. , Valná hromada s.r.o., Praha: 2012, Wolters Kluwer, s. 271 91 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 528/2001 ze dne 12.3.2002 92 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 88/97 ze dne 17.12.1997 a Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 548/2001 ze dne 12.3.2002 93 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1013/2002 ze dne 5.8.2003
78
Je nepochybné, že z definice a základních pojmových znaků právního úkonu vyplývá, že k učinění právního úkonu je zapotřebí nejen vůle, ale také jejího projevu. Vůle, tedy jeden z pojmových znaků právního úkonu, je zprostředkovaně jako vůle společníků vytvářena na valné hromadě, jež je místem, kde společníci uplatňují své právo rozhodovat o záležitostech společnosti. K naplnění druhého z pojmových znaků právního úkonu, tedy k projevu vůle navenek, však valná hromada oprávněna není. Valná hromada učiní rozhodnutí a toto rozhodnutí je později projeveno navenek prostřednictvím statutárního orgánu. Z tohoto důvodu se přikláním k názoru autorů z první výše uvedených názorových skupin a závěrům Nejvyššího soudu, tedy že usnesení valné hromady právním úkonem není. Jak však uvádí např. T. Dvořák94, kromě skupiny usnesení valné hromady, u které je nutné také projevení tohoto usnesení navenek, aby způsobila zamýšlené právní účinky vůči třetím osobám, existuje ještě druhá skupina usnesení, která již sama o sobě vyvolávají právní účinky bez toho, aby musela být ještě projevena navenek. Takovými rozhodnutími jsou typicky jmenování jednatele či změna stanov. T. Dvořák k tomuto uvádí, že výše zmíněná rozhodnutí nepochybně právními úkony jsou, a není možné, aby některá usnesení byla právními úkony, zatímco některá další nikoliv. Dle mého mínění však existuje jedna skupina rozhodnutí, která nejsou právně perfektní, neboť chybí jeden z jejich pojmových znaků, tedy projev vůle. K dosažení perfektnosti těchto rozhodnutí je nutné ještě tuto vůli projevit. Oproti tomu existuje také druhý typ rozhodnutí, který právně perfektní je, nepostrádá žádný z pojmových znaků právního úkonu a za právní úkon ho tedy považovat lze. Ačkoliv se osobně přikláním k názoru, že usnesení valné hromady není právním úkonem, za zpochybnitelnou považuji argumentaci některých autorů95 z této názorové skupiny, kdy tito uvádějí, že usnesení valné hromady nemůže být právním úkonem z důvodu, že v takovém případě by bylo možné dovolávat se jeho neplatnosti z hlediska § 39 ObčZ. V tomto ohledu považuji za nutné uvést, že dle mého mínění je možnost přezkoumatelnosti výhradně podle § 131 popř. § 183 ObchZ pouze projevem speciální úpravy v ObchZ vzhledem k úpravě ObčZ, přičemž tato speciální úprava je nutná z hlediska ochrany dobré víry třetích osob a právní jistoty společníků či akcionářů.
94 95
Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 231 Čech, P., Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, Právní rádce 12/2006, s. 24
79
V nové úpravě v ZOK budou již veškeré pochybnosti o právní povaze usnesení valné hromady odstraněny. Koncepce právní povahy usnesení valné hromady bude přesně opačná, než je tomu doposud. Na usnesení valné hromady bude totiž nově nahlíženo jako na právní úkon (dle nového názvosloví jako na právní jednání). Stávající judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že usnesení valné hromady není právním úkonem, tedy nebude nadále možné aplikovat.
1.2. Rozhodnutí jediného společníka/akcionáře v působnosti valné hromady podle současné právní úpravy Situace, kdy společnost má pouze jediného společníka/akcionáře je upravena v § 132 a § 190 ObchZ. V takovém případě se jak v s.r.o., tak v a.s. nekoná valná hromada a působnost valné hromady vykonává jediný společník/akcionář. Rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno společníkem. Společník či akcionář se tedy nestává valnou hromadou a tím i orgánem společnosti. Společník či akcionář pouze vykonává působnost valné hromady a činí v její působnosti rozhodnutí. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze96 vyplývá, že „rozhodnutí jediného společníka jednoosobní společnosti s ručením omezeným je právním úkonem“. V minulosti Nejvyšší soud také judikoval, že v případě, kdy je jediným společníkem společnosti s ručením omezeným akciová společnost, činí rozhodnutí jediného společníka představenstvo. Je tomu tak proto, že rozhodování v působnosti valné hromady není jednáním společnosti ve vztahu ke třetím osobám (právním úkonem), a proto je musí přijmout orgán k tomu oprávněný, tj. představenstvo společnosti.97 § 132 odst. 3 a §190 odst. 3 ObchZ říká, že smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem/akcionářem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, musejí mít formu notářského zápisu nebo písemnou formu a listina musí být podepsána před orgánem pověřeným legalizací.
96
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 14 Cmo 118/2010 ze dne 12.9.2011, publikované v časopise Soudní Rozhledy č.12/2011 s. 459 97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 1193/2007 ze dne 3.10.2007
80
1.3. Neplatnost usnesení valné hromady podle současné právní úpravy Pro případ, kdy je usnesení valné hromady stiženo vadami, poskytuje zákon možnost domoci se vyslovení jeho neplatnosti soudem. Možnost dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady u soudu je specifikována pro s.r.o. v § 131 ObchZ. Pro a.s. je specifikována v § 183 ObchZ, který však obsahuje pouze kompletní odkaz na úpravu v § 131 ObchZ stanovenou pro s.r.o. a dále několik zvláštních ustanovení. Usnesení může být soudem prohlášeno za neplatné pouze při splnění určitých zákonných podmínek. Především je nutné poznamenat, že domáhat se neplatnosti usnesení valné hromady mohou jen zákonem vyjmenované osoby. Taxativní výčet těchto osob je obsažen v § 131 odst. 1 ObchZ tak, že aktivní legitimace přísluší každému společníkovi, jednateli, likvidátorovi, insolvenčnímu správci a členu dozorčí rady. Z přiměřené aplikovatelnosti ustanovení ObchZ o neplatnosti valné hromady s.r.o. na a.s. vyplývá, že aktivní legitimace náleží také představenstvu a.s.. Pasivně legitimovaná je vždy sama společnost. Důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem může být pouze to, že předmětné usnesení je „v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami“. Judikatorně bylo dovoděno, že důvodem neplatnosti usnesení valné hromady může být také rozpor s dobrými mravy.98 Tento důvod bude důvodem neplatnosti podle nové právní úpravy i nadále. Nová právní úprava však dozná změny především v tom směru, že některé důvody, které dosud byly považovány za důvody neplatnosti usnesení valné hromady, budou nadále způsobovat nicotnost usnesení. Usnesení lze napadat pouze ve lhůtách blíže specifikovaných v § 131 odst. 1 ObchZ. Obecně lze konstatovat, že jsou stanoveny dvě lhůty, subjektivní tříměsíční a objektivní roční. Po marném uplynutí kterékoli z těchto lhůt (anebo v případě, kdy žaloba není úspěšná), lze platnost předmětného usnesení přezkoumávat pouze v rejstříkovém řízení (odst. 8), pokud se ovšem nejedná o usnesení, jehož přijetím dochází ke změně společenské smlouvy nebo stanov v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, která lze přezkoumávat podle ustanovení o neplatnosti usnesení valné hromady kdykoliv. Na usnesení, jehož přijetím dojde ke změně společenské smlouvy v rozporu s kogetními
98
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 528/2001 ze dne 12.3.2002
81
ustanoveními zákona, bude podle nové právní úpravy pohlíženo, jako by vůbec nebylo přijato. Takové usnesení nebude tedy vyvolávat žádné právní účinky. Ne každé usnesení valné hromady, které je v rozporu se společenskou smlouvou, stanovami nebo právními předpisy však bude soudem prohlášeno za neplatné. § 131 odst. 3 ObchZ stanoví situace, za kterých soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví. Jedná se o situace, kdy sice k naplnění důvodu domáhání se neplatnosti dojde, nicméně důsledkem je pouze „nepodstatné porušení práv aktivně legitimovaných osob“. Dále se jedná o situace, kdy by vyslovení neplatnosti soudem došlo k podstatnému „zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře“. Nakonec soud neplatnost nevysloví při vadách svolání valné hromady za předpokladu, že se neplatnosti dovolává „pouze osoba, která vadně valnou hromadu svolala anebo na ní byli přítomni všichni společníci a pokud nebyli, vyslovili tito následně s usnesením souhlas“. Neplatnost usnesení valné hromady se posuzuje v nesporném řízení podle § 200e o.s.ř. Věcně příslušný je krajský soud, místně příslušný je soud, v jehož obvodu je společnost zapsaná v obchodním rejstříku. Řízení se zahajuje na návrh.
2.1. Usnesení valné hromady podle zákona o obchodních korporacích Jak již bylo řečeno výše, ZOK počítá s koncepcí povahy usnesení valné hromady jako právního úkonu. Právní úkon však bude nově nazýván „právním jednáním“. V důvodové zprávě ZOK se k § 45 mj. uvádí: „zákon také reaguje na to, že usnesení valné hromady a jiná rozhodnutí orgánů korporací jsou právním jednáním, které je komunikováno jak korporaci, resp. společníkům, tak veřejnosti“. Podle nové právní úpravy tedy budou pochybnosti o právní povaze usnesení valné hromady odstraněny. Důvodová zpráva k ZOK výslovně uvádí, že usnesení valné hromady je právním úkonem (jednáním). Jak je uvedeno v důvodové zprávě, na rozdíl od současného § 34 ObčZ, který obsahuje definici právního úkonu, NObčZ se nepokouší o definici právního jednání. V § 545 NObčZ pouze stanoví: „Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran“. NObčZ tedy pojem právní jednání nedefinuje, pouze stanoví,
82
jaké způsobí účinky. § 546 NObčZ dále stanoví, jakým způsobem lze právně jednat právně jednat lze konáním či opomenutím. Otázku, kdy nastanou účinky rozhodnutí orgánu obchodní korporace jako právního jednání, řeší § 45 odst. 4 ZOK. Ten stanoví, že rozhodnutí „působí vůči obchodní korporaci okamžikem přijetí“. Rozhodnutí jediného společníka v působnosti orgánu obchodní korporace je vůči obchodní korporaci účinné, jakmile jí dojde. V § 573 NObčZ je podpůrně stanovena vyvratitelná domněnka doby dojití, a to tak, že se má za to, že „došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“. Vůči třetím osobám pak takové rozhodnutí působí od okamžiku, kdy se o něm dozvěděly nebo dozvědět mohly. Dosud bylo dovozováno judikaturou Nejvyššího soudu, že pokud „valná hromada neodloží výslovně účinnost svého rozhodnutí, nabývá její rozhodnutí účinků zásadně dnem, kdy bylo přijato“.99 V tomto ohledu tedy nedochází ke změně. Zde se jedná o další z případů, kdy dochází k převzetí závěrů dovoděných judikaturou Nejvyššího soudu přímo do textu zákona.
2.2 Rozhodnutí jediného společníka/akcionáře v působnosti valné hromady podle zákona o obchodních korporacích § 12 odst. 1 ZOK stanoví souhrnně pro všechny kapitálové společnosti, že „působnost nejvyššího orgánu vykonává v jednočlenné společnosti její společník“. Oproti tomu v současném ObchZ bylo ustanovení o rozhodnutí jediného společníka/akcionáře v působnosti valné hromady obsaženo pro s.r.o. i a.s. odděleně (§ 132 a § 190 ObchZ). Shodně jako je tomu v ObchZ, § 12 odst. 2 ZOK stanoví, že pokud zákon vyžaduje, aby rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti bylo osvědčeno veřejnou listinou, pak musí mít formu veřejné listiny také rozhodnutí jediného společníka. Na rozdíl od původního znění návrhu ZOK, jeho platné znění již nestanoví nutnost písemné formy rozhodnutí jediného společníka. Jak již bylo výše řečeno, k tomu, aby se právní jednání v podobě rozhodnutí jediného společníka stalo vůči společnosti účinným, je nutné, aby společnosti došlo.
99
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 60/97 ze dne 8.1.1998, uveřejněné ve sb. pod. č. R 64/98 civ., dostupné z databáze systému beck-online.cz
83
Vzhledem k povaze rozhodnutí jediného společníka jako jednostranného právního jednání adresovaného společnosti, J. Dědič uzavírá,100 že rozhodnutí jediného společníka se má posuzovat podle obecných ustanovení NObčZ o zdánlivém a neplatném právním jednání, na rozdíl od usnesení valné hromady, pro které je možnost posuzovat jej podle těchto ustanovení v ZOK výslovně vyloučena. Dochází však k závěru, že vzhledem k tomu, že na rozhodnutí jediného společníka se vztahuje § 151 odst. 1 NObčZ o rozhodování členů orgánů za právnickou osobu a o nahrazování její vůle, bude takové rozhodnutí posuzováno rovněž podle § 45 ZOK. Bude tedy nutné, aplikovat současně jak obecná ustanoví NObčZ o zdánlivém a neplatném jednání, tak i ustanovení o neplatnosti usnesení členské schůze spolku a o rozhodnutích, na která se hledí, jako by nebyla přijata. Z výše uvedeného důvodu může nastat situace, kdy rozhodnutí jediného společníka bude problematické jen z jednoho či druhého zmíněného hlediska. Rozhodnutí jediného společníka však také může být problematické z obou výše uvedených hledisek. V takovém případě je na osobě, která má v úmyslu se soudně domoci neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady, aby sama zvážila, kterou ze dvou zmíněných soudních cest se vydá. Nicméně lhůta pro domáhání se neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady podle obecných ustanovení NObčZ o neplatnosti právních jednání je delší než lhůta podle ustanovení NObčZ o neplatnosti usnesení členské schůze spolku. Je tedy možné, že v případě, kdy uplyne lhůta pro domáhání se vyslovení neplatnosti dle ustanovení NObčZ o neplatnosti členské schůze spolku, zde stále bude možnost domáhat se vyslovení neplatnosti podle ustanovení o zdánlivém a neplatném právním jednání.
2.3. Neplatnost usnesení valné hromady podle zákona o obchodních korporacích Jak již bylo uvedeno výše, na usnesení valné hromady (a také na jiná rozhodnutí orgánů korporací) bude v nové právní úpravě nahlíženo jako „na právní jednání ve smyslu § 545 NObčZ“.
100
Dědič, J, K právní povaze usnesení valné hromady po rekodifikaci soukromého práva, Obchodněprávní revue 11/2011, s. 332
84
Jako u každého jiného právního jednání může nastat situace, kdy je takové právní jednání stiženo vadami. Pro takové nežádoucí situace jsou zákonem předvídány následky. Podle obecných ustanovení NObčZ o zdánlivých a neplatných jednáních však vadné usnesení valné hromady posuzovat nebudeme. ZOK totiž výslovně vylučuje aplikaci obecné úpravy v NObčZ o neplatnosti a zdánlivosti právních úkonů na usnesení valné hromady, když v § 45 odst. 3 stanoví, že ustanovení NObčZ o zdánlivém a neplatném jednání se na rozhodnutí obchodní korporace nepoužijí. Na povinnost nahradit újmu způsobenou neplatným právním jednáním se však naopak tato ustanovení aplikují. J. Dědič101 přisuzuje nutnost zvláštní úpravy pro usnesení valné hromady několika důvodům. Především upozorňuje na nutnost zjednání stavu právní jistoty, která by mohla být narušena tím, že některé právní jednání bude po dlouhé době posouzeno jako zdánlivé nebo neplatné. Dále zdůrazňuje nutnost ochrany dobré víry třetích osob, pro které je takové usnesení závazné. Vadnost usnesení valné hromady může způsobit 2 okruhy následků v závislosti na povaze vad, kterými trpí. Na usnesení, která jsou stižena nejzávažnějšími vadami, se hledí, jako by nebyla vůbec přijata. V důvodové zprávě je taková situace označována jako „fikce nepřijetí rozhodnutí“. Druhou situací je neplatnost usnesení valné hromady. •
Fikce nepřijetí usnesení
§ 45 odst. 1 ZOK je jedním z případů ve smyslu § 3 odst. 1 ZOK, kdy ZOK výslovně odkazuje na ustanovení NObčZ o spolcích. Jak toto ustanovení říká, ustanovení NObčZ o spolcích nám určí situace, za kterých bude na rozhodnutí orgánu obchodní korporace (v našem případě valné hromady) nahlíženo, jako by nebylo vůbec přijato. Situace, za kterých se na usnesení členské schůze nebo jiného spolku hledí, jako by nebylo přijato, vyjmenovává NObčZ v § 245. NObčZ stanoví 3 druhy takových usnesení. Pouze dvě z nich jsou však aplikovatelné na orgány obchodních korporací. Jedná se o usnesení, které mění stanovy tak, že jejich obsah, „odporuje donucujícím ustanovením zákona“ a nebo o usnesení přijaté „v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout“.
101
Dědič, J., Právní povaha usnesení valné hromady v rekodifikaci soukromého práva, Obchodněprávní revue, č. 11/2011, s. 327-8.
85
§ 245 NObčZ stanoví také rozhodnutí, které se příčí dobrým mravům jako jeden z případů, kdy se na usnesení členské schůze spolku hledí, jako by nebylo přijato. ZOK však z případů stanovených NObčZ jako důvodů vzniku „fikce nepřijetí rozhodnutí“ orgánů obchodních korporací „rozhodnutí, které se příčí dobrým mravům“, vyjímá. Takové rozhodnutí bude tedy i nadále nahlíženo jako na pouze relativně neplatné. Dosud byla neplatnost takových rozhodnutí valné hromady dovozována judikatorně102. Při svých rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel z analogie s neplatností právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy. Co se týče rozporu s dobrými mravy jako důvodu neplatnosti usnesení valné hromady, nová právní úprava se od stávající úpravy neodchýlí. K případům stanoveným NObčZ ZOK navíc přidává také rozhodnutí orgánu, jehož obsah je „neurčitý nebo nesrozumitelný a nebo zavazuje-li k nemožnému plnění“ (§ 45 odst. 2 ZOK). V tomto ohledu dochází v nové právní úpravě k odchýlení se od současné judikatury, neboť dosud bylo Nejvyšším soudem dovozováno, že usnesení valné hromady, které je neurčité či nesrozumitelné, je neplatné, nikoliv nicotné.103 Jak již bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud mnohokrát ve svých rozhodnutích dovodil, že usnesení valné hromady není právním úkonem, nicméně vycházel z analogické aplikace požadavku srozumitelnosti a určitosti na usnesení valné hromady, jako na právní úkony. Dále také Nejvyšší soud dovodil nutnost analogické aplikace výkladu právních úkonů. Z výkladových pravidel vyplývá, že v případě, kdy usnesení valné hromady připouští více možných výkladů, je vždy nutné upřednostnit ten výklad, který nezakládá neplatnost usnesení.104 Rozhodnutí, jímž se mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovení zákona jako jeden z důvodů vzniku fikce nepřijetí usnesení, odpovídá současnému § 131 odst. 8 větě druhé ObchZ, podle kterého pokud se přijetím usnesení valné hromady o změně společenské smlouvy nebo stanov dostane obsah společenské smlouvy nebo stanov do rozporu s kogentními ustanoveními zákona, soud k tomu přihlédne i bez podání návrhu podle § 131 odst. 1 a 2 ObchZ. Podle současné právní úpravy je taková situace důsledkem neplatnosti té části společenské smlouvy nebo stanov, která se dostane do rozporu s kogentními ustanoveními zákona.105 Nově však na 102
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 346/2010 ze dne 31.5.2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006 104 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3646/2008 ze dne 25.11.2008 105 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 973/2005 ze dne 28.6.2007 103
86
tu část společenské smlouvy nebo stanov bude hledět, jako by vůbec nebyla, neboť na předmětné usnesení valné hromady se bude pohlížet, jako by nebylo vůbec přijato. Případy, kdy se na rozhodnutí orgánu obchodní korporace hledí, jako by nebylo přijato, nebudeme tedy posuzovat podle obecných ustanovení NObčZ o zdánlivých právních jednáních. NObčZ v § 551 an. vypočítává, za jakých okolností nejde o právní jednání. O právní jednání nejde v případech, kdy chybí vůle jednající osoby, či taková vůle postrádá vážnost. O právní jednání nejde ani v případech, kdy je takové jednání neurčité či nesrozumitelné do takové míry, že nelze jeho obsah zjistit ani výkladem. Otázkou zůstává, jak by bylo nahlíženo na usnesení valné hromady, které je sice do určité míry nesrozumitelné či neurčité, nicméně výkladem jeho obsah zjistit lze. Dle mého názoru přísnější formulace v ZOK není náhodou, usnesení valné hromady tedy musí být zcela určité a srozumitelné bez nutnosti dovozovat jeho obsah výkladem. Navíc ZOK výslovně vylučuje použití ustanovení NObčZ o zdánlivém a neplatném právním jednání. Nelze tudíž aplikovat ani § 553 odst. 2 NObčZ, který říká, že pokud byl „projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn“, hledí se na něj jako na platný od počátku. Rozhodnutí, na která se hledí, jako by nebyla přijata, se tedy obsahově nekryjí ani s nicotnými rozhodnutími tak, jak byla posuzována podle dosavadní judikatury. Podle dosavadní judikatury byla nicotná rozhodnutí pouze ta, která vůbec nepatří do působnosti valné hromady. Tak Nejvyšší soud v minulosti dovodil nicotnost např. usnesení valné hromady, když valná hromada rozhodla o vystoupení z likvidace za situace, kdy likvidátora akciové společnosti jmenoval soud (§ 191 ObčZ).106 Nová úprava však k tomuto okruhu nicotných rozhodnutí přidává další, která dosud byla posuzována pouze jako neplatná. Důsledky fikce nepřijetí rozhodnutí orgánu jsou takové, že se na předmětné rozhodnutí hledí, jako by vůbec přijato nebylo. Toto rozhodnutí nemá vůbec žádné právní účinky.107 Na rozdíl od vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem, kdy zákon podává úplný výčet osob, které jsou oprávněné se vyslovení neplatnosti domáhat, v případě fikce nepřijetí rozhodnutí zákon výčet osob, které se tohoto mohou dovolávat, 106 107
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1016/2005 ze dne 26.10.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 500/2000 ze dne 1.6.2000
87
nepodává. Z toho lze dovozovat, že určení se může domáhat každý, kdo osvědčí právní zájem v řízení podle § 80 c) o.s.ř.108 Časové omezení, jaké platí pro dovolání se neplatnosti usnesení valné hromady, se neuplatní. Vzhledem k tomu, že „přijetí“ takového usnesení nevyvolává žádné právní účinky a jeho přijetí vlastně přijetím není, nelze dovolání se toho, že toto usnesení nikdy přijato nebylo, vázat na jakoukoliv lhůtu. Naopak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu109 soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady v řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady, pokud se jedná o rozhodnutí, které nepatří do její působnosti. V této věci Nejvyšší soud uzavřel, že postupem podle § 183 ve spojení § 131 ObchZ lze napadat ta usnesení valné hromady, která spadají do její působnosti, zatímco usnesení ve věcech, které do působnosti valné hromady nepatří, napadat nelze. Tento závěr se na první pohled může zdát dovedený do extrému, nicméně je opodstatněný. Patrně nic však nebude bránit tomu, aby soud posoudil případnou nicotnost usnesení valné hromady jako předběžnou otázku. •
Neplatnost usnesení valné hromady
ZOK nemá obecnou úpravu neplatnosti rozhodnutí orgánů, ale speciální úpravu pro jednotlivé korporace. Neplatnost usnesení valné hromady s.r.o. je upravena v § 191 a § 192 ZOK. Neplatnost usnesení valné hromady a.s. je upravena v § 428 a § 429 ZOK. Obsahově úprava vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nedoznává větších změn. Ustanovení o neplatnosti usnesení valné hromady s.r.o. a a.s. vymezují zejména osoby oprávněné se neplatnosti dovolávat. Na rozdíl od úpravy v ObchZ se neplatnosti usnesení valné hromady nebude moci dovolávat insolvenční správce. Dále je stanovena lhůta pro dovolání se neplatnosti, která není stanovena odlišně od ObchZ. V případě nedodržení stanovené lhůty nelze již přezkoumávat platnost usnesení valné hromady. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případ, kdy jinak stanoví jiný předpis (§ 191 odst. 1 a § 429 odst. 2 ZOK). Tímto jiným předpisem je shodně se současnou právní úpravou míněno rejstříkové řízení. Na rozdíl od současné úpravy v ObchZ, ZOK ustanovení o obchodním rejstříku neobsahuje. Rejstříkové řízení tedy bude patrně nově upraveno zákonem o veřejných rejstřících, který dosud nebyl přijat.
108 109
Dědič, J., K právní povaze usnesení valné hromady, Obchodněprávní revue č. 11/2011, s. 328 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1060/2006 ze dne 27.1.2009
88
Rozpor usnesení s dobrými mravy, který je v § 45 ZOK vyňat z důvodů vzniku fikce nepřijetí usnesení, je stanoven jako jeden z důvodů neplatnosti usnesení valné hromady. Novinkou je jak v případě s.r.o., tak v případě a.s. zavedení protestu společníka či akcionáře jako předpokladu možnosti domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem. Protest znala již úprava v ObchZ, nicméně nově se stane podmínkou pro pozdější uplatnění práva na domáhání se vyslovení neplatnosti valné hromady. Z tohoto důvodu je také nutné uvést protest v zápisu z valné hromady. Nutnost podání protestu je však stanovena pouze pro společníky či akcionáře, kteří byli přítomni na valné hromadě. Naopak neplatí pro společníky či akcionáře na valné hromadě nepřítomné, ani pro jiné osoby oprávněné dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady. Stejně tak neplatí v případě, kdy protest nebyl zapsán vinou zapisovatele či předsedy valné hromady. Pro případ, kdy je sporné, zdali protest byl podán, stanoví zákon vyvratitelnou domněnku, že protest podán byl. Dále však výše zmíněná ustanovení ZOK o neplatnosti usnesení valné hromady jak s.r.o., tak a.s. odkazují na ustanovení NObčZ o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo se společenskou smlouvou. Možnými důvody neplatnosti usnesení valné hromady jsou tedy dle § 258 NObčZ „rozpor se zákonem nebo stanovami“, ke kterým ZOK přidává „rozpor s dobrými mravy“ (§ 191 odst. 2 a § 428 odst. 2). V rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou či dobrými mravy může být především postup při svolávání valné hromady, typicky potom vady pozvánky či jejího doručení. Dále může dojít k vadám při samotném průběhu valné hromady. Může se jednat o situaci, kdy se valná hromada nesešla v usnášeníschopném stavu či usnesení nebylo přijato potřebnou většinou. Ve stávající právní úpravě nebyl rozpor s dobrými mravy stanoven jako jeden z důvodů neplatnosti usnesení valné hromady, nicméně Nejvyšší soud dovodil, že zásada dobrých mravů je jednou ze základních zásad obchodního práva a „nelze ji proto opomíjet ani při posuzování platnosti usnesení valné hromady“.110 Nově však bude rozpor s dobrými mravy jako důvod neplatnosti usnesení zakotven přímo v zákoně. Důvodem neplatnosti však není každý takový rozpor. Závisí také na míře takového rozporu. § 260 NObčZ totiž stanoví, že
110
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 528/2001 ze dne 12.3.2002
89
„soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost nevyslovit“. Jedná se o jistou obdobu současného ustanovení § 131 odst. 3 písm a) ObchZ. Podle úpravy v ObchZ bylo judikatorně dovozováno111, že důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady mohlo být také zneužití hlasovacího práva ve smyslu § 56a odst. 1 ObchZ. Nově řeší důsledky zneužití hlasovacího práva výslovně § 212 NObčZ a to tak že se k takovému hlasu nepřihlíží, pokud tak rozhodne soud na návrh osoby, která na tom prokáže právní zájem. Návrh soudu však musí být podán v prekluzivní tříměsíční lhůtě. Novou úpravu v ZOK lze dle mého názoru jednoznačně hodnotit pozitivně, neboť je oproti úpravě v ObchZ mnohem praktičtější a ekonomičtější. Nebudou hrozit situace, kdy bude usnesení valné hromady shledáno neplatným pouze z důvodu zneužití hlasovacího práva některým společníkem. § 45 odst. 3 ZOK výslovně vylučuje použití ustanovení NObčZ o neplatnosti právních jednání a následcích neplatnosti právního jednání na rozhodnutí obchodní korporace. Následně však stanoví výjimku pro povinnost nahradit újmu způsobenou tímto neplatným právním jednáním. Ustanovení § 579 odst. 2 a § 587 odst. 2 NObčZ se tedy pro rozhodnutí orgánu obchodní korporace uplatní. § 579 odst. 2 NObčZ stanoví, že „kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla“. § 587 odst. 2 stanoví, že „kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou“. § 579 odst. 2 NObčZ tedy stanoví určitý liberační důvod pro osobu, která způsobila neplatnost právního jednání pro případ, že o neplatnosti právního jednání poškozená osoba věděla. Současný § 268 ObchZ říká, že „kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla“. Judikatorně bylo potom dovozováno112, že je nutné, aby taková vědomost byla na straně poškozené osoby v době, kdy je tento právní úkon činěn. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bude tedy aplikované i ve vztahu k § 579 odst. 2 ZOK.
90
Společník, jehož právo bylo společností při svolání nebo při konání valné hromady porušeno, má navíc vůči společnosti „právo na přiměřené zadostiučinění“ (§ 193 odst. 2 a § 430 odst. 2 ZOK). Při uplatňování práva společníka na zadostiučinění se přiměřeně postupuje podle ustanovení NObčZ o práva člena spolku na přiměřené zadostiučinění. Společník však musí právo na zadostiučinění uplatnit ve lhůtě pro napadnutí usnesení valné hromady. Pokud společník v této lhůtě právo neuplatní, právo se promlčuje. Nicméně k tomuto promlčení soud přihlédne pouze, pokud to společnost u soudu namítne. Právo na přiměřené zadostiučinění může společník, jehož právo bylo podstatným způsobem porušeno, uplatnit dokonce také v případě, kdy soud nevyslovil neplatnost usnesení valné hromady podle § 260 NObčZ. Pro tento případ je stanovena tříměsíční promlčecí lhůta ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu (§ 261 NObčZ). Obdobnou úpravu obsahuje současná právní úprava v § 131 odst. 4 ObchZ. Nicméně podle ObchZ právo na uplatnění zadostiučinění v případě, kdy není ve stanovené lhůtě uplatněno, zaniká. § 193 odst. 1 a § 430 odst. 1 a ZOK výslovně zapovídá použití ustanovení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady na rozhodnutí jiných orgánů, než je valná hromada. To však platí s výjimkou rozhodnutí, jež jsou činěna v působnosti valné hromady. Dříve bylo toto pravidlo dovozováno pouze judikatorně.113
111
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1168/2005 ze dne 10.5.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1087/2006 ze dne 26.3.2008 113 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 333/2007 ze dne 26.11.2008 112
91
Kapitola VIII. Statutární orgány kapitálových společností Jedním z nejdůležitějších rozdílů mezi osobními a kapitálovými společnostmi je oddělení vlastnictví od řízení společnosti. Valná hromada je místem, na kterém mohou společníci vykonávat svá rozhodovací práva na základě svého obchodního podílu ve společnosti (nově „vlastnictví podílu“). Vedle toho jsou však v kapitálových společnostech povinně obsazovány orgány, prostřednictvím kterých je vykonáváno řízení společnosti a zároveň jsou jimi rozhodnutí valné hromady, jako zprostředkovaná vůle společníků, komunikována (projevována) navenek vůči třetím osobám. Statutární orgán je v každém případě obligatorně vytvářeným orgánem společnosti. Každá obchodní společnost musí mít svůj statutární orgán. Statutární orgán má působnost směrem dovnitř společnosti, kdy v rámci obchodního vedení rozhoduje o vnitřních otázkách společnosti a je odpovědný za řízení společnosti. Působnost statutárního orgánu nicméně směřuje také směrem navenek. Statutární orgán je odpovědný realizovat jednání právnické osoby směrem ven, vůči třetím osobám. V tomto místě si dovolím vypůjčit připodobnění K. Eliáše, který statutární orgán označuje jako jakýsi „úd společnosti, který tvoří část její právnické osobnosti“.114 Toto obrazné pojmenování se mi zdá být velmi přiléhavým, neboť v rukou statutárního orgánu skutečně leží nejpodstatnější a vlastně i největší část existence společnosti, ať se již jedná o rozhodování o směřování společnosti, či pozdější realizaci takových rozhodnutí směrem navenek a tím i veškerou činnost společnosti.
1. Statutární orgán podle současné právní úpravy Dle § 20 odst. 1 ObčZ „právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány)“. Zákon určuje, kdo činí úkony právnické osoby v § 13 odst. 1 ObchZ, když říká, že podnikatel, který je právnickou osobou, „jedná statutárním orgánem“. Z § 20 odst. 1 ObčZ vyplývá, že statutární orgán je oprávněn jednat jménem společnosti ve všech věcech. Právní úkony, které jménem společnosti činí statutární orgán, jsou tedy právními úkony společnosti.
114
Eliáš, K., Společnost s ručením omezeným, Praha: 1997, Prospektum, s. 160
92
Dosavadní pojetí právnických osob tedy vychází z pojetí právnických osob jako reálně existujících osob s vlastní vůlí tvořenou a navenek projevovanou jejich statutárním orgánem.115 Ačkoliv je dle současného pojetí právnická osoba reálně existující útvar, nejedná se o útvar živý, a nemůže tedy samostatně jednat. Jednání jejího statutárního orgánu se tedy přičítá přímo právnické osobě. Domnívám se, že z dikce § 13 odst. 1 a 2 ObchZ, podle kterého „právnická osoba jedná statutárním orgánem“ a ustanovení ObchZ o jednotlivých obchodních společnostech „určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele“, jednoznačně vyplývá, že dle současného pojetí statutárního orgánu je jednání statutárního orgánu jednáním právnické osoby, jménem které jedná. Nastávající právní úprava oproti tomu vychází z fikční teorie právnických osob, které nemohou mít vlastní vůli a přičítá se jim tedy vůle jejich statutárních orgánů.
1.1. Statutární orgán společnosti s ručením omezeným podle současné právní úpravy Podle § 133 odst. 1 ObchZ je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným „jeden nebo více jednatelů“. Jednatel je voleným orgánem. Osobně soudím, že se jedná o orgán individuální jak v případě, kdy má společnost jediného jednatele, tak v případě, kdy má společnost jednatelů více. Dle mého názoru tak lze usuzovat především z dikce § 133 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že pokud má společnost více jednatelů, je oprávněn jednat jménem společnosti každý jednotlivý jednatel, tedy statutárním orgánem je každý jednotlivý jednatel. Při obchodním vedení se neuplatní obecné ustanovení o usnášení kolektivních orgánů stanovené v § 66 odst. 4 ObchZ. Uplatní se § 134 ObchZ, který stanoví, že usnesení o obchodním vedení musí učinit většina jednatelů. Také ZOK vychází z obecného pojetí více jednatelů jako individuálního orgánu. Sbor jednatelů jako kolektivní orgán se z nich stane teprve, stanoví-li tak společenská smlouva, primárně to možné není. Domnívám se, že také zákonodárce při tvorbě ObchZ počítal s koncepcí více jednatelů jako více individuálních orgánů. Opačného názoru je však např. T. Dvořák,116 který uvádí, že pokud má společnost více jednatelů, tvoří tito patrně kolektivní orgán.
115
Dědič, J., Obecná úprava právnických osob v novém občanském zákoníku (se zaměřením na její význam pro obchodní korporace), Obchodní právo 1/2012, s. 2 116 Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2008, ASPI, Wolters Kluwer, s. 248
93
Soudit tak lze podle T. Dvořáka z ustanovení § 134 ObchZ, podle kterého rozhodnutí o obchodním vedení společnosti musí učinit většina jednatelů. Dle mého názoru zde však tento argument neobstojí, neboť § 134 ObchZ hovoří pouze o způsobu, jakým je možné rozhodnout o obchodním vedení. Nevyplývá z něj však jednoznačně, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán. § 195 odst. 1 ZOK navíc říká: „Má-li společnost více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny z nich, ledaže společenská smlouva určí jinak“. Nejen tedy ZOK primárně počítá s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán, ale počítá také shodně s ObchZ s nutností rozhodnutí většiny z nich při rozhodování o obchodním vedení. Domnívám se, že výše uvedené podporuje tvrzení, že fakt, že pro rozhodnutí o obchodním vedení je ObchZ vyžadováno rozhodnutí většiny jednatelů, nevede k závěru, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán. Jednateli s.r.o. náleží zejména dvě základní působnosti, a to jednání jménem společnosti a obchodní vedení společnosti. Konkrétní povinnosti jednatelů dále upravuje § 135 odst. 1 ObchZ. Mezi zde vymezené povinnosti jednatelů patří zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví, vedení seznamu společníků, informování společníků o záležitostech společnosti. Dále mezi povinnosti jednatelů patří svolávání valné hromady (§ 128 odst. 1 ObchZ) a činění některých dalších úkonů. Společenská smlouva, stanovy nebo rozhodnutí valné hromady mohou jednatelům svěřit výkon dalších činností. Jednateli tedy především náleží „obchodní vedení“ společnosti. Jak již bylo uvedeno výše, má-li společnost více jednatelů, pokud nestanoví jinak společenská smlouva, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny jednatelů (§ 134 ObchZ). Co se rozumí obchodním vedením společnosti, však zákon přímo nespecifikuje. Do této věci by mohlo vnést větší světlo rozhodnutí Nejvyššího soudu117, podle kterého se obchodním vedením společnosti rozumí řízení společnosti, které Nejvyšší soud dále specifikuje zejména jako „organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech“. Pojem „obchodní vedení“ pak v sobě zpravidla zahrnuje „organizaci a řízení podniku, který náleží společnosti,
117
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 479/2003 ze dne 25.8.2004
94
řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod.“118 Nejvyšší správní soud potom charakterizoval119 obchodní vedení jako „průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života“. V této souvislosti se jako sporná jeví otázka, zdali do obchodního vedení společnosti náleží také svolávání valné hromady, jež je jedním z oprávnění jednatelů. Z tohoto hlediska je zcela zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu120, podle kterého svolání valné hromady společnosti s ručením omezeným nelze považovat za jednání společnosti ve vztahu ke třetím osobám, ani za součást obchodního vedení společnosti, ale jedná se o „zvláštní, zákonem výslovně stanovenou povinnost, kterou jednatelé plní nad rámec obchodního vedení společnosti“. K. Eliáš obchodní vedení společnosti definuje takto: „Obchodní vedení zahrnuje především rozhodování o provozních záležitostech společnosti vůbec, tj. po stránce organizační, technické, výrobní, ekonomické, obchodní, personalistické apod. V této činnosti je těžiště kompetencí statutárního orgánu, protože tato rozhodnutí reprezentují obsahový podklad pro právní úkony činěné společností vůči třetím osobám (navenek).“121 Rozhodnutí o obchodním vedení tedy tvoří obsahový podklad pro právní úkony činěné společností navenek. Navenek jsou tyto právní úkony činěny též jednatelem či jednateli. „Jednání jménem společnosti“ tvoří druhou z hlavních působností jednatele či jednatelů. Pokud je jednatelů více, je jménem společnosti oprávněn jednat každý jednotlivý jednatel, neurčí-li jinak společenská smlouva (§ 133 odst. 1 ObchZ). Odlišně tomu však je v soudním řízení. Z § 21 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že bez ohledu na to, kolik má společnost jednatelů a jak je upraveno jejich jednání ve společenské smlouvě, v občanském soudním řízení jedná za společnost kterýkoli z nich samostatně.122
118
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 94/2006 ze dne 5.4.2006 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Afs 24/2003 ze dne 18.3.2005 120 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 2/97 ze dne 30.4.1997, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 8/1997 s. 429 121 Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: 1997, Prospektrum, s. 163. 122 Bartošíková, M., Štenglová, I., Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: 2006, C.H.Beck s. 222 119
95
Jednání jménem společnosti v minulosti definoval Nejvyšší soud 123 jako „právní úkon, kterým se realizuje rozhodnutí o obchodním vedení společnosti“. Obchodním vedením se potom rozumí “řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech.“ Rozdíl mezi jednáním jménem společnosti a obchodním vedením je nutné spatřovat především v tom, že „jednání jménem společnosti se uskutečňuje ve vztahu ke třetím osobám, tj. navenek, obchodní vedení směřuje dovnitř společnosti“.124 Z § 133 odst. 2 ObchZ potom vyplývá, že „omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada“. Nicméně takové omezení není účinné vůči třetím osobám.
1.2. Statutární orgán akciové společnosti podle současné právní úpravy Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo (§ 191 odst. 1 ObchZ). Představenstvo je orgánem voleným a kolektivním. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případ, kdy se jedná o společnost s jediným akcionářem, jejíž představenstvo má pouze jediného člena (§ 194 odst. 3 ObchZ). V takovém případě je představenstvo individuálním
orgánem.
Působnost
představenstva
je
„vymezena
negativní
enumerací“125 v § 191 odst. 1 ObchZ, a to tak, že „představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady“. Představenstvu jako statutárnímu orgánu a.s. náleží dvě hlavní působnosti – obchodní vedení a jednání jménem společnosti. Představenstvo má také informační povinnost. Podle § 192 odst. 2 ObchZ představenstvo předkládá valné hromadě zprávu o podnikatelské činnosti a o stavu jejího majetku. Především tedy do působnosti představenstva spadá „obchodní vedení“. § 192 odst. 1 ObchZ uvádí některé povinnosti, které je představenstvo povinno plnit, a které do obchodního vedení spadají. Jedná se o vedení účetnictví společnosti, předkládání účetní závěrky a návrhu na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty valné hromadě ke schválení.
123
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 479/2003 ze dne 25.8.2004 Bartošíková, M., Štenglová, I., Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: 2006, C.H.Beck, s. 227 125 Řeháček, O., Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů, Praha: C.H. Beck, 2010, s.17 124
96
Podle § 194 odst. 4 ObchZ nestanoví-li ObchZ něco jiného, „není nikdo oprávněn dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti“. Jak již bylo výše uvedeno, pokud se valná hromada usnese o záležitosti, která nenáleží do její působnosti, je takové usnesení v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu nicotné. Usnesení valné hromady, které by zasahovalo do obchodního vedení, zcela jistě do působnosti valné hromady nespadá, a nevyvolalo by tedy žádné právní účinky. Na druhou stranu se však představenstvo musí řídit zásadami schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Odst. 4 dále zajišťuje ochranu dobré víry a právní jistoty třetích osob, když stanoví, že omezení představenstva v podobě povinnosti řídit se pokyny a zásadami schválených valnou hromadou, nezakládají žádné právní účinky navenek. Ustanovení v odst. 4 se může jevit jako rozporné, neboť na jednu stranu říká, že nikdo není oprávněn dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti, na druhou stranu však říká, že představenstvo je povinno řídit se zásadami schválenými valnou hromadou. Akcionáři (ale i společníci s.r.o.) však mají právo podílet se na řízení společnosti prostřednictvím účasti a hlasování na valné hromadě. J. Dědič se přiklání k názoru, že „vzájemnou vazbu obou ustanovení je třeba obecně chápat tak, že představenstvo je sice povinno řídit se pokyny schválenými valnou hromadou, ta mu však nesmí dávat pokyny týkající se obchodního vedení společnosti“.126 Toto tvrzení lze vyložit tak, že valná hromada rozhoduje o zásadních otázkách směřování společnosti a představenstvo se těmito musí řídit. Konkrétní pokyny však představenstvu valná hromada není oprávněna dávat. To vyplývá mimo jiné z faktu, který zdůrazňuje i J. Dědič, že zákaz zasahovat do obchodního vedení společnosti představenstvem stanoví, že k tomu není oprávněn nikdo, tedy ani valná hromada. Autoři uvádějí pro ilustraci případ, kdy valná hromada rozhoduje o změně předmětu podnikání společnosti. Jedná se bezpochyby o rozhodnutí, které náleží do působnosti valné hromady, nicméně se v dlouhodobém horizontu týká také obchodního vedení. Mé mínění je v souladu s názorem J. Dědiče, tedy že podle ustanovení § 194 v odst. 4 ObchZ valná hromada hlasuje v rámci jí svěřené působnosti o nejzásadnějších otázkách
126
Dědič, J., Štenglová, I., Kříž, R., Čech, P.: Akciové společnosti. 7., přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 447-448
97
společnosti a společníci či její akcionáři se jejím prostřednictvím řízení společnosti účastní. Těmito zásadami se potom představenstvo řídí při obchodním vedení či při projevování vůle společnosti navenek. Představenstvo je tedy těmito omezeními vázáno, jinak platí, že do jeho obchodního vedení nikdo oprávněn zasahovat není. Valná hromada tedy rozhoduje o záležitostech, které jsou zákonem nebo stanovami svěřeny do její působnosti. Sama si nemůže vyhradit rozhodování o jiných záležitostech. Jak již bylo výše řečeno, představenstvu náleží rozhodování o všech záležitostech, které na základě úpravy v zákoně či stanovách nespadají do působnosti valné hromady či dozorčí rady. Pokud by se tedy pokyny valné hromady, které by byly udělovány v souladu s jejími rozhodnutími v rámci jí zákonem a stanovami svěřené působnosti, představenstvo neřídilo, odpovídalo by společnosti za případnou škodu tím způsobenou, pokud by se nejednalo o pokyny rozporné se zákonem a stanovami. V takovém případě by totiž nejednalo s péčí řádného hospodáře. Zároveň to znamená, že valná hromada je oprávněna udělovat představenstvu pokyny v podobě zásad vyplývajících z jejích rozhodnutí v rámci působnosti, kterou jí svěřuje zákon či stanovy. Nicméně hranice, kdy se již jedná o zasahování do obchodního vedení společnosti, a kdy valná hromada není oprávněna příslušný pokyn udělit, je dle mého názoru velmi nejednoznačná. Pokud však představenstvo poruší pokyny a zásady stanovené valnou hromadou, nebude to mít vliv na účinky jednání členů představenstva vůči třetím osobám (§ 13 odst. 5 a § 191 odst. 2 ObchZ). Ustanovení § 194 odst. 4 ObchZ se obdobně použije také na jednatele s.r.o., nicméně s tím rozdílem, že valná hromada s.r.o. je oprávněna vyhradit si také rozhodování o záležitostech, které jinak náleží do působnosti jiných orgánů společnosti (§ 125 odst. 3 ObchZ). V rámci takto učiněných rozhodnutí potom bude ukládat jednateli pokyny a zásady, jejichž rozsah bude patrně širší, než je tomu u a.s., nicméně pouze do té míry, aby nezasahovaly do obchodního vedení. Druhou ze dvou stěžejních působností představenstva je „jednání jménem společnosti“. § 191 odst. 1 stanoví, že „nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku“. V soudním řízení je úprava zastupování rozdílná, za společnost jedná předseda představenstva, nebo člen, který jím byl pověřen (§ 21 odst. 1 o.s.ř.). 98
Podle § 191 odst. 2 ObchZ „stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám“. V souladu s tímto ustanovením je také rozhodnutí Nejvyššího soudu127, které říká, že stanovami, rozhodnutím valné hromady nebo rozhodnutím dozorčí rady určené omezení práva představenstva akciové společnosti jednat jménem společnosti, není ve smyslu § 191 odst. 1 ObchZ účinné vůči třetím osobám bez zřetele k tomu, že o něm věděly.
1.3. Souběh funkce člena statutárního orgánu a pověření obchodním vedením V souvislosti s výkonem funkce člena statutárního orgánu v minulosti byla a stále je nejen v odborných kruzích velmi diskutovaná otázka, zdali může člen statutárního orgánu vykonávat svou funkci v pracovním poměru. K tomuto tématu se váže velké množství relevantních soudních rozhodnutí nejen Nejvyššího soudu, ale i Nejvyššího správního soudu. S tím souvisí také otázka, zdali je možný souběžný výkon funkce člena statutárního orgánu a zaměstnaneckého poměru vedoucího zaměstnance. V praxi je častá situace, kdy člen statutárního orgánu je zároveň zaměstnán na pozici vedoucího pracovníka a tuto funkci vykonává v pracovním poměru. Nicméně tato situace konstituuje velké množství právních nejasností, se kterými se soudy potýkaly již od roku 1992. Zákoník práce (dále jen „ZP“), ObchZ ani jiný právní předpis takový souběh výslovně nezakazují. Nicméně i přesto je takový souběh z mnoha hledisek problematický. Judikatura Nejvyššího soudu se odvíjela od zlomového rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve kterém se praví128: „Činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jdeli o kolektivní orgán) obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní 127
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3166/2007 ze dne 30.9.2009 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cdo 108/1992 ze dne 21.4.1993, které je citováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17.8.2004, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 11/98 ze dne 17.11.1998, uveřejněné ve sb. pod č. R 63/1999 civ., dostupné z databáze systému beck-online.cz, 21 Cdo 2642/2003 ze dne 28.4.2004, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 963/2002 ze dne 15.1.2003
128
99
společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu“. K vyjasnění vztahu člena představenstva společnosti byl novelou č. 126/2002 Sb. s účinností od 1.5.2002 do ObchZ vložen § 196 odst. 3,129 který říká, že „v případě, že člen představenstva vykonává pro společnost práci na základě pracovní smlouvy či jiné smlouvy tuto nahrazující, nepovažuje se takový vztah za obchodní“. Z § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ vyplývá, že vztah mezi společností a členem statutárního orgánu je vždy obchodním vztahem. Platí tedy, že funkci člena statutárního orgánu vykonávat v pracovním poměru nelze. Důvodem pro tento závěr je především fakt, že rozsah případné odpovědnosti statutárního orgánu za škodu způsobenou porušením právních povinností je neomezen. Statutární orgán v určitých případech také ručí za závazky společnosti. Oproti tomu odpovědnost zaměstnance je limitována 4,5 násobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance (§ 257 odst. 2 ZP). Tato problematika má také důsledky v oblasti daňové a pojistné. Odměny členů představenstva a.s. jsou vyloučeny z daňově uznatelných nákladů a je z nich odváděno pouze pojistné na zdravotní pojištění. U zaměstnance (ale i u jednatelů s.r.o.) je mzda daňově uznatelným nákladem a je z ní odváděno pojistné na sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.130 Naopak dle rozsudku Nejvyššího správního soudu odměna, kterou dostává za činnost členů představenstva generální ředitel společnosti a jeho náměstci, přičemž členy představenstva jsou právě z důvodu funkce generálního ředitele či náměstka, kteréžto vykonávají v pracovním poměru, z něhož jsou účastni nemocenského pojištění, daňově uznatelným nákladem je a zahrne se do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení.131 Nejvyšší soud také ve vazbě na shora uvedenou judikaturu učinil závěr132, že „při uznání závazku družstva nemůže předseda družstva jednat jako zákonný zástupce
129
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : 2010, C. H. Beck, s. 731 130 Vlček, M., Na aktuální téma souběh funkcí, Právní rádce 3/2011, s. 4 131 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 39/2003 ze dne 21.04.2004 132 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 31 Odo 11/2006 ze dne 15.10.2008
100
družstva podle § 15 ZP“. Stejný závěr je podle I. Štenglové133 třeba učinit i ve vztahu k jednání členů představenstva akciové společnost, kteří jsou součastně jejími zaměstnanci. Stejný závěr učinil také Vrchní soud134, když uzavřel, že v případě, kdy určitá osoba je v postavení osoby jednající přímo jménem podnikatele, nemůže být zároveň tatáž osoba v postavení zástupce na základě udělené plné moci. Jak v této věci správně podotýká I. Rada,135 podstatou zastoupení je, že zastoupený nechce nebo nemůže jednat sám, a proto za něj na základě zákona, soudního rozhodnutí nebo smlouvy jedná někdo jiný. Sérii rozhodnutí týkajících se této problematiky završuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.136 Toto rozhodnutí má značný význam, neboť zasahuje i do sféry nemocenského pojištění. V tomto rozsudku se výslovně uvádí: „Náplní pracovního poměru nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu, nevznikl tudíž ani pojistný poměr.“ V reakci na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu bylo novelou zák. č. 351/2011 Sb. do ObchZ s účinností od 1.1.2012 vloženo ustanovení § 66d nazvané „Pověření obchodním vedením“.137 Toto ustanovení umožňuje statutárnímu orgánu společnosti pověřit obchodním vedením společnosti jinou osobu, přičemž taková činnost může být vykonávána v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti. Tento pověřený zaměstnanec může být i členem statutárního orgánu nebo statutárním orgánem společnosti. Odpovědnost statutárního orgánu nebo členů statutárního orgánu za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře však i v případě, kdy některými činnostmi spadajícími do obchodního vedení pověří jinou osobu, zůstává nedotčena. Klauzule, zabraňující členům orgánu zbavit se odpovědnosti, má nepochybně své opodstatnění, neboť jak již bylo uvedeno výše,
133
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: 2019, C. H. Beck, s. 702 134 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 396/2006 ze dne 31.1.2007 citované v: Rada, I., Souběh znovu a jinak, Právní rádce 6/2009, s. 13 135 Rada, I., Souběh funkce (člena) statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance, Právní rozhledy 1/2006, s. 20 136 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 119/2010 ze dne 9.12. 2010 137 Homolová, I., K další, a zřejmě poslední, „technické“ novele obchodního zákoníku, Bulletin advokacie, č. 12/2011, s. 31
101
odpovědnost za porušení právních povinností podle pracovněprávních předpisů má mnohem menší rozsah, než odpovědnost členů statutárního orgánu za porušení právních povinností. Není možné, aby se člen orgánu dopředu zprostil své odpovědnosti za výkon určitých činností, které spadají do jeho působnosti tím, že jejich výkonem pověří někoho jiného vykonávající tuto činnost v pracovním poměru. Zákon sice umožňuje delegovat některé činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu na osobu, vykonávající činnost v pracovněprávním vztahu, vzápětí však vylučuje z této možnosti stěžejní činnosti svěřené do rukou statutárního orgánu. Tyto činnosti musí vykonávat statutární orgán osobně. Pověření obchodním vedením podle tohoto ustanovení se tedy nevztahuje na účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které ObchZ nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu. Zákon tedy umožňuje pověřit jednotlivými složkami obchodního vedení osobu vykonávající činnost v pracovním poměru, nemůže se však jednat o otázky zásadního charakteru. Které otázky se týkají základního zaměření obchodního vedení společnosti, je však nutné posuzovat individuálně, neboť teprve ve vazbě na poměry konkrétní společnosti je možné stanovit, zdali se jedná o otázku pro společnost zásadní či ne. Nejvyšší soud v této souvislosti v minulosti uvedl:138 „Rozhodnutí o tom, zda společnost uhradí dluh, může být, ve vazbě na konkrétní okolnosti případu součástí obchodního vedení společnosti. Není však možné učinit závěr, že v každé obchodní společnosti (tedy např. i společnosti s tisíci zaměstnanci a miliardovým obratem) musí o zaplacení každého dluhu rozhodovat v rámci obchodního vedení statutární orgán“. O otázce mzdy či odměny z dohody v případě takového souběhu funkcí má rozhodovat ten orgán společnosti, v jehož působnosti je rozhodování o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů. Tímto orgánem je primárně jak v případě a.s., tak v případě s.r.o. valná hromada. Je také možné, aby představenstvo pověřilo určitými činnostmi pouze některé své členy. K tomu může dojít zejména na základě individuálních schopností jednotlivých členů představenstva. Tak např. člen představenstva, který je „zdatný“ v účetní a ekonomické oblasti bude zabezpečovat právě tyto záležitosti, zatímco jiný člen mající právní 138
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1108/2005 ze dne 17.2.1007
102
vzdělání bude zabezpečovat právní záležitosti společnosti. Tím se však ostatní členové nezbaví odpovědnosti za výkon těchto činností, neboť členové představenstva se nemohou zbavit odpovědnosti za řádný výběr osob odpovědných výkon činnosti spadajících do jejich působnosti a posléze kontrolu řádného výkonu těchto činností. Důležité je tedy posouzení případné porušení péče řádného hospodáře.139 Na tomto místě považuji za nutné poznamenat, že § 66d ObchZ dává statutárnímu orgánu možnost pověřit jinou osobu výhradně obchodním vedením. Na jiné působnosti statutárního orgánu, především na jednání jménem společnosti se toto ustanovení nevztahuje. V nové úpravě dle ZOK již obdoba § 66d ObchZ obsažena nebude. Podle důvodové zprávy však je i nadále možné, což je však patrně způsobeno tím, že ustanovení tam původně bylo, posléze však bylo vypuštěno. Nadále však bude možná vertikální delegace, tedy jednotlivý člen kolektivního statutárního orgánu může být pověřen určitými činnostmi v rámci obchodního vedení. Nicméně takové pověření jednotlivého člena určitými činnostmi nebude ostatní členy zbavovat odpovědnosti za činnosti vykonávané tímto členem, neboť všechna ujednání omezující odpovědnost členů statutárního orgánu za škodu jsou absolutně neplatná (§ 53 odst. 2 ZOK). Důvodová zpráva k § 59 ZOK uvádí, že se nezakazuje, aby člen orgánu vykonával svou funkci na základě pracovněprávní smlouvy. Nicméně dle mého názoru lze předpokládat, že by se i nadále mohl uplatnit výše uvedený závěr Nejvyššího soudu, tedy že ani nadále činnost patřící do působnosti statutárního orgánu být vykonávána v pracovním poměru moci nebude.
2. Statutární orgán podle zákona o obchodních korporacích V oblasti statutárních orgánů, jak již bylo výše uvedeno, dojde k zásadní změně v jejich pojetí. NObčZ bude totiž vycházet z tzv. „fikční teorie právnických osob“, podle které právnická osoba není reálně existující osobou, a proto nemůže mít vlastní vůli. Je jí tak přičítána vůle osob fyzických, které za ni jednají. Fyzické osoby jednající za právnickou osobu tedy vůli právnické osoby nahrazují. Člen statutárního orgánu právnickou osobu
139
Řeháček, O., Zabezpečování obchodního vedení akciové společnosti a jednání za tuto společnost po novele obchodního zákoníku, Právní rozhledy 6/2012, s. 213
103
zastupuje.140 Opuštěna bude současná organická teorie právnických osob, kdy je na právnické osoby nahlíženo jako na reálně existující osoby s vlastní vůlí tvořenou a navenek projevovanou jejich statutárním orgánem.141 Na jednání statutárního orgánu se nově užijí ustanovení NObčZ o zastoupení. Lze tak usuzovat především z § 161 a § 164 NObčZ. Podle § 164 odst. 1 NObčZ je člen statutárního orgánu právnické osoby oprávněn právnickou osobu zastupovat ve všech záležitostech. Také § 161 ObčZ hovoří o zastupování právnické osoby, nikoliv o jednání jménem právnické osoby.142 Z nově zavedené fikční teorie vyplývá, že právnická osoba nemůže mít vlastní vůli. Je jí tedy přičítána vůle osob fyzických, které vlastní vůli mít mohou. Z § 151 odst. 1 NObčZ plyne, že členové orgánů právnické osoby její vůli nevytvářejí, ale nahrazují. To znamená že členové statutárního orgánu projevují vlastní vůli, ze které vznikají práva a povinnosti právnické osobě. Shodně se současnou úpravou stanoví § 47 ZOK, že „omezení jednatelského oprávnění obchodní korporace společenskou smlouvou nebo jiným ujednáním nebo jiným ujednáním nebo rozhodnutím orgánu obchodní korporace nejsou vůči třetím osobám účinná, i když byla zveřejněna“.143
140
Dědič, J., Obecná úprava právnických osob v novém občanském zákoníku (se zaměřením na její význam pro obchodní korporace), Obchodní právo 1/2012, s. 2-3 141 Dědič, J., Nad novým kodexem soukromého práva, Obecná úprava právnických osob v novém Občanském zákoníku (se zaměřením na její význam pro obchodní korporace), Obchodní právo 1/2012, s. 2 Důvodová zpráva k § 20 NObčZ k tomuto uvádí: „právnické osoby jsou umělé lidské útvary, které jsou vytvořeny proto, aby sloužily zájmům člověka, nikoli proto, aby mu byly postaveny ve všem naroveň. Rovnost fyzických a právnických osob přichází v úvahu jen v majetkových otázkách, a to ještě ne ve všech“. 142 Dědič, J., Nad novým kodexem soukromého práva, Obecná úprava právnických osob v novém Občanském zákoníku (se zaměřením na její význam pro obchodní korporace), Obchodní právo 1/2012, s. 2 143 Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3166/2007 ze dne 30.9.2009 „stanovami, rozhodnutím valné hromady nebo rozhodnutím dozorčí rady určené omezení práva představenstva akciové společnosti jednat jménem společnosti, není ve smyslu § 191 odst. 2 ObchZ účinné vůči třetím osobám bez zřetele k tomu, že o něm věděly“ . Tento judikát bude aplikovatelný na nové ust. § 47 ZOK. Omezení jednatelského oprávnění nemají účinky proti třetím osobám nejen za předpokladu, že byla zveřejněna a tyto osoby měly možnost seznámit se s nimi, ale dokonce ani za předpokladu, že se s nimi skutečně prokazatelně seznámily.
104
2.1. Statutární orgán společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích Obecné pojetí jednatele v ZOK se od pojetí v ObchZ nikterak neodlišuje. § 194 odst. 1 ZOK stanoví shodně se stávající úpravou v § 133 odst. 1 ObchZ, že statutárním orgánem společnosti „jeden nebo více jednatelů“. Jednateli přísluší „obchodní vedení společnosti“ (§ 195 ZOK). Jednatel zajišťuje také řádné vedení účetnictví, vedení seznamu společníků a na žádost informuje společníky o věcech společnosti (§ 196 ZOK). Jednatel také plní povinnosti vůči obchodnímu rejstříku. Pokud se dozví, že došlo ke změně společenské smlouvy na základě jakékoliv právní skutečnosti, vyhotoví úplné znění společenské smlouvy a uloží je do sbírky listin (§ 197 ZOK). Stejně jako je tomu dle stávající úpravy (§ 133 odst. 1 ObchZ) § 194 odst. 1 ZOK je tedy statutárním orgánem společnosti jeden nebo více jednatelů. Podle § 44 odst. 5 je „statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným každý jednatel, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán“. § 194 odst. 2 ZOK pak stanoví, že určí-li tak společenská smlouva, tvoří více jednatelů kolektivní orgán, přičemž se obdobně použijí některá ustanovení o představenstvu akciové společnosti. Je zde tedy možné zvolit mezi dvěma různými režimy. Prvním možným režimem je režim, který není odlišný od režimu podle stávající úpravy. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti se v takovém případě vyžaduje souhlas většiny jednatelů, neurčí-li společenská smlouva jinak (§ 195 odst. 1 ZOK). Druhým možným režimem je sbor jednatelů, který tvoří kolektivní orgán. Zásadně se použije režim, kdy statutárním orgánem je každý jednatel společnosti. Pokud tak však společenská smlouva stanoví, bude více jednatelů tvořit sbor jednatelů jako kolektivní orgán. V takovém případě se na ně obdobně uplatní § 440 ZOK o rozhodování představenstva a § 444 ZOK o kooptaci chybějících členů a volbě náhradníků. Aby režimu sboru jednatelů jako kolektivního orgánu mohly využít také společnosti s ručením omezeným vzniklé před účinností tohoto zákona, musely by se podřídit novému ZOK ve smyslu § 777 odst. 5 ZOK. Pokud bude více jednatelů tvořit jeden kolektivní orgán, bude možné, pokud tak určí společenská smlouva, uplatnit ustanovení o kumulativním hlasování dle § 180 ZOK. Při kumulativním hlasování se počet hlasů, jimiž společník nakládá na valné hromadě, znásobí počtem volených míst členů orgánu 105
společnosti. Společník je takto oprávněn při hlasování použít všechny hlasy, se kterými nakládá, nebo jejich libovolný počet jen pro určitou osobu nebo pro určité osoby.
2.2. Statutární orgán akciové společnosti podle zákona o obchodních korporacích Jak již bylo řečeno, v akciové společnosti podle nového ZOK bude možnost volby mezi dvěma systémy uspořádání orgánů – dualistickým a monistickým (§ 396 ZOK). V dualistickém systému bude statutárním orgánem představenstvo, v monistickém systému potom statutární ředitel. •
Statutární orgán v akciové společnosti s dualistickým systémem uspořádání
V dualistickém systému je statutárním orgánem „představenstvo“. (§ 435 an. ZOK). Představenstvo je v a.s. s dualistickou strukturou orgánem obligatorním, voleným a kolektivním. Pokud stanovy neurčí jinak, má představenstvo 3 členy. Představenstvu přísluší „obchodní vedení společnosti“. Nikdo není oprávněn udělovat představenstvu pokyny ohledně obchodního vedení společnosti, ledaže se jedná o případ, kdy představenstvo požádá o udělení souhlasu valnou hromadu v souladu s § 51 odst. 2 ZOK. V takovém případě neodpovídá za újmu tím způsobenou, ledaže pokyny by byly v rozporu s právními předpisy nebo stanovami nebo představenstvo nejednalo s péčí řádného hospodáře. Shodně se stávající úpravou představenstvo také zajišťuje řádné vedení účetnictví, předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou, konsolidovanou, případně mezitímní účetní závěrku a v souladu se stanovami také návrh na rozdělení zisku nebo úhrady ztráty. Jak již bylo výše uvedeno, členem dozorčí rady a představenstva nově oproti dnešní úpravě může být nejen fyzická osoba, ale také osoba právnická. Ta vykonává svou působnost prostřednictvím fyzické osoby, která splňuje podmínky stanovené pro výkon funkce ZOK a NObčZ (§ 69 ZOK). •
Statutární orgán v akciové společnosti s monistickým systémem uspořádání
Statutárním orgánem a.s. s monistickou strukturou je statutární ředitel. Jedná se o orgán obligatorní, volený a individuální. 106
Úprava vnitřní struktury a.s. s monistickým uspořádáním vnitřních orgánů se nachází v § 456 an. ZOK. V případě, kdy se jedná o a.s. s monistickou vnitřní strukturou, zákon stanoví, že ustanovení o představenstvu se v případě monistického systému přiměřeně aplikují na statutárního ředitele nebo jiný orgán společnosti, který má obdobnou působnost. Toto ustanovení lze chápat tím způsobem, že ustanovení zákona vztahující se na představenstvo se přiměřeně použijí na statutárního ředitele, pokud ustanovení o statutárním řediteli nebude obsahovat odchylnou úpravu. Statutární ředitel je „statutárním orgánem společnosti“. Přísluší mu také „obchodní vedení společnosti“. Je jmenovaný správní radou. (§ 463 odst. 1 ZOK). Statutární ředitel je tedy přímo oprávněn k obchodnímu vedení společnosti, nicméně není jedinou osobou, která má v této oblasti působnost. Správní radě přísluší určovat základní zaměření obchodního vedení společnosti (§ 460 odst. 1 ZOK), valné hromadě potom přísluší určovat základní zásady obchodního vedení. Statutárním ředitelem může být pouze fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené pro člena představenstva. Toto představuje odlišnost od úpravy ostatních statutárních orgánů kapitálových společností v ZOK, kdy členem statutárního orgánu může být také právnická osoba, přičemž podmínky kladené na člena orgánu, který je fyzickou osobou, musí splňovat zástupce této právnické osoby. Odlišně od úpravy, která se uplatní na a.s. s dualistickým systémem, statutárním ředitelem zde může být i předseda správní rady, může tedy dojít ke kumulaci dozorčí a výkonné funkce. V případě jednočlenné správní rady tak může dojít dokonce k naprosté kumulaci výkonné a kontrolní funkce v rukou jedné osoby. To ostatně vyplývá i z povahy monistických společností jako společností, ve kterých není oddělena funkce kontrolního a statutárního orgánu.
107
Kapitola IX. Dozorčí orgány kapitálových společností Třetím zákonem upraveným orgánem zřizovaným v kapitálových společnostech je dozorčí rada. Jestliže statutárnímu orgánu náleží působnost v oblasti řízení a správy činnosti obchodní společnosti, potom dozorčí radě náleží působnost především v oblasti kontroly nad touto činností statutárního orgánu a tím i také nad činností celé společnosti. Zatímco v s.r.o. je dozorčí orgán, jak dle ObchZ, tak i dle ZOK, zřizován fakultativně, v a.s. je zřizován obligatorně.
1.1. Dozorčí rada společnosti s ručením omezeným podle současné právní úpravy Dozorčí rada s.r.o. jako kontrolní orgán společnosti je orgán volený a kolektivní. Dozorčí rada s.r.o. musí mít alespoň 3 členy (§ 139 odst. 3 ObchZ). Dozorčí rada je orgánem fakultativním, závisí tedy na vůli společníků, zdali se rozhodnou zřídit ji či nikoliv na základě úpravy ve společenské smlouvě (či stanovách), (§ 137 odst. 1, § 110 odst. 1 písm. f) ObchZ). V případě, že se rozhodnou dozorčí radu zřídit, je nutné, aby byli řádně voleni její členové. Ačkoliv se jedná o fakultativně zřizovaný orgán, nedodržení právní úpravy o volbě členů dozorčí rady by v krajním případě mohlo vést až ke zrušení společnosti dle § 68 odst. 6 písm. a) ObchZ. Obligatorně je dozorčí rada zřizována pouze v případech, kdy tak stanoví zvláštní zákon, či v případě, že po zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku za podmínek stanovených zákonem o přeměnách obchodních společností a družstev vznikne zaměstnancům nástupnické společnosti právo volit a odvolávat jednoho či více členů dozorčí rady společnosti s ručením omezeným, která má své sídlo po zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku na území České republiky (§ 137 ObchZ). Zvláštním zákon stanovujícím povinnost zřízení dozorčí rady může být např. zákon 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, který v § 6 odst. 1 písm. a) stanoví, že povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry lze udělit pouze společnosti s ručením omezeným, která má zřízenu dozorčí radu tato dozorčí rada má takové pravomoci, jako jsou pravomoci dozorčí rady akciové společnosti podle ObchZ. Pokud tedy společnost s ručením omezeným usiluje o udělení povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, musí dozorčí radu zřídit. V opačném případě jí toto povolení uděleno nebude.
108
Považuji za nutné poznamenat, že dle mého mínění je ponechání zřízení dozorčí rady na vůli společníků možné hodnotit pozitivně, neboť v mnoha případech není zřízení dozorčí rady potřebné. Především v situacích, kdy má společnost malé množství společníků (nebo jen 1 společníka), kdy někdy tito navíc vykonávají funkci jednatele, by bylo zbytečné vynakládat náklady na odměnu za výkon funkce alespoň třem osobám, které by vykonávaly funkci členů dozorčí rady. Kontrola prováděná dozorčí radou zvláště v takových případech není nutná. Ostatně nelze spatřovat jakýkoliv pozitivní přínos situace, kdy zákon stanoví povinnost zřizovat určité orgány, které jsou však v praxi zcela nepotřebné a svou úlohu plní pouze zdánlivě za účelem formálního splnění zákonem kladených požadavků. Koneckonců fakt, že dozorčí rada není nezbytným elementem vnitřní soustavy společností s ručením omezeným potvrzuje i skutečnost, že v praxi skutečně není možnost zřízení dozorčí rady v s.r.o. příliš často využívána. Působnost dozorčí rady s.r.o. je vymezena v § 138 odst. 1 ObchZ. Toto ustanovení vyjmenovává 4 základní okruhy její působnosti. Prvním ze zákonem vyjmenovaných předmětů činnosti je „dohled nad činností jednatelů“. Dále zákon zakotvuje právo a povinnost dozorčí rady „nahlížet do obchodních a účetních knih a jiných dokladů a kontrolovat tam obsažené údaje“. Dozorčí rada také „přezkoumává řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popř. i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty a předkládá své vyjádření valné hromadě“. Nakonec dozorčí rada „podává zprávy valné hromadě ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou, jinak jednou ročně“. Společenská smlouva může do působnosti dozorčí rady svěřit také další záležitosti, které zákon výslovně nepředvídá. Nicméně nemůže jí svěřit působnost, kterou zákon svěřuje jinému obligatorně zřizovanému orgánu. Ani navzdory faktu, že dozorčí rada je fakultativně zřizovaným orgánem, její působnost nemůže být zúžena pod zákonem vymezený rozsah, neboť ustanovení § 138 ObchZ je ustanovením kogentním.144 Otázkou nicméně zůstává, jaký je vztah ustanovení § 125 odst. 3 k ustanovení § 138 ObchZ, tedy do jaké míry si valná hromada může vyhradit také rozhodování o záležitostech, které jsou jinak zákonem svěřeny do působnosti jiných orgánů, v tomto případě dozorčí rady. Dle mého názoru, ačkoliv ustanovení § 138 ObchZ kogentní, pravidlo v § 125 odst. 3 tvoří výjimku, valná hromada si tedy může vyhradit také 144
Bartošíková, M., Štenglová, I., Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: 2006, C.H.Beck, s. 235
109
rozhodování o některých kogentně vymezených okruzích působnosti dozorčí rady v § 138 ObchZ.145 Pro umožnění výkonu působnosti dozorčí rady zakotvuje § 140 odst. 1 ObchZ právo členů dozorčí rady „účastnit se valné hromady“ a právo na udělení slova na valné hromadě, kdykoliv o to požádají. § 140 odst. 2 ObchZ navíc upravuje povinnost dozorčí rady „svolat valnou hromadu, vyžadují-li to zájmy společnosti“. Zájmy společnosti vyžadují svolání valné hromady především v případě dlouhodobě nepříznivých hospodářských výsledků apod.
1.2. Dozorčí rada akciové společnosti podle současné právní úpravy Dozorčí rada jako kontrolní orgán akciové společnosti je orgánem obligatorně zřizovaným, voleným a kolektivním. Dozorčí rada musí mít nejméně 3 členy a počet jejích členů musí být dělitelný třemi. Působnost dozorčí rady je vymezena v § 197 až § 199 ObchZ. Základní působností je „dohled nad činností představenstva a nad uskutečňováním podnikatelské činnosti společnosti“. Zákon dále specifikuje oprávnění členů dozorčí rady, když zakotvuje její oprávnění kontrolovat účetní zápisy, doklady a knihy, nahlížet do všech dokladů a záznamů týkajících se činnosti společnosti a také kontrolu, zdali je podnikatelská činnost uskutečňována v souladu s právními předpisy, stanovami a pokyny valné hromady. Dozorčí rada také „přezkoumává řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popř. mezitímní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhrady ztráty a předkládá své vyjádření valné hromadě“. Nakonec zákon upravuje povinnost a oprávnění dozorčí rady „svolat valnou hromadu v případě, kdy to vyžadují zájmy společnosti, a dozorčí rada navrhuje na valné hromadě potřebná opatření“. Působnost dozorčí rady lze rozšířit na základě úpravy ve stanovách, nikoliv však na úkor působnosti jiných orgánů. Naopak působnost dozorčí rady nelze na základě úpravy ve stanovách zúžit na úkor zákonem vymezené působnosti, neboť ustanovení ObchZ vymezující její působnost jsou ustanoveními kogentními.146 Nelze tak učinit ani 145
Shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 473 146 shodně Dvořák, T., Akciová společnost a evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 532
110
usnesením valné hromady. Ostatně zákon výslovně zakazuje valné hromadě vyhradit si rozhodování o záležitostech náležejících do působnosti jiných orgánů (§ 187 odst. 2 ObchZ).
2.1. Dozorčí rada společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích Obecně lze konstatovat, že v rovině kontrolního orgánu s.r.o. k příliš mnoha změnám nedochází. Podle § 44 odst. 2 ZOK, upravujícího právní poměry všech orgánů obchodní korporace společně, je dozorčí rada kontrolním orgánem korporace. Dozorčí rada s.r.o. je i nadále fakultativně zřizovaným orgánem, jedná se o orgán volený a kolektivní. Odlišně od úpravy v ObchZ, zákon nestanoví minimální počet členů dozorčí rady. V případě jednočlenné dozorčí rady se bude jednat o orgán individuální. Odlišně od ObchZ je dělitelnost třemi pouze u těch společností, u nichž je povinná participace zaměstnanců. Povinnost zastoupení zaměstnanců v dozorčí radě se vypouští. Podle důvodové zprávy pravidla o účasti zaměstnanců v reakci na přeshraniční přeměnu budou upravena v doprovodných předpisech. Jinak je řešena situace u přeshraničních fúzí, resp. přeměny, a to v návaznosti na PřemZ. Dozorčí rada je, stejně jako podle stávající úpravy v ObchZ, v případě s.r.o. fakultativně zřizovaným orgánem, který je zřizován v případě, stanoví-li tak společenská smlouva nebo jiný právní předpis. Působnost dozorčí rady je ZOK vymezena způsobem obdobným s ObchZ. Neurčí-li společenská smlouva jinak, dozorčí rada „dohlíží na činnost jednatelů, nahlíží do obchodních a účetních knih, jiných dokladů a účetních závěrek a kontroluje tam obsažené údaje, podává žalobu dle § 187 a podává jednou ročně zprávu o své činnosti valné hromadě“ (§ 201 odst. 2 písm. a) až d) ZOK). O délce funkčního období je stanoveno pouze, že není-li obsažena ve stanovách nebo smlouvě o výkonu funkce, platí, že byla pro každého jednotlivého člena dozorčí rady sjednána na 5 let. V případě rozporu smlouvy o výkonu funkce a stanov má přednost smlouva o výkonu funkce. Není tedy jako ve stávající úpravě stanovena maximální pětiletá doba trvání funkčního období, ani roční délka prvního funkčního období.
111
2.2. Kontrolní orgán akciové společnosti podle zákona o obchodních korporacích V rovině kontrolního orgánu a.s. určité změny nastanou, a to zejména v souvislosti s nově zavedenou možností volby mezi dvěma systémy vnitřního uspořádání společnosti. Pojetí dozorčího orgánu je v akciové společnosti s dualistickým a monistickým uspořádáním odlišné. Zatímco ve společnosti s dualistickým systémem se pojetí kontrolního orgánu příliš neliší od pojetí současného, ve společnosti s monistickou strukturou je situace složitější a od současné úpravy se odlišuje. •
Kontrolní orgán v akciové společnosti s dualistickým systémem uspořádání
Dle ZOK je kontrolním orgánem a.s., jejíž stanovy stanoví dualistický systém uspořádání, dozorčí rada. Úprava dozorčí rady je obsažena v § 446 an. ZOK. Jak již bylo řečeno, její úprava odpovídá úpravě dozorčí rady a.s. podle ObchZ. Dozorčí rada je v a.s. s dualistickým systémem orgánem obligatorním, voleným a kolektivním. § 448 odst. 1 ObchZ stanoví, že „neurčí-li stanovy jinak, má dozorčí rada 3 členy“. Zákon nicméně nestanoví minimální počet členů dozorčí rady. Dozorčí rada tedy patrně může být také jednočlenná. V takovém případě by se jednalo o orgán individuální. Odlišně od ObchZ je nutná dělitelnost počtu členů dozorčí rady třemi pouze u těch společností, u nichž je povinná participace zaměstnanců. V takovém případě pochopitelně bude nutné dodržet minimální počet tří členů. Povinnost zastoupení zaměstnanců v dozorčí radě se vypouští. Ani co do okruhu působnosti dozorčí rady a.s. vymezeném ZOK nedochází k žádným inovacím oproti úpravě v ObchZ. Působnost je vymezena v § 446 an. ZOK. Předně dozorčí rada „dohlíží na výkon působnosti představenstva a na činnost společnosti“. Zákon výslovně stanoví, že nikdo není oprávněn udělovat dozorčí radě pokyny týkající se její zákonné povinnosti kontroly působnosti představenstva. Dozorčí rada je „oprávněna nahlížet do všech dokladů a záznamů týkajících se činnosti společnosti a kontrolovat, zda jsou účetní zápisy vedeny řádně a v souladu se skutečností a zda se podnikatelská či jiná činnost společnosti děje v souladu s jinými právními předpisy a stanovami“. Dozorčí rada dále „přezkoumává řádnou, mimořádnou, konsolidovanou, popřípadě také mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo na úhradu ztráty a předkládá svá vyjádření valné hromadě“. 112
Pokud není stanovena délka funkčního období, platí, že smlouva o výkonu funkce byla sjednána pro každého jednotlivého člena na 3 roky (§ 448 odst. 4 ZOK). •
Kontrolní orgán v akciové společnosti s monistickým systémem uspořádání
Kontrolním orgánem a.s., jejíž vnitřní struktura odpovídá monistickému způsobu uspořádání, je správní rada. Správní rada v a.s. s monistickou strukturou je orgánem obligatorním, voleným a kolektivním. § 457 ZOK stanoví, že „neurčí-li stanovy jinak, má správní rada 3 členy“. Minimální počet členů správní rady však zákon nikde nestanovuje. Lze tedy patrně usuzovat, že správní rada může být pouze jednočlenná. V takovém případě by se jednalo o orgán individuální. § 456 odst. 1 ZOK výslovně říká, že „kde se v tomto zákoně stanoví o dozorčí radě, rozumí se tím podle okolností správní rada nebo předseda správní rady anebo jiný orgán s obdobnou kontrolní působností“. Nicméně, jak upozorňuje také důvodová zpráva, mezi jednotlivými orgány dualistického systému a jednotlivými orgány monistického systému není přímá obdoba. Správní rada je sice primárně orgánem kontrolním, nicméně plní částečně také funkci orgánu výkonného. § 460 odst. 1 ZOK stanoví, že správní rada „určuje základní zaměření obchodního vedení společnosti“. Zároveň však dohlíží na jeho řádný výkon. Dále je v odst. 2 vymezena její působnost negativním způsobem tak, že do její působnosti náleží jakákoliv věc týkající se společnosti, kterou ZOK nesvěřuje do působnosti valné hromady. Je tedy zřejmé, že správní rada v sobě kumuluje jak funkci výkonnou, tak funkci kontrolní, když je do její působnosti svěřeno jak částečně obchodní vedení, tak i dohled nad jeho výkonem. Fakt, že statutárním ředitelem společnosti může být i předseda správní rady (§ 463 odst. 3 ZOK) umožňuje, aby došlo k ještě větší kumulaci výkonné a kontrolní působnosti. Zákon navíc připouští, aby správní rada měla pouze jednoho člena. V takovém případě by došlo k naprosté kumulaci výkonné a kontrolní funkce v rukou jedné osoby. Jak jsem již výše uvedla, osobně nepovažuji tento způsob uspořádání společnosti za šťastný, neboť v takovém případě se vytrácí smysl dozorčího orgánu jako kontrolního orgánu. Reálné provádění kontroly je znemožněno, když kontrolovaný je zároveň také kontrolujícím. Správní rada také volí a odvolává předsedu správní rady (§ 461 an. ZOK). Funkce předsedy správní rady spočívá v řízení a organizaci činnosti správní rady. O svých zjištěních informuje valnou hromadu. V případě, že společnost vede soudní řízení proti 113
statutárnímu řediteli, zastupuje společnost v tomto řízení předseda správní rady. Jak již bylo výše řečeno, statutárním ředitelem může být také předseda správní rady. V takovém případě se na jeho postavení neaplikují ustanovení o dozorčí radě, ale ustanovení o představenstvu. V případě, kdy společnost vede soudní řízení proti statutárnímu řediteli, který je zároveň předsedou správní rady, zastupuje společnost v tomto řízení jiný správní radou určený člen správní rady. V případě správní rady, která má pouhého jednoho člena, který je zároveň předsedou správní rady a statutárním ředitelem, je však způsob uplatňování nároku vůči tomuto členovi nejasný.
114
Kapitola X. Společné rysy orgánů kapitálových společností Jak podle stávající právní úpravy v ObchZ, tak podle nastávající právní úpravy v ZOK a NObčZ jsou některé otázky týkající se orgánů kapitálových obchodních společností upraveny společně. Jedná se především o otázky usnášení se orgánů, podmínek, které musí členové orgánů splňovat, jejich práv a povinností, případných odpovědnostních vztahů, vzniku a zániku jejich funkce, některých zákonných omezení atd. Specifické otázky týkajících se pouze členů některých orgánů jsou upraveny u každé společnosti a každého orgánu speciálně.
1.1. Společné rysy orgánů kapitálových společností podle současné právní úpravy Otázky společné všem orgánům obchodních společností jsou upraveny především v rubrice věnované obecným ustanovením o obchodních společnostech (§ 56 an. ObchZ). Některé otázky jsou naopak upraveny pouze u některého orgánu. Pro ostatní orgány se potom uplatní na základě odkazujících ustanovení. Především se jedná o některá ustanovení o představenstvu, která se tak uplatní také pro ostatní orgány.
1.2. Společné rysy orgánů kapitálových společností podle zákona o obchodních korporacích Jak již bylo uvedeno výše, NObčZ a ZOK s sebou v oblasti orgánů kapitálových společností přinášejí mnoho změn, a to jak koncepčních, teoretických a systematických, tak i velké množství konkrétních změn v rámci již stávajících zavedených institutů. Také v nové právní úpravě bude značná část otázek týkajících se orgánů kapitálových společností upravena souhrnně pro všechny orgány. Jak však již bylo uvedeno výše, bude v nové úpravě panovat „dvojkolejnost“ úpravy orgánů společností. Část obecné úpravy vztahující se na orgány společností tak bude obsažena v ZOK, z části se potom aplikuje obecná část NObčZ.
2.1 Způsob usnášení se orgánů podle současné právní úpravy Způsob usnášení se orgánů je upraven obecně v § 66 odst. 4 ObchZ. Toto ustanovení říká, že nestanoví-li jinak zákon, stanovy či společenská smlouva, statutární či jiné orgány společnosti se mohou usnášet, pouze „je-li přítomna nadpoloviční většina jejich 115
členů“. Aby usnesení orgánu mohlo být přijato, je zapotřebí „souhlasu většiny přítomných členů“. Pokud je výsledek hlasování nerozhodný, rozhodující je hlas předsedajícího. § 66 odst. 5 ObchZ potom vylučuje použití odst. 4 o usnášení orgánů na valnou hromadu. Pro představenstvo obsahuje § 194 odst. 3 ObchZ odchylné ustanovení, když stanoví, že představenstvo jako kolektivní orgán zásadně rozhoduje většinou hlasů všech členů, nikoliv tedy většinou přítomných členů. Toto ustanovení se jeví jako opodstatněné, vezmeme-li v úvahu fakt, že představenstvo musí mít 3 členy, nejedná-li se o a.s. s jediným akcionářem. Situaci, kdy je přítomna nadpoloviční většina všech členů, tedy odpovídá situace, kdy jsou přítomni dva členové představenstva. Stačilo by tedy, aby pouze jeden z nich rozhodl určitým způsobem a pokud by tento člen zároveň byl předsedou představenstva, stačilo by, aby nerozhodnou situaci rozhodl ve svůj prospěch. Ve svém důsledku by tedy bylo možné, aby určité rozhodnutí mohl učinit pouze jediný člen představenstva. Vezmeme-li v úvahu fakt, že v rukou představenstva leží tak substanciální podíl na řízení společnosti, nemůžeme dospět k jinému závěru, než že taková situace nemůže být pro společnost žádoucí. Nicméně ObchZ ve svém § 194 odst. 3 nevylučuje, aby byla ve stanovách přijata odlišná úprava. § 201 odst. 3 ObchZ potom upravuje způsob rozhodování dozorčí rady a.s., a to tím způsobem, že dozorčí rada rozhoduje na základě většiny hlasů svých členů, neurčují-li stanovy vyšší počet. Stanovy tedy mohou určit vyšší počet členů potřebný k přijetí rozhodnutí, nikoliv nižší počet. Na dozorčí radu s.r.o. se uplatní obecné pravidlo o usnášení orgánů obsažené v § 66 odst. 4 ObchZ. Dále je v § 66 odst. 4 ObchZ upravena možnost hlasování „mimo zasedání orgánu písemně či pomocí sdělovací techniky“. Využít této možnosti je však možné pouze za předpokladu, že je výslovně připuštěna společenskou smlouvou či stanovami a všichni členové orgánu s tím souhlasí.
2.2. Způsob usnášení se orgánů podle zákona o obchodních korporacích Jak vyplývá z § 152 NObčZ, orgány právnické osoby mohou být individuální či kolektivní. § 156 NObčZ dále stanoví, že je-li orgán kolektivní, rozhoduje ve sboru.
116
Usnášeníschopný je za předpokladu účasti většiny členů, přičemž se rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů. Dle ZOK může mnoho orgánů společností mít pouze jediného člena. S.r.o. může mít jen jednoho jednatele, představenstvo či správní rada a.s. mohou být taktéž jednočlenné. Stejně tak je tomu v případě dozorčí rady a.s. či s.r.o. V § 158 NObčZ je obecně upravena možnost přijímání rozhodnutí „mimo zasedání orgánu“, a to buď písemně nebo prostřednictvím technických prostředků. Rozhodování mimo zasedání orgánu však označuje možnost takového rozhodování v případě, že se zasedání nekoná, což vyplývá již z označení „rozhodování mimo zasedání“. Oproti tomu úprava v ObchZ umožňuje hlasovat osobě, která se nezúčastní hlasování, i když se zasedání koná. V ZOK je tato možnost speciálně upravena pouze pro valné hromady kapitálových společností. Z toho by mohlo být mylně usuzováno, že jiné orgány této možnosti využít nemohou. Ve skutečnosti však mimo zasedání orgánu hlasovat mohou, a to právě na základě § 158 odst. 2 NObčZ.
117
3.1. Podmínky, které musí členové orgánů splňovat podle současné právní úpravy Aby se určitá osoba mohla platně stát členem orgánu, je především nutné, aby splňovala určité podmínky kladené na ni zákonem. Základní podmínky jsou stanoveny pro členy představenstva a.s. v § 194 odst. 7 Obch.Z. Pro jednatele s.r.o. a členy dozorčí rady s.r.o. a a.s. je tato podmínka zakotvena pomocí odkazu na úpravu platnou pro představenstvo a.s. § 194 odst. 7 stanoví podmínky pro výkon funkce člena představenstva tím způsobem, že členem představenstva může být pouze „fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání“. 147 Osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce, se členem orgánu nestane, i když o tom valná hromada rozhodne. Pokud přestane člen orgánu splňovat podmínky stanovené pro výkon této funkce, jeho funkce tím zanikne. Osobně se domnívám, že jeho funkce zanikne okamžikem, kdy přestane tyto podmínky splňovat. Posledním dnem výkonu jeho funkce bude tedy dle mého názoru den předcházející dni, kdy tyto podmínky přestal splňovat. § 38l ObchZ potom stanoví další podmínku resp. překážku výkonu funkce člena orgánu. Účelem tohoto ustanovení je, aby se statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu společnosti po určitou dobu stanovenou zákonem nestala ani osoba, u níž 147
Osoba bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání je podle § 6 odst. 2 ŽZ. Podle tohoto ustanovení se „za bezúhonnou podle ŽZ nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena“. Oproti dřívější právní úpravě je tedy rozhodující, zdali trestný čin byl spáchán v souvislosti s podnikáním a nebo s předmětem podnikání. Není rozhodující, o jak závažný trestný čin se jednalo, či jaký trest byl za jeho spáchání udělen. Musí se však jednat o trestný čin spáchaný úmyslně. Osoba, u níž je dána překážka provozování živnosti je podle § 8 ŽZ osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Je to také osoba po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dále se jedná o osobu, a to po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Byl-li konkurs zrušen z jiného důvodu, překážka provozování živnosti uvedená v odstavci 1 odpadá právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu.
118
existuje pochybnost, zda svým jednáním nepřivodila právnické osobě, jejímž statutárním orgánem byla, úpadek. Podle § 38l odst. 1 ObchZ statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem, „nemůže být ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Totéž platí, byl-li insolvenční návrh podaný proti takové právnické osobě zamítnut pro nedostatek majetku“. Tato překážka působí vůči tomu, kdo vykonával funkci statutárního orgánu, člena statutárního nebo jiného orgánu v právnické osobě alespoň jeden rok před podáním insolvenčního návrhu na její majetek, případně před vznikem povinnosti této právnické osoby podat insolvenční návrh na její majetek. Tato překážka trvá po dobu 3 let ode dne právní moci usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující nebo usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Účelem ustanovení je, jak upozorňuje např. I. Štenglová,148 aby se osoby, které se podílely na úpadku jakékoli právnické osoby, po určitou dobu nepodílely na řízení či kontrole jiné právnické osoby – podnikatele. Nový ZOK překážku stanovenou § 38l ObchZ již nezná. Nicméně ve svých přechodných ustanoveních stanoví, že pokud tato překážka nastala před účinností ZOK, bude trvat i po jeho účinnosti (§ 779 odst. 3 ZOK). Nakonec platí také pravidlo tzv. „neslučitelnosti funkcí“. Toto pravidlo je pro členy orgánů s.r.o. stanoveno v § 139 odst. 2 ObchZ tak, že „členem dozorčí rady nemůže být jednatel společnosti“. Výslovná nemožnost souběhu funkce jednatele s funkcí prokuristy není na rozdíl od úpravy a.s. v zákoně obsažena. Někteří autoři se přiklánějí k názoru, že souběh funkce jednatele a prokuristy není možný.149 Pro členy orgánů a.s. je stanovena v § 200 odst. 4 ObchZ tak, že „člen dozorčí rady nesmí být zároveň členem představenstva, prokuristou, nebo osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat jménem společnosti“.
148
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck s.
152 - 155 149
Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2008, ASPI, Wolters Kluwer, s.262
119
3.2. Podmínky, které musí členové orgánů splňovat podle zákona o obchodních korporacích Úprava předpokladů pro výkon funkce člena orgánu v nastávající právní úpravě projde určitými změnami oproti stávající úpravě, kdy tyto podmínky byly upraveny společně pouze v § 38l ObchZ a dále v § 194 odst. 7 ObchZ pro členy představenstva. Mění se zejména systematické uspořádání a umístění těchto předpokladů. Tyto předpoklady nalezneme jak v části NObčZ věnované orgánům právnických osob obecně (§ 151 an. NObčZ), tak v části ZOK věnované orgánům obchodních korporací (§ 44 ZOK). Jak již bylo řečeno, úprava právnických osob v NObčZ je k úpravě v ZOK subsidiární, obecná ustanovení NObčZ jsou ustanoveními v ZOK doplňovány. Vzhledem k tomu, že ZOK je normou k NObčZ speciální, některými svými ustanoveními aplikovatelnost ustanovení v NObčZ vylučuje. Následky povolání členem orgánu nezpůsobilé osoby podle zákona stanoví § 155 NObčZ. Na povolání takového člena do funkce se hledí, jako by se vůbec nestalo, jedná se o tzv. zdánlivé právní jednání150 . Pokud člen voleného orgánu přestane splňovat podmínky po svém povolání, jeho funkce zanikne. Následky jsou stejné jako dle stávající úpravy v §194 odst. 7 ObchZ. Jedním ze zásadních rozdílů mezi stávající úpravou a novou úpravou v ZOK a NObčZ je, jak vyplývá z § 152 NObčZ, že členem orgánu právnické osoby může být i právnická osoba. Oproti tomu podle současné úpravy členem orgánu společnosti patrně s výjimkou likvidátora jmenovaného soudem právnická osoba být nemůže. Postup, jakým způsobem vykonává svoji funkci člena orgánu právnická osoba je upraven v § 154 NObčZ. Z tohoto ustanovení vyplývá, že je-li „členem voleného orgánu právnické osoby jiná právnická osoba, zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu“. V souvislosti s tímto ustanovením však vyvstává otázka, jak by bylo v praxi postupováno v případě, kdy právnická osoba nezmocní fyzickou osobu k jejímu zastupování v orgánu a zároveň je členem jejího statutárního orgánu také právnická osoba či právnické osoby. Právnická osoba, která je členem tohoto orgánu, musí patrně opět postupovat podle ustanovení v § 154 ObčZ, tedy musí stanovit zástupce, který ji 150
„Právní jednání“ je nový název podle NObčZ pro současný právní úkon.
120
bude v tomto orgánu zastupovat nebo zástupcem bude její statutární orgán. Takto bude postupováno do té doby, dokud tato řada neskončí u fyzické osoby. Důvodová zpráva ZOK odůvodňuje nově zavedenou možnost právnických osob být členem statutárního orgánu společnosti „reálnou existencí právnických osob a jejich častou vyšší ekonomickou sílou, kterými má být zesílena ochrana společnosti a třetích osob v případě náhrady škody apod“.151 Osobně nenalézám důvodu, proč by členem orgánu společnosti nemohla být právnická osoba, když svou funkci bude vykonávat prostřednictvím osoby fyzické. Nicméně se domnívám, že samotná povaha osoby jako osoby právnické nezajišťuje absolutní finanční spolehlivost. Problematická by mohla být také situace, kdy právnická osoba pověří výkonem funkce fyzickou osobu k tomu nevhodnou. Nicméně posouzení této otázky náleží samotným osobám, jimž rozhodnutí o volbě člena orgánu přísluší. V případě, kdy statutárním orgánem společnosti je právnická osoba, musí taktéž podmínky, stanovené pro člena orgánu, splňovat (pověřený) zástupce právnické osoby. Tento zástupce právnické osoby odpovídá společně a nerozdílně s právnickou osobou, kterou zastupuje. Taktéž se na zástupce právnické osoby použijí ustanovení o zákazu konkurenčního jednání, střetu zájmů, povinnosti řádného hospodáře a ustanovení NObčZ o důsledcích nezpůsobilosti pro výkon funkce a její ztráty (§ 46 odst. 4 ZOK). Ve dvou případech však ZOK, tedy zákon speciální k NObčZ, stanoví nemožnost povolání právnické osoby do funkce orgánu společnosti. Je tomu tak v případě akciové společnosti s monistickým systémem uspořádání - statutárním ředitelem a předsedou správní rady a.s. může být pouze fyzická osoba (§ 461 odst. 2 a § 463 odst. 2 ZOK). Členové orgánů tedy musí splňovat následující podmínky: •
Částečně se na členy orgánů obchodních korporací uplatní podmínky výkonu
funkce člena orgánu právnické osoby stanovené NObčZ. § 152 odst. 2 NObčZ stanoví základní podmínku, kterou je svéprávnost fyzické osoby, která je členem voleného
151
Důvodová zpráva k tomuto dále uvádí: „Jelikož však i nadále zákon zastává dosavadní pojetí, že právnická osoba jedná prostřednictvím statutárního orgánu, zachovává se povinnost jejího jednání prostřednictvím určené fyzické osoby – není však nutné, aby to byl přímo statutární orgán; z hlediska zákona je irelevantní v jakém poměru tato osoba k právnické osobě – členu statutárního orgánu – je (příkazní smlouva, zaměstnanecký poměr apod.“).
121
orgánu právnické osoby.152 V tomto ohledu se nová právní úprava příliš neodlišuje od té stávající. Odlišnost můžeme spatřovat především v situaci, kdy se na členy orgánů obchodních korporací uplatní tato obecná podmínka stanovená NObčZ pro všechny právnické osoby. To, že se speciální úprava pro orgány obchodních korporací v ZOK uplatní vedle obecné právní úpravy v NObčZ, indikuje navíc § 46 ZOK, když stanoví, že členem orgánu „nemůže být také ten…“. Slovo „také“ v tomto případě upozorňuje na subsidiární použití NObčZ. NObčZ hovoří pouze o podmínce svéprávnosti fyzické osoby. Svéprávná však může být v určitých případech také osoba mladší 18 let. Oproti tomu ObchZ výslovně stanoví, že členem orgánu může být pouze osoba, která dovršila 18 let a která je způsobilá k právním úkonům (§ 194 odst. 7). Z ustanovení § 46 odst. 3 ZOK potom vyplývá, že podmínka svéprávnosti platí i pro zástupce právnické osoby, která je členem voleného orgánu obchodní korporace. •
Dále jsou předpoklady pro výkon funkce člena orgánu specifikovány v obecné
části ZOK pod marginální rubrikou „Orgány obchodní korporace“ (díl 7.- § 44 an. ZOK) K obecné podmínce stanovené NObčZ pro všechny právnické osoby obecně se tedy přidávají další určené speciálně pro obchodní korporace. Podle § 46 ZOK Členem orgánu obchodní korporace „nemůže být také ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, a ani ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti“. Podmínky podle zákona o živnostenském podnikání zůstávají stále stejné, v této oblasti nedochází k žádným změnám. Případné změny by patrně mohly vyplynout z případné alternace ŽZ. Zůstává pouze otázkou, zdali úprava v ŽZ do doby, kdy ZOK nabude účinnosti, změn dozná či nikoliv. Ustanovení říká, že členem orgánu nemůže být „také“ ten, u koho taková překážka nastala. Jak již bylo uvedeno výše, výraz „také“ značí fakt, že se jedná o podmínky výkonu funkce člena orgánu stanovené nad rámec podmínek, které stanoví NObčZ. V tomto případě se tedy jedná o jakési odkazující ustanovení.
152
Kdy je osoba svéprávná stanoví § 30 NObčZ tak, že „člověk se stává plně svéprávným zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti anebo uzavřením manželství“. Tato úprava se překrývá s právní úpravou současnou. Novinkou je tzv. přiznání zletilosti (§ 37 NObčZ), kdy může být zletilost soudem přiznána teprve 16-ti či 17-ti leté osobě na její návrh v případě, že je osvědčena její schopnost sama se živit a souhlasí s tím zákonný zástupce. Nutno podotknout, že situace, kdy osoby, kterým takto byla přiznána zletilost se často stávat členy volených orgánů nebudou.
122
Odst. 2 pak stanoví informační povinnost osoby, která se má stát členem orgánu obchodní korporace, vůči zakladateli nebo obchodní korporaci, zdali „ohledně jeho majetku nebo majetku obchodní korporace, v níž působí nebo působil v posledních 3 letech jako člen orgánu, bylo vedeno insolvenční řízení podle § 63 až § 65 ZOK, anebo zdali u něj není dána jiná překážka funkce“. Nesplnění oznamovací povinnosti způsobí následek podle § 155 odst. 1 NObčZ, tedy se na povolání do funkce člena orgánu hledí, jako by se nestalo. Jedná se o jistou obdobu současné překážky výkonu funkce statutárního orgánu podle § 38l ObchZ. Nově je však tato podmínka stanovena pro všechny členy orgánů obchodních korporací, nikoliv pouze pro statutární orgán. Dle mého názoru je tato změna opodstatněná, neboť není důvodu, proč by pro členy dozorčí rady neměly v tomto směru být stanoveny shodné podmínky jako pro členy statutárních orgánů. Nelze považovat za žádoucí situaci, kdy se členem dozorčí rady stane osoba, u které existuje pochybnost, zdali způsobila úpadek společnosti, jehož orgánu byla členem. Zákon primárně nevylučuje takovou osobu z výkonu funkce, nýbrž stanoví informační povinnost této osoby vůči obchodní korporaci nebo zakladateli. Nechá na zvážení toho, kdo takovou osobu do funkce povolává, zdali chce i za takových okolností osobu do funkce povolat či ne. § 63 až 67 ZOK (viz dále) stanoví, za jakých okolností může o vyloučení této osoby z výkonu funkce člena orgánu rozhodnout soud. Dle mého názoru lze tuto změnu právní úpravy hodnotit pozitivně, neboť se jedná o záležitost nutnou posuzovat individuálně. Opačná situace by v některých případech mohla být nepřiměřeně přísná a neopodstatněná. •
NObčZ v části určené obecně orgánům právnických osob (§ 153) stanoví, že
„osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem voleného orgánu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává“. Pokud však od skončení insolvenčního řízení uplynuly více než 3 roky, oznamovací povinnost této osoby odpadne. Pokud se osoba dostane do úpadku až poté, co se stane členem voleného orgánu, je nutné, aby to oznámila tomu, kdo jí do funkce povolal. Následky nesplnění oznamovací povinnosti podle § 153 odst. 1 a 2 NObčZ stanoví odst. 3 a to tak, že je možné, aby takový člen orgánu byl odvolán soudem.
123
Vázání možnosti stát se členem orgánu u osoby, která je v úpadku, na splnění oznamovací povinnosti je v důvodové zprávě odůvodněno např. možností vzniku spolku osob postižených úpadkem apod. Zde však vyvstává otázka, jaký je vztah úpravy v § 46 odst. 1-3 ZOK a úpravy v § 153 odst. § 1-3 NObčZ. Konkretizuje úprava v § 46 ZOK obecnou úpravu v § 153 NObčZ a § 153 NObčZ tuto úpravu doplní nebo § 46 ZOK vylučuje použití § 153 NObčZ a § 153 NObčZ se tedy v tomto případě vůbec neuplatní? Např. J. Dědič k tomuto uvádí: „Podle § 155 NObčZ (současný § 153) úpadek nebude předpokladem pro výkon funkce, ale založí oznamovací povinnost dané osoby tomu, kdo ji do funkce povolává nebo tomu, kdo ji povolal. Pro členy orgánů obchodních korporací je oznamovací povinnost konkretizována v § 46 odst. 2 ZOK“.153 Taková interpretace by dle mého názoru zjednodušeně řečeno odpovídala situaci, kdy se osoba nemůže stát členem orgánu obchodní korporace v případě, kdy je dána překážka provozování živnosti ve smyslu § 46 odst. 1 ZOK. Jednalo by se tedy o situaci, kdy by na majetek osoby byl prohlášen konkurs, nebo byl ohledně ní zamítnut insolvenční návrh proto, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení (po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí), či ohledně ní byl zrušen konkurs proto, že jeho majetek je nepostačující k uspokojení věřitelů (po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí). Pokud by však bylo rozhodnuto o úpadku osoby, ale bylo by rozhodnuto o některém ze sanačních řešení úpadku, nebo do právní moci rozhodnutí o prohlášení konkurzu, potom by se uplatnila oznamovací povinnost ve smyslu § 153 odst. 1 – 2 NObčZ a úpadek by nezakládal překážku výkonu funkce člena orgánu. Dle mého názoru je však úprava v § 46 odst. 1 a 2 ZOK natolik specifická, že aplikaci § 152 odst. 1 až 3 kompletně vylučuje. § 46 odst. 2 ZOK stanoví, jak již bylo uvedeno výše, oznamovací povinnost toho, kdo se má stát členem orgánu obchodní korporace vůči zakladateli nebo obchodní korporaci, „zda ohledně jeho majetku nebo majetku obchodní korporace, v níž působí nebo působil, v posledních 3 letech bylo vedeno insolvenční řízení nebo řízení podle § 63 až 65“, které je stanoveno pouze pro členy statutárních orgánů. Oznamovací povinnost podle § 46 odst. 2 je tedy širší než oznamovací povinnost § 153 NObčZ, neboť se vztahuje na jakékoliv insolvenční řízení,
153
Dědič, J., Obecná úprava právnických osob v novém občanském zákoníku (se zaměřením na její význam pro obchodní korporace), Obchodní právo, 1/2012, s. 8
124
které bylo ohledně osoby nebo obchodní korporace, ve které osoba působí, vedeno, a není tedy nutné, aby bylo rozhodnuto o úpadku osoby. Nesplnění této oznamovací povinnosti má patrně následky stanovené v § 155 odst. 1 NObčZ. Vzhledem k tomu, že se dle mého názoru ustanovení § 153 NObčZ neuplatní, nenastanou ani následky stanovené § 153 odst. 3 NObčZ. •
Nadále bude v nezměněné podobě platit také pravidlo neslučitelnosti funkcí
(§ 201 odst. 3 a § 448 odst. 5 ZOK). Jiná situace je ovšem v a.s. s monistickou strukturou. ZOK výslovně stanoví, že je možné, aby předseda správní rady byl též statutárním ředitelem (§ 463 odst. 3 ZOK). Z výše uvedeného pojmově vyplývá, že statutární ředitel může být zároveň členem správní rady. •
ZOK obsahuje také zvláštní ustanovení, které se vztahuje pouze na členy
statutárního orgánu. Zavádí možnost soudu rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce. Na rozdíl od stávající úpravy v § 38l ObchZ, v úpravě v § 67 an. ZOK o „vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce“ se vždy pro vznik překážky výkonu funkce vyžaduje rozhodnutí soudu. V důvodové zprávě je toto řešení odůvodněno zejména tím, že o právech a povinnostech jednotlivce může rozhodnout pouze nezávislý soud, navíc se vždy musí jednat o řízení sporné. Zákon rozlišuje 2 případy, kdy soud může rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce – a to v případě úpadku a při opakovaném porušování povinností. V průběhu insolvenčního řízení může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout, že člen orgánu obchodní korporace, který byl ve funkci v době vydání rozhodnutí o úpadku nebo po něm a jehož výkon funkce vedl k úpadku nebo ten, kdo se stal členem statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace až po zahájení insolvenčního řízení a svým jednáním zjevně přispěl ke snížení majetkové podstaty a k poškození věřitelů a nebo ten, kdo v době vydání rozhodnutí o úpadku členem statutárního orgánu obchodní korporace nebo osobou v obdobném postavení již nebyl, ale jehož dosavadní jednání k úpadku obchodní korporace zřejmě přispělo, nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o vyloučení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení.
125
Návrh na vydání takového rozhodnutí může podat každý, kdo na něm má právní zájem. Oproti tomu insolvenční soud však nerozhodne o vyloučení toho, kdo se stal členem statutárního orgánu v době, kdy úpadek již hrozil (ledaže výkon jeho funkce vedl k úpadku) nebo prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila „rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení“. Krajský soud může rozhodnout i bez návrhu o vyloučení člena statutárního orgánu pro závažné „opakované porušování péče řádného hospodáře“ (či jiné péče podle jiného právního předpisu spojenou s výkonem jeho funkce) v posledních 3 letech. Návrh může též podat každý, kdo na něm má právní zájem. Důsledky rozhodnutí soudu o vyloučení člena statutárního orgánu o vyloučení z funkce člena statutárního orgánu jsou stanoveny v § 66 ZOK. Jakmile nabude rozhodnutí soudu o vyloučení právní moci, přestane být osoba, které se rozhodnutí týká, členem statutárního orgánu, a to nejen statutárního orgánu předmětné právnické osoby, ale i ve všech dalších obchodních korporacích. Zánik funkce oznámí orgánu, který podle jiného právního předpisu vede obchodní rejstřík, soud, který o vyloučení rozhodl. Ten, kdo byl z výkonu funkce vyloučen, se členem statutárního orgánu obchodní korporace nestane, i když o tom příslušný orgán obchodní korporace rozhodl. Navíc ten, kdo poruší zákaz uložený mu rozhodnutím o vyloučení, ručí za splnění všech povinností obchodní korporace, které vznikly v době, kdy vykonával přes zákaz činnost člena jejího statutárního orgánu, ač se jím nestal anebo jím být přestal. § 46 odst. 3 ZOK, jak již bylo řečeno výše, zakládá informační povinnost mj. toho, proti komu bylo vedeno řízení podle § 63-67 ZOK. •
Oproti tomu překážku dle 38l ObchZ, jak bylo zmíněno výše, ZOK již nezná,
když byla nahrazena oznamovací povinností a vyloučení bylo možné jen pro členy statutárních orgánů a na základě rozhodnutí soudu. Nicméně ve svých přechodných ustanoveních ZOK stanoví, že pokud překážka podle § 38l ObchZ nastala před účinností ZOK, bude trvat i po jeho účinnosti (§ 779 odst. 3 ZOK).
126
4.1. Zákonná omezení členů orgánů podle současné právní úpravy Když členové orgánů splňují veškeré zákonné podmínky pro ně stanovené, neznamená to ještě, že žádná další omezení již dodržovat nemusí. Nejen že podmínky uvedené výše musí splňovat po celou dobu výkonu své funkce, ale zákon stanoví také některá další pravidla, která musí dodržovat. Vzhledem k faktu, že členové orgánů jsou ti, kdo zabezpečují veškerý chod společnosti, mohl by se zde vyskytnout prostor pro zneužití některých z jim svěřených pravomocí či znalostí a kontaktů získaných při výkonu jejich funkce. Z tohoto důvodu jsou zákonem stanovena pravidla týkající se omezení konkurenčních jednání členů orgánů a dále obchodování členů orgánů se samotnou společností, při kterém by mohl vzniknout konflikt zájmů společnosti a člena orgánu. Jak zdůrazňuje např. T. Dvořák, cílem zákonných omezení členů orgánu je především dosažení ochrany dobré víry třetích osob a ochrany společníků a společnosti samé.154 •
Zákaz konkurence
Pro členy orgánů kapitálových společností platí tzv. zákaz konkurence. Rozsah zákazu konkurence je vymezen zvlášť pro jednotlivé členy orgánů společností (§ 65 ObchZ). Cílem úpravy o zákazu konkurence je zamezit členům orgánů, aby zneužívali znalostí a kontaktů, které nabyli ve své funkci ke svému prospěchu na úkor společnosti.155 Zákaz konkurence spočívá v tom, že členové orgánů nesmí „podnikat v oboru stejném nebo obdobném oboru podnikání společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů“. Dále zákon zapovídá členům orgánů „zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti“. Jak upozorňuje J. Dědič, toto ustanovení se vztahuje také na pouhé neformální zprostředkování, nikoliv pouze zprostředkování na smluvním základě.156 Členové orgánů se nesmí ani „účastnit na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání“. Nakonec členové orgánů nesmějí „vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo s obdobným předmětem podnikání, ledaže jde o koncern“.
154
Dvořák, T., Akciová společnost a evropská společnost, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2009, s. 507 Dědič, J. a kol., Akciové společnosti. 7., přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 486 156 Dědič, J. a kol., Akciové společnosti. 7., přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 20122012, s. 486 155
127
Zákaz konkurence se vztahuje na jednatele s.r.o. (§136 ObchZ) a členy dozorčí rady s.r.o. (§ 126 odst. 4 ObchZ), pro které je stanoven odkazem na úpravu zákazu konkurence jednatelů. Dále je stanoven pro členy představenstva a.s. (§ 196 ObchZ). Pro členy dozorčí rady a.s. (§ 200 odst. 3 ObchZ) je potom tento zákaz stanoven odkazem na ustanovení zákazu konkurence, který platí pro členy představenstva. Ustanovení o zákazu konkurence je kogentním ustanovením v tom smyslu, že společenská smlouva či stanovy s.r.o. pro jednatele, a stanovy nebo usnesení valné hromady akciové společnosti pro člena představenstva a dozorčí rady, nemohou zákaz konkurence vyloučit anebo omezit, mohou jej pouze rozšířit.157 Obsah zákazu konkurence má stejný obsah pro všechny orgány kapitálových společností. Důvodem zvláštní úpravy pro jednotlivé členy orgánů je patrně rozdílný postup v s.r.o. a a.s. pro rozšíření zákazu konkurence. U představenstva a dozorčí rady a.s. zákon stanoví kromě úpravy v zakladatelských dokumentech možnost rozšířit zákaz konkurence také usnesením valné hromady. Možnost takto rozhodnout je valné hromadě oproti s.r.o. výslovně svěřena patrně z důvodu, že na rozdíl od valné hromady s.r.o. si valná hromada a.s. nemůže vyhradit rozhodování o jiných záležitostech, než jaké jí svěřuje zákon či stanovy a a.s. by tak byla ochuzena o možnost rozšířit zákaz konkurence usnesením valné hromady, pokud by jí taková působnost nebyla přisouzena stanovami. Důsledky porušení zákazu konkurence jsou stanoveny souhrnně pro všechny členy orgánů, a to v části ObchZ pojednávající obecně o obchodních společnostech. Společnost je především oprávněna požadovat, aby osoba, která tento zákaz porušila, „vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence, anebo převedla tomu odpovídající práva na společnost. Právo na náhradu škody není dotčeno“ (§ 65 odst. 2 obchZ), případnou škodu způsobenou porušením zákazu konkurence tedy společnost může po členovi orgánu vymáhat. Pro uplatnění práv společnosti z porušení zákazu konkurence členem orgánu je stanovena subjektivní 3-měsíční prekluzivní lhůta, k uplatnění u odpovědné osoby, a to ode dne, kdy se společnost o takovém porušení dozvěděla. Dále je stanovena také lhůta 1-roční objektivní, a to od doby, kdy k takovému porušení došlo.
157
Dědič, J. a kol., Akciové společnosti. 7., přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 486
128
Jak již bylo výše uvedeno, společenská smlouva ani stanovy nemohou zákaz konkurence stanovený ObchZ zúžit pod rámec stanovený ObchZ. Nicméně na základě úpravy ve stanovách je možné tento zákaz rozšířit. V takovém případě se však nabízí otázka, zdali porušení zákazu konkurence stanoveného nad rámec stanovený ObchZ taktéž způsobí následky dle § 65 ObchZ. Tyto nejasnosti odstranil Nejvyšší soud, když judikoval,158 že v takovém případě se na porušení takto převzatých povinností nevztahuje úprava důsledků porušení zákazu konkurence uvedená v ObchZ. Důsledky tohoto porušení však mohou smluvní strany upravit ve smlouvě. Tento závěr je možné hodnotit jako logický, neboť závazek převzatý ve smlouvě je závazkem smluvním, následky jeho porušení by měly vyplynout též ze smlouvy. Nic ovšem nebrání přijetí takové úpravy ve společenské smlouvě či stanovách, která stanoví jako následek porušení zákazu konkurence stanoveného nad rámec v ObchZ právě aplikaci § 65 ObchZ. Jak správně upozorňuje I. Štenglová,159 porušení zákazu konkurence může mít někdy také trestněprávní dopad, neboť může dojít k naplnění skutkové podstaty dle ustanovení § 255 TrZ o zneužití informace a postavení v obchodním styku. Nicméně je nutné podotknout, že ze základní trestněprávní zásady subsidiarity trestní represe by mělo vyplývat, že trestněprávní odpovědnost podle výše zmíněného ustanovení je možné vyvozovat pouze v případě, kdy nepostačí vyvození odpovědnosti obchodněprávní. Otázkou však je, zdali je tato zásada v praxi skutečně vždy důsledně dodržována. •
Omezení podle § 196a ObchZ týkající se konfliktu zájmů
Účelem omezení podle § 196a ObchZ je především zamezení vzniku konfliktu zájmů mezi osobami v určitém postavení vzhledem ke společnosti a společností. Jedná se o ustanovení velmi diskutované. Jen k velmi malému množství ustanovení se váže takové množství judikatury, jako právě k § 196a ObchZ. Nejvyšší soud nesčetněkrát dovodil, že účelem ustanovení je ochránit společnost před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost právní úkony.160 Dále z judikatury Nejvyššího soudu
158
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 1053/2007 ze dne 25.9.2007 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 469 160 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1137/2003 ze dne 26.10.2004, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 184/2005 ze dne 31.8.2006 159
129
vyplývá, že navazujícím účelem je také zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti.161 Úprava vychází z čl. 11 druhé evropské směrnice o obchodních společnostech (77/91/EHS) ze dne 13. 12. 1976 ve znění novely provedené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/68/ES ze dne 6.9.2006. Článek 11 této směrnice se nicméně vztahuje pouze na nabývání aktiv od zakladatelů. Zamýšleným cílem této směrnice bylo udržování základního kapitálu, konkrétně potom zabránění obcházení oceňování nepeněžitých vkladů tím, že zakladatelé společnosti prodají svůj majetek za nízkou cenu.162 Oproti tomu česká úprava při implementaci této směrnice prostřednictvím zákonné úpravy šla nad rámec účelu této směrnice, když použila § 196a ObchZ jako prostředek boje proti „tunelování“ společností. V této souvislosti dokonce T. Dvořák podotýká, že úprava v ObchZ je oproti úpravě ve směrnici přemrštěná a rozšířená do extrémů.163 Ustanovení § 196a ObchZ prošlo za dobu své existence mnoha změnami. Dne 1.1.2012 nabyla účinnosti novela ObchZ č. 351/2011, kterou byla provedena patrně poslední změna tohoto ustanovení. Ustanovení § 196 odst. 1 a 2 ObchZ dopadá na poměrně široký okruh osob. Výslovně je tento zákaz stanoven pro členy představenstva, jednatele, členy dozorčí rady, prokuristu, a jiné osoby oprávněné jednat jménem společnosti, anebo pro osoby, těmto osobám blízké. Jinou osobou oprávněnou jednat jménem společnosti je např. likvidátor. Pro jednatele s.r.o. je stanoven pomocí odkazu (§ 135 odst. 2 ObchZ). Podle odst. 1 může společnost uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s těmito osobami nebo na ně převést majetek společnosti pouze za splnění dvou podmínek – a to sice musí být dán „předchozí souhlas valné hromady“ a výše uvedené jednání musí být „v rámci obchodního styku“. Odst. 2 potom praví, že pokud výše zmíněné osoby jednají také jménem jiné osoby, uplatní se ustanovení odst. 1 také na plnění ve prospěch této osoby.
161
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 780/2006 ze dne 27.2.2007, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4315/2008 ze dne 31.3.2009 162 Rychlý, T., Záhady ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, Právní rozhledy 10/2003, s. 512 163 Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 280
130
Důsledky nerespektování podmínky vymezené v odst. 1 týkající se dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku dovodil Nejvyšší soud tak, že smlouva uzavřená za takových okolností je absolutně neplatná.164 Pro případ nedodržení souhlasu valné hromady dle odst. 1 je judikaturou Nejvyššího soudu též dovozována absolutní neplatnost.165 Ustanovení § 196a odst. 3 a 4 ObchZ potom dopadá kromě osob podle odst. 1 a 2 také na zakladatele, společníky a osoby, které s nimi jednají ve shodě, osoby některými z těchto osob ovládané nebo s nimi tvořícími koncern. Ustanovení odst. 3 se vztahuje na nabývání majetku společností od výše zmíněných osob za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu nebo naopak na zcizování majetku společnosti této hodnoty ve prospěch těchto osob. Pokud dochází k takovému zcizení majetku mezi výše zmíněnými osobami a toto zcizení není v rámci běžného obchodního styku apod. (odst. 4), ustanovení 3 stanoví podmínku, podle které hodnota převáděného majetku musí být zjištěna na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pokud navíc k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, je nutné, aby jej schválila valná hromada. Při nedodržení podmínek týkajících se znaleckého posudku vymezených v odst. 3 byla Nejvyšším soudem rovněž dovozována absolutní neplatnost takových právních jednání.166 Tato situace byla velmi nevyhovující. Ve svém důsledku znamenala, že chybějící posudek znalce způsobil závažné důsledky. Na převod majetku bylo nahlíženo, jako by k němu nikdy nedošlo, a to i v případě, kdy cena skutečně odpovídala ceně tržní. Taková situace pochopitelně představovala značnou nejistotu pro samotné společnosti. Nicméně teprve v roce 2012 učinil Nejvyšší soud v této oblasti průlomové rozhodnutí. Odchýlil se od závěrů, které učinil ve svých rozhodnutích předchozích.167 Na základě tohoto rozsudku je odbourána povinnost vyhotovit znalecký posudek při převádění majetku dle odst. 3 v případě, kdy je cena převáděného majetku určena podle trhu. 164
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 3335/2006 ze dne 30.10.2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 3335/2006 ze dne 30.10.2007, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1386/2006 ze dne 27.8.2008 166 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2011/2010 ze dne 3.1.2001, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 1807/2007 ze dne 28.1.2009 167 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8.2.2012 165
131
Nejvyšší soud uzavřel, že v případě, kdy je ve smlouvě o převodu majetku, na kterou se vztahuje ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ tržní cena, nebo dokonce cena výhodnější, než je cena tržní, není taková smlouva neplatná pouze proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Toto rozhodnutí lze zajisté hodnotit jako krok správným směrem, vezmeme-li v úvahu, jak enormní následky chybějící znalecký posudek způsoboval. Úprava v ZOK bude v tomto ohledu ještě mnohem benevolentnější. Pro případ chybějícího souhlasu valné hromady dle odst. 3 není Nejvyšším soudem dovozována neplatnost převodu majetku, ale jeho neúčinnost.168 Nejvyšší soud při tom vychází z faktu, že zákon předepisuje nezbytnost souhlasu valné hromady, nestanoví však, že se musí jednat o souhlas předchozí. Nicméně aby mohla nastat účinnost převodu, je nutné, aby valná hromada udělila alespoň souhlas následný.
4.2. Zákonná omezení členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích Zákaz konkurence
•
Pro členy orgánů i nadále platí pravidlo zákazu konkurence. Okruh „skutkových podstat“, na které se zákaz konkurence vztahuje, se obsahově nemění, dochází spíše k určité formulační změně. Dochází však ke koncepční změně podmínek, za kterých se zákaz konkurence na členy orgánů vztahuje. Zákaz konkurence je upraven pro členy jednotlivých orgánů zvlášť. Zákaz konkurence platí pro jednatele (§ 199 ZOK), pro členy představenstva (§ 441 ZOK). Pro členy dozorčí rady s.r.o. (§ 201 ZOK) je stanoven odkazem na úpravu pro jednatele s.r.o. Pro členy dozorčí rady a.s. je zákaz konkurence stanoven obdobně jako pro členy představenstva (§ 451 ZOK). V monistickém systému uspořádání a.s. dle mého názoru vzhledem k ustanovení § 456 ZOK platí zákaz konkurence stanovený pro členy představenstva také pro statutárního ředitele a zákaz konkurence stanovený pro členy dozorčí rady také pro členy správní rady. Podle úpravy v ZOK členové orgánů nesmí:
168
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1137/2003 ze dne 26.10.2004
132
- „podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného“, - „být členem statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem činnosti nebo podnikání nebo osobou v obdobném postavení, ledaže se jedná o koncern“, nebo - „účastnit se na podnikání jiné obchodní korporace jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným předmětem činnosti nebo podnikání“ Společenská smlouva s.r.o. nebo stanovy či rozhodnutí valné hromady a.s. mohou navíc určit další omezení činnosti členů orgánů. Zúžit rozsah omezení patrně nemůže. Společenská smlouva s.r.o. může také určit, stejně jako je tomu dle ObchZ, v jakém rozsahu se zákaz konkurence bude vztahovat také na společníky. Následky porušení tohoto zákazu konkurence jsou pak, stejně jako podle stávající úpravy v § 65 ObchZ, upraveny společně pro všechny orgány. § 5 odst. 1 ZOK říká, že společnost může požadovat, aby jí ten, kdo porušil zákaz konkurenčního jednání, vydal prospěch, který v důsledku toho získal, anebo aby převedl na společnost z toho vzniklá práva. Tato povinnost se vztahuje také na případné nabyvatele tohoto prospěchu nebo práv, pokud ovšem tento nabyvatel nejednal v dobré víře. Odst. 2 potom stanoví 3měsíční subjektivní a 1-roční objektivní lhůtu pro uplatnění tohoto práva. Pravidlo zákazu konkurence se v úpravě v ZOK oproti stávající úpravě v ObchZ zmírňuje. V s.r.o. platí domněnka, že jednatel, jednatelé či členové dozorčí rady činnost zakázanou nemají, pokud všichni společníci při založení společnosti nebo v okamžiku jejich zvolení jimi byli na některou z činností upozornění nebo vznikla-li později a příslušní členové orgánu na ni písemně upozorní a žádný ze společníků s činností jednatele nevyslovil nesouhlas do 1 měsíce od oznámení. V a.s. potom platí, že členové představenstva či členové dozorčí rady činnost zakázanou nemají, pokud při založení společnosti zakladatelé nebo valná hromada byli členem představenstva nebo dozorčí rady na některou z činností upozornění nebo pokud vznikla později a člen představenstva nebo dozorčí rady na ni písemně upozornil a pokud nikdo
133
z nich nevysloví nesouhlas s touto činností do 1 měsíce ode dne, kdy na ni byl upozorněn. Podle důvodové zprávy tento způsob řešení následků porušení zákazu konkurence napomůže chodu společnosti tehdy, kdy společníkům nevadí, že dochází k porušování zákazu konkurence. Je tak ponecháno na společnících, aby sami posoudili, co je a co není pro společnost výhodné. Kogentní zákaz vede podle důvodové zprávy k přílišné rigiditě. Nicméně v pochybnostech se bude mít za to, že souhlas nebyl dán. Osobně se domnívám, že není možné dospět k jinému závěru, než že tato změna je změnou velmi přínosnou. Domnívám se, že zohledňuje potřeby reálného života společnosti. Ponechává na samotných společnících, aby posoudili, zdali v konkrétním případě může hrozit určité nebezpečí v podobě zneužití znalostí či jiných výhod získaných příslušnými členy orgánu při výkonu funkce. V některých případech totiž žádné reálné nebezpečí nehrozí a je proto zbytečné, aby docházelo k nepotřebnému omezování členů orgánů. Problematickými byly dle mého názoru také situace, kdy byla např. jedna osoba společníkem ve dvou společnostech s podobným předmětem podnikání, přičemž zároveň zamýšlela stát se členem statutárního orgánu v jedné nebo obou z nich. V takovém případě nezbývalo této osobě než se zbavit obchodního podílu v jedné ze společností nebo nalézt jinou vhodnou osobu, která bude vykonávat funkci statutárního či dozorčího orgánu. Není tedy dle mého názoru možné učinit jiný závěr, než že tato konkrétní záležitost má být ponechána zcela v dispozici společníků. •
Pravidla o střetu zájmů podle ZOK
Pravidlo stanovené v § 196a ObchZ bude v ZOK opuštěno. Nicméně toto pravidlo bude nahrazeno pravidlem o střetu zájmů. Změna právní úpravy v ZOK představuje zmírnění oproti právní úpravě v ObchZ. Zejména dochází ke zmírnění následků porušení pravidel proti střetu zájmů. § 54 ZOK zakládá „informační povinnost“ člena orgánu společnosti vůči ostatním členům orgánu, jehož je členem a dále dozorčí radě (nebyla-li zřízena, potom vůči valné hromadě) v případě, kdy se dozví, že může při výkonu jeho funkce „dojít ke střetu jeho zájmů se zájmy společnosti“. Splnění informační povinnosti však nezbavuje člena orgánu obchodní korporace povinnosti jednat v zájmu obchodní korporace, jejíž je členem.
134
§ 55 ZOK dále stanoví „informační povinnost“ člena orgánu společnosti vůči orgánu, jehož je členem a vůči dozorčí radě (nebyla-li zřízena, potom vůči valné hromadě) v případě, že „hodlá s touto společností uzavřít smlouvu“. Následky právního jednání, ke kterému nedal souhlas nejvyšší orgán korporace (tedy valná hromada) za předpokladu, že je takový souhlas vyžadován zákonem určuje § 48 ZOK a to tak, že stanoví neplatnost takového jednání. Této neplatnosti je možné dovolat se v subjektivní lhůtě 6 měsíců a objektivní 10-leté lhůtě. Vzhledem k tomu, že na jednání jménem společnosti se nově uplatní ustanovení NObčZ o zastoupení, uplatní se v tomto případě také § 437 NObčZ, podle kterého „zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět“. Pokud o rozporu zájmů třetí osoba, se kterou zástupce jednal věděla, může se toho právnická osoba, kterou statutární orgán zastupuje (zastoupený) dovolat. Platí zde vyvratitelná domněnka, že zde rozpor zájmů existuje. Pokud však člen orgánu splní oznamovací povinnost dle § 54 an ZOK, jednat smí. V případě, kdy jsou zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat, soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu (§ 165 odst. 2 NObčZ). Pro akciovou společnost je nicméně úprava § 196a odst. 3 ObchZ převzata, aby byly dodrženy podmínky stanovené v čl. 11 druhé směrnice 77/91/EHS ve znění směrnice 2006/68/ES. Tato směrnice je promítnuta do § 255 ZOK. Oproti úpravě v ObchZ se vztahuje na majetek, který společnost nabývá od zakladatele nebo akcionáře v průběhu 2 let po svém vzniku, jedná se tedy o kratší časové období oproti úpravě v ObchZ. ZOK se navíc oproti úpravě v ObchZ, která šla nad rámec úpravy v druhé směrnici, omezil pouze nabytí majetku od zakladatele či akcionáře, nevztahuje se na nabývání majetku opačným směrem. ZOK zvolil takovou úpravu, jejímž cílem je dosažení souladu s druhou směrnicí. Hlavním účelem druhé směrnice je zamezit obcházení předpisu čl. 8 směrnice o oceňování nepeněžitých vkladů a docílit tak udržení základního kapitálu společnosti. Z tohoto důvodu se také úprava vztahuje pouze na zakladatele a akcionáře, nikoliv další osoby. Druhá evropská směrnice ani nestanoví důsledky takového jednání. Důsledky porušení tohoto ustanovení stanoví § 50 ZOK odlišně od ObchZ, a to tak, že pokud je smlouva 135
uzavřena bez takového znaleckého posudku nebo v rozporu s ním, může se ten, k jehož ochraně má znalecký posudek sloužit, domáhat vypořádání proti druhé smluvní straně. Lhůta pro dovolávání se vypořádání je stanovena subjektivní 3-měsíční a objektivní 10letá. Pokud nedojde k vypořádání, je oprávněna znevýhodněná strana od smlouvy odstoupit. Následky jsou tedy oproti úpravě v ObchZ a současně použitelné judikatuře169 mírnější. Podle současné právní úpravy je důsledkem absence posudku znalce v případě, že společnost nabývá majetek za horších podmínek, absolutní neplatnost. Podle úpravy v ZOK důsledkem bude pouze možnost společnosti domáhat se vypořádání, popř. od takové smlouvy odstoupit. Osobně novou právní úpravu hodnotím kladně. Nová úprava v ZOK totiž splňuje požadavky kladené ve směrnici, nicméně není tím, čím podle úpravy ve směrnici § 196a ObchZ být neměl. Jak podotýká T. Rychlý, jestliže „měl § 196a ObchZ být v roce 1996 chápán i jako pokus rychle najít instrument, jak zabránit nekalým transakcím na účet společnosti, v roce 2003, kdy je tato problematika podrobně reglementována především v rámci koncernového práva, již tato argumentace neobstojí“.170 Pokud by však záměrem skutečně bylo poškození společnosti, potom bychom mohli na toto ustanovení aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu171, podle kterého je-li úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (např. poškození společnosti zkrácením možnosti uspokojení jejích pohledávek), je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 ObčZ, a to pro rozpor se zákonem, popř. jeho obcházení.
5.1. Práva a povinnosti členů orgánů podle současné právní úpravy Společnost (právnická osoba) je útvar neživý, není proto schopna samostatně starat se o svůj majetek. Z tohoto důvodu je v zákoně zkonstruován institut orgánů, jejichž povinností je starat se o záležitosti osoby a o její majetek. 172 Pro umožnění výkonu této správy záležitostí a majetku společnosti jsou členové orgánů nejen vybaveni určitými právy, ale jsou také povinni dodržovat určité povinnosti.
169
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8.2.2012 Rychlý, T., Záhady ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, Právní rozhledy 10/2003, s. 512 171 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1027/2006 ze dne 1.7. 2008 172 Dvořák, T., Akciová společnost a evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 516 170
136
Práva a povinnosti členů orgánů obchodních společností (obchodních korporací) vyplývají ze „smlouvy o výkonu funkce“. Vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o „mandátní smlouvě“, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy, plnění musí poskytnout osoba uvedená ve smlouvě o výkonu funkce. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být (předem) schválena valnou hromadou.
5.2. Práva a povinnosti členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích Práva a povinnosti mezi společností a členem orgánu je upraven v § 59 an. ZOK pod marginální rubrikou „Smlouva o výkonu funkce“. Právní vztah mezi společností a členem orgánu této společnosti se bude přiměřeně řídit ustanoveními nového občanského zákoníku o smlouvě o příkazu (§ 2430 – § 2444 NObčZ), pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, či ZOK nevyplývá něco jiného. Výslovně je vyloučeno užití ustanovení NObčZ o správě cizího majetku. Smlouva o výkonu funkce v kapitálové společnosti musí mít písemnou formu a musí jí schválit valná hromada. Zákon sice upravuje práva a povinnosti mezi společností a členem orgánu pod marginální rubrikou „smlouva o výkonu funkce“, nicméně již z dikce zákona, který říká: „…pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena,…“, vyplývá, že smlouva o výkonu funkce být uzavřena nemusí. Toto tvrzení podporuje také důvodová zpráva, když uvádí: „Smlouva o výkonu funkce vzniká ex lege jmenováním – vzniká jako smlouva příkazní, ledaže se smluvní strany dohodnou jinak (tedy se výslovně nezakazuje využití jiného smluvního typu.“
137
6.1. Práva členů orgánů podle současné právní úpravy Členové orgánů obchodních korporací jsou vybaveni dvěma základními právy. Jedná se o právo na odměnu a právo na informace.173 Je zřejmé, že stěžejním právem členů orgánů je především jejich právo na odměnu za výkon funkce. Právo na odměnu za výkon funkce plyne ve většině případů především ze smlouvy o výkonu funkce. Jak již bylo výše řečeno, podle § 66 odst. 2 ObchZ se vztah mezi společností a členem statutárního orgánu společnosti při zařizování záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností, nebo jiných ustanovení ObchZ upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností. Přiměřenou aplikací ustanovení o mandátní smlouvě lze dospět k závěru, že platí ustanovení § 566 odst. 2 ObchZ, zakotvující domněnku, že úplata byla smluvena, neboť jedním z podstatných znaků mandátní smlouvy je její úplatnost. Přiměřená aplikace ustanovení o mandátní smlouvě také vede k závěru, že pokud není výše úplaty ve smlouvě stanovena a není sjednána bezplatnost výkonu funkce, náleží členovi orgánu za výkon funkce obvyklá odměna ve smyslu § 571 odst. 1 ObchZ. Nejvyšší soud v této souvislosti výslovně uvedl:174 „Z ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ ve spojení s § 566 odst. 1 ObchZ, vyplývá, že nebyla-li mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 ObchZ.“ Určování obvyklé odměny bude patrně velmi obtížné a bude při něm pravděpodobně vycházeno např. z velikosti společnosti, typu společnosti, náročnosti činnosti vykonávané při výkonu funkce, z výše odměny, jaká je obvykle poskytována členům obdobných orgánů obdobných společností, požadavků kladených na člena orgánu (požadavků na jeho vzdělání, zkušenosti, zvláštní schopnosti či vlastnosti atd.). Stanovit
173
Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2008, ASPI, Wolters Kluwer, s. 286 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 994/2005 ze dne 31.1.2007. Nejvyšší soud k tomuto dále uvádí: „V rámci přiměřeného použití tohoto ustanovení lze potom dovodit, že není-li sjednán (nebo zákonem stanoven) bezúplatný výkon funkce, je výkon funkce úplatný. Domáhá-li se jednatel odměny za výkon funkce ve výši určené s přiměřeným použitím právní úpravy mandátní smlouvy, musí tvrdit a prokazovat, že byl po období, za které se dožaduje odměny, jednatelem společnosti a výši odměny, na kterou mu vznikl nárok. Pokud naopak společnost tvrdí, že funkce byla vykonávána bezplatně, je na ní, aby skutečnosti rozhodné pro takový závěr prokázala.“ Především by společnost bezplatnost funkce prokázala předložením smlouvy o výkonu funkce, ve které bezplatnost výkonu funkce byla stanovena.
174
138
výši odměny v tomto případě by bylo vhodné, i vzhledem k povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, znalcem. § 66 odst. 3 ObchZ dále stanoví, že „jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce“. Valná hromada se může např. usnést na plnění nad odměnu stanovenou podle § 571 odst. 1 ObchZ o odměně v závislosti na dosaženém hospodářském výsledku společnosti či podílu na zisku společnosti (tantiémě).175 Rozhodnutí valné hromady nicméně nemůže chybět ani v případě, kdy právo na odměnu za výkon funkce plyne ze smlouvy o výkonu funkce. Schvalování smlouvy o výkonu funkce a rozhodování o odměňování členů orgánů je totiž jedním z případů, který je zákonem výslovně svěřen do působnosti valné hromady (§ 125 odst. 1 písm. f) a m) a § 187 odst. 1 písm. g) ObchZ). Následky absence rozhodnutí valné hromady o schválení smlouvy o výkonu funkce se v minulosti zabýval také Nejvyšší soud.176 Dospěl při tom mj. k závěru, že nedostatek schválení ujednání o odměně ve smlouvě o výkonu funkce, uzavřené mezi společností a členem jejího orgánu, nezpůsobuje jeho neplatnost, ale jeho neúčinnost. Neúčinné ujednání takové smlouvy však nemůže založit nárok člena orgánu na odměnu. Uvedené rozhodnutí se sice týkalo statutárního orgánu s.r.o., nicméně je aplikovatelné také na členy orgánů jiných společností.177 Schválení valnou hromadou se však nevyžaduje v případě odměny, která je určována podle § 571 odst. 1 ObchZ, neboť v takovém případě se jedná o zákonný nárok člena orgánu.178 Odst. 3 dále uvádí, že „společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.“ Pokud by bylo plnění osobě
175
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2507/2003 ze dne 28.4.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 414/2003 ze dne 27. dubna 2004, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 994/2005 ze dne 31.1.2007 177 V Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4566/2009 ze dne 16.11.2010 Nejvyšší soud uvádí: „Ujednání o odměňování členů orgánů akciové společnosti, obsažené ve smlouvě o výkonu funkce člena orgánu se stane závazným až poté, kdy je smlouva schválena valnou hromadou“ 178 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 1647/2010 ze dne 1.6.2011 a Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 994/2005 ze dne 31.1.2007. Nejvyšší soud v této věci podotýká, že opačný závěr by mohl vést k tomu, že „by valná hromada neprojednáním výše odměny anebo odmítnutím odměnu přiznat, mohla odepřít jednateli odměnu, na kterou mu vznikl ze zákona nárok.“ 176
139
i přes splnění předpokladů stanovených v § 66 odst. 3 ObchZ přesto poskytnuto, jednalo by se o bezdůvodné obohacení osoby, které bylo plnění v rozporu s § 66 odst. 3 ObchZ na úkor společnosti a vedlo by k povinnosti osoby, která se bezdůvodně obohatila, plnění vrátit. To samozřejmě pouze za předpokladu, že by se společnost vrácení poskytnutého plnění domáhala a byly by splněny i zákonné podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení. Právo člena orgánu na informace potom vyplývá z přiměřené aplikace ustanovení o mandátní smlouvě dle § 66 odst. 2 ObchZ, na základě které se aplikuje § 568 odst. 2 ObchZ. Aby mohl člen orgánu svou činnost řádně vykonávat, je nezbytné, aby byl obeznámen se všemi skutečnostmi, které jsou pro výkon jeho funkce nezbytné.
6.2. Práva členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích Jak již bylo uvedeno výše, práva a povinnosti mezi členem orgánu a obchodní korporací vyplývají především ze smlouvy o výkonu funkce. Základní právo členů orgánů, tedy právo na odměnu člena orgánu za výkon funkce, plyne především právě z této smlouvy. Smlouva o výkonu funkce v kapitálové společnosti podléhá, obdobně s úpravou v ObchZ, schválení valné hromady a je ji nutné sjednat písemně (§ 59 odst. 2 ZOK). Na rozdíl stávající úpravy v ObchZ, kde platí, že pokud není odměna sjednána, má se za to, že členovi orgánu náleží odměna přiměřená, což vyplývá z odkazu na ustanovení ObchZ o mandátní smlouvě, v ZOK je výslovně stanoveno, že „není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu s tímto zákonem, platí, že výkon funkce je bezplatný“ (§ 59 odst. 3 ZOK). Primárně se tedy předpokládá bezplatnost této funkce. Ustanovení NObčZ o smlouvě o příkazu zásadně úplatnost obstarání záležitosti nestanoví. V souvislosti se změnou právní úpravy nebude nadále možné použít velké množství stávající judikatury Nejvyššího soudu. Nicméně, odst. 4 stanoví, že v případě, kdy bude smlouva o výkonu funkce neplatná, bude neplatné ujednání o odměně či nebude uzavřena apod. z důvodu na straně obchodní korporace, „bude odměna určena jako obvyklá“. Toto ujednání má zjevně chránit členy orgánů korporací před svévolí obchodní korporace, kdy obchodní korporace se tato snaží záměrně učinit smlouvu o výkonu funkce nebo její ujednání o odměně učinit neplatné a vyhnout se tak povinnosti poskytovat členovi orgánu odměnu za výkon funkce. Zákon tedy výslovně počítá se situacemi, kdy smlouva o výkonu funkce není uzavřena, nebo uzavřena je, ale absentuje
140
v ní ujednání o odměně. Nicméně v § 60 ZOK vyjmenovává, jaké údaje o odměňování mají být ve smlouvě o výkonu funkce obsaženy. Podíl na zisku (tantiému) lze členovi orgánu přiznat jen za podmínek stanovených v § 34 odst. 1 ZOK, tedy především musí stanovit možnost přiznat podíl na zisku i členům orgánů korporace společenská smlouva. V opačném případě jej lze přiznat pouze společníkům. Jiné plnění, než jaké vyplývá z právního předpisu, smlouvy o výkonu funkce nebo vnitřního předpisu společnosti lze však členovi orgánu přiznat pouze za předpokladu, že jej schválí valná hromada a dozorčí rada, byla-li zřízena (§ 61 odst. 1 ZOK). Obdobně, jako je tomu podle současné právní úpravy v ObchZ, odst. 2 stanoví, že plnění podle smlouvy o výkonu funkce „nelze přiznat, pokud výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku“. Na rozdíl od ObchZ však ZOK výslovně dává možnost valné hromadě odměnu přiznat i přes nepříznivý hospodářský výsledek, který člen orgánu svým výkonem funkce způsobil. Z přechodných ustanovení ZOK navíc vyplývá, že ujednání smluv o výkonu funkce a odměně uzavřených před účinností ZOK je nutné uzpůsobit ZOK do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak platí, že výkon funkce bude nadále po uplynutí této lhůty vykonáván bezplatně (§ 777 odst. 3 ZOK).
7.1. Povinnosti členů orgánů podle současné právní úpravy Jak již bylo uvedeno, při výkonu správy záležitostí a majetku obchodní korporace jsou členové orgánů vybaveni nejen právy, ale také povinnostmi, které musí dodržovat. Především se jedná o povinnost s péčí řádného hospodáře. Porušení této povinnosti může mít určité odpovědnostní následky takto se „provinivších“ členů. Základní a pro členy orgánů určující povinností je tedy postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře. „Péče řádného hospodáře“, která je odlišná od odborné péče, je specifikována pro členy představenstva a.s. Pro jednatele s.r.o. a členy dozorčí rady s.r.o. a a.s. je stanovena odkazem na úpravu platnou pro představenstvo a.s. v § 194 odst. 5 ObchZ. Co přesně v sobě pojem „péče řádného hospodáře“ zahrnuje však v ObchZ definováno není. Co je jejím obsahem lze dovodit z judikatury Nejvyššího soudu. Judikatorně bylo dovoděno, že součástí péče řádného hospodáře je také povinnost jednat při výkonu funkce loajálně. Loajalitu potom Nejvyšší soud 141
definoval179 tak, že člen orgánu dává při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy společníka, který jej do funkce zvolil a nenechá se jím při výkonu funkce ovlivňovat. Povinnost loajality znamená také povinnost „dát přednost zájmům společnosti před zájmy vlastními“.180 Úprava v § 194 odst. 5 ObchZ stanoví povinnost členů představenstva vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o „důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu“. Pokud je sporné, zdali člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Platí tedy toto obrácené důkazní břemeno, stejně jako tomu bude podle ZOK s tím, že ten člen, po kterém to nelze spravedlivě požadovat, důkazní břemeno nenese. Úpravu přenášející důkazní břemeno řádné péče na členy představenstva vložil do ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ s účinností od 1.1.2001 zákon č. 370/2000 Sb. Pod pojmem péče řádného hospodáře si lze podle I. Štenglové 181 představovat „takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek“. I. Štenglová však zdůrazňuje, že to neznamená, že lze vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Nicméně podotýká, že určitou odbornou kvalifikaci, která se však nutně nemusí týkat bezprostředně předmětu podnikání společnosti, však mít musí. Součástí péče řádného hospodáře však je i schopnost rozpoznat, které činnosti již člen či jiní členové představenstva nejsou schopni vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemají a zajistit pro jejich výkon či poskytnout potřebné kvalifikované osoby.
179
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3864/2008 ze dne 24.2.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2964/2008 ze dne 25.6.2009 181 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 719 – 720 180
142
Porušení péče řádného hospodáře vede k povinnosti člena orgánu nahradit společnosti případnou škodu takovým porušením způsobenou a vůči třetím osobám k ručení v případě platební neschopnosti společnosti, to však pouze do výše škody způsobené porušením povinností. Jak již bylo uvedeno výše, dle § 66 odst. 2 ObchZ se pro vztah mezi společností a členem orgánu uplatní přiměřeně ustanovení o mandátní smlouvě (§ 566 an. ObchZ), pokud ze smlouvy o výkonu funkce, popřípadě ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Tímto zákonným ustanovením je tedy odkazováno na mandátní smlouvu. Z ustanovení o mandátní smlouvě § 567 odst. 1 ObchZ vyplývá, že mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s „odbornou péčí“. Přiměřenou aplikací ustanovení o mandátní smlouvě na členy orgánů dospějeme k závěru, že také oni jsou povinni při výkonu své funkce s odbornou péčí postupovat. Podle I. Štenglové182 se diskutuje o tom, zda pokud se v ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ určuje, že člen představenstva je povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nevylučuje to použití ustanovení § 66 odst. 2, § 567 odst. 1, ze kterého vyplývá, že osoba, na kterou se toto ustanovení vztahuje, je povinna při vyřizování záležitostí postupovat s odbornou péčí. Podle J. Dědiče183 je přitom požadavek péče řádného hospodáře považován za odlišný od požadavku odborné péče. Na názor J. Dědiče poukazuje také I. Štenglová. Osobně připouštím, že by § 66 odst. 2 ObchZ, které odkazuje na ustanovení o mandátní smlouvě, ale zároveň stanoví, že se tato ustanovení použijí pouze za předpokladu, že ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností, mohlo vést k určitým pochybnostem, zdali toto odlišné určení práv a povinností oproti odborné péči není právě povinnost péče řádného hospodáře. Nicméně zamyslím-li se nad závěrem, který učinili J. Dědič a I. Štenglová, tedy že požadavek péče řádného hospodáře je odlišným požadavkem než požadavek odborné péče, musím usoudit, že tento závěr je jediný možný. Vzhledem k tomu, že tyto dva požadavky jsou požadavky odlišnými, navzájem se nevylučují, naopak platí souběžně. Člen orgánu je tedy povinen jednat s péčí řádného hospodáře, ale také s odbornou péčí. Péči řádného hospodáře je člen orgánu povinen vynakládat v takovém rozsahu, jak ji ve svých výše zmíněných rozhodnutích specifikoval Nejvyšší 182
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13.vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, s. 714 – 726 183 Dědič, J. Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha : Polygon, 2002, s. 2417
143
soud. Oproti tomu odborná péče bude dle mého názoru záviset na povaze konkrétního orgánu, jehož je osoba členem a také na charakteru konkrétní společnosti, o jejíž orgán se jedná. Odbornou péči bude tedy nutné posuzovat individuálně ve vztahu k povaze konkrétní společnosti, např. podle počtu jejích zaměstnanců, výše ročního obratu, předmětu podnikání společnosti, na míře účasti na zahraničních trzích apod. Např. je zřejmé, že jinou odbornou péči bude povinen vynaložit člen orgánu např. jednatel malé s.r.o. a jiná odborná péče bude očekávána od člena představenstva a.s., která má 100 zaměstnanců. V prvním případě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce nebude plynout něco jiného, pravděpodobně příliš specifické schopnosti od člena představenstva očekávány nebudou. Oproti tomu v druhém případě patrně člen představenstva bude vybrán např. na základě svých předchozích zkušeností s vedením velké společnosti, svých znalostí v oboru podnikání společnosti apod. Náležitá odborná péče od takového člena představenstva bude oprávněně očekávána. Nicméně, jak již bylo uvedeno, není možné, aby člen orgánu byl odborníkem ve všech oblastech, nicméně je na něm, aby takové situace rozpoznal a dokázal zajistit plnění příslušných záležitostí prostřednictvím způsobilých osob. Porušení povinnosti odborné péče bude mít patrně následek podle přiměřené aplikace o odpovědnosti za porušení povinnosti mandatáře.
7.2. Povinnosti členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích Povinnost jednat za společnost s péčí řádného hospodáře zůstane v ZOK zachována. Nově však bude blíže specifikován její obsah, a to v obecné části NObčZ v § 159. Oproti současné úpravě v obchodním zákoníku je podle té nastávající v NObčZ stanoveno, jaké konkrétní složky v sobě péče řádného hospodáře zahrnuje. ObchZ pojem „péče řádného hospodáře“ nespecifikoval, ani blíže nedefinoval. Specifikován byl tento pojem teprve pomocí judikatury Nejvyššího soudu. Bude tedy změněn způsob, jakým bude konkretizován obsah péče řádného hospodáře. Nicméně obsahových změn tento pojem nedozná. Nově bude v § 159 NObčZ výslovně určeno, že tento pojem v sobě zahrnuje „loajalitu, potřebné znalosti a pečlivost“. Platí domněnka, že „jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky“. Z dikce zákona vyplývá, že se jedná o domněnku vyvratitelnou. 144
§ 52 ZOK zavádí pojem rozumně pečlivé osoby když říká, že při „posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, jakou by vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace“. Pojem rozumně pečlivé osoby bude nutné posuzovat pro každý konkrétní případ zvlášť. Zákon hovoří o „osobě v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace“, čímž dle mého názoru indikuje, že tento pojem je závislý nejen na typu konkrétního orgánu obchodní korporace, ale také na konkrétní korporaci, o jejíž člena orgánu se jedná. Rozumně pečlivá osoba v postavení člena představenstva velké nadnárodní společnosti tedy nepochybně bude muset být mnohem „pečlivější“ než osoba v postavení jednatele malé např. jednočlenné s.r.o. Stejně jako je tomu podle současné právní úpravy v ObchZ, také podle § 52 odst. 2 ZOK platí při posuzování soudem, zdali člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, tzv. obrácené důkazní břemeno. Důkazní břemeno tedy nese tento člen orgánu. Nelze-li to však po něm spravedlivě požadovat, důkazní břemeno nenese. Situací, kdy po členu orgánu nelze spravedlivě požadovat, aby nesl důkazní břemeno při dokazování, zda jednal s péčí řádného hospodáře může být patrně např. situace, kdy od doby výkonu jeho funkce již uplynula značná doba a vzhledem k tomuto faktu již člen orgánu nemá k dispozici potřebné dokumenty prokazující předmětné skutečnosti a bývalý člen orgánu si rozhodné skutečnosti již ani nemůže pamatovat. Také by tomu tak mohlo být např. v případě, kdy by byl z důvodu, za který člen orgánu není odpovědný, zničen důkazní materiál. § 51 ZOK jako ustanovení k § 161 NObčZ speciální však umožňuje pro členy orgánů určitou možnost liberace, když stanoví, že „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“ Jinými slovy, pokud člen orgánu sice nevykonává funkci s potřebnými znalostmi a pečlivostí, ale jedná loajálně a při podnikatelském rozhodování jedná v dobré víře, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu korporace, má se za to, že pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná. Pokud tedy zároveň jedná loajálně, neporuší povinnost péče řádného hospodáře. Složka loajality však musí být přítomna vždy, člen orgánu musí jednat loajálně za všech okolností. Loajalitu ve smyslu § 51 odst. 1 ZOK je možno definovat tak, jak to učinil Nejvyšší
145
soud,184 tedy že se jedná především o upřednostňování zájmů společnosti před zájmy vlastními a zájmy společníka či společníků, kteří jej do funkce zvolili. Zde se však nemohu nepozastavit nad otázkou, zda ustanovení § 51 odst. 1 ZOK nevylučuje použití druhé věty v § 159 odst. 1. NObčZ. Jinými slovy, jakým způsobem by byl posuzován případ, kdy osoba v souladu s § 51 odst. 1 ZOK v dobré víře rozumně předpokládá, že jedná v obhajitelném zájmu obchodní korporace a jedná s potřebnou loajalitou, ale zároveň není schopna jednat s potřebnými znalostmi a pečlivostí podle § 159 odst. 1 NObčZ, ačkoliv to musela zjistit? Dle mého názoru se tato dvě ustanovení navzájem nevylučují, neboť speciální ustanovení v § 51 odst. 1 ZOK jednoznačně hovoří o situacích, kdy osoba „rozumně předpokládá“, že jedná v obhajitelném zájmu korporace. § 159 odst. 1 NObčZ oproti tomu hovoří o situaci, kdy osoba „musela zjistit“, že není péče řádného hospodáře schopna, nikoliv o tom, zdali to osoba skutečně zjistila. Pokud tedy situace byla taková, že osoba „musela zjistit“, že není schopná péče řádného hospodáře, je dle mého mínění vyloučeno, aby současně „rozumně“ předpokládala, že jedná v obhajitelném zájmu obchodní korporace. V takovém případě je sice možné, aby to předpokládala, nikoliv však rozumně. Pro ilustraci mohu uvést příklad osoby, která přijme funkci navzdory faktu, že má v současné době velmi závažné zdravotní či jiné osobní problémy, nebo má velké množství svých jiných osobních závazků, které mu nedovolí naplno se věnovat výkonu funkce. Tato osoba zcela nepochybně musela zjistit, že není a nebude svou funkci schopna vykonávat s péčí řádného hospodáře, a nevyvodila z toho pro sebe důsledky. Zároveň taková osoba nemohla být v dobré víře, že jedná v obhajitelném zájmu obchodní korporace, neboť neupřednostnila zájmy obchodní korporace před zájmy obchodní korporace, naopak přijala funkci člena orgánu pravděpodobně ze zištných či jiných důvodů, ačkoliv věděla nebo musela vědět, že nebude schopna tuto funkci vykonávat. Také považuji za nutné položit si otázku, jaký je vztah pojmu „osoby, která rozumně předpokládá“, že její jednání je v souladu se zájmy obchodní korporace dle § 51 odst. 1 ZOK a „rozumně pečlivé osoby“ dle § 52 odst. 1 ZOK. Dle mého názoru se tyto dva pojmy prolínají. Rozumně pečlivá osoba obdobného orgánu obdobné korporace může své jednání v souladu se zájmy obdobné korporace „rozumně předpokládat“ v obdobné míře. Např. rozumně pečlivá osoba nemůže v žádném případě rozumně předpokládat,
184
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3864/2008 ze dne 24.2.2009
146
že jedná v zájmu obchodní korporace v případě, kdy jako statutární orgán nebo člen statutárního orgánu společnosti rozhodne či hlasuje o koupi finančně nákladné skladové haly v situaci, kdy se tato korporace nachází v nepříznivé hospodářské situaci a nákup této haly by znamenal velké zadlužení společnosti. Oproti tomu situace nebude tak jednoznačná v případě, kdy osoba sice o nákupu haly rozhodne, nicméně hospodářská situace společnosti nebude natolik vážná, aby nákup haly představoval natolik závažné riziko. Jednoznačný nebude ani případ, kdy koupě takové skladové haly může znamenat potenciální hospodářský přínos pro společnost a tím také zlepšení celkové hospodářské situace společnosti v delším časovém horizontu. Případ bude zajisté nutné posuzovat individuálně a s ohledem na konkrétní okolnosti.185 Domnívám se, že takové jednání bude obhajitelné v rámci únosného podnikatelského rizika. Důvodová zpráva ustanovení § 51 ZOK odůvodňuje inspirací v některými zahraničními právními úpravami. Pravidlo, kdy členové orgánů jednají s péčí řádného hospodáře, pokud jsou v dobré víře, že jednají v obhajitelném zájmu korporace, je v důvodové zprávě označeno jako „pravidlo podnikatelského úsudku“ („business judgement rule“). Toto pravidlo tak dává možnost jednajícímu orgánu, aby prokazoval, že v rámci rozhodování jednal v dobré víře, že jedná v nejlepším zájmu obchodní korporace odpovědnost za újmu, která společnosti vznikla, nenese, a to ani kdyby ji ve skutečnosti způsobil.186 Považuji za nutné podotknout, že takový přístup se mi jeví jako nanejvýš opodstatněný a ve svém důsledku jako jediný správný. Každé podnikatelské rozhodnutí, které potenciálně může přinést společnosti určitý zisk, s sebou nevyhnutelně riziko přináší. Při zachování určité míry obezřetnosti je nutné určité podnikatelské riziko podstupovat. Pokud by žádné riziko podstoupeno nebylo, lze si jen stěží představit, že by společnost mohla dosáhnout větších zisků. Dle mého názoru tedy většina podnikatelských
185
Toto tvrzení podporuje také judikatura Nejvyššího soudu v trestní oblasti. V souladu s rozhodnutími NS 5 Tdo 1194/2005 ze dne 1.3.2006 a 5 Tdo 1224/2006 ze dne 18.10.2006 péče řádného hospodáře zahrnuje péči o majetek společnosti nejen ve smyslu, „aby nevznikla škoda na tomto majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby majetek společnosti byl zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná“. To nás opět vede k závěru, kdy snaha o maximální možné zhodnocení majetku společnosti není možná bez určitého podnikatelského rizika. 186 Podle důvodové zprávy totiž „kdo jedná náležitě, informovaně a v zájmu společnosti, nemůže nést veškerá rizika, která mohou v rámci podnikání nastat. Je-li celková koncepce společnosti vystavěna na smlouvě s nejistým výsledkem, není možné chtít po profesionálním managementu, aby nesl všechna možná rizika svého jednání, tedy i ta, která nemohl ovlivnit; důkazní břemeno však i zde nese jednající osoba. Rozhodování je podskupinou jednání, tedy nikoliv každé jednání je nutně rozhodováním, rozhodování je však vždy jednáním - a proto zákon ukládá povinnosti ve směru k rozhodování podnikatele“.
147
rozhodnutí, která mohou znamenat významný přínos pro společnost, může za určitých okolností ve svém konečném důsledku vést ke ztrátě. Pokud však člen orgánu jedná loajálně a je v dobré víře, že učinil správné rozhodnutí, tedy že jednal v obhajitelném zájmu korporace, jedná s péčí řádného hospodáře a není možné, aby odpovídal za škodu svým rozhodnutím způsobenou, byť ji ve skutečnosti svým rozhodnutím způsobil. Jak však upozorňuje P. Čech, kritérium bussiness judgement rule pochopitelně platí pouze „pro kritérium vhodnosti, resp. ekonomické opodstatněnosti, nepřipouští se v otázce zákonnosti“.187 Dále P. Čech správně podotýká, že pravidlo podnikatelského úsudku (bussiness judgement rule) se „uplatní pouze tam, kde orgán rozhoduje o záležitostech obchodního vedení“, na kterém se podílí především členové statutárních orgánů. V případě členů dozorčí rady se dá hovořit především o případech, kdy tato rozhoduje o věcech obchodního vedení, tedy např. v případech, kdy stanovy nebo zákon stanoví, že některá rozhodnutí lze realizovat pouze se souhlasem dozorčí rady. Jak P. Čech dále uvádí, ve věcech dozorové působnosti takový prostor pro rozhodování nemá. Odpovědnost za péči řádného hospodáře je, ačkoliv se jedná o odpovědnost, která je stanovena zákonem, odpovědností smluvní, neboť tato odpovědnost vzniká až na základě konkrétní smlouvy o výkonu funkce.188 Škodu vzniklou z porušení této smluvní povinnosti nahradí škůdce, tedy člen orgánu, který porušil povinnost péče řádnému hospodáře dle § 2913 NObčZ o „porušení smluvní povinnosti“. Škodu vzniklou porušením péče řádného hospodáře však lze vypořádat smluvně dle § 53 odst. 3 ZOK. Tuto škodu však patrně nelze zcela prominout, neboť jak vyplývá z § 53 odst. 2 ZOK, „k ujednáním omezujícím odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností při výkonu funkce se nepřihlíží“. Porušení povinnosti se zde presumuje. Jedná se o porušení povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu dle § 2083 NObčZ. Aby se jednalo o porušení povinnosti plynoucí ze smluvního vztahu, není vyžadováno zavinění.
187
Čech, P., Péče řádného hospodáře a povinnost loajality, Právní rádce 3/2007, s. 8 obdobně Řeháček, O., Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů, Praha: 2010, C.H.Beck, s. 100
188
148
Pokud člen orgánu plní pokyn nejvyššího orgánu obchodní korporace a před splněním pokynu ho na jeho nevhodnost upozorní, neodpovídá za případnou z toho vzniklou újmu. Dle § 53 odst. 1 ZOK osoba, která povinnost péče řádného hospodáře porušila, musí obchodní korporaci „vydat prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získala“. Pokud to není možné, je možné jej nahradit obchodní korporaci v penězích. Omezit smluvně odpovědnost člena orgánu není možné. Nově se dle § 58 ZOK ustanovení o péči řádného hospodáře dle § 51 – 57 ZOK použijí také na prokuristu. Porušování péče řádného hospodáře může vést k rozhodnutí soudu o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 65 ZOK.
8.1. Odpovědnost členů orgánů podle současné právní úpravy V případě porušení právních povinností členy orgánů nastupuje jejich odpovědnost. Stěžejní místo mezi odpovědnostmi členů orgánů kapitálových společností zaujímá odpovědnost podle obchodního zákoníku, která je také určující pro jejich postavení.189 Odpovědnost podle norem obchodního práva nastupuje v případě porušení péče řádného hospodáře. Vedle odpovědnosti členů orgánů podle obchodního zákoníku je možná také jejich odpovědnost podle jiných předpisů – např. norem občanského, trestního či správního práva. Typickou odpovědností členů orgánů obchodních korporací však je odpovědnost obchodněprávní. Odpovědnost členů orgánů podle ObchZ lze rozdělit na odpovědnost vůči společnosti, jejíž orgánu jsou členem, v případě porušení povinnosti péče řádného hospodáře a nepřímou odpovědnost ve formě ručení za závazky společnosti vůči třetím osobám v případě odpovědnosti za škodu vůči společnosti pro porušení péče řádného hospodáře. Odpovědnost za škodu vůči společnosti způsobenou při výkonu funkce a ručení za závazky společnosti jsou upraveny v § 194 odst. 5 a 6 ObchZ pro členy představenstva. Pro jednatele s.r.o. a členy dozorčí rady s.r.o. a a.s. jsou stanoveny pomocí odkazu na toto ustanovení (§ 135 odst. 2, § 138 odst. 2 a § 200 odst. 3 ObchZ). Jak vyplývá z § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ, vztah mezi osobou, která je statutárním orgánem 189
Řeháček, O., Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů, Praha: C.H.Beck, 2010, s. 125
149
společnosti nebo jiným orgánem nebo členem orgánu společnosti a společností, se vždy řídí obchodním zákoníkem. Jedná se tedy o absolutní obchodní závazkový vztah. Porušení péče řádného hospodáře je porušení povinnosti stanovené obchodním zákoníkem. Obchodním zákoníkem se řídí také případný odpovědnostní vztah vyplývající z porušení této povinnosti. Podle § 757 ObchZ se pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených ObchZ použijí obdobně ustanovení § 373 ObchZ a násl. Ze spojení těchto dvou ustanovení vyplývá, že kdo poruší povinnost stanovenou ObchZ, je povinen nahradit škodu, kterou tím způsobí. Zákon stanoví také možnost liberace pro případ, že „škůdce“ prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby tato překážka mohla být považována za okolnost vylučující odpovědnost, jsou stanoveny v § 374 ObchZ. Musí se „jednat o překážku bránící ve splnění povinnosti, která nastala nezávisle na vůli povinného, přičemž nelze rozumně přepokládat odvratitelnost nebo překonatelnost této překážky a tato překážka není rozumně předvídatelná v době vzniku závazku“. Novelou obchodního zákoníku č. 351/2011, Sb. s účinností od 1.1.2012 byl změněn § 386 odst. 1 ObchZ. V tomto ustanovení je nově zakotvena možnost dohodou se vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, ovšem s výjimkou práva na náhradu škody způsobené úmyslně. Teoreticky by tedy mělo být možné dopředu vyloučit či omezit odpovědnost člena orgánu za porušení péče řádného hospodáře např. ujednáním ve smlouvě o výkonu funkce. Nicméně v tomto případě bude nutné upřednostnit § 194 odst. 5 ObchZ, který říká, že smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov omezující odpovědnost za škodu za škodu jsou neplatné. Toto ustanovení se přiměřeně aplikuje také na jednatele s.r.o. (§ 135 odst. 2 ObchZ) členy dozorčí rady s.r.o. (§ 138 odst. 2 ObchZ) a a.s. (§ 200 odst. 3 ObchZ). •
Odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností při výkonu
funkce vůči společnosti Odpovědnost za škodu vůči společnosti je upravena v § 194 odst. 5 ObchZ. Ten stanoví, že „ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu (tedy porušením péče řádného hospodáře), odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně.“ 150
Z dikce zákona i přiměřené aplikace tohoto ustanovení na členy ostatních orgánu nepochybně vyplývá, že solidární odpovědnost se uplatní pouze v případě kolektivních orgánů. V případě jednočlenného představenstva či jediného jednatele bude odpovídat tato osoba za způsobenou škodu samostatně. V případě že se jedná o kolektivní orgán, bude patrně nutné posuzovat, kteří členové tohoto orgánu konkrétně povinnost péče řádného hospodáře porušili, a kteří nikoliv. Z tohoto hlediska má význam § 195 ObchZ, který zakotvuje povinnost pořizovat zápisy o zasedání představenstva. Součástí těchto zápisů je také uvedení členů, kteří hlasovali pro přijetí usnesení a kteří nikoliv. V případě, kdy je činností představenstva způsobena společnosti škoda, prostřednictvím těchto zápisů je zjistitelné, kteří členové budou za způsobenou škodu odpovědní a kteří nikoliv. Ustanovení se použije také na zasedání a rozhodování dozorčí rady a.s. (§ 201 odst. 3 ObchZ). Pokud by společnost uzavřela s členem orgánu smlouvu či přijala ustanovení ve stanovách, která by tuto odpovědnost za škodu vylučovala či omezovala, byla by taková smlouva neplatná. Stejně tomu bude podle nové úpravy v ZOK. Nicméně je právem společnosti, nikoliv povinností, tuto škodu po členovi orgánu vymáhat. Z judikatury Nejvyššího soudu také vyplývá, že ani poté, kdy již škoda byla způsobena, není možné se nároku na náhradu škody vzdát. Takové rozhodnutí totiž nespadá do působnosti valné hromady a nemá proto žádné právní účinky.190 Toto usnesení bude aplikovatelné také nadále, nicméně naopak bude nově zakotvena nárok na náhradu škody se souhlasem dvoutřetinové většiny valné hromady smluvně vypořádat (§ 53 odst. 3 ZOK). Odpovědnost za škodu členů orgánů způsobenou porušením péče řádného hospodáře vůči společnosti tedy smluvně omezit ani vyloučit nelze. Pokud však členové orgánů způsobili společnosti škodu plněním pokynu valné hromady, za škodu společnosti způsobením plněním takového pokynu odpovídat nebudou, ač plnění takového pokynu bylo v rozporu s péčí řádného hospodáře. Pokud je naopak pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy, je člen orgánu povinen se takovým pokynem neřídit. Pokud by se člen orgánu řídil pokynem valné hromady, který by byl v rozporu s právními předpisy, a plněním takového pokynu by byla společnosti způsobena škoda, za takovou škodu by člen představenstva společnosti odpovídal.
190
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 540/2004 ze dne 27.4.2005
151
Otázkou je, kdo náhradu škody způsobenou porušením povinností při výkonu funkce bude jménem společnosti vymáhat. Za normálních okolností v soudních sporech zastupuje společnost statutární orgán společnosti. Nicméně v případě, kdy společnost vede soudní spor o náhradu škody proti statutárnímu orgánu, si lze takovou situaci představit pouze s obtížemi. Nejvyšší soud judikoval191, že tomu tak nebude. Uvedl, že „fyzická osoba, jež je statutárním orgánem právnické osoby - podnikatele (§ 13 odst. 1 ObchZ ), nemá právo jednat jménem této právnické osoby podnikatele ve sporu, který s ní vede. Jestliže právnická osoba nemá statutární orgán, oprávněný jejím jménem jednat, soud jí může stanovit opatrovníka pro řízení.“ Toto rozhodnutí se vztahovalo na jednatele s.r.o. jako na statutární orgán s.r.o. Otázkou je, zdali je v souladu s tímto usnesením možné, aby v řízení o náhradu škody vůči členovi představenstva uplatňovalo náhradu škody vůči tomuto členovi představenstva představenstvo jako celek. Dle mého názoru by taková situace teoreticky nemusela být zcela vyloučená pouze v případě, kdy by bylo naprosto zřejmé, že péči řádného hospodáře porušil např. jen jediný konkrétní člen, představenstvo by se na vymáhání této škody usneslo v souladu s § 193 odst. 3 ObchZ a nárok by uplatnil u soudu předseda představenstva nebo jiný jím pověřený člen v souladu s § 21 odst. 1 písm a) o.s.ř. Naopak v případě, kdy škoda byla způsobena představenstvem jako celkem, si nelze dobře představit, že by představenstvo zahájilo řízení jménem společnosti samo vůči sobě. V případě, kdy není zřejmé, kteří členové se dopustili porušení péče řádného hospodáře a způsobili tím společnosti škodu, není také možné, aby představenstvo vymáhalo jménem společnosti škodu. V takovém případě si totiž lze jen stěží představit, jakým způsobem by představenstvo o vymáhání takové škody rozhodlo. V s.r.o. je dle § 131a ObchZ každý společník oprávněn podat „jménem společnosti žalobu o náhradě škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil“. V a.s. na základě žádosti akciové minority definované v § 181 ObchZ uplatní právo na náhradu škody vůči členovi představenstva dozorčí rada v souladu s § 182 odst. 1 písm. c) ObchZ. Pokud dozorčí rada tuto žádost akciové minority nesplní bez zbytečného odkladu, může akciová minorita uplatnit právo na náhradu škody vůči členovi představenstva uplatnit sama (§ 182 odst. 2 ObchZ). Domnívám se, že v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení o náhradu škody vůči členovi dozorčí rady bude
191
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 2 Cdon 680/97 ze dne 30.6.1999, uveřejněné ve sb. pod č. R 37/2000, dostupné z databáze systému beck-online.cz
152
tento nárok uplatňovat u soudu jednatel s.r.o., či předseda představenstva nebo člen jím pověřený či jediný člen představenstva a.s. •
Ručení za závazky společnosti vůči třetím osobám
Odpovědnost členů představenstva vůči třetím osobám je upravena v § 194 odst. 6. ObchZ. Jedná se pouze o nepřímou odpovědnost, která spočívá v ručení za závazky společnosti v případě, kdy členové představenstva, kteří podle § 194 odst. 5 ObchZ odpovídají společnosti za škodu, kterou způsobili porušením povinností a tuto škodu společnosti neuhradili. Jak však mnohokrát judikoval Nejvyšší soud, pokud naopak nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti člena orgánu za škodu způsobenou společnosti, tento člen orgánu společnosti za závazky společnosti nemůže ani ručit. 192 Výše ručení je limitována výší škody, za kterou členové orgánů odpovídají společnosti podle § 194 odst. 5 ObchZ. Za škodu ručí pouze v případě, že není schopna plnit společnost – je v platební neschopnosti nebo zastavila platby. Je nutné, aby se věřitel nejprve obrátil na společnost. Teprve poté lze uplatnit nároky vůči členovi představenstva z titulu ručení dle § 194 odst. 6 ObchZ. Jakým způsobem však má postupovat v praxi věřitel uplatňující nároky vůči členovi představenstva z titulu ručení, zůstává otázkou. Novela 370/2000 Sb. zavedla s účinností od 1.1.2001 v ObchZ obrácené důkazní břemeno, kdy je-li sporné dodržení péče řádného hospodáře členem představenstva, je na tomto členovi představenstva, aby prokázal, že tuto péči dodržel. Patrně je tedy ideálním postupem věřitele zpochybnění dodržení péče řádného hospodáře. Jen obtížně si totiž lze představit, že by věřitel dokazoval způsobení škody společnosti členem představenstva a výši této škody. Při výkonu funkce se člen orgánu může dopustit také porušení norem trestního práva. Taková situace vede nutně ke vzniku „trestněprávní odpovědnosti“ člena orgánu. V úvahu přicházejí především některé majetkové a hospodářské trestné činy. „Porušení povinnosti při správě cizího majetku“ ve smyslu § 220 TrZ se dopustí člen orgánu, který poruší svou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí tak společnosti škodu nejméně ve výši 25 tisíc Kč. Jedná se o porušení povinností vymezených především ObchZ a také povinností vymezených smluvně.
192
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 4194/2008 ze dne 22.1.2009
153
Např. by se tak mohlo jednat o situaci, kdy člen statutárního orgánu prodá majetek společnosti za nepřiměřeně nízkou cenu či nevymáhá pohledávky společnosti. Tento trestný čin je obdobným způsobem upraven také v § 221 TrZ jako trestný čin nedbalostní. Dále by mohl přicházet v úvahu trestný čin dle § 254 TrZ – „zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění“. Tohoto trestného činu se může dopustit člen orgánu, když ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně nevedením účetních knih a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, uvedením nepravdivých údajů v účetních nebo jiných obdobných knihách či jejich zničením, poškození nebo jinou obdobnou změnou. Vyloučeno není ani naplnění skutkové podstaty „zneužití informace a postavení v obchodním styku“ dle § 255 TrZ. Tohoto trestného činu se člen orgánu dopustí tím, že zneužije nikoliv veřejně přístupnou informaci, kterou získal při výkonu funkce nebo uzavře anebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor společnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch.
8.2. Odpovědnost členů orgánů podle
zákona
o obchodních
korporacích Obecná odpovědnost členů orgánů příliš mnoha změnami neprošla. Nicméně se přidává specifický odpovědnostní vztah člena orgánu, který nastane v případě úpadku obchodní korporace. V takovém případě je rozšířeno ručení statutárního orgánu nad rámec výše škody, kterou tento člen způsobil porušením svým povinností. •
Odpovědnost a ručení členů orgánů v případě porušení péče řádného
hospodáře Předně je osoba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře specifikovanou v § 161 NObčZ a § 51 an. ZOK, „povinna vydat obchodní korporaci prospěch“, který získala v souvislosti s takovým porušením (§ 53 ZOK). Pokud není vydání prospěchu možné, nahradí ho osoba v penězích. Toto ustanovení je jistou obdobou současného § 66 odst. 3 ObchZ, podle kterého společnost neposkytne plnění členovi orgánu, jestliže jeho výkon funkce přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům a nebo, při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce a v souladu 154
s kterým je osoba, která za takových okolností plnění obdržela, povinna toto plnění vydat. Pokud navíc v souvislosti s porušením péče řádného hospodáře dle výše uvedených ustanovení vznikne obchodní korporaci „újma, je povinen ji člen, který péči řádného hospodáře porušil, nahradit“. Jak již bylo uvedeno, povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře je povinností smluvní, vzhledem k tomu, že se jedná o závazek plynoucí ze smlouvy uzavřené mezi členem orgánu a obchodní korporací. V souladu s § 2913 odst. 1 NObčZ je osoba, která porušením smluvní povinností způsobí škodu, je povinna tuto škodu nahradit. Liberačním důvodem může být obdobně s úpravou v ObchZ dle odst. 2 překážka, která členovi orgánu v postupování s péče řádného hospodáře zabránila. Tato překážka musí být nepředvídatelná, nepřekonatelná a musí vzniknout nezávisle na vůli člena orgánu, nesmí navíc vzniknout z poměrů na straně člena orgánu, a nebo v době, kdy je člen orgánu již v prodlení s plněním povinnosti. Povinnost k nahrazením této újmy lze podle § 53 odst. 3 ZOK vypořádat uzavřením dohody. Aby tato dohoda mohla nabýt účinnosti, je nutné, aby souhlas s ní projevila valná hromada dvoutřetinovou většinou společníků. Tuto povinnost k náhradě újmy patrně nelze prominout, neboť jak zdůrazňuje § 53 odst. 2 ZOK, nepřihlíží se k právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost členů orgánů. § 159 odst. 3 NObčZ specifikuje následky nesplnění této povinnosti člena orgánu k nahrazení újmy obchodní korporaci. Stejně, jako je tomu podle ObchZ, pokud tento člen orgánu škodu, kterou způsobil obchodní korporaci nenahradí, stává se ručitelem právnické osoby, které újmu způsobil, v rozsahu, v jakém újmu nenahradil. Věřitel se může domáhat plnění z ručení teprve v případě, kdy se plnění nemůže domoci na právnické osobě, jedná se tedy o jakousi sekundární povinnost k plnění. •
Odpovědnost a ručení členů orgánů v případě úpadku obchodní korporace
ZOK zavádí povinnost členů orgánů „k vydání prospěchu získaného ze smlouvy o výkonu funkce“ v případě, kdy se společnost dostane do úpadku. Z § 62 odst. 1 ZOK vyplývá, že bylo-li v insolvenčním řízení zahájeném na návrh jiné osoby než dlužníka rozhodnuto o úpadku společnosti, jsou členové orgánů povinni 155
vydat prospěch, který obdrželi ze smlouvy o výkonu funkce i jiný prospěch, který obdrželi od obchodní korporace za období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku, pokud věděli, že obchodní korporace je v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili vše potřebné, aby úpadek odvrátili. Odst. 2 potom říká, že pokud není vydání prospěchu možné, nahradí ho osoba v penězích. Osobně hodnotím toto ustanovení jako velmi přínosné. Pokud členové orgánu nejednají s péčí řádného hospodáře a neučiní vše potřebné, aby odvrátili hrozící úpadek, ačkoliv vědí o nepříznivé hospodářské situaci společnosti, nevidím důvodu, proč by jim měla být ponechána odměna, kterou obdrželi od společnosti za takto nedůsledný výkon funkce. Odměna, kterou obdrželi, navíc posléze může být použita k uspokojování věřitelů v insolvenčním řízení. Nicméně zdali členové orgánu jednali s péčí řádného hospodáře a učinili vše potřebné k odvrácení hrozícího úpadku zůstane v případném soudním sporu na rozhodování soudu. Pro případ, kdy se společnost dostane do úpadku, jsou ZOK stanoveny přísnější následky pro členy statutárních orgánů v podobě „ručení za závazky obchodní korporace“. § 68 ZOK stanoví, za jakých podmínek může soud na návrh věřitele nebo insolvenčního správce rozhodnout, že člen nebo bývalý člen statutárního orgánu zrušené obchodní korporace ručí při jejím úpadku za splnění jejích povinností. Soud může takovým způsobem rozhodnout, pokud: - bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku - tento člen či bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku - v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Na rozdíl od současné úpravy v § 194 ObchZ, kdy člen představenstva (a také ostatní členové orgánů) ručí pouze do výše neuhrazené škody, nově bude člen představenstva v případě úpadku ručit za splnění všech povinností, tzn. bude ručit také v rozsahu, který přesahuje výši škody způsobenou porušením povinností člena orgánu. To vše však pouze za předpokladu, že budou splněny podmínky stanovené v § 68 ZOK. 156
Již se zde neuplatní § 159 odst. 3 NObčZ, neboť ustanovení § 68 ZOK je k ustanovení v NObčZ speciální. Člen orgánu tedy ručí za škodu i nad rozsah, v jakém ji způsobil porušením povinností. Zákon výslovně nestanoví, jak je tomu v případě odpovědnosti za škodu, zdali člen orgánu ručí za splnění povinnosti teprve v případě, že není schopná plnit společnost. Nicméně v tomto případě se patrně subsidiárně uplatní obecná ustanovení NObčZ o ručení. Soudím tedy, že se věřitel může domoci plnění na členovi obchodní korporace z titulu ručení teprve v případě, kdy se nemůže plnění domoci na právnické osobě. Dle mého názoru je zavedení tohoto odpovědnostního vztahu členů statutárního orgánu v podobě ručení za závazky společnosti přínosným krokem. Důvod spatřuji především v neuspokojivé situaci, kdy se mnoho věřitelů nemůže domoci uspokojení svých pohledávek vůči společnosti, která je v úpadku. Nově zde navíc nebude garance ve formě stanovené minimální výše základního kapitálu kapitálových společností. Usuzuji, že tato nová úprava by mohla alespoň napomoci řešení tohoto problému. Nedomnívám se, že je jakkoliv opodstatněná obava, že by toto ustanovení bylo pro členy statutárního orgánu nepřiměřeně tvrdé. Ručení člena statutárního orgánu může vzniknout pouze na základě rozhodnutí soudu a pouze pokud došlo k porušení péče řádného hospodáře. V rámci nové úpravy péče řádného hospodáře je navíc nově výslovně připouštěna určitá míra rizika při činění podnikatelských rozhodnutí.
9.1. Vznik a zánik funkce členů orgánů podle současné právní úpravy Jak již bylo řečeno, členové orgánů společnosti vykonávají ve společnosti určitou funkci. Mezi společností a členem orgánu vzniká závazkově právní vztah. Tento závazkově právní vztah vzniká a zaniká na základě právních skutečností. Zápis vzniku/zániku funkce člena orgánu do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní charakter. • Vznik funkce a) Jmenování/volba Nejčastějším způsobem vzniku funkce člena orgánu je jeho jmenování (volba). Jak uvádí např. T. Dvořák,
193
193
závazkově právní vtah mezi členem orgánu a společností
Dvořák, T.,Akciová společnost a evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 482
157
vzniká v souladu s § 43 a násl. ObčZ o postupu při uzavírání smluv. Musí tedy dojít k ofertě ze strany společnosti konkrétní osobě, jíž společnost nabídne přijetí funkce. Zároveň musí dojít k přijetí návrhu kandidátem na výkon funkce člena orgánu. Aby však mohly projevy vůle jak společnosti, tak osoby, která je jmenována členem orgánu, nabýt účinnosti, je nutné, aby se o tom usnesla valná hromada s výjimkou upravenou v § 194 odst. 1 a § 200 ObchZ. V s.r.o. patří dle § 125 odst. 1 písm. f) a g) ObchZ jmenování (ale i odvolávání) jednatelů a členů dozorčí rady do působnosti valné hromady. Podle § 133 odst. 3 a ObchZ „jednatele jmenuje valná hromada“ a dle § 139 odst. 1 ObchZ jsou „členové dozorčí rady voleni valnou hromadou“. Jména a bydliště prvních jednatelů a členů dozorčí rady (byla-li zřízena) ještě nevzniklé společnosti musí být součástí obsahu společenské smlouvy (§ 110 odst. 1 písm. e) a f) ObchZ). Je tedy nutný souhlasný projev vůle všech společníků (zakladatelů) při založení společnosti. V a.s. je situace složitější. Podle § 187 odst. 1 písm. d) ObchZ do působnosti valné hromady patří volba (a odvolání) členů představenstva, pokud stanovy neurčují, že jsou voleni a odvolávání dozorčí radou v souladu s § 194 odst. 1 ObchZ. Volba (a odvolání) členů dozorčí rady náleží dle § 187 odst. 1 písm. e) též do působnosti valné hromady, to však s výjimkou členů dozorčí rady volených a odvolávaných podle § 200 ObchZ194. V dosud nevzniklé a.s. s veřejnou nabídkou akcií rozhoduje o prvních orgánech společnosti valná hromada, jež je podle stanov oprávněna volit (§ 171 odst. 1 písm. c) ObchZ). V dosud nevzniklé a.s. bez veřejné nabídky akcií je nutné, aby byli první členové orgánů uvedeni v zakladatelské smlouvě (§ 172 odst. 3 ObchZ). Podmínka relevantního rozhodnutí valné hromady je samozřejmě splněna také v případě, kdy je rozhodnutí učiněno ve formě rozhodnutí společníků bez zasedání valné hromady v souladu s § 130 odst. 1 a § ObchZ a také v případě učinění rozhodnutí jediného společníka podle § 132 a § 190 odst. 1 ObchZ. b) Jmenování soudem 194
Podle § 200 odst. 1 ObchZ „dvě třetiny členů dozorčí rady volí valná hromada a jednu třetinu zaměstnanci společnosti, má-li společnost více než 50 zaměstnanců v pracovním poměru na pracovní dobu přesahující polovinu týdenní pracovní doby stanovené Zákoníkem práce v první den účetního období, v němž se koná valná hromada, která volí členy dozorčí rady“. Stanovy mohou určit počet členů dozorčí rady volených zaměstnanci odlišně. Další podmínky týkající se členů dozorčí rady volených zaměstnanci stanoví odst. 5.
158
Dalším možným způsobem vzniku funkce člena orgánu je jeho jmenování soudem. § 194 odst. 2 ObchZ upravuje situaci, kdy z určitého důvodu skončí funkční období člena představenstva. Na jednatele s.r.o. a členy dozorčí rady s.r.o. i a.s. se toto ustanovení přiměřeně uplatní také (§ 135 odst. 2, § 138 odst. 2, § 200 odst. 3 ObchZ). V případě, kdy skončí funkční období člena orgánu, je nutné, aby orgán společnosti, který je příslušný ke zvolení takového člena orgánu, zvolil do tří měsíců nového člena. V případě, že orgán nebude z tohoto důvodu schopen plnit své funkce, jmenuje chybějící členy tohoto orgánu soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem do doby, než budou chybějící členové řádně zvoleni k tomu příslušným orgánem společnosti. V krajním případě může soud i bez návrhu zrušit společnost a nařídit její likvidaci. V této souvislosti považuji za vhodné upozornit na nejasnosti, které vyvolává ustanovení § 194 odst. 2, když odkazuje na přiměřenou aplikaci § 71 odst. 2 věty páté vztahující se na likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu, která uvádí: „Je-li likvidátorem právnická osoba, je povinna určit fyzickou osobu, která bude jejím jménem vykonávat funkci likvidátora“. V této věci se názory uváděné v odborné literatuře neshodují. Podle J. Dědiče z tohoto ustanovení vyplývá, že členem představenstva (tedy také jednatelem či členy dozorčí rady) může být jmenován akcionář, který je právnickou osobou.195 T. Dvořák má opačný názor,196 když tvrdí, že nelze z tohoto ustanovení dovozovat a ani není možné, aby členem představenstva ani jiného orgánu byla jmenována soudem právnická osoba. Domnívám se, že argument, podle kterého může likvidátorem v souladu s § 71 odst. 1 ObchZ být pouze fyzická osoba, nestanoví-li ObchZ nebo jiný právní předpis jinak, zde neobstojí, neboť § 194 odst. 2 ObchZ na § 71 odst. 1 ObchZ vůbec neodkazuje. Navíc, je dle mého mínění, možné předmětná ustanovení §194 odst. 2 ObchZ považovat za případ, kdy ObchZ ve smyslu § 71 odst. 1 ObchZ „jinak stanoví“. Nicméně § 194 odst. 2 ObchZ odkazuje pouze na několik konkrétních vět vztahujících se na likvidaci, ačkoliv se při likvidaci nařízené soudem přiměřeně uplatní celý text pod marginální rubrikou „Likvidace společnosti“. Dle mého názoru výše uvedené ukazuje na závěr, že ustanovení o likvidaci, na které je odkazováno, se uplatní pro člena orgánu jmenovaného soudem. K tomuto závěru směřuje také fakt, že po odkazu na výše 195 196
Dědič, J. a kol., Obchodní zákoník, Komentář III. Díl,, Praha: Polygon, 2002, s. 2468 Dvořák, T., Akciová společnost a evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 487
159
zmíněná ustanovení o likvidaci text zákona pokračuje: „Místně příslušným soudem pro jmenování člena představenstva je obecný soud společnosti…“. Dle mého názoru to znamená, že se také výše uvedené vztahuje jak na likvidátora jmenovaného soudem při nařízení likvidace společnosti, tak na člena představenstva, jednatele či členy dozorčí rady. Osobně se tedy přikláním k závěru J. Dědiče, podle kterého je případ, kdy je chybějící člen orgánu jmenován soudem, jediným případem podle stávající úpravy, kdy je možné, aby členem orgánu byla jmenována také právnická osoba. c) Kooptace § 194 odst. 2 ObchZ (v kombinaci s § 135 odst. 2 , § 138 odst. 2 , § 200 odst. 3 ObchZ) dále upravuje možnost tzv. kooptace členů kolektivních orgánů orgánů. Jak dovodil Nejvyšší soud,197 účelem tohoto ustanovení je obsadit místa členů orgánu, jejichž funkce zanikla dočasně náhradními členy a zajistit tak nepřetržité fungování orgánu. Pokud z určitého důvodu skončí období některému členovi/členům kolektivního orgánu a pokud počet členů neklesne pod polovinu, je možné na základě úpravy ve stanovách, aby tento orgán jmenoval náhradní členy do příštího zasedání valné hromady. Toto ustanovení se zdá být praktické a umožňuje operativně řešit nastalou situaci, kdy z nějakého důvodu klesne počet členů orgánu, bez nutnosti čekání, až bude zvolen valnou hromadou. To je však možné při současném splnění podmínky, že počet členů orgánu nesmí klesnout pod polovinu. Otázkou je, jakým způsobem bude posuzována usnášeníschopnost orgánu při dočasné volbě chybějícího člena orgánu. Patrně lze usuzovat, že se uplatní § 66 odst. 4 ObchZ, tedy orgán bude způsobilý usnášet se za přítomnosti nadpoloviční většiny členů, které v dané chvíli má. V případě tříčlenného orgánu, kdy funkční období skončí jednomu členovi, přítomnost nadpoloviční většiny členů znamená přítomnost dvou členů. K přijetí usnesení o dočasném jmenování chybějícího člena orgánu je potom nutné, aby se o tom usnesla nadpoloviční většina všech členů orgánu (§138 odst. 2, § 194 odst. 3, § 201 odst. 3 ObchZ), tedy oba dva členové. Pro hlasování členů dozorčí rady s.r.o. se patrně uplatní obecně § 66 odst. 4 ObchZ. Pro přijetí usnesení tedy bude nutné, aby hlasovala většina přítomných členů. Nicméně v případě tří členného představenstva by se nezbytný počet dosažených hlasů nezměnil. 197
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3718/2009 ze dne 19.9.2010
160
V této souvislosti vyvstává otázka, zdali se tento způsob dočasného jmenování chybějících členů představenstva uplatní také v případě členů představenstva jmenovaných dozorčí radou. Z dikce zákona, který stanoví, že je možné dočasné jmenování chybějících členů orgánu „do příštího zasedání valné hromady“, vyplývá, že se toto ustanovení vztahuje pouze na chybějící členy jmenované valnou hromadou. V opačném případě by zákon dobu funkčního období takto zvolených chybějících členů nevázal na konání příští valné hromady, ale např. na příští zasedání orgánu příslušného k jeho zvolení. Shodně se k tomuto vyjadřuje valná většina autorů odborných publikací.198 U členů dozorčí rady, se toto ustanovení uplatní patrně pouze na chybějící členy jmenované valnou hromadou, nikoli na členy dozorčí rady volené zaměstnanci.
Zánik funkce
Funkce člena orgánu společnosti může zaniknout několika způsoby. Pokud funkce člena orgánu zanikne, zanikne tím také závazkově právní vztah mezi členem orgánu a společností. Funkční období členů orgánů kapitálových společností tedy může skončit následujícími způsoby: a) Odvolání Odvolání je nejčastějším způsobem zániku funkce člena orgánu. Působnost pro odvolání orgánu je shodná s působností pro jeho volbu. b) Odstoupení z funkce Úprava odstoupení z funkce členů orgánů je obsažena v § 66 odst. 1 a 194 odst. 2 ObchZ. Toto ustanovení dává členům orgánů možnost odstoupit ze své funkce. Odstupující osoba však musí své odstoupení oznámit orgánu, jehož je členem, nebo orgánu, který ji do funkce zvolil. Funkce člena orgánu potom končí dnem, kdy odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, jehož je odstupující osoba členem nebo orgán, který ji do funkce jmenoval.
198
Shodně Dvořák, T., Akciová společnost a evropská společnost, Praha: 2009 ASPI, Wolters Kluwer, s. 486, Dědič, J. a kol. Akciové společnosti, 6. vydání, Praha: C.H.Beck, 2007, s. 465
161
Přičemž příslušný orgán je povinen odstoupení člena projednat na svém nejbližším zasedání poté, co se o odstoupení člena dozví. Jestliže osoba oznámí své odstoupení na zasedání příslušného orgánu a nedohodnou-li se na jiném termínu skončení funkce, končí výkon funkce uplynutím dvou měsíců od oznámení. Z povahy valné hromady plyne, jak uvedl také Nejvyšší soud,199 že doručit valné hromadě oznámení o odstoupení lze jen na jejím zasedání. Pro jednatele s.r.o. platí právní úprava v rozsahu § 135 odst. 2 ObchZ. Účelem úpravy o odstoupení z funkce v § 66 odst. 1 ObchZ je dle Nejvyššího soudu200 jednak umožnit orgánům společnosti či jejich členům odstoupení z funkce, aniž by jim v tom společnost mohla zabránit, jednak ochránit společnost před tím, že statutární orgán nebo jeho člen ukončí funkci ze dne na den. Účel úpravy o odstoupení dovoděný Nejvyšším soudem bude aplikovatelný také na novou úpravu v ZOK. c) Uplynutí funkčního období Podle § 194 odst. 2 ObchZ (v kombinaci s § 135 odst. 2, § 138 odst. 2, § 200 odst. 3 ObchZ) funkce člena orgánu zaniká volbou nového člena orgánu, končí však nejpozději uplynutím 3 měsíců od konce funkčního období. Pro členy představenstva a dozorčí rady a.s. stanoví ObchZ maximální délku funkčního období, která je 5 let (§ 194 odst. 1 a § 200 odst. 2 ObchZ). § 200 odst. 2 ObchZ stanoví délku 1. funkčního období pro členy dozorčí rady a.s., a to na 1 rok. Určení délky funkčního období členů představenstva a dozorčí rady a.s. je také jednou z obligatorních náležitostí stanov (§ 173 odst. 1 písm. g) ObchZ). Pro jednatele ani členy dozorčí rady s.r.o. zákon maximální délku funkčního období nestanovuje a délka funkčního období není obligatorní náležitostí společenské smlouvy. Pokud tedy společenská smlouva neupravuje délku funkčního období jednatele nebo dozorčí rady s.r.o., jejich funkce zanikne jmenováním nového člena ve smyslu § 194 odst. 2 ObchZ. Pokud společenská smlouva délku funkčního období upravuje, zanikne funkce člena orgánu uplynutím dodatečné 3 měsíční lhůty anebo jmenováním nového člena orgánu v průběhu této lhůty.
199 200
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 3867/2007 ze dne 9.12.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 181/2003 ze dne 23.9.2003
162
Funkční období člena představenstva nebo dozorčí rady a.s. skončí uplynutím dodatečné 3 měsíční lhůty po skončení funkčního období určeného stanovami, které nesmí být delší než 5 let. Nestanoví-li stanovy délku funkčního období, potom funkce člena orgánu skončí uplynutím dodatečné 3 měsíční lhůty po uplynutí těchto 5 let. Pokud je zvolen během této 3 měsíční lhůty nový člen orgánu, zanikne funkce člena orgánu volbou tohoto nového člena.201 d) Funkce člena orgánu může skončit také na základě dalších právních skutečností. Z povahy věci vyplývá, že funkce člena orgánu zaniká smrtí tohoto člena orgánu, ale také zánikem společnosti. Funkce člena orgánu zaniká také v případě, kdy pozbude člen orgánu předpoklady, které jsou nezbytné pro platné jmenování do funkce (§ 194 odst. 7, § 135 odst. 2, § 138 odst. 2 , § 200 odst. 3 ObchZ). Odlišný režim je stanoven pro podmínku dle § 38l odst. 1 ObchZ v jeho odst. 6, který stanoví, že pokud nastane skutečnost podle odst. 1 v době, kdy osoba již je členem orgánu, příslušný orgán, jakmile se o tom dozví, ji odvolá, anebo potvrdí její volbu/jmenování. V případě, že nedojde k potvrzení/odvolání tohoto člena orgánu ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy tato skutečnost nastala, skončí funkce posledním dnem této lhůty. Jak upozorňuje T. Dvořák, je možné také uzavření dohody o zániku funkce člena orgánu v souladu s § 572 odst. 2 ObčZ. Dále je také možná výpověď jednatele v souladu s § 582 ObčZ.202
9.2 Vznik a zánik funkce členů orgánů podle zákona o obchodních korporacích Z povahy vztahu společnosti a člena orgánu jako závazkového právního vztahu plyne, že způsob vzniku i zániku funkce člena orgánu se ve své zásadě nezmění. •
Vznik funkce
a) Jmenování/volba
201
obdobně Dvořák, T., Akciová společnost a Evropská společnost, Praha: 2009, ASPI, Wolters Kluwer, s. 493 202 Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2008, ASPI, Wolters Kluwer, s. 270
163
V s.r.o. náleží volba jednatele a členů dozorčí rady, byla-li zřízena, do působnosti valné hromady (§ 190 odst. 2 písm. c) ZOK). V a.s. volba (a odvolání) členů představenstva (nebo statutárního ředitele) patří do působnosti valné hromady, pokud stanovy neurčují, že tato působnost náleží dozorčí radě (§ 421 odst. 2 písm.e) a § 438 ZOK). V případě, že členy představenstva nebo statutárního ředitele volí dozorčí rada, schválí také smlouvu o výkonu funkce s jednotlivými členy představenstva Do působnosti valné hromady náleží také volba (a odvolání) členů dozorčí (nebo správní rady) a jiných orgánů určených stanovami, s výjimkou členů dozorčí rady, které nevolí valná hromada (§ 421 odst. 2 písm. f) a § 448 odst. 2 ZOK). Jak je upozorňováno v důvodové zprávě, bylo vypuštěno zakotvení účasti zaměstnanců v dozorčí radě. Důvodová zpráva v této věci uvádí, že zvýšená ochrana zaměstnanců není pouze věcí korporačního práva, ale spíše věcí navazujících předpisů a sociálněprávních předpisů. Dále důvodová zpráva správně uvádí, že ani Nařízení rady ES č. 2157/2001 o statutu Evropské společnosti a Směrnice Rady 2001/86/ES doplňující statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců, nesměřuje k zakotvení povinnosti umožnit zaměstnancům volit část orgánů společnosti. b) Jmenování soudem Doplňování chybějících členů orgánů soudem (§ 198, § 199, § 443 a § 453 ZOK) zůstává v zásadě také nezměněno. V případě skončení funkčního období člena orgánu je na orgánu příslušném k jeho volbě, aby zvolil člena nového. Lhůta pro volbu nového člena činí u jednatelů a členů dozorčí rady s.r.o. 1 měsíc, u představenstva a dozorčí rady a.s. potom 2 měsíce. Stejně jako je tomu podle ObchZ, v případě, že orgán nebude schopen plnit své funkce, „může dočasně jmenovat chybějícího člena orgánu na návrh osoby, která na tom má právní zájem, soud“. V opačném případě může soud i bez návrhu zrušit s likvidací. c) Kooptace Institut kooptace je upraven v § 444 a § 454 ZOK pro představenstvo a dozorčí radu a zůstává nezměněn. Je však možné jej vztáhnout také na jiné členy orgánů než na ty jmenované valnou hromadou. Pokud bude statutární orgán tvořit sbor jednatelů, bude 164
patrně možné vztáhnout možnost kooptace také na ně. Na základě úpravy ve stanovách je možné, orgán, jehož počet členů neklesl pod polovinu, jmenovalo náhradní členy do příštího zasedání orgánu, který je oprávněn členy jmenovat. Odst. 2 potom nově poskytuje stanovám zakotvit možnost volby náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena představenstva. Vzhledem k tomu, že nově může být členem orgánu také právnická osoba, upravuje § 445 ZOK situaci, kdy tato právnická osoba zanikne. Pokud právnická osoba zanikne s právním nástupcem, stává se členem představenstva tento právní nástupce. Pokud právnická osoba zanikne s likvidací, použijí se obdobně ustanovení o jmenování členů představenstva soudem a o kooptaci. •
Zánik funkce
a) Odvolání Shodně s úpravou v ObchZ, pro platné odvolání člena orgánu z funkce je nutné dodržet určitý postup, který je shodný s postupem pro jmenování člena orgánu. b) Odstoupení Skončení funkčního období odstoupením z funkce člena orgánu je upraveno v § 59 odst. 5 ZOK. „Člen orgánu může ze své funkce odstoupit“. Nicméně „nesmí tak učinit v době, která je pro obchodní korporaci nevhodná“. Nevhodná doba bude patrně např. doba, kdy se společnost nachází v nepříznivé hospodářské situaci či doba před schválením účetní závěrky společnosti. Člen orgánu, který odstupuje z funkce, musí oznámit své odstoupení orgánu, který jej zvolil, a pokud není dohodnuto jinak, platí, že „funkce odstupujícího člena orgánu končí uplynutím jednoho měsíce od doručení oznámení o odstoupení“. Nově je povinen odstupující člen orgánu oznámit své odstoupení pouze orgánu, který jej do funkce zvolil. Nepostačí tedy oznámení orgánu, jehož je členem. Oproti úpravě v ObchZ úprava v ZOK neváže toto oznámení na konání zasedání orgánu. Dle mého názoru je tato úprava praktičtější, neboť je lépe zajištěna možnost člena orgánu svou funkci ukončit, aniž by musel čekat na svolání zasedání orgánu. Na druhou stranu je tím oslabena možnost orgánu připravit se na skončení funkce odstupujícího člena např. tím,
165
že je svoláno zasedání orgánu na pozdější dobu. Nicméně tento „nedostatek“ je vyvážen tím, že člen orgánu nemá možnost z funkce odstoupit v nevhodné době. c) Skončení funkčního období Délku funkčního období představenstva a.s. upravuje § 439 odst. 3 ZOK, a to tak, že pokud neurčí jinak stanovy či smlouva o výkonu funkce, platí, že délka funkčního období je 1 rok. Pokud stanoví smlouva o výkonu funkce i stanovy odlišnou délku funkčního období, platí délka funkčního období stanovená ve smlouvě o výkonu funkce. Délku funkčního období dozorčí rady a.s. potom upravuje § 448 odst. 4 ZOK a to tak, že pokud neurčí odlišně stanovy nebo smlouva o výkonu funkce, platí, že délka funkčního období člena dozorčí rady je 3 roky. Pokud se vyskytne rozpor v délce funkčního období stanoveného stanovami a smlouvou o výkonu funkce, platí délka funkčního období stanovená ve smlouvě o výkonu funkce. d) Funkce člena orgánu dále končí smrtí/zánikem člena orgánu, ale také zánikem společnosti. Pokud však zanikne „právnická osoba, která je členem orgánu, s právním nástupcem, stává se členem orgánu její právní nástupce, nestanoví-li společenská smlouva (stanovy) jinak“ (§198 odst. 2, § 201 odst. 4, § 445 odst. 1, § 455 odst. 1 ZOK).
166
ZÁVĚR Cílem této Rigorózní práce, jak jsem uvedla v jejím úvodu, bylo především rozebrat přehledným způsobem charakteristiky a specifika současné právní úpravy orgánů kapitálových společností v České republice i úpravy nastávající podle zákona o obchodních korporací a nového občanského zákoníku, zdůraznění zásadních rozdílů i shodných prvků. Opět připomínám, že zvolené téma této Rigorózní práce bylo natolik široké, že i při sebevětším rozsahu považuji téměř za nemožné postihnout všechny skutečnosti k této problematice se vztahující. Nicméně věřím, že se mi v nejvyšší možné míře ty skutečně podstatné podařilo neopomenout. Nejprve jsem se věnovala kapitálovým společnostem a jejim orgánům obecně. Při této příležitosti jsem se pokusila přiblížit základní systematické a faktické změny, které nastanou v oblasti kapitálových společností a jejich orgánů obecně. Dále jsem ve své práci přešla k možným způsobům uspořádání těchto orgánů. V této oblasti dojde ke změně zejména v oblasti vnitřního uspořádání akciové společnosti. Dále jsem se zastavila u problematiky evropské společnosti a přiblížila jsem způsob jejího vnitřního uspořádání. Poté jsem přešla k jednotlivým orgánům kapitálových společností. Jako první jsem se věnovala valné hromadě jako nejvyššímu orgánu kapitálových společností. Zabývala jsem se mj. svoláním a průběhem valné hromady. Dále jsem rozebrala problematiku usnesení valné hromady a jeho případné neplatnosti. Při porovnávání současné a nadcházející právní úpravy jsem dospěla k závěru, že obecné pojetí valné hromady se nezměnilo, nicméně k několika inovacím dochází. Jednou z nejvýznamnější z nich je zavedení nových možností hlasování. Výraznější změny potom dozná právní úprava neplatnosti usnesení valné hromady. Dále jsem se ve své práci věnovala statutárním a dozorčím orgánům společností. Obecně je možné konstatovat, že mnoho změn jejich úprava nedozná a jejich obecné pojetí se nezmění. Nejvýraznější změnou je patrně změna v podobě volby dvou možných systémů vnitřního uspořádání akciových společností. Nakonec jsem se ve své práci zaměřila na některé otázky, které jsou společné všem orgánům. V této oblasti dochází jak k systémovým změnám v podobě dvojkolejnosti úpravy, tak k některým změnám faktickým. Pokud mám na tomto místě přistoupit k celkovému zhodnocení změny v oblasti orgánů kapitálových společností, kterou s sebou nová právní úprava v zákonu o obchodních 167
korporacích a novém občanském zákoníku přinese, potom budu muset zajisté konstatovat, že se jedná ve většině případů o změny pozitivní. S přihlédnutím k době, ve kterém byla přijata stávající úprava v obchodním zákoníku, nezbývá jiná možnost než konstatovat, že přijetí nové úpravy bylo nezbytným krokem. Na některé otázky obchodní zákoník odpověď neposkytoval, odpověď poskytovala teprve judikatura Nejvyššího soudu. Nová úprava v zákonu o obchodních korporacích v tomto směru v některých případech reaguje tak, že některé otázky řešené judikaturou Nejvyššího soudu přejímá přímo do textu zákona. Zákon o obchodních korporacích se nicméně vyhýbá zbytečným inovacím nejen v oblasti pojmosloví, ale i v celém textu zákona. Konkrétní změny, ke kterým vzhledem ke stávající úpravě dochází, hodnotím převážně pozitivně, jak uvádím na příslušných místech v textu své Rigorózní práce. Změna s sebou nepochybně přinese určitou míru nejistoty, nicméně tu s sebou přináší každá změna. Značná část právních vztahů upravená novou právní úpravou nebude mít související judikaturu. Z tohoto důvodu odpověď na velkou část otázek bude prozatím nutné přenechat právní teorii a vyčkat, jakým způsobem na ně odpoví po nabytí účinnosti obou norem reálná praxe a posléze i rozhodovací činnost soudů. S přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se situace v této oblasti vyvine, bude potom možné přistoupit k dalšímu hodnocení nové právní úpravy. V návaznosti na to bude posléze také moci být přistoupeno k případnému přijetí změn této nové právní úpravy.
168
Resumé The topic of my thesis was „The bodies of capital companies“. Capital companies are currently governed by the Commercial code. However, the current legal regulation of the capital companies will be replaced by the forthcoming new regulation in the Bussiness Corporations Code and the Civil Code. The new legal regulation of capital companies will come into an effect in January 2014. The aim of this thesis was primarily analyzing the characterisctics and specific aspects of both current and forthcoming legal regulations of the bodies of capital companies in the Czech republic. Moreover, I attempted to point out the main distinctions and similarities between them. However, the topic of this thesis is so broad, that it was practically impossible to cover all the relating aspects. However, I believe I predominantly managed to cover the most crucial facts and that I did not happen to omit any of the relevant key factors. To begin with, I described the capital companies and their bodies in general. I tried to explain what the main systematic and factual changes among capital companies and their bodies in general in the forthcoming legal regulation would be. Next, I attempted to clarify what the possible manners of internal organization of companies were – the one-tier and two-tier system. Furthermore, I tried to illustrate them with the examples of the internal organization of the European Society and the current and forthcoming possible ways of internal organization of the companies in the Czech republic. The most significant change in this area is the newly established option of the one-tier system in the joint-stock company. I continued with describing the individual bodies of the capital companies. I began with the general meeting that constitutes the supreme body of the capital companies. I inquired both into convening and processing of the general meeting. Next, I analyzed the issues of the legal nature of resolution of the genereal meeting and its potential invalidity. Having compared both current and forthcoming legal regulations of the general meeting, I came to a conclusion, that the general conception of the general meeting would not alter. Nevertheless, a few minor changes will arise. One of the most significant ones is the introduction of new methods of voting. The legal regulation of the invalidity of the resolution of the general meeting will undergo the most apparent change among the general meeting related issues. Next, I attempted to analyze both statutory and supervisory bodies of the capital companies. Their legal regulation will not undergo significant changes. Their general conception in the forthcoming legal regulation will remain identical with the current one. Newly 169
established option of the selection of two possible systems of internal organization of the capital companies probably constitutes the most significant change. To finish with, I focused on some of the issues that have some of the bodies of the companies in common. In this area, both systematic and factual changes will come about. To summarize the overal upcoming change among the bodies of capital companies, the changes are prevailingly beneficial. Since the current legal regulation in the Commercial Code has been adopted shortly after the velvet revolution, that came about over 20 years ago, an adoption of the new regulation was an essential step to take. Some relating key issues were not fully covered by the Commercial Code and the answer was given only by the judicature of the Supreme Court. Nevertheless, the newly adopted regulation in the Bussiness corporations Code prevents itself from the unnecessary inovations in both terminology and the overall text of the legislation. Upcoming individual changes that will take place are in my opinion positive ones. Change will bring a certain level of uncertainty. However, so does every change. Substantial part of the legal relationships governed by the new legislation will not have relating judicature. Resulting from that, a considerable amount of issues will be temporarily answered solely by the legal theory. To evaluate the positive and negative aspects of the new legal regulation, it will be necessary to wait for the real practice and the latter decision making of the courts. Resulting from that, the potential alternations might be adopted.
170
Seznam použitých zkratek ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObčZ
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ZOK
zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích,
NObčZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník TrZ
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ZP
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
o.s.ř.
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
PřemZ zákon č. 125/2008 Sb., zákon o přeměnách, ve znění pozdějších předpisů InsZ
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
ve znění pozdějších předpisů ŽZ
zákon č. 455/1991 Sb., zákon o živnostenském podnikání (živnostenský
zákon), ve znění pozdějších předpisů a.s.
akciová společnost
s.r.o.
společnost s ručením omezeným
ES
evropská společnost
Nařízení SES ZES
nařízení Rady ES 2157/2001, o statutu evropské společnosti
zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti
171
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY •
Právní předpisy
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích, Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 125/2008 Sb., zákon o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 455/1991 Sb., zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů Druhá evropská směrnice o obchodních společnostech (77/91/EHS) ze dne 13. 12. 1976 ve zněné novely provedené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/68/ES ze dne 6. 9. 2006 Nařízení Rady (ES) o statutu evropské společnosti 2157/2001 ze dne 8.10.2001 ve znění Nařízení Rady (ES) 885/2004 ze dne 26. dubna 2004 Směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. 10.2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2007/36/ES, o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi •
Literatura
Bartošíková, M., Štenglová, I., Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: 2006, C.H.Beck, ISBN 80-7179-441-4 Dědič, J., Čech., P., Evropská akciová společnost, Praha: 2006, Polygon, ISBN 807273-133-5 Dědič, J. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha : Polygon, 2002, ISBN 80-7273071-1 Dvořák, T., Akciová společnost a Evropská společnost, Praha: 2009, Wolters Kluwer, ISBN 978-80-7357-430-7 172
Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným, Praha: 2008, ASPI Wolters Kluwer, ISBN 978-80-7357-344-7 Dvořák, T., Valná hromada s.r.o., Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2012, ISBN 978-807357-710-0 Eliáš, K. a kol, Kurs obchodního práva, Obchodní společnosti a družstva, 6. vydání, Praha: 2010, C.H.Beck, ISBN 978-80-7400-048-5 Eliáš, K, Společnost s ručením omezeným, Praha: 1997, Prospektum, ISBN 80-7175047-6 Holejšovský, J., Valné hromady společnosti s ručením omezeným, Praha: C.H.Beck, 2011, ISBN 978-80-7400-3941-2 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, Díl III., Praha: 1997, Linde, ISBN 80-7201-095-6 Řeháček, O., Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů, Praha: 2010, C.H.Beck, ISBN 978-80-7400-346-2 Dědič, J., Štenglová, I., Kříž, R., Čech, P.: Akciové společnosti. 7., přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, ISBN 978-80-7400-404-9 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol. Obchodní zákoník, 13. vydání, 2010: Praha, C.H.Beck, ISBN 978-80-7400-354-7 Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních společností, Praha: 2002, ASPI, ISBN 80-86395-27-8 Vítek, J., Neplatnost usnesení Valné hromady s.r.o., Praha: 2010, Wolters Kluwer, ISBN 978-80-7357-543-4
•
Periodika
Čech, P., Péče řádného hospodáře a povinnost loajality, Právní rádce 3/2007 Čech, P., Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, Právní rádce 12/2006 Čech, P., Svolání valné hromady, Právní rádce 10/2008 Dědič., J., Štenglová, I., Je usnesení valné hromady právním úkonem?, Právní rozhledy, 1999 Dědič, J., K právní povaze usnesení valné hromady, Obchodněprávní revue č. 11/2011 Dědič, J., Obecná úprava právnických osob v novém občanském zákoníku (se zaměřením na její význam pro obchodní korporace), Obchodní právo 1/2012 Eliáš, K., K právní povaze usnesení valné hromady, Právní rozhledy, 12/1999 Eliáš, K., Otázka formy při tvorbě vůle společnosti s ručením omezeným jejím nejvyšším orgánem, Ad notam, 1/1997 173
Holejšovský, J., Rozhodnutí mimo valnou hromadu, Obchodněprávní revue, 6/2011 Homolová, I., K další, a zřejmě poslední, „technické“ novele obchodního zákoníku, Bulletin advokacie 12/2011 Pelikán, R., Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích, Obchodněprávní revue, 3/2012 Pokorná, J. Několik úvah k právní povaze usnesení valné hromady, Právní rozhledy, 12/1999 Rada, I., Souběh funkce (člena) statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance, Právní rozhledy 1/2006 Rada, I., Souběh znovu a jinak, Právní rádce 6/2009 Rychlý, T., Záhady ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, Právní rozhledy 10/2003 Řeháček, O., Zabezpečování obchodního vedení akciové společnosti a jednání za tuto společnost po novele obchodního zákoníku, Právní rozhledy 6/2012 Vlček, M., Na aktuální téma souběh funkcí, Právní rádce 3/2011
174
•
Soudní rozhodnutí
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cdo 108/1992 ze dne 21.4.1993, které je citováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 737/2004 ze dne 17.8.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 74/96 ze dne 5.1.1997 uveřejněné ve sb. pod č. R 43/1998, dostupné z databáze systému beck-online.cz Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 2/97 ze dne 30.41997, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 8/1997 s. 429 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 88/97 ze dne 17.12.1997 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 60/97 ze dne 8.1.1998, uveřejněné ve sb. pod. č. R 64/98 civ., dostupné z databáze systému beck-online.cz Rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 11/98 ze dne 17.11.1998, uveřejněné ve sb. pod č. R 63/1999 civ., dostupné z databáze systému beck-online.cz Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 1 Odon 101/97 ze dne 13.1.1999, uveřejněné ve sb. pod č. R 5/2000 dostupné z databáze systému beck-online.cz Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 2 Cdon 680/97 ze dne 30.6.1999, uveřejněné ve sb. pod č. R 37/2000, dostupné z databáze systému beck-online.cz Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 2776/99 ze dne 11.4.2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 500/2000 ze dne 1.6.2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2011/2010 ze dne 3.1.2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 155/2001 ze dne 25.9.2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2072/2000 ze dne 11.12.2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 528/2001 ze dne 12.3.2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 548/2001 ze dne 12.3.2002 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 14 Cmo 149/2001 ze dne 26.2.2002, publikované v časopise Soudní Rozhledy 9/2002, s. 327 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 694/2001 ze dne 26.6.2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 963/2002 ze dne 15.1.2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 714/2002 ze dne 20.5.2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1013/2002 ze dne 5.8.2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 185/2003 ze dne 21.8.2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 181/2003 ze dne 23.9.2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 216/2003 ze dne 23.9.2003
175
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 783/2003 ze dne 21.4.2004 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 39/2003 ze dne 21.04.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2642/2003 ze dne 28.4.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2507/2003 ze dne 28.4.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 841/2003 ze dne 6.5.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17.8.2004, Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 479/2003 ze dne 25.8.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1137/2003 ze dne 26.10.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 414/2003 ze dne 27.4.2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 407/2004 ze dne 22.2.2005 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Afs 24/2003 ze dne 18.3.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 567/2004 ze dne 27.4.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 540/2004 ze dne 27.4.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 701/2004 ze dne 27.4.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 442/2004 ze dne 29.6.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1023/2005 ze dne 22.8.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. č.j. 29 Odo 1016/2005 ze dne 26.10.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1061/2004 ze dne 29.11.2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 1194/2005 ze dne 1.3.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 94/2006 ze dne 5.4.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 634/2005 ze dne 20.9.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 1224/2006 ze dne 18.10.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 35 Odo 755/2005 ze dne 13.12.2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 973/2005 ze dne 28.6.2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1168/2005 ze dne 10.5.2006 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 396/2006 ze dne 31.1.2007 citované v: Rada, I., Souběh znovu a jinak, Právní rádce 6/2009, s. 13 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 994/2005 ze dne 31.1.2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1108/2005 ze dne 17.2.2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 3335/2006 ze dne 30.10.2007 176
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 816/2006 ze dne 11.12.2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 333/2007 ze dne 26.11.2008 Rozhodnutí Vrchního soudu č.j. v Praze č.j. 7 Cmo 503/2007 ze dne 29.2.2008 publikované v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 9, s. 342 a následující Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1087/2006 ze dne 26.3.2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1027/2006 ze dne 1.7. 2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1381/2006 ze dne 27.8.2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1386/2006 ze dne 27.8.2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 31 Odo 11/2006 ze dne 15.10.2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3646/2008 ze dne 25.11.2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 4194/2008 ze dne 22.1.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1060/2006 ze dne 27.1.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 1807/2007 ze dne 28.1.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4223/2007 ze dne 3.2.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3864/2008 ze dne 24.2.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3469/2008 ze dne 22.4.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2964/2008 ze dne 25.6.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 590/2009 ze dne 29.7.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4547/2008 ze dne 2.9.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 3867/2007 ze dne 9.12.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3718/2009 ze dne 19.9.2010 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3166/2007 ze dne 30.9.2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3703/2009 ze dne 16.6.2010 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 211/2009 ze dne 24.8.2010 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4566/2009 ze dne 16.11.2010 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. Ads 119/2010 ze dne 9.12.2010 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4946/2009 ze dne 23.2.2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4820/2010 ze dne 23.2.2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4796/2010 ze dne 23.2.2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 346/2010 ze dne 31.5.2011 177
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 1647/2010 ze dne 1.6.2011 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 14 Cmo 118/2010 ze dne 12.9.2011, publikované v časopise Soudní Rozhledy č.12/2011 s. 459 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8.2.2012
•
Jiné prameny
Seminář Orgány kapitálových obchodních společností po rekodifikaci BOVA POLYGON, AGENTURA BOVA – konaný ve dnech 17.4.2012 a 15.5.2012 v Kongresovém centru Praha, Doc. JUDr. Ivana Štenglová, JUDr. Petr Šuk Seminář Vnitřní obchodování v a.s. a s.r.o. § 196a ObchZ s výhledem na stav po rekodifikaci BOVA POLYGON, AGENTURA BOVA - konaný dne 2.4.2012 v budově ČS VTS v Praze, JUDr. Petr Čech, LL.M Seminář Základní otázky rekodifikace práva obch. Společností, nový zákon o obchodních korporacích BOVA POLYGON, AGENTURA BOVA - konaný dne 7.3.2012 v Kongresovém centru Praha, Prof. JUDr. Jan Dědič, JUDr. Petr Čech, LL.M Seminář Valná hromada s.r.o. a a.s. BOVA POLYGON, AGENTURA BOVA - konaný dne 16.02.2012 v budově ČS VTS v Praze, JUDr. Petr Čech, LL.M. Seminář S.R.O. po rekodifikaci BOVA POLYGON, AGENTURA BOVA – konaný dne 9.1.2012 v Kongresovém centru Praha, Prof. JUDr. Jan Dědič, JUDr. Petr Čech, LL.M Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., zákonu o obchodních korporacích Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku Henrych, D. a kol, Právnický slovník, 3. vydání, Praha: 2009, C.H.Beck, dostupný z databáze systému beck-online.cz
178
Abstrakt: Název této Rigorózní práce je „Orgány kapitálových společností“. Cílem této práce je rozebrat charakteristiky a specifika současné právní úpravy orgánů kapitálových společností v České republice a také nové úpravy v zákoně o obchodních korporacích. Ve své práci současnou i nastávající právní úpravu orgánů kapitálových společností vzájemně porovnávám. Práce se zabývá obecnými otázkami kapitálových společností, jejich orgánů a možnými způsoby jejich uspořádání. Dále se ve své práci věnuji jednotlivým orgánům kapitálových společností, tedy valné hromadě, statutárním orgánům a dozorčím orgánům, přičemž vždy zohledňjuji jak současnou, tak nastávající právní úpravu.
179
Abstract: Topic of my thesis is „The bodies of capital companies“. The goal of this thesis is analyzing the characteristics and specific aspects of the current legal regulation of the bodies of capital companies in the Czech republic and according to the new regulation in the Bussiness Corporations Code. In my thesis I compared the current and the forthcoming legal regulations of the bodies of capital companies. The thesis deals with the general issues of capital companies, their bodies and possible ways of its internal organisation. Moreover, in my thesis I focused on the individual bodies of capital companies, which means the genereal meeting, executive bodies and supervisory bodies, while I take into consideration both current and forthcoming legal regulation.
180
Klíčová slova: Orgány kapitálových společností Key words: The bodies of capital companies
181
