NEWS
12. vydání
Redakční rada
Alex Klasová
Martin Krajščák
Alena Kulleová
Michaela Jančová
Lukáš Bortel
Kateřina Oslzlová
Vendula Marková
Petr Hanák
Magda Cíchová
Obsah Předmluva
4
Spolupráce s firmami
5
Regionální významné osobnosti
7
Jak PC ovlivňují mládež
9
Technická gramotnost české populace
11
Konec světa
12
Konec světa a blackout
13
Rozhovor
14
Psaní na klávesnici
17
Jedna ruka netleská
19
Maturita očima studenta
21
Předmluva Alex Klasová Milé čtenářky, milí čtenáři, měsíc se sešel s měsícem a je tu další číslo školního časopisu. Od ledna se toho událo určitě mnoho, a my vám přinášíme shrnutí těch „nejdůležitějších“ událostí. V prvním článku Magdy Cíchové a Aleny Joskové se dozvíme o jejich spolupráci s různými firmami v rámci práce do SOČ a o tom, jak firmy jejich práce inspirovala. Protože jsme do společensko-vědního semináře psali seminární práci o osobách, které obdivujeme, rozhodli jsme se vám je představit i v časopise. První takovou osobností je paní Lapčíková, kronikářka z Kněžpole. Autorkou je Adéla Palčíková, s níž jsme o její spolupráci s paní Lapčíkovou a seminární práci samotné, udělali rozhovor. V rámci slohových prací na různá témata přinášíme práce několika vybraných studentů – Nely Kojetínské na téma „Technologická gramotnost české populace. Mezigenerační rozdíly. Jak moc znáte své technické okolí – energetické soustavy i informační technologie“ a Moniky Snopkové a Romana Habarty na téma „Konec světa a blackout“. Na těchto článcích lze vidět, jak rozmanitě dokáží naši spolužáci psát. Dominik Síleš, fotbalista 1. FC Slovácko, nám poskytl rozhovor o své fotbalové kariéře, jejích těžkých začátcích, svých životních vzorech, plánech do budoucna, a to nejen fotbalových. Jeden z našich nejplodnějších autorů Martin Krajščák napsal shrnutí soutěže ve psaní všemi deseti na klávesnici, která se uskutečnila v Kroměříži. Článek z oblasti mimoškolních aktivit patří Tereze Trňákové, představující nám svou zálibu – koně. A na závěr přichází to, co v současnosti hýbe školou – státní maturity. O svém pohledu na ně se rozepsala Kateřina Oslzlová. Tradičně děkuji všem autorům a autorkám za povedené články a za celou redakci přeji letošním maturantům u všech nadcházejících zkoušek hodně štěstí.
4
Spolupráce s firmami Magda Cíchová, Alena Josková Inovace jako cesta z krize, takto zní název naší práce Středoškolské odborné činnosti. Jako jednu z inovací uvádíme zavedení inovačních technik. Vytvořily jsme tedy dotazníkové šetření, ve kterém jsme se sedmi firem ptaly na jejich znalost těchto technik. Dvě firmy tato problematika natolik zaujala, že nás požádaly, zda bychom jim je nemohly více přiblížit. Jako první jsme měly schůzku v účetní kanceláři v Uherském Hradišti. Představily jsme jim základní inovační techniky, jejich principy a využití a dámy jedna technika zaujala tak, že se ji rozhodly vyzkoušet. Byla to technika De Bonových myšlenkových klobouků. Dámy si na začátek
na naše doporučení zvolily nejprve lehké, nefiremní téma a z výsledku měly velmi dobrý pocit. Jsme stále v kontaktu a plánujeme další schůz-
ku, aby se dámy tuto techniky dobře naučily a mohly bychom ji společně zavést do firemního prostředí k řešení firemních problémů. Majitele druhé firmy spíše zaujaly jednotlivecké techniky. Zvolil si techniku myšlenkových map, kterou jsme mu řádně vysvětlily. Byl tak nadšený, že hned co jsme domluvily, utrhl kousek papíru a jednu myšlenkovou mapu zhotovil. Na techniku myšlenkových map si zvykl a rád ji využívá ve své praxi. Další majitelka firmy po přečtení našeho dotazníku byla inovačními technikami okouzlená. Velmi nám děkovala za tento nápad, který zkusí ve své firmě sama zavést. Dále jsme také chtěly získat posudky na naši práci od institucí, které se inovacemi zabývají. Institucím jsme napsaly e-mail, ve kterém vysvětlujeme naši účast v Středoškolské odborné činnosti a žádáme o odborný posudek naší práce. Velmi pozitivní reakce nás příjemně překvapily. Ředitelé institucí či manažeři nám ihned
5
odpovídali a slibovali spolupráci. Nyní máme k dispozici pět posudků. Velkým přínosem pro nás byla také osobní schůzka s ředitelkou Technologického inovačního centra ve Zlíně Mgr. Danielou Sobieskou, která nám také napsala posudek a velmi nás
6
psychicky podpořila. Těšíme se na další spolupráci, protože všem institucím se naše práce zamlouvala. Právě Technologické inovační centrum by rádo dokonce některé její úseky použilo. A proto jsme naši práci vytvořily, aby byla užitečná.
„Národy nečiní velkými především jejich velikáni, ale vyspělost nesčíslných průměrných lidí.“ J. Jungmann Žijí mezi námi. Obyčejní, často nenápadní, a přece se zajímavými životními příběhy. Věnují se svým koníčkům a často o nich vědí jen jejich příbuzní a známí. Studenti 3.C dostali za úkol najít ve svém okolí takového člověka a jeho příběh zpracovat ve formě seminární práce. S těmi nejzajímavějšími se můžete seznámit na stránkách školního časopisu.
Regionální významné osobnosti Adéla Palčíková
1 Proč sis vybrala tuto osobnost?
Paní Lapčíkovou jsem si vybrala, protože k ní vzhlížím, k její práci, k jejím názorům a pohledu na život. Pro to, aby se dostala tam kam chtěla, musela projít nelehkými životními situacemi.
2
Co ti dalo vypracování této seminární práce? Tato seminární práce mi hlavně velmi podpořila myšlenku dalšího studia a studia celkově. Bylo zvláštní poslouchat od paní Lapčíkové, jak ráda by tehdy studovala kdyby mohla a my si té příležitosti absolutně nevážíme.
paní Lapčíková
7
Já mám problém i s tímhle interview, natož s kronikou (smích). Ale určitě tuto práci velmi uznávám, cením a líbí se mi. Hlavně si myslím, že tuto práci, by měli dělat lidé starší 50 let, protože už mají více zkušeností.
5 Vlastníš obecní kroniku?
Obecní kroniku nevlastním a ani nevím o nikom, kdo by ji vlastnil, kromě obecního úřadu. Ale ráda se chodívám dívat na výstavy kronik, které se u nás pořádají tradičně každé dva roky a hledám informace o mých předcích a lidech, kteří měli něco společného s naší rodinou.
3 Jaký
Adéla Palčíková
je tvůj vztah k historii? A k dějepisu? Já osobně mám dějepis a historii docela ráda. Baví mě poslouchat vyprávění starých lidí a oprašování jejich vzpomínek na docela jiný život, než na jaký zvyklá já. Nejraději mám historii za 2. světové války, obdivuju všechny lidi, kteří tuto dobu přežili a začali znovu.
4 Zamýšlíš do budoucna, že by ses
věnovala podobné činnosti? Určitě ne. Psaní není nic pro mě.
8
V této seminární práci jsem chtěla poukázat na to, že jsou tu pořád lidé, na kterých je co obdivovat. Vždy tu s námi budou i jejich skutky, kterých je třeba si vážit. Chtěla bych velmi poděkovat paní Lapčíkové, že si na mě našla čas, poskytla mi materiály a podělila se se mnou o své zážitky ze psaní kronik. Pro mě bude paní Lapčíková vždy velkou autoritou, vzorem cnosti, píle a nekonečné inspirace.
Jak PC ovlivňují mládež Martin Krajščák S rozvojem moderních technologií se staly samozřejmou součástí našich domácností mezi spoustou dalších věcí i počítače. Nedokážeme bez nich žít, často na nich pracujeme, nebo to alespoň před druhými předstíráme. A spousta z nás by raději přestala kouřit, pít, kousat si nehty nebo přestala provozovat další velmi návykové zlozvyky, než aby se vzdala počítače. Mnohokrát jsem slyšet říkat dospělé, že já a mí vrstevníci jsme takzvaná “počítačová generace.” Ovšem když se podívám na mého bratra, bratra mé přítelkyně, nebo na prázdné dětské hřiště, nutí mě to k zamyšlení. A smutku. Já jsem se stal na počítači psychicky závislým okolo desíti až dvanácti let. Do té doby jsem si na něm sem tam přirozeně hrál také, ale ne tak moc, a kdyby mi rodiče dali zákaz, vysmál bych se jim a šel si hrát s dětmi ven. Teď už bych to ale nedokázal. Začal bych se vztekat, rozčilovat, vyhrožovat a dělat vše pro to, aby byl zákaz odvolán. Ovšem já jsem na tom ještě dobře. Jakmile vyjdu školu, nastoupím do zaměstnání, založím rodinu a na počítač nezbude tolik času. Zažil jsem krásné dětství, poznal hodně jiných dětí, dnes už přirozeně velkých. Jenže oni ho nezažijí. Například můj bratr je závislý už minimálně rok a to před měsícem oslavil šesté narozeniny. Virtuální reality se nehodlá vzdát, a jediné, pro co je ochotný chvilku počítač vypnout, jsem já, protože mě obdivuje a chce se mi podobat. Bojím se, že právě to je důvodem, proč začal hrát. Ale i on má štěstí. Vzhledem k tomu, že je vysoce společenský, nemusí být závislý navěky. Ale jsou i tací, kteří se společnosti vyhýbají, nemají rádi skoro nikoho a těm, které mají rádi, to nedokážou říci.
9
Mám obavu, že takoví jedinci se nedokážou aklimatizovat, nebudou chodit do práce, a pokud ano, budou v ní přežívat, aby se zase mohli vrátit k monitoru (nebo televizi) a hrát. Nikdy by si neudělali rodinu a tím by se připravili o to nejhezčí, co v životě existuje. Mezi takové patří například bratr mé přítelkyně. Nejednou jsem byl svědkem toho, jak po sobě se svojí maminkou křičeli velmi ošklivé věci, které já jsem mojí mamince nikdy neřekl nahlas, ačkoliv byly i přechodné chvíle, kdy jsem ji opravdu z hloubi srdce nenáviděl a přál jí všechno nejhorší. To, že je mnohem závislejší, než jsem kdy byl já a má mnohem větší problémy, než jsem kdy měl já, a to jsem dvakrát starší než on, mě zneklidňuje. Má toho ještě dost před sebou. A věřím tomu, ačkoliv doufám, že se mýlím, že takových, jako je on, jsou desetitisíce jen v České republice. Co by se asi tak stalo, kdybychom závislým dětem dokázali na chvilku půjčit všechen náš rozum, všechnu naši inteligenci a moudrost dospělých. Myslíte, že by přestaly? Těžko říct. Já však myslím, že ne. Ačkoliv to není úplně stejné, kuřák také nepřestane kouřit, ačkoliv si moc dobře uvědomuje, že každý druhý den ho může schvátit rakovina plic. Stejně tak je tomu s dětmi. Nejspíš. Ale nemalujme na zeď jen čerta, co takhle i nějaké kladné vlastnosti? Díky lenosti překladatelů se k nám většina počítačových her dostane v angličtině. Drtivá většina dobrých písniček je zpívána anglicky. Na facebooku se také prolíná spousta anglických výrazů. Z toho plyne, že děti závislé na počítači budou dobré v angličtině. Slovíčka, která si zafixují pomocí her, jim už nikdy nezmizí z paměti. Taktéž mohou si jakoukoli knihu přečíst online, mohou si dohledat učebnice online, mohou se podívat na jízdní řády přímo z pohodlí domova. Potíž je, že spoustu dětí nezajímá učení. Ani nic jiného. Jen jídlo, virtuální realita, spánek. Když já jsem byl malý, učil jsem se s mamkou často. V pěti letech jsem uměl poznávat hodiny, abecedu zpaměti, uměl jsem napočítat do 999 miliard (ačkoliv jsem to nikdy nezkoušel). Když jsem otevřel knihu, zjistil jsem, že mi nedělá sebemenší problém plynule číst. Když se moje maminka snaží brášku dokopat do učení, zprvu se chtěl učit. Jeho hyperaktivita mu ovšem nedovolila se učit. Říká se, že jsme příšerná generace. Ale jaká bude tahle generace? A jaká bude generace po ní? Jaké budou naše děti, naše vnoučata... Dostali jsme se do začarovaného kruhu. Jak z něj ven?
10
Technická gramotnost české populace Jak moc znáte své technické okolí energetické soustavy i informační technologie? Nela Kojetínská
Čas plyne jako voda. Ze dne na den z měsíce na měsíc a z roku na rok. Každý rok, nám přináší něco nového. Populace se stále rozrůstá a technologie se stále vyvíjí. Věci, o kterých lidé v minulosti ani nesnili, dnes považujeme za samozřejmost. Životní úroveň stále roste. Technologie se stále vyvíjí a generace se zdá být rok od roku vyspělejší. Před pár lety by asi nikoho nenapadlo, že se objeví něco jako počítač. Tak dokonalá věc, která bude stále jen rozvíjena a zdokonalována. Díky téhle věci dokážeme vyhledat snad vše, na co si vzpomeneme. Můžeme komunikovat s přáteli, nakupovat aniž bychom museli opustit dům a spoustu dalších věcí. Lidé jsou ale vynalézaví a dnes už máme dokonce i tablety, které můžeme nosit v kabelce jako knihu. Svět se rozvíjí a lidé se snaží přicházet na stále nové, lepší věci, které nám usnadní náš pohodlný život.
A co takové mezigenerační rozdíly? S tím jak se mění okolí kolem nás, jak se svět snaží stále zdokonalovat i lidé se mění. Podle mého názoru, ale dochází ke změně méně pozitivní. Stačí, když jdu po ulici a poslouchám malé děti. V jejich letech jsem myslela na úplně jiné věci, bavila se s kamarády slušně a nepoužívala za každým druhým slovem sprostý výraz a navíc jsem respektovala dospělé. Dnes, dnes už tomu tak není. V dnešní době i školák dokáže poslat rodiče k čertu. A takhle to přece být nemá. Všechno kolem nás se vyvíjí. Jak lidé, tak věci i příroda. Něco se zlepšuje, něco zase zhoršuje. A já jsem zvědavá, jak všechno dopadne za pár let.
11
Konec světa Monika Snopková Když se v programu kin objevil nový film s názvem „2012“, nikdo se nad tím nepozastavil. Mladé lidi naopak tenhle americký snímek lákal. Touha vidět, jak se naše země doslova rozpadne, byla velká a dobře počítačově zpracovaný film se líbil. Spousta lidí ho naopak prohlásila za další americké sci-fi, které nestojí za řeč, aniž by si uvědomili, že tenhle film je inspirován dokumenty s problematikou této katastrofy. Datum údajného konce světa se blížil a televizí se začaly šířit vědecky podložené dokumenty. Jedna skupina lidí v sobě začala pociťovat strach a lehkou paniku, ale ta druhá
12
se nad tím nepozastavila. Je ale na místě uvědomit si, že možné je vše. I když všichni moc dobře víme, že si naši planetu ničíme sami, nikd s tím nic neudělá a nechce dělat. Stejně je už pozdě. Továrny, doprava, chemikálie a další pro tuto populaci důležité věci, ty ze světa přeci jen tak nezmizí. Teď už není cesty zpět. Země se nám rozpadá pod nohama, příroda už neví, jak se má chovat, a zvířata se skoro častěji vyskytují v zoologických zahradách než v přírodě. Pokud vám připadá, že nic z toho není špatně, a nevidíte důvod, proč to změnit, bojte se zítřka. Nikdy nevíte, co se může stát.
Konec světa a blackout Roman Habarta Jak bude vypadat konec světa? Mnoho teorií a mnoho závěrů děla z konce světa mediální hrůzu, která má údajně připravit pohřeb nám všem. Spíše je to až příliš mnoho povyku pro nic. Kdy to má vše nastat? Vědci tvrdí, že nás v blízké budoucnosti nic hrozivého nečeká. Slunce nás bude ještě několik milionů let zahřívat, obrácení pólů na Zemi není možné a meteorit je dnešní technika schopna zachytit a odklonit od dráhy letu. Přesto jsou ale jedinci či instituce, které na základě dávných předpovědí očekávají konec světa velmi brzy. A skoro mi připadá, že v to i doufají. Občas váhám, zda-li by nám ti nejvyšší pověření pracovníci NASA a podobných organizací včas oznámili, kdyby nás opravdu něco vážného čekalo. Nabývám dojmu, že jejich chamtivost a obava nevyvolat paniku jim zabrání varovat lidstvo. Ukryjí se se zásobami jídla v protiatomových krytech a nás tu nechají osudu.
Je tragičtější konec světa, nebo blackout? Představte si situaci, že celý svět zhasne jako když zfouknete svíčku. Světlo ani teplo rozhodně nečekejte, všude bude jen bezmoc, tma a velká zima. Raději bych tedy volil rychlý konec světa než dlouhotrvající čekání na smrt.
Může vůbec obyčejný člověk nějak oddálit konec světa? Meteority a sluneční soustavu člověk neovlivní, snad jen začít se chovat k naší ,,matičce“ Zemi vlídněji a s větším respektem. A všichni jistě tuší, co tím myslím.
13
Rozhovor Dominik Síleš
1 Co tě přivedlo k fotbalu a kdy jsi
s ním začal?
K tomuto sportu mě přivedl můj taťka, který fotbal sám aktivně hrával a dlouho potom trénoval různé týmy. Takže on, zapálený sportovec, mě už odmala vedl k pohybu. S balónem jsem si dobře rozuměl, a tak bylo jasné, co se stane náplní mého života. Když mi byly čtyři roky, asi se třemi kamarády jsme pod vedením právě mého taťky začali pomalu trénovat. Postupem času kamarádů přibývalo, až se z nás stal tým a my konečně mohli hrát naše první zápasy za oddíl FC Morkovice.
2 Jaká byla tvá hráčská kariéra?
Jak jsem se již zmínil, s fotbalem jsem začínal ve svém rodném městě, svých prvních sedm fotbalových let jsem strávil jako člen FC Morkovice. Začátky opravdu nebyly jednoduché. Vzpomínám si, jak jsem po zápasech chodíval k babičce a dědovi a oni se mě ptali, kolik že nám to soupeř zase naložil. Musím říct, že vysoké pro-
14
hry jako 0:10 nebyly výjimkou. Což je vtipné, protože se to později otočilo a dnes se Slováckem takovýmto poměrem vyhráváme. Zpátky ale k mým začátkům. Vždycky jsem věděl, že chci hrát fotbal na vyšší úrovni, než jaká byla v Morkovicích. Když se tedy naskytla příležitost nastoupit za Hanáckou Slavii Kroměříž, byl to pro mě krok dopředu a nabídku jsem s radostí přijal. Půl roku jsem zde hrál s o rok staršími a pak se ozvalo Slovácko. Po krátkém váhání jsem v necelých dvanácti letech odešel na půlroční hostování do Uherského Hradiště. Tenkrát jsme doma o přestupu hodně diskutovali, protože s tím byl spojen i přestup na jinou základní školu a internát. Nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval. Ve Slovácku jsem šestým rokem a doposud jsem prošel pěti věkovými kategoriemi, nyní nastupuji za tým U17.
3
Na co vzpomínáš z fotbalového prostředí nejraději? Každý zápas, ve kterém nastoupím, si
snažím užít na maximum. Opravdu příjemným zpestřením jsou přátelské mimostátní zápasy. Nedávno jsme se utkali například se slovenskou či ruskou reprezentací. Rád vzpomínám na čtyřdenní mezinárodní turnaj v Nizozemsku, kde jsme loni obsadili pěkné čtvrté místo. A když už jsme u toho, celá loňská sezóna byla mimořádně úspěšná. Naši soutěž jsme suverénně ovládli a během celého roku jsme prohráli pouze jednou. Kdybych ale měl zmínit fotbalový moment, který mi utkvěl v paměti nejvíce, byl by to ten, kdy jsem si poprvé oblékl dres Slovácka.
4 Kdo je ve fotbale Tvým vzorem a
proč?
Když jsem byl menší, tak jsem měl několik oblíbených fotbalistů. Byly to největší fotbalové hvězdy jako David Beckham, Zinedine Zidane nebo John Terry. Právě Terry je mi zřejmě nejblíže i dnes. A to hlavně z toho důvodu, že hraji na stejném postu jako on. Navíc se mi líbí styl jeho hry a obdivuji s jakým klidem a přehledem vystupuje během zápasů. I přesto se snažím nikoho nenapodobovat a rád bych si vytvořil osobní styl hry.
15
5 Který klub je Tvůj oblíbený? Z českých klubů fandím samozřejmě Slovácku. Přiznám se ale, že obdivuji i Plzeň, která se za poslední roky asi nejvíce přiblížila světovému fotbalu. Většina českých fanoušků má svůj oblíbený tým i v zahraničí. Já s oblibou sleduji zápasy anglické ligy a již léta fandím londýnské Chelsea FC. Modrobílé srdce mé. ☺
16
6 Čeho bys chtěl ve fotbalové karié-
ře dosáhnout?
Dávám si zvučné cíle jako Barcelona či Madrid. Nezlobil bych se ovšem ani na úspěšnou kariéru v Chelsea. (smích) Pravdou je, že pro mě bude úspěchem hrát fotbal tak dlouho, jak jen to zdraví dovolí. A hrát jako profesionál? To by bylo fajn. Vím, že pokud se chci prosadit, musím na sobě tvrdě pracovat.
Psaní na klávesnici Martin Krajščák V úterý 19. března jsem se zúčastnil soutěže psaní na klávesnici, kterou pořádala Obchodní Akademie v Kroměříži. V pondělí 18. března přišel nečekaně pan učitel Hrdina a upozornil mě a Barboru Vítkovou, že následujícího dne jedeme na soutěž psaní na klávesnici a že sraz je na vlakovém nádraží Uherské Hradiště 7:35. Ačkoliv nás mělo jet šest + náš oblíbený pedagog, nakonec jsme jeli v pěti i s panem profesorem. Cesta byla
pohodová - z Uherského Hradiště do Starého Města, ze Starého Města do Hulína a z Hulína do Kroměříže. Pro mě již známá trasa. Vystoupili jsme v Kroměříži a pan učitel nás zavedl na Obchodní akademii, která se mi moc líbila. Budova byla šedá, s červenými rámy oken a okapy. Krásný kontrast. Uvnitř budovy nebylo moc těžké se zorientovat a protože jsem měl mraky volného času, věděl jsem během hodinky, kde co je. Obchodní akademie pro nás připra-
Ilustrační foto
17
vila občerstvení - každý dostal neperlivou dobrou vodu, jablko, banán a buď hodně malý pomeranč, nebo hodně velkou mandarinku (spíš tipuju podle chuti na mandarinku). Vzhledem k tomu, že jsme měli hodně volného času ovoce a poloprázdné láhve od dobré vody se staly obětí naší nudy. Nedovedete si představit, co všechno se dá postavit z tohohle prostého „materiálu” vlakem počínaje a pyramidou konče. Když minula dvanáctá hodina, měl začít opis textu, což byla moje disciplína a divil jsem se tedy, proč pro mě nikdo nepřišel. Odpověď byla prostá: moji aktivní protivníci byli již na místě a pedagogický dozor mě sháněl všude, jen ne v čekací místnosti, a tak se stalo, že ona disciplína začala o dvacet minut později, než měla. Samozřejmě i se mnou. Se svým stylem psaní (používám 4 prsty) jsem neočekával žádný velký úspěch, zvlášť když jsem zjistil, že klávesnice je úplně jiná, než ta, na kterou jsem zvyklý. Nicméně to byla moje starost a čas na rozepisování nebyl. Zvykal jsem si tedy v průběhu psaní. Psalo se deset minut. Odevšad se ozývaly údery do klávesnic příšerné rychlosti a nejvíc bylo slyšet přirozeně klávesu Space (mezerník). Po skončení disciplíny
18
jsem si zašel na oběd, protože jsme dostali stravenku a mě přišla škoda ji nevyužít. Překvapilo mě, že na to, že obědvám v obyčejné školní jídelně je oběd tak dobrý. Snad právě kvůli očekávané návštěvě... Vyhodnocení mě také překvapilo. Usadili jsme se a když se pan učitel Hrdina rychle podíval na hodnocení mojí disciplíny a pak na mě vrhl krátký pohled, bylo mi jasné, že jsem nedopadl zrovna nejlépe, nicméně stejně jsem byl zvědavý. Na cestě zpátky jsem se dozvěděl, že s průměrným počtem 308 čistých úhozů za minutu jsem se umístil 15. Místo mi nevadilo, byl jsem na sebe trošku pyšný za ty úhozy. Čekal jsem jich méně, vzhledem k nezvyku na plochou klávesnici a malý backspace. Poslední velké překvapení mě potkalo na cestě zpět. Ve vlaku na trati Hulín - Staré Město ke mně zničehonic přisedl můj děda! Náhodička. Nicméně velmi příjemná. Já vystoupil až ve Starém Městě a domů jsem se vrátil krátce po páté odpoledne. Nakonec to nebylo tak k zahození. Poznal jsem novou školu, zábavu s ovocem mám zdokumentovanou a příští rok se znovu s chutí zúčastním!
Jedna ruka netleská Te r e z a Tr ň á k o v á Již sedm let se věnuji sportu, který málokdo zná a ještě míň lidí o něm něco ví – věnuji se jezdectví. Na internetu se můžeme dočíst, že se jedná o sport, který využívá koně pro jízdu v sedle. Možná právě kvůli tomuto důvodu je jezdectví tolik odlišným sportem od ostatních. Atlet trénuje a soutěží sám, je zodpovědný za své činy a za svá rozhodnutí. Jezdec musí natrénovat nejen sebe, ale i koně. Jedno špatné rozhodnutí může způsobit problémy nejen jemu, ale i koni a dokonce i jeho nervozita se přenáší na jeho čtyřnohého „spoluhráče“. Co je tedy jezdectví? Většina lidí si vybaví pouze Josefa Váňu, jak na pardubickém závodišti v sedle Tiumena vyhrává nejtěžší dostih na evropském kontinentu. Jezdectví ovšem není jen o dostizích. Existují různá odvětví, ve kterých se klade důraz vždy na něco jiného. V parkurech je důležitá přiježděnost koně a jeho schopnost během sekundy vyhovět jezdcovým požadavkům. Nejen pro dostihy totiž platí pořekadlo, že nejtěžší závod nevyhrávají nohy koně,
ale jeho srdce. Naopak v drezuře se klade velký důraz na eleganci a souhru jezdce s koněm. Při pohledu na nejlepší dvojice světa se člověku často zatajuje dech. Jezdectví je krásný sport, ale má své nevýhody stejně jako každý jiný. Když pominu všechny překážky, které musíte překonat, aby si vás vůbec někdo zapamatoval, tak nejhorší je určitě finanční náročnost. Dva sportovci se sponzorují hůř než jeden a kdo by v dnešní době někoho sponzoroval? Jistě, když dvojice jezdí
19
na Mistrovství Evropy, jedná se o určitou prestiž, ale co ti ostatní? Cesta k úspěchu je trnitá a lidé ji dělají ještě horší. Vždyť přece platí, že začínající jezdec s dobrým koněm musí zákonitě vyhrát, pokud nevyhraje, tak je špatný jezdec, protože kůň je přece dobrý a s každým druhým by vyhrál. Naopak dobrý jezdec s mladým koněm je taky špatný, protože kdyby byl jezdec opravdu dobrý, tak by přece vyhrál všude, kam přijede. Dvojice vyhrála? Tak má prostě jen štěstí (jak
se říká náhoda je „blbec“). Prohrála? No vždyť dělají všechno špatně, tak jak by mohli vyhrát? Tak proč vlastně tento sport dělám? Protože je jednoduše nádherný Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a i cesta může být cíl. Navíc se při něm člověk naučí být soběstačný a nedělat si nic z pomluv ostatních lidí.
Tereza Trňáková
20
Maturita očima studenta Kateřina Oslzlová Stejně jako každý rok i teď nastal čas, kdy na všech středních školách vypukly anebo teprve vypuknou maturity. A s tím se pojí i další téma. A to nové maturity. Proč tomu tak je? Vždyť maturita je jen dokončené střední vzdělání, tak proč kvůli tomu hned měnit pravidla. Bude to nejspíš tím, že náš stát se na ni dívá a bere ji, jak chce sám. Nehledí na názory nás - mladé generace. Nevím, jak jakou důležitost a váhu měla maturita za první republiky nebo za minulého režimu, ale v dnešní době mi připadá, že se posuzuje, jako srovnání úrovně znalostí studentů z různých škol či dokonce různých regionů. Zkrátka, kdo nemá maturitu, ten je „neschopný primitiv“. A pro takového člověka má tato doba jen tyto slova: „Od takového člověka jít raději pryč!“ Zato ten, kdo maturitu má, je najednou hrdina a všichni mu předpovídají zářivou budoucnost. Ale je tomu skutečně tak? Já si to nemyslím.
Ovšem v dnešní době je nová maturita, která neověřuje naše znalosti tak, jak by měla, ale je udělaná tak, aby zjistila, že vlastně nic nezjistí. Je tak hloupá?! Peníze, peníze a zase jenom peníze … Náš stát neumí šetřit a než aby nechal starou osvědčenou klasiku, stále vymýšlí jen hlouposti. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Pět, deset, dvacet. Roky, kterými budou putovat nově vytvořené věci. Ale jedno vím už nyní. Nová maturita tu starou určitě nikdy nenahradí. Proč si to myslím?
Nová maturita zapomíná na jednu věc. Nejde jen o to připravit pár cárů papírů, ale hlavně připravit nás studenty! Didaktický test z českého jazyka? Proboha! Nechápu a asi to nikdy nepochopím, co to má za význam.
21
Maturity se mění všude. Já bych raději tyto peníze investovala do jiných věcí, které jsou v současné době jistě více potřebnější. Například do nákupu odborné literatury, kterou by žáci měli ve větším množství a kvalitě
22
k dispozici, mohli ji volně využívat a nemuseli by pro ni chodit do místní knihovny či ji sami kupovat. Už nyní se bojím toho času, co příští rok postihne i mne!
Obchodní akademie, Vyšší odborná škola a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Uherské Hradiště Nádražní 22, 686 57 Uherské hradiště
Obchodní akademie, Vyšší odborná škola a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Uherské Hradiště
Graficky zpracovali Lukáš Bortel a Petr Hanák
