Recenze publikace Tomáše Sedláčka “Ekonomie dobra a zla” Irena Descubes1
Publikace Tomáše Sedláčka „Ekonomie dobra a zla“. Nakladatelství 65. pole, 2009, 272 stran, ISBN 978-80-903944-3-8 Motto: “Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.” Karel Čapek 1. Úvod George Stiegler (1982) prohlásil ve své knize „The Economist Preacher“ o ekonomické literatuře následující: „Je to literatura, kterou žádný jedinec nemůže číst sám – omezení dané mentálním zdravím je ještě větší než omezení časem. Popravdě řečeno, tato literatura je čtena ekonomy, jejichž počet možná jen o něco málo převyšuje počet těch, kteří ji píší.“ Friedrich August von Hayek (1943) se nechal na oplátku slyšet, že ekonom, který je pouze ekonomem, se může stát nebezpečím pro své okolí. Ekonomická filozofie, kterou tak jako kategorii bádání v rámci fyziokratické doktríny nazval Abbé Nicolas Baudeau (1771), byla a zůstává intelektuální hájenkou několika myslitelů, kteří mezi sebou debatují na první pohled záměrně nesrozumitelnou hatmatilkou. Kniha Tomáše Sedláčka „po stopách lidského tázání“ je z tohoto pohledu přínosem pro českou veřejnost ne-ekonomů, protože se pokouší o objasnění filozofických a sociálních spojitostí ekonomického počínání lidské společnosti jakožto nesouvislého celku. Kniha profesora bergenske university Josteina Gaardera Sofiin svět (1991) je i v tomto směru nedávným předchůdcem. Sedláček i Gaarder navazují ve své popularizační snaze na hnutí Bernarda Le Bouyer de Fontenelle a jeho Dialogy mrtvých (Dialogues des Morts, 1683) stejně tak jako jeho Rozhovory o mnohočetnosti světu (Entretiens sur la pluralité des mondes, 1724). 1
E-mailova adresa:
[email protected], Irena Descubes, MA, MBA , ESC Rennes School of Business, Room 3272, rue Robert D'Arbrissel , 35065 Rennes Cedex - France
I Max Weber se pokusil o zjednodušené vyložení svého sociologického přístupu k ekonomice (Collins, 1980). Kniha General Economic History, která vyšla po Weberové smrti, byla sborníkem poznámek studentů z Weberových přednášek od antických časů po konec první světové války. Co je to ekonomika? K čemu slouží a jak ji definovat? Je to věda společenská, politická nebo mravní? Netroufám si odpovědět. Dovolím si však tvrdit, že na každou vědu lze pohlédnout ze tři úhlů, kterými jsou předmět jejího studia, vytyčený cíl a používané metody. Lionel Robbins (1932) v The Subject Matter of Economics, an Essay on the Nature and Significance of Economic Science podal svoji slavnou abstraktní definici ekonomie, která zní následovně: „Economics is the science which studies human behavior as a relationship between given ends and scarce means which have alternative uses“ (p. 16). Antropolog Robbins Burling (1962), na ni navázal a vyjmenoval následujících pět základních předmětů studia ekonomiky: a)
Studium věcí, které ekonomové studují (pozn. aut.: což by se dalo napadnout jako tautologie).
b)
Studium materiálních prostředků existence člověka.
c)
Studium výroby, rozšiřování, prodeje a spotřeby výrobků a služeb.
d)
Studium výměnných systému všeho druhu a struktury.
e)
Studium přidělování vzácných prostředků pro alternativní cíle.
Drtivá většina ekonomů je hluboce motivována společenským významem a politickým dopadem svých tvrzení a doporučení. Ekonomové jsou v podstatě v trvale rozpolceném postavení: jsou zároveň biology a lékaři, psychology a psychiatry, fyziky a inženýry, čistými a aplikovanými matematiky. Pro ekonomii, ještě více než pro jiné sociální vědy, platí, že její představitelé věří, že každá z jejich teorií má praktické uplatnění. Tohle „rozdvojení osobnosti“ ekonomů přirovnává Serge-Christophe Kolm (1975) k dvojité faraónské koruně psent, aniž by však rozlišil, zda estetická krása ekonomických teorií vyjádřených matematickými modely představuje vyšší nebo nižší korunu ekonomické vědy v porovnání s aplikovaným výzkumem, tržními studiemi a ekonomickými prognózami. A metody? Ekonomie je věda, která pozoruje a hodnotí. Není to však věda používající ve velkém měřítku pokusy. Etické důvody jsou nasnadě. Jak by bylo například možné pro potřebu pokusu uměle navyšovat počet nezaměstnaných? Metodologická tendence v ekonomii je stálá, založená na přesnosti definic, na vysvětlení vztahů příčin a důsledků a v neposlední řadě na co možná nejdokonalejší formě objasnění řešení problémů. Vede tak k formalizaci smýšlení společnosti, ať už s použitím nebo bez použití matematiky. Aristoteles, Hume, Qusneay, Ricardo, Marx, Walras, Samuelson a další ji uplatňovali. K používání matematiky se vyjádřím zvlášť v hodnocení kapitoly „Rouhavé myšlenky“.
Předesílám, že jsem si přečetla na dostupných internetových stránkách několik kritik Sedláčkovy knihy českými ekonomy, univerzitními vědeckými pracovníky a novináři. Nenechala jsem se jimi, alespoň ne vědomě, ovlivnit. Jedni, například Petr Koblovský a Marek Loužek, použili ve svém článku „O čem bádají ekonomové aneb Mýliti se je sedláčkovské“ Despicere čili figuru jedenáctou z Dvanáctera figur zápasu perem čili příručky písemné polemiky Karla Čapka. Cituji Karla Čapka: „Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemicky zápas jaksi ztracen. Nelze-li nějakou jeho větu vyvracet, je vždy ještě možno říci: „Pan X mne chce poučovat, že...“ „Pan X se ohání pravdami tak plochými a dávno známými, jako je jeho objev, že...“ „Pan X troubí na ústup a skrývá se za tvrzení…“ Maje na paměti, jak malá je česká politická scéna, jsem na oplátku při čtení recenze panů Jana Skopečka a Marka Loužka z Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), založeného a vedeného Václavem Klausem myslela na čtvrtou z výše zmíněných Čapkových figur. Cituji: „Non habet. … Kdybyste … náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu; jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu. To, co jste nebo co v sobě máte, je vedlejší; je nutno objevit, co vám není shůry dáno, a ve jménu toho vás zavrhnout ve tmu a nicotu.“ Není, myslím, zapotřebí připomínat, jak málo oceňují svoje vzájemné kvality bývalý prezident České republiky Václav Havel, jehož byl Sedláček ekonomickým poradcem a současný prezident Václav Klaus, který bedlivě sleduje obsahovou náplň měsíčníku CEPu. Docentu Loužkovi však nelze upřít znalosti, jelikož jeho habilitační práce, obhájena na VŠE, pojednává právě o metodologii ekonomie a je zaměřena na její historii. Doufám, že moje kritika, založená na κριτικός (z řeckého „kdo rozlišuje, zvažuje“) nebude považována za pouhou směsku dalších dvou Čapkových figur, Testimonia a Quousque. První z těchto figur byla Čapkem popsána následovně: časem lze s výhodou užít dovolávání se nějaké (kterékoliv) autority, třeba „již Pantagruel pravil“ nebo „jak dokázal Treitschke“. Při jistě sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí. Druhá z Čapkových figur je podobná předešlé, jenže se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě „to je dávno odbyto“ nebo „už dávno překonané stanovisko“ nebo „každé dítě ví“, a tak dále. Proti tomu, co je takto překonáno, není třeba vést dalších důkazů; čtenář tomu věří a odpůrce je nucen hájit „dávno odbyté věci“, což je dosti nesympatický úkol.
2. Autor a publikace Tomáš Sedláček už má za sebou, navzdory svému mladému věku, bohatou profesionální kariéru a postavení uznávaného ekonoma nejen v Čechách ale i v USA (viz ocenění 5 Hot Minds in Economics v Yale Economic Review, sb. III č.1 z podzimu 2006). Jeho základním krédem se zdá být starozákonní princip moudrého shromažďování bohatství v obdobích hojnosti, kterážto bývají v nezvratně se opakujících hospodářských cyklech nahrazována obdobími utrpení a hladu.
Jeho ekonomické smýšlení, zejména v etické oblasti, se zda být nejprve ovlivněno studijním prostředím, které poznal v dánské Rygaards škole a později výukou neortodoxních profesorů na Fakultě sociálních věd UK v čele s profesory Mlčochem, Sojkou a Koubou. Bezpochyby na něj také měla velký vliv i dvouletá blízká spolupráce s „prezidentem-filozofem“ Václavem Havlem. Jeho kniha vzešla z jeho dizertační práce Ekonomická antropologie – Ekonomie dobra a zla zpracovávané na výše zmíněné fakultě. Tomáš Sedláček neuspěl při její malé obhajobě v dubnu 2009. Důvody tohoto neúspěchu byly dva: jeden procedurální, jelikož Sedláček přesáhl maximální délku sedmi let pro podstoupení malé obhajoby od počátku doktorandského studia a druhý obsahový, jelikož jeho „kecací práce“ nedosahovala podle oborové poroty odpovídající vědecké hodnoty. Nepomohly mu ani tři kladné oponentské posudky. Tomáš Sedláček se rozhodl přijmout výzvu profesora Mejstříka na prohloubení svoji práce, její překlad do angličtiny a opětovné předložení v rámci doktorandského studia na téže fakultě. Je možné, že tak prokáže mobilistickou tezi Herakleita z Efesu, která se nám dochovala díky Platónově interpretaci Panta chorei kai ouden menei, resp. „Vše se mění a stejně nezůstává.“ A pokud titul neobdrží, nebude prvním ani posledním víceméně slavným mužem naší doby, který nedostudoval: Mark Zuckerberg (Facebook), Bill Gates (Microsoft) ani Steve Jobs (Apple) také řádně nedostudovali započatá studia. Kniha obdržela cenu nakladatelství Wald Press, pojmenovaném po bývalém rektorovi ČVUT Františkovi Waldovi, jehož krédem bylo „Šel jsem celý život se slabším.“ Sedláček také ve své knize opakuje výzvy ke střídmosti a pochopení utrpení ekonomicky slabších skupin. Podle Sedláčkových slov „naší době chybí přiměřenost“, a tak se svým způsobem přibližuje škole politické ekologie, jelikož se opírá o kritiku a teoretické znalosti „existujícího řádu věcí“. Teoretici Alain Lipietz, André Gorz nebo Murray Bookchin se také snažili zkoumat prolínající se vztahy lidstvem a přírody stejně tak jako jedinců mezi sebou v rámci přírody. Ve svých pracích se neomezovali na marxistický protikladný vztah mezi držiteli kapitálu a pracujícími, naopak se snažili tuto dichotomii překonat. Neskrývali politický charakter svých ekonomických a sociálních myšlenek a vyzývali k systémovým činům lidstva. Byli přesvědčeni, že většina jednání jednotlivců v rámci jejich nejbližšího životního prostředí je ovlivněna činy teritoriálně vzdálených obyvatel Země. André Gorz (1974) například navrhl v časopise Le Sauvage (Přirozený, Divošský) integraci ekologie do kapitalistického ekonomického systému a tvrdil, že se tak „v podstatě nic nemění“. Bruno Frey (2008) navazujíce na dřívější práce Oswaldovy (1997) v úvodní stati své knihy Happiness : A Revolution in Economics tvrdí, že „ekonomie je, resp. by měla být, vědou o štěstí jednotlivce“. Zejména pak Frey věnuje celou kapitolu této knihy užitku z postupu, který je podle něj vyšší než výstupní užitek postupu, který je standardně považovaný v ekonomii za měřítko užitku. Frey říká „vzhledem k tomu, že lidé chápou svoje ego, je nutno včlenit do ekonomie jeden ze základních postulátů sociální psychologie, tj. že lidem záleží na tom, jak sami sebe vnímají a jak je vnímají druzí. Užitek z postupu existuje, jelikož postupy poskytují bohatou zpětnou vazbu o vlastním já.“ Diener a Seligman (2004) napsali: „Mnozí vědci se soustředí na hromadění bohatství, pakliže studují pocity štěstí a radosti, ale výzkum společenských vztahů poukazuje na to, že subjektivní pocity radosti a štěstí jsou podstatnější než materiální prosperita“ je důležité se soustředit na studium významu společenských dovedností, mezilidských vztahů a společenské podpory pro vytváření pocitu štěstí a radosti.“
V souladu s tím Sedláček lidstvo žádá, aby si „materiálno“ ponechalo svoji roli, ale aby bylo „jen jednou z mnoha studnic štěstí“ (str. 258). Sedláček nezmiňuje ve své knize principy dobrovolně skromnosti (Librová, 2003), které znamenají „dobrovolnou a záměrnou skromnost způsobu života, tj. jednání nevynucené vnějšími okolnostmi“. Nikdy také nepublikoval v odborných časopisech typu Resurgence, Thé Ecologist, Politische Ökologie nebo Environmental Ethics ani „nevolal po návratu k přírodě či přirozenému stavu věci“. Přesto, vědouce, že svoji dizertační práci přepracovává, mu navrhuji, aby rozšířil svůj rozsah přehledu literatury na ostatní zdroje než anglosaské nebo české a slovenské překlady práci z jiných jazyků než z angličtiny. Bylo by mu také prospěšné zajímat se o vybrané knihy a odborné články, které lze zařadit do kategorie ekonomické sociologie a ekonomické psychologie. V němčině by si například mohl přečíst a zhodnotit Bierterovu kritiku (1995) dlouhodobě neudržitelné podoby blahobytu zakotvené ve spotřebě hmotných výrobků, která ve světě ukončených zdrojů vyžaduje nápravu. Bierter takový blahobyt nahrazuje jiným, založeným na výrobě zohledňující její ekologicky dopad, na využívání nových technologií a na etice a estetice lidské existence. Ve francouzštině by ho mohly zajímat práce Serge Latouche (1979, 1989, 2007) a jeho teorie o nezbytnosti záporného světového ekonomického rozvoje. Latouchovy práce se věnují základům a především dopadům západního modelu života na společnost, ve kterých se snaží podat návod na to, jak zabránit rozšiřování západního etnocentrismu a „mcdonaldizaci“ (Ritzer, 1996) světa. Důraz klade naopak na to, jak hledat novou kvalitu života bez důrazu na materiální výdobytky. Podle jiného významného francouzského sociologa Gillese Lipovetskeho (2006) je naše hyper-konzumní společnost založena na „paradoxním štěstí“, jelikož i přesto že se z nás většina označuje za „spíše šťastné“, nikdy v historii nebylo zaznamenaných tolik jednotlivců depresivních nebo úzkostných. Podle Lipovetskeho, množení soukromých umělých a pomíjivých štěstíček neumožňuje rozvoj opravdového a trvalého životního štěstí. V neposlední řadě by Tomáše Sedláčka mohl zaujmout obsah dizertační práce rumunského ekonoma a matematika Nicolae Georgescu-Roegena Problém výzkumu cyklických složek úkazů (1930), obhájena na Institutu statistiky v Paříži. Georgescu-Roegen měl dost pesimistický pohled na lidskou přirozenost a na lidstvo celkové, jelikož tvrdil, že „lidské plémě je možno popsat nevyhnutelností sociálních sporů“. Přesto považoval za nejvyšší cíl veškeré ekonomické činnosti lidstva štěstí ze života. „Kecajícího“ ekonoma Tomáše Sedláčka dozajista potěší, že tento blízký Schumpeteruv spolupracovník na Harvardské univerzitě (1935-1936) obdivovaný Samuelsonem (1966) došel k názoru, že „sociální úkazy nemohou být v žádném případě popsáný mechanickými nástroji klasické matematické statistiky.“ 3. Pradávna ekonomie Tomáš Sedláček upozorňuje v úvodu své knihy, že jeho přístup není ani vyčerpávající ani nerespektuje klasické vědecké postupy uplatňované uvnitř tzv. slonovinové věže (angl. Ivory
Tower). To považuji v popularizační literatuře za přijatelné. Přesto lze Sedláčkovi vytknout, že neuvádí v seznamu literatury veškeré zdroje literatury. Například neuvedl, který z českých překladů Eposu o Gilgamesovi použil. Byl to Matoušův překlad (1997) z akkadštiny? Nebo snad nedávná kolektivní práce Proseckeho, Hrušky a Rychtaříka (2003), která se opírá o texty chaldejské, přeložené Smithem a uchovávané v londýnském British Museum? Jak může čtenář, který si přeje po přečtení Sedláčkovy knihy „jít dál a hlouběji“ čerpat že stejných zdrojů? Nelze také očekávat od české veřejnosti, pro kterou je podle autorových slov kniha určena, že bude znát jako „téměř každé dítě“ (str. 30) Starý zákon a biblická města Sodomu a Gomoru, které pro hříšné chování jejich obyvatel zničil Bůh. Část české veřejnosti hlásící se ke křesťanské víře (tudíž by mělo mít povědomí o Sodomě a Gomoře) nepřesahuje jednu třetinu z celku (CZSO, 2004). Ve věkových kategoriích do 35-ti let je to pouze jedna pětina. Padesát devět procent Čechů je bez vyznání (CZSO, 2004) a nejnižší počet věřících je mezi vysokoškoláky, kteří jsou však pravděpodobně nejhojněji zastoupení mezi čtenáři Sedláčkovy knihy. Tomáš Sedláček není přesný. Kapitolu o pradávné ekonomii Sedláček počíná tvrzením, že Epos „pojednává o době před téměř pěti tisíci lety“. Podle Blacka a Greena (1998), kteří navazují na dřívější práce Lamberta (1960), lze považovat Bilgamese (že sumerštiny) za skutečnou historickou postavu. Jeho vládu orientalisté datují do XXVII. století před naším letopočtem. Do pěti tisíc tedy chybí 300 let. Tvrdil by Tomáš Sedláček stejně směle, že osmnácté století našeho letopočtu se podobá jako vejce vejci jedenadvacátému? Znaje politickou orientaci Vojtěcha Zamarovského, jeho spolupráci s STB (spolupracovník s krycím jménem Belo a později agent rozvědky Závoj) a jeho podpis Anticharty (1977) není se co divit, že Tomáš Sedláček se neopřel ani jednou ve svém pojednání o Gilgamešovi o jeho knihy (1966, 1976). Přesto přiznejme Zamarovskému zásluhu za přiblížení mnohých starověkých mýtů, z nichž i ten o Gilgamešovi, široké československé veřejnosti v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Pro neodbornou českou veřejnost by možná bývalo bylo užitečné najít spojitosti mezi Zamarovského texty, čtené v dětství a Sedláčkovým pojetím významu Eposu.
4. Proměny člověka v době vědecké Tomáš Sedláček se věnuje v této části přehledu a hodnocení ekonomické literatury, která formovala vědecké ekonomické smýšlení. Podle svých slov se zde věnuje „vybraným kapitolám ekonomické antropologie“ (str. 183). Předmětem ekonomické antropologie je podle Maurice Godelier (1974) srovnávací teoretická analýza různých skutečných a možných ekonomických systémů. Chápání Godelier a Sedláčka ekonomické antropologie se liší, jelikož Sedláček se věnuje pouze srovnávacímu výzkumu skutečných ekonomických systémů, procesů a institucí tradičních i moderních společnostech v čase a prostoru. Problém není v této rozlišnosti, ale je v tom, že v Sedláčkové pojetí
antropologie není jasné, zda se věnuje historii politické ekonomie nebo ekonomické sociologie. Jinými slovy, postrádám v této kapitole podrobnější corpus ekonomické epistemologie. Pakliže se tedy zde Tomáš Sedláček věnuje historii politické ekonomie, dovolím si vyjmenovat práce, které, se domnívám, neprávem opominul a které jsou pro práci tohoto typu podstatné. Začneme Nassu Willamsem Starším a jeho dvěma základním textům Introductory Lecture on Political Economy (1827) a Outline of the Science of Political Economy (1836). Na ně navazují práce Johna Stuarta Milla A System of Logic (1844) a metodologické diskuze v Principles of Political Economy (1848). Dále jsou podstatné pro chápání této vědecké disciplíny práce Johna Elliota Carnese Character and Method of Political Economy (1875) a The Scope and Method of Political Economy (1890) Johna Nevilla Keynese (otce Maynarda). Kromě anglických myslitelů této doby, je nutno zmínit německou methodenstreit, která proti sobě postavila školu historickou, představovanou Gustavem Schmollerem a školu hypoteticko-deduktivní, představovanou Carlem Mengerem. Tomáš Sedláček by se zřejmě přihlásil k Mengerovi, který tvrdil, že nejpodstatnějším předmětem studia politické ekonomie je teorie hodnoty a jejího rozdělování v rámci národní ekonomiky a nikoliv metody ekonomických studií. Vynikající An Essay on the Nature and Significance of Economic Science Lionela Robinse (1932), která ztotožňuje politickou ekonomii s teorií výběru (Theory of Choice) byla posléze kontrována prací The Significance and Basic Postulates of Economic Theory Terence Hutchinsona (1936). Po druhé světové válce stojí za zmínku práce Oscara Langera, zejména The Scope and Method of Economics (1945) a pozdějšího premiéra Řecké republiky Andrease Papandréou The Failure of Economics (1955). V letech sedmdesátých patřili k nejvýznamnějším ekonomům Lowe (1976) a jeho Method and Appraisal in Economics, Hutchinson (1977) a jeho On Economic Knowledge, Stewart a jeho Reasoning and Method in Economics. O desetiletí později se politická ekonomie vrátila ke studiu metodologie v práci Blaughove Methodology in Economics (1980) a Bolandove Foundations of Economic Method (1982). Pakliže se však jedná o kapitolu popisující historické souvislosti vývoje ekonomické sociologie, Sedláček opominul práce Charlese de Secondat Montesquieu (1748) a François Quesney (1758), kteří v původním sociologickém přístupu k ekonomii předešli Adama Smithe o dvacet až třicet let. V popisu prvního období obratu k jejímu čistě ekonomickému přístupu pak Sedláček naprosto vynechal práce Towsenda (1786), Thomase Malthuse (1798) a Ricarda (1817). Vynechává také pozdější práce Careye (1837) a Marxe (1859), na milost bere pouze Maxe Webera (viz níže). Tomáš Sedláček v této kapitole používá pouze druhé ze tří existujících paradigmatů ekonomické antropologie, tzn. substantivismus, založený na pracích Karla Polanyie (1968). Za zmínku zejména stojí substantivistický klíčový koncept „zaklínění“ (embeddedness), tzn. existence ekonomie nikoliv jako odloučené a zvláštní sféry, ale jako sféry „zaklíněné“ do ekonomických i neekonomických institucí. K ekonomické výměně dochází podle Polanyie uvnitř společnosti, nikoliv v sociálním vzduchoprázdnu. Pro Polanyieho jsou náboženství a vláda pro ekonomiku stejně podstatné jako ekonomické instituce. Společensko-kulturní povinnosti, normy a hodnoty sehrávají podstatnou roli ve výběru lidského počínání. Tudíž se substantivisté ve svých ekonomických rozborech zabývají studiem různých ekonomických institucí, od kterých se odvíjí výběr lidského počínání. Trh je pouze jedním z mnohých ekonomických institutů, které určují ekonomické výměny v dané společnosti. Je tudíž s
podivem, že práce Polanyiho, ev. kritika jeho práce (Prattis, 1982) v této kapitole Sedláčkovy knihy chybí. Navíc, komparativní studie náboženství Maxe Webera (1951, 1952, 1957-58) nelze považovat za ekonomicko-antropologické práce, avšak ekonomicko-sociologické. Je zajímavé, že v přehledu Sedláčkem prostudované literatury pro potřeby Sedláčkovy knihy není Weberova Sociologie náboženství přeložena do češtiny v roce 1998. Vřele ji Tomášovi Sedláčkovi doporučuji, pokud si přeje prohloubit znalosti religionistiky, jejíž byl právě Weber zakladatelem.
5. Rouhavé myšlenky Tomáši Sedláčkovi vyčítají jeho kritikové, že brojí proti čistě matematickému přístupu k ekonomii, resp. že ji považuje za čistou „tautologii“ (str.194). On ji však nezavrhuje. Souhlasím s ním, že jednou z nejchoulostivějších ekonomických metodologických otázek je určení hranice používání výlučně matematických metod v ekonomii. Extrémní tvrzení, že vše lze popsat matematickými vzorečky nebo naopak, že veškeré ekonomické zákony se dají vysvětlit bez jakýchkoliv matematických symbolů, jsou samozřejmě obě absurdní. Domnívám se, že nejvhodnější metoda vyjádření ekonomických souvislosti závisí na čtenářské obci, pro kterou je ekonomický text určen. Mnozí vědci používají pro nalezení řešení daných problémů nejrůznější matematické formy (algebru, grafická vyjádření, číselné příklady), avšak pro publikace svých řešení píší „literární“ formou, aby neodradili svoje čtenáře. Keynes předložil svoji „všeobecnou teorii“ bez použití matematických vzorců, ale studenti ekonomie ji dnes znají díky Hicksově a Hansenově matematickému modelu IS/LM, tzn. modelu „liquidity preference and money supply“. Keynes se vysmíval příliš mnoha matematickým ekonomickým teoriím, které umožňují jejich autorům zapomenout v houští smysluplných a nabubřelých matematických symbolů na komplexní provázanost skutečného studovaného problému. Přesto sám používal matematické formulace, pakliže je shledal užitečnými a dokonce napomáhal rozvíjení používání matematických metod jakožto šéfredaktor Economic Journal. Ani Tomáš Sedláček se úplně nevyhýbá ve své knize grafickým vyjádřením (viz kapitola Destruktivní kreativita). Vědouce, že jedním, Tomášem Sedláčkem často opakovaných ekonomických principů, je starozákonní princip moudrého shromažďování bohatství v obdobích hojnosti pro období hladu, je velká škoda, že neposkytl čtenářům svoji knihy kritiku práci teorii Franka P. Ramseye, které jsou postavené na matematickém vyjádření studovaných, zejména makroekonomických problémů. Některé z nich publikoval právě v Keynesove Economic Journal. Byla jim např. slovy Paula Samuelsona „strategicky krásná aplikace variačního počtu“. Ramsey se snažil zodpovědět i jednu z otázek, které si ve svoji knize klade Tomáš Sedláček, tj. jak velkou část svého příjmu by národ měl ušetřit? Ramsey byl navíc, podobně jako Sedláček, velkým obdivovatelem Wittgensteinovym. Opět bych Tomášovi Sedláčkovi
doporučila, aby svůj přehled literatury v přepracovávané dizertaci rozšířil i o práce toho předčasné zesnulého geniálního matematika. Bude ho to určitě zajímat v rámci jeho kritiky všeobjímajícího používání matematiky v ekonomice a umožní mu obohatit text týkající se teorie her (str. 102). Možná ho zaujme fakt, že teorie her a ekonomického chování Johna von Neumanna a Oskar Morgensterna (1944) navazovala právě na Ramseyovu teorii (1930) o pravděpodobností subjektivního výběru.
6. Krize dobra a krize zla Karel Čapek řekl: „Všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchané a obrácené; nic není konzervativnější než lidské vládnutí.“ Současnou krizi lze přirovnat k tragédii společně vlastněných zdrojů (Tragedy of Commons), kterou tak pojmenoval Peter Kollock (1998), navazujíce na práce Lloydovy (1832), Hardinovy (1968) a Ostromovy (1999). O co se jedná? Skupina jednotlivců vlastní dohromady pastvinu. Všichni chovají krávy. Pro každého jednotlivce je rozumově nejužitečnější nechat na pastvině pást co nejvíce svých krav. Pakliže tak však budou uvažovat a počínat si všichni jednotlivci, pastvina bude rychle a nenávratně zpustošená. Všichni spolumajitelé dohromady přijdou, dříve či později, o všechno… Nedávné fiasko mnohostranného jednání o společně snaze omezit oteplování Zeměkoule na kodaňské konferenci nazvané „Klimatické ultimátum“ prokázalo, že individuální ekonomická racionalita vede ke kolektivní iracionalitě. Politici přítomní na tomto setkání na nejvyšší úrovni prokázali být ukázkovými představiteli Homo economicus, jelikož se chovali jako sobečtí individualisté přemýšlející „logicky“ a srovnávající vynaložené náklady s užitkem jednotlivých států. Podle starodávných zejména řeckých filozofů být materiálně bohatým bylo dobře, ale nikoliv nejpodstatnější. Eudaimonia, filozofické chápání opravdových hodnot blaha a vnitřního štěstí, nebylo na tomto typu bohatství závislé. Buď daný občan byl bohatý, nebo se dokázal bez bohatství obejít, resp. se bez něj chtěl obejít vědomě. Římský stoik Cicero ve své poslední teoretické práci De Officiis (44) tvrdil, že osobní ctnost má větší hodnotu než osobní zisk. Koncept vnitřního blaha a tudíž štěstí byl chápán v řecko-římské tradiční filozofii jako nezávislost na materiálních statcích. Práce, považována za osvobozující prvek Adamem Smithem v jeho slavném Bohatství národů, byla řeckými filozofy opovrhovaná coby utilitas. Jakožto podřadná činnost nebyla tehdejšími filozofy prakticky vůbec zkoumána. Moderní ekonomická věda v čele se Smithem, s Malthusem a s Marshallem byla založena na základní myšlence, že zvýšení bohatství vede zákonitě ke zvýšení štěstí. Pokud bychom dnes měli možnost si s Aristotelem a Ciceronem popovídat, pravděpodobně by toto ekonomické přesvědčení vyvraceli a tvrdili by, že výrazný nárůst osobního materiálního bohatství nezvyšuje ve stejně míře eudaimonia. A měli by pravdu.
Frey a Stutzer (2002) vypozorovali, že lidé s vlastním systémem vnitřních hodnot, nezávislí na společensky uznávaných vnějších hodnotách a systémech odměny, bývají šťastnější. Amartya Sen (2000) jasně prokázal, že se nelze nadále na materiální statky a příjem soustředit jakožto na výstupy ekonomické činnosti, ale jakožto na pouhé funkce a podmínky pro zdárný život společnosti. Je možné nadále tvrdit, že lidská činnost vedoucí k vyplenění přírodních zdrojů je přípustná a ekonomický racionální, pakliže užitek převáží náklady? Je možné, tak jak to dělá Kaufmann (1995) prosazovat teorii optimálního růstu udržitelnosti (optimal growth sustainability)? Co vůbec znamená „udržitelný ekonomický růst“ ve světě s vyčerpatelnými přírodními zdroji a brzy sedmi miliardami světového obyvatelstva? Sedláček doufá, že díky dnešnímu „strpeníčku“ „uvěříme skutečnému hladu nejchudších zemí“. Daly (1991) navrhuje, abychom lidský ekonomický systém podřídili tomuto konečnému ekologickému systému. Zejména pak navrhuje, aby ekonomická opatření národních vlád přestala být stavěna na výpočtu hrubého národního produktů, ale na „udržitelném ekonomickém blahobytu“ (sustainable economic welfare). Ozývají se čím dál tím víc i hlasy zejména neziskových organizací typu Avaaz.org, které vytvářejí na vlády tlak na zvýšení ochrany životního prostředí pro budoucí generace. Severn Cullis-Suzuki vyjádřila ve svém projevu před delegáty OSN v Rio de Janeiro už v roce 1992 jasně, co mládež pociťovala už tehdy při sledování vývoje světové politiky a ekonomiky. A podobně jako Tomáš Sedláček vyzvala tehdy přítomné ke střídmosti a k jednání pro záchranu Země. Země, která, podle chemika a nositele Nobelovy ceny Paula Crutzena, přešla za posledních dvě stě let do antropocenu…
7. Na závěr Knihu Tomáše Sedláčka jsem si přečetla ráda. Nejsem původním vzděláním ekonom. Stále se tedy ekonomickým teoriím a souvislostem snažím porozumět. Přečetla jsem už několik desítek knih a stovek článků určených pro odbornou ekonomickou veřejnost v cizích jazycích. Přiznám se, že ne vždy jsem jim sto plně porozumět. Sedláčkova práce mne poučila v teologické oblasti, jelikož se hlásím se k výše zmíněným čtyřem pětinám Čechů-bezvěrců. Kniha mne nepřesvědčila, jelikož nepotřebuji být přesvědčována o tom, že štěstí nepramení jen z materiálního blahobytu.
Tomáš Sedláček přepisuje svoji dizertační práci do anglického jazyka. Je to tak možná lepší, jelikož podle dostupných videozáznamů na internetu tuto řeč velmi dobře ovládá, byť s výrazným americkým přízvukem. Proč to píší? Čeština, kterou ve své knize použil, je doslova prošpikována anglicismy a nenapomáhá k rozvoji moderní české ekonomické terminologie. Je nutno napsat „residuální“ když můžeme použít „zbývající“, „konstantizace“ namísto „ustalování“? Proč se Tomáš Sedláček nepokusil o objasnění svých terminologických novotvarů „dobrá outgoing“ a „dobrá incoming“ ryze česky? A jak jen může Tomáš Sedláček rozumně považovat za synonyma slova „příjemnost“ a „zvýšení utility“? Připomeňme, že „utility“ lze přeložit z angličtiny do češtiny jako užitečnost, prospěšnost, užitek či prospěch. Naučila jsem se několika cizím jazykům a vždy, když se některým z nich vyjadřuji, snažím se jej neprolínat s jinými více, než je nezbytné nutné. Čeština má u mne, stejně jako u Karla Čapka, naprosto výsadní postavení. Je zapotřebí připomínat, že tento vynikající spisovatel přeložil do češtiny Moliérovy a Appolinairovy texty? Přesto, ve Chvále řeči české, napsal: „… musím pochválit tebe, česká řeči, jazyků z nejtěžších mezi všemi, jazyků z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější že všech řeči, které znám nebo jsem slyšel mluvit“ S tím Tomáš Sedláček souhlasit nemusí. Měl by se však zamyslet nad slovy jím studovaného Jana Amose Komenského v kapitole „O lidském kvaltování a ráji srdce“, která Učitel národů adresoval „vzdělancům svého národa“ z vyhnanství v Herbornu: „Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům“. Myslíte si, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost, nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vystihnouti řečí? Zřejmě se mýlíte. Nikde není nic tak nesnadného, co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřit naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce!" Že umravňuji? V tom si jsme s Tomášem Sedláčkem, myslím, podobní.
Irena DESCUBES, MA, MBA ESC Rennes School of Business Room 327 2 rue Robert D'Arbrissel 35065 Rennes Cedex - France
