Rakousko-Tyrolsko 2009
Den-1 ,,Vyjíždíme netradičně" jak prohlásila Jitka. Ano, je sobota dopoledne oproti obvyklému odpoledni v pátek. Dokonce ,,нашa встреча" na OMV kousek za Olomoucí se koná kolem 11-té a tudíž riziko opomenutí či zapomnění nějaké součásti nutné k cestování je podstatně menší vzhledem k dostatku času na balení. Tentokrát lehce zariskuji se zadní pneu neb nad znakem TWI, který muži zákona považují za mez použitelnosti pneu, je už toho masa nebezpečně málo. ,,A, že nám to Jitko ti němečtí policajti pěkně zkoukli, viď?" Telč je moc pěknou zastávkou na naší cestě k hranicím Rakouska a tak parkujeme skoro až na náměstí. Nepotěšit oko architekturou náměstí a přilehlým zámkem s rybníky
by byla škoda. V tom rána jako hrom, že jsem si málem cvrknu do gatí!!! ,,Praskla mi snad guma??? Co to sakra bylo?" Naštěstí né, to jen za rohem na náměstí se střílí z děl a pušek jako o život! A proč taková kulisa? Nějaké slavnosti tady probíhají v rámci družby se sousedními Dolními Rakousy. Hold doba se mění a úsloví: ,,Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak!" je už v nenávratnu. Vmísení mezi davy si taky užijeme slavnosti, projdeme zámeckým parkem ..ve kterém byla jako v galerii instalována výstava dřevěných plastik uměleckého řezbáře Petra Krajíčka..na renesančním náměstí u kávičky rozjímáme nad minulostí jednotlivých domů.
Den 2 Vesnička Kunžak se spolu s námi probouzí do nádherného jitra.....a já si jasně vzpomínám na tu úžasnou večeři co nám připravil Ital! Ano, přesně tak, majitelka místního baru si přivezla z dovolené Itala a ten v Kunžaku vaří pro hosty pravou italskou kuchyni....mňam.... .......upravujeme bagáž naloženou na motorkách a po vydatné snídani přemisťujeme své tělesné schránky za řídítka a vibrace jdoucí do rukou neomylně hlásají: ,,Vyrážíme!!!" Měli bychom dnes dojet do vesnice Hollenzen ležící na dohled od městečka Maerhofen. Je to nějakých cca 550 km a jelikož se budeme motat po silničkách rakouským venkovem, nelze už příliš otálet, pokud chceme ještě něco málo cestou navštívit. Projíždíme nechvalně proslulým městečkem Mauthauzen (KZ-Mauthauzen 1938-1945) a za pár minut vypínáme motory. Svatý Florián (E48°12´22.76", N14°22´38.52") patron a ochránce všech hasičů je naší první dnešní zastávkou. Samozřejmě není to tento mučedník, zemřevší pro svou víru rukou Římanů takovým strašným způsobem,
ale augustiánský klášter nesoucí jeho jméno. Městečko a klášter nás vítá letní výhní, je určitě kolem 30° ve stínu a tak bereme zavděk prohlídkou za studenými zdmi opatství. Klášterní bazilika má svůj osobitý ráz a mě osobně nejvíc uchvátila kazatelna z černého mramoru a umění řezbářů na starobylých lavicích.
Opravdu nádherná práce!!! Namlsaní duchovnem, míříme do útrob zahrady kláštera a ukájíme hladové žaludky. Asi to byla chyba a měli jsme raději vydržet a okouknout místní hasičské muzeum, ale to se mi dnes lehce píše milý čtenáři, ovšem nyní mám plný žaludek, ale tehdy......Muzeum se zkrátka nekonalo a alkoholfreibier a prázdný žaludek měl hold v danou chvíli přednost.......Tak muzeum někdy příště ano? Vyjíždíme z opatství a po chvíli se už v dálce rýsují obrysy Alp a tudíž se rýsuje i snížení teploty spolu se stoupající nadmořskou výškou. Vedro je už docela únavné a dokonce do té míry ,,obtěžující", že neodolám a zastavuji naši skupinku u břehu jezera Mondsee. Ještě dnes si vybavuji to blaho při ponoření rozpáleného těla do chladivé vody. Myslím, že i ostatní jsou na tom podobně, neb i jich se zmocňuje jakési poblouznění. Stříkají kolem sebe vodu jako malé děti, nálada rázem stoupá a únava mizí jako mávnutím kouzelného proutku ...máš pravdu Ivo, asi jsme tam na ty místní ospalé návštěvníky působili tak trochu jako vetřelci, ale nám to nevadilo....za tu pohodu to stálo :-) Hodinka blbnutí a dovádění ve vodě je doplněna úžasnými pohledy na okolní Alpské vrcholky. Osvěžení se nasoukáme do motohader a hned je jízda krásným potěšením. Máme už jen dvě hoďky do cíle a tak kolem půl osmé mačkáme zvonek na Honserhofově statku. Takhle se jmenuje náš dočasný domov a tady budeme vždy ráno, následujících pět dnů, vyrážet za krásami Tyrolska, potažmo Zillertalských Alp. Tak pěkný večer přátelé.........
Den -3 Je to nošení dříví do lesa psát tady o oplývající záplavě květin na každém balkonu zdejší typické architektury a tak prvních pár pondělních km v sedle mě jen napadá, zda mineme i domek bez téhle nezbytné výzdoby. Koukám kolem sebe, ale je to asi stejně marné jako najít v době normalizace na prvního máje okno paneláku bez vlaječky. Uličky Mayerhofenu jsou po ránu docela přeplněné a tak máme čas si v koloně vyhlídnout místa na případné večerní posezení a taky obdivujeme lanovku vedoucí nad silnicí na jeden místní vrchol a lyžařský ráj-Penken. Vymotáme se z městečka a náhle je před námi prázdná silnice vedoucí k vodní nádrži Stillup (47°07´19.35",11°52´07.02"). Nepatrný poplatek 2 € a už si to fičíme soutěskou a nádhernou přírodní scenérii k přehradě. Sevřeni zleva mezi třítisícovkou Ahornspitze (2976 m.n.m) a zprava o maličko menší Dristner (2767m.n.m) se úzkou, jako had klikatou silničkou, dostáváme až k přehradě. Vítají nás dva úžasné vodopády a padající voda v dopoledním slunci vypadá jako obrovský ledový rampouch. Pohledy na zasněžené vrcholky třítisícovek na východě (Rosswandspitze, Wollbachspitze a Gr. Löffler) jen dotvářejí krásnou atmosféru okolí. Začíná být pěkné vedro a tak pohled na sníh a vědomí možnosti uniknout vedru, přivádí naši mysl k nápadu vyjet si na jeden z vrcholů Zillertalských Alp. Od nápadu k realizaci je jen krůček a tak po nezbytném focení sjíždíme zpátky k Mayrhofenu a směřujeme k známému Hintertuxer Gletscherbahn. Parkujeme vedle hotelu Rindererhof a po pár metrech chůze už nastupujeme do lanovky.
Se dvěma přestupy se dostáváme až na horní stanici lanovky ve výšce 3250 m.n.m. (47°03´45.71".11° 40´49.16") a výše už to opravdu nejde milý čtenáři, snad jen vzít nějaké to nádobíčko horolezců a pokořit nádhernou horu Olperer (3476m.n.m) pár desítek metrů západním směrem. K tomu, ale nemáme vybavení a taky horolezecký um, a tak jen pár schodů a zdoláváme terasu nad horní stanicí lanovky. Lidí pomálu, pár lyžařů chytá bronz, je to zvláštní pocit, takhle uprostřed léta si udělat sněhovou kouli a hodit ji do propasti pod terasou. Asi hodinu se kocháme pohledy na panoráma hor a pak plni dojmů vracíme se zpátky dolů do údolí k říčce Tuxbach vinoucí se kolem silnice směrem zpátky na Mayrhofen. U dolní stanice lanovky dáme kávičku a přemíláme dojmy z cesty lanovkou..... někteří i zalitovali, že nebyl čas trochu si zalyžovat :-) Jen škoda, že dalekohled, jenž byl stále v permanenci nezachytil a neuchoval vše co jsme viděli. Čas letí jako vždy, když se člověk náramně baví a tak si ani neuvědomím, že je po 16 hodině. Naháním přátele do sedel a svištíme co to dá. Chceme se ještě kouknout k přehradě Schlegeis (44°02´12.63",11°42´10.25"), ovšem zákaz vjezdu za vesničkou Persal mě trochu vyvede z rovnováhy. Už to skoro vzdávám, když najednou míjíme ještě jednu možnou variantu, cestu tunelem! Přiznávám, zapomněl jsem, že je tady ještě jedna cesta!! Otáčíme se a tunelem a silnicí za ním přijíždíme k vesnici Ginzlinz, za níž už následuje budka s výběrčím. Asi 4 € nám otevřou bránu k dalšímu výjezdu nahoru k přehradě. Na rozdíl od maličké hráze ve formě valu u předchozí přehrady, nás tady vítá úchvatná, snad 80 metrů vysoká, jako luk prohnutá železo-betonová hráz a my na našich motorkách si pod ní připadáme jako mravenci.
Pár ostrých serpentin a jsme na vrcholu. Vítá nás pohled na zapadající slunce, odrážející se v průzračné vodě nádrže a tak jen sestupujeme ze sedel a bereme za vděk lavičkami na břehu umělého jezera. Podívejte se s námi....video zde Zbytek dne zde uplyne jako voda, vytékající dole pod přehradou a tak se na základnu vracíme už za tmy. Byl to nádherný den .............
Den-4 U snídaně dolaďujeme plán na dnešní den. Cílem je nejzápadnější část Rakouska a hlavně horský průsmyk, kterým vede silnice 188. Ano je to Hochalpenstrasse Silvretta. Průsmyk, kde chceme strávit podstatnou část dnešního dne. Mám už v hlavě ty úžasné zatáčky, které nás čekají a tak příliš nevnímám dotaz Jitky: ,,Ivo a to muzeum křišťálu, co s ním, zastavíme se tam?" Popravdě řečeno křišťál mi nic moc neříká a tak si představuji nějakou budovu, kde bude pár šutrů a nějaké křišťálové vázy. A jméno Swarovski? To snad slyším poprvé v životě!!! Kouknu na POI a žádná větší zajížďka to nebude tak proč né? ,,Ok Jitko, stavíme se tam". Míříme směrem k Innsbrucku a u městečka Wattens stáčíme směr k muzeu (47°17´41.77", 11°35´59.77"). Mám oči navrch hlavy!!! Fabrika jako naše Škoda auto, samá moderní hala o rozloze pár desítek hektarů. Sakra, začínám tušit nečekaný zážitek. Obrovské parkoviště, motorky trošku do stínu (sluníčko už zase ukazuje co umí), flašku s pitím do ruky a jdeme! Koukám jako blázen! Nejsou tady sice davy turistů, nicméně musíme vystát frontu u asi tří pokladen a teprve po 10 minutách dostaneme do ruky kýžený ticket. Mají zde schránky na úschovu věcí, což kvituji s povděkem. Stále ještě nevím co mě čeká a představa chození v motohadrech v tomhle parnu mě dosti děsí. Vstupujeme do parku a dle tištěného průvodce se vydáváme k muzeu. Koukám jako výr, muzeum je skryto pod zemí a vstup do něj se nachází pod průčelím kopce, tvořeným obrovskou hlavou z jejíchž úst vytéká vodopád.
A pak? Dál? Milý čtenáři, popsat procházku SWAROVSKI KRISTALLVELT-ne na to mi bohužel chybí um, a nedokážu to zde dostat v pár řádcích. Takže jen shrnutí-mé smysly nebyly naprosto připraveny na to co jsem viděl, slyšel a cítil, často jsem ztrácel orientaci v prostoru a někdy si připadal naprosto oblouzněný a uchvácený výtvory umělců, kteří toto dokázali vytvořit. Zato já dobře věděla co nás čeká. No, která z žen by neznala broušený křišťál od Swarovského, a jistě nejedna i nějaký ten kousek vlastní. Muzeum bylo celé o křišťálu až zrak přecházel a nad výstavou šperků v obchůdku na jeho konci jistě zaplesalo srdce i těm nejnáročnějším :-) Celý zbytek dne jsem pak měl pocity, které mi, ač jsem nyní ve věku zralého muže, připadaly naprosto nové, úchvatné a okouzlující. A dnes po měsíci, kdy píši tyto řádky se vše znovu vrací. Bohužel každá mince má dvě strany a tak Silvretta (46°55´03.56",10°05´44.53"), na kterou jsem se tak těšil je naprosto zastíněná, jsem jakoby plný dojmů a moje smysly už nejsou schopny vstřebat další vjemy. A tak prostě Silvrettu přejedu se skupinou v zádech, dokonce za jednou zatáčkou málem přiberu cyklistu šlapajícího do kopce a vyhnu se v poslední chvíli. Jistě přírodní scenérie a silnice je úžasná, ale moje hlava je už dnes prostě jinde. Zatáčky končí, přijíždíme do Schrunsu a na Sheell-ce probíráme plán na zbytek dne. Je rozhodnuto! Pozdní odpoledne A 250 k základně nás nutí použít dálnici a tak fičíme zpátky co to dá. Bohužel nás 14ti km Arlberk Strassentunel odlehčí o nějakých 10 €, ale co se dá dělat..............Ivo, já bych i 5 Euro přidala, jen kdybych nemusela tím tunelem jet. Kdo trpí lehkou klaustrofobií jako já, jistě pochopí............
Ještě si chceme zpestřit cestu zastávkou v centru Innsbrucku, ale to se moc nepovedlo, nějaká kavárnička s výhledem na Inn alá Passau se nepovedla a tak práskneme do koní a už za tmy kolem 22té hodiny odstavujeme omušené štíty motorek před naším dočasným domovem.
Den -5 Achensee je největším, devět km dlouhým jezerem Tyrolska a tam také směřuji naše první středeční kilometry. Máme dnes v plánu etapu ,,kolem jezer", ale ve své podstatě jde jen o koukání a koupání. Pár krásných vraceček v 10% stoupání a už jsme v Buchau(47°26´02.71",11°43´44.27") u jižního cípu jezera. U tankování proběhne malá domluva a tak jedeme kolem východního břehu jezera a vyhlížíme ,,vhodné klidnější místečko". Ale jen tak aby se neřeklo, neb hlavní zastávka bude až později, není ještě velké horko. A tak ani nemrzí konec jezera, otáčíme heftem a za pár minut jsme u druhého jezera jménem Tegernsee. Možností k osvěžení je spousta a tak parkujeme u městečka Am See. Horké poledne a kus odpoledne trávíme čvachtáním a vlastně se koupeme už v Německu neb hranici jsme přejeli v místě zvaném Kaiserwacht. Že by zde někdy císař držel vartu??? :-))) Poslední z jezer Schliersee už míjíme v pozdním odpolední, řádně vykoupáni a vymočení na předchozí zastávce a vrcholky Ursprungpassu po pravé ruce už signalizují návrat do kopečků. My ovšem pokračujeme rovně po 307 směrem na Sudelfeldpass (1123m.n.m). Poslední rovinka a před námi ostrá levá, už se chystám otočit heftem protože je nádherně přehledná!!! Asi mě v tom okamžiku ochránil patron všech řidičů Sv. Kryštof neb plyn zůstal zavřený, ale pusa otevřená a oči v údivu. Ano německá policie nás staví hned za zatáčkou, radar umně schovaný mezi větvemi keřů. Sakra necukla mi ta ruka přece jen trochu víc než je zdrávo? A jak, že to Jitko proběhlo ta kontrola? ...pamatuji si to velice přesně, před námi krásná cesta a u ní stojí obrovská značka s kříži a motorkářem ležícím na silnici, při tom mi trochu povolila ruka na plynu.
Ještě se z toho neproberu a už další šok, vidím policistu jak nás směřuje mimo silnici na malé parkoviště, kde už si nás berou na starost dva další. Ivo celou cestu lamentoval nad sjetou zadní gumou a já byla tak nějak v klidu, ale nakonec to dopadlo tak, že mu řekli OK a u mne si nebyli jistí, zda ten vzorek na přední pneu vydrží tu ostrou jízdu jejich oblíbeným passem. Srdce mám až v krku, tvářím se smutně a nakonec! Hurá i mne se dostane jejich OK a my můžeme odjet. Ještě hodím oko na dvě na boku odstavené motorky a přísahám si, že hned doma gumy vyměním. Ušetřená € se náramně hodí! V hotelu Tatzelwurm hnedle kousek za průsmykem proměňujeme v chutnou krmi a kulisu nám tvoří burácení motorek za rohem. No ano, kluci němečtí a možná i rakouští zde mají něco jako Buchláky a tak řev motoru a vůně jídla tvoří zajímavou kombinaci. Zřejmě proto i ti policajti -POMÁHAJÍ A CHRÁNÍ jako u nás. Zase na druhou stranu ovšem nutno říci, že pár těch křížů u silnice jsme taky potkali. Po dobrém papání, kdy nám s překladem Essenkarty pomohl číšník mluvící polsky, se skládáme do sedel a opět po pár kilometrech vjíždíme do ,,Východní Říše" čili do Österreichu. Činíme tak u města Kufstein. Obdivujeme pevnost hned nad městem, ale už se smráká a tak si pár kilometrů pomůžeme na dálnici a do Hollenzenu přijíždíme opět za hluboké tmy. Hold naši domácí si nás moc neužijí, ještě, že se s nimi potkáme alespoň na snídani :-))).
Den-6 Trošku jsme si dnes přispali, že by únava z plavání předchozího dne? Trousíme se na snídani až kolem 9-té. Ovšem není kam spěchat. Cíl dne je jasný, údolí potoku Gerlosu a stejnojmenný průsmyk je jen pár kilometrů odtud a tak vyjíždíme až kolem 10 hodiny. Kousek za Ramsau ostře vpravo a už šplháme do kopců. Mýtnice, poplatek a po pár stovkách metrů si užíváme pohledů na Krimmelské vodopády, zatím však jen zdálky. Netrvá to však dlouho a jsme dole pod kopcem. Ke slovu přijde oblečení v tankvaku, máme totiž v úmyslu použít i vlastní síly a pěškobusem vystoupat co nejvýše proti proudu Krimmler Ache, jenž tak vydatně zásobuje tuto nádhernou podívanou. Ano, největší vodopády Rakouska stojí za tu námahu vyšlapat pár těch výškových metrů. Odměnou nám jsou nádherné přírodní scenérie a tak stoupáme až k hospodě zvané Schönangerl (47° 12´15.09", 12°10´20.74") zhruba uprostřed kaskády vodopádů. V tomto místě má padající voda trošku oddych a tak se proměňuje v
v potok, ve kterém si teď hovíme a ochlazujeme nohy. ...Bože, jak ta byla studená. Opatrně jsem zkoušela ponořit nohy do průzračné vody a přitom jsem po očku pozorovala odvážné teenagery jak se v té ledovce bezstarostně koupou :-)) Krásná idylka a tak i svačinka přijde vhod. Sluníčko se dnes opravdu snaží, jenže si chudák neuvědomuje, že nás trošku odrazuje od dalšího stoupání k nejvyšší kaskádě vodopádů. Teda odrazuje mě, jak jsou na tom s chutí ostatní nevím. Z jejich výrazů je však patrné, že taky souhlasí s návratem dolů. Je to bohužel tak, krásy horního údolí potoka a okolní štíty třítisícovek vydatně plnící vodou dravý tok, dnes zůstanou našim očím skryty. Sestupujeme zpátky do údolí a vracíme se zpět na základnu. Byl to krásný pohled na burácející vodu, která v drobných kapičkách sedala na naše tváře a občas na nás vykoukla i duha, když přes mlžný opar vody zasvítilo sluníčko. Ovšem co v pozdním odpoledni ještě podniknou? Návrhů je několik, ale snad je to tou vodou co jsme dnes viděli, většina se přiklání k návštěvě Erlebnisbadu v Mayerhofenu. Zastavujme tudíž pro plavky a po chvíli už si užíváme vody na všechny způsoby, tobogány počínaje a vířivkami konče. Po dvou hodinkách toho máme tak akorát a tak se přesouváme do vyhlédnuté hospůdky, kde si u skleničky skvělého červeného povídáme hluboko do noci.
Den-7 Začíná poslední den naší Tyrolské anabáze a tak se rozhodujeme ještě trošku poznat okolí a hlavně si užít pohledů do údolí. Vrtá nám totiž celou dobu v hlavě jak se asi ti lidé dostávají k svým obydlím, které na nás blikají po večerech, jako nějaké hvězdy na obloze. Zkoumáme tudíž nejbližší okolí a hlavně silničky po stranách údolí. Rozhoduji se nejprve projet a vystoupat směrem do východních kopců a tak překračujeme po dřevěném mostě řeku Ziller a stoupáme směrem na Holdernach.
Úžasná snad jen 3 metry široká silnice nás vede do kopců nad údolí a odměňuje fantastickými pohledy na okolí. Musíme nejméně 5x zastavit a nakrmit oči. Přes Hygnu pak sjíždíme na Zimmermoos a parkujeme motorky pod hradem v Rattenbergu skoro na břehu Innu. Jdeme na prohlídku hradu, ale jde tady jen o zříceninu, takže se spíše koukáme po okolí. Historie hradu sahá až někam do 10 st.n.l. a pamětní deska kancléře Wilhelma Bienera připomíná, že zde byl sťat na nádvoří zámku léta páně 1651. Jo, jo přísní byli tehdy na ty politiky!! Rattenberg ovšem není jen hrad, ale má taky přízvisko ,,skleněné město". Ano sklo ve všech podobách a zpracování křišťálu nás provází celým městem. Stačí sejít do úzkých uliček starého města a jste v skleněném ráji, neb každý obchůdek něco skleněného nabízí. A byly tu k vidění fakt krásné kousky a um zdejších sklářů pozorujeme i v některých obchůdcích přímo, neb Vám zde některé Vaše zakoupené výrobky přímo dozdobí, či vybrousí. Projdeme se starým městem a vyjíždíme po 170 směrem na Kitzbühel. Míjíme Kundl s nádherným gotickým kostelem (47°27´31.19",11°57´46.83") zasvěceným Sv. Leonharduochránci to uvězněných a zvířat. Tohle taky stojí za zastávku!!! Bohužel, dostat se dovnitř zdá se nemožné a ani se nám to nepovede i když brousíme kolem jako mlsné kočky. Máme ještě v plánu kouknout na barokní kostel (47°26´57.49", 12° 09´33.27") v městečku Hopfgarten im Brixental jehož původ sahá až někam do 14. století. Barokní kostel Svatého Jakuba nás nezklamal a dokonce jsme si užili i akustiku kostela, neb se zde chystala slavnostní mše a i ladění varhan stálo opravdu za to!!! Jsme ovšem v Alpách a počasí se změní během chvilky. O tom nás přesvědčuje pohled k západu, kde se najednou obloha mění v černotu. Tím se řídí i naše další kroky, otáčíme motorky a snažíme se rychle zmizet z pod mraku, což se nám i částečně daří. Zachytil nás jen okraj bouře, ale i tak lije nepřetržitě skoro půl hodiny.
Vzdáváme se tudíž poslední zastávky ve skanzenu alá tyrolská stará stavení a vracíme se zpět do Hollenzenu. Po horkém týdnu je to až neuvěřitelná změna počasí, koukáme jako blázni po okolních kopcích kde jsme před pár hodinami jeli jenom v tričku a teď zde leží dobrých 5 cm sněhu, či spíše krup. Musím přiznat, že když jsem tu spoušť co tu bouře zanechala viděla, zaradovala jsem se, že jsme čas deště strávili hezky schovaní a popíjejíc kávu, protože to vypadalo na metelici před kterou se v bus-zastávce neschováte....Taky cesta a podjezdy jsou zavaleny kroupami, bahnem, smetím a tak musíme dokonce i objížďkou, neb tunel je najednou neprůjezdný a zaplavený vodou. Dojíždíme však v pořádku na základnu a pomalu balíme věci k zítřejšímu přesunu domů.........
Den-8 Jsou dny, které člověka příliš neobohatí a takový je i den našeho odjezdu. Máme před sebou cca 700 kilometrů a cestovatelé mezi Vámi vědí, že jet tuhle porci v dešti není právě motoorgasmus. Ovšem i takové jsou někdy dny strávené v sedle. Uháníme tudíž krajinou a celý den poznáváme vodu na všechny způsoby. Bubnující, padající, kapající, mrholící, stříkající, je to ovšem jiný zážitek než dva dny zpátky pobyt v požitkových koupelích.....V podvečer dorážíme poslední stovky metrů, ale úsměv na tváři kamarádů a kamarádek nezmizí ani při rozlučce a vzpomínky zůstanou jen ty hezké. Tak zase někdy : ,
,,Ahoj Tyrolsko!!!" AHÓÓÓÓJ !!!!!!!!!
