Putování do pohoří Vilcan, Godeanu a Cerna - 3. - 14. srpna 2003 Cesta tam a zase zpátky, aniž bychom potkali medděda a vrrky. Psů ale bylo požehnaně. K návratu do rumunských hor po patnácti letech, dokonce s podobnou skupinou lidí, mě pozvala Hanka na nějakém večírku v práci. Cesty do Rumunska byly jedny z nejzajímavějších akcí, kterých jsem se zúčastnil. Celkem jsem se do Rumunska dostal čtyřikrát: 1985 - pohoří Muntele Mare 1986 - pohoří Cibin, Lotru a Surean 1987 - pohoří Retezat od východu k severu 1988 - pohoří Retezat od jihu k severozápadu, protože se nám tam moc líbilo Chystal jsem se i v roce 1989 do pohoří Rodna, ale bohužel mě začalo dost bolet koleno, takže jsem místo do hor chodil na obstřiky. Tady se zřejmě projevilo to spaní v noci na zemi na igelitu. Karimatku jsem měl, tuším, až na posledním Retezatu. Dovezl jsem si jí jako horkou novinku z koncertu (myslím, že to byli Genesis) v Budapešti. Jakmile jsem přestal spávat na holé zemi, kolena přestaly bolet. Můžu říct, že představa další cesty mě připadala až příliš neuvěřitelná, měl jsem docela strach, jak to zvládnu. Koneckonců bych šel s lidma, kteří do hor jezdí každý rok, i víckrát, a já už chodím tak maximálně na jednodenní výlety. Postupně se mi to rozleželo, a dostal jsem chuť přece jenom se do Rumunska ještě jednou podívat. Definitivně jsem se rozhodl a účast potvrdil 11. července (to si nepamatuju, mám to napsaný v diáři). Původně nás mělo být osm, ale potom se náš počet zvýšil o další skupinu a tak nás nakonec bylo čtrnáct. Znal jsem Dana, Hanku, Janu (jejího manžela Petra jsem jednou potkal) a Zababu. Takže čtyři, zbylých devět jsem poznal až ve vlaku. Účastníci: Dan (Brno) Hana (Brno) Jana (Brno - Praha) Petr (Brno - Praha) Tomáš (Brno) já (Brno) Katka (Bánská Bystrica - Brno) Zababa (Brno - Česká Třebová) Martin (Česká Třebová) Ida (Česká Třebová) Lucie (Česká Třebová) Štěpán (Plzeň)
Marcela (Plzeň) Ivana (Plzeň) celkem 14 lidí
Rozdělení funkcí: horský vůdce - Dan vůdce, starost o oheň - Zababa kuchař - Hana lékař - Lucie zdravotní sestra - Katka
Pak přišel informační mail, a tak jsem nakoupil něco tábornického vybavení, protože to staré už jsem neměl. Koupil jsem si boty, batoh, větrovku, samonafukovací karimatku a spoustu dalších věcí.
1
Instrukce e-mailem:
Pas: Zkontrolujte platnost pasu, měl by platit min. několik měsíců po přechodu hranic (někdy to celníci vyžadují); vízum není do Rumunska potřeba. Pojištění: Cestovní zdravotní pojištění je povinné, sjednejte si je od 3.8 do 15.8 včetně (počítáme s jednodenní reservou pro případ zdržení z libovolného důvodu). Bez pojištění není možné jet (zcela vážně). Oblečení: Počítejte s možností sněhu a nočních mrazů (obojí jsme zažili), hodí se lehčí čepice a rukavice, jinak standardně jako do hor, raději více tenkých vrstev, zásobní oděv pro případ totálního promoknutí, pevnou obuv (skály, suťová pole), pláštěnku (povinně), kravata není nutná, vhodná světlá pokrývka hlavy jako ochrana před úžehem při celodenním pohybu na slunci. Směnný obchod:(pro obchodování s pastýři, placení stopu atd.) Každý si vezme: 100g čokolády (nejlépe dvě po 50g), malou kávu (asi 75g), nějaké žvýkačky a balíček lákavě vypadajících cigaret. Železná zásoba: Každý 100g čokolády (mimo směnného artiklu). Slouží jako potravinová reserva pro krisové situace. Voda: Každý min. 3 litry (např. 2x PET 1, 5 l) Stany: Zajištěny Dále: Karimatku nebo adekvátní isolační podložku, teplý spacák, osobní léky, náplasti atd., osobní hygienické potřeby (kartáček na zuby bude brát Katka), prášek proti psům, KPZ, zápalky, provázek (aspoň 2m), baterku, nůž, ešus (nebo hrnek), lžíci Doporučené: Bibli (nebo aspoň NZ), opalovací krém s dobrým UV filtrem, ledviňák, foťák s dostatkem filmů, pružné obinadlo, tužku, papír (nejen toaletní), zásobní igelitové pytlíky, kus igelitu (nebo originální futrál) na batoh do deště, milovníci igelitu a spaní ve vysoké trávě se silnou rosou si mohou vzít igelitovou plachtu cca. 1x2m. Balení: Všechno oblečení nepromokavě do igelitů, spacák do samostatného igelitového pytle (obojí je velice důležité). Nechte si v báglu dostatek místa na potraviny, kotlíky, stany atd. Hlídejte si váhu (batohu) a neberte zbytečnosti. Kontakt: Veškeré dotazy nebo připomínky směrujte na: Daniel Smutný, .... . Xlužbám bude rovněž Zababa.
VILCAN & Co. 2003 Kam: Vîlcan + některé další přilehlé hory (podle počasí a dalších okolností). Počítat s výškou 2300m a vysokohorským terénem. Odjezd: Brno, Hlavní vlakové nádraží, neděle 3. srpna 2003, 02:50 (příjezd vlaku). Pannonia R375 Návrat: Brno, Hlavní vlakové nádraží, čtvrtek 14. srpna 2003, 02:02 (příjezd vlaku). Pannonia R374. Nelze vyloučit možnost návratu o den později v případě nějaké (lehčí) nepředvídatelné situace. Jízdenky: Společná zpáteční jízdenka pro všechny (s vyjímkou těch co mají režijku - nahlásit!) z Brna Sraz: Není. Stačí stihnout vlak. Jídlo: Vaříme společně (na ohni), potraviny, kotlíky atd. zajištěny centrálně. První společné jídlo v pondělí večer, do té doby se každý živí z vlastních zásob. Až do pondělka ráno se budeme pohybovat v civilisovaných oblastech (jídlo, co se nevleze do batohu se dá tahat v igelitce). Balení jídla: Brňáci v pátek večer mezi 19:00 a 20:00 v CB, ostatní v sobotu pozdě večer v CB, Kounicova 15 (domluvte se se Zababou, bude mít klíče). Pokud někdo přijede přímo Pannonií (nahlásit!), vezmeme mu jídlo do vlaku. V batohu si nechte dostatek místa na potraviny, stany a další společný materiál. Chleba: Každý si sám koupí 2 bochníky chleba standardní velikosti. Balit do prodyšného obalu (plátěný pytlík, silonový promokavý obal na spacák atd.) jinak chleba zplesniví a budeme hladovět. Rovněž je dobré chleba koupit o den dříve a nechat ho trochu vyschnout. Přibalit dostatečně velké igelitové pytlíky na zabalení chleba pro případ deště. Do batohu chleba balit tak, aby nebyl mechanicky namáhán (jinak se postupně rozdrobí). Peníze: Vybíráme 3000 Kč, pokud možno doručte co nejdříve. V tom jsou zahrnuty veškeré náklady (jídlo + doprava + další předvidatelné náklady). Je celkem šance, že to bude stačit; konečné vyúčtování bude až se vrátíme. Jako reservu pro nečekané situace si každý vezme minimálně 50 Euro v menších bankovkách (balit na různá místa pro případ krádeže).
Před odjezdem jsem byl zrovna na dovolené v Novém Městě, takže Lucii s Adamem jsem nechal s Kallusovýma na podnikové chatě, a odjel v pátek odpoledne. Večer jsem se zastavil v kostele na Kounicově (jo, tyhle lidi znám z kostela), a vyzvedl stan, asi tříkilový, a asi tři kila potravin (kolínka, rýži, ledové kaštany). Taky jsem se seznámil s Tomášem. V sobotu jsem ještě stihl svatbu kolegy Zdeňka a oběd s dalšími kolegy v restauraci Sherlock Holmes Pub. Potom jsem se jel domů balit.
2
Doma už mám dva chleby (čtyři kila), a tři litry vody. Potraviny tedy deset kilo (to je nutnost, v horách se nedá koupit vůbec nic) a stan další tři. Protože se chci vejít do devatenácti až dvaceti kilo, zbývá na všechno ostatní asi šest až sedm kilo. Spacák a karimatka, železná zásoba a zboží na směnný obchod (v Rumunsku, teda aspoň v horách, vždycky důležitější než peníze), mikiny, tepláky, bunda, no na spodní prádlo, ponožky a trika už moc místa nezbývá, beru tři sady, to musí stačit. Na sebe si oblíkám staré triko, to bude z cesty vlakem pěkně zpocené a špinavé, takže ho rovnou zahodím a vezmu si čisté. Batoh jsem musel dvakrát přeskládat, než se mi tam všechny věci vešly. Teď už mám všechno nachystané, takže zbývá jenom pár hodin nervozity, než vyrazím na tramvaj.
Den první - neděle 3. srpna 2003 počasí: 30C jasno, horko ráno: ve vlaku jídlo - snídaně: z domu jídlo - oběd: z domu jídlo - svačinka: z domu jídlo - večeře: z domu noc: stadion v Simerii Samozřejmě jsem nespal, jenom trochu odpočíval. Ve tři čtvrtě na dvě odcházím na tramvaj. Je krásná, teplá noc. Batoh je ale těžký a kvůli značné nervozitě si toho moc neužívám. Po druhé hodině stojím v hale Hlavního nádraží. Ještě pořád se můžu vrátit, a zatím celkem bez problémů. Když nastoupím do vlaku, už to bude horší :-) . Teď už se opravdu bojím, jak to bude v horách vypadat, patnáct let je dlouhá doba, a navíc dřív ty cesty byly spíš pohodové, šlo se každý druhý den, dalo se odpočinout. Dneska to tak nebude. Půjdeme deset dní bez přestávky, o počtu kilometrů raději nepřemýšlím. Zatím jsem sám, tak s sedám do koutku haly a snažím se zhluboka dýchat. O půl třetí přichází Hanka a Jana s Petrem. Chvilku po nich vedení výpravy, Dan a Zababa, a pak už všichni ostatní. Vlak má už teď půlhodinové zpoždění (z Prahy!), tak se aspoň můžu seznámit. Dávám si ještě před cestou na žízeň jeden plechovkový Gambrinus, na rumunské pivo jsem zvědavý. K mému překvapení se objevuje Bohuš Kučera, Zababův tatínek. Bohuš byl naším horským vůdcem v osmdesátých letech, už tenkrát mu bylo k šedesátce, ale byl pořád jedním z nejlepších. Stačil s náma chodit a ještě vybíhat na okolní kopce, aby mohl malovat okolní krajinu. O půl čtvrté odjíždíme Pannonií z Brna. Zabíráme dvě kupé do kterých máme místenky. Batohy pokládáme na zem, vzniká jakási improvizovaná plošina, na které se dá trochu spát. Dan si jako vždycky vylezl na místo pro zavazadla a spí asi nejpohodlněji. Tohle ale stejně není nic pro mě, já ve vlaku neusnu. Snažím se jenom v klidu sedět, a občas se jdu protáhnout na chodbičku a koukám do noci. Brzo začíná svítat a o půl šesté zastavujeme v Bratislavě. Přistupuje poslední účastník výpravy, Katka. Za další dvě hodiny jsme v Budapešti. Už cestou nastoupili do vlaku prodavači různých map a průvodců, a poskytují turistům důležité informace, zajímavý nápad. Za Budapeští jedeme hodinu za hodinou naprosto nezajímavou krajinou, o půl druhé překračujeme hranici s Rumunskem v Curtici. Zbývá nám už asi jenom pět hodin. Cestu si snažíme zpříjemnit četbou časopisů, pokecem, koukáním z oken. Je vedro, svítí sluníčko a cesta je dost úmorná. Po šesté hodině vystupujeme z vlaku v městečku Simeria. Chvilku stojíme na nádraží. Hned vedle odložených batohů je policejní stanice. Kolem chodí policajt vyzbrojený samopalem. Kouká po nás dost podezřívavě, ale to my po něm koneckonců taky. Na zdi visí nástěnka s obrázkama mrtvol určených k identifikaci, taky docela síla. Dan s Petrem jdou vyměnit nějaké peníze, abychom měli na drobné nákupy. Každý dostává sto tisíc, to zní dobře, ale je to asi osmdesát korun. Před stánkem u nádraží si dáváme pivo Hateg. Mám takovou žízeň, že bych vypil cokoliv. Sedíme u plastových stolků a ti, co mají hlad si dávají langoše. Já mám žaludek sevřený nervozitou, nic k jídlu nechci. Po vypitých dvou pivech nervozita trochu opadává. V místním Nonstopu si ještě kupuju tři deci koňaku, na něco ostřejšího do hor jsem zapomněl. Před sedmou se dělíme na skupiny, jedna zůstává u batohů. Spolu s Martinem, Idou a Luckou se jdeme podívat do města. Přecházíme přes nádražní most na hlavní třídu. Teď se neubráním srovnání s Rumunskem
3
osmdesátých let. A změna je to doslova neuvěřitelná. Simeria je malé městečko, všude hodně zeleně. Je neděle, ale dost obchodů je otevřených. Sem tam restaurace, kavárny (i internetové), to je ostrý kontrast k těm šedivým městům, které si pamatuju. Hledáme místní botanickou zahradu, prý stojí za vidění, ale trvá nám to moc dlouho. Když k ní dojdeme, je už čas se vrátit. Takže jdeme zpátky na nádraží. Ještě pořád mám šanci se vrátit, vlak do Česka jede, peníze jsem si pro jistotu vzal, prostě není mě moc do smíchu. Je osm hodin, druhá skupina (Tomáš, Katka, Štěpán, Marcela a Ivana) odchází do města. Dan, Hana, Jana, Petr a Zababa odchází ke známým, jsme domluvení, že se sejdeme na místním stadionu, kde se pokusíme přenocovat. Asi za hodinu se vrací druhá skupina, večeříme nějaké zásoby z domova s čerstvě zakoupenými chleby. Za zaznamenání stojí nádražní WC, něco tak otřesnýho jsem v životě neviděl, a doufám, že už neuvidím. Čekáme až se setmí, chceme přenocovat na tribuně místního stadionu a nesmí nás nikdo vidět. Dojídáme meloun (koupil asi Štěpán), docela na mě padá únava po dlouhé cestě, už jsem pěkných pár hodin nespal. A zase ta nervozita, co bude dál, a kolem pořád chodí ten policajt se samopalem. V deset už to nemůžeme vydržet, tak odcházíme na stadion. Je to jenom kousek, snažíme se být potichu. Vybalujeme karimatky a spacáky a snažíme se usnout. O půl jedenácté samozřejmě přišel hlídač, nikdo z nás neumí rumunsky, ale přesto se nám podaří ho přesvědčit, že jsme jen neškodní turisti a že ráno zmizíme, tak nás nechává přespat. Nic příjemného to teda není, hrozné horko, neuvěřitelné množství komárů, tvrdé lavice se šrouby, už aby bylo ráno. V jedenáct se vrací Dan, Hana, Jana, Petr a Zababa, no tak jsem aspoň trochu klidnější. Moc jsem toho zase nenaspal, probudil jsem se snad dvacetkrát, při každém pohybu, poštípaný od komárů.
Den druhý - pondělí 4. srpna 2003 počasí: 26C jasno, teplo, vítr ráno: stadion v Simerii jídlo - snídaně: z domu jídlo - oběd: z domu jídlo - svačinka: z domu jídlo - večeře: kolínka s mákem a borůvkami noc: pod Vf.Straia trasa: 15km - Livezeni, nádraží - Livezeni, rozcestí - pod Vf.Cindelu - Vf.Dragoiu - Pasul Vilcan - sedlo pod Vf.Cartiagu sedlo pod Vf.Straia Vstáváme ještě za tmy ve čtyři. Rychle balíme věci a odcházíme na vlak. Odjíždí ve tři čtvrtě na pět. Pomalu se přisunujeme k horám. V sedm svítá a to už vlak stoupá do kopců. Vynořují se z mlhy zatraceně blízko a vypadají docela strmě. Sakra sakra. Převlékám se, starý věci vyhazuju a o půl osmé jsme v Livezeni. To je pravděpodobně předměstí města Petrosani, kde jsem byl už dvakrát. Končil tady vandr po horách Surean a začínal pochod na Retezat. Vystupujeme z vlaku, snídáme zbytky jídla z domova a doplňujeme vodu. Kolem už se začínají shromažďovat první psi. Tak to bude zřejmě vypadat celých deset dní. O půl deváté se vydáváme na cestu. procházíme kolem starých opuštěných továren, vypadá to docela apokalypticky. Naštěstí se ale zvedá mlha, tak snad bude lepší počasí. Docházíme pod kopce, na cestu, kterou zřejmě používají dřevaři na svážení vytěženého dřeva. Převlékáme se do
4
kraťasů a triček, všichni předpokládají, že teď se zapotíme. Musíme se vyhrabat do takových patnácti set metrů, takže asi šest sedm set. Kolem cesty rostou zatím ještě normální stromy, většinou břízy. Zatím stále jdeme po poměrně pohodlné cestě. Potom však odbočujeme na louku. Ta je teda dost strmá a tenhle kousek cesty jdeme asi hodinu. Uprostřed cesty už jsem na umření, když vidím na louce železný kříž, mám pocit, že vedle bude stát můj. Nahoru na louku se dohrabu samozřejmě poslední. Říkám si, že mám poslední šanci se vrátit. Padesát euro na jízdenku mám připravených. No nic, sedám si a odpočívám. Je poledne, tak ještě dojídám poslední zbytky potravin z Brna. Rozhlížím se po okolí, je vidět město Petrosani v údolí, a jak ležím v trávě a popadám dech, trochu se mi zlepšuje nálada. Jo, půjdu dál. Cesta dál vede lesem, docela neprostupným, asi jsme nenašli tu správnou cestu. Zastavujeme se k odpočinku pod krásnou skálou, a zjišťujeme, že jsme ztratili Janu a Petra. Zababa je jde hledat, ale oni se vzápětí objeví z opačné strany. Tak zase čekáme na Zababu. To je fajn, aspoň si trochu odpočinu. Pokračujeme dál a nacházíme lepší cestu, obcházíme vrchol Vf.Cindelu a na druhé straně odpočíváme. Asi devět nebo deset lidí se vydává bez batohů na vrchol, já teda určitě ne. Dokonce i Jana, která s Danem před patnácti rokama běhala z kopce na kopec, zůstala dole. Asi jí ty dvě děti taky dávají zabrat... Z tohoto místa je krásný výhled na Retezat, to jsou přece jenom onačejší hory, spíš podobné třeba Tatrám. Tady jsme jenom na takovém pohodovém pohoří. Zajímavější to bude až v Godeanu. Za hodinu se zvedáme a jdeme teď už jen do mírného 5
kopce po hřebeni. Stromy jsou jen v údolí, tady nahoře byly vykáceny kvůli pastvinám pro ovce a krávy. Po další hodince jsme na dnešním druhém nejvyšším kopci, Vf.Dragoiu (1590m). Pak byla ještě jedna bezejmenná (1633m). Pokračujeme dál po hřebeni a trochu se stáčíme z hlavního hřebene na vedlejší. Scházíme do
sedla pod Vf.Cartiagu. Tady je dneska poslední odpočinek. Už zbývá jenom traverz Vf.Cartiagu a jsme
pod Vf.Straia v cíli dnešní cesty. Sbíráme borůvky na večeři. Čekáme, až Dan a Zababa najdou vodu a potom už
víme, že tady můžeme zůstat. Stavíme tábor, začal foukat silný vítr a tak všichni staví vždycky jeden stan, aby nám neuletěl. Nikomu se nechce hledat stany v údolí. Máme pět stanů, dělíme se po dvou (Zababa + Dan, já + Martin), po třech (Tomáš + Petr + Štěpán, Ivana + Ida + Marcela) a po čtyřech (Hana + Jana +
Katka + Lucka). Sbíráme nějaké dřevo v místní kleči a sedíme v závětří mezi kameny. Zababa vaří večeři. Teď už je mi hej. Dneska už to mám za sebou, před sebou noc na spánek. Akorát mě bolí oči od sluníčka. Jdu si lehnout a po dvou nocích, kdy jsme prakticky nespal si musím pořádně odpočinout. 6
Den třetí - úterý 5. srpna 2003 počasí: 26C skoro jasno, teplo, vítr ráno: pod Vf.Straia jídlo - snídaně: chleba a 2 sýry trojúhelníčky jídlo - oběd: chleba s čokoládou na vaření jídlo - svačinka: Tatranka jídlo - večeře: rýže, fazole, čočka noc: sedlo Saua Muncilolui trasa: 12km - sedlo pod Vf.Straia - Vf.Straia - Vf.Mului - traverz Vf.Verde - Vf.Gura Plaiului - Saua Serideiu - Vf.Lui Frate - Saua Muncilolui Asi v devět vstáváme, pomalu připravujeme snídani, a postupně balíme stany. Všechno pěkně v
7
pomalém rytmu. Přece jenom po včerejším výstupu a spaní na tvrdé zemi se nesmí nic uspěchat. Je krásné počasí,
modrá obloha, trochu fouká vítr, ale jinak fajn.
Dojídáme snídani a po jedenácté začínáme s dalším výstupem asi čtyři sta metrů na horu Vf.Straia (1858m).
Vycházím mezi prvními a na kopec se dohrabu se ztrátou jasně poslední. Mám pocit, že pokud nezahodím batoh, tak umřu. A už vůbec nepochybuju, že jsem se měl na všechny rumunské hory vykašlat a zůstat doma. (Tady můžu napsat, že to byla poslední krize. Od teď následovala několik dní relativně klidná hřebenovka s nepříliš vysokými výstupy, takže jsem se pěkně rozešel a pak už jsem neměl vážnější problémy. Obtížnější
8
přechod byl až přesun z hor Vilcan do Godeanu při obcházeni pohoříčka Oslea, ale to už jsem byl v pohodě.) Nahoře naštěstí následuje dost dlouhý odpočinek, Zababa vytahuje oblíbenou knihu oblíbeného autora - Miloslav Nevrlý - Karpatské hry. Snad každý, kdo se rád vracel do rumunských hor, vlastní aspoň jeden výtisk této krásné knihy. Já sám mám dva, jeden ještě jakési polosamizdatové vydání z půlky osmdesátých let. (Doufám, že víte co je samizdat, i když je to už tak dávno). Tak posloucháme kapitolu o horách Vilcan, hřejeme se na sluníčku a je nám fajn (ještě dneska to cítím i z těch fotek). Krásný rozhled, na jih Vilcan s listnatými lesy, na sever úchvatný Retezat, nedá nám to nevzpomínat. Někteří tam byli i víckrát než já. Přichází skupina asi osmi Rumunů, kteří se na vrcholu fotí. To už ale zase zvedáme batohy a pokračujeme poměrně příjemnou cestou dál. Kolem druhé hodiny zastavujeme na oběd.
9
Potkáváme pasoucí se krávy, chce to trošku odvahy projít přímo kolem nich. To je ale docela výjimka, většinou potkáváme ovce. Cesta ubíhá v klidu, zastavujeme na svačinu.
Při jednom z odpočinků se dozvídám, že velké A, které nosil Klub alpinistů v horách Lotru 1986 bylo nalezeno o deset let později na vrcholu Steflesti, kde bylo Klubem pietně ponecháno. (Klub alpinistů byla skupinka
lidí, kteří používali k natírání (nikoliv mazání) bolavých svalů známý Francův nápoj, kdysi jsme pod nejvyšším vrcholem pohoří Lotru Steflesti ze tří klacků provázkem svázali písmeno A a to jsme vynesli nahoru, no jo, byli jsme mladí a měli jsme čas a sílu na blbosti.) Opět odbočujeme na vedlejší hřeben a do sedla za posledním kopcem, tady bude druhé tábořiště, přicházíme jako první s Katkou. Štěpán, nejrychlejší chodec, a většinou si vybíral i obtížnější trasy, totiž zapadl do bláta a chvilku mu trvalo, než se očistil. Je po šesté, Dan se Zababou hledají vodu a když ji najdou, tak už víme, že jsme dneska na místě. Stavíme druhý tábor. Zababa dělá ohniště, Hanka
připravuje večeři, ostatní jsou na dřevo. Musí se kousek z kopce, tady nahoře žádné není. Po večeři šijí Zababa s Janou botu, Jana je po Danovi už druhá, které se bota rozpadla. U Dana to vyřešil provázek. Pak už se stmívá, tak jdeme spát.
10
Den čtvrtý - středa 6. srpna 2003 počasí: 26C skoro jasno, teplo, vítr ráno: sedlo Saua Muncilolui jídlo - snídaně: chleba se sádlem jídlo - oběd: chleba s paštikou jídlo - svačinka: ? jídlo - večeře: vločky noc: polana Stevioara (nad salaší) trasa: 12km - Saua Muncilolui traverz Vf.Muncil - Poiana Stefului Pietrele Implintate - skalisko La Murminti na La Table - traverz Vf.Sigleu Mare - Palarie - sedlo Vf.Macrisului - polana Stevioara Vstávám jako první, tvrdá země mým stárnoucím kostem nějak neprospívá. Koukám na svítání nad horama. Vydávám se k lesu, bosky po vlhké trávě, na sluníčku je příjemně. Najednou slyším z protější stráně divoký štěkot psů. Až po chvilce jsem si všiml, že se ženou ke mně! Okamžitě jsem vystartoval do kopce do tábora. Nejspíš to byl můj
rekord na krátkou vzdálenost. Stihl jsem to tak tak, popadl nejbližší klacek a dál už si psi netroufli. Akorát chodili kolem stanů ještě asi hodinu. To už vstávali i ostatní, tak raději zmizeli. Následuje příprava snídaně a
balení. Za zpěvu budovatelských písní (je s podivem kolik těch Písní práce, Internacionál, Skal a stepí si pamatujeme, teda my starší ročníci, mladí už tohle neznají, a koukají na nás s údivem) skládáme stany a jdeme dál. Vyrážíme traverzem Vf.Muncil, míjíme stádo ovcí a přicházíme k lesu. Cesta ve stínu lesa je příjemná, potkáváme i stádo 11
koní. Na konci lesa je dřevěná ohrada s bránou. V bráně stojí kráva a kouká trochu nedůvěřivě. Opatrně ji
obcházíme, abychom ji moc nedráždili a vcházíme do zřejmě nejkrásnějšího úseku hor - Poiana Stefului, podle Zababy Krakonošova zahrádka. Planina končí výstupem na Pietrele Implintate (1599m). Cestou sbíráme borůvky, a sem nahoru dojde jen 6 lidí (Dan, Zababa, Štěpán, Martin, Katka a já), kteří se dělí o Zababovy buchty. Skalisko nahoře vypadá s klečí jako japonská zahrada s bonsajemi. Nádhera. Je odsud také krásný výhled zpět i na cestu dopředu. Ostatní tenhle krásný kousek skal
vynechali a jdou dál planinou La Table ke skalisku La Murminti. Tady doháníme zbytek výpravy. Je asi půl
třetí, tak sníme oběd. Sluníčko pálí a tak se všichni mažeme (natíráme). Pokračujeme dál k hoře Vf.Sigleu Mare, při jednom odpočinku se odděluje Zababa (maluje, tak jako kdysi Bohuš). Vf.Sigleu Mare obcházíme traverzem poměrně nepříjemně zarostlou loukou. Většinou je porostlá nějakými škrábavými keříky. Dneska ještě musíme sejít do sedla a zase se na druhé straně vyhrabat nahoru. 12
Obcházíme salaše La Palarie, vesnice se tomu říkat nedá. Pár dřevěných chatrčí, převážně pro dobytek. Ptáme se místních na cestu. Stejně jsme ale správnou cestu nenašli a sestup do sedla přehnali. Naštěstí jsme
aspoň nabrali vodu, cestou vzhůru se ale Marcela napíchla lýtkem na větev a Petra popíchaly vosy. Za soumraku jsme se dostali do sedla, po Zababovi ani památky. Teď nevíme, jestli je pořád za námi, nebo jestli šel správně a podařilo se mu nás předehnat. Pokračuje tedy poměrně ostrým výstupem zase nahoru. Teď se mi jde ale docela dobře. Nahoře na prvním hřebenu se snažíme odhadnout, kam se vlastně musíme dostat, ale nic nelze poznat. Ještě je vidět, ale do úplné tmy nezbývá mnoho času. Lesní cesta už není tak prudká a jde se mi tak dobře, že kupodivu skoro všechny předbíhám. Je už deset hodin, tma, panuje už trochu nervozita, zvlášť mezi mladšími. Nevíme přesně kam jdeme, ale je to ta úroveň dobrodružství, která mi vyhovuje. Koneckonců, můžeme být rádi, že neprší. Naopak, obloha je plná hvězd a je příjemně teplo. Docházíme na polanu Stevioara. Tady už čeká
Zababa, sláva. Stačil se seznámit s bačou a jeho rodinou, která má salaš pod kopcem. Ti potom přišli na chvilku i k ohni, s nějakou pálenkou (cujkou). Ještě, že není vidět, jak je ta petka špinavá. Po večeři jdeme spát. Já první, ostatní ještě chvilku zpívají s kytarou u ohně. 13
Den pátý - čtvrtek 7. srpna 2003 počasí: 26C polojasno teplo ráno: polana Stevioara (nad salaší) jídlo - snídaně: chleba se sýrem Eidam jídlo - oběd: chleba se salámem Paprikáš jídlo - svačinka: ? jídlo - večeře: špagety noc: polana u Stina Arcanu (u pramene) trasa: 11km - polana Stevioara - polana Rotunda - polana Macrisului - Vf.Gura Plaiulei - traverz Vf.Arcanu - polana u Stina Arcanu Ráno vstávám asi o půl osmé, zase první. To není tím, že bych byl kdovíjaké ranní ptáče, spíš už jsem po noci na zemi tak rozlámaný, že nemůžu spát. Sluníčko už vyšlo, a tak
čekám, až vstanou i ostatní. Poslouchám vítr a křik bačů z protější stráně, je to naprosto úžasné. Kolem tábora se potulují psi a nechtějí se nechat zahnat.
Odběhnou až na volání bačů a ženou ovce na pastvu. O půl deváté snídáme, balíme stany a následuje krátká rozprava o historické pravdě a zamyšlení nad Biblí. Zvedáme batohy na záda a scházíme do sedla k salaši. Salaš je dřevěná bouda s térovou střechou a otevřeným stáním pro zvířectvo. Nejvíc mají asi ovcí, ale k vidění jsou i kozy a koně, a samozřejmě psi. Místní, bača s dvěma syny a pravděpodobně rodiči, nás zvou na terasu. Ještě si zajdeme ke studánce pro vodu a potom asi hodinu sedíme na terase. Dan tlumočí, zpíváme písničky, pijeme slivovici a jakési místní víno (nějaká zkvašená šťáva, docela chutná). Koukáme na místní rodeo, bača předvádí své umění na koni.
14
Už je asi půl druhé, když se zvedáme a
pokračujeme dál. Dneska toho teda moc neujdeme. Míříme přes les na polanu Rotunda a polanu Macrisului. Tady nás čeká oběd. Čekáme na Dana, který začíná mít problémy s podrážkami bot, a musí je přivazovat lankem. Zababa předvádí, jak se pořádně natřít jako ochranu
před sluncem. Vzhledem k tomu, že zasypával na tábořišti oheň a ruce má ještě částečně od popela, jeho
15
tvář nabírá barvu slušně odleželé zombie. Za značného smíchu tedy vyrážíme na další cestu. Cesta vede kolem salaše se stádem ovcí, prudce měníme směr jdeme z planin zase do kopců. V úvalech se pasou koně, celý kraj vypadá neuvěřitelně romanticky, prostě divoký východ. Celou dobu to vypadá na déšť, ale kličkujeme po hřebeni tak, že nás všechny mraky minou. Přicházíme k prameni, nabíráme vodu a odbočujeme na planinu u salaše Arcanu. Stavíme stany a zájemci se odchází k prameni trochu opláchnout. Čekáme jestli bude pršet, ale nakonec se to obejde bez deště. Ještě koukáme na západ slunce a pak jdeme spát. Po tmě stačím ztratit baterku, ale je tak malá (a drahá), že už ji nenajdu. Ani ráno.
Den šestý - pátek 8. srpna 2003 počasí: 22C polojasno chladněji ráno: polana u Stina Arcanu (u pramene) jídlo - snídaně: chleba s povidlím jídlo - oběd: chleba s paštikou jídlo - svačinka: ? jídlo - večeře: bramborová kaše se sojovým masem noc: kemp Casa de vanatoare trasa: 19km - polana u Stina Arcanu Prisloapela Mare - Prisloapela Mic - Saua Nedeilor - pod M.Oslea - sedlo v M.Oslea traverz M.Oslea - Sarba - kemp Casa de vanatoare
Dnešní ranní budíček obstarávají místo psů koně, kteří prochází naším improvizovaným tábořištěm. Musím říct, že jsem se docela leknul, když mě probudilo frknutí 16
jednoho z nich přímo u stanu. Ale kůň není medvěd, a tak v klidu vylézám ze stanu. Chvilku bezvýsle dně hledám baterku, postupn ě vstávají i ostatní, snídáme , balíme a jdeme zpět k prameni nabrat vodu. Dneska sebou musíme trochu hodit a dohnat včerejší ztrátu. Ráno svítilo sluníčko, postupně se ale zatahuje, a za chvilku už
jdeme v mracích. Je vlhko, ale neprší. Kvůli mírně
plesnivému chlebu, který holky zabalily do igelitu (to
není dobré) si vylepšujeme stravu brusinkama. Přicházíme pod masiv Oslea. Obědváme, a zjišťujeme, že i plesnivý chleba se dá s větším množstvím česneku jíst. Zvlášť, když je hlad. Pohoří Vilcan necháváme za sebou, vystupujeme do sedla pod Piatra Roala a traverzem obcházíme hory Oslea z jihu po trávě i po suti. Cesta suťovým polem je obtížná, ale krásná. Odpočíváme v nepoužívané
17
salaši pod Vf.Oslea (nahoru se fakt nikomu nechce), Zababa čte o horách Oslea z Karpatskýc h her. Traver zujeme dál, tady už začínají trochu hory, traverz začíná být dlouhý a nepříjemný . Katka se sklouzne a odře, všichni už toho máme dost ("nejsme "už", dokonce ani "teprv", jsme ještě daleko před "teprv"). POZN 2010 Pokud se týká toho "už" a "teprv", tak to jsme seděli docela vyčerpaní z balancování po suťovém poli nad mapou, někdo podle mapy určil místo, totiž že "už" jsme tady, pak ale po novém zkoumání někdo jiný dospěl k jinému místu, totiž že jsme "teprv" tady, no a pak mapu vzal třetí (tuším Martin) a ukázal na další místo a řekl, že k tomu "teprv" nám pořád ještě kus cesty chybí, z toho jsem dal dohromady tu větu (viz výše), prostě jsme se smáli, i když nám moc do smíchu nebylo. Oslea nám vzala víc sil, než jsme čekali). Nakonec ale Oslea končí a scházíme do sedla mezi Vilcanem a Godeanu, tady je kemp (jeden přístřešek s lavicí a jinak nikde nic a nikdo, na mapě je ovšem označen značkou tábořiště). Stavíme stany, Hanka vaří večeři, bramborovou kaši se sojovým masem. Musím říct, že takovou dobrotu jsem dlouho nejedl. Teda v Brně bych to samozřejmě nevzal do pusy :-) . Využíváme lavice a toho, že si zase na chvíli můžeme sednout trochu civilizovaněji. A tak sedím a povídám si se Zababou. Po setmění ještě přijíždí na kolech dva Rumuni a staví stan za loučce za cestou. Tak přece je to tábořiště.
Den sedmý - sobota 9. srpna 2003 počasí: 22C polojasno, vítr, bouřka ráno: kemp Casa de vanatoare jídlo - snídaně: chleba se sádlem, polévka jídlo - oběd: chleba s čokoládou jídlo - svačinka: tyčinka Margot velká jídlo - večeře: kolínka s houbovou omáčkou noc: horské tábořiště pod Vf.Galbena trasa: 9km + 8km - kemp Casa de vanatoare Saua Paltina - (Piatra Iorgovanului) - pod Vf.Galbena Ráno nás zase budí psi, přichází bačové s osly a ovcemi. Někteří se fotí, jiní vyměňují adresy. 18
Protože se chystáme zase do kopců, tentokrát už
vyšších, k snídani máme extra polévku. A pak už máme sbaleno a jdeme kousek po cestě a pak kus hustým lesem, kterým se musíme obtížně prodírat. To už jsou první kroky na Godeanu. První cíl je dostat se do sedla
pod horu Paltina (2145m), převýšení je asi osm set metrů. Vystupujeme z lesa a odpočíváme pod stromem. Už zase svítí sluníčko, počasí tedy máme opravdu přepychové. Koukáme zpět na Vilcan, o kousek výš
však už zase dopředu, a hlavně na jižní část pohoří Retezat - Malý Retezat s horou Piatra Iorgovanului, o další kousek výš je už vidět Retezat celý. Myslím, že Retezat byly vůbec nejhezčí hory, které jsem navštívil. Tentokrát tam ale nejdeme, nahoru na Paltinu nám trvá výstup asi dvě až tři hodiny. Je to docela náročné, ale už v podstatě nemám problémy. Sice nedojdu první, ale ani zdaleka poslední. Nahoře v sedle odpočíváme, pak se dělíme na dvě skupinky. Ti, co toho nemají dost (6 lidí - Dan, Tomáš, Štěpán, Martin, Hana, Marcela), jdou na Piatra Iorgovanului. Zbytek (8 lidí - Zababa, Lucie, Ida, Petr, Ivana, Jana, Katka a já) volí odpočinek. Já raději taky, přece jenom nevím, co nás dneska ještě čeká. (POZN.: 19
Nebylo tak hrozné, klidně jsem mohl jít.) Přichází jediná bouřka a jediný déšť za celý týden. Schováváme batohy pod igelit a stavíme malý stan, raději kousek pod vrcholem, kvůli bleskům. Všech osm se nás vejde dovnitř. Prší asi půl hodiny, jenom menší přeháňka s
velkýma kapkama. Po bouřce ale dost ochladí začne foukat vítr. Druhá skupinka se vrací, a tak po snězení dlouho očekávané svačinky spěcháme dál do prvního opravdu horského tábořiště s bačovskou ohradou z kamení. Večer je dost zima, žádné naboso v trávě. Je cítit, že jsme vylezli z Krakonošovy zahrádky do hor. Tak ke slovu přijdou tlusté mikiny i vlastní slivovice. Spíme asi tak v osmnácti stech metrech.
Den osmý - neděle 10. srpna 2003 počasí: 20C polojasno, silný vítr ráno: horské tábořiště pod Vf.Galbena jídlo - snídaně: vločky se skořicí a hrozinkami
jídlo - oběd: chleba se salámem Poličan jídlo - svačinka: Ledové kaštany jídlo - večeře: chleba se sýrem Eidam noc: pod Vf.Godeanu trasa: 15km - pod Vf.Galbena - traverz Vf.Micusa jezero Scarisoara - sedlo pod Vf.Scarisoara - traverz k Vf.Godeanu - Vf.Godeanu - pod Vf.Godeanu Po ránu je docela zima, sice nemrzne (ale i to už jsme v rumunských horách zažili), ale začal foukat silný vítr. A není ten v horách běžný - katabatický vítr (aspoň myslím, že tak tomu Dan říkal, stoupavý a klesavý vítr zapříčiněný výměnou různě teplého vzduchu). Fouká rovně
20
a většinou přímo do ksichtu. A nepřestane až do konce pochodu. Rychle se balíme a vycházíme přímo do kopce, takže i přes vítr se rychle zahřejeme. Nahoře na kopci je nádherný výhled na okolní kopce, Vf.Borascu a
planinu Borascu a fantastické pohledy do
údolí. Je polojasno, víceméně pořád svítí sluníčko a je výborná viditelnost. Téměř bez dechu (i díky silnému větru, opravdu se špatně dýchá) procházíme asi nejkrásnější část trasy ve výšce těsně pod dvěma tisíci metry. Obědváme pod horou Vf.Micusa. Čekáme na Dana, který spravuje boty. Sedíme v závětří, takže na sluníčku je naprostá pohoda, koukáme na oslíky v údolí a mám pocit dokonalého klidu. Takováhle chvíle kdyby se dala konzervovat! Scházíme do údolí a kolem jezera Scarisoara se zase šplháme do kopce. Štěpán, Tomáš a Zababa se odběhnou vykoupat, ale do sedla mezi
21
Vf.Scarisoara a Vf.Bulzului přichází stejně jako já. Hmmm. Zase odpočíváme, tentokrát se čtením z Karpatských her. Sedíme kvůli větru mírně pod vrškem a nevíme kam dřív koukat. Na strmé štíty a hluboké údolí na jedné straně nebo na skalnaté "varhany" na protějším kopci. Pokračujeme v cestě směrem k Vf.Godeanu do krátkého kamenitého sedla s dalším odpočinkem a krátkým exkursem do historie sborového dorostu. Nahoře už vidíme předpokládaný cíl dnešní cesty, Vf.Godeanu, a traverzem přicházíme přímo pod horu. Chvilku měla problém Ida a nemohla popadnout dech, ale za chvilku je v pořádku. Dáváme delší odpočinek s pochodovou svačinkou a večerním shromážděním (je neděle) s kazatelem Zababou. Asi za hodinu se
zvedáme a následuje nepříliš obtížný výstup na Vf.Godeanu (2230m) s vrcholovým fotem. Připíjíme si slivovicí s máčeným jalovcem, darem rumunských hor. Scházíme kousek pod vrchol a protože slunce rychle zapadá, už nemáme sílu hledat lepší místo na přespání. Bivakujeme bez ohně a
22
se zbytkem vody za mírným valem, který ale před větrem stejně moc nechrání. Spíme asi ve výšce dva tisíce sto
metrů. A tak se chystáme ke spánku, zatímco na jedné straně zapadá rudé slunce do tmavých mraků a na opačné straně vychází bledý Měsíc. Další z neuvěřitelných okamžiků. Byl to namáhavý, ale určitě nejkrásnější úsek cesty. Horská jezera, skalnaté štíty, hluboká údolí, prostě nádhera.
Den devátý - pondělí 11. srpna 2003 počasí: 18C jasno, silný vítr ráno: pod Vf.Godeanu jídlo - snídaně: chleba s povidlím jídlo - oběd: chleba s paštikou jídlo - svačinka: Deli oříšková jídlo - večeře: mamaliga (kukuřičná kaše) noc: u lesa v horách Cernei trasa: 15km - pod Vf.Godeanu - les v horách Cernei Ráno je studené a fouká hodně silný vítr, zatím asi nejsilnější. Raději s Martinem balíme náš malý stan, aby nám neuletěl. Zatím ale neodcházíme, tak mě Hanka zve k nim do stanu na snídani a pokec.
23
Foukat nepřestává, a tak Dan dává povel vyrazit. Scházíme z hor Godeanu, obcházíme stádo koní, a míříme do hor Cernei. Teď už je jasné, že foukat nepřestane, vítr je tak silný, že občas mám problém se pořádně nadýchnout. Jinak ale svítí sluníčko a
je tepleji. Hory jsou trochu nižší a ne tak prudké, jdeme
po docela dlouhé planině a tak se snažím udržet v čele s Danem, Hanou a Štěpánem. Docela se mi to daří, a cesta najednou rychle ubíhá. Zastavujeme pod skaliskem a čekáme na ostatní s obědem. Po odpočinku vyrážíme zase do kopce. Koukáme na havrany, jak se v prudkém větru vznáší na místě, a vypadá to, že se dobře baví. Cestou nahoru míjíme další stádo koní. Pod
vrcholem prohnali Štěpána psi, a za kopcem, protože šel sám jinou cestou, ho dokonce jeden kousl do lýtka. Snažíme se obcházet hory po závětrné straně, abychom
24
si trochu odpočinuli od větru. Pak už hledáme nějaké místo na spaní. Protože všichni toužíme aspoň na chvíli se zbavit větru a po nějakých šestatřiceti hodinách dostat
něco teplého do žaludku, aspoň čaj, scházíme asi o tři sta metrů níž na hranici lesa a do závětří. Cestu nám ovšem znepříjemňuje asi deset psů z blízké salaše. Vyzbrojení jsme stanovými tyčkami, před těmi mají přece jen trochu respektu. Stejně je to ale "velkej adráč" (Martinova formulace). Psi v horách Cernei jsou opravdu divocí. Večer v závětří je opravdu příjemný. Po těch dlouhých hodinách ve větru už mě buší v hlavě a hučí v uších. Větší zdravotní problémy ovšem potkaly Katku, má horečku. Nějak si rozebereme její věci, ale dojít musí sama.
Den desátý - úterý 12. srpna 2003 počasí: 20C jasno, silný vítr ráno: u lesa v horách Cernei jídlo - snídaně: chleba se sádlem jídlo - oběd: chleba se salámem Poličan jídlo - svačinka: Miňonky jídlo - večeře: železná zásoba (Bebe) noc: nádraží Baile Herculaneum trasa: 25km - les v horách Cernei - Baile Herculaneum Ráno zase svítí sluníčko, a doufáme, že nebude tak foukat. Balíme se a stoupáme na kopec, z kterého jsme včera slezli. A nahoře už čeká náš věrný průvodce vítr, foukat tedy nepřestalo. Rozdáváme si stanové tyčky a procházíme četnými stády ovcí a hlídacích psů provizorně ozbrojeni. Nahoře vidíme celý hřeben Cernei a o posledním viditelném se optimisticky domníváme, že je poslední. Teď
už jdeme třetí bez mapy, takže další cestu Dan jenom odhaduje. Pak zase sestoupíme trochu níž, abychom nešli přímo ve větru. Potkáváme jediného baču, který má vychované psy. Dostal aspoň pět cigaret. O kousek dál Dan vytahuje sáček sušených meruněk ("ouška japonských princezen", dle Nevrlého), a líčí historku z obchodu, jak hledal sáček se čtrnácti meruňkama. Na oběd se zastavujeme pod skalnatým převisem a úžasným výhledem na M.Mehedinti, krásné vápencové hory s vysokými skálami. Katka vyprazdňuje batoh, zbytek jejích věcí vezmou kluci. Dělíme se na dvě skupiny, první vyrazí pomalejší a o chvíli později rychlejší. Za chvíli se to ovšem promíchá a poslední jdou zase pomalejší holky. Vystupujeme na ten "poslední" hřeben a před námi se kupodivu objevují další hory. Zjevně nejsme ještě ani 25
v polovině. Představa chlazeného atraktivního nápoje v osm večer v Baile Herculaneum se poněkud vzdaluje, tím spíš, že se objevují nové a nové hřebeny, které musíme přejít. No tak jdeme, nikdo nás tam neodnese. Teprve při západu slunce vcházíme do lesa, kolem ostružin za malou vesnicí. Nalézáme žlutou značku s cílem za dvě hodiny. Před setměním se občerstvujeme u pramene vody ze železných zásob. Teď jdu poslední já, protože se holky bojí. Potmě se střídáme s Danem. A tak za tmy a občasného svitu baterek scházíme lesem k silnici a řece Cerna. V úplné tmě se držíme jeden druhého a klopýtáme
lesem k silnici, v pauze se s Idou dělíme o poslední tyčinku Twiggy. Cesta opravdu trvá asi dvě hodiny a o půl dvanácté jsme na silnici. Tady už vítr nefouká, oteplilo se tak o deset supňů a po silnici se jde docela příjemně. Navíc jsme plní odhodlání, že se vykoupeme v Baile Herculaneum. Asi o půl jedné zjišťujeme, že Baile Herculaneum je ještě deset kilometrů daleko, to znamená asi dvě a půl hodiny chůze. Vlak jede ve tři, tak ten nestihneme, další v šest ráno. Slabší povahy umdlévají, já se Zababou, Štěpánem, Hanou a Janou (to je vidět ta
Bohušova turistická škola) jsme rozhodnutí se vykoupat a tak jdeme docela rychle dopředu. Dan s holkama zůstává vzadu a snaží se stopovat. V jednu se Danovi podaří chytit stopa a tak odjíždí s Katkou a Ivanou v kabině náklaďáku. Za deset minut další stop, dodávkou s rozbitýma dveřma teď odjíždí Martin, Petr,
Ida, Hana, Jana, Lucka a Marcela. Takže zbýváme čtyři kluci, já, Zababa, Štěpán a Tomáš a mažeme pěšky dál. Cestou dojídáme zbytky chleba a za čtvrt hodiny chytáme
třetího (!!!) stopa (v tuhle hodinu!). A toho nejlepšího, prázdnou korbu náklaďáku. Řidič si řekne o prachy, dostane moje Marlbora a kafe, a už se jede. Absolutně vrcholný zážitek, horká noc, vítr ve vlasech, Měsíc v úplňku svítí na vápencové skály kolem, prostě scéna jak z filmu, popsat se to nedá. A navíc za další čtvrt hodiny se setkáváme s ostatními v Baile Herculaneum a jdeme se vykoupat do termálního pramene. Voda teče do jakési betonové kádě, která je přes pokročilou dobu
26
poměrně plná. Jsou dvě hodiny. Protože jsem ušetřil sadu spodního prádla, odjíždím čistý. Skvělý závěr neuvěřitelného dne. Opravdu jsme se ráno probudil uprostřed hor? Je půl třetí a čekáme, jestli nám ještě někdo zastaví, ale teď už opravdu nic nejezdí. Na nádraží zbývá ještě šest kilometrů a tak pomalu vyrážíme. Ve tři čtvrtě na čtyři zastavujeme MaxiTaxi, asi dvacetimístnou dodávku. Ta nás doveze zbytek cesty na nádraží. Ve čtvrt na pět sedíme v čekárně, Katka uléhá na zem ve spacáku, ostatní poklimbávají na lavicích. Já v sedě neusnu a tak se procházím kolem nádraží.
Den jedenáctý - středa 13. srpna 2003 počasí: 25C jasno ráno: nádraží Baile Herculaneum jídlo - snídaně: chleba suchý (Bebe) jídlo - oběd: (pizza, pivo, taštička McD) jídlo - svačinka: (oplatky) jídlo - večeře: (oplatky) noc: vlak V šest přijíždí náš vlak, Baile Herculaneum - Timisoara, a tak nastupujeme. V devět jsme v Timisoaře a hned na nádraží si kupuju colu, jsme v civilizaci. O půl desáté odjíždíme trolejbusem MHD do středu města. Procházíme se po náměstí a jdeme ke kostelu, kde začala rumunská revoluce. S Hankou měníme každý deset euro, dostaneme asi 330 000 lei. S Petrem, Janou a Hanou jdeme do pizzerie na oběd. Pizza, k tomu dvě piva Tuborg a je mi fajn. Svítí sluníčko, je teplo, NEFOUKÁ VÍTR!, prostě pohoda.
Rozcházíme se a jdu se mrknout po městě. Kupuju Adamovi dárek, stavební stroje. Taky kupuju oplatky na cestu zpátky. Před dvanáctou máme sraz u McDonalda, dávám si taštičku s višněma, vynikající taštičku s višněma!. Odjíždíme zase trolejbusem na nádraží, kupuju ještě colu do vlaku a za zbytek drobných zmrzlinu. To všechno za deset euro. O půl jedné odjíždíme vlakem do Aradu. Sedím v kupé s Tomášem, Martinem a Idou. Za dvě hodiny jsme na místě. Doplňujeme vodu a Dan kupuje místenky na Pannonii. Před čtvrtou odjíždíme vlakem do Brna. Jsem v kupé s Danem, Petrem, Janou, Hanou, Luckou a Katkou
Den dvanáctý a poslední - čtvrtek 14. srpna 2003 ráno: Brno jídlo - snídaně: (buchty na nádraží v Brně) Ve dvě hodiny ráno přijíždíme do Brna. Někteří pokračují vlakem dál. Sedíme u nádraží, pojídáme buchty z pekárny a čekáme na MHD. Před třetí se loučím s Tomášem, Petrem, Janou a Hanou a autobusem jedu domů. Ve čtvrt na čtyři už spím doma.
Délka tras vzdušnou cestou Délky tras jsem spočítal naskenováním map a jejich podložením v AutoCADu. Jsou samozřejmě přibližné, měřené zhruba po hřebenech, tak jak jsme šli. Nejspíš jsme toho nachodili o něco víc, ale myslím, že ne víc jak o deset procent. Ale je to jenom odhad.
27
1. den pochodu - 15km 2. den pochodu - 12km / 27km 3. den pochodu - 12km / 39km 4. den pochodu - 11km / 50km 5. den pochodu - 19km / 69km 6. den pochodu - 9km + 8km / 78km + 8km 7. den pochodu - 15km / 93km + 8km 8. den pochodu - 15km / 108km + 8km 9. den pochodu - 25km / 133km + 8km
Trasy 1. den pochodu - 15km Livezeni, nádraží - Livezeni, rozcestí - pod Vf.Cindelu - Vf.Dragoiu - Pasul Vilcan - sedlo pod Vf.Cartiagu - sedlo pod Vf.Straia 2. den pochodu - 12km sedlo pod Vf.Straia - Vf.Straia - Vf.Mului - traverz Vf.Verde Vf.Gura Plaiului - Saua Serideiu Vf.Lui Frate - Saua Muncilolui 3. den pochodu - 12km Saua Muncilolui - traverz Vf.Muncil - Poiana Stefului Pietrele Implintate - skalisko La Murminti na La Table - traverz Vf.Sigleu Mare - Palarie - sedlo Vf.Macrisului - polana Stevioara 4. den pochodu - 11km polana Stevioara - polana Rotunda - polana Macrisului Vf.Gura Plaiulei traverz Vf.Arcanu - polana u Stina Arcanu 5. den pochodu - 19km polana u Stina Arcanu - Prisloapela Mare - Prisloapela Mic - Saua Nedeilor - pod M.Oslea - sedlo v M.Oslea traverz M.Oslea - Sarba - kemp Casa de vanatoare 6. den pochodu - 9km + 8km kemp Casa de vanatoare - Saua Paltina - (Piatra Iorgovanului) - pod Vf.Galbena 7. den pochodu - 15km pod Vf.Galbena - traverz Vf.Micusa jezero Scarisoara sedlo pod Vf.Scarisoara - traverz k Vf.Godeanu Vf.Godeanu - pod Vf.Godeanu 8. den pochodu - 15km pod Vf.Godeanu - les v horách Cernei 9. den pochodu - 25km les v horách Cernei Herculaneum
-
Baile
28
Po dokončení vzpomínek a jejich uveřejnění na blogu mi přišel mail od Zababy. Ahoj Dane, tak jsi mě potěšil. Je to super otevřít něco po sedmi letech. I já jsem si napsal pár poznámek, nikde jsem je zatím nepublikoval, nikomu jsem je nedával číst. Takže jeho vzpomínku uveřejňuju aspoň v této kronice.
RUMUNSKO 2003 VILCAN, GODEAN, CERNEI
B B
ylo to zase nově překvapivé putování. Vždyť mě snad už nemůže nic v horách překvapit a přesto zase a znovu. Překvapilo přicházející stáří nás všech, překvapil neoblomitelný přítel Dan, překvapily čisté hory.
ylo to putování starců. Po neskutečných dvaceti letech jsme se setkali jako stará parta. Dan, Jana Sturmová, Hana Sturmová, Daniel Kuba a já. Bylo to na nás znát. Po horách jsme už zdaleka neběželi tak, jako kdysi. Zpěv nezněl nocí, ale po desáté jsme všichni usínali. Hlavou se honily starosti a témata rozhovorů byla o dětech, zaměstnáních, domovech, širších rodinách. Hodně se mluvilo o jídle. Až moc. Tlačenky, oblíbené restaurace, čokolády, vína a kávy. Jednou jsem už od takového tématu utekl. Posezení u piva a langošů v Simerii bylo také fotrovské, ale krásné. Ano, nebyli tam jen starci a stařeny. Přišly mladší posily z Plzně, z Třebové.
B
ylo to putování hadí. První pohled na mapu mi ukázal, že cesta, která nás čeká není tak dlouhá. Vzdušnou čarou to vypadalo na nějakých šedesát kilometrů. Pohoda. Podrobnější pohled na mapu a zvláště na terén před námi, ukázal že cesta bude namáhavě zdlouhavá, přes mnoho vršků, vršíků, sedel. Bude se táhnout jako dlouhý různě stočený had. Na závěr cesta vedla po ostrých hřebenech. Výhledy na bájné planiny pohoří Mehedinti byly fantastické.
B
ylo to putování větrné. Mnoho větru. Příjemné bylo, že jsme se moc nepotili. Nepříjemné bylo večerní stavění stanů, rozdělávání ohníčků, vaření, rozhovory a značná večerní zima. Mnoho větru. Větrné sedla, větrné vrcholy, větrné rozhovory, větrná kázání. Poslední den jsme šli, nad námi obloha nahoře bez, slunce pálilo, a my navlečení do všeho co jsme měli na sobě. A bylo nám fajn.
B
ylo to putování na hranicích lesa. První putování na Vulkánu. Pastviny byly méně kamenité a ostrouhané větry. Listnatý bukový les byl vždy na dosah. Dřeva a vody bylo dost. Kleč jsme neviděli. Místo ní pokroucené buky, jaké v Čechách nenajdeš. Teprve na Godeanu jsme byli ve skutečných horách – skály, mezi šutry drobná a tuhá tráva, kleč, alpínské louky.
B
ylo to putování rychlé a dlouhé s tradičním koncem. Marně jsem přemlouval přítele Dana, aby zvolnil. Nasadil krok a zmizel za nejbližším hřebenem. Lid chřadl, kolena se lámala. Nic nepomohlo domlouvání. Chvílemi jsem vnitřně zuřil. Závěr cesty byl fenomenální. Po dlouhé cestě ostrým hřebenem hor Cernei jsme sestupovali na krásnou terasu, s domy, kupkami sena, s ostružinami. Mysleli jsme, že už jsme u cíle. Netušili jsme, že před námi je ještě dlouhý sestup a dlouhá cesta údolím. Jak jsme byli vděční za půlnoční stop. Koupel v Herkulových lázních náladu příliš nezvýšila. Úleva přišla až ve vznešené Timišuáře. Zase jedna pohlednice do mozaiky cest. Přes všechny potíže na toto putování budu rád vzpomínat. Soli Deo Gloria. V Třebové ve finiši příprav na tábor červen 2004 (Měsíc před dalším putováním. )
29
