Putování dějinami Město Lipník v proměnách staletí
Lubor Maloň
Lipník nad Bečvou 2008
Upozornění Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za pomocí kamarádů ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý pro vlastní potřebu a další nevidomé zajímající se o tuto oblast. Proto prosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku, záměnu písmen jako z napsaných chyb u některých jmen , originál byl v jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky na číslo stránky neodpovídá skutečnosti. Kontrolu neskenovaného textu provádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači . Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do této podoby. Jiří Rosmus www.rosmus.cz
1. Erb pánů z Pernštejna v nejstarším lipenském urbáří z let 1520-1530
Vážení přátelé, dostává se Vám do rukou publikace s názvem „Putování dějinami" o našem krásném starobylém městě Lipníku nad Bečvou a jeho bohaté historii. Jaké ovšem byly počátky našeho města a jak vznikalo, nevíme přesně a je to zahaleno rouškou tajemství. Z těch dávných dob se nám bohužel nedochovaly písemné podklady a je to tak dávno, že nemůžeme s jistotou říci, že naše město bylo založeno v tom či onom roce. Nejstarším dokladem je první zmínka o Lipníku z roku 1238 a historikové předpokládají, že již v té době bylo město významnou osadou na území spravovaném moravským markrabětem. V dochované listině z roku 1349 se zmiňuje Lipník již jako město. V roce 2008 si tedy připomínáme výročí 770 let první písemné zmínky o městě Lipníku nad Bečvou. Při této příležitosti vydáváme publikaci „Putování dějinami". Text historika Lubora Maloně sestavený na základě přednášek z roku 2007 nás provede dějinami našeho města od pradávné minulosti až do doby nepříliš vzdálené. Naši předkové založili a postavili město Lipník na velmi dobrém místě, <de se dodnes stýkají důležité obchodní cesty, pro naše generace zanechali bohatý kulturní odkaz a doklad svého umu. V různých obdobích žily a působily v našem městě významné osobnosti a často tudy doslova „kráčely dějiny". Dějiny města i dnes nabízejí historikům mnoho neprobádaných událostí a archiválií a městský archiv patří k nejzachovalejším na Moravě. V novodobých dějinách našeho města zatím nevyšla publikace, která by se věnovala výhradně historií Lipníka nad Bečvou a mapovala by ji podrobně s využitím všech nejnovějších poznatků a bez ideologických přívažků. Přijměte prosím tuto útlou knihu jako dárek pro všechny zájemce o historii a také jako dárek pro všechny lipenské patrioty.
Přeji Vám nad knihou hodně příjemných zážitků.
Ing. Miloslav Přikryl, starosta města neboli„purkmistr"
Počáteční rozpaky Lipník od pravěku do roku 1475 Lipník jako město nevznikl na tzv. zelené louce. Jeho předchůdcem byla původní, snad trhová osada poblíž dnešního farního kostela sv. Jakuba Většího, ke které bylo připojeno nové založené sídliště městského typu s poměrně velkým čtvercovým náměstím. Ale co bylo před tím? Co bylo před osadou? Žili na území dnešního Lipníka nějací stálí obyvatelé ještě příchodem Slovanů? PRAVĚK Odpověď nás napadne takřka automaticky, uvědomíme-li si, že Lipník leží v Moravské bráně, sníženině mezi dvěma významnými pohořími - mezi Karpaty a Českým masivem. Je přirozeným koridorem, spojujícím severovýchod Evropy s jejím jihem. Už od pradávna tudy procházelo velké množství lidí. V období doby ledové to byli tzv. lovci mamutů, kteří pronásledovali své chodící masové konzervy - stáda mamutů a srstnatých nosorožců. Kosterní pozůstatky těchto zvířat byly nalezeny i v okolí Lipníka. Právě v období před 40 000 až 30 000 lety si budovali svá dočasná tábořiště nedaleko Lhoty lovci kultury tzv. aurignacienu. Jen pro srovnání: do poněkud pozdější doby spadají nálezy v slavného člověka předmostenského (cca 25 000 let). Po odeznění poslední doby ledové došlo k neolitické revoluci (období neolitu cca 5 500-4 000 let př.n. l. ), která s sebou přinášela zemědělství a usedlejší způsob života lidí. Poměrně husté osídlení kolem moravských větších řek sahalo až k dnešní Jezernici. Dále už bylo osídlení sporadické, protože až po Bělotín se rozprostíral hustý porost lužního lesa a močály. Právě z této doby pochází archeologické nálezy sídliště zemědělců kultury s lineární keramikou poblíž Bohuslávek. Během eneolitu (cca 4 000 - 2 000 př. n. l.), období etnických přesunů a válečných konfliktů, se poprvé vyskytují opevněná hradistě. Pozůstatky jednoho z nich se nachází u Hlinská v lokalitě „Nad Zbružovým". Žil zde lid kultury s kanelovanou keramikou a jednalo se o výrobní a obchodní centrum širokého okolí. Obyvatelé se živili především zemědělstvím, hrnčířstvím a litectvím mědi. V následujícím období pokračovalo souvislé osídlení dnešního Lipenská. Z mladší doby bronzové pochází nález bronzového depotu z Loučky, učiněný v roce 1997. V souvislosti s budováním rychlostní komunikace z Olomouce do Lipníka bylo odkryto sídliště platěnické kultury u Dolního Újezdu v tratích „Dílnice" a „Spálová", v jehož blízkosti byly nalezeny i tři žárové hroby, umístěné pod mohylou. Z období keltského osídlení Lipenská pochází dvě sídliště a roku 1866 učiněný nález keltské zlaté mince řeckého vzoru. Z doby germánského osídlení nejsou zaznamenány výraznější stopy. Totéž platí i pro počáteční období výskytu Slovanů na našem území. Archeologicky lze potvrdit výskyt Slovanů na Lipensku až k 9. a 10. století. Z této éry se nám dochovaly nálezy většího množství železných předmětů a několika celých exemplářů velkomoravských nádob, bohužel bez nálezových okolností.
2. Hlinsko u Lipníka nad ,, Nad Zbružovým". Kultura s kanelovanou keramikou (cca 3400-2800 př. n. L). Doklady zpracování kamene na hradisku. Vlevo - štípaná pazourková sekerka a hlíza pazourku, nahoře - broušené kamenné sekeromlaty, dole - ploché broušené lichoběžníkové kamenné sekerky
3.-4. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou „Had Zbružovým". Kultura s kanelovanou keramikou (cca 3400-2800 př. n. L). Keramika z hradiska s charakteristickou výzdobou
5. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou „Nad Zbružovým". Kultura s kanelovanou keramikou (cca 3400-2800 př. n. L). Kostěná a parohová sídla, jehly a dlátka
6. Loučka u Lipníka nad Bečvou „U lipnické myslivny. Mladší doba bronzová, kultura lužických popelnicových polí (12.-11. století př. n. I.). Hromadné uložení (depot) bronzových náramků a spirálové ozdoby
POVĚST O ZALOŽENÍ Ale než se pustíme do dalšího líčení dějin Lipníka,teď už obohaceného o písemné prameny, povíme si pověst, která se váže k založení města. Chtěl bych jen podotknout, že onu pověst pro nás zaznamenal lipenský primátor a kronikář Martin Zikmundek v první čtvrtině 17. století. Tedy po více než300 letech od doby, o které vypráví. Nás od jeho zápisu dělí necelých 400 let. Proto nám musí být zcela jasné, že ona pověst, v Zikmundkově podání vlastně ústní tradice, je jen upraveným a značně zkresleným obrazem skutečnosti. Ostatně jako každá pověst. Zikmundek považoval za zakladatele města šlechtický rod pánů z Kravař. Také tvrdí, že před nimi „zemí Lipníka vlastnila blíže nespecifikovaná kněžna. Na místě dnešního náměstí se rozprostíral lipový háj, uprostřed kterého prý stál klášter se hřbitovem, obklopený několika domy a hospodou, jejíž majitelé byli napojeni na ozbrojenou družinu loupežníků, která sídlila na hradě Helfštýně, a dávali jí tipy na bohaté kupce. Jeden z pánů z Kravař se rozhodl stabilizovat danou oblast a vystavět na onom místě město. Dal vykácet lipový les, vyznačil plochu budoucího města a za velké účasti lidu položil základní kámen. Pak byla v klášterním kostele sloužena slavnostní mše. Potom daroval :pán z Kravař obyvatelům nového města několik beček piva a bečku vína. Obvod města, na němž později vyrostly hradby, byl označen prkny. Na místě kláštera, který byl přeložen do jiné, Zikmundkem nespecifikované lokality, byla postavena radnice a na místě hřbitova byl vztyčen pranýř. Nové město bylo nazváno podle lipového lesa Lipník. Jaké největší nepravdy se v této pověsti vyskytují? V oblasti Lipníka nikdy nebyl před příchodem piaristů klášter. O jeho založení a fungování bychom z listin a dalších písemných pramenů museli vědět . Krčmář nemohl být ve spojení s loupežníky na Helfštýně, protože tento hrad ještě neexistoval, pokud se tedy shodneme na tom, že byl Lipník jako město založen ve 13. století. Pokud bychom přijali tuto verzi, nemohl být zakladatelem nikdo z Kravařů. Ti Lipník získali až roku 1325. Pokud by byl zakladatelem tento rod, muselo by se to stát až po tomto roce, kdy Helfštýn již existoval. Tím by se však založení města Lipníka značně posunulo. Dalším Zikmundkovým omylem je i zmínka o radnici, která nemohla být postavena současně s městem. Naprosto bezpečně totiž víme, že první radnice vznikaly v královských
městech, což by Lipník vlastněný Kravaři prostě být nemohl, a to až kolem 2. poloviny 14. století. Jen pro zajímavost, jako první dostalo povolení ke stavbě radnice Staré Město pražské v roce 1338. Ale i přes mnohé omyly pověsti je jasně vidět její pravdivé jádro -Lipník nevznikl na zelené louce, ale poblíž původního osídlení.
Kapitola první
PRVNÍ PÍSEMNÉ ZMÍNKY A ZALOŽENÍ MĚSTA Ale vraťme se k písemným pramenům. Zdá se, že první zmínka o Lipníku, tehdy ještě osadě, je z roku 1238. Pro mnohé historiky to sice byla a stále ještě je zmínka sporná, ale z logiky věci vyplývá, že sejí dá věřit. Z tohoto roku totiž pochází listina, na které jako jeden ze svědků figuruje Valter, farář z Lipníka. A jelikož by se mělo jednat o markraběcího kaplana a faráře z kostela ležícího na markraběcí půdě, je prakticky vyloučeno, že jde o onen druhý moravský Lipník, tedy o Lipník u Hrotovic. Zeměpanským byl pouze dnešní Lipník nad Bečvou. To by ovšem znamenalo, že Lipník nebyl zcela bezvýznamnou osadou - vždyť v ní stál kostel s farářem, který měl velice blízko k markraběcímu dvoru. Roku 1241 mohlo dojít k poničení původní osady Mongoly, kteří táhli střední Evropou a po vítězství u Lehnice se dali na cestu zpět - přes Moravu a Uhry, kde se spojili se svými hlavními oddíly. Poničena mohla být i roku 1253 Kumány, kteří vtrhli na Moravu kvůli sporům uherského a českého krále o babenberské dědictví. Poplenili mnoho osad, cíl jejich akce, Olomouc, se jim však dobýt nepovedlo. Obě události, tedy dvojí poničení Lipníka, jsou však jen čistě hypotetické. Doklady pro ně nemáme. Další písemná zmínka o Lipníku pochází ze závěti Oldřicha z Hradce z roku 1294, který odkazuje králi Václavu II. mimo jiné i mýto v Lipníku. Ladislav Hosák ve své studii zpochybnil, že zmíněný Lipník byl Lipníkem nad Bečvou s poukazem na velkou vzdálenost od ostatních odkazovaných lokalit. Osobně se domnívám, že vzdálenost nemůže být v tomto případě důkazem, jelikož bylo ve středověku i v raném novověku zcela běžné, že šlechtic vlastnil panství vzdálená od sebe desítky kilometrů. Další zmínky, respektive již listiny, vážící se přímo k Lipníku pocházejí z roku 1349 a 1378.
7. Pravděpodobný obraz hradu Drahotuš
Ačkoli doklad o Lipníku jako o sídlišti městského typu pochází až z roku 1349, přesto dnes již převažuje názor, že Lipník byl lokován mnohem dříve. Čím je tento názor podložen? Patrně nejdále došel Ladislav Hosák, který kritickým rozborem pramenů a výbornou znalostí moravského středověku došel k několika důležitým závěrům. Domníval se, že Lipník byl založen králem Přemyslem Otakarem II. nebo alespoň z jeho popudu někdy v letech 1256 až 1266. Vycházel z toho, že Lipník vznikl v souvislosti se založením hradu Drahotuš nad vsí Podhoří, na území, které dostal jako
odměnu za věrné služby přerovský purkrabí Bohuše z Drahotuš. Přídomek z Drahotuš je u něj poprvé doložen roku 1269, kdy již byl přerovským purkrabím (doloženo k roku 1266). Ale o deset let dříve, tedy roku 1256, byl purkrabím ještě Smil ze Střílek, snad jeho tchán. Proto si Hosák myslel, že hrad Drahotuš , jako správní a vojenské centrum nového panství, byl založen právě v uvedeném období, stejně jako město Lipník, do té doby největší osada poblíž nového hradu. Právě Lipník se díky své poloze a zaměření (zdá se, že byl trhovou osadou) stal přirozeným hospodářským centrem panství. Pro královské založení Lipníka v letech 1256 až 1266 hovoří i to, že jádro Lipníka vykazuje všechny rysy města lokačního typu. Zcela prokazatelně vzniklo velkorysou lokací v jižním sousedství staré osady kostelem, kterou patrně dříve procházela hlavní obchodní trasa od Přerova do Hranic. Pro existenci této osady svědčí tvar a průběh ulic Losertova a Palackého, zejména jejich šířka. Půdorysná stopa těchto ulic nám dokazuje, že původní osada byla tzv. silnicovkou předlokačního typu. Základem nového sídliště se stalo velké čtvercové náměstí o stranách 125 m, z něhož byly vytyčeny do východní ortogonální ulice ve směru hlavního tranzitního směru, ale zřejmě jen jedna jediná kolmá spojka do staré osady a ke kostelu, dnešní ulice Křížkovského. Severozápadní čtvrtina náměstí byla později, patrně od 15. století, zastavěna domovním blokem. Jeho východní čelo tvořila radnice, která zde byla umístěna od roku 1498 (patrně šlo o pouhé přemístění) v již dříve existujícím domě. Náměstím procházela dálková komunikace, která vstupovala do města od Přerova Oseckou bránou,i pak vedla přes Havlíčkovu ulici skrz náměstí, odkud vycházela ulicí 28. října. Město opouštěla Hranickou bránou, poblíž dnešní pošty. Jenže nenechte se zmást tím, že jsem jmenoval dvě brány.Podle dosavadních výsledků bádání se zdá, že byly postaveny až na přelomu 15. a 16. století. O starším opevněním nejsou nejen písemné, ale ani archeologické doklady. Baďurovo tvrzení, že v listině z roku 1349 stojí zmínka o městském opevnění, je podle Hosáka zcela mylné. Považuji za vhodné zmínit se zde o vzniku hradu Helfštýna, který s dějinami Lipníka velice úzce souvisí. Mnozí historikové tvrdili, že vznikl někdy kolem roku 1278 a v roce 1288 byl dobyt vojskem Václava II. Tato tvrzení se však ukázala na základě archeologických průzkumů a kritického rozboru pramenů jako nesprávná. Nezpochybněno zatím zůstalo, že hrad založil rytíř Friduš z Linavy, který je však doložen na Moravě až po roce 1306. Spolehlivé zprávy o Fridušově působení na Moravě při i teprve Zbraslavská kronika k r. 1312, kdy se Jan Lucemburský zmocnil Fridušova hradu Račice a donutil Friduše, aby zbořil i Drahotuš. Podle Hosáka však král nezasáhl kvůli Fridušovým loupežnickým aktivitám, v té době si tímto způsobem přivydělávalo mnoho šlechticů, ale jednalo se o trestnou výpravu, která měla potlačit vzpouru moravských stoupenců opavského knížete Mikuláše. Daleko významnější je však pro poznání dějin Lipníka a Helfštýna listina z roku 1325, na jejímž základě získal Vok z Kravař od Jana Lucemburského majetek, který král koupil od opavského knížete Mikuláše. Jednalo se o hrad Plumlov s několika vesnicemi a hrad Drahúš i městečko a jiné vesnice. Pozdější majetkové poměry však dokládají, že mohlo jít pouze o hrad Drahotuš nad Podhořím městečkem Lipníkem. Pro vývoj poměrů na Lipensku po roce 1312 jsou důležitými prohlášení Jana Kravař z roku 1349, že hrad Helfštýn držel již jeho otec Vok dědičně. V této době si ale páni z Drahotuš pořád nárokovali Helfštýn a tvrdili, že je to jejich majetek, protože byl bezprávně založen na jejich zboží Fridušem z Linavy. Vok z Kravař tak v roce 1325 získal s největší pravděpodobností od krále pouze část drahotušského panství, jehož centry byly Helfštýn a Lipník. Právě s tímto aktem souvisí přeměna osady Drahotuše na městečko za ztracený Lipník.
Na základě našich znalostí se tak můžeme pokusit datovat založení Helfštýna. V roce 1312 patrně ještě neexistoval, protože by byl uveden mezi Fridušovými hrady, které měly být poničeny. Podle svědectví pánů z Drahotuš hrad vybudoval Friduš z Linavy a tak se mohlo stát jedině před rokem 1325, tedy před nástupem Kravařů. Na základě těchto logických úvah tedy dojdeme k závěru, že hrad Helfštýn vznikl někdy mezi lety 1312 až 1325 a byl patrně náhradou za zbořený Drahotuš. Ale zpět k Lipníku. Někteří historikové odvozovali královské založení Lipníka od jeho znaku. Vždyť stříbrný dvouocasý lev s korunkou ve skoku nemůže být přece nikoho jiného než krále. Jenže tito badatelé vycházeli až z pečetí pocházejících z 16. a 17. století. A Lipník má přece mnohem starší vyobrazení svého znaku - otisk typáře, tedy pečetidla, který je zachován na pergamenové listině Jana z Kravař z 21. září 1349. Majitel panství v ní potvrzoval prodej dvora ve vsi Trnavě, dnešní Trnávce, lipenskému měšťanovi Pavlovi. Platnost listiny i prodeje byla zcela podle tehdejších zásad stvrzena podpisy svědků a dvěma pečetěmi - Jana z Kravař a města Lipníka s nápisem „Sigillum civium de Lipník".
8. Listina Lacka z Kravař z r. 1349, v níž prodává dvůr v Trnávce lipenskému měšťanu Pavlovi, a kresba pečeti
Ale co je vlastně na otisku zobrazeno? S jistotou víme, že se jedná o korunovanou hlavu zvířete hledícího doprava. Mezi některými historiky se však rozhořel spor, zda se jedná o svini, či o lva. Zastánci královského založení města se pochopitelně přiklánějí k názoru, že jde o korunovaného Iva, ze kterého se později vyvinul lev ve skoku
vyrůstající ze tří kopců. Ale ať už je na pečeti cokoli, je zmíněná listina velice cenným nepřímým dokladem práv, která Lipník musel získat před rokem 1349. Možnost pečetit a vlastnit pečetidlo totiž také patřilo mezi privilegia, která musela schvalovat vrchnost . Znak byl vlastně zcela jasným a nezaměnitelným identifikačním symbolem dané obce.Z této listiny však zjišťujeme ještě jednu skutečnost. Již tehdy se používalo přídavné jméno lipenský. Je to dáno tím, že bylo tvořeno patrně z jiného základu, než jsme dnes zvyklí my. Současný člověk tvoří přídavné jméno z celého podstatného jména Lipník, naši předkové tak činili jen z jeho části, patrně ze slova lipno. Podle jmen a funkcí uvedených v listině víme, že v čele Lipníka stál fojt (rychtář čili zástupce vrchnosti ) Petr řečený Šmolka, dva konšelé a osm kmetů (starších). Tři z jedenácti těchto jmen jsou česká ( Smolka. Caletka, Heřman Čech), tak že lze předpokládat, že teprve docházelo k prosazování českého živlu ve městě, kde převládali němečtí měšťané - i proto se můžeme domnívat, že město bylo založeno německými kolonizátory ve 13. století. A právě podle fojta, konšelů a kmetů zjišťujeme, že se město řídilo právem magdeburským (saským), jehož odvolacím střediskem byla Olomouc.
LIPENSKÉ PRÁVO A KAT Ted trochu předběhnu v čase a stručně vás seznámím s lipenským právem, o kterém však máme doklady až z 15. století. Lipník ležel na hranici magdeburského práva. Například Dřevohostice, vzdálené asi 10 kilometrů, se již řídily norimberským právem a právní naučení dostávaly z Kroměříže. Přesto část vesnic dřevohostického panství podléhala právu lipenskému - Lipník byl totiž střediskem nižšího práva pro vesnice helfštýnského panství a postupně i vsí sousedních panství (dřevohostické drahotušského veselského, všechovického,kelčského). V Lipníku sídlil rovněž hrdelní soud.Výkon soudní pravomoci lipenským fojtem, purkmistrem a městskou radou je písemně doložen k roku 1448 jejich žádostí o právní naučení do Olomouce. Přesto se dá předpokládat, že lipenský soud existoval již mnohem dříve. Do Olomouce se obraceli pouze ve složitějších majetkoprávních případech, v kriminálních případech jen výjimečně. K výkonu hrdelního práva zaměstnávalo město mistra popravního (kata) a jeho pomocníka posla právního (biřice). Katovi město poskytovalo byt a otop, katovna stávala na severní straně města u hradeb její zdi se nedotýkaly zdí okolních domů. Kat dostával stálý týdenní plat, který mu zajišťoval základní živobytí i v době, kdy nikoho nepopravoval či nevyslýchal. K jeho povinnostem kromě vykonávání trestů a provádění práva útrpného při výsleších patřilo také odstraňování uhynulých zvířat a další práce související s čištěním města. Kromě zmíněného platu dostával kat odměnu za některé úkony – za popravu, za vyčištění města atd. Takže ačkoli stál kat na společenském žebříčku velmi nízko , přesto byl finančně dobře zajištěn . Na jeho vydržování měly přispívat všechny vesnice , které podléhaly lipenskému právu .Odvádění těchto poplatků ovšem velmi často vázlo a mnohé vesnice dlužili nemalé částky.
9. Bývalý katův domek stával na rohu ulic Palackého a Stará
PRVNÍ PRIVILEGIA A LISTINY Díky účetním zlomkům, které byly přilepeny na přídeští přední desky rukopisu Etymologií Isidora Sevillského v Jagellonské knihovně v Krakově, víme o událostech, jež se staly v první polovině roku 1363 v Lipníku. Jedná se o účty vydané především na pohoštění, související snad s návštěvou polského krále, který v Lipníku několikrát pobýval a jednou pro něj a jeho dvůr byla připravena velká hostina. Z 1. července 1378 pochází první zaznamenané městské privilegium, které vydal Lacek z Kravař spolu se svým synem Janem. Městu potvrdili držení lesa (doplněno tradiční větou „les městský od starodávna k městu příslušející"), za pravidelný roční poplatek 60 kop grošů udělili městu odúmrť (pokud zemře někdo bez dědiců, nepřipadne jeho majetek vrchnosti, ale tomu, koho určí budoucí nebožtík ve své závěti, nebo městu). Město bylo osvobozeno od veškerých robot, s výjimkou platů z krčem a polí, a získalo několik lánů polí a zahrady v nejbližším okolí. Dne 24. května 1394 dostává Lipník od Lacka z Kravař další privilegium, jímž jsou městu darovány pastviny mezi Horkou, Trávkou, Bohuslávkami a Loučkou. Listinou z 8. září 1400 prodává Lacek z Kravař Ambrožovi, faráři z Lipníka, a farnímu kostelu jeden a půl kopy grošů ročního úroku z lánu, který tehdy držel měšťan Martin, řečený Masařík. Jako představitelé města jsou uváděni purkmistr, osm kmetů a všechna obec města Lipníka. Výrazně přibylo českých jmen. Snad tedy došlo k posílení českého živlu ještě před husitskými válkami. Kromě Lacka pečetil tuto listinu také jeho man Boček z Labuť, který pozdější listinou z roku 1406 zřídil v Lipníku při farním kostele mariánskou kapli, jejímž prvním kaplanem se stal Mikuláš z Hulína. Pro něho a jeho nástupce dává Boček ke kapli dvůr s příslušenstvím vTučíně. Aby nebyl zkrácen na svých právech a výnosech lipenský farář Vavřinec ze Zdounek, dává Boček farnímu kostelu takřka šest lánů poliv Podolí. V Bočkově listině je jmenován kostel „nového založení' (novaefundationis). Neznamenalo to však s největší pravděpodobností, že byl kostel založen až v tomto roce, ale patrně se jedná o doklad nové přestavby kostela. LACEK Z KRAVAŘ Když jsem se zmínil o Lackoviz Kravař, měl bych vás podrobněji seznámit s jeho životem. Byl nejvýznamnější postavou rodu Kravařů, který patrně pocházel z Čech, ale usadil se na Moravě, a náleží do rozrodu Benešoviců. Rod měl v erbu tzv. odřivous - na červeném poli stříbrná zavinutá střela. Lacek byl čtvrtým synem Drslava z Kravař, služebníka a dvořana Karla IV. Hlavním dědicem se stal Lackův bratr Drslav, ostatní
bratři dědili po strýci Janovi z Kravař. Lacek tak získal helfštýnské panství. Ihned se pustil do přestavby hradu, který patřil k jeho nejmilejším sídlům a který obýval od roku 1370 se svou ženou Markétou z Pogorelí. Postupně se jim narodily tři děti - Jan, Drslav a Eliška. Na Helfštýně dal zbudovat kapli, tzv. Kravařské předhradí, byl vyzděn mohutný příkop a val, který obíhal celý hrad. Kolem roku 1400 byly postaveny dvě pětiboké, tzv. husitské, věže v předhradí. Lacek si získával další majetek nejen nákupem, ale především dědictvím. Měl tu smůlu (nebo štěstí), že přežil všechny své bratry, po kterých dědil. Ale dědil nejen po bratrech, ale i po synovcích a sestře. Lacek si také vytvořil skupinu manu, která mu pomáhala upevňovat pozice v době markraběcích válek (války mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, vedené v posledních desetiletích 14. století). Nejprve stál Lacek na straně Prokopa, dobyl pro něj hrad Hluboký (u dnešních Hluboček u Olomouce), který v době příměří odmítl vydat Joštovi. Nakonec došlo k uzavření dohody - Lacek si mohl od roku 1382 hrad ponechat, ale zato se musel dát na Joštovu stranu.
10. Opis listiny Lacka z Kravař z roku 1394, v níž dal městu Lipníku pastviska mezi Horkou, Trnávkou, Bohuslávkami a Loučkou V roce 1407 byl Lacek povolán, na přímluvu Jošta Lucemburského, do Prahy ke královskému dvoru kde se stal královským hofmistrem a nejvyšším purkrabím. Právě zde si oblíbil kázání Mistra Jana Husa. V roce 1411 jej král na návrh moravské šlechty jmenoval moravským zemským hejtmanem, a proto Lacek odešel zpět na Moravu vykonávat tento úřad. Byl nejbohatším šlechticem na Moravě - vlastnil 11 měst, 7 městeček a 180 vesnic. V roce 1414 hostil v Novém Jičíně polského krále Vlasislava. Patrně se jednalo o vojenské pomoci proti německým rytířům. Roku 1415 inicioval sjezdy moravské a české šlechty, které se vyslovovaly proti uvěznění a upálení Mistra Jana Husa. Právě Lacek stál za vznikem stížných listů posílaných do Kostnice a byl nejvlivnějším moravským stoupencem Husa a jeho učení. Lacek však zemřel již na konci roku 1416 a přežila jej pouze dcera Eliška a manželka Markéta.
DALŠÍ MAJITELÉ PANSTVÍ Dalším majitelem helfštýnského panství se stal Lackův příbuzný Petr Strážnický z Kravař (narozen někdy mezi lety 1370 a 1380, zemřel 1434). Na začátku roku 1411, po smrti strýce Petra Plumlovského, se stal nejvyšším komorníkem olomoucké cúdy. Názorově si byl velice blízký s Lackem z Kravař, po jehož smrti se stal zemským
hejtmanem a také poručníkem jeho dětí a majetku. Právě proto obsadil Helfštýn a další panství, čímž proti sobě popudil Lackovu dceru Elišku, vdovu po Albrechtovi ze Šternberka, která se považovala za oprávněnou dědičku rodového majetku. Dokonce to došlo tak daleko, že jej zažalovala u zemského soudu a žádala uhrazení škody 20 000 hřiven grošů. Soud rozhodl v roce 1418, že Eliška nemá nárok ani na odškodnění, ani na majetek. Pouze dostala 40 hřiven ročního platu jako věnnou zástavu. Petr Strážnický z Kravař podporoval husitské hnutí, na svých panstvích dosazoval kněze podobojí. Během první poloviny 20. let 15. století se musel postavit na stranu Zikmundovu, který mu se svým vojskem značně poplenil statky. Od roku 1425 však již pevně stál na straně husitů, zapojoval se do útoků na katolické pozice, zejména na Olomouc. Na Helfštýně tehdy docházelo k občasným schůzkám kališnické šlechty, která projednávala za jeho vedení společný postup. Další zprávy o Petrovi pochází až z roku 1429. Podílel se na několika spanilých jízdách (rejsách), zejména na Slovensko. V roce 1433 ale uzavřel spolu s ostatními moravskými kališníky přiměříš Albrechtem Habsburským a tím skončila jejich spolupráce s radikálními českými husity. Dá se předpokládat, že za husitských válek Lipník utrpěl vážnější škody od Zikmundových a Albrechtových vojsk, obzvláště jestliže skutečně ještě neměl hradby. Ve třicátých letech 15. století se celého helfštýnského panství za nejasných okolností chopil Jan Mesnpeck z Mesnpecku. Patrně v roce 1444 koupil helfštýnské panství Vok ze Sovince, který se psal po Helfštýně od roku 1445. Do zemských desek byla tato koupě (ovšem jako prodávající uveden Jiří z Kravař) zapsána roku 1447. Za vzdání se helfštýnského panství dostal Jan z Mesnpecku od Voka ze Sovince panství Rožnov. Vokovi ze Sovince tak bylo do zemských desek zapsáno město Lipník s vesnicemi Osek, Podolší, Loučka, Vladyčí (Dolní) Újezd (patrně jen část), Slavkov, Ranošov, Neplachov, Kozlov, část Výklek, Lazníky, Staměřice, Trnávka, Horka, Volavý (Velký) Újezd, Týn, Lhota, Hlinsko, Soběchleby, Radotín, Horní a Dolní Nětčice, Opatovice, Zimotín, Rakov, Paršovice, Černotín, Symře, Valšovice, část Zbrašova, Ústí, část Kladník a Hluzov. Za pánů ze Sovince má Lipník již prokazatelně právo vařit pivo, respektive některé domy - toto právo se totiž vázalo na dům. Nová vrchnost si pro své nové město vymohla také dva výroční trhy a máme rovněž doložen špitál, který si koupil od Matyáše Skály ze Žákovic dvůr v Průších. V roce 1453 udělil Vok ze Sovince městu pastvinu ZávrbekzaToslovým brodem, roku 1461 pak dává obyvatelům Lipníka a Týna půdu vymýcených lesů „Haná" a „Sádka" za roční plat 33 kopy grošů. Jenže Vok ze Sovince se příliš zadlužil, ručitelem značných sum mu bylo i město Lipník, a tak byl nucen Helfštýn prodat. Kupec se našel celkem rychle. Byl jím Albrecht Kostka z Postupic, který jej koupil na přání své manželky Lidmily, dcery původního majitele Jiřího z Kravař, za 30 000 zlatých uherských. Prodej nebyl nikdy zanesen do zemských desek. Albrecht byl diplomatem a rádcem Jiřího z Poděbrad. Jeho rod výrazně zbohatl během husitských válek a v následujícím období. Za vpádu Matyáše Korvína na Moravu byl zajat a když pak byl Matyáš obklíčen u Vilémova, měl dojednat mír mezi oběma králi. Snad v té době vznikl mezi Jiřím z Poděbrad a Albrechtem Kostkou rozpor, který vyvrcholil Albrechtovým přestupem do Matyášových služeb a ke katolictví. Právě v tomto období došlo roku 1468 k obléhání Helfštýna vojskem Matyáše Korvína. Hrad byl vypálen a značně poškozen. Ale z doby vlády Albrechta Kostky z Postupic máme zaznamenán i zcela první spor o les lipenský mezi Lipníkem na jedné straně a Loučkou a Osekem na straně druhé. Albrecht jej vyřešil rozhodnutím, že obec lipenská bude jmenovat hajné, na které bude finančně přispívat i Loučka a Osek. Obě obce si mohly brát dřevo z lesa, jestliže předtím svůj záměr oznámily městské radě.
11. Lipník nad Bečvou, Osecká ulice. Velký zlomek pozdně gotického komorového kachle s motivem trojité čtyřlisté rozety s šišticemi v rozích, rtfé překrývají stylizované listy. Přelom 15. a 16. století 12.Lipník nad Bečvou - hrad Helfštýn. Část pozdně gotického komorového kachle s motivem střelce z kuše. Konec 15. století ……………………………………………………….. V pohusitském období se rozhodujícím řídícím prvkem ve městě stala samospráva. Pravomoci rychtáře postupně upadaly, stal se z něj úředník zodpovědný městské radě za policejní a pořádkové záležitosti. Představiteli samosprávy byli „konšelé" neboli „přísežní". Jakýmsi kontrolním orgánem e ú měli být„obecní" nebo„sfara", ovšem jejich skutečné pravomoci byly jen formální. V námi popisovaném období se do Lipníka dostávají první židé, kteří zde pak trvale sídlí až do D. století. První zmínka o židech v Lipníku pochází z roku 1412, kdy je v pramenech zmíněna jistá Sára Židovka z Lipníka. Větší příliv židů lze předpokládat po roce 1454, kdy byli vypovězeni z královských měst, zejména Olomouce a Uničova. Podle knihy pamětní města Lipníka z roku 1488 víme, že v tom to roce bylo ve městě již větší množství židů. Směli se usazovat na západní straně města (až později i na východní, tedy poblíž obou bran - Hranické a Osecké).
Vzestup a strmý pád - Lipník v letech 1475 až 1648 VILÉM Z PERNŠTEJNA A JEHO SYNOVÉ V roce 1474 koupil helfštýnské panství, a tedy i Lipník, Vilém z Pernštejna (14351521). Postupem doby se mu podařilo pomocí složitých transakcí získat do osobního vlastnictví konglomerát panství na střední Moravě - v podstatě od Plumlova až po Hranice. Centrem tohoto dominia byl zpočátku právě Helfštýn. Později se jím stal
Prostějov. Vilém z Pernštejna patří k nejznámějším a nejvýznačnějším členům rodu Pernštejnů. Kromě středomoravského dominia vybudoval i významné dominium ve východních Čechách s centrem v Pardubicích a jeho rod se tak na nějakou dobu stal nejbohatším šlechtickým rodem v Čechách a na Moravě. Jako jeden z prvních šlechticů začal s podnikáním, které bylo tehdy urozenými vnímáno jako nečisté a nedůstojné jejich stavu. Vilém byl původně kališníkem, stojícím na straně krále Jiřího z Poděbrad, ale po roce 1472 v podstatě z donucení přestoupil na stranu Matyáše Korvína a stal se katolíkem. Postupně zastával úřady moravského zemského hejtmana, nejvyššího maršálka a nejvyššího hofmistra království českého.
13 14 13. Fiktivní podoba Viléma z Pernštejna, dřevořez v knize Bartoloměje Paprockého z Hlohol ,, Zrcadlo slavného Markrabství moravského" z roku 1593 14. Náhrobek Viléma z Pernštejna v kostele v Doubravníku u Tišnova Otázkou pro historiky stále zůstává, kde vzal Vilém tolik peněz na své první nákupy. Snad během svého působení u uherského královského dvora profitoval na nějaké válečné kořisti či získal bohatá rukojmí. Možné také je, že peníze dostal jako odměnu od samotného Matyáše Korvína za věrné služby. Jediným zdrojem peněz, o kterém jsme informováni, je jeho sňatek. Někdy před rokem 1475 se asi ve svých 35 letech oženil s mladičkou a bohatou Johankou z Liblic. Vyženil tak 3 000 zlatých i hotovosti a statky v Čechách v hodnotě 12 000 zlatých, které hned po svatbě prodal. Snad právě tyto peníze využil k tomu, aby od zadluženého Albrechta Kostky zPostupic koupil hrad Helfštýn s celým panstvím. Od konce 70. let 15. století sloužil Vilémovi jako hlavní sídlo právě Helfštýn, podle kterého se až do smrti psal, ačkoli se již v roce 1482 přestěhoval do Moravského Krumlova a na náš hrad se již nikdy natrvalo nevrátil. Helfštýn za jeho vlády prošel výraznou přestavbou a rozšířením. Díky tomu byl jedním z nejdůležitějších a nejlépe opevněných hradů své doby v zemích Koruny české a v případě válečného konfliktu měl být hlavní zemskou pevností. Právě v poslední čtvrtině 15. století se počíná éra rozkvětu města Lipníka, na jejímž vzniku se výrazně podílel Vilém z Pernštejna. Tomu se podařilo pro město získat roku 1499 od krále Vladislava II. právo jednoho týdenního trhu a dvou výročních. O rok později postupuje městu volnou "distribuci a čepování piva na celém panství. Lipenští od něj, umírněného a tolerantního katolíka, získali také náboženské privilegium. Roku 1510 zaručil městu, že lipenská fara bude vždy obsazována knězem pod obojí. Pokud
by on nebo jeho nástupce chtěl ve městě katolického kněze, mohl si ho tam dosadit, ale pouze do nově založeného kostela či kláštera. Od 80. let 15. století dochází k budování městského opevnění, které bylo dokončeno v roce 1530 mistrem Valentou z Prostějova.
15 16 15. Pohlednice hradu Helfštýna - druhá brána s reliéfem vyobrazujícím pověst o založení pernštejnského rodu 16. Bašta z městského opevnění v Lipníku nad Bečvou …………………………………………………………. Snad v 80. a 90. letech bylo vybudováno vnější pásmo opevněn s rondely v nárožích a barbakány před branami. Mimochodem, v roce 1498 se začalo se stavbou Hranické brány. Ve výsledné podobě bylo město chráněno trojitou hradbou se 13 baštami a dvojitým příkopem, který napájel Loučský potok. Kromě dvou bran existovala i branka, tzv. fortna, nacházející se poblíž kostela. Kamenné zdi byly dostavovány pálenými cihlami v roce 1607. Ještě za života Viléma z Pernštejna se svého dědictví chápe nejstarší syn Jan, zvaný Bohatý, který rovněž používal až do smrti přídomek„na Helfensteině“. Město od něj v roce 1519 zakoupilo mlýn na Bečvě a v roce 1540, v době budování dřevěného vodovodu, získalo slib, že vrchnost již nebude rozmnožovat počet šenkovních domů. Rovněž městu přislíbil polovinu platů z povinného vinného skladu a přenechal mu sklad a prodej soli. Z období vlády Pernštejnů máme několik dokladu o existenci řemeslnických cechů ve městě. Jako první je roku 1513 zmíněn cech zámečnický. O 20 let později ověřuje Jan z Pernštejna artikule lipenských krejčích a k roku 1536 je doložena existence tkalcovského cechu. Významná musela být i keramická a kovářská výroba, o čemž svědčí poslední archeologické nálezy. Právě z období Jana z Pernštejna pochází nejstarší urbář helfštýnského panství. Má titul „Registre hučná a kopaninná panství helfštejnského" a vznikl někdy kolem roku 1530. Dnes je uložen v Státním oblastním archivu Třeboň, kam se patrně dostal za vlády Petra Voka z Rožmberka. Z urbáře se dovídáme, že Lipník má kromě vlastního města ještě předměstské ulice Oseckou, Moravskou, Hranickou, Zborskou, Severní stranu a Souhrady. V roce 1541 přibyly Novosady. Někdy před rokem 1539 vznikl soupis osedlých na panství helfštýnském, ze kterého můžeme zjistit, že v Lipníku i na
předměstích žilo 310 osedlých, tedy majitelů domů. Pokud bychom počítali na jeden dům průměrně čtyři osoby, dostali bychom číslo 1 200 obyvatel, ale domnívám se, že se jedná o minimální odhad.
17 18 17. Náhrobní kámen Vojtěcha, syna Viléma z Pernštejna, v pardubickém kostele sv. Bartoloměje 18. Registra loučná a kopaninná panství helfštejnského
19 Týn nad Bečvou a hrad Helfštýn – pohled od západu . Kolorovaná perokresba z 18 stol.
20. Helfštýn na perokresbě J. A. Gallaše v rukopisu nazvaném Památky opustých tvrzí blíž města Hranic 1812
MAJITELI PANSTVÍ LUDANICOVÉ Konec pernštejnské epochy nastává roku 1553, kdy zadlužený Vratislav z Pernštejna prodává helfštýnské panství Půtovi z Ludanic. Ten ještě téhož roku spolu se svým synem Václavem potvrzuje městu dosavadní privilegia. Po otcově smrti se majitelem panství stává zmíněný Václav, vysoký zemský úředník a otec dcery Kateřiny. Ještě než v roce 1571 zemřel, stihl udělit Lipníku privilegium na školu při farním kostele. Město podle své vůle ustanovovalo rektora a nesměla být trpěna žádna jiná pokoutní škola. V roce 1569 postihl město požár, o jehož rozsahu však nic nevíme. Možná pravé v reakci na něj potvrdil Václav městu jeho veškerá dosavadní privilegia. Přesto vztah vrchnosti a města nebyl ideální a docházelo k řadě sporů. Po Václavově skonu s například město stěžovalo u zemského soudu, že vrchností jsou již delší dobu činěny překážky ve svobodném uzavírání závětí, v koupi a prodeji domů. Město si rovněž stěžovalo na zadržování sirotčích peněz pod záminkou půjček, na donucování k robotám, na neoprávněné dávky vybírané ze sňatků vdov a sirotků, na rušení práva města šenkovat výlučně víno do vsí helfštýnského panství a na nově vystavěné panské pivovary v Týně a Bohuslávkách, které poškozují městský pivovar. V roce 1577 se však městu podařilo uzavřít s poručníky nezletilé Kateřiny z Ludanic smlouvu, která znamenala uhájení většiny městských práv. Tuto dohodu a veškerá privilegia pak v roce 1580 potvrdila Kateřina z Ludanic, následovaná svým manželem Petrem Vokem z Rožmberka.
21. Alianční erby Petra Voka z Rožmberka a jeho manželky Kateřiny z Ludanic
PETR VOK Z ROŽMBERKA O Kateřině je známo, že osiřela v pěti letech a její poručníci ji připravili o poměrně velkou část dědictví. Paradoxně, právě sňatek s ní měl být pro Petra Voka neznalého skutečného stavu věci finanční injekcí. S povolením císaře Rudolfa II. se konala svatba Kateřiny, které bylo pouhých 14 let, Petrem Vokem z Rožmberka (41 let), a to 5. února1580 v Bechyni. Právě pod Kateřininým vlivem Petr záhy konvertoval k jednotě bratrské. Na helfštýnské panství jezdili pravidelně každý rok. První cesta se konala od srpna do září 1580. Jejich doprovod tvořilo 46 osob a 65 koní. Jen pro zajímavost, v roce 1581 a 1582 bydleli oba manželé v Lípníku na radnici.Pro velké dluhy váznoucí na helfštýnském panství je Petr a Kateřina v roce 1593 prodávají. Předtím ovšem učinili lipenské městské radě velkorysý návrh. Město by zaplatilo zmíněné dluhy a až do jejich splacení by užívalo veškerých finančních zdrojů celého panství. Jenže tato nabídka byla odmítnuta údajně kvůli odporu lipenských luteránů.
22. Petr Vok z Rožmberka jako renesanční kavalír
BRUNTÁLŠTÍ Z VRBNA Novým majitelem panství se tak stal Hynek starší Bruntálský z Vrbna, kterému ještě v květnu 1593 slíbili měšťané „člověčenství a poddanství" a přenechali Hynkovi a jeho nástupcům oseckou hospodu Labuť k vystavování týnského piva. Právě v tomto roce je poprvé zmiňován most přes Bečvu a sice v souvislosti s povodní, která zatopila část lipenských předměstí. O rok později došlo k potvrzení všech městských privilegií a rozšíření pravomocí městských orgánů. Hynkův syn Jiří Bruntálský z Vrbna získal v roce 1613 pro město od krále Matyáše další výroční trh. Majitel panství, Jiří Bruntálský z Vrbna, se zapojil do stavovského povstání a byl členem moravského zemského direktoria. Lipník samozřejmě stál na jeho straně. Kvůli tomu řádilo v únoru 1620 v okolí města polské vojsko, které mělo pomoci císaři proti povstalcům. Škody způsobilo poměrně velké, ale nakonec bylo odraženo. Jenže po prohrané bitvě na Bílé hoře byly moravské stavy přinuceny kapitulovat a došlo rovněž k zatčení Jiřího Bruntálského z Vrbna, který včas neuprchl ze země, jak to dokázali někteří jiní
představitelé stavovského povstání. Byl uvězněn v Brně, kde ovšem za nejasných okolností zemřel. Nic nepomohlo, že mu bylo po smrti císařem odpuštěno.
NÁBOŽENSTVÍ A CÍRKVE PŘED TŘICETILETOU VÁLKOU Od poloviny 16. století se ve městě výrazně rozšiřuje luteránství, které bylo tehdy často vnímáno jako prohloubené a rozvedené husitství. Luteránský farář je v Lipníku poprvé zmíněn roku 1565. Když v roce 1594 Hynek Bruntálský udělil městu správu kostela a fary, bylo to s podmínkou, že farářem může být pouze luterán. Jiří byl však výrazným podporovatelem německého luteránství. Pro sebe, své německé služebníky a Němce ze Slavkova založil v roce 1610 německý luteránský kostel sv. Trojice. V roce 1613 je z jeho popudu zřízena luteránská německá škola, která byla o dva roky později připojena k české městské škole. Když jsem se zmínil o kostelech a církvích, nesmím zapomenout na jednotu bratrskou, jejíž sbor byl v Lipníku prokazatelně již roku 1500. Jsme totiž informováni, že právě v onom roce v tomto sboru zemřel jeden ze zakladatelů jednoty, biskup Matěj Kunvaldský. V průběhu 16. století byl Lipník místem konání několika bratrských synod. Největší rozkvět lipenské jednoty bratrské nastal za Petra Voka a Kateřiny z Ludanic, kteří roku 1585 udělili jednotě zvláštní privilegium, umožňující vznik školy, a v roce 1590 ji podpořili při budování nového sboru, jehož stavitelem byl snad Baltazar Maggi, významný italský architekt, působící také na panstvích Rožmberků. Poměr luteránů a jednoty bratrské byl bohužel plný neshod a sporů. V roce 1594 byl dokonce z města luterány vyhnán správce bratrského sboru Pavel Jesenius.
23 Dřevořez Lipníka s Helfštýnem jako výzdoba dílčího titulního listu knihy Bartoloměje Paprockého z Hlobol, „Zrcadlo slavného Markrabství moravského´´ z roku 1593 24 Pamětní deska městského špitálu. Stav z roku 2008 V roce 1596 upravili luteráni věž farního kostela po vzoru bratrského kostela arkádovým ochozem. V roce 1609 dali postavit samostatnou renesanční zvonici pro nový zvon Michal, ulitý roku 1604, který byl se svou váhou 5 040 kg třetí největší na Moravě a v kostelní úzké věži narážel do zdí. Základy ke zvonici, završené vykrajovanou atikou, byly položeny 4. dubna 1609 a 12. prosince téhož roku již byla dokončena. Dokladem je kamenná pamětní deska nad vstupem se znaky města a majitele panství Jiřího staršího Bruntálského z Vrbna. Z roku 1593 pochází nejstarší pohled na Lipník. Jedná se o dřevořez Jana Wíllenbergera, který byl poprvé publikován v knize „Zrcadlo slavného markrabství Moravského" od Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Veduta města je sice poněkud schematická, aleje na ní jasně patrný rozsah a hlavní architektonické klenoty města.
VZNIK ZÁMKU A VELKÝ POZAR ROKU 1613 Na zmíněné vedutě ještě chybí budova zámku, postavená na přelomu 16. a 17. století. Myšlenkou na vybudování nového, lépe dostupného správního centra celého panství a sídla vrchnosti v Lipníku se zabýval již Hynek Bruntálský z Vrbna. Nejprve však chtěl dokončit přestavbu hradního paláce na Helfštýně. Pro nový zámek odkoupil roku 1596 několik předměstských gruntů v těsném sousedství bratrského sboru. Jelikož však ještě téhož roku zemřel, stavbu renesančního zámku realizoval jeho syn Jiří Bruntálský z Vrbna. Dokončena byla v roce 1609. Zámek hrál hlavní roli v jedné z největších tragédií, které Lipník během jeho historie postihly. Na mysli mám požár z 14. dubna 1613. Je popsán v několika dobových pramenech a všechny se shodují, že vyšel ze zámku. Například Martin Zikmundek ve své kronice píše: „... a v tom přišel v létu 1613 oheň z zámku panského na předměstí v nebytností pána. Chůva panská zapálila. Až odtud dostal se oheň do města a nenabytí škodu učinil, takže věž mědí přikrytá o třech báních, kostel všecken vyhořel, fara, škola, špitál a do dvou set domů i rathúz, s předměstím na větám díle zkaženo. Pán Bůh se politovati rač." Měštan Václav Sokol popsal tuto pohromu ve své knize osobních záznamů takto:„1613 -v neděli provodní hrozný oheň z zámku lipenského vyšel mezi 11 a 12 tou hodinou když na poobědní kázání zvoniti počiali. Zapálilo se z peci kde pokojík byl za velkým zámkem vnově vystaven pro malé dítky panské,byl veliký vietr , tak že vpúl hodině dostal se v městě aj na můj dům a tak v náramné prudkosti pohořelo domú a grunthú v městě a na předměstí 184." Sokol neuvádí viníka, ale přesně uvádí, odkud oheň vyšel. Oheň se rozšířil až do města kvůli silnému větru. Při této katastrofě zahynulo 7 členů židovské obce a patrně byla zčásti poničena i zvonice. Zdá se, že vlivem požáru se snížil i počet osedlých ve městě. Vždyť v roce 1539 to bylo 310, po roce 1613 se počet osedlých snížil na 283. Jinak však byly škody po ohni poměrně rychle odstraněny. Například poničený kostel byl opraven do 10. srpna 1613. Při požáru shořel i městský špitál, který byl s pomocí vrchnosti nově postaven v roce 1616 a sloužil pro 10 chudých z helfštýnského a kvasického panství (toto panství totiž také patřilo Bruntálským). Ačkoli byl s největší pravděpodobností znám viník, uvádí ho Zikmundek, nepodařilo se mi zjistit,jestli a jak byla ona panská chůva potrestána. V knize městského práva se však nalézá zápis zajímavého případu, který s tímto ohněm nepřímo souvisí. Jistá Ema, manželka sládka Jana Lukáška, byla v červnu roku 1613, tedy asi 2 měsíce po požáru, zavřena do městského vězení za to, že urážela Boha , vrchnost a městskou radu, ale také vyhrožovala svým dětem zabitím a městu jeho spálením. Ze zápisu není z cela jasné, jestli spálením města vyhrožovala před požárem nebo po požáru. Nicméně, této ženě hrozila dokonce i poprava, ale soudci vzali na vědomí jejího manžela a děti, a proto byl trest mírný - byla z města i s rodinou vypovězena. V srpnu téhož roku jí ale byla udělena výjimka mohla do Lipníka opět docházet se svým mužem za prací.
25 Výzdoba kováře privilegií města Lipníka pořídil primátor Martin Zikmundek roku 1616
TŘICETILETÁ VÁLKA V dubnu roku 1621 jmenoval správce Moravy František Dietrichstein pověřence pro Lipník Kryštofa Karla Podstatského z Prusinovic, který měl prostřednictvím svých švagrů oznámit městu „milostivou vůli" o kvartýru císařských vojsk a o odvodech proviantu. V této době se ale Lipník opět postavil na odpor císaři a přidal se, i když částečně z donucení, na stranu Jiřího Krnovského a vzbouřených Valachů, které vedl Jan Adam Čejkovský z Víčková. Jelikož ještě nestála za kardinálem silná císařská armáda, která by vzbouřence potrestala, omezila se aktivita kardinálova pověřence na výhružnou korespondenci. Jeden z prvních útoků na město Lipník v průběhu třicetileté války popíši pomocí citace z Hejdučkovy pamětní knihy: „Anno 1621. Markrabství Moravské, zase v poddanost Ferdinanda upadlo, Páni jemu odbojní, přístně jsou na statcích a vězením trestáni, jakož i pan Jiřík starší bruntálský z Vrbna, pán Lipníka dědičný, vězením jest v Brně zdrženy, kdežto on umřel a v Brně pochován. Na Podzim v 18. neděli po s. Trojici (10. 10. 1621), právě na úsvitě přitáhlo čtrnácte tisíc lidů císařského k Lipníků, tú Město obklíčíce, trubače na zvědy do města poslali, zdaliž se chtějí moci císařskej poddati, ale jest nim dokonce odepřeno. Protož teprve počaly do Města stříleti, že pak ale i obležení zmužile v střelbě se chovali, císařští nevím z jaké příčiny, zanechajíc po sobě i mnoho řebřikú k stúrmú zhotovených, a předměstí zapálíce preč odtáhli, z nichž to taky mnoho jest u Lipníka pobito, v městě toliko jeden na zdi jest zastřelen, kníže Krnovský uslyšte jaké nebezpečenství Lipník od císařských měl rychle poslal na pomoc, 5 praporců pěších lidú německého, a 3 praporce dragounů, ležely v Lipníku až přes Vánoce i až přes Masopust." Obrana města zamířená proti císařským vojákům ale zcela jasně znamenala povstání proti císaři, které muselo být potrestáno. Když se kolem města začala stahovat další císařská vojska a bylo zřejmé, že město bude vojensky poraženo, požádalo císaře o milost a odpuštění, čehož se mu dostalo. Ihned došlo k obsazení města císařskými vojáky. Císařským dekretem z 16. dubna 1622 bylo helfštýnské panství darováno kardinálu Františku z Dietrichsteinu (1570-1635), který již 21. července 1622 vydal nařízení, ve kterém zapovídal nekatolickým farářům vykonávání duchovní správy na svých panstvích. Odejít museli do konce září. Kardinál Dietrichstein byl vychováván jezuity ve Španělsku a v Itálii. Právě díky úzkému vztahu k papeži se stal v 29 letech kardinálem a také olomouckým biskupem. Brzy po příchodu na Moravu se musel naučit česky, protože by se jinak nesměl účastnit zasedání zemského sněmu. V letech 1608 až 1611 se aktivně zapojil do sporu mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem, kterého prosazoval na český trůn. Spolu s Karlem starším ze Žerotína udržel v roce 1618 Moravu na straně císaře, ale pouze na rok. Pak byl vypovězen ze země a uprchl do Vídně. Po bitvě na Bílé hoře se stal správcem Moravy a také jedním z vykonavatelů císařské vůle nad povstalci, čehož využil ke skoupení několika významných konfiskovaných panství na Moravě. V roce 1624 byl povýšen do knížecího stavu. Brzy po získání Lipníka zabavil městu takřka všechna jeho dosavadní privilegia udělená předchozími majiteli. Jednalo se celkem o 20 listin, které nechal převézt do vrchnostenské kanceláře na hradě Helfštýně. Proto jsou dnes uloženy ve fondu lipenského velkostatku v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Lipníku zůstala jen práva udělená v roce 1499 Vladislavem II. na konání trhů. Na konci srpna 1622 dorazili do Lipníka dva jezuité, kteří zahájili rekatolizaci města , ve kterém bylo údajně pouze 5 katolíků. S jezuity vtáhli do města i vojáci, kteří měli zůstat v obci ta dlouho dokud všichni obyvatelé nepřestoupí ke katolictví. Město jim
zároveň muselo měsíčně vyplácet nemalou finanční částku. Ze všech obyvatel města Lipníka nakonec pouze tři osoby nekonvertovaly, a proto opustily město. Učinil tak i budoucí primátor Zikmundek, který byl luteránem a navíc i příbuzným luteránského faráře. Na přímluvu jezuity Drachovia se mohl vrátit zpět, ovšem pod podmínkou, že přestoupí ke katolictví. Jezuité osvědčili své kvality zejména v letech 1623 a 1624, kdy bylo město postiženo morem. Jejich obětavost a péče o nemocné vzbudila mezi měšťany velký ohlas. Jezuitská misie skončila 5. května 1624 a. byla vystřídána farářem a děkanem {v tomto roce vznikl lipenský děkanát) Ondřejem Stefanidem, který ovšem ještě téhož roku zemřel na mor. Pote byl nahrazen Janem Tančíkem. I když měšťané oficiálně přestoupili ke katolické víře, přesto jejich vztahy s církví nebyly zrovna ideální. Například v roce 1625 vznikl mezi obcí a farářem spor kvůli platům a desátkům. V říjnu 1622 přitáhl k Lipníku Jan Adam Čejkovský z Víčková s Valachy, kteří ustupovali před císařskými vojsky. Císařští totiž Valachy vyhnali z Helfštýna, který byl doposud jejích sídlem. Aby si vynahradili škody, obsadili město a pod hrozbou rabování si vynutili velkou sumu peněz. Následně přijeli do Lipníka Španělé vedení Valdštejnem, považující pobyt Valachů ve městě za zradu měšťanů, a Lipník vypálili. Přitom zabili několik lidí. Nevíme přesně, kolik bylo zničeno domů. Do této doby také spadá řádění morové epidemie, která Lipník postihla vletech 1623 až 1624 a vyžádala si snad 800 lidských obětí. O této epidemii se mi bohužel nepodařilo nalézt v pramenech ani jedinou zmínku, kromě několika zemřelých na mor na konci roku 1624 v kronice lipenské fary. Vedena však byla právě až od onoho roku 1624. Od roku 1625 se výrazně množí žádosti města o snížení povinností vůči armádě a stížnosti nachování vojáků ubytovaných ve městě. Navíc císař i vrchnost neustále požadovali finanční dávky, které se postupně navyšovaly a město si na ně muselo půjčovat. Proto se velice rychle a výrazně zadlužovalo. V roce 1626 došlo k přesunu vrchnostenské správy celého panství z Helfštýna do lipenského zámku. Právě v této době se tak mění název panství. Už nejde o panství helfštýnské, ale lipenské. V době vpádu Mansfeldova dánského vojska na Moravu v letech 1626-1627 vypuklo na Valašsku a také na hranickém panství povstání, které však bylo po odchodu Dánů potlačeno a samozřejmě i potrestáno. Centrem této rebelie bylo město Hranice, jehož purkmistr byl spolu s dalšími 33 povstalci z řad měšťanů a sedláků z okolních vsí popraven. Další desítky osob byly uvrženy do vězení a všichni společně museli zaplatit velkou pokutu a přišli o své majetky. Ortel smrti vynesli nad obžalovanými primátor města Lipníka Martin Zikmundek a úředník helfštýnského a hranického panství Tobiáš Dukát spolu s dalšími třemi městskými úředníky a lipenským rychtářem. Dokonce i kat byl z Lipníka a popravu provedl 16. října 1627 v Hranicích. A jelikož na tom nebyl finančně zrovna nejlépe as placením jeho úkonů to bylo všelijaké, popravil prvního odsouzeného a poté odmítl pokračovat, dokud mu nebude vydán speciální obnos 20 moravských zlatých. Ten mu byl záhy vyplacen. Během Mansfeldovy přítomnosti na Moravě zůstal Lipník věrný kardinálovi a císaři a ubránil se obléhání, které podniklo v srpnu roku 1626 asi 18 000 vojáků. Ztráty Dánů činily kolem 200 mužů. Při odchodu Dáni zpustošili okolní vesnice a poté táhli dále na Přerov, Holešov a Uherský Brod. Za statečnou obranu města si jeho obyvatelé získali důvěru kardinála, který jim v roce 1628 vrátil za věrné služby část privilegií zabavených v roce 1622 a polepšil městský znak. Právo na vinný šenk ve městě si však ponechal. Navíc se kardinál přimluvil u císaře a ten roku 1627 odvolal císařské vojsko z této oblasti a navíc udělil městu v roce 1629 výroční trh. A jelikož na setrvání Lipníka a okolních vesnic v císařově náruči měli největší podíl primátor Zikmundek a panský úředník Tobiáš Dukát,
odměnil je František z Dietrichsteinu tím, že každému z nich daroval jeden opuštěný dům v Lipníku a několik polí. Ačkoli byla 30. léta 17. století trochu klidnější dobou, protože na území českých zemí operovala nepřátelská vojska jen zřídka, přesto bylo nutné přispívat na armádu a ubytovávat ve městě některé vojenské jednotky. Relativní klid opět narušil požár, který se udal v srpnu roku 1633. Vypukl přímo v centru města a velmi rychle se rozšířil, opět kvůli velkému větru. Poničil přes 30 domů, včetně masných krámů a kostela. Vyřádil se i na židovských domech, kterých bylo zničeno 7 a 6 jich bylo poničeno. Jedním z nich byl i dům klenotníka, u kterého měla židovská obec část svého zlata a stříbra - na vyčištění kvůli nastávajícímu svátku. Všechno bylo zničeno.
PŘÍCHOD PIARISTŮ V 30. letech však došlo k jedné z nejvýznamnějších událostí z dějin města. Do Lipníka totiž přišla 28. října 1634 desetičlenná skupina piaristů, kteří se po krátkém pobytu na zámku ubytovali v budovách bývalého bratrského sboru. Přišli na pozvání kardinála Františka z Dietrichsteinu, který se zavázal vydržovat lipenskou kolej vším potřebným k životu. Dávky byly vydávány z knížecích důchodů podle potřeby a úřad kardinálovi pouze posílal seznam vydaných věcí. Jelikož neexistoval nadační list, byli piaristé v Lipníku odkázaní na libovůli vrchnostenských úředníků.Tento nedostatek si kardinál uvědomoval, a proto zavázal svého dědice v závěti, aby koleji ročně odváděl 1 000 zlatých a vydržoval ji až do výše dvaceti osob. Kardinálův dědic Maxmilián z Dietrichsteinu vyplnil vůli svého strýce a uvědomil 22. ledna 1637 provinciála o tom, že bude kolej ročně dostávat na stravu, ošacení a udržování kolejního domu 1 000 zlatých a navíc 60 měřic pšenice, 50 věder vína, 52 beček piva, 8 kop ryb a libovolné množství dřeva. Zajímavé je, že Lipník byl po Mikulovu a Strážnici třetí lokalitou, kterou si piaristé zvolili v českých zemích jako své působiště, a byl také sídlem noviciátu s působností pro celou zaalpskou provincii. Fungoval zde bez přerušení 250 let. Kromě noviciátu kolej otevřela školy pro externí žactvo. Vyučovány byly zejména základní předměty. Podle zachovaných statistik se počet žáků pohyboval mezi 197 v roce 1711 a 508 v roce 1861. Duchovních zde působilo 12 nebo 15. K tomuto počtu ovšem musíme přičíst i novice, kterých bylo až 32. O stavu noviciátní koleje v Lipníku se zachovala zpráva inspektora z roku 1638. Po vizitaci řádových domů napsal generálovi řádu následující: „Byli jsme v Lipníku čtyři dny. Dům jsme shledali pro výchovu noviců velmi vhodný jak pro osamocenost, ježto je mimo hradby města, tak pro zdravý vzduch - tam je totiž před všemi ostatními místy velmi zdravý - a konečně proto, že je tam rozsáhlá zahrada a k volnému použití jsou zahrady knížecí, s našimi zahradami související. Všechny novice jsem jednotlivě vyslechl, shledal jsem je všechny (jak tehdy bylo vidět) veselé, pokojné, skromné, pokorné, oddané modlitbě a toužící po dosažení vrcholu duchovní dokonalosti. Upraviv některé záležitosti, týkající se domu a domácí kázně, odešli jsme do Olomouce. Bývalý sbor se však brzy ukázal jako nevyhovující. Proto doslov letech 1637-1641 k jeho přestavbě, ale ani tento stavební zásah nebyl dostatečný. Klášter měl pouze 19 cel, včetně jedné temné. Jelikož se měla ve škole přednášet humanistika a měli být přijati další novicové, bylo potřeba prostorovou situaci koleje rychle řešit. Vyučovat piaristé začali v Lipníku až roku 1636. Školní činnost byla přerušena švédskou okupací města v letech 1642 a 1645. Po válce byly jednotlivé třídy otvírány postupně. Čtyřtřídní gymnázium zahájilo činnost roku 1674, kdy byla dokončena stavba nové prostornější školní budovy. Od tohoto roku bylo v Lipníku 9 tříd, ale některé se spojovaly.
Gymnázium bylo doplněno na šestitřídní teprve roku 1740, kdy byla dokončena další novostavba.
26. Kardinál František Dietrichstein
Piaristický systém školství se podobal jezuitskému. Piaristé zachovali systém tří nižších tříd jako základní stupeň vzdělání. Tato příprava dala žákům poslední třídy základy latiny pro případné pokračování ve studiu na gymnáziu. Piaristé zachovali i systém gymnaziálních tříd, tj. čtyři nižší třídy gramatické a dvě třídy zvané humanitní. Tyto školy nesly název latinské, protože se v nich vyučovalo pouze latinsky. Lipenská kolej byla předurčena pro rekatolizaci Valašska. Přesto první zpráva o rekatolizačním úsilí pochází z Přerova, který piaristé v letech 1639 až1640 celý převedli ke katolické církvi. Zajímavé je, že ostatní misionáře v Přerově odmítali, ale piaristy si sami pozvali. Rekatolizace samotného Valašska začala roku 1639, kdy je pro tuto činnost povolal na svá panství Baltazar ze Žerotína. Během švédského vpádu na Moravu v roce 1642 prchli piaristé před Švédy i rebelujícími Valachy na Helfštýn. V koleji zůstal pouze jeden kněz se dvěma profesory a jeden laik. Za tohoto stavu byla kolej zcela vypleněna. Touto valašskou revoltou byla dosavadní rekatolizační činnost podlomena a na nějakou dobu i znemožněna.
27. Veduta z roku 1683 zobrazující piaristickou kolej v Lipníku se zahradami je rovněž opatřena znakem rodu Dietrichsteinů.
ZPĚT K TŘICETILETÉ VÁLCE Ale teď již zpět k vlastním dějinám Lipníka. K listopadu 1636 máme další informace o počtu obyvatel. Toho roku bylo ve městě 161 osedlých domů, 29 lhotníků a 93 pustých a shořelých míst. Pokles obyvatel samozřejmě pokračoval. Svědčí o tom i zápis primátora Zikmundka, který provedl na sklonku svého života (zemřel v roce 1641) a který udává počet osedlých v Lipníku: „Při městě Lipníku i na předměstí všech usedlých za pokojných časů bejvalo 283 osoby. Nyní se jich skutečně usedlých v městě i na předměstí nachází 140 osob. Lhotníkův 37 osob, item více míst pustých a požárúv 106 osob." Na rozdíl od 30. let 17. století byla léta 40. velmi neklidná. Přinesla s sebou švédské dobývání Moravy a dlouhodobější obsazení mnoha moravských měst. V červenci 1643 dobylo švédské vojsko generála Torstensona pod vedením plukovníků Dorflinga, Wintera a Roba s pomocí dělostřelectva Lipník, ve kterém se poté ubytovalo na 14 týdnů asi 2 000 rejtarů. Švédi ve městě nelenili a vymohli z obyvatelstva asi 6 000 tolarů. Náklady na jejich ubytování dosáhly 3 000 zlatých rýnských. Při odchodu zničili Švédové městské brány, čímž značně ztížili případnou obranu Lipníka. Jedinou pozitivní záležitostí bylo, že se Švédům nepodařilo ani po čtyřtýdenním obléhání dobýt Helfštýn, ve kterém se schovávala část obyvatel Lipníka a okolních vsí i se svými majetky. V tomto roce si švédská armáda vyžádala na Lipníku také další velké odvody potravina peněz. List od Linharta Torstensona z 28. 10.1643 oznamoval, že do Lipníka přijde vybírat kontribuci vojenský velitel Olomouce plukovník Paykulle. Určitě to nebyl žádný beránek. O jeho praktikách svědčí i to, že když si u něj olomoučtí měšťané
stěžovali na řádění vojáků ve městě, odvětil jim prý, že mají být ještě rádi, protože s nimi nezachází tak tvrdě jako s lipenskými. K dalšímu dobytí Lipníka došlo v říjnu 1645, kdy se Švédové pod vedením generála Königsmarka zmocnili cenného kostelního pokladu. Navíc s sebou odvlekli několik rukojmí, za která město postupně zaplatilo 5 000 zlatých rýnských a 3 000 tolarů. Kvůli tíživé finanční situaci města a na žádost Maxmiliána z Dietrichsteinu osvobodil v prosinci 1645 arcivévoda Leopold Vilem, současně olomoucký biskup, lipenské panství od kvartýrů císařského vojska a od odvodů potravin, vozů a dalších věcí armádě, kromě speciálních výjimek císaře nebo Leopolda Viléma. Toto osvobození by se sice mohlo zdát jako velkorysé a soucitné, ale vzhledem k okolnostem tomu tak není. Vždyť ještě v roce 1646 byla tato oblast Moravy plně pod švédskou kontrolou a Lipník měl kvartýrovací povinnosti k švédské armádě. V červnu roku 1647 si město dokonce stěžuje vrchnosti, že musí každý měsíc platit Švédům kontribuce za svou ochranu. Tato stížnost ovšem vůbec v ničem nepomohla, protože vrchnost samozřejmě nijak nemohla donutit Švédy k ohleduplnějšímu chování. Poslední švédský útok na město začal v noci 29.10.1648 tři hodiny před rozedněním. 12 švédských vojáků překonalo v tichosti městské zdi a střechy přilehlých domů a následně otevřelo 5 velkých zámků na bráně. Vzápětí do města vtrhlo 80 jezdců na koních, kteří začali rabovat nejbližší domy, ze kterých brali koně a veškeré vybavení. Souběžně s tímto útokem dokončovali Švédové obsazování předměstí. Z města odešli hned poté, co ukradli vše, co se ukrást dalo. Rytmistr Schmiedt, který měl bránit město s jedinou kompanií pěších, se schoval se svými vojáky vjednom z domů. Možná by se zdálo, že byl zbabělec, ale Švédům se postavit na odpor nemohl, protože jeho kompanie byla iluzorní. Naverbovat se mu podařilo jen několik vojáků, se kterými nakonec z města před Švédy utekl. Teprve 24. července 1650, tedy téměř 2 roky po uzavření vestfálského míru, se konaly v celé zemi i v Lipníku bohoslužby, které děkovaly za ukončení války. Kraj kolem Lipníka ale stále nebyl klidný, protože až do roku 1650 zůstávali Švédové v Olomouci a Fulneku a navíc se krajem potulovaly tlupy ozbrojených Valachů. Na třicetiletou válku městu zůstala jedna výrazná a dlouhodobá památka - dluhy. Lipník si během třicetileté války půjčoval peníze nejčastěji od vrchnosti, ale výjimkou nebyly půjčky od jednotlivců, zejména různých šlechticů z okolí. Ačkoli se často jednalo o významné osobnosti a instituce a i když si na liknavost města stěžovaly u majitele lipenského panství, trvalo splácení těchto dluhů velmi dlouho. Například rytíři Jiříkovi staršímu Tamsfaldovi z Tamsfaldu měl být dluh původně splacen do roku 1623. Jelikož se tak nestalo, stěžoval si u kardinála Františka z Dietrichsteinu, který městu přikázal splatit dluh do konce roku 1626. Ke splacení však nedošlo ještě ani v roce 1638 a mělo kvůli této záležitosti dojít k soudnímu procesu. Od dvacátých let se také zvýšil počet povinností, které mělo město vůči armádě. Z toho důvodu dluh města rostl vytrvale a dost rychle. Platební neschopnost města a jeho obyvatel byla umocněna občasným vydrancováním Lipníka nepřítelem nebo ubytováváním císařských vojsk. Městské dluhy zvyšovaly i výkupné a výpalné, která město muselo platit nepřátelským vojskům. V roce 1629 postoupil Lipník kardinálovi místo splacení 5 000 zlatých moravských dlouhé mince ves Prusy, která náležela k městskému špitálu. Splácení městských dluhů se vleklo ještě dlouho do 2. poloviny 17. století.
ŽIDOVSKÉ OSÍDLENÍ V 16. A17. STOLETÍ Už jsem se zmínil o příchodu židů do Lipníka kolem poloviny 15. století. Na konci 16. století žilo na helfštýnském panství již 35 ženatých a 15 svobodných židů - mužů. Lipenští židé byli pod ochranou své vrchnosti a měli poměrně mnoho privilegií, která jim byla často rozmnožována. Za Pernštejnů dostali zvláštní privilegium židovští řezníci, roku 1540 však Jan z Pernštejna zakázal židům skládání vína a jeho dopravu do města. Václav z Ludanic v roce 1570 osvobodil židy od půjčování koní vrchnosti. Toto privilegium obnovil Hynek Bruntálský z Vrbna, který také umožnil židovské obci zakázat nelipenským židům stěhování do města. Jiří Bruntálský jim v roce 1603 povolil vozit do města víno při příležitosti židovských svátků. Z roku 1567 pochází starý židovský hřbitov, který však snad měl předchůdce někde v okolí synagogy, postavené kolem první čtvrtiny 16. století. Tato synagoga je vlastně nejstarší moravskou synagogou. Na území naší republiky je jen jedna starší - Staronová v Praze. Jen pro zajímavost - dnešní katolický hřbitov byl založen roku 1600. Předtím se pohřbívalo v okolí farního kostela. Spory mezi lipenskými židy a křesťany v podstatě nikdy nepřesáhly ústní stížnosti a jistou nevraživost, která se zvětšovala zejména v obdobích, kdy se nedařilo křesťanské obci, ale dařilo se židovské, nebo když židé získali nějaká práva, která ekonomicky ohrožovala lipenské měšťany. Jelikož ale obě skupiny obyvatelstva bydlely ve stejném městě, sdílely i stejné osudy a židům se někdy spíše dařilo o poznání hůře, takže nikdy nedošlo, alespoň podle absence takových záznamů, k nějakému pogromu či ozbrojenému útoku křesťanských obyvatel proti židům. Jedním ze sporů, který proti sobě vedly obě náboženské skupiny v Lipníku, bylo to, že městští mýtní žádali od židů mýto ze všech věcí, které nesli přes městské brány, bez ohledu na to, jestli se jednalo o jejich osobní majetek, nebo jen o věci, které přes město převáželi. Během třicetileté války byli židé vážně poškozováni, což plynulo z toho, že vojáci předpokládali, že jsou bohatí. Navíc židé nebyli vnímáni jako rovnoprávní obyvatelé země, a proto se na nich a zejména na jejich majetku přiživovala všechna vojska procházející Lipníkem. Když bylo město obléháno a dobyto, byli první na řadě v rabování židovské domy, protože stály podél hradeb u obou městských bran. V archivu se dochoval soupis z roku 1650, který hovoří o tom, že před švédskými vpády bylo v Lipníku zničeno 5 židovských domů a během švédských vpádů to bylo již sedm. V tomto roce bylo v lipenské židovské obci 25 osedlých domů a 9 pustých.
28 Plán města Lipníka pořízený v roce 1727 za účelem separace Židů
LIPENSKÉ SOUDNICTVÍ Měl bych se ještě zmínit o lipenském soudnictví, pod které během 16. století spadalo 21 obcí z helfštýnského panství a dalších 10 vsí z okolních panství. V 1. polovině 17. století přibylo dalších 13 obcí. Všechny platily jednou v roce při Vánocích poplatky na vydržování mistra popravního. Lipník poskytoval právní naučení i do Drahotuš a půjčoval kata například do Nového Jičína, Brušperka, Frenštátu, Štramberku, Potštátu, Valašského Meziříčí, Vsetína, Příbora, Starého Jičína, Kelče, Paskova, Choryně, Lesné a na holešovské panství. Do roku 1602 byl mistr popravní půjčován i do Hranic a vsí drahotušského panství. Chtěl bych se zde zmínit také o některých konkrétních soudních případech, o kterých víme díky dochovaným pramenům. Většina z nich je ze Smolné knihy města Lipníka. Nejčastěji samozřejmě docházelo v Lipníku k různým krádežím, například dřeva v lese, koní, obilí, a to i přesto, že tresty za ně byly velice přísné. Jeden ze zlodějů byl dokonce
odsouzen k vykuchání střev a k upálení. Výjimkou však nebyla ani vražda. Od roku 1600 do roku 1651 je ve smolné knize zaznamenáno celkem 7 vražd dospělých osob, 1 zabití, 2 vyhnání plodu a 3 případy vražd novorozeňat.
29. Zápis k roku 1672 v „ V černé knize města Lipníka" (Kniha vyznání mučených) z let 1594-1672 Ale ve smolné knize nalezneme rovněž velice zajímavé případy čarodějnictví. První případ čarodějnictví je z roku 1600 a dopustil se jej Jakub Pastýř z Lazník. Zabíjel koně a jejich kůži prodával řemeslníkům v Olomouci. Údajně koupil čerta, kterého choval ve sklenici a krmil jej mlékem od černé krávy. Čert se podobal velké mouše a byl černý. Pastýř jej vypouštěl na okolní stáda, ve kterých čert zabíjel jednotlivé kusy dobytka. Když tohoto pastýře propustili ze služby, způsobil čert krupobití, které poničilo úrodu od Veselíčka až po Vinary a Rokytnici. Pastýř později čerta, s největší pravděpodobností střečka hovězího, i se sklenicí zahodil do propasti. Za tyto činy však byl odsouzen k výprasku na pranýři a k upálení. Další dva případy byly vyšetřovány v roce 1619 a čarodějnictví se měly dopustit ženy z veselíčského panství. První z žen jménem Kateřina Crbonka získala od druhé ženy, Anny Boudky, prášek z jedovatých žab, kterým posypala muže, který „oschl". Svému bratrovi, uvězněnému v Horním Újezdě, dodala čarovné byliny a občas zaklínala stádo dobytka, aby bylo chráněno před vlky. Anna Boudka dokázala prý předpovídat, jaké bude počasí, umořila a usušila svého manžela a jednoho ševče podle návodu, který jí dala Crbonka. Spolu vyráběly prach z žab, kterým zabíjely krávy. Také vypověděla, že Crbončina sestra Zuzana očarovala úředníka veselíčského panství. Obě ženy se při mučení doznaly k mnoha čarodějnickým činům, ale bohužel nevíme, jak byly potrestány, protože rozsudek není v knize uveden.
30. „Černá kniha města Lipníka" (Kniha vyznání mučených) z let 1594-1672. Na vazbu knihy byl použit popsaný pergamen
Od války k válce Dějiny města Lipníka od roku 1648 do 1. světové války Jelikož Lipník nebyl po třicetileté válce schopen splácet své dluhy, zaplatil je kníže Maxmilián z Dietrichsteinu místo něj jednorázově. Město se zavázalo splácet mu ročně 1 200 zlatých rýnských. Později se však tyto splátky ukázaly jako značně problematické, a proto vrchnost místo některých splátek získala šenkovní dům, některá městská privilegia na prodávání piva a pálenky, mlýn a část městských polí. Od roku 1662 splácelo město 500 zlatých rýnských až do roku 1696, kdy vrchnost městu jeho dluhy ve výši 1 290 zlatých rýnských odpustila. V letech 1660 až 1666 byly ve městě zavedeny zvláštní poplatky z příjmů, které byly všechny odváděny vrchnosti. Ale s koncem třicetileté války nenastal tolik kýžený klid. Sice se městu vyhýbaly válečné běsy, ale ekonomika země, a tedy i Lipníka, byla ovlivněna neustále vedenými válkami s Turky a Francií. První vážnější problém se objevil v roce 1663, kdy Turci obnovili válku s habsburskou říší, zaútočili na Horní Uhry a ohrožovali i moravské pomezí. Lipník a Helfštýn, který byl po bourání z roku 1656 opět opevňován, se v této době stávají útočištěm pro uprchlíky z Moravy a Horních Uher. V roce 1683 táhlo přes Lipník polské vojsko, spěchající na pomoc obležené Vídni. Připojila se k němu i část helfštýnské posádky.
31. Maxmilián z Dietrichsteinu, synovec a dědic kardinála Dietrichsteina Ale toto období je také spojeno se spory města s některými okolními obcemi o les a městské pozemky. V roce 1652 a 1688 vrchnost rozhodla, že na les, považovaný měšťany za jejich majetek, mají kromě Lipníka právo rovněž Loučka a Osek. Spor s Týnem a Trnávkou o Závrbek však vyhrálo město. Tyto spory se oživily i v následujícím století. Vletech 1660 až 1670 došlo za ekonomické pomoci knížete Maxmiliána z Dietrichsteina k zásadní přestavbě piaristické koleje. Kvůli obtížím způsobeným válkou s Turky se museli na stavebních pracích podílet i samotní piaristé. Při stavbě se postupovalo tak, že jedna část staré budovy byla zbořena a hned se budovala nová. Po dokončení stavby byla pozornost věnována upravení klášterní zahrady. Piaristé koupili roku 1670 další pozemky a o rok později si vyprosili na knížeti polovinu jeho zahrady. V roce 1687 byla zakoupena další část zahrady, která tak konečně dostala podobu čtverce.
32. Pohled na piaristickou kolej v Lipníku, konec 18, století
Od roku 1673 byla budována vedlejší školní budova, která byla rozšířena o další trakt v letech 1740 až 1741, čímž vznikla celá školní kvadratura. V tomto objektu byla škola, noviciát, knihovna, oratorium a byty řeholních kleriků i jejich žáků. Kolej zůstala v podstatě beze změn, jen roku 1700 byly vyměněny tři vstupní kamenné portály. V letech 1682 až 1687 došlo k úpravám chrámu sv. Františka Serafínského. Projekt této
přestavby zhotovil s největší pravděpodobností věhlasný vídeňský císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla. Při modernizaci byla upravena fasáda, byl pozměněn tvar chóru, přistavěna velká sakristie a stavba byla doplněna o dvojici kaplí po stranách chrámu. Jedna z těchto kaplí, kaple sv. Josefa Kalasánského, získala typickou raně barokní kupoli s výzdobou. Ale aby se nezdálo, že v období baroka ve městě stavěli jen piaristé, je potřeba uvést, že výraznou stavební činnost vykazoval na konci 17. století také děkan Jiří Balšánek (1686-1707), lipenský rodák. Právě on stál za vybudováním kaple sv. Barbory a rozšířením mariánské kaple farního kostela. Dal také postavit kapli sv. Josefa a městský špitál při hradbách (vrchnost se nenechala zahanbit a založila také vlastní špitál), mariánský sloup (1694) a hřbitovní kapli sv. Petra (1698). V roce vybudování mariánského sloupu postihl město požár, který výrazně poškodil Souhradskou ulici. Snad právě onen sloup měl město chránit před různými pohromami. Moc úspěšný ale nebyl. V letech 1714 a 1715 totiž postihl Lipník mor a vyžádal si 192 lidských životů. Právě kvůli tomuto moru byla roku 1716 postavena kaple sv. Rocha, ochránce před morem. Od té doby mor do města již nikdy nevpadl. Přelom 17. a 18. století však znamenal rovněž vzrůst zbojnictví, který lze vystopovat i na Lipensku. V roce 1702 vyloupili zbojníci mlýn v Pekle a proti nim byla zorganizována stočlenná skupina dobrovolníků z Lipenská, která je měla pronásledovat a dopadnout. Tak se ovšem nestalo. Že nebylo na Lipensku bezpečno nám dokládá i skutečnost, že jako sídlo lapků sloužil i Helfštýn, na kterém byla v roce 1710 objevena skrýš zbojníků. Naštěstí byli dopadeni a potrestáni. V roce 1733 potvrdil Karel VI. městu jeho dosavadní privilegia. O čtyři roky později došlo v Lipníku ke zřízení prodejny tabáku. Právě počátek 40. let 18. století je spojen s dalšími válečnými útrapami, tentokrát s válkami o rakouské dědictví. Jen díky pohotovosti a vytrvalosti Marie Terezie a obrovskému nasazení vojáků došlo pouze ke ztrátě většiny Slezska. V jednu chvíli to totiž vypadalo tak, že žádné země Koruny české jako celek již nikdy existovat nebudou. První vojáci se ve městě ukázali na začátku roku 1741. Jednalo se o císařské vojáky, kteří se ve městě ubytovali. Na konci roku se však ve městě objevují Prusové, kteří zůstali až do dubna 1742. Během svého pobytu si vynutili velké výpalné, které výrazně zatížilo městskou i vrchnostenskou ekonomiku. Při osvobození města byla vyrabována židovská obec, protože židé byli označeni za zrádce.
33 34 33. Děkan Jiří Balšánek, největší lipenský stavebník přelomu 17, a 18. století 34. Interiér kaple Panny Marie zvané též Na Spravedlnosti ležící dnes ve východní části města Jako jakousi náplast za válečné útrapy potvrzuje roku 1747 Karel Maxmilián z Dietrichsteinu městu všechny jeho dosavadní výsady. To samé činí o 12 let později i Marie Terezie. Během sedmileté války v letech 1756 až 1763 není město obsazeno pruskými vojáky, ale v jeho okolí se opět bojuje. V roce 1758 je obležena olomoucká pevnost a dochází k bitvě u Domašova, kterou Rakušané, vedení generálem Laudonem, vyhráli. Právě z tohoto období (1757) pochází výstavba monumentální vstupní brány ke kostelu sv. Františka a do areálu piaristických budov, umístěná do ohradní zdi kostela. Byla navržena dvorním stavitelem a inženýrem Františkem Antonínem Grimmem a je završená sousoším z okruhu Václava Bohma, významného moravského sochaře.Toto sousoší má název Zjevení svaté Terezy svatému Josefu Kalasánskému. Výstavbou brány byla dokončena přestavba komplexu piaristických budov. K roku 1763 se váže první údaj o počtu lipenských obyvatel. Naše město tehdy mělo 2 783 obyvatel, křesťanů i židů, bydlících celkem v 318 domech. V roce 1777 došlo ke zrušení piaristického gymnázia, samozřejmě v rámci celostátních školských reforem. Byla povolena čtyřtřídní normální škola, která byla zároveň cvičnou školou pro řádové adepty učitelství. V jejích třídách si odbývali svá první učitelská vystoupení novici druhého, ale často i prvního probačního roku pod vedením zkušených pedagogů. V roce 1780 došlo k prvnímu pokusu o obnovení nižšího gymnázia, které mělo být alespoň soukromé.
35. Sousoší nad vstupní branou ke kostelu sv. Františka zobrazující zjeverí sv. Terezy sv. Josefu Kalasánskému, zakladateli rádu piaristů
V roce 1783 však bylo pro nízký stav žáku od výuky latiny upuštěno. Možnosti obnovit své gymnázium na počátku 19. století lipenští piaristé nevyužili. Právě s osvícenskou vládou Josefa II., který město dvakrát navštívil (v roce 1766 a 1787), je spojeno budování tzv. císařských silnic, počátky ovšem spadají již do dob jeho královských předchůdců. V letech 1782 až 1787 byla vybudována císařská silnice vedoucí z Olomouce přes Lipník do Hranic a dále ke slezským hranicím. Díky této silnici se do města dostává čilý ruch a průmysl. Dochází ke zvýšení počtu zájezdních hostinců a ke vzniku prvních podniků. V roce 1804 byla založena soukenická továrna a o osm let později likérka. To už ale pomalu odeznívají tzv. napoleonské války, které město sice přímo nezasáhly, ale přesuny vojsk do bitev a z bitev se dotkly i Lipníka, stejně jako zvýšená potřeba peněz pro armádu. Státní bankrot z roku 1811 samozřejmě postihl i Lipník, který byl poškozen v minulém roce požárem, který způsobil škodu za 42 000 zlatých. Právě na obnovu poničeného města byla po celé Moravě konána finanční sbírka. V roce 1815 vypukl další požár, který zničil asi dvacet domů. V první polovině 19. století se městu po hospodářské stránce daří, utěšeně roste počet obyvatelstva, který těsně před polovinou 30. let přesahuje výši pěti tisíc. V dalším období se však měl hospodářský rozmach města projevit daleko výrazněji, i když ne na dlouho. Stalo se tak díky železnici.
FENOMÉN ŽELEZNICE Fenomén železnice vznikl na přelomu 18. a 19. století v Anglii, kolébce průmyslové revoluce. Železnice s parním provozem určená veřejnosti byla poprvé vybudována na evropské pevnině ve Francii roku 1832, pak následovala Belgie (1835), Německo (1835) a Rusko (1836-1837), kde se ovšem v podstatě jednalo o soukromou carskou železnici. Právě s Lipníkem souvisí Severní Ferdinandova dráha, první parní železnice na území českých zemí. Hlavním akcionářem společnosti, která tuto dráhu s povolením císaře Ferdinanda V. budovala, byla rodina Rotschildú. Dráha vedla z Vídně do Bochnie v Polsku, tedy ke zdrojům soli v polské Wieliczce. Projekt celé Severní Ferdinandovy dráhy připravil František Xaver Riepel (1790-1857), odborník na dolování a hutnictví. Právě on hledal cestu pro lepší uplatnění ostravského uhlí a lepší rozvoz po habsburské monarchii. Jako nejlepší způsob se mu jevila železnice. V roce 1829 navrhl tři možné trasy, kudy by budoucí železnice vedla. Z nich se dvě zcela vyhýbaly Přerovu. Přes město Lipník měly vést všechny tři navrhované trasy. Po zapojení se Rotschildú do celé akce byl Riepel poslán na studijní cestu do Anglie a po návratu byl pověřen spolu s inženýrem Heinrichem Sichrovským zpracováním podrobných podkladů pro celou plánovanou trasu. Oba se vydali na cestu z Vídně do Haliče a zpět pěšky. Během své cesty museli v jednotlivých obcích vysvětlovat výhody železnice a vyvracet námitky proti její stavbě. Nebylo to však vůbec jednoduché. Tak například ve většině měst střední Moravy se tito pánové setkali s odporem, který se jim nepodařilo vyvrátit. Nejlépe to lze pozorovat na příkladě Kroměříže. Její radní odmítli vedení dráhy poblíž města, jak navrhovala jedna z variant. A tak tato trať vede přes Hulín.
36. František Xaver Riepel
37. Železniční úředník z doby RakouskaUherska ve stejnokroji. Kord byl tehdy nezbytnou součástí uniformy vyšších státních úředníků
Přerov by byl také proti, nebýt jeho starosty Václava Neumanna, který dráhu uvítal a prosadil její vedení přes území města. Přesto to neměl jednoduché. První autor dějin Přerova Franz Struschka oněm napsal: „Neumann byl vášnivý snílek a proto obhajoval projekt stavby železnice více než měl, tím pozbyl náklonnosti obyvatelstva." Při této cestě Riepel i Sichrovský pochopili, že nejlepší z tří možných variant bude, pro svou nejnižší nákladnost, vybudování trati přes Lipník, Přerov, Hulín a Napajedla. Do Olomouce měla vést jen odbočující trať. Jen pro zajímavost- původně měla železnice vést z Lipníka do Olomouce a odtud přes Prostějov na Vídeň.Tato varianta byla zavrhnuta kvůli vysokým nákladům na případné odvodnění mokřinatého okolí Olomouce ze strany od Lipníka. Leipnik Bahnhof
38. Lipenské nádraží na přelomu 19. a 20. století Stavební práce začaly 7. dubna 1837 v úseku mezi Vídní a Břeclaví, kde došlo k větvení do Brna a do Přerova. Úsek železnice z Břeclavi až do Olomouce, jehož stavbu vedl od 1. července 1840 Alois Negrelli, byl slavnostně zprovozněn 17. října 1841. Z Přerova měla železnice dále pokračovat přes Lipník až do Haliče. Kvůli finančním potížím Severní dráhy však byla dočasně přerušena práce na jejím budovaní, právě ve chvíli, kdy železnice dospěla v roce 1842 do Lipníka. Nakonec se situace zásahem Solomona Rothschilda vyřešila a v roce 1844 se začalo v Lipníku se stavbou dalšího úseku železnice, do Bohumína. Zprovozněn byl 1. května 1847. Ale podívejme se blíže na období, ve kterém byl Lipník konečnou stanicí Severní dráhy císaře Ferdinanda, tedy na období let 1842-1847. V Lipníku vyrostlo v krátké době po Vídni nejrušnější železniční překladiště v celé monarchii. Vše, co bylo přivezeno po silnici do Lipníka, bylo naloženo na železniční vozy, a naopak vše, co bylo přivezeno podraze, bylo zde vyloženo a rozvezeno na místa určení. Do jednoho roku se soustředila v Lipníku nákladní tranzitní přeprava i z jiných vzdálených měst a regionů. V Lipníku muselo být původní kolejiště záhy rozšířeno na pět kolejí. Krajní z nich byly překlenuty střechami přijímací a skladištní budovy. Prostřední tři koleje zůstaly nekryté. Skladiště mělo rozměry 72 x 7,60 m a stálo až do roku 1907 přesně proti přijímací budově. Do nádraží vjížděly vlaky od Přerova velkou klenutou bránou, která se na noc zamykala. Lipník byl v tehdejší době také vlakotvornou stanicí. K nejvýznamnějším přepravním položkám stanice Lipník patřila přeprava živého dobytka. Soustřeďování dobytčích trhů v Lipníku, ke kterému došlo velice rychle, poškozovalo zejména Olomouc, neboť s rozkvětem trhů v Lipníku upadaly slavné dobytčí trhy v hanácké metropoli. Do města byl přiháněn dobytek po silnici z Polska, Uher, Valašska a Hostýnských vrchů. Řezníci a obchodníci dobytkem sem zajížděli na trh a zakoupený dobytek posílali buď dráhou, nebo ho hnali dále po silnici.
Vliv lipenské stanice byl velký a sahal i dále než jen do okolních měst. Tak došlo k přeložení brněnských trhů navinu právě do Lipníka. Od roku 1843 zanikají v Ostravě trhy na vepřový dobytek a přemisťují se do Lipníka. Obilní trhy v Holešově, Přerově, Kroměříži, Prostějově, Olomouci a Litovli ucítily lipenskou konkurenci zejména od roku 1848, kdy bylo v Bohumíně dosaženo spojení s Pruskem. Průměrně jelo na lipenské trati 6 vlaků denně, na olomoucké pět. V roce 1844 došlo na několika úsecích budovaných tratí k nepokojům dělníků, kteří byli nespokojeni s podmínkami, za kterých museli pracovat. K podobným nepokojům došlo i na trati z Lipníka do Hranic, kde pracovalo 2 500 osob, mezi nimi bylo i přes 200 žen a mnoho dětí. Jejich pracovní podmínky byly děsné. Spali v lesích či na polích a stravovali se zcela samostatně. Proto je doložen vdané oblasti nárůst pytláctví, polního pychu a nezákonného rybolovu. Pracovní doba činila 14 a více hodin a mzdy byly velice nízké. Dělníci si proto stěžovali 27. června 1844 krajskému hejtmanu v Hranicích na špatné vyplácení mezd, provádění vysokých srážek z platů a na časté nehody a úrazy při práci. Jen v roce 1844 došlo na úseku Lipník-Hranice k34 smrtelným úrazům. Nepokoje byly nakonec vyřešeny dohodou, kdy vedení dráhy vyšlo dělníkům částečně vstříc. Zaměstnanci Severní dráhy, pracující na lipenském nádraží, měli práci od pondělí do soboty, kdy až večer mohli odcházet domů. Na nádraží byly dvě místnosti pro zaměstnance. Jedna pro zaměstnance od posunu a dopravy, druhá sloužila pro zaměstnance skladiště. V obou místnostech byly pryčny se slamníky a sporáky. Zde se vařilo a spalo. V roce 1848 byly zřízeny na nádražích v Lipníku a Hranicích poštovní expedice a telegrafní služba pro veřejnost. V roce 1863 byla dobudována mezí Lipníkem a Přerovem dvoukolejná trať. Železnice způsobila v Lipníku velký rozkvět ekonomiky a hospodářství, ale po dokončení dráhy až do Bohumína se význam Lipníka postupně snižoval, až se z Lipníka stala v podstatě jen průměrná průjezdní stanice. Projevilo se to zejména po přeložení trhů z Lipníka do Olomouce a Vídně, k čemuž došlo v roce 1872 následkem epidemické dobytčí nemoci. Díky železnici narostl počet obyvatel jednotlivých obcí. Jednalo se zejména o města, ve kterých začal být v souvislosti s dráhou budován průmysl a továrny a ty přirozeně potřebovaly pracovní sílu. Například v roce 1834 měla Olomouc 12 207 obyvatel, Hranice 5 556 obyvatel, Lipník 5 260 obyvatel, Přerov 4 535 a Moravská Ostrava 1 752. O 30 let později byla situace už úplně jiná.
39. Mapa města Lipníka nad Bečvou a okolí z r. 1830 pocházející i tzv. Stabilního katastru
ROZVOJ MĚSTA V 19. STOLETÍ Aby mohlo město lépe fungovat, byly v roce 1840 zbořeny obě městské brány a o 18 let později došlo k proražení hradeb na několika dalších místech. Částečně byl odstraněn i vnější pás hradeb. Na zasypaných příkopech vznikla komunikace. V roce 1881 byl na ploše bývalých příkopů založen na severní a východní straně Rudolfův park. Ale aby se nezdálo, že situace v první polovině 19. století byla v Lipníku idylická - v roce 1847 došlo k velké neúrodě, která způsobila zvýšení cen základních potravin a růst nezaměstnanosti. Proto došlo v mnoha moravských městech k hladovým bouřím, mimo jiné právě i v Lipníku. V roce 1848, tedy v roce revolucí a emancipačního hnutí v Praze (v Lipníku dokonce vznikla národní garda, která měla jít Praze na pomoc), se hroutí dosavadní feudální systém, dochází ke zrušení roboty a definitivnímu zániku patrimoniální správy. Ta musela být nahrazena novou politickou správou a samosprávou. V roce 1849 dostaly obce tzv. Stadiónovým prozatímním obecním zřízením první zákonnou úpravu. Každá obec měla obecní výbor, tedy v podstatě obecní zastupitelstvo, které bylo voleno na tříleté období, ale mělo pouze usnášecí a dozorčí pravomoc, a obecní představenstvo, tvořené purkmistrem a minimálně dvěma radními.Ti však byli pouze pomocným orgánem purkmistra, který byl výkonným orgánem obce. V život obecní samospráva vstoupila v roce 1850, kdy došlo ke vzniku souvisejících státních orgánů. Velký význam měly krajské úřady jako kontrolní instituce, potvrzující jednotlivé členy obecních orgánů. Od roku 1854 se však další volby nekonaly. V březnu 1862 byl vydán rámcový říšský obecní zákoník, na jehož základě byla následně vydána obecní zřízení a řády volební pro jednotlivé země. Jeho důležitou součástí bylo tzv. domovské právo. Volební právo do obecních orgánů bylo podmíněno majetkovým censem. Volit tedy mohl pouze ten, kdo v obci platil daně určité výše (volit nesměly osoby, které spáchaly trestný čin nebo důstojníci v činné službě). Volby se konaly ve třech voličských sborech. Všichni voliči v obci (včetně čestných) byli rozděleni na tři skupiny podle výše odváděných přímých daní - celková suma byla rozdělena natři části, takže v první skupině bylo nejméně voličů, zde i čestní voliči. Existovali i náhradníci, kteří zastupovali chybějící členy zastupitelstva. Obce vykonávaly samostatnou působnost a přenesenou působnost, která jim stále více přibývala. Dozor nad obcemi měly státní orgány. Tento systém byl značně nedemokratický, v podstatě přiznával podíl na politické správě obce a země jen tomu, kdo platil daně určité výše. Roku 1850 byla také vytvořena síť okresních úřadů, která byla o pět let později reorganizována a počet jednotlivých okresů se zvýšil. Samostatným okresním hejtmanstvím se tak stal i Lipník, ale pouze do roku 1868, kdy se opět stal součástí hranického politického okresu. Právě lipenský okresní hejtman musel v roce 1866, v souvislosti s prusko-rakouskou válkou, spoluřešit závažnou situaci, spojenou s epidemií cholery, která postihla celé Lipensko a pouze v našem městě si vyžádala 115 obětí. Lipník však i po roce 1868 zůstal sídlem okresního soudu, který sídlil na radnici. Mimochodem, po redukci hrdelních soudů v roce 1729 patřilo k lipenskému právu 1 město, 2 městečka a 49 vsí. Od poloviny 50. let 18. století přestalo město zaměstnávat kata. V roce 1765 došlo po tereziánské reorganizaci hrdelních soudů k ukončení lipenského hrdelního práva. Josefínská reforma z roku 1783 o jednotném soudním řízení definitivně ukončila nižší právo.
40. Chemická továrna na výrobu umělé pryskyřice rodiny Schreiberů Ale vraťme se k průmyslu. Právě ve druhé polovině 19. století vznikají nové továrny a podniky. V roce 1867 vznikl cukrovar s rafinérií, roku 1873 parní cihelna v místech pozdějšího TOSu, o rok později Hanácká vývozní sladovna, roku 1879 továrna na svíčky, mýdlo a sodu, v roce 1886 rolnický akciový pivovar, roku 1892 továrna na korkové zátky, v roce 1896 průmyslové závody Wawerka (z původní cihelny), v roce 1899 továrna vozů a karoserií a v roce 1908 byla založena Kupecká akciová sirkárna, předchůdce podniku SÓLO. Jen pro zajímavost, v roce 1908 byla vybudována městská plynárna na osvětlování ulic. Právě s tím, zdánlivě nelogicky, souvisí skutečnost, že Lipník byl v politické moci německé menšiny. Podle Marie Mackové je totiž plynárna zpravidla záležitostí měst, ve kterých byli u moci Němci. V českých městech byly většinou budovány elektrárny. Druhá polovina 19. století je spojená s rozmachem českého i německého spolkového života a také s bojem mezi Němci a Čechy, samozřejmě nejen v Lipníku. Právě v boji proti německé menšině a její nadvládě mělo pomoci založení besedy Lípa, centra národního uvědomění v Lipníku. V roce 1885 vznikl v Lipníku odbor Národní jednoty, v roce 1892 Sokol (dnešní Sokolovna byla otevřena až v roce 1927, do té doby se cvičilo v mateřské škole v piaristickém klášteře, posléze v tělocvičně české reálky) a v roce 1895 byl založen Školský spolek na podporu místního českého školství. V roce 1897 vznikla v Lipníku místní organizace sociální demokracie. Ale výčet všech spolků by byl daleko delší, zejména vezmeme-li v potaz i ty německé. Hlavní osobou národního boje tehdy byl místní advokát František Brzobohatý (1838-1914), rodák z Luhačovic. Německou menšinu reprezentoval především starosta František Kunovský. Zajímavé jsou i dějiny hasičských spolků v Lipníku. V roce 1874 byl Němci založen Sbor dobrovolných hasičů, který chránil Lipník před případnými požáry. V roce 1910 vznikl Český sbor dobrovolných hasičů. Vybavení však bylo hrazeno z půjčky a veřejných sbírek. Městské zastupitelstvo nepřispělo nic, protože přispívalo německému hasičskému sboru, který prý městu dostačoval. Což nebyla tak úplně pravda. O některých požárech jsem již sice mluvil, ale právě v 19. století jich v Lipníku propuklo poměrně dost. V roce 1858 byly požárem zničeny 73 domy, v roce 1878 přes třicet
domů poblíž náměstí, v roce 1896 vyhořela Hrnčířská a Nádražní ulice a v roce 1904 bylo zničeno 13 domů.
41. Cukrovar v Lipníku byl vybudován v roce 1867 a stával blízko Bečvy V roce 1870 odešli z Lipníka definitivně piarističtí novici. Nižší dvoutřídní reálka, na jejíž provoz obec přispívala, zanikla roku 1872.0 rok později zanikla elementární škola. V roce 1884 zřídila kněžna Gabriela z Hatzfeldt-Wildenburgu, dcera posledního mužského člena rodu Dietrichsteinů Josefa (zemřel 1858), v koleji kaplanství, vyplatila olomouckému arcibiskupovi 40 000 zlatých a piaristy donutila k opuštění koleje i města. Stalo se tak údajně proto, že kolej neplnila poslání, kvůli kterému byla založena. Císařským nařízením z 21. května 1884 byla změněna nadace pro piaristy v nadaci kardinála Dietrichsteina pro sestry svaté Uršuly. Ty zde měly zřídit klášter se školou pro dívky. Za zmíněné Gabriely došlo k přestavbě zámku, roku 1862, a k přeměně zahrady na anglický park. V souvislosti se zrušením piaristické koleje došlo v roce 1884 k rozdělení utrakvistické čili dvojjazyčné školy na českou a německou. Zpočátku měla čtyři třídy a 260 žáků a sídlila, spolu s německou obecnou školou, v budově na Novosadech.V roce 1894 vznikl zemský ústav pro hluchoněmé a o rok později byla zřízena česká reálka, což by nebylo možné bez finanční podpory Augustina Loserta (1841 -1903, na tuto školu odkázal 60 000 zlatých) a Jana Neffa (1832-1905), pražského podnikatele pocházejícího z Lipníka. V reakci na tuto událost vznikla německá reálka, kvůli jejíž výstavbě se však město výrazně zadlužilo. Snahy o založení české dívčí obecné školy vyšly naprázdno. Právě v letech 1897 a 1904 vyvrcholila, stejně jako na ostatních místech Čech a Moravy, česko-německá nevraživost, což se projevilo protižidovskými a protiněmeckými demonstracemi, které musely být uklidněny vojskem. Při volbách do obecního zastupitelstva v roce 1903 málem došlo k vítězství české strany. Němci však byli zdatnější v manipulaci s voličskými hlasy. V roce 1902 byl přes Bečvu vybudován nový železný most. Ještě před první světovou válkou vznikla severovýchodně od města nemocnice císaře Františka Josefa a velký vojenský barákový tábor, pozdější kasárna.
42. Most přes řeku Bečvu, v pozadí komíny cukrovaru
43. Záhlaví dopisního papíru firmy Františka Wawetky z roku 1926
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA První světová válka s sebou přinesla značné strádání obyvatelstva. Od července 1914, tedy od vyhlášení mobilizace, se přes město přesouvala rakouská vojska do Haliče a dále na ruskou frontu. Přesuny se děly především pomocí železnice, na které došlo k výraznému omezení osobní dopravy a ke zrušení jízdních řádů, ale také pomocí nákladních automobilů. Právě kvůli automobilům byly při vstupech do města vybudovány dřevěné strážní boudy, které měly sloužit k zastavování podezřelých automobilů a ke kontrole osob. Po ruských úspěších v Haliči se na Moravu a do Čech valila vlna uprchlíků. Část z nich se usadila i v Lipníku a blízkém okolí. Jednalo se zejména o židy a Poláky, kteří si v Lipníku na nějakou dobu otevřeli dvoutřídní obecnou školu. Na počátku války fungovaly obě zdejší reálky jako infekční nemocnice. Zajímavé je, že v tomto období ve městě nepropukla žádná epidemie, ačkoli se v Lipníku vyskytovali vojáci s tyfem a jinými nebezpečnými nemocemi. Od dubna 1915 platilo v Lipníku stanné právo, protože Lipník náležel k válečnému území. Kvůli různým anonymním udáním z velezrady a rusofilství byli vyšetřováni František Brzobohatý, advokát Vítek, továrník Jan Vilímek, továrník Wawerka a další. Prokázáno jim však nebylo nic.
Během války se v Lipníku v podstatě trvale objevovalo vojsko, které zde bylo připravováno na boj na frontě. Kvůli nedostatku kovů na děla došlo k zrekvírování zvonu z klášterního kostela a dvou zvonů z farního kostela. V roce 1916 se naplno projevil nedostatek některých surovin, například uhlí. Proto nebyla městská plynárna schopna vyrábět svítiplyn a město tak zůstalo bez osvětlení. Navíc rostly ceny základních potravin vysokým tempem. Od března 1916 byl opět v provozu ústav pro hluchoněmé, který do té doby sloužil jako vojenská nemocnice. Byli do něj přesunuti hluchoněmí ze zavřených škol v Ivančicích a Valašském Meziříčí. Na konci války i v Lipníku propukla epidemie španělské chřipky, kterou onemocněl každý třetí člověk. Pohřbívalo se údajně čtyřikrát až pětkrát za den. Během války zemřelo na frontách 195 mužů z Lipníka.
ŽIDOVSKÁ KOMUNITA V 19. STOLETÍ Měl bych se ještě velice stručně zmínit o lipenské židovské komunitě v tomto období. Během 17. století se postupně dařilo oživit hospodářský i populační růst, což vedlo ke skupování dalších domů. Nerušený rozvoj však byl nemožný zejména kvůli omezením v obchodu a ženění. Například familiantský zákon umožňoval sňatky jen nejstarším synům. Naštěstí je 19. století již prosto takřka všech omezení pro židovské obyvatelstvo, které začíná zcela svobodně podnikat, ale také se stěhovat do velkých průmyslových měst. Ještě v 1. polovině 19. století patřil Lipník k největším židovským obcím na Moravě. Kvůli přelidnění židovských čtvrtí v samotném městě byla v roce 1813 založena západně od města nová židovská osada Horečko, tvořená z 29 domů. V letech 1850 až 1919 tvořily židovské čtvrti ve městě spolu s Horeckem a židovskými domy v malé osadě Cihelny samostatnou politickou obec, zhruba o sto domech. Již v roce 1910 však tvořili židé jen 22 procent obyvatelstva. V tomto období se mezi lipenskými židy objevuje i jedna podnikatelská rodina, která významně zasáhla do vývoje průmyslu. Pokládám za vhodné se o ní, o rodině Gutmannů, alespoň ve stručnosti zmínit.
44. Vilém Gutmann
45. David Gutmann
Ve druhé polovině 18. století se přiženil do lipenské židovské rodiny Isaak Gutmann, který zde díky finanční podpoře svého tchána začal s podnikáním. Obchodoval zejména
s textilem. Obchod po něm převzal syn Marcus Leopold (1774-1838), který v Lipníku zřídil dílnu na výrobu vlněných látek. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl čtyři dcery, z druhého dva syny - Viléma Izáka (1826-1895) a Davida (1834-1912). Ve třicátých letech se však obchodům nedařilo a firma se dostala do úpadku, který musel vyřešit právě Vilém. Kvůli řešení krizové situace dokonce musel zanechat rabínských studií. Začal podnikat a po počátečních potížích se mu začalo dařit. Obchodoval především se sádrou, obilím a uhlím, které se mu stalo doslova osudným. V letech 1855 až 1856 kupuje Společnost severní dráhy císaře Ferdinanda uhelné doly na Ostravsku a v roce 1857 se Vilémovi podařilo uzavřít s touto společností dohodu, která mu zajišťovala převzetí veškerého jejího obchodu s uhlím. Kvůli narůstajícím povinnostem přizval ke svému podnikání i bratra Davida. Společně založili firmu „Gebrúder Gutmann, Wien". Postupně se jim podařilo ovládnout díky výhodným kupním a nájemním smlouvám skoro polovinu těžby uhlí a výroby koksu v ostravsko-karvinském revíru. Také se zde počala spolupráce s Rothschildy, kterým pomáhali s chodem jejich báňských a hutních podniků. Tak byly položeny základy Vítkovického horního a hutního těžařstva. Bratři Gutmannové byli činní v kulturním i společenském životě, nemalé částky věnovali na charitu. Proto získali v roce 1878 od císaře řád Železné koruny III. třídy, na jehož základě jim byly uděleny dědičné rytířské tituly. Na Lipník nezapomněli. Vybudovali tam pro chudé a staré židy tzv. Gutmannův nadační dům.
Život je změna Vývoj města Lipníka od roku 1918 do žhavé současnosti PRVNÍ REPUBLIKA Prohlášení samostatnosti Československa bylo v Lipníku oslavováno až 29. října 1918 dopoledne, protože telegram s touto zprávou se do rukou Čechů dostal právě až v tento den. Údajně byl na poště přijat již předchozí den, ale poštovní úředníci jej úmyslně zadrželi. Moci ve městě se ihned chopil Národní výbor, vedený advokátem Václavem Vítkem, který byl nejprve pověřencem pro město, později, až do roku 1928, také jeho starostou. Národní výbor svolal tábor lidu na náměstí na desátou hodinu. Podle slov očitého svědka se tohoto shromáždění zúčastnili kromě českých obyvatel města i zástupci úřadů a vojsko. Velitel místní posádky Slovinec plukovník Prašnikar prý udělil rozkaz všem vojákům, kteří právě nekonali službu v nemocnicích, aby se tohoto pro Čechy slavnostního aktu zúčastnili. Večer se konal slavnostní průvod městem. Jako dobrovolníci při hlídání komunikací a zajišťování pořádku ve městě a okolí působili v této složité době členové Sokola a sboru dobrovolných hasičů. Národní výbor, jehož místní organizaci vedl advokát Václav Vítek (brzy po 29. říjnu se stal vládním pověřencem pro město), měl kruče správní komisi, čili jakýsi poradní sbor, který měl 15 členů. Pouze tři z tohoto počtu byli Němci: starosta František Kunovský, ředitel německé reálky Kott a městský radní František Schenk. V polovině listopadu rezignovala německá většina obecního zastupitelstva a 22. listopadu převzal Vítek správu města od starosty Kunovského. Vzápětí si stěžoval na neutěšený stav městských financí a způsob dosavadního městského hospodaření. Následná zemská revize trvala zhruba čtyři roky a potýkala se s vážným nedostatkem účetních dokladů. K zastavení činnosti lipenského Národního výboru došlo výnosem prezidia ministerstva vnitra z 6. prosince 1918.
46. Náměstí v Lipníku po vyhlášení samostatnosti republiky v říjnu 1918 V únoru 1919 byla otevřena česká dívčí škola měšťanská. Proti tomu se ovšem postavili někteří úředníci, kteří nechtěli potvrdit založení školy v pololetí. Přesto vznikla škola o třech třídách, sídlící v budově na Palackého ulici. Německá měšťanská dívčí škola zanikla s koncem školního roku 1918/1919. Ještě v roce 1919 byla zemským výborem zrušena nižší německá reálka, o rok později i vyšší německá reálka. Německá obecná škola přišla během prvních let existence samostatné republiky o velkou část žáků. Proto byla tvořena pouze jednou smíšenou třídou. Česká obecná škola byla hned po převratu rozdělena na školu chlapeckou, umístěnou v budově dřívější německé chlapecké školy v Jiráskově ulici, a na dívčí obecnou školu, která dostala budovu na Komenského sadech. Na počátku školního roku 1919/1920 byla zřízena také chlapecká měšťanská škola spojená správou s dívčí měšťankou. O prázdninách v roce 1922 byly obě školy přestěhovány z budovy na Komenského sadech do budovy bývalé německé reálky na Masarykově třídě. V tomto období také došlo k zestátnění české reálky, na jejíž provoz a splácení dluhů neměl zřizovatel, tedy Školský spolek, peníze. Nový starosta města Václav Vítek se zasadil také o umístění stálé vojenské posádky v Lipníku, kvůli čemuž se v Lipníku v roce 1919 sešel generální inspektor branné moci dr. Machar a náčelník generálního štábu francouzský generál Mittelhauser s představiteli města. Po mnoha přímluvách byla v Lipníku umístěna stálá posádka, ale dlouhodobě tu zůstal pouze lehký dělostřelecký pluk číslo 53, který byl již po osmi letech, tedy v roce 1932, přesunut do Josefova a do Lipníka byl převelen telegrafní prapor č. 2.
47. Budova německé měšťanské dívčí školy, dnešní gymnázium Jako sídlo armády měly sloužit budovy záložních nemocnic, tzv. baráky, na jejichž místě byla od roku 1936 budována kasárna. Jen pro zajímavost - po týdnu prací došlo k přerušení stavby kvůli stávce dělníků, která trvala 4 týdny. Stěžovali si na špatné pracovní podmínky a nízké platy. Jejich snaha byla nakonec úspěšná. Již v této době se plánovalo, že bude v Lipníku postavena vojenská škola pro spojovací službu a telegrafní skladiště. Během druhé světové války bylo v kasárnách umístěno tzv. vládní vojsko. Po válce zde byl umístěn spojovací útvar a roku 1950 zahájila provoz vojenská akademie, která měla sídlo v bývalém ústavu pro hluchoněmé. V padesátých letech měla lipenská vojenská posádka významný oddíl kopané a lehké atletiky, která byla dokonce zařazena do I. ligy. Právě proto nějakou dobu v Lipníku trénoval a bydlel olympionik Emil Zátopek. Sportovní oddíly vojenské Dukly zanikly v roce 1960. Ale zpět k vývoji Lipníka za 1. republiky. Na základě pozemkové reformy získalo město část pozemků z velkostatku, které byly použity na výstavbu nové čtvrti za Sokolovnou. Ulice dostala název Tyršova - po zakladateli Sokola. Tato oblast byla neustále rozšiřována, protože město odkupovalo od velkostatku další a další pozemky.
48. Hranická ulice, pohled od dnešní pošty
První obecní volby se konaly v březnu 1919 a na jejich základě se stal starostou advokát Vítek. Za českou většinu se do městského zastupitelstva dostalo 12 sociálních demokratů, 6 národních demokratů, 10 lidovců a 2 agrárních Němci získali v zastupitelstvu 4 mandáty, židé 2. V tomto roce také došlo ke sloučení města s Židovskou obcí lipenskou. Rozhodlo o tom zastupitelstvo 31. března 1919. Současně město dostalo název Lipník nad Bečvou. Právě kvůli tomuto sloučení došlo v roce 1920 k novým obecním volbám, ve kterých získali sociální demokraté 11 mandátů, lidovci 9, národní demokraté 4, živnostníci 4, agrárníci 2, Němci 4 a židé 2 mandáty. Brzy po roce 1918 se začíná řešit nové uspořádání městského úřadu a nově se organizuje správa městských podniků, především plynárny. Dochází k vybudování kanalizace v Hrnčířské, Čechově a Souhradní ulici a v ulici Na Bečvě, kde později došlo ke stavbě dvou obytných domů s 16 malými byty. Město je postupně elektrifikováno, dochází k předláždění hlavních komunikací a budování chodníků. V roce 1921 vznikla městská knihovna, vlastně splynutím knihoven Spolku pro zakládání knihoven v Lipníku a okolí, Sokola a Národní jednoty. Před válkou měla veřejná knihovna své místnosti v domě Okresní záložny v Lipníku na náměstí číslo 11, po válce byla přestěhována do budovy bývalé německé reálky na Masarykově třídě. Dne 1. srpna 1927 pak byla přesunuta do obecního domu na Cahúskách na náměstí. Tělocvičná jednota Sokol vznikla v Lipníku v roce 1892, ovšem až po dvou neúspěšných pokusech z let 1884 a 1891. Založena byla mládežnickou organizací Slza a měla 103 členy. K prvnímu veřejnému vystoupení došlo v září téhož roku. Starostou byl dlouhou dobu advokát Václav Vítek, starosta Středomoravské župy sokolské. Už od roku 1905 sokolové usilovali o vybudování vlastní tělocvičny, ale finanční dary byly zprvu používány na potřeby českého lipenského školství. V roce 1921 nakonec vznikl stavební odbor, který se měl starat o postavení Sokolovny
49. Katolický Orel vznikl v Lipníku v roce 1910 . V roce 1926 byla stavba zahájena i dokončena. Poblíž budovy, kterou navrhl architekt Kyselka z Brna, bylo vytvořeno také venkovní cvičiště. Právě Sokolovna sloužila dlouhou dobu jako útočiště pro kino.TJ Sokol vlastnila až do vzniku Protektorátu koncesi na promítání. A ještě jedna zajímavost. Jeden z bývalých členů lipenského Sokola, Alois Hudec, vyhrál v Paříži v roce 1931 titul mistra světa v tělocviku. Roku
1932 Sokol získal také další pozemky v okolí Sokolovny, kde vybudoval dva tenisové dvorce. V Lipníku však během první republiky nepůsobil pouze Sokol, ale také katolický Orel, vzniklý roku 1910, a Dělnická tělovýchovná jednota, založená v roce 1911 představiteli sociální demokracie. Orlovna byla v budově dnešního kina Svět a DTJ cvičila provizorně v tělocvičně měšťanských škol a také na svém hřišti poblíž dnešního koupaliště. V roce 1925 se započala jednání o stavbě samostatné budovy pro okresní soud, který byl spolu s městským úřadem umístěn v budově radnice, kde tak bylo ovšem velmi málo místa. Přesun okresního soudu se však nakonec neuskutečnil. Po válce byl řešen jeho přesun do nově adaptovaných prostor zámku, k čemuž sice došlo, ale tento stav netrval dlouho. Již v roce 1949 byl okresní soud v Lipníku zrušen a jeho agenda přešla na hranický okresní soud. V letech 1927 až 1929 byl dobrovolnickou organizací Okresní péče pro mládež v Lipníku vybudován Okresní dětský domov, určený pro opuštěné a osiřelé děti lipenského soudního okresu. Postaven byl naproti nedávno vybudované Zemské hospodářské škole. V listopadu 1932 bylo dokončeno budování vodovodu, který tak konečně vyřešil poměrně složitou situaci při zásobování města vodou. Náklady byly vyčísleny na 4 800 000 korun. V námi popisovaném období rovněž došlo k přesunutí sídla pošty, která se z Osecké ulice přestěhovala do novostavby u kaple sv. Josefa, která byla realizována v letech 1932 až 1933. V tomto novém bloku byla kromě pošty umístěna i městská spořitelna a městský pohřební ústav (vzniklý roku 1925 koupí licence a inventáře od soukromého pohřebního ústavu Leopold Homola a syn),
50. Budova dnešní pošty při výstavbě různé obchody a především 13 činžovních bytů. Blok projektoval architekt Čermák z Brna a provedla brněnská stavitelská firma Jungmann a Svoboda. Cena se vyšplhala na 2 100 000 korun. Ruku v ruce s růstem hospodářské prosperity města stoupal i počet obyvatel Lipníka. Zatímco roku 1900 měl Lipník, samozřejmě včetně židovské obce, Nových Dvorů a Podhůry, 6 886 obyvatel, v roce 1930 to již bylo 7 530 obyvatel (z toho 6 537 Čechů, 740 Němců a 98 židů). V roce 1932 zaměstnávalo město celkem 24 úředníky a zřízence a ještě k tomu větší počet smluvních zaměstnanců. K městským podnikům náležela vodárna, plynárna,
městské jatky, pohřební ústav a veřejná nemocnice. V roce 1931 došlo i k jejímu rozšíření. Byl vybudován nový chirurgický pavilon, tři pokoje pro pacienty a místnost pro denní pobyt nemocných. Jako zdravotní sestry zde působily řeholnice - boromejky. Hospodářská krize první poloviny 30. let 20. století citelně zasáhla i naše město, například propouštěním dělníků, poklesem průmyslové výroby a také menším odbytem různých výrobků. Navíc došlo k zadlužování města a výraznému nedostatku městských financí.To nejhorší však bylo, že krize způsobila nárůst stoupenců protidemokratických sil. Jako silnější se v této době projevil německý nacismus, který citelně ovlivnil i situaci v Lipníku. Patrné to bylo především na volbách do poslanecké sněmovny, kdy Sudetoněmecká strana dostala v Lipníku mezi německými obyvateli zhruba 80 procent voličských hlasů. Září 1938 bylo v Lipníku vyplněno čilým ruchem - ve městě byla posílena vojenská posádka o záložníky, přes město projížděly vojenské jednotky a probíhaly debaty o vývoji politické situace. V noci 23. září byla vyhlášena mobilizace a již během několika hodin odešli první muži ke svým útvarům. Lipník se stal výzbrojní stanicí Proviantního sborového velitelství č. 8 a Telegrafního praporu č. 6. Po mobilizaci byl v noci Lipník neosvětlen a všechna okna musela být zatemněna. Dne 27. září pak bylo dočasně přerušeno vyučování v reálce a měšťanské škole, protože byly zabrány pro účely vojenské nemocnice. Obnoveno bylo 5. října. V té době se již přes Lipník vracely ustupující vojenské jednotky československé armády. Během událostí ze září a října 1938 se Němci, respektive stoupenci SDP, snažili o posun zabraného území. Z lipenského okresu byly zabrány takřka čistě německé obce Slavkov, Kozlov a Ranošov, ale místní SDP chtěla víc - linie měla být posunuta až k Bečvě, čímž by se hranice Německé říše poněkud změnila a v Říši by se tak ocitl i Lipník. Tento krok však nebyl realizovaný, protože byl v plném rozporu se snahou vzbudit dojem, že Mnichovská dohoda řeší složitou národnostní situaci Němců, usazených na českém území, kteří musí být vráceni pod ochranná křídla své původní domoviny. Německá armáda měla zabrat území, kde tvořili Němci nadpoloviční většinu. To se dalo před mocnostmi vysvětlit. Ale těžko by se stejný argument dal použít ve chvíli, kdy by si Říše nárokovala území, kde Němci tvořili sotva deset procent obyvatelstva. Jenže z historie víme, že Mnichovem to neskončilo. Za půl roku německá diplomacie a armáda dokončila své dílo. Již 14. března 1939 začala okupace zbytku českého území, která byla dovršena následujícího dne. Dne 16. března došlo k vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, v jehož čele zůstal sice formálně stát prezident Hácha a vláda, ale jednalo se o loutkové orgány, které neměly faktickou moc. Podobným loutkovým útvarem bylo i zmíněné vládní vojsko, sídlící během války také v Lipníku.
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A OKUPACE Lipník byl německým vojskem obsazen 15. března, samozřejmě za nadšení velké části německého obyvatelstva. V dubnu byla v Lipníku v budově české obecné dívčí školy zřízena německá škola, ale navštěvovalo ji zezačátku jen 12 žáků. S vypuknutím druhé světové války, tedy s útokem na Polsko 1. září 1939, dochází v Lipníku k zatýkání, které se týkalo hlavních představitelů českého společenského a veřejného života. Velkou změnou pro město byl rok 1941, kdy byla zrušena česká reálka a navíc došlo k přidělení vládního komisaře Siegfrieda Palmeho, který se stal správcem města. Později, od 17. června 1941, ho vystřídal Leopold Weber.
51.1 za druhé světové války byly rekvírovány lipenské zvony. Zvon Jan Metod
52. Zvon z kaple sv. Josefa
Během německé okupace, roku 1941, byla DTJ i TJ Sokol zrušena a jejich majetek opět zabaven. Čelní představitelé Sokola i DTJ byli zatýkáni a vězněni v koncentračních táborech. Právě roku 1941 také došlo k přebudování Sokolovny na promítací a divadelní sál. Touto přestavbou však došlo k závažným změnám funkce a vzhledu budovy. Za nejvýznamnější změnu lze považovat zazdění oken. V letech 1939 až 1941 byly samozřejmě v celém Protektorátu zaváděny protižidovské diskriminační zákony, které nakonec vyústily v odsun židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Lipenští židé, celkem 141 osob, byli deponováni transporty 22. a 29. června 1942 do Terezína, odkud byli přesunuti do vyhlazovacích táborů. Přežily pouze tři osoby. Židovská synagoga po válce připadla opět židovské obci, která ji však prodala církvi československé husitské za 40 000 korun. V roce 1942 došlo k poničení starého židovského hřbitova německými vojáky, kteří rozebrali zeď a vyrvali pomníky. Po válce byly zachované náhrobky (celkem 160) převezeny na nový židovský hřbitov, který za války také značně utrpěl. Odpor obyvatelstva Lipníka a širokého okolí se za 2. světové války projevil zejména v šíření protinacistických letáků a také v činnosti partyzánských skupin, zejména od roku 1944. Partyzánské akce byly vedeny především z Bystřice pod Hostýnem, ale přímo na Lipensku operovala skupina poručíka Juraje. V noci ze 7. na 8. května 1945 již docházelo v okolí Lipníka k menším střetům mezi sovětskou a německou armádou, která začala opouštět tuto oblast. Na ústupu Němci stihli vážně poškodit jediný lipenský most přes Bečvu, který byl opraven až na jaře 1946. Němci město ještě v noci opustili, ráno si ale neodpustili jeho ostřelování granáty. Přitom byl zabit odborný učitel J. Kubík. Rudoarmějci dorazili 8. května ráno, asi o půl deváté.
53. Ústup německých vojsk vedl kolem kaple sv. Josefa
54. Sovětská regulovčice u kaple sv. Josefa
55. Vítání rudoarmějců na náměstí
V tento den byl občanům města představen Revoluční národní výbor, který byl ustaven jako dvacetičlenný v neděli 6. května na tajné schůzce. Předsedou byl zvolen Jaroslav Horňanský. Revoluční národní výbor (RNV) se musel postarat o zásobování města potravinami, vodou, elektřinou, plynem, o obnovení práce v továrnách a obnovení průjezdnosti komunikací. Muselo také dojít k obnovení železničního spojení mezi Přerovem a Hranicemi. Dne 17. července opustila město jednotka Rudé armády, která je osvobodila. Velitelem byl major Kondraťuk. Během druhé světové války zemřelo v nacistických koncentračních táborech 24 Čechů z Lipníka.
POVÁLEČNÝ VÝVOJ V září 1945 byla ukončena činnost revolučního národního výboru a 4. září vznikl nový Národní výbor, který měl 38členné plénum, ve kterém zasedaly všechny čtyři povolené politické strany, mající po sedmi zástupcích. Zbytek tvořili odborníci. Rada NV měla 12 členů. Na konci května 1946 se konaly volby do Národního shromáždění. V Lipníku zvítězila lidová strana (1 322 hlasů), následovaná KSČ (1 265 hlasů), sociální demokracií (1 159) a národními socialisty (820). Na tomto výsledku je tedy vidět, že neodpovídá výsledku pro celé české země, kde zvítězila KSČ, následovaná národními socialisty, lidovou stranou a nakonec sociální demokracií. Od roku 1948 fungoval ve městě Sbor národní bezpečnosti, který vznikl sloučením četnictva a městské policie. Sídlil zpočátku v budově pošty na Novosadech. Později došlo k jeho přesunu do zámeckých prostor. Během první republiky byly nejdůležitějším podnikem ve městě Wawerkovy závody, které se soustředily na výrobu obráběcích strojů a betonového zboží. Za obou světových válek se zapojily do zbrojní výroby a vyráběly také součástky pro vojenskou techniku a součásti dělostřelecké munice. Protože se jednalo o skutečně velký podnik, který měl v době největšího rozmachu výrazně více než 500 zaměstnanců, došlo k jeho znárodnění ještě v roce 1945. K tomuto aktu došlo za poměrně dramatických okolností. Na nátlak dělníků byl brzy po znárodnění odvolán dosavadní ředitel a bývalý majitel František Wawerka. Nakonec došlo i ke znárodnění jeho dalšího majetku, na který se ale zákon nevztahoval. Jednalo se především o zemědělský statek, cihelnu, cementárnu a administrativní budovu.
Únorové události roku 1948 proběhly bez vážnějších násilností. Pod vedením KSČ byla zorganizována generální protestní stávka. Došlo také k vytvoření ozbrojených Lidových milicí. Brzy po Únoru byl schválen zákon, na jehož základě byly znárodněny všechny podniky, které zaměstnávaly více než 50 zaměstnanců a další podniky, které spadaly do určité kategorie - byly to např. stavební podniky, tiskárny, lázně, léčebné ústavy a nemocnice. V roce 1951 byl obnoven výroční trh a každé pondělí a pátek fungovaly v Lipníku tzv. tržní dny, na kterých zemědělci z okolí prodávali své přebytky. Právě od roku 1949 se započalo se socializací všech služeb ve městě, k čemuž měl dopomoci i podnik Komunálních služeb. Ten postupně získával do své správy původní soukromé obchody a zařízení. 56. Továrník František Wawerka
57. Tovární značka v chodníkové dlažbě Ale teď na chvíli obrátíme naši pozornost ke školství. Za protektorátu byla většina českých škol zavřena, nebo byl jejich provoz alespoň výrazně omezen. Po roce 1945 byly všechny školy obnoveny, ovšem kromě reálky, která byla přetvořena na gymnázium. To však bylo zrušeno již roku 1948. Navíc v budově obecné školy na Komenského sadech vznikla Rodinná škola, která byla zrušena brzy po roce 1948. V tomto období byla také zřízena pomocná škola, později zvláštní, která sídlila zpočátku v budově bývalé židovské školy v Pernštejnské ulici. V roce 1947 byla založena hudební škola. S reorganizací školství roku 1953 je spojeno vytvoření koedukační osmiletky, čili v podstatě osmileté smíšené základní školy. Sídlila na Komenského sadech, ale měla naprosto nedostačující kapacitu. Proto museli žáci podstupovat směnné vyučování a být rozptýleni po školních budovách po celém městě. Situace se vyřešila v roce 1958 převodem budovy bývalého ústavu pro hluchoněmé, ze kterého byly vystěhovány kanceláře pěchotního učiliště. V roce 1961 se osmiletka změnila na devítiletku. Roku 1953 byla také v Lipníku vytvořena jedenáctiletka, která zahrnovala osmiletou základní školu a 3 roky střední školy. Sídlila v dnešní Osecké ulici, tehdejší Leninově. V roce 1961 byl třetí stupeň opět odloučen a dostal název Střední všeobecně vzdělávací škola. I tak zůstaly obě školy v jedné budově a pod jedním vedením. Rok 1953 byl pro lipenské školství velice důležitý. Svědčí o tom i ta skutečnost, že toho roku byla zřízena Střední průmyslová škola stavební. Jako internát zprvu fungovala budova staré německé školy v ulici Křížkovského, poté budova bývalého pivovaru na Novosadech. O pět let později byla z dosavadních učňovských škol vytvořena učňovská škola pro mechaniky elektrofonických zařízení. Ještě v 60. letech sloužil jako internát Badhaus v blízkosti Bečvy. Učňovské středisko i s internátem bylo vybudováno, stejně jako koupaliště, na místě bývalého hřiště lipenské DTJ. Při líčení poválečných událostí ve městě nesmíme vynechat ani tělovýchovu. Roku 1945 by a zásluhou členů bývalého sokolského výboru a starosty Františka Dvořáka obnovena činnost Sokola. Ten byl, stejně jako ostatní tělovýchovné jednoty, sdružen od června 1945 v Národním tělovýchovném výboru. Na konci roku 1945 však zanechala Dělnická tělovýchovná jednota a Tělovýchovná jednota Orel své činnosti. Právě v tomto období lze sledovat výrazné oživení činnosti Sokola, který se neomezoval pouze na Lipník. V roce 1945 tak byla založena jednota v Dolním Újezdě a na začátku roku 1946 i v Loučce. Jejich činnost byla vydatně podporována právě z
Lipníka. Slavného 11. vše sokolského sletu, který se konal roku 1948 v Praze na Strahově, se zúčastnila i lipenská jednota.
58. Česká zemská vyšší reálka V roce 1948 v Lipníku vznikla Tělovýchovná jednota Sokol TOS (později DSO Spartak), TJ Sokol SOLO (později DSO Tatran Lipník) a TJ Slavoj. Při následném slučování, které nebylo úplně dobrovolné, nakonec došlo k vytvoření jediné tělovýchovné jednoty s názvem TJ Spartak Lipník. Dokončeno bylo v roce 1955, kdy se předsedou stal Miroslav Smíšek. V době sloučení měla jednota 465 ; a 12 oddílů. Vzpomeňme především stolní tenis, fotbal a rohování čili box. Na konci roku 1952 se začalo s vyměřováním pozemku pro nový stadion Míru, jehož vybudování bylo rozděleno na několik etap a trvalo poměrně dlouho. Následující dva roky se totiž v podstatě řešily problémy se získáním pozemků a vytvoření technické dokumentace pro povolení stavby. Stadion byl slavnostně otevřen v roce 1958 při konání okresní spartakiády. V roce 1967 byly otevřeny tenisové kurty.Kdysi v Lipníku bývala dvě kina sokolské a orelské. Po zestátnění bylo v budově bývalé Orlovny vybudováno dnešní kino Svět ve kterém se velice brzy začalo se širokoúhlým promítáním. V roce 1968 bylo vybudováno letní kino. Zajímavý je i vývoj města co týče slučování s okolními obcemi. V roce 1960 se od Lipníka osamostatnily Nové Dvory, které byly jeho částí od 18. století.
59. Kostel sv. Františka v srpnu roku 1968
60. Výstavba nového mostu přes řeku Bečvu
61. Slavnostního otevření rekonstruovaného židovského hřbitova se zúčastnili židé z USA Samostatnost jim ovšem dlouho nevydržela ,protože již v roce 1976 se znovu staly místní. částí, stejně jako Podhoří, Loučka, Trnávka, Bohuslávky a Týn. O čtyři roky později se připojila Jezernice. Právě s touto integrací souvisí nárůst počtu obyvatel města Lipníka, který v roce 1985 dosáhl čísla 10 702. Oproti stavu v roce 1950, tedy 6 672 obyvatel, to byl skutečně velký nárůst. Po revoluci v roce 1989 se však některé obce opět osamostatnily - Bohuslávky (1990), Týn (1991) a Jezernice (2000). Proto má dnes Lipník i se svými místními částmi zhruba 8 500 obyvatel. V první polovině 80. let bylo budováno největší lipenské sídliště Zahradní. Jednalo se o nejrozsáhlejší stavební akci ve městě v jeho moderní historii. V roce 1982 byl
vybudován provizorní most přes řeku Bečvu, který měl nahradit zlikvidovaný starý most a sloužit do té doby, než bude vystavěn na stejném místě most nový. S jeho stavbou se začalo v roce 1983 a byla dokončena o dva roky později, při příležitosti 40. výročí osvobození města Rudou armádou. Právě v 80. letech došlo v Lipníku k velkému neštěstí, které bezesporu výrazně otřáslo atmosférou ve městě. Dne 5. února 1986 totiž vypukl v podniku SOLO požár, který připravil o život pět zaměstnankyň. Nařízením vlády ČSR číslo 54/1989 Sbírky z 19. dubna 1989 bylo prohlášeno území historického jádra Lipníka městskou památkovou rezervací. Tak se Lipník stal spolu s Olomoucí jedinou městskou památkovou rezervací v celém pozdějším Olomouckém kraji. Vývoj od roku 1989 se ubíral v podstatě stejným směrem jako v celé republice. Rušení či reorganizace některých podniků vedla k velkým problémům, zejména k nárůstu nezaměstnanosti, která stále patří k nejvyšším v bývalém přerovském okrese. Postupně však dochází k oživení kulturního, společenského, ale i hospodářského dění v našem městě. Na počátku 90. let byla ukončena činnost Sdruženého závodního klubu ROH, který se staral o kulturní vyžití obyvatel města. Proto byl vytvořen Městský kulturní klub Modrá hvězda, který byl roku 1995 sloučen s Městským kinem a Domem dětí a mládeže. Nová organizace se jmenuje Středisko volného času a spolu s Městskou knihovnou je významným kulturním činitelem ve městě. K důležitým akcím, organizovaným těmito městskými organizacemi, patří Záhorské slavnosti, které se pořádají od roku 1996. Důležitý počin, který měl částečně napravit křivdy spáchané na židovském obyvatelstvu, se udal na počátku 90. let. V letech 1991 až 1992 totiž došlo k obnově starého židovského hřbitova, kterou iniciovali potomci rabína Fränkela z Velké Británie. V letech 1995 až 2000 také došlo k rekonstrukci náhrobků na novém židovském hřbitově. Konečně se splnila stará ambice představitelů města a 1. září 1993 byla otevřena první třída osmiletého gymnázia v budově ZŠ Osecká, která byla tehdy ještě součástí hranického gymnázia. Samostatným se stalo od 1. září 1996 a má sídlo v budově na Komenského sadech.
Slovníček pojmů Artikule - články, statuty, usnesení čí stanovy (např. cechovní artikule). Barbakán - pozdně gotický pevnostní prvek chránící bránu hradu či města. Obvykle se jedná o oblou či polygonální masivní hradbu stojící nad mostem přes příkop, samostatnou nebo spojenou krčkem s vlastní bránou. Účelem této hradby je jednak chránit bránu před dělostřelbou, jednak slouží jako palebný post umožňující rozmístění značného počtu děl a střelců. Cechy - původně, u nás od 14. století, volná řemeslnická sdružení, která chránila práva mistrů. Až postupně, od husitských válek, začínaly cechy přebírat stále více práv. Cechy tak měly ochranářské poslání, ale později svými hospodářskými a sociálními opatřeními brzdily rozvoj výroby. Cechy výhradně obstarávaly suroviny pro své členy, určovaly, kteří tovaryši jsou schopni být přijati za mistra, omezovaly počty vyrobených výrobků, dohlížely na kvalitu a spektrum výrobků atd. Od 18. století byly jejich pravomoci omezovány a ačkoli byla vyhlášena svoboda obchodí 3 výroby již v roce 1776, byly cechy zrušeny až v roce 1859.
62
63 64 62. Ševcovské cechovní znamení z kostela sv. Jakuba 63. Zednické a tesařské cechovní znamení z kostela sv. Jakuba 64. Cechovní truhlice
České stavovské povstání 1618-1620 - vzniklo z původně náboženských sporů mezi katolíky a protestanty, brzy se však propojilo s konfliktem zastánců absolutismu a stavovských práv v zemích Koruny české. Povstání započalo dne 23. května 1618 třetí pražskou defenestrací. Předáci šlechtické opozice se shromáždili na Pražském hradě, kde vtrhli do místodržitelské kanceláře. Shodili z okna přítomné úředníky. Následně si stavové zvolili vlastní vládu třiceti direktorů a začali budovat vojsko. Prozatím ale ještě nezbavili vlády habsburského císaře, k čemuž došlo do smrti císaře Matyáše v roce 1619. Tehdy odmítli přijmout na český trůn již dříve zvoleného krále arcivévodu Ferdinanda Štýrského. Místo něho se stal králem předák německých kalvinistů Fridrich Falcký. Nakonec však bylo povstání poraženo bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Morava se k povstání připojila až v průběhu roku 1619. Depot - archeologický nález obvykle souboru více předmětů podobného druhu, uložených bud mimo sídliště (sklady obchodníků), v příbytcích (ukryté šperky), v dílnách (nádoby), nebo v kultovních objektech (obětiny). Dominium-panství.
Eneolit – pozdní doba kamenná, někdy také chalkolit čili doba měděná. Ve střední Evropě vyplňuje epocha eneolitu rámcově 4. a 3. tisíciletí př.n. l. jedná se závěrečnou fázi doby kamenné, během jejíhož trvání člověk již zpracovává a cíleně využívá první kov, měď. Ne všude však byla měď dostupná a proto její výraznější výskyt sledujeme pouze v jižní a jihovýchodní Evropě a na Předním východě. Právě v době eneolitu se rozšiřuje znalost kola a vozu, objevují se první hrazená sídliště a rovněž první doklady těžby hornin. Na našem území spadá eneolit do konce 4. a do 3. tisíciletí př. n. l.
65 66 65. Pozdně gotický keramický kadlub respekt. mezičlánek k výrobě kadlubu, k zhotovování kachle s motivem pernštejnského erbovního znamení 66. Pozdě gotický kadlub určený k zhotovování předmětů s reliéfním vyobrazením postavy. Fojt - místní označení rychtáře, tedy v podstatě ,vrchnostenského úředníka a zástupce vrchnosti ve městě či na vesnici. Horní Uhry - Slovensko Hrdelní soud - soud , který měl vynášet rozsudky smrti Chóroddělený prostor v kostele. Kmet čili starší. Bývalý člen městské samosprávy, který byl pro své zkušenosti a vážnost povolán k řešení některých záležitostí celé obce. Komorní soud - soud zřízený českým králem a mající v pravomoci záležitosti Přímých poddaných-zejména královských měst – a šlechty . Někdy se jeho pravomoci kryly s pravomocemi zemského soudu. kryly s pravomocemi zemského soudu. Konšel - člen městské samosprávy , radní, tedy člen výkonného orgánu města. Kontribuce – daň odvozena od latinského slova contribuo čili přispívat. V době války šlo o vynucené peněžní dávky, které byly vymáhány na obyvatelstvu žijícím na území obsazeném nepřátelským vojskem, případně se jednalo o poplatky, které musel poražený stát platit podle mírové smlouvy s vítězi. Konvertovat - přistoupit, většinou chápáno ve smyslu náboženském, tedy přestoupení od jednoho vyznání ke druhému. Kultura aurignacienu - archeologická kultura z počátku mladého paleolitu (před 37 000-28 000 lety), kterou vytvářel již moderní člověk Homo sapiens sapiens. Rozšířena byla od Předního východu po západní Evropu. Má vyspělé čepelové nástroje a další kamenné a kostěné předměty. Název dostala podle naleziště Aurignac v jižní Francii,
které bylo objeveno v roce 1852. Do kultury aurignacienu můžeme zařadit rovněž nálezy , z Předmostí z Přerova. Kvartýrovací povinnost - povinnost obyvatel města či vesnice ubytovat ve svém domě vojáky a přispívat na jejich stravování. Lhotník - vlastník domu, osvobozený na nějakou dobu od placení určitých daní vrchnosti či městu. Většinou chápáno jako pobídka k usazení se v obci. Lokace umístění. V případě zakládání měst či obcí výběr místa a rozvržení jednotlivých ulic, náměstí atd. Luteránství - jinak také luteránská církev či luteráni jsou protestantským křesťanským vyznáním, které vychází z odkazu Martina Luthera a protestantské reformace. Luteráni bývají někdy označováni jako evangelíci. Man - leník či vazal, tedy člověk závislý na lenním pánovi, který mu poskytl úřad čí pozemek, často dědičně. Leník za to musel plnit jisté závazky, např. vojenskou pomoc, společné prosazování zájmů atd. Markrabě - původně správce pohraničního území, tzv. marky. V našich zemích titul správců Moravy nebo jejích svrchovaných vládců. Titul markrabě se u nás poprvé objevil roku 1179 a jeho nositel byl v plné závislosti na českém knížeti. V roce 1182 však Fridrich Barbarossa, vládce Německé říše, vyhlásil moravské markrabství jako samostatné říšské území, které již nemělo být závislé na českém vládci. Toto faktické rozdělení českých zemí bylo vyřešeno roku 1189 knížetem Konrádem Otou, který obě země opět spojil. V dalších obdobích byl titul udělován příslušníkům vládnoucího českého rodu, od 16. století byl nositelem titulu takřka automaticky český král. Město lokačního typu - město vzniklé lokací čili na základě nějakého plánu, většinou s náměstím pravidelného tvaru a geometrickou sítí ulic. Městské privilegium - městské právo udělené městu vrchností, či panovníkem, který uděloval především práva trhu. V průběhu středověku se vyvinul velmi složitý systém privilegií a platilo pravidlo, že čím více privilegií město mělo, tím váženější bylo jeho postavení. Právě privilegia a jejich počet odlišovala města od vsí. Nejznámější privilegia jsou mílové, hradební, hrdelní, tržní, pečetní, právo nuceného skladu, právo vařit pivo atd. Moravské zemské direktorium - v roce 1619 přechodná vláda na Moravě, která zanikla s přijetím Fridricha Falckého za českého krále. Mělo 30 členů a hlavními představiteli byli např. Ladislav Velen ze Žerotína či Jiří Bruntálský z Vrbna. Moravský zemský hejtman - nejvyšší úředník na Moravě, v podstatě zástupce panovníka, ale také představitel samosprávy. Funkce existovala od konce 13. století. Mýto - poplatek za průchod nějakým územím nebo úsekem silnice (např. přes most, městem). Nejvyšší hofmistr království českého - vysoký stavovský úředník, jehož úřad patřil k nejvyšším v zemi a byl vytvořen roku 1458 z úřadu královského hofmistra, správce královského dvora. Nejvyšší hofmistr byl předsedou komorního soudu a předsedou královské rady v soudních záležitostech. Nejvyšší maršálek - maršálek byl původně správcem panovníkových koníren, poprvé se objevil v polovině 12, století. Postupně přebíral nejen záležitosti dvora, ale také různé státní funkce. Vyvinul se z něj dvorský úřad nejvyššího maršálka, který se od začátku 14. století stal dědičným v rodě pánů z Lípě. Také vznikl úřad nejvyššího zemského maršálka, který řešil spory o fest mezi šlechtici. Neolit- mladší doba kamenná. V českých zemích datujeme počátky neolitu do polovina 6. tisíciletí př.n.l. Výraz pochází z řeckého neos čili nový a lithos čili kámen a odráží v názvu tehdejší nejrozšířenější surovinu používanou pro výrobu nástrojů. Během tohoto období došlo k tzv. neolitické revoluci, tedy k šíření znalosti zemědělství, které se
postupně stalo hlavním zdrojem obživy člověka. Je to doba pěstování plodin, domestikace a chovu zvířata výroby keramiky. Časové členění neolitu se liší v závislosti na zeměpisné poloze. Na Předním východě tak neolit začal někdy v 10. tisíciletí př. n. I. ve střední Evropě snad v 8. nebo 7. tisíciletí pí. n. I, Novic - osoba připravující se ke složení řeholního slibu. Odúmrť - jedná se o majetek, který zůstal po někom, kdo zemřel a nezanechal po sobě závěť, ani zákonné dědice. Ve středověku udělovala vrchnost právo odúmrti, podle kterého mohl každý člověk svobodné odkázat svůj majetek. Olomoucká cúda - zemský soud, sídlící v Olomouci. Na Moravě byla ještě brněnská cúda. Zemské soudy vznikly ve 2. polovině 13. století a měly na starosti záležitosti šlechty. Zasedaly pravidelně čtyřikrát do roka a rozhodovaly o všech žalobách na osoby šlechtického stavu a ve sporech o svobodné statky, tedy šlechtické majetky zapsané v zemských deskách, jejichž agenda byla se zemskými soudy spojena. Ortogonální ulice - kolmé ulice, souvisí s pravidelným uspořádáním města. Osedlý dům - takový dům, který měl majitele, byl obydlen. Počet obyvatel se v podstatě až do 18. století uváděl podle osedlých, tedy majitelů domů. Platěnická kultura - (750 př. n, I. - počátek 5. století př. n. I.) spadá do halštatské doby, tedy starší doby železné (750 až 370 př. n. L), která dostala název podle lokality Hallstatt v Horním Rakousku. Platěnická kultura byla rozšířena na severní Moravě, ve Slezsku a ve východních Cechách, kde se poblíž dnešních Pardubic nalézá lokalita Platěnice. Lid této kultury pohřbíval žárovým způsobem na rozsáhlých pohřebištích, tzv. popelnicových polích, a budoval hradiště. Z této doby známe nálezy více hradišť Tato kultura končí někdy v průběhu 4. století př. n. I. Podobojí - stoupenci husitství , kteří díky působení Jakoubka ze Stříbra přijímali při bohoslužbách nejen tělo Krista, hostie, ale také jeho krev, víno.Husité se tím snažili zrovnoprávnit věřící s duchovními, kteří do té doby mohli jako jediní přijímat jak hostie, tak i víno. Posel právní (biřic) – původně se jednalo o soudního posla nebo úředního sluhu, který vykonával úkony svěřené mu soudem nebo úřadem, zpravidla městským. Na trzích vyhlašoval zákony a vyhlášky, obesílal a poháněl k soudu dotčené strany, zatýkal dlužníky a zločince, staral se o vězně a často také pomáhal při mučení a popravách. Později pomocník kata. Někdy nazýván rovněž holomek, pochop, šerha. Právo útrpné - mučení, tradiční součást výslechů a soudních procesů až do poloviny 18. století, kdy bylo zrušeno Marií Terezií. Primátor - v podstatě jiný název pro purkmistra pro či starostu, tedy hlavu městské samosprávy. Samosprávný orgán města, městská rada, sestával z různého počtu konšelů z jejich řad byl vybírán purkmistr. Konšelé se však v této funkci střídali, většinou vícekrát za rok, a ten konšel, který byl v daném roce zvolen jako první, se nazýval primas čili primátor a měl na starosti správu městského hospodaření. Předsádka – dvojlist spojující vlastním knihu s deskami Přídeští - část předsádky , list přilepený k deskám knihy. Purkmistr – starosta viz. Primátor. Purkrabí - nejprve vysoký úředník v královských nebo knížecích službách, správce hradu a celého hradského okrsku, jehož centrem daný hrad byl. Zvláštní postavení měl purkrabí Pražského hradu, který krále v jeho nepřítomnosti zastupoval jako ochránce veřejného míru, pořádku v zemi a velitel zemského vojska .Se zánikem hradských obvodů se z purkrabího v podstatě stával pouze správce hradu nebo panství po stránce bezpečnosti.
Rekatolizace - pokatoličtění obyvatelstva ,tedy zpětné převedení obyvatelstva, zpravidla protestantského, ke katolickému vyznání. Známy jsou násilné i nenásilné formy rekatolizace. Rekvírování – zabavování ve prospěch státu či vojska nebo také odvody naturálních dávek, rekvizic, armádě. Sakristie – přilehlá chrámová místnost sloužící k uchovávání bohoslužebných předmětů a rouch. Sigillum civium de Lipnik – v překladu „ znamení obce Lipníka", zde však musíme pod pojmem obec chápat společenství občanů. Silnicovka – typ vesnice , která leží podél hlavní komunikace a zhruba v jejím středu se rozšiřuje v náves, kde stojí nejdůležitější budovy obce kostel, tvrz stavení nejbohatších sedláků, rychta , hospoda atd. Smolná kniha - úřední kniha zaznamenávající jednotlivé případy trestního práva a jejich průběh. Spanilé jízdy (rejsy) –výprava husitů , které měly za cíl propagaci husitských myšlenek za hranicemi Čech a Moravy, Důležité však bylo i získání kořisti. Šenkovní dům – dům s právem šenku , tedy rozlévání a prodeje piva či vína. Rozlišoval se pivní a vinný šenk. Trhová osada- osada , ve které se soustředil obchod v dané oblasti v raném či na počátku vrcholného středověku (9. až 13. století). Místem obchodu bylo tržiště. Později byly trhové osady nahrazeny městy, která od počátku vznikala , jako hospodářská a obchodní centra. Typař - pečetidlo Urbář – zpravidla v knižní formě sestavený systematický soupis důchodů nebo platů odváděných z jednotlivých panství. Nejstarší dochovaný urbář u nás pochází z 2.poloviny 14. stol. a věnuje se tachovskému panství. Veduta- věcný , topografický přesný milíř nebo grafický záznam města, obvykle v širším zorném úhlu. Rozšířený od 16. do poloviny 19. století.Často byl umísťován v horních částech map. Věnná zástava – v podstatě se jedná o pojištění věna ženichem tím , že jestliže nevěsta s sebou donese určitou sumu jako věno, může ji ženich použít , ale za to jí přepíše část svého majetku který v případě ženichovy smrti získá manželka zpět. Zeměpanské území –území , které spadlo pod přímou správu panovníka, v naších podmínkách knížete nebo krále. Zemské desky -úřední knihy vedené zemskými soudy , které od 13. století evidovaly všechny svobodné statky a jejich převody. Žarové hroby – jedná se o hroby , ve kterých je pohřbeno spálené tělo zemřelého . Nejčastěji je popel uložen v nádobě , tzv. popelnici. Spalování mrtvol se v českých zemích objevilo až během doby bronzové.
Seznam ilustrací a prameny 1. Erb pánů z Pernštejna v nejstarším lipenském urbáň z let 1520-1530, Státní oblastní archiv v Třeboni, fond Cizí statky, inv, č, 77 (Registra loučná a kopaninná) 2. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou „NadZbružovým", Kultura s kanelovanou keramikou (cca 3400-2800 př, n. I.). Doklady zpracování kamene na hradisku. Vlevo - štípaná pazourková sekerka a hlíza pazourku, nahoře - broušené kamenné sekeromlaty, dole ploché broušené lichoběžníkové kamenné sekerky. Muzeum Komenského v Přerově, 3.-4. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou „Nad Zbružovým". Kultura s kanelovanou
keramikou (cca 3400-2800 př. n. I.). Keramika z hradiska s charakteristickou výzdobou. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. 5. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou „NadZbružovým". Kultura s kanelovanou keramikou (cca 3400-2800 př. n. I.), Kostěná a parohová sídla, jehly a dlátka. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. 6. Loučka u Lipníka nad Bečvou „U lipnické myslivny". Mladší doba bronzová, kultura lužických popelnicových polí (12.-11. století pí. n. I.). Hromadné uložení (depot) bronzových náramků a spirálové ozdoby. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. 7. Pravděpodobný obraz hradu Drahotuš. Kresba Petr Tomáš podle M. Plačka a P Šimečka 8. Listina Lacka z Kravař z roku 1349, v níž prodává dvůrvTrnávce lipenskému měšťanu Pavlovi. Státní oblastní archiv v Trebonijond Rodinný archiv Schwarzenberků, Hluboká nad Vltavou, sign. II, 175, č. 1 Kresba pečeti, pořízená Florianem Zapletalem. Uveřejněno v či. Lipensko na úsvitě svých psaných dějin. Záhorská kronika, 1935/1936, s. 47 9. Bývalý katův domek stával na rohu ulic Palackého a Stará. Archiv Viléma Zeinera 10. Opis listiny Lacka z Kravař z roku 1394, v níž dal městu Lipníku pastviska mezi Horkou.Trnávkou, Bohuslávkami a Loučkou. Státní okresní archiv Přerov, fond Archiv města Lipník, inv. f. 619, kart. f. 17 (městská privilegia - opisy) 11. Lipník nad Bečvou, Osecká ulice (objeveno spolu s dalšími nálezy, dokládajícími provoz pozdně středověké hrnčířské dílny p. Jindřichem Tomášem počátkem 70. let 20. století.). Velký zlomek pozdně gotického komorového kachle s motivem trojité čtyřlisté rozety s šišticemi v rozích, které překrývají stylizované listy. Přelom 15. a 16. st. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. 12. Týn nad Bečvou - hrad Helfštýn. Část pozdně gotického komorového kachle s motivem střelcez kuše. Konec 15. století. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. 13. Fiktivní podoba Viléma z Pernštejna, dřevořez v knize Bartoloměje Paprockého z Hlohol, „Zrcadlo slavného Markrabství moravského" z roku 1593 14. Náhrobek Viléma z Pernštejna v kostele v Doubravníku u Tišnova. Kresba Petr Tomáš 15. Pohlednice hradu Helfštýna - druhá brána s reliéfem vyobrazujícím pověst o založení pernštejnského rodu. Archiv Viléma Zeinera 16. Bašta z městského opevnění v Lipníku nad Bečvou. Foto: Petr Tomáš 17. Náhrobní kámen Vojtěcha, syna Viléma z Pernštejna, v pardubickém kostele sv. Bartoloměje. Foto: Antonín Forbelský 18. Registra hučná a kopanínná panství helístejnského. Státní oblastní archiv vTíeboni, fond Cizí statky, inv. č. 77 (Registra loučná a kopaninná) 19. Týn nad Bečvou a hrad Helfštýn - pohled od západu. Kolorovaná perokresba. Autor A. J.Walner, přísežný zemský zeměměřič, 1747. Veduta v levém horním rohu mapy - přílohy ke spisu ve sporu o pozemky. Zemský archiv v Opavě, prac. Olomouc, fond Velkostatek Lipník nad Bečvou, inv. č 98, sign. 43 c 20. Helfštýn na kresbě J. H. A, Gallaše v rukopisu nazvaném „Památky o pustých tvrzích blíž města Hraníc", 1812. Moravský zemský archiv v Brně/fond E 6 Benediktini Rajhrad, sign. Oa 13, kart. č. 490 21. Alianční erby Petra Voka z Rožmberka a jeho manželky Kateřiny z Ludanic 22. Petr Vok z Rožmberka jako renesanční kavalír 23. Dřevořez Lipníka s Helfstýnem jako výzdoba dílčího titulního listu knihy Bartoloměje Paprockého z Hlohol „Zrcadla slavného Markrabství moravského" z roku 1593 24. Pamětní deska městského špitálu. Stav z roku 2008, Foto: Petr Tomáš
25. Výzdoba kopiáře privilegií města Lipníka, který pořídil primátor Martin Zikmundek roku 1616. Státní okresní archiv Přerov, fond Archiv města Lipník, inv. č, 18 26. Kardinál František Dietrichstein. Farnostsv, Jakuba Lipník n, B, 27. Veduta z roku 1683 zobrazující piaristickou kolej v Lipníku se zahradami je rovněž opatřena znakem rodu Dietrichsteinů. CASA GENERALIZIA DEIPADRISCOLOPI - Generální archiv piaristů v Římě, cat.BM 7.1. Foto: Julio César Boffano 28. Plán města Lipníka pořízený v roce 1727 za účelem separace Židů. Zemský archiv v Opavě, prac. Olomouc, fond Velkostatek Lipník nad Bečvou, inv. č. 685, kart. č. 70 29. Zápis k roku 1672 \i „Černé knize města Lípníka" (Kniha vyznání mučených) z let 1594-1672. Státní okresní archív Přerov, fond Archiv města Lipník, inv. f. 81 30. „Černá kniha města Lipníka" (Kniha vyznání mučených) z let 1594-1672. Na vazbu knihy byl použit popsaný pergamen. Státní okresní archiv Dřerov, fond Archiv města Lipník, inv. č. 81 31. Maxmilián z Dietrichsteinů, synovec a dědic kardinála Dietrichsteina. Farnost sv. Jakuba Lipník n. B. 32. Pohled na piaristickou kolej v Lipníku. Volný list, konec 18. století. Státní okresní archiv Přerov, Sbírka map a plánů, inv. č. 824 33. Děkan Jiří Balšánek, největší lipenský stavebník přelomu 17. a 18. století. Farnost sv. Jakuba Lipník n. B. Foto: Pavel Motán 34. Interiér kaple Panny Marie zvané téi„Na Spravedlnosti" ležící dnes ve východní části města. Foto: Petr Tomáš 35. Sousoší nad vstupní branou ke kostelu sv. Františka zobrazující Zjevení sv. Terezy sv. Josefu Kalasánskému, zakladateli řádu piaristů 36. František Xaver Riepel - autor leptu akademický malíř V. Silovský. Převzato z knihy Pohled do dějin Severní dráhy Ferdinandovy po stoleté činnosti 1836-1936 37. Železniční úředník z doby Rakouska-Uherska ve stejnokroji. Kord byl tehdy nezbytnou součástí uniformy vyšších státních úředníků. Archiv Olphila Olomouc 38. Lipenské nádraží na přelomu 19. a 20. století. Archív Olphila Olomouc 39. Mapa města Lipníka nad Bečvou a okolíz r. 1830 pocházející z tzv. Stabilního katastru. Jan Máchovský - MAPY 40. Chemická továrna na výrobu umělé pryskyřice rodiny Schreiberů. Archiv farnosti sv. Jakuba Lipník n. B. 41. Cukrovar v Lipníku byl vybudován v roce 1867 a stával blízko Bečvy. Archiv farnosti sv. Jakuba Lipník n. B. 42. Most přes řeku Bečvu. V pozadí komíny cukrovaru. Archiv farnosti sv. Jakuba Lipník n. B. 43. Záhlaví dopisního papíru firmy Františka Wawerky z roku 1926 44. Vilém Gutmann 45. David Gutmann 46. Náměstí v Lipníku po vyhlášení samostatnosti republiky v říjnu 1918 47. Budova německé měšťanské dívčí školy, dnešní gymnázium. Archiv farnosti sv. Jakuba Lipník n, B. 48. Hranická ulice, pohled od dnešní pošty. Archív farnosti sv. Jakuba Lipník n. B. 49. Katolický Orel vznikl v Lipníku v roce 1910. Archiv farnosti sv. Jakuba Lipník 50. Budova dnešní pošty při výstavbě. Archiv Viléma Zeínera 51. I za druhé světové války byly rekvírovány lipenské zvony. Zvon Jan Metod. Archiv Petra Tomáše 52. Zvon z kaple sv. Josefa. Archiv Petra Tomáše
53. Ústup německých vojsk vedl kolem kaple sv. Josefa. Archiv Viléma Zeinera 54. Sovětská regulovfice u kaple sv. Josefa. Archiv Viléma Zeinera 55. Vítání rudoarmějců na náměstí. Archiv Viléma Zeinera 56. Továrník František Wawerka. Archiv Viléma Zeinera 57. Tovární značka v chodníkové dlažbě. Foto: Petr Tomáš 58. česká zemská vyšší reálka. Archiv Viléma Zeinera 59. Kostel sv, Františka v srpnu roku 1968, Archiv Viléma Zeinera 60. Výstavba nového mostu přes řeku Bečvu. Archív Viléma Zeinera 61. Slavnostního otevření rekonstruovaného židovského hřbitova se zúčastnili Židé z USA, Foto: Pavel Motán 62. Ševcovské cechovní znamení z kostela sv. Jakuba. Farnost sv. Jakuba Lipník n. B, 63. Zednické a tesařské cechovní znameníz kostela sv. Jakuba. Farnost sv. Jakuba Lipník n. B. 64. Cechovní truhlice. Farnost sv. Jakuba Lipník n. B. 65. Lipník nad Bečvou, Osecká ulice (nález p. JíndřichaTomáše, objevený spolu s dalšími výrobky, polotovary a výrobním odpadem, dokládajícími přítomnost hrnčířské dílny). Pozdně gotický keramický kadlub, respekt, mezičlánek k výrobě kadlubu, k zhotovování kachle s motivem pern-štejnského erbovního znamení, tj. zubří hlavy v pozdně gotickém štítu s částí vegetativně pojatých píikryvadel. Konec 15. až prvá desetiletí 16. století. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. Foto: A. Drechsler 66. Lipník nad Bečvou, Osecká ulice (nález p. Jindřicha Tomáše). Pozdně gotický kadlub určený k zhotovování předmětů (součást konstrukce kachlových kamen nebo samostatně používaný výrobek) s reliéfním vyobrazením postavy z oblasti duchovní sféry - ne zcela jasný motiv snad představuje křesťanského světce (sv. Jakuba Většího?) nebo Ježíše Krista. 50. až 60. léta 15. století. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. Foto: A. Drechsler 67. Vyobrazení polepšeného městského znaku v privilegiu kardinála Františka knížete z Ditnchštejna, které udělil městu Lipníku v roce 1628. Státní okresní archiv Přerov, fond Archiv města Lipník, inv. č. 3 První strana obálky: Pouzdro na pečeť přivěšené k listině císaře Matyáše z 14.1.1613, vydané ve Vídni, kterou udělil městu čtvrtý jarmark a koňský trh. SOA Olomouc. Fond velkostatek Lipník nad Bečvou, inv. č. 196
Použitá literatura BAĎURA, Jan, Vlastivěda Moravská: II. Místopis: Lipenský okres. Brno, 1919. HAJDUK, A. Geschichteder Stadt Leipnik Leipnik, 1907. KlíNQNSRi, i. Židovské památky Lipníku nad Bečvou. Olomouc, 2000. KUČA, K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: III. díl (Kolí-Mi). Praha, 1998. Lipník nad Bečvou: klič k Moravské bráně. Lipník nad Bečvou, 2002. MARADA, M. Smolná kniha města Lipníka. In Sborník Státního okresního archivu v Přerově. Přerov, 2004. Nikoli nejmenší na Moravě: kniha o lipníku nad Bečvou. Lipník nad Bečvou, 1965. SAMEK, B. Umělecké památky Moravy a Slezska: díl 2,1- N. Praha, 1999. ŽŮREK, K. Lipník nad Bečvou: město a ote Vyškov na Moravě, 1933,
Poděkování Město Lipník nad Bečvou děkuje všem, kteří na vydání publikace spolupracovali, poskytli podklady a cenné rady. Jsou to zejména: Mgr. Zdenka Kociánová - SOA Třeboň PhDr. Jiří Lapáček - SOkA Přerov Mgr. Aleš Drechsler - Muzeum Komenského v Přerově Městská knihovna v Lipníku nad Bečvou
farnost sv. Jakuba v Lipníku nad Bečvou R Julio César Boffano - GENERÁLNÍ ARCHÍV PIARISTŮ Řím Ing. Josef Dočkal-OLPHILA Olomouc Ing. Vilém Zeiner Antonín Forbelský PhDr. Václav Bartušek Jan Máchovský Pavel Motán Petr Tomáš
Putování dějinami Mgr. Lubor Malor Vydalo město Lipník nad Bečvou v roce 2008 Vydání 1, Text: ©Mgr. Lubor Maloň Fotografie: archiv Městského úřadu v Lipníku nad Bečvou, Petr Dvořáček, PetrTomáš, Pavel Motán, Antonín Forbelský, Julio César Boffano, Aleš Drechsier Grafická úprava: PetrTomáš, Pavel Tomáš Tisk: Lipnická Tiskárna s.r.o. Lipník nad Bečvou V Lipníku nad Bečvou 2008 www.mesto-lipnik.cz
