1 Ptáček na klíček v úterý Šest prstů a čtyři ňadra
Vařil jsem v kuchyni špagety. V rozhlasu vysílali předehru k Rossiniho Strace zlodějce a já si do toho pískal. K vaření špaget ideální hudba. Vtom začal zvonit telefon. Chtěl jsem ho ignorovat. Špagety jsem měl téměř hotové a Claudio Abbado právě přiváděl Londýnský symfonický orchestr k hudebnímu vrcholu. Nakonec jsem se ale přece jen rozhodl ho vzít. Co kdyby mi volal nějaký známý, že má pro mě práci? Ztlumil jsem plyn a šel do obývacího pokoje zvednout sluchátko. „Dej mi deset minut,“ vybalila na mě nějaká ženská. Mám na hlasy lidí dobrou paměť, ale tenhle mi nic neříkal. „Promiňte prosím, koho voláte?“ zeptal jsem se zdvořile. „Tebe volám. Věnuj mi pouhých deset minut. Abychom pochopili jeden druhého, to postačí.“ Měla hluboký a měkký, těžko uchopitelný hlas. „Pochopili jeden druhého?“ „Jo, svoje pocity.“ Natáhl jsem hlavu ze dveří a nakoukl do kuchyně. Z hrnce se špagetami stoupala bílá pára a Claudio Abbado stále ještě dirigoval Straku zlodějku. „Je mi líto, ale právě vařím špagety. Můžu vás požádat, abyste zavolala později?“ „Špagety!“ vykřikla žena naoko pohoršeným tónem. „V půl jedenácté dopoledne vařit špagety!“ „To není vaše starost,“ řekl jsem naštvaně. „Co a kdy budu jíst, je čistě moje věc.“ 7
„To je pravda,“ odvětila plochým, bezvýrazným hlasem. I tak nepatrný citový výkyv se v tónu jejího hlasu projevil. „Tak dobře. Zavolám později znovu.“ „Ještě moment,“ vyhrkl jsem. „Jestli mi chcete nabízet nějaké zboží, budete volat zbytečně. Právě jsem bez práce a nemám v úmyslu si něco kupovat.“ „Jen klid. Já to vím.“ „Víte? Víte co?“ „Vím, že nemáš práci. Proč bych to neměla vědět? Tak si utíkej uvařit ty svoje úžasné špagety.“ „Ale kdo vy…“ nestačil jsem dokončit větu. Nečekal jsem, že s tím hned praští. Chvíli jsem zůstal nechápavě zírat se sluchátkem v ruce. Ale vzpomněl jsem si na špagety, tak jsem se vrátil do kuchyně, vypnul plyn a špagety přecedil. Kvůli tomu telefonu nebyly al dente, ale zas tak hrozně měkké taky nebyly. Pochopit jeden druhého? přemýšlel jsem nad talířem špaget. Porozumět vzájemně svým pocitům během deseti minut? Nechápu, co se mi ta ženská vlastně snažila sdělit. O čem to mluvila? Třeba je jenom jedním z těch vtipálků, co si dělají po telefonu srandičky. Nebo že by to byl nový trik, jak nabízet zboží? No co, tohle jde mimo mě. Ale nedalo mi to, a když jsem se vrátil do obýváku a na pohovce si četl, každou chvíli jsem pokukoval po telefonu. V hlavě mi vrtala její slova „pochopit jeden druhého během deseti minut“. V čem si mohou dva lidé za deset minut porozumět? Ona si ovšem byla od samého začátku těmi deseti minutami zjevně naprosto jistá. Devět minut by jí nejspíš bylo příliš málo a jedenáct zase moc. Stejně jako špagetám al dente. Ze samého přemýšlení mě úplně přešla chuť si číst. Pustil jsem se raději do žehlení. Vždycky, když mám v hlavě zmatek, žehlím košile. Dělám to odjakživa. Celý proces mám rozdělený do dvanácti kroků. První je límeček (líc), dvanáctý manžeta levého rukávu, a já si při žehlení jednotlivé kroky pěkně popořadě odpočítávám. Jinak by to nebylo udělané pořádně. Vyžehlil jsem tři košile, zkontroloval, jestli nemají záhyby, 8
a rozvěsil je na ramínka. Vypnul jsem žehličku a uklidil ji i se žehlicím prknem do šatny. Pak teprve jsem cítil, že mám jakžtakž čistou hlavu. Šel jsem do kuchyně, že se napiju vody, a vtom začal znovu zvonit telefon. Chvilku jsem váhal, ale přece jen jsem ho zvedl. Jestli volá zase ta ženská, řeknu jí, že žehlím, a zavěsím. Tentokrát to ale byla Kumiko. Ručičky na hodinách ukazovaly půl dvanácté. „Jak se máš?“ zeptala se. „Dobře,“ řekl jsem. „Cos dělal?“ „Žehlil jsem.“ „Co se stalo?“ V hlase měla nepatrný záchvěv napětí. Dobře věděla, že když žehlím, mám v hlavě nějaký zmatek. „Nic. Prostě jsem si vyžehlil pár košil.“ Sedl jsem si a přehodil sluchátko z levé ruky do pravé. „A cos mi chtěla?“ „Umíš psát básničky?“ „Básničky?“ zeptal jsem se udiveně. Jaké básně? Co tím jako myslí? „Jeden známý z časopisového vydavatelství hledá někoho, kdo by vybíral a editoval básně do jednoho literárního magazínu pro dívky. Kromě toho ještě musí napsat každý měsíc krátkou básničku na titulní stranu. Neplatí špatně, na to, že to je celkem jednoduchá práce. Jedná se samozřejmě jenom o brigádu, ale kdyby ti to šlo, mohl bys pak dostat práci redaktora.“ „Jednoduchá práce?“ skočil jsem jí do řeči. „Tak moment. Já hledám práci právníka. Jak jsi přišla na to, že bych měl dělat editora?“ „Copak jsi neříkal, že jsi na střední škole psal?“ „Jo, ale pro noviny! Školní noviny. Psal jsem o tom, která třída vyhrála fotbalový turnaj nebo jak učitel fyziky skončil v nemocnici, když spadl ze schodů. Jen takovéto pitomosti. Ne poezii. Tu já psát neumím.“ „Prosím tě, jakápak poezie, vždyť je to jenom čtení pro středoškolačky. Netvrdím přece, že se musíš úchvatnými verši zapsat do literární historie. Jen tak načmáráš, co tě napadne. Chápeš?“ 9
„Nenačmárám nic, protože já psát básně nedokážu, kdybych se rozkrájel. Nikdy jsem je nepsal a nehodlám s tím začínat ani teď,“ odsekl jsem rezolutně. Copak nechápe, že to neumím? „Ach jo,“ řekla Kumiko zklamaně. „Víš, že jako právník práci jen tak nenajdeš.“ „Napsal jsem na různá místa. Pomalu by měly přijít nějaké reakce. Když nic z toho nevyjde, pak teprve budu přemýšlet, co dál.“ „No tak dobře. Mimochodem co je dneska za den?“ Trochu jsem se musel zamyslet, než jsem odpověděl: „Úterý.“ „Můžeš teda zajít do banky zaplatit plyn a telefon?“ „Za chvíli půjdu koupit něco k večeři, potom se stavím v bance.“ „Co budeš dělat k večeři?“ „Ještě nevím. Uvidím až při nakupování.“ „Víš ty co? Ta tvoje práce nakonec tak strašně nespěchá,“ řekla úplně jiným tónem. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se užasle. Jako by se všechny ženy světa domluvily, že mě dnes přes telefon překvapí. „Podporu v nezaměstnanosti nebudu brát věčně. A donekonečna se jen tak poflakovat taky nemůžu.“ „To je pravda, ale zvýšili mi plat. S tou mou druhou prací a úsporami dokážeme vyžít, když nebudeme zbytečně rozhazovat. Vadí ti být doma a starat se o domácnost? Je pro tebe takový život hodně suchopárný?“ „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. Prostě nevím. „Promysli si to v klidu,“ řekla Kumiko. „A jen tak na okraj, kocour se nevrátil?“ No jo, kocour. Od rána jsem si na něj ani nevzpomněl. „Ne,“ řekl jsem. „Ještě se nevrátil.“ „Můžeš se po něm poohlédnout? Už je pryč víc než týden.“ Přisvědčil jsem bezbarvě a přehodil si sluchátko zpátky do levé ruky. „Řekla bych, že bude v zahradě toho prázdného domu na konci uličky. V té zahradě s kamennou sochou ptáka. Už jsem ho tam párkrát zahlídla.“ „V uličce?“ podivil jsem se. „Ty tam chodíš? To slyším poprvé.“ 10
„Promiň. Musím končit. Mám tu plno práce. A nezapomeň na kocoura, prosím tě.“ Zavěsila. Chvíli jsem zíral na sluchátko, než jsem je zavěsil do vidlice. Zajímalo by mě, co Kumiko přivádí zrovna do uličky. Dostat se tam z naší zahrady znamená přelézt betonovou zeď; nechápu, co je tam tak lákavého, že jí to stojí za takovou námahu. Nic tam není. Šel jsem do kuchyně, abych se napil vody, a pak jsem vylezl na verandu prozkoumat misku s kočičím žrádlem. Sušené sardinky, které jsem tam nasypal včera, zůstaly nedotčené. Kocour se domů nevrátil. Chvíli jsem postál na verandě a pozoroval, jak na naši malou zahrádku dopadají paprsky začínajícího léta. Ne že by zrovna tahle zahrada skýtala nějakou duchovní útěchu. Slunce do ní přes den svítí jen krátce, půdu má černou a stále vlhkou. Veškeré rostlinstvo v ní tvořilo pár bídných keříků hortenzií v koutě. A já ani nemám hortenzie dvakrát rád. Ze sousedního sadu ke mně doléhal pronikavý ptačí zpěv. Ozýval se s takovou pravidelností, že to znělo, jako by byl natahovací. Říkali jsme mu ptáček na klíček. Kumiko ho tak nazvala. Vlastně jsme nevěděli, jak se nazývá ani jak vypadá. Přilétal každý den do sousedního sadu a natahoval pružinu našeho tichého světa. Tak, a teď musím jít hledat kocoura. Kočky mám odjakživa rád. Našeho kocoura mám taky moc rád. Jenomže kočky si žijí svým životem, rozhodně to nejsou žádní pitomečci. Když kočka zmizí, znamená to, že se jí prostě zachtělo jít jinam. Až se unaví a vyhládne jí, vrátí se. Ale já našeho kocoura samozřejmě hledat půjdu, aby měla Kumiko radost. Nic lepšího na práci jsem beztak neměl. Začátkem dubna jsem dal výpověď, ačkoli jsem k tomu žádný zvláštní důvod neměl. Po skončení školy jsem pracoval celou dobu v jedné advokátní kanceláři a ta práce mi nijak nevadila. Nebyla sice nijak vzrušující, ale byla slušně placená a v kanceláři jsme měli docela příjemnou atmosféru. 11
Moje funkce byla, stručně řečeno, specializovaný poslíček. A řekl bych, že jsem si vedl celkem dobře. Možná to vyzní hloupě, když se sám pochválím, ale domnívám se, že jsem byl při plnění praktických povinností celkem výkonný. Rychle se učím, jsem aktivní, nikdy si nestěžuji a jsem realistický. Proto mi dokonce starší šéf (majitelé kanceláře byli advokáti „otec a syn“) nabízel malé zvýšení platu, když jsem řekl, že chci podat výpověď. Stejně jsem odešel. Ne že bych měl nějakou jasnou představu, co dál, žádné vyhlídky. To poslední, co mě lákalo, bylo zavřít se doma a připravovat se na advokátní zkoušky. Byl jsem si jist víc než kdy jindy, že advokátem se stát nechci. Jednoduše jsem nechtěl zůstat v té kanceláři, nechtěl jsem dělat tuhle práci navěky. A bylo mi jasné, že kdybych zůstal ještě chvíli, strávil bych tam zbytek života. Rozhodl jsem se jednou odejít a tohle byl ten správný čas. Konec konců, už mi bylo třicet. „Chtěl bych dát výpověď,“ řekl jsem Kumiko při večeři. „Aha,“ řekla akorát. Nevěděl jsem, jak si to vysvětlit, ale Kumiko víc neřekla. Dál jsem se nevyptával, dokud Kumiko sama nedodala: „Chceš odejít, odejdi. Je to tvůj život, nalož s ním, jak sám uznáš za vhodné.“ To bylo celé, víc se k tomu nevyjádřila a soustředila se už jen na vytahování rybích kostí. Odkládala je hůlkami na okraj talíře. Manželka pracovala jako redaktorka v časopisu specializovaném na biopotraviny a zdravou výživu. Měla dost slušný plat a k tomu ještě příležitostně dostávala od kamarádky, rovněž redaktorky, ale z jiného časopisu, zakázky na ilustrace (vystudovala na vysoké škole design a chtěla se stát ilustrátorkou na volné noze), z čehož měla taky solidní příjem navíc. Když odejdu z práce, budu pobírat nějaký čas podporu v nezaměstnanosti. Navíc se budu starat o domácnost, čímž ušetříme za jídlo v restauracích nebo za uklízení, takže se naše životní úroveň nijak nezmění. Tak jsem přestal chodit do práce. Vrátil jsem se z nákupu, a když jsem ukládal jídlo do lednice, zazvonil telefon. Tentokrát mi to zvonění připadalo značně agre12
sivní. Položil jsem na stůl načatý sáček s tófu a šel do obýváku zvednout sluchátko. „Špagety hotové?“ ozvala se znovu ona žena. „Hotové,“ řekl jsem. „Ale teď musím jít hledat kocoura.“ „To může deset minut počkat. Hledání kocoura není vaření špaget.“ Nevím proč, ale nedokázal jsem jí s tím jen tak praštit. Měla v hlase něco, co ve mně vzbudilo zvědavost. „Tak dobře, když to bude jen těch deset minut,“ rezignoval jsem. „My dva si určitě porozumíme,“ řekla žena tiše. Silně jsem cítil, v jaké je atmosféře. Jak se pohodlně usazuje na židli naproti telefonu a přehazuje si nohu přes nohu. „To by mě teda zajímalo,“ řekl jsem, „co za deset minut dokážete.“ „Deset minut může být víc, než si myslíš,“ řekla. „A ty mě opravdu znáš?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě že znám. Potkali jsme se mnohokrát.“ „Kdy? Kde?“ „Častokrát, kdesi,“ řekla žena. „Ale kdybych ti to měla teď vysvětlovat, deset minut nebude stačit. Podstatný je čas, který máme teď. Nemyslíš?“ „Chci důkaz, že mě znáš.“ „Například?“ „Kolik je mi let?“ „Třicet,“ odpověděla bez zaváhání. „Třicet a dva měsíce. Stačí?“ To mi zavřelo ústa. Opravdu mě zná. Ale ať jsem si lámal hlavu jakkoli, vůbec jsem si nevybavoval, že bych kdy slyšel její hlas. „Tak, a teď si mě zkus představit,“ řekla vyzývavě. „Podle mého hlasu. Představ si, jak vypadám. Můj věk. Kde jsem. Jak jsem oblečená.“ „Nemám ponětí,“ řekl jsem. „Ale no tak,“ napomenula mě. „Zkus to.“ Stočil jsem pohled na hodinky. Uplynula teprve minuta a pět vteřin. „Nemám ponětí,“ zopakoval jsem. „Tak já ti to teda prozradím,“ řekla. „Jsem v posteli. Právě jsem vyšla ze sprchy a nic na sobě nemám.“ 13
Zavrtěl jsem hlavou. Tohle je učiněný sex po telefonu. „Nebo bys byl raději, abych na sobě měla spodní prádlo? A co takhle punčochy? To by se ti líbilo víc?“ „Je mi to šumafuk. Dělej si, co chceš,“ řekl jsem. „Něco si obleč, jestli se ti chce. Chceš být nahá? Buď nahá. Je mi líto, ale na tyhle řeči po telefonu nejsem zvědavý. Musím ještě udělat spoustu…“ „Jen deset minut,“ zadržela mě. „Věnuj mi pouhých deset minut, to tě nezabije. Odpověz mi na jednu otázečku. Mám zůstat nahá, nebo si mám něco obléct? Mám na sebe spoustu věcí. Co takhle černé krajkové kalhotky?“ „Klidně zůstaň tak, jak jsi,“ odbyl jsem ji. „Mám teda zůstat nahá?“ „Jo, buď třeba nahá,“ řekl jsem. To máme čtyři minuty. „Mám ještě mokré chloupky,“ řekla žena. „Moc pečlivě jsem se neosušila. Proto jsou mokré. Teplé a příjemně vlhké. Mám úžasně heboučké chloupky. Úplně černé a jemňoučké. Zkus je pohladit.“ „Podívej se, je mi líto, ale…“ „I pod nimi je to všechno hřejivé. Úplně jako teplý smetanový krém. Úžasně teplé. Vážně. Tipni si, v jaké jsem teď poloze. Pravé koleno mám pokrčené a levé stehno trochu stranou. Asi jako deset hodin a pět minut na hodinách.“ Poznal jsem podle tónu v jejím hlase, že nepředstírá. Opravdu má nohy rozevřené v úhlu deset hodin a pět minut a teplé a vlhké pohlaví. „Pohlaď mi rty,“ řekla. „Pomaloučku. Teď je rozevři. Pomalu. Hlaď je pomalu konečky prstů. Tak, hodně pomaloučku. Teď se druhou rukou dotýkej mého levého ňadra. Něžně ho podeber dlaní a nadzvedni, lehce mi prsty sevři bradavku. Znovu. Ještě. Dokud se neudělám.“ Beze slova jsem položil sluchátko. Svalil jsem se na pohovku, mrknul jsem na hodiny a zhluboka si povzdechl. Protelefonoval jsem s ní asi pět nebo šest minut. Ani ne za deset minut telefon začal zvonit znovu, ale já už ho nezvedl. Vyzváněl patnáctkrát. A když přestal, ponořil se do hlubokého, studeného ticha. 14
* * * Krátce před druhou jsem přelezl betonový plot naší zahrady a slezl dolů do uličky. Respektive tam, kde jsme to uličkou nazývali. Není to ulička v pravém slova smyslu, je to cosi, pro co neexistuje správné pojmenování. Ani cesta se tomu nedá říkat. Koridor má příchod a východ, člověka zavede na určité místo. Ale ta naše ulička nemá ani vchod, ani východ, na obou koncích je slepá. Nedá se tedy nazývat ani slepou uličkou, protože ta má jeden konec otevřený. Lidé ji tady nazývají uličkou čistě z praktických důvodů. Táhne se sotva tři sta metrů mezi zadními zahradami domů. Na šířku má něco přes metr, ale místy do ní vyčnívají ploty a někde je zavalená různým harampádím, kolem kterého se člověk musí protáhnout bokem. Prý mívala vchod i východ a sloužila jako zkratka mezi dvěma ulicemi (říkal to můj strýc, od kterého jsme si za babku pronajímali dům). Ale v polovině padesátých let, v době prudkého hospodářského růstu, zaplnily řady nových domů prázdné pozemky na obou stranách ulice, až ji sevřely tak, že z ní zbyla jen úzká stezka. Novým obyvatelům vadilo, že jim tak blízko před domem nebo před zahradou chodí cizí lidé, a proto jeden konec stezky zatarasili. Nejprve byla jen tak zamaskovaná ledabylým plotem, ale později se jeden místní rozhodl rozšířit si zahradu a neprodyšně uzavřel konec uličky betonovou zdí. Nato vyrostla na druhém konci zábrana z ostnatého drátu, takže jí ani pes neprošel. Sousedé si nestěžovali, protože nikdo z nich uličku jako průchod nepoužíval, byli naopak rádi, protože takto měli lepší ochranu před zloději. V důsledku všech změn se z uličky stal neúčelný pás, sloužící leda jako ochranné pásmo mezi dvěma řadami domů. Bujel v ní plevel, hustě opředený chytlavými pavoučími sítěmi. Nedokázal jsem si vysvětlit, co do takových míst vedlo Kumiko. Já sám jsem uličkou prošel sotva dvakrát a ona navíc nesnáší pavouky. Ale tak ať, řekl jsem si. Chce, abych šel do uličky hledat kocoura, půjdu tam. Procházet se venku je nakonec mnohem lepší než sedět doma a čekat, až zazvoní telefon. Nepříjemně ostré paprsky letního slunce se opíraly do větví stromů rozprostřených nad mou hlavou. Listí z nich vytvářelo 15
kostrbaté stíny, které v tom bezvětří vypadaly jako nesmazatelné skvrny, vtisknuté do země navěky. Nepronikl sem ani hlásek. Div jsem neslyšel pod dotyky slunečního světla dýchat stébla trávy. Oblohou proplulo pár mráčků. Jejich jasné a přesné obrysy by klidně mohly tvořit pozadí středověké rytiny. Všechno kolem jsem viděl s tak ohromnou jasností, až mi mé vlastní tělo připadalo jako nedefinovaný, rozplizlý tvor. A bylo strašně horké! Měl jsem na sobě jen tričko, tenké bavlněné kalhoty a tenisky, ale i tak jsem cítil podpaží a v důlcích na hrudi krůpěje potu, jak jsem dlouho chodil na slunci. To oblečení jsem teprve dnes ráno vytáhl po dlouhé době z krabice na letní věci a do nosu mi z něj vnikal ostrý pach naftalínových kuliček proti molům. Byly tu dvě jasné kategorie domů: stará stavení a pak budovy postavené v poslední době. Ty novější byly malé, s maličkými zahrádkami. Do uličky z nich trčely stojany se šňůrami na prádlo, což mě občas donutilo razit si cestu clonou ručníků, nátělníků a prostěradel. Místy ke mně zřetelně z přilehlých zdí pronikaly zvuky televize, splachování záchodu. Ucítil jsem i vůni dušeného kari. Staré domy naproti tomu nejevily žádné známky života. Své soukromí si dobře chránily různými druhy křovin, nejčastěji čínským jalovcem. Mezerami mezi nimi byly trochu vidět pěstěné, velké zahrady. V rohu jedné ze zadních zahrad osaměle trčel starý, hnědý, seschlý vánoční strom. Jiná se stala skládkou všech možných hraček, jako by tam někdo po trávníku rozsypal upomínky na dětství několika lidí. Ležela tu tříkolka, házecí kruhy, plastové meče, gumové míče, figurka želvy, malé baseballové pálky a spousta dalších věcí. Další zahrada měla basketbalový koš, jiná pěkné bílé zahradní židle rozestavěné okolo kameninového stolu. Židle byly zalepené špínou, jako by je nikdo měsíce, nebo možná roky, nepoužíval. Na stole stála mnohými dešti přilepená fialová váza ve tvaru magnólie. V dalším domě jsem si mohl pohodlně prohlédnout přes sklo zimních dveří celý obývák s koženou sedací soupravou, velký televizor, příborník (na němž stálo akvárium s tropickými rybka16
