Psychologické aspekty IVF

Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity Psychologický ústav Studijní rok 2010/2011

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Psychologické aspekty IVF Mgr. Kateřina Santlerová

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Mojmír Tyrlík, Ph.D. Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně, 13. 4. 2011

……………………………………...

2

Děkuji doc. PhDr. Mojmíru Tyrlíkovi, PhD. za profesionální vedení, laskavý přístup a podnětné diskuze. Největší dík na tomto místě patří manželovi a jeho rodičům za podporu, díky které jsem mohla ve studiu dojít až sem.

3

OBSAH

Úvod.................................................................................................................................. 5 TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 7 1 Neplodnost ................................................................................................................ 7 1.1 Definice neplodnosti .......................................................................................... 7 1.2 Prevalence a příčiny neplodnosti ....................................................................... 7 1.3 Možnosti léčby neplodnosti ............................................................................... 8 2 Psychologické aspekty neplodnosti .......................................................................... 9 2.1 Motivy rodičovství ........................................................................................... 10 2.2 Psychika jako příčina problému ....................................................................... 11 2.3 Dopady problému na psychiku......................................................................... 13 2.4 Důsledky neplodnosti pro partnerský vztah ..................................................... 14 3 Léčba neplodnosti ................................................................................................... 16 3.1 Asistovaná reprodukce ..................................................................................... 16 3.1.1 Metody a techniky asistované reprodukce ................................................ 17 3.1.2 Cyklus IVF ................................................................................................ 18 3.1.3 Některé speciální techniky a metody používané v rámci IVF .................. 21 3.1.4 Komplikace IVF ....................................................................................... 23 3.1.5 Redukce počtu plodů ................................................................................ 23 3.1.6 Těhotenství po IVF ................................................................................... 24 3.2 Lékařská psychologie ....................................................................................... 25 4 Sociální opora ......................................................................................................... 26 4.1 Rodina .............................................................................................................. 26 4.2 Okolí ................................................................................................................. 27 4.3 Internet jako zdroj informací a svépomocné skupiny ...................................... 28 5 Coping ..................................................................................................................... 29 5.1 Definice zvládání zátěže .................................................................................. 29 5.2 Copingové strategie ve zvládání životních těžkostí ......................................... 30 6 Shrnutí a nástin výzkumu ....................................................................................... 31 VÝZKUMNÁ ČÁST ...................................................................................................... 33 7 Metodologická východiska ..................................................................................... 33 7.1 Výzkumný problém a cíl výzkumu .................................................................. 33 7.2 Výběr a charakteristika respondentek .............................................................. 34 7.3 Metoda sběru dat .............................................................................................. 35 7.4 Metoda zpracování dat ..................................................................................... 36 8 Etické předpoklady výzkumu ................................................................................. 36 9 Výsledky výzkumu ................................................................................................. 37 9.1 Tématická analýza rozhovorů .......................................................................... 37 9.2 Profily žen podstupujících asistovanou reprodukci ......................................... 53 9.3 Interpretace některých aspektů a doporučení ................................................... 58 10 Diskuse.................................................................................................................... 60 10.1 Omezení výzkumu a možné zdroje zkreslení ............................................... 65 10.2 Použitelnost výsledků v praxi ....................................................................... 66 Závěr ............................................................................................................................... 68 Literatura ......................................................................................................................... 69 Příloha ............................................................................................................................. 74

4

Úvod Jako matka tří zdravých synů stěží vzpomínám na léta nedávná, kdy jsem propadala zoufalství na cestě za dítětem, která vypadala jako serpentýny do příkrého kopce, kde člověk nevidí do žádné z následujících zatáček a marně hledá značku, která by mu řekla, jak je taková cesta dlouhá. Vůz sice řídí, ovšem terén je určen a je zcela nepředvídatelný. Sama jsem se kdysi nedobrovolně ocitla na emocionální houpačce, jejíž amplitudu určuje menstruační cyklus. Na své cestě jsem se dostala až k metodám asistované reprodukce a prožila zkušenost, na kterou se nezapomíná. Patřím k těm šťastnějším, kterým bylo přáno hned napoprvé, a velice si toho cením. Léčba pomocí IVF pro mě byla osobním přínosem v oblasti sebepoznání a zvládání životních těžkostí. Díky IVF jsem poznala řadu žen, jejichž životní příběhy by stály za knižní vydání, přičemž některé z nich se staly podkladem pro tuto práci. Na druhou stranu mě tato metoda léčby připravila jistě o několik milionů mozkových buněk působením stresu, který k ní bohužel patří. Své tělo jsem vystavila diskutabilní hormonální terapii, o jejímž účinku se dozvídám až postupem času, kdy mi pohled na věc nezastírá palčivá touha po dítěti, přes kterou v danou chvíli „nejede vlak“ a která většině žen zkresluje pohled na všechny aspekty této léčby. Moje práce má v tomto smyslu poukázat na fakt, že IVF není jen jednou z medicínských metod, nýbrž se jedná o metodu, podle mého názoru, zcela specifickou z hlediska psychologického. Odhlédnu-li od vysoké míry intimity, se kterou páry vstupují „na trh“, je tu další potencionální lidský tvor, o jehož osudu rozhodují nejen rodiče a přírodní zákony, ale houf cizích lidí s arzenálem jehel, mikroskopů, misek, katétrů a nejrůznějších přístrojů. Ve své práci se však záměrně příliš nepouštím do etických diskusí na toto téma, jelikož nejsou předmětem mého zkoumání. Dalším motivem k tomu, abych IVF věnovala svou diplomovou práci, byl fakt, že jsem se po prvorozeném synovi „ze zkumavky“ stala ještě dvakrát matkou zcela přirozeně, a to i přesto, že podle lékařů to u mě bylo téměř vyloučené. Taková zkušenost je mezi ženami poměrně častá a potvrzuje předpoklad výrazného psychologického aspektu v této problematice. Uvědomuji si, že k ověření takového vlivu by byl zapotřebí poněkud odlišný výzkum, než předkládá tato práce. Je to pro mě momentálně spíše zamyšlení do budoucna, budu-li mít prostor věnovat se výzkumu v této oblasti.

5

Předkládaná práce je z důvodu přehlednosti rozdělena na dvě části. Do teoretické části jsem zahrnula kapitoly, ve kterých pojednávám o fenoménech sloužících jako teoretická východiska pro daný výzkum. Své místo zde tedy našla témata, která jsem považovala za relevantní vzhledem k názvu práce. Přestože jsem vyčlenila zvlášť kapitolu pro psychologické aspekty neplodnosti (kap. 2), také ostatní kapitoly jsem se snažila poměřit „psychologickým metrem“ tak, aby se ony „psychologické aspekty“ prolínaly celou prací. Navazující část je věnována výzkumu, který tvoří jádro této práce. Na základě použité tématické analýzy rozhovorů s ženami, které prošly asistovanou reprodukcí, jsem se pokusila dojít k cíli této práce. Mám tím na mysli cíl nejobecnější, tedy předložit obraz o způsobech prožívání a zvládání procesu léčby neplodnosti prostřednictvím metod asistované reprodukce se zaměřením na metodu IVF. Součástí výzkumu je náčrt možných profilů žen podstupujících tyto metody včetně návrhu možných směrů ovlivnění dílčích aspektů.

6

TEORETICKÁ ČÁST 1

Neplodnost

1.1

Definice neplodnosti Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje za neplodný pár takový,

který nedosáhl početí do dvou let při pravidelném (alespoň 2-3x týdně) nechráněném pohlavním styku (Citterbart, 2001; Řežábek, 2008). Odborná literatura pracuje se dvěma termíny pro neplodnost: Sterilita je stav, kdy žena vůbec není schopna otěhotnět. Hovoříme o primární sterilitě, tj. stav, kdy žena nebyla nikdy těhotná, a sekundární sterilitě, tj. stav, kdy žena již v minulosti těhotenství dosáhla (nehledě na to, zda dítě donosila). Infertilita „je stav, kdy žena není schopna donosit a porodit životaschopný plod. Klinicky se projevuje opakovanými potraty a předčasnými porody. Za infertilitu považujeme stav, kdy žena potratí ve třech po sobě následujících těhotenstvích.“ (Kobilková, 2005, s. 157). Znamená to tedy, že žena bez problémů otěhotní, ale není schopna těhotenství donosit a porodit životaschopný plod. V současném českém názvosloví se výraz infertilita používá pro poruchy plodnosti obecně ve smyslu všech poruch fertility. „Angličtina

důsledněji

rozlišuje

medicínské

„sterility“

a

„infertility“

a psychologické „childless“ a „childfree“, což je obojí bezdětnost, ale jednou „free“, tedy něco pozitivního a zřejmě chtěného a podruhé „less“ tedy něco, co schází.“ (Konečná, 2003, s. 15).

1.2

Prevalence a příčiny neplodnosti Neplodnost se týká 60-80 miliónů lidí na celém světě a polovina z nich zůstává

celoživotně bezdětnými. Statistiky uvádějí, že problém se týká 10 až 15 % párů, tedy přibližně každého šestého až desátého páru (Řežábek, 2004). V poslední době se setkáváme s alarmujícími zprávami ohledně zvyšující se míry párů řešících problémy s plodností. Za snižující se plodností je třeba podle odborníků vidět především zhoršující se úroveň čistoty životního prostředí a stres. Existují i názory, které tvrdí, že míra neplodnosti je stále stejná, změnilo se jen chování lidí. Ženy odkládají mateřství do vyššího věku, kdy je jejich reprodukční schopnost 7

ovšem snížena biologicky. Je také faktem, že se dostává více neplodných párů do statistik díky širokým možnostem léčebných metod v oblasti poruch plodnosti. Co se týče příčin rozdělených dle pohlaví, většina zdrojů vidí příčinu neplodnosti v 50% u ženy, ve 40 % u muže a v 10 % se ji nepodaří nikdy zjistit. U části párů najdeme příčinu na obou stranách. Hana Konečná (Konečná, 2009) upozorňuje na psychologický aspekt momentu určení diagnózy. Doporučuje vždy používat pouze označení „příčina“ (ne „vina“) a přiklání se k citově neutrálním medicínským výrazům „andrologická/ gynekologická“ příčina. Mezi příčiny neplodnosti na straně ženy patří ovariální faktor (syndrom polycystických

ovarií,

hormonální

poruchy,

předčasné

selhání

vaječníků),

neprůchodnost vejcovodů, endometrióza, děložní faktor (poruchy tvorby sliznice, myomy), cervikální faktor (neprůchodnost děložního hlenu), imunologický faktor (protilátky proti spermiím nebo trofoblastu). Za samostatnou zmínku stojí uváděný psychogenní faktor, kam spadají obecně psychické problémy u žen i psychologické aspekty léčebných postupů (Citterbart, 2001; Řežábek, 2008). Z příčin neplodnosti na straně muže lze jmenovat erektilní dysfunkci, impotenci, spojenou nejčastěji s patologií spermií (oligospermie, astenospermie, azoospermie). Na mužskou plodnost a vývoj zdravých a pohyblivých spermií má významný vliv životospráva muže, některé léky, návykové látky, pracovní a životní prostředí a pochopitelně stres. Odborná literatura pracuje i s pojmem „idiopatická neplodnost“ jako označení pro stav, kdy všechna vyšetření jsou v rámci normy a páru se přesto nedaří počít (Citterbart, 2001).

1.3

Možnosti léčby neplodnosti Podle odborníků není porucha plodnosti definována jako nemoc, ale považuje

se za stav. Avšak v souladu s definicí zdraví podle WHO jako „stavu kompletní fyzické, mentální a sociální pohody“ se o neplodnosti (či poruše plodnosti) dá uvažovat jako o nemoci. A každá nemoc by měla být léčena. Na prvním místě v léčbě neplodnosti stojí na jedné straně rozhodnutí partnerů situaci řešit s lékaři a ochota podstoupit nejrůznější vyšetření. Na straně lékařů jde v první řadě o správnou diagnostiku příčin potíží a volba nejvhodnějšího postupu. Ten by v optimálním případě měl být „šitý na míru“ konkrétní ženě či páru. Žena či pár 8

očekávají individuální lidský přístup, potřebují slyšet slova podpory, naděje a v souladu s přirozenou obavou z nejistoty a neznámých situací se chtějí dozvědět, co přesně se bude dít. Obavy a stres se často zmírní už jen tím, že víme, co nás čeká, jak dlouho to bude trvat, co od toho můžeme očekávat a jaké jsou možnosti do budoucna. První kroky vedou k registrujícímu gynekologovi, který může ženě nabídnout základní vyšetření a při zjištění např. ovariálního selhání má možnost předepsat preparáty, které v některých případech mohou pomoci problém vyřešit. Zároveň by mělo být jeho úkolem ženu uklidnit, podpořit a podat základní informace o dalších možnostech léčby. V případě, že se vyčerpají možnosti, kterými disponuje gynekolog, je vhodné začít uvažovat o navštívení specializovaného pracoviště, které se zabývá přímo poruchami plodnosti, resp. asistovanou reprodukcí (tzv. Centra asistované reprodukce, dále jen CAR). Do takového zařízení není potřeba jakékoli doporučení od lékaře, i když to bývá často právě gynekolog, kdo ženě doporučí konkrétní pracoviště, kam se lze obrátit.

2

Psychologické aspekty neplodnosti Neplodnost je pokládána za „stresující životní okolnost, která vyvolává sérii

psychosociálních reakcí. Ovlivňuje životní pohodu člověka a jeho schopnost normálně komunikovat a jednat.“ (Sobotková, 2001, s. 121). V této práci jsem psychologické faktory rozdělila do dvou skupin podle toho, z jakého úhlu nahlížíme na vztah příčina-následek. Toto rozlišení je poněkud zjednodušující, jelikož neplodnost je záležitost velice komplexní a často nelze rozlišit příčinu a následek, poněvadž se jevy navzájem ovlivňují. Domnívám se však, že pro potřeby této práce lze toto rozčlenění užít. Do první skupiny bych tedy zařadila skutečnosti dokládající, že psychický stav ovlivňuje imunitní, nervový i hormonální systém, což může zapříčinit problémy s ovulací, pohyb vejcovodů a uhnízdění vajíčka v děloze. U mužů mohou psychické faktory mít vliv na kvalitu a množství spermií (Freundl, 2008).

Takto pojatý

psychologický faktor neplodnosti má své pevné „oficiální“ místo v medicínských učebnicích a je široce diskutován. Jako důkaz je často uváděno otěhotnění po adopci, po první návštěvě či změně lékaře, narušení dříve normálního ovulačního cyklu 9

v okamžiku naplánování IVF, otěhotnění po psychoterapii apod. (Konečná, 2009). Více se těmto faktorům věnuji v kapitole 2.1. Druhý úhel pohledu nahlíží na neplodnost jako na příčinu psychických potíží (viz kap. 2.2). Sem bychom mohli zařadit dopady neplodnosti jakožto stresující události v životě, například vliv na sebepojetí, somatické zdraví, vztahy k ostatním lidem apod. Dopady neplodnosti na partnerský vztah považuji za významnou okolnost, proto ji v dalším textu vyčleňuji zvlášť jako podkapitolu.

2.1

Motivy rodičovství Dostudujeme, pár let pracujeme, souběžně s tím žijeme ve vztahu, který

směřuje ke svatbě (tento bod se stále častěji vypouští), spolu s tím si pořizujeme bydlení, možná chvíli cestujeme. A za kratší či delší dobu po svatbě zatoužíme po miminku. Žena nakukuje do kočárků, muž obhlíží fotbalové přípravky. A tak se přestáváme chránit proti početí a tak nějak předpokládáme, že to klapne podle plánu a my se nebudeme tahat s bříškem v parném létě. Ovšem kdyby to takhle fungovalo vždy, nevznikla by nikdy ani tato práce. Vágnerová (2007, s. 108) uvádí, že „rodičovství je významným projevem generativity dospělého věku, ale i specifickým způsobem naplnění intimity, protože umožňuje vznik výlučné, hluboké citové vazby, většinou přetrvávající celý život.“ Dále hovoří o motivaci k rodičovství, kterou ovlivňují různé vnější i vnitřní faktory. Mezi vnější faktory řadí splnění sociální normy, dosažení společenské prestiže. Jako vnitřní faktory lze označit uspokojení biologické potřeby a řady psychologických potřeb, jako je potřeba nových podnětů, potřeba citové vazby, potřeba seberealizace, potřeba otevřené budoucnosti, někdy se dítě pro své rodiče může stát doslova smyslem života (Vágnerová, 2007). Motivy rodičovství byly výzkumně zpracovány např. Langdridgem a jeho spolupracovníky (2000, cit. dle Cassidy&Sintrovani, 2008), který identifikoval šest základních faktorů (Continuity, Nurturance, Relationship, Identity, Social Pressure, Materialism).

Autoři Cassidy&Sintrovani ve výzkumu pokračovali a zkonstruovali

dotazník (PMS – Parental Motivation Scale), který testovali dále ve svých výzkumech (např. Cassidy&Sintrovani, 2008). Představy mladých lidí o mateřství a rodičovství jsou často nejasné. Naprostá většina mladých lidí považuje za samozřejmé, že děti mít bude. Kdy a za jakých 10

podmínek, v tom tak jasno nemají, zrovna tak netuší, jaká omezení a povinnosti jim rodičovství přinese (Rabušic, 2000). Tzv. plánované rodičovství umožňuje mladým lidem rodičovství odkládat a aktivně tak řídit svůj život. V posledních letech se objevuje trend mít dětí méně a později (Vágnerová 2007). To však přináší jiné komplikace, z nichž jednou je právě rostoucí počet párů, pro které se cesta za dítětem prodlužuje více, než by si bývali přáli.

2.2

Psychika jako příčina problému Konečná (2009) na základě svého výzkumu rozdělila psychologické příčiny

poruch plodnosti do dvou skupin. První skupina příčin je dána stresem, nezvládnutou zátěží. Zdrojem stresu může být proces léčby neplodnosti, partner, rodina, situace či osobnost samotné ženy. U druhé skupiny hraje klíčovou roli nějaký vnitřní konflikt, zejména ambivalentní postoj k mateřství vlivem negativní zkušenosti z primární rodiny, případně jiné zkušenosti získané během dospívání. V souladu s výše uvedeným „laickým“ rozdělením existují i dva hlavní směry v odborných názorech. Dynamicky orientované směry nabízejí vysvětlení funkční sterility v podobě nevědomé úzkosti a hostility směrem k nenarozenému dítěti. To může mít negativní vliv na činnost reprodukčních orgánů, nebo vést k tomu, že se například žena podvědomě vyhýbá pohlavnímu styku v období plodných dnů. Za příčinu poruch plodnosti zastánci

této

teorie považují

neschopnost

přijmout ženskou

roli.

Psychoanalytici hovoří také o „nepoctivé motivaci“ k mateřství. Takovou motivací je například snaha udržet si partnera nebo „vyřešit“ manželské problémy. Tělo se ovšem nedá oklamat a reaguje prozíravěji a brání se těhotenství. Další psychologické faktory, které kladou psychoanalyticky orientovaní autoři do souvislosti s nedobrovolnou bezdětností, jsou například emoční nezralost, agresivně-maskulinní typ, femininní erotický typ, identifikace s hostilní matkou, mateřský typ apod. (Konečná, 2009). Zastánci jiného směru, vysvětlujícího psychologické příčiny neplodnosti, jsou přesvědčeni, že viníkem je stres. Na podporu své teorie uvádějí poruchy menstruačního cyklu při odloučení od domova, studijním a jiném přetížení, válečnou amenoreu či změny v ovulaci při procesu IVF. Psychické napětí vlivem stresu může rychle narušit rovnováhu v lidském těle. Pochopitelně je třeba zohlednit, že každý člověk reaguje na napětí a stresory jiným

11

způsobem, každý má jinde položenou hranici „stresovanosti“. Co je pro jednoho člověka jednoznačně považováno za stres, jiný tak vnímat nemusí. Negativní vliv stresu na náš zdravotní stav byl prokázán stovkami studií. Na základě zkoumání v této oblasti se rozvinul i relativně svébytný obor na pomezí psychologie a medicíny – psychosomatika. Právě z tohoto pohledu je možno pohlížet i na neplodnost jako na jev spadající do kategorie psychosomatických onemocnění. Dlouhodobé negativní pocity doprovázející léčbu neplodnosti mohou vést k prožívání stresu. Tělo přitom nerozlišuje, čím bylo napětí vyvoláno. Registruje pouze to, že by těhotenství v této době nebylo pro tělo vhodné a ve finále se proti početí vlastně samo brání. Takový mechanismus může fungovat i v případě nevyřčených či nevědomých obav. Výsledky izraelské studie dokládají, že skupina žen potýkajících se s neplodností vykazovala vyšší hladiny prolaktinu a kortizolu v krvi v porovnání s kontrolní skupinou žen, přičemž autoři tyto hodnoty kladou do souvislosti s prožívaným stresem (Bar-Hava et al., 2001). Cesta od stresu k nemoci (v našem případě poruchám plodnosti) je poměrně komplikovaná záležitost a v poslední době podléhá mimořádně intenzivnímu zkoumání. Velká pozornost se věnuje činnosti imunobiologického systému. Ukazuje se, že právě činnost tohoto systému je zvlášť citlivě ovlivnitelná psychickými vlivy. Důsledkem pociťování stresu je okamžitá aktivace „stresové osy“. Dochází ke změnám v činnosti limbického systému, to ovlivní činnost hypofýzy, nadledvin a dalších žláz s vnitřní sekrecí. Při dlouhodobém stresu je výsledkem kromě jiného ovlivnění systému imunity. Proměny činnosti funkčních systémů mozku se projeví odlišnostmi v tvorbě řady nervových přenašečů. Důsledkem je stavba a přestavba neuronálních sítí mozku: nervové buňky prodlužují výběžky, rozvětvují je a budují synapse s výběžky a těly jiných nervových buněk. Případně naopak: „přetížené“ nebo „málo užívané“ synapse začnou oslabovat činnost, či dokonce zaniknou. To se projeví na stavbě a činnosti nervových buněk, pro něž byly tyto synapse místem vzájemné výměny informací. Tímto způsobem se doslova přestaví neuronální sítě v mozku. Projeví se to zejména na stavbě limbického systému mozku a v prefrontální kůře. To lze dokázat velkým počtem dobře měřitelných změn, jež jsou projevem stresu. Někdy zanechávají nesmazatelné stopy pravděpodobně na celý život. (Koukolík, 2008, s. 62 – 65). Negativní vliv stresu na reprodukční schopnost jednoznačně dokazuje i studie japonských vědců, kteří prokázali jeho vliv na receptivitu dělohy nezávislou na ovariálním faktoru (Kondoh, 2009). 12

Konečná (2009) však upozorňuje na některé metodologické chyby u studií dokazujících psychogenní infertilitu, například nemožnost odlišit následky od příčin či fakt, že často takové studie nezahrnují diskrepance a negativní případy. Faktem zůstává, že „důsledkem nějaké špatné funkce organismu (včetně psychické) je psychická nepohoda, která zpětnou vazbou může organismus ovlivňovat. To je ovšem jen zjednodušený pohled na komplexní problém.“ (Konečná, 2009, s. 29). Zdá se tedy, že vzhledem k míře současných znalostí je vhodné považovat předpoklad o přímém kauzálním vlivu psychické nepohody na poruchy plodnosti za spekulativní.

2.3

Dopady problému na psychiku Zjištění neschopnosti zplodit vlastní dítě je pro pár velmi stresující životní

zkušeností. Často je narušen partnerský sexuální život, který se „povinně“ soustřeďuje na období kolem očekávané ovulace. Znamená to celkově určitou životní zkoušku pro partnerský vztah, výjimkou nejsou ani rozchody a rozvody vyplývající z neshod. Problém s neplodností zasahuje do všech oblastí života (Mardešić, 1996). Partneři se v takové situaci tak intenzivně zabývají svou touhou po dítěti, že jejich vzájemný vztah ustoupí zcela do pozadí. Některé páry touhu po dítěti nesdílejí ve stejné míře. To s sebou nese hádky, vzájemné obviňování a výčitky (Freundl, 2008). Ženy, které děti chtějí, ale mají problémy s plodností, hovoří o celé řadě nepříjemných pocitů. Může se objevit pocit ztráty, zlosti, křivdy či zoufalství. Na místě je i velmi tísnivý pocit ztráty kontroly nad svým životem – ženy nemohou rozhodovat o svém početí, prakticky nemohou nic dělat navíc pro to, aby otěhotněly. Každý měsíc je ve znamení střídání naděje a zklamání. V konečném důsledku přichází trvalý pocit hluboké frustrace a pochyb o vlastní hodnotě jakožto „biologické“ ženy. Nesmíme opomenout i sociální tlaky – tlak rodiny, kde se přirozeně očekávají vnoučata; nepřímý vliv přátel, kteří děti již mají, a tudíž se svým životním stylem vzdalují. Když se očekávané dítě okamžitě neohlásí, začne mnoho žen reagovat panicky nebo depresivně, v lepším případě se obrací na okolí, které často přichází se zaručenými návody, jak otěhotnět – uvolnit se, jet na dovolenou, měřit bazální teplotu, praktikovat „zaručené“ sexuální polohy, přinášejí recepty na různé bylinkové směsi a lektvary, doporučují alternativní možnosti řešení (akupunktura, numerologie, astrologie). Může se stát, že žena zpočátku odmítá přijmout fakt, že „má problém“. Slovo „neplodnost“ v sobě nese jistou definitivnost, nezvratnost. Tak se stane, že žena odkládá 13

vyhledání odborné pomoci, což může vést ke zkomplikování pozdější léčby. Otálení se zahájením léčby s sebou však nese značné psychické napětí. Již samotné rozhodnutí podstoupit léčbu neplodnosti může přinést počáteční úlevu a nový pocit naděje. Proces stanovení diagnózy a léčby neplodnosti vyžaduje odhodlání, čas, energii i peníze. V průběhu tohoto procesu zažívají lidé pocity podrážděnosti, zlosti, deprese, frustrace, viny a smutku. Všechny tyto negativní emoce vyrůstají z hluboce zakořeněného strachu, že se nikdy nedočkají vlastního dítěte. Ženy se velmi často zlobí na sebe, na své tělo, mohou pociťovat hněv vůči partnerovi nebo si vyčítají, že odkládali pokusy o otěhotnění či zahájení léčby. Mohou se také zlobit na širší společnost či na boží nespravedlnost. Jedním z klíčových pocitů objevujících se u takových žen je pocit viny. Vina se snadno vynoří i z často nesouvisejících situací zažitých v minulosti (např. interrupce či promiskuita). Základním pocitem je u neplodných párů pocit smutku, který zesiluje vždy v období dílčího neúspěchu (např. příchod menstruace). Zejména ženy zažívají pocity ztráty, zoufalství a nenaplnění.

Velmi často přichází na řadu i závist. Tato široce

opovrhovaná (a zpravidla popíraná) emoce se může objevit v situaci, kdy přijde kamarádka se zprávou o pozitivním těhotenském testu nebo třeba při míjení dětského hřiště. Je těžké radovat se z úspěchu jiných, když nám samotným se nedaří. Je možné se setkat i s postojem, který lze charakterizovat větou: „Má to všechno nějaký hlubší smysl?“. Uvažovat nad hlubším smyslem nedobrovolné bezdětnosti není zcela běžné, ovšem můžeme na to nahlížet jako na možnost, jak se s danou situací vyrovnat a přeorientovat se na jiný životní cíl či dát životu jiný smysl.

2.4

Důsledky neplodnosti pro partnerský vztah Dlouhotrvající neplodnost, která ovládne každodenní život, bývá zdrojem

potíží v partnerském vztahu. Vyplývá to z několika faktorů. Fakt neplodnosti je sám o sobě stresovou situací, která klade vysoké nároky na stabilitu vztahu. Dále se může stát, že příčina neplodnosti není sdílena jako společný problém, zvláště v situaci, kdy existuje objektivně zjištěná příčina u jednoho z partnerů. A v neposlední řadě často muž a žena mají odlišnou strategii ve vyrovnávání se se zátěžovou situací. Z toho pak vyplývají odlišné emocionální potřeby a různé způsoby vzájemné podpory. Muži často hovoří o tom, že je pro ně těžké bezmocně přihlížet trápení partnerky, mají také tendenci situaci zlehčovat, zjednodušovat a často nemá potřebu o problému hovořit. 14

Naopak žena ve většině případů očekává, že své trápení s odpovídajícím emočním doprovodem bude moci s partnerem verbálně sdílet. Optimální cestou by tedy byl určitý kompromis, kdy žena přijme skutečnost, že muž je v tomto směru méně sdílný a muž naproti tomu respektuje ženinu potřebu cítit, že ve svém trápení není sama. Důležité je téma sexuality. Období snah o otěhotnění přináší často obtíže i do sexuální oblasti partnerského soužití. Vytrácí se spontaneita, styk se řídí podle toho, kdy je nejvhodnější doba pro početí, dokonce se můžeme setkat i s doporučenými polohami, které vedou s vyšší pravděpodobností k oplodnění. Negativní vliv v tomto smyslu přináší samozřejmě i proces IVF a jiné metody asistované reprodukce. Některá vyšetření a léčebné postupy bývají fyzicky nepříjemné, během procesu IVF ženy mohou pociťovat nepříjemné pocity vyplývající ze stimulace, po odběru vajíček často i bolest. V době po embryotransferu je doporučován úplný klid a sexuální abstinence po dobu 14 dnů až prvních 3 měsíců těhotenství (podle zvyklostí v CAR). Z mých soukromých rozhovorů s těmito ženami vyplývá, že nutnou sexuální abstinenci v období IVF a během rané fáze těhotenství negativně hodnotí zejména jejich partneři, jelikož ženy mají většinou tak velké obavy o zdárný průběh léčby a těhotenství, že je myšlenky na sex dočasně víceméně opouštějí. Nicméně např. studie autorů Bar-Hava et al. (2001) přináší informace o tom, že sexuální aktivita během procesu léčby pomocí IVF pozitivně koreluje s vyšší pravděpodobností početí a adaptivními copingovými strategiemi. Samostatnou část této podkapitoly věnuji momentu rozhodování o způsobu řešení problému. Většina párů, které musí řešit problémy s početím vlastního potomka, v různé fázi vyrovnávání se s problémem řeší otázku, jak dlouho se snažit, co všechno jsou ochotni podstoupit za metody a přístupy, za jakou hranici už nechtějí jít. Někdy se dá taková mez určit předem vzájemnou domluvou, jindy může během léčby přijít okamžik, kdy cítíme, že je na čase najít alternativní cestu k rodičovství. Svízel nastává, pokud se taková hranice nevytvoří či se propásne vhodný okamžik k rozhodnutí posunout situaci dál. Problém neplodnosti se tak může stát hlavním motivem života, ústřední myšlenkou všedních dní a často uzavírá bludný kruh neschopnosti počít. Konečná (2009) hovoří o třech východiscích cesty za dítětem: vlastní dítě, adoptované dítě nebo bezdětnost. Zdůrazňuje, že ani jeden z těchto cílů není méněcenný, tudíž vždy existuje východisko. Přijetí možnosti adopce nebo bezdětnosti je ovšem náročný úkol pro oba partnery a většinou to nějakou dobu trvá.

15

Je nasnadě, že rozhodnutí o dalším postupu je vždy záležitostí shody obou partnerů. Platí, že léčbu by měli oba partneři podstupovat dobrovolně a ani jeden by neměl mít pocit, že je tlačen do něčeho, s čím vnitřně nesouhlasí nebo z čeho má obavy. To se týká jak dílčích kroků během léčby, tak i rozhodnutí o ukončení léčby či například podání žádosti o adopci. Je vždy dobré, aby partneři věděli o všech způsobech řešení problému, včetně možnosti náhradní rodinné péče. Z psychologického hlediska má taková informovanost zpravidla utěšující funkci, jelikož umožňuje vidět alternativy v situaci, která se zdá bezvýchodná.

3

Léčba neplodnosti

3.1

Asistovaná reprodukce „Asistovanou reprodukcí se rozumí in vitro fertilizace (IVF) a příbuzné

techniky vyžadující manipulaci se zárodečnými buňkami včetně jejich uchovávání.“ (Řežábek, 2004, s. 113). Léčba pomocí IVF je indikována u tubárního faktoru neplodnosti, endometriózy, imunologického faktoru, stavů vyžadujících darování oocytu, u jinak neřešitelného mužského faktoru neplodnosti a u stavů klasifikovaných jako idiopatická neplodnost (Řežábek, 2004). Z veřejného zdravotního pojištění jsou hrazeny výkony asistované reprodukce ženám ve věku od 18 do 39 let, a to maximálně čtyři cykly se stimulací a v rámci nich maximálně tři cykly s přenosem embryí. Z veřejného zdravotního pojištění nejsou hrazeny speciální techniky, jako jsou např. ICSI (intracytoplazmatická injekce spermie), AH (asistovaný hatching), KET (kryoembryotransfer), MESA/ TESE (mikrochirurgické techniky odběru spermií). Úspěšnost léčby IVF na jeden cyklus se uvádí kolem 40%, celkově se podaří otěhotnět 80% párů, kteří by bez pomoci lékařů pravděpodobně zůstali bezdětní (Řežábek, 2008). Řešení neplodnosti formou asistované reprodukce nemusí být přijatelné pro každý pár. Nejčastějším důvodem bývá náboženské přesvědčení zpochybňující morální aspekt těchto metod. Existují však i páry, pro které je zkrátka tato oblast natolik eticky problematická, že se raději vydají cestou náhradní rodinné péče či dobrovolné bezdětnosti. 16

Prožívání neschopnosti či nemožnosti počít vlastní dítě je zátěžovou situací a pro úspěšnou léčbu je nezbytné, aby žena byla psychicky připravena na všechny situace spojené s léčbou, která obnáší mnoho zvratů a nečekaných překážek. Některé ženy začnou časem léčbu neplodnosti vnímat jako velmi zatěžující až ponižující. Mohou mít dojem, že se medicína zcela zmocňuje jejich těla, některé procedury se mohou jevit jako trapné a zahanbující. Klíčové je mít dostatek informací, což je základem pro přijetí vlastního podílu odpovědnosti za proces léčby. Je důležité pamatovat na to, že žena je sice pacientkou, ale neznamená to, že slepě přijímá vše, co navrhne či naplánuje lékař. Musí vědět, že je její právo odmítnout cokoli v jakékoli fázi terapie. Mají smysl i určité pauzy v léčbě, dostatečné doby na rozmyšlenou, během kterých si žena s partnerem může ujasnit, zda a jakým

směrem

v léčbě

pokračovat.

Velmi

vhodná

se

jeví

doprovodná

psychoterapeutická péče.

3.1.1 Metody a techniky asistované reprodukce

Na prvním místě je nutné zmínit důkladnou a správnou diagnostiku příčin potíží. Mezi bazální vyšetření patří získání anamnestických údajů, pořízení hormonálního

profilu

z krve

ženy,

ultrazvukové

vyšetření

a

spermiogram,

popř. doplňkové metody jako měření bazální teploty či tzv. postkoitální test (pro zjištění průchodnosti cervikálního hlenu a pohyblivosti spermií). Nezjistí-li se zásadní problém, může následovat vyšetření průchodnosti vejcovodů, laparoskopické vyšetření dutiny břišní, při kterém může být diagnostikována endometrióza, saktosalpinx či jiné nepravidelnosti. Pro vyloučení intrauterinního faktoru lze ženě doporučit hysteroskopii (endoskopické vyšetření dutiny děložní). Po stanovení pravděpodobné příčiny potíží s otěhotněním lékař navrhne způsob řešení. Pod metody asistované reprodukce spadají techniky od relativně nejméně invazivních až po mimotělní oplodnění (IVF): Hormonální podpora ovulace – tato procedura se často odehrává ještě na půdě všeobecného gynekologa, který může speciálními preparáty podpořit ovariální činnost. Důsledkem je zvýšení produkce vajíček, tedy i teoretické pravděpodobnosti otěhotnění. Tento postup nemá smysl v případě oboustranné tubární neprůchodnosti. IUI (intrauterinní inseminace) je technika, která spadá už do činností center asistované reprodukce. Lékařem je dostatečné množství spermií pomocí katétru 17

vpraveno do dělohy ženy. Urychlí a usnadní se tak cesta spermiím k vajíčku, které je v tomto případě přirozeně vyplaveno vaječníkem ženy a připraveno k oplodnění. Jedná se o metodu relativně šetrnou a do určité míry hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Na druhou stranu má smysl pouze v případě poměrně kvalitního spermatu a u ženy za předpokladu průchodnosti alespoň jednoho z vejcovodů. Metoda IVF/ ET nahrazuje tu část oplození, která probíhá ve vejcovodu. Zahrnuje všechny léčebné postupy a techniky vyžadující manipulaci s oocyty a spermiemi. Podmínkou je získání zralých oocytů, následuje jejich fertilizace spermiemi in vitro a kultivace embryí s následným transferem embrya do vnitřních rodidel ženy. V rámci programu IVF/ ET se můžeme setkat se speciálními technikami, kterými jsou například ICSI

(intracytoplazmatická injekce spermií přímo do

cytoplazmy oocytu, v případě velmi špatné pohyblivosti spermií), AH (asistovaný hatching – mechanické nebo chemické rozrušení zona pellucida, pro usnadnění procesu nidace v děloze), MESA/TESE (získání spermií mikrochirurgickou cestou přímo z varlat, např. při neprůchodnosti vývodných cest z nadvarlete, často po úrazech nebo zánětech). Z psychologického hlediska je důležitým momentem prvotní kontakt s lékařem. Tak jako v jiných oborech medicíny, je pro zdárný průběh léčby zapotřebí vytvoření důvěry mezi pacientem a lékařem. Ženy často považují za důležitou „lidskou stránku“ komunikace. Klíčové je určení diagnózy či příčiny problému. Tento okamžik posouvá ženu či pár o krok dál na cestě za dítětem, ať už je obsahem sdělení cokoliv.

3.1.2 Cyklus IVF Léčba pomocí IVF je nesmírně časově, finančně a pro ženu i fyzicky náročná. Cyklus IVF trvající měsíc až měsíc a půl vytváří stresovou situaci vyplývající z faktu, že se nedá nikdy předem naplánovat, kdy bude které vyšetření, který den bude nutná hospitalizace z důvodu odebrání vajíček apod. Konkrétní průběh je vysoce individuální záležitost a klade velké nároky na flexibilitu především ženy. Svá specifika přináší i konkrétně medikamentózní léčba. Podávané léky mívají nepříjemné vedlejší účinky, které se mohou odrazit i v psychickém prožívání. Ženy bývají podrážděné, úzkostné, mohou se cítit zranitelné a přecitlivělé. Navíc se emoce mohou prudce střídat. Za zmínku stojí i časová náročnost takové léčby. Je potřeba 18

chodit zpravidla v předepsaný den a někdy i hodinu na injekce, léky se musí brát v přesný čas. To s sebou nese další stres v podobě obav z opominutí a tím zhatění celého procesu. Samostatnou kapitolu tvoří pocit studu a ponížení například v souvislosti s lékařskými úkony, při kterých žena leží obnažena delší dobu na gynekologickém lehátku v místnosti, kde není vyloučen pohyb jiných osob. Žena se v procesu IVF odhaluje téměř neustále – při každém ultrazvuku, při odběru vajíček (tam dokonce celá), při embryotransferu. Často za přítomnosti několika osob a velice často její klín v průběhu léčby vidí postupně všichni lékaři v CAR, jelikož vzhledem ke složitému časování úkonů a kontrol není možné, aby pacientka chodila vždy ke stejnému lékaři. Metody asistované reprodukce nabízejí „rychlý zisk“, jelikož umí mnoho překážek obejít. Dává tedy velikou naději, které ovšem může vystřídat o to větší pocit zklamání a frustrace. Z tohoto hlediska je patrně psychicky nejnáročnější doba po embryotransferu. Konečná (2006) to popisuje takto: „Pár se nachází zdánlivě krůček od úspěchu, ovšem ten poslední krůček nemá pod svou kontrolou. Pro někoho může být tento pocit bezmoci tak neúnosný, že hledá jakoukoli možnost, jak vlastními silami přispět k úspěchu.“ Autorka má na mysli nejrůznější omezení, která si ženy samy kladou v dobré víře, že tím zvýší pravděpodobnost úspěchu, např. celou dobu po transferu leží a vyhýbá se prudkým pohybům apod. Neexistuje ovšem žádná studie prokazující přímou kauzalitu těchto omezení a úspěchu v léčbě. Zajímavým postřehem je fakt, že léčba pomocí asistované reprodukce se v něčem liší od jiných metod otěhotnění. S ukončeným cyklem IVF končí i naděje na dítě, neexistuje v tomto smyslu žádné „třeba to vyjde příští měsíc…“. Další taková šance přijde zase jedině s pomocí jiného IVF cyklu (Hurwitz, 1989).

Hormonální stimulace vaječníků

Za normálních okolností u zdravé ženy dochází jednou měsíčně k dozrání jednoho vajíčka v jednom folikulu. Pokud bychom při IVF vycházeli pouze z těchto přirozených cyklů, musela by žena každý měsíc podstupovat chirurgické vyjmutí vajíčka, následovaný oplodněním in vitro a embryotransferem. Takový postup je neúnosný z hlediska zdravotní náročnosti pro ženu, ale také z důvodu extrémních nároků technických a finančních. Proto se v případě IVF přistupuje k tzv. stimulaci vaječníků, při které se pomocí stimulačních preparátů dosáhne produkce mnohonásobně 19

vyššího počtu folikulů obsahujících zralé vajíčko, než tomu bývá v přirozeném cyklu. Na začátku menstruačního cyklu se uměle zvýší hladina FSH (folikulostimulační hormon) díky injekčně podávaným stimulačním lékům. Pro zvýšení účinku stimulace se v určitých případech podávají zároveň léky zabraňující předčasnému vzestupu hladiny LH (luteinizační hormon). Aplikace takových léků je poměrně jednoduchá, na trhu existují tzv. pera, díky nimž žena zvládne pohodlně aplikaci doma.

Sledování účinku léků a ovariální reakce

V průběhu podávání stimulačních léků je žena pod pravidelnou kontrolou, při které se pomocí ultrazvuku zjišťuje růst děložní sliznice a zejména reakce vaječníků na stimulaci. Podle odpovědi vaječníků na stimulaci se mohou upravit dávky podávaných hormonů. Takový postup je nutný především jako prevence hyperstimulačního syndromu (viz dále), ale také se na základě tempa růstu folikulů určuje vhodná doba pro odběr zralých vajíček. V momentě, kdy jsou folikuly dostatečně velké k tomu, aby mohly prasknout a uvolnit zralé vajíčko, je nutné aplikovat injekčně další hormon (hCG), který spustí poslední fázi dozrávání vajíčka a k uvolnění vajíček tak dochází řízeně. Tuto poslední injekci před odběrem je nezbytně nutné podat v přesný čas (s odchylkou 30 minut), aby nedošlo k samovolnému puknutí folikulů ještě před jejich plánovaným odběrem.

Odběr vajíček

Odběr zralých vajíček probíhá zhruba v půlce cyklu. Jedná se o malý chirurgický zákrok probíhající v krátké narkóze, při kterém se pomocí jehly za současného sledování ultrazvukovou sondou napíchnou folikuly a odsaje se jejich obsah i s vajíčkem. Tato punkce se provádí pochvou. Po zákroku je nutné několik hodin setrvat v klidu na lůžku.

Oplodnění in vitro

Po nějaké době, kdy jsou vajíčka v termostatu, jsou k nim ve speciální misce přidány spermie partnera. Vše se uloží zpět do termostatu a čeká se do druhého dne na oplodnění. Následující dny se sleduje pod mikroskopem, zda vznikají embrya a v jaké 20

kvalitě, nechávají se tzv. kultivovat (celkově 2-5 dní). Chybně se vyvíjející embrya se rovnou vyřazují z další kultivace. V optimálním případě se zárodek postupně dělí – - vyvíjí. Po několika dnech jsou ta, která se zdají nejlépe prosperující, transferována do dělohy ženy (obvykle 1-2). Pokud jich je kvalitních více, je možno zbytek uložit ke kryokonzervaci (viz dále).

Embryotransfer

Po několika dnech po oplodnění in vitro jsou tedy embrya přenesena speciálním katétrem přímo do dělohy. Jedná se o jednoduchý, krátký a nebolestivý výkon. Embrya díky dosud ne úplně jasnému mechanismu se v optimálním případě „usadí“ v děložní sliznici a po několika dnech dochází k nidaci zárodku.

3.1.3 Některé speciální techniky a metody používané v rámci IVF

Preimplantační genetická diagnostika (PGD)

PGD je metoda umožňující genetickým vyšetřením jedné nebo dvou buněk odebraných z vyvíjejícího se embrya odhalit genetické abnormality budoucího plodu. Po tomto vyšetření lze k transferu do dělohy vybrat pouze embrya bez genetické zátěže. Metoda je indikována v případech vrozené chromozomální aberace u některého z rodičů, v případě vyššího věku ženy nebo obou rodičů, pokud se v rodinné anamnéze objevuje porod dítěte s vrozenou vývojovou vadou, pro opakované spontánní potraty nejasné etiologie či v případě opakované zástavy vývoje embryí na prodloužené kultivaci (Řežábek, 2008). Tímto způsobem lze také zjistit pohlaví, a tudíž i na pohlaví vázanou nemoc. Nejen z tohoto důvodu tato metoda naráží na mnoho etických problémů a je legálně praktikována pouze v některých zemích (ČR je jednou z nich).

Kryokonzervace embryí

Nevyužitá embrya vzniklá během cyklu IVF mohou být zamražena a uchována pro další použití v budoucnosti, bez nutnosti další hormonální léčby a odběru vajíček. 21

Tato metoda umožňuje přenést do dělohy menší počet čerstvých embryí (zbytek zamrazit), a tím minimalizovat riziko vícečetného těhotenství. V případě, že se pár rozhodne vzdát možnosti dalšího použití, existuje několik možností, jak naložit se zamraženými embryi. Nadbytečná embrya lze darovat jinému neplodnému páru (dle pravidel anonymního dárcovství), dále je možné nechat embrya zničit nebo poskytnout k vědeckým účelům. Z psychologického hlediska stojí za úvahu situace, kdy pár má na jiném místě (v CAR) zárodky svých potomků, o jejichž osudu sice oficiálně rozhoduje, avšak nemá možnost kontroly péče o ně.

Dárcovství oocytů, spermií a embryí

Dárcovství oocytů umožňuje otěhotnět ženám, které z nejrůznějších příčin nejsou schopny produkovat zdravá vajíčka. Darovaný oocyt je oplodněn spermatem partnera a vzniklé embryo je přeneseno do dělohy příjemkyně. Zákon umožňuje také darování spermatu. Indikací pro použití spermií dárce je genetická zátěž na straně partnera či selhání jiných metod asistované reprodukce. Program dárcovství embryí je primárně určen pro páry, kterým nelze pomoci jinými metodami asistované reprodukce, obvykle z důvodu genetické zátěže či nemožnosti získání zárodečných buněk u obou partnerů. Nejčastěji darovaná embrya pocházejí od párů, které úspěšně podstoupily léčbu, mají k dispozici zamražená embrya, ale rozhodnou se jich už nevyužít. Ve všech uvedených případech musí být zachována naprostá anonymita dárců a dárci jsou podrobně vyšetřeni. V případě dárcovství pohlavních buněk vstupuje do procesu oplodnění třetí osoba, tedy dárce, což je problém nedořešený z etického i právního hlediska. Tato situace přináší řadu kontroverzních témat, např. právo dárce na soukromí versus právo dítěte znát svůj původ. V rozhovorech, o které se opírá tato práce, se téma dárcovství objevilo jen teoreticky, jelikož žádná z žen této možnosti nemusela využít. Nicméně na základě příležitostných rozhovorů se ženami, které prošly IVF s dárcovským spermatem (avšak neotěhotněly), mohu potvrdit, že je to téma velice ožehavé a ne každá žena, která se rozhodne pro dárcovský program, si dokáže sama zodpovědět eticky složité otázky týkající se například genetické výbavy dítěte, které by mělo touto cestou vzniknout.

22

3.1.4 Komplikace IVF

Jako komplikace, které mohou nastat v rámci metody IVF, se nejčastěji uvádějí: - hyperstimulační syndrom (OHSS) – bouřlivá reakce vaječníků na hormonální stimulaci. Může se objevit nevolnost, volná tekutina v břišní dutině, zvětšení břicha; - poranění při odběru vajíček – drobné mechanické poranění vzniklé při punkci; - mnohočetné těhotenství – vyšší rizikovost pro těhotenství a porod; - mimoděložní těhotenství – ani transfer embryí do dělohy nevylučuje, že se přesune do vejcovodu. Z uvedených komplikací je nejčastější OHSS, jež klade skutečně velké nároky na psychickou odolnost ženy. Krom aspektu somatického zdraví (fyzická bolest a celá řada nepříjemných pocitů) se může objevit u ženy vztek na lékaře (obviňují je z chybného dávkování léků), lítost, že se vše oddaluje (často se z důvodu OHSS nedoporučuje embryotransfer), obavy o zdraví (existuje reálné riziko dalších zdravotních komplikací vyžadujících hospitalizaci) apod. Vyplývá to i z rozhovorů, které jsou podkladem pro tuto práci.

3.1.5 Redukce počtu plodů

Za

předpokladu

pravděpodobnost

transferu

otěhotnění,

většího

ovšem

zároveň

množství s tím

embryí

dramaticky

sice roste

vzrůstá riziko

mnohočetného těhotenství, které s sebou nese nemalá rizika (viz výše). Je třeba upřesnit, že existuje i šance, že se transferované embryo v určitém okamžiku ještě rozdělí a vzniknou tak jednovaječná dvojčata. Teoreticky tímto mechanismem může vzniknout dvojčetné těhotenství i po transferu jediného embrya a v případě transferu dvou embryí potom vícečetné těhotenství. Zde narážíme na velký etický problém, kterým je metoda redukce počtu plodů. Tento postup spočívá v tom, že se některé zárodky vnějším zásahem zastaví ve vývoji, tedy usmrtí. Tenkou jehlou se aplikuje do embrya smrtící látka, to pak přestává růst, ale zůstane v děloze, kde se většinou vstřebá. „Eticky závažná je skutečnost, že u ženy, která se přišla léčit pro neplodnost, provádíme potrat – byť částečný. Při redukci nevíme, zda ponechané plody jsou zdravé a mohlo by se stát, že právě ponechaný plod 23

bude

postižený

a

žena

se

může

domnívat,

že

zahynul

plod

zdravý.“

(Řežábek, 2004, s. 65). Takto popsaná redukce většinou probíhá ze třech či více plodů na dva (v případě dvojčetného těhotenství jsou komplikace v těhotenství únosné). Každopádně rozhodnutí o redukci plodů je vždy na ženě či páru samotném (vše probíhá na základě písemné žádosti, souhlasu). V jistém smyslu lze i samotnou selekci embryí v laboratoři považovat za redukci. Tím, kdo rozhodne o tom, které embryo dostane šanci na život, je embryolog. Ten na základě jistých vnějších znaků zhodnotí, zda a které embryo bude mít největší pravděpodobnost pokračovat ve svém vývoji v těle ženy. Embrya prohlášená za špatně se vyvíjející jsou zničena, „přebytečná“ embrya mohou být zmražena. Je zajímavé zamyšlení, že někdo někde rozhodl o tom, jaké dítě se nám narodí.

3.1.6 Těhotenství po IVF

Pro případ těhotenství se v cyklu IVF od určitého dne podávají hormonální přípravky podporující nidaci zárodku. Asi dva týdny po embryotransferu je doporučeno provést těhotenský test (z moči či krve). V případě pozitivního výsledku je naplánovaná kontrola, při které se ověřuje přítomnost zárodku v dutině děložní (pro vyloučení mimoděložního těhotenství). Sledování těhotenství po IVF probíhá v CAR až do potvrzení srdeční akce plodu/ plodů, poté se prenatální péče ujímá všeobecný gynekolog. Těhotenství dosažené metodou IVF by mělo být posuzováno jako těhotenství dosažené přirozenou cestou. Nicméně se setkáváme s přístupem lékařů, kteří považují takové těhotenství a priori za rizikové, aniž pro to existují empirické důkazy. Tímto přístupem je však kladena další psychická zátěž na těhotnou ženu, které je často neopodstatněně doporučována pracovní neschopnost, a tudíž se vlastně nedopatřením ocitá v roli pacientky. Odhlédneme-li od situace, kdy je skutečně medicínský důvod k rizikovému těhotenství, vede to k situaci, kdy je ženě vlastně vnucováno, aby své těhotenství považovala za nemoc, pro jejíž zdárné vyléčení je nutné dodržovat speciální opatření včetně omezování pohybové a sexuální aktivity. Pokud žena nemá smysluplnou náplň dne slučitelnou s takto pojatým těhotenstvím, neprospívá to z hlediska duševní hygieny jejímu psychickému zdraví. Z lékařského hlediska je však 24

takový postup pochopitelný, na jeho obhajobu lze uvést několik důvodů, z nichž uvedu dva. IVF je záležitost velice finančně nákladná a ve většině případů s velkým přispěním zdravotní pojišťovny, můžeme tedy hovořit o ekonomickém aspektu věci (udělat maximum pro zdárný průběh, aby vložené finanční prostředky nešly vniveč). Další věc je například fakt, že IVF podstupují ženy v průměrném věku 35,8 let (Řežábek, 2009). Samotný aspekt věku je vede k vyšší ostražitosti ve vedení těhotenství, jelikož s sebou nese automaticky vyšší rizika pro matku i plod.

3.2

Lékařská psychologie

Lékař a léčebné prostředí jsou velmi významnými léčebnými prostředky. V léčbě neplodnosti je tento aspekt zvláště výrazný. Jednak se poruchy plodnosti se dotýkají velice intimní stránky života, jednak většina lidí k vlastním potomkům vztahuje svůj životní smysl a jednak velmi často psychologické faktory hrají roli i v etiologii těchto poruch. Deficit v této oblasti proto může být velice těžce prožíván a zasluhuje i specifický přístup lékařů založený na vhodné komunikaci. Podle Konečné (2009) mohou někteří pacienti vnímat způsob komunikace dokonce až jako iatropatogenní. Většina lidí volí lékaře či pracoviště podle toho, jakou má pověst mezi lidmi. Největší důvěru vloží pravděpodobně lékaři, kterého mu doporučí někdo známý. Svou roli hrají i média, zejména internet – nezřídka si lidé vybírají podle úrovně internetových stránek, sbírají zkušenosti v internetových diskuzích, pročítají recenze apod. V případě poruch plodnosti je výběr pracoviště zcela v rukou páru. Úlohou lékaře je zvolit správnou metodu léčby a také přesvědčit pár o její efektivnosti. Je zřejmé, že postavení lékař – pacient či klient je i v tomto případě nerovné. Pacient je v podřízeném postavení a může se cítit bezmocný. Nezbývá mu nic jiného, než lékaři věřit, že krom lékařských možností má i opravdový lidský zájem pomoci. Lékař by měl proto dávat najevo úctu k pacientovi tím, že mu věnuje dostatek pozornosti a pochopení. Musí správně informovat a rovněž respektovat pacientovu víru v určitou metodu. Zvlášť citlivý moment je sdělení diagnózy a vyjádření prognózy (Konečná, 2009). Lékaři zpravidla očekávají, že jejich návrhy řešení budou akceptovány, očekává důvěru a trpělivost. Často se stává, že lékařům není příjemné, když pacienti přicházejí s dotazy a informacemi získanými z jiných zdrojů. Obzvlášť v době internetu 25

se tahle problematika stává poměrně ožehavou. Někteří lékaři mohou reagovat podrážděně, uráží je to v domnění, že se ze strany pacienta jedná o vyjádření nedůvěry či kritiky. Trend je však v moderní společnosti jasný: vztah lékař – pacient se stále více zrovnoprávňuje, pacient se tak stává spoluzodpovědným za své zdraví. Asistované reprodukce má navíc svá specifika, jedná se například o častou finanční spoluúčast pacientů (klientů), nezbytně nutné jsou tzv. informované souhlasy prakticky ke všem procedurám, při kterých dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami. Často pacienti přímo rozhodují o dalším postupu v situaci, kdy lékař určí několik alternativních řešení.

4

Sociální opora „Termín „sociální opora“ se vztahuje k síle, kterou člověku, bojujícímu se

stresem, dává společenství lidí jemu blízkých.“ (Křivohlavý, 1994). Člověk je sociální bytost, žije v systému mezilidských vztahů, které potřebuje, aby měl pocit bezpečí a uspokojeny další psychologické potřeby. O sociálních potřebách platí totéž, co o potřebách biologických. Pokud nejsou uspokojovány, přichází frustrace. Na tento fakt poukazuje už René Spitz se svým výzkumem hospitalizmu, či v podobném duchu Matějček s Langmeirem přicházející s pojmem citová deprivace. Na významnou roli sociální opory ve zvládání zdravotních těžkostí poukázala Elisabeth Kübler-Ross, která se zabývala paliativní péčí. Tématem sociální opory se ve své práci zabývá poměrně velké množství autorů. Například Křivohlavý (2001) pohlíží na mezilidské vztahy jako na protektivní faktory životní spokojenosti a spatřují v nich významný sociální zdroj v případě uspokojování potřeb člověka.

4.1

Rodina V rámci poskytování sociální opory tvoří klíčovou nezastupitelnou roli rodina

coby „primární sociální skupina“. Rozumí se tím manželé, rodiče, děti a širší rodinné vazby. Rodiče dětí prožívají problémy svých dětí v této oblasti různým způsobem. Závisí to na tom, jak moc touží po vnoučatech, jak oni sami snášejí tlak okolí ve smyslu splnění prarodičovské role a pochopitelně také na tom, jaké panují vztahy mezi nimi a dětmi, včetně vztahu k partnerům svých dětí. Přístup k tomuto problému bývá opravdu 26

rozmanitý, může se stát, že problém bagatelizují, jindy naopak vidí problém tam, kde není (případně ten, koho se to týká, to jako problém nevnímá). V optimálním případě by rodiče měli řešení problému nechat na svých dětech, často ovšem mají rodiče pocit, že jsou oprávněni do řešení zasahovat. Pár to může vnímat negativně jako manipulaci či tlak – buďto na zintenzivnění (či zmínění) snah nebo přikročení k určité metodě. Z rozhovorů, které jsou podkladem pro tuto práci, také vyplývá, že ženy vnímají víceméně negativně způsob komunikace, který užívá okolí ke sdělování svých představ o způsobu řešení apod. Konečná (2009) považuje za zralou reakci podporu, ovšem způsob podpory může být vnímán individuálně. Často si rodina myslí, že poskytuje podporu, avšak žena či pár to vnímají jako nátlak či intervenci. V konečném důsledku může docházet ke sporům až přerušení kontaktu. Je třeba mít na paměti, že problém s plodností je záležitostí vždy páru a nikdo další nemá právo zasahovat do jeho řešení. Jak už bylo zmíněno výše, úkolem rodiny by měla být prostá podpora a poskytnutí rady v případě, jsou-li o to požádáni. Konečná (2009) doporučuje párům vždy zvážit, do jakých podrobností jít, kolik rodině říct s ohledem na intimní charakter problému a také s ohledem na to, že pro rodiče či příbuzné není řešení v jejich moci a může přinášet trápení z nemožnosti aktivně se podílet na vyřešení situace.

4.2

Okolí Do této podkapitoly bychom řadili kolektiv lidí v práci, přátele, známé

a všechny osoby, které jsou pro daného člověka z nějakého důvodu významní (tzv. signifikantní). V naší společnosti je stále ještě bezdětnost považována za jinakost. Po svatbě se očekává, že za nějaký čas přijde miminko. Pokud dlouho nepřichází, objevují se otázky a nejrůznější implicitní teorie vysvětlující bezdětnost. Buďto se v tomto smyslu uvažuje o ochotě dítě mít („kariéristi“ či ti, co si chtějí jen užívat), nebo neschopnosti počít dítě. Bezdětný pár obecně je vystaven velkému tlaku stran sociálního očekávání, zpravidla hůře to nesou páry, které by děti chtěly, ale nedaří se jim to. Jak uvádí Hurwitz (1989), může se dokonce stát, že pár pocítí zlost od svých rodičů za to, že je neučiní prarodiči, či dokonce od sousedů, kteří očekávají kamarády pro své vlastní děti.

27

Jak jsem se zmínila v některé z výše uvedených kapitol, páru se pak dostává „zaručených“ a často poměrně detailních rad ohledně toho, za jakých okolností počít. U mužů se na přetřes dostává jejich „chlapáctví“, u ženy se často hledá příčina v psychice. Můžeme se setkat i s teoriemi, které o neplodnosti hovoří jako o „trestu za něco“, o tom, že si lidé potomka „nezaslouží“ apod. Lidé, kteří situaci porozumí a dokáží se vcítit do páru řešícího neplodnost, někdy zase nevědí, jak vyjádřit podporu. Nejsou si jisti, zda na toto téma s ženou (párem) hovořit, popřípadě jakým způsobem. Svou podporu pak vyjadřují například tím, že informují ženu (pár) o různých článcích na toto téma, o nových metodách v léčbě, nebo se snaží o rozptýlení, aby žena přišla na jiné myšlenky atd. Taková pomoc je ze strany „postižených“ žen většinou vítána, ovšem jen do určité míry. Hranice, kdy je taková pomoc vítaná a kdy už poněkud intrusivní, je individuální záležitost. Proces IVF přináší jisté komplikace ženě i do profesní oblasti. Léčba je velice časově náročná, žena je nucena brát si volno ze zaměstnání a často tajit skutečné důvody absence, jelikož je to pro ni záležitost příliš intimní a chce se vyhnout dalším otázkám od spolupracovníků. Proto některé ženy volí dovolenou či neplacené volno, pokud jim to zaměstnavatel umožní, aby se oprostily od stresu, který přináší snaha skloubit pracovní povinnosti s procesem umělého oplodnění.

4.3

Internet jako zdroj informací a svépomocné skupiny

Tak jako v mnoha jiných oblastech lidského zájmu, také na poli léčby neplodnosti funguje internet jako výrazný zdroj informací. Kahlor & Mackert (2008) uvádí, že 99% žen potýkajících se s neplodností využívá internet jako zdroj informací a emocionální podpory. Ženy hledají informace na odborných webovských stránkách či v nejrůznějších diskuzních fórech, které fungují buďto na bázi odpovědí na konkrétní dotazy, nebo vznikají z potřeby žen sdílet svůj problém s ženami (výjimečně partnery těchto žen), jež mají podobnou zkušenost či řeší stejný problém. V rámci těchto virtuálních komunit je ženám umožněno sdílet své příběhy s ostatními ženami, jejich sdělení není ničím omezováno či přerušováno. Očekávají se přitom reakce dalších diskutujících, jež mají za cíl emocionálně podpořit či poskytnout radu osobě, která se svěřuje se svým trápením. Ženy se tak cítí méně izolované, méně osamocené, a to i přesto, že u počítače sedí samy (Toscano & Montgomery, 2009). Benasutti (2003) hovoří o tom, že ženám tato komunikace přináší radost, baví je sdílet 28

ve skupině diskutujících žen své starosti a zároveň poskytovat podporu ostatním ženám. Při této aktivitě ženy zpravidla uspokojí fakt, že nejsou samy, kdo se potýká s podobnými problémy, popřípadě jim způsobí úlevu zjištění, že jejich problém není tak závažný v porovnání s problémy jiných žen. Typickým rysem virtuální komunikace je anonymita, ve které členky diskuzních fór vystupují. Tento aspekt osvobozuje diskutující od zábran hovořit o intimních tématech, virtuální komunikace se dokonce může stát jedinou cestou pro ženy, které z nějakého důvodu nemohou či nechtějí sdílet jakékoli informace o svých problémech s nejbližším okolím. Z mé osobní zkušenosti vyplývá, že fenomén diskuzních fór je skutečně klíčovou záležitostí v oblastech, jakými jsou mateřství, rodičovství či neplodnost. Dokazuje to i fakt, že během několika let, kdy jsem v podstatě opustila tento způsob komunikace, jelikož pro mě splnil svůj účel, vzniklo neuvěřitelné množství webů, nabízejících možnost virtuálně diskutovat na témata neplodnosti, asistované reprodukce či mateřství (těhotenství) dosažené pomocí IVF.

5

Coping

5.1

Definice zvládání zátěže Křivohlavý (1994) uvádí klasickou definici copingu formulovanou Cohenem

a Lazarusem: „Zvládáním (copingem) se rozumí snaha – jak intrapsychická, tak zaměřená na určitou činnost – řídit, tolerovat, redukovat a minimalizovat vnitřní i vnější požadavky kladené na člověka a střety mezi těmito požadavky. Jde přitom o požadavky mimořádně vysoké, které člověka značně namáhají a zatěžují nebo převyšují zdroje, které má daná osoba k dispozici.“ Podle teorie sebeřízení Carvera a Scheiera je naše snaha dosáhnout osobních cílů ústřední hybnou silou v průběhu celého našeho života. Prvořadou roli zde hrají dlouhodobé cíle, které vytvářejí základní životní úkoly. Ty pak dávají člověku smysl života. Člověk si vytváří určité cíle a snaží se jich dosáhnout. Může se stát, že člověk pociťuje nemožnost dojít k vytčenému cíli. Když se v životě člověka vyskytnou překážky, objeví se pocit frustrace. Takovou překážkou může být například jakákoli nemoc, v našem případě neplodnost. Tato skutečnost se pak projeví v ukazatelích jeho kvality života, která je dána mírou spokojenosti s tím, jak pokračuje cesta k jeho předem 29

vytčenému životnímu cíli. Míra spokojenosti se pak projevuje v citovém stavu člověka (Křivohlavý, 2002).

5.2

Copingové strategie ve zvládání životních těžkostí Řadou studií se podařilo prokázat odlišnosti, které jsou mezi lidmi ve zvládání

životních těžkostí. Existují studie přicházející s různými koncepty ohledně zvládání těžkostí. Křivohlavý (2002) uvádí některé z nich: Sense of coherence – Antonovsky upozornil na tři dimenze osobnosti, které se podílejí na tom, jak se bude daný člověk vyrovnávat s životními těžkostmi. První dimenzi tvoří smysluplnost situace versus odcizení, druhou srozumitelnost versus chaotičnost a třetí zvládnutelnost versus představa nezvládnutelnosti situace. Žádoucí je v tomto smyslu vidět situaci jako smysluplnou, srozumitelnou a zvládnutelnou. Hardiness – koncept Susan Kobasové, které má taktéž tři dimenze, jejichž kladné póly nazvala challenge (chápání těžkostí jako výzvy), committment (ochota angažovat se v boji s těžkostmi) a control (vnímání možnosti řídit chod událostí). Podobně se na zvládání zdravotních těžkostí podílí i osobnostní charakteristika tzv. naučeného optimismu, sebedůvěry a sebehodnocení, self-efficacy, vulnerability apod. Obecně řečeno existují dva druhy strategií zvládání životních těžkostí, které se u dospělých lidí obvykle objevují vedle sebe: 1.

strategie zaměřené na řešení problému – vyvinutí vlastní aktivity a snaha

konstruktivně řešit situaci, 2.

strategie zaměřené na vyrovnání se s emocionálním stavem spojeným

s těžkostmi – zaměřeny na regulaci emocionálního stavu, např. snížení míry obav a strachu, zlosti apod. Autorský kolektiv Lazarus, Folkmanová ve své studii identifikovali následující strategie zvládání životních těžkostí:

1.

Konfrontační způsob zvládání

2.

Hledání sociální opory

3.

Plánované hledání řešení problému

4.

Sebeovládání (uklidnění emocionálního vzrušení)

5.

Distancování se od dění 30

6.

Hledání pozitivních stránek dění

7.

Přijetí osobní odpovědnosti za řešení situace

8.

Snaha vyhnout se těžké situaci a utéci z ní.

Křivohlavý (2002) uvádí některé problematické způsoby zvládání těžkostí, kterými jsou například represe (vytěsnění), suprese (potlačení), regrese, inverze, popírání,

introjekce,

racionalizace

a

intelektualizace,

externalizace

viny,

identifikace a projekce.

V první fázi konfrontace s problémy s početím se u párů objevují spíše strategie zaměřené na problém. Partneři hovoří o svém problému s lékaři či přáteli a rodinou, listují (zejména ženy) odbornými publikacemi, v nichž hledají vysvětlení svých problémů. Snaží se zvládat situaci sami, popřípadě se zapojují do různých podpůrných skupin, zejména prostřednictvím internetu. Postupem času se objevují strategie zaměřené na emoce, které se mohou projevovat jako vyhýbání se kontaktu s těhotnými ženami nebo izolací od přátel majících děti. Toto chování v jistém smyslu působí protektivně, neboť umožňuje kontrolu negativních emocí (zlosti a nenávisti) směrem k jiným ženám-matkám (Cassidy, 2008). Hunt & Monarch (1997) dokládají, že páry aktivně hledající možné způsoby řešení problému vykazují nižší míru depresivních symptomů oproti párům, jež preferují vyhýbavé strategie. Naproti tomu obviňování sebe či partnera jsou spojovány se zvýšenou mírou distresu (Morrow et al., 1995; Berguis & Stanton, 2002). Vyhýbavé či únikové strategie mají také souvislost s nižší úrovní životní pohody (Schmidt, 2009).

6

Shrnutí a nástin výzkumu V rámci výše uvedených teoretických kapitol jsem se snažila poukázat na

psychologický kontext, ve kterém ženy procházejí procesem od touhy po dítěti přes různé způsoby řešení problému až po metody asistované reprodukce, jež s sebou nesou i témata zvládání a sociální opory. Odborná literatura naznačuje, že neplodnost a proces jejího řešení pomocí asistované reprodukce vystavuje ženy i muže stresu, který přináší i různorodý emoční doprovod. Ukazuje se, že na prožívání těchto těžkosti mají velký vliv sociální postoje vůči neplodnosti a rodičovství sdílené společností, ve které ženy žijí. Odolávání 31

takovým tlakům je pak záležitostí individuálních copingových strategií a důležitou roli hraje sociální opora, zejména od rodiny a přátel (Cassidy & Sintrovani, 2008). Ve fázi mapování situace dosavadního výzkumu v oblasti neplodnosti jsem narazila na množství zahraničních výzkumů týkajících se této problematiky. Velmi častým předmětem výzkumu se stává zvládání tohoto problému, zejména konkrétní copingové strategie ve vztahu k typu osobnosti a úspěchu v léčbě, např. studie Rapoport-Hubschman et al. (2009), Bar-Hava et al. (2001), Benyamini et al. (2006). Dalším tématem výzkumů bývá predikce stresu či emočních problémů u konkrétních typů

žen

potýkajících

se

s neplodností,

např.

Verhaak

et

al.

(2010),

Anderheim et al. (2005), Perloe (2007). Existují i specifičtější studie zabývající se např. zvládáním neúspěšné léčby pomocí IVF (Verhaak et al., 2005), vliv procesu IVF na well-being a spokojenost ve vztahu (Lowyck et al., 2009; Holter et al., 2006) či studie zabývající se potřebou sociální opory v rámci léčby pomocí IVF (Place et al., 2002). Zajímavou skupinu tvoří výzkumy zabývající se prožíváním po úspěšné léčbě pomocí IVF (Hjelmstedt et al., 2004) a prožíváním těhotenství po IVF (Hjelmstedt et al., 2003). Pro svou práci jsem čerpala i ze studií dokládajících souvislost léčby neplodnosti s mírou úzkosti a depresí (Beutel et al., 1999) či studie zabývající se mírou úzkosti jako faktoru úspěchu v léčbě pomocí IVF (Eugster et al., 2004). Mým cílem nebyla replikace takových výzkumů, přestože se tato možnost zdála velice lákavá, jelikož nabízela jasně dané postupy zpracování a zdála se méně náročná na čas, kterého mám skutečně velmi málo. Zvolila jsem cestu založenou na odlišných metodologických východiscích, a to nikoli z obavy, že bych si neporadila se statistickým zpracováním dat v kvantitativním designu. Motivem byla skutečnost, že jsem chtěla porozumět, resp. zprostředkovat čtenáři porozumění či vhled do problematiky, nikoli ověřovat hypotézy a získané závěry zobecnit na populaci. V oddílu Diskuse se pokusím své skromné závěry konfrontovat s výsledky citovaných studií. Jak jsem již naznačila, pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní design. Strauss & Corbinová (1999) hovoří o třech hlavních složkách kvalitativního výzkumu. První složkou je sběr dat, v našem případě pomocí rozhovoru. Druhým krokem je analýza a interpretace získaných údajů (kódování), s jejichž pomocí lze dojít k závěrům či teoriím. Pro svou práci jsem použila metodu tématické analýzy (analýzy rozhovoru). Třetí krok v kvalitativním výzkumu tvoří závěrečné zprávy, jejichž obdoba dostane prostor v Diskusi a Závěru na samém konci této práce. .

32

VÝZKUMNÁ ČÁST

7 7.1

Metodologická východiska Výzkumný problém a cíl výzkumu Základní zaměření kvalitativního výzkumu je dáno formulováním výzkumných

otázek vyplývajících z předmětu výzkumu. Jak se výzkum rozvíjí, otázky se postupně upřesňují nebo se generují nové, které probíhající výzkum podrobněji specifikují. Z teoretické části vyplývá oblast, na kterou bych se chtěla zaměřit ve svém výzkumu, pro který jsem zvolila kvalitativní design. Předmětem výzkumu jsou motivy žen k rodičovství, jejich emoční prožívání jednotlivých fází řešení problémů s plodností (od zjištění problému, přes asistovanou reprodukci až po těhotenství), způsoby zvládání těchto těžkostí a míra potřeby sociální opory v průběhu tohoto procesu, včetně dopadu na partnerství.

Hlavní výzkumné otázky: •

Jaké byly motivy žen k rodičovství?

•

Jak prožívaly období problémů s plodností?

•

Jak prožívaly léčbu pomocí AR, zejména cyklus IVF?

•

Lze vysledovat určitou typologii žen podstupujících AR?

Dílčí výzkumné otázky: •

Jaký typ sociální opory ženy využívaly při zvládání problémů s neplodností a léčebných postupů AR a jaký pro ně taková opora měla význam?

•

Jaké copingové strategie uplatňovaly ženy při zvládání neúspěchů?

•

Jaký vliv měla léčba neplodnosti na vztah s partnerem?

•

Co hrálo roli při rozhodnutí podstoupit IVF?

•

Jakého charakteru byl vztah pacient (žena) – lékař?

•

Jak ženy zpětně hodnotí své rozhodnutí podstoupit AR (IVF)?

33

7.2

Výběr a charakteristika respondentek Pro výběr respondentek jsem použila metodu záměrného výběru, při jejíž

aplikaci se cíleně vyhledávají účastníci podle jejich určitých vlastností. V souladu s tímto principem byla aplikována následující kritéria výběru: •

ženy, které porodily dítě počaté pomocí IVF,

•

ženy žijící s partnerem, se kterým počaly pomocí IVF,

•

ženy, jež se navzájem lišily ve svých projevech v diskuzním fóru (charakterem emočního prožívání, zvládacích strategií, využívání sociální opory apod.).

Celkem bylo pořízeno osm rozhovorů, z nichž jeden byl nakonec ze zpracování vyřazen, jelikož se ukázal nepoužitelným z hlediska technické kvality nahrávky a okolností při rozhovoru. Do výzkumu bylo tedy zařazeno sedm respondentek ve věku 27 – 37 let (v tabulce je uveden věk žen v době, kdy podstupovaly IVF). Tři respondentky žijí ve velkých městech, čtyři v menších městech či na vesnici. Čtyři respondentky mají vysokoškolské vzdělání, ostatní absolvovaly střední školu. Všechny žijí v trvalém svazku s partnerem, se kterým prošly IVF, z toho čtyři respondentky v manželství. Jak vyplývá z kritérií pro výběr vzorku, všechny respondentky byly nakonec ve své snaze otěhotnět úspěšné (počet absolvovaných cyklů IVF uveden v Tab. č. 1).

Jméno Apolena Běla Celestýna Dora Evelína Filoména Hermína

Věk v době úspěšného IVF 30 25 29 33 28 34 27

Počet pokusů 2 2 2 3 1 2 1

Tab. č. 1.: Údaje o respondentkách

34

7.3

Metoda sběru dat

Pro účely tohoto výzkumu byl jako nástroj sběru dat použit semistrukturovaný rozhovor, jehož podoba se nejvíce blíží rozhovoru pomocí návodu (Hendl, 2005). V rámci přípravy jsem si vytvořila určité schéma okruhů možných otázek, jež vyplývaly z formulovaných výzkumných otázek a o kterých jsem předpokládala, že jejich zodpovězení přinese žádoucí informace v souladu s mým výzkumným záměrem. Při realizaci rozhovoru jsem se snažila nechat co nejvíce hovořit respondentky a svoje zásahy do průběhu rozhovoru omezit na doplňující otázky či otázky, pomocí kterých jsem určitým způsobem kormidlovala směr obsahu rozhovoru tak, aby mi přinesl kýžené informace. Ne všechny otázky byly položeny všem respondentkám, ani pořadí otázek či témat nebylo fixní. Obsahem rozhovorů jsou relativně intimní témata, proto jsem se snažila vytvořit spontánní, uvolněnou atmosféru, aby se respondentky necítily blokované ve sdílení osobních prožitků. Ze stejného důvodu jsem se v úvodní fázi setkání před spuštěním diktafonu s nimi podělila o svou vlastní zkušenost s touto problematikou. Musím říci, že to ve všech případech působilo velice pozitivně, jelikož ženy věděly, že jsem jednou z nich a že pravděpodobně porozumím jejich prožitkům i užívanému žargonu. Rozhovory probíhaly na různých místech – tak, jak to vyhovovalo především respondentkám a jak jsme se byly schopné shodnout v rámci svých rodinných povinností. Nejčastěji se setkání odehrávalo u žen doma za přítomnosti jejich dětí, které ovšem téměř nenarušovaly průběh rozhovoru a pokud se tak stalo, rozhovor jsme na malou chvíli přerušily a bez problémů navázaly později. Ve dvou případech probíhalo setkání v baby kavárně, kde se děti samy zabavily a rozhovor probíhal celkem nerušeně. Jak jsem již uvedla, rozhovory byly se souhlasem účastnic nahrávány na diktafon. Transkripci rozhovorů jsem se snažila dělat neprodleně po rozhovoru, kdy jsem měla v čerstvé paměti průběh rozhovoru se všemi okolnostmi a mohla doplnit poznámky, bylo-li nutné. Jsem si vědoma toho, že při transkripci došlo k určité redukci dat, jelikož ne všechny aspekty sdělení pro mě byly z hlediska výzkumného záměru důležité (např. neverbální složka promluvy), tudíž jsem se je ani nesnažila převést do písemné podoby. Mou snahou bylo zachytit výpověď v co nejautentičtější podobě a zároveň tak, aby se dala srozumitelně pročítat bez balastu, který by mohl ztěžovat následnou práci s materiálem.

35

7.4

Metoda zpracování dat

Pořízené rozhovory byly nejprve přepsány do písemné podoby, aby se s daty dalo dále pracovat. Jak jsem již uvedla výše, jsem si vědoma toho, že už v tomto momentě došlo k redukci dat, jelikož byla v transkripci opomenuta nonverbální a paraverbální složka komunikace. Přepsané rozhovory v původní podobě tvoří Přílohu této práce. V rámci kapitoly Výsledky výzkumu uvádím už jen výseky rozhovorů, které jsou nositeli určitého významu z hlediska cílů této práce. Získaná data byla poté zpracovávána metodou tématické analýzy. Pro analýzu jsem neměla k dispozici žádný software, prováděla jsem ji sama s papírem a tužkou v ruce. Po transkripci jsem jednotlivé rozhovory opakovaně důkladně pročítala a dělala si poznámky. Jednotlivé výpovědi či jejich části, které přinášely informace vzhledem k předmětu výzkumu, jsem si označila (okódovala) a rozdělila do skupin (hlavních témat). Tímto způsobem jsem kategorizovala data, se kterými jsem dále pracovala. Následovalo další několikeré pročítání, hledání vztahů, souvislostí a podobností. Na základě toho, jak byla hlavní témata v rozhovorech pojednána, rozčlenila jsem některá z nich na podtémata. V rámci těchto podtémat jsem poté porovnávala výpovědi jednotlivých respondentek a seskupovala je do skupin podle obsahových podobností. Dalším krokem byla analýza četnosti odpovědí jednotlivých respondentek u konkrétních kategorií, na jejímž základě bylo možné načrtnout několik profilů, do kterých jsem respondentky rozčlenila. Konečně na podkladě zjištěných informací jsem se pokusila formulovat ve vybraných aspektech možnosti ovlivnění, resp. doporučení.

8

Etické předpoklady výzkumu Při realizaci výzkumu jsem se snažila dbát na etické principy užívané v rámci

psychologického výzkumu. Všechny respondentky se rozhovorů zúčastnily dobrovolně a daly souhlas s pořizováním nahrávky. Souhlasily i s použitím získaných a zveřejněním přepsaných rozhovorů v rámci diplomové práce. Zároveň byly respondentky ujištěny, že výzkumná práce je anonymního charakteru a jejich jména, zrovna tak jména jimi zmiňovaných osob, budou pozměněna.

36

9

Výsledky výzkumu

9.1

Tématická analýza rozhovorů

Téma č. 1: Proč chci dítě

Motivy k rodičovství je základním tématem, které se objevuje téměř ve všech pořízených rozhovorech. Většina účastnic mého výzkumu sama o tomto tématu hovořit nezačala, dokonce se některé touto otázkou zdály trochu zaskočené, jelikož – podle svých slov – o tom vlastně nikdy nepřemýšlely. Nicméně většina z nich po krátkém zamyšlení byla schopná docela zřetelně pohovořit o tom, co je vedlo k touze po dítěti. Výpovědi respondentek lze rozdělit do tří skupin podle toho, jaké důvody zmiňovaly v souvislosti s potřebou pořídit si dítě. •

řešení problému

„Doktor mi oznámil, že mám nemoc, která se jmenuje endometrióza. Řekl mi, že nejlepší způsob, jak se toho zbavit nebo to nějak zmírnit by bylo těhotenství. (…) No, a pak se mě zeptal normálně přímo, jestli mám partnera, jestli plánujeme dítě…jak dlouho neberu antikoncepci a jestli nemám nějakej problém s otěhotněním…“ (Běla) Měla jsem několik zánětů vaječníků, zánět dělohy…a odjela jsem do lázní s informací, že si mám pokud možno okamžitě pořídit dítě…nebo ho nikdy mít nebudu…a tak jsem ho strašně chtěla a hned. Pozdějc jsem doufala, že příchod dítěte utuží mé manželství, který kvůli dítěti vlastně vzniklo a nějak se mi v něm nedařilo. Pak jsem taky měla navíc nějaké pracovní a profesní potíže, a tak jsem k tomu přibrala mateřskou jako východisko z problémů. (Filoména) •

smysl existence

„Děti jsem chtěla vždycky, takže v určitém okamžiku prostě přišel ten správný čas. Nějaký čas po škole, pár let v práci... Pro mě jsou děti logický posun v životě. (…) Bez dětí bych si přišla prázdná, neužitečná a žila bych zbytečně. Potřebuju mít ten pocit, že něco po mě zbude, že život mnou neskončí, ale někomu něco ze sebe předám…připravím děti na život, budu se dívat, jak se jim vede, a na stará kolena nebudu sama…“ (Celestýna) „Vždycky jsem chtěla děti, bez dětí mi lidský život nedává moc smysl. Takže jsem vždycky k tomuhle smyslu směřovala. Manžel miluje děti a cítil to podobně.“ (Hermína) 37

•

splnění sociálního očekávání

„Člověk si pak přijde trochu divnej. Už tím, že nemá děti, když je nějakou dobu vdanej a nic.“ (Apolena) Ne, že bych vyloženě cejtila tik ťak hodin…brala jsem to spíš prakticky, táhlo mi na třicítku, kamarádky v okolí drandily s kočárky a mně přišlo, že o něco přiházím, že se mi kamarádky tak nějak odcizily... (Dora) „Ono to tak k tomu všemu asi dospělo… (…) Měli jsme kde bydlet, manžel měl dobrou práci, takže vlastně nebyl důvod to dítě už nemít. Taky jsem si říkala, že na první dítě mám tak akorát věk…bylo mi 25 a kousek, ale že by úplně na začátku byla nějaká strašná touha to dítě mít, to si ani nemyslím…jako že hodiny asi úplně ještě netikaly, ale tím, jak se nedařilo, tak ta touha po tom prckovi narůstala.“ (Evelína)

Téma č. 2: Proč to nejde

Toto velké téma je pro účely této práce označením pro období, kdy žena (pár) zjišťuje, že není vše v pořádku, potýká se s trvalým neúspěchem ve snaze o početí, nějakým způsobem se snaží vypořádat s danou situací a je v procesu rozhodování, co dál. Na této cestě není sama, problém se týká i jejího partnera, částečně celé rodiny a zasahuje i do širší sociální sítě.

Na základě získaných dat, u kterých se dala

vypozorovat žádoucí variabilita v rámci skupiny respondentek, jsem toto téma rozdělila do několika subtémat.

Hledání viníka

Do této skupiny jsem zařadila výpovědi hovořící o tom, zda a jak ženám (párům) byla lékaři diagnostikována příčina jejich problémů, jak tento fakt přijaly či jak si ho pro sebe vysvětlovaly, event. jak ho prožívaly. Podle toho, kam je kladena příčina problému, je možno výpovědi respondentek rozdělit do tří skupin, které v podstatě kopírují obecné dělení příčin neplodnosti v odborné literatuře.

38

•

můžu za to já

(…) mi řekli, že mám syndrom polycystických vaječníků…takže vlastně nemám ovulaci. Manžel byl v pořádku. Od začátku jsem tušila, že bude problém u mě (…), tak nějak vnitřně jsem to cejtila. „Nejhorší asi bylo, když mi poprvý řekli, že já sama neotěhotním…že vlastně nemůžu mít děti. Byl to šok a bylo mi do breku…určitě jsem to i obrečela.“ (Evelína) „Bylo jasný, že vina je na mý straně, vzhledem k těm mým zdravotním problémům…“ (Filoména) „Já nějak tušila, že to nebude hned…měla jsem odvěký problémy s cyklem.“ „Podle ultrazvuku mi bylo řečeno, že možná bude problém s ovulací, že ji možná ani nemám. Já vlastně tušila dlouho, že jednou to početí nebude u mě jen tak. Léta jsem měla problémy s cyklem a dokonce jsem se i s minulým partnerem snažila otěhotnět.“ (Hermína) •

můžeš za to ty

„Zjistili velmi špatnou životnost spermií, nějakých pouhých pět procent... No, a tím pro manžela začal kolotoč vyšetření.“ „Prostě se to bralo tak, že problém je na manželově straně…a že i kdybych já byla úplně v pořádku, stejně nám...vzhledem k tak špatnému spermiogramu…nemůže pomoct jiná metoda, než rovnou IVF. Tak mě prostě nezkoumali…“ „Bohužel mu to asi očesávalo jeho chlapské ego, že není pořádný samec. Ale nemluvil o tom.“ „Mě by v životě nenapadlo náš problém házet na něj, brala jsem to jako problém párový. Prostě máme problém a řešíme. Je jedno, kdo se léčí, důležitý je výsledek.“ (Celestýna)

„Manžel sám měl podezření, že by mohl být problém na jeho straně. Prodělal totiž rakovinu…byl v tu dobu několik let po úspěšné operaci a hlavně po léčbě radiojódem. Tenkrát mu řekli, že se může stát, že to bude mít negativní vliv na spermie. (…) No, a je fakt, že genetický vyšetření ukázalo zvýšené riziko nějakých vrozených aberací či co. Já to nějak neřešila, jak říkám, byla jsem přesvědčená, že problém je na mojí straně… Ale manžel se toho nějak chytnul a docela se tím užíral. On je takovej ješita a představa, že by nebyl ten správný „samec“ ho moc netěšila. Nakonec se ukázalo, že problém není takovej, jakej předpokládal, ale do tý doby byl z toho docela schlíplej.“ (Hermína)

39

•

příčina neznámá

„Po vysazení antikoncepce jsem zhubla asi pět kilo a zaboha je nemohla nabrat zpátky. Hodně se mi zeslabila menstruace, proto jsem si myslela, že asi proto se u mě mímískovi nelíbí a nechce se zavrtat… Ale řekli mi, že prý slabá menstruace na to vliv nemá, všechny testy vycházely v pořádku.“ „Vůbec jsem to nechápala, protože podle doktorů jsme byli naprosto zdraví, nikde nenašli problém… Tak to člověku šrotuje hlavou a říká si, co teda se mnou je, že to nejde, když by mělo…“ (Apolena) „Nic se nezjistilo…žádná objektivní příčina. Proto jsme byli pořád plný naděje…nebo právě proto to bylo tak náročný, že jsme nevěděli…byla to nejistota. Kdyby se zjistila nějaká konkrétní věc – u jednoho nebo druhýho…našel by se problém, tak by se dal řešit. Ale tím, že nebyla určená příčina…nebyla nikdy nalezena, tak to bylo o to těžší s tím bojovat…vlastně tak nebylo s čím.“ (Dora)

Zvládání neúspěchu

Do této skupiny jsem zařadila výpovědi, které vyjadřují způsoby zvládání neúspěchu ve snaze o početí či nejrůznější těžkosti spojené s ústředním problémem neplodnosti. Patří sem prožitky, pocity i konkrétní strategie při zvládání těchto těžkostí. •

sebeobviňování, vztek, zoufalství, beznaděj

„Hnusné zklamání podruhé…tohle bylo fakt náročný. Měla jsem hrozný vztek! Takhle mě tahat za nos…nenáviděla jsem všechno a všechny kolem, nadávala přírodě, pánubohu…a nejvíc svému blbému tělu…a taky že jsem tak blbá a dělala test…radši jsem měla počkat…“ „To je na tom všem asi to nejhorší, to věčné zklamání. I když člověk ví, že to ještě nic neznamená a už se tolikrát spálil, stejně doufá…a pak je zklamaný…a zoufalý…nasraný na celý svět!“ „Přemýšlíš, co s tebou je, co je špatně, kde je chyba… Taky proč já, proč ne zrovna sousedka, který se po zahradě proháněj tři děti… V čem jsem jiná…horší než kdejaká cikánka? Není to trest za něco? Taky řešíš, co teda jsi musela podstoupit za vyšetření a nic z toho…taková…jako…frustrace je to děsná. Snažíš se a prd z toho.“ (Apolena) „Pozdějc s neúspěchem v IVF přišla i beznaděj, zoufalství, krize…“ (Celestýna) „Byla jsem zoufalá… Moc jsem toužila po miminku…a moc záviděla kamarádkám a známejm jejich radost z těhotenství…rodičovství. Připadala jsem si jako vyčleněná z jejich společnosti, protože oni žili dětmi…a já? Já jsem jen chodila do práce, která mě bavila čím dál míň…“ 40

(Dora) (…) občas jsem věřila, že to nic není a za chvíli budu těhotná…pak zase to hrozný zklamání z nezdarů…a že jich bylo hodně! Každej měsíc, kdy jsme se pokoušelio mimčo, to bylo hodně náročný…a vždycky…nebo teda většinou…to končilo slzama a beznadějí.“ „Po první nepodařený inseminaci jsem dokonce propadala beznaději, že svoje děti nikdy mít nebudu…že jsem prostě takovej…kriplík… Dokonce jsem manželovi řekla, ať si najde jinou, která mu ty děti dá.“ „Byl to hroznej stres. Ze začátku jsem se s tím trochu prala…často jsem brečela do polštáře, cejtila jsem naprostou bezmoc…“ „Myslím, že byly chvíle, kdy jsem to prostě neřešila…a zase chvíle, kdy jsem to naopak moc nezvládala. To bylo hlavně ve chvíli, kdy zase nějaká kamarádka otěhotněla… a poslední rána byla, když otěhotněla švagrová. Já jí to jako samozřejmě moc přála a byla jsem ráda, že brácha bude mít mimčo…ale vnitřně mě to ubíjelo. To pak člověku běží hlavou otázky typu - proč ona a hned na poprvé otěhotněla…a já se tři roky marně snažím…. To bylo hodně krutý.“ (Evelína) „Byla jsem psychicky na dně.“ (Filoména) „Bylo to takový…hysterický období, bych to nazvala. Jak na houpačce... Hodně jsem se nabrečela a navztekala.“ „Byla to zlost na osud, na všechny okolo, který těhotněly, a hlavně na sebe. To bylo asi nejvíc. Nadávala jsem svýmu tělu, že nefunguje. Občas to sklouzalo do sebelítosti…že nikdy nebudu mít děti, že jsem úplně neschopná, nemožná…že nejsem ženská. Připadala jsem si taková napůl ženská…dysfunkční. Taky mi bylo jasný, že čím víc chci, tím horší to bude.“ „Už jsem cejtila, že mi to leze na mozek. Ale tomu se nedá poručit.“ (Hermína) •

naděje, optimismus

„Ze začátku to šlo, byla jsem plná očekávání, naděje…říkala jsem si, že jsem mladá a že to časem přijde. Vlastně celou dobu jsem tomu věřila. Po těch dvou letech jsem poslala manžela na spermio, ale byla jsem ještě celkem v klidu.“ (Celestýna) •

dáme si pauzu, necháme tomu volný průběh

„Prostě jsme se snažili na to nemyslet, dát to k ledu…nesexovat jen tehdy, kdy je největší šance otěhotnět.“ „Dali jsme si prostě pauzu. Ale v hlavě to bylo pořád, bohužel. Vydržela jsem to takhle asi půl roku.“ „Řekli jsme si, že teda když se nenašel problém, zkusíme to znovu sami s přírodou. Chtěla jsem plození úplně vyhnat z hlavy, prostě změnit od základů naše čtyřleté snažení…říkala jsem si ,tahle cesta asi není pro nás ta pravá´. Asi rok a půl jsme se pak fakt snažili.“ 41

(Apolena) „Celé další snažení jsem odsunula o rok, bylo takový vydechnutí.“ (Dora) •

rozptýlení, změna

„Hm, ale když nad tím tak přemýšlím…tak možná paradoxně právě to přeřazení a stres ze ztráty hezké práce možná přispělo k úspěchu…otěhotnění. Odvedlo mě to myšlenkama jinam…jak jsem řešila jinou práci, musela se soustředit na to, jak se přeorientovat a tak…tak že jsem nemyslela tolik na to těhotnění.“ (Celestýna) „Pak jsem tak trošku otupěla a začla jsem hledat jiný vyžití…hlavně abych měla pořád něco na práci a nemyslela jsem na to. (…) Asi půl roku před IVF jsem se rozhodla něco pro sebe udělat a začla jsem držet dietu. Najednou můj mozek víc přemejšlel nad tím, co jím a jak se mi daří hubnout…přestával myslet na to, čím procházím. Kupodivu mi to tenkrát hodně pomohlo a tělu to prospělo.“ (Evelína) „A společně jsme i vymejšleli, jak se z toho nezbláznit…třeba už jsme měli zaplaceno za pejska…yorkshira…nakonec se nám to naposlední chvíli rozleželo v hlavě a nekoupili jsme ho. Taky manžel vymejšlel různý výlety…a já vymyslela taneční.“ (Hermína) •

alternativní řešení

„Ke konci…kdy jsem měla víc nezdařenejch inseminací…bylo to cca půl roku před IVF…jsme se dohodli, že se budeme pár let pokoušet o vlastní a když se nám to nepovede, tak podáme žádost o adopci. To si myslím, že mi hodně pomohlo…prostě jsem dostala jistotu, že dítě mít budu…ať vlastní nebo ne.“ (Evelína)

Sociální opora

Pod toto subtéma lze začlenit výpovědi, jež přináší informace o tom, jakým způsobem respondentky využívaly podpory svého okolí, co pro ně taková podpora znamenala. Byly sem zařazeny i zmínky o internetu coby zdroje sociální opory. •

chvála internetu

„Na e-miminu jsem v tu dobu už chodila do diskuze Snažilky. (…) Internet mi hodně pomohl ve všem.“ (Apolena)

42

„Diskuze na internetu…speciální pokojíčky, kde se scházely holky, co řešily stejný problém…mi pomohly zásadně. Obecně internet jako zdroj informací mi hodně pomohl…našla jsem si tam v klidu odpovědi a vysvětlení na své otázky…před tím i v průběhu léčby. Je hrozně povzbudivý pocit, že někdo jiný řeší stejný problém…prožívá podobné pocity…a taky rady od takových holek byly moc cenné.“ (Celestýna) „Měla jsem velkou oporu ve virtuálním kamarádství, v diskuzních fórech.“ (Dora) „Největší oporou byla diskuze na internetu, to bezesporu bylo number one. Člověk zjistí, že v tom není sám a může sdílet – informace, emoce, prožitky, obavy… Scházely jsme se tam opravdu hodně intenzivně, denně jsme nakrafaly spoustu hodin. S některými z těch holek jsem v kontaktu doteď.“ (Hermína) •

partner je velká opora

„Kromě holek z diskuze určitě manžel. Musím říct, že mě úžasně v celé té době podržel…“ (Celestýna) „Jel celou noc stopem ve sněhový kalamitě, aby mě viděl a podpořil…když mě vezli na sál, seděl na chodbě, a když jsem se probrala z narkózy, seděl u mě. Tím mě získal a potlačil veškerý pochybnosti o smysluplnosti toho nerovnýho vztahu.“ (Filoména) „Manžel byl velká opora. Takovým tím němým způsobem.“ (Hermína) „Nejvíc mi pomáhal manžel. On mě podporoval už jen tím, že souhlasil se vším, co jsme museli podstoupit, že jo… Jinak vyloženě pomoc jsem ani moc nevyhledávala… Ani na internetu.“ (Evelína) •

rodina mi pomáhala

„Řekla jsem to jen mamce. Ta je celkem v pohodě, taková pokroková…myslím, že mě chápala…ale dál jsem to nechtěla šířit, už kvůli té vesnické drbárně…je to pak člověku fakt nepříjemný.“ (Apolena) „Celkově moje rodina byla moc fajn, švagrová ze strany manžela taky… ne že by nějak pomáhali, mně ale stačilo, že se ke mně chovají normálně a drží nám palce.“ (Celestýna) „Rodině jsem to řekla, neměla jsem s tím problém. Dokonce i babička to věděla a chápala to, celkem mě všichni podporovali ve všem, nikdo mi do ničeho nemluvil.“ (Hermína) 43

•

okolí mi moc nepomáhalo

„V práci jsem bohužel taky nemlčela…měla jsem pocit, že bude lepší, když o tom budou vědět. Ale dnes vím, že to byla velká chyba…přispělo to jen k dalšímu stresu.“ (Evelína) „I když teď vidím, že se okolí snažilo mě podpořit… Takový ty tehdy pro mě planý řeči, že se dočkám, že jednou otěhotním, jen to chce čas…mě akorát dokázaly (…) nasrat. (…) Lidi, co tímhle neprošli, si to vůbec neuvědomujou, ale takový řeči by si měli dát za klobouk… Když neznám situaci a nevím přesně, co je za tím…tak mám radši mlčet a neriskovat, že to toho druhýho nějak zraní nebo tak něco.“ (Dora) •

sociální izolace

„V době našeho snažení mé ostatní kamarádky postupně těhotněly, rodily a já se cítila příšerně…že jim vlastně závidím…a nenáviděla jsem se za to. Omezovala jsem tak co nejvíc naše styky, za což se zpětně hodně stydím…ale nedalo se to vůbec emočně uřídit. Viděla jsem ta miminka a chtělo se mi hrozně brečet…že my nic. Nejezdila jsem s nimi na společné víkendy, na společná setkání…oslavy…a hodně mě to teď mrzí.“ „Ne vždycky okolí úplně chápe, co člověk prožívá…neví, jak pomoct a co říkat. A popravdě ani já nevím, co jsem od nich vlastně chtěla slyšet…já je prostě asi nějaký čas chtěla nevidět. Myslím si, že nic, co by mi řekli, by mi stejně nepomohlo…s tím se asi musí každý poprat nejlíp sám…nebo s tím partnerem.“ (Celestýna) „Ta moje závist (…) vedla k určitý izolaci…a to všechno se stupňovalo s mejma neúspěchama víc a víc…až jsem se přistihla, že se záměrně vyhejbám rodinám s dětmi.“ (Dora)

Téma č. 3: Asistovaná reprodukce

Velké téma asistované reprodukce také bylo z pochopitelných důvodů nutno rozdělit na několik subtémat. Podskupiny jsem volila podle toho, o čem v této souvislosti hovořily respondentky a tak, aby přinášely informace v souladu se snahou postihnout variabilitu ve zkoumané skupině žen.

CAR

Skupina nazvaná Centrum asistované reprodukce obsahuje výpovědi ohledně rozhodnutí řešit problém s pomocí lékařů, dojmy ohledně lékařské péče včetně

44

vyjádření důvěry v lékaře a také obavy, které respondentky prožívaly v souvislosti s péčí v CAR. •

naděje, víra v lékaře

„Moc jsme byli spokojení, byli moc milí. Všechno mi vysvětlili, měla jsem z toho dobrý pocit…i když vlastně paradoxně, protože uvnitř jsem už byla plná trápení, že to nejde. Ale člověk, jak tak mluví o tom s doktorem, který dává naději…dokonce se tvářili, že se to určitě podaří…tak má dobrý pocit…že je v dobrých rukou…nebo nevím…na mě to působilo dobře.“ „Touha po dítěti, zoufalství...víra asi, víra v doktory. Říkala jsem si, že to přece není možný, že nám musí někdo pomoct k dítěti!“ (Apolena) „Silnej pocit byl hned na začátku…a to: věřím doktorům, oni vědí, co dělaj a MUSÍ mít pravdu. Já jsem taková typická pacientka-ovce, víš…uklidňoval mě pocit, že to zase tolik nezávisí na mně, ale spíš na těch doktorech a medicíně.“ (Běla) „Byl to pak právě on, ten gynekolog, kdo navrhl, že mě předá odborníkům v CAR. Pro mě to byla vlastně pozitivní zpráva, protože jsem zase s naivní představou viděla brzký rozřešení.“ „Na jejich stránkách jsem se dočetla o celý tý proceduře a docela se začala těšit na první návštěvu… Ta probíhala moc příjemně…pan doktor byl ochotnej, všechno nám do detailů vysvětlil…navrhnul různý vyšetření a jakej bude postup. Věřila jsem, že mi pomůžou.“ „Měla jsem dobrej pocit z toho, že jsme někam postoupili…v řešení toho problému. Byla jsem v tu chvíli spokojená, že jsem v rukou odborníků…byla jsem svým způsobem taková natěšená…z té změny. A hlavně jsem jim věřila, to pro mě bylo důležitý.“ (Dora) „Jsou to doktoři a vědí, co dělaj, tak se snad i mně zadaří.“ (Evelína) „Můj doktor mi na začátku řekl, že IVF bylo vymyšlené pro můj problém…že jinak jsem absolutně oukej a že nevidí důvod, aby to nevyšlo. A já mu věřila, hrozně moc věřila.“ (Filoména) •

stres

„To /první návštěva CAR/ na mě teda působilo dost stresově…vzhledem k vysvětlení, že nás čeká IVF…že jiná metoda nemá velkou šanci.“ „Tak samotný to prostředí bylo tak normální…nemocniční. Jinak ale jsem se necítila dobře v roli pacientky. Prostě ta role nemocnýho na mě nepůsobila dobře, stresovalo mě to. Asi jsem neměla takovou tu bezbřehou důvěru a víru v doktory, jak o ní mluví spousta holek.“ (Celestýna)

45

„Když už tě lapí, jen tak tě nepustí. Ne, že by tě do něčeho nějak tlačili…(…) je to takovej nepřímej nátlak…pres na nervy.“ „Oni ty doktoři vlastně k tomu přistupujou tak, jak si pacientky přejou. Většina z nich tam jde, že očekává pomalu dítě na počkání, nejlépe do druhýho dne…a tak trochu tlačí na doktory tou svou zoufalostí, utrápeností, vyčerpáním… Takže doktoři rádi nabízej vyšetření, opatření, harmonogramy…a mnohdy i dost skeptický diagnózy a prognózy. A tak ženská tak nějak snadno přijme iluzi, že sama nikdy neotěhotní a že ještě že je v tak dobrých rukou, které jí dítě v uvozovkách opatří. Ale já to spíš vnímala lehce negativně, já obecně nemám ráda roli ovce, kdy se na nic nemám ptát a jen věřit doktorům.“ (Hermína)

Rozhodnutí podstoupit IVF

Do této skupiny patří výpovědi vyjadřující motivy pro přikročení k IVF, výpovědi postihující tento rozhodovací proces. Výpovědi jsou rozdělené podle toho, co bylo klíčovou záležitostí v tomto bodě. •

netrpělivost

„Byla jsem hrozně, ale hrozně netrpělivá…já už taková holt jsem…když se pro něco rozhodnu, tak včera bylo pozdě.“ (Běla) „Vyděsilo mě to…že to budeme muset řešit na můj vkus takhle radikálně…a bránila jsem se… Chtěla jsem nejdřív míň invazivní inseminaci. Doktor souhlasil… Jenže já si doma sedla k internetu a nějak se mi to rozleželo v hlavě…a rozhodla jsem se, že chci rovnou zkusit IVF. Asi zapracovala netrpělivost…nebo jsem chtěla spíš možná větší jistotu…jako že metodu, která má vyšší úspěšnost…“ (Celestýna) „Přesvědčovali mě, ať zkusím nejdřív inseminaci, když máme dobrej spermiogram. Já na to nejdřív kejvla, ale ještě než k tomu došlo, tak jsem zavolala, že chci rovnou IVF.“ „Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem miminko hned.“ (Hermína) •

součást léčby, další krok

„Já vlastně pořád si nedokázala představit, že bych až tohle měla podstoupit…přišlo mi to jako sci-fi. Nejdřív jsem prošla všechny vyšetření jako průchodnost vaječníků, hormony z krve…pak podle toho mi řekli, že doporučují zkusit inseminaci. Tu jsme podstoupili celkem šestkrát, neúspěšně.“ 46

„Jak mi to před tím přišlo vždycky úplně nepředstavitelný, tak najednou jsem s tím neměla problém…za ty roky už jsem dospěla k tomu, že to asi jinak nepůjde, než vyloženě s pomocí doktorů.“ „Byla jsem ze všeho unavená…měla jsem taky hrozný strach, že třeba nikdy to dítě mít nebudu…a byla jsem už ochotná podstoupit cokoliv.“ (Apolena) „Brala jsem to jako další krok v rámci toho postupu…na cestě za dítětem. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, počítala jsem s tím, že dojde na IVF, když jsem šla do CARu.“ (Dora) „Tak spíš jsem to prožívala, že se mi trochu ulevilo… Že se jako někam posuneme, začne se něco dít…a že to už určitě vyjde.“ (Evelína) •

jediná možnost

„Nic jinýho než IVF pro mě nepřipadalo v úvahu. Hned na začátku jsme se ale dohodli, že se musíme sejít na polovině cesty věkem…a pak do toho půjdeme.“ „IVF pro mě byla jediná šance, jak mít dítě.“ „To rozhodnutí najednou přišlo. Neumím to vysvětlit, ale najednou jsem si myslela, že teď je ten správný okamžik.“ „Asi jsem to brala trochu jinak, když to byla moje jediná možnost…tak jsem to prostě moc neřešila a všechno brala jako nutnou součást cesty za dítětem.“ (Filoména)

Zvládání neúspěšného IVF

Na cestě za dítětem za pomoci asistované reprodukce je poměrně častým tématem neúspěšný IVF cyklus. Jelikož čtyři ze šesti mých respondentek prožily minimálně jeden takový neúspěch a ženy měly potřebu o něm v rozhovoru mluvit, zpracovala jsem téma zvládání neúspěchu ještě jednou (poprvé jako zvládání neúspěchu obecně v cestě za dítětem v předchozím tématu) jakožto specifickou záležitost v rámci procesu IVF. Zahrnuje opět prožitky i konkrétní způsoby a strategie zvládání. •

zhroutil se mi svět, cítím beznaděj

„Nezvládala jsem to moc dobře.“ „V čem jsem jiná…horší.“ „Frustrace je to děsná.“ „Není to trest za něco?“ (Apolena) 47

„Nesla jsem to těžce…jako asi každá.“ „Začala jsem si připadat neschopně.“ „Když jsem zjistila, že už není naděje, že se chytila... Probrečela jsem tenkrát den…byla to jen embrya…ale člověk si hladí bříško, mluví k nim jako k miminkům a pak o ně přijde. To je asi pro všechny velmi náročná záležitost, od které není lehké se oprostit… a začít znovu.“ (Celestýna) Můj vnitřní klid zmizel v den transferu, kdy jsme se dozvěděli, že naše embrya se opět špatně vyvíjej…. V tu chvíli jsem všechno odepsala a byla přesvědčená, že se mi zhroutil svět. Rok jsem na sobě pracovala…a bez výsledku…bylo to k ničemu. Během týdne čekání na výsledek jsem si docela sáhla na dno…jak se říká…napadla mě i myšlenka skoncování se životem. Připadala jsem si bez užitku, bez smyslu života…“ (Dora) „Je zajímavý, že i přesto, že jsem věděla, jaká je nízká pravděpodobnost…a uklidňovala jsem se, že se nic neděje, protože už svý štěstí doma mám, (…) celkem mě to sebralo a rozhodilo. Poplakala jsem si i posmutnila. Všechno mi už přišlo bez naděje na další dítě.“ „Po tom KETu jsem to zabalila.“ (Filoména) „Nezvládla jsem to. Rvalo mě to na kusy…strašně to bolelo. Hrozně moc…že to ani popsat nedokážu. Byla jsem zahnaná do kouta…přistoupila jsem na něco, k čemu jsem si nějak vnitřně nedošla…a takový zklamání!“ (Běla) •

pomohlo mi okolí (manžel, rodina, internetová diskuze)

„Úžasné byly kamarádky přes internet, které jsem v určité fázi oslovila, jestli se k nim můžu přidat, to byla velká úleva a pomoc, že jsem volně o všem mohla s někým zasvěceným mluvit.“ (Celestýna) „Co mi docela pomohlo, byl pocit, že jsem celou dobu pro doktory z CARu opravdu důležitá…že se mi snaží pomoct.“ „Přítel…ten mi pomáhal to překonat…spíš tím, že se tvářil v pohodě…že to přece nic neznamená…jedeme dál…“ „Cítila jsem, že potřebuju s někým aktivně sdílet tenhle problém... Na netu jsem potkala skvělou skupinu holek, které měly stejný cíl, taky podstupovali asistovanou reprodukci. Hodně mi pomáhal pocit, že nejsem sama…sdílely jsme bolesti i radosti…a mám mezi nima dodnes kamarádky, jsme v kontaktu.“ (Dora) „Nakonec jsem se ze všeho oklepala a začala se upínat na další pokus, všechno hlavně díky manželovi.“ (Běla) 48

•

pomohla mi změna, aktivní činnost

„Po druhém neúspěchu s IVF jsem si uvědomila, že už skoro dva roky neřeším nic jinýho než otěhotnění…a snažila jsem se rozbít stereotyp. Začala jsem navštěvovat doktorku Biljakovou,(…). Pak jsem odjela na měsíc do lázní (…). Další IVF jsem odsunula o rok. Taky jsem si našla pár koníčků…řekla bych, že se mi podařilo na pár měsíců zaměstnat hlavu něčím jiným a dát se trochu dohromady.“ „Využila jsem možnost CAR, které nabízelo svou psycholožku…a navštěvovala pak skupinovou terapii, zaměřenou na problematiku neplodnosti.“ „Taky jsem se snažila něco dělat pro uzdravení těla i duše…zkoušela jsem homeopatii a cvičení…“ „Měla jsem takovej únikovej plán: najít si novou práci…prodáme byt, vezmeme hypotéku a postavíme si baráček.“ (Dora)

Partnerství

Subtéma partnerství zahrnuje výpovědi dávající do souvislosti léčbu neplodnosti pomocí AR s případnými změnami v partnerském vztahu. •

dalo to nový rozměr našemu vztahu

„Tahle zkušenost nás semkla, dala našemu společnému životu další smysl a myslím si, že tento pocit trvá. Šli jsme prostě za něčím, co nebylo snadné, museli jsme si to vybojovat…spolu…a tenhle společný prožitek jakýmsi způsobem jakoby dobudoval náš vztah. Do té doby jsme vlastně nic zvlášť zásadního…takto osobního nemuseli řešit. Právě až v zátěžové situaci jsme se víc našli.“ (Celestýna) „Asi bych to definovala jako nějaký posun. Vztah získal jinou dimenzi.“ (Hermína) •

byly neshody, ale nakonec jsme tu zkoušku vztahu ustáli

„Náš vztah se v průběhu léčby vyvíjel. Ze začátku nás léčba celkem stmelila…partner mě podporoval obzvlášť, když viděl, co všechno musím podstupovat. Ovšem mě postupně nezdary srážely na kolena a začala jsem se uzavírat do sebe… Po třetím IVF jsem nebyla ochotná nějakej čas vůbec komunikovat…musela jsem se se vším srovnat a nastavit další strategii. Pak přišla otázka darovaných embryí a adopce…tak padaly i slova o rozchodu. Řešili jsme totiž zásadní otázku, jestli lze žít bez dětí či ne…já NE, partner ANO...“ „Vážím si, že náš vztah tuhle zkoušku vydržel.“ (Dora) 49

•

partner mi byl vždy oporou a vydržel to se mnou

„No teď zpětně si myslím, že nás to hodně posílilo jako ve vztahu…že si víc umíme vážit, že má jeden druhýho… Já jsem třeba hodně ráda, že to se mnou nevzdal a vydržel to… a tím nemyslím jen ty vyšetření…ale i ty moje nálady… přece jen mě to víc trápilo než jeho asi… On vlastně celou dobu věřil, že se to povede, akorát nevěděl kdy… Jak já říkám…když jsme tohle přežili, tak už všechno.“ „Manžel byl skvělej.“ „On /manžel/ mi za celý tři roky neřek ani slovo o tom, že za to můžu já…že nemáme děti…nebo za to, že musí chodit na spermiogramy… prostě byl úžasnej.“ (Evelína) „Fanda byl teda vždycky oporou…neskutečnou, ve všem…tam se nic nezměnilo…ale celkově ten vztah se tak nějak potvrdil…nebo jak bych to řekla…“ (Filoména)

Těhotenství

Těhotenství jako cíl trnité cesty za dítětem je velice zajímavé téma, jelikož není tak jednoznačně pojímáno, jak by se mohlo zdát. Rozhovory s ženami, které nakonec pomocí IVF otěhotněly, ukazují, že existují minimálně dvě kategorie prožitků v souvislosti s „vymodleným“ těhotenstvím. •

zázrak, euforie

„Byla jsem moc spokojená, i když se mi nevyhnuli nějaké zdravotní problémy… Zůstala jsem pak na rizikovém a jen si užívala těhotenství. Byla jsem tak nějak vnitřně přesvědčená, že to všechno dobře dopadne a plula na růžovém obláčku…“ (Celestýna) „Když jsem pak viděla pozitivní test, nevěřila jsem…nevěřila jsem tomu vlastně ani potom z krve…ani na tom ultrazvuku ještě ne. Hm, když nad tím tak přemejšlím…nevěřím tomu doteď.“ (Dora) „Když tam byly dvě čárk, tak jsem celej večer brečela. No a pak jsem vlastně brečela pořád, jak jsem byla ráda, že to vyšlo.“ „To byl ten nejkrásnější okamžik…i teď, když si na to vzpomenu, tak mi ukápne slza.“ „Těhu bylo krásný.“ (Evelína)

50

„Když mi oznámili nejdřív výsledek testu moči…že mám dvě krásný čárky, vůbec jsem nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně…sestřička mi řekla, že jsem krásně těhotná a pak už si nic nepamatuju. Brečela jsem jako želva a když mě uklidnili, musela jsem zpátky do ordinace, protože jsem vůbec netušila, co že mám teď ještě dělat a co mi říkali.“ „Těhotenství bylo nádherný, kupodivu jsem se vůbec nestresovala, byla jsem naprosto klidná.“ „Mám opravdu pocit, že až porodem dostal můj život smysl.“ (Filoména) •

strach a stres

„Až na ty věčné strachy…toho jsem se nezbavila…“ (Apolena) „Krásný. Na druhou stranu to bylo dost stresující…“ (Dora) „Ve chvíli, kdy jsem otěhotněla, tak jsem se teprve opravdu začla bát…a měla jsem nervy. Tím umělým oplodněním teprve ten strach začal bejt velkej…bála jsem se, že když už jsem tak daleko, tak o to nechci přijít…“ „Prostě mám pocit, že ten strach byl o to větší, čím víc se blížilo to, že budu máma. Moc jsem se bála, že o tu radost přijdu.“ (Evelína) „Byla tam slabá čárka… Pak teprve začalo to pravý psycho. Jak jsem furt tak špinila střídavě, tak jsem měla nervy, že potratím nebo že to bude prostě špatný.“ „No, a pak od ultrazvuku k ultrazvuku…první ultrazvuk, váček…další s embryem…pak zase embryo se srdíčkem… To bylo fakticky hodně náročný.“ „Jednak to čekání na další kontrolu… A jednak ta houpačka věčná. Vždycky po kontrole pár dní euforie…pak to tak zase opadávalo a vracelo se to do normálu…až zase do mínusu před další kontrolou, na kterou jsem vždycky šla připravená na nejhorší. A tak furt dokola.“ „Pak mě zase někdy v pátým měsíci vyděsili v porodnici (…) Jen jsem tam ležela vystreslá, nikdo mi nic neřek, nic mi nedávali…nechápu, proč jsem tam byla. (…) Od tý doby jsem se už jen stresovala, nepřibírala…protože mi vlastně od tý doby doktorka neustále hrozila předčasným porodem.“ (Hermína)

Téma č. 4: Ohlédnutí zpět

Zpětné zhodnocení průběhu léčby, ohlédnutí do zpětného zrcátka při cestě za dítětem je podle mého názoru důležité, jelikož může přinést skrytě i další informace, 51

jako je například postoj k asistované reprodukci, k lékařské péči či individuální ústřední životní postoj. Samy respondentky tuto otázku přijímaly se samozřejmostí, bylo vidět, že se touto úvahou v minulosti zabývaly. Výpovědi respondentek jsem rozdělila do třech skupin podle toho, jak se na prožitou zkušenost dívají. Nutno podotknout, že všechny respondentky byly nakonec ve svém snažení úspěšné a všechny vypovídaly s odstupem v průměru dvou let. •

měla jsem to řešit dřív

„Možná bych to tak neodkládala…myslím samotné IVF…stejně ty naše pokusy, že sami…byly k ničemu. Není na co čekat.“ (Apolena) „Začala bych řešit ten problém dřív s doktory… Fakt není na co čekat.“ (Celestýna) „Možná bych to mohla řešit dřív…ale jinak si myslím, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.“ (Dora) „Asi bych to prostě začala řešit dřív, aby se to tak nevleklo, nebyl důvod to protahovat.“ (Evelína) •

už bych do toho nešla

„Myslím, že bych do IVF už nešla.“ (Běla) „Ale nevím, jestli bych znovu šla rovnou do IVF, asi ne takhle hned.“ (Celestýna) Asi bych se nevrhala hned do IVF. (…) Vůbec bych možná i s CARem počkala.“ (Hermína) •

udělala jsem maximum, nelituji

„Myslím si, že jsem udělala maximum pro to, abych měla svoje dítě… A mám ho nakonec, takže nemám čeho litovat.“ (Dora) „IVF pro mě byla jediná šance, jak mít dítě. Takže v tomto smyslu bych nemohla nic udělat jinak.“ (Filoména) 52

9.2

Profily žen podstupujících asistovanou reprodukci Metoda tématické analýzy nám umožnila provést komparaci výpovědí

respondentek, jež tvoří základ pro postižení interindividuální variability v rámci daných témat. Tato souhrnná zjištění se dají využít k tomu, abychom se pokusily vypozorovat podobnosti ve způsobu pojednání jednotlivých témat respondentkami. Přirozeně nelze najít osoby, které by se shodovaly ve všech bodech vytvářejících osu této analýzy, nicméně po důkladném rozboru výpovědí lze vystopovat určitou typologii v tom, jak respondentky daná témata pojímaly. Na základě vzájemného srovnávání výpovědí, nalézání souvislostí a podobností jsem dospěla ke třem osobním profilům. Každý jednotlivý profil je vytvořen na základě interpretace výpovědí v bodech (tématech), ve kterých byla nalezena shoda. Základem pro každý profil jsou výpovědi dvou žen, výpovědi jedné z respondentek (Běly) se jevily jako nezařaditelné do žádného z daných profilů, proto se jimi dále nezabývám.

PROFIL A

Základ tohoto profilu tvoří rozhovor s Apolenou a Dorou, jejichž výpovědi se shodovaly téměř ve všech sledovaných bodech. Motivy k mateřství by se daly u Apoleny a Dory označit jako potřeba splnění určité sociální normy, jinými slovy potřeba stát se matkou nebyla pociťována vnitřně či „biologicky“, nýbrž vyplývala ze sociálního kontextu. Oběma respondentkám připadalo, že jsou nějakým způsobem jiné, mají jiné zájmy než vrstevnice, popř. považovaly svou situaci či věk za vhodný k početí. Obě ženy měly také stejnou zkušenost s pátráním po příčině svých problémů s plodností. V obou případech nebyla nalezena přesná příčina potíží a také obě respondentky tento fakt vnímaly negativně. Obě hovořily o tom, že díky tomu, že nevědí, co a proč je špatně, zažívají pocity nejistoty a bezmoci, protože nemohou bojovat proti ničemu konkrétnímu. Zmiňovaná nejistota vede ke vtíravým otázkám po příčině nezdaru, objevuje se sebeobviňování a pochybnosti o smyslu léčby. Z psychologického hlediska se jedná o atribuční problém, jehož jádrem je lidská potřeba znát příčinu jevů, které se ho dotýkají a které chce změnit. Jelikož se těmto ženám nedostala uspokojivá odpověď od lékařů na otázky po příčinách nezdaru, měly tendenci 53

vnášet do vysvětlení problému své vlastní, implicitní teorie napomáhající jim určit příčinu jevu. Například u Apoleny to byla ztracená kila na váze, u obou se posléze objevovaly otázky typu „co jsem provedla špatného“, „není to trest za něco“ apod. V oblasti prožívání a zvládání neúspěchu se u těchto žen objevovaly pocity zklamání, beznaděje, zlosti a měly tendenci obviňovat samy sebe z dílčích neúspěchů na cestě za dítětem. Ženy se považovaly za vyčleněné ze společnosti, nějakým způsobem jiné až méněcenné. Objevoval se pocit frustrace a marnosti z dosavadního způsobu života. Ovšem zároveň s těmito pocity obě respondentky došly v procesu řešení problémů s plodností i do bodu, kdy se snažily zvládat trvalý neúspěch tím, že si daly pauzu v celkovém snažení o potomka. Danou přestávku v léčbě obě v aktuální fázi považovaly za odpočinek, i když jedna z nich tyto pauzy zpětně hodnotila jako ztrátu času. Pro Apolenu i Doru fungoval internet jako výrazná sociální opora. Na internetu získávaly informace a současně se účastnily internetových diskuzí, kde čerpaly emoční podporu a sdílely prožitky se ženami, které řešily stejný problém. Obě respondentky hodnotily přístup lékařů v CAR velice pozitivně, oceňovaly ochotu a vstřícnost lékařů. Z přístupu lékařů cítily podporu a profesionalitu. Projevovaly velkou důvěru v lékařskou pomoc, uspokojovalo je přesvědčení, že jsou „v dobrých rukou“ a necítily tak potřebu zpochybňovat či ověřovat si lékařem navržené postupy a doporučení. Rozhodnutí podstoupit IVF bylo pro Apolenu i Doru přirozené vyústění snah o početí. Z výpovědí respondentek vyplývá, že postup IVF braly jako další krok na cestě za vytouženým dítětem. Dospěly k názoru, že tento postup bude nutný a neměly potřebu ho zpochybňovat. Souvisí to pravděpodobně se zjištěními v předchozím odstavci ohledně víry v lékařskou péči. Neúspěšný pokus IVF obě ženy zvládaly těžce, v rozhovoru popisovaly pocity frustrace, méněcennosti, marnosti. Měly pocit, že se jim zhroutil svět, a Dora dokonce podle svých slov uvažovala jednu chvíli o sebevraždě. Dosažené těhotenství obě ženy hodnotily jako krásné, ovšem zároveň stresující, provázené obavami a strachem, které dávají do souvislosti se způsobem početí, jež klade zvýšené nároky na psychickou odolnost. V závěru se obě respondentky shodly v tom, že by bývaly řešení situace neodkládaly, resp. by hledaly řešení formou lékařské pomoci dříve, jelikož podle jejich

54

slov není na co čekat, a to i přes fakt, že věk respondentek byl nižší vzhledem k věkovému průměru žen podstupujících IVF.

PROFIL B

Základ tohoto profilu tvoří rozhovor s Celestýnou a Hermínou, jejichž výpovědi se shodovaly ve většině daných témat. Pro obě respondentky je představa mateřství spojena s touhou po smysluplném životě. Děti pro ně znamenají přesah vlastního života a smysl lidské existence. S touto představou vstupovaly do dospělosti a v určitém okamžiku cítily, že přišel ten správný čas. Tento moment jedna z nich dala do souvislosti s životním obdobím, které následuje po ukončení studia, po svatbě a několika letech v práci. V oblasti „hledání viníka“ obě respondentky pojila zkušenost s mužským faktorem neplodnosti. Zatímco u Celestýny byla příčina neplodnosti dána do přímé souvislosti se špatnou kvalitou spermií, u Hermíny se jednalo spíše o partnerovy spekulace v souvislosti s jeho nedávno prodělaným vážným onemocněním, resp. nepříznivými výsledky genetického vyšetření. U obou partnerů těchto žen se v souvislosti s možnou příčinou na jejich straně objevovaly pocity nedostatečnosti, obě zmiňovaly, že si jejich partner nejspíš nepřipadal jako správný „samec“. Z výpovědí respondentek vyplývá, že o tomto problému muži příliš nemluvili a spíše se tím trápili uvnitř. Celestýna i Hermína uvádějí, že ony samy potíže s otěhotněním braly jako společný problém a nijak je nestresovala představa, že je problém na straně jejich partnera. Z dalších výpovědí vyplývá k tomuto tématu zajímavý poznatek. Následné diagnostikování jistých problémů na straně respondentek v nich samých ovšem vyvolalo podstatnou negativní odezvu i přesto, že podle svých slov problém považovaly za „párový“. Přijmout zjištění jejich vlastní indispozice pro ně bylo těžší než představa příčiny problému na straně jejich partnera. Další styčnou plochou bylo prožívání neúspěchu na cestě za dítětem, které obě dvě v určitém okamžiku považovaly za období krize, zoufalství a beznaděje. Hermína ve svých výpovědích jde dál a popisuje svůj vztek, jehož terčem se stává především vlastní tělo – za to, že nefunguje, jak má. Vztek u ní sklouzával až do sebelítosti a k pocitům neschopnosti. Zároveň s popsanými pocity však u obou respondentek lze zachytit i určité aktivizující strategie ve zvládání neúspěchu. Celestýna v této souvislosti hovoří o změně v pracovní činnosti, díky které odvedla pozornost jinam, a tento krok 55

hodnotí jako protektivní ve smyslu zvládání trvalých neúspěchů v léčbě. Hermína popisuje konkrétní činnosti, které s manželem vymýšleli za účelem rozptýlení úzkosti plynoucí z neustálých dílčích nezdarů. V oblasti využívání sociální opory se respondentky shodly téměř ve všech bodech. Pro obě ženy hrál významnou roli internet – jako zdroj odborných informací a zejména možnost diskutovat na specializovaných fórech o problému s jinými ženami. Obě dvě tam dokonce našly přátelství. Zároveň s tím u nich fungovala jejich rodina jako zdroj sociální opory, přičemž nejvýš hodnotily pomoc od svého partnera, se kterým měly možnost vše sdílet, a měly pocit, že se jim od něj dostává potřebné podpory. Pro Celestýnu i Hermínu byla situace spojená s přechodem do CAR stresující záležitost. Obě dvě hovořily o tom, že se necítí dobře v roli „bezmocného“ pacienta, který by bezmezně důvěřoval lékařům a souhlasil se vším, co lékař navrhne. Raději by situaci měly více ve svých rukou, než že by je uspokojoval fakt, že na situaci nemají vliv a musí doufat v zázraky medicíny. Co se týče rozhodnutí podstoupit IVF, obě ženy v této souvislosti zmiňují svou netrpělivost, díky které nakonec sáhly po řešení, které se jim zdálo jako nejkratší a nejjistější cesta k miminku, po kterém tak dlouho toužily. Navíc zde mohl hrát roli i již zmiňovaný faktor na straně muže. Celestýna v této souvislosti poukazuje na to, že silným argumentem v rozhodování o podstoupení IVF pro ni byla procenta úspěšnosti, jelikož vzhledem ke kvalitě spermií jejího partnera byli lékaři k jiným metodám asistované reprodukce poměrně skeptičtí. Hermína kladla v tomto bodě sice důraz na zmíněnou netrpělivost, zároveň však také uvádí, že brala v úvahu i pocit větší kontroly nad výběrem spermií, které by mohly být nějakým způsobem poškozené vlivem prodělaného onemocnění partnera. V souvislosti s dopadem léčby na partnerský vztah obě respondentky uvádějí, že prožité události daly jejich partnerskému vztahu nějaký jiný, hlubší smysl, jejich vztah to posunulo do jiné dimenze, kde už nebyli sami, ale vstoupil do hry potencionální potomek. V rámci bilancování své cesty za dítětem se ženy shodly, že v případě, kdy by se mohly znovu rozhodnout, tak by s IVF určitě počkaly a daly přednost jiným metodám.

56

PROFIL C

Podkladem pro profil C byly rozhovory s Evelínou a Filoménou, jejichž výpovědi se shodovaly ve více než polovině daných témat. Obě respondentky hovoří o příčinách problémů s plodností jako o problému „na jejich straně“. Příčina byla skutečně lékařsky diagnostikována, přičemž Evelína uváděla, že tuto potíž sama předjímala vzhledem k drobným zdravotním problémům v minulosti. U Filomény byl faktor neplodnosti zcela zřetelný, jelikož po dvou mimoděložních těhotenstvích jí byly odebrány oba vejcovody. Neúspěch v pokusech o otěhotnění tyto ženy nesly těžce. Filoména situaci popisuje jako pomyslné psychické dno, kde se ocitla po prodělaných mimoděložních těhotenstvích vedoucích k odebrání obou vejcovodů. Evelína hovoří o stresu, slzách, pocitech bezmoci a beznaděje, o představě handicapu v podobě neplodnosti. Objevují se i pocity závisti vůči jiným těhotným ženám a sebelítost. Evelína mluví o tom, že těhotenství ostatním ženám přála, ale vnitřně jí to ubíjelo. Největší oporou pro tyto ženy byli jejich vlastní partneři, obě je uvádějí jako klíčový zdroj podpory a pomoci během celé anabáze za dítětem. Partneři s nimi sdíleli vše bez náznaku nepochopení či nedorozumění. Pro Evelínu i Filoménu představoval tým lékařů v CAR naději, obě hovořily o víře v lékařskou erudici a možnosti moderní medicíny pro ně byly zdrojem naděje a optimismu. Dopady na partnerský vztah obě ženy komentují ve stejném duchu – jejich partneři pro ně byli vždy oporou, prožité události jejich vztah nijak nezměnily, jen se podle jejich slov potvrdila kvalita partnera a vztahu. Respondentky si svých partnerů pro mnohé vlastnosti váží a z jejich slov lze vyčíst pocit vděku, že s nimi všechny ty peripetie vydrželi. Lze se domnívat, že tento vděk či obdiv je dán zejména tím, že u těchto žen byla jasně diagnostikovaná medicínská příčina neplodnosti, přičemž partneři byli naprosto v pořádku. Evelína dokonce přiznává, že několikrát svému partnerovi navrhovala, ať si najde jinou ženu, která mu bude schopná dát děti a zároveň dodává, že partner o něčem takovém nechtěl ani slyšet, čehož si ona nesmírně cení. Dosažené těhotenství byl pro Evelínu i Filoménu zázrak, obě okamžik potvrzení gravidity vnímaly velice emocionálně (obě plakaly) a těhotenství pro ně bylo krásné. Filoména uvádí, že si těhotenství užívala a necítila žádný stres. Evelína však dále v rozhovoru vypovídá o svých obavách ohledně zdárného průběhu těhotenství. 57

Celkově ovšem těhotenství hodnotí kladně, aspekt strachu dodává jen jako jakousi pozoruhodnost, která se jí samotné zdá v rozporu se základním pocitem štěstí, který s těhotenstvím spojuje.

9.3

Interpretace některých aspektů a doporučení PROFIL A

Na základě výpovědí respondentek lze uvést, že u tohoto typu žen hraje důležitou roli sociální okolí. Tato tendenci se objevuje už v tématu „motivace k rodičovství“ a dále prostupuje celým rozhovorem. Pro jednu z respondentek (Apolena) jsou evidentně velice důležité postoje okolí, ve kterém žije, několikrát kladla své odpovědi do polohy „co by tomu řekli lidi“. Druhá respondentka zase velmi těžce snášela, jak přibývá v jejím okolí kamarádek s kočárky a cítila se z tohoto hlediska ve velkém tlaku. Na druhou stranu však tyto ženy nevyhledávaly širší sociální oporu, jak by se dalo na základě výše uvedeného rysu předpokládat. V této souvislosti obě zmiňovaly pouze internet a přítele, přičemž jejich rodina a přátelé zůstali úplně stranou. Bylo by možné to interpretovat jako snahu ochránit se před soudy či soucitem okolí (které je pro ně evidentně velmi důležité). Pokud by ovšem byly schopné tento blok překonat a nějakým způsobem si říci o širší podporu (či přijmout nabízenou pomoc), lze se domnívat, že by situaci zvládaly lépe a mohlo by jim to pomoci stát se méně zranitelnými vůči okolí. U obou (a pouze u nich) těchto respondentek došlo v rozhovoru i na otázky psychologické intervence. Apolena uvedla, že nad touto možností uvažovala, avšak nevyužila by jí ze strachu, že by se to dostalo na veřejnost, a to by jí vadilo. Ovšem druhá z těchto žen využila psychologické pomoci (navštěvovala skupinovou terapii) a hodnotí to jako přínosné. Myslím tedy, že odborné poradenství lze těmto ženám doporučit. Pozitivně hodnotím u těchto žen aspekt důvěry v lékařskou péči, který u nich hrál velkou úlohu zejména v procesu léčby pomocí IVF. Domnívám se, že by u tohoto typu žen mohla být lepší schopnost zvládat neúspěch v léčbě, pokud by se jim dostalo jasně formulovaných doporučení a hypotéz ze strany lékařů, které by pacientkám dávaly naději a víru ve zdárný konec léčby, jelikož lékař je pro ně autorita, které důvěřují. To, že lékaři nepojmenovali příčiny „neplodnosti“, vyvolávalo v těchto ženách silné pocity 58

nejistoty a vedlo je to k nejrůznějším implicitním teoriím o jejich potížích. Zároveň se jim nedostalo konkrétních doporučení, která by jim otevírala možnosti podpůrné léčby, například lázeňský pobyt, rehabilitační cvičení podle paní Mojžíšové, psychologické poradenství apod. Dora, která došla ve svých snahách nejdál, si veškeré informace sháněla sama na internetu.

PROFIL B

U tohoto typu žen se zdá klíčovým problémem jistá obezřetnost, co se lékařské péče týče. Obě se shodují v tom, že je pro ně nepřijatelná role poslušné pacientky („ovce“). Ani jedna z těchto žen není úplně spokojená se způsobem komunikace lékařů, ke kterým nemají plnou důvěru. Jedná se o typ žen, které jsou velmi zvídavé a které mají silnou potřebu porozumět dalšímu postupu v léčbě, případně se spolupodílet na rozhodování o dalším způsobu léčby či použitých metodách. Cítí silnou zodpovědnost za své zdraví a trvají na tom, aby se s nimi jednalo rovnoprávně, chtějí být informovanými pacienty. Považují za své právo znát všechny okolnosti léčby a rády se ptají. Je pochopitelné, že tento typ pacienta je pro lékaře na jednu stranu poměrně náročný a svým způsobem neoblíbený, ovšem pokud by se těmto ženám skutečně dostalo všech informací a přístupu, který žádají, nepochybně by to zvýšilo nejen jejich komplianci v léčbě neplodnosti, ale v konečném důsledku by to bylo výhodné i pro lékaře a systém celého zdravotnictví. Další možný směr ovlivnění lze vidět v posílení sebevědomí těchto žen. Fakt, že ony samy mají problém s plodností, v nich vyvolal pocity méněcennosti, nedostatečnosti, dysfunkčnosti. Pro tyto ženy bylo těžké přijmout, že je jejich tělo „neposlouchá“ a mnohem snazší pro ně bylo vyrovnat se s představou příčiny na straně partnera. Jejich ženská sebedůvěra je velmi křehká a zranitelná, proto v této oblasti spatřuji prostor k posílení a potažmo lepší zvládání situace. V závěru tyto ženy uvádějí, že už by znovu nešly tak bezhlavě do IVF, ale raději by daly přednost jiným (méně invazivním) metodám oplodnění. Domnívám se, že zde hraje roli již zmíněná pochybnost vůči lékařům v CAR, ke kterým zkrátka tyto ženy necítí optimální důvěru.

59

PROFIL C

Dvojice žen spadající do tohoto profilu neposkytuje příliš materiálu pro doporučení, jelikož z našeho výzkumu nevyplývá tolik společných charakteristik, které by se daly sloučit pod jediný způsob interpretace. Zmíním tedy alespoň aspekt zvládání neúspěchu v podobě neschopnosti otěhotnět. Obě respondentky neúspěch zvládají velice těžce. Domnívám se, že to může souviset s faktem, že v obou případech byla příčina neplodnosti jasně definována jako problém na jejich straně, přičemž partner byl naprosto v pořádku (u Filomény partner de facto nehrál vůbec roli, jelikož ona nemá ani jeden vejcovod), tudíž ženy nesly celou váhu problému na svých bedrech, početí braly plně na svou zodpovědnost, a když se nedařilo, cítily to jako selhání. Těžko se vyrovnávaly s představou, že jsou to ony, díky kterým by jejich partner neměl potomka. Zřetelně můžeme vidět tento postoj u Apoleny, pro kterou neschopnost „dát partnerovi dítě“ byla dosti trýznivá.

10

Diskuse Položené výzkumné otázky byly celkem uspokojivě zodpovězeny, přestože

jsem doufala ve vyšší množství témat sycených variabilními výpověďmi. V rámci otázky motivace k rodičovství byly identifikovány tři skupiny odpovědí, jejichž obsah se celkem kryje s možnými motivy zmíněnými v kap. 2.1. Výjimku tvoří mateřství jako „řešení problému“. Konkrétně početí dítěte, jež je motivováno zdravotními obtížemi, je poměrně specifický motiv, který není tak raritní u žen podstupujících asistovanou reprodukci, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to dáno tím, že existuje řada gynekologických poruch, jejichž řešením je právě otěhotnění (např. endometrióza či hormonální nerovnováha). Po sdělení takové diagnózy a prognózy drtivá většina žen začne o dítě usilovat. Konfrontujeme-li výsledky v tomto výzkumu s relevantním zahraničním výzkumem (Cassidy&Sintrovani, 2008), daly by se zjištěné motivy zahrnout pod faktor „Continuity“ (přesah své existence, smysl života) „Social Pressure“ (tlak rodiny či přátel, dítě jako součást sociální role), přičemž opět námi zjištěný motiv „řešení problému“ je nezařaditelný pod žádný z faktorů identifikovaných Langdridgem (2002, cit. dle Cassidy&Sintrovani, 2008).

60

Téma nazvané „Proč to nejde“ přineslo zajímavou variabilitu v rámci jednotlivých podtémat. Při pátrání po příčinách potíží s početím se objevila různost předpokládaná na podkladě odborné literatury členící příčiny klasicky do třech skupin (např. Řežábek, 2004, 2008). Zajímavé pro mě bylo zjištění, že tzv. neznámá příčina vyvolávala v respondentkách spíše negativní pocity spojené s potřebou vysvětlit si kauzalitu jevů. Očekávala bych prožívání této skutečnosti alespoň částečně v pozitivnějším duchu, například jako velké naděje na úspěch, která je stálá a neomezená nalezením problému.

Ve skupině odpovědí vypovídajících o zvládání neúspěchu se dle očekávání u všech respondentek objevily negativní pocity zoufalství, beznaděje, zlosti apod. Pozitivně hodnotím fakt, že část žen vypovídalo i o užití konkrétních strategií zvládání této zátěže, které jim v určité chvíli pomohly tyto negativní pocity překonávat či zmírňovat. Objevila se pauza v dennodenním snažení coby psychohygienický prostředek, nejrůznější typy aktivit odvádějících pozornost od neustálé snahy počít dítě. Překvapivě jen jediná respondentka v této souvislosti zmínila zvažování možnosti adopce jako prostředku zvládání těchto patálií. Dalo by se očekávat, že vidina alternativních řešení může působit úlevně v procesu zvládání zátěže, ovšem ve výpovědích respondentek se tato strategie moc neobjevuje. Dá se říci, že ženy, jež jsou vystaveny specifické zátěži, jakou jsou problémy s početím, používají mnoho různých způsobů zvládání této situace. Námi zjištěné výsledky lze porovnat například s výsledky rozsáhlého výzkumu izraelských autorů (Benyaminy et al., 2008). Z citované studie vyplývají tři hlavní skupiny strategií, z nichž do dvou by se daly zařadit naše výsledky. Skupina, kterou autoři této studie pojmenovali „Recruiting spouse support“ (vyhledávání pomoci od partnera) nebyla v mém výzkumu výpověďmi zastoupena v souvislosti s tématem „Zvládání neúspěchu“, nicméně na tuto strategii lze usuzovat z výsledků u následujícího tématu „Sociální opora“.

Jako sociální oporu vnímaly ženy zejména využití internetu, především pak svépomocných skupin v rámci specializovaných diskuzních fór. Ty, které se takových diskuzí účastnily, hovoří jednoznačně o velké emocionální opoře ze strany spoludiskutujících žen, některé z nich tam podle svých slov navázaly i trvalejší přátelství. Toto zjištění je v souladu s výsledky výzkumné studie na dané téma 61

(Toscano&Montgomery, 2009). Z výsledků této studie vyplývá, že ženy využívající internet k tomu to účelu se v takovém prostředí cítily více podporovány než v reálném světě, nicméně tyto ženy vykazovaly vyšší míru depresivity. Kahlor & Mackert (2008) ve své studii uvádí, že 99% ze zkoumaného vzorku žen využívalo internet jako zdroj odborných informací a emoční podpory. Stejně početná skupina žen hodnotila partnera jako velkou oporu, přičemž oceňovaly i pasivní formu pomoci – sdílení, naslouchání či optimistický postoj k věci. V daleko menší míře se objevovala jako zdroj opory primární rodina, a to většinou ve smyslu „moc do toho nezasahovali, respektovali náš postup“, přičemž aktivní pomoc ze strany rodiny se nevyskytovala vůbec. Taktéž okolí přátel a známých nepůsobilo na respondentky příliš podpůrně, dokonce některé z nich hovořily o sociální izolaci, do které se dostaly v období neúspěšného tažení za potomkem. Zajímavé je, že většina z těchto žen vnímala snahu okolí podporu poskytnout, kterou ovšem ony nedokázaly či nechtěly přijmout, protože to vnímaly jako příliš zraňující, popřípadě způsob takové podpory jako neadekvátní jejich aktuálním potřebám. O pocitech sociální izolace hovoří i výsledky studie Toscano&Montgomery (2009), kde se uvádí, že takovýto pocit vykazovaly více ženy než jejich partneři. Celkově existuje jen málo výzkumů, které by se věnovaly důležitosti sociální opory v procesu IVF, zejména pak dopadu neúspěšného cyklu IVF (Verhaak, 2005). Každopádně sociální opora se ukazuje jako silný protektivní

faktor

ve

zvládání

těžkostí

spojených

s léčbou

pomocí

IVF

(Holahan et al., 1996).

Další velké téma zahrnovalo podtémata podávající výpovědi, které se týkají postupu asistované reprodukce. V první skupině sdružující výpovědi ohledně CAR lze pozorovat dvě skupiny žen – početnější skupina projevovala víru a důvěru v lékaře a jejich metody léčby, dvě ženy hovořily v tomto smyslu spíše negativně, lékařskou péči vnímaly spíše jako stresující či zatěžující.

Rozhodnutí podstoupit IVF přineslo také určitou variabilitu. Opomineme-li motiv, kdy umělé oplodnění se stává jedinou medicínsky možnou cestou k otěhotnění (taková respondentka byla jedna), při rozhodování hrálo u žen roli několik faktorů. U jedné skupiny žen sehrála klíčovou roli netrpělivost, ženy už nedokázaly čekat na miminko a volili v danou chvíli nejdostupnější možnost, jak ho mít. Dále se objevily výpovědi hovořící o postoji, kdy IVF tyto ženy braly jako součást léčby neplodnosti, 62

jako další krok na cestě za dítětem. Na tomto místě si lze povšimnout, že právě tato skupina žen vypovídala na jiném místě o své víře v lékařskou pomoc, o důvěře v lékaře a o tom, že vnímali odborníky jako někoho, kdo jim dává naději a optimismus. Naproti tomu ženy dokladující svou rezervovanost, co se důvěry v lékaře týče, za impulz k rozhodnutí podstoupit IVF považovaly svou netrpělivost a také v závěru rozhovoru toto rozhodnutí považují za unáhlené. Bohužel se mi nepodařilo vyhledat žádný výzkum z této oblasti (motivy k léčbě pomocí IVF), který by mohl posloužit ke komparaci zjištěných výsledků.

Neúspěšný pokus v rámci procesu IVF dle očekávání opět drtivá většina respondentek nesla velice těžce, objevovala se beznaděj, smutek, pláč, zoufalství, přičemž jedna z respondentek dokonce hovoří o zvažování sebevraždy po jednom z pokusů. Některým ženám ve zvládání situace pomohlo okolí – diskuze na internetu, rodina či partner. Překvapivě jen jedna z žen v této souvislosti hovořila o strategii „přeladění“ na nějakou jinou činnost v rámci rozbití stereotypu („přijít na jiné myšlenky“). Zahraniční studie se tématu zvládání neúspěšného IVF věnují celkem hojně. Podle některých studií (např. Verhaak et al., 2005; Hynes et al., 1992) došlo už skupiny

zkoumaných

Verhaak

et

al.

žen

(2005)

k vyššímu dokládá

i

výskytu zvýšenou

depresivních úroveň

symptomů,

úzkosti,

zatímco

např. Visser et al. (1994) ve svém výzkumu žádné rozdíly před a po léčbě nezaznamenal.

Téma partnerství překvapivě také přineslo určitou variabilitu, i když na první pohled to vypadalo, že se různost nenajde. Je zajímavé, jak různě lze uchopit vliv léčby na partnerský vztah v duchu „posílilo nás to“. Nečekaný pozitivní efekt neúspěšného cyklu IVF jakožto stmelujícího faktoru v partnerském vztahu potvrzuje například i švédská studie v čele s G. Sydsjö (Cohen, 2006). Pozoruhodný je fakt, že žádná z respondentek se v souvislosti s partnerským vztahem nerozpovídala o problémech, které proces řešení neplodnosti a potažmo IVF přineslo. Ramazanzadeh et al. (2009) přichází s celkem předvídatelnými zjištěními na toto téma, a sice že stres způsobený řešením neplodnosti negativně ovlivňuje partnerský vztah včetně sexuality, přičemž tak činí přímo i nepřímo prostřednictvím problémů ve vztahu. V mém výzkumu se podobné výpovědi v tomto kontextu nevyskytovaly, avšak ještě to neznamená, že respondentky něco takového neprožívaly. 63

Téma „Těhotenství“ a následující téma „Ohlédnutí zpět“ tvoří již jakýsi dovětek, který ovšem považuji za důležitý zdroj variability dat významově uzavírající téma IVF z pohledu psychologie. Průběh těhotenství ženy v zásadě vnímaly pozitivně, považovaly ho za štěstí, zázrak a vnímaly ho jako krásné. Nicméně u některých žen pocity spokojenosti převálcoval pocit napětí a stresu spojený s obavami o zdárný průběh a konec těhotenství. Tyto negativní pocity zmiňovaly i ženy, které v zásadě hodnotily své těhotenství jako krásné a euforické. Z výsledků relevantní zahraniční studie vyplývá, že většina žen, které počaly pomocí metody IVF, vykazuje v těhotenství vyšší míru úzkosti z obavy, že o své těhotenství přijde (Hjelmstedt et al., 2003). Velice zajímavá zjištění přináší studie autorů McMahon & Tennant (1999), z jejíž závěrů vyplývá, že ženy těhotné díky IVF si záměrně nevytvářely příliš silné pouto k dítěti a chystaly se na jeho příchod obezřetněji než ženy z kontrolní skupiny. Je pravděpodobné, že tak činily z obav o zdárný průběh a zakončení jejich těhotenství. Dá se tedy říci, že výsledky mého výzkumu korespondují s výsledky citovaných studií. Téma „Ohlédnutí zpět“ považuji za zajímavou tečku ve vyprávění žen, které prošly zkušeností s umělým oplodněním. V této oblasti se názory žen poměrně rovnoměrně diferencovaly, přičemž některé z nich vyjadřovaly lítost nad tím, že problém neřešily dřív (měly by tak dřív dítě a ušetřily by si spoustu slz), část je spokojená s tím, že udělala maximum pro to, aby měla svoje vlastní dítě, a část žen své rozhodnutí hodnotí jako unáhlené, jak jsem se již zmiňovala výše.

K diskuzi kapitoly 8.2 (Profily) musím říci, že jsem očekávala vyšší variabilitu v rámci většího počtu témat. Je otázkou, zda to lze považovat za slabinu výběru vzorku, nebo zda skutečně některá témata v rámci asistované reprodukce (témata týkající se zejména prožívání nesnází) vyvolávají u všech žen stejnou odezvu v prožívání a chování. Je škoda, že jsem vlivem této skutečnosti mohla do vytvořených profilů zahrnout jen některé aspekty, ve kterých nalezená variabilita vedla k možnosti typologie respondentek. Zároveň přijímám fakt, že by této fázi výzkumu prospěl vyšší počet respondentek, nicméně se domnívám, že pro účely této práce by časovou nákladnost nevyvážil případný zisk většího množství dat, které by nemuselo vést k validnějším výsledkům.

64

Na tomto místě stojí za zmínku studie, jejíž výsledky dokládají, že v porovnání s kontrolní skupinou ženy potýkající se s problémy s plodností vykazují odlišné osobnostní profily, v rámci kterých se akcentuje nedůvěřivost, pocity viny a hostility (Bar-Hava et al., 2001).

V kapitole 8.3 (Doporučení) jsem se pokusila poukázat na některé aspekty zjištěné v rámci jednotlivých profilů a předložit možné způsoby ovlivnění. V žádném případě však nejde o jednoznačné interpretace a návody, spíše o nástin možných způsobů, jak v pozitivním smyslu ovlivnit chování v situaci psychické zátěže spojené s vyrovnáváním se s neschopností počít dítě.

10.1

Omezení výzkumu a možné zdroje zkreslení

Hendl (2005) v kvalitativním výzkumu spatřuje potíže v prokazování příčinných souvislostí a rovněž v zobecnitelnosti závěrů na populaci. Mnou vytvořené profily vytvářejí určitý tentativní model podávající uspokojivý popis některých případů, z nichž odvozuji obecné závěry o povaze tohoto jevu. Ověřit platnost tohoto modelu však není možné. Ve všech fázích práce s daty (jejich získávání i zpracovávání) jsem si byla vědoma možného zkreslení vlivem redukce dat, zrovna tak se mohla objevit tendence vnímat události jako strukturovanější a ucelenější, než ve skutečnosti jsou. Metoda rozhovoru je interaktivní metoda, ve které výzkumník aktivně zasahuje do situace, a tak vždy nezáměrně ovlivňuje množství a charakter informací, které mu respondent sděluje Ferjenčík (2000). Další omezení tohoto výzkumu plyne z výzkumného vzorku. Zkoumanou skupinu tvoří výhradně ženy, které pomocí metody IVF otěhotněly a porodily zdravé dítě. Sama jsem si tuto charakteristiku vytýčila jako kritérium při výběru vzorku v zájmu homogenity dat. Nicméně tento aspekt vnímám jako dvousečný, jelikož takovouto selekcí předem ovlivňuji charakter získaných dat. Je totiž nabíledni, že ženy, které vděčí této metodě za zdravé dítě, budou zpětně hodnotit celý proces IVF v poněkud jiném světle než ženy, které toto štěstí (doposud) neměly. Tudíž v tomto bodě může teoreticky na straně respondentek dojít ke zkreslení vlivem dalších událostí. Taktéž věk respondentek je víceméně homogenní, což se může jevit jako diskutabilní. Věkově skupina respondentek spadala pod věkový průměr žen podstupujících IVF. Lze 65

se domnívat, že vlivem věku člověk získává větší nadhled, má vyšší frustrační toleranci a lépe zvládá životní nesnáze. Na druhou stranu ženy toužící po dítěti, které jsou v průměru starší, mohou tuto zátěž snášet paradoxně daleko hůře než mladší ženy, které mají biologický „deadline“ ještě daleko před sebou. Největší riziko možného zkreslení vidím u své osoby jakožto výzkumníkatazatele. Moje vlastní zkušenost mi sice byla na jednu stranu nápomocna v realizaci výzkumu, na druhou stranu ji lze vnímat jako nežádoucí vzhledem k tomu, že moje vlastní zkušenosti, poznatky a znalosti problematiky mohu vnášet do interpretací získaných výpovědí od respondentek a může tak teoreticky dojít ke zkreslení výsledků vlivem mého očekávání. Toho jsem si byla po celou dobu vědoma a snažila se takové tendence eliminovat. Jako nežádoucí může být v tomto smyslu chápána i přítomnost dětí u některých z rozhovorů. Mnohdy docházelo k situacím, kdy bylo nutné interview přerušit, popřípadě se dostaly do výpovědí intruzivní irelevantní obsahy (např. pokyny směrem k dítěti, krátká konverzace s ním apod.). I když jsem se snažila takové situace omezit na minimum a vždy jsem si vše pečlivě zaznamenala, nebylo dost dobře možné se takovým situacím vyhnout.

10.2

Použitelnost výsledků v praxi

Domnívám se, že diskutované výsledky výzkumu nabízejí jisté uplatnění v praxi. Získané poznatky přinášejí určité implikace do procesu individuální terapie či poradenství v rámci psychologické pomoci ženám, které se potýkají s potížemi otěhotnět. V souladu s doporučeními uvedenými v mnohých zahraničních studiích (např. Verhaak et al., 2005; Hjelmstedt et al., 2003; Csemiczky et al., 2000) bych zdůraznila potřebu výraznější nabídky odborného psychologického poradenství jako součásti léčby těchto obtíží. Nabízí se i možnost psychologické emocionální podpory v těhotenství dosaženém metodami asistované reprodukce tak, jak to doporučují autoři jedné z citovaných studií (Hjelmstedt, 2003). Ani jedna z žen, se kterými jsem hovořila, se nesetkala s tím, že by v CAR či u gynekologa byla zmíněna možnost využít takové služby, či by jim byl doporučen konkrétní odborník. Podle mého názoru tento výzkum pomohl zviditelnit oblasti, na které by bylo vhodné se při poradenské práci zaměřit. V rámci jednotlivých profilů identifikovaných v kap. 9.2 by se dalo uvažovat o zcela konkrétních doporučeních. U žen spadajících do „profilu A“ by se mohlo jednat o změnu v sebehodnocení, které je u těchto žen ve velké míře závislé na mínění okolí. 66

Přestože tyto ženy poměrně lpí na vztazích s ostatními lidmi, často odmítají jejich pomoc, i když tuto snahu vnímají. Domnívám se, že schopnost přijmout pomoc je dovednost, se kterou také lze pracovat. Ukázalo se, že tyto ženy jsou v zásadě nakloněny psychologickému poradenství či psychoterapii, proto je nabíledni, že pokud by jim tato možnost byla vhodně nabídnuta, dokáží ji využít. U skupiny žen označené jako „profil B“ dominuje nedůvěra v lékařskou pomoc a velká míra skepse. Prostor pro psychoterapii zde nabízí určitá nedůvěřivost jako osobnostní rys, který může být zdrojem dalších komplikací na vztahové rovině. Bylo by vhodné pokusit se odhalit zdroj takovéhoto způsobu jednání a pracovat s ním. Jedním ze zdrojů tohoto chování by mohlo být relativně nízké sebevědomí a pocity méněcennosti, jež se bezesporu v rozhovoru projevily. Jedná se tedy o potíže, se kterými by měl umět pracovat každý poradenský psycholog či psychoterapeut. U žen z poslední skupiny popsaných profilů by mohl být prostor pro práci s copingovými strategiemi tak, aby se ženy dokázaly lépe vyrovnávat se situací, která nabízí jen velmi malý prostor pro ovlivnění z jejich strany. Taktéž bych viděla jistý prostor pro aplikaci v oblasti lékařské psychologie, resp. problematiky center asistované reprodukce. Přístup některých center, resp. jejich pracovníků není často v souladu s psychologickými potřebami žen (párů) a zlepšení této situace by zcela jistě vedlo ke zvýšení důvěry k lékařské pomoci, potažmo k vyšší complianci a lepším výsledkům v léčbě. Potažmo by se dalo uvažovat o finančních úsporách jak na straně zdravotních pojišťoven, tak v kapsách konkrétních klientů těchto center. Z hlediska dalšího výzkumu považuji za velice zajímavé dvě oblasti. Jednou z nich je, jak už jsem naznačila v některé z předchozích kapitol, problematika otěhotnění po skončení léčby neplodnosti pomocí asistované reprodukce. Druhou velice zajímavou oblast vidím v dárcovství gamet a embryí a v problematice takto nabytého rodičovství.

67

Závěr Předkládaná diplomová práce se zabývá psychologickými aspekty asistované reprodukce, zejména pak cyklu IVF. S rostoucím počtem párů, pro které je tato možnost buď jedinou, nebo nejdostupnější cestou k dítěti, stává se asistovaná reprodukce poměrně diskutovaným a stále obvyklejším fenoménem. Snahou této práce bylo předložit obraz toho, jakým způsobem ženy tuto životní epizodu prožívaly, co pro ně bylo obtížné a jak se s tím vyrovnávaly. Součástí práce bylo také poukázat na fakt, že v této oblasti může docházet ke střetu medicínských metod, lékařského přístupu a psychologických potřeb žen či párů, které tyto postupy využívají. V teoretické části jsem se pokusila podat přehled témat, která se podle mého názoru dotýkají problematiky asistované reprodukce z pohledu psychologie, nebo je považuji za teoretická východiska pro svůj výzkum. Jak jsem již podotkla v Úvodu, v jednotlivých kapitolách jsem se vždy snažila poukázat na relevantní psychologický aspekt. Osu výzkumné části tvoří tematická analýza pořízených rozhovorů s respondentkami, které byly na základě určitých kritérií vybrány ze skupiny dobrovolnic oslovených v diskuzních fórech. Na základě této analýzy byly vytvořeny profily žen podstupujících asistovanou reprodukci a nástin doporučení v následující podkapitole. Výsledky výzkumu byly konfrontovány s mnohými zahraničními výzkumy v kapitole Diskuse, jejíž součástí je podkapitola Omezení výzkumu a možné zdroje zkreslení, ve které neváhám uvést skutečnosti, jež výzkum nějakým způsobem limitují a případně mohou přinášet zkreslení výsledků výzkumu. V závěrečné podkapitole jsem měla v úmyslu nastínit využití získaných poznatků v praxi a navrhnout témata pro další výzkum v této oblasti. Věřím, že tato práce může být nápomocna kolegům z poradenské praxe, jež se zabývají problematikou neplodnosti, zejména těm začínajícím. Zároveň doufám, že by se mohly nějakým způsobem získané poznatky dostat do center asistované reprodukce, kterých se toto téma z velké části týká. Hlavní přínos vidím především v inspiraci k dalším výzkumům na tomto poli, které nabízí, podle mého názoru, spoustu zajímavých zdrojů praktických poznatků aplikovatelných do poradenské i terapeutické praxe.

68

Literatura Anderheim, L., Holter, H., Bergh, C., Möller, A. (2005). Does psychological stress affect the outcome of in vitro fertilization? [Electronic version]. Human Reproduction. 10, (20): 2969-2975. Bar-Hava, M., Azam, F., Yovel, I., Lessing, J. B., Amit, A. (2001). The Interrelationship Between Coping Strategies and Sexual Functioning in In Vitro Fertilization Patients [Electronic version]. Journal of Sex & Marital Therapy, 27: 389 – 394. Benasutti, R. (2003). Infertility: Experiences & meanings [Electronic version]. Journal of Couple & Relationship Therapy, 2 (4), 51–71. Berghuis, J. P. & Stanton, A.L. (2002). Adjustment to a dyadic stressor: a longitudinal study of coping and depressive symptoms in infertile couples over an insemination attempt [Electronic version]. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 70 (2): 433–438. Beutel, M., Kupfer, J., Kirchmeyer, P., Kehde, S., Köhn, F. M., Shroeder-Printzen, I., Gips, H., Herrero, H. J. G., Weidner, W. (1999). Treatment-related stresses and depression in couples undergoing assisted reproductive treatment by IVF or ICSI [Electronic version]. Andrologia, 31: 27-35. Cassidy, T. & Sintrovani, P. (2008). Motives for parenthood, psychosocial factors and health in women undergoing IVF [Electronic version]. Journal of Reproductive and Infant Psychology. 1 (26): 4–17. Citterbart, K. (2001). Gynekologie. 1.vyd. Praha: Galén. 278 s. ISBN 80-7262-094-0. Cohen, M. (2009). IVF´s silver lining [Electronic version]. Prevention. 58 (1): 109. Csemiczky, G., Landgren, B., Collins, A. (2000). The influence of stress and state anxiety on the outcome of IVF-treatment: Psychological and endocrinological assessment of Swedish women entering IVF-treatment [Electronic version]. Acta Obstetricia et Gynecologica Scandinavica, 79: 113–118. Disman, M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vydání. Praha: Karolinum. 374 s. ISBN 80-246-0139-7. Doherty, C. M., Clark, M. M. (2006). Léčba neplodnosti. Podrobný rádce neplodným párům. 1. vydání. Brno: Computer Press. 121 s. ISBN 80-251-0771-X. 69

Eugster, A.,Vingerhoets, A. J. J. M., Van Heck, G. J., Merkus, J. M. V. M. (2004). The effect of episodic anxiety on an fertilization and intracytoplasmic sperm injection treatment outcome: A pilot study [Electronic version]. Journal of Psychosomatic Obstetrics & Gynecology, 25: 57–65. Finn, J. (1999, August). An Exploration Of Helping Processes In An Online Self-Help Group Focusing On Issues Of Disability [Electronic version]. Health & Social Work, 24 (3): 220-232. Freundl, G., Gnoth, Ch., Frank-Herrman, P. (2008). Chceme mít miminko. Nové cesty k vytouženému dítěti. 1. vydání. Praha: Vašut. 2008. 180 s. ISBN 978-80-7236-603-3. Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. 407 s. 80-7367-040-2. Hjelmstedt, A., Widström, Wramsby, H. K., Matthiesen, A., Collins, A. (2003). Personality factors and emotional responses to pregnancy among IVF couples in early pregnancy: a comparative study [Electronic version]. Acta Obstetricia et Gynecologica Scandinavica, 82: 152–161. Holahan, C. J., Moos, R. H., and Schaeffer, J. A. (1996). Coping, stress resistance and growth: Conceptualizing adaptive functioning. In Zeidner, M., and Endler, N. S. [Electronic version]. Handbook of Coping: Theory, Research, Applications. New York: Wiley, 24–43. Holter, H., Anderheim, L., Bergh, C., Möller, A. (2006). First IVF treatment—shortterm impact on psychological well-being and the marital relationship [Electronic version]. Human Reproduction, 12 (21): 3295-3302. Hunt, J. & Monach, J. H. (1997). Beyond the bereavement model: the significance of depression for infertility counselling [Electronic version]. Human Reproduction, 12: 188–194. Hurwitz, N. (1989). The Psychological Aspects of In-Vitro Fertilization [Electronic version]. Pre- and Peri-natal Psychology Journal. 4 (1): 43. Hynes, G. J., Callan, V. J., Terry, D. J., Gallois, C. (1992). The psychological wellbeing of infertile women after a failed IVF attempt: The effects of coping [Electronic version]. British Journal of Medicine Psychology 65: 269 – 278.

70

Hynie, J., Trapl, J., Čech, J. (1964). Lidská plodnost a její poruchy. 1. vydání. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství. 339 s. Kahlor, L. & Mackert, M. (2008). Perceptions of infertility information and support sources among female patients who access the internet [Electronic version]. Fertility and Sterility, 91: 83–90. Kobilková, J. (2005). Základy gynekologie a porodnictví. 1. vydání. Praha: Galén; Karolinum. 368 s. ISBN 80-7262-315-X (Galén). ISBN 80-246-1112-0 (Karolinum). Kondoh, J. (2009). Stress Affects Uterine Receptivity Through an Ovarian-Independent Pathway [Electronic version]. Human Reproduction, 24(4): 945-953. Konečná, H. (2009). Na cestě za dítětem. Dvě malá křídla. 2. vyd. Praha: Galén. 296 s. ISBN 978-80-7262-591-8. Koukolík, F. (2008). Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. 1. vyd. Praha: Karolinum. 226 s. ISBN 978-80-246-1496-0. Křivohlavý, J. (1994). Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum. ISBN 80-7169-121-6. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-551-2. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. 1.vyd. Praha: Grada Publishing. 198 s. ISBN 80-247-0179-0. Lowyck, B., Luyten, P., Corveleyn, J., D'Hooghe, T., Buyse, E., Demyttenaere, K. (2009). Well-being and relationship satisfaction of couples dealing with an in vitro fertilization/ intracytoplasmic sperm injection procedure: a multilevel approach on the role of self-criticism, dependency, and romantic attachment [Electronic version]. Fertility & Sterility, 2 (91): 387-394. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vydání. Praha: Grada Publishing. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. Mardešić, T. (1996). Neplodnost. Praha: Makropulos. 1.vyd. ISBN 80-86003-01-9. Matthews, R., Matthew, A. M. (1986). Infertility and Involuntary Childlessness: The Transition to Nonparenthood [Electronic version].

Journal of Marriage and the

Family, 48 (3): 641-649.

71

Miller, M., C (2009). The psychological impact of infertility and its treatment [Electronic version]. Harvard Mental Health Letter. Harvard Medical School. 11 (25). Morrow, K., Thoreson, R., Penney, L. (1995). Predictors of psychological distress among infertility clinic patients [Electronic version]. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 63 (1): 163–167. Morrow, P. R. (2006). Telling about problems and giving advice in an Internet discussion forum: some discourse features [Electronic version]. Discourse studies, 5 (8): 531. Place, I., Laruelle, C., Kennof, B., Revelard, P., Englert, Y. (2002). What kind of support do couples expect when undergoing IVF treatment? Study and perspectives [Electronic version]. Gynecologie Obstetrique & Fertilite. 3 (30): 224. Rabušic, L. (2000). Hodnota dítěte. Demografie, 42: 286-290. Rabušic, L. (2001). Kde ty všechny děti jsou? Praha: SLON. 1.vyd. ISBN 80-429-01-6. Ramazanzadeh, F., Noorbala, A. A., Abedinia, N., Naghizadeh, M. M. (2009). Emotional adjustment in infertile couples [Electronic version]. Iranian Journal of Reproductive Medicine, 3 (7): 97-103. Rapoport-Hubschman, N., Gidron, Y., Reicher-Atir, R., Sapir, O., Fisch, B. (2009). “Letting go” coping is associated with successful IVF treatment outcome [Electronic version]. Fertility & Sterility. 4 (92): 1384-1388. Řežábek, K. (2004). Léčba neplodnosti. 3. aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing. 120 s. ISBN 80-247-1010-2. Řežábek, K. (2008). Asistovaná reprodukce. Průvodce ošetřujícího lékaře. 1.vyd. Praha: Maxdorf. 112 s. ISBN 978-80-7345-154-7. Schmidt, L. (2009). Social and psychological consequences of infertility and assisted reproduction – what are the research priorities? [Electronic version]. Human fertility, 12 (1): 14–20. Shu-Hsin, L., Shu-Chuan, W., Ching-Pyng, K., Pi-Chao, K., Maw-Sheng, L., MengChih, L. (2010). Grief responses and coping strategies among infertile women after failed in vitro fertilization treatment [Electronic version]. Scandinavian Journal of Caring Sciences, 3 (24): 507-513. 72

Slepičková, L. (2009). Neplodnost jeho a neplodnost její: Genderové aspekty asistované reprodukce. Sociologický časopis. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 45 (1): 27. Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-559-8. Stillar, G. E. (1998). Analyzing Everyday Texts. London: SAGE. ISBN 0-7619-0061-6. Sunderlandová, M. (2008). Věda zvaná rodičovství. 1.vyd. Praha: Ikar. 288 s. ISBN 978-80-249-1004. Toscano, S. E. & Montgomery, R. M. (2009). The Lived Experience of Women Pregnant (Including Preconception) Post In VitroFertilization Through the Lens of Virtual Communities [Electronic version]. Health Care for Women International, 30: 1014–1036. Tyrlík, M. (2004). Morální jednání. Brno: Vydavatelství MU. 1.vyd. ISBN 80-210-3034. Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II. 1.vyd. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1318-5. Verhaak, Ch. M., Smeenk, J. M. J., Evers, A. W. M, Van Minnen, A., Kremer J. A. M, Kraaimaat, F. W. (2005). Predicting Emotional Response to Unsuccessful Fertility Treatment: A Prospective Study [Electronic version]. Journal of Behavioral Medicine, 2 (28): 181–190. Verhaak, C. M., Lintsen, A. M. E., Evers, A. W. M., Braat, D. D. M. (2010). Who is at risk of emotional problems and how do you know? Screening of women going for IVF treatment [Electronic version]. Human Reproduction. 5 (25): 1234–1240. Visser, A. P., Haan, G., Zalmstra, H., Wouters, I. (1994). Psychological aspects of in vitro fertilization. Journal of Psychosomatic Obstetritia Gynecologica. 15: 35–43.

73

Příloha Přepisy rozhovorů APOLENA Zkus mi povědět sama „svůj příběh“… Jak to všechno začalo? Takže… Po vysazení antikoncepce, to bylo v roce 2000, jsem zhubla asi pět kilo a zaboha je nemohla nabrat zpátky. Hodně se mi zeslabila menstruace, proto jsem si myslela, že asi proto se u mě mímískovi nelíbí a nechce se zavrtat… Nasadili mi Clomhexan nebo Clomhexal, pak Utrogestan…prý pro můj klid. Nic ale nezabralo. Co se dělo v hlavě? No, byla jsem tehdy ještě docela v klidu, přecejenom to zase tak dlouho netrvalo… a věřila jsem doktorům pořád ještě. Co bylo dál? Dál to pokračovalo tak, že po roce usilovnýho snažení se mi podařilo přibrat chybějící kila a fakt menstruace se mi mírně zesílila, což mi udělalo velkou radost, paradoxně. Pak celý podzim roku 2003 se odehrával v duchu Clomhexan, Utrogestan, kontrolní ultrazvuk…vždy skvělá sliznice i folikuly a prej ukázková ovulace…nato injekce Pregnylu a snažení se doma…samozřejmě bez úspěchu. S manželem jsme se shodli, že u nás bude pes zakopanej jinde, a to asi v hlavě… Co tím myslíš? No…asi jako že na to furt myslíme, teda hlavně já…a řešíme to. Vlastně pak už nemyslíš na nic jinýho, než jak otěhotnět. Je to na budku. Neuvažovala jsi tenkrát o tom, že bys vyhledala pomoc psychologa? Hm, asi ne…nebo možná i jo, ale jsme z vesnice, takže lidi a tak…vlastně i to, že nemůžeme otěhotnět, bylo dost…na nervy i proto, že co když se to někdo dozví a tak…asi by mi to nebylo příjemný, ty reakce okolí…věděla by to okamžitě i naše pošťačka (smích)

74

Jaký jste tedy zvolili postup, když říkáš, že jste asi našli „zakopanýho psa“ v hlavě? Prostě jsme se snažili na to nemyslet, dát to k ledu…nesexovat jen tehdy, kdy je největší šance otěhotnět. Ale stejně na to myslíš, říkáš si „tak třeba teď…“…a žiješ od menstruace k menstruaci… V tu dobu jste chodili po doktorech? Vlastně ne, ani na gyndu, nemělo to smysl. Dali jsme si prostě pauzu. Ale v hlavě to bylo pořád, bohužel. Vydržela jsem to takhle asi půl roku. Pak jste vyhledali pomoc odborníků? Podle čeho jste vybírali? Ano, už jsem si řekla, že to není možný, že by to nešlo…že musí bejt problém. Na e-miminu jsem v tu dobu už chodila do diskuze Snažilky, kde se takový věci řešily…tam jsem se dozvěděla o CARu…co to je, jak to tam funguje a tak. Helios jsem si taky vlastně našla přes holky. Internet mi hodně pomohl ve všem.“ Tam jsi byla spokojená? Jak to tam na tebe působilo? Moc jsme byli spokojení, byli moc milí. Všechno mi vysvětlili, měla jsem z toho dobrý pocit…i když vlastně paradoxně, protože uvnitř jsem už byla plná trápení, že to nejde. Ale člověk, jak tak mluví o tom s doktorem, který dává naději…dokonce se tvářili, že se to určitě podaří…tak má dobrý pocit…že je v dobrých rukou…nebo nevím…na mě to působilo dobře. Šli jste tedy rovnou na IVF? Ne, to vůbec…já vlastně pořád si nedokázala představit, že bych až tohle měla podstoupit…přišlo mi to jako sci-fi. Nejdřív jsem prošla všechny vyšetření jako průchodnost vaječníků, hormony z krve…pak podle toho mi řekli, že doporučují zkusit inseminaci. Tu jsme podstoupili celkem šestkrát, neúspěšně. Jak jsi ty neúspěchy zvládala? No, ne moc dobře, no… Vůbec jsem to nechápala, protože podle doktorů jsme byli naprosto zdraví, nikde nenašli problém… Tak to člověku šrotuje hlavou a říká si, co teda se mnou je, že to nejde, když by mělo… 75

Zkus popsat svoje pocity… Prostě děs! Přemýšlíš, co s tebou je, co je špatně, kde je chyba… Taky proč já, proč ne zrovna sousedka, který se po zahradě proháněj tři děti… V čem jsem jiná…horší než kdejaká cikánka? Není to trest za něco?... Taky řešíš, co teda jsi musela podstoupit za vyšetření a nic z toho…taková…jako…frustrace je to děsná. Snažíš se a prd z toho. Věřili jste dál doktorům? To nevím, nad tím jsem nepřemýšlela…ale řekli jsme si, že teda když se nenašel problém, zkusíme to znovu sami s přírodou. Chtěla jsem plození úplně vyhnat z hlavy, prostě změnit od základů naše čtyřleté snažení…říkala jsem si „tahle cesta asi není pro nás ta pravá“. Asi rok a půl jsme se pak fakt snažili…obden (smích) Jaké to je, mít takový sex? No, nic moc, no (smích)…vlastně to ani nešlo obden, jak se všude píše, že se má…to možná první měsíc…ale pak je to…vlastně otrava. Úplně se to změní…v posteli… z radovánek se stává povinnost, nedá se nic dělat… Co vás tedy zpět přivedlo do CARu? Touha po dítěti, zoufalství...víra asi, víra v doktory. Říkala jsem si, že to přece není možný, že nám musí někdo pomoct k dítěti! Nemluvili jste o jiných možnostech, jak se stát rodiči? Myslím tím adopci, pěstounskou péči… To by nešlo…ne na vesnici…nechceme se odtamtud stěhovat a to bych nemohla…určitě by se to o tom mluvilo na každým rohu… Já v tom jako nevidím nic špatnýho, naopak, ale prostě pro nás by to nebylo…už kvůli ostatní rodině. Rodina věděla o vašich potížích? Podporovala vás? Řekla jsem to jen mamce. Ta je celkem v pohodě, taková pokroková (smích)…myslím ,že mě chápala…ale dál jsem to nechtěla šířit, už kvůli té vesnické drbárně…je to pak člověku fakt nepříjemný, no… Člověk si pak přijde trochu divnej. Už tím, že nemá děti, když je nějakou dobu vdanej a nic.

76

Takže jste pokračovali v léčbě v CARu…změnilo se něco v přístupu doktorů nebo u vás – ve vašem očekávání? No, řekla bych, že jo…obojí jako. Vlastně už jsem nechtěla nic jinýho než aby mi „dali dítě“, a bylo mi skoro jedno jak (smích). Vlastně i doktoři už rovnou mluvili o IVF. A jak mi to před tím přišlo vždycky úplně nepředstavitelný, tak najednou jsem s tím neměla problém…za ty roky už jsem dospěla k tomu, že to asi jinak nepůjde, než vyloženě s pomocí doktorů. Byla jsem ze všeho unavená…měla jsem taky hrozný strach, že třeba nikdy to dítě mít nebudu…a byla jsem už ochotná podstoupit cokoliv. Takže jste šli bez váhání do IVF? Ne…ne vlastně, ještě se mezitím stala jedna věc. Najednou se mi ulevilo, že teda oukej, bude to s pomocí medicíny, ale bude se něco dít…a věřila jsem, hodně… Ale všechny pocity se mi znovu vrátily, když jsem čekala na menstruaci, abych mohla začít s přípravou na IVF…a ta nepřicházela... Měla jsem to vlastně vždycky pravidelné, tak 27-29 dní, výjimečně 32...a najednou kde nic, tu nic… Vydržela jsem do 35 a s nadějí zkusila test…negativní…velké zklamání. Ráno bazální teplota 37,2…opět naděje a test – slaboulinká druhá čárečka…velká radost. Další den teplota 36,8 a test jednoznačně negativní... Hnusné zklamání podruhé…tohle bylo fakt náročný. Měla jsem hrozný vztek! Takhle mě tahat za nos…nenáviděla jsem všechno a všechny kolem, nadávala přírodě, pánubohu…a nejvíc svému blbému tělu…a taky že jsem tak blbá a dělala test…radši jsem měla počkat…ale tímhle si asi projde každá, jak to tak vidím kolem… Co myslíš, že by bylo jinak, kdyby sis test neudělala? V čem by to bylo lepší, když říkáš, že sis za to pak nadávala? No, neměla bych naději…ani chvilku…tím pádem by nepřišlo ani to příšerný zklamání… To je na tom všem asi to nejhorší, to věčné zklamání. I když člověk ví, že to ještě nic neznamená a už se tolikrát spálil, stejně doufá…a pak je zklamaný… a zoufalý…nas...ý na celý svět! Takže IVF… Jo. Po tomhle zážitku už jsem si řekla DOST, tohle už nechci zažít…a jdeme do IVF po hlavě. Hned ten cyklus jsem teda začala s přípravou…všechny ty injekce…vlastně nejdřív prášky, pak injekce…odběr vajíček…transfer… 77

Co v tom procesu bylo pro tebe nejhorší? Já nevím…celé to bylo na budku…ale když nad tím přemýšlím, tak asi to čekání...čekání na to, až budu moct začít se stimulací…na první ultrazvuk…druhý…pak aby rostly vajíčka…opu...po opu na to, kolik se jich oplodnilo…čekání na to, až si pro ně budu moct jít…vlastně jestli vůbec budu moct, jestli nějaký přežily… No, a největší hrůza je to čekání potom…na dobu, kdy už si budu moc udělat test…nejhorší je, jak se člověk pořád pozoruje…každý píchnutí přemejšlí, co asi to je nebo by mohlo znamenat…prostě psycho. Jo, ještě si vzpomínám na noc před druhou kontrolou na ultrazvuku…to byla jedním slovem hrůza! Bolesti hlavy se převalily v pořádnou migrénu, že jsem i zvracela a to se mi fakt nestává…nad ránem mi bylo tak blbě, že jenom představa, jak jedu na kontrolu, mě děsila k smrti…naštěstí mě tam hodil autem můj miláček a celou dobu byl se mnou a čekal…je to zlatíčko, nebýt jeho, tak jsem to dávno všechno vzdala… A jaký byl výsledek? Nevyšlo to. Bylo to strašný…byla jsem úplně na dně…tolik jsem tomu věřila! Nepopsatelný zklamání přišlo…nemohla jsem tomu vlastně ani uvěřit, myslela jsem si, že mám špatný test, tak jsem letěla do lékárny pro další…a další…až z krve jsem uvěřila. Tak nějak…jak se říká, se mi zhroutil svět. Kdo tě v tu dobu nejvíc podržel, kdo ti byl oporou? Asi manžel…ne asi, určitě. Je skvělej…bere to všechno mnohem líp než já…teda aspoň to tak vypadá. Uklidňoval mě, že nic není ztracené, že je to přece teprve první pokus… a já jen brečela a brečela a nechtěla o ničem slyšet… Fakt jsem myslela, že…že prostě nevím, jak dál. Kde jsi vzala sílu jít do dalšího pokusu? Nešli jsme hned…potřebovala jsem pauzu, ze všeho se vzpamatovat…aspoň trochu…hrozně mě to vzalo… Dali jsme si půl roku pauzu…jako od doktorů a všeho. Jeli jsme na dovolenou…po dlouhé době k moři…s tím, že pak se uvidí, co bude dál. V čem ti dovolená pomohla? Odpočinula jsem si…tak celkově… Od doktorů, práce, té naší vesnice…toho věčnýho kličkování při otázkách v krámě, jestli teda už do toho nepraštíme…aby se taky babičky 78

dočkaly...že ta dnešní mládež nikam nespěchá, chce si užívat…a takový ty kecy furt dokola… Celkově jsem nabrala sílu, mi přišlo… Pak jsi rovnou tedy podstoupila další pokus? V podstatě jo… Takže naplánování protokolu…a všechno dokola…to jsem ještě netušila, co mě čeká! To bylo co? Hyperstimulák. Tři dny od punkce se mi teda rozjel...hrozně se mi zvětšilo břicho a dost mě i bolelo. Byli jsme zrovna 350 km od domova, tak jsem šílela hrůzou, ze skončím někde v okresní nemocnici, kde nebudou vědět, co se mnou. Naštěstí jsem z internetu věděla, co při OHSS dělat, tak jsem okamžitě vypila tak 2-3 litry vody…a podařilo se mi začít chodit často na záchod…trochu se mi ulevilo, tak jsem zvládla cestu domů. Druhý den na UZ vaječníky zvětšené na 8 cm, plno cyst a velké množství tekutiny v břiše…hned mě přijali do nemocnice, naštěstí jen papírově, pořád jsem totiž pila…fakt asi 5 litrů denně, tak mi bylo trochu líp…doma jsem jenom jsem ležela a chodila v předklonu na záchod…týden to bylo dost drsný. Věděla jsem ale taky z netu, že je naděje, že třeba budu těhulka, když se mi rozjel OHSS...to tak bývá…tak to mě asi drželo nad vodou. To sis teda užila… A přišla odměna? To bylo něco úžasnýho…ten pocit. Nejdřív teda to nesnesitelný čekání, pozorování…to bylo zase na hlavu…ale pak pohled na vytoužený dvě čárky…to se nedá popsat! Lítala jsem…samozřejmě jen chvíli, protože se člověk hned zase začne bát…bát se, aby to nebylo mimoděložní…aby se tam ukázalo něco na ultrazvuku…aby naskočilo srdíčko…aby aby aby…pořád jen strach, aby se něco nepos…. Ale to už se asi bát s dětma nikdy nepřestaneme, že jo… Pokračovalo tedy dál všechno už tak, jak má? Zaplaťpámbu…klepu na všechno…těhotenství bylo bez problémů…až na ty věčné strachy…toho jsem se nezbavila…v tom to bylo možná jiné, než když se to někomu podaří napoprvé nebo neplánovaně… Ale jinak to bylo zdravotně v pořádku všechno… i porod…to byl vůbec největší zážitek.

79

Udělala bys něco jinak, pokud by se dal vrátit čas? Hm…možná bych to tak neodkládala…myslím samotné IVF…stejně ty naše pokusy, že sami…byly k ničemu. Není na co čekat. Říkáš otevřeně, že je Adámek „ze zkumavky“? No, ne, že bych se tím vyloženě tajila…třeba na netu…ale tam je to vlastně anonymní, tak možná proto…jinak doma u nás…v naší vesnici to nikdo neví…a v rodině teda mamka. A řekneš to Adamovi, až bude větší? Tak nad tím jsem zatím vůbec nepřemýšlela.

BĚLA Bělo, zkus mi pro začátek říct „svůj příběh“…jak to všechno probíhalo? Doktor mi jednoho dne oznámil, že mám nemoc, která se jmenuje endometrióza. Řekl mi, že nejlepší způsob, jak se toho zbavit nebo to nějak zmírnit by bylo těhotenství. Bylo mi to vysvětleno tak, že jako kdybych nemenstruovala, cysty by se vstřebaly…a už by se třeba znovu nikdy nevytvořily…. No, a pak se mě zeptal normálně přímo, jestli mám partnera, jestli plánujeme dítě…jak dlouho neberu antikoncepci a jestli nemám nějakej problém s otěhotněním… Jak jsi na to reagovala, co se v tobě odehrávalo? Byl to pro mě takovej šok, že jsem ze sebe byla schopna vypravit akorát: rok neberu antiko, ano, mám přítele a ne, nemám žádný problém. Byla jsem prostě jak opařená…zmatená…najednou

někde

úplně

jinde.

Přišly

i

takový

otázky

všelijaký…obviňování sebe sama…lístost…obavy…prostě citovej mišmaš. Co bylo dál? Já už z té pohotovosti odcházela se zprávou pro mého gynekologa a číslem do CARu. Pak už to jelo…bylo to tak strašně rychlý, že jsem se ani nestačila vzpamatovat. Můj doktor…jako gyndař…mi řekl prakticky to samý…a já už za nějakej měsíc seděla v autě s přítelem a mapou v ruce a jela směr CAR. 80

Jaké to tam bylo, jak to na tebe působilo? Musím říct, že byli všichni moc příjemný. Pan primář je mladý, velice vstřícný a ochotný. Ochotně nám s přítelem vysvětlil co se bude dít, že nám udělají několik odběrů krve…na všelijaké nemoci, vady a podobně…manželovi že udělají spermiogram a já že budu muset v několika fázích cyklu podstoupit několik ultrazvuků. Pak že mě začnou dopovat hormonama…a přitom budu jezdit na ultrazvuky kvůli načasování OPU. Bála ses? Já ti ani nevím…jak to byla taková kosmická rychlost všeho, tak mám pocit, že jsem se snad ani nestačila bát (smích). Bylo to trochu jak ve snu…jo, sen, to je dobrý přirovnání… Jak to tedy u tebe probíhalo? Nejvíc si pamatuju na den OPU…to bylo sedmnáctýho května, to vím přesně, na to nikdy asi nezapomenu. No, a pak…manžel do komůrky, já na sál pro vajíčka…pak oplodnění. Měli jsme si volat…to bylo docela napínavý… To jsem se pokaždý asi bála…aby mi neřekli, že třeba všechny embrya zanikly nebo že je nějakej prostě problém… No, dopadlo to v tomhle bodě dobře, jela jsem si za pár dní pro dva kousky… Co pak – byla jsi doma nebo jsi chodila do práce? Doma – naštěstí! Asi bych nebyla schopná pracovat…je to takovej stav mimózní…taková jako hysterie úplná… Furt se pozoruješ a střídavě panikaříš a máš těhotenský příznaky…jo, a furt lítáš na záchod a kontroluješ se…jestli nekrvácíš…to je taky dobrej tik. Je to těžký období, možná to bylo pro mě to nejhorší…to čekání, nejistota… Jak dlouho jsi vydržela s testem? No, jsem na sebe docela hrdá…vydržela jsem zuby nehty 10dní….to jiný holky třeba testujou už šestej nebo osmej den…já si říkala, že těch deset by mohlo bejt tak akorát…

81

A byly tam? No jo! Smály se tam na mě dvě čárky…jedna byla teda dost slabá, ale byla tam! Měla jsem radost, ale pořád jsem si netroufala bejt úplně v klidu…asi pověrčivost…nebo předtucha možná… Předtucha čeho? No, nedopadlo to, no. Byla jsem pak na krvi…to se musí. A výsledek byl přinejmenším spornej. Výsledky HCG byly takový zmatený, číslo vůbec neodpovídalo a na ultrazvuku byl nález nejistej. Domů jsem jela a už jsem věděla, že je něco špatně. Večer jsem začala krvácet…hodně…silně…dlouho. Jak jsi to nesla? Nejdřív jsem se snažila si namluvit, že to zvládnu…že přece jsem si snad nemyslela, že se to napoprvé podaří…že jsem s tím vlastně jako počítala…že se to napoprvé nepodaří skoro nikomu… A máš pocit, že jsi to nezvládla? Nezvládla jsem to. Rvalo mě to na kusy…strašně to bolelo. Hrozně moc…že to ani popsat nedokážu. Byla jsem zahnaná do kouta…přistoupila jsem na něco, k čemu jsem si nějak vnitřně nedošla…a takový zklamání! Kde jsi vzala sílu jít dál? Nakonec jsem se ze všeho oklepala a začala se upínat na další pokus, všechno hlavně díky manželovi. A co rodina, věděla o tom? Jak se k tomu stavěla? My jsme to nikomu neřekli, s nikým jsme to neprobírali…bylo by mi to asi nepříjemný, nevím… Takže druhý pokus už vyšel? No jo, sedí támhle (zasměje se a ukáže na dceru Báru).

82

Byl ten další pokus v něčem jiný? Vlastně jsem se díky tomu hroznýmu neúspěchu cítila psychicky silnější…věděla jsem, že případnej neúspěch už mě tak nesebere…byla jsem na něj asi víc připravená… Nebo jsem už věděla, jak neúspěch vypadá, tak by mě to nezastihlo nepřipravenou. Jak sis užívala těhotenství? Těhotenství bylo krásný, mám na něj hezký vzpomínky. I na porod…já se na něj těšila…až uvidím naši princeznu… Všechna ta bolest byla najednou někde daleko za mnou…jako by se to stalo v pravěku… Co tě napadne, když se řekne IVF? IVF je pro mě zážitek, na kterej nikdy nezapomenu. Během toho kolotoče všech možnejch prohlídek, ultrazvuků, injekcí…mi letělo hlavou spousta myšlenek, pocitů, emocí… Zkusila bys mi o nich povědět víc? Jasně, na to jsem expert (smích). Trochu jsem o tom před naším rozhovorem přemýšlela…a všechno se mi znovu vybavilo právě v těch pocitech…jako by to bylo minulej měsíc. Silnej pocit byl hned na začátku…a to: věřím doktorům, oni vědí, co dělaj a MUSÍ mít pravdu. Já jsem taková typická pacientka-ovce, víš…uklidňoval mě pocit, že to zase tolik nezávisí na mně, ale spíš na těch doktorech a medicíně. Byla jsem hrozně, ale HROZNĚ netrpělivá…já už taková holt jsem…když se pro něco rozhodnu, tak včera bylo pozdě (smích) Co považuješ za nejsilnější zážitek? Nejsilnější zážitky byly po odběru vajíček a jejich oplodnění…určitě. To jsem jela z CARu a prožívala muka! Sama sebe jsem obviňovala, že nedokážu otěhotnět…z toho, že jsem ženská na houby, když nedokážu splnit ani tento nejzákladnější úkol…kterej na světě mám. Cejtila jsem hroznej smutek…smutek z toho, že moje děti teď někde vznikaj samy…je jim zima…bojí se…jsou tam s úplně cizím člověkem, kterej při jejich vzniku myslí nejspíš na to, že už ho to v práci nebaví…a těší se domů. Tomu říkám vstup do života! No, a měla jsem samozřejmě i obavy, jestli to vyjde, jak to bude dál…

83

A nejhorší zážitek, co si z toho neseš? Myslím, že ten, kdo to nezažil, nepochopí, jaký…jako prázdno tohle všechno v člověku vyvolá… Pocit bezmoci a zmaru... Pocit, že věci nejsou tak, jak mají být, a že s tím nedokážete nic udělat, že to nedokážete zastavit….napravit. Působilo to na mě, jak kdyby si všichni navzájem klepali na rameno, jak jsou dobrý…hráli si na bohy…no, a já jsem týhle iluzi taky propadla… A deziluze? No, tu vidím v tom rozporu medicíny versus přírody… Moderní medicína má neskutečný možnosti…když se dva rozhodnou mít dítě a nejde jim to tak, jak by si představovali, zajdou za doktory a oni mu to umožní… Co s tím? Co kdybysme se nejdřív pokusili nahlídnout do svý duše, těla…najít důvod…třeba jen úplně malej…proč se k nám miminko bojí přijít… Zkusit se vcítit do toho potenciálního dítěte a zjistit, jestli opravdu není nic, co by se v našem životě nedalo změnit…proto, aby se tu cejtilo líp… Kdyby ses rozhodovala znovu, udělala bys tedy něco jinak? Určitě! Myslím, že bych do IVF už nešla. Možná bych i symbolicky vzkázala dál těm, co se marně snaží… Zkuste se zastavit a zapřemýšlet, než podlehnete iluzi…tak jako na začátku já…a začnete věci řešit příliš radikálně… Ale šťastná jsem, že Barču mám…ježišmarjá…aby to blbě nevyznělo… No, radši už končím (smích)

CELESTÝNA Ráda bych tě poprosila, jestli bys mohla začít tak, že mi budeš vyprávět „svůj příběh“… O dítě jsme se pokoušeli bezvýsledně asi dva roky… Nejdřív jsem vyslala manžela na spermiogram do nemocnice s tím, že podle výsledku uvidíme, co dál dělat… Tak zjistili velmi špatnou životnost spermií, nějakých pouhých pět procent... No, a tím pro manžela začal kolotoč vyšetření.

84

Jak jsi ty dva roky zvládala? Ze začátku to šlo, byla jsem plná očekávání, naděje…říkala jsem si, že jsem mladá a že to časem přijde. Vlastně celou dobu jsem tomu věřila. Po těch dvou letech jsem poslala manžela na spermio, ale byla jsem ještě celkem v klidu. Pozdějc s neúspěchem v IVF přišla i beznaděj, zoufalství, krize…“ A co ty, nešlas na vyšetření? No, my už s tím špatným spermiogramem jsme šli vlastně rovnou do CARu, poslali nás tam. Já jsem byla jaksi v začátku vyloučena ze hry…přizvána jsem byla až na genetické vyšetření…toho jsme se museli zúčastnit oba. Prostě se to bralo tak, že problém je na manželově straně…a že i kdybych já byla úplně v pořádku, stejně nám...vzhledem k tak špatnému spermiogramu…nemůže pomoct jiná metoda, než rovnou IVF. Tak mě prostě nezkoumali… Jak to nesl manžel, že je něco špatně na jeho straně? Hm, já myslím že nic moc dobrej pocit z toho neměl, bohužel mu to asi očesávalo jeho chlapské ego, že není pořádný samec. Ale nemluvil o tom, soudím tak podle následných reakcí, kdy se chytal jak tonoucí stébla zmínek o tom, že i já mám nějaké zdravotní komplikace. Hned jsem se dočkala komentářů, že "už je jasné proč to nešlo" a tak podobně… Mě by v životě nenapadlo náš problém házet na něj, brala jsem to jako problém párový, jestli víš, jak to myslím… Prostě máme problém a řešíme. Je jedno, kdo se léčí, důležitý je výsledek. Manžel v průběhu nic nekomentoval, podstupoval všechna vyšetření, necukal se někam jít nebo tak, ale v dušičce mu asi bylo nedobře a velmi se mu ulevilo, když se pak přešlo na vyšetření mě a on byl najednou bokem. Přemýšlelas někdy nad tím, proč bys chtěla děti…co pro tebe znamenají? „No děti jsem chtěla vždycky, takže v určitém okamžiku prostě přišel ten správný čas. Nějaký čas po škole, pár let v práci... Pro mě jsou děti logický posun v životě…vystuduju, pracuju, něco pocestuju a pak mám mimčo. Já nejsem kariérista, takže pracovní kariéra pro mě důležitá nebyla a není…takže žádné velké odsuny mateřství jsem neplánovala… I když jsem teda nakonec prvomatkou byla až ve třiceti. Bylo to ale čistě jen kvůli nedaření se. Kdyby se nám mimino nepovedlo do určité doby, zcela určitě bych situaci řešila adopcí, protože bez dětí bych si přišla prázdná, neužitečná a žila bych zbytečně. Potřebuju mít ten pocit, že něco po mě zbude, že život 85

mnou neskončí, ale někomu něco ze sebe předám…připravím děti na život, budu se dívat, jak se jim vede, a na stará kolena nebudu sama… To teda sice může nastat, ale s dětma je aspoň naděje, že člověk nezůstane opuštěný. Jak to tedy probíhalo dál? Pak jsme šli s výsledkama z manželových vyšetření do CAR…tam jsme měli vlastně první sezení s lékařem z CAR… To na mě teda působilo dost stresově…vzhledem k vysvětlení, že nás čeká IVF…že jiná metoda nemá velkou šanci. Vyděsilo mě to…že to budeme muset řešit na můj vkus takhle radikálně…a bránila jsem se… Chtěla jsem nejdřív míň invazivní inseminaci. Vyšli vám doktoři vstříc? Ale jo, vlastně doktor souhlasil… Jenže já si doma sedla k internetu a nějak se mi to rozleželo v hlavě…a rozhodla jsem se, že chci rovnou zkusit IVF. Asi zapracovala netrpělivost…nebo jsem chtěla spíš možná větší jistotu…jako že metodu, která má vyšší úspěšnost… Jak na tebe působilo prostředí CAR? Tak samotný to prostředí bylo tak normální…nemocniční. Jinak ale jsem se necítila dobře v roli pacientky. Prostě ta role nemocnýho na mě nepůsobila dobře, stresovalo mě to. Asi jsem neměla takovou tu bezbřehou důvěru a víru v doktory, jak o ní mluví spousta holek. Co rodina, práce, přátelé – probírala jsi to s někým? Rodině jsme to řekli…měla jsem pocit, že je lepší to říkat a tím pádem že jako můžu počítat s nějakou oporou…nebo minimálně s tím, že se konečně vyhnu takovým těm otázkám typu – tak co, kdy bude mimi? Celkově moje rodina byla moc fajn, švagrová ze strany manžela taky… ne že by nějak pomáhali, mně ale stačilo, že se ke mně chovají normálně a drží nám palce. Jen teda tchán nás nepodržel vůbec…bohužel. V práci jsem bohužel taky nemlčela…měla jsem pocit, že bude lepší, když o tom budou vědět. Ale dnes vím, že to byla velká chyba…přispělo to jen k dalšímu stresu, protože díky tomu, že se vědělo, že se snažíme o dítě, jsem přišla o své místo…byla jsem přesunuta jinam, kde to výhledové mateřství nebude vadit a budu moct kdyžtak odejít kdykoliv na mateřskou.

86

Hm, ale když nad tím tak přemýšlím…tak možná paradoxně právě to přeřazení a stres ze ztráty hezké práce možná přispělo k úspěchu…otěhotnění. Jak to myslíš? No, odvedlo mě to myšlenkama jinam…jak jsem řešila jinou práci, musela se soustředit na to, jak se přeorientovat a tak…tak že jsem nemyslela tolik na to těhotnění. A co přátelé, kamarádi? Jak to jde s věkem…v době našeho snažení mé ostatní kamarádky postupně těhotněly, rodily a já se cítila příšerně…že jim vlastně závidím…a nenáviděla jsem se za to. Omezovala jsem tak co nejvíc naše styky, za což se zpětně hodně stydím…ale nedalo se to vůbec emočně uřídit. Viděla jsem ta miminka a chtělo se mi hrozně brečet…že my nic. Nejezdila jsem s nimi na společné víkendy, na společná setkání…oslavy…a hodně mě to teď mrzí. Jediné, co mě utěšuje, je, že mi následně jedna z nich řekla, že konečně ví, jak jsem se tenkrát cítila…ona potratila v desátým týdnu…a chápe, že jsem s nima nemohla komunikovat…i jí to nějakou dobu trvalo, a to měla už doma jedno dítě. Čím si to vysvětluješ, že vlastně ses od kamarádů v té chvíli spíš vzdalovala? Podle mě je to z jakékoliv pozice dost složitá situace…ne vždycky okolí úplně chápe, co člověk prožívá…neví, jak pomoct a co říkat. A popravdě ani já nevím, co jsem od nich vlastně chtěla slyšet…já je prostě asi nějaký čas chtěla nevidět. Myslím si, že nic, co by mi řekli, by mi stejně nepomohlo…s tím se asi musí každý poprat nejlíp sám…nebo s tím partnerem. Aspoň já to tak mám. Vím, že jsi hledala podporu i na internetu...jakou roli to hrálo? Diskuze na internetu…speciální pokojíčky, kde se scházely holky, co řešily stejný problém…mi pomohly zásadně. Obecně internet jako zdroj informací mi hodně pomohl…našla jsem si tam v klidu odpovědi a vysvětlení na své otázky…před tím i v průběhu léčby. Protože v CAR je člověk vyděšený…alespoň u mě to platil… otázky mě napadaly až doma. Když se vrátím k těm diskuzím…je hrozně povzbudivý pocit, že někdo jiný řeší stejný problém…prožívá podobné pocity…a taky rady od takových holek byly moc cenné…to jsou věci, které se v CAR člověk nedozví kolikrát… No, a koneckonců mám mezi holkama z diskuze dodnes kamarádky.

87

Kdo ti tedy v kritických chvílích nejvíce pomohl? Kromě holek z diskuze určitě manžel. Musím říct, že mě úžasně v celé té době podržel… i když v okamžiku zjištění, že i já mám jakési závady, se mu jakoby… ulevilo. Najednou začal hrát na strunku, že problém je tedy na mé straně… To jsme si ale pak vysvětlili v celku v dobrém, protože já toto nikdy neřešila…brala jsem to jako problém společný od začátku. Ale asi to i on potřeboval slyšet. Ráda bych se vrátila k situaci, kdy ses rozhodla k zahájení léčby pomocí IVF… Tak…začala jsem se stimulací, ale protokol se musel prodloužit, protože vajíčka se netvořila tak, jak měla. Ale k odběru vajíček došlo…to mi přišlo hodně náročné…to uspání, následné bolesti a hlavně od té chvíle jsem se strašně bála, jak to dopadne. Po transferu jsem se dost zklidnila… Ale pak jsem udělala velkou chybu…to vidím až dnes…že jsem nešla do práce a místo toho ležela doma a pozorovala se. Trápila jsem se, co se uvnitř děje…byla jsem asi nesnesitelný uzlíček nervů… To je hodně náročná situace, musím říct. No, a přišlo krvácení a s ním odešla i naděje… Nesla jsem to těžce…jako asi každá. Co bylo dál? Vlastně až v tuhle chvíli začala moje další vyšetření. Dnes netuším proč s nima nezačali před zahájením IVF…to se mi zpětně na přístupu doktorů vůbec nelíbí…až po prvním neúspěšném cyklu se začali zajímat, jestli jsem já v pořádku. Docela mě to rozhodilo a znejistělo. Šla jsem na laparoskopii…zjistili endometriózu druhého stupně… Na vlastní žádost byl odběr na protilátky…měla jsem naštudováno z internetu (smích)…tam mi zjistili pozitivitu a tím že může být snížená schopnost přijmout embryo. To muselo být pro tebe těžké. Jak jsi to prožívala? Začala jsem si připadat neschopně…navíc s ne zrovna snadno řešitelným problémem… Jako ono vše bylo ne úplně strašné…spíš hraniční problém…ale odvahy mi to nedodalo. Začala jsem se vidět v dojíždění do Plzně na specializovaná vyšetření, dny strávené po doktorech a bylo mi opravdu bídně... Nicméně to právě bylo v době ztráty mého pracovního místa…tak jsem začala myslet na něco jiného…

88

Cyril je tedy úspěch dalšího pokusu? Ano…teda nemusela jsem to…bůhzaplať absolvovat celé znovu…šli jsme už jen na KET. To se ujalo…jedno ze dvou emryií teda…a je z toho Cyril (smích). Co bylo v tomto pokusu jinak? Tak hlavně jsem nemusela podstupovat všechno to stresové znovu…stimulace, odběr a tak… A taky…jak už jsem o tom mluvila…jsem najednou musela myslet i na něco jiného…v té práci…tak si myslím, že jsem se od toho trochu odpoutala a prospělo to věci. Vzpomeneš si na nejhorší moment? Asi jo… V den kdy jsem byla na odběru, přišel na návštěvu tchán a divil se, proč ležím a nejsem nadšená, že mi jde přát k narozeninám... S manželem probíral, jak muselo být strašné jít na odběr spermatu... a já tam přitom skučela s bolavým břichem…a ještě ho obskakovala. Na to nikdy nezapomenu… No, a vlastně tak nějak obecně…ještě je velice těžké ze začátku to zjištění,

že máme problém s početím… To asi člověk nikdy

doopravdy nečeká. No, a následně samozřejmě to krvácení po zavedení embryí, když jsem zjistila, že už není naděje, že se chytila... Probrečela jsem tenkrát den…byla to jen embrya…ale člověk si hladí bříško, mluví k nim jako k miminkům a pak o ně přijde. To je asi pro všechny velmi náročná záležitost, od které není lehké se oprostit…a začít znovu. Hodně mě zkrušilo zjištění, že i já mám nějaké problémy, možná proto, že jsem měla pocit, že se na to mohlo přijít již dříve a neodsunovalo by se jejich řešení, než to samotné zjištění…úžasné byly kamarádky přes internet, které jsem v určité fázi oslovila, jestli se k nim můžu přidat, to byla velká úleva a pomoc, že jsem volně o všem mohla s někým zasvěceným mluvit. Měla tato léčba nějaký vliv na vztah s manželem? Jednoznačně…. v pozitivním slova smyslu… Nějak jsem se před ní začala ztrácet... ale tahle zkušenost nás semkla, dala našemu společnému životu další smysl a myslím si, že tento pocit trvá. Šli jsme prostě za něčím, co nebylo snadné, museli jsme si to vybojovat…spolu…a tenhle společný prožitek jakýmsi způsobem jakoby dobudoval náš vztah. Do té doby jsme vlastně nic zvlášť zásadního…takto osobního nemuseli řešit. Právě až v zátěžové situaci jsme se víc našli. 89

Jaké bylo těhotenství? Byla jsem moc spokojená, i když se mi nevyhnuli nějaké zdravotní problémy… Zůstala jsem pak na rizikovém a jen si užívala těhotenství.

Byla jsem tak nějak vnitřně

přesvědčená, že to všechno dobře dopadne a plula na růžovém obláčku…. Dokázala bys na tom všem vidět něco pozitivního – krom Cyrila? Pozitivní aspekty, hm….pro mě by to bylo možná asi už jen nahlédnutí za oponu metodám, o kterých jsem do té doby neměla téměř žádné vědomosti. Mě medicínské záležitosti hodně baví… tak to byla pro mě v tomto smyslu fajn zkušenost. Ale jinak mě nic nenapadá, co bych na tom nějak vyloženě ocenila. Ví okolí o tom, že jsi prošla IVF…je to pro tebe…pro vás…jakoby veřejná informace? Jasně. Já nikdy neměla problém přiznat, že jsme k dítěti měli cestu trnitou…že jsme museli za lékařskou pomocí a podstupovat IVF… Spíš jsem se někdy zarazila ve chvíli, kdy reakce okolí byla třeba šokovaná...překvapená…evidentně zaskočená. Opravdu si nemyslím, že je v dnešní době IVF něco zvláštního a…dejme tomu zavrženíhodného…je to podle mě lékařská pomoc jako kterákoliv jiná. Co myslíš, že o tom soudí společnost? Tak asi stále u dost lidí…hlavně teda starší generace je cítit, že mají pocit, že lidé podstupující IVF jsou jedinci, u kterých příroda věděla, proč jim nechce dopřát potomka… Ale to mě nepřesvědčí…jen rozpálí do běla a nasadím roli obhájce této metody. Já jsem vůbec zapáleným zastáncem asistované reprodukce… Mám v okolí tolik různorodých diagnóz se šťastným koncem, že spíš cítím potřebu to říkat…abych i další přesvědčila o výhodách a nadějích, které jim tato metoda může dát. A hlavně aby se nebáli jít na vyšetření a případné problémy s početím řešili s doktory a nečekali příliš dlouho. Udělala bys něco jinak, kdyby ses rozhodovala znovu? Určitě. Dnes bych víc prosazovala zjištění situace u obou partnerů…určitě bych se víc ptala doktorů. Tehdy jsem se jaksi bála a ostýchala…a to bylo ke škodě věci. A rozhodně bych co nejdýl fungovala v zaměstnání a nenechala se léčbou tak omezit. Nebyl k tomu důvod, ale já se cítila jako…vyčleněná ze společnosti… a tak jsem měla 90

dojem, že bude lepší co nejvíc být doma. A určitě bych o tom nemluvila v práci…o to víc spíš možná s kamarádkama…ale vlastně nevím, jestli by to něčemu prospělo. A co je hlavní, začala bych řešit ten problém dřív s doktory… Fakt není na co čekat. Hodně mě… tak jako zkrušilo zjištění, že i já mám nějaké problémy…možná proto, že jsem měla pocit, že se na to mohlo přijít právě už dřív a neodsunovalo by se řešení. Ale nevím, jestli bych znovu šla rovnou do IVF, asi ne takhle hned.

DORA Na začátek bych tě, Doro, požádala, abys mi pověděla „svůj příběh“… Když jsme se s partnerem rozhodli, že si pořídíme miminko, měla jsem naivní představu, že do roka bude miminko s námi. Ne, že bych vyloženě cejtila tik ťak hodin…brala jsem to spíš prakticky, táhlo mi na třicítku, kamarádky v okolí drandily s kočárky a mně přišlo, že o něco přiházím, že se mi kamarádky tak nějak odcizily... No, a fakt se to málem splnilo, protože jsem po půl roce skutečně otěhotněla. K doktorovi na první kontrolu jsem měla přijít pozdějc, aby bylo už něco vidět…a tak jsme se s doktorem dohodli, že přijdu až kolem desátýho týdne. Žila jsem jako ve snu…nadšeně plánovala, co zařídit a podobně… Jenže na kontrole mě doktor přivedl do kruté reality…řekl, že se plod nevyvíjí podle stáří těhotenství a že by bylo vhodný, aby těhotenství bylo ukončený. Sice to bylo krutý, ale doktor mě ujistil, že se to stává velmi často a jistě za půl roku tý povinný pauzy otěhotním… Co bylo dál? Následovaly asi dva roky docházení skoro každej měsíc ke gynekologovi…ten sledoval ovulaci…dokonce jsem byla i na laparoskopii… Nic se nezjistilo…žádná objektivní příčina. Proto jsme byli pořád plný naděje…nebo právě proto to bylo tak náročný, že jsme nevěděli…byla to nejistota. Kdyby se zjistila nějaká konkrétní věc – u jednoho nebo druhýho…našel by se problém, tak by se dal řešit. Ale tím, že nebyla určená příčina…nebyla nikdy nalezena, tak to bylo o to těžší s tím bojovat…vlastně tak neblo s čím. Byl to pak právě on, ten gynekolog, kdo navrhl, že mě předá odborníkům v CAR. Pro mě to byla vlastně pozitivní zpráva, protože jsem zase s naivní představou viděla brzký rozřešení ... V tý době jsem potkala kamarádku, která prošla něčím podobným

91

a CAR už navštěvovala…tak jsem byla moc ráda, že nepůjdu úplně do neznáma. Kamarádka Eva brzy otěhotněla, a tak jsem měla radost, že mě to taky čeká. Jak ses doteď cítila? Byla jsem zoufalá… Moc jsem toužila po miminku…a moc záviděla kamarádkám a známejm jejich radost z těhotenství…rodičovství. Připadala jsem si jako vyčleněná z jejich společnosti, protože oni žili dětmi…a já? Já jsem jen chodila do práce, která mě bavila čím dál míň… Dá se říct, že jsi cítila oporu v přátelích, kamarádkách? Měla jsem velkou oporu ve virtuálním kamarádství, v diskuzních fórech…i když to zrovna nemyslíš, to vlastně není úplně tak kamarádství… Takže takový ty jako že kamarádky…těžko říct… Ta moje závist…jak jsem o ní mluvila…vedla k určitý izolaci…a to všechno se stupňovalo s mejma neúspěchama víc a víc…až jsem se přistihla, že se záměrně vyhejbám rodinám s dětmi. I když teď vidím, že se okolí snažilo mě podpořit… tak touha po dítěti nebyla naplněná… Takový ty tehdy pro mě planý řeči, že se dočkám, že jednou otěhotním, jen to chce čas…mě akorát dokázaly…omlouvám se za ten výraz, ale jinak to nazvat nemůžu…nasrat. Fuj, teď se mi to úplně vrací a mám sevřený hrdlo... Lidi, co tímhle neprošli, si to vůbec neuvědomujou, ale takový řeči by si měli dát za klobouk… Když neznám situaci a nevím přesně, co je za tím…tak mám radši mlčet a neriskovat, že to toho druhýho nějak zraní nebo tak něco. Došla jsi k tomu, že jste se rozhodli svěřit se do rukou CAR. Jak to tam na tebe působilo? CAR jsme si vybrali na doporučení…tý mojí kamarádky Evy. Ona tam byla moc spokojená…jak s personálem, tak s prostředím. Tak jsem se rozhodla zkusit to samý centrum. Na jejich stránkách jsem se dočetla o celý tý proceduře a docela se začala těšit na první návštěvu… Ta probíhala moc příjemně…pan doktor byl ochotnej, všechno nám do detailů vysvětlil…navrhnul různý vyšetření a jakej bude postup. Věřila jsem, že mi pomůžou. Změnilo se v ten moment něco? Myslím, že jo. Že se jako něco začalo dít…měla jsem dobrej pocit z toho, že jsme někam postoupili…v řešení toho problému. Byla jsem v tu chvíli spokojená, že jsem v rukou 92

odborníků…byla jsem svým způsobem taková natěšená…z té změny….jak kdybych snad už byla rovnou těhotná (smích). A hlavně jsem jim věřila, to pro mě bylo důležitý.“ Splnila se tvá očekávání? No, samozřejmě, že všechno bylo jinak! Moje prvotní představa…naivní…že jeden měsíc budou vyšetření a během dalších dvou měsíců bude IVF a já těhotná…zase se to setkalo s realitou… Fakt jsem tak moc chtěla bejt těhotná, že jsem si v hlavně malovala, jak to všechno bude probíhat… Takže následovaly vyšetření…vše oukej…pak tři inseminace…pak první IVF. Proč jsi do IVF? Brala jsem to jako další krok v rámci toho postupu…na cestě za dítětem. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, počítala jsem s tím, že dojde na IVF, když jsem šla do CARu. První pokus nevyšel. Jak jsi to zvládala? Kupodivu jsem to zvládala docela dobře, si myslím… Samozřejmě, že jsem neúspěch obrečela…ale tak nějak jsem se oklepala a upnula se k dalšímu pokusu. Co mi docela pomohlo, byl pocit, že jsem celou dobu pro doktory z CARu opravdu důležitá…že se mi snaží pomoct. Kdo z tvého okolí ti pomáhal to zvládat? Tak určitě přítel…ten mi pomáhal to překonat…spíš tím, že se tvářil v pohodě…že to přece nic neznamená…jedeme dál… Jinak s rodičema nemáme vztah na úrovni kamarádství a velkýho svěřování…takže tam nic moc. S těma kamarádkama to bylo ošidný…jak už jsem říkala… Měla jsi přitom potřebu o tom s někým mluvit? Právě že jsem přesně to cítila…že potřebuju s někým aktivně sdílet tenhle problém... Na netu jsem potkala skvělou skupinu holek, které měly stejný cíl, taky podstupovali asistovanou reprodukci. Hodně mi pomáhal pocit, že nejsem sama…sdílely jsme bolesti i radosti…a mám mezi nima dodnes kamarádky, jsme v kontaktu.

93

Jakou cestou jsi šla dál? Po druhém neúspěchu s IVF jsem si uvědomila, že už skoro dva roky neřeším nic jinýho než otěhotnění…a snažila jsem se rozbít stereotyp. Začala jsem navštěvovat doktorku Biljakovou, která aplikovala alternativní medicínu…su-jok…to bylo takový zvláštní a dost příjemný…uklidňující, protože uměla poodhalit příčiny neúspěchu. Pak jsem odjela na měsíc do lázní…to byla oáza pro tělo i duši… Celé další snažení jsem odsunula o rok, bylo takový vydechnutí. Taky jsem si našla pár koníčků…řekla bych, že se mi podařilo na pár měsíců zaměstnat hlavu něčím jiným a dát se trochu dohromady. Zvažovala jsi i možnost odborné psychologické pomoci? Jo, využila jsem možnost CAR, které nabízelo svou psycholožku…a navštěvovala pak skupinovou terapii, zaměřenou na problematiku neplodnosti. Vnitřně jsem si připadala vyrovnaná…prostě v pohodě a teď to už vyjde, vždyť statistika třicet procent platí… Takže třetí IVF? Ano, podstoupili jsme další pokus…v pevné víře, že to prostě už musí vyjít. Můj vnitřní klid zmizel v den transferu, kdy jsme se dozvěděli, že naše embrya se opět špatně vyvíjej…tak jako u předchozích pokusů. Jak ses s tím vyrovnávala? V tu chvíli jsem všechno odepsala a byla přesvědčená, že se mi zhroutil svět. Rok jsem na sobě pracovala…a bez výsledku…bylo to k ničemu. Během týdne čekání na výsledek jsem si docela sáhla na dno…jak se říká…napadla mě i myšlenka skoncování se životem. Připadala jsem si bez užitku, bez smyslu života… Když se neúspěch potvrdil, postupně ten šílenej pocit bezmoci ustupoval a já se rozhodla pro radikální řešení…zažádáme o darovaná embrya. Zase jsem odjela na měsíc do lázní a taky jsme začali mluvit o možnosti adopce…jako posledního řešení…jestli jsme schopni ji přijmout. Taky jsem se snažila něco dělat pro uzdravení těla i duše…zkoušela jsem homeopatii a cvičení podle paní Mojžíšový. Taky jak jsem mluvila o tý mý práci…tak tam to bylo čím dál horší, tak jsem se rozhodla, že do konce roku budu aktivně řešit pokus o miminko a pokud se to nezdaří…měla jsem takovej únikovej plán: najít si novou práci…prodáme byt, vezmeme hypotéku a postavíme si baráček.

94

Ke stavbě ale, pokud vím, nedošlo… Co se událo? Čtrnáct dnů na to mi volali z CAR, že pro nás maj ty embrya. Brala jsem to jako poslední možnost před adopcí…a v podstatě ani nevěřila, že to může vyjít. Pak už šlo všechno hrozně rychle…příprava cyklu…transfer… Když jsem pak viděla pozitivní test, nevěřila jsem…nevěřila jsem tomu vlastně ani potom z krve…ani na tom ultrazvuku ještě ne. Hm, když nad tím tak přemejšlím…nevěřím tomu doteď. (smích) Jaké bylo těhotenství? Krásný. Na druhou stranu to bylo dost stresující…možná je to tím, čím vším jsem před tím musela projít…člověk se možná víc bojí. Jak ses vůbec chovala po transferu…v kritické době za hlediska psychiky? Během všech pokusů jsem se rozhodla zůstat po odběru asi těch 14 dnů doma. Měla jsem pocit, že moje náročná práce by mohla celej proces pokazit. Při prvním IVF jsem byla moc natěšená…byla jsem přesvědčená, že to prostě nemůže nevyjít…vůbec jsem se nestresovala nějakým testováním. Takže to pro mě byla taková prima dovča v domácím prostředí. Při druhým IVF jsem už nějaký ty obavy měla. Podle mě v tomhle okamžiku na mě dolehnul takovej ten nátlak holek z diskuze…neustálé otázky, "jak je?" a podobně….a začala jsem bejt v presu... Asi čím víc lidí to vědělo a ptalo se, tím pro mě horší a hlavně horší sdělování, že test je negativní. No a třetí IVF, to byl stres hned po tom telefonu, jak špatně na tom embrya jsou. S těma darovanýma embryema to bylo celý tak rychlý…a jak ve snu…že ani už nevím, jak jsem to přesně prožívala. Postup s darovanými embryi není úplně běžný… Jak to vnímáš? To víš, že jsem nad tím hodně přemejšlela…před tím, v těhu… Je to na jednu stranu zvláštní, když si uvědomím, že vlastně Davídek je náš a přitom má jiný geny… Ale to, že jsem ho odnosila a porodila…je silnější pocit…nevím, jak to popsat…ale je prostě náš. Dokonce mi už i čím dál víc přijde, že je nám podobnej. Možná si ale nejsem úplně jistá, jestli se mi v budoucnu nebudou vkrádat do hlavy myšlenky o genetický výbavě a zděděný povaze a tak podobně… Nevím. Co na to okolí, ví to někdo? My to nikomu neříkáme…ne, že bysme se za to styděli nebo tak…ale prostě si myslím, že to není nutný. Trochu řeším, jestli…a jak a kdy to říct Davidovi…ale to má čas, nějak 95

se to vyvrbí. Na druhou stranu bych nerada, aby se třeba dozvěděl nepřímo…od někoho…třeba v případě nějakýho zdravotního problému a podobně. Co považuješ za nejhorší moment, když se ti vybaví tvoje cesta umělým oplodněním? Asi nejhorší byla situace po třetím pokusu…jak jsem už o tom mluvila…nejenom, že to byl třetí neúspěch…ale taky to znamená poslední hrazenej pokus…a hlavně jsem řešila to, že se nám rozpadají ty vajíčka…to bylo asi dost kritický pro mě… Pocit beznaděje, že nikdy nebudu mít vlastní děti…protože s tímhle problémem si medicína bohužel poradit nedokáže. Dokázala bys na tom vidět i něco pozitivního? Nic není zadarmo. Vážím si, že náš vztah tuhle zkoušku vydržel. A taky jsem poznala pár prima holek. Zmínila jsi vztah s manželem… Máš pocit, že to na vás jako partnery mělo nějaký vliv? Určitě. Náš vztah se v průběhu léčby vyvíjel. Ze začátku nás léčba celkem stmelila…partner mě podporoval obzvlášť, když viděl, co všechno musím podstupovat. Ovšem mě postupně nezdary srážely na kolena a začala jsem se uzavírat do sebe… Po třetím IVF jsem nebyla ochotná nějakej čas vůbec komunikovat…musela jsem se se vším srovnat a nastavit další strategii. Pak přišla otázka darovaných embryí a adopce…tak padaly i slova o rozchodu. Řešili jsme totiž zásadní otázku, jestli lze žít bez dětí či ne…já NE, partner ANO... Mluvíš otevřeně o tom, čím jsi prošla? Jo, já o asistovaný reprodukci fakt nemám problém mluvit…teda akorát před Danovými rodiči jsme o tom nemluvili, protože oni jsou ze starý školy…ve všem vidí negativum. Ale mluvím o tom jen, když se mě na to někdo zeptá nebo tak…nikomu to necpu. Když se zasníš a vrátíš se v čase…udělala bys něco jinak? Ne. Myslím si, že jsem udělala maximum pro to, abych měla svoje dítě… A mám ho nakonec, takže nemám čeho litovat. Možná bych to mohla řešit dřív…ale jinak si myslím, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. To, že je Davídek 96

darovanej…to beru možná i tak trochu symbolicky…jako že je to dárek od vyšší moci…na Boha nevěřím…ale třeba něco vyššího existuje…

EVELÍNA Začali bychom tím, že bych od tebe chtěla slyšet „tvůj příběh“, jak to všechno začalo… Situaci

jsem

se

rozhodla

řešit,

protože

jsem

nebyla

spokojená

se

svojí

gynekoložkou…která mi po vynechání antikoncepce neuměla pomoct s tím, že nemám menstruaci. Asi osum měsíců mi pořád říkala, že se to srovná, ať vydržím… Přišlo mi divný jenom čekat a nic nedělat, když bylo snad jasný, že bez menstruace jaksi asi neotěhotním, že… Pak shodou náhod jedna kolegyně v práci právě otěhotněla pomocí CAR…tak mi dala kontakt. Proč jste chtěli miminko? „Ono to tak k tomu všemu asi dospělo, byli jsme spolu tři roky, měli jsme těsně po svatbě, věděla jsem, že je to přesně on, s kým ty děti chci mít… Měli jsme kde bydlet, manžel měl dobrou práci, takže vlastně nebyl důvod to dítě už nemít. Taky jsem si říkala, že na první dítě mám tak akorát věk…bylo mi 25 a kousek, ale že by úplně na začátku byla nějaká strašná touha to dítě mít, to si ani nemyslím…jako že hodiny asi úplně ještě netikaly, ale tím, jak se nedařilo, tak ta touha po tom prckovi narůstala.“ Věděla jsi, o co se jedná, co čeho jdeš? Právě že já do tý doby vůbec netušila, že něco takovýho existuje, i že těch center je víc…natož že by se mě to mohlo týkat... Číslo jsem uložila do kapsy a nechala jsem si to projít hlavou…no, a za dva měsíce jsem tam zavolala… Měla jsem štěstí…na první pohovor mě vzali už během týdne. Co se ti honilo hlavou, když jsi udělala tenhle krok – řešit to s pomocí asistované reprodukce? To, že jsem se rozhodla jít do asistované reprodukce, věděl jenom manžel…s ním jsem to pochopitelně řešila...a taky ta kamarádka, která mi dala kontakt. Ze začátku jsem o tom asi ani s nikým moc nemluvila... jsem si pořád moc nepřipouštěla, že by se mě to 97

mohlo týkat. Abych pravdu řekla, myslela jsem spíš, že tam přijdu…řeknou mi, že je všechno v pořádku a půjdu domů. A jak to tam na tebe působilo? Tak když jsem tam poprvé mluvila s doktorem, nestačila jsem pobírat všechny ty informace…ale prvotní dojem byl hodně dobrej…ale jak jsem říkala, já netušila, že je těch center víc, že si můžu vybírat… různé informace jsem sháněla až časem...na internetu. Naplánovali nám vyšetření…a řekli, co bude následovat. Co v CARu zjistili? Po krátkých testech…tuším že z krve a taky podle ultrazvuku…mi řekli, že mám syndrom polycystických

vaječníků…takže

vlastně

nemám

ovulaci.

Manžel

byl

v pořádku…spermiogram na jedničku. Od začátku jsem tušila, že bude problém u mě…už jak mi nepřicházela ta menstruace…a tak nějak vnitřně jsem to cejtila. Podstupovalas nějakou metodu léčby příčiny, nebo se rovnou řešilo početí? Ne ne…nejdřív jsem šla na takovou operaci…dělali mi dírky do vaječníků. Na to opravdu špatně vzpomínám…to je asi možná to nejhorší, co mě za celou dobu potkalo. Nesnáším narkózy, takže jsem fakt trpěla. Co bylo dál? No…potom to chvíli vypadalo, že bych jen při stimulaci mohla otěhotnět jako sama… a následoval další rok maratonu za dítětem. Brala jsem léky, pak injekce…názvy si nepamatuju…chodila jsem třikrát do měsíce na kontrolu, aby se vidělo, jak roste vajíčko. Pak jsem vždycky dostala Pregnyl a přikázáno zítra večer a pozítří ráno se musíte snažit… První půlrok to šlo…ale ten druhý byl nepříjemnej, protože sex na příkaz byl takovej divnej… No, a po roce dalších nezdarů jsem šla na první inseminaci…pak byla další a pak jsem se hned rozhodla pro IVF. Jak jsi prožívala ten posun k umělému oplodnění? Tak spíš jsem to prožívala, že se mi trochu ulevilo… Že se jako někam posuneme, začne se něco dít…a že to už určitě vyjde. Jinak já to celý…řešení asistovanou reprodukcí…prostě brala tak, jak to šlo… Ani mi nebylo nic vyloženě nepříjemný…jen jsem se teda dost bála první inseminace…nevěděla jsem přesně, co mě čeká… A i když 98

mi vše teoreticky vysvětlili, tak jsem se bála, jestli to nebude bolet…nebo to nebude nějak nepříjemný…ale bylo to v pohodě. Je pravda teda, že během celý tý léčby se mi honilo hlavou, že nikdy nebudu vědět, jaký to je čekat miminko…že nikdy nebudu mít vlastní… A pak zase naopak třeba…že to jsou doktoři a že vědí co dělaj, tak se snad i mně zadaří… Ale snažila jsem se to všechno brát s nadhledem…jsem si říkala, že když mě to moc pohltit, tak budu ještě víc v háji než jsem byla. Jak jsi nesla jednotlivé procedury v rámci IVF? Tak stimulaci jsem snášela dobře…ani ty injekce mi nedělaly problém. Dokonce ani odběr vajíček…i když to bylo v narkóze, kterou nesnáším…ani ten odběr mi nevadil. Dokonce po porodu Editky jsem se rozhodla všechno podstoupit ještě jednou…šla jsem darovat vajíčka, abych pomohla někomu jinýmu…jiný ženě, která nemůže mít dítě…aby mohla poznat, jak je to krásný to dítě mít. No a pak vlastně díky týhle stimulaci jsem se dohodla s doktorama, že se rovnou budeme snažit o druhý mimčo…tak mi dali silnější dávku, abych mohla v dalším měsíci otěhotnět a ono se to povedlo. Co bys mi pověděla o období po transferu? To byla na psychiku asi nejnáročnější doba. Jsem byla strašný srab...jen jsem ležela, bála jsem se i pověsit prádlo… Takže jsem ležela a přemejšlela nad tím, jestli to vyjde…Byla jsem spíš pesimista…pořád jsem si říkala, že to určitě nevyjde a těhu test jsem si dělala asi o čtyři dny dřív, než jsem měla…a když tam byly dvě čárky. tak jsem celej večer brečela. No a pak jsem vlastně brečela pořád, jak jsem byla ráda, že to vyšlo. Takže první IVF bylo úspěšné? Jo jo... to se povedlo hned na první pokus, měla jsem velký štěstí. Dávali do mě dvě embrya a jedno se chytlo… Doktoři mi dávali až 45% šance na úspěch, protože jsem byla jinak v pořádku…dobře jsem reagovala na injekce, manžel měl dobrej spermiogram…takže tím vším se šance zvýšila. Jaká byla podpora tvého okolí ohledně IVF? Tak opora byla určitě hodně důležitá…asi nejvíc mi pomáhal manžel. Ten vlastně díky mně musel taky na vyšetření a ne jen jednou. On mě podporoval už jen tím, že souhlasil

99

se vším, co jsme museli podstoupit, že jo… Jinak vyloženě pomoc jsem ani moc nevyhledávala… Ani na internetu. Co rodina? S rodičema a bráchou jsme se o vůbec o mojim problému moc nebavili…jen občas se mě zeptali, jak to vypadá…já řekla, že furt nic a víc jsem to nerozebírala. Dokázala bys shrnout, co jsi prožívala, jaké se objevovaly pocity během celé léčby neplodnosti? Jo…tak pocity byly různý a myslím, že se hodně měnily po dobu léčby…jako že občas jsem věřila, že to nic není a za chvíli budu těhotná…pak zase to hrozný zklamání z nezdarů…a že jich bylo hodně! Každej měsíc, kdy jsme se pokoušeli o mimčo, to bylo hodně náročný…a vždycky…nebo teda většinou…to končilo slzama a beznadějí. Nejhorší asi bylo, když mi poprvý řekli, že já sama neotěhotním… že vlastně nemůžu mít děti. Byl to šok a bylo mi do breku…určitě jsem to i obrečela…a to jsem netušila, že to je jen začátek. Po první nepodařený inseminaci jsem dokonce propadala beznaději, že svoje děti nikdy mít nebudu…že jsem prostě takovej…kriplík…. Co na to manžel? Manžel byl skvělej…Bylo období, kdy jsme o tom doma docela mlčeli a prostě jsme to brali tak, jak to šlo… Chodili jsme k doktorům, poslouchali, co nám říkali…ale doma jsme se o tom prostě nebavili a žili jsme normální život. Ke konci…kdy jsem měla víc nezdařenejch inseminací…bylo to asi půl roku před IVF…jsme se dohodli, že se budeme pár let pokoušet o vlastní a když se nám to nepovede, tak podáme žádost o adopci. To si myslím, že mi hodně pomohlo…prostě jsem dostala jistotu, že dítě mít budu…ať vlastní nebo ne. Taky ještě si vzpomínám, že jsem se celou dobu bála, že se na mě Eda vykašle…uteče mi za jinou… prostě že to celý nevydrží…ale on mi za celý tři roky neřek ani slovo o tom, že za to můžu já…že nemáme děti…nebo za to, že musí chodit na spermiogramy… prostě byl úžasnej. Jak jsi to všechno zvládala? Byl to hroznej stres. Ze začátku jsem se s tím trochu prala…často jsem brečela do polštáře, cejtila jsem naprostou bezmoc… Pak jsem tak trošku otupěla a začla jsem hledat jiný vyžití…hlavně abych měla pořád něco na práci a nemyslela jsem na to. 100

I když na to člověk stejně myslel tisíckrát denně, to se nedá… Asi půl roku před IVF jsem se rozhodla něco pro sebe udělat a začla jsem držet dietu. Najednou můj mozek víc přemejšlel nad tím, co jím a jak se mi daří hubnout…přestával myslet na to, čím procházím. Kupodivu mi to tenkrát hodně pomohlo a tělu to prospělo. Myslíš, že jsi to zvládala, jak to hodnotíš? Myslím, že byly chvíle, kdy jsem to prostě neřešila…a zase chvíle, kdy jsem to naopak moc nezvládala. To bylo hlavně ve chvíli, kdy zase nějaká kamarádka otěhotněla… a poslední rána byla, když otěhotněla švagrová. Já jí to jako samozřejmě moc přála a byla jsem ráda, že brácha bude mít mimčo…ale vnitřně mě to ubíjelo. To pak člověku běží hlavou otázky typu - proč ona a hned na poprvé otěhotněla…a já se tři roky marně snažím…. To bylo hodně krutý. Naštěstí asi dva dny před jejím porodem jsem zjistila, že čekáme taky mimčo. To byl ten nejkrásnější okamžik…i teď, když si na to vzpomenu, tak mi ukápne slza. Ještě mi, prosím, řekni, jaké bylo těhotenství… Krásný…těhu bylo krásný. Ale napadá mě k tomu jedna docela zvláštní věc… Ve chvíli, kdy jsem otěhotněla, tak jsem se teprve opravdu začla bát…a měla jsem nervy. Tím umělým oplodněním teprve ten strach začal bejt velkej…bála jsem se, že když už jsem tak daleko, tak o to nechci přijít… Takže když jsem pak ve třetím měsíci krvácela, tak jsem to obrečela. Ke všemu mi pak blbě dopadly nějaký testy…asi to bylo po těch lékách, co jsem brala… No, a pak po porodu holka dvakrát nedejchala... Prostě mám pocit, že ten strach byl o to větší, čím víc se blížilo to, že budu máma. Moc jsem se bála, že o tu radost přijdu. Máš pocit, že to nějak poznamenalo váš vztah s manželem? No teď zpětně si myslím, že nás to hodně posílilo jako ve vztahu…že si víc umíme vážit, že má jeden druhýho… Já jsem třeba hodně ráda, že to se mnou nevzdal a vydržel to… a tím nemyslím jen ty vyšetření…ale i ty moje nálady… přece jen mě to víc trápilo než jeho asi… On vlastně celou dobu věřil, že se to povede, akorát nevěděl kdy… Jak já říkám…když jsme tohle přežili, tak už všechno.

101

Dokázala bys na tom všem najít i nějaká pozitiva – kromě Editky? Hm…tak to asi fakt ne. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak na tom nic pozitivního teda nevidím. Možná to, že dokážu pochopit, jaký to je, když někdo nemůže mít dítě…ale to fakt není pozitivní. Jo, možná pozitivní je, že si manžel může bejt jistej, že Editka je jeho (smích). Říkáš otevřeně okolí, čím jsi prošla v cestě za dítětem? Jasně! Ze začátku jsem měla hodně pocit, že díky tomu, že jsem musela projít tímhle vším, si dokážu toho těhotenství a pak i toho miminka víc vážit… Pořád jsem to brala jako zázrak, že to můžu prožít a bejt těhotná. Stud nebo něco podobnýho jsem nikdy necejtila a necejtím. Normálně o tom s lidma mluvím a všichni okolo vědí, jak jsem otěhotněla a nemám s tím žádnej problém ani před cizíma lidma. Prostě to beru jako každou jinou nemoc…prostě to mám v těle tak zařízený, že sama neotěhotním, tak to tak prostě mám. Stejně tak jako že někdo má třeba křivej nos... Kdyby ses vrátila v čase, udělala bys něco jinak? Hm… Vůbec, čoveče, teď nevím, jestli bych se chovala jinak, kdybych vrátila čas. Bylo to hodně náročný období a jsem ráda, že jsme to s manželem zvládli. Možná bych změnila svojí gynekoložku hned na začátku…třeba by se mnou něco někdo udělal už dřív a nějak mě léčil…protože problém byl vlastně vidět hned. To bych možná změnila…a nebo bych si dřív zjistila, kde a jaký jsou CARy… Byla jsem fakt nezkušená a jezdila jsem až do Pronatalu a přitom mám za rohem Apolináře. Asi jo, asi bych to prostě začala řešit dřív, aby se to tak nevleklo, nebyl důvod to protahovat.

FILOMÉNA Chtěla bych tě pro začátek poprosit, abys mi pověděla „svůj příběh“… Tak celé to začalo hodně brzy…v nějakých osmnácti letech... Měla jsem několik zánětů vaječníků, zánět dělohy…a odjela jsem do lázní s informací, že si mám pokud možno okamžitě pořídit dítě…nebo ho nikdy mít nebudu…a tak jsem ho strašně chtěla a hned. Pozdějc jsem doufala, že příchod dítěte utuží mé manželství, který kvůli dítěti vlastně vzniklo a nějak se mi v něm nedařilo. Pak jsem taky měla navíc nějaké pracovní a profesní potíže, a tak jsem k tomu přibrala mateřskou jako východisko z problémů. 102

Co na to partner? Mýmu tehdejšímu příteli byl o devět let víc než mně…a asi připadal dost mladý na to se vázat. Tak jsem potkala svého prvního muže, kterej si mě chtěl hned brát a mít se mnou dítě. Takže jsem přešla volně ze vztahu do vztahu. No, ale těhotenství nepřicházelo a po dvou letech jsem intenzivně začala s léčbou neplodnosti. Bylo jasný, že vina je na mý straně, vzhledem k těm mým zdravotním problémům… Jak to probíhalo? No, asi po roce byl třeba spermiogram a byla mi doporučena svatba….asi jsem na další léčbu

nesplňovala

základy

socialistické

rodiny.

(smích)

On

se

ale

ženit

nechtěl…najednou…že po svatbě to bude jiný a spermiogram taky odmítal. Dala jsem mu žádanku v obýváku provokativně za sklo a vysvětlovala nutnost tohodle úkonu. Nakonec teda souhlasil se svatbou a po nějakým čase dokonce i se spermiogramem, kterej potvrdil jeho teorii o plemenném býku. Ještě taková perlička…svatební oznámení se mnou zařizoval kolega z práce, jelikož on se přece ženit nechtěl a je to moje akce. Co bylo pak? Asi za rok jsem přirozeně otěhotněla, ale bohužel mimoděložně. Blbý bylo, že jsem to zjistila dost pozdě…na sále zjistili, že už mi prasknul vejcovod a měla jsem celkem slušnou otravu...několik dní vývody a rekonvalescence byla celkem náročná. Po tomhle prvním mimoděložním těhotenství jsem už nechtěla manžela ani měnit práci, ale touha po dítěti zůstala, možná o to víc, že pro mě bylo čím dál tím víc nedostupné. Jak jsi na tom byla psychicky? Byla jsem psychicky na dně. Když přeskočím dva roky soužití v jednom bytě…pak jsme se rozvedli. Myslíš, že v krachu manželství sehrála roli léčba neplodnosti a další problémy z toho vyplývající? Ne, myslím, že to bylo prostě od začátku celý špatně. Každej problém nás dva jen víc a víc rozděloval. Podle ostatních to bylo hodně nesourodý manželství…dokonce jsem se kvůli tomu několik let neviděla se svou nejlepší kamarádkou…komentovala mýho novýho slovy: To snad nemyslíš vážně, rychle pryč od něj. Ale já myslím, že jsem ho opravdu milovala, že mě k němu nepřimkla jen ta touha po dítěti…a jeho zdánlivá 103

ochota ho se mnou mít. Ale jsem si jistá, že s ním bych třeba to IVF nepodstoupila, on měl velmi vyhraněný názory…aniž bych to myslela špatně…je to prostě prostej kluk z vesnice a já jsem s ním absolutně neuměla žít. Pak jsi potkala svého nynějšího muže? No jo…když jsem potakala svého nynějšího muže, byla jsem už konečně v rozvodovým řízení…zařizovala jsem nejnutnější práce v domě, abych se mohla přestěhovat. No, a byl první sex a hned těhotenství a opět mimoděložní. Teda…to jsi měla pekelnou smůlu…jak to dopadlo? Blbě. Hned druhý den jsem měla jít na sál. Přítel byl na horách…jel celou noc stopem ve sněhový kalamitě, aby mě viděl a podpořil…když mě vezli na sál, seděl na chodbě, a když jsem se probrala z narkózy, seděl u mě. Tím mě získal a potlačil veškerý pochybnosti o smysluplnosti toho nerovnýho vztahu…abys rozuměla, je o osum let mladší a o hlavu menší. Tenkrát mu bylo 19 a mně 27…a byla jsem v rozvodovým řízení. No, tak nejdřív mi chtěli zachránit vejcovod…příčně ho rozřízli, těhu vyndali a zase zašili. Nicméně rostlo stále dál…asi tam zůstala nějaká buňka…bylo to celkem rychlý. Jeden den mi vyndali stehy a druhý den jsem šla znovu na sál…druhý vejcovod musel jít taky pryč. Takže IVF pro tebe byla jediná možnost… No právě. Nic jinýho než IVF pro mě nepřipadalo v úvahu. Hned na začátku jsme se ale dohodli, že se musíme sejít na polovině cesty věkem…a pak do toho půjdeme. Takže jsme

vydělali

nějaký

peníze,

koupili

ten

dům,

kde

byla

moje

jen

polovina…zrekonstruovali ho, podívali se trošku po světě a pak to přišlo samo…to rozhodnutí podstoupit IVF. To rozhodnutí najednou přišlo. Neumím to vysvětlit, ale najednou jsem si myslela, že teď je ten správný okamžik. Sebekriticky přemýšlím, jestli jsem tím zase nechtěla něco řešit, ale doufám, že ne. Bylo to tedy jen vaše rozhodnutí, nebo na to mělo vliv i okolí? Mám pocit, že jsme to tak cítili my dva. I když naše první IVF s náma prožívala celá rodina…tak trošku Hujerovi. (smích) Jinak jsem to nikde neříkala, chtěla jsem trošku překvapení. Věděla to jen moje americká kamarádka, všichni ostatní až po krvi.

104

Říkáš Hujerovi…to mě pobavilo. Jak to vlastně myslíš? Tak třeba hormony mi píchala tchyně, z transferu mě vezl taťka…muž byl někde, tuším, na služebce a nešlo to zrušit. Pak první dva dny jsem ležela v posteli, u který se střídaly mamka, ségra, tchyně a švagrová…a dělaly mi postelové mejdánky, aby mě tam udržely. Bylo to fajn…a odpoledne přebíral štafetu muž. A přineslo to kýžený výsledek? Po týdnu jsem dostala od ségry těhu test, bohužel byl negativní a mě se zhroutil svět. Plakala jsem jako nikdy. Tolik jsi tomu věřila? Můj doktor mi na začátku řekl, že IVF bylo vymyšlené pro můj problém…že jinak jsem absolutně oukej a že nevidí důvod, aby to nevyšlo. A já mu věřila, hrozně moc věřila. Jak jsi ten nezdar prožívala? Tak já jsem plakala nejdřív doma a pak jsem šla pokračovat k mamce a ta mi strašně vynadala, ať se vykašlu na nějaký pofidérní zvlhlý a prošlý testy za dvacku a počkám si na krev…nebo mi dá pár facek, abych měla proč brečet. Další dny jsem byla KO, ale naděje byla… Nějak jsem doufala, že to přece musí vyjít, že by mi ten můj gynekolog nelhal… Vím, že máš ale Filipa…jak to tedy dopadlo? Jela jsem na krev…teda spíš jeli jsme…jela opět Hujerovic rodina (smích)… tentokrát muž, tchyně a švagrová. Když mi oznámili nejdřív výsledek testu moči…že mám dvě krásný čárky, vůbec jsem nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně…sestřička mi řekla, že jsem krásně těhotná a pak už si nic nepamatuju. Brečela jsem jako želva a když mě uklidnili, musela jsem zpátky do ordinace, protože jsem vůbec netušila, co že mám teď ještě dělat a co mi říkali. Co váš vztah s manželem, ovlivnilo vás to nějak? Určitě. Posílilo nás to. Fanda byl teda vždycky oporou…neskutečnou, ve všem…tam se nic nezměnilo…ale celkově ten vztah se tak nějak potvrdil…nebo jak bych to řekla…

105

To, že je Filip z IVF, je pro tebe věc veřejná nebo o tom spíš nemluvíš? Já ani můj muž jsme se nikdy netajili, že máme dítě z IVF. Mluvím o tom naprosto bez zábran a nečiní mi to nejmenší potíže…možná i naopak. IVF byla pro mě jediná cesta k naplnění mojí touhy po dítěti…a tak pravidelně sleduju vývoj nových metod, statistiku, úspěšnost, názory a vyhledávám novinky z týhle oblasti. Mám ale štěstí, že veškerej genetickej materiál je můj a mýho muže. Jak to myslíš? No, mám trošku problém s názorem na dárcovský záležitosti…nedokážu si představit, že bych darovala embrya. Pokud jde o dárcovství vajíček nebo spermií, je to asi trošku jiný, protože věřím, že když žena projde celým těhotenstvím a dítě porodí, je prostě její a neřeší už nic. Ale z druhý strany nevím, jak bych se vyrovnala s faktem, že bych někomu darovala embryo a on tím pádem donosil a porodil v uvozovkách moje dítě. Já to nemusím řešit, a tak se tím příliš nezabývám, ale cítím to vnitřně jako problém. Co pro tebe bylo na IVF nejtěžší? Hm…ani nemyslím tak na jednotlivý procedury IVF…asi jsem to brala trochu jinak, když to byla moje jediná možnost…tak jsem to prostě moc neřešila a všechno brala jako nutnou součást cesty za dítětem. Ale jinak pro mě jediný vyloženě negativní a jednoznačně negativní aspekt je hodně zpomalený metabolismus a váhová nestabilita. Od léčby neplodnosti vždycky po dávce hormonů přibírám snad už pohledem na krabičku s lékama. Nejvíc jsem přibrala právě při stimulaci IVF a pak před KETem předávkovaná estrogenem… To bylo vtipný…zdálo se, že si pan doktor spletl gramáž léků... Podle mýho subjektivního úsudku bylo vždy neúměrný zvýšení hmotnosti způsobený ze dvou třetin lékem a z jedný třetiny mojí psychikou, která zajídala to napětí a nervozitu. Už v době léčby neplodnosti jsem s tím měla velký problémy a výkyv váhy deset až patnáct kilo nebyl problém. Na hormonální kůře rychle nahoru a pak hodně pracně postupně dolů a tak pořád dokola a dokolečka dokola… Dokázala bys na tom najít i něco pozitivního? Ale jo, něco jo… V jedné sekundě jsem přestala kouřit. Předtím jsem kouřila určitě víc než patnáct let a dělala jsem to ráda… Po prvních dávkách puregonu mi nějak pořád nerostly vajíčka, a tak se mě ptali, jestli náhodou nekouřím…přiznala jsem, že jsem ještě úplně nepřestala a zjistila jsem, že nikotin snižuje účinek puregonu. Tak jsem vyšla 106

z CARu a hodila do popelnice cigarety a dva zapalovače…a od tý doby jsem už nikdy nekouřila. Jen jednou ve vypjatý situaci jsem měla myšlenku sáhnout po cigaretě. Tak za tohle jsem moc ráda a jsem náležitě pyšná, že už šest a půl roku nekouřím. Přemýšleli jste o tom, že pořídíte Filipovi sourozence? PO IVF jsme měli zamražená embrya, ale některé se nepodařilo rozmrazit, některé se po rozmražení přestala vyvíjet a 2 co zůstala se po transferu neuchytila. U KETů jsem už rodině nic neříkala, když už jsem já nemohla nikdy spontánně jásat z početí, chtěla jsem alespoň překvapení pro ostatní. Jak jsi zvládala tentokrát opravdový neúspěch? Dobrý bylo, že to vlastně nikdo nevěděl…tentokrát. Transfer jsem maskovala punkcí cyst… jen ta moje kamarádka to věděla. Je zajímavý, že i přesto, že jsem věděla, jaká je nízká pravděpodobnost…a uklidňovala jsem se, že se nic neděje, protože už svý štěstí doma mám…a to další by bylo jen třešnička na dortu…celkem mě to sebralo a rozhodilo. Poplakala jsem si i posmutnila. Všechno mi už přišlo bez naděje na další dítě.“

Další pokusy jsi vzdala? Víceméně… Po tom KETu jsem to zabalila. Přihlídla jsem ke svý vytíženosti, k finančním možnostem naší rodiny…ke svýmu věku a všem rizikům…a taky k názorům svých bližních a vysvětlila jsem si nějak… že můžu poděkovat za to, že mi osud… a lékařská věda umožnily mít Filipa…a že bude jedináček. Ale? Ale zdá se, že moje podvědomí tyhle argumenty nepovažuje za dostatečný…a už se zase druhý rok trápím. Přemýšlela jsem i o psychologické poradně…třeba mi s tím pomůžeš... Jsem si vědoma všech problémů, rizik, finanční nestability…a jiných problémů…ale přesto všechno mám pocit, že to prostě potřebuju ještě zkusit. Už jsem podezírala sama sebe, že jako manažer mám potřebu prostě jen vyčerpat všechny možnosti…než to uzavřu a řeknu ne, ale už to nějak nedokážu posoudit…

107

Jak to teď tedy řešíš? No… Jsem v podstatě dost zmatená a trošku si sama se sebou nevím rady. Podezírám se, že si množství práce a starostí vyhledávám tak, abych náhodou nebyla chvilku sama se sebou… Trošku se bojím myšlenek, a tak je odháním prací, telefonováním, počítačem…a další prací a dalšíma problémama. Možná je to jen krize středního věku…letos mi bude čtyřicet… prý to lidé většinou těžko snáší. Nevím…nenapadá tě, co se mnou?(smích) Moje tradiční otázka na závěr… Kdybys mohla vrátit čas, udělala bys něco jinak? Tak IVF pro mě byla jediná šance, jak mít dítě. Takže v tomto smyslu bych nemohla nic udělat jinak… Leda bych vzala v úvahu to, co se odehrálo před tím, než jsem došla do stavu neplodnosti… Možná výběr partnera… Ale asi kdybych byla bejvala těhotná s jiným partnerem, dopadlo by to nejspíš stejně…myslím mimoděložně...a musela bych stejně na operace…a IVF by mě neminulo. Věřím trochu v osud. Taky bych ještě chtěla dodat, že bez nějakého klišé…si myslím, že těhotenství a porod pro mě byly důležité vývojové momenty, i když porod asi negativním směrem a to nemám na mysli bolest, jako spíš zradu, ztrátu důvěry, dokonce i ponížení a podobně, což jsem zjistila až nedávno. Neb se na mě trošku vykašlal můj porodník a zároveň kamarád… Co mi řekneš k těhotenství? Těhotenství bylo nádherný, kupodivu jsem se vůbec nestresovala, byla jsem naprosto klidná. A mám opravdu pocit, že až porodem dostal můj život smysl, najednou bylo logický, proč jsme chtěli dům, teprve pak můj muž pochopil, že máme taky zahradu, můj chaotický a překotný život se poprvé uklidnil, chvílemi i zastavil a dostal svůj řád, který nebyl závislý na diáři, telefonu a hodinkách, ale nějak přirozeně plynul a to jsem snad nikdy

před

tím

nezažila.

108

HERMÍNA Hermíno, začneme tím, že tě požádám, abys mi vyprávěla „svůj příběh“ neplodnosti… Tak asi bych měla začít tím, že jsem se s mým současným mužem potkala tak nějak osudově…vlastně jsem byla ještě v minulým vztahu…no, a stěhoval mě od něj už můj současný manžel…po pár dnech známosti. Po pár měsících společného bydlení mě požádal o ruku a vlastně jsme už i začali pracovat na miminku. Já nějak tušila, že to nebude hned…měla jsem odvěký problémy s cyklem…ale vlastně jsem v tu dobu nějak netlačila na pilu…ani jsme nebyli vzatý… Proč jste chtěli dítě? Vždycky jsem chtěla děti, bez dětí mi lidský život nedává moc smysl. Takže jsem vždycky k tomuhle smyslu směřovala. Manžel miluje děti a cítil to podobně. Jak dlouho tohle období trvalo a co se ti vybaví? Takovej volnej průběh jsme tomu nechávali asi…no, vlastně skoro rok. Bylo to takový…hysterický období, bych to nazvala. Jak na houpačce...menstruace, čekání na ovulaci, intenzivní snažení, menstruace – naděje, zklamání, naděje, zklamání… Hodně jsem se nabrečela a navztekala. Na co jsi měla vztek? Byla to zlost na osud, na všechny okolo, který těhotněly, a hlavně na sebe. To bylo asi nejvíc. Nadávala jsem svýmu tělu, že nefunguje. Občas to sklouzalo do sebelítosti…že nikdy nebudu mít děti, že jsem úplně neschopná, nemožná…že nejsem ženská. Připadala jsem si taková napůl ženská…dysfunkční. Taky mi bylo jasný, že čím víc chci, tím horší to bude. V jakém smyslu? No, tak už se to v hlavě motalo všechno kolem těhotnění. Moje nálada se řídila cyklem…fází cyklu. Když jsem to dostala, byla jsem na prášky…kolem ovulace jsem byla natěšená, hyperaktivní…ale zase trochu vystresovaná, abysme měli sex ve správnou dobu a tak…no, a pak jsem se až do další mentruace pozorovala. Už jsem cejtila, že mi to leze na mozek. Ale tomu se nedá poručit. 109

Kdy jsi to začala nějak řešit? Asi po roce. Už jsem byla otrávená a chtěla to prostě řešit. Tak jsem zašla na vyšetření na gyndu. Tam podle ultrazvuku mi bylo řečeno, že možná bude problém s ovulací, že ji možná ani nemám. Já vlastně tušila dlouho, že jednou to početí nebude u mě jen tak. Léta jsem měla problémy s cyklem a dokonce jsem se i s minulým partnerem snažila otěhotnět…chvíli, než mi došlo, že on není ten pravý. Nenapadlo tě, že může být vina na straně manžela? Spíš manžel sám měl podezření, že by mohl být problém na jeho straně. Prodělal totiž rakovinu…byl v tu dobu několik let po úspěšné operaci a hlavně po léčbě radiojódem. Tenkrát mu řekli, že se může stát, že to bude mít negativní vliv na spermie. A taky mu řekli, že by neměl plodit děti několik let po tý radioléčbě…asi z hlediska genetiky… No, a je fakt, že genetický vyšetření ukázalo zvýšené riziko nějakých vrozených aberací či co. Já to nějak neřešila, jak říkám, byla jsem přesvědčená, že problém je na mojí straně… navíc to chápu jako problém společnej… Ale manžel se toho nějak chytnul a docela se tím užíral. On je takovej ješita a představa, že by nebyl ten správný „samec“ ho moc netěšila. Nakonec se ukázalo, že problém není takovej, jakej předpokládal, ale do tý doby byl z toho docela schlíplej. Jak to pokračovalo? Ani nevím, jestli mi vzala krev tenkrát na hormony… Každopádně si vybavuju vyšetření nazvaný postkoitální test. To mi utkvělo v paměti. Museli jsme v určitou hodinu, bylo to někdy hrozně brzo ráno...si pamatuju…museli jsme mít sex a pak za určitej počet hodin jsem se měla dostavit k doktorce. Ta mi udělala stěr z pochvy nebo čípku nebo čeho… a pod mikroskopem zkoumala, jestli tam jsou nějaký spermie. Jako aby se ukázalo, jestli ve mně přežijou a tak. Test dopadl dobře, nicméně z toho byl málem rozvod…jak jsme museli souložit v určitou hodinu…přišlo nám to oběma uhozený…a už ani nevím proč a jak se to semlelo, ale nějak jsme při tý příležitosti rafli. Málem jsem tam kvůli tomu nešla, ale nakonec teda zvítězil rozum a k sexu došlo. Co bylo dál? Myslím, že pak jsem ještě několikrát byla na tý folikulometrii, kde teda nic moc nebylo vidět…jako že ovulace… Tak mi doktorka předepsala Clostilbegyt na vyvolání ovulace a instrukce byla „obden“. To bylo fakt divný, náročný na vztah. To, že víš, že musíš, 110

i když k tomu vůbec není konstelace…oba to víte, že byste normálně nesouložili, ale že byste teď měli… A pak ta výčitka, když sex nebyl a přitom měl bejt…že co když jsme to zrovna propásli… Nic moc, no. Taky to stálo pár peněz za ty testy – těhotenstký, ovulační… Co tě vedlo do CARu? Už jsem byla vzteklá, hrozně netrpělivá. Mezitím jsem dostudovala, změnila bydliště i doktorku. Ta mi rovnou doporučila CAR, protože tam měla jakousi známou…takže jsem šla rovnou do spárů CARu. Proč spárů? No, je to takový…když už tě lapí, jen tak tě nepustí. Ne, že by tě do něčeho nějak tlačili…teda já neměla tu zkušenost. Ale docela to tam šlape, ten kolotoč vyšetření, kontrol…je to takovej nepřímej nátlak…pres na nervy. Oni ty doktoři vlastně k tomu přistupujou tak, jak si pacientky přejou. Většina z nich tam jde, že očekává pomalu dítě na počkání, nejlépe do druhýho dne…a tak trochu tlačí na doktory tou svou zoufalostí, utrápeností,

vyčerpáním…

Takže

doktoři

rádi

nabízej

vyšetření,

opatření,

harmonogramy…a mnohdy i dost skeptický diagnózy a prognózy. A tak ženská tak nějak snadno přijme iluzi, že sama nikdy neotěhotní a že ještě že je v tak dobrých rukou, které jí dítě v uvozovkách opatří. Ale já to spíš vnímala lehce negativně, já obecně nemám ráda roli ovce, kdy se na nic nemám ptát a jen věřit doktorům.“ Co všechno jsi musela podstoupit? Nejdřív nějaký ty základní vyšetření…krev, hormony, ultrazvuk. Pak taky jsem byla na hysteroskopii. To teda nebylo příjemný ani trochu. Bolelo to docela, ačkoli údajně nemělo. Doteďka cítím tu sondu v děloze…brrrr. Nicméně na nic moc se teda nepřišlo. Jo, taky manžel musela na spermiogram, to je jasný. Ten dopadnul dobře, až moc. (smích) Jen teda ta ovulace nejspíš chyběla. To je něco, co se totiž nedá s jistotou určit, moc to nepoznaj ani doktoři na ultrazvuku. Co vám doporučili? Právě v tomhle bodě trochu lituju, že jsem se unáhlila. Přesvědčovali mě, ať zkusím nejdřív inseminaci, když máme dobrej spermiogram. Já na to nejdřív kejvla, ale ještě než k tomu došlo, tak jsem zavolala, že chci rovnou IVF. 111

Proč? Rozleželo se mi to v hlavě. Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem miminko hned. A přišlo mi už jedno, jestli beru nějaký hormony na inseminaci nebo na IVF. Že jako když už, tak už. Teď vím, že to byla blbost, měla jsem to zkusit. Taky jsem si říkala, že se tam víc uvidí třeba nějaký ty aberace v podobě defektních spermií nebo tak…prostě že to bude víc pod kontrolou. Takže IVF? No jo. Nejdřív teda vyběhávačka na pojišťovnu kvůli schválení léků…a pak stimulace a všechny ty procedury… Jak jsi to zvládala? No, tak zezačátku to šlo, dokonce jsem si zvládla sama píchat ty injekce…to mě zezačátku děsilo…jak se to píchá do břicha. Ale bylo to nakonec jednoduchý, překvapivě. Takže první dny to bylo dobrý, byla jsem plná očekávání a naděje. Jen mi tak bobtnalo jako břicho a píchalo všude, jak tam rostly ty vajíčka. OPU bylo v pohodě…dodneška vzpomínám na tu krásnou narkózu…na to probouzení z ní, to bylo příjemný. To jsem ovšem ještě nevěděla, že mě čeká sviňa hyperstimulák. To teda bylo fakt nepříjemný. Jaký jsi měla pocity? No, jednak to teda bolelo jako sviňa…měla jsem megabřicho, blbě se mi dejchalo… Když mě propouštěli z OPU, tak mi doktor předpovídal, že tam budu za pár dní zpátky na kapačkách. To jsem teda fakt nechtěla…tak jsem pila jak duha a ležela a ležela…až jsem to teda vyležela. Ale odložili mi transfer kvůli tomu…o měsíc. Všechny embrya musely jít do mrazáku. Ještě k těm pocitům…napadala mě taková vtipná metafora…připadala jsem si jak nosnice. Fakt jak ta slípka, která tlačí vejce na kšeft…na cizí kšeft. Ne teda, že by mi tam běžel hlavou nějakej byznys, ale spíš ta podobnost s tím snášením. Měla jsem totiž hrozně moc vajíček, tuším že 44. Jak jsi teda prožívala ten posunutý transfer? No, zezačátku jsem byla hrozně naštvaná. Moc jsem chtěla, aby mi je tam šoupli i přes ten hyperstimulák. Do poslední chvíle jsem věřila, že to vyjde. No, nevyšlo, nedali. Asi věděli, co dělaj. Jen mě mrzí jedna věc…že mi neřekli, že bysme se mohli pokusit 112

otěhotnět v tý době přirozeně. Pak až zpětně jsem se dozvěděla, že je teoreticky vysoká šance, jak je tělo nadopovaný hormonama…často se stává, že nějaký zralý vajíčko tam ještě zůstane…tak když je dobrej spermiogram, může se to povést. A já, trubka, dodržovala celibát, jak se doporučovalo. No, ono teda představa sexu v tý době nic moc…kvůli těm zdravotním komplikacím…ale kdyby mi někdo řek, jak to je, tak bych do toho šla i za cenu fyzický bolesti. A jak to hodnotíš zpětně, to posunutí? Asi to bylo rozumný. Tělo se zklidnilo, hlava se trochu pročistila… Akorát jsem do toho šla s tím, že šance jsou mizivý, protože jsem měla načteno, že KET má menší úspěšnost. Navíc do toho všeho jsem se připletla jako svědek do vyšetřování vraždy…den po KETu pro mě přijeli z kriminálky a vezli mě na identikit na policii…to bylo teda docela stresující. Na druhou stranu jsem aspoň neměla důvod ležet a myslet na hovadiny. Vlastně jsem díky tomu na to skoro zapomněla, fungovala jsem normálně. To bylo v pátek…teda transfer ve čtvrtek…a já šla v pondělí normálně do práce. Myslím, že ležení po transferu je nejen že k ničemu, ale možná spíš i na škodu. Jak ty holky jen ležej a pozorujou se…přemejšlej nad kravinama… Nevím, podle mě to pak o to hůř nesou, to případný zklamání. A u tebe nedošlo ke zklamání? Já měla veliký štěstí a dobře si to uvědomuju. I když jsem taky trochu jančila, protože jsem pár dní před plánovanou menstruací začala špinit…dokonce to zesilovalo… Naplánovali jsme si už před tím, že když to nevyjde, frčíme za exotikou. Měli jsme rezervovaný letenky do Hong Kongu, odkud bychom pokračovali dál do Thajska… A právě už se musely vyzvednout, tak jsem si jako že pro jistotu udělala v práci test. Kdyby náááhodou, tak abychom pak neřešili prodej letenek nebo tak něco. No, a byla tam slabá čárka… Pak teprve začalo to pravý psycho. Proč psycho? Jak jsem furt tak špinila střídavě, tak jsem měla nervy, že potratím nebo že to bude prostě špatný. Tak jsem čůrala na papírek obden a doma pod světlem zkoumala tu druhou čárku, jestli jako sílí…porovnávala jsem to…no, fakt magor. Udělala jsem si celkem asi pět testů. No, a pak od ultrazvuku k ultrazvuku…první ultrazvuk,

113

váček…další s embryem…pak zase embryo se srdíčkem… To bylo fakticky hodně náročný. Co na tom bylo těžké? Tak jednak to čekání na další kontrolu… A jednak ta houpačka věčná. Vždycky po kontrole pár dní euforie…pak to tak zase opadávalo a vracelo se to do normálu…až zase do mínusu před další kontrolou, na kterou jsem vždycky šla připravená na nejhorší. A tak furt dokola. Když se podíváš na vztah s manželem, ovlivnilo vás to nějak? Určitě. To tě nemůže neovlivnit ve vztahu. Nevím, jak bych to nazvala přesně, co to s námi udělalo… Asi bych to definovala jako nějaký posun. Vztah získal jinou dimenzi, už nešlo jen o nás dva, ale měli jsme společnej cíl, někam jsme směřovali…a všechno tomu v danou chvíli podřizovali. A společně jsme i vymejšleli, jak se z toho nezbláznit…třeba už jsme měli zaplaceno za pejska…yorkshira…nakonec se nám to naposlední chvíli rozleželo v hlavě a nekoupili jsme ho. Taky manžel vymejšlel různý výlety…a já vymyslela taneční. Kdo nebo co ti v celém období řešení neplodnosti nejvíce pomáhalo? Tak jednak manžel byl velká opora. Takovým tím němým způsobem…samozřejmým nebo jak bych to nazvala… Rodině jsem to řekla, neměla jsem s tím problém. Dokonce i babička to věděla a chápala to, celkem mě všichni podporovali ve všem, nikdo mi do ničeho nemluvil. Kamarádky to taky vlastně věděly a podporovaly mě v tom. No, a největší oporou byla diskuze na internetu, to bezesporu bylo number one. V čem ti to pomáhalo? No, v tom, že člověk zjistí, že v tom není sám a může sdílet – informace, emoce, prožitky, obavy… Scházely jsme se tam opravdu hodně intenzivně, denně jsme nakrafaly spoustu hodin. S některými z těch holek jsem v kontaktu doteď. I když teda ten samotný web už splnil svůj účel a víceméně vyšuměl, i když pořád funguje. Těhotenství bylo v pořádku? Celkově zpětně vzato naprosto v pořádku. Akorát jsem špinila tak nějak střídavě asi do čtrnáctýho tejdne. Nikdo neřekl proč, snad syndrom mizejícího dvojčete…původně totiž 114

na prvním ultrazvuku byly dva váčky, v tom jednom se ale pak neobjevilo embryo, takže jak se to vstřebávalo, tak možná z toho prej. Pak mě zase někdy v pátým měsíci vyděsili v porodnici, kam jsem přijela s tím, že jsem jednorázově zakrvácela. Nechali mě tam s diagnózou dráždivá děloha a nic se mnou nedělali. Jen jsem tam ležela vystreslá, nikdo mi nic neřek, nic mi nedávali…nechápu, proč jsem tam byla. Pak mě dorazila propouštěcí zpráva, kde stálo, že mi hrozil potrat. Fuj, to bylo hodně nepříjemný. Od tý doby jsem se už jen stresovala, nepřibírala…protože mi vlastně od tý doby doktorka neustále hrozila předčasným porodem. A porodilas v termínu, předpokládám. Jasně, dokonce jsem pět dní přenášela. Klasika. Kdybys mohla vrátit čas, udělala bys něco jinak? Tak jak už jsem řekla, asi bych se nevrhala hned do IVF, ale dala bych šanci inseminaci, jiným ne tak invazivním metodám. Vůbec bych možná i s CARem počkala… Je to dobrá věc, ale mám trochu problém s tím, jak to tam do tý ženský valej. Řekneš to Hedvice, že je z IVF? Hm, asi jo, pokud k tomu bude příležitost. Ne nijak programově…spíš když se zeptá nebo na to dojde řeč, až bude větší. Rozhodně se za to nestydím a asistovanou reprodukci jako takovou považuju za prospěšnou věc. Nemám vůbec problém o tom mluvit.

115