PRŮVODCE LIDOVOU KULTUROU. Milada Motlová KNIŽNÍ KLUB

zlom_pruvodce lidovou kulturou_Sestava 1 06/08/16 23:35 Stránka 2


PRŮVODCE LIDOVOU KULTUROU Milada Motlová KNIŽNÍ KLUB


KRAJINA A VESNICE


PRŮVODCE LIDOVOU KULTUROU

Krajina V podobě krajiny se vedle její historie vlastní, geologické, odráží i historie lidského společenství, které ji obydlelo. Podnebí, reliéfy hornin, půda, vodstva, rostliny a živočichové, to vše určovalo způsob života lidí. Rozdílné přírodní podmínky úrodných rovin a podhorských oblastí poskytovaly lidem nejen jiné možnosti obživy a hospodaření, ale také odlišné matriály ke stavbě obydlí, které ovlivnily jejich vzhled a uspořádání. Z toho pak vyplynul charakter lidského spolužití a kulturních tradic. Člověk z krajiny, v níž se usadil, začal vytvářet svůj domov a svou činností poznamenával její tvář. Dodneška v ní můžeme vyčíst stopy dávných věků, kdy lidé mýtili a žďářili lesy a křoviny, aby získali prostor k pěstování plodin a chovu zvířat a mohli jej využívat ke svému blahu. Vymýcené plochy hvozdů zaplňovaly nově vznikající vesnice a města, reliéf krajiny navýšily hrady a věže chrámů. Četné z kamenných památek zůstaly zachovány a upomínají na dobu zabydlování naší země. A přibývaly další, podoba krajiny se během staletí měnila podle způsobů hospodaření, využívání přírodních zdrojů i podle společenských a sociálních vztahů. Města se rozrůstala, vznikala nová panská sídla a církevní objekty, rozšiřovala se plocha orné půdy, zakládaly se rybníky, těžily se nerosty, budovala se zařízení na zpracování zemědělských produktů a surovin. Posléze se začaly na charakteru krajiny podílet průmyslové objekty. Staré obchodní stezky nahradily přímky plánovaných silnic a proměnou prošly též vodní toky. Koryta splavných řek člověk přizpůsobil lodní dopravě, zmizely vory, přívozy nahradily konstrukce mostů a z brodů zůstaly místní názvy. Rozvoj průmyslu a techniky, který v souvislosti se společenskými změnami usnadnil život městského i venkovského člověka, poznamenával novými, hlubokými vráskami tvář země. Tradiční činnosti, nástroje, materiály, pracovní postupy a s nimi také myšlení, vztahy a zvyky byly opuštěny či nahrazeny jinými a po14

zvolna zapomínány, stejně tak i jejich pojmenování; na rozdíl od starých staveb nejsou z kamene. Tyto křehčí svědky minulosti už nacházíme převážně ve skanzenech a muzeích, promlouvají k nám však také z lidové slovesnosti, starší literatury a výtvarného umění. S reáliemi života minulých generací se setkáváme i v názvech lokalit a objektů, užíváme je v citovaných úslovích a přenesených významech. Upomínky na časy minulé vídáme, i když procházíme krajinou 21. století; je ovšem třeba se dívat a také rozumět. Cesta, po které občas vykročíme, nás odvede z průmyslové oblasti či hromad betonu a kamení městské aglomerace mezi pole s remízkem nebo božími muky. Můžeme projít úvozem a doubravou, zastavit se na trojcestí, spatřit pastvinu s dobytkem a na obzoru Křížovou horu anebo kopec s vypínajícím se hradem či poutním kostelem. Možná přijdeme ke šlechtickému sídlu, anebo třeba přes humna statků a chalup na náves se sochou světce, barokní kapličkou a hospodou Na rychtě a dovíme se, že vesnice se jmenuje Lhota či Újezd, Borová nebo Žďárec či Jankovice… bor, borovina: borový, temný les březina: březový les, též háj bučina, bukovina: bukový les doubrava: listnatý les s převahou dubů dubina: dubový les habřina: habrový porost háj: světlý listnatý les hlušina: jalová hlína, neúrodná půda hora: 1. vyvýšenina zemského povrchu 2. les 3. důl 4. vinohrad hvozd: rozlehlý temný (hluboký) les chlum: menší zalesněný kopec járek: potok javoří, javořina: javorový les jedlina, jedlí: jedlový porost klestí: chrastí, odlámané větve a roští kopanice: 1. pole na horském svahu či pozemek zbavený lesního porostu a překopaný motykou 2. samoty roztroušené po horských svazích laz, lazy: pole či louky na svahu u lesa, též kopanice a paseky


KRAJINA A VESNICE

lícha: úzký pruh pole luh, luhy: 1. louka, lučina 2. vlhký, listnatý les v záplavové oblasti 3. kraj, země lužina: listnatý les na mokré půdě novina: nově získaná půda, pozemek přeměněný na ornou půdu polana, polanka: náhorní paseka, louka či pole remíz, remízek: křovinatý lesík v polích sloužící k úkrytu drobných zvířat rokyta: vrba, jíva role: 1. pole, orný pozemek 2. stará pozemková míra seč: paseka, mýtina smrčina: smrkový porost žďáření: vypalování porostů k získání půdy

Vesnice a dědiny Pojmenování „vesnice“, odvozené od „ves“, označuje venkovskou obec obývanou společenstvím lidí, pro něž je typický způsob obživy – obdělávání půdy s pěstováním kulturních rostlin a chov hospodářských zvířat, tedy hospodaření. Původně však tyto výrazy neznamenaly jen skupinu usedlostí s náležejí-

cími pozemky, ale platily i pro sám dům. Pojmenování „dědina“, používané na Moravě, vypovídá i o historii vývoje vesnice: slovo „dědina“ je odvozeno (podobně jako „dědit“, „dědic“, „dědictví“ ad.) od slova „děd“ a původně znamenalo majetek, jímž vládne hlava rodu, což býval jeho nejstarší a nejváženější představitel – děd. Výraz „dědina“ však také sloužil jako označení neurčité plošné míry. Rodovým dědičným majetkem bylo obydlí s hospodářstvím a pozemky, tedy statek. Tohoto pojmenování bylo dříve užíváno i pro dobytek či povšechně pro majetek. Kdo měl statek, měl i do/statek. Nejstarší vesnice (dědiny) u nás vznikaly ve 13. století, do té doby žili lidé na venkově v malých osadách roztroušených v nížinách kolem řek. Některé vsi vyrůstaly ze starých osídlení nebo feudálové a církev zakládali na dosud neosídlených místech vsi nové. Vesnická obydlí se budovala v jedné či dvou řadách, anebo rozptýleně, ve větších vsích se stavení shlukovala kolem volného prostranství – návsi. Tento způsob zástavby vytvořil základní typy vesnic. Charakter vesnic i usedlostí ovšem ovlivňovala čle-

15



nitost terénu a dostupné stavební materiály. V kopcovitých, lesnatých oblastech převažovala rozptýlená dřevěná zástavba, zatímco rovinatá krajina byla příhodná pro návesní vesnice s obydlími z pálené i nepálené hlíny, kamene a dřeva. Náves vznikla jako vesnické centrum, k němuž směřovaly hlavní cesty a soustřeďovaly se kolem něj budovy sloužící prospěchu celé obce: škola, kostel (původně se hřbitovem) či kaplička (nebo alespoň zvonička), rychta, hospoda, kovárna, později i hasičská zbrojnice, nacházejí se tu skupiny stromů, sochy světců, pomníky, někde malý rybník. Kolem návsi stály zpravidla větší selské usedlosti s výzdobným průčelím a bránou, reprezentující zámožnost majitelů. Na prostranství návsi se obyvatelé vesnice shromažďovali při slavnostech, sousedských večerních besedách i jiných příležitostech.

Panství V dobách feudalismu byla každá vesnice součástí určitého panství. Panstvím se nazýval jednak velký pozemkový majetek ovládaný jeho majitelem-pánem, ale pojmenování „panství“ také označovalo správní jednotky, na něž byla země členěna. Proto každá vesnice byla podřízená své vrchnosti – ať to byl panovník, šlechta, církev nebo i některé z královských měst – a její obyvatelé byli jejich poddanými. Půdu, kterou sedláci obhospodařovali (rustikál), měli nejprve jen pronajatou, teprve později si ji mohli zakoupit, ale i tak zůstávali poddanými a museli vrchnosti odvádět různé dávky: v penězích, naturáliích (plodiny, maso) a prací na panských polích – robotou. Kromě toho platili státní daně a církevní poplatky. Výše dávek a povinností se odvozovala od velikosti hospodářství, úrodnosti půdy a záleželo ovšem i na nárocích a vůli vrchnosti, která měla nad svými poddanými také soudní pravomoc a v mnohém ovlivňovala i jejich soukromý život. Bez souhlasu vrchnosti nemohli poddaní uzavírat sňatky, stěhovat se do jiných míst, jejich děti nemohly stu16

dovat či se učit řemeslu. Hlavním důvodem byla ztráta pracovní síly. Tyto poměry, trvající do roku 1781, dobře vystihuje pojmenování „nevolnictví“, rozhodování poddaných podle vlastní vůle bylo velmi omezené. Ale i po zrušení nevolnictví vztah poddanství s robotními povinnostmi trval, a to do poloviny 19. století, kdy byla robota zrušena (1848) a panství nahradily nové správní jednotky – okresní hejtmanství. Státní správu zastupovala krajská hejtmanství, která měla zajišťovat bezpečnost a ochranu poddaných, berní a vojenské povinnosti, a také dohlížet na vrchnostenské úřady. Do pravomoci krajských hejtmanství, zejména po tereziánských a josefínských reformách, náležely rovněž záležitosti školské, církevní, policejní, zdravotní, obchodní, průmyslové a dopravní. Změny v české společnosti v druhé polovině 19. století dosáhly i na venkov a život vesnice se začal pozvolna měnit: šířilo se pěstování nových plodin a chov nových plemen hospodářských zvířat, zvětšovala se plocha orné půdy, měnil se způsob obdělávání polí a v podobě zemědělských strojů začala na venkov pronikat technika. Osvobození z robotních úvazků umožnilo chudým venkovanům odcházet za obživou do měst. Zatímco v polovině 19. století žilo na venkově zhruba 80 % obyvatel, na konci 19. století to bylo už jen kolem 50 %.

Panská sídla a dvory Majitelé panství si v některých vesnicích pořizovali svá sídla, menší jednopatrové zámky, které využívali převážně k letním pobytům. Většina z nich má příznačné rysy barokního slohu, což odpovídá době jejich vybudování či přestavby starších objektů. Vesnické zámky měli nejen funkci reprezentativního sídla a vrchnostenské správy, ale bývaly i hospodářskými provozy, k nimž patřil i velký hospodářský dvůr s chlévy, stájemi, ovčíny, stodolami, případně i dalšími objekty pro hospodářskou činnost, a čeledník pro ubytování čeledi panského, vrchnostenského dvora.


KRAJINA A VESNICE

Pokud spravování velkých panství nebylo možné řídit pouze z hlavního sídla vrchnosti, budovaly se v příhodných vesnicích „panské domy“, které sloužily k dočasnému či trvalému pobývaní panských správců a úředníků, případně se u nich pořizovaly i zájezdní hostince či poštovní úřady. Na rozlehlých panstvích zakládala vrchnost k obhospodařování svých pozemků (dominikálu) na vesnicích i samostatné dvorce. Takovýto panský dvorec mimo sídlo vrchnosti se obvykle spojuje s historickým pojmenováním „poplužní dvůr“. K poplužním dvorům patřily kromě půdy a dobytka lesy, rybníky, také pivovary, krčmy, pily, mlýny, hutě, manufaktury (sklárny, hamry apod.); záleželo na velikosti panství a způsobu podnikání jeho majitelů. Pro řízení svých velkostatků si majitelé najímali správce (hejtman, regent), úředníky, šafáře, dráby, hajné, porybné, pivovarníky a další vedoucí jednotlivých úseků. Vedle těchto více či méně privilegovaných zaměstnanců pracovala na panském statku čeleď – pacholci, čeledíni, kočí, děvečky –, která pocházela z poddanské vrstvy a vykonávala ve dvoře běžnou práci, do zrušení nevolnictví (1781) bezplatně, protože mladí vesničané měli na panských dvorech povinnou čelední službu. Většinu práce na polích a v lesích obstarávali poddaní v rámci robotních povinností, a to včetně vlastního nářadí a potahů. Když byla po roce 1848 správa panství nahrazena okresy, staly se panské dvory obyčejnými hospodářskými jednotkami, velkostatky. Jejich rozlehlé pozemky se pak rozmělňovaly s přicházejícími pozemkovými reformami.

Název jako paměť Jako v paměti jsou v názvech vesnic uloženy okolnosti jejich vzniku. V pojmenování vesnic se setkáváme se jménem jejího zakladatele či majitele panství, název také může být odvozený ze jména rodu, který ves osídlil. Předpo-

kládá se, že to jsou názvy s koncovkou (Jaroměřice, Zvanovice, Janovice, Václavovice...). U mnohem většího počtu však lidé použili pro označení svých sídel příznačných rysů krajiny a své činnosti. O způsobu získávání půdy k hospodaření vypovídají například Kopanice, Mýto, Osek, Světlá, Třebová, Třebíč, Žďár, Žďárec. Charakteristické prvky krajiny vyčteme z názvů, jako jsou Blatná, Brod, Hory, Horky, Jílové, Lužná, Meziříčí, Polná, Role, Slapy, Slatiňany, Skála, Sušice, Studenec, Teplá, Vary, Větrov, Vodňany, Vysoké, Vyšehorky. Snadno si odvodíme, kde vzaly své názvy Stříbro, Rudná, Zlaté Hory, Železná Ruda. Nejčetnější jsou bezpochyby názvy motivované lesními porosty a druhy stromů: Háje, Hájek, Chlum, Chlumec, Hvozdečko, Lesná, Lesy, Bory, Borová, Buková, Březová, Doubravice, Dubí, Habry, Habrová, Javoří, Javoříčko, Jedlí, Jedlová, Lipnice, Lipová, Lipka, Olešnice, Olešná, Rokytno, Topolná, Vrbno…

O Vsích, Lhotách a Újezdech V desítkách názvů vesnic se setkáváme s pojmenováním Ves (Dlouhá, Nová, Stará ad.). Ozývá se v něm původní význam slova „ves“, označující skupinu zemědělských obydlí a k nim náležející půdy. U nově vznikajících vsí propůjčoval majitel své pozemky osadníkům bezplatně na určitou dobu. Od stanovení této doby, lhůty (lhoty) vznikl název „Lhota“ či Lhotka (Malá, Velká, Dlouhá, Vranová, Bílá, Červená, Stříbrná ad.). Je jich přes dvě stě. Do běžné řeči pak vniklo pojmenování Lhota jako výraz pro zapadlou vesnici, zvlášť ve spojení „Zlámaná“ Lhota. Řada vesnic nese ve svém názvu také pojmenování Újezd (Dolní, Horní, Kamenný, Trněný ad.). Původně se újezdem rozuměl kus pozemku, který lze za jeden den zorat volským spřežením. Rovněž se tak říkalo úzké cestě. Později toto pojmenování označovalo menší, vymezenou (mezními kameny) správní jednotku, 17



která obsáhla několik obcí s polnostmi, lesy a dalšími pozemky. Újezdy jako správní jednotky se staly základem feudálního systému panství. Drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Je ze Zlámané Lhoty. Jiný kraj, jiný mrav. berně: daně dráb: panský zřízenec dozírající na poddané při robotě a vykonavatel tělesných trestů důchodní: úředník, který měl na starosti účetnictví velkostatku a poddanských dávek dvorec: velká zemědělská usedlost grunt: pojmenování pro větší statek (zvl. na Moravě) hamr: výrobní zařízení (poháněné vodou) na zpracování kovů hejtman: 1. úředník stojící v čele nějakého úřadu 2. vojenský vůdce chalupa: menší venkovské stavení, původně i s menšími polnostmi obroční: úředník, který měl na starosti obilní účty osada: malá, jednotně pojmenovaná skupina obytných a hospodářských budov pachtýř: nájemce pole, pozemku, lesa, rybníka či jiného objektu plužina: polnosti náležející vesnici (osadě) využívané k zemědělství; odvozeno od „plužiti“ (= orat) pojezdný: úředník dozírající na práce v terénu poklasný: panský zaměstnanec dohlížející na práce s obilím popluží: 1. polnosti náležející k selské usedlosti či panskému dvoru 2. rozloha pozemku, kterou bylo možné obdělávat párem koní či volů – odtud i odvozené pojmenování pro větší neurčitou plošnou míru orné půdy (20–60 ha) poplužní dvůr: historické pojmenování panského statku s náležejícími pozemky regent: v panské správě nejvyšší úředník statek: větší zemědělská usedlost s rozsáhlejšími polnostmi svobodník: majitel statku osvobozený od robotních povinností

18

šafář: panský zaměstnanec, který na statku rozděloval práci a dohlížel na ni usedlost: soubor obytných a hospodářských staveb a pozemků velkostatek: statek s pozemky nad 100 hektarů, původně též označení pro panství vrchní: v úřední správě vrchnostenský úředník zastupující majitele panství, správce vrchnostenský dvůr: panský dvůr

Rybníky Tvář krajiny a její osídlení ovlivnilo také zakládání rybníků, zejména v jižních Čechách. První vznikaly při klášterech už ve 12. století, další pak, panské, zakládala šlechta. Bažinatá a písčitá krajina se odvodněním a soustředěním vody do rybníků měnila na luční plochy, které mohly být využity pro chov hospodářských zvířat, vysušené mokřady poskytly místa k budování nových lidských sídel a pozemky k pěstování zemědělských plodin. Rybníkářství – zakládání rybníků, jejich údržba a chov ryb – patřilo ve středověku mezi vážená a výnosná řemesla. Jeho rozkvět, přerušený husitskými válkami, nastal v 15.–16. století, kdy se na panských pozemcích už budovaly rozsáhlé rybniční soustavy, osazované především kapry. Kanály propojující rybníky přiváděly rybám čerstvou vodu a zvyšovaly tak produktivitu chovu a navíc byly využívány k pohonu vodních mlýnů. Vedle velkých panských rybníků, kde byl chov ryb promyšlený, aby byla co nejvyšší produktivita, měly své rybníky také vesnice. V obecním rybníku byly ryby chovány nejjednodušším způsobem: na jaře byla vypuštěna rybí (kapří) násada, před Vánocemi byl výlov a ryby se pak rozdělily mezi obyvatele obce. V průběhu 17. století začalo za třicetileté války a jejími následky rybníkářství upadat. Ryby už přestaly patřit mezi laciné a dostupné potraviny. Rybníkům nepřálo ani následující století: ty méně výnosné a nákladné na údržbu se začaly zavážet a vysoušet, aby byla získána půda


KRAJINA A VESNICE

pro výnosnější pěstování obilnin, hlavně pšenice. Zánik rybničních ploch pokračoval i v první polovině 19. století. V druhé polovině 19. století radikální rušení rybníků ustalo, a to i vlivem vládního nařízení, které obcím ukládalo povinnost postarat se o vlastní ochranu při požárech, takže bylo zapotřebí mít pro případ ohrožení vodní nádrže. (V té době také začínají vznikat dobrovolné hasičské spolky.) Z těchto důvodů se začal ve 20. století počet rybníků-požárních nádrží zvyšovat a dosáhl přes 20 000. mokřad: mokré zarostlé místo, občas vysychající porybný: správce rybníků rybnikář: člověk zabývající se rybničním hospodářstvím slup: žlab na chytání ryb vrš: proutěná nádoba na chytání ryb

se. Byla stanovena i povinná šířka silnice: musel se na ní obrátit do protisměru povoz s vícespřežením. V první polovině 18. století převzal péči o silnice stát, státu také patřilo vybírané mýtné a mostné. Silnicím, o něž se staral stát, se říkalo státní nebo císařské, a po jejich okrajích byla od konce 17. století už vysazovaná zeleň, vytvářející aleje. Silnice také začaly lemovat příkopy odvádějící z vozovky vodu. Na budování nových silnic se podílela i jednotlivá panství, zejména pokud šlo o cesty vedlejší, „měkké“. Veřejné cesty v určeném okolí byly zcela v péči obce. V 19. století se silnice zpevňovaly štěrkem, od 30. let 20. století dlažbou, ale místní silnice a „okresky“ zůstávaly po další desetiletí prašné, štěrkované. Později se začalo používat na zpevnění silnic asfaltu a nakonec betonu. Lidé cestovali pěšmo, na koni nebo na různých povozech a stejně se přepravovaly i náklady. Zámožní používali k osobní dopravě kočáry, které byly nejpohodlnější. Měly krytou

Cesty a doprava K zabydlené krajině patří cesty, po nichž se pohybují lidé. Původní stezky vznikaly spontánně podle potřeb, ať krátké či dálkové, byly měkké, vyšlapané pěšími, případně vyježděné povozy. Se vzrůstajícím obchodem koncem 12. století se dálkové stezky začaly měnit v cesty, které už byly zpevňovány pískem a štěrkem, v močálovitých místech hatěmi. Se zakládáním měst a vesnic ve 13. století už se začaly cesty vytyčovat plánovitě. O jejich údržbu se starala na svých panstvích vrchnost, která měla i právo vybírat mýtné, práce na nich patřila do robotních povinností poddaných. Jako přechody vodních toků sloužily mělké brody nebo přívozy. Nejdelší historickou cestou vedoucí přes naše území byla obchodní tzv. jantarová stezka spojující přes Moravu Baltské moře s Jadranem. Slovo „silnice“ vzniklo ve 14. století ve významu „silná cesta“. Za první silnici je považována cesta, jež byla upravena za vlády Karla IV. z Prahy do Vídně. Od 16. století začala na našem území síť cest a silnic houstnout a zkvalitňovat

bryčka kočár

19



forman

korbu, která byla zavěšená mezi předními a zadními koly, a byly vybaveny měkkými sedadly. Vepředu byl kozlík pro kočího, tak jako i u jiných povozů, vzadu místo pro zavazadla. Některé lehčí kočáry byly později vybaveny sklopnou střechou. Vzhled kočáru se vyvíjel podle technického pokroku i módy a také nároků majitele, pro něhož byl zpravidla věcí reprezentace, což se projevovalo i v počtu a kvalitě zapřažených koní. Jednoduché kočáry používali na venkově faráři, vyšší vrchnostenští úředníci, doktoři a bohatí statkáři. Střední vrstvy si pro některé příležitosti, jako byla třeba svatba, kočár půjčovaly. V mnohém ohledu můžeme kočáry považovat za předchůdce automobilů, které je také začaly ve 20. století nahrazovat. Na větší vzdálenosti se užívalo k dopravě cestujících a poštovních zásilek dostavníků, hlavně v 18. a první polovině 19. století. Měly koňský zápřah, byly zastřešené s čalouněnými sedadly, ale těsný prostor moc pohodlí neposkytoval, a cestování v nich nebylo laciné, takže obyčejný člověk v nich cestoval výjimečně. Zavazadla se ukládala na střechu nebo v zadní části vozu. Jejich éru ukončila železnice. K běžnějším selským prostředkům pro osobní dopravu patřila bryčka. Je lehčí než kočár, se sedadly nad koly, a tedy s lepším výhledem. Stačí do ní zapřáhnout i jednoho koně. Ve vesnickém prostředí však i pro přepravu více osob obvykle posloužil obyčejný zemědělský vůz vystlaný slámou nebo 20

vybavený lavicemi. V zimním období sloužily k osobní dopravě sáně s koňským zápřahem. Byly celodřevěné nebo se železnou konstrukcí. V souvislosti s narůstáním kvalitnějších cest a zemských silnic se začala od 16. století rozvíjet dálková doprava, a to i do zahraničí. Zajišťovali ji formani, zaměření na těžké náklady, a povozníci zajišťující lehčí přepravu. Vozilo se dřevo, zemědělské produkty, plátno, sklo i jiné zboží. Velké formanské vozy zastřešené plachtou táhly až tři páry koní. Pro velmi těžké náklady se zapřahala i volská spřežení. Ve formanských vozech se leckdy svezli i pěší pocestní a vandrovníci. K osobní i nákladové silniční dopravě patřily zájezdní hostince a formanské hospody, kde si mohli cestující a vozkové odpočinout, občerstvit se, obstarat nezbytnou hygienu, případně přespat. Důležité byly i pro péči o zvířata, proto musely být vybaveny dvory s ustájením, některé hostince sloužily i jako přepřahací stanice, kde bylo možné koně nejen obstarat, ale i vyměnit za čerstvější. Koňské povozy začala nahrazovat v polovině 19. století železniční doprava a po 1. světové válce k ní přibyla doprava automobilová. Pěší dopravu v rovinatých oblastech doplnilo jízdní kolo. K nákladové dopravě sloužily také vodní cesty – koryta splavných řek. Využívalo se jich pro plavení dřeva, voroplavbu, která měla u nás dlouhou tradici, doloženou už ve 12. století. Pro přepravu dřeva bylo třeba některé potoky


KRAJINA A VESNICE

a horní toky řek upravit, aby se zajistila jejich splavnost: stavěly se jezy s propustěmi, umělé kanály, hloubily se vodní nádrže pro zvýšení průtoku. Koryty potoků, kanálů a horních toků se kmeny v lese poražených stromů nebo opracované klády posílaly jednotlivě na místo, kde se houžvemi vázaly do menších vorů. Dřevo sem mohlo být dopraveno také koňským potahem. Malé vory se plavily na mohutnější tok, kde se svazovaly do větších, širokých od 3 do 18 metrů (podle šířky propustí). Na délku se pak spojovaly do tzv. pramene. Každý pramen měl svého předáka, kapitána plavby. Říkalo se mu „vrátný“ a jeho místo bylo na prvním voru. K řízení směru plavby se používala vesla a každý plavec měl určené své povinnosti. Na vorech žili i několik týdnů, proto byl pramen vybavený kuchyní s ohništěm. Vorařství, které provozovaly hlavně velkostatky a dřevařské společnosti, sloužilo především k přepravě dřeva, ale na vorech se také někdy dopravovalo zboží, například sůl. Mužům zabývajícím se voroplavbou se tradičně říkalo „plavci“, pojmenování „voraři“ je novodobé. Bylo to náročné povolání, každý plavec musel skládat zkoušky a prokazovat se pak plaveckou knížkou. Plavit se dalo od jara do zimy, takže mimo sezonu voraři pracovali v lese či na pile, venkovští měli zpravidla malé hospodářství. Plavci si vytvořili i osobitou kulturu slovesnou a hudební, měli své zvyky a pověry, specifický slovník, ba i slavnostní kroje. V jejich tradicích je často připomínán „svatý Ján“ – Jan Nepomucký, hlavní patron plavců. Od poloviny 19. století začala i voroplavba oslabovat, až nakonec zcela zanikla. Poslední vor se plavil po Vltavě v roce 1960, nicméně

pojmenování míst jako Výtoň nám plavení dřeva a plavce dodnes připomíná. Neboj se milá Svatýho Jána, on je šífařů pevná ochrana… blata: močálovitá, bahnitá krajina brod: mělčina vodního toku, kterou se dá projít z jednoho břehu na druhý cestář: dělník udržující silnice, původně štěrkováním drožka: lehký odpérovaný vůz používaný v dopravě ve městě hatě: stezka v močálech vytvořená z kůlů a proutí houžev: kožený řemen hradská cesta: silnice kočí: profesionální vozka křižná cesta: křižovatka mostné: poplatek za přejezd / přechod přes most mýtné, mýto: 1. poplatek za používání cest 2. místo, kde se poplatek vybíral mýtnice: budova, kde se mýto vybíralo pangejt: příkop u cesty peřej: místo, kde se o balvany tříští vodní proud a přepadá přes ně plť (odvozeno od „plout“): vor slap: peřej šífař: plavec škarpa: příkop u cesty trojcestí: křižovatka tří cest trojvodí: soutok tří toků úvoz, úvozová cesta: cesta hluboce zaříznutá do terénu výtoň, výteň: 1. dřevo vytínané z plavených vorů-pramenů a odváděné jako naturální dávka či clo 2. místo, kde se toto clo vybíralo

vor

21


SELSKÁ USEDLOST



HOSPODÁŘSTVÍ Venkovská obydlí odrážela spíš majetek našich předků než velikost jejich rodiny. K usedlostem zámožnějších sedláků patřily vedle obytných stavení hospodářské budovy pro ustájení dobytka, k uskladnění úrody a krmiva. Vedle či naproti hlavní obytné stavby, kde žil mladý hospodář s rodinou, byl zpravidla menší přístavek – výměnek (výminek, vejminek), určený pro hospodářovy rodiče, předchozí majitele hospodářství. Výměnkem však mohla být třeba jenom jedna místnost. Statek většinou přecházel do vlastnictví nejstaršího syna, který měl povinnost se o rodiče postarat. Stavělo se ze dřeva, kamene, pálených i nepálených cihel, ba i přímo z lepenice. Z ní se také vyráběly nepálené, sušené cihly, „vepřovice“. Byly nejlacinější a vyrobit si je mohl každý. Užívaly se hlavně jako stavební materiál chlévů, chudí lidé si z nich však stavěli i svá obydlí. Dřevěná stavení se roubila z opracovaných trámů, proto se jim také říká roubenky či sruby, charakteristické pro pohorské oblasti. Chalupy, u nichž se zdi kombinovaly ze dřeva a hlíny, se nazývají hrázděné. Škvíry mezi trámy se ucpávaly mechem a vymazávaly mazanicí, později se opatřovaly „kožichem“ –

24

omítaly se. Střechy se nejprve dělaly doškové, to znamená, že se vázaly ze svazečků slámy, došků. Později se začalo pokrývat odolnějšími šindeli, tence štípanými a ohoblovanými dřevěnými prkénky. Novější doba přinesla pevnější střešní krytiny. Doškové střechy se nejdéle udržely u chlévů a kůlen, a to v krajích, kde se pěstovalo obilí. Obytná stavení mívala kolem vchodové zdi vyvýšený chodník – zápraží. V některých moravských oblastech bylo zvykem stavět u vstupu do obytného stavení klenutý ochranný přístřešek – žudro (žudr). Nejprostornější z hospodářských stavení byla stodola, sloužící ke skladování slámy. Největší prostor v ní zabírala plocha s pevně udusanou hlínou – mlat, humno, kde se mlátilo obilí. Od toho je odvozené i pojmenování „humna“ pro pozemek za stodolou. Vedle mlatu býval částečně oddělený prostor, tzv. přístodůlek, využívaný zpravidla k uložení slámy. Seno se skladovalo v seníku, zrno v sýpce, okopaniny ve sklípcích, ostatní plodiny s potravinami v komorách. Hospodářské nářadí, povozy, později i stroje, se schovávaly před nepohodou pod lehké přístřešky – kolny (kůlny). Jejich pojmenování napovídá, že se původně stavěly z kůlů. Do kůlny se rovněž ukládalo dříví na otop.


STRAVA



Péče o domácnost byla samozřejmou povinností žen. Z domácích prací jim nejvíc času zabírala příprava jídla pro rodinu a čeleď a s ní související zpracovávání hospodářských produktů a plodin. Vedle každodenního vaření pokrmů obstarávaly pečení chleba, stloukání másla, výrobu tvarohu, syrečků; na podzim se nakládalo zelí, konzervovala zelenina, ovoce, po zabijačkách maso a sádlo. Pro všechny práce související s přípravou jídla bylo zapotřebí, aby byla selská kuchyně vybavená potřebným nádobím, náčiním a nádobami. Užívané varné nádobí přitom muselo odpovídat i typu ohniště, na němž se vařilo a peklo. I zaopatření dvou základních věcí nezbytných pro vaření – ohně a vody – spočívalo na ženě.

Jídla všední a nedělní Strava v selské domácnosti vycházela vždy z toho, co se vypěstovalo na poli a co poskytlo hospodářské zvířectvo. Záleželo tedy na velikosti a zaměření hospodářství, na půdních a podnebních podmínkách, a tím na druzích pěstovaných plodin a chovaných zvířat. V nížinách s vyšší produkcí obilnin se uplatňovala například mnohem víc moučná jídla než v podhorských oblastech, kde převládal chov ovcí a kde byly běžnější mléčné výrobky. I když v jednotlivých regionech bylo ve stravování mnoho odlišností, základ každodenního jídla tvořil chléb, mléko, polévka a od 19. století brambory. Krajové odlišnosti se projevily i v pojmenování řady jídel. Pro některé pokrmy připravované stejně či obdobně vznikla řada různých názvů, například pro bramboráky, ale také naopak: stejně pojmenované jídlo, třeba „chudí rytíři“, se lišilo ve skladbě surovin nebo v přípravě. Ať v létě, či v zimě vždy se snídalo po ranním obstarání dobytka. V zimním období byla snídaně kolem sedmé hodiny, v letním dříve. Při senoseči, kdy se chodily kosit louky velmi brzy, se doma nesnídalo. Ke snídani doma byly obvykle mléčné polévky se zavářkou nebo teplé 66

mléko s nalámaným chlebem, když mléko nebylo, tak se dělaly polévky vodové, zapražené. V chudých domácnostech se nahrazovalo kravské mléko kozím a místo chleba byly brambory. V druhé polovině 19. století se začala vařit ke snídani káva z kávoviny, vyráběné z praženého žita a cikorky (sušený, rozemletý kořen čekanky). Uvařené se pak říkalo „kafe“, „brynda“ nebo také „melta“, ochucovala se mlékem, případně cukrem a lámal se do ní okoralejší chleba či starší pečivo. Toto „drobení“ se jedlo lžičkou. V chudých domácnostech se káva pila většinou bez mléka a často k ní byly vařené brambory. U zámožnějších sedláků se k bílé kávě přikusoval chléb mazaný máslem a při sváteční příležitosti se do kávoviny přidávala pravá pražená káva. Bylo zvykem, že se ráno navařil velký hrnec kávy a ten pak stál na okraji plotny po celý den volně k pití. Bílá káva s chlebem nebo pečivem byla běžnou snídaní do poloviny 20. století. Dopolední svačina, přesnídávka, se chystala jen při náročných pracích s najímanými pracovníky, jako byla třeba senoseč, žně či mlácení obilí. Hospodyně připravila chleba s tvarohem, domácím sýrem, sádlem, škvarky, slaninou anebo napekla buchty. V běžných pracovních dnech se při odchodu na pole brala skýva suchého chleba, ale většinou se jedlo až v poledne. Oběd se připravoval na dvanáctou hodinu. Pokud se pracovalo blízko usedlosti, jedlo se doma, na vzdálené pole se oběd přinášel. Oběd vařila selka a pomáhala jí dcera nebo děvečka. Selský oběd míval zpravidla dva chody, polévku a hlavní jídlo, při sezonních pracích byl vydatnější. Polévky se vařily většinou zapražené. Hlavním jídlem bývaly různě upravené obilné kaše, omáčky, nejčastěji se však dělala moučná jídla. Ta později nahradily v chudších domácnostech brambory, často doplněné zelím. Při těžkých pracích přicházelo na stůl i maso, které jinak bývalo pokrmem svátečním a nedělním. V pátek, který se držel jako den postní, se vařila bezmasá jídla. Většinou se pekly vdolky nebo buchty. Čas k večeři nastal až po skončení denní práce na poli a po obstarání dobytka. Večeře bý-


STRAVA

vala skromnější než oběd. Běžně se večeřela polévka nebo mléko, případně podmáslí s chlebem či vařenými nebo pečenými bramborami. Také se vařily jednoduché kaše, někdy i omáčky. V mnoha chudých domácnostech se stalo zvykem večeřet žitnou kávu s chlebem, a pokud chléb chyběl, musela se rodina spokojit s bramborami na loupačku. Neděle byla dnem svátečním. Už v pojmenování „neděle“ se odráží skutečnost, že sedmý den v týdnu se nepracovalo, „nedělalo“, ovšem v hospodářství s výjimkou nezbytného zaopatření dobytka. Podle křesťanského přikázání se mělo v neděli odpočívat, neboť i Bůh při tvoření světa sedmý den odpočíval. Samozřejmou součástí nedělního dopoledne byla účast na křesťanských bohoslužbách. Zatímco muži zamířili z kostela většinou do hospody, ženy chvátaly dokončit nedělní oběd. Pokud to bylo v možnostech domácnosti, bylo k nedělnímu obědu kromě polévky maso, ať pečené, smažené či vařené. Peklo se vepřové

i skopové, rovněž drůbež, později králík zpravidla s kouskem slaniny či tučného vepřového. Přílohou bylo zelí, brambory, knedlíky. Hovězí maso se zpravidla vařilo a k němu se podávala omáčka a knedlíky. Podobně se připravovala také drůbež, hlavně slepice, ale i vepřové a králík se připravovaly s omáčkou. K vařenému uzenému se také dělávala hrachová kaše. Později se začaly smažit vepřové řízky, méně už telecí, smažila se i kuřata. Neděle se neobešla bez pečení buchet nebo koláčů. Jedly se po obědě nebo ke svačině s kávou. I k večeři bývalo lepší jídlo než ve všední den.

O chlebu Základním pokrmem byl odedávna chléb. Jeho význam byl natolik jedinečný, že se stal symbolem obživy, úrody, dostatku, plodnosti, domova a pohostinnosti, s prosbou o chléb se obracejí křesťané ve své modlitbě k Bohu. S chlebem se vždy na-

67



kládalo s velikou úctou, jako s „božím dárkem“ či darem země, v němž se výsledek trpělivé práce člověka (mouka) pojí s vodou a ohněm. Na kynutý chléb, který u nás dominoval, se připravovalo těsto s kváskem, řídkým těstíčkem z žitné mouky, které se uchovávalo od minulého zadělávání. Z žitné mouky se pekl chleba nejčastěji. V úrodných obilnářských krajích se míchala žitná, tmavá mouka s pšeničnou nebo ječmennou. Bílý pšeničný chléb byl považován za nejlepší. V chudém podhůří se chlebové těsto nastavovalo otrubami, rozemletými luštěninami nebo i brambory, využívala se též pohanka. Nekvašený chléb z „přesného“ těsta se dělal zřídka. Pečení chleba, které bylo tradičně věcí žen, patřilo mezi povinnosti hospodyně, chléb byl její vizitkou. V selské domácnosti se pekl chleba jednou za dva až tři týdny. Den před pečením bylo třeba nachystat mouku, díži a kopist, aby se prohřály a těsto dobře kynulo. Večer se rozdělal uchovaný kvásek, rozředil se, smíchal s polovinou mouky a přes noc se nechal kvasit. Druhý den ráno se k zadělanému těstu přidala voda, zbývající mouka, sůl, kmín, případně i jiné koření. Když se těsto v díži důkladně promíchalo kopistem, posypalo se moukou, přikrylo bílou plachtou a nechalo kynout. Vykynuté těsto se vyválelo a rozdělilo na tolik částí, kolik mělo být bochníků. Kusy těsta se vložily do ošatek vysypaných moukou; v nich těsto opět (potřetí) kynulo a odpočívalo, než se roztopila (dřevem) pec. Potom se bochníky vyklopily z ošatek, potřely vlažnou vodou, posypaly kmínem a na dřevěné lopatě se sázely do vytopené a čistě vymetené pece, kde se zvolna pekly. Pečení trvalo i několik hodin. Upečené bochníky se vyndávaly z pece lopatou, a to velmi opatrně, aby se chleba nesrazil. Každý pecen se vložil do ošatky a nechal v komoře vychladnout. Nakrojil se až druhého dne. Z kousků a zbytků chlebového těsta se v peci peklo drobné pečivo. Před sázením chleba se zkoušela teplota pece tím, že se do ní dávaly péct tlusté placky –„podplamenice“, které se kladly do pece ještě k hořícímu ohni, 68

zatímco „rozpeky“ či „rozpíčky“ se naopak pekly až po chlebu. Pro děti se drobné chlebové pečivo různě tvarovalo. V každé domácnosti se však chléb nepekl. V malých chalupách mnohdy chlebová pec nebyla a nejchudší vesničané, bezzemci, zpravidla neměli ani mouku, takže si museli chleba kupovat nebo za něj platit svou prací. Domácí pečení chleba na venkově přetrvalo do poloviny 20. století. Ke chlebu – od přípravy těsta, přes pečení, krájení až po zbylé drobečky – se vztahuje řada zvyků, rituálů a pověr. Na zadělávání si žena brala čistou zástěru i šátek, také sama měla být „čistá“ (nemenstruovat). Při kynutí těsta se nesmělo hlučet, při vstupu do místnosti bylo zvykem popřát boží pomoci atd. Nejčastějším a nejtrvalejším rituálním úkonem provázejícím chléb bylo znamení kříže. Křížem se žehnalo těsto v díži, bochníky před vsazením do pece, trojí znamení kříže se dělalo nožem před nakrojením bochníku na jeho ploché straně. Velký význam měl chléb při vánočních zvycích, při nichž potvrzoval pospolitost celého hospodářství: lidí, zvířat, vody, ohně, stromů. Od znaku ochranné magie, kruhu, je odvozený základní tvar chleba – pecen. Jaká půda, takový chléb. Nemá ani na chleba. Všude chleba o dvou kůrkách. Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi. Drobečky patří ohníčku. Chleba se nikdy nepřejí.

Mléko a mléčné výrobky Mléko, kravské, kozí či ovčí, patřilo odedávna mezi základní potraviny, a to především v letním období, kdy byla dojivost mnohem vyšší než v zimě. Pilo se čerstvé, „sladké“, převařené i kysnuté (sedlé), bylo základem pro přípravu různých kaší, omáček a polévek. Doma se z kravského mléko vyrábělo máslo, sýry a tvaroh též


STRAVA

z ovčího a kozího. Mléko se nechávalo ustát v hliněných nádobách. Z ustátého kravského mléka se sbírala smetana a ta se pak v máselnici stloukala na máslo. Vysrážené kousky másla se uhnětly do větší hroudy, která se zdobně formovala, většina másla se totiž nosila na trh. Zbylou tekutinou ze stloukání másla bylo podmáslí, které se připíjelo k řadě jídel. Čerstvému máslu se říkalo „putra“ („putr“). Pokud se máslo mělo využít v domácnosti, pak se většinou přepouštělo, tedy převařilo a solilo, aby se uchovalo delší dobu. Přepuštěnému máslu se říkalo „šmolc“. Z kysnutého mléka se vyráběl tvaroh, konzumovaný v selské domácnosti mnohem víc než máslo. Mléčná sraženina se nechala odkapat přes plátno a pak se z ní vytlačila zbylá tekutina – syrovátka, která se zužitkovala podobně jako podmáslí. Tvarohem, místy se mu říkalo „sejr“, se plnily koláče a buchty, posypávaly knedlíky, vdolky, dělaly se z něj pomazánky, smíchaný s kmínem a solí se také nechával uležet, aby zesýrovatěl do „starého tvarohu“. Konzervovaným tvarohem byly homolky. Prohnětený tvaroh, ochucený nebo bez přísad, se uplácal do tvarů malých koláčků, šišek, bochánků, kuliček, ale nejčastěji do kuželovitých homolek, a ty se pak daly sušit. Usušené homolky – říkalo se jim tak kvůli nejobvyklejšímu tvaru – se jedly přímo s chlebem, strouhanými se sypaly různé pokrmy, rozdělané s mlékem byly náplní do pečiva, utřené s máslem pomazánkou. Homolky se však také na různý způsob nechávaly uležet v kameninových nádobách. Podobně vznikly proslulé olomoucké tvarůžky (syrečky). Pro svou chutnost a trvanlivost patřily homolky k velmi oblíbeným jídlům, byly žádané koledníky a s homolkou v kapse se vypravil na cestu téměř každý pocestný. Vedle sýrů z kysnutého mléka se zhotovovaly též sýry z mléka sladkého, a to pomocí syřidla. Domácí výroba byla běžná do 19. století, při salašnickém chovu ovcí přetrvala déle. Zbytky mléka a mléčných produktů se přikrmoval dobytek. Mléka a smetany využívaly dívky také jako kosmetického prostředku – omývaly

si v nich tvář. Mléko jako důležitý hospodářský produkt bylo pečlivě ochraňováno, proto se k němu vážou i různé pověry, například se muselo střežit, stejně jako krávy, před čarodějnicemi. Bílým plátnem se přikrývaly krajáče s mlékem z důvodů hygienických i ochranných. Mléčné výrobky, původně i mléko, prodávaly hospodyně většinou na městských trzích nebo prodej zákazníkům zprostředkovali obchodníci (hokynáři). Každodenní prodej čerstvého mléka a smetany obstarávali mlékaři a mlékařky, kteří je prodávali na ulici zákazníkům do přinesených nádob nebo dodávali přímo do domu. Koncem 19. století se zakládaly sběrny, které organizovaly výkup a přepravu mléka do měst, a vznikaly i speciální obchody na prodej mléka a mléčných výrobků. V první polovině 20. století, ještě před druhou světovou válkou, se rozvinul mlékárenský průmysl a mléko se začalo pasterizovat. Prodej mléka do vlastních nádob (bandasek) zanikl počátkem druhé poloviny 20. století. Děvče krev a mlíko. cmar, cmer, cmour: usazenina z přepuštěného másla krmě: pokrm, jídlo kyška: zkysnuté (kyselé, sedlé) mléko máselnice: nádoba na výrobu (tlučení) másla mlékárna: 1. prodejna mléka 2. úpravna mléka a výrobna mléčných výrobků pařenice, parenica: sýr z pařené mléčné sraženiny rozhuda: tvarohová pomazánka, obvykle s cibulí či pažitkou tvargle, kvargle: tvarůžky žinčice: syrovátka z ovčího mléka

Obilné kaše Kaše patřily k nejstarším pokrmům z obilnin, vždyť také uvařit rozdrcené zrní nebyl nijak složitý úkon. Než se začaly pěstovat brambory, patřily v selském jídelníčku k nejběžnějším jídlům. 69



Prvenství patřilo tradičně kaši prosné (jahelné), ale dělala se rovněž pohanková, krupičná, ječná. Obilné kaše se připravovaly na mnoho způsobů, vařily se z vody i mléka, slané i sladké, také se zapékaly. Pro malé děti se dělala „kašička“, opražená mouka zalitá vodou, podobně jako jíška. Zavázaná do kousku plátýnka často posloužila jako cumel. Krupičná kaše sypaná perníkem a politá rozpuštěným máslem patřila mezi pochoutky. Nejen z obilnin, také z luštěnin se vařily kaše, zejména hrachová, a když se rozšířilo pěstování brambor, přibyla kaše bramborová. „Vařivo“, „vaření“, „strava“ – to jsou stará pojmenování pro luštěniny a jáhly. Je tedy zřejmé, že ve staročeské kuchyni měly luštěniny mnohem větší zastoupení než dnes. Vařily se jako hlavní jídlo zhruba dvakrát týdně, nejčastěji hrách. Na zeleném si pochutnávaly děti, pro pokrmy se nechával dozrát a pak se usušil. Vařily se z něj polévky, kaše, připravoval se zasmažený. Podobně se upravovala i čočka. Jak hrách, tak čočka se míchaly s kroupami, dělal se i hrách s čočkou. Těmto míchanicím se říkalo „kočičí tanec“ nebo „kočičí svatba / svarba“. K luštěninovým pokrmům omaštěným smaženou cibulkou už většinou stačilo vařené kysané zelí, jen v bohatších domácnostech k nim dávali uzené maso či klobásu. Na Moravě měly své místo v jídelníčku také fazole. Jejich příprava se od ostatních luštěnin nijak nelišila, ale jedly se nastudeno, dnes bychom řekli jako salát. Ze zelených fazolí se vařila bílá omáčka s bramborami, někdy vylepšená o vařené vajíčko. V lidové tradici byly hrách i čočka považovány za symboly plodnosti a hojnosti, a proto jim náležela významná úloha ve výročních zvycích i rodinných obřadech. Patřilo k tradici mít hrách na štědrovečerním stole, napučelý hrách se jedl o první neděli předvelikonočního půstu, nazývané místy Pučálka. Kaše – strava naše. Hrách a kroupy, to je hloupý, to my máme každej den, ale vdolky z bílý mouky jenom jednou za tejden. 70

Moučná jídla Vařené moučné pokrmy, což byly hlavně knedlíky, různé zavářky (drobenky, noky, jíška) a těstoviny z nudlového těsta, se připravovaly většinou z žitné nebo ječné mouky, výjimkou byla mouka pšeničná. Tence krájené nudle se dávaly jako zavářka zejména do masových polévek, široké nudle se vařily jako hlavní jídlo a původně se zavářely do mléka. Mastily se máslem a sypaly tvarohem, mákem, perníkem, pracharandou. Později se začaly vařit ve vodě – „cezené“. Nudle či fleky se také zapékaly a zadělávaly do omáčky k vařené slepici. Knedlíky se vařily z kynutého i nekynutého těsta na mnoho způsobů, plněné i neplněné, nasladko i naslano. Říkalo se jim různě: šišky, šlejšky, slíže, slížky, klouzky, vařbuchty aj. Původně se těsto vykrajovalo lžičkou a zavářelo do vody. Bývaly většinou hlavním jídlem a ochucovaly se podobně jako nudle nebo se sypaly škvarky, opraženou slaninou, cibulkou, často se jedly se zelím. Dodneška jsou obvyklou přílohou k pečeni se zelím. Houskové knedlíky se začaly dělat až v druhé polovině 19. století. Knedlíky plněné švestkami, sypané mletým mákem s cukrem (případně tvarohem) a polité máslem se považují za typické české jídlo. Častým jídlem všedních dnů bývaly vdolky a placky. Těsto na ně bylo obyčejné: mouka smíchaná s vodou či mlékem, na vdolky se přidávaly kvasnice. Placky se pekly většinou na plotně, vdolky v troubě. Plackám z nekynutého, „přesného“, těsta se říkalo různě: podle těsta přesňáky, hliněný pekáč


STRAVA

podle zpracování těsta hnětením hnětýnky (hnětanky, netynky). Neplněné placky i vdolky se přikusovaly k polévkám a omáčkám anebo se mazaly povidly, rozvařeným ovocem, sádlem, máslem, smetanou, sypaly se perníkem, tvarohem či utlučeným mákem s cukrem. Někdy se těsto na placky vylepšilo třeba kouskem másla nebo škvarky. Vdolky se pekly i plněné: zelím (zeláky), mrkví (mrkváky), řepou (řepáky), povidly (trnčáky). Na Moravě se však pojmenování vdolky užívá i pro koláče. Také hnětýnka může v některých krajích znamenat jiný druh pečiva než jenom z „přesného“ těsta. Z mléka a mouky se připravovalo řidší těsto (kynuté i nekynuté), někdy vylepšené vajíčkem, na lívance (palačinky, amolety, omelety). Mazaly se podobně jako vdolky a placky. Z podobného těsta se také v troubě pekl svítek (smaženec). Nakrájený se používal jako zavářka do slavnostních polévek. Starší neplněné pečivo se zužitkovalo na pařené pokrmy. Nakrájené na malé kousky se zalilo horkým mlékem nebo smetanou nebo se omastilo a ochutilo třeba tvarohem. Bylo to jídlo velmi rozšířené a dostalo řadu krajových názvů, jako například „chudí rytíři“, „sůvy“ či „peciválky“. Z lepšího kynutého těsta se pekly buchty a koláče. Buchty měly – ať malé, či velké „cihly“ – čtyřhranný tvar. Plnily se povidly, tvarohem, mákem, ovocem, ale i mrkví a cukrovou řepou. Pekly se na páteční bezmasý oběd, lepší na neděli a „cihly“ (2–4 na plech) pro žence o žatvě. Neplněné buchty se jedly spařené mlékem nebo polévané sladkými ovocnými omáčkami. Za nejsvátečnější pečivo se považovaly koláče. Většinou bývaly kulaté, jak také pojmenování „koláč“ naznačuje, ať malé (průměr 6–10 cm) i velké (dva na plech). Ale také se dělaly „okaté“, tj. vázané do čtverce, nebo překládané jako šátečky, případně velké hranaté přes celý plech. Buď se mazaly, nebo plnily nádivkou – tvarohem, povidly (švestková, hrušková, jablková), mákem, ořechy a zdobily se hrozinkami a mandlemi. Na Moravě mají tradici koláče uvnitř plněné a ještě na povrchu mazané a po-

sypané máslovou drobenkou – „dvojctihodné“. Koláče se chystaly pro mimořádné příležitosti: na svatby, křtiny, posvícení, poutě, k oslavě ukončení významných prací, jako byly třeba dožínky, senoseč, zpracování lnu, pro různé výroční svátky, bývaly i součástí výslužky čeledi. Podle účelu, tvaru a náplně se dostalo koláčům mnoha názvů. Speciální koláče se připravovaly jako obřadní pečivo. Na svatbu se kromě velkého množství malých koláčů pekl jeden hlavní, který byl symbolem svatby. Byl velký „jak kolo od vozu“ nebo míval podobu bohatě zdobeného věnce. Později byl nahrazen svatebním dortem. blbouny: kynuté knedlíky plněné povidly nebo ovocem drobení, drobky, strouhanka, žmolky: zavářka do polévky nastrouhaná z tužšího nudlového těsta frgál: koláč jícha: jíška karas, karásek: splétané pečivo z jednoduchého těsta kecanda: povidla z bobulí černého bezu lokše, lukše: nudle měchurka: nadívaný bochánek z kynutého těsta nátěstek: část těsta ponechaná jako kvásek pagáč, pagáček: vdolek nebo koláč pecen: bochník pěry: knedlíky z kynutého těsta pohádka mládí: krupičná kaše pracharanda, prachanda: rozemleté usušené hrušky rozpeky, rozpíčky: bochánky nebo placky z chlebového těsta skýva: ukrojený kus chleba, necelý krajíc štrycle, štrycla: podlouhlý tvar chleba, šiška, veka švestky: na Moravě též povidla táč: velký hranatý koláč (přes celý plech) trnky: na Moravě též švestky a povidla zvance: koláče rozdávané jako pozvání na svatbu nebo na posvícení žahour: borůvková omáčka

Bramborová kaše, to je strava naše. 71



Jídla z brambor Když se rozšířilo pěstování brambor a lidé jim přivykli, stala se bramborová jídla běžnou součástí jídelníčku. Byly laciné, dařilo se jim i na malých políčkách horských oblastí a snadno se připravily k jídlu. V obilnářských krajích sice převažovaly moučné pokrmy, ale vařilo se i z brambor, zvlášť v chudých domácnostech, protože mouka byla dražší. Jídla z brambor se připravovala na spoustu způsobů, a měla svá specifická, často velmi vtipná pojmenování, která se ovšem krajově lišila. A také naopak, stejné pojmenování mohlo znamenat v různých lokalitách jiný pokrm. Nejjednodušším jídlem byly brambory na „loupačku“ („na šupačku“ „s kabátkama“, „v munduru“, „koroptvičky motykou střílené“): brambory uvařené ve slupce. Většinou se vysypaly do společné mísy a každý strávník si ty své sám loupal a solil, v lepších případech se mazaly máslem, sádlem, tvarohem. Pilo se k nim podmáslí nebo mléko. Vařily se ovšem také brambory bez slupky a částečně rozmělněné – šťouchané, mačkané, klofané. Připravovaly se i brambory nakyselo. Na kousky nakrájené se vařily s bobkovým listem a cibulí a zahustily se kyselou smetanou. Variantou brambor zahuštěných jíškou, „zajíšených“, se stal později bramborový guláš. Často se na stole objevovala kaše, jak vyplývá i z úsloví „bramborová kaše, to je strava naše“, ať rozdělaná s mlékem, „hladká“, „hedvábná“, nebo „nastavovaná“, smíchaná s vařenými krupkami. Když se do bramborové kaše či šťouchaných brambor přidala mouka, vznikly škubánky, nazývané též „kucmoch“, „kucmouch“, „šusterka“, „trpálky“ aj. Z takto uvařené kaše se lžící vykrajovaly hromádky a kladly na talíř. Jedly se nasladko (s mákem či pracharandou) i naslano (s osmaženou cibulkou či škvarky) anebo se jen omastily. Obvykle se zapíjely mlékem či podmáslím. Oblíbené byly brambory pečené ve slupce. Nebyly jen stravou pasáčků, kteří si je pekli 72

v horkém popelu podzimního ohýnku rozdělaného na pastvině. Pekly se ovšem také doma v troubě, celé či rozkrájené, s trochou omastku a česnekem. Málokteré jídlo má tolik různých krajových a lokálních názvů jako placky ze syrových strouhaných brambor a mouky: bramborák, bandorník, babkáč, bác, cmunda, jabkance, judák, kramfleky, plískánky, sejkory atd. Také příprava těsta měla své krajové varianty: někde se přidávalo vejce, jinde škvarky atd. Z podobného, ale hustšího těsta, leckde doplněného i vařenými bramborami, se dělaly malé knedlíčky (halušky a noky) nebo i větší knedlíky – modráky, chlupaté, bosáky. Nejčastěji se jedly se zelím, případně i s masem, ale také s omáčkami. Z těsta uchystaného z vařených brambor a mouky se pekly, obvykle na plotně, placky. Ty se pak mazaly povidly nebo sádlem. Podobné těsto se dělalo na knedlíky a šišky. Bramborové šišky měly řadu krajových a místních názvů, jako například slejšky, šlejšky, šulánky, slíže; opečeným se někde říkalo infateria, pěšáci, vojsko, chudí rytíři atd. Jak šišky, tak knedlíky se připravovaly jako slané nebo sladké jídlo. Knedlíky se plnily uzeným masem, škvarky, povidly, ovocem. Neplněné byly přílohou k omáčkám, masu se zelím nebo jen k zelí; sypaly se mákem, osmaženou krupicí, později strouhankou, anebo se polévaly rozvařeným ovocem. Brambory byly i významnou složkou polévek, zejména zasmažených a mléčných. Nastrouhané vařené či syrové brambory se přidávaly do těst na různé moučníky, buchtičky, bábovky, záviny. Za jedno z našich tradičních jídel, spojované hlavně s Vánoci, se považuje bramborový salát, byť je doložený teprve na přelomu 19. a 20. století. Ve vesnickém prostředí se ujal ještě o padesát let později. Brambory se do českého jídelníčku začlenily koncem 18. století, ale než uplynulo sto let, bylo spočítáno bramborových jídel (včetně příloh) přes 780!


ZE SVĚTA DĚTÍ



Rodina a děti V rodinách bývalo obvykle pět až sedm dětí, leckdy i víc, v rodinách větších sedláků zas méně. Mnoho dětí však zemřelo již ve velmi útlém věku. Jakmile dítě přestalo být na matce závislé, museli se o ně postarat starší sourozenci, hlavně děvčata. Na statku s čeledí bývaly malé děti svěřovány do péče nejmladší děvečky. Kojenci se doma ukládali do dřevěné kolébky, případně do košatiny upletené z proutí nebo do kolébačky (hejčadla), což byla plachta zavěšená na háku zapuštěném ve stropním trámu. Když matka pracovala na poli, brala ho s sebou v „chůvce“, plachtě, kterou se uvázala na záda. Na poli spočívalo nemluvně v plachtě zavěšené na větvi stromu či kůlech. Velmi brzy byly děti zapojeny do práce, už od pěti let pásly husy, sedmileté drobnější dobytek a měly v hospodářství i další povinnosti: cho138

dily na trávu, sbíraly lesní plody, houby, šišky na topení, po žních na strništi klásky, pomáhaly na poli i v domácnosti. V sedmi letech se také u chlapců provedly „postřižiny“ – poprvé se jim stříhaly vlasy a o jejich výchovu se začal víc starat otec. Dvanáctiletí chlapci už s otci pracovali i na poli a postupně nabývali zkušenosti s hospodařením. Děvčata pomáhala v kuchyni, při praní prádla, starala se o drůbež, učila se příst a další práce v domácnosti. Na výchově se kromě blízké rodiny podíleli i další příbuzní, kmotři, vrstevníci a celé vesnické společenství, jehož všedního života i oslav se děti účastnily ať aktivně, či jako pozorovatelé. Pokud děti osiřely a neměly příbuzné, kteří by se jich ujali, měly krušný život. Sloužily u sedláků nebo u vrchnosti za byt a stravu. Málokterý z opatrovníků se o osiřelé dítě staral dobře. Výchova dětí se řídila křesťanskou morálkou, dbalo se, aby dítě bylo poslušné, pracovité,


ZE SVĚTA DĚTÍ

šetrné, uctivé k dospělým a respektovalo ustálené normy a tradice. Hodné děti byly rodiči a kmotry odměňovány drobnými dárky a pamlsky (na Mikuláše, o Vánocích, Velikonocích), neposlušné byly trestány, a to nejen pokáráním, také tělesnými tresty. Otcové k bití používali řemen, matky metlu nebo vařečku, v některých rodinách děti musely za trest klečet na hrachu nebo na polínkách. Mnozí vesničtí chlapci zažili na vlastní kůži také výprask „na pamětnou“. Nebylo to však bití z trestu, jeho význam byl jiný, obřadní: Když sedláci potvrzovali hranice svých pozemků, bývalo zvykem brát s sebou i chlapce, kteří tu dostali výprask – „na pamětnou“ –, aby si hranice polností dobře zapamatovali a v případně potřeby je mohli dosvědčit. Období dětství bylo krátké, od čtrnáctiletých se už běžně očekávala samostatná práce. Jakmile dítě skončilo školní docházku, což bylo ve druhé polovině 19. století ve čtrnácti letech (dříve už ve dvanácti), muselo se živit samo. Většina dětí šla do služby. Jinak to bylo jen s chlapci, kteří se učili řemeslu, studium na vyšší škole bylo výjimkou. Kolem šestnácti let se mládenci i děvčata začleňovali mezi chasu – společenství svobodné mládeže, které se řídilo určitými pravidly. cácorka: hbitá, svižná dívka capart: malé dítě cápek: mladý nezkušený člověk dacan: zlobivý kluk hajdalák, hajdaláček: nepořádník harant: hanlivě: dítě macecha: nevlastní matka mrně: malé dítě otčím: nevlastní otec pachole, pacholíček: malý chlapec parchant, panchart: 1. hanlivě: dítě 2. hanlivě: nemanželské dítě pastorek, pastorkyně: nevlastní dítě pohrobek: dítě narozené po smrti svého otce poručník: osoba dohlížející na výchovu a majetek osiřelých dětí

robě, robátko: maličké dítě schovanec, schovanka: nevlastní dítě přijaté do rodiny sirota: sirotek (dítě bez rodičů) škvrně: malé dítě výrostek: dospívající chlapec

Mít dětí jak píšťal u varhan. Děti jak stupínky. Mít dětí jako smetí. Malé děti malé starosti, velké děti velké starosti. Jedno dítě pro starost, dvě pro radost.

Dětské oblečení Nemluvňata se oblékala do plátěné košilky s krejzlíkem a pleteného kabátku, vázané u krku na tkaničku. Místo kabátku se také přes trup vázal křížem přes hruď trojcípý šátek. Čepičky se původně šily z plátna, později byly pletené. Dítě se zavinovalo do peřinky pevně stažené povijanem. Sváteční oblečení se zdobilo výšivkou, peřinky měly u hlavy krajkový kanýr. Ke svátečnímu oblečení dětí patřily bohatě zdobené čepečky. Mnohdy měly na temeni kokardu poskládanou z červené stuhy, protože červená barva měla dítě ochránit před zlými silami. Nejzdobnější ovšem byla křestní souprava. Batolata dostala delší plátěnou košilku a k ní sukni na šlích nebo vcelku ušité šaty sahající ke kolenům nebo ke kotníkům, říkalo se jim „kanduše“. Před chladem děti chránily velké šátky, vázané křížem přes hrudník. Takto se oblékala jak děvčata, tak chlapci. Do tří let se dětem dávaly i stejné čepečky. Po třetím roce začali chlapci nosit volné kalhoty s jednou šlí a vestu, obojí šité z hrubšího plátna, a na hlavě klobouček. Pro malé chlapce se zadní díl kalhot nesešíval, a tak se stávalo, že jim z rozparku vykukovala košile. Z toho také vychází rčení „leze mu ještě cumel (mlíčen) z gatí“. V chladném počasí doplnil chlapecký oděv vlněný kabátek a punčochy, případně kožíšek, 139



Hračky a pamlsky

teplá čepice a palčáky. Soukenné či kožené kalhoty dostávali chlapci, když končili školní docházku. Děvčata se po třetím roce už oblékala podobně jaké dospělé ženy do spodní sukně (spodničky), vrchní sukně a zástěry, přes košili nosila jupku (kacabajku), na hlavě šátek. Od jara do zimy to byl oděv z plátna, v zimě z vlny, přibyly punčochy a teplý kabátek, pro děti z bohatších rodin podšitý kožešinou. Dívky také nosily přes horní část těla křížem vázaný šátek, ale „vlňák“, který byl znakem dospělosti, dostávaly až kolem 16 let. Sváteční kroj napodoboval kroj dospělých, ale byl skromnější a méně zdobený. Ten první se dětem pořizoval, když jim bylo kolem pěti let. Po první světové válce se začal vytrácet, jenom v tradičních oblastech se dál používal pro slavnostní příležitosti. cumel: 1. dudlík 2. kousek stočeného plátna naplněného sladkou kaší 3. cíp košile vykukující z rozparku kalhot karkulka: bohatě zdobený dětský čepeček kokarda: ozdoba poskládaná ze stužek do tvaru růžice mlíčen: cíp košile vykukující z rozparku kalhot pupa, pupina: dětský čepeček, čepička

Sladký jak cumel. Ještě mu teče mlíko po bradě. 140

Hračky venkovských dětí byly jednoduché a zpravidla vyráběné doma, nejčastěji se vyřezávaly ze dřeva. Vedle obyčejných kostek a špalíčků to byly i panenky a panáčci, tahací zvířátka, vozíčky a trakáčky. K oblíbeným patřily různé podoby koníků, ať stavěcí, houpací, tahací, nebo koňská hlava na tyčce, která se dala mezi nohy a tak se předváděla jízda na koni. Kromě dřeva se k výrobě hraček používala sláma, lýko, proutí, textil (hadrové panenky a míče), také se vypalovaly z hlíny (kuličky, figurky) a odlévaly z cínu (vojáčci, zvířátka). Jednoduché hračky si vyráběly děti samy, jako třeba odpalovací špačky, chůdy, na jaře píšťalky, na podzim draky, ke hře na vojáky dřevěné meče a papírové čepice, prak, luk a šípy. Kudla a kus provázku nechyběly snad v kapse žádného kluka. Děvčata si z papíru vyráběla různé skládanky a vystřihovánky, navlékala korálky. Při výrobě podzimních draků se použily staré noviny či balicí papír a místo lepidla kvásek. Jako hraček děti využívaly i běžné předměty z domácnosti: silný provaz k přetahování a houpání, přes dřevěnou „kozu“ (sloužila k řezání dřeva) přeskakovaly nebo si z ní udělaly houpačku, lopata jim v zimě posloužila místo sáněk, vozily se na vozíku nebo trakači, po zabijačce nafouknutý prasečí měchýř mohl posloužit jako lehký balon. Průmyslově se začaly vyrábět hračky kolem poloviny 19. století, kromě tradičních materiálů se dělaly i plechové, zejména hudební nástroje (trumpetky, bubínky), dřevěné se barvily a polepovaly papírem. Vesnické děti je mohly okukovat u kramářů na poutích a jarmarcích, ale kupovaly se jim velmi zřídka. Ve 20. století se sortiment rozšířil o hračky plyšové, gumové, kaučukové, sádrové, přibylo drobností z papíru (nalepovací obrázky, vystřihovánky, omalovánky atd.) a nakonec z umělých materiálů. Pamlsky děti dostávaly jen při výjimečných příležitostech, jako byl třeba Mikuláš, Vánoce, Velikonoce. Bývalo to pečivo domácí výroby (fi-


ZE SVĚTA DĚTÍ

gurky z chlebového a buchtového těsta, velikonoční beránek), jablíčka, sušené ovoce, ořechy. Některé pamlsky se vytvářely jako hračky, byly to hlavně „jedlé“ dárky pro tradiční mikulášskou nadílku. Z jablíček, sušeného ovoce, sladkých drobností a ozdůbek se dělal „ježek“ – do jablka, celého nebo půlky, se zapíchaly krátké špejle s kousky sušeného ovoce, nebo „třesolka“. To se do jablka na místo stopky zapíchlo rozříznuté brčko a na ně se připevnily lehké drobnůstky, které se při pohybu třásly. I do brčka se mohla ještě zastrčit nějaká ozdůbka. Větší jablko tvořilo základ „světa“. Zapíchly se do něj tři dřevěné hůlky tak, aby se dalo postavit stopkou dolů, a na stopku se pak zavěsilo malé jablíčko. Základní jablko se zdobilo jako ježek. Pro „zahrádku“ bylo zapotřebí pěti jablk. Čtyři jablka se spojila pevnými špejlemi do čtverce. Do nich se pak zapíchly špejle, které směřovaly šikmo nahoru a sbíhaly se v pátém jablíčku. Vznikl tak jablečný jehlan, který se zdobil zelenými větvičkami, sladkostmi a různými drobnostmi. Ze sušených švestek a špejlí se dělal čert, ze sušených fíků panenka, taky se pekly mikulášské stromečky. Stromeček se dělal tak, že kolem dřívka se obtočil váleček těsta, který se po upečení ozdobil a zasadil do podstavce, což bývalo nejčastěji jablíčko. Příležitostí, kdy mohly venkovské děti ochutnat i kupované dobroty, byly poutě a jarmarky. Poté, co se rozšířila kolem poloviny 19. století výroba řepného cukru, začala se průmyslově vyrábět i „cukrlata“. Do té doby vyráběli cukrátka apatykáři, kramáři, případně perníkáři z medu, rostlinných sirupů a dováženého třtinového cukru. Byla drahá a pro vesnické děti nedostupná. Když se v 19. století staly cukrovinky lacinějšími, začali na jarmarcích a poutích prodávat kramáři vedle preclíků, oplatek, marcipánu a nakládaných okurek s lákem také sekané cukrové „špalky“, turecký med, cukrkandl, „sladké dřevo“, peprmintové pendreky, mejdlíčko (kačení mýdlo), medová cukrátka „včeličky“, svatojánský chleba, cukrové růžence a jiné dobroty. Lacinějším se stal i perník,

káča

dřevěná panenka

vrbová píšťalka

houpací dřevěný kůň 141



špalek

protože se jeho výroba zjednodušila. Med byl nahrazen cukrem, namísto vyklápěcích forem se začaly používat formičky vykrajovací. Zatímco staročeský tmavý perník byl nezdobený, koncem 19. století se perníky – husaři, panenky, koníci, srdce, mikuláši, čerti či perníkové chaloupky – už krášlily barevnými polevami a nalepovanými obrázky. cuc na špejli: lízátko cukrkandl: cukr upravený do velkých krystalů cukrle: bonbon kačení mýdlo: mejdlíčko kokina: cukrovinky konfekty: cukrovinky marcipán: 1. hmota z drcených mandlí a cukru 2. dříve též: jemný perník mejdlíčko: obarvená cukrovinka ze škrobu, cukru a vody sladké dřevo: lékořice svatojánský chleba: karobový lusk šlajfky, kačenky: nízké dětské brusle špaček: dřevěný seříznutý špalíček štolverk: tvrdý karamel šumák: šumivá, sladkokyselá cukrovinka v kostičce nebo prášku

Na stráni se dobře „válely sudy“, v lese lezlo po stromech, na strom se dala zavěsit houpačka – provazy s prkýnkem, houpat se dalo i na provazu bez prkýnka. Jiná houpačka se udělala z dřevěné kozy na řezání dřeva a prkna. A protože tuto kozu děti využívaly i k přeskokům, odvodilo se pak od ní i pojmenování známého sportovního nářadí. Na potoce děti stavěly mlýnky, pouštěly lodičky vydlabané ze stromové kůry, lovily ryby a raky, odvážnější se pokoušely o plavbu v neckách po rybníku. Společné hry chlapců a děvčat byly především pohybové, k nim nebylo třeba žádných pomůcek, jen dostatek prostoru. Vedle honičky a schovávané patřily k oblíbeným hry na jestřába (kvočnu), vlka (ovčín), vodníka, krvavého dědka (krvavé koleno), škatule (čtverce). Dodneška je známá hra na slepou bábu, na peška či na třetího. U děvčat byly v oblibě hry založené na tanečním pohybu, které většinou doprovázely ustálené popěvky, jako například „kolo, kolo mlýnský“, „Eliška (Helička)“, „Káča“, „zlatá brána“, „ovčičky“, „pomněnečky, „šáteček“. Sportovní charakter měly hry míčové, jako třeba zaháněná, přehazovaná, vyvolávaná („polívka“), „na jelena“ a „školka“, která patřila hlavně k dívčím hrám. Stejně tak i skákání přes dlouhý či krátký provaz (švihadlo) bylo hlavně dívčí záležitostí a mělo svou „školku“. Chlapci zas využívali provazu k soutěžím v přetahování. „Školka“ se při hrách říkalo soustavě cviků či úkonů prováděných postupně od nejsnadnějších

Zábavy a hry Přirozeným prostředkem sebevýchovy byly hry, při nichž se děti cvičily ve zdatnosti a obratnosti, měřily svou sílu, od starších se učily skupinovým hrám, říkankám, rozpočitadlům, hádankám, písničkám. Tak si tříbily myšlení, úsudek i zdokonalovaly mluvu. Venkovské prostředí poskytovalo hrám a zábavám velký prostor na loukách a polích, v lese, u vody, na návsi, doma na dvoře či v zahradě. Nejvíc příležitostí ke hrám poskytovala pastva drobného zvířectva, což patřilo k dětským povinnostem. 142

brusle na klíček


ZE SVĚTA DĚTÍ

k nejnáročnějším. Malá obsahovala šest úkonů, velká deset. Charakter „školky“ měla také hra s kamínky a „kudla“, což byla hlavně hra chlapecká, při ní se předváděla dovednost v zacházení s nožem (zapichováním do země). K zapomenutým hrám už patří „špaček“, spočívající v odpalování dřevěného špalíku holí buď na cíl, nebo do dálky, a „káča“, nazývaná též „čamrda“ – dřevný roztočený kužel se poháněl bičem. K oblíbeným zábavám také patřilo kutálení a honění obruče. Dětské zimní zábavy se neobešly bez jednoduchých sáněk, často i vyrobených doma. Obvykle to byly „rohačky“: nad sedátkem měly jako rohy vyčnívající sanice. V kopcovitých krajinách měly děti také jednoduché lyže. Brusle byly spíš výjimkou a říkalo se jim „želízka“. Ty nejstarší vyráběli kováři a přivazovaly se na boty řemínky nebo provázky. Teprve tovární výroba přinesla brusle „na klíček“, kterým se utahovaly na botách jejich pohyblivé čelisti. K rozvoji dětské fantazie a paměti přispívaly zimní večery, kdy mohly děti poslouchat vyprávění příběhů a pohádek, které provázely hlavně přástky a dračky. V zimě se také držívala „černá hodinka.“ Sedělo se potmě kolem kamen a jen se vyprávělo, protože jediným světlem byly plameny probleskující za dvířky pece či kamen. V některých domácnostech se o zimních večerech nahlas četlo. Předčítalo se z bible, pak přibyly kroniky, legendy, historické příběhy, kalendáře, později pohádkové a další knihy. U rodinných, výročních i církevních slavností a zvyků pořádanými dospělými byly děti zpravidla pasivními účastníky. Byla však i řada svátků a událostí spojených s dětskou aktivitou. Patřila mezi ně na jaře vynášení smrti a přinášení líta (májky), velikonoční pomlázka, v létě králenské hry, v zimě obchůzkové koledy a hry, například chození s betlémem, tříkrálová obchůzka či hra o Dorotě, školáci měli i svou řehořskou obchůzku. Běhá jak čamrda. Točí se jak káča. Hračky – pračky.

Škola Soustavnějšího školního vzdělání se začalo venkovským dětem dostávat v druhé polovině 18. století, za vlády Marie Terezie, kdy se podle vládního nařízení začaly zakládat na vesnicích obecné školy s šestiletou docházkou. Podmínkou k založení školy bylo alespoň padesát školou povinných dětí. A protože vesnické školy vznikaly většinou v obcích, kde byly fary, říkalo se jim také „farní“. Do té doby byly školy jen v některých panstvích a příliš vzdělání dětem neposkytovaly. Často v nich vyučovali vysloužilí vojáci, kteří sami taktak zvládali základy čtení, psaní a počítání, o to víc se soustředili na kázeň, a to i s používáním fyzických trestů. Školní řád vydaný v roce 1774 stanovil šestiletou docházku a také vzdělání učitelů v přípravných kurzech. Učilo se v jednotřídkách nebo dvojtřídkách, kde byli žáci ve věku 6–12 let rozděleni podle ročníků do oddělení. O jejich vzdělání se staral jeden učitel, na větších školách to býval řídící a pomocný učitel. Ve třídě mělo být 80 žáků, ale mnohdy jich bylo víc. Do školy však chodily zhruba dvě třetiny dětí, na venkově se vzdělání nepovažovalo právě za nezbytné. Školní vysvědčení potřebovali jen chlapci, kteří šli na řemeslo. Žáci se učili číst, psát a počítat, a kromě tohoto „trivia“ bylo povinné také náboženství. Ještě v 19. století se psalo olůvkem na břidlicovou tabulku. Pokročilejší žáci psali seříznutým husím brkem namáčeným do kalamáře s inkoustem, od poloviny 19. století se pak místo ptačího brku používala dřevěná násadka s nasazovací ocelovou špičkou. Časem se výuka rozšířila o zpěv, kreslení, dějepravu, nauku o přírodě, zeměpis a děvčata měla hodiny ručních prací. Než začaly vyučovat ženy, často učila ruční práce „paní učitelová“, žena řídícího učitele. Šestiletá školní docházka byla uzákoněna začátkem 19. století (od r. 1805) pro děti od 6 do 12 let. Vyučování se ustálilo na dobu od října do poloviny srpna, volno bylo ve středu, v neděli a v sobotu odpoledne, o velkých svátcích, případně i o výročních trzích. Žáci měli prázdniny tři týdny 143

PRŮVODCE LIDOVOU KULTUROU. Milada Motlová KNIŽNÍ KLUB

Recommend Documents