Průvodce "Jetřichovice"
Panská skála (Varhany) Přírodní památka
GPS poloha: 50°46'33.31"N 14°28'4.22"E
Čedičový vrch výrazně vystupující z náhorní plošiny u Práchně na východním okraji Kamenického Šenova je nejznámější geologickou rezervací u nás. Již v 18. století zde byl v činnosti lom, v němž byla postupnou těžbou odhalena jedna z nejkrásnějších ukázek sloupcové odlučnosti čediče u nás. Pěti až šestiboké pravidelné čedičové sloupce jsou téměř svislé, až 12 m dlouhé a mají 20 - 40 cm v průměru. Celý útvar připomíná píšťaly varhan, a proto je často nazýván Varhany. Pod skálou je malé jezírko, které vzniklo v jámě po vytěžení horniny a je plněno srážkovou vodou. Na východním úpatí vrchu stojí starý kamenný sloup Panny Marie. Ze snadno dostupného vrcholu je pěkný rozhled k severu a západu na Kamenický Šenov a okolní kopce. Již před koncem 19. století se snažil českolipský Exkurzní klub zachránit tento jedinečný skalní útvar před zničením. Jeho snaha však byla dlouho neúspěšná, protože zákony na ochranu přírody ještě neexistovaly a na vykoupení lomu nebyly peníze. V roce 1902 vzniklo v Děčíně občanské sdružení, kterému se podařilo za shromážděné peníze dosáhnout alespoň zastavení těžby na vlastním vrcholku skály, takže těžba se zaměřila do hloubky. V roce 1906 byla s majitelkou lomu uzavřena dohoda o pronájmu hlavní stěny lomu na 6 let, po jejímž uplynutí však byla těžba opět zahájena a majitelka požadovala za další pronájem dvojnásobnou cenu, na kterou již shromážděný kapitál nestačil. Teprve po opakovaných intervencích byla v roce 1913 další těžba okresním hejtmanstvím v Děčíně zakázána. Pak ale přišla 1. světová válka, lámání kamene bylo přes četné protesty opět obnoveno a pokračovalo až do roku 1948, kdy bylo konečně definitivně zakázáno. Narušená skalní stěna pak byla zakonzervována a od roku 1953 je skála chráněnou přírodní památkou. Díky tomu zůstala zachována dodnes a pro svůj impozantní zjev i snadnou přístupnost je nejnavštěvovanějším vulkanickým útvarem u nás, známým i geologům v zahraničí. Panská skála je pozůstatkem nevelkého čedičového návrší (597 m) vyčnívajícího z náhorní plošiny mezi Kamenickým Šenovem a Práchní. Její jméno vzniklo překladem německého názvu "Herrnhausfelsen" (Herrnhaus = panský dům), odvozeného od staršího lidového Tento průvodce byl vygenerován na největším českém portálu pro turisty, výletníky a cestovatele Turistika.cz
str. 1
Průvodce "Jetřichovice" označení Gehörnhaus. Slovem "Gehörn" se ve zdejším kraji kdysi označovaly strmě čnějící skalní útvary. Původně zde bylo asi 30 m vysoké holé návrší s trojicí křížů na vrcholku, nazývané Kalvárie nebo Křížový vrch. Již před koncem 18. století na něm jeden z prácheňských sedláků lámal čedičové sloupy, které se používaly na dveřní, okenní i jiné sloupky, patníky, obrubníky apod. Při lámání byla postupně odhalena pozoruhodná vnitřní stavba vršku, tvořeného štíhlými čedičovými sloupy. Pravidelně vyvinuté čtyř- až šestiboké sloupce jsou až 15 m dlouhé a v průměru mají okolo 20 - 25 cm. Uprostřed návrší stojí téměř svisle, ale směrem do stran se postupně sklánějí, a protože jsou uspořádány podle výšky jako píšťaly varhan, říká se skále lidově Varhany. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/panska-skala-varhany
Tolštejn Zřícenina
GPS poloha: 50°51'23.71"N 14°34'54.30"E
Rozsáhlá zřícenina hradu Tolštejn stojí na 670 metrů vysokém čedičovém suku nad Jiřetínem pod Jedlovou na Děčínsku v Ústeckém kraji. Z hradu se dochovaly zbytky mohutné štítové zdi, základy vstupní věže, zbytky původního Horního Hradu, na severu je šlejnicovská bašta a v severozápadním cípu je okrouhlá věž zvaná hladomorna. Hradní zříceniny jsou volně přístupné. Historie Hrad založili ve 13. století Vartemberkové. První písemná zmínka pochází z roku 1337, kdy hrad vlastnil Vaněk z Vartemberka a kdy také Tolštejn dobyla vojska lužických měst, poté byl hrad obnoven. V roce 1402 jej koupili Berkové z Dubé. V roce 1463 hrad dobylo vojsko Jiřího z Poděbrad, pak jej získali Vartemberkové, za nichž byl hrad obsazen Lužičany. V roce 1481 získala Tolštejn saská knížata, od nich se panství dostalo v roce 1485 do rukou Šlejniců, kteří hrad upravili. Pak se tady vystřídalo několik majitelů. V roce 1642 vypálili Tolštejn Švédové, poté již nebyl hrad nikdy obnoven. Hradní zříceninu pak postupně rozebírali místní obyvatelé na stavební materiál, ke zkáze přispěli i hledači pokladů. Od 19. století se Tolštejn stal i turistickým cílem, v roce 1866 tu byla dokonce zřízena restaurace. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/tolstejn
Tichá soutěska Řeka
GPS poloha: 50°52'17.30"N 14°15'24.95"E
Dříve nazývaná Edmundova nebo Dolní, skalnatý kaňon řeky Kamenice, poslední ze tří soutěsek na dolním toku řeky, VJV od Hřenska. Jeho stěny tvoří strmé, často kolmé skalní stěny, vystupující nad úroveň hladiny do výšky 50 až 150 metrů, s dobře patrným kvádrovým rozpadem pískovců, některé balvany se sesuly na dno kaňonu. Původně zcela nepřístupná, koncem 19. Stol. Začaly z příkazu knížete Edmunda Clary- Aldringena nákladné úpravy, na kterých se podílelo 200 dělníků pod vedením italských odborníků. Dne 4.5.1890 byla soutěska slavnostně otevřena. V úseku, kde skály spadají přímo do vody, nahrazuje cestu plavba na člunech. Přístup z horního okraje Hřenska od mostu pěšinou zprvu po levém, pak po pravém břehu Kamenice pod skalními převisy s třemi tunely ke splavu, nad nímž je dolní přístaviště člunů. Po vodě je možné urazit další úsek 960 m, na který navazuje pěší stezka po levém břehu k Meznímu můstku, odkud je možné pokračovat dál do Divoké soutěsky nebo vystoupit po schodech do Mezné. Nad soutěskou vystupuje řada skal se zajímavými útvary, např. Skalní rodina či Strážce. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/ticha-souteska
Kyjovský hrad Zřícenina
GPS poloha: 50°54'38.56"N 14°27'14.95"E
Kyjovský hrad je ve srovnání s ostatními hrádky v okolí nezvykle velký a jeho účel není dodnes jasný. Archeologický průzkum, provedený v 80. letech 20. století naznačil, že se jedná spíše o staré sídliště, které zaniklo ještě před svým dokončením. Možná, že je založili středověcí prospektoři, kteří se zde někdy v době kolem roku 1300 pokoušeli dolovat železnou rudu, a když poznali marnost svého úsilí, odešli jinam. Místo je dobře chráněno strmými skalními stěnami nad kaňonem Křinice a širokou průrvou je rozděleno na hlavní ostroh a větší zarovnanou plošinu, považovanou dříve za Předhradí. Ta je na vnější straně ohraničena další mělkou skalní průrvou, v níž byly nalezeny pozůstatky staré pece. Zhruba uprostřed plošiny je čtvercová prohlubeň, která je někdy považována za cisternu, ale spíše jde o pozůstatek po nějaké stavbě. Skalní průrvou mezi plošinou a hlavním ostrohem sem z boční rokle vystupuje značená cesta a samotný ostroh je z průrvy přístupný vytesaným zalomeným schodištěm, které bylo zajištěno brankou. Z plošiny se do průrvy a ke schodišti scházelo protilehlou rozsedlinou. Na Tento průvodce byl vygenerován na největším českém portálu pro turisty, výletníky a cestovatele Turistika.cz
str. 2
Průvodce "Jetřichovice" severním a západním okraji hlavního ostrohu jsou dodnes zachována čtyři podvalí, upravená ve skalních rozsedlinách, nad nimiž zřejmě stály dřevěné nebo hrázděné stavby. Nasvědčují tomu porůznu umístěná, často sotva znatelná lůžka trámů či přitesané stěny. Přístup na hrad dnes usnadňuje množství vytesaných schodů, jejichž značná část ale pochází až z přelomu 19. a 20. století, kdy byl hrad turisticky zpřístupňován. Takové schůdky vedou ve východním cípu skály k Vyhlídce. Na západním konci masivu lze z hradu sestoupit těsnou rozsedlinou k jehlanovitému vedlejšímu skalisku, vysunutému nad údolí. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/kyjovsky-hrad
Šaunštejn Zřícenina
GPS poloha: 50°52'7.51"N 14°21'10.04"E
Zbytky skalního hradu Šaunštejn, nazývaného také Loupežnický hrad, stojí na mohutném pískovcovém bloku v Jetřichovických stěnách nedaleko Vysoké Lípy na Děčínsku v Ústeckém kraji. Vrcholovou plošinu hradu, dlouhou asi 70 metrů a širokou 15- 20 metrů, tvoří několik bloků, které jsou dnes spojené můstky. V severní části je do skály vyhloubena spodní část hlavní věže, malá místnost se sedátkem a Hluboká prostora džbánovitého tvaru, která je považována za cisternu či hladomornu, zřejmě však sloužila jako skladiště. Další dutina ve skalním bloku byla pravděpodobně stájí nebo vrátnicí. Z dřevěných objektů se nic nedochovalo. Výstup na horní plošinu vede úzkou štěrbinou po schodech a ke konci po kovovém žebříku. Z okraje plošiny se otvírá pěkný výhled. Šaunštejn je volně přístupný. Historie Hrad byl vybudován zřejmě na konci 14. nebo na počátku 15. století na ochranu České cesty. V roce 1431, kdy byl hrad majetkem Berků z Dubé, jej marně obléhalo drážďanské vojsko a v roce 1444 vojsko lužického Šestiměstí. Později však hrad ztratil význam. Poslední zmínka o hradu je z roku 1490, pak byl Šaunštejn opuštěn a zpustl. Po třicetileté válce se zde usadili zběhové a lupiči. Autor článku: Jan Malík Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/saunstejn
Sloup Zřícenina
GPS poloha: 50°44'18.89"N 14°35'18.48"E
Hrad Sloup patří k našim nejlépe zachovaným a nejkrásnějším skalním hradům. Hrad Sloup stojí na 33 metrů vysokém skalním bloku. Skalní hrad Sloup se nachází na Českolipsku v Libereckém kraji. Z původního hradu a poustevny se zachovala řada místností a chodeb vytesaných do pískovcové skály, mezi nimi vyniká především tzv. zbrojnice, jejíž stěny u oken zdobí hrubé reliéfy. Zajímavá je i křížová chodba s přilehlým skalním kostelem a refektářem. Pozoruhodná je i hladomorna s rytinami, které tu zanechali vězni. Na hradě je expozice věnovaná poustevníkům na severu Čech. Atrakcí hradu jsou letní koncerty při svíčkách. Historie Na vysokém pískovcovém bloku, který poskytoval bezpečné útočiště již pravěkým lidem, vznikl zřejmě na počátku 14. století hrad, který střežil starou solnou cestu z Míšně do České Lípy. Od roku 1330 byl hrad majetkem Hynka Berky z Dubé. V roce 1427 se zde usadil Mikeš Pancíř ze Smojna, který byl příznivcem císaře Zikmunda. Mikeš však podnikal loupeživé výpravy i proti katolickým lužickým městům, a proto byl v roce 1445 Sloup dobyt a vypálen, brzy byl však obnoven. V roce 1471 se hrad stal opět majetkem Berků z Dubé, Adam Berka se ovšem v roce 1596 přestěhoval do pohodlnějšího Panského domu, vybudovaného na severním úpatí skály. Objekt však vyhořel a později byl zbourán. V roce 1639 Sloup obsadili a vypálili Švédové a hrad se proměnil ve zříceninu. Hradní zříceniny se od roku 1670 staly útočištěm poustevníků, kteří si zde vystavěli kapli, upravili pozůstatky původního středověkého objektu a dali tak hradu dnešní podobu. Poustevníci zde žili až do roku 1785, kdy císař Josef II. poustevnu zrušil. Poté zůstal hrad opuštěný a stal se oblíbeným výletním místem. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/sloup
Sloupský hrad Zřícenina
GPS poloha: 50°44'7.04"N 14°35'17.11"E
Na jižním okraji Sloupu ční nad údolí Dobranovského potoka asi 35 m vysoký pískovcový skalní suk (318 m), všeobecně považovaný za skalní hrad. O sloupském hradu se sice zmiňuje řada historických pramenů, ale jeho poloha není dodnes známá. Nejspíše stál na severovýchodním úpatí skály, kde jej Tento průvodce byl vygenerován na největším českém portálu pro turisty, výletníky a cestovatele Turistika.cz
str. 3
Průvodce "Jetřichovice" kromě opevnění chránily také okolní rybníky s bažinami, a kde později vznikl panský dvůr i novější zámeček. Několik středověkých staveb, jejichž zbytky se dochovaly na temeni skály, sloužilo asi jen jako úkryt ve válečných dobách. Většina ve skále vytesaných prostor pochází až z konce 17. a počátku 18. století, kdy zde byla založena poustevna, podle níž se skála nazývala Poustevnický kámen (Einsiedlerstein). Romantickou představu skalního hradu rozvinuli teprve na přelomu 18. a 19. století místní umělci a vlastivědní badatelé. Archeologické nálezy dosvědčují, že okolí skalního suku bylo útočištěm člověka už v pozdní době kamenné. Na konci 3. tisíciletí před naším letopočtem zde bylo sídliště lidu s kulturou kulovitých amfor, z mladších období pochází nálezy, připisované kultuře únětické a lužické. Na počátku 1. století př. n.l. Sloup osídlily germánské kmeny z tzv. podmokelské skupiny a nesouvislé germánské osídlení je doloženo ještě ve 4. století našeho letopočtu. Poté přišli na naše území Slované, ale pohraniční lesy byly soustavněji osídleny až při kolonizaci ve 2. polovině 13. století, která byla převážně německá. V té době patřilo rozsáhlé území mezi Žitavou a Českou Lípou Ronovcům, kteří zřejmě na sklonku 13. století vybudovali ve Sloupu strážní hrad. Jeho posádka měla zajišťovat bezpečnost kupců na staré lipské cestě, která sem přicházela od Litoměřic a České Lípy a pokračovala přes Radvanec do Cvikova a dále přes Mařenice a Krompach do Žitavy. Zakladatelem hradu mohl být Čeněk z Ojvína, zmiňovaný roku 1290, nebo jeho stejnojmenný syn. Samotný hrad je ale poprvé uváděn až roku 1324, kdy se po něm psal Čeněk z Birkensteinu. V té době již patrně existovala v blízkosti hradu vesnice Sloup, doložená poprvé roku 1352. Někdy mezi lety 1346 - 1374 získali sloupský majetek Berkové z Dubé, kteří jej ale drželi jen do roku 1412, kdy Hynek Hlaváč z Dubé prodal hrad s dvorem a s vesnicemi Sloup a Radvanec nepříliš zámožnému hornolužickému šlechtici Hanuši Velflovi z Varnsdorfu. Po roce 1427 hrad získal Mikeš Pancíř ze Smojna, který za husitských válek stál na straně lužických měst a podával jim zprávy o pohybech vojsk v okolí. Zároveň však spolu s Vartenberky využíval neklidných dob k loupeživým výpadům do Lužice. Na jaře roku 1444 proto Lužičané vyslali proti Vartenberkům i proti Sloupu odvetnou výpravu. Není jasné, zda byl hrad za tohoto tažení dobyt, ale již v následujícím roce byl Sloup cílem další trestné výpravy, v níž se proti Mikešovi Pancířovi spojilo vojsko lužického Šestiměstí s litoměřickou krajskou hotovostí, vedenou hejtmanem Janem ze Smiřic. Sloupská posádka se tehdy údajně po pěti týdnech obléhání vzdala a hrad byl na naléhání Lužičanů zničen. Mikeš Pancíř jej však zřejmě brzy obnovil a pokračoval i v loupežných výpadech do okolí. V roce 1455 hrad převzali Mikešovi synové Jan a Fridman, po nich jej krátce držel Vilém z Ilburka a 4. ledna 1471 Sloup znovu koupili Berkové z Dubé. V jejich majetku panství zůstalo až do počátku 17. století, kdy se už na hradě nebydlelo. Již v roce 1562 je totiž zmiňován tzv. Nový dům, který pod skálou vystavěl patrně Zikmund Berka z Dubé, a roku 1596 si Adam Berka z Dubé postavil v prostoru tehdejšího dvora severně od skály nový pohodlnější zámeček. Jeho hrázděná budova tu stála až do 15. září 1880, kdy vyhořela. Po smrti Adama Berky 13. července 1607 zdědila jeho majetek vdova Anna, která se o dva roky později znovu provdala za Jana Abrahama ze Salhausenu. Roku 1617 panství převzal Janův bratr Volf, jehož majetek však byl po bělohorské porážce zkonfiskován. V květnu 1623 Sloup koupil Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, za jehož držení krajem několikrát protahovala rakouská i cizí vojska. Za třicetileté války byl také Sloupský hrad obsazen nevelkou posádkou, ale švédský generál Banér jej v roce 1639 oblehl, dobyl a vypálil. Zničený hrad pak už nebyl obnoven. Následujícího roku Zdeněk Lev Libštejnský zemřel a jeho majetek převzal syn Václav František, který jako člen jezuitského řádu využíval dědictví hlavně k podpoře církevních zájmů a o správu panství se příliš nestaral. V roce 1654 od něj Sloup odkoupila jeho nevlastní matka Kateřina z Vrtby, od roku 1641 podruhé provdaná za Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova. V roce 1679 převzal sloupské panství jejich syn Ferdinand Hroznata z Kokořova, který výrazně zasáhl do osudu skalního suku, když se jej roku 1690 rozhodl přeměnit na poutní místo s velkolepou poustevnou. Do roku 1782 se zde vystřídalo celkem 6 poustevníků, kteří skálu různě upravovali. Prvním z nich byl stavitel Konstantin, jemuž je připisováno architektonické řešení poustevny i vedení stavby. Podle jeho návrhu byly v pískovcové skále postupně vytesány rozsáhlé prostory Skalní kaple s Křížovou chodbou a na ně navazující obytné místnosti. Po Konstantinově smrti zde žil malíř Václav Rincholin, který také namaloval sluneční hodiny na stěně skalního suku. Velkoryse pojatá stavba ale nebyla nikdy dokončena. Po smrti Ferdinanda Hroznaty z Kokořova v roce 1708 byly stavební práce zastaveny, poustevník Václav se odtud odstěhoval a již pořízené vybavení Skalní kaple bylo později přeneseno do nově budovaného kostela sv. Kateřiny v obci. Nový majitel Petr František z Kokořova prodal roku 1710 zadlužené panství Václavu Norbertu Oktaviánovi Kinskému, který je spravoval až do své smrti v roce 1719. Poté bylo sloupské panství určeno jeho synovi Josefu Maxmiliánovi, jemuž však bylo teprve 14 let. Majetek proto až do jeho zletilosti spravoval starší bratr Štěpán Vilém Oldřich, který sice pokračoval v úpravách skály, ale už v poněkud odlišném romantickém pojetí. V té době byly vysekány také terasy na jižní a východní straně skály. Josef Jan Maxmilián Kinský převzal správu panství v roce 1726 a svými hospodářskými reformami významně pozvedl úroveň celého kraje. Rušil nevýnosné panské statky, na jejich pozemcích založil několik nových vsí a na celém panství podporoval rozvoj řemeslné výroby, zejména tkalcovství a sklářství. Protože starý zámeček pod hradem mu již nevyhovoval, postavil si v letech 1730-1735 nový zámek ve vsi; mimoto pokračoval i v úpravách skalního suku. Již v roce 1719 se na skálu vrátili také poustevníci. Nejdříve se tu usadil bývalý kaprál Jakub Borovanský a nedlouho po něm truhlář Antonín František Höltzel z Arnultovic. Po Jakubově smrti v roce 1735 sem přišel okrasný zahradník a výrobce brýlí Samuel Görner, který předtím žil 17 let v nedaleké Samuelově jeskyni. O 7 let později ale ze Sloupu utekl, údajně ze strachu před Prusy, kteří by ho zřejmě odvedli do vojska. Posledním sloupským poustevníkem byl tkadlec Antonín Müller ze Zákup, pro něhož nechal Josef Maxmilián Kinský roku 1770 vystavět na skále nový zděný domek. V září roku 1779 navštívil Sloup císař Josef II a nedlouho poté, v dubnu 1780 Josef Jan Maxmilián Kinský zemřel. Protože nezanechal žádné potomky, převzal sloupské panství jeho prasynovec Filip Josef Kinský, pocházející z chlumecké hraběcí linie Kinských. Když pak v roce 1782 Josef II všechny poustevny zrušil, upravil nový majitel skálu na romantické výletní místo pro své přátele a hosty. Hlavní vchod byl po roce 1794 přemístěn na jihovýchodní stranu skály a ve 20. letech 19. století byl na temeni obnoven park s květinovou zahradou. Zděný poustevnický domek byl upraven jako útulek pro návštěvníky, Tento průvodce byl vygenerován na největším českém portálu pro turisty, výletníky a cestovatele Turistika.cz
str. 4
Průvodce "Jetřichovice" mezi nimiž byli například i arcivévoda František Karel (1822), saský král Friedrich August (1824 a 1845), arcivévoda Štěpán Habsburský (1841) a v roce 1847 mladý František Josef I., pozdější rakouský císař, se svými bratry Maxmiliánem a Karlem Ludvíkem. V držení Kinských zůstal Sloup až do smrti Augusta Františka Kinského roku 1940. Jeho majetek poté připadl německému šlechtici Vilému Emanuelu Preysingovi a v roce 1945 byl zkonfiskován. Skalní suk byl pak nějaký čas opuštěný a v roce 1953 byl jako pozoruhodné skalní sídlo prohlášen za kulturní památku. Skála je turisticky přístupná a od roku 1998 ji má v dlouhodobém pronájmu bývalý kastelán Ivan Volman. Mohutný asi 100 m dlouhý skalní masiv chrání nepřístupné svislé stěny, porušené jen několika úzkými spárami. Jeho jihovýchodní stěnu zdobí sluneční hodiny, které namaloval zdejší poustevník Václav Rincholin. Původně byly na skále hodiny dvoje, ale při renovaci v roce 1752 byly obnoveny pouze jedny a druhé na jihozápadní straně potom zanikly. Sloupský hrad pravděpodobně nestál přímo na skále, ale na vysušeném místě při jejím severovýchodním úpatí, kam byl možný přístup asi jen po dřevěné konstrukci s mostem. Z hradních budov se dodnes nic nedochovalo, částečně zasypané pozdně renesanční klenby v sousedství parkoviště jsou pozůstatkem později vystavěného Berkovského zámečku. Hrad možná využíval i malý vyvýšený skalní dvůr, který vznikl v rozšířené spáře na severní straně skalního suku. Zvenku je dvůr uzavřen zdí, postavenou po roce 1827, a vstupovalo se do něj krátkou chodbou, vytesanou ve spáře mezi skalním masivem a menším samostatným skalním blokem. Do svislých stěn dvora je vytesáno několik středověkých prostor. Na západní straně jsou dvě vzájemně propojené místnosti s pískovcovým vstupním portálem, v protější stěně je hluboký výklenek s kruhovou studnou, která byla později narušena sklepem a zasypána do úrovně jeho podlahy. Další prostora byla vysekána do jižní stěny dvora a v jejím sousedství kdysi stávala dřevěná konstrukce, umožňující přístup k výše položené skalní rozsedlině. V ní je vytesané dvouramenné schodiště, romanticky označované jako Rytířské, jehož východním ramenem se vstupovalo přímo do prostor poustevny s kaplí, zatímco západní vedlo na horní plošinu skalního suku. Původně zde byly jen dřevěné stupně, zapuštěné do stěn rozsedliny, a teprve při výstavbě poustevny byla spára prohloubena a schody vytesány do skály. Skalní dvůr ani Rytířské schodiště nejsou v současné době návštěvníkům přístupné. Dnešní přístup na skálu vede z východní strany po zčásti dřevěném a zčásti ve skále vytesaném schodišti, zřízeném poustevníky po roce 1690. Schodiště ústí nejprve na nevelkou terasu, kde je umístěna pokladna, a dále pokračuje vzhůru do prostor bývalé poustevny, vytesaných ve skále. Tyto místnosti měly patrně sloužit k bydlení a jejich součástí se stalo i starší obydlí poustevníka s malou černou kuchyní. Na prostory poustevny navazuje vysoká klenutá Křížová chodba, vytesaná s využitím přirozených skalních spár na půdorysu nepravidelného čtverce s prodlouženým severním křídlem. V jednom místě chodba úhlopříčně protíná starší, ve skále vyhloubenou středověkou místnost, jejíž strop uprostřed podpíral skalní pilíř. Otvory kolem pilíře byly později zazděny. Na severní straně přiléhá ke Křížové chodbě prostorná 18 m dlouhá a 4 m široká barokní Skalní kaple, vytesaná v roce 1693. V nejvyšším místě její klenby je proražen na povrch oválný otvor, nad nímž byla o 2 roky později postavena osmiboká lucerna s kruhovými okny. K vysvěcení kaple však patrně nikdy nedošlo a již odlitý zvon z roku 1692 i socha Panny Marie Bolestné od žlutického sochaře Osvalda Wendy byly v letech 1716- 1719 přeneseny do kostela sv. Kateřiny ve vsi. V kapli zůstal dodnes zachován jen kamenný podstavec oltáře na východní straně a vyvýšená kruchta, přístupná samostatným vchodem ze západního ramene rytířského schodiště. Kaple se občas využívá ke komorním koncertům a uměleckým vystoupením. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/sloupsky-hrad
Modlivý důl Památník
GPS poloha: 50°43'36.49"N 14°36'22.94"E
Modlivý důl je asi 1 km dlouhé romantické skalnaté údolí, hluboce zaříznuté do pískovcových skal pod Slavíčkem a Tisovým vrchem na severovýchodním okraji Svojkova. Skalnatá rokle se původně nazývala Smolný důl (Pechgraben), protože zdejší uhlíři měli vedle milířů i smolné pece, v nichž vařili kolomaz. Teprve později zde vzniklo poutní místo, o jehož původu se vyprávěly různé pověsti. Podle jedné z nich tu dobrovolně zemřeli rytíř Jaroslav ze Svojkova s dcerou sládka z Velenic, kteří se velmi milovali, ale rytířovi rodiče jim jejich lásku nepřáli. Jiná pověst vypráví, že tu jeden selský chlapec zabil svého soka v lásce. První obrázek, znázorňující loučení Panny Marie s Ježíšem, tu prý na strom pověsil roku 1704 jistý dělník Melzer, pracující jako pomocník ve svojkovském pivovaru, aby zaplašil prokletí ponurého místa. Vrchnost pak nechala hustý les trochu prosvětlit a u obrázku se začali zastavovat pocestní. Časem se rozšířily zprávy o zázračně vyslyšených modlitbách a když zde došla v roce 1772 vyslyšení svých proseb svobodná paní von Czerwelli ze Svojkova, dala z vděčnosti zřídit dřevěnou kapličku, do níž byl Melzerův obrázek přenesen. Počet návštěvníků ale stále rostl a z okolí sem mířila i celá procesí. Koncem 18. století byla proto dřevěná kaplička snesena a hraběnka Alžběta Kinská nechala vytesat novou kapli do skalní stěny. Vytvořil ji svojkovský zedník Josef Sacher. Sloupský farář a vrchnost ale poutě do Modlivého dolu odmítali jako modlářství a nechávali odtud proto odstraňovat svaté obrázky i tabulky s poděkováním za vyslyšené prosby. V září 1806 dokonce biskupská konzistoř v Litoměřicích nařídila, aby z kaple byly odstraněny sochy Ježíše a Panny Marie. Vzápětí ale obě sochy z kaple zmizely a teprve po několika měsících byly nalezeny ukryté v jedné z odlehlých roklí. Odtud pak byly slavnostně přeneseny do Sloupu a 26. července 1807 vystaveny v tamním kostele. Od té doby velké poutě ke Skalní kapli ustaly a lidí sem přicházelo stále méně. K opětnému obnovení poutí do Modlivého dolu došlo až za epidemií cholery v letech 1832 a 1850, kdy sem směřovala prosebná procesí i z České Lípy. V roce 1836 bylo průčelí kaple vyzdobeno gotickým portálem, který vytvořil sloupský sochař Antonín Wagner. Uvnitř kaple byl umístěn Tento průvodce byl vygenerován na největším českém portálu pro turisty, výletníky a cestovatele Turistika.cz
str. 5
Průvodce "Jetřichovice" pozoruhodný milostný obraz Panny Marie od malířky Eugenie Hauptmann-Sommerové a na stromech kolem kaple visely svaté obrázky. Náboženský kult se zde od počátku silně prolínal s divokou krásou romantického údolí. Postoj církve ke zdejším poutím se ale změnil teprve koncem 19. století, kdy byla kaple zasvěcena Panně Marii Lourdské, a její vnitřek byl roku 1903 upraven na lourdskou jeskyni. I potom sem směřovala procesí z širokého okolí a modlit se sem chodil i bývalý císař Ferdinand V. při svých projížďkách ze zámku v nedalekých Zákupech. Podél cesty ze Svojkova byla ke kapli upravena Křížová cesta a dále k východu vedlo dlouhé schodiště k oratoriu na konci rokle. Byl to uměle vytesaný skalní výklenek s pískovcovou plastikou Ukřižování od sloupského sochaře Josefa Maxe staršího. Po 2. světové válce bylo poutní místo z větší části zničeno, takže dodnes zůstala zachována jen Skalní kaple a prázdný výklenek oratoře. Další informace najdete zde: http://www.turistika.cz/mista/modlivy-dul
Tento průvodce byl vygenerován na největším českém portálu pro turisty, výletníky a cestovatele Turistika.cz
str. 6
