První vydání © CB Maják, Vsetín 2013. Vydáno pro vnitřní potřebu církve. Originally published in the UK under the title Missional Community Life Copyright © The Porterbrook Network Published by The Porterbrook Network, an initiative of WEST Portebrook, Sheffield, UK 215 Sharrow Vale Road, Sheffield, S11 8ZB, UK Naposledy aktualizováno 7. února 2011 v Sheffieldu. Odkazy na youtube aktualizovány 14. dubna 2013. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být v jakékoliv formě publikována bez písemného svolení vydavatele. Není-li uvedeno jinak, jsou všechny biblické citáty převzaty z Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s. Použito se svolením vydavatele. Všechna práva vyhrazena. Překlad: © Tomáš Kadlec Revize: Dan Drápal Sazba: Tomáš Kolman Distribuce: Sbor Církve bratrské ve Vsetíně – Maják, Smetanova 1140, Vsetín, 755 01 www.majakvsetin.cz; e-mail:
[email protected]
Obsah 1. Misijní kontext............................................................................ 4 2. Misijní skupina............................................................................ 12 3. Misijní zapojení........................................................................... 22 4. Misijní záměr............................................................................... 28 5. Misijní rytmy................................................................................ 35 6. Misijní pohostinnost.................................................................... 49 7. Misijní správcovství času........................................................... 56 8. Misijní správcovství peněz........................................................ 62 9. Misijní milost................................................................................ 69
Kapitola 1 Misijní kontext V tradiční představě o „misii“ lidé opouštějí západní společnost a jdou do jiných zemí. Misijní pole je „tam“. Je otázkou, zda o Západu vůbec někdy platilo, že není misijním polem. Sekularizace Západu však znamená, že jsme znovu nuceni vnímat naši společnost jako misijní pole. David Smith říká: „Kulturní šok, který jsem jako misionář zakusil před třiceti lety ve východní Africe, nyní zažívají misijní vedoucí a západní církev, když se snaží porozumět situaci, v níž jejich organizace čím dál tím více připomínají lodě uvízlé za odlivu na mělčině.”1
Misijní zapojení v západní kultuře Jedním z prvních lidí, kteří nás na toto upozorňovali, byl Lesslie Newbigin. Newbigin byl po mnoho let misionářem v Indii. Po svém návratu si uvědomil, že Západ už je také v situaci, kdy potřebuje misii. Svoje myšlenky přehledně shrnuje v knize The Gospel in a Pluralist Society (Evangelium v pluralitní společnosti), SPCK, 1989. Ve společnosti stále žilo mnoho jednotlivých křesťanů, ale křesťanství samo ji už nezasahovalo.
Reflexe Představte si, že zapínáte starou televizi, na které byl zvuk slyšet ještě před obrazem. Slyšíte slova „Ježíš je Pán”. Jaký obraz teď očekáváte? Jaký obraz neočekáváte? Newbigin upozornil na oddělení veřejné pravdy od soukromé víry, které je vedlejším produktem osvícenství. Veřejná pravda je ta pravda, jež se objevuje ve veřejném životě: v politice, médiích, školách, vědě a kultuře. Ve veřejné pravdě nemají řeči o Bohu místo. Veřejná debata v sekulární společnosti je bezbožná. Je založená na pozorovatelné, ověřitelné pravdě. Víra a hodnoty jsou odsunuty do osobního života lidí. V Boha věřit můžete, vaše víra ale nesmí zasahovat do veřejného života. Víra je osobní. Tento světonázor má kořeny v racionalismu. Jediná pravda, která se všeobecně schvaluje, je pravda založená na rozumu a
1
David Smith, Mission After Christendom (DLT, 2003), str. xii.
Život misijní skupiny
pozorování. Zde jsou některé příklady oddělování soukromého a veřejného života: • Lidé, včetně křesťanů, kteří fungují se dvěma hodnotovými systémy: veřejné, „tržní“ hodnoty a soukromé, „soucitné“ hodnoty. • Křesťanská politika, jež se zaměřuje na problematiku osobní morálky, ale ne na ekonomickou a sociální spravedlnost. Předpokládá se, že evangelium se týká soukromých či rodinných problémů, ale nemá co říct o ekonomické spravedlnosti. • Křesťané obhajující neangažovanost v politice. Opět se předpokládá, že evangelium může mluvit do soukromé víry, ale nemá co říct o ekonomice či politice. • Mnozí křesťané se zdráhají hovořit o evangeliu na veřejnosti, přestože v soukromí jsou díky své víře šťastní. Newbigin tedy volal po misijním zapojení v kultuře. Říkal, že bychom měli kázat evangelium jako veřejnou pravdu. Problémem bylo, že osvícenství prosazovalo dostatečnost vědeckých vysvětlení. Řešením je vyzdvihnout zjevení jako dostatečné východisko pro poznání. Newbigin chtěl, aby křesťané promýšleli důsledky evangelia pro politiku, ekonomiku, vzdělávání atd. tak, aby byli lidé ve společnosti konfrontováni evangeliem. Nechtěl znovu nastolit pokřesťanštěnou společnost. Měli bychom hlásat univerzální panství Krista. Ježíš je ale králem, který vládne službou a obětováním svého života. To by mělo formovat naše zapojení ve světě. Newbigin měl velký vliv. Dnes již existuje hnutí „evangelium a společnost“ v Anglii, Kanadě a USA.
Cvičení
• • • • • • • •
Představte si, že jste součástí týmu, který zakládá novou místní církev ve Španělsku. Prodiskutujte s někým odpovědi na následující otázky (třeba ve vaší domácí skupině) a zapište si odpovědi. Jaká kritéria byste použili při rozhodování, kde budete žít? Jak byste přistupovali k sekulárnímu (světskému) zaměstnání? Jaký životní standard byste jako misionáři a průkopníci očekávali? Čím byste trávili svůj čas? Jaké příležitosti byste hledali? Jak by vypadaly vaše modlitby? Jaký tým byste chtěli kolem sebe? Jak by vypadala vaše společná setkání?
Život misijní skupiny
Je pro nás mnohem jednodušší přemýšlet radikálně, když si představíme sami sebe mimo svou současnou situaci. Jsme však misionáři teď a tady stejně, jako bychom byli ve Španělsku. Misie je naším hlavním úkolem, ať jsme kdekoliv. Porovnejte svůj současný život se svými odpověďmi.
Na světě neexistuje žádná společnost, která by byla „křesťanská“, či dokonce jen neutrální vůči Ježíšovi. Přestože mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Matouš 28,18), vidíme v současné době svět, jenž odporuje jeho autoritě (viz např. Jan 15,18–21; Zjevení 13,1–7). Když psal Pavel o lidech, kteří „svévolně potlačují pravdu“, a tak „ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli“ (Římanům 1,18–25), popisoval lidi nejenom ve své době, ale i v té naší. Bylo by nesprávné myslet si, že žijeme v „křesťanské zemi“, nebo že „západní kultura“ je „křesťanská“. Musíme spíše vidět, jak evangelium vnáší do naší kultury individualismu a materialismu soud, ale i naději. Stejně tak to přináší do jakékoliv jiné kultury, třeba saúdskoarabské nebo čínské. Pak si uvědomíme, že náš úkol je stejný jako úkol prvotní církve – hlásat Kristovo panství a odpuštění hříchů naší vzpurné společnosti (viz např. 1. Korintským 15,1–4). Bylo nám svěřeno evangelium o usmíření a stali jsme se Kristovými vyslanci (2. Korintským 5,17–21). V tomto smyslu jsme všichni „misionáři“, všichni jsme posláni činit učedníky Ježíše Krista (Matouš 28,19–20). 2 Proberme si nyní podrobněji církve v západní kultuře. To by nám mělo pomoci jasněji vidět potřebu misijního smýšlení. (Pozn.: Ve většině současné literatury se přídavné jméno „misijní“ používá k popisu „misijního životního stylu“ – přijetí misijního smýšlení a chování s cílem přinést evangelium svým sousedům.)
Potřeba „misijní“ církve Z knihy „The Missional Church“ (Misijní církev) od Tima Kellera (červenec 2001) Po téměř 1000 let byl na Západě vztah (anglo-evropských) křesťanských církví k širší společnosti známý jako „pokřesťanštěná společnost“. Státní instituce pokřesťanšťovaly obyvatelstvo a stigmatizovaly nekřesťanskou víru či chovaní. Přestože byli lidé vystaveni vlivu křesťanství, nebyli obnoveni či obráceni evangeliem. Úkolem církve pak bylo vést jednotlivce k životně důležitému a živému vztahu s Kristem. V tom spočívaly jak výhody, tak nevýhody pokřesťanštěné společnosti. Předností bylo, že existoval společný jazyk pro veřejnou debatu o morálce, díky němuž společnost mohla řešit, co je „dobré“. Nevýhodou 2
Toto téma je více rozpracováno v modulu Porterbrook – První ročník: Kultura.
Život misijní skupiny
bylo, že křesťanská morálka bez evangeliem obnovených srdcí často vedla ke krutosti a pokrytectví. Představte si, jak se asi chovala pokřesťanštěná vesnice ke svobodné matce nebo homosexuálům. V pokřesťanštěné společnosti církev také často mlčela, místo aby zasáhla proti zneužívání moci vládnoucí třídou proti slabým. Z těchto a dalších důvodů ztratila církev v Evropě a Severní Americe už v polovině 19. století svoje výsadní postavení v určování veřejné etiky. Úpadek křesťanství ve společnosti se ještě urychlil od konce Druhé světové války. Britský misionář Lesslie Newbigin odjel do Indie kolem roku 1950. Tam působil v církvi, která byla „na misii“ ve zcela nekřesťanské kultuře. Když se asi o 30 let později vrátil do Anglie, zjistil, že i západní církev nyní existuje v post-křesťanské společnosti, ale přitom se této nové situaci nijak nepřizpůsobila. Ačkoli veřejné instituce a pop-kultura Evropy a Severní Ameriky již nepokřesťanšťovala obyvatelstvo, církev dělala svoji službu tak, jako by stále existovali „pokřesťanštění“, tradiční a morální lidé, kteří zkrátka do církve přijdou. Jistě, některé církve pořádaly „evangelizace“ jako jednu z mnoha služeb. Církev na Západě však tímto nezačala být opravdu „misijní“ – nezačala přizpůsobovat a přetvářet všechno v oblasti uctívání, učednictví, společenství a služby tak, aby zasáhla nekřesťanskou společnost kolem sebe. Nevyvinula „misiologii západní kultury“, jak to učinila pro jiné nepokřesťanštěné kultury. Jedním z důvodů, proč mnoho amerických evangelikálních církví nezakusilo podobně prudký pokles jako protestantské církve v Evropě a Kanadě, bylo, že Spojené státy jsou stále místem se zbytky pokřesťanštěné společnosti. Neformální veřejnost (nikoliv však formální veřejné instituce) tam totiž stále odsuzuje nekřesťanské přesvědčení či chování. „V americkém kulturním, politickém a ekonomickém životě existuje hluboký rozkol. Máme tu rychle rostoucí, ekonomicky živý..., morálně relativistický, městský, kulturně odvážný, sexuálně polymorfní a etnicky rozmanitý národ ... a naproti tomu maloměstský, náboženský, nukleární rodinu preferující, bílý zbytek Ameriky..., jehož společenský a ekonomický vliv je na ústupu ... Dva národy...“3 V konzervativních oblastech je stále možné vidět lidi, jak se hlásí k víře, a jejich církev roste bez toho, aby byla „misijní“. Většina tradičních evangelikálních církví dokáže získat pro Krista jen lidi, kteří jsou svým založením tradiční a konzervativní. Jak ale podotýká Wolff, jedná se o „zmenšující se trh“. Nakonec se budou muset evangelikální církve, zabydlené na zbývajících územích pokřesťanštěné společnosti, naučit být misijní. Pokud tak neučiní, budou jejich řady nadále řídnout nebo zemřou úplně.
3
Citace Michaela Wolffa, New York, 26. února 2001, str. 19.
Život misijní skupiny
Nepotřebujeme jen církve s evangelizačními projekty. Potřebujeme misijní církve.
Různé projevy církve Převzato z článku od Drew Goodmansona, ‘The Decline of the Western church and the Call to renew your Church’s Ecclesiology4 (Úpadek západní církve a povolání k obnově eklesiologie vaší církve) Západní církev zažívá úpadek. Věříme, že začíná transformace za účelem znovu objevit, jak má vypadat církev. Část problému vidíme v tom, že mnoho místních církví se zaseklo ve starých modelech eklesiologie založené na konstantinovském pojetí církve. Církev je pak jen mocenskou strukturou, která se snaží „přilákat“ lidi z venku. Jsme přesvědčeni, že tento model nemůže naši kulturu změnit. Alan Hirsch říká: Souhrn současných průzkumů v Austrálii naznačuje, že asi 10 až 15 procent obyvatelstva pozitivně reaguje na to, co můžeme nazvat „současným modelem církve“. Jinými slovy, tento model je přitažlivý pro zhruba 12 procent našich obyvatel. Úspěšnější podoby tohoto modelu bývají zpravidla velké, vysoce profesionalizované sbory, navštěvované ve značné převaze střední třídou. Pokud jde o kulturu, volí tyto sbory jazyk vyhovující „hledajícím lidem“ a mainstreamové hudební formy.5
V Americe může uběhnout několik desetiletí, než pouhých 10 – 15 procent populace zareaguje na tradiční církve. Přesto se církve snaží navzájem překonávat v lepší službě, vtipnějších kázáních či kreativnějším marketingu, aby zasáhly některé z těchto hledajících. Kupříkladu časopis Outreach zveřejnil v červnu 2007 zdánlivě povzbudivou statistiku: 97 procent protestantských církví uvedlo, že během roku pořádalo nějakou evangelizační akci. Když však čteme dále, daná statistika ztrácí na síle. • 70 procent uspořádalo prázdninovou biblickou školu • 59 procent rozdávalo literaturu, jako jsou traktáty nebo časopisy • 56 procent uspořádalo společenské akce, jako jsou večírky nebo festivaly To všechno jsou dobré věci, ale vždy se jedná o typ evangelizace, jenž má přitáhnout lidi do církve: tyto metody většinou přitahují ty, kteří mají světonázor podobný křesťanům. To znamená, že tyto aktivity fungují jen u lidí, kteří mají podobný pohled na morálku a absolutní hodnoty,
Získáno 26. 8. 2009 z http://www.goodmanson.com/2007–05/06/the-decline-ofthewestern-church-and-the-call-to-renew-your-churchs-ecclesiology/ 5 Alan Hirsch, Zapomenuté cesty (KC Příbram, 2013), str 37. 4
Život misijní skupiny
což jsou většinou lidé s konzervativním pozadím. Pro většinu ostatních lidí to však nefunguje. Zde je několik věcí, které musíme promyslet: 1. Naše nedělní bohoslužby jsou sice důležitým odrazem Kristovy slávy, ale církev je víc než jen neděle. Pro většinu evangelikálních církví je nedělní bohoslužba středem církevního vesmíru. My jsme ale zjistili, že mámeli v naší situaci odrážet plnost církve, potřebujeme různé druhy setkání. Jednou z nepostradatelných rolí nedělní bohoslužby je „zapojení“ věřících do církve. „Zapojení“ je proces, kdy pomáháme křesťanům přejít z konzumu (kdy „nakupují“ nedělní bohoslužby podle toho, jak uspokojují jejich potřeby) do učednického života, jenž má poslání a formuje všechny oblasti jejich života. Zapojení lidé už do církve nechodí, protože se naučili církví být. Michael Goheen píše: Je třeba neustále bojovat za to, aby rytmus církevního života umožnil celému společenství zrcadlit budoucí království. Toto by nicméně nemělo být na úkor mise Božího lidu v jeho jednotlivých povoláních. To je i nadále hlavním bodem misijního působení v západní kultuře.6
2. Musíme přehodnotit, co považujeme v církvi za úspěch. Mnozí kazatelé odvíjejí svoji identitu od počtu lidí, kteří přijdou v neděli. Vaše církev může mít na nedělním setkání mnoho lidí, ale pokud tím jejich zapojení do církve končí, je možné, že jen podporujete hodnoty konzumu. Církve by měly klást větší důraz na činění učedníků, kteří ztělesňují evangelium v každodenním životě. Lesslie Newbigin píše: „Nevěřím, že role církve v sekulární společnosti spočívá v oficiální činnosti církve jakožto správního orgánu v politické či kulturní oblasti ... Naopak se domnívám, že jde o to, aby laikové působili jako občané, dělníci, manažeři či zákonodárci.“7 3. Biblická vyučování jsou skvělá. Aby však církve někoho zasáhly, musí vytvořit skupiny, kde budou lidé žít vzájemným životem – malá setkání lidí, kterým jde o jejich okolí. Tito lidé se modlí za určitou oblast, jsou hluboce oddáni jejím potřebám a vyjadřují to skutky lásky a milosrdenství. Nevěřící potřebují vidět takové lidi. Tímto způsobem se stávají aktivní „hermeneutikou evangelia“ – jejich společný život pomáhá lidem pochopit evangelium. Tento model bude vyžadovat aktivní zapojení ve vašem okolí, abyste vybudovali důvěru a dostali se k lidem, kteří jsou otevření a zajímají se o duchovní věci. 4. Církve, jež chtějí zasáhnout širokou škálu společnosti, musí aktivně ztělesňovat evangelium. Mohli bychom říci, že někteří lidé jsou „hledající“ – klidně přijdou jen tak z ulice na nedělní setkání. Ale existují i další lidé, kteří jsou více jako „ztracené kmeny“ – nikdy by nepřišli na veřejné setkání, Michael Goheen, ‘The Missional Church: Ecclesiological Discussion in the Gospel and 6
Život misijní skupiny
kde nikoho neznají. Alan Hirsch popisuje misii jako „vyjít ven“ a inkarnaci jako „jít do hloubky“. Musíme u svých lidí vytvořit nové, misijní smýšlení. Věřící, kteří žijí podle evangelia a sdílejí své životy s nevěřícími, budou schopni oslovit ty, kteří pochybují, drží se alternativních náboženství, nebo jsou dokonce v opozici vůči křesťanské zvěsti. Čím větší je opozice, tím více misie závisí na vztazích. Tato propast může být často přemostěna konkrétními lidmi, kteří mají buď podobné pozadí, nebo si na základě jiných faktorů vytvořili nějaký vztah. Pro většinu tradičních či evangelikálních církví bude obtížné přejít z režimu „nedělní setkání plus nějaké to biblické vyučování během týdne“ do režimu „společenství věřících, které bere misii vážně“. To vytáhne lidi z jejich zóny pohodlí. Budou-li křesťané aktivně budovat vztahy s nevěřícími, bude to vyžadovat velkou trpělivost a lásku. To je těžké. Mnozí lidé, kteří jsou věřící už několik let, se totiž zcela izolovali od nevěřícího světa. Mnoho křesťanů bude muset projít radikální změnou smýšlení a přechodem k misijnímu životu, aby se něco takového mohlo stát. Mnoho církví, jež tímto procesem prochází, přišlo bohužel o členy, kteří nebyli ochotní následovat vedoucí, když šli za Ježíšem. V konečném důsledku je ale tento přechod rozhodující pro to, aby se západní církev opět přesunula na okraj společnosti. Tam totiž začala a svým decentralizovaným misijním životem zcela změnila římskou společnost.
Nové hranice misie David Smith ve své knize Mission After Christendom (Misie v post-křesťanské společnosti), DLT, 2003, rozlišuje tři „hranice misie“. Před 100 nebo 200 lety by lidé předpokládali, že hranice misie budou geografické. Hranicemi byla ta místa, kde evangelium vstupovalo na nové území. Ale hranice definované Smithem jsou sociologické či ideologické: • sekularizace – Bůh a náboženství nejsou tématy, jež patří na veřejné fórum. • pluralismus – Mnoho lidí už nevěří v „absolutní pravdy“. Naopak si myslí, že může existovat více než jedna pravda. „Ježíšova slova možná platí pro tebe a já jsem rád, že ti to funguje. Ale rozhodně nejsou pravdou pro všechny.“ • globalizace – Moji sousedé mohou být zcela kulturně odlišní – možná totiž pocházejí z druhého konce světa. Takže zatímco oblasti, ve kterých žijeme, nejsou novým teritoriem pro evangelium zeměpisně, zjistíme, že vstupujeme na nové teritorium ideologicky. To znamená, že mnoho lidí kolem nás nemá ve svém Our Culture Network in North America’, in Missiology 30, 4 (2002), str. 479–490. 7 Citováno z Michaela Goheena, ‘The Missional Church’.
Život misijní skupiny
světonázoru místo pro Ježíše. Možná už slyšeli jméno „Ježíš“, ale nikdy pořádně neslyšeli evangelium, natož aby ho pochopili. My však víme, že Ježíš je opravdu Pán. Vyzývá všechny lidi, aby činili pokání a věřili v něj kvůli odpuštění svých hříchů. Až se vrátí, bude soudit celou zemi a všichni poznají, že on je pravý Pán (Skutky 17,30– 31; Filipským 2,9–11). To bude dnem spásy pro ty, kdo v něho věří, a dnem odsouzení pro ty, kteří nevěří (2. Petr 3,7 a 13). Zatímco čekáme na jeho návrat, reprezentujeme jeho království:7 • Reprezentujeme je tím, že žijeme ve společenství, které je zachráněno jím a pro něj (1. Petr 2,9–10). Výzva k pokání a víře v evangelium je také výzvou k připojení se k novému Božímu lidu. • Reprezentujeme je tím, že jsme služebníky jeho světa. Když napodobujeme Krista v činech soucitu, míru a spravedlnosti, nevěřící „oslavují Boha..., protože viděli (naše) dobré skutky (1. Petr 2,11–12; srovnání 2. Petr 3,11). • Reprezentujeme je tím, že jsme posly. Když jako služebníci děláme dobré skutky, jsou tyto skutky „ozdobou učení našeho Spasitele Boha“ (Titovi 2,1–10). Žijeme-li jako společenství sloužící světu, mohou lidé okusit, že Kristova vláda je dobrá. Proto je také nutné vysvětlovat tuto vládu hlásáním evangelia. Jak řekl Ježíš: je nezbytné, aby jeho následovníci hlásali pokání a odpuštění hříchů v jeho jménu všem národům, aby všechny národy uslyšely (Lukáš 24,47; srovnání Římanům 10,14–17). Když toto nebudeme hlásat, mohou být naše dobré skutky špatně pochopeny. Lidé by si pak mohli myslet, že jsou zákonickou snahou zasloužit si vlastní spasení, místo aby chápali, že tyto skutky jsou reakcí na Boží dar milosti, který je zdarma. V celém našem životě tedy jde o misii. Darrell L. Guder říká: „Misie není jen službou v církvi. Misie definuje církev jakožto vyslaný Boží lid. Buď jsme určeni misií, nebo snižujeme rozsah evangelia a mandát církve.“8910
Následující myšlenky jsou shrnutím George R. Hunsbergera, ‘Mission Vocation: Called and Sent to Represent the Reign of God’ in Darrell L. Guder (ed.), Missional Church: A Vision for the Sending of the Church in Northern America (Eerdmans, 1998), str. 77–109. 8 Darrell L. Guder, ‘Missional Church: From Sending to Being Sent,’ v Missional Church, str. 6. 9 Lois Barrett, ‘Missional Witness: the Church as Apostle to the World’, v Missional Church, str. 127. 10 Soma Communities, ‘Living as a Gospel Community’. 7
Život misijní skupiny
Cvičení Lois Barrett píše: „Když se církev rozhodne v několika klíčových oblastech žít rozdílně oproti většinové společnosti, může být alternativním společenstvím se silným svědectvím. Důležitým úkolem církve je rozpoznat ty klíčové body, v nichž má být odlišná od zla tohoto světa.“10 Ve kterých oblastech můžete vytvořit mocné svědectví ve vaší situaci, když v nich budete žít odlišně od světa? Co pro vás jako jednotlivce i společenství bude odlišný život v těchto oblastech znamenat? Až se budete snažit vymyslet, jak tyto principy aplikovat ve vaší situaci, mohou vám pomoci principy ze společenství Sóma. Církev by měla být: • společenstvím spravedlnosti ve světě ekonomické a ekologické nespravedlnosti • společenstvím velkorysosti a skromnosti ve světě konzumu • společenstvím nezištného dávání ve světě sobectví • společenstvím pravdy (pokory a odvahy) ve světě relativismu • společenstvím naděje ve světě zklamání • společenstvím radosti a vděčnosti ve světě nároků • společenstvím, které prožívá Boží přítomnost ve světě bez Boha • společenstvím smyslu a záměru ve světě apatie11
Život misijní skupiny
