První kočičí výstava a začátky chovatelství

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis První kočičí výstava a začátky chovatelství

Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

První kočičí výstava a začátky chovatelství

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

KAŽDÝ VLASTNÍK KOČKY VÍ, ŽE NIKDO NEMŮŽE VLASTNIT KOČKU . ELLEN PERRY BERKELEY

PRVNÍ KOČIČÍ VÝSTAVA A ZAČÁTKY CHOVATELSTVÍ


Kdy a kdo byl prvním skutečným chovatelem koček, to se už nikdy nedozvíme. Během staletí uplynuvších od dob kardinála Richelieua a Ludvíka XIV. uplynulo mnoho let, záliba v držení „okrasných“ koček mezi lidmi vzrůstala a z vrcholných kruhů se přes šlechtu přenesla na střední třídu obyvatelstva. Obdivovatelů koček přibývalo a přibývalo. Kočkomilovní chovatelé si začali navzájem vyměňovat zkušenosti, začali se sdružovat a na kočky samotné se začali koukat jinak. Už nešlo o hospodářská zvířata užitečná k hubení myší a jiných hlodavců, začalo jít o vzhled, srst a krásu. Francie a zejména Velká Británie byly koloniálními mocnostmi. Francie postupem let sice ztratila většinu svých zámořských držav, Británie nikoliv. A tak se s britskými obchodníky a cestovateli dostala do Evropy i nová kočičí plemena, perské kočky, siamské kočky, korati, a mnohá další. Chov koček začalo být potřeba organizovat. A tak byl ve Velké Británii roku 1887 založen National Cat Club. A hned první jeho prezidenti Harrison Weir a Louis Wain jsou z hlediska kočičích dějin jedněmi z nejvýznamnějších osobností. Harrison William Weir se narodil 5. května 1824 v městečku Lewes v Sussexu. Do roku 1837 studoval na akademii v Albany, potom se vyučil tiskařem u George Baxtera. U Baxtera přičichl ke všemu možnému, od prodeje, přes marketing a vedení obchodu, až po samotnou tiskařskou práci. Od Baxtera se naučil umění rytectví, kreslení a dřevorytu. A tehdy se u něj začaly projevovat zájmy o ptáky, savce a další zvířata a přírodu vůbec. Roku 1842 založil Herbert Ingram noviny Illustated London News, které mimochodem http://vikulka.ic.cz/

byly vydávány až do roku 2003. Harrison Weir se stal jedním z prvních kreslířů a následně i přispěvatelů. O uměleckých kvalitách Harrisona Weira svědčí skutečnost, že vystavoval roku 1845 jeden z obrazů divoké kachny ve slavném British Institution, příležitostně vystavoval v Královské galerii na Suffolk Street i v mnoha jiných galeriích.

Harrison Weir, rytina E. Tayl ora zveřejněná v knize Harrisona Weira Our Cats and All about them

8


Kresba Harrisona Weira z knihy Our Cats and All about them

Ilustroval knihy své i mnoha soudobých významných spisovatelů. Malířský a kreslířský um mu dokonce vynesl prestižní post v Royal Institute of Painters in Water Colours. A díky svým malířským schopnostem si roku 1866 troufl i na návrh svého vlastního prvního domu, „Weirleigh“. Onen dům musel roku 1886 prodat a přestěhovat se do Kentu, kde žil až do smrti. Weirleigh zakoupila rodina Sassoon a dům si samozřejmě přejmenovala k obrazu svému, naštěstí jej ani nezbořila ani nijak zásadně neměnila a tak Weirleigh stojí dodnes a je nádhernou architektonickou památkou a ukázkou viktoriánského gotického domu. Harrison Weir byl zaníceným obdivovatelem domácích zvířat, zejména koček, psů a drůbeže. Sám choval kočky, poštovní holuby a další drůbež. Stal se takovým chovatelským odborníkem, že mohl působit i jako posuzovatel na výstavách. Zatímco výstavy hospodářských zvířat už byly


9

v Anglii druhé poloviny 19. století běžnými, kočky se dosud nevystavovaly. Až se přiblížil červenec roku 1871. 12. července 1871 vyšla v Londýnských novinách The Illustrated Times nenápadná pozvánka mezi notickou o slavnostní večeři herců Comédie Francaise s Lordem Dufferinem v Crystal Palace a upozorněním na novinky v oblasti poštovních služeb: „Zítra se koná výstava koček v Crystal Palace, na 150 klecí je připraveno pro vystavení vybraných druhů zvířat, včetně kočky divoké skotského Vévody ze Sutherlandu, perských koček nejrůznějších barev, pro několik koček Manských bez ocasu a další želvovinové kočky.“

Článek z The Illustrated Times z 12. července 1871

Proč se Harrison Weir rozhodl zorganizovat se svými přáteli výstavu? To prozrazuje on sám v knize Our Cats and All about them, kterou napsal o 18 let později: „V den posuzování jsem si koupil lístek a nasedl do vlaku z Ludgate Hill ke Crystal Palace. Seděl jsem sám v pohodlí kupé první třídy a přiznávám, že jsem cítil úzkost z toho, co mě čeká a jak všechno dopadne. Ano, jaké to asi bude? Bude tam hodně koček? Kolik? Jak se kočky budou ve svých klecích cítit? Budou trucovat, budou plakat, že jsou uvězněné, budou odmítat jídlo? Anebo si prostě jen sednou a celé to vezmou klidně, rezignovaně, nebo budou agresivní? Nebyl jsem schopný si celou tu scénu představit; všechno to bylo tak nové. Jak jsem tak přemýšlel, otevřely se dveře a do mého kupé přistoupil můj známý přítel. „Á“, řekl, „jak se máš?“ „Docela dobře,“ řekl jsem já; Vikulka, CZ

PRVNÍ KOČIČÍ VÝSTAVA A ZAČÁTKY CHOVATELSTVÍ „jsem na cestě na výstavu koček.“ „Cože?“ řekl přítel, „To předčí všechno! Výstava koček! Proč, nenávidím je; vyháním je od sebe hned jak je vidím. A budeš se s nimi otravovat v těch klecích! Anebo budou svázané? Ať tak či tak, bude tam určitě hrozný hluk, jak se budou snažit dostat se ze řetězů a budou se při tom škrtit.“ „Je mi líto, velmi líto“ řekl jsem mu, „že nemáš rád kočky. Mě se zdají velmi krásné, také velmi vznešené ve všech jejich pohybech a jsou stejně domestikované ve svých domovech jako psi, možná i více. Jsou velmi užitečné při chytání krys a myší; nejsou necitelné; umí vyskočit na dveře a zmáčknout kliku, aby si otevřely. Viděl jsem, že kočka si zaťukala na dveře, aby se dostala do domu. Poznají, když je v týdnu neděle, a nejdou ven, čekají až dostanou kousek masa, protože jsou na to ten den zvyklé; umí…“ „Dost,“ řekl přítel, „vidím, že kočky opravdu miluješ, já ne, měli bychom změnit téma.“ „Ne,“ řekl jsem, „ne takhle. To je přesně to, proč jsem uspořádal tuhle kočičí výstavu; přál bych si, aby každý mohl vidět jejich krásu, když je o ně dobře postaráno, jak jsou vychované a jemné a – mohu-li to tak říci – rozmazlené. Proč by nemohla kočka, která sedí před námi u ohně, být předmětem našeho zájmu pro její barvu, odznaky a tvary? Teď půjdeš se mnou, můj drahý starý příteli, a podíváš se na první kočičí výstavu.“ Stojíme u vchodu do Crystal Palace můj přítel a já. Namísto hluku a zoufalých pokusů koček utéct, kočky tu leží ve svých klecích, odpočívají na poduškách a jsou potichu, některé jen jemně předou a pomňoukávají, čas od času si některá z nich


http://vikulka.ic.cz/


lízne něco mléka, které je tam pro ně připraveno. Ano, tady jsou, velké kočky, velmi velké kočky, kočky středně velké i kočky malé, kočky všech barev a odznaků, nádherné čistě bílé perské kočky; a jak procházíme uličkou mezi klecemi, vidím, že můj přítel si všechno prohlíží se zájmem; konečně řekl: „Jak krásná je tahle kočka! A tamhle je další!“ „A není pochyb,“ řekl jsem, „že mnoho z těch koček, které jsi už kdekoliv předtím viděl, by byly stejně nádherné, kdyby o ně bylo dobře postaráno, nebo kdyby byly aspoň dobře krmené; kdyby nebyly nemocné a když už, aby byly léčené. Je to prostě proto, že jsou to kočky. A s velkým potěšením ti můžu říci, že by tahle výstava mohla být mnohem větší, kdyby chovatelé neměli takové problémy a výdaje s cestováním s kočkami a s péčí o ně během cesty.“ „No, nedokázal bych si nikdy představit všechny variety koček, jejich velikosti a barvy,“ řekl mi na rozloučenou přítel. Za několik měsíců jsem měl příležitost jej navštívit. Právě seděl u jídla, dvě kočky seděly na židli vedle něho – byli to jeho mazlíčci, alespoň tak se mi to všechno jevilo.“ I v 21. století se lze na kočičích výstavách setkat s lidmi, kteří absolutně netuší, kolik je kočičích plemen, jaké mohou mít kočky barvy, tvary a velikosti. Každý správný kočičí chovatel vědomě či nevědomě šíří osvětu o kočkách, vyvrací všechny ty nesmysly pozůstalé z dob středověku. Základní myšlenka šíření objektivních informací o kočkách na výstavách tak zůstává nezměněna dodnes. A co napsal o první kočičí výstavě soudobý tisk? Není žádným překvapením, že všechny zprávy z výstavy byly kladné. Jako příklad můžeme citovat už z delší zprávy (a také ze zprávy s vlastním velkým nadpisem umístěné mezi aktuálními zprávami z domova) 10


Weirleigh – návrh Harrisona Weira

z novin The Illustrated Times ze dne 22. července 1871: „Vášeň pro vystavování jistě dosáhla svého vrcholu. Vedle velkých výstav v Jižním Kensingtonu, obecenstvo už mohlo spatřit výstavy květin, dobytka, koní, psů, zemědělské techniky a výrobků. Konaly se už výstavy dětí, ptáků a nejméně jedna soutěžní výstava výčepních; a nyní tu máme výstavu koček. Podívaná se konala v Crystal Palace v hlavním sále všech výstav, a zdá se, že byla velice úspěšná. Byl tu bohatý výběr koček, které musely ohromit i ty největší ignoranty ke kočičí kráse, jejich varietám, a jejichž znalosti o kočkách jsou omezené…. Byly tu velké kočky – kočky velké dost na to, aby si návštěvník vzpomněl na příběh o kočce, která se zvětšovala a zvětšovala, až se 11

hlavou dotýkala stropu. Jedna z koček měla jedno oko zelené a druhé modré – jistě neobvyklá kombinace; bylo tu k vidění mnoho zvláštností, které musely nutně uspokojit všechny návštěvníky. Počet vystavovaných zvířat byl 170; počet cen, rozdělených posuzovateli Rev. CummingMacdonou, Harrisonem Weirem a Jenner Weirem (Harrisonovým bratrem), byl 54 za celkem 5.715 liber. Jediným nedostatkem tak zůstává obtížnost, s jakou bylo možno pozorovat jednotlivé kočky v zástupech návštěvníků. Povzbuzeni tímto úspěchem, se ředitelé výstavy rozhodli opakovat výstavu v prosinci, kdy bude provedeno několik vylepšení. Budou rovněž vzaty v úvahu námitky dámské společnosti Society for the Prevention of Cruelty to Animals („pro ochranu zvířat“; jejíž aktivní členkou je baronka BurdettCoutts) a klece pro kočky budou zvětšeny. Některé z nejobdivovanějších druhů jsou zobrazeny i na naší rytině. Kočka umístěná na stradu stránky nahoře je nádherným příkladem dlouhosrsté kočky s kresbou, která patřila Lady Lubbockové z High Elsm, Beckenham. Kočka hned před ní je perská kočka, patřící Hon. Mrs. Greyové. Dvě černé kočky hned vedle jsou siamské kočky, z nichž jedna patří Mrs. Meynellové a druhá Mrs. Alabasterové. Následuje velmi velká Anglická kočka s kresbou, patřící paní Amosové, která získala první cenu za velikost. Dlouhosrstá černá kočky pana Watmana leží vespod.“ První kočičí výstava byl úspěch. Dokonce takový, že si návštěvníci vyžádali její opakování. Aby byla jasně daná pravidla, co se bude hodnotit, jak a kým, vznikl roku 1887 už zmiňovaný Národní kočičí klub – National Cat Club. Pod tímto názvem existoval do roku 1910, když byl přejmenován na The Governing Vikulka, CZ

PRVNÍ KOČIČÍ VÝSTAVA A ZAČÁTKY CHOVATELSTVÍ srsti 20 body, velikost a kondici 10 body a celkový vzhled také 10 body. Bodové hodnocení nezmizelo, i když se na výstavách žádné bodové hodnoty posuzovaných koček neuvádí, slouží jako orientace posuzovatelům, zda kočičce udělit certifikát potřebný k získání titulu či nikoliv, zda ji nominovat do Best in Show (výstavy FIFe) a podobně. Jen pro zajímavost, standard FIFe, platný k 1. lednu 2012 hodnotí habešské kočky 15 body u perfektní hlavy, 10 body u očí (chtělo by se říci přesně opačně, než jak stanovil Harrison Weir), tělo 20 body, barvu a kvalitu srsti 25 body a u habešských a somálských koček se hodnotí kvalita ticking a textury srsti 15 a 10 body. Kondice je ohodnocena 5 body a dostáváme se opět na celkový počet 100 bodů. Bodové hodnocení se tedy liší, podíváme-li se na standard, popis habešské kočky, pak ten platí v podstatě dodnes stejný. Stejně tak tomu je u koček siamských, či manských. Jak už bylo řečeno, jiná konkrétní plemena v knize Harrisona Weira zmiňovaná nejsou a zbylé kočičky se dělí podle barev a kreseb.

Článek z The Illustrated Times z 22. července 1871

Council of the Cat Fancy, který existuje dodnes a ve Velké Británii je největším chovatelským klubem. Samotná první pravidla a první standardy tehdejších obvyklých plemen koček sepsal o dva roky později v knize Our Cats and All about them sám Harrison Weir. I když tehdy dělil kočky zejména podle barev a kreseb, přeci jen už se v jeho knize objevují nejstarší známá plemena. Kupříkladu habešské kočky měly mít hlavu malou, širokou mezi očima, spíše delší, než krátkou, nos středně dlouhý. Hodnocení hlavy se podílelo na celkovém hodnocení kočky 10 body. Oči mají být oranžově-žluté, lehce do zelena, velké, kulaté a jasné, za 15 bodů. Nos má být tmavě červený, s černým ohraničením, konečky nohou mají být černé, nos a nohy jsou za 10 bodů. Srst má být jemná, hedvábná, krátká a hustá – za 15 bodů. Uši ohodnotil Harrison Weir 10 body, barvu http://vikulka.ic.cz/


12


plakát z první kočičí výsta vy v Cr ystal Palace, Illustrated Times 22 July 1871

13

Vikulka, CZ


Crystal Palace ze severovýchodu ilustrace z Dickinsonovy knihy Comprehensive Pict ure sof the Great Exhibition of 1851 z roku 1854 Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo

Bohužel, čas je neúprosný. 3. ledna 1906 Harrison Weir zemřel ve svém domě v Poplar Hall v Kentu. Byl to však právě on, kdo vymyslel a jako první realizoval všechno potřebné pro další pořádání výstav. Jeho myšlenky se s drobnými obměnami v jednotlivých chovatelských klubech ctí dodnes. I další kočičí výstavy se konaly v londýnském Crystal Palace. Byl postaven roku 1851 k příležitosti mezinárodní výstavy, která měla být velkolepou přehlídkou britského výrobního a hospodářského umu na domácích ostrovech i v koloniích. Původně se počítalo s existencí Křišťálového paláce pouze po dobu šesti měsíců trvání výstavy a tak zadavatelé architektům uložili podmínku, že příprava i samotná stavba se musí vejít do rozpočtu 100.000 liber. Celou soutěž vyhrál zahradní architekt z Derbyshire Joseph Paxton, nechal se inspirovat velkými skleníky, s jejichž stavbou už měl dost zkušeností a také vzhledem největšího leknínu na světě – viktorie královské. Křišťálový palác byl sestaven z předpřipravených litinových dílů, díky tomu bylo možno celou konstrukci smontovat jako stavebnici a ušetřilo se mnoho peněz. Litinu doplňovalo sklo. Vznikla budova http://vikulka.ic.cz/

dlouhá 1851 anglických stop, tj. 564 metrů a široká 124 metrů, v jejíchž útrobách byly hlavní sál a dva vedlejší. I když budova měla mnohé nedostatky, šlo přeci jen o architektonický unikát a tak bylo ukončení výstavy rozhodnuto, že Křišťálový palác nebude zbourán, ale přemístěn, a to do Sydenhamu. Některé původní mouchy byly odstraněny a sály mohly být ještě zvětšeny. Když 30. listopadu 1936 zachvátil Křišťálový palác obrovský požár, bylo plameny vidět na míle daleko. Winston Churchill prý k tomu poznamenal: „toto je konec věků“. Od pravdy bohužel daleko nebyl, prohlubovala se hospodářská krize, která zanedlouho vyvrcholila druhou světovou válkou. Po požáru Crystal Palace se kočičí výstavy přestěhovaly na různá místa, do Paddington Bakers Hall, Kentish Town Baths, Paddington Baths, Seymour Hall, či do Royal Horticultural Hall, až nakonec našly dlouhodobější útočiště v Earls Court a Olympii (výstaviště ve východním Kensingtonu). Roku 1890 Harrison Weir rezignoval na svůj post prezidenta National Cat Club a pomyslné žezlo po něm převzal Louis Wain, člověk, který se stal slavným díky nejrůznějším karikaturám, kresbám a ilustracím koček. Bohužel, trpěl schizofrenií, která bránila jeho 14


Interiér Křišťálového paláce litografie Williama Simpsona z knihy Souvenir of the Great Exhibition od J. McNevena; Ackermann & Co. 1851 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

práci a tak přeci jen významu Harrisona Weira v kočičích dějinách nedosáhl. O propagaci koček se však bezesporu nemálo zasloužil. Narodil se 5. srpna 1860 v Clerkenwell v Londýně. Jeho otec byl obchodník s textilem a matka původem francouzka. Měl pět sester, z nichž se žádná nevdala, navíc jedna z jeho sester byla o několik let později prohlášena za nežádoucí a vyhoštěna z Anglie. Už v mladém věku se u něj začaly projevovat sklony umělce, často zanedbával školu a vyrážel do okolí Londýna, kreslit. Talentu si všimli rodiče a tak Louis dál studoval na West London School of Art, kde potom i krátce učil. To už se o něj však zajímaly žurnály Illustrated Sporting and Dramatic News a Illustrated London News, kde se mimo jiné seznámil i s Harrisonem Weirem. A jen tak mimochodem, byla to i doba, kdy si přivydělával malováním psích portrétů. V 23 letech se oženil s Emily Richardsonovou, manželských radostí si ale moc neužil, protože Emily zemřela už o tři roky později na rakovinu. Když byla Emily nemocná, pořídili si pro radost kocourka Petera. Wain jej naučil 15

mnoha trikům a kouskům. S největší pravděpodobností právě Peter byl podnětem pro to, aby po smrti své ženy Louis Wain

Louis Wain Fot ografie z knihy The Book of The Cat od Frances Simpson; Lascelles & Co. 1903

Vikulka, CZ

PRVNÍ KOČIČÍ VÝSTAVA A ZAČÁTKY CHOVATELSTVÍ zasvětil zbytek života kočkám. Začínal s ilustracemi v novinách, ale brzy začal získávat i zakázky na ilustrování dětských knih. Jeho kočky, které se smějí, pláčou, chodí oblečné do nejrůznějších kostýmů, hrají na hudební nástroje, popíjejí čas, hrají karty, rybaří, chodí do opery i kouří, si brzy našly oblibu mezi dětmi i dospělými. Kočky Louise Waina se dostaly i na pohlednice a nesmíme zapomínat, že ve viktoriánské anglii byly pohlednice velice důležitým způsobem komunikace. Dokonce Louis Wain u kreslícího stolu v letech 1901 až 1915 vydával fot ografie z roku 1890 Louis Wain Annual, jakýsi sborník Zdroj: Wikipedia commons; volná licence svých kreseb. Smrt manželky Louise radost a zábavu, postupně se ale ukázalo, že změnila na celý zbytek života, snad jen díky takto to dál nepůjde. Roku 1910 proto byla kočkám dokázal boojovat s psychickými založena jakási zastřešující velká organizace, problémy a dožil se úctyhodného věku téměř největší ve Velké Británii dodnes, Governing 69 let. Zemřel 4. července 1939. Council of the Cat Fancy, GCCF. Sjednotily se Jak už to tak bývá, ne všechno tak zásady chovu jednotlivých plemen koček, vyhovuje všem. A tak vedle National Cat Club jejich standardy, podmínky a postupy při začaly vznikat další různě velké a různě vystavování koček a jejich hodnocení významné organizace, které si samy posuzovateli, byly stanoveny nároky a upravovaly pravidla chovu a vystavování tak, podmínky pro chov koček, jejich zdraví a jak se jim to hodilo. Nic proti tomu, vždyť chov dobrou pohodu. A vznikl první velký jednotný koček je přeci koníček, který má přinášet kočičí registr, první velká, téměř národní, Plemenná kniha. Tehdy byla rodělena na čtyři oddíly, do jednoho byly registrovány kočky dlouhosrsté, do druhého krátkosrsté, do třetího habešanky a do čtvrtého oddílu kočky siamské. Dnes se takové plemenné knihy nedělí na oddíly, ale jedním ze základních, povinných a absolutně nezbytných údajů o registrované kočičce je její plemeno a původ.

Jedna z mála realisticky ztvárněných koček od Louise Waina Zdroj: Wikipedia commons; volná licence


16


Kočka od Louise Waina Zdroj: Wikipedia commons; volná licence




17

Vikulka, CZ


Kočičí večírek olej na plátně 29,5 x 60 cm; Bohmans, 1939 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Na stejném principu jako GCCF funguje i řada dalších kočičích organizací. V Evropě je takovou největší organizací Federation Internationale Feline, FIFé,

založená v Paříži roku 1949, ve Spojených státech amerických pak fungují dvě velké organizace CFA – Cat Fanciers Association, založená roku 1906 (je tedy o čtyři roky starší než GCCF), a mnohem mladší TICA – The International Cat Association založená 22. června 1979. První kočičí výstava byla zlomem v dějinách koček srovnatelným s rokem 0 v dějinách lidských. Nebylo to sice ze dne na den, ale právě rok 1871 můžeme považovat za rok, kdy se lidé začali oficiálně a veřejně zajímat o kočky i z jiného důvodu, než pro jejich užitečnost a hospodářskou využitelnost. Do popředí vystupuje kočičí krása, vznešenost a ladnost. Začala éra chovu koček.



18


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

19

Vikulka, CZ

První kočičí výstava a začátky chovatelství

Recommend Documents