První detektivní sbor
Stopa
H Fran c i e 1810
V
samém srdci kraje Anjou, asi pět mil západně od Villiers směrem k Nantes, ležel pískový lom. O jeho výnosný provoz se tu starala dobrá stovka mužů. Byli oblečeni do červených kazajek a šedých plátěných kalhot. Třebaže jejich pracovní doba měla délku dvanáct hodin denně, nepobírali muži za svoji práci žádnou mzdu. Odměnou jim bylo jen nesmírné strádání nedostatkem jídla, tepla a spánku. Ti muži byli galejníci. Nejhorší zločinci Francie. Prací v lomu si krátili den po dni z osmi let těžkých galejí, ke kterým byli odsouzeni za své zločiny. První červnové pondělí roku 1810 sužoval kraj silný déšť. Pro trestance pracující v lomu to však žádnou změnu neznamenalo. Přes hlavu si přehodili jen hrubé jutové pytle, které je chránily před přívaly vody. Ve své práci pokračovali dál nezměněným tempem. Volným pochodem ze dna lomu směřovali vzhůru do stěny. Tady jim rubači vyměnili prázdnou putnu za plnou a muži se obrátili na zpáteční cestu. Otupěle, jeden za druhým, snášeli náklad na dno lomu. Dole už čekaly zapřažené koňské povozy. Trestanci vystoupali na rampu a pak narubaný písek zvrhávali do vozů. V lomu vykonávalo službu také tucet vojáků. Byli rozestavěni tak, aby měli dokonalý přehled po všech jeho koutech. Jejich právem bylo střílet po trestancích, kdykoli to uznali za potřebné. Nikomu se za své počínání nemuseli zodpovídat a také je nikdo
59
T-KRIMINALISTIKA.indd 59
6.2.12 11:40
J AN Š IKL / D o b r o d r u ž s t v í k r i m i n a l i s t i k y
za trestance zastřelené na útěku nevolal k odpovědnosti. Vojáky chránily před deštěm dlouhé pláště s límcem zvednutým až ke klobouku. Přes rameno měli přehozenou pušku s bodákem. Pod číslem 187 pracoval v lomu i muž jménem Eugéne François Vidocq. Pětatřicetiletý chlapík štíhlé, vysoké postavy. Přes svůj mladý věk byl již na galejích potřetí. Poprvé se na ně dostal, když padělal ve vězení propouštěcí doklady pro svého spoluvězně. A pak znovu pokaždé, když se z galejí pokoušel utéci. Vidocq se však nikdy nesmířil se svým údělem trestance. Byl přesvědčen o jeho nespravedlnosti a věřil, že v životě na něj ještě čekají lepší časy. Také si ale uvědomoval, že na svůj lepší osud nemůže čekat se založenýma rukama. Vidocq přelétl letmým pohledem po hlídkujících vojácích. Pak se sklonil ke své putně a zvedl ji na rameno. Mokrý písek se dostával skrz pytlovinu pod kazajku a bolestivě se zadíral do kůže. Voják u rampy stáhl hlavu mezi ramena, aby skryl tvář před dotírajícím deštěm. Koně zabrali a vůz plný písku se dal do pohybu. Vidocq jako první zvrhl svůj náklad na dno nového vozu. Když na rampu došel další trestanec, strnul: Vidocq ležel na dně vozu. Putnu si přetáhl přes hlavu, aby mohl dýchat. Trestanec nehnul ani brvou. Patřilo k nepsaným zákonům, že galejník nesměl kamarádovi, který se rozhodl pro útěk, ani v nejmenším mařit jeho plán. Bylo by to totéž, jako donášet veliteli tábora. A za to by nikdo nepřežil do druhého dne. Trestanec se naklonil nad vůz a otočil svůj náklad rovnou na Vidocqa. Právě přestávalo pršet, když zuřivé údery do kolejnice zvedly vojáky do sedel. Vidocq měl v tu chvíli již hodinu cesty náskok. Síly mu však rychle ubývaly. Řetěz, kterým měl k sobě spoutané obě nohy, ztěžoval každý krok. Tvář se křivila vyčerpáním a Vidocq cítil, že je se silami u konce. To, že se Vidocqovi podařilo útěk z galejí již dvakrát přežít, bylo jeho velkým štěstím. Vojáci většinou uprchlíky bez milosti stříleli. Dalo míň práce nechat mrtvé tělo kdesi ležet, než se s živým galejníkem vláčet zpět do tábora. A pak také býval po lovech prchajících trestanců v táboře delší dobu klid.
60
T-KRIMINALISTIKA.indd 60
6.2.12 11:40
Stopa
Před Vidocqem se rozevřela hladina jezera. Les sahal až k jejím břehům. Jen v zátoce se mezi mohutné buky vklínil kus zelené louky. Vidocq si všiml několika rybářských lodí vytažených na břeh. Byly otočeny dnem vzhůru a zvednuty na podpěry. Z dřevěné boudy vyšel starý muž a větví prohrábl doutnající ohniště pod kotlíkem. Z lesa se vynořila skupina vojáků v sedlech. Zatímco ostatní zůstali stát na kraji louky, jeden pobídl koně k přístavišti. Starý rybář zvedl netečný zrak k jezdci v uniformě. Ten zamířil přímo k dřevěné boudě. Přede dveřmi se vyklonil ze sedla, a aniž se zbytečně dotkl nohou země, nahlédl dovnitř. Nic podezřelého však neobjevil. Netečný pohled starého rybáře provázel vojáka slídícího dál po přístavišti. Ten zarazil koně vedle stočené hromady sítí. Vzal pušku a bodák vrazil přímo do jejího středu. Starý muž odvrátil zrak a vrátil se zpět ke své práci. Kus houně uchycené v rozštěpu větve ponořil do vřelé smoly a tu pak začal roztírat po dně lodi. Voják ještě jednou přehlédl pátravým pohledem okolí. Pak pobídl koně a vydal se za ostatními. V přístavišti nastal opět klid. V tom se zpod loďky vysunuly nohy spoutané okovy. Vzápětí za nimi vypadlo celé tělo. Vidocq, který ležel uvnitř obrácené lodi napříč přes sedátka, teď bezmocně odpočíval na zemi.
Vv Anette ležela na posteli vedle Vidocqa. Ten stále ještě spal, a tak si mohla nerušeně prohlížet jeho tvář. Všimla si, že se na ní objevily vrásky, které se mu zařízly hluboce do čela. Mnohé vlasy na spáncích zbělely. Nic takového by na něm dříve nenašla. Od té doby, co viděla svého Françoise naposledy, zestárl přinejmenším o deset let. Pak pohled Anette sklouzl na Vidocqovo rameno. Zaujala ji ošklivá jizva. Měla zcela zřetelný tvar dvou písmen: TF – travail
61
T-KRIMINALISTIKA.indd 61
6.2.12 11:40
J AN Š IKL / D o b r o d r u ž s t v í k r i m i n a l i s t i k y
forcé – nucené práce. Nesmazatelný cejch všech galejníků. Anette přejela prstem lehce po jizvě. Vidocq otevřel oči. Pohlédl na své rameno a hořce se usmál: „Znamínko krásy…“ Přitáhl Anette k polibku. Její vlasy mu padly do tváře a vůně, kterou při tom ucítil, ho náhle omámila. Napadlo ho, co všechno za ty tři roky ztratil. Myšlenky se mu opět nezadržitelně vracely zpět na galeje. Jeho hlas ztratil náhle barvu: „Když nám vypalovali znamení na rameno, bylo to, jako když cejchujou dobytek… Kdo se hnul z místa, dostal holí. Byl tam jeden, co se vzpouzel a nadával. Křičel, že se nedá. Tak ho chytli a vypálili mu značku rovnou na čelo…!“ Vzpomínka byla ještě živá. Vidocq sevřel podvědomě ruku v pěst a oči se mu protáhly do úzkých štěrbinek. Vzápětí si ale vzpomněl na scénu, která se v tomto bytě odehrála před třemi lety. Bylo to také ráno. Leželi s Anette v posteli a milovali se. Náhle vtrhli dovnitř policisté a zatkli ho! Za malichernou krádež, na kterou by se jistě brzy zapomnělo. Přesto přišli! A najisto! „Jauffret!“ vyklouzlo tiše Vidocqovi. Anette se zatvářila překvapeně: „Proč sis na něj teď vzpomněl?“ Vidocq pokrčil rameny: „Jen tak. Co je s ním?“ „Nevím. Dlouho jsem ho neviděla…“ Anette rozpačitě uhnula pohledem. Chvíli jako by hledala vhodná slova: „…Když tě tehdy odvedli, chodil sem za mnou často. Skoro každej den… Byl milej… Kytky nosil! Chtěl tu bydlet!“ Vidocq hleděl dál zamyšleně do stropu. Anette udělala rezolutní gesto: „Ale vždycky jsem ho vyhodila! To mi věř!“ Vidocq měl na galejích dost času přemýšlet o tom, kdo z kamarádů jej mohl udat policii. Šlo tehdy o pokus vyloupit jeden poštovní úřad. Vše ale skončilo nezdarem. Pracovnu ředitele úřadovny se nepodařilo otevřít a v jediné místnosti, do které se dostali, našli jen pár desítek franků. O celém podniku tehdy věděli mimo Vidocqa pouze dva lidé: Prcek Verdier – drobný, mrštný
62
T-KRIMINALISTIKA.indd 62
6.2.12 11:40
Stopa
chlapík, který jako první zdolával překážky. Dokázal se protáhnout každým otvorem a přelézt každou zeď. Druhým parťákem byl Jauffret. Bývalý námořník. Hlava sice prázdná, ale na jeho sílu se dalo vždy spolehnout. Ani jeden z nich nevěděl dopředu o cíli výpravy. To si Vidocq nechal pro sebe do poslední chvíle. Vidocq marně přemýšlel, proč by jeden z nich udával. Jaký by k tomu mohl mít důvod? To mu došlo až nyní: až Anettina zmínka vše uzavřela v jeden srozumitelný kruh. Teprve teď si Vidocq vybavil všechny ty malicherné důvody, pro které je Jauffret navštěvoval. Všechna ta náhodná setkání poblíž jejich domu. Tušil, že Jauffret Anette nadbíhá, zůstával ale nad věcí… „Jauffret… On tehdy zavolal policisty! On mě poslal na galeje!“ Anette si vzrušeně odsedla: „Jauffret?“ „Nikdy ti nenadbíhal?! Nikdy se tě nesnažil dostat?!“ Anette přikývla: „To jo… Ale nikdy mu to k ničemu nebylo!“ „Právě proto! Chtěl mě dostat z cesty!“ Rozrušená Anette zachmuřila čelo: „Objevil se hned druhej den, co jsi zmizel. Bylo mi divný, že se nediví, že tě odvedli. Hned se tu taky začal chovat jako doma! Byl si nějakej moc jistej!“ Vidocq se obrátil na bok a pohlédl Anette do tváře: „Nech ho plavat! Nebudem si s ním kazit náladu!“ Samozřejmost, s jakou ho Anette po takové době přijala, ho dojímala. Nečekal to. Chovala se, jako by byl pryč jen pár dní. Pohladil Anette po vlasech. Doslova se vpíjel každým kouskem svého těla do toho krásného okamžiku klidného spočinutí. Chtěl začít hovořit o normálních věcech, které by mohly Anette také zajímat, ale vzpomínky ho opět neúprosně vracely ke galejím. To, co prožil, bylo příliš silné. Začal hovořit proti své vůli: „Nejstrašnější ze všeho byla cesta. Než jsme vyjeli z Bicetre, přikovali nás k řetězu. Šestadvacet najednou! Naložili nás na otevřený vozy jak dobytek! Slunce pálilo k zešílení… V noci byla zima… Pak zas pršelo… Vedle mě byl přikovanej nějakej Lépine. Kovář z Besançonu. Nevydržel to
63
T-KRIMINALISTIKA.indd 63
6.2.12 11:40
J AN Š IKL / D o b r o d r u ž s t v í k r i m i n a l i s t i k y
a za tejden bylo po něm… Dva dny se pak eště po mně válela jeho mrtvola, než ho dali pryč.“ Vidocq mluvil s vášnivým zaujetím. Jako by chtěl ze sebe všechnu tu hrůzu setřást. Anette jen tiše naslouchala a s každým jeho slovem se jí zmocňovala stále větší hrůza. „Do Anjou jsme dorazili za tři neděle. To už nás byla jen polovina. Vjeli jsme doprostřed dvora. Na zem nás shazovali jak pytle. Kolem už čekali vojáci. Na uvítanou nás začali mlátit holema. Natvrdo. Do holení, po hřbetě! Aby nás nenapadlo utíkat… Chtělo se ti řvát bolestí, ale nešlo to! Z nateklého krku se ozývalo jen sípání! …Ani slzy ti už netekly… Nohy měl každej jak konve. Nešlo udělat jedinej krok…“ Vidocq náhle zmlknul. V pokoji se rozhostilo dlouhé ticho. První ho porušila Anette. Znovu přejela prstem po jizvě na Vidocqově rameni. Jizva vypadala čerstvě, jako by znamení někdo vypálil teprve nedávno. Otřásla se: „François! Takový život přece nestojí za to! Nesmíš se tam vrátit!“ „To vím taky, Anette. Až tam jsem si uvědomil, jak je život zoufale krátkej! Jak každej z těch zbytečně promarněných dní mě k smrti ubíjí! Jak je to věčná ztráta, kterou ti nikdo nikdy nevrátí!… Zpátky už nechci! Za žádnou cenu!“ Anette stiskla pevně Vidocqa, aby ho přivedla ze zlého snu k sobě, na zem. Její sevření působilo jak hojivý lék. Napětí ve svalech povolilo a Vidocq ochotně spočinul v Anettině náručí: „Mockrát sem si představoval, jak uteču. A taky sem si představoval, co budu dělat potom…“ Anette si starostlivě změřila Vidocqa: „To zůstaneš tady v Paříži? Co chceš dělat? Čím se budeš živit? Já to sama nezvládnu!“ Vidocq se usmál. To Anette ještě více znepokojilo: „Nebo se zase pustíš do starýho řemesla?!“ Vidocq Anette chlácholivě pohladil. Její starost byla pro jeho zjizvenou duši balzámem, se kterým se roky nesetkal a který ho teď rychle vracel do kolejí normálního života.
64
T-KRIMINALISTIKA.indd 64
6.2.12 11:40
