PRVNÍ ČÁST DRUHÁ ČÁST ANDREW MILLER HOST TŘETÍ ČÁST

ANDREW MILLER HOST

andrew miller

brno 2013

Andrew Miller Pure Copyright © Andrew Miller, 2011 Cover design © Hodder & Stoughton Ltd. Translation copyright © 2013 by Tomáš Kačer Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-046-3 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-047-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-048-7 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-049-4 (Formát MobiPocket)

Památce mého otce, dr. Keitha Millera, a přátel Patricka Warrena a George Lachlana Browna.

PRVNÍ ČÁST

Přijde čas, kdy slunce bude svítit jen na svobodné muže, jejichž jediným pánem bude vlastní rozum. Markýz de Condorcet

1

Mladý muž, mladý, ale ne velmi mladý, sedí v jednom z před­ pokojů v tom či onom křídle Versailleského paláce. Čeká. Čeká už dlouho. V místnosti nehoří oheň, ačkoli je třetí říjnový týden a zima jako na Hromnice. Tuhnou mu z toho nohy a záda — ze zimy a ze tří dnů, které strávil na cestě, nejprve s bratrancem Andrém z Bellême do Nogentu, pak dostavníkem plným lidí hrubého vzezření v zimnících, s košíky na klíně a balíky pod nohama; někteří cestovali se psy a jeden stařík schovával pod kabátem kohouta. Třicet hodin do rue de Ours v Paříži, kde vystoupili na dlažbu plnou kobylinců a obcházeli pobočku dopravce, jako by si nebyli jisti vlastníma nohama. Pak dnešní ráno, kdy sem přijel z pokoje v rue — které rue? —, kde se ubytoval a odkud časně ráno vyrazil na pronajaté herce směrem do Versailles, a teď den, který může být nejdůležitějším v jeho životě, nebo také ničím. Není v místnosti sám. V úzkém křesle naproti němu sedí muž přibližně čtyřicetiletý, svrchník má zapnutý až po bradu,

•  11 •

oči zavřené, ruce složené v klíně a na jednom prstě veliký, starožitně vyhlížející prsten. Tu a tam si povzdychne, ale jinak neříká vůbec nic. Za tímto spáčem, jakož i po obou stranách kolem něho se od parket až ke stropu s ozdobnými římsami potaženými pavučinami tyčí zrcadla. Palác je plný zrcadel. Kdo zde žije, jistě se musí potkat sám se sebou nejméně stokrát za den, každá chodba je původcem marnosti i pochyb. V zrcadlech před ním, pokrytých vrstvou prachu (jakýsi zbloudilý prst sem nakreslil bachraté mužské péro a vedle něj květinu, zřejmě růži), se místnost barví do nazelenalého světla, jako by se celá budova ponořila a zatopila ji voda. Coby součást vraku se v nich odráží jeho hnědě oděná postava i tvář, kterou skvrnité sklo nedokáže dostatečně zachytit, takže nepůsobí nijak výrazně či zvláštně. Bledý ovál schouleného těla, oděného v hnědém obleku, který dostal darem od otce, z látky střižené u Gontauta, podle mínění mnohých nejlepšího krejčího v Bellême, ale vpravdě jediného krejčího, jelikož Bellême náleží k oněm místům, kde se dobrý oblek po generace dědí z otce na syna spolu s takovými cennostmi, jako jsou mosazné ohřívadlo, jezdecká výstroj a pluh s bránami. Je mu trochu těsný v ramenou, mírně volnější přes boky a lehce ho škrtí na zápěstích, ale celý je poctivě ušitý a z hlediska módy je s ním vše v naprostém pořádku. Stiskne si stehna, sevře kolenní kloub a potom ruku natáhne, aby setřel cosi z kotníku levé punčochy. Dával si pozor, aby zůstaly co nejčistší, ale jelikož vyrážel za tmy a šel neznámými ulicemi, kde v tuto hodinu nehořely žádné lampy, kdoví do čeho asi šlápl? Otře to stranou palce. Bláto? Snad. K palci si nepřičichne, aby to zjistil.

•  12 •

Do místnosti vchází malý psík. Škrábe drápky po podlaze. Krátce se na muže podívá velkýma očima zpoza chlupů a pak přejde k váze, vysoké pozlacené amfoře, vystavené či zapomenuté v jednom ze zrcadlových rohů místnosti. Začenichá, zvedne nohu. Z chodby na něj někdo zavolá — postarší ženský hlas. Kolem otevřených dveří projde stín; šustot hedvábného lemování na podlaze zní jako počínající déšť. Pes vybíhá za ní, tekutina se klikatí směrem od vázy k překříženým patám spícího muže. Mladší muž sleduje, jak si moč hledá cestu po nerovném povrchu parket, jak dokonce i psí chcanky podléhají neměnným fyzikálním zákonům… Ještě se tím směrem dívá (v den, který může být nejdůležitějším v jeho životě, nebo také vůbec ne), když se otevřou dveře ministrovy kanceláře a ozve se prasknutí, jako když se lámou pečeti na dveřích zamořených domů. Hranatá postava se žlutýma očima, sluha či sekretář, mu dá lehkým pozvednutím brady znamení. Muž se postaví. Starší spolusedící otvírá oči. Nepovídali si, neznají svá jména, pouze spolu jednoho říjnového rána strávili tři chladné hodiny. Starší muž se usměje. Je to ten nejodevzdanější, nejuhlazenější výraz na světě; úsměv, který se jeví jako kytice rozsáhlých, nevýdělečných znalostí. Mladší muž na něho kývne a potom rychle vklouzne dvojitými dveřmi do kanceláře, snad ze strachu, že by se před ním opět mohly náhle, tentokrát navždy, zavřít.

•  13 •

2

„Svatý Augustin,“ praví ministr s napůl snědenou makronkou mezi prsty, „nás učí, že pocty mrtvým byly v první řadě určeny k útěše živých. Účinek mají pouze modlitby. Kde je pohřbeno tělo, není podstatné.“ Vrátí se k makronce, namočí ji ve sklenici vína a olízne. Pár drobků upadne na papíry navršené na jeho obrovském stole. Sluha, který stojí za židlí svého pána, s jistou profesní lítostí na drobky pohlédne, ale nijak se je nepokusí odstranit. „Byl to Afričan,“ pokračuje ministr. „Svatý Augustin. Jistě viděl lvy i slony. Viděl jste někdy slona?“ „Ne, pane.“ „Jeden tady je. Někde. Veliké, posmutnělé zvíře, které je živo z burgundského vína. Dar od siamského krále. Když ho v čase děda Jeho Výsosti dovezli, všichni palácoví psi se na měsíc schovali. Postupně si zvykli, začali na něho štěkat, honili ho. Kdyby ho před nimi neschovali, snad by ho i zabili. Padesát by jich to zvládlo.“ Vrhne letmý pohled na mladého muže naproti u stolu

•  14 •

a na chvíli se odmlčí, jako by také slon a psi mohli být postavami z podobenství. „Kde jsem to skončil?“ ptá se. „U svatého Augustina,“ napoví mu mladý muž. Ministr přikývne. „Právě středověká církev začala s pohřby v  kostelech, samozřejmě proto, aby byla blíž k  ostatkům svatých. Když se kostel zaplnil, pohřbívalo se na pozemku okolo. Podle Honoria z Autunu je hřbitov svatý dormitář, náruč církve, ecclesiae gremium. Kdy podle vás došlo k tomu, že nás začali svým počtem převyšovat?“ „Kdo, pane?“ „Mrtví.“ „To nevím, pane.“ „Brzy. Myslím, že brzy.“ Ministr dojídá makronku. Sluha mu podává látkový ubrousek. Ministr si otře prsty, nasadí si brýle s kulatými obroučkami a čte ručně psaný list ležící nahoře na stohu před ním. V místnosti je tepleji než v předpokoji, ale jen o trošku. Slabý oheň praská a občas se z něho do místnosti odkloní proužek kouře. Kromě stolu v ní není téměř žádný nábytek. Na stěně visí malý portrét krále. A ještě jeden obraz, který zřejmě znázorňuje závěrečné okamžiky lovu na medvěda. Stolek, na kterém stojí karafa a sklenice. Těžký porcelánový nočník vedle krbu. Pod oknem leží deštník z naolejovaného hedvábí. Za oknem se pak rozprostírá pouze zčeřená, šedá nebeská báň. „Lestingois,“ praví ministr při čtení listu. „Jste Jean-Marie Lestingois.“ „Ne, pane.“ „Ne?“ Ministr se opět podívá na stoh papírů a vytáhne z něj druhý list. „Tak tedy Baratte. Jste Jean-Baptiste Baratte?“ „Ano, pane.“ „Starý rod?“

•  15 •

„Otcova rodina žije ve městě Bellême už po několik generací.“ „A váš otec je rukavičkář.“ „Mistr rukavičkář, pane. Také vlastníme nějakou půdu. Něco málo přes čtyři hektary.“ „Čtyři?“ Ministr si dopřeje úsměv. Hedvábí na rameni má bílé od pudru z paruky. Jeana-Baptista napadne, že kdyby rysy v ministrově tváři vystoupily jen o trochu víc, byly by špičaté jako ostří sekyry. „Hrabě de S. píše, že jste pracovitý, přičinlivý a bez zlozvyků. A také že vaše matka je protestantka.“ „Pouze matka, pane. Můj otec…“ Ministr ho mávnutím ruky umlčí. „To, jak se modlí vaši rodiče, nás nikterak nezajímá. Nezvažujeme vaše jmenování královským kaplanem.“ Opět se zadívá do listu. „Vzdělání jste získal u bratří oratoriánského řádu v Nogentu a potom jste díky hraběcí velkorysosti mohl nastoupit na École royale des ponts et chaussées.“ „Před jistou dobou, pane, ano. Měl jsem tu čest, že mým učitelem byl maître Perronet.“ „Kdo?“ „Velký Perronet, pane.“ „Vyznáte se v geometrii, algebře. Hydraulice. Píše se tady, že jste postavil most.“ „Malý most, pane, v sídle pana hraběte.“ „Okrasný?“ „Byl to… Měl jisté okrasné prvky, pane.“ „A také máte zkušenosti s důlní těžbou?“ „Byl jsem téměř dva roky v dolech u Valenciennes. Pan hrabě se o doly zajímá.“ „Má mnoho zájmů, Baratte. Pokud člověk nemá své zájmy, tak nezahrnuje manželku diamanty.“ Ministr zřejmě právě za-

•  16 •

vtipkoval a mělo by se mu nějak vtipně, byť zdvořile odpovědět, ale Jean-Baptiste nemyslí ani na manželku hraběte a její dia­ manty, ani na jeho milenku a její šperky, nýbrž na horníky ve Valenciennes. Zvláštní druh chudoby, kterému příroda pod oním závojem kouře svým milosrdenstvím nijak neulehčuje. „Vy sám patříte mezi jeho zájmy, není tomu tak?“ „Ano, pane.“ „Váš otec panu hraběti zhotovil rukavice?“ „Ano, pane.“ „Snad by jedny mohl zhotovit i mně.“ „Otec je mrtvý, pane.“ „Hm?“ „Už několik let.“ „Na co zemřel?“ „Ochořel, pane. Byl dlouho churav.“ „Pak si zajisté budete přát uctít jeho památku.“ „Ano, to chci, pane.“ „Jste připraven sloužit?“ „Ano, jsem.“ „Něco pro vás mám, Baratte. Jistý podnik, který od vás bude vyžadovat, abyste se jej zhostil s potřebným odhodláním i jistou diskrétností, a  pokud tak učiníte, můžete se spolehnout, že vás hladký profesní vzestup nemine. Vybudujete si na něm jméno.“ „Jsem vám vděčný za důvěru, pane.“ „O důvěře prozatím nemluvme. Slyšel jste o hřbitově Ne­vi­ ňá­tek?“ „O hřbitově?“ „Vedle tržnice les Halles.“ „Ano, pane, o tom jsem slyšel.“

•  17 •

„Polyká pařížské mrtvoly delší dobu, než paměť sahá. Snad už od dávných dob, kdy se město nerozpínalo mimo ostrovy. Tehdy se to jistě dalo vcelku snést. Ale pak město začalo růst. Obklopilo ho. Byl postaven kostel. Kolem pohřebiště byly vztyčeny zdi. A za zdmi domy, obchody, hospody. Všechno možné. Hřbitov si získal slávu, byl oslavován jako poutní místo. Mat­ ka církev na pohřebních poplatcích vydělala spoustu peněz. Za místa v kostele celé jmění. Za místa ve vnějších chodbách o něco méně. Jámy byly pochopitelně zdarma. Nemůžete po lidech chtít, aby vám platili za to, že jejich ostatky položíte na jiné jako plátek slaniny. Proslýchá se, že během jedné morové rány bylo na hřbitově Ne­vi­ňá­tek za necelý měsíc pohřbeno na padesát tisíc mrtvol. A tak to pokračovalo dál, jedno tělo na druhé. V rue Saint-Denis stávaly dlouhé řady pohřebních vozů. Pohřbívalo se dokonce i v noci, při světle pochodní. Jedno tělo na druhé. Je jich nepočítaně. Hordy natěsnané do kousku země o velikosti bramborového pole. Přesto to zřejmě nikoho neznepokojovalo. Nikdo se nebouřil, nikdo neprojevil odpor. Lidé to snad dokonce považovali za normální. A potom, přibližně s příchodem generace našich rodičů, začaly chodit stížnosti. Některým lidem bydlícím v sousedství hřbitova začala jeho blízkost vadit. Jídlo se kazilo. Svíčky zhasínaly, jako by je sevřely dva neviditelné prsty. Lidé ráno cestou ze schodů omdlévali. A také se objevily morální poklesky, převážně mezi mládeží. Mezi mladými muži a mladými ženami s doposud neposkvrněnou pověstí… K prošetření věci byla ustanovena komise. Převeliké množství vzdělaných mužů o tématu napsalo převelikou spoustu slov. Vznikala doporučení, tvořily se plány nových, hygienických hřbitovů, které se opět měly nacházet za hranicemi města. Ale na

•  18 •

doporučení nikdo nedbal; plány byly svinuty a odloženy. Mrtví dál proudili k branám Ne­vi­ňá­tek. Místo se pro ně vždycky našlo. A tak by to pokračovalo dál, Baratte. O tom netřeba pochybovat. Pokračovalo by to až do konce světa, kdyby před pěti lety nepřišlo jaro a s ním nezvykle silné lijáky. Zhroutila se zeď pod zemí, která oddělovala hřbitov od sklepa domu v jedné ze sousedních ulic s výhledem na hřbitov. Do sklepa se nahrnul obsah společného hrobu. Snad si dovedete představit, jak to znepokojilo všechny, kdo bydleli nad sklepem, jejich sousedy, sousedy sousedů, zkrátka každého, kdo při každém ulehnutí do postele musí usínat s myšlenkou, že hřbitov doráží jako lačné moře na zdi jejich domů. Už své mrtvé nedokázal dál udržet. Mohlo se stát, že byste pohřbil otce a už za měsíc nevěděl, kde leží. Znepokojilo to samotného krále. Byl vydán rozkaz, že se Neviňátka musí zavřít. Kostel i hřbitov. Bezodkladně zavřít, za­ mknout vrata. A tak to navzdory žádostem Jeho biskupské Mi­ losti zůstalo dodnes. Hřbitov je zavřený, prázdný, tichý. Jaký je váš názor?“ „Na co, pane?“ „Je možné takové místo jednoduše nechat být?“ „To je těžko říct, pane. Zřejmě ne.“ „Zapáchá.“ „Ano, pane.“ „Jsou dny, kdy mi připadá, že ho cítím až sem.“ „Ano, pane.“ „Zamořuje město. Pokud se to tak nechá dost dlouho, otráví nejen místní obchodníky, ale i samého krále.“ „Ano, pane.“ „Bude odstraněn.“ „Odstraněn?“

•  19 •

„Zničen. Kostel i hřbitov. Celé místo musí opět vonět. Po­ užijte oheň, použijte síru. Použijte, cokoli budete potřebovat, abyste se ho zbavil.“ „A jeho… obyvatelé, pane?“ „Kteří obyvatelé?“ „Mrtví.“ „Zbavte se jich. Do poslední kůstky. Bude k tomu potřeba muž, který se nezalekne jen tak nějaké nepříjemnosti. Někdo, koho nezastraší štěkot kněží. Kdo nepodléhá pověrám.“ „Jakým pověrám, pane?“ „Nenapadlo vás, že místo jako Neviňátka je opředeno legendami? Dokonce se traduje, že v kostnici žije jakýsi tvor, kterého zplodil vlk v těch dávných dnech — měli bychom říct nocích —, kdy ještě v zimě vlci přicházeli až do města. Bál byste se takového tvora, Baratte?“ „Jedině pokud bych věřil v jeho existenci, pane.“ „Jste bezpochyby skeptik. Voltairův stoupenec. Chápu, mezi mladými muži z vaší vrstvy je obzvlášť oblíbený.“ „Jsem… Slyšel jsem o něm, samozřejmě…“ „Ano, samozřejmě. I zde ho čteme. Je to běžnější, než byste hádal. Co se důvtipu týče, jsme dokonalými demokraty. A muž, který měl tolik peněz jako Voltaire, nemohl být veskrze špatný.“ „Ne, pane.“ „Stíny vás tedy neděsí?“ „Ne, pane.“ „Práce to bude jemná i hrubá zároveň. Budete disponovat autoritou tohoto úřadu. Dostanete peníze. Zprávy mi budete podávat prostřednictvím mého zástupce, monsieur Lafosse.“ Mi­nistr se zadívá Jeanu-Baptistovi přes rameno. Jean-Baptiste se ohlédne. Na stoličce u dveří sedí muž. Sotva si stačí povšim-

•  20 •

nout jeho dlouhých, bílých prstů a vytáhlých údů, oděných v černém. Také jeho očí, samozřejmě. Dvou černých hřebíků zatlučených do lebky. „Budete Lafosse informovat o všem. Má v Paříži kancelář. Bude vás chodit navštěvovat při práci.“ „Ano, pane.“ „A povahu svého počínání si ponecháte pro sebe tak dlouho, jak jen to bude prakticky možné. Záliby lidí jsou nepředvídatelné. Mohou mít v lásce dokonce i místo jako Neviňátka.“ „Kdy se mám pustit do práce, pane?“ Jenže ministr náhle ohluchl. Ministr o něj ztratil zájem. Lis­ tuje v papírech a natahuje se pro skleničku, kterou mu sluha při pohybu kolem stolu vloží do nastavených prstů. Lafosse vstane ze stoličky. Z hlubin kabátu vytáhne složený zapečetěný list papíru a potom měšec. Obojí podá Jeanu­ ‑Baptistovi. Jean-Baptiste se mu ukloní, ještě hlouběji se ukloní ministrovi, pozpátku dojde ke dveřím, otočí se a  odejde. Muž, který tu seděl s ním, je pryč. Byl to také inženýr? Onen Jean­‑Marie Lestingois, o kterém se zmínil ministr? A pokud by se sluha se zažloutlýma očima podíval nejdřív na něho, byl by teď úkolem zničit hřbitov pověřen on? Sebere svůj jezdecký kabát ze židle, přes kterou ho přehodil. Psí moč na podlaze mezitím ztratila hybnost a pomalu se vsakuje do dřeva.

•  21 •

3

Ještě v první a druhé chodbě si je jistý, že se vrací stejnou cestou, kterou přišel. Mine okna tak velká, že by jimi mohl projet kůň či dokonce slon. Sejde do spodního patra po točitém schodišti vedoucím podél obrovských alegorických tapiserií, které se chvějí v podzimním průvanu a které jistě vyčerpaly zrak desítek žen, každý detail je dokonalý, stehy bezvadné, stejně jako květiny na úpatí Parnasu i kvítí francouzského venkova — vlčí mák, chrpa, stračka, heřmánek… Palác je hra, jenže jeho to hraní pomalu začíná unavovat. V některých chodbách je tma jako vpodvečer; jiné osvětlují mnoho­ramenné svícny, z nichž skapává vosk. V takových se pro­ dírá mezi houfy sluhů, ale když se některého z nich zeptá na cestu, nevšímají si ho nebo ukážou do čtyř různých stran. Jeden volá: „Jděte za nosem!“, ale jeho nos mu může prozradit jen to, že mocní mají víceméně stejná lejna jako chudina. A všude, v každé chodbě, jsou dveře. Má do některých vstoupit? Je toto únik z Versailleského paláce? Ovšem v takovém mís-

•  22 •

tě se dveře řídí pravidly etikety stejně jako všechno ostatní. Na některé se klepe; na jiné je nutno zaškrábat nehtem. Tohle mu cestou do Nogentu vysvětlil bratranec André, bratranec právník, který, přestože je o tři roky mladší, si již stačil osvojit kluzké, protřelé způsoby i záviděníhodnou znalost běhu věcí. Zastaví se přede dveřmi, které mu z nějakého důvodu připadají slibnější než ty vedlejší. Necítí snad zespodu proud studeného vzduchu? Prohlíží si je, jestli na dřevě nespatří škrábance, a když žádné nenajde, slabě zaklepe. Nikdo neodpovídá. Zatáhne za kliku a vstoupí. U malého kulatého stolku sedí dva muži a  hrají karty. Mají velké modré oči a  stříbrné kabátky. Oznámí mu, že jsou Poláci, v  paláci jsou už několik měsíců a už si ani nepamatují, proč sem vlastně přišli. „Znáte madame de M.?“ zeptá se jeden. „Obávám se, že ne.“ Povzdychnou si; oba otočí kartu. Vzadu v místnosti dvě kočky zatínají drápy do čalounění divanu. Jean-Baptiste se ukloní a omluví. To ani chvíli nezůstane a nezahraje si? U piketu čas ubíhá nejlíp. Řekne jim, že se snaží najít cestu ven. Ven? Podívají se na něho a začnou se smát. Zpátky na chodbě zůstane stát a pozoruje ženu s vysoko vyčesanými fialovými vlasy, které pronáší dveřmi ve vodorovné poloze. Dáma otočí hlavu; černýma očima si ho pozorně prohlédne. Nepatří k těm, kterých byste se zeptali na cestu. Jean-Baptiste sejde o patro níž po úzké šroubovici kamenného schodiště pro personál. Na lavičkách zde posedávají vojáci, chlapci v modrých uniformách se choulí k sobě a klímají na stolech, pod stoly, na sedátkách pod okny a vůbec všude, kde se pro ně najde místo. Blíží se k němu na tucet dívek, utíkají napůl poslepu s balíky špinavého prádla v náručí. Aby ho neušlapaly, ustoupí (aniž by

•  23 •

zaklepal či zaškrábal) do nejbližších dveří a vejde do velké, prostorné místnosti, kde stojí snad stovka malých stromků v hliněných květináčích. Ač je seveřan, pravý seveřan, z doby, kdy sloužil u hraběte de S., ví, že jsou to citronovníky. Jsou obalené slámou a zapytlované kvůli přicházející zimě. Vzduch je voňavý, nazelenalý, světlo dopadá šikmo přes řadu klenutých oken. Jedno z nich silou otevře, vyleze jím ven na sud s vodou a seskočí do světa venku. V paláci za jeho zády zazpívá nespočet hodin celou. Bere do ruky vlastní hodinky. Stejně jako oblek to je dárek, tentokrát od maître Perroneta u příležitosti promoce. Víčko zdobí zednářské vševidoucí oko, i když není zednář a ani neví, jestli jím je maître Perronet. Zároveň s tím, jak se ručička dotýká druhé hodiny, se mu hodinky jemně chvějí v dlani. Zavře pouzdro a strčí je do kapsy. Mezi stěnami ze zastřiženého živého plotu, příliš vysokého, než aby přes něho bylo vidět, se před ním nachází cestička ze světlého štěrku. Jde po ní; nic jiného ho nevede. Projde kolem kašny, v jejíž nádrži není voda, ale už je plná podzimního listí. Je mu zima, náhle je unaven. Oblékne si jezdecký kabát. Cestička se rozdvojuje. Kterým směrem teď? Mezi cestičkami stojí altá­ nek s půlkruhovou lavicí a nad lavicí se tyčí kamenný, lišejníky pokrytý amorek, jehož šíp míří na každého, kdo si pod něj sedne. Jean-Baptiste se posadí. Rozpečetí list, který mu dal Lafosse. Stojí v něm adresa domu, kde se má ubytovat. Otevírá měšec a vysype si na dlaň pár těžkých mincí. Sto liver? Zřejmě o trochu víc. Je za to vděčný — pocítí úlevu —, neboť už ně­ kolik měsíců žije ze svých skrovných úspor a dluží peníze matce i bratranci Andrému. Zároveň chápe, že účelem obnosu není, aby se cítil polichocen. Tuší, že je přesně odpočítaný. Je běžnou

•  24 •

sazbou za to, čím teď je, stavitelem najatým státem, ničitelem hřbitovů… Hřbitov ! Stále to nedokáže plně vstřebat. Hřbitov v samém srdci Paříže! Krchov známý široko daleko! Bůh ví, že ať už si představoval jakýkoli úkol, který by mu mohli nabídnout  — snad i práci na samém paláci —, tohle by ho ani ve snu nenapadlo. Mohl odmítnout? Tato možnost ho nenapadla a s největší pravděpodobností ani neexistovala. Co se týče otázky, zda se vykopávání kostí slučuje s jeho postavením a důstojností coby absolventa École royale des ponts et chaussées, musí se pokusit najít způsob, jak k tomu přistupovat trochu… abstraktněji. Je koneckonců mladým mužem plným idejí a ideálů. Nemůže být nemožné nazírat na tuto práci jako na něco hodnotného, se­ rióz­ního. Něco pro širší dobro. Něco, s čím by souhlasili i autoři Encyklopedie. Před lavicí se shromáždil tucet vrabců s načepýřeným peřím, které je chrání před zimou. Sleduje, jak poskakují po kamenech. V jedné z kapes kabátu — v kapse dost hluboké na to, aby se do ní vešli všichni vrabci — má zbytek chleba od snídaně, který jedl za tmy na koňském hřbetě. Kousne si, zažvýká a potom od­ trhne kůrku a rozdrobí ji mezi palcem a ukazováčkem. Ptáčci při krme­ní vypadají, jako by mu tančili mezi nohama.

•  25 •

4

V rue de la Lingerie, na židli umístěné napravo od okna v salonu v prvním patře, si Emilie Monnardová — které všichni říkají Ziguette — cucá spodní ret a dívá se, jak nad rue Saint­ ‑Denis, rue aux Fers a tržnicí les Halles skomírá den. Tržnice je pochopitelně už dlouho zavřená a jedlé odpadky si odnesli ti, kteří se jimi živí. To, co zůstalo, vyhozená pokálená sláma, rybí vnitřnosti, zakrvavené peří, zelené odřezky květin dovezených z jihu, to vše vítr v noci rozfouká nebo zítra za úsvitu rozptýlí košťata a rozlévaná voda. Celý život, aniž se jí to kdy omrzelo, pozoruje tržnici a — bezprostředněji ve výhledu — starý kostel svatých Neviňátek se hřbitovem, ačkoli na hřbitově se už několik let nic neděje, jen občas k některé bráně přijde hrobník s vnučkou či, ještě vzácněji, starý kněz s modrými brýlemi, kterého tu zřejmě prostě a jednoduše zapomněli. Tolik jí to chybí. Procesí táhnoucí se od kostelních vrat, smuteční hosté se skloněnými rameny, vyzvánění zvonů, kolébání rakví, nesrozumitelná slova bohoslužby a nakonec — vrchol všeho — chvíle, kdy mrtvého,

•  26 •

muže, ženu či dítě, spouštějí do země, jako by jí podávali potravu. A když ostatní odešli a opět se rozhostilo ticho, ona tu stále byla, tiskla tvář k oknu a držela stráž u mrtvého jako milosrdná sestra či anděl. Povzdychne si a pohlédne zpátky na ulici, na rue aux Fers, kde zahlédne madame Desprouxovou, pekařovu ženu, jak se prochází kolem Italské kašny a zastavuje se na slovíčko s vdovou Ariesovou. A támhle, u kříže na tržnici, je opilec Merda. A tohle je košíkář Boubon, který žije sám za svou dílnou v rue Saint-Denis… A tam, z opačného konce rue de la Fromagerie, přichází ta ženská v červeném plášti. Zavolal na ni právě Merda něco? Jistě si ulevil, když urazil stvoření, které stojí ještě níž než on sám, ale ta ženská se ani nezastaví, ani se neohlédne. Už si na Merdovy způsoby stačila zvyknout. Jak je vysoká! A jak nemožně zpříma se nosí! Teď s ní kdosi hovoří, jakýsi muž, ačkoli se od ní drží zpátky. Kdo je to? Jistě to není Armand (nebo by se dalo říct, že je až příliš pravděpodobné, že to je Armand)? Ale teď se rozcházejí a oba se brzy ztrácejí z dohledu. Když padne tma, některý z mužů, co ji za světla tupí či uráží, se za ní vydá a dohodne si s ní schůzku v nějakém pokoji. Takhle to probíhá? A  jakmile budou v  pokoji… Ach, teď si to představila, vyobrazila do nejmenších detailů, dokonce se ve světle krbu v soukromí ložnice divoce zarděla při oné myšlence, hříchu mysli, z něhož by se měla vyzpovídat père Poupartovi u Svatého Eusta­ cha, což by snad i udělala, kdyby père Poupart tolik nepřipomínal spařené prase. Proč v Paříži nejsou žádní pohlední kněží? Ohavnému chlapovi nemá člověk pražádnou chuť se z čeho­ koli zpovídat. „Něco zajímavého na ulici, drahoušku?“ zeptá se jí matka, když se svíčkou v poďobané ruce vejde za ní do pokoje.

•  27 •

„Ani ne.“ „Nic?“ Madame Monnardová si stoupne za dceru a pohladí dívku po vlasech, nepřítomným pohybem zakrouží prstem v milovaných hustých pramenech. V rue aux Fers opírá lampář žebřík o lampu naproti kostela. V tichosti ho sledují, jak mrštně šplhá nahoru, přikládá podpalovač ke skleněné hlavici, kde vykvete žluté světlo, a zase rychle sleze dolů. Když se madame a monsieur Monnardovi do domu přistěhovali, v rue aux Fers žádné lampy nebyly a v rue Saint-Denis jich bylo sotva pár. Paříž byla tehdy temnější, ale všichni na to byli zvyklí, uzpůsobení. „Obávám se,“ řekne madame, „že se náš nový podnájemník ztratil. Jelikož pochází z venkova, velmi pochybuji, že mezi tolika ulicemi najde cestu.“ „Může se zeptat,“ namítne Ziguette. „Francouzsky snad přece umí.“ „Samozřejmě že umí francouzsky,“ odtuší madame. „Myslím, že bude velmi malý a velmi zarostlý.“ Její matka se uchichtne a ústa a drobné hnědé zuby si zakryje rukou. „Ty máš ale hloupé nápady.“ „A živí se,“ pokračuje Ziguette, která se od nejranějšího dětství nechává unášet podobnými představami, někdy legračními, jindy znepokojivými, „jenom jablky a vepřovými nožičkami. A prsty si utírá do plnovousu. Takhle.“ Se sevřenými prsty ho předvádí, probírá se vzduchem v okolí své ladně tvarované brady, když tu s klapotem dřeváků vejde služebná. „Nevidělas nikoho, Marie?“ zeptá se jí madame. „Ne.“ Marie zůstane stát v šeru u dveří a rukama objímá své mladé statné tělo, jako by očekávala nějakou výtku.

•  28 •

„Tvůj otec mě ujistil, že se vrátí brzy,“ řekne madame dceři. „Bylo by nanejvýš nešťastné, kdybychom jej musely přijmout samy. Marie, neposlal monsieur Monnard nějaký vzkaz?“ Dívka zavrtí hlavou. Slouží tu už osmnáct měsíců. Její otec byl koželuhem v městském obvodu Saint-Antoine, ale zemřel na tyfus, když byla Marie ještě moc malá, než aby si na něho mohla pamatovat. Jako všechny v domě ji trápí zlé sny. Soumrak ustoupil počínající noci. Madame Monnardová zapálí další svíčky. Opatrně prohrábne oheň. V domě se topí dřevem a dřevo je drahé. Polínko ani delší, ani tlustší než lidská paže stojí dvanáct sou, a aby oheň hořel celý den, je jich potřeba dvacet. Posadí se, vezme do ruky číslo Journal des dames modernes, které ji se Ziguette včera tak zabavilo, a opět nalistuje obrázky divochů, vznešených divochů — velkých pánů ve svých divokých královstvích —, jejichž tváře od brady po oči zdobí neuvěřitelné vzory modrého tetování, kroužky a spirály jako z výkresu francouzské zahrady. Jen si představte, že by přišel jejich podnájemník a měl takový obličej! To by bylo něco! Dokonce ještě lepší, než když stěhovali to fortepiano (bylo to velkolepé, když nástroj zvedali na kladce, jako kdyby vytahovali krávu z jámy, a pak ho zhoupli oknem dovnitř, podívat se přišla polovina lidí ze čtvrti). Škoda že se rozlaďuje. Chudáka Ziguettina učitele to málem dohnalo k slzám, i když je třeba si přiznat, že signor Bancolari patřil k lidem, kteří k slzám nemají nikdy daleko. O patro níž bouchnou dveře. Průvan si hledá cestu nahoru po schodech, přičemž zčeří plameny na svíčkách v salonu, a o chviličku později přichází monsieur Monnard. Stále má na sobě koženou zástěru, co nosí v dílně, kůže je ztmavlá věkem, i když proč vlastně tu zástěru pořád ještě nosí, když na všechno

•  29 •

to leštění a broušení má dokonce už tři zcela způsobilé učně, myšlení madame Monnardové naprosto uniká, naprosto jí to uniká. Pánem domu ovšem musí být její muž. Pozdraví se. Monsieur Monnard pozdraví dceru, která nyní sedí na stoličce u klavíru a zkouší tóny, které mohou, ale nemusí náležet nějaké jemu známé melodii. Sundá si paruku a drsně se poškrábe na kůži na hlavě. „Po našem hostu stále ani vidu?“ zeptá se. „Ziguette,“ odpoví mu madame Monnardová, „o něm řekla něco moc legračního. Myslí si, že když pochází z Normandie, tak nebude umět francouzsky.“ „V Bretani,“ poznamená monsieur Monnard, „mluví naprosto nesrozumitelně. Prý se to naučili od racků.“ „Proč vlastně přijede?“ zeptá se Ziguette. „Doma se mu nelíbilo?“ „Předpokládám,“ odpoví jí otec, „že přijíždí, aby si tu vydělal. Nejezdí kvůli tomu do Paříže všichni?“ Marie se zeptá, jestli má přinést polévku. Monsieur si přeje vědět, jakou polévku dnes mají. „Z kostí.“ „Chce říct, že z telecího od úterka,“ upřesní madame Mon­ nar­dová. „Přidaly jsme do ní spoustu dobrých věcí.“ „Jako prasečí nožky,“ řekne Ziguette, což její matku přiměje k veselému, zvonivému smíchu.

•  30 •

5

Dostaví se mezi polévkou a menší porcí dušeného, také připravené ze zbytků telecího od úterka. Neměl v úmyslu přijít tak pozdě, natož za tmy. Zavazadlo, velký žebrový kufr (jedno žebro při vykládání ze střechy dostavníku prasklo), nese na jedné straně sám a na druhé mohutný němý chlapec, jistý příbuzný lidí poblíž kanceláře dopravce, u kterých byl včera ubytován. „Báli jsme se, že jste se ztratil!“ zavolá na něj přátelsky monsieur Monnard ze schodů v prvním patře. „Nadobro ztratil.“ „Byl jsem ve Versailles, monsieur, a potom kůň začal kulhat…“ „Versailles!“ zopakuje monsieur Monnard, zatímco mladého muže sleduje, jak stoupá za ním, a pak ho vede do mírně vyhřátého pokoje nahoře. „Monsieur Babette byl dnes ve Versailles.“ „Baratte, monsieur.“ „Hm?“ „Jsem Baratte. Jmenuji se Baratte.“ Posadí ho naproti Ziguette. Chvíli se dohadují, jestli má být telecí odneseno zpět do kuchyně, než si nově příchozí sní

•  31 •

polévku. Bude polévka dost horká? Má vůbec monsieur Baratte na polévku chuť ? „A jak bylo dnes ve Versailles?“ ptá se monsieur Monnard, jako by do Versailles chodil pravidelně. Jean-Baptiste si nabere lžíci vlažné polévky a uvědomí si, jaký má obrovský hlad. Kdyby byl sám, snad by ji vypil přímo z talíře a ihned si našel místo na spaní. Musí nicméně vyvinout určitou snahu, aby si je získal. Alespoň na krátkou dobu budou tito lidé jeho nejdůvěrnějšími společníky. Nechce, aby si o něm mysleli, že je nudný či neomalený nebo snad venkovský křupan. Nepřeje si, aby si o něm mysleli, že by mohl být byť jen zčásti takový, jaký si ve slabších chvílích sám připadá. Zvedne oči od talíře. Ta dívka má ale velká, rudá ústa! Za ten lesk jistě může mastnota z polévky. „Versailles,“ obrátí se na jejího otce, „je nejpodivnější místo, jaké jsem kdy viděl.“ „Velice dobrá odpověď,“ poznamená madame Monnardová s rozhodným pokývnutím. Nakáže Marii, ať hostu nalije víno. „A přilož ještě jedno poleno, Marie. Takovouhle zimu v říjnu jsem ještě nezažila.“ Zjistí, že Monnardovi rádi mluví — jejich hovory jsou docela jiného druhu než uvážlivé výměny názorů, u nichž vyrostl v Bellême. Také rádi jedí — polévky, dušené maso, smaženky, řepný salát, sýry, dorty. Všechno je, pokud to dokáže posoudit, dobře připraveno, ale ve všem je jakási podivná pachuť, jež by podle jeho mínění v jídle být přítomna neměla. Po večeři si sednou k ohni. V chladných obdobích místnost slouží jako obývací pokoj i jídelna zároveň a slouží docela dobře, i když přítomnost fortepiana znamená, že při průchodu přes pokoj je pokaždé třeba udělat menší odbočku. Monsieur Monnard

•  32 •

uleví napjatému obličeji řadou grimas. Obě Monnardovy předstírají, že šijí. Cosi zaškrábe na dveře. Dovnitř je vpuštěna kočka velká téměř jako pes, kterého Jean-Baptiste viděl močit na podlahu před ministrovou kanceláří, je to černý kocour a v jednom jeho uchu zeje díra ve tvaru půlměsíce. Jmenuje se Ragoût. Nikdo si nevzpomíná, proč se tak jmenuje ani kdo mu to jméno dal. Jde rovnou k Jeanu-Baptistovi a očichá mu podrážky. „Kde ses toulal, ty nezbedo?“ zvedne madame Monnardová s mírnou námahou zvíře do klína. „Za jeho chování nenesu odpovědnost,“ zasměje se vesele a ještě dodá: „Ragoût a Ziguette jsou nerozlučná dvojice.“ Jean-Baptiste pohlédne na dívku. Připadá mu, že se na kocoura dívá poněkud nelibě. „Ony dámičky, co mají rády sýr,“ řekne monsieur Monnard, „v tomto domě dlouho nevydrží.“ „Ty, které nechytí Ragoût,“ dodá madame Monnardová, „pochytá manžel do mechanických pastí.“ „Mechanických?“ zajímá se Jean-Baptiste, který se při tomto slově pokaždé lehce rozechvěje. „Vyrábím je v dílně a prodávám,“ začne vyprávět monsieur Monnard. „Klec s pružinou a malými dvířky…“ Předvádí rukou pohyb. „A tvoreček je chycený uvnitř. Pak už jen zbývá past ponořit do vědra s vodou.“ „Marie jim podřezává krky,“ řekne Ziguette. „Nic takového určitě nedělá,“ kárá ji matka. Obrátí se k hostu: „Můj muž má podnik v rue des Trois Mores.“ „Vy prodáváte pasti, monsieur?“ ptá se Jean-Baptiste. „Nože, monsieur, od obyčejných až po luxusní. Opracovává­ me je, ostříme i leštíme. Naše kvalita je vyhlášená. Père Poupart od Svatého Eustacha používá jeden můj nůž ke krájení masa.“

•  33 •

„Když je zima,“ řekne Ziguette, „lezou dovnitř krysy. Do domu.“ „Za nejchladnějších nocí,“ podotkne Jean-Baptiste, „to u nás bylo taky tak.“ „V Normandii?“ zeptá se madame Monnardová, jako by ji udivilo, že krysy objevily i tak vzdálené místo. „Jistě se vám stýská,“ řekne Ziguette. „Po domově?“ Je unavený a na chvíli vidí vrány, které vzlétají za soumraku v černých hejnech z polí, vidí osamocenou věž venkovského kostela. „Řekl bych, že jsem spokojený tam, kam mě zavede práce.“ „Jak mužné,“ zvolá madame Monnardová a přitom šimrá kocoura v kožichu. „A jakou práci tu máte?“ vyzvídá Ziguette. Vypadá při té otázce a v těch krémových šatech tak hezky, tak přitažlivě, že je v pokušení jí říct, co sem skutečně přijel dělat. Napadne ho, co jim asi pověděl Lafosse, zda a jestli vůbec jim něco prozradil. „Jsem tady,“ říká s vědomím, že ho všichni tři náhle pozorně poslouchají, „abych provedl průzkum u Neviňátek.“ „U Neviňátek?“ zopakuje madame Monnardová po odmlce, během které nebylo slyšet nic než předení kocoura a praskání ohně. „Jsem inženýr. To vám neřekli?“ „Kdo by nám to řekl?“ ptá se monsieur Monnard. „Ten, kdo mi zde zajistil ubytování.“ „Nedověděli jsme se nic víc než to, že nějaký pán z Norman­ die bude potřebovat pokoj.“ „Se stravou,“ dodá jeho žena. „Přesně tak,“ přikývne monsieur Monnard. „Se snídaní a večeří.“

•  34 •

Ziguette řekne: „Jednou tu s námi bydlel hudebník.“ „Poměrně zvláštní pán,“ poznamená monsieur Monnard. „Se zrzavými vlasy,“ řekne madame. Ziguette otevře pusu, jako by chtěla ještě něco dodat; pak ji po krátké pauze, čtvrťové pomlce, opět zavře. „Máte velmi praktické povolání,“ usměje se samolibě madame. „Musíme vám pogratulovat.“ „Mým učitelem v École des ponts byl maître Perronet. Je to největší inženýr Francie.“ Madame Monnardová mu konečky prstů zatleská nad kocourovou hlavou. „A postavil jste nějaký most?“ ptá se Ziguette. „Jeden. V Normandii.“ „A přes co?“ „Přes roh jezera.“ „Člověk by nehádal, že jezera mají rohy.“ „Asi byste měl říct Marii,“ vstoupí do hovoru madame Mon­ nar­dová, „jestli máte ráno raději kávu, nebo čokoládu.“ „Náš hudebník měl rád čokoládu,“ oznámí mu Ziguette. „Marie vám ji donese do pokoje, jestli si to budete přát,“ dodá madame. „A vodu na toaletu. Jen je potřeba, abyste řekl kdy.“ „Ještě neviděl svůj pokoj.“ „Vskutku,“ přitaká Ziguettina matka. „Ještě ne.“ „Já vám tedy pomůžu s kufrem do schodů,“ nabídne se monsieur Monnard a vstane. „Ten bude i pro Marii moc těžký.“ Pokoj je v zadní části domu v patře pod podkrovím. Když ze vstupní chodby vynášejí kufr přes čtyři patra nahoru, oba muži tlumeně hekají. Marie kráčí se svíčkou před nimi.

•  35 •

„Myslím, že tady nahoře budete mít všechno, co potřebujete,“ řekne monsieur Monnard. „Ano,“ souhlasí Jean-Baptiste, když si prohlédne úzkou postel, stůl a židli, trojnohý stojan s glazovaným cínovým umyvadlem, úzký krb a okno se zavřenými okenicemi nad postelí. „Ziguettin pokoj je na druhém konci chodby. Já a  madame Monnardová spíme v pokoji dole. Marie je pochopitelně v podkroví. Váš předchůdce po ní opakovaně vyžadoval, aby si sundávala dřeváky, když byla nahoře. Měl zvýšenou citlivost na hluk.“ „Přejete si, monsieur, abych zaplatil činži napřed?“ „Máte správný obchodnický přístup. To u mladých mužů velice oceňuji. Tedy, podívejme se na to. Dělá to šest liver týdně, jestli se nepletu. Svíčky a dříví na otop v ceně nejsou.“ Jean-Baptiste se k pánovi domu lehce natočí zády, vytřepe z měšce na stůl pár mincí a vezme půllouis. „Za dva týdny.“ Monsieur Monnard minci přijme, skousne ji a zastrčí do kapsy u vesty. „Buďte tu vítán,“ řekne mu s výrazem muže, který právě prodal knězi sadu kvalitních nožů. „Nezapomeňte zpravit Marii o všem, co budete potřebovat.“ Pohledy nájemníka a služky se na chvíli setkají; ta potom zapálí zbytek svíčky na stole od svíčky, kterou si přinesla s sebou. „Když ráno půjdete se svíčkou dolů,“ řekne mu, „můžete ji odložit na polici vedle vchodových dveří. Je tam křesadlo.“ „Ani nikam chodit nemusíte,“ kývne monsieur Monnard hlavou směrem k okenici. „Svůj průzkum můžete provádět odsud.“ „Odsud tam uvidím?“ „Ještě jste neměl příležitost projít si naši čtvrť?“ „Ne, monsieur.“ „No, za denního světla vám to bude jasné.“

•  36 •

S mírnými úklonami a úsměvy se muži rozloučí. Monsieur Monnard a Marie opustí pokoj a zavřou za sebou dveře. Jean­ ‑Baptiste je náhle sám v cizím domě ve městě, kde téměř nikoho nezná. Natáhne se přes postel k okenicím, odklopí je i přes zatuhlé panty a pak, když ve skle spatří pouze sám sebe a plamen svíčky, se opět nakloní, otočí oválnou kličkou a zlehka strčí do okenního rámu. Nyní jej nic nedělí od nočního nebe, nic jej nedělí ani od kostela svatých Neviňátek, neboť ta černá hmota, na pozadí oblohy na východě sotva rozeznatelná, jsou bezpochyby Neviňátka. A pod nimi, v pásu černoty mezi kostelem a ulicí, se zjevně nachází — protože co jiného by to mohlo být? — pohřebiště. Kdyby přelezl přes postel a vyskočil z okna, byl by tam, na místě, které otravuje jedem Paříž! Rozhodně zamořuje jedem rue de la Lingerie. Něco z puchu, který se otevřeným oknem plíží dovnitř, ucítil už v dechu všech Monnardových i v příchuti jejich jídla. Bude si na to muset zvyknout, rychle si zvyknout, anebo odsud vypadnout, nasednout na dostavník domů, posluhovat hraběti de S., žadonit o další most… Zavře okno a zatáhne okenice. Svíčka na stole už dlouho nevydrží. Rozváže popruhy na kufru, chvíli se v něm přehrabuje, vytáhne výtisk Histoire naturelle, volume II od hraběte de Buffona, dlouhé mosazné pravítko, krabičku s psacími potřebami a bedýnku z růžového dřeva s mosazným kružítkem. Ve vlněné košili je zabalená rytina Canalettova pohledu na Ponte di Rialto. Hledá na stěně nějaký hřebík, jeden najde nad prázdným krbem, obrázek mostu pověsí a chvíli zůstane stát, aby si ho dobře prohlédl. Hodinky položí na stolek vedle Buffona, měšec zastrčí pod polštář, pověsí paruku na opěradlo židle a svlékne se do košile a podvlékaček, přičemž na sobě obojí ponechá, aby mu bylo

•  37 •

teplo. Není tu voda, nemá se kde umýt. Vleze si pod přikrývku, na chvíli se znepokojením pomyslí na zrzavého hudebníka, který tu spal před ním, pak sfoukne dohořívající svíčku a leží v temnotě tak úplné, že jeho naprosto vyřazený zrak v ní kreslí zvláštní tvary, zvláštní představy. Zavírá oči — tma je na obou stranách! — a po chvíli si začne tiše přeříkávat nikoli modlitbu, ale katechismus jáství. „Kdo jsi? Jsem Jean-Baptiste Baratte. Odkud jsi? Jsem z Bellê­me v Normandii. Co jsi? Jsem inženýr, vystudoval jsem École des ponts. V co věříš? V sílu rozumu…“ Tento zvyk začal provádět v týdnech po otcově smrti, zpočátku v tom byl jakýsi vzdor, téměř radost. Byl živý, mladý a živý. Ecce homo! Ale později — snad když začal pracovat v dolech ve Valenciennes — mu ty otázky začaly připadat závažné, jejich přímočarost v něm vždy na okamžik probudila nejistotu a způsobila mu letmou závrať, a díky ní se toto cvičení — kladení otázek — stalo nezbytnější než kdy dřív. Měl by toho pochopitelně nechat. Je to dětinské. Důvod stydět se sám před sebou, téměř neřest. Ale prozatím, dnes v noci, na tomto místě… „Kdo jsi? Jsem Jean-Baptiste Baratte. Odkud jsi? Jsem z Bellême v…“ Někdo nebo něco škrábe na dřevěné dveře. Zadrží dech a poslouchá. Kocour s pochybnými sklony? Dovoloval jeho předchůdce tomu tvorovi spát v nohách postele? Inu, on sám by proti tomu nic nenamítal, vlastně by byl za jeho společnost vděčný, ale v okamžiku, kdy vstane, škrábání ustane. Pode dveřmi se pohne slabé světlo. Pak nic.

•  38 •

6

Do kostela svatých Neviňátek dopadá vysokými okny v úzkých šedých pruzích pařížské ranní světlo, ale s  trvalým příšeřím v bu­dově toho zmůže jen málo. Černé či téměř černé pilíře se tyčí jako pozůstatky zkamenělého lesa, jejich vrcholy se ztrácejí v baldachýnu stínů. V postranních kaplích, kde už pět let nikdo nezapálil svíčku, se temnota nahromadila v nánosech. Sva­ tí, madony, malí Ježíškové, všechny ty velké, druhořadé obrazy mučedníků, holubic vznícených nad vyčesanými, snad italskými hlavami, zamčené relikviáře se zápěstními kůstkami či třískami ze svatého kříže, to všechno možná nikdy ani neexistovalo, jak důkladně je to nyní skryto. Staré varhany (se třemi manuály a  čtyřiceti rejstříky) německé výroby se nacházejí v severní lodi na straně, kterou se kostel stýká s rue aux Fers v místech, kde se rue aux Fers kříží s rue Saint-Denis. Dveře na kůru — mají přibližně třetinovou výšku běžných domovních dveří — jsou otevřené a nejprve se v nich ozve chrchlání a kašlání a pak se objeví mužská hlava.

•  39 •

Zůstane tam přesně tak dlouho, jako když pes váhá, než přejde přes neznámé otevřené prostranství, pak zmizí zpátky na kůru a za okamžik ji nahradí dlouhé, bosé nohy, široký zadek natěsno nasoukaný do kalhot, pak trup a nakonec opět rozčepýřená hlava. Není tu žebřík — někdo ho použil jako palivové dříví —, a  tak se muž sveze dolů, spustí se ze dveří na kůr, špičkami nohou se dotkne provizorních schůdků poskládaných z misálů, biblí s popraskanými deskami a životopisů svatých (už mnohokrát před přáteli chabě vtipkoval o tom, že k nebesům z hudby stoupá po žebříku z katechismu). Když sestoupí až na výčnělek v lodi — nohama stojí na hrobě kteréhosi barona, jeho ženy a několika zemřelých dětí —, opráší se, odplivne si do kapesníku, obleče si kabát a posadí se ke klávesám. Prokřupe si klouby na rukou; pod střechou vylekaně vzlétne nějaký světlý pták. Dokonce i v tomto světle vydávají mužovy vlasy slabý měděný svit. Vytáhne rejstříková táhla. Trompette, tierce, cromorne, voix humaine. Na notovém stojanu leží Livre de musique od Gigaulta a vedle Clérambaultova sbírka kantát, ale ke čtení z not by potřeboval svíčky a ty se mu zapalovat nechce. Svíčku a veškeré potřebné světlo má v hlavě, začíná zpaměti hrát Couperinovo trio, záda a krk mírně zaklání, jako by varhany byly šestispřeží a on se řítil centrem les Halles a razil si cestu mezi husami, hlávkami zelí a stařenami. Neozve se žádný tón, pouze dutý klapot kláves a dunění pedálů. Nemá vzduch, ačkoli na Couperina by toho bylo zapotřebí víc než jenom vzduch — staré varhany se už pro něho vlastně nehodí. Na jiné kusy, které nemají takové nároky na zohýbaný kov a staré kůže, si čas od času k obsluze měchů najme na tržnici pomocníka nebo toho velkého němého chlapce, který se potlouká kolem rue Saint-Denis. Tehdy Neviňátka málem začnou

•  40 •

šílet, mosazní orli, roztrhané fábory, miliony kostí v kryptách, to vše musí na pár chvil ustoupit čemusi připomínajícímu život. Je to jeho práce — žádný jiný důvod k hraní nemá: nepřicházejí sem žádní věřící, neslouží se tu mše, neoddává se tu a rozhodně zde neprobíhají žádné pohřby. Ale dokud hraje a dokud zde, na tomto místě, má dovoleno strašit ten kněz, ten zdivočelý Kristův bojovník, církev si o Neviňátka uchovává zájem, který, jako všechny zájmy, může směnit za hmatatelný prospěch. Přeskakuje oktávy, zuřivě moduluje, jeho jasně bílé prsty tančí na klaviatuře v honbě za Couperinovým faunem, když tu zaslechne — to snad ne! — zvuk otevírajících se dveří v severní stěně. Když jde kněz jednou za čas ven, pak odchází i přichází jinudy, ale jestliže to není père Colbert, kdo to tedy je? Otočí se na lavici a zamžourá dolů do postranní lodi, kde v otevřených dveřích z rue aux Fers stojí nějaký muž. Muž, ano, mladý muž, ale varhaník, který zná většinu tváří ze čtvrti, ho nepoznává. „Potřebujete něco, monsieur?“ Vetřelec se zastaví uprostřed mezi dvěma kroky. Otočí hlavu a pátrá po původci hlasu. „Vidíte ty píšťaly? Běžte k  nim. Za chvilku mě uvidíte… Ještě kousek… Ještě kousek… Teď! Bytost z masa a kostí jako vy sám. Jsem Armand de Saint-Méard. Varhaník v kostele svatých Neviňátek.“ „Varhaník? Tady?“ „Zde se nacházejí varhany. Zde varhaník. Skutečně nemusíte být tak překvapený.“ „Neměl jsem v úmyslu…“ „A vy, monsieur? S kým mám tu čest hovořit?“ „Baratte.“

•  41 •

„Baratte?“ „Jsem inženýr.“ „Aha! Přišel jste opravit varhany.“ „Jak opravit?“ „Kulhají, řečeno hudebním slovníkem. Dělám, co umím, ale…“ „Lituji, monsieur… O varhanách nic nevím.“ „Ne? A přesto je to jediný stroj, který tu máme. Mohl bych vám naznačit, že jste se ocitl na nesprávném místě, jenže vidím, že držíte v ruce klíč. Posílá vás biskup?“ „Biskup? Ne.“ „Tedy?“ Tichým hlasem a po chvilkovém zaváhání vysloví Jean-Bap­ tiste ministrovo jméno. „Tak s námi konečně něco zamýšlejí,“ řekne varhaník. „Jsem tady, abych provedl…“ „Pššt!“ V úzké uličce triforia vysoko nad nimi šustí čísi kroky. Var­ ha­ník zatáhne Jeana-Baptista pod stříšku na pilíři. Čekají. Po chvilce zvuk ustane. „Père Colbert,“ šeptá varhaník. „Nedá se předpokládat, že by na inženýra vyslaného ministrem pohlížel vlídně. Vlastně se nedá předpokládat, že by vlídně pohlížel na kohokoli.“ „Kněz?“ „Je starý, ale sílu má jako býk. Ještě předtím, než jsme se vy nebo já narodili, byl misionářem v Číně. Dokonce jsem slyšel, že ho tam mučili. Udělali mu něco s očima. Světlo mu teď působí bolest. Nosí barevné brýle. Přes skla vidí všechno černě. Má vražednou povahu…“ Jean-Baptiste přikývne a při pohledu na zrzavou barvu vlasů svého protějšku řekne: „To vy jste bydlel v domě u Monnardů?“

•  42 •

„U Monnardů? Jak je možné, monsieur, že o tom víte?“ „Ještě o vás mluví.“ „Teď jste tam vy ? V tom pokojíčku nad hřbitovem?“ „Ano.“ „Vy tam bydlíte v podnájmu?“ „Ano.“ „No teda! Ha! Tam nahoře teď asi bude zima, co?“ „To je.“ „Malá rada. Až budete ležet v posteli, podívejte se na strop. Všimněte si, je tam taková malá… Ale, ale… Opatrně, příteli. Není vám dobře?“ Jean-Baptiste slyší, jak mu tluče srdce, a napadá ho, že od chvíle, kdy vstoupil do kostela, se snažil nedýchat. Nechá se varhaníkem odvést k lavici u varhan, jakoby zpoza zdi ho slyší říkat, že zpočátku také míval podobné pocity a do kostela mohl vstoupit pouze s hadříkem namočeným v kolínské, který si tiskl k obličeji. „Žasl jsem nad tím, že někdo dokáže žít méně než půlden cesty odsud. A přesto, jak vidíte, tady žijí. Je jich jako včel. Zvyk­ nete si na to. Zkuste dýchat pusou. Chuť se dá snést snáze než pach.“ „Jsem tady, abych vyhledal Manettiho,“ řekne Jean-Baptiste. „Hrobníka? Vy budete mít vážně něco za lubem. Ale nebojte. Nikoho v Paříži nenajdete snáz než Manettiho. Pojďte, půjdeme na vzduch. Můžete nám oběma koupit skleničku něčeho na spravení.“ Zavěšený — protože si opravdu nemůže pomoci — do varhaníkova rámě se Jean-Baptiste vrací ke dveřím v severní zdi. Ne že by za to mohl vinit jen kostel. Prožil neklidnou noc, celým domem jako by foukala vichřice, i když žádná nebyla. Zdálo se

•  43 •

mu, že opět slyší škrábání na dveře, a to dokonce v jakousi nekřesťanskou hodinu, a taky škrábání na okno. A pak, za časného jitra, stál u Monnardových v salonu Lafosse a v ruce držel klíč od Neviňátek. V jeho tváři nenacházel ani trochu klidu… Jakmile jsou venku na ulici, dveře kostela zavřené a zamčené a Jean-Baptiste opět může důvěřovat svým nohám, své síle, zabočí doleva směrem k rue de la Lingerie a pak doprava k tržišti. Přibližně na každém desátém kroku varhaníka někdo pozdraví, obvykle žena. Při každém setkání zabloudí jejich oči k mladému muži vedle něj, k jeho novému společníkovi. „Támhle,“ mávne rukou varhaník, „se dá dobře a levně najíst. Tam na rohu vám opraví šaty a neukradnou je. A tady je Gaudet. Ten vás dobře oholí a každého zná. A tady… Tady je rue de la Fromagerie, kam můžete zajít pokaždé, když se budete potřebovat nadýchat i něčeho jiného než vůně hrobů. Jděte napřed. Zhluboka se nadechněte.“ Z jednoho konce vejdou do podivně ucpané žíly ulice, spíš průchody než ulice, spíš stoky než průchody. Horní patra budov se naklánějí k sobě, takže mezi nimi zbývá jen úzký pruh bílého nebe. V každém druhém domě po obou stranách ulice je obchod a v každém obchodě se prodává sýr. Někdy vejce, jindy zase mléko a máslo, ale sýr vždy. Sýr vystavený v oknech, sýr na stolech a dvoukolácích, sýr na hromadě na slámě, sýr pověšený na provaze nebo ponořený do nálevu ve džberu. Sýry, co se musejí krájet nožem velkým tak, že byste s ním rozčtvrtili býka, i sýry, co se nabírají vydlabanou dřevěnou lžící. Červené, zelené, šedé, růžové, zářivě bílé. Jean-Baptiste o většině z nich netuší, co jsou zač ani odkud pocházejí, ale jeden z nich ihned pozná a srdce mu poskočí, jako by zahlédl starou známou tvář. Pont-l’Evêque! Normandská tráva! Normandský vzduch!

•  44 •

„Chcete ochutnat?“ ptá se ho dívka, ale jeho zájem se přesunul k vedlejšímu stánku, u něhož si jakási žena v červeném plášti kupuje bochánek kozího sýra obaleného ve slupce z popela. „Tamto,“ nakloní se varhaník Jeanu-Baptistovi přes rameno, „je Rakušanka. Říká se jí tak, protože je podobná naší milované královně. A nejde jen o blond vlasy. Hej, Héloïso! Seznam se tadyhle s mým přítelem, jehož jméno jsem naneštěstí zapomněl a který dorazil bůhví odkud, aby převrátil naše životy vzhůru nohama.“ Žena odpočítává drobné za sýr. Nejprve se podívá na Arman­ da a potom na Jeana-Baptista. Červená se snad Jean-Baptiste? Spíš se sám domnívá, že se na ni mračí. Pak Rakušanka odvrátí zrak, sebere svůj nákup a kráčí davem pryč. „Místní ženské,“ vysvětluje Armand, „ji nenávidí. Částečně proto, že jejich muži si ji můžou na hodinku koupit, ale z větší části proto, že sem nezapadá, nepatří sem. Kdyby byla v Palais Royal, nikdo by ani nehnul brvou. Palais už jste viděl, ne?“ „Slyšel jsem o něm. Nikdy jsem…“ „Vy jste mi případ, člověče! Jste jako jeden z Montesquieuo­ vých Peršanů. Napíšu o vás do novin. Týdenní sloupek.“ Kráčí dále kupředu, a když procházejí kolem nosníků Svatého Eusta­ cha, spustí hlasitý, odlehčený, improvizovaný výklad o historii Palais, jak tam kdysi bývala zahrada kardinála Richelieua a jak ho vévoda d’Orléans daroval svému synovi, který ho zaplnil kavárnami a divadly a obchody, a jak to býval největší nevěstinec v Evropě, pořád plný lidí a nepopsatelně vkusný… Ještě ho popisuje, když dorazí k místu samotnému, k jednomu z mnoha vchodů dovnitř, průchodu ne širšímu než rue de la Fromagerie, kterým se proderou do dvora s podloubím, kde uprostřed právě končí marionetové divadlo doprovázené salvami

•  45 •

smíchu. Jeanu-Baptistovi připadá, že loutky jsou vyrobeny tak, aby spolu mohly souložit. Když se podívá pozorněji, ukáže se, že tomu tak skutečně je. „Sem policejní hlídky nikdy nechodí,“ podotkne varhaník. „Vévoda se jim odmění menšími dárky a oni si najdou na práci něco jiného. Obscénní loutkařina je to nejmenší.“ Kdo jsou ti lidé? To nikdo z nich nemá žádné řemeslo, zaměstnání? Jejich pohyby, kostýmy i všudypřítomný hluk napovídají, že probíhá karneval, přesto však zde nic nemá svůj střed, nelze tu najít řád. Všechno působí spontánně, jako nepřetržitá chvíle projevů tvořivosti. „Pojďte,“ zatahá varhaník Jeana-Baptista za rukáv a pobízí ho ke dveřím kavárny uprostřed jednoho z ochozů. „Tady zkusíme štěstí.“ Uvnitř je stejně plno jako venku, ale varhaníkovi je díky pozdravu dobře namířenému na jednoho z číšníků brzy přidělen stůl a dvě otlučené bambusové židle. Objedná kávu, misku sladké smetany a  dvě skleničky brandy. Klientelu tvoří výhradně muži, většinou mladí. Všichni mluví co nejhlasitěji. Sem tam někdo čte nahlas noviny nebo zaklepe na okno, aby na sebe upozornil nějakého známého kolemjdoucího či snad ženu, které by rád daroval úsměv. Číšníci — malí, soustředění muži — se proplétají úzkými klikatými uličkami mezi opěradly židlí. Kdosi zakřičí objednávku a ta je přijata sotva znatelným pokývnutím. Dva psi si skočí po krku, ale schytají od majitelů výprask a opět skončí pod stoly. Jean-Baptiste si sundá kabát (což je v takovém prostoru poměrně obtížné). Kavárna je nejteplejším místem, které za poslední týdny navštívil. Je tu horko, zakouřeno, trochu zatuchlo. Když mu donesou brandy, vypije ji z čiré žízně.

•  46 •

„Lepší?“ ptá se varhaník. Jeho sklenička je také prázdná. Ob­ jedná další dvě. „Můžeme si tykat, já jsem Armand. Ale nechám to na vás.“ Nyní, když sedí naproti sobě a Jean-Baptiste už se opravdu cítí líp, si jej konečně může pořádně prohlédnout, tohoto Ar­ manda, který se neustále nervózně otáčí a rozhlíží po okolních tvářích v kavárně. Nenosí paruku ani nemá napudrované vlasy: v takových vlasech by pudr pramálo posloužil svému účelu. Jeho šaty — nákladného vzhledu, ačkoli spíše zdálky než zblízka — patří k módě, kterou Jean-Baptiste nepoznává. Kalhoty má pruhované a nosí je upnuté jako druhou kůži. Vestu má o polovinu kratší, než je jeho, klopy na kabátě má málem širší než ramena. Nákrčník je ze zeleného mušelínu, je ho tam na lokte. Když pije, musí si ho držet od pusy, od masitých, nafialovělých rtů. „Tos nečekal, že v kostele najdeš varhaníka,“ řekne Armand, když se pohledem vrátí k Jeanu-Baptistovi. „Ve skutečnosti jsem dirigent.“ „Jsi tam dlouho?“ „Osmnáct měsíců.“ „Tak to tě dosadili, když byl kostel už zavřený.“ „Copak se kostel dá zavřít jako pekárna?“ „Když padne nařízení, tak bych si myslel, že ano.“ „Myslel bys, hm? No, máš bezpochyby pravdu. Můj předchůdce se upil k smrti. Troufám si říct, že ho ta situace… znepokojovala.“ „A tebe ne?“ „Jak zřejmě sám víš, pracovní místa se nehledají snadno.“ „Ale nemáš tam komu hrát.“ Armand pokrčí rameny a zvedne druhou brandy. „Jsme tam já, père Colbert, Bůh. A teď ty. To je docela obstojné publikum.“

•  47 •

Jean-Baptiste se zeširoka usměje. Ačkoli se trápí tím, že místo prohlídky hřbitova sedí v kavárně a popíjí brandy, a mrzí ho, že uvnitř v kostele se mohl sotva nadechnout, nelituje, že objevil tohoto muzikanta s vlasy jako oheň. Koneckonců může se od něj ledacos dovědět. Práce, kterou mu svěřili, nebude spočívat pouze ve vykopání kostí a jejich odvozu kamsi pryč. Tolik už pochopil. Stejně jako s mrtvými se bude muset potýkat se živými. „Jestli se mi podaří zůstat u biskupa,“ vysvětluje mu Armand, „jednoho dne dostanu něco lepšího. Třeba u Svatého Eustacha.“ „Tam ho taky ucítíš.“ „Hřbitov? Je to, jak jsem řekl. Zvykneš si. Tedy, doopravdy si nezvykneš nikdy, ale časem se to dá snést. Člověk se přizpůsobí. Řekni mi, nevšiml sis něčeho na Monnardových?“ „Jsou to… spořádaní lidé.“ „To ano. Velice spořádaní. A co dál?“ „Taky rádi mluví.“ „Jediný způsob, jak je umlčet, by bylo zavést daň ze slov. Něco takového by panstvo mohlo zvážit. Ale teď vážně. Mluv otevřeně. Co dál?“ „Jejich dech?“ „Přesně. A zřejmě sis také všiml, že můj není o nic lepší. Ne, není třeba taktu. Každý, kdo tráví čas u Neviňátek, dopadne stejně.“ „Tak na tohle se můžu těšit?“ „To tady chceš zůstat tak dlouho?“ „Nevím, jak dlouho zůstanu.“ „Ty o své práci nemluvíš rád.“ „Určitě by tě to nezajímalo.“ „Ne? Mám podezření, že by mě to zajímalo velice, ale nebu­du na tebe naléhat. Mluvme o něčem jiném. Například o Ziguette Monnardové. Prohlédl sis ji dobře?“

•  48 •

„Seděl jsem u večeře naproti ní.“ „Neudělala na tebe dojem? Je to jedna z nejhezčích dívek v téhle čtvrti.“ „Uznávám, je hezká.“ „Aha, takže to uznáváš! To je šlechetné! Máš snad doma někoho? Ať je doma, kde chce?“ „V Bellême. V Normandii.“ „Tedy v Bellême. Ne, vidím, že nemáš. Dávej si pozor, příteli. Jestli zůstaneš, určitě se tě s ní pokusí oženit.“ „Se Ziguette?“ „Proč ne? Jsi mladý, inženýr. Důvěrník ministra.“ „Nikdy jsem netvrdil, že bych byl jeho důvěrníkem.“ U vedlejšího stolu zvedne od vrhcábů oči muž s předivem stříbrných jizev na krku, podívá se na mladé muže a opět pomalu sklopí zrak ke hře. „A co ty?“ ptá se Jean-Baptiste. „S tebou to zkoušeli?“ „Hudebník není tak dobrá partie. Lidé jako Monnardovi považují hudebníky za něco jen o trochu lepšího než herce.“ „Její otec má nožířskou dílnu. Můžou si dovolit dívat se na hudebníky spatra?“ „Dívat se na lidi spatra stojí velmi málo. Ale ano, uvažovali o mně.“ „Líbila se ti?“ „Tak jako se člověku líbí společnost přitažlivé ženy. Ale se Ziguette musí být člověk opatrný.“ „Jak to?“ Armand si nabere hroudu sladké smetany z misky, olízne si prst a otře rty. „Ziguette v tom domě vyrostla. Žije tam celý život. V tom vzduchu.“ „A proto bych si na ni měl dát pozor?“

•  49 •

„Vzít si Ziguette by bylo jako vzít si hřbitov. Jde o víc než jenom o dech. Ale malá Marie…“ „Služka?“ „Nemluvím o svatbě, pochopitelně.“ „Ty? A Marie?“ „Chudé dívky ze Saint-Antoine jsou volnomyšlenkářky. V její hlavě je možná prázdno jak ve Spasitelově hrobce, ale je modernější, než kdy budou Monnardovi. Snad i víc než ty. Bez urážky. Beztak už mě napadlo, že bych tě měl zmodernizovat. Právě mi ten projekt přišel na mysl.“ „A jestliže si myslím, že se učit nepotřebuju?“ „Od kostelního varhaníka? To je přesně onen přístup, který budeme muset vytrhnout i s kořeny, pokud si tě chceme zajistit pro budoucnost. Pro stranu budoucnosti.“ „Taková strana existuje?“ „Nepořádá nikde schůze ani nevybírá členské příspěvky, a přesto existuje tak jistě jako ty nebo já. Strana budoucnosti. Strana minulosti. Třeba ti už nezbývá moc času na rozhodnutí, ke které z nich se dáš. Myslím, že bychom měli začít tím, že změníme tvůj úbor. Máš obzvláštní zálibu v hnědé?“ „Nacházíš na mém obleku nějakou vadu?“ „Žádnou. Pokud patříš ke straně minulosti. Zavedu tě k Char­ vetovi. Bude vědět, co s tebou. Charvet je moderní.“ „A co je Charvet zač? Spisovatel?“ „Krejčí.“ Rozmrzelý, zaujatý a podnapilý Jean-Baptiste se zatváří — nebo alespoň v to doufá — co nejopovržlivěji, ale varhaník se mezi­tím už zase rozhlíží po tvářích ostatních v kavárně. Když skončí, řekne: „Doufám, že ti to nebude vadit a zaplatíš. A po-

•  50 •

tom se někde musíme najíst. Nic neškodí rodícímu se přátelství víc než brandy na prázdný žaludek.“ V ochozech i ve dvoře je tlačenice, je slyšet křik, klobouky létají do vzduchu a zdvihá se obočí, probíhá nekonečná honba za čímsi a nikde ani náznak, že se hybnost dějů kdy vyčerpá. Je tohle moderní? A jsou tito lidé stranou budoucnosti, nebo minulosti? Ví člověk vždy, ke které straně patří? Může si být jist? Nebo to je, napadne inženýra, jako ve víře jeho matky — někteří jsou předurčeni ke spáse, jiní k zatracení, a chybí náznak, kdo k čemu. Prodírají se davem (občas musí ustoupit stranou, občas se zastavit nebo dokonce i kus vrátit), když vtom Armand opět chytí Jeana-Baptista za kabát a odvede ho branou do podniku s názvem Salon No. 7. Na sedátku ve vstupní hale sedí rozložitá žena za stolem, na kterém kromě plechové dózičky a zvonku nic není. „Musíš jí dát čtyři sous,“ vybídne ho Armand. Jean-Baptiste jí dá čtyři sous. Žena zazvoní. Objeví se muž v narůžovělé paruce a rukou odhrne červeně zbarvený závěs. Zjevně se s Armandem dobře zná. Ukloní se jeden druhému jako dvořané, ačkoli celé je to legrace. „Dnes jen Zulimu,“ řekne Armand. „Jak si přejete,“ pokývne muž. „Tento pán,“ ukáže Armand na Jeana-Baptista palcem, „je odkudsi z Normandie. Jednoho dne z něj bude největší inženýr Francie.“ „Přirozeně,“ zavrní muž. Vede je tlumeně osvětlenou chodbou. Těžké závěsy po obou stranách zřejmě zakrývají vstupy do místností, ale poslední není úplně zatažený a Jean-Baptiste,

•  51 •

který se na chvíli zastaví, zahlédne muže, část muže, nahou paži a nahou nohu uvázané ke kolu, tvář s mohutným vousem, jedno oko doširoka otevřené a v něm divoký pohled. Kdo to měl být? Damiens? Damiens, jehož zabíjeli půl dne na place de Grève za to, že kapesním nožíkem škrábl krále? Natahovali ho, řezali, lili mu do ran olovo, bičovali koně, aby mu vyrvali údy z kloubů, ale koně to nedokázali — ubohá, nevinná zvířata —, dokud popravčí umírajícímu nepřeřízl některé svaly. Prý to toho dne z budov na náměstí sledovaly tisíce… Průvodce na něj čeká na konci chodby. Nadzdvihne další závěs. Jean-Baptiste se skloní a projde pod jeho rukou. „Zulima,“ spustí muž, který se náhle jako automat dá do řeči, „byla perská princezna, která stejně jako Kleopatra zemřela na zmijí uštknutí. Bylo jí teprve sedmnáct a byla nešťastně zamilovaná. Její čistota,“ odhrne další, jemnější závěs, „a umění perských kněží ji dokonale uchovaly na déle než dvě stě let.“ Na podstavci, který je zpola katafalkem a zpola lehátkem, leží mrtvá dívka. U jejích nohou stojí dvě svíčky, další dvě pak u hlavy. Její tělo halí plášť, rubáš z jakési průsvitné látky — tylu, organzy, kdoví? Je vnadná. Je dokonalá. Mladí muži stojí každý z jedné strany a zírají na ni. Starší muž čeká u jejích nohou se sklopenou hlavou, jako by se modlil. „Nepřipomíná ti někoho?“ šeptá Armand. „Ne, nikoho,“ odpoví Jean-Baptiste, ale ví, koho má Armand na mysli. Opravdu, vosková tvář i plná postava nápadně připomínají Ziguette Monnardovou. Z Palais jdou na jídlo do hostince poblíž burzy. Usadí je ke sdílenému stolu a za deset sous jim podají oběd sestávající z chlebové polévky a vařeného hovězího. Vzadu v místnosti čile plápolá

•  52 •

oheň. Pijí víno, červené víno, které není ani dobré, ani špatné. Pijí a mluví, tváře jim červenají. Armand se bez náznaku studu nebo nepatřičnosti svěří, že jej nechali v přihrádce pro nechtěné děti v Hôpital des Enfants-Trouvés. Tam na sebe svým talentem upozornil intendanty, kteří pak na něho zase upozornili komisaře, ony dobročinné muže a ženy, kteří tak rádi chodí hledat mezi zanedbanými dětmi s oholenou hlavou, co žily a umíraly v sálech, to jedno jediné hodné záchrany. „Je to místo bez mladických iluzí. Bez mylných představ o povaze světa. V sedmi letech jsme byli stejně cyničtí jako opati.“ Vzájemně se shodnou, že ztráta iluzí je nezbytným před­ pokladem pro ty, kteří doufají, že to ve světě někam dotáhnou. U třetí láhve se jeden druhému svěří, že jsou ctižádostiví, šíleně ctižádostiví, a že s pomocí štěstí a tvrdé práce hodlají zemřít slavní. „A bohatí,“ dodá Armand, zatímco si vytahuje kousek hovězího ze zubů. „Nehodlám zemřít slavný jenom proto, že budu chudý.“ Jean-Baptiste hovoří o svém bývalém ochránci, hraběti de S., o dvou ročnících na École des ponts, o maître Perronetovi, o mostech, které ve svých snech staví, o konstrukcích lehkých jako myšlenka, klenoucích se přes Seinu, Ornu, Loiru… Víno a nečekaně hluboká samota ho dovedly k výřečnosti, jaké by za střízliva u nikoho jiného nedůvěřoval a ani by mu nebyla sympatická. Málem, málem řekne Armandovi, co přijel do Pa­říže dělat, protože Armand by byl jistě ohromen a viděl by, co on sám (v rubínovém světle hospodského vína) už vidí — totiž že zničení hřbitova Neviňátek znamená smést ze světa fakticky, nejen obrazně, otravující vliv minulosti! Nebyl by pak Armand nucen přiznat, že on, Jean-Baptiste Baratte, inženýr, patří mimo

•  53 •

jakékoli malicherné pochyby ke straně budoucnosti, ba k jejímu předvoji? Nebo by se polekal? Vyděsil? Rozzuřil? Jaký přesně má Armand Saint-Méard vztah k biskupovi? Co ví Jeho Milost o ministrových plánech? Venku se vymočí na stěnu, zapnou si kalhoty a dál proplouvají tím, co zbývá z odpoledne. Pořád mluví, pořád tlachají o politice, Paříži, nepotlačitelné důstojnosti rolnictva (Ale já rolníky znám, chce říct Jean-Baptiste, jsem s desítkami z nich příbuzný), ale ani jeden z nich toho druhého už doopravdy neposlouchá a navíc ho Armand přinutí kamsi jít — uvnitř se okamžitě cítí opilejší než venku — a představí ho muži, jakési nastrojené opici, což je, jak se ukáže, krejčí Charvet. Dílna, pokud je možné pro takový prostor použít tak skromný název, je vybavena výstavním nábytkem a olejomalbami a ani vzdáleně se nepodobá zatuchlé dílničce, ve které šil otec Jeana­ ‑Baptista rukavice. Není tu žádná znatelná stopa po práci, tedy až na stůl u okna, kde dva mladíci zasněně stříhají nějakou látku, která se třpytí a chvěje jako pramenitá voda. Charvet neztrácí čas. Pár slov od Armanda a pokrčení rameny od Jeana-Baptista, víc nepotřebuje, a může začít. Krouží kolem inženýra, dotýká se, potahuje, ustupuje, aby lépe zhodnotil délku nohavic, mírně zakulacená záda, útlý pas. Není nepříjemné být v ohnisku takto soustředěného odborného dohledu. Jean-Baptiste si dokonce ani nevšimne, že Armand vyklouzl pryč. Celý den měl v sobě jakýsi zvláštní neklid. Snaží se s ním bojovat. Bude o tom přemýšlet později. „Mám za to, monsieur,“ praví Charvet, „mám za to, že s vámi dokážeme provést něco velice zajímavého. Máte, s prominutím, postavu potřebnou pro nové styly. Nepatříte mezi ony tělnaté pány, které jsem nucen spíše zakrývat než oblékat. Vás, monsieur,

•  54 •

obléct můžeme. Ano. Do něčeho, co poplyne spolu s přirozenými pohyby těla. Do něčeho lehce neformálnějšího, i když, samo­ zřejmě, svým způsobem naprosto odpovídajícího… Musíme vyprávět, monsieur. Musíme vyprávět jasně a krásně. Neobleču vás pro rok 1785, ale 1795. Cédriku! Přines pánovi sklenici château Lafitte. Dones láhev. A teď, pane, kdybyste byl tak laskav a následoval mě…“ O dvě hodiny později Jean-Baptiste obhlíží sám sebe — obhlíží někoho — v rozměrném, čistě vyleštěném oválném zrcadle. Má na sobě pistáciový hedvábný oblek, hedvábná je i zeleně a šafránově pruhovaná podšívka. Vesta, která je střižená nahoře u stehna, je také pistáciová a skromně vyšívaná zlatou nití. Manžety kabátu jsou malé, límec vysoký. Nákrčník — opět šafránový — je téměř tak velký jako ten Armandův. Charvet a Cédric dlouhou dobu vytahovali špendlíky z pusy, stříhali a šili a zacházeli s ním tak svobodně, jak je umožněno výlučně jejich řemeslu, osobním sluhům, chirurgům a popravčím. Jsou téměř hotovi. Ustoupí tak, aby nezasahovali do záběru zrcadla. Dívají se na něj, jak se prohlíží. Jean-Baptiste si velice dobře uvědomuje, že teď už je příliš pozdě na to, aby mohl oblek odmítnout nebo ho byť jen kritizovat. Kdyby to udělal, pohanil by nejen Charveta, ale i samu budoucnost. Není to možné. Vezme si ho a zaplatí, kolik si Charvet řekne. Ukáže se, že je to hodně. Začervená se. Takovou částku u sebe nemá. Krejčí rozhodí rukama. Jistě, jistě. Zítra to bude naprosto stačit. Ale ještě něco. Je mladý pán mladým pánem intelektuálního přesvědčení? Aha! Myslel si to celou dobu, ale člověk nechce působit impertinentním dojmem. Klouzavě se přesune k naleštěnému ořechu sekretáře, z jedné z jeho zásuvek vytáhne malou zarámovanou podobiznu a tu

•  55 •

donese Jeanu-Baptistovi. „Voltaire,“ říká a usmívá se na obrázek tak, že kdyby byl o samotě, snad by mu šeptal sladká slůvka. „Vidíte, co má na sobě? Ten plášť? Tomu se říká banyán. Páni intelektuálové se bez něho sotva dokážou obejít. Jeden zde mám, z červeného damašku. Většině svých zákazníků bych se o něm nezmínil; nesetkalo by se to s pochopením. Ale ve vašem případě…“ „Ano,“ vyhrkne Jean-Baptiste. „Ano?“ „Vezmu si ho.“ „A pane, musíte mít své vlastní vlasy. Za pět let paruky zcela vymizí. Do té doby tu mám ovšem výtečnou paruku s vysokým týlem z lidských vlasů, půjčujeme ji na týden…“ „Tu taky.“ „A mám si zde váš starý oblek ponechat jako zálohu, monsieur? Mám menší provozovnu v rue du Bac, která obstarává potřeby mých… hmm, konzervativnějších zákazníků. Snad bych ho tam mohl prodat.“ „Jak si přejete.“ „Jak si přejete vy, monsieur.“ „Tedy ano.“ Pokrčí rameny. „Ano.“ Když se inženýr vymaní ze spárů Charveta a jeho dílny, přejde přes place des Victoires, zabočí k rue de la Feuillade ve směru k tržišti a domu Monnardových. Zvedá se vítr. Fouká mu do tváře prach a dráždí ho, takže kýchá. Nový oblek nehřeje tak jako ten starý. Také to není dárek od zesnulého otce. Zabalený banyán si tiskne k prsům. Zápach hřbitova s každým krokem sílí, ale i přesto několikrát zaváhá, musí nahlédnout dopředu, ohlédnout se přes rameno, vyhledat oporu u brány, sloupu, opadaného stromu, kamenného koryta. Viděl je už někdy? Pak si

•  56 •

uvědomí, že stojí na konci rue de la Fromagerie. Obchůdky mají stažené rolety, vozíky stojí opřené o rukojeť, dlažební kostky jsou zmáčené od splašků. Na rohu klečí žebrák, ale jinak je ulice opuštěná. Žebrák vzhlédne, stáhne si kapuci, aby mu ukázal boláky, ale Jean-Baptiste pro něj v nových chladných kapsách žádnou minci nemá. Jeden k druhému cosi utrousí (omlu­ vu, kletbu). Večeří s Monnardovými. Vidí, že pil, že propil celý den? Možná že je jeho vzezření natolik ohromilo, že si toho ani nevšimli. Vypadá to, že pistáciové hedvábí dokáže vyvolat něco podobného úžasu. Ženy by si chtěly sáhnout, ale netroufají si. Monsieur Monnard se tváří zmateně. Hloubavě se tahá za ušní boltce, jako by dojil dvě maličká vemínka. Sedí u  stolu. Jean-Baptiste nemá chuť k  jídlu. Vypije pár sklenek vína monsieur Monnarda, ale po Lafitte u Charveta chutná přesně jako to, čím je, skoro jako voda. Po večeři ho madame vyzývá, aby zůstal a poslechl si, jak Ziguette hraje na fortepiano. „Přísahám, monsieur, že když ho dávali dovnitř, tak mě jen z  toho pohledu málem trefil šlak! A kolik bylo venku lidí! Všichni začali jásat, když ho zhoupli dovnitř oknem. Říkám svému muži, říkám mu: Člověk by si myslel, že se přišli podívat, jak někoho věší !“ Zůstane, a zatímco se Ziguette prokousává nějakou jemu neznámou melodií, koupe se ve vlastním bledě zeleném světle. Je ten nástroj naladěný? Opravdu to má znít takhle? Dívka má na sobě šaty s hlubokým výstřihem z citronové vlny a soustředěně špulí rty, když sleduje pohyb svých rukou, jedna blond lokna se houpe nad obočím a poskočí jako pružina pokaž­dé, když zdvihne hlavu, aby zamžourala do not. Vzpomene si na

•  57 •

Zulimu, dvě stě let mrtvou, s bradavkami jako pecky broskví. Hudba ustane. Tleská s ostatními, žádají ho, aby zůstal sedět i na druhý kus, třetí. Madame Monnardová se na něj radostně usměje a kývne. Předtím než začne čtvrtý kus, Jean-Baptiste nemotorně vstane, prohlásí, že se cítí indisponovaný, a požádá je, aby jej omluvili. „Doufám, že to není nic vážného,“ řekne madame. Ujistí ji, že nikoli. V jeho pokoji je zima jako předešlého večera, což znamená, že je tu o stupeň nebo dva chladněji než venku na ulici. Stále nemá žádné dřevo. Promluví si s Marií, až půjde okolo cestou do podkroví, a požádá ji, aby podnikla nezbytné kroky, ačkoli z toho, nakolik měl prozatím možnost ji vidět, usuzuje, že je docela pravděpodobné, že s tím neudělá nic. Symptom jejího volnomyšlenkářství? Není si jistý — i když se při té myšlence ihned zastydí —, jestli mu na modernitě tolik záleží, když kvůli ní má i nadále prázdný krb a umývadlo. Rozbalí balíček, rozloží banyán na postel, sundá si pistácio­ vý kabát, opatrně ho poskládá a položí na banyán. Je ho hodně. Přikryje ho celého. Pomyslí si, že by mohl přikrýt i dva takové jako on. A je zde také čapka — pozornost od monsieur Charveta —, tarbúš, ze stejné červené látky. Sundá si paruku, nasadí si čapku. V potemnělém světle svíčky vypadá v zrcadle jako benátský senátor. Také trochu jako dítě, které se vkradlo do pokoje rodičů a  zkouší si otcovo oblečení. Ne že by jeho otec podobný oděv vůbec kdy vlastnil. Ten by to neschvaloval, ani v nejmenším by ho nepotěšilo, kdyby viděl nejstaršího syna se takto oblékat, vlastně by se možná uchýlil k posměškům, k hněvu.

•  58 •

Od odrazu své tváře se otočí k tisku Ponte di Rialto, pověšenému na hřebíku nad krbem. Pokud má tu věc nosit, musí se v ní zabydlet jeho myšlenky. Nepostačí, když si na filo­zofa bude prostě hrát. Musí číst, pracovat, přemýšlet. Vykasá lem banyánu podobně, jako to viděl dělat ženy na zaneřáděné ulici, posadí se ke stolu, posune si blíž k sobě svíčku a otevře Histoire naturelle, volume II od Buffona. Jako záložka mu slouží stéblo slámy. Zamračí se nad stránkou. Třídění ryb. Dobře. Výtečně. Zvládne celý odstavec, než od něj slova odplavou pryč v černých, lesklých hejnech a zanechají za sebou holé výjevy z uplynulého dne, z té ostudné, neomluvitelné ztráty času a peněz. Vidí interiér Neviňátek, vidí Armanda, obrovského raracha usazeného na lavici u varhan, vidí je oba, jak se schovávají před knězem, vidí ženu, Rakušanku, jak si kupuje sýr a prohlíží si je, jak se na okamžik zadívá přímo na něho, žena, která nezapadá, která sem nepatří. Pak Palais a loutky, které do sebe narážejí dřevěnými boky, voskovou princeznu. A Charveta s úsměvem prozářeným špendlíky… Vrátí stéblo na místo, knihu zavře a v rukou obrací mosazné pravítko. Bůhví kam se poděla Marie. Promluví si s ní ráno. Déle už čekat nemůže. Zuje si boty, stáhne pistáciové kalhoty. Zaujme ho a mírně vyvede z rovnováhy, když zjistí, že má erekci. Zřejmě jakýsi podivný důsledek pití libidinózního vína. Přes látku košile chytí péro do ruky. Je život těla skutečný život? Je mysl něčím víc než klamným světlem, jako Eliášův oheň, který uprostřed Atlantiku spatřují námořníci, jak krouží kolem vrcholků stěžňů? Užívá si tuto malou pensée (které ani trochu nevěří), drží péro jako tužku, kterou by si ji mohl zapsat, když vtom ho vyleká zvuk z chodby, pomalé škrábání drápky na dřevo, zvuk, na který si začíná zvykat.

•  59 •

Čeká. Ozve se to zase. Jde ke dveřím. Když je otevře, Ragoût k  němu vzhlédne žlutýma, nečitelnýma očima, očima, které snad vydávají vlastní světlo, tak jako za soumraku jisté květiny. Dřepne si, pohladí zvíře po hlavě a natrženém uchu. „Tak dobře, kamaráde. Ale pozor, ať mi v noci nezatneš drápy do krku.“ Umlčí ho pohyb na druhé straně neosvětlené chodby. Při­ mhouří oči. Je to Ziguette Monnardová. Je v nočním úboru. Vlasy má rozpuštěné, beze spon a rozčesané. „Kocour,“ řekne Jean-Baptiste. „Ragoût,“ přikývne Ziguette. „Ano.“ Musí zůstat dřepět; pořád mu stojí. Dokonce i v tomto světle by bylo nemožné tento fakt zakrýt. „Už je jistě pozdě,“ dodá. „Doufám, že jste tady šťastný.“ „Jistě budu.“ „Začal jste už se svou prací?“ „Něco… jsem si připravoval.“ Ziguette přikývne. „Tedy dobrou noc, monsieur.“ „Dobrou noc, mademoiselle.“ Ziguette se otočí a vklouzne do svého pokoje. Jean-Baptiste vstane, poškrábe se na zádech a podívá se na onu směšnou loutku, která se teď konečně sklání mezi stehna. Ragoût si na jednom konci postele olizuje tlapky. Jean-Baptiste stáhne pryč banyán, přehodí ho přes opěradlo židle, sfoukne svíčku a poslepu si zaleze do mírně navlhlých peřin. Potom… „Kdo jsi? Jsem Jean-Baptiste Baratte. Odkud jsi? Jsem z Bellê­me v Normandii. Co jsi? Jsem inženýr, vystudoval jsem École des ponts…“ Některé noci jsou přesvědčivější než jiné.

•  60 •

7

Přes pohřebiště Neviňátek přechází dívka. V jedné ruce nese slepici, drží ji za kousek provázku ovázaný kolem nožek; ve druhé proutěný košík plný zeleniny, pár kusů ovoce, tmavý pecen. Jako obvykle byla na tržišti, kde její štíhlá postava a husté kaštanové vlasy představují známý výjev mezi služkami, které takhle brzy tvoří většinu zákaznic, mezi prvními. Žádný z trhovců, u kterých se zastaví, se ji nepokusí podvést. Ani nemusí plod zmáčknout nebo na něho poklepat, čichnout k němu nebo smlouvat, jako to dělají kuchtičky s rozpraskanými prsty nebo kostnaté osamělé matky, žijící jen stupínek dva nad hranicí chudoby. Obsluhují ji rychle a uctivě. Snad se jí i přeptají na dědečkovo zdraví a jeho ztuhlé klouby, ale nikdo ji nezdrží nadlouho. Nejde o to, že by ji neměli rádi. Proč by taky někdo neměl mít Jeanne rád? Ale přichází z druhé strany hřbitovní zdi, z místa, o němž by teď, v poslední čtvrtině osmnáctého století, spousta lidí byla nejraději, kdyby jim ho nikdo nepřipomínal. Je milá, hezká, dobře vychovaná. Je to také drobná, hnědovlasá vyslankyně smrti.

•  61 •

Ráno je chladné, nádherně jasné. Stín její i slepice se šine po tuhé trávě, jak jde po cestičce — cestičce nepoznamenané ničím kromě jejích nohou — ode dveří kostela do rue aux Fers k hrobníkovu domku na rohu kostela. Místy je země, po níž jde, nerovná, tráva je v mělkých prohlubních, kde se propadá některý hrob, slehlá. Neopatrný návštěvník, někdo neznalý cesty, by do některé z nich mohl zapadnout, zapadnout až po pas či ramena, nebo dokonce zmizet úplně. Ne tak Jeanne. Zastaví se u venkovní kazatelny, sloupu z kamene a železa, o který se kdysi jistě opírali muži s planoucíma očima a kázali davům. Vespod u schodů roste trs měsíčnice, její tobolky se ve slunečním světle blyští jako mince. Shýbne se, aby si utrhla, ulomí pár suchých stonků a dá je do košíku. U Neviňátek už toho moc neroste. Země je vyčerpaná prací, i když dědeček, který tu je hrobníkem už padesát let, jí vyprávěl, že když sem přišel, hřbitov byl na jaře jako venkovská louka a za časů jeho předchůdce na ní kněz i místní nechávali pást zvířata a tráva se kosila na seno. Zvedne slepici, která hned jak se ocitne hlavou dolů, opět ztuhne. Vydá se trasou, která ji vede v těsné blízkosti těžkého stínu kostela. Loudá se, naslouchá městu za zdmi, Paříži ranních činností, slyší husy z ohrad na tržišti, dívku prodávající škeble, jak láká zákazníky na své zboží, pláč miminek z domu kojné v rue de la Ferronnerie… Za jejího dětství — poslední pohřeb se konal, když jí bylo devět — vydával hřbitov vlastní zvuky. Ťuky ťuk od kameníka, pravidelný rytmus rýče, vyzvánění hrany. Nyní — neboť jaký hluk by mohli vydávat stařec a dívka? — je místo tiché, pokud zdejší klid nenaruší nějaký návštěvník toho druhu, co se nepozván přehoupne v noci přes zeď. Za jednoho zimního úsvitu

•  62 •

před dvěma lety se na rohu u rue de la Lingerie odehrál souboj. Ona i dědeček z domu docela jasně slyšeli řinčení zbraní i křik, kterým vše skončilo. Dědeček čekal a nevyšel ven dřív, než nastal jasný den. Zůstala tam po nich jen sešlapaná tráva a kus látky, zakrvácený cár košile. A  pak jsou zde milenci: v  tomto směru je toho jen málo, co ještě neviděla. Zrovna letos v srpnu pozorovala v mlhavém žlutém měsíčním světle chlapce — zřejmě portýra, podle toho, jak byl stavěný — s dívkou pěknou jako královna víl a ne starší než ona sama. Když jí to dělal, kňourala jako kočka. A nedělali to jednou, ale třikrát nebo čtyřikrát, přestali, jen aby se na chvíli podívali na měsíc a napili se z láhve, kterou si přinesli s sebou a kterou druhý den našla opřenou o Peyronův hrob, co jim posloužil jako lože. Stále v ní zbývala kapička vína, okusila ho, nechala si ho stékat do krku a potom láhev schovala do díry pod náhrobkem. Někdy — zřídka — vídá za soumraku starého obrýleného kněze, velkého bezkřídlého netopýra. A někdy zrzavého hudebníka, který si chodí ven ulevit a  pokaždé, když ji vidí, na ni zamává. Ráda by si prohlédla jeho ruce. Musí mít výjimečné ruce, protože jen výjimečné ruce dokážou vyloudit takové zvuky, hudbu, která jednou či dvakrát do měsíce prosákne černými kostelními zdmi a rozbuší jí srdce. Před domem se podívá na nebe, nechá na své tváři spočinout teplo podzimního slunce a pak, oživlá a utěšená jeho dotekem, vejde dovnitř. Dědeček je v kuchyni. Donese mu drůbež, zvedne ji, aby mohl zabořit prsty do peří. Dědeček tiše zabručí na znamení souhlasu a potom kývne bradou směrem do pokoje vedle kuchyně, do hrobníkovy kanceláře, vápnem vybílené místnosti s úzkým klenutým oknem, kde na zprohýbaných policích spočívá

•  63 •

v řadě kdoví kolik knih plných záznamů a na nich leží prach, myšince a neuvěřitelné kresby způsobené vlhkem. U stolu stojí jakýsi muž, před ním leží otevřená jedna z knih. Hledí do ní, otočí stránku, přitiskne si kus látky k obličeji, přivře oči, zhluboka se nadechne a potom zastrčí látku zpět do kapsy kabátu. Kabát má rozepnutý a Jeanne pod ním vidí lem jeho obleku, zeleného jako srdce hlávkového salátu. Slepice zakdáká; muž se otočí směrem ke kuchyni. Kývne na ni, a když mu neodpoví, prozradí jí své jméno. „Prohlížím si záznamy,“ sdělí jí. „To vidím.“ Opět přikývne a vrátí se ke knize. „Můžeme vám nabídnout víno, monsieur,“ řekne Jeanne. „A máme taky trochu kávy.“ Muž si opět přitiskne látku k tváři a zavrtí hlavou. V látce je parfém, který jí připadá až nemístně silný. Dědeček jde se slepicí ven. „Jste cizinec?“ „Jsem z Normandie.“ Přejíždí prstem po sloupci pečlivě zapsaném inkoustem. Na podzim roku 1610 skonalo sedm Fla­ sello­vých, jeden po druhém. Sedm za necelý měsíc. „Myslela jsem si to.“ „Proč?“ „Ještě jsem vás neviděla.“ „Znáte v Paříži každého?“ „V naší čtvrti.“ „Znáte rodinu Flasellových?“ „Ne,“ připustí Jeanne. „Žádní Flasellovi tady nejsou.“ „Kdysi tu byli.“ Zavře knihu a přejde k ní. Zvenčí sem dolehne zběsilé zakdákání, pak náhlé ticho.

•  64 •

„Vy jste Jeanne?“ zeptá se jí. „Ano,“ usměje se Jeanne melodii jeho řeči. „Váš dědeček mi slíbil, že mi ukážete hřbitov. Víte prý, kde jsou jámy.“ „Jámy?“ „Společné hroby.“ „Ty jsou všude.“ „A můžete mi je ukázat?“ Jeanne pokrčí rameny. „Když chcete.“ Vejde stařec, slepičí hlavu v jedné ruce, slabě sebou škubající tělo v druhé. Na kamennou podlahu v kuchyni jako semínka dopadají kapky krve. Začnou u jižní kostnice, ochozu ze zčernalého kamene sousedícího s rue de la Ferronnerie. V některých klenutých průchodech do ochozu jsou zábrany ze zrezivělých železných branek, vysokých jako dospělý muž; jiné jsou otevřené. Nad klenbami — a ihned na očích každému, kdo na hřbitov vejde — se nacházejí mansardy a v nich leží kosti natěsnané za železným mřížovím, místy černé jako uhel. Po kratinkém zaváhání projde Jean-Baptiste pod jednou z kleneb. Na kameni pod jeho nohama je nápis. Dřepne si, konečkem prstu přejede po písmenech. Henri něco, podlehl, jeho syn také, milovaná něco, žena něco, zesnula, zbožná, krátký, milo­srdný, tělo, věčný, 14 něco. Vstane a popojde ochozem o kus dál. Dopadá sem zvláštní světlo, některé věci jasně odkrývá, jiné vůbec ne. Jean-Baptis­te spatří jemně vykroužené kamenné květy, kamennou ženu přidržující si před tváří kamenný závoj. Úzké schůdky zřejmě vedou na mansardu. Botou zavadí o úlomek zdiva, ozve se jakýsi

•  65 •

zvuk a ihned po něm rychlé cupitání čehosi živého, co sice není vidět, ale je to blízko. Otočí se a spěchá zpátky na otevřené prostranství. Má s sebou zápisník a stočené lněné pásmo. Když se pustí do měření, požádá Jeanne, aby jeden konec pásma držela; pak perem s ocelovou špičkou, namočeným v přenosném kalamáři, něco zapisuje a črtá do sešitu. Má spoustu otázek. Jeanne mu na všechny odpovídá a on si její odpovědi poznamenává na papír. Občas zavře oči a vytáhne hadřík. Zeptá se jí, jestli umí číst. „Trochu,“ přizná Jeanne a ukazuje na nápis v kameni. „Hic jacet,“ čte. „A tam, Hic requiescit. A tam, Hic est sepultura.“ Jean-Baptiste pokývá hlavou, téměř se usmívá. „Ale vy umíte číst.“ „Jsem inženýr. Víte, co to je?“ „Nějaký kněz?“ „Jsme stavitelé. Stavíme různé věci.“ „Třeba zdi?“ „Třeba mosty.“ Zeptá se jí, kde se nachází poslední společný hrob, a ona jej k němu dovede. Jean-Baptiste si prohlíží zem, rozhlíží se. Není tu nic, podle čeho by se toto místo dalo odlišit od okolí. „Víte to jistě?“ „Ano.“ „A zavřeli ho, zapečetili, před pěti lety?“ „Ano.“ „Tehdy jste byla dítě.“ „Ano.“ „Ale pamatujete si to?“ „Ano.“

•  66 •

Pokračují. ( Jean-Baptiste se musí neustále pohybovat.) Jeden společný hrob za druhým. „A tenhle? Je starší než ten předtím?“ „Ano.“ „A tenhle?“ „Ještě starší.“ Kreslí si mapu. Jeanne sleduje, jak dokáže udělat tenkou nebo tlustou čáru jen patřičným sklonem hrotu pera. A čísla a drobná slova. Je v tom jistá krása. „Co je to?“ zeptá se jej dívka a ukáže na klikyhák podobný mnoha dalším, které ho viděla kreslit. Jeho tvar připomíná půlku lebky. „Otazník. Všude tam, kde je nějaká nejasnost.“ Jeanne se zatváří smutně. „Takže mi nevěříte.“ Přesvědčuje ji, že ano, věří jí, ale že to, co je pod zemí, je skryté. A co je skryté, nemůžeme věrně poznat. „Vy nemůžete.“ V její odpovědi není ani stopa drzosti. Jean­ ‑Baptiste o tom chvíli uvažuje, pak zavře sešit a kalamář a otře hrot pera. „Pro dnešek jsme hotovi.“ Cestou zpátky k hrobníkovu domku dodá: „Vy byste odsud nechtěla odejít? Žít někde jinde?“ „Nikde jinde to neznám. A kdo by se staral o ně?“ „O koho?“ Jeanne ukáže na zemi okolo sebe. „O mrtvé.“ Poté co se s dívkou a starým hrobníkem rozloučí, zamíří do kostela. Dívka mu ukázala dveře, kterými může vejít, ne velká vrata, kterými museli vstupovat mrtví a pozůstalí, ale jedny menší vedle vrat, s překladem tak nízko, že musí sklonit hlavu. Po pár krocích se ocitá v zádveří, kde je tma jako v pekle, a pak

•  67 •

ho další dveře vpustí do prostor kostela. Nachází se v zadní části jižní lodi. Vpředu vidí část rozetového okna nad oltářem. Nic nenaznačuje, že by zde kromě něho byl ještě někdo další. Vydá se nejistě kupředu, zprava doleva, přechází přes chrámovou loď, míjí veliký, zábradlím opatřený hrob, na kterém leží muž v brně­ní vedle své ženy z kovu, štíhlé ruce mají sepjaté v modlitbě. Dojde k severní zdi a pokračuje dál k varhanám. Armand Saint­‑Méard tu dnes není. Trochu ho to zklamalo, trochu se mu ulevilo. Var­ ha­níkova pochvala nového obleku by jej uklidnila. Mohla by samo­zřejmě také představovat předehru k dalšímu promarně­ nému dni plnému pití a bezcílného bloumání. Sedne si na lavici u varhan a nechá prsty, aby se pohybovaly po klávesách. Nalevo i napravo jsou řady rejstříkových táhel z vkusně opracovaného dřeva, některé vypadají jako slonovinové. Jedno vytáhne, nakloní se, aby mohl lépe přečíst, co je na něm barvou napsáno, ale gotické písmo je příliš zdobné a navíc je stejně zapsáno ve zkrácené podobě, jako bývají chemické vzorce. Opět táhlo zastrčí. Nástroj je jediným předmětem v kostele, který v něm probudil nějaký zájem, snad i náklonnost. Šlo by ho zachránit? Rozebrat, zabalit, uskladnit, znovu složit? Vstane z lavice a sejde dolů do lodi, kde se mezi vyzdívkami a plaketami, hmatatelnými i nehmatatelnými stíny, pokouší zahlédnout dveře do rue aux Fers, když vtom k němu odkudsi z neproniknutelné temnoty nahoře dolehne hlas, který ho málem srazí k zemi. „Ty! Kdo jsi? “ Je strašné být takto viděn, viděn bez možnosti pohled opětovat. Zírá nahoru a mžourá, jako by očekával mávání kožených křídel. „Ty nejsi varhaník! Jeho kroky poznám. Kdo jsi? “

•  68 •

Ozvěna, černá hejna ozvěn pod klenbou. Odkud přichází, není možné určit. „Odpověz, mizero! “ Konečně nachází dveře, na třetí pokus do nich zastrčí klíč, zjišťuje, že je to klíč od domu Monnardových, najde jiný klíč, otočí s ním, zatáhne za dveře… „Kdo jsi? Kdo?! “ A pak už je venku, venku v rue aux Fers. Ulici nestrávil oheň. Nejsou zde žádné příšerné výjevy od Hieronyma Bosche, žádné bledé ženy smilnící s démony ani vyvržené velryby chrlící zatracené duše. U Italské kašny je v pilné práci půl tuctu pradlen. Dlažba kolem se leskne. Pár se jich ohlédne, zřejmě je překvapilo, že někdo vyšel z kostela, muž, kterého ještě nikdy neviděly, ale brzy se opět otočí k práci a ponoří chladné ruce do chladné vody. Prádlo se samo nevypere.

•  69 •

8

Sedí ve svém pokoji zabalený do damašku a oknem s odklopenou okenicí se dívá na kostel. Slunce zapadá, ale od kamenů kostela svatých Neviňátek se odráží trocha světla. V oknech na okamžik ožije oheň, který jako by mnohem víc vyjadřoval jakousi naprostou zkázu uvnitř kostela než něco tak vzdáleného a neškodného jako pozdně říjnové slunce. Pak světlo jasně vzplane, pohasne a celá fasáda se slije v jednolitou temnotu. Vstane ze židle, aby se podíval, jestli v hrobníkově domku nespatří první večerní svíčku, ale nic tam není, ještě ne. Třeba chodí spát jako normandští rolníci a jejich zvířata, jakmile je na práci příliš tma. Je ta dívka prostoduchá? Myslí si, že ne. Ale může se spolehnout na její popis toho, co pod hrubou trávou najde, až začne kopat? Zřejmě bude muset, neboť čím jiným by se mohl nechat vést. Vzpomínkami zestárlého hrobníka, záznamy, které posloužily jako oběd pro generace myší…

•  70 •

Otočí židli, posadí se čelem ke stolu. Chvíli zápolí s křesadlem, zapálí svíčku a přisune ji k okraji sešitu, do kterého si ráno dělal poznámky. Pozorně si prohlíží náčrty, prstem sleduje čísla, pokouší se na to celé nahlížet jako na čistě stavitelský problém, jaký by jim například mohl ve škole zadat maître Perronet cestou do kabinetu. Tolik a tolik kubíků hlíny, tolik a tolik povozů plných… sutin. Tolik a tolik mužů, tolik a tolik hodin. Výpočet. Rovnice. Voilà! Pochopitelně si nesmí zapomenout nechat trochu místa pro neočekávané události. Na tom Perronet pokaždé trval, na troše pružnosti, trochu uvolněnějším provazu kolem vší té nejistoty, která způsobuje potíže u každého projektu a kterou naivní zhotovitel nikdy nebere v potaz, až do chvíle, kdy už je pozdě. Zezadu ze sešitu opatrně vytrhne čistý list papíru, otevře ka­ la­mář, namočí hrot a začne psát. Velevážený pane, provedl jsem předběžný průzkum jak kostela, tak hřbitova, a neshledávám žádný důvod k dalšímu odkladu práce, již mi Vaše Lordstvo svěřilo. Bude potřeba zaměstnat nejméně třicet tělesně zdatných mužů na hřbitově a stejně tolik na kostele, přičemž někteří z nich by měli mít zkušenosti s demolicemi. Dále budu potřebovat koně, vozy a větší zásobu dřeva. Ve věci hřbitova doporučuji, aby kromě odstranění ostatků z krypt, kostnic a společných hrobů byl do hloubky dvou metrů odstraněn celý jeho povrch a odvezen pryč z města na nějaké neobydlené místo, případně až k pobřeží a tam vsypán do moře. Mohu se otázat, jestli je připraveno nějaké vhodné místo pro uložení lidského materiálu? A co se má zachovat z kostela kromě

•  71 •

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.