PRSTEN OD
VÉVODKYNĚ František Novotný
František Novotný
Prsten od vévodkyně
Prsten od vévodkyně
František Novotný
Prsten od vévodkyně František Novotný
Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR1032 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Koordinátor projektu: Františka Vrbenská Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Dan Zůda © 2011 ideový návrh obálky: Zdeněk Halla © 2011 logo ediční řady: Ján Lastomírsky © 2011 ilustrace na první straně obálky: Ján Lastomírsky Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail:
[email protected] www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie
ISBN: 978-80-7413-136-3
Českými dějinami putují zlomky karmínového kamene. Nikdo si ale není jist, zda kdysi tvořily celek, zda přinášejí štěstí nebo smůlu, nikdo doposud neodhalil, kdo je vyslal na jejich bludnou pouť. Jen občas se vynořují z času a opět v něm beze stopy mizí. Přesto jejich návraty ani v dávné minulosti, ani v době, kterou právě žijeme, neunikly pozornosti kronikářů karmínového kamene, těchto podivných rybářů, pokoušejících se polapit jejich tajemství do sítě příběhů.
Poděkování Tento fiktivní příběh by se zhroutil, kdyby nebyl vyztužen skutečnými fakty ze života Boženy Němcové. Proto chci na tomto místě poděkovat Františce Vrbenské, která mi obětavě opatřila podstatnou část podkladové literatury. František Novotný
I
Kapitola 1
T
a da da dá. Ta da da dá. Motiv Osudové se rozezněl celou tramvají. Měl jsem vyzvánění mobilu nastaveno co nejhlasitěji, protože mi dělá dobře sledovat znechucené obličeje cestujících, hlavně těch starších, z mé generace. To oni všechno posrali. Jako ta povadlá padesátka sedící naproti. Ta určitě v osmdesátém devátém zvonila klíči, až se mohla přetrhnout. Doposud na mě vrhala cukrbliky, a teď jí ztuhly rysy. Co vejráš, babo!, zašklebil jsem se na ni, když jsem lovil mobil z kapsy bundy. Nikdy neberu hovory jen tak, ale jméno volajícího mě uspokojilo. „Slyším,“ ohlásil jsem se. „Tak se to konečně hnulo, pane Milbach,“ zašveholil mobil hlasem notáře Sezemského, „policie konečně uzavřela vyšetřování a obraz mi předala. Je u mě a můžete si ho kdykoli vyzvednout.“ To by se ti líbilo, chlape, pomyslel jsem si, abych se do třetice trmácel na východní Moravu, když máme polovinu března a znovu napadl sníh. Sice jsem ten obraz chtěl, i když jsem ho při přebírání pozůstalosti ani neviděl, protože policie ho jako předmět doličný už z bytu mé prasestřenice odvezla, ale cestovat na druhý konec republiky jsem absolutně neměl v úmyslu.
Vůbec jsem netušil, že mám v Uherském Hradišti nějakou příbuznou. Přesněji řečeno, byla to neteř tety mé matky, ale ta o ní nikdy nemluvila. Když před patnácti lety rodiče umřeli (zabili se při autonehodě, ale já vím, že jim zlomil srdce listopad 1989), našla moje žena Jarmila – to jsme ještě byli spolu – mezi matčinými věcmi notes, ze kterého vypadla zažloutlá fotografie. Před třípatrovým domem s obchodem v přízemí, nad nímž se rozpínala tabule
9
„Fotoateliér Plaček“, pózoval nějaký pár ve středním věku a před nimi dvě dívky v národním kroji, zřejmě slováckém, ale v tom se nevyznám. Jedna byla větší, asi tak patnáctiletá, a druhá menší, ne starší než deset let. V ní jsem poznal svou matku. Na rubu pak bylo její rukou napsáno: Sestřenice Marta stále žije v Uherském Hradišti, a pak následoval název ulice a číslo. Jarmila mě donutila, abych na tu adresu poslal parte. Bylo mi jasné, že je to zbytečné, vždyť ta matčina sestřenice z druhého kolena se pravděpodobně už dávno vdala a jmenuje se kdovíjak, jestli tedy ještě žije. Jenže moje žena (pořád se takhle pletu) je tvrdohlavá a parte poslala. Samozřejmě se nikdo neozval, ani kondolence nepřišla. Parte však svého adresáta našlo, a když v lednu prasestřenice Marta umřela, našel mě podle něho místní notář – jako jediného žijícího příbuzného. Musel jsem tam jet a najednou jsem stál před tím barákem z fotky. Moc se nezměnil, vlastně se vůbec nezměnil, jen místo fotoateliéru byl v přízemí bar s hernou a videopůjčovna. Prasestřenice měla byt v prvním patře a před zapečetěnými dveřmi na mě čekala nesourodá trojice. Chlapík v černém zimáku, který se představil jako doktor Sezemský, notář (takhle to řekl), dále nějaký příslušník, pardon, policista s hodností rotmistra, a konečně starší muž, šlachovitý sedmdesátník s osmahlým obličejem, kterého Sezemský představil jako pana Kahovce, majitele domu. Měl na sobě kožený tříčtvrťák a byl mi nějak povědomý. Jeho jméno mi zazvonilo v uších, ale dříve, než jsem stačil otevřít dvířka příslušné komůrky v paměti, mi při podávání ruky dal dotyčný malým vodorovným pohybem očí najevo, abych se přestal snažit. A právě podle toho mi došlo, odkud toho člověka znám. Na první pohled mi bylo jasné, že v tom kvartýru žádný poklad nenajdu. Byl poloprázdný a ve všech čtyřech pokojích strašil řídce rozestavěný bezcenný nábytek z dřevotřísky. Na zemi leželo laciné linoleum a prošlapaný kovral, na zčernalých zdech visely běžné reprodukce, které se za Novotného prodávaly v prodejnách Kniha. Nacpaná třídílná knihovna mě znechutila, když jsem si představil, že asi budu muset ten byt vyklízet. Nikdy jsem nechápal, co lidé na knihách mají.
10
Kapitola 3
P
robudilo mě světlo. Den již musel pokročit, protože parapet levého okna byl ozářen sluncem, které se po týdnu zamračeného počasí s dešťovými a sněhovými přeháňkami konečně objevilo. Ležel jsem na nerozestlané posteli, oblečený, ale s rozepnutými kalhotami. Lepkavý pocit ve slabinách mi připomněl ten bláznivý sen, i to, co jsem předtím dělal před obrazem. Jak jsem se pohnul, abych se podíval, zda obraz na stěně opravdu visí, nebo byl také částí mé erotické fantazie, ucítil jsem prudkou bolest na levé ruce, až jsem sykl. Zvedl jsem levačku k očím a nevěřícně zíral ukazováček. Místo prstenu se kolem jeho kořene naléval bizarní puchýř ve tvaru miniaturní pneumatiky. Bolelo to kurevsky. Opatrně jsem se posadil na posteli (hlavně jsem dával pozor, abych nikde nezavadil levou rukou), přejel pohledem přes nízký kancelářský stolek, na kterém stál psací stroj, a konečně jsem viděl na obraz. Černovlasá nestyda se na něm roztahovala přesně jako včera a z její ručky pozdvižené ke klíční kosti se na mne opět upíralo rudé oko prstenu. Byl jsem tak zmatený, že jsem hodinu prohledával pokoj. Po kolenou jsem prolezl celou podlahu, nahlížel pod postel a pečlivě prošel všechny zásuvky, než jsem uznal, že prsten má opět ta nahá žena na obraze. Teprve pak jsem se opatrně osprchoval, abych si nenamočil spálený prst, oholil se a místo snídaně se naobědval. Když jsem skončil, naskládal jsem nádobí do dřezu a přitom mi puchýř praskl. Vytáhl jsem z lékárničky obvaz a prst si zavázal. Jenom proto, aby se pod puchýř nedostala infekce. Poté jsem se postavil před obraz. „Ty mě srát nebudeš!“ oslovil jsem ho pomstychtivě. Měl jsem plán, což ale znamenalo zajít do domácích potřeb. Vrátil
39
jsem se asi ve tři odpoledne a vybalil nákup – krátkou garnýž o délce metr dvacet, příslušné kroužky a háčky a metr a půl červeného sametu. Večer jsem už měl před obrazem záclonku, vlastně spíše oponku. Když jsem odhrnul její poloviny na stranu, vyhlížel akt ještě svůdněji, a proto jsem oponu rychle zatáhl. Už jsem věděl, co podniknu zítra.
Kousek od mého bydliště se nachází jedna z poboček městské knihovny. O literaturu jsem se jakživ nezajímal, v přípravce pro stranické kádry, kde jsem skládal maturitu, abych mohl být přijat na vysokou školu SNB, jsem všechno z české literatury opsal a ihned pustil z hlavy. Teď mi v ní ležely Ratibořice. To jméno jsem určitě ve škole zaslechl, určitě v souvislosti s nějakým českým buditelem, ale vůbec jsem netušil s kterým. Byl jsem ale zvyklý pracovat se zdroji. A tak jsem příštího dopoledne zamířil do knihovny přesvědčen, že tam něco najdu. Očekával jsem, že u vchodu bude nějaký vrátný, který mě požádá o legitimaci nebo alespoň o jméno, ale nikdo si mě nevšímal, a tak jsem rozpačitě zamířil do sálu s knihami. Myslel jsem si, že dopoledne budu v knihovně sám, ale mezi regály přecházelo docela dost lidí. Někteří lovili v regálech knížky, jiní jimi listovali a někteří se do nich začetli tak, že mě vůbec nebrali na vědomí, když jsem se kolem nich protahoval. Byli to převážně starší lidé, zřejmě důchodci. Nerozhodně jsem bloumal mezi regály a dumal, jak se nejsnáze propracovat k nějaké knížce o ratibořické kněžně Vilemíně. „Mohu vám nějak pomoci?“ ozvalo se mi nečekaně za zády. Otočil jsem se a strnul. Proti mně stála hezká žena s blond vlasy vyčesanými do uzlu, v bílé blůzce, přes kterou měla pletenou zelenohnědou vestičku, a v tmavé sukni nad kolena, takže nad kozačkami byl vidět pěkný kousek štíhlých nohou. Vpředu na blůzičce, která byla napnutá, jak to mám rád, měla přišpendlenou jmenovku, ale já ji číst nemusel. Tu ženu jsem dokonale znal, přestože ona mne vůbec. A také netušila, jak jsem se jí zapsal do života.
40
Alena Michálková, rozená Borková, ročník 1965, rodiče bezpartijní, otec ekonom v ČKD Vysočany, matka učitelka na ZŠ Truhlářská, promítal se mi před očima její agenturní svazek, vzdělání středoškolské, konkrétně střední škola ekonomická, od roku 1983 zaměstnána jako písařka v PZO Motokov, v roce 1987 sňatek s inženýrem Michálkem, technickým úředníkem Motokovu, svazek založen v roce 1988, neboť podepsala Chartu 77, napojila se na protistátní skupinu kolem Jiřího Rumla a stala se jednou z těch, kteří kopírovali ilegální Lidové noviny a dále je rozšiřovali. Moje fotografická paměť mi do detailu vybavila tvář jejího muže, takového tuctového hezouna, když mi podepisoval vázací akt. Ke své smůle nebyl ve straně a chtěl jezdit na služební cesty do zahraničí. Alena Michálková měla být 12. října 1989 zatčena spolu s Jiřím Rumlem a dalšími lidmi kolem Lidových novin, ale nebyla, protože jsem to nedoporučil. Přede mnou prostě stála žena, která byla mým posledním „objektem“, mou poslední sledovačkou, žena, která se mi děsně líbila, hlavně mě brala její plavná chůze. A to do té míry, že jsem ji sám sledoval, ačkoli jsem nemusel, protože v té době jsem už byl analytik. Když se před zatčením Rumlovy skupiny vyhodnocovaly svazky, její zatčení jsem zamítl s poznámkou, že by nás mohla dovést k „záložní“ redakci. Místo toho jsem doporučil pokračovat ve sledování, protože jsem nechtěl přijít o požitek, když jsem za ní chodil pražskými ulicemi. No a pak přišel Listopad. Teď tedy stála přede mnou, starší skoro o dvacet let, s poněkud plnější figurou, ale stále žádoucí, možná žádoucnější, protože mně se vždy více líbily zralé ženy. Docela mile se usmívala a čekala, co ze mne vypadne. Naštěstí si moje rozpaky vyložila tím nejpravděpodobnějším a v podstatě pravdivým způsobem – že jsem v knihovně nováčkem. „Ha-hm,“ odkašlal jsem si, „víte, já hledám…, hledám něco,“ soukal jsem ze sebe, „něco…, teda nějakou knížku…, o ratibořické kněžně Vilemíně.“ „Ach tak,“ přikývla samozřejmě hlavou. „Vy zřejmě myslíte Kateřinu Zaháňskou.“ „Ne,“ ohradil jsem se, „mně jde o Vilemínu.“
41
„Ale to byla jedna a tatáž osoba,“ řekla shovívavě, „jmenovala se celým jménem Kateřina Frederika Vilemína Benigna. V rodině používala jméno Vilemína, ale v českém prostředí je známá jako Kateřina, vévodkyně Zaháňská, víte?“ „Pojďte, prosím, za mnou,“ vedla mě na opačný konec sálu a já měl zase možnost vidět tu její božskou chůzi, „máme tady jeden životopis, který se vám bude určitě líbit. Víte, ona vedla dosti nevázaný život,“ usmála se s přimhouřenýma očima, což jí moc slušelo, „ale všechna podstatná fakta tam najdete.“ To už jsme zabočili mezi regály a moje průvodkyně jela zkušeným zrakem po hřbetech knih. „Tady je,“ řekla se zadostiučiněním. „Máte štěstí, nikdo ji nemá vypůjčenou,“ dodala a vylovila jednu knížku. Tím se otevřela mezi svazky mezera a já zahlédl titulní stránku vedlejší knížky. Rázem jsem zapomněl na Vilemínu, pardon, na Kateřinu Zaháňskou. Hleděl jsem na reprodukci obrazu, který jsem zdědil po prasestřenici Martě. Jenže ve slušnější verzi. Zde měla černovlasá kráska s unylým pohledem oblečenou černou toaletu, takže pouze ukazovala bělostná ramena. „Můžete mi říct, kdo je na tom obrazu?“ zeptal jsem se chvatně a sáhl po knížce. „To nemyslíte vážně!“ moje průvodkyně s božskou chůzí se na mě nevěřícně podívala. „Vy si děláte legraci,“ připojila rozhořčeně, ale když viděla můj výraz, zatvářila se velmi, velmi udiveně. „Vy jste snad první člověk, který nepoznal nejslavnější portrét Boženy Němcové od Josefa Hellicha.“ „To je Božena Němcová?“ opakoval jsem překvapeně. A vůbec jsem to nehrál. „Člověče, neříkejte, že jste o ní neslyšel. Neříkejte mi, že jste nečetl Babičku. Ta byla přece školní četbou i za bolševika,“ přejela mě přísným pohledem, „a každá rodina jí má doma. I ti, co vůbec nečtou, a knížku abys u nich pohledal.“ „Já jsem měl Boženu Němcovou zafixovanou jako takovou českou proletářku ve vlňáku,“ hájil jsem se, „a ne jako krasavici ve večerní róbě,“ ukázal jsem na ilustraci. Knihovnice se na mne pohrdavě podívala.
42
Kapitola 12
A
čkoli jsem v té době vlastnil už několik nemovitostí po celé Praze, rozhodl jsem se dům v Truhlářské zvýšit o jedno patro, aby v něm mohly být další byty k pronajímání a mně se zvedl výnos. Koneckonců vedlejší domy již byly zvýšené a můj se mezi nimi krčil jako trpaslík. O projekt přestavby jsem požádal pana architekta Bühla, provedení vlastních prací zednických, tesařských a fasádních jsem pak zadal stavební firmě Herzog. Přestavba spočívala nejen ve zvýšení domu o jedno patro, ale také v zastavění předního dvorku, takže zde zmizely pavlače a přístup jak do starých, tak nových bytů mělo umožňovat moderní visuté schodiště ze žuly. Zadní trakt zůstal pavlačový, leč i zde mělo přibýt podlaží. Počítal jsem, že tam budou levnější byty, kdežto v předním traktu luxusnější. Proto jsem požádal pana architekta Bühla, aby v projektu počítal v přední části se zavedením plynového osvětlení. Stavební práce začaly vyklízením na jaře 1856 a v červnu již byl dům beze střechy, připraven k nadezdívání nosných zdí. Nájemníky jsem vyhodil již dříve a sám se přestěhoval do jiného domu v mém vlastnictví. Měl jsem již v hlavě plán, jak Saleria vylákat z jeho útočiště, nicméně ještě jsem nebyl rozhodnut, kam ho vylákám a jak se zbavím těla. Neustále jsem na tento problém myslel, a proto jsem byl rozmrzelý, když se u mě v úřadu stavil pan stavitel Herzog a požádal mě, abych s ním zašel na stavbu. Prý už je všechno připravené, aby zedníci začali se zděním, ale vyskytl se malý problém. Když jsme dorazili k domu, zamířil nahoru na půdu, nyní zalitou červnovým sluncem, kde již čekal polír. „Ráčejí se podívat sem, Vašnosti,“ vyzval mě Herzog poté, co jsme prošli mezištítovou zdí, jež oddělovala přední a zadní trakt, a dorazili k obvodové zdi na pravé straně. Tvořila nad prkny půdy asi dva
275
lokty vysokou zídku a stavitel ukazoval za ni, tam, kde se do výše tyčila obvodová zeď sousedního domu. Předklonil jsem se. Mezi oběma zdmi byla mezera, široká asi také dva lokte. Naklonil jsem se ještě více, abych do mezery lépe viděl, a do nosu mě udeřil zápach rozmáčené omítky a rozkladu. Asi pět loktů pod okrajem jsem ve stínu zahlédl stavební suť pokrytou opadanou omítkou a tlejícím listím. Na této vrstvě leželo několik napůl shnilých potkanů a také nafouklé tělo chcíplé kočky. Tohle by bylo to pravé místo pro poslední odpočinek mistra Saleria!, napadlo mě při pohledu do té ohavné úzké jámy. „Jak vidějí, Vašnosti, obvodová zeď zadního traktu je trošku odskočená, jen pámbu ví, proč to před těmi pětatřiceti léty takhle postavili,“ jal se Herzog vysvětlovat, zatímco polír uctivě naslouchal. „No a teď je na jejich uvážení, co s tím mám udělat. Nejrozumnější bude, když budeme pokračovat na původní zdi a mezeru zase vyplníme štěrkem do výše nového patra. Teprve na nové půdě položíme na štěrk zídku a novou podsední zeď vysuneme na té zídce ven, abychom tu mezeru se štěrkem dostali pod střechu. Váš barák bude po té nadstavbě vyšší, takže do mezery by zatejkala voda, a to by mohlo dělat neplechu.“ Pak přešel do rohu, kde se na obvodovou zeď napojovala zeď mezištítová. „Tu budeme muset také zvednout,“ konstatoval, „a nějak opřít. Možná vyneseme původní obvodovou zeď až ke krovům,“ zauvažoval, „alespoň v délce jednoho sáhu – něco jako falešný pilíř.“ „Co oni na to, Vašnosti, souhlasejí s mým návrhem?“ Sice jsem moc nevěděl, s čím mám vlastně souhlasit, ale nabízela se možnost, jak opatřit Saleriovi přesně takový hrob, jaký si zasloužil. „Budu sem moct chodit a sledovat, jak se ta nová obvodová zeď staví?“ zeptal jsem. „Samozřejmě, Vašnosti,“ přikývl Herzog. „Vodička!“ zavolal na políra, který uctivě čekal opodál. „Kdykoli pan Mühlbach přijde na stavbu, tak ho všude pustí a bude ho doprovázet. Rozuměl?“ Polír přikývl a já taky – na souhlas s návrhem stavitele Herzoga, jak se vypořádat s posunutou obvodovou zdí.
276
Měl jsem tedy představu, kde se Saleria zbavím, zbývalo jenom doladit plán, jak ho vylákat z úkrytu. Chtěl jsem k tomu použít Zidiho. „To je sice všecko hezký,“ odpověděl na mou žádost, když se mu, jak on říkal, podařilo urvat, „já už mám taky Saleria plné zuby, ale problém je v tom, že mu nemůžu nic říct, protože mě neslyší.“ Musel jsem se v duchu podivit a projevit pochybnosti. „Hraju to s tebou na rovinu,“ ohradil se, „ani Božena Němcová mě neslyšela, i když ve Chvalkovicích někdy mou přítomnost vycítila. A proč my dva můžeme spolu mluvit?“ otázka, která se mi vzápětí vynořila v mysli, se jako echem zdvojila v mé hlavě. „Asi proto, že jsme příbuzní, že máme stejnou DNA a navíc stejný životní úkol,“ znělo mi hlavou. Neopatrně jsem se zeptal, co to je DNA, načež se mi dostalo vysvětlující přednášky i s komentářem, jak objev genetické jedinečnosti každého člověka revolučně změnil kriminologické metody. „Něco ale přede mnou tajíš,“ podařilo se mi konečně vrátit k původnímu tématu. „Nechceš mi říct, jak obraz funguje, co je zapotřebí, aby Kronosovo oko mrklo, co to jsou ty slzy života,“ dodal jsem, protože jsem nepochyboval, že řecký nápis na rámu je návodem k jeho použití. „Potěší tě, když ti řeknu, že Salerio se posledního půl roku nepokouší o nic jiného než nápis dekódovat?“ odpověděl Zidi. „Představ si, že dokonce nutil zdejší slečny, aby plakaly do skleničky, a obsah pak stříkal na obraz,“ zněl mi v hlavě posmívačný hlas Zidiho, až jsem měl pocit, že vidím jeho šklebící se obličej. „Teď to vědět nepotřebuješ,“ pokračoval zatím Zidi, „stačí, když Saleriovi nalžeš, že to víš, a dostaneš ho tam, kam budeš chtít.“ „Dobře,“ vzdal jsem se myšlenky, že ze Zidiho konečně vyrazím, jak se sem dostal, „ale s druhou věcí mi pomoct musíš.“ Měl jsem na mysli článek, který Salerio sepsal jako pojistku a který měl být po jeho zabití předán do českých novin. Tu pojistku jsem musel likvidovat, musel jsem té italské zmiji vylámat jedové špičáky ještě dříve, než jí useknu hlavu.
277
