Protojerej Valentin Svěncickij - ROZHOVOR DRUHÝ. O Bohu (druhá část) Pokračování, zde první část druhého rozhovoru. ROZHOVOR DRUHÝ. O BOHU (druhá část) Neznámý: To je tedy skvělé. Hodláš mou vlastní zbraň obrátit proti mně? Nuže, podíváme se, jak to uděláš. Zpovědník:Vynasnažím se, abych ti odhalil, jak na tvé skličující otázky odpovídá víra; pak si uvědomíš, jak bezmocná je vůči těmto otázkám nevíra. Neznámý: Doufám jen, že si vystačíš bez odkazů na církevní otce a další autority. Zpovědník: Asi už sis všiml, že v rozhovoru s tebou se takových odkazů varuji, ačkoli celý čas mám v patrnosti Slovo Boží i díla církevních otců. Z toho důvodu třebas i uvedu slova svatých otců, avšak nikoli proto, že bych je ve vztahu k tobě považoval za autoritu, nýbrž proto, že s takovou dokonalostí vyjadřují lidskými slovy takřka nevyjádřitelné. Neznámý: Ostatně, když mi ty přenecháváš plnou svobodu k tomu, abych hovořil tak, jak to považuji za nutné, nemůžu ani já omezovat tebe. Poslouchám tedy. Zpovědník: Proč všemohoucí Bůh připouští existenci zla? Proč jediným činem Své vůle nezničil zlo a všechny neučinil dobrými? Taková je první otázka, kterou jsi mi položil. Už samotné její formulování je podle mého mylné. Představ si kupříkladu otázku – je-li možné seriózně takové otázky klást – zda všemohoucí Bůh může hřešit. Očividně nikoli. Jestliže se však nemůže dopustit hříchu – znamená to, že není všemohoucí? Avšak tvoje otázka je už na první pohled jiná: „Může všemohoucí Bůh učinit člověka dobrým?“ Vždyť to znamená zničit základní vlastnost dobra a „dobro“ proměnit v morální nic. Neznámý: Vůbec nechápu, co tím chceš říct. Zpovědník: Pokud by dobro bylo prostým a nevyhnutným důsledkem Božího působení, bylo by, stejně jako všechny jevy materiálního světa, příčinně podmíněné, a tudíž by ztratilo svůj morální obsah. Když jsme uvažovali o nesmrtelnosti, ukázal jsem ti, že příčinně podmíněný jev nemůže mít morální hodnotu. To, co je zbaveno svobody, nemůže být dobré ani zlé, nýbrž jen nevyhnutné. Pojmy dobra a zla předpokládají v člověku „svobodu volby“. Ale tam, kde je řeč o svobodě, nelze už hovořit o příčinné závislosti. Pokud jde tedy o formální logiku, tvá otázka obsahuje spor, jenž se stane naprosto očividným, vyložíme-li otázku takto: proč Sám všemohoucí Bůh, vlastní mocí, neučiní lidi dobrými, to jest, nezbaví je svobody, bez níž žádné dobro nemůže vůbec existovat? Neznámý: Ovšem, takto formulovaná otázka nemá smysl. Zpovědník: Tato formulace nicméně vyplývá z podstaty pojmu dobra. Odpověď na otázku – proč samotný Bůh neučiní lidi dobrými a neschopnými konat zlo – je tedy jasná. Proto, že jim daroval svobodu. Na tomto pojetí svobody se nyní pozastavíme podrobněji. Když jsme spolu hovořili o nesmrtelnosti, posuzoval jsem svobodu vůle s ohledem na potřebu ukázat nesmyslnost tohoto pojmu pro nevěřící rozum. Nyní se pokusíme posoudit tento pojem z perspektivy jeho kladného obsahu, natolik důležitého nejen pro řešení otázky zla, ale i mnoha dalších. Pojem svobody přináleží k těm pojmům, které jsou, podobně jako věčnost a nekonečnost, na jedné straně pro náš rozum nepostihnutelné, na straně druhé jsou rozumem stvrzovány jako něco 1/7
www.rodon.cz
nepochybně existujícího. Člověk myslí podle zákonů kauzality. Pro omezený lidský rozumu má kterýkoli jev nutně svou příčinu. Není schopen myslet „bezpříčinné“ působení či jevy. Nicméně svoboda je bezpříčinnost, cosi prvotního, ničím předcházejícím nepodmíněné, jakýsi tajemný, pro nás naprosto nepostihnutelný princip. Pro náš rozum nemá svoboda ve smyslu příčinnosti hranic, stejně jako nekonečnost nemá hranici v prostoru či času. Pokud bychom si usmyslili pojmout svobodu jako příčinnost, došli bychom do stejně bezvýchodné situace jako při pokusu postihnout nekonečnost prostoru a času. Jestliže přerušíme řetězec příčinné řady a řekneme - tento jev závisí na jakési příčině – načež stanovíme hranici, v tom okamžiku už se náš rozum táže: a jaká byla příčina, určující tu poslední ze zmíněných příčin? Avšak jestliže řekneme: nikoli, to byla poslední příčina, a ona sama není ničím podmíněna, pak tím stvrzujeme jako nepochybně existující nepostihnutelný pojem svobody vůle jakožto bezpříčinnosti. Neznámý: Proč ale nemůžeme příčinnou řadu uznat za nekonečnou? Zpovědník: Můžeme. Pak ale odmítneme svobodu vůle. Vždyť o svobodě jsme spolu hovořili jako o nepochybném faktu a pouze usilujeme o postižení významu tohoto pojmu. Příčinnou řadu lze vést do nekonečna pouze tehdy, chceme-li vysvětlit mechanické příčiny podmíněných jevů, nikoli však v případě objasnění svobody. Budeš-li hovořit o nekonečné řadě příčin a následků, pak se jednoduše a zcela zříkáš řešení otázky svobody. To je zvláště zřejmé tehdy, přestaneme-li mluvit o člověku jako prvotní příčině toho či onoho dění, a začneme hovořit o Bohu – jako prvotní příčině všeho jsoucího. Neznámý: Vysvětli to podrobněji. Zpovědník: Pro věřící rozum je Bůh prapříčinou všeho jsoucího, počátek všeho bytí. Sám bezpočátečný a tudíž věčný.Postihnout tuto skutečnost je natolik nemožné, nakolik je nemožné postihnout věčné bytí čehokoli. Odmítnout Boha jako prvopočátek a říci, že svět existoval věčně – to by znamenalo vyslovit dvojnásob nepostihnutelné. Za prvé je to nepostihnutelné stejnou měrou jako všechno věčné a tudíž i věčné bytí Boha. Za druhé je to nepostihnutelné ve smyslu prvotní příčiny ve světě, kde se vše děje podle zákona příčinnosti a kde nikdy nelze dosáhnout prvotní příčiny celé kauzální řady jevů. Víra v Boha tento problém řeší jinak. Přesouvá stav věčně existující Prvotní Příčiny do oblasti před-materiální, do té oblasti, kde neexistují přechodové, příčinně podmíněné jevy. Je to to, co bylo vždy, před stvořením světa. A svět materiální tato víra myslí jako dostupný lidskému rozumu, jako ten, jenž má počátek a je stvořen v čase. Proto také materiální svět žije dle zákonů příčinnosti, ale nikoli svobody: a má také svou prvotní příčinu – Boží Moc, která jej stvořila. Neznámý: Cožpak to, co říkáš, odhaluje kladný obsah pojmu svobody? Zatím mi celou dobu předvádíš, proč je možné, ba dokonce nutné, tento nepostihnutelný pojem uznat, ale neodhaluješ jeho obsah. Zpovědník: Ano. Bylo naprosto nevyhnutné, abych na to předem poukázal, jinak by totiž tvůj rozum odmítl přijímat to, co bude následovat a co je již dostupné chápání. Neznámý: Možná máš pravdu. Zpovědník: Nyní tedy přejděme k samotnému obsahu pojmu svobody. Jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha a „svoboda vůle“ je podobou Božského principu v nás. Poukazujeme na rozličné vlastnosti Boha – to ale neznamená, že Boha myslíme jako něco „složeného“, sestávajícího z různých elementů, podobně jako materialismus pojímá matérii. Bůh je absolutně prostý, nerozložitelný a nedělitelný. Jeho vlastnosti tedy nejsou ničím jiným než dokonalým lidským popisem této jednotné a nedělitelné Podstaty. Taková je i duše člověka, stvořená k jeho podobě. Hovoříme o mysli, vůli, vědomí, ale tyto popisy nepředstavují složenost elementů duše. Duše, jakožto podoba Boží, není složená, je to veličina nedělitelná a prostá. Svoboda vůle v ní není jedním z dílčích prvků, nýbrž jedna z jejích vlastností. 2/7
www.rodon.cz
Neznámý: Je to tedy jakýsi nedělitelný duchovní atom. Zpovědník: Ano, snad. Ale raději tento termín užívat nebudeme. Čili, princip svobody vůle je vlastností duše, vlastností, která tkví v nepostihnutelné možnosti uskutečňovat nezávisle na příčinné podmíněnosti ty či ony činy. Tato vlastnost, duši darovaná Bohem, činí člověka Bohu podobným, odlišuje ho od všech živých bytostí a v mravním smyslu před ním otevírá cestu k boží dokonalosti a poskytuje náležitý smysl pojmu dobra a zla. Absolutní dobro je to, co koná vůle Boží. Pro člověka konat dobro znamená – svobodnou vůlí si volit a konat to, co bude ve shodě s vůlí Boží. Taková svobodná vůle spojuje člověka s Božským principem, poskytuje mu jako Bohu spřízněnému věčný život a z božské dokonalosti činí nikoli neživotný, nýbrž naprosto reálný cíl. A nyní jsme konečně dospěli k tvé otázce – co je to zlo a kdo ho stvořil? Zlo není samostatná podstata, a proto nelze říci, že ho stvořil Bůh. V člověku ho stvořil týž princip, který tvoří jakékoli lidské konání – svobodná vůle. Co je tedy zlo? Je to taková svobodná vůle, která odporuje vůli Božské. Takový vzdor, nejednota lidské a Božské vůle, jakoby odtrhuje člověka od Božského principu a nese s sebou strašlivé následky, jež vytvářejí rozličné zlo. Přece jen zde uvedu celou řadu soudů z pera svatých otců a učitelů Církve, jež se dotýkají zla: „Zlo není nějaká podstata, jež má reálné bytí jako jiné bytosti stvořené Bohem, nýbrž je to pouze odklon těchto bytostí od svého přirozeného Stvořitelem daného stavu ke stavu protikladnému. Původcem zla proto není Bůh, naopak toto zlo pochází ze samotných bytostí, odchylujících se od svého přirozeného stavu a předurčení“. (Dionysios Areopagites) „Nejsme stvořeni ke smrti, avšak umíráme skrze sebe sama, zahubila nás vlastní vůle“. (Tacián) „Adam sám sobě uchystal smrt, jelikož se odchýlil od Boha. Tedy, nikoliv Bůh stvořil smrt, to my sami jsme ji na sebe přivolali nečistou vůlí“. (Basileios Veliký) Nyní, když jsme definovali co je to zlo a odkud se vzalo, pokusíme se zodpovědět i otázku strádání, již jsi kladl. V čem spočíval prvotní hřích člověka? V porušení Božího přikázání. A toto přikázání bylo výrazem Božské vůle, s níž svobodná vůle lidská mohla být ve shodě – pak by byl celý život spojen s Božským principem; nebo tato svobodná lidská vůle mohla odporovat vůli Boží – pak by spojení s Božským principem bylo přetrženo a započal by život vně Boha. Člověk padl, tedy zvolil si druhou cestu. Neznámý: Počkej ale, jaká je to svoboda, když člověk musel dodržovat Boží přikázání? Zpovědník: Ano. Musel, chtěl-li dobro, chtěl-li život bez zla, avšak ve své volbě a své touze po zlu byl naprosto svobodný, to jest, svobodný ve své touze protivit se Boží vůli si tuto cestu mohl vybrat, a také si ji vybral. Vím, nemáš v oblibě odvolávání se na svaté otce, poslouchej ale jak překrásně o tom hovoří sv. Irenej z Lyonu: „Věřící věří na základě své vlastní volby, stejně jako ti nenaslouchající jeho učení jsou neposlušni na základě své vlastní volby... A kteří k němu zachovávají lásku, ty pojme ve své obecenství. Obecenství s Bohem je pak život a světlo a požívání všech dobrých darů jeho. Kteří však samovolně se od Boha odchýlí, ty uvrhl v odloučení od Něho, jež si sami zvolili. Ale odloučení od Boha jest smrt a... pozbytí všech dobrých darů jeho. Ti, kteří skrze odpadlictví oněch řečených darů pozbyli, jsouce odloučeni od všeho dobra, zakoušejí všeliké tresty. Nikoliv však proto, že by je Bůh přímo tresty stíhal, nýbrž trest onen sám následuje, když všeho dobra prázdni jsou“. (Proti kacířstvím, kn. 5; 27, 1–2) Život vně Boha „z vlastní vůle“ okamžitě umožnil, aby převahu nad člověkem získaly ty živly, které 3/7
www.rodon.cz
setrvávaly v plné harmonii pouze při spojení člověka s Bohem. V okamžiku, kdy toto spojení bylo přetrženo prvotním hříchem a sebeprosazením lidské vůle, vše dospělo do stavu rozvratu, zápolení a rozdělení, objevilo se utrpení jako protiklad blaženosti a smrt jako protiklad životu. Otázka utrpení je velice těsně spjata s otázkou zla, jelikož utrpení je jeho přímým důsledkem. Proto i odpověď na otázku – kdo stvořil utrpení? - bude tatáž. Nestvořil je Bůh, nýbrž svobodná vůle člověka, který odpadl od Boha. Odstranit strádání proto znamená odstranit zlo a oživit absolutní dobro. Jak už jsem ti ale objasnil dříve, „učinit“ lidi dobrými z Boží moci možné není. Neznámý: Tomu nerozumím. Vždyť hříchu se dopustil pouze člověk, a přitom strádá a umírá vše živé? Zpovědník: V křesťanském nazírání na svět jako v završeném stavbě nelze vytrhnout jednu cihlu, aniž bys nepoškodil celek. Tuto světovou stavbu nelze brát po částech. Tvá otázka opět pramení z omylu. Bohem stvořené nepřijímáš jako jednotný celek, nýbrž jako soubor jakýchsi samostatných částí, kde osud jedné nemá vztah ke druhé. Bůh člověku svěřil vše živé netoliko v tom smyslu, že mu nad tímto živým královstvím udělil moc, ale dal mu ji jako tomu nejdokonalejšímu, jako nositeli obrazu Božího v přírodě, jako vůdci, spojujícímu vše živé s Bohem, a tím mu odevzdal odpovědnost za osud veškerého života. Proto byl pád člověka pádem veškerého života, jeho odpadnutím od Boha v osobě člověka. Proto, jak ještě uvidíš, bylo obnovení této jednoty skrze „nového Adama“ nejen spásou lidstva, ale současně i veškerého života. Neznámý: Přece jsi mi ale neodpověděl na hlavní otázku: proč všemohoucí Bůh, jenž věděl k čemu povede jím darovaná svoboda, stvořil svět? Jaký smysl mělo stvoření člověka, o němž už dopředu věděl, že odpadne od Boha a veškerý život promění v nepřetržité utrpení, a nejen zde, ale i na věčnosti. Zpovědník: Této otázce jsem se doposud nevěnoval proto, poněvadž se ani tak netýká bytí Boha jako spíš osudu člověka. Zatím jsme hovořili o tom, co je to zlo, utrpení a kdo je stvořil. Nyní však kladeš zcela odlišnou otázku po vztahu Boha ke hříchu a strádání. Ta nás přivádí k velikému tajemství Vykoupení. Pouze víra ve Vykoupení dává plnou odpověď na otázku osudu padlého člověka a vztahu Boha k němu. Abychom mohli podrobně prozkoumat něco tak důležitého, budeme se této otázce věnovat až později. Neznámý: Skvěle. Ale cožpak jsi o Bohu řekl už všechno? Chtěl jsi mi přece ukázat pravdu? Zpovědník: Odpovídal jsem na tvé otázky a ve svých odpovědích jsem ji vyslovil. Zatím tato pravda není celá, byl ale vyjádřen její hlavní fundament. Na několik okamžiků se oprosti od všech svých otázek a pohlédni na tuto pravdu jaká je, aniž bys ji překrucoval svými pochybnostmi. Neznámý: Hodláš odkrýt pozitivní obsah víry v Boha? Zpovědník: Jistě. Neznámý: Potom tedy mluv. Vynasnažím se, abych ti naslouchal tak, jak si přeješ. Zpovědník: Věříme, že Bůh je svou podstatou Láska. Že se v něm nachází dokonalý vševědoucí Rozum a dokonalá všemohoucí Vůle. Bůh byl vždy, a život Boží, od věčnosti do stvoření světa v čase je nám neznámý. Božský Rozum, jenž pomyslel svět, Láska Boží, která si jej zamilovala i Vůle Boží, jež se rozhodla, že se tak stane, stvořily svět. Svět, to je tvůrčí dílo Božského Rozumu, Lásky a Vůle. Veškerý dech života má své zřídlo v Božském počátku. A každá částečka hmoty, jako v Bohu přebývající, má ve svém základu rozum, lásku a vůli. Vše existuje – to viditelné i to neviditelné – díky Božské síle. A vše má život a věčný základ, neboť vše přebývá v Božském Rozumu, v Božské Lásce i jeho svaté Vůli. Vše žije podle neměnných zákonů, jež dal Hospodin viditelnému světu, ale vše, vyjma oněch mechanických zákonů, má vyšší rozumný smysl, neboť vše je spojeno s Bohem a směřuje ke 4/7
www.rodon.cz
svému původnímu prameni. Svět není rozrůzněný, smyslu zbavený mrtvý chaos, jenž má pouze zdání řádu a zákonitosti, nýbrž je to rozumné, Duchem Božím naplňované, společným životem žijící a pro věčné nepomíjející bytí předurčené dílo Boží. To nejvyšší v něm jest člověk. Obraz a podoba Boží, nositel vědomí, jež je odleskem Božského Rozumu, lásky, jež je jiskrou Boží Lásky, a svobody vůle, která je tajemným principem, podobným nepostihnutelné Vůli Boží. Skrze něj, ve svazku lásky člověka s Bohem jako Otcem a stvořitelem, se také stvrzuje svobodný svazek celého světa. Tuto pravdu o Bohu poznáváme ve svém duchu, když se ponořujeme do duchovního sebepoznání, i v celém světě, když vystupujeme k nazírání skrze modlitbu. Neznámý: Pohádky a zase jen pohádky. Působivá, krásná pohádka bůhví kým a bůhví proč vytvořená. Zpovědník: Pravdu nazýváš pohádkou?! Jak potom označíš lež? Poslouchej teď, co jsem se ti snažil sdělit už na začátku našeho rozhovoru – totiž, k jaké absurditě vede popírání Boha... Bůh není. Jak triumfálně jsou mnohými pronášena tato hrozná slova. Avšak uvědomují si ti, kteří je pronášejí, co skutečně znamenají? Ne. Neuvědomují. A pokud by si to uvědomovali, pronášeli by je jinak. Jistě, je možné je vyslovit, ale jaká hrůza musí být za nimi v duši ukryta. Vždyť jenom ten, kdo ztratí zdravý rozum, může s takovou slávou a jásotem hovořit o své zkáze. Z čeho se zde mohou radovat? Čím se mohou pyšnit? Jakýpak triumf? Vyřčená slova „Bůh není“, ta neznamenají pouze tvoji zkázu, je to zkáza naprosto všeho, čím je člověk živ. A přesto přese všechno se víře vysmíváš? Hledíš jako vítěz, a hodláš tvrdit, že to všechno není bláznovství, ale normální lidský stav? Ať se tedy na okamžik ukáže, že mluvíš pravdu. Ať se tvá nevíra stane nepochybnou, nevyvratitelnou pravdou. Budiž. Pohlédni ale, jaká je to „pravda“, která se před tebou otevírá. Vesmír, to je neohraničená masa pohybující se hmoty. Země obíhá okolo Slunce, kolem Země se zase pohybuje Měsíc. Každá planeta má svou trajektorii a každý satelit kolem ní opisuje určitou, matematicky přesnou dráhu. Avšak i samo Slunce se všemi svými planetami se zase pohybuje kamsi směrem k Veze. A každá hvězda je stejnou sluneční soustavou, jež je v pohybu. Pohybuje se celá nebeská klenba. Pohybuje se nevyčíslitelné množství hvězd Mléčné dráhy a v pohybu je i každý atom hmoty, z níž sestává svět a v každém z těchto atomů se podle pevně daných matematických zákonů pohybují jeho elektrony. V neustálém pohybu je celý tento nikým nestvořený svět. A vše beze smyslu, bez cíle. Jakoby to byl obludný stroj s točícím se soukolím, nesoucím ho do věčnosti. Co v takovémto světě znamená Já? Jsem zrnkem téže hmoty. I Já jsem tatáž kombinace atomů. I můj život je bezcílná, nikomu nepotřebná hra těchto pohybujících se nedělitelně malých částic, které se ve svém pohybu dostaly do takového seskupení, že povstala má nikomu nepotřebná osobnost, aby se potom jen tak pro něčí zábavu stejně jako kostky různých tvarů a barev, rozsypala. A přijde chvíle, kdy shoří nebo vychladne Země. Atomy hmoty budou v takové kombinaci, že ustane veškerý život. Hmota ale nezanikne nikdy. Atomy a elektrony budou pokračovat ve svém bezcílném pohybu. Kola gigantického stroje se budou pohybovat věčně, budou zanikat a znovu vznikat nové světy. Vyšší rozum neexistuje. Neexistuje ani vyšší smysl. Ani vyšší účel v životě světa. Bezduchá chladná hmota tu vždy byla a vždy bude. A to je vše... To je tvá pravda, to, čím se tak pyšníš a z čeho zakoušíš pocit triumfu. I teď mi hodláš říct – ne, není to šílenství? Neznámý: Při pochopení toho, co jsi říkal, by se asi jen nemnohým chtělo žít. To už je lepší kvapem to skoncovat. Zpovědník: Ano, tak by to skutečně bylo. Ďábel je však lstivý. Aby takoví lidé neprocitli, přesvědčil je, že stále uvažují rozumě, i když rozum ztratili. Naučil je mluvit o velikosti vědy, o zázracích techniky, o jakýchsi neobyčejných vymoženostech, o tom, že to a to přemohou a vše pokoří. A všemi těmi nesmysly tyto choré ubožáky natolik přesvědčil, že ani nemají chuť se léčit. A možná někdo před smrtí ucítí, že se mu vysmál ďábel. Ale tehdy už bude pozdě začínat život odznova. 5/7
www.rodon.cz
Neznámý: Musím přiznat, že mou pravdu jsi nevykreslil v nijak přitažlivých barvách. Konec konců, co ale, kromě abstraktních teorií, poskytuje tvá víra? Vždyť v reálu mají věřící stejně jako nevěřící k dispozici totéž. Zpovědník: Víra v Boha neposkytuje „abstraktní teorii“. Ona přetváří život. Neznámý: Ach tak, tedy i zde je zkušenost. Zpovědník: Rozhodně. Neznámý: Rád bych věděl, co je to za zkušenost, jež proměňuje pohádku ve skutečnost? Zpovědník: Nemůže-li bez vnitřní zkušenosti existovat víra v nesmrtelnost, tím víc to platí o víře v Boha. Neznámý: Velice tě prosím, abys o tom promluvil podrobněji. Zpovědník: Ano, to by jistě bylo třeba. Avšak má slova jsou nicotná, lidský jazyk bezmocný. Jak vyjádřit to, co je víc než rozum, co přesahuje lidské smysly? Vždyť Bůh je to, čím žije naše duše a co svým světlem ozařuje veškerý náš život. Vystoupal jsi někdy na vysokou horu? Vytane ti v mysli pocit, který zakoušíš, když stoupáš na vrchol a před tebou se rozevře dálava? To je jen slabá analogie toho, co znají všichni věřící. Nikoli jen dálavy země - jsou to dálavy neomezené dokonalosti, které se otevírají pouze před nimi. Cítit Boha znamená cítit jednotu světa, nepomíjejícnost života, jeho vyšší smysl. Zažíváme jakýsi zvláštní vám neznámý pocit Boží ochrany a to nám dává přesvědčení a jistotu. Nikdy nezůstáváme sami, vždy jsme s Ním. Vše je pro nás prosyceno teplem Boží lásky. A pocit radosti je tím nejhlavnějším, nejstálejším pocitem. Naše mysl jako mysl každého člověka není sto představit si nekonečnost, není schopna postihnout, co je to svoboda a nezná cíle světa. Avšak v cítění Boha jest cosi podobného tomu, jako bys na okamžik to vše rozpoznal, ale nemohl udržet v paměti, nicméně srdce by to pro tebe uchovalo navždy. Víra v Boha nás proto přetváří, protože nám odhaluje pramen naprosto nových, nám neznámých duševních stavů. Vidíme Boha? Ne, něco víc než jen vidíme. Cítíme Boha na dotek? Ne, něco víc než jen cítíme. Slyšíme Ho? Ne, něco víc než jen slyšíme. Bůh je mé nejvěrohodnější, nejnepopiratelnější a nejdokonalejší vědění. Vše se může ukázat jako omyl, sen či touha. Bůh ale jest. Neměli bychom tedy my oslavovat? Pyšnit se? Slavit vítězství? Nejsme to snad my, kdo zná pravdu? Neznámý: Přiznám se, že se ocitám v poněkud komplikované situaci: tvůj výklad mě přece jen nepřesvědčuje zcela. Zpovědník: Ukazuji ti skutečnost. Dívej se a sám rozhodni, kde je pravda a kde lež. Neznámý: To ano. Ale asi nejsem schopen vybrat si teď hned. Zpovědník: Tedy, ani „ano“, ani „ne“? Neznámý: Snad... Tvá pohádka je velmi pěkná, až je lákavé uznat ji za skutečnost. Zpovědník: Co ti tedy brání? Neznámý: Stále je toho ještě mnoho. Nejvíc asi ona nepostihnutelnost. Částečně už jsi mne navykl tomu, abych nepostihnutelné připustil, ještě však přece jen zůstávají otázky zla a utrpení. Zpovědník: K nim se ještě vrátíme, až budeme hovořit o Vykoupení. Neznámý: Myslím, že nová pohádka o Vykoupení nijak nezmenší překážky kladené mé víře, pouze je znásobí. 6/7
www.rodon.cz
Zpovědník: V žádném případě. Čím více se před tebou bude odhalovat plná pravda, tím bude nepochybnější. Neznámý: Lze to vyjádřit i naopak – čím více bude lži, tím těžší bude v ni uvěřit. Zpovědník: Zcela správně. Opravdová víra je proto jedním z nejspolehlivějších svědectví o pravdě. Neznámý: Snad si nemyslíš, že tvá víra mě může přesvědčit dokonce o takové pravdě, jakou je Vykoupení? Zpovědník: Ano, to si myslím. Neznámý: Zvláštní. Ostatně, proč ne. Po rozhovorech s tebou se mi začíná zdát, že ačkoli jsem se utvrzoval ve své nevíře, asi jsem nezvážil úplně vše. Zpovědník: Takový pocit je dobrý. Nezapuzuj jej. Jsem přesvědčen, že dál v tobě bude ještě sílit. Neznámý: Uvidíme. Řeknu klidně: dejž to Pán Bůh! Rozhovor první. Rozhovor druhý (první část). Rozhovor třetí (první část). Autor: Valentin Pavlovič Svěncickij
7/7
www.rodon.cz
