Magistrátu hl. m. Prahy Odbor stavební prostřednictvím Úřadu městské části Praha 4 Odbor stavební Táborská 350/32 140 45 Praha 4 K č. j.: P4/082571/11/OST/FATU sp. zn.: P4/106404/10/OST/FATU
Věc: Odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby Bytový dům - Údolní, k. ú. Braník, Praha 4
Dne 11. 8. 2011 bylo Úřadem městské části Praha 4, odbor stavební, vydáno pod č. j. P4/082571/11/OST/FATU rozhodnutí o umístění stavby Bytový dům Údolní, při ulicích Údolní a Vavřenova, na pozemcích p. č. 2612/62 a 2612/216 v k. ú. Braník, Praha 4, dále o umístění přípojek a přeložek inženýrských sítí pro tuto stavbu a úprav komunikace ulice Údolní pro záliv autobusové zastávky v k. ú. Braník, Praha 4, jakož i jím bylo rozhodnuto o námitkách účastníků řízení. Proti tomuto rozhodnutí podávám v celém jeho rozsahu toto odvolání, a to z těchto důvodů:
1. Rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou vyloučenou z rozhodování, což působí rozpor napadeného rozhodnutí s § 14 odst. 3 správního řádu. V podání účastníka byla vznesena námitka podjatosti mj. i všech pracovníků Úřadu městské části Praha 4, včetně vedoucí stavebního úřadu a jeho referentů. Podle § 14 odst. 3 zákona správního řádu provede osoba, vůči které námitka směřuje, pouze takové úkony, které nesnesou odkladu. Ačkoli byla vznesena námitka podjatosti a nebylo v souladu se zákonem o této námitce rozhodnuto, osoba, jejíž podjatost byla též namítána, oprávněná úřední osoba ing. arch. Lenka Faturíková, věc projednala a vyhotovila napadené rozhodnutí o umístění stavby, ačkoli o námitce podjatosti vůči ní vznesené nebylo dosud řádně rozhodnuto! Rozhodování vyloučeným pracovníkem je však závažnou procesní vadou, která je vždy důvodem pro zrušení rozhodnutí. K tvrzení, že „nejsou splněny zákonem stanovené požadavky, které vyplývají § 14 odst. 1 správního řádu pro to, že lze důvodně předpokládat, že by konkrétní osoba byla podjatá“, uvádím, že o tom, zda jsou nebo nejsou splněny podmínky pro vyloučení určité osoby z činění úkonů v řízení, je třeba v souladu s § 14 odst. 2 správního řádu vydat usnesení. O důvodnosti či nedůvodnosti námitky podjatosti tedy nelze rozhodovat ve výroku či odůvodnění meritorního rozhodnutí, neboť to nelze vůbec vydat do doby, než je o námitce
1
podjatosti rozhodnuto v příslušném usnesení – to zde však vydáno nebylo, a tedy na vydání napadeného rozhodnutí se podílela osoba, ačkoli o námitce podjatosti vůči ní vznesené nebylo rozhodnuto. Nad rámec uvedeného je třeba říci, že podstatou námitky nebyla bez dalšího jen skutečnost, že by úředníci stavebního úřadu byli zaměstnanci Městské části Praha 4 (která je též účastníkem daného řízení), ale zejména další skutečnosti uvedené v námitce podjatosti, týkající se smluvního vztahu stavebníka a Městské části Praha 4, jakož i členství zpracovatele dokumentace v komisi městské části. Nebylo tedy nutné prokazovat konkrétní zájem dané úřední osoby na dané věci, ale postačuje doložit tento zájem u osoby (zde Městské části Praha 4), jíž jsou úřední osoby zaměstnanci (a která je navíc účastníkem daného správního řízení). Tím jsou – jak již bylo uvedeno a odůvodněno v reakci na sdělení úřadu k námitce podjatosti - tyto osoby vyloučeny pro svůj vztah (a to navíc jednoznačně prokazatelný - zaměstnanecký) k tomuto účastníku řízení z rozhodování v daném správním řízení, neboť v daném případě zde zájem úředních osob je dán rozsahem práv a povinností a dalších vazeb vyplývajících z jejich pracovně právního poměru - povinnost řídit se pokyny zaměstnavatele a nejednat v rozporu s jeho zájmy, odměňování a další finanční vztahy, osobní kontakty apod. – k jejich zaměstnavateli a účastníku řízení (Městské části Prahy 4). Není přitom relevantní tvrzení, že pracovník správního orgánu „nevystupuje prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku“, neboť to nic nemění na skutečnosti, že tento pracovník zaměstnancem územně samosprávného celku je. Úředníci úřadu samozřejmě vykonávají státní správu (přenesenou působnost), ale to nic nemění na tom, že tytéž osoby jsou zároveň zaměstnanci osoby, která má na výsledku řízení zájem. Stejně tak není relevantní odkaz na povinnosti úředníků dané zákonem č. 312/2002 Sb., neboť to, že tyto osoby jsou povinny postupovat tak, jak je jim stanoveno zákonem, nic nemění na skutečnosti, že jejich postavení vyvolává důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. Každý úředník je povinen postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy, to však neznamená, že nemůže být vyloučen z rozhodování dané věci dle § 14 správního řádu (kdyby postačilo pro zamítnutí námitky podjatosti odkázat na to, že úředník je povinen doržovat zákony, pozbyla by úprava vyloučení pracovníků správního orgánu zcela smyslu, neboť úředníka by nikdy nebylo možno z rozhodování vyloučit). Tento odkaz je stejně logický, jako kdyby bylo např. uvedeno, že daná osoba není vyloučena z rozhodování, neboť v řízení nevystupuje např. jako sestra účastníka, ale jako úředník vykonávající státní správu… K odkazu na názor Nejvyššího správního soudu je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu z 22. 12. 2009, č. j. 1 As 79/2009-141, v němž je mj. uvedeno: „…smyslem právního institutu „vyloučení úřední osoby z rozhodování“ je zamezení podjatým osobám bezprostředně se podílet na výkonu státní správy. Posouzení podjatosti by mělo být nazíráno principem, že nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) je garance toho, aby ve věci rozhodovala nezávislá a nestranná osoba (ať již soudce, či úřední osoba ve správních řízeních). Nestrannost a nezaujatost této osoby je jistě jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen “úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na
2
výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. S možnou podjatostí zde počítá správní řád v podstatě u jakékoliv úřední osoby, tedy takové, která se aktivně a bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu; výkonem pravomoci je z tohoto pohledu nutno rozumět nejen její podíl na formálním správním řízení, ale i na jednotlivých úkonech, v rámci nichž činí tyto osoby jistá správní uvážení, která se pak promítají v materiální podobě v právní sféře účastníků řízení. Podmínkou vyloučení z rozhodování je nalezení důvodného předpokladu, že tato osoba může mít pro svůj poměr k věci zájem na výsledku řízení. Pojmem „poměr k věci“ je třeba, dle názoru předkládajícího senátu, rozumět nejen individuální (popř. emocionální) zájem na výsledku řízení z důvodu kladných či negativních emocí úřední osoby vůči účastníkům řízení či například na vztazích ekonomické závislosti vůči některému z účastníků řízení, ale mnohdy je nutno na podjatost rozhodující osoby nahlížet z širšího úhlu. Kategorii nestrannosti je třeba vnímat také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost osoby pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli, tj. účastníkovi řízení, nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že tato osoba určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci, případně účastníkům, disponuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná htpp://nalus.usoud.cz). ... Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu posuzování nestrannosti (ač) soudce, avšak závěry zde vyslovené lze vztáhnout i na posouzení nestrannosti rozhodující úřední osoby. Subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998). ... V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).“. Na tuto argumentaci lze též odkázat. Nicméně je třeba připomenout, že zde není relevantní otázka důvodnosti či nedůvodnosti námitky podjatosti, ale skutečnost, že o vznesené námitce podjatosti vůči úřední osobě, jež se na vydání rozhodnutí podílela, nebylo dle zákona vůbec rozhodnuto, tedy bylo porušeno ustanovení správního řádu, že osoba, vůči níž byla námitka podjatosti vznesena, nemůže do doby rozhodnutí o ní činit úkony jiné, než neodkladné (§ 14 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.), a to bez ohledu na důvodnost či nedůvodnost námitky podjatosti (neboť tuto otázku lze řešit pouze v rozhodnutí o vznesené námitce, které zde však dáno nebylo). Skutečnost, že vydání rozhodnutí (a toto lze vztáhnout i na rozhodnutí prvostupňové), aniž bylo rozhodnuto dle zákona o námitce podjatosti, je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí, je též potvrzena v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č.j. 5 Ca 195/2005 (jehož závěry lze vzhledem k obdobné právní úpravě vztáhnout i na řízení vedená dle nového správního řádu), kde je v obdobné věci judikováno takto: „Ze zmíněného obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce v odvolání podaném proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí vznesl námitku podjatosti, jíž namítl podjatost ,všech pracovníků Krajského úřadu Středočeského kraje včetně vedoucích odborů krajského úřadu, ředitele krajského úřadu a dále hejtmana Středočeského kraje´. … žalobce v podaném odvolání vznesl námitku podjatosti nikoli správního orgánu jako takového, nýbrž všech jeho pracovníků /včetně
3
vedoucích odborů a ředitele/ a dále rovněž hejtmana Středočeského kraje. Považoval-li žalovaný vznesenou námitku podjatosti za neurčitou, bylo na něm poskytnout žalobci poučení … To však žalovaný neučinil a přes vznesenou námitku podjatosti všech svých pracovníků bez dalšího o podaném odvolání rozhodl. Žalovaný tak postupoval v rozporu s § 11 odst. 2 správního řádu, podle kterého provede podjatý pracovník správního orgánu pouze takové úkony, které nesnesou odkladu; a rovněž v rozporu s ust. § 12 odst. 1 správního řádu, které o tom, zda je pracovník správního orgánu v řízení vyloučen, ukládá vydat samostatné rozhodnutí. Skutečnost, že žalovaný rozhodl o odvolání, aniž by bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené proti všem pracovníkům žalovaného, je závažným porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vznesení námitky podjatosti způsobuje, že v řízení o věci samé nesmí být pracovníkem správního orgánu, proti němuž byla námitka podjatosti vznesena, činěny žádné úkony, vyjma úkonů neodkladných. … Je-li tedy námitka podjatosti vznesena, je pracovník, jemuž jinak projednání a rozhodnutí věci přísluší, povinen vyčkat až do rozhodnutí o vznesené námitce … Jiný postup je procesní vadou, která ve svém důsledku mohla mít podstatný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o věci samé, a zakládá důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. c/ s.ř.s. … Po vznesení námitky podjatosti všech pracovníků žalovaného mohli o podaném odvolání rozhodnout pouze ti jeho pracovníci, o nichž bylo již před tím pravomocně rozhodnuto, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci. Skutečnost, že žalovaný takto nepostupoval, a aniž bylo vydáno rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti, vydal rozhodnutí ve věci samé, je důvodem nutně vedoucím ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.“. Na tuto argumentaci se plně odkazuje. Vzhledem k tomu, že o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby (ing. arch. Lenky Faturíkové), která napadené rozhodnutí vyhotovila, nebylo dle zákona rozhodnuto, je napadené rozhodnutí vydáno v zásadním rozporu s § 14 odst. 3 správního řádu, což je samo o sobě důvodem pro jeho zrušení a nové projednání věci.
2. Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. a) Dle změny Z 1000 územního plánu (účinné od 12. 11. 2009) se jedná v případě daného území o území stabilizované (neboť v něm není stanovena míra využití území), které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj. Dle přílohy č. 1, oddíl 8 odst. 3, je potom v území stabilizovaném možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé činnosti! Předmětnou stavbu nelze označit za zachování, dotvoření nebo rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Vzhledem k tomu, že území je kompozičně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření struktury; za dotvoření struktury by bylo možno považovat nanejvýše hmotově a výškově přiměřený objekt, který by tvořil přechod mezi zástavbou panelových domů a navazující zástavbou rodinných domů a vil. Rehabilitací stávající urbanistické struktury by bylo znovunavrácení funkcí stávajícím objektům s možností jejich přiměřených změn, nikoli však odstranění objektů a umístění stavby rozsáhlého bytového domu vymykajícího se objemově i výškově okolní zástavbě. Vzhledem k tomu, že předmětná stavba je novostavbou objemného a vysokého bytového domu, jedná se o rozsáhlou stavební činnost, která je však dle výše uvedeného regulativu územního plánu nepřípustná!
4
Stavební úřad se sice obšírně zabývá vývojem dané lokality, avšak ten není pro posouzení souladu stavby s aktuálně platným územním plánem podstatný. Není relevantní, že „zástavba nevznikla jako ucelený urbanistický koncept, který by řešil rovněž dotvoření prostoru křižovatky ulic Vavřenova a Údolní“, ale podstatný je současný stav území a jeho zástavby. Stavební úřad se naproti tomu nesoustředí na to, co je zde z hlediska (ne-)začlenění stavby do urbanistické struktury místa rozhodné, a zcela tak opomíjí její zásadní rozpor se stávající prostorovou a hmotovou charakteristikou území, a to zejména s ohledem na její -
nadměrný objem, umístění v těsné blízkosti sousední stavby,
a to ve vztahu -
jak ke stávajícím bytovým domům (č. p. 1174 ad.), tak zejména rodinným domům v ulici Údolní.
Jestliže by stavba měla dotvářet prostor křižovatky (nároží) ulic Vavřenova a Údolní, potom by měla respektovat jak zástavu kvadrantu, do něhož je umisťována, tak i zbývajících – tak tomu ovšem není. Jestliže úřad považuje tento prostor „za kompozičně nevyvážený a urbanisticky nedokončený“, potom to ovšem neznamená, že lze do něj umístit stavbu, která nerespektuje jak strukturu a objem zástavby výškových bytových domů (č. p. 1174 ad.) a vzdálenosti mezi nimi, tak tím méně zástavbu rodinných domů v ulici Údolní. Stavba nerespektuje hmotové uspořádání stávajících bytových domů mezi ulicemi Údolní a Vítovcova. Tato zástavba je sice tvořena vyššími bytovými domy, avšak ty zachovávají přiměřené odstupové vzdálenosti mezi nimi. Navrhovaná stavba má – při stejné výšce jako tyto stavby – téměř o třetinu větší zastavěnou plochu oproti sousedním bytovým domům. Hmota stavby je tak mnohem rozložitější, než je tomu u sousedních staveb, avšak při stejné výšce (a minimální odstupové vzdálenosti od sousedního domu – viz dále), tedy tímto zcela nepochybně narušuje strukturu této zástavby (a tím spíše i protilehlé zástavby rodinných domů– viz dále). Zejména se potom stavba z hlediska svého objemu – hmoty a zastavěné plochy (jakož i výšky) zcela vymyká nízkopodlažní zástavbě na druhé straně ulice Údolní. Jestliže úřad tvrdí, že „stavba svým hmotovým uspořádáním na nároží křižovatky ulic Vavřenova a Údolní ukončuje zástavbu stávajících výškových staveb mezi ulicemi Údolní a Vítovcova ve vztahu k této křižovatce a zároveň dotváří její prostor ve vztahu ke stávající zástavbě sídliště Novodvorská na protější východní straně ulice Vavřenova“, potom je zřejmé, že zcela selektivně vybírá z prostoru této křižovatky pouze určitý druh zástavby (ortogonální panelovou zástavbu mezi ulicemi Údolní a Vítovcova a podél východní strany ulice Vavřenova), ale jiný – nízkopodlažní zástavbu rodinných domů – zcela opomíjí! Jinými slovy úřad se sice zabýval vztahem navrhovaného objemu k bytovým domům v ulici Údolní a Vavřenově, ale nikterak nezkoumal vztah této stavby k zástavbě lokality rodinnými domy. Na tomto nic nemění ani jeho tvrzení, že stavba „reaguje postupným ustupováním hmoty směrem od ulice Údolní a jejím zeštíhlováním na protější zástavbu rodinných domů na
5
severní straně ulice Údolní“, neboť jen těžko lze jako vhodnou reakci na sousedství rodinných domů označit umístění 14 podlažní stavby (!) s tím, že se zástavbě rodinných domů učiní „zadost“ tím, že poslední 4 podlaží budou částečně ustoupena … Obdobně se úřad řádně nezabýval minimálním odstupem stavby od sousedního domu č. p. 1174. Zástavba bytových domů mezi ulicemi Údolní a Vítovcova má dostatečné odstupové vzdálenosti. Ty však nejsou respektovány mezi navrhovanou stavbou a domem č. p. 1174. Zatímco čtyři bytové domy mezi ulicemi Údolní a Vítovcova jsou od sebe vzdáleny přes 30 m, vzdálenost navrhované stavby a domu č. p. 1174 je jen cca 7 m! Na uvedeném nic nemění, že stavba je u tohoto domu nižší (5 podlaží), neboť i pětipodlažní dům ve vzdálenosti pouhých cca 7 m (!) od více jak 45 m vysoké stavby vytváří neúměrné seskupení hmot v daném místě. Jestliže úřad vyšel při svém rozhodování z toho, že „stavba svým hmotovým uspořádáním na nároží křižovatky ulic Vavřenova a Údolní ukončuje zástavbu stávajících výškových staveb mezi ulicemi Údolní a Vítovcova ve vztahu k této křižovatce a zároveň dotváří její prostor ve vztahu ke stávající zástavbě sídliště Novodvorská na protější východní straně ulice Vavřenova“, potom jednak – jak již je uvedeno výše – zcela pominul zástavbu rodinných domů při ulici Údolní a Vavřenova (a Vítovcova), jednak zcela opomenul, že navrhovaná stavba nerespektuje hmotové uspořádání, vzájemné odstupy staveb ani odstup od komunikace Vavřenova, které jsou dány u zástavby v ulicích Údolní a Vavřenova, kterou má – dle úřadu – dotvářet; jen těžko tedy stavba může dotvářet „v širších souvislostech“ prostor ulic Údolní a Vavřenova, když se vymyká charakteru zástavby těchto ulic! Tento závěr úřadu tedy s ohledem na výše uvedené, jakož i s ohledem na samotným úřadem zmiňované kritérium nutnosti kompozičně vyvážené dostavby nároží, nemůže obstát a rozhodnutí o přípustnosti umístění dané stavby, které je o něj opřeno, je tak vadné a rozporné se zákonem, zejména s § 90 písm. a) a b) zákona č. 183/2006 Sb. Stavba namísto toho, aby v urbanistické struktuře vytvářela vhodný přechod mezi typy zástavby v ulicích Údolní a Vavřenova, je naopak domem, který svým hmotovým členěním, objemem i umístěním na pozemku vytváří v místě cizorodý prvek, který „utlačuje“ jak sousední bytové domy (zejména s ohledem na malou vzdálenost od domu č. p. 1174), tak i protilehlé rodinné domy (zejména svojí výškou). Jinými slovy, namísto toho, aby stavba dotvořila urbanistickou strukturu tím, že bude respektovat pozitivní prvky kompozice stávající zástavby (větší odstupy mezi vysokými bytovými domy a přiměřenou výšku ostatních domů), kombinuje velkou výšku s malým odstupem od sousedního domu, což je však nepřípustné a v daném místě se nevyskytující. Lze shrnout, že úřad se nezabýval právě těmi aspekty stavby, které prokazují, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací, neboť nedotváří stávající urbanistické struktury, naopak je narušuje a vymyká se jim. Kdyby se úřad tímto zabýval, musel by dojít k závěru, že stavba v žádném případě nemůže být jím do daného prostoru požadovanou „kompozičně vyváženou“ stavbou, když se kompozici stávající struktury zástavby zcela vymyká. Stavba tedy není dotvořením nebo rehabilitací stávající urbanistické struktury, ale je další rozsáhlou stavební činností, jež je však v dané ploše dle územního plánu nepřípustná.
6
b) Stavba je z hlediska funkčního využití v území stavbou výjimečně přípustnou. Pro umístění výjimečně přípustné stavby však nejsou dány žádné důvody a nejsou ani splněny podmínky pro umístění takovéto stavby. V řízení bylo doloženo nesouhlasné vyjádření obce Hl. m. Praha, zastoupené Útvarem rozvoje hl. m. Prahy – viz jeho vyjádření č. j. URM 4309/10 ze dne 14.6.2010. Zde se uvádí, že s předloženým záměrem nelze souhlasit a výjimečnou přípustnost v dané funkční ploše (navýšení bytové funkce v daném rozsahu) nelze akceptovat. Hlavní město Praha tedy potvrdilo výše uvedené, tj. že záměr nepřípustně mění základní koncepci řešeného území (znamená téměř 100 % zastavění) a z hlediska urbanistické struktury necitlivě dotváří území při nároží ulic. Je též potvrzeno, že záměr nerespektuje požadavky vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 (k tomuto viz též dále). Záměr by byl akceptovatelný nanejvýše při snížení kapacity objektu - počtu nadzemních podlaží - vzhledem k návaznosti na okolní bytovou zástavbu na protější straně ulice Údolní. Je přitom nepochybné, že překročení únosné míry urbanizace daného místa vyplývá i z výpočtu koeficientů míry využití území. Např. stávající bytové i rodinné domy mají zachován kolem sebe dostatečný podíl zeleně (a to zeleně na rostlém terénu) – naproti tomu navrhovaná stavba vyplňuje v zásadě celý stavební pozemek (zeleň je uvažována pouze na konstrukcích!). Jen těžko lze tak souhlasit s tvrzením stavebního úřadu, že stavba „v maximální možné míře řeší ozelenění pozemku stavby“, když je v zásadě celý stavební pozemek zastavěn (ačkoli by zmenšením zastavěné plochy bylo možno realizovat zeleň na terénu v rozsahu v místě obvyklém) – sám stavební úřad uvádí, že plocha zeleně činí pouhých 7,6 % (a to se stavba nachází v území se zvýšenou ochranou ploch zeleně)! Neobstojí přitom tvrzení stavebního úřadu, že „poloha navrhované stavby je svým situováním v kvadrantu křižovatky ulic zcela odlišná od polohy sousedních výškových staveb, neboť je ze severní a východní strany obklopena veřejnými pěšími komunikacemi podél vozovky ulic Údolní a Vavřenova a podél jižní strany stavby musí být zachována pěší komunikace pro přístup ke stávajícímu bytovému domu“, neboť další dům na křižovatce ulic Havlovického a Údolní je též ze dvou stran obklopen veřejnými komunikacemi, dům na křižovatce ulic Havlovického a Vítovcova dokonce ze tří stran, a i přesto si tyto domy zachovávají vysoké procento okolní zeleně! Nelze tvrdit, že stavba nemůže mít odpovídající podíl zeleně, když toto nesplnění je dáno jen tím, že se vymyká z hmotových a prostorových charakteristik stávající zástavby. Kdyby dům respektoval urbanistickou strukturu zástavby daného místa, splnil by jistě i v území adekvátní podíl zeleně… Vzhledem k rozporu stavby s územně plánovací dokumentací nelze stavbu umístit; napadené územní rozhodnutí je tak rozporné zejména s § 90 písm. a) a b) zákona č. 183/2006 Sb.
3. Nejsou splněny minimální odstupové vzdálenosti umisťované stavby od okolních staveb. Dle čl. 8 odst. 2 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 jsou-li v některé z protilehlých stěn
7
sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn. Tento požadavek vyhlášky není splněn minimálně v těchto případech, kde alespoň v jedné stěně jsou okna obytných místností: i) odstup navrhovaného objektu od stavby č. p. 548 činí cca 33 m, ačkoli výška stěny navrhovaného objektu směrem do ulice Údolní činí cca 47 m! ii) odstup navrhovaného objektu od stavby č. p. 554 činí cca 30 m, ačkoli výška stěny navrhovaného objektu směrem do ulice Údolní činí cca 47 m! Připomínám, že dle čl. 8 odst. 9 uvedené vyhlášky se vzájemné odstupy staveb měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy nadzemních částí obvodových stěn a předsazených částí stavby (balkóny, arkýře, terasy, vstupy apod.). Dle tohoto pravidla je zřejmé, že vzdálenosti mezi stavbami se měří tak, že se nejprve zjistí vzdálenost obou staveb, měřená na jejich nejkratší spojnici. Dále se změří nejvyšší výška stěn obou staveb. Tyto údaje se porovnají, přičemž vzdálenost musí být alespoň rovna výšce vyšší ze stěn. Stavba přitom má na straně přivrácené k ulici Údolní jednu stěnu, a to o nejvyšší výšce cca 47 m. Minimálně tato vzdálenost mezi vnějším povrchem umisťované stavby a vnějším povrchem jiné stavby pro bydlení musí být zachována, jinými slovy při výšce dané stěny 47 m musí být umisťovaná stavba vzdálena od domů č. p. 554 a č. p. 548 minimálně 47 m. Toto však respektováno není. V dokumentaci provedené nákresy odstupů daných staveb jsou nesprávné, neboť neporovnávají odstupy staveb s výškou zdi domu přivrácené k ulici Údolní, která činí cca 47 m. Navrhovaná stavba tak nesplňuje požadavky uvedeného ustanovení vyhlášky, neboť vzdálenost mezi uvedenými stavbami není alespoň rovna vyšší ze stěn. Vzhledem k tomu, že stavební úřad se touto námitkou v zásadě nikterak nezabýval, je též napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů vzhledem k absenci řádného odůvodnění rozhodnutí. Podle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. je správní orgán povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Jako závažnou vadu napadeného rozhodnutí je tedy třeba uvést, že se správní orgán řádně nevypořádal s těmito námitkami účastníků řízení. Ačkoli je odůvodnění rozhodnutí značně obsáhlé, správní orgán v něm nikterak neuvádí, na základě jakých konkrétních skutečností a důkazů dospěl k závěru, že výše uvedený namítaný – podrobně specifikovaný – rozpor stavby s požadavkem čl. 8 odst. 2 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 není důvodný (když z námitky zjevně vyplývá, že důvodný je). Stavební úřad k tomuto pouze zcela nepřezkoumatelně a obecně uvedl, že „vzájemné odstupy staveb splňují rovněž požadavky stanovené v odst. 2 tohoto článku“ a že „posouzení vzájemných odstupů navrhované stavby a sousedních rodinných domů č.p. 548 a 554 v k.ú. Braník při ulici Údolní v Praze 4 je uvedeno v grafické části dokumentace k územnímu řízení“, avšak z tohoto nikterak nevyplývá, na základě čeho stavební úřad dospěl ke svému závěru o souladu stavby s čl. 8 odst. 2 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, když odstup
8
navrhovaného objektu od stavby č. p. 548 činí cca 33 m, ačkoli výška stěny navrhovaného objektu směrem do ulice Údolní činí cca 47 m, a odstup navrhovaného objektu od stavby č. p. 554 činí cca 30 m, ačkoli výška stěny navrhovaného objektu směrem do ulice Údolní činí cca 47 m! Uvedená skutečnost tedy způsobuje závažnou vadu napadeného rozhodnutí a zároveň jeho nepřezkoumatelnost (která je důvodem pro jeho zrušení a nové rozhodnutí ve věci), neboť z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jak úřad výše uvedenou stěžejní námitku posoudil, z jakých skutkových okolností při tom vycházel a jaké závěry měl vzaty za nepochybně zjištěné. Vyslovení úsudku o tomto a posouzení právního významu zjištěných skutečností, jakož i jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden, pak také zcela absentují, stejně jako odůvodnění, jak z uvedeného vyplývá úřadem tvrzená nedůvodnost námitky. Kdyby se stavební úřad touto námitkou zabýval tak, jak mu přikazuje zákon, nemohl by územní rozhodnutí vydat. Vadnost takového postupu správního orgánu a nepřezkoumatelnost takového jeho rozhodnutí je potvrzena i níže uvedenou judikaturou. Odkázat lze např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 9 As 88/2008, kde je uvedeno, že „procesní práva žalobce v sobě zahrnují i právo na to, aby se správní orgány s jejich námitkami i odvolacími důvody řádně vypořádaly; jinak by procesní právo účasti v řízení bylo zcela ,holé´ a čistě formální, a bylo by tak okleštěno do té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem“. Obdobně je judikováno (byť ve vztahu k rozhodnutí druhostupňovému, ale lze toto podpůrně vztáhnout i na rozhodnutí prvostupňové) např. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 Ca 175/2003, nebo v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 6 A 143/2001, z nichž vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí je správní orgán povinen uvést, jak konkrétně jednotlivé odvolací námitky posoudil, z jakých skutkových okolností vycházel, jak je právně hodnotil, eventuelně jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů. Ze základních zásad, ovládajících správní řízení plyne povinnost správního orgánu, aby své rozhodnutí odůvodnil jasným a určitým způsobem; je vadou rozhodnutí, pokud se v něm rozhodující orgán nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi poukazujícími na nezákonnost případně vydaného kladného rozhodnutí. Jestliže správní orgán v rozhodnutí námitky proti umístění stavby zcela pominul anebo se omezil na konstatování určitých skutečností, aniž by však uvedl, z jakých okolností rozhodných pro posouzení věci vycházel a jak je právně hodnotil, jakož i jak se s konkrétními námitkami vypořádal, tedy nevypořádá-li se vyčerpávajícím způsobem s námitkami účastníků řízení, potom tato vada způsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nedostatek důvodů, která je důvodem pro jeho zrušení a nové projednání věci. Uvedené má potom za následek nejen porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění rozhodnutí, ale i rozpor s § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., neboť správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (jakož ani nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu). Stavba je tedy navržena v rozporu s čl. 8 odst. 2 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 a rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno v zásadním rozporu s § 90 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., jakož i v rozporu s § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž uvedené je samo o sobě důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí a nové projednání věci.
9
4. Navrhovaná stavba je v rozporu s čl. 8 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 i z důvodu nedostatečných odstupových vzdáleností od domu č. p. 1174. Podle čl. 8 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 musí vzájemné odstupy staveb splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, ochrany povrchových a podzemních vod, požadavky na denní osvětlení a oslunění, na zachování pohody bydlení ad. Navrhovaná stavba neodpovídá požadavkům na architektonicko urbanistické začlenění do území dle vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 (zejm. čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 1) i ve vztahu k odstupům od domu č. p. 1174. Připomínám, že vzdálenost těchto staveb je jen cca 7 m (!), ačkoli výška domu č. p. 1174 činí 45,6 m! Stavba se tedy též nepřípustným způsobem přibližuje k domu č. p. 1174. Stavba navrhovaného objemu by měla být přitom vzdálena od okolních staveb tak, aby prostory mezi stavbami nebyly „stísněné“. Jinými slovy, obě objemné a vysoké stavby jsou situovány v těsné blízkosti, aniž by byly respektovány nutné odstupy. Připomínám, že vyhláška hl. m. Prahy č. 26/1999 počítá ve svém čl. 8 odst. 2 s tím, že jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn. Uvedené ustanovení tedy upřesňuje obecné hledisko uvedené v čl. 8 odst. 1 pro odstup staveb pro bydlení. V daném případě sice nejsou uvedené stavby protilehlé svými stěnami, ale je nutno vycházet ze smyslu a účelu uvedené právní úpravy a za rozporné, ne-li s odst. 2, tak minimálně s odst. 1 čl. 8 předmětné vyhlášky, považovat situaci, kdy vzdálenost mezi stavbami pro bydlení není rovna alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn tak, jak je tomu v tomto případě. Tj. není-li specielního ustanovení pro vztah dvou staveb (nevztahuje-li se na daný případ odst. 2), je nutno při přezkoumávání toho, zda stavba splňuje ve smyslu odstavce 1 „požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, … požadavky na denní osvětlení a oslunění, na zachování pohody bydlení“ (ale i požadavky čl. 4 odst. 1), respektovat smysl a účel vyhlášky seznatelný z jiných jejích ustanovení. Jak již je podrobně uvedeno a odůvodněno výše, není pravdivé tvrzení stavebního úřadu, že by stavba splňovala požadavky stanovené v odst. 1 čl. 8 předmětné vyhlášky, „zejména požadavky urbanistické a architektonické, a požadavky na zachování pohody bydlení“. Připomínám, že okolní zástavba bytových domů mezi ulicemi Údolní a Vítovcova má dostatečné odstupové vzdálenosti, které však nejsou respektovány mezi navrhovanou stavbou a domem č. p. 1174. Zatímco čtyři bytové domy mezi ulicemi Údolní a Vítovcova jsou od sebe vzdáleny přes 30 m, vzdálenost navrhované stavby a domu č. p. 1174 je jen cca 7 m! Bez ohledu na poměry v místě, z hledisek urbanistických, architektonických a zachování pohody bydlení obecně, nemůže být přípustné, aby stavby bytových domů o 14 NP (a výšce přes 45 m!) a 5 NP (resp. též 14 NP) byly vzdáleny od sebe jen cca 7 m! V daném případě tedy nejsou nepochybně splněny požadavky urbanistické, architektonické a na zachování pohody bydlení, které jsou zřetelně vyjádřeny (konkretizovány) v následujících odstavcích čl. 8 uvedené vyhlášky, a z nichž jasně vyplývá,
10
že z uvedených hledisek není přípustné, aby vzdálenost mezi stavbami pro bydlení nebyla rovna alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn tak (jak je tomu ovšem zde). Jinými slovy jak z hledisek stávajících poměrů v území, tak i z obecných hledisek (vyjádřených přímo či nepřímo v čl. 8 uvedené vyhlášky) je nutno odstup uvedených staveb považovat za zcela nedostačující a nerespektující základní urbanistické požadavky na to, aby prostory mezi stavbami nebyly „stísněné“ (což platí zvláště u staveb pro bydlení a u staveb o takové výšce). Stavba je tedy navržena v rozporu s čl. 8 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 a územní rozhodnutí bylo vydáno v zásadním rozporu s § 90 písm. b) a c) zákona č. 183/2006 Sb.
5. Stavba je navržena v rozporu s čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 13 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 a § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Podle čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, musí umístění staveb a míra zastavění pozemku odpovídat urbanistickému a architektonickému prostředí a zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí a dále u staveb umísťovaných do prostředí již existující zástavby musí urbanistické a architektonické řešení reagovat na charakter a strukturu této zástavby. Dle čl. 8 odst. 1 uvedené vyhlášky musí vzájemné odstupy staveb splňovat mj. požadavky na zachování pohody bydlení. Dle čl. 22 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 musí být stavba navržena tak, aby neohrožovala život, zdraví, zdravé životní podmínky jejich uživatelů a uživatelů okolních staveb. Podle § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území obecným požadavkem takové umisťování staveb, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. Umisťovanou stavbou dojde k výraznému zásahu do daného území a ke změně dosavadního komfortu bydlení. Žadatel o vydání územního rozhodnutí opomenul ustanovení § 76 odst. 2 stavebního zákona, neboť stavba nerespektuje zájmy vlastníků sousedních pozemků a staveb. Důvodně namítám, že umístění stavby o navrhované výšce a hmotě do prostoru dosud nikoli takto intenzivně zastavěného (bez respektování obecných i specielních požadavků na vzájemné odstupy staveb) naruší pohodu bydlení a způsobí zhoršení životních podmínek zejména v domě č. p. 1174, jakož i v rodinných domech na druhé straně ulice Údolní (připomínám, že navrhovaná stavba je od těchto rodinných domů situována jižním směrem). Navrhovaná stavba svými rozměry, hmotou a architektonickým provedením nerespektuje stávající zástavbu sídliště na straně jedné (kterou navíc převyšuje) a řady rodinných domů na straně druhé. Stávající nízkopodlažní stavbu bylo možno v území akceptovat vzhledem k nevelké výšce a hmotě objektu, nikoli však navýšení na objem navrhované stavby. To platí tím spíše ve vztahu k rodinným domům na druhé straně ulice Údolní. Umístěním navrhované stavby by došlo k narušení stávající struktury a k jejímu nežádoucímu zahuštění a její realizace by v daném urbanistickém celku působila rušivě a nepatřičně. Navrhované urbanistické a architektonické řešení způsobuje rozpor s výše uvedenými požadavky vyhlášky.
11
Připomínám, že narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (to by tento požadavek byl nadbytečný), a je nutno toto zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě. Pohoda bydlení je definovaná jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 2 As 44/2005-116, v němž je uvedeno, že pohodou bydlení je možno „rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.“. Většina z těchto složek je v dané věci umisťovanou stavbou – negativně - dotčena, kdy umístěním předmětné stavby dojde k navýšení hlukové a emisní zátěže (pohyb osob a automobilů osob bydlících ve stavbě a jejich návštěvníků), zhoršením světelných podmínek ad. Uvedené zde působí narušení pohody bydlení, kdy zejména navrhovaná, objemná stavba, je umístěna ve značné blízkosti ke stávající zástavbě. Realizace navrhované stavby naruší pohodu bydlení a způsobí zhoršení životních podmínek v uvedených nemovitostech. K tvrzení stavebního úřadu, že „urbanistické i architektonické řešení stavby vhodným způsobem reaguje na strukturu stávající zástavby v širším pojetí okolní zástavby, včetně zástavby sídliště Novodvorská“, je třeba uvést, že toto tvrzení – z důvodů podrobně uvedených již výše – nelze považovat za správné a učiněné na základě spolehlivě zjištěného stavu věci. Stavební úřad totiž zcela opomíjí ty aspekty dané stavby, které prokazují její zásadní rozpor se stávající prostorovou a hmotovou strukturou území – jedná se zejména o její -
nadměrný objem, umístění v těsné blízkosti sousedního domu č. p. 1174,
které se zcela vymykají charakteristikám stávající zástavby, a to -
jak sousedních bytových domů (č. p. 1174 ad.), tak rodinných domů v ulici Údolní.
Jestliže by stavba měla „hmotově“ dotvářet prostor křižovatky (nároží) ulic Vavřenova a Údolní, potom by měla respektovat jak zástavu kvadrantu, do něhož je umisťována, tak i zbývajících – tak tomu ovšem není. Jen těžko může navrhovaná stavba „svým hmotovým uspořádáním reagovat na sousední zástavbu rodinných domů na severní straně ulice Údolní i na stávající stavbu věžového bytového domu č.p. 1174 v k.ú. Braník na jižní straně Údolní v Praze 4“, když: -
z hlediska své hmoty má navrhovaná stavba – při stejné výšce jako tyto stavby – téměř o třetinu větší zastavěnou plochu oproti sousedním bytovým domům, zatímco čtyři bytové domy mezi ulicemi Údolní a Vítovcova jsou od sebe vzdáleny přes 30m, vzdálenost navrhované stavby a domu č. p. 1174 je jen cca 7 m! zcela neporovnatelný a naddimenzovaný objem má stavba ve vztahu k zástavbě rodinných domů na druhé straně ulice Údolní, o více než 10 podlaží (!) převyšuje rodinné domy na druhé straně ulice Údolní;
12
jen těžko tedy může být adekvátní reakcí na zástavbu rodinných domů objemný 14 podlažní dům! Úřad tedy při svém rozhodování zcela pominul, že navrhovaná stavba nerespektuje (a to jak ve vztahu k sousedním bytovým domům, tak zejména ve vztahu k zástavbě rodinných domů při ulici Údolní a Vavřenova) hmotové uspořádání, vzájemné odstupy staveb, odstup od komunikace Vavřenova ani (ve vztahu k RD) výšku stávající zástavby v ulicích Údolní a Vavřenova, která určuje urbanisticko architektonické charakteristiky daného místa a na níž navrhovaná stavba nikterak nereaguje, jak vyplývá z výše uvedeného (ostatně ani úřad neuvádí, v jakých relevantních aspektech by stavba – dle jeho názoru – měla být onou vhodnou reakcí). Stavba namísto toho, aby v urbanistické struktuře vytvářela vhodný přechod mezi typy zástavby v ulicích Údolní a Vavřenova, je naopak domem, který vyčnívá z charakteristik jak bytových, tak tím spíše i rodinných domů, neboť zejména kombinuje velkou výšku, rozložitou hmotu i malý odstup od sousedního domu, což je s ohledem na parametry a kompozici okolní zástavby zcela nepřípustné. Kdyby se úřad řádně zabýval výše uvedenými skutečnostmi, nemohl by dojít k závěru, že stavba „vhodným způsobem reaguje na strukturu stávající zástavby“, když tomu tak zjevně není – stavba se naopak ve všech uvedených parametrech podstatně z této struktury vymyká a charakteristiky stávající zástavby nijak nerespektuje. Uvedené platí i ve vztahu k narušení pohody bydlení. V této souvislosti neobstojí odkaz úřadu na stanoviska dotčených orgánů, neboť narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených zvláštními právními předpisy (k čemuž se vyjadřují dotčené orgány) - to by tento požadavek byl nadbytečný. Je třeba zopakovat, že umístěním předmětné stavby dojde k navýšení hlukové a emisní zátěže (pohyb osob a automobilů osob bydlících ve stavbě a jejich návštěvníků), ke zhoršení světelných podmínek apod., což působí narušení pohody bydlení, a to zvláště je-li navrhovaná, objemná stavba umístěna ve značné blízkosti ke stávající zástavbě. Ohledně zeleně není pravdivé tvrzení správního orgánu, že „navrhovaná stavba vzhledem ke své poloze na nároží křižovatky ulic Údolní a Vavřenova nemůže dodržet plochu zeleně na pozemku stavby obvyklou u sousedních staveb pro bydlení“, když bytový dům na křižovatce ulic Havlovického a Údolní je též ze dvou stran obklopen veřejnými komunikacemi, dům na křižovatce ulic Havlovického a Vítovcova dokonce ze tří stran, a i přesto si tyto domy zachovávají vysoké procento okolní zeleně! Nelze tvrdit, že stavba nemůže mít odpovídající podíl zeleně, když toto nesplnění je dáno jen tím, že se vymyká z hmotových a prostorových charakteristik stávající zástavby. Kdyby dům respektoval urbanistickou strukturu zástavby daného místa, splnil by jistě i v území adekvátní podíl zeleně… Zcela nepravdivé je potom tvrzení, že vyhláška č. 501/2006 Sb. „nemá na území hl. m. Prahy platnost“! Tato vyhláška je obecně závazným právním předpisem platným na celém území České republiky a není jediného důvodu, proč by neměla být aplikována na území hl. m. Prahy (na území hl. m. Prahy by bylo možno nanejvýše neaplikovat její ustanovení, která by byla rozporná s úpravou vyhlášky hl. m. Prahy, což však není tento případ). Stavební úřad tedy v zásadě sám přiznal, že neprovedl přezkum návrhu na umístění stavby tak, jak mu přikazuje zákon, tj. že v rozporu s § 90 písm. c) stavebního zákona
13
neprovedl přezkum souladu návrhu s požadavky jeho prováděcích předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, tj. s vyhláškou č. 501/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že stavební úřad sám uvedl, že neprovedl přezkum souladu stavby s požadavky této obecně závazné vyhlášky, nemůže jeho závěr o přípustnosti umístění stavby obstát a i toto samo o sobě je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a nové projednání věci. Stavba je navržena v rozporu s čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 13 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 a § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a nelze ji tak umístit; napadené územní rozhodnutí je tedy vydáno v rozporu s těmito ustanoveními právních předpisů, jakož i v rozporu s § 76 odst. 2 a § 90 písm. b) a c) zákona č. 183/2006 Sb. a § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.
6. K narušení pohody bydlení dojde též v souvislosti se zvýšením hluku v dané lokalitě. a) V dané lokalitě je již v současné době (i po započtení korekce pro hlavní komunikace, kterou zde však započíst nelze – viz dále) nepřípustně překročena nejvýše přípustná hladina hluku, kdy tato přesahuje 60 dB přes den a 50 dB v noci. V daném místě je tedy překročeno únosné zatížení území (§ 17 zákona č. 17/1992 Sb.), neboť je překročena přípustná míra zatěžování hlukem stanovená hlukovými limity. Stanovené limity hluku jsou přitom stanoveny jako nepřekročitelné. V této souvislosti je nutno též poukázat na čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Je přitom nepochybné, že předmětná stavba tento stav - jednak odrazem hluku z dopravy od její fasády, jednak navýšením hlukové zátěže v souvislosti s nárůstem počtu automobilů uživatelů povolované stavby - ještě zhorší, což je však již nepřípustné. K doložené hlukové studii uvádím, že tato nesprávně vychází z hlukových limitů pro umisťovanou stavbu v chráněném venkovním prostoru Laeqp = 60 dB přes den a 50 dB v noci. Pro danou stavbu však nelze započíst korekci K = + 10 dB (A), neboť ulice Údolní není hlavní pozemní komunikací v území (ani hluk na ní není převažující nad hlukem z dopravy na dalších komunikacích v území) - viz příloha č. 3 část A pozn. 3) nařízení vlády č. 148/2006 Sb. Hlukové limity pro umisťovanou stavbu v chráněném venkovním prostoru tedy činí [po přičtení korekce K = + 5 dB (A)] Laeqp = 55 dB přes den a 45 dB v noci, přičemž tento limit však v chráněném venkovním prostoru jak stavby umisťované, tak i staveb okolních splněn není. Stavební úřad sice odkazuje pro zamítnutí této námitky na hlukovou studii, aniž by však relevantně zohlednil vady této studie výše uvedené. Není tedy pravdou, že by bylo prokázáno, že nedojde k překročení limitních hodnot hluku, když toto překročení bude naopak podstatné. Bez ohledu na to, zda se námitka týká či netýká oblasti, v níž se vyjadřoval nějaký dotčený orgán, je přitom stavební úřad povinen se námitkami účastníka zabývat a její případné zamítnutí musí věcně a přezkoumatelně odůvodnit. Jestliže ohledně vytčených vad dané studie – o níž však opírá svůj stěžejní závěr o přípustnosti umístění stavby – úřad pouze
14
odkáže na stanovisko dotčeného orgánu (jako tak učinil zde ohledně přesně specifikovaných vad hlukové studie, aniž by však uvedl, jak toto stanovisko vyvrací výše uvedené skutečnosti), potom jeho rozhodnutí je i v tomto bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rozporné s § 68 odst 3 zákona č. 500/2004 Sb. V této souvislosti odkazuji na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 9 As 88/2008, v němž je uvedeno: „Stavební úřad se proto námitkou směřující proti podkladovým stanoviskům musí zabývat a v kooperaci s příslušným dotčeným orgánem, dotyčné materiály si vyžádat a účastníky s nimi v případě jejich žádosti seznámit. Pokud je stanovisko v řízení před stavebním úřadem ze strany účastníka napadeno jakožto vnitřně rozporné, pak je stavební úřad stejnou cestou, tj. ve spolupráci s tímto orgánem, povinen skutečné či tvrzené rozpory sám odstraňovat. … Těmito rozpory se stavební úřad má povinnost zabývat z úřední povinnosti jakožto garant zákonnosti územního řízení. Pouhý odkaz na stanoviska dotčených orgánů státní správy se tedy v případě zpochybnění jejich vzájemného souladu jeví jako nedostatečný a v žádném případě nemůže nahradit vlastní správní uvážení stavebního úřadu v tomto směru. Stavební úřad by se tak zbavoval své aktivní role v rozhodovacím procesu a jeho role by v krajním případě byla zredukována ad absurdum na pouhý sběr dat (vyjádření, posudků a stanovisek) a pozdější deklarování závěrů dotčených orgánů státní správy cestou formálního vydání rozhodnutí na jejich základě. Je zřejmé, že takovou pasivní roli stavebnímu úřadu zákon nepřisuzuje.“! Stavební úřad se tak s touto námitkou nikterak relevantně nevypořádal! b) Žádám též, aby byla dle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. přezkoumána nadřízeným orgánem závazná stanoviska k dané stavbě vydaná: -
Hygienickou stanicí hl. m. Prahy, č. j. J.HK/1186/43489/10, ze 14. 5. 2010, Hygienickou stanicí hl. m. Prahy, č. j. J.HK/2259/49029/10, ze 4. 11. 2010, Hygienickou stanicí hl. m. Prahy, č. j. J.HK/1103/HS HMP 18228/2011, z 5. 5. 2011,
a to z důvodu, že tento orgán vydal se stavbou souhlas, ačkoli nebylo v řízení prokázáno, že povolovaná stavba splňuje požadavky na ochranu před hlukem (limity dle nařízení vlády č. 148/2006 Sb.) – stanoviska se opírají o hlukovou studii, jež trpí výše uvedenými vadami a nemůže tak být bezvadným podkladem pro rozhodnutí. Tato stanoviska jsou tedy vzhledem k v tomto bodě uvedenému vydána v rozporu s právními předpisy na ochranu před hlukem, jakož i v rozporu s § 2 odst. 1 a 4 zákona č. 500/2004 Sb. Zároveň vzhledem k tomu, že z důvodů výše uvedených nemohly být a nebyly v řízení předloženy řádné podklady týkající se povolované stavby (nebyla předložena bezvadná hluková studie), nemohla být ani tato stanoviska vydána na základě zjištěného stavu, tj. jsou vydána i v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb. Nejsou tedy splněny nejvýše přípustné limity pro hluk dle nařízení vlády č. 148/2006 Sb. a stavbu nelze umístit; územní rozhodnutí bylo vydáno zejména v rozporu s § 90 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb. a § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.
7. Na předmětných pozemcích navrhovaného bytového domu se v současné době nachází objekty (stavby). Předmětnou stavbu tedy nelze umístit do doby, než bude postupem dle stavebního zákona umožněno odstranění těchto staveb (§ 128 zákona č. 183/2006 Sb.) - tak tomu však dosud není.
15
Nelze umístit stavbu tam, kde již nějaká stavba stojí – je nejprve třeba rozhodnout o odstranění této stavby. Pro odstranění stavby je stanoven postup dle § 128 stavebního zákona. Odkaz stavebního úřadu na vlastnictví stávajících staveb je zcela nerozhodný, neboť pro výše uvedené jsou z hlediska stavebního zákona vlastnické vztahy zcela nerozhodné. Jestliže má územní rozhodnutí stanovit nové využití území pro umístění nové stavby, potom tak nelze učinit tam, kde již nějaká stavba – jejíž odstranění není dle stavebního zákona přípustné - stojí, a to bez ohledu na to, komu stávající stavba patří. Stejně tak je zcela zmatečný odkaz na právo stavebníka provést stavbu, neboť o něm nikdo nehovoří – zde se jedná o územní řízení a o stanovení možnosti umístění nové stavby do území, čímž je založeno stavebníku právo využít území pro umístění této nové stavby. Územní rozhodnutí je tedy zmatečné a nevykonatelné, neboť stanoví využití území pro umístění nové stavby, ačkoli je území již zastavěno.
8. Dle čl. 7 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 musí pozemek určený k zastavění svými vlastnostmi, zejména polohou, tvarem, velikostí a základovými poměry umožňovat realizaci dané stavby; nesmí být při tom ohrožena stabilita jiných staveb. V dokumentaci není dostatečně řešen způsob založení okolních panelových domů, ačkoli navrhovanou stavební činností může dojít k jejich poškození. Z předložených podkladů není zřejmý vliv navrhované stavby na statiku sousedních domů (např. domu č. p. 1174), přičemž lze předpokládat, že navrhovanou činností budou dotčeny. Požaduji předložení inženýrskogeologického a hydrogeologického průzkumu. Bez uvedených podkladů, tedy bez předložení dokumentů týkajících se vlivu stavby na statiku okolních panelových domů, nelze rozhodnout v souladu s požadavky správního řádu (§ 3) na základě zjištěného stavu věci. K tvrzení stavebního úřadu, že tato problematika je řešena v řízení stavebním, je třeba uvést, že detailní stavebně technické řešení založení stavby bude skutečně předmětem stavebního řízení (bude-li stavba umístěna). Základní otázku, zda s ohledem na základové poměry pozemku je možno stavbu umístit či nikoli, je však nutno řádně přezkoumat a vyřešit již v územním řízení. Jak vyplývá z výše uvedeného ustanovení vyhlášky, již v územním řízení je nutno přezkoumat a doložit (a tedy rozhodnout v tomto na základě zjištěného stavu věci, jak přikazuje § 3 správního řádu), zda stavební pozemek vůbec vzhledem ke svým základovým poměrům umožňuje umístění stavby. Konkrétní a detailní stavebně – technické řešení je sice skutečně předmětem až řízení stavebního, ale základní otázku, zda lze vůbec stavbu s ohledem na základové poměry pozemku umístit, je nutno zodpovědět a rozhodnout již v řízení územním, což se však zde nestalo, neboť touto problematikou se stavební úřad v rozporu se zákonem nezabýval. Stavební úřad se tedy nikterak nezabýval tím, čím se musí zabývat v územním řízení, a sice zda pozemek určený k zastavění svými vlastnostmi, zejména polohou, tvarem, velikostí a
16
základovými poměry umožňuje realizaci dané stavby (aniž by tím zároveň byla ohrožena stabilita jiných staveb). Jinými slovy z napadeného rozhodnutí není nikterak zřejmé, jak stavební úřad došel k závěru, že daný pozemek svými vlastnostmi, zejména polohou, tvarem, velikostí a základovými poměry umožňuje realizaci dané stavby. Vzhledem k uvedenému je napadené rozhodnutí i zde rozporné s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť posouzení souladu stavby s čl. 7 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 zcela chybí Napadené územní rozhodnutí je tedy vydáno v rozporu s čl. 7 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, § 90 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb. a § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.
9. Stavba nesplňuje požadavky právních předpisů na dopravu v klidu. a) Návrh parkovacích stání počítá s realizací některých parkovacích stání (8 + 8) pouze pro vozidla skupiny 01, což je však nepřípustné. Všechna parkovací stání musí být navržena pro vozidla skupiny 02, což vyplývá z čl. 56 odst. 4 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, podle něhož jsou rozměry garážových stání dány normovými hodnotami. Dle ČSN 73 6058 (ve znění změny Z3) potom „garáže pro osobní automobily se mají navrhovat pro automobily podskupiny 02 …“, tzn. parkovací stání musí mít parametry min. 2,4 x 5,3 m. Tato šířka parkovacích stání však není u všech stání splněna. Navíc i u stání pro vozidla skupiny 01 není splněna ani minimální šířka pro vozidla skupiny 01 (rozměry jsou jen 1,65 x 4,25). Jestliže stavební úřad odkazuje v tomto na výkresovou dokumentaci, potom však odhlédl od toho, co je uvedeno v textové části (viz výše) a nijak se nepokusil tyto rozpory v dokumentaci odstranit – vzhledem k uvedenému nemohl ani rozhodnout v souladu s požadavkem správního řádu na základě spolehlivě zjištěného stavu věci. b) Podle čl. 56 odst. 4 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 jsou rozměry garáží (stání a garážových komunikací) dány normovými hodnotami – v daném případě ČSN 736058 Hromadné garáže (ve znění změny Z3). Podle této normy má být šířka příjezdní (výjezdní) dvoupruhové komunikace ke garážím 6 m, avšak navrhovaná příjezdová komunikace má šířku jízdního pásu jen cca 5,85 m – není tedy pravdivé tvrzení správního orgánu, že šířka všech komunikací byla 6,0 m. c) Žádám též, aby bylo dle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. přezkoumáno nadřízeným orgánem závazné stanovisko ÚMČ Praha 4, OŽPAD, zn. P4/43264/10/OŽPAD/ALEX/st., ze dne 19. 5. 2010, k dané stavbě z hlediska dopravy, neboť toto stanovisko je kladné, ačkoli stavba nesplňuje požadavky právních předpisů na dopravu v klidu, jak je uvedeno a odůvodněno výše; stanovisko je tedy vydáno v rozporu s výše uvedenými právními předpisy, jakož i v rozporu s § 2 odst. 1 a 4 zákona č. 500/2004 Sb.
17
Napadené územní rozhodnutí je tedy vydáno v rozporu s čl. 56 odst. 4 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, § 90 písm. c) a d) zákona č. 183/2006 Sb. a § 3 a § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb. 10. Předložená dokumentace je nedostatečná. V dokumentaci nejsou okótovány vzdálenosti od okolních staveb, zejména od stavby domu č. p. 1174 ani od rodinných domů na druhé straně ulice Údolní. Připomínám, že dle čl. 8 odst. 9 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 se vzájemné odstupy staveb měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy nadzemních částí obvodových stěn a předsazených částí stavby (balkóny, arkýře, terasy, vstupy apod.). Ve vztahu k předmětu řízení – řízení o umístění stavby – jsou přitom tyto údaje odstupové vzdálenosti - údaji klíčovými. Bez odstranění uvedených vad stavební úřad nemůže též rozhodnout na základě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu). K odkazu úřadu na doložené výkresy zabývající se odstupovými vzdálenosti uvádím, že ty nikterak nevyvrací důvodnost uvedené námitky. Tyto výkresy obsahují projekci různých stěn objektu (což je navíc z hlediska posouzení souladu stavby s čl. 8 odst. 2 uvedené vyhlášky nerozhodné, jak je uvedeno a odůvodněno výše), avšak neobsahují (stejně jako ani jiné výkresy) kóty odstupů (nejkratších vzdáleností) staveb ve smyslu čl. 8 odst. 9 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999! Napadené územní rozhodnutí je tedy vydáno v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb.
11. Dokumentace je nedostatečná i z hlediska nezakreslení balkonů na východní straně domu č. p. 1174. Připomínám, že investor provedl změny v projektové dokumentaci a vzal svou žádost o povolení výjimky z ust. čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP zpět. Provedená změna projektu počítá s odstraněním balkonů na západní straně plánovaného bytového domu Údolní, čímž došlo k zarovnání stěn s bytovým domem č. p. 1174. V dokumentaci však nejsou zohledněny a zakresleny již stávající balkóny na východní straně bytového domu č. p. 1174, které zakreslenou kótu přesahují a tudíž se promítají do předmětné odstupové vzdálenosti, a tím pádem není ani v tomto případě dodržena vzdálenost obou staveb. Uvedené způsobuje, že na základě takto nedostatečné dokumentace nemohl ani stavební úřad řádně posoudit vliv stavby na sousední objekt č. p. 1174 ani urbanisticko architektonickou vhodnost stavby s ohledem na sousední dům. Nebyla ani možno přesně určit přesnou vzdálenost uvedených staveb a posoudit, zda je s ohledem na požadavky právních předpisů dostatečná či nikoli. Napadené územní rozhodnutí je tedy vydáno v rozporu s čl. 8 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, § 76 odst. 2 a § 90 písm. b) a c) zákona č. 183/2006 Sb. a § 3 zákona č. 500/2004 Sb.
18
Z výše uvedených důvodů podávám toto odvolání a žádám, aby rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odbor stavební, ze dne 11. 8. 2011, č. j. P4/082571/11/OST/FATU, o umístění stavby nazvané Bytový dům - Údolní, k. ú. Braník, Praha 4, bylo nadřízeným orgánem v celém jeho rozsahu z r u š e n o .
V Praze dne 23.8.2011 Jméno a příjmení: Datum narození: Adresa:
Podpis:
19
