Proměny současného manželství

Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity katedra psychologie

Rigorózní práce

Proměny současného manželství

Mgr. Hana Chmelařová 2010

OBSAH:

1.

ÚVOD ................................................................................................................................. 3

2.

TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 6 2.1.

Manţelství a jeho různé definice ................................................................................ 6

2.2.

Manţelství a právo .................................................................................................... 12

2.3.

Historie manţelství ................................................................................................... 16

2.3.1. 2.4.

Specifický vývoj před listopadem 1989 a po něm v ČR ................................... 19

Současnost manţelství .............................................................................................. 25

2.4.1.

Fakta o manţelství ............................................................................................. 29

2.4.2.

Obhajoba versus kritika manţelství ................................................................... 31

2.4.3.

Manţelství na ústupu – jak vysvětlit probíhající změny ................................... 34

2.5.

Alternativy manţelství ve světě a v ČR .................................................................... 39

2.6.

Kohabitace ................................................................................................................ 40

2.6.1.

Typy kohabitace ................................................................................................ 41

2.6.2.

Motivy kohabitace ............................................................................................. 42

2.6.3.

Také kohabitace má svůj vývoj ......................................................................... 44

2.7.

Výzkumy relevantní tématům manţelství a kohabitace ........................................... 46

2.7.1.

Historie výzkumů manţelství a rodiny .............................................................. 46

2.7.2.

Závazek v partnerském vztahu („commitment“) ............................................... 50

2.7.3.

Pravděpodobnost uzavření manţelství a odkládání manţelství ........................ 52

2.7.4.

Well-being v manţelství a nesezdaném souţití ................................................. 57

2.7.5.

Významy manţelství ......................................................................................... 58

2.7.6.

Rozhodování se pro manţelství nebo nesezdané souţití ................................... 61

2.7.7.

Upřednostnění kohabitace ................................................................................. 64

2.7.8.

Výhody manţelství / rizika kohabitace ............................................................. 65

2.7.9.

Děti v nesezdaných souţitích ............................................................................ 70

2.8.

Manţelství – proč ANO a proč NE ........................................................................... 79

3.

ZÁVĚR ............................................................................................................................. 83

4.

PROJEKT VÝZKUMU .................................................................................................. 85 1

4.1.

Proč zkoumat významy manţelství? ......................................................................... 85

4.2.

Poststrukturalismus v sociálních vědách .................................................................. 86

4.3.

Diskurz ...................................................................................................................... 89

4.4.

Diskurzivní analýza jako metoda analýzy dat .......................................................... 91

4.5.

Jak uvaţujeme o manţelství z pohledu diskurzivní analýzy .................................... 94

4.6.

Limity studie ............................................................................................................. 95

4.7.

Cíl výzkumu .............................................................................................................. 96

4.8.

Výzkumný soubor ..................................................................................................... 96

4.9.

Procedury pro sběr dat .............................................................................................. 98

4.10. Metoda analýzy dat ................................................................................................... 99 5.

LITERATURA .............................................................................................................. 101

2

1. ÚVOD

Párové manţelství je institucí, která provází člověka jeho historií ve společnostech západního typu jiţ velmi dlouho. Jak se v průběhu času měnily společenské podmínky, proměňovala se i tato instituce, odráţela vţdy rysy daného společenského zřízení, charakteristiky aktuálně dosaţeného stupně rozvoje společnosti, její náboţenství, politiku a potřeby soudobých lidí. V posledních několika desetiletích jsme svědky podstatných změn i v instituci rodiny a s ní spojeného manţelství. Na počátku třetího tisíciletí se setkáváme s čím dál tím výraznějším zpochybněním dlouho platného modelu párového manţelství. „Rodina v celé západní civilizaci se v posledních několika desetiletích dosti vzdálila ustálenému modelu, platnému v Evropě nejméně po tisíciletí, od doby, kdy se s křesťanstvím rozšířila přísná monogamie a univerzální zákaz sexu mimo manţelství a také výrazně odlišná, vzájemně komplementární role muţe a ţeny“ (Moţný, 2002:21). Současný stupeň vývoje západních společností je často označován jako „postmoderna“. Má mnoho sociálními vědci popsaných charakteristik, odlišných od předchozích vývojových

fází.

„Postmoderní

společnost

se

posunuje

směrem

k pluralizaci,

k individualizaci hodnot, ţivotních stylů a identit. Na jedné straně je člověku nabízeno více individuální svobody a volby, na straně druhé vyvstávají nové nejistoty a rizika, včetně těch v rodinných vztazích. (...) manţelství přestává být aktem ekonomické nezbytnosti a je více otázkou individuální volby. To znamená formaci nových a méně stabilních rodinných způsobů souţití“ (Esping-Andersen et al., 2002 in Sirovátka, 2003). Výzkumná zjištění z poslední doby naznačují, ţe manželství je svým způsobem na ústupu, sňatečnost zřetelně klesá. Přispívá k tomu mimo jiné i všeobecné rozšíření nesezdaných souţití a dalších alternativních forem párového ţivota. Nelze však zjednodušeně konstatovat, ţe manţelství je zastaralou, přeţitou a nefunkční institucí. Přes všechnu kritiku a zpochybňování, které o manţelské instituci slyšíme, se mladí lidé stále berou (alespoň jejich většina), stále pravděpodobně vnímají hodnotu, kterou pro ně manţelství i v současné době má. Nejen sniţující se míry sňatečnosti, ale i klesající stabilita manţelství je v současnosti aktuální celospolečenskou otázkou. Nelze zpochybnit statistiky, které říkají, ţe jen o něco 3

málo méně neţ 50 procent manţelství u nás i v zemích západního světa spěje nevyhnutelně k rozvodu. Zmíněné trendy se v blízké budoucnosti pravděpodobně nezmění a nezastaví. Budou pokračovat a úkolem sociálních vědců je mimo jiné i odhadnout, jakým směrem a jak daleko pravděpodobně tyto transformační procesy zajdou. Dosud je pro nás jen obtíţně přijatelná myšlenka, ţe manţelství moţná nebude v budoucnu celospolečensky povaţováno za nezbytné pro vyjádření a podporu dlouhodobého vztahu a pro zaloţení rodiny. Většina autorů se však přiklání spíše k tomu názoru, ţe ačkoli tvář manţelské instituce se mění a měnit bude, lidstvo vţdy bude potřebovat (a bude i usilovat o) podobný stabilizační prvek, více či méně formalizovanou instituci, formu organizace rodinného ţivota. „Manţelská rodina je povaţována za integrální součást moderní doby našeho civilizačního okruhu a za jednu z klíčových institucí, jeţ mu otevřely cestu k rozvoji a prosperitě.“ (Moţný, 2006: 115). Česká republika se svou kulturní a historickou tradicí řadí k vyspělým zemím západní a střední Evropy. Jako taková podléhá stejným celospolečenským změnám, potýká se s podobnými sociálními problémy, i kdyţ v některých ohledech se zpoţděním, způsobeným dlouholetou existencí pod diktátem komunistického zřízení. Sniţující se míry sňatečnosti byly na západ od našich hranic zaznamenány jiţ v 70. letech 20. století. U nás podobný vývoj nastal aţ po roce 1989. Nedávno jiţ přicházeli do věku, pro který byl v minulosti sňatek charakteristický, lidé narození v 70. a 80. letech. Do manţelství však zdaleka nevstupovali s takovou intenzitou, jako předchozí generace, pokud vůbec sňatek uzavřeli, potom v podstatně vyšším věku. Jak ale konstatují Hašková a Rabušic (2008) „ve srovnání se zeměmi západní Evropy je však průměrný věk v době uzavírání prvního sňatku stále ještě nízký, rozdíl činí dva aţ čtyři roky“. Čeká nás tedy moţná ještě další oddalování sňatků nad hranici 35 let u muţů a 30 let u ţen1. Výzkumy v českém prostředí však nepoukazují pouze na sniţující se míry sňatečnosti. Ve většině studií dosud vyjadřují mladí lidé svůj pozitivní postoj k manţelství, formální sňatek má pro ně vysokou hodnotu a hraje často důleţitou roli v jejich ţivotních plánech. Aţ výzkumy v současnosti a blízké budoucnosti budou moci s větší mírou jistoty konstatovat, zda je u mladých svobodných Čechů rozpor mezi proklamovanými postoji a

1

Podle tabulek sňatečnosti byl v roce 2006 modální věk uzavření sňatku 34,5 roku u muţů a 29,8 roku u ţen (in Hašková, Rabušic, 2008).

4

realitou, kdy k sňatkům zase aţ tak často nedochází, způsoben faktickým odmítáním manţelské instituce nebo pouze odkládáním sňatků. Manţelstvím a otázkami, které na něj bezprostředně navazují (např. míry sňatečnosti a související míry porodnosti, problematika stability rodin z pohledu sociální politiky států a vlád, ale například i úloha formálního uzavření sňatku jako přechodového rituálu, postoje k manţelské instituci a její úloha v ţivotě jedince a jeho sebepojetí atd.) se zabývají ze svého specifického úhlu pohledu různé vědy – demografie, sociologie, ekonomie, antropologie a v neposlední řadě i psychologie a další. V českém prostředí je největší část dostupné odborné literatury o manţelství z oblasti sociologie. Z toho vyplývá i fakt, ţe velká část vědeckých poznatků je zaloţena na statistickém zpracování dat v rámci kvantitativního paradigmatu. Zkoumání instituce manţelství (případně nesezdaného souţití či jiných forem vztahového uspořádání) z pohledu kvalitativního je oblastí, která se postupně rozvíjí. Na nedostatek kvalitativních studií, hlouběji pronikajících do podstaty problematiky, usilujících o intenzivnější porozumění společenským fenoménům jako je manţelství či partnerský vztah, upozorňují i zahraniční autoři (např. Smock, Manning, Porter, 2005). Podobná situace je i u nás, kvalitativní výzkumy se v posledních letech začínají prosazovat především v diplomových pracích kateder psychologie, sociologie či pedagogiky. Doplňují svými poznatky zjištění získaná v rámci kvantitativní metodologie, otevírají nové oblasti vědeckého zájmu a plní také svou důleţitou úlohu při rozvíjení nových teorií. Věříme, ţe hlubší porozumění povaze současného manželství a především významům, které má pro jedince, může napomoci vysvětlení demografických trendů, jejichţ sledování a analýza je v posledních letech velmi aktuální. Zaměříme se na to, jaké jsou individuální motivace mladých lidí pro vstup do manţelství, co vstupuje do jejich rozhodování o formě jejich partnerských vztahů.

5

2. TEORETICKÁ ČÁST

2.1. Manželství a jeho různé definice Manţelství je institucí, která historicky naplňuje řadu funkcí, fenoménem, který má mnoho různých významů. Ve své historii procházelo změnami, reagovalo na soudobé společenské děje, přizpůsobovalo se (nebo bylo spíše přizpůsobováno) aktuálním podmínkám a potřebám lidí od počátku jejich civilizačního vývoje. Ani v současnosti nejde o neměnnou instituci. Právě v posledních několika desetiletích vykazuje manţelská instituce (respektive vytváření určitých alternativ k základnímu modelu) ve vyspělých zemích poměrně velkou adaptabilitu na současné specifické podmínky moderní (či postmoderní) společnosti. Pro vědy jako je sociologie, psychologie, antropologie, právo či pedagogika je v současnosti manţelství zajímavým tématem snad právě proto, ţe je v širokém celospolečenském diskurzu zpochybňována jeho stabilita, moţná dokonce smysl. Hovoří se o úpadku manţelství, o krizi v rodinných vztazích a o důsledcích, které má destabilizace této instituce v současnosti a které by mohla mít v nepříliš vzdálené budoucnosti. Uveďme zde některé definice, které hovoří o manţelství, spolu s několika tezemi, vypovídajícími o současném různorodém chápání této instituce. Uvidíme, ţe v současné atmosféře „krize“ rodiny a manţelství, jak se o dnešní době hovoří, je moţné mnohé části těchto definic zpochybnit, polemizovat s nimi, nebo je i odmítnout. Převaţující podíl mladých lidí v západních společnostech se však prozatím odmítavě vůči manţelství nevyslovuje, jen mu pravděpodobně připisuje trochu jiné významy, neţ tomu bylo u jejich rodičů. Definice různých věd popisují v mnohých ohledech to stejné či podobné, co v manţelství existuje a funguje, jen slovníkem charakteristickým pro tu kterou vědní disciplínu. Kaţdá z nich rozšiřuje naše povědomí o společném tématu o další dimenze. Participanti výzkumů – pokud je jim dána příleţitost - také hovoří o manţelství „svým jazykem“, do kterého vstupuje mnoţství ţivotních poznatků, jazyk mnoha jejich komunikačních partnerů, významných druhých, autorit či učitelů. Naším záměrem je získat co nejširší přehled o moţných vlivech, faktorech či proměnných, které vstupují do 6

rozhodování lidí pro manţelství – a k tomu mohou napomoci ještě před realizací samotného empirického výzkumu i jiné vědy, neţ naše „domovská“ psychologie.

Psychologie nahlíţí na manţelství (resp. na uzavření sňatku) z mnoha různých úhlů. Vnímá uzavření manţelství mimo jiné jako sociální potvrzení kvality párového vztahu, jeho výlučnosti. Z vývojového pohledu jedince manţelství znamená přijetí společensky vymezeného životního stylu dospělosti, pro který je typický určitý styl komunikace, normy, hodnoty a strategie řešení konfliktů. Vstupem do manţelství získává jedinec novou roli, která je sociálně ţádoucí. Manţelská role se stává významnou součástí osobní identity (Vágnerová, 2000). Trvalý partnerský vztah, uzavření manţelství a zaloţení rodiny mohou být vnímány jako naplnění určitých vývojových úkolů, překonání mezníků individuálního vývoje (např. koncepty E. Eriksona či J. Marcii). Manţelství také jako forma stabilního párového vztahu naplňuje mnohé lidské psychologické potřeby (potřeba citové jistoty, seberealizace, otevřené budoucnosti atd.). Pozitivně nahlíţí na manţelství Gergen a Gergen (2003), v jejichţ úvaze je tato instituce mocným nástrojem, který proměňuje status jedince ve světě. V tom smyslu je velmi odlišné od všech ostatních romantických, sexuálních a jinak uspořádaných partnerských vztahů. Je to tedy způsob, zakládající unikátní formu partnerského svazku. Říčan (2004) povaţuje vstup do manţelství za jeden z nejdůležitějších kroků na cestě životem, který rozhoduje o tom, jaký bude dlouhý úsek cesty, kterou máme před sebou. Podle něj je zcela na místě onen tlak rodiny, přátel, společnosti, médií a soudobé literatury a sdělovacích prostředků, který (snad) dosud existuje a povzbuzuje mladé lidi k uzavírání sňatků.

Toto povzbuzení

„pomůţe najít správnou cestu i mnoha mladým lidem, kteří by jinak dlouho tápali, příliš pomalu by se odpoutávali od rodičů nebo by setrvávali v jiných vztazích, v nichţ se cítí dobře, ale které nemohou vyústit do manţelství“ (s. 246). Toto pojetí je samozřejmě explicitně hodnotící, nabízí však inspiraci při uvaţování o smysluplnosti manţelské instituce i v dnešní době. Mnoho zde ve stručnosti zmíněných psychologických charakteristik manţelství by bylo moţné z hlediska současné nestability a proměn této instituce zpochybnit. Minimálně nelze opominout, ţe v posledních desetiletích většinu ze znaků manţelství vykazuje v čím dál větší míře i nesezdané souţití. Ve výzkumech se prozatím opakovaně ukazuje, ţe pro většinu mladých dospělých má manţelství dosud poměrně vysokou hodnotu, i kdyţ není 7

jiţ preferováno jako jediná správná a legitimní moţnost uspořádání partnerského vztahu. Některé z uvedených psychologických charakteristik manţelství jsou nadále částí respondentů výzkumů vysoce hodnoceny, někdy dokonce vnímány jako motivující pro uzavření sňatku (např. výlučnost vztahu, znak dospělosti). Ty stejné vlastnosti manţelství (a řada dalších) jsou však skupinami „odpůrců“ této instituce často naopak povaţovány přesně za ty indicie, které je vedou k odmítnutí sňatku.

Sociologie klade důraz na to, ţe manţelství a volba manţelského partnera jsou v současných vyspělých společnostech záleţitostí tzv. soukromého řádu (oproti tomu ve společnostech tradičních, méně vyspělých či venkovských se manţelství jeví jako akt politického a ekonomického řádu). Manţelství však kaţdopádně i dnes zůstává v našem kulturním okruhu hlavním článkem reprodukce společnosti (Boudon, 2004). Do dospělosti dnes lidé vstupují jinými způsoby neţ v minulosti, čemuţ odpovídá i rozšíření nesezdaných souţití, která v současnosti jiţ běţně manţelství předcházejí. Giddens (2001) nabízí velmi prostou definici: „Manţelství můţeme definovat jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými jedinci. Sňatkem dvou partnerů se stávají příbuznými nejen oni sami, ale i jejich rodiče, sourozenci a další pokrevní příbuzní kaţdého z nich“ (s. 156). Tento autor upozorňuje na to, ţe ačkoli je rodina v západní společnosti ze zákona monogamní, vzhledem k vysoké rozvodovosti lze současný západní model povaţovat spíše za sériovou monogamii – jedinec můţe vystřídat za ţivot několik manţelských partnerů, ale nesmí je mít současně. Značné procento osob má zároveň i mimomanţelské sexuální styky. Manţelství západního typu vychází z představy romantické lásky, dominuje citový individualismus. „Důraz na osobní uspokojení v manţelství vyvolává rostoucí očekávání, která mnohdy zůstávají nesplněna, coţ se mimo jiné odráţí na stále vyšší rozvodovosti“ (s. 160).

Od středověku je manţelství v našem kulturním okruhu úzce spojeno s křesťanstvím. Při výzkumech týkajících se manţelství se často jako poměrně specifická skupina respondentů vydělí ti, kdo se povaţují za věřící. Jejich názory na manţelství a postoje k této instituci jsou v některých ohledech odlišné. Horská (1990) popisuje vývoj křesťanského pojetí manţelství. Křesťanská morálka, vztahující se na manţelství, byla 8

zformována v závěru římské epochy. Ve srovnání se staršími náboţenskými systémy zasahovala výrazněji do populačního procesu. Oproti předchozí římské tradici oslavovalo křesťanství pohlavní zdrţenlivost, vyzdvihovalo panictví a vdovství. Manţelství bylo povaţováno za nerozlučitelný svazek muţe a ţeny, jehoţ smyslem je plození dětí. Mimomanţelské styky (smilstva) byly tvrdě odsuzovány, stejně tak antikoncepce, potraty či homosexualita. Nový zákon poté ještě zdůraznil pohlavní zdrţenlivost a vyţadoval ji i v rámci manţelského svazku. Zásada nerozlučitelnosti byla ještě více upevněna („Co Bůh spojil, člověk nerozděluj“). Pojetí manţelství jako prokreační instituce bylo postupně oslabováno neboť novozákonní manţelství je spíše nástrojem k odvrácení smilstva a i ono samo je nahlíţeno prizmatem „hříchu“. Manţelství zůstává pozitivní institucí, ale není hodnoceno tak vysoce, jako panictví. „Definitivní zpracování křesťanské doktríny bylo dílem sv. Augustina. V jeho pojetí je manţelství prostředkem k rození a výchově dětí, má posvátný charakter, a proto je nerozlučitelné“ (s. 54). Pouze naděje na plození opravňuje v Augustinově pojetí vyhledávat tělesný styk, jakýkoliv jeho jiný projev je hříšný. V současnosti existují rozdíly mezi pojetím manţelství v katolické a protestantské církvi, shrnují je Yarhouse a Nowacki, (2007). Manţelství bylo katolickou církví uznáno za svátost ve 12. století, formálně akceptováno na Florentském koncilu v roce 1439 a koncilu v Trentu (1545 – 1563). Manţelství je povaţováno za svátost a znamená, ţe manţelský obřad je hlavním prostředkem, kterým Bůh sděluje svou přízeň a laskavost, která léčí lidské bytosti ze hříchu a pozdvihuje je k duchovnímu ţivotu. Manţelství je v tomto pojetí cestou ke spáse. Katolická církev dále zdůrazňuje závazek dvou jedinců vůči sobě navzájem prostřednictvím svátosti manţelství, vztah manţelů je velmi důleţitý a manţelská smlouva symbolizuje lásku Krista a církve. Účelem manţelství je blaho partnerů stejně jako plození a výchova dětí. Manţelský závazek je nezrušitelný. Páry, které mají v manţelství problémy, se mohou za určitých okolností rozdělit, církev také můţe sňatek anulovat, avšak zamítá rozvod a další manželství. Protestantská církev pokládá manţelství více za smluvní pouto. Modernější trendy protenstantismu směřují k spíše přátelsky pojatému vztahu manţelů, méně zdůrazňují prokreční funkci. Primárním cílem manţelství se stává láska a přátelství mezi partnery, ti jsou také zodpovědní za kvalitu vztahu. Manţelská sexualita je normální a pozitivní, celibát zde na rozdíl od katolicismu není povaţován za hodnotnější neţ monogamie. 9

Rozvod je protestantskou církví akceptován jako poslední možnost, pokud byly vyčerpány všechny moţnosti, jak manţelství zachránit.

Právně je manţelství definováno v prvním paragrafu zákona o rodině2 jako „trvalé společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem“. V následujícím odstavci téhoţ paragrafu je jako hlavní účel manţelství stanoveno „založení rodiny a řádná výchova dětí“. Muţ a ţena, kteří chtějí spolu uzavřít manţelství, mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, aby mohli zaloţit manţelství, které splní svůj účel. Manţelství se poté uzavírá svobodným souhlasným prohlášením muţe a ţeny o tom, ţe spolu vstupují do manţelství, učiněným před příslušným úřadem či orgánem církve nebo náboţenské společnosti. Prohlášení se činí veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků. Z dalšího znění zákona vybíráme jen některé pasáţe, které pomohou demonstrovat manţelství jako instituci, na kterou mnoho lidí aspiruje, ale také jako instituci menší částí populace odmítanou třeba právě pro některé náleţitosti, vyplývající ze zákona (takové „sporné“ náleţitosti jsou v následujícím textu zvýrazněny, některé budou diskutovány i v dalších kapitolách). Snoubenci jsou povinni prohlásit, ţe jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manţelství, ţe navzájem znají svůj zdravotní stav a ţe zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny pro uzavření manţelství. Snoubenci jsou povinni při uzavírání manţelství souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechávají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich uţívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí. (...) Ponechají-li si svá dosavadní příjmení, prohlásí, které z jejich příjmení bude příjmením společných dětí. Záměrně zde zmiňujeme konkrétní formulace zákona o rodině, neboť právě konsekvence, které přináší některé z nich, bývají důvodem, proč část mladých lidí instituci manţelství odmítá. Z opačné perspektivy jde ale o právě ta slova a věty, které pro zastánce manţelství představují pozitiva, vnímají je jako důleţitá pro uspořádání svých 2

zákon č. 94/1963 o rodině

10

partnerských vztahů, pro stabilitu svých manţelství a rodin. V kapitole o kritice manţelství i v kapitole o důvodech, proč sňatek uzavřít a o tom, co naopak svědčí proti takovému rozhodnutí, se objeví jak zpochybnění současného právního pojetí manţelství, tak také jeho obhajoba.

Nahlédněme i do dalšího oboru, kde manţelství hraje ve svých kulturně podmíněných formách jednu z nejvýznamnějších rolí a je frekventovaným tématem, totiţ antropologie. Malina a kol. (2009) nabízejí přehled nejčastějších „znaků“ manţelství, společných rozdílným kulturám a definují v širším smyslu manţelství takto: „regulace sexuálních vztahů mezi určitými muţi a ţenami, ekonomická kooperace partnerů, fyzická reprodukce nových členů komunity a jejich enkulturace, zajištění plného sociálního statusu potomkům a ustanovení sociálně signifikantních vztahů mezi skupinami příbuzných obou partnerů“ (...) jde o „sociální instituci, jejímţ obsahem je kulturně akceptovaný typ svazu mezi dvěma či více partnery, u něhoţ se předpokládá dlouhodobé trvání a který transformuje sociální status partnerů, je výrazem jejich akceptace společenských norem; definuje či implikuje vzájemné nároky partnerů na sebe, rodičovské povinnosti a práva k dětem (...) definuje či implikuje sociální status dětí vzešlých z této unie“ (s. 153). Antropologické výzkumy ve většině kultur, především těch tradičních, pracují s pojetím sňatku jako zřetelného a jednoznačného ukazatele přechodu či mezníku mezi dospíváním a dospělostí. Uzavření sňatku je bodem, kdy se z chlapce stane muţ a z dívky ţena. (Schegel, Barry, 1991 in Vokurková, 2007)3. Uvádíme tyto definice opět z toho důvodu, abychom co nejvíce rozšířili pohled na manţelství a získali představu o tom, jaké rozmanité faktory do rozhodování jedinců při vstupu do manţelství mohou hrát roli.

3

Například výzkumy současné mladé generace v USA však takovou funkci manţelství nepotvrzují. Sňatek i

jiné přechodové rituály jsou zde odmítány ve prospěch veskrze individualistických kritérií, určujících vstup do dospělosti (např. osamostatnit se – především od rodičů, naučit se být sám sebou a být soběstačný) (in Vokurková, 2007).

11

2.2. Manželství a právo Následující kapitola bude stručným nástinem toho, jaký je současný stav právní úpravy manţelství a nesezdaného souţití v České republice. Tuto stať zařazujeme do naší studie především z toho důvodu, ţe v různých výzkumech v ČR i v zahraničí se ukazuje, ţe respondenti často „pracují“ ve svých výpovědích k tématu manţelství se svým vlastním pojetím práva, legislativního zakotvení manţelské instituce v zákonech dané země. Mnohdy jsou jejich znalosti a povědomí o skutečném stavu legislativy pouze částečné, zkreslené, nedostatečné. Nicméně i tak hrají často nezanedbatelnou roli v rozhodování jedinců, při tvorbě jejich postojů a názorů na manţelství i jiné formy partnerského uspořádání, které právě i z hlediska právního jedinci porovnávají a následně některou z variant ve své aktuální ţivotní situaci upřednostní. Zahrnuli jsme do této kapitoly částečně i historii, kterou právo týkající se rodiny a manţelství v našich zemích prošlo od vzniku samostatného Československa. Činíme tak proto, ţe do vytváření významů manţelství u současných mladých dospělých vstupuje podle našeho názoru i pojetí manţelství jejich rodičů a případně i prarodičů. Ti působí jak „významní druzí“ při vytváření pohledu na manţelství svých potomků a vycházejí přitom mimo jiné i z toho, jaké bylo právní postavení manţelství v minulosti, kdy do něj oni vstupovali. Pro tuto kapitolu jsme částečně adaptovali vybrané pasáţe textu studie „Alternativní formy souţití“ Evy Pořádkové, která podává ucelený přehled o dané problematice pro naše potřeby. Zorientovat se v právní úpravě manţelství a nesezdaného souţití není snadné, jen samotné manţelství je v současnosti upraveno hned na několika místech našeho právního řádu a s nesezdané souţití (resp. vztah druh – druţka) není v českém právu definováno, i kdyţ není fakticky zcela opomíjeno. Nesezdanému souţití je obecně poskytována niţší právní ochrana neţ manţelství. V historii práva, týkajícího se rodiny v českých zemích, jsou pro nás zajímavé především dvě linie – totiţ vztahy mezi manţely a vztahy mezi rodiči a dětmi. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 bylo u nás převzato dosavadní občanské právo platné na území bývalé Rakousko-uherské monarchie. Vztahy mezi manţely a mezi rodiči a dětmi byly v tomto právu zaloţeny na principu nadřízeného postavení muže, jemuţ náleţela tzv. moc otcovská, šlo tedy dosud o formu výrazně patriarchálního uspořádání. 12

Právní úprava nebyla zaloţena na rovném postavení dětí pocházejících z manţelství a dětí narozených mimo manţelství – nesezdaná soužití byla tedy s ohledem na horší postavení nemanţelských dětí nežádoucí. Od roku 1950 jiţ je v novém zákonu o právu rodinném zakotvena rovnost muže a ženy v manţelství a také děti narozené mimo manţelství jsou jiţ rovny dětem pocházejícím z manţelského svazku rodičů. To podle Pořádkové (2007) vypovídá o rostoucí toleranci k faktickému soužití. Poměr druh – druţka byl dokonce po určité období zapisován do osobních dokladů občanů. Zákon o rodině z roku 19644 platí po řadě novelizací dodnes. Obsahuje ve svém prvním paragrafu definici pojmu manţelství, která říká, ţe: „manţelství je trvalé společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem“. Hned v následujícím odstavci říká, ţe „hlavním účelem manţelství je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí“. Ke způsobu uzavření sňatku zákon určuje, ţe souhlasné prohlášení muţe a ţeny před orgánem státu nebo státem registrované církve nebo náboţenské společnosti „se činí veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků“. Manţelství poţívá v našem právním prostředí vysokého uznání, zákon o rodině vlastně ani jiné formy rodiny neţ manţelské neuvádí. Avšak i rodina zaloţená nesezdaným souţitím je do určité míry chráněna, ovšem pouze v některých dílčích směrech. Zákon o rodině důsledně zachází s rovností dětí narozených v manželství i mimo ně, děti mají stejné postavení a poţívají stejné ochrany. Co se však týká vztahu obou partnerů v nesezdaném soužití, na rozdíl od manţelů zde není možné spoléhat na právní úpravu vzájemných práv a povinností, tento typ svazku stojí do velké míry spíše jen na normách morálních. Uvedeme několik zásadních oblastí, kde existují významné rozdíly mezi tím, jak je právem chráněno manţelství a nesezdané souţití. Mezi nesezdanými partnery nevzniká ze zákona vyživovací povinnost (ačkoli vůči dětem mají tuto povinnost oba rodiče, není podmíněna manţelstvím). V případě rozpadu vztahu u kohabitujícího rodičovského páru existuje pouze nárok neprovdané ţeny vůči otci dítěte, a to v situaci těhotenství, porodu a následné péče o dítě. Především v situaci, kdy matka pečuje o malé dítě a není ekonomicky činná, je pro ni toto postavení velmi nevýhodné. Manţelé mají oproti partnerům 4

zákon č. 94/1963 Sb., o rodině – dostupný např. na www.zakonycr.cz

13

v nesezdaném souţití podstatně výhodnější postavení, pokud jde o osvojení. Zákon přiznává právo společné adopce pouze manţelům. V situaci, kdy je vytvořena nová rodina, ve které je jiţ dítě z předchozího vztahu některého z partnerů, pouze pokud uzavřou sňatek, můţe nový partner „nevlastní dítě“ osvojit. V občanském zákoníku není sice také nesezdané souţití definováno, lze jej však většinou přiřadit pod pojmy domácnost, osoby blízké a tzv. osoby spoluţijící. Mezi partnery pak vznikají určitá práva a povinnosti. Z hlediska majetkového nevzniká mezi nesezdanými partnery majetkové společenství (u manţelů se jedná o tzv. společné jmění). Druh či druţka jsou také znevýhodněni oproti manţelům v právu dědickém. Mohou dědit ze zákona pouze z titulu osoby spoluţijící. Pouze závěť můţe ošetřit spolehlivěji záleţitosti dědictví, ani potom však nelze omezit práva neopominutelných dědiců, tj. potomků zůstavitele. Aktuálními se tyto otázky stávají především v situaci, kdy rodina zemřelého partnera není v dobrých vztazích s jeho partnerem, který můţe být z hlediska majetku (na morální rovině) poškozen. Právo sociálního zabezpečení má za úkol pomoci jedincům a jejich rodinám při překonávání nejrůznějších sociálních událostí s nepříznivými ekonomickými dopady (nemoc, úraz, stáří, invalidita, narození dítěte, smrt atd.) bez ohledu na to, jakým způsobem rodina vznikla. V tomto odvětví práva není tedy nesezdané souţití tak výrazně znevýhodněno, přestoţe není postaveno zcela na rovinu manţelství. Pro páry v nesezdaném souţití bylo v minulosti výhodné, nebýt sezdáni, z důvodů větší podpory státu tzv. „osamělým matkám“ – šlo o délku mateřské dovolené a odpůrčí dobu peněţité pomoci v mateřství. V současné právní úpravě jiţ tento status zmíněné výhody nepřináší. Být manţely je výhodnější také pokud jde o dávku peněžité pomoci v mateřství – za určitých podmínek můţe tuto dávku pobírat místo matky manţel, nikoli však druh. Zákon o státní sociální podpoře povaţuje za rodinu oprávněnou osobu a společně s ní posuzované osoby. Druh a druţka se stejně jako manţelé a partneři povaţují za společně posuzované osoby, pokud naplňují podmínku trvalého souţití a společného hrazení nákladů. Druh a druţka však musí existenci společné domácnosti na rozdíl od manţelského páru prokazovat. V zákonu o ţivotním a existenčním minimu se nesezdaní partneři zařazují obvykle pod tzv. jiné osoby, které společně uţívají byt, pokud písemně neprohlásí, ţe spolu trvale neţijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby (manţelé jsou za společně posuzované osoby povaţováni vţdy, bez ohledu na to, zda spolu fakticky ţijí). Zákon o 14

důchodovém pojištění opět znevýhodňuje nesezdané páry. Druh a druţka se zde nepovaţují za osoby blízké a např. u pozůstalostních důchodů poskytuje plnění pouze v případech, kdy je rodina zaloţena manţelstvím. Trestní právo staví druha naroveň manţelovi, druh je povaţován za osobu blízkou – z toho vyplývá například moţnost odepřít svědeckou výpověď proti partnerovi a další zvýhodnění. V oblasti daňového práva je druh povaţován za osobu blízkou a tedy má podobný status jako manţel, jsou zde však také oblasti, kde jsou jasně zvýhodněna manţelství – to se týká např. daně dědické, darovací, daně z převodu nemovitostí. Pořádková (2007) uzavírá, ţe z hlediska práva je jasně výhodnější manţelství před nesezdaným souţitím. „Nesezdané souţití má v podstatě jen jednu výhodu a tou je snadnější rozchod partnerů. Nelze povaţovat za výhodu moţnost získání vyšších sociálních dávek v případě nemajetných nesezdaných párů, protoţe k těm se lze dostat pouze cestou nezákonného postupu, kdy jeden partner bude druhého před úřady zapírat a vydávat se za osobu osamělou“ (s. 80). Manţelství a nesezdané souţití je po stránce práva v evropských zemích upraveno různým způsobem. Česká republika patří k zemím, kde kohabitace nemá prozatím velké zakotvení v právu, tato forma svazku není nijak formalizována. Například ve Francii jsou ale nesezdaným párům vydávány tzv. osvědčení o konkubinátu, které jim umoţňují poţívat stejných výhod sociálního zabezpečení jako manţelům (Pořádková, 2007). Ve Švédsku jako v zemi, kde je nesezdané souţití maximálně rozšířené, jsou kohabitace ve velké míře podporované státem i prostřednictvím daňových úlev, sociálních výhod, jsou v podstatě legálně rovné manţelství. Sezdaní i kohabitující partneři mají stejné vzájemné vyţivovací povinnosti, stejná pravidla zde platí pro manţelství a kohabitaci i ve smyslu péče o dítě a dělení majetku v případě rozchodu (Zinsmeister, 1997; Duvander 1999).

15

2.3. Historie manželství

Manţelská instituce má za sebou historii tak dlouhou, jako je historie lidského rodu. Pro naši studii není aţ tak důleţité podrobně popsat veškeré proměny této instituce v dějinách, spíše chceme naznačit zásadní procesy, které vedly k současné podobě (nebo spíše podobám) manželství. Na počátku vývoje instituce manţelství stálo tzv. manželství skupinové, bez výraznější identifikace rodičovského páru, bez moţnosti určení biologických otců narozených dětí (Klabouch, 1962). Od skupinového manţelského souţití se vývoj ubíral směrem k omezování počtu potenciálních sexuálních partnerů a postupně aţ k párovému manţelství, od centrování do vlastní skupiny směrem k vyhledávání partnerů v jiných skupinách. Z období přibliţně 8000 let před naším letopočtem nachází dnešní vědci důkazy o sloţitých příbuzenských systémech velkorodin, charakteristických mnoţstvím pravidel ekonomických a snubních výměn uvnitř i mezi velkorodinami. Systémy velkorodin byly matrimoniální a/nebo matrilokální, většina postupem času pravděpodobně patrimoniální a patrilokální. Asi 3000 let před naším letopočtem se potom v Mezopotámii a Egyptě začínaly objevovat nepříbuzenské systémy sociální organizace, okolo 600 př. n. l. tomu tak jiţ bylo i v Řecku a Číně (Collins, 1985 in Moţný, 2006). V době bronzové (na našem území přibliţně od poloviny 3. tisíciletí př. n. l.) se proměňuje struktura společnosti pod vlivem postupné nové dělby práce, muţům se dostává do rukou větší moc v souvislosti se získávaným majetkem, převahu získává postupně patriarchální zřízení, charakteristické nerovnoprávností muţů a ţen ve společnosti i v rodině. Upevňuje se párové manţelství a muţ si nadále bude činit nárok na věrnost manţelky či manţelek (opačně tomu však není) z důvodu legitimnosti dětí a následného dědění majetku. Z velkorodin se postupně vydělují individuální rodiny, ze kterých se stávají základní výrobní jednotky a na nichţ je postaven společenský ţivot od otrokářských, přes feudální aţ po kapitalistické společnosti. Čím dál tím větší vliv na rodinnou organizaci má stát, ačkoli jeho vliv není dosud tak významný (Klabouch, 1962; Marušiak 1964). Od raného středověku je rodina a manţelství v evropském kontextu spojena s křesťanskou církví, která spolu se státem po dlouhá staletí formuje podobu manţelství.

16

Nadále je zřejmá nerovnost muţe a ţeny v manţelství. Muţ je v rodině pánem a reprezentuje celou rodinu před státem i církví. Manţelství prochází historickým vývojem mimo jiné i v tom smyslu, ţe se mění míra a způsob ovlivňování této instituce ze strany dvou zásadních subjektů – státu a církve. V období starověkého Řecka a Říma bylo manţelství chápáno jako privátní akt, spojoval se pouze s domácími obřady. I v období středověku zůstává manţelství spíše soukromou záleţitostí, pokud v něm nehraje roli významný majetek. Regulováno je pouze zvyklostmi a náboţenskými normami. K jeho vzniku stačí obvykle vzájemný souhlas či faktické souţití. „Teprve církevní dekret ze 13. století prohlásil manţelství za svátost a učinil z něj formální instituci. Od koncilu v Trentu, který se konal v roce 1563, je instituce manţelství ovládána kanonickým právem. Aţ v období církevní reformace dochází k posunu. Luteráni zavedli fakultativní civilní sňatky. Tak se manţelství začalo měnit ve veřejnou instituci regulovanou státem. S postupem kapitalismu je stále více chápáno jako státem sankcionovaný kontrakt“ (Otáhalová, 2004). Domácnosti jsou tedy stále více ovlivňovány státem, především pokud se jedná o majetkové zájmy, v 17. a 18. století v západní Evropě a severní Americe zaznamenává velký vzestup byrokratický stát a kapitalistická ekonomika. To je spojeno se vznikem tzv. nukleární rodiny jako ideálního typu, pro kterou je charakteristické, ţe domácnost jiţ není místem zaměstnání svých členů, muţ odchází do zaměstnání a zajišťuje ekonomicky rodinu a ţena se stará o domácnost (Moţný, 2006). Průmyslová revoluce a nástup kapitalismu s sebou přinesly i další významnou změnu – s postupem času namísto sjednávání manţelství rodiči začíná fungovat individualizovaný sňatkový trh. V průběhu 19. století začíná být také čím dál tím aktuálnější otázka rovnosti pohlaví v soukromé i veřejné sféře. Osvícenská éra přispěla k zrovnoprávnění muţe a ţeny, boj o plnou spravedlnost mezi pohlavími však pokračoval. Moderní civilní manželství je instituce poměrně mladá. Potřebný zákon v českých zemích vytvořila a do praxe uvedla aţ legislativa rakouského mocnářství v dubnu roku 1890. (Anglie ho zná od roku 1653, Francie od roku 1792). Do té doby bylo manţelství uzavíráno zásadně před Bohem a jako takové bylo povaţováno za svaté. Ve 20. století poté prodělává instituce rodiny a manţelství další výrazné změny ve spojitosti s rozvojem průmyslových společností, v druhé polovině století s ženským hnutím a dalšími celospolečenskými procesy. V podstatě aţ do dvacátého století plnilo 17

manţelství dva zásadní cíle: plození potomstva a vytváření svazků mezi rodinami za účelem získání finančních prostředků, moci nebo politického vlivu. Citové pouto mezi partnery nehrálo v manţelském svazku roli, bylo s největší pravděpodobností často realizováno jinak, tj. mimo manţelství (Moţný, 2006). Nyní však jiţ láska a individuální preference stojí na prvním místě při volbě manţelského partnera. Ţeny postupně získávají pro sebe plně rovnoprávné postavení v rodině, v manţelství i ve veřejném prostoru. Druhá polovina 20. století znamenala pro společnosti našeho kulturního okruhu několik zásadních posunů, které měly svůj vliv i na instituci manţelství. Participace ţen na trhu práce a ţenské hnutí obecně, sexuální revoluce, proměna postojů vůči potratům, nesezdaným souţitím, vynález a masové rozšíření spolehlivé antikoncepce – to jsou jen ty nejzásadnější. Po druhé světové válce nastalo období „sňatkové horečky“, aţ přibliţně do roku 1965 lidé silně věřili v manţelství, míry sňatečnosti dosahovaly rekordních hodnot. Lidé se brali mladí, manţelství bylo „módou“, referenční a posvátnou hodnotou znovu oţívající Evropy (Sullerotová, 1998). Poté však postupně ve všech státech západní Evropy (a částečně i v zemích Evropy střední a východní, i kdyţ zde byly trendy poznamenány komunistickým zřízením) situace proměňuje. Od poloviny 60. let, výrazněji od 70. let začaly klesat míry sňatečnosti i porodnosti. Hlavní příčinou tohoto zlomu je podle Sullerotové „hluboká změna hodnot a společenské morálky. Základní buňkou společnosti uţ není rodina, ale jednotlivec“ (1998: 34). Naráţí tak na šířící se individualismus a s ním spojenou morálku tolerance vůči druhým a hledání vlastní nezávislosti. „Individualista se nemůţe bez obtíţí, váhání nebo i výčitek zavázat k trvalému svazku a dělat sliby, jaké se dosud v Evropě vyţadovaly od manţelů. Povaţuje to za krajní pokrytectví vůči svému hodnotovému systému a stejně tak můţe povaţovat za podlost obětování vlastní svobody a sobě vlastního způsobu bytí, aby mohl zastávat nějakou roli v rodině“ (s. 33). Moţný (2006) popisuje proměnu rodiny (a tím i manţelství) od 70. let několika zásadními charakteristikami. Padl monopol rodiny na legitimní sex, přičemţ tento monopol fungoval v křesťanském kulturním okruhu několik staletí. Prudce stoupá počet nemanželských dětí. „Individualistické klima, hodnota svobodné volby, zdůrazňovaná na úkor hodnoty odpovědnosti, a ztráta sociálních distancí v demokratických společnostech způsobily spolu s otevřeností mobilitních drah postupně podstatné oslabení vlivu rodiny původu na potenciální status rodiny prokreační a minimalizovaly tento stabilizující prvek“ 18

(s. 21). Manţelství je pojímáno jako občanská smlouva, v zásadě vypověditelná kteroukoli ze stran, za trvalost rodiny jiţ neručí náboţenská víra svou autoritou a mizí transcendentní garance svazku. V základu manţelství je láska, prvek velmi prchavý. Roste počet rozvodů a opakovaných manţelství. Fialová (2006) dělí 20. století z hlediska sňatkového chování a jeho pravděpodobných determinant na tři pomyslná období. Přelomovými body mezi těmito obdobími byl přelom 30. a 40. let a počátek 90. let. Sňatkové chování obyvatel tehdejšího Československa a později České republiky se logicky odvíjelo od závaţných historických událostí celospolečenského charakteru. Pro první čtyři dekády 20. století bylo charakteristické podobné sňatkové chování, jako po větší část 19. století. První sňatky uzavírali muţi nejčastěji aţ ve věku nad 25 let a ţeny kolem 25 let, 10% ţen a 6% muţů zůstávalo trvale svobodných. Tento (z pozdějšího pohledu poměrně vysoký) věk vstupu do manţelství byl tehdy povaţován za zcela odpovídající, naopak mladší ţenichové a nevěsty nebyli preferováni. Změna nastala v závěru 30. let. Mimo jiné se změnila hospodářská a politická situace, po krizi 30. let následovalo oţivení. Na politické úrovni sehrálo roli odtrţení pohraničí v září 1938 a poté také vznik tzv. Protektorátu Čechy a Morava a okupace v březnu 1939. Úroveň sňatečnosti se během okupace zvyšovala – jednak jako kompenzace nízké sňatečnosti z období předchozí hospodářské krize, vliv mělo zvýšení zaměstnanosti a poté plná zaměstnanost od začátku Protektorátu 5, také došlo k rozpuštění československé armády a zrušení branné povinnosti a uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Uzavření sňatku také fungovalo jako způsob, jak se vyhnout totálnímu nasazení mimo české území.

2.3.1. Specifický vývoj před listopadem 1989 a po něm v ČR Poválečný vývoj v Československu byl na dlouhou dobu významně poznamenán nastoupivším komunistickým reţimem. Česká společnost se svým rodinným chováním po staletí řadila k západnímu typu sociálního ţivota s jeho charakteristickými reprodukčními vzorci (pozdějším věkem sňatku, vyšším věkem prvorodiček, relativně vysokým podílem

5

Plná zaměstnanost byla v důsledku povinnosti zajistit zbrojní a další výrobu pro Německo

19

svobodných lidí v populaci). S komunistickým zřízením nastaly změny, přirozený vývoj byl na půlstoletí blokován (Mareš, Potočný, 2003; Moţný, 2006). Bezprostředně po skončení 2. světové války v podstatě celá poničená Evropa zaţívala tzv. „zlatý věk manţelství“. Manţelský status měl tradičně vysokou prestiţ, převáţná většina mladých lidí byla rozhodnuta do něj vstoupit a také tak učinila. Od 60. let se však v severní a západní Evropě začal prosazovat trend odkládání sňatků i prvního porodu do vyššího věku, případně lidé nezakládali manţelské rodiny vůbec. Stejné změny ale nebyly zaznamenány v zemích východního bloku, kde pod diktátem socialistických reţimů pokračoval „boom“ manţelské instituce. I Československo bylo nasměrováno na tzv. „východoevropskou cestu“, pro kterou byla nadále typická velmi vysoká sňatečnost, sňatky se uzavíraly v relativně nízkém věku a téměř všechny děti se rodily v manţelství (Hašková, Rabušic, 2008; ). Náš stát se tedy nadlouho vzdálil západoevropskému modelu, které se zde opět projevil ve větší míře znovu aţ po revolučním roce 1989. Komunismus spolu s přetvářením ekonomické i politické situace v zemi poznamenal i systém společenských vztahů na všech úrovních. Rodina byla sice na jednu stranu postihována (např. vyvlastňováním rodinných majetků), na druhou stranu však měla pro totalitní reţim velký význam (měla být místem realizace pronatalitních opatření, v jistém smyslu měly rodinné závazky odvádět obyvatelstvo od politické angaţovanosti). Pro občany v tomto reţimu představovala sféra soukromí jejich rodin „poslední autenticitu ţitého světa“ (Sirovátka, 2003: 42), místo plné seberealizace a prostor pro rozhodování o ţivotních strategiích, kdyţ ve veřejné sféře nebylo něco takového téměř moţné. Uzavření manţelství zůstávalo nadále velmi žádoucím životním krokem, ţenatí muţi a vdané ţeny poţívali vyšší společenské prestiţe a manţelské rodině byla poskytována škála výhod. Státy „reálného socialismu“ se snaţily své občany vést k tomu, aby zajistili alespoň prostou reprodukci obyvatelstva, tj. aby se rodilo dostatečné mnoţství dětí. To mělo být jednak důkazem příznivého společenského vývoje v socialistických zemích (v porovnání s kapitalistickým západem), zároveň bylo třeba udrţovat počet práceschopného obyvatelstva, případně i budoucích vojáků (Fialová, Hamplová, Kučera, 2000). Také v Československu byla od 60. let uplatňována pronatalitní populační politika, ačkoli se

20

různí autoři rozcházejí v názorech na to, zda byla v praxi efektivní6.

Moţný (2006)

analyzuje příčiny výrazné vlny zvýšené porodnosti v 70. letech, tedy v době, kdy v západní Evropě porodnost jiţ jasně klesala. „Česká rodina, otřesená invazí tankových divizí ze zemí Varšavské smlouvy v roce 1968 a následnou okupací země, provázenou politickými represemi, paradoxně posílila. Lidé se stahovali do soukromí – a měli děti“ (s. 259), projevil se i vliv pronatalitních opatření. Stát se v kaţdém případě před rokem 1989 snaţil podporovat manţelskou rodinu s dětmi. Na jedné straně mělo politické zřízení ve svém programu cíl zapojit do pracovního procesu co nejvíce ţen, byl preferován model rodiny s oběma pracujícími rodiči, na druhou stranu chtěl dostatečný počet dětí. Proto musely být vytvořeny takové podmínky, za kterých by bylo moţné dosahovat vysoké zaměstnanosti ţen a za kterých by rození dětí nepřinášelo rodinám výrazné znevýhodnění. Systém rozsáhlé finanční podpory rodin vycházel ze státního paternalismu a vyznačoval se poskytováním univerzálních dávek a zajištěním sociálních jistot (Kocourková, 2006). Zvláště v době normalizace od počátku 70. let se rozvíjela

institucionální péče o děti (síť jeslí, mateřských škol, druţin na

základních školách), bylo moţné dosáhnout na nízko úročené novomanţelské půjčky, prodluţovala se mateřská dovolená. Potraviny, dětské zboţí a některé sluţby byly dotované. „Byla to ovšem politika vytváření sociálních jistot se záměrem odvádění mladých lidí od angaţování se v politické činnosti“ (Fialová, Hamplová, Kučera, 2000:11). Pro období socialismu byla pro mladé lidi charakteristická následující posloupnost ţivotních kroků: seznámení se, sexuální styk s kolísající mírou antikoncepce, nesezdané souţití tam, kde to dovolila bytová tíseň, početí dítěte (často zcela či víceméně mimovolně) a po zjištění těhotenství následoval sňatek (Moţný, 2006). Tradiční představa legitimizace narození dítěte sňatkem byla velmi silná. Z takovéhoto nastavení logicky vyplývalo, ţe k těhotenstvím a následným sňatkům docházelo často poměrně brzy, lidé se brali mladí. Devět z deseti dětí se sice rodilo v manţelství, nicméně polovina se rodila do osmi měsíců po sňatku, to znamená, ţe byla počata za svobodna. K nízkému věku uzavírání sňatku přispívala řada dalších okolností – například plná zaměstnanost zaručující pravidelný příjem, jen pomalu se zvyšující podíl mladých lidí 6

například Aleš (1992) in Kocourková (2006) se domnívá, ţe ideologické dogma početního růstu se ve skutečnosti nestalo předmětem praktické politiky, pronatalitní doktrína nezasáhla výrazněji do praxe. Pronatalitní opatření v 70. letech byla přijata spíše proto, aby tehdejší politický reţim prokázal svou ţivotaschopnost.

21

studujících na vysokých školách, zkrácení základní vojenské sluţby na dva roky, systém sociální péče a přidělování bytů (preferovány byly rodiny s dětmi), nízká úroveň antikoncepce a následné vysoké počty nechtěných těhotenství s preferencí narození dítěte do manţelství (Fialová, 2000). Manţelství mělo navíc nadále vysokou prestiž. Ve výsledku do něj alespoň jednou za ţivot vstupovalo téměř 97% ţen a 94% muţů. Dívky se vdávaly obvykle okolo 20 let, muţi se ţenili jen o 2 aţ 3 roky později, obvyklé byly i sňatky náctiletých. Dětí narozených mimo manţelství bylo mezi 6 a 8 %. Je však třeba podotknout, ţe vysoké míry sňatečnosti byly doprovázeny také stále rostoucím podílem rozvodů. Lidé zakládali rodiny v mladém věku, často nebyli ještě zcela finančně nezávislí a neměli vlastní bydlení. Finanční situace mladých rodin nebyla snadná, základ však vţdy garantoval sociální stát. Obvyklá byla také výpomoc od starších generací (Šalamounová, 2006). Je tedy zřejmé, ţe manţelství a rodina s dětmi představovala v době před sametovou revolucí poměrně atraktivní životní program (nejen vzhledem k velmi omezenému mnoţství jiných moţných programů). Jiné, méně konformní formy souţití, byly velmi málo frekventované a nepřinášely zdaleka tolik zvýhodnění.

V devadesátých letech došlo v České republice k mnoha změnám, ke kterým patřila i proměna demografického chování obyvatelstva. Po dlouhém období odlišného socioekonomického

vývoje

v komunismu

se

česká

rodina

navrací

k trendům,

charakteristickým pro západoevropský typ rodiny. Pro tento typ rodinného chování je charakteristické uzavírání sňatků později, typicky po 26. roku věku, manţelé bydlí odděleně jako nukleární rodina a jsou ekonomicky soběstační, relativně vyšší je podíl svobodných mladých lidí v populaci. (Sirovátka 2003). Od pádu komunistického zřízení se výrazně proměnila role státu v rodinných záleţitostech. Akcent začal být kladen na svobodné rozhodování jednotlivců, týkající se zakládání rodin a rozhodování o počtu dětí. Pokud byla poskytována podpora státu rodinám, neměla tato podpora vytvářet pouto závislosti rodiny na státu, ale naopak posilovat soběstačnost a nezávislost rodiny. Změnila se bytová politika, která dříve zvýhodňovala rodiny s dětmi. I zde se úloha státu minimalizovala, občan jiţ nese 22

maximální odpovědnost za vlastní bydlení, je nucen přizpůsobit bydlení svým moţnostem a příjmům (Kocourková, 2006). Jelikoţ pořizovací ceny bytů v průběhu 90. let i později razantně stoupaly, stalo se samostatné bydlení pro mladé páry a rodiny velmi obtíţně dostupné. Lidem se otevřely mnohé nové moţnosti. Mladí dospělí získali v širší míře moţnost studovat, otevření hranic umoţnilo cestovat, případně i pracovat v zahraničí, začalo se rozvíjet soukromé podnikání. Jedinec si jiţ mohl svobodně zvolit, v jaké oblasti ţivota se chce nejvíce angaţovat, v jakém povolání se bude realizovat a dosahovat v něm pokud moţno adekvátního finančního ohodnocení. S tím, jak lidé začali těchto nově nabytých příleţitostí vyuţívat, zmenšil se prostor pro zakládání rodin, ty jiţ zdaleka nebyly jediným místem seberealizace a ztratily tak na své atraktivitě. Pro vstup do manţelství a zaloţení rodiny se tedy vytvořilo silně konkurenční prostředí (Fialová, Hamplová, Kučera, 2000). Cestu k manţelské párové rodině znesnadnilo také to, ţe získat vlastní bydlení (jiţ bez podpory státu) je z finančního hlediska velmi obtíţné. Za faktor, který přispívá ke zvyšujícímu se věku uzavírání sňatku a zakládání rodin můţeme povaţovat i po revoluci postupně narůstající nezaměstnanost, ohroţující především mladé lidi. Mít děti v 90. letech neznamená jen mít vyšší finanční náklady (na bydlení, spotřební zboţí a další), ale člověk za to platí také ušlými příleţitostmi. Tzv. „cena příleţitosti dítěte“ se s rostoucími ţivotními šancemi v jiných oblastech ţivota velmi zvýšila (Rabušic, 2001; Moţný, 2002). Po změně politického reţimu v roce 1898 se v podstatě rozpadl dosavadní populační reţim, rodinné chování Čechů se ve velmi krátké době radikálně změnilo. Především prudce klesla sňatečnost a porodnost - počet sňatků během devadesátých let klesl téměř na polovinu a počet porodů na méně neţ polovinu. Propad zaznamenala procenta lidí, vstupujících do manţelství a lidé začali uzavírat sňatky v čím dál tím vyšším věku. „Jestliţe na úrovni sňatečnosti roku 1989 vstupovalo do manţelství 89% svobodných muţů a 95% svobodných ţen, do roku 1997 klesl tento podíl na 73% resp. 79%. (...) To se projevilo i v průměrném sňatkovém věku svobodných snoubenců: u muţů vzrostl z 24,6 roku (1989) aţ na 27,7 (1997), u ţen dokonce ještě výrazněji z 21,8 na 25,4 roku“ (Fialová, Hamplová, Kučera, 2000:14). Tento trend pokračoval i v dalších letech, jak uvidíme v kapitole o současnosti manţelství a ve zde uvedených statistikách. 23

Změny v demografickém chování mladé české populace připisují různí autoři kromě výše zmíněným faktorům také novým životním stylům, které měly moţnost proniknout k nám ze západu otevřenými hranicemi. Ty jsou charakteristické větší sebestředností, zvýšeným prosazováním individuality jedince, v některých případech aţ hédonistickým způsobem uvaţování a ţivota (Rabušic, 2001; Moţný, 2002). Česká republika se velmi rychle začala přibliţovat modelu rodinného chování, typickému pro země západní Evropy (tj odkládání sňatků aţ po 26. roce věku; oddělení nově vzniklé nukleární rodiny samostatným bydlením a její ekonomická soběstačnost; relativně vyšší podíl svobodných lidí v populaci, kteří ţijí v alternativních formách párového souţití nebo sami; rodičovství je realizováno později, často mimo manţelství, případně není nerealizováno vůbec; vzestup rozvodovosti a další). Podle Šmolky (2004) mohla navíc po roce 1989 zafungovat určitá „společenská infekce“: faktická manţelství začala přicházet do módy, objevily se názory typu „Proč se ţenit či vdávat? Pokud se máme rádi, nepotřebujeme nato přece ţádný papír!“. Změny, které v západních zemích probíhaly od 60. let, prodělala česká populace ve svém demografickém vývoji během několika málo let po pádu komunistického reţimu. „Postupně se mění postavení manţelství, rodiny a zvláště dětí v pořadí ţivotních plánů, vytváří se nové demografické chování mladých lidí, a to především z časových hledisek jejich ţivotní dráhy“ (Kučera, 2000:135). Mění se posloupnost kroků, které mladí lidé činí směrem k zaloţení vlastní rodiny. Často je na počátku jejich cesty za manţelskou rodinou nejprve období tzv. nesezdaného souţití, někdy se i děti rodí v těchto souţitích a není jiţ zdaleka tak aktuální nutnost legitimizovat děti sňatkem rodičů. Na přelomu tisíciletí konstatují autoři výzkumů o rodině, ţe pokles intenzity sňatečnosti v ČR je způsoben spíše odkládáním manţelství do vyššího věku, aniţ by docházelo ke sníţení zájmu mladých lidí o zaloţení legitimní rodiny, i kdyţ aţ po určité době nesezdaného souţití. Podíly lidí, kteří chtěli v té době zůstat s partnerem trvale nesezdáni, případně bez stálého partnera, byly nízké. Nepředpokládalo se, ţe by se preference faktického manţelství mladých svobodných lidí výrazným způsobem rozšiřovala, kohabitace měla zůstat omezena ve většině případů na dobu před narozením prvního dítěte (Kučera, 2000). S postupem času se zdá, ţe partnerský vztah má sice pro mladé Čechy nadále vysokou hodnotu, rozvolňuje se však poněkud bezprostřední vazba trvalého partnerského vztahu na formální sňatek. Roste podíl lidí, kteří ţijí v nesezdaných souţitích

24

trvale, narůstají i procenta dětí narozených mimo manţelství. Blíţe o těchto fenoménech pojednáme v kapitole o výzkumech, relevantních tématu manţelství.

2.4. Současnost manželství

Po kapitolách o historii manţelství by měla logicky následovat kapitola o současnosti této významné instituce. Troufáme si tvrdit, ţe o současnosti je obtíţnější uvaţovat i psát, o aktuálně ţité skutečnosti se vypovídá hůře, neţ o minulosti, která je odţita, byla popsána a jiţ nemění svou podobu. Současnost se nám mění „pod rukama“ i pod zkoumavým pohledem výzkumníka. Na současné manţelství se můţeme podívat perspektivou reprezentatnivních sociologických šetření, psychologických výzkumů i filozofických úvah. Výsledný obraz nemá zcela jasné kontury, naznačuje nicméně, ţe alespoň prozatím se manţelství v evropském kontextu nestalo překonaným a téměř zapomenutým přeţitkem z dob minulých. V moderních společnostech je v posledních desetiletích zaznamenávána z pohledu historie velmi nízká sňatečnost. Současný stav je porovnáván především s čísly, která byla dosahována ještě před několika málo desetiletími, hlavně po 2. světové válce. Není překvapivé, ţe na základě zřejmého poklesu v počtech uzavíraných sňatků se objevují některé znepokojivé otázky. „Je sňatek a manţelství jakoţto demografický a sociální fenomén vůbec ţivotaschopný? Jakou hraje roli v ţivotě současných lidí? Nejsme – de facto – svědky konce tohoto fenoménu?“ (Hašková, Rabušic, 2008:10). Heterosexuální manţelství bylo tradičně povaţováno za relativně neměnnou instituci s jasně předepsanými rolemi, bylo podpořeno mohutnými právními a sociálními strukturami. V odpovědi na velké sociální a politické změny v průběhu posledních několika desetiletí se však manţelství stalo „komplexní sérií interakcí, které musí být neustále vyjednávány a propracovávány“ (Giddens, 1993:8 in Crawford, 2004:65). Mareš (2003) nastiňuje tyto významné společenské změny, které proběhly před koncem 20. století v procesu modernizace v euro-americké civilizaci. V souvislosti s široce působícím ţenským hnutím spěly západní společnosti čím dál tím více k rodinné symetrii. Ţeny poté, co masivněji vstoupily na trh práce, přestaly být tolik vázány na manţelství jako náplň a 25

smysl svého ţivota. Jejich socioekonomické postavení ve společnosti posílilo, nebyly jiţ ekonomicky odkázány na manţela a tedy ani na uzavření sňatku. V manţelském vztahu a v rodině se postupně začal sbliţovat i obsah sociálních rolí obou partnerů. Rodinná strategie, která počítá s účastí obou partnerů na trhu práce, erodovala tradiční dělbu rolí v rodině a v manţelství, proto se logicky objevila určitá konkurence a soutěţ mezi partnery. Ta mohla teoreticky celkově začít narušovat rodinnou solidaritu a soudrţnost. Změnila se jak funkce, tak i vnitřní struktura manţelství, změnily se role obou partnerů a povaha vztahů mezi nimi. Od muţů se začalo očekávat, ţe převezmou část úkolů tradičně přisuzovaných ţenám v oblasti domácí práce a péče o děti. Realita sice stále ještě značně zaostává za nastíněným ideálem genderové rovnosti, nicméně ideál „peer marriages“7 je postupně stále více modelem, na který mnoho moderních manţelství aspiruje (Acitelli, 2005). Manţelství bylo dříve tradičně mnohem víc propojeno s rodičovstvím. Ke konci 20. století však tato vazba ztratila značně na významnosti vzhledem k vynálezu a masovému rozšíření spolehlivé antikoncepce. Především ţenská hormonální antikoncepce způsobila revoluční změny v reprodukčním řádu euro-amerického obyvatelstva (Moţný, 2002). Rozhodování o početí dítěte je jednak v rukou partnerů, tedy přesněji ţeny, jednak antikoncepce umoţnila (bezpečné) sexuální vztahy mimo manţelství, resp. před manţelstvím. Legitimita manţelství je v otevřených kapitalistických společnostech, umoţňujících autonomní volbu, zaloţena především na romantické lásce, která je povaţována za klíčový prvek kulturní konstrukce rodinných vztahů, nebo na osobních preferencích a vzájemné atraktivnosti partnerů. Pro současnou společnost je charakteristické, ţe spolu s klesajícím sociálním tlakem na uzavírání manţelství roste váha manţelských očekávání (Mareš, 2003). Romantické představy o manţelském vztahu však mohou být jedním z kořenů nestability současných manţelství. Poněkud sarkasticky to komentuje například Boswell (1995 in Giddens, 2001:158) „V předmoderní Evropě se manţelství uzavíralo obvykle z majetkových důvodů, pak se týkalo především výchovy dětí a končilo láskou. Lidé se většinou nebrali z lásky, ale mnohdy se mezi nimi láska časem vyvinula s tím, jak vedli společnou domácnost, vychovávali potomstvo a sdíleli ţivotní zkušenosti. (...) Naproti tomu v dnešním západním světě začíná manţelství láskou, pokračuje výchovou dětí (jsou7

„peer marriages“ – manţelství postavená na rovnosti a spravedlnosti, moc je zde distribuována způsobem uspokojujícím oba partnery; neopírá se o tradiční genderové role, charakterizována egalitářským přístupem

26

li jaké) a končí - nezřídka – majetkovými spory v době, kdy je láska uţ dávno zapomenuta“. Plaňava (2000) interpretuje nestabilitu současného manţelství z hlediska Eriksonova konceptu etap ţivotního cyklu. Pro šestý vývojový stupeň, který probíhá od období pozdní adolescence do rané dospělosti, je charakteristický protiklad dvou tendencí – směřováním k intimitě a sklonu k izolování se. „Eriksonovu polaritu mezi intimitou a tendencí izolovat se (a téţ, dodojme, chránit se před pohlcením druhým člověkem, včetně moţných zásahů do osobního teritoria) povaţujeme za kruciální aspekt nejen aktuální situace v rodině a manţelství, nýbrţ i dynamiky manţelských a rodinných vztahů“ (s. 137). Dále Plaňava shrnuje posuny, vztahující se k souţití v manţelství a rodině, jejichţ počátky lze vypozorovat na počátku 20. století a které akcelerovaly v letech po druhé světové válce: -

proměny a labilizace muţské a ţenské role

-

prodlouţení období mládí a dospívání

-

rozšíření, dostupnost a zkvalitnění antikoncepce

-

legitimizace předmanţelského i mimomanţelského sexu

-

menší závaznost manţelského svazku

-

změny v očekávání, akcent na osobní uspokojení, zvýšení nároků na osobní spokojenost aţ štěstí

-

akcent na lidská práva

-

společenské normy a pravidla regulující jednání se rozvolnily a nadále rozvolňují

-

hodnotové orientace a ţebříčky hodnot se pozměnily (hovoří se o ztrátě hodnot či ztrátě orientace k hodnotám, případně i o absenci morálky)

Macek (2005) se zamýšlí nad tím, ţe ţivotní období, ve kterém bylo v minulosti běţné a předpokládané uzavření manţelství, dnes podstatně mění své charakteristiky. Obecně se prodlužuje období „psychosociálního moratoria“, charakteristiky a hodnoty, které byly tradičně vztahovány k období dospívání (např. nezávazné zkoušení v různých oblastech ţivota, orientace na zábavu a rozptýlení atd.) se nyní stávají přitaţlivými i pro věkovou skupinu mezi dvacátým a třicátým rokem. Vývoj jednotlivce a přechod do dospělosti je dnes chápán více kontinuálně, nemá jiţ obvykle podobu nějakého výrazného „skoku“, mimo jiné i ubylo tradičních rituálů, které přechod do dospělosti dříve jasně strukturovaly. „Dospělost je v této etapě ţivota častěji neţ v minulosti vnímána jako něco spíše definitivního, jako období plné kompromisů, zodpovědnosti, omezených moţností a 27

závazků“ (s. 221), a pravděpodobně i proto dnešní mladí lidé „odkládají“ další fázi své dospělosti a zůstávají co moţná nejdéle „svobodní“ jak ve smyslu ţivotního přesvědčení, tak i v tom technickém, tj. nevstupují do závazku manţelství. „Z hlediska přechodu z dospívání do dospělosti tak do určité míry zmizel tradiční mezník, který pro minulé generace mladých lidí znamenal zřetelný „bod obratu“ či hranici, která obě období od sebe oddělovala“ (s. 221). Není dnes zodpovězena otázka, zda je manţelství v úpadku. Existují důkazy o tom, ţe sňatek a manželství přestaly hrát ústřední roli v přechodu do dospělosti (Kaufman, Goldscheider, 2007 in Hašková, Rabušic 2008). Sňatek a následné zaloţení rodiny jiţ také nejsou prvními samostatnými kroky do opravdového života, jak tomu bylo v minulosti (Fialová, Hamplová, Kučera, 2000). Mladí lidé dnes zodpovědnost spojenou s manţelstvím přijímají obecně aţ v pozdějším věku, vyuţívají širokých moţností seberealizace před tím, neţ započnou vlastní rodinný ţivot. Manţelství se tak často odsouvá z časového hlediska do pozadí, zaujímá dnes jinou pozici na životní dráze. Pro hypotézu úpadku by svědčily sniţující se míry prvosňatečnosti, nárůst měr kohabitace či nárůst rozvodovosti. Sandfield a Percy (2003) však upozorňují, ţe je třeba brát v potaz například i míru opětovného uzavírání sňatků a také důkazy o prostém „odkládání“ sňatků po období široce preferované předmanţelské kohabitace. I v České republice podstatná část rozvedených zakládá nové manţelství: v jedné třetině českých rodin aspoň jeden z páru byl uţ předtím rozvedený a manţelství párů, kde uţ za sebou mají alespoň jednou předchozí manţelství oba, tvoří 13 procent z existujících manţelství (Pavlík et al., 2002 in Moţný, 2006). Manţelství představuje v České republice stejně jako v dalších zemích našeho kulturního okruhu nadále „ideální“ formu uspořádání partnerského vztahu. To v praxi znamená, ţe sice jiţ nemá své postavení jediného moţného stylu partnerského souţití, výlučné základny materiálního a emocionálního uspokojení a vzájemného pocitu sounáleţitosti, avšak zůstává jakýmsi „zlatým standardem“, kterého však zdaleka ne kaţdý dosáhne (Finlay, Clarke, 2003; Mareš, 2003). Zůstává nadále chápáno jako základní a standardní forma soužití především pro ty, kdo chtějí zplodit a vychovávat děti. Dnes uzavíraná manţelství končí s přibliţně 50 procentní pravděpodobnostní rozvodem. Nejčastější délka rozvádějícího se manţelství jsou tři roky. To můţe přispívat k celkovému pocitu nejistoty u muţů i ţen, kteří sňatek zvaţují. Najdou se jistě i tací, kteří na manţelství z tohoto důvodu rezignují (Moţný, 2006). 28

Existuje kaţdopádně více moţností, jak v současnosti naplňovat partnerský ţivot, manţelství přestalo být výhradní a jedinou moţností. Za „moderní“ variantu partnerského ţivota, typickou pro novou společenskou situaci, v níţ mladí lidé jiţ nepotřebují svůj vztah formálně potvrzovat, je označováno nesezdané souţití. Tak jako v západních zemích i v české společnosti se nesezdaná souţití stala běţně uznávanou normou partnerského svazku a v případě předmanţelských nesezdaných souţití lze hovořit dokonce o tom, ţe se stala novou všeobecně rozšířenou a základní normou (Hamplová, Pikálková, 2002). Mnozí se rozhodují pro tuto variantu souţití s partnerem před manţelstvím, jelikoţ povaţují kohabitaci za dobrý způsob, jak otestovat kvality partnera i vztahu, neţ učiní závazné rozhodnutí a vstoupí do manţelství. Z výzkumů je zřejmé, ţe tato strategie bohuţel nepřináší předpokládané pozitivní výsledky pro stabilitu následných manţelství. V posledních letech se postupně zvětšují i dosud zanedbatelná procenta mladých lidí, kteří sňatek striktně odmítají, upřednostňují dlouhodobé nesezdané souţití či jinou formu partnerského uspořádání (LAT8), případně trvalejší partnerský vztah nepreferují vůbec. Jak uzavírá Moţný (2006:257): „Předpověď je tu velmi nejistá, ale stále ještě zůstávají předpoklady, ţe ţivot v manţelství bude součástí ţivotní zkušenosti pro více neţ dvě třetiny, moţná i čtyři pětiny dnešní mladé generace“.

2.4.1. Fakta o manželství S cílem demonstrovat výše popsané trendy zařazujeme tuto kapitolu, obsahující především statistické údaje o manţelství a jeho vývoji v posledních letech v České republice. Zdrojem údajů je Český statistický úřad (www.czso.cz). V roce 2008 bylo v České republice uzavřeno 52 457 sňatků. Jak informuje Český statistický úřad, historicky minimální roční počet nově uzavřených manţelství zaznamenaný v roce 2003 (pouze 48,9 tisíce) byl následován čtyřmi lety růstu, nyní přichází pokles, který můţe být pouze přechodný vzhledem k vysokému nárůstu v roce 2007 (meziročně o 4,3 tisíce), ale také můţe být počátkem dlouhodobějšího sniţování absolutního počtu sňatků, ke kterému přispěje i oslabující se populace sňatkuschopného 8

LAT – „living apart together“ – dvojice se identifikuje jako partnerská, ale kaţdý ţije sám odděleně

29

obyvatelstva. Nejvíce sňatků (62,6 % v roce 2008) uzavírají tradičně dva svobodní snoubenci. Dlouhodobě druhou nejčetnější skupinu tvoří sňatky, kdy jsou oba novomanţelé rozvedení (v roce 2008 podíl 15,4 %), dále svazky rozvedené a svobodné osoby (10,0 % s rozvedeným muţem a 9,6 % s rozvedenou ţenou). Pokud by zůstala zachována současná úroveň prvosňatečnosti (tj. sňatků dvou svobodných jedinců), ve svých 30 letech by zůstávalo svobodných 70% muţů a 53,4% ţen. 45,1 % muţů a 36,8 % ţen by neuzavřelo manţelství ani do svých 40. narozenin. V 50 letech by potom zůstalo svobodných 40,4 % muţů a 33,9 % ţen. Průměrný věk vstupu do prvního manţelství nadále vzrůstá, v roce 2008 dosáhl hodnot 31,4 let pro muţe a 28,8 pro ţeny. Nejčastější věk sňatku se postupně posouval z věkové skupiny 20 – 24 let v roce 1991, přes skupinu 25 – 29 let okolo roku 1996 a počínaje rokem 2003 je nejvyšší intenzita prvosňatečnosti muţů zaznamenávaná aţ ve věkové skupině 30-34 let. Nositeli změn na počátku 21. století se staly generace lidí narozených ve druhé polovině 70. let, kteří odkládají vstup do manţelství. V roce 2006 se mezi úplnými rodinami označilo jako faktická manželství (tj. nesezdaná souţití) 11% párů. V bezdětných úplných rodinách je to 13%. Na celkovém počtu domácností se faktické manţelství podílí 6,2%. Popularita tohoto typu souţití s věkem klesá. Ve věku do 29 let je v domácnostech 20% osob v nesezdaném souţití, 38,4 % v manţelství a zbytek neţije v páru. U starších věkových skupin podíl faktických manţelství klesá.9 V roce 2008 bylo rozvedeno 31 300 manţelství, 65% z nich iniciovaly ţeny. U 72,1 % párů šlo o první rozvod u obou manţelů. Úhrnná rozvodovost10 dosáhla 49,6 %. Průměrná délka trvání manţelství při rozvodu byla 12,3 let. 5 % rozvodů nastalo hned v prvním či druhém roce manţelství, na období do 5 let od sňatku připadlo 19 % rozvodů. Dětí se v průběhu roku 2008 narodilo v České republice 119 570 (tj. o 4900 více neţ o rok dříve). Vzrostl počet dětí ve všech pořadích, nejvíce přibylo prvorozených, a to zvláště

9

šetření Ţivotní podmínky 2006 – EU SILC 2006. Dostupné na www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/p/1137-07 10 úhrnná rozvodovost udává podíl manţelství končících rozvodem (za předpokladu zachování intenzit rozvodovosti podle délky trvání manţelství z daného roku po dalších zhruba třicet let).

30

prvních dětí nevdaných ţen, resp. ţen svobodných. Zastoupení dětí narozených mimo manželství se tak zvýšilo na 36,3 %, u prvorozených až na 46,2 %.

2.4.2. Obhajoba versus kritika manželství Manţelství je v posledních několika desetiletích ve vyspělých společnostech západního typu institucí někdy vyzdvihovanou, jindy zatracovanou. Kaţdopádně v současnosti prochází krizovým obdobím, v dějinách snad nevídaným, kdy není příliš jasné, jaká bude jeho budoucnost. Jeho obhájci v něm vidí stabilizační prvek, moment jistoty v rozhárané postmoderní době, kotvu v globálním světě nejistoty a v neposlední řadě nejlepší moţnost uspořádání partnerského vztahu, ve kterém je vhodné vychovávat děti. Odpůrci obecně většinou argumentují tím, ţe manţelská instituce svým způsobem ustrnula v minulosti (především se všemi svými historickými negativy), neodpovídá současným společenským podmínkám a potřebám současných lidí. Zinsmeister (1997) reaguje na argument zastánců „volnějších“ forem partnerského souţití, neţ je „pevný“ svazek manţelský a hájí tradiční pojetí rodiny. Přiznává, ţe manţelská rodina představuje skutečně omezení individuální svobody. Je tomu tak právě proto, ţe povinnosti vůči rodině povaţujeme za posvátné. Kaţdá rodina, která funguje bez limitů, bez nákladů, není ve skutečnosti rodinou. Nenabízí ani nevyţaduje vzájemnou obětavost, která je zdrojem přirozené síly rodiny. Nové, moderní rodiny a vzájemné vztahy jednotlivců v nich nejsou špatné, ale spíše nejsou „dostatečné“. Nesezdané souţití je podle tohoto autora charakterizováno nedostatkem spolehlivosti a stability. Neexistuje nic, co by mohlo nahradit tradiční rodinu spojenou krví, prohlášením před právem či církví. Tyto zdroje uţ samy o sobě produkují loajalitu, trvalost a ochranu, kterou děti i dospělí potřebují. „Pouze takovéto instituce jsou schopné přesvědčit velkou většinu populace, aby přijala zodpovědnost za své intimní vztahy“ (1997: 33). Velmi kriticky se tento autor staví k akademickému zpochybňování manţelské instituce a rodiny, především z řad feministických. Z českých odborníků můţeme jako obhájce manţelství jmenovat například Petra Šmolku. Spolu s ním se za instituci manţelství s velkou pravděpodobností postaví většina 31

psychologů z manţelských a rodinných poraden. Ti zaujímají logicky protektivní postoj vůči nukleární manţelské rodině, vnímají ji jako hodnotu, pozitivní moment v mezilidském souţití11. Vývoj v současné české rodině vnímá Šmolka (2002) do určité míry jako reakci společnosti na změny po roce 1989. „Makrospolečenské změny po roce 1989 postavily všechny formy souţití muţe a ţeny v řadě ohledů téměř naroveň. Následný příklon k alternativním formám vztahů lze tedy povaţovat spíše za jakýsi výkyv kyvadla, svého druhu protest proti někdejším tlakům. Jiţ nyní je moţné sledovat počátky jistého zpětného kyvu“. Ono pomyslné kyvadlo se podle něj uţ s největší pravděpodobností nevrátí do výchozího stavu, přesto však věří, ţe manţelství jako preferovanou formu souţití muţe a ţeny čeká v budoucnu určitá renesance. Podle psycholoţky Evy Lábusové (2008) svatba lásku rozhodně nezaručí. Bývá však pro ni oporou. Svatbou začíná něco nového, k podstatné proměně dochází z hlediska psychologického, pokud není vnímána jen jako prázdný obřad, ale jako skutečný přechodový rituál, který uzavírá určitou etapu ţivota a otevírá novou. S proţíváním přechodových rituálů má však naše současná společnost poněkud potíţe, ztrácíme smysl pro svátečnost, přísahu, smíření a další hluboké emoční prožitky, „k nimţ bychom se mohli vracet v těţkých dobách a obnovovat jejich prostřednictvím svoji identitu i platnost svých někdejších předsevzetí“(s. 2). Také Říčan (2004) se zastává rituálu uzavírání sňatku a vnímá, ţe v současnosti naráţí naše společnost na „vakuum vzniklé rozkladem starého a chyběním nového rituálu“ (s. 250). Tradiční svatební obřady podle jeho názoru „usnadňovaly svým účastníkům prodělat celou osobností přechod z jednoho ţivotního stadia do druhého“ (tamtéţ). Německý párový terapeut Hans Jellouschek říká: „Veřejně vyslovené a vnitřně proţité ano jeden druhému působí jasno v duši. Vzniká závaznost, kterou vztah předtím neměl. V posledních letech jsme se sice identifikovali s individualisticky chápaným pojmem autonomie, jenţe zapomínáme, ţe jde o pojem relativní. Být autonomní neznamená být nezávislý. My lidé jsme hluboce odkázáni jeden na druhého. Potřebujeme mít s někým silné pouto, potřebujeme cítit, ţe na nás někomu záleţí, potřebujeme být pro někoho tím jediným nebo tou jedinou. Jen pak můţeme říci své ano také sami sobě“ (cit dle Lábusová, 2008).

11

Ne však samozřejmě takříkajíc „za kaţdou cenu“. Současné manţelské a rodinné poradenství jiţ nesměřuje k „zachraňování“ manţelství děj se co děj, bez ohledu na konkrétní podmínky v partnerském vztahu a rodině. Základní prorodinné nastavení je však samozřejmé.

32

Manţelství a jeho historický vývoj je jedním z frekventovaných témat feministických analýz a často také předmětem kritiky z feministických pozic. V současnosti v rámci feministického uvaţování existují v podstatě dvě základní vyhraněné pozice. Podle jednoho krajního názoru je v současnosti manţelství institucí „benigní“, manţelství je vnímáno jako zásadně osobní a současně neutrální věc. Autoři se zde zaměřují na emocionální dimenze a popisují manţelství jako vztahovou záleţitost, nikoliv jako instituci úzce spojenou se státem a jeho regulačním aparátem. Můţe z něho být odstraněna genderová nerovnost, pokud k tomu budou konkrétní partneři mít vůli. Mají moţnost při kaţdodenním souţití „znovuvyjednávat“ uspořádání vztahu včetně jeho mocenských dimenzí. Z druhého vyhraněného pólu feministických úvah je manţelství vnímáno jako „maligní“, jedná se o fundamentálně patriarchální instituci, která podporuje útisk z genderové perspektivy a diskriminuje ty jedince, kteří do manţelství nevstupují. „Vyjednávání“ by se v tomto pojetí mělo týkat spíše vnějších normativních očekávání a omezení, které se do partnerského vztahu pokouší vnucovat ostatní lidé a instituce. Manţelství je zde pojímáno jako podmínka, která má zajistit, ţe se příští generace budou vztahovat ke stejnému heteronormativnímu pojetí sexuálních a vztahových preferencí. Zároveň je povaţováno za něco, co nepodléhá fundamentálnějším změnám. Feministické úvahy v některých případech kriticky upozorňují na to, ţe manţelský kontrakt dává určitou sadu práv a povinností mezi partnery, a také právo státu odsouhlasit kontrakt, regulovat váţné přestupky a také manţelství ukončit. Pravidla vztahu také upravují sexualitu tak, aby pomohla vytvořit normativní a „deviantní“ způsoby chování. Ten, kdo selţe a nedostane se do jedné ze skupin státem schvalovaných kontraktů, riskuje nejen to, ţe bude vyloučen z práv a povinností která takové kontrakty udělují, ale také můţe být vůči nim aktivně diskriminován. Manţelství tak odměňuje konformitu prostřednictvím sociálních, právních nebo materiálních benefitů, privileguje skupinu lidí, která uzavřela smlouvu a diskriminuje ty ostatní – neţenaté/nevdané (Wise, Stanley, 2004: 332 - 336). V minulosti reagoval feminismus na relativně zřetelnější formy útlaku (především útlaku ţen). Manţelství bylo z jeho pozic napadáno jako ekonomický imperativ pro ţeny, blízký legalizované prostituci nebo legalizovanému otroctví. Dnes však jiţ ztrácí na aktuálnosti poselství druhé feministické vlny, která hlásala „konec lidským obětem a manţelství“ či „začíná to tím, ţe klesneš do jeho náručí, a končí to tvýma rukama v jeho

33

dřezu“

12

(Burns, 2003). Feminismu však zůstala některá témata pro kritiku. Například

rozšířený diskurz, který směřuje kaţdou malou dívku k přesvědčení, ţe svatební den je vrcholným bodem jejího ţivota a ţe ţena, která nedosáhne manţelství, selhala a její ţenský úkol není naplněn (Crawford, 2004). Feministický proud byl také tradičně skeptický vůči podpoře manţelství ze strany církví a státu a kritizoval například i diskurzy lásky a romantiky, které obklopují instituci manţelství v západní kultuře (Finlay, Clarke, 2003). Velkou sadu moţných argumentů „proti“ současného manţelství (alespoň proti v současnosti rozšířené představě o tom, jak by mělo manţelství fungovat) shrnul velmi výstiţně Guggenbühl-Craig (2001: 22) „Kdyţ se člověk zamyslí zcela nezaujatě nad institucí manţelství a rodiny, vnucuje se mu tato představa: Kdyby někdo s velkou psychologickou obratností chtěl vymyslet sociální instituci, která určitě nebude fungovat, a navíc těm, kdo v ní ţijí, bude přinášet jen problémy, potom by určitě vynalezl moderní manţelství a instituci dnešní rodiny. Muţ a ţena, oba většinou pocházející z velmi odlišného rodinného zázemí, rozdílně vychovaní, formovaní různými ideály, fantaziemi a mytologiemi, různě temperamentní a vitální, si vzájemně slíbí, ţe spolu budou ţít po celý ţivot ve dne v noci. Ani jeden přitom nemá zakrnět, ani jeden nemá ovládat toho druhého, oba se mají plně rozvíjet. Vzájemnou oddanost si slibují jen na základě pomíjivého sexuálního opojení“. Tento autor však nepatří do skupiny skeptiků, kteří by manţelství zatratili, jak by se mohlo z citace zdát. Hledá naopak moţnosti, jak můţe i přes veškeré paradoxy a protichůdné tendence tato instituce i v dnešní době fungovat. Kriticky hodnotí spíše naivitu, se kterou dnes lidé očekávají plné uspokojení svých potřeb a naopak absenci jakýchkoli nepříjemných proţitků v manţelství. Cestu k funkčnímu manţelskému vztahu hledá v procesu individuace obou partnerů, který vede i přes to nepříjemné a konfrontační v manţelském vztahu.

2.4.3. Manželství na ústupu – jak vysvětlit probíhající změny V souvislosti s tím, jak odborníci v sociálních vědách uvaţují o současném stavu manţelství a jeho perspektivách, uţívají často několik teoretických konceptů, které 12

V angličtině elegantnější forma tohoto výroku: „It starts when you sink in his arm and ends with your arms in his sink.“

34

pomáhají alespoň částečně vysvětlit aktuální děje v partnerském a rodinném chování jedinců a společností. Tyto koncepty jsou vzájemně provázané a v některých případech se do určité míry překrývají.

a) Individualismus Euroamerická společnost se ve svém moderním vývoji a především v posledním (pozdně moderním či postmoderním) období postupně transformuje směrem k většímu individualismu. (Moţný, 2006). Tento široký celospolečenský posun nelze prvoplánově hodnotit ani pozitivně, ani negativně. Ve svých důsledcích přinesl a nadále přináší mnohá pozitiva, nicméně s sebou nese také výrazná rizika – především potenciál narušovat doposud relativně spolehlivě fungující sociální instituce, zpochybňovat jejich legitimnost a opodstatněnost. Sullerotová (1998:XX) charakterizuje individualismus takto: „Sociální morálkou individualistů je tolerance vůči druhým a hledání vlastní nezávislosti. Jde o ţivotní zásadu: nezatěţovat bliţního, nezáviset na bliţním, neodcizit se sám sobě, nenechat se chytit do pasti, pracovat na sobě, vydobýt si autonomii: zákon pro sebe a sebe za zákon. To však není egoismus, jak se často mylně říkalo. Egoismus je přemrštěná sebeláska, kvůli níţ se člověk má raději neţ cokoli jiného. Individualismus, který se můţe rozvíjet jen v demokracii, naopak usiluje o respektování člověka a jeho podnikání. Vede nás tedy k tomu, abychom respektovali druhého, stejně jako chceme být sami respektováni“. Směřování k individualismu znamená však nejen moţnost sebevyjádření a pozitivně vnímanou demokratizaci (nejen partnerských) vztahů. Ve své zvýrazněné podobě můţe znamenat orientaci na hédonistický styl ţivota a rozpad pocitu sociální sounáleţitosti (Hašková, Rabušic, 2008). Individualismus v západní kultuře má dlouhou tradici, „důrazem na autonomii individua je naše civilizace charakteristická od svých počátků; snad se dá říci, ţe právě díky němu dosáhla svých úspěchů“ (Moţný, 2002: 192). Jeho základ leţí v křesťanské etice, která stála na osobní odpovědnosti jedince, který nesplýval s ostatními v davu či komunitě, ale individuálně a osobně odpovídal za všechny své skutky. Na sklonku moderní doby se však podle Moţného (2002) individualismus mění v něco jiného. Začíná zpochybňovat sdílené kulturní hodnoty a společenské instituce, které by je měly vytvářet a garantovat. V nové 35

éře velké tolerance a plurality je dovoleno téměř vše, při ničení tradičních institucí jsou potlačeny i morální hodnoty zděděné z minulosti. Co začalo jako proces lámání pout tradičních autoritářských společností, „pokračuje dále a rozleptává i ty vztahy, na nichţ byly zaloţeny instituce společností moderních, otevřených a demokratických“ (2002:193). „Individualismus, základ ctnosti v moderních společnostech, se začíná měnit z hrdé soběstačnosti svobodných lidí v jakési do sebe uzavřené sobectví, pro které se stává maximalizace osobní svobody bez ohledu na odpovědnost k ostatním sama o sobě cílem“ (Fukuyama in Moţný, 2002). Giddens (1991, 1992 in Willmot, 2007) vyslovuje úvahu o projevech individualismu v partnerských vztazích. Podle něj došlo ve sféře soukromí k velkým strukturálním změnám. Oblast intimity se stala rozmanitější, jedinci v rámci důrazu na individualitu musí činit volby týkající se manţelství, dětí a sexuálních preferencí. Mění se samy principy, na nichţ se zakládají lidské vztahy. Partnerský vztah je nově často vnímán jako „čistý“ (pure), vstupujeme do něj pro vztah samotný a jeho existence trvá jen tak dlouho, dokud z něj oba partneři přijímají vše, co chtějí. Partnerské vztahy jsou zaloţeny na tzv. „konfluentní“ či splývavé lásce, která je spíše nahodilá, a proto ji nelze spojovat s nějakým „navţdy“. V pozdně moderním „čistém vztahu“ jiţ nejde o nalezení „toho pravého a jediného“ partnera na celý ţivot, ale pouze o samotnou emocionální vazbu, která trvá jen tak dlouho, dokud partnery plně uspokojuje (Giddens, 1992 in Hašková, Rabušic, 2008). Za součást procesu tzv. individualizace lze v pozitivním slova smyslu povaţovat i převzetí zodpovědnosti sama za sebe, hledání „pravého já“ jako jednoho z hlavních ţivotních motivů. „V souvislosti se zvýšenou kvalitou ţivota se ve druhé polovině dvacátého století zvýšila dramaticky u většiny lidí jejich osobní očekávání (...) člověk dnes běţně předpokládá, ţe bude ţít nejméně do sedmdesáti let a ţe jeho ţivot bude hodnotný a smysluplný (...) Pro aktivitu směrem k sebevymezení a k sebezhodnocení dostává dnes člověk v běţném ţivotě podporu ze svého sociálního okolí, tento model je i součástí výchovného působení“ (Macek 2003: 185). Podle našeho názoru i ve svých partnerských vztazích a jejich praktickém uspořádání hledá dnes člověk sám sebe, usiluje o naplnění, uspokojení svých poţadavků a potřeb – zdá se, ţe mnoha směrech více, neţ tomu bylo v minulosti, coţ s sebou můţe nést na jednu stranu odpovědnější chování, v jiném výkladu však také celkovou nestabilitu partnerských vztahů či frustrující dlouhodobé neuspokojení vysokých poţadavků.

36

b) Westernizace Tento pojem se pojí s předpokladem, ţe při obnovení kontaktu Československa a poté České republiky se zeměmi západní Evropy po pádu komunismu došlo k transferu ţivotních stylů a hodnotových orientací západních společností k nám. Ty se dotýkají i rodinného chování. Na obecné rovině se jedná o liberalizaci chování a v jejím důsledku mimo jiné i pluralizaci rodinných forem. Charakteristický je přitom posun ke kohabitaci jako plnohodnotné alternativě manţelství legalizovaného sňatkem. Za nositele změn bývají povaţováni postmoderně orientovaní lidé s vyšším vzděláním13 (Rychtaříková, 2006).

c) Druhá demografická tranzice

Od 50. let 20. století probíhaly v průmyslově vyspělých státech našeho kulturního okruhu významné změny v demografickém chování obyvatel. Nejprve došlo k vzestupu rozvodovosti, v 60. letech ustal „baby boom“, projevila se sexuální revoluce, poklesla porodnost. Zároveň došlo k odkládání rodičovství, zvyšování věku sňatku a také se významnější procento dětí začalo rodit mimo manţelskou rodinu. Párový ţivot obecně jiţ nebyl zdaleka pouze záleţitostí formálně oddaných párů, sexuální souţití, společné hospodaření, ale i výchova dětí se začínají částečně přesouvat do jiných forem párového souţití, především kohabitací.

Lidé se začali v masové míře bránit nechtěným

těhotenstvím prostřednictvím spolehlivé hormonální antikoncepce. Zvyšovala se i procenta lidí, kteří se reprodukce vůbec neúčastní (Fialová, Hamplová, Kučera 2000; Moţný, 2006). Rodičovství nebylo samozřejmě zavrţeno, jeho emocionální funkce naopak vzrostla, avšak k naplnění této emocionální potřeby jiţ stačilo méně dětí v rodině, někdy jen jedno. Případně mohly u jedince převládnout nad rodičovskou aspirací jiné ţivotní volby (Sirovátka, 2003). Autorem konceptu druhé demografické tranzice je van de Kaa (1987), podle kterého jsou výše popsané změny v rodinném a reprodukčním chování spojeny s hlubší proměnou, charakteristickou pro postmoderní společnost, tj. s posunem k pluralizaci, individualizaci 13

V případě nesezdaného souţití jako projevu westernizace v České republice se prozatím příliš nepotvrzuje předpoklad, ţe tuto formu souţití preferují především vysoce vzdělaní lidé (např. Moţný, 2006).

37

hodnot, ţivotních stylů a identit, jejichţ nositeli jsou „mentální kohorty“ (in Sirovátka, 2003). Druhá demografická tranzice probíhala v západoevropských zemích pod vlivem zásadních celospolečenských procesů, těmi nejdůleţitějšími byl pravděpodobně růst individualismu či zvyšující se emancipace a zrovnoprávnění ţen a jejich vzrůstající ekonomická nezávislost. Část společnosti začala postupně vědomě odmítat tradiční hodnoty. „Mladí lidé také častěji studovali na středních a vysokých školách, rostlo vybavení domácností a mladí lidé se snaţili dosáhnout rychle takové ţivotní úrovně, na jakou byli zvyklí v rodinách svých rodičů. Značnou roli však hrála také zvyšující se nezaměstnanost mladých lidí, která nutila k opatrnějšímu rozhodování o sňatku a narození dítěte“ (Fialová, Hamplová, Kučera, 2000: 13). Česká populace (tak jako populace dalších postkomunistických zemí střední a východní Evropy) zaznamenala změny charakteristické pro druhou demografickou tranzici se zpoţděním. Změny, které na Západě probíhaly přibliţně od poloviny 60. let, u nás ve větší míře nastaly aţ v 90. letech. Reprodukční chování českého obyvatelstva začalo brzy po sametové revoluci v prudkém tempu vykazovat podobné kvalitativní změny, k jakým na západ od našich hranic docházelo postupně a v podstatně klidnější ekonomické a sociální situaci. Není zcela jasné, zda se u nás jednalo o zcela totoţné procesy, vzhledem k tomu, ţe k nim docházelo ve zcela odlišných podmínkách. Čeští odborníci poukazují na to, ţe některé systémové ekonomické a sociální proměny přinesly v průběhu 90. let české mládeţi vyšší míru ekonomické a sociální nejistoty, coţ je vedlo k tomu, ţe pragmaticky odkládají zakládání rodin“ (Rabušic, 2006). V kaţdém případě i u nás začalo od začátku 90. let docházet k proměnám ve sňatkovém chování i ve způsobech realizace partnerského souţití. Kapitola o vývoji po roce 1989 jasně naznačuje tyto trendy, silně připomínající ty v západních zemích.

38

2.5. Alternativy manželství ve světě a v ČR Dějiny rodiny v západních civilizacích jsou od svých počátků spjaty s manţelstvím v jeho historicky se měnících formách. Manţelská rodina byla preferovaným ideálem jiţ od doby, kdy se partnerská rodičovská dvojice jasněji vydělila z rodových struktur. Především pro období druhé poloviny 20. století je však charakteristická pluralita forem partnerského i rodinného ţivota. Lidé realizují své partnerské vztahy i rodinné plány v různých typech souţití14. Mezi nejfrekventovanější a obvyklé alternativní způsoby partnerství patří především kohabitace, jinak nazývaná téţ nesezdané souţití, či faktické manţelství – ta má několik podob, jak uvidíme dále. Další formou organizace partnerského vztahu je LAT („living apart together“), kdy se partneři sice jasně identifikují jako pár, ale ţijí kaţdý v samostatné domácnosti. Abychom doplnili ještě další ţivotní styl, který v současnosti nabývá na významu, uveďme i osoby ţijící trvale bez stálého partnera – tzv. „singles“. Podle Mareše (2003) není shoda v tom, jak tuto kategorii přesně vymezit, obvykle jsou však za singles povaţovány osoby ţijící programově osamoceně či odděleně, rezignující na to mít děti, tedy bez reprodukčních strategií. Do určité věkové hranice však nemusí jít o definitivní rozhodnutí, jak upozorňuje tento autor. (s. 78). Jiné (pro nás poněkud exotické) druhy právního či smluvního vztahu, zabezpečujícího organizaci emocionálních a rodinných ţivotů některých lidí uvádí Wise a Stanley (2004). Jako alternativu pro manţelství je moţné zvolit například vzájemné zákonné opatrovnictví s oboustranným oprávněním fungovat jako zmocněnec15 nebo formu osvojení (tato strategie je podle autorů uţívána například z důvodů dědických ve Francii a Japonsku, do podobného alternativního svazku vstoupila i S. de Beauvoir a J. P. Sartre). Další komplementární formou ve vztahu ke konvenčnímu manţelství je tzv. soužití se sociálním státem. Mareš (2003) vymezuje tuto alternativu zejména jako osamělé rodičovství, v němţ jde nejčastěji o osamocené matky vychovávající své dítě. Takový

14

V naší studii se zabýváme heterosexuálními páry, ponecháváme tedy stranou formy souţití a způsoby formálního zakotvení homosexuálních partnerských vztahů. 15 anglicky „mutual legal guardianship through power of attorney“

39

způsob přestal být obecně stigmatizován, díky fungování sociálního státu jde zejména pro některé ţeny v niţších společenských třídách o přijatelnou reprodukční strategii.

2.6. Kohabitace Kohabitace je ve svých různých formách nejčastější alternativou párového souţití vedle manţelství. Je také pravděpodobně nejvýznamnější výzvou či konkurencí manţelské instituci v západních společnostech a jako taková je jiţ několik desetiletí předmětem zájmu sociálních vědců. Ačkoli stále ještě většina lidí v západních společnostech vyjadřuje své přání se někdy s partnerem vzít a mnoho z nich alespoň jednou v ţivotě sňatek uzavře, kohabitace přinejmenším výrazně transformuje procesy vedoucí k manţelství. V očích některých teoretiků dokonce zpochybňuje legální a sociální základy rodinné struktury definované v naší kultuře především manţelstvím (Manning, Smock, 2005). Kohabitaci lze definovat jako „stav, kdy spolu dvojice partnerů ţije v sexuálním vztahu, aniţ jsou manţeli“ (Giddens, 2001: 179). Podobnou definici nabízí i Hatch (2009:1) „Kohabitace znamená dva intimně zainteresované nepříbuzné dospělé jedince, kteří mají stejné bydliště“. I v rámci těchto základních definic však existuje poměrně široké pole moţností, jak můţe být nesezdané souţití realizováno. Pro různé páry můţe být aktuální v různých fázích ţivota, má pro ně také rozličné významy, upřednostňují tuto formu souţití z rozdílných důvodů. Současným trendem v západních společnostech je jednoznačně zvyšující se akceptace nesezdaného souţití oproti minulosti, a to i v případě, ţe se v takovém souţití rodí a vyrůstají děti. Duvander (1999: 698) uvádí, ţe „ve většině západních zemí nastal vzestup počtu nesezdaných souţití v souvislosti s jasným poklesem počtu manţelství“. Takový trend konstatovali v 80. a 90. letech například autoři v Norsku, USA, Švédsku či Austrálii. Nejvýraznější je tento trend nadále pravděpodobně ve Švédsku, především pokud se jedná o kohabitaci jako předstupeň manţelství. Zde se dokonce od poloviny 80. let přibliţně polovina všech dětí nerodí partnerům v manţelství, nýbrţ jde z převáţné většiny o děti z nesezdaných souţití. Věk rodičů v době narození dítěte je tedy často statisticky niţší, neţ věk vstupu do manţelství. Švédská politika směřuje k tomu, aby v nesezdaném 40

souţití a v manţelství měli partneři shodná nebo velmi podobná práva a platily pro ně stejná pravidla. Partneři v nesezdaném souţití zde mají například stejné vzájemné finanční závazky, stejná pravidla jako pro manţelství zde platí i v případě péče o děti a vypořádání majetku v situaci rozpadu vztahu (Duvander, 1999). Zajímavé však nejen podle této autorky je, ţe mnohé švédské páry stále volí s postupem času manţelství, i kdyţ to jiţ není nezbytným předpokladem rodinného ţivota.

2.6.1. Typy kohabitace Ve vztahu k formálně uzavřenému manţelství můţeme rozlišit dva základní typy kohabitace, a to kohabitaci předcházející manželství a nesezdané souţití jako alternativu k manželskému svazku. Jak však uvidíme, tato klasifikace je velmi zjednodušující a z hlediska škály významů, přikládaným nesezdanému souţití, není zdaleka tak prostá. Kohabitovat mohou lidé v různých fázích ţivota a je tedy přirozené, ţe přikládají nesezdanému souţití ve svém ţivotě také různé významy. Kohabitují mladí lidé, kteří dosud neuvaţují o manţelství, souţití bez sňatku s partnerem je pro ně spíše upřednostněním párového soužití oproti možnosti zůstat „single“ a o manţelství prozatím neuvaţují (Manning, Smock, 2003)16. Kohabitace se potom buď můţe rozvinout dále do manţelství, nebo také ne. Jsou páry, které vstupují do kohabitace s jiţ jasným záměrem se časem vzít, páry, které nechávají tuto otázku prozatím otevřenou, a také páry, které manţelství jednoduše odmítají a kohabitace je pro ně přijatelnou alternativou. Zapomenout nesmíme na páry, kde jeden nebo oba partneři mají již za sebou předchozí vztahy či manželství, v některých případech i děti z těchto předchozích vztahů, a nyní uţ další formální svazek nechtějí17. Pro někoho je nesezdané souţití reakcí na nějakou životní událost (např. těhotenství či narození dítěte), pro jiného způsobem, jak si zajistit pohodlí a poţívat výhod, které tato forma párového souţití přináší.

16

Manning, Smock (2005: 989) uvádí, ţe podle jejich výzkumu často nelze u mladých lidí hovořit o rozhodování se mezi kohabitací a manţelstvím, ale spíše o rozhodování zůstat „single“ nebo kohabitovat

17

Podle výzkumu Bumpass a Lu (2000 in Seltzer, 2004) jsou nesezdaná souţití dokonce obvyklejší mezi těmi, kdo uţ byli někdy v manţelství, neţ mezi těmi nikdy nesezdanými

41

2.6.2. Motivy kohabitace O kohabitaci se velmi často hovoří v souvislosti s tím, ţe ji lidé vnímají jako méně závaznou formu souţití, ve které nejsou jedinci vázáni formálním slibem. Část z nich preferuje kohabitaci právě proto, ţe jim poskytuje v porovnání s manţelstvím větší stupeň osobní nezávislosti, nebo alespoň pocit této nezávislosti. Z nesezdaného souţití je také snadnější odejít v případě, ţe vztah nefunguje. V případě, ţe kohabitace předchází manţelství, je často vnímána jako test partnerského vztahu18. To potvrzuje řada výzkumů (např. Axinn, Thornton, 2001; Gibson-Davis et al., 2005 in Reed, 2006). Úvaha, ţe takto prověřený vztah (a prověřený partner) zajistí do budoucna úspěšnější a stabilnější manţelství, je na první pohled logická. Výzkumy však naopak zjišťují opačný efekt kohabitace jako „manţelství na zkoušku“, páry, které spolu ţily před manţelstvím, dospívají k rozvodu ještě častěji neţ ty, které si souţití před uzavřením sňatku nevyzkoušely. Argumentem těch, kdo preferují kohabitaci před manţelstvím, bývá i to, ţe jejich vztah je díky absenci formálních bariér stabilnější, protoţe je založen na dobrovolnosti. Podle psychologů je však toto spíše častý mýtus, jak uvádí Šmolka (2002), chybějící rozvodová bariéra u nesezdaných párů můţe být příčinou řady ukvapených rozchodů. Nelze samozřejmě bariéru formálního rozvodu legálního manţelství přeceňovat, neplatí samozřejmě, ţe čím je bariéra vyšší, tím stabilnější a harmoničtější bude manţelství. Nicméně svou preventivní funkci i v době vysokých měr rozvodovosti stále do určité míry plní. Jako velkou výhodu kohabitace mohou partneři vnímat také to, ţe nesezdané souţití jim můţe nabídnout většinu toho, co by mohlo nabídnout manželství, ale bez nutnosti formálního závazku. Sem můţeme zařadit finanční výhodnost společného bydlení, pohodlí souţití, kdyţ se o společnou domácnost a náklady dělí dvojice, dostupnost partnerského sexu atd. (Franiuk, 2005). Kohabitace můţe být cestou k tomu, posunout vztah kupředu bez toho, ţe by partneři pociťovali silný interpersonální závazek, charakteristický pro manţelství (Stanley, Whitton, Markman, 2004).

18

tzv. trial marriage – manţelství na zkoušku

42

Kohabitace bývá vnímána jako forma partnerského souţití, která se ve srovnání s manţelstvím vyznačuje menším důrazem a prosazováním tradičních genderových rolí. To můţe být motivem pro kohabitaci především v případě ţen (Reed, 2006). K navyšování počtů kohabitujících párů přispívá podle Franiuk (2005) také to, ţe ženy obecně dosáhly lepšího společenského statusu, je dnes běţné, ţe jsou stejně jako muţi výdělečně činné, dosahují stejného vzdělání a následně i shodného (nebo alespoň podobného) finančního ohodnocení jako muţi. Manţelství uţ pro ně není jedinou moţností, jak si zajistit pro sebe a případně i pro své děti ekonomickou jistotu. Preference nesezdaného souţití můţe v případě mladých párů, ale i těch starších a zkušenějších, vyjadřovat jejich pocity nejistoty. V kontextu vysokých měr rozvodovosti mohou na manţelství nahlíţet jako na vysoce nespolehlivou instituci, tedy v určitém smyslu zbytečnou a komplikující. Celkově také oslabil společenský mandát manželství. Šmolka (2002) upozorňuje na to, ţe kohabitace můţe být v určité situaci v jistém smyslu vynucená.19 Jistě existují páry, kde oba dávají ve stejnou dobu a ve stejné míře přednost souţití bez svatby, podle tohoto psychologa však je častější situace taková, ţe jeden z partnerů (výrazně častěji ţena, případně ten emočně angaţovanější v páru) by dal přednost tradičnímu svazku, druhý nikoli. Pro prvního z nich je pak takové souţití často volbou menšího zla, raději takto, neţ se rozejít. Podle Šmolky existují pravděpodobně mezipohlavní rozdíly – pro ţenu je rodina obecně centrálnější hodnotou, ţeny jsou také obvykle nositelkami tradic a rituálů (od oslav narozenin aţ po rituály svatební). V úvahu je třeba brát také to, ţe na neprovdanou ţenu mohou i dnes působit silnější společenské tlaky. Tento autor doplňuje ještě sociobiologickou úvahu, kdy pro samičky většiny ţivočišných druhů je snaha o garanci bezpečí potomstva biologicky naprogramována. Také dítě sezdaných rodičů můţe mít větší pocit bezpečí, neţ dítě s rodiči, kteří svůj vztah formálně neposvětili. Lze se ptát, kdo vlastně nejčastěji kohabituje. Přehled platný pro americké prostředí podává Seltzer (2004). Mladí lidé kohabitují s větší pravděpodobností neţ starší (ačkoli v posledních letech se zvyšují i podíly kohabitujících starších lidí). V kohabitaci jsou zřejmé rasové a etnické rozdíly, například černé ţeny ţijí v nesezdaných souţitích bez uzavření manţelství častěji neţ ţeny bílé. Lidé s niţším vzděláním a méně jistými ekonomickými vyhlídkami mají větší pravděpodobnost kohabitovat, neţ vstoupit do 19

Nutno podotknout, ţe vynucené můţe být jedním z partnerů i manţelství.

43

manţelství 20. Významnou determinantou pro vstup do manţelství jsou ekonomické zdroje a kariérní perspektivy, a to především v případě muţů. Mladé ţeny a muţi s liberálními postoji ke genderovým rolím mají větší pravděpodobnost kohabitovat, neţ se vzít. Franiuk (2005) doplňuje, ţe pravděpodobnost kohabitace se u mladých lidí zvyšuje, pokud jejich rodiče byli rozvedení a měli vyšší vzdělání. S kohabitací obecně negativně koreluje víra. Franiuk (2005) poznamenává, ţe v různých evropských zemích může kohabitace mít různé významy. V zemích severní Evropy kohabitace můţe reprezentovat alternativu k manţelství, zatímco v západní Evropě představuje častěji předstupeň manţelství. V jiţní Evropě a v Irsku je kohabitace vzácnější neţ v ostatních oblastech Evropy.

2.6.3. Také kohabitace má svůj vývoj Fenomén kohabitace je v západních vyspělých společnostech velmi rozšířený, ne v kaţdé zemi je však stejně široce přijímán a jsou mu přikládány stejné významy. Podle Kiernan (2002, in Hašková, Rabušic, 2008) existují čtyři fáze nezvratného vývoje partnerské kohabitace, dosaţení vyšší fáze znemoţňuje návrat do té niţší. V první fázi je kohabitace spíše deviantním či avantgardním fenoménem, praktikovaným jen malou částí svobodných lidí. Ve druhé fázi získává kohabitace funkci předehry manţelství, představuje období testování partnera i síly vztahu, většinou bez přítomnosti dětí. Ve třetí fázi je jiţ začíná být kohabitace společensky akceptována jako alternativa sňatku a běţnějším se v jejím rámci stává i rodičovství mimo manţelství. Ve čtvrté fázi se jiţ kohabitace od manţelství v podstatě neodlišuje, v obou se rodí a vychovávají děti. USA jsou někde mezi druhou a třetí úrovní, Švédsko je jiţ v současnosti na čtvrté (Kapinus, 2009). Prozatím je tomu ve většině západních společností (včetně České republiky) tak, ţe asi 50 aţ 60 % kohabitací se transformuje časem v manţelství (Hatch, 2009; Mareš, 2003). Růst počtu kohabitací je však obecně doprovázen poklesem uzavíraných manţelství. Ani kohabitace tedy není neměnnou formou uspořádání partnerských vztahů. Prochází specifickým vývojem. Velké části dnešních manţelství kohabitace předcházela, 20

Zároveň se však v některých výzkumech jako skupina, u které je kohabitace pravděpodobnější, jeví vysokoškolsky vzdělaní lidé. (např. Franiuk, 2005)

44

postupně však přestává být v tak velké míře předstupněm manţelství, stává se více jeho alternativou. Kohabitující páry se čím dál častěji stávají rodiči a nestvrzují ani potom svůj vztah sňatkem (Seltzer, 2004). Radikálnější celospolečenské odmítnutí manţelství ve prospěch nesezdaných souţití však prozatím není pravděpodobné (Manning, Longmore, Giordano, 2007). V českém prostředí je kohabitace dosud vnímána především jako „manţelství na zkoušku“. Jak však uvidíme v kapitole o výzkumech, relevantních tématice manţelství a kohabitace, i zde v posledních letech vzrůstají počty párů, které neplánují sňatek uzavírat a kohabitace je pro ně v čím dál tím větším měřítku i přijatelným prostředím pro výchovu dětí.

45

2.7. Výzkumy relevantní tématům manželství a kohabitace „ We urge those who research families in the 21st century to study the everyday and the mundane, and most especially, what people themselves identify as important in their family lives“. (Emery, Lloyd, 2001: 197)

2.7.1. Historie výzkumů manželství a rodiny V odborné literatuře západní Evropy, USA a dalších industrializovaných zemí nalezneme mnoho statí, týkajících se rodiny, partnerských vztahů a jejich forem. Myšlenky, prezentované v závěrech výzkumů v těchto zemích, jsou díky dnešnímu silnému globalizačnímu trendu do velké míry aktuální i pro Českou republiku, pro sociální prostředí středoevropské společnosti. Celospolečenské posuny a změny, mezi které se řadí i současná proměna institucí rodiny a manţelství, jsou podobné ve všech společnostech západního typu. V západní Evropě je v posledních desetiletích zaznamenáván významný trend poklesu uzavřených manţelství. Sociální klima, ve kterém jiţ není manţelství povaţováno za morální nutnost, se pojí se vzrůstem počtu nesezdaných souţití i vzrůstající mírou rozvodovosti. Jak však podotýkají Sandfiel a Percy (2003), nemusí jít nutně o „úpadek“ instituce manţelství. Vycházejí při své úvaze z údajů o počtu opakovaných manţelských sňatků ve Velké Británii. Zvaţují také moţnost, ţe počty uzavřených prvních manţelství se mohou stabilizovat, jakmile se pro sňatek rozhodnou lidé, kteří v současném společenském klimatu vyčkávají s manţelstvím do pozdějšího věku a také ti, kdo nyní ţijí v nesezdaném souţití a toto souţití pro ně není alternativou, nýbrţ předstupněm manţelství. Zároveň však autoři shrnují předchozí výzkumy a konstatují, ţe britské postoje k manţelství se skutečně mění – méně respondentů vidí manţelství jako nejlepší formu partnerského uspořádání, ve kterém by měly být vychovávány děti. Zůstává však stále významný podíl těch, kdo stále pokládají manţelství za ideální způsob realizace partnerského vztahu. Tento jejich závěr je v souladu s většinou dalších autorů ze západní Evropy a USA, ale i těch českých. V literatuře dosud přetrvává trend kvantitativních výzkumů, postupně se však prosazuje i kvalitativní přístup ve společenských vědách. Výzkum, týkající se tématu manţelství a dalších typů partnerských vztahů, lze zařadit do oblasti tzv. „family studies research“. 46

Výzkum rodiny a souvisejících témat má dlouhou tradici a tak jako v dalších oblastech psychologického výzkumu, objevují se i zde stále nové trendy. Lze říci, ţe za poslední století se pohled na rodinu a manţelství, a tím také na způsoby výzkumu těchto fenoménů, výrazně proměnil. Nedochází pouze k posunům týkajícím se témat výzkumu, ale také k proměně metodologické. Ve spojitosti s posuny ve způsobu definování rodiny a manţelství se vyvíjí i způsoby, jakými je prováděn výzkum a vytvářeny nové teoretické rámce. Základní trendy, které se v průběhu 20. století projevily ve výzkumu rodiny, shrnují Emery a Lloyd (2001). Ti definují „family studies“ jako disciplínu, která zaujímá holistickou perspektivu při pohledu na rodinu a sociální struktury, v rámci kterých rodina existuje. Úsilí vědců na tomto poli je vedeno především snahou nabídnout takové vědění, na které by mohla navazovat praktická řešení a sluţby, které podpoří rodinu i jedince. Odlišností od jiných přístupů je především snaha o přispění k celkové sociální změně. Důraz je kladen na takové výstupy, které jsou prakticky vyuţitelné. Definice samotného zastřešujícího pojmu rodiny prošla v průběhu posledního století, ve kterém lze registrovat tzv. vědecký přístup ke zkoumání rodiny, významnými změnami. K proměnám této definice se vázaly také způsoby uvaţování vědců o tom, jak by měla být rodina zkoumána, jak by měla být vytvářena teorie a aplikovány výsledky výzkumů. Tradiční definice rodiny se zakládala na tom, ţe zde bezpodmínečně musí existovat manţelský svazek, partneři mají děti, mezi rodiči a dětmi jsou biologické vazby. Vţdy se jednalo o dva rodiče rozdílného pohlaví. K „perfektní“ formě rodiny patřila také matka, která zůstávala doma s dětmi. Tyto hodnoty „tradiční rodiny“ byly zřetelné v literatuře o rodině v prvních dekádách 20. století. Určovaly nejen rámec definice toho, co rodinu tvoří, ale také určovaly, jakou hodnotu mají jiné varianty vztahových uspořádání, které byly odlišné od primárního modelu rodiny, tj. matky, otce a biologických dětí. Výsledkem tohoto přístupu bylo mimo jiné i to, ţe se věda v tomto období při studiu rodinných forem, které se lišily od toho, co bylo povaţováno za „normu“, často zabývala tématy, jako byl chybějící otec, rozbitá rodina, mimomanţelská výchova dětí atd. Druhá polovina 20. století s sebou přinesla výraznější změny v počtech uzavřených formálních manţelství, v míře porodnosti, rozvodů a také podílu ţen, aktivních v pracovním procesu. Tyto trendy postupně akcelerovaly a bylo třeba přizpůsobit i pohled vědy na problematiku proměňující se rodiny a mezilidských vztahů, které v jejím širším rámci probíhají. Průvodním jevem ve společenských vědách bylo to, ţe se výzkumníci 47

začali více zabývat studiem alternativních a netradičních rodinných forem. Také pojem a definice rodiny vyţadovaly rozšíření. Definice rodiny se transformovaly a postupně zahrnovaly různé variace. Postupně byla více zdůrazňována významnost emočních pout mezi členy rodiny, spíše neţ biologických vazeb. Nové definice v průběhu času obsáhly různost rodinných vzorců a vztahů. V 90. letech jiţ byla rozmanitost stylů rodinného souţití v západních společnostech povaţována za více či méně „normální“ a význam jednotné definice rodiny se z literatury „family studies“ téměř vytratil. Vědci usoudili, ţe uţ nadále nemá smysl omezovat definici rodiny na jeden monolitický pohled nebo pouţívat tradiční nukleární rodinu jako standard pro srovnání. Rodina byla nadále pojímána spíše jako prostředí, kde můţe fungovat mnoho různých vzorců a vztahů, prostředí, které se mění a průběţně se adaptuje. Objevuje se i myšlenka sociální konstrukce konceptu rodiny, v rámci které se předpokládá, ţe vzájemně související role a chování, a tím i výsledná očekávání obsaţená v rodinných vztazích jsou zakořeněna v širší společnosti. Ve spojitosti s proměnami pohledu na rodinu a její definici se vyvíjel i vědecký pohled na to, jak by měl být uskutečňován výzkum v této oblasti. Tam, kde modernismus nabízel monolitickou teorii rodiny, postmodernismus se zaměřuje na pluralistické rodinné vztahy a struktury (Emery, Lloyd, 2001: 200). Pro modernismus byl charakteristický postoj vědy, která povaţovala samu sebe za co moţná nejvíce objektivní, osvobozenou od hodnot, usilující o dosaţení pravdy, preferovala objektivní analýzu empirických dat a jejím cílem měla být teorie, která plní funkci predikce. Obecně byl vědecký modernismus charakteristický preferencí racionality a touhou po univerzálním vědění. Důraz na „vědeckost“ (tj. na empirická data, opakovatelnost výzkumu, vědecký způsob výstavby teorie atd.) se projevil i při výzkumu rodiny. Postmoderní uvažování je oproti tomu otevřené reflexi sebe sama, táže se po vlastní hodnotovosti. Při výzkumu rodiny zaujímá spíše pluralistický pohled, odmítá standardizaci rodiny a obecně pochybuje o možnostech univerzální teorie. Kritizuje pozitivistický přístup k výzkumu rodiny. Od deduktivních metod se zájem vědců přesouvá k metodám induktivním, od strukturovaného „tvrdého“ metodologického designu k většímu vědomí subjektivity a prostoru pro kvalitativní, „měkké“ metody. Důleţité pro nás je, ţe ve výzkumu rodiny postmoderní směr uvaţování pracuje s pojmem diskurzu a vyuţívá různých podob diskurzivní analýzy, přičemţ zdůrazňuje úlohu jazyka a narací při vytváření osobních konstrukcí významu. Postmoderní uvaţování 48

při zkoumání rodiny a blízkých lidských vztahů se výrazně promítlo i do feministického výzkumného proudu, v rámci kterého byla uskutečněna většina kvalitativních analýz na tomto poli (Sanfield, Percy, 2003; Brook, 2002). Modernistický přístup je však stále silným proudem, kvantitativní metodologie si i nadále drţí stabilní a důleţitou pozici ve výzkumu rodiny a blízkých vztahů. V některých případech je kvantitativní paradigma zcela na místě, jindy lze z pohledu výzkumníka, pohybujícího se spíše v oblasti kvalitativních analýz, uvaţovat nad adekvátností uţití kvantitativní metodologie pro konkrétní (v případě našeho výzkumu vztahové) téma. Linda K. Acitelli

podává v „Encyclopedia of Human Development“ pod heslem

manţelství přehled o tom, jak se manţelská instituce stala předmětem zájmu výzkumníků. V podstatě aţ do 30. let 20. století nebylo manţelství jako takové tématem pro vědecký výzkum. Do této doby se o manţelství uvaţovalo většinou spíše na úrovni předpisů o „ideálním manţelství“, a to z pozice tradičních náboţenských předpisů. Na přelomu 19. a 20. století se však problémy v manţelstvích a rodinách stávaly postupně i problémem sociálním. Zaměření na manţelský ideál se změnilo na zaměření na zkoumání skutečných manţelství. Stěţejním tématem v touze výzkumníků řešit problémy v manţelstvích byla po mnoho let především kvalita manţelství. Cílem výzkumných studií bylo identifikovat, co predikuje úspěch v manţelském svazku. Jiţ od doby těchto prvních vědeckých studií má své pevné místo ve výzkumu manţelství a rodiny sociologie a demografie, coţ znamená mimo jiné i to, ţe manţelství bylo a je zkoumáno i na velkých vzorcích populace. Snahou bylo identifikovat individuální faktory, které by mohly predikovat spokojenost v manţelství. O výzkum manţelství se začali zajímat také kliničtí psychologové, doufali, ţe poznatky výzkumu jim umoţní navrhovat efektivní terapeutické techniky pro řešení manţelských problémů. Kromě výzkumu, zpracovávajícího demografická data (která však nevysvětlovala důvody, proč problémy v manţelstvích vznikají), se postupně rozvinul také výzkum chování manţelů v průběhu interakcí. Páry byly často sledovány v průběhu diskuze o vlastních manţelských problémech. Cílem bylo rozpoznat rozdíly v chování mezi šťastnými a méně šťastnými páry a následně případně navrhnout efektivní poradenské intervence.

49

V 70. a 80. letech se objevuje výzkum osobních vztahů (personal relationships). Na poli odborného výzkumu fenoménu manţelství se nyní objevuje snaha o multidisciplinární pojetí, vstupují sem disciplíny jako sociální psychologie, komunikační studia a antropologie. Kvalita manţelství a manţelská spokojenost zůstávají stěţejními tématy, výzkum se však zaměřoval i na další témata. Kromě behaviorálního pozorování se výzkum manţelství rozšířil o bádání v oblasti percepcí manţelských partnerů, uvaţování o sobě samém jako partnerovi a o tom druhém. 70. léta jsou považována za počátek systematického výzkumu manželství v psychologii. Výzkum nadále odráţel především zájem aplikované klinické psychologie a zaměřoval se na identifikaci behaviorálních korelátů manţelského distresu. Výsledky takového výzkumu měly být zacíleny na změnu v terapii (Fincham, Beach: 1999:686). Od 70. let je aktuální také komparační výzkum kohabitace a manželství, pozornost se věnovala otázkám jako je stabilita svazku, spokojenost ve vztahu a později i dělba práce v partnerství a ekonomické aspekty manţelství a kohabitace atd. (Hamplová, 2002).

2.7.2. Závazek v partnerském vztahu („commitment“) Stanley,

Whitton

a

Markman

(2004)

zkoumali

úroveň

interpersonální

oddanosti/závazku mezi partnery v nesezdaném souţití a v manţelství. V případě kohabitace předcházející manţelství i kohabitace jako alternativy manţelství byl zaznamenán nižší stupeň interpersonální vazby či oddanosti mezi partnery. Autoři zvaţují rizika pro partnerský vztah, která tyto závěry naznačují. Jako rizikové vidí v případě nesezdaného souţití na základě předchozích výzkumů nespokojenost ve vztahu, vyšší frekvenci konfliktů, niţší kvalitu komunikace, riziko násilných interakcí a konečně i riziko rozpadu vztahu. Tito autoři se zabývají také otázkou, zda předchozí kohabitace můţe souviset s rizikovými faktory pro následné manţelství. Většinu rizik, které prokázaly výzkumy, však lze podle nich povaţovat za očekávatelné vzhledem k tomu, ţe jak do předmanţelské kohabitace, tak i kohabitace jako alternativy manţelství vstupují páry, které se dají povaţovat se méně konvenční.

50

Zajímavý příspěvek k tématu závazku v partnerském vztahu přináší Johnson, Caughlin a Huston (1999). Pracují s konceptem tří různých typů závazku ve vztahu, kaţdý z nich má jiné příčiny a jiné kognitivní, emocionální i behaviorální důsledky. Osobní závazek se vztahuje k vědomí jednotlivce, ţe chce zůstat ve vztahu. Morální závazek znamená cítit se morálně povinen zůstat, a strukturální závazek odkazuje k pocitu, ţe je člověk vázán zůstat ve vztahu bez ohledu na osobní a morální závazek. První dva typy jsou proţívány člověkem jako vnitřní a jsou funkcí postojů a hodnot jednotlivce. Třetí typ je proţíván jako vnější a je funkcí vnímání omezení, které činí obtíţným (nákladným) odchod ze vztahu, jde o pocit, ţe existují bariéry, bránící odchodu. Osobní závazek je ovlivňován třemi komponentami – jedinec chce pokračovat ve vztahu, protoţe je přitahován svým partnerem (role lásky), je funkcí atraktivity vztahu samotného (spokojenost ve vztahu) a třetí komponentou je identita páru, neboť participace člověka v konkrétním vztahu můţe být důleţitým aspektem vlastního sebepojetí. Morální závazek je téţ spoluutvářen třemi komponentami. Roli zde hraje to, jaký postoj má jedinec k morálnosti rozpadu konkrétní formy vztahu21. Člověk také můţe cítit osobní morální povinnost vůči partnerovi22. Jedinec se také můţe cítit povinován pokračovat ve vztahu z důvodu dosaţení a zachování konzistentních ţivotních hodnot

23

. Sílu strukturálního závazku nepocítíme, dokud je

osobní a morální závazek vysoký. Kdyţ je ale osobní a morální závazek nízký, strukturální závazek je najednou nápadnější a dává člověku pocítit, ţe je polapen ve vztahu, cítí, ţe musí zůstat, ať chce nebo nechce. Čtyřmi komponentami strukturálního závazku, které nutí člověka zůstat, jsou alternativy, sociální nátlak, procedury potřebné k ukončení vztahu a nenávratné investice. Závislost jedince na konkrétním vztahu je částečně dána tím, zda člověk vnímá, ţe existují alternativy k současnému vztahu – nejen ve smyslu atraktivity jiného vztahu, ale také například z hlediska ekonomického, z pohledu moţnosti jiného bydlení a zaměstnání a také kontaktu s dětmi z původního vztahu v případě rozchodu. Sociální tlak znamená, ţe jedinec předpokládá určité reakce významných lidí ve svém okolí, pokud zvolí moţnost opustit vztah. Přátelé a příbuzní činí nátlak na jedince, aby vztah neopouštěl. Procedurami potřebnými k ukončení vztahu je v případě manţelství myšlena sada obtíţných úkonů spojených s rozvodem. A jsou zde i další, méně byrokratické procesy, kterými si jedinec při ukončování vztahu projde. Musí být rozdělen 21

Například to můţe pociťovat tak, ţe manţelství, jakékoliv manţelství, by mělo trvat „dokud nás smrt nerozdělí“ 22 Například ve smyslu „Slíbila jsem Pavlovi, ţe s ním budu do konce svého ţivota, a to také budu“. 23 Lidé se snaţí neustále dosahovat konzistence/shody v tom, jak se cítí, myslí a jak se chovají v důleţitých záleţitostech.

51

majetek, alespoň jeden z partnerů si musí najít jiné bydlení, někdy i nový zdroj finančních příjmů. Všechny tyto úkony fungují jako určité překáţky rozpadu definitivního vztahu. Nenávratnými investicemi je například čas a různé zdroje, které jedinec vloţil do vztahu. Někdo nebude ochotný opustit vztah, i kdyţ ten bude neuspokojivý, neboť svůj odchod by vnímali jako nepřijatelné plýtvání přímými investicemi. Rusbult (1983 in Hewstone, Stroebe, 2006) představila podobný model, který pojmenovala jako investiční. Vysvětluje s jeho pomocí, co jedince motivuje k udrţení vztahu, čili které faktory posilují oddanost vůči partnerovi a vztahu. Oddanost podle ní znamená, ţe jedinec chce vztah udrţet a chce k němu být i duševně poután. Oddanost je přitom podmíněna třemi faktory: 1) vysokou spokojeností – jedinec partnera miluje a o vztahu přemýšlí pozitivně; 2) vnímanou nízkou kvalitou alternativ – aktuálně je daný vztah pro jedince nejlepší moţností, při rozvíjení vztahu se jedinci postupně jiným alternativám uzavírají; 3) vysokými investicemi – vztahuje se k způsobům a moţnostem, na jejichţ základě se ţivot partnerů propojuje (časové investice, úsilí, snaha, oběti, společní přátelé, sdílené vzpomínky a záţitky, sdílené zájmy, společný majetek). Právě vysoké investice jsou proměnnou, která podle Rusbult můţe zajistit, ţe i v nepříznivých obdobích vztahu, i kdyţ se objeví příznivější varianty (alternativy), nemusí se vztah rozpadnout. „Z velkého počtu studií vyplývá, ţe uvedené tři faktory – spokojenost, alternativy a investice – jsou nezbytným východiskem pro predikci oddanosti a pravděpodobnosti rozpadu vztahu“ (Rusbult, Buunk, 1993 in Hewstone, Stroebe, 2006: 445).

2.7.3. Pravděpodobnost uzavření manželství a odkládání manželství K. B. Guzzo (2008) zkoumala s vyuţitím dat z amerického „National Survey of Family Growth“ z roku 2002 návaznost manželství na kohabitaci. Téměř polovina prvních kohabitací začíná podle ní se záměrem pozdějšího sňatku. Pokud existuje úmysl uzavřít sňatek, zvyšuje se pravděpodobnost, ţe k němu skutečně po nějaké době kohabitace dojde a sniţuje se pravděpodobnost rozchodu páru. Tři čtvrtiny muţů a ţen, kteří začali ţít v nesezdaném souţití s jasným úmyslem se později vzít, tento záměr naplnili. Do manţelství však vstoupila pouze třetina těch, kdo takový úmysl na počátku první kohabitace neměli. Záměr uzavření sňatku (i úspěšnost kohabitace) závisí mimo jiné i na záţitcích jedinců z primární rodiny. Výzkum ukazuje, ţe ačkoli jedinci často věří, ţe jejich 52

nesezdané souţití je stupněm, po kterém bude následovat manţelství, gender a rasa/etnicita hrají důleţitou roli v tom, zda budou plány na uzavření manţelství realizovány. Autorka předpokládá, ţe velká část kohabitací je pokládána jiţ od svého počátku za předstupeň manţelství. Kvantitativní studie v oblasti demografie, sociologie a ekonomie obecně demonstrují, ţe pravděpodobnost uzavření manţelství, ale také jeho následná stabilita má návaznost na dobré ekonomické podmínky. „Lidé, kteří mají vyšší vzdělání a lepší ekonomické vyhlídky s vyšší pravděpodobností uzavírají manţelství, zůstávají v manţelství a mají děti v manţelství“ (Smock, Manning, Porter, 2005: 681). Silnější vliv ekonomického statusu na pravděpodobnost uzavření manţelství a riziko rozvodu je opakovaně zaznamenáván v případě muţů. Manning a Smock (2002) se zaměřili na to, proč se mnohé kohabitující páry nerozhodnou pro manţelství. V této souvislosti zkoumají očekávání respondentů od manţelství. Jejich zájem se primárně zaměřuje na efekt socioekonomického statusu partnerů a jejich etnicitu. Ve svých závěrech uvádí, ţe pro všechna etnika souvisí pravděpodobnost uzavření manželství se socioekonomickou pozicí muže24 (a to i přes to, ţe kohabitace je obecně povaţována ve srovnání s manţelstvím za více egalitářské genderově partnerské prostředí). Charakteristiky partnera jsou klíčovými faktory při zvaţování, zda kohabitace povede k uzavření sňatku. Muţův věk, náboţenské vyznání a praxe, vzdělání a příjem výrazně souvisí s tím, zda jeho partnerka očekává sňatek s ním. Charakteristiky muţe ve výzkumu Manning a Smock (2002) lépe vypovídají o pravděpodobnosti očekávání manţelství, neţ charakteristiky ţen. I u párů, které jiţ sdílí stejné obydlí, muţův socioekonomický status má zdá se silný vliv na to, zda pár očekává následný sňatek. Tyto výsledky souhlasí se závěry výzkumů konstatujících, ţe muţi s niţším socioekonomickým statusem spíše ţijí v nesezdaných souţitích neţ v manţelství. Je také zajímavé, ţe lidé ţijící v kohabitaci při volbě partnerů nezvaţují jejich ekonomický potenciál, ale uţívají ekonomická kritéria při svém následném plánování manţelství s tímto partnerem. Pro muţe s horším socioekonomickým zázemím představuje kohabitace stupeň na cestě k manţelství, snad do té doby, neţ budou schopni dosáhnout úrovně sociálního zabezpečení, vyţadovaného podle jejich představ pro uzavření sňatku. U ţen se projevuje vyšší socioekonomické postavení tak, ţe pro ně není kohabitace nutně předstupněm

24

Závěry se vztahují na americkou populaci s jejím charakteristickým etnickým sloţením

53

manţelství (Guzzo, 2008). Je tomu tak podle této autorky moţná proto, ţe nijak nespěchají s vdáváním, dokud nestabilizují svou kariéru. I v případě, ţe jsou jiţ ve vztahu společné děti, některé nesezdané páry sice chtějí manţelství, ale dočasně se ho vzdávají, neboť chtějí dosáhnout finanční stability a dořešit své vztahové problémy. Kohabitující páry typicky vnímají finanční otázky jako důleţité pro manţelství. V podstatě věří, ţe před tím, neţ bude manţelství uzavřeno, by měli dosáhnout určitého ekonomického statusu a podmiňují tím vstup do manţelství (Smock, Manning, Porter, 2005; Manning, Smock 2002). Tito autoři, zabývající se velmi komplexně tematikou nesezdaných souţití a manţelství v prostředí USA, se ptali v kvalitativní studii (2005) respondentů, co musí pro ně být splněno, aby bylo pro ně aktuální vstoupit do manţelství. Dostali jednak odpovědi, týkající se kvalit partnerů a vztahu samotného, jednak odpovědi vztahující se k ekonomické stránce partnerského vztahu. Ze vztahových otázek identifikovali respondenti například to, ţe potřebují strávit nejprve více času s partnerem v nesezdaném souţití, dále hodnotí kvalitu vztahu před případným sňatkem, roli hraje věk, případně zralost partnerů a další. Mezi zvaţované ekonomické faktory poté patřily peníze, zaměstnání, majetek (např. domy, úspory), dosaţení vzdělání. Většina respondentů vnímala jako důleţité ve svém rozhodování pro manţelství obě oblasti – ekonomickou i vztahovou. Podrobnější analýza ekonomických faktorů přinesla pět základních témat, tj. oblastí, které kohabitující respondenti vnímali jako podstatné před uzavřením sňatku: a) mít dostatek peněz, b) schopnost zaplatit „skutečnou“ svatbu25, c) dosáhnout řady finančních cílů před manţelstvím, d) muţ v páru musí mít kapacitu zajistit finančně rodinu, e) nedostatek peněz jako zdroj stresu a konfliktů ve vztahu. Manţelství tedy nejen ţe přináší partnerům ekonomické výhody (jak bylo potvrzeno výzkumem), ale na druhou stranu „vyţaduje“ z pohledu mnohých párů, aby jiţ před jeho oficiálním stvrzením dosáhli určité ekonomické úrovně, která má zajistit následné fungování manţelství. Zdá se tedy, ţe lidí, kteří se rozhodují pro vstup do manţelství, jakoby nechtěli jiţ ţít v nějakém provizoriu, odmítají jiţ kompromisy, ke kterým byli ochotni v nesezdaném souţití. Nechtějí prozatímní řešení, hledají stabilitu. Jde o závaţný krok k „novému“ ţivotu, kam podle nich nepatří kompromisy, potíţe s financemi atd. „Aby byli motivováni 25

„skutečnou“ svatbou je zde myšlen obřad s účastí široké rodiny, následná oslava, nikoli jednoduchý obřad – ten je povaţován za kompromis, nedokonalou variantu

54

k manţelství, kohabitující jedinci musí cítit, ţe manţelství změní jejich ţivoty“ (Bumpass, Sweet 2001 in Smock at al. 2005: 694). Zároveň však musí dojít ke změnám jiţ před uzavřením manţelství, musí být dosaţeno úrovně stability a komfortu, kterou kohabitující povaţují za potřebnou a bezpečnou. V některých směrech podobné výsledky z českého prostředí přináší Hašková a Rabušic (2008). „Pokud mladí lidé vstup do manţelství pouze odkládají, mohou je k tomu vést nejrůznější důvody, jako je ekonomická nejistota, (relativní) chudoba a/nebo jejich nejistá pozice na trhu práce“ (2008: 14). V sérii sociologických šetření se také objevuje jako bariéra uzavření sňatku situace na trhu s byty, mladí lidé v období, kdy uţ nejsou jako za minulého reţimu mladé rodiny podporovány výrazně státem, nesnadno zakládají vlastní samostatnou domácnost (Fialová, Hamplová, Kučera, Vymětalová, 2000; Kuchařová 2003). V České republice také od roku 1989 výrazně narůstají podíly vysokoškoláků (a především vysokoškolaček) v populaci, coţ také vede k odkládání sňatků do pozdějšího věku (Hamplová, 2006a). Podle Manning a Smock (2002) pravděpodobnost vstupu do manţelství u jedinců roste s věkem aţ přibliţně do 25 let, a poté klesá. Religiozita je signifikantní a pozitivní determinantou v očekávání manţelství, věřící lidé mají blíţe k tomu, následovat tradiční cestu (tj. přímo se vzít, nikoli nejprve kohabitovat nebo nahradit manţelství nesezdaným souţitím) (Manning, Longmore, Giordano, 2007). Pravděpodobnost uzavření manţelství se zvyšuje, pokud se jedná o jedince, který má vyšší socioekonomický status (vycházející z původní rodiny), původní rodinu která se nerozpadla, je věřící, a ţije ve venkovském prostředí (Duvander, 1999). To, zda bude svazek legitimizován formálním uzavřením manţelství, závisí z velké části na ženách a jejich manželských plánech, spíše neţ na jejich partnerech. Duvander to interpretuje tak, ţe rodina a záleţitosti s ní spojené byla tradičně doménou ţen, je tedy pochopitelné, ţe jejich plány jsou v tomto případě vlivnější. Pravděpodobnost uzavření manţelství je ve výzkumných zjištěních spojována také s postoji a hodnotami respondentů – v případě, ţe jsou tyto postoje a vyjadřované ţivotní hodnoty „tradiční“, je pravděpodobnost uzavření sňatku vyšší a naopak očekávání kohabitace se u nich sniţuje. Vliv na rozhodování o manţelství má také původní rodina jedince. V případě výzkumu adolescentů se objevily souvislosti mezi formou a vývojem původní rodiny a očekáváním manţelství. Očekávání bylo niţší u těch adolescentů, kteří ţijí jen s jedním rodičem, s rodiči kteří kohabitují či s jedním nevlastním rodičem („step family“). Také rozvody rodičů negativně souvisí s očekáváním manţelství (Manning, Longmore, Giordano, 2007). 55

Hypotézu o „přenosu rodinné stability“ potvrzuje i výzkum Duvander (1999), ve kterém se ukázalo, ţe ţeny, které vyrůstaly v rodině se dvěma biologickými rodiči, případně s dvěma adoptivními rodiči, měly větší pravděpodobnost se vdát, neţ ostatní. Rodina původu můţe ovlivňovat sňatkové očekávání či rozhodování i jinak. Také Shulman, Rosenheim a Knafo (1999) pracovali s výpověďmi adolescentů a konstatovali, ţe očekávání rodičů mají vliv na to, zda jejich potomci předpokládají a preferují do budoucna uzavření legálního manţelství. Tento vztah závisí podle autorů na kvalitě attachmentu (vazby) mezi dětmi a rodiči. Především očekávání matky a kvalita vazby na matku u adolescentů nejzřetelněji ovlivňuje očekávání budoucího manţelství. V českém prostředí potvrzuje vliv zkušenosti z dětství Hamplová a Pikálková (2002). Manţelství má větší podporu mezi těmi, kteří označují souţití svých rodičů za šťastné, případně jejich rodiče se nerozvedli. Trend zvyšujícího se věku vstupu do (prvního) manţelství je typický pro většinu industrializovaných západních zemí ve druhé polovině 20. století. Kapinus (2009) shrnuje sociální, ekonomické a individuální faktory, související s odkládáním manţelství v americkém prostředí.

Sociální a ekonomické faktory 1) Růst úrovně vzdělání - lidé déle studují a odkládají proto sňatek. Obecně se očekává, ţe mladý manţelský pár bude mít vlastní domácnost a ne ţít nadále s rodiči, proto obvykle nedochází k tomu, ţe by se lidé brali ještě za studií. 2) Participace ţen na trhu práce – proměňující se genderové role způsobují, ţe mnohé páry jiţ nenásledují tradiční vzorce manţela jako ţivitele rodiny a manţelky pečující o domácnost a rodinu. Ţeny s vyššími stupni vzdělání mají větší pravděpodobnost, ţe se vdají, neţ ţeny s niţším vzděláním, nicméně se vdávají později. 3) Akceptace předmanţelského sexu – ve společenské atmosféře, kde je sex před manţelstvím stále více akceptovatelný, jedinci odkládají manţelství. To je logicky propojeno s vyšším výskytem nesezdaných souţití. 4) Kohabitace - mladí dospělí kohabitují přibliţně ve stejném věku, jako se v dřívějších dekádách brali. Kohabitace je často chápána jako naprosto přirozený způsob párového ţivota před cca 24 rokem ţivota.

56

Individuální faktory 1) Víra/religiozita - lidé věřící mají mnohem větší pravděpodobnost sňatku v dřívějším věku, částečně i proto, ţe s větší pravděpodobností zastávají prorodinné hodnoty. 2) Prostředí původní rodiny – lidé, kteří vyrůstali v úplných biologických nebo adoptivních rodinách, se s větší pravděpodobností berou dříve v porovnání s těmi, jejich rodiče se rozvedli, ţili odděleně nebo se nikdy nevzali. Roli hrají také postoje v původní rodině vůči manţelské instituci – ti, jejichţ rodiče se nevzali nebo v manţelství nezůstali, mají méně příznivé postoje vůči manţelství. 3) Rasa a etnicita – je v USA spojena s načasováním manţelství. Hispánci se berou dříve a s větší pravděpodobností neţ bílí (důvodem je i kultura podporující hodnoty rodiny a rodinné vazby, manţelství zde má vysokou hodnotu). Afroameričané mají tendenci brát se později a s menší pravděpodobností neţ bílí američané.

2.7.4. Well-being v manželství a nesezdaném soužití Kim a McKenry (2002) sumarizují předchozí výzkumy psychologického well-being v manţelství. Manţelský status byl opakovaně při výzkumech identifikován jako faktor pozitivně působící na mentální zdraví. Předpokládaná protektivní funkce manţelství je spojována s tím, ţe manţelský vztah poskytuje jedinci určitý smysl života, emocionální podporu, vytváří vzájemné závazky a podporuje vzájemnou péči. To vše slouţí ke sniţování náchylnosti k psychickým poruchám26. Manţelský status můţe být spojován také se sociální integrovaností jedince do společnosti a tím i vyšší sociální podporou. Tito autoři pracovali při svém vlastním výzkumu s různými formami partnerského vztahového uspořádání a přechody mezi nimi. Konstatují, ţe efekt manţelského svazku na psychologické „well-being“ je silný. Jako významný se jeví především efekt kvality manţelského (případně nesezdaného) souţití a vztahu na psychickou pohodu jednotlivce. V případě manţelství však pozitivní efekt přetrvává i při kontrole proměnné kvality vztahu. To podporuje hypotézu ochranného efektu manželství jako formy partnerského uspořádání. Výsledky studie také indikují, ţe pozitivní efekt vstupu do nesezdaného souţití

26

Existuje však také jiná perspektiva, která předpokládá, ţe lepší „well-being“ v manţelství vychází z počátečních charakteristik, se kterými partneři vstupují do manţelství a které je pro manţelství i částečně předurčují, tj. osobnostní dispozice, socioekonomický status, rodinné zázemí, zdravotní stav atd. – tzv. „selection perspective“

57

není tak významný, jako efekt vstupu do manţelství. Výsledky se obecně neliší u muţů a ţen.

2.7.5. Významy manželství Hall (2006) zkoumal významy, které má instituce manželství pro mladé svobodné dospělé. Zaměřil se na systémy jejich přesvědčení, týkající se manţelství. Na základě kvalitativní obsahové analýzy odborné literatury dospěl k závěru, ţe významy manţelství jsou velmi různorodé, mohou však být shrnuty do pěti základních témat, které se podařilo identifikovat. Tato témata povaţuje za centrální dimenze významu manţelství, ovšem nejsou povaţována za vyčerpávající pro všechny moţné významy, které mohou být manţelství přikládány. První identifikovanou dimenzí je zvláštní status manželství versus neutrální alternativa – vztahuje se tedy k tématu, zda povaţujeme manţelství za výlučnou formu intimního vztahu a ten nejuspokojivější typ vztahu, jaký můţe jedinec mít, či jde pouze o jeden z mnoha typů stejně hodnotných partnerských vztahů, odlišující se pouze oním „kusem papíru“. Druhá dimenze obsahuje póly sebenaplnění versus závazek. Vztahuje se k tomu, co můţe člověk získat od manţelství – to můţe být vnímáno jako prostředek k získání emočního naplnění a/nebo ekonomického zabezpečení a „doplnění“ vlastního smyslu sebe sama. Naproti tomu lze manţelství pojímat více jako sociální závazek či povinnost, která stojí před osobním uspokojením nebo dokonce někdy proti němu. Další dimenze obsahuje kontrast mezi vzájemností a individualitou. Pro někoho můţe manţelství znamenat nezbytnost vzdát se individuality a sloučit svou identitu s partnerem, zatímco jiní pohlíţejí na manţele jako na nezávislé, s minimální mírou omezení autonomie jednotlivců. Čtvrtá dimenze zohledňuje romantičnost versus pragmatičnost, kterou lze v manţelském svazku hledat. Poslední dimenze zvaţuje otázku moci a kontroly v manţelství a jejími póly jsou hierarchie rolí versus rolová podobnost. Zde autor uvaţuje, ţe manţelství lze nahlíţet jako hierarchii rolí, často spojovaných s genderem, ale také lze manţelství chápat jako rovnostářský svazek, charakterizovaný sdílením. Těchto pět témat povaţuje Hall za centrální pro obecně akceptovanou povahu manţelského svazku jako instituce.

58

Jiným příkladem kvalitativní studie o tématech manţelství a nesezdaného souţití a jejich významech je výzkum Vivienne Elizabeth (2000). Ta se zaměřila na respondenty, kteří vyjadřovali svůj jasně odmítavý postoj vůči konvenčnímu manţelství. V prostředí Nového Zélandu autorka kriticky zkoumá konstrukci „resistentní“ identity a praktik jedinců v nesezdaném souţití. Zaměřuje se na to, jak ţeny a muţi v hloubkových rozhovorech konstruují a dekonstruují hranice mezi kohabitací a manţelstvím ve vztahu k sobě samým. Vychází z tradice feministických autorů, inspirovaných Foucaultem a dalšími postmoderními autory, a pracuje s pojmy diskurzu, subjektivity a resistence. Zkoumá významy, které lidé dávají svým volbám a akcím a volbám a akcím ostatních. V rámci Foucaultovské tradice se zabývá heterosexuálním nesezdaným souţitím jako sociálním aranţmá, které ovlivňuje a je ovlivňováno vztahy moci v kaţdodenních situacích. Rozdílně vnímali respondenti svobodu volby v tom smyslu, ţe v nesezdaném souţití má člověk více volnosti např. v organizaci vlastních financí nezávisle na někom jiném (partnerovi), v rozvrţení domácích prací bez ohledu na genderové normy nebo konvence typické pro manţelství. Svoboda volby pro většinu ţen i muţů ve výzkumu měla souvislost i s moţností zůstat v nesezdaném souţití nezávislým jedincem, raději neţ být v manţelství povaţován za jakési „rozšíření“ identity partnera. Výhradou respondentů vůči manţelství bylo i to, ţe manţelství je sociálně definovaná instituce, která omezuje a „krotí“ ty, kdo jsou její součástí. Kohabitace je oproti tomu nahlíţena jako svobodná od sociálních předpisů, včetně těch, které jsou zaloţeny na genderu. Ţeny a muţi ve vzorku si často zvolili kohabitaci ve víře, ţe jejich vztah tak nebude zatíţen sociálními očekáváními. Očekávají tedy od nesezdaného souţití příleţitost k větší autenticitě. Manţelství je vnímáno jako „už jednou postavený dům“, do kterého se partneři nastěhují a mají jen omezené moţnosti přizpůsobit si jej vlastním specifickým potřebám. Nesezdané souţití v tomto smyslu lépe splňuje poţadavek variability a moţnosti přizpůsobení vztahu konkrétním potřebám a touhám daného páru. Proti manţelství také u těchto respondentů svědčí to, ţe manţelský svazek reprezentuje slib budoucího trvalého závazku v jednom konkrétním vztahu, „děj se co děj“. Zatímco jiní obecně vnímají tento závazek pozitivně, jako něco, co stabilizuje a posiluje vztah, tito respondenti odmítající manţelství interpretují závazný slib jako zátěž pro vztah, jako pouto, které dva jedince svazuje dohromady a omezuje tak jejich budoucí osobní rozvoj. „Manţelství fixuje jedince ve volbách, které udělali na určitém stupni své minulosti. Je vnímáno jako hrozba pro jejich svobodnou volbu zacházet s vlastními ţivoty ve vztazích podle aktuálních, nikoli minulých potřeb, přání a tuţeb“ (s. 96). Navíc podmínky pro vstup a výstup z manţelského svazku jsou 59

řízeny státem, a jako takové přinášejí komplikace a zátěţ. Ve výpovědích respondentů se objevilo i téma stigmatu rozvedeného člověka, spojeného se selháním v manţelství, kterému se však lze vyhnout tím, ţe partnerský vztah nebude stvrzen manţelským slibem. Ukončení nesezdaného souţití není obecně vnímáno jako ostuda, nemá ani tak výraznou konotaci selhání. Kohabitující partneři odmítají, ţe by jejich vztahy byly méně závazné, ţe by byli svým partnerům méně oddaní. Naopak se povaţují ve vztazích za více angaţované, neboť jejich souţití nedrţí pohromadě prostřednictvím hrozících sociálních sankcí, náboţenských dogmat či státních regulací, ale naopak jejich vlastní volbou. Obecně je tedy kohabitace u těchto respondentů asociována se svobodou a volbou, zatímco manţelství s nátlakem a omezením. Téma omezení osobní svobody se v souvislosti s úvahami o manţelství objevuje velmi často. Pokles sňatečnosti v současné společnosti je připisován mimo jiné právě touze mladých lidí neztratit svobodu, neochotě obětovat svůj čas, energii, finance či další zdroje ve prospěch trvalého vztahu. Hamplová (2000) zkoumala v českém prostředí vztah mezi manţelstvím a svobodou. Závazek manţelství vnímali respondenti v souvislosti s omezením své svobody čtverým způsobem. 1. „idealisté“ si myslí, ţe je manţelství nijak neomezí, a proto do manţelství vstoupí ochotně 2. „individualisté“ si uvědomují, ţe manţelé se musí navzájem podřizovat, a protoţe se omezovat nechtějí, sňatek příliš ochotně uzavírat nebudou 3. „realisté“ si uvědomují, ţe vstupem do manţelství přijdou o část své svobody, ale jsou ochotni tuto cenu zaplatit 4. poslední skupinu představují lidé, kteří si myslí, ţe by je manţelství v otázce osobní svobody neomezilo, ale stejně by je uzavřít nechtěli; jejich nechuť k sňatku pramení z jiných důvodů Z výsledků výzkumu vyplynulo, ţe muţi si poněkud častěji myslí, ţe manţelství omezuje jejich svobodu. Mezi ţenami je mírně větší podíl idealistek neţ mezi muţi, ve skupině muţů je o něco více individualistů. Celkově lze dvě pětiny mladých svobodných lidí, kteří se zúčastnili výzkumu, označit za idealisty. „Do manţelství sice vstoupit chtějí, ale nejsou připraveni na to, ţe společnému ţivotu budou muset také něco obětovat. Takové nepřipravenost a příliš idealistické očekávání z velké části vysvětlují vysoká čísla

60

rozvodových statistik“ (s. 74). Třetina respondentů vyjádřila postoje, charakteristické pro realisty. Individualistů byla necelá pětina. Autorky Sandfield a Percy (2003) se pohybující v oblasti feministických studií. Ve svém výzkumu se zaměřují na ţeny a jejich pojetí manţelství. Pracovaly se skupinou ţen, které v současnosti nemají partnera, a zjišťovaly, jak je u nich subjektivně konstruován význam jejich statusu nezadaných (unmarried status). Došly k závěru, ţe ţeny často pojímají tento status jako dočasný stav, vlastně přípravu na manţelství, o kterém předpokládají, ţe přijde. Případně je jejich „single“ status chápán jako selhání ve snaze udrţet své heterosexuální vztahy. Zůstat „single“ v určitém vyšším věku je chápáno jako ohroţující a starší svobodné ţeny jsou vnímány jako osamělé a izolované. Zůstat svobodná tak znamená selhání spíše neţ volbu. Ţeny také konstruují samy sebe jako zodpovědné za konce předchozích vztahů a také referují o tom, ţe v takovém přesvědčení je podporují jejich významní druzí. Autorky předpokládají, ţe se zde odráţí diskurz hledání heterosexuální romantiky (heterosexual romantic quest) a genderové dělení „práce“ na emočních záleţitostech ve vztahu muţů a ţen. Závěry se tak blíţí potvrzení tradičního diskurzu ţenské snahy o dosaţení heterosexuálního milostného vztahu a manţelství jako konečného úspěchu. V něm je nalezení toho „Pana Pravého“ a sňatek s ním konečným bodem tradičního ţenského příběhu.

2.7.6. Rozhodování se pro manželství nebo nesezdané soužití Duvander (1999) zvaţuje sociální a ekonomické síly, které stojí za rozhodováním pro manţelství nebo pro nesezdané souţití. Uvaţuje nad hypotézou, ţe manţelství můţe víceméně odpovídat určitému stupni životní dráhy (life course). Manţelství také můţe představovat pro partnery ekonomický zisk. Jako síly sociální zvaţuje zkušenosti a zážitky partnerů z jejich vlastního dětství či adolescence, ze kterých můţe vyplývat preference kohabitace či manţelství. Zohledňuje také otázku postojů k rodině a osobnímu životu, tyto postoje mohou být více kompatibilní buď s manţelstvím, nebo s nesezdaným souţitím. K manţelství obvykle dojde v období ţivota, kdy si člověk přeje určitou stabilitu. I kdyţ je manţelství stabilnější formou svazku neţ kohabitace, manţelský ţivot můţe ohroţovat jiné ustálené aspekty ţivota. Manželství může omezovat aktivity spojené s kariérou jednotlivce, 61

přátelství, koníčky, nebo rodinu původu, které jsou definovány jako součást individuálního ţivota neţ toho párového. Manţelský ţivot běţně vyţaduje větší investice do svazku (které často omezují investice do individuálních aktivit), stejně tak náklady při rozpadu manţelství jsou vyšší neţ v případě kohabitace. Toto můţe platit především pro ţeny, které obvykle mění svou ţivotní dráhu manţelstvím více neţ muţi a pro které jsou ekonomické důsledky rozvodu větší. Volba větší stability svazku – a větší potenciální náklady na rozvod – získané manželstvím mohou tedy patřit k určitému období životní dráhy. Po stabilitě svazku touţí více lidé starší, a taková manţelství jsou stabilnější neţ ta, která se uzavírají v mladším věku. Na základě teorie životní cesty („life-course perspective“) vysvětluje volbu vstoupit do manţelství i Gassanov at al. (2008). Tato teorie zachází s pojmy ţivotních milníků, načasování ţivotních událostí. Nastiňuje určitá vodítka, která napovídají, jaké chování přísluší k jedincům v určité fázi ţivotní cesty. Významné ţivotní události, jako je vstup do manţelství, se odehrávají v určitých sekvencích, představují přechody do dalších fází. Manţelství je příkladem události, která je závislá na věku, je prioritním tématem a je očekáváno u mladých lidí přibliţně mezi 20 a 25 lety. Ve shodě s tímto se také většina mladých lidí v USA ţení a vdává právě v tomto věku. Gassanov at al. (2008) připouští, ţe ne všichni mladí lidé se samozřejmě drţí ve svých představách a očekáváních této naznačené cesty. Kdyţ se v ţivotě objeví výrazná změna, dojde k významné události, načasování a sekvence životní cesty se mohou proměnit a tedy i ovlivnit následné běh věcí. Například rodičovství nastalé před uzavřením manţelství můţe změnit načasování a sekvence ostatních „dospělých“ rolí, jako je odchod ze školy, vstup na trh práce a uzavření manţelství – toto bylo potvrzeno i výzkumem. Lze na základě toho usuzovat, ţe chronologický věk samotný není zcela spolehlivým indikátorem sociálního postavení a sociálních rolí jedince, toto postavení a role ovlivňuje také subjektivní věk. V případě těhotenství před uzavřením manţelství lze tedy očekávat, ţe mladé páry mohou vnímat samy sebe jako zralejší a tím pádem i připravenější na manţelství, stejně tak je můţe vnímat i okolí. Časný vstup do dospělých rolí můţe vést mladé k tomu, ţe přijmou také dospělá očekávání normativního chování. V duchu této teorie je moţné předpokládat, ţe například lidé, kteří jiţ mají ukončené vzdělání, budou mít vyšší pravděpodobnost uzavřít sňatek – role studenta a manţelského partnera jsou totiţ nekompatibilní, kaţdá z nich vyţaduje něco zcela odlišného, ale důleţitého. Podobně funguje i fakt zapojení se do placeného zaměstnání – tato dospělá 62

role, umoţňující zajistit prostředky pro vedení domácnosti, zvyšuje pravděpodobnost uzavření sňatku, jedna dospělá role tak podpoří druhou dospělou roli. Také o kohabitaci můţeme uvaţovat podobně, neboť i kohabitace je jednou z dospělých rolí – u jedinců v nesezdaném souţití můţeme předpokládat, ţe s větší pravděpodobností očekávají budoucí uzavření sňatku, v porovnání s těmi, co s partnerem neţijí. V českém prostředí Říčan (2004) uvaţuje, ţe v určitém věku, kdy uţ je pro jedince sňatek reálný, je člověk citlivý k různým okolnostem, které určují správný čas vstupu do manţelství: „co od nás očekává rodina a širší okruh známých, moţnost samostatného bydlení – a také naše nehotovost, nezkušenost, potřeba mít volné ruce pro různá dobrodruţství a experimenty pozdního dospívání a rané dospělosti“ (s. 248). Ze sociologického hlediska je za jeden z klíčových rozdílů mezi manţelstvím a kohabitací povaţována odlišnost v dělbě práce a stupni specializace lidského kapitálu. Na základě teorie sociální směny vysvětluje Hamplová (2002), ţe vzájemná závislost, výměny mezi partnery a stupeň společných investic, na kterých se oba partneři podílejí, jsou právě tím, co poskytuje jejich vztahu sílu a trvalost – a srovnává tak kohabitaci a manţelství. „Čím více jsou na sobě partneři závislí, čím více výměn mezi nimi probíhá, a čím více oba investovali do vztahu, tím silnější jejich svazek je“ (2002: 772). Výměny a investice v partnerském vztahu obecně nejsou samozřejmě pouze finanční, ale musíme sem zahrnout i výměny a investice emocionální, vzájemnou důvěru, čas, vytváření kaţdodenního společného světa významů daného páru. Kdyţ však zůstaneme „pouze“ u dělby práce v domácnosti a finančních oblastí vztahu, kohabitace a manželství se liší. U nesezdaných párů bývá niţší rozdíl mezi příjmy muţe a ţeny, lidé se méně specializují v oblasti domácích prací, probíhá méně finančních transferů mezi partnery a obecně je mezi nimi niţší úroveň solidarity. Lidé v kohabitaci méně propojují své finanční zdroje například prostřednictvím společného účtu v bance nebo spoluvlastnictvím nemovitosti. Kohabitující páry méně akceptují jasnější rozdělení mužských a ženských rolí a méně u nich funguje tradiční rozdělení rolí v domácnosti. Někteří autoři na základě toho povaţují kohabitaci za více egalitářský svazek v porovnání s manţelstvím. Mladé ţeny a muţi s liberálními postoji ke genderovým rolím mají větší pravděpodobnost kohabitovat, neţ se vzít (Clarkberg, Stolzenberg, Waite, 1995 in Seltzer, 2004). Kohabitující páry si také dělí domácí práce poněkud více rovnoměrně neţ manţelské páry, s tím ţe kohabitující ţeny dělají méně domácích prací neţ vdané. Ţeny nicméně dělají více domácích prací neţ muţi v obou typech vztahu. Kdyţ muţi začnou kohabitovat, omezí čas, který tráví domácí prací 63

v porovnání s tím, kdyţ ţili sami. To stejné platí pro muţe, kteří se oţení (Brines, Joyner, 1999; Gupta, 1999; Nock, 1995 in Seltzer, 2004). Přehled dalších výzkumů k těmto tématům podává Hamplová (2002). Ta také nabízí otázku, zda je moţné hovořit o kauzalitě mezi kohabitací a menší (finanční) provázaností partnerů pouze v naznačeném směru (kohabitace znamená niţší provázanost), nebo to můţe být také tak, ţe lidé volí nesezdané souţití právě proto, ţe je jejich úmyslem ţít s partnerem pouze na niţší úrovni závazku. Na českém vzorku v rámci průzkumu „Ten Years of Social Transformation“ z roku 1999 demonstruje Hamplová (2002), ţe kohabitace v ČR není v porovnání s manželstvím egalitářštějším způsobem partnerského soužití vzhledem k finančnímu přispění partnerů do domácnosti a finančních vazeb mezi partnery. Zajímavým dílčím výsledkem studie bylo, ţe kohabitace je u nás charakterizována mimo jiné i posunem k modelu ţeny – ţivitele rodiny. Lze v těchto intencích uvaţovat nad tím, ţe ţeny jsou méně ochotné vdát se za muţe, kteří nejsou schopni zabezpečit rodinu, a proto si volí ţivot s nimi pouze v kohabitaci, ze které je moţné snáze odejít, pokud se vyskytne lepší partie. Kauzální vztahy a konkrétnější motivaci partnerů však z podobného výzkumu nelze nalézt.

2.7.7. Upřednostnění kohabitace Souţití v kohabitaci se zdá být dosud jak v českém prostředí, tak i v zahraničních výzkumech častěji formou partnerského souţití, předcházející manţelství, neţ jeho alternativou. Ať uţ je však kohabitace pouze odkládáním sňatku nebo jeho náhradou, musí mít svá pozitiva, která její účastníci vnímají, nebo je alespoň předpokládají. Případně lze tyto „výhody“ kohabitace přeznačkovat jako „nevýhody“ manţelství. Nesezdané páry (mladí rodiče) ve výzkumu Reed (2006) například upřednostnily kohabitaci, protoţe ta není v jejich představách tolik spojena s množstvím pravidel a rolí, charakteristických pro manželství. Vyjádřili také svou obavu, ţe kdyby si partnera/partnerku vzali, ten by vyţadoval větší vliv na jejich chování, říkal by jim „co mají dělat a co ne“. Někteří nesezdaní partneři spojovali manţelství s tradičními rodinnými rolemi, mimo jiné v tomto smyslu muţi odmítali převzít úlohu bezpodmínečného „ţivitele“ rodiny. Obávali se toho, 64

ţe by si manţelka mohla činit větší nároky na jejich peníze, čas i „romantický zájem“. U muţů byla také více zdůrazněna obava o ztrátu části svobody. Respekt a snad i obavu vyvolává v nesezdaných partnerech pojem celoživotního závazku a obecně závažnosti manţelství. Necítili se na to, aby si slíbili, ţe spolu budou nadále prodělávat dobré i zlé a ţe přijímají závazek na celý ţivot. Kohabitace je v tomto smyslu vnímána jako kontext, v němţ lze vztah (i kdyţ je přítomno dítě) opustit, pokud jedinec pocítí výraznější nespokojenost. Respondenti měli v podstatě dojem, ţe kohabitací získávají téměř vše, co by mohli získat manželstvím, ale mnohem méně ztrácí. Vnímali také kohabitaci jako dobrý „test“ vztahu ve smyslu zvládnutí kaţdodenní rutiny domácnosti či ověření si charakterových vlastností partnera. Mít dítě a potom teprve začít společně ţít (a do budoucna moţná uvaţovat i o manţelství) nepovaţovali tito mladí rodiče za ideální vztahovou trajektorii. V jejich ideální představě by mělo po období společného bydlení následovat aţ v situaci, kdy dosáhnou určité finanční i vztahové stability, následovat narození dítěte. Cobb, Larson a Watson (2003) se zabývali domněnkami mladých lidí o tom, jak optimálně zvolit partnera pro manţelství. Mezi předpokládané způsoby, jak zajistit úspěšné manželství, patřilo i nesezdané souţití, předcházející manţelství. To by mělo podle mnohých respondentů poskytnout ţádoucí čas a prostor pro důkladné poznání partnera, zhodnocení šancí, ţe vztah bude i po uzavření sňatku nadále úspěšný. Výzkum však prokazuje, ţe tato domněnka o úspěšnosti manţelství následujícího aţ po takové „zkoušce“ není platná. Páry, které před manţelstvím prošly nesezdaným souţitím, jsou vystaveny dokonce vyššímu riziku neuspokojivého manţelství a rozvodu. Tato zvláštní provázanost je někdy vysvětlována charakteristikami lidí, kteří kohabitují – například bývají více potíţí s přijetím závazku, instituce manţelství pro ně má menší hodnotu, mívají pozitivnější postoje k moţnosti rozvodu (Seltzer, 2000).

2.7.8. Výhody manželství / rizika kohabitace Manţelství se v mnoha výzkumech ukazuje být „výhodnější“ formou párového souţití, výzkumné srovnávání probíhá především vůči nesezdanému souţití jako jeho alternativě.

65

Acitelli (2009) nabízí přehled o výhodách, které můţe manţelství přinášet. Na úrovni vztahů v širší rodině uzavření manţelství obvykle vytváří spojení mezi jednotlivcem a rodinou jeho partnera. Takové spojení můţe mít i své nevýhody (například kdyţ příbuzní zasahují do manţelského vztahu nebo do výchovy dětí), nicméně výhod je většinou více. Pár v manţelství je ostatními vnímán jako součást širší rodiny, od toho se odvíjí to, ţe mají přístup ke zdrojům (nejen ekonomickým) dvou rodin namísto jedné. Starší členové rodiny někdy mohou fungovat jako rádci mladému páru. Děti v takové rodině profitují více z interakcí s ostatními členy rodiny, která je obvykle otevřeněji přijímá, neţ kdyţ jde o děti v nesezdaných souţitích. Výhody integrace páru do širší rodiny popisuje dále např. Eggebeen (2005). Manţelský pár má ve většině západních zemí zákonné výhody, které nesezdaný pár obecně nemá. Právně, manţelé mají například přístup ke zdravotnímu pojištění toho druhého a mohou činit rozhodnutí za nemocného partnera, kdyţ on nebo ona jsou neschopni činit nezávisle taková rozhodnutí. V mnoha zemích manţelé jsou také oprávněni pobírat vdovský důchod po smrti manţela, manţelské páry mívají také daňové výhody. Manţelský pár je vnímán jako vhodnější například při ţádosti o adopci dítěte. Podporu, kterou poskytují manţelství instituce, mapuje dále například Cherlin (2004). Existují také další, méně hmatatelné výhody manţelství. Uzavření sňatku dává páru příleţitost, jak demonstrovat svůj závazek ostatním, a to obvykle veřejně. Být vdaná/ţenatý poskytuje vědomí legitimity, uznání jako páru, a začlenění do širší společnosti. Na rovině mezilidských vztahů je manţelství obvykle vnímáno jako prostor, kde se jedinci dostane podpory od partnera, pomoci ve chvílích, kdy to potřebuje. Na partnera se člověk můţe spolehnout, postará se například, kdyţ jsme nemocní. Oceňuje nás jako osobnost. Vzájemná podpora v manţelském vztahu vytváří vědomí toho, ţe člověk není sám, čelí obtíţným ţivotním situacím společně s tím druhým. Problémy „mé“ se stávají problémy „našimi“, manţelé zaujímají postoj „ty a já proti světu“, cítí se bezpečněji ve svých vztazích. (Acitelli, 2009). Manţelství má obecně vliv na individuální well-being člověka. Lidé v manţelství jsou v západních společnostech obecně zdravější neţ ti, co sezdaní nejsou. Existují dvě základní hypotézy, proč tomu tak je. První je „hypotéza výběru“ – to znamená, ţe manţelství si volí 66

a jsou schopni jej dosáhnout obecně zdravější jedinci v lepším socioekonomickém postavení, kteří mají často více finančních zdrojů, více sociální podpory, lepší zdravotní návyky atd. Lépe na tom tedy byli jiţ před manţelstvím, ale uzavřením sňatku se kombinují pozitivní charakteristiky a zdroje obou partnerů a vzájemně se posilují. Druhá hypotéza je tzv. „ochranná“, tj. ţe manţelství chrání partnery před onemocněním a újmou. Tato výhoda se obecně více projevuje u muţů. Manţelky se zajímají o chování svých manţelů, které vede k většímu zdraví (například zdravé jídlo, uţívání léků, návštěvy lékaře) a k takovému chování je motivují. Muţi jsou také obecně více závislí na podpoře svých ţen z toho hlediska, ţe ţeny bývají lépe integrovány do sociálních podpůrných sítí přátel a rodiny. Pro ţeny platí, ţe jsou v manţelství zdravější, pouze za předpokladu, ţe vztah dobře funguje. Pro muţe skýtá manţelství zdá se výhody v individuálním well-being bez ohledu na to, zda je manţelství uspokojující. Vysvětlení můţeme hledat v tom, ţe ţenino sebopojetí bývá více propojeno s jejími vztahy, zhoršená kvalita manţelství se tedy můţe odráţet na zdraví ţeny (Acitelli, 2009). Na úrovni psychického zdraví jsou na tom lidé v manţelství také lépe. Vdané ţeny a ţenatí muţi jsou obvykle šťastnější a méně depresivní. Opět zde můţeme hypoteticky uvaţovat o dvou směrech kauzality – buď do manţelství vstupují s větší pravděpodobností lidé šťastnější a méně depresivní, nebo je větší psychické well-being důsledkem manţelského vztahu. Pravděpodobně zde hrají roli obě hypotézy – výběru/selekce i ochrany. Dlouhodobé kohabitace jsou někdy vnímány jako nějakým způsobem nedostatečné, méně kvalitní vztahy, ve srovnání s legálním manţelstvím (Willets 2006). Lidé často věří, ţe partneři v nesezdaném souţití, kteří vytváří skutečný závazek vůči partnerovi a společnému vztahu, by měli svůj vztah legalizovat manţelstvím. Pokud tak neučiní, jsou partneři vnímáni tak, ţe mezi nimi není dostatečně závazný vztah, a nepoţívají následně takovou podporu od svého okolí, která obvykle funguje jako povzbuzující faktor pro pokračování vztahu. Dlouhodobé nesezdané souţití je v tomto smyslu někdy aţ stigmatizováno. Oproti tomu krátkodobé nesezdané souţití je povaţováno za přijatelnou variantu, která umoţní testování kompatibility partnerů, neţ vstoupí do manţelství. Kohabitace je tedy cosi jako „neúplná“ instituce. Neobsahuje pevné normy, které by určovaly chování páru, kvalita vztahu můţe trpět tím, ţe partneři bojují o to, jak budou

67

definovány normy souţití. Tyto boje mohou ústit v rychlejší pokles kvality vztahu, ve srovnání s manţelstvím. Pokud vnímáme manţelství a nesezdané souţití jako dva vzorce, které chceme z různých úhlů pohledu porovnávat, můţeme „výhodnost manţelství“ vyjádřit i prostřednictvím „nevýhodnosti“ či dokonce „rizikovosti kohabitace“. Na rizika, spojená s ţivotem v nesezdaném souţití, se zaměřili autoři studie „Mayby I Do“. Podle jejich shrnutí dosavadních výzkumů k tomu tématu existuje mnoţství literatury, dokládající, ţe kohabitace nebo společný ţivot s romantickým partnerem mimo manţelství můţe být spojeno s vyššími riziky pro vztah, jako je rozpad vztahu, vyšší míra konfliktů, nižší kvalita komunikace, nespokojenost ve vztahu a násilné konfrontace. Závěrem zmíněné studie bylo, ţe předmanţelská kohabitace nebo nesezdané souţití jako alternativa k manţelství s sebou nese nižší úroveň interpersonálního vazby/závazku (commitment) vůči partnerovi (Stanley, Whitton, Markman, 2004).

Nedostatek institucionalizace

v případě kohabitujících párů můţe být toho hlavní příčinou. Jsou zde menší náklady v případě ukončení nesezdaného souţití, neţ při ukončení formálního manţelství, je tedy snazší vztah ukončit. Kohabitace postrádá status manţelství, jehoţ symbolem je závazek a stabilita (Nock, 1995 in Stanley, Whitton, Markman, 2004). Většina rizika, které obnáší nesezdané souţití pro partnerský vztah, spočívá podle těchto autorů v tom, ţe kohabitující páry (ať uţ před manţelstvím nebo místo manţelství) mají tendenci zaujímat méně tradiční či konvenční postoje než sezdané páry. V přehledu studií na toto téma demonstrují, ţe ten, kdo ţije s partnerem mimo manţelství, pociťuje s vyšší pravděpodobností menší závazek vůči manţelství jako instituci, méně této instituci věří a přikládá jí menší význam. Kohabitace aktuálně praktikovaná, ale i kohabitace předcházející manţelství, se podle některých výzkumů pojí s větší mírou „alternativního monitorování“ u párů, tj. s větším zájmem o potenciální jiné partnery a dokonce i s vyšší pravděpodobností, ţe jedinec bude mít paralelní sexuální vztah či aféru – v porovnání s páry, které vstoupily do manţelství bez předchozího nesezdaného souţití.

Forste a Tanfer (1996 in Stanley, Whitton,

Markman, 2004) pracují s termíny jako míra sexuální exkluzivity, která je ve větší míře spojována s manţelstvím, spíše neţ s kohabitací. Kohabitace vykazuje v mnoţství výzkumů menší stabilitu partnerského svazku. To se samozřejmě týká i situace, kdy pár má společně děti. Manţelský status dvou biologických 68

rodičů v době narození dítěte má důsledky pro stabilitu rodiny v prvních letech ţivota dítěte. Zdá se, ţe kohabitující rodiče jsou citlivější na kvalitu jejich vztahů a s mnohem větší pravděpodobností neţ sezdaní rodiče ukončují vztah, který je nějak problematický. Sezdaní rodiče jsou ochotnější zůstat spolu, navzdory problémům v jejich vztazích. To odpovídá myšlence silnějšího závazku, vytvořeného formálním manţelstvím, ve srovnání s kohabitací, kde je méně překáţek, bránících rozpadu vztahu (Osborne, Manning, Smock, 2007). Wiik, Bernhardt a Noack (2009) porovnávali stabilitu a spokojenost se vztahem v manželství a nesezdaném soužití ve Švédsku a Norsku, tedy v zemích, kde mezi kohabitací a manţelstvím existují pravděpodobně nejmenší rozdíly. Přesto se v jejich studii ukázalo, ţe kohabitující partneři berou své vztahy méně váţně, jsou s nimi méně spokojeni a s větší pravděpodobností uvaţují o ukončení svých současných vztahů, neţ partneři sezdaní. Pohled kohabitujících, kteří vypovídali, ţe si chtějí svého současného partnera do dvou let vzít, se mnohem méně lišil od sezdaných neţ pohled kohabitujících bez plánů na sňatek. To podle autorů studie svědčí o tom, ţe i ve Skandinávii musí být skupina kohabitujících povaţována za heterogenní. Obecně studie porovnávající manţelství a kohabitaci shledaly rozdílnosti v několika dimenzích. Manning (2002) identifikovala rozdílnou spokojenost ve vztahu, rozdíly ve zdraví partnerů, odlišnou míru obtíţí s alkoholem a v míře depresivity, v projevech násilí ve vztahu – vše „ve prospěch“ manţelství. Reed (2006) přidává ve svém přehledu výzkumů ještě více konfliktů, méně komunikace a méně vnímaného závazku v kohabitaci, partneři v nesezdaném souţití také cítí menší bezpečí ve svých vztazích a zaţívají více nevěr neţ manţelé. Výrazné rozdíly ve spokojenosti ve vztahu jsou mezi kohabitujícími, kteří plánují se vzít a těmi, kdo sňatek neplánují. Kdo sňatek plánuje, vykazuje pak v podstatě stejnou spokojenost se vztahem jako ten, kdo ţije ve formálním manţelství (Franiuk, 2005). Navzdory stále větší akceptaci kohabitace se jak veřejnost, tak také odborníci rozcházejí v názoru na to, zda nesezdaná souţití mají na jedince a páry negativní vliv a zda skutečně ohroţují společenský řád. V minulosti bylo mezi sociálními vědci velmi rozšířené přesvědčení (podloţené statistikami) ţe páry, které společně ţily před uzavřením manţelství, mají vyšší míry rozvodovosti, neţ páry bez zkušenosti kohabitace27 (Seltzer,

27

Spojení mezi kohabitací a mírami rozvodovosti však není jednoduchým příčinným vztahem. Je třeba brát v úvahu, ţe lidé s netradičními a liberálními postoji mají vyšší pravděpodobnost kohabitovat. Tito lidé mívají

69

2004). V současnějších výzkumech se však tato souvislost nepotvrzuje. Jak uvádí ve svém přehledu výzkumů na toto téma Jedrzejczyková (2010), nesezdaná souţití předcházející manţelství ovlivňují negativně jeho stabilitu pouze v některých zemích (snad z toho důvodu, ţe jsou zde nesezdaná souţití v různé míře tolerovaná), vliv kohabitace na následné manţelství můţe mít v současnosti jiný charakter, neţ v minulosti. Lidé, kteří kohabitovali před několika desítkami let, tak činili v podstatně jiné společenské atmosféře, méně tolerantní k nesezdaným souţitím, byli tady pravděpodobně nějakým způsobem „odlišní“ od populace, která vstupovala do manţelství přímo. Dnes je tento vliv „selekce“ s největší pravděpodobností menší, stírají se postupně rozdíly mezi partnerským vztahem v kohabitaci a v manţelství28.

2.7.9. Děti v nesezdaných soužitích Vzhledem k tomu, ţe nesezdané souţití je v mnoha zemích velmi frekventovanou formou párového uspořádání, nelze ve výzkumech v sociálních vědách opomenout ani skutečnost, ţe v takových souţitích se rodí a vyrůstají děti. V americkém prostředí (stejně jako ve všech společnostech západního typu) se kohabitace stává čím dál tím obvyklejší formou párového ţivota. Výzkumníci však přicházejí s důkazy, ţe přivést na svět dítě v nesezdaném souţití přináší určitá rizika. Autorky Osborne, Manning a Smock (2007) se zaměřily na rizikovost nesezdaného soužití z hlediska pravděpodobnosti rozpadu vztahu a vlivu rozpadu na děti. Na závěr svého výzkumu konstatují, ţe děti, které se narodily v nesezdaném souţití, jsou vystaveny pětkrát vyššímu riziku neţ děti narozené v manţelství, ţe se vztah jejich rodičů rozpadne. Ve třech letech věku dítěte téměř polovina dětí, narozených kohabitujícím rodičům zaţívá rozchod rodičovské dvojice, v porovnání s přibliţně 11 procenty dětí, narozených do manţelství. Obecně je v USA rození dětí do nesezdaného souţití více spojováno se skupinami

také tolerantnější postoj k rozvodům. A právě liberální postoj k rozvodu můţe stát za částí takto ukončených manţelství lidí, kteří měli předešlou zkušenost s kohabitací (Franiuk, 2005). 28

Jako „naplňující“ či „šťastný“ označuje např. Reis a Patrick (1996 in Hewstone, Stroebe, 2006) takový vztah, který je charakterizovaný vysokým stupněm intimity, nastávající při naplnění tří podmínek: pečování, porozumění a vzájemné úcty. Tyto podmínky predikují šťastný vztah v manţelství i nesezdaném souţití.

70

obyvatel, kteří jsou nějak socioekonomicky znevýhodněni (Manning, 2001; Bumpass, Lu, 2000 in Reed, 2006). Děti narozené do partnerského svazku (ať uţ do nesezdaného souţití či do manţelství) sniţují riziko rozpadu vztahu. Pravděpodobnost uzavření manţelství se s narozením dítěte zvyšuje, pro kohabitující je nejvyšší v období okolo porodu. (Přehled studií k těmto tématům nabízí např. Duvander, 1999). Existují rozdíly z hlediska genderu, pokud se týká pojetí kohabitace jako místa pro výchovu dětí, respektive vlivu těhotenství či narození dítěte na proměnu nesezdaného souţití v manţelství. Ţeny, které mají s partnerem, se kterým ţijí v nesezdaném souţití, dítě, s výrazně větší pravděpodobností plánují sňatek. Pokud však měly ţeny jiţ před začátkem kohabitace (ať uţ se současným partnerem nebo s minulým), není pro ně přechod do manţelství tak aktuální, dokonce méně neţ pro kohabitující bez dětí. Pro muţe znamená dítě s partnerkou (narozené před počátkem kohabitace nebo aţ v průběhu) sníţení rizika rozpadu vztahu (Guzzo, 2008). To podle této autorky ukazuje na to, ţe ţeny s dětmi čelí rozdílným okolnostem a omezením při vytváření svazků neţ muţi s dětmi. Podle toho by měl také být profilován další výzkum. Mladí rodiče a mladí partneři, kteří očekávají narození potomka, s výrazně větší pravděpodobností očekávají, ţe uzavřou s partnerem sňatek v porovnání s těmi, kdo děti nemají (Gassanov et al., 2008). Tato autorka, vyuţívající perspektivu „life course“, uvaţuje, ţe tento výsledek můţe být způsoben tím, ţe pokud člověk vnímá, ţe dosáhl určitého stupně zralosti (pro to svědčí zaujetí dospělé role rodiče), můţe se cítit připravenější a schopnější zaujmout i další dospělou roli, tj. manţelskou. Těhotenství nebo narození dítěte můţe mít v nesezdaném souţití různé významy a důsledky. Reed (2006) ve svém výzkumu pracovala s mladými rodiči, pro něţ to bylo právě těhotenství, které stálo na počátku kohabitace. V její kvalitativní studii nesezdaní rodiče hovořili o výhodách kohabitace, která jim v dané situaci umoţnila jednak sdílet náklady na domácnost a dítě, ale také podílet se oba na výchově a péči o dítě. Nicméně dítě pro ně nebylo ve většině případů důvodem pro uzavření sňatku. Uznávali často, ţe pro někoho můţe být narození dítěte důvodem pro uzavření manţelství, nicméně pro většinu z nich nebylo přijatelné, aby se vzali jen proto, ţe spolu mají dítě. Věřili, ţe manţelství uzavřené „pouze“v odpovědi na těhotenství či narození dítěte nemá příliš nadějí na úspěch. V dalších studiích se podobný postoj objevuje také (Edin et al. 2003; Porter et 71

al. 2004 in Reed 2006). Nejen lidé v nesezdaném souţití, kde dosud děti nejsou, ale i kohabitující rodiče preferují často před uzavřením manţelství dosaţení určitého finančního statusu, někdy se navíc přidává i poţadavek dosaţení určitého stupně osobnostní vyzrálosti a také zdolání vztahových těţkostí, neţ bude manţelství legalizováno. Reed uzavírá, ţe děti ovlivňují význam, který jedinci přikládají nesezdanému souţití ve svém ţivotě, v několika paradoxních směrech. Nezdá se, ţe by děti ovlivňovaly rozhodování rodičů o uzavření manţelství nebo o ukončení vztahu. Na druhou stranu však jsou společné děti důleţitým činitelem při rozhodování se pro společné souţití (nesezdané), figurují tedy v tom, jak páry definují své vztahy. V tomto smyslu děti fungují jako faktor, působící směrem k většímu závazku ve vztahu. „Jakmile však pár začne ţít v nesezdaném souţití, děti zdá se ztrácí svou moc udrţovat rodičovskou dvojici pohromadě“ (s. 1128).

Doplňme nyní ještě několik poznatků, které přinesli čeští výzkumníci. Ve druhé polovině 90. let bylo jiţ i v České republice zřejmé, ţe manţelství má konkurenci v alternativních formách partnerského souţití. Na datech z roku 1997 demonstrují Hamplová a Pikálková (2002), ţe nesezdané souţití je u nás převáţně chápáno především jako přechodné období před uzavřením sňatku. Ti, co uzavírají sňatek bez „zkoušky“ v nesezdaném souţití, zdůvodňují své rozhodnutí morálkou, zodpovědností a náboţenskou vírou. V případě volby kohabitace byl uváděn hlavně důvod snadnějšího rozchodu a nezávislosti, pokud šlo o dočasný stav před manţelstvím, úmyslem bylo lépe poznat partnera, otestovat vztah. V porevolučních letech docházelo v České republice k mnoha změnám, mimo jiné se začaly proměňovat i hodnotové orientace a ţivotní styl mladých lidí a s tím i jejich postoje k formálním institucím. Macek (2002) konstatuje, ţe v postojích adolescentů vzrostla v roce 2001 v porovnání se stavem těsně po roce 1989 důleţitost jejich cíle trávit příjemně čas s přáteli, získat dobré vzdělání a cíle vydělat hodně peněz. Naopak poklesla důleţitost přání mít dítě, mít dobré vztahy s druhými. „Dřívější, téměř absolutní priorita partnerství a rodinného ţivota se částečně relativizuje, na větším významu nabývají profesionální cíle, také důleţitost volného času vzrůstá“ (s. 257). Čeští dospívající se tak jak stylem ţivota, tak také svou hodnotovou orientací přiblíţili svým vrstevníkům ve vyspělých evropských zemích.

72

V hodnotových orientacích Čechů má však nadále rodina a rodičovství své výsadní postavení, a to prozatím bez ohledu na věk a vzdělání, mladší lidé však postupně poněkud více rozlišují mezi hodnotou „mít spolehlivého ţivotního partnera“ a hodnotou „ţít ve spokojeném manţelství“ (Kuchařová, 2003: 189). Ţivot s partnerem bez sňatku se stává čím dál obvyklejší formou souţití, nejčastěji před prvním sňatkem. Na přelomu tisíciletí je však jiţ zaznamenáván mírný pokles hodnoty manţelství u mladších generací, které ve větší míře začínají připisovat srovnatelný význam manţelství a alternativním formám partnerského souţití. „Ţivotní partner je pro ně důleţitý, ale uţ ne tolik souţití s ním v „legálním“ svazku“ (Kuchařová, 2003: 190). Postavení rodiny v hodnotovém ţebříčku Čechů se tedy se začátkem nového století nemění, lidé starší i mladší nadále připisují rodině a partnerským vztahům velmi vysokou hodnotu. „Mění se však obsah této hodnoty, tzn. představy o způsobech uzavírání manţelství a zakládání rodiny a o časování těchto kroků v rámci individuálních ţivotních drah“ (Mareš, Potočný, 2003: 203). Rodina zůstává v popředí ţivotních plánů mladých lidí, je pro ně předpokladem spokojeného a smysluplného ţivota, nicméně není jiţ bezpodmínečně spojena s představou formálního manţelství, naplnění rodinných aspirací se odsouvá na pozdější dobu, postačí k němu méně dětí. Ze studie „Rodina 2001“ také vyplývá vysoká tolerance k rozvodům, coţ není na úrovni postojů konzistentní s vysokým hodnocením rodiny. V roce 2006 konstatuje Rabušic, ţe u mladých svobodných Čechů existuje rozpor mezi vyjádřenými postoji k manţelství a rodině a jejich preferovanými ţivotními styly. „Děti mít chtějí, děti by se podle jejich názoru měly rodit v manţelství, sňatky však tato generace uzavírat příliš nehodlá“ (s. 9). Více neţ polovina respondentů v projektu IPPAS29 z roku 2004 (Kocourková, Rabušic, 2006) upřednostňuje nejprve nesezdané souţití, následované manţelstvím. Třetina poté neuvaţuje o manţelství ve své budoucnosti vůbec. Mladí lidé jsou ve svých postojích obecně otevřenější netradičním partnerským uspořádáním, ţivot bez partnerství je pro ně však většinou nepřijatelnou variantou. Manţelství povaţují mladí svobodní lidé v České republice za staromódní instituci pouze ve 22 procentech, přičemţ v Německu, Estonsku či v Nizozemsku je tento názor mnohem frekventovanější. Manţelství má poté hodnotu pro 66% svobodných muţů a 69% svobodných ţen. Češi jsou však spolu s Nizozemci a Němci nejméně pro model přímého vstupu do manţelství.

29

IPPAS – mezinárodní databáze International Population Policy Acceptance Survey

73

Z tohoto výzkumu také vyplynulo, ţe „současná nízká sňatečnost není způsobena tím, že by česká mládež negovala manželství, ale prostě tím, že se zatím ještě neodhodlala mít děti“ (Rabušic, 2006: 74). I v dalších výzkumech se nadále ukazuje, ţe mladí lidé u nás spíše odkládají sňatky do pozdějšího věku, neţ ţe by manţelskou instituci zřetelně odmítali. Ve výzkumu „Manţelství, práce a rodina“ v roce 2005 zdůrazňovali mladí svobodní respondenti vedle ekonomických a bytových problémů jako příčinu nízké české sňatečnosti rostoucí touhu po nezávislosti a zvyšující se toleranci nesezdaných souţití, naopak odmítali zpravidla jako příčinu poklesu sňatečnosti klesající hodnotu manţelství. Autoři Hašková a Rabušic (2008:24) tuto studii uzavírají touto úvahou: „Manţelská rodina je mezi mladou populací, a to zejména mezi mladými ţenami, stále vysoce hodnocena. Zároveň však pro mladé muţe i ţeny ztrácí unikátní pozici „té jediné správné volby“. Manţelství svou hodnotu ztrácí relativně k narůstající hodnotě jiných forem partnerského souţití. Manţelský svazek zůstává pro mladé lidi jakýmsi ideálem, nebo minimálně modelem, proti němuţ „lze“ jen málo namítat, který však při vysoké toleranci a dokonce i oblibě jiných forem uspořádání soukromého ţivota nemusejí naplnit. Mladá populace je zejména nositelkou preference „bydlení s partnerem/partnerkou“ a to ať uţ sezdané nebo nesezdané, ale právě jen s ním (a případně také s dětmi)“. Zajímavý je také další závěr tohoto výzkumu, totiţ ţe více neţ polovina mladých svobodných respondentů, kteří mají v současnosti stálého partnera ale neţijí s ním a přitom by chtěli, uvedla jako hlavní příčinu dosud odkládaného souţití bytové problémy, případně vysoké náklady na vedení nové společné domácnosti. Oproti tomu u kohabitujících, kteří jiţ chtěli uzavírat sňatek, uvedla bytové problémy či vysoké náklady na domácnost jako hlavní důvod odkládání zaloţení manţelské rodiny jen necelá čtvrtina. Dominantním důvodem odkládání manţelství pro ně bylo výrazně častěji odkládání rodičovství. Zdá se tedy, ţe v českých podmínkách je hlavní překážkou začátku kohabitace obtížná dosažitelnost vlastního bydlení, zatímco překážkou pro manželství je to, že lidé dosud nechtějí děti. „Pokud mladí muţi a mladé ţeny jiţ myslí na děti, spojují je se svazkem potvrzeným sňatkem. Pokud na rodinu zatím nemyslí, představa manţelství je jim vzdálena“30 (Hašková, Rabušic, 2008: 30).

30

Tyto výsledky podporují hypotézu Hoffmann-Nowotnyho (1987) o nízké míře sňatečnosti jako důsledku nízkých porodnostních aspirací mladých lidí (in Hašková, Rabušic, 2008).

74

Okolnosti, které lidé berou v úvahu při svém rozhodování se pro uzavření manţelství, jsou odlišné pro partnery, kteří mají zkušenost kohabitace, a pro ty, kdo zvolili přímý vstup do manţelství. Kohabitující partneři zdůrazňovali ve studii Ettlerové, Matějkové a Paloncyové (2003) zkušenost se vzájemným souţitím, vyřešení bytové situace, zajištění rodiny vlastními příjmy a finanční nezávislost na rodičích. Pro ty kdo vstupují do manţelství přímo je v jejich rozhodování významnější přání mít děti aţ v manţelství a shodně se skupinou kohabitujících zajištění rodiny vlastními příjmy. Pro kohabitující bylo významnější také vlastní bydlení. Po roce 1989 v české společnosti rychle poklesla sňatečnost. Důvodem tohoto poklesu však podle dosavadních výzkumů nebyl s největší pravděpodobností pokles hodnoty manţelství, alespoň tedy nehrál hlavní roli. Mladí dospělí přikládají velmi vysokou hodnotu partnerskému vztahu, většina z nich neodmítá manţelství, i kdyţ mu velmi často předchází období nesezdaného souţití. I u nás se nicméně vyčleňují menší skupiny mladých lidí, kteří pro svůj budoucí partnerský ţivot nepreferují manţelství, a to ani v případě narození dětí. U většiny však na postojové úrovni nadále funguje silná vazba mezi rodičovstvím a manţelstvím, tj. děti chtějí přivádět na svět v ideálním případě v manţelství (Hamplová, Pikálková, 2002; Kuchařová, 2003; Hašková, Rabušic, 2008). Nesezdaná souţití s dětmi jsou preferována pouze specifickou skupinou mladých lidí, totiţ těmi, kteří kohabitují a jiţ se rodiči stali. V praxi k určitému nahrazování manţelství kohabitací fakticky dochází, zhruba polovina dětí svobodných matek se rodí do úplných rodin. (Hašková, Rabušic, 2008). Jak konstatuje Rychtaříková (2006: 21 - 33): „V České republice nebylo dosud provedeno reprezentativní šetření zaměřené na kohabitaci, které by umoţnilo odpovědět na komplex otázek souvisejících s intenzitou, typologií a vývojem nesezdaných souţití (...) Dosavadní data ze sčítání nebo malých výběrových souborů hypotézu o významném nárůstu frekvence nesezdaných souţití s dětmi spíše vyvracejí (...) Dětí, které ţijí v nesezdaných souţitích, je velmi málo; sečteme-li generace dětí 1986 – 2001, potom 1.243.647 dětí ţilo s oběma rodiči sezdanými, 68.455 s nesezdanými rodiči a 347.851 s osamělým rodičem. Proto i pro Českou republiku platí, ţe sníţení podílu dětí ţijících s oběma sezdanými rodiči znamená spíše posun k osamělému rodičovství než ke kohabitaci“. Podle Moţného (2006) není v České republice rodičovství nesezdaného páru výrazem liberálního ducha, důkazem toho je, ţe se zvyšujícím se vzděláním partnerů ubývá počet kohabitací, ve kterých je vychováváno dítě. Rodičovství v nesezdaném souţití je u nás 75

aktuálnější spíše pro méně vzdělanou populaci31. Nejvíce nemanţelských dětí se v ČR nerodí ţenám s nejvyšším vzděláním, ale ţenám s nejniţším vzděláním (Katrňák, 2006). Rychtaříková (2006: 21) podepírá tato fakta poznatkem, ţe „V populacích s vyšším podílem ekonomicky aktivních ţen platí, ţe ţeny s vyššími příjmy rodí své děti spíše v manţelství, zatímco nízkopříjmové skupiny ţen dávají přednost svobodnému mateřství, protoţe otcův přínos do manţelství je malý. Ţena s niţším příjmem má často partnera s nízkým příjmem a tito muţi mají podle výzkumů niţší smysl pro odpovědné rodičovství a méně se podílejí na výchově dětí. Nízký příjem a malý zájem o rodinu vedou ve svém důsledku u nízkopříjmových skupin obyvatelstva ke sniţování hodnoty manţelství“. V současnosti jiţ nelze hledat u lidí s niţším vzděláním a tím i nízkými příjmy motiv k neuzavření sňatku v tom, ţe by sociální stát nabízel výhodnější podmínky pro svobodnou matku. Těchto výhod mohou matky dosáhnout pouze za předpokladu, ţe před úřady prohlásí, ţe nesdílí s partnerem společnou domácnost. V případě, ţe ve společné domácnosti ţijí (a před úřady to nezapřou), jsou z hlediska sociálních příspěvků spojených s narozením dítěte na stejné úrovni, jako páry sezdané. A jak vnímají Češi funkce, které manţelství má? Opakovaně se ve výzkumech ukazuje, ţe manţelství je tradičně spojováno s jeho funkcí materiálního zázemí a finanční jistoty partnerů. Důleţité jsou také právní záruky majetkových vztahů. Druhou významnou oblastí je zajištění citových vazeb a funkce sociálního zázemí v manţelství. Kuchařová (2003) zaznamenala, ţe mezi lety 1996 a 2001 došlo u respondentů k posunu ve smyslu vzrůstající hodnoty materiální, finanční a právní jistoty manţelství. V citových a sociálních funkcích předpokládá zachování původní významnosti, případně mírný pokles těchto hodnot manţelství v souvislosti s tím, ţe mohou být realizovány i v nesezdaném souţití. Kuchařová vyslovuje hypotézu o „nárůstu instrumentální role manželství, tzn. při jistém zjednodušení, že manželství není cílem (potřebou samo o sobě), ale nástrojem uspokojování dalších potřeb“ (s.189). Česká společnost je v současnosti k nesezdaným souţitím značně liberální, podobně jak je tomu v podstatě ve všech západních společnostech. Za dobu 20 let od radikální 31

Na úrovni postojů vyjadřují v České republice nejliberálnější postoje středoškoláci, oproti tomu postoje vysokoškoláků a lidí bez maturity jsou tradičnější. Hamplová (2006) nabízí vysvětlení, ţe liberálnost středoškoláků můţe být výsledkem dvou různých trendů: relativní konzervativnosti lidí s niţším vzděláním a relativního skepticismu lidí vůči alternativním ţivotním stylům u vysokoškoláků. Středoškoláci se můţou vyčleňovat ne proto, ţe by byli zvláštní skupinou, ale protoţe jsou u nich oba tyto trendy méně výrazné.

76

celospolečenské změny v roce 1989 se uvaţování Čechů v některých směrech mění, v jiných zůstává víceméně stejné. S postupem času je pro mladé lidi u nás čím dál tím více akceptovatelná představa, ţe je moţné ţít rodinným ţivotem bez formálního stvrzení svazku. Charakteristické pro českou populaci nicméně stále zůstává vysoké hodnocení důleţitosti partnerského vztahu a nadále poměrně silná vazba rodičovství na manţelství. Opakovaně se ve výzkumech potvrzuje, ţe nesezdané souţití je u nás vnímáno převáţně jako přechodné období před uzavřením sňatku, nikoli jako jeho alternativa, manželství v postojích Čechů neztrácí výrazně na své hodnotě, i když nachází své místo až v pozdějších fázích životní dráhy. Dříve jsme zmínili, ţe převáţná část odborných statí k tématice manţelství a jeho pozice v současné společnosti, je v českém prostředí z oblasti kvantitativního výzkumu. Kvalitativní paradigma má poněkud menší zastoupení, objevují se však například diplomové práce, které mají potenciál přispět k hlubšímu porozumění fenoménům, které v současné době instituci manţelství spoluvytvářejí a formují. Příkladem takové práce můţe být studie Ficzové (2007), která v

rozhovorech s mladými svobodnými

respondentkami v trvalém partnerském vztahu, zpracovaných metodou diskurzivní analýzy, pojmenovala několik významových celků, pomocí kterých participantky vytvářely své porozumění konceptu manželství. Identifikovala jich několik - vzájemně provázaných, ale v některých případech také protikladných. Ţeny v tomto kvalitativním výzkumu pouţívají při svém subjektivním vytváření významů manţelství významové celky mužskost a ženskost, pracují s konceptem tradičního manželství, vůči němuţ se vţdy nějakým způsobem vymezují. Do jejich úvah o významech manţelství vstupuje rodinný vzor jednak ve smyslu jejich původní rodiny, jednak jako obecný model fungování rodiny ve společnosti. Manţelství dále představuje v určitém smyslu vstup do dospělosti, je v některých případech pojímáno jako další krok v progresivním vývoji partnerského vztahu. Manţelství se dále pojí s obřadností svatebního rituálu a v neposlední řadě také s širokými významy lásky, závazku a angažovanosti. Respondentky dále pracují při vytváření vlastních významů manţelství s významovými celky nezávislosti a do určité míry protikladného sdílení. Vstupuje sem dále pojetí rovnováhy (či rovnoprávnosti) v manţelství, pragmatismus ve smyslu ve smyslu uţitečnosti a funkčnosti manţelství, a potom také bezpečí v manţelském vztahu. Mezi významové celky, spoluvytvářející význam manţelství pro mladé ţeny ve výzkumném vzorku konečně patří i boj (tedy

77

vyjednávání a hádky mezi partnery) a projevuje se i subjektivní pojetí moţnosti rozvodu manţelství. Vokurková (2007) zkombinovala ve svém výzkumu kvantitativní a kvalitativní přístup a zaměřila se na postoje k manželství v období mezi dospíváním a dospělostí. Z propojení témat hledání identity, vývojového statusu a pocitu dospělosti vyplynulo, ţe mnoho mladých lidí ve věku 18 – 28 let (ve vzorku to byly dvě třetiny) si nepřipadají ještě zcela dospělí, nemají vyhraněný svůj vývojový status a nadále pokračují v hledání vlastní identity. Ačkoli většina z nich chce v budoucnu vstoupit do manţelství, vzhledem k výše zmíněným charakteristikám, vztahujícím se k jejich dospívání, dosud sňatek odkládají. Ujasňují si nadále, co v ţivotě vlastně chtějí, důleţité je pro ně často dokončení studia, zajištění vlastního bydlení, nutným předpokladem je pro velkou část z nich finanční nezávislost. V kvalitativní části výzkumu se potvrdilo, ţe pro mladé dospělé existují v jejich ţivotech důleţité subjektivně vnímané mezníky, přes které je nutné přejít, neţ člověk dosáhne dospělosti. Patří k nim například získání trvalého zaměstnání a ekonomická nezávislost na rodičích. Uzavření manţelství je vnímáno jako další krok ve vývoji jedince i vztahu. „Můţeme konstatovat, ţe manţelství jako takové dospělost nepřináší, ale mladí lidé si je spojují s „dospělým“ závazkem a zodpovědností, a tudíţ manţelství odsunují do doby, kdy si začnou připadat dospělejší“ (Vokurková, 2007:116). Otázkou, proč někteří mladí lidé volí manţelství, zatímco jiní spíše nesezdané souţití, se zabývala Bartušková (2009). V její studii, zaloţené na analýze internetové diskuze, se potvrzují závěry předchozích českých i zahraničních výzkumů na poli psychologie i sociologie. Abychom byli otevřeni moţnosti uzavřít sňatek, mělo by být splněno několik podmínek. Z těch ekonomických se jedná o stabilní zaměstnání a tím i dostatečné finanční zajištění, významné je i samostatné odpovídající bydlení. Očekáváme podporu v takovém rozhodnutí – jednak z našeho bezprostředního sociálního okolí (především rodiny), jednak podporu ze strany státu. Volba manţelství se také odvíjí od vnímání kvality partnera a partnerského vztahu, někdy je třeba dostatečně dlouhá známost, abychom si mohli být jistější, ţe činíme správnou volbu. Silné je přesvědčení, ţe je ţádoucí si společné souţití a hospodaření před manţelstvím vyzkoušet, tj. kohabitovat. Hodnota manţelství je výrazně spojována s právními zárukami majetkových vztahů. Také rozhodnutí mít děti vedlo část respondentů k uzavření manţelství, výrazně se však projevila tolerance k výchově dětí i mimo manţelství.

78

2.8. Manželství – proč ANO a proč NE Z dostupné (převáţně výzkumné) české i zahraniční literatury jsme se pokusili vytvořit co nejkomplexnější přehled „důvodů“ či argumentů, které respondenti uváděli v souvislosti se svým rozhodnutím sňatek uzavřít či odmítnout. Nejedná se tedy o pohled vědecký, který by zahrnoval statistické výsledky výzkumů a byl si vědom další velké šíře konsekvencí kaţdého uvedeného argumentu, nýbrţ o pohled respondentů v nejrůznějších šetřeních. Tento seznam by nám měl napomoci při vytváření konceptu rozhovoru v následné empirické studii.

Preference manželství a) důvody osobní / emocionální / vztahové: -

víra - religiózní či spirituální komponenta – manţelství vnímáno jako svátost, je v něm obsaţen boţí princip

-

moţnost projevit kvalitu vztahu, to vysoce osobní, co je mezi partnery, veřejně

-

veřejné sdělení vzájemného závazku (kvalitativní odlišnost od potvrzování „jen“ v soukromí)

-

ceremoniální, symbolické aspekty manţelství - svatba jako symbol romantické lásky a závazku

-

svatebnímu obřadu připisována „transformační role“ – mění se lidé i věci

-

touha po vazbě, odevzdání a jejich veřejné deklaraci

-

obecně přijímané funkce manţelství – osobní naplnění, projevení lásky, proţitek společenství

-

potvrzení „váţnosti“ vztahu, toho, ţe spolu partneři opravdu chtějí být nastálo

-

uzavření manţelství je zodpovědné a morální rozhodnutí

-

zdůraznění síly vzájemných slibů zahrnutím státu či církve

-

zpráva, poselství sociálnímu okolí

-

manţelství je nejlepší uspořádání, ve kterém vychovávat děti – poskytnout dětem pocit, ţe jsou součástí rodinných pout

-

sňatek jako ukazatel dospělosti, odpoutání od rodičů

-

deklarace, ţe si člověk váţí partnera a povaţuje ho za toho, s kým chce zůstat 79

-

deklarace partnerovi, ţe je vztah pro člověka důleţitý

-

manţelství jako ţivotní změna v pozitivním smyslu – něco začíná

-

ukazatel zralosti

-

manţelství představuje citové zázemí při budoucích ţivotních těţkostech

-

romantika – svatební obřad s jeho náleţitostmi, diskurz „toho pravého“

-

naplnění představ a fantazií z dětství a dospívání

-

udělat radost partnerovi (resp. častěji partnerce) případně „udrţet“ si partnera

-

manţelství navozuje pocit bezpečí a jistoty ve vztahu

-

a další...

b) důvody formální a instrumentální: -

úřední uznání / legitimizace partnerského vztahu

-

práva, privilegia a benefity spojené s manţelstvím – právní, ekonomické a další

-

formálně být na první pohled všichni součástí jedné rodiny – společné jméno při jednání s úřady a institucemi, jméno pro děti atd.

-

legitimizace dětí

c) důvody sociální: -

rodiče si přejí a preferují manţelství svých dětí

-

manţelství je konformní, „normální“

-

manţelství můţe být ukazatelem prestiţe (jsme zabezpečeni, můţeme se vzít)

-

vztah je pozitivně posílen církví či státem

-

sňatek je sociální čin, který zajistí zveřejnění toho, ţe je vztah schvalován

-

tlak rodiny a okolí

-

společnost očekává manţelství v určitém věku

-

svatba jako společenská událost

Odmítání manželství a) důvody osobní / emocionální / vztahové: -

zkušenost s rozvodem rodičů – snaha vyvarovat se podobného záţitku

-

citlivost na současnou nestabilitu manţelství obecně 80

-

preference liberálnějšího, více egalitářského, rovnoprávnějšího vztahu

-

neexistence psychologické potřeby nebo touhy sňatek uzavřít

-

není předpoklad, ţe by se manţelstvím mělo něco změnit ve smyslu závazku, spokojenosti, kvality vztahu atd.

-

závazek není třeba zveřejňovat před publikem

-

závazek je soukromý, intimní a z toho důvodu můţe být i mnohem silnější

-

přesvědčení, ţe spojení zaloţené na konvenci nepřivodí lásku ani ji neuchová

-

odmítnutí role „polovičky“ páru, odmítnutí být „rozšířením identity partnera“ individualismus

-

odmítnutí představy „jednoho perfektního partnera“, „toho pravého“, jako nerealistické

-

skutečně „závazným“ vztahem na emoční úrovni nemusí být jen manţelství

-

přesvědčení, ţe manţelství partnery omezuje prostřednictvím sociálních předpisů, sankcí, náboţenských dogmat nebo státních regulací (neformální vztah zaloţený na svobodné volbě je více autentický)

-

odmítání ekonomické solidarity, která existuje (ze zákona) mezi manţeli, zdůraznění samostatnosti jedince

-

preference pocitu volnosti a nezávislosti, obava ze ztráty svobody

-

strach ze závazku

-

strach ze ztráty vlastní identity

-

přesvědčení, ţe sňatek nepřinese nic cenného

-

rozvod v předchozím vztahu a odmítání další zkušenosti rozvodu

-

obava, ţe se vztah změní po uzavření manţelství k horšímu, stane se samozřejmostí

-

vzdor - dělat věci po svém, odmítnutí konformity

-

odmítání rituálů

-

v neformálním svazku předpoklad svobody v rozhodování, zda ve vztahu člověk zůstane

-

zvyk – neformální souţití „fungovalo dosud, můţe fungovat i dál“

-

jeden z partnerů odmítá manţelství, i kdyţ druhý je preferuje

-

nejistota ve smyslu kvality vztahu nebo partnera

-

obava, ţe manţelský partner by si činil větší nároky na čas, pozornost, peníze jedince

81

b) důvody formální a instrumentální: -

neformální souţití a manţelství se v podstatě neliší ve smyslu kvality vztahu a výrazněji ani v jiných ohledech, formální výhody manţelství jsou malé - není tedy nutné a přínosné se brát

-

vysoké náklady na svatbu, organizační náročnost

-

nesmyslnost rozvodová bariéry v manţelství

-

odpor k „pokrytectví“ - nezůstanu s někým, kdyţ s ním nejsem šťastný, spokojený, jen proto, ţe vztah drţí pohromadě sociální norma

-

instituce manţelství jako taková vztah při problémech nezachrání ani nepojistí

d) důvody politické32 (většinou se jedná o argumentaci z oblasti feministických studií): -

forma aktivního odporu vůči tradičnímu uspořádání manţelství z hlediska genderových norem, opouštění tradičních vzorců

-

odmítnutí manţelství jako instituce, která diskriminuje jiná rodinná uspořádání (partnerů stejného pohlaví, nesezdaných atd.)

-

odmítnutí manţelství jako instituce, formulující „normální“ a „deviantní“ způsoby chování – kdo nevstoupí do schvalovaného svazku, je vyloučen z privilegií, manţelství diskriminuje ty, kdo v něm neţijí

-

přání omezit roli státu ve vztahových soukromých záleţitostech

-

odmítnutí monogamie

-

manţelství je instrumentem útlaku ţen

-

u „sexuálních“ vztahů, mezi které manţelství patří, není pravděpodobné, ţe budou „navţdy“, nelze se k tomu formálně zavázat

-

odmítnutí „párové tyranie“ – v západních společnostech je nejváţenější a nejpreferovanější občan, který ţije v manţelství

32

kategorii „sociálních důvodů“, která byla obsaţena v oblasti preference manţelství, jsme nezařadili do oblasti odmítání manţelství – partnerské svazky, které nejsou formalizované, nepoţívají takové společenské podpory a pozornosti jako manţelství, společnost a její pohled na vztah zde také obecně hraje menší roli. Mezi sociální důvody odmítání manţelství by se snad daly zařadit některé z osobních, např. odmítání rituálů či vzdor a odmítání konformity.

82

3. ZÁVĚR V historii lidských společností procházela instituce manţelství kontinuálními změnami, tento vývoj se nezastavil ani v posledních stoletích a desetiletích. I dnes se patrně manţelství mění k obrazu, který je aktuální pro současnou společnost. Není pravděpodobné, aby si podobná instituce udrţela stejné charakteristiky, výhody či nevýhody, pověst či hodnotu, jaké měla v minulých (odlišných) sociálních podmínkách. Hovoříme dnes často o krizi rodiny i o krizi manţelství. Na jednu stranu jsou předkládány téměř katastrofické scénáře, které manţelství, jak jsme jej dosud znali, předpovídají úplný zánik – a existuje pro to řada indicií, jako jsou sniţující se míry sňatečnosti a naopak vzrůstající počty rozvodů. Podobná instituce podle těchto scénářů zcela ztrácí význam pro jedince současnosti ve společenské atmosféře individualismu, rozpadu a proměny hodnot. Na druhé straně však z výzkumů u nás i v zahraničí alespoň prozatím vyplývá, ţe manţelství má pro mladé lidi nadále poměrně vysokou subjektivní hodnotu, ačkoli jej nerealizují tak často, a pokud ano, tak v podstatně vyšším věku neţ předchozí generace. I přes stoupající toleranci k jiným formám partnerského uspořádání, k rození dětí mimo sezdané souţití rodičů či stále ještě stoupající míry rozvodovosti, manţelství neztrácí na hodnotového ţebříčku mladé generace svou pozici. Je vnímáno jako obtíţně dosaţitelný ideál, „zlatý standard“ partnerského vztahu. Nebývá jiţ oproti minulosti tak výrazně chápáno jako něco, co je automatické v určitém věku člověka, přestalo být v současném sociálním klimatu morální nutností. Je to nadále preferovaná ideální varianta partnerského uspořádání, především pokud pár má v plánu mít spolu děti. Neţ však je tohoto „ideálu“ dosaţeno, měla by dvojice podle představ současné mladé generace dosáhnout v ţivotě řady jiných cílů, dobře se na závazek manţelství připravit. Významná jsou zde ekonomická kritéria a dosaţení plného osamostatnění mladého páru, představa o dostatečné stabilitě partnerského vztahu před vstupem do manţelství, pocit „zralosti“ partnerů a další. Pokud se však nepodaří dosáhnout aţ na pomyslný manţelský ideál, zůstat v neformálním souţití není jiţ v současných vyspělých společnostech povaţováno za výraznější stigma. Manţelství nadále zůstává ve vnímání mladých lidí formou partnerského uspořádání, které nabízí ţádoucí zajištění právní, materiální či finanční. Na hodnotě neztrácí ani citová 83

vazba a zázemí v manţelství, nicméně nelze opominout, ţe mnoho z emočních potřeb partnerů je schopno naplnit i nesezdané souţití nebo jiný způsob neformálního svazku. Do rozhodování o tom, zda partnerská dvojice sňatek uzavře či ne, vstupuje velké mnoţství faktorů. V této práci jsme se pokusili identifikovat z perspektivy několika společenskovědních oborů co nejširší paletu těchto vlivů. V úsilí o získání co moţná nejkomplexnějšího pohledu na současné manţelství budeme pokračovat i v navazující kvalitativní empirické studii, vycházející z poststrukturalistické perspektivy a uţívající k analýze dat metodu diskurzivní analýzy.

84

4. PROJEKT VÝZKUMU 4.1. Proč zkoumat významy manželství? Vědecká znalost o komplexu procesů utváření významů manţelství a porozumění mechanismům, kterými významy ovlivňují postoje a chování vůči instituci manţelství, můţe napomoci tomu, ţe lépe porozumíme problémům, které současné mladé páry mají a které velmi často vedou k nespokojenosti v manţelství a k rozvodům. Pro zkoumání významů manţelství jsme zvolili metodologický postup, inspirovaný poststrukturalistickou diskurzivní analýzou. Ta má podle našeho názoru kapacitu efektivně a smysluplně pracovat se získanými daty z rozhovorů s respondenty a produkovat relevantní a prakticky vyuţitelné výsledky analýzy. Uţití kvalitativní metodologie vnímáme jako přínosné, neboť v českém prostředí dosud existuje jen velmi málo odborných prací k danému tématu, vycházejících z kvalitativního paradigmatu. Kombinací našich výsledků s výsledky kvantitativních studií můţeme dosáhnout výrazně hlubšího porozumění zkoumaným fenoménům, v tomto případě současnému manţelství. Pozitivem kombinování strategií sběru a analýzy dat můţe být kromě komplexnějšího porozumění zkoumaným jevům i formulace nových hypotéz a teorií o zkoumaných fenoménech pro další výzkum. Část vědců na výzkumném poli rodiny a blízkých osobních vztahů v západních společenských vědách se především od 80. let 20. století posunuje od modernismu směrem k postmodernímu uvaţování. Metodu poststrukturalistické diskurzivní analýzy lze povaţovat

za

významného

reprezentanta

postmoderního

kvalitativního

proudu

v psychologickém výzkumu. S její pomocí bychom chtěli odpovědět na otázku, jaké diskurzy vstupují v současné době do vytváření významů manţelství pro mladé lidi, kteří jsou ve věku, kdy je pro ně aktuální rozhodování, zda do manţelství vstoupí či nikoli. Do rozhodování jedince zasahuje velké mnoţství vlivů, z jejichţ spektra je moţné jen omezenou část identifikovat prostřednictvím vědeckého zkoumání. Diskurzivní analýza nabízí v tomto ohledu nástroj, který umoţní nahlédnout v určitém smyslu za hranice běţných osobních výpovědí o motivaci sňatek uzavřít nebo neuzavřít. Vytváření významů pro takový fenomén, jakým manţelství je, neprobíhá pouze na vědomé úrovni jednotlivce, sám si jen obtíţně můţe uvědomovat všechny faktory, které do jeho individuální tvorby významů vstupují. Ve výpovědích respondentů o jejich ţitém světě, o 85

jejich minulosti, o plánech do budoucna, zveřejněných názorech a postojích však lze prostřednictvím kvalitativní analýzy mnohé tyto vlivy identifikovat. Jedním z hlavních cílů poststrukturalistického přístupu v sociálních vědách, ve kterém se budeme v naší studii pohybovat, je nabídnout vědění, které bude prakticky pouţitelné (Kvale, 1996). Vědění je zde faktorem, který by měl umoţňovat efektivní jednání a pomocí tohoto kritéria je zde také zodpovídána otázka po „vědeckosti“ kvalitativního přístupu a „validnosti“ výsledků, získaných kvalitativními studiemi. Získané vědění je proto „ověřováno v konkrétních situacích svého uplatnění a posuzováno podle důsledků, jeţ přináší, například uţitečnosti, tvůrčího potenciálu nebo podle toho, zda určitou osobu či skupinu lidí uschopňuje efektivně jednat“ (Zábrodská, 2006: 109). Vycházíme zde z předpokladu, ţe významy, které jedinci přikládají manţelství, ovlivňují nejen to, zda tuto instituci preferují a usilují o formální sňatek, ale i reálný vývoj vztahů v uzavřeném manţelství, tj. kvalitu, trvalost a uspokojivost tohoto partnerského svazku.

4.2. Poststrukturalismus v sociálních vědách33 Poststurukturalistická perspektiva v současném výzkumu v sociálních vědách je v určitém smyslu úhlem pohledu, který nabourává některá dosavadní vědecká přesvědčení, ptá se po jejich opodstatněnosti a nabízí nové moţnosti, jak se na sociální realitu dívat. Do jisté míry zpochybňuje potenciál vědy poznat a pochopit sociální realitu v takovém rozsahu, jaký vědci doposud obvykle předpokládali. Také některé koncepty o povaze lidské

psychiky,

doposud

vytvořené

v rámci

psychologie,

se

staly

tématem

poststrukturalistické polemiky a podle tohoto úhlu pohledu by bylo třeba je přehodnotit. Například Vybíral popisuje diskurzivní psychologii jako „útok na základní paradigmata psychologie, například na autonomní subjektivitu mentálních obsahů, stavů a psychických procesů nebo na další významné koncepty, jakými jsou nevědomí, teorie emocí aj.“ (2006: 37). Poststrukturalistický proud, jak jej známe dnes, se postupně vyvinul z řady různých teoretických proudů. K hlavním zdrojům patří strukturální lingvistika Ferdinanda de

33

Následující kapitoly o poststrukturalismu v sociálních vědách, diskurzu a diskurzivní analýze, budou částečně adaptací textu, zpracovávajícího metodu diskurzivní analýzy v předchozí diplomové práci autorky této stati: Deylová, H. (2007) Strachy otcovství: analýza diskurzů, konstituujících významy zkušenosti rodičovství.

86

Saussurea, dále například některé úvahy Marxovy či teorie ideologie Louise Althussera. Bezprostředně navazuje také na filozofii jazyka Jacquese Derridy a teorie diskurzů a moci Michela Foucaulta (Lupton, Barclay, 1997; Weedon, 1987). Poststrukturalismus navazuje v mnohém na předchozí sociálně-konstruktivistické pozice, jejichţ zásadní premisou bylo, ţe každý typ vědění a chápání reality, vědecký nebo jiný, je nevyhnutelně konstruován a je mu rozuměno prostřednictvím sociálních a kulturních procesů. Poznání tohoto vedlo k uvědomění, ţe i takové aspekty lidského proţívání a lidské zkušenosti, které byly původně povaţovány za fixní, přirozené a neměnné, jako například gender nebo lidské tělo, jsou spíše historickými produkty přesunů sociálních sil a vztahů moci. Jednou z hlavních charakteristik poststrukturalismu je „obrat k jazyku“, který se projevil jiţ v některých teoretických směrech jemu předcházejících. Znamenal radikální proměnu v psychologickém a obecně sociálně-vědeckém uvaţování. Zjednodušeně řečeno se poststrukturalistický směr snaţí odhalit povahu vztahů mezi jazykem, sociálními institucemi a individuálním vědomím (Weedon, 1987). Pracuje především s pojmy jazyka, významu, subjektivity, vědění, moci a diskurzu. V krajní variantě teoretického uvaţování „nepředpokládá realitu existující mimo vytvořené významové kategorie, … a stejně tak ani existenci jedince mimo tyto kategorie, protoţe subjekt sám je těmito kategoriemi“ (Zábrodská, 2006: 110). Tato na první pohled obtíţně uchopitelná a přijatelná myšlenka bude jasnější, kdyţ pochopíme význam centrální kategorie jazyka a jeho funkce v sociálních vztazích a uspořádáních. Jazyk hraje konstitutivní roli ve vytváření představ a pojmů reality a je také oblastí, ve které je konstruováno naše vědomí sebe sama, naše subjektivita, naše významy ţitého světa. Jedině prostor jazyka také umoţňuje definovat aktuální formy sociálního uspořádání a jejich důsledky. Lingvista Ferdinand de Saussure byl reprezentantem strukturalismu, avšak poststrukturalistické pozice přímo vychází z jeho základní myšlenky o povaze jazyka: jazyk vůbec nereflektuje už jednou danou sociální realitu, ale konstituuje ji (in: Weedon, 1987). Nelze tedy uvaţovat o jakékoli objektivní realitě, kterou by mohl jazyk odráţet. Také naše uvědomování si sebe sama není podle tohoto myšlenkového směru produkováno nějakou jednotnou strukturou, souborem univerzálních psychických procesů, ale je prostřednictvím jazyka a symbolických aktivit vytvářeno v interakcích mezi lidmi.

87

Věda moderní doby předpokládala, ţe objektivní realitu lze poznat v její pravé existenci. Postmoderní myšlení však odmítá, ţe by existoval jakýkoli stabilní základ k podpoře myšlenky univerzální a objektivní reality, kterou by bylo moţné zkoumat z nezávislé pozice vědy. Koncepce vědění jako odrazu reality je nahrazována koncepcí „sociální konstrukce reality“, která se zaměřuje na interpretaci a vyjednávání významů sociálního světa u aktérů sociálního ţivota (Berger, Luckmann, 1966 in: Kvale, 1996). Také na lidskou psychiku se nadále nelze - podle teoretického rámce poststrukturalismu spojeného s postmoderním uvaţováním - dívat jako na autonomní realitu, která by byla uchopitelná pouze ve své individualitě a stabilní subjektivitě. Subjektivita je v tomto směru uvaţování vţdy sloţitou, neustále měnící se mozaikou, je vícenásobná, dynamická a hlavně konstruovaná prostřednictvím diskurzu. S touto ztrátou víry v objektivní realitu, která by mohla být zrcadlena a mapována prostřednictvím vědeckých modelů, nastal posun směrem k úvahám o diskurzivní povaze skutečnosti a o způsobech, jakými jsou ve vzájemných lidských interakcích vyjednávány významy žitého světa. Zaměření se na jazyk přesouvá pozornost od úvah o objektivní realitě, stejně tak jako se vzdaluje od pojetí individuálního subjektu. Uţ zde není jedinečné self, které pouţívá jazyk k popisování objektivního světa nebo k vyjádření sama sebe; jsou to právě struktury jazyka, které promlouvají prostřednictvím konkrétního člověka (Kvale, 1996). Poststrukturalistická analýza se tedy víceméně místo na studium individuálních osob zaměřuje na studium diskurzu (Zábrodská, 2006). V poststrukturalistické perspektivě je vše psychické vlastně sociální aktivitou, zaloţenou na participaci v sociálně konstituovaných významech a praktikách. Tím se liší toto nové paradigma od tzv. mentalismu, který předpokládá, ţe zdrojem jedincova jednání je vnitřní mentální substance. Koncepty diskurzu a subjektivity jsou pro poststrukturalistickou teorii centrální. Poststrukturalistická diskurzivní analýza (PDA) jako způsob uvaţování o vytváření významů a metoda zpracování výzkumných dat je jednou z důleţitých součástí celého tohoto teoretického proudu. Vychází ve svých rozmanitých podobách především z úvah francouzského myslitele Michela Foucaulta. Právě pokračování v tradici úvah tohoto autora přináší do diskurzivní analýzy téma mocenských vztahů a jejich souvislostí s věděním, a popřípadě také navazující oblast potenciálního odporu vůči tzv. dominantním diskurzům. Vycházejme tedy nyní z poststrukturalistické představy, ţe sociální vztahy, ale také 88

naše uvědomování si sebe sama, jsou symbolickými aktivitami, které jsou vţdy poznamenávány a konstituovány různými současně působícími diskurzy, respektive nekončícím konfliktem mezi nimi. Pro nás je důleţité, ţe v rámci poststrukturalistického přístupu lze manželství definovat a pojímat jako historicky a kulturně specifický fenomén, který tím pádem sám v sobě obsahuje i potenciál změny. Jak píše Edwards et al. (1995 In: Wilkinson, Kitzinger, 1995): pro diskurzivní analytiky vědění (znalost) konstruuje - spíše neţ reflektuje - realitu, a neexistují verze světa, které by nebyly prozatímní, náchylné k dekonstrukci, pochybnostem nebo vyvrácení. Podle Vybírala (2006) rozvinuli diskurzivní psychologové „samostatnou sub-psychologii, v níţ se centrálního postavení dostalo jazyku a praktikám, jimiţ jazykem vytváříme objekty, resp. představy o objektech“ (s. 37).

4.3. Diskurz Pojem diskurz lze chápat několika různými způsoby, neboť je pouţíván ve více oblastech sociálních věd a pro kaţdou oblast a kaţdý teoretický směr, který tento pojem pouţívá, má poněkud jiný význam. Co však mají všechna pojetí společného, je předpoklad stěţejního významu jazyka pro sociální ţivot a uspořádání lidských společností. Jazyk je centrální pro všechny lidské sociální aktivity, které jsou ve velké většině případů prováděny jeho prostřednictvím, a je neoddělitelně propojen s procesy myšlení a uvaţování (Potter, Wetherell, 1987). Lidské pouţití jazyka však není pouhým zacházením se slovy v pojmových oblastech, náš jazyk je také prostředkem pro jednání. Gilbert a Mulkay (in: Potter, Wetherell 1987) uţívají pojmu diskurz v širším smyslu, v jejich pojetí představuje všechny formy mluvené interakce, formální i neformální, a psané texty všech druhů. Henriques et al. (1984) nabízí definici diskurzu, která ve všech svých konsekvencích představuje ucelený a komplexní náhled na problematiku diskurzu v poststrukturalistické perspektivě. Diskurz je zde specifikován jako „jakýkoliv regulovaný systém tvrzení, přesněji systém tvrzení, který koherentním způsobem konstruuje či vytváří určitý objekt“. Definici diskurzu, která umoţňuje propojení našeho výzkumného tématu, metody rozhovoru, přístupu k analýze získaných dat a teoretické perspektivy poststrukturalismu předkládají autoři Wetherell, Taylor a Yates (2001), v jejichţ pojetí je diskurz všeobecně ztotoţňován s jazykem v jeho užívání. Studium diskurzu je potom 89

studiem toho, jak si člověk ve své každodennosti vytváří významy, jak jsou významy produkovány v sociálním životě prostřednictvím užívání jazyka. V tomto smyslu budeme s pojmem diskurzu zacházet i my v naší studii o manţelství. Diskurz byl původně lingvistickým konceptem, přičemţ znamenal jednoduše pasáţe propojené psané či mluvené řeči. Především M. Foucault dal tomuto pojmu nový význam. Zamýšlí jím seskupení sdělení či prohlášení, které poskytuje jazyk pro mluvení o určité věci nebo fenoménu. Je to vlastně způsob prezentace vědění o této věci prostřednictvím jazyka. Diskurz konstruuje jak předmět hovoru, tak i objekty našeho vědění, neboť určuje cesty, jak může být o předmětu či tématu smysluplně mluveno a jako o něm lze uvažovat – tj. určuje pravidla určitého způsobu mluvení a smýšlení o tématu a tím definuje i akceptovatelné a srozumitelné způsoby mluvení, psaní nebo chování každého z nás. V negativním vymezení limituje ostatní způsoby mluvení, omezuje naše chování ve vztahu k tématu nebo konstrukci vědění o něm. V tomto pojetí jiţ tedy diskurz není pouze lingvistickým konceptem – bezprostředně souvisí s lidskou zkušeností a praxí, jistým způsobem překračuje hranici mezi tím, co se „říká“ a co „dělá“. Můţeme si představit pomyslnou posloupnost, vysvětlující fungování diskurzů: u všech našich sociálních aktivit se předpokládá, ţe mají pro nás nějaký význam; význam, který věcem a událostem připisujeme, ovlivňuje naše chování; všechny naše aktivity mají tedy diskurzivní charakter, neboť význam je vytvářen prostřednictvím diskurzů. Smysl a smysluplná zkušenost člověka je tedy konstruována uvnitř diskurzu. K této konstrukci významu jevu dochází v síti institucí a konkrétních sociálních praktik. Diskurzy v podstatě vymezují hranice toho, co můţe být řečeno. „V kaţdém diskurzu jsou tedy jen některé významy srozumitelné a přijatelné, jiné se jeví jako nepravdivé či nesmyslné. Tímto způsobem diskurzy ohraničují a vymezují moţné významy světa a sebe sama, a tak i myslitelné a akceptovatelné způsoby jednání. (…) V kaţdém sociálním kontextu určité významy převládají nad jinými a konstituují tak objekty, k nimţ se vztahují“ (Zábrodská, 2006: 113). Foucault tvrdí, ţe věci něco znamenají a jsou „pravdivé“ pouze v rámci specifického historického kontextu. V kaţdé historické periodě diskurzy produkují formy vědění, objekty, subjekty a praktiky vědění, které se radikálně liší od období k období, bez nutné kontinuity mezi nimi (Wetherell, Taylor, Yates, 2001). Prostřednictvím diskurzů si člověk vlastně vytváří verze světa. Nikoli však úmyslně či záměrně, nejde o vědomý proces konstruování. Člověk dělá, co je pro něj přirozené, 90

nerozhoduje se cíleně pro některou z forem jazyka a tím i konstrukce významů svého světa. Lidé vţdy konstruují verze reality a neustále znovuvytvářejí nové popisy událostí. Důleţité je, ţe to nedělají pouze v situaci, kdy jsou nějakým způsobem předpojatí nebo ovládaní stereotypem (Potter, Wetherell, 1987). Diskurzivní povahu sociálního ţivota si lze prakticky představit tak, ţe „lidé jsou neustále zaměstnáni mentální konverzací sama se sebou se zřetelem na reálné a imaginární druhé lidi“ (Wetherell, Taylor, Yates, 2001: 4). Lidé kooperují, přičemţ jsou takto generovány sociální události, které vytváří sdílený smysl. Sociální ţivot vlastně závisí na této schopnosti koordinovaných činností a působení. Tím je zdůrazněna funkce jazyka jako konstruovaného i konstruujícího faktoru a způsob, jakým si jedinec vytváří sám v sobě významy pro svůj každodenní život. V kaţdém jednotlivém historickém momentu nicméně existuje pouze omezený počet diskurzů, které soutěží při vytváření významu nějakého jevu. Jde právě o konflikt mezi těmito diskurzy, kdyţ dojde na prosazování se nových způsobů myšlení a nových forem subjektivity. Instituce manţelství je z tohoto úhlu pohledu prostorem, ve kterém nepochybně probíhá v horizontu věků, ale i mnohem kratších časových úseků neustálý boj mezi různými diskurzy o dominantní pozice při vytváření jeho významu. Právě manţelství můţe být příkladem toho, jak s proměnou významů (a tedy v tomto pojetí dominantních diskurzů) dochází k proměně instituce samotné, její praktické podoby v dějinách. V současnosti prochází instituce manţelství v západních společnostech nepochybně významnými změnami, náš předpoklad spočívá v tom, ţe k těmto změnám dochází souběţně se změnami významů, tedy jako výsledek proměn dominantních diskurzů, které významy spoluvytvářejí.

4.4. Diskurzivní analýza jako metoda analýzy dat

Způsob, jakým lze diskurzy zkoumat, představuje diskurzivní analýza, která je ve své podstatě analýzou jazyka a komunikace, obecně perspektivou, ze které lze nahlíţet na sociální interakci, ale také teoretickým přístupem při uvaţování o konstrukci vědění. Technicky se jedná o metodu interpretace textů. Sociálním vědcům nabízí nové metody a techniky především pro zkoumání vytváření významu. Diskurzivní analýza je proudem, který teprve relativně nedávno zasáhl do sociálního 91

výzkumu i v našem prostředí. Nabízí podle našeho názoru velmi široké pole moţného pouţití pro rozsáhlou paletu především sociálně-psychologických témat, dosud zkoumaných tradičními metodami. Díky svému předpokladu, ţe psychické jevy nejsou lokalizovány v intrapsychickém prostoru odděleném od vnějšího světa, nýbrţ v prostoru sociálním, především v jazyce a jiných významových systémech (Zábrodská, 2006), získává potenciální šanci postihnout konstruktivní, aktivní pouţití jazyka v kaţdodenním ţivotě a tímto i způsoby vytváření významů v ţivotě lidí, čehoţ mohou jiné metodologie jen obtíţně dosáhnout. Svůj původ nachází diskurzivní analýza v několika různých perspektivách filozofie, sociologie či literární teorie (Potter, Wetherell, 1987). Tito autoři popisují postupný vývoj moderního vědeckého uvaţování o konstruování lidské zkušenosti a významů v jazyce jako sled určitých kvalitativních kroků, přičemţ postupují od teorií Noama Chomského, Johna Austina a jeho obecné teorie mluvních aktů, přes etnometodologii Harolda Garfinkela, semiologii Ferdinanda de Saussurea aţ k diskurzivní analýze Michela Foucaulta a dalších autorů. Oblast diskurzivních studií díky svým širokým teoretickým základům vytváří hned několik rozdílných diskurzivních tradic, jako je například konverzační analýza a etnometodologie, interakční sociolingvistika a etnografie komunikace, diskurzivní psychologie či kritická diskurzivní analýza a kritická lingvistika a také diskurzivní analýza vycházející z díla M. Foucaulta. Kaţdá z nich přitom rozumí sociální praxi svým specifickým způsobem. Kaţdá z těchto tradic také definuje diskurz odlišně podle vztahu mezi jazykem a sociálním ţivotem (Wetherell, Taylor, Yates, 2001). Co však mají společného je předpoklad, ţe kaţdé zkoumání diskurzu je studiem uspořádání a vzorců v lidských interakcích. Všechny také vycházejí z faktu, ţe jazyk není pouhou abstraktní sférou – je vytvářen ve skutečném světě z jednotlivých promluv v jednotlivých kontextech. Neexistuje jednotná metoda diskurzivní analýzy v tradičním slova smyslu. K dispozici je spíše širší teoretický rámec, zaměřený na povahu diskurzu a jeho roli v sociálním ţivotě, spolu s mnoţstvím podnětů k tomu, jak můţe být diskurz nejlépe studován a jak lze dosáhnout přesvědčivosti nálezů diskurzivní analýzy (Potter, Wetherell, 1987). Diskurzivní analýza v sociálních vědách je ve svém základu studiem sociálních textů. Ty hrají v našich ţivotech ve společnosti konstitutivní roli. Cokoliv, co je významové, je chápáno jako text, který je „obydlený“ rozmanitými diskurzy. Diskursivní analýza zachází 92

se sociálním světem jako s textem, nebo spíše jako se systémem textů, které mohou být systematicky „čteny“ výzkumníkem, aby tak odhalil psychologické procesy, které leţí uvnitř nich, procesy, které disciplína psychologie obvykle přisuzuje aparátu uvnitř hlavy individua. (Parker, 1992). Jako text se tedy dá číst v podstatě cokoli, co je vnímáno, myšleno a činěno. Foucaultovo prohlášení, ţe nic neexistuje mimo diskurz, neznamená, ţe by tím popíral reálnou materiální existenci věcí ve světě. Tvrdí tím však, ţe nic nemá význam mimo diskurz. Koncept diskurzu není o tom, zda věci existují, ale o tom, odkud pochází význam, který pro nás mají (Wetherell, Taylor, Yates, 2001). V konkrétním provedení diskurzivní analýzy však většinou pracujeme s konkrétními konverzacemi/rozhovory, lépe řečeno s jejich přepisem. V těchto rozhovorech nacházíme určité pravidelnosti a identifikujeme, které diskurzy zde konstituují lidmi prezentované verze sociální reality. Široce řečeno – diskurzivní analýza se zajímá o různé způsoby, kterými jsou texty organizovány a je tak vytvářen význam, a také o příčiny a důsledky použití určité organizace oproti použití nějaké jiné. Jde tu o odhalování a teoretizování o vzorcích a uspořádáních v textech. Odhaluje, jak je konstruován jazyk participantů a jaké jsou poté konsekvence takových konstrukcí. Jak píše sám Foucault ve své Archeologii vědění: „Analýza se můţe zabývat jen uskutečněnými verbálními performacemi, protoţe je analyzuje na rovině jejich existence: je to popis toho, co bylo řečeno, přesně tak, jak to bylo řečeno. Analýza vypovídání je potom historickou analýzou, jeţ se však vyhýbá jakékoli interpretaci: věci, jeţ byly řečeny, nezkoumá ve smyslu toho, co skrývají, co se jimi říká navzdory jim samým, co zůstává nevyřčené, neboť to skrývají, ve smyslu rozhojnění myšlenek, obrazů či představ, jeţ je obývají, nýbrţ je naopak zkoumá ve smyslu jejich modu existence, co pro ně znamená to, ţe byly vysloveny, ţe zanechaly stopy a ţe tu moţná i zůstaly v očekávání okamţiku, kdy budou moci být případně znovu vyuţity. Co pro ně znamená, ţe se objevily právě ony – a nikoli nějaké jiné místo nich“ (2002 :168). Lidé pouţívají jazyk, aby něco „udělal“34: aby něco v jejich ţivotě uspořádával, něco poţadoval, přesvědčoval nebo třeba obviňoval. Proto je jednou z hlavních komponent diskurzivní analýzy zaměření na funkce jazyka. Důleţité je však dobře „přečíst“ i kontext, ve kterém jazyk takto působí. Diskurzivní analýza se obecně snaţí vyvinout teorii jazyka v jeho uţívání, ptá se, co lidé „dělají“ jazykem. Jak jej užívají k prezentování sebe sama a

34

Angl. „to do things“

93

k uskutečňování sociálního života. Je studiem významů, interpretací, pravidel, norem a praktik. Nepředstavuje způsob, jak proniknout k entitám nebo fenoménům leţícím „za“ textem, nepokládá za samozřejmé, ţe promluvy lidí odráţí někde pod nimi leţící postoje nebo dispozice. Zaměřuje se spíše na diskurz samotný, na to, jak je organizován a co „dělá“, tedy jaké jsou konsekvence konkrétního diskurzivního uspořádání (Potter, Wetherell, 1987; Wetherell, Taylor, Yates, 2001). Koncept diskurzu můţe být v tomto smyslu povaţován za strukturující princip společnosti. Výsledkem diskurzivní analýzy by mělo být porozumění a výklad lidského bytostně významového světa, nikoliv však objektivní skutečnosti. Jejím úkolem je mimo jiné také poněkud znejistit diskurzy, které jsou v současnosti účinné. Sociální vědce, kteří provádí diskurzivní analýzu, zajímá to, jak lidé, skupiny a instituce spoluutvářejí významy světa a jak se některé interpretace reality stávají dominantními. Cílem je podívat se na fenomény zdánlivě obyčejné a běţné jako manţelství, mnohokrát popsané a uchopené v teorii, jiným způsobem, rozvinout o nich teoretické vědění jiného rázu.

4.5. Jak uvažujeme o manželství z pohledu diskurzivní analýzy Tak jako autoři Lupton a Barclay (1997) předpokládáme i my, ţe způsoby, jakými lidé artikulují své výpovědi o jednotlivých tématech, jsou vţdy produktem zdrojů, které jsou jim dostupné a mezi něţ patří právě a především i diskurzy, cirkulující uvnitř lidských sociokulturních uspořádání. Tyto diskurzy jsou účinné v úzkém propojení s lidskými osobními biografiemi a nevědomými úrovněmi významu. Participanti ve výzkumné studii tedy volí jednotlivé způsoby vyjádření svých názorů a líčení svých zkušeností, které jsou nevyhnutelně zformované prostřednictvím sociálních a kulturních procesů a významů. V našem zkoumání manţelství se nezaměřujeme na to, do jaké míry respondenti sdělují ve svých promluvách „objektivní“ realitu, ale spíše na to, jak vyjadřují své porozumění a zkušenosti s realitou manţelství dnešní doby, přičemţ do svých výpovědí včleňují jak protikladné tak i překrývající se diskurzy. O těchto diskurzech, které lze identifikovat, můţeme poté uvaţovat jako o způsobech umisťování subjektů v realitě, které jim umoţňují dávat význam vlastním zkušenostem v ţitém světě. 94

Diskurzem budeme v našich úvahách o manţelství rozumět podobně jako Foucault skupinu výroků, výpovědí a formulací, které poskytují člověku jazyk k tomu, aby mohl hovořit o určitém námětu – v našem případě manţelství. Nelze kompletně a beze zbytku analyzovat sloţité struktury takového konstruktu, jako je jednotlivý diskurz a jeho konkrétní vliv na proţívání manţelství jednotlivcem. Máme však moţnost a příleţitost se pomocí analýzy diskurzů ptát na to, jaké jsou významy manželství, vytvářené a dostupné jednotlivcům v konkrétním socio-kulturním kontextu. Důleţitý pro volbu metody diskurzivní analýzy je také její specifický potenciál, spočívající v tom, ţe můţe naznačit, jak jsou vzorce sociálních identit (např. vdané ţeny, ţenatého muţe) a sociálních praktik, konstituovaných diskurzy, neustále v procesu znovuutváření. Jsou tedy „otevřené“ změnám a jako takové mohou být potenciálně rekonstituovány. Můţeme tedy také zkoumat, jaké typy alternativních diskurzů jsou v konkrétním sociokulturním uspořádání produkovány v odpovědi na dominantní diskurzy.

4.6. Limity studie Je

třeba

si

v duchu

poststrukturalistického

postmoderního

uvaţování

dobře

uvědomovat, ţe naše argumenty a závěry, které vyplynou z výzkumu významů manţelství, budou vţdy a bezpodmínečně jen jednou z verzí reality. Budou také nevyhnutelně pouze částečné, nemohou aspirovat na úplné vysvětlení a porozumění manţelství a jeho významům. Naše úsilí o nalezení specifických dimenzí sociokulturní konstrukce manţelství bude vţdy zákonitě ovlivněno našimi vlastními osobními a psychickými biografiemi, včetně aspektů jako je věk, gender a historie vztahů s blízkými lidmi. Pro postmoderní vědecké zkoumání společenských fenoménů je charakteristické, ţe výzkumník nezastírá, ţe do tématu, které zkoumá, vţdy vkládá nějakou vlastní investici, ať jiţ jde o jeho vlastní teorie poznání či různá přesvědčení. Stejně jako participanti máme i my výzkumníci vlastní zdroje diskurzů, které se projevují v našem vyjadřování a porozumění významům. Tomu nelze zabránit, nelze z výzkumného procesu odstranit naše vlastní způsoby vidění. Je však moţné pokusit se být si vědomi našich pozic a interpretačních rámců (Lupton, Barclay, 1997). Ve výzkumné zprávě je tedy zásadní, aby

95

směr uvaţování výzkumníka, způsob aplikace metod analýzy, jeho zdroje interpretací a detailní způsob jejich provedení byly velmi explicitní.

4.7. Cíl výzkumu Výzkum, který se zaměří na aktuální významy, které manţelská instituce pro mladé lidi v současnosti má, můţe nabídnout nové podněty pro širokou celospolečenskou diskuzi o tom, jaká je vlastně v současnosti hodnota manţelství a kam pravděpodobně v nejbliţší budoucnosti bude tato instituce směřovat. Cílem našeho výzkumu bude identifikace diskurzů, které vstupují u mladých dospělých lidí do jejich subjektivního konstruování významů manželství. Následujícím krokem je úvaha nad důsledky konkrétních způsobů konstrukce významů, tj. jaké důsledky právě takový specifický způsob utváření významu má nebo můţe mít v jejich ţité skutečnosti. Popsání těchto diskurzů a osvětlení jejich vzájemného působení nám umoţní vytvořit si do určité míry aktuální obraz o tom, jak je manţelství dnes vnímáno, co je mu vytýkáno, kvůli kterým svým charakteristikám je částí populace odmítáno a v neposlední řadě také jaký bude jeho pravděpodobný vývoj v následujících letech a desetiletích. Výzkum tohoto typu by měl přispět k celkovému porozumění trendům, v jejichţ rámci se formuje současná a budoucí rodina a partnerský vztah.

4.8. Výzkumný soubor

Náš výzkum bude zaloţen na analýze rozhovorů s respondenty. Tyto rozhovory budou na základě informovaného souhlasu participantů nahrávány a poté přepisovány. Předpokladem je, ţe velké mnoţství jazykových vzorců, se kterými diskurzivní analýza pracuje, je moţné získat od poměrně malého vzorku respondentů prostřednictvím rozhovorů. Proto několik rozhovorů je zcela adekvátních pro získání zajímavých a prakticky důleţitých poznatků. Konkrétně máme v plánu provést 20 aţ 30 rozhovorů s podobným početním zastoupením muţů a ţen. V diskurzivní analýze není v zásadě 96

úspěch studie závislý na velikosti vzorku. Není zde podstatný rozsah výzkumného souboru, spíše kvalita výzkumného rozhovoru a především jeho analýzy. Určující pro velikost a sloţení výzkumného vzorku musí být specifická výzkumná otázka (Potter, Wetherell, 1987). Nelze nikdy předem určit, kolik rozhovorů bude přesně třeba provést, aby bylo dosaţeno teoretické saturace. Výzkumný soubor bude povaţován za kompletní v okamţiku, kdy bude dosaţeno důkladného, jasného a detailního popisu povahy materiálu, který je analyzován. K získání respondentů bude pouţita metoda účelového vzorkování (Hendl, 2005), kde jsou voleny informačně bohaté případy pro hlubší studium – v tomto konkrétním případě lidé, kteří manţelství jasně preferují a vstoupili do něj nebo to plánují, a naopak lidé, kteří jej z nějakého důvodu explicitně odmítají. V dalších krocích budou pro tuto studii respondenti vybráni především na základě tzv. „snowball techniky“. Vzhledem k tomu, ţe se bude jednat o mladé lidi ve věku blízkém autorce výzkumu, budou o rozhovor poţádáni nejprve osoby z jejího širšího sociálního okolí (nikoli však rodinní příslušníci, blízcí přátelé), kteří by měli poskytnout kontakty na další potenciální participanty výzkumu. Pouţijeme několik základních kritérií, podle kterých budou respondenti pro výzkum vybráni. Prvním kritériem bude věk mezi 25 a 35 lety. Tento věkový rozsah volíme s ohledem na obvyklý věk, ve kterém je u nás v současnosti běţné (a tím pádem i očekávané) vstupovat do manţelství35, téma výzkumu a otázky v rozhovoru budou tedy pro respondenty aktuální v jejich současné ţivotní situaci. Půjde jednak o respondenty, kteří jiţ do manţelství vstoupili nebo to hodlají v blízké době učinit, jednak o skupinu respondentů, kteří manţelskou instituci odmítají, do manţelství nevstoupili a ani to nehodlají na základě vlastních přesvědčení udělat. O rozhovor budou poţádány osoby s minimálně středoškolským vzděláním, ze sociologického hlediska respondenti ze střední společenské třídy36.

35

Průměrný věk vstupu do prvního manţelství v roce 2008: 31,4 let pro muţe a 28,8 pro ţeny – viz kapitola „Fakta o manţelství“ 36 Třídní status a dosaţené vzdělání mají podle řady výzkumů vliv na rozhodování o manţelství. Je proto třeba profilovat výzkum tak, aby bylo zřejmé, o jakou skupinu respondentů se z těchto hledisek jedná.

97

4.9. Procedury pro sběr dat

Data budou získána prostřednictvím semistrukturovaných hloubkových rozhovorů, které budou následně přepsány ve formátu a úpravě potřebné pro diskurzivní analýzu. Metodu rozhovorů volíme z toho důvodu, ţe takto lze získat největší mnoţství informací od respondentů, a také vycházíme z povahy výzkumných otázek, které vyţadují co nejvíce narativního materiálu. Forma tzv. interview s návodem podle nás nejlépe vyhovuje potřebám diskurzivní analýzy. Tento způsob získávání odpovědí od respondentů poskytuje výzkumníkovi určité stabilní „zázemí“ v podobě základní tematické struktury rozhovoru, zároveň však umoţňuje velmi pruţně průběţně reagovat na konkrétní odpovědi respondentů a rozvíjet jejich vlastní témata, následovat další bohaté linie, po kterých se téma rozhovoru ubírá. Preferován je tento induktivní způsob sběru dat, kdy se snaţíme vyvarovat toho, ţe bychom „vedli“ participanty předem určenými liniemi uvaţování. Činíme tak prostřednictvím otevřených otázek a ponecháním dostatečného prostoru participantům, spolu s podnětně působícími doplňujícími otázkami výzkumníka. Účastníci výzkumu jsou povzbuzováni, aby velmi svobodně hovořili o tématech rozhovoru, která výzkumník spíše „nabízí“ neţ strukturovaně prosazuje. V základním návodu k rozhovoru budou obsaţena všechna témata, která jsou pro nás v tomto výzkumu aktuální a která vyplynula především ze studia relevantní literatury. Všechny oblasti a témata, na která se budeme chtít s respondenty zaměřit, budou v návodu obsaţena, přičemţ další otázky na podrobnosti a kontext budou kladeny podle samotného vývoje rozhovoru. Témata pro výzkum jsou získána především studiem relevantní literatury. Respondenti budou před samotnými rozhovory informováni o tématu výzkumu, o tom, ţe se jedná o studii zaměřenou na co nejkomplexnější popsání a pochopení soudobého manţelství v naší kultuře. Budou vyzváni, aby kdykoli v průběhu rozhovoru i po jeho skončení přicházeli se svými myšlenkami a doplněními, otevřená bude moţnost diskuse jak bezprostředně po ukončení nahrávaných rozhovorů, tak i později, včetně příleţitosti respondentů přečíst si výzkumnou zprávu a komentovat ji. Podněty budou následně do výzkumu zapracovány, mohou být dalším cenným výzkumným materiálem. Naším cílem je získat co nejvíce informací o tom, jak respondenti subjektivně vytváří významy manţelství. Budeme se jich proto ptát na jejich aktuální vztahy, záţitky, očekávání, přání. Budeme s nimi diskutovat o tom, jak sami vnímají a chápou konkrétní 98

tematicky relevantní termíny, jako je „manţel“, „manţelka“, „svobodný“, „závazek“ a podobně. S informovaným souhlasem všech respondentů budou rozhovory nahrávány a následně přepisovány. Samozřejmostí, o které budou taktéţ informováni, bude garance zachování anonymity ve výzkumné zprávě, respondenti budou pro potřeby analýzy a výsledné zprávy evidováni pouze pod pseudonymy a z přepisů budou vynechány jakékoli údaje, které by mohly participanty výzkumu identifikovat.

4.10. Metoda analýzy dat

Texty, získané přepisem rozhovorů s participanty výzkumu budou představovat data, která budeme v našem výzkumu analyzovat prostřednictvím postupu poststrukturalistické diskurzivní analýzy. Diskurzivní analýza jako studium sociálních textů je perspektiva aplikovatelná na mnoho sociálně-psychologických témat. Neexistuje jeden jasný způsob, jak provádět diskurzivní analýzu, ale v podstatě kaţdý z existujících směrů této analýzy zdůrazňuje konstruktivní, aktivní uţití jazyka v kaţdodenním ţivotě. Lidé pouţívají jazyk ke konstruování verzí sociálního světa. (Potter, Wetherell, 1987). Analýza vychází z předpokladu, ţe jazyk je pouţíván k mnoha funkcím a jeho pouţití má různé konsekvence. Jazyk je konstruovaný i konstruující. Diskurzivní analýza se zajímá o to, jak jsou texty určitými způsoby organizovány, a jaké to má důsledky, tedy jinak řečeno co přináší pouţití jednoho způsobu organizace oproti jinému způsobu. Výzkumníci se zajímají o samotné diskurzy, jak jsou uspořádány a co „dělají“, tedy jaké jsou jejich konsekvence. V našem výzkumu půjde o to, jaké diskurzy vstupují do konstrukce významu manželství v současnosti, jak v rámci spoluutváření významu fungují, které z nich mají dominantní vliv a konečně také co z konkrétního způsobu konstruování významů vyplývá pro budoucí pravděpodobný vývoj manželské instituce. Ke konstruování významu manţelství dochází v mysli jednotlivce při mnoha různých příleţitostech v podstatě v průběhu celého jeho ţivota, kdy vnímá symbolický jazykový svět. Zajímáme určité postoje k této instituci, které jsou z perspektivy sociální konstrukce 99

lidské reality podstatně ovlivňovány „jazykem“ našich komunikačních partnerů, společníků v sociálních interakcích, jazykovým prostředím, ve kterém ţijeme. Vytváříme si vlastně svůj „jazyk o manţelství“, tedy způsob, jak lze o manţelství nejen mluvit, ale i myslet. Diskurzivní analýza se orientuje na způsoby konstruování verzí sociálního světa v různých typech výpovědí, podávaných lidmi v procesu komunikace, v našem případě v rozhovoru s výzkumníkem. Texty přepsaných rozhovorů budou okódovány na základě metodologických doporučení Pottera a Wetherellové (1987), a s pomocí kódování rozčleněny do tematických oblastí. Analýza sama poté bude spočívat v tom, ţe při mnohonásobném pročítání textu budeme hledat konzistentní rysy v obsahu i formě řečeného, pravidelnosti, datové konfigurace, určité vzorce v datech a poté vytvářet hypotézy o funkcích a efektech konkrétních způsobů konstruování reality, nalezených v textu. Pro tyto hypotézy budeme následně nalézat lingvistické důkazy, obsaţené ve výpovědích. Následně bude vyspecifikována sada diskurzů, které podle takto provedené analýzy vstupují do konstruování významů manţelství.

100

5. LITERATURA Acitelli, L. K. (2005) „Marriage“. Encyclopedia of Human Development. SAGE Publications. (databáze Sage) Acitelli, L. K. (2009) "Benefits Of Marriage". Encyclopedia of Human Relationships. SAGE Publications. (databáze Sage) Bartušková, J. (2009) Motivy volby manželství a motivy volby nesezdaného soužití. Diplomová práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Boudon, R. (2004) Sociologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého. Braun, V. (2003) Thanks to my Mother… A Personal Commentary on Heterosexual Marriage. Feminism & Psychology, 13, 421 (databáze Sage) Brook, H. (2002) Stalemate. Rethinking the politics of marriage. Feminist Theory, 3, 45 – 66 (databáze Sage) Burns, A. (2003) The Meanings of Modern Marriage. Feminism & Psychology, 13, 511 (databáze Sage) Cobb, N. P., Larson, J. H., Watson, W. L. (2003) Development of the Attitudes About Romance and Mate Selection Scale. Family Relations, 52, 3 (ProQuest Psychology Journals) Crawford, M. (2004) Marriage: The Telling and the Doing. Feminism & Psychology, 14, 313 (databáze Sage) Deylová, H. (2007) Strachy otcovství: analýza diskurzů, konstituujících významy zkušenosti rodičovství. Diplomová práce. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Duvander, A. E. (1999) The Transition From Cohabitation to Marriage. Journal of Family Issues, 20, 698. (databáze Sage) Eggebeen, D. (2005) Cohabitation and exchanges of support. Social forces, 83, 1097 – 1110 (ProQuest Database)

101

Emery, B. C, Lloyd, S. A. (2001) The Evolution of Family Studies Research. Family and Consumer Sciences Research Journal, 30, 197 (databáze Sage) Ettlerová, S., Matějková, B., Paloncyová, J. (2003) Počátek Rodinného života s ohledem na Bytovou situaci. In Mareš, P., Potočný, T. (eds) Modernizace a česká rodina. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Fialová, L, Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S. (2000) Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: Sociologické nakladatelství. Fialová, L. (2006). Trendy ve sňatkovém chování obyvatelstva České republiky ve 20. století. Demografie, 48, 2 Ficzová, M. (2007). Žena a manželstvo. Významové celky utvárajúce význam manželstva u ženy. Diplomová práce. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Fincham, F. D., Beach, S. R. H. (1999) Marriage in the New Millennium: Is there a Place for Social Cognition in Marital Research? Journal of Social and Personal Relationships, 16, 685 (databáze Sage) Finlay, S. J., Clarke, V. (2003). A Marriage of Inconvenience? Feminist Perspectives on Marriage. Feminism & Psychology, 13, 415 (databáze Sage) Foucault, M. (1994). Diskurs, autor, genealogie. Praha: Nakladatelství Svoboda. Foucault, M. (2002). Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové. Franiuk, R. (2005) "Cohabitation." Encyclopedia of Human Development. SAGE Publications (databáze Sage) Gannon, S. (2002) „Picking at the Scabs“: A Poststructural Feminist Writing Project. Qualitative Inquiry, 8, 670 (databáze Sage) Gassanov, M. A. at al. (2008) Expectations to Marry Among American Youth: The Effects of Unwed Fertility, Economic Activity, and Cohabitation. Youth & Society 40, 265 – 288 (databáze Sage) Gergen, M, Gergen, K. J. (2003) Marriage as a Relational Engagement. Feminism & Psychology, 13, 469 (databáze Sage) Giddens, A. (2001) Sociologie. Praha: Argo. Guggenbühl – Craig, A. (2001): Manželství je mrtvé, ať žije manželství. Praha: Gemini. 102

Guzzo, K. B. (2008) Marital Intentions and the Stability of First Cohabitations. Journal of Family Issues (databáze Sage). Hall, S. S. (2006) Marital Meaning. Exploring Qoung Adults´ Belief Systems About Marriage. Journal of Family Issues 27, 1437 – 1458 (databáze Sage) Hamplová, D. (2000) Postoje k manželství a rodičovství. In: Fialová, L, Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: Sociologické nakladatelství. Hamplová, D. (2002) Marriage and Cohabitation: Qualitative Differences in Partnership Arrangements. Czech Sociological Review, 38, 6: 771 – 788 Hamplová, D, Pikálková, S. (2002) Manželství, nesezdaná soužití a partnerský vztah. In Mansfeldová, Z., Tuček, M. Současná česká společnost. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Hamplová, D. (2006a) Sňatečnost, nesezdaná soužití a veřejné mínění. In: Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta. Hamplová, D. (2006b) Ţivotní spokojenost, štěstí a rodinný stav v 21 evropských zemích. Czech Sociological Review, 42, 1: 35 – 55 Hašková, H., Rabušic, L. (2008) K nízké sňatečnosti v České republice. Sociální studia, 2, 9 – 33. Hatch, A. (2009) „Alternative Relationship Life Styles.“ Encyclopedia of Human Relationships. SAGE Publications (databáze Sage) Hendl, J. (2005) Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hewstone, M., Stroebe, W. (2006) Sociální psychologie. Praha: Portál. Horská, P. (1990) Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama. Cherlin, A. J. (2004). The deinstitutionalization of American marriage. Journal of Marriage and Family, 66, 848 – 861 (ProQuest Psychology Journals)

103

Choi, P. Y. L., Bird, S. (2003) Feminism and Marriage: To be or not to be Mrs B. Feminism & Psychology, 13, 448. (databáze Sage) Jedrzejczyková, V. (2009) Závazek v manželstvích a nesezdaných soužitích mladých dospělých. Diplomová práce. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Johnson, M. P., Caughlin, J. P., Huston, T. L. (1999) The Tripartite Nature of Marital Commitment: Personal, Moral, and Structural Reasons to Stay Married. Journal of Marriage and the Family, 61, 1 (ProQuest Psychology Journals) Kapinus, C. A. (2009) "Age at First Marriage." Encyclopedia of Human Relationships. SAGE Publications. (databáze Sage) Katrňák, T. (2006) Kdo jsou svobodné matky v české společnosti? In: Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta. Kim, H. K., McKenry, P. C. (2002) The Relationship Between Marriage and Psychological Well-Being. Journal of Family Issues, 23, 885 (databáze Sage) Klabouch, J. (1962) Manželství a rodina v minulosti. Praha: Orbis. Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) (2006) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta. Kučera, M. (2000) Představy a postavení sňatku a narození dětí v životní dráze svobodných lidí. In: Fialová, L, Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: Sociologické nakladatelství. Kuchařová, V. (2003) Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství. In Mareš, P., Potočný, T. (eds) Modernizace a česká rodina. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Kvale, S. (1996) InterViews. An Introduction to Qualitative Research Interviewing. London: Sage Publications. Larson, J. H. (2001) The verdict on cohabitation vs. marriage. Marriage and Families, 1, 7 – 12 (ProQuest Database)

104

Lupton, D., Barclay, L. (1997) Constructing Fatherhood. Discourses and Experiences. London: Sage. Macek, P. (2002) Psychosociální charakteristiky a proces utváření identity adolescentů: co je typické a co se v posledním desetiletí mění. In: Plaňava, I., Pilát, M. (eds.) Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal. Macek, P. (2003) Identita jako proces: vývojový přístup a styly sebedefinování. In: Čermák, I., Macek, P., Hřebíčková, M. (eds.) Agrese, identita, osobnost. Tišnov: Sdruţení SCAN. Macek, P. (2005) Kde končí dospívání a kde začíná dospělost? In: Macek, P., Dalajka, J. (eds.) Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech. Brno: Masarykova univerzita. Malina, J. (2009) Antropologický slovník. Brno: Akademické nakladatelství CERM. Manning, W. D. (2001) Childbearing in cohabiting unions: Racial and etnic differences. Family Planning Perspectives, 33, 217 – 233 (ProQuest Psychology Journals) Manning, W. D., Longmore, M. A., Giordano, P. C. (2007). The Changing Institution of Marriage: Adolescents´ Expectations to Cohabit and to Marry. Journal of Marriage and Family, 69, 3. (ProQuest Psychology Journals) Manning, W. D. , Smock, P. J. (2002) First Comes Cohabitation and then Comes Marriage? A Research Note. Journal of Family Issues, 23, 1065 (databáze Sage) Manning, W. D., Smock, P. J. (2005) Measuring and Modeling Cohabitation: New Perspectives From Qualitative Data. Journal of Marriage and Family, 67, 4 (ProQuest Psychology Journals) Mansfeldová, Z., Tuček, M. (2002) Současná česká společnost. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Mareš, P., Potočný, T. (eds.) (2003) Modernizace a česká rodina. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.

105

Mareš, P. (2003) Sňatkový trh – koncepty a modely: východisko výzkumu reprodukce rodin. In Mareš, P., Potočný, T. (eds) Modernizace a česká rodina. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Marušiak, M. (1964) Rodina a manželství. Praha: Svobodné slovo. Moţný, I. (2002) Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Portál. Moţný, I. (2003) Modernizace české rodiny a mezigeneračních vztahů v mezinárodním srovnání. In Mareš, P., Potočný, T. (eds) Modernizace a česká rodina. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Moţný, I. (2006) Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. Osborne, C., Manning, W. D., Smock, P. J. (2007) Married and Cohabiting Parents´ Relationship Stability: A Focus on Race and Ethnicity. Journal of Marriage and Family, 69, 5 (ProQuest Psychology Journals) Otáhalová, L. (2004) Registrované partnerství nebo manželství osob téhož pohlaví? Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Parker, I. (1992) Discourse Dynamics. London: Routledge. Parker, I. (2002) Discourse analysis. In: Banister et al. Qualitative Methods in Psychology. A Research Guide. Buckingham: Open University Press. Plaňava, I., Pilát, M. (eds.) (2002) Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal. Plaňava, I. (2000) Manželství a rodiny. Brno: Nakladatelství Doplněk. Pořádková, E. (2007) Alternativní formy soužití. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Potter, J., Wetherell, M. (1987) Discourse and Social Psychology. Beyond Attitudes and Behaviour. London: Newbury Park.

106

Rabušic, L (2006) Bude česká plodnost i v budoucnu jedna z nejnižších v Evropě? In: Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta. Reed, J. M. (2006) Not Crossing the „Extra Line“: How Cohabitors With Children View Their Unions. Journal of Marriage and Family, 68, 5. (ProQuest Psychology Journals) Rychtaříková, J. (2006) Být svobodnou matkou v České republice. In: Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta. Říčan, P. (2004) Cesta životem. Praha: Portál. Sandfield, A., Percy, C. (2003) Accounting for Single Status: Heterosexism and Ageism in Heterosexual Women´s Talk about Marriage. Feminism Psychology, 13, 475 (databáze Sage) Seltzer, J. A. (2000) Families formed outsider of marriage. Journal of Marriage and the Family, 62, 1247 – 1268. (ProQuest Database) Seltzer, J. A. (2004) "Cohabitation and Family Change." Handbook of Contemporary Families. SAGE Publications (databáze Sage) Shulman, S., Rosenheim, E., Knafo, D. (1999) The Interface of Adolescent and Parent Marital Expectations. The American Journal of Family Therapy, 27, 213. (ProQuest Psychology Journals) Sirovátka, T. (2003) Rodinné chování a rodinná politika v České republice. In Mareš, P., Potočný, T. (eds) Modernizace a česká rodina. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Smock, P. J., Manning, W. D., Porter, M. (2005) „Everything´s There Except Money“: How Money Shapes Decisions to Marry Among Cohabitors. Journal of Marriage and Family, 67, 3 (ProQuest Psychology Journals) Stanley, S. M., Whitton, S. W., Markman, H. J. (2004) Maybe I Do. Interpersonal Commitment and Premarital or Nonmarital Cohabitation. Journal of Family Issues, 25, 496 (databáze Sage)

107

Sullerotová E. (1998) Krize rodiny. Praha: Karolinum. Šalamounová, P. (2006) Hodnota dítěte a natalitní plány v české společnosti. In: Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta. Šmolka, P. (2002) Soužití bez svatby. (www.rodina.cz/clanek 2465.htm) Šmolka, P. (2004) Muž a žena – návod k použití. Praha: Portál. Šmolka, P. (2007) Instituce manželství má budoucnost. (www.mpsv.cz/cs/4849) Vágnerová, M. (2000) Vývojová psychologie. Praha: Portál. Vokurková, J. (2007) Postoje k manželství v období mezi dospíváním a dospělostí. Diplomová práce. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vybíral, Z. (2006) Psychologie jinak. Současná kritická psychologie. Praha: Academia. Weedon, Ch. (1987) Feminist Practice and Poststructuralist Theory. Oxford: Basil Blackwell Ltd. Wetherell, M., Taylor, S., Yates, S. J. (2001) Discourse Theory and Practice. A Reader. London: Sage Publications. Wiik, K. A., Bernhardt, E., Noack, T. (2009) A Study of Commitment and Relationship Quality in Sweden and Norway. Journal of Marriage and Family, 71, 3. Wilkinson, S., Kitzinger, C. (1995). Feminism and Discourse. Psychological Perspectives. London: Sage Publications. Willetts, M. C. (2006) Union Quality Comparisons Between Long-Term Heterosexual Cohabitation and Legal Marriage. Journal of Family Issues, 27, 110. (databáze Sage) Willmot, H. (2007) Young Women, Routes through Education and Employment and Discursive Constructions of Love and Intimacy. Current Sociology, 55, 446 (databáze Sage) Wise, S., Stanley, L. (2004) Beyond Marriage: „The Less Said about Love and Life-Long Continuance Together the Better“. Feminism & Psychology 14; 332 (databáze Sage) Yarhouse, M. A., Nowacki, S. K. (2007) The Many Meanings of Marriage: Divergent Perspectives Seeking Common Ground. The Family Journal: Conseling and Therapy for Couples and Families, 15, 1 (databáze Sage) 108

Zábrodská, K. (2006): Rodová analýza jako prostor pro nové epistemologie: poststrukturalismus a diskurzivní analýza v psychologii. Československá psychologie, 50, 2, 105-118 Zinsmeister, K. (1997). Why The Traditional Family Will Never Become Obsolete. American Enterprise, 8, 2. (ProQuest Social Science Journals)

Internetové zdroje: www.czso.cz – Český statistický úřad www.zakonycr.cz www.evalabusova.cz

109

Jmenný rejstřík Acitelli, L. K.

26, 49, 66, 67

Barclay, L.

87, 94, 95

Bartušková, J.

78

Beach, S. R. H.

50

Bernhardt, E.

69

Boudon, R.

8

Brook, H.

49

Burns, A.

34

Caughlin, J. P.

51

Clarke, V.

28, 34

Cobb, N. P.

65

Crawford, M.

25, 34

Deylová, H.

86

Duvander, A. E.

15, 40, 41, 55, 56, 61, 71

Eggebeen, D.

66

Emery, B. C.

46, 47, 48

Ettlerová, S.

75

Fialová, L.

19, 20, 21, 22, 23, 28, 37, 38, 55

Ficzová, M.

77

Fincham, F. D.

50

Finlay, S. J.

28, 34

Foucault, M.

59, 87, 88, 90, 92, 93, 95

Franiuk, R.

42, 43, 44, 69

Gassanov, M. A.

62, 71

Gergen, M.

7

Gergen, K. J.

7

Giddens, A.

8, 25, 26, 36, 40

Giordano, P. C.

45, 55

Guggenbühl – Craig, A.

34

Guzzo, K. B.

52, 54, 71

Hall, S. S.

58

Hamplová, D.

20, 21, 23, 28, 29, 37, 38, 50, 55, 26, 60, 63, 64, 72, 75 110

Hašková, H.

4, 20, 25, 28, 35, 36, 44, 55, 74, 75

Hatch, A.

40, 44

Hendl, J.

97

Hewstone, M.

52

Horská, P.

8

Huston, T. L.

51

Cherlin, A. J.

66

Jedrzejczyková, V.

70

Johnson, M. P.

51

Kapinus, C. A.

44, 56

Katrňák, T.

76

Kim, H. K.

57

Kitzinger, C.

89

Klabouch, J.

16

Knafo, D.

56

Kocourková, J.

21, 23, 73

Kučera, M.

20, 21, 23, 24, 28, 37, 38, 55

Kuchařová, V.

55, 73, 75, 76

Kvale, S.

86, 88

Larson, J. H.

65

Lloyd, S. A.

46, 47, 48

Longmore, M. A.

45, 55

Lupton, D.

87, 94, 95

Macek, P.

27, 36, 72

Malina, J.

11

Manning, W. D.

5, 40, 41, 45, 53, 54, 55, 69, 70, 71

Mareš, P.

20, 25, 26, 28, 39, 44

Markman, H. J.

42, 50, 68

Marušiak, M.

16

Matějková, B.

75

McKenry, P. C.

57

Moţný, I.

3, 4, 16, 17, 18, 20, 21, 23, 24, 26, 28, 29, 35, 36, 37

Noack, T.

69

Nowacki, S. K.

9 111

Osborne, C.

69, 70

Otáhalová, L.

17

Paloncyová, J.

75

Parker, I.

93

Percy, C.

28, 46, 49, 61

Pikálková, S.

29, 56, 72, 75

Plaňava, I.

27

Porter, M.

5, 53, 54, 71

Pořádková, E.

12, 13, 15

Potočný, T.

20, 73

Potter, J.

91, 92, 94, 97, 99, 100

Rabušic, L.

4, 20, 23, 24, 25, 28, 35, 36, 38, 44, 55, 73, 74, 75

Reed, J. M.

42, 43, 64, 69, 71, 72

Rosenheim, E.

56

Rychtaříková, J.

37, 75, 76

Říčan, P.

7, 32, 63

Sandfield, A.

28, 61

Seltzer, J. A.

41, 43, 45, 63, 64, 65, 69

Shulman, S.

56

Sirovátka, T.

3, 20, 22, 37, 38

Smock, P. J.

5, 40, 41, 53, 54, 55, 69, 70

Stanley, L.

33, 39

Stanley, S. M.

42, 50, 68

Stroebe, W.

52, 70

Sullerotová, E.

18, 35

Šalamounová, P.

22

Šmolka, P.

24, 31, 32, 42, 43

Taylor, S.

89, 90, 91, 92, 93, 94

Vágnerová, M.

7

Vokurková, J.

11, 78

Vybíral, Z.

86, 89

Watson, W. L.

65

Weedon, Ch.

87

Wetherell, M.

89, 90, 91, 92, 93, 94, 97, 99, 100 112

Whitton, S. W.

50, 68

Wiik, K. A.

69

Wilkinson, S.

89

Willetts, M. C.

67

Willmot, H.

36

Wise, S.

33, 39

Yarhouse, M. A.

9

Yates, S. J.

89, 90, 91, 92, 93, 94

Zábrodská, K.

86, 87, 88, 90, 92

Zinsmeister, K.

15, 31

113

Summary The submitted project has a character of a wider overview study. It is trying to summarize the findings of social sciences – psychology and sociology above all – that concern the phenomenon of contemporary marriage, its characteristics, meanings, perspectives and challenges. Essaying to specify the range of forces effecting on marriage decision. The basic question could be: why young people marry today, and on the contrary why some people refuse it. We register explicit decrease of marriage rates and the increase of the number of divorces over the last decades, in the Czech republic, alike to other countries of western type. After forty years of isolation from western society, whose cultural range we historically belonged to, the similar trends during the 90´s appeared in our country as in western Europe or in USA. The crisis of family or crisis of marriage is mentioned. The value of marriage however does not fall dramatically, therefore this institution in its previous form seems to be in recession. Marriages are contracted apparently later in lifetime, people are delaying marriages and dilating group of youth refuses this institution and is choosing some alternative form of partnership instead. Contemporary (postmodern) society is frequently characterized as individualistic, its institutions – in former times important and reputable – are disputed. Marriage is criticised as well as advocated. In spite of discrepancies, marriage persists as ideal status for the most stable couples. Before the marriage is realized, lot of couples want to achieve many other goals, marriage is postponed in their life trajectories. The marriage is contingent on achieving of economic independence and steadiness, independent living, verifying of quality of partnership and partner characteristics – often in cohabitation. Parentage is still connected with marriage, however this connection gradually loses. Marriage is, from other forms of partnership, differing in many ways, though in another ways it is similar. This institution means many benefits in terms of law, in the domain of physical and mental health of partners etc. Nevertheless subjective views of participants of many studies are diverse. What is for someone subjectively positive, can for somebody else be reason to reject this formalized version of common life. Alternative forms of unions become more important, cohabitation above all. There is only few of scientific studies dealing with marriage problems from qualitative point of view, i. e. using qualitative research methods in Czech background. The project of qualitative research follows the theoretical part of this study. We will focus on identification of discourses, which are entering the construction of meaning of marriage in reference to young generation. The aim of this subsequent study is deeper understanding of marriage phenomenon. Greater knowledge of conditions, under which young people enter marriage and construct their meanings of marriage, can facilitate comprehension of present problems of this institution. Hopefully, we will be able at least partially estimate future development of marriage in our culture. 114

Poznámka: Text „Proměny současného manželství“ je předkládán jako rigorózní práce. Představuje zároveň teoretickou část práce dizertační. V rámci dizertačního projektu bude autorkou v budoucnu realizován samotný výzkum významů manţelství za pouţití metody diskurzivní analýzy.

115