Prolog
GARMISCH, NĚMECKO ČERVENEC 1945
D
louho poté, co dolní kamna vychladla natolik, že bylo možné se jich dotknout, a horní se ohřála těly zachumlanými v bavlněných pokrývkách, vyklouzla zpod tenké přikrývky a tiše se pohybovala tmou. Bačkory si nevzala ze strachu, že by klapotem probudila manžela. Na okamžik se zastavila u dívčího pokoje, dala ruku na kliku a ucho přitiskla na dveře. Zaslechla tiché chrápání a přistihla se, jak začíná dýchat do rytmu. Kdyby tak mohla zastavit čas, zapomenout na minulost a na přítomnost, vzít za kliku a vlézt si k ní jako za starých časů. Ale nemohla zapomenout. Tajemství ji táhlo pryč. Dolů, po strmých schodech vrzajících pod její vahou. Šla po špičkách a jednou rukou se přidržovala zdi. V kuchyni ležely na pracovní desce úhledné bochánky těsta. Byly bílé a kulaté jako dětská tvářička a lemovaly stůl kolem dokola. Linula se z nich vůně mléka a medu, která celou místnost naplnila nadějí na krásný den. Škrtla sirkou. Černá hlavička se rozhořela a olízla knot svíčky. Chvíli trvalo, než se rozhořela. Dávala přednost svíčce před elektrickými žárovkami, které 9
Pekarova_dcera_CZ.indd 9
07.09.15 19:55
svítily nepříjemně vysoko a hučely. Ozbrojení vojáci hlídkovali před domem. Nechtěla riskovat a podněcovat jejich zvědavost nebo budit rodinu. Klekla si pod stůl, na kterém kynul chléb, odstrčila zčernalý hrnec a ve tmě se snažila nahmatat prasklou desku v podlaze, do které ukryla nový dopis. Mozoly od válení se zachytávala o dřevěná prkna. Třísky se jí vrážely pod kůži, ale nevšímala si toho. Srdce jí bušilo až v uších, do paží a konečků prstů jí proudilo teplo. Pak konečně uslyšela zašustění papíru, který srolovala a ukryla do štěrbiny. Dopis přišel ranní poštou a byl vložen mezi účtem od mlynáře a dávno zapomenutým vydáním časopisu Signal: obálka byla roztržená, vodotisk způsobil, že text byl nečitelný až na dokonalý inzerát vychvalující hliníkový bicykl od BMW, který byl určen „modernímu“ jezdci. Jemný rukopis a staromódní pečeť dopisu se v obvyklé poště vyjímaly. Okamžitě rukopis poznala a dopis rychle zastrčila do kapsy nabírané sukně, než si toho mohl kdokoli všimnout. Manžel na ni zavolal: „Co je nového?“ „Nic. Jen letáky a účty.“ Podala mu časopis a účet. „Ber, ber, ber, pořád stejná písnička.“ Strčila si ruce do kapes a pevně sevřela dopis v dlani. Manžel zabručel, hodil rozpadající se časopis do koše a nožem na dopisy rozřízl obálku od mlynáře. Vytáhl účet a zblízka ho studoval, jako kdyby všechno přepočítával. Pak souhlasně kývl. „Dokud se svět točí, bude se člověk každé ráno probouzet hlady. A díky bohu za to. V opačném případě bychom zkrachovali, ne?“ „Jo,“ odvětila. „Kde jsou děti?“ „Venku, plní své povinnosti,“ odpověděl. Přikývla a vzdálila se do prázdné kuchyně, aby tam ukryla dopis, než bude bezpečné si ho přečíst. Teď, když srpek měsíce zářil vysoko na nebi, se přikrčila a položila svíčku na zem. Pečeť dopisu byla prasklá z toho, jak 10
Pekarova_dcera_CZ.indd 10
07.09.15 19:55
ho sevřela v kapse. Úlomky popadaly po podlaze. Opatrně je smetla do svícnu, rozbalila dopis a začala číst známý rukopis. Ruce se jí třásly víc a víc s každým dalším slovem a přibývajícími větami. Dech se jí zrychloval, až si musela přikrýt ústa, aby nevykřikla. Plamen svíčky se zachvěl a vzduch se změnil. Ztuhla a zaposlouchala se do slabého šustění na druhé straně kuchyně. Modlila se, aby to byla myš, toulavý pes čichající u zadních dveří, závan horského vzduchu nebo i procházející duch. Cokoli, jen ne někdo. Nemohla být odhalena. Rozhodně ne s tímto dopisem v ruce. Zalezla dál pod pracovní desku, zmačkala papír v klíně a objala litinový hrnec, který byl cítit po včerejší dušené cibuli. Čekala, až se plamínek napřímí a přestane se třepotat. Oči měla tak vytřeštěné, že ji začaly pálit. Zavřela je, aby si ulevila, a před očima se jí začaly promítat výjevy, které vypadaly jako staré fotografie: dívky se stejnými mašlemi na konci pletených copánků sedí pod ovocnými stromy, chlapec s tak tenkýma nohama, že vypadaly jako ohnuté rákosí na břehu řeky, muž s obličejem plným stínů polyká čokoládu, která mu vytéká dírou v hrudi, žena tančí v ohni a přitom nehoří, davy dětí jedí hory chleba. Když otevřela oči, plamen už nehořel. Černá noc měnila barvu na sametově modrou. Usnula ve své skrýši. Ráno bylo za dveřmi a už by tu nebylo bezpečno. Vylezla z úkrytu a kosti jí přitom zapraskaly. Dopis skryla v záhybech noční košile a vydala se po špičkách nahoru po schodech i kolem dívčího pokoje; proběhla ložnicí a vklouzla pod peřinu. Manžel byl ponořený v bezesném spánku. Pomalu a s velkou přesností zatlačila papír pod matraci a pak si položila ruku na hrudník. Zdálo se jí, že jí v těle tepe srdce někoho jiného. Bušilo obřadně, ale tělo měla bez citu a chladné. Na nočním stolku tikaly hodiny – tik, tik, tik, ale neslyšela žádné tak, které normálně vy11
Pekarova_dcera_CZ.indd 11
07.09.15 19:55
dávalo kyvadlo. Tepem však tak vyvažovala. V mysli si přehrávala řádky dopisu v rytmu metronomu. Po chvíli spustily hodiny: kladívko udeřilo do zvonku, pak znovu a znovu. Ani se nepohnula. Manžel se převalil, stáhl z ní tím peřinu a odkryl jí tělo. Zůstala nehybná jako mrtvola. Vypnul budík, otočil se k ní, aby jí políbil na tvář, a vstal. Předstírala hluboký spánek. Takový, kterým nahlédneme do věčnosti, pokud je opravdový. Brzy se k manželovi přidá a bude mlčet o tom, co ví. Horký, slunečný den přivítá s nevinností. Dohlédne na děti, vydrhne nádobí, natáhne kukačky a zamete podlahu. Upeče chléb a potře sladké žemle rozpuštěným cukrem.
12
Pekarova_dcera_CZ.indd 12
07.09.15 19:55
Osm
NĚMECKÉ PEKAŘSTVÍ ELSIE TRAWOOD DRIVE 2032 EL PASO, TEXAS 10. LISTOPADU 2007
„B
yly to příšerné Vánoce,“ řekla Elsie. Reba poklepala perem na stůl. „Proč?” „Byly strašně chladné. Onemocněla jsem. Pravděpodobně zápal plic, ale kdo ví. Tehdy léky nebyly dostupné. Byli jsme ve válce. Lidé umírali – ten rozinkový chléb je dobrý.“ Dojedla svůj krajíc, na blůze jí zůstaly skořicové drobky. „Přidám ho do nabídky.“ Otočila se směrem do kuchyně. „Jane, udělej víc toho chleba. Budeme mu říkat Reba.“ Otočila se zpět. „Líbí se vám to?“ Reba rychle přikývla a pokračovala, aby Elsie dokázala udržet nit. „Ale na té fotografii jste upravená. Kam jste šla?“ Elsie si vyndala kus rozinky z mezery mezi zuby. Reba se zaposlouchala do zvuku, který vydávala točící se páska. „Na nacistický večírek,“ odpověděla konečně Elsie. Reba obrátila stránku. Příběh byl zajímavější, než si myslela. Snažila se o neutrální tón. „Byla jste nacistka?“ „Byla jsem Němka,“ odpověděla Elsie. 73
Pekarova_dcera_CZ.indd 73
07.09.15 19:55
„Takže jste nacisty podporovala?“ „Byla jsem Němka,“ zopakovala Elsie. „Být nacistka je politická příslušnost, nikoli národnost. Nejsem nacistka jen proto, že jsem Němka.“ „Ale šla jste na nacistickou slavnost?“ „Důstojník mě pozval na štědrovečerní oslavu. Tak jsem šla.“ Reba přikývla a podívala se na Elsie nejlepším zamyšleným pohledem. Nastavený časovač na troubě začal pípat. Jane se vrátila do kuchyně. „Tehdejší doba se nijak nelišila od té dnešní,“ pokračovala Elsie. „Můžete klidně podporovat syny, bratry, manžele, otce – svoje vojáky – a nepodporovat přitom politickou agendu války. Vidím to ve Fort Bliss každý den.“ Opřela se. Reba si odkašlala. „Těžko můžete srovnávat nacisty a Američany v Iráku. To je něco úplně jiného.“ Elsiin upřený pohled se nezměnil. „Víme o všem, co se tam děje? Ne. Tehdy to bylo stejné. Věděli jsme, že to není v pořádku, ale báli jsme se změnit to, o čem jsme věděli, a ještě víc jsme se báli, že přijdeme na něco dalšího. Byl to náš domov, naši muži, naše Německo. Podporovali jsme národ. Teď je samozřejmě snadné být pozorovatelem z vnější, ohlédnout se zpět a vynášet soudy.“ Zvedla ruce. „Takže ano, šla jsem na nacistický večírek s nacistickým důstojníkem. Všichni nebyli zrůdy. Ne každý byl Hitler nebo doktor Mengele. Někteří byli jen obyčejní muži – někteří dokonce správní chlapi.“ Vzdychla. „Snažili jsme se žít. To bylo samo o sobě dost těžké.“ „Byla jste někdy svědkem týrání Židů nebo jiného násilí?“ Reba se nad svými slovy pozastavila. Dá se taková otázka vůbec položit správně? Elsie svraštila obočí. „Ano a ne. Jaký je v tom rozdíl? Nikdy nebudete vědět, zda je to pravda. Když řeknu ne, budu vypadat jako dobrý člověk? Nevinný ze všeho, čeho se dotý74
Pekarova_dcera_CZ.indd 74
07.09.15 19:55
kal holokaust a nacistické Německo? Ale co když řeknu ano? Budu proto špatná? A tím pádem celý můj život?“ Pokrčila rameny a smetla drobek ze stolu na zem. „Všichni o sobě lžeme, o naší minulosti i přítomnosti. Myslíme si, že některé z těch lží jsou jen nepatrné, nedůležité a jiné zase velké a inkriminující. Ale ony jsou všechny stejné. Jen Bůh zná tolik souvislostí, aby mohl soudit naši duši.“ Olivovýma očima se pronikavě podívala na reportérku. „Řekla jsem vám jedno ze svých tajemství, teď je řada na vás.“ Rebě se zrychlil tep. „Jsem na řadě?“ Nervózně se zasmála. „Ne, kdepak. To já dělám rozhovor s vámi.“ „To mi nepřijde spravedlivé.“ Elsie založila ruce na prsou. „Pokud neodpovíte na mé otázky, neřeknu vám už ani slovo.“ Reba zvážila své možnosti. Ještě nedělala rozhovor s někým, kdo nectil tradiční proces interview. Novináři se ptají, druzí odpovídají. Hotovo. Žádná výměna rolí. Nicméně uzávěrka se kvapem blížila. Na zdržování nebyl čas. „Dobrá. Co chcete vědět?“ slitovala se. „Jane říkala, že jste zasnoubená. Jak se jmenuje váš snoubenec?“ Reba si povzdychla. „Riki.“ „Je to dobrý muž?“ „Tak dobrý, jak jen může být.“ „Co dělá?“ „Pracuje u americké pohraniční služby.“ „Pohraniční služba!“ Elsie se zasmála. „Tak to je tady hodně zaneprázdněn.“ Sergio dopil poslední kávu. „Dámy, přeji příjemný den.“ Podal Jane, která stála za kasou, prázdný talíř s hrnkem, a zdálo se, že se jejich ruce dotýkají o něco déle, než je obvyklé. „Uvidíme se mañana,“ řekla Jane. Cestou ven si Sergio něžně pohladil břicho. „Vaše koblihy mě přivedou do hrobu, paní Meriwetherová.“ „To říkáte už léta,“ odpověděla Elsie. 75
Pekarova_dcera_CZ.indd 75
07.09.15 19:55
Jane se zasmála. „Alespoň půjdeš pod kytky s úsměvem na tváři a břichem plným cukru!“ Pokynul jí rukou, jako kdyby se dotýkal imaginárního klobouku. Dveře se za ním rozezněly. „Ten vypadá na dobrého zákazníka,“ řekla Reba. „Tak dobrý, jak jen může být,“ opáčila Elsie ve stejném duchu. „Vysvětlete mi tedy, proč jste ještě s tím Rikim nestanovili termín svatby?“ Reba se otočila na Jane a zamračila se. Jane pokrčila rameny. „Pardón, nevěděla jsem, že je to tajemství.“ Reba se narovnala. „Jednoduše proto, že ještě nejsem připravená.“ „Nejste připravená? Milujete ho?“ zeptala se Elsie. Ta upřímnost Rebu překvapila a zastihla ji nepřipravenou. Nervózně si pohrávala s perem. „Samozřejmě. Neřekla bych ano, kdybych ho nemilovala, ne?“ Elsie se k ní naklonila. „Pak vám dám radu. Nestává se často, aby vám osud přihrál do cesty hodného muže, kterého můžete milovat. To je fakt. Všechny ty filmy a reality show, kde lidé říkají ‚miluji tě!‘ jako na běžícím pásu a kde si svobodní mládenci a dívky na vdávání vybírají partnery jako sušenky v krabici – pcha! Nesmysl. To není láska. Není to nic jiného, než fyzická záležitost. Opravdová láska…,“ zavrtěla hlavou, „se nerodí často. Včera jsem ve zprávách zaslechla, že padesát procent manželství končí rozvodem a moderátor řekl: ,To je opravdu hrozné. Věříte tomu?‘ A já jsem si řekla, že věřím, protože tihle lidé lžou sami sobě i druhým – samé cukrbliky a chichotání. Pravda je, že každý má svou temnou stránku. Pokud ji znáte u druhého a umíte mu ji odpustit a on vám tu vaši, pak je to něco výjimečného.“ Ukázala na řetízek, který se Rebě houpal na krku. „Začněte ten prsten nosit nebo mu ho vraťte. To je moje rada.“ 76
Pekarova_dcera_CZ.indd 76
07.09.15 19:55
Pekařství zelo prázdnotou. Tichá hodinka mezi návalem na snídani a oběd. „Mohu vás vyrušit?“ Jane přišla ke stolu s mísou. „Mami, ochutnej to. Ten máslový krém má divnou chuť.“ Elsie strčila prst do mísy a olízla ho. „Vyhoď to,“ řekla. „Zkažené bílky.“ „Vypadaly normálně,“ dupla si Jane. „Sakra, musím do odpoledne namazat a potáhnout dort k výročí.“ „To není tvoje vina. Někdy se to nedá poznat, dokud to neochutnáš,“ řekla Elsie.
77
Pekarova_dcera_CZ.indd 77
07.09.15 19:55
