PRVNÍ SEZENÍ
M
yslela jsem, že to zvládnu, Nadine. Po těch letech, co k vám chodím, a když jsme tolikrát rozebíraly, jestli bych měla hledat svoji biologickou matku, jsem se k tomu odhodlala. Udělala jsem ten krok. Vy jste toho byla součástí – chtěla jsem vám ukázat, jaký vliv máte na můj život, jak moc jsem vyrostla a jak jsem teď vyrovnaná, rozvážná. To jste mi vždycky říkala: „Rozvaha je klíč.“ Jenže jsem zapomněla na další věc, kterou jste mi taky připomínala: „Pomalu, Sáro.“ Chybělo mi, že jsem tu u vás nebyla. Pamatujete se, jak nesvá jsem se cítila, když jsem k vám začala docházet? Hlavně když jsem vám řekla, proč potřebuju pomoc. Jenže vy jste se chovala tak věcně a přitom jste byla zábavná – vůbec jsem si nepředstavovala, že psychiatr by mohl být takový. Tahle ordinace na mě působila světle a hezky, takže jsem se přes všechny své nejistoty hned cítila líp, jen co jsem sem vkročila. Některé dny, zvlášť na začátku, se mi ani nechtělo odejít. Jednou jste mi řekla, že když o mně neslyšíte, tak víte, že se mi daří dobře, a že až k vám úplně přestanu docházet, 7
tak vám bude jasné, že jste udělala svoji práci. A taky že udělala. Posledních pár roků byla nejšťastnější doba mého života. Proto jsem si myslela, že nastala ta správná chvíle. Myslela jsem si, že dokážu ustát všechno, co mě potká. Cítila jsem se pevná, zakotvená. Nic už ze mě nemůže znova udělat tu nervózní trosku, kterou jsem byla, když jsem se s vámi setkala poprvé. A potom mi lhala – moje biologická matka –, když jsem ji konečně přinutila, aby se mnou mluvila. Lhala mi o mém skutečném otci. Připadala jsem si jako tenkrát, když mě Ally kopala do žeber, když jsem s ní byla těhotná – bylo to prostě jako taková rána uvnitř, po které jsem na chvíli zůstala bez dechu. Nejvíc mě ale dostal strach mé biologické matky. Ona se mě bála. Jsem si tím jistá. Jenže nevím, proč se mě bála. Začalo to jedním článkem na internetu zhruba před šesti týdny, ke konci prosince. Tu neděli jsem vstala nemožně brzy – když máte šestileté dítě, tak nepotřebujete kohouta – a zatímco jsem rychle hltala svoje první kafe, odpovídala jsem na e-maily. Objednávky na restaurování nábytku teď dostávám z celého ostrova. To ráno jsem se pokoušela vypátrat psací stůl z dvacátých let, když jsem se zrovna nesmála Ally. Měla se dole dívat na kreslené filmy, ale slyšela jsem ji, jak hubuje Losíka, našeho strakatého francouzského buldočka za to, že jí pocuchal jejího vycpaného králíka. Není potřeba říkat, že Los je vytrvalý. Nic před ním není v bezpečí. Potom se mi nějak podařilo zavřít reklamu na viagru, co na mě vyskočila, jenže jsem přitom náhodně klepla na další link a zjistila jsem, že koukám na titulek: Adopce: Druhá strana příběhu 8
Projížděla jsem dopisy, co lidi poslali jako reakci na článek z Globe and Mail, pročítala příběhy rodičů, kteří se léta pokoušejí najít svoje vlastní děti, i příběhy rodičů, kteří nechtějí, aby je někdo našel. O adoptovaných dětech vyrůstajících s pocitem, že nikam nepatří. Tragické vyprávění o dveřích zabouchnutých před nosem. Radostné příběhy matek a dcer, bratrů a sester, kteří se našli a žijí od té doby šťastně. V hlavě mi začalo hučet. Co kdybych našla svou matku? Navázalo by se mezi námi hned spojení? Co kdyby se mnou nechtěla mít nic společného? Co kdybych zjistila, že je mrtvá? Co jestli mám sourozence, kteří o mně nemají tušení? Neuvědomila jsem si, že je Evan vzhůru, dokud mě nepolíbil zezadu na krk a nezamručel, což je zvuk, který jsme převzali od Lose a který nyní může znamenat všechno od Nemám náladu! až po To je ale sexy! Zhasla jsem obrazovku a otočila se na židli. Evan povytáhl obočí a usmál se. „Už se zase vybavuješ se svým internetovým milencem?“ Oplatila jsem mu úsměv. „Kterého myslíš?“ Evan se popadl za srdce, složil se do svého kancelářského křesla a povzdechl si. „Pevně doufám, že má spoustu oblečení.“ Zasmála jsem se. Neustále podnikám nájezdy na Evanovy košile, zvlášť když musí zůstat se skupinou ve své chatě v divočině v Tofinu – tři hodiny od našeho domu v Nanaimu a kousek od západního pobřeží ostrova Vancouver. Za takových týdnů jsem pořád nosila jeho košile. Zabrala jsem se třeba do práce na novém kusu nábytku, a než se Evan vrátil domů, byla jeho košile celá flekatá a musela jsem mu za odpuštění zaplatit spoustou všelijakých službiček. 9
„Je mi líto, že ti to musím prozradit, miláčku, ale pro mě jsi jediný muž – nikdo jiný by s mými šílenostmi nevydržel.“ Položila jsem mu nohu do klína. S pískově žlutými vlasy rozježenými do všech stran a ve svém obvyklém oblečení, sestávajícím z kapsáčů a trička s límečkem, vypadá jako student. Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že Evan je majitelem té chaty. Usmál se. „Určitě je někde nějaký doktor se svěrací kazajkou, který si bude myslet, že jsi roztomilá.“ Předstírala jsem, že se ho chystám kopnout, a pak jsem utrousila: „Četla jsem jeden článek.“ Začala jsem si masírovat pulzující bolest na levé straně hlavy. „Jde na tebe migréna, zlato?“ Spustila jsem ruku do klína. „Jen trochu, to přejde.“ Zadíval se na mě. „No dobře. Zapomněla jsem si včera vzít prášek.“ Po letech zkoušení nejrůznější medikace jsem teď na betablokátorech a migrény mám konečně pod kontrolou. Celý vtip spočívá v tom, že si léky nesmím zapomenout vzít. Evan zavrtěl hlavou. „Tak o čem byl ten článek?“ „Ontario otevírá záznamy o adopcích a…“ Zaúpěla jsem, když mi Evan zpracovával tlakový bod na noze. „Bylo tam hodně dopisů od lidí, co byli adoptovaní, anebo se vzdali svých dětí.“ Dole zaznělo Allyino chichotání. „Přemýšlíš o tom, že bys hledala svoji biologickou matku?“ „To ani ne, jen to bylo zajímavé.“ Jenže ve skutečnosti jsem opravdu uvažovala, že ji začnu hledat. Jen jsem si nebyla jistá, jestli už jsem na to připravená. Vždycky jsem věděla, že jsem adoptovaná, ale nenapadlo mě, že bych byla jiná, dokud si mě mamka neposadila a neřekla mi, že budou mít miminko. Tenkrát mi byly čtyři roky. Jak 10
se mamka zakulacovala a táta byl čím dál pyšnější, začala jsem se bát, že mě vrátí. Nevěděla jsem, jak moc jsem jiná, dokud jsem neviděla, jak se můj otec dívá na Lauren, když si ji přinesli domů, a jak se potom dívá na mě, když jsem se zeptala, jestli ji můžu pochovat. O dva roky později se jim narodila Melanie. Tu mě taky nenechal pochovat. Evan to téma s chutí opustil dřív než já. Přikývl. „V kolik chceš vyrazit na oběd?“ „Ve čtvrt na nikdy.“ Povzdechla jsem si. „Naštěstí přijdou Lauren a Greg, protože Melanie s sebou bere Kylea.“ „To je od ní statečné.“ Zatímco můj otec má Evana rád – nejspíš spolu celý oběd stráví plánováním další rybářské výpravy –, tak Kylem opovrhuje. Těžko mu to můžu vyčítat. Kyle je rádoby rocková hvězda, ale pokud jde o mě, tak jediný nástroj, na který hraje, je moje sestra. Táta ovšem odjakživa nesnášel naše kluky. Pořád ještě jsem hrozně překvapená, že Evana má rád. Stačil k tomu jeden výlet do chaty a už o něm mluvil, jako kdyby to byl syn, kterého nikdy neměl. Pořád ještě básní o lososovi, kterého chytili. „Ona si asi myslí, že když budou častěji pohromadě, tak táta uvidí všechny jeho dobré vlastnosti,“ zabručela jsem. „Nebuď ošklivá, Melanie ho miluje.“ Posměšně jsem se otřásla. „Před týdnem mi řekla, že bych měla začít pracovat na svém opálení, jinak budu mít stejnou barvu jako šaty. A to máme svatbu až za devět měsíců!“ „Prostě žárlí – nesmíš to brát osobně.“ „Jasně že to beru osobně.“ Ally se přiřítila do pokoje v patách s Losem a vrhla se mi do náruče. „Mami, Los mi snědl všechny cereálie!“ „To jsi zase nechala misku na podlaze, hlupáčku?“ 11
Zahihňala se mi do krku a já se nadechla té svěží vůně, když mě její vlásky zašimraly v nose. Se snědou barvou a pevným tělíčkem připomíná Ally spíš Evana než mě, i když to není její biologický otec, ale zase má moje zelené oči – kočičí oči, jak je nazývá Evan. A má po mně taky kudrliny, i když ve třiatřiceti ty moje už povolují, zatímco její jsou pořád jako tuhé prstýnky. Evan vstal a zatleskal. „No tak, rodinko, je čas se obléknout.“ O týden později, těsně po Novém roce, zamířil Evan na pár dní do své chaty. Já jsem si na internetu přečetla několik dalších příběhů o adopcích a večer předtím, než odjel, jsem mu pověděla, že uvažuju o tom, že zatímco bude pryč, dala bych se do hledání své vlastní matky. „Víš určitě, že zrovna teď je to dobrý nápad? Máš hodně co dělat s přípravou svatby.“ „Ale to k tomu patří – budeme se brát, a přitom jako bych se tu ocitla odněkud z vesmíru.“ „No víš, to by pár věcí vysvětlovalo…“ „Ha, ha, ohromně vtipné.“ Usmál se a řekl: „Vážně, Sáro, jak se asi budeš cítit, když se ti nepodaří ji najít? Nebo když tě nebude chtít vidět?“ Jak se budu cítit? Zahnala jsem tu myšlenku a pokrčila rameny. „Prostě se s tím budu muset smířit. Různé věci už na mě nepůsobí tak jako dřív. Ale mám vážně pocit, že to potřebuju zkusit – zvlášť jestli budeme mít děti.“ Celou dobu, kdy jsem byla těhotná s Ally, jsem se bála, co bych na ni mohla přenést. Naštěstí je zdravá, ale kdykoli s Evanem mluvíme o tom, že bychom spolu měli dítě, zase mě ten strach přepadne. 12
„Větší starost mi dělá, že bych se mohla dotknout mamky a táty,“ připomněla jsem. „Nemusíš jim o tom říkat – je to tvůj život. Ale stejně si myslím, že na to není vhodná doba.“ Možná měl pravdu. Už tak bylo dost náročné skloubit péči o Ally s mým podnikáním, o plánování svatby nemluvě. „Popřemýšlím, jestli to neodložit, fajn?“ Evan se usmál. „To určitě. Znám tě, holčičko, jak si jednou něco vymyslíš, tak do toho jdeš po hlavě.“ Zasmála jsem se. „Přísahám.“ Opravdu jsem přemýšlela, že to odložím, zvlášť když jsem si představila mamčin obličej, kdyby se to dozvěděla. Mamka vždycky prohlašovala, že být adoptovaná znamená, že jsem výjimečná, protože si mě vybrali. Když mi bylo dvanáct, sdělila mi Melanie svoji verzi. Tvrdila, že mě naši rodiče adoptovali, protože mamka tehdy nemohla otěhotnět a mít děti, ale teď že už mě nepotřebují. Mamka mě přistihla v pokoji, jak si balím oblečení. Když jsem jí řekla, že jdu najít své „opravdové“ rodiče, rozplakala se a potom prohlásila: „Tvoji praví rodiče se o tebe nemohli pořádně postarat, ale přáli si, abys měla co nejlepší domov. Takže teď se o tebe staráme my a máme tě moc rádi.“ Nikdy jsem nezapomněla na bolest v jejích očích, ani jak křehké mi připadalo její tělo, když mě objala. Znovu jsem o hledání svých biologických rodičů vážně přemýšlela, teprve když jsem dostudovala, a potom zase když jsem zjistila, že jsem těhotná, a pak o sedm měsíců později, když jsem poprvé držela v náruči Ally. Ale představila jsem si samu sebe na mamčině místě, a jak bych se asi cítila, kdyby moje dítě chtělo najít biologickou 13
matku, jak raněná a vyděšená bych si připadala, a bylo mi jasné, že to nemůžu udělat. Možná bych to nedokázala ani tentokrát, kdyby nezavolal táta, aby s ním Evan jel na ryby. „Je mi líto, tati, ale včera odjel. Co kdybys s sebou vzal Grega?“ „Greg moc mluví.“ Cítila jsem se kvůli Laureninu manželovi nepříjemně. Zatímco táta nesnáší Kylea, Grega úplně přehlíží. Viděla jsem ho, jak klidně odchází, i když je Greg zrovna v půli věty. „Budete teď chvíli doma? Zrovna se chystám vyzvednout Ally ze školy a stavila bych se na návštěvu.“ „Dneska ne. Tvoje matka si potřebuje odpočinout.“ „Takže ji zase trápí její Crohnova choroba?“ „Je prostě jen unavená.“ „Dobře, to nevadí. Kdybyste potřebovali s něčím pomoct, tak řekněte.“ V průběhu našeho života to s mamčiným zdravím bylo jako na houpačce. Týdny se jí dařilo dobře, vymalovala nám pokoje, ušila záclony, byla jako smršť. V takové době byl dokonce i táta téměř šťastný. Pamatuju si, jak si mě jednou zvedl na ramena, což bylo výrazem mimořádné pozornosti. Mamka se ale nakonec vždycky přetáhla a za pár dní jí zase bylo zle. Ztrácela se nám před očima, když její tělo odmítalo veškeré živiny, dokonce i dětská výživa ji pokaždé vyhnala ve spěchu do koupelny. Když procházela špatným obdobím, hned jak táta přišel domů, vyptával se mě, co jsem celý den dělala, jako kdyby se pokoušel najít někoho nebo něco, nač by mohl být naštvaný. Když mi bylo osm, našel mě před televizí, zatímco mamka spala. Odtáhl mě za zápěstí do kuchyně, ukázal 14
na hromadu talířů a sdělil mi, že jsem líné nevděčné dítě. Příští den ho rozběsnila kupa prádla a pak zase Melaniiny hračky na příjezdové cestě. Nade mnou se tyčilo jeho robustní tělo dřevorubce a hlas mu vibroval zlostí, ale nikdy nekřičel, nikdy neudělal nic, co by mamka mohla vidět nebo slyšet. Vzal mě do garáže a tam mi četl levity o mých nedostatcích, zatímco já si koukala na nohy a děsila se, aby neřekl, že už mě nechce. Potom se mnou celý týden sotva promluvil. Pustila jsem se do domácích prací, než se k nim mamka mohla dostat, zůstávala jsem doma, zatímco moje sestry byly venku s přáteli, vařila jsem večeře, které se nikdy nesetkaly s otcovou pochvalou, ale aspoň se mnou nepřestal mluvit. Udělala bych cokoli, abych se tomu vyhnula, cokoli, aby se mamce zase nepřitížilo. Když byla zdravá, byla jsem v bezpečí. Když jsem ten večer zatelefonovala Lauren, řekla mi, že se zrovna s chlapci vrátili z večeře u našich rodičů. Táta je pozval. „Takže tam jenom nechtěl moje dítě.“ „Tak to určitě není. Ally má prostě moc energie a…“ „Co má tohle znamenat?“ „Neznamená to vůbec nic, je rozkošná. Ale táta si patrně myslel, že tři děti by byly moc.“ Uvědomovala jsem si, že se Lauren snaží, abych se uklidnila, než se s výčitkami vrhnu na tátu, což ona nesnáší, ale mě vážně přivádí k šílenství, že nevidí, jak odlišně táta jedná se mnou, nebo to aspoň nikdy nepřizná. Když jsem zavěsila, málem jsem zavolala mamce, abych si ověřila, jak se jí daří, ale pak jsem si pomyslela, že mi táta přikázal, abych zůstala doma, jako nějakému zatoulanému psovi, kterého necháte vyspat jen ve 15
vchodu, protože jinak by vám mohl nadělat binec v domě. Vrátila jsem telefon na nabíječku. Příští den jsem vyplnila formulář registru, zaplatila padesát dolarů a čekala. Ráda bych řekla, že trpělivě, ale prakticky jsem po prvním týdnu pošťáka div nenapadla. O měsíc později přišel poštou můj původní rodný list, neboli PRL, jak to nazývala ta ženská na matrice. Zírala jsem na obálku a uvědomovala si, že se mi třesou ruce. Evan už byl zase v chatě a já si moc přála, aby byl tady, až to otevřu, jenže se měl vrátit až za týden. Ally byla ve škole a v domě panoval klid. Zhluboka jsem se nadechla a roztrhla obálku. Jméno mé pravé matky bylo Julia Larocheová a já jsem se narodila ve Victorii v Britské Kolumbii. Můj otec byl uveden jako neznámý. Četla jsem si původní rodný list a potvrzení o adopci pořád dokola, hledala odpovědi, ale slyšela jsem pořád jen jedinou otázku: Proč jsi mě dala pryč? Následující ráno jsem se vzbudila brzy a hned sedla k počítači, zatímco Ally ještě spala. Jako první jsem hledala registr adopcí, ale když mi došlo, že na odpověď bych čekala další měsíc, rozhodla jsem se zkusit to nejdřív sama. Po dvaceti minutách prohledávání webových stránek jsem našla v odpovídajícím věku tři Julie Larocheové v Quebeku a čtyři ve Spojených státech. Jenom dvě žily na ostrově, ale když jsem viděla, že obě ve Victorii, sevřel se mi žaludek. Že by tam celou tu dobu zůstala? Rychle jsem klepla na první link a vydechla, když jsem si uvědomila, že je moc mladá, jestli mám soudit podle jejího článku na novém fóru matek. Druhý odkaz mě navedl na webovou stránku jedné realitní agentky ve Victorii. 16
