PROGRAM NA SOBOTU

ČTENÍ KE KAFE

03/SOBOTA

THEATRE CZ/SK FESTIVAL ČESKOSLOVENSKÝ DIVADELNÍ FESTIVAL ZLÍN 22.–24. 5. 2014

PROGRAM NA SOBOTU 24. 5. 2014 HLAVNÍ PROGRAM 14.00

Malá scéna

DEN OPRIČNÍKA

Studio Hrdinů Praha

„Hvězdy hasit – to tedy není jako med vodou kalit,“ říkává náš Táta s oblibou. 16.00

Dílna

ŠKODA 1981

Divadlo Bufet

„Realita je ta část fikce, na které se jako na realitě shodne dostatečné množství účastníků.“ 16.00

Studio Z

WWW.NARODNYCINTORIN.SK Komorné divadlo Martin

Pilotná časť nás privedie na martinský národný cintorín, kde sa stretli na poslednom odpočinku najväčšie osobnosti nášho národného života, ale aj množstvo bezmenných postáv a postavičiek, ktoré pre náš národ neurobili takmer nič a jeden náhodou zahrabaný pes, ktorý pre náš národ neurobil vôbec nič. 19.00 Velký sál LABUTÍ JEZERO Klicperovo divadlo Hradec Králové „Jmenuju se Siegfried a dneska je mi 21. Půjdu se projít do lesa, k jezeru. Každý další krok bude znít v paměti průchodem, kterým jsem se nedal, ke dveřím, které jsem nikdy neotevřel, do růžové zahrady.“ 20.00 Dílna GAGARIN! Športniki Obletěl Zemi a po 108 minutách přistál. 22.30

Studio Z

CAFÉ DOSTOYEVSKI

Túlavé divadlo

Bůh vás ochraňuj před vašimi běsy.

OFF PROGRAM od 10.00

Parking

OPEN AIR PIKNIK - MALOVÁNÍ A MODELOVÁNÍ S VÝTVARNÍKY ZE ZUŠ ZLÍN MALENOVICE - ČESKOSLOVENSKÉ SPECIALITY

9.00 10.00

Parking Parking

BOBŘI OD BOBŘÍ ŘEKY KDO ZACHRÁNÍ ISABELU?

11.30 13.00

Parking CIRKUS PRDÍTKO Divadlo Dobré kávy Šatna orchestru Z TAJNÉHO DENÍKU SMOLÍČKA PÉ Studio Damúza

14.30

Parking

PÍSNIČKY KLUKA BOMBARĎÁKA

Jiří Jelínek a spol.

17.00 15.30

Parking Sklepy divadla

POLARIS DIVADLO POD ZEMÍ

koncert Divadlo Polárka zážitková prohlídka divadla

18.00

Schody

PODVEČERNÍ SETKÁNÍ U KLAVÍRU koncert

22.00 23.00

Parking Parking

DUNAJ V NÁS LESNÍ ZVĚŘ

2

Divadlo plyšového medvídka Divadlo Polárka

Elledanse koncert, ukončení festivalu

NA ÚVOD FINÁLNÍK Poslední festivalová slova snad unesou patinu sentimentu. Neboť již zítra nevyjde festivalový zpravodaj, mám poslední prostor na malou rekapitulaci či zavzpomínání (i při vědomí, že nás dnes ještě čeká několik představení a několik silných zážitků). Doba trvání festivalu se postupně zkracuje – délka je sympatická tím, že si člověk nemusí brát týdenní dovolenou, aby mohl zhlédnout všechny inscenace. Nicméně v nadupanosti a našlapanosti programu se kolikráte věci tak kryjí, že stejně musí preferenčně volit. Zmenšil se také redakční tým, stará základna se postupně zúžila a možná si už zaslouží odchod do festivalové penze. Což je dobře. Přijdou nové síly, nové nápady, nové podněty. Nechci vzpomínat na všechny ročníky, které jsem tady strávila – nebylo by to k učtení a čas na velká vzpomínání snad teprve přijde. Každý byl jiný, každý něčím nezapomenutelný a na každém proběhla spousta přátelských setkání. Z letošního ročníku si odnáším zážitky z Dostojevského Idiota, příjemného poledního one man show Spiknutí a jednoznačně také ze skratovského Procesu. Toliko mé dojmy, zážitky, postřehy. Děkuji na tomto místě všem, kteří mi umožnili na zpravodaji pracovat, kteří mi s ním za ty roky pomáhali, kteří se mnou sdíleli bezesné noci a také samozřejmě těm, kteří ty řádky četli a kterým snad občas udělaly radost. Tedy krásný poslední festivalový den! Iva Mikulová

3

RECENZE PÁTEČNÍCH INSCENACÍ AŽ PŘIJDOU ROBOTI Fakt, že kvalitní činohra nemá ve stotisícové staroslavné univerzitní Olomouci právě na růžích ustláno, je překvapující stejně jako již léta neměnný. Situaci, kdy se tamnímu Moravskému divadlu chronicky nedaří vykročit z mezí svého toliko regionálního významu, se snaží prolomit nezávislá uskupení: svého času se to dařilo dnes již legendárním Hořícím žirafám Davida Drábka, prázdné místo po jejich zániku se snažilo a snaží vyplnit Divadlo Tramtarie, jehož neuhýbavá dramaturgie zaslouží i s ohledem na nesnadné podmínky, ve kterých scéna působí, uznání. Na festivalu Setkání-Stretnutie představil olomoucký soubor její poslední plod, inscenaci Čapkova utopického dramatu R.U.R. Úprava uměleckého šéfa a režiséra souboru Vladislava Kracíka ctí autora tím, že děj hry přenáší do blízké budoucnosti. Nikoliv tedy Čapkův modernistický svět 20. let 20. století vzpamatovávající se z  hrůz světové války, jež byly zmnoženy mimo jiné uplatněním nových technických vymožeností, nýbrž doba kolem roku 2030. Že naše planeta tehdy bude (či v lecčems už je) vystavena hrozbám poněkud jiného druhu, než představují uměle stvořené inteligentní bytosti, je podružné: podstatný je princip větve, kterou si lidstvo pod sebou se stále narůstající umanutostí podřezává. V tomto bodu je Kracíkova kyberpunková aktualizace naléhavá a znepokojující, vždyť co víme, jakých výdobytků se při současném tempu technologického pokroku (lze-li ovšem mluvit o pokroku) v brzkých desetiletích dočkáme. Tento překotný trend v inscenaci výmluvně dokládá záliba „ajťáka“ Fabryho (Václav Stojan) v přístrojích 80. let (joystick, anténový radiopřijímač), na něž naše nepříliš vzdálená současnost nahlíží s nostalgií, jež náleží muzejnímu exponátu. S touto analogií pracuje také vizuální stránka inscenace, ať už v podobě promítaných reklamních spotů na roboty jako vystřižených z normalizační československé televize, nebo ve scénografii, kde barevnými světýlky rámované a tlačítky ovládané vchody do místností odkazují k Návštěvníkům či Ikarii XB 1. Naopak velmi současné, v kontextu děje však fatálně pozdní, je prozření Fabryho dosud tupě zahleděného do virtuálního světa jedniček a nul – v souvislosti se zneklidňující reakcí neposlušných robotů: „Je to už na mě nějaký moc skutečný“. Podobnou studii fachidiota, herecky zdařile ztvárněného, přináší role zajíkavého doktora Galla (Marek Zahradníček). Zaujal také Zdeněk Svobodník jako strojově přesný robot č. 5, jinak však nebylo představení, snad i vlivem časné dopolední hodiny, herecky bezvadné: zejména dámská část obsazení působila poněkud staženě. K výtkám připojme ještě celkem časté přestavby a úpravy scény, které narušovaly temporytmus inscenace. Jsou to však jen dílčí výhrady, jež dramaturgicko-režijní přínos R.U.R. z Tramtarie dobře převáží. Marcel Sladkowski

4

SPIKNUTÍ NA DRUHOU Monodrama Spiknutí na motivy hry Zajatec Druhé Avenue se nakonec z provozních důvodů odehrálo na trávě před divadlem. Hned na úvod je potřeba zmínit, že i když všechny okolnosti se proti oběma představitelům (Matúš Bukovčan a...) skutečno naprosto spikly, nedali na sobě znát nejmenší znervóznění či vykolejení. Základní změnou bylo již sluneční světlo namísto zatemnělého uzavřeného prostoru – nicméně ani to nebylo překážkou. Diváci dostali instrukce a  jednoduchým trikem jsme na smluvené zanmení vytvořili tmu nejpřirozenější – jednoduše jsme zavřeli oči. Výchozí situace v  těchto exteriérech vyzněla více než úsměvně: „Taky cítíte tu nesnesitelnou zimu? Mínus deset! A to je polovina července?“ zeptal se nás Matúš Bukovčan slovy své postavy. Pro diváky pekoucí se na přímém, třicetistupňovém slunci, více než cynická otázka. Byla to první ze série neřešitelných životních situací – jak zajistit, aby v pokoji v pražské čtvrti nebylo vprostřed léta ani přílišné horko, ani zima při zapnutí klimatizace. Postupně mu kladou překážky všemožné životní situace – a hlavně: má vždy vymyšlenu nejnepravděpodobnější a absurdní pesimistickou verzi jejich konce: když by se posadil na lavičku, jistě by byla zrovna čerstvě natřená, otiskly by se na něj pruhy a když by umřel, byl by považován za vězně, a tudíž pohřben do hromadného hrobu. Během jedné hodiny se násobí jeho nesnášenlivost vůči bezohledným sousedům, kteří mu znemožňují klidné žití, v této době, kde se nikdo o nikoho nestará, nebere ohledy, schovává se za technické vynálezy, honí se za vlastním úspěchem a on už nikoho nezajímá. Navíc přichází nejhorší zpráva (po vykradení bytu se už zdálo, že hůř být nemůže): z důvodu nástupu nového uměleckého vedení v divadle, pro které si připravoval svou novou roli, byl vyhozen jako starý a nepotřebný (téměř až ironická glosa nedávných událostí v Činoherním studiu). Kdo zaměstná starého herce, který si krátí čas návštěvou zoo (kde ho už i opice napodobují) a zná všechny skrýše, do kterých si veverky schovávají oříšky v parku? Spiknutí směřuje od bytu sousedů až do nejvyšších vrstev státního aparátu. Tragikomický, ironický text ve skvělém hereckém podání byl vynikajícím poledním programem. Matúš Bukovčan sehrál profesionálně koncentrované představení, přestože vnější podmínky hrály proti němu značně nevýhodnou přesilovku: vítr odfoukával rekvizity a kulisy, slunce pražilo do očí, už tak značný hluk z hlavní cesty ještě doprovodil zvuk brusky pokladačů chodníku a houkající sanitky. Iva Mikulová

5

PROTANČIT SE K SMRTI Koláž tanečních divadel BRALEN Bratislava a MAXIMVS Brno obsáhla svým tématem celý koloběh života. Doktor Čas vyléčil z lásky společenské děvčátko, naštvanou dívku i dospělou ženu. To je moja stolička groteskní formou ukázala chamtivou a sobeckou součást lidské duše. Změny ženy nastínily proměnu z dívky v ženu a z ženy v ještě větší ženu. Nakonec nechyběl ani tanec ze záhrobí (Quod sumus hoc eritis), ani motivy setkávání se různorodých existencí (Stretnutie). Yemyá zase naplňovala vášní a zapálením. Výrazový současný tanec byl předveden pomocí sólových výstupů jednotlivých účastníků i v hromadných choreografiích. Bratislavští i brněnští se mohli pyšnit energií a vervou, se kterou se protancovali i přes malé nepřesnosti k úplnému konci. Nádherné kostýmy, prestižní dopnutí špiček. Trendy současného tance s baletními prvky. Aneb čitelné promítání proměn a životních útrap. S lehkostí tanečních piškotů. Jana Posníková

6

RECENZE LÁSKY „Pro lásku neexistují pravidla nebo definice.“ Iluze. Iluze lásky. O kterých víme, nevíme, můžeme vědět, musíme nebo… A rozpoznáme my vůbec lásku? Je láska láskou, i když je jednostranná? Nebo musí být vzájemná? Vyprávění postav na sklonku života a na smrtelné posteli. Zpověď, která vhání slzy do očí a taky nutí ke smíchu. Zpověď smířeného člověka, který miluje a je milován. A že milujeme někoho jiného, než kdo nám lásku dává? Láska je prostě láska. Dva manželské páry. Danny a Albert, nejlepší přátelé. Sandra, žena Dannyho, Margaret - manželka Alberta. Danny miluje Sandru, Sandra Alberta, Margaret Alberta a Albert zase Margaret. A je tohle vůbec podstatné? Postavy, smířené se svým osudem, ať už byl jakýkoliv, nemluví o nešťastné lásce. Je tedy model: miluji a jsem milován, dostačujícím receptem? „Milovala jsem Alberta. V srdci jsem měla lásku, Danny si z ní bral a byl šťastný.“ Láska je prostě láska. A jak tento nepopsatelný cit dokáže zamíchat lidskými osudy. Důvěra, pravost i nepravost, oklamávání blízkých i ryzí pravda. Svěřování se, nebo zamlčení citů. Toužení. Vděčnost, že nejsme prázdní. Vděčnost a úcta k partnerství? Ne, vděčnost za lásku. Úcta k jakémukoliv druhu lásky. Představení, 90 minut. Čtyři lidé, sedící na čtyřech černých židlích. Bez hudby. Beze změn. Ano, i tak prosté to může být. A když zazní první a poslední píseň v závěru inscenace - zmražení. Srdce. Tlukot srdce. Něco, co nejde popsat slovy. Je to ono ticho, které spolu sdílíte s ostatními „voyery“, když opouštíte hlediště. A především ten strach. Strach ve zmíněné nestálosti. „Přece musí být něco neměnné v tomto proměnlivém světě.“ Ale co je to? Zjistíme to před posledním ulehnutím do naší několik let známé postele? Iluzie jsou, byly a pravděpodobně budou tou nejdokonalejší recenzí LÁSKY. Jana Posníková ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ: MEZI VĚDOU A VÍROU V pátek večer odehráli místní před vyprodaným sálem představení Žítkovských bohyní, inscenace na motivy stejnojmenné knihy Kateřiny Tučkové, kterou se zlínským souborem nastudoval slovenský režisér Dodo Gombár. Gombár je také autorem dramatizace románu, který je žánrovou syntézou odborné studie o několika generacích lidových léčitelek z regionu Kopanice nedaleko od Zlína a detektivního příběhu, který čtenáři postupně odhaluje další a další souvislosti osudu hlavní hrdinky Dory Idesové s historií jejího rodu, v němž „bylo tolik silných žen, kolik i ztracených mužů“. Úprava románu pro jevištní předvedení v  Gombárově pojetí překvapivě věrně kopíruje strukturu originálu, který na čtyřech stech stranách popisuje vzájemně propojené příběhy několika desítek postav. Většina z nich defiluje také na scéně zlínského divadla, takže v inscenaci můžeme vidět téměř celý herecký soubor – přesto se daří po dobu celého, více než tříhodinového představení udržet děj přehledný a zároveň předestřít všechny důležité dějové linky v knize obsažené (jak si pochvalovala jedna z divaček). Cenou za takový přístup je ovšem jistá statičnost a nedramatičnost výsledného textu, která ovšem nemusí být na škodu, pokud je adekvátně režijně uchopena a přetavena ve smysluplný jevištní tvar. Scéně v první části večera dominuje oprýskaná plechová zastávka, která se podle potřeby stává vesnickým krámem, archivem, či – pomocí závěsné stěny s množstvím různě velkých oken a okének – chalupou bohyně Surmeny, tety vypravěčky Dory. Po přestávce se na jevišti objeví rozměrné kolumbárium, jehož jednotlivé urny symbolizují nešťastně ukončené životy jednotlivých postav příběhu. Scénografie jako celek ovšem příliš neoplývá významy a je spíše kulisou děje než plnohodnotnou složkou jevištního díla. Výjimku tvoří strom, který v první části znepokojivě prorůstá střechou zastávky a později jako němý svědek či vztyčený prst doplňuje scenérii s  kolumbáriem. Jeho nezměněnou přítomnost můžeme vnímat jako metaforu všeho trvalého a neotřesitelného v životě Kopanických, ať už je to víra, utrpení či přítomnost generací bohyň – žen opatřených neobvyklou duchovní silou –, ale také jako znepokojující prvek, který nezapadá do jinak přehledného, logickými pravidly svázaného světa hlavní postavy, vědkyně Dory. Hana Tomáš Briešťanská hraje Doru jako nevyzrálou, mírně neurotickou osobnost, jejíž neukotvenost plyne rovnou měrou z  osobních předpokladů (sexuální orientace) i  z  vnějších okolností. Její role je 7

však primárně vypravěčská, a velkou pozornost tak získávají rovněž herečky, které představují objekt jejího bádání – bohyně: divoženskovsky unikavá Eva Daňková jako Dořina matka Irena, hostující Marie Durnová jako Irma, ztělesněná moudrost či Matka rodu, divoká a tělesná Markéta Kalužíková – vůbec první bohyně, Kateřina Shánělka, – a především Helena Čermáková, jejíž postava Surmeny vyniká, jak jsme u této herečky zvyklí, citlivou a mnohovrstevnatou charakterokresbou a precizností hereckého výrazu. Festivalové publikum na konci tleskalo ve stoje a soudě podle odposlechnutých reakcí to bylo nejen ocenění práce inscenačního týmu, ale také autorky knižní předlohy, které se podařilo populárně zpracovat regionální námět, k němuž mají místní osobní vztah. Ne náhodou diváci nejživěji reagovali na výstupy, kdy z jeviště zněla nápodoba slovenštiny či místních nářečí jako třeba v případě Surmenina nejistého návštěvníka ze Vsetína. Eliška Poláčková

VŽDYŤ JE TO ABSURDNÍ Věta, která zazní z úst investigativní novinářky v podání Jany Oľhové. Věta, která dokonale popisuje nejen děj inscenace Proces procesu procesom v podání divadla SkRat, ale bezděčně také okolnosti včerejší reprízy hry. Skutečnost, že se nás na posledním představení včerejšího dne sešly slabé dvě desítky diváků. (snad kvůli únavě, snad kvůli dvěma dalším paralelním akcím). Skutečnost, že i přes zkušenost ze čtvrtečního představení Idiot ve Studiu Z se nepodařilo zabránit hlučnému přeslechu z venkovního koncertu, který narušoval chladnou a odcizenou atmosféru hry. Ač nechci moralizovat, protože jak se v inscenaci ukázalo, moralizující bývají ty největší skryté svině, je škoda, že si tuto aktuální výpověď o  zkorumpovaném (morálně, lidsky, finančně) světě byrokratických či soudních úředníků nepřišlo vychutnat více diváků. Inscenace divadla SkRat se vyznačují několika rysy: jak precizní vizuální stránkou, sestávající z prokomponovaných projekcí jak na zadní prospekt (graficky variované seznamy jména Josef K. v různých jazycích), tak různým rozmístěním zrcadlových zástěn (symbolizující jak vstupní dveře, tak například telefonní budku). Právě tato zrcadla odkazují na druhý specifický rys toho slovenského divadla – nastavovat zrcadla divákům, poukazovat na aktuální témata, na kontroverzní politické události, negativní rysy společnosti, které bychom raději neviděli. Impulsem k inscenaci Proces procesu procesom byl kromě v názvu přiznané inspirace knihou Franze Kafky Proces dokumentární film Zuzany Piussi Nemoci tretej moci (o kontroverzním představiteli 8

slovenské justice Štefanovi Harabinovi). Autorce Zuzaně Piussi za tento film hrozilo dvouleté vězení – v naší demokratické „občanské společnosti“. Postup, který tvůrci v inscenaci uplatňují, nejlépe odhalí již úvodní scéna s Dveřníkem, jedna z nejznámějších, nejcitovanějších a nejinterpretovanějších scén od Franze Kafky. Když začne Jana Oľhová vyprávět toto podobenství, kolem ní postávající soudci, mafiáni (v bílých vestičkách na holých tělech a se zakrytýma očima jako mívají obvinění na fotografiích), nechápou význam podobenství a ptají se jednoduše po podstatě: Nechápou, jestli je to dveřník nebo vrátník, jaký je mezi nimi rozdíl a a jaké je vůbec vyznění celého příběhu: „Já jsem nepochopil ani hovno“. Odlehčení nabízí interpretace jednoho ze soudců, že se tedy jednalo o jakousi vagínu dívky, která byla ještě pod zákonem. Celá inscenace je vystavěna na principech ironizování, zcizování, intertextového odkazování, které o to více akcentuje děsivost, zvrácenost a absurdnost byrokratické (i občanské) společnosti. Jedno z poslání inscenace je zprostředkováno postavou právničky (Inge Hrubaničová), která si uvědomí své dosavadní amorální jednání (milostný poměr s ženatým kolegou, vyžadované tresty doživotí pro své klienty prostě jen tak ze zábavy) a postupným citovým chladem dojde až ke ztrátě své vlastní identity. Podobně katarzní účinek má groteskně tragikomická scéna odehrávající se v sauně za sklem v levé části jeviště. Jednomu ze soudců zbývají už jen dva měsíce života a při vědomí blížící se smrti začne váhat, zda by přece jen neměl začít věřit v boha. Kolegové si ho začnou dobírat, že na to je přece čas, až bude čekat tam nahoře před dveřmi, rozhodnout se přece může vždycky (po zhlédnutí odpoledního představení Ilúzie měla tato scéna zvláště cynické vyznění). Trefnost, přesnost a mrazivost aktuálnosti této inscenace budiž deklarována na glose jednoho ze soudců, když mluví o procesech z 50. let: „Však to není až tak dávno.“ Iva Mikulová HUGA HAASE CESTA DOMŮ Za tónů předehry Smetanovy Hubičky nastupuje na scénu zabydlenou křeslem, stolkem, dvěma pohozenými kufry, několika hrnci, plechovkami, sklenkou a porůznu dalšími předměty zvláštní bytost v omšelém županu, kamaších a důchodkách, sladkým sněhem z plněné trubičky si pod nosem naznačí knír a začíná hrát. Její křeslo se mění v zadní sedadlo taxíku, v němž právě podniká bujarou noční jízdu Prahou. Podivín, outsider, možná tak trochu bezdomovec? Snad, ale především Hugo Haas, slavný český herec a režisér. Ta bonvivánská scénka z taxíku je jediným veselým střípkem večera, neboť vzápětí se vypravěč ocitá na začátku německé okupace v roce 1939 a v ruce drží výpověď z Národního divadla. Židovský původ jej za dramatických okolností přinutil k emigraci, která mu nejspíš zachránila život (jeho blízké, včetně opakovaně tu zmiňovaného bratra Pavla, hudebního skladatele, čekala Osvětim) a poskytla příležitost uplatnit se v zámoří (že to nebylo snadné, naznačují atributy Mickey Mouse, které na sebe v jednu chvíli trpně bere), to však málo měnilo na okolnosti, že se jednalo o exil vynucený a provázený steskem po domově. Dozvídáme se o něm z úryvků korespondence adresované zejména Josefu Koptovi a Olze Scheinpflugové, dopisů, jejichž slova jsou tu svěřena křehkému a nejistému třepotání papírových vlaštovek, vysílaných přesto s nadějí, že doletí, kam mají. Rozechvělá nostalgie tu má ovšem místo pouze ve vyvážené směsi s hořkým humorem pisatele a černou groteskou, která dění rámuje: Hugo Haas v ní vypráví anabázi urny s vlastním popelem, kterou na sklonku roku 1968 přepravuje z Vídně dáma v tmavém kožichu (Jiřina Štěpničková), aby tak velký herec mohl spočinout v rodné zemi. Bezdomovec konečně našel ztracený domov. Astenického podivouse s krémovým knírem představuje Tereza Chytilová: androgynní zjev oscilující mezi mužem a ženou může být jistě metaforou neukotveného stavu hrdiny, ale ona je především skvělá herečka. V monodramatickém formátu inscenace se brilantně pohybuje na pomezí vážného a komického, jež dokáže přesně vybalancovat slovem v epistolárních pasážích i hereckým výrazem v akcích, energická soustředěnost se v jejím výkonu snoubí s tónem lehkého nadhledu. S touto bravurou se dokáže bleskově převtělit třeba do antisemitského výlevu fašounského hysterika nebo třeba i Haasova psa. Inscenace prostějovského Divadla plyšového medvídka je skromná, na festivalu se hrála v předpůlnočním čase v suterénu divadla před ne zrovna početným, avšak vděčně vnímavým publikem. Bylo totiž svědkem představení, které se svou kvalitou důstojně řadí k vlně zájmu českého divadla o prameny osobní povahy, již nedávno proslavila brněnská Korespondence V+W. Marcel Sladkowski

9

SLOVENŠTÍ HOSTÉ U NÁS JAKO DOMA DODO GOMBÁR Pochází ze Smolenic v trnavském okresu (vzdálenost od Zlína 114 km). Vystudoval VŠMU, v rámci studia pobýval na roční stáži v New Yorku. Působil dvě sezony jako umělecký šéf Komorného divadla v  Martině (dnes k  vidění inscenace www.narodnycintorin.sk v Gombárově režii). Od roku 2006 působil tři sezony v Městském divadle Zlín jako umělecký šéf – režíroval zde jak vážné dramatické opusy (Faust, Mistr a Markétka), tak muzikály (Šumař na střeše, Kabaret). S  Michalem Horáčkem inscenoval lyrikál Kudy kam ve Státní opeře Praha. Ve svém domovském Švandově divadle v současné době zkouší Kafkovu Proměnu. Je autorem her Tretí vek, Hugo Karas nebo Bez boha dom.

PATRIK LANČARIČ Cestovatel studentský – student, absolvent a později také pedagog VŠMU. Cestovatel umělecký – šéf činohry Stáního divadla v Košicích. Cestovatel režijní – Slovenské národní divadlo, Košice, Astorka Korzo ’90. Cestovatel světový – Německo, Norsko, Litva, Holandsko, Portugalsko a další. Cestovatel filmařský – Rozhovor s nepřítelem, Hrana (o životě Marka Brezovského).

„Já jsem nepochopil ani hovno“

10

MOMENTKY

11

NA OKRAJ

MENU V DÍLNĚ NA SOBOTU Česnekačka Slezská vepřová plec s těstovinami Kuřecí stehno s pestem a rýží Vepřová pečeně se zelím a bramborovým a houskovým knedlíkem

OCHUTNEJTE! MENU NA NÁDVOŘÍ DIVADLA Francouzské palačinky - plněné sladce i slaně. Připravené přímo před zákazníkem, čerstvé a teplé! KulinArt - slovenské tradiční pokrmy i kulinářské speciality! Zdravá festivalová výživa! Pekárna babičky Anežky - frgály, koláče, tyčinky i štramberské uši.

„Angrešt zničí varle“

Festivalový zpravodaj vydává Městské divadlo Zlín, příspěvková organizace tř. T. Bati 4091/32, Zlín 761 87 tel 577 636 111 www.divadlozlin.cz www.setkanizlin.cz Redakce festivalového zpravodaje: Iva Mikulová, Marcel Sladkowski, Vladimír Fekar a v průběhu se k nám přidají Jana Posníková, Eliška Poláčková a případně i další. Sazba: Pavla Klára Urbášková