Profesní rozvoj pedagogických pracovníků MŠ

Profesní rozvoj pedagogických pracovníků MŠ

4. DÍTĚ A společnost

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ

PROJEKT „ŠIKULKOVÉ“ (REG.ČÍSLO: CZ.1.07/1.3.00/48.0094) JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

„Pokud chci s někým žit v jednom světě, nejde to udělat tak, že ten jeho pohltím do toho svého. Musím ten svůj svět rozšířit do toho jeho.“ neznámý autor

Záměr Pedagogičtí pracovníci by měli získat základní teoretické znalosti o interpersonálním a společenském vývoji dítěte předškolního věku. Mělo by dojít k posílení pedagogických kompetencí k uvedení dítěte do společenství ostatních lidí a do pravidel soužití s ostatními. Získat informace a podněty, jak dítěti pomáhat při utváření společenské pohody v jeho sociálním prostředí. Seznámení dítěte, v rámci jeho možností, s duchovními a materiálními hodnotami a se světem kultury a umění.

Vzdělávací nabídka Základní pravidla a společenské hodnoty • pravidla vzájemného soužití a jejich spoluvytváření – ohleduplnost, slušnost (pozdravy, oslovení, tykání – vykání, pravda – lež) • komunikace (verbální, neverbální, komunitní kruh – schopnost naslouchat, vyjádřit svůj postoj) • tolerance (k sobě navzájem, jiným kulturám, národnostem, odlišnostem) • základní hodnoty ve společnosti a kooperace (přijímání základních hodnot a spolupodílení se na nich, pravidla ve skupině, pravda – lež, mravní hodnoty) • sebepojetí dítěte (schopnosti projevovat se autenticky, autonomně)

Prostředí, ve kterém se dítě pohybuje • užší sociální prostředí – rodina, přátelé • širší sociální prostředí – škola, lékař, pošta, obchody atd., základní orientace a souvislosti

Povolání, pracovní činnosti a sociální role • různorodost povolání a lidských činností • uvědomění si a rozlišování sociálních rolí: dítě – syn, vnuk, žák, pacient atd., rodič, učitelka atd.

Zvyšování sociálních kompetencí

• vhled do sociálních situací, rozpoznání nebezpečí, umět si říci o pomoc, vědět na koho se obrátit v případě potřeby o pomoc • práce s emocemi (empatie, rozlišování emocí a reakce)



4. DÍTĚ A SPOLEČNOST

2

Umění a kultura • naše vlast (státní symboly, historie – hrady a zámky) • zvyky, tradice (kroje, svatba, pohřeb, Vánoce, Velikonoce, narozeniny atd., u nás – v jiných kulturách) • hudba, dramatické a výtvarné činnosti, sportovní aktivity, zájmy, zábava

Očekávané výstupy Přispět k rozšíření teoretických i praktických znalostí a dovedností pedagogů tak, aby mohli dítěti efektivněji pomoci při seznamování se světem lidí, kultury a umění. Uměli dítěti pomoci vhodnou formou si osvojit základní společenské návyky a pravidla. Dokázali je vést k dovednosti utvářet kvalitní vztahy k jinému dítěti či dospělému. Posilovat jeho dovednosti tak, aby se dokázalo přiměřeně prosadit ve skupině, ale také se umělo podřídit při společných činnostech, domlouvalo se a spolupracovalo. Aby bylo schopno respektovat a tolerovat ostatní a současně bylo schopno zachycovat skutečnosti ze svého okolí a vyjadřovat své představy a přání. Naučit je zacházet šetrně s vlastními i cizími pomůckami, hračkami a věcmi denní potřeby.




3

Základní pravidla a společenské hodnoty Obecně se dá říci, že záměrem vzdělávacího úsilí pedagoga v oblasti sociálně - kulturní by mělo být uvést dítě do společenství ostatních lidí a do pravidel soužití s ostatními. Pomoci dítěti osvojit si potřebné dovednosti, návyky i postoje a umožnit mu aktivně se podílet na utváření společenské pohody ve svém sociálním prostředí. Působení pedagoga by mělo vést k osobnostnímu rozvoji dítěte a jeho individuality, vzdělávacího potenciálu s celkovým postojem vůči ostatním lidem a základním hodnotám ve společnosti. Velkou pozornost je nutné věnovat komunikačním dovednostem a zvyšovat komunikativní kompetence, jako je rozšiřování slovní zásoby a její aktivní využívání k dokonalejšímu dorozumívání s okolím. K posilování dovedností komunikace je možné využít například techniku komunitního kruhu. Dostatek pozornosti je potřeba věnovat také rozvoji kooperačního chování a jednání dítěte při práci a společných aktivitách. Dítě by mělo být současně vedeno tak, aby si uvědomovalo svou svébytnost, svou jedinečnost, nezávislost a bylo schopno aktivně uplatnit své schopnosti a potřeby. Proto je potřebné posilovat jeho pozitivní citové ladění, citlivost a vnímavost vůči sobě i ostatním. Vytvářet podmínky pro rozvoj sociálních zkušeností a dovedností a tím zvyšovat sociální kompetence dítěte v běžných životních situacích, ale také v situacích, které mohou být pro dítě ohrožující a nebezpečné. Vést je ke kultivovanému způsobu uplatňování svých potřeb a přání vůči ostatním. Umět uplatnit a spoluvytvářet pravidla vzájemného soužití jako je slušnost, ohleduplnost, tolerance. Vnímat mravní hodnoty jako je pravda a lež. Posilovat a přijímat základní hodnoty ve společnosti. Děti si utvářejí základní představu o pravidlech chování a společenských normách, co smím x nesmím, především v rámci své primární rodiny. Tyto „normy“ se mohou v jednotlivých rodinách značně lišit. V odpovídajících situacích se dle těchto již naučených způsobů reagování děti chovají. Je dobré věnovat se tomu, jaká pravidla platí v mateřské škole. Při rozhovoru s dětmi o pravidlech chování v naší třídě i doma a uplatňování návyků společenského chování ve styku s dospělými i dětmi, bychom měli věnovat pozornost především těmto tématům (možnost využít při práci příběhy, kresbu, omalovánky, scénky atd.): • • • • • • • • •

Umíme pozdravit, poděkovat, požádat o něco? Kdy pozdravíme (dobrý den x ahoj) a kdy poděkujeme? Komu tykáme a komu vykáme? Proč se chováme ohleduplně (co to znamená?) ke druhým dětem ve třídě, jak si spolu hrajeme? Proč při hře s ostatními nepodvádíme? Proč nemáme lhát? Proč uklízíme hračky a šetrně s nimi zacházíme? Co bys udělal/a, kdyby někdo ničil tvoje věci? Proč si nemůžeme brát ze školky nebo od kamaráda domů, co se nám líbí a není to naše? Proč pomáháme mladším dětem a starším lidem a jak se k nim chováme?

Cílem těchto aktivit je, aby dítě umělo ve styku s dětmi i dospělými pozdravit, požádat o něco, poděkovat, rozloučit se, vyslechnout sdělení, střídat se v komunikaci. Dodržovat společně dohodnutá pravidla vzájemného soužití v mateřské škole i na veřejnosti. Chápat podstatu hry a její pravidla, dodržovat pravidla her a jiných činností, hrát si spravedlivě, nepodvádět, umět i prohrávat, rozlišovat společensky nežádoucí chování, vnímat, co je lež, nespravedlivost, ubližování, agresivita, lhostejnost a vulgarismy. Zacházet šetrně s vlastními i cizími hračkami, knížkami a věcmi denní potřeby.




4

Dítě by mělo mít možnost se v běžném každodenním životě setkávat s pozitivními vzory vztahů a chování. Mělo by mít dostatek aktivit pro přirozenou adaptaci v prostředí mateřské školy a širšího okolí. A mělo by mít možnost podílet se na spoluvytváření přiměřeného množství jasných a smysluplných pravidel soužití ve skupině – třídě, aby mohlo převzít zodpovědnost samo za sebe, chápat druhé a podporovat správné věci. K tomu je potřebné mu cíleně v mateřské škole vytvářet vhodné podmínky. Malé děti se většinou velice snadno naučí mluvit jazykem, kterým mluví jejich rodina, aniž by si to uvědomovaly. Učí se tím, že poslouchají hlasy z okolí a napodobují zvuky, které slyší. Ke konci druhého roku věku se slovní zásoba dítěte rozšíří až na dvě stě slov, během třetího roku zná dítě až tisíc slov. I když se mnoho živočichů dokáže mezi sebou domlouvat různými zvuky, jen lidé si pro svá sdělení vytvořili artikulovanou řeč. Komunikovat můžeme verbálně (řeč, písmo) a neverbálně (řeč těla). Neverbální komunikace, která je souhrnem mimoslovních sdělení, která člověk vědomě či nevědomě předává ostatním lidem – pohledem očí, pohyby hlavy a rukou, celého těla i výrazem tváře, úsměvem, gesty, signály atd. Právě neverbálními signály dáváme našemu sdělení ten pravý význam. Neverbálně často člověk vyjadřuje své postoje a pocity daleko expresivněji než slovním sdělením. Cílem komunikace je vytvářet vztahy s druhými, vzájemně na sebe reagovat, naslouchat druhým a nabízet jim pomoc, hrát si a těšit se z okamžiku prožitku, posilovat nebo měnit postoje nebo chování druhých, učit se získávat znalosti o druhých, o světe a o sobě. I u dětí se dá cíleně pracovat nejen s verbální, ale i neverbální komunikací. Děti by si měly uvědomovat, že nejen to, co kamarádovi či dospělému říkají, ale i to, jak se u toho chovají, má vliv na vzájemné vztahy (při aktivitách k tomuto tématu je možné využít scénky, kresbu apod.). Komunitní kruh je metoda, která se dá velmi dobře začít využívat již v mateřské škole k rozvoji a posílení vztahů, vytváření soudržnosti, vytváření pocitu sounáležitosti a přijetí pro každého žáka, rozvoji emocionality a vytváření bezpečného klimatu třídy. Pozornost je při realizaci komunitního kruhu nutné věnovat seznámení se se všemi základními pravidly, kterými se komunitní kruh odlišuje od ostatních typů kruhů, používaných při pedagogické činnosti (právo hovořit, právo zdržet se, právo vzájemné úcty a respektu, právo respektovat soukromí). V mateřské škole se dítě učí žít mezi vrstevníky, ale také se samo učí soužití s nimi. Děti se učí vnímat vzájemné odlišnosti, a to jak mezi jednotlivci, tak mezi kulturami, učí se toleranci. Některé odlišnosti jsou hned pozorovatelné – někdo nosí brýle, barva vlasů, oblečení apod. Ale jednotlivci se od sebe liší také různými vlastnostmi, schopnostmi a dovednostmi. Každý má své silné, ale i slabší stránky. Děti je potřeba citlivě vést a snažit se jim pomoci, aby uměly porozumět potřebám druhých, uměly přijmout vlídně za kamarády i děti s různými odlišnostmi. Při otázkách k dané tematice (možnost posílit aktivity příběhem, využívat podnětných otázek a otázek na silné stránky jednotlivců apod.) se ptát např. na: • Umím porozumět potřebám druhých? • Umím vnímat a přijmout odlišnost mezi dětmi (každý jsme jiný)? • Umím přijmout rozdílnou míru dovedností a schopností u druhých dětí? Cílem aktivit by mělo být vnímání odlišností mezi dětmi a podle toho přizpůsobovat i své přístupy k danému dítěti. Projevovat ohleduplnost a zdvořilost ke svým kamarádům i dospělým, vážit si jejich práce a úsilí, být schopen přistoupit na jiný názor, porozumět potřebám druhých, přijmout společné návrhy. Mezi základní formy sociálního chování patří spolupráce neboli kooperace. Spolupráce znamená společné úsilí zaměřené na dosažení prospěchu všech, kteří se na něm podílejí. S tímto tématem souvisí pojmy jako kooperativní činnosti, práce pro dvojice, práce v malých skupinách. Vedení dětí k týmové práci patří také k úkolům, které stanoví Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání.




5

Dítě do věku 3 let nemá příliš velkou potřebu hrát si s jinými dětmi. Při vstupu do mateřské školy je však již připravené začlenit se do her s ostatními dětmi. Je proto potřebné věnovat pozornost vytváření dostatku prostoru a příležitostí k posilování dovednosti spolupráce. Můžeme využít zpočátku práci ve dvojicích a následně skupinky rozšiřovat. Dobré je také měnit vzájemné složení dvojic a skupin, aby děti měly dostatečně širokou paletu možností a různorodosti vzájemně se obohacovat. Pracovat je možné s tématy jako: • • • •

Umím se podřídit rozhodnutí skupiny? Umím přijmout společný program? Umím udržovat a rozvíjet přátelství? Je dobré mít kamarády? Jak se chovám ke kamarádům a jak jim pomáhám?

Cílem by mělo být umět adekvátně reagovat na sociální kontakty s druhými dětmi, umět být otevřený, zařadit se mezi ostatní pomocí sociálně úspěšných strategií (vlídné přijetí námětů druhých, projevení zájmu o jejich nápady, akceptace návrhů, nabídnutí spolupráce a pomoci atd.). Lidé se stále srovnávají s ostatními lidmi a na základě tohoto srovnání si dělají úsudek o sobě, o svých možnostech a schopnostech. Tak se postupně vytváří sebehodnocení. Tento proces začíná již v nejútlejším věku. Sebehodnocení může být příliš vysoké, nebo příliš nízké, ale může být také kdesi uprostřed, v průměru běžnosti. Je důležité, aby to, jak dítě hodnotí samo sebe, skutečně odpovídalo jeho reálným možnostem. Jak se sebehodnocení projevuje v chování dítěte? Aktivnost, pohotovost, čilost, smysl pro humor, komunikativnost. To všechno jsou vlastnosti, které jsou typické pro děti s adekvátním sebehodnocením. Ochotně se účastní her, neurážejí se, když prohrají. Pro děti se sníženým sebehodnocením je vlastní pasivita, podezíravost, zvýšená citlivost. Při zvýšeném sebehodnocení se děti snaží ve všem vyniknout, “vytahují se“, neumí prohrát, urážejí se. Pro zdravé sebehodnocení dítěte je potřebné nezapomínat pochválit a povzbudit, když si pochvalu zaslouží. Buďte dítěti názorným příkladem vhodného chování v případě úspěchu i neúspěchu. Pochvalte jiné dítě či děti v jeho přítomnosti (ale současně jej nekritizujte!). Nesrovnávejte dítě s jinými dětmi! Srovnávejte ho jen s ním samým, s tím, jak se chovalo včera, dnes a jak se možná bude chovat zítra. Mějte na paměti, že úroveň sebehodnocení není stanovena jednou provždy. Může se změnit. Veškerá komunikace dospělých s dětmi, každé ocenění činnosti dítěte, pozorný a vnímavý vztah k jeho úspěchům i neúspěchům – to všechno ovlivňuje vytváření dětského sebehodnocení. Podporujte schopnost dítěte projevovat se autenticky a autonomně. Podporujte snahu dítěte klást otázky. Každý den si s dítětem čtěte a povídejte si o přečteném příběhu. Rozšiřujte jeho slovní zásobu – využijte knihy, encyklopedie atd. Vymýšlejte spolu příběhy, dokončujte příběhy, nechte jej převyprávět obsah. Věnujte pozornost tomu, zda dítě ve svém podání příběhu pochopilo hlavní myšlenku a bylo přitom schopno popsat i druhořadé podrobnosti. Při hovoru s dítětem uvádějte názvy co možná největšího počtu předmětů, povídejte si o jejich vlastnostech i o tom, co se s nimi děje nebo k čemu slouží. Naučte dítě porovnávat, nacházet společné a rozdílné rysy na podnětech. Podporujte zapojování dítěte do her s ostatními dětmi, nezapomínejte na nejrůznější hry a soutěže – ne vždy musí dítě vyhrát. Cílem je posílit osobní samostatnost a schopnost projevovat se jako samostatná osobnost.




6

Prostředí, ve kterém se dítě pohybuje Rodinné prostředí je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících vývoj všech složek osobnosti člověka. Rodina je pro dítě první a citově nejdůležitější společenství v životě, první zdroj jeho vzorů chování. Náš vztah k rodičům je základním vzorem každého pozdějšího lidského kontaktu. Rodiče představují vzor, jemuž se chtějí děti ve všech směrech podobat a s nímž se identifikují. Předškolní děti přisuzují rodičům téměř všemocnost a chtějí být přesně takové jako oni. Děti v mateřské škole již mají základní povědomí o rodině a jsou schopny sdělit, kdo patří do “jejich“ rodiny. Do těchto malých spřízněných skupin patří rodiče, sourozenci a mnohdy i další příbuzní, kteří jsou navzájem spjati pokrevními svazky (nebo srovnatelným právním vztahem). Důležitým cílem rodiny je společná péče o její členy. Všechny rodiny nejsou stejné. Existují různé varianty uspřádání rodiny. Základní “jádrovou“ rodinu tvoří muž a žena a jejich děti, zatímco rozšířená rodina zahrnuje prarodiče, tety, strýce a bratrance. Další modely jsou polygamní rodina a neúplná rodina s jedním rodičem (obvykle ženou). Rodiny můžeme dělit také na vícegenerační, mnohačetné atd. U nás jsou nejběžnější malé rodiny. Při seznamování se s tématem rodiny je možné využít například kresbu “moje rodina“ a následně se věnovat povídání o dění v jednotlivých rodinách. Vybrat společné charakteristiky a také odlišnosti v různých rodinách. Všímat si pravidel, která se v rámci rodin dodržují. Jak se k sobě členové rodiny chovají – jak se snaží vzájemně si vyhovět, udělat si radost atd. Co kdo doma dělá? Kdo ještě patří do rodiny? Jak se chováš k dědečkovi a babičce? Do oblasti primární sociální skupiny patří nejen rodina, ale také dětské herní skupiny a sousedé. Dítě předškolního věku se již začíná orientovat také v širším sociálním prostředí (makroprostředí), které jej začleňuje do velkých společensko-kulturních celků, např. mateřské školy. Na děti tak působí i ostatní mimorodinné vzory jako učitelé, přátelé, vrstevníci, ale i celé skupiny. Dítě si osvojuje nejen formy chování, podvědomé reakce, mnohé dobré i špatné návyky, ale i podstatné rysy modelu budoucích vztahů. S širším sociálním prostředím se dítě seznamuje postupně, chodí s rodiči na nákupy, k lékaři, na poštu, jezdí na výlety a podobně. Při těchto příležitostech se seznamuje s mnoha novými podněty. Jak se chováme při nakupování, při vyřizování na poště, u lékaře apod. (pozdravy, zdvořilé chování atd.). Děti samy jsou schopny již sdělit ostatním, co je kde zaujalo, a obohacovat se vzájemně různými postřehy. Při činnostech s těmito tématy se dá využít velké množství podnětných aktivit: hry na obchod, poštu, ordinaci atd. (využit je možné např. individuální a skupinové kresby, scénky, stavebnice atd.).




7

Povolání, pracovní činnosti a sociální role Na poznávání svého okolí se váže také orientace dítěte v různých povoláních a pracovních činnostech. Můžeme začít od povolání rodičů dětí (přes povídání, kresbu, obrázky apod.). Děti se mohou snažit vyjmenovat co nejvíce povolání, na která si vzpomenou, rozebírat, k čemu jednotlivé činnosti slouží – pekař peče chleba a rohlíky, zubař léčí zuby, kadeřnice umí udělat pěkný účes atd. Vycházka může být věnována pozorování co největšího množství pracovních činností – řidič autobusu, policista kontrolující na přechodu, zedník opravující dům, atd. Tato tematika je velice bohatá a záleží jen na kreativitě pedagoga, jaké aktivity dětem připraví. Mateřská škola je první institucí (v případě, že dítě nedocházelo do jeslí), se kterou se dítě setkává. Jejím prostřednictvím vstupuje do společnosti jako samostatný jedinec a takto si potvrzuje své kompetence. Úkolem mateřské školy je doplňovat rodinnou výchovu dítěte a v úzké vazbě na ni zajišťovat jeho další předškolní vzdělávání. Dítě přebírá různé role, rozvíjí se jako člen určité skupiny, poznává partnerství a chápe sebe sama jako část sociálního celku. V mateřské škole se učí začlenit do skupiny. Starší děti si často odmítají hrát společně s mladšími, protože se obávají, že ti mladší ještě něco nedovedou, nebo, že by jim mohli zničit, co si již vytvořily. Ve skupině se děti neustále učí pravidlům společného života. V případě, že děti nesplní očekávání, musí počítat s napomínáním, kritikou nebo zmenšenou náklonností ze strany ostatních dětí. Chování, které dítě rozvíjí ve skupině, by se bez mateřské školy nerozvinulo. Stávají se “schopnými života ve skupině“. Dítě je potřeba vést k tomu, aby zvládalo základní orientaci v sociálních rolích a pravidlech různých společenských skupin – rodina, třída, mateřská škola, herní skupina atd., a umělo jim přizpůsobit své chování. Proces vrůstání do společnosti s sebou nese orientaci v rolích chlapce a dívky. V rámci rodiny může být dítě v roli syna/dcery, vnuka, sourozence a v každé této roli by mělo být schopno reagovat adekvátně v sociálním kontaktu s druhými (s maminkou komunikuje jinak než se sourozencem). Dospělí to mají stejně – paní učitelka nebo zubařka je také maminka atd. Každá osoba hraje více rolí, a to jak nezávisle (student ve škole, zákazník v obchodě, zaměstnanec v práci), tak souběžně (např. matka a manželka v rodině). Sociální role je tedy jakýsi očekávaný způsob chování. Je to vzor chování určený společenskými nebo skupinovými očekáváními, spojenými se sociálním statusem. Sociální role odráží také očekávání ostatních členů společnosti a jedinec může být nositelem mnoha vzájemně se doplňujících a křížících se rolí. Křížením se rozumí přenesení vzorce chování z jedné role na druhou, takže vznikne nová. Sociální role mohou být: krátkodobé (učinkující na besídce), dlouhodobé (setra, bratr), všeobecné (chlapec, dívka) a specifické (provokatér). Uvnitř rodiny má dítě možnost pozorovat chování, které patří i určitým rolím (chlapec, dívka, otec, matka). Jeho uplatňování, trénování a modifikování se už děje mimo rodinu, většinou ve skupině vrstevníků nebo právě v mateřské škole, kde má dítě možnost srovnávání a korigování osvojených způsobů rolového chování. Dítě se nejrůznějším pravidlům a rodinným zvyklostem často brání, přesto je ale intenzivně vnímá a určitý řád, který rodina vytváří, je pro něj významnou orientací v lidském životě i v každodenních situacích. Nejlépe to můžeme sledovat v dětských hrách, kdy dítě vybírá výrazně působící lidské činnosti nebo jejich části, které vidí a chce je napodobit. K roli dítěte v rodině nebo sourozence nástupem do mateřské školy přibývá navíc role dítěte z mateřské školy. Pro dítě to neznamená změnu rolí, ale jen další sociální roli navíc. Dítě se zde učí navazovat kontakt a komunikovat na úrovni rovnocenných partnerů. Procvičuje si různé formy soutěžení, ale i spolupráce. Vytvářejí se zde kamarádské vztahy. Dosažení dobré pozice a sympatie u kamarádů je důležité pro potvrzení pozitivní hodnoty vlastní osoby. Dítě získává větší sebejistotu a sebeúctu, což se projeví i v jeho sebepojetí.




8

Zvyšování sociálních kompetencí Sociální kompetence se vyvíjejí v interakcích s druhými lidmi od nejranějšího věku, přičemž právě první roky života mají největší vliv. Jedním z nejdůležitějších úkolů raného dětství je naučit se pozitivním a sociálně přijatelným způsobům života ve společnosti. Rozvoj sociálních kompetencí pro společnost i jednotlivce je velmi důležitý tím, že pomocí nich můžeme rozvíjet a podporovat zodpovědnost (např. schopnost odhadnout následky svého jednání), schopnost spolupráce, schopnost interakce (přátelský přístup, tolerance, oční kontakt atd.), schopnost vyrovnat se s konflikty (umění řešit problém), sebeovládání, soběstačnost, samostatnost, emociální stabilitu a také sebeúctu a sebepojetí. Učitelka v mateřské škole je pro dítě jedním z prvních dospělých, se kterými se, mimo okruh vlastní rodiny, setkává. Její chování, komunikace, názory, to co se jí líbí či nelíbí, co má ráda, co odsuzuje, to vše je pro dítě vzorem, který mu umožňuje vytvářet si hodnotovou orientaci ve světe. Ve své práci učitelka realizuje celou řadu rozmanitých činností, a to ve složité síti sociálních vztahů, které se vzájemně ovlivňují. Měla by být průvodcem dítěti na jeho cestě za poznáním, probouzet v něm aktivní zájem a chuť dívat se kolem sebe, naslouchat a objevovat. K podpoře rozvoje sociálních dovedností by měla iniciovat vhodné činnosti, připravovat vhodné prostředí a nabízet dítěti příležitosti jak poznávat, přemýšlet, chápat a porozumět sobě i všemu kolem sebe. Sociální kompetence se jeví v souvislosti se začleňováním jedince do společnosti jako jedny ze stěžejních dovedností, a proto je nutné jim věnovat dostatek pozornosti. V dnešní době jsou na každého jedince kladeny stále nové požadavky a nároky. Člověk musí být schopný reagovat na neustálé změny. Sociální kompetence je možné chápat jako všeobecnou schopnost jedince úspěšně a efektivně se přizpůsobit sociálnímu prostředí a chování v konkrétních podmínkách sociálních situací. Zahrnuje schopnost pochopit nejen situaci, ale i účastníky situace, jejich potřeby, zájmy a s ohledem na to situaci řešit komplexně. Sociální kompetence velmi úzce souvisí se zralostí osobnosti, přesněji řečeno s její sociální zralostí. Do komponent sociálních kompetencí zahrnujeme: schopnost utvářet a udržovat vztahy, úspěšně řešit sociální problémy, schopnost rozhodování, efektivní komunikaci, konstruktivní řešení konfliktů, účinné uplatňování základních sociálních dovedností (empatie, kooperace, sebekontrola atd.), identifikaci pravidel platných v daném sociálním prostředí (rodina, škola,…), sebekontrolu vlastního chování, adekvátní sebepojetí, schopnost poskytovat a získávat sociální oporu, efektivní sociální síť, respektování individuálních odlišností a rozdílů podmíněných etnicitou a rodem, orientace na budoucnost – schopnost stanovit si cíl a jednat ve směru jeho dosahování. Kvalitní sociální vztahy rozvíjejí dobré sociální dovednosti a kvalitní sociální dovednosti utvářejí dobré interpersonální vztahy. U dětí můžeme rozvíjet sociální kompetence různými podnětnými aktivitami: • hra „co bys udělal/a, kdyby……“ • rozebírání různých sociálních situací, se kterými se dítě může setkat (nabízet možná řešení, pokud na ně děti nepřijdou samy), využít obrázkový materiál, fotografie… • práce s příběhem a nedokončeným příběhem • scénky, využít maňáska nebo hračky (zástupný předmět)




9

Cílem by mělo být, aby dítě bylo schopno v sociálních situacích, se kterými se běžně může setkat (děti někomu ubližují, dítě se zranilo, pláče, konflikt s jiným dítětem, požár atd.), konstruktivně pomoci sobě nebo druhému (požádat dospělého o pomoc, zavolat paní učitelku, rodiče apod.). Pro řešení některých situací je důležité umět rozpoznat emoce, a to jak u sebe, tak u druhých a především učit se s nimi pracovat. Hra jako základní činnost dítěte předškolního věku poskytuje samozřejmě dostatečně velký prostor i pro rozvíjení jeho emocí. Velice významnou charakteristikou interakčních her je, že nemají vítěze ani poražené. Kladou důraz na proces, na to, co se v průběhu her děje, nikoli na výsledek. Znamená to, že nás daleko více bude zajímat způsob spolupráce dětí při společné kresbě obrázku než to, jak dovedně byl proveden. Proto je důležité s dětmi mluvit, povídat si a vysvětlovat, jaké pocity hru provázely, jaké to bylo, co to pro mě znamenalo. Bez hodnocení, ale s porozuměním. Ve hrách se sociálně-psychologickou tematikou jde převážně o učení prožitkem, které je velmi účinné. Pro realizaci interakčních her je důležité opřít se o své prožitky a zkušenosti při rozvíjení vlastních dovedností, reflektovat sebe a své působení na děti, pracovat s poznatky, vytvářet a rozvíjet příznivou emoční atmosféru, v níž se všechny děti cítí dobře. Interakčními hrami zpravidla začínáme výchovné programy zaměřené na rozvíjení a utváření sociálních dovedností a jejich emocionálních projevů. Tyto hry usnadňují a rozvíjejí sociální kontakt nejen mezi dětmi navzájem, ale i mezi dětmi a učitelkou. Důležité je citlivě pracovat s celkovou atmosféru ve skupině. Dítě by mělo umět rozlišit základní emoce, jako je radost, strach, smutek, vztek, leknutí, údiv. Také by mu měl být poskytnut prostor, aby se naučilo své emoce zvládat – smutek či vztek, že ve hře nezvítězilo a podobně. Je dobré se dětí ptát, v jakých situacích jsou smutné,… A také, co je napadá, že by mohly udělat, aby už smutné, vzteklé… nebyly. Vhodné je určité směřování dítěte ke konstruktivním způsobům řešení (půjdu si prohlížet svoji oblíbenou knihu, půjdu si hrát za kamarádem, budu si modelovat z plastelíny, kreslit atd.). S emocemi úzce souvisí empatie – vcítění se. Tímto termínem označujeme porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní potřeby, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit, jak a proč člověk jednal tak, jaké z toho má pocity a jaký má na kterou věc názor. Kdy jedná proti svému přesvědčení a kdy se naopak to, jak se chová navenek, plně ztotožňuje s tím, co cítí uvnitř. Ohromným skokem kupředu je, pokud se dokážeme oprostit od vlastních hodnot, pocitů, asociací, názorů a předsudků, a přijmeme ty jeho. Tato oblast je u dětí opět velice tvárná právě přes příběhy, obrázky a scénky. Zdeněk Matějček v této souvislosti na svých přednáškách zdůrazňoval, že období od 3 do 6 let, tedy v době, kdy dítě navštěvuje mateřskou školu, se utváří u dětí základ pro vše, co začíná na sou: tedy soucit, sounáležitost, soudržnost. To vnáší nový pohled na poslání mateřské školy. Kdysi byla výchova v mateřské škole chápána především jako příprava na školu, dnes jsou zde děti připravovány pro život.




10

Umění a kultura Posláním pedagoga je na přiměřené úrovni dítě obeznámit se světem kultury a umění. Dítě by mělo mít možnost seznámit se základními informacemi z oblasti historie a symbolů naší vlasti, se zvyky a tradicemi. Záměrem by mělo být vytvářet u dítěte vztah k domovu – k zemi, ve které žije. Vnímat umělecké a kulturní podněty, hodnotit svoje zážitky. Zachycovat skutečnosti ze svého okolí a vyjadřovat své představy pomocí různých výtvarných činností, dovedností a technik. Umět se vyjadřovat prostřednictvím hudebních a hudebně pohybových činností, zvládat základní hudební dovednosti (zazpívat píseň, používat jednoduché hudební nástroje). Dítě by mělo být seznámeno se symboly České republiky, které představují státní znak, státní vlajka a státní hymna (správné chování při poslechu). Také by se mělo dozvědět, že naším “národním“ stromem je lípa a co jsou to korunovační klenoty (korunu a žezlo dítě zná již z pohádek). Důležitou součástí národní identity je také jazyk. Při zprostředkování těchto informací dítěti je možné využít interaktivní formy práce: sestavování státních symbolů z jednotlivých dílů apod. (individuální i skupinová práce). Při objevování zajímavých míst v okolí bydliště, ale i pomocí obrázků se dítě hravou formou seznámí s kulturními památkami – hrady, zámky, poutní místa, turisticky zajímavá místa (muzea, jeskyně atd.). Dá se využít pohádek a povídání o tom, jak se před mnoha lety stavěly hrady, bydleli v nich princové, princezny a králové, ale také rytíři. Jezdili se navštěvovat v kočáře apod. Při práci k této tematice se dá velmi dobře využít např. pexeso hradů a zámků, omalovánky (hrady, rytíři atd.), vyhledávání na mapě (kde jsou obrázky hradů a zámků), nakreslit hrad či zámek, který již děti navštívily s rodiči apod. Dítě již většinou zná nějaké město ve svém okolí a rádo se alespoň formou obrázků a imaginárních výletů seznámí s dalšími významnými českými městy a jejich a zajímavostmi. Mělo by získat povědomí o tom, že naším hlavním městem je Praha a jaké kulturní památky tam můžeme navštívit. Další širokou a pro dítě zajímavou oblastí jsou zvyky a tradice. Můžeme začít opět od toho, co již dítě zná, např. od Vánoc a Velikonoc. Děti by měly získat informace, že Vánoce nejsou pouze o dárcích, které dostávají, ale souvisí s nimi spousta jiných zajímavých zvyků (krájení jablíčka atd.). V běžném životě se setkávají i se zvyky, jako je svatba, pohřeb, oslava narozenin a jmenin. Při některých příležitostech se lidé také oblékají odlišně od běžného dne – kroje, svatební šaty atd. V jiných oblastech či zemích se však můžeme setkat se zcela jinými zvyky a tradicemi, a to od bydlení (dle podnebí, materiálů ke stavbě…), přes jídlo, oblékání až po zvyky a tradice. Specifickou oblastí, do které je potřeba dítě uvést, je umění – hudba, dramatické a výtvarné činnosti, které lidé používají k vyjádření svých pocitů a myšlenek. Píší příběhy a divadelní hry, věnují se hudbě a zpěvu, malují a kreslí obrazy, vytvářejí sochy. Některé druhy umění jsou velmi staré. Dodnes se zachovaly malby a řezby pravěkých lidí. Tyto výtvory ukazují tvůrčí schopnosti lidí dávné minulosti. Dnes existují i moderní druhy umění, jako je film, fotografie nebo televize. Do výtvarného umění patří také malba, kresba a sochařství. První dětské knihy vznikly až v 19. století. Mezi nejstarší příběhy pro děti patří Robinson a Alenka v říši divů. Děti bude nepochybně bavit vyzkoušet si při nácviku písní některé z běžných hudebních nástrojů, jako je bubínek, triangl, činely apod. Určitě si také rády vyzkouší i některé techniky, jako je malba, kresba, koláž (individuálně i skupinově) atd.




11

V dnešní době poměrně hodně času věnujeme také různým zájmům a zábavě. Častou kratochvílí jsou různé hry. Jednou skupinou her jsou tzv. deskové hry. Některé z nich nevyžadují tělesné dovednosti a zdatnost, mnohé jsou založeny pouze na náhodě nebo na důvtipu. K této skupině her patří například Člověče nezlob se, domino, Žížalky, šachy, dáma apod. Hry znal již pravěký člověk, který musel umět běhat, vrhat oštěpem a kameny, aby byl úspěšný při lovu. Mezi nejstarší sporty patří běh, vrh oštěpem, lukostřelba nebo zápas. Tyto sporty se vyvinuly z loveckých dovedností. Když se lidé začali usazovat a obdělávat půdu, sloužily tyto dovednosti stále více při zábavě a oddechu. Dnes existují tisíce různých sportovních disciplín a her. Každá hra má svá pravidla (zeptejme se dětí, které hry a pravidla k nim znají). V některých hrách záleží jen na dovednosti jednotlivce (plavání, tenis, jízda na koni atd.), v jiných spolu vzájemně soupeří vícečlenná družstva - tzv. kolektivní hry – jako je fotbal, hokej, házená atd. Sporty, hry a tělocvik jsou nejen zdravé, ale poskytují také zábavu a vzrušení, a to dokonce i pro pouhé diváky. První olympijské hry byly uspořádány asi před dvěma tisíci let a vítězové byli odměněni olivovou ratolestí. Starořecké olympiády byly slavnostmi ducha i těla a vedle sportu zahrnovaly také poezii a hudbu.

Pár slov na závěr: Při jednotlivých činnostech je vhodné využívat co nejvíce metody prožitkového a kooperativního učení hrou a činnostmi. Tyto metody práce podporují dětskou zvídavost a potřebu objevovat a tvořit. Pedagogické aktivity je nutné připravovat tak, aby probíhaly v rozsahu potřeb jednotlivých dětí. Vzdělávání dětí maximálně přizpůsobujeme fyziologickým, kognitivním, sociálním a emocionálním potřebám dětí a respektujeme individualitu každého dítěte. Každému dítěti poskytneme pomoc a podporu v míře, kterou potřebuje a která mu vyhovuje.

Tipy a praktické náměty pro práci s dětmi:

• Komunitní kruh (zákl. pravidla), témata typu „Co mám v MŠ rád“, „Co se mi na tobě/mně líbí – nelíbí“ atd. (posilování komunikace, učení se pravidlům, umět naslouchat, učení se odložení potřeby - počkat až mám slovo atd.). • Prohlížení fotografií (např. k tematice tolerance, rozlišování emocí a další). • Seznamování s elementárními, pro dítě srozumitelnými reáliemi o naší republice: státní symboly (státní znak, vlajka, hymna), hrady a zámky (rytíři, erby, kočáry atd.), mapy. • Četba příběhů a pohádek – vnímání dobra a zla, pravdy a lži, smutku atd., dramatizace. • Práce s nedokončeným příběhem, přetváření příběhů, vymýšlení příběhů (zvyšování sociálních kompetencí, práce s emocemi), využít hraček – loutek. • Tvorba pravidel třídy (procvičování pravidel slušného chování) - využít příběhy, piktogramy (želva - chodíme pomalu, ryba – nyní budeme mlčet,…) atd. • Posilování prosociálního chování – námětové a tematické hry, kooperativní činnosti – skupinová výtvarná práce, využití společných akcí s rodiči atd. Uvědomování si příjemných zážitků, aktivity sbližující dětský kolektiv, individuální a skupinová práce. • Kooperativní činnosti – vytváření skupin (dětí – hraček – zvířat) dle daných pravidel a porovnávání skupin dle pravidel (barva oblečení, pohlaví atd.). • Řešení problémových situací formou „co by se stalo, kdyby…“, bezpečné x ohrožující situace a reakce na ně. • Pohybové a dramatizující hry – jak se cítím, co dělám, koho bych požádal o pomoc,…




12

• Práce s knihou – encyklopediemi, dramatizace pohádek, rozehrání určitých situací a jejich různá dokončení (zvyšování sociálních kompetencí, rozpoznání a ovládání emocí). • Výtvarné pracovní činnosti – kresba, modelování, práce s papírem, přírodninami a dalšími materiály (využití ke všem tematikám – historie, tradice, vztahy atd.). Individuální i skupinová práce. • Prohlídka mateřské školy, poznávání nových kamarádů – seznámení s ostatními třídami v MŠ, seznámení se zaměstnanci – vysvětlení, kdo co dělá (sociální role, profese, vážit si práce ostatních atd.). • Tematické vycházky do okolí (ulice, obchody, bezpečné chování na ulici, v přírodě), výlety, návštěva divadla, knihovny, muzea, kina apod.

Dítě ukončující předškolní vzdělávání by mělo získat tyto dovednosti a kompetence:

• Uplatňovat návyky v základních formách společenského chování ve styku s dospělými i s dětmi – zdravit známé děti i dospělé, rozloučit se, poprosit, poděkovat, vzít si slovo, až když druhý domluví, požádat o pomoc, vyslechnout sdělení, uposlechnout pokyn apod. • Začlenit se do třídy a zařadit se mezi své vrstevníky, respektovat jejich rozdílné vlastnosti, schopnosti a dovednosti. • Adaptovat se na život ve škole, aktivně zvládat požadavky plynoucí z prostředí školy i jeho běžných proměn, vnímat základní pravidla jednání ve skupině, podílet se na nich a řídit se jimi, podřídit se rozhodnutí skupiny, přizpůsobit se společnému programu, spolupracovat, přijímat autoritu a spoluvytvářet v tomto společenství prostředí pohody. • Utvořit si základní dětskou představu o pravidlech chování a společenských normách, co je v souladu s nimi a co proti nim a ve vývojově odpovídajících situacích se podle této představy chovat (doma, v mateřské škole i na veřejnosti). • Pochopit, že každý má ve společenství (v rodině, ve třídě, v herní skupině atd.) svou roli, podle které je třeba se chovat. • Dodržovat pravidla her a jiných činností, jednat spravedlivě, hrát fair. • Porozumět běžným neverbálním projevům citových prožitků a nálad druhých. Chovat se a jednat na základě vlastních pohnutek a zároveň s ohledem na druhé. • Vyjednávat s dětmi i dospělými ve svém okolí, domluvit se na společném řešení (v jednoduchých situacích samostatně, jinak s pomocí). • Chovat se zdvořile, přistupovat k druhým lidem, k dospělým i k dětem bez předsudků, s úctou k jejich osobě, vážit si jejich práce a úsilí. • Zacházet šetrně s vlastními i cizími pomůckami, hračkami, věcmi denní potřeby, s knížkami apod. • Vnímat umělecké a kulturní podněty, pozorně poslouchat, sledovat se zájmem literární, dramatické či hudební představení a hodnotit svoje zážitky (říci, co bylo zajímavé, co je zaujalo). • Zachycovat skutečnosti ze svého okolí a vyjadřovat své představy pomocí různých výtvarných dovedností a technik (kreslit, modelovat, tvořit z papíru, tvořit a vyrábět z různých materiálů, z přírodnin aj.). • Vyjadřovat se prostřednictvím hudebních a hudebně pohybových činností, zvládat základní hudební dovednosti (zazpívat píseň, zacházet s jednoduchými hudebními nástroje apod.).




13

Použitá a doporučená literatura Dinkmeyer, D. McKay, G, D. Step: Efektivní výchova krok za krokem. Praha: Portál 1996. ISBN 80-8582-92-5. Plaňava, I. Průvodce mezilidskou komunikací, přístupy - dovednosti - poruchy. Grada Publishing, a.s. 2005. ISBN 80-247-0858-2. Danaido, N. Máte neklidné dítě? Praha: Portál 2004. ISBN 80-7178-868-6. Matějček, Z. Po dobrém, nebo po zlém? Praha: Portál 1994. ISBN 80-7178-486-9. Antier, E. Agresivita dětí. Praha: Portál 2004. ISBN 80-7178-808-2. Prekopová, J. Malý tyran. Praha: Portál 1993. ISBN 80-7178-485-0. Niesel, R. Griebel, W. Poprvé v mateřské škole. Praha: Portál 2005. ISBN 80-7178-989-5. Pešová, I. Šamalík, M. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Grada Publishing 2006. ISBN 80-247-1216-4. Kopřiva, P. Nováčková, J. Nevolová, D. Kopřivová, T. Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála 2008. ISBN 978-80-904030-0-0. Prekopová, J. Schweizerová, Ch. Neklidné dítě. Praha: Portál 1994. ISBN 80-7178-019-7. Nováčková, J. Mýty ve vzdělávání. Kroměříž: Spirála 2008. ISBN 978-80-901873-9-9. Badegruber, B. Pirkl, F. Příběhy pomáhají s problémy. Praha: Portál 1994. ISBN 80-7178-031-6. Šimanovský, Z. Mertin, V. Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál 1996. ISBN 80-85-282-93-3. Hermochová, S. Hry pro život I. Praha: Portál 1994. ISBN 80-85282-78-8. Hermochová, S. Hry pro život II. Praha: Portál 1994. ISBN 80-85282-80-1.




14

Praktické náměty pro konkretizované očekávané výstupy RVP PV – Dítě a společnost. Kroměříž: Barevné kamínky s.r.o. pro realizaci RVP (pouze internetový obchod: www.hrajeme-si.cz). ISBN 978-80-87165-52-2. Pohádky o Lázeňských kočkách. Kroměříž: Barevné kamínky s.r.o. pro realizaci RVP (pouze internetový obchod: www.hrajeme-si.cz). ISBN neuveden. Pike, G. Selby, D. Cvičení a hry pro globální výchovu 1. Praha: Portál 2009. ISBN 978-80-7367-629-2. Pike, G. Selby, D. Cvičení a hry pro globální výchovu 2. Praha: Portál 2009. ISBN 978-80-7367-630-8. Nadeae, M. Relaxační hry s dětmi. Praha: Portál 2003. ISBN 80-778-712-4. Hermochová, S. Psychomotorické hry. Praha: Portál 1994. ISBN 80-7178-139-8.

Autor - zodpovědná osoba: Mgr. Vlasta Recová Korektorské úpravy: Mgr. Josef Švábenický Grafické úpravy: Radek Váňa




15

Profesní rozvoj pedagogických pracovníků MŠ

Recommend Documents