Problematika Romů. Mezník ve vývoji Romů

www.pedagogika.skolni.eu

Problematika Romů Mezník ve vývoji Romů Skončení druhé světové války je historickým mezníkem v postavení a podmínkách života československých Romů. Je považován za jakýsi výchozí bod jejich dalšího vývoje. Důsledky 2. světové války byly pro Romy (zvláště v Čechách a na Moravě) nedozírné, neboť nacistická genocida vyhladila v koncentračních táborech většinu českých a moravských Romů, včetně skupiny Sintů – Romů německých. Východiskem těchto teroristických opatření, uplatňovaných proti Romům nejprve v nacistickém Německu a později i v jednotlivých okupovaných zemích, bylo pravděpodobně nařízení říšského prezidenta z roku 1933 „o ochraně lidu a státu“. Z něho vycházela všechna další úřední rozhodnutí, která apriorně zařazovala romské obyvatelstvo mezi příslušníky tzv. ničemné populace (Nečas, 1993). Později, v roce 1937 byl vydán výnos říšského ministerstva vnitra o preventivním potírání zločinnosti policií, který nařizoval kriminálně policejním služebnám zavádět trvalou kontrolu nad zločinnými a asociálními elementy a brát je do preventivní vazby. Nařizovaná opatření se vztahovala na recidivisty, ale i na osoby, které se vyznačovaly asociálním chováním. Za příklad asociálů byly uvedeni všichni, kteří se drobnými a stále opakovanými přestupky vymykali veřejnému pořádku (žebráci, tuláci, prostitutky, alkoholici a také Romové a osoby žijící tzv. cikánským způsobem života) nebo kteří se vyhýbali práci a o svou obživu se nestarali. Uvedené asociální elementy měl Říšský kriminálně policejní úřad vyloučit z národní pospolitosti a umisťovat je jako preventivní vězně v různých polepšovacích a pracovních donucovacích zařízeních. Prvním konkrétním výsledkem těchto opatření byla akce Arbeitsscheu Reich. Během ní byla v průběhu roku 1938 uvalena preventivní vazba na více než 9 000 asociálů, zařazených do koncentračního tábora v Buchenwaldu a do dalších koncentračních táborů. Na území českých zemí přežilo válečné období jen několik desítek romských rodin. Šišková (1998) odhaduje tento počet na necelých tisíc Romů. Na území Slovenské republiky došlo k vypálení romských osad, omezení osobních svobod většiny Romů jakožto „společensky méněcenných“ a jejich následné zařazovaní do pracovních táborů. Mnohé romské osady byly vystěhovány daleko od obcí a měst. Po roce 1945 se mění vlastní struktura romského etnika. Toto období se vyznačuje první velkou migrační vlnou slovenských Romů do českých zemí, zejména do průmyslových oblastí a do pohraničí. Tato velká migrace byla způsobena hlavně tím, že slovenští, zejména východoslovenští Romové nenacházeli v dosavadních sídlech dostatečné možnosti a prostředky obživy. Jedním z dokladů pro toto první poválečné období je tzv. „soupisová akce Cikánů“ z roku 1947, který provedla kriminální služba. Bylo zaregistrováno 101 190 Romů – československých občanů, žijících tehdy převážně na Slovensku. Důležité upozornění:

Tento materiál můžete bez omezení kopírovat a šířit.


Následkem tohoto nárůstu bylo znovuzavedení tzv. cikánských legitimací (v intencích zákona č. 117/1927 Sb.z.) a následný policejní dohled nad jejich pracovním zapojením. Byl to důsledek zavedení nařízení všeobecné pracovní povinnosti v ČSR v září roku 1945. Tento zákon č. 117 pocházející z první republiky byl proti Romům po válce uplatňován až do roku 1950, přestože byl v rozporu s ústavními proklamacemi Košického vládního programu o rovnoprávnosti všech občanů (v obnovené Československé republice v květnu r. 1945 byl Košický vládní program vlastně první ústavou nové republiky a nepřipouštěl diskriminaci občanů republiky mimo jiné– z důvodů rasových) (Davidová, 1995, Nečas, 1993). Historie řešení romské otázky Od počátku 50. let minulého století lze tedy hovořit o pokusech řešení romské problematiky ze strany státních orgánů. Došlo ke zrušení „cikánské“ legislativní úpravy zákona č. 117 z roku 1927 a tak teprve poté došlo ke zrovnoprávnění romského obyvatelstva z hlediska práva („de jure“). Romové už neměli nadále podléhat zvláštnímu režimu (kočovnické legitimace apod.). V roce 1950 bylo přijato i vládní usnesení, zaměřené především na zlepšení materiálních podmínek „této skupiny obyvatelstva“ (Davidová, 1995, s.192). Na jeho základě se začínaly v některých nejproblematičtějších romských osadách budovat cesty, studny, hygienická zařízení a elektrifikace. Začala se řešit problematika docházky dětí do školy (doposud ji navštěvovalo pouze nepatrné procento z nich), byly snahy o odstraňování negramotnosti. Tehdy však ještě nebyly vytvořené podmínky ani sjednocené názory na koncepci řešení tohoto problému. V roce 1952 vydalo Ministerstvo vnitra i Povereníctvo vnútra na Slovensku směrnice o „úpravě poměru osob cikánského původu“, které se staly tehdy národním výborům a společenským organizacím podkladem pro práci s Romy. Tady už koncepce začala mít jasné rysy sociální asimilace romské menšiny. V souladu s tímto přístupem byl zahájen v letech 1951-1952 alfabetizační program – boj proti odstranění negramotnosti Romů. Dosáhlo se však jen malých úspěchů, stejně jako ve zlepšování léčebné péče a hygienických návyků, protože přístup k těmto úkolům byl většinou formální, bez znalostí romské mentality a jejich tradic a většinou bez spolupráce se vzdělanými Romy. Rok 1958 se stal mezníkem ve vývoji Romů v tehdejším Československu, neboť politické byro ÚV KSČ vydalo usnesení, na jehož základě byl připraven zákon o trvalém usídlení kočujících osob. Jeho cílem bylo odstranit kočovné chování tehdejších cikánů (potulných komediantů - „světských“, brusičů, opravářů deštníků). Výsledkem bylo, že migrační chování Romů nebylo odstraněno, avšak stalo se pro ně obtížněji realizovatelným.

Důležité upozornění:



V 60. letech se objevila výrazná tendence k tzv. systematickému rozptylování Romů po republice, což ale nakonec nebylo do důsledku zrealizováno. Strategie celkového přístupu k romské menšině byla v období komunismu pojímána pouze sociálně. Spočívala v kombinaci národnostního útlaku s paternalistickým „rozmazlováním“ Romů. Upíralo se jim právo na svébytnost kultury a životního stylu a jako národ měli v podstatě splynout s českou a slovenskou většinou. Na druhé straně měli zaručeno bydlení, stálé zaměstnání, dobré platy pro nekvalifikovaná místa, povinné preventivní zdravotní programy apod. (Říčan, 2000). V 70.- 80. letech stát opustil asimilační koncepci i politiku rozptylu a začalo se hovořit o integraci a respektování etnických specifik Romů. Avšak směřování ke skutečné integraci vyžadovalo demokratické poměry. Faktickým výsledkem tedy bylo pokračování v politice asimilace. Původ Romů Romové pochází z Indie (pravlast, tj. „Báro than“ – velké místo). Odchod ze severozápadní a střední Indie se uskutečnil v průběhu dlouhých časových období. Je možné, že Romy z Indie vyhnala častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy nebo se chtěli vymanit z přísně rozdělené indické kastovní společnosti a hledat odbytiště pro své výrobky a služby (Bakalář, 2004). Migrace probíhala v několika vlnách. Jedna z nich vedla přes Blízký Východ do jihovýchodní a střední Evropy, druhý proud vedl přes Egypt a severní Afriku do Španělska. Zastávkami na jejich cestě byly zřejmě Persie (což dokládají mnohá perská slova v Romštině), Egypt a Malá Asie. Při příchodu do Evropy se zastavili na delší dobu i v Řecku, kde o nich zprávy hovoří jako o potulných kotlářích, hudebnících, kejklířích a provazolezcích. Z 9. století jsou doklady o Romech z Konstantinopolu (dnešního Istanbulu). Na území střední Evropy přišli Romové až ve 13. století. V evropském prostředí se ocitli Romové ve zcela zvláštní situaci, protože jejich skupinové neformální normy nebyly vždy v souladu s normativním a hodnotovým systémem okolního většinového obyvatelstva. Na naše území pravděpodobně doputovali ve 14. nebo na začátku 15. století. Svědčí o tom historické doklady, např. „Popravčí kniha pánů z Rožmberka“ z roku 1399, kde je zmínka, že „…vedle několika Němců z Rakous v tlupě lupičské v jižních Čechách jistý cikán byl, Ondřejóv pacholek“ a další dokument je z roku 1914 („Staří letopisové čeští“), kde se píše, že „…také toho léta vláčili se cikáni po české zemi a lidi mámili…“ (Davidová, 1995, s.14). Z dalších historických (dosud dostupných) dokladů vyplývá, že Romové byli vždy odlišní od majoritní společnosti jak etnicky, tak zejména svým postavením periferního




sociálního společenství. Ze strany majoritní společnosti převažovaly většinou postoje negativní a perzekuční. Romové byly téměř vždy (v převážné většině historických období) vyháněni, pronásledováni a ohrožováni na životech. I když Říčan (1998) uvádí, že v některých místech byli Romové ze začátku vítáni, protože přinášeli nové technologie zpracování železa a kovů, přinášeli nové zkušenosti a případně i zábavu (kejklířské umění, tanec, hudba, věštění z karet apod.). V době od 20. let 16. století až do poloviny 18. století dokonce vražda „cikána“ nebyla považována za zločin. Podnětem a začátkem tohoto období byla jejich exkomunikace z církve pařížským arcibiskupem roku 1427. V roce 1548 na sněmu v Augsburku bylo rozhodnuto o vražedném pronásledování Romů, jehož usnesení mj. říká, že“...kdo cikána zabije, z žádného mordu vinen býti nemá...“(Davidová, 1995, s.15). V tomto přístupu se nejradikálněji projevil zejména panovník Ferdinand I., který vydal první mandát uzákoňující jejich útlak. Ještě před tímto usnesením se na území Moravy objevovaly tendence o tom, že cikány nebudou vůbec v zemi trpět. Podobných mandátů zde vycházelo stále více, i na Slovensku, tam však pronásledování začalo až později, v první polovině 17. století. Významným obdobím romských dějin je období panování císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II (1740 – 1790), kteří se pokoušeli jako první řešit „cikánský problém“ oficiální cestou. Tato první asimilační politika vycházela z předpokladu nutného usazení „cikánů“. Což znamenalo osvojení si způsobu života okolního vesnického obyvatelstva a naprosté potlačení jejich jazyka, kultury a sociálních norem. Nesměli být nazýváni „cikáni“, ale novosedláci (Neubauern) nebo novomaďaři (Új – Magyar), zakazovalo se jim mluvit jejich jazykem a jejich děti byly často dávány na převýchovu do neromských rodin. Toto řešení bylo realizováno s dobrými úmysly, avšak nesprávně. Šlo o vnucování jiného kulturního modelu za cenu vzdání se vlastní identity a etnicity. Z tohoto důvodu se nemohl dostavit úspěch a pozitivní odezva na straně Romů. Jediným kladným výsledkem tohoto období bylo usazení skupiny moravských Romů na jižní Moravě, kde žijí dodnes. V současné době v rámci etnické skladby populace ve světě zaujímají Romové specifické místo. Žijí dnes rozptýleně ve všech pěti kontinentech, v celkovém počtu deseti až patnácti milionů. Převážně však žijí v Evropě (nejméně 8 milionů Romů). V každé zemi, kde se usadili, tvoří minoritní společnost. Antropologické charakteristiky Romové náleží k europoidní rase. Mezi charakteristické znaky, jimiž se odlišují od ostatního obyvatelstva, patří tmavá pigmentace očí a vlasů a žlutohnědá barva pleti (od světlé až po silně tmavou). Kromě těchto nejnápadnějších odlišností existuje řada dalších, méně nápadných, ale charakteristických znaků a detailů morfologických (tvar hlavy, ruky, tělesné proporce) i fyziologických (krevní skupiny).




Jednotlivé složky antropologického systému mají různou míru stability a při dlouhodobém usazení a změnách životního způsobu se začínají promítat i v některých změnách antropologických (výška, váha, fyzické dispozice). Např. výška se u romské populace jeví obecně nižší než neromská. Malá (1984) uvádí, že 20ti letý Rom je v průměru o 9 cm nižší než stejně starý neromský chlapec. Při srovnání romské a neromské populace z hlediska např. maturace, mají romské ženy obecně kratší délku těhotenství. Ačkoliv se děti častěji rodí předčasně a s nižší porodní váhou (2250-2500g), začínají prospívat rychleji než neromské děti stejné váhy. Důležité je ale uvědomit si, že ke srovnání dochází z hlediska norem majoritní společnosti. Somatický i psychický vývoj romských dětí je specifický, geneticky determinovaný jejich antropologickou, společenskou a historickou podmíněností svébytnosti tohoto etnika, což je nutné při posuzování respektovat (Suchý, in Horňák, 2005). Předpokládá se, že Romové začínají dříve sexuálně žít, a to již okolo 13-15ti let, naproti tomu začátek menstruačního cyklu u romských dívek přichází později než u neromských (Bernasovský, Bernasovská, 1999). Romská komunita je typická nízkým průměrným věkem, kde největší skupinu tvoří děti, starších lidí je relativně málo (Vágnerová, 1999). Mortalita Romů je podle Kalibové (1986) vyšší než u neromské populace. Zajímavostí je, že romské ženy mají pravděpodobnost úmrtí o něco vyšší než romští muži (zatímco u neromů je to naopak). Etnické charakteristiky a demografické údaje Za etnickou kulturu je obvykle považován svébytný etnicky, skupinový, národnostní nebo národní ráz kultury, projevující se ve specifice tzv. materiální a duchovní kultury. Na jedné straně jsou to tradiční i současná měnící se specifika v komplexu způsobu života a kultury Romů, na straně druhé mezi základní etnické znaky patří tzv. etnické vědomí, vědomí sounáležitosti a naopak etnické odlišnosti od neromů, vědomí společného původu, etnická identita a hlavně vztah a identifikace se svým romstvím. Součástí identifikace a identity je pojmenování. Davidová (1995) usuzuje, že jejich původní pojmenování patrně vychází z názvu „Athinganoi“ (z 9. stol. z Konstantinopolu, dnešního Istanbulu). Z něho se postupně rozvinul donedávna (a místy dodnes) užívaný název Cikán (na Slovensku Cigán), který dostal v průběhu doby pejorativní ráz. Je zajímavé, že Romové tento termín ve svém jazyce nepoužívají (Šišková, 1998). U nás rozšířené pojmenování Cikán bylo nahrazeno termínem Rom. Je souhrnným označením několika etnických skupin, které mají společný původ, společné kulturní rysy a osobité charakteristiky. Rom znamená v romštině muž, ale také manžel.




Celkové označení etnických skupin, resp. romské národnosti názvem Rom – Romové, bylo přijato i světovým romským hnutím – Mezinárodní romskou unií (International Romani Union, dříve World RI) i Radou Evropy. Názvem Rom se však nenazývají všichni Romové. V Německu, Rakousku a severní Itálii, částečně i u nás a jinde, žijí Sinti (Sintové) – skupina tzv. německých Cikánů, která uznává jen toto pojmenování. Významným etnickým specifikem je jazyk. Romský jazyk– romština, patří mezi nejdůležitější charakteristiky romského etnika. Je řazen k jazykům indoevropským, ještě donedávna byl považován za nespisovný jazyk. Přenášel se a stále se přenáší hlavně ústním podáním, ústní tradicí, z rodičů na děti, v rodině. Je jazykem etnické, nyní už romské národnostní skupiny, kterým mluví většina Romů na celém světě a prostřednictvím něhož se dorozumí. Na českém a slovenském území se romština objevuje v osmi dialektech (východoslovenský, západoslovenský, středoslovenský, maďarský, dialekt českých a moravských Romů, dialekt rumunských Romů, dialekt olašských Romů, dialekt německých Cikánů – Sintů). Romský jazyk dnes dostává postupně odlišnou roli i funkci. V důsledku asimilace Romů je více ovlivňován a dochází ke stále větším změnám ve slovní zásobě. V současné romštině lze najít slova převzatá ze 13ti jazyků (Říčan, 1998). Za důležitou stránku romské kultury je považována hudba a tanec. Hudební projev patří mezi důležité přínosy romského etnika. I když jejich hudební produkce není vždy komerčně úspěšná a pro media ne příliš přitažlivá. Dalším z ukazatelů specifik romské kultury je způsob oblékání. Nejvíce charakteristický byl a dodnes je oděv olašských Romů. V případě žen je to dlouhá, nabíraná sukně nad kotníky s velkou vnitřní kapsou (na cigarety, karty, peníze, slepici), šátek s třásněmi, blůza výrazných barev a vzorů. Přes sukni zástěra s volánem a kapsou. Dodnes jsou typickým doplňkem ozdoby v podobě velkých náušnic, nápadných prstenů ze zlata a s kameny, (jsou znakem zámožnosti a společenského postavení, ale také v některých případech jediný majetek, který vlastnili). Vlasy dlouhé, mnohdy zdobené sponami nebo charakteristickým velkým květem. Tradiční oděv mužů se skládal z košile nápadných barev (často červená) nebo vzorů, vesty, kalhot zasunutých do vysokých bot, šátek kolem krtku a široký černý klobouk. V současné době se však některé tradiční prvky vytrácí, zůstává však tendence ke zdobným prvkům (Davidová, 1995). Statisticko-demografické údaje dovedou významně vypovídat např. o počtu obyvatel, jeho věkové a národnostní struktuře, údajích o školním vzdělání a zaměstnanosti, o rodině, o domácnosti, o bydlení a další – to vše pomáhá charakterizovat každou skupinu obyvatel i




celou společnost v jejím vývoji, časovém sledu. Zajímavostí zůstává, že tyto údaje jsou pramenem mj. i pro poznání romských příjmení, která vypovídají o příslušnosti k dané skupině, o častosti a frekvenci jejich výskytu a tím i o romských rodech a příbuzenských vazbách. V Čechách se opakovaně vyskytovala nejčastěji příjmení: Růžička, Richter, Weinrich, Lagrin, Kraus, na Moravě a ve Slezsku : Daniel, Holomek, Herák, Kýr, Malík , Murka. Na Slovensku: Horváth, Oláh, Balog, Kováč, Baláž, Ščuka, Čonka, Lakatoš, Farkaš, Sivák, Demeter, Ferenc, Gábor, Červeňák a řada dalších, dodnes u Romů běžných příjmení (Davidová, 2001). V současnosti reprezentují národnostní menšiny v České republice zhruba 5% populace, z toho 3% tvoří Romové, což je asi 300 tis. (Vágnerová, 1999). Tento odhad ale považuje Říčan (1998) za nadhodnocený, neboť přesný počet je těžko zjistitelný. Je to proto, že ne všichni Romové se v rámci sběru demografických údajů hlásí ke své etnické příslušnosti (také není jasné, jakou příslušnost zvolí Romové pocházející ze smíšených manželství). Dále se zde promítají vlivy migrace a rychlý přirozený přírůstek. Tradiční způsob obživy Způsob stravování a strava samotná jako jedna z nejkonzervativnějších složek způsobu života každého etnika se udržuje dlouho, dokonce i ve změněném životní prostředí a odhaluje často jeho původ a vývoj. V neromské společnosti dominoval většinou názor, že Romové se dříve převážně živili příživnickými způsoby obživy – že žebrali, kradli slepice a potraviny, vykládali z karet a z ruky a různě podváděli. Faktem zůstává, že některé z těchto forem obživy mnozí Romové provozovali ještě dlouho po válce, diferencovaně podle skupin a prostředí. Některé z těchto způsobů obživy využívaly zejména ženy, někdy i děti, většinou jako „vedlejší výdělek“- při řemeslné a jiné práci svých mužů, kdy jejich výdělky nestačily na krytí základních výdajů, zejména na stravování celé rodiny. Kromě koňských handlířů, či jiných skupin řemeslníků a obchodníků, kteří si vydělali peníze a mohli si koupit životní potřeby, části romských kočovných skupin byly na svých cestách odkázány jen na potraviny darované či ukradené. Proto jejich způsob stravování byl vždy odlišný od stravy Romů usedlých. Z masa to byly hlavně slepice, které si většinou romské ženy ukradly v okolí vesnických stavení tak, že jim házely zrní pořád dál a tím je odlákaly k sobě nebo je chytaly „na udičku“ (Davidová, 1995, s.79), což byl provázek s háčkem a s vnadidlem. Potom slepici chytly, zadusily a strčily pod svou širokou sukni do speciálně zhotovené vnitřní kapsy, takže vypadaly jako gravidní a nikomu nebylo nic nápadné. Slepice potom v kotlíku na ohni uvařily nebo je pekly vykuchané i s peřím, obalené mazlavou hlínou, přímo v ohništi – což bylo považováno za velkou pochoutku. Tyto skupiny olašských potulných Romů, kteří při svém




nomádském životě vařili obvykle jen venku na otevřeném ohništi, nepřipravovali většinou tedy ani moučná a jiná jídla, nejvýše jednoduché placky místo chleba nebo brambory. Jejich výživa byla velmi jednostranná a nedostatečná. Způsob obživy Romů se však historicky pojí s tradičními romskými řemesly a dovednostmi, hojně provozovanými v ještě poválečném období : -

Kotlářství (výroba a prodej měděných kotlíků, kotlů, pánví či talířů)

Kovářství (nejtypičtější romské řemeslo, po r. 1945 byli mnohdy ještě jedinými obecnými kováři, jejich dílny byly přenosné, za 2. světové války někteří z nich vyráběli hřeby do železničních pražců) -

Zvonkařství (výroba zvonků z mosazi nebo hrubšího plechu pro krávy, ovce a kozy)

Korytářství (specifikum tzv. rumunských Cikánů, výroba velkých i malých koryt vytesaných z kmene topolu, výroba kulatých mís s držadly, vařeček, lžic, naběraček) Výroba košíků a košťat (košíkářství je rozšířeno a provozováno až do současnosti, převážně na Slovensku) Výroba hudebních nástrojů (výroba tzv. drumly- jednoduchý lidový nástroj, skládající se z kovového rámku tvaru podkovy, v níž je pružinka, uváděná do pohybu prstem – brnkáním, ústa vytvářejí ozvučnici) Koňské handlířství (až do násilného usazení Romů velmi rozšířeno– hlavně u etnické skupiny Lovarů, žijících převážně na Slovensku. Podstata podnikání vycházela z dobré znalosti koní: byl zakoupen starší kůň nebo hned několik horší kvality, se záměrem následného prodeje. Před prodejem se však praktikovaly nejrůznější „omlazovací“ a léčitelské postupy, aby kůň mohl být prodán za několikanásobek původní ceny. Nějaký čas byl tedy krmen, léčen bylinkami, byly mu obroušeny staré žluté zuby, do krmení byl přidán arzen, aby měl lesklou srst a oči, nakonec ho mírně opili alkoholem nebo mu někdy do kopyta zatloukli malý dřevěný kolík, aby byl bujný a vypadal mladě. Když oklamaný kupec po čase zjistil pravý stav věci, romskou skupinu už obvykle nedostihl a když ji dostihl, vrátili mu jen menší část původní ceny) (Davidová, 1995, Říčan, 1998). Tradiční znaky romské rodiny Romové se vždy vyznačovali pospolitostí, společenským životem, který se projevoval i ve způsobu bydlení. Tento kolektivní charakter žití se odrážel ve způsobu bydlení, v uspořádání malých „kolib“ a domků, v nich tehdy žilo v průměru vždy 8-9 lidí. Typický obrázek konce 50. let představoval romské muže, ženy a děti od jara až do pozdního podzimu venku. Po celé toto období se vařilo venku, na kamnech vynesených z domků, a potom se zde i jedlo. Před domky se odehrávaly i všechny rodinné svátky a slavnosti, hrálo se zde a tančilo. Nejoblíbenějším místem ke shromažďování obyvatel bylo volné prostranství




mezi domy, které tvořilo něco jako náves, kde se všichni Romové scházeli, debatovali a odpočívali. Děti a mládež trávila čas nejraději na louce před osadou, kde hrály velmi oblíbenou kopanou. Postavení žen v rodině bylo donedávna velmi nízké a podřadné. Žena byla muži považována za bytost menší důležitosti, určenou k tomu, aby milovala, rodila a vychovávala děti, obstarávala jídlo a domácnost. Bezdětná rodina je podle tradičního názoru Romů neplnohodnotná. Muž byl u Romů tradičně dominantní. V 50.-60. letech bylo ještě běžné vidět romské manžele jdoucí spolu po městě tak, že žena šla obvykle několik kroků za svým mužem, obtížena nákupem a malými dětmi, zatímco muž šel před ní a dával tím najevo své „vyšší“ postavení. Různých obřadů, významných zvyků a oslav se mohli zúčastňovat pouze muži (teprve v posledních letech se začíná tento nepsaný úzus částečně překračovat, je však zajímavé, že „přežívá“ mnohdy i u rodin žijících ve městech). V mnoha rodinách se také dosud objevuje preference dítěte mužského pohlaví, zejména prvorozeného. Staří lidé, obzvláště staří muži, se těší u Romů tradičně vážnosti a úcty. Tito nejstarší lidé se vyznačují největšími životními zkušenostmi a moudrostí. Staré ženy byly někdy „bosorkami“, „čarodějnicemi“ a byly považovány za nejschopnější provádět různé magické úkony a kouzla. Tyto tendence k animistickému myšlení zahrnující pověry, zaklínání, ale také léčebné praktiky, často přetrvávají dodnes (Beneš, 1975). Diferenciace současných romských rodin Petrová (1989) diferencuje romské rodiny podle způsobu života zhruba do tří skupin : První je tvořena těmi rodinami, které jsou nejvíce společensky integrované, žijí zcela spořádaně mezi ostatními obyvateli, rodiče trvale pracují, získali pracovní kvalifikaci. Své děti posílají pravidelně do školy, adaptovali se na své okolí i v chování, bydlení a oblékání, počtem narozených dětí se rovněž přibližují více majoritní společnosti, ve které žijí, tj. 2-3 děti. Do druhé skupiny se dají zařadit romští občané, kteří zatím nemají internalizovány běžně uznávané společenské normy, teprve získávají základní návyky, pracují bez kvalifikace, nesoustavně a často fluktuují, děti posílají do školy nepravidelně, nezajišťují základní podmínky pro zdravý rozvoj osobnosti svých dětí. Třetí skupinu tvoří nejzaostaleji žijící rodiny, jejichž členové nemají zájem o změnu dosavadního způsobu života, jde o neintegrovanou skupinu. Žijí v rodových společenstvích, mění svůj pobyt nebo žijí v romských osadách ve zcela nevyhovujících hygienických podmínkách. Pracují občas nebo nepracují vůbec, spoléhají pouze na vyplácení sociálních dávek nebo na podporu v nezaměstnanosti. Davidová (1995) se domnívá, že tato skupina představuje spíše menší část romské populace. Negativní představu, kterou ale svým




způsobem života vyvolává, vztahuje pak majoritní společnost nesprávně na celé etnikum. Naproti tomu Bakalář (2004) odhaduje, že tato skupina tvoří přibližně 40% romské populace. Většina odlišností, které nacházíme v romském životním stylu a v psychice Romů, je pozůstatkem dřívějšího způsobu života ve výše uvedené, tzv. patriarchální velkorodině, která dosud převládá. I když podle některých autorů se v současné době začíná romský muž prezentovat jako autorita jenom navenek (Mann, 2000). Populační nárůst je nejrychlejší v nejzaostalejších rodinách (nízký věk rodiček, vysoký počet dětí) (Říčan, 1998). U romské mládeže dochází častěji k sexuálním stykům, což má za následek věkovou nevyspělost rodičů, mohou se vyskytnout i příbuzenské sexuální vztahy. V průběhu těhotenství dochází častěji k nesprávné životosprávě a nedostatečné péči o novorozence. Důsledkem těchto jevů může pak být nedonošenost, vysoká kojenecká úmrtnost, častější výskyt různých druhů nemocí a poškození dětí, vzrůstá počet umístění dětí do ústavní péče. V současné době se počet romských dětí umístěných v nějakém typu institucionální péče zvýšil. A to navzdory tomu, že romská rodina byla vždy charakteristická pospolitostí a silnými rodinnými pouty. Na konci 80.let 20.stol. byla téměř polovina všech dětí nacházejících se v institucionální péči (např. instituce pro mentálně retardované a tělesně postižené děti a dětské domovy) romské národnosti (Bakalář, 2004). Matějček (1999) uvádí 30-60% zastoupení romských děti v ústavní péči (v závislosti na typu zařízení) na konci 20.století, ve výchovných ústavech dokonce 70-90%. Značná početnost rodiny má za následek přeplňování bytů, snížení úrovně bydlení, případně hygienickou závadnost bytů. Romské dítě se během svého vývoje setkává s velkým počtem sociálních vztahů, získává širší a mnohotvárnější sociální zkušenost. Z hlediska sociálních norem majoritní společnosti lze konstatovat, že na druhé straně může vzrůstat nebezpečí nenaplnění potřeby stálých intenzivních citových vazeb a podnětů. Také se může zhoršovat schopnost rodičů zabezpečovat jejich výchovu a podmínky pro využití všech vývojových možností (Petrová, 1989). Chybí důslednost a kontrola, zájem o činnost dítěte a jeho potřeby. Může se zde vytvářet dojem, že nejmenší děti nemají uspokojenou potřebu bezpečí a jistoty a setkávají se s nežádoucími vzory chování. Naplnění emočních potřeb dítěte se děje živelnou formou, pohybuje se mnohdy v extrémech citového prožitku i jeho vyjádření. Projevuje se zde výrazně láska, ale i hostilita, která je podle Fördöšové (1986) statisticky významnější než u neromské rodiny. Emocionální reakce na podněty jsou nepřiměřené v důsledku nevyvinuté autoregulace. Starší a dospívající děti se snadno emancipují od rodiny. Není výjimkou, že vzdělanostní úroveň rodičů bývá velmi nízká a děti je často mentálně převyšují.




Romské rodiny procházejí společenským vývojem. A to navzdory odlišnému životnímu stylu i skutečnosti, že je ostatní obyvatelstvo převážně nepřijímá mezi sebe. Současná majoritní společnost se snaží různými formami o rozšiřování žádoucího vlivu na romské rodiny. Je snaha využívat působení předškolních zařízení, škol, zapojování Romů do vzdělávání, usiluje se o zvyšování kvalifikace, případně rekvalifikace u nezaměstnaných Romů a zapojování žen do pracovního procesu. Charakteristické projevy V průběhu historie romského etnika se postupně zformovaly a upevnily některé specifické psychické projevy, rysy, které by se z hlediska majoritní společnosti daly označit jako celková nezralost osobnosti. Z těch nejčastějších lze vyjmenovat následující : orientace na současnost, na okamžitý prožitek (Pekárek, 1997), někdy bývají označováni jako „děti chvíle“ -

neschopnost domýšlet důsledky jednání, odmítání autority, malá zodpovědnost

oslabená emoční kontrola, vzrušivost a citová labilita, sklon k impulsivitě a vznětlivosti chudá, oploštělá sebereflexe, sebeobraz je naivní, nevyhraněný, v sebepojetí chybí introspekce (Horňák, 2005) -

mechanické pojímání morálních zásad majoritní společnosti

nestálost, obliba změn a potřeba nových podnětů (dříve kočování, dnes ve formě fluktuace, střídání partnerů, bydlišť, u dětí záškoláctví) -

nedůvěra k neromům, nízká schopnost empatie

pozdější nástup vývojových změn poznávacích procesů, sklon k fabulacím, nedostatek tvůrčích a originálních schopností, nedostatek logického zapamatování, nízká úroveň úmyslné pozornosti nevyspělost volních procesů, negativní přístup k překážce, konkretismus a snížený zájem o složitější činnosti -

sklon k pasivnímu trávení volného času, nerozvinutost zájmů

odlišná morálka a hierarchie hodnot, malý zájem o všeobecně uznávané společenské normy a hodnoty (např. nízkou hodnotu má vzdělání, neboť perspektiva, že se úsilí v učení či studiu možná vrátí za několik let, je nepřitažlivá, proto volí raději nekvalifikovanou práci s okamžitým efektem)




vnější projevy se vyznačují hlučností, gestikulace, mimika a pantomimika se vyznačují nápadnou živostí, bohatostí a prudkými změnami ve srovnání s neromskou populací nedostatek řádu a pravidel, neochota plnit nepříjemné povinnosti, neschopnost odložit uspokojení na pozdější dobu, nižší odolnost vůči stresu apod. (může vést k enviromentálně podmíněné sociopatii) (Demeter, 1993) odlišná struktura inteligence, dobrá sociální inteligence, schopnost řešit běžné životní situace, selhávání při řešení úkolů teoretického rázu Poslední uvedené charakteristice (struktuře inteligence) se věnoval Klíma (1988), který poukázal u romských dětí na dobrou schopnost řešit běžné praktické situace, a to především tehdy, pokud je spojena s uspokojením aktuálních potřeb jejich vlastních či dalších členů rodiny. Děti akceptují skutečnost takovou, jaká je a nesnaží se ji měnit ani na úrovni uvažování. Nemůžeme hovořit o tom, že jsou Romové mentálně retardovaní, ale struktura jejich inteligence je odlišná. Hlubocký (in Vágnerová, 1999) dokonce mluví o tak zvaném disperzně sníženém intelektu, kde se rozvíjí hlavně složky, které jsou pro jejich potřeby užitečné. V rámci měření inteligence se předpokládá, že příčiny toho, že Romové dosahují v testech IQ v pásmu subnormality jsou: nepodnětné prostředí, ve kterém Romové žijí, nepřispívá k rozvoji složek inteligence, které jsou měřeny inteligenčními testy -

genetické faktory, které zde mohou také působit

Proto použití běžných IQ testů by mohlo spíše podhodnocovat než reflektovat reálné IQ skóre u romské populace. Kvasnicová et al.(1992, s.25-28) ze své studie romských dětí usuzuje, že vyšší výskyt mentální retardace je spíše „…důsledkem nepříznivých sociokulturních činitelů této etnické skupiny a ne genetickou specificitou“. Ferjenčík (1997) poukazuje na rozdílné výsledky výzkumu IQ u 178 romských dětí ve věku 6 let a 7 měsíců v případě, že je použit běžný Wechslerův test IQ. Pokud byly použity pouze subtesty, které nebyly syceny jazykově a kulturně, zvýšilo se IQ skóre min. o jednu směrodatnou odchylku, na cca 87 IQ. Naproti tomu v diskuzi mezi Afroameričany a bílými Američany byly dle Jensena (1993, in: Bakalář 2004) vyvráceny názory, že nejpoužívanější IQ testy zvýhodňují „bílé“ v rámci populace. Dan (2002), ve výzkumu 6-16letých romských dětí, zjistil průměrné celkové IQ skóre 79,6, významné rozdíly mezi verbálním a performačním skóre se nepotvrdily.




Problematika vzdělávání Působení na romskou etnickou skupinu se jeví jako nesnadný úkol, neboť dosavadní snahy o opatření nesplnily vždy zcela očekávání a nevyřešily zlepšení postavení romské populace ve stávající společnosti. Přetrvává řada problémů a nežádoucích projevů uvnitř romské rodiny, i v jejich společenském začlenění. Negativní jevy jsou veřejností často zveličovány, pozitivní se nepředpokládají. Společenská izolace a malá informovanost o historii a hodnotách romského etnika způsobují časté nepochopení romské problematiky. V otázkách řešení začleňování Romů do majoritní společnosti dominovalo vždy tvrzení, že je potřeba zabývat se zkvalitňováním výchovy a vzděláváním romských dětí. Důležitým faktorem v otázce vzdělávání je postoj samotných Romů ke vzdělávání, který neakcentuje vzdělání jako pozitivum pro budoucnost, nezdůrazňuje individuální identitu a ambice. Jak již bylo výše řečeno ve výčtu specifických osobnostních charakteristik, Romové nejsou motivovaní dosahovat cílů, především těch dlouhodobých, k jejichž dosažení je třeba překonání různých překážek. Bakalář (2004) shrnuje dosažené vzdělání Romů takto (90. léta 20. stol.): Dosažené vzdělání romské populace v procentech ZÁKLADNÍ

75 – 80 %

UČŇOVSKÉ

7 – 12 %

STŘEDOŠKOLSKÉ

1%

VYSOKOŠKOLSKÉ

0,4 %

Děti romského původu bývají handicapovány již před vstupem i v průběhu školní docházky: Objevuje se u nich nedostatečná připravenost a zanedbanost v sociálních a hygienických návycích. Výrazné zpoždění se projevuje v oblasti řečového projevu. Nedostatečná slovní zásoba, případně neznalost vyučovacího jazyka, což znesnadňuje komunikaci a edukační proces. V důsledku celkové nezralosti osobnosti se romské děti hůře adaptují na školní prostředí, problematicky se vyrovnávají se sociální rolí žáka a spolužáka. -

Mívají těžkosti s přijetím autority učitele.

Často se doma vůbec nepřipravují na školní vyučování nebo se připravují jen občas a velmi povrchně.




Školní povinnosti nejsou kontrolovány ze strany rodičů, často děti nemají ani základní podmínky pro jejich plnění. Jejich prospěch bývá špatný, děti častěji propadají, mívají zhoršené známky i z chování a v důsledku toho se ocitají na okraji vlivu a obliby spolužáků. Projevy chování, které jsou považovány za poruchy chování, se vyskytují častěji než u neromské populace. K nejvíce frekventovaným patří záškoláctví, agresivita, asociální chování, krádeže, toulky i předčasná sexuální aktivita. Problémy s volbou povolání (častá bývá nerozhodnost, nevyhraněnost či nereálnost představ, rezignace na další vzdělávání a nezájem o ně, tj. profesní nezralost). Následkem těchto projevů se nezřídka setkáváme ze strany učitelů s pedagogickým pesimismem a s rychlým přeřazováním dětí do zvláštních škol, zatímco u neromských dětí se tento krok pečlivě zvažuje, více se využívá např. odkladů školní docházky, doučování, opakování tříd apod. Z údajů MPSV plyne, že do roku 1989 byly romské děti zařazovány do zvláštních škol 28krát častěji než ostatní děti (Petrová, 1989). Říčan (1998) odhaduje, že až 80% romských dětí v současné době navštěvuje zvláštní základní školu. Z toho vyplývá, že i přístup učitelů ve školách by měl vycházet ze znalosti mentality romského etnika. Přístup k těmto dětem klade určité nároky na osobnost učitele působícího ve vzdělávacím procesu a žádá si i jisté osobnostní charakteristiky, kterými jsou např. trpělivost, klid, vstřícný přístup, ochota spolupracovat, pedagogický optimismus a znalost historie Romů. Současný stav od roku 1989 Listopadová revoluce znamenala další mezník v životě české společnosti, Romy nevyjímaje. Přinesla jim možnost znovu nabýt národní identitu a svébytnost a obnovit svou kulturu. Politické, ekonomické a společenské změny měly pozitivní, ale i negativní dopad. Říčan (1998) uvádí, že Romové zatím nejsou schopni nových možností plně využít, takže v zásadě se jejich situace nezlepšila, ale naopak došlo k markantnímu zhoršení. Mezi negativní změny, které přinesl rok 1989, patří: -

Nezaměstnanost

Rok 1989 znamenal zrušení pracovní povinnosti, což znamenalo vyvinout větší snahu na udržení zaměstnání a zvýšení zodpovědnosti každého člověka za sebe sama. Podle Vágnerové (1999) se v roce 1997 odhadoval počet nezaměstnaných Romů na 70%. Sirovátka (2003) uvádí, že v roce 2001 byla nezaměstnanost Romů zhruba 4krát vyšší než u majoritní populace.




V této souvislosti je zajímavé sledovat délku pracovního poměru romských uchazečů ve veřejně prospěšných pracích. Do měsíce ukončí cca 30% uchazečů pracovní poměr, do dalších 2 měsíců 50% a jen výjimečně ukončí jednotlivci (7-10%) veřejně prospěšné práce v souladu s dohodou po 12ti měsících (Bakalář, 2004). -

Medializace

Spolu se svobodou projevu a zrušením cenzury se začaly objevovat i ne příliš objektivní zprávy nejen o romské populaci. V rámci obecné tendence médií- tzv. touhy po senzaci jsou prezentovány negativní informace, zatímco o těch pozitivních se příliš neví. Důsledkem je pak ne příliš pozitivní postoj veřejného mínění. -

Dostupnost dobových škodlivin

Polistopadová liberalizace obchodu přispěla k větší dostupnosti drog a rozvoji závislostí různého typu. Romská populace obecně více podléhá konzumní mentalitě, drogám a gamblerství (Říčan, 1998). -

Kriminalita

Podle Štechové (1993) byl vždy podíl Romů na trestné činnosti několikanásobně vyšší než jejich podíl v populaci. Nejčastěji se jedná o následující trestnou činnost: mravnostní, násilnou a krádeže. Např. v Brně odhadují, že 95% kapesních krádeží je spácháno Romy (Říčan, 2000). Organizovaná kriminalita se mezi Romy téměř nevyskytuje. Příčiny vysoké romské kriminality spatřuje Říčan (1998) zejména ve vysoké nezaměstnanosti a v tom, že takové chování od nich společnost více či méně očekává. Mnohem závažnější se jeví prekriminalita romských dětí, které jsou zapojovány do kapsářských gangů či jiných asociálních činností. -

Většinová averze

Averze ve společnosti se dá sledovat v xenofobních projevech, v obavách veřejnosti spojených s romskou kriminalitou, ve využívání až zneužívání sociálních dávek a nedostatečných hygienických návycích. Extrémním projevem averze jsou organizované, rasisticky zaměřené skupiny, např. skinheadské hnutí. Mezi pozitivní změny, které přinesl rok 1989, patří: - zřízení a činnost katedry romské kultury při Pedagogické fakultě v Nitře (vychovává budoucí romské učitele, osvětové pracovníky, organizuje výzkumné projekty) - výuka romského jazyka a romistiky na vysokých školách, zejména na FF UK v Praze a na FF v Prešově, semestrální přednáškové cykly romistiky na PdF a FF v Olomouci, na FF v Brně, na Fakultě sociální a zdravotní v Českých Budějovicích




-

vznik Muzea romské kultury v Brně

-

vznik a činnost profesionálního romského divadla „Romathan“ se sídlem v Košicích

-

založení Hudební školy pro romské děti v Olomouci

-

vydávání romského tisku

-

uskutečnění pravidelného vysílání pořadu „Romale“v ČT a ST

-

vydávání publikací s romskou tematikou, odborné, populárně-naučné

-

vydání Romsko-českého a česko-romského slovníku

mezinárodní spolupráce romských představitelů a účast na jednáních v rámci Rady Evropy, UNESCO a International Romani Union – Mezinárodní romské unie ( od r. 1990 jsou Romové České a Slovenské republiky jejími členy) vědecká mezinárodní spolupráce odborníků – Romů i neromů – na romistických konferencích Závěr Romská mentalita se v mnoha aspektech odlišuje od neromské mentality. V běžném životě se ukazují odlišné vzorce chování a jednání, které se jeví jako důsledky specifických rysů, které bez znalosti historických souvislostí nelze chápat. Proto je třeba se touto problematikou neustále zabývat, připomínat si a zdůvodňovat různé příčiny negativních projevů chování a posilovat pozitivní. Předložený příspěvek se proto snaží seznámit jak s historií, tak i se základními antropologickými i etnickými charakteristikami. Zabývá se také tradičními prvky romské rodiny a obecně typickými projevy této největší etnické skupiny v České republice. Pozornost je také věnována pozitivním i negativním změnám, které sebou přinesl rok 1989. Problematika integrace Romů do majoritní společnosti a zejména zlepšení vzdělanosti je stále velmi aktuální téma, které je potřeba řešit a rozvíjet, neboť v samotném důsledku se týká každého z nás. Zdroje: BAKALÁŘ, P. 2004. Psychologie Romů. Praha: Votobia. BENEŠ, J. 1975. Cikáni v Československu. Antropologická studie dospělých mužů. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. BERNASOVSKÝ, I., BERNASOVSKÁ, J. 1999. Anthropology of Romanies (Gypsies). In: Auxological and anthropogenetical study. Brno: Nauma a Masarykova Univerzita.




DAN, J. 2002. Inteligence a školní výkon ve vývoji a vzájemných souvislostech. Brno: Masarykova univerzita. DAVIDOVÁ, E. 1995. Cesty Romů romano drom. Olomouc: Univerzita Palackého za podpory Muzea romské kultury v Brně, s. 245. ISBN 80-7067-533-8. DAVIDOVÁ, E. 2001. Romové a česká společnost. In: Hledání domova, porozumění a vzájemného soužití.. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky. DEMETER, G. 1993. Slovo dvěma novinářům. In: M.Huebschmannová: Můžeme se domluvit. Olomouc: Pedagogická fakulta Univezity Palackého. FERJENČÍK, J. 1997. Wechsler IQ u romských dětí. Psychologia a patopsychologia dieťata, č.2. FÖRDÖŠOVÁ, H. 1986. Cikánská rodina a škola. Děti a my, č.3, s.16. HORŇÁK, L. 2005. Romský žiak ve škole. Prešov: Pedagogická fakulta Prešovské university. KALIBOVÁ, K. 2001. Romové v Evropě z pohledu demografie. Demografie, č. 2, s.125-132. KLÍMA, P. 1988. Poznámky k vývoji, výchově a vzdělávání romského dítěte. Praha. In:Vágnerová, M. et al.1988. Patopsychologie dítěte pro speciální pedagogy. Praha: SPN. KVASNICOVÁ, M., PUSKAILEROVÁ, D.,CSOMÓOVÁ, E., HLAVÁČOVÁ, G., HORŇÁKOVÁ, V., KOHÚT, V., ŽABKOVÁ, V. 1992. Geneticky podmienaná mentálna retardácia v okrese Banská Bystrica. Čs.pediatrie, č.1, s.25-28. MALÁ, H. 1984. Výchova, vzdělání a biologický vývoj cikánských dětí a mládeže v ČSSR. Praha: Univerzita Karlova. MANN, A., B. 2000. Predpoklady úspešného vzdelávania rómskych žiakov. In: Rómovia, vzdelavanie, tretí sektor. Bratislava: PDCS-Centrum prevencie a riešenia konfliktov. ISBN 80968095-6-3. MATĚJČEK, Z. et al. 1999. Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. NEČAS, C. 1993. Nemůžeme zapomenout NAŠŤI BISTERAS. Olomouc: Univerzita Palackého, 244 s. ISBN-80-7067-354-0. PEKÁREK, P. 1997. Zánik sociálního systému Romů. In: Demografie, č.1, s.39. PETROVÁ, A. 1989. Problematika cikánského etnika. In Koluchová, J. a kolektiv: Přehled patopsychologie dítěte I. Olomouc: Univerzita Palackého, 1989. 157 s. ŘÍČAN, P.1998. S Romy žít budeme- jde o to jak. Praha: Portál. ŘÍČAN, P. 2000. S Romy žít budeme- jde o to jak (2.aktualizované vydání). Praha: Portál.




SIROVÁTKA, T. 2003. Zaměstnanost a materiální podmínky života Romů. In: Navrátil, P.et al.: Romové v české společnosti, s 155-164. Praha: Portál. ŠEVČÍKOVÁ, V. 2003. Sociální práce s Romy prizmatem hodnot Romů. In Sociální práce, 2003, č.4, s. 105-129. ŠIŠKOVÁ, T. 1998. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál. ŠTECHOVÁ, M., VEČERKA, K. 1991. Faktory ovlivňující kriminalitu mladistvých Romů. In: Kriminalita- aktuálny problém súčasnej společnosti: sborník.Bratislava: Institut FMV, 1991, s. 114-123. VÁGNEROVÁ, M. 1999. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.



Problematika Romů. Mezník ve vývoji Romů

Recommend Documents