Úvodník Zdravíme všechny příznivce našeho časopisu. Do rukou se vám právě dostalo třetí číslo Šroubku, které je tentokrát ve sportovním duchu. Připravili jsme pro vás reportáže jak ze starších sportovních akcí, tak i z nejnovějších, mj. přinášíme taky čerstvé fotografie z lyžáku v Západních Tatrách. V příštím čísle najdete pokračováni lyžařského kurzu, a to z chaty Severka, nebo také žhavé novinky z plesu. Jistě nepřehlédnete naši pozvánku do kroužku volejbalu, který uvítá každého nadšence! Zájemci ať se hlásí ve třídě A1.S nebo u paní profesorky Górecké. Zároveň vás zveme na páteční mezioborový turnaj ve florbalu o pohár ředitele školy. Na konec vám přejeme krásné jarní prázdniny a hezké počasí. -Lira a Tína-
Informujeme - akce školy 12.12. 2007 proběhlo školní kolo konverzace v německém jazyce, kterého se zúčastnilo celkem 9 studentů. Nejlépe se umístili: 1. Michal Špok S3.A 2. Daniel Sekela S2.A 3. Daniel Beck L3 12.12. 2007 PhDr. Sehořová zorganizovala školní kolo olympiády v českém jazyce, kterého se zúčastnilo 29 studentů. Vítězové: 1. Martina Štefková Z1 2. Kristýna Paseková A2.S 3. Radek Kowol L2 13.12. 2007 Mgr. Uherková připravila pro studenty matematickou soutěž LAMOHLAV, které se zúčastnilo 41 řešitelů. Nejlepších výsledků dosáhli: 1. Lukáš Krhut L3 2. Pavel Maršálek S4.B 3. Jan Pravec S2.A 19.12. 2007 vánoční turnaj v odbíjené 20.12. 2007 naše škola se zúčastnila v kině Petra Bezruče filmového představení Obsluhoval jsem anglického krále. 8.1. 2008 Den otevřených dveří SPŠ. 18.1. 2008 se družstvo našich dívek zúčastnilo středoškolských her ve florbalu. Průmyslovka dokázala vyhrát svoji základní skupinu, v boji o finále se děvčatům už tolik nevedlo, ale nakonec naše studentky získaly pěkné 3. místo, když porazily děvčata Střední školy gastronomie a služeb Frýdek – Místek. Zvítězilo Gymnázium P. Bezruče, druhé místo získala Obchodní akademie. Celkem se turnaje zúčastnilo 6 družstev. Reprezentovaly nás tyto studentky: brankářka Iveta Sikorová (L4.B), ze třídy A3.S Michaela Sikorová,
Andrea Zajícová, Jana Zahrajová, Martina Tomášková, ze třídy A2.S Lenka Siudová, Veronika Sojčáková, Dana Červenková a ze třídy A1.S Magdaléna Drozdová.
30.1. 2008 proběhlo školní kolo soutěže kreslení v AutoCADu a Inventoru. Nejúspěšnější studenti v jednotlivých kategoriích: Kreslení 2D Jakub Kulhánek S4.B Inventor Modelování Václav Čekan S3.B Inventor Konstruování Radomír Bělík S4.B 2D začátečníci Leon Ligocki A2.S 31.1. 2008 naše škola se zúčastnila dalšího filmového představení - slavné komedie W. Shakespeara Kupec benátský. 6.2. 2008 v okresním kole soutěže v německém jazyce získal Michal Špok (S3.A) pěkné 3. místo. 10.2. – 15.2. 2008 LVVZ 1. ročníku: Severka: A1.S, S1.B ved.: Mgr Rašnerová, Západní Tatry Pribilina: H1, Z1, L1, S1.A ved. kurzu Mgr. Papřok. 12.2. 2008 se studenti naší školy zúčastnili divadelního představení – muzikálu Někdo to rád horké v divadle J. Myrona v Ostravě. 13.2. 2008 naši školu reprezentoval v silní konkurenci okresního kola soutěže v anglické konverzaci Michal Štětiar (H3.B). 14.2. 2008 se studenti naší školy zúčastnili okresního kola Poháru AŠSK ČR ve šplhu. Podařilo se jim vybojovat 3. místo, když skončili tím nejtěsnějším rozdílem za vítězným Gymnáziem P. Bezruče a domácím družstvem SŠ elektrostavební a dřevozpracující. Závodníci šplhali na 4,5 metru dlouhém laně bez přírazu. Nejlepší z našich Jakub Sikora (Z3) dosáhl 2. nejlepšího času v jednotlivcích 4,10 s. Na 8. místě se umístil Tomáš Turza (L4.B) s časem 4,91, devátý byl Petr Koník (Z4), jeho nejlepší čas byl 5,19 s. Dále nás reprezentoval Radek Mitrenga (S3.A).
Návštěva naší školy v Košicích Ve dnech 3.- 6.12. 2007 navštívila delegace naší školy partnerskou Střední průmyslovou školu hutnickou v Košicích u příležitosti Hutnických dní. Naši školu zastupovali Mgr. Tobiáš, Ing. Fajkusová, Mgr. Papřok a studenti třídy H4 Jakub Jurczok a Ivo Papřok, kteří se 4.12. zúčastnili 9. odborné konference MLÁDEŽ – ODBORNOSŤ – VOLBA POVOLANIA s hlavním mottem „Dajme šancu našej zemi.“ Konference byla v tomto roce zaměřena na environmentální problematiku. Nejprve vystoupili představitelé pořádající školy – SPŠH k 135. výročí Průmyslové školy v Košicích. Ředitel košické průmyslovky Ing. Ladislav Makó přednesl referát na téma Od historie po současnost. Zástupce společnosti US Steel Košice Ing. Polča poukázal kriticky na současný stav odborného školství. Další příspěvky přednesli zástupce naší školy Mgr. Martin Tobiáš, děkan HF Technické univerzity v Košicích K. Tomášek, za společnost V.O.D.S. vystoupil p. Záhoranský s referátem Zpracování odpadů (např. zpracování ojetých pneumatik), p. Horbaj ze společnosti Raden, s.r.o. shrnul ve svém příspěvku výrobu a zdroje tepla (např. z biomasy, sypaných pilin apod). Ve druhé části konference prezentovali své odborné práce studenti zúčastněných škol (SPŠH, HF TU a naší školy). Všechny příspěvky měly výbornou úroveň a byly porotou kladně ohodnoceny. Jednalo se např. o tyto práce: Historie a způsob výroby železa v okolí Košic, Těžba surovin a její vliv na životní prostředí, Industrializace a trvale udržitelný rozvoj, Využití biomasy jako alternativního zdroje energie, Čištění a využití vysokopecního plynu, Využití druhotných surovin, Hydrometalurgické zpracování oceli a další. Věříme, že i v dalších letech se budou studenti svými pracemi podílet na rozvoji českého a slovenského odborného školství a přispějí k prohloubení spolupráce mezi oběma partnerskými školami.
SPŠ reprezentovali na odborné konferenci Jakub Jurczok a Ivo Papřok s prací Tepelné zpracování trubek se zaměřením na životní prostředí (na snímku v popředí).
Text: -šroubekFoto: SPŠH Košice
ŠKOLNÍ POHÁR V ODBÍJENÉ Dne 19. 12. 2007 se konal školní turnaj smíšených družstev ve volejbalu. Organizátorkou akce byla paní profesorka Górecká. Do tohoto turnaje si přišlo zasportovat a pobavit se celkem patnáct týmů. Turnaj vyhrál tým Šemtambumbum (A3.S, L4.A a S2.A) v hráčském složení kpt. Jašková, Prorok, Tomášková, Kohut, Kubát, Peter a Kubala. Hráli opravdu skvěle a neprohráli ani jeden zápas. Ve finálových zápasech rovněž překvapivě vyhráli. Dalším skvělým družstvem na turnaji byl AZet TÝM (Z3, A3.S), který skončil na druhém místě a měl na kontě "pouze" jednu prohru včetně finále. Hrál ve složení Zajícová, Unger, Jatiová, Rajnoch, Prokop, Hrůzková, Vokoun, Vašut, Šteiniger a Liška. Týmem, který skončil na třetím místě, byl HaHaHa (A2.S, L2). Měl ke svému štěstí bohužel dvě prohry a hrál ve skvělém složení: kpt. Siudová, Šnajder, Marenčák, Tománková, Odléváková a Biolek. Ačkoliv nestačil na vítězný Šemtambumbum, tým hrál skvěle. A na pěkném "bramborovém" místě skončili S3.A + A3.S, kteří měli možnost hrát v tomto složení: kpt. Papřok, Jurásková, Lamoš, Blahuta, Dzurecová, Václavík, Lorenc a Šokala. Svůj skvělý výsledek měl možnost zopakovat vítězný tým již o dva dny později v turnaji s profesory, na kterém rovněž vyhrál. Dokonce se nám podařilo získat rozhovor s vítězným družstvem. Reportér: Zdravím vítězný tým. Mohu s vámi udělat kratičké interview? Vítězný tým: Ale samozřejmě. Ještě aby ne! J Reportér: Jak jste se dali vůbec dohromady? Vítězný tým: Bylo to s námi trošku složitější, protože nám to nejprve nechtěla připustit paní profesorka Górecká, jelikož máme v tomto týmu dva hráče, kteří volejbal hrají závodně a to kpt. Jašková a Peter. Nakonec nám to povolila, ačkoli ji museli přemlouvat Lenka a Vojta - touto cestou jim chceme poděkovat. Reportér: Jak vás poslouchám, nebylo pro vás těžké dát se dohromady? Vítězný tým: Po pravdě, poté co nám p.p. Górecká povolila hrát, tak už ne, prostě jsme se sešli a dali dohromady a to je celé J ačkoli jsme měli před turnajem obavy o náš tým ze zdravotních důvodů. Pár lidí bylo nemocných, ale naštěstí se dali hned do pohody J. Reportér: A teď mi povězte popravdě, proč jste se dali dohromady? Vítězný tým: To je zcela jednoduché J, protože jsme přišli vyhrát, to je jasné, a taky jsme si vítězství odnesli, ale jedním dechem dodáváme, že si chceme v pátek zahrát proti profesorům, což je pro nás velice důležité a doufáme, že už nám v tom nic nebrání. Ovšem také musíme dodat, že jsme tady měli být „do počtu“. Reportér: A kdo u vás měl na starost podporu a nejlepší hráče v týmu? Vítězný tým: Nevíme, jestli je možné jej nazvat hráčem, ale určitě to byl náš nejlepší fanda a také nejlepší fanda na turnaji. A ptáte se, kdo to byl? No přece Kubala, který byl „po zuby“ vybaven fandícími pomůckami. Reportér: A jenom, že vám skáču do řeči. Proč vám málem nebylo dovoleno hrát na tomhle zápase? Vítězný tým: To je jednoduché. Jak jste se mohli dneska přesvědčit, tak jsme velice silný tým. Reportér: A jak vám šly konkrétní zápasy? Vítězný tým: V základní skupině to bylo velice jednoduché, tam nebyla ani jedna prohra. Příkladem mohl být již první zápas, kde to šlo až podezřele lehce.
Reportér: Měli jste nahnáno ze soupeřů? Vítězný tým: Strach nebyl ani moc velký, všechno šlo opravdu lehce. Problémy nastaly až ve finálové skupině. Tam už jsme z nich měli opravdu respekt, protože si sestavili dobře tým a právě proto se dostali do finálové skupiny. Reportér: Musím přiznat, že jsem měl možnost vidět i finálový zápas, který vám moc nešel. Čím to, když se tady tak chválíte? Vítězný tým: Máš pravdu, tam jsme prostě dělali blbosti … Reportér: Teď se zeptám jen kapitánky, jak byla spokojena se svým týmem. Kapitánka: Byla jsem velice spokojena, protože tým hrál opravdu skvěle a proto jsme dosáhli vítězství. Reportér: Trénovali jste předem? Vítězný tým: Ne, netrénovali (smích). Toto byla naše společná premiéra. Reportér: Chtěli byste příští rok obhájit letošní vítězství? Vítězný tým: Samozřejmě ano, ale již nebudeme v tomto složení, protože máme mezi sebou letošní maturanty, proto s námi někteří nebudou moci hrát. Ale určitě alespoň my, co tady zůstáváme příští rok, chceme obhájit vítězství. Reportér: Jen takový lehký dotaz pro ty, co neměli možnost se přijít podívat. Byla nějaká změna oproti klasické hře? Vítězný tým: Určitě byla lehká změna, protože se hrálo jen na jeden set do 25 bodů o dva vítězné. A bylo to velice krátké a špatné. Sice ve finále se hrály 3 sety a možná díky tomu jsme vyhráli. Reportér: A jak byste hodnotili dnešní organizaci tohoto turnaje? Vítězný tým: Nejprve bychom rádi poděkovali za tento den, jelikož jsme se mohli uvolnit před Vánocemi, hlavně p.p. Górecké a vedení SPŠ. Turnaj byl opravdu dobře zorganizován. A hlavně chceme také poděkovat za skvělé ceny. Reportér: Jak hodláte oslavit dnešní vítězství? Vítězný tým: To se ptáte?! Asi zajdeme někam na pivo, někteří sice ještě nemohou a tak si dají nealko J.
Foto galerie:
Vítězný tým po akci
Vítězové se vší parádou I volejbal je sport s námahou
Zpracovali: Hromádka Lukáš – text Sklepek Lukáš – grafická úprava a fotodokumentace
Lyžařský výcvik v Západních Tatrách
Byl sice jen malý slalom, ale někteří to brali opravdu vážně, i když někteří jet nemohli …
Já to snad nesním Před slalomem si skoro nikdo nevěřil, ale dopadlo to celkem dobře
Text a foto: Sklepek Lukáš
V zajetí tisíců jezer Představte si dva nadšené nezletilce, kteří osamoceně putují ve člunech nevyzpytatelnými vodami Mazurské jezerní plošiny na severovýchodě Polska. Pro mnohé z našich přátel to byla nereálná až děsivá představa, jiným, více zcestovalým a světaznalým se to jevilo jako nezajímavé plýtvání volným časem. Ať již z jakýchkoli důvodů nám všichni oslovení navrhovanou účast na výpravě odmítli! Nevěděli, o co přichází! A proto jsme se do Polska vydali pouze my dva.
Přípravy však nebyly tak jednoduché, jak jsme zprvu předpokládali. Čím živější byly naše představy, jaké to tam bude, tím více jsme si uvědomovali, kolik je toho ještě nutno zařídit. Před námi byl rok plný chystání, shánění, obvolávání, mailování, čtení a v neposlední řadě precizního navrhování trasy. Ta měla podle plánů měřit 170 až 200 km. Když jsme si týden před zahájením expedice v podkroví, které se nám v poslední fázi příprav stalo téměř domovem, nafoukli čluny renomované české firmy a zkušebně je naložili zavazadly, začali jsme pochybovat o svých fyzických schopnostech. Plně napěchovaný a hermeticky uzavřený barel se vším nepostradatelným pro úspěch expedice, kanistry s pitnou vodou, stan a batoh zatížily gumové plavidlo natolik, že vyvstala další závažná otázka: Nepotopí se? Předem jsme neměli možnost vyzkoušet, zda čluny nás a zhruba 90 kg nákladu unesou, a proto nám nezbylo nic, než jen doufat… První nesmělé záběry pádlem Zapadajícím sluncem ozářené jezero Lampackie bylo tak úchvatné, že nafouknutí a naložení člunu bylo otázkou několika okamžiků, nedočkavostí jsme co nejrychleji chtěli opustit fádní břeh a z jistoty pevniny se konečně vydat na klidnou hladinu nejisté vodní pláně. Ponor člunu byl až nebezpečně velký, první záběry pádlem na vratkém plavidle nám na jistotě moc nepřidaly, avšak po pár hodinách strávených v lodi jsme se v ní cítili jako doma a mohli jsme se naplno věnovat krásám, které nás obklopovaly. A že jich nebylo málo! Soumrak se rychle přibližoval a my jsme museli najít vhodné místo, kde bychom strávili svou první dobrodružnou noc v neznámu. Najít místo pro nocleh nebylo ostatně v tamních podmínkách nikdy složité. Zalesněné břehy byly tu a tam přerušeny pustou travnatou mýtinou, která v danou chvíli patřila pouze nám. Nad ohněm (nebylo-li po ruce dříví, tak nad hořákem vařiče) jsme si osušili vlhké oblečení, ohřáli se a připravili něco k snědku. Po strastiplném druhém dni, během něhož jsme konzumovali pouze energeticky hodnotné sušenky, jsme byli hladoví a k přípravě teplé večeře jsme se dostali až za tmy. Při vaření gulášové polévky jsme si svítili čelovkama a jelikož jsme byli jediný světelný zdroj v okolí, přilákal světelný kužel směřující přímo do kotlíku s kýženým teplým pokrmem stovky rojících se jepic. Jejich bezvládná, parami ochromená tělíčka utvořila na hladině polévky znatelný škraloup, který nám však nezabránil v konzumaci vytouženého jídla. Vřele doporučujeme. Na toto místo nemáme dobré vzpomínky. Nejen, že trvalo dlouhou dobu, než jsme se ohřáli ve spacáku, ale ani probuzení do chladného rána nebylo příjemné. Obloha se nebezpečně zatáhla a schylovalo se k bouřce.
Urychleně jsme se sbalili a čluny zakryli impregnovanou vojenskou celtou, která nás měla chránit před deštěm. Do pěti minut od vyplutí se naše předpovědi vyplnily. Čekal nás vlhký, chladný den. Jelikož každé nasednutí a vysednutí znamenalo v tomto počasí další vodu v člunu, omezili jsme tuto činnost jen na nejnutnější případy. Díky tomu jsme ten den urazili značný kus cesty. V podvečer se před námi za levotočivým zákrutem řeky Krutynia objevilo jezero Mokre. Zakotvili jsme u břehu a začali s vynášením nákladu na palouk. S tím jsme byli rychle hotovi a tak nám zbyl čas na kontakt s místními rybáři, kteří se nám pochlubili kapitálními úlovky štik, a jedna dobrá žena, ve které jsme zřejmě vzbudili lítost, nám přinesla teplý čaj. Po setmění jsme měli opět co dočinění s hmyzími obyvateli těchto končin. Tentokrát to nebyly jepice, nýbrž mračna krvežíznivých moskytů, proti nimž byly naše repelenty neúčinné. V rychlosti jsme dojedli a ulehli. Netušili jsme, co přinese další den. Souboj s větrem Ráno sice svítilo slunce a nebe bylo jen tu a tam přerušeno mraky, dul však silný vítr, který na jezeře zvedal vysoké, ostré vlny, na které nebyla naše plavidla uzpůsobena. Přesto jsme vypluli a takřka půlden se posouvali píď po pídi doslova šnečím tempem kupředu. Předpokládali jsme, že jezero překonáme do dvou hodin, ostrý protivítr a měnící se směr vln protáhly tuto dobu na bezmála 6 hodin. Naimpregnované vojenské celty, které zakrývaly celou loď a měly nás chránit před vodou, byly větrem strženy na stranu, což nám ještě ztěžovalo manévrování v silném větru a studené vodě nic nebránilo vniknout dovnitř. Naši psychiku oslabovalo i to, že jsme se téměř neposouvali vpřed! Stromy na břehu, které jsme na pravoboku pozorovali už před delší dobou, byly neustále na dohled, někdy nám dokonce připadalo, že nás vlny unášejí zpět. I přes zoufalé snažení, silové a psychické vypětí na tento zážitek z expedice vzpomínáme snad nejčastěji. Po dlouhých hodinách boje s nepřízní počasí, jsme se konečně uchýlili do závětří a naše cesta se po řece Krutynia začala stáčet na jih. Tu nás, ale čekalo další nemilé překvapení. Na Mazury jsme jeli v domnění, že na naplánované trase nám nebude nic, kromě jednoho zdymadla stát v cestě. O to více nás udivila skutečnost, že řeka náhle končila vysokou hrází a nebylo kam plout. Po krátké prohlídce okolí jsme zjistili, že budeme muset čluny kolem hráze přenést. Než jsme přepravili obě lodě i těžké sudy na druhý břeh, odkud bylo možno pokračovat v plavbě, den postoupil a blížil se večer. Pomýšleli jsme na utáboření, avšak v několika kilometrovém úseku řeky se nenacházelo vhodné místo. Již dlouhou dobu pěstovaná představa teplé večeře se nám před očima rozplynula pohledem na další vysokou hráz a s ní spojené útrapy s přenášením. Tentokrát jsme věděli, co nás čeká a přenášení nám šlo o poznání rychleji. Následovala klidná plavba po řece, během níž se nám místní fauna ukázala v plné kráse. Kromě všudypřítomných labutí, které právě seděly na vejcích, jsme z těsné blízkosti žasli nad barvami prachového opeření miniaturních kachňat, která v šiku za sebou poslušně následovaly svou matku. Nejčastěji jsme potkávali hnědožlutá kachňata kachny divoké, hnědobíle strakatou drobotinu poláků malých a zrzavé potomstvo morčáků velkých. Aby toho nebylo málo, na padlých kmenech se slunili kormoráni, v rákosí se skrývaly černé lysky, trpělivé volavky neúnavně číhaly v mělčinách na kořist a v jedné odlehlé zátoce jsme náhle zaslechli charakteristické volání ptačího obra. Ztišili jsme se a zamířili za zvukem. V rákosí se cosi pohnulo a před námi se objevily štíhlé siluety páru jeřábů popelavých. Za hlasitého mávání křídly se jeřábi vznesli nad naše hlavy a zamířili do bezpečí. Naše snaha vyfotografovat některé vzácné druhy byla marná, jelikož jsme neměli vyhovující fotografické vybavení a z
pohybující se lodi bylo plaché ptáky velice obtížné fotit. Civilizace… Další noc jsme strávili nedaleko odlehlé osady Rosocha a časně ráno se vydali dále po proudu řeky. Našim cílem pro tento den bylo splavit řeku a vplout na širou hladinu jezera Beldany, což se nám podařilo a ve večerních hodinách jsme již brázdili jeho vody, které hojně využívaly jachty, motorové čluny a plachetnice – jev nám do té doby neznámý. Beldany jsou častějším cílem vyznavačů vodních sportů a proto nelze na břehu najít tolik opuštěných míst k táboření. Po velice namáhavém dni jsme mysleli jen na jedno: najíst a vyspat se. Proto jsme navzdory našemu původnímu plánu nocovat jen na osamocených a pustých místech, vzali za vděk i veřejnému a placenému tábořišti. Této variantě jsme se dlouho bránili, avšak teď nastala situace, kdy nebylo jiného východiska. Urychleně jsme rozbalili stan, zajistili čluny a s cennými věcmi na zádech v batohu vyrazili po souši do nedaleké vesnice Popielno, kde jsme doplnili zásoby jídla. Používat k pohybu zase jednou nohy byl skvělý pocit. Cestou jsme vyfotili pár snímků jelenů v oboře a spolu s večerním sluncem jsme brzo zalehli. Ráno jsme za nocleh zaplatili 6 Zlotych, na nic jsme nečekali a vypluli na jezero Sniardwy. Woda, woda i escie raz woda Toto jezero je v jachtařském světě doslova mýtem. Svou hloubkou a rozlohou je největším jezerem v Polsku. V průměru dosahuje úctyhodné šířky 16 kilometrů, čímž si získává respekt i ostřílených vodáků. I přes četná varování, pouštět se daleko od břehu, jsme se vytyčili velice náročnou trasu, během níž jsme nedbali možného rizika, a od břehu nás dělil dobrý kilometr vodní hladiny. Vítr byl však příznivý, vlny zvladatelné a tudíž nám nečinilo potíže překonat napříč zátoku na severozápadě Sniardwy a dosáhnout jezera Luknajno, které se může pochlubit největší kolonií labutí velkých ve střední Evropě. Pohled, který se nám naskytl po překonání úžiny s mnoha bobřími hrady, byl fascinující. Šedá hladina byla pokryta hejny bílých opeřenců až po obzor. Neměli jsme ale v úmyslu rušit tyto plovoucí skvosty při vyvádění mladých a proto jsme se nenápadně vylodili ve skrytu rákosin na břehu, krátce posvačili a vydali se zpět tam, odkud jsme připluli. Vzdouvající se vlny a poměrně ostrý protivítr nás donutily držet se tentokrát břehu, čímž se naše cesta výrazně prodloužila. Nijak nám to ale nevadilo, neboť se náhle objevilo vhodné místo k táboření. Tím byla opačná strana poloostrova oddělujícího jezero Sniarwdy od Beldan a na jehož západním břehu jsme strávili předešlou noc. Jednoduché tábořiště se tentokrát nacházelo v nám již dobře známém Popielnu. Do suterénního obchůdku s omezeným sortimentem zboží, v němž jsme ovšem našli všechno, co jsme v danou chvíli potřebovali, to nebylo daleko a nasycení čerstvou houskou a kouskem tvrdého sýra jsme se vydali do rozlehlé rezervace Konika polskiego. Toto útlé, ale odolné plemeno koní bylo polskými odborníky vyšlechtěno s cílem dosáhnout co nevěrnější podoby vyhubeného divokého koně tarpana. V lese nás ale zastihlo šero a my toho dne neměli možnost pozorovat tmavošedé koně na vlastní oči. To jsme si však vynahradili další den ráno, kdy jsme navštívili nedaleký, nově zrekonstruovaný plemenný hřebčín. Po návratu k našemu stanu jsme se spřátelili s postarší posádkou jedné malé jachty, s níž jsme směnili nadbytečné zásoby zeleniny za výtečnou večeři v podobě pečené štiky, osvěžujícího salátu a křupavého pečiva. Obě strany byly spokojeny a my po dlouhé době ulehli s plnými žaludky. V uších nám oběma zněly bodré rady pohostinných jachtařů, kotvících opodál, kteří nás před malou chvílí nabádali, ať upustíme od našeho plánu na příští dva dny, totiž obeplout jezero Sniardwy a ať se místo této plavby vydáme směrem na Ruciane – Nida a pak dále na jihovýchod. Nejenže je Sniardwy údajně „jezioro gupie“, je ke všemu prý i nezajímavé až fádní. Charakteristika jezera slovy: „Woda, woda i escie raz woda“, interpretována jachtařem se značným despektem, hovoří za vše. Jezera Beldany a Nidskie, kam nás lákali, jsou prý naopak jedny z nejmalebnějších v kraji. Věřili jsme zkušenějším a shodli se, že ráno vyrazíme tím směrem. Nelitovali jsme… Zdymadla Přes nepříznivý, avšak alespoň teplý vítr jsme se vydali směrem na jih. Kopírovali jsme východní břeh jezera Beldany a čím více jsme se blížili ke správnímu centru celé oblasti Ruciane-Nida, tím více se za našimi zády vzdalovalo městečko Mikolajki, na který byl skrze ráhnoví jachet pohádkový pohled. Během plavby jsme se těšili na překonání zdymadel, které nám měly stát v cestě. Toto důmyslné zařízení umožňovalo také větším lodím překonat takřka třímetrový rozdíl hladin v obou sousedních jezerech, která byla původně oddělena.
Představa, že se ocitneme v plavební komoře a budeme vyzdviženi na úroveň jezera Nidzkie v nás vyvolávala rozporuplné pocity, ale především dětské nadšení. Když se za levotočivou zákrutou jezera před námi objevila mohutná vrata, za nimiž čekala na vyrovnání hladin velká výletní loď, byli jsme radostí bez sebe. Po otevření vrat nám dala hlasitým houkáním důrazně najevo, kdo má přednost. Uvolnili jsme kolosu cestu a vpluli do útrob stále ještě pěnícího ocelového monstra. Vrata se za námi s rachotem zavřela a my se ocitli ve dvacet metru dlouhém vodním koridoru zcela sami. Obsluha zdymadel v podobě vetchého stařečka si vyžádala nemalé mýtné ve výši 7 Zlotych. Dle instrukcí jsme se pevně drželi pomocných lan a fascinovaně pozorovali, jak se do vyrovnávací nádrže tlačí hektolitry zčeřené vody z horního jezera. Po deseti minutách však bylo po všem. Před námi se otevřela vrata a my vypluli na výše položenou hladinu což v nás zanechalo povznášející pocity a dodalo nám nové síly k další plavbě. Záhy jsme dorazili do města Ruciane-Nida, kde jsme podepluli několik mostů a pokračovali dále. Břehy jezera byly celkem hustě zalesněny a voda průzračná. Nocování v této strhující scenérii nám bylo po náročném dni zaslouženou odměnou. Vyhledali jsme opuštěné tábořiště a jen pár metrů od břehu začali stavět stan. Naše, z ptačího pohledu zřejmě bizardní chování, přilákalo pozornost páru zvědavých labutí, které se staly vděčným námětem pro fotografii. Podělili jsme se s nezvanými, ale milými hosty o večeři a zalezli do stanu. Předposlední den byl za námi. Poslední den Brzké ranní probuzení bylo doprovázeno frustrujícím pocitem, že to, co nestihneme dnes, už nebudeme moci dohnat nikdy. Toto vědomí nás motivovalo k urychlenému opuštění tábořiště, abychom ze dne neztratili ani minutu a náležitě si ho užili. Zdálo se, že bude až do večera slunečno, ale v jednom z posledních úseků plavby nás zastihl nečekaně prudký déšť, který jsme strávili v krytu převislé koruny stromu. Za týden strávený na jezerech nás ale pár kapek vody nemohlo rozhodit a po vylití vody ze člunu jsme pokračovali dále na severovýchod. Před sebou jsme spatřili suchý pahýl stromu, na němž nás zaujalo cosi velkého. Čím více jsme se přibližovali, tím bylo jasnější, s kým máme tu čest. Orel mořský. Z toho symbolu nespoutané divočiny tamního kraje jsme nespouštěli oči a snažili se k němu nepozorovaně dopádlovat. Když si ale majestátní dravec všiml naší přítomnosti, rozepjal svá mohutná křídla a snesl se na jiný, vzdálenější strom. I tak jsme byli za toto překvapivé setkání velice rádi. Poklidná plavba volnou hladinou byla tu a tam přerušena proplutím či vynořením nějakého vodního ptáka, jehož jsme okamžitě identifikovali a v případě vzácnějšího druhu jsme místo a čas pohotově zaznamenali do zápisníku, založeného výhradně pro tento účel. Poslední odpoledne nás čekala poslední etapa plavby. V hustém rákosí kryjícím mělčiny, jsme nejprve museli nalézt cestu vedoucí úzkým vodním kanálem, po jehož zdolání jsme měli doplout do vesnice Wiartel. Okamžitě jsme si všimli, že voda je v této části téměř černá, což bylo způsobeno zabarvením břehů – v okolí se rozkládalo rašeliniště. Voda dosahovalo hloubky pouhých pár decimetrů a na dně ležela mohutná vrstva řídkého černého bahna, které se při každém záběru pádlem vířilo a uvolňovalo nespočet bublin hnilobných plynů. Zápach uvolňující se neustalé z bahna připomínal sirovodík a nebylo možno se jej ve větší míře nadechnout. Kupředu jsme se posouvali obezřetně a pomalu ve snaze nevířit zbytečně dno. Bahno se po několika stech metrech zcela vytratilo, zato bylo vystřídáno, čím dal tím častějšími mělčinami. Na březích se začaly objevovat známky civilizace a přímo do vesnice Wiartel jsme sice dorazili po vodě, ale zároveň pěšky. Poslední desítky metrů byla voda totiž tak mělká, že jsme museli opustit čluny a s námahou je tahat za sebou. Dál nebylo kam plout a naše cesta byla u konce. Při vynášení lodi na břeh jsme si všimli raků, kteří čile pročesávali kamenité dno a svou přítomností dokazovali čistotu zdejšího prostředí. Nekonečné čekání Zatímco jsme čekali, až vyfouknuté čluny oschnou, abychom je mohli sbalit, konečně jsme se převlékli do teplého, suchého oblečení a v blízkém obchůdku, který právě zavíral, si naposledy koupili trochu jídla. Sbalení a najezení jsme obsadili nedalekou lavičku, kde jsme měli strávit následující hodinu, než dorazí firemní vozidlo EJOT, které nás mělo odvézt zpět do ČR. Díky kvalitním polským silnicím se však tato doba protáhla bezmála na 10 hodin a my mrzli v chladné noci až do svítání. Chlad nás zaskočil natolik, že jsme byli nuceni kolem čtvrté hodiny ranní vytáhnout plynový vařič a nad jeho hořákem si ohřát zkřehlé dlaně a tváře. Každá minuta nám připadala jako věčnost a my střídavě podřimovali a netrpělivě přešlapovali na silnici. Nakonec jsme se však dočkali a před šestou jsme konečně v dáli spatřili blížící se vůz. Naládovali jsme vybavení do kufru a dali se na
závěrečnou cestu po tomto pěkném kraji. Cestou jsme minuli po ránu klidné jezero Mokre, na kterém jsme ještě před několika dny bojovali o každou píď. Pomalu jsme opouštěli nádhernou oblast Mazurské jezerní plošiny a s pocitem splnění jednoho z našich snů se pozvolna nořili do toužebně očekávaného spánku… Všem, kteří se dostali až sem, děkuji! Doufám, že to alespoň někomu z Vás rozšířilo obzor a i přesto, že to nebyla expedice do žádných tropů nebo na druhý kout světa, jste si z toho něco málo odnesli! I kousek od hranic se dají najít zajímavá a hezká místa! Možná to někomu bude připadat směšné, ale pro nás to v našem věku byla docela velká a náročná cesta! Byl bych taky rád, kdyby to někoho motivovalo a inspirovalo a někdy se třeba na Mazury podíval, nebo si alespoň vzpomněl, co to vůbec je, až o tom někde uslyší! Taková nádherná a z části nedotknutá krajina si to totiž zaslouží
.
Napsal a vyfotografoval: Arthur Sniegon (Gymnázium Třinec. 4. roč.) a Václav Kantor (L4.A)
Pozvánka do kroužku volejbalu „Pojďte si s námi zahrát volejbal!“ Vzhledem k tomu, že už brzy proběhne volejbalový turnaj amatérů mezi středními školami, zveme všechny zájemce, aby se přišli zdokonalit a pomohli nám vyhrát tento turnaj:)) Zveme i ty, co neumí hrát vůbec, protože jsme tu také od toho, abychom si trošku zasportovali a užili legraci :)) Také bychom si přály, aby se nám zvětšilo množství hráčů, nechceme už totiž zažívat doby, kdy hrajeme jen ve čtyřech.
Kdy? každou středu Kde? v tělocvičně V kolik? od 6:30 Zvou Vás hráčky ze třídy A1.S
Takže sportu zdar a volejbalu zvláště! -Lira a Tína-
Ano, přátelé, rok se s rokem sešel, a máme tu další, již 13. ples naší školy. Jistě vám neuniklo, že se jedná o největší kulturně společenskou akci, jakou naše škola pořádá a kterou se také prezentuje na veřejnosti. Tradičně má ples průmyslovky vysoké ambice a také dobré jméno, neboť přitahuje zájemce nejen z řad naší školy a jejich absolventů, ale i studentů jiných škol a širokého okolí. Letošní ples se oděl do „rockového kabátu“, inu, každý rok musí být přece originální! Doufejme, že nadchne stejně jako plesy předchozí, vždyť slibuje nejen dobrou hudbu osvědčených muzikantů v tanečních sálech, ale i atraktivní programová čísla a v zákulisí stojí tým, který dobrou úroveň plesu jistí. Proto neváhejte a nenechte si ujít tuto velkolepou akci, která uzavírá plesovou sezonu a nemá v tomto městě obdoby!
Západní Tatry
Šroubek
Časopis studentů SPŠ Frýdek-Místek Číslo 3, 2007/2008 www.spsfm.cz
[email protected] Šéfredaktoři: Nytrová Kristina (A1. S), Monika Litvíková (A1.S) Redakce: Jana Petriková (A1.S), Lukáš Hromádka (Z1), Lukáš Sklepek (Z1), Michaela Štefková (A4.S), Martin Nič (H2), Lucie Vávrová (A2.S), Lada Ginterová (A2.S), Barbora Golová (L3), Kateřina Kašpárková (L3) Dále přispěli: Václav Kantor (L4.A), PaedDr. Górecká, Mgr. Lukovská Vydává: SPŠ Frýdek-Místek pod vedením Mgr. Polivčakové.
