PROČ ZMIZELY INSIGNIE

Milan Syruček, Josef Svoboda

PROČ ZMIZELY

INSIGNIE KARLOVY UNIVERZITY 70 let pátrání po 700 let starých symbolech české historie

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

© Grada Publishing, a. s., 2015 © Milan Syruček, Josef Svoboda, 2015 Photos © Archiv UK Grafická úprava a sazba Josef Kroupa Obálka Jakub Karman, Art007 Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 5923. publikaci Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod

Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7

ISBN 978-80-247-5723-0 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: 978-80-247-5723-0 (tištěná verze) TIRÁŽ ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: 978-80-247-9852-3 (elektronická verze ve formátu PDF) 978-80-247-9853-0 (elektronická verze ve formátu e-Pub)

Věnováno 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, rektora, a 700. výročí narození Karla IV., zakladatele Univerzity Karlovy

Děkujeme: Rektoru Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáši Zimovi, DrSc., MBA, za podporu a zejména za plný přístup do fotografického archivu UK, stejně tak za možnost prezentovat tuto knihu v rámci univerzitních oslav 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, PhDr. Michalu Svatošovi, CSc., dlouholetému archiváři UK, za odbornou konzultaci, prof. PhDr. Zdeňku Benešovi, Csc., za připomínky a doporučení, velvyslanci ČR v Rakousku Janu Sechterovi za pomoc při pátrání po insigniích, předsedovi vlády Svobodného státu Bavorsko Horstu Seehoferovi za podporu.

Motto: Karel, z Boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše, a český král. Na věčnou té věci paměť. Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprázdňuje, její zřetel, starost a pozornost se stále obrací k tomu, aby naše české království, jež nad ostatní důstojenství a državy, ať dědičné, ať šťastně získané, obzvláštní náklonností naší mysli milujeme, o jehož povznesení vší možnou horlivostí se staráme a o jehož čest a blaho vším svým snažením usilujeme, aby tak, jako se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin, podle příkazu naší prozíravosti a naším přičiněním za našich časů bylo ozdobeno množstvím učených mužů. A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládat, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku. Protož, aby tak prospěšný a chvalitebný záměr naší mysli zrodil důstojné plody a aby vznešenost tohoto království byla rozmnožena utěšenými prvotinami novoty, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, které je jak bohatstvím zemských plodin, tak příjemností místa, jelikož vším potřebným oplývá, nadmíru příhodné a uzpůsobené k tak velikému úkolu. Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.

Doktory, mistry a žáky na kterékoliv fakultě i mimo ní, všechny vespolek a každého zvláště, ať přijdou odkudkoliv, jak na cestě, tak při pobytu i při návratu, chceme zachovat pod zvláštní ochranou a záštitou našeho majestátu, každému pevnou záruku dávajíce, že všechna privilegia, výsady a svobody, kterých z královské moci užívají a kterým se těší doktoři a žáci jak na učení pařížském, tak boloňském, všem a jednomu každému, kdo by sem chtěl přijít, laskavě udělíme a postaráme se o to, aby ty svobody byly ode všech a každého jednoho neporušitelně zachovávány. Toho všeho na svědectví a pro bezpečnější jistotu dali jsme vyhotovit tuto listinu a kázali jsme ji potvrdit pečetí našeho majestátu. Dáno v Praze léta Páně tisícího třístého čtyřicátého osmého, v prvé indikci, sedmého dne měsíce dubna, druhého roku našich království.

Karel IV. dne 7. dubna 1348

Incolatus et investitura – tak to chodilo za starých časů.

Korunovace Karla IV.

Zdravice prezidenta České republiky Pátrejme dál po ztraceném národním dědictví Vážení čtenáři, kniha, která se vám dostala do rukou, mapuje jednu z největších záhad moderních dějin českého státu, o níž však k mé velké lítosti neexistuje mezi občany širší povědomí. Přitom spolu se zakládající listinou Karlovy univerzity, insigniemi a dalšími archiváliemi zmizela koncem dubna 1945 z českého území část naší historie. Pátrání po místě jejich úkrytu bych se proto nezdráhal označit za českou verzi hledání proslulé Jantarové komnaty. I po sedmdesáti letech od zmizení není dosud jasné, kde je tento český národní podklad ukrytý. Stopy však existují; vedou do sousedních zemí – Německa a Rakouska. Spolu s nimi tak existuje i naděje, že insignie a archiválie nepřišly koncem druhé světové války k újmě a že se jednoho dne navrátí zpět do vlasti. Těší mě, že pátrání po ztracených insigniích pokračuje dodnes a že ani mladé generaci českých a německých badatelů není jejich osud lhostejný. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo i nadále, neboť se domnívám, že bychom na tuto neuzavřenou křivdu, spáchanou na našem kulturním dědictví, neměli zapomínat. Vztahy mezi Českou republikou a jejími německy mluvícími sousedy jsou historicky na jedné z nejlepších úrovní. Právě to mi dodává naději, že by se obě strany mohly nepředpojatě a otevřeně pokusit ztracené insignie a univerzitní archiv nalézt a pátrání po nich podpořit, jak nejlépe umí. V květnu 2016 si připomeneme 700 let 13

od narození zakladatele Karlovy univerzity Karla IV., císaře Svaté říše římské a krále českého a římsko-německého. Udělalo by mi nesmírnou radost, kdybych jako prezident České republiky mohl v toto symbolické datum přivítat náš ztracený národní poklad zpět ve vlasti. Vážení čtenáři, přeji vám, aby se vám tato napínavá publikace z dějin českého národa líbila a přinesla vám zábavu i poučení; a snad i některé z vás inspirovala k zapojení se do pátrání po ztraceném národním dědictví. S úctou

Miloš Zeman prezident České republiky

14

Úvod Jako v Karlových dobách – fakt, nebo klam? „Spondeo ac polliceor.“ „Zavazuji se a slibuji.“ Při těchto slovech klademe dva prsty na děkanské žezlo, které pevně drží pedel, a díváme se do oči promotora, jenž nás k této přísaze, ke slibu, vyzval.Všichni jsme v tmavém obleku s bílou košilí a tmavou kravatou, dívky a ženy rovněž v černých šatech. Naši profesoři zaujali

Takto Milan Syruček, spoluautor této knihy, přísahal na děkanské žezlo při promoci ve velké aule Karolina po skončení studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Důkaz, jak to probíhalo po skončení studií v šedesátých letech minulého století.

15

Proč zmizely insignie Karlovy univerzity

svá místa v křeslech na tribuně ve dvou řadách, v první sedm, ve druhé dvanáct. Všichni jsou oblečeni v černých talárech, na hlavě baret, na krku zavěšeny řetězy s medailí univerzity. Křeslo po pravé straně je vyhrazeno rektorovi či prorektorovi v červeném plášti a kožešinovém límci, na levé straně v plášti stejné barvy děkanovi naší fakulty. Ještě včera jsme je mohli potkat třeba jen v džínách a svetru, a ani nerozeznat, kdo je kdo. Mohli jsme si dokonce vzájemně tykat. Teď jsou to „spectabiles a honorabiles“, dokonce Vaše Magnificence. Velká aula Karolina je zaplněna rodinnými příslušníky studentů a dalších hostů, kteří se tu shromáždili, aby byli svědky promoce svého syna či dcery, manžela či manželky, přítele nebo přítelkyně anebo prostě zvědavých známých. Každý z nás, kdo má akademický titul, to zažil. Každý byl uchvácen onou starobylou atmosférou, která nás během tohoto slavnostního

Promoce na univerzitě v Cardiffu.

16

Úvod

okamžiku přenesla do dávných dob, do časů vzdálených téměř sedm století. Alespoň tak to všichni cítíme a vnímáme. A přece tomu tak není. Vlastně nic z toho nemá sedmisetletou tradici. Za Karla IV., v prvních letech existence univerzity, budoucí absolventi nepřísahali na žezlo, ta vznikala podle fakult o mnoho let později. Víme však, že tato žezla (sceptra) měly už jednotlivé fakulty v době Kutnohorského dekretu (1409). Jejich podobu neznáme. Zachovala se pouze žezla právnické a lékařské fakulty, ta však zmizela koncem války společně s jinými symboly a dokumenty. Proto jsme přísahali na jejich kopie, studenti některých univerzitních fakult a vysokých škol potvrzují přísahu dokonce jen stiskem ruky. Samozřejmě se dochovala jejich dokumentace. Měly renesanční dříky, ale celková úprava pocházela až ze XVII. století. O sto let

I takto mohou vypadat doktorandi před promocí.

17

Proč zmizely insignie Karlovy univerzity *

mladší byla žezla teologické a filozofické fakulty. Rektorské sceptrum zřejmě vzniklo kolem roku 1654, ale jeho renesanční tvar dotvořila barokní hlavice. Rektorské žezlo, které se používá dodnes (přesněji, na ceremoniály se nosí jeho věrná kopie), stejně tak jako žezla některých fakult, odvozují svůj původ z doby, kdy se v roce 1882 univerzita rozdvojila na dvě samostatné. Německá si ponechala původní, česká si dala zhotovit nová u zlatníka Jana Tenglera podle vzoru, který navrhli malíři Bedřich Wachsmann a Josef Scheiwel. Další žezla se doplňovala, jak vznikaly nové fakulty. Nejmladší je Fakulta humanitních studií, založená v roce 2000. K nejmladším patří také fakulta sociálních věd. Její děkan však nemá svoje žezlo, půjčuje si ho od pedagogické fakulty. Svoje žezla nemají také dvě další nové, přesněji obnovené fakulty z roku 1990, husitská a evangelická. Sceptra nahrazují při promocích Biblí a kalichem.

Promoce na oxfordské univerzitě.

18

Úvod

Původně se mezi insignie nepočítala žezla, ale medaile, které nosili na řetězu zavěšeném na krku rektoři a děkani. Poslední rektor univerzity doby předbělohorské, Jan Jesenský, ji ještě nosil jako výraz svého honoru. Tak je také dostávali jiní rektoři přímo od panovníka nebo velmi vážené osobnosti. Byl to velice prestižní odznak, který však zpočátku nepatřil funkci, ale osobě samé. Univerzitní se stala na Karlo-Ferdinandově univerzitě až po unijním dekretu v roce 1654. Zpočátku jí byli zdobeni i nově jmenovaní doktoři, v současnosti pouze doktoři honoris causa. Současná rektorská medaile, kterou používá nejvyšší představitel univerzity zavěšenou na zlatém řetězu jako výraz své hodnosti, má svůj původ v pečetidle Karla IV. Z něj vycházel ve svém návrhu Otakar Španiel, ale vyrobilo ji Vysoké učení technické a k jubileu založení univerzity, v roce 1948, ji předalo Karlovu stánku vědy.

Promoce Humboldtovy univerzity je velkolepou slavností.

19


Oděv univerzitního profesorského sboru je sice středověký, členové akademické obce měli dokonce za povinnost i oděvem se odlišovat od ostatních obyvatel, ale přesto se během věků měnil. Černé či barevné obřadní pláště – později nazývané pallioly – profesorů, doktorů a magistrů včetně rektorova hermelínového límce na červeném

Čerstvé absolventky tokijské univerzity.

20

Úvod

Před (nebo po?) promoci v San Francisku.

21


plášti se podle charakteru celé společnosti začaly lišit svým střihem a kvalitou materiálů. Nejen to. Císař Josef II. zrušil středověké taláry a zavedl pro všechny občanský oděv. Od roku 1815 museli členové akademického sboru oblékat slavnostní úřednické uniformy, aby je pak od poloviny XIX. století vystřídal frak. Ty dnešní taláry jsou z roku 1922. Jejich střih však připomíná renesanci, barevná pestrost jednotlivých fakult se zúžila na červeň rektorskou a děkanskou, pro ostatní převládl černý samet. Také kožešina není hermelínová, ale šedá a barety na hlavách jsou dvojího renesančního střihu. Celý ceremoniál byl nově upraven v roce 1991, předtím prošel řadou proměn. Také aula Karolina není původní, ale v letech 1945 až 1959 architekt

Promoční úsměvy amerických studentek univerzity ALANA.

22

Úvod

Jaroslav Frágner provedl její generální rekonstrukci, pomineme-li dílčí úpravy v předcházejících staletích. Třebaže oděvy, medaile rektora, prorektora a děkanů a žezla nikdy neodvozovaly svůj původ od roku 1348, kdy byla univerzita založena, ale postupně vznikaly či se měnily v pozdějších časech, přece jen stále představovaly nesmírnou cennost. Byly symbolem univerzitní důstojnosti a jejích svobod, dokladem toho, že univerzita jako hlavní představitel vzdělanosti národa vždy patřila, patří a bude patřit k základním pilířům jeho státnosti. Proč tedy byly všechny tyto výsostné symboly znovu zhotoveny až po druhé světové válce jako kopie původních? Kam zmizely a jaký je jejich dnešní osud? Existují dosud skryty v nějaké zapadlé opuštěné štole nebo v podzemí některého ze zámků či hradů? Nebo se provždy ztratily?

Potřebujeme vůbec symboly? Může se objevit i kacířská otázka: potřebujeme je vůbec? Vždyť moderní doba si vyžaduje jiné, modernější symboly. Jistě to platí pro nové vysoké školy, zejména soukromé, které se objevují jako houby po dešti. Což však u těch starých a ještě starších nás také nezavazuje jejich tradice? Tato otázka se netýká jen univerzit. Vezměte si jako příklad inauguraci nových hlav států. Prezidenti se ujímají svého úřadu převážně podle novodobého rituálu. Ale v zemích, které si zachovávají monarchii, bez výjimky platí rituály středověké. Týká se to nejen nástupu nového panovníka na trůn, ale i všech ceremoniálů, které jsou spojeny s trůnem, například předávání akreditačních listin nových velvyslanců. Podle vyprávění jednoho z nich, Petra Kubernáta v Haagu, musel jet ke královské audienci v kočáře ze své rezidence – velvyslanectví bylo na takovou slavnostní cestu příliš blízko od královského paláce, snad jen padesát metrů. Vezl ho kočár tažený koňmi, jeho doprovod ho následoval také v kočáře. Předtím si musel nacvičovat, jak celý obřad proběhne – na metry a na minuty přesně. Rovněž naše velvyslankyně Marie Chatardová jela k předání svých pověřovacích listin ke švédskému králi v kočáře. 23


Samozřejmě, k prezidentovi se jede třeba mercedesem nebo jiným luxusnějším autem, ale zachovává-li nějaký stát královskou tradici, uchovává ji se vším všudy, i s nezbytnými rituály. Žádají to i občané dané země a například několikeré referendum o zrušení královské funkce v Británii skončilo totálním neúspěchem. Ale také inaugurace prezidentů, byť v civilním oděvu, dodržuje přísná pravidla, zděděná od volby první hlavy státu. Není to přežitek, jen vyjádření úcty k funkci hlavy státu bez ohledu na to, jaké má skutečné ústavní pravomoce, ať už značné jako ve Spojených státech, Ruské federaci, Francii a dalších, nebo téměř minimální, včetně naší republiky. Je to asi nejviditelnější vyjádření kontinuity státnosti každé země. Také pro univerzity jsou slavnostní ceremoniály výrazem pokračování jejich tradic, zejména v kvalitě výuky. Přesto ve světě není běžné, aby studenti po absolvování vysokoškolského studia, ať už magisterského či doktorského, něco slibovali a na něco přísahali. Oxfordská nebo Harvardova univerzita mají „ceremonial graduation“, slavnostní rámec okamžiku, kdy se předávají diplomy. Konají se průvody, vyzdvihují se dobří studenti, kteří zase svým učitelům děkují za vše, co je naučili, významná osobnost pronese projev. Studenti však neskládají žádný slib, tím spíše nikoliv na insignie, které příslušné univerzity ani nevlastní. Výjimkou jsou lékařské fakulty, kde je slib absolventů povinný a vychází z Hippokratovy přísahy. Dokonce k tomu existuje předloha, Ženevský lékařský slib, jak jej zformulovala Světová lékařská asociace v roce 1948. Týká se to i těch nejproslulejších univerzit evropských, například Oxfordské univerzity. Ta byla založena už koncem XI. století (není známo přesné datum). Má ovšem jiné své zvyky a tradice, mezi něž patřily i ty méně lichotivé. Například rovnoprávnost pohlaví se ne uznávala až do minulého století, do roku 1920. Od poloviny XIX. století existovaly čtyři ženské koleje. Tři tím byly zpřístupněny mužům, čtvrtá kolej St. Hilda’s se otevřela mužům až v roce 2008. Nyní jsou všechny koleje koedukační. Oxfordské koleje (colleges) ovšem neslouží jen k ubytování a stravování studentů a akademiků, ale jsou spojeny s výukou. Univerzita jich má celkem 38 s autonomní správou. 24

Úvod

Celkový počet studentů je 21 000. Oxford patří stále k deseti nejprestižnějším univerzitám ve světě. Pařížská Sorbonna byla založena jako teologická kolej v roce 1253 a dostala jméno od svého zakladatele, kaplana a královského zpovědníka Roberta de Sorbon. Je téměř o století mladší než Pařížská univerzita, s níž nakonec splynula v jeden ohromný komplex, roztroušený po celé Paříži a se sedmdesáti tisíci studenty. Pražská Karlova univerzita se dnes pyšní svými čtrnácti fakultami v Praze, dvěma v Hradci Králové, jednou v Plzni (lékařskou), třemi vysokoškolskými ústavy, šesti pracovišti a celkem 54 000 studenty, z toho pro magisterské studium 25 000, bakalářské 21 000 a doktorské 8000. Z celkového počtu studentů je 7000 zahraničních. Ročně podává přihlášku ke studiu na 64 000 uchazečů. Posluchači UK tvoří zhruba šestinu všech studentů v republice a studují ve více než 300 akreditovaných studijních programech s 642 studijními obory. Univerzitu ročně absolvuje bezmála 9000 studentů, kteří tradičně patří ke skupině obyvatel ČR s nejnižší nezaměstnaností. Nejrůznější kurzy celoživotního vzdělávání ročně absolvuje přes 16 000 účastníků. Jakkoliv jsou to impozantní počty, přece jen představují zlomek obyvatel. Nikoliv však jen zlomek vlivu na chod své společnosti. Přesvědčily nás o tom některé události, jež se zapsaly do historie. Problém koedukace studentů jsme nepřipomínali náhodou. Stále uplatňovaný zákaz vstupu studentů na dívčí koleje, trvající od napoleonských časů, vyvolal v Paříži na jaře 1968 studentské bouře, které – společně s dalšími požadavky – přerostly v celonárodní generální stávku, jež totálně ochromila zemi. V Praze se stal studentský pochod 17. listopadu 1989 podnětem k pádu celého komunistického režimu. V Americe pálení povolávacích lístků do armády studenty na nádvořích vysokých škol vedlo k obecnému odporu veřejnosti k válce ve Vietnamu a v důsledku toho americký Kongres neodhlasoval prezidentovi další peníze na její pokračování. Tak došlo k podepsání dohody o jejím skončení v pařížském hotelu Majestic 27. ledna 1973. Samozřejmě to nebyl jediný impuls, ale byl jedním z rozhodujících. 25


Tím chceme naznačit, že každá univerzita ve světě má svá specifika, svou zvláštní historii a také tradice. Staré postupně zanikaly a vytvářely se nové, ale vždy byly něčím specifické. Pokud univerzita nevlastnila své insignie, měla jiné výrazné znaky a symboly, od svých slavností a ceremoniálů a typické barvy třeba až po speciální kravaty pro absolventy. Cokoliv, co potvrzuje její originalitu a současně nezastupitelnost ve své společnosti a co jí dodává jedinečnost – jako má každý stát svou jedinečnou vlajku, hymnu, znak.

Klín ve vlajce Ostatně, ani s těmito státními symboly to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Vždyť teprve v roce 2005 bylo oficiálně uznáno autorství naší státní vlajky Jaroslavu Kursovi. Do té doby byl jako autor uváděn výtvarník a architekt Jaroslav Jareš. Došel sice k podobnému návrhu jako Kursa, ale nikoliv na základě historického studia, nýbrž jen z výtvarného hlediska, a jeho návrh ani neprojednávala komise ustavená v roce 1919 k vytvoření vlajky a dalších státních symbolů. Kursa se stal autorem i státních znaků a prezidentovy standarty. Jaroslav Kursa byl příliš skromný, aby své autorství obhajoval během svého života, třebaže to v životopisu krátce před svou smrtí v roce 1950 uvedl. Kursa byl archivář, heraldik i výborný kreslíř, byl velice sečtělý a v archivech vykonal obrovský kus práce. Tam také hledal inspiraci pro vlajku a státní znaky. Pracoval na tom úmorně a všechny pomůcky si platil ze svého. Musel prodávat i své milované francouzské knihy a jíst obden, aby uživil kromě sebe starou matku a dvě děti své sestry, jak uvedl vedoucí archivu ministerstva vnitra dr. Ladislav Klicman ve své žádosti tehdejšímu ministrovi vnitra, aby Kursovi udělil zvláštní finanční odměnu dva až tři tisíce korun. Velice početná komise nejlepších odborníků žádala po Kursovi různá historická zdůvodnění barev, modrého klínu uprostřed (symbol slovenských hor, dnes symbol Moravy), až nakonec odsouhlasila všechny jeho návrhy – jen modrý klín na vlajce protáhla z jedné 26

Úvod

třetiny na polovinu délky vlajky, aby se dosáhlo úplné symetrie. Dne 30. března 1920 poslanci vyhlásili Kursův návrh za státní vlajku. Česká republika ji v roce 1993 přes odpor Slováků převzala, ačkoliv to bylo v rozporu se zákonem č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR: „Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní republiky.“ Nedodržení této dohody bylo zdůvodněno tím, že vlajka byla uvolněná a jako takovou si ji může vzít nově vzniklý stát. Tento fakt uvádíme jen jako jeden z příkladů, jak trnité a překvapivé jsou někdy badatelské cesty za poznáním i tak zdánlivě jasné záležitosti, jako je státní vlajka, státní znak a další. Bez těchto symbolů je nemyslitelná existence státu. Podporují vlastenectví, vzbuzují národní emoce, ale nemají užitnou hodnotu jako budovy, jídlo, oblečení, dopravní prostředky apod. Stejně jako je nemají ty univerzitní, třebaže je vůbec nechceme vzájemně porovnávat a stavět na stejnou úroveň. Univerzitní žezla nepřidávají studentům hlubší znalosti, nedávají jim ani nějaká jiná zvláštní práva, která nemají ostatní občané země. Je to pouze právo morální: být jistým kritériem vzdělanosti dané společnosti. Proto některé vysoké školy či alespoň fakulty se ani tak nepyšní svými znaky jako seznamem nejúspěšnějších studentů. K aždá univerzita si je vede od svého vzniku – kdo zde přednášel a kdo studoval. Vedla si je i Karlova univerzita. Dnes jich značná část, zejména ta původní, chybí. Matriky zmizely stejně tak jako insignie, zakládací listiny a další dokumenty. Zveme vás na dobrodružnou pouť pátrání po jejich stopách. Pouť, jejímž cílem možná zatím nebude jejich znovunalezení, ale alespoň výzva, aby se v bádání pokračovalo. Naše výprava nebude o to méně napínavá. Než se však vydáme na složitou cestu podobnou hledání jehly v kupce sena, seznamme se blíže s univerzitou a její historií. Bez pochopení toho, jak vznikla a vyvíjela se, kolika úskalími musela projít, jaké tvrdé boje sváděla o svou existenci, by nám unikl nedozírný význam jejích symbolů a důkaz, že Karlova univerzita je skutečně naší, českou univerzitou. 27

Zakládací listina papeže Klimenta. (Zdroj: Archiv UK)

Zakládací listina univerzity z roku 1348. (Zdroj: Archiv UK)

28

Vznik a rozvoj Karlovy univerzity Tři zakládací listiny Náš kontinent nebyl světovou kolébkou univerzit, alespoň v tom modernějším, středověkém pojetí, tou byl asi Cařihrad. V Evropě toto prvenství patří Itálii, kde některé univerzity vznikly zčásti ze škol zachovaných z dob římské říše. Za nejstarší evropskou se považuje univerzita v Bologni, založená v roce 1088, zaměřená na studium práv. Vzorem a myšlenkovým centrem pro většinu dalších se však stala univerzita Pařížská z roku 1150. Výjimkou byla i v tom, že nepodléhala arcibiskupovi, jak bývalo zvykem, ale přímo papeži. Od ní se odvozuje i členění univerzit na čtyři fakulty podle oborů (svobodných umění, z níž se později vyvinula fakulta filozofická, a dále teologická, právnická a lékařská), a na čtyři národy. To bylo čistě teritoriální dělení, společenský nebo národnostní původ nehrál roli. Učitelé a žáci žili a studovali společně v univerzitních kolejích, samostatné univerzitní budovy vznikaly až od XIV. století. Ale ty první nebyly nijak vybaveny, studenti si dokonce museli přinášet vlastní stoličky a psali na kolenou. Od samého počátku se však těšily zvláštním výsadám a měly vlastní samosprávu. V čele univerzity stál volený rektor, který měl právo soudit studenty i jejich učitele. Ti byli bez výjimky kněžími, protože univerzity se považovaly za církevní zařízení. Podléhaly církevní kontrole, což bylo vyjádřeno i tím, že kancléřem býval arcibiskup, který také uděloval právo samostatně přednášet. Každý student začínal na artistické fakultě, kde mohl dosáhnout titulu bakaláře. Pokud pokračoval, mohl podstoupit mistrovskou 29


zkoušku s právem přednášet samostatně. Tak dospěl k titulu magistra, ale ne každý promoval. Jednak to bylo nákladné (dary, hostina), jednak se musel zavázat ke dvěma letům přednášek. Mohl se však zapsat do vyšších odborných fakult a v nich dosáhnout titulu doktora. Nejinak tomu bylo i na Karlově univerzitě, která byla nejstarší ve střední Evropě, či – jak se také uvádělo – na sever od Alp. Pražská univerzita dostala do vínku tři zakládací listiny. První vydal Kliment VI. 26. ledna 1347 v Avignonu, kde žil už jako čtvrtý papež v „avignonském zajetí“. Na vysvětlenou dodejme, že celkem jich tu tak žilo sedm a dalších pět tzv. vzdorpapežů, než se opět mohl papežský stolec vrátit do Říma. Toto francouzské město – Avignon – patřilo církvi až do roku 1791, teprve pak jej získala Francouzská republika. Kromě písně Mireille Mathieu o avignonském mostu je pro nás zajímavé tím, že tu je pochován Jan Milíč z Kroměříže. Podstatnější však bylo, že papež vydal listinu, přiznávající Praze právo, aby v ní „kvetlo učení na věčné budoucí časy a v kterémkoliv povoleném oboru“. To mělo význam nejen z toho hlediska, že čeští studenti už nemuseli putovat za vyšším vzděláním do jiných evropských měst. Naopak se do české metropole sjížděli věhlasní učenci z celého kontinentu, aby tu přednášeli. Rozhodnutí rovněž zaručovalo studentům a jejich profesorům všechna práva, která měli jejich kolegové v jiných zemích, kde už byly otevřeny univerzity. Bylo to právo udělovat mistrovské hodnosti a právo profesorů i absolventů přednášet na všech univerzitách křesťanského světa. Zasloužil se o to Karel IV., který byl s papežem ve výborných vztazích už od svého dětství, kdy jako princ Václav, syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, žil na francouzském královském dvoře, a Kliment VI., tehdy Pièrre de Rossières, byl učitelem prince a jeho budoucí ženy Blanky. Tam byl také biřmován a získal jméno Karel IV. podle francouzského krále Karla IV. zvaného Sličný. Druhou zakládací listinu připojil 7. dubna 1348 sám Karel IV., aby tak vytvořil další „ozdobu Českého království“, jak napsal ve svém rozhodnutí. Vlastně nenapsal, král nic nepsal, ani nepodepisoval – to 30

Vznik a rozvoj Karlovy univerzity

činila jeho kancelář a panovník jen připojoval svou pečeť na důkaz pravosti textu. Nebyl to jen formální akt, ale měl důležitý právní význam. Jednak určil univerzitě budoucí směr její činnosti, když uvedl, aby se řídila pařížským a boloňským vzorem, jednak přislíbil učitelům a studentům materiální podporu, „královské dary“, a především ochranu jak pro cestu do Prahy, po celý pražský pobyt a zase pro cestu zpět. Předpokládalo se, že učitelé a studenti se sem budou sjíždět z celé Evropy, což se také stalo. Nelze říci, že by se do té doby v Praze vůbec vyšší učení nevyskytovalo. Bylo však soustředěno kolem kostelů a klášterů různých řádů a nedisponovalo potřebnými, mezinárodně uznávanými licencemi. Také nemělo univerzitní práva, která získávaly univerzity všude po Evropě, jak si je vynucovaly nové potřeby vzdělání tehdejších středověkých společností. Převládala idea, že křesťanství se musí opírat o tři základní pilíře: papežství, císařství a univerzity.

Eisenašský diplom Karla IV. (Zdroj: Archiv UK)

31

Proč zmizely insignie Karlovy univerzity Pečeť Karla IV. ze zakládací listiny, 1348. (Zdroj: Archiv UK)

Tak se univerzitní příslušníci zařadili mezi ty vrstvy obyvatel, které se těšily jistým výsadám, ochraně, dokonce mohly soudit a jejich teritorium bylo považováno za výsostné. Univerzitní příslušníci vytvořili nový cech svobodných obyvatel, nazývaný společenství scholárů (universitas scholarium). Dokonce měli právo obrany, kdyby se radní chtěli příliš vměšovat do jejich záležitostí – mohli totiž všichni město opustit, což by pro něj mělo leckde až katastrofické ekonomické důsledky. Tak to například učinili v roce 1229 v Paříži, kdy po konfliktech s radními, dokonce ozbrojenými, prostě masově odešli a pomohli založit obdobné univerzity v dalších francouzských městech – v Orléansu a Angers. Karel IV. také nebyl prvním králem, který se pokusil v Praze založit univerzitu. Tím byl jeho děd Václav II., ale v roce 1294 jeho návrh odmítl zemský sněm českých šlechticů. Karel IV. se z toho poučil a svůj návrh si nechal tímto sněmem předem schválit. Třetí listinou je tzv. eisenašský diplom. Vydal jej 14. ledna 1349 během svého pobytu v durynském Eisenachu Karel IV., neboť byl i říšským panovníkem. Tento fakt neopomněli zdůrazňovat o několik století později představitelé německé univerzity, když vypukly spory, 32


komu vlastně univerzita patří – zda je česká, nebo německá. Zastánci jejího německého původu argumentovali mimo jiné tím, že Karel IV. vydal jednu ze zakládacích listin jako německý král. Ale v Karlově době ještě takový spor neexistoval, tak jako byl neznámý pojem národa. V dané chvíli bylo rozhodující, že eisenašský dokument potvrzoval nejen ta práva a akademické svobody, které obsahují předchozí dva dokumenty, ale navíc univerzitu osvobozuje od daní – jak vyučující, tak studenty, a dokonce jejich služebnictvo, tedy celou univerzitní obec. Kdo by si myslel, že vydáním královy listiny z dubna 1348 (stvrdil pečetí dvě, tu se zlatou jako vládce římské říše a českého království, druhou s voskovou majestátní pečetí předal pražskému arcibiskupovi jako kancléři vysokého učení) se současně položily základy ke stavbě univerzitní budovy, velice by se mýlil. Ke Karolinu jakožto univerzitnímu sídlu se dospělo mnohem později.

V čem je Karolinum nejstarší na světě První kolej vznikla z domu Žida Lazara, který Karel IV. svým rozhodnutím z roku 1366 změnil v místo pro dvanáct profesorů fakulty svobodných umění, z nichž dva měli za povinnost současně působit na teologické fakultě. Král dům sice nazval Collegium Karoli (kolej Karlova), ale ono skutečné Karolinum, jak je známe i dnes (a které je vůbec v celém světě nejstarším univerzitním objektem sloužícím stále svému účelu, byť několikrát přestavěným), bylo darem Karlova syna Václava IV. Jednalo se o rozsáhlý palác pražského patricijského rodu Rotlevů, kam se postupně soustředila i veškerá administrativa univerzity od kanceláře voleného rektora po vězení, protože univerzita měla právo sama soudit své příslušníky. Aby bylo možné platit profesorské saláry (platy) a další výdaje, předal král Karolinu celkem šest obcí. Jejich roční výnos představoval 700 kop grošů. Přihlédneme-li k tomu, že první kancléř arcibiskup Arnošt z Pardubic vyplácel lektorům ročně dvacet kop (činil tak z výnosu svých statků) a svatovítská stolice dodávala roční plat deset 33


kop, byly příjmy Karolina dostatečné i na obživu ubytovaných učitelů a jejich hostů. Ostatně, obce přispívaly i v naturáliích, také se organizovaly sbírky, aby bylo možné platit rovněž univerzitní knihovnu a vůbec celý chod. Vyučujících bylo zpočátku dvanáct, počet studentů nedosahoval trojmístného čísla, byť už byly činné všechny čtyři fakulty – artistická, právnická, teologická a medicínská. Třenice, které existovaly zejména mezi artistickou a právnickou fakultou, se vyřešily poměrně záhy osamostatněním právníků. Tak i koleje byly dvojí – pro právníky a další pro všechny zbylé fakulty. Uvedli jsme, že v samotných počátcích počet studentů nepřesáhl stovku. To se však záhy změnilo a za pár let počet studentů překročil čtyři tisíce. Je zajímavé, že šlechtický stav zastupovali jen jednotlivci. Převládal střední stav, posluchači z venkova tvořili až třetinu studentů, zvláště díky různým podporám sociálně slabších. Češi byli v menšině, ze zahraničních převládali Němci a Poláci, kterých bylo v určitém období až třicet procent. To se výrazně změnilo za husitských dob, kdy cizinců byla pouze hrstka. Údaje jsou ovšem nepřesné, většina matrik se koncem dubna 1945 ztratila, zachovaly se jen útržkovité statistiky z některých let a fakult.

Jak se učilo Jak vůbec probíhalo vyučování? Jednak to byly besedy profesorů se studenty v kolejích, jednak samotné přednášky. Konaly se porůznu, na půdě jednotlivých klášterů, a dokonce ve svatovítské katedrále. Studenti nepřecházeli ze třídy do třídy jen chodbou jedné budovy, ale pokud potřebovali, například do svých kolejí či burz, putovali po celé Praze jako turisté. A jak vypadal výklad vyučujícího? Podle dobových obrázků seděl za katedrou a předčítal z knih nebo ze svých poznámek. Knihy byly většinou ručně psané. Knihtisk byl vynálezem mnohem pozdějším, na přelomu let 1447–1448. U jeho kolébky stál Johann Gutenberg. Rozšiřoval se rychle nejen po Evropě, ale do celého světa. Tisky do roku 1500 se nazývaly inkunabule. 34


Nejnovější formu knihy dnes nazýváme e-book, elektronická kniha. Takže dřívější definice knihy jak sešitý či slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu už vlastně neplatí. Virtuální knihu si můžete zařadit nanejvýš do virtuálního regálu. Ale už neucítíte onu vůni tiskařské barvy, onen neopakovatelný pocit vzít si ji do ruky a prolistovat jednotlivé stránky. Pocit, který jste vždycky měli, ať už jste byli jejím autorem nebo prvním čtenářem. Pro středověkého čtenáře byl dojem umocněn tím, že bral do rukou ještě ručně psané knihy. Jaké? Ani jejich katalogy se nám většinou nezachovaly. Možná jsou dosud v některých z těch pětadvaceti či jednatřiceti beden, které od dubna 1945 stále ještě marně hledáme. Hovoříme o počátku knihy, ale správněji bychom měli uvažovat o počátku písma. Bez jeho objevu by neexistovala kniha v jakékoliv podobě, ať už psaná, tištěná nebo elektronická. Výhodou těch elektronických je fakt, že se nemohou „ztrácet“, jako se to děje s některými v současných knihovnách. Ale to je starý zlozvyk, proti němuž se ve středověku pojišťovali tím, že vzácné knihy upoutávali řetězem k polici nebo ke stolu. Evropa se chlubí Gutenbergem jako prvním tiskařem knih na světě. Ale není to pravda. Blokový tisk, který se začal používat v Evropě od poloviny XV. století, byl na východě znám už po staletí. Jeho podstatou bylo, že se stránky vyryly do dřevěných desek, které se natíraly inkoustem, a tím se pořizovaly jejich kopie. Nejstarší dochovaný exemplář takto zhotovené knihy chrání Britská knihovna v Londýně. Desku objevil v roce 1907 archeolog Marc Amel Stein v ohrazené jeskyni u Dunhuangu v severozápadní Číně. Tiráž na konci obsahuje: Uctivě vyrobil pro obecnou volnou distribuci Wang Jie ve prospěch svých dvou rodičů třináctého dne čtvrtého měsíce devátého roku Xiantongu (tedy 11. května 868). Čínský vynálezce Pi Sheng kolem roku 1045 vyrobil pohyblivé litery z kameniny. Znaky a zarovnávací výplně vkládal do mělké přihrádky a zaléval je horkým voskem. Po ztuhnutí vosku šla přihrádka s písmeny používat na tisk celých stránek. Gutenbergův vynález byl přece jen jednodušší. Před jeho objevem bylo v Evropě 35


zhotoveno kolem tisíce knih ročně. S jeho pomocí se mohl náklad vyšplhat do statisíců. Například jen dílna Hanse Luffta, tiskaře ve Vitenberku (Wittenberg), vytiskla mezi lety 1534 a 1574 více než 100 000 výtisků Lutherovy bible. V polovině XX. století knižní produkce v Evropě přesahovala 200 000 titulů ročně. Titulů, náklad přesahuje miliony výtisků. V naší republice se objevuje kolem padesáti titulů denně.

Od pergamenu k papíru Kromě otázky, jak knihy levněji a rychleji rozmnožovat, tu byl problém, na co knihy psát či tisknout. Jak jsme uvedli, používal se nejčastěji pergamen, ale ten byl přece jen příliš drahý. Kdy se vlastně objevil mnohem dostupnější papír? Ve Wikipedii se uvádí: Papír byl vynalezen někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. v Číně, kde byl vyráběn z konopí, a až v 1. století př. n. l. se začal vyrábět z hedvábných

Zakládací listina univerzity. (Zdroj: Archiv UK)

36


a lněných hadrů. Papír tak, jak ho známe dnes, byl vynalezen v Číně asi roku 105 n. l. Do Evropy se dostal prostřednictvím Arabů. První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12.–14. století). Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské). Papír byl sice méně kvalitní než pergamen, nicméně byl mnohem levnější. Proto začal pergamen vytlačovat, až nakonec v 16. století papír převládl (na pergamen byly psány jen významné listiny). Z toho je patrné, jak bylo pro tehdejší středověké studenty obtížné obstarat si nezbytné učebnice. Středověká univerzitní kniha je zvláštností, podobá se spíše útlým sešitkům pro potřebu studentů. Knihy mít ani nemuseli, četli jim z nich profesoři a studenti se učili celé pasáže nazpaměť, nebo si psali poznámky. Dokonce mnohem později, v celé době předbělohorské, není doložena žádná univerzitní nebo fakultní knihovna. Nacházely se na kolejích. Pro srovnání: nejvýznamnější z nich, Karlova neboli Velká kolej, měla koncem XV. století tisíc rukopisů, celkově na všech kolejích se nacházelo podle Z. Tobolky asi 4500 svazků. Z nich se jen nepatrná část uchovala v dnešní Národní (bývalé univerzitní) knihovně. Pokud knihy byly vzácností, nebylo snadné ani si je půjčit. Starala se o to profesorská komise, někdy byl zapotřebí souhlas rektora, či dokonce celého profesorského kolegia. Jakmile se rozmohl knihtisk, nastal opačný proces: kolejní knihovny se snažily zbavit se starých, už těžko čitelných a také obsahem zastaralých knih a knihovnu tím modernizovat. Tento jev se začal prosazovat už na přelomu XVI. a XVII. století. Rukopisy se stávaly předmětem už jen badatelského zkoumání a do kolejních knihoven začali přicházet i mimouniverzitní zájemci, většinou však bývalí absolventi. Jeden z nich, Jiří Melantrich Rožďalovický, majitel tiskárny, si uvědomil, jak velký trh může vzniknout ze systematické spolupráce s akademickou obcí, a začal vydávat knihy podle přání profesorů, respektive podle obsahu jejich přednášek. V jeho díle pokračoval jeho zeť Daniel Adam z Veleslavína, který dále spolupráci s univerzitou 37


rozšířil, a dokonce si v Karolinu pronajal prostory pro svůj knižní obchod. Tak se univerzita stala také centrem knihtisku. Tisklo se i u jiných tiskařů a tím se podporovala vzájemná konkurence. Na druhé straně se změnil charakter výuky – univerzita přecházela na individuální studium knih, které se stávaly stále dostupnějšími nejen pro profesory, ale zejména pro studenty. Byla-li kniha pro ty dřívější přece jen méně dosažitelná, pro dnešní je zase složité vyznat se v přemíře titulů, které se nabízejí na nejrůznější témata. Takže vůbec nejsnazší je asi obrátit se k internetu a tam si místo knížky přečíst její stručný obsah. Vrátíme-li se však zpět k historii Karlovy univerzity, i podle těchto výpovědí je zřejmé, proč univerzity představovaly tak exkluzivní prostředí. O tom, jak těžké byly začátky, svědčí skutečnost, že se nedochovaly ani žádné doklady o činnosti, přednáškách, počtech profesorů a studentů za celé první desetiletí. Až v roce 1359 získal první dip lom – mistra svobodných umění – student artistické fakulty Jindřich z Libšic. Titul mu byl propůjčen kancléřem univerzity a současně arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Stalo se tak na arcibiskupské půdě a nebyl jediný, jak dosvědčuje zápis o promoci v arcibiskupském archivu. Stejně tak určité časové nejistoty panují ohledně znaku univerzity, který byl převzat z Karlova pečetidla. Je na něm vyobrazen Karel IV. klečící před sv. Václavem, jak mu předává listinu o založení univerzity. Vedle sv. Václava je štít s českým lvem, vedle Karla štít s orlicí jako symbol jeho římského titulu. Avšak podle nejnovějších výzkumů bylo toto pečetidlo zhotoveno norimberskými zlatníky okolo roku 1350, tedy dva roky poté, co král vydal zakládací listinu. Jakou pečetí ji tedy potvrdil? Kromě kancléře měla univerzita i rektora. Tak jako byl poměrně složitý už sám systém výběru kandidátů, možná ještě složitější byla pravidla pro samotnou volbu, která spočívala především ve volbě volitelů. Rektor jako jediný reprezentant univerzity navenek byl součástí základních orgánů univerzitní samosprávy. Víme, že jeho uvedení do funkce mělo od samého počátku slavnostní ráz a konalo se 38


u sv. Víta na Pražském hradě. Prvním rektorem byl pravděpodobně student práv Jindřich z Etwatu, prvním skutečně písemně doloženým z řad artistické fakulty byl Jindřich z Nanexen, jenž byl zvolen valným shromážděním roku 1368. Jeho prioritním úkolem byla správa univerzity jako celku. S jeho volbou byla vybírána rada jako rektorův poradní orgán (užší z osmi, širší z šestnácti členů) a dva výběrčí peněz. Tyto volby probíhaly na půdorysu Univerzitních národů, což byl vlastně volební klíč. Univerzitní národy byly čtyři – český, bavorský, polský a saský. Až do roku 1409 se dělily o správu univerzity, přičemž Češi měli tři hlasy, ostatní dohromady jeden. Bylo to teritoriální dělení podle toho, odkud pocházeli studenti a profesoři, nikoliv tedy dělení národnostní. Jejich názvy nejsou odvozeny od toho, že k nim patřili jen příslušníci z těchto oblastí, ale ke každé teritoriální skupině byli přiřazeni další – třeba k české ostatní Slované, k bavorské z jihu Karlovy říše, k saské dokonce z Holandska a Švýcarska, polská zahrnovala všechny Slezany. Ti všichni pak tvořili shromáždění akademické obce.

Veselý i strastný studentský život Nechceme zde rekapitulovat podrobně celou univerzitní historii, to za nás lépe učinilo čtyřdílné dílo Dějiny Univerzity Karlovy, které vydalo vydavatelství Karolinum koncem devadesátých let minulého století. Přesto bychom rádi připomněli alespoň některé zvláštnosti, jimiž se lišili tehdejší studenti od těch současných. Například až do začátku sedmnáctého století platilo, že celibát se vztahoval nejen na vyučující, ale také na studenty. Nezapomínejme, že univerzita měla církevní charakter, a proto neudivuje, že zde platily ty řády, které se vztahují na katolické kněze, mezi nimi i zákaz vstupovat do svazku manželského. S Oxfordem měla Karlova univerzita společné to, že až do konce XIX. století byla čistě mužskou či chlapeckou, teprve s příchodem století dvacátého bylo umožněno studium i představitelkám něžného pohlaví. 39

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

PROČ ZMIZELY INSIGNIE

Recommend Documents