OBSAH: * Zamyšlení * Proč nemohu – i mohu - být Charlie * Další vyprávění br. Stropka – Bobra * Program WAGGGS v roce 2015 * Pravidla Stezky písmáků 2015 * Text emerit. vůdkyně DELŠ ses. Ivavy * Ukázka z knížky ses. Seidlové o TGM * Jaký byl seminář ELŠ 2014 v Praze
____________________________________________________ Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.
Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí, což jsou rysy člověka, který respektuje druhé. Wikipedie
1 Pt 5,5b
Proč pokora? Podle statistik je v ČR nositelkou příjmení Pokorná 11108 osob, nositelů příjmení Pokorný pak 10737 osob. Pyšná se jmenuje jen 104 žen či dívek a příjmení Pyšný má dokonce jen 100 mužů či chlapců. Není divu – už z pohádek to víme: pýcha není dobrá vlastnost anebo životní postoj, „pýcha předchází pád“. Pyšní lidé se chovají k druhým povýšeně, bývají namyšlení a zpupní. Křesťanství jmenuje pýchu jako první ze sedmi hlavních hříchů a považuje ji za prapůvod všeho zla. Velice to „sedí“ na všechny teroristy či tyrany v historii i dnešním světě. Kdo tedy nechce v žádném případě „spadnout“ do pytle zaprodanců zla, musí být pokorný, o pokoře mluvit a pokoru vyznávat, není-liž pravda? Proč jinak by dnes zejména politici byli tak pokorní? Rozeberme si to: dříve se kladly věnce k památníkům „v úctě“ či „v uznání“, teď se kladou „pokorně“ anebo „v pokoře“. Dříve měl mít člověk přírodu „v úctě“ anebo ji „respektovat“, nyní k ní „přistupuje s pokorou“. Kdysi předkládali lidé svoje návrhy „ve vší skromnosti“, dnes však „se vší pokorou“. Nedochází k „vyprazdňování dalšího z velice užitečných pojmů? Je v té dnešní všude „skloňované“ pokoře skromnost a nesobeckost, které čteme ve vý-
kladu z Wikipedie, uvedeném v hlavičce naší úvahy? „Hlas lidu“ by asi podotkl: když někdo přijede v luxusním autě se šoférem a pak jde „pokorně“ položit věnec k hrobu oběti teroru, těžko ho brát za skromného člověka. A jaká je nesobeckost všech těch „výše postavených“, když se tak často „derou“ o své platy a pravomoci, o výhodách a různých „imunitách“ ani nemluvě? Inu – dá se o tom dlouze diskutovat. Ale pozor: jestliže vidíme tak jasně, jak špatně jsou na tom jiní lidé, otevírá se „propadliště zla“ i pod námi! Proč? Protože opakem pokory může být neustálé srovnávání sebe s druhými: ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen, neboť pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti, že respektuji jedinečné povolání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit (využití citace z knihy Tomáše Halíka, Oslovit Zachea). Jak tento problém pokory, kterou sv. Tomáš Akvinský považuje za ctnost ctností, řeší metodika Junáka? V metodické publikaci „Nikdy nekončící dobrodružství“ (autor Jiří Zajíc – Edy a kol.) nalezneme tři popisy duchovních nemocí našeho věku vyjádřené hesly 1) Nevaž se – odvaž se!, 2) Upřímnost nadevšecko! A 3) Jsi hvězda! - K této třetí nalezneme jako upozor1
nění i radu slova: … „ti ostatní jsou tu vlastně vůdce, kterým tohle hrozí. Účinnou léčbou je jen jako Tvoje publikum, jako zdroj potlesku a postoj, který se dlouhou dobu skoro nesměl ani obdivu Tvé skvělosti. A nebo jsou tu jen jako vyslovit - a dnes se jím naopak označuje kde co: figurky do Tvých „her“. Ty jediný máš právo pokora. Ona je to ve své podstatě schopnost určovat pravidla. Všechno ostatní je jen pravdivě smýšlet o sobě samém. Není to tedy „materiál“ k tomu, aby ses seberealizoval. vůbec žádná „přihrblost“ či pokrytecké sebeJestliže je nějaký bůh - pak jsi to právě Ty. ponižování. Základem pokory je pravda. A V tradiční terminologii se tyhle skupiny nemocí pravda o člověku je, že - každý - je opravdu označovaly jako slavomam a pýcha. Skutečná jedinečnou a vzácnou bytostí, ale že není bozáludnost nemocí tohoto typu je v tom, že se hem. Důsledkem toho je i heslo, které to většinou projeví až tehdy, když jsou už opravdu skautům účinně připomíná: Sloužím!“ hodně pokročilé. Je to taková rakovina duJe to v souladu s citací z Bible v hlavičce nachovního života. Dlouho se maskují vším možšeho uvažování? Mají pokorní milost, tj. šanci ným a daří se jim to, protože ten, kdo byl jimi navzdory chybám a omylům pokročit dál a žít napadený, mívá skutečně spoustu dobrých a smysluplně? obdivuhodných vlastností a schopností. Bývají Nejlépe bude, když si odpoví každý z nás sobě to zpravidla ti „nejperspektivnější“ členové sám. oddílu - nejvhodnější typy pro budoucí rádce i /Kamzík/ ______________________________________________________________________________ Stručná zpráva z jednání a témat odboru duchovní výchovy v únoru 2015: - ODV vyhlásil pravidla znalostní - ODV vyhodnocuje došlé připomínky a soutěže Stezka písmáků na rok 2015 náměty k revizi Liliového kříže - členové odboru pokračují ve tvorbě - ODV přijal informaci o semináři ELŠ odborek ve svém okruhu s účastí 330 registrovaných účastníků ______________________________________________________________________________
Proč nemohu – i mohu – být Charlie O víceznačnosti symbolů a upadající schopnosti jim rozumět Jiří Edy Zajíc Teprve když jsem byl konfrontován s tím, že se Tomáš Halík pro svůj článek v Lidovkách Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost stal terčem dosti tvrdé kritiky, začal jsem se tím pořádně zabývat. Tedy ne tím, jestli je možno kvůli napadání náboženství vraždit. Není. To je mimo diskusi, alespoň z mé křesťanské pozice. A ten skoro jeden a půl milionový průvod v Paříži – to byla také paráda včetně toho, že tam vedle sebe šli ti, kteří se jinak snášejí velmi těžko. Ale o to mi teď nejde. Samozřejmě, že dobře chápu, proč Tomáš Halík by si placku s tím, že „je Charlie“, nepřipjal. Nechce se postavit do jedné řady s těmi, kteří povýšili svoji představu o svobodě nad všechno ostatní, takže jim nejen „není nic svaté“, ale je jim úplně cizí empatie vůči těm, kteří jsou jejich ostrovtipem (mnohdy vulgárním) citlivě zasahováni. Je respekt k duši druhého méně než svoboda? Znamená svoboda, že můžu každého trápit, jak se mi to zalíbí, hlavně, když je to legrace? Myslím, že tohle je rozměr, který je dnes zdrojem značného nepochopení. Petr Honzejk to ve své kritice článku Tomáše Halíka (Ježíši, probuď se: Halík se zbláznil) ukazuje nadmíru názorně: Proč by mělo být právě náboženské přesvědčení a jeho možné důsledky a slepé uličky uchráněno od karikatury, na rozdíl třeba od přesvědčení politického nebo jinak kulturně-sociálního, Tomáš Halík blíže nevysvětluje. Nemohu ho k tomu nutit. Jen přiznám, že je mi bližší postoj nositele literární Man Bookerovy ceny Salmana Rushdieho, který v reakci na pařížský masakr napsal, že náboženství, stejně jako každá ideologie, musí v otevřené společnosti akceptovat kritiku, karikaturu a... ano, i drsný výsměch. 2
Náboženství může nepochybně zdegenerovat nejen u svých jednotlivých vyznavačů, ale někdy i jako celek na ideologii: tedy určitou víceméně logicky konzistentní soustavu principů a z toho vyplývajících důsledků pro život společnosti i jednotlivce, kterou kdosi vymyslel, aby dodal nějakou racionální základnu úsilí nějakého hnutí či politického subjektu. Jenomže ve skutečném náboženství – alespoň pokud máme na mysli ta velká tradiční světová – o tohle zdaleka nejde. Zůstanu-li u těch tří monoteistických „abrahámovských“, pak to, oč v nich opravdu jde, je vztah. V prvé řadě k tajemnému transcendentnímu Ty – Bohu – a následně i k některým klíčovým zpravidla zakladatelským osobnostem: Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi, Ježíšovi, jeho matce Marii, apoštolům – a také Mohamedovi. Zvláště ten náš katolický „rodinný kruh“ je hodně rozsáhlý. Chápu, že pro lidi nevěřící to může být divné, protože si takový vztah nejspíš nedokážou představit. Můžu je jen ubezpečit, že je to vztah minimálně tak intenzivní, jako vztah k mimořádně milované osobě. Proto také papež František, když byl na tohle v souvislosti se satirou v Charlie Hebdo dotazován během letu na Filipíny, zcela bezprostředně odpověděl: Pokud můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální. Hájit tedy toto bezohledné ignorování niterných vztahů druhých, toto zhrubnutí naší civilizace ve jménu svobody, je sotva něčím, co by bylo hodno skutečné obrany. Rozhodně ne v systému, který chce být demokratický a který je – podle Masaryka – „praktickým uskutečňováním lásky k bližnímu“. Připnutí té placky ovšem mohlo mít také úplně jiný význam. Její nositel tím v žádném případě nechtěl schvalovat onu pokleslou podobu svobody nevázané láskou, ale říkal tím: „Tenhle útok je útokem na nás všechny, příště cílem podobného zločinu mohu být i já.“ A to je samozřejmě něco úplně jiného. Tady se hájí lidská důstojnost a nedotknutelná hodnota života. A současně tím mohl vyjadřovat solidaritu s trpícími, kteří ztratili své drahé. Tedy přesně tentýž zdroj ohleduplnosti, kvůli kterému samotné produkty zavražděných schvalovat nelze. Tohle jsou přece hodnoty, které právě křesťanskému pohledu by měly být velmi blízké. Už Jan Amos Komenský napsal, že Všichni sedíme ve velkém divadle světa: cokoli se zde děje, dotýká se všech. A slavná konstituce 2. vatikánského koncilu Radost a naděje začíná přímo hymnem solidarity s celým lidstvem: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Ano – v tomto smyslu jsem i já Charlie. Symboly jsou vždycky víceznačné. Jsou průhledy do světa duchovních skutečností, který není bezprostředně přístupný našim smyslům. Jejich „čtení“ je podstatně závislé na zprostředkující kulturně dějinné skutečnosti, kterou nazýváme tradicí. A právě s tím je velká potíž, neboť na jednu stranu se „zaklínáme“ našimi „evropskými hodnotami“, ale na druhé straně je kulturně společenské podloží, které by nám umožnilo jim rozumět aspoň v zásadě společně napříč Evropu jak lokálně, tak časově naprosto rozbité. V historii vždycky docházelo k proměnám nosných tradic. Ale dělo se to zpravidla pozvolně, formou prorůstání, procesem, který mnohé z toho dřívějšího vhodně asimiloval a vtělil do tradice následné. U nás je tohle všechno zničené. Dokonce ani v rámci katolické křesťanské komunity se už nemůžeme spolehnout na jednu všeobecně sdílenou tradici (což se křiklavě dokumentuje například ve sporu o 2. vatikánský koncil, který je pro některé zradou, zatímco pro nás ostatní je úžasnými „letnicemi katolické církve“). A což teprve v rámci ostatních skupin a skupinek, které dnes tvoří naši fragmentovanou českou společnost. Máme před sebou v podstatě jen dvě možnosti: buď dál prohlubovat odcizení, stavět další a další hradby, kopat hlubší a širší příkopy, stále méně cítit bolesti i naděje druhých, zabydlovat se v tom „svém“ a na ty ostatní buď střílet své šípy (nejlépe ještě v anonymní škrabošce), případně je prostě ignorovat, nebo znovu a znovu podnikat nevděčnou, náročnou a riskantní cestu z vlastní pevnosti do otevřeného prostoru, kde se snažím druhému porozumět, někdy dokonce s ním i něco procítit, hledat, čím třebas může i přispět mému životu, a to s pokorou a vděčností přijmout. Ta první varianta je nejen spolehlivou cestou do pekel, ale i v historicky krátké době jistě povede k naprostému ochromení společnosti jako celku. Ta druhá cesta nezaručuje žádný rychle viditelný výsledek, spíš rychle se množící útoky těch, kteří v tom vidí ohrožení své cesty prvého typu. Ale přece jen tahle cesta 3
ponechává naději. Tedy kromě toho, že pro Ježíšovy učedníky ani jiná možnost není – aspoň myslí-li to s tím následováním vážně. Včetně kříže. /S úpravou rozsahu textu pro účely redakce NDS/ Zdroj celého textu: http://www.christnet.cz/clanky/5453/proc_nemohu_i_mohu_byt_charlie.url Související odkazy: http://nazory.ihned.cz/c3-63370570-060000_d-63370570-jezisi-probud-se-halik-se-zblaznil a http://www.lidovky.cz/halik-ja-nejsem-charlie-ke-svobode-totiz-patri-zodpovednost-pqy-/nazory.aspx?c=A150112_153452_ln_nazory_hm
Posbíráno na zelené cestě 10. část F. J. Stropek – Bobr
Z osady Svinky pojedete vpravo po frekventovanější silnici směrem Soběslav. Dalším cílem putování je blatská ves Vlastiboř, která patří do správního obvodu města Soběslavi. K Vlastiboři náleží nejen Svinky, ale také Záluží, které bude naší další zastávkou. První písemné zmínky o obci Vlastiboř pocházejí z r. 1354 a podle pověsti ji založil vladyka Vlastibor z kmene slovanských Doudlebů, který v blízkosti měl své sídlo. Obec byla od věků rozdělena potokem, který nese v horním toku název Rytíř (snad má souvislost s vladykou Vlastiborem), po výtoku z rybníků pokračuje s později změněným názvem jako Bechyňský. Vlastiboř koupili r. 1354 Rožmberkové od Oldřicha z Hradu, ale menší část určitou dobu vlastnil Louňovický klášter. Celou obec r. 1594 odkoupilo město Soběslav. Od roku 1995 je Vlastiboř vyhlášena vesnickou památkovou rezervací, neboť většina stavení má krásné štíty selského baroka, vytvářené hlavně místním zednickým mistrem Martinem Patákem. Severozápadně od vesnice se rozkládá Přírodní park Černická obora a nedaleko obce další přírodní památka – Bozkovské jeskyně. Už dlouho projíždíte typickými blatskými vesnicemi a stačil jsem vás cestou seznámit nejen s některými přírodními zvláštnostmi Blat, ale i s architekturou selského baroka, s blatskými písněmi, s typickými jídly, avšak stále ještě zbývá zmínit se o blatských krojích. Lidové kroje byly charakteristické pro určitou oblast. Podrobnější zprávy o kroji venkovanů se obecně spojují s dobou osvícenství, tj. s polovinou 18. století. Po roce 1848 se však v řadě krajů už začínají kroje odkládat. U nás byl kroj souhrnem krásy a vkusu, zdůrazněn výšivkami,
krajkami i drahými látkami, tj. brokátem, hedvábím a aksamitem.
Blatský kroj byl typický pro jižní Čechy mezi Českými Budějovicemi, Táborem a Jindřichovým Hradcem. Jde o velkou oblast, kde má kroj sice jednotný ráz, ale krajově se vyvinuly rozdíly, hlavně ve výšivkách. Blatský kroj, především ženský, je velmi bohatě zdobený právě výšivkou. Býval typický použitím korálků a drobných kovových penízků. Zvláště plena – velký šátek - bývala nejhonosnější součástí oblečení. Váže se přes měkký trojdílný čepec, před jehož krajkovým lemem vyčníval zdobený vyšívaný pásek. Košilky se v 1. polovině devatenáctého století bohatě vyšívaly a později se používaly i korálky. Kolem krku se 4
nosil „výkladek“ nad vyšívanou náprsenkou. Kroje žen měly odlišnosti, pokud se týkalo mladých dívek a starších vdaných žen, nejslavnostnější byl pak kroj pro nevěstu.
Ještě vás musím upozornit na dvě zdejší zajímavé rostliny. Kromě borůvek a brusinek tu totiž rostou také dva druhy brusnic, typické pro mokřadní oblasti, jakými Blata jsou. Na poněkud sušších místech v lesích můžete spatřit borůvky, které vás při bližším pohledu upozorní, že s nimi není něco v pořádku. Jsou to totiž borůvky bažinné, čili vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum). Jde o brusnici, jejích keříky 20 až 40 cm vysoké, se sice podobají známé borůvce, ale na větévkách rostou modrozelené lístky a bobule, též podobné borůvkám, mají uvnitř nazelenalou dužninu téměř bez chuti. Nejsou jedlé, ba naopak mírně jedovaté. Po požití většího množství přivodí bolest hlavy, poruchy vidění a dávení. Lidově se jim tady říká opilky, protože by způsobily stav jakési opilosti. Na rašeliništích i ve vlhkých jehličnatých lesích zde roste další brusnice z čeledi vřesovcovitých – klikva bahenní - žoravina (Vaccinium oxycoccost). Je to neopadavý drobný keřík, vysoký 10 až 30 centimetrů, s malými vejčitými listy. Jsou navrchu tmavozelené, lesklé a vespodu šedomodré. Krásné květy v podobě hroznu mají narůžovělou barvu a po odkvětu se objeví plody – kulaté červené bobule, kyselé a trpké, přesto jedlé, ale až po přemrznutí. Lidé je sbírají a používají podobně jako brusinky. Ale pozor, klikva je chráněnou rostlinou!
Mužský kroj býval protiváhou barevné zdobnosti a košatosti ženského kroje. Proslul elegancí, ve svrchních kusech vždy laděn do tmavozelené nebo tmavomodré. Kalhoty se šily ze žluté jelení kůže s typickým výklopným poklopcem a dosahovaly jen ke kolenům. K nim se nosily kožené holínky, ale také střevíce s přezkou nazuté na barevných punčochách. Hlavu kryla vysoká kožešinová čepice. Na Blatech se kroje při slavnostnějších příležitostech nosily poměrně dlouho. Bývaly zde totiž šikovné švadleny, vyšívačky a krajkářky. Ve veselském městském muzeu se dlouho uchovávaly kroje darované lidmi z blatských vesnic a až do 20. století zde přetrvávala Vyšívačská a krajkářská škola, kde se dívky učily také paličkovat. Rozhodnutím Ministerstva školství zdejší škola zanikla a paradoxně zůstala v Praze. Také kroje byly odvezeny do muzea v Soběslavi.
Na vesnicích v minulosti neprobíhal život vždy idylicky, i když se tam všichni dobře znali. Občas se rozhořely mezi vesničany malé i velké spory, které někdy končívaly i u soudu. Z Vlastiboře se dochoval spíše úsměvný spor mezi dvěma sousedkami, řekněme mezi selkami Kovářovou a Kolářovou. Z obou statků každé 5
ráno vypustily hejno husí na pastvu k rybníku a večer se milé husy zase vracely do svých domovských dvorů. Sice se říká hloupá husa, ale husy vždycky dobře našly cestu domů. Tak to trvalo den za dnem, až jednou selka Kovářová zjistila, že jedna husa chybí. Řekla si, že se zatoulala s husami do vedlejšího statku, což se druhý den potvrdilo, když domů už došly husy všechny. Jenže od toho dne se téhle huse toulání zalíbilo a pokračovala v něm, což selka Kovářová trpěla do té doby, než děti našly na hrázi rybníka jednu husu mrtvou. Obě selky si teď přivlastňovaly toulavou husu a k té mrtvé se nechtěly hlásit. Spor měl vyřešit starosta, u něhož si selky stěžovaly. Starosta svolal obecní zastupitelstvo, kde bylo dohodnuto ustavit komisi, která večer přímo na místě spor rozhodne, až se husy budou od rybníka vracet. Selce Kovářové došly domů všechny husy, u selky Kolářové jedna husa chyběla. Jenže tím spor neskončil, protože selka Kolářová prohlašovala, že jedna husa je toulavá a jen náhodou zašla ke Kovářovým. Starosta tedy rozhodl, že se o jednu husu provede dražba a určil vyvolávací cenu 40 korun. Obě selky však furiantsky přihazovaly, až se částka vyšplhala na 400 korun! Starosta dražbu zarazil a prohlásil, že je to
všechno velká hloupost a určil, aby si husu ponechala Kovářová, ale až bude mít housata, dá dvě Kolářové. Tak se i stalo a spor byl zažehnán a obě selky se zase udobřily. Myslím, vážení turisté, že jste během cesty po Blatech nasbírali i díky mému povídání určité národopisné vědomosti, proto by bylo škoda nesplnit si podmínky skautské odborky NÁRODOPIS a přišít si pak na rukáv hezký vyšívaný odznak s průčelím statku selského baroka. Stručně vyjmenuji osm podmínek k jeho získání: ZNÁ: některé české a moravské národopisné oblasti (kroje, stavby, zvyky…) – některé krajové písně a zvyky – některé místní báje, pověsti, pověry… – některou charakteristickou úpravu jídel – alespoň 20 národních písní – odbornou národopisnou literaturu a beletrii – NACVIČÍ (sám nebo s družinou) výstup, lidové vyprávění, hru, zpěv, hru na nástroj apod. – PŘIPRAVÍ alespoň 1 člena oddílu ke splnění I. stupně této odbornosti (tj. splnit 4 podmínky odborky Národopis + 3 podmínky z odborky Historik). Nápomocna vám v tom bude návštěva muzea ve Veselí n/L. a v Soběslavi. Tak hodně zdaru! = pokračování příště =
Skautky celého světa vyslovují přesvědčení:
společně můžeme změnit svět. Tento projekt WAGGGS zahrnuje širokou paletu činností s cíli: * odstranění extrémního bohatství i chudoby * dosažení všeobecného základního vzdělání * propagace rovnosti pohlaví * snižování dětské úmrtnosti * zlepšování zdraví matek * boj proti HIV / AIDS * rozvoj globálního partnerství
* podpora udržitelnosti životního prostředí
Webová stránka http://www.wagggs.org/en/take_action/gat (v angličtině) udává pro tento program „GAT“ nejen konkrétní popis, ale i příklady, jaké formy použít, např. sestavit informační letáček, vytvořit puzzle, zorganizovat soutěž, napsat do tisku apod. Za konkrétní úspěchy v těchto akcích bude WAGGGS udělovat speciální diplomy spojené s nášivkami.
_____________________________________________
___________________________________________
6
Pravidla soutěže Stezka písmáků 2015 Stezka písmáků je soutěž v biblických znalostech, pořádaná odborem duchovní výchovy Junáka a Klubem Pathfinder. Úkolem soutěžících je co nejsprávněji zodpovědět otázky, vztahující se k vybraným biblickým knihám.
Týmy Stezka písmáků je znalostní týmová soutěž pro mládež v kategoriích N, M a S, avšak soutěžit může i jednotlivec (buď od počátku či kvůli nemoci rozpadlého týmu). Každý soutěžící může být členem pouze jednoho týmu. Jednotlivcům, postoupivším do druhého kola, bude v místě konání nabídnuto sloučení s jiným týmem - tuto možnost mohou, ale nemusí využít. V kategorii P pro dospělé nad 18 let soutěží vždy jen jednotlivci. Kategorie Soutěž je rozdělena do kategorií dle věku soutěžících k datu zahájení 1. kola. Věk člena týmu může být i nižší, než je udáno pro danou kategorii, vyšší však nikoli. Každý tým může soutěžit pouze v jedné kategorii. Soutěžící mohou soutěžit i tzv. „mimo pořadí“ v kategoriích podle svého věku anebo vyšších (tj. ve speciálních kategoriích N/M/S/P-MP) - jejich výsledky jsou vyhlášeny samostatně. Kategorie:
N
M
S
P
Věk Maximální počet členů týmu Počet otázek Čas na zodpovězení
0 – 9 let 4 25 40 minut x x
10 – 12 let 4 35 60 minut x x
13 – 17 let 2 50 90 minut x x
18 let a starší 1 50 90 minut x x
-
x -
x x
x x
Markovo evangelium Všechna evangelia Kniha žalmů – od č. 41 až po č. 100 Kniha proroka Ezechiele Epištola Židům
První kolo 1. kolo probíhá korespondenčně v září a říjnu pod vedením dospělé, tzv. dohlížející osoby, např. vůdce/vůdkyně oddílu/rodiče. Dohlížející osoba soutěžní tým/y přihlásí a od organizátorů obdrží při zahájení 1. kola soutěžní archy. Při vhodné příležitosti (např. na schůzce či ve vyhrazeném čase na výpravě apod.) je předá týmu a tým seznámí s pravidly soutěže; ručí za jejich dodržení. Úkolem soutěžících je v arších označit správné odpovědi. Po skončení určeného času dohlížející archy s odpověďmi vybere a v termínu zašle zpět organizátorům. Soutěžící v kategoriích P či MP ručí sami za sebe. Otázky Otázky v soutěži se týkají biblických knih, určených přiměřeně věku. Vždy je správná právě jedna odpověď na danou otázku. Otázky stanovuje i vyhodnocuje porota určená organizátory. Druhé kolo 2. kolo proběhne 17. listopadu 2015 v Praze a postupují do něj všichni soutěžící, kteří v prvním kole odpoví správně na alespoň 70% otázek. Informace o druhém kole zašlou organizátoři během října všem soutěžícím. Pro dospělý doprovod soutěžících (včetně rodičů) proběhne během druhého kola beseda k soutěži, příp. presentace účastníka/ů kategorie „Stezky písmáků plus“. Pomůcky Při samotné soutěži v obou kolech se již nesmí používat Bible, poznámky ani další pomůcky ani přijímat rady či pomoc od kohokoli vyjma členů týmu. Dětem, které ještě neumí číst či psát, je však možné číst otázky a vyplňovat odpovědi. Spolupráce více týmů navzájem se nepřipouští. Kategorie SP Starším roverům a dospělým v rámci Stezky písmáků doporučujeme navíc účast v nadstavbové kategorii Stezka písmáků plus. Soutěž v této kategorii probíhá korespondenčně a spočívá v napsání eseje či exegeze (biblického rozboru) na dané téma. Termín pro zaslání prací je do konce října 2014. Podrobnosti jsou na webu: http://stara.krizovatka.skaut.cz/organizace/ustredni-organy/odbory-akomise/odbor_duchovni_vychovy/stezka_pismaku/ . Ocenění Všichni soutěžící v 1. kole získají odznak soutěže, v 2. kole obdrží diplom a vyberou si věcnou cenu. Řešitelé 2. kola se ziskem z otázek nad 70% včetně z každé věkové kategorie (mimo řešitelů v kategorii MP) získají i odznak vítězů. Účastníci v kategorii SP+ obdrží speciální odznak této kategorie. Všichni soutěžící v 2. kole si mohou vybrat jednu věcnou cenu z knih. Přihlášky Přihlašují se týmy či jednotlivci, kteří předají organizátorům jméno a příjmení příp. adresu soutěžících/ho resp. kontaktní adresu dohlížející osoby i kategorii, do které se tým/jednotlivec hlásí. Přihlášky i změny v přihláškách se posílají přednostně e-mailem na adresu
[email protected] popř. na poštovní adresu: Vladislav Jech, Jílovská 46, 252 44 Psáry. Skutečný přehled soutěžících bude následně upraven dle odevzdaných soutěžních archů. Další info na 737 537 534 V. Jecha. Přehled o soutěži: http://www.pathfinder.cz/akce/stezka-pismaku/ .
7
Ses. D. I. Vaňková v době, kdy Dívčí ekumenická lesní škola (kterou řadu let vedla a jejíž byla instruktorkou) ještě fungovala v plném rozkvětu a pořádala lesní kursy a les. školu, napsala skriptum nazvané
„Skautský slib a zákony – duchovní dimenze skautingu“. Jako vysokoškolské pedagožce je jí vlastní strukturované, poučené vysvětlení i trefné příměry - vyjímáme další kapitolu:
8
TGM humanista pravdou posedlý. Kniha Alaina Soubigou „Tomáš Garrigue Masaryk”, vydaná v nakladatelství a knihkupectví Paseka v roce 2005 (a to v překladu Heleny Beguivinové), je bohužel vyprodaná. Avšak MUDr. Dana Seidlová – Pirátka sestavila z této
publikace knížečku o 34 stranách vybrala velmi podstatné a zajímavé věci ze života i myšlení TGM, např. kapitolu Život bez víry ztrácí jistotu a sílu, nebo Proti nacionalismu, Proti antisemitismu...
9
Knížku, kterou autorka chce přispět k tomu, aby nastala „... náprava nehorázné křivdy, spáchané na velkém synu českého národa ...”, totiž zamlčováním zásluh TGM a také různým komolením informací o jeho životě. Knížku je možné si za 59 Kč zakoupit v nakladatelství Primus na adrese: Praha 1, Vězeňská 7. Se souhlasem autorky uvádíme výňatek – kapitolu „ŽIVOT BEZ VIRY ZTRÁCÍ JISTOTU A SÍLU.” Univerzitní studia dokončil Masaryk v březnu 1876 doktorskou prací v němčině „Povaha duše u Platona”. Byl tou dobou preceptorem v rodině bankéře Schlesingera. Po ukončení svých studií vyjede ještě se svým svěřencem do Itálie, země, kterou si zamiluje a později ještě ně-kolikrát navštíví. Doktorská práce se nedochovala. Zdá se, že na tom měl zásluhu sám autor, třebaže zůstal horlivým platonikem po celý život. Považoval ji za nedokonalou? Teď by se měl mladý doktor filozofie poohlížet po zaměstnání, ale on si zapisuje postgraduální studium v Lipsku. Ubytování našel u paní Göringové, vzdělané starší vdovy; se kterou vede rád učené diskuze a jednou jí dokonce zachrání život, když ji, tonoucí, vytáhne z vody. K paní Göringové přijela na návštěvu mladá Američanka, Charlotta Garrigueová, která v Lipsku strávila již před tím dva roky studiem hudby Byla jen o osm měsíců mladší než Tomáš a oba mladí lidé se rázem do sebe zamilovali. Po třech měsících odjížděla Charlotta domů již jako Masarykova snoubenka a na jaře, 15. března 1878, byli v New Yorku oddáni. Ještě před odjezdem do Ameriky odevzdal Masaryk svou habilitační práci, ale po návratu do Vídně, teď již s novomanželkou, přišla zpráva, že práce nebyla přijata: panovaly rozpaky, do jaké kategorie ji zařadit. Nic naplat, bude třeba ji přepracovat, především změnit ten mlhavý název „O principech sociologie” a nahradit ho jasným: „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty” (v němčině). Byla to novátorská práce, která se setkala s velikým ohlasem. Podepřel ji statistickými údaji z celé Evropy. (Statisticky zpracovával 50.000 případů.) „Čím slabší je náboženské cítění, tím vyšší je sebevražednost”, uzavírá ve své habilitaci. Obhájil ji v den svých devětadvacátých narozenin. Od dubna 1878 až do září 1882 působil Masaryk ve Vídni jako soukromý docent, placený posluchači. Musel teď platit nájem, starat se o rodinu, do níž přibyly brzo dvě děti: 3. května 1879 Alice, o rok později Herbert. Soukromá výuka se omezovala zpočátku na tři hodiny denně. I ke svému bratru Ludvíkovi se cítil Masaryk povinován podporou. Byly to opravdu krušné doby pro mladou rodinu. V roce 1882 přišlo jmenování mimořádným profesorem do Prahy na českou univerzitu, která se právě oddělila od univerzity Karlo-Ferdinandovy. Tato knížka skutečně podává stručný, avšak svěže podaný životopis TGM, zasazený do historických souvislostí, takže si čtenář může udělat představu, o co šlo a o co zápasila inteligence na úsvitu naší samostatnosti. Je ovšem pochopitelné, že nepodává detaily politické situace bě-
hem dlouhého života TGM, ale dnes si každý dokáže najít další informační zdroje (nejen na začátku tohoto článku uvedené velké dílo, jež bylo inspirací autorky), ale i u Karla Čapka a dalších autorů.
10
Poprvé na semináři ELŠ – jeho atmosféra si mě získala Je sobota odpoledne a já opatrně vcházím do sálu poslechnout si svou první přednášku na skautském semináři ELŠ. Přednáší Jeroným Klimeš. „Když je o třetinu méně lidí, tomu se ve středověku říkalo mor. Dnes se tomu říká právo na tělo, plánované těhotenství,“ povídá psycholog chodící po podiu. To bude zajímavé. Rychle se usazuju na zemi u zdi mezi další lidi, kteří v naplněném sále nenašli volnou židli. Jsem ráda, že jsem si ráno pro jistotu sbalila do kabelky kroj a ten jsem si ještě ve foyer oblékla. Těkám pohledem po krojovaném sále, hledám známé tváře a do toho si dělám zápisky.
Sál po potlesku šumí přestávkou. Zanořím se do davu, abych akorát tak vpadla do náruče mojí nic netušící sestřičce Anny. „Co tady děláš?“ ptá se překvapeně a přitom se usmívá ona i za ní stojící její muž, díky kterému jsem je uviděla. Ráda je vidím. Na chodbě si u čaje povídáme novinky a mezitím se objevují Beruška, Bobr, Maťa z Vysočan a pár dalších známých tváří od nás z Blanska. Objetí a radost ze setkání, nebo aspoň potřesení levicí, skoro nemají konce. Po přestávce spěcháme na přednášku br. Pedra. Obdivuji jeho paměť a ještě více jeho pevné zachovávání skautského ducha ve všech situacích. A přitom je mi líto, že o skautské historii u nás mám jenom malé povědomí, a tak si nedokážu spoustu jmen dosadit do kontextu. Na poslední přednášku dne se skupinově vydáváme do prvního patra, odkud sledujeme dobrodružné cesty Ivana Breziny. Povídání nad fotkami zpestřuje vtipná rychlovýuka ovládání počítače. Na večeři se rozdělujeme. Celá naše blanenská skupina jde někam do restaurace. Až na mě. Mířím sama do suterénu, kde trochu rozpačitě zjišťuju, že opravdu nikoho dalšího neznám. S talířem plným voňavého guláše si tedy přisedám k jednomu staršímu bratrovi a zhruba stejně staré sestře. O chvíli později si s tou dívčinou svorně přidáváme druhou porci (guláš byl skvělý a dokonalý, jedno z hvězdných překvapení semináře), víme o sobě, co děláme a odkud jsme a dál už za programem pokračujeme společně. Těší mě, že jsem tu někoho poznala. Protože se zapovídáme s jedním z organizátorů na chodbě (ta moje paměť po měsíci, tehdy jsem jméno věděla:-), přicházíme na diskuzi s Jiřím Stránským později a místa nacházíme už jen vzadu na zemi. Hlavně že dobře slyšíme. Povídání br. Stránského je zajímavé a zas si říkám, že bych té historie měla znát víc. Z mnoha jeho vzpomínek a myšlenek mě jedna donutí vylovit z kabelky tužku a papír:
„Následuje zamilovanost – hypománie – ta trvá zhruba tři měsíce, jako jiné poruchy emocí,“ popisuje J. Klimeš fáze vztahu. Publikum se směje a napjatě poslouchá dál. Mezitím zahlídnu v protější řadě sedět kamaráda Milana. Takže moji milí z Blanska jsou tady! 11
„Člověk by se neměl vzdát. Ne něčeho. Ale něčemu.“
on sáhne na stoh knih se žlutým přebalem. „Když tě zajímá historie, vezmi si tuhle,“ říká a přitom bere do ruky horní knížku ze stohu a podává mi ji. Z chvilky překvapení kombinovaného s rozpaky a potěšením mě vytahuje někdo, kdo „za bratrem Merkurem přišel pro nějaký podpis“. Páni, to je Merkur! Knihu stisknu pevněji a vím, že si ji opravdu přečtu, je mi ctí... Když opouštím budovu Salesiánského divadla, v níž se brzy rozezní skautská hymna, mám radost. Ze smysluplně prožitého víkendu, z krásných a inspirativních lidí, které jsem potkala a slyšela, z toho, že jsem součástí skautského společenství. Chtěla bych vyjádřit velký dík organizátorům, kteří udělali obrovský kus práce a celý seminář díky nim tepal a fungoval přirozeně jako živý organismus. Děkuji a těším se na další ročník, pro mě druhý, pro spoustu jiných XXVI.
Z místa konání semináře ELŠ mě na metro doprovází od léta neviděný kamarád. Procházíme se ještě trochu okolím, povídáme si o novinkách v životě, o létě a táboře, na kterém se zase potkáme. Už v tomhle studeném počasí se těšíme na letní atmosféru v blízkosti lesa a podsadových stanů. V neděli přicházím až po mši, zdravím se s blanenskou rodinou a po dvou přednáškách v sále si třetí užívám ve foyer listováním knížkami. Každou chvíli sypu do kasičky drobné za nějakou další – rozhodování je těžké, smysluplné jsou všechny. Při té příležitosti si povídáme s lidmi, co si taky listují v knihách, a je to celé takové milé a pohodové. Jeden starší bratr s krojem plným nášivek a odznaků se mě nečekaně zeptá, jestli mě zajímá historie. Plná dojmů z víkendu přitakám a Se stiskem levice Lenka Juřenová - Sluníčko
_____________________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 80 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 110 00 Praha 1. * Vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , mobil: 723 963 939). * * Technické zázemí: Vladislav Jech (mobil: 737 537 534; e-mail:
[email protected]) a Adéla Čapková (mobil: 603 592 895). * * Předplatné pro rok 2015 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč. * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
12
